NOVINKY. Co se děje ve světě drahých kovů? Řecká lekce: investujte do skutečných hodnot ČERVENEC Vážení klienti, Pavel Ryba

G

O

L

D

E

N

G

A

T

E

NOVINKY ČERVENEC 2015

Co se děje ve světě drahých kovů? Vážení klienti, všechna média se v posledních týdnech soustředí na řeckou krizi a možný odchod Řecka z eurozóny. Co by si ale ze záplavy informací měl vzít obyčejný investor? Ani ekonomové se nemohou shodnout, co přesně nová dohoda evropských a řeckých politických špiček do budoucna přinese. Jisté je jen to, že dluhy Řecka i celé Evropy rostou a jednou se budou muset zaplatit, rozředit inflací anebo odepsat. Historie říká, že si státy volí inflaci nebo odpisy dluhů. Obě varianty mají jedno společné: ve svém důsledku je odnesou obyčejní lidé znehodnocením svých úspor. V červencových Novinkách Vám přinášíme příklady, jak se země se svými dluhy vyrovnávají, co znamenají tyto kroky pro jejich obyvatele a hlavně jak svůj majetek chránit v případě státního bankrotu nebo vysoké inflace. Je chybou myslet si, že se podobné události, jako byla československá měnová reforma z roku 1953, nemohou v demokratických zemích v jednadvacátém století stát. Bohužel mohou a stále se dějí.

se cena ustálila kolem hodnoty 1 093 dolarů. Hlavním důvodem poklesu je posílení kurzu americké měny a očekávané brzké zvyšování úrokových sazeb americkou centrální bankou. Ve srovnání s cenou kovu na začátku roku ztrácí zlato koncem července přes 8 %, v korunovém vyjádření je pokles pouze 1 %. Stříbro zaznamenalo podobný vývoj. V dolarových cenách spadlo od počátku roku o 7,5 %, v korunovém vyjádření je však pohyb minimální a bílý kov se nachází na podobných hodnotách jako v lednu. Na závěr bych Vám rád sdělil, že pro Vás připravujeme český překlad nejnovější knihy Jamese Rickardse The Big Drop. Americký analytik a autor dvou bestsellerů v ní popisuje stav současné světové ekonomiky a to, jak mocenské hry ovlivňují naše finance. Zároveň však ukazuje, jak systém pochopit a nestát se jeho obětí. Doufám, že i tyto Novinky budou pro Vás podobně inspirativní, a přeji Vám příjemné čtení.

Trhy zatím na události kolem Řecka nijak významně nezareagovaly, investoři doposud důvěru v systém a vzájemnou dohodu neztratili. Cena zlata v polovině druhé červencové dekády klesla na 1 077 dolarů za troyskou unci a dostala se na nejnižší hodnoty od února 2010. Později

Pavel Ryba obchodní ředitel GOLDEN GATE CZ a.s.

Řecká lekce: investujte do skutečných hodnot Když si kdokoliv z obyčejných lidí začne žít nad své poměry, zadluží se a poté není schopen své závazky splácet, zbankrotuje. Věřitelé mu zabaví majetek, nechají mu jen životní minimum a už nikdy si v bance za normální úrok nepůjčí. Pokud se ale zadluží stát, platí trochu jiná pravidla. Dnes většina států své dluhy neplatí vůbec. Když vyprší splatnost dluhopisů, vydají jednoduše dluhopisy nové. To znamená, že si půjčují znovu dál a dál a dluhy rostou. Jenže jednou se zadlužení dostane do bodu, kdy začne ekonomiku dusit, a stát se s ním nějakým způsobem vypořádat musí. V tu chvíli má v podstatě tři možnosti: buď dluhy splatit, nebo vyhlásit bankrot, anebo rozředit dluhy vysokou inflací.

pravděpodobnost bankrotu dlužníků včetně států. Proto se centrální banky snaží vyvolat inflaci za každou cenu. Ani bankrot nebývá řešením, o které by politici příliš stáli. Znamená obrovský nárůst nezaměstnanosti, sociálních nepokojů a na dlouho znemožní ekonomický růst. Poslední možností je

