Předmluva Evangeličtí věřící js o u p řesv ědčeni, že důkla d n á znalost Bible je st neod lu čiteln o u součástí je jic h vzdělání. Věřící člověk však to u ž í znát Bibli a její uče n í také proto, aby byl u p ev n ě n ve své víře a aby byly p ro h lo u b en y je h o znalosti, které získal d o m a n e b o v církvi. Chce-li p o ch o p it poselství kterékoliv biblické knihy, m usí znát celou Bibli a vědět, co Bible učí ja k o celek. K a ž d á biblická knih a je st totiž součástí celku a m ů ž e být plně p o c h o p e n a j e n když se uvede v souvislost s celým p r o u d e m Božího zjevení, které p o číná k n ih o u G en e sis a končí k n ih o u Z jevení Jana. O b d o b n ě m ů ž e m e říci, že čte n á ř snadněji poch o p í poselství N o v é h o zá kona, bude-li mít u rčito u znalost světa, ve k te ré m N ový zá k o n vznikl. L ite ratura p rvního století po K ristu, politické, hospod ářsk é a n á b o ž en s k é p o m ěry té doby stojí v přím é souvislosti se zjev e n ím B ožím v Ježíši K ristu. T e rm ín y a obraty, které při svém uče n í a kázání užívali apoštolově a je jic h spolupracovníci, byly vzaty ze všedn ího života o n ě c h d n ů a byly blízké a srozum itelné p r ů m ě r n é m u obyvateli A lexa ndrie, A n tio c h ie či Řím a. Biblické poselství se d n e š n ím u čtenáři z n a čn ě ujasní, když tyto obraty a te rm ín y pochopí. Výklad N o v é h o zá k o n a n en í ovšem závislý toliko na znalosti starověku. Je h o příkazy js o u závazné ne pro to , že by m o d e rn í civilisace v čemkoli nap o d o b o v a la staro věkou k u lturu řec ko-řím sk é ho světa, nýbrž proto , že vztah člověk - B ůh je st stále tentýž a p rotože v ěčný B ůh se ve svém je d n á n í s člověkem nem ěn í. D u c h o v n í živost B ožího slova n en í závislá na n á h o d n é p o d o b n o sti dvou věků; j e h o v ěč ná h o d n o ta p řesahu je m ístní p o d m ín k y p ro sto ru a času společnosti. Je-li význa m slov P ísm a správně p o c h o p e n , slova se stávají p ravdou právě tak dnes, ja k o jí byly kdysi a vždycky. N e m o h o u být nikdy n a h r a ž e n a zastaralými m yšlenkam i pře ko n a n é a zaniklé civilisace, p rotože n e s o u živé evangelium od v ě č n éh o B oha k stále žíznivé duši h říšn é h o člověka. V to m t o díle p o je d n á m e o každé knize N o v é h o zá k o n a i o je jím vztahu ke k n ih á m ostatním . U v e d e m e také je jí osnovu, aby čte n á ř m o h l snadněji p ro n ik n o u t k je jím hlavním m yšlenkám . S m yslem naší práce n en í vnutit stu d e n tů m a č te n á řů m Písm a autorovo m ín ě n í o je d n o tliv ý c h kn ih á ch N o v é h o zá k o n a, spíše je vést k základ ním fa k tů m , které jim p o m o h o u sa m o sta tn ě p ro n ik n o u t do biblického poselství. E thiopský e u n u c h při svém s o u k r o m é m stu diu P ísm a p otřeb oval p o m o c n ík a , který by m u ujasnil určité věci; p o d o b n ě ho p o tře b u je i d nešní čte n á ř Bible. V knize se n e z a m ě s tn á v á m e te ch n ic k ý m i p roblém y úvodu do N o v é h o zá k o n a ani theologií N o v é h o zákona. Č ten á ř, který chce vědět více z tě c h to o b o rů , jistě k t o m u najde jin á díla. P om íjím e i výkladové p o d r o b nosti, p rotože k niha n en í a n e c h c e být k o m e n tá ř e m Písma. P o zn ám k y III
v závorkách uvádějí zpravidla hlavní pram e n y informací; je st jich m in i m áln ě, aby jim i čte n á ř n e o d b o rn ík nebyl m aten. Je d in ý m cílem této knihy je st n a b íd n o u t čtenáři cestu k p o ro z u m ě n í N o v é m u zák o n u , p robudit v n ě m zájem a lásku k něm u . Jakm ile totiž věřící čte n á ř pochopí, ja k Boží zjevení souviselo se sv ětem prvního století, b u d e také objevovat, ja k m ů ž e být aplikováno do p o d m ín e k je h o vlastního života.
IV
Předmluva k revidovanému vydání Od prvního vydání této knihy se na poli n o v o z á k o n n íh o studia o dehrálo m n o h o zm ěn. N o v é objevy, ja k o na příklad objevy ruko pisů u M rtvého m o ře , které obohatily naše v ědom osti o palestinském n ábož en ství v d obě Ježíše K rista a k teré způsobily z m ě n y ve v ě d e ck é m p osuz ování p rob lém ů N ov ého zá kona, ja k o ž i m nožství nové literatury o nich si vynutily revisi této knihy. V d ěčn ý ohlas veřejnosti o prav ňuje k dalším z m ě n á m o b s a h u k rozšíření to h o to díla. D o knihy byl zařazen nový m ateriál o evangeliích a o ru kopisec h od M rtv éh o m oře, byla přidán a kapitola o n o v o z á k o n n ím te x tu a je h o rozšíření. T ypografické z m ě n y a zařazení o b ráz k ů do te x tu učiní k nihu jistě přitažlivější. Bylo také o prave no několik nepřesností. A u to r vyjadřuje v děčnost svým p řátelů m za p o d n ě t n é návrhy k n o v é m u vydání to h o to díla.
V
Obsah Část první SVĚT N O V É H O Z Á K O N A P olitický s v ě t ............................................................................................ Ř ím sk é im p é riu m .......................................................................... Vláda v p r o v i n c i í c h ........................................................................... H elenistická k r á l o v s t v í ..................................................................... Židovský s t á t ...................................................................................... Sociální a hospodářské p o d m í n k y .................................................... S o c iá ln í p o m ěry ...................................................................................... Ž idovská s p o l e č n o s t ........................................................................... P ohan ská s p o l e č n o s t ........................................................................... K u ltu ra .................................................................................................. M ravní ú r o v e ň ...................................................................................... H o s p o d á řsk é p o m ě r y ................................................................................ Z e m ě d ě l s t v í ............................................................................................ P r ů m y s l .................................................................................................. N áboženské p o m ě r y ................................................................................ Ř ecko-řím ský p a n t h e o n ..................................................................... U ctívání c í s a ř e ...................................................................................... M y s t é r i a .................................................................................................. Okultní n á b o ž e n s t v í ........................................................................... F i l o s o f i e .................................................................................................. Ž i d o v s t v í ....................................................................................................... V z n i k ....................................................................................................... T h e o l o g i e .................................................................................................. C h r á m ....................................................................................................... VII
S y n a g o g a ................................................................................................. 79 S v á t k y ....................................................................................................... 81 Systém v z d ě l á n i ................................................................................ 85 L i t e r a t u r a ................................................................................................. 86 Ž idovské sekty ...................................................................................... 93 D i a s p o r a ................................................................................................. 100 Část d ru h á Evangelia - záznam y o životě Ježíše Krista O bdobí p o čá tků R o k 6 před K ristem až 29 po K ristu 5. Nový zákon - název a o b s a h ......................................................... 105 N á z e v ....................................................................................................... 105 O b s a h ....................................................................................................... 106 6. Evangelia ja k o literární d í l a ............................................................... 112 Synoptický p r o b l é m .......................................................................... 113 M o ž n é řešení syn optického p r o b l é m u .................................. 114 7. Evangelium M a t o u š e ................................................................................ 121 A u t o r ....................................................................................................... 121 D a tu m a m ísto sepsání ............................................................... 122 O b s a h ....................................................................................................... 123 O s n o v a ....................................................................................................... 125 D ů r a z y ....................................................................................................... 129 O s o b n o s t i ................................................................................................. 129 Zvláštnosti e v a n g e l i a .......................................................................... 130 8. Evangelium M a r k a ................................................................................ 133 A u t o r ....................................................................................................... 133 D a tu m a m ísto s e p s á n í .....................................................................134 O b s a h ....................................................................................................... 137 O s n o v a ....................................................................................................... 137 D ů r a z y ....................................................................................................... 142 O s o b n o s t i ..................................................................................................143 9. Evangelium L u k á š e ................................................................................ 147 A u t o r ....................................................................................................... 149 D a tu m a m ísto sepsání ............................................................... 152 O b s a h ....................................................................................................... 152 O s n o v a ....................................................................................................... 153 D ů r a z y ....................................................................................................... 156 O s o b n o s t i ................................................................................................. 158 10. Evangelium J a n a ...................................................................................... 161 A u t o r ....................................................................................................... 162 D a tu m a m ísto s e p s á n í .....................................................................164 O b s a h ....................................................................................................... 165 VIII
O s n o v a ....................................................................................................... 166 D ů r a z y ....................................................................................................... 170 Ú če l sepsáni e v a n g e l i a .....................................................................171 O s o b n o s t i ................................................................................................. 171 11. Život P á n a Ježíše K r i s t a .....................................................................175 M im obiblické p ram e n y i n f o r m a c í ..............................................175 O bdobí Ježíšova ž i v o t a .....................................................................177 M ísta Ježíšova p ů s o b e n í ............................................................... 182 Ježíšovo u č e n í ......................................................................................190 M e to d y ................................................................................................. 191 O b s a h ....................................................................................................... 195
12.
13.
14.
15.
Část třetí Z áznam y o rané církvi Období rozm achu R o ku 2 9 -6 0 p o K ristu P očátk y církve Skutky 1 ,1 -8 , 3 ...................................................................................... 202 K n ih a S k u t k ů ................................................................................ ........ 203 Z ro d c í r k v e ............................................................................................209 První r o z p t ý l e n í ................................................................................ 211 P řechod Skutky 8 , 4 - 1 1 , 1 8 ................................................................................ 213 K ázání v S a m a ř í ................................................................................ 213 E u n u c h z E t h i o p i e ...........................................................................214 O b rácení Saula z T a r s u ............................................................... 215 K ázání apoštola P e t r a .....................................................................218 Církev z pohanů a misie apoštola Pavla Skutky 1 1 ,1 9 -1 5 ,3 3 ...............................................................................223 Sbor v A n t i o c h i i ................................................................................ 224 Misie k p o h a n ů m ...........................................................................226 K oncil v Je ru z alé m ě .....................................................................228 P rotestní l i t e r a t u r a ...........................................................................231 Epištola Ja k u b a ................................................................................ 232 Epištola G a l a t s k ý m ...........................................................................235 P avlův program Skutky 1 5 ,3 6 - 2 1 ,1 6 .............................................................................. 243 D ru h á misijní cesta do M alé A s i e ........................................ 244 Misie v M a c e d o n i i ...........................................................................245 D opisy sboru v T e s a l o n i c e ......................................................... 248 První epištola T e s s a l o n i c e n s k ý m ..............................................248 D r u h á epištola T e s s a l o n i c e n s k ý m ..............................................250 Misie v A chají ................................................................................ 252 IX
Misie v Asii ...................................................................................... 259 K o rin tsk á k o r e s p o n d e n c e ............................................................... 261 P o z a d í ....................................................................................................... 261 Z trac en ý d o p i s ...................................................................................... 262 První epištola K o rin tsk ý m ......................................................... 262 D ru h á epištola K o r i n t s k ý m ......................................................... 266 Poslední Pavlova návštěva v K o r i n t u ........................................ 267 Další m isijní p l á n y ...........................................................................268 Epištola Ř í m a n ů m ...........................................................................268 K o n e c m isijn íc h c e s t ..................................................................... 272 16. Pavel ve vězení Skutky 21, 17-28,31 ...............................................................................273 J e r u z a l é m ..................................................................................................274 Epištoly z v ě z e n í ................................................................................ 278 Epištola F i l e m o n o v i ...........................................................................278 E pištola E fezským ...........................................................................280 Epištola K o l o s e n s k ý m ..................................................................... 283 Epištola F i l i p e n s k ý m ...........................................................................286 V ýsledek Pavlova u v ě z n ě n í ..........................................................290 Část čtvrtá P R O B L É M Y R A N É CÍRKVE období konsolidace R o k 60-100 po K ristu 17. Církev se stává institucí - pastorální e p i š t o l y ....................... 295 První epištola T i m o t e o v i ............................................................... 297 Epištola T i t o v i ...................................................................................... 299 D r u h á epištola T i m o t e o v i ............................................................... 302 Z h o d n o c e n í ............................................................................................ 305 18. Trpící církev - první epištola P etrova . . . . . . . . 307 S i t u a c e ........................................................................................................307 A u t o r ........................................................................................................311 O s n o v a ........................................................................................................313 O b s a h ........................................................................................................313 Z h o d n o c e n í ............................................................................................ 315 19. Rozchod s židovstvem - epištola Ž i d ů m .................................. 319 S i t u a c e ....................................................................................................... 319 A u t o r ....................................................................................................... 321 D a t u m ....................................................................................................... 322 O snova ..................................................................................................322 O b s a h ....................................................................................................... 323 Z h o d n o c e n í ............................................................................................ 325
X
20. N ebezpečí heresí D ru h á epištola P etra, epištola Ju d y , epištoly J a n o v y . . . 327 S i t u a c e ........................................................................................................327 D ru h á epištola P e t r o v a ..................................................................... 328 Epištola J u d o v a ...................................................................................... 332 Epištoly J a n o v y .................................................................................335 První epištola J a n o v a ..................................................................... 338 D r u h á epištola J a n o v a ..................................................................... 339 T řetí epištola J a n o v a ..................................................................... 340 21. O čekávající církev k niha z j e v e n í ....................................................343 S i t u a c e ........................................................................................................343 Výklady Z j e v e n í .................................................................................346 O b s a h ........................................................................................................350 O s n o v a ........................................................................................................351 Z h o d n o c e n í ............................................................................................ 354 Část pátá K Á N O N A T EXT N O V É H O Z Á K O N A 22. Kánon Nového z á k o n a ........................................................................... 359 D e f i n i c e ..................................................................................................359 V nitřní s v ě d e c t v í .................................................................................362 Vnější s v ě d e c t v í .................................................................................363 Z á v ě r ........................................................................................................367 23. T ext Nového zákona a je h o r o z š í ř e n í ........................................ 371 Rozšíření n o v o z á k o n n íh o t e x t u ....................................................372 T ex to v é p r a m e n y .................................................................................373
XI
Seznam ilustrací S ocha A u g u s ta G a ja Julia Caesara O kta viá na prom lou va jíc ího ke s v é m u vojsku. V atikánské m u s e u m v Řím ě.
3
S ocha T ib e ria C laudia N eron a. V a tiká n ské m u s e u m v Ř ím ě.
4
Busta T ib e ria C lau dia D ru s a N e ro n a G e rm a n ik a . G alerie Uffizi ve Florencii.
7
B usta Tita Flavia Britské m u s e u m .
9
Vespasiána.
S o cha T ita Flavia D o m icián a. V atikánsk é m u s e u m v Ř ím ě . Busta A le x a n d r a V elkého. Kapitolské m u s e u m v Ř ím ě. Část staré zdi okolo Je ru z a lé m a , p o sta v ené p r a v d ě p o d o b n ě H erode se m Velkým. Z řícen iny slo u p o řa d í (Propylaea) u v c h o d u do A k ro p o le v A t h é nách. V y bud oval h o ro k u 437 př. Kr. Perikle s za vedení a rch i tek ta M nesikla. V nější p o h l e d na řím ské K o l o s e u m , d o k o n č e n é im p e rá t o re m T ite m ro k u 80. Pojalo 40-50 tisíc diváků. P o h le d do v n i tř k u K olosea. N e ú p l n ý strop p o sk ytuje d o b rý p o h le d n a cely a díry, ve kte rých byla d r ž e n a divok á zvířata a lid ské o b ě ti až do chvíle „ p řed sta v en í”.
54
K o n e c silnice Via A p p ia v Ř í m ě s p o h l e d e m na b r á n u a D ru s ů v o blo uk.
55
Z bytky c h r á m u Dia Olym psk é h o , n e jv ě tšíh o c h r á m u ve sta ré m Ř ecku.
56
Vnější po hled na P a n t h e o n v Ř ím ě ; je to j e d n a z nejlépe Z a chovalých staveb z doby císař ské.
61
P o hled na vn itřek P a n t h e o n u .
62
P laton vytesaný podle busty z galerie Uffizi ve Flore ncii.
65
K am eový portrét Antiocha E pifana, vygravírovaný do o n y xu, z řejm ě z m in c e a n e b o m e d a ilón u j e h o období.
77
M o d e l H e ro d e s o v a c h r á m u j e h o okolí o d Dr. Schicka.
78
6
Busta N e r o n a C laudia C a esara D ru s a G e r m a n ik a . V a tik á nsk é m u s e u m v Ř ím ě.
Busta T ita Flavia Sabina V e sp a siána.
P o h le d na Via A ppia N u o v a a C laudiů v vodovod.
10
11
15
30
40
45
46
XIII
a
Strana ze Se ptuaginty, K o d e x B ( C o d e x V a tic anus), řa z e n é do č tvrtého století. V a tik á n sk á kni h o v n a v Ř ím ě .
87
Strana ze Sinaiského k o d e x u ( C o d e x Sinaiticus), ř a z e n é h o do čtvrtéh o století. K n i h o v n a u n i versity v Lipsku.
88
Strana obsahující tex t ze S ku tků 28, 8-30 z A le x a n d r ijs k é h o k o dexu (C o d e x A), ř a z e n é h o do p á té h o století. Patriarcha z K ons ta n tino pole ho daroval K a rlo vi I. r. 1628 a nyní se nachází v Britském m u se u .
89
Pohled na M rtvé m o ř e a poh oří M o a b z J u d s k é pouště.
95
P o zů statk y z kláštera E sse n sk é k o m u n ity n e d alek o se v e ro z á p ad ního p obřeží M rtv é h o m o ře.
96
Je sk y n ě pod v rc h em H erm o n e m , p ra m e n řeky Jo rd á n u . 183
Č ást svitku Izaiášovy k n ih y ze sbírky svitků od M rtv éh o m oře.
97
P o h le d z letadla na ře k u Jo rd á n od severu. 184
Je sk y n ě v blízkosti M rtv éh o m o ře, ve který ch byly n a lezen y slavné svitky. D ru h á jesk y n ě zleva je je sk y n ě č. 4, ve k teré byla n a le ze n a hlavní část e sse n s ké knihovny.
C e lk o n ý p o h led na N a za re t
P o h le d n a T ib e ria d u n a pob řeží G a lile jsk éh o m o ře. 186 C elkový p o h le d n a u G a lile jsk éh o m o ře.
98
L ist z L in d isfa rn sk é h o ev an gelia d a to v a n é h o do ro k u 700. N a o b rá z k u je z ač áte k M a to u šova evangelia: C h risti a u te m g e n era tio sic erat. C u m esset d e sp o n sa ta m a te r eiu s M a ria Ioseph... D ro b n é vpisky m ezi řá d ky js o u a n g lo sask é glosy - n e j ran ější fo rm a evangelia v a n gličtině. B ritské m u se u m . 111
T ib e ria d u 187
Z říc en in y B etány. V ěžovité stav by v p ravém h o rn ím ro h u js o u prý zbytky d o m u Š im o n a M alo m o c n é h o , zatím co stavba ve stře d u se prý nazývá L azarů v hro b . 188 P o h le d n a S ich em s h o ro u G ilead v pozadí. 189 Z říc en in a synagogy v K afarn aum s v ý c h o d n ím sc h o d ištěm . 190
Ř e k a Jo rd á n p ře d v to k e m do M rtv é h o m o ře n e d alek o o blasti Je ric h a . 120
K a m e n n ý m o st p o stav en ý H erod e se m V elkým n e d alek o C aesareje Filippovy n a ú p a tí H e rm o nu. N e d ale k o je p ra m e n řeky Jo rd á n u . 191
V rc h T á b o r, p o k lád a n ý n ě k te rým i za h o ru , n a k teré se Ježíš p ro m ěn il. 124 C elkový p o h le d n a N a za re t.
177
P o h led n a G e tse m a n sk o u z a h ra du s h o ro u O livetskou v pozadí. 192
138
M ap a P a lestin y v d o b ě K risto v ě. 144 Je ru z a lé m v po p řed í.
s O liv etsk o u
C elkový p o h le d s h o ry O livetské na B etfagu, M rtvé m o ře a p o h o ří M oab sk é. 193
h o ro u 153
P o h led na v rch S ió n ve Svatém m ěstě. 197
T rad ičn í V ia D o lo ro sa , po k teré prý K ristu s šel n a K alv árii, když nesl svůj kříž. 160
M apa světa ze S k u tk ů 1-11. „O n jd e p řed nim i a je h o ovce ho n á sle d u jí” (Jan 10, 4). P astýř a ovce v P alestin ě. 166
207
C elkový p o h led n a D a m ašek , ne jsta rší n e p ře trž itě obý v an é m ěsto n a světě. S tará část je v p ře d u , n o v á v úzadí. 217
Z a h ra d n í h ro b n a ú patí G o lg a ty; m o ž n á te n , ve k teré m byl p o c h o v á n K ristu s. 174
„U lice zvaná P řím á ” v D am ašk u . 218
XIV
P o z ů sta tk y C a racallových lázní v Ř ím ě , k teré m ěly 1600 m ra m o rových v a n , m o h ly však být p ři z p ů so b e n y i pro větší m n o žstv í. 290
M ěsto A n tio c h ie , ve k teré m by li věřící prv n ě nazváni křesťany. 222 M apa Je ru z a lé m a v n o v o z á k o n ní éře. 229
A pollonův c h rá m , kde byla kdysi veliká o sa d a z n ám á ja k o Bassae n e d alek o řeck é Figalie. 303
T itů v o b lo u k v Ř ím ě s částí K olosea v úzadí. N ápis hlásá, že o b lo u k byl re stau ro v á n p a p e žem P iem V II (r. 1921). 242 Slavný P a rth e n o n A kropoli.
Starobylý a m fite á tr E p id a u ru .
309
M apa m alo asijsk ý ch provincií a sed m i a sijských sborů. 310
253
na
H ro b y p rv n ích křesťanů na sta rém h řb ito v ě v S aloně v d n e šn í Jugoslávii. 314
a th é n sk o u 255
Ú lo m k y ze synagogy z K afarn au m , p řed stav u jící hlavici k o rin t sk é h o slo u p u , n a k teré je z n á z o rn ě n se d m ra m e n n ý svícen. 318
E re c h th e u m se slavnou v e ra n d o u p a n en n a A kro p o li. 256 P o z ů sta tk y sta ro b y lé agory a sta rého m ěsta v ře c k é m K o rin tě . 258
K ů r k atedrály v n izo z em sk é m U tre c h tě , který vznikl v třin á c tém století. 342
P o h le d p řes divadlo a esp lan á d u sta ro b y lé h o E fez u sm ě rem k m o ři a S m yrně. 260
P o h le d n a o stro v P a tm o s z klá štera. 346
M o ře p ře d sta ro b y lo u C a e sa re o u , o d k u d se Pavel vydal lodí do Ř ím a. 276
V eliký D iův o ltá ř v P e rg a m u , jak ho re k o n stru o v al R. B ohn. V p o zadí je v id ět c h rám A th é n y Polias a A u g u stů v ch rám . 348
M e m e rtisk é v ězen í v Ř ím e z ro ku 22 p ře d K riste m . N ápis za z n a m e n á v á Pavlovo a P etro v o u v ě zn ě n í. 277
T ib e riů v stříb rn ý d en ár. V n o v o zák o n n í éře to byl běžn ý peníz a h o d n o tí se asi ja k o „ p en n y ” (halíř) (L u k áš 20, 24). 349
M apa Ř ím a v ra n é d o b ě k ře sťanské. 279
Č ást Ja n o v a evangelia (10, 5 b-12 a) ze S in aijsk éh o kodexu. B ritské m u se u m . 370
Z říc e n in y c h rá m u T e le s te ria v ře ck é E le u sin ě . E le u sis byla síd lem k u ltu m y stérií v sta rém Ř e ck u . 283 Z n á z o rn ě n í
ře ck é m
n a a th é n sk é
T heseum z á p a d n ě o d agory (tržiště) je n e jz ac h o v a le jší řecký c h rám n a světě. 254 C elkový p o h le d A kropoli.
v
staré řím sk é
lodě. 287
Z říc e n in y sta v eb , k teré krášlily staré řím sk é fó ru m . 289
XV
Část první
SVĚT NOVÉHO ZÁKONA
Kapitola první
POLITICKÝ SVĚT Římské impérium V době, ve které vznikal N ový záko n, byl celý civilisovaný svět s výjim kou několika m álo z n á m ý c h království n a D a le k é m vý chod ě - pod nadvlád ou Řím a. T oto o brovské im p é riu m , které spravoval císař, d ik tá tor, který je v N o v é m zá k o n ě nazýván králem (1. P etr 2, 17) i A u g u s te m (L 2, 1), rozkládalo se od A tla n tic k éh o o c e á n u až k E u fra tu a R u d é m u m oři, od R ýna, D u n a je , Č e rn é h o m o ře a K av k a zu až k Sahaře. Ř ím sk é im p é riu m dostalo své j m é n o od hlavního m ě sta v Itálii, které bylo základnou, z niž se rozrostlo. Bylo založeno roku 753 před K ristem . N ejdříve to bylo společenství m alých vesnic v okolí Ř ím a , je m u ž vládl král. N ěk d y za čá tke m p átéh o století př. Kr. vyrostlo v solidní politický útvar, který m ěl f o rm u republiky. R ů z n ý m i sm louvam i s okolním i spo lečenstvím i a dlouhým i úsp ěšn ým i válkami proti E tr u s k ů m na severu a proti jin ý m k m e n ů m na jih u ovládl Ř ím p o stu p n ě celý italský poloostrov (r. 265 př. Kr.). P o ro b e n é obyvatelstvo bylo sm louvam i zavázán o k m íru, p o stu p n ě se p o to m stalo plno právným obyvatelstvem řím ské ho panství. B ě h e m dvou příštích století byl Ř ím z a m ě s tn á n válkami s K a rtá g e m , které v té d obě bylo hlavní n á m o řn í m o c í z á padního S tředom oří. K artágo byla p ů vod ně fénická kolonie. K d y ž A le x a n d e r ovládl Fénicii, kolonie se stala sa m o sta tn ý m m ě s te m , které se brzy m ocí a b o hatstvím vyrovnalo staré vlasti. Její m o h u tn é loďstvo se stalo n á s tro je m ovládnutí všeho o b c h o d u ve S tředom oří. Byla to oligarchická společnost s orientální civilisací, ovládaná samovládci. Ř ím se pro své expanse m u se l střetn o u t 1
s p ře dsunutým i zájm y K artága. N ad to o b ě civilisace si pro svůj původ a pro politické zřízení byly velice cizí; v je d n é oblasti pro ně nebylo dost místa, je d n a z nich m usela ustoupit. Války m ezi nim i skončily roku 146 př. Kr., kdy římský generál Scipio A em ilia n u s dobyl K artágo a zničil je do základů. Řím tak upevnil svou m o c nad španělským p o loostrovem a nad severní Afrikou. V téže době se stala řím sko u provincií M a c e d o n ie a doby tím K o rin tu roku 146 př. Kr. se pod řím skou nadvládu dostala i Achaja. R o k u 133 ze m řel pergam ský král A ttalu s III. a své království odkázal Ř í m a n ů m , kteří pak odsud spravovali provincii Asii. Války ve východní Malé Asii skončily, když P o m p eiu s dobyl P o n tu a K avkazu. R o k u 64 př. Kr. utvořil i ze Sýrie řím skou provincii a k ní připojil Judeu. R o k u 58 a 57 vedl C aesar své slavné tažení v Galii, kterou připojil k Ř ím u. T a k b ě h e m pěti století t é m ě ř nepřetržitých válek vzrostl Ř ím ze za strče n é vesničky na b řehu T ibery ve světovládné im périum . Ú z e m n í výboje však ovlivnily i život řím ské ho lidu. K dyž totiž vojenští vůdcové poznali, j a k c h u tn á m o c , počali svá vojska používat n e je n k z a hran ičním výbo jům , ale také k up evnění své vlastní m oci dom a. V období od válek s K a rtá g e m a s Ř e c k e m až do smrti Julia Caesara byla z e m ě m n o h o k rá t z m ítá n a o b čan ským i válkami. Vlády n ad státem se p o stu p n ě zm ocňovali m u ž o v é, ja k o byl M arius, Sulla, C aesar, A n to n iu s a O ktavián, až poslední z nich, řím ským s e n á te m nazvaný A u gu stus, vyhladil všechny své od p ů rce a stal se prvním řím ským císařem.
Augustus - 27 př. Kr. - 14 po Kr. Pod vládou A u g u sto v o u byla m oc řím sk é h o im péria je š tě více u p e v n ě na. Lidé byli u naveni válkami a toužili po míru. A u g u stu s vládl m o u d ř e a dobře. Politicky by bylo m o ž n o f o rm u je h o vlády považovat za jakýsi ko m p ro m is m ezi republikou a diktátorstvím , o něž ovšem usiloval. T e o reticky v ládnou cím tě lesem zůstal senát. R o k u 27 př. Kr. senát svěřil Augustovi úřad vrch n íh o velitele o z b ro je n ý ch sil. R o k u 23 př. Kr. obdržel doživotn ě m oc trib u n a , což z n a m e n a lo , že získal k o ntrolu nad se n áte m a že směl vystupovat ja k o stálý zá stu p c e lidu. Bylo m u d áno výhradní právo svolávat zasedání sen átu a u vádě t první p ř e d m ě t je h o diskuse. Dalo by se však říci, že vše ch n a tato je h o práva byla za ložena na „ú s tav n ích ” základech, že je nezískal up la tň o v án ím své moci. B ěhem A ug u sto v y vlády byly p ro vedeny m n o h é reform y. Senát byl očištěn o d n e v h o d n ý c h členů. Větší část a rm á d y byla d e m obilisována a pro p u štěn í veteráni byli usazeni v koloniích n e b o na k o u p en ý c h p o zem cích. Byla vytvořena pravidelná profesionální arm á d a , která se stala jak ousi školou pro řím ské mladíky. Vysloužilí důstojníci obdrželi o d m ě n u 2
a byli usazeni v koloniích, kde se jim p o m ě rn ě d obře dařilo. Ř ím tak získával v p o d m a n ě n ý c h oblastech loajální vůdce m ístních společenství. A ug ustus se snažil p o zv e d n o u t i m ravnost lidu. O bnovil státní n á b o ženství a vybudoval m n o h o chrám ů . V provinciích byl zav eden kult císaře a kult řím sk é ho státu. N a m n o h a m ís te c h byl císař uctív án ja k o „ D o m in u s et D e u s ” (pán a bůh), i když to sám nevyžadoval. Ju liánským z á k o n e m z roku 19-18 př. Kr., jím ž se dostalo podpory m anželství a zakládání d o m o v ů , snažil se zrestaurovat rodinný život. K upevnění impéria nařídil sčítání lidu a sepsání všeho m a jetk u , na je h o ž základě byly pak konány odvody k vojsku a vypisovány různé daně. Im p é r iu m dále rozšířil. Podrobil si Španělsko, Galii a oblasti Alp. V Ř ím ě zorganisoval policejní a požární sbory a ustanovil dohled n a d o dávk u obilí. K e konci svého života se A u g u stu s chlubil, že nalezl Ř ím cihlový a zanechal jej m ram orový. O pravdu, b ě h e m své jedena čty řic etileté vlády zm ěnil vše ch e n chaos v pořádek. Obnovil d ůvěru ve vládu, naplnil státní pokladnu novým i poklady, zřídil akceschopn ý úřad pro veřejné práce. Nastolil m ír a prosperitu.
S o c h a A u g u s ta G a ja Ju lia C a e sa ra O k lav iá n a p r o m lo u v a jíc íh o ke sv é m u vojsku. V atik án sk é m u s e u m v Ř ím ě.
3
Tiberius - roku 14-37 Po smrti A u g u sta byl za je h o n ástu p ce zvolen je h o adoptivní syn T i berius. V šec hna m o c , k te ro u A u g u stu s ústavně obdržel na o m e z e n o u d o b u , byla p ř e n e s e n a na T iberia, a to už na doživotí. V té d ob ě m u bylo padesát šest let a až d o po sud byl stále ve státních službách, takže politika nebyla pro n ě h o n ičím novým. N a neštěstí ho A u g u stu s přinutil, aby se rozvedl se svou m ilovanou ž e n o u a oženil se s A u g u sto v o u d ce ro u Julií, která byla z n á m á svou zhýralostí a nem ravností. H ořkost z té to zkušenosti n ep ře k o n al nikdy. M o ž n á právě pro ni se stal tak zdrženlivý, podezíravý, popudlivý a zpupný. V politice byl n es tra n n ý a m o u d rý , nebyl však oblíbený, lidé se ho báli a nenáviděli ho. B ě h e m je h o panování byla řím ská vojska vytlačena z G e r m á n ie až na Rýn. Později vypukly nesn áz e i dom a. R o k u 26 odešel T iberius na o d počinek na Capri a vládu svěřil m ě stsk ý m p refektům . J e h o n epříto m n o sti využil Aeluis Sejanus, kapitán p retoriánk é gardy, k pod n íc en í spiknutí, je h o ž cílem bylo u chvá ce ní vlády. T iberius spiknutí odhalil, roku 31 je potlačil a Sejanus byl popraven. N ásledky však nebyly dobré. Tiberius se stal je šte více podezíravý a krutý. P o u h é pod ez řen í vůči n ě k o m u stačilo, aby takový člověk byl zničen. T iberius zem řel roku 37 a celý Ř ím si oddychl.
'
Caligula - roku 37-41 Ř ím ský senát zvolil za T iberiova nástu p ce G aia Caligula, k te ré h o je h o vojáci nazývali „B otičky”. T e n to císař byl na p očátku své vlády tak oblí bený, ja k o byl T iberius nenáviděný. O svobodil politické vězně, po d sta tn ě snížil daně a častokrát pořádal veřejné hostiny pro vše ch e n lid. Z a n e d lo u ho se však u n ě h o počaly projevovat příznaky duševní slabosti. Požadoval, aby ho lid uctíval ja k o b oha, což mělo velice neblahé důsledky pro Židy. K d yž H e ro d e s A grippa navštívil A lexandrii, místní obyvatelé ho i je h o průvo d napadli a hanobili a pokoušeli se přinutit Ž idy, aby se klaněli G aio v u obrazu. Ž idé se odvolali k císaři, který nejen že je nevyslyšel, nýbrž n aopak poručil syrském u legátu, aby do je ru z a lé m sk é h o ch rá m u postavil je h o vlastní obraz. N aštěstí legát byl d o sta te čn ě prozíravý a n e riskoval o zbro je n é povstání; raději splnění rozkazu stále odkládal. Krise byla z a ž e h n á n a až v roce 41, kdy Caligula zemřel. N ěkteří vykladači se dom nívají, že M arko va z m ín k a o „ohavnosti z p u š tě n í” (M r 13, 14) odráží hro z b u postavení císařovy sochy v je ru z a lé m s k é m chrám u. Caligula dokázal velice brzy utratit všechny státní fondy, které A u g ustu s a T ib erius tak pečlivě našetřili. K n aplnění práz d n é státní pokladny se d o p o uště l m n o h ý c h násilností: b e z d ů v o d n ě konfiskoval s o u k ro m é m ajetky, jin é bo h áč e vydíral a od starších si vynucoval odkazy. Je h o tyranství dosáhlo n a k o n e c ta ko vého stu p n ě , že se stalo nesnesitelným . V roce 41 byl za vraždě n tr ib u n e m císařské stráže.
Claudius - roku 41-54 Po smrti Caliguly řím ský senát uvažoval o z novu z říze ní republiky, avšak otázka byla rychle vyřešena, když p retoriánské gardy prohlásily císařem C laudia G erm a n ica . T e n b ě h e m vlády T iberia a Caliguly žil v ústraní a nezú ča stň o v a l se politického života. N e m o c i v dětství a m o ž n á i nějaká f o rm a o c h r n u tí jej natolik oslabily, že zvláštním z p ů s o b e m kulhal. Ú sta m ěl pokleslá, vypadal sm ě šn ě, d o k o n ce až slabomyslně. Slabomyslný ov še m nebyl, byl do b rý m vědc em ; dokázal se býti lepším vladařem , než je h o současníci očekávali. Rychle se rozrůstající im p é riu m vyžadovalo nový typ vlády, která by byla účin nější a operativnější. Z a C laudia se Ř ím stal byrokratickým , což z n a m e n á , že byl ovládán všelijakými kom isem i a tajem níky. Claudius rozšířil o bča nská práva i na venkovské obyvatelstvo. J e h o generálové byli úspěšní v ta že n í v Británii, kte ro u si podm anili až k řece T em ži. T aké T rácie se stala řím skou provincií. C laudius se pokusil obnovit staré řím ské n áb ož enství a vrátit m u dří vější úctu ve společnosti. Projevoval silný o d p o r vůči cizím n á b o ž en s k ý m 5
kultům . S ueto n iu s z a zn a m e n al, že za Claudia byli z Ř ím a vypovězeni Ž id é , protože m ezi nim i vypukly nepo k o je, „po dníce n é jakým si C h ř e s t e m ” (Suetonius: Claudius). N e n í ja sn é , zda S ueto n iu s za m ě n il C h řes tá za K rista a zda m ín í n ep o k o je, které m ezi Židy vznikly násled kem kázání o Ježíši K ristu , n e b o zda se p o d něc ovatel o n ěc h nep o k o jů opravdu jm e n o v a l Chrestus. T e n to rozkaz k vypovězení Ž idů byl asi te n tý ž, podle k te ré h o se z Ř ím a museli vystěhovat Akvila a Priscila (Sk 18, 2). Jakýsi o bčan j m é n e m Pallas přemluvil C laudia, aby si vzal za svou čtvrtou m a n že lk u j e h o n e te ř A grippinu. Ta se rozhodla získat vladařství pro svého syna z p rvníh o m anželství, který se jm e n o v a l D om itius. Claudius ho adoptoval pod j m é n e m N e r o Claudius Caesar. R o k u 53 se N ero oženil s C laudiov ou dce ro u Oktavií. O rok později Claudius zem řel a svůj císařský tr ů n za n ech al N eronoví.
