0 AISCHYLOVĚ TRILOGII
OIDIPODEII A PŘEKLAD TRAGOEDIE
„SEDM PROTI THEBÁM“ (vv. 1. – 340.) NAPSAL
Dr. FRANTIŠEK LOUKOTKA.
( V y ň a t o z X X X I I . roční zprávy c. k. akademického gymnasia vPraze.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA B. STÝBLA. - NÁKLADEM VLASTNÍM. 1896.
O Aischylově trilogii Oidpodeii a překlad tragoedie
„Sedm proti Thebám“ (vv. 1. - 340.) Napsal Dr . F r a n t i š e k L o u k o t k a .
O Aischylově trilogii Oidipodeii.
Básníku hellenskému, jehož vznešená musa předpokládala rody osudné, v nichž po těžkém provinění některého člena usadil se nemilosrdný αλάστωρ svůdný daimon, nezdolně zaslepující a ku propasti zkázy ženoucí nejen prvního onoho provinilce, nýbrž i potomky do třetího1)kolena, až tím posléze docela usmířeni bozi a rovnováha zjednána mezi spravedlností a hříšností, básníku, jemuž dle toho postupné pohromy rodu jevily se jako těsné spojité články řetězu, vyšší mocí ukutého - básníku takovému nemohly ujíti osudy bohokletého r o d u L a b d a k o v c ů v a nemohly neupoutati tvůrčího ducha jeho, by nevdechl v ně nový život, jaký vykouzluje poesie ze skutečnosti odumřelé i z obrazivosti skutečnosti nedbající; a neušly věru toho druhu poetovi par excellence, nejstaršímu z triumvirů tragoedie řecké - Aischylovi, jenž na stanovišti zbožného a horlivého zastance spravedlnosti a bezohledné, neúprosné odplaty božské líčil skutky a kreslil charaktery takých r o d ů v o s u d n ý c h : i vytvořil z oné látky velkolepou trilogii O i d i p o d e i i , jejíž prvou částí bylo drama nám nezachované, L a i o s , částí druhou rovněž ztracené drama - 0 i d i p u s a částí třetí S e d m p r o t i T h e b á m , k čemuž družilo se drama satyrské S f i n x . Ve příčině nedochovaných prvých dvou částí a dramata satyrského odkázáni jsme výhradně jen na domněnky, jež založeny jsouce jednak na tradici mythologické, jednak i na analogii a srovnávání s ústrojím plodů téhož básníka nám zachovaných a dílem i na skladbě zachované části Oidipodeie, aspoň s pravděpodobností, když ne s pravdou, se neminou. Labdakovec Laios, král thebský, jsa kdysi hostem Pelopovým, hrubě porušil právo pohostinné tím, že unesl hostiteli svému syna jeho Chrysippa. Tantalovec Pelops klna drzému únosci modlil se k Diovi, by strestal jej smrtí, rukou vlastního syna mu připravenou. Nedbaje kletby té, nedbaje výstražného pokynu neomylného boha delfského, že, zplodí-li, zabit bude synem svým, mstibohem už zaslepen zplodil a mysle si, že snadno neplatnou učiní věštbu Apollonovu, utratí-li novorozeně, probodav nožky jeho u kotníkův a provaz jimi provléknuv a svázav, aby tak tvor nebohý zahynul, pohoditi je dá na Kithaironě otrokem, jenž ustrnuv se nad pacholetem nevinným tajně odevzdá je pastýři vladaře Korintského, který bezděten jsa, dítě od pastýřů přijme a dle nožek oteklých „Oidipus“ je nazvav jako své na dvoře korintském vychová. 1)
Dle počtu řeckého, včítajícího i udaný předmět, od kterého, i předmět, do kterého
počítáno.
-6Toť jsou dějové antecedence „Laia“, ve kterém tedy juž nepředstavena dramaticky η ̟ρωταρχος ατη t. j. prvotní poblouzení hříšné, jež jako hlízu dědičnou zavlekl v rod svůj syn Labdakův, nýbrž zde snad jen dozvuky jeho slyšeti bylo z úst Laia, jenž mimo jiné snad si liboval a se honosil, že tak hravě obešel věštnou stanovu boha delfského a splnění její tak lehko zmařil. Možná, že dějištěm bylo okolí Potnií2) nebo snad toto město samo, kam asi právě přibyl s družinou svou (chorem) Laios, cestu kamsi3) konaje. Než Laios mínil, Apollon změnil. Vyšším řízením setká se s otcem svým, dále se beroucím, Oidipus v blízké soutěsce, kde, nechtíce se druh druhu vyhnouti, do hádky prudké se dají, v níž Laia nešťastný syn jeho zabije.
Nejspíše posel pak zvěstoval na jevišti katastrofu Laiovu4), a drama končilo se asi žalozpěvem sboru o zaslepenosti onoho, jenž Nemesi konečně přece neušel. Děj druhé části trilogie konal se v Thebách, a mezi ním a dějem dramata prvého předpokládati jest delší mezeru časovou a do ní padající události obecenstvu hellenskému dobře známé, totiž příchod Oidipův do Théb, rozluštění hádanky Sfinžiny, volbu jeho za krále a sňatek s ovdovělou po Laiovi Jokastou. Tato fakta v druhé části trilogie nejspíše spůsobem epickým, po případě i v reflexích sboru reprodukována. Těžiště děje záleželo podle všeho v katastrofě Oidipově. Kterak vylíčil básník spůsob, jakým rozbřeskuje se onomu nad pravým stavem věcí a děsnou proň pravdou, těžko určiti; jednodušeji však dojista, než učinil Sofokles ve známé tragoedii své. Vypíchnuv si oči Oidipus klnul ještě ve zběsilosti zoufalé synům svým, jichž nezdárnost, ke které štvala je vášnivá vládychtivost, před tím divákům představena5). Jak vylíčena Aischylem roztržka obou bratří, která ve dramatě třetím již jako hotova se předpokládá, zjistiti nelze; Schneidewinovi aspoň bychom nepřisvědčili, dle něhož přidržel se básník v této příčině verse pověsti, jak ji později podal Pausanias 9. 5. 12, že prý totiž Polyneikes ještě za živobytí otcova dobrovolně Theby opustil; aby takto předešel roztržce Oidipem ukleté, pak že po smrti otcově Eteokles povolav zpět mladšího Polyneika dal mu na vůli vzíti si buď poklady královské nebo vládu; při dělbě prý se nepohodli, a rozjitřený Polyneikes na Peloponnes se odebrav přitáhl před Theby se šesti bohatýry a brannou mocí, by násilně ukojil hrabivost a panovačnost svou. Že by Polyneikes Aischylův tak obětavou ústupnost dříve byl osvědčil, s tím neshodují se naprosto slova básníkova v Sedmi p. Th. vv. 634 nn., kde praví Eteokles o bratru svém, že Dike naň neshlédla ni při narození jeho, „ni když byl vychováván, ni když dorostl, ni když se vous už kupil jemu na bradě, a neuznala hodným…“ - leda, že bychom předpokládali, že na vrub rozjitření svého a nevraživosti Eteokles onu původní ústupnost bratra svého zcela ignoruje, naopak že nezvedenost a nespravedlivost jeho nadsazuje; ale pak by asi nebyl sbor sám prohlásil u vv. 648 n., že nejhorší požívá pověsti Město boiotské, asi dva kilom. od Theb vzdálené. domnělém cíli cesty Laiovy srovn. článek Susemihlův v Jahrb. f. Phil. 1855., I, str. 743. 4) Co zatím dálo se na jevišti, než přišel posel se zvěstí neblahou, těžko se domysliti; snad polovice choru zůstala na jeviti, vzpomínajíc věštby Apollonovy a obavu vyslovujíc před konečným osudem Laiový. Srovn. J. L. Major: Dramata Aischylova. I. Sedm proti Thebám str. 4. (v progr. gymnasia litomyšelského r. 1878.) 5) Kruse, De Aeschyli Oedipodeii, str. 38 n. 2)
3) O
