PAŘÍŽ Ovšem nejen touha po novém poznání ji lákala. Nemusela to být jediná pobídka. Absolventi vysokých škol, zvláště uměleckých, nenacházeli snadno uplatnění. Zde je třeba připomenout, že nejen naše republika, ale i ostatní svět se stále potýkaly s průvodními důsledky světové hospodářské krize, jakou lidstvo do té doby nepoznalo.1) Pouze malému procentu hudebníků se podařilo získat místo, které jim vyhovovalo. Vítězslava Kaprálová, skladatelka s takovou pověstí a s takovými osobními vlastnostmi, by uplatnění patrně našla. Ale samozřejmě, když se naskytla příležitost tak lákavá, jakou byla možnost získat stipendium pro zahraniční studium, nemohla ji nechat bez povšimnutí. Tím spíše ne, že i někteří z jejích přátel se o ně ucházeli také (Jarmila Vavrdová). Stále ale ještě nebyla rozhodnuta, kam a ke komu by šla studovat. Nejprve pomýšlela na Vídeň. Nebylo tam z Brna tak daleko a poměrně dobré spojení nepředpokládalo větší finanční náklady. Felix Weingartner, s nímž eventuálně počítala jako s učitelem, jí umělecky příliš sympatický ale nebyl. Zcela určitě ne jako Bohuslav Martinů, který přicházel v úvahu jako další eventualita. V době, kdy se teprve rozhodovala, zdali Vídeň či Paříž, byly pro ni nejzávažnějšími důvody ty, které vyplývaly z rozhovoru s K.B. Jirákem. Jirák, s nímž se velmi dobře znala z rozhlasu, jí dobře radil, když ji přesvědčoval, že Vídeň v současnosti není takovým uměleckým centrem, jakým byla v minulosti. Centrem moderní západoevropské hudební avantgardy byla Paříž už od předválečných časů objevů Igora Stravinského a definitivně potom od výrazného vystoupení členů pařížské Šestky.2) 1)
„Byť žila velmi skromný studentský život, bylo třeba uvažovat o tom, jak a čím se živit. Od skladatelského řemesla si toho moc neslibovala. Ačkoli se snažila víc než druzí, její příjmy se omezovaly na občasných sto, dvě stě korun za uveřejnění v časopisech, eventuálně za nějakou cenu. Aby si přivydělala, brala i takové věci jako rozbor klavírních skladeb Liszta a Chopina pro disertační práci jednoho ze vzdálených kolegů, Vinkláta. Při sazbě 10 Kč za hodinu počítala, že jí ta dřina vynese nějakých 550 Kč. Nešlo jen o to, přilepšit si na stravě. Skladatelské řemeslo se neprovozuje zadarmo. Pomineme-li notový papír, který sám o sobě také není levný, jsou zde výlohy s opisováním. Je to pracná záležitost, kterou skladatel sám nezvládne, musí draze platit, stejně jako rozpis partů, a tak se musela hodně ohánět, aby svá vydání alespoň trochu vyrovnala příjmy. Z domova se velké pomoci nadát nemohla…“ JM 94. 2) „Hrozně byl proti Vídni, že tam nezískám ani chlup, jak ve městě samém, tak u Felixe Weingartnera. Rozhodně mně doporučoval Paříž, ač tam snad nikdo vynikající na dirigování není, jistě to bude stačit a hlavně, získám opravdu rozhled. (Dopis rodičům z 27.4.1937).