6
Nero - roku 54-68 P rvních pět let bylo vladařství N e r o n a p okojné a úspěšné. Je h o rádci v té době byli prefect p retoriá n ských gard A franius Burrus a filosof L. A n n a e u s Seneca. P od je jic h vlivem si N ero vedl velice m o u d ře. Agrippina se ovšem snažila uplatňovat svůj vliv, což N ero a je h o rádci nelibě nesli. R o k u 59 ji N ero dal zavraždit a stal se sam ovládcem . Svou p o vahou byl N ero spíše u m ělec než vladař. D alek o více toužil po to m , aby se proslavil na jevišti, než v politice. N edbalostí o státní záleži tosti a svou výstředností způsobil, že státní p o kla dna zela opět prázdnotou . A b y ji naplnil, dop o u ště l se N ero stejných násilností ja k o kdysi Caligula. T ím proti sobě vyvolal nenávist s e n á tu , je h o ž členové se museli obávat, že m o h o u být kdykoliv o d so u z en i k sm rti a je jic h m a je te k konfiskován. R o k u 64 vypukl v Ř ím ě obrovský požár, který zničil z n a č n o u část m ěsta. N ěk te ří obyvatelé Ř ím a podezírali N e r o n a , že dal požá r založit, aby získal volný p rostor pro n á d h e r n ý palác, zvaný „Zlatý d ů m ”, který b udoval na pah o rk u Esquilinu. K odvrácení to h o to po d ez řen í byli ze žhářství o b ž a lováni křesťané. N e z á je m křesťanů o záležitosti p o h a n ů a je jic h řeči o n ap rosté zkáze světa o h n ě m přispívaly k to m u t o obvinění. M no z í z nich byli souzeni a u m u č e n i k smrti. T radice tvrdí, že za to h o to prvního státem p o d n íc e n é h o pronásledování zahynuli apoštolově P etr i Pavel.
B usta N e ro n a C la u d ia C aesara D ru sa G e rm a n ik a . V atik án sk é m u s e u m v Ř ím ě.
7
N e m á m e žádné doložené zprávy o to m , ja k rozsáhlé toto p ron ásle do vání bylo. Z dá se, že se nerozšířilo z Ř ím a a z je h o nejbližšího okolí, třebaže obava z rozšíření do provincií byla (viz 1 Pt 4, 12-19). M e zitím N ero n o v y výstřelky způsobily, že o d p o r proti n ě m u se stu p ň o val. Chystalo se několik spiknutí, všechna však byla vyzrazena a končila popravam i tě ch , kteří je připravovali. N a k o n e c uspěla vzpoura vojsk, spojená se v z pourou v Galii a ve Španělsku. N ero prchal z Ř ím a, a aby se vyhnul zajetí, požádal je d n o h o ze svých p rův odců, aby ho zabil.
Galba - roku 68 V zpoura ukázala, že im p é riu m bylo ve sku tečn osti ovládáno vojskem. V ojsko m o hlo dosazovat císaře, aniž se radilo se sen átem . Legie vybraly za N e ro n o v a nástu p ce G alb u , ne však docela je d n o m y sln ě . K dyž G alba jm e n o v a l svým n á s tu p c e m m u ž e j m é n e m L ucius C alpurnius Piso, O tho, který p řed tím G albu p odporoval v naději, že sám se stane je h o n á s tu p c e m , přesvědčil p retoriánské gardy, aby G alb u zavraždily a provolaly císařem je h o sam ého.
Otho - roku 69 T aké O tho vládl j e n k rátko u dobu. S enát sice schválil je h o jm e n o v á n í, avšak Vitellius, legát v G e rm a n ii, táhl se svým vojskem na Řím . O tho byl v bitvě zabit a na je h o m ísto nastoupil Vitellius.
V itellius - roku 69 Senát uznal císařem i Vitellia, avšak te n nebyl s c h o p en získat na svou stranu v šechno vojsko a vytvořit p e v n o u vládu. Vojska, která byla na vý c h o d ě im péria, prohlásila za císaře svého velitele V espasiána. T e n v té době obléhal Jeruzalém . Z ane cha l svá vojska p od v e d e n ím svého syna Tita a sám odešel do E gypta, n ad ním ž získal kontrolu. Z n e m o ž n il tak přísun potravin do Říma. J e d e n z je h o důsto jn ík ů - M u c ian u s - se vydal na ta že n í proti Ř ím u a navzdory vášnivém u o d p o ru Vitelliových vojsk jej obsadil. Vitellius byl zabit a V espasian prohlášen císařem.
Vespasián - roku 69-79 V espasián byl starý, zkušený voják, hosp o d á rn ý a velice rázný. R o z h o dně potlačil vzpoury v Batávii a v Galii. M ezitím T itus dokončil dobývání Jeruzalém a. M ě sto bylo n aprosto zn iče n o a z e m ě svěřena pod vládu v oje n ského legáta. V espasián posilnil císařství, když snížil je h o závislost na provinciích. P řísnou h osp o d á rn o stí a vyp sáním nových daní ozdravil státní finance. V ybudoval nové slavné K olo se u m . Z e m ře l roku 79 a vládu za nec hal své m u Titovi, který do té doby byl je h o spoluvládcem.
B u s ta T i ta Flavia V e s p a s iá n a . B ritsk é m u s e u m .
Titus - roku 79-81 K rá tk o st času, ve k te ré m T itus vládl, m u nepovolila vykonat nijaké výraznější činy. N avzdory to m u se však stal j e d n ím z nejoblíb enějších řím ských císařů. Velkolepost veřejných h odů, které často kázal připravit, a 9
je h o osobní štědrost p řed e m odstraňovaly v še ch n o m o ž n é nepřátelství se n áto rů , kteří by se mohli obávat, že by T itus chtěl vládnout stejně d iktá torsky ja k o je h o otec. Z a je h o vlády byly zničeny P o m p eje a H erc u la n e u m v ý b u c h e m Vesuvu. T itus ustanovil komisi k zá ch ran ě p ostiže ných a učinil vše ch n o k snížení je jic h strádání. O několik m ě síc ů později vypukl v Ř ím ě obrovský požár, který zničil nový K apitol, P a n th e o n a A grippovy lázně. T eh d y T itus prodal m n o h o ze svého s o u k r o m é h o m a jetk u , aby získal prostředky k z m írn ěn í v še obec né n ou ze. D al vystavět m n o h o nových bud ov, m ezi nim i i amfiteátr.
B u s ta T ita Flavia S a b in a V e sp a siá n a .
Dom icián - roku 81-96 T itus ze m řel roku 81. P rotože po sobě n ez an e ch a l syna, sen át přenesl j e h o m o c na je h o m ladšího bratra D om iciána. D o m ic iá n byl veskrze aristokrat. Snažil se p o zv e d n o u t m ravní úro veň Ř ím a o d stra n ě n ím k o rupce a o m e z e n ím veřejné prostituce. Obnovil chrá m y starých řím ských b o h ů a potlačil cizí n á bo ž enství, zvláště ta, která se snažila získávat nové 10
S o c h a T i ta Fla via D o m ic iá n a . V a tik á n s k é m u s e u m v Ř ím ě .
členy z řad jiný c h náboženství. Připisuje se m u pro následo vání křesťanů, i když o to m n ejsou žá dné d ůkazy v so u dníc h spisech z té doby. Pro sebe vyžadoval b ožskou úctu a dával se uctívat ja k o D o m in u s et D e u s (pán a bůh). Byl d o b rý m h o spodá ře m . O b ch o d n í záležitosti byly pod je h o d o h le d e m spravovány velice zdatně. P ovahově byl D o m ic iá n tvrdý a žárlivý. N e dosa ho val velikosti svého bratra T ita a dovedl si nadělat m n o h o nepřátel. Objevil-li nějaké spiknutí proti sobě, likvidoval je nem ilosrdně. Poslední léta je h o vlády byla pro senátory léty úzkosti, p rotože byli vystaveni n e u s tá lé m u te ro ru vyzvědačů a do nášečů . D o m ic iá n se necítil b e z p e č e n ani ve vlastní rodině. N a k o n e c byl za vraždě n - dalo by se říci - v se b eo b ran ě tě ch , kteří vraždu přip ra vovali. 11
Nerva - roku 96-98 S enát zvolil za D o m ic iá n o v a n ástu p ce N e rv u , který byl te h d y již v lé tech. Je h o chování se vyznačovalo je m n o s tí a senát ho p r a v d ě p o d o b n ě považoval za „ b e z p e č n é h o ” kandidáta. N erv a vládl sk u te č n e velice m írn ě a za je h o vlády nebylo v Ř ím ě ž á d n é vnitřní napětí. A r m á d a ovše m nelibě nesla zavraždění D o m ic iá n a , p ro to že rod Flaviů byl m ezi vojáky oblíben. N erva však byl natolik m o u d rý , že za svého nástu p ce vybral T ra já na, který dovedl vojska u d rž e t v poslušnosti a který vládl p e v n o u rukou.
Traján - roku 98-117 N erv a zem řel roku 98 a j e h o n á s tu p c e m se stal T raján. R o d e m byl Španěl, povoláním voják, energické a agresivní povahy. D obyl ú ze m í na sever od D u n a je a začal p o su n o v a t východní h ran ic e říše o v lá d n u tím A rm é n ie , Asýrie a M e z o p o tá m ie . R o k u 115 potlačil v z p o u ru Ž idů. T eh d y však vypukly n ové n ep o k o je v A frice, Británii a na h ra n ic íc h D u n a je , tak že se m usel z Blízkého v ý ch o d u u ry ch le n ě vrátit do Řím a. C e sto u zemřel. Stalo se ta k rok u 117 v Cilicii. V ta k o v ém to p ostředí ex p a n se Ř ím s k é říše vyrostlo křesťanství z n e z n á m é židovské sekty ve světové náboženstv í. Ježíš se narodil za vlády císaře A u gusta (L 2, 1). J e h o veřejná čin n o st, sm rt a vzkříšení spadají do doby T ib eria (3, 1) a největší misijní ro z m a c h církve se dál za císařů Claudia a N e r o n a (Sk 18,2; 25,11-12). T rad ice tvrdí, že k n ih a Z jev ení byla napsána za císaře D om ic ián a ; její z m ín k y o císařské m oci a tyranii m o h o u být o d ra z e m p o m ě rů v té době. N ov ý z á k o n se p o m ě rn ě málo z m iň u je o sou č asn ý c h u d álo ste ch v Ř ím ě , což o v še m nepřekvapuje. E vangelia a p o d s ta tn á část S kutk ů se zajím ají více o židovství než o Ř ím ; poselství N o v é h o zá k o n a je st z a m ě ře n o k v n itř n ím u životu č te n á řů , a n e k o k o lním událostem . D u ch o v n í a v ěč né věci js o u z d ů r a z n ě n y před politickým i a so u č asn ý m i událostm i. P řesto však se v N o v é m zá k o n ě odráží i politická a tm o sféra té doby, to je st p rvního století po Kristu. I to to hledisko se m usí vzít do úvahy při je h o výkladu.
Vláda v provinciích Ř ím k é im p é riu m bylo směsicí nezávislých m ě st, států, oblastí, které všechny byly u rčitým z p ů s o b e m p o d d án y ú střed n í vládě v Ř ím ě. N ě k te ré z nich se staly součástí císařství d ob ro v o ln ý m spo je n ec tv ím , j i n é byly 12
vojensky pod ro b en y a k říši připojeny násilím. B ě h em času Ř ím rozšiřoval a upevňoval svoji vládu nad tě m ito krajinami. Slovo „provincia” z n a m e n alo p ů v o d n ě zo d p o v ě d n ý ú řad za války, n e b o také ho d n o st velitele. Později značilo vládní m o c a j e h o význam byl rozší řen i na oblast, kte ro u tato vládní m o c spravovala, na d o b y to u a p o d m a n ě n o u oblast. Kdykoli tedy Ř ím dobyl nové ú z e m í, byla v n ě m zorganisována řím ská vláda a z ú z e m í se stala řím ská provincie. První provincie získal Ř ím první p u n sk o u válkou (264-241 př. Kr.), kdy Ř ím a n é odňali K artá g u Sicílii. P otom připojili Sardinii (r. 237), dvě provincie ve Španělsku (r. 197), M aced onii (r. 146) a provincii v A frice (r. 146). Malou Asii Ř ím neovládl v o je nskou mocí. Její král ji odkázal řím sk é m u lidu ro k u 133 a provincií se stala roku 129. G alie byla připojena okolo roku 118. C y ren u získal Ř ím o d k a z e m roku 96 a Bitynie m u byla darována roku 75. R o k u 67 anektoval P o m p eiu s Cilicii a K ré tu a roku 63 ovládl Palestinu a připojil ji k provincii Sýrii. A tak kro m ě Itálie celé řím ské im p é riu m sestávalo z ú z e m í p o d provinciální správou. Vlády v provinciích byly dvojího d ruhu. P rovincie, které byly m ír u m i lovné a loajální k Ř ím u , byly pod vládou p r o k o n su lů (Sk 13, 7), kteří byli zodpov ědní ř ím s k é m u senátu. N epok o jn ě jší provincie byly pod d o h le d em s a m o tn é h o císaře, který v nich udržoval svá vojska. Byly spravovány p re fekty, prokuráto ry n ebo propréto ry, které jm e n o v a l cíař a kteří byli odpovědni přím o je m u . K první skupině náležela A ch a ja, v d o b ě Pavlovy návštěvy ta m byl p ro k o n su le m Gallio (18, 12). P alestina za časů P ána Ježíše byla pod d o h le d e m císaře, je h o ž zá stu p c em byl p ro k u rá to r P ontský Pilát (Mt 27, 11 překládá „vladař”). P roko nsu lo vé byli ustavováni vždy j e n na je d e n rok a po roku zpravidla vym ěňováni. P ro k u ráto ro v é za stávali svůj úřad tak d louh o, p o k u d jim císař věnoval svou dů v ěru a přízeň. P od správou tě c h to ú ře d n ík ů se provincie těšily p o m ě rn é svobodě. Jednotlivé m ěstské státy m ohly m ít své vlastní vlády, d o k o n c e směly razit své vlastní peníze. Ř ím a n é nikdy nezasahovali do n á b o ž e n s k ý c h zvyklostí a svobod p o ro b en ý c h n árodů; každý z nich m o h l zachovávat své vlastní bohoslužby. Ú ředníci, kteří vykořisťovali své p o d d a n é , bývali odvoláváni ze svých míst a so u d n ě stíháni. Pravda, n ěkteří prokuráto ři a prokonsulové se pokoušeli ze svých postavení těžit pro sebe, avšak většina z n ic h dala ze své státnické m o u d ro sti provinciím více, než od nic h vzala v penězích. Budovali nové silnice, stavěli veřejné budovy a podporovali o bchod. V provinciích byly usazovány m alé skupiny řím skýc h rodin, z nichž časem vyrostly strategické o p ěrn é body řím sk é moci. P očet tě c h to usedlíků rostl, ta k že něk teré provincie se staly řím štější n ež sám Řím. Ve d ru h é m století, když v Ř ím ě převládala řečtin a, byla v Galii, Špa nělsku a v A frice první řečí latina. T aké císařský kult byl nejvíce rozšířen v provinciích. U ctívání řím ské ho L e tn ič n í b ib lic k á a k a d e m ie V Z íd ká ch 402
13
státu a vlád noucího císaře započalo za císaře A ugusta. T e n poručil, aby řím ské obyvatelstvo v E fezu a Nicei vybudovalo ve svých m ě ste c h ch rá m y na počest Julia C aesara a p ů v o d n ím u obyvatelstvu dovolil v těchto c h r á m e c h postavit zvláštní skříňky n a po čest císaře. O koncilu v provincii se zm iňu jí Skutky 19, 31, když píší o „některých p řed n íc h m u ž íc h asianských”. Byli to m ěstští ú ředn íc i, zo dpovědní vedoucí m ě sta , kteří m ohli sloužit ja k o vysocí kněží při státních b o h o službách. Ve Skutcích se o nich m luví ja k o o tě ch , kdož byli Pavlovi přátelsky nakloněni; varovali ho, aby nevycházel m e zi vzb o u ře n é zá stupy. V N o v é m zá k o n ě se vzpom ínají následující řím ské provincie: Špa nělsko (Ř ím 15, 24), Galie (2 T im 4, 10), Ilýrie (Ř ím 15, 19), M a ce d o n ie (Sk 16, 9), A ch a ja (Ř ím 15, 26), A sie (Sk 20, 4), P o n tu s (1 P etr 1, 1), Bitynie (Sk 16, 7), Galatie (Gal 1, 2), K a p a d o c ie (1 P etr 1, 1) Cilicie (Gal 1,21; Sk 6 , 9 ) , Sýrie (Gal 1,21), J u d e a (Gal 1,22), Cyprus (Sk 13,4), Pamfylie (Sk 13, 13), Lycia (Sk 27, 5). O n ě k terý ch z nich se píše je d n o u , o jin ý c h několikrát. Ilýrie se objevuje pod j m é n e m D alm ác ie v pasto rálních epištolách (2 T im 4, 10). Pavel obyčejně užíval oficiální jm é n o provincií, L uk áš dával před n o st m ís tn ím u p ojm enov ání. V n ě k terý ch provinciích žilo spolu několik etn ických skupin, ja k o na příklad v Lykaonických m ě s te c h Lystře a D e r b e n (Sk 1 4,6 a 11), k terážto m ě sta patřila do provincie Galatie. O vladařství v provinciích se ucházelo m n o h o ú ře d n ík ů , p ro tože to bylo zd ro je m dob rý ch příjm ů. N ěk te ří z n ic h byli cham tiví a těžkým i dan ě m i ožebračovali svěřenou provincii. Jiní byli m ou d řejší a z výtěžku daní budovali silnice, přístavy a do m y , takže v je jic h provinciích vzkvétal o b c h o d a vzrůstala životní úroveň. Ř ím ov šem považoval provincie za m ísta svého vykořisťování. Až do doby K o n sta ntino vy byly provincie poplatný ústřed n í vládě, nikdy nebyly považovány za rovnoprávné.
Helenistická království K u ltu rn í atm o sféra p rv ního století n e m ě la svůj pův od toliko v politické organisovanosti řím sk é h o státu, nýbrž také v pronik ání helenistického d u c h a do Ř ím a i do provincií. Ř ím ské výboje zahrnuly totiž také kolonie Ř eků, kteří byli usazeni podél p ob řež í Galie a Španělska, dále na ostrově Sicílii a v již n í části Itálie. P oro b e n í A ch a je, kdy byl vypleněn K orint (r. 146 př. Kr.), otevřelo Ř ím a n ů m cestu k n es m írn ý m um ě lec kým p o k la d ů m , které odváželi do svých m ě st a jim iž vyzdobovali své vily. Řečtí otroci, častokráte m n o h e m vzdělanější než je jic h páni, stali se součástí řím ských d om á cností. M no z í z n ic h byli za m ě stn á n i ja k o učitelé, lékaři, účetní a dohlížitelé n a polní ho spodářství n e b o na obchod. M n o z í mladí 14
Ř ím a n é se vzdělávali na u n iv ersitách v A té n á c h , R h o d u či v T arsu, aby se ta m naučili řecký. Ř e kov é si n a k o n e c kulturně podm anili své p ř e m o žitele natolik, že v s a m o tn é m Ř ím ě se řečtina stala hlavní řečí. J e d e n ze satiriků té doby, Juv enal, naříkal nad svým m ě ste m : „Moji řím ští sp o luobčané J á n e m o h u snést to to veskrze řecké m ě sto !” (Juvenal: Satiry II, 6 0 , 61).
Výboje Alexandra Velikého Ve východní části řím sk é ho světa, v n ě m ž se stala většina událostí po p i sovaných N o v ý m z á k o n e m , počala se řecká civilisace šířit s řeckými o b ch o d n ík y , kteří sem přicházeli z P eloponésu. V Babylóně už v roce 66 př. Kr. byly z n á m y řecké h u d e b n í nástroje a zbraně. Ř ečtí žoldnéři bojovali v Cyrově vojsku, ja k d osvědčuje X e n o f o n ve své „A nabasis, p o c h o d deseti tisíců“. H elenisace v ý chodu byla pak velice urychlena výboji A lex a n d ra Velikého. Je h o otec Filip, král M a ce d o n ie , zorganisoval
B usta A le x a n d ra V elk é h o . K ap ito lsk é m u s e u m v Ř ím ě.
15
M ace d o n ii do j e d n o tn é h o voje n sk éh o státu. Z obyčejných venk o v a n ů a pastýřů učinil n e o b y č ejn ě zda tn é a odv áž n é vojsko. B ě h e m dvaceti let si pod m a nil všechny řecké m ěstské státy. Ještě před svou sm rtí (zem řel r. 337) sjednotil Ř eky a chystal se p o d n ik n o u t výboje do Asie. A lex a n d r zdědil po svém otci výbojnost a vo je n sk o u z da tno st, kteréžto vlastnosti dovedl skrýt za silný n ános řecké kultury. Byl vychován H o m e ro v o u Iliadou pod d o h le d em A ristotela, takže získal h lu b o k o u úctu pro helenské tradice a ideály. R o k u 334 překročil H elespont, vstoupil do M alé Asie a v bitvě u řeky G ra n ic u s porazil perské vojsko. Osvobodil řecká m ě sta na pobřeží a pronikl h lub o k o do nitra zem ě. V bitvě u Issu porazil P eršany po d ru h é, čímž ovládl celou M alou Asii. P o to m táhl pob řež ím Sýrie k ji h u do Egypta, kde založil m ě sto A lexandrii. Po o bsazení E gypta a Sýrie táhl na východ a u A rbely získal k o n eč n é vítězství nad Peršany. Rychlým p o c h o d e m okupoval Babylón, Susan a Persepolis. Tři příští roky věnoval A le x a n d r upev ň o v á n í své říše. Povzbuzoval své vojáky, aby si brali za m anželky ženy z O rientu. T řicet tisíc P eršanů dal vyučit ř e c k é m u jazyku. P o to m dalším ta ž e n ím do Indie posunul hranice své říše až k řece Indu. Procestoval ze m i, k te ro u do té doby žádný Evrop an ani nespatřil, a založil ta m m n o h o řeckých osad. Po návratu do Babylónu započal s přípravami k invasi do A rábie; nebylo m u však dop řán o ji uskutečnit. Podařilo se m u částečně helenisovat V ýcho d, avšak V ýchod na oplátku do jisté míry ovlivnil jej. A lex a ndr přejím al stále více chování orientáln ích despotů a stával se pan o v a čn ý m , despotický m a podezíravým . P řepych a rozmařilý život, který vedl v B aby lóně, natolik oslabily je h o tělesné síly, že o n e m o c n ě l h o re č k o u , které podlehl. Z e m ře l roku 324 př. Kr. ve věku třiceti dvou let. A lexa n d ro v a říše nepřežila dlouho svého zakladatele. A lex a n d r n e z a n ec h al po sobě ž á d n é h o dědice, který by byl s c h o p en ji spravovat, takže n a k o n e c byla ro zdě lena m ezi je h o generály. Egypt a jižní Sýrii ovládl Ptolem aios, severní Sýrii a zá padn í Babylónii A n tig o n u s, Trácii a západní část Malé A sie L ysim ach us a M acedo nii a Ř e c k o Cassander. R o k u 301 př. Kr. dobyl Seleukos i A n tigo n o v o ú z e m í a později si přisvojil i království Lysim achovo. N eustálé nepřátelství m ezi Seleukovci v Sýrii a Ptolem ajovci v E gyptě způsobilo, že Palestina se ocitla v oh n isk u stálých váleč n ých střetn u tí, ja k o m ezi kovadlinou a kladivem. V ojska obou tě c h to m o c n o stí častokrát táhla do války pob řež n ím i p laninam i sáronským i a pustošila je. Nestálé válečné štěstí způsobilo, že j e d n o u byla Palestina pod m ocí j e d n é , p o d r u h é pod m ocí d r u h é vlády.
16
Seleukovci v Sýrii V M alé Asii si obyvatelstvo p o stu p n ě vybojovávalo sa m o sta tn o st a zakládalo svá m ístní království. Ú z e m í pod vládou Seleukovců se stále zm enšovalo. A však v Sýrii byla je jic h vláda p e v n á a oni m o c n ě z a sa h o vali do politického dění v Palestině. V roce 201-200 př. Kr. sýrský A n tio c h u s III., nazývaný Veliký, porazil v bitvě u Paniasu - blízko p r a m e n ů J o r d á n u - egyptská vojska v ed e n á g ene rále m Scopasem. Po dvě léta kontroloval A n tio c h u s Palestinu a vládl nad Židy. J e h o úsilí helenisovat Židy vyprovokovalo v z pou ru M a k ab e jů , jejíž výsledkem bylo ob novení židovského království. T o bylo vyvráceno roku 63 př. K r., když P o m p eiu s učinil ze Sýrie řím sk o u provincii. Vláda Seleukovců m ěla pro říši obrovský význam. A n tio c h ie , hlavní m ě sto říše, stalo se třetím největším m ě s te m ř ím ské ho im pé ria a m ís te m , kde se setkával V ých od se Z ápadem . Ř ecký jazyk a literatura ovládly Blízký východ a vytvořily společnou kulturní základn u pro orientální i západní obyvatelstvo. M n o h á m ě sta v Palestině, zvláště v Galilei, byla dvojjazyčná a v je jic h n ábo ž enství se objevovala v ýchodní i západní božstva.
Ptolem aiovci v Egyptě V d obě panství S eleukovců v Sýrii byli v Egyptě u m oci Ptolemaiovci. H o řk á rivalita m ezi tě m ito d v ěm a královstvím i vedla k častým válkám, v nichž se štěstí přiklánělo střídavě k o b ě m a stranám . Smrtí K leopatry roku 30 př. Kr. P tolem aiovci zanikli a Egypt obsadili Ř ím ané . Získali v n ě m obilnici pro svou říši. M ě sto A lexa nd ria rostlo a p o stu p n ě se stalo nej důležitějším střediskem o b c h o d u a vzdělání. Ještě za Ptolem aiovců ta m byla zříz en a veliká k n ih o v n a , v níž byly sou stře děn y a zachovávány všechny vzácné literární poklady starověku. K n ihovníc i v ní byli z n a m e nití vědci, kteří zavedli s tu d iu m řečtiny a te x to v o u kritiku. V m ě stě působily silné židovské vlivy, a to t é m ě ř od je h o založení. A lex a n d r v n ě m vymezil m ísto pro židovské usedlíky a zaručil jim plná o bčanská práva. Z a vlády P tolem aia Filadelfa (285-246 př. Kr.) byla tu p řelož ena židovská P ísm a do řečtiny. T e n to překlad, nazývaný Septuaginta, stal se o b líbe nou biblí Ž id ů v diaspoře, užívali jej i pisatelé n o v o z á k o n n íc h knih; většina je jic h sta ro z ák o n n ích citací je ze Septuaginty. Ú r o veň řečtiny v je d n otliv ýc h kn ih á ch to h o to překladu je různá, v n ěkterý ch je vybroušená, v jin ý c h m á velice špatnou úroveň. Septu aginta zůstává p o d n es p o m o c í při studiu P ísm a, neboť ukazuje, ja k S tarém u zákonu rozum ěli starověcí překladatelé. Z p ětn ý překlad do hebrejštiny na n ě k t e rých m ístech dokazuje, že p ů v o d n í text S tarého zá k o n a byl někdy odlišný od to h o , který z n á m e nyní. 17
N eu stálé války mezi Seleukovci a P tolem aiovci způsobily radikální zvýšení daní ve všech jim i ovládaných zem ích. O dčerp ávání m ajetk u z nich bylo tak kruté, že venkovské obyvatelstvo, na n ě m ž b ř e m e n o daní leželo nejvíce, bylo t é m ě ř ože brače n o. P u n sk é války Ř ím a zničily egyptská odbytiště, následkem če hož hynul obchod. N e sp o k o je n o st lidu vyúsťovala v časté revolty; m n o z í vesničané opouštěli své polnosti, které jim pro velké d a n ě nepřinášely žádný užitek. V šeo b e cn ý ú p a d e k ži votní úrovn ě v prvn ím století před K riste m přispěl k t o m u , že Ř ím a n é obě království sna d n o ovládli.
Kulturní důsledky Politické důsledky helenistických výbojů n a V ý ch o d nem ěly d louhé trvání. Seleukovci i P tolem aiovci byli považováni za cizácké vládnoucí dynastie, které nem ěly žádný vztah k lidu ovládaných zemí. Byli sice podporováni nejvyššími vrstvami obyvatelstva, avšak nikdy neuspeli v to m , aby svým královstvím vtiskli opravdu řecký charakter. K rálové o b o u dynastií n ao p a k převzali ab solutism us orien táln íc h m o n a rc h ů , kteří od svých p o d d a n ý c h pro sebe vyžadovali t é m ě ř b o žsk ou úctu a n a p r o stou poslušnost. Královský desp o tism u s nahradil o n o h o k am arád sk é h o d u ch a řecké d e m o k ra cie i p o n ě k u d form álnější organisaci m a ce d o n sk ý ch dvorů. Ježíš učinil nará žk u na Seleukovce a P tolem aiovc e, když řekl, že p o hanští králové sebe nazývají „ d o b ro d in c i” (L 22, 25); řecké slovo „e u erg etes” (d o brod ine c) bylo j e d n ím z je jic h titulů. M asy obyvatelstva se před nim i skláněly, platily jim d a n ě , avšak to té ž by činily pro kteréh okoliv jin é h o pána. Seleukovci a Ptolem aiovci však uspěli v za vádění řecký ch zvyků a o byčejů n a V ýchodě. V je jic h m ě s te c h převažovala řec k á arc h itek tu ra , řečtina byla řeči dvora, a ja k ukazují p íse m n é p a m á tk y z té doby, stala se vše obec ně u žív anou řečí. Ř e č t in o u js o u psány m ilostné dopisy, účty, stvrzenky, am ulety, eseje, básně, životopisy i v še ch n a o b c h o d n í k o res p ond enc e. V E gyptě se zachovaly řecké tituly ú ře d n ík ů až do řím ské okupace. Místni bo h o v é byli nazýváni řeckým i jm é n y , ve m ě s te c h stavě ny řecké arény a řecká divadla. A tak celý Blízký V ýchod obdržel p řin ej m e n ším alespoň n átěr řecké civilisace. P rostřed nictvím té to kultury bylo šiřeno ev angelium a křesťanství v d o b á c h svého prvního m isijního rozm a chu. Křesťanští m isionáři ká zali řecký, četli z řeckých biblí, a ta k měli o te v ře n o u cestu k p ro n ik n u tí do v šech význačných středisek teh dejší civilisace.