- 7Polyneikes, nýbrž, hledě krále umírniti, byl by úsudek jeho o bratru opravil, připomena mu, že nebyl přece vždy tak neústupný, nýbrž naopak, že prvotně sám vlast opustil, by roztržce předešel. Přehlédněme nyní o s n o v u zachovaného dramata trilogie Oidipodeie. Ta jest, jako vůbec u Aischyla, velmi jednoduchá. Báseň rozvrhnouti lze ve dva díly: v prvém (do v. 719) jednak znázorňuje básník hlavně ústy sboru - ustrašených dívek
thebských - strasti města sevřeného nepřátely, právě k útoku se hotovícími, jednak dovídá se divák od krále Thebanův Eteoklea o jeho opatřeních, o rekovných bohatýrech thebských a hrdopyšných vůdcích nepřátel; v díle druhém dovídáme se z úst poslových o vítězství Thebanův, o katastrofě Eteokleově, slyšíme nářky sboru, rodinného neštěstí Labdakovců želajícího, kvílení sester nad mrtvolami obou bratří, usnesení rady thebské, by mrtvola Eteokleova uctivě byla pochována, Polyneikova však jako velezrádcova nepohřbena pohozena byla zvěři na pospas, čemu vzepřevši se Antigone s polovicí sboru jde pochovat Polyneika. V ústrojí tragoedie naší, patrně prostém, beze zápletky, vykazujícím, jako vůbec výtvory musy Aischylovy, rozsáhlé partie reflexivně a výlevy citové 6), znamenati jest po výtce tyto zvláštnosti: 1. Poněvadž nesnášelo se s aesthetickými zásadami básníkův antických líté boje na jevišti divákům předváděti, přece však Aischylovi nezbytno bylo tuto situaci výrazně podati, štastně k tomu volil a) sbor dívek thebských, jež, útočiště berouce ke hradu, sídlu královu, k oltářům a stánkům bohů, posavadní útrapy města sevřeného, nastávající rozhodný útok nepřátel a hrozící jim porobu a znectění v bolném a úzkostlivém rozechvění s živostí úchvatnou líčí; srovn. Majer, na m. uv. str. 9. b) Ještě účinněji básník seznamuje duševní oko divákovo s těžkým ovzduším válečným v epeisodii druhém, kde posel ohlašuje v sedmi oddílech Eteokleovi celý plán sedmi vůdcův nepřátelských, proti sedmi branám thebským k útoku se hotovících, podávaje i charakteristiku každého jednotlivce; a jako poznáváme ze zvěstí poslových povahu a intence vůdcův argejských, jejich sveřepost, jejich holedbavost, jejich rouhavost, tak výpovědi, jež činí Eteokles po každém oddílu zpráv poslových, poučují nás o umírněných, rozvážných hrdinách thebských, v pomoc boží spoléhajících, po výtce však o rekovném duchu Eteokleově, neochvějné jeho odhodlanosti a mužném klidu, jenž pádně a účinně kontrastuje s malomyslností poslovou a s bázlivostí něžných dívek. Celá partie tato jest velkolepým výtvorem Aischylovy musy, vykazujíc titanskou sílu jeho genia, mohutnou grandezzu a vznešenost jemu po výtce vlastní, a sám tvůrce její nemohl nebýti hrd na tento plod svůj, jak patrno ze Žab Aristofanových, kde v zápase, jejž s Aischylem Euripides vede o tragický přestol v podsvětí, po výtce onoho, že poesií svou Řeky „z řádných a poctivých lidí jenom v hanebné bídáky zdělal“ (v. 1011 překl. Nebeského), táže se Euripides v. 1019: „Jak jsi to učinil, že jsi odchoval takové statné a šlechetné muže?“ - načež Aischylos prohlašuje v sebevědomí důstojném: „Drama jsem stvořil Area plné…H r d i n s e d m e r o u T h e b ; všecek muž, kdo je viděl, zahořel bojem a zatoužil hrdinou býti!“ Srovn. Majer na m. nv. str. 6. Povšimnutí hodna jest i symmetrie stavby každé dvojice řečí; 6)
Asi třetinu dramata zaujímají zpěvy sborové
-8neboť každá z řečí Eteokleových původně vykazovala stejný počet veršů, jako zvěst poslova, ji bezprostředně předcházející 7). Než přes vzácnou cenu svou básnickou a přes to, že jest partie ona významnou a účelnou součástí organickou celku uměleckého 8), nelze popříti, že
celé epeisodion druhé, tedy celý výjev sedmý tím jest závadný že nedostává se mu vnitřní pravděpodobnosti; neboť vůdce tak bdělý a obezřelý, tak rázný a čilý, jako Eteokles, za okolností tak vážných, kdy každé chvíle očekávati bylo všeúsilný útok celé moci nepřátelské a konečný boj rozhodný, nebyl by ve skutečnosti dal slechu zprávám tak obšírným, jako jsou poslovy, aniž sám byl by uznal včasným odpovědmi svými tolik času tak vzácného mařiti, jako činí rek Aischyhův 9). 2. V příčině osnovy zasluhuje též zvláštní pozornosti a bedlivé úvahy konec tragoedie. Již v prvé polovici tohoto století neváhal prohlásiti berlínský professor Jan Franz a po něm celá řada kritikův, že celý výjev třináctý a čtrnáctý jest zbytečným, ba rušivým, k vnitřnímu ústrojí dramata a tendenci básníkově nikterak se nehodícím, pochybeným přímětkem; neboli když po zvěsti poslově o porážce nepřátel a smrti obou bratří sbor byl dal výraz radosti i žalu a když byly ulevily hoři svému Antigone a Ismene, srdcelomně ponaříkavše si nad mrtvolami Polyneikovou a Eteokleovou, měl prý se kus ukončiti: než po výjevech těch vystoupiv ještě hlasatel ohlašuje výše uvedené usnesení obce, by Eteokleovi čestného dostalo se pohřbu, Polyneikes však nepohřben by dravcům vydán byl na pospas; toho zákazu nedbajíc Antigone s polovicí sboru jde pohřbit Polyneika, kdežto druhá polovina Ismenou provázena pohřbí Eteoklea. Těmato dvěma výjevy prý básník připjal k uzavřené již osnově velebásně své nevhodný živel, vykazující zápletku nerozuzlenou, jež vnucuje prý diváku starostlivou obavu o další osad hrdinné Antigony, která šetříc přirozených stanov idealních, v šlechetné srdce její sesterské vrytých, směle prohlásí, že dle těchto stanov, nikoli Tak s k o r o s jistotou lze s Ritschlem souditi; neboť v textu nám dochovaném souměrnost jen tím poškozena, že jsou v něm jednak mezery, jednak interpolace; obšírně jedná o tom K. Prien ve svých „Beitrage zur Kritik von Aischylos‘ Sieben vor Theben v. 350 663.“(Programm Catharinea v Lubecku, 1856. S míněním Ritschlovým nesnáší se Majer na m. uv. str. 18. 8) Viz Welcker, Tril. str. 362 Srovn. též vřelou apologii našeho nevšedně nadaného, žel Bohu však věde i škole české smrtí neúprosnou vyrvaného prof. Majera na m. uv. str. 16 n. 9) Již Euripides postřehl chyby této, narážeje na ni ve Foiničankách v. 751 u. slovy Eteokleovými, jenž, v okamžicích svrchovaného nebezpečenství neuznávaje vhodným ztráceti mnoho slov, dí: „Zvlášt mluvit o každém - to byl by času zmar. když pod samými zdmi nám stojí nepřítel!“ 7)