140
Ale i tehdy, když se ji K.B. Jirák snažil přesvědčovat lákavou perspektivou dalšího nového poznání, přece jen jí Praha zůstala nejmilejší. Už proto, že tady zdomácněla. Měla tu své přátele, své vydavatele, své organizace, kde ji hráli. Bylo to j e j í prostředí.1) Zatím co v cizině nebylo nikoho, k němuž by mohla mít takový srdečný vztah. A přece se v Paříži později takový člověk našel. Byl to Bohuslav Martinů, s nímž se už zcela náhodně jednou seznámila v Praze. Po prvé se tito dva lidé – umělci, jimž bylo určeno intenzivně prožít společnou tvůrčí dobu a vzájemně si dát tolik, kolik může dát jen hluboký vztah posvěcený společnými zájmy a prací, setkali v Praze, krátce před oficiálním ukončením studia Kaprálové u Nováka.2) Nebyla by to Kaprálová, kdyby toto setkání nekomentovala jí vrozeným způsobem, čistě žensky. Bylo to na večeři a seznámila je Jarmila Vavrdová, její dlouholetá přítelkyně, profesorka zpěvu na pražské konzervatoři. „Moc ženských se na něho lepilo, ale on se bavil jen se mnou“. Závěrem určitá dávka rozpaků – na písně, které dala původně Vavrdové, „nic neříkal“. Tak k jejím přátelům přibyl další, který měl později být mezi prvními a jí nejbližší.3) Zatím se blížil konec školního roku a bylo třeba do 10. června podat žádost o stipendium do Paříže. Podala ji 8.6. I když si příliš naděje nedávala, do věci se rozhodně vložila a pro žádost o stipendium na École normale de musique si opatřila řadu doporučení našich nejvlivnějších uměleckých osobností, které všude na státních úřadech budily respekt – Nováka, Jiráka, Talicha, Branbergra. Václav Štěpán, jehož přednášky o formách horlivě navštěvovala, jí zajistil, že při zkouškách na stipendium, byť „byla velmi slabá ve francouzštině“, jak sama o sobě píše, dostala i ze znalosti jazyka výbornou. Tak měla samé jedničky a čekala na definitivní rozhodnutí. Blížily se prázdniny a s nimi i odjezd domů. 16. června 1937 navštívila naposledy třídu Vítězslava Nováka a 26. června složila závěrečné zkoušky na Mistrovské škole konzervatoře. Odjíždí z Prahy definitivně, aby se později tu a tam do ní ještě několikrát vrátila. Odjela do Brna a odtud do Třech Studní. Těsně před odjezdem přišlo od Kaprálů pozvání do Třech Studní 1)
Z těchto dnů (16.6.1937) je onen známý výrok v dopise: „Z Prahy se mně už zase nechce, poněvadž je mně líto, že se musím rozloučit s Novákem a vším kolem“. 2) 8. dubna v pražském paláci Metro. Píše o tom rodičům 10.4.1937. 3) Tentýž dopis rodičúm z 10.4. Z přátel to byli především Vladimír Helfert, Rudolf Firkušný, Otakar Šín, Otakar Šourek, František Pícha, František Vrána, František Smetana, Josef Mikota, Karel Boleslav Jirák, Iša Krejčí, Silvestr Hipman, Ferdinand Pujman aj. Byly to dny, kdy navazovala osobní kontakty s řadou významných osobností, které se později objevují v jejím uměleckém životě a kteří jí mohli být prospěšní jak svým jménem, tak uměleckými kontakty – např. Miroslav Kabeláč, Jan Mikota, Václav Holzknecht, Rafael Kubelík, Otakar Jeremiáš, Jan Loewenbach…
141
