NONSENS A JAZYKOVÁ HRA V BÁSNICKÉ TVORBĚ JIŘÍHO WEINBERGERA

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Katedra české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Bc. Monika Janulíková

NONSENS A JAZYKOVÁ HRA V BÁSNICKÉ TVORBĚ JIŘÍHO WEINBERGERA

Magisterská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. 2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………… Bc. Monika Janulíková

Zde bych chtěla poděkovat Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za konzultace, její ochotu, vstřícnost a cenné rady, které mi poskytla při zpracování této diplomové práce.

Obsah 1.

Úvod .......................................................................................................... 5

2.

Z teorie nonsensu ...................................................................................... 7

3.

Původ nonsensu a nejvýznamnější představitelé nonsensové poezie ve světové literatuře .................................................................................. 9

4.

Historie nonsensu v české poezii pro děti ............................................... 15

5.

Jiří Weinberger ........................................................................................ 21 5.1.

Povídá pondělí úterku.............................................................................. 25

5.2.

Ach ty plachty, kde je mám? .................................................................... 39

5.3.

Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce ........................................ 51

5.4.

Na konci chřipky je krásně! ..................................................................... 62

5.5.

Antianalfabeticum.................................................................................... 72

6.

Závěr ....................................................................................................... 81

7.

Literatura ................................................................................................. 88 7.1.

Primární literatura .................................................................................... 88

7.1.1.

Základní .............................................................................................. 88

7.1.2.

Doplňující ........................................................................................... 88

7.2.

Sekundární literatura................................................................................ 90

7.2.1.

Monografie a slovníky ........................................................................ 90

7.2.2.

Články v časopisech a studie ve sbornících ........................................ 91

7.2.3.

Elektronické zdroje ............................................................................. 93

1.

Úvod Jiří Weinberger vstoupil do literatury v polovině devadesátých let dvacátého století

jako autor, který obohatil nonsensovou poezii pro děti a mládeţ o postmoderní synkrezi různých literárních ţánrů a druhů umění. Tvorba Jiřího Weinbergera doposud zahrnuje pět básnických sbírek (Povídá pondělí úterku, 1995; Ach ty plachty, kde je mám?, 1996; Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce, 2000; Na konci chřipky je krásně!, 2005; Antianalfabeticum, 2010), dvojjazyčnou prózu pro děti (Jakápak smůla? / What bad luck?, 2004), překlad vybraných básní amerického spisovatele Ogdena Nashe v dvojjazyčném vydání (Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden Could Speak Chzech, 2004) a povídkovou sbírku pro dospělé čtenáře (Nerovnováha a jiné povídky, 2011). Tato diplomová práce si klade za cíl interpretovat básnickou tvorbu Jiřího Weinbergera se zaměřením na nonsensovou poetiku. V úvodní části diplomové práce se budeme věnovat teoreticky pojmu nonsens. Za pomoci výkladových slovníků definujeme jeho význam a zjistíme, ve kterých literárních útvarech se s ním nejčastěji setkáme. Poté si představíme nejvýznamnější tvůrce světové nonsensové literatury. Budeme se stručně zabývat limericky Edwarda Leara a nejvýznamnějším dílem Lewise Carrolla, Alice in Wonderland. Dále si představíme nonsensové básně Christiana Morgensterna a tvorbu amerického spisovatele Ogdena Nashe. Výběr těchto autorů se řídil zejména jejich vlivem na českou nonsensovou produkci, proto přihlédneme i k překladům jednotlivých děl do češtiny. V další části diplomové práce nastíníme historii české nonsensové poezie pro děti a mládeţ. Zaměříme se zejména na období od šedesátých let dvacátého století, kdy uţ můţeme mluvit o soustavném nonsensovém proudu v poezii pro děti a mládeţ, aţ do současnosti. Výběrově se omezíme pouze na přední autory a jejich díla. Jádrem diplomové práce pak bude samotný rozbor pěti básnických sbírek Jiřího Weinbergera se zaměřením právě na nonsens a jazykovou hru. Budeme si všímat toho, jakým způsobem autor pracuje s výrazovými prostředky a jak se tyto prostředky s postupem času proměňují v jednotlivých sbírkách. A protoţe Weinbergerovy básně jsou schopny komunikovat se čtenáři všech věkových kategorií, budeme se také zabývat otázkou adresáta. Z toho důvodu budeme zkoumat i jazyk jednotlivých sbírek, zjistíme, co vypovídá slovní zásoba o předpokládaném recipientovi. Stejným způsobem se zaměříme i na intertextualitu Weinbergerových básní. Prozkoumáme sloţitost jednotlivých aluzí 5

na lidová rčení, písně, frazeologismy a literární díla, posoudíme náročnost jejich odhalení v textu, tedy jakému věku recipienta jsou přizpůsobeny. Poslední část diplomové práce bude věnována rekapitulaci poznatků, ke kterým jsme v průběhu psaní dospěli. Posléze se pokusíme o vyvození závěrů naší analýzy.

6

2.

Z teorie nonsensu Pojem nonsens pochází z angličtiny (nonsense) a ve volném překladu znamená

nesmysl. Průvodce literárním dílem definuje nonsens jako „kompoziční princip zaloţený na nelogickém, nesmyslném spojení slov, motivů, témat působícím komicky nebo tragikomicky“1. Označovat nonsensovou literaturu jako nesmyslnou nebo beze smyslu však není dle mého názoru tak úplně přesné. Výstiţnější definici nám nabízí Lexikon literárních pojmů, který heslo nonsens vysvětluje jako „ţánr lyrické poezie, blízký grotesce, v němţ je celistvého estetického účinku dosahováno zdánlivě nesmyslným (tj. nelogickým, paradoxním, absurdním) spojováním slov nebo představ“2. Klíčovým slovem v této definici je právě výraz zdánlivě nesmyslný. Protoţe nonsens je zvláštní hra fantazie, která vytváří prostor „na hranici moţných představ a jejich jazykového ztvárnění, které oprošťuje od obvyklých konvencí a navozuje stav ducha, povzneseného nad všednosti a strázně ţivota“3. Nejedná se tedy o texty, které by postrádaly smysl, ale o parodie smyslu. Emanuel Frynta4 mluví o nesmyslu smyslem naplněném, tedy nesmyslu naruby. Nonsens se nevztahuje k ničemu konkrétnímu, míří k obecným principům lidského myšlení a řeči. Jazyk v něm reflektuje sám sebe, nonsens je tedy sebereflexí jazyka a poezie. „Poezie nonsensu uvádí do hry nesmyslnosti, aby na rubu vynesla na světlo nesmyslnosti a absurdity, utajené v mechanismech jazyka a myšlení a v automatismu navyklého vnímání.“5 Nonsens v literatuře se však netýká pouze poezie, ale i prózy. Můţe se vyskytovat v pohádkách, bajkách, parodiích, jazykových hříčkách, rozpočitadlech, novotvarech, gramatických hrách apod.6

1

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární

teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 210. 2

PAVERA, Libor – VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc,

2002, s. 248. 3

Ibid., s. 10.

4

Viz FRYNTA, Emanuel. Zastřená tvář poezie. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1993. Smysl nesmyslu,

s. 133. 5

Ibid., s. 135.

6

Viz GRÖGEROVÁ, Bohumila – HIRŠAL, Josef (ed.). Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky.

Praha: Mladá fronta, 1997, s. 10.

7

Podle Jaroslava Tomana7 se nonsens nachází v literárních textech, zejména básnických, nejčastěji ve dvou podobách: jako slovní hříčka (kalambúr) nebo jako dvojsmysl (amfibolie). Slovní hříčka spočívá ve zvukové podobnosti nebo totoţnosti (homonymie) dvou významově odlišných slov:8 „Byly dva panty / Pan já a pan Ty.“9 Dvojsmysl vzniká tehdy, jestliţe se mnohovýznamové slovo uţije v různých kontextech: „Člověk sice / snese více, / neţli by se zdálo, / přece ale / na slepice / je to všechno málo. / Doopravdy, pro člověka / je to smutné velice, / ţe nesnese / to, co snese / malá hloupá slepice.“10 Nonsens v literatuře pro děti má kromě zábavné funkce nepopíratelně i funkci poznávací. Podle Vladimíra Nezkusila11 je při nesouladu jednotlivých částí jazykového výroku pozornost čtenáře obrácena k reflektované skutečnosti, dochází ke konfrontaci s realitou a na základě vlastní zkušenosti dospívá čtenář k pochopení nemoţnosti její skutečné existence. Nejen ţe se dává dítěti najevo rozdíl mezi „jazykem a světem mimo jazyk“12, ale navíc podněcuje dětskou fantazii a kreativitu. Souběţně se v podvědomí dítěte ukládá i první vědomí toho, ţe vše, co se mu v literatuře předkládá, nemůţe brát jako pravdivou, existující skutečnost. V naší diplomové práci budeme nonsens chápat jako skrytý smysl něčeho, co zdánlivě smysl nemá. Svůj smysl však můţe nabýt po odhalení širších souvislostí, které se právě budeme snaţit odhalit interpretováním básní.

7

Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta

v Českých Budějovicích, 1992, s. 33. 8

Viz VLAŠÍN, Štěpán (red.). Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 164.

9

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995, s. 25.

10

FRYNTA, Emanuel. Písničky bez muziky. Praha: Albatros, 1988, s. 67.

11

Viz NEZKUSIL, Vladimír. Studie z poetiky literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1983, s. 158.

12

Ibid., s. 158.

8

3.

Původ nonsensu a nejvýznamnější představitelé nonsensové poezie ve světové literatuře Za pravlast nonsensu je povaţována Anglie. Podle Martina Esslina13 je to zcela

přirozené, neboť groteskno v umění zcela odpovídá anglosaskému způsobu myšlení, který je protimetafyzický a vzpírá se apriorním pravidlům v umělecké praxi. Uţ jen anglická dětská říkadla jsou nonsensy (tzv. nursery rhymes), to sice můţeme prohlásit i o říkadlech v různých jiných zemích, jenţe v Anglii je nonsens nejen přítomen, ale také uznáván a pěstován, své místo má dokonce i v Shakespearových hrách.14 Vyvrcholení této tradice nastává v devatenáctém století se jmény Edwarda Leara (1812–1888) a Lewise Carrolla (1832–1989). Ke Carrollově dílu Alice in Wonderland se dokonce hlásí André Breton jako k jednomu z předchůdců své školy. Pro anglosaskou kulturní oblast neznamenala přirozeně surrealistická revoluce ve Francii, ani nástup dadaismu, nic nového. Ladislava Lederbuchová15 v Průvodci literárním dílem pod heslem dadaismus uvádí, ţe dadaisté nonsensem v tvorbě odmítali dosavadní poetické zvyklosti v literatuře, nerespektovali poetická pravidla, ale vyznávali hru s jazykem. Přestoţe se poetika dadaismu během 20. let 20. století umělecky vyčerpala, svou destrukcí uměleckých norem ovlivnila umění ve všech oborech. Na dadaismus svou iracionalitou a erotickou hravostí navázal francouzský surrealismus. Poetika nonsensu se dále aktualizovala v absurdním dramatu. Kdyţ v roce 1846 vydal Edward Lear svou knihu The Book of Nonsens, způsobil tím v Anglii senzaci. Výtisky prvního i druhého vydání (1856) vyšly ještě bez autorova jména a byly okamţitě rozebrány. Jméno autora přibylo aţ ve třetím vydání (1861). Kniha nesmyslů byla za Learova ţivota vydána třicetkrát a v Anglii je vydávána téměř kaţdoročně aţ dodnes.16

13

Viz ESSLIN, Martin. Zdravý smysl v nesmyslu. In Smysl nebo nesmysl? Groteskno v moderním dramatu.

Praha: Orbis, 1966, s. 108–126. 14

Viz FRYNTA, Emanuel. Zastřená tvář poezie. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1993. Smysl

nesmyslu, s. 127–137. 15

Viz LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů

literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 57. 16

Viz PŘIDAL, Antonín. Kdo je lord nemyslitátor (doslov). In LEAR, Edward. Velká kniha nesmyslů. Praha:

Mladá fronta, 1998, s. 220–247.

9

I kdyţ je Edward Lear označován za otce limericků, původ nonsensových pětiverší sahá daleko před něj. Podle Antonína Přidala17 si tuto formu oblíbili bezejmenní tvůrci popěvků a říkadel, předávaných ústním podáním v různých evropských zemích. Také groteskní obsah měl svůj předobraz v lidové slovesnosti, zejména v anglické dětské říkance, nursery rhymes. Pětiveršové říkanky, v nichţ se první dvojverší rýmuje s veršem posledním, oddělenými dvěma kratšími jinak rýmovanými verši vnitřními (aabba), se v angličtině teprve od konce devatenáctého století označuje slovem limerick. Edward Lear tento termín ještě nepouţíval, vystačil si s názvem nonsens. Jak vznikl termín limerick, není jasné. V současné době je limerick povaţován za jeden z formálních útvarů nonsensu.18 Edward Lear vnesl do staré formy především neznámou rozmanitost nápadů, v nichţ se vedle tradičních venkovských prvků uplatňují novodobé a městské (například ţeleznice, móda) a kde anomálie vzhledu a temperamentu jsou zpracovány v nových detailech. Byl jeden dědeček, na jehoţ nosanu

Byl jeden dědeček v koruně stromové,

sedali ptáčkové ráno i po ránu.

který měl licousy skutečně vzorové.

K večeru ale

Ptactvo však trouflo si

letěli dále

ty jeho licousy

k úlevě dědečka a jeho nosanu.19

vyškubat na hnízda v koruně stromové.20

Rozmnoţil místní údaje na konci prvního verše o toponyma zatím nezrýmovaná, málo známá a někdy dokonce vymyšlená. Ve vnitřních verších rozvinul dialogičnost, protiklad otázky a odpovědi. V posledním verši většinou upustil od hledání nové rýmové moţnosti a uzavřel jej slovem známým uţ z úvodu. Tím sice stavbu limericku zjednodušil, ale zároveň se vyhnul obtíţné konstrukci, která by omezovala šíři jeho nápadu. Rozpoutal v limericku jazykový humor, plynoucí nejen z groteskních rýmů, ale také z kontrastu mezi bizarností obsahu a jeho řečnicky váţným vyjádřením. Námětem limericku se tedy stal

17

Viz PŘIDAL, Antonín. Kdo je lord nemyslitátor (doslov). In LEAR, Edward. Velká kniha nesmyslů. Praha:

Mladá fronta, 1998, s. 220–247. 18

Viz LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů

literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 210. 19

LEAR, Edward. Kniha třesků a plesků. Přel. Antonín Přidal. Praha: Odeon, 1984, s. 58.

20

Ibid., s. 92.

10

také sám jazyk. Lear připomněl, ţe slova vytrţená ze stereotypu jsou schopna objevné hry, která svým půvabem změní i otřelý či trapný námět. Český překlad Learových limericků začal na konci sedmdesátých let tvořit Antonín Přidal. Souborně byly poprvé vydány roku 1984 v Knize třesků a plesků21 a poté v roce 1998 pod názvem Velká kniha nesmyslů22. Druhé vydání obsahuje kromě limericků známých z prvního vydání (Dědečkové a spol.) i limericky nové (Noví dědečkové a spol.), rozměrnější básně a písně (Nesmyslné písně, Písně k smíchu), prózu (Nesmyslné příběhy), Nesmyslné recepty, Nesmyslnou botaniku a Šestadvacet nesmyslných obrázků. Velká kniha nesmyslů tak obsahuje téměř kompletní Learovo slovesné dílo (kromě deseti básní a dvou ilustrovaných abeced, které se zatím nepodařilo přeloţit do češtiny). Kniha navíc zahrnuje autentické ilustrace Edwarda Leara. Learovy verše v češtině měly ještě před vytištěním Knihy třesků a plesků premiéru divadelní. Koncem sedmdesátých let se v brněnském Divadle na provázku rozhodla reţisérka Eva Talská, ţe po svých inscenacích Morgensternových Šibeničních písní a Carrollovy Alenky v říši divů uvede na scénu třetího nonsensového klasika Edwarda Leara. Básnická tvorba Edwarda Leara se těší velké oblibě i v českém prostředí. Svědčí o tom mnoţství pokračovatelů, kteří skládají vlastní limericky. Jmenovat můţeme například Jiřího Ţáčka, který věnoval Edwardu Learovi svou knihu 99 dědečků a 1 babička23 s podtitulem 100 limeriků k poctě Edwarda Leara, sbírku limericků Marty Dietrich Dvorské Myslete na nesmysly24 nebo knihu Pavla Šruta Šišatý švec a myšut25. Edward Lear ještě nemá metodičnost matematika Lewise Carrolla, který svou Alenkou v říši divů debutoval o devatenáct let později, nemá ani důkladnou filozofickou průpravu Christiana Morgensterna. Jeho verše vznikají spontánně a nesystematicky, často podle toho, s jakými dětmi se na svých cestách setkal a čím je chtěl potěšit. To však jeho veršům nic neubírá na oblíbenosti a popularitě.

21

LEAR, Edward. Kniha třesků a plesků. Přel. Antonín Přidal. Praha: Odeon, 1984.

22

LEAR, Edward. Velká kniha nesmyslů. Přel. Antonín Přidal. Praha: Mladá fronta, 1998.

23

ŢÁČEK, Jiří. 99 dědečků a 1 babička. Praha: Šulc a spol., 2001.

24

DVORSKÁ, Marta Dietrich. Myslete na nesmysly. Praha: Albatros, 2007.

25

ŠRUT, Pavel. Šišatý švec a myšut. Praha: Paseka, 2007.

11

Lewis Carroll (vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson) vydal svou Alice in Wonderland v roce 1865 a po nebývalém úspěchu knihy se rozhodl napsat pokračování. Druhý díl vyšel o sedm let později pod názvem Through the Looking-Glass and What Alice Found There. Lewis Carroll obohatil nonsensovou poezii o koncept tzv. kufříkových slov26. Jedná se o označení nově vzniklého slova z částí dvou (nebo více) jiných slov. Na rozdíl od běţné slovotvorby není význam nového slova skládán z významů těchto částí, ale z významů celých původních slov. Například Carrollova báseň Jabberwocky, jeţ je součástí knihy Through the Looking-Glass and What Alice Found There, je přeloţena do češtiny jako Ţvahlav27 nebo Tlachapoud28. Alice in Wonderland byla do češtiny přeloţena čtyřikrát. O první překlad se pokusil Jan Váňa v roce 1896 (Malé Elišky země divů a příhod), text je však kostrbatý a vypouští celé obtíţnější pasáţe. Druhým pokusem byl počin Františka Serafínského Procházky, který vydal knihu pod pseudonymem, nesla název Kouzelný kraj. Dle báchorky Lewise Carrolla čes. mládeţi vyprav. Jaroslav Houdek. Prvním komplexním překladem je vydání z roku 1931, o které se postaral Jaroslav Císař: Alenčina dobrodruţství v říši divů a Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Čtvrtý překlad byl z pera manţelů Aloyse a Hany Skoumalových z roku 1961: Alenka v kraji divů a za zrcadlem. V posledních letech vycházejí souborná vydání obou knih jak v překladu Jaroslava Císaře (Alenčina dobrodruţství v říši divů a za zrcadlem29), tak manţelů Skoumalových (Alenka v kraji divů a za zrcadlem30), přičemţ nakladatelé rozlišují oba překlady podle původních názvů titulů.

26

Termín pochází z překladu Aloyse a Hany Skoumalových, Jaroslav Císař pouţíval pojem slova jako tahací

harmonika, původní Carrollův výraz je portmanteu, coţ je velký skříňový kufr (Anonym. Alenka v říši divů. Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, 2008, roč. 4, č 5, s. 16–24). 27

Překlad Jaroslava Císaře z roku 1931.

28

Překlad Aloyse a Hany Skoumalových z roku 1961.

29

Nakladatelství Aurora (CARROLL, Lewis. Alenčina dobrodruţství v říši divů a za zrcadlem. Přel. Jaroslav

Císař. Praha: Aurora, 2004) a Argo (CARROLL, Lewis. Alenčina dobrodruţství v říši divů a za zrcadlem. Přel. Jaroslav Císař. Praha: Argo, 2013). 30

Nakladatelství Slovart (CARROLL, Lewis. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Přel. Aloys a Hana

Skoumalovi. Praha: Slovart, 2010) a Academia (CARROLL, Lewis. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Přel. Aloys a Hana Skoumalovi. Praha: Academia, 2010).