Ke splácení dluhů přistupují vlády nerady. Nutí je totiž k nepopulárním úsporám a zvyšování daní. Ve svém důsledku splácení dluhů působí deflačně a vede ke snížení výkonu ekonomiky. Deflace způsobuje pokles cen aktiv a snižuje schopnost dlužníků splácet své závazky, takže zvyšuje

GOLDEN GATE CZ a.s. | Václavské náměstí 1282/51 | 110 00 Praha 1 | 840 888 999 | [email protected] | www.goldengate.cz

i ekonomika dluhů. Obě varianty, jak bankrot, tak inflace, znamenají pro obyvatele totéž: ztrátu většiny úspor, znehodnocení měny a prudké snížení životní úrovně. Protože obě dvě varianty nakonec znamenají konfiskaci úspor občanů.

tedy inflace, která postupně dluhy znehodnocuje a usnadňuje tak jejich splácení. Dnes centrální banky tisknou peníze jako na běžícím pásu s jediným cílem – vyvolat inflaci. Tištěním peněz rozřeďují kupní sílu měny a působí inflačně. Pokud se současně s tiskem peněz zvýší oběh měny v ekonomice, inflace začne významně růst. Dnes je inflace velmi nízká, i když centrální banky natiskly gigantické množství peněz. Důvodem je, že komerční banky i střadatelé na penězích „sedí“ a natištěné peníze v ekonomice neobíhají, nezpůsobují inflaci. Pokud se však změní inflační očekávání ve společnosti a lidé začnou peníze utrácet, inflace se vymkne kontrole. Centrální banky mají kontrolu nad tiskem peněz, mohou však velmi špatně ovlivňovat nebo kontrolovat chování a myšlení lidí. Pokud začne inflace růst a lidé začnou utrácet peníze, aby je ochránili před znehodnocením, roztočí se inflační spirála, kterou bude velmi těžké zkrotit. Dnes máme natištěno na velmi vysokou, rozhodně dvoucifernou inflaci. Je pouze otázkou času, kdy se zvýší rychlost oběhu měny a zdrcující inflace propukne. Lidé ztratí důvěru ve stabilitu měnového systému a inflace začne prudce růst. S vysokou inflací se většinou pojí měnová reforma, při níž vlády „škrtají nuly“ a tím se zbavuje stát

Řecký případ se trochu vymyká. Extrémně předlužená země dostává stále nové a nové půjčky, přitom je všem jasné, že je nikdy nesplatí. Představitelé Evropské unie znovu a znovu Řecko „zachraňují“, protože se bojí, že jeho krach může odstartovat lavinu dalších bankrotů a velmi oslabit euro. Nyní je prioritou chránit evropský bankovní systém před krizí likvidity, kterou by bankrot Řecka a rozpad eurozóny mohl způsobit. Poté co Řekové v referendu odmítli podmínky věřitelů, se evropští politici radili o dalším osudu země dlouhých 17 hodin a rozhodli se, že zemi zatím eurozónu opustit nenechají a poskytnou jí další finanční injekci, tentokrát ve výši 86 miliard eur. To odpovídá 2,3 bilionu korun, tedy 55 % HDP České republiky. Jenže tím skutečné řešení řeckých problémů jen oddalují a zhoršují tak konečný dopad na obyvatele Evropy jako celku. Jak uvádí ekonomka Markéta Šichtařová, další peníze pro Řecko ještě víc rozevírají už tak obrovsky otevřené nůžky mezi reálným stavem ekonomiky na jedné straně a finančním obrazem ekonomiky na straně druhé. Čím jsou tyto nůžky otevřenější, tím hůř to pro obyvatele dopadne. Opuštění eurozóny by Řecku přineslo drachmu a její dramatické oslabení, což by znehodnotilo úspory Řeků. Dohoda o pomoci však s sebou nejspíš přinese sanaci dvou ze čtyř největších bank, takže pravděpodobně stejně dojde k odpisu části vkladů, tedy k zabavení úspor. Podobně byla řešena krize v bankovním systému na Kypru. Také byla střadatelům z bankovních účtů zabavena část vkladů a peníze byly použity na sanaci bankovního systému. To znamená, že nová dohoda přinese dvojí znehodnocení úspor běžných lidí – nejprve skrze sanace bank a pak, po možném Grexitu (odchodu Řecka z eurozóny), ještě skrze drachmu. Zlato – poslední jistota Řekové si ohrožení svých vkladů uvědomili, až když se zavřely banky. Na poslední chvíli se snažili vybrat alespoň část úspor a před bankami se tvořily dlouhé fronty. Ti, kterým se peníze podařilo vyzvednout včas, se zase obávali propadu hodnoty eura. Snažili se proto na poslední chvíli utrácet a investovat peníze do věcí, které hodnotu neztratí tak rychle jako peníze. „Máme pocit, že peníze ztratily svou hodnotu, je to jen číslo,“ citoval za všechny The Washington Post řeckou právničku,