J i z 1 i v é intence bychom v této nepřímé kritice Euripidově nehledali, jako činí někteří učenci; přece však nesnášeli bychom se s úsudkem Krusovým - jinak bystrým, - dle něhož prý básník Foiničanek slovy svrchu uvedenými ospravedlniti se chtěl před obecenstvem jež reminiscencí na stkvělou partii tragoedie Aischylovy bylo by mohlo s nevolí pohřešovati jakýsi pendant k ní ve dramatě Euripidově, podobnou situaci vykazující: „Non sane Euripides“-dí Kruse v knize uvedené na str. 60 - „huius episodii splendorem et pulchritudinem non perspexisse putandus est: cur igitur reprehendit? Malignius hos versus interpretati videntur, qui Euripidem invidioso et minuto vituperio grandem poetam petisse autumant, siquidem ipsum vituperium causam finemque vituperii fuisse censent. Euripidem bene prospexisse arbitror auditoribus, cum Phoenissae docerentur, Aeschyleam fabulam animis obversaturam esse eosque, bene memores huius episodii, similem quandam septem ducum descriptionem expectaturos fore. Aemulatio illius et imitatio prudenti poetae evitanda erat; si t a c i t e evitasset, eam fugisse visus foret.“
-9dle usnesení obce se zachová. Ještě dále zašel Bohd. Bergk, soudě, že drama končilo se již slovy vv. 916 n.: „běs když zdolal dva bratry, jest s úkolem hotov svým“ a tedy že nejen poslední dva výjevy, nýbrž už i žalozpěv Antigonin a Ismenin vv. 918-957 jsou živly neorganické, nepocházející od Aischyla, nýbrž po smrti jeho jiným básníkem, snad Euforionem, pokrevencem jeho, nevhodně přibásněné 10). Avšak proti námitkám těmto na oko podstatným uvažme, jak bylo by mohlo upokojiti diváka hellenského, jehož náboženský cit v příčině pohřbu tak z míry byl útlý, jenž, jak mimo jiné na př. z básní Homerových patrno, za největší pokládal trest zůstati nepohřbenu a tak nedojíti kýženého odpočinutí věčného, kdyby byl opouštěl divadlo nedostana z jeviště záruky, že i utrpení Polyneika, za provinění svá smrtí fysickou odpykavšího, záhy se skončí, že i on, soucitně jsa pochován, konečného klidu dosáhne? Zda byl by mohl už u vv. 916 n. pěti sbor, že „běs, když zdolal dva bratry, už hotov jest s úkolem svým,“ kdyby byl ještě po souboji a pádu Oidipovců ještě stíhal Mány nešťastného Polyneika? Zda to bylo by správné zakončení trilogie Aischylovy, mající líčiti nejen osudná provinění a zkázu rodu Labdakovcův od Laia do posledních potomků mužských Eteoklea a Polyneika, nýbrž i konečné usmíření bohův a rovnováhu mezi spravedlností a hříšností?11). Zda k zakončení tak neuspokojivému byl by mohl básník logicky důsledně připjatí laškovné drama satyrské? Ale nedopustil se poeta náš jiné chyby závažné, zanechav diváka v úzkostlivé obavě o osud hrdinné, obětavé Antigony? Než uvažme předně, že v posledních dvou výjevech nezamýšlel vystoupením Antigony položiti hlavní váhu na tento úkon hrdinné obětavosti a oddané lásky sesterské, jež v rozboru s positivnou stanovou obce v tragoedii Sofokleově tvoří těžiště děje, nýbrž z m í n k a o úkonu tom ještě na 10) Bergk, Griech. Litteraturgesch., Berl 1884,, III. Sv str. 304 n.: „So endet die Tragoedie mit einer ungelösten Verwicklung…Wenn irgendwo, so ist hier die Vermuthung nahegelegt, dass fremde Hände den Nachlass des grossen Dichters überarbeitet haben. Die Tragoedie des Aischylos schloss mit der Todtenklage des Chores ab. Die bedeutungsvollen Worte V. 916 f, dass, nachdem der Fluch vollständig in Erfüllung gegangen und das den Göttern verhasste Geschlecht des Laios durch den Wechselmord der beiden letzten männlichen Sprossen vertilgt war, auch der böse Genius des Geschlechtes erloschen sei, bezeichnen so bestimmt als möglich den Endepunkt des Dramas wie der Trilogie…Antigone und Ismene wie alles folgende sind dem ursprünglichen Entwurfe fremd. Ausserdem aber muss man auch die anapaestischen Perikopen (v. 825-836) ausscheiden; denn sie wurden nur eingeschaltet, um das Auftreten der Schwestern vorzubereiten.“ Než v příčině žalozpěvu správně pronáší mínění Rochefort (n Kruse na str. 66) slovy: „Ce qui distingue particuliérement la viguer du style d‘Éschyle dans cette tragédie, cest un duo le plus terrible qu‘il y ait dans aucune langue, méme dans celle de la musique. On y trouve une espéce de strophe repetée deux fois et qui composée de mots d‘une měme desinence produit un effet terrible á l‘oreille seule.“ 11) Srovn. Kruse ve spise uv. str. 68 n.: „in trilogiis Aeschyleis quibus ante oculos proponeretur, quem admodum malum gigneretur malo culpamque culpa propagaret, ad extremum…valente deorum ira iustissima Alastor tum demum recedebat, cum funesta caede sontes
meritas poenas luissent: [tum] spectatorum pectora…, tristius commota grave severumque numen deorum pio animo adorant: sed necesse est ut cognoscant post tot tantasque poenas irem deorum placatam, scelera prorsus expiata esse. In nostra fabule post caedem fraternam Alastor recessit: tuto cavendum erat, ne quid de novis etiam poenas iraque caedis superstite timeretur, ostendendum erat discordiam fratrum caede piatam piatosque extremo sepulturae munere honoratos Tartara adiisse.“ Správně soudí v této příčině též Majer na m. uv. str. 22 n.
-10konci velebásně jeho jest pouhým prostředkem k v l a s t n í m u ú č e l u v tom smyslu, jak výše jsme jej vyložili. A dále, zda skutečně byla by oprávněná obava naše v příčině Antigony? Jest arci jednak sama si vědoma nebezpečenství s počínáním jejím spojeného (v. 980 n.), jednak hlasatelem i sborem jest na ně upozorňována (vv. 996, 1012 n.); něž nedejme se mýliti neblahou pohromou, jež skutečně stihla Antigonu Sofokleovu: právě slovy: „běs, když zdolal dva bratry, jest s úkolem hotov svým“ - dál nám Aischylos nejlepší záruku, že p o s l e d n í to byly rodu Labkovcův oběti, jež vyžádala si Ate v E t e o k l e u a P o l y n e i k o v i , že tudíž není se nám už báti o A n t i g o n u , zvláště když celá první polovice sboru, správnost zásad i úmyslu jejího uznávajíc k ní se přidá12). Předpokládaje už a priori básník, že v konfliktě zákona občanského se zákonem vyšším, člověku v s r d c e vrytým, jenž „od věků stává a o němž neví nikdo, odkud se vzal“ (Sof. Antig. vv. 456 n.), t e n t o má vrch, a nečině zmínky o žádném Kreontovi, o žádné jiné urážce autority obce, jíž by se byla neohrožená Antigona dopustila, předpokládal, ze hrdinné děvě vlasu nebudě zkřiveno za její idealnou oddanost sesterskou13). Hned na počátku dotkli jsme se v š e o b e c n ě t e n d e n c e celé trilogie thebské; nyní přihlédněmež, kterak souvisí s onou ústrojí části nám zachované. Jak pověděno, účelem Aischylovým bylo v Oidipodeii vylíčiti pohromy rodu Labdakovců hněvem božím stiženého za hříšnost Laiova (̟ρωταρχος ατη); obětí tohoto hněvu stál se nejen Laios, nejen Oidipus, ale i synové jeho Eteokles a Polyneikes. Toť znamení svrchovaného hněvu bohův, když nedají se usmířiti pádem samotného provinilce, nýbrž vyžádají si ještě několika obětí v jeho potomcích: „svéhlavost Laiova měla účinek“ (v. 842): a tak řízením jich i oněm všem dědičně takořka vpečetěna v duši hříšná zaslepenost Laiova, která ve propast záhuby je klátí; to poznávajíc i Antigony lká nad rodem svým, jakožto „rodem sužeb“ (v. 937), to poznávaje i sbor touží takto (vv. 711 nn.) „Starý hřích z dřívějška mním, jejž i msta postihla rychle něž na třetí dědí se rod, kdy Foibůvi přes pokyntrojí… zplodil si i záhubu tím sám ach, Oidipa…“ srovn. i vv. 807 nn. a v. 818. I není divu, že při tomto názoru básník v části zachované pád obou Oidipovců opět a opět klade na vrub řádění démona, jenž jeví se tu jako Erinys, kletbou zběsnělého Oidipa volaná a oba bratry k tomu štvoucí, by v kalu hříchu se zbrodili a v něm utonuli 14) . Proto volá Eteokles krátce
