Bylo jednou jedno morče …… Max Milkov
Bylo jednou jedno morče …… Jednou šlo s maminkou ven a ztratilo se ….. Hledalo maminku, ale marně …. Když už si myslelo, že je úplně na dně, tak to přišlo. Spadlo do kanálu na radioaktivní odpad….. Chvíli tam leželo, pak vstalo a odešlo. Najednou vědělo, kde je a kam má jít. Bylo to zvláštní, nevědělo, co se stalo …. A tak se stalo z morčete ZUPA MORCE!!! Jednou ranou zabilo medvěda! Stáhlo ho z kůže a z kůže si udělalo svůj ZUPA PŘEVLEK! Přišlo domů a tam našlo své rodiče …. Oba mrtvé! Leželi v kalužích krve … ZUPA MORCE PŘÍSAHALO, ŽE JE POMSTÍ!!! A tak začíná náš příběh o ZUPA MORČETI !
TO BE CONTINUED !
Lev Egor Krokhin Lev je nádherné zvíře, které je označováno jako král zvířat. Žije převážně v tropech a subtropech. Je to pro člověka velmi nebezpečné zvíře. Je z čeledi kočkovitých. Je to po tygrovi 2. největší kočkovitá šelma. Dospělý jedinec váží až 250 Kg (jako 250 pytlů soli). Žijí hlavně v Africe na sever od Sahary.
LEV OD VALI Emma Šponarová
Byl jednou jeden lev, ale byl trochu zvláštní. Když se narodil, neměl hřívu, což je normální. Ale časem ostatním lvům hříva narostla a jemu ne. Bylo mu to zvláštní. Ostatní lvíčata na něj vždycky volala: „Plešatá hlavo, holohlavče.“ Bylo mu to moc líto. Tak si jednoho dne ulovil rybu do zásoby a vydal se na cestu. Šel za šamanem, o kterém se v celé savaně říkalo, že dokáže vyléčit jakoukoliv nemoc. Šel tři dny a tři noci, už byl vyčerpaný. Až najednou před sebou uviděl velkou jeskyni ozdobenou spoustou květin a lián. Před jeskyní bylo nazdobené ovoce. Vešel do jeskyně a na stropě byly světlušky. Jinak by tam bylo šero. Cesta chodbou se mu zdála nekonečná. Na konci jeskyně bylo krásné světle modré jezírko a uprostřed kamenné jezírko. A na něm seděl onen velký šaman. No zase tak velký nebyl, byla to malá opička, která měla okolo krku náhrdelník z mušliček a všelijakých kamínků. Lev řekl: „Potřebuji pomoct. Nemám hřívu jako ostatní lvi. A trápí mě to.“ Šaman odpověděl: „Nic není zadarmo.“ Lev mu hodil zbývající ryby. „To se mi zrovna hodí. Potřebuji rybí tuk,“ řekl šaman, „vydáme se spolu za sluncem, to má krásné zlatavé hřívy dost.“ Tak šli a šli a šli. Na cestě je potkala spousta nebezpečí a radostí, ale to už je jiný příběh. Došli na samotný konec světa. Tam byla hora Irel, kde sídlily všechny planety a Slunce. Slunce poznalo, že lva něco trápí. „Co tě trápí?“ zeptalo se. „Nemám hřívu,” odpověděl. „A chtěl bych ji mít. Slunce se poradilo s planetami, jestli lvovi dají hřívu. „Měli bychom mu ji dát,“ řekla Venuše. „Co bychom potom byly? Planety, co dávají každému, co chce?“ řekl Jupiter. A Mars na to: „Já bych mu ji dal, ušel dlouhou cestu a moc ji chce.“ Slunce proneslo konečný verdikt: „Nechť máš hřívu“. Lev začal celý zářit jako Slunce. A najednou mu narostla červená hříva. Od té doby má každý lev červenou hřívu jako Slunce.
Morče je ošklivá chlupatá koule Max Vianso
Morče je ošklivá chlupatá koule, která postrádá jakýkoli smysl bytí a mělo by být odstraněno z této planety! Zde je několik důvodů: jelikož je to mutant z morčete divokého (toto zvíře by tu tedy možná zůstat mohlo), tak jako ostatní mutanti by mělo zůstat někde v laboratoři a být používáno na vědecké pokusy. Nadále protože ten, kdo si toto zvíře pořídí, s ním jeho celý život stráví tím, že jej bude jen krmit a uklízet po něm výkaly, protože toto zvíře (dá-li se to tak nazvat) je pouhá továrna na výkaly. Navíc je toto zvíře nesmírně líné a kam ho ráno postavíte, tam ho večer také najdete.
