O destrukci českého státu a zvlčení společnosti. Stát je špatným hospodářem pouze tehdy, je-li řízen neschopnými či nezkušenými lidmi Jan Kudrna, odborník na ústavní právo z Právnické fakulty UK, představil v červenci na svém blogu zajímavou úvahu o čtyřech fázích devastace státu (kterou srhnul autor tohoto textu v jiném článku). Bezprostředním podnětem bylo selhání Centrálního registru vozidel, čímž rozklad státních funkcí vstoupil do stadia, kdy základní administrativa funguje problematicky a nastává paradoxní situace: Stát komplikuje občanům život hned dvakrát – nejdříve regulací samotnou, pak její nefunkčností. Připomeňme si zmíněné čtyři fáze devastace státu: 1. fáze – „Pouhé“ předražování. Nakupuje se za nadsazené ceny, ale vše v zásadě funguje. 2. fáze – Předražování a nefunkčnost. Ta ovšem neovlivnila životy běžných lidí (například předražené vojenské zakázky). 3. fáze – Nefunkčnost začíná postihovat běžné lidi. Kudrna se domnívá, že jsme vstoupili do třetí fáze právě v souvislosti s kolapsem registru vozidel a dalšími administrativními lapáliemi. 4. fáze – Předražování je samozřejmě nadále zapojeno, ale v důsledku nefunkčnosti zkolabuje jeden ze zásadních infrastrukturních systému, což přímo ohrozí životy stovek lidí nebo rovnou způsobí jejich smrt. V souvislosti se čtvrtou fází Kudrna mínil například zhroucení dodávek pitné vody v Praze či nákup infikovaných vakcín. V září pak přišla aféra s pančovaným alkoholem, kdy na otravu metanolem zemřely desítky lidí. ČESKÁ POZICE se Jana Kudrny zeptala, jak vidí rozklad státu dva měsíce po průšvihu s centrálním registrem vozidel, navíc uprostřed metanolové krize. Funkčnost a efektivita státu dlouhodobě klesá Jak pohlížíte na červencové selhání Centrálního registru vozidel s odstupem času? Jako na jeden z projevů určité setrvalé tendence. Funkčnost státu, o efektivitě raději vůbec nemluvím, v mnoha ohledech dlouhodobě klesá. V některých oblastech je stát natolik rozebraný či zprivatizovaný, že v nich ani nepůsobí, ač by možná měl. Jinde působí destruktivně neustávající „reformy“. Kolem registru vozidel nastalo naprosté a zcela nepochopitelné selhání státu. Co vlastně znamená, že stát není schopný zajistit ani základní administrativu? Předpokládá se, že při běžném fungování státu by byrokracie a administrativa měly fungovat bez problémů. Zdá se navíc, že nejde o nic složitého. Je zarážející, že určitý systém funguje dobře, pak 1/6
www.rodon.cz
má nastat zlepšení, a místo toho nastane kolaps! Navíc se pak v případě registru vozidel objevily informace, že vybraná firma neměla se zakázkou takového významu a rozsahu sebemenší zkušenosti a že nedošlo k pořádnému testování před uvedením do ostrého provozu. Člověk se jen diví, jak je to možné – předpokládal bych, že jestliže je někdo odpovědný za splnění určitého úkolu, pak se postará minimálně o to, aby vše bez problémů fungovalo! Můžeme hovořit o kontinuálním oslabování státu? Zřejmě ano. Státověda zná jeden prvek státu, který ovšem nemusí být vždy patrný a pro ustavení státu není často ani nezbytný – účel státu či důvod, proč stát vzniká. Jde o určité ideje, z nichž stát vyrůstá, které jej udržují a jsou-li opuštěny, dochází k jeho zániku, zhroucení či ke změně režimu. Možná teď hodně lidí rozzlobím, ale při rozpadu federace a vzniku České republiky není tento účel úplně patrný. Jeden z mých kolegů uvedl, že důvodem vzniku České republiky byla snaha zprivatizovat vše, co se dá, a navíc co nejrychleji. Sice to říkám s určitou nadsázkou, ale mám pocit, že toto tvrzení je částečně pravdivé. Už před dělením federace byl evidentní zájem urychlit ekonomickou transformaci, rozhodující byla víra v to, že stát je špatný hospodář, musí být minimalizovaný a