před tou neblahou cestou k sedmé bráně thebské, cítě působiti v srdci svém tu mocnou pružinu ukletého mu osudu (vv. 622 nn.): Srovn. rovnohlasnost v Eumenidách Aischylových, jíž Orestes nevinným prohlášen. Proti vývodům těmto neprávem soudí Weil (Aeschyli Septem contra Thebas. Gissae 1863. Praef. pag. XVII, XVIII), že předpokládal Aischylos, že stihl Antigonu trest. 12) 13)
Bernhardy, Grundriss d. griech. Litt.-Gesch. II. 2., 279 (4. vyd.): „Das Motiv dieser Trilogie war der göttliche Fluch, der durch Schuld des Laios bis ins dritte Geschlecht der Labdakiden herabreicht, derselbe, der in einer verhängnissvollen Stunde den besonnenen Fürsten zum Kampf mit dem Bruder fortreisst. Srov. Weil na m. uv. pag. VIII seqq. 14)
-11„Ó, můj ty žaložalný, bohy zběsněný a bohy zavržený rode Oidipův! Ó žel, toť kletbu otcovy teď plní se!…“ proto volá u vášnivém zoufalství vv. 659 nn.: „Když usiluje o to živou mocí bůh, ať celý Laiův rod Foibu protivný jen jde, když v úděl dostal vlny Kokyta!“ vv. 672 n.: „Jsme sic už jaksi zavrženi od bohův, než požehnání našemu se zdiví svět, až zemřeme! Tož nač se smrti vyhýbať? a 679 „Ba kletby Oidipovy vzburácely se!“ Totéž prohlédá i posel (v. 779 a 786) i celý sbor, jenž tlumoče subjektivně myšlenky básníkovy s rozechvěním, v bolné předtuše vzpomíná po odchodě Eteokleově trpkých kleteb jeho otce (v. 736, 753 n.) a po hrůzozvěsti poslově zdrcen takto úpí (vv. 799 nn.): „Ó chará ty kletbo, již ret i Pelopův i Oidipův vyřknul, v skutek vešlá!... Působilť aniž tu selhal porok, ach, otcových kleteb…!“ a v, 847 n. „Otcova Lítice dostála svatá převěrně tu úkolu svému!“ Podobně kvílejí i nešťastné obě sestry (vv. 931n. a 941n.): „Žel, ach, Moiro, ty trudodárkyně krutá! Ó duchu Oidipův svatý! Chará Erinys, kouzlomocna vláda tvá!“ (srovn. i vv. 853 n., 856 n., 905). Neblahou záhubou Eteokleovou a Polyneikovou, kteří byli od Laia plémě kolena třetího, usmířeni konečně bohové, i dokonavši úkol svůj zarazila Ate trofej u brány, kde oni se bili, a vítězně zavýskly Lítice kleteb rykem hřímavým, „kdyžtě (Labdakovcův) rod byl na čáře rozprášen celé“(v. 912 n.); hubitelky rodův, smrtonosné Lítice, rod Oidipův po meči šmahem vyhladily (vv. 1006 nn.). Než ačkoli zdůrazňuje Aischylos tak pádnými slovy fatum jakožto mocnou pružinu děje velebásně své, přec není to „slepé, gigantické fatum“, krutě zdolávající ubohého smrtelníka, praničeho nezavinivšího, nýbrž shledáváme, že
ani zde neopustil velemoudrý pěvec eleusinský rigorosního svého stanoviska ethického a náboženského, dle něhož, jak dí Krause15), „fati iniqui odium irresistibile nusquam valet in tragoediis Aischyleis, in quibus omnes res humanae providente quodam iustoque numine reguntur“. Ale „když se do něčeho žene člověk sám, tu bůh mu napomáhá“ (Aisch. Perš. v. 742 n.): nikoli proto, že sudba neblahá ovládá člena rodu bohokletého, páše tento zlo, nýbrž naopak, protože ke zlu svésti se dává, svůdným alastorem, sudbě propadá; „kletba jest“, drasticky dí Majer na m. uv. str. 20, „ocel na prsa potomstva namířená, již rozvášněný potomek ve chvíli osudné zaslepenosti hluboko zaráží“. „Diese Scharfe des Rechtsgefuhls, praví pak Bernhardy na m. uv. str. 186, „hat zwar einen herben Ton, aber der Dichter setzt die gottlichen und menschlichen Verhaltnisse rein und sicher auseinander, und seine Forderungen trubt kein Widerspruch“; srovn. 15) Na
m, uv. str. 25.
-12tamt. str. 200*). Vinen Laios, jenž nezbytně nemusil si zploditi syna-vraha; neboť „Foibův i přes pokyn trojí…, že bez potomkův-li zemře, vlast spasí: lichou choutkou zdolán jsa, Laios zplodil si i záhubu tím sám, ach Oidipa, Oidipa, žel, otcebijce! (vv. 714 nn.) Vinen Oidipus otcevraždou a tím, že „matčin troufal si on život oplodit, jenž též byl mu rodiskem…“ (vv. 721 n.) Vinni Polyneikes i Eteokles jakožto synové nezdární, necitelní, jakožto bratři nesvorní, až .ke krvavému nepřátelství hříšně se zapomínající: v příčině viny Polyneikovy, v jeho vlastizradném počínání záležející, významny jsou zvláště verše 548 nn., 632 nn. a 647 n.; vinu Eteokleovu přesně vyjadřují slova náčelnice sboru, jež upřímně mu dává pokyn výstražný vv. 656 n.; neblahé předsevzetí jeho nazývá polosbor zaslepením vzteklým, choutkou charou, vášní hlodavou, jež pudí jej, by prahříšně prolil krev, spáchaje vraždu na vlastním bratru vv. 662 n.); dovolávajícímu pak se ve sveřeposti zoufale hněvu božího a kletby otecké poukazuje k tomu, že i ve chvíli poslední j e s t pomoc, ač-li by jen skrotil ducha sveřepost a k bohům pokorné s žertvou a modlitbou vroucí se obrátil (v. 675 n.). Marny veškery domluvy, marna všecka rada: zavilá pomstychtivost sdružená s nadšením rekovství i resignací zoufalosti ženou jej ke hříšné bratrovraždě, ženou jej i v záhubu vlastní 16). Co se tkne c h a r a k t e r i s t i k y o s o b , jest znamenati i zde téměř úplnou neměnlivost, hotovost a uzavřenost ve smýšlení i jednání jich - proti charakterům Sofokleovým z nitra svérázně se vyvíjejícím. V dramatě našem v míře vrchovaté poutá pozornost E t e o k l e s , jenž jest z nejznamenitějších,