12

Kromě Edwarda Leara a Lewise Carrolla je záhodno uvést ještě dvě jména světových básníků, kteří ovlivnili českou nonsensovou tvorbu. Tím prvním je Christian Morgenstern (1871–1914). Tento spisovatel je povaţován za zakladatele německé nonsensové poezie, mistra groteskních veršů zesměšňujících snobismus a maloměšťáctví.31 Jeho sbírka Galgenlieder vyšla poprvé v roce 1905. Obsahuje verše zaloţené na slovních hříčkách a jazykovém humoru. V roce 1951 přeloţil do češtiny Egon Bondy osmdesát nonsensových textů Christiana Morgensterna pod názvem Šibeniční písně, sbírka byla vydána v samizdatové Edici Půlnoc. Oficiálně vyšla kniha aţ v roce 2000, kdy ji pro dvojjazyčné vydání připravil Martin Machovec32. Druhé vydání nachystal Joachim Dvořák v roce 201033. O oblibě Morgensternových básní svědčí také vydání svazku Morgenstern v Čechách34, který zahrnuje sto sedmdesát devět překladů jeho jednadvaceti básní šestatřiceti různými českými autory (např. Josefem Hiršalem, Egonem Bondym, Ludvíkem Kunderou, Ivanem Wernischem ad.). Na závěr ještě zmíníme jméno amerického básníka Ogdena Nashe (1902–1971). Ten vydal roce 1931 básnickou sbírku Hard Lines, která svými slovními hříčkami a ironickým veršem oslovovala téměř všechny věkové kategorie. Během svého ţivota napsal přes 1500 básní a brzy se stal celosvětově uznávaným autorem.35 Českým čtenářům byla tvorba Ogdena Nashe komplexněji zprostředkována aţ v roce 2006 v dvojjazyčném vydání Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden could speak Czech36. Kniha obsahuje šestadvacet básní, které vybral a přeloţil Jiří Weinberger za jazykové spolupráce Věry Bořkovcové. Převáţnou část sbírky tvoří hravé bajky plné nezvyklých rýmů a slovního humoru, jeţ lze předčítat i nejmenším dětem37, druhá část knihy je určena pro dospělé čtenáře a vyznačuje

31

MACHOVEC, Martin. Doslov. In MORGENSTERN, Christian. Šibeniční písně. Praha: Labyrint, 2010.

32

MORGENSTERN, Christian – BONDY, Egon. Galgenlieder / Šibeniční písně. Praha: Labyrint, 2000.

33

MORGENSTERN, Christian. Šibeniční písně. Přel. Egon Bondy. Praha: Labyrint, 2010.

34

BRUKNER, Josef. Morgenstern v Čechách: 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů.

Praha: Vida Vida, 1996. 35

BEDNÁŘ, Jan. Nonsensová hravost v podání Ogdena Nashe. Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, 2008,

roč. 4, č 5, s. 38–41. 36

NASH, Ogden. Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden could speak Czech. Přel. Jiří Weinberger. Praha:

Baronet, 2006. 37

Srov. BEDNÁŘ, Jan. Nonsensová hravost v podání Ogdena Nashe. Plav. Měsíčník pro světovou literaturu,

2008, roč. 4, č 5, s. 38.

13

se větší tematickou rozmanitostí. Uţ dříve byly také dvě básně Ogdena Nashe v překladu Pavla Šruta zařazeny do antologie Ostrov, kde rostou housle38. V této kapitole jsme se zabývali světovými autory nonsensové poezie, na které navazovala česká literární produkce nejčastěji. Z výše napsaného je zřejmé, ţe kromě tvorby anglických nonsensových klasiků Leara a Carrolla, bylo velmi inspirativním zdrojem taktéţ dílo Christiana Morgensterna. Jméno Ogdena Nashe se však v českém prostředí nejvíce skloňuje aţ v novém tisíciletí. Přestoţe se stal brzy celosvětově uznávaným autorem, českým čtenářům zůstala jeho tvorba prakticky neznámá. Obrat nastal po jiţ zmiňovaném uceleném vydání jeho básní v překladu Jiřího Weinbergera.

38

BRUKNER, Josef – ŠRUT, Pavel. Ostrov, kde rostou housle. Praha: Albatros, 1987.

14

4.

Historie nonsensu v české poezii pro děti V této kapitole se budeme chronologicky zabývat nonsensovou poezií pro děti,

která vznikala v českém prostředí. Na úvod stojí za zmínku český překlad knihy The Wind in the Willows (1908) skotského spisovatele Kennetha Gramaha, který v příbězích o lehkomyslném ţabákovi poskytl značný prostor i jazykové komice. Kniha u nás poprvé vyšla v roce 1933 pod názvem Ţabákova dobrodruţství39. O překlad z angličtiny se postarali Míla Grimmichová a Jaroslav Seifert, který přebásnil vloţené verše. V umělé poezii pro děti se nonsens v českém prostředí poprvé v hojnější míře objevuje u Vítězslava Nezvala. Nezval sice nikdy nevydal básnickou sbírku určenou dětem, ale jeho básně pro děti se porůznu objevují ve sbírkách pro dospělé a jsou součástí pohádkové knihy Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936). Vladimír Nezkusil40 se domnívá, ţe jeho verše jsou natolik osobité a vyhraněné, ţe vytvořily samostatný typ dětské poezie. Vítězslav Nezval, jako autor ovlivněný poetismem a surrealismem, ruší logickou stavbu básnického obrazu, jeho texty zachycují volný proud představ, přičemţ slova se tak ocitají v neobvyklých spojích. Kníţka Anička Skřítek a slaměný Hubert je ovlivněna poetikou Lewise Carrolla. V jeho verších se „poprvé uplatnila slovní hříčka, asociace, nonsens. Obrazná pojmenování (metonymie, synekdocha, amfibolie, kalambúr) vedou k nečekaným spojením a představám, které nejsou limitovány realitou“41. Avšak teprve v šedesátých letech dvacátého století můţeme mluvit o nonsensovém proudu v české poezii pro děti a mládeţ. Jaroslav Toman tento typ poezie nazývá kainarovsko-krieblovský42 podle Zdeňka Kriebla a Josefa Kainara. Svatava Urbanová43 v antologii o literatuře pro mládeţ píše, ţe moderní poezie pro děti se začala formovat jiţ v druhé polovině padesátých let a vědomě navazovala na Vítězslava Nezvala a Františka

39

GRAHAME, Kenneth. Ţabákova dobrodruţství. Přel. Míla Grimmichová a Jaroslav Seifert.

Praha: Druţstevní práce, 1933. 40

Viz CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha:

Albatros, 1976, s. 44. 41

URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla: (historický vývoj ţánrů české

literatury pro mládeţ - antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2005, s. 12. 42

Viz TOMAN, Jaroslav. Odkaz české nonsensové poezie pro děti (šedesátá léta 20. století). In Cesty

současné literatury pro děti a mládeţ: dotyky, kontexty, literatura pro mládeţ a didaktika. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2006, s. 46–68. 43

Viz URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Op. cit., s. 15.

15

Halase. Básnící tohoto modelu se programově vymezili vůči předcházející generaci z 50. let, inspiraci hledají v moderním světě, takţe do jejich veršů vstupuje obraz velkoměsta, civilizace a techniky. Aktualizují slovesný folklor, zvláště říkadlo, vyuţívají asociativního spojování představ, metaforu, situační a jazykovou komiku, jejímţ východiskem je vtip, ironie, groteska, absurdita nebo například slovní hříčka.44 Pravidelný verš je často narušován, coţ vede k jeho prozaizaci, neobvyklá nejsou ani uţití hovorových výrazů. Všechny zmíněné znaky dětské poezie 60. let nalezneme v knize Zdeňka Kriebla Stradivárky z neónu – Posměšky na plot (1964)45. Sbírka obsahuje formální útvary přejaté z lidové poezie (rozpočitadlo, říkadlo, popěvek, hádanka, ukolébavka), které jsou však aktualizovány po obsahové i významové stránce a rozšířeny především o nonsensový humor.46 V tvorbě Zdeňka Kriebla jsou „propojeny tradiční a moderní postupy, [...] má schopnost oslovit děti a ve volnější návaznosti na folklorní tvorbu (v pointě, citaci) vytvořit hravé texty výrazově a zvukově hodnotné [...]“47. Za zakladatele nonsensového typu dětské poezie je povaţován Josef Kainar, který uţ ve své prvotině Říkadla (1948)48 představil nové postupy. Sbírka byla opětovně vydána v přepracované a rozšířené podobě v roce 196149. Následující sbírka Nevídáno – neslýcháno (1964)50 těţí ze sémantické aktualizace folklorního útvaru (říkadla nebo rozpočitadla). Kainar také rozšířil moţnost nonsensu jako noetického prostředku: „Já mám kompas, a ten kompas, / ať je večer, ať je ráno, / ukazuje k severu [...].“51 Do poezie šedesátých let vstoupil Jiří Kolář se sbírkou nonsensové poezie Nápady pana Apríla (1961). Svatava Urbanová52 přirovnává tuto knihu k souboru Co se slovy 44


současné literatury pro děti a mládeţ: dotyky, kontexty, literatura pro mládeţ a didaktika. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2006, s. 52. 45

KRIEBL, Zdeněk. Stradivárky z neónu – Posměšky na plot. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy,

1964. 46 47

Viz TOMAN, Jaroslav. Op. cit., s. 53. URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla: (historický vývoj ţánrů české

literatury pro mládeţ - antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2005, s. 16. 48

KAINAR, Josef. Říkadla. Praha: Druţstvo Dílo, 1948.

49

KAINAR, Josef. Říkadla. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961.

50

KAINAR, Josef. Nevídáno – neslýcháno. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964.

51

Ibid, nestránkováno, [s. 31].

52


16

všechno poví Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Jako jejich společný rys vidí směřování k slovnímu experimentu a ke kaligrafickému typu poezie. V šedesátých letech se představil jako výrazná tvůrčí osobnost taky Ladislav Dvořák. Navazuje na halasovské pojetí poezie, ale moderní poetikou své tvorby se blíţí Zdeňku Krieblovi.53 K typologické proměně poezie pro děti zejména předškolního věku přispěl i Jiří Havel svými říkadlovými kníţkami. Zejména jeho třetí sbírka Potkal velbloud komára (1968)54 obohacuje říkadlové verše o řadu dalších variant: k nonsensovým veršům přidává říkadla pseudofolklorní, lyrizující a didaktická.55 Z následovníků Zdeňka Kriebla a Josefa Kainara zaujal nonsensovým humorem Ivo Štuka ve své druhé knize veršů Svět se točí dokolečka (1964)56. Sbírka vyniká asociativní obrazností,

dadaistickou

hravostí,

jazykovými

hříčkami

a

písňovou

formou.57

S kainarovsko-krieblovským modelem básnictví je spřízněn i Miroslav Florian, jehoţ sbírky Labutí peříčko (1961)58 a Jaké oči má vítr (1968)59 vynikají asociativními spoji, nonsensovou komikou, jazykovou hravostí a slovními hříčkami. Nonsensové postupy uplatnil také Josef Brukner v básnických sbírkách Proč, proč, proč? (1963) a Polštářová válka (1968). Básně se vyznačují snahou dělat si legraci úplně ze všeho za účelem dětského pobavení. Koncem

šedesátých

let

vycházejí

tři

sbírky

dětské

poezie

jednomu

z nejvýraznějších představitelů nejmladší básnické generace Pavlu Šrutovi: Petrklíče a petrkliky (1966)60, Motýlek do tanečních (1969)61 a Kočka v houslích (1969)62. Ve verších se uplatňuje slovní hříčka, volný verš, neologismus i grafika, básník vyuţívá volné hry představ, absurdních a nečekaných sémantických spojů a posunů.63 53


současné literatury pro děti a mládeţ: dotyky, kontexty, literatura pro mládeţ a didaktika. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2006, s. 56. 54

HAVEL, Jiří. Potkal velbloud komára. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.

55

Viz TOMAN, Jaroslav. Op. cit., s. 57.

56

ŠTUKA, Ivo – BORSKÁ, Ilona. Svět se točí dokolečka. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1963.

57


58

FLORIAN, Miroslav. Labutí peříčko. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961.

59

FLORIAN, Miroslav. Jaké oči má vítr. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.

60

ŠRUT, Pavel. Petrklíče a petrkliky. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1966.

61

ŠRUT, Pavel. Motýlek do tanečních. Praha: Albatros, 1969.

62

ŠRUT, Pavel. Kočka v houslích. Liberec: Severočeské nakladatelství v Liberci, 1969.

63


17

Polistopadovou poezii adresovanou dětem spoluutvářejí autoři, kteří debutovali jiţ v letech šedesátých. Zpravidla navazují na svou počáteční poetiku nonsensového typu (Pavel Šrut: Kde zvedají noţku psi aneb v Pantáticích na návsi, 199564, Veliký tůdle, 200365, Příšerky a příšeři, 200566; Ivo Štuka: Abecedník, 199967, Kde bloudí velbloudi, 200368; Jiří Havel: Království nesmyslů, 200069). Tento model dětské poezie v uplynulých letech rozvíjeli i básníci, kteří debutovali na poli dětské literatury později. Jedná se především o Jiřího Ţáčka (Aprílová škola, 1978)70 a Jana Vodňanského (Šlo povidlo na vandr, 197571, Kampak chodí labutě, 199972). Cyklus humorných básní pro děti Emanuela Frynty Písničky bez muziky73 vyšel aţ třináct let po jeho smrti (1988). Nicméně ani po tolika letech jeho básně neztratily nic na své aktuálnosti a ţivosti. Fryntovy skladby se podobají poetice Edwarda Leara a vliv na jeho tvorbu měl jistě i překlad básní Christiana Morgensterna. Fryntovy verše těţí z nonsensového

humoru,

dadaismu,

slovního

vtipu,

jednoduché

travestie

a

vícevýznamovosti.74 Nejpopulárnější básnickou osobností 90. let v dětské poezii se stal Jiří Ţáček.75 Ve své první polistopadové knize Bajky a nebajky pro malé děti (1994)76 navázal na svou úspěšnou prvotinu Aprílová škola (1978) právě jazykově hravým, kalambúrním, nonsensovým veršováním. Ţánr bajky posouvá do zvířecího minipříběhu s absurdní

64

ŠRUT, Pavel. Kde zvedají noţku psi aneb v Pantáticích na návsi. Praha: Orbis, 1995.

65

ŠRUT, Pavel. Veliký tůdle. Praha: Paseka, 2003.

66

ŠRUT, Pavel. Příšerky a příšeři. Praha: Paseka, 2005.

67

ŠTUKA, Ivo – BORSKÁ, Ilona. Abecedník. Praha: Amulet, 1999.

68

ŠTUKA, Ivo. Kde bloudí velbloudi. Praha: Albatros, 2003.

69

HAVEL, Jiří. Království nesmyslů. Frýdek-Místek: Alpress, 2000.

70

ŢÁČEK, Jiří. Aprílová škola. Praha: Albatros, 1978.

71

VODŇANSKÝ, Jan. Šlo povidlo na vandr. Praha: Albatros, 1975.

72

VODŇANSKÝ, Jan. Kampak chodí labutě. Praha: ŠEL, 1999.

73

FRYNTA, Emanuel. Písničky bez muziky. Praha: Albatros, 1988.

74


75

Viz TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století).

Brno: Cerm, 2000, s.6. 76

ŢÁČEK, Jiří. Bajky a nebajky pro malé i velké děti. Vimperk: Papyrus, 1994.

18

pointou.77 Jazyková hra a nonsensové postupy jsou typické i pro Ţáčkova další díla Kdo nevěří, ať tam běţí! (1996)78 a Hádanky a luštěniny (1996)79. V polovině devadesátých let se jako nadaný autor představil Jiří Weinberger svými dvěma sbírkami nonsensové poezie: Povídá pondělí úterku (1995)80 a Ach ty plachty, kde je mám? (1996)81. V roce 2001 debutoval se svou sbírkou nonsensové poezie Šli červotoči do houslí82 Jiří Dědeček. Na konci 90. let 20. století a počátku 21. století se česká nonsensová poezie jeví jako vyčerpaná. Jaroslav Provazník83 se domnívá, ţe dochází k opakování jiţ vyzkoušených postupů, coţ můţeme údajně sledovat například u Jiřího Dědečka (tvorba po roce 2000) nebo u básnické tvorby Pavla Šruta (taktéţ po roce 2000). Stejný názor zastává i Svatava Urbanová84. Ta o stagnaci poezie v devadesátých letech podotýká, ţe do literárního kontextu sice vstupují vyzrálé tvůrčí osobnosti (Josef Brukner, Jiří Havel, Pavel Šrut, Jan Vodňanský, Jiří Ţáček), ale nepřinášejí ţádné nové podněty a nonsensová poetika se „stále více začíná vnímat zkonvencionalizovaně“85. Naopak autorem, který vnesl do poezie nonsensu nového obzory, je Petr Nikl. Pro jeho dílo je typická hra jako tvůrčí princip. V knihách Zá hádky (2007)86 a Jělěňovití (2008)87 objevuje v obyčejných slovech nové významy pomocí lámaného rýmu, jenţ zasahuje i do „lámání“ slov. V roce 2011 vyšla kniha Ivana Wernische Chodit po provaze je snadné88, kterou tvoří texty jiţ dříve publikované, ale také zcela nové. Dětskému čtenáři je určena první část

77

Viz TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století).

Brno: Cerm, 2000, s. 6. 78

ŢÁČEK, Jiří. Kdo nevěří, ať tam běţí!: pohádky a povídačky z pohádkových časů. Praha: Albatros, 1996.

79

ŢÁČEK, Jiří. Hádanky a luštěniny: kníţka na hraní. Praha: Šulc a spol., 1996.

80

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995.

81

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996.

82

DĚDEČEK, Jiří. Šli červotoči do houslí. Praha: Albatros, 2001.

83

Viz PROVAZNÍK, Jaroslav. Současná poezie pro děti – nová zlatá éra? Tvořivá dramatika, 2012, roč. 23,

č 1, s. 33–41. 84

Viz URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Ţánry, osobnosti, díla: (historický vývoj ţánrů české literatury

pro mládeţ - antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2005, s. 23. 85

Ibid., s. 23.

86

NIKL, Petr. Zá hádky. Praha: Meander, 2007.

87

NIKL, Petr. Jělěňovití. Praha: Meander, 2008.

88

WERNISCH, Ivan. Chodit po provaze je snadné. Praha: Meander, 2011.

19

sbírky, které dominují bezstarostné hry s jazykem nebo s verši. V druhé části převaţují básně s absurdním podtextem. V knize se také objevují texty, které autor publikoval uţ dříve jako překlady cizích autorů. Ve stejném roce se objevila i první sbírka dětské poezie Daniely Fischerové Milion melounů89, jeţ zaujme brilantní hrou se slovy a jejich konotacemi. Současný nonsensový proud v poezii pro děti těţí z modelu 60. let 20. století. Podle Jaroslava Tomana90 básníci navíc do svých nonsensových veršů zařazují i reflexi, epickou sloţku a synkrezi různých ţánrů sbliţující svět dětí a dospělých, takţe poezie pro děti přestává být izolovanou oblastí a stává se plnohodnotnou součástí básnické produkce. Jedním z takových autorů je i Jiří Weinberger, jehoţ básnická tvorba bude předmětem našeho rozboru v následující části diplomové práce.

89 90

FISCHEROVÁ, Daniela. Milion melounů. Praha: Meander, 2011. Viz TOMAN, Jaroslav. Lesk a bída současné české poezie pro děti. In Rozprava o současné

poezii: [sborník příspěvků přednesených na mezinárodní bohemistické konferenci, konané v Plzni ve dnech 18. a 19. listopadu 2004]. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2006, s. 115–126.

20

5.

Jiří Weinberger Jiří Weinberger se narodil 2. července 1946 v Brně. Vystudoval obor

Pravděpodobnost a matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1991 je ředitelem konzultační firmy TIMING Praha, která se specializuje na problematiku řízení projektů a jejich rizik. Literární tvorba Jiřího Weinbergera úzce souvisí s jeho hereckými aktivitami. S herectvím se seznámil na Lidové škole umění, kde ho ovlivnil zejména Ivan Vyskočil, který byl jeho učitelem. Jiří Weinberger se na literárním poli představil v polovině 90. let, kdy mu v rychlé sledu vyšly dvě sbírky básní Povídá pondělí úterku91 (1995) a Ach ty plachty, kde je mám? (1996)92, jeţ znamenaly výrazné oţivení stagnující poezie pro děti. Kniha Ach ty plachty, kde je mám?, s ilustracemi Barbary Šalamounové, byla vybrána téhoţ roku na výstavu Nejkrásnější české knihy roku 1996 v Památníku národního písemnictví. Jeho poezie se včlenila do linie nonsensové tvorby, kterou v zahraničí reprezentují Edward Lear, Lewis Carroll, Christian Morgenstern či Ogden Nash. V českém literárním kontextu souznívá s carrollovskými texty Vítězslava Nezvala, poetikou Zdeňka Kriebla a Josefa Kainara, Josefa Bruknera, Pavla Šruta, Jiřího Ţáčka a zejména Emanuela Frynty.93 K tomuto typu dětské poezie přiřazuje Weinberger i svou třetí básnickou sbírku Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce94 (2000), avšak básně v ní obsaţené daleko více tendují k hudebně-dramatickému pásmu. V roce 2004 mu vyšla dvojjazyčná prozaická kniha Jakápak smůla / What bad luck95 z prostředí praţské Stromovky, největšího praţského parku, nedaleko něhoţ autor ţije. Jedná se o minipříběh s detektivní zápletkou (děj se točí okolo ztraceného psa), skrze něhoţ se čtenáři seznamují s atmosférou parku.

91

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995.

92

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996.

93

TOMAN, Jaroslav. Nonsensové verše Jiřího Weinbergera. Ladění, 2001, roč. 6, č 2, s. 22–24.

94

WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách, čili kdyţ se chce, všechno jde. Praha: DOPOLEDNE &

ODPOLEDNE, 2000. 95

WEINBERGER, Jiří. Jakápak smůla / What bad luck. Praha: Pragoline, 2004.

