Nozioni base di analisi di bilancio... e qualche considerazione

economicrevue

{

04 | 2005 ...... 32

}

inserto tecnico | odborná příloha NORME E TRIBUTI | ZÁKONY A DANĚ

Nozioni base di analisi di bilancio ... e qualche considerazione / Základní pojmy z analýzy účetních závěrek,... a další úvahy Implicazioni fiscali nel leasing di automobili in Repubblica Ceca / Daňové souvislosti pronájmu automobilů v České republice Finanziamento dei soci nelle società di capitali / Poskytování finančních prostředků ze strany společníků v kapitálových společnostech Orario di lavoro, pause e ferie / Pracovní doba, přestávky a dovolené

Nozioni base di analisi di bilancio ... e qualche considerazione La nozione di analisi di bilancio significa esaminare la gestione nei suoi due aspetti più caratteristici e cioè quello finanziario e quello economico, in quanto da un lato le difficoltà finanziarie derivanti da condizioni di insufficiente liquidità limitano le scelte economiche, ostacolando il proficuo svolgimento del processo produttivo aziendale, dall’altro l’insufficiente redditività o le frequenti perdite d’esercizio non solo riducono, ma possono annullare la solidità finanziaria e la posizione acquisita dall’impresa nel mercato. L’analisi di bilancio consente di misurare i risultati della gestione aziendale e di intervenire per migliorare l’efficienza e l’efficacia del sistema e dei processi. Le due principali tecniche di analisi di bilancio sono l’analisi per indici e l’analisi per flussi.

Analisi per indici Gli Indici, Ratios in inglese, sono semplicemente il risultato del confronto fra due numeri. Il loro utilizzo è fondamentale quando si vogliono standardizzare dei risultati per confrontarli fra di loro al variare del tempo, in particolare per le poste del conto economico e dello stato patrimoniale. I flussi, che possono essere fonti o impieghi, sono movimenti finanziari che si manifestano nel corso della gestione. L’analisi per flussi dà la spiegazione delle cause delle variazioni intervenute per periodi diversi, per quanto concerne sia la struttura degli impieghi che le fonti di finanziamento. In genere l’analisi per flussi viene considerata la metodologia più coerente alla gestione per processi. L’analisi per indici mette a confronto tra loro (attraverso veri e propri rapporti matematici) determinate poste di bilancio per ottenere svariate informazioni.

2) L’investimento in merce e crediti è proporzionale al volume delle vendite? 3) Come si sta modificando il patrimonio netto? 4) Gli azionisti stanno sviluppando l’azienda indebitandola o partecipando con aumenti di capitale? 5) Vi è una tendenza a un eccessivo investimento in immobilizzazioni tecniche? 6) La redditività sta aumentando? Gli indici possono essere utilizzati per un’analisi: 1) statica, per definire rapporti in base a un solo bilancio di una sola azienda; 2) dinamica, per studiare la tendenza degli indici di una sola azienda negli anni (bilancio corrente e precedenti); 3) comparata, per comparare un’azienda (statisticamente o dinamicamente) con altre dello stesso settore. È però indispensabile che tutti i bilanci analizzati per calcolare gli indici (siano essi della stessa azienda per anni diversi o di aziende diverse di uno stesso settore) siano corretti, classificati formalmente in modo assolutamente identico e redatti con identici principi contabili. Gli indici vanno esaminati sempre e solo nel loro insieme perché individualmente considerati possono fornire indicazioni errate. Come si fa l’analisi per indici La metodologia di analisi consigliata è la seguente. 1) Tecnica di analisi: a) Identificare gli obiettivi dell’analisi: b) Disporre di una serie sistematica e significativa di indici. 2) Fonti di informazione:

È un tipo di analisi tendenzialmente statica, che diventa dinamica confrontando indici di anni diversi di una stessa azienda o settore, per individuare un trend e per rispondere a domande del tipo: 1) Il capitale circolante è in fase di miglioramento?

a) primaria; bilancio di esercizio riclassificato e allegati; b) secondaria; informazioni interne all’azienda integrate, eventualmente, da informazioni di settore. 3) Fasi operative:

a) riclassificazione del bilancio; b) elaborazione dei prospetti delle variazioni intercorse; c) costruzione degli indici patrimoniali, economici e finanziari; d) analisi e interpretazione degli indici. Quali indici analizzare La predisposizione di una serie di indici per lo svolgimento di un’analisi finanziaria dipende dagli obiettivi che si vogliono raggiungere. Alcuni indici sono tenuti dal bilancio o da risultati contabili, altri, invece, sono ottenuti da dati che sono al di fuori della contabilità e che ciascuna azienda possiede, sia pure sotto forme diverse o con diverse forme di approssimazione. Sono ottenibili dal bilancio, per esempio, indici di redditività, di efficienza o finanziari. Esistono, in alternativa ai criteri indicati, altre modalità di effettuare l’analisi per indici utilizzando metodi diversi di riclassificazione del bilancio. I metodi sono tutti validi: devono essere scelti in funzione degli obiettivi. Quello indicato è un metodo gestionale che si rivolge principalmente all’azienda ed, eventualmente, ai suoi clienti e fornitori.

Analisi per flussi La relazione degli amministratori evidenzia le variazioni intervenute nella consistenza delle partite dell’attivo e del passivo. Tali variazioni non possono essere semplicemente delle differenze algebriche (ottenibili da bilanci comparati) ma una vera e propria dimostrazione degli impieghi e delle fonti dei mezzi finanziari assumendo, quindi, tutte le caratteristiche di un rendiconto finanziario. Questo prospetto diventa, pertanto, un allegato del bilancio secondo la prassi contabile ormai corrente. Il rendiconto finanziario è in grado di evidenziare: 1. l’attività dell’impresa per procurarsi mezzi finanziari tramite la gestione (autofinanziamento) o tramite fonti esterne (breve-medio-lungo termine, a titolo di capitale di rischio o di finanziamento);

2. l’attività di investimento compiuta (investimenti in capitale circolante, fisso, rimborso di fonti ecc.); 3. la dimostrazione del collegamento logico tra la politica dei finanziamenti ricevuti e degli investimenti effettuati tenendo conto delle altre politiche aziendali. Le tecniche di analisi esposte consistono nel mettere a confronto due situazioni aziendali a due date diverse e nell’individuare le cause delle variazioni della struttura finanziaria verificatesi nel periodo. Come si fa l’analisi per flussi I documenti e i dati indispensabili per poter iniziare il lavoro sono: 1. Prospetti di stato patrimoniali per esercizi consecutivi; 2. il conto economico che li collega; 3. gli allegati al Bilancio (Nota integrativa e Relazioni degli Organi societari); 4. altre informazioni utili da rilevare nei casi in cui i prospetti di bilancio e le relazioni non siano sufficientemente analitiche. Gli elementi per la preparazione del rendiconto finanziario vengono ottenuti attraverso l’analisi degli scostamenti delle voci dello stato patrimoniale di due successivi esercizi. Le fonti di finanziamento si misurano attraverso: • decremento di attività (come la diminuzione di magazzino); • decremento di passività (ad esempio il rimborso di un prestito); • decremento di patrimonio netto (come il pagamento di dividendi). Da un punto di vista strettamente metodologico si può operare in vari modi per arrivare al prospetto finale di rendiconto finanziario. Una strada da seguire, soprattutto per chi è alla prima esperienza, può essere la seguente: 1. riclassifica di due bilanci consecutivi e calcolo delle variazioni dello stato patrimoniale; 2. predisposizione di un prospetto con evidenza di fonti e impieghi; 3. sostituzione ai valori evidenziati per le voci relative al lungo termine con gli esatti flussi finanziari; 4. costruzione del prospetto delle fonti e degli impieghi e quadratura col capitale circolante (Ccn).

II

economicrevue

Credo che oggi nessuno più si preoccupi di imparare ad effettuare il calcolo degli indici perché anche il più semplice programma di contabilità effettua i calcoli in automatico e fornisce una lunga serie di risultati. La difficoltà in questo campo non è il calcolo dei diversi rapporti, ma la scelta e riclassificazione dei dati che si fa alla base e, ancor più, l'interpretazione dei risultati ottenuti. La scelta dei dati e l'opportuna riclassificazione è fondamentale perché da essa dipende la significatività dei risultati. Ogni posta di bilancio deve essere opportunamente analizzata e inserita nella categoria più idonea a rappresentarne la natura. Inoltre i bilanci vanno depurati di tutte quelle poste che hanno significatività dal punto di vista della politica fiscale, ma non per la valutazione economica. Questo significa pertanto che l'analisi sarà più significativa se condotta con dati e informazioni interne all'Azienda, anche di tipo extra contabile, piuttosto che con l'utilizzo esclusivo di dati di Bilancio pubblicati. L'interpretazione degli indici è un argomento molto vasto e controverso, a volte i giudizi su uno stesso valore di un indice possono essere diametralmente opposti e questo può minare la credibilità di questo metodo di analisi. Di certo fornire una diagnosi dell'Azienda in base ad alcuni indici, anche se ben calcolati, è un'operazione complessa, tuttavia non del tutto soggettiva, soprattutto se si utilizzano determinate accortezze. In primo luogo il singolo indice va visto insieme a tutti gli altri. Quando siamo chiamati a dare un'interpretazione ci troviamo spesso a dover dare giudizi su un unico indice, in pratica sul tasso di indebitamento, ma come si può, su un unico valore calcolato in un preciso momento, fornire un giudizio tassativo? È alto? È normale? Non ci sentiamo di definire la percentuale di indebitamento "ideale". Occorre, per questo come per gli altri indicatori, un'analisi incrociata che fornirà un quadro globale dell'Azienda. In più dipende dalle caratteristiche dell'Azienda stessa. Se l'Impresa sta investendo, se ha necessità di approvvigionarsi per poter portare avanti la produzione su larga scala, gli indici rispecchieranno questa circostanza e quindi potranno essere "fuori norma", ma non per questo indicare una patologia. In conclusione precisione, cautela e un'attenzione alla visione d'insieme, portano ad analisi sicuramente significative. Di seguito, vi indichiamo i principali metodi di riclassificazione e gli indici che comunemente vengono calcolati per un check-up aziendale.

Le riclassificazioni del conto economico e dello stato patrimoniale

{

04 | 2005 ...... 32

}

Tipologie di riclassificazione del Conto economico 1. A valore della produzione e valore aggiunto Si parte dalla differenza fra Ricavi e Costi della produzione. Il risultato di tale differenza è detto valore aggiunto ed è quel margine che dovrebbe coprire il costo del lavoro, la remunerazione del capitale investito (ammortamento), la remunerazione del capitale di terzi e del capitale di rischio, le imposte. 2. A costi fissi e costi variabili È una riclassificazione particolarmente utile per l' elaborazione di conti economici previsionali. I costi vengono divisi fra costi variabili (materie prime, costi di trasformazione, costi di commercializzazione) e costi fissi, distinti a loro volta in costi fissi di trasformazione, di amministrazione, costi commerciali. 3. Secondo la struttura "a costo dei prodotti venduti e dei ricavi" I costi vengono raggruppati in base alla loro destinazione e allocati nelle aree (es: amministrazione - produzione - commercializzazione - logistica). Per ogni area verrà ulteriormente distinto, il costo del personale, il costo degli ammortamenti, il costo proprio dell'area. Questo tipo di riclassificazione consente di calcolare l'incidenza delle diverse tipologie di costo rispetto al totale e quindi l'efficienza comparata delle diverse aree aziendali. Tipologie di riclassificazione dello Stato patrimoniale

inserto tecnico | odborná příloha

Gli indici di bilancio Indicatori di andamento / sviluppo

stito. È dato dal rapporto percentuale fra Reddito netto e Capitale netto. redditività del capitale investito

Quantificare la dinamica temporale delle grandezze è il modo più semplice per avvicinarsi all'analisi per indici. Prendendo a riferimento dati mensili, trimestrali, semestrali o annuali si può calcolare la variazione percentuale delle VENDITE, del CAPITALE INVESTITO, del CAPITALE NETTO, dell'INDEBITAMENTO TOTALE, del VALORE AGGIUNTO, del REDDITO OPERATIVO, del RISULTATO DI ESERCIZIO. Il risultato non sarà certo esaustivo, ma abitua all'analisi degli scostamenti. L'Azienda deve poter valutare l'effetto delle proprie strategie e questo non può prescindere dalla misurazione dei propri miglioramenti.