lapidarními rysy duchaplně vytvořených postav jeviště antického, a výrok sofisty Gorgie, že Ares, nikoli Dionysos nadšení dal Aischylovi ke skladbě této, lze vztahovati po výtce na Eteoklea: jest pravým rekem hesla Hektorova: „Jedno je nejlepší znamení: své hájiti vlasti!“ (Il XII, 243), jest hrdinou neznajícím slov chvastavých a spoléhajícím mimo vlastní paže též v pomoc boží. Jeho bezpříkladný klid, jenž není než znamením veliké síly duševní, účinné kontrastuje s bojácností p o s l o v o u , jemuž pouhé holedbavé znaky štítu nepřátelských strachu nahánějí. Nelze přehlédnouti, že nepřirozeno jest, když dikce jeho vykazuje touž grandezzu, tentýž vzlet, *) Zajímava, byť ne ve všem správna, jest úvaha, již v příčině té činí Gruppe (Ariadne na str. 720 n.): „Die Frage nach Zurechnung, nach Schuld oder Unschuld, nach freiem Thun, das für sich selbst einzustehen hat, oder unfreier Verblendung, diese Frage bleibt ganz unausgesprochen, sie tritt auf keine Weise in die Darstellung. Und eben darum vertragen sich denn auch auf einem Standpunkte der Naivität gewisse Widersprüche noch ganz friedlich: Thun oder Leiden - das bleibt unentschieden; die Götter lenken u. die Menschen erscheinen daneben doch als frei. Dagegen aber ist es bei Aischylos eine mehr äussere Grossheit, Erhabenheit u. Heldenmässigkeit aller Gestalten, eine gleiche Höhe des poetischen Ideals, alles erscheint edel u. imposant…“ Srov. správnou v příčině té úvahu Majerovu na m. uv. str. 19-20: Viny Eteokleovy neuznávají mimo jiné Weil (na m. uv. pag. XII seqq.), Klein: Geschichte des griechischen u. röm. Dramas. 1874. i. sv. str. 223. 16)
-13jaký mluva královského Eteoklea 17). I v této příčině Sofokles lépe vyhověl zákonům umění, šetře ethopoiie i ve formě mluvy jednotlivých osob, jak to např. na mluvě hlídačově v Antigoně patrno. A n t i g o n e a I s m e n e jsou děvy idealní lásky sesterské, jimž drtí jemná jejich srdce hoře z kruté zhouby bratrů milených; při tom vykazuje povaha Antigonina ještě vynikající stránku, která vyvolává zvláštní sympathie divákovy a o níž výše s dostatek řečeno. V dívkách thebských, jež tvoří dvanáctičlenný s b o r tragoedie, básník výborné zobrazil i bázlivost i něžnou soucitnost jejich pohlaví i oddanou zbožnost, od nichž znamenitě odrážejí se železná neohroženost a přímo sveřepá mužnost Eteokleova. Ač naprosto pasivní není, sbor nezasáhá již tou měrou v děj, jako na př. v „Prosebnicích“ a v „Eumenidách“. H l a s a t e l jest objektivným zvěstovatelem usnesení rady thebské: v slepé a úzkostlivé poslušnosti své nejeví samostatnosti v úsudku a zásadách a proto jen t a k a n e j i n a k mluví o Eteokleu a Polyneikovi, že mu právě t a k nařízeno o nich mluviti (vv. 965, 973, 977). D ě j i š t ě m výborně voleno prostorné předhradí na akropoli thebské toť bylo zajisté středisko válečné akce Thebanův, sem přirozeně poslové všecky zprávy donášeli; a ký vhodnější hledati mohly útulek Thebanky než stánky bohů velmocných a sídlo krále chrabrého i obezřelého? odkud jim bylo lze lépe pozorovati táboř nepřátel a tak aspoň nepřímo diváku představiti ruch přede městem vířící? -
Provozována byla trilogie Oidipodeia se satyrským dramatem Sfinx, jehož obsahu nelze spolehlivě se domysliti18), asi l. 468 př. K. P.; Aischylos zvítězil jí nad Aristiovou trilogií Perseus, Tantalos, Palaistai (název dramata satyrského neznám) a na Polyfradmonovou tetralogií Lykurgeií. V příčině p ř e k l a d u neostýchá se konstatovati překladatel a posuzovatel kompetentní a spravedlivý mu přisvědčí - , že práce jeho byla z míry obtížna, zvláště pokud se týče partií melických; neboť jejich text měrou nevšední jest porušen, a kritika dohadová má zde pole rozsáhlé; bohužel však mnohá snaha její neplodnou, bezvýslednou zůstala: tak právem dí Heimsveth hned o první písni sboru, vv. 81-155, že jest „eine von ihrer Losung noch weit entfernte Aufgabe der Aischyleischen Kritik“ 19). Nejnovější kritický vydavatel Aischyla, N. Wecklein, podává sice bohatý apparat kritický, arci velmi pečlivě snesený, v textu však samém neshledáváme, že by jej byl berlínský professor se žádoucím důmyslem upravil: nalézámeť tam čtení mnohá notoricky nesprávná neb aspoň velmi pochybná, takže čtenáři, po případě překlaGruppe na m. uv. str. 721: „So stattet Aisch. alle seine Gestalten mit höchster Liebe aus, er nimmt Partei für alle u. freut sich an ihrem Kampf u., der darin entwickelten Stärke…“ 18) Bernhardy na m. uv. str. 280: „Sphinx liess den Grundton des Mittelstückes nachklingen: man konnte sich beim Rückblick nicht verhehlen, dass die Weisheit des Oidipus doch nur beitrug, das Verhängnis und den Fluch dieses Hauses zu vollenden.“ Majer (na m. uv. str. 24): „Hádanku pravé sfingy…Oidipus šťastně rozluštil,…týž Oidipus, který sám o sobě slepě hádanku vlastního života tak strašlivě odhalil; udílela-li v satyrském dramatě nepravá jakási sfinx hádanky, jež satyrové neohrabaní marně luštili, až snad bachoratý Silén šťastnější byl - jak zvláštní to obraz doplňující tragoedii tak drtící.“ 19) Bernhardy str. 278.: „Die melischen Theile sind umfassender, kühner u. schwieriger; hiezu kommen noch grössere Schwierigkeiten der Kritik u. häufige Verderbungen des Textes.“ 17)
-14dateli nezbývá než probírat se řadou konjektur, v apparatu kritickém snesených, z nichž ani jediné mnohdy nelze pravděpodobnosti přiřknouti i byl nucen překladatel pátrati leckde na vlastní vrub po čtení správném nebo aspoň pravděpodobnějším a výsledků přemítání svého při překladě tu a tam užitičímž arci nijak nechtěl vindikovati čtením, jichž sám se dohadl, bezvýminečné správnosti; místy nutno bylo i k transposici veršů sáhnouti. Za takových okolností, jakož i hledíme-li k částem melickým, překladateli nebylo lze zůstati věrným j e d i n é m u v y d á n í , za podklad překladu zvolenému, nýbrž užívati e k l e k t i c k y všech důležitějších textů tragoedie a to zvl. kritického vydání Weckleinova (i s „Appendix propagata z r. 1893), vydání Ritschlova, Kirchhoffova, Dindorfova, Weilova, Schutzova, Hermannova, Blomfieldova a Wellauerova. Vedle toho bedlivě přiblíženo k lepším pracím z oboru dohadové kritiky, sem příslušných, j. zvl.: Beitrage zur Kritik von Aischylos‘ Sieben vor Theben vv. 350-663 von Prof. Dr. Carl Prien. (Progr. stř. školy „Catharineum“ v Lubecku 1856); De Septem fabulae stasimo altem. Scripsit E. Brey. (V Berliner Studien f. classische Philol. u. Archaologie, IV. sv. 4. seš. 1886). Části melické přeloženy, jako v „Prometheu spoutaném“ a v „Peršanech“, časoměrně: Do jisté míry využito výsledků badání Muffova ve
spise : Der Chor in den Sieben des Aischylos. Halle, 1882 a studie Dra. J. Krále: O činnosti sboru v dramatě řeckém. (Athenaeum, III, str. 29-40).
SEDM PROTI THEBÁM. Třetí drama v trilogii, jejíž prvou částí bylo drama „Laios“ částí druhou „Oidipus“ a jejímž dramatem satyrským byla „Sfinx“.
OSOBY Eteokles, král thebský. Antigone jeho sestry. Ismene, Sbor dvanácti Chebských dívek *). Posel. Hlasatel.
Ozbrojené mužstvo thebské. Děj se koná před sídlem královským na vyšehradě tbebském. Doba mythická.
*) Jako vůbec úlohy ženské na jevišti antickém, tak hrána i v tomto kuse úloha sboru osobami mužskými.
Výjev prvý. (V pozadí Kadmeia, hrad thebský, a svatyně; na volné prostoře viděti oltáře a sochy bohův, jakož i ozbrojené junstvo i mužstvo thebské.)
