Nová láska na obzoru

Nová láska na obzoru vyšlo také v tištěné verzi

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy v edici: Veronika Kabátová – Tenhle kluk je můj! Veronika Kabátová – Když přijde láska

Veronika Kabátová Nová láska na obzoru – e-kniha Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah 1 / Neznámá známá . . . . . . . . 4 2 / Aktuálně z lesa . . . . . . . . 20 3 / Amatéři . . . . . . . . . . . . . 37 4 / Kdo, kde, s kým, jak . . . 50 5 / A svět se přesto točí . . . . 69 6 / Není nad brouka v hlavě 84

1/ Z

Neznámá známá

astavím se před obrovskými, kaštanově hnědými dveřmi, na kte­ rých je cedulka 1. A. Tak jsem tu snad správně. Uf. Raz, dva, tři, teď. A pravou. Vstoupím do třídy mezi své nové spolužáky. „Ahoj, já jsem Renata,“ vřítí se mi do cesty hnědovlasá kudrnatá holka. „Katka, ahoj,“ odpovím tak trochu v rozpacích a pokusím se o milý úsměv. Bože, co je to zač?! Okamžitě se začnu modlit, aby si ke mně nesedla. Dřív, než však stačím říct cokoli dalšího, běží už se slovy „Ahoj, já jsem Renata“ ke dveřím, kde se právě objevily dal­ší dvě holky. No, myslím, že Renatu si po dnešku bude pamatovat každý. Po zběžném rozhlédnutí zjistím, že všechny lavice jsou už obsazeny alespoň jedním člověkem. No, tak ke komu? Ale vždyť je to jedno, stejně nikoho neznám. Někteří mě pozorují, někteří se baví s ostatními a jiní se baví například posíláním esemesek. Vepředu sedět nechci – být hned na očích? Ne, díky. Namířím si to radši do zadních lavic. Tak třeba sem. „Ahoj, máš tu volno?“ zeptám se celkem sympatické blondýny (odbarvené). Vlasy má nakrátko ostříhané, vzadu natupírované, na sobě má modré tílko Nike a na můj vkus je dost výrazně namalovaná. „Jasně. Zuzka, ahoj,“ podá mi ruku má nová sousedka, jakmile zvedne oči od časopisu. Usměju se (tentokrát opravdu upřímně), také jí sdělím své ctěné jméno a konečně zapluju do lavice a začnu si prohlížet ostatní. Oproti základce mi tady na gymplu všichni připadají nějak větší. Hm, až na ty kluky. Pár by se jich ztratilo v sedmé třídě. Prozatím je tu asi dvacet lidí, z toho (jenom!) šest kluků. To je teda vtipný. Doufám, že ještě nějací přijdou, jinak tady budeme jako v kláš­