Oslík z Chorvatska Dita Jelínková Tento oslík se dostal z Chorvatska neznámým dopravním prostředkem do České republiky. Než se sem dostal, trvalo mu to 1 měsíc. Lidé z Pražské ZOO nemohli uvěřit tomu, že se sem takhle dostal. Dopravní prostředek byl totiž stále nenalezený. Bylo to k neuvěření, že osel vůbec přežil. Oslík teď bydlí u jedné Slečny Moniky, která chodí do 2. B. Vědci 22. 3. 1919 z pražské Zoo konečně zjistili, čím Oslík přijel. Oslík přijel neviditelným autem, který v Chorvatsku těsně před odjezdem dostala jeho panička z Chorvatska k narozeninám. Tak a případ je vyřešen.
Oslíku, otřes se! Adam Valenta
Byl jednou jeden chudý sedlák, který pracoval na své farmě. Měl tam slepičky, kravičky a jednoho oslíka. Oslíka dostal nedávno od kouzelného dědečka, ale sedlák nevěděl, že to byl kouzelný dědeček. Když pracoval v zimě na poli, tak se otřásl. Sedlák se zasmál a řekl oslíkovi, ať se taky zatřese, že je mu smutno. Oslík se otřásl a sedlák nevěřil svým očím, když se oslík otřásl, vysypalo se z něj spousta dukátů. V tom si vzpomněl na dědečka, který mu dal oslíka. Pomyslel si, že dědeček mohl být kouzelný. Dědeček se v tu chvíli objevil a řekl, že si těch spoustu dukátů zaslouží, ale nesmí rozdávat chudým. Sedlák souhlasil. Na vršku u pole je viděl hospodský, který chtěl taky tolik dukátů. Večer vzal svého osla do stáje k sedlákovi. Tam svého osla přebarvil na barvu sedlákova osla. Pak odešel se sedlákovým oslem a nechal mu tam svého osla, který byl přemalovaný. Ale dědeček všechno pozoroval. Ráno dědeček přišel za sedlákem a všechno mu pověděl. Sedlák vzal opasek a šel za hostinským. Tam na sedláka nečekal hostinský, ale smrt. Za tvoji hamižnost by si bil, proto přišel tvůj čas. Žena sedláka čekala tak dlouho, než si pro ni přišla smrt. Osel se vrátil ke svému páníčkovi, který nemohl zůstat v kraji, tak odešel a už nikdy se nevrátil.
Rychlost, Dravost a Tučňák… Matyáš Brunner
Lidé si říkají, jak se asi baví tučňáci. Někteří si myslí, že tučňáci pouze hlídají svá vejce a chrání hejno. Někteří si myslí, že tučňáci nemají smysl pro humor a zábava pro ně neexistuje. Ale co byste si řekli o závodech na ledu. Proč se asi tak rychle pohybují? Odpověď zní: ZÁVODY… Tučňáků KRÁLOVSKÝCH je dost a každý chce být nejlepší, a proto začnou závody přesně kolem jedné hodiny. Vezmou si kus ledu, nasednou na něj jako na snowboard, a když vyjde slunce, odrazí se nohou a začínají závody. Cestou je spousta nebezpečí, jako je lední medvěd, který se rád zakousne do tučňáka. Dále tu jsou lachtani, kteří dokážou svými zuby rozdrtit trasu s tučňáky a vykolejit je z trasy. Samozřejmě tučňáci házejí sněhové koule, aby se zbavili nepřátel. Kdo dojede jako první k Polární lišce, tak si pojmenovali jednu horu, vyleze po ní a na samém vrcholku skály leží zlaté vejce. To je trofej pro každého královského svobodného tučňáka.
Tři tučňáci Enrico Kačo Žili byli jednou tři tučňáci. Jmenovali se Fux, Lux a Tux. Ti tři se znali už od vajíčka. Žili si spokojeně se svými rodiči a kamarády na jedné kře. Když jednoho dne připlula zlá kosatka Vilma, která měla zrovna na malého tučňáčka chuť. Aby se zachránili, tak museli co nejrychleji plavat z jejich milované kry na jinou. Když tam doplavali, tak zjistili, že zůstali sami. Hledali, volali, ale nikdo se neozýval. Protože už to byli velcí kluci, tak věděli, jak se o sebe postarat. K jídlu si chytali ryby a věděli, že si musí postavit i domeček. Rozhodli se, že si postaví každý domeček pro sebe. Fux byl vždycky líný, tak se stavbou moc nepospíchal. Luxovi se do stavby taky moc nechtělo, tak si užíval s Fuxem. Ale Tux, ten byl odjakživa pracovitý, tak se pustil do stavby jako první. Rozhodl se, že si postaví pravé iglú. Sice mu to potrvá dlouho, ale potom mu v něm nebude zima a nebude se muset bát Vilmy. Na svém iglú pracoval pilně každý den. Fux s Luxem se mu posmívali, že si nemůže užívat jako oni. Ale najednou přišla zlá kosatka Vilma a už se těšila na Fuxe a Luxe, že je sní. Taky že se jí to málem povedlo, ale Tux jim pomohl, řekl jim: „Honem, pojďte dovnitř do přišla a už se chystala sníst Fuxe, snědla ho a zůstali už jenom dva tučňáci, kteří si řekli, že už to takhle dál nepůjde a budou se muset zbavit Vilmy. Vymysleli, že Vilma sežere Tuxe, ale nebude vědět, že má meč. Vilma už je tady: ,,Vilmo, pojď mě sežrat,“ křičel Tux. Vilma ho sežrala, Tux v břiše našel Fuxe, zabili mečem Vilmu, vyprostili se a doplavali na břeh.