která se rozhodla utratit své peníze za luxusní zboží, jež by si za normálních okolností nikdy nekoupila. Tržby proto prudce narostly především zlatníkům, kteří museli dokonce některé klienty odmítat, aby si zboží ušetřili na ještě horší časy. A jak je možné, že se Řecko do tak obrovských dluhů dostalo? Tamní ekonomika byla vždy závislá na zemědělství. V 70. letech zde panovala vojenská diktatura, která znemožňovala příchod zahraničního kapitálu a rozvoj průmyslu. V roce 1981 vstoupila už demokratická země do Evropského hospodářského společenství, předchůdce EU. Farmáři získali nový zdroj příjmů v podobě evropských zemědělských dotací a pracujícím rychle narostly příjmy. Koncem 90. let evropské dotace činily 45 % příjmů zemědělců, přičemž dalších 16 % připadalo na důchody od řecké vlády. Jenže dotace nebyly doprovázeny tlakem na efektivitu, velkou část z nich agrárníci utratili na spotřebu, včetně luxusních městských bytů. O rozvoj podnikání se nestarali. Dotace měly Řekům pomoci rychleji dosáhnout západní ekonomické výkonnosti. Jenže ta nepřišla. Evropské peníze pouze zvyšovaly tlak na mzdy a vysoké náklady měly za následek, že Řecko ztratilo výhodu levné ekonomiky. Investoři, kteří se do země nikdy nehrnuli, ztratili zájem úplně. Navíc země vstoupila do měnové unie v roce 2001 jen díky statistickým podvodům vlády, maastrichtská kritéria nesplňovala a nikdy euro přijmout neměla. Unie se však nepoučila a snaží se Řecku znovu „pomoci“ dalšími penězi, politika vytloukání dluhu dluhem pokračuje.

Evropská centrální banka (ECB) bude dál financovat řecké banky a krize se znovu prodlouží o pár měsíců či let. Jenže čím déle se bude protahovat, tím tvrdší bude mít důsledky pro obyvatele. Nejhůře na tom vždy budou ti, kteří mají své úspory pouze v peněžní podobě. Lhostejno, zda na spořicích účtech, v penzijních fondech, či doma pod matrací. Politici přitom neriskují nic horšího, než že už nebudou znovu zvoleni, sami mají svůj majetek dávno mimo hroutící se systém. Ti, kteří to udělají podobně a včas investují alespoň část svého majetku do skutečných hmotných aktiv, jako jsou drahé kovy, budou oproti ostatním obrovsky zvýhodněni.