/4/

teře. A přiznejme si to – hodně holek a málo kluků – to nemůže nikdy dělat dobrotu. Á vida, zrovna přišli dva. Ale nic moc… „Odkud jsi?“ vyruší mě hned Zuzka. „Z Koutný. To je taková malá… malý městečko. Asi neznáš, co?“ zeptám se a předem znám odpověď. Zuzka stáhne koutky a zavrtí hlavou. „Bohužel. Je to daleko?“ „Tak patnáct, dvacet kiláků. Ty bydlíš tady? “ zeptám se na oplátku já. „Jojo. Přistěhovali jsme se s našima loni.“ „A kde jsi bydlela předtím?“ zajímám se. „V Táboře,“ odpoví a nastane ticho. Asi jsme se dostaly do mrtvého bodu. Co jí na to mám říct? A na co se zeptat? Třeba proč si vybrala tuhle školu? Co dělá tatínek? Napadají mě samé blbosti. Naštěstí mě z rozhovoru vysvobodí zvonění jejího telefonu. Do začátku hodiny zbývá ještě pět minut. Vypadá to, že už tady asi budou všichni. Je tu dvanáct kluků a osmnáct holek. Ne, devatenáct. Teď zrovna ještě jedna přiběhla. Naše třída je celkem prostorná. Možná stojí za zmínku, že budova školy je dost stará a z historického hlediska určitě i krásná, ale ta fa­ sáda, ta fasáda! Odloupávající se omítka, zaštukované fleky, kam jen se podívám, barva bohužel neidentifikovatelná. Možná žlutá, mož­ ná oranžová. Těžko říct. Ale zpátky ke třídě. Jak už jsem řekla, je velká, vysoký strop. Na pravé straně dveře, na levé v  našem případě čtyři okna. No vida! Žaluzie! Takový luxus… Zdá se, že je čerstvě vy­ma­ lováno, zato lavice určitě pamatují válku. Pravda, jsou obroušené a pokryté čerstvou vrstvou laku, ale vyryté vzkazy z let minulých jsou pořád velice dobře čitelné. Zrovna tady je: ‚Franta je náš king!‘ nebo ‚Nevotravuj špekoune!‘ Na nástěnce, která je nad skřínkou vedle dveří, je cedulka: ‚Vítejte v novém školním roce‘ a vedle ‚Nezoufejte, za deset měsíců jsou zase prázdniny‘. No nazdar. A pak jsou tam obrázky, jak se nějaké děti kou­ pají v rybníce, jak v lese rostou houby… No potěš, kdo tohle dělal? Měla bych si pro jistotu zkontrolovat vypnuté zvonění na mobilu. Nemusím budit pozornost hned první den, ne? Vyndám mobil z kabelky. Zpráva! Vida, od Tomíka… ‚Ahoj kočko, tak jak to jde v nový škole? Už teď se mi po tobě moc stejská, nevím, jak ten tejden vydržím. Měj se, posílám pusu.’ No, to je zlatíčko. Abyste tomu rozuměli, Toma znám odmala, protože naše babičky bydlí ve stejné vesnici, a tak jsme spolu

/5/

strávili nejedny prázdniny. Tyhle byly ale bezkonkurenčně nejlepší. Tom se konečně rozhoupal (nebo jsem se rozhoupala já? Už ani nevím.). No zkrátka, dobře to dopadlo a my teď spolu chodíme. Už bylo na čase! „Čemu se tak směješ?“ zeptá se Zuzka, která zatím dotelefonovala. „Dobrý zprávy?“ „Hm, kamarád si na mě vzpomněl,“ přitakám. „Jak ses sem těšila?“ položím teď otázku na oplátku já. „No, vůbec ne. Nikoho tady neznám – teda kromě tebe teď. Hrozně jsem se bála, že zůstanu sedět sama. Jo, a slyšela jsem, že prej bysme měli mít nějakýho mladýho třídního,“ podělí se se mnou o své dojmy. „Jé, to by bylo fajn. A kdes to slyšela?“ „Mám kamarádku v druháku. Teda teď už vlastně ve třeťáku.“ „A myslíš, že bude hezkej? To by bylo bezva mít mladýho třídního, co?“ jsem docela překvapená. Ze základky jsem zvyklá jen na letité pa­ní učitelky ve věkové kategorii mojí babičky… To by bylo ale vážně fajn! „No, já nevím, podle toho, co mi ta kámoška vyprávěla, to nebude asi zrovna terno.“ „Proč myslíš?“ zeptala jsem se. Proč se nedozvědět nějaké zajímavé informace (no prostě drby) hned na začátku? Zvoní! Hm, jakpak bude asi pan profesor vypadat? Ještě pomalu ani nedozvonilo a  do dveří svižným krokem napo­ choduje mladá vysoká (hubená!!!) učitelka v tmavě modrém kostýmku na míru. Rovné vlasy (v barvě – tipla bych si kaštanově-čokoládové) má sestříhané k ramenům. Postaví se vedle stolku, zběžně si nás prohlédne a dá nám pokyn, abychom si sedli. „Neříkalas něco o mladým ucházejícím chlapovi?“ lehce se s ú­škleb­ kem nakloním k Zuzaně. „Asi si budu muset prověřit zdroje,“ podotkne. „To bys měla,“ souhlasím. Radši už ale zmlknu. Nemusím vyrušovat hned první den, ne? „Dobré ráno, jmenuji se Lucie Krebsová a následující čtyři roky bych měla být vaší třídní učitelkou. Pokud se nestane nic nepřed­pokláda­ného, a já myslím, že nestane, budete mě mít na český jazyk, takže se pravděpodobně uvidíme docela často. Vy tedy už víte, jak se jmenuji já, takže teď bych si udělala docházku. Prosím každého, koho přečtu, aby