21

Následující vydaná kniha je opět sbírka básní s názvem Na konci chřipky je krásně! (2005)96, která je napsána v duchu předchozích básnických děl, ale je obohacena o dávku přemýšlivosti a naopak v ní ubylo na samoúčelné hravosti.97 Jiří Weinberger vybral a přeloţil 26 básní amerického básníka Ogdena Nashe (ve spolupráci s Věrou Bořkovcovou), které vydal v dvojjazyčné knize pod názvem Kdyby Ogden uměl česky / If Ogden could speak Czech (2006)98. Výběr básní se řídil především podle vkusu a zájmu českého publika, ale taky podle moţností a schopností překladatele. Kniha nabízí na levé straně dvojstránky originál a na pravé straně český překlad. O grafickou stránku knihy se postarali Petr Sís a Petr Gruša. V rozhovoru99 pro Český rozhlas Jiří Weinberger prozradil, ţe poprvé se o Ogdenu Nashovi dozvěděl z titulku recenze na svou vlastní tvorbu. Věra Bořkovcová tehdy v tomto článku100 recenzovala první dvě Weinbergerovy vydané knihy veršů (Povídá pondělí úterku a Ach ty plachty, kde je mám?) a tvorbu Jiřího Weinbergera přirovnávala právě k tvorbě Ogdena Nashe. V roce 2006 napsal texty k písním pro hru Myška z bříška101, kterou uvedlo praţské Divadlo v Dlouhé. Dva roky a to vyšlo stejnojmenné CD s písničkami z inscenace Myška z bříška, které obsahuje nejen jedenáct písniček Jiřího Weinbergera (text) a Jana Vondráčka (hudba), ale i úryvky z divadelního představení.102 Zatím

poslední

básnická

sbírka

Jiřího

Weinbergera

nese

název

Antianalfabeticum103, byla vydána v roce 2010 a zahrnuje třicet dva básní, které neztrácí nic na své hravosti a ţivosti, ale ubývá v ní nonsensu. Nejnovější knihou Jiřího Weinbergera je sbírka povídek Nerovnováha a jiné povídky104 z roku 2011. Jedná se o autorovu druhou prózu, tentokrát však pro dospělé čtenáře. Kniha obsahuje třicet dva velmi krátkých textů, které svým rozsahem zabírají 96

WEINBERGER, Jiří. Na konci chřipky je krásně. Brno: Šimon Ryšavý, 2005.

97

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně postmoderní a jiné. Ladění, roč. 10, č 3, s. 17.

98

WEINBERGER, Jiří. Kdyby Ogden uměl česky / If Ogden could speak Czech. Praha: Baronet, 2006.

99

Dostupné z URL: [cit. 30. září 2012].

100

BOŘKOVCOVÁ, Věra. Jiří Weinberger – český Ogden Nash? Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 1,

s. 29–30. 101

Divadelní hra pro děti podle novely slovenské spisovatelky Taťjany Lehenové Je Miška myška? Príhody

celkom skvelej rodiny (Lehenová, Taťjana. Je Miška myška? Príhody celkom skvelej rodiny. Bratislava: Vydavateľstvo NOI, 1991.). 102


103

WEINBERGER, Jiří. Antianalfabeticum. Praha: Baronet, 2010.

104

WEINBERGER, Jiří. Nerovnováha a jiné povídky. Praha: Baronet, 2011.

22

jednu aţ šest stránek sbírky. Jiří Weinberger byl účastník kurzu dialogického jednání a autorské tvorby, které vedl v sedmdesátých a osmdesátých letech na Lidové škole umění Ivan Vyskočil. Ten své studenty systematicky vedl k psaní krátkých textů-reflexí, jeţ byly součástí metody tvůrčího sebepoznávání a sebevyjadřování.105 Témata jednotlivých textů vycházejí z kaţdodenních reálií praktického ţivota, jeţ se autor snaţí povznést na námět hodný k zamyšlení a vyprávění. Jiří Weinberger je členem skupiny umělců Studio bez mikrofonu, kteří provozují literárně-hudební kabarety. Většina jeho vydaných sbírek vznikala jako texty pro kabaretní vystoupení (některé básně obsahují i notový zápis). Michal Vích zhudebnil Weinbergerovy texty pro představení Povídá pondělí úterku a Ach ty plachty, kde je mám?. Tato vystoupení pak dala vzniknout stejnojmenným básnickým sbírkám. Dětské představení s písněmi Povídá pondělí úterku bylo realizované za pomoci Lenky Vychodilové. V roce 1992 vyšla ve spolupráci s ČRo stejnojmenná MC a v roce 2004 vydala firma G. Parrot rozšířenou verzi na CD s doplňujícím názvem …a co bylo dál. V druhém představení Ach ty plachty, kde je mám? účinkovala s Jiřím Weinbergerem Pavlína Vojtová. V roce 1998 vyšlo stejnojmenné CD. I třetí Weinbergerova básnická sbírka Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce měla svou předpremiéru v divadelním představení za účasti Pavlíny Vojtové a Pavla Lišky. V roce 2003 nakladatelství G. Parrot vydalo písně z představení pod názvem Víte co leţelo za městem. Album se nese v duchu tradice divadelních písniček, jeţ proslavily divadlo Semafor.106 V roce 2010 uspořádal Jiří Weinberger společně s Hanou Tonzarovou, Martinem Chrenčíkem

a

Jiřím

Milotou

sérii

literárně-hudebních

kabaretů

s názvem

Antianalfabeticum (Antianalfabetikum 1, 2, 3 a 4), kde zaznívaly vţdy nové písničky, nové povídky a nové verše. Následoval kabaret s názvem Antianalfabeticum versus Nerovnováha s Hanou Tonzarovou, Martinem Chrenčíkem a Kryštofem Bartoškem. V současné době Jiří Weinberger účinkuje v dvojjazyčném literárně-hudebním kabaretu s názvem Kabaret Ogden N v praţské kavárně Caféidoskop, kde zaznívají texty amerického básníka Ogdena Nashe v překladu Jiřího Weinbergera.

105

Viz JANOUŠEK, Pavel. Jiří Weinberger: Nerovnováha. Baronet, Praha 2011. Tvar, 2011, roč. 22, č 8,

s. 3. 106

SVĚRÁK, Zdeněk. Dostupné z URL: [cit. 2. září

2012].

23

O chystaných akcích Jiřího Weinbergera, ať uţ se jedná o zmiňované kabarety nebo autorská čtení, se veřejnost můţe dozvědět na jeho webových stránkách107.

107


24

5.1.

Povídá pondělí úterku

Básnická sbírka Povídá pondělí úterku je první Weinbergerovou vydanou knihou, vyšla v roce 1995 v nakladatelství Argo. Je doplněna o vtipné ilustrace Lenky Dvořákové a Daniela Gabryše. Kníţka obsahuje třicet osm básní, jeţ vznikaly jiţ na přelomu 70. a 80. let. V té době publikoval Jiří Weinberger některé své básně pro dětské čtenáře tzv. apoetického věku na stránkách časopisu Ohníček. Sbírka je navíc doplněna notovým zápisem k osmi Weinbergerovým textům, o jejichţ zhudebnění se postaral Michal Vích. Tyto písně bylo moţno slyšet ve stejnojmenném představení pro děti, které hrávala s Jiřím Weinbergerem Lenka Vychodilová ve školních druţinách a mateřských školách. Výběr z tohoto představení vydali autoři také na audiokazetě. Tato sbírka se svou poetikou hlásí k learovskému a carrollovskému nonsensu, z českých autorů má nejblíţe k Emanuelu Fryntovi a jeho Písničkám bez muziky. Podle Jaroslava Provazníka108 znamenala kniha svým vydáním oţivení stagnující dětské poezie v 90. letech, kdy autoři pouze obměňovali vyzkoušené postupy. Hlavní roli v nonsensových básních Jiřího Weinbergera hraje rým. Rým nemá pouze rytmickou funkci, ale i významotvornou. Protoţe „zvukový paralelismus slov vstupujících do rýmového páru vyvolává i tendenci konfrontovat tato slova významově“109. U dětí předškolního věku je tento vztah vnímán absolutně, děti se domnívají, ţe slova, která jsou spjata zvukově, spolu musí souviset i významově a naopak. Rým se podílí i na eufonické charakteristice verše. Tím, ţe je zaloţen na opakování určitých hláskových skupin, lze posílit libozvučnost verše nebo naopak jeho kakofonii. V básních Jiřího Weinbergera se objevují básnické figury zaloţené na opakování hlásek a hláskových skupin. V básni Na okenním parapetu má hlásková instrumentace didaktickou funkci. Autor totiţ za sebou hromadí hlásky obtíţně vyslovitelné a prezentuje je tak, aby dětský čtenář při hlasitém přednesu básně měl radost ze hry s jazykem: „Na okenním parapetu / chladne koláč pro pratetu / Ta prateta, teta tety / ráda si dá do trumpety / Do trumpety tramtadá / prateta si ráda dá.“110 Jako nenápadné jazykové cvičení se jeví i

108

Viz PROVAZNÍK, Jaroslav. Jazyk v hlavní roli. Tvořivá dramatika, 1994, roč. 5, č. 4, s. 22.

109

CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha:

Albatros, 1979, s. 66. 110


25

báseň Filip hrozně líný je, která je zaloţena na hromadění hlásky l, jejíţ artikulace dětem předškolního věku taky činí potíţe: „[...] Kdyby Filip nebyl líný / navštívil by Filipíny / Kdyby nebyl takhle tlustý / navštívil by aspoň Ústí [...].“111 Báseň navíc obsahuje i impuls k elementární hře s rukama malého dítěte. Do hláskové instrumentace patří také aliterace: „Plavu si a zhruba v půlce / nakopnu vám palcem pulce. / Palec praví: pane pulec / omlouvám se za ten štulec!“112 Uvedené básnické figury jsou v poezii pro děti předškolního a mladšího školního věku obecně hojně frekventovány. Souvisí to s fázemi dětského vnímání. „Dítě ve fázi tzv. synkretického, fyziognomického vnímání má sklon přijímat nový podnět ve významových souvislostech a v takovém expresním zdůraznění, které podstatně zasahuje celek jeho představ, později, ve fázi tzv. myšlení v komplexech, dítě rádo spojuje vnitřně nesouladné prvky do celých řetězců na základě jejich tak či onak objektivizovaných souvislostí a právě to mu básnické figury velmi dobře umoţňují.“113 Pro Jiřího Weinbergera není jazyk pouze stavebním materiálem, ale je mu námětem ke hře. Projevuje se to například v tvorbě neologismů. V básni Zabloudila tlustá čára ze sbírky Povídá pondělí úterku se objevuje neologismus čaroprase, který vznikl spojením dvou slov, a to čára a prase: „Zabloudila tlustá čára / cestou po papíře / a tak vzniklo jen to kviklo / velmi zvláštní zvíře. / Čaroprase v restauraci [...].“114 V básni Byl jednou jeden červotoč se objevují konotace červotoč pravotoč a levotoč. Je to vtipné pojmenování červotoče na základě toho, jakým směrem se mu stáčí závity: „Byl jednou jeden červotoč. / Levotoč. / Potkal se s pravotočem. / Dali se spolu do řeči. / Jestlipak víte o čem? / Ţe vymění si byt. A hned. // Hlava se točí oběma. / A lékař řek’ to vemte jed / ţe pomůţe jen výměna [...].“115 V básni Šel jeden tchoř se ke slovu tchoř objevuje jako opozitum pojmenování netchoř: „Šel jeden Tchoř / šel na Okoř / Pozdravit z Okoře / Tchoře i Netchoře.“116 Stejného principu (utvoření opozita pouţitím předpony ne-) je vyuţito v básni Planetárium: 111


112

Ibid., s. 13.

113


Albatros, 1979, s. 70. 114

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., s. 8.

115


116

WEINBERGER, Jiří.Op. cit., s. 36.

26

Planetárium / prapodivný dům / Hvězdy v něm svítí pro pár lidí / zvenku je nikdo neuvidí / jen uvnitř publikum // Jen publikum se bude koukat / nepublikum se můţe koupat [...].“117 Mezi neologismy můţeme zařadit i povel „[...] Odletem v let! [...]“118 z básně Je večer, který je utvořen podle analogie vojenských povelů Pochodem v chod! nebo Poklusem v klus!. Tvorba neologismů je v souladu s pravidly české slovotvorby (vyuţívá kompozice a derivace). Autor tak nabízí čtenáři pohled do procesu utváření nových pojmenování, coţ je přínosné zejména pro čtenáře předškolního věku, kteří se seznamují se zákonitostmi mateřského jazyka. Navíc význam nově utvořených slov je dobře odvoditelný z kontextu básní. Děti tak získají elementární znalosti utváření nových pojmů a jejich významů. Expresivní výrazy v básních (zejména zdrobněliny, eufemismy a hypokoristika) navozují důvěrný vztah dítěte ke skutečnosti, utvrzují dítě v tom, ţe je její součástí a skutečnost svým rozměrem a citovým nábojem mu je blízká.119 Uţitím tzv. dětského slova hají se autor přibliţuje nejmenším recipientům: „[...] A kdyţ chci večer / udělat hají / tak tu svou schránku / nemohu najít.“120 V nonsensové epizodě Zabloudila tlustá čára se opakuje sloveso sluplo s gradujícím obsahem: „[...] Sluplo proutek, / košík sluplo, / Zváru sluplo jen to luplo, / bez potlesku / bez ovací / sluplo hosty s restaurací, / sluplo slunko, / zem a nebe / a pak sluplo / samo sebe.“121 Sloveso se svým uţitím taktéţ přibliţuje malým dětem. Recipientům předškolního věku můţe navíc báseň svým námětem a formou (principem opakování slovesa s významem sníst) připomenout pohádku o Otesánkovi. Oproti tomu expresivním výrazem diáky osloví autor v dnešní době zejména starší generace recipientů: „[...] Pak by sezval diváky / na barevné diáky.“122 Nicméně se domnívám, ţe ani uţitím citově neutrálního výrazu, tedy diapozitivy, by autor mladším čtenářům význam daného pojmu neosvětlil, neboť se jedná o zastaralou multimediální techniku. Nesmíme však zapomínat, ţe v polovině devadesátých let, kdy tato sbírka vyšla, byly diáky naprosto běţnou a známou věcí. 117


118

Ibid., s. 31.

119

Viz CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III.

Praha: Albatros, 1979, s. 72. 120


121


122


27

V básni Řekly si dvě nohavice se objevují hned dvě expresivní slova, a to sloveso drandit a pepka v ustáleném slovním spojení klepla ho pepka: „[...] Krejčí na svém šicím stroji / drandí si to po pokoji / dojel k oknu a v tom hnedka / málem vám ho klepla Pepka [...].“123 Za pozornost taky stojí autorův pravopis, kdy slovo pepka píše s velkým počátečním písmenem, jako by se jednalo o proprium. Výraz pepka pochází z lékařského termínu apoplexie124, coţ znamená mozková mrtvice. Autor tedy vyuţil kontaminace dvou různých pojmenování, aby dosáhl nonsensu. Ve sbírce se objevují cizí slova z různých tematických oblastní, avšak kaţdé cizí (nebo dětským čtenářům nesrozumitelné) slovo má v textu své vlastní opodstatnění. V básni Utíká mléko přes pole se můţeme setkat hned s několika cizími výrazy. Recipientům předškolního a mladšího školního věku nemusí být jasný význam slov cizího původu jako je peloton (z fr.), plaketa (z fr.), šot (z aj.) nebo špalír (z něm.). Je však nutno podotknout, ţe přidruţená ilustrace všechna tato slova znázorňuje a s kontextem básně by měli být čtenáři schopni jejich význam snadno odvodit: „[...] Přes pole uhání peloton / Teta je v čele uniká skvěle / Špalír krav hrdý bučí tón / Ano přátelé. Špalír krav / Z lesa vybíhá fotograf / A metá blesky i kdyţ je hezky / Točí šot do dnešních zpráv [...] Vítězí mléko! Plaketu / dostává zlatou v krabičce s vatou / stříbrná čeká na tetu.“125 Báseň Filip hrozně líný je nabízí čtenářům školního věku porovnat si své vlastní znalosti s hrdinou básně. Setkáváme se zde s druhem borovice (pinie) nebo toponymy (Filipíny a Indie): „Filip hrozně líný je / Neví co jsou pinie / Neví co jsou Filipíny / On je zkrátka děsně líný / Filip hrozně líný je / Neví kde je Indie [...].“126 Nelze tedy opominout i vzdělávací charakter básně. V básni Na katastru obce Zdice se vyskytují dva cizí výrazy, a to katastr a flastr, jeţ tvoří rýmovou dvojici: „[...] Aţ mi sestra strhne flastr / zas vyběhnu na katastr [...].“127 U znalostí významů těchto slov záleţí na prostředí, v němţ dítě vyrůstá. V některých rodinách se jistě slovo flastr uţívá, jiní dávají přednost synonymu náplast. S pojmem

123 124

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995, s. 29. NOVOTNÝ, Michal. Pepka. Dostupné z URL:

[cit. 10. února. 2013]. 125

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., s. 34–35.

126

Ibid., s. 10.

127

Ibid., s. 11.

28

katastr se děti setkají nejpozději na základní škole, například v dějepise (př. tereziánský katastr). Naopak výraz staccato (z básně Uprostřed čtvrtky), jeţ pochází z hudební terminologie, můţe svou přesnou interpretací činit potíţe i dospělým recipientům: „[...] Uprostřed čtvrtky / štěká to štěká / štěká to staccato / do čtyř stran světa.“128 Význam jistě budou znát hudebně nadaní ţáci, kteří se věnují hře na hudební nástroj, nebo děti školního věku z hudební výchovy. Na druhou stranu z kontextu básně lze pochopit, ţe se jedná o styl hudebního přednesu, a přesné vymezení významu není pro daný účel nezbytné. Výskyt přiměřeného počtu cizích slov v básnické sbírce určené dětem není dle našeho názoru na škodu, ba naopak. Poezie intencionálně určená pro děti a mládeţ, jejíţ cílem není své recipienty pouze pobavit, ale i nějakým způsobem vzdělávat, obohacovat jejich slovní zásobu, by tak měla činit nenápadnou a nevnucující se formou. A to se Jiřímu Weinbergerovi povedlo výborně, protoţe uţitá cizí slova stojí v pozadí básní. Jejich neznalost dětským čtenářem není nijak na překáţku. Dítě na základě svého vlastního rozhodnutí můţe cizí výraz jednoduše přejít bez toho, aby mu to nějak zabraňovalo v samotné recepci veršů, nebo se můţe pídit po jeho významu. Je třeba zdůraznit, ţe všechna cizí slova v básních mají své opodstatnění v kontextu celého textu, nejde tedy o náhodný výskyt izolovaných slov, ale o výrazy, jejichţ význam je odvoditelný ze souvislostí, ať uţ se jedná o kontext básně nebo doprovodnou ilustraci. Olga Kubeczková129 se domnívá, ţe v projevech dnešního dítěte můţeme sledovat výrazný sklon k hovorovosti, nespisovnosti, ale i expresivitě. Je tedy přirozené, ţe výrazová stránka básnické tvorby pro děti těţí z různých vrstev slovní zásoby. A jak ukázal náš rozbor, básnická sbírka Jiřího Weinbergera není výjimkou. Podle Vladimíra Nezkusila130 došlo v umělé poezii pro děti ke kvantitativnímu ústupu bezvýznamových slov. „Jako by lidová slovesnost vyčerpala moţnosti, které se tu tvůrci nabízejí, a uzavřela je do systému, ke kterému funkčně ani věcně uţ není vcelku co přidávat.“131 Proto pokud se s nimi v umělé poezii setkáme, jsou převáţně jakýmsi

128


129

Viz KUBECZKOVÁ, Olga. K charakteru současné poezie pro děti. In Cesty současné literatury pro děti a

mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s. 84. 130


131

Ibid., s. 152.

29

ohlasem lidové slovesnosti. Autor zařazením bezvýznamových slov do textu naladí jeho tóninu určitým směrem. V konkrétním případě v básni Telefon obrátí pozornost čtenáře k lidové písni: „[...] Telefon / bílý slon / bota zutá / to to tútá / haťapaťa / na kaťata / haťapaťa cvak [...].“132 V básni Zabloudila tlustá čára se objevuje zaklínací formule, jeţ má za úkol posílit markantnost výrazu:133 „[...] Čaroprase v restauraci. / V prvotřídní ovšem. / Čáry máry čáry máry / přiklopte ho košem [...].“134 Navození magického vztahu ke skutečnosti však autor záhy ruší. Bezvýznamová slova, která vznikají zvukovou modelací reality, nejsou zcela zbavena vztahu ke skutečnosti. Pozorujeme to zejména při zasazení těchto zvukových jednotek do kontextu běţných slov přirozeného jazyka.135 Zvláště příznačné to je například pro napodobování zvuku budíku: „[...] Tiká tik tak. Ten ničema. / Jen tak tam tik tak tiká / a ničema ho v břiše má [...].“136 V básni Telefon se objevuje hned několik onomatopoických slov. Jednou jako napodobení zvuku hádky, přičemţ pro tento účel je zde v přeneseném významu pouţito citoslovce charakteristické pro imitaci hlasu slepice: „[...] z hada hádka / do sluchátka / kokodák / kokodák [...],“137 podruhé jako tón ozývající se z telefonu: „[...] to to tútá [...],“138 nakonec jako zvuk charakterizující opakované pokládání

telefonu:

„[...]

cvak

/

cvok

/

cvak

/

cvok

/

cvak.“139

Verš

prostřednictvím onomatopoických výrazů, jeţ zvukovými prostředky jazyka modelují reálné zvuky skutečnosti, vyvolává v adresátově mysli určitý obraz této skutečnosti. Sloţitějším typem pojmenování je nonsens. Ten totiţ spočívá ve spojení alespoň dvou lexikálních jednotek a počítá s komplikovanější tematickou souvislostí.140 Autor tedy musí předpokládat, ţe adresát zná skutečné vztahy prvků, jeţ vstupují do nonsensového

132


133


134


135

Viz NEZKUSIL, Vladimír. Op. cit., s. 153–154.