Dluhy jako celoevropský problém Řecký premiér Alexis Tsipras stále tvrdí, že dluhy vlastně nejsou problémem Řecka, nýbrž Evropské unie: „To, co dnes označujeme za řeckou krizi, je projevem neschopnosti eurozóny najít trvalé řešení obnovující se dluhové krize. Není to řecký problém, je to evropský problém.“ Média jeho slova odsoudila, jenže Tsipras má bohužel částečně pravdu. Dluhy jsou skutečně problémem celé Evropy a Řecko je jen jednou, i když velmi vratkou kostičkou domina. Státní dluh Řecka činí 317,1 miliardy eur, což je 177 % jeho HDP, ale ani další země na tom nejsou o mnoho lépe. Itálie dluží 132,1 % svého HDP, Portugalsko 130,2 %, Irsko 109,7 %, Belgie 106,5 % a takto bychom mohli pokračovat dále. V tomto srovnání vypadá Česká republika s deficitem 42,6 % vůči hrubému národnímu produktu téměř jako dobrý hospodář. Jenže v případě krachu některé evropské země je český bankovní systém ohrožen úplně stejně. Banky totiž vlastní obrovské množství státních dluhopisů, které při bankrotu země ztrácí hodnotu. Nejistota v bankovním sektoru a nárůst výnosu na dluhopisovém trhu mohou vyhnat výnosy dluhopisů velmi vysoko a cena dluhopisů prudce poklesne. S prudkým nárůstem úroků na dluhopisech se dluhová nákaza dále šíří a i další dlužníci se s rostoucími náklady na obsluhu dluhu dostávají do potíží se splácením. V této souvislosti je dobré vědět, že penzijní fondy jsou v Česku tvořeny z 80 % právě státními dluhopisy. Útěchou pro nás může zatím být to, že jsme ještě nepřijali euro. Bývalý prezident Václav Klaus, velký kritik politiky EU, se domnívá, že k současnému neutěšenému stavu Unie vznik společné měny značně přispěl. Euro podle něj radikálně snížilo tolik potřebnou vlastní vnitřní disciplínu jednotlivých zemí. Došlo k rozmazání zodpovědnosti, kompetencí a pravomocí. Horší je, že osobní odpovědnost ztrácí nejen země, ale i lidé. Slepě

věří politikům, že mají řešení na všechny neduhy: předluženost, nezaměstnanost, špatný ekonomický růst, … Bývalý guvernér centrální banky, dnes šéf České spořitelny Pavel Kysilka tuto situaci nedávno popsal jako chování infantilního dítěte, které stále natahuje ruku a čeká na rychlá a bezbolestná řešení. Ta však neexistují. Důvěřovat politickým či ekonomickým špičkám se v případě závažných krizí nikdy příliš nevyplácí. Snaží se veřejnost co nejdéle držet v nevědomosti a do poslední chvíle udržují iluzi, že je vše v pořádku. Samy přitom už mají své prostředky vyvedeny mimo systém. Například na Kypru bylo před uzavřením všech bank možné sledovat velké finanční transakce putující do zahraničí, za nimiž pravděpodobně stáli představitelé vlády a centrální banky. Podezřelé převody peněz lze zaznamenat také v Řecku. Navíc většina důležitých opatření, jako je zavírání bank, probíhá těsně před víkendem nebo během něho, aby lidé měli co nejméně času na situaci zareagovat. Vždy jsou také nejvíce zasaženi drobní střadatelé a nejzranitelnější skupiny obyvatel, jako penzisté, dlouhodobě nemocní či rodiny s malými dětmi. Znárodněná konta i důchody Lidé v Řecku mají strach z toho, že jejich země dopadne právě jako zmiňovaný Kypr v roce 2013. Dluhy zatížený ostrov tehdy donutil obyvatele i podniky vzdát se až 47,5 procenta veškerých vkladů přesahujících 100 000 eur a uložených v místních bankách výměnou za finanční pomoc Evropy. Mezinárodní měnový fond (MMF) přitom ještě v roce 2008 tehdejší stav země popsal „jako dlouhé období růstu, nízké nezaměstnanosti a zdravých veřejných financí“ a kyperské banky prošly zátěžovými testy. A Kypru se před finanční krizí v roce 2008 opravdu dařilo. V roce 2009 sice země prošla