/6/

zvedl ruku a  nějakým přijatelným zvukem potvrdil svou přítomnost,“ představila se nám naše nová třídní. Nejevila žádné známky nervozity, rozbalila arch papíru, kde měla náš seznam a začala číst. Dívala jsem se po třídě a snažila si některé lidi spojit se jménem. Marně. Jestli si budu pamatovat pět lidí, tak budu dobrá. Po odškrtání jmen (mimochodem, jsem třetí v  třídním výkazu – Dvořáková, no) následuje rozvrh. Vážně vynikající. Jsme rozdělený do nějakých a, b, c, d skupin, které mají jeden týden biologii, pak nic, pak zase fyziku a čert aby se v tom vyznal. No, kdo tohle vymýšlel! Výborný začátek. Nepochopila jsem ani rozvrh (i když Zuzka na tom není o moc líp)! Jediné, co vím, je, že máme v úterý a ve středu odpoledku a v pátek nultou. Fuj, odpoledky! To mě nebude bavit, to vím určitě. Třídní nám popřála hezký zbytek dne a tím skončil náš první školní den na gymplu. Super. A teď rychle na autobus a hurá domů.  „Ahoj, středoškolačko!“ pozdraví mě mamka, jakmile za sebou zavřu domovní dveře. Je teď doma, protože byla na operaci a ještě tři týdny bude marodit. „Ahoj, jak je?“ dojdu jí dát pusu na tvář. „Uvařila jsi mi něco dob­ rýho?“ běžím nakouknout do kuchyně pod pokličky. „Tak jak bylo ve škole?“ volá za mnou zvědavě z obýváku. Je mi jasné, že je strašně zvědavá (vždyť se na ten gympl těšila víc než já!) „Jako ve škole!“ odpovím s pousmáním. „Jů, čína! Ňam! Brácha už jedl?“ „Jo, Filip už měl oběd ve škole. A nezlob mě a pojď mi to všechno pěkně říct,“ objeví se v županu v kuchyni. Opře se o futra a dívá se na mě. „Tak já si to jen ohřeju, jo?“ záměrně nezvednu oči od talíře, kam si nandávám sloní porci, protože mám ukrutný hlad. S ohřátým obědem pak jdu do obýváku a sednu si do křesla naproti mamce. „Kdyby tě tak viděl taťka. Víš, jak nesnáší, když jíš tady!“ podotkne káravě mamka. „Ale taťka tu momentálně není…“ pousměju se. „Tak už povídej.“

/7/

„A kde mám začít?“ zeptám se naoko vážně. Odpovědí je mi káravý pohled. „Tak jo. Když jsem přišla do třídy, tak už tam většina lidí byla. A představ si, jen jsem vkročila do dveří, okamžitě mi vletěla do cesty s napřaženou rukou nějaká Renata a hned ‚Ahoj, já jsem Renata.‘ Ta je fakt nějaká divná. Takhle tam vítala každého! No, nakonec si k ní sedla jedna zrzavá holka… taky vypadá nějak podezřele…,“ začnu vyprávět první středoškolské zážitky. Samozřejmě (co se Renaty týče) hned dostanu za to, že lidi odsuzuju podle prvního dojmu, ale když někdo působí divně, tak prostě působí divně. Za to nemůžu. Já ji neodsuzuju. „A s kým sedíš?“ ptá se nedočkavě. „Kdybys počkala, já bych se k tomu dostala,“ řeknu jí trochu vyčítavě. „Se Zuzkou. Taková docela hezká, hubená, nakrátko ostříhaná odbarvená blondýna. Nic bližšího ti říct nemůžu, protože toho víc nevím. Jenom, že dřív bydlela v Táboře a…“ „A co rozvrh?“ skočí mi opět do řeči. „Ty mami, mě to s tebou nebaví! Jak ti mám něco vyprávět, když mě ani nenecháš dokončit myšlenku?!“ rozzlobím se a z vidličky mi upadne celé sousto postupně na triko, křeslo a na koberec. „Ale to je kvůli tobě,“ řeknu pohotově, aby se vinu nesnažila hned hodit na mě. Mamka se ale jen směje a nic neříká. „Mám jednu nultou hodinu. A ještě k tomu v pátek! Kdo tohle vy­ myslel, já nevím. V pátek, kdy si každej radši přispí…,“ seberu z podlahy tu skvělou čínu (jaká škoda!) a jdu do kuchyně pro hadr. Kdybych měla větší prsa, tak to teď nemusím sbírat z koberce. Prostě malý prsa ne­mají snad žádnou výhodu! Jen můj taťka vždycky, když si stěžuju, řekne, že alespoň prolezu každou úzkou mezerou mezi plaňkama v plotě. Báječné! „No, a pak nám dali dvě odpoledky. V úterý a ve středu, ale vůbec to nechápu. Jsme rozdělený na čtyři skupiny a každá má pokaždý něco jinýho a do jinak dlouho. Je to děsně zmatený. Nějak se neorientujeme. Ale nikdo.“ Podám jí rozvrh, který jsem vyndala z kabelky. Začne ho mlčky zkoumat a já si běžím odskočit. Hm, to je úleva. Co asi Nene? Jak ta dopadla ve škole? Blázen, šla na gympl s latinou, to ji chci vidět. Zrovna ji. Škoda, že je na intru, takhle se přes týden vůbec neuvidíme. A o víkendu my většinou jezdíme za babičkou a ona bude chtít jít někam s Matesem. (Stejně se divím, že