rozpuštěný. Je tento duch cítit dodnes? Selhání registru vozidel mě vrátilo o 15 let zpátky – do doby, kdy je možné využít každou příležitost k osobnímu prospěchu. Vzpomněl jsem si na kauzu kolem padáků VTP-100 z poloviny devadesátých let, kdy zakázku získala firma, která nikdy padáky nešila. Důsledkem byly dva ztracené lidské životy. Kolaps registru sice naštěstí neohrozil lidské životy, ale zase se dotkl statisíců lidí, kteří nemohli nakládat se svým majetkem. Oproti ztraceným životům to sice může být banalita, celkový dopad byl ovšem větší. Stát a civilizace Jedním z důvodů oslabování státu může být již zmíněné přesvědčení, že stát je špatným hospodářem. Je tomu skutečně tak, nebo jsou jen špatné státy špatnými hospodáři? Kdo toto heslo opakovaně používá – bohužel musím zdůraznit, že je to hlavně naše pravice –, vystavuje vizitku pouze sám sobě. Stát je špatným hospodářem pouze tehdy, je-li řízen neschopnými či nezkušenými lidmi. Jsem přesvědčen, že stát může fungovat dobře, byť se vždy bude potýkat s určitými specifickými problémy. Každá instituce má vzhledem ke své struktuře, pravidlům a prostředí, ve kterém se pohybuje, svůj druh problémů a je jen na lidech, kteří ji řídí, jak si s nimi poradí. Některé problémy jsou ale pro veřejnou sféru obecně přímo symptomatické. Zdá se, že snad každá veřejná zakázka je předražená, poněvadž instituce spravující veřejné peníze nemají zájem, aby cena byla co nejnižší. Není pak předražení přípustné, pokud je kvalita standardní a práce je odvedená dobře? Tak to prostě být nemůže! Je třeba vyvinout veškeré úsilí, aby k předražování docházelo co nejméně a v co nejmenším rozsahu. Tendence k tomu samozřejmě je, rád bych ovšem zdůraznil, že to přece zdaleka není problém jen státu či veřejných peněz! Každý se pravidelně setkává s podezřením, že řemeslník si za svou práci naúčtoval vyšší částku. U veřejných peněz sice někteří lidé mohou mít pocit, že nejde o jejich peníze a že „z cizího krev neteče“, neměli bychom ale zapomínat na vyvozování důsledků z případného pochybení, na odpovědnost. U některého typu zakázek také může být složité zjistit přesnou cenu, často ani není jasné, zda došlo k předražení úmyslně, z nedbalosti, či jen z neznalosti. Myslím ale, že každá neznalost má své 2/6
www.rodon.cz
hranice a v určité chvíli se stává zločinem. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ve veřejné správě rozhodovali zkušení lidé s morální integritou, kteří by vychovávali své nástupce. Do rozhodovacích pozic by se neměli dostávat lidé bez zkušeností, kteří pak kolikrát i bez zlého úmyslu nezvládnou zabránit škodě. Řada úkolů a aktivit státu je převáděna na soukromé subjekty, tento trend bývá nazýván outsourcingem. Dokázala soukromá sféra dostatečně kvalitně a profesionálně nahradit služby, které předtím zajišťovaly veřejné instituce? Nedokážu vyloučit, že v některých případech ano. Hlavním problémem ovšem je, že dochází k vysublimování státu z určitých oblastí, aniž by došlo k jeho promyšlenému a institucionálnímu nahrazení. Stát jistě nemusí působit všude, ale zjišťujeme, že v zemích civilizačního okruhu, do nějž chceme patřit, tyto úkoly vykonává soukromý subjekt, často s dlouholetou tradicí. Není to tedy tak, že by určitý prostor nebyl vůbec obsazen. To je totiž nebezpečná situace – stát nechá sebemenší kousek moci neobsazený a do takového prostoru může vstoupit kdokoli, kdo si jej všimne, přičemž není svázán žádnými pravidly. Vznikají prostory, kde platí pravidla džungle – to je sice složitý, provázaný a krásný ekosystém, ale je pak třeba se smířit s tím, že tam vždy vítězí silnější, třeba i za cenu životů ostatních. Když pak v džungli vypukne lesní požár… Co by znamenalo, kdyby se stát vzdal byť jen