i pro Jarmilu Vavrdovou, která si žádost o stipendium podala také. Odjezd z Prahy nebyl tedy tak úplně smutný, perspektiva společně prožitých prázdnin jej udělala radostnějším. Ve Třech Studních potom společně očekávaly zprávu o řízení a těšily se na společnou cestu do Paříže.1) Ministerstvo školství ale kladně rozhodlo pouze Vítězslavě Kaprálové.2) Na jedné straně to byla sice perspektiva dalšího a vyššího uměleckého poznání v tehdejší metropoli evropského kulturního světa, na druhé straně ale zároveň i ukončení všeho, co pro ni bylo tak krásné, nezapomenutelné. Praha, Brno, Tři Studně, všude tolik milých věcí. Jak blízká místa! Bylo jí smutno, když se naposledy loučila s Prahou a se svými „Třemi Pumpami“, s Brnem. Nelze se divit, že všechno, co bylo mimo svět těchto myšlenek, vlastně pro ni nyní nebylo. Nebylo ani nutkání, ani času něco psát. Spíše lákaly kopce Vysočiny, lesy kolem Tří Studní, sluncem ozářená hladina Sýkovce, přátelé a známí z vesnice. V polovině září dokončila Dubnová preludia, dva dny nato ji zpráva o úmrtí prezidenta Masaryka vzrušila natolik, že vytvořila krátkou skladbičku Posmrtná variace. Příležitostná kompozice, kterou později, v pořadí pátou, zařadila do cyklu Vteřiny. Je to osmnáct taktů variování melodie lidové písně Tatíčku starý náš, písně, která v tu dobu byla obecně v povědomí národa spojována s T.G. Masarykem.3) Veskrze příležitostná věc, osobitá pro Kaprálovou snad pro její schopnost umět se vyjádřit ve zkratce, jak je tomu u jiných miniatur tohoto cyklu. Spíše bezprostřední ohlas na událost, která se tehdy občanů republiky osobně hluboce dotkla. Návrat do Brna znamenal rozloučení s krajem, v němž prožila volnost svého mládí nejraději, jak se jednou také vyjádřila.4) První, co teď vše překrylo a co bylo akutální, byl odjezd do Paříže a přípravy k němu. Bylo to svým způsobem ještě obtížnější než kdysi odjezd Jarmila Vavrdová odjela ze Tří Studní 23.8. JM 106. O kladném vyřízení se dozvěděla 16.9. JM 106. V archivu rodiny je uvedeno datum 23. listopadu 1937, stipendium francouzské vlády pro studium hudby v Paříži ve studijním roce 1937/1938, a to 12 000 franků ročně, přičem z toho vyplývala povinnost zapsat se na příslušnou vysokou školu. 3) 14.9.1937. Vyšlo v Lidových novinách 18.9.1937. A 29 752. 4) Během letních měsíců se věnovala studiu francouzštiny a podnikla také několik cest po republice – navštívila Luhačovice, Uherský Brod, Javorinu, Zlín, Trenčianské Teplice, také se svým otcem. Poslední dva měsíce před odjezdem do Paříže byly naplněny také úspěchy veřejných provedení či tisku jejích skladeb v rozhlase nebo na koncertech, včetně premiéry Dubnových preludií Danou Šetkovou 5. října v Přítomnosti či Tří klavírních kusů v rozhlase Ludvíkem Kunderou. Zásadní význam pro mělo oficiální sdělení o udělění studijního stipendia na École normale de musique 9. listopadu. KH 130. Stipendií bylo původně 15, počet byl zvýšen na 30. 1) 2)
142
do Prahy. Už proto, že to byla cesta daleká, do neznámého prostředí, a pak i to, že již byla dospělejší a všechno už přijímala zcela jinak, s rozmyslem a s vědomím, že tam „někde“ zůstane zcela odkázána na sebe. Ti, kdo se s ní v této době, hlavně pak v Paříži stýkali, nemohli pochopitelně znát povahovou změnu, kterou kdysi dívčí útlá postavička prodělala za dobu studií v Praze. Zůstala jí slabší tělesná konstrukce z mládí a ne dostatečně silné zdraví. Zůstalo v ní i hodně bezprostřední dětské veselosti, skoro rozpustilosti, což souviselo i s její nespoutanou vitalitou a vrozenou bystrostí. Všude, kam přišla, „přinesla s sebou jaro“.1) Z jejích názorů a soudů zněla nelítostná kritičnost, které neunikli, jak jsme poznali, ani její učitelé. S příjezdem do Paříže si už sice přinesla s sebou určitou dávku sebevědomí, ale ne na dlouho. A to byla posílena nedávnými uměleckými úspěchy posledního roku v Praze! Znala ovšem svůj cíl a věděla, čeho k jeho dosažení bude