/8/

jim to vydrželo tak dlouho. Kdy to spolu začali chodit? Mám pocit, že někdy koncem května v devítce. No, to vlastně zase tak dlouho není.) Helča, která si nechává říkat Nene, je moje nejlepší kámoška ze základky. Ale bavit jsme se spolu začaly asi až někdy v šestce. Tehdy jsme měly řekněme společné známé (kluky, samozřejmě). Ale kluci pak odešli a my jsme zůstaly. Mám ji fakt moc ráda, ale asi se teď moc často neuvidíme… Fuj, to jsem se lekla! Taková rána! „Co tam děláš takovou dobu?! Dělej!“ zařve na mě můj milý bratříček Filip, který tak chvátal na záchod, že málem vyrazil dveře a já mo­ hla dostat infarkt. „Aby ses nepo…!“ odpovím mu stejně mile. „No to se klidně může stát!“ zavolá už z větší dálky. Ten se naotravuje… Člověk si tu tak pěkně přemýšlí… Jo, to jsem někde četla nebo slyšela, teď už nevím, že když člověk jaksi koná potřebu, tak se jeho mysl přesune na takzvanou hladinu alfa a  lepší se paměť a  vnímání. Dobrý, ne? Pak že toaleta není plodným místem. Na záchodě bychom se měli učit, milé studentstvo! Není nad hladinu alfa! „Volno!“ zazpívám po vzoru Péti z Pelíšků bráchovi do ucha, když se míjíme ve dveřích do obýváku. „Tss. Dííííík,“ odfrkne. „Vy na sebe umíte být tak neuvěřitelně milí! Já nevím, kdy vás to přejde,“ povzdychne si mamka. „Ona si začala!“ volá pro jistotu brácha ode dveří na záchod. To je blb. Jako bysme snad něco udělali. Ale to je pořád: Já nic, já muzikant – Filovo heslo. Vždyť je mu chudákovi teprve dvanáct… Co jsem to chtěla? Jo, brknout Helče. „Prosím,“ ozve se po třetím zvonění Nene. To mě fascinuje. Na displeji jí bliká moje fotka s nápisem Katka a ona řekne ‚Prosím‘. Neuvěřitelný. „Ahoj, tak jak? Povídej! Co intr?“ vychrlím na ni otázky podobně jako před půl hodinou mamka na mě. „Co intr? Jo, dneska jsme měli k snídani dva čerstvý rohlíky s marmeládou.“ „Nech toho a dělej, povídej,“ směju se. „No ne, fakt! To jsem doma nikdy neměla…O čerstvých rohlících