è un indice dell'economicità globale dell'Impresa cioè della sua capacità di sfruttare gli investimenti in essere producendo un flusso di reddito proporzionato alle risorse impiegate

Indicatori di struttura

Indici per l'analisi della struttura finanziaria

• capitale circolante netto • margine di tesoreria • margine di struttura Tali indicatori servono per indagare se la composizione dell'azienda è equilibrata. I principali sono: il capitale circolante netto, il margine di tesoreria e il margine di struttura. capitale circolante netto è dato dalla differenza fra attività a breve termine e passività a breve termine. L'azienda è in equilibrio quando questa differenza tende a zero perché significa che le attività a breve vengono finanziate con fonti anch'esse a breve termine.

redditività delle vendite si calcola come rapporto fra Reddito operativo e Ricavi Netti redditività del capitale serve a conoscere il rapporto fra capitale investito rispetto alle vendite conseguite.

• tasso di indebitamento (leverage) • incidenza dell'indebitamento a breve termine • costo medio dei mezzi di terzi • incidenza degli oneri finanziari sul fatturato Tasso di indebitamento (leverage) consente di valutare la proporzionalità fra mezzi finanziari che comportano un vincolo di remunerazione e mezzi finanziari la cui remunerazione è legata alla discrezionalità dei titolari dell'Azienda. Si calcola come rapporto fra attivo netto e capitale netto. Incidenza dell'indebitamento a breve termine

margine di tesoreria 1. Analisi degli impieghi Gli impieghi vengono distinti in capitale fisso, che comprende tutti gli investimenti di natura strumentale e finanziaria con durata superiore all'esercizio e capitale circolante, comprendente investimenti economici e finanziari di durata inferiore all'esercizio.

è dato dalla differenza fra disponibilità a breve e passività a breve termine. Anche questo indicatore dovrebbe tendere a zero poiché, nella corretta gestione dell'azienda, è opportuno mantenere solo il livello di liquidità necessario a fronteggiare i propri debiti a breve.

esprime la capacità dell'Azienda di rimborsare con le entrate derivanti dalle vendite i debiti contratti. Se superiore a uno indica una situazione di equilibrio Costo medio dei mezzi di terzi è dato dal rapporto fra Oneri finanziari netti e mezzi di terzi

margine di struttura Incidenza degli oneri finanziari sul fatturato

2. Analisi delle fonti Questa riclassificazione mira a distinguere la componente di capitale proprio rispetto al capitale di terzi. All'interno di essa si distingue altresì la quota di indebitamento a breve rispetto all'indebitamento a lunga scadenza. Viene fornito dunque un indicatore della solvibilità e solidità aziendale. 3. Criterio della pertinenza gestionale Vengono distinte le attività e passività legate alla gestione corrente rispetto a quelle non legate alla gestione corrente. La differenza fra attività e passività correnti è detta Capitale circolante netto. La distinzione fra gestione corrente e non corrente, è particolarmente importante per fini previsionali.

è dato dalla differenza fra capitale netto e immobilizzazioni nette. Quando questo indicatore è positivo, significa che l'azienda è in grado di crescere ulteriormente con i propri mezzi. Indici per l'analisi di redditività • redditività del capitale netto (Return On Equity) • redditività del capitale investito • redditività delle vendite • redditività del capitale redditività del capitale netto (Return On Equity)

si calcola effettuando il rapporto fra Oneri finanziari netti e ricavi netti. Si ritiene che il valore di questo rapporto in percentuale, non debba superare il 6%. Indici per l'analisi della gestione corrente e della liquidità • Indice di rotazione del capitale investito • Durata media dei crediti • Durata media dei debiti • Giacenza media della scorte • Indice di liquidità Indice di rotazione del capitale investito

offre un'indicazione della remunerazione che l'Azienda è in grado di generare con la propria attività rispetto al capitale inve-

è dato dal rapporto percentuale fra ricavi netti e capitale investito

economicrevue

Durata media dei crediti si ottiene applicando la seguente formula Crediti verso clienti / (ricavi netti/360)

{

04 | 2005 ...... 32

}

per prestazioni di servizi) ed è particolarmente rilevante per quelle imprese che utilizzano il debito verso fornitori come un vero e proprio finanziamento a breve.

Indice di liquidità

Giacenza media della scorte

Gli indici medi – i parametri di comparazione

Durata media dei debiti si ottiene applicando la formula Debiti verso fornitori//acquisti netti + spese


è dato dal rapporto fra attività a breve termine al netto delle scorte e passività a breve termine.

(scorte nette/ricavi netti/360)

Stato patrimoniale

III

Al fine di poter effettuare le comparazioni tra Indici, può essere utile questa tabella di natura prettamente statistica, che riassume i valori medi degli Indici di “aziende campione”, localizzate in Mercati diversi. { dott. Piero Giovannini [email protected]}

Italia

Europa

USA

Capitale fisso Capitale circolante

51,18% 48,82%

51,29% 48,71%

64,41% 35,59%

Patrimonio netto Debiti a medio/lungo termine Debiti a breve termine

26,02% 27,47% 46,51%

33,86% 33,82% 32,32%

33,97% 37,01% 29,02%

26,02% 51,18% 0,51 1,05 48,82% 2,31%

33,86% 51,29% 0,66 1,32 48,71% 16,39%

33,97% 64,41% 0,53 1,10 35,59% 6,57%

26,02% 73,98% 1,05 -2,3% -2,0% 74 85

33,86% 66,14% 1,51 -0,1% -0,1% 48 47

33,97% 66,03% 1,23 -0,4% -0,6% 41 ND

3,96% 3,93% 6,19% 1,60% 12,05% 0,6 1,3

5,99% 9,91% 6,21% 3,48% 11,50% 1,0 2,0

10,25% 17,39% 9,87% 5,69% 14,75% 1,0 2,9

Solidità Patrimonio netto Capitale fisso lordo Cop. immob. mezzi propri Cop. immob. fondi durevoli Capitale circolante lordo Capitale circolante netto Liquidità Mezzi propri Mezzi di terzi Indice di liquidità Indice di incidenza finanziaria Costo medio finanziamenti Giorni incassi medi Giorni pagamenti medi Redditività R.O.I. R.O.E. R.O.S. R.O.N.S. - utile netto Margine operativo lordo Rotazione capitale investito Rotazione cap. circ. lordo

Základní pojmy z analýzy účetních závěrek,... a další úvahy Pojem analýzy účetních závěrek znamená kontrolu řízení, zejména v jeho dvou typických aspektech, tj. finančním a ekonomickém, neboť na jedné straně finanční problémy vyplývající z nedostatečné likvidity omezují ekonomická rozhodnutí a brání výnosnému průběhu podnikového výrobního procesu a na straně druhé nedostatečná výnostnost nebo časté ztráty z podnikatelské činnosti nejen omezují, ale mohou dokonce i zničit finanční stabilitu a pozici, kterou podnik na trhu získal. Účetní analýza umožňuje kvantifikovat výsledky podnikového řízení a provést zásahy ke zlepšení účinnosti a výkonnosti systému a procesů. Základní metody analýzy účetní závěrky jsou dvě: indexová analýza a analýza toků.

Indexová analýza Indexy (anglicky Ratios) jsou prostými výsledky porovnání dvou čísel. Jejich použití je základní v případě, kdy chceme standardizovat výsledky z různých časových období a porovnat je mezi sebou, zvláště pokud se jedná o položky rozvahy a výkazu zisků a ztrát. Toky, které mohou být zdroji nebo závazky, odpovídají finančním pohybům, ke kterým dochází v průběhu obchodního vedení. Toková analýza vysvětluje příčiny změn, ke kterým došlo v různých obdobích, pokud se týká jak struktury závazků tak zdrojů financování. Obecně se toková analýza považuje za metodu, která je nejvíce v souladu s řízením procesů. Indexová analýza porovnává mezi sebou (prostřednictvím matematických rovnic ve

vlastním slova smyslu) určité položky účetní závěrky pro účely získávání nejrůznějších informací. Jedná se o analýzu ve své podstatě statickou, která se však stává dynamickou, pokud začneme porovnávat indexy z různých roků totožného podniku nebo odvětví, jež se využívá ke zjištění trendu a k nalezení odpovědí na otázky typu: 1) Zlepšuje se oběžný kapitál? 2) Jsou investice do zboží a úvěrů úměrné k objemům prodeje? 3) Jak se mění vlastní kapitál? 4) Rozvíjí akcionáři podnik tím, že jej zadlužují, nebo tím, že se účastní na navyšování kapitálu? 5) Je zde tendence k nadměrným investicím do investičního majetku technického typu? 6) Roste výnosnost? Indexy mohou být využívány pro:

1) statickou analýzu pro účely stanovení základních vztahů v pouze jedné účetní závěrce jednoho podniku; 2) dynamickou analýzu pro prověření vývoje indexů jednoho podniku v průběhu různých období (závěrka běžného roku a let minulých); 3) komparativní analýzu pro účely porovnání jednoho podniku s jinými podniky téhož odvětví (staticky nebo dynamicky). Je nevyhnutelné, aby všechny analyzované účetní závěrky pro výpočet indexů (ať již jsou z téhož podniku z různých let nebo z různých podniků jednoho odvětví) byly správné, formálně klasifikované naprosto stejným způsobem a zpracovány stejnými účetními principy. Indexy se prověřují stále a pouze jako celek, neboť pokud jsou posuzovány jednotlivě, mohou poskytovat chybné údaje. Jak se provádí indexová analýza? Doporučená metoda analýzy je následující:

IV

economicrevue

1) Technika analýzy: a) určete cíle analýzy; b) navrhněte systematickou a významnou sérii indexů. 2) Zdroje informací: a) primární: přeskupená účetní závěrka a přílohy; b) sekundární: interní informace podniku doplněné popřípadě o informace odvětvové.

{

04 | 2005 ...... 32

}

přijatých finančních výpomocí a provedených investic s přihlédnutím na jiné podnikové politiky. Nastíněné metody analýzy spočívají v porovnání dvou situací podniku vztažených k určitému datu a v určení příčin změny finanční struktury, ke které došlo v tomto období. Jak se provádí analýza toků? Nezbytné doklady a údaje pro zahájení práce jsou následující:

3) Operativní fáze: a) přeskupení účetní závěrky; b) vyhotovení přehledů o vzniklých změnách; c) vytvoření majetkových, ekonomických a finančních indexů; d) analýza a výklad indexů. Jaké indexy se analyzují? Navržení série indexů pro provádění finanční analýzy závisí na cílech, kterých se má dosáhnout. Některé indexy jsou zjišťovány z účetní závěrky nebo z účetních výsledků, jiné jsou naopak získávány z mimoúčetních údajů a kterými každý podnik disponuje, byť v různých formách nebo v různých variantách aproximace. Z účetní závěrky lze získat různé indexy, např. indexy o výnosnosti, účinnosti nebo finanční indexy. K uvedeným kritériím existují alternativně i jiné způsoby provádění indexové analýzy za použití různých metod přeskupení účetní závěrky. Všechny metody jsou správné; musí se pouze zvolit v návaznosti na příslušné cíle. Uvedený způsob je metodou řízení, která se zabývá zejména podnikem a případně jeho zákazníky a dodavateli.