18
Židovský stát Zajetí - roku 597 - 322 před Kristem N ezávislost židovského státu se skončila roku 597 př. K r., kdy b a b y lónský král N a b u c h o d o n o z o r obsadil J u d e u a dobyl Jeruzalém . Král Jo a c h in byl s celým d v o re m o d v e d e n do zajetí. S n ím byly d eportovány horní vrstvy obyvatelstva a zruční řemeslníci. N a tr ů n byl Babyloňany dosazen Jo a ch in ů v strýc M ataniáš, který byl p ře jm e n o v á n na Sedechiáše (2 K r 24, 10-17). V létech 597 - 586 J u d e a existovala ja k o poplatné království. Sedechiáš přisahal b ab y ló n sk ém u králi v ě rn ost, avšak poku šení vzepřít se proti B abylónu s p o m oc í E gypta bylo příliš silné, zvláště když byla nadě je získat zpět nezávislost zem ě. V t o m to oh le d u nebyly je d n o t n é ani prorock é kruhy. C h a n an iáš, syn A zu rů v , zn o v u a zn o v u zvěstoval, že B ůh zlámal ja ř m o Babylóna a že ve dvou létech navrátí vše ch n o c h r á m o v é n ádobí, které N a b u c h o d o n o z o r odvezl do B abylóna (Jer 28, 1-4). N aproti to m u Je re m iá š obviňoval C h a n a n iá še ze lži a předpovídal, že babylónský tlak n e b u d e uvolněn. Radikálové očekávali, že Egypt Judeji přispěje, konservativci, re prese ntovaní J e re m iá š e m , se ta k o v ý m iluzím neoddávali (Jer 28, 12-17). R o k u 590 př. Kr. se Sedechiáš dom n íval, že nastala v h o d n á d o b a ke vzpouře proti Babylónu. Egyptský P sa m e tic h u s II. se podél pobřeží P a lestiny tlačil n a sever a neustále zasahoval do panství Babylóna. Sedechiáš věřil, že egyptská vojska o chrá n í je h o ze m i a vypověděl Babylónu p o slušnost. N a b u c h o d o n o z o r výzvu přijal. D ob yl T ýr a ro k u 588 oblehl Jeruzalém . Na m alou chvíli o blé h ání přerušil, aby vytáhl vstříc egyptské arm á d ě, avšak ta se vrátila zpět do Egypta, ta k ž e bab ylónská vojska m o h la zn o v u dobývat Jeruzalém . R o k u 586 prolom ila je ru z a lé m sk é o p e v n ě n í a dobyla města. Sedechiáš se pokusil u té ci, byl však c h y c en , o slepen a v ře tě z e c h o d v e d e n do Babylóna. B a byloňané vyloupili a spálili ch rá m , královský palác a všechny d o m y ve m ěstě. P o to m zbořili m ě stsk é zdi a obyvatel stvo deportovali do Babylóna (Jer 39, 4-10). A b y z n e m o ž n il další vzpouru, ustanovil velitel babylónských vojsk N e b u z a r d a n nad doby to u ze m í správce j m é n e m G odoliáš. V ze m i však stále přetrvávaly o d b o jn é vlivy. A m o n ic k ý král Baalis pod nítil vzp ouru, při které byl G odoliáš zavražděn. N ásledoval o zb ro je n ý od por, avšak povstalci byli poraženi. Jejich zbytky utekly do E gypta a Je re m iá š byl přin u ce n odejít s nimi do n ed o b ro v o ln é h o exilu (Jer 41-43). K o n e c žido vsk ého státu n e z n a m e n a l konec židovství; nao p a k , právě to u to událostí započala prax e „ o r to d o x n íh o ju d a ism u " . N ěk te ří z tě ch , kdož byli o dved e n i do zajetí, vzali s se b o u svitky Z á k o n a a P roroků, které opatrovali ja k o své Písmo. Oběti v c h r á m u už n e m o h ly být konány, 19
b o h o slu ž b a však pokračovala. N ě k te ří z n ejvzdělanějších a nejzb o ž n ějších Ž idů byli o dved e n i p řím o do Babylóna, kde už před tím žili židovští usedlíci. Spolu s nim i založili společenství, k teré se stalo ro zh odující a vedoucí silou v n á b o ž e n s k ý c h v ěc ec h - na m ístě Jeruzalém a. Vývoj to h o to společenství z n a č n ě ovlivnil E zechiel, který ta m byl při v ed e n při první dep ortaci Ž id ů za krále Jo a ch in a . D u c h o v n ě byl E z e chiel n ě č ím m e zi v isio n á ře m a p u ritá n em . V k á z án ích užíval n eobvyklých o b raz ů , j e h o m ra v n o st byla přísn á a j e h o d u c h o v n í ú r o v e ň n e o b y č ejn ě vysoká. P ředpov ěděl návrat zajatců do vlasti a očekával d u c hovní rozvlažení, ve k te ré m b u d o u všichni o čištěni od svých ohav n o stí, které páchali b ě h e m zajetí (Ezech. 36, 22-31). B ě h e m se dm d esá ti let bab y ló n sk éh o zajetí byla zo rg a n izo v á n a b o h o služba v židovských synagogách. Skupiny věrný ch Ž id ů na r ů z n ý c h m í stech se shrom ažďovaly a ve j m é n u H o sp o d in o v ě zakládaly sbory, ve kterých vyučovali a vykládali Z á k o n a p robouzeli ú c tu k n ě m u . K až d ý sbor vyvolil ze svého stře d u učitele, kteří pak ja k o d u ch o v n í vůdco v é lidu nahradili c h rá m o v é kněžstvo. T a k oběti zvířat a n á b o ž e n s k é ob řad y byly n ah ra z e n y stu d ie m Z á k o n a a s n a h o u po j e h o plnění. Babylón padl roku 538 př. Kr. Perský král C yrus jej dobyl tak, že odvedl vody E u fra tu z obvyklého řečiště a je h o vojska vnikla do m ě sta suc hým řečištěm p od m ěstsk ý m i bran a m i t é m ě ř bez boje. N adv lá da n ad S tředním východe m tak přešla do ru k o u Peršanů. Cyrus byl vlídný král. S p ř e m o ženým i náro d y je d n a l s velikou ohleduplností. H n e d v p rv n ích lé tec h své vlády vydal d ekre t, jím ž dovoloval Ž id ů m návrat do j e jic h z e m ě , při č e m ž jim měly být navrá ceny c h r á m o v é poklady. Z královské pokladny financoval z n o v u p o s tav e n í je ru z a lé m s k é h o c h r á m u (E z d r 6, 1-5). N e všichni Ž id é se v té d o b ě vrátili do Palestiny. V ětš in a z nic h se rozhodla n e o p o u š tě t své n ové do m o v y a svá d o b rá za m ě stn án í. D o J e ruzalém a se vydalo kolem čtyřiceti dvou tisíc Ž id ů , p řevážně z pokolení Ju d a , B e n ja m in a Levi. Vedl j e Sesbazar, je n ž pocházel z královského rodu a kte ré ho C yrus ustanovil v ůdcem . D o Je ru z a lé m a dorazili roku 537 př. Kr. (Ezd 1 ,3 -1 1 ) a h n e d započali b u d o v at ch rá m (3 ,1 -1 3 ). Své dílo te h d y n edok ončili, p ro to že lidé, kteří před tím zůstali v ze m i, se proti to m u postavili (4, 1-5). R o z e sta v ě n ý a n e d o k o n č e n ý c h r á m opustili na se d m n á c t let, stavěli z a tím své vlastní d o m y (Ag 1,4). N a n aléhavé kázání proroka A ggea a Z ac h ariá še obnovili práce na j e h o d o k o n č e n í kolem roku 520 (Ezd 5, 1-2). M ístní ú řed n íc i, n ez n ajíce pů vo d n í Cyrúv dek ret, poručili Ž id ů m o p ět p řerušit stavbu c h rá m u . Ž id é se odvolali k D ariovi, který dal vyhledat staré zápisy a do jisté míry o bnovil práva, k terá dal Ž id ů m Cyrus. C h r á m byl d o k o n č e n roku 516 př. Kr. (6, 1-15). O svátcích Přesnic byly o b n o v en y b ohosluž by a z n o v u z říz e n a kněžsk á služba. T é m ě ř po šedesát dalších let (r. 516-458 př. Kr.) n e m á m e o žid ovsk ém státě žá d né zprávy. R o k u 458 př. Kr. - „léta s e d m é h o A rta x e rx a krále“ 20
(Ezd 7, 7) - opustila Babylón další sku pina r e e m ig ran tů pod v ed e n ím zákoníka E zdráše, p o to m k a H elbiáše nej vyššího k něz e z doby Joziášovy. S n ím šlo m n o h o kněží a zpěváků. E zdráš měl s sebou A rta x e rx ů v dopis, který m u dával právo obnovit c h rá m o v é boho služby a p o ža dovat od m ístních ú řad ů finanční pomoc. K d o by E zdráše neposlechl, m ěl být potrestán. N oví usedlíci se smísili s m ís tn ím obyvatelstvem a nezpůsobili ž á d n é převratné z m ě n y v m ístn íc h po d m ín k á ch . „Léta dv ac átého A rtax e rx a krále“ ( N e h 2, 4 -r. 446 př. Kr.) přišlo k číšníkovi persk é h o krále Nehem iášovi poselství z Je ru z alé m a a inform ovalo ho, že m ě stsk é zdi J e ruzalém a js o u v ru in ác h a brány m ě sta spálené. Z d á se, že v této d obě došlo k o p ě t n é m u zpustošení m ě sta , p rotože se n e d á p ředp oklád at, že by se z Je ru z alé m a vypravilo k N eh e m iá šo v i poselství, aby m u vyprávělo o n ě č e m , co se stalo před půl d ru h ý m stoletím. Z narážek v knize N eh e m iášově se dá usu z o v at, že o b n o v en í židovské politické aktivity p r o b u d i lo žárlivost a nenávist u jin ý c h obyvatel Palestiny, zvláště u Sam aritánů. H ra d b y Je ru z a lé m a byly snad zbo ře n y za nájez d ů tě c h to nepřátel, jim ž Ž idé nebyli schopni odporovat. Poselství C h a n a n ih o m ělo veliké důsledky. N e h e m iá š obdržel od svého pána povolení k od je zd u do Jeruzalém a. O bdržel ta k é dopisy s příkazem dohlížiteli nad královskými lesy A zafovi, aby N e h e m iá šo v i vydal p o tře b n é dřiví ke stavbě m ě stsk ý c h bran. T řetí noci po příjezdu do J e ru z a lé m a provedl N e h e m iá š inspekci m ě stsk é h o o p evně n í a rozhodl o je h o o k a m ž i té obnově. Práce byla přidělena r ů z n ý m m u ž ů m a je jic h d o m ů m , což celé dílo z n a č n ě urychlilo. Proti o b n o v ě zdí se postavil sam ařský g u verné r Sambalat, který vyhrožoval vojenským vpádem . Ž id é museli pracovat pod o c h r a n o u svého vojska. Díky N e h e m iá š o v u e n e rg ic k é m u vedení byly hradby m ě sta o b n o v e n y b ě h e m dvou m ě síc ů (N e h 6, 15-16). N e h e m iá š navrhl m n o h é h o sp o d á řsk é a sociální reform y. N ěk te ří Ž idé v čas n o u ze zastavovali svou p ů d u a svůj m a jetek, aby za p ů jč en é p e níze m ohli koupit p o tře b n é potraviny k zacho vání svých životů. Lichvářské úroky jim pak znem o ž n ily dluhy splatit. N e h e m iá š poručil, že půjčky m ezi Izraelci m usí být b e z ú ro č n é a z tra ce n é m ajetk y m usí být navráceny p ů v o d n ím m ajitelům . K n ě z E zdráš četl lidu Z á k o n a vykládal jej. Četl jej veřejně hebrejsky a je h o p o m o c n íci jej překládali do ara m ejštin y (N e h 8, 2; 7-8). N av rá tilci z Babylóna zře jm ě b ěh e m tě žk ý c h let konfliktů a b u d o v án í Z á k o n zapom něli. Je h o čtení na ně velmi působilo. „N ebo plakal v še ch e n lid, když slyšeli slova Z á k o n a ” (8, 9). P o to m byly slaveny svátky Stánků a uskutečnily se n ě k te ré m ravní reform y (8, 13-18). P ožadavky Z á k o n a N e h e m iá š aplikoval velice přísně. O bnovil c h r á m o v o u b o h o slu ž b u a upřesnil příspěvky na její podp oru . Z akázal sm íšená m anželství s „národy z e m ě ” (10, 30), porušov ání soboty (10, 31) a obnovil 21
pravidelné odevzdávání d esátků (12,44). K e konci N eh e m iá šo v y správy po dvanácti létech - byly základní prvky židovské o r to d o x ie p evně z a k o ře něny m ezi zbylým obyvatelstvem Jeruzalém a. V té d obě byl ze z e m ě vypo vězen M anasses, vnuk nejvyššího k něz e Joiady, p rotože se oženil s d cerou Sam balata Sam ařského. Podle Josefa Flavia odešel M anasses do Samaří, kde na hoře G ariz im vybudoval ch rá m , který se později stal střed isk em opo siěn ího n áb o ž e n s k é h o kultu Sam aritánů. N eh e m iá šo v y reform y trvale ovlivnily zemi. A ž do doby M a k ab e jců tu zůstaly skupiny lidí, kteří byli pevně věrni Z á k o n u B ožím u přes silný vliv pohanství i p ronásledování, v n ě m ž m n o z í jiní podlehli. O další historii Ž idů - od N e h e m iá š e až do d r u h é h o století před K ristem - n e v ím e té m ě ř nic. V ládnoucí politickou m ocí v zem i se v té d o bě stala kněžská třída. Josefus vypráví, že nejvyšší kněz Ja d d u a pozdravil A le x a n dra V elikého, když te n táh l Palestinou do E gypta poté, co dobyl Týr, a že ho zval k pravé bohoslužbě. V ětšina m o d e rn íc h historiků o d m ítá te n to příběh ja k o smyšlenku; přesto však odráží sk u te čn o st, že v tě c h časech byli vládci z e m ě kněží. D avidovi poto m c i ustoupili do pozadí; re p re se n to váni byli po uze venkovským i řem eslníky, ja k o byl J o s e f z N az areta , ja k ukazují zm ín k y v N o v é m zákoně. B ě h e m perské a řecké doby zm izely dva aspekty židovského života: m o n a rc h ie a prorocký úřad. V še c h n a m o c i všechny tu ž by po nezávislosti se soustředily j e n na k něž skou třídu. Po M alachiášovi už nebyli žádní proroci. Z té doby n en í ani stopy po refo rm u jícím n e b o po p ř ed p o v í dajícím hlasu p ro ro c k é m , a to ani v P alestině ani v diaspoře. Objevily se však nové n áb o ž en s k é důrazy. Intensivní s tu d iu m Z á k o n a , o b n o v e n é v d o b ě exilu, dalo vznik n o vé třídě n á b o ž en s k ý ch v ů d ců , zák o n ík ů m . R ozptý leností lidí vznikla p o třeb a nových k nih Z ák o n a ; každý si přál míti své vlastní spisy. Profesionální opisovači Z á k o n a m useli je h o text velice pečlivě studovat, ab y jej opsali správně; m n o z í z nic h se stali je h o vynikajícím i znalci. Č te m e , že když H ero d es chtěl věd ě t p o d ro bnosti z proroctví o Mesiáši, dal si zavolat přední k n ěz e a učitele lidu, z á k o níky (M t 2, 4). V n á b o ž en s k ý ch v ěcech zákonici byli považováni za ro v n o c e n n é s kněžími. D o doby E zdrášovy se klade vznik „Veliké synagogy”, stodv acetičlenné rady, která byla ustavena k spravování židovské společnosti podle Z ák o n a , a která byla p ře d c h ů d c e m Synedria Ježíšových dob. O Š im onovi S praved livém, který byl p rav d ě p o d o b n ě to to ž n ý s nejvyšším k n ě z e m Š im o n e m I. a který žil na p očátku třetíh o století př. Kr., se praví, že byl posledn ím žijícím člen e m té to rady. N ěk te ří vědci však o existenci Velké synago gy p ochybují, p rotože zm ín k y o ní se vyskytují j e n v p ozdn í T alm u d sk é literatuře, která nebývá historicky přesná.
22
Pod Ptolem aiovci - roku 322-198 př. Kr. Po smrti A lex a n d ra V elikého byla je h o říše roztříštěna, podělili se o ni je h o čtyři generálové. Ptolem aios obsadil Egypt a A n tig o n u s se stal vládcem v Sýrii. Palestina se tak stala válečným po lem pro oba a kořistí, o k te ro u oba usilovali. R o k u 320 Ptolem aios obsadil Jeru zalém ; roku 315 jej A n tig o n u s osvobodil, tři roky později jej však zn o v u ztratil v bitvě u Gázy. R o k u 301 A n tig o n u s padl v bitvě u Ipsu a Ptolem aios znovu upevnil své postavení. V Sýrii nastoupil Seleukos I. a založil dynastii Seleukovců. O židovském státě v této době m á m e zpráv p o m ě rn ě málo. V ím e, že trpěl od o b o u nepřátelských m o c n o stí, mezi nim iž ležel. J e d n o však Ž id ů m n a p om áha lo: sýrští i egyptští vládcové se snažili získat n áklonn ost Ž idů, p rotože je pokládali za rozhodu jící na vážkách moci. Tak se stá valo, že kdykoliv druhý král obsadil P alestinu, Ž idé, kteří podporovali bývalého vládce, odcházeli s n ím do je h o země. Z a prvního Ptolem aiovace m usela se do E gypta přestěhovat veliká skupina Ž idů a usadila se v A le xandrii. T a m získali d obré postavení, takže přicházeli další, a b ě h e m několika roků vznikla v A lexandrii rozlehlá židovská kolonie. Ž idé byli d obře přijím áni ve všech h elén ský ch m ě ste ch , p rotože byli energičtí, klidní a pracovití. P od Ptolem aiovci se Židé v Palestině těšili p o m ě rn é svobodě. Nejvyšší kn ěz byl stá tn ím ú ř e d n ík e m , je m u ž bylo p o d d á n o všechn o zákonodárství. Předsedal radě, složené z kněží a starších lidu. C h r á m se stal střediskem všeho n áro d n íh o života. Slavnosti o svátcích velikonoc, letnic a stánků se konaly pravidelně; do Je ru z a lé m a k nim přicházeli zbožní poutníci z celého světa. V té době učení m u ž o v é pilně studovali Z á k o n a do n e jm e n š íc h p od ro b n o stí vypracovávali je h o výklad. Avšak h osp odářské postavení lidu pod Ptolem aiovci bylo velice ubohé. D a n ě byly nízké, což vzh led e m k lakotě a hrabivosti králů a je jich ú ře d n ík ů nasvědčuje to m u , že obyvatelstvo prostě nebylo sc hopno platit více. Z em i ožebračovaly neustálé války a časté em igrace. V pozdější době synovec nejvyššího kněze O niáše j m é n e m J o s e f si vyžádal na Ptolemaiovi III. úřad nejvyššího výběrčího daní. J e h o diplom acie byla tak úspěšná, že Ptolem aios m u svěřil i vo jenskou je d n o tk u v p očtu dvou tisíc m u ž ů , kteří měli chránit je d no tlivé výběrčí. K d o n ec h tě l n e b o n e m o h l platit, to m u konfiskovali vše ch e n m ajetek. Ptolem aios byl spokojen, J o s e f bohatl, avšak z e m ě je ště více chudla (Josephus: Starožitnosti XII, iv ,2 -6 ). Těžký hospodářský útlak z konce třetíh o století způsobil, že obyvatelstvo bez lítosti opustilo Ptolem aia V. a přiklonilo se k syrském u A ntiocho vi III. V ětšina P to lem aio vc ů zacházela se Židy dobře. Z a vlády P tolem aia Filadelfa (285-246 př. Kr.) bylo tisíce Ž idů v ykou p en o za státní prostředky z otroctví. N ě k te rý m z nich byla svěřena z o d p o v ě d n á místa. Mladší 23
z nic h se naučili řecký, převzali řecké zvyky, a tak p o z n e n á h lu ztráceli své výrazně sem itské způsoby i myšlení. Z a to h o to krále byl pořízen řecký překlad Starého zákon a, nazvaný Septuaginta. Podle vyprávění Jo se p h a Flavia sbíral královský knihovník D e m e triu s pro kn ih o v n u v A lexandrii kopie všech z n á m ý c h knih. K dyž slyšel, že Ž idé mají psané dějiny svého n ároda, žádal Ptolem aia, aby od nich vyžádal přesný překlad. T e n požádal nejvyššího k něz e E leazara, aby do A lexand rie poslal šest starších z kaž d éh o židov ského k m e n e , kteří by byli schopni překladatelské práce. E leazar uposlechl a poslal do A le x a n drie žá dané m u ž e i opis Z ákona. L egenda vypráví, že dvaa se dm desá t m u ž ů přeložilo Z á k o n za dvaa se d m d esá t dnů. Svůj překlad přečetli Ž id ů m , kteří jej schválili (Starožitnosti XII, ii, 4,7). P od ro b n o sti to h o to vypravování n ejso u historicky přesné. N e m ů ž e však být pochyb o to m , že S eptuaginta vznikla v A lexandrii na žádost tam ejšího řecký m luvícího židovského obyvatelstva. V d obě K ristově byla široce rozšířena v diaspo ře kolem S tře d o z e m n íh o m o ř e a později se stala biblí rané církve.
Pod Seleukovci - roku 198-168 př. Kr. S o u b ěžn ě s vládou P tolem aiovců v Egyptě se v Sýrii upevňovalo panství Seleukovců. Jejich hlavním m ě s te m se stala A n tio c h ie n a řece O rontes. Rivalita m ezi tě m ito d v ěm a říšemi je vedla k n eustálým záp asů m o moc. Syrský A n tio c h u s I. (280-261 př. Kr.) se pokusil p o d m a n it si Palestinu, avšak neuspěl. Je h o syn A n tio c h u s II. souhlasil se s ň a tk e m s dcerou Ptolem aia Berenicí (249 př. Kr.), jestliže jí Ptolem aios zajistí nástu p n ic k á královská práva po své smrti. K dyž Ptolem aios zem řel, A n tio c h u s II. se s Berenicí rozvedl a oženil se znovu se svou první ž e n o u Laodicí. T a ho však dala otrávit a dala zavraždit i Berenici a je jí dítě. P to lem aios III. E uergetes (246-222 př. Kr.) prahl po p o m stě , vpadl do Sýrie a část jí vyplenil. Válka pokračovala se střídavým štěstím až do roku 217, kdy Ptolem aios IV. porazil u Rafie A n tio c h a III. Sýřané byli z Palestiny vyh náni, je jic h m ísto zaujali Egypťané. R o k u 198 se válečné štěstí opět obrátilo. Egyptské vojsko utrpělo tě ž k o u porážku a P alestina se ocitla o p ět pod m ocí Seleukovců. Jak se dalo očekávat, příchod Sýřanů nebyl všem vítaný. Velká skupina Ž idů, v ed e n á kněžstvem v čele s O n iášem III., zůstala věrna Egyptu. Jejich o d p ů rce Topiáš se svým d o m e m byl ve výkladu Z á k o n a liberálnější a přál více Sýrii. V konfliktu, který m ezi o b ě m a stranam i nastal, nabyl vrchu d ů m Oniášův. Následovníci T obiáše byli vyhnáni z rady. P otu p en í Tobiášovci informovali o své bídě Seleuka IV. a připojili n áz n ak , že by byli schopni a ochotni naplnit je h o p ráz dnou p o kla dnu z c hrá m o vých daní. L eg e n d a vypráví, že Seleukos IV. poslal do Je ru z a lé m a svého p o 24
kladníka H eliodora, který m ěl chrám ov ý poklad zabavit; te n však měl vidění, k te ré h o se zhrozil a pro které tak neučinil. Seleukos zem řel roku 175 př. Kr. J e h o n á s tu p c e m se stal je h o bratr A n tio c h u s IV., který byl zapřisáhlým helenistou. Vládl energicky, avšak byl tak nestálý, že jej m n o z í nazývali „E p im a n e s” , šílenec, m ísto „Epifane s” - Jasný B ůh (nebo osvícený), což byl je h o oficiální titul. A n tio c h u s h ru b ě zasáhl do událostí v Palestině. Sesadil Oniáše a na je h o místo nastolil je h o bratra Ja sona, který se zavázal k v y soké m u poplatku do královské pokladny. A n tio c h u s poručil, aby v Je ru z a lé m ě byly zavedeny řecké zvyklosti, aby ta m n í Ž id é byli registrováni ja k o o b ča n é A ntio chie. Poručil zřídit a r é n u té m ě ř ve stínu c hrá m u. Č a stokrát se stalo, že kněži opustili ch rá m o v o u službu, aby se m ohli zúčastnit her. Ja so n se pokořil natolik, že se zúčastnil h e r na počest týrského b o ha M e lk a r ta ,je m u ž poslal o b ě tn í dar. D a r byl n a k o n e c použit k b u d ován í sýrského loďstva, protože poslové odmítli zúčastnit se znesvěcujících boh o slu ž eb v M elkartově chrám u. V e sporu s E g y p te m se A ntiochovi začalo nedařit. Z obavy, aby se Jason n eob rá til proti n ě m u , nah radil ho M e n e la re m , jin ý m helenistickým Ž id e m , který souhlasil se sýrským program em . Z klam alo jej i tažen í do Egypta, p roto že řím ský vyslanec jej přinutil, aby o d ta m tu d odtáhl. R o z h n ě v á n tím to n e ú s p ě c h e m navrátil se do Je ru z a lé m a ve velice zlé náladě a obrátil svůj hněv proti Ž id ů m . Poručil, aby velký počet obyvatel stva byl p ro d á n do otroctví, aby m ě stsk é zdi byly strženy a ch rá m o brácen ve stánek olym pského Dia. C h rám o v ý poklad zabavil pro svou pokladnu. D n e 15. prosince roku 168 př. Kr. byl do c h r á m u postaven obraz to h o to p o h a n s k é h o b o h a a příštího dn e byla k je h o poctě o b ěto v án a svině. P o h an sk é oltáře byly p o to m vybudovány všude v zem i a obyvatelstvo se pov inně m uselo zú častňovat p o h an s k ý ch obětí. Ju d a ism u s byl oficiálně naprosto zavržen. K aždý, kdo by vlastnil n ebo četl T ó ru měl být potrestán smrtí. Z ak á zá n o bylo i svěcení soboty a obřízka (1 M ak 1, 21-50). Situace se pro všechny zb o ž n é milovníky Z á k o n a stala n esn esiteln o u a konflikt nevyhnutelný. Jiskrou, která zapálila p la m en války, byla vzpoura staréh o kněze M attatiáše ve vesnici M od ein. T a m přišel královský ú řed n ík s ro zk a zem , aby se každý obyvatel zúčastnil p o h an s k é oběti. N abídl M attatiášovi b o h a to u o d m ě n u , jestliže on, ja k o nejstarší a nejváženější o bčan, b ude o b ětov at první. M attatiáš ro z h o d n ě odm ítl, a když přišel j e d e n z m é n ě zb o ž n ý c h Ž id ů s úm y slem o b ětovat, zabil ho přím o u p o h a n s k é h o oltáře. P o to m zabil i královského ú ře d n ík a a oltář rozbořil. M attatiáš a je h o synové i s ro d in am i utekli do p ouště , k am je brzy n ásle dovali jin í utečenci. Ve válce, která p o to m vypukla, měli Ž idé z počátku neúspěchy. M attatiáš zem řel a byl p o h ř b e n v M odein. D o čela odp o ru se postavil je h o syn Ju d a , zvaný M a k ab e u s, což značí „kladivo”. A n tio c h u s pokládal v zp o u ru M a k ab e jcú za partizánskou válku m ístn íh o v ýznam u , 25
avšak když u B e th -ho ra n byl zn ičen silný sýrský oddíl, začal se na zále žitost dívat vážněji. Sebral veliké vojsko, zaplatil m u před e m na celý rok a vyslal je pod v ed e n ím L yziáše proti M a k a b e jc ů m . Sám odešel s jin ý m vojskem n ěk a m na východ. J u d a M akabejský Sýřany porazil ve dvou krátkých, avšak ro z ho dnýc h bitvách. P o to m je vyhnal z Je ru z a lé m a , poručil očistit ch rá m a vystavět nový oltář. N ásledovala slavnost zasvěcení c h r á m u a oltáře. T e n to slav nostní den byl vyhlášen za svátek - na p am átk u této události. P o to m Ju d a dokončil své vítězství o v lá dnu tím ú ze m í na východ od Jo rd án u . T ak se ocitla celá Palestina pod je h o mocí. K d yž se A n tio c h u s IV. doslechl o p o rážce svých vojsk, byl tím tak zk rušen, že zakrátko nato zemřel. J e h o n ástup ce však pokračoval ve válce proti M akabejským . J u d a žádal o p om oc Řím. O bdržel přátelskou odpověď, avšak ž á d n o u m ateriální pom oc. N a k o n e c byl zabit v bitvě. Je h o n á s tu p ce m se stal je h o b ratr Jo n a ta n . Válka zuřila až do roku 143 př. K r., kdy D e m e triu s II., te hdy je š tě ja k o uch a ze č o sýrskou k o ru n u , uznal Š im ona, dalšího Ju d o v a bratra, za svého spojence. R o k u 142 dal D e m e trius Š im on ově ze m i politickou sv obodu a pro p říto m n o st i b u d o u c n o s t ji zprostil všech daní. T ak skončila válka M a k a b e jc ů , jíž byla získána n e z á vislost pro Judeu. V ítězstvím M a k a b e jc ů byl v P alestině u k o n č e n vliv S eleukovců a zajištěna židovská a u to n o m ie až do p ř ích o d u Ř ím an ů . A však důsledky panství Seleukovců byly nedozírné. Je jic h helenistický tlak však stmelil Ž idy v pev n o u je d n o tu lidí žárlivých na svůj n árodn í život, kteří nebyli schopni se asim ilovat m ezi národy, m ezi které byly později rozprášeni.
Pod Hasm oneovci - roku 142-37 př. Kr. Po dosažení židovské nezávislosti byl Šim o n j m e n o v á n doživotně nejvyšším knězem . Je h o správcovství bylo ú sp ě šn é , žel krátké. S Ř í m e m vyjednával o uzavření smlouvy, která byla p o d e p s á n a roku 139 př. Kr. S m louvou byla u zn á n a nezávislost žido vsk ého státu a přátelství s n ím by lo d o p o ru č e n o všem řím ským p o d d a n ý m a spojencům . Šim on zvelebil hospodářství, přinutil soudy ke spravedlivém u je d n á n í se všemi a obnovil a očistil n á b ož enský život v zemi. R o k u 139 př. Kr. P arthové zajali a sesadili sýrského D e m e tr ia II. Je h o bratr a následník A n tio c h u s VII. porušil sm louv u o přátelství se Š im o n em a vymáhal od n ě h o tě žk é daně m ísto dobrov olných darů. Šim onovi s y n o vé J u d a a J o n a ta n však syrská vojska porazili, a tak odvrátili nebe zp e čí, ohrožující zemi zvenčí. H o rš ím n eb e z p e č ím se staly vnitřní boje. R o k u 135 př. Kr. Š im onův zeť P tolem aios zrá dně zavraždil Š im o n a a dva z je h o synů. T řetí Š im onův 26
syn, Ja n H yrkán (135-104), předešel P tolem aia a obsadil Jeru zalém ; p o to m oblehl P to lem aia na je h o hradě. P to lem aio s po čase m usel utéci do Egypta. M e zitím A n tio c h u s VII. zn o v u přitáhl do Palestiny a oblehl Jeruzalém . Ž idé byli nuceni kapitulovat a o dvád ět sý rském u králi poplatky. Po je h o smrti spory o tr ů n uvrhly Sýrii do o b ča n sk é války. H yrk á n využil příležitost a podm anil si na jih u I d u m e u , na severu Sam aří a na vý chod ě M e d e b u a okolní m ě sta za J o rd á n e m . T e h d y se stal nejvyšším k n ě z e m a hlavou židovského státu. T ak založil dynastii H a sm o n eo v c ů . Před svou sm rtí svěřil H yrká n království své že n ě a n ejstarším u synovi Judovi Aristobulovi. A ristobulo s uvěznil svou m a tk u i své bratry a u c h v á til vládu sám pro sebe. Po roce však zem řel a vdova po n ě m , Salom e A lex a n d ra, provdala se za je h o bratra A le x a n d ra J e n e a , který pak vládl v létech 103-76 př. Kr. A le x a n d r pokračoval v dobývání Palestiny. Z a je h o vlády však vzniklo m n o h o obča n sk ý c h bouří, v nichž t é m ě ř přišel o trůn. Syn Salom e A lexandry A ristobulos II. se stal králem po smrti své matky. Sesadil z ú řadu nejvyššího k n ěz e, svého staršího bratra H yrká na II. Z a vlády A ristobula II. v šeobecný chaos v P alestině a v Sýrii podnítil Ř í m a ny k zásahu. P o m p eiu s přikázal j e d n o m u ze svých velitelů, Scaurovi, aby v této oblasti vojensky ukončil politické spory. S caurus zaútočil na Jeruzalém . A ristobulova vojska se u d a tn ě bránila, avšak H y rk á n vydal m ěsto Ř ím a n ů m . Z a svoji zradu byl Ř ím a n y z n o v u u s ta n o v e n králem. A ristobula a je h o ro dinu a m n o h o dalších válečných zajatců vedli do Ř ím a k triu m fáln ím u průvodu. Aristobulův syn A lex a n d r cesto u do Ř ím a uprchl a vyvolal vzpouru proti Hyrkánovi. Ř ím ský p rokonsul v Sýrii jej však porazil a uvedl Palestinu pod vládu sýrských guvernérů. V občanské válce mezi P o m p e ie m a C a e sa re m (roku 49 př. Kr.) se H yrkán přidal k C aesarovi, který se m u odm ě n il tím , že jej uznal za z o d p o v ě d n é h o v ůdce židov ského n árod a a podřídil je h o vládě všechna přím ořská města. H yrkánův m in istr A n tip a te r obdržel řím ské občanství a podařilo se m u soustředit velikou m oc do svých rukou. Svého syna Fazaele ustanovil p refektem v J e ru z a lé m ě a d r u h é h o syna - H e ro d a prefektem nad Galileí. H e ro d e s si dovedl udržet přízeň v lá dnoucíc h Ř í m a n ů navzdory je jich ú sp ě c h ů m či n e ú s p ě c h ů m v boji o moc. Stál za n ím H yrkán i A nto n iu s. A n to n iu s ho ustanovil F azaelovým spoluvládcem nad J u d e o u . K dyž A n to n iu s dlel v E gyptě, P arthové napadli J e ru z a lé m a zajali H yrkán a i Fazaele. H ero d es včas z m ě sta utekl, a tak zach ránil svůj život. Parthové ustanovili za krále A n tig o n a (r. 40-37 př. K r.), který vytáhl s vojskem proti H erodovi. H ero d es s p o m oc í řím ských legií A n tig o n a porazil a dal jej popravit. T ím byl u č in e ň konec H a sm o n e o v sk é dynastii.
27
Pod Herodovci - roku 37 př. Kr. - 6 po Kr. H ero d o v sk o u dynastii založil A ntipater. Je h o syn H ero d es, zvaný Veliký, zdědil po svém otci všechny je h o diplom atické a vladařské sc h o p nosti. „ A n tip a te r p oložil základy, H ero d es n a nic h stavěl; stan svých idum ejský ch před k ů prom ěnil v královský palác, který v d obě j e h o života byl považo ván za nejkrásnější na sv ě tě” (F. W. Farrar: H erodovci).
Herodes V eliký - roku 37-4 př. Kr. H e ro d e s počal panovat ro k u 37 př. K r., když m u bylo dvaadvacet let. P odařilo se m u utéci před P arthy, kteří podporovali H y rk á n o v a n ástupce A n tigona. Spolu s H e r o d e m byla je h o m a tk a K ypros, sestra Salome a H y rk ánova d ce ra M a ria m n e , s níž byl H ero d es za sno uben. Pod o ch ra n o u svého bratra Josefa je za n ec h al v pevnosti M a sada n a M rtv ém m oři a sám odešel do A lex a n d rie, o d k u d se plavil do Říma. V Ř ím ě intrikam i i přesvědčivou řečí dosáhl přízně u A n to n ia i u O ktaviána a byl řádně in au gurován za krále Židů. Vrátil se do Palestiny, vysvobodil svou rodinu z obležení a získal k o ntrolu nad celou zemí. Vyhladil lupiče, kteří te hdy sužovali Galileu. Bojoval s A n tig o n e m o J e ruzalém a s p o m o c í řím sk é h o vojska se ho zm ocnil. A n tig o n a poslal v řetě ze ch do A n tio c h ie , kde jej Ř ím a n é popravili. J e d n ím z prvních H e ro d o v ý c h činů bylo jm e n o v á n í nejvyššího kněze. P ro tož e pro svůj idum ejský pův o d n e m o h l tu to funkci zastávat sám a p r o tože do ní n ec h tě l dosadit nik o h o z H a s m o n e o v c ů , je jic h ž politických a m bicí se obával, rozhodl se pro H ana n iele B a bylónského, který je p rav dě p o d o b n ě to to ž n ý s A n a n iá š e m , o k te ré m č te m e v evangeliích. A lex a n d ra, m a tk a M a ria m n e , snažila se získat toto m ísto pro svého nezletilého syna A ristobula III. a intrikam i s A n to n ie m přes egyptskou K leo p a tru to h o také dosáhla. A ristob ulos byl p o to m lidmi tolik m ilován a ctěn, že to v z b u dilo H e ro d o v u žárlivost. Při b a n k e tu v Je ric h u , který byl podáván na H e r o dovu po čest, H e rodovi služebníci A ristobu la při koupeli v lázních utopili. H erod es byl povolán do E gypta, aby se z to h o to zločinu zodpovídal. Svěřil svou ž e n u do péče Josefa, je m u ž přikázal, aby M a ria m n e i její m a tk u zabil, kdyby o n sám byl v Egyptě o d souz en. H e ro d e s však u A n t o nia nalezl milost. Po n ávra tu do J e ru z a lé m a zjistil, že se M a ria m n e o je h o rozkazu dozvěděla. Vysvětlil si to tak, že m u byla s Jo se fe m n e v ě rn á a okam žitě dal Josefa popravit. R o k u 29 př. Kr. římský senát vyhlásil válku A n to n io v i a K leopatře. H e ro d e s stál před r o z h o d n u tím : b uď zradí svého přítele, n e b o p odstoupí b e z n ad ě jn ý boj s Řím any. Avšak K leopatra, k terá H e r o d a stále pokládala za svého nepřítele a obávala se ho, přinutila A n to n ia , aby ho poslal na 28
nějak o u válečnou výpravu do Arábie. K d yž A n to n iu s a K leopatra ztratili n á m o řn í bitvu u A ktia, H ero des se vyvázal ze spojenectví s nimi. Uzavřel m ir s O ktaviáne m , vítězem od Aktia, a byl jím p otvrzen ve svém postavení židovského krále a spojence řím sk é ho lidu. Smrtí K leopatry byla o d stra n ě n a je d n a z největších H e rodový ch hrozeb; K leopatra se snažila získat Ju d sk é království pro sebe, což H erodov i způsobovalo m n o h o nesnází. V ítězný návrat z j e d n á n í s O ktaviane m byl p o k až en chlad e m M a ria m n e , je d in é to ženy, kterou H ero d es opravdu miloval. T a se totiž dozvěděla, že H erod es znovu vydal příkaz, aby byla zabita, kdyby se on n em ěl vrátit. M a ria m n e ho obvinila z vraždy svého děd a H yrkána, který byl popraven proto, že spolu s je jím strýcem a b ra tre m připravoval spiknutí. N ap ě tí mezi H e r o d e m a je h o že n o u bylo u m ěle zesilováno lžemi H e r o dovy m atky a sestry, které na M a ria m n e stále žárlily. N a k o n e c dal H e r o des M a ria m n e uvěznit a popravit. Po to m to h r o z n é m činu sevřely H e r o d a lítost a výčitky svědom í natolik, že duševn ě onem o cn ě l. T e h d y se A le x a n d ra d om nívala, že se blíží H ero d ů v k onec a zamýšlela dosadit na tr ů n je h o syny a své vnuky A le x a n dra a A ristobula. H erodes se rozzuřil a poručil A lex a n d ru zabít. N avzdory své krutosti a z ločinům ve své rodině vykonal H e ro d e s m n o ho pro lid, k te ré m u vládl. V čase hladu dovedl lidi zam ěstnat. V ybudoval m n o h á v ojen ská opev n ě n í, což učinilo přítrž v p á d ů m cizích vojsk. Protože se m n o h o stavělo, rozvinul se čilý o b c h o d a h osp odá řské p o d m ín k y se velmi zlepšily. Mír prospíval zemi. D á se říci, že H e ro d o v a vláda byla úspěšná. H e ro d e s však nikdy nezískal přátelství Ž idů; ti v n ě m stále viděli id u m e jsk é h o cizince. Pochybovali o je h o věrnosti židovství, protože v zem i trpěl všelijaké cizi kulty, d o k o n ce je podporoval. V Je ru z a lé m ě vybudoval n ád h e rn ý nový ch rá m , který někdy s velikou okázalostí navští vil, přesto však nebyl d o b rý m a z b o ž n ý m Ž idem . Pro volnost života a pro způsoby, kterým i pro své politické cíle dovedl využít i kněžské třídy, jej Židé nenáviděli. R o k u 23. př. Kr. se H ero d es znov u oženil, a to s M a ria m n e , dcerou k něz e Š im o n a, syna B oethuse. Jí k vůli sesadil nejvyššího k něz e a do je h o ú ř a d u dosadil Šim ona. T e n se stal brzy p ř e d m ě te m v še o b ec n é nenávisti. O čtyři roky později se z Ř ím a vrátili synové M a ria m n e I., A ristobul a A lexa nder, které H e ro d e s p řed ča se m poslal do Ř ím a za vzděláním. Obyvatelstvo je vítalo s velikým n a d š e n ím , p rotože v nich vidělo po jejich m a tce H a sm o n e o v c e a poněva dž doufalo, že by oni m ohli odstranit tyran ské a b e z b o ž n é způsoby, které zavedl je jic h otec. O ba m ladí princové si v Ř ím ě zvykli o te v ře n ě vyjadřovat své cítění, proto ani v Je ru z alé m ě neskrývali, ja k je taková ú cta lidu těší. T a k proti sobě vzbudili nepřátelství svého nevlastního bratra A n tipa tra, který je u H e r o d a pomluvil. ( A n tip ater byl synem první H ero d o v y m a nželky Doris.) Po d lou hé a m učiv é sérii obvinění a o p ětn ý ch sm íření byli n a k o n e c o b a usm rceni. 29
Poslední dny H e ro d o v a života byly nap ln ěny násilím a nenávistí. A ntipatra, který se snažil urychlit o tcovu sm rt, aby se co nejdříve m o h l stát je h o n á s tu p c e m , stihl o sud je h o p o p rav e n ý ch bratří. K dy ž se o to m A u gu stus doslechl, s kousavým h u m o r e m řekl, že by byl raději H e r o d o vým v ep ře m nežli je h o synem. (Ř ec k á slovní hříčka: hus = vepř, huios = syn.) Z k ru š e n rak o v in o u střev a v odnatelností a pron ásle d o v án v z p o m ín kami na své zločiny H e ro d e s k o n e č n ě dne. 1. d u b n a roku 4. př. Kr. zemřel. Žárlivost a b ez o h le d n o st to h o to m u ž e vysvětluje j e h o pok rytecké je d n á n í s m u d rci, kteří přišli od v ý ch o d u do Je ru z a lé m a hledat novo naroze n éh o krále. Vysvětluje to i b rutalitu, se kte ro u dal povraždit n e m lu v ň á t ka v B e tlé m ě (M t 2, 1-18). M lčení histo rik ů o d r u h é z tě c h to událostí lze vysvětlit tím , že zavraždění několika tu c tů n e m lu v ň á te k v za strče né ju d sk é vesničce nevzbudilo m n o h o p ozo rno sti ve srovnání s jin ý m i H e r o dovými zločiny.