potřebovat. Na svou práci byla hrdá, ale dovedla ji jen někdy ocenit. Většinou se podceňovala. Co napsala, nerada opravovala a úpravy jiných nerada snášela. Její vnímavost byla velmi citlivá. Dovedla rychle postřehnout základní princip myšlenky a dovedla brzy celou věc myšlením obsáhnout. Samozřejmě, že za podmínek vytrvalosti, houževnatosti a nezmarné energie. Dosáhla vždycky všeho, oč začala usilovat. Měla mnoho typicky ženských vlastností. V přátelském vztahu, v lásce uměla být laskavá, žensky odevzdaná. Na druhé straně se i ráda líbila, ráda znepokojovala srdce kolem sebe a když chtěla, uměla náležitě dát najevo své sympatie. Její cit – to byl kompas, kterým se zásadně a jedině řídila. Citem, instinktem, citovou intuicí se orientovala. Teprve potom rozumově domýšlela. Ne rozum, cit býval první. Proto také mívala ke svým úsudkům takový pevný, těžko otřesitelný vztah. Byla-li přesvědčena o správnosti svého stanoviska, těžko ji někdo přesvědčoval o jiném. Její názorová neústupnost byla takřka příslovečná. Pro své věci ráda užívala zdrobnělin. Vymýšlela si je s neomezenou fantazií a častovala jimi všechno, co jí bylo milé a blízké. Měla radost z každé drobnůstky, z každé malé pozornosti. Takový upřímný a bezelstný byl i její vztah k lidem a k přírodě. Nemilovala nepřirozenost v lidském jednání a v povahách si naopak oblíbila prosté lidi – takoví byli i její přátelé ze Třech Studní. Zbožňovala přírodu. To všechno jejímu vztahu k celému okolí, ke všem lidem, dávalo osobitý charakter. Všichni ji měli za to rádi. Mnozí jí záviděli, mnozí ji zbožňovali, mnozí ji milovali, muži rychle podléhali jejímu kouzlu a intelektu. Tak si také vysvětlíme její postavení mezi pařížskou českou kolonií, mezi studenty. Nebylo muže, jehož náklonnost, pokud chtěla, by nebyla získala. Přesto, že žensky na ní nebylo nic, co by obzvláště na sebe upozorňovalo. Ba právě naopak, svým zevnějškem byla nenápadné, drobné postavy, 1)
B. Martinů, VK 122.
143
vždycky s nenápadně upravenými vlasy. Obyčejně se nelíčila, oblékala se skromně, neměla nikdy dost peněz, ale vkusně. Vůbec byla ve svém chování, vystupování i oblékání neafektovaná, naprosto skromná, skoro někdy zbytečně mnoho skromná. Až se tomu sama musela smát, kolik nabídek k sňatku jí za pobytu v Paříži přišlo.1) Dovedla okouzlit, dovedla vzbudit lásku i respekt. Byla tak přirozená, jak přirozená a čistá je její hudba. Zvali ji proto nejčastěji Vitulkou, jindy Vitkou, Martinů Písničkou. Její lidský profil, který bývá v této knížce při několika příležitostech, zejména na samém začátku knížky uváděn, souhlasně později doplnil její manžel Jiří Mucha některými dalšími povahovými vlastnostmi. Poznal ji více než o ní víme s historické dokumentace, o čemž nemůže být pochyb. „Skromnost, pokud šlo o hudbu, nebyla její silnou stránkou. Přitom, jak byla malá a drobná, byla úžasně sebevědomá a rázná – zejména když to někdo nečekal. Při prvním setkání ji lidé obyčejně přijímali s pobavenou něhou – dokud nenarazili na její nekompromisní vůli. Svou malou postavu zdůrazňovala až ke směšnosti, hrála si na dítě, lezla po zemi, šplhala po lidech, kterým chtěla projevit náklonnost, jako malý pes, který skáče do náruče svého pána. Hned nato byla příkrá, útočná, ironická. Naučila se žít se svou malou postavou a dovedla si v každé situaci zajistit převahu.“2) S těmito vlastnostmi už přišla do Paříže. Nikdy jí nebyly překážkou, vždycky Vítězslava Kaprálová. Foto archiv JK jí pomáhaly.