Analýza toků Ve zprávě jednatelů se uvádějí změny, ke kterým došlo ve složení jednotlivých položek aktiv a pasiv. Tyto změny nemohou být pouze prostými algebraickými rozdíly (které lze zjistit z porovnání účetních závěrek), nýbrž zobrazením závazků a zdrojů finančních prostředků v pravém slova smyslu a jako takové mají všechny vlastnosti finančního výkazu. Takovýto přehled se tudíž stává přílohou k účetní závěrce podle již zavedené účetní praxe. Finančním výkazem lze zobrazit: 1. činnosti podniku zaměřené na získávání finančních prostředků prostřednictvím obchodního vedení (samofinancování) nebo prostřednictvím vnějších zdrojů (krátko-, středně- a dlouhodobé, rizikový kapitál nebo finanční výpomoci); 2. dokončené investiční činnosti (investice do oběžného, fixního kapitálu, vrácení zdrojů, atd.); 3. logické vazby mezi způsobem

1. rozvahy za několik po sobě jdoucích období; 2. s nimi související výkazy zisků a ztrát; 3. přílohy k účetní závěrce (doplňující zpráva a zprávy orgánů společnosti); 4. jiné důležité informace, které jsou vhodné pro použití v případech, kdy účetní závěrka a přílohy nejsou dostatečně podrobné. Základní prvky pro přípravu finančního výkazu se získávají z analýzy odchylek mezi položkami rozvahy ze dvou po sobě jdoucích období. Zdroje financování se měří prostřednictvím: • poklesu aktiv (jako např. pokles stavu zásob); • poklesu pasiv (jako např. vrácení půjčky); • poklesu čistého majetku (jako např. vyplacení dividend). Z čistě metodologického pohledu lze získat konečný finanční výkaz různými způsoby. Postup především pro toho, kdo takovýto výkaz vytváří poprvé, může být následující: 1. přeskupení dvou po sobě jdoucích závěrek a výpočet změn v rozvaze; 2. příprava přehledu se zvýrazněním zdrojů a závazků; 3. nahrazení zvýrazněných hodnot u dlouhodobých položek přesnými finančními toky; 4. vytvoření přehledu o zdrojích a závazcích a jejich uvedení do souladu s oběžným kapitálem. Domnívám se, že dnes se již nikdo nezajímá o to, aby se naučil provádět výpočet indexů, neboť i ty nejjednodušší účetní programy provádějí tyto výpočty automaticky a poskytují řadu výsledků. Problémy v této oblasti nejsou výpočty různých poměrů, ale výběr a počáteční roztřídění dat a dále interpretace získaných výsledků. Výběr dat a jejich účelné roztřídění jsou základem, protože se od nich odvíjí důvěryhodnost výsledků. Každá položka účetních výkazů musí být vhodným způsobem analyzována a začleněna do nejvhodnější kategorie, která nejlépe představuje její charakter. Dále se účetní výkazy musí očistit od všech položek,


které mají význam pouze z hlediska daňové politiky, ale nikoliv z hlediska ekonomického hodnocení. To znamená, že analýza bude pravdivější, pokud bude prováděna na základě interních firemních informací, i mimoúčetního charakteru, spíše než kdyby využívala pouze údajů z oficiální účetní závěrky. Výklad indexů je velmi široký a kontroverzní, někdy mohou být názory na jednu a tutéž hodnotu indexu diametrálně odlišné, což může ohrozit důvěryhodnost této metody analýzy. Samozřejmě, že posouzení podniku na základě jen několika indexů, i kdyby byly dobře vypočteny, je velmi komplexní činností, ne však zcela subjektivní, především pokud se použije určitého principu obezřetnosti. Nejdříve se na každý jednotlivý index nahlíží z pohledu všech ostatních indexů. Pokud máme poskytnout určité stanovisko, často jsme tázáni na výklad jednoho indexu, např. indexu zadlužení; ale jakým způsobem je možné poskytnout kategorické stanovisko k jedné hodnotě vztahující se na určitý okamžik? Je vysoká? Je normální? Necítíme se na to, abychom určili „ideální“ procentuální hodnotu zadlužení. Tak jako u ostatních ukazatelů je zapotřebí provést křížovou analýzu, která poskytne celkový obraz o podniku. Dále vše závisí na charakteristikách daného podniku. Zda podnik investuje, zda má potřebu se zásobovat, aby dokázal realizovat velkoobjemovou výrobu. Indexy tyto okolnosti zohlední a mohou proto nabýt „nenormálních hodnot“, ale v těchto případech ještě nemusí znamenat nic špatného. Závěrem řečeno: přesností, opatrností a pozorností při nahlížení na jednotlivosti jako na celek se analýza stává jistě průkaznější. Dále uvádíme hlavní metody třídění a indexy, které se obvykle vypočítávají při podnikové kontrole.

Přeskupení položek výkazu zisků a ztrát a rozvahy Typologie přeskupení výkazu zisků a ztrát 1. Podle hodnoty výroby a podle přidané hodnoty Vycházíme z rozdílů mezi výnosy a náklady na výrobu. Výsledkem tohoto rozdílu je tzv. přidaná hodnota a jedná se o hodnotu, která by měla pokrýt náklady na pracovní sílu, na investovaný kapitál (odpisy), rizikový kapitál, daně a umožnit vrácení kapitálu třetím subjektům. 2. Podle fixních a variabilních nákladů Toto členění je zvláště užitečné pro přípravu výhledových výkazů zisků a ztrát. Náklady se rozdělují na variabilní náklady (suroviny, náklady na přeměnu, náklady na obchodování) a na fixní náklady, které se dále dělí na fixní náklady

na přeměnu, na řízení a na obchodní náklady. 3. Podle schématu „nákladů na prodané výrobky a podle výnosů“ Náklady se seskupují podle jejich použití a rozdělují se na jednotlivé oblasti (např.: řízení - výroba - obchodování - logistika). U každé oblasti se pak dále dělí na náklady na personál, náklady na odpisy a na náklad oblasti. Tento typ rozčlenění umožňuje výpočet dopadu různých typologií nákladů na celek a tedy porovnání účinnosti jednotlivých podnikových oblastí. Typologie přeskupení položek rozvahy 1. Analýza závazků Závazky se rozdělují na fixní kapitál, který zahrnuje všechny investice účelového a finančního charakteru s dobou trvání překračující jeden rok, a oběžný kapitál zahrnující hospodářské a finanční investice s dobou trvání kratší než jeden rok. 2. Analýza zdrojů Tímto členěním se odděluje složka vlastního kapitálu od kapitálu třetích subjektů. Uvnitř tohoto členění se dále určuje podíl krátkodobého zadlužení na dlouhodobém zadlužení. Tímto způsobem se tedy získá ukazatel solventnosti a stability podniku. 3. Kritérium podle příslušnosti k vedení Rozdělují se aktiva a pasiva vztahující se k běžnému řízení a aktiva a pasiva, která se k běžnému řízení nevztahují. Rozdíl mezi běžnými aktivy a pasivy se nazývá čistý oběžný kapitál. Odlišení běžného řízení od řízení, které není běžné, je zvláště důležité pro předpověď budoucího vývoje.

Indexy z účetní závěrky Ukazatelé chodu / vývoje Vypočítat časovou dynamiku veličin je nejjednodušší způsob, jak se přiblížit indexové analýze. Pokud vezmeme v úvahu měsíční, tříměsíční, půlroční nebo roční údaje, můžeme vypočítat procentuální změnu PRODEJŮ, INVESTOVANÉHO KAPITÁLU, VLASTNÍHO KAPITÁLU, CELKOVÉHO ZADLUŽENÍ, PŘIDANÉ HODNOTY, PROVOZNÍCH PŘÍJMŮ a HOSPODÁŘSKÉHO VÝSLEDKU. Výsledek nebude samozřejmě vyčerpávající, ale naučí nás provádět analýzu odchylek. Podnik musí mít možnost hodnotit dopad svých strategií a nemůže při tom přehlížet kvantifikaci dosažených zlepšení. Strukturální ukazatelé • čistý oběžný kapitál • finanční marže • systémová marže

economicrevue

Tyto ukazatelé slouží ke zjišťování, zda je podniková struktura vyvážená. Hlavní ukazatelé jsou: čistý oběžný kapitál, finanční marže a systémová marže. Čistý oběžný kapitál Je dán rozdílem mezi krátkodobými aktivy a krátkodobými pasivy. Podnik je v rovnováze, pokud se tento rozdíl blíží nule, neboť to znamená, že krátkodobá aktiva jsou financována z krátkodobých zdrojů. Finanční marže Je dána rozdílem mezi krátkodobými disponibilními prostředky a krátkodobými pasivy. I tento ukazatel by se měl blížit nule, neboť při řádném vedení podniku je vhodné udržovat peněžní prostředky ve vztahu ke krátkodobým závazkům pouze na nejnutnější úrovni.

{

04 | 2005 ...... 32

}


• Výnosnost kapitálu Výnosnost vlastního kapitálu (Return On Equity) Poskytuje informaci o návratnosti investovaného kapitálu, kterou je podnik schopen vygenerovat svou vlastní činností. Je dána procentuálním poměrem mezi čistými příjmy a vlastním kapitálem. Výnosnost investovaného kapitálu Jedná se o index globální hospodárnosti podniku, tj. jeho schopnosti využívat stávajících investic a vyprodukovávat toky příjmů proporční k využívaným zdrojům.

čistými výnosy a investovaným kapitálem.

Podíl krátkodobé zadluženosti

Průměrná doba obratu závazků

Vyjadřuje schopnost podniku splatit smluvní závazky z příjmů vzešlých z prodeje. Pokud tento index překračuje hodnotu 1, svědčí to o rovnováze.

Získává se použitím následující rovnice: závazky vůči dodavatelům/(čisté nákupy + náklady na služby) a je velice významný pro ty podniky, které používají závazky vůči dodavatelům jako krátkodobé finanční výpomoci v pravém slova smyslu.

Průměrný náklad na cizí kapitál

Průměrná doba obratu pohledávek Získává se použitím následující rovnice: pohledávky za zákazníky / (čisté výnosy/360)

Průměrná doba obratu zásob

Výnosnost prodejů

Podíl finančních nákladů na obratu

(čisté zásoby/čisté výnosy/360)

Vypočítává se jako poměr mezi provozními příjmy a čistými výnosy.

Vypočítává se z poměru mezi čistými finančními náklady a čistými výnosy. Má za to, že hodnota tohoto poměru vyjádřená v procentech by neměla překročit 6%.

Index likvidity

Indexy analýzy běžného řízení a likvidity

Průměrné indexy – Srovnávací parametry

Index obratu investovaného kapitálu Průměrná doba obratu pohledávek Průměrná doba obratu závazků Průměrná doba obratu zásob Index likvidity

Abychom mohli provádět porovnávání indexů, může být nápomocná následující tabulka čistě statistického typu, která shrnuje průměrné hodnoty indexů „vzorových podniků“, působících na různých trzích.

Výnosnost kapitálu

Je dána rozdílem mezi vlastním kapitálem a investičním majetkem po zohlednění odpisů. Pokud je tento ukazatel kladný, znamená to, že podnik je schopen dalšího růstu vlastními prostředky.

Slouží ke zjištění poměru mezi investovaným kapitálem a dosaženou hodnotou prodejů.

Indexy výnosové analýzy

• • • •

Rozvaha

Umožňuje hodnotit poměr mezi finančními prostředky, na které se vztahuje závazek k jejich splacení, a finančními prostředky, na něž se vztahuje splacení podle vůle majitelů podniku. Vypočítává se jako poměr mezi čistými aktivy a vlastním kapitálem.