/9/

k snídani jsem si mohla nechat jen zdát… Tak jo. Jsme na pokoji tři. No, nic moc soukromí ti povím. Včera jsme se večer tak trochu oťukávaly, uvidíme dál. Ale zatím se zdají celkem fajn. Jo, ale ty záchody! V pokoji ho nemáme, musíme na druhej konec chodby, a tam jsou jen čtyři! No a nás je na patře deset pokojů po třech! To nebude dobrý… A co ty?“ zajímá se na oplátku. „Zatím dobrý. Měli jsme mít mladýho třídního a místo něj tam na­ klusala nějaká ženská. Ale zdá se sympatická…“ „…dobře vám tak!“ skočí mi do řeči. „Jak jako dobře vám tak? To je vážný! Ty se mnou vůbec nesdílíš zklamání! No a ve třídě máme navíc jen dvanáct kluků!“ „Dvanáct? To je super, ne? My jich máme jen šest! To pak vychází na jednoho kluka pět holek. To bude něco, sem na to zvědavá,“ posteskne si. „To je nanic.“ „Neházej flintu do žita! A jinak? Rozvrh a tak?“ „Ale jo, už jsem to skoro rozdejchala. Tři nultý, dvě odpoledky.“ „To si děláš srandu, ne? Já mám jednu nultou a dvě odpoledky a připadá mi to moc. Tak to upřímnou soustrast.“ V podobném duchu se odvíjí náš rozhovor ještě asi minutu, ale pak musím končit, protože volný minuty pomalu, ale jistě docházejí. Nazve mě škrtem, protože za ni nehodlám utratit ani těch ubohých pár korun a sdílet její neštěstí (které po mém telefonu ještě vzrostlo, protože tajně doufala, že je na tom někdo ještě hůř. Někdo rovná se v tomto případě já.). Co se dá dělat.  „Dobré ráno, posaďte se,“ pozdraví nás v úterý ráno – druhý školní den – třídní. Zdá se po ránu celkem dobře naladěná. „Nejprve si uděláme docházku, což bude asi na půl hodiny. A během toho bych vás rovnou ráda poprosila, abyste si připravili cedulky se jmény. Alespoň si vás rychleji zapamatuji. A uvidíte, že nebudu jediná, kdo vás o to žádá.“ Zasedne ke stolku a než stačí zapsat do třídnice, všichni už pilně hrabeme v taškách a hledáme nějaký ucházející kus papíru, na který by se dalo zapsat naše ctěné jméno. „I příjmení?“ zeptá se černovlasý kluk v první lavici. Nic bližšího říct nemůžu, protože netuším, kdo to je, ani jak se jmenuje. Ale sedí

/ 10 /

s docela sympatickým klukem (jméno jsem zatím taky ještě nechytla – snad Lukáš nebo Pavel, kdo ví) a pořád se něčemu směje. „Bude lepší, když tam bude i příjmení,“ kývne. „To je nádhera. Nikdo nechybí. Řeknu vám, užívejte si to, protože už se mockrát v plném počtu nesejdete. A věřte mi, s přibývající dobou studia roste zpravidla i absence. Starší studenti jsou nějak náchylnější k nemocem a různým nachlazením… No nic, pustíme se do práce, máme toho hodně. Co jsem vám včera zapomněla připomenout a o čem jste se dozvěděli už na letním rodičovském sdružení, naše škola pořádá pro studenty každého prvního ročníku seznamovací víkend v přírodě. Tady prosím rozdej…,“ mrkne na cedulku: „Mirku, tyhle papíry – každému jeden, kde máte podrobnější informace. Jelo by se za týden, to znamená osmého, a cena je celkem příznivá. Ubytováni budeme v rodinném penzionu, kde je pro nás na pátek a neděli zajištěno jídlo. V sobotu si pravděpodobně zajdeme na nějaký oběd do restaurace, protože půjdeme na celodenní výlet. Dejte tyhle papíry rodičům a  do konce týdne… a  teď nevím, máme v pátek češtinu?“ zeptá se a jde se podívat na nástěnku na rozvrh. „Výborně, máme. Takže do pátku mi dá každý vědět, jestli pojede. A já doporučuji, abyste jeli, protože taková akce hned na začátku školního roku dokáže dokonale stmelit třídu. Uvidíte, lépe se poznáte, nebudete se hned stresovat učením, a navíc užijete i trochu zábavy,“ snaží se nás Krebsová navnadit. „A kdo s námi ještě pojede? Jako z učitelů, myslím,“ zeptá se Lukáš nebo Pavel. Kdybych tak viděla na tu jeho pitomou jmenovku… „No, jména vám asi nic moc neřeknou, když jste tu teprve druhý den, ale budiž. Pojedu já a váš fyzikář a tělocvikář, profesor Bílek.“ „Ty jo, stejně je to fajn, takovej výlet hned na začátku roku. Alespoň si třeba rychleji zapamatuju jména ostatních a hned od začátku uvidím, kdo jakej je, nemyslíš?“ otočím se na Zuzku. Ta se mnou evidentně souhlasí a navíc se dozvím, že ona miluje výlety všeho druhu včetně těch školních, a že ten Lukáš nebo Pavel se jmenuje Petr. Ona to totiž stihla zaznamenat. (Kecá, vidí na cedulku!) Jsem na ten víkend fakticky děsně zvědavá a i bych se na něj těšila, kdyby mi hlavou okamžitě neproběhlo babiččino neustále opakované rčení, že kdo se zdálky těší, zblízka doma bývá. (Jako malá jsem tomu moc nerozuměla, ale teď už jsem studentka gymnázia, no ne?) Na tohle