30
Herodovi nástupci Podle H ero dovy poslední vůle se stal králem A rchelaus, syn je h o čtvrté m anželky M althace. T e n , aby získal souhlas císaře, ro zh odl se odjet co nejdříve do Řím a. A však o d p o r proti H e ro d o v ě ro dině byl v Judeji tak silný, že A rchelaus m usel je š tě před o d je z d e m bojovat se vzbo uřenci v zem i. Povstání proti n ě m u vypuklo o velikonocích a bylo potlačeno teprve s nasaz en ím velikého p o č tu vojska. T eprve p o to m m o h l A rchelaus odjet do Řím a. Správu z e m ě svěřil sv é m u bratru Filipovi. D o Ř ím a odjel i další A rc helaův bratr A ntipas, který ta m také chtěl uplatňovat svá práva na království; H e ro d e s totiž j in o u závětí ustanovil za krále je h o . Při prvním slyšení o b o u stran neučinil A u g u stu s ž á d n é rozho dnutí. Ještě před dalším p r o jed n á v án ím případu propukla v Judeji nová vzpoura. Ř ím sk ý p ro k u rá to r Sabinus, kte ré ho ta m A ugustus poslal, aby spravoval ze m i, d o k u d n e b u d e spor o království vyřešen, obsadil J e r u z a lém a vyloupil chrám . Byl však v zbou ře n ci pevně o bležen a k je h o vysvo b oze ní m usel p řitá h n o u t ze Sýrie g u v ern é r Varus se svými legiemi. Ž idé poslali do Ř ím a posly se žádostí, aby žádný z H e r o d ů nebyl u sta n o v en králem , n ýbrž aby jim byla dán a určitá a u to n o m ie . Před císařem se o b je vil i Filip, aby tu podporoval nároky svého b ratra A rchelaa. Při d r u h é m slyšení A u g u stu s potvrdil H ero d o v u vůli. A rc helaus obdržel J u d e u , Samaří a Id u m e u a titul etnarcha. A n tipas se stal te tr a r c h o u n ad Galilejí a Pereou. Filip byl u č in ě n te tra rc h o u n ad B a ta n eo u , T rachonitis a A uranitis - na v ý ch o d n ím b řeh u Jo r d á n u , severně od je z e ra Galilej ského.
Archelaus - roku 4 př. Kr. - 6 po Kr. A rc helaus se rozvedl se svou první ž e n o u a oženil se s G lafyrou, d cerou kap a d o ck é h o krále. T a byla již před tím ž e n o u je h o nevlastního bratra A le x a n d ra a ž e n o u J u b y z M a u re tanie. T oto m anželství způsobilo další o d p o r Ž id ů vůči A rchelaovi; Glafyra již m ě la děti s A lexa ndrem . A rc helaus po vzoru svého otce vystavěl m n o h o budov. A však u svých p o d d a n ý c h byl tak n e o blíb ený, že po devíti létech je h o vlády odešla do Ř ím a společná delegace židovských a sam ařských v ů d ců , aby ta m na n ě h o podala stížnost. A u g u stu s vyslechl stížnost, sesadil A rchela a poslal jej do vyhnanství do Galie. T o se stalo rok u 6 po Kr. O A rchelaovi je st charakteristická z m ín k a v evangeliích. M a to u š, když vypráví o návratu Josefa a M arie z Egypta, píše: „A uslyšev (Josef), že by A rc helaus kraloval v Ju d stv u m ísto H ero d esa , otce svého, obával se ta m jiti; avšak n a p o m e n u t byv od B oha ve snách, obrátil se do krajin galilejských” (M t 2, 22). 31
A rc h e la ů v vztah k m o ž n ý m s o k ů m i j e h o pověst byly asi stejné ja k o pověst je h o otce.
Tetrarcha Filip - roku 4 př. Kr. - 34 po Kr. Ú z e m í svě ře né Filipovi z a h rno valo se verovýchodní část Palestiny, o h r a n ič e n o u na zá padě j e z e r e m galilejským, h o r n ím to k e m Jo r d á n u , j e z e r e m M e r o n a již n ím p á s m e m L ib a n o n u . N a severu se prostíralo až té m ě ř k D am a šku . N a vý ch o d ě a jih o v ý c h o d ě přec h áze lo v poušť a na jih u hraničilo s D e s e tim ě s tím (Dekapolis). O byvatelstvo se skládalo hlavně ze Syrů a Ř eků. Ž id ů bylo m n o h e m m é n ě než n a ú z e m í, k teré spravoval A rchelaus. Filip byl mezi LIerodesovci světlou výjim kou. Ja ko je h o p ře d c h ů d c e m n o h o stavěl; avšak v je d n á n í se svými p o d d a n ý m i byl m írný a spraved livý. V evangeliích je st z m ín k a o Caesareji F ilipově (Mt 16, 13; M r 8, 27), k te ro u vystavěl blízko p r a m e n ů J o r d á n u na m ístě sta ro v ě k éh o Panias. N a se v ero zá p ad n ím b ř e h u je z e ra galilejského vystavěl B e th e sd u Juliánovu. Filip se oženil se S alom e, dce ro u H erod iady. J o s e p h u s o n ě m hovoří j e n s u zn á n ím . Z e m ře l p o k o jn ě roku 34 po Kr. Je h o ú z e m í bylo u v e d e no pod ř ím sk o u správu v Sýrii. R o k u 37 je Caligula připojil k ú ze m í Filipova synovce A grippy I. L ukáš hovoří o Filipovi ja k o o tetrarcho vi Itu rie a T ra c h o n itid sk é krajiny (Sk 3, 1). Více z m ín e k o n ě m v N o v é m zá k o n ě není.
Herodes Antipas - roku 4 př. Kr. - 39 po Kr. H e ro d o v e c , o n ě m ž se v evangeliích nejvíce m luví, je st H e r o d e s A n t i pas, te tra rc h a Galileje a Peřeje. Ježíš ho nazval „liškou” (L 13, 32). T o přirovn ání vystihuje n e je n j e h o chy trost, nýbrž také je h o lstivost a mstivost. B ě h e m svého třiačtyřicetiletého p a nov á ní vystavěl na b ř e h u je z e ra G e n e z a re ts k é h o nové hlavní m ě s to , naz v an é Tiberias. P ravověrní Ž id é ta m však nechtěli bydlet, p ro to že bylo vystavěno na m ístě sta ré ho p o h ř e biště. Museli být k t o m u přinu cováni násilím. Správa m ě s ta byla p řiz p ů so ben a ř e c k é m u vzoru. H e r o d e s A n tip a s se přiklonil k ž id o v sk é m u náboženství. Spolu s židov ským obyvatelstvem protestoval, když chtěl Pilát u m ís tit do Je ru z a lé m a p ohansk é votivní štíty, a z účastňoval se ž idovských slavností v J e ru z a lé m ě (L 23, 7). V evangeliích se o n ě m píše ja k o o v rah u J a n a Křtitele; p řed to h o to H e ro d a byl přiveden P á n Ježíš v den, kdy byl ukřižov án (23, 7-12). J e h o 32
že n a H erod ias byla d ce ro u je h o nevlastního b ratra A risto b u la a byla p ů v o d n ě p rovdána za jin é h o je h o nevlastního bratra H e r o d a Filipa I. (Mt 14,3; M r 6,17; L 3,19). T e n to Filip není to to ž n ý s te tra rc h o u Filipem. K dyž totiž A ntipas odešel do Ř ím a , bydlil ta m u H e r o d a Filipa, který ta m žil ja k o s o u k ro m n ík , a zamiloval se do j e h o že ny H erodias. R o zvedl se se svou ž e n o u , s dce ro u a ra b ského krále A rety. T a se vrátila ke svém u otci a A re ta vyhlásil H e rodovi válku. H erodia s vzala s se b o u do P alestiny i svou dceru Salome. Z d á se, že H e ro d e s A n tipas někdy zajížděl do pevnosti M a ch a eru s v P eřeji, aby m o h l blíže sledovat p ů s o b e n í J a n a Křtitele. R espek to val p ro sto u u p řím n o st pro ro kovu, který ho o dváž ně káral za zlé činy. A však H ero d ia s J a n a nenáviděla a dosáhla je h o smrti. A n tip a s byl buď příliš slabý, aby se své ž e n ě vzepřel a pro ro k a zachránil, n e b o o p roroka n em ěl příliš hlub oký zájem (M t 14, 1-12; M r 6, 14-29; L 3, 19). M anželství s H ero d ia s však stálo H e r o d a A n tip u království. K d y ž se po smrti T iberia stal císařem řím ské říše Caligula, j e d n í m z je h o p rv ních činů bylo, že učinil A ristobulo va syna A grippu, b ratra H ero d ia s, králem oblasti, k te rou dříve spravoval te tra rc h a Filip. H erod ias sv é m u bratru záviděla a přinutila svého m a n že la, aby na Caligulovi ta k é žádal královský titul. H ero d es A ntipas odjel do Ř ím a. T a m jej však A grippův zá stu p c e F o rtu n a s obvinil ze zrádcovství vůči Ř ím u . Caligula m u uvěřil, sesadil A n tip u a poslal ho do vyhnanství do G alie, kde H e ro d e s ta k é brzy zemřel. A grippa se pak stal p á n e m i je h o územ í.
Herodes Agrippa I. - roku 37-44 H e r o d e s A grippa I. byl sy n e m A risto b u la a je h o sestřenice B erenice, která byla dce ro u Salom e, sestry H e r o d a V elikého. Po d o k o n č e n í svého vzdělání se ro k u 23 vrátil z Ř í m a do Palestiny. J e h o švagr H e r o d e s A n t i pas m u svěřil úřad dohlížitele na trh y v Tiberias. Po zději se dostal do sporu s H e r o d e m i s řím ským vladařem v A n tio c h ii, ke k te ré m u se utekl. P roto se vrátil do Itálie a stal se v y cho vatelem a učitelem T iberiova v n u ka a blízkým přítelem Caliguly. T o m u při nějaké in tim n í příležitosti p r o rokoval, že se stane příštím řím ským císařem. T ib e rius se to doslechl a dal H e r o d a uvěznit. Brzy nato však zem řel a H e ro d e s byl z vězení p ro puštěn. Po svém jm e n o v á n í císařem Caligula o k a m ž itě jm e n o v a l H ero d a A grippu králem. A grippa m ě l dostatek sympatií pro židovské náboženství i d o sta te k vlivu na Caligulu, aby m u zabránil u m ístit je h o so c h u v j e r u z a lém ském c hrá m u. P ředešel tak t é m ě ř jis té m u povstání židů. Caligula byl zavražděn roku 41. A grippa byl v té d obě p o řá d je ště v Ř ím ě a přiklonil se ke Claudiovi. T e n ho za to n e je n potvrdil v je h o královském postavení, nýbrž svěřil m u též vládu n ad J u d e o u a Sam ařím . 33
A grippa I. tak dostal pod svou m o c celé ú z e m í, k te ré m u kdysi vládl je h o děd H ero d es Veliký. K d yž se H e ro d e s A grippa vrátil do Palestiny, usadil se v Je ru z a lé m ě a zúčastňo val se pravidelně židovských b o h o slu ž eb v chrám ě. Žil přísně podle židovských z á k o n ů a o d m ítal všechny pokusy zavést do synagogy jakékoliv p o h an sk é zvyky a o břady n ebo um ístit ta m p o h an sk é sochy. Je h o zanícení pro židovství vyústilo v pronásledování křesťanů. N apětí m ezi farizey a nov o u sk u p inou věřících v K rista totiž stále vzrůstalo, že král zasáhl. Dal uvěznit a popravit Ja k u b a , syna Z e b e d e o v a , po to m uvěznil i Petra. T e n však byl z vězení zá zračně vysvobozen. A grippa poručil potrestat smrtí strážce vězení a sám odešel do C a esa rey (Sk 12, 11-19). H e ro d e s zem řel roku 44, a to velice náhle. Jo se p h u s i L u k áš se shodují v p o d ro b n o ste c h o je h o smrti. Jo se p h u s vypráví, že se král zúčastnil her, p o řád a n ý ch v Caesareji na počest císaře. O blečen byl při to m v plášť z d o b e n ý stříbrem , který se na slunci leskl, takže ho lidé oslavovali ja k o boha. H n e d nato byl stižen tě žk o u střevní n e m o c í a b ě h e m pěti d nů zemřel.
Herodes Agrippa II. - roku 50-100 H e r o d e s A grippa I. za nec h al po sobě čtyři děti, tři dcery a j e d n o h o syna. J e d n a z je h o dcer - j m é n e m D ruž ila - se provdala za F elixa, řím sk é ho pro k u rá to ra v Judeji. A grippa II. byl v d o bě otcovy smrti v Ř ím ě. Po smrti svého strýce H e ro d a z Chalcis obdržel celé království i s právem jm e n o v a t nejvyššího kněze. V roce 53 se vzdal království Chalcis a obdržel úze m í, které dříve spravoval Filip a Lyzaniáš. Po smrti Claudia (r. 54) p ři dal N ero k je h o království část Galileje a Perey. K d yž se p ro k u rá to re m Ju d e y stal F estu s , přijel A grippa se svou sestrou B erenicí, kterou pojal za m a n ž e lk u , do C a esa rey , aby no v éh o vladaře uvítal. T e h d y posloužil Festovi ja k o n áb o ž en sk ý po rad c e ve věci apoštola Pavla, je h o ž případ byl pro p o h a n s k é h o Ř ím a n a h á d a n k o u (Sk 25, 13-26, 32). A grippa d obře znal židovství, zachovával n ě k te ré požadavky Z ák o n a , avšak židovská víra nepřirostla k j e h o srdci. V povstání roku 66 stál A grippa plně na straně Ř í m a n ů . Přislibil věrnost Vespasiánovi a zúčastnil se T itova trium fálního p rů v o d u na počest je h o vítězství nad svým vlastním lidem. N ový císař je h o království je ště zvětšil. R o k u 75 se s Berenicí přestěhoval do Ř ím a , kde p o to m nastal skandální v ztah m ezi císařem T ite m a Berenicí. T itus si ji chtěl vzíti za m a n že lk u , avšak ustoupil od svého plánu, když si uvědo m il, ja k silně je st veřejné m ín ě n í proti to m u to sňatku. A grippa zem řel roku 100 po Kr.
34
Vláda kněží - do pádu Jeruzalém a roku 70 po Kr. Ž id é považovali v šechny krále, kteří ovládli Palestinu, ať to byli Seleukovci, P tolem ajovci, H erodovci n e b o n a k o n e c Ř í m a n é , za cizí uchvatitele. Lid jim m u sel být p o d d á n , nikdy však jim nebyl nakloněn. Pro ně sk u te č n o u vládnoucí m ocí bylo kněžstvo. B ě h em historie se v Izraeli vystřídalo několik typů v lád n o u cíc h systémů. Z a M ojžíše spravovali Izrael starší, zástupci je d n o tliv ý c h k m e n ů , kteří se s M o jž íše m radili. Z a doby s o u d c ů nebylo ž á d n é ústřed n í vlády; v d obě p otřeby povstávali silní vůd cové, kteří za sebou strhli lid. N e z a ložili však žádný trvalý řád. V d obě s je d n o c e n é h o i r o zd ě len é h o království byli hlavou státu králové. A však v k až d ém z tě c h to systém ů měli hlavní slovo kněží, p ro to že oni byli Božím i m luvčím i a je jic h au to rita byla největší. Nastal-li m ravní ú p a d e k kněžstva, nastal i ú p a d e k politického života. Byla-li o b n o v e n a a očiště na boh o slu ž b a H o sp o d in o v i, byly posil něny i civilní autority. V exilu, v d obě, kdy byl c h r á m zb o ře n , kněžstvo do časně ztratilo svou funkčnost, kněží však nevymizeli. M n o h o kněží a levitů bylo m e zi zajatci, kteří se vrátili do Je ru z alé m a roku 536 př. Kr. (Ezdr. 2, 36-54). Ti se v o b n o v e n é m c h r á m ě ujali svých povinností. S m alými přestávkam i p o to m bohoslužby pokračovaly až do zničení Je ru z a lé m a Ř í m a n y roku 70 po Kr. B ě h e m celé té to doby kontrolovalo kněžstvo prakticky v še ch e n život v Izraeli. Nej vyšší kněží byli do svého ú ř a d u dosazováni na doživotí, a to právem dědičn ým . Nejvyšší kněz byl nejvyšší au to rito u ve státě, ovšem pod d o h le d e m m oc i, k terá právě stát ovládala. N e m ů ž e m e je d n o z n a č n ě stanovit, kolik volnosti ponechávali tito p ánové k n ě ž ím v je jic h r o z h o d o vání. Byli snad sam ostatní p o tu d , p o k u d nepřišli do konfliktu se zástupci politické moci. V e spravování n á r o d n íc h záležitostí pon ech ávali Ř ím a n é svým p o d d a n ý m p o m ě rn ě širokou volnost. V edle nejvyššího k n ěz e stál koncil starších, sestávající z n ejm o u d ře jšíc h a nejzkušenějších m u ž ů v zemi. N ěk te ří z nich byli kněží, jiní - ja k o třeb a E zdráš - byli zákonici, m u ž o v é , kteří se zam ěstnávali stu d iem Z ákona. Jiní pocházeli z vrstvy vzdělaných a b o hatých m ajitelů půdy n eb o obchodn ík ů. Vláda byla v rukou n áb o ž en s k é aristokracie. T e n to koncil byl později nazván synedriem . P o tom ci kněží z do by perské nadvlády js o u vyjm enováni v knize N e h e m iá še (12, 1-11). Jo se p h u s k to m u t o s e z n a m u dodává, že nejvyšší kněz Ja n (totožný z J o n a ta n e m , N e h 12,11) m ě l b ratra Je zuse . T o m u je h o přítel - generál perské arm á dy Bagosus - slíbil, že m u za obsta rá kněžská práva. V ch rá m ě došlo ke sporu o b o u bratří, při n ě m ž Ja n J e z u se zabil. M ezi lidem i m ezi perskými úřed n ík y z to h o vzniklo veliké p o h o ršen í a pobouření. Postavení nejvyššího kněze je st nejlépe vystiženo zprávou, kte ro u Jose35
phus podává o je d n á n í Ja d d u a s A le x a n d r e m Velikým. Jo se p h u s uvádí, že když A lex a n d r dobyl Týr, vyžadoval od m ís tn íh o nejvyššího kněze v še ch n u p o d po ru, kte ro u dříve obyvatelstvo poskytovalo P eršanům . Nejvyšší kněz odm ítl s tím , že složil Dariovi přísahu, k te ro u n e m ů ž e zrušit. A le x a n d r m u vyhrožoval, že ja k m ile své tažení u k o n č í, naučí ho, ko m u m á skládat přísahy. K dyž p o to m A le x a n d r dorazil k Je ru z a lé m u , nejvyšší kněz Ja d d u a m u vyšel s p ro ce sím vstříc. Z P ísm a ukazoval A lexandrovi proroctví o je h o vítězství. A le x a n d r byl h lu b o c e p o h n u t a vzdal nejvyšším u knězi p a třič n o u čest. Další j e d n á n í p ro b ěh lo v pokoji a Řeko vé p on ech ali vládu židovskéh o státu v židovských rukou. Vliv zůstal v ru k o u kněžstva i za Ptolem aiovců. Jo se p h u s se velmi pochvalně z m iň u je o O niášovi I., který byl synem Ja d d u a , i o O niášově synu Š im onovi I., naz ývané m Spravedlivý. B ě h em času se však nejvyšší kněžství stalo ú ř a d e m , který se prodával tě m , kdo nabídli nejvíce. Ú spěšný uchazeč m u se l pak řídit všechny záležitosti podle přání svých p án ů , jin a k by si svůj úřad neudržel. V nitřní nezávislost nejvyšších kněží byla o b n o vena až za M akabejců. M akab e jsk á revoluce odstranila staro u k n ě ž sk o u dynastii, k terá vládla za Seleukovců, a nahradila ji dynastií H asm o n e o v c ů . Je jím za kladatelem byl Ja n H y rk á n, p o to m e k M a kabejců. Ti p o to m uplatňovali svůj vliv v ži dovstvu až do p ádu Je ru z a lé m a , vyjm a krátká o b d o b í, kdy H e ro d e s do ú řad u nejvyššího k n ěz e jm e n o v a l n ě k o h o jiné ho. Od smrti H e r o d a V elikého do pádu Je ru z a lé m a bylo kněžstvo opět hlavní politickou m ocí v Izraeli. Nejvyšší k n ě z se stal p o ra d c e m řím ské h o p ro k u rá to ra a n e je d n o u u n ě h o dosáhl všelijakých ústupků. Měl totiž m o ž n o st ovlivňovat veře jn é m ín ě n í, a tak přin u tit i p ev n é řím sk é ú ř e d níky k je d n á n í podle své vůle. V o p a č n é m případ ě by se vydávali v n e bezpečí císařovy nelibosti proto , že nedovedli svěřené ú ze m í udržet v klidu a pořádku. Z a příklad ta k o v é h o je d n á n í m ů ž e sloužit křik z á stu pů před Pilátovým p alácem , když Pilát vyslýchal Ježíše: „Propustíš-li to h o to , nejsi přítel císařův” ( J a n 19, 12). M a re k za zn a m e n a l, že „přední kněží ponukli zá stu p y ” (M r 15, 11). V e všech o b d o b íc h , o kterých js m e se zm ínili, zůstávala role kněžstva stejná. Byli u m oci až do pádu J e ru z alé m a , kdy byl ch rá m zb o ře n a kněží rozptýleni.
Pod Římany až do Bar Kochby - roku 135 N e n í m o ž n é uvést přesný chronologický p ořád e k tě ch , kdož v různých ob d o b íc h měli nad J u d e o u nejvyšší moc. M oc nejvyšších kněží se prolí nala s m ocí P tolem aiovců, Seleukovců a s m ocí H erod o v o u ; p o d o b n ě m o c H e ro d o v ý c h n á s tu p ců se prolínala s m ocí Ř ím a n ů . Po vítězství P o m p e a 36
roku 63 př. Kr. si Ř ím a n é přisvojili dohled n ad J u d e o u a H ero d a a nejvyšší k něz e prohlásili za své vazalské krále. Po smrti H ero d a V elikého se je h o syn a nástu p ce stal tak n e o b líb en ý m , že ho Ř ím a n é sesadili a nad J u d e o u ustanovili svého proku rátora. J m é n o p rvního z nich bylo C oponius. Od té doby až do poslední židovské revolty v roce 135 po Kr. vládl Ř ím nad celou zem í přím o až na několik m ístn íc h výjimek. A n i p roku rá torové nebyli oblíbeni a m n o z í z nich nezůstali ve svém úřad ě déle než tři roky. Valerius G ra tu s (r. 15-26) byl neob líb en , pro tože se snažil do ú ř a d u nejvyššího kněze dosadit svého vlastního kandidáta. Je h o nástu p ce , P ontský Pilát (r. 26-36) je st snad nejvíce zn á m ý p r o k u rá tor, a to pro své spojení s o d s o u z e n ím a smrtí P ána Ježíše. H n e d na p o č á t ku svého vladařství docela zbytečně popudil proti sobě Židy, když poručil, aby je h o vojska vtáhla do J e ru z a lé m a pod prapory s o b r a z e m císaře. Židé te hd y bouřlivě protestovali proti ta k o v é m u znesvěcení svého města. Pilát od svého p lá nu ustoupil, když poznal, že by je h o splnění m o h l d o sá h n o u t j e n za ce nu krveprolití. Později se zapletl do sporu se Samaritány. R o k u 36 byl vystřídán p ro k u rá to re m , je h o ž j m é n o bylo Marcellus. N ástu p císaře Caliguly roku 37 přinesl no v o u krisi. Caligula se prohlásil za b o h a a poručil, aby je h o soc ha byla p ostavena do c h rá m u v Jeru zalém ě. Sýrský legát P etro n iu s, který m ěl j e h o rozkaz provést, byl postaven před r o z h o d n u tí buď n e u p o s le c h n o u t císařův rozkaz, n e b o celou ze m i u v rh n o u t do n á b o ž en s k ý ch válek a zničit ji. Snažil se pro to splnění r o zkazu odkládat, až n a k o n e c roku 41 Caligula z e m řel a dilem a bylo šťast ně vyřešeno. N apě tí m e z i římskými vládci a židovským lidem existovalo po celou d o b u řím ské nadvlády. N a r ů zn ý c h m ís te c h vznikala o z b ro je n á povstání. Zeloti, je jic h ž sekta byla silná na ven kově a zvláště na h o rá c h v Galileji, o tevřeně hlásali svátou válku proti Ř ím u . K u d rže n í po řád k u se museli p rokurátoři d o p o u ště t násilí. V š eo b e cn é napětí bylo je ště zesilováno n á h o d n ý m i potyčkam i m ezi židovským i psanci a řím ským i legionáři. V takové situaci nebyl div, že každý, kdo se postavil v čelo lidu a sebe p r o hlásil za M esiáše, strhl za se b o u davy lidu. Ve S kutcích je ve spojení s apoštolem Pavlem z m ín k a o dvou dalších pro k u rá to re c h , a to A n to niovi Felixovi a Porciovi Festovi (Sk 23, 24-25, 27; 2 5 ,1 - 2 6 ,3 2 ) . V době F elixova vladařství se skrytá nenávist Ž idů začala form ov at v o tevřen é úsilí zlom it řím ské ja řm o . Jo se p h u s za z n a m e n á v á p ří b ě h n ě jak é h o Ž ida z E gypta, který kolem sebe shrom áždil zástup u če d n ík ů , jim ž sliboval, že na je h o slovo p a d n o u h rad by Jeruzalém a. Felixovi vojáci je však rozehnali a jejich vůdce m usel u p r c h n o u t (Josephus: S tarožitnosti X X , vii, 6; srovnej Sk 21, 38). Setník, který vzal Pavla do o c h r a n n é vazby, myslel zřejm ě na tu to událost, když se ptal Pavla, zda n en í „ten Egyptský, kterýž jsi p řed tě m ito dny byl b o u ř k u učinil a vyvedl n a poušť ty čtyři tisíce m u ž ů , tě c h lotrů?” (Sk 21, 38). 37
Felixovo vladařství bylo charakteriso váno stálými bouřkam i. Zavinila je b u ď F e lix o v a n esc h o p n o st, n e b o je h o zášť k Ž id ů m . Z a jím a v ý je s t způsob, jím ž oslovili Felixe T ertulus a Pavel při posledním slyšení Pavla. T ertulus řekl: „...kterak m n o h ý pokoj zp ů s o b e n je st n á m skrze te b e a m n o h é věci v to m to n á r o d u výborně se dějí skrze tv o u o p atrn ost (Sk 24, 2). Pavel zahájil svou o b ra n n o u řeč p ov ěd ě n ím : „...od m n o h ý c h let věda te b e býti s o u d c e m n á ro d u to m u t o před sta v e ným ...” (Sk 24, 10), což byla j e n holá pravda. K ru to st, se k te ro u Felix potlačil povstání v Caesareji, a v še o b ec n á bída, jíž J u d e a pod je h o vládou trpěla, uspíšily je h o odvolání. Byl povolán do Ř ím a a byl by jistě p o trestán za n ez á k o n n o s ti, kterých se ve svém ú řad u dopouštěl, kdyby se je h o bratr a N e r o n ů v o b líben ec Pallas za n ě h o nepřim luvil. Z d á se, že j e h o nástu p ce , Porcius Felix, byl čestný m u ž a svědom itý vládce. N a neštěstí ze m řel již po dvouleté vládě. Ž á d n ý z j e h o nástu p ců nevykonal pro lid, je m u ž vládl, tolik dobra, ja k o on za k rátkou d o b u své vlády. Po smrti F e sta se politické p o d m ín k y v Judeji rapidně zhoršovaly. Nejvyšší kněží byli lakotní a krutí a řím ští pro k u rá to ři draví a násilní. P ohanští obyvatelé Caesarey žili svým s p ů so b e m a provokovali hněv Židů. P ro k u rá to r Florus loupil chrám ový poklad. Ž idé, ro zzuřeni tě m ito zlořády a p o tu p a m i, rebelovali. O tevřený konflikt vypukl v roce 66 ze série m ís tn íc h povstání, při nichž byly řím ské posádky v různ ý c h m ě s te c h m asakrovány. N a jin ý c h m ístech bylo p o h an s k é obyvatelstvo silnější a Židé n es nesitelně utlačováni. Ř ím sk ý legát v Sýrii C estus Gallus táhl na Je ru z a lé m , oblehl je j, avšak z n ě jak é h o nevysvětlitelného d ů v o d u obležení přerušil a v n e p o řá d k u odtáhl. N eo č e k á v a n ý příznivý obrat si Židé vykládali tak, že Boží m oc stojí na je jic h straně, a sjednotili všechny své síly k totální válce. N ero jm e n o v a l velitelem řím ských vojsk v Ju deji V espasiána. T e n na jaře roku 67 shrom áždil vojska v síle šedesáti tisíc m u ž ů a táhl k J e r u z a lému. M e zitím vstoupil do Je ru z a lé m a v ůd ce zelotů Ja n z G ischaly a způsobil ta m o b ča n sk o u válku. V espasián využil vn itřn íc h z m atk ů v J e r u za lém ě a obsadil P ereu, J u d e u a Id u m e u . Právě se chystal o b le h n o u t Je ru z a lé m , když obdržel zprávu o smrti císaře N erona. V červenci 69 ho východní legie provolaly císařem. Z a n e ch a l vojenské operace v Judeji na svém synu Titovi a sám odjel do A lexa ndrie a o d su d do Ř ím a, kam přibyl v roce 70. V Je ru z alé m ě se k Janovi z G ischaly přidali další zeloti, a to Š im o n BarG iora a Ele azar, syn Šim onův. T ito tři vůdcové se m ezi sebou neustále svářili; i je jic h vojáci bojovali navz ájem m ezi sebo u s divokou urputností. N a ja ře roku 70 T itus utužil obležení. M ě sto bylo zesláblé h la d e m a vnitřn ím i nešváry, takže již v srpn u padlo do ru k o u Ř ím a n ů . Ti strhli 38
všechny hradby a spálili brány. N avzd ory T itovu ro zkazu byl zapálen i chrám . Obyvatelstvo m ě sta bylo buď pob ito n ebo p r o d án o do otroctví. N a k o n e c bylo celé m ě sto srovnáno se zemí. K dobytí dalších pevností - M a ch a era, M asady a H ero d ia potřeboval T itus další tři roky. O d p or byl však m arný. M ů ž e m e sm ěle říci, že židovský stát padl s pád e m J e ru z a lé m a a zkázou chrám u. B ě h e m T rajanovy vlády vypukly židovské n ep o k o je v Egyptě a v Cyrénu; obě revolty byly krůtě potlačeny. Poslední jiskra židovské n e z á vislosti byla u h a š e n a s revoltou B ar-K ochby roku 135 za císaře Hadriána. B ar-K ochba, Syn H vězdy, byl tak j m e n o v á n proto, že ho učitelé Z ák o n a považovali za „hv ězd u z J á k o b a ”, jejíž p říchod prorokoval Balám (4 Moj 24, 17). R evolta byla z p ů s o b e n a z á k o n e m , jím ž H ad riá n zakazoval obřízku, a je h o ro zk a zem vybudo vat ch rá m Jupiterov i n a m ístě bývalého Je ru z a lé m sk é h o chrám u. Ř ím sk á vojska vypudila B a r-K ochbu z m ě sta a pak ho zajala. Z J e r u z a lém a bylo vytvořeno řím ské m ě sto , do n ě h o ž pod tr e s te m smrti nesm ěl vstoupit žádný Žid. N a m ístě, kde dříve zbožní Židé přinášeli oběti H o sp o dinovi byl vystavěn ch rá m Jupiterovi. Židovský stát zanikl, avšak židovství nevym izelo. R o k u 90 otevřel židovský učitel Ben Z akkai v J a m n ě školu ke stu d iu Z ákona. S n ím byli další učitelé, převážně zákonici, kteří dbali n a zachovávání židovské víry. K n ě ž stv o zm izelo, oběti přestaly, avšak učitelé Z á k o n a zůstali. D o b ré skutky, poslušnost Z á k o n a a j e h o stu d iu m byly opět nastoleny na m ísto obětí, k o n a n ý c h n a oltáři.
39
Zříceniny slo u p o řad í (Propylaea) u v ch o d u do A k ro p o le v A th é n á c h .
Y ybudoval h o r o k u 4 37 př . K r . P e r i k l e s z a v e d e n í a r c h i t e k t a M n e s i k l a .
Kapitola druhá
SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÉ PODMÍNKY Sociální podmínky Svět prvního století n ebyl n e p o d o b n ý m o d e r n í m u světu d vacátého století. Žili v n ě m vedle sebe bohatí i chudí, čestní lidé i zločinci, svobodní i otroci. Sociální a hosp odářské p o m ě ry byly v m n o h a asp ek te ch p o d o b n y p o m ě r ů m dnešním .
Židovská společnost V p o h an s k é společnosti i v židovstvu existovala b o h a tá aristokracie. V židovstvu ji tvořily n áb o ž en s k é skupiny, převážně rodiny kněží a v e d o u c íc h učitelů Z ákona. Palestin sko u společnost od d n ů M akabejských až do doby H e ro d a V elikého ovládl rod H asm o n e o v c ů . Z ůstal u m oci i za H e ro d o v ý ch nástupců. Podle n á z n a k ů evangelií oni byli skute čným i vládci Judey. K ontrolovali v še ch e n o b ch o d , který byl ve spojení s c h r á m e m , a podíleli se n a ziscích z pro deje o b ě tn íc h zvířat a z vý m ěny p eně z pro ch rá m o v é daně. M ezi členy synedria byli b ohatí m u ž o v é , ja k o byl N ik o d é m a Jo se f z A rim atie. Byli to p rav d ě p o d o b n ě držitelé ze m ě dělsk é půdy, kte ro u pronajím ali za podíl n a úrodě. 41
V ětšin a p alestinských obyvatelů však byli ch u d í lidé. N ě k te ří z nich byli zem ěd ělci, jin í řem esln íci, m álo z n ic h bylo o b ch o d n ík ů . N ap ro ti to m u o tro ctv í n ebylo příliš ro zšíře n o , většin a palestin sk ý ch ob y v atel byli svob o d n í lidé. N ěk te ří J a k o n a příklad rybáři, kteří se stali Ježíšovým i u če d n ík y , vlast nili zařízen í k p rovozování řem esel, k te rá jim poskytovala p o m ě rn ě dobrý zisk. S p o lečen ské rozdíly m ezi je d n o tliv ý m i vrstvam i Ž id ů byly m írn ěn y je jic h sp o lečnou p o v in n o stí zachovávat Z ákon. M ěli-li před B o h em ste j n o u p o v in n o st zachovávat Z ák o n , byli před n ím rovni. B o h a té h o člověka považovali za p o ž e h n a n é h o B o h em , ted y za spravedlivého; n ebylo však žád n é p řek ážky k to m u , aby B oží p říze ň získal, dobrým i sk u tk y , kdokoliv. A risto k rac ie byla sice v p o k u še n í p rohlašovat sebe za Boží zříz en í, avšak zd ě d ě n é m ravní v ěd o m í rovnosti ji zdržovalo před tím , aby příliš u tis k o vala nižší vrstvy obyvatelstva.
Pohanská společnost Aristokracie V p o h an sk ém světě se v p rvním století je d n o tliv é sp o lečen sk é tříd y daleko o střeji rozlišovaly n ež v židovstvu. V eškerý spo lečen sk ý život im p éria byl ovlivněn řím ským i o bčanským i válkam i, k te ré p řed ch ázely vzn ik n ejv y šších tříd. V n ic h zm izelo p ů v o d n í svo b o d n é venkovské o b yva telstvo. V stran ick ý c h b o jíc h zanikly m n o h é se n áto rsk é ro d in y a m ísto n ich povstala no v á aristo k ra cie , k te rá zb o h a tla vykupov án ím půdy od v álkou o ž e b rače n ý ch ro d in , n e b o od m alých ze m ěd ělců . D alší m o ž n o sti zisku o tev řelo vykořisťování nově dobytých a zřízen ý ch provincií. O b ch o d n íc i, kteří vystupovali ja k o stá tn í d o d av atelé, sklízeli o b ro v sk é žně. L u x u s a p řep y ch oslabovaly aristo k racii a zbavovaly n ad ě je p říslušníky n ižších tříd , k te ří stále ja sn ě ji pociťovali, že je jic h p ráce zů stáv á bez u žitk u , že je jí ovoce sklízí n ěk d o jiný.