Vývoj státních dluhů (v % vůči HDP) ČR

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

28,5 %

28,0 %

27,9 %

27,8 %

28,7 %

34,1 %

38,2 %

41,0 %

45,5 %

45,7 %

42,6 %

Irsko

28,3 %

26,2 %

23,8 %

24,0 %

42,6 %

62,2 %

87,4 %

111,1 %

121,7 %

123,3 %

109,7 %

Itálie

100,0 %

101,9 %

102,5 %

99,7 %

102,3 %

112,5 %

115,3 %

116,4 %

122,2 %

127,9 %

132,1 %

Kypr

64,7 %

63,3 %

58,9 %

53,7 %

44,7 %

53,5 %

56,5 %

66,0 %

79,5 %

102,2 %

107,5 %

Portugalsko

62,0 %

67,4 %

69,2 %

68,4 %

71,7 %

83,6 %

96,2 %

111,1 %

124,8 %

128,0 %

130,2 %

Řecko

97,4 %

98,6 %

103,4 %

103,1 %

109,3 %

126,8 %

146,0 %

171,3 %

156,9 %

174,9 %

177,1 %

Španělsko

45,3 %

42,3 %

38,9 %

35,5 %

39,4 %

52,7 %

60,1 %

69,2 %

84,4 %

92,1 %

97,7 %

Velká Británie

40,2 %

41,5 %

42,5 %

43,6 %

51,6 %

65,9 %

76,4 %

81,9 %

85,8 %

87,2 %

89,4 %

EU

62,3 %

62,8 %

61,5 %

59,0 %

62,5 %

74,8 %

80,0 %

82,5 %

85,1 %

85,4 %

86,8 %

USA

61,0 %

61,4 %

62,1 %

62,8 %

67,8 %

82,9 %

91,6 %

96,1 %

99,8 %

101,0 %

103,0 %

Japonsko

156,8 %

165,5 %

175,3 %

172,1 %

167,0 %

147,1 %

194,1 %

200,0 %

211,7 %

240,0 %

245,0%

Zdroje: Eurostat, www.businessinfo.cz, www.tradingeconomics.com


celý týden a po svém znovuotevření vykázaly ohromné ztráty. Bankovní systém se nedávno zhroutil také na Krymu. Tamní banky, operující pod ukrajinskou jurisdikcí, dva měsíce po anexi poloostrova Ruskem ze dne na den zavřely a vyklidily pozice. S klienty se přitom vůbec nemazlily. Například největší ukrajinská banka PrivatBank je odkázala, ať se s žádostí o náhradu úspor obrátí na ruskou vládu. Ta skutečně přijala zákon, který přislíbil převod 60 miliard rublů na podporu krymských střadatelů, podle odhadů však měli naspořeno 90 miliard rublů, celá třetina úspor tedy propadla. Výše odškodnění byla u každého konta omezena částkou 700 tisíc rublů (podle současného kurzu asi 305 tisíc korun). recesí, ta ale byla ve srovnání s Evropou mírná. Kypr nakonec potopily dva propojené faktory – zhoršující se vládní finance a stále problémovější banky. Eurozónu znepokojovalo možné praní ruských peněz na Kypru a přítomnost velkého množství ruských vkladů v tamních bankách. Zejména Němci proto nechtěli zachraňovat ruské peníze z peněz evropských daňových poplatníků, tudíž se eurozóna dohodla, že Kypru poskytne „pouze“ 10 miliard eur, zbytek schodku musela pokrýt „jednorázová daň“, tedy konfiskace úspor. Dalším důvodem uzavření bank či burz může být ohrožení zvnějšku. Například některé americké burzy zůstaly po útoku na Světové obchodní centrum uzavřeny

Zadlužení ČR v mld. Kč 1 800

1 667,6

1 600

1 852,1

1 499,4

1 400

1 344,1 1 178,2

1 200 1 000 800 600

1 760,9

691,2 493,2

802,5

892,3

999,8

592,9

400 200 0

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Zdroj: www.verejnydluh.cz


Znárodnění úspor není žádnou výjimkou ani v demokratických státech, které jako bankrotující země na první pohled nevypadají. Maďarská vláda Viktora Orbána dala před pěti lety vlastnímu národu ultimátum: buď převedete své soukromé úspory z privátních penzijních fondů zpět do státního fondu, nebo ztratíte zhruba 70 procent budoucího důchodu. Původně přitom Maďary v roce 1998 jiná vláda donutila do fondů povinně vstoupit. Většina lidí Orbána raději poslechla a pomohla tak zalepit díru v rozpočtu. V Polsku si zase stát chtěl chybějící finance na důchody doplnit nejprve dramatickým snížením podpory penzijních fondů, a když to nestačilo, přistoupil před dvěma lety také rovnou ke znárodnění. Týkalo se více než poloviny prostředků naspořených v povinných soukromých penzijních fondech, které si stát převedl na své účty. Z nich bylo více než