1) 2)
Viz korespondence s rodiči z konce roku 1939. JM 67.
144
Cesta do Paříže nebyla pro ni bez zážitků, protože to byla její první cesta do ciziny, do nepoznaného, a ta bývá vždycky spojena s obtížemi, kterým bychom se jindy od srdce zasmáli.1) U Vítězslavy Kaprálové bylo nejproblematičtější domluvit se. Víme, jakým problémem pro ni byla stipendijní zkouška z francouzštiny. Francouzsky se nikdy dobře nenaučila. Obyčejně ji zachraňovala němčina, se kterou v Brně žila od dětství, jak tehdy bývalo obvyklé. Nejinak tomu bylo i za cesty vlakem do Paříže. V Paříži naštěstí odpadlo hledání bytu, protože ho měla již objednaný. 28.10.1937 se tedy ubytovala se ve Foyer International des Étudiants 93, boulevard St. Michael.2) Dva dny poté se setkala s Bohuslavem Martinů, „…v kavárně Le Dôme. Se sousední Coupole tvořila na boulevardu de Montparnasse podobnou památkovou dvojici, jako Flore a Deux Magnots na St. Germain. Tady se scházela avantgarda dvacátých let, tady se připravovaly manifesty dadaismu a surrealismu, odtud se šířily nové výtvarné a hudební směry. Jestliže si dal Martinů s Kaprálovou schůzku v Dômu, mělo to symbolický význam. Chtěl ji uvést do prostředí, do kterého v jeho představách náležela“.3) Kdy přesně přijela do Paříže, je těžké říci, ale už v říjnu posílá první dopis domů. 4) 1) „Nasedali jsme zároveň s Františkem Smetanou, který jel třetí třídou a chodil ke mně na návštěvu do druhé, až přišel kontrolor a on musel platit pokutu.Tak jsem chodila já za ním do třetí. V mém kupé jel jeden Maďar, velký gentleman, který se o mne velmi staral – bral mně k svačině, večeři, snídani, jen jsem vždy obědvala ze svého. Mluvila jsem s ním celou cestu německy a jak mně to šlo! Bylo to sice kupé kuřácké, ale on nekouřil – tak se mně jelo hezky, vůbec cestu jsem snesla znamenitě, bez jakékolik únavy, ale víte – ve třetí třídě bych jezdit nechtěla. Tam je to příšerné. Tak jsme jeli v míru a v pokoji až do Strassburgu, kde i ve spaní jsme cítili asi hodinové šibování apod. věci, ale nenadáli jsme se, že když se ráno probudím, pan kolega Smetana i se třetí třídou byl v čertu. Odtud totiž jede jen vlak druhé třídy, třetí se odpojuje. Tak jsem stála a stojím v té Paříži přece sama, poněvadž nevím ani Smetanovu adresu. Ten Maďar byl ale tak hodný (a on to považoval za samozřejmost), že mě odvezl s taxíkem až sem a pomohl mi vyplnit všelijaká lejstra, v kterých bych se za živý svět byla nevyznala. Paříž jaká je, ještě nevím. Zatím se mě nelíbí. Ale Francie je překrásná – překrásná. Samá rovina a vody a louky a lesy…Myslela jsem, že je to Holandsko…“ Paříž, 28.10.1937 večer.) 2) JM 108. 3) JM 110. 4) Jeden z prvních dvou dopisů z Paříže je špatně datován. V dopise z 5.10.1937 píše o své první hodině u Charlese Muncha, zatím co v dopise z 28. 10.1937 píše o příjezdu do Paříže a o svých prvních dnech v novém prostředí. Je-li první datum správné, odjela do Paříže už koncem září. Je-li druhý dopis správně datován,
145
odjela koncem října a o první hodině u Muncha píše v dopise z 5.11.1937. Zdá se, že přijela do Paříže teprve v říjnu, lze-li soudit podle množství dopisů, psaných do premiéry Vojenské symfonietty a dopisů, psaných po tomto datu do konce roku. (Datum Vojenské symfonietty je přesně známo a dopis následoval ihned po návratu do Paříže.)