Je dán poměrem mezi čistými finančními náklady a cizím kapitálem.

Systémová marže

• Výnosnost vlastního kapitálu (Return On Equity) • Výnosnost investovaného kapitálu • Výnosnost prodejů

V

Indexy pro analýzu finanční struktury Míra zadluženosti (leverage) Podíl krátkodobé zadluženosti Průměrný náklad na cizí kapitál Podíl finančních nákladů na obratu

• • • • •

Index obratu investovaného kapitálu Je dán procentuálním poměrem mezi

Míra zadluženosti (leverage)

Je dán poměrem mezi krátkodobými aktivy bez hodnoty zásob a krátkodobými pasivy.

{ Piero Giovannini [email protected]}

Itálie

Evropa

USA

Stálá aktiva Oběžná aktiva

51,18% 48,82%

51,29% 48,71%

64,41% 35,59%

Vlastní kapitál Středně - a dlouhodobé závazky Krátkodobé závazky

26,02% 27,47% 46,51%

33,86% 33,82% 32,32%

33,97% 37,01% 29,02%

26,02% 51,18% 0,51 1,05 48,82% 2,31%

33,86% 51,29% 0,66 1,32 48,71% 16,39%

33,97% 64,41% 0,53 1,10 35,59% 6,57%

26,02% 73,98% 1,05 -2,3% -2,0% 74 85

33,86% 66,14% 1,51 -0,1% -0,1% 48 47

33,97% 66,03% 1,23 -0,4% -0,6% 41 Nd

3,96% 3,93% 6,19% 1,60% 12,05% 0,6 1,3

5,99% 9,91% 6,21% 3,48% 11,50% 1,0 2,0

10,25% 17,39% 9,87% 5,69% 14,75% 1,0 2,9

Stabilita Vlastní kapitál Hrubá stálá aktiva Krytí investic vlastními zdroji Krytí investic trvalými zdroji Hrubá oběžná aktiva Čistý oběžný kapitál Likvidita Vlastní zdroje Cizí zdroje Index likvidity Index finančního podílu Průměrný náklad na fin. výpomoci Průměrný počet dnů příjmů Průměrný počet dnů plateb Výnosnost R.O.I. – výnostnost investic R.O.E. - výnosnost vlastního kapitálu R.O.S. – míra výnostnosti prodejů R.O.N.S. - čistý zisk Mol - hrubá provozní marže Obrat investovaného kapitálu Obrat hrubého oběžného kapitálu

VI

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }


Implicazioni fiscali nel leasing di automobili in Repubblica Ceca Scopo del seguente intervento è fornire una panoramica complessiva delle implicazioni fiscali del leasing di autovetture in Repubblica Ceca, sia dal punto di vista del locatore, che del locatario. Ci occuperemo quindi delle imposte sui redditi e dell’imposta sul valore aggiunto, sottolineando le diversità delle automobili (nel libretto di circolazione indicazione “M1”). Partiamo dalla versione attuale della legge sull’imposta sul valore aggiunto in vigore dal 1.1.2005 e dall’emendamento sull’imposta sui redditi alla stessa data.

A/ Leasing di automobili in RC e verso l’UE dal punto di vista del locatore 1. Licenza Il leasing finanziario e quello operativo richiedono la licenza libera ai sensi dell’art. 25 della Legge sulle Licenze n. 455/1991 attualmente in vigore. Per ottenere la licenza di esercizio ai fini dell’affitto e del noleggio di mezzi di trasporto è necessario adempiere solo alle condizioni generali di cui allárt. 6, comma 1 della Legge. 2. L’IVA nell’acquisto di autovetture Lácquisto di un nuovo mezzo di trasporto (intendendo con questo termine un’automobile omologata al massimo nei sei mesi antecedenti oppure avente un chilometraggio non superiore ai 6 mila km) da un altro Stato membro, è sempre oggetto di imposta. Lácquirente (anche il soggetto non passivo d’imposta) dichiara anche láutomobile acquistata da un soggetto non passivo di un altro Stato membro. Qualora l’acquirente sia un soggetto passivo mentre il venditore è un soggetto non passivo di imposta, allora il primo deve allegare alla dichiarazione fiscale una dichiarazione ad hoc con una copia del documento fiscale.

Condizione per la registrazione delláutovettura nel registro automobilistico è il versamento dellÍVA. Il soggetto passivo ha la possibilità di presentare la dichiarazione di acquisto della vettura e di pagare lÍVA prima della presentazione della dichiarazione fiscale. Lúfficio fiscale, a conferma del pagamento dell’IVA, rilascia una dichiarazione che funge da documento utile ai fini della registrazione nel registro. Il soggetto IVA che acquista láutomobile (sia dalla Rep. Ceca che da altri stati UE) ha diritto alla detrazione dell’IVA a credito solo nel caso in cui utilizzi l’autovettura ai fini della vendita o del leasing finanziario. Qualora la vettura venga utilizzata per il leasing di tipo operativo, oppure per una combinazione dei due tipi, allora il diritto alla detrazione dell’IVA decade. 3. L’IVA sul leasing delle automobili

Esistono alcune eccezioni in base alle quali il limite non si applica, tuttavia non riguardano lácquisto di automobili destinate al successivo affitto. In altre parole, il soggetto che noleggia láutomobile può portare in deduzione gli ammortamenti fiscali fino al limite di 1.500.000 czk, senza tenere conto del tipo di leasing (finanziario o operativo). Il periodo di ammortamento è di 4 anni, e chi concede in leasing finanziario può portare in detrazione i c.d. ammortamenti “leasing” (non si può definire a priori che siano più convenienti; in generale, prevedono un ammortamento fiscale maggiore nel primo anno di ammortamento).

B/ Leasing di automobili in Repubblica Ceca dal punto di vista del locatario 1. Imposta sui redditi a) leasing operativo

Se il soggetto passivo ceco concede un’automobile (sia leasing finanziario che operativo), deve contabilizzare sempre lÍVA (aliquota al 19%). Questo vale sia per il locatario nazionale, passivo o non passivo di imposta, sia per le persone di un altro Stato membro EU. (Unica eccezione sarebbe láffitto ad una persona extra UE, qualora per tutto il periodo di noleggio l’autovettura venisse utilizzata al di fuori dell’Unione Europea. In tal caso si tratterebbe di un’operazione esente). 4. Imposta sui redditi Dal punto di vista dellímposta sui redditi, occorre tener conto soprattutto del limite al prezzo di acquisto che riguarda le autovetture della categoria M1. Il limite massimo per il prezzo di acquisto, che rappresenta la base per lámmortamento fiscale, è di 1.500.000 czk (nel 2004 era pari a 900.000 czk).

L’affitto pagato al locatore nel caso del leasing operativo è una voce fiscalmente deducibile ai sensi dell’art. 24, comma 2, lett. h), Legge sulle imposte sui redditi. Si eseguono le operazioni di rettifica temporali, contabili e fiscali (ad es. qualora si versi l’affitto per il periodo “ottobre 2004 – febbraio 2005”). Se si effettua il riscatto durante la durata del leasing, è necessario verificare la condizione che “il prezzo di acquisto non sia inferiore al valore residuo calcolato in modo ordinario, dal prezzo di acquisto evidenziato dal locatore per il periodo durante il quale il bene è stato ammortizzato”. Nel caso del leasing operativo di un’automobile, non vale per l’affitto il limite di 1.500.000 czk, l’affitto è quindi deducibile nel pieno ammontare a condizioni standard. b) leasing finanziario

Daňové souvislosti pronájmu automobilů v České republice Cílem následujícího příspěvku je komplexně zmapovat daňovou situaci pronájmu automobilů v České republice, a to jak z hlediska pronajímatele, tak z pohledu nájemce. Zabýváme se aspekty daně z příjmů i daně z přidané hodnoty a upozorňujeme na

četné odlišnosti automobilů osobních (v technickém průkazu označení „M1“). Vycházíme z aktuálního znění zákona o dani z přidané hodnoty účinného k 1. 1. 2005 a novelizace zákona o daních z příjmů k témuž datu.

A/ Pronájem automobilů v ČR a do EU z pohledu pronajímatele

L’affitto nel leasing finanziario è un costo fiscalmente deducibile alle condizioni stabilite dalla Legge sull’imposta sui redditi: 1. il periodo di affitto deve rappresentare almeno il 20% del periodo di ammortamento e allo stesso tempo deve essere di almeno 3 anni, 2. subito dopo il termine del periodo di noleggio si effettua il trasferimento dei diritti di proprietà al locatario, 3. il prezzo di acquisto non è superiore al valore residuo evidenziato dal proprietario nell’ammortamento ordinario (questa condizione non vale se l’intero oggetto di affitto è stato completamente ammortizzato al giorno di acquisto). È necessario distribuire per tutto il periodo dell’affitto la prima rata straordinaria (acconto sulle rate). In caso di eventuale interruzione del leasing, fiscalmente si agisce come nel caso del leasing operativo per tutto il periodo dell’affitto. Nel caso delle automobili si può dedurre fiscalmente l’affitto solo fino a 1.500.000 CZK (art. 24, comma 4, ultimo capoverso, Legge sulle imposte sui redditi). 2. Imposta sui redditi a) leasing operativo Il locatario ha diritto alla detrazione delle rate di affitto, anche sulle autovetture. b) leasing finanziario Il locatario ha diritto alla detrazione dell’IVA per il 19% delle rate di leasing ad eccezione dell’automobile, sulla quale non ha diritto. Non si effettua la rettifica temporale in quanto, nella prima rata straordinaria si può dedurre l’intera IVA; il giorno dell’operazione imponibile è il giorno di scadenza della rata. Documento fiscale è il piano di ammortamento rilasciato dalla società di leasing. { Martin Špád, Savino & Partners }

mobilů je živností volnou ve smyslu § 25 živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., v platném znění. Pro získání živnostenského listu na pronájem a půjčování dopravních prostředků je tedy zapotřebí splnit pouze všeobecné podmínky podle § 6 odst. 1 zákona. 2. DPH při pořízení automobilů

1. licence Finanční i operativní pronájem auto-

Pořízení nového dopravního prostředku (novým dopravním prostředkem se

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }

rozumí automobil, který byl uveden do provozu nejdéle před 6 měsíci anebo má najeto méně než 6 000 kilometrů) z jiného členského státu je vždy předmětem daně. Pořizovatel (i neplátce DPH!) tedy přiznává i automobil pořízený od neplátce z jiného členského státu. Pořídíli tuzemský plátce automobil od neplátce z jiného členského státu, přikládá k daňovému přiznání zvláštní hlášení včetně kopie daňového dokladu. Podmínkou pro zápis vozidla do registru automobilů je úhrada DPH. Plátce má možnost podat hlášení o pořízení vozidla a daň uhradit dříve, než podá daňové přiznání. Správce daně mu potvrdí úhradu daně a toto potvrzení slouží jako podklad pro zápis do registru. Plátce, který pořizuje osobní automobil (ať už z ČR, nebo z EU), má nárok na odpočet daně na vstupu pouze v případě, že jej použije k prodeji nebo finančnímu pronájmu. Pokud by jej použil k pronájmu operativnímu, případně kombinoval oba pronájmy, pak nárok na odpočet nemá. 3. DPH u pronájmu automobilů Poskytuje-li český plátce nájem automobilu (finanční nebo operativní), účtuje vždy s DPH (sazba 19 %). To platí jak pro nájemce tuzemské, plátce i neplátce, tak i pro osoby z jiného členského státu EU. (Jedinou výjimkou by byl pronájem osobě


mimo EU, pokud by po celou dobu nájmu bylo vozidlo používáno mimo EU. V takovém případě by šlo o plnění osvobozené.) 4. daň z příjmů Z hlediska daně z příjmů je významný především limit vstupní ceny, který se vztahuje na osobní automobily kategorie M1. Maximální limit pro vstupní cenu, která je základnou pro daňové odpisování, je 1 500 000 Kč (v roce 2004 platil méně výhodný limit 900 000 Kč). Existuje několik výjimek, kdy se limit neuplatní, nespadá tam však pořízení automobilu pro účely pronájmu. Jinými slovy, pronajímatel automobilu může uplatnit v daňových nákladech prostřednictvím odpisů nejvýše 1 500 000 Kč, bez ohledu na formu leasingu (operativní či finanční). Doba odpisování je 4 roky, poskytovatel finančního pronájmu může uplatnit tzv. leasingové odpisy (nelze jednoznačně říci, že jsou výhodnější, zpravidla znamenají vyšší odpis v prvním roce odpisování).