kousku své moci? To by znamenalo opuštění civilizace, jak ji známe. Co by pak nastoupilo místo státu, pokud by mohla existovat soukromá policie, soukromá armáda? Mafie. Podívejte se třeba do Somálska, kde je prakticky nulový stát. Liberální extremisté by měli jásat, mně se ale nezdá, že by to byla země zrovna vhodná k podnikání či k životu. Nebo Sicílie, kde se vyvinuly parastátní struktury, které na rozdíl od státu nejsou vedené zájmem prosadit neosobní chladnou obecnou spravedlnost, nýbrž čistě sobeckými zájmy silnějších osob dominujících nad slabšími. Každý si může najít v literatuře z poslední doby, jak mafie ovlivňuje životy naprosto všech lidí (v češtině vyšla například kniha Gomora, osobní svědectví mladého italského novináře Roberta Saviana o fungování neapolské mafie camorry – pozn. red.). Stát by tedy nikdy neměl opustit legitimní monopol na násilí? Určitě je to oblast, které se stát nikdy nesmí vzdát. Pak by totiž bylo jakékoli soudní rozhodnutí nevynutitelné. Policie by byla privátní, totéž může platit o armádě – silnější je pak ten, kdo má silnější policii či armádu. Hranice, kam by stát nikdy neměl být zatlačen, ovšem leží mnohem dál. Je řada dalších oblastí, které by nikdy opustit neměl. Může oslabování a nefunkčnost státu vyústit v jeho neschopnost adekvátně reagovat při krizové situaci? Kolapsové situace naštěstí nejsou na denním pořádku, takže bych je neviděl jako hlavní problém. Ale samozřejmě se může stát, že nebude fungovat to, co čem se myslelo, že fungovat bude. Povodně na Moravě v roce 1997 ukázaly, že neexistuje funkční legislativní rámec pro to, co dnes nazýváme integrovaným záchranným systémem. Dokonce jsme si nebyli jistí, zda můžeme někoho donutit k opuštění domu v ohrožené zóně. Od té doby jsme sice o kus dál, ale jeden z mých kolegů tvrdí, že vzhledem ke všem reorganizacím česká armáda už nemá kapacitu, aby ochránila obyvatelstvo v takovém rozsahu jako při povodních v roce 2002. Těžaři státu Souhlasil byste s tvrzením, že outsourcing je důsledkem chronické neschopnosti státní správy? 3/6
www.rodon.cz
S tím nesouhlasím. Kolega ekonom mi situaci vysvětlil velmi jednoduše. Všude se těží to, co je tam k dispozici. V Rusku se těží ropa, plyn či diamanty, v Jihoafrické republice uhlí, zlato a další suroviny; takto bychom mohli pokračovat. Čím ale oplývá Česká republika? Z tohoto hlediska u nás není nic významného, proto se těží to jediné, čeho je dostatek – stát, veřejné finance. Poslední roky ukazují jasný trend vyvést alespoň část veřejných peněz ze systému. Je tu snaha privatizovat státní podíl v ČEZ, v podniku Lesy ČR, poskytování zdravotní péče či veřejné důchodové a zdravotní pojištění. Nezdá se mi, že by šlo o programovou snahu o privatizaci a rušení státu, ale spíše o celkový rozklad morálky uvnitř státu. Neříkám, že na všech místech! Je však podivné, když dochází k různým „reformám“ či změnám fungování a téměř vše pak funguje spíše hůř než dřív, předpokládané cíle nejsou dosaženy a potíže zůstávají. Velmi typické pro Českou republiku je hledání vlastních cest namísto využití vhodných zahraničních zkušeností. Ty vlastní cesty jsou pak na jednu stranu slepými uličkami, na druhou stranu ale často slouží nějakému individuálnímu zájmu. Jsme tedy opět u zájmu „vytěžit“ co nejvíce veřejných peněz. Developer Radim Passer v rozhovoru pro Českou pozici uvedl, že „největším světovým byznysem se stalo rozkrádání veřejných rozpočtů...