Prologos. Eteokles (vystoupiv z prostředních dveří paláce). Jen vhodné řeči vésti, milí Kadmovci, jest tomu, jenžto v kormě obce kormidlo sám řídě, k spánku víček nezavíraje, si jejích zájmů hledí: neboť vzkvetl-li by zdar nám, b o h u původ by se přičetl; než postíhla-li by - což kéž se nestane nás rána, E t e o k l u všude po městě by od občanův jedinému s kvílením a hlučným repotáním bylo zpíváno1), ach, proti čemuž Zeus kéž městu Kadmovcův jest pomocníkem, jak mu přijmi dáváme! Než vám i tomu, jenžto v rozkvět bujarých let posud nedospěl, i mužům zletilým, již vypěstili tělo statně vyrostlé, jest obci, jest i bohův našich oltářům by nebyla jim nikdy pocta zrušena, spět na pomoc, i dítkám, Zemi mateřské, té milé pěstounce; tať vychovala si vás děcka, na té její půdě hostinné se batolící, podstupujíc všelikou tu zkoušku vychování, ve štítozbrojné teď občany své, byste věrně sloužili jí v této vážné době. Podnes arci bůh jest milostivě nakloněn; neb takovou již dobu obléháni jsme, a většinou zdar kyne válce od bohův; než teď,jak dí náš věštec, ptakopravec, ptáky prorocké i sluchem zkoumaje i duchem, bez ohně, svým umem neklamným, - ten znalec takého dí věštectví, že převeliký achajský se v noci soustřeďoval příval k úkladům. Než na cimbuří, brány všickni pevnostní již spějte, kvaptež v plné zbroji, předprsně tam naplňujtež, na pokrovy tvrzí všech se postavtež a hezky mužně veďtež si 35 jich čekajíce u východiště všech bran a neděste se příliš davu vetřelcův!
5
10
15
20
25
30
αν υµνοιθ΄-proneseno s trpkou narážkou na oslavné zpěvy, platící bohům jakožto jediným, jimž přičítána zásluha v případě opačném. 1)
-18Bůh dopřeje nám zdaru. Zvědy však i já by tábor proslídili, vypravil jsem už i doufám, že jich cesta marna nebude; 40 a těmi zpraven, jistě přelstěn nebudu. (Branný lid odejde, a vystoupí posel.) Výjev druhý. Eteokles.Posel. Posel. Ó statný Eteokle, vládce Kadmovcův, zvěst odtamtud ti jasnou nesa z tábora já přicházím, neb na vlastní jsem oči sám vše viděl: Mužův sedum, vládců bujarých, 45 nad okovaným štítem obětujíce a krve tuří rukou dotýkajíce se zapřisáhli při Areu, Enyo a krvelačném Třasu, že buď Kadmovců v rum povalíte město mocí vyhladí, 50 neb zahynouce krví zbrotí tuto zem‘; a dárky na památku zavěšovali vůz na Adrastův domů pro své rodiče2) slzíce; nářek nezazníval však z jich rtův neb hoře srdnatost ísoptěl nezlomný 55 duch jich, jak lvů, z jichž zraků vraždychtivost plá. A osvědčí se skutkem v brzce slova má; neb opouštěl jsem je, když losy metali, by každý z nich dle losu k branám vedl sbor. Tož nejchrabřejší muže z obce vybrané 60 bran u východů rychle postav; neboť už voj Argivanů v plné zbroji na blízce teď táhne, kvapí, až se práší, pěna pak pláň třísní bílá, z koňských sršíc dychadel. Ty, jako lodi kormidelník pečlivý, 65 prv než se Areovo strhne soptění, kaž zahájiti3) město; hučíť pozemní vojsk vlny. Chop se tedy chvíle výhodné co nejrychlej‘; já věrných, bdělých zraků svých ni nadál nespustím, a z jasných věda zpráv 70 vše, co se venku děje, ujdeš úrazu. (Odejde.)
Výjev třetí. Eteokles. Ó Die, Ge i městostrážní bohové a Kletbo, otce mého mocná Erinys, ó nevyplemeňtež mi ve zmar, z kořene, Bojovníci jisté smrti vydaní posílávali po přátelích (zde po Adrastovi, jemuž věštěno Amfiaraem, že jediný ze sedmi vůdcův argejskýcb se zachrání,) svým drahým různé dárky na památku, j. sponky, stužky, ústřiže kadeří a pod. 3) φάρξαι- vlastně zatarasiti, t. j. brány sbory ochrannými opatřiti. 2)
-19a nevydejte sokům města, ve kterém zní řecký hlahol, ani krbu rodného! Ó nesevřetež nikdy země svobodné a města Kadetova jhem zotročujícím, než pomozte! zdeť v prospěch mluvím vespolný: neb dobře-li se obci vede, bohy ctí! 4)
75
80
(Odejde. Vystoupí sbor.)
Výjev čtvrtý. Sbor (v polosbory na jevišti se rozestoupiv). Parodos5). ∪ ∪ ∪ ∪ děsivých to ran jest mi lkáť! Voj už vypraven, tu žene jízdy pluk četný úprkem tábora ostaviv! Svědkem toho mi prach, jejž ve vzduchu lze zřít, němý, výmluvný posel a pravdivý. 85 Jal strach nitro mé; zalétáť sem až zbraní řinčení, zemí rozléhá se vřava, až duní nezdolným tokem tepoucím do hor… Ach, odvraťtež, ach, prosím, nastalou, bozi a božky strast! Pod hradbami s křikem se běloštítníků pluk tam zdvihá 90 a na město ruče ženou již! Kdo tedy záštitou, kdo bude podporou z bohův neb z bohyň? Zda kleknouc k bohův sochám prosby své vznésti mám? Ó bozi, jež blahá hostí říš‘, čas už se soch a rouch Vašich i vínků držet!…Neleňme v hoři tom! 95 Zda slyšíte či neslyšíte štítův třesk? Na modlitbách dlít kdy máme, ne li teď? Třesk slyším: nejednoho kopí řinkot to!… Co Aree, co počneš, starokrajane, zem svou zradíš? Zlatohelmý, pohleď, ó pohleď jenom 100 na svoje město, jež‘s oblíbil si kdys! Vy ochranitelé kraje toho božští,
zřete na dav panen, poroby zniknutí jež vřele žádají! Hučíc kol hradeb val chocholovlajných mužů, zvířený sopotem Areovým. Aj, zabraň, bychom nebyli obětí sokův, Zeus, všech otec všemocný!
105
T. j. bohům, dopřívajícím obci blahobytu, hojně se dostává darův i projevův úcty, jim lichotících a milých. 5) Tato píseň, jež úchvatným, dojemným ,a dramaticky živým líčením citův jest z nejzdařilejších partií ze zachovaných výtvorů musy Aischylovy, ustavěna byla podle všeho antistroficky. Poněvadž však text její bohužel měrou neobyčejnou porušen jest (viz úv. str. 13) a poněvadž tím response na mnohých místech úplně setřena, aniž pokusy o rekonstrukci její náležitě se zamlouvají: překladatel upustil od rozvrhu antistrofického - a to i na těch místech, kde stopy response dosti patrny jsou, - jednak za konsequencí s předešlým, jednak z té příčiny, že i zde text posud není tak upraven, aby response v náležité přesnosti se jevila. S tím souvisí, že uznal překladatel za radno abstrahovati od výsledků, jichž dospívá Muff ve spise uvedeném na str. 8 nn. v příčině přednesu jednotlivých statí písně této od dotyčných členů sboru. Proto také neuvedeni jednotliví členové, aneb, pokud se týče - jednotlivé části sboru, jež v přednesu písně se střídaly. Dle potřeby užito v dochmiích běžných obměn. 0 rozvržení celé písně v jednotlivé části a o přednesu jich pronesena mínění nejrůznější. Viz Wecklein II. 49-58 4)
2*
-20Argejané se v kruhu kupí již u zdí Kadetových; z potyčného strach jde oruží; zvučí kvilným chřestěním vraždy v koňských chrupech udidla. Přistupujeť sedum k branám sedmerým dle losu sudby již reků-vojska hvězd zbrojenců jádro dřevcemetných. Ty pak, Diorodá, se spasitelkou staň, 115 sílo zosobněná, Pallado, Theb, a pán, jenž moři vévodí, ořetvůrce6), svou hrotí 7) jíž kolí ryby, ulev trudův, ulev i hrůz našich! A skutkem dokaž, Kadetova že‘s pravým ty otcem, strážcem, Are, města! Též ty, pramatko kmene, chraniž nás, ó Kypřanko 8): vždyť tvojí přesvaté krve jsme plémě; se zbožným modlením k tobě tíhnem‘, voláme vroucně! Kéž se s lučištěm už Lyčan bůh9) zjeví a naše oplatí vrahům úpění! Ty, Letovno 10) statně střílej! Ach, ach, ach, ach! Harašení vozův kol hradeb už slyším, Héro velebná! Koles otížených náboje již hrčí, Artemido má, ach, ach, ach, ach!