136


137


138


139


140


Praha: Albatros, 1979, s. 73.

30

vztahu. Čtenář potom jazykem utvořenou představu konfrontuje s realitou a na základě vlastní zkušenosti dospívá k pochopení nemoţnosti její skutečné existence.141 Dětskému čtenáři se tak dá jasně najevo rozdíl mezi realitou prezentovanou jazykem a realitou skutečnou. Z toho důvodu můţeme tvrdit, ţe nonsens má i vzdělávací funkci: „[...] povzbudí dětské sebevědomí a víru ve vlastní poznávací schopnosti tím, jak učí dítě myslet a své myšlenky přesně jazykově ztvárňovat, jak podněcuje jeho aktivitu a rozvíjí svobodnou hru dětské představivosti [...].“142 Z hlediska jazykového můţe dítě dojít k poznání, ţe jedno slovo, respektive jeden „zvukový sklad“143 nemusí mít pouze jeden význam, ale právě naopak. Na tuto zvláštnost slova ve vztahu ke skutečnosti upozorní kalambúr. Tato slovní hříčka vzniká vyuţitím zvukové podobnosti nebo shody dvou významově odlišných pojmenování.144 Ve sbírce Povídá pondělí úterku se s tímto účinkem objevují gramatická homonyma: „Byly dva panty / Pan já a pan Ty [...].“145 Nebo: „Potkal atom atom. / No a co je na tom? / Takové dva atomy / zdraví se uţ na hony [...].“146 Báseň Povídá pondělí úterku, která dala název celé sbírce, je psána formou dialogu a vyuţívá slovní hříčku navíc k tvorbě rýmu, jedná se tedy o tzv. kalambúrní rým: „Povídá pondělí úterku: / Vítr mi odnesl utěrku / Povídá úterý středě: / Snědlo jsem omylem sledě / Povídá středa čtvrtku: / Někdo mi počmáral čtvrtku / Povídá čtvrtek pátku: / Já mám nejradši patku [...].“147 U této básně můţeme rozpoznat i zřetel výchovný. Opakování jednotlivých dnů týdnu v náleţitém pořadí pomůţe malým dětem lépe si danou konvenci osvojit. Navíc autor vyuţívá zvukové podobnosti názvu dne s vtipným výrazem. Zvukové podobnosti dvou významem různých pojmenování vyuţívají i následující verše: „Šel jeden Tchoř / šel na Okoř [...]“148 nebo „[...] smálo se lano / zaslzel uzel [...]“149 z básně Potkalo lano, potkalo uzel. V básni Plavu si a zhruba v půlce se kromě kalambúru

141


142

NEZKUSIL, Vladimír.Op. cit., s. 158.

143

Ibid., s. 155.

144

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v

Českých Budějovicích, 1992, s. 33. 145

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995, s. 25

146

Ibid., s. 37

147

Ibid., s. 27.

148

Ibid., s. 36.

149

Ibid., s. 33.

31

palec – pulec vyskytují i tvarová homonyma půlce - pulce: „Plavu si a zhruba v půlce / nakopnu vám palcem pulce. / Palec praví: pane pulec / omlouvám se za ten štulec [...].“150 Druhým způsobem, jak lze jedním jazykovým prostředkem označovat více skutečností, je amfibolie. Dvojsmysl vzniká tehdy, jestliţe se jedno mnohovýznamové slovo uvede v různých kontextech.151 V básni Na okenním parapetu se objevuje lidové rčení dát si do trumpety: „Na okenním parapetu / chladne koláč pro pratetu / Ta prateta, tety teta / ráda si dá do trumpety [...].“152 Druhý verš však odkazuje k aktualizaci významu tohoto lidového rčení, a to ve smyslu konzumace jídla, ne alkoholu. Amfibolie není v této básnické sbírce tak častá jako kalambúr. Jistě to souvisí s adresátem. Zatímco kalambúr vyuţívá zvukové podobnosti slov a nevyţaduje hlubší zapojení recipienta, amfibolie ke svému odhalení, a tedy správné interpretaci jazykového vtipu, potřebuje čtenáře určité mentální úrovně, jenţ by byl takového úkonu schopen. Základní typ nonsensu vzniká porušením vztahu mezi logickým subjektem a logickým predikátem:153 „Utíká mléko přes pole [...] A uţ jsme v Praze / Uţ jsme tu / Vítězí mléko! Plaketu / dostává zlatou v krabičce s vatou / stříbrná čeká na tetu.“154 Umělá poezie představuje bohatší repertoár personifikovaných skutečností, neţ tomu bylo ve folklóru. Součástí personifikovaných obrazů se stávají takové civilizační jevy, jeţ tlačí personifikaci na samou hranici parodie.155 Dítě se takovým přetvářením skutečnosti baví o to víc, ţe nevěří v jeho existenci. Absurdní představy vyuţívá i další Weinbergerova nonsensová báseň: „Jednou vám jeden ničema / dočista spolkl budík. / A dodneška ho v břiše má. / Tiká tik tak a studí [...].“156 Specifické pro umělou poezii jsou nonsensy, které vyuţívají metaforického spojování představ.157 Do jednoho obrazu se slučují dvě velmi vzdálené skutečnosti. V básni Zabloudila tlustá čára prověřuje autor dětskou schopnost pohybu mezi různými

150


151

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v

Českých Budějovicích, 1992, s. 33. 152


153


154

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., s. 34–35.

155

Viz NEZKUSIL, Vladimír. Op. cit., s. 169.

156


157


32

úrovněmi skutečnosti, tedy mezi skutečností a jejím uměleckým obrazem: „Zabloudila tlustá čára / cestou po papíře / a tak vzniklo jen to kviklo / velmi zvláštní zvíře [...] Ţíznivá se čára ţene / dále po papíře / a s tou čárou číšník Zvára / letí pro talíře [...].“158 Záměrnost, se kterou pracuje nonsens, se vymezuje vůči spontánnosti a samozřejmosti dětské mluvy, jeţ se vyznačuje v období synkretismu. Tímto termínem se nazývá stadium duševního vývoje dítěte, ve kterém dítě ještě není schopno rozlišit svůj subjekt od okolního světa,159 tedy nedokáţe detailněji analyzovat vnímaný svět. Synkretismus je spojen zejména s předčtenářskou etapou dítěte. V poezii se ohled na toto stadium projevuje těsným sepětím básnického rytmu s mimojazykovými činnostmi dítěte. „Rytmus zatlačí do pozadí i sémantiku verše, podrobí si vnitřní, významovou sloţku slova, aby nerušila pravidelný spád verše. V krajních projevech se ve verši k sobě řadí slova bez jakéhokoli ohledu k jejich moţným významovým souvislostem, případně se utvářejí i slova umělá.“160 Sloţitost nonsensového obrazu tedy záleţí na věku recipienta. V určitém vývojovém stadiu uţ dítě jednoduché nonsensové verše chápe jako nesmysly a nevěří v jejich pravdivost.161 Většinou se jedná o dešifrování nelogických spojů. Směšnost takových veršů je tím výraznější, čím bezpečněji dítě zná správné řazení pojmů.162 Nonsensové verše mají bezpochyby i silný pedagogický akcent. Kaţdá odchylka od normy totiţ dítě utvrzuje v jeho vědomostech a posiluje tak jeho sebevědomí. Ve sbírce se nacházejí četné aluze na lidové písně, říkadla, rčení a literární díla. V básni Na katastru obce Zdice se objevuje část dětského rozpočitadla, které zaznamenal František Bartoš v knize Naše děti: „Stojí vrba u potoka, jmenuje se klíč, na koho to slovo padne, ten musí jít pryč.“163 Dětská říkadla a rozpočitadla jsou spojena s obdobím dětského synkretismu. U Jiřího Weinbergera se však s rozpočitadlem setkáme v aktualizované podobě. Věta na koho to slovo padne je zde uţita ve spojení s nemocí: „Na katastru obce Zdice / vyskytly se příušnice. / Na koho to slovo padne? / Padlo na mne. / Ano, na mne [...].“164 158


159


160

NEZKUSIL, Vladimír. Op. cit., s. 138.

161

Viz ČUKOVSKIJ, Korněj. Od dvou do pěti. Praha: Albatros, 1975, s. 230.

162

Viz ČUKOVSKIJ, Korněj. Op. cit., s. 235.

163

BARTOŠ, František. Naše děti. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2005.

164


33

Rozpočitadlo, které slouţí k vyloučení jednoho člena ze skupiny, je metaforicky přeneseno na nákazu nemocí. V básni Telefon se nachází část lidové písně: „[...] Od sluchátka / do sluchátka / od Šumavy / k Tatrám / já rád játra / ty rád játra / zatracenej krakrám [...].“165 Ta je vloţena do kontextu slov, ve kterém se hromadí stejná skupina hlásek. Odkaz na lidovou píseň se objevuje i v básni Vlak se trefil do tunelu, a to jako asociace k předchozímu verši: „[...] Nad devíti tunely / hory doly duněly / Hory doly černý les / já jsem se tím vlakem vez’.“166 Poslední verš však tuto asociaci opět narušuje. Ve sbírce Povídá pondělí úterku slouţí lidové rčení k zakončení dialogu v básni Povídá pondělí úterku: „[...] Povídá sobota neděli / to co uţ všichni věděli: / ţe tichá voda břehy mele / od neděle do neděle.“167 Objevuje se i hravé obměnění lidového rčení s následným asociativním pokračováním: „[...] Kolik řečí člověk umí / tolik řek mu v hlavě šumí / tolik různých potoků / mu šplouchá do kroku.“168 V básni Schovávám doma je patrný odkaz na Jiřího Wolkera: „Schovávám doma / poštovní schránku / do které ukládám / sám sebe k spánku [...].“169 Aluze na lidové rozpočitadlo, rčení a písně jsou dobře rozpoznatelné pro čtenáře jiţ od předškolního věku, neboť odkazují k předchozí posluchačské zkušenosti dítěte a představují přirozenou souvislost slovesného folkloru a umělé poezie.170 Naproti tomu s tvorbou Jiřího Wolkera se děti setkávají aţ na středních školách, proto se znalostí pretextu můţeme počítat ve většině případů aţ u pubescentních čtenářů. V moderní literatuře můţeme pozorovat vyuţívání moţností grafické komiky, v nichţ se slovesné umění přibliţuje výtvarnému, při seznamování dítěte se zákonitostmi procesu označování – vztahem mezi zvukovou skladbou slova a jeho významem.171 Jedná

165


166

Ibid., s. 28.

167

Ibid., s. 27.

168

Ibid., s. 46.

169

Ibid., s. 39.

170





34

se například o elementární kaligram, kterým je napsána báseň Řekly si dvě nohavice172 nebo báseň Jakpak asi vypadá?, jeţ se čte stejně od začátku i od konce: „Jakpak asi vypadá / Báseň s koncem na začátku / Uprostřed má křiţovatku / Má z obou stran stejnou patku / Jako chléb ty zvědavá. / Peču ti ji na památku / Jako chléb ty zvědavá / Má z obou stran stejnou patku / Uprostřed má křiţovatku / Báseň s koncem na začátku. / Jakpak asi vypadá.“173 Jedná se o variaci na palindrom Obrateň Velemíra Chlebnikova174: „Já, Razin, s vílou vědy volám lesy čísel, málo viděv u oliv. S ní za ráj [...].“175 Svou roli zde hraje i významotvorná grafika. Básně První parník ..., Zelená louka, jeţ je psána asociativně vázanými slovy, a Uprostřed čtvrtky k naplnění svého smyslu vyţadují doplnění ilustrací. Podle Vladimíra Nezkusila je pro kompoziční plán poezie pro děti předškolního a mladšího školního věku charakteristické nadřazené postavení rytmu, coţ vede k navazování sousedních veršů pomocí epanastrofy, v níţ se sice opakuje závěr předchozího verše, ale uţ bez těsnější tematické spojitosti.176 Z hlediska kompoziční výstavby zde není logická návaznost jednotlivých výrazů. L. S. Vygotskij v této souvislosti mluví o tzv. komplexním myšlení, tj. utváření celků podle principu spojování jednotlivých článků do jednoho řetězce a přenášení významů z jednoho článku řetězce na druhý.177 Jako příklad můţeme uvést Weinbergerovu asociativně napsanou báseň Na plotně. Jednotlivá slova na sebe navazují metodou krátkých spojení. Navíc je báseň psána v úzkém sloupci pouze po okraji stránek, a to proto, aby se ještě více zdůraznila jednotlivá slova, rozsahem pak báseň sahá přes pět stran sbírky. Začíná krátkým úvodem: „Na plotně / v kastrólu / zapraskal / omastek / A já jsem / dostal vztek / na celý /svět [...].“178 Po té následují asociativně spojená slova: „Na plotnu / na kastról / na kuchyň / na máslo / Na mámu / na tátu / na hlávku / salátu.“179 Jak píše Vygotskij180, mezi prvním a třetím slovem nemusí

172


173

Ibid., s. 17.

174

Viz PROVAZNÍK, Jaroslav. Jazyk v hlavní roli. Tvořivá dramatika, 1994, roč. 5, č. 4, s. 21.

175

CHLEBNIKOV, Velemír. Čmáranice po nebi. Praha: Odeon, 1974, s. 81.

176

NEZKUSIL, Vladimír. Studie z poetiky literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1983, s. 142.

177

VYGOTSKIJ, Lev Semionovič. Myšlení a řeč. Praha: SPN, 1970, s. 137.

178


179


180

Viz VYGOTSKIJ, Lev Semionovič. Op.cit., s. 138.

35

být ţádná souvislost kromě té, ţe jsou spojena slovem druhým. Po pětistránkové hře se slovy dochází v básni k obratu: „Nálada / náramná / tělo mi / oblila / Hlavolam / v zahradách / v oblázky / omílá / Nálada / náramná / tralala / nastala / Na plotně / v kastrólu / vesele / praskala.“181 Báseň tak svou povahou vybízí čtenáře k osvobozující hře se slovy a jazykem. Ve Weinbergerově prvním díle dětské poezie najdeme i šest limericků shromáţděných na jedné stránce, kterou autor příznačně nazval PLESKY TŘESKY, čímţ navazuje na básnický odkaz Edwarda Leara182. V limericku Divil se chodec po Praze se objevuje groteskní černý humor, jehoţ námětem je smrt: „Divil se chodec po Praze / divil se vlastní odvaze. / Šel se svou ţenou. / Šli na červenou. / Osaměl chodec po Praze.“183 Báseň způsobem reprezentace tématu smrti odpovídá současným komunikačním stereotypům.184 Pod vlivem médií je daná tematika zpracována dynamicky, rychlým sledem obrazů. S tím souvisí i relativizující přístup ke skutečnosti. Děti se totiţ v kaţdodenním ţivotě setkávají se smrtí v mediálních zprávách, kde jsou informace o válečných konfliktech, dopravních nehodách nebo přírodních katastrofách. Děti však tyto podoby smrti nevztahují k sobě a svým blízkým, ale vnímají je jako vzdálené zveličené obrazy.185 Jiří Weinberger v limericku dokonale vyuţívá básnické zkratky.186 Smrt v této básni není nijak blíţe komentována. Lyrický mluvčí zde vystupuje v roli nezúčastněného pozorovatele. Proto zejména mladším recipientům předškolního věku můţe smysl veršů uniknout. Nicméně děti jsou od útlého věku vychovávány tak, aby z důvodu jejich bezpečí věděly, co znamená červený panáček na semaforu a co zelený. Proto kdyţ i dítěti předškolního věku přečteme verš Šli na červenou, jistě si okamţitě uvědomí, ţe to není

181


182

Antonín Přidal přeloţil limericky Edwarda Leara v roce 1984 pod názvem Kniha třesků a plesků.

183


184



Viz ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. Brno: Masarykova

univerzita, 2007, s. 9. 186

Viz KUBECZKOVÁ, Olga. Poznámky k obrazu smrti v současné poezii pro děti. In Současnost literatury

pro děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 97.

36

v pořádku. Podle Olgy Kubeczkové187 se v současné literatuře pro děti projevuje tendence nahlíţet skutečnost prizmatem zábavy, a to i v básních s motivy různých nehod, havárií a smrti. Ve výsledku však dochází ke kontrastu obsahové a výrazové stránky básní. U formálního útvaru, který Jiří Weinberger pouţil, je tento kontrast ještě větší, protoţe limerick „netouţí čtenáře dojmout, poučit ani ohromit, nýbrţ pobavit či dokonce rozesmát. Limerik je výbuch smíchu, kterým se jazyk aspoň na chvíli osvobozuje ze svěrací kazajky přísné logiky“188. S momentem překvapení a nečekanou pointou se setkáme i v limericku Měl jeden skokan na lyţích: „Měl jeden skokan na lyţích / obavu, ţe si ublíţí. / V tom dostal nápad / a přestal skákat. / Zůstal ve vzduchu na lyţích.“189 S absurdním závěrem pracují i Weinbergerovi jednoduché epické skladby. Patří sem báseň Je večer: „[...] Je jaro. Slunce. Středa. / Vítr jen pírka zvedá / a probouzí se ptáků pán: / Odletem v let! Směr: odtud tam! / Uslyšely to kolíky / na šňůře s várkou prádla / a poslušně si odlítly. / A várka prádla padla.“190 Kromě jiţ zmíněného limericku s tematikou smrti se v této básnické sbírce objevují ještě dvě básně s váţnějším námětem. Tou první je báseň Ţije dítě zakřiknuté, jeţ je naplněna skepsí: „Ţije dítě zakřiknuté / ţije pod kobercem / sní tam o tom ţe se stane / jednoho dne hercem // Ţije dítě zakřiknuté / naplacato potmě / placaté má oční důlky / i srdeční chlopně [...].“191 Autor zde má povahu vypravěčského hlasu.192 Báseň svou tematikou jistě není určena pro děti předškolního a mladšího školního věku. Za zmínku stojí i báseň Kdybych byl vodou, kde nalezneme naráţku na ekonomickou situaci: „[...] Kdybych byl vzduchem / z letního parna / páchal bych polní pych / a byl bych zdarma.“193

187



ŢÁČEK, Jiří. 99 dědečku a 1 babička. Praha: Šulc a spol., 2001, s. 72.

189


190


191


192

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Jiří Weinberger postmoderní. In PAVERA, Libor (ed.). Postmodernismus v

české a slovenské próze: [sborník z mezinárodní konference: Opava, 11.-12. září 2002]. Opava: Slezská univerzita, 2003, s. 221. 193

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., s. 19

37

Autor ve svých básních neustále udrţuje kontakt se čtenářem, k tomu mu slouţí například střídání různých stylistických rovin nebo aluze na známé texty z lidové slovesnosti, čímţ vyvolá ve čtenáři moment očekávání, aby ho mohl vzápětí dalším veršem porušit. Některé jeho básně mají navíc formu potenciálního rozhovoru, jmenujme například báseň Jak se dělá strašidlo: „Ptal se někdo? Neptal? Nikdo? / Tak to řeknu dál. / Jak se dělá strašidlo?? / Na to není pravidlo.“194 Básně Jiřího Weinbergera jsou určeny nejen ke čtení, ale i k předčítání, recitování nebo zpívání, o čemţ svědčí přiloţené notové zápisy vybraných skladeb. Vyznačují se neobyčejnými tématy, absurdními pointami, mimořádnou hudebností a jazykovou tvořivostí. Čtenář se můţe pokusit o interpretaci jednotlivých básní nebo se jimi můţe pouze potěšit bez toho, aby v nich hledal smysl. Sbírka je svou skladbou básní určena spíše dětskému čtenáři předškolního a mladšího školního věku (vyjma básně Ţije dítě zakřiknuté), svědčí o tom i grafická úprava kníţky a dodrţování interpunkčních znamének ve většině tesxtů. Nicméně svou hravostí by samozřejmě mohla zaujmout i starší recipienty.

194

WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995, s. 21

38

5.2.

Ach ty plachty, kde je mám?