“ Je to tak. Osobně dost těžce nesu, když jsou někteří konkrétní lidé označováni za podnikatele. Skutečných podnikatelů si přitom velmi vážím, vytvářejí hodnoty, zaměstnávají lidi... Samozřejmě i na veřejných zakázkách lze legálně zbohatnout. Pokud někdo dodává veřejným institucím papír za standardní cenu, je vše v pořádku. „Těžaři státu“ se chovají velmi podobně jako skutečné těžařské firmy. To je velmi specifický byznys, ve kterém je třeba mít hodně ostré lokty a řada věcí se děje za hranou zákona. Těžaři veřejných peněz mají také tendence jít za hranu, prát se o to, kdo bude u zřídla jako první, kdo si jako první vykolíkuje své teritorium... Metanolová aféra Ve svém příspěvku na blogu jste jako poslední fázi rozkladu státu uvedl situaci, kdy v důsledku předražení a nekvality selže jeden ze základních infrastrukturních systémů, což přímo ohrozí životy lidí. Již za měsíc a půl zemřely desítky lidí na otravu metanolem. Je to příklad takového selhání státu? Když jsem svůj příspěvek psal, měl jsem na mysli spíše něco jiného. Ve hře je víc faktorů. Za prvé čistě kriminální jednání těch, kteří pustili do oběhu oněch 15 tun metanolu. Ze společenského hlediska existují lehčí a těžší trestné činy a v tomto případě mi přijde, že došlo k překročení všech představitelných mezí. Za druhé si ovšem lze klást otázku, zda například celní správa, policie, zpravodajské služby, finanční úřady a další složky státu mohly zasáhnout dříve, pokud by měly větší pravomoci nebo byly lépe motivované. Napadá vás, jak trh s alkoholem regulovat, aby se metanolová aféra nemohla v budoucnosti opakovat? Stále se mluví o tom, že lidé jsou dobří a trh vše vyřeší. Oni lidé většinově asi dobří jsou, jenže existují oblasti, kde může být z povahy věci velký zájem pravidla obcházet – typicky zboží zatížené spotřební daní. Pokud se někde točí velké peníze a mohou tam být ještě mnohem větší peníze tehdy, překročí-li se hrana zákona, musí existovat možnost účinné kontroly ze strany státu. Ptejme se, zda tomu tak je. Například celní správa přišla s novým trestním zákoníkem o některé pravomoci. Přitom jestliže obchoduji s lihem nebo tabákem, musí tam být daleko přísnější pravidla, co se možné kontroly a následné represe týče, než když obchoduji s pelargoniemi. Například v Německu, jak ostatně upozornil váš web, existuje monopol na produkci lihu a vše je pod striktní kontrolou. Kde vidíte největší slabiny regulace trhu s alkoholem v České republice? 4/6
www.rodon.cz
Třeba tu nejsou kolkované barely s lihem, nemluvě o cisternách. Zamysleme se také nad tím, zda je opravdu nutné, aby mohl likérku provozovat takřka kdokoli. Nemám na mysli domácí pálení či obecní pálenice, ale továrny, kde kdosi míchá líh s různými esencemi. Kladu si otázku, zda musí mít každý právo na takové podnikání – pohybujete se na hraně zákona, pracujete se spotřební daní a potenciálně můžete ohrozit životy, jak nyní vidíme. S pelargoniemi ať si obchoduje, kdo chce, se zbraněmi či lihem už ale jde o zdraví a životy, tam by měla existovat přísná kontrola. Pavel Šplíchal pro iHNed.cz napsal text, v němž analyzoval sociální podmínky, kde se otravy metanolem vyskytly. Domnívá se, že poslední dobou stát ignoruje potřeby nižších vrstev, nedostatečně reguluje citlivé služby a z chudších lidí se stávají občané druhé kategorie, pro něž jsou určeny služby druhé kategorie – lichváři, herny, stánky s tvrdým alkoholem. Přijde vám to přiléhavé? Předně je třeba říct, a budu přehánět jen málo, že občany druhé kategorie je 90 procent obyvatel České republiky. Každý, kdo nakupuje v normální samoobsluze, je občanem druhé kategorie. Jsem přesvědčen, že podvod na zákazníkovi je stále podvodem, jak jsem ostatně popsal na svém blogu. Metanolová aféra odkryla určitou tendenci, které kdo chtěl, už si mohl všimnout. Nižší vrstvy společnosti jsou nahlíženy hodně shora těmi, kdo jsou na tom jen o velmi málo lépe. Vidím jisté zvlčení společnosti v hodnocení ostatních. Pokud jde o metanol, objevila se řada komentářů, že každý přece