40 procent investováno v polských státních dluhopisech, které stát skartoval a snížil tím státní dluh zhruba o 8 procent. Polsko má totiž ze zákona zakázán vyšší státní dluh než 60 procent HDP a rychlým tempem se k tomuto limitu blížilo. Na těchto příkladech je jasně vidět, že konfiskace úspor je celkem častým a poměrně jednoduchým způsobem politiků, jak záplatovat díry ve státních rozpočtech. Kdo si proto myslí, že v bankách či v penzijních fondech jsou jeho úspory v naprostém bezpečí, toho jsme snad vyvedli z omylu. Polsko a Maďarsko (pokud nezbankrotují) budou sice muset nakonec svým občanům jejich úspory vrátit v důchodech, jenže tím se jim jejich problém opět znovu vrátí jako bumerang a otázkou je, jak velké záplaty budou potřebovat příště. A jak velké bude jednou na své důchody potřebovat Česká republika.

Chcete přijít o úspory postupně, či okamžitě? Také Češi, respektive Čechoslováci, zažili totální krach veřejných financí, i když tenkrát o něm žádná média neinformovala. Takzvaná měnová reforma, jež proběhla v noci z 30. na 31. května 1953, byla vlastně zakamuflovaným státním bankrotem, jenž šokoval a zbavil naděje dvanáct milionů lidí, kteří v jedné vteřině zchudli. Ekonomové spočítali, že z dnešního pohledu komunisté připravili občany jen na vázaných vkladech o 336 miliard dnešních korun. Reforma znamenala radikální řez do úspor i životní úrovně všech lidí, nejvíce však postihla ty nejzranitelnější články společnosti: důchodce, invalidy a mladé rodiny. Staré peníze se měnily za nové v poměru 5 : 1, ale

jen do výše 300 korun staré měny, takže od 1. června 1953 začínalo veškeré obyvatelstvo s 60 korunami v kapse. Větší částky byly měněny v ještě nevýhodnějších kurzech, a to až do poměru 50 : 1. Nejhůře na tom byli ti, kdo si naspořili ještě před druhou světovou válkou. Předchozí reforma v roce 1945 proměnila tyto úspory v bankách na vázané vklady, jež se mohly vybírat jen za velmi přísných podmínek. (V roce 1953 všechny vázané vklady vláda zkonfiskovala docela.) Po těchto zkušenostech mnoho lidí po válce spořilo raději doma „do štrozoku“, to jim však úsporu zachránit nepomohlo. Můžeme najít vzpomínky pamětníků, kteří svým dětem takto naspořili na dům pětapadesát tisíc, ale po nucené výměně v poměru 50 : 1 jim zbylo pouhých 1 100 korun, za něž místo domku pořídili jen pračku. Velký šok způsobil i přepočet novomanželských půjček, kdy řada dvojic dostala mnohem méně peněz, než očekávala. Proto byl také jedním z důsledků reformy pokles porodnosti a počtu uzavřených sňatků. Měnová reforma byla skutečně drastická, ještě horší byl ale přístup tehdejších politických představitelů. Prezident Antonín Zápotocký vystoupil v předvečer změn, aby


utrácet, rychlost oběhu peněz stoupne a inflace bude na světě. Nevýhodou je, že se může velmi lehce vymknout kontrole. „Jakmile se začne roztáčet inflace, zvýší se i očekávání jejího růstu. Proces tak dále akceleruje a živí sám sebe. V extrémním případě začnou spotřebitelé veškeré příjmy utrácet za potraviny, benzín a zlato. Vědí totiž, že budou-li své těžce vydělané peníze držet na bankovním účtu, přijdou o ně,“ upozorňuje ekonom a analytik James Rickards ve své nejnovější knize The Big Drop.