B/ Pronájem automobilů v ČR z pohledu nájemce 1. daň z příjmů a) operativní leasing Nájemné placené pronajímateli při

operativním leasingu je daňově uznatelnou položkou podle § 24 odst. 2 písm. h) zákona o daních z příjmů. Provádí se standardní časové rozlišení, účetní i daňové (např. platí-li se nájemné za období „říjen 2004 - únor 2005“). Pokud by došlo k odkupu v rámci trvání leasingu, je třeba testovat podmínku „kupní cena nebude nižší než zůstatková cena vypočtená rovnoměrně ze vstupní ceny evidované u pronajímatele za období, po které mohl být majetek odpisován“. Při operativním leasingu osobního automobilu neplatí pro nájemné limit ve výši 1 500 000 Kč, nájemné je tedy uznatelné v plné výši za standardních podmínek. b) finanční leasing Nájemné při finančním leasingu je daňově uznatelným výdajem za podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů: 1. doba nájmu musí být aspoň 20 % doby odpisování a zároveň alespoň 3 roky, 2. ihned po ukončení doby nájmu dojde k převodu vlastnických práv na nájemce, 3. kupní cena není vyšší než zůstatková cena evidovaná u vlastníka při rovnoměrném odpisování (tato podmínka neplatí, pokud je celý předmět nájmu ke

Finanziamento dei soci nelle società di capitali secondo la riforma del Diritto Societario italiano - 1a parte Le società italiane aventi partecipazioni in altre società, di diritto italiano o di diritto ceco, ben conoscono la necessità di dover versare direttamente i mezzi finanziari necessari all’avvio o allo sviluppo dell’attività della società partecipata. In questa sede forniremo agli operatori italiani un utile approfondimento volto a comprendere meglio quali sono le forme e le modalità di finanziamento della società partecipata alla luce della legislazione italiana. In questa prima parte, affronteremo nel dettaglio gli aspetti giuridici del finanziamento dei soci, ai sensi del Codice civile italiano e del Testo Unico Bancario mentre, nel prossimo numero, ne esamineremo il trattamento contabile e fiscale.

Tipologie di versamenti da parte dei soci

La normativa del Codice Civile e del Testo Unico Bancario

1. Conferimenti di capitale; 2. Versamenti con obbligo di restituzione da parte della società beneficia-

Per il reperimento dei mezzi finanziari di cui necessita, la società ha facoltà di optare per la richiesta di versamento diretto da parte dei propri soci. Tali somme possono essere legate a necessità di capitalizzazione e pertanto assunte a titolo di conferimento, con conseguente aumento del patrimonio netto, ma possono configurarsi come un finanziamento, produttivo o meno di interesse, cioè come un debito da iscrivere nel bilancio tra i debiti verso altri finanziatori. La materia è stata oggetto di intervento da parte del legislatore italiano, con la riforma del diritto societario e del sistema fiscale. In sintesi, i versamenti dei soci nelle casse sociali potranno qualificarsi come:

ria (dei veri e propri finanziamenti produttivi di interesse o meno); 3. Versamenti senza obbligo di restituzione (ad esempio versamento dei soci a fondo perduto o a copertura di perdite). Con i conferimenti a titolo di capitale la società acquisisce risorse finanziarie classificabili come “mezzi propri” o “capitale di rischio”, senza obbligo di restituzione né diritto al rimborso da parte del conferente. I versamenti senza obbligo di restituzione vanno ad aumentare il patrimonio netto contabile della società e possono suddividersi in: • versamenti in conto capitale; • versamenti a copertura di perdite; • in conto futuro aumento di capitale. I finanziamenti rimborsabili invece dovranno essere iscritti tra i debiti della società, tenendo separati quelli fruttiferi da quelli infruttiferi.

VII

dni koupě plně odepsán). První, mimořádnou splátku (zálohu na splátky, akontaci) je nutné časově rozlišit po celou dobu nájmu. Při případném přerušení leasingu se na celou dobu nájmu daňově pohlíží jako na operativní leasing. U osobních automobilů lze celkem daňově uplatnit nájemné pouze do výše 1 500 000 Kč (§ 24 odst. 4 poslední věta zákona o daních z příjmů). 2. daň z přidané hodnoty a) operativní leasing Nájemce má nárok na odpočet z nájemních splátek, a to i u osobního automobilu. b) finanční leasing Nájemce má nárok na odpočet DPH ve výši 19% z leasingových splátek s výjimkou osobního automobilu, kde nárok nemá. Neprovádí se časové rozlišení, neboli u první mimořádné splátky lze DPH odečíst najednou, dnem uskutečnění zdanitelného plnění je předpis splátky. Daňovým dokladem je splátkový kalendář vydaný leasingovou společností. { Martin Špád, Savino & Partners }

I finanziamenti dei soci con obbligo di restituzione In materia risultano applicabili: • le norme dettate dal Codice Civile per il contratto di mutuo (artt. 18131822); • la disciplina del Testo Unico delle Leggi in materia bancaria e creditizia di cui al D.Lgs. n. 385 del 1° Settembre 1993 (articoli 10 e 11); • la norma di cui all'art. 2467 del Codice Civile inserita dal D.Lgs 6/2003 di riforma delle società di capitali1. Con il contratto di mutuo, secondo la nozione del codice civile italiano, “una parte consegna all’altra una determinata quantità di danaro o di altre cose fungibili, e l’altra si obbliga a restituire altrettante cose della stessa specie e qualità”. Si tratta, dunque, del prestito di una cosa fungibile per il quale il rischio del perimento passa dal mutuante al mutuatario con la consegna della cosa stessa. Il contratto di mutuo è contratto reale nel senso che si perfeziona con la “consegna” dell’oggetto. Lo scambio di mezzi finanziari deve essere inteso come trasferimento della "disponibilità giuridica" della cosa. Il mutuo si presume sempre one-

VIII

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }

roso: serve un esplicito accordo delle parti per dar vita ad un contratto gratuito (art. 1815 c.c.); le parti dovranno necessariamente pervenire ad una apposita pattuizione in forma scritta per l'applicazione di interessi in misura superiore a quella legale. Passando all’ambito bancario, si ricorda che il D. Lgs. 385 del 01.09.1993 prevede che la raccolta del risparmio tra il pubblico e l'esercizio del credito costituiscono esercizio di attività bancaria, come tale tassativamente riservata agli istituti di credito in possesso di apposita autorizzazione e vietata ai soggetti diversi. Inoltre viene considerata “raccolta di risparmio” l'acquisizione di fondi con obbligo di rimborso, sia sotto forma di depositi che sotto qualunque altra forma. È compito di una apposita Commis-sione Ministeriale (CICR) stabilire “limiti e criteri, anche con riguardo all’attività e alla forma giuridica dei soggetti, in base ai quali non costituisce raccolta del risparmio tra il pubblico quella effettuata: • presso soci e dipendenti; • presso società controllanti, controllate o collegate ai sensi dell’articolo 2359 del codice civile e presso controllate da una stessa2. Con la delibera assunta in data 3 Marzo 1994 il CICR3 ha quindi provveduto a chiarire la portata della disposizione citata. In particolare è stato definitivamente precisato che la “raccolta del risparmio”, qualora effettuata mediante acquisizione di risorse finanziarie presso soci, seppure con obbligo di rimborso ed onerosa, non deve considerarsi "raccolta di risparmio tra il pubblico", attività come detto riservata alle banche, purché sussistano queste tre condizioni: a) Il socio sia iscritto nel libro dei soci


da almeno tre mesi; b) Il socio detenga una partecipazione almeno pari al 2% del capitale sociale risultante dall'ultimo bilancio approvato; c) Lo statuto sociale preveda espressamente la possibilità di acquisire fondi con obbligo di rimborso presso soci. In altro caso particolare si stabilisce che la raccolta effettuata presso società controllanti, controllate o collegate ai sensi dell’art. 2359 del codice civile e presso controllate da una stessa controllante, e comunque quella effettuata all’interno di un medesimo gruppo, deve considerarsi come “attività libera”. La Banca d'Italia con comunicato n. 289 del 12 Dicembre 1994 ha utilmente provveduto a precisare che non costituiscono "raccolta di risparmio presso soci" le singole operazioni di finanziamento a favore della società che uno o più soci decidano di eseguire "a condizione che tali apporti non costituiscano, di fatto, forme di raccolta". La raccolta abusiva del risparmio viene punita con l’arresto da sei mesi a tre anni e con l’ammenda da 12.911 a 51.645 Euro4. Le novità della Riforma in tema di Finanziamento Soci Il D.Lgs. 6/2003 (Riforma del Diritto Societario) ha introdotto dal 2004 per le società a responsabilità limitata (applicabile anche alle S.p.A.) l'art. 2467 del c.c., con cui viene disciplinata la concessione di finanziamenti concessi dai soci a favore della società che però, nella sostanza, costituiscono capitale proprio e non capitale di credito. Il principio innovativo più evidente contenuto nella norma è che il rimborso dei finanziamenti dei soci a favore della società dovrà comunque essere postergato rispetto alla soddisfazione degli altri creditori e, se avvenuto nell'anno prece-

dente la dichiarazione di fallimento della società, può essere revocato. Diviene pertanto un fattore operativo non trascurabile, la preventiva individuazione dei finanziamenti da assoggettare a questa disciplina. La legge fa capire che intende riferirsi ai finanziamenti, in qualsiasi forma effettuati, concessi: • in un momento in cui, anche in considerazione del tipo di attività esercitata dalla società, risulti un eccessivo squilibrio dell’indebitamento rispetto al patrimonio netto oppure • in una situazione finanziaria della società in cui sarebbe stato ragionevole un conferimento. Le ipotesi non sono pertanto “tassative”, ma devono essere valutate all'atto della concessione del finanziamento da parte del socio; sarà buona regola tenerne conto all’atto del versamento, onde procedere alla esplicitazione preventiva della causa del finanziamento, sulla base di un criterio di oggettività e di ragionevolezza. Si porranno fondamentalmente in alternativa due tipologie di finanziamento: • finanziamenti concessi alla società in un momento di transitoria difficoltà finanziaria, di natura non straordinaria, per evitare il ricorso al credito bancario e il sostenimento di interessi passivi giudicati onerosi per l’equilibrio economico – finanziario. • finanziamenti concessi in un momento in cui risulta esistente un “eccessivo squilibrio” dell’indebitamento rispetto al patrimonio netto, ovvero in una situazione finanziaria della società in cui sarebbe stato ragionevole un conferimento. La “postergazione forzosa” si applica soltanto per questa seconda tipologia di finanziamenti. In tal caso, dunque, i soci

Poskytování finančních prostředků ze strany společníků v kapitálových společnostech podle reformy italského společenstevního práva/1. část Italské společnosti mající účast v jiných společnostech, založených podle italského nebo českého práva, dobře znají nutnost přímo vkládat finanční prostředky nezbytné pro uvedení do provozu nebo pro rozvoj činnosti společnosti jíž jsou