110
120
125
130
Střelami zvířený vztekle šumí i vzduch… Co utrpí mi vlast? Co bude dál se díť? ký božstvo konec asi spůsobí? Shora do cimbuří déšť kamení srší – přispěj Apollon! a rachotí u bran štíty kovokryté!… Tož Diorodá světice, jež bojův rozhoduješ konec, bohyně přeblahá, mocná Onko 11) ždám, sedmera bran tohoto sídla chraň! Ach, ach, všemocní bozi, našich vydatní krajův strážcové, též vy, strážkyně svaté, cizáctvu nevydejtež mi vlast uvrženou v války strast! Spravedlných našich splniti račtež už úpělivých proseb!
135
140
145
Poseidonovi zasvěcen byl kůň, ode dávna jsa symbolem vln mořských a lodí plujících. Poseidon sám prý koně stvořil a lidi naučil jej krotiti a vůbec ovládati. 7) Trojzubu užívali i rybáři, zvl. při lovu tuňákův. 8) Dle báje thebské byl Ares chotěm Afroditiným, jejichž dceru Harmonii za choť pojal Kadmos, zakladatel Theb, pročež Ares a Afrodite (= Kypřanka) pokládáni za prarodiče Kadmovců. 9) Apollon. 10) Artemis. 11) Pallas Athene; význam epitheta jejího „Ογκα jest záhadný; Roscher v mythologickém slovníku svém I. 1. str. 678 uvádí výraz ten ve spojitost s ογκασθαι, dle čehož by značilo Onka. bohyni ryku válečného. 6)
-21Ach, ach, milá božstva má, 150 tu nás se ujmouce spasnou rukou zjevte tím svoji milost i k městu a svatyň chraňte nám a s pomocí spějte již i nezapomnětež přece bohoslužeb obce a obětí 12)! - 155 (Vystoupí Eteokles.)
Výjev pátý. Epeisodion prvé. Sbor. Eteokles. Eteokles. Vás táži se, vy plémě nesnesitelné, zda to jest nejlepší a spasno pro obec a tomuto zda vojsku obléhanému to srdce dodá, moudrých všech vy protivy, když před sochami božských města ochrancův 160
tak lkáte, úpíte?…Kéž by ni v neštěstí ni v milém blahobytě s ženským pohlavím mi nebylo se stýkat! neboť vládne-li, toť učiněná drzost, s nížto nelze žíť; než jme-li strach ji, větším domu, obci zlem! I teď jste, těkavou tu plachost nahnavše svým občanům, jen bledé babství vzrušily: zdar věci tam těch venku kyne nejlepší a my zde uvnitř sami ubíjíme se!....13) I neposlechne-li kdo mého rozkazu, ať muž, ať žena, ať to bůh ví jaký tvor, jim zkázy padne los, a nikdo nemysli, že ukamenování lidu unikne! Neb m u ž se stará o veřejnost, ž e n a však se do ní nepleť; doma dlíc, ať neškodí! Aj, slyšela‘s, či ne, či mluvím ke hluché? Kommos I. Sloha prvá. Náčelnice polosboru Ó synu Oidipův, zděsila jsem se zaslechši vozův rachot, lomozivýrachot, osy kdy zaskřípěly než koly obíhané, kdyžtě zachřestly tam příčnice plamorodých 14) i uzd v chrupu komoňů kvapících!
165
170
175
180
Srovn. pozn. 3. tomto vypadly čtyři verše: viz Prien na m. uv. Str. 11-12. O předcházejících příkrých slovech Eteokleových praví Majer na m. uv. str. 11: „Době naší jednání panovníkovo přísné a kruté zdáti by se mohlo. Není to však jediné místo klassických spisů, kde, nedvornost‚ ke krásné pleti přímo v oči bije; zřejmo, že přes mnohé výhody ženy řecké celkem v jakémsi poddanství a odvislosti dosti přísně chovány byly.“ 14)T.j.v ohniukalenýchav rozžhaveníspracovaných. 12)
13) Po
-22-
Eteokles. Nuž jak, zda plavec, prchna z kormy do přídy, tím ke své záchraně si nějak pomůže, když v mořském vlnobití strádá jeho loď?
Sloha družná. Náčelnice polosboru II. Jáť přece jsem k b o h ů v starobylým se nachvat semo k těm sochám - v b o h y spoléhajíc jenom - utekla, kamení kdy v branách duní déšť: mne strach hned vzrušil k úpělivému modlení,
185
aby bozi střehli města.
190
Eteokles. By h r a d b a zbraně sokův odrážela, ždej! Náčelnice polosboru I. Což nebude to v b o h ů v rukou?15) Eteokles. Alespoň se říká, z města p a d 1 é h o že odejdou. Sloha druhá Náčelnice polosboru I. Kéž neodejde jen tento bohů svatý sbor, pokavad žijem! Kéž nemusíme zříť, jak zdi ty ztékají, a lítými jak ohni žaháno i vojsko nám! Eteokles. Svým nechtěj věci dobré škodit modlením! Neb p o s l u š n o s t jest blahobytu mateří, jest spasným zdrojem: známé tak zní přísloví.
195
200
Sloha družná. Náčelnice polosboru II. Pravda; b o ž í stojí však přece výše moc! Častotě zoufalým napadeného zlem, byť tkvěly nad zrakem mu krušných trudův pochmuřivé mraky, bůh spasí! Eteokles. To m u ž ů věcí žertvy bohům zabíjet a pátrat po znameních, vrah když doráží; než ty máš mlčeti a doma seděti! 15) Kruse
205
na m. uv. str. 57 nesprávně pojímá i tento verš v souvislou řeč Eteokleovu.
-23-
Sloha třetí. Náčelnice polosboru I. B o ž í dílo jest, že pokořeno není město. že hradby nás před vrahy skrývají! Zdaž to zavrci hřích není? Eteokles.
210
Nic proti tomu nemám, že ctíš bohův řád; než občanův bys nečinila zbabělci, buď zticha a tak přespříliš se nestrachuj! Sloha družná Náčelnice polosboru II. Tu žasnou slyšíc směsici lomozivou jsem, strnulá strachem, sem na vyšehrad až chvatně kvapila na svatý! Eteokles. Tož zvíte-li, že zmírají neb raněni že jsou, tož o ně nederte se s kvílením: neb tím se živí Ares, krví smrtelných! Druhý člen polosboru I. 15*) Aj, koňské již i řehotání slyším teď!
215
220
Eteokles. Ač slyšíc jasně, neposlouchej příliš tak! Druhý člen polosboru II. Chví v základech se město, obklíčeni jsme! Eteokles. Tož stačí, když mám toho na starosti já! Třetí člen polosboru I. Mám strach, neb do bran nárazy se zvětšují! Eteokles. Už mlč a neveď o tom řečí po městě! Třetí člen polosboru II. Ó bohů družstvo, nerač hradeb vydati! Eteokles. Mlč, ke všem všudy, nechej si to pro sebe! Čtvrtý člen polosboru I. Kéž, bozi naši, poroba mě nestihne! Eteokles. Ty sama porobuješ sebe, celý stát! 15*) Srovn.
-24-
J, Král na m. uv. str. 31.
225
Čtvrtý člen polosboru II. Ó Die všemocný, šíp v nepřátele řiď!
230
Eteokles. Ó Die, jaký dal‘s nám v ženách pronárod! Pátý člen polosboru I. Tak bídný, jako v mužích, jichž vlast podlehne! Eteokles. Zas jinak mluvíš, ač se tulíš k svátostem! 16) Pátý čten polosboru II. Vždyť k zoufalství můj jazyk zachvacuje strach! Eteokles. Kéž malou službu prokážeš dle přání mně!