Střední vrstvy V livem o tro ctv í, k te ré bylo zb u d o v á n o na prodeji válečných za ja tců , v řím sk é říši té m ě ř vym izely střed n í vrstvy. M nozí je jic h p říslušníci padli ve v álkách, jin í zem řeli ve vyhnan stv ích . D alší nebyli sch o p n i k o n k u ro vat b ez p latn é práci o tro k ů a p o stu p n ě m useli o p u stit svá m alá zem ěd ělstv í a m alé p o dniky. P o stu p n ě se z n ic h vytvořily m asy lidí b ez d o m o v a a bez po trav y , k te ré naplnily velká m ě sta , zvláště Ř ím , a staly se závislým i na
42
státu . T yto hladové a n e z a m ě stn a n é zástupy, k te ré byly o ch o tn y hlasovat pro k až d éh o , je h o ž sliby zněly lépe n ež sliby je h o so u p e řů , staly se n e b ez p eč n ý m fak to rem ve sp o le če n sk ém životě im péria.
P leb s P lebs, n eboli c h u d in a , byla n ejp o če tn ější tříd a a je jí živ o tn í p o d m ín k y byly u b o h é. M n o zí z n ich n em ěli žá d n é stálé za m ě stn án í a byli n a to m h ů ře n ež otroci; ti m ěli zajištěn alespoň p o k rm a oděv. N ez am ě stn a n ý p ro letariát byl h otov jít za každ ý m , kdo m u poskytl alm u žn u k n ap ln ěn í h lad o v éh o žalu d k u a zábavu k vyplnění n e u ž ite č n é h o času. Stávali se sn a d n o u k ořistí dem agogie k ažd éh o sm ěru.
Otroci a zločinci Z n a č n o u část obyvatelstva řím ské říše tvořili otroci. N e m á m e sice k disposici p řesn á čísla, avšak často se uvádí, že m é n ě n ež polovina ob y v atel řím sk éh o světa byli svobodní lidé, a z n ic h je n m alá část byli p ln o p ráv n í občan é. Ř ady o tro k ů byly doplňovány, ba stále zvětšovány válk am i, dluhy a vysokou p o ro d n o stí v té to vrstvě obyvatelstva. N e všichni o tro ci byli b ez vzdělání; m n o z í z n ic h byli lékaři, u čitelé, ú če tn í a d o v ed n í řem esln íci ze všech m o žn ý ch oborů. O tro k em byl i E p ic te t, věhlasný sto ick ý filosof. O troci vykonávali v ětšin u p rací ve velkých zem ěd ělsk ý ch p o d n ic ích , sloužili ja k o sluhové v d o m á c n o ste c h , ú řed n íc i a p rodavači v o b c h o d n íc h d o m e c h a ja k o opisovači v n akladatelstvích. Starověk využíval lev n o u o tro ck o u práci všude ta m , kde m o d e rn í p o d n ik á n í p o u žív á strojů. H o sp o d ářsk é a etick é důsledky o tro k ářsk é h o sy stém u byly po ch y b n é. V lastníci o tro k ů se stali n a p ráci a d o v ed n o sti svých o tro k ů n ato lik závislí, že p o stu p n ě ztráceli své vlastní sc h o p n o sti a svou d ovedn o st. M rav n o st a se b e ú c ta byly n e m o ž n é m ezi tě m i, pro n ěž je d in ý m zá k o n em byla vůle n e b o zvůle je jic h p án ů . O troci se učili ú sk o k ů m , p o d v o d ů m a p o c h le b en stv í, jim iž dosahovali svých cílů. V m n o h a d o m íc h byla tak o v ý m to lid em sv ěřena výchova d ětí, k te ré se p řiro z en ě od svých vych o v atelů učily všem n e ře ste m a falši. T ak se m rav n í u b o h o st n ejn ižší tříd y šířila do tříd nejvyšších. V m n o h a d o m á cn o stech zacházeli b ez pochyby s o tro k y laskavě, tak že m n o z í o tro ci pracovali spíš v ovzduší přátelství n ež v ovzduší strach u . N ěk te ří z n ic h si z darů a z m alých o d m ě n našetřili částky, jim iž se m o h li v y koupit n a svo b o d u , n ěk teří o tro ci byli svým i pány p ro p u ště n i, jin í byli osv o b o zen i po sm rti svých pánů. T ak stálý p ro u d p ro p u ště n c ů , z n ich ž n ěk teří byli velice sc h o p n í a jin í velice u č e n í, doplňoval řady n ižších a
43
střed n ích tříd , k te ré byly h u b e n y válkam i. N ě k te ří z p ro p u ště n c ů dosáhli vysokých postav en í d o k o n ce i u císařsk éh o dvora a stali se d ů ležito u složkou pro růst byrokracie. Z a příklad m ů ž e sloužit Pallas za císaře C laudia. In stitu c e o tro ctv í se od ráží v N o v ém zák o n ě v ča sté m p o u žití výrazu „ o tro k ” (kraličtí: služebník) a zm ín k am i o p án e ch o tro k ů . N ový zák o n však tu to in stitu c i n esch v a lu je, ani proti ní n eb o ju je. Podle Pavlových do p isů do A sie byli ve křesťanských sb o rech o troci i je jic h vlastníci. Pavel n ap o m ín al o tro k y , aby své pány poslo u ch ali, a je jic h pán y , aby byli k o tro k ů m laskaví. M oc křesťanství byla tak silná, že je jím vlivem in stitu c e o tro ctv í slábla, až zanikla docela. M asy zo ufalých a vy d ěd ěn ý ch n e z a m ě stn a n ý c h , k te ré našly ce stu do m ě st, aby tu kořistnili ze sp o lečn o sti, stávaly se živ n o u p ů d o u pro v šechny m o ž n é zločiny. N ebylo by ovšem správné tv rd it, že v tě c h d o b ác h zlo čin n o st převládala; stále bylo větší p ro c e n to lidí slušných a b ez ú h o n n ý ch . U vážím e-li však, ja k m n o h o císařů a vysokých ú ře d n ík ů bylo bez všech m rav n ích zásad , nepřek v ap í nás, že sp o lečn o st byla p ro sto u p e n a zlem v šeh o d ru h u . H ro zn ý ob raz p o h an sk é sp o le čn o sti, ja k n ám je j podává ap o što l Pavel v dopise Ř ím a n ů m (1, 18-32), n e n í žá d n o u n ad sázk o u . V p o h an stv í n ee x isto v ala žá d n á pev n á m ravní n o rm a , k te rá by signalisovala a u p o zo rň o v ala n a všeo b ecn ý ú padek m ravů.
Kulturní vymoženosti Literatura Z a císaře A u g u sta kvetla lite ra tu ra n ebývalou m ěro u . P ro ro k em té éry se stal b ásník V ergilius. Je h o „A e n e id a ” byla p o k u se m oslavit A u g u stů v Ř ím tím , že při vyprávění o d o b ro d ru ž stv íc h svého hrd in y p o u k azo v al n a božský p ů v o d i n a božský ú če l císařství. V je h o spisech se o d ráží i n ad ě je n a p řích o d zlatéh o věku. L ze z n ic h vyčíst, že znal Starý zákon. A u g u stů v věk byl zlato u d o b o u p o esie díky H o ratio v i, který p řizp ů so b il latin sk o u poesii řeck é fo rm ě , a O vidiovi, je h o ž p říb ěh y z řecké a řím sk é m y th o lo gie o d h alu jí so u č asn o u m o rálk u řím ské společnosti. V o b d o b í od A u g u sta do císaře N e ro n a nebyla n a p sán a žá d n á vynikající h u d e b n í díla. S toický m o ralista a N ero n ů v vychovatel S en eca napsal filo sofické eseje a něk o lik d ram atick ý ch tragedií. P e tro n iu s, b o h atý ro zh o d čí u N ero n o v a so u d u , zk o m p o n o v al n ovelu, k te rá je s t stále p o v ažo v án a za n ejlep ší p ram e n in fo rm ac í o životě za je h o dnů. V poslední tře tin ě p rv n íh o století napsal P linius Starší svůj d o p is, což
44
je s t je d e n z p rv n ích p o k u sů vědecky popsat p říro d n í svět. Byla to vlastně ja k ási en cy k lo p ed ie, zalo žen á n a velikém m n o ž stv í výzkum ů; n esn ese sam o zřejm ě srovnání s výsledky m o d e rn íc h výzkum ů. O gram atice a ré to rice o b sažn ě pojed n al Q uintilián. N o v in áře m zašlých d n ů b y ch o m m ohli n azv at M artiala, je h o ž p ik an tn í epigram y js o u stále vyhledávaným čten ím . Z a císařů N ero n a, T ra já n a a H ad riá n a vznikala k ritick á literatu ra. H isto rikové T ac itu s a S u eto n iu s zachytili n ap ro sto n ezk rášle n ě h isto rii císařů; zvlášť T ac itu s, který obdivoval staro u rep u b lik án sk o u aristo k ra cii, císařů m v ů b ec n elichotil. Je h o „A nály” a „H isto rie” p ro zraz u jí, ja k é c ítě n í bylo vůči císařů m p od p o v rch e m v eře jn éh o m ín ěn í. N a za čá tk u d ru h é h o století psal satirik Juvenal. H o řce kritisoval je d n á n í a m o rálk u svých so u časn ík ů . N ě k te ré z je h o k ritik js o u jis tě p ře h n a n é , p řece však p ro zraz u jí p řev lá dající zk ázu m rav ů ve vysoké řím ské společnosti a ja sn ě p o tv rzu jí d o jem , který za n ec h al je h o p ře d c h ů d c e M artial.
Vn ějš í p o h le d n a ř ím s k é K o l o s e u m , d o k o n č e n é i m p e r á t o r e m T i t e m r o k u 80. Poja lo 40-5 0 tis íc diváků.
Umění a architektura Z a císařů v p rvním století se Ř ím stále rozšiřoval. V té d obě bylo p o sta v eno m n o žstv í nových budov. V d ek o ra tiv n ím u m ě n í nebyli Ř ím an é o rig i n áln í, p řece však vynikali ve stavbě trvalých m o n u m e n tů u žitk o v éh o ch a rak te ru . D o d n es stojí m n o h o m o stů , a k v a d u k tů , divadel a lázní z té doby ja k o svědectví je jic h stavitelské d ůkladnosti. D ovedli využívat p rin cipy o b lo u k ů k d o b rém u v zhledu a byli velice zru č n í v u žív án í cihel a malty. V d ek o ra tiv n ím u m ě n í vytvořili m n o h o soch, k teré zo b razu jí p řev ážn ě osoby, nikoliv ab stra k tn í m yšlenky. D o b ře js o u zn ám y p o h řeb n í m asky, řezby n a h ro b ec h a sargofázích, b usty a je z d e c k é sochy, zo b razu jící h isto rické u d álo sti, ja k o je s t n a příklad T itů v oblouk.
P o h le d d o v n itř k u K o lo s ea . N e ú p l n ý s tro p p o s k y tu je d o b r ý p o h l e d na cely a díry, ve k te rý c h byla d r ž e n a d iv o k á zvířata a lidské o b ě ti až d o chvíle „ p ř e d s ta v e n í” .
46
Hudba a dramaturgie H u d b a a divadla sloužily spíše k zabavení davu nežli k vy jád řen í a n av o zen í krásn ých m yšlenek a p o citů u in telek tu álů . Ř ím sk é divadlo rychle d eg en ero v alo a přím o přispívalo k m rav n ím u ú p ad k u řím sk éh o lidu. F rašk a a n ěm o h ry v ob d o b í ran éh o císařství byly levné, h ru b é až sprosté; je jic h zápletky pojednávaly o n ejn iž šíc h lidských p u d ec h a je jic h p ro v e d en í bylo p ro stě strašné. D ivadlo prvn íh o století se n ed á srovnat s velk o lepou d ivadelní tradicí Ř e k ů , u n ichž divadelníci, ja k o byl tře b a A ischylos a E u rip id es byli té m ě ř ste jn ě vynikající filosofové a th eo lo g o v é ja k o skladatelé div ad eln ích her. V císařství byla z n á m a h u d b a všeho dru h u . U žívány byly hlavně stru n n é n ástro je a flétny, avšak také d ech o v é n ástro je, b u b n y a cim bály. N ejo b lib en ějším i n ástroji byly lyra a harfa. H u d b a zpravidla d o p ro v ázela n á b o ž en sk é o b řady a p ro cesí, bývala také doplň k em slavností v d o m e ch a risto kracie. H u d eb n ík y byli zpravidla otroci.
Aréna N a řím ské obyvatelstvo m ěl daleko p ronikavější vliv a m fite á tr nežli divadlo. C ísařové n eb o m u ž i, kteří m ěli politické am b ice a chtěli získat p říze ň lidu, čas od času u spořádali v am fiteá tru krvavé zápasy m ezi lidm i a divokým i zvířaty n e b o m ezi lidm i navzájem . Z ápasník y byli zpravidla cvičení g ladiátoři z řad o tro k ů získaných válkou n eb o z řad zlo čin c ů , ale ta k é d o b ro v o ln íci, kteří v aré n ě hledali u p la tn ěn í a slávu. N ěk te ří z nich slávu získali, d o k o n ce i jakýsi m a je te k , tak že se m ohli vrátit k p o k o jn é m u životu. V ětšin a z n ic h však v aré n ě zahynula. G lad iáto rstv í d o k az u je , že řím sk é obyvatelstvo bylo zvyklé p o h le d u na krev, že je j d o k o n ce p o ž a d o valo. A rén y učily obyvatelstvo h ru b o sti a b ru ta litě , ja k je divadlo učilo n e m ra v n o sti a vášním .
Řeč Ř ím ský svět m ěl čtyři jazyky: la tin u , ře č tin u , ara m e jštin u a h eb re jštin u . L atin a byla ja zy k e m so u d ů a literatu ry v Ř ím ě. L atinsky m luvilo o byva telstv o zvláště v záp ad n í části im p é ria, v severní A frice, ve Španělsku, v G allii a v B ritánii, ovšem ta k é v Itálii. Byl to jazy k v ítě zů a d o b y v ate lů a p o d d an é n áro d y se m u m usely učit. Ty o všem do svého n ářečí rychle přijím aly latin sk é výrazy a la tin sk o u výslovnost. Ř e č tin a byla k u ltu rn ím ja zy k e m im p éria, znali ji všichni v zdělanci a byla b ěž n ý m ja zy k em většiny oby v atelstva od Ř ím a na východ. Ř e č tin u znali i obyvatelé P alestin y , sn ad ji užíval i Ježíš a je h o u če d n íc i ve styku s pohany.
47
A ra m e jštin a byla hlavním ja zy k em V ýchodu. Pavel ze sc h o d iště A n to n io v a h radu v Je ru z alé m ě , při své o b h ajo b ě z n ařč en í z ro u h ačstv í, oslovil zástupy aram ejsky (Sk 22, 2). N ě k te ré citace Ježíšo v ý ch výroků d o k azu jí, že Ježíš b ěž n ě užíval aram ejštin y (Jan 1,42; M r 7 ,3 4 ; M t 27,46). A ram ejsk é výrazy se objevují ve frazeologii rané církve, n a příklad „ab b a” (Ř 8, 15), „ m aran a th a” (1 K o r 16, 22), což n a z n a č u je , že sk u p in y p rv n ích v ěřících m luvily to u to řečí. K lasická h e b re jštin a , ze k te ré je st ara m ejštin a o d v o zen a, byla m rtvým ja z y k e m již za časů E zdráše; ro zu m ěli jí je n o m u č e n í u čitelé a učinili ji p ro střed k e m svého th e o lo g ic k éh o vyjadřování. M asy p ro stý ch lidí j í nerozum ěly. V šeo b e cn é užívání prvních tří z tě c h to ja zy k ů je s t p o tv rze n o ta k é tím , že nápis n a kříži n ad hlavou Je žíšo v o u byl nap sán „židovsky (aram ejsk y ), řecký a latinsky” (Jan 19, 20). V šechny tři řeči byly v P alestin ě zn ám y a užívány. Z n alo st tě c h to ja zy k ů ve střed isk u v zniku křesťanství zp ů so b ila, že křesťanství bylo ovlivněno civilisací a lite ra tu ro u , k te ro u ty to jazy k y re p re sen tu jí. N a d ru h é stran ě křesťanství v n ic h dostalo p ro střed k y pro v šeo b ecn ě sro zu m iteln é vyjádření. V p rvním století neh rála latina ani h e b re jštin a žá d n o u ú lo h u v životě církve; d ů ležité byly ara m ejštin a a řečtin a. T ra d ic e tv rd í, že n ejstarší zá zn a m Ježíšových řečí byl v ara m ejštin ě . Je st přesvědčiv ě p ro k áz án o , že celý N o v ý zá k o n byl ro zšíře n v řečtin ě. Ř e ck y byly nap sá n y v š e c h n y epištoly; evangelia a k n ih a S kutků se zachovaly je n v řecké v erzi, i když je n ep o c h y b n é, že n ě k te ré výroky P ána Je žíše byly v polovině p rv n íh o století zn ám y v aram ejsk é form ě.
Věda V ládcové světa - Ř ím an é - se příliš nezajím ali o m a te m a tic k á a v ěd eck á stu dia. V m a te m a tic e se om ezili na základní ú k o n y , k teré p o třeb o v ali k m ě ře n í ze m ě a při fin an č n ích tran sak cích . P řístro je, k teré používali, ja k o nap řík lad navigační a válečné stro je , té m ě ř všechny vynalezli Ř ek o v é, od k terý ch je Ř ím an é přejali. N ě k te ré vědní obory byly v jin ý c h o b la ste ch v do b ě Ježíšo v ě n a vysoké úrovni. G e o m e trie - doslovně věda o m ě ře n í zem ě - byla zn á m a již v B abylóně a v E gyptě v do b ě ro zk v ětu tě c h to říší. O d tam tu d ji převzali Ř ekové. P odle trad ice T hales z M ilétu a E u clid z A lex a n d rie (kolem r. 300 př. K r.) zd okonalili g eo m etrii n ato lik , že je jic h poučky js o u s m alým i o b m ě n a m i stu d o v án y podnes. V m a te m a tic e a ve fyzice pracoval A rc h im e d es ze Syrakus (287-212 př. K r.). P ropracoval teorii páky a objevil zákony, podle n ich ž je m o žn o stan o v it m ě rn o u váhu ja k éh o k o liv tě lesa, a to p o m ě re m je h o váhy k váze
48
vody, k te ro u těleso vytlačí z n ád o b y , do níž je vloženo. S tanovil tak é p o m ě r o b v odu k ru h u k je h o p rů m ěru . V ynalezl válečné stro je , k te ré obyvatelé Syrakus použili v o b ran n é válce proti Ř ím an ů m . N a vysoké úrovni byla také astro n o m ie. N ěk te ří řečtí h vězdáři věděli již ve 4. století př. K r. o to m , že zem ě je kulatá a že se otáčí kolem své osy. H ip p arch u s (kol. r. 160 př. K r.) objevil p lo šn o u i p ro sto ro v o u trig o n o m e trii a vypočítal velikost m ěsíce a je h o vzd álen o st od zem ě. V té d o b ě bylo ovšem u zn á v an o u te o rií, že v še ch n a v esm írn á tělesa o b íh ají k o lem ze m ě , nikoliv kolem slunce. E ra th o ste n e s z A lex an d rie (273-192 př. K r.) vypočítal obvod ze m ě s p o d iv u h o d n o u p řesn o stí - uvážím e-li, ja k n ed o k o n a lé byly je h o přístroje. V ý zk u m ů m v p rvním století vděčí za svůj ro zm ach geografie. P to le m aio s z A lex a n d rie (127-157 po K r.) sepsal dílo o astro n o m ii, k te ré bylo u zn á v an é a p řejím an é až do časů K o p ern ík a. S estrojil také m apy světa, na n ich ž js o u zakresleny všech n y te h d y zn á m é říše a územ í. M e d icín a kvetla v rozličných č á ste ch světa. U n iv ersita v T arsu m ěla svou p řid ru ž e n o u n em o cn ic i v c h rá m ě A esculapově. T am p řich ázelo m n o h o n em o cn ý c h , aby nalezli zdraví. V Ř ím ě byla zalo žen a řeck á lé kařská škola za vlády A ugustovy. L ék a ř C elsus, který žil za císaře T iberia, napsal p o je d n án í o ch iru rg ii, k teré p ro zraz u je ro zsáh lo u zn alo st te c h niky operací. Jiný lékař jm é n e m D io sco rid es popsal kolem šesti set ro stlin a je jic h u žití v m ed icín ě. G ale n (129-200 po K r.) sestavil v šech n y řecké lékařské zn alosti v systém . K o n a l m n o h o b iologických p o k u sů a psal si p o zn ám k y o je jic h výsledcích. N ě k te ré je h o závěry byly ch y b n é , p řece však silně ovlivnil lékařskou věd u až do ko n ce středověk u . V šechny věd eck é znalosti Ř ím a n ů nasvědčovaly to m u , že Ř ím an é byli ve v ěd á ch m álo p ů v o d n í, že v n ic h n ijak zvlášť nevynikali. T řicetised m isvazková „N aturalis H isto ria ” , k te ro u sestavil P linius, byla en cy k lo p ed ií vší zn alo sti za je h o dnů. P o jed n áv á v ní o v šech v ěd n ích o d v ětv ích od an a to m ie po zoologii. Z pracovával zprávy jin ý c h b ad a te lů , k n im ž přidával výsledky v lastního pozorování. M ůže být právem považo v án za p rav d i v ého svědka k u ltury své doby, p řesto ž e n ěkdy n ečin il rozdílu m ezi s k u te č n o stí a b ajk o u , ta k že je h o závěry n ejso u vždycky spolehlivé. H eb rejci se příliš nezajím ali o spekulativní vědy. Z p rv n íh o sto letí n en í zn á m žád n ý Ž id ja k o věhlasný m a te m a tik n e b o vědec. A ni církev, k terá vznikla n a pů d ě židovství, příliš se v ěd o u n ez am ěstn á v ala, p ro to že je jí hlavní zájem byl o b rác en k etickým a n áb o ž en sk ý m věcem . Z jev en í, na n ě m ž církev zakládala své u č e n í, nebylo však v p o d sta tn é m ro zp o ru s v ěd o u . Pavel, když m luvil o B ohu, řekl, že „nev id iteln é věci je h o , h n e d od stv o řen í světa po věcech u čin ěn ý c h ro z u m e m p o ch o p e n y bývají, to tiž ta je h o v ěčná m oc a b ožství...” (Ř ím . 1, 20). Z n a m e n á to , že Pavel n e viděl žá d n o u n esro v n a lo st m ezi theolo g ick ý m z k o u m á n ím B ožího zjevení skrze je h o D u c h a a m ezi v ědeckým zk o u m án ím je h o zjev en í skrze
49
stvoření. N ový zák o n n ec h c e být k n ih o u vědy, nebyl nap sán lidm i, je jic h ž v zdělání by bylo m o ž n o n azvat vědeckým v m o d e rn ím slova sm yslu, avšak n en í p ro tiv ěd eck ý ani ve svých tv rze n ích , ani svým d u ch em .
Školy V řím ském im p é riu n eex isto v alo po v in n é školní vzdělání pro všech n y děti do u rč ité h o věku. D o doby V espasiánovy žádný vládce n eu č in il nic k p o d p o ře v zdělání obyvatelstva. V p rů m ě rn é řím ské d o m á cn o sti byla výchova d ětí sv ěřena o tro k ů m , zvaným „paidagogos”, kteří m ěli u čit děti zák lad n ím u věd ěn í a p řipravit je pro n ě k te ro u ze so u k ro m ý ch škol. Ř ím sk ý h o ch zůstával p od d o h le d em svého učitele až do té d oby, kdy byl p ro h lášen za m la d éh o m u že s p o v in n o stm i d ospělého člověka. Školy sam y o sobě nebyly n ik te rak slavným i in stitu c em i. Bývaly u m ís tě ny ve v eřejn ý ch alkovnách n eb o v h alách , v n ic h ž se konaly trh y . V ed o u cí škol n ezn ali té m ě ř nic z pedagogiky a psychologie, je jic h m e to d a v y u čo vání byla zalo ž en a n a n e k o n e č n é m o pakování a n a tě lesn ý ch trestec h . Š kolní m ístn o sti byly - až n a řídké výjim ky - n e ú tu ln é , p ro sté v ybavení, bez n ě h o ž si d nes školu n ed o v e d e m e p ředstavit. U če b n í osnova byla velm i p raktická. Z ák lad n ím i p řed m ě ty bylo čten í, p san í a p o čítání. P okročilejší žáci studovali řecké a řím ské básn ík y a učili se zp am ěti dlo u h ý m pasážím z je jic h děl. P ře d n áše t je m useli s p atřičn ý m p řízv u k em . Je ště po zd ěji se učili základům řeč n ictv í, ja k sestav it řeč a ja k ji p ů so b iv ě p řed n ést. N ěk te ří m ladíci z b o h atý ch ro d in odch ázeli n a stu d ie n a řeck é u n iv ersity do A th é n , R h o d u , T arsu n e b o do A lex a n d rie, jin í s tu dovali u p o tu ln ý c h filosofů. V zdělávání židovských ch lap ců p ro b íh alo p řib ližn ě ste jn ě , je jic h u če b n í osn o v a byla je š tě více o m ezen a. Č íst a psát se učili ze S tarého zákona. V diaspoře byli vyučováni h e b re jštin ě a řečtin ě. U čili se ta k é zn á t h isto rii o tc ů a obřady židovského n áb o žen stv í. Ve výji m e čn ý c h p říp ad e ch sm ěli číst p o h an sk o u literatu ru . Jestliže n ě k te rý z n ich ch těl n ab ý t vyššího vzd ělán í, o d ch ázel zpravidla stu d o v a t k n ě k te ré m u v ěh lasn é m u u čiteli Z ákona. A p o što l Pavel byl „vyučen s piln o stí Z ák o n u o tc o v sk ém u u n o h o u G am alielo v ý ch ” v Je ru z alé m ě (Sk 22, 3). N e m á m e p řesn o u zn á m o st o to m , jak ý byl stav škol a v zdělání na k až d ém m ístě řím sk é h o císařství. Z ře jm ě v každé oblasti si je jí obyvatelé organisovali školství podle svých sc h o p n o stí a m o ž n o stí. N ale ze n é ru k o pisy v E gyptě dosv ěd ču jí určitý stu p e ň v zdělání i u n ižších vrstev o b y v atelstva. S nad by bylo m o ž n o ú ro v eň vzd ělan o sti v řím sk ém im p ériu v p rv n ím sto letí sro v n at s ú ro v n í v zdělání v E v ropě ve střed o v ě k u , m o ž n á tak é v 18. století.
50
Mravní úroveň V šeo b e cn á m ravní úro v eň v řím sk ém im p ériu nebyla snad tak n ízk á, ja k n ěk teří h isto rik o v é tvrdí. O byčejně se o p rů m ě rn ý c h lidech n eh o v o ří; p o zo rn o st b u d í zločinci, o n ic h se píše. P řesto však histo rick é ú d aje, litera tu ra , d ram a ta a v šech n o o sta tn í u m ě n í, k te ré se z té doby zachovalo, n asv ěd ču jí, že m o ráln í úro v eň byla v šeo b ec n ě nižší n ež za n ašich dnů. H ro z n á o b žaloba lidstva, k te ro u m ů ž e m e číst v dopise řím sk é m u sboru (Ř ím 1 ,18 až 3 ,2 0 ), byla n a m íře n a proti im p ériu a všech n o d o sv ě d ču je , že byla pravdivá. M ravní ú p ad ek ovšem n e z n a m e n á , že by v té době p o m ě rn ě slušní lidé v ů b ec n ežili, že by c tn o st d ocela vym izela. Z n a m e n á p ro stě, že se ro zm o h lo požitk ářstv í a n ez ák o n n o st. L idský život pozbýval cen y , m nožily se vraždy, sn ad n o bylo m o ž n o d o sá h n o u t ro zv o d u , p ro ti k te ré m u nebyly ve sp o lečn osti žád n é výhrady. R o z m o h la se prax e o dkládán í n ež ád o u c íc h dětí. Ž e to nebylo nic neo b v y k léh o , n az n ač u je dopis n ějak é h o H ilario n a je h o m an želce A lis, kde stojí: „A ž poro d íš dítě, bude-li to ch lap ec, p o n ech ej je j, bude-li to d ěvče, odlož je !” B ujela p ověrčiv o st a rů zn é podvody. Ž ila o všem řada m o ralistů - n ejzn á m ější z n ic h byl S en eca, N ero n ů v v y ch o v atel - kteří bojovali za vyšší ideály a kteří ve svých sp isech m luvili velice m o u d ře. Je jic h p ro testy proti z a k o řen ěn ý m zlům zůstávaly bez odezvy. Svým čten á řů m neposkytli ž á d n o u d u ch o v n í sílu, k te rá by zp ů so bila, že by je jic h návody a před p isy m ohly být u sk u te čn ě n y . V m n o h a p ří p a d e c h se jim i neřídili an i oni sam i. T o lze říci také o S enecovi. P o h an stv í v sobě n em ělo opravdu žád n é m oci k d u ch o v n ím u pozd v ižen í lidí. V ě do m í té to b e z m o c n o sti vedlo k p esim ism u a k d ep re sím , z n ich ž nebylo ú n ik u . K o ru p c e v p o litice, zv rácen é rozkoše v o so b n ím živ o tě, n e č e stn o st v o b c h o d n ím p o d n ik á n í, k lam án í, pověry a podvody v n á b o ž en stv í, to vše zp ů so b ilo , že život v Ř ím ě se stal pro m n o h é skličujícím , pro n ě k te ré d o k o n ce n esn esiteln ý m .
Hospodářské poměry P ro p ag ace víry a je jí u p la tn ěn í v k a ž d o d e n n ím životě byly ovlivněny h o sp o d ářsk ý m i p o d m ín k a m i právě ta k , ja k je to m u za n ašich d nů. N a ro zšiřo v án í evangelia m ělo vliv zem ěd ělstv í, p rům ysl, fin an čn í p o d n ik án í i m o žn o sti cesto v án í a p o h y b u po říši.
51
Zem ědělství Ř ím sk é im p é riu m v době K risto v ě a v době rané církve o kupovalo zem ě ko lem S tře d o ze m n íh o m oře. S oudě podle z říc en in m ě st, k te ré tu stále ex istu jí, byla ta to oblast te h d y daleko ú ro d n ější n ež dnes. V severní A frice, k te rá je d nes polovyprahlá, n ěk d e d o k o n ce p o u ští, bylo te h d y m n o h o zem ěd ělsk ý ch u se d lo stí, v n ic h ž byl chován do b y tek a p ěsto v án a ze le n in a a ovoce. V Itálii existovaly obrovské p o ln o sti, k teré je jic h m a ji telé p ro n ajím ali za podíl n a úro d ě. N a n ic h byly pěsto v án y té m ě ř v šech n y dru h y obilí a ovoce. Z em ěd ělstv í kvetlo i v z á p ad n ích p ro v in ciích , v B ri tá n ii, G alii a v G erm á n ii. V rám ci v ládního p ro g ra m u , sta n o v en é h o císařem A u g u ste m , byly n ě k te ré oblasti u m ě le zavodňovány.
Průmysl P rům ysl nebyl ve starých d o b ác h ta k d ůležitým č in ite lem , ja k o je dnes. N a výrobu zboží neex isto v aly té m ě ř žád n é stroje. V šech n o bylo vy ráb ěn o ru č n ě v m alých díln ách , v n ich ž pracovníky byli otroci. U rčitý typ zb o ží byl v y ráb ěn v u rčitý ch oblastech. T ak n apříklad m ě d ě n é vázy p o ch ázely z C a m p a n ie, ln ěn á p látn a a p apír z E gypta, nejlepší h lin ě n é zb o ží bylo zh o to v o v án o v severní Itálii. D ro b n é zboží pro d o m á cn o st a n áb y tek si zpravidla vyráběl každý sám pro sebe n e b o s p o m o cí m ístn íc h řem e sln ík ů , k te ří byli v k aždé vesnici im péria. L u x u sn í zboží se do im p é ria dováželo. Z la to , slonovin a a v zácn é dříví byly d o v áženy z A friky a z V ýchodu; perly a šperky dodáv ala In d ie , k o žeši ny p řich ázely ze S třed n í A sie a z R u sk a a ja n ta r z d alekéh o severu. Z b o ží dopravovaly karavany, k teré se často stávaly cílem ú to k ů lupičů. P řesto že bylo v im p é riu vybud o v án o m n o h o dob rý ch silnic, doprava byla p o m alá a d rah á , p ro to že závisela n a ta ž n é síle zvířat. L odě m ohly být p o u žív án y je n n a splavných řek á ch a n a m o ři, a to je n v létě. P ro to ž e nebyly p ro střed k y pro h ro m a d n o u výrobu ani pro rychlou a levno u d o p rav u , bylo zb o ží velice drahé.
Finance Z ák lad n í m ě n o v o u je d n o tk o u byl „ d e n a rio n ” a zlatý „a u reu s” - čili libra. A u re u s m ěl čty řicet d enárů. V evangeliích se d e n á r vzp o m ín á n ěk o lik rát, v české bibli bývá p řekládán ja k o „groš” n eb o „p e n íz”. Je h o h o d n o ta byla dost vysoká, byla ro v n a je d n o d e n n í m zd ě je d n o h o m u ž e (M t 20, 2). M n o h o m ě st v řím ské říši m ělo právo razit své vlastní p en íze. M ince p o ro b en ý c h n á ro d ů nebyly stah o v án y z o b ě h u , ta k že v říši kolovalo m n o h o
52
všelijakých d ru h ů p eněz. V e v šech m ě ste c h žili „p e n ě z o m ě n c i” , jacísi sta rověcí b an k é ři, kteří p en íze m ě n ili, ovšem se zn ačn ý m zisk em (m t 21 ,1 2 ). B ankovní systém nebyl tak složitý ja k o dnešní. B anky nebyly státn ím i po d n ik y , zpravidla je vlastnily a řídily so u k ro m é společnosti. V elké z a h ra n ičn í o b ch o d n í firm y často přebíraly o b ch o d n í z a sto u p e n í svých zá kazn ík ů . Půjčovaly p en íze , přebíraly sm ěn k y , prováděly vým ěny p en ě z, vystavovaly dlužní úpisy a prováděly jin é o b ch o d n í a fin an čn í tran sak ce. B ankovní kapitál býval v lastnictvím b o h atý ch so u k ro m n ík ů , b anky p rac o valy v je jic h zasto u p en í. P ro c e n ta , na n ěž bylo m o ž n o získ at p ů jčk u , po h y bovala se od čtyř do d v an ácti, n ěk teří lichváři žádali i více. B ru tu s je d n o u ze své půjčky platil 48%. P o d o b en stv í o h řiv n ác h (M t 2 5 ,1 2 ; L 19, 13) d o k az u je , že p ů jčo v án í p en ěz bylo b ěž n o u praxí k zvětšo v án í m ajetk ů .
Doprava a cestování N ad v lád a Ř ím a n ad p ro v in ciem i byla velm i u sn a d n ě n a sy stém em v ý b o rn ý ch silnic. A ž do n ed áv n é doby to byly nejlepší silnice světa. Ř ím an é se snažili stavět je v p řím é m sm ě ru , stavěli v iaduk ty p řes úd o lí a řeky, kopce p roráželi průseky. Při budo v án í silnic odstranili v še ch n u p ů d u a výkop nap lnili třem i rozličným i vrstvam i m ateriálů. S třed silnice vyvýšili, aby v oda m o h la volně o d té k at. N ak o n e c ji vydláždili kam eny. Silnice nebývaly širší n ež tři m e try , byly však hladké a trvalé. Po tě c h to silnicích, k teré vedly z Ř ím a do v šech stran říše, pohybovaly se o b ch o d n í karavany, vojska, císařští kurýři s p o što u i poslové so u k ro m ý ch o b c h o d n ík ů a společností. N ěk te ré z tě c h to silnic byly velice slavné. V ia A ppia spojovala Ř ím s jih e m Itálie. V edla z Ř ím a přes C ap u u do B rundisiia. O dsud se m o h l cestu jící plavit n a východ do D y rrh ac h ia - na záp ad n í stran ě Illyrie, o d k u d vedla jin á silnice, p ro tín ající Illyrii a M aced o n ii až do T essalo n ik y a dále do B y zan ce, n y n ějšíh o C ařih rad u . Jin á cesta vedla z T road y do E fezu na záp ad n ím p o b řeží M alé A sie, z E fe zu dále na východ přes L ao d icii a K o lo ssis do A n tio c h ie P isidické, p o to m n a jih přes Ikonii a D e rb e n a C ilickou b ra n o u do T arsu a do A n tio c h ie v Sýrii. Z A n tio c h ie navazovala n a o b c h o d n í cesty do Indie. V ia F lam in ia vedla z Ř ím a na sever přes A rim in u m do M ediolana. O dsud vedlo několik silnic na západ do G alie, G e rm á n ie , R h a étie a do N o rica. V ia C laudia A u g u sta , k te ro u vystavil C lau d iu s, spojovala V ero n u s D u n aje m . Silnice v ed o u cí po d él D u n aje spojovaly V ero n u s Byzancí. Z Ř ím a n a západ - do G en o y - vedla V ia A urelia. Z G en o y pokračovala do M assilie (M arseilles) V ia D om itia. Z M assilie přes P y ren eje do T arro ca a o d su d již n ě přes C o rd u b u a H ispalis do G ad es ve Š panělsk u vedla V ia A u g u sta.