účastníky. V tomto článku poskytneme italským podnikatelům užitečné upřesnění zaměřené na lepší pochopení forem a způsobů financování účastnických společností ve světle italského zákonodárství. V této první části se zaměříme na prohlou-

bení právních aspektů financování ze strany společníků, ve smyslu Italského Občanského zákoníku a jednotného znění Zákona o bankách, zatímco v příštím čísle se budeme zabývat daňovými a účetními otázkami.

saranno rimborsati soltanto quando gli altri creditori siano stati interamente soddisfatti e, in caso di violazione di tale principio, sarà applicabile la disciplina della revocatoria se rimborsati nell'anno precedente alla sentenza di fallimento. Così facendo si mira a disincentivare la sottocapitalizzazione soltanto apparente della società: attraverso la concessione del finanziamento, in luogo del conferimento a capitale, il socio potrebbe avere l’obiettivo di precostituire per sé un titolo di prelazione, da far successivamente valere in sede concorsuale contro gli altri creditori sociali. Non ci sono criteri predefiniti per capire quando ricorrano le condizioni di "eccessivo squilibrio" o delle "situazioni in cui sarebbe ragionevole" il conferimento piuttosto che il finanziamento. Quando si parla di situazione squilibrata si intende fare riferimento, secondo alcuni, ad un momento particolarmente critico nella vita della società, tanto grave da poter presumibilmente evolvere nel dissesto ed insolvenza del complesso in oggetto. Maggiore attenzione dovrà essere rivolta al caso in cui la tensione finanziaria sia di particolare entità e soprattutto protratta nel tempo con conseguente difficoltà di reperire nuove risorse senza scontare condizioni di sfavore nel mercato dei capitali. { dott. Piero Giovannini [email protected]} 1

D.Lgs. 17 Gennaio 2003, n. 6.

2

Art. 11 co. 3 D.Lgs. 385/93.

“Disciplina della raccolta del risparmio ai sensi dell’art. 11 del decreto legislativo 1° settembre 1993 n. 385”.

3

4 Art. 130 Testo Unico Bancario (“Abusiva attività di raccolta del risparmio”).

Zákonná ustanovení Občanského zákoníku a Jednotného znění Zákona o bankách Způsoby vložení finančních prostředků společníky Pro účely získání finančních prostředků, které společnost potřebuje pro svůj provoz, lze požádat vlastní společníky o přímé vložení financí. Tyto částky mohou souviset s potřebou kapitalizace, a proto jsou přijímány jakožto vklad s následným navýšením vlastního kapitálu, ale mohou nabýt i funkce úročné nebo bezúročné půjčky tj. nabýt povahy závazku, který bude zaúčtován mezi závazky vůči poskytovatelům finančních prostředků. Italský

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }


zákonodárce tuto oblast přehodnotil a následně reformoval zákonná ustanovení o obchodních společnostech a potažmo daňový systém.

v tom smyslu, že se realizuje předáním věci. Předání finančních prostředků je třeba považovat za převod „práva nakládání“ s nimi.

Souhrnně řečeno, vložení finančních prostředků společníky do společnosti může nabýt následujících forem:

Úvěr je vždy za úplatu; k uzavření bezúplatné smlouvy je zapotřebí výslovné dohody mezi stranami (čl. 1815 OZ) a pokud se strany rozhodnou o vyšší úrokové sazbě, než je sazba zákonná, musí proto nezbytně přistoupit k dohodě písemnou formou.

1. Kapitálové vklady; 2. Půjčky se závazkem přijímající společnosti k jejich vrácení (financování v pravém slova úročené či nikoli); 3. Vkládané finanční prostředky bez závazku přijímající společnosti k jejich vrácení (např. nenávratné půjčky společníků nebo vklady určené na krytí ztrát). Kapitálovými vklady společnost získává zdroje klasifikovatelné jako „vlastní zdroje“ nebo jako „rizikový kapitál“ bez závazku k jejich vrácení a bez nároku vkladatele na jejich vrácení. Vklady bez závazku k jejich vrácení navyšují vlastní účetní jmění společnosti a mohou být rozděleny takto: • vklady určené k navýšení kapitálu společnosti; • vklady určené ke krytí ztrát; • vklady určené na budoucí navýšení kapitálu. Návratné druhy financování musí být naopak evidovány mezi závazky společnosti a to odděleně úročené a neúročené. Finanční prostředky poskytnuté společníky se závazkem příjemce k jejich vrácení Zákonná úprava. • ustanovení Občanského zákoníku o úvěrové smlouvě (čl. 18131822); • Jednotné znění Zákona o bankách a o poskytování úvěrů, ve znění Zákonného nařízení č. 385 ze dne 1. září 1993 (články 10 a 11); • ustanovení čl. 2467 Občanského zákoníku, vložené Zákonným nařízením č. 6/2003 o reformě kapitálových společností1. Podle ustanovení italského Občanského zákoníku úvěrovou smlouvou „jedna smluvní strana poskytuje druhé straně určité množství peněz nebo podobných prostředků a druhá strana se zavazuje vrátit stejné množství a stejný druh prostředků“. Jedná se tedy o půjčku věci určené podle druhu, u které riziko jejího zániku přechází z poskytovatele úvěru na příjemce úvěru „předáním“ této věci. Smlouva o úvěru je reálnou smlouvou

Pokud se týká bankovního sektoru, připomínáme, že Zákonné nařízení č. 385 ze dne 1. 9. 1993 uvádí, že shromažďování úspor od veřejnosti a provozování úvěrových činností tvoří předmět bankovní činnosti a jako takový je taxativně vyhrazen úvěrovým ústavům, které disponují příslušným oprávněním, a je zakázán jiným subjektům. Dále se za „shromažďování úspor“ považuje nabývání fondů s povinností jejich vrácení jak ve formě depositních vkladů tak v jakékoliv jiné formě. Úkolem příslušné ministerské komise (CICR) je určit omezení a kritéria, i pokud se týká činností a právní formy subjektů, na základě kterých prováděné činnosti netvoří shromažďování úspor od veřejnosti: • u společníků a zaměstnanců; • u společností ovládajících, ovládaných nebo propojených ve smyslu článku 2359 Občanského zákoníku a u společnosti ovládaných jedinou společností2. Rozhodnutím přijatým dne 3. března 1994 komise CICR3 objasnila rozsah zmíněného ustanovení. Dále bylo s definitivní platností upřesněno, že „shromažďování úspor“ v případě, kdy se uskutečňuje nabýváním finančních prostředků od společníků i se závazkem k jejich vrácení a za úplatu, se tato činnost nesmí považovat za „shromažďování úspor od veřejnosti“, která je jako taková vyhrazena bankám, pokud jsou splněny následující tři podmínky: a) společník je zapsán v knize společníků nejméně 3 měsíce; b) společník drží alespoň 2% základního kapitálu uvedeného v poslední schválené účetní závěrce; c) stanovy společnosti výslovně uvádějí možnost nabývání fondů od společníků se závazkem k jejich vrácení. V jiném zvláštním případě se stanovuje, že shromažďování úspor prováděné u společností ovládajících, ovládaných nebo spojených ve smyslu čl. 2359 Občanského zákoníku a u společnosti ovládaných jedinou ovládající společností v rámci též skupiny se musí považovat za „volnou činnost“.

Italská centrální banka (Banca d'Italia) Sdělením č. 289 ze dne 12. prosince 1994 v neposlední řadě upřesnila, že jednotlivé finanční operace ve prospěch společnosti, které se jeden nebo více společníků rozhodnou učinit, netvoří „shromažďování úspor od společníků“ „za podmínky, že tyto vztahy skutečně nemají charakter shromažďování úspor“. Nezákonné shromažďování úspor se trestá odnětím svobody na období od šesti měsíců do tří let a peněžitým trestem od 12.911 do 51.645 Euro4. Novinky v poskytování finančních prostředků společníky Zákonné nařízení č. 6/2003 (Reforma společenstevního práva) zavedlo od roku 2004 do Občanského zákoníku článek 2467 týkající se společností s ručením omezeným (použitelný i na akciové společnosti), kterým se upravuje poskytování finančních prostředků od společníků ve prospěch společnosti, které ve své podstatě vytvářejí vlastní kapitál a nikoliv úvěrový kapitál. Nejvýznamnější a novou zásadou obsaženou v této normě je fakt, že vrácení finančních prostředků společníků poskytnutých ve prospěch společnosti musí být za každých okolností provedeno až po uspokojení ostatních věřitelů a může být i zrušeno, pokud dojde k poskytnutí takovýchto finančních prostředků v roce, který předchází prohlášení o úpadku společnosti. Včasné určení finančních prostředků, které budou určeny na tuto typologii se tak stává nezanedbatelným operativním nástrojem. Zákon se odkazuje na financování provedené v jakékoliv formě a poskytnuté: • v okamžiku, kdy i s přihlédnutím na typ vykonávané činnosti společností dochází k významnému nepoměru mezi zadlužením a vlastním kapitálem; nebo • za finanční situace společnosti, kdy by bylo rozumné poskytnout finanční prostředky. Tyto předpoklady však nejsou „kategorické“, ale musí být zhodnoceny v okamžiku poskytnutí finančních prostředků společníkem; bude tedy dobrým pravidlem je zhodnotit v okamžiku jejich vkládání a přistoupit k výslovnému preventivnímu určení důvodu poskytnutí finančních prostředků na základě kritéria objektivity a racionálnosti. V zásadě se nabízejí dva alternativní typy financování: • finanční prostředky poskytované

IX

společnosti v okamžiku dočasných finančních potíží, nemající však mimořádný charakter, např. aby nemuselo dojít k žádosti o bankovní úvěr a následně k za-tížení nákladovými úroky, které zatížily finančně - ekonomickou rovnováhu společnosti; • finanční prostředky poskytované v okamžiku, kdy dochází k „nadměrnému nepoměru“ mezi zadlužením a vlastním kapitálem neboli za finanční situace společnosti, kdy by bylo rozumné takovéto prostředky společnosti poskytnout. „Nucený přesun na nižší pořadí při uspokojování věřitelů“ se vztahuje pouze na tento druhý typ financování. V tomto případě budou proto společníci vyplaceni až poté, kdy budou ostatní věřitelé zcela uspokojeni, a pokud bude tato zásada porušena, bude se na tyto případy vztahovat výše zmíněné zrušení, budou-li společníci vyplaceni v roce předcházejícím roku rozhodnutí o konkursu. Toto je vedeno snahou odrazovat podkapitalizace společností: společník by mohl mít záměr vytvářet si sám pro sebe prostřednictvím poskytování finančních prostředků namísto vkladu do kapitálu přednostní právo, které by poté uplatnil v konkurzním řízení proti jiným věřitelům společnosti. Neexistují však předem stanovená kritéria, která by určovala, kdy nastávají podmínky „nadměrného nepoměru“ nebo „situace, kdy by bylo rozumné...“ poskytnout vklad namísto půjčky. Pokud se hovoří o situaci nadměrného nepoměru, podle některých autorů je tím míněn zvláště kritický okamžik života společnosti, který je tak závažný, že by se pravděpodobně dále vyvíjel až do úplného rozložení společnosti a do její platební neschopnosti. Větší pozornost musí být věnována případu, kdy finanční napětí je významného rozsahu a především dlouho trvající s následnými problémy pro získávání nových zdrojů bez ohledu na nepříznivé podmínky na kapitálových trzích. { Piero Giovannini [email protected]} Zák. výnos č. 6 ze dne 17. ledna 2003

1

Článek 11, odstavec 3 Zákonného výnosu č. 385/93.