obyvatele ujistil, že měna je silná a reforma nepřichází v úvahu. Den na to oznámil premiér Viliam Široký, že „peněžní reforma a s ní související opatření jsou důkazem péče strany a vlády o dobro pracujících a účinným prostředkem dalšího zlepšování materiálního postavení dělnické třídy, družstevníků, malých a středních rolníků a pracující inteligence“. Mimochodem, oznámení o reformě proběhlo o víkendu, stejně jako v Řecku zavření bank, aby lidé už nemohli na informace dostatečně zareagovat. V padesátých letech měli lidé velmi omezené možnosti investic, ale ti, kteří svůj majetek prozřetelně uložili do hmatatelných aktiv, jako je zlato, umění nebo nemovitosti, se s reformou trápit nemuseli, jejich investice prakticky neklesly. Po druhé světové válce se v podobné ekonomické situaci jako tehdejší Československo ocitla i Velká Británie – měla ohromné dluhy a přídělový systém. Británie ale odmítla cestu nesplácení dluhopisů, tj. státní bankrot, a raději nastartovala inflaci. Vláda tedy hradila všechny své závazky, avšak v měně, která postupem času ztrácela na hodnotě. Kdo v roce 1953 koupil britský dluhopis splatný za třicet let, obdržel v roce 1983 pouhou osminu jeho hodnoty v reálném vyjádření. To odpovídá průměrné roční inflaci ve výši 7,2 %. Lidé byli sice o své úspory také připravováni, ale měli alespoň tu výhodu, že se mohli přichystat. Podle některých ekonomů finance většiny západoevropských států vypadají dnes stejně jako po válce. Místo peněženky kufr Většina centrálních bank si proto toužebně přeje nastartovat podobnou inflaci, jaká se povedla Británii, aby jim pomohla umořit obrovské státní dluhy. Proto snižují úrokové sazby, uvolňují svou měnovou politiku a tisknou peníze. Zatím většina natištěných peněz leží v bankách, ale až spotřebitelé a podnikatelé ztratí důvěru v cenovou stabilitu, začnou peníze

Asi nejznámějším příkladem je německá Výmarská republika. Německo po první světové válce trpělo zbídačeným hospodářstvím a kromě válečného dluhu muselo platit obrovské válečné reparace. Stát, který zlatý standard opustil už v roce 1914, stále zvyšoval množství oběživa, aby byl schopen zaplatit alespoň část svých dluhů. Nastala obrovská inflace. Životní náklady v roce 1921 vzrostly ve srovnání s předválečnou dobou na dvacetinásobek a zemi hrozily občanské nepokoje. Kurz říšské marky k americkému dolaru byl ještě v lednu 1919 8,2 : 1, o tři roky později to bylo už 208 : 1. Marka tedy ztratila za tři roky 96 % své hodnoty a lidé, kteří měli svůj majetek pouze v peněžních úsporách, přišli takřka o vše. A to byl jen začátek. Tiskařské stroje se rozjely naplno, chrlily neuvěřitelné množství peněz, inflace se proměnila na hyperinflaci a nabrala bizarní podobu. V listopadu 1923 byl už kurz marky vůči dolaru čtyři biliony ku jedné. Kvalifikovaný dělník musel pracovat devět hodin denně, aby si mohl koupit libru margarínu, a pro výplatu chodil i dvakrát denně s kufry či prádelními koši. Nakonec už některé podniky vyplácely mzdy v naturáliích. Společnost byla na pokraji občanské války, což připravilo podmínky pro extremismus a pomohlo nástupu Hitlera k moci. Ještě není pozdě Přesto se Evropa nepoučila. Evropská centrální banka (ECB) řeší své dluhy dalším zadlužováním a tištěním peněz, na trhy hodlá do roku 2016 nalít 1,6 bilionu eur. Starý kontinent není však s touto strategií žádný solitér. Peníze tisknou nebo donedávna tiskli téměř všichni: Spojené státy, Japonsko či Velká Británie. Komentátoři toto chování přirovnávají k pacientovi, který místo skutečných léků hledá na nemoc jen drogy a tišící léky. Nejvlivnější světoví finančníci přitom už několik měsíců naznačují, že s trhy není vše v pořádku a dost možná stojí na pokraji katastrofy. Jak upozorňuje Rickards, o těchto varováních se však nedočteme na titulních stránkách novin. Většinou zapadnou v záplavě jiných informací, které se na nás valí každý den z televize, rádia či internetu. A i když si jich někdo všimne, většinou jim nepřikládá příliš velkou důležitost. Problém je, že většina lidí skutečnou krizi se vším,


co obnáší, nikdy nezažila, a mají proto pocit, že se něco takového stát nemůže. Jenže může a už se to také mnohokrát stalo, a nemusíme se dívat do tak vzdálené minulosti, jako je Výmarská republika nebo Československo padesátých let.