53
P o h le d n a Via A p p ia N u o v a a C i a u d i ů v vodovo d.
V G alii a B ritánii byla řada k ratších silnic, k te ré spojovaly d ů ležitější m ěsta. D o p ra v n í p ro střed k y , k teré se pohybovaly po tě c h to siln ic íc h , b y ly rů z n é , lišily se podle b o h atstv í svých vlastníků. C h u d í lidé přek o n áv ali d lo u h é k ilom etry pěšky, jin í je zd ili na oslech. B ohatší užívali k o n ě n eb o m uly, státn í ú řed n íc i a n e jb o h atší lidé cestovali v kočárech . V u rčitý ch v zd á le n o stec h byly vybudovány h o stin c e , v n ic h ž cestu jící m o h li o b d rže t jíd lo a p řístřeší. J e n n ě k te ré z n ic h byly opravdu p o h o d ln é a sn ad je š tě m é n ě jic h bylo čistých. P říslušníci stře d n íc h a vyšších vrstev vyhledávali při cesto v ání p o h o stin stv í u svých p řátel, ta k že nebyli o d k ázán i n a m ilost vyd ěračsk ých m a jitelů h o stin c ů a je jic h služebníků. V elká část zb o ží se přepravovala po lodích. K olem S tře d o z e m n íh o m o ře byla h o jn o st dob rý ch přístav ů , v který ch bylo ru šn o po celé plavební o b d o b í. N ejd ů lež itě jším přístav em byla A lex a n d rie, o d k u d se vypravovalo v še ch n o obilí z E gypta pro Ř ím .
K o n e c silnice V ia A ppia v Ř í m ě s p o h l e d e m n a b r á n u a D r u s ů v o b lo uk .
A lex an d rijsk é lodi byli nejv ětší a nejlepší ze všech lodí té doby. N ěk te ré z n ic h byly přes šedesát m e trů dlouhé. Byly vybaveny plach tam i a m ěly tak é d o sta te k vesel, tak že posád k a jim i m o h la v čas p o třeb y dobře m an év ro v at. Je d n a z n ejv ětších lodí, o k teré se dochovaly zprávy, p řev á žela k ro m ě n ákladu až dv an áct set cestujících. V ětšin a lodí z A lex an d rie byla p o u žív án a k dopravě obilí do Ř ím a. Z a císaře C laudia stát přispíval na je jic h ú d rž b u , aby ta k byla za jištěn a p ravidelná dodávka obilí. A p o što l Pavel se do Ř ím a plavil alex an d rijsk o u lodí (Sk 2 7 ,6 ), k te rá pak ztro sk o tala u M alty. Z M alty d o k o n čil plavbu jin o u lodí z A lex an d rie (28, 11), k te rá nesla jm é n o b ratří K asto ra a Polluxe. V álečn é lodi byly p o n ěk u d lehčí a rychlejší n ež lodě o b ch o d n í. P o h á něn y byly zpravidla vesly, u n ich ž byly otroci. D ocela b ěžn é byly lo d ě, k te ré m ěly tři až pět řad vesel, byly však i lodě s d esíti řadam i vesel. P lachty byly užívány je n při křižování. V b itv ě, kdy výsledek závisel n a o b ratn o sti lodi, byl p o h o n vesly n ap ro sto u n u tn o stí. N a řek á ch a kan álech užívali o b ch o d n íci k dopravě zbo ží bárky a p rá m y. C e sto v án í po řek á ch nebylo příliš b ěžn é. V N o v ém zá k o n ě n en í o n ěm ani zm ínky.
55
W
^ b y t k y c h r á m u D i a O l y m p s k é h o , n e j v ě t š í h o c h r á m u ve s t a r é m Ř e c k u .
Kapitola třetí
NÁBOŽENSKÉ POMĚRY Křesťanství nepřišlo do světa, v n ě m ž by žá dné n á bož enství nebylo a v n ě m ž by lidé čekali na n ě c o , č e m u by mohli věřit. Setkávalo se naopak s m n o ž stv ím n á b ož en ství, z nichž n ě k terá tu existovala již po staletí a s nim iž m u selo bojovat. Pravda, m n o h é z nic h již degenerovalo v nejasné pověry a p ráz d n é obřady, j in á však byla stále p o m ě rn ě m ladá a živá. D á se říci, že existovalo z h ru b a pět typů náboženství.
Řecko-římský Pantheon P ů v o d n ím řím ským n á b o ž en s tv ím v prvních d o b á c h republiky byl an im ism us. K aždý ze m ě d ěle c uctíval božstva svých vlastních polí a svého krbu. T ato božstva m u zosobňovala síly, se kterým i se k až déh o dn e střetá val. V určitých o b d o b íc h a na určitých m ís te c h se klaněl b o h ů m lesů a polí, b o h ů m oblohy a řek, b o h ů m setí a b o h ů m žně. Stopy po tě ch to n áb o ž en stv ích přežily ve výročních slavnostech a zvycích venk ovského obyvatelstva Itálie a Ř e ck a až do dnešn ích časů. Je docela p rav d ě p o d o b n é, že v křesťanských vánocích se odráží něc o z řím ských slavností saturnálií, při nichž byl oslavován návrat slunce po z im n ím slunovratu. 57
S ro zšířen ím v o jenských výbojů a stykem s řeckou civilisací nastalo u rčité splývání božstev. B ůh oblohy Ju p ite r byl z to to ž n ě n s řeck ý m D iem , je h o že n a J u n a s H e ro u , b ů h m o ře N e p tu n s P o seid o n e m , b ů h p odsvětí P luto s H ad em a p o d o b n ě. Z a císaře A u g u sta byly b u d ován y nové ch rám y a zřizovány nové k n ěžské řády. M n o h o obyvatel se však přid rželo sta rých b o h ů a stále jim přinášeli oběti. V d obě Je žíše K rista bylo řecké m n o h o b o ž sk é n áb o žen stv í už v ú p adku. N em ra v n o sti a m ilo stn é pletky b o h ů , kteří byli vlastně je n tro c h u d o k o n a lejším i lidm i, vydaly je v p o sm ěch a p o h rd án í filosofů. V íce než tři sta let p řed p řích o d e m P án a Ježíše řekl P lato, že příběhy o b o zích by n em ěly být v id eáln ím stá tě vyučovány, p ro to že kazí m lád ež, k te rá se o c h o tn ě řídí je jic h zlým p řík lad em (Plato: R epublika). V e filosofických so u stav ách nebylo pro bohy žá d n éh o m ísta, n ao p ak , filosofové si z n ich dělali o te v ře n ě p osm ěch. P o čet lidí, kteří b o h y ctili, se stále zm enšoval. P ro ti u ctív án í b o h ů a k potlačen í starobylé zb o žn o sti p ů so b il je š tě další faktor. D o u rč ité h o času nebylo v im p ériu je d n o tn é boho slu žb y . K ažd é m ěsto a každý m ěstský stát uctíval n ě k te ré h o z b o h ů ja k o svého p atro n a a o ch rá n ce. B ohoslužba to m u to božstv u byla pak do jisté m íry politickým ak tem . K d yž ty to státy m usely k apitulovat před v o jensk o u m o cí Ř ím a, vznikla o tázk a, proč m ístn í b ů h n eo c h rán il svůj lid! P ře m o ž e n é ob y v atel stvo pak o dkládalo víru v b o h a, který byl příliš slabý n eb o příliš líný, než aby m u p řisp ěch al na pom oc. V eřejn é n áb o ž en sk é obřady ovšem přežily i první století. P řík lad em to h o je st kult D iany E fezsk é, o je jíž soše efezští věřili, že spadla s n eb e (Sk 19, 27 a 35). V yprávění S kutků za zn a m e n áv á i fan a tičn o st dav u , který v p řep ln ě n ém a m fite á tru křičel: „V eliká je s t D ia n a (A rte m is) E fezsk ý ch ” (Sk 19, 34). V jin ý c h m ě ste c h uctívali jin á božstv a s p o d o b n o u fan atičn o stí.
Uctívání Císaře R o sto u cí kosm o p o litn í v ědom í obyvatel řím sk éh o im p é ria připravovalo p ů d u pro nový typ n á b o ž en stv í, pro zb o ž ště n í státu a je h o hlavy. V h elen istick ý ch královstvích S eleukovců a P to lem aio v ců bylo b ě ž n é , že králové byli uctíváni ja k o b o h o v é, že jim byly dávány tituly P án (K yrios), S pasitel (S oter) n eb o Z jevený b ů h (E pifanes). V řím ské říši byla v ru k o u je d in é h o člověka so u stře d ě n a taková m o c, ja k to m u v h isto rii lidstva d o p o su d nebylo. S k u teč n o st, že císař m ohl tu to m oc u žít k p ro sp ěch u císařství, v zbudilo v lidech p o cit, že v n ěm m u sí být cosi bo žsk éh o . K u lt císařství nevzn ik l p o je d n o u z vůle n ě k te ré h o z císařů. V yrostl p o zv o ln a z ro sto u cíh o p řipisování n a d p řiro ze n é m oci císaři a z úsilí u p ev n it v ěrn o st lidu k n ěm u . Ju liu s C aesar byl po své sm rti nazv án
58
„Božský Ju liu s”. O d doby A ug u sto v y byl každý císař po sm rti h lasováním se n á tu z b o ž ště n , ačkoliv m n o z í členové se n á tu neb rali to to zb o ž ště n í příliš vážně. C aligula p oručil, aby je h o so ch a byla p o sta v en a v je ru z a lé m ském c h rá m ě ja k o socha božstva; pon ěv ad ž byl p ovažov án za šílen éh o , te n to je h o rozkaz n e m ů ž e být p ovažován za v šeobecný postoj císařů. A ž do D o m ic ián a žád n ý z císařů n e n u til p o d d a n é , aby ho ctili ja k o boha. K řesťan ů m je jic h svědom í nedovolilo u ctívat ž á d n é h o člověka, p ro to odm ítali zú č astň o v at se b o h o slu ž eb na p o čest císařů. P ro to bývali p ro n á sledováni. M n o h o b o žsk ý Ř ím , který byl kdykoliv o c h o te n p řid at ke svým b o žstv ů m dalšího b o h a , považoval to to o d m ítn u tí za o d m ítn u tí sam éh o císaře a za zřejm ě protiv lasten eck ý čin. Pro křesťany však n ebylo žá d n éh o k o m p ro m isu. Je jic h postoj k uctívání stá tu a císaře je s t n a z n a č e n v A p o k a lypse, která odkrývá h lu b o k o u pro p ast m ezi požadavky císaře a požadavky Je žíše K rista. N e m ů ž e být p ochyb, že uctívání císaře m ělo pro císařstv í obrovský význam . P oložilo rovnítko m ezi vlastenectvím a b o h o slu ž b o u a n ábo žen stv í se stalo slu ž eb n ík em státu. T ak už v prvním století vznikl to ta litn í stát.
Náboženství mystérií S tará státn í n áb o ž en stv í ani u ctívání císařů neusp o k o jily široké m asy lidu. P o d sta tn o u částí o b o u z m ín ěn ý c h n áb o ž en stv í byly o b řad n é o b ěti, obě byla záležitostí kolektivů a nikoliv je d n o tliv c ů , v o b o u se člověk snažil získat o c h ra n u od tě c h , je ž uctíval. Ž á d n é n en a b íz elo v n itřn í o b ecen stv í s uctív an ý m , neposkytovalo ú tě c h u a sílu v d o b ác h ú zk o stí a n esnází. L idé hledali v íru , k te rá by byla více o so b n í a k te rá by je u v ed la do bližší ho o b ecen stv í s božstvem . A by ji nalezli, byli o c h o tn i p o d sto u p it jak ék o liv obřady. T u to tu ž b u do jis té m íry splňovala m ystéria. P o ch ázela v ětšin o u z V ý ch o d u , tře b a ž e v Ř e ck u byla již d lo u h o u d o b u k o n án a ta k zv an á eleusinská m ystéria. K u lt V eliké m atk y C ybele vznikl v A sii, kult Isis a O sirise (Serapise) v E gy p tě, m itra ism u s přišel z P ersie. K u lty se n av zájem lišily v p o d ro b n o stec h , avšak v já d ru byly sho d n é. K aždý se so u střed il na b o žstvo, k teré zem řelo a bylo o p ět v zkříšeno; každý m ěl u rčité o b řad n é fo rm u le, k teré zasvěcovaný m usel zn á t zp a m ě ti, každý zasv ěcen ec m usel projít o b řad n ý m očišťováním a p řin ášet u rčité oběti. Z asv ěco v án í se dělo tajuplným i d ram atickým i o břady, k teré zn ázo rň o v aly zk u šen o sti božstva a jim iž zasvěcenec v n itřn ě prožíval ty té ž z k u še n o sti, a ta k získával n e sm rteln o st. O břady zasvěcování nebyly n e p o d o b n é tě m , k teré se d o d n es dějí v tajn ý ch sp o le čn o stech našeh o věku. K ulty zd ů razň o v aly bratrstv í, v n ěm ž ch u d í i b o h atí, o tro ci i svobodní stáli n a ste jn é úrovni.
59
M y stéria svým z p ů so b em naplňovala tu ž b u lidu po o so b n í n e s m rte l n o sti a po ro v n o p ráv n é společnosti. Poskytovala také m o ž n o st cito v éh o vzru šen í a činila z n áb o ž en stv í oso b n í z k u še n o st, což u stá tn íh o n áb o ž en stv í chybělo té m ě ř úplně. N ový zák o n o n ic h n eh o v o ří, ačkoliv Pavel n ěk dy užíval výrazů zn ám ý ch z m ystérií. V ýraz „andělské n á b o že n stv í” (K ol 2, 18) n a z n a č u je , že se n ěk d o snažil zavléci jak ý si eklektický filosofický kult m ezi křesťany v K olosis.
Okultní náboženství N e příliš daleko od m ystérií byl v o n ěc h d o b ác h o k u ltism u s, je h o ž p ro střed n ic tv ím se pověrčivé m asy lidí snažily u ctív at d u ch o v n í síly, jim ž n ero z u m ěly , k te ré však kolem sebe n ejasn ě cítily. L idé věřili, že celý svět je n ap ln ěn d uchy a dém o n y , kteří m o h o u být vzýváni a p řin u ce n i ko n at vůli to h o , kdo zná správná zaklínadla a d o vede je správně užít. Z m ín k y v literatu ře a v n alez en ý c h zlo m cích ru k o p isů z tě c h dob n a sv ěd ču jí, ja k velice byla ta to víra v řím ské říši ro zšířen a. Byla živá m ezi p o h an y a je š tě více m ezi Židy. M agické obřady js o u znám y z n e jsta ršíc h dob. Ř ím a n é už v d o b ách zalo žen í svého m ě sta předpovídali b u d o u c n o st z v n itřn o stí zab itý ch zvířat a z letu ptáků. Ř ekové znali orák u la, v n ich ž bo h o v é rozm louvali s k n ěžím i či s k n ěžk am i a zjevovali jim svou vůli. Ž idé v do b ě bab y ló n sk éh o zajetí p řich ázeli do styku s m y stick o u m o u d ro stí V ý ch o d u a m n o z í z n ic h se stávali p ro fesio n áln ím i vym ítači zlých d u c h ů a m ágy. A lex an d ro v y výboje u sn ad n ily sp o jen í s P ersií, o d k u d vých o d n í m y stéria přím o p ro u d ila n a Z ápad. H vězdo p rav ectv í kvetlo n ejv íce za císaře A u g u sta , m agie byla p o p u lárn í b ě h e m něko lik a n ásled u jícíc h století. Z ájem Ž id ů o m agii je st dosv ěd čen i N ovým zák o n em . F arizeo v é vym ítali d ém ony. K n ih a S kutků hovoří o k o u ze ln íc íc h , kteří n epřáli šíření evangelia (Sk 8, 9-24; 13, 6-11). K řesťané v E fezu ro zezn ali, že kouzeln ictví je p ro ti P ísm u , a spálili všelijaké m agické knihy. Je jic h ce n a je st vyčíslena čá stk o u p ad esáti tisíc stříb rn ý ch (Sk 19,19). Bible m agii a o k u l tism u s je d n o z n a č n ě odm ítá. U zn áv á ex iste n ci d ém o n ick ý c h sil, avšak zak azu je je jic h u ctív án í a jakýkoliv styk s nim i (5 M 18, 10-12 a 20; M ich 5, 12; 1 K o r 10, 20-21). B ad atelé nalezli rů zn é m agické form ule a zaříkávání, jim iž m ěl člověk o v lád n o u t d u ch y a zajistit si štěstí. Je d n a z n ic h se n ach ází ve velikém P ařížsk ém m ag ick ém ru k o p isu , který po ch ází ze tře tíh o století po K ristu . Je st v n ě m p odivně sm ích á n a p o h an sk á, židovská i křesťanská frazeologie. Z n a m e n itá k o u zeln á form ule k vy h án ěn í d ém o n ů : V zývání m á být k o n án o n ad hlavou (posedlého). P řed něj um ísti větvičky olivy, p ostav se
60
V n ě jš í p o h l e d n a P a n t h e o n v Ř ím ě ; j e to j e d n a z ne jlé p e Zach o va lých sta ve b z d o b y císařské.
za n ě h o a řekni: Buď p o zd ra v en , d u c h u A b ra h a m ů v , buď p o zd rav en , d u c h u Izákův, buď p o zd ra v en , d u c h u Jákobův. Svatý Ježíši K riste, d u ch u ... (zde n ásled u je m n o žstv í slov, zře jm ě bez zvláštn íh o sm yslu) ...vyžeň d é m o n a pryč z to h o to m u ž e , d o k u d d u c h S atan a p řed te b o u n e u p rc h n e . Z ařík ám tě , d é m o n e , ať jsi kdokoliv, b o h e m S ab arb arb ath io s S ab arb a rb a th iu s S ab arb a rb a th o n es S abarbarbafei. V ystup , d é m o n e , ať jsi kdokoliv, a odejdi z to h o a z to h o , a to ih n e d , ih n e d , nyní! V yjdi, d ém o n e, neboť tě sp o u tá m n e ú p ro sn ý m i řetězy , k te ré nikdy n e b u d o u u v o ln ěn y a vydám tě te m n é m u ch a o su n ap ro sté zkázy (G eo rg e M illigan: „V ýběr z řeck ý ch ru k o p isů ”). U v ed e n é zařík án í ilu stru je je d n a k , ja k o u m ěl pohan sk ý svět ú ctu k ev angeliu, avšak ta k é ja k je dovedl zn eu žív at. P o h an stv í by n eužívalo jm é n A b ra h am a, Izáka a Já k o b a a jm é n o Je ž íše , kdyby v křesťanství nebylo o p ravdové síly, v ítězící n ad d ém o n ick ý m i vlivy po h an stv í. Z n eu ži-
61
tí evangelia je s t v to m , že ta to jm é n a js o u je n je d n ím z m n o h a m ag ic kých p ro střed k ů kouzel, k te rá e x h o rtisté m o h o u používat. Ti pak je n p okračovali v b ludu k o u ze ln ík a Š im ona, který si m yslel, že m o c B oží m ů že být získ án a za p eníze. T aková sm ěs víry a pověry je st častá u lidí, kteří n em ají p řístu p k zd ra v ém u u če n í církve a k p sa n ém u evangeliu. V řím ském císařství byla v p rv n ích sto letích ro zšíře n a i astrologie. T a vznikla v B abylónii, kde ja s n á n o č n í o b lo h a u m o ž ň o v ala p o zo ro v at hvězdy a planety bez všech překážek. B abylónští k něží považovali p lan ety za sym boly svých b o h ů , p ro to velice pečlivě sledovali a zapisovali je jic h pohyby. Pevný p o řádek ve v esm íru na ně silně p ůsobil a oni se dom nívali v id ět je h o sp o jen í s lidským životem . A lexandrovy výboje, k terým i byly n avázány styky m ezi záp ad n ím a v ý ch o d n ím sv ě tem , o tevřely ce stu do Ř e ck a i té to b ab y ló n sk é m o u d ro sti. P ro stře d n ictv ím Ř e k ů a p ro střed n ic tv ím b ab y ló n ských v ěd ců , kteří přicházeli n a Z áp ad hledat své štěstí, byla astro lo g ie p ři n e se n a i do zá p ad n ích částí řím sk é h o im péria.
P o h l e d n a v n it ř e k P a n t h e o n u .
62
T eo rie astrologů je st zalo žen a na p řed p o k lad u , že nejvyšší m oci v esm íru , k teré ovládají p lanety i lidské životy, půso b í v o b o u sférách so u časn ě. Č a sto k rát p o to m předp o v íd ají b ěh lidského života podle p o sta vení p lan et, pod kterým i byl te n který člověk zrozen. K zjištěn í tě c h to v ztah ů rozdělili d ráh u slunce a p lan et do dvanácti zv ě ro k ru h ů , z n ich ž každý m á svůj znak a vyznačuje se u rč ito u konstelací. Je-li zn á m o p řesné d atu m n a ro z e n í, je s t m o ž n o u rč it, pod ja k ý m zn a m e n ím je st takový člověk zro zen . Pak je m o ž n o vypo čítat, ja k é bylo v to m o k am žik u v zájem n é p o stav en í planet. Z to h o to po stav en í lze u rčit p o to m p o te n ciá ln í vlivy n a život to h o člověka a do u rčité m íry m ů že být p řed p o v ě zen i běh je h o života. M ůže být n a p o m e n u t, čeh o se m á varovat a č e m u m á dávat p ře d n ost. S estavení všech tě c h to dat se nazývá horoskop. S n á stu p e m K o p ern ík o v a sy stém u do a s tro n o m ie , který potvrdil, že n e ze m ě , n ýbrž slunce je s t střed e m slu n ečn í soustavy, astro lo g ie ztratila dů ležito st. V d o b ác h Je žíše K rista však budila p o zo rn o st n ejen u nižších vrstev o b y vatelstva, n ý b rž i u aristokracie. P řílež ito stn ě s e jí zabýval i císař A u g u stu s, T ib e riu s se k ní uchyloval pravidelně. D o křesťanství h vězdop ravectví n ikdy n ep ro n ik lo , křesťané je zásadně odm ítali.
Filosofie K dykoli n á b o ž en stv í u p ad á do p ráz d n éh o o b řad n ic tv í n eb o do n e v ě d o m ých p o v ěr, přem ýšliví lidé je odkládají, p ro to že jim n ed á v á nic k u sp o k o je n í je jic h duší. N e m o h o u však ign o ro v at p o tře b u n ajít n ějak é ro zu m o v é řešen í všech p ro b lém ů , s nim iž se n a světě setkávají. N ení-li člověk tak tu p ý , aby se ho záhady v esm íru , života a sm rti n edotýkaly , to u ž í po je jic h vysvětlení. F ilosofie je s t p o k u se m sh rn o u t všech n o zn á m é v ěd ě n í o tě c h to p ro b lé m e ch do sy stem atick ý ch fo rem a sje d n o tit s nim i lidské zk u šen o sti. T yto systém y bývají n e h o to v é , syrové, n ěkdy naivní, jin d y složité a sp letité, n ěk d y velice hlu b o k é až n e sro z u m ite ln é . N ěk te ré z n ich p řed p o k lád ají ex isten ci „N ejvyšší síly” n eb o o so b n íh o Boha. Jin é js o u o tev řen ě m a teria listick é a p ředstavu B oha o d m ítají ja k o p o v ěru n eb o ja k o n e p o tře b n o st. Ž ád n á filosofie nikdy n estavěla své systém y n a B ožím zjevení. K až d á p řed p o k lád á, že člověk m á p o te n ciá ln í m o ž n o st p o ro zu m ě t sv ětu , ve k te ré m žije, a ovlivnit svůj vlastní osud. V ě d o m o sti, které ovlivňují lidská ro zh o d o v á n í, js o u založeny na z k u še n o ste c h je d n o tliv c ů n e b o celé lidské společnosti. F o rm u lac e tě c h to v ěd o m o stí do souvislých sy stém ů se řídí člověkem stan o v en ý m i zákony logiky. Č lověk n ak o n e c p ro n ik n e všech n a tajem stv í, jic h ž je s t so u č ástí, a to svým ro sto u cím ro zh le d em a zd o k o n alo v án ím své logiky.
63
K to m u to cíli byly vytvořeny rů zn é filosofické systém y. P o k u d se v n ich zdravě zrcadlí základní vztahy k živ o tu , přežívají až do d n ešn ích d n ů , n ěk d y o všem pod jin ý m i názvy. V šechny však js o u založen y n a zák lad ech , k teré se n ekryjí se základy křesťanství. N ě k te ré z n ic h vlastní rysy p o d o b n é křesťanským , je jic h slovník, d o k o n ce i n ě k te ré je jic h m yšlenky p ronikly do křesťanství; p řece však v ě tšin o u stojí p ro ti k řesfanství, n etv o ří m ateriál, ze k te ré h o by křesťanství m ohlo čerpat. Bližší p o ch o p e n í n ěk terý ch tě c h to sm ě rů je s t n e z b y tn ě n u tn é k p o ch o p e n í in te le k tu áln í a n áb o ž en sk é situ ace p rv n íh o století.
Platonismus P lato n ism u s dostal své jm é n o po velkém a th é n sk é m filosofovi P lato n o v i, který žil ve čvrtém sto letí před K ristem . Plato byl p říte lem a žákem S okratovým . Jako je h o u čitel m ěl zvídavou m ysl a osvojil si zvyk m yslet v a b stra k tn íc h p o jm ech . U čil, že svět sestává z n e k o n e č n é h o p o čtu věcí, z n ic h ž k aždá je s t více či m é n ě n e d o k o n a lo u kopií sk u te čn é id eje té věci. N a světě je st n apříklad m n o h o židlí, žá d n á z n ic h však n en í o n o u židlí, z n íž všech n y o sta tn í js o u odvozeny. O pravdovou a sk u te č n o u židlí p o to m n en í žá d n á z tě c h židlí u č in ěn ý c h ze dřeva či z kovu, n ý b rž jak ási id ea židle, podle níž js o u všech n y o sta tn í vytvořeny a je jím ž js o u stínem . S k u tečn ý m sv ětem je s t svět idejí. T o , co m y v id ím e, js o u je n stín y , k te ré te n sk u tečn ý svět vrhá. V šechny id eje js o u seřazeny v řád , v n ě m ž první m ísto náleží ideji bo h a. Id eu b o h a Plato nikdy n ep e rso n ifik o v al, ani ji n e z to to ž n il s B o h em , stv o řitelem to h o to světa. Id ejím však přiznával sk u te č n o u o b je k tiv n í ex isten ci. T en to svět je s t p o u ze je jic h n ejasn ý m a zk o m o len ý m o b raz em či stínem . T ak o v é p o je tí světa vedlo n ev y h n u teln ě k dualism u. Jestliže je d in ý m sk u te čn ý m sv ě tem je s t nev id iteln ý svět idejí a je stliže te n to m ěn ící se k o sm o s, ve k te ré m člověk žije, je s t p o u ze dočasn ý , p o m íjející a m lhavý, pak sm yslem lidského bytí m u sí být u n ik n o u t z to h o to n e s k u te č n é h o světa do o n o h o sk u te č n é h o světa idejí. C e stu k to m u to ú n ik u , k te ré je s t vlastně v y sv o b o zením , to je s t sp asen ím , otev ře m ed ito v á n í a askese. S pasení je s t ve v ěd ě n í, n e v ě d o m o st je s t h řích e m . Č lověk m ů ž e vyrůst a vysv o b o d it se ze zajetí to h o to n e s k u te č n é h o světa tím , že p o ch o p í sk u tečn ý svět, že b u d e h led at „N ejvyšší D o b ro ” , „N ejvyšší Id e u ”, k te rá je s t cílem všeho. P lato n ism u s byl příliš ab stra k tn í, n ež aby zaujal m ysl o b y čejn ý ch lidí. V N o v ém zá k o n ě n e n í o n ěm p řím o zm ín k a ja k o o sy stém u , se kterým by se křesťanství střetávalo. A však je h o dualism u s se od ráží v g n o sticism u , který kvetl v p rv n ím sto letí, a v n e o p la to n ism u je h o ž tv ů rce m byl Plotin u s ve tře tím století.
64
P la to n vy te sa ný po d le busty z ga lerie Uffizi ve Floren cii.
Gnosticismus G n o stic ism u s byl systém , který sliboval spasení p ro střed n ic tv ím z n á m o sti (řecký „gnosis” = „ z n ám o st”). B ůh, říkají g n o stik o v é, je s t příliš veliký a příliš svátý, n ež aby m o h l stvořit te n to h m o tn ý svět, který je plný p o ru šen o sti a zvrhlosti. P ro to se z nejvyššího božstva p o stu p n ě vytvořila řad a „ e m a n ac í”, z n ic h ž každá násled u jící je s t o n ěco nižší n ež ta, ze k teré po v stala, ze k teré „e m a n o v ala”. P o sled n í z tě c h to em an a cí či „ a e o n ů ” pak stvořila svět. T e n to systém z to to ž ň u je h m o tu se zlem . C esta k d o sažen í spasení je s t z ře k n u tí se h m o tn é h o a hled án í n e v id ite ln é h o , d u ch o v n íh o světa. Z tě c h to p řed p o k lad ů vyrostly dva n ap ro sto odlišné etick é závěry. První z n ic h byl ask etism u s. T ělo je h m o tn é , tu d íž n u tn ě zlé; m u sí p ro to být u d ržo v á n o po d p řísn o u k o n tro lo u , m u sí být k á z n ě n o , je h o žádosti m u sí být k ro ce n y a potlačovány, a to co nejradikálněji. D ru h ý zá v ěr vyrostl z p řed p o k la d u , že tělo je st n e s k u te č n é , že pravou sk u te čn o stí je s t du ch . Je-li tělo n e s k u te č n é a p o m íjející, n ezáleží na n ě m , n ezáleží ani n a to m , co činí. N a spasení d u ch a n e m ů ž e m ít vliv ani n ap ro sté p o volení všem žá d o ste m a vášním tě la - vždyť p řece je n d u c h zů stáv á pro v ěčn o st. Je p ra v d ě p o d o b n é, že na to m to u če n í byl zalo žen b lu d , p řed kterým ap o što l Pavel varoval K o lo sen sk é, když psal: „H leď tež, ať by vás n ěk d o n eo b lo u p il m o u d ro stí světa a m arným zk lam á n ím , u če podle u sta n o v en í lidských, podle živlů světa a ne podle K rista ” (K ol 2 ,8 ). T e n to b lud zřejm ě p o p íral p ln ost božství Je žíše K rista a činil z n ě h o nižší e m an a ci, nižší p ro jev Boží. A sk etism u s, který n ě k te ré gno stick é kruhy do p o ru čo v aly , m ů ž e být m ín ě n n ásled u jícím p o v ěd ěn ím : „K dyž se říká: n ed o tý k ej se, aniž o k o u šej, aniž se tím o b íre j” (2,21). Pavel ask etism u s n ap ro sto odm ítl.
65
Novoplatonismus P lato n o v o u če n í p řejal P lotin u s z L ycopolisu v E gyptě (204-269), který d v acet p ět let vyučoval v Ř ím ě filosofii. Je h o učitel byl A m m o n iu s Saccas z A lex a n d rie, který býval křesťanem , avšak vrátil se k po h an stv í. P lo tin u s byl ta k é silně ovlivněn perským d u alism em , se který m se sezn ám il b ěh e m řím sk é v o jen sk é výpravy na V ý chod, k te ré se zúčastnil. N eo p la to n ism u s je s t n á b o ž en sk á filosofie, zalo žen á na p ersk ém d u alis m u světla a tm y. P odle n ě h o je s t d u c h n ez b y tn ě dobrý , a h m o ta , tělo , n ez b y tn ě zlé. S pasení záleží v n a p ro sté m u m rtv e n í tě lesn ý ch žá d o stí, člo věk m u sí p o stu p n ě o d stu p o v a t od života, který je určo v án lidským i vjem y a je n a n ic h závislý, a za čín at žít živ o tem d u ch a , což b u d e n ak o n ec d o v ršen o sm rtí. T eh d y u sta n e zlý vliv těla a vykvete pravý d u ch o v n í život. N o v o p lato n ism u s šel dále n ež p lato n ism u s v u č e n í, že d u ch o v n í život n e b u d e d o sa že n in te le k tu áln ím úsilím , nýbrž m ystickým p o h ro u ž e n ím se do n ek o n e č n a . B ůh n e m ů ž e být o b sá h n u t žádným ro zu m o v ý m úsilím ; člověk s n ím m ů ž e m ít styk je n p ro střed n ic tv ím svých citů. D u alistick é m yšlení g n o sticism u a n eo p lato n ism u vytvořilo h lu b o k o u p ro p ast m ezi d u c h e m a tě le m , a to n e je n ve sm yslu m e tafy sic k ém , že by to tiž ob é bylo zásad n ě n eslu čiteln é , nýbrž i ve sm yslu etick ém ; první z n ic h je s t d o b ré, d ru h é je s t zlé. N ásled k e m to h o n en í v tě c h to filoso fických sy stém e ch m ísto pro křesťanské u čen í o stv o řen í a pro ja k o u k o liv je d n o tu člověka s B ohem . V yko u p en í je s t n e p o tře b n é a n e m o ž n é , p ro to že žád n é d ěn í, k teré se o d eh rá v á ve h m o tn é m světě, n e m ů ž e ovlivnit te n sk u tečn ý svět ducha. V zkříšení těla by bylo n eo d p u stite ln ý m o m ylem , p ro to že by je n zn o v u o b n o v ilo zlou h m o tn o u existen ci. Ju lián O dpadlík, p o sled n í císař, který se postavil p ro ti křesťanství, byl z a stá n ce m té to fi losofie.
Epikureismus E p ik u reism u s nese své jm é n o po E p ik u ro v i, synovi je d n o h o a th é n sk é h o ob čan a. E p ik u ro s stu d o v al v A th é n á c h a kolem ro k u 306 ta m založil svou vlastní školu. J e h o u če n í je st n ejlép e za ch y c en o v díle je h o žáka L u c re tia , m a teria listick é h o filosofa a b ásn ík a v Ř ím ě. P odle n ě h o svět vznikl z m ra č n a a to m ů , z n ic h ž n ě k te ré se n á h o d o u vychýlily ze své d ráh y a srazily se s jin ý m i. T yto srážky způsobily další srážky, až se n a k o n e c všecko sform ovalo v n ám zn ám ý vesm ír. T ato kosm ologie v zd álen ě p řip o m ín á m o d e rn í teorii vývoje. Ve sv ětě, v n ěm ž v šech n o vzniklo n á h o d o u , n e m ů ž e být řeči o sm yslu a cíli všeho d ěn í, n e m ů ž e v n ěm být ani k o n e č n é , či ab so lu tn í dobro.
66
E p ik u ro s řekl, že „nejvyšším d o b re m ” je rozkoš, k te ro u defin o v al ja k o n e p říto m n o st bolesti. N ěkdy se m ylně vykládá, že propagoval sm yslnost; n ao p a k , vybízel k hled án í ta k o v é rad o sti, k terá by člověku poskytla další a p ln ější usp okojení. Je stliž e takové u sp o k o jen í p řin ese a b stin e n c e od n ě ja k éh o p o žitk u , je s t tak o v á ab stin e n ce d o p o ru če n íh o d n á. E p ik u reism u s n e o b h a ju je ro zm ařilo st, avšak nek lad e žádné m eze sobectví. E p ik u reism u s je s t v zásadě p ro tin áb o žen sk ý . N eby lo tře b a žád n é tvořivé síly, p ro to že všech n o vzniklo n áh o d o u ; n ee x istu je ani žád n á v ed o u cí a k cíli sm ěřu jící Mysl. O b o zích epik u rejci o všem m luvili a n ep o p írali je jic h existen ci. Ti však, podle je jic h u če n í, obývají n eb e , které je kdesi d aleko, a ta m společně užívají radosti a n ezajím ají se o v šední věci člověka. E p ik u reism u s se snažil být th e istick ý , ve sk u te čn o sti však byl ath eistick ý , p ro to že b ů h , který je n ep řístu p n ý lidským b íd ám a n ezajím á se o n ě, ja k o by nebyl vůbec. M ezi lidm i byla ta to fdosofie velice p o p u lárn í, p ro to že si nelibovala v ab stra k tn ím m yšlení. D ovolávala se citových zd ů v o d n ě n í, z d ů v o d ň o v a la to , co b ez ta k v ětšin a lidí činila: prohlašovala rozkoš za nejvyšší cíl a sm ysl života. O dstranila k aždou m yšlenku o h řích u a o zo d p o v ěd n o sti před k o n eč n ý m so u d em . N em luvila o n esm rteln o sti; člověk je sh lu k em ato m ů a n ep řetrv áv á své tělo. M ám e-li na mysli tyto zásady, n e m ů ž e m e se d ivit, že se ath é n ští sm áli Pavlovi, když jim kázal „Ježíše a z m rt v ý ch v stán í” (Sk 17, 18 a 32).