235
Šestý člen polosboru I. Rač říci to co nejrychlej‘, a hnedle zvím! Eteokles. Nuž mlč, ó nešťastnice, neděs našincův! Šestý člen polosboru II. Již mlčím, osud ponesu svůj š druhými… Eteokles. To slovo tvé mi nad ona jest vítáno! A mimo to pryč od soch svatých meškajíc pros p o t i c h u , by bozi byli spojenci! A uslyšíc, jak já se modlím, teprv pak ty zbožně zapěj blahou píseň hlaholnou ( - dle zvyku Reků při obětech hejsati17) - ) svým k srdnatosti, plašíc strach jich před vrahy! Jáť strážným bohům země, opatrovníkům i venkova i těm, již ruchu městského si hledí, zřídlu Dirky 18), toku Ismena 19), ač zdaří-li se vše, pak toto slibuju: že obětiště krví bravů třísníce 250 a býky božstvům města zachráněného bijíce, zasvětíme v obdar do svatyň i trofeje jim navěšené na kopí .- Tož t a k se modli k bohům, ne však plačtivě, ni s vášnivým marným štkáním, vzdycháním 255 neb tímto neujdeš spíš svému osudu!
240
245
Mluvčí polosboru míní, že osud stejné bídy čeká mužů, jako jich, když vydáno město nepřátelům. Eteokles však béře slova ona v ten smysl, jako by sbor viděl přece jen v mužích vlastní spásu města. 17) Verš nejspíše podvržený. 18) Pramen u Theb. 19) Říčka jižně Theb se pramenící. 16)
- 25-
Šest mužův postavím, k nim sebe sedmého já k sedmi východům, by slavným odporem tam vrahy vítali, než posli přikvačí a rychlozvěsti o potřebě palčivé.
260
(Odejde. Sbor sestoupí do orchestry, kdež opět v polosborech se rozestaví.)
Výjev šestý. Sbor. Stasimon prvé. Sloha prvá 20) . Polosbor prvý. Chci dbáti slov těch: nedá hrůza však srdci bíti klidným tepem: nítí starosti postrach přede plukem kol hradeb, jak o mladá svá holátka v hnízdě zmírá holoubek strachem před hadí havětí zloložnou. Jedniť k hradbě se béřou valným proudem a houfem; ký postihne osud nás? Sbor jiný po našich zas pílících čile ostré tam vrhá kamení již! Chraňte jenom, Diorodá božstva 21), nám města Theb s Kadmorodým i vojskem!
Sloha družná. Polosbor druhý. Kterýže lepší naší země kraj zaměníte, žirnou vrahům když půdu těchto vlastí i se zdrojem Dirčiným vydáte v plen, nápojem, jehož není nikde lepšího všech, jež chrlí Tethyovny22), Neptun.
265
270
275
280
Tož mam odzbrojující jistou zkázu mužů všech již pustíte, vy strážná božstva, tam na ty, již jsou před hradbou, dopomoztež proslavit se našincům! Nuž, zachovejtež k mojí prosbě upěnlivé město, sídlo to krásné.
285
290
20) Srovn.
J. Král na m. uv. str. 31 n. vv. 115 n., 139 n., 121 n., 1?5., 131 22)t.j. dcery Tethyiny a Okeanovy 21)Viz
-26Sloha druhá. Polosbor prvý. Trapnoť, Hádu-li plen války taký připadá šmahem, ach, tak starožitné město zotročené, v popel potupně Achajcem dle boží úrady shroucené, když, jak koně za hřívu, taktě za vlas, běda, v rouše rozedraném v cár odvlékány stařenky v robství jho i věk děví! Ozýváť se v městě zloupeném vzkřek, kdy padá v směsi hlučné zde kořist; i chvím už teď se před krutým zlem!
Sloha družná. Polosbor druhý. Ach, toť k pláči, musit záhy změnit Za domov trnitou pouť onu řádův, ach, jimižto nedozralé trhá se panenství! 23) I tvrdím, lépe že jest zhynuvším! Jakmile podlehne město.strádáť, běda, v úhonách přečetných! Odvlékátě jeden, zabíjí zde druhého; tam kladou ohně, město čmoudu čerň zbarvila; znešvařený ještě supá v to, posvátnosti przně, Ares! Sloka třetí. Polosbor prvý.
295
300
305
310
315
V městě se rozlehá povyk, a vyvěžen val při zdech ; zabíjen mužem muž kopím; a kvil 320 nemluvňat živitelkám, jich bujarým proniká hrozně zkrváceným v sluch! Sbratřují se shon s plenem; střetá se druh se druhem kořist nesouce; na druha křičí tu druh, ježto lup posud minul: chceť, by v práci týž, ne však v kořisti měl podíl…Zdaž nehrozí to všechno nám? Sloha družná. Polosbor druhý. Spadne-li n á h o d o u jen nějaký na zem‘ plod, tuť nás to rmoutí, to však zvláště krušno, zřít,
325
330
23)j
t. j. to k pláči jest, musiti tak brzo opustit domov a vydánu býti zvůli nepřátel, kteří nedbajíce řádu mravnosti útlé panenství poskvrňují.
- 27-
Když dar země unáší ve směsi rozmanité, v spoustě p e ř e j n i č e m n á ! Pak mladé novotrpitelky zjařmené, nutně líbánkův zkusíce s tím, jemužto padly v moc, jsoutě vrazi pány teď dočkají se mrákot čirých které stlumí trýzeň, bolest přeneblahou!…
335
340
(Vystoupí posel, za ním hned Eteokles.)
Poznámky ke kritice textové V. 90. čteme: υ̟αι τειχέων. V. 94. čteme:̟ε̟λων και στεφεων chybně odtrženo od βρετεων, pročež přesmyknouti a připjati jest ku βρετεων: visíť všecky ty genitivy na εχεσθαι V. 117 n. čteme: τη ιχθυβολω διδου µαχανα ε̟ιλυσιν ̟ονων, ε̟ιλυσιν φοβου. V. 126. „oplatí“ přeloženo dle konjektury Weckleinovy αντιτας. V. 127. čteme: ευ στοχαζου V. 135. čteme: ̟οιον τι τελος... V. 139. n. čteme: και διοξενες ̟ολεµοχραντον αξνον τελος εν µαχα, σεγ,µακαιρ΄ανασσ΄, Ογκα, ̟ροσκαλω. V. 148. čteme: ̟ανδικους. V. 180. n. čteme s Lachmannem:..v násl. Pak: ̟ηδαλια τα δια στοµα.
V. 200. čteme: γονη σωτηριοσ (vysl. σωτηρjος) t. j. plémě blahoplodné V. 210. čteme: α̟οστυγειν V. 241. : τα κρεισσω jest čtení nemožné; smysl vyžaduje proti ολολυγµον výryz aekvivalentní s českým „potichu“ , „pro sebe“. V. 249. čteme: ευ ξυωτυχοντων νυν ε̟ευχοµαι ταδε. V. 272. čteme:αµφι̟ολοισι,t. j. αµφι τους ̟υργους ̟ελουσι V. 287. čteme: θεοι, τοις ουσι µεω εξω... V. 282. čteme: místo ευεδροι τε.- ευεδροιο... V. 305. čteme: κλαυτον γαρ τι βροτοις V. 319. n. : Rukopisné αρτιτρεφεις jest zhola nemožno; přeložili jsme dle čtení, jímž aspoň slušnějšího smyslu bylo lze nabýtι βλαχαι δ‘ αιµατοεσσαις των ε̟ιµαστιδιων αρτιτροφοις βρεµονται Αρτιτροφος jako αρτι̟ους, αρτιφρων a pod. V. 328 čteme: τι ου τωνδ’...t. j. čeho z toho se nenadíti dovoluje důvod podstatný, t. j. podstatný je důvod, bychom všeho očekávali, se strachovali. V. 329. n. čteme: αλγγυνει κθρη/σας. Πικρον δ’ οµµ’, οταν ∪ — /̟ολλαγ’...Po οταν vypadlo slovo o kvantitách naznačených; θαλαµη̟ολων jest nemožno. V. 332. čteme: φορηται. V. 337. čteme: εντυχοωτος.
Dokončení překladu tragoedie uveřejněno bude roku příštího v programu c. k. akademického gymnasia.