/ 11 /

babiččino moudro už jsem jednou vážně doplatila, když jsem se o prázdninách strašně těšila, až pojedu za Tomíkem. Poté, co jsme se z prázdnin u babiček oba rozjeli do svých domovů, slíbili jsme si, že se budeme navštěvovat. Jenže z mojí návštěvy u něj sešlo, protože naši naplánovali na tentýž termín povinný rodinný výlet na druhý konec republiky. Vynikající! A další týden byl zase pryč Tom, protože měl od táty (jeho táty) domluvenou brigádu. Ach jo… „Hele, pamatuješ si nějaký jména lidí? Já jsem totiž úplně mimo. Pamatuju si jen tebe, Renatu (pošuka Renatu), no, a asi další dvě tři holky a pár kluků. To je děsný,“ postěžuje si mi Zuzka. „Vůbec se tím netrap. Jsem na tom dost podobně. Tuším, jaký jména se ve třídě vyskytujou, možná bych už i na ulici pár lidí poznala, ale… Třeba bysme jich pár daly dohromady, nemyslíš?“ navrhnu, a tak začneme tipovat lidi a jména k nim. Jenže se nedostaneme moc daleko, a proto se rozhodneme seznámit s našimi nejbližšími sousedy. Respektive sousedkami. „To je děsný, jak se vůbec neznáme, co? Ahoj, já jsem Katka,“ obrátím se s napřaženou pravicí na holky sedící v lavici za námi. Jedna zrovna něco studuje v indexu, který jsme dostali včera a kam si máme za­ pisovat známky a  omluvenky a  tak – prostě žákovská. Ta druhá jen bezduše kouká z okna. „A já jsem Zuzka,“ usměje se na ně má sousedka. „No, to je fakt hrozný. Já si ale totálně nikoho nepamatuju. Tak teda já jsem Zdeňka.“ „Martina, ahoj,“ podá nám ruku i  dlouhovlasá brunetka, která se předtím dívala z okna. A hned naváže přátelskou konverzaci ohledně rozvrhu, počtu kluků ve třídě a třídní. „Ty jo, a jak se vám líbí třídní? Kolik myslíte, že jí je?“ nadnese záludnou otázku hned na začátek. „Já bych řekla, že tak třicet, možná ani ne,“ otipne ji Zuzka. No, nevím. Já bych jí řekla víc, alespoň pětatřicet. Ale člověk nikdy neví. Mně třeba nikdo nevěří, když řeknu, že mojí mamce je čtyřicet tři. Plno lidí by jí ani těch čtyřicet nevěřilo. (Samozřejmě, že mamce už je po čty­ ři roky třicet devět…) „To jsme moc nových lidí nepoznaly, co?“ řeknu Zuzce, když zazvoní. S holkama jsme se totiž nějak zapovídaly a na seznamování zapomně-