Stoicism us V u v ed e n ém oddíle N o vého zák o n a se spolu s epik u rejci v zp o m ín ají i stoikové. S toicism us založil cyperský o b čan Z en o (340-265 př. K r.), který byl p rav d ě p o d o b n ě sem itsk é h o původu. Z en o n eu z n áv a l žá d n é oso b n í bo žstv o . U čil, že svět je ovládán „abso lu tn ím ro z u m e m ” , n eb o „božskou vůlí” , k terý žto ro zu m neb o vůle přebývá ve světě a svět nap lň u je. Svět se vyvíjí cílevědom ě. N ejvyšším d o b rem pro člověka je s t, aby se p řizp ů so b il n ejv y šším u R o z u m u . O sobní pocity js o u při to m n e d ů le ž ité , d o k o n ce i škodlivé, p ro to že překážejí ro z u m o v é m u řešen í lidských p ro b lém ů . C ílem sto ik ů je s t d okonalá se b ek o n tro la , n eo v liv n ěn á citovým i stavy. P rak tickým d ů sled k em to h o to u če n í bylo je d n á n í, k teré dává náplň o zn a če n í „sto ik ” v naší době. S toici věřili, že svět je st takový, jak ý m á být a že v šech n o d ěn í n a n ěm je s t u rčo v án o P ro zřeteln o stí. Č lověk n em ů že žádným zp ů so b em zm ěn it n e b o zastavit n e ú p ro sn ý b ě h událostí; m ů že jej je n o m p řijm o u t a p o d ro b it se m u. T e n to fatalistický p o h led na d ěn í přispíval k se b ek o n tro le a n ásled kem to h o byl u sto ik ů p o m ě rn ě vysoký stan d ard m ravn o sti. S to icism u s uch v aco v al p řísn o u legalistickou m ysl Ř ím an ů ; proto se to h o to u čen í
67
p řid rželo m n o h o vysokých řím ských ú ře d n ík ů , ja k o napřík lad C icero. I při své m rav n o sti n em á stoicism us žád n é společné základy s k ře sťanstvím . Stoici nep řizn áv ají člověku sv o b o d n o u vůli, n eu z n áv a jí ani sk u te č n o u ex isten ci zla. K ažd é č á ste čn é zlo je s t pro n ě částí v ětšíh o dobra. T akový vztah k věcem vylučuje ja k o u k o liv m yšlen k u n a n ápravu stávajících pořádků. Jako je d n o tliv e c každý člověk je p o v in e n je d n a t m rav n ě a p řizp ů so b it se R o z u m u , který poznává; n en í však p o v in e n snažit se zm ěn it ú děl lidí kolem sebe n eb o je jakkoli ch rán it p řed zlým. Stoici n ez n ají žád n ý oso b n í vztah k B ohu. P říro d a je d n á s každým n estra n n ě. M yšlenka jak éh o k o liv o so b n íh o v ztah u ke K o sm ic k ém u ro zu m u n eb o ke K o sm ic k ém u dění se jim zdála právě tak n esm y sln á, ja k o pro jev ovat n ák lo n n o st tře b a k zá k o n u gravitace. B ůh n em á zájem o o so b n í věci člověka, p ro to že o n sám n en í oso b n o stí. S toikovi zvěst evangelia o B ohu, který poslal svého Syna na sm rt, aby tak p řem o h l zlo h říc h u , m u sela přip ad at n ap ro sto sm ěšná. S toicism us n en í slučitelný s křesťanstvím , a to ani ve svých p řed p o k la d ec h , ani ve svých d ů sled cích , ačkoliv m rav n o st sto ik ů se v m n o h é m p o d o b á m rav n o sti křesťanů. Z m ín ím e se je š tě o dvou filosofických sm ě re ch , k te ré ovšem byly m én ě ro zšíře n é a neovlivnily obyvatelstvo řím ské říše n ato lik , ja k o ty , o n ich ž js m e d o p o su d hovořili.
Cynismus T ak é cy n ism us, vyrostl z u če n í S okrata, který učil, že člověk s m alým i požadavky m á n ad ěji žít i ta m , kde jin ý člověk hyne. C ynikové prohlásili za nejvyšší c tn o st n e m ít vůb ec žád n é požadavky. Č lověk m u sí u m ě t svá p řán í p řem o c i, aby jim i nebyl p řem á h án . C ynikové odložili v šech n y p latné n o rm y a v šech n y zvyklosti sp o lečn o sti, ve k te ré žili, a stali se vyloženým i in d ividualisty. Č asto z á m ě rn ě m luvili a je d n a li n eslu šn ě, a to je n o m p ro to , aby u k ázali, že js o u J i n í ”. N ejlepší a n ejp ro n ik av ější analysa to h o to filoso fick éh o sm ě ru je st o b sa že n a v S okratově kritice A n tisth e n a , zakladatele to h o to filo sofického sm ěru. „D íram i ve tv ém plášti vidím tvoji p ý ch u ”, n ap sal S okrates.
Skepticism us P rv n ím sk ep tik em byl P yrrho z Elis (365-295 př. K r.). Je jic h u če n í je s t ve stru čn o sti to to : N aše věd ěn í se zakládá n a z k u še n o ste c h , p ro to pro n ě n en í žá d n éh o p ev n é h o kritéria. Z k u šen o sti je d n o h o člověka js o u to tiž o dlišné od zk u šen o stí d ru h éh o . Zvyky, k te ré js o u v je d n é u d álo sti b u d o u se lišit po d le p o d m ín e k a času p ozorování. V šechny výroky a sou d y js o u
68
relativní: b ře m e n o , k te ré je pro n ě k o h o leh k é, pro d ru h é h o m ů že být těžk é. Ž ádný soud n en í platný, není-li sta n o v en pevný výchozí bod k uvažování. K dyby se skeptikové řídili podle svého u č e n í, n em o h li by u čin it žád n é p roh lášen í ani sam i o sobě, p ro to že žá d n o u p rem isu nep o v ažu jí za pevně p řijateln o u . P ro to sk ep ticism u s n e v y h n u teln ě končí v n ap ro sté m in te le k tu á ln ím rozkladu. C y nikové i skeptikové odložili všechny u zn á v an é n o rm y je d n á n í i m yšlení. První z nich odložili n o rm u m rav n o sti, d ru zí n o rm u in telek tu . K řesťanství se od o b o u liší tím , že m á P ána B oha, který je s t pro člověka nejvyšší a k o n e č n o u n o rm o u . U čí, že člověk je na B o h u n u tn ě a n ap ro sto závislý - což o m e zu je n ezávislost cy n ik ů - a že P án B ůh je s t p o čátk em všeh o m y šlení, ta k že je h o zjev en í slouží ja k o regulující fak to r k získávání zn ám o sti skrze zkušenosti.
Zhodnocení filosofických směrů T y to a další filosofické sm ěry m ohly být ve své době velice rozšířeny. N eu sp o k o jo v aly však, p ro to ž e byly příliš ab stra k tn í, n ež aby je obyčejný člověk m o h l v plnosti p o ch o p it. Je jic h přem yšlování a důkazy končily v p o c h y b n o ste c h n eb o alespoň v p rav d ě p o d o b n o stec h . Plato tu to slabost p řesn ě vystihl, když do ú st S im m iase vložil násled u jící pro h lášen í: N eboť se odvážím říci, S okrate, že ty cítíš ste jn ě ja k o já , ja k velice n e s n a d n é , ne-li n e m o ž n é je s t v to m to životě d o sá h n o u t jisto ty v ta k o vých o tá zk á ch , ja k o je s t ta to (m íní n esm rteln o st). A přece b ych m ěl za zb ab ělce k až d éh o , kdo by až do n ejza zšíc h m ezí n e z k o u m a l vše, co je o to m řeč en o , a kdo by ztratil o d v ah u je š tě před tím , n ež by o to m ze v šech stran uvažoval. M á vytrvati, d o k u d n e d o sá h n e je d n o h o ze dvou: buď objeví a n au čí se pravdě o n ic h , n e b o , bylo-li by to n e m o ž n o a p řece se n ev z d á, b u d u ho poklád at za nejlep šíh o a n ejv íce u ž ite č n é h o ze v šech lidských n ástro jů ; nechť p o to m to to je s t vo r, n a n ěm ž se b u d e plavit živ o tem - p řizn áv ám - že ne bez rizika, když n e m ů ž e v ěd ěti nic o b o h u , který by ho vedl jistě ji a m n o h e m b e z p eč n ěji (Plato: F ad eo 85). P odle svého vlastn íh o p řizn á n í filosofie nebyla ú sp ěšn á v h led án í pravdy. K řesťanství m á odpověď na S im m iasovo dilem a: „A Slovo to tělo u čin ěn o je s t a přebývalo m ezi nám i (a viděli jsm e slávu je h o ja k o ž to je d n o ro z e n é h o od O tce) plné m ilosti a pravdy” (Jan 1, 14).
69
Kapitola čtvrtá
ŽIDOVSTVÍ Ž idovství zaujím alo m ezi o sta tn ím i n áb o ž en stv ím i v řím sk é říši d ocela zvláštní m ísto. Bylo to n á ro d n í n á b o ž en stv í, vzniklo m ezi Izraelci, avšak n eo m ez o v alo se na ně. M ělo stovky p ro sely tů z jin ý c h n áro d ů . N ebylo je d in ý m n á b o ž e n stv ím , k teré zd ů razňovalo službu je d n o m u B o h u , avšak na ro zd íl od jin ý c h bylo výlučně m o n o th e istic k é , což zn a m e n alo , že je h o p říslu šn íci n e je n že nesm ěli ctít jin á b ožstva, nýbrž nesm ěli je vů b ec uznávat. Ja k o jin á n áb o ž en stv í m ělo židovství svůj ch rá m a své b o h o služby. C h rám v Je ru z alé m ě však hrál daleko d ů ležitější ú lo h u n ež k te rý koliv jin ý ch rá m kdekoliv na světě a shrom ažď oval kolem sebe daleko nej větší sp olečenství věřících. N ěk te ré filosofické sm ěry m ěly doko n ale p ro p raco v aný etický systém , m rav n o st židovství tkvěla v sam é p ovaze je h o b o h o slu žb y a byla přísně p o žad o v án a od všech je h o příslu šn ík ů . V ětšin a p o h an sk ý ch n áb o ž en stv í byla zalo ž en a na tra d ic íc h n eb o n a v n itřn íc h m y stick ý ch p ro žitcíc h , židovství bylo zalo žen o n a B ožím zjevení. O to m to zjeven í p o d ro b n ě vypráví svátá P ísm a - Z ák o n a P ro ro ci - , k te rá sam a sebe p ro h lašují za slova, k terá B ůh zvěstoval p ro střed n ic tv ím svých vy volen ý ch služebníků.
70
K d o chce stu d o v at N ový zá k o n , m usí alespoň tro c h u p o ch o p it žid o v stv í, pro to že křesťanství vyrostlo z židovství. K n ih y N o v éh o zá k o n a až n a dvě - napsali Ž idé. K řesťanské u čen í o B ohu, člověku, h řích u , sp asen í, m ilosti, m od litb ě a o m n o h a dalších p ře d m ě te c h , d ů ležitý ch pro křesťanský život, m á své k ořeny ve S tarém zákoně. D o k o n ce i n o v o z á k o n n í důkazy proti žid o v sk ém u zákonictví jso u odvozen y ze sta ro z á k o n n íc h rčení. V k n ih á ch N o v éh o zá k o n a je st m n o h o sta ro z ák o n n ích citací. K řesťané byli nejd řív e znám i ja k o „N azaretsk á se k ta” (Sk 24, 5 a 14), k te rá byla považována za ja k o u si o d n o ž hlavního p ro u d u židovství. P án Ježíš byl Ž id, zrozený v židovské rod in ě (M t 1,16), a byl o b řez án ja k o každý jin ý židovský chlapec (L 2, 21). K dyž m u bylo d van áct let, vzali ho ro d iče do Je ru z a lé m a , aby se zú častn il v elik o n o čn ích slavností (L 2, 41). B ěh em celého života se pohyboval v židovské společno sti a zachovával židovské zvyky. N ynější p ropast m ezi židovstvím a křesťanstvím n evznikla v d ů sled k u h isto ric k ý ch a teologických rozdílů na p o čátk u křesťanství, nýbrž ja k o n ásledek z a m ítn u tí P ána Je žíše Ž idy, ja k o to m svědčí Jan: „D o svého vlastního (d o m u ) přišel, ale vlastní je h o (lidé) nepřijali h o ” (Jan 1, 11).
Vznik Ž id o v stv í, k te ré zn á m e z prv n íh o sto letí, vzniklo vlastně až v exilu. Před za je tím býval Izrael i Ju d a věrný B ožím u zá k o n u je n občas. B o h o slu žb a H o sp o d in u m ěla být oficiálním v yjádřením je jic h víry, avšak bývala č asto k rát všelijak p orušen a. V dev átém století před K ristem se severní království vlivem A chabovy p o h an sk é m anželky Je zá b el, k te rá byla fén ick o u p rin c e z n o u , H o sp o d in u docela odcizilo. Byl v n ěm zav ed en kult Baalův. B oho slu žb a H o sp o d in u byla o b n o v en a je n h rd in stv ím p ro ro k a E liáše T h esb itsk é h o . P o d o b n ě to m u bylo v již n ím království v o sm ém sto letí za králů M anassese a A m o n a , kteří do je ru z a lé m sk é h o ch rám u zaváděli cizí božstva. Z a Jo ziáše byl ch rám vyčištěn a b o h o slu žb a H o sp o d in u o b n o v en a. Při rek o n stru k ci ch rá m u byly objeveny knihy Z ák o n a, který m byla vrácen a je jic h pravá a u to rita (2 Par 34, 1-33). Izrael, pokud žil v P alestin ě, byl o b k lo p en silným i a prosperujícím i pohan sk ý m i n áro d y , k te ré je j silně ovlivňovaly. V ždycky pak býval v p o k u še n í o d p a d n o u t od B oha svých o tců a sloužit b o h ů m cizím . P roroci útočili na te n d e n c e , k teré se u Izraele objevily již b ěh e m pu to v án í po poušti ( 4 M 25, 1-3) a které v n ěm přežívaly až do b ab y lónského zajetí (E z ec h 14, 1-5; J e r 7, 16-20), v ětšin o u však bez úspěchu. Z ajetí postavilo židovský lid p řed ro zh o d n u tí: buď sebe zasvětí vý h rad n ě H o sp o d in u , p rav ém u a je d in é m u B ohu, a ve v ěrn o sti je m u zachová i svou n áro d n í ex iste n ci, n eb o se n áb o žen sk y i politicky p řizp ů
71
sobí n á ro d u , do n ě h o ž byl zavlečen, a splyne s ním . Jestliže se přikloní k první altern ativ ě, b u d e m u se t daleko přísněji plnit požadavky Z ák o n a a n ějak ý m zp ů so b em o b n o v it b o h o slu ž b u , k te rá by n ah ra d ila ch rám o v é o b řad y po zn iče n í ch rá m u a rozptýlení kněžstva. C h rám byl zn ičen n av žd y , ja k se d om nívali, s se b o u však m ěli k nihy Z ákona. B ěh em b ab y ló n sk éh o zajetí - v še stém století před K riste m - se počal tv o řit nový typ žid o v sk éh o n áb o ž en stv í. P řed za je tím se obyvatelé již n í ho království klaněli i B aalovi a jin ý m božstv ů m . P o rážk a a hořký ú d ěl v zajetí n aučily ty, kteří přežili, vzhlížet o p ět je n k H o sp o d in u . S vědectví o té to zm ěn ě d u c h o v n ích v ztah ů Izraele b ě h e m zajetí vydává k n ih a D aniele. V ypráví, ja k všichni ú častn íci p o h an sk ý ch b o h o slu ž eb byli vydáni p o sm ě ch u a ja k D an ie l a je h o přátelé projevili vůli sloužit sa m ém u H o sp o d in u za k ažd o u cenu. V exilu n em o h ly být konány oběti; n a je jic h m ísto n asto u p ilo stu d iu m Z ák o n a - T óry. Za časů království je d n o tliv e c vyjadřoval svou v íru účastí n a sp o lečn ých b o h o slu ž b ác h v ch rám ě. T o vyjádření m o h lo být p ravdivé, ztíží však bylo tak živé, ja k živým se stalo stu d iu m B ožích p říkazů. Z a Joziášo v y reform y byl Z ák o n p ře d č ítá n všem u lidu (2 P ar 34, 29-30) ja k o zvláštní výraz refo rm n íh o h n u tí; v exilu rostla te n d e n c e stu d o v at Z ák o n so u k ro m ě. E zd ráš a jin í zá k o n ici, kteří vykládali Z ák o n , získali m ezi lidem ta k o v o u v ážnost ja k o kdysi k n ěží (E zd 7, 1-6). Byli vlivným i o so b n o stm i je ště i za časů P ána Ježíše. N ovým střed isk em b o h o slu ž b y se stala synagoga. V zajetí byl lid ro zp tý len do ro zlehlých oblastí a je h o stě h o v án í z m ísta n a m ísto zp ů so b ilo , že bylo n u tn o vytvořit n ějak o u fo rm u m ístn íc h sh ro m áž d ěn í. K dyž byl ch rám zn o v u p o stav en , bylo stále d ost Ž id ů , kteří n em ěli m o ž n o st zú č astn it se o b řad ů v něm . V šude ta m , kde jic h bylo d o sta te čn ý p o če t, byly zřízen y synagogy ke sp o le čn é m u stu d iu Z ák o n a. S h ro m á žd ě n í v n ic h se m o h lo k o n at, bylo-li p říto m n o alespoň deset osob. Ž idé se v n ich shrom ažď ovali k ažd éh o se d m éh o dne v týdnu. Jako in stitu c e se synagogy ukázaly tak p ev n é , že v sam ém Je ru z alé m ě b o h o slu žb y v n ic h přetrvaly i po v y b u dování ch rá m u (Sk 6, 9). V e S tarém zá k o n ě n e n í o n ic h zm ínka; n e m ů ž e však být p ochyb o to m , že byly zřizovány od zajetí až do p řích o d u P ána Ježíše; v d o b ě Ježíšově byly v P alestin ě v k až d ém m ě stě i ve v esnicích. N áb o žen sk ý život, který vznikl kolem synagog, byly v lastn ě staré n áb o ž en sk é obřady a za chovávání Z ák o n a , p řizp ů so b e n é novým p o d m ín k ám , ve k terý ch lid m u sel žít. M n o z í z Ž id ů byli p řestě h o v án i z p ale stin sk éh o p o k o jn é h o v enkova do ru šn ý ch o b c h o d n íc h a spo lečen sk ý ch c e n te r v elkom ěst. V n ich n em o h li slavit své výroční svátky se všem i o b řad y , ja k to m u byli d o p o su d zvyklí ve v esn icích , ze k terý ch přišli. V n o v ý ch p o d m ín k á ch života vznikala řada o tá ze k a p ro b lém ů , které m usely být rychle řešeny. M o cn ý m fak to rem bylo i p o h an sk é okolí, ve k te ré m byli n u ce n i žít. Z e všech tě c h to d ů v o d ů byly n u tn é zm ěn y
72
v b o h o slu ž b ě, avšak v zásadě židovství a je h o b o h o slu ž b y zů staly tytéž jak o za starých do b , ja k je p ředpisoval Z ák o n a ja k k n im volali proroci.
Theologie S třed em židovského n áb o ž en stv í byla pevná víra v je d in é h o n e sro v n a te ln ě v elikého B oha H osp o d in a. P o h an sk ý svět věřil v m n o žstv í božstev. Ž id é však žárlivě lpěli na svém vyznání, stru č n ě fo rm u lo v an é m v k n ize D e u te ro n o m iu m : „Slyš, Izraeli, H o sp o d in B ůh n áš, H o sp o d in je d e n je s t” (5 M 6, 4). V ýlučnost izraelské b o h o slu žb y je s t ja sn ě v y zn a če n a v ztah e m p o h an ů k Ž id ů m . Považovali je v ětšin o u za ath eisty , a to ne p ro to , že by popírali existen ci B o h a ja k o ta k o v éh o , nýbrž že tv rd o šíjn ě o d m ítali u zn a t jso u c n o st k te ré h o k o liv jin é h o božstva k ro m ě H osp o d in a. R a b ín ští u čitelé silně zdůrazňovali Boží otcovství. Ú v o d n í věta m o d litb y P áně „O tče n áš, k terýž jsi v n e b e síc h ...” nebyla pro Ž id y novou. U ž Izaiáš nazýval B oha O tcem : „Ty j s i z a jis té O tec náš; nebo A b ra h a m nic neví o n á s a Izra el nezná nás. Ty js i, H ospodin e, O tec náš, V yku pitel náš, to ť je s t o d věčn osti jm é n o tv é ” (Iz 63, 16).
R a b ín A k iba učil, že Izrae lité js o u B ožím i dětm i: M ilovaným i (B ožím i) js o u Izraelité, p ro to ž e nazváni b u d o u syny B ožím i; je š tě více m ilováni, p ro to že je s t jim o z n á m e n o , že js o u nazýváni syny B ožím i...” (Srovnej 5 M 14, 1). T en to o so b n í v ztah Boží k Izraeli, o b raz n ě vyjád řen ý te rm ín e m o tco v stv í, byl silně zd ů ra z ň o v á n p alestinským i učiteli. F ilo , k terý patřil k h elen istick é m u křídlu židovství, zastával více filoso ficky p o ja to u p řed stav u Boha. B ůh je věčný, n e m ě n n ý , svátý, sv o b o d n ý a dokonalý. Je vyšší n ež všecko o sta tn í bytí, s ničím n e m ů ž e být sro v n áv án , p ro to že tak ovým srovnáváním b ychom jej om ezovali a snižovali. T o to po jetí B oha stojí v p o čá tc ích sn ah y d ep e rso n ifik o v at B oha, k te rá žto sn ah a je stále živá v m o d e rn ím židovství. B ůh se ta k stává sk u te čn ý m , avšak n eu rč itý m a stínovým by tím , o je h o ž ch a ra k te ru a je d n á n í n e m ů ž e m e vyslovit žád ný k o n ečn ý soud. Z d á se, že právě ta to n e jisto ta o B o h u , která vyrostla ze snahy B oha n e u m e n šit a n e o m e z it, je st d ů v o d em n e u rč ité h o výroku: „B oha nikdy n ik d o nev id ěl...” (Jan 1, 18). K řesťanství p řevyšuje židovství, když hovoří o B ohu ja k o o to m , který je n e je n je d in ý m sk u te č ným B o h em , ale ta k é B o h em o so b n ím a pozn ateln ý m . Č lověk je podle židovské th e o lo g ie B ožím stv o ře n ím , o b d aře n ý m sc h o p n o stí volby m ezi d o b rem a zlem , m ezi p o slu šn o stí a n ep o slu šn o stí
73
zjev e n éh o B ožího zákona. N a té to volbě záleží, zda zvolil život či sm rt (5 M 30, 11-20). H lavním sm yslem a cílem lidského živo ta je s t za ch o v á vání B ožích přik ázán í a všech o b řad ů , k teré jso u před ep sán y , zvláště ob řízk y , svěcení se d m éh o dne a různých výro čn ích svátků, a zú č astň o v án í se b o h o slu žeb v synagoze. Z ák o n sh rn u je všechny lidské p o v in n o sti a u rču je v ztah člověka k B ohu. H řích e m byl pro Ž ida před ev ším špatný vztah k zjev e n ém u B o žím u zák o n u . K aždé p řesto u p e n í B ožího p řík azu , ať ta k tě ž k é h o , ja k o je st „ n e za b ije š”, n e b o le h k éh o , ja k o byl zákaz vzít ptáka, který by seděl v h n íz d ě n a v ejcích n eb o na m ladých (5 M 22, 6 -7 ), bylo p o v ažováno za h řích . T en to v ztah Ž id ů se v N ovém zá k o n ě odráží v epištole Jak u b o v ě: „N ebo kdo by koli celého Z ák o n a ostříh al, p řesto u p il by pak je d in é , všechn ěm i je s t v in e n ” (2, 10). Ž idovství nečin ilo rozdílu m ezi m rav n ím i a o b řad n ím i zákony, p ro to ž e obojí byly n e ro z lu č n ě spojeny s živ o tem člo v ě ka. T re ste m za hřích bylo vyloučení ze společenství vyvolen éh o lid u , k teré p o stih lo k až d éh o p ře stu p n ík a Z ák o n a (3 M 17, 14). V p řed e x iln í do b ě byly o d m ě n a a tre st spojovány s o su d e m celého n áro d a. N áro d prospíval, je stliže byl poslušný B ožích přík azů a klaněl se je n je m u . Je stliž e se klaněl m odlám a n e b o jin a k p řestu p o v al Z ák o n , u p ad al do p olitických i hosp o d ářsk ý ch nesn ází. H řích tak byl m ě ře n i so u zen více společensky n ež individuálně. I v té do b ě existo v alo oso b n í v ěd o m í h říc h u , ja k n az n ač u je Ž alm p adesátý první, přece však n á ro d n í a sp o lečen sk é důsledky h řích u je d n o tliv c e byly v židovstv u daleko více pociťovány n ež třeb a v m o d e rn ím p ro testan tism u . V y k o řen ěn í n áro d a v době zajetí způso b ilo , že o d m ě n a a tre st přestaly být v souvislosti s p ro sp ěc h em či s ú p ad k e m celého n áro d a. Sam o zajetí bylo po v ažováno za Boží k ázeň , k te ro u n áro d m u se l trp ě t do té d oby, n ež B ůh u zn á , že je st způsobilý k n áv ratu do své zem ě. A však v m e zid o b í m u sely g en e race , k te ré se rodily a um íraly, ro zh o d o v a t o živ o tě a sm rti sam y za sebe. To byl p ro b lém , s n ím ž zápasil E zechiel. N ě k te ří fatalisté m u říkali: „O tcové jed li h ro z e n trpký a zu b o v é synů trn o u .” E ze ch ie l odp o v íd al, že v ztah člověka k B ohu n en í určo v án hřích y či v ěrn o stí j e ho p řed k ů , nýbrž hříchy či věrn o stí je j sam ého: „Ž iv js e m já , p r a v í P a n o vn ík H o spodin , že n ebu dete m o ci více u žíva ti p ř ís lo v í to h oto v Izraeli. A j, všecky du še m ě js o u , j a k o ž du še otcova, ta k i du še syn ova m ě js o u . D uše, k te rá ž hřeší, ta u m ře”
(E zech . 18, 2-4). T o to z d ů ra z n ě n í oso b n í zo d p o v ěd n o sti je v sou lad u s p o sto jem židovství, ja k o n ěm čtem e v N o v ém zákoně. B ohatý m ladý zák o n ík se h lu b o ce zam ěstn áv al svým v lastním v ztah e m k B ohu, přesto že m yslel, že zach o v áv á v še ch n a přik ázán í m rav n íh o zá k o n a (M t 19, 16-22). S polečná
74
zo d p o v ě d n o st byla p ře n e se n a z lidu obývajícího zem i n a lid B o h em vyvo lený, p řičem ž d ů sled k em to h o to vyvolení se projevoval sp o lečn o u soli d arito u k Z ákonu. A plikace th eo lo g ie o d m ě n y a tre stu do života je d n o tliv c e o tv írá o tázk u n esm rteln o sti a v ěč n éh o života. Starý zák o n o to m té m ě ř n em luví. Ják o b i D av id se zm iň u jí o Šeolu (K raličtí: hrob) ja k o o p o n u rém a te m n é m království sm rtí, v n ěm ž b u d o u p řip o jen i ke svým d ě te m , k teré p řed časn ě zem řely (1 M 3 7,35; 2 Sam 12,23). N ikde v raných k n ih á ch n en í zm ín k y o vzk říšen í těla. Ježíš však vykládá Boží proh lášen í M ojžíšovi „Já jse m B ůh A b ra h am ů v , B ůh Izákův a B ůh Já k o b ů v ” (2 M 3, 6) tak , že B ůh n en í B o h em m rtvých, nýbrž živých (M t 22,32). N ázn ak y o vzkříšení se objevují nejd řív e v básnických k n ih á ch a p ozději u proro k ů . Š estnáctý žalm , p řip i sovaný D avidovi, říká: „N ebo nenecháš du še m é v p ek le, a n iž d o p u stíš svá tém u svém u vid ěti poru šen í. Z n á m o u u čin íš m i cestu živ o ta ; sy to st hojného veselí j e s t p ře d obličejem tvým a d o k o n a lé u těšen i pro p ra vic i tvé a ž na v ě k y ”
(Ž 16, 10-11). Izaiáš p řed p o v íd á b u d o u cí Boží soud a spasení Izraele a praví: „O bživouť m rtví tvoji, těla m rtvá m á vstan ou . Prociťte a p rozpěvu jte, o b yva telé prachu. N ebo rosa tvá ja k o rosa na bylinách, a le b ezbožn é k zem i s p o r á ž íš ”
(Iz 26, 19).
T ak é v knize D an iele se objevují předpovědi vzkříšení: „Tuť m n o zí z těch, k te říž sp í v p ra ch u zem ě, p ro cítí, je d n i k živo tu věčném u, d ru zí p a k ku p o h a n ě n í a ku p o tu p ě věč n é ” (D a n 12, 2).
M ů že se zdát div n é, že ve S tarém zák o n ě je ta k m álo zm ín ek o v ěčn ém životě a o vzkříšení, vždyť p řece víra Ž id ů byla částí B ožího zjevení lidem . T o to zjev ení však v sobě zahrnovalo výchovný p ro ces, který byl ú zce spjat s vývojem Izraele v je h o zem i. N a je h o je d n á n í v to m to životě záviselo, nak o lik svou zem i vlastnil. Boží o d m ě n a Izraelovi se o m ezo v ala je n na te n to život; sp olečná o d m ě n a a společný tre st by ztíží m o h l být p řen e sen do o n o h o jin é h o světa, v n ě m ž ro zh o d u jícím fak to rem je st in d iv id u áln í u rčen í. Z ák o n zd ů razň o v al k olektivní spasení žid ovsk éh o n áro d a zde v to m to životě, a ne spasení je d n o tliv c e po sm rti. A po k ry fická a apokalyptická lite ra tu ra je s t v to m to daleko určitější. M o u d ro st Š alo m o u n o v a, k te ro u sepsal n ez n ám ý a u to r p rav d ě p o d o b n ě v A lex an d rii v polovině d ru h é h o století před K riste m , říká: „D uše sp ra vedlivých jso u v ru k o u B ožích a žád n é tráp e n í se jic h n ed o tk n e... Jso u
75
sice n a m alý čas tre stá n i, o b d rží však veliké p o ž e h n á n í, p o n ěv ad ž B ůh je zkouší a shledává, že jso u h odni je h o ” (M . Š. 3, 1 a 5). M yšlenka vzk říšen í je s t ja sn ě v yjádřena v d ru h é knize M akabejských . Ve d v an ácté kapitole se vypráví, že Ju d a M akabejský překv ap u jícím ú to k e m n a vojska id u m e jsk é h o vládce G orgia dostal do své m oci těla svých b o jo v n ík ů , k teří padli v p řed c h áze jíc ím boji s Id u m ejci. K dyž byla těla sn á šen a k p o h řb u , pod p láštěm je d n o h o z n ic h byly nalezen y věci zasv ěcen é m odlám . K o d čin ěn í h řích ů padlých u čin il Ju d a to to : „A k d y ž u čin ili sbírku ve vojsku a se sb íra li dva tisíce stříbrných drachen, p o s la l j e do Jeru zalém a, a b y b yly o b ěto vá n y v oběť za hřích; u čin il v tom velice d o b ře a čestně, byv p a m ě tliv na je jic h vzkříšení. N eboť je s tliž e by nedoufal, že ti, k te říž p o b iti byli, o p ět vzkříšen i budou, byly by m o d litb y za m rtvé zb ytečn é a m a rn é ”
(2 M ak 12, 43-44). Seol byl považován za m ísto p ře d c h o d n é h o p o b y tu m rtv ý ch p řed v zk říšen ím a p řed k o n e č n o u o d m ě n o u či trestem . V e d ru h é knize M ak ab ejsk é (6, 23) u če d n ík E leazar m luví o to m , že jd e do H ád u . P ro to že však je spravedlivý, je h o ú d ělem b u d e vzkříšení a v H ád u zů stan e je n p řec h o d n ě. V apo k ryfické lite ra tu ře se hovoří o dni p o sled n íh o so u d u , v n ěm ž b u d o u h říšn í posláni do z a slo u ž en é h o za h y n u tí a spravedliví o sp ra v ed ln ěn i. S pravedliví, „když b u d o u m aličko p o tráp en i... o b d rží velikou o d m ě n u ” (M . Š. 3, 5), z a tím co h říšn í n em ají ve dni so u d u žád n é n ad ěje ani p o tě šen í (3, 18). V d ru h é k nize E zd rášo v ě a v k nize E n o ch o v ě je st m n o h o z m ín ek o b u d o u c ím dni zkázy, i když tyto zm ín k y n ejso u vždy souvislé. V o b d o b í m ezi S tarým a N ovým z á k o n e m bylo zvlášť silné o ček áv án í M esiáše ja k o p o litick éh o vysvoboditele Izraele. V ý zn ačn o u m esian istick o u ap o k alypsou je s t d ru h á k n ih a E zdrášova. T ato k n ih a je s t n ěk d y p o v ažo v án a za dílo n ěk o lik a a u to rů , k te ří psali m ezi ro k em 100-270 po K ristu . A n i v to m to p o zd n ím d atu n e m u se la být ovlivněn a křesťansvím ; je s t výrazn ě židovská, n en í v ní ani zm ínky o K ristu . N ěk te ré stopy d o k az u jí, že byla p řelo ž en a z h e b re jsk é h o originálu. Je st v ní p řed p o v ě d ě n o , že vládu Ř ím a vystřídá Boží království, že M esiáš b u d e spravovat zem i svým zák o n em . Jak m ile do k o n čí svou ú lo h u , zem ře a p o to m přijde soud. Š alo m ounovy žalm y, sepsané v prvním století před K riste m , p opisují p řích o d sp ravedlivého izraelsk éh o v ládce, k terý b u d e b ez h říc h u a který ovládne i p o h an y (Ž. Š. 17). V žá d n é z tě c h to knih n en í M esiáš popisován ja k o te n , k terý by pro spasení člověka trpěl, který by lidi vykoupil svou v lastní o bětí.
76
Chrám P ů v odní Š alo m o u n ů v chrám byl zn iče n roku 586 před K riste m , když N a b u c h o d o n o z o ro v a vojska dobyla a spálila Je ru z alé m . D ru h ý chrám začali stavět navrátilci z B abylóna kolem ro k u 537 př. K r. a po m n o h a o d k lad ech je j dokončili roku 516 př. K r. (E zd r 6, 13-15). Z h isto rie to h o to d ru h é h o ch rá m u nev ím e m n o h o . R o k u 168 př. K r. jej vyloupil a znesv ětil A n tio c h u s E pifanes; dal v n ěm postavit o ltář oly p sk ém u D iovi a na n ěm o b ěto v at svini. O tři léta po zd ěji ch rám opravil a vyčistil Ju d a M akabejský. K dyž roku 63 př. K r. P o m p eiu s dobyl J e ru zalém , v ch rá m ě byly stále ko n án y b o hoslužby a o b ěti H o sp o d in u . R o k u 54 př. K r. C rassus vyloupil chrám ový poklad. R o k u 37 př. K r. H ero d es V eliký m ocí obsadil Je ru z alé m . N ěk te ré ch rám o v é budovy byly p řito m spáleny, avšak hlavní bu d o v a nebyla příliš poškozena. V o sm n á c té m roce své vlády (ro k u 20-19 př. K r.) počal H ero d es ch rám přestav o v at. N ejdříve dal připravit v še ch e n p o třeb n ý m ateriál. B o u rán í a přestav b a se dály ta k , aby ch rám o v é b o h o slu žb y byly co n e jm é n ě rušeny. V šec h n u práci konali kněží. Svatyně byla h o to v a za půl d ru h é h o ro k u , avšak o k olní budovy a sloupoví byly d o k o n če n y až ro k u 62 n eb o 64 po K r. K dyž Ježíšovi odpůrci řekli, že „čtyřiceti a šest let dělán je st ch rá m te n to ” (Jan 2, 20), m ínili tím , že práce na n ěm stále pokračovaly.
K a m e o v ý p o rtr ét A n t i o c h i a Ep ifa na, vygra víro va ný d o o n y x u , z ř e jm ě z m i n c e a n e b o m e d a i l ó n u j e h o o b d o b í.
77
C h rá m byl vystavěn z bíléh o m ra m o ru , větší část byla p o k ry ta zlatém , k teré se ve slunci třpytilo a činilo tak celý ob jek t oslnivě lesklým . C h rám o v ý d v ů r byl pravoúhlý a m ěřil od v ý ch o d u k zá pad u kolem 195 m a od severu k jih u přes 200 m. U v n itř h rad eb v nádvoří byla řad a k o m ů rek a n a již n í stran ě dvojité sloupořadí. V ýchodní část dvora byla zn ám a ja k o síň Š alom ounova (Jan 10, 23); Sk 3, 11; 5, 12), p ro to že prý to byl p o zů statek ze Š alo m o u n o v a ch rám u . P odél zdí a m ezi slo u p o v ím byly m ístn o sti pro ch rám o v é úředníky. V nější d v ůr byl nazýván dvorem p ohanů. N ik o m u se n eb rá n ilo ve v stu p u do n ě h o , n ěkdy d o k o n ce sloužil ja k o tržiště. V lastní ch rá m byl na sev ern í stran ě a p o n ěk u d výše. Sestával z v n itřn íh o dvora a z ch rám o v ý ch m ístn o stí. N a východní stran ě byla síň žen, na záp ad n í síň Izraele, kam ženy n em ěly přístup. U p ro stře d síně Izraele byla síň kněží a u p ro stře d té vlastní chrám ový prostor. V n itřn í síně byly položeny vždy výše n ež vnější. M ezi síní p o h a n ů a síní žen bylo k a m e n n é zábradlí s n áp isem varujícím všech n y p o h an y , že dále jít n e sm í, n e b o b u d o u p o trestán i sm rtí. D o c h rá m o v éh o p ro sto ru vedlo d evět b ran , čtyři ze severu a čtyři z jih u . P o sled n í, v ed o u cí z v ý ch o d u , je s t snad ta, k te ro u nazývali „ k rá sn o u ”, o níž se m luví v k n ize S kutků.