Rok po své básnické prvotině Povídá pondělí úterku vydává Jiří Weinberger vlastním nákladem druhou knihu veršů s názvem Ach ty plachty, kde je mám? Nejedná se pouze o sbírku básní, ale i o zpěvník. Osmnáct textů z dvaceti devíti bylo zhudebněno Michalem Víchem, kniha tak obsahuje i notové zápisy vybraných básní. Písňové texty propojují poezii s dalším typem umění. Staví na tom, ţe hudba dává básním nový rozměr, obohacuje text a pomáhá mu v konkurenci s preferovanou mediální nabídkou.195 O ilustrace a grafickou úpravu knihy se postarala Barbara Šalamounová. Kompozičně se kniha opírá o báseň První parník..., která byla otištěna jiţ ve sbírce Povídá pondělí úterku: „První parník / Druhý parník / Třetí parník / Most! / Čtvrtý parník / Pátý parník / Šestý parník / Dost!“196 Sbírka je tak rozdělena na části podle názvů jednotlivých veršů uvedené básně a k tomu je ještě přidána část devátá, která se jmenuje P. S. Do sbírky jsou zařazeny i některé další básně známé jiţ z Weinbergerovy první knihy, konkrétně básně Schovávám doma, Vlak se trefil do tunelu, Povzdychl si kapitán, odkud pochází verš „Ach ty plachty, kde je mám?“197, jenţ dal název celé sbírce, dále básně Šel tchoř, Na plotně v kastrólu a Ţije dítě zakřiknuté. Kníţka svou poetikou navazuje na předchozí básnickou sbírku. Objevuje se v ní nonsens v obou svých podobách: jednak jako slovní hříčka, jednak jako dvojsmysl. Slovní hříčku najdeme v básni Byl jednou jeden jarní hlupák. Autor přechází v básni z pohádkového navození do čistého nonsensu: „Byl jednou jeden jarní hlupák / tomu kdyţ hlava začala pukat / šel a ušil si papuče [...].“198 A pokračuje vizuálně předloţeným nonsensovým detailem: „[...] Byl jednou jeden zimní moula / jemuţ se mrazem bota zoula / kdyţ v papučích šel po uších [...].“199 Za slovní hříčku můţeme povaţovat i záměnu dvou významově různých slov kvůli rýmu: záměna slova tělo za těsto: „[...] Nicméně však ale přesto / rozhýbe své ztuhlé těsto / 195

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Jedna básnická alternativa. In POLÁČEK, Jiří (ed.). Cesty současné literatury

pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 73. 196


197

Ibid., s. 14.

198

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996, s. 21.

199

Ibid., s. 21.

39

a opustí hlavní město [...].“200 V básni Posadím se do přírody se vyskytuje kalambúr, jehoţ motivace není pouze čistě zvuková: „Posadím se do přírody / nasadím si pouta / abych ještě větší plezír / z rozvitých měl poupat [...].“201 Pouţití slova pouta jako slova rýmového ke tvaru poupat má i interpretační důvod, totiţ jejich vzájemný významový kontrast, který autor touto jejich konfrontací vytvořil. Nonsens v podobě dvojsmyslu se v této sbírce objevuje velmi ojediněle. Příklad klasické polysémie slova nalezneme v básni Oslovila socha sochu: „[...] Odvětila socha soše / ţe uţ byla na Macoše / a ţe okem na punčoše / viděla ten kraj [...].“202 Nebo v básni Vodovodní pták, kde k nonsensu bylo vyuţito homonymního slova kohoutek. Konkrétně se setkáme s jeho dvěma významy: jednak označuje deminutivum ţivočicha, jednak vodovodní kohoutek. Autor nonsensu dosáhl vzájemnou kontaminací obou významů: „Vodovodní pták / jménem kohoutek / zadrţuje tlak / v potrubí z pokroutek [...].“203 Přičemţ vodovodnímu kohoutku přiznává vlastnosti ţivého ptáka: „[...] Vodovodní ptáku / já před tebou tajím / proč tví bratři odlétají / pryč do teplých krajin / Raději ti koupím bojler / ať máš teplou vodu / zůstaň u nás jak ten brojler / neleť bez důvodu [...].“204 S nonsensem úzce souvisí i personifikace. Personifikační postupy v literatuře pro děti jsou spjaty s dětskou tendencí k antropomorfizaci neţivých skutečností. Personifikace vyuţívá různých technik k tomu, aby nebyla pouhou zprávou o skutečnosti formulovanou v kódu jazyka dětského animismu, ale mohla být vtipnou hrou se skutečností a jejím jazykovým vyjádřením.205 U Jiřího Weinbergera se setkáme s prolnutím personifikace s kalambúrem: „Oslovila socha sochu: / Zvednem kotvy! Aspoň trochu / a pojedem na Macochu / Macocha soch je ráj [...].“206 V básni Lištička Ryška je zase personifikační vztah rozveden do celého trsu následných asociativních obrazů, které budí dojem myšlenkového experimentu s danou představou: „[...] Lištička Ryška / a baron / Uhlohydrát / dali si Dobrou noc / a šli si vybrat // Náhradní volno / od čehopak asi /

200


201

Ibid., s. 56.

202

Ibid., s. 39.

203

Ibid., s. 62.

204

Ibid., s. 62.

205


206


40

náhradní volno za přesčasy / za přesčas ve hře / za přesčas v lásce / za roli vepře / na zahrádce [...].“207 Jiří Weinberger ve svých básních často vytváří asymetrické situace, kterými ruší pokojný ráz výpovědi. V čtenáři tak vzbuzuje pocit nesouladu.208 Báseň Jaro léto almara je zaloţena na asociačním principu, spojujícím prvkem je zde prostředí smetiště. V refrénu básně se však objevují verše, jeţ vzbuzují spíše kontrastní představy: „[...] na smetišti na skládce / jak milenci v pohádce [...].“209 Stejně tomu je i v básni Víte co leţelo za městem, kde jsou na sebe krátké verše navázány asociační metodou: „[...] Jak baba jen / Jak baba Jan / Jak baba John / Jak baba zvon [...].“210 Ale u pojmů jaro a ţelezná neděle je tomu spíše naopak: „[...] Je jaro. / Ţelezná neděle [...].“211 Báseň Travou leze slunce přechází z romantické atmosféry navozené sluncem do veršů, jeţ odporují vţitým pravidlům dětské poezie:212 „[...] Travou leze slunce / rybář nese sumce / nese sumce do konzumu / tam za sumce pěknou sumu / a za sumu rum / suma sumárum [...].“213 V básni Posadím se do přírody se objevuje výrazný kontrast mezi slovy vyskytujícími se v první části skladby: příroda, poupata, voda, potok, stébla a v druhé části: zloduch, Temelín. Svým protikladem nutí čtenáře uvaţovat o otázkách ekologickoochranářského charakteru.214 Jiří Weinberger ve svých básních často přehodnocuje nonsens. Hra nespočívá ve čtenářově potěšení z objevů napojení jazyka na realitu, ale je principem, prostřednictvím něhoţ autor ukazuje mnohotvárnost věcí a jevů nebo moţnosti krátkých spojení.215 Nonsensovou poetikou tak modeluje svět kontrastů (jaro, léto, milenci – 207

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996, s. 74–75.

208




210

Ibid., s. 80.

211

Ibid., s. 81.

212

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Op. cit., s. 73.

213


214

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Op. cit., s. 73.

215


české a slovenské próze: [sborník z mezinárodní konference: Opava, 11.-12. září 2002]. Opava: Slezská univerzita, 2003, s. 219.

41

skládka, smetiště, páté kolo od vozu)216 a nečekaných souvislostí (milion let mele mlýn – jemně mletý Temelín)217. Ve sbírce se objevují i kontrastní myšlenkové struktury. V básni posadím se do přírody představuje autor tvorbu jako akt hravosti: „Posadím se do přírody / nasadím si brejle / abych viděl co to škrábu / po papíře, jehle! [...] Slova vzduchem poletují / zavírám je do písmen / do účesů ochechulím / pletu se jak policeman [...].“218 Zde se objevují i autorovy vstupy do díla, jeţ jsou projevem postmodernismu.219 V jiné básni se však k umělcům staví ironicky: „[...] Umělec dosud nepřišel / umělcům se to stává / umělec nejspíš filmuje / do hlavy stoupá mu sláva [...].“220 Oproti předchozí básnické sbírce se zde výrazně zvýšil počet cizích slov. V básni Oslovila socha sochu se vyskytuje hned několik termínů z oblasti krasových jevů: stalaktity, stalagnáty, stalagmity221. Zatímco v této skladbě neznalost termínů není na překáţku srozumitelnosti, protoţe z kontextu celé básně lze vyvodit přinejmenším terminologické zařazení cizích slov: „[...] Zvednem kotvy! Aspoň trochu / a pojedem na Macochu / Macocha soch je ráj […] Tebe lákaj’ stalaktity / stalagnáty stalagmity [...],“222 v básni Posadím se do přírody je znalost slova plezír, jeţ se zde vyskytuje, nutná k pochopení veršů: „Posadím se do přírody / nasadím si pouta / abych ještě větší plezír / z rozvitých měl poupat [...].“223 Ve stejné básni se objevuje i vícevýznamové slovo ochechule: „[...] Slova vzduchem poletují / zavírám je do písmen / do účesů ochechulím / pletu se jak policeman [...].“224 Podle kontextu je zřejmé, ţe zmíněné slovo označuje nápadně vystrojenou, starou ţenu. Čtenáři mladšího věku však moţná nebudou znát zeppelín, jeţ se vyskytuje v básni Posadím se do přírody: „Samá nuda, samá nuda / sem

216

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996, s. 37–38.

217

Ibid., s. 57.

218

Ibid., s. 56.

219


české a slovenské próze: [sborník z mezinárodní konference: Opava, 11.-12. září 2002]. Opava: Slezská univerzita, 2003, s. 220. 220


221

Ibid., s. 40.

222

Ibid., s. 40.

223

Ibid., s. 56.

224

Ibid., s. 56.

42

tam spadne zeppelín.“225 Na srozumitelnost básně to však dle mého názoru vliv nemá. V básni Vodovodní pták se vyskytuje výraz brojler, jenţ označuje kuře na výkrm, z kontextu lze odvodit, ţe je tím míněn nějaký druh ptáka, který v zimě neodlétá do teplých krajin: „[…] zůstaň u nás jak ten brojler / neleť bez důvodu [...].“226 V básni Jestli mě namíchneš se objevuje slovo utrejch, které pochází z němčiny. I kdyby význam tohoto výrazu nebyli čtenáři schopni přesně interpretovat, z kontextu celé básně lze rozpoznat minimálně významový pól na ose kladné – záporné. Nabízí se otázka, proč se Jiří Weinberger nerozhodl vyuţít českých ekvivalentů cizích výrazů, u nichţ taková slova existují (plezír – rozkoš, zepelín – vzducholoď, brojler – kuře). Zdá se, ţe navzdory srozumitelnosti (a tedy bez ohledu na dětského čtenáře) dal autor přednost těmto výrazům kvůli rýmu (bojler – brojler227, zeppelín – ševelím228). Vůbec nejsloţitější (co se týče interpretace neznámého slova) to budou mít čtenáři zřejmě s výrazem pokroutky (taktéţ z básně Vodovodní pták). S významem tohoto slova si nejspíš nebudou vědět rady ani někteří dospělí čtenáři, v jejichţ kulturním prostředí se toto slovo nepouţívá, a z kontextu básně jej taky neodvodí: „Vodovodní pták / jménem kohoutek / zadrţuje tlak / v potrubí z pokroutek.“229 Slovník spisovného jazyka českého uvádí, ţe pokroutka je zastaralý výraz pro cukrátko s přísadou chuťovou nebo například léčivou.230 V časopise Naše řeč231 je podle výkladu pokroutka zdrobnělý tvar slova pokruta, které znamenalo placka, bochník, koláč nebo vdolek. Slovo pokroutka v nynějším lidovém pojetí znamená ploská cukrátka podobná placičce, zejména mátová. Interpretaci zmíněného verše můţeme tedy ponechat na vlastní fantazii kaţdého čtenáře. Objevuje se i vyuţívání cizího lexika, konkrétně angličtiny, jeţ souvisí s reflektováním současnosti: „Aţ vyjdou pécéčka / z módy jak šusťáky / potom se oblíknem / a vyjdeme si taky [...].“232 Oproti předchozí sbírce se zde nevyskytují ţádné neologismy. Za jakýsi druh novotvaru můţeme povaţovat pouze pojem štrůdlovitá, a to ve spojení se slovem šelma 225


226

Ibid., s. 62.

227

Viz Ibid., s. 62.

228

Viz Ibid., s. 57.

229

Ibid., s. 62.

230

Viz Dostupné z URL: [cit. 19. říjen 2012].

231


232


43

z básně Šelma štrůdlovitá233. Naopak v této sbírce výrazně přibylo expresivních výrazů. Objevuje se výraz dvě kila ve významu dvě stě korun: „[...] Ţádná klec nebyla / ani za dvě kila / za dvě kila byla / jízdenka na tobogán [...].“234 V básni Jede dědek se stejně jako v názvu setkáme s pejorativním označením člena rodiny, coţ je právě v poezii pro děti velmi neobvyklé. Tam jsme zvyklí spíše na verše, které mají výchovnou funkci, jejich úkolem je formovat osobnost dítěte v duchu rodiny a podporovat lásku mezi jednotlivými jejími členy. Navíc báseň ještě graduje verši: „[...] Do hospody uţ je to blízko / tam zaujme stanovisko [...],“235 jeţ nás jenom utvrdí o její nevhodnosti pro nejmenší čtenáře. Na pohádkové vstupní formuli stojí báseň Byl jednou jeden jarní hlupák.236 Kaţdé trojverší začíná pohádkovým uvozením Byl jednou jeden a následuje expresivní pojmenování doplněné adjektivem z ročního období (jarní hlupák, letní blbec, zimní moula, podzimní vůl). V této básni je patrná návaznost na Edwarda Leara, který skládal limericky o nejrůznějších lidech zajímavého charakteru a vzhledu. I kdyţ se v případě Weinbergerovy básně formálně nejedná o limerick, určitá podobnost zde je, zejména pokud budeme povaţovat kaţdou sloku básně za samostatnou část:

Byl jeden dědeček, na jehoţ nosanu

Byl jednou jeden letní blbec

sedali ptáčkové ráno i po ránu.

nevěděl nic a říkal vůbec

K večeru ale

nechte mě být je hic.237

letěli dále k úlevě dědečka a jeho nosanu.238

Stejně jako v první Weinbergerově básnické sbírce nalezneme i zde četné aluze. V básni Dole v katakombách se objevuje aluze na lidovou píseň239. Autor zde nejdříve

233

Viz WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996, s. 60.

234

Ibid., s. 74.

235

Ibid., s. 77.

236

Viz Ibid., s. 21.

237


238

LEAR, Edward. Kniha třesků a plesků. Praha: Odeon, 1984, s. 58.

239

Píseň s názvem Katakomby (Já v mládí mlsal) má v repertoáru Karel Plíhal: „Já v mládí mlsal sladkosti,

aţ mi vypadly plomby / k mé veliké radosti mám v hubě katakomby“. Dostupné z URL: [cit. 14. říjen 2012].

44

navodí její atmosféru, ale poté ji opouští a pokračuje veršem zaloţeným na „civilizačně přízemním prvku“:240 „Dole v katakombách / vypadla mi plomba / plomba v katakombách / udělala bác [...].“241 Aluze na pohádku Karla Jaromíra Erbena Pták Ohnivák a liška Ryška je zjevná v básni Lištička Ryška: „Lištička Ryška / a baron / uhlohydrát [...].“242 Text se však pohádkovému ţánru nepodobá ani vzdáleně. Naopak se v ní objevují nepoetické motivy jako náhradní volno, přesčasy nebo bankomat. Odkaz na Maryšu bratří Mrštíků nalezneme ve verších básně Jestli mě namíchneš: „[...] Chechtal ses mi ve vaně / dneska uţ se nechechtej / nepospíchej vod snídaně / káva byla s utrejchem [...].“243 Ve stejné básni můţeme pozorovat odkaz na původně anglickou lidovou báseň, v níţ potkal potkan potkana244. Zmíněné náročnější intertextové souvislosti sice počítají se znalostí pretextu a dávají tak čtenáři šanci proţít uspokojení z jeho odhalení, nicméně i bez těchto vědomostí je čtenář schopen vnímat expresivitu slov, jako je potkan nebo utrejch245. K správné interpretaci čtenáři dopomáhá jak celková atmosféra básně, tak doprovodné ilustrace. V básni Leze leze Tereza se kontaminují fragmenty lidové hádanky, říkanky a popové muziky: „Leze leze Tereza / Tereza Tereza [...] Pějme píseň o Tereze / be fe le me / pes se veze [...].“246 V této skladbě je navíc vyuţito kalambúrního rýmu, tzv. roztrţeného rýmu:247 „[...] Tereza Tereza / Stará láska nereza- / nerezaví [...] pějme píseň o Tere- / víme o které.“248

240




242

Ibid., s. 74.

243

Ibid., s. 94.

244

Jiří Suchý a Karel Štědrý nazpívali písničku Takový je ţivot, která však byla známější pod názvem Potkal

potkan potkana. 245


pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 73. 246 247

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., s. 20. Viz TOMAN, Jaroslav. Postmoderní trendy v básnické tvorbě Jiřího Weinbergera. In ŠUBRTOVÁ,

Milena (ed.): Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Nová jména v české a slovenské literatuře pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2008, s. 11–21. 248


45

I obracení pozornosti k obyčejným věcem můţe být chápáno jako aluze, a to na literární směry (civilismus, surrealismus), skupiny (Skupina 42) a básníky (Jiří Wolker, Ivan Blatný). K tomu odkazuje poštovní schránka (báseň Schovávám doma249), nádraţí v polích (báseň Jaro, léto, almara250) nebo slova, jeţ na sebe navazují metodou krátkých spojení v básni Na plotně v kastrólu251. Některé souvislosti jsou v básních zjevné a nabízejí se k dekódování i dětským čtenářům předškolního a mladšího školního věku. Jedná se především o říkadla (be fe le me pes se veze), píseň (leze leze Tereza), lidová rčení (stará láska nerezaví) nebo pohádku (lištička Ryška). Častěji je však odhalení vazeb náročnější, a to zejména pokud se jedná o literární odkazy. Takové básně jsou svou sloţitostí spíše určeny pubescentním nebo dospělým čtenářem. Čtenář můţe zůstat u prvoplánového čtení, kdy se nepídí po sekundárních významech básně, nebo můţe formou zpětného procesu objevovat skryté informace. Jiří Weinberger ve svých básních často pouţívá jazykový materiál, který je znám z ustálených slovních spojení, a vyvolává tak ve čtenáři určité očekávání, toto očekávání však není naplněno, protoţe autor tento materiál zapojí do celku, který je nositelem nové informace. Tak je tomu ve verších „Zazpívej si se mnou / ještě naposled [...].“252 Kde by čtenář čekal tematiku smrti. Spojení slov padla facka vyvolává představu známé lidové písně, které však odpovídá pouze první verš básně: „[...] Padla facka, jen se pochlub / Těsně vedle? Ani o chlup! [...].“253 Nebo naměkko bývají většinou vajíčka, a ne jablka: „Jablko naměkko / upeč mi má milá [...].“254 Přibliţně od páté části můţeme pozorovat výraznou proměnu charakteru básní. Zatímco v předchozích částech sbírky se objevovaly vesměs humorné básně se situační nebo slovní komikou, v poslední části sbírky je čtenář vtahován do textu tématy, která reflektují pocit nestability světa a pocity nejistoty mladého člověka v něm.255 Hra 249

Viz WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996., s. 10.

250

Viz Ibid., s. 37.

251

Viz Ibid., s. 50.

252

Ibid., s. 99.

253

Ibid., s. 40.

254

Ibid., s. 36.

255


pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 74.

46

s jazykem nemizí, stále se objevuje nonsensový humor, jen začíná dostávat trochu nahořklou příchuť.256 Jedná se konkrétně o básně Jede dědek, Aţ vyjdou pécéčka, Dříve neţ místečko v hrobečku, Jestli mě namíchneš, Ţije dítě zakřiknuté, Účelná je dělba povinností a Zazpívej si se mnou. V souvislosti s těmito básněni můţeme uvaţovat o jejich recepční otevřenosti. Svým tématem, výrazovými prostředky a výběrem lexika totiţ neodkazují jednoznačně k okruhu dětských recipientů. Básně nejsou přizpůsobeny mentálnímu vývoji dítěte. Vyuţití černého humoru, ironie a absurdního vyznění situace odpovídá spíše dospělému čtenáři.257 Básně

překvapí

především

svým

námětem,

který

se

výrazně

odlišuje

od předchozích skladeb. Kromě témat, která jsou pro dětského čtenáře nevhodná na první pohled, se v této části sbírky vyskytují i hlubší melancholické motivy: „[...] Jede / dědek / na horském / kole / je to / jeho / největší / role [...],“258 jeţ předpokládají vyspělejšího čtenáře s určitou ţivotní zkušeností, počítají tedy s pubescentním nebo dospělým čtenářem. Stejný případ se týká i básně Aţ vyjdou pécéčka, ve které se objevují motivy stáří a zmaru: „[...] Najdeme s přáteli / lokál či stodolu / hřebíky vod rakví / zatlučem do stolu [...] plesnivý dědkové / s hlavami lysými [...].“259 Nonsensový charakter básně tu zajišťuje výraz vyjdou, který je v básni pouţíván ve dvou svých kontrastních významech: „Aţ vyjdou pécéčka / z módy jak šusťáky / potom se oblíknem / vyjdeme si taky [...].“260 V básni se objevuje i situační komika nonsensu: „[...] Dojedem v kočáře / po čáře na dlani [...].“261 Důsledkem recepční uvolněnosti je i tendence k dvojsmyslu a otevřené interpretaci.262 Báseň Dříve neţ místečko v hrobečku svým zpracování dané tematiky nerespektuje potřeby dítěte a jeho vnímání existenciálních otázek: „Dříve neţ místečko

256

Viz PROVAZNÍK, Jaroslav. Ach ty plachty…! Tvořivá dramatika, 1996, roč. 7, č. 3, s. 33.

257




259

Ibid., s. 78–79.

260


261

Ibid., s. 79.

262


mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s. 82.