2

„Nařízení o shromažďování úspor ve smyslu článku 11 Zákonného výnosu č. 385 ze dne 1. září 1993”.

3

4 Článek 130 Jednotného znění Zákona o bankách („Nezákonné shromažďování úspor”).

X

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }


Orario di lavoro, pause e ferie Estratto della Legge n. 435/2004 Racc., Codice del lavoro – Seconda parte Parte terza: ferie

maturati nella media annuale.

Art.100

Art.103

Il dipendente ha diritto, alle condizioni stabilite, a

Abrogato. Art. 104

a) le ferie per l’anno solare o per una sua parte proporzionale b) le ferie per i giorni lavorati c) le ferie supplementari d) altre ferie. Ferie dell’anno solare Art. 101 1) Il dipendente che, per tutta la durata del rapporto di lavoro con lo stesso datore, abbia lavorato per lo stesso almeno 60 giorni nell’arco dell‘anno solare, ha diritto alle ferie annuali, eventualmente ad una parte proporzionale se il rapporto di lavoro non si è protratto per l’intero anno solare. Per lavorato si intende il giorno in cui il dipendente ha lavorato gran parte del proprio turno; le parti dei turni lavorati in giorni diversi non vengono considerate. 2) La parte proporzionale di ferie per ogni mese solare di prestazione lavorativa ininterrotta, dura un dodicesimo delle ferie per l’anno solare. Art.102 1) La durata base delle ferie è di 4 settimane. 2) Nel contratto collettivo o nel regolamento interno è possibile prevedere una ulteriore settimana di ferie rispetto alla durata di cui al comma 1, a favore dei dipendenti di datori che esercitano un’attività imprenditoriale. Ai dipendenti dei datori di lavoro che non esercitano attività imprenditoriale spetta una settimana in più rispetto a quanto stabilito nei commi precedenti. 3) Il governo può decretare il prolungamento obbligatorio delle ferie di cui al comma precedente ai datori di lavoro che non esercitano attività imprenditoriali. 4) Le ferie degli operatori pedagogici e del personale accademico universitario durano 8 settimane nell’anno solare. 5) Se a godere delle ferie è un dipendente con orario di lavoro distribuito irregolarmente nelle singole settimane o nell’intero anno solare (art. 85), costui ha diritto a tanti giorni di ferie quanti ne ha

Ferie per i giorni lavorati Al dipendente che non ha maturato, nemmeno in parte, il diritto alle ferie annuali, per non aver lavorato presso lo stesso datore di lavoro almeno 60 giorni nell’arco di un anno solare, ha diritto alle ferie per i giorni lavorati nella misura di un dodicesimo delle ferie annuali ogni 22 giorni lavorati nell’anno solare (art. 101, comma 1, secondo capoverso). Art. 105 Ferie supplementari e altre ferie 1) Il dipendente che lavora all’estrazione di minerali o alla costruzione di tunnel e gallerie presso lo stesso datore di lavoro per l’intero anno solare, e il dipendente che svolge lavori particolarmente difficili o dannosi per la salute, hanno diritto alle ferie supplementari nella misura di una settimana. Se il dipendente lavora nelle condizioni di cui al primo capoverso solo per una parte dell’anno solare, gli spetta un dodicesimo delle ferie supplementari ogni 22 giorni lavorati. Al dipendente spettano ferie supplementari per lavori particolarmente impegnativi o dannosi per la salute nel caso in cui abbia adempiuto alle condizioni di cui sopra, anche qualora abbia diritto alle ferie supplementari per lavori di estrazione di minerali o costruzione di tunnel e gallerie. 2) Ai fini delle ferie supplementari, per dipendenti che svolgono lavori particolarmente impegnativi o dannosi per la salute, si intendono i dipendenti che a) lavorano stabilmente presso impianti sanitari o loro strutture dove si assistono malati con forme contagiose di tubercolosi, b) lavorano a contatto con materiali infetti, esposti al pericolo diretto di contagio, c) sono esposti sul lavoro a quantità considerevoli e dannose di radiazioni ionizzanti, d) lavorano nell’assistenza diretta o nel servizio ai malati di mente o caratterizzati da infermità mentale per almeno la metà dell’orario di lavoro settimanale, e) in qualità di educatori, si occupano dell’educazione di giovani in condizioni difficili, oppure lavorano come

operatori sanitari presso il servizio sanitario carcerario della Repubblica ceca per almeno la metà del loro orario di lavoro settimanale stabilito, f) lavorano ininterrottamente almeno per un anno in aree tropicali o in condizioni sanitarie difficili; un dipendente che abbia terminato un periodo lavorativo continuato di un anno in un’area tropicale o in difficili condizioni sanitarie, ha diritto alle ferie supplementari già per quell’anno, g) svolgono lavori particolarmente faticosi e sono esposti all’azione di effetti fisici o chimici dannosi, tali da poter influire molto negativamente sulla salute del dipendente, h) prestano attività lavorativa presso il sistema carcerario della Repubblica ceca almeno per la metà dell’orario settimanale di lavoro, a diretto contatto con soggetti sottoposti a regime carcerario e reclusi. 3) Il Ministero del Lavoro e degli Affari Sociali stabilisce con decreto in accordo con il Ministero della Sanità, le tipologie dei lavori particolarmente impegnativi e dannosi per la salute e i luoghi e aree dove tali lavori vengono svolti; può inoltre determinare con maggiore esattezza il gruppo dei dipendenti ai quali vengono concesse le ferie supplementari e definire la tipologia e l‘entità delle condizioni che ne giustificano la concessione. 4) Ai dipendenti con orario irregolarmente distribuito secondo l’art. 85, eventualmente ad altri dipendenti il cui lavoro è soggetto ad eventi meteorologici, spettano, per ogni settimana di ferie goduta nel periodo con ridotta necessità di lavoro, ulteriori ferie della durata di due giorni, al massimo di una settimana. Spetta all’organo centrale competente stabilire tramite una disposizione di legge speciale, il periodo con ridotta necessità lavorativa; qualora la suddetta disposizione non venga emanata, il periodo con ridotta necessità lavorativa può essere stabilito nel contratto collettivo di grado superiore.

Art. 107 1) Nel caso della riduzione delle ferie, il dipendente perde il diritto alla parte di ferie che gli sono state decurtate. 2) Il governo stabilisce con decreto le condizioni e l’entità della riduzione delle ferie per il periodo non lavorato. Art. 108 1) Il periodo per godere delle ferie viene stabilito dal datore secondo un piano ferie stabilito con il previo consenso dell’organo sindacale competente, in modo tale che il dipendente possa godere interamente delle ferie entro la fine dell’anno solare. Nello stabilire il piano ferie è necessario tener conto dell’entità di lavoro del datore e degli interessi legittimi dei dipendenti. Se le ferie vengono riconosciute divise in più parti, almeno una parte deve durare almeno due settimane, qualora datore e dipendente non si accordino diversamente. Il datore deve comunicare al dipendente il periodo di ferie stabilito con almeno 14 giorni di anticipo; tale termine può essere occasionalmente ridotto con il consenso dell’organo sindacale competente, qualora non venga stabilito diversamente in seguito. 2) Il datore deve risarcire al dipendente i costi che costui dovesse sostenere, senza propria colpa, per aver modificato il periodo di ferie preventivamente fissato o per aver richiamato il dipendente dalle ferie. 3) Il datore non può assegnare le ferie nel periodo in cui il dipendente svolge il servizio civile o militare, qualora sia riconosciuto inabile al lavoro secondo decreto di legge, ovvero quando la dipendente è in maternità o il dipendente è in congedo parentale. Nel periodo di altri impedimenti al lavoro da parte del dipendente, il datore può assegnare le ferie solo dietro sua richiesta. 4) Se la dipendente richiede le ferie in modo tale da collegarle al periodo di maternità (art. 157, comma 1), o il dipendente richiede le ferie in modo tale da collegare la fine del congedo parentale alla maternità della moglie, il datore è obbligato ad accogliere la richiesta. Art.109

Disposizioni generali sulle ferie Art.106 1) Per settimana di ferie si intendono sette giorni solari consecutivi. 2) Per durata continuata del rapporto di lavoro si intende anche la cessazione del rapporto corrente e il sorgere immediato di un nuovo rapporto di lavoro del dipendente con lo stesso datore di lavoro.

1) Il datore può assegnare le ferie al dipendente anche se non sono maturate fino al momento della concessione, qualora si possa supporre che le condizioni per usufruire di tale diritto vengano adempiute entro la fine dell’anno solare, eventualmente entro la fine del rapporto di lavoro. 2) Se il dipendente, nell’arco dell’anno solare, non ha goduto delle ferie per

economicrevue

{ 04 | 2005 ...... 32 }

motivi di servizio o perchè il datore non le ha assegnate, ovvero per impossibilità dovuta al carico di lavoro, il datore deve concederle in modo che il dipendente ne possa godere entro la fine dell’anno successivo. Il datore è tuttavia tenuto ad assegnare almeno 4 settimane di ferie al dipendente con il quale il rapporto di lavoro si è protratto per tutto l’anno solare, qualora quest’ultimo ne abbia diritto. Se il datore non concede al dipendente le ferie ai sensi del secondo capoverso nemmeno entro il 31 ottobre dell’anno solare successivo, il dipendente inizia le ferie o parte di esse, il primo giorno feriale successivo, eccetto il caso in cui il dipendente sia impedito ad usufruirne ai sensi dell’art. 108, comma 3, primo capoverso. Se il dipendente non gode delle ferie di cui al secondo capoverso nemmeno entro la fine dell’anno solare successivo, il diritto alle ferie decade. Qualora il dipendente, per i motivi di cui al primo capoverso, non possa godere di ferie superiori alle 4 settimane, nemmeno entro la fine dell’anno solare successivo, tale parte di ferie può essere goduta, con il suo consenso scritto, entro la fine dell’anno solare successivo.


Art.110 1) Se, durante le ferie, il dipendente inizia il servizio militare o civile, oppure se è stato riconosciuto inabile al lavoro per malattia o infortunio, ovvero se presta assistenza ad un familiare malato, le ferie vengono interrotte; ciò non vale se il datore ha concesso le ferie per assistere un familiare malato su richiesta del dipendente. Le ferie di una dipendente vengono interrotte con l’inizio della maternità e delle ferie parentali, le ferie di un dipendente vengono interrotte con l’inizio del congedo parentale. 2) Nel caso in cui nelle ferie rientri un giorno festivo che altrimenti è un giorno feriale, tale giorno non viene incluso nelle ferie. Se il datore concede al dipendente un giorno libero sostitutivo per lavoro straordinario o lavoro svolto nei giorni festivi, così da rientrare nel periodo di ferie, è obbligato a concedergli giorno libero sostitutivo in un altro giorno. Art.110a Se il dipendente cambia impiego nel corso dello stesso anno solare, uno qual-

siasi dei datori coinvolti può concedere le ferie (parte delle ferie) maturate (che matureranno) presso l’altro datore, se il dipendente lo richiede al massimo entro la fine del rapporto di lavoro presso l’attuale datore, e i datori si accorderanno sul pagamento del pagamento dello stipendio pagato per le ferie (loro parte), non maturate al dipendente presso il datore di lavoro che le concede. Per cambio di impiego, ai sensi del capoverso precedente, si intende la fine del rapporto di lavoro presso l‘attuale datore e l’assunzione immediata da parte di un altro datore con un nuovo contratto di lavoro. Art.110b 1) Durante le ferie, il dipendente ha diritto al pagamento dello stipendio nella misura del guadagno medio e agli eventuali fringe benefits. 2) Il datore deve corrispondere al dipendente il pagamento dello stipendio per le ferie di 4 settimane non godute solo in caso di termine del rapporto di lavoro. Il datore deve corrispondere lo stipendio per le ferie non godute che superano le 4 settimane non solo in caso di fine del con-

Pracovní doba, přestávky a dovolené Výňatek ze zákona č. 435/2004 Sb. – II. část Oddíl třetí: Dovolená na zotavenou § 100 Zaměstnanci vzniká za stanovených podmínek nárok na a) dovolenou za kalendářní rok nebo na její poměrnou část, b) dovolenou za odpracované dny, c) dodatkovou dovolenou, d) další dovolenou. Dovolená za kalendářní rok § 101 (1) Zaměstnanec, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, má nárok na dovolenou za kalendářní rok, popřípadě na její poměrnou část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. (2) Poměrná část dovolené činí za

každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok. § 102 (1) Základní výměra dovolené činí čtyři týdny.

s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku (§ 85), přísluší mu tolik pracovních dnů dovolené, kolik jich na dobu jeho dovolené připadá v celoročním průměru. § 103 Zrušen.