1 rue de Medicis 1
Foto Alexandr Rakovski, 2014
Její odjezd do Paříže byl dosti odvážným dobrodružstvím, uvědomíme-li si, že mimo němčiny neovládala dostatečně žádnou jinou řeč. To také bylo příčinou všech veselých i trapných příhod, které se jí z počátku přihodily. Ale nyní od začátku. První dojmy z Francie byly ty nejkrásnější. Zvláště příroda se jí líbila. Byla zcela jiná než u nás a Kaprálová se do ní brzy zamilovala, hlavně později, když poznala ještě jižní Francii a moře. Když spatřila po prvé Paříž, byla jí zklamána. Představovala si ji asi tak, jak vznikají naše představy o Paříži, o městě slavné historie a centru uměleckého života, o jeho koncertních síních, divadlech, výtvarných galeriích s památkami na kulturu všech dob, o slavných historických budovách, svědčících o dovednosti lidských rukou středověké a novověké Francie, o Pařížanech, Francouzích, kteří dovedou svůj život volně a bohatě prožívat, ať je to umožněno bohatstvím nebo skromnými prostředky pracujícího člověka. Paříž ji přivítala jinak. První pozdravení s ní nebylo vlídné. Ba naopak, cizota města byla neznalostí řeči ještě nevlídnější. Obdivovat začala Paříž teprve později. Tím více, čím hlouběji pronikala do jejího denního života.
146
Vedle toho, že ji její známí uváděli mezi oficiální umělecké kruhy, seznamovali ji také s životem Paříže a s jejími pamětihodnostmi. Zvláště Josef Páleníček, který tu byl také jako stipendista u Alberta Roussela (kompozice) a u Alfreda Cortota (klavír), jí býval už v prvních dnech pobytu obětavým průvodcem. Během několika dní se seznámila s Paříží natolik, že si sjednala přednášky u Charlese Muncha. Od prvních okamžiků jí ve všem pomáhal Bohuslav Martinů. Také sem, na École normale de musique, s ní šel k zápisu.
École normale de musique, 114 bis Boulevard Malesherbes. 2014 (Foto: http://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89cole_Normale_de_Musique_de_Paris)
Slibné bylo, že Charles Munch měl svůj vlastní školní orchestr, se kterým se dalo počítat pro vyučování. Nadia Boulanger vyučovala kompozici a instrumentaci. Ale protože to všechno najednou nebylo pro Kaprálovou únosné, a hlavně - chybělo tu to nejpodstatnější - totiž dobrá znalost odborné francouzštiny, dohodli se s Martinů, že k Nadi Boulanger zatím na přednášky chodit nebude, snad později, a jen na několik hodin. První hodina u Muncha se neodbyla bez humorných situací. Představte si nenápadnou slečnu, chodící po chodbách školy od jedněch dveří ke druhým, hledající lámanou francouzštinou učebnu Charlese Muncha. Na štěstí se objevil ředitel ústavu Alfred Mangeot a za ruku ji přivedl k Munchovi. „Nějak jsem na něj příznivě zapůsobila, neboť si mě od zápisu pamatoval, když říkal „Vous êtes Mlle Kapralova (krátce), n’est-ce pas?“ Načež já, že ano, a že hledám pana prof. M. a že tu asi nebude, poněvadž jsem už všude byla a on nikde (a to prosím francouzsky!!!). Však prý ho přece najdem… Pan Munch si mě samozřejmě nepamatoval, tak jsem seděla v hodině jako oukropeček a ani nedutala, on jen cosi „lautr“ francouzsky vysvětloval.