47

v hrobečku / dostal jsem cestovní horečku [...] Dříve neţ věčný klid pod drnem / pokojík v hotýlku chatrném [...].“263 V básni Jestli mě namíchneš souvisí obraz smrti s tématem zvýšené agresivity v mezilidských vtazích. Vystupuje zde ţenský lyrický subjekt a báseň je koncipována jako osobní zpověď ţeny (určená konkrétnímu muţi), která místy přechází aţ do ironického šklebu:264 „[...] Chechtal ses mi ve vaně […] Tvý kosti hodím psovi / co byl vţdycky na tvý straně / ať se zalkne chcípne v křoví / a ty chcípni na divaně [...].“265 Tomu odpovídá i pouţití výrazně expresivního, hovorového slovníku, jeţ vyjadřuje emocionální vztah lyrického mluvčího k obsahu verše. Kontrast v těchto verších tvoří drastické téma s dětským slovem: „Jestli mě namíchneš / hamiţnej potkane / zhebneš a zanikneš / bude to bakané [...].“266 Báseň se podobá baladické skladbě či šansonu a signalizuje závaţnější společenskou a etickou důsaţnost.267 Nabízí se otázka, zda bude dětský čtenář vnímat agresivitu básně přirozeně s vědomím nadsázky, jak je tomu u dospělého čtenáře. Olga Kubeczková268 se domnívá, ţe původní projev rozhořčení můţe být dítětem desinterpretován a vést k ozřejmění agresivních projevů jako legitimního způsobu komunikace. Demonstrovat otevřenost básnického textu právě na tématu smrti odpovídá mediálnímu obrazu mezilidských vztahů. Způsob prezentace dané scény souvisí s podobnými projevy v médiích. Skutečnost, ţe autor daný výjev nijak nekomentuje, „nemůţe zvláště v dětské poezii vést k přesvědčení interpreta o autorově pokusu upozornit na alarmující zhoršení mezilidských vztahů“269.

263


264




266

Ibid., s. 92.

267

Viz TOMAN, Jaroslav. Postmoderní trendy v básnické tvorbě Jiřího Weinbergera. In ŠUBRTOVÁ,

Milena (ed.): Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Nová jména v české a slovenské literatuře pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2008, s. 11–21. 268


pro děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 98. 269

KUBECZKOVÁ, Olga. Poznámky k obrazu smrti v současné poezii pro děti. In Současnost literatury pro

děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 98.

48

V básni Účelná je dělba povinností jsou jednotlivé sloky básně koncipovány takovým způsobem, ţe dochází k výraznému tematickému rozporu mezi její první a druhou půlkou. Uţ úvodní pětiverší naznačí čtenáři, ţe něco nebude v pořádku, ţe zřejmě nebudou věci tak, jak se jeví: „Účelná je dělba povinností / já jsem já a vy jste moji hosti / dál račte jen dál / račte se zout / povídám zout [...].“270 Objevuje se i případ, kdy sloka básně začíná veršem, jehoţ pravdivost je následujícími verši zcela popřena a úvodní verš se tak jeví jako ironický: „[...] Kouzelná je síla pohostinství / v koupelnách to zdálky páchne svinstvy [...].“271 Nebo následující verš porušuje atmosféru, jeţ byla navozena veršem předchozím, a objevuje se aţ hororový motiv: „[...] Na pohovce kočka odpočívá / a ze spíţe divné oko číhá / oko plá je to teta šílená / kterou rodina ukrývá [...].“272 Faleš a přetvářka je zjevná z následujících veršů: „[...] Hostitelka vlídně hlavou kývá / o půlnoci začne děcko zpívat / práskne bič a ţena zasténá / hned však zas úsměv na rtech má [...].“273 V poslední básni Šestého parníku Zazpívej si se mnou zaznívá nostalgie: „Zazpívej si se mnou / ještě naposled / zkrátka ještě jednou / ţe tenhle den / ţe tenhle den / ţe tenhle den se nepoved [...].“274 Po této části sbírky následuje báseň Viděl jsem máslo a zdá se, ţe s novým oddílem (Most) přichází i jakési smíření: „Viděl jsem máslo / kterak se páslo / Beskydy, Beskydy / Stačilo pár slov / máslo se páslo / a svět byl bez chyby.“275 Báseň je doplněna obrázkem krávy, který opět navrací Weinbergerovy verše do hravé nonsensové roviny. Jiţ v této Weinbergerově básnické sbírce můţeme uvaţovat o tom, jak se proměnil adresát. Zejména v básních v druhé polovině sbírky se objevují motivy rakve, stáří, skládky, rezavých hrnců, obrazy vyhaslých kamen, pátého kola od vozu, padajícího zeppelína, svinstva v koupelnách, jeţ odkazují k deziluzi, odcizení, sarkasmu nebo ironii.276 Vyskytují se taky expresivní výrazy hlupák, blbec, moula, vůl (báseň Byl jednou jeden jarní hlupák), tematika smrti v téţe básni: „[...] Podzimní vůl uţ dávno zemřel / na 270


271

Ibid., s. 97.

272

Ibid., s. 98.

273

Ibid., s. 98.

274

Ibid., s. 99.

275

Ibid., s. 120.

276


pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 74.

49

přátele však nezanevřel / neţ zemřel řek’ jim adieu! / a od té doby neţije.“277 Jiří Weinberger sám tuto básnickou sbírku adresoval spíše dospělým, podle objednávkového listu278 je kniha určena „pro dospělé a dětem neuškodí“, zatímco předchozí básnická sbírka byla „pro děti a dospělým neuškodí“. Sbírka tedy obsahuje texty určené věkově různým adresátům. Jedná se o recepčně prostupný soubor textů, ke kterým čtenář přistupuje, aniţ by byl vázán věkem, mentální úrovní nebo mírou osobních zkušeností. Básně Jiřího Weinbergera se vrství do několika významových rovin. Lze je přijmout jako zábavné veršování, jeţ je přístupné věkově niţším kategoriím recipientů, nebo hledat v textech zakódované významy. Texty nabízejí čtenáři několik moţností, jak s nimi naloţit. Čtenář si můţe příběh domyslet, přizpůsobit jej své momentální náladě a zkušenosti, potěšit se básní bez hledání smyslu nebo v ní naopak smysl hledat a pokusit se o interpretaci. Jeho básně nejsou pouze na čtení, ale i na recitaci, jak sám autor zdůrazňuje279.

277


278

Korespondenční lístek s adresou vloţený do sbírky, ve kterém si čtenáři mohli zaškrtnout knihy, jeţ si

přáli objednat na dobírku. 279

Viz WEINBERGER, Jiří. Tři otázky recenzentce. Ladění, 1997, roč. 2, č. 3, s. 24.

50

5.3.

Kroky po krách čili Když se jde, všechno chce

Třetí básnická sbírka Jiřího Weinbergera Kroky po krách se skládá z textů, jeţ zazněly ve stejnojmenném kabaretním představení v reţii Jiřího Langera. Do knihy jsou tak zařazeny i tři texty, které byly otištěny jiţ v předchozí básnické sbírce, konkrétně Zazpívej si se mnou, Byl jednou jeden jarní hlupák a Ţije dítě zakřiknuté (tato báseň byla mimochodem otištěna i ve sbírce první). Básnická sbírka obsahuje i jeden limerick, a to Divil se chodec po Praze, který se jiţ objevil v autorově prvotině Povídá pondělí úterku. Vtipnými ilustracemi, jeţ jsou mnohdy včleněny přímo do textu, doplnila kníţku Jana Hejná-Juklová. Hudbu k básním sloţil i tentokrát Michal Vích, nicméně notový zápis je součástí pouze prvního vydání knihy, kterou vydal Jiří Weinberger vlastním nákladem ve svém vydavatelství DOPOLEDNE & ODPOLEDNE pod názvem Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce280. Kniha vyšla podruhé o tři roky později v nakladatelství Baronet pod zkráceným názvem Kroky po krách281. Ilustrace i skladba textů zůstaly v obou vydáních stejné, edice se liší pouze notovým zápisem: zatímco v prvním vydání notový zápis byl součástí knihy, v druhém uţ není. I v této básnické sbírce jsou nonsensové verše konstruovány na principu jazykové hry, vynikají originálními motivy, obrazotvorností, melodičností verše a formální vynalézavostí.282 Nonsens zde má opět nejčastěji podobu slovní hříčky (kalambúru nebo amfibolie), ale vyskytuje se i sémantický paradox, aktualizované lidové rčení nebo fráze. Nonsens v podobě amfibolie, neboli dvojsmyslu se objevuje v básni Listonoš z Krkonoš, kde k dvojsmyslnosti veršů autorovi poslouţila skutečnost, ţe listonoši dříve nosili dopisy v koších: „Listonoš z Krkonoš / děravý měl hrudní koš / Ztrácel srdce v kaţdé chýši [...].“283 Výraz hrudní koš je zde tedy pouţit ve svém lékařském významu, jeţ označuje část kosterní soustavy. Z následujících veršů básně zjistíme, ţe slovní spojení

280

WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Praha: DOPOLEDNE &

ODPOLEDNE, 2003. 281

WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách. Praha: Baronet, 2006.

282

Viz TOMAN, Jaroslav. Nonsensové verše Jiřího Weinbergera. Laděni, 2001, roč. 6, č. 2, s. 23.

283

WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Praha: Baronet, 2006, nestránkováno

[s. 16].

51

ztrácel srdce není myšleno doslovně, nýbrţ obrazně, a to ve významu projevit někomu lásku: „Ztrácel srdce v kaţdé chýši / na kočičky dělal čiči [...].“284 Kalambúrního rýmu je vyuţito v básni Můj soused při vzletu z Bombaje: „Můj soused při vzletu z Bombaje / pravil, ţe v letadle bomba je [...].“285 Zvuková podobnost významově různých slov se objevuje i v básni Marně se synku, marně ptáš, kde je impulsem ke slovní hříčce spojení slov papat a papaláš: „[...] papal-li dnes uţ pan Papaláš / Neptej se pana Papaláše / co dneska papá a co páše [...].“286 V básni Hajnej, hejhajnej v polesí se objevuje sémantický paradox: „[...] Pro samý les / ho ne a ne / nalézti / stromeček / zelený / s nepěknou / předzvěstí [...].“287 V uvedených verších dochází k neshodě mezi slovem a skutečností. Jazyk si protiřečí a popírá obsahy vlastních slov, ale celý text je přitom napsán plně v rámci formální korektnosti. Ve sbírce se v hojné míře objevují aktualizovaná lidová rčení nebo fráze. V básni Jsou chudí mnozí z těch se podle slovesa pádit, které ve svém významu nese přívlastek spěchu, změnila lidová fráze přijít na buben: „[...] a oni stále za mamonem pádí / a navíc / stále na ně číhá den / kdy dospěchají na buben / a nebudou tam rádi.“288 V básni Chodíval jeden advokát se objevuje lidové rčení: „Chodíval jeden advokát / se slepicemi denodenně spát [...].“289 Grafika, která tuto báseň doplňuje, nebere v potaz obrazný význam tohoto ustáleného slovního spojení, totiţ jít spát velmi brzo, ale naopak jej bere doslovně. Báseň Slon v papírovém nábytku odkazuje k frazeologismu být jako slon v porcelánu. „Slon v papírovém nábytku / odmítá kaţdou námitku / a nekoupí si jiný / a nekoupí si jiný / Lepší neţ papírový / prý nikdo nevyrobí. [...] Slon v papírovém nábytku / odmítá kaţdou námitku / jak umíněné děcko / jak umíněné děcko / Lepší neţ papírový / prý nikdo nevyrobí. / Papír unese všecko.“290 O nonsensu vypovídá jednak personifikovaný slon, ale navíc celá existence této skutečnosti je zpochybněna výrazně 284


ODPOLEDNE, 2003, nestránkováno [s. 16]. 285

Ibid., nestránkováno [s. 13].

286


287


288


289


290


52

nesouladným obrazem. Vladimír Nezkusil tvrdí, ţe v takových textech je zřetelný parodijní záměr, jeţ „je obvykle manifestován rozvedením prvotního nápadu do celé série paralelních dějů, které více či méně zřetelně rozpojují dějovou nebo mluvní akci od jejího nositele [...]“291. Nonsens v podobě asociativního řetězce se objevuje v básních Jiřího Weinbergera velmi často. Nicméně u dvou básní tvoří asociativní metoda jejich kompoziční základ. V básni Zebří ţebra se vţdy opakuje první slovo verše a druhé slovo je vytvořeno asociací: „[...] Zebří papír / zebří řeč / zebří klavír / zebří zteč // Zebří šaty / zebří hrad / zebří šachy / zebří mat [...].“292 V básni Na podzim je podnětem k volné hře s představami slovo vzpomínat: „Na podzim / Já a Ty / usednem / na dráty / přitom si / vzpomenem / na všechny / návraty // Na všechny / návraty / na všechny / odlety / na všechny / komety / na mlýnek / omletý [...].“293 Jazyk básní čerpá ze všech vrstev národního jazyka, objevují se i novotvary nebo funkční zkomoleniny, jak je ostatně u Jiřího Weinbergera zvykem, ale v této sbírce se nevyhýbá ani dialektismům nebo vulgarismům. Nářeční tvary poblijó a pobijó, jeţ odpovídají středomoravské nářeční skupině, se objevují v básni A kávu ne: „A jogurt jo / a do bio / a po bio se / poblijó // A po bio procházku / pro ztracenou pro lásku / chlapci se pobijó / pro portfolio.“294 Objevuje se i slangový výraz vysochat, který souvisí s významem slova sochařit: „[...] Vysochali si celníci [...] z kyprého sněhu celnici [...].“295 Z expresivních výrazů se objevují depreciativa fotr a mutr, jeţ byla přejata z němčiny: „Přeškolíme fotry mutry / z Kámasútry na kompjůtry [...]“296 nebo naopak tzv. dětská slova: „[...] co dneska papá a co páše / Sám se teď hlavně napapej.“297 Nově se vyskytují i vulgarismy: „[...] Hopsasa hejsasa / sereme se do lesa / Hopsasa hejsasa /

291 292

NEZKUSIL, Vladimír. Studie z poetiky literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1983, s. 167. WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Praha: DOPOLEDNE &



294


295


296


297


53

sereme se tam [...].“298 Navíc citoslovce hopsasa hejsasa mají za úkol v uvedených verších naladit určitou tóninu textu, obrátit pozornost čtenáře určitým směrem, zde konkrétně do ţánru známého lidového říkadla, jiţ druhým veršem však další očekávání čtenáře záměrně ruší. Ve sbírce se objevují i funkční zkomoleniny, jeţ jsou důkazem autorovy hry se slovy. Jejich vyuţití v textu je následující: v básni Můj soused při vzletu z Bombaje se objevuje zkomolenina slova letuška, a to proto, aby vytvořila rým s následujícím veršem: „[...] To uţ jsme byli ve vzduchu / i přivolal jsem letuchu [...] I usmála se letucha / úsměvem k uchu od ucha [...].“299 Spojení slov k uchu od ucha je taktéţ v rozporu s vţitou frází. V básni Cvrkot cikád vystupují jako postavy Fantas a Magórie, jeţ autor vytvořil z jednoslovného pojmenování fantasmagorie, které označuje obraz vyvolaný předráţděnou fantazií300. Na konci básně Jsou chudí mnozí z těch se vyskytuje slovo harampádí, nicméně rozděleno na dvě samostatné části: „[...] a oni stále za mamonem / haram pádí [...].“301 Roztrţením slova na dvě části se autor po formální stránce přidruţuje k předchozím veršům, kde se pravidelně objevovalo sloveso pádí, po obsahové stránce však vychází najevo pointa celé básně. Cizí slova se zde jiţ vyskytují pravidelně napříč celou básnickou sbírkou, a tak čtenáře svou přítomností nijak nevyvedou z míry. Nalezneme slova přejatá z francouzštiny (couvert, matiné), z latiny (sextant), z němčiny (fotr, mutr, papundekl) nebo z angličtiny (spleen). Nutno však podotknout, ţe oproti předchozím básnickým sbírkám není význam uvedených slov ţádným způsobem vysvětlen, ani naznačen. Především slova s původním pravopisem svědčí o nízké míře rozšířenosti, a proto mohou mít čtenáři mladšího školního věku nejenom problém s jejich pochopením, ale i s jejich správnou výslovností. Z toho důvodu bychom se mohli domnívat, ţe Jiří Weinberger počítal se zaměřením sbírky spíše na pubescentní nebo adolescentní recipienty. Objevuje se i hudební terminologie, kdy autor metodou synekdochy pouţívá druhy hlasů k označení osob: „Cestoval slavný baryton / půlnoční tramvají na Výtoň / Cestoval slavný tenor / do Mokropes a Všenor / Cestoval slavný bas / bůhvíkam v tentýţ čas /

298




300


301

WEINBERGER, Jiří. Op. cit., nestránkováno [s. 13].

54

Zkrátka uţ bylo po všem / altka dala jim košem.“302 Způsob zakomponování zeměpisných názvů do textu nám opět připomene tvorbu Edwarda Leara. Jiří Weinberger ve svých básních dokonale vyuţívá rýmových potencí jednotlivých slov. Někdy je spojení slov impulsem k nonsensu („[...] I kdyby papundekl / pod slonem na kolena klekl [...]“303; „Můj soused při vzletu z Bombaje / pravil ţe v letadle bomba je [...]“304), jindy autor jejich vzájemnou konfrontací vytváří nový význam, který získávají jako celek („[...] Kupte si couvert / a s úsměvem čerpejte / bezedný úvěr [...];“305 „[...] na hudebním matiné / kaţdá nakyne;“306 „[...] a po bio se / poblijó“307). Jiří Weinberger ve svých verších často vyuţívá hláskové instrumentace, tedy záměrného hromadění určitých hlásek nebo hláskových skupin. Objevuje se kakofonie, která je v českém jazyce spojena se souhláskami, neboli šumy, projevuje se taktéţ zvýšenou artikulační námahou: „[...] kykyryký dobrý den / obr bude obrýlen / obrýlen a odrbán / odrbán a dobrman / dobrman a obryně.“308 Kakofonie je zřejmá i v asociativně napsané básni Zebří ţebra, kde hromadění stejných hlásek je právě impulsem k tvoření asociativního řetězce: „Zebří ţebra / zebří hřbet / zebří zebří / zebří svět / Zebří ţebřík [...].“309 Autor zde nabízí čtenáři rejstřík slov jako pouze jednu moţnou variantu. Zejména děti předškolního a mladšího školního věku by danou báseň mohly pojmout jako návod ke hře s vlastní představivostí. Hlásková instrumentace, jeţ záměrně hromadí obtíţně vyslovitelné hlásky, je vhodná zejména pro děti předškolního věku. Nejenţe svou zvukovou sloţkou upoutá jejich pozornost, ale přednesem si dítě procvičuje artikulaci těchto obtíţných hlásek, básně tedy lze pojmout jako logopedické cvičení.

302




304


305


306


307


308


309


55

Kromě didaktické funkce je hlásková instrumentace důleţitým prostředkem zvukomalebným. Podle Vladimíra Nezkusila310 je zvukomalba v dětském verši mnohem hojnější neţ v poezii pro dospělé, coţ souvisí s těsnějším vztahem jazyka a mimojazykové skutečnosti, který je charakteristický pro synkretický vztah dítěte ke světu. Onomatopoie je vyuţita v básni Deprimuje mě zima je tma a je mi zima: „Houpy houpy hou / Houpy houpy hou / na vodě lodě budou k tomu houkat [...]“311 nebo v básni Hajnej, hejhajnej v polesí: „[…] Hopsasa hejsasa […].“312 Velký počet onomatopoických slov se vyskytuje v básni Listonoš z Krkonoš: „Ztrácel srdce v kaţdé chýši / na kočičky dělal čiči / a na myši paci paci / myši byly na rozpacích / chléb a sůl a panímámy / všade dělal hamy hamy.“313 Nahromaděním zvukomalebných slov se podporuje pozitivní vztah dítěte k zobrazované skutečnosti, coţ je dobře viditelné v uvedené básni, kde se onomatopoické výrazy vyskytují ve spojení se zvířaty. Velmi častá je v této sbírce paronomázie. Autor ji pouţil v básni Vysochali si celníci, kde příbuznost slov (a zejména jejich tvarová homonymie) aţ znesnadňuje postřehnout jejich významový rozdíl: „Vysochali si celníci / na osamělé celnici / z kyprého sněhu celnici [...].“314 Kladením slov zvukově a významově podobných vedle sebe se čtenář upozorňuje na zákonitost procesu označování, neboli v tomto případě na příbuznost daných slov. Za případ paronomázie můţeme povaţovat i verše básně Senilní Emil ze Semil: „Senilní Emil ze Semil / se nemyl se nemyl se nemyl [...].“315 Nebo takřka celou báseň Ema má tetu, která nápadně připomíná jazykolam: „Ema má tetu / teta dietu / teta dietu / a Ema tetu má [...].“316 Paronomázie jistě plní výchovnou funkci u dětí předškolního a mladšího školního věku, neboť poukazuje taktéţ na podobnost zvukové sloţky významově různých slov. Mezi slovy můţe být skutečná jazyková příbuznost, ale i pouze domnělá.