/ 12 /

ly. Martina se zdá celkem fajn. Zato Zdeňka mě nijak nenadchla. Moc toho neřekla a vypadala docela nekomunikativně až stydlivě. A nebo jí nejsme sympatické. A nebo jí taky může bolet v krku. V tomhle počasí by se nebylo čemu divit. S prázdninami, jak se zdá, skončilo i léto. Ale letos se výjimečně povedlo. Opravdu, téměř dva měsíce tepla. Taky jsem kupodivu docela opálená – já!!! Ale jak říkám, teď už to není ono. Dneska ráno bylo například třináct stupňů. Mamka strašně těžce nesla, že jsem vyrazila jen v tílku a džínsce. A v autobuse za mnou seděli nějací dva starší chlapi, takoví spíš dědové, kteří jeli na výstavu či co, a taky probírali, jak jsou ty holky hloupatý, že jim (nám) nastydnou vaječníky a ledviny – že je to hezká móda, ale co až budeme starý… Ale jinak to byla špičková cesta. Opravdu jsem se celou půl hodinu dokonale bavila. Začalo to tím, jak jsme jeli kolem rybníka a ten jeden (říkejme mu třeba pan Arnošt) vyprávěl druhému (třeba panu Lojzovi), jak jeho synovec tady málem sejmul bobra, když se mu před autem postavil na zadní. Pan Lojza na to odpověděl, že dneska je ta fauna (až tak odborný termín padl) úplně jiná než za jejich mladých let, že i ti ptáci, co dřív byli stěhovaví, už vůbec neodlítají. Pan Arnošt to logicky odůvodnil globálním oteplováním, a tak se rázem dostali na ekologické problémy. „To víš, to je všechno způsobený tím táním ledovců,“ argumentoval Arnošt. „Nu jo. Když teď všichni jezdí těma autama, ve vzduchu je plno škodlivin a teď ten Temelín do toho,“ přitakal Alois. „No jo, no jo. Ale hele, jestli se lidstvo nezničí samo, tak do nás narazí nějakej ten, počkej, asteroid, ne?“ stočil Arnošt téma hovoru zase jiným směrem, na trochu vědečtější úroveň. Následně totiž začali rozebírat, že vlastně taky jednou vybuchne Slunce, protože každá hvězda spěje k sebedestrukci. A vědci už to mají dávno propočítaný, jak dlouho to bude trvat. „To se jim to teď počítá, když mají ten internet,“ zabrousil Lojza do roviny technických vynálezů, kde se evidentně také orientuje. Bavila jsem se královsky, když tam rozebírali internet. Nemají chudáci ani šajn, co to vlastně je. Pro ně počítač rovná se internet. A tak se nějak nenápadně dostali k válce, a jak tady za komunismu jezdilo plno strašně těžkých náklaďáků a všichni měli rozpraskaný domy, a taky jak je teď ve městech (paradoxně) lepší vzduch… Jak říkám, zábava dokonalá. Takhle duchaplnou a tématicky různorodou diskuzi jsem už dlouho neslyšela.