147
Až byl konec, tak jsem mu podala dopis, který jsem předtím složila…aby si ho laskavě přečetl. No, pak už jsem byla doma, poněvadž jsme z a č a l i n ě m e c k y a: Tak tedy Vy, slavná osobo, co Vás mám ještě učit? Já mu na to, že toho ještě moc a moc neumím a tak hned jsme (po hodině se zdržel se mnou ještě asi ¾ hod., ač měl hned orchestr, a ti ostatní kolegové museli čekat také), se pustili do Symfonietty. Moc se mu to líbilo, i moje gesta. Příště ji budeme dělat všichni….
Třída Charlese Muncha
Zítra jedu na vyslanectví za Šafránkem, prý abych získala nějaké známé a: „abychom V á s p ř e c e t r o c h u v P a ř í ž i p r o s l a v i l i. (Zná se s kdekým)…“1) Skutečně, Miloš Šafránek pro ni vedle Martinů a ostatních přátel znamenal velmi mnoho. On ji vlastně uváděl do pařížské společnosti, k oficiálním osobnostem hudebních i politických pařížských kruhů francouzských i našich.2) Tak se velmi brzy a bez obtíží dostala mezi osobnosti, které tehdy představovaly oficiální život Francie a jeho kulturu. Tam, kde neměl Šafránek styky (a to bylo i mezi hudebníky 1)
Viz korespondence s rodiči z 5.10.1937. Například ji seznámil i s Milhaudem, Honeggerem, Schmidtem, s diplomaty našeho vyslanectví atd.
2)
148
poměrně málokdy), pomáhal jí svým jménem Bohuslav Martinů. Manželé Martinů bydleli blízko jejího bytu a potřebovala-li něco, nebylo k nim daleko. Martinů tu žil a tvořil až vysoko nahoře v podkroví, v domě č. 31 na Avenu de Parc Mont Souris.1) Kaprálová se brzy po příjezdu musela pro nedostatek místa z Foyer International des Étudiants vystěhovat. Po delším hledání si našla podnájem u manželů Betzových v č. 1 rue de Médicis.2) Blízko u divadla Odeon.3) Byl to Bohuslav Martinů. krásný byt v krásném prostředí, jaké si jen (Foto?) mohla přát. Hezký, velký světlý pokoj, pěkně vybavený, i když trochu staromódně francouzsky, s vyhlídkou na část Lucemburské zahrady s obrovským, honosným pařížským palácem,4) starými stromy, pěstěnými záhony a medicejskou fontánou.5) Z přírody, kterou tolik milovala, jí zůstalo jen tak málo. Ale byla spokojena i tak. Krásný výhled do zeleně stromů, a to vše takřka ve středu města. Pracovní prostředí Latinské čtvrti kolem a několik minut odtud do centra soudobého kulturního světa – na Montparnasse. Obtížnější bylo spojení se školou; bylo třeba podzemní drahou projet celou Paříží až skoro na její druhý konec, kde na Boulevard Malesherbes v 17. pařížském okrese učil na École normale de musique Charles Munch. To byly základní podmínky pro její studium v Paříži. Tak, jak se stále hlouběji seznamovala s pařížským životem a prostředím, tak si stále více u ní Paříž získávala sympatie. Brzy psala domů, že „srdce má už v pořádku“.6) Zamilovala si Paříž tak, jako dříve Prahu. Milovala její historickou výstavnost, slavné památky, s nimiž ji seznamoval Josef Pálení1)
Viz VK 108. 9.11. o tom psala rodičům: „Už konečně bydlím těsně u Lucemburské zahrady, výhled je tady božský, u divadla Odeonu, kam mám pár kroků, rovněž tak na boul. St. Michel a do Foyeru. Je to IV. posch., hezký, velký, světlý pokoj s balkónem, zařízený tak jaksi umělecky – moderní obrazy, mezi nimi visí staré housle a u okna jsou záclony z taftu, a to červeného!! Kardinálského!! Po stranách jsou dvě ohromná zrcadla s Budhou a čínskými vázami, jedno je nad velkým anglickým krbem…“ JM 112. 3) Rue de Medicis l, Paris 6em. 4) Dnes senát francouzské republiky. 5) Během pobytu v Paříži bydlela ještě v hotelu Panthéon, na Boulevard St. Michel, Quee de Passy, Square d Alboni. 6) Dopis rodičům z 12.11.1937. 2)