Finanční produkty

Důležité je si pamatovat, že dluhy států zaplatí nakonec jejich občané, ať už přímo zabavením části úspor, nebo postupným znehodnocováním měny pomocí inflace.

Nem o

bro

í stř

vito

sti

to, Zla

Alespoň jedna dobrá zpráva nakonec: ze všech popsaných finančních turbulencí vyšli nejlépe ti, kdo byli připraveni a včas investovali do reálných hmatatelných aktiv, jako je zlato, zemědělská půda, nemovitosti či umění. Nikdy proto není pozdě začít přemýšlet vlastním selským rozumem a svůj majetek diverzifikovat tak, abychom v případě jakýchkoliv událostí na trzích či v politice nepřišli o vše. Nejjednodušším řešením je dodržovat základní pravidlo tří loukotí: investovat do finančních aktiv, do nemovitostí a v neposlední řadě do drahých kovů. Proč skutečně bohatí a úspěšní lidé nikdy během krizí o svůj majetek nepřijdou, ale často na nich naopak vydělají? Protože investují podle tohoto scénáře. Kromě toho, že si zlato a stříbro drží svou hodnotu už

několik tisíc let a odolávají jak inflaci, tak měnovým reformám, jsou také skvělými protikrizovými aktivy, která v případě ekonomického krachu obrovsky zhodnocují. Díky nim můžeme mít svůj majetek pod kontrolou a klidně spát. A to je pocit k nezaplacení.

Jak využít pád ekonomiky ve vlastní prospěch? Stačí být připraven Jeden z nejuznávanějších světových ekonomických analytiků a autor několika bestsellerů James Rickards vydal nedávno svou třetí knihu The Big Drop (Velký pád) s podtitulem Jak zvýšit své bohatství v průběhu nadcházejícího kolapsu. Velmi čtivým, i pro laiky srozumitelným způsobem v ní popisuje stav současné světové ekonomiky a cestu, jak jsme se k němu postupně dopracovali. Varuje čtenáře před nebezpečnými společenskými trendy, z nichž některé se už začínají projevovat. Zároveň přináší doporučení, jak přežít nejen pád dolaru jako světové rezervní měny, ale i pád celého ekonomického systému. Důležitou myšlenkou jeho knihy je, že v době krize a masivních ztrát skončí na vrcholu ten, kdo je nejlépe připraven.

amerických titulů, jako jsou Financial Times, New York Times a Washington Post, a spolupracuje se stanicemi BBC, CNN, CNBC, Fox a dalšími. Rickardsovy předchozí knihy The Currency Wars (Měnové války) a The Death of Money (Smrt peněz) považujeme za zásadní ekonomická díla a to, že nebyla vydána v češtině, pokládáme za velkou chybu. Rozhodli jsme se proto knihu The Big Drop zpřístupnit českým čtenářům sami a v těchto dnech ji pro Vás překládáme. K dispozici bude letos na podzim.

James Rickards je právník, ekonom a portfolio manažer. Zastával vedoucí pozice v Citibank nebo Long-Term Capital Management. Velmi zajímavá byla jeho práce pro zpravodajskou službu CIA, kde pracoval v týmu, který modeloval možnost vedení válečných konfliktů bez použití zbraní. Byl poradcem v tom, jak jsou USA připraveny obstát při vedení měnových a ekonomických válek. Je také přispěvatelem prestižních


NOVINKY. Co se děje ve světě drahých kovů? Řecká lekce: investujte do skutečných hodnot ČERVENEC Vážení klienti, Pavel Ryba

Recommend Documents