/ 13 /

Teďka máme fyziku. Takže profesora (ještě jsem si na to oslovení profesor nějak nezvykla) Josefa Bílka. To jsem na něj zvědavá – jako ostatně na všechno. Dokonce s námi má jet na ten výlet „do přírody“. Asi dvě minuty po zvonění do třídy vtrhne mladý a pohledný (!) chlapík – to je jako profesor??? – který se s učebnicí fyziky pod paží postaví před tabuli a všechny si nás prohlíží. „Přeji příjemný den, můžete se posadit,“ kývne na nás a začne se shánět po třídnici. Se Zuzkou se na sebe uznale podíváme. „Wow!!!“ gestikuluje má sousedka nadšeně. Od učitelského stolku až k nám zavane příjemná vůně jeho kolínské. Rychle zapíše a posadí se na kraj stolu. „Mé jméno je Josef Bílek a budu vás mít na fyziku a některé z vás, konkrétně chlapce, i na tělocvik.“ To není fér!!! Proč ne i holky?! „Co se týče mého stylu vyučování, za pololetí budete mít přibližně čtyři známky z testů, a pokud se zadaří, tak jednu ze zkoušení. To by bylo na úvod snad vše. Nějaké dotazy?“ rozhlédne se po třídě. Ve třetí lavici u dveří se hlásí zrzavý kluk. Jméno po mně nechtějte. „Jo, prosím vás, máte nějaký cedulky s vašimi ctěnými jmény? Přesně takovýhle, to by bylo super. Takže, ano, Stando?“ Aha, takže tohle je Standa. „Můžu otevřít okno?“ položí Standa zásadní otázku. „Určitě, máte tu děsnej smrad… Prosím, otevřeš… jo?“ kývne Bílek na Terezu – hej! Tu si pamatuju! Nevím proč, ale jo! „Ještě nějaké otázky? Nehlaste se všichni… Výborně, nic, takže se pustíme do práce. Doporučoval bych vám sešity formátu A4, pokud možno nelinkované. Ale koneckonců, sešit je váš problém, já je nekontroluji. Mně stačí jen a pouze vaše uspokojivé studijní výsledky, i když i ty jsou vlastně taky vaší věcí. Takže vám nadiktuji osnovu. Napište si dnešní datum…,“ zahájí první hodinu fyziky. „Na datumy se tu taky ještě hraje?“ zeptám se potichu Zuzky. Ale asi ne dost potichu. „Ano slečno, na datumy tady pořád ještě hrajeme,“ prohodí za smíchu třídy Bílek. Výborně, tak teď si mě všichni prohlídli… „Dobřééé!“ zhodnotí nadšeně Zuzka. Zato já jsem rudá až za ušima. Holky za námi se potichu chichotají. Dělám mrtvého brouka a otevřu si sešit, kam napíšu to, podle mě

/ 14 /

naprosto zbytečné datum a čekám, až začne náš mladý, hezký a voňavý profesor diktovat osnovu. To se bude fyzika hnedka líp učit. „Tak abych vám alespoň nastínil, čím se budeme po čtyři roky v hodinách fyziky zabývat, budou to následující oddíly. Mechanika v prváku, molekulová fyzika a termika, elektřina a magnetismus ve druháku, optika ve třeťáku a pak nám už zbývá pouze…,“ už jen při těch slovech mi na těle naskakují pupínky. Jediné, co si ze základky z fyziky pamatuju, je čtyřtaktový motor (sání, stlačení, výbuch, výfuk). Možná bych dala dohromady i dvoutakt, ale to je maximum. No, a že optika má něco společného s očima a magnety máme na ledničce. Dál bych to nerada rozebírala. Fyzikou jsem naprosto (kromě těch motorů) nepoznamenaná! A jestli jo, tak rozhodně ne v kladném slova smyslu. „Já si myslím, že takovýhle chlapi by vůbec neměli bejt profesorama. To prostě nemůže dělat dobrotu,“ řekne po hodině Martina. Taky je z Pepy (jak jsme si ho familiérně dovolily nazvat) nadšená víc, než by bylo zdrávo. A je pravda, že ve třídě rozpoutal první hromadnou diskuzi. Holky z vedlejší řady nás zaslechly, jak ho hodnotíme, a hned se ochotně přidaly. Pepa dostal výborné hodnocení. Urostlou sportovní postavu (tělocvikář, no) zdůraznil černýma riflema a světle modrým, jak řekla Zuzka, nařvaným trikem. Vlasy má krátké, černé a ofinku si nageloval dopředu. Taky jsem zaslechla, že kluci ho okamžitě označili za „šampona“. (Ale ruku na srdce – asi bude takový ten lehce šamponovitý typ. No a co. Alespoň je na co koukat.) Následující hodina je ale šok. Do třídy naběhl zdatný padesátník s pivním bříškem a lehce prošedivělým plnovousem – zeměpisář (ten už tak nevoněl). Ale ani jeho hodinové působení ve třídě nezůstalo bez odezvy. Jeho úvodní věta byla: „Sedněte si, jmenuju se Nový a budu vás mít na zeměpis. Otevřete si sešity, napíšeme si krátký úvodní test.“ „Ty jo, ten je drsnej, co?“ zhodnotí ho Zuzka. „No to jo, úplnej opak Bílka!“ přidá se Lenka (čtvrtá lavice v řadě u okna). „Takovej žloutek!“ napadne mě. A přezdívka je na světě! 

/ 15 /