149
ček. Učaroval jí bohatý život Paříže, zvláště její kultura. Navštěvovali společně muzea, galerie, sama později intenzivně chodila i na literární večery1) a pokud to finance dovolovaly, chodila i do divadel. Doma hodně ve volných chvílích četla, aby zaplnila mezery ve znalostech francouzštiny. S těmi se potýkala neustále.2) Chodila proto i po určitý čas do Alliance française. Senzací ovšem pro ni byl pařížský hudební život. Ten na ni vlastně působil nejhlouběji a napomáhal k vývoji, k němuž ji přivedlo studium u Martinů. Nejdůležitější pro ni byla dvě místa, kam s Martinů a stipendisty chodila, totiž koncerty Societé de Concerts du Conservatoire a potom koncerty v Tritonu.3) Byla to dvě koncertní místa, odkud si odnesla nejvíce poznatků z nejnovější hudby. Do Tritonu ji uvedl Bohuslav Martinů brzy po jejím příjezdu do Paříže. Vůbec nepřeženeme, jestliže budeme tvrdit, že to, co tu slyšela, bylo pro ni něčím naprosto novým, něčím, co ji otvíralo oči. Byly to nové světy. Ty, které ale hledala. Zde se seznamovala s nejnovější hudbou současných směrů, i se staršími, jako byl Béla Bartók, Igor Stravinskij, Arnold Schönberg atd.4) 1)
Osobně se seznámila s Jules Romainsem, Paulem Valéry, André Maurois aj. V dopise z prosince 1937 píše o humorných obtížích při hodinách klavíru, jimiž si vydělávala na živobytí: „… Učím našeho Gastona na klavír. Je to chytrý kluk a jde mu to velmi dobře. Rozhodně lépe, než moje franština, když vprostřed hry mně vyprskne smíchy, když mu třeba řeknu: Ten prst, prohýbala ne, levý ruko, ne „re“, ale „do“. Svázali ty prsty, ne a-a-a-a. (aby hrál legato)…“ 3) Jedním z prvních koncertů, který tu slyšela, bylo i provedení Concertu pro klavír a orchestr B. Martinů se sólistkou Germain Leroux (manželkou Miloše Šafránka). Zde zažila úspěch Martinů Concertina pro klavír, housle, violoncello a smyčcový orchestr, a obrovský ohlas, jaký mělo Smetanovo trio a Páleníčkova klavírní sonáta. Sama zde zažila svůj velký úspěch provedením Dubnových preludií Rudolfem Firkušným. Srovnej Revue musicale č. 174, str. 294. 4) Naši studenti a hudebníci přicházeli se znalostí i tehdejšího sovětského umění, které v Paříži známé nebylo. Ačkoli některé z vývojových rysů tvorby sovětských futuristů dokonce oživovaly historické výdobytky hudby Velké francouzské revoluce. Zatím co v Československu a v Německu vědomosti o sovětském umění byly velmi poučené a sledované, Paříž, zaposlouchaná v tomto směru vymezeně do ruské hudby Igora Stravinského, neměla informace v podstatě žádné. Například Sergej Prokofjev, který pobýval 1931 – 1932 v Paříži v tomto směru napsal: „… bych chtěl zaznamenat nejvýraznější rysy zdejšího hudebního života. A především bych chtěl ovšem psát o provedeních sovětských skladatelů. Paříž, tato křižovatka všech cest však bohužel projevila v tomto ohledu nepochopitelnou nečinnost a neinformovanost. Ponecháme-li stranou díla autora těchto řádků, pak na 2)
150