ví, co pije. Ti lidé, kteří si koupili rozlévaný tvrdý alkohol kdesi v průjezdu či na nádraží za velmi nízkou cenu, to zřejmě vědět mohli, přesto mu nedokázali z různých důvodů odolat. Řada lidí však alkohol pila z normálních kolkovaných lahví, které zakoupili v kamenném obchodě. Je to velký sebeklam mnoha lidí, kteří zaujali úplně odporný darwinistický přístup, že každý je svého štěstí strůjcem. Měli by si uvědomit, že oni sami si ničí zdraví potravinami, které kupují v samoobsluhách a že opravdu nemají co hodnotit. Neselhává stát právě ve chvíli, kdy se člověk otráví alkoholem z kolkované lahve z kamenného obchodu? Až do srpna pro mne platilo, že pokud na relativně normálním místě kupuji láhev s kolkem, je to garance určité kvality, tedy že stát nevybírá peníze za cokoli. Příliš se nehovoří o tom, proč vlastně spotřební daň z alkoholu vybíráme. Protože se to tak dělalo vždycky? Jistě lze argumentovat, že část peněz používáme ke zmenšení následků požívání alkoholu a financování zdravotnictví. Také tam ale má být zajištěna kvalita, tedy když stát na něco nalepí kolek, měl by čas od času kontrolovat, co vlastně ona láhev obsahuje. Nezapomínejme také na ta kouzla, která se provádějí s bitrexem – denaturalizační látkou, která se přidává do alkoholu, aby byl nepoživatelný pro člověka. Sabina Slonková před několika lety v sérii článků upozornila na to, že značný podíl alkoholu na našem trhu, i v kamenných obchodech, je vyroben z technického lihu. Ten sice má být „očištěn“, ale ve skutečnosti dochází pouze k oxidaci bitrexu na látky, které nejsou hořké. Jsou ovšem zdraví škodlivé, karcinogenní a všechny v tom alkoholu zůstávají. Je pravděpodobné, že ti, kdo říkají, že každý ví, co pije, si v kamenném obchodu nebo baru s honosnou fasádou za standardní ceny také čas od času kupovali pančovaný alkohol. Vždyť nemůžete vědět, co je v té lahvi na baru, zda do ní někdo ve sklepě něco nedolévá z kanystru. Špatná denaturace lihu je dalším znakem nefunkčnosti státu. Možná bychom měli používat více denaturačních činidel, lépe kontrolovat pohyb lihu, kolkovat barely. Jinak to svádí k podobným kouskům. Je současná represe dostatečná? Nejsou pokuty, třeba i v souvislosti s obchodními řetězci, směšně nízké? Jistě by to mohlo pomoci, ale nemyslím si, že sankce jsou všespásné. Od určité hranice už není rozdíl 5/6
www.rodon.cz
ve výši sankce, zvyšování sankcí samo o sobě určitě cestou není, svou roli hraje spíše co nejkratší doba mezi spáchaným deliktem a uložením trestu. Samozřejmě se divím, když obchodní řetězec dostane pokutu 50 tisíc, když obrat jednoho hypermarketu může dosahovat řádu milionů denně. Věřím v preventivní působení kontrol. Má smysl snažit se vytvořit prostředí, kde je obtížné pravidlo porušit a kde si každý raději dá pozor, než aby přišla kontrola. Když vím, že kontroloři přicházejí jednou do roka, je to jen ekonomický kalkul, zda se mi zbylé dny v roce vyplatí pravidla porušovat. Jan Kudrna (1976) absolvoval v roce 1999 Právnickou fakultu UK v Praze, kde v roce 2003 ukončil také doktorské studium v oboru ústavní právo, mezinárodní právo veřejné a evropské právo. Od roku 2003 působí jako odborný asistent na katedře ústavního práva PF UK. Jako hostující učitel spolupracuje s univerzitami ve Vilniusu, Wroclawi a Budapešti, v rámci odborné spolupráce také s dalšími univerzitami. Externě spolupracoval s Ústavním soudem Polské republiky. Publikoval řadu odborných článků na téma volebních systémů, ústavních modelů, právní úpravy mimořádného zákonodárství či právní úpravy politických stran v České republice i v zahraničí. Od února 2012 je členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Zdroj: ceskapozice.cz Autor: Kristián Léko
6/6
www.rodon.cz