Tučňák Martin Kos
Jednoho dne se rozhodl tučňák královský, že bude cestovat, a tak nasedl do letadla a letěl do střední Evropy, přesněji do Čech. Když tam doplul, tak hledal nějakého jiného tučňáka, ale žádného nenašel, tak byl smutný. Tu najednou, jak tak šel, tak si všimnul velikého nápisu Zoo. Když vešel dovnitř, tak si hned všimnul tučňáků, kteří byli ve vodě a radovali se. Řekl si, že půjde za nimi, ale nevěděl kudy a okolo nebyl žádný člověk. Tak šel ke kase a ptal se, jak se k nim dostane. Paní prodavačka mu ukázala na dveře od ředitelovy kanceláře a řekla mu, ať se zkusí zeptat tam. Vyšel tedy tím směrem, a když zaťukal, tak se ozval hluboký, ale vlídný hlas: „Dále!“ Tak šel tedy dovnitř a posadil se na velkou kolečkovou židli. Pan ředitel se zeptal, co potřebuje, a tučňák odpověděl, že by chtěl za ostatními tučňáky tady v ZOO.
TUČŇÁK Ema Kynčlová Tučňák, kterého jsem si vybrala, nakreslila holčička Marta z 2. B. Tučňák se lehce naklání, má oranžovou nohu a zobák, je bíločerný. Pochází z České republiky a žije u Marty doma v bílém, velkém mrazáku a hlídá tam zmrzlinu s ledem. Marta musí každý den chodit lovit do Vltavy ryby, které tučňák pojídá. Já osobně nevím, jestli nějaké ryby nekupovala v Bille na Letné. Marta k tučňákovi přišla úplně náhodou v pražské ZOO, kde na ni vyskočil z vody. Nejdříve se ho chtěla zbavit, ale neúspěšně. Tučňák je velmi zvláštní a malý oproti tučňákům v pražské ZOO a také je velmi kamarádský, i když někdy zaútočí na návštěvy Marty. Lidé, kteří u ní byli, dopadli velmi špatně, většinou skončili v Motole, kde nevěděli, co s nimi.
Vyhnané morče Nikola Fabingerová
Bylo jednou jedno morče. Morče bylo vskutku normální, ale ostatní si mysleli, že není. Také si mysleli, že není z jejich rodiny, a tak ho chtěli vyhnat. Morče bylo smutné a nakonec odešlo samo. Morče nevědělo, jak má v divočině přežít. O pár minut později zahlédlo další morče. Přiběhlo k němu a najednou si všimlo, že to je jeho bratr. Zeptalo se ho, co tu dělá a bratr mu řekl, že šel za ním, aby nebyl sám. Tak oba putovali pustinou. Po pár hodinách našli zdroj vody a u toho našli pozůstatky Boeingu 737. Šli blíž a z letadla na ně vyskočila příšera. Lekli se a chtěli utéct, ale na poslední chvíli si všimli, že je to veverka. Přišli k ní a zeptali se jí na cestu, veverka jim řekla, že když půjdou na sever, najdou tam rezervaci, ale mělo to jeden háček, veverka musela jít s nimi. Tak šli na sever a na konci lesa uviděli tu vysněnou rezervaci. Přišli k bráně a uviděli, že je rozražená a nejsou tam žádná zvířata, tak šli dál a našli nějaké domy. Po pár minutách narazili na dům s otevřenou zahradou, šli dovnitř a uviděli malou holčičku, která si hrála se svým křečkem. Šli k ní a holčička se jich lekla, ale uvědomila si, že to jsou morčata a ujala se jich. Holčička se k nim chovala hezky, stejně jako ke svému křečkovi. Dokonce i křeček byl rád, že tam má někoho, když je holčička ve škole. Po pár měsících si morčata a křeček hráli venku na zahradě a zpoza keře vyšel jejich vůdce rodu, morčata se chtěla jít rychle schovat do domu, ale bylo pozdě a jejich vůdce rodiny si jich všiml a běžel k nim. Morčata byla vystrašené a nevěděla, co mají dělat. Vyslechla si jejich vůdce a on jim řekl, aby se vrátila domů, že to tak nemyslel, ale morčata řekla, že tady chtějí zůstat a mají tady i kamaráda. Vůdce jim tedy vyhověl a odešel zpátky ke své rodině. Holčička přišla odpoledne domů a všichni tři k ní běželi a začali ji olizovat. Morčata se i s křečkem měla dobře, a tak skončil náš příběh o morčeti, které bylo vyhnáno.