310


Albatros, 1979, s. 68. 311




313


314


315


316


56

V básních se velmi často opakují celé sloky, čímţ se posiluje melodická sloţka textu. Například v básni Cvrkot cikád se třikrát opakuje verš v refrénu: „[...] Nesahej mi na psychiku / tam je samá kost / tam je samá kost / tam je samá kost // Sáhni radši po slovníku / tam je všeho dost / tam je všeho dost / tam je všeho dost [...].“317 Skladba Hajnej, hejhajnej v polesí obsahuje dva opakující se verše, přičemţ druhý se pak opakuje s různou intonací, jak o tom svědčí interpunkční znaménka: „[...] Iluze iluze / v prachu cest / ztracené / a vhodné haluze / buď příliš vysoko / buď příliš vysoko / buď příliš vysoko / anebo zablácené // Anebo zablácené? // Anebo zablácené! [...].“318 Opakování celých slok se stalo konstrukčním principem básně Listonoš z Krkonoš. K básni jsou postupně přidávány dva verše a poté se zopakují všechny verše předchozí a zase přidají dva nové a tak pořád dokola. Uvedený princip navazuje na dětské slovní hry, jeţ podporují rozvoj paměti dítěte. Báseň Aţ mi zbyde jen pohled zpátky je tvořena třemi totoţnými pětiveršími. Opakování veršů nebo celých slok básní zřetelně odkazuje k jejich hudebnímu zpracování. V této sbírce jiţ převaţují básně s váţnou tematikou, jak je známe z druhé poloviny předešlé Weinbergerovy sbírky. Zjevné jsou pocity osamění v básni Houby hledám: „Houby hledám / ale nesbírám / protoţe nikoho nemám / Jen v srdci bol [...].“319 Nebo obava z neznámé budoucnosti a ze samoty: „[...] Aţ mi zbyde jen pohled zpátky / propadnu asi depresi / koule na nohou / v uších zátky / v mysli vyhaslé adresy [...].“320 Existenciální obavu z civilizačních trendů321 vyjadřuje báseň Na dně moře leţím, která nese tematiku vlastní smrti lyrického mluvčího: „Na dně moře leţím / ještě při vědomí jedna / bědná bedna metr od sebe / za skleněnou stěnou / je svět kde mě není / nejsem uţ váš soused, sousedé / Obávám se pouze / kam ten váš svět padne / aţ ho záhy pustím z očí na trávník [...].“322 Objevuje se i otázka posmrtného ţivota a principu chodu světa: „[...] Obávám se pouze / jestli za mě skočí / jestli za mě skočí do hry / dobrý 317




319


320


321


322


57

náhradník [...].“323 Vypovídá o odloučení od svých blízkých: „[...] Na dně moře dýchám coţ je pošetilé / stejně jako na dně moře nedýchat / jdu odnikud nikam / pomalu si zvykám [...] jako ten kdo to má nejdál / nejdál ke svým nejbliţším.“324 Spojení slov nejdál ke svým nejbliţším se můţe jevit jako oxymóron. V básni Jsou chudí duchem mnozí z těch se objevuje kritika lidí, jeţ touţí po majetku aţ do té míry, ţe zapomínají na důleţitější věci v ţivotě: „Jsou chudí duchem mnozí z těch / kdo stále za mamonem pádí / a navíc / svět jim padá druhým uchem ven / a oni stále za mamonem pádí [...].“325 Objevuje se zde i aluze na Moliérova Lakomce: „[...] A bezohledný lakomec / ten co se směje nakonec / si na ně svrchu flusne / a spokojeně usne [...].“326 Hned v několika básních se objevuje touha po harmonických mezilidských vztazích a prosluněném světě:327 „Deprimuje mě zima je tma a je mi zima / jaro, vyhlíţím jaro / očima hovězíma // Já jsem ten kdo se / na svý jaro těší / anţto v roce / není radost větší // neţ vidět jak se líhnou z poupat [...]“328 (báseň Deprimuje mě zima je tma a je mi zima). V básni Cvrkot cikád lyrický subjekt explicitně vyjadřuje touhu po mezilidském kontaktu: „[...] Má duše prahne po fyzickém / ach ano kontaktu / a ve významu mezilidském [...] Mé tělo prahne po souznění / ach ano duševním [...],“329 ale na druhou stranu je zřejmá i předchozí bolestivá zkušenost lyrického mluvčího a zklamání: „[...] tělo, které uţ přebolelo [...] Nesahej mi na psychiku / tam je samá kost [...].“330 Setkáme se zde i s básní, jeţ zpracovává motiv smrti, ale sbírka jako celek má především plnit zábavnou funkci. Ztvárňuje tedy veršem rozličné humorné situace. Pokud se v takové sbírce čtenář setká s motivem smrti, tak jej podle Olgy Kubeczkové nevnímá jako nesourodý prvek poetiky, protoţe „i toto téma je prezentováno s notnou dávkou

323

WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce.. Praha: DOPOLEDNE &



325


326


327


328


329


330


58

zlehčení, odstupu a humoru“331. Autorka se ve svém konferenčním příspěvku zabývá recepcí současných básnických textů. I přes to, ţe básnická sbírka Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce svou formální i obsahovou strukturou souzní s představou dětského čtenáře, způsobem vyjádření a někdy i volbou témat se přibliţuje mentalitě dospělého, proto nelze mluvit o přiměřeném ztvárnění smrti pro dětského recipienta z hlediska jeho psychického vývoje.332 Vliv na ztvárnění smrti v poezii mají ve velké míře i média, která obraz smrti prezentují v dynamickém sledu zpráv, pouze jako jednu z událostí dne. Tento mediální dopad se projevuje i v básni Jiřího Weinbergera Hajnej, hejhajnej v polesí: „Hajnej, hejhajnej v polesí / hledá strom na němţ se oběsí [...].“333 Báseň se odlehčenou formou dotýká nejčastějších důvodů sebevraţd, jako jsou ztracené iluze nebo melancholie a deprese. Celá báseň je psána odlehčenou, humornou formou, ale obsahově se zabývá existenciálními otázkami, jeţ se dotýkají dítěte i jeho okolí. Taková sémantická otevřenost právě u textů s tematikou smrti není na místě, neboť pro děti mohou být prvním projevem detabuizace smrti.334 Z uvedené básně, v níţ se objevuje ve spojení s tematikou smrti černý humor, by si děti mohly odnést pokřivený obraz o smrti, zejména ty, pro které by to bylo jejich první seznámení s touto problematikou. Nepříliš patrný je v této básni odkaz na baladu Holoubek Karla Jaromíra Erbena, ve které holoubek představoval tíhu svědomí ţeny, jeţ neunesla svou vinu a spáchala sebevraţdu: „[...] Který to bude? / Kdepak se / skrývá? / v kterém pak / křoví se holoubek / skrývá? [...].“335 Taková aluze odkazuje k čtenáři pubescentního nebo adolescentního věku, neboť u mladších čtenářů se nemůţe znalost Erbenovy Kytice předpokládat. Báseň Jdu a kliky mě chytají je vystavěna na personifikaci, jeţ navozuje atmosféru zrádné noci: „Jdu a kliky mě chytají / záludně za rukávy / je tma a ta mě neudá / a hlad mě neudáví // A okliky mě svádějí / z mé nesmyslné cesty / ţhavé uhlíky v závěji / syčí jak

331

KUBECZKOVÁ, Olga. Poznámky k obrazu smrti v současné poezii pro děti. In Současnost literatury pro

děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 96. 332 333

Viz Ibid., s. 95-104. WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Praha: DOPOLEDNE &



pro děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 95-104. 335


59

věrozvěsti.“336 Epický charakter básně je v druhé polovině porušen lyrickým popisem svítání, které navozuje atmosféru vysvobození a úlevy, i náhlou změnou rytmu: „[...] A nikde nic jen nízká mračna [...] olezlé slunko z nebeské nory / olezle bliká olezle [...].“337 O to víc šokující je pointa v závěrečném dvojverší: „[...] Za triko mě chytla klika / Bude zle.“338 Kromě ilustrací Jany Hejné-Juklové, jeţ mnohdy obohacují báseň o nový rozměr, se ve sbírce objevují i kaligramy. Báseň Sendvič usíná a má sen je uspořádána do obrazce přesýpacích hodin, jeţ mají signalizovat ubíhající čas, jak vypovídají samotné verše básně: „Sendvič usíná a má sen / zdá se mu, ţe je zatracen / zatracen, ale nezničen / A ţe zůstává sendvičem / Sendvičem je však kaţdý / jen krátce [...].“339 Báseň Kdo má smysl pro pořádek je vytvořena schodkovitě do tvaru blesku, který je motivem básně: „[...] A kdo napsal tohle dílo / ten ví kolik uhodilo // Nastydlý blesk Klapyklap / utek’ z deště pod okap.“340 V básni Telegramy nosí ptáček je v popředí hra s diakritickými znaménky. Text básně je napsán bez diakritických znamének a obsahově se báseň zabývá právě ozřejměním důvodu jejich absence: „[...] Dobre vi ze telegramy / nesmi vazit cele gramy / vsechny hacky carky tecky / schvalne ztraci pro brabecky / takhle se mu lita prima / s hacky by to byla drina.“341 Na celé sbírce je zajímavá její vizuální stránka a hra s grafikou: jednotlivé sloky básně jsou jakoby ledabyle rozházeny po celé stránce, aţ má někdy čtenář problém určit jejich posloupnost, jindy jsou básně včleněny přímo do obrázku, střídají se různé typy i velikosti písma, sloky básně jsou psány vertikálně i horizontálně, takţe někdy je potřeba kníţku natočit o sto osmdesát stupňů, básně i její jednotlivé sloky jsou různě zarovnány (k pravému i levému okraji nebo na střed).

336




338


339


340


341


60

Třetí sbírka Jiřího Weinbergera překvapí tvůrčí hrou s texty, uspořádáním samotných slok a veršů básní. Většina textů je tímto předurčena ke zhudebnění a sbírka ke scénickému ztvárnění.342 Jiţ nemůţeme mluvit o nonsensu jako nezávazné jazykové hře, jejímţ dekódováním by se měly bavit děti předškolního a mladšího školního věku, neboť sdělení je ve většině případů velice závaţné. Autor se svými básněmi dotýká nejhlubších lidských pocitů.343 Dospělí čtenáři jsou nuceni k přemýšlení o vlastních činech, mladší recipienti, nezatíţeni dospělými problémy a ţivotní zkušeností, zřejmě bez problémů přijmou hravý jazyk a melodičnost veršů. Kniha koncepčně navazuje na předchozí básnické sbírky, ale znatelně směřuje k veršovanému hudebně-dramatickému pásmu.344 Absence interpunkčních znamének, způsob začlenění cizích slov do textu nebo hojný výskyt básní s váţnou tematikou, jeţ předpokládají určitou ţivotní zkušenost adresáta, svědčí o zaměření veršů na staršího čtenáře.

342


343

Viz KINDLEROVÁ, Rita. Weinberger Jiří a Vích Michal: Kroky po krách, recenze knihy a CD. Dostupné

z URL: [cit. 30. říjen 2012]. 344


61

5.4.

Na konci chřipky je krásně!

Čtvrtá básnická sbírka Jiřího Weinbergera Na konci chřipky je krásně! obsahuje šedesát abecedně seřazených básní. Výjimku tvoří pouze závěrečná skladba, která dala název celé sbírce. Všechny do sbírky zařazené básně jsou aţ na jednu (Uč se Franto esperanto z básnické sbírky Povídá pondělí úterku) nové, nebyly otištěny v předchozích vydaných knihách ani nezazněly v kabaretním vystoupení, jak tomu bylo u všech tří předchozích sbírek. Odlišná je taky grafická úprava knihy, básně totiţ nejsou doplněny ilustracemi, coţ by mohlo naznačovat předpokládaného staršího recipienta. Sbírka na první pohled však jistě zaujme šedomodrým tiskem a básně jsou navíc ozvláštněny různým typem písma. Co se týče skladby textů, střídají se delší básně s epickým jádrem a kratší útvary o několika verších. Ve sbírce se objevují také dva limericky Kyslíkem zpitý potápěč a Majitel čajovny z Šanghaje, jeţ však svou pointou nepředčí kvalitu limericků z Weinbergerovy první básnické sbírky. Čtenář je vybízen k aktivnímu čtení různými nonsensy. Těch autor dociluje jazykovou nebo situační komikou, vyvoláním absurdní představy, jeţ vzniká porušením logického vztahu mezi podmětem a predikátem, asociativním řetězcem volných představ, personifikací nebo metaforickými spoji. V básni Deštivé ráno za oknem pracuje autor s nonsensem, jenţ vyuţívá metaforického spojování představ. Do jednoho obrazu slučuje dvě skutečnosti, které si jsou sice podobné (na základě přeneseného významu), ale výsledkem je absurdní obraz: „Deštivé ráno za oknem / pod oknem kvete můj / rodokmen / Kořen má v zemi / mává haluzemi / Nezaprší-li nezmoknem.“345 Autor zde prověřuje dětskou schopnost pohybovat se mezi různými úrovněmi vyjádření skutečnosti. Nonsens má v literatuře pro děti a mládeţ velmi blízko i k personifikaci. Uţ v lidové slovesnosti se můţeme setkat s humornými personifikacemi, jeţ převáţně odhalují nereálnost a nemoţnost personifikačního obrazu, místo aby dětskému čtenáři zdůvěrňovaly a přibliţovaly vše, co jej obklopuje.346 Tyto personifikační postupy jsou v umělé poezii pro děti uvědomělé: „Mrakodrap chytil rýmu / do oblak kštice ční mu [...].“347 Vladimír

345

WEINBERGER, Jiří. Na konci chřipky je krásně! Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 2005, s. 8.

346


347


62

Nezkusil348 se domnívá, ţe i přes parodijní ozvláštnění tohoto personifikačního vztahu je dítě vedeno k vnímání věcí kolem sebe v celé jejich rozmanitosti a vnitřní diferencovanosti. V básních je tak pomocí personifikace vytvářen prostor pro vtipnou hru se skutečností a jejím jazykovým obrazem: „Botě je hej / bota si ţije / uţívá si svá práva / Ponoţka neví čí je / Jeden den levá / druhý den pravá / Třetí den / zas jen nejistota / Aţ budu velká / budu bota.“349 Ve svých verších autor kombinuje i personifikaci s amfibolií: „Kobercový nálet / létajících koberců [...].“350 Dítě se tímto přetvářením skutečnosti baví právě proto, ţe nevěří v jeho existenci. Nonsensovým veršům přímo nahrává asociativní postup tvoření básní: „[...] Na magistrátu / jsem nahlásil ztrátu / legitimace a / pletacích drátů // Pak jsem si ze zvyku / zaplaval v aspiku [...] Upekl jsem sestřenici / bratrancovu brokovnici / Nadrobil jsem sýkorce / oleandr v ponorce [...].“351 V tomto případě se jedná o základní typ nonsensu, který vznikne porušením vztahu mezi logickým subjektem a logickým predikátem.352 Vzniká celý nonsensový řetězec, v němţ jsou jazykové jednotky k sobě řazeny lineárně a kaţdý článek odkazuje přitom pouze k jedné další představě.353 V básni Ječným zrnem, ţitným lánem dochází k hromadění metafor, které mají povahu nelogického aţ absurdního spojení adjektiva se substantivem. Námětem k vytváření takových paradoxních spojení byly dvě jiţ existující metafory, jeţ označují koţní útvary, a to ječné zrno a kuří oko: „S ječným zrnem, ţitným lánem [...] S kuřím okem, husím krokem [...] Spodem, vrchem, s husím brkem [...].“354 Podle Vladimíra Nezkusila se v takových případech jedná o jakousi hru na nemoţnost mezi autorem a čtenářem, kde „přerůstá nonsens do vskutku náročné zkoušky dětské představivosti a abstraktního myšlení“355. Dvojsmysl nalezneme v básni Dva nenápadní delfíni: „Dva nenápadní delfíni / uhnízdili se v kuchyni / a bylo to náhodou kuchyně / ne naše, ale u tchýně // Zlí jazykové

348


349


350

Ibid., s. 24.

351

Ibid., s. 57.

352


353

Viz Ibid., s. 159.

354


355

NEZKUSIL, Vladimír. Op. cit., s. 164.

63

tvrdí / a nejsou to jazyky mé tchýně [...].“356 Tchýnin jazyk kromě doslovného významu má ještě význam metaforický, jeţ označuje pokojovou rostlinu. Velmi často se objevuje slovní hříčka v podobě kalambúru: „Jedna činka / druhá činka / třetí činka / palačinka [...];“357 „Náměsíčná ţaluzie / ze ţalu ţije [...] a tma má astma [...] a mág má magma;“358 „[...] Na ústa u sta hromů;“359 „Největší jáma je Fudţijáma / Pokud to ovšem není fáma / Nejmenší jáma je Jamajka / pokud to není jen bajbajka / Nejvyšší májka je Himalájka / Nejváhavější háj je Havaj [...].“360 V básni To nebyl pasák se objevuje slovní hříčka nejprve jako vyuţití zvukové podobnosti slov s různým významem: „To nebyl pasák / to byl lampasák [...].“361 A poté jako tvořivá hra se strukturou slova: „Nebyl to totiţ lampasák / byl to, nanejvýš, pasák lam [...].“362 V básních Jiřího Weinbergera mohou čtenáři objevit aluze vztahující se k osobám, lidovým písním, rčením, frazeologismům, literárním dílům apod. Autor je včleňuje do neobvyklého kontextu s aktualizujícím nebo komickým efektem. Předpokládá se znalost jak mimouměleckého textu (lidová rčení), tak i uměleckého textu (literární díla a postavy), ale i znalost jiných reálií jako jsou například místní názvy: „Aţ od Aše aţ po Kocourkov [...];“363 „Navštívím Českou Třebovou [...] Nebyl jsem v Písku / a v San Franciscu;“364 „Nejmenovaný astronom / Z Veselí nad Luţnicí [...].“365 Všechny takové básně nabízejí čtenáři proţít uspokojení z odhalení aluzí. Aktualizované lidové rčení se objevuje v básni Byla jak obrázek: „[...] Mluvil jsem o voze / a ona o koze / mluvil jsem o koze / a ona o střeše // Mluvil jsem o střeše / a ona o stáří [...].“366 Lidové rčení zde pokračuje asociativně tvořeným řetězcem slov, která mají doslovně zdůraznit jeho přenesený význam. Do básně Kaţdý den špatně začíná autor

356


357

Ibid., s. 15.

358

Ibid., s. 33.

359

Ibid., s. 34.

360

Ibid., s. 35.

361

Ibid., s. 54.

362

Ibid., s. 54.

363

Ibid., s. 5.

364

Ibid., s. 21.

365

Ibid., s. 34.

366

Ibid., s. 7.

64

zakomponoval lidové rčení ranní ptáče dál doskáče ve vlastním podání: „[...] Den ve snu je jen vidina / čistá jak pole bez oráče / má účast není povinná / a ranní ptáče ať si skáče dál.“367 Odkaz na stejné lidové rčení se objevuje v básni Skáče, skáče ranní ptáče, kde se objevuje slovní hříčka v podobě paronomázie: „Skáče, skáče ranní ptáče / přes přeskáče, přes přeskáče // Kampak skáčeš, ranní ptáčku? / To já jen tak na přeskáčku / Přeskakuji přeskáče! / Kdo nechce, ať neskáče.“368 Aktualizace lidového rčení se nachází i v básni Dva nenápadní delfíni: „[...] Ať padne komu padne / Ţádám pro všechny delfíny / vnadné i nenápadné / presumpci neviny.“369 Komického efektu je dosaţeno zasazením lidového rčení do kontextu básně Kdykoli spadnu z lešení: „[...] Ve vlaku cejtím bezpečí / ţe nevyhynu po meči / ţe nevyhynou po přeslici / ti co maj rádi ţeleznici[...].“370 Uvedené aluze na lidová rčení (zejména ranní ptáče dál doskáče a já o voze on o koze) jsou dobře odhalitelné i pro dětského čtenáře předškolního věku, neboť se objevují v slovesném folkloru, se kterým dítě v předčtenářské fázi přichází do styku. Úsloví vyhynout po meči (po přeslici) a padni komu padni zřejmě pochopí aţ čtenáři staršího školního věku, neboť první rčení se pouţívá v souvislosti se šlechtickými rody a o druhém se v současné době mluví hlavně ve spojitosti s politikou. Odkazy na osobu nalezneme například v následujících verších, kde autor zmiňuje Charlieho Chaplina: „Jsem povahou oblak / jak tulák Charlie [...].“371 Nebo v básni Kaţdý den špatně začíná, kde se objevuje jméno německého hudebního skladatele Richarda Wagnera: „[...] Budík mě vţdycky dojímá / to vyděšené ranní ptáče / hrot Wagnerova kladiva / mu místo srdce v hrudi skáče [...].“372 V asociativně napsané skladbě Nejmenovaný astronom se vyskytuje jméno Galilea Galileje ve spojení s velkým třeskem a jméno amerického spisovatele Kurta Vonneguta s odkazem na jeho dílo Kolíbka: „[...] A Big Bang s Galileem // A heliovou polévku / V aspiku ekliptiku / Vonnegutovu kolébku [...].“373 Tvorbu Petra Bezruče nám připomene báseň Šel starý baron pro uhlí: „[...] Šel

367


368

Ibid., s. 48.

369

Ibid., s. 10.

370

Ibid., s. 21.

371

Ibid., s. 16.

372

Ibid., s. 18.

373

Ibid., s. 34.