M o d e l H e r o d e s o v a c h r á m u a j e h o okolí o d Dr. Schicka.
78
V lastní ch rám o v ý p ro sto r byl je š tě výše n ež vnitřn í síň a v cházelo se do něh o po schodišti ze dvanácti schodů. Byl ro zd ělen ste jn ě ja k o kdysi Š alo m o u n ů v chrám . Z v ýchodní strany byla „svatyně”, d lo u h á asi 20 m; za ní byla „svatyně svátých” , p o lovičního ro zm ěru . V e svatyni byl po severní stran ě u m ístěn stůl pro „chleby p ře d lo ž e n í”, proti n ěm u sed m iram e n n ý svícen a m ezi nim i oltář, na n ěm ž se pálilo kadidlo. Sem sm ěli v ch ázet p o u ze kněží. S vatyně svátých byla úp ln ě prázdná. K dysi ta m b ý vala tru h la sm louvy, avšak ta byla z tra c e n a při zkáze Š alo m o u n o v a c h rá m u. D o svatyně svátých sm ěl vsto u p it je n nejvyšší k n ěz, a to je n je d n o u v ro ce v „D en sm íře n í” , aby tu obětoval krev za h řích y všeho lidu izrael ského. Svatyni svátých odděloval od svatyně těžký dvojitý závěs. Z vnější stran y byly kolem celého sv ato stán k u zb u d o v án y tři p o sch o d í m alých k o m ů rek , do k terý ch se v cházelo ze scho d iště. V tě c h to k o m ů rk ác h bydlili kněží, n ěk teré z nich byly používány ja k o skladiště. N a n ek ry tém nádvoří - vých o d n ě od svatyně - byl veliký, asi tři m e try vysoký oltář, na n ěm ž byly p řinášeny k ažd o d en n í záp aln é o b ěti. O h eň na něm n esm ěl p řesta t h o řet ani na chvíli. N ap ro ti oltáři k severní stran ě bylo m ísto , kde se zabíjela a připravovala o b ětn í zvířata. K ro m ě kněží sem sm ěl v sto u p it je n te n , kdo o b ětn í zvíře přivedl, aby n a n ě p řed je h o z ab itím položil ruce. Ř ím a n é Ž id ů m dovolovali, aby si vydržovali vlastní policii k u d ržo v án í p o řád k u u v n itř ch rám u . V elitel té to policie byl nazýván „strateg o s” , čili „chrám ový ú ře d n ík ” (Sk 4, 1; 5, 24-25). Je žíš byl p rav d ě p o d o b n ě zajat o d d ílem té to policie a nikoliv řím ským i vojáky. C h rám o v á policie hlídala ta k é Ježíše K rista. S tráže n eu stále bděly nad tím , aby žádný nepovolaný nevsto u p il do za k áz an é h o pro sto ru . V noci byly v šech n y brány zavřeny, avšak i te h d y u n ich bděly stráže, aby n ik d o nevnikl d o v n itř násilím . C h rám byl střed isk em židovské bohoslužby. Je žíš ia později je h o učed n íci kázávali na je h o nádvořích. Č te m e , že je š tě v r o fe 56 po Kr. byli v je ru z a lé m sk é m sbo ru lidé, kteří v c h rá m ě činili o b řa d n é sliby (Sk 21, 23-26) a kteří přísně zachovávali všechny židovské zákony. S pojení křesťanů s ch rá m em sláblo te p rv e te h d y , když sílily sbory z p o h an ů .
Synagoga Ja k jsm e se již zm ín ili, při vytváření židovstva a pro je h o zach o v án í hrály v ý zn ačn o u roli synagogy. Ty byly zakládány v každém m ě stě im p é ria, v n ěm ž žili Ž idé. V Je ru z a lé m ě zase zakládaly synagogy sk u p in y Ž id ů , přicházející z různ ý ch m íst diaspory. V G alileji, k terá za časů M ak ab ej ských byla p o h an sk á, bylo v do b ě Je žíšo v ě m nožství synagog (1 M ak 5, 21-23). Synagoga byla i společen sk ý m střed isk em , v n ěm ž se židovské
79
obyvatelstvo střetávalo i b ě h e m tý d n e. T am byli Ž idé vyučováni Z á k o n u a je jic h děti víře svých otců. S h ro m á žd ě n í v synagoze jim všem n ah razo v alo ch rá m o v o u b o h o slu ž b u , k te rá jim pro vzd álen o st n eb o pro ch u d o b u nebyla d o sažitelná. S tu d iu m Z ák o n a v synagoze nahrazo v alo o b řad n é ch rám o v é o b ě ti, u čitel zastu p o v al kněze a sp olečná víra Izraele byla apli kována do života jed n o tliv c ů . K ažd á synagoga m ěla svého v e d o u c íh o „knížete školy” (M r 5 ,2 2 ), který byl zpravidla volen z řad starších. T e n vedl b o h o slu ž b y , řídil ro zh o v o ry , ro zh o d o v al spory (L 13, 14) a sh ro m áž d ěn ý m p o slu c h ač ů m před stav o v al náv štěv n ík y (Sk 13, 15). V edle něh o byl správce synagogy „h a zz an ” , který spravoval m a jetek školy, m ěl zo d p o v ě d n o st za b u d o v u a za vše, co v ní bylo. Je h o p o v in n o stí bylo také o zn a m o v a t lidem v p átek v ečer začátek sa b atu a p o to m je h o konec. S taral se o svitky P ísm a a o je jic h b ezp ečn é u lo ž en í po b o h o slu ž b ác h (L 4, 20). Bylo-li tře b a , zastup o v al v ed o u c íh o synagogy. V ětšin a synagog byla p o stav en a z kam en e. V každé byla zvláštní sk říň k a, do k teré se ukládaly svitky P ísm a, p ó d iu m s k az ateln o u , ze které byl p řed č ítán příslušný oddíl P ísm a, lam py k osvětlení a lavice pro ú č a st níky sh ro m áž d ěn í. T o to vybavení se věky vů b ec n em ěn ilo , zů stalo stejn é až do n ašich dnů. Při b o h o slu ž b ác h v synagoze nejd řív e odříkali všichni ú častn íci sp o lečně židovské vyznání víry čili „S h em a” : „Slyš, Izraeli, H o sp o d in , Bůh n áš, H o sp o d in je d e n je st. P ro to ž m ilovati b u d eš H o sp o d in a B oha svého z ce lé h o srdce svého a ze vší d uše své a ze vší síly sv é” (5 M 6, 4 -5 ), dále chvály B oha, nazývané „b e rak o t”. Ty začínaly slovem „blah o slav en ý ” , n eb o „p o ž eh n a n ý ”. N ásledovala o b řa d n á m o d litb a a po ní byla d án a p ří ležito st k tic h ý m o so b n ím m o d litb ám ú ča stn ík ů . Č ten í P ísm a začínalo čten ím o d d ílu ze Z ák o n a , který byl n a te n d en určen . B ě h em času byl celý P e n ta te u c h ro zd ělen na sto p adesát čtyři oddíly, k te ré byly p o stu p n ě čteny. P alestin ští Ž idé jej přečetli celý za tři roky, baby ló n ští za je d in ý rok. V yprávění o Ježíši v synagoze d o sv ě d ču je , že byly čteny i knihy p ro ro ck é (L 4, 16 a n). Ježíš snad te h d y sám te n to te x t zvolil. Po čten í P ísm a n ásle dovalo k ázán í, k teré zpravidla bylo výkladem čte n é h o oddílu. Ježíšo v o kázání v synagoze v N a z a re tě zapadlo do n o rm áln íh o p o řád k u b o h o slu žeb . S h ro m á žd ě n í bylo u k o n č e n o p o ž e h n á n ím , p ro n ese n ý m zpravidla k n ě zem . N ebyl-li žádný kněz p říto m e n , n ěk terý z ú ča stn ík ů se po m o d lil a p o ž e h n á n í nebylo vysloveno. Je n e sp o rn é , že pořád ek b o h o slu ž eb v synagogách ovlivnil p ořádek křesťanských sh ro m ážd ěn í. Je žíš i je h o u če d n íc i se p ravid eln ě a aktivně zú častň o v ali b o h o slu ž eb v synagogách. K dyž po zd ěji Pavel při svých m isijn íc h ce stá ch přijel do k teréh o k o liv m ě sta , kázal nejd řív e v m ístn í synagoze. Svou m isii zpravidla zahajoval d isk u sem i se Ž idy a s proselyty, k te ří se p o to m kolem n ě h o shro m ážd ili (Sk 13, 5 a 15-43; 14, 1; 16, 1-3;
80
a 10 a 17; 18, 4; 18, 8). K řesťané na n ě k te rý c h m ístec h se shromažďovali v synagogách ke svým s h ro m áž d ěn ím . N az n ač u je to například Ja k u b (2, 1-2). N a k o n e c se však církev se synagogou rozešla, p rotože Židé tv rd o šíjně odm ítali evangelium Ježíše Krista. D n es je křesťanská církev a syna goga od sebe velice daleko, někdy d o k o n c e proti sobě. Přece však zůstává stálá p o d o b n o st m ezi boho slu ž b am i v synagoze a křesťanskými sh r o m á ž d ěn ím i, a to předev ším pro vysoké m ísto, které je v o b o u dáváno P ísm u, a pro způsob kázání.
Svátky Židovský rok sestával z dvanácti lu nárních m ě síc ů a z je d n o h o m ěsíce vlož ené h o, který se do kalend áře vkládal kdykoliv bylo zapotřebí vyrovnat m ě síč n í rok s ro k e m slun ečn ím . O bčanský rok začínal s e d m ý m m ě síc e m , který přibližně odpov ídá n a š e m u říjnu. N á b o ž e n sk ý rok býval zahájen prvním m ě síc e m , v n ě m ž se slavily svátky přesnic, to je st velikonoc, které byly prvním i velikými židovskými svátky. M ěsíce za sebou následovaly takto:
N ísan
M ěsíc: (duben)
Ijjar Síván
(květen) (červen)
Tam m úz Ab Elúl Tišri
(červenec) (srpen) (záři) (říjen)
M archešvan Kislév
(listopad) (prosinec)
T éb é t Šebat A d ar
(leden) (únor) (březen)
Zvláštní dny: 14. - přesnice 15. - nekv a še né chleby 21. - k o n ec velikonoc 6. - svátky letnic, se d m tý d n ů £o přesnicích (výročí předání zá k o n a na hoTe Sinai)
1. - 2. - svátek tru b „R osh H a sh a n a h ’ počátek o b ča n sk é h o roku 10. - veliký d e n sm íření 15. - 21. - svátky stánků 25. - svátky světla, zasvěcení „H anukkah”
14. - svátky purim 81
H lavních svátků bylo sedm a následovaly za sebou ta k to : p řesn ice, svátky n ek v ašen ý ch ch leb ů , nový rok a den sm íře n í, svátky stá n k ů , svátky zasv ěcen í a svátek purim . P ět p rv n ích bylo přik ázán o M ojžíšovským z á k o n em , p o slední dva vznikly po exilu.
Přesnice Svátek p řesnic byl nej dů ležitější ze všech o sta tn íc h svátků. Jeh o význam byl histo rick ý i náboženský. P řip o m ín al vyvedení Izraele z E gypta a v y sv o b o zení lidu spasitelným B ožím zásahem . Ž idé ja sn ě rozlišovali m ezi „egyptským i p ře sn ic e m i” a „trvalým i p ře sn ic e m i”. První z n ich slavili d esáté h o N ísanu. Při n ic h byly m azány veřeje dveří krví b erá n k a, je h o ž m aso bylo o b řad n ě a ve sp ěch u sn ěd en o . T rvalé p řesn ic e byly slaveny sedm d n í, b ěh e m n ic h ž se je d l nek v ašen ý chléb. O ba svátky byly úzce spjaty a tvořily je d n o sváteční období. Svátky přesn ic m ěly být slaveny k ažd éh o ro k u , avšak Starý zák o n se z m iň u je je n o n ěk o lik a je jic h slavení b ěh e m celého o b d o b í, o n ěm ž hovoří (2 P ar 8, 13; 30, 15; 2 K rál 23, 21; E z d r 6, 19). B ezpochyby byly slaveny v ícem én ě prav id eln ě, i když byla o b d o b í, kdy na ně Ž id é za p o m ín ali, a to v d o b ě n á b o ž e n sk é h o ú padku. Z dá se, že na p o čá tk u n o v o zák o n n í doby byly slaveny p ravidelně; č te m e , že J o s e f s M arií šli do Je ru z alé m a k sv átk ů m , ja k bylo je jic h o b y čejem (L 2, 41). Ježíš je tak é b ě h e m svého p o ze m sk é h o života zachovával. O tě c h to svátcích každý Ž id m u ž sk éh o pohlaví, který neb y d lel dále než asi 25 km od Je ru z a lé m a a byl zdráv, m usel přijít do ch rá m u - nebyli-li o v šem kulticky nečistý. Slavnosti se zú častňovaly i žen y , nebyly však k to m u vázány p ovinností. D o Je ru z alé m a přicházeli v te n čas p o u tn íci z celé P alestiny i z jin ý c h p rovincií, aby přinesli v c h rá m ě o běti. Jo se p h u s tv rd í, že o svátcích p řesn ic bývalo v Je ru z a lé m ě až tři m iliony lidí (Válka židovská). N a noc m n o z í z n ic h o d cházeli ven z m ě sta , p ro to že by v J e ru zalém ě n ed o stali nocleh. B ěh em svátků n ek v ašen ý ch ch leb ů byli v ch rá m ě každý den o b ěto v án i dva volci, je d e n skopec a sedm ro čn íc h b erán k ů . V oběť za h řích byl o b ěto v án kozel (4 M 28, 19-25).
Letnice - svátek prvotin D e n p rv o tin byl slaven v m ěsíci Síván, sedm tý d n ů po sv átcích přesnic. Ř eck y se te n to svátek nazýval „P e n te k o ste ”, což značí „p a d esát” - to tiž d n ů m ezi o b ěm a svátky. P odle židovské trad ice spadalo do tě c h to dnů také výročí vydání Z á k o n a n a ho ře Sinai. Z v láštností to h o to svátku byla
82
oběť dvou chlebů , u peč en ý c h z nové, právě sklizené úrody. T e n to svátek se stal pro křesťanskou církev velice důležitým , p rotože v n ě m byl na učed n ík y P ána Ježíše vylit D u c h svátý, když v Je ru z a lé m ě očekávali podle příkazu Páně na „m oc z výsosti”. D á se říci, že to byl d en zro zen í církve.
Den trub - Nový rok (Rosh Hashanah) O bčanský rok začíná pro Židy prvního dne m ěsíce Tišri. T e n d en kněží v ch rá m ě troubili n a tru m p e ty a polnice od rána do večera. N a N ový rok nepřich ázelo do Je ru z a lé m a m n o h o p o u tn ík ů , Ž idé jej slavili raději ve svých synagogách. N e h e m iá š vypráví, že navrátilci z exilu oslavovali ten d en v eře jným č te n ím Z á k o n a a společným i hody ( N e h 8, 2-13).
Den smíření (Kippur) T e n to d e n byl spíše p o stn ím d n e m n ež svátkem. V N o v é m zákoně se o n ě m hovoří ja k o o dni půstu (Sk 27, 9). T e n d e n nejvyšší kněz předkládal k ro m ě obvyklých obětí výroční oběť očištění. Odložil své slavnostní ro u c h o a oblékl se do je d n o d u c h é h o pláště z bílého lnu a do svatyně svátých vnesl kadidelnici se žhavým uhlím a n á d o b u s krví volka, který byl zabit v oběť za hřích. K dy ž dým z kadidelnice vytvořil ja k o b y závoj m ezi k n ě z e m a m ís te m , kde kdysi stávala truh la úm luvy se slitovnicí, pokropil kn ěz to m ísto krví oběti. P o k ro p e n byl i oltář ve svatyni a veliký oltář před svatyní. P o to m přivedli před nejvyššího k něz e živého kozla. K n ě z na něj vkládal ruce a p řito m vyznával hřích všeho lidu. K ozel byl vyhnán do p o uště n a z n a m e n í to h o , že tak byly vzdáleny všechny hříchy od Izraele (3 M 16, 2-32; 4 M 29, 7-11). Po tě c h to o b řa d e c h svlékl nejvyšší kněz lněné ro u c h o , vykoupal se, oblékl své n á d h e r n é obřadní ro u c h o a p o to m obětoval obvyklou k a ž d o d en ní oběť. Epištola Ž id ů m vztahuje něk teré obřady a symboly D n e sm íření na Ježíše K rista, je h o ž funkce ja k o nejvyššího kněze je obrazně před p o v ě d ě n a obřady ve S tarém zákoně. V n o v o d o b é m židovstvu je st D e n sm íření a N ový rok spojen v D e n pokání. Z b o žn í Ž idé v n ě m zpytují svá svědom í a prosí o o dpu ště n í hřích ů , jic h ž se dopustili b ě h e m uplynulého roku, aby do n o v éh o roku mohli vstoupit s o čiště ným svědom ím .
83
Svátky stánků P ět d n ů po dni sm ířen í nastaly svátky stá n k ů (3 M 23, 34; 5 M 16, 13), k teré trvaly od p a tn á c té h o do d v ac átéh o d ru h é h o d n e m ěsíce. P řip o m ín aly p u to v án í Izraele p o u ští a zá ro v eň byly p o d ěk o v á n ím za sk o n č e n é žně. V tě c h to d n ec h bydleli Ž id é ve stá n íc h , k teré si zho to v ili z rato lestí stro m ů , což jim m ělo p řip o m ín a t dočasn ý p o b y t je jic h p rao tc ů n a p oušti. V c h rá m ě bylo p řin áše n o m n o h o obětí. N a záv ěr svátk ů se ta m konalo veliké sh ro m ážd ěn í. Ja n m luví o „p o sled n ím velikém d n u to h o sv á tk u ” (Jan 7, 37), který žto d e n byl zá v ěrem círk ev n íh o roku. Je d n ím z o b řad ů , k teré v p o zdější do b ě byly to h o d n e k o n án y , bylo vylévání vody ze zlatých d žb á n ů n a oltář, zpívání H aleluja (Ž 113, 1-8), z a ž e h n u tí čty ř velkých svícnů n a nádvoří ž e n a zpívání dalších v y braných žalm ů. Byly to velice rad o stn é a o b líb en é svátky. Z p o ex iln í doby p o cházejí dva další svátky, svátek světel a sv átek purim .
Svátek světel Svátky světel, neboli zasv ěcen í byly slaveny osm dní - p o č ín a je d v acá tý m p átý m d n em m ě síc e K islév. V N o v ém z á k o n ě js o u o to m zm ín k y v Jan o v ě evangeliu (Ja n 10, 22). Byly u sta n o v en y ro k u 164 př. K r., když Ju d a M ak abejský očistil ch rá m , z n e sv ě cen ý dříve A n tio c h e m E p ifan e m , a o b n o v il bohoslu žb y H o sp o d in u . V tě c h d n ec h byl každý židovský d ů m ja sn ě o sv ětlen a v k ažd é ro d in ě byl d ětem p ře d č ítá n p říb ěh M a k ab e j ských.
Svátky purim Sváky p u rim čili losů byly slaveny č trn á c té h o a p a tn á c té h o d n e m ěsíce A dar. V eč er třin á c té h o byla v sy nagogách p ře d č ítá n a celá k n ih a E ster. Byl to svátek n á ro d n í, nikoli n áb o ž en sk ý , jakýsi „den o sv o b o z e n í”. V N o v ém z á k o n ě n en í o n ě m zm ín k a, leč by se k n ě m u v ztah o v al o d d íl z Jan o v a evangelia 5, 1. E x isto v alo je š tě několik dalších svátků, nebyly však příliš d ů le žité a v N o v ém zá k o n ě se o n ic h nehovoří.
84
Systém vzdělání Pro Židy v diaspoře bylo vzdělání n es m írn ě důležité, neboť sam a je jich existence závisela na u d rže n í je jic h n á ro d n íh o povědom í. V ykořeněni z vlastní z e m ě , bez jakékoliv vojenské ochrany, m ohli u drže t toto své náro d n í pov ěd o m í j e n tehd y, když si uvědom ili, že js o u lidem oddělen ý m , lidem s vlastní kultu ro u a d u c h o v n ím životem . T akové u v ě d o m ě n í u Ž idů m ů ž e m e sledovat zpět až do doby proroka E zdráše, kdy k t o m u cíli byl veřejně čten a vykládán Z ákon. Bylo to jakési vzdělávání dospělých, v n ě m ž se pak důsledně pokračovalo v synagogách. Spolu se synagogam i se vyvíjely i školy. P ov inná školní d o ch á zk a neexistovala, avšak zpravidla každá židovská obec zorganizovala pro děti svých obyvatel vyučování alespoň n ejzák ladnějším zn a lo stem , především čtení z Tóry, tr o c h u psát a počítat. Podle tradice byly školy v Palestině založeny na pop u d slavného zákoníka a farizea Šim ona b en S hatah, který žil kolem rok u 75 př. Kr. Podle T a lm u d u prý Šim on prohlásil, že každé dítě by mělo navštěvovat základní školu. T ato slova js o u dvojznačná. M o h o u být vyložena tak, že všechny děti mají navštěvovat školy, které již js o u založeny, n e b o že mají být založeny školy pro všech ny děti. V kaž dém případě se Š im o n zasloužil o refo rm u , v níž se stát postaral o dostatek učitelů i škol i pro chlapce z venkova. Školy pro šesti až sedm ileté chlapce ve všech m ě s te c h Palestiny zakládal Jo s h u a b e n G am la. V nich byl zpravidla j e d e n učitel pro dvacet pět chlapců. O sno va byla sk ro m n á, avšak vyučování bylo důkladné. Již d o m a se každé dítě naučilo „S h e m a ”, což bylo jakési židovské vyznání víry (5 M 6,4). N a toto vyznání p oukázal Ježíš, když se ho ptali, které přikázání Z á k o n a je st největší (M t 22, 35-38). Ve škole se děti učily zpam ěti oddíly z T óry, n ě k terá přísloví a vybrané žalmy. N a u č e n é m usely neustále o p a kovat. U čitel zpravidla sedával na n íz k é m pódiu, žáci seděli na zemi v p ů lkruhu kolem n ěho . Pavel tak sedával u n o h o u G am alielových (Sk 22, 3). K dyž žák d ob ře prospíval, učil se také z M isny a T a lm u d u , nejchytřejší z nich byli posíláni do n ěk teré školy pro zákoníky. Stud enti byli vedeni k přesnosti. Museli se naučit p o s tř e h n o u t je m n é odlišnosti v definicích a přesně si pam ato v a t vše ch n o , č e m u se naučili. M useli se stát mistry to h o , co studovali, m useli u m ě t vyložit Z á k o n ze všech m o ž n ý c h pohledů. S am o statn é myšlení a vědecké bádání však nebylo příliš p odporováno. Učitelé a zákonici v době Ježíšově byli obratní ve výkladu i tě c h n e jm e n š íc h po d ro b n o stí ze Z á k o n a v řešení všelijakých kazuistických otá ze k, avšak nesnažili se získat žá dné v ědom osti o příro d n ím světě kolem sebe. Ž id ů m každé vědní odvětví splývalo s theologií. J á d re m u č e b n í osnovy byl proto Z ákon. V n ě k te rý c h školách bylo dovoleno vyučovat tr o c h u 85
řečtin y , n ěk d e d o k o n ce i latiny; n ap ro ti to m u bylo m n o h o u čitelů , k teří nepřáli žád n ý m poh an sk ý m p ře d m ě tů m a nedovolili je studovat. V elice silný důraz kladli Ž idé na vyučování řem eslům . M ěli přísloví, že „kdo n eu čí svého syna řem eslu , dělá z n ě h o zlo d ěje”. T é m ě ř každý židovský h o ch se m u sel n au č it n ějaké ru k o d ěln é práci a být ta k sc h o p en na sebe vydělávat. P odle zpráv evangelií byl P án Ježíš te sa ře m (M r 6, 3). N ěk teří vykladači tv rd í, že byl ze d n ík e m , p racu jícím s k a m e n e m , p ro to že řeck é slovo pro te saře z n a m e n á i stavitele d o m ů n eb o zed n ík a. (D o m y v P alestině byly stavěny z k a m e n e , nikoliv ze dřeva. Ježíš užil m n o h o o b raz ů přev zatý ch z práce stav itelů d o m ů , a té m ě ř žád n ý o b raz z práce te sařů .) Pavel pracoval ja k o výrobce sta n ů (Sk 18, 3). Z dravý d ů raz na v ýchovu k ruk o d ěln é práci způsobil, že všichni židov ští obyvatelé m ěst byli nezávislí. U držoval při n ic h ta k é rovnováhu m ezi zálibou pro in te lek tu áln í o b írán í se Z á k o n e m a m ezi fyzickou zru č n o stí. Ž idé vždycky a všude našli pro sebe v h o d n é zam ě stn án í. D ívky zpravidla nebyly v y u čo vány ve školách při synagogách. U čily se do m a d o m á cím p rac em a p ři pravovaly se pro m an želstv í a m ateřství. Po p ádu žid o v sk éh o stá tu židovstvo v d iaspoře podlehlo h elen ístick é m u d u ch u . A však v P alestin ě vyloučili řeč tin u a řecké nauky ze škol a položili tak základ pro velice přísný systém , který je d o d n es ch a rak teristick ý pro žid o v sk ou ortodoxii. M ů ž em e sh rn o u t, že to u h a po vzdělání ch arak teriso v ala život Ž idů. S tu d iu m T óry bylo pokládáno za zn ak zb o ž n o sti, p ro to Ž id ztrávil nad Z ák o n e m m n o h o času. V zdělání bylo té m ě ř částí n áb o ž en stv í a tu je st d lu žn o h led at p říčin u to h o , že si Ž idé uchovali vysokou in te le k tu áln í ú ro veň , ja k o u si n edokázal u ch o v at žád n ý p o h an sk ý národ.
Literatura O ž á d n ém jin é m staro v ěk ém n áro d ě n e m ů ž e m e říci to , co o Ž id e c h , že by to tiž byli n á ro d e m knihy. Jin é náro d y m ěly m o ž n á více literatu ry rozlič n é h o d ru h u , snad i starší, avšak žádný z n ic h - nevyjím aje řecký - n e p ro je voval tolik zá jm u o své vlastní p íse m n o sti, ja k o m ěli Ž id é o svůj Z ák o n . Pro Ž id a nebyla T ó ra je n o m váženým a u ctívaným n áro d n ím p o k lad em , pro n ě h o to byl p ísm em za chycený Boží hlas. Její příkazy m usely být p ln ěn y bez otázek; i nej v zdálenější důsledky tě c h to přík azů byly p o v až o vány za Boží příkazy. U sta n o v en í Z ák o n a ovlivňovala k ažd o u oblast Ž id o v a života i m yšlení. Vliv starých k án o n ick ý ch písem na N ový zákon je s t tak zřejm ý , že n e p o tře b u je být dokazován. P án Ježíš i je h o u če d n íci znali Starý zák o n od svého n ejú tle jšíh o dětství. Je žíš citoval oddíly ze všech tří částí h eb rejsk é
86
bible, ze Z ák o n a , z P ro ro k ů i z Ž alm ů (L 2 4,44); a u to rito u S taréh o zák o n a d ok azo v al své božské poslání (Jan 10, 34-36). K n ih a S k u tk ů i epištoly ja s n ě d o sv ěd ču jí, že je jic h pisatelé znali Starý zá k o n , a to je h o h eb rejsk ý te x t i S eptuagintu. Pavel p řip o m ín a l T im o teo v i, že Starý zák o n je s t „v d e ch n u t B o h e m ”, to je st B o h em inspirovaný (2 T im 3, 16), a že svátá P ísm a „m o h o u (tebe) m o u d ré h o u čin iti ke spasení, skrze víru v K rista Je ž íše ” (3, 15). R a n á církev si židovských P ísem vážila n ato lik , že p o řizo vala n ové rukopisy řeck éh o te x tu S tarého zákona; S ep tu ag in ta se stala křesťanskou k n ih o u . V té do b ě byl p o říze n n e jm é n ě je d e n nový přek lad S taréh o zá k o n a z h eb re jštin y do řečtiny; církev tak získala je h o p řesn ější a sro zu m iteln ější tex t.
S tr ana ze S e p tu a g in ty , K o d e x B ( C o d e x V a tic a n u s ), řa z e n é d o č tv rté h o století. V a tik á n s k á k n i h o v n a v Ř ím ě .
s .T ísn ro c -n y M X N U i^ c*. t f n * Y T Ó Y C T o y c
Ka.c i a é i c-tóí n a, x AAí
WZi s e é tw b * i k i ; V ť r i o i H C ^ * » íjy -§ ) N u f-
lU N O y T
íi> n ) o n
61>I,n € K T £ f NA
-i o y c n c x H i c k o y ^ ^ Y
r ^ n ii
n jím
e
<{^ a
n cj<
ia
K ý k a u> T & Y A r / o Y ? e f ;T KV Ip Y € ! C A N T O
o e*i o Y.Kii n f e c &y-py k ta i m c u> ' r e 1 ? ó y -A A a a 5 >nKM"rvcr’^féA.toKJkH. c |V T v . r x t f k c x y t u F
fnro NT ř %T“ K*řijkiiip5f§£, ÍA
K>J H r < ř f ‘ TTÓ "YK K O y^
a a
><
H * o Y K Y > ^ i ^ y c * ,n t a T ' :V / M i e ] , o y C A . \ H M '
15
-ro y h'*' i r o y ? ^y
m y Ky ;ďK í^oM eN
e w ř n ý ř » c * v w e.Ki n y j » r K A ic y
4
*
r -
M e ř \
j | X H e ) C K M YA cÚ M A k>.t e t j e tiy řtC A H T o N Ó iK -’
} K C n A kW T U > řj ^ ^ k a H ím ja ,
ta ~ ta g w & g s a a y th c
^X fetocK fKxiTóyce
r? * x ť» r K - )y c ^ n H rM e m € - r i f av r< p * » kc € jc
^yruT
Y K y r^ íA ecM j
1‘f M t Ó I C K r
WC€« KC iň ;ée&AYTY _í
w y fe r« B * N rrk r» ÍY
CJH
X” *
61K " ' f Y ' i Kc,v. A 6 I A K Y ' ' * Ó Y K ^ I^ MKA,,X r P ^ n T Č b -N ac"raJM - t a " A G A e r e 6 %a c i a « Y - p * f K yp o M 6 Í N CA^-Í
1
M r:;‘ř, H C O KTY f I O G T ^ y K
H K X IH W o M H
•■jf n
k c to n k ^ y m k k j [oy | A C I A e a ) c n € ? CCUW KÍ l
tiT Ó y V čyT
5
CtDWnOAXXH
pHMATOCKY64MCT<>MA
y c ‘l EAc IAeVrAcc>5 K:r
a
CKhi
£
n \ ?a ^cXy?-^ KN ‘TDJ-
y í oř c*Y T B Y M Ó epS^ý p > c t t n e p c * .c é ? e x n A n ^ ^ fa p C T y T Ó Y ř«
m xT ívér* Y *Y* Hc"»°"
6
M A T I i f « M P O Y ^ (l> C ^ V ř’ ^ Y A O K M eM T M H rH N T A O ^R
x y T H c n í'
X^T'C HXTO NOMTHCe p
m
n a íc e to c ^ T H
k A T i e l e r-c c Y
C C .M
n \H
r '
4 - r í c PCM l o y H r c í ř e n
!
.T ‘, MíMICP^KiklTKCKU"' -7 0 XC-T&Y KÝ K* t “TÁC r *;c í k»ř*r^c"x n o eH V ' í!m XM.SO/NTEC*lnnW
T ^ i Óm f
c 1 ^ £TO> N € &AO M MK■l .K g A C í A c Y O M t o c ic y f - t " n ffc c jjN e Ť o Y c n n i) T O y fi» C C Y N J£ A € I^ N
r A H A »^C Ó y ^ ř C T O C t O Í 6 C H M H N E N M O tO lK ® Í.O M MC AI A Y T tJ J O ÍK o N e M l e r o y c Jk a ^h M T M G M _ T H I O . Y A M A 6 Í T I C 6 CTÍ o~Y f s í ý M c ú M e K T Ó y e e H * ^
,v Y 'T - h Y € C T C D O řCCAyT-y M ř T V f T Ó y K ^ I J^NAKX* G f r T M Ki I .€ P O y c A A H M T H K f N T H í O y A K t A O l K> ^ a m e i T c u T o >« o i k o M isf K Y T O Y \c rA H K & Y T O « O kT o k - a T a c k h n o j c a * eV« i c p o y c A A H ^ ó c o i
oy mti AT ATďY c TOn *yc
Ó 1 K o y C I M . Í O HOlTtoc* w T a )O ie ^ T ^ T ? n a j T o y e n x
K T H N U> H c Ý M T o f c A.’v A O 1C T O ? C K X T Č y X X C
ji t o c
‘' r fř
T o í Gro MTOYKT7'04- yl 3e r O Y r AA
h m k a i k a í atm
c a N T ^ C O J A ř * * 1 4 ^ Y ; V >? T u ; N ? l A T p t í ? N T ' ' í'
87
t MMVAI1 *I
gypnM v y
rro w iK a M ; fř< > Y ( lIY
XfXON
*lirví KXC’í X*i
)NONHWKM**
»K|íMKXClXICX5^ XKX1 f IAN l ^ ii>řXON1XOKN ;n fo y M ^ H o ^ RACí A tW O K M M M rM C A fO A Y
r O C 'I U > fc X C l X ť t K M i o i c a r x o y < - »w k x i ť f IO I H C í N O K A í'Í X í
Ct-KJO*P* MOY*0.* k m k u c c n A f A » J KX TX f H N X t> i N X Í
I U>N U U r r ť ť l NXÍ
t x p h m a t a ih lX* t í H O K A J U >
k o n A Y to í c ^ n Í'f >0 MX O IOOOJ J KK j X K ' x y I"
k 51 f « k > y l
1*r<-”m> K 4
xi MtrxjOYcxo
J fM T t> N H e f C * .l> - l>r(w K ť l I ť M N M ť O H U K V i - 'I I N M W I I M O
M'jxt.M>*M J*?*
NťYU>NOixt xkxm
tX ř M t X Y H X Y ro A M m x iy c jN m ^ U C A l I M Xi*M
C * N K X K D C K X íl^ i a y t h n -k a j c i ř I X N O IX l X K O M -Í
i o y i K v \ A t u u ' /»t H M .'tX t-'l« rtiro < : x n » > * A t:iX H « > P P A ? & B "rM » K A ; r f r h t >m a y e
Mi>NKXíři«'f
vi K X I M H X X X “*' c a c o c i > h i tx <
xtH ia> ■'*11
.iw H tw fx n & A t * X ťl K o p x c i x x < p « * f A K A A A ~rxi>ei A 6 4 K A m X T K C T tlc e ia &A c i k ť y c K U > f ^ f
xxcexi«r xcx icxu> f X in H cR M i ^ ) k c . x y t o y k x ‘£ 1 1 1
Xi ' XKncXNTOjřX
,^ 'I X K C A I I f O t tm K A i (U N IX fX N K Y » H ť X O v K A O X < Y l 'F T K ». í K j* J I J U N I I H K ^ I A N O Y 1' 1* 1
C | M lA fO C N lX K X \ K I U U I \ ť K 'i m V ) C K M T H N IlO M W th T O N I Y N ť K U ) N XK f I X P X A .O O H IU >C X T W C t M O Y X U > T ‘ >Y
RXriXMtU*'**
^ A K H T U řN íY N ^ K "
m o M o á ‘“í i *l_
t Xc*At-~%*>cw>^f Y*
o y ra> c K X I A N O fC D H O C H N jO Y A X io re K l c o y C O # C T H í I O X t J KXÍ O N O M X X Y H l> M X f " K O X K I O C O jO Y I X I ro Y n .^ Y < .^ M t c i t n J X>Y K«~ I C X K > Y ( K CKť K liX M e j # O t ‘ H N X I X M XAU> T O C ť fť lM A M H N H X M A K u !T (Y « N W XROYXOXONO c o ř K X e j A t y c .K K R Y A U )N O C K K lH N ‘ jc rf[ tn i ix io o m * r í I M O Y I A I H £X M f N X X A k X X ť X C |> O Y J lX lf tK X Y íO r K X f i O O H O H X X Y M U'
fYM€KXi>NI KMOY^Y* »ťXí7*N tfcet i ffort'NO<'Aí !H C O Y X ^T H H n X íYjXXorxfMAřxc’ XAíOCťNtTfXxl* AYHlMMXIlW XXIKXOC KXC f»ÍN Xí:HMepANOMXf K O X M O C IH T lť^ KIKXJXIMN AY^H j M NrYNAíK'^' ťN iU )
m CKOÍItDNTJt
c e n ř i ' Y M K *, l 1
OYTOCAť H MKA» p o c k o r a c i <•>t ť i'*K UťlMnfOClOM «.A c\K e a o t k n a n £ f T\ M P U > C H lM H