(2) V kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu lze zaměstnancům zaměstnavatelů, kteří provozují podnikatelskou činnost, prodloužit dovolenou o další týdny nad výměru uvedenou v odstavci 1. Zaměstnancům zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnost, přísluší dovolená o jeden týden delší než výměra uvedená v předchozích odstavcích. (3) Vláda může stanovit nařízením prodloužení dovolené podle předchozího odstavce u zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnosti.

§ 104 Dovolená za odpracované dny Zaměstnanci, jemuž nevznikl nárok na dovolenou za kalendářní rok ani na její poměrnou část, protože nekonal v kalendářním roce u téhož zaměstnavatele práci alespoň 60 dnů, náleží dovolená za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za každých 22 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce (§ 101 odst. 1 věta druhá).

(4) Dovolená pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol činí osm týdnů v kalendářním roce.

§ 105

(5) Čerpá-li dovolenou zaměstnanec

(1) Zaměstnanec, který pracuje

Dodatková dovolená a další dovolená

XI

tratto di lavoro, ma anche nel caso in cui il dipendente non abbia potuto godere delle ferie entro il periodo di cui all’art.109, comma 2, primo e quinto capoverso. 3) Qualora il dipendente maturi il diritto al pagamento dello stipendio per ferie non godute o per parte di esse, il pagamento è dovuto nella misura del guadagno medio. 4) Ai dipendenti di cui all’art. 102, comma 4, spetta lo stipendio al massimo per 4 settimane di ferie non godute. 5) Il dipendente deve restituire lo stipendio per le ferie o parte di esse, delle quali ha perso il diritto o per le quali non ha maturato il diritto. 6) Il pagamento dello stipendio per ferie supplementari non godute non può essere effettuato; tali ferie devono essere sempre godute, e con priorità. Art. 110c Il governo stabilisce con decreto quali periodi sono da considerarsi lavorativi, anche se il dipendente non lavora.

u téhož zaměstnavatele po celý kalendářní rok pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, a zaměstnanec, který po celý kalendářní rok koná práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé, má nárok na dodatkovou dovolenou v délce jednoho týdne. Pracuje-li zaměstnanec za podmínek uvedených ve větě první jen část kalendářního roku, přísluší mu za každých 22 takto odpracovaných dnů jedna dvanáctina dodatkové dovolené. Dodatková dovolená z důvodu výkonu prací zvlášť obtížných nebo zdraví škodlivých přísluší zaměstnanci při splnění stanovených podmínek, i když má nárok na dodatkovou dovolenou z důvodu výkonu prací pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol. (2) Za zaměstnance, kteří konají práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé, se pro účely dodatkové dovolené považují zaměstnanci, kteří a) trvale pracují ve zdravotnických zařízeních nebo na jejich pracovištích, kde se ošetřují nemocní s nakažlivou formou tuberkulózy, b) jsou při práci na pracovištích s infekčními materiály vystaveni přímému nebezpečí nákazy, c) jsou při práci vystaveni ve významné míře nepříznivým účinkům ionizujícího záření, d) pracují při přímém ošetřování

XII

economicrevue

e)

f)

g)

h)

{ 04 | 2005 ...... 32 }

nebo obsluze duševně chorých nebo mentálně postižených alespoň v rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby, jako vychovatelé provádějí výchovu mládeže za ztížených podmínek nebo jako zdravotničtí zaměstnanci pracují ve zdravotnické službě Vězeňské služby České republiky alespoň v rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby, pracují nepřetržitě alespoň jeden rok v tropických nebo jiných zdravotně obtížných oblastech; zaměstnanec, který dovršil jeden rok nepřetržité práce v tropických nebo jiných zdravotně obtížných oblastech, má nárok na dodatkovou dovolenou již za tento rok, konají mimořádně namáhavé práce, při nichž jsou vystaveni působení škodlivých fyzikálních nebo chemických vlivů v takovém rozsahu, že mohou ve významné míře působit nepříznivě na zdraví zaměstnance, ve Vězeňské službě České republiky vykonávají práci alespoň v rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby v přímém styku s obviněnými ve výkonu vazby nebo odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody.

(3) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou po dohodě s Ministerstvem zdravotnictví druhy prací zvlášť obtížných nebo zdraví škodlivých a pracovišť a oblastí, kde jsou takové práce vykonávány; přitom může blíže určit okruh zaměstnanců, jimž se dodatková dovolená poskytuje, a vymezit druh a rozsah podmínek, které odůvodňují její poskytování. (4) Zaměstnancům s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou podle § 85, popřípadě dalším zaměstnancům, jejichž práce podstatně závisí na povětrnostních vlivech, přísluší za každý týden dovolené čerpané v období s nižší potřebou práce další dovolená v trvání dvou dnů, nejvýše však jeden týden. Období s nižší potřebou práce může stanovit zvláštním právním předpisem příslušný ústřední orgán; pokud takový předpis nebyl vydán, lze období s nižší potřebou práce stanovit v kolektivní smlouvě vyššího stupně. Společná ustanovení o dovolené na zotavenou § 106 (1) Týdnem dovolené se rozumí sedm po sobě následujících kalendářních dnů. (2) Za nepřetržité trvání pracovního


poměru se považuje i skončení dosavadního a bezprostředně navazující vznik nového pracovního poměru zaměstnance k témuž zaměstnavateli. § 107 (1) Při krácení dovolené ztrácí zaměstnanec nárok na tu část dovolené, o kterou mu byla dovolená zkrácena. (2) Vláda stanoví nařízením podmínky a rozsah krácení dovolené za neodpracovanou dobu. § 108 (1) Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle plánu dovolených stanoveného s předchozím souhlasem příslušného odborového orgánu tak, aby si zaměstnanec mohl dovolenou vyčerpat zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku. Při stanovení plánu dovolených je nutno přihlížet k úkolům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně dva týdny, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne jinak. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem; tato doba může být výjimečně zkrácena, dá-li k tomu souhlas příslušný odborový orgán, pokud dále není stanoveno jinak. (2) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci náklady, které mu bez jeho zavinění vznikly proto, že zaměstnavatel změnil jemu určenou dobu čerpání dovolené nebo že ho odvolal z dovolené. (3) Zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené na dobu, kdy zaměstnanec vykonává vojenskou činnou službu nebo civilní službu, kdy je uznán dočasně práce neschopným podle zvláštního právního předpisu 17a), ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené. Na dobu ostatních překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel určit zaměstnanci čerpání dovolené jen na jeho žádost. (4) Požádá-li zaměstnankyně zaměstnavatele o poskytnutí dovolené tak, aby navazovala bezprostředně na skončení mateřské dovolené (§ 157 odst. 1), a zaměstnanec zaměstnavatele o poskytnutí dovolené tak, aby navazovala bezprostředně na skončení rodičovské dovolené do doby, po kterou je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, je

zaměstnavatel povinen jejich žádosti vyhovět.

povinen určit mu náhradní volno na jiný den.

§ 109

§ 110a

(1) Zaměstnavatel může určit zaměstnanci čerpání dovolené, i když dosud nesplnil podmínky pro vznik nároku na dovolenou, jestliže lze předpokládat, že zaměstnanec tyto podmínky splní do konce kalendářního roku, popřípadě do skončení pracovního poměru.

Změní-li zaměstnanec v průběhu téhož kalendářního roku zaměstnání, může mu kterýkoliv ze zúčastněných zaměstnavatelů poskytnout dovolenou (část dovolené), na kterou mu vznikl (vznikne) nárok u druhého zaměstnavatele, jestliže o to zaměstnanec požádá nejpozději před skončením pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a zúčastnění zaměstnavatelé se dohodnou na úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou (její část), na niž zaměstnanci u zaměstnavatele poskytujícího dovolenou (její část) nárok nevznikl. Změnou zaměstnání podle předchozí věty se rozumí skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a nástup zaměstnance bez zbytečného průtahu do nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele.

(2) Jestliže si zaměstnanec nemohl dovolenou vyčerpat v kalendářním roce z naléhavých provozních důvodů nebo proto, že zaměstnavatel neurčil její čerpání nebo pro překážky v práci, je zaměstnavatel povinen poskytnout ji zaměstnanci tak, aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Zaměstnavatel je však povinen určit zaměstnanci, jehož pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok, čerpání alespoň čtyř týdnů dovolené v kalendářním roce, pokud na ně má nárok. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci dovolenou podle věty druhé ani do 31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den, pokud zaměstnanci v nástupu dovolené nebrání překážky v práci uvedené v § 108 odst. 3 větě první. Nevyčerpá-li zaměstnanec dovolenou podle věty druhé ani do konce příštího kalendářního roku, nárok na tuto dovolenou zaniká. Pokud zaměstnanec nemohl z důvodů uvedených ve větě první vyčerpat dovolenou, která přesahuje 4 týdny, ani do konce příštího kalendářního roku, může být s jeho písemným souhlasem tato část dovolené vyčerpána do konce dalšího kalendářního roku. § 110 (1) Nastoupí-li zaměstnanec během dovolené službu v ozbrojených silách nebo civilní službu, byl-li uznán práce neschopným pro nemoc nebo úraz nebo ošetřuje-li nemocného člena rodiny, dovolená se mu přerušuje; to neplatí, určil-li zaměstnavatel čerpání dovolené na dobu ošetřování nemocného člena rodiny na žádost zaměstnance. Dovolená zaměstnankyně se přerušuje také nástupem mateřské a rodičovské dovolené a zaměstnance také nástupem rodičovské dovolené. (2) Připadne-li v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené. Určil-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek tak, že by připadlo do doby dovolené, je

§ 110b (1) Zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a případné naturální požitky. (2) Náhradu mzdy za 4 týdny nevyčerpané dovolené je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pouze v případě skončení pracovního poměru. Náhradu mzdy za tu část nevyčerpané dovolené, která přesahuje 4 týdny, je zaměstnavatel povinen poskytnout nejen v případě skončení pracovního poměru, ale i v případě, že zaměstnanec nemohl tuto dovolenou vyčerpat do doby uvedené v § 109 odst. 2 větách první a páté. (3) Pokud vznikne zaměstnanci nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku. (4) Zaměstnancům uvedeným v § 102 odst. 4 přísluší náhrada mzdy nejvýše za čtyři týdny nevyčerpané dovolené. (5) Zaměstnanec je povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy za dovolenou nebo její část, na niž ztratil nárok, popřípadě na niž mu nárok nevznikl. (6) Náhradu mzdy za nevyčerpanou dodatkovou dovolenou nelze poskytnout; tato dovolená musí být vždy vyčerpána, a to přednostně. § 110c Vláda stanoví nařízením, které doby se posuzují jako výkon práce, i když zaměstnanec nepracuje.

Nozioni base di analisi di bilancio... e qualche considerazione

Recommend Documents