65

starý baron k vagónu / po zpustošením perónu / šel starý baron hrdě vztyčen / rozvrzaný a nerozcvičen / od terénu nerozlišen / šel starý baron pro uhlí [...].“374 Báseň Kaţdý je svého štěstí nabízí čtenáři kontrast mezi komičností, jeţ se odvíjejí od doslovné představy napsaného, a pochopením hlavní myšlenky, která souvisí s výsledným významem slova štěstí a obměněného slova. „Kaţdý je svého štěstí / bourcem morušovým / kaţdý je svého štěstí / bourcem Ledoborcem // Kaţdý je svého štěstí / tvůrcem Muchomůrcem / Kaţdý je svého štěstí / Iljou Muromcem // Kaţdý je svého štěstí Chytraktektem / Kaţdý je svého štěstí / bydla Pálilem [...].“375 Roli tu hraje osobní zkušenost kaţdého čtenáře, a to literární (například znalost starých ruských bájí nebo knihy Ohlas písní ruských Františka Ladislava Čelakovského), věcná (mít povědomí o bourci morušovém jako nočním motýlovi, o účelu ledoborců) nebo osobnostní. Odkazy na osoby a literární díla předpokládají čtenáře s určitou mírou vzdělání a ţivotní zkušeností. Základní znalosti získají děti staršího školního věku a pubescentní čtenáři ve škole, ale ani to nemusí stačit k odhalení daných aluzí. Předpokládá se nejen osobní iniciativa (Kurt Vonnegut), ale i schopnost pochopit vztahové souvislosti (Galileo – Big Bang; budík – Wagnerovo kladivo). Jiří Weinberger ve svých básních často vyuţívá jazykového humoru. Myšlenkový humor, spočívající ve stylizaci myšlenek (myšlenky jsou stavěny tak, aby mezi nimi vznikla úmyslná nelogičnost)376, nalezneme například v těchto verších: „Vydal se flétnista / na Etnu / zapsat se do kurzu / na flétnu // Etnu si spletl s Vesuvem / A tak se učí na buben [...].“377 Slovní humor, jeţ má blízko k slovním hříčkám,378 je zřejmý v básni Na útěku, kde do popředí vstupuje hra se způsobem vyjádření postoje mluvčího: „Na útěku / Odkud Kam / Obchodníkům / onikám // Oni taky onikají / Odkud? Kam? / se rádi ptají [...].“379 V jiné básni se zase objevuje hra s tvarem slova: „Zaslechl jeden policist / vlastní píšťalky ostrý svist [...].“380 374


375

Ibid., s. 19.

376

Viz

BEČKA,

Josef

Václav.

Komika

a

humor

v jazyce.

Dostupné

z URL:

rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3967> [cit. 15. listopad 2012]. 377


378

Viz BEČKA, Josef Václav. Op. cit. [cit. 15. listopad 2012].

379


380

bid., s. 63.

66

Ironický humor nalezneme v nacionálně napsané básni Do české pneumatiky: „[...] Českým ţenám / česká věna! / Českým ptákům / české vakuum!“381 Nebo v básni s tematikou aktuálních dobových problémů: „Nevolte královnu krásy / Volte Miss Kompromis / Nevolte královnu krásy / Těch uţ je jako mšic / Věnujte pozornost cedulkám / Milujte státní správu / A při vstupu na vulkán / nevypalujte trávu.“382 Černý humor je zřetelný v básni, jeţ odhaluje absurdnost politických postupů: „Parlament si odhlasoval / imunitu proti chřipce / a potom i proti rýmě / proti obrně [...] A nastala / kalamita / protoţe ta / imunita / protoţe ta / imunita / byla infekční // Šířila se / masmédiem / za pokřiku / Carpe diem! / Carpe diem! / dokud ţijem’ / buďme zbyteční.“383 Kromě textů, které staví na nonsensovém humoru a jazykové komice, jsou v této básnické sbírce ještě ve větší míře (oproti sbírkám předchozím) zastoupeny texty s váţným námětem. Například básně, jeţ zesměšňují nacionální sebestřednost: „Do české pneumatiky / český vzduch!“384 Nebo chorobné uctívání peněz: „[...] Franta mi nabídl akcie / a já mu řekla / "Nech si je!" / a investuj je za mě // On mi nabídl rámě / a já si vzala Frantu / Však investuji s Pepou! [...].“385 Či fobie celebrit: „Poznal jsem príma balerínu / ta nezná kašel, ani rýmu / Je nesnadné ji potkat / odmítá kaţdý kontakt [...] Líbá jen přes igelit.“386 V básních uplatňuje autor dobové aktualizační motivy. Uveďme například báseň ekologického charakteru, jeţ se zabývá jaderným odpadem: „Jsem vyhořelé palivo / které si samo hledá úloţiště [...] Mám v plánu chladnout / pět set let [...].“387 V metonymickém významu představuje báseň jadernou elektrárnu, v synekdochickém vztahu vyjadřuje moţnou hrozbu. V další podobně tematicky laděné básni se zabývá autor ozonovou vrstvou, je zde patrný důraz na ochranu ţivotního prostředí: „Viděl jsem na dně kaňonu / stát po kolena v ozónu / stádo macatých bizonů [...].“388

381


382

Ibid., s. 36.

383

Ibid., s. 41.

384

Ibid., s. 9.

385

Ibid., s. 12.

386

Ibid., s. 44.

387

Ibid., s. 17.

388

Ibid., s. 60.

67

Tematicky se opakují básně s motivem „nostalgického povzdechu nad ubíhajícím časem“389. Nejčastější je námět stáří, který se explicitně vyskytuje v několika básních: „Mám starosti / staré kosti / staré kosti / mě bolí [...];“390 „Mé bio-hodiny / na poplach bijou / Mé bio-hodiny / bijou, ţe hnijou [...];“391 „Ten práh, kde stojíš / patří stáří [...].“392 Stejně jako motiv smrti, tak i motiv stáří jednoznačně patří do literatury pro děti a mládeţ. Záleţí však na způsobu jeho prezentace. V uvedených ukázkách z básní Jiřího Weinbergera je motiv stáří ztotoţněn s bytostným pocitem lyrického mluvčího. Takový stav mysli je však v rozporu s pocity dětských i pubescentních čtenářů. Milena Šubrtová393 uvádí, ţe dítě začíná objektivně vnímat smrt mezi desátým a jedenáctým rokem. Uvědomuje si, ţe staří lidé umírají dříve neţ mladí a ţe i ono samo jednou zemře. Pocity stáří jsou mu však naprosto cizí. Objevuje se i báseň vyjadřující básníkovy pocity: „V jediném dešti / jsou všechny deště / a ve všech deštích / je všechen ţal [...].“394 Další početnější tematickou skupinu tvoří básně, jeţ reflektují „současné projevy měšťáctví, pokrytectví, malosti“395: „To nebyl pasák / to byl lampasák / a poţádal mě o hasák / k opravě mercedesu [...];“396 „Usměvavý Nykodým / pracoval jako anonym // Měl vlastní masku / i výplatní pásku / a na vše říkal Ano i Ne / Byl dobrým anonymem.“397 Uvedené básně jiţ počítají se čtenářem s určitou ţivotní zkušeností. Básně s tematikou smrti se objevují napříč celou tvorbou Jiřího Weinbergera. Připomeňme, ţe v kaţdé jeho dosud vydané básnické sbírce se alespoň jedna taková báseň objevila. V sbírce Povídá pondělí úterku to byl limerick Divil se chodec po Praze, v druhé vydané kníţce Ach ty plachty, kde je mám? se objevila ironická, místy aţ sarkastická báseň Jestli mě namíchneš a ve sbírce Kroky po krách to byla báseň Hajnej, hejhajnej v polesí, která stavěla na černém humoru. V této básnické sbírce je zřejmá tematika smrti v básni

389

SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně postmoderní a jiné. Ladění 2005, roč. 10, č. 3, s. 17.

390


391

Ibid., s. 29.

392

Ibid., s. 53.

393

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. Brno: Masarykova

univerzita, 2007, s. 13. 394


395

SIEGLOVÁ, Naděţda. Op. cit., s. 17.

396


397

Ibid., s. 58.

68

Neţ se fotr vrátí „[...] Víckrát nenavrátí se / ze sluţebních cest / a po boku strýce / odpyká si trest / Fyzicky se sice / nenavrátí, ach nenavrátí / chemicky se obrátí v prach / neanorganistický // Dekomponovaný otec rodiny / neví ani v hrobě dne a hodiny / Kdykoli se matce zachce / Vstávej starej, nespi sladce! / Kdykoli se matce zachce / vyvolá ho z hlubiny [...].“398 Báseň jistě není vhodná pro děti. Pokud pomineme expresivitu výrazů a způsob, jakým je obsahová skutečnost básně vyjádřena, objevují se v básni takové mezilidské vztahy, o kterých by se mělo dítě dozvědět aţ v pozdějším věku. Básně Jiřího Weinbergera se vyznačují mnohoznačností významů, nelze je redukovat na pouhé hledání skrytých smyslů, tedy nelze hovořit o jediné správné interpretaci básně. Weinbergerovy texty nabízejí čtenáři několik moţností, jak smysl básně přijmout a uţ tato skutečnost je odlišuje od básní apriorně určených dětem. Naděţda Sieglová ve své studii s názvem Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace popsala rozdíl mezi aktem čtení básnického textu u dospělých a dětí: „Malý čtenář více neţ dospělý promítá do textu vlastní (většinou omezenou) zkušenost. Odpovídá-li text bezezbytku této zkušenosti, dospělý recipient jej obvykle označí za málo zajímavý. Dětský recipient naopak pociťuje zrcadlový odraz jako potvrzení něčeho, co zná, jako upevnění znalosti, jako verifikaci jemu blízké reality. Tento předpoklad se ovšem vztahuje především ke zcela malým dětem, zatímco záhy nastává a rozvíjí se i u dospělých čtenářů potřeba pociťovat libost v návaznosti na konfrontaci textu se známou realitou.“399 Příklad rozdílné interpretace u dospělého a dětského čtenáře si můţeme ukázat na části Weinbergerovy básně Měl jsem dobrou vůli: „[...] Měl jsem dobrou vůli / a hnal své molekuly / správným směrem / Však vektory / ty potvory / se posčítaly jinak [...].“400 Děti mladšího a staršího školního věku se jistě s danými verši ztotoţní přes podobnou školní zkušenost, kdy i kdyţ se o něco snaţily, například vypočítat nějaký matematický příklad, nepodařilo jim to správně. Dospělí pak moţná navíc odhalí motiv nepředvídatelnosti lidského ţivota a neovlivnitelnosti ţivotních událostí.

398 399

WEINBERGER, Jiří. Na konci chřipky je krásně! Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 2005, s. 38. SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace. In Cesty

současné literatury pro děti a mládeţ. Dotyky, kontexty, LMP a didaktika. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2006, s. 35. 400


69

Básně Jiřího Weinbergera tedy nabízejí čtenářům moţnost, aby se podíleli na realizaci jejich významu. Wolfgang Iser ve své studii Apelová struktura textů401 píše o tom, ţe význam textu není skryt v něm samém, protoţe jednou nalezené významy se stále mění s dalším čtením a s jiným čtenářem. Znamená to tedy, ţe významy literárních textů jsou generovány aţ v procesu čtení. „Jsou produktem interakce textu a čtenáře, a nikoli v textu skrytými veličinami, jejichţ vypátrání je vyhrazeno pouze interpretaci.“402 Řečené ovšem neplatí pro všechna literární díla. Text musí čtenáři takové aktualizační moţnosti poskytovat. A to se týká i básní Jiřího Weinbergera, které obsahují tzv. místa nedourčenosti403, neboli prázdná místa v textu, jeţ vyţadují po čtenáři jejich doplnění. Wolfgang Iser hovoří o konkretizaci textu, coţ je jedinečné uchopení díla konkrétním čtenářem. Zaplnění prázdných míst je ovlivňováno mnoha faktory, například zde hraje roli čtenářův věk, zkušenost, inteligence, pozornost a mnoho dalšího. Čtenáři pak zaplní prázdné místo v textu podle svých vlastních schopností. A tím se právě liší jednotlivé interpretace Weinbergerových básní, nejen co se týče dětského a dospělého čtenáře, ale i mezi jednotlivými čtenáři stejného věku. Naděţda Sieglová v jiţ zmíněném článku ukazuje různé způsoby interpretace na básni Rád bych jednou namaloval rozesmátou sfingu: „Rád bych jednou namaloval rozesmátou sfingu / jak si zkouší po snídani prvky windsurfingu / Jak jí sluší bílá plachta / a jak pod ní voda čvachtá / Rád bych jednou namaloval rozesmátou sfingu [...].“404 Z hlediska pochopení básně „[...] můţe čtenář vyprodukovat v procesu dekódování význam rovný uráţce (sfinga, jeţ se směje!) nebo naopak monumentálního symbolu (záhadnosti, velikosti dávné historické epochy), jiný zase přisoudí autorovi snahu vyjádřit lidskou touhu po proniknutí pod její masku, některý čtenář ovšem jen usoudí, ţe jde o úsměvný a ţádným významem nezatíţený obraz“405.

401

ISER, Wolfgang. Apelová struktura textů. In SEDMIDUBSKÝ, Miloš – ČERVENKA, Miroslav –

VÍZDALOVÁ, Ivana. Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Brno: Host, 2001, s. 39–61. 402

Ibid., s. 41.

403

Wolfgang Iser tento termín převzal od Romana Ingardena, který je poprvé pouţil ve své práci Umělecké

dílo literární (INGARDEN, Roman, Stanisław. Umělecké dílo literární. Praha: Odeon, 1989.). 404


405

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace. In Cesty

současné literatury pro děti a mládeţ. Dotyky, kontexty, LMP a didaktika. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2006, s. 36.

70

Jiří Weinberger tedy čtenáři nevnucuje svůj názor, pouze mu nabízí vlastní úhel pohledu. Tak je to i s asociativně tvořenými básněmi. Lyrický subjekt ukáţe čtenáři vlastní představy, jeţ v něm báseň vyvolala, a na čtenáři je pak pouhé jejich posouzení. Většina textů Jiřího Weinbergera nevyţaduje shodu mezi autorským záměrem a čtenářovou interpretací, svědčí o tom otevřenost textu a jeho přístupnost k různé interpretaci, neboli doplnění míst nedourčenosti. Nyní je na místě poloţit si otázku autorské představy o věkové charakteristice recipientů. Nakladatelská úprava vypovídá o čtenáři pubescentního a dospělého věku. Tituly básní jako Kluci a holky z masmédií, Sluníčko na zápraţí vyvolávají představu o intencionálním zaměření na dětského čtenáře, nicméně „následná aktualizace lexika a významová znakovost zobrazovaných jevů a situací“406 svědčí o věkové různorodosti publika: „Kluci a holky z masmédií / ti si ţijou / Roţnovské hodiny / smutně bijou / Smutně ach přesmutně / a nikdo se jich neptá / Odkud jste? Kam jdete? / Kdepak se tu berete? / Neţerete dédété? / Proč tak smutně bijete? [...].“407 Asociativní řetězce představ, překvapivé konfrontace rýmujících se slov, bohatá slovní zásoba čerpající ze všech vrstev národního jazyka – to všechno jsou znaky Weinbergerovy tvorby, jeţ se v jeho díle vyskytují jiţ od první vydané básnické sbírky. Jaroslav Toman upozorňuje na to, ţe Jiří Weinberger i v této básnické sbírce opět prokazuje výbornou znalost českého jazyka, odhaluje komunikativní nejednoznačnost jazykového znaku i sémantickou vyprázdněnost frazeologické promluvy.408 Jiří Weinberger své texty obohatil o váţnější náměty, naopak jim ubral na samoúčelné hravosti409. Sbírka jako taková se vymyká typologickému zařazení, neboť vedle sebe koexistují básně s nezávazným humorem i závaţným sdělením410, jak jsme si v této kapitole ukázali.

406

SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace. In Cesty

současné literatury pro děti a mládeţ. Dotyky, kontexty, LMP a didaktika. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2006, s. 37. 407


408

Viz TOMAN, Jaroslav. Na konvence – nesmiřitelně hravě. Tvar 2006, roč. 17, č. 9, s. 21.

409

Viz SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně postmoderní a jiné. Ladění 2005, roč. 10, č. 3, s. 17.

410


71

5.5.

Antianalfabeticum

Nejnovější básnická sbírka Jiřího Weinbergera nese název Antianalfabeticum. Jedná se o útlý svazek, v němţ je třicet dva básní. Skoro všechny básně vznikly po dvojjazyčné knize What if Ogden could speak chzech / Kdyby Ogden uměl česky. Pouze tři básně jsou staršího data. Skladby z této sbírky byly později zhudebněny Hanou Tonzarovou a zazněly v hudebně-literárních kabaretech v roce 2010. O rok později se repertoár kabaretů rozšířil o povídky ze sbírky Nerovnováha a jiné povídky. Scénickému zpracování samozřejmě dopomáhá výrazná rytmická stránka básní. Zatímco předchozí básnické sbírky Jiřího Weinbergera byly schopny svými slovními hříčkami a ironickým veršem s groteskními situacemi oslovit všechny věkové kategorie čtenářů, kníţka Antianalfabeticum je na první pohled zjevně určena dospělému čtenáři. O nonsensové poezii pro dospělé čtenáře mluví Olga Kubeczková takto: „Ve volbě uměleckých prostředků, resp. v invenčním přístupu tvůrce nemusí být rozdílu mezi poezií pro dospělé a pro děti. Komu jsou verše adresovány je sice někdy těţké specifikovat, nicméně otázka recepce je ze strany samotných čtenářů jasnější. Dospělé nonsens oslovuje z potřeby zábavy, hry s jazykem, s významy, z potřeby humorného odlehčení.“411 Zatímco u dětských čtenářů představoval nonsens zkoušku jejich vlastní fantazie a na základě konfrontace s realitou pak pochopení nemoţnosti skutečné existence básnického obrazu,412 u dospělých čtenářů se funkce nonsensu posouvá k demaskování významů, jeţ jsou textem pouze naznačeny. Na začátku sbírky Antianalfabeticum se vyskytuje motto: „Nechlubím se cizím peřím / ţe umírám neuvěřím.“413 Uvedené dva verše napsal Jiří Weinberger po překladech básní Ogdena Nashe, který údajně sloţil nejkratší humoristickou báseň v anglickém jazyce na světě, v originále zní: „Candy is dandy / but liquor is quicker.“414 Trápení s překladem této básně do českého jazyka při zachování stejné pointy popsal Weinberger v povídce

411

KUBECZKOVÁ, Olga. Nonsensová poezie a její vidění daností. In ŠINK, Radim. Čeština – jazyk

slovanský 4. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010, s. 221. 412


413

WEINBERGER, Jiří. Antianalfabeticum. Praha: Baronet, 2010, s. 7.

414

WEINBERGER, Jiří. Nerovnováha a jiné povídky. Praha: Baronet, 2011, s. 29.

72

Extrémně krátká báseň415, jeţ je součástí povídkové sbírky Nerovnováha a jiné povídky. Jiří Weinberger se dle svých slov416 pokoušel s Ogdenem Nashem soutěţit a napsat ještě kratší báseň, coţ se mu nakonec nepodařilo. O vzniku dvojverší, jeţ uvádí sbírku Antianalfabeticum, napsal Jiří Weinberger toto: „Psal jsem si nedávno do šuplíku básničku pro dospělé, ačkoliv většinou věk adresáta neberu v úvahu. Moţná, ţe měla deset, moţná by nakonec měla dvacet řádků. Kdybych ji dopsal. Tedy, nakonec jsem ji dopsal a za chvíli vám ji řeknu, ale dopsal jsem ji – aspoň pro mne – novým způsobem. Začal jsem jiţ existující řádky umazávat. Říkal jsem si přitom: Proč to tam nechat, kdyţ na to čtenář přijde sám? Nakonec zůstaly dva řádky. Jen dva. Jako v té Nashově básni. Kdyţ si tu svoji báseň přečtu, napadne mě všecko, co jsem postupně smazal, ba ještě víc [...].“417 Jiří Weinberger věří, ţe jeho báseň stále patří do groteskní kategorie, i kdyţ její námět není legrační418. Autor tak ponechává interpretaci básně na čtenáři, přičemţ mu poskytuje značný prostor pro vlastní fantazii. Tak jako v předešlých Weinbergerových básnických sbírkách, se i zde objevují verše zaloţené na jazykové hře s významy slov a se zvukovou podobou slova, na asociativním řazení představ. Básně opět překvapí neobvyklými rýmy a nezvyklou konfrontací slov. Proměna adresáta se promítla nejen do tematického sloţení básní, ale i do způsobu básnického zobrazení. V předchozích sbírkách jsme mluvili v souvislosti s recepcí básní jak o dětském čtenáři, tak i o pubescentním, ale především o věkově nevyhraněném čtenáři. Tomu odpovídala zejména jazyková hra jako samotný impuls k tvoření básní. Můţeme říct, ţe jazyková hra a nonsens byly básníkovi samotným námětem básně (především v ranné tvorbě, o čemţ svědčí i velké mnoţství neologismů ve sbírce Povídá pondělí úterku). V této sbírce můţeme mluvit o nonsensu jako prostředku básnického výrazu. Olga Kubeczková o nonsensové technice psaní veršů píše toto: „Tvorba nonsensu je dokladem úrovně kognitivního zvládání světa a jeho principů. Záměrně negovat reálné jevy, stavět jejich logické vazby na hlavu lze jen tehdy, jestliţe jsme porozuměli jejich

415 416

Viz WEINBERGER, Jiří. Nerovnováha a jiné povídky. Praha: Baronet, 2011, s. 29–30. Viz

FALTÝNEK,

Vilém.

Od

rýmů

k myšlence

a

gagu.

Dostupné

z URL:

[cit 9. listopad 2012]. 417


418

Viz FALTÝNEK, Vilém. Op. cit. [cit 9. listopad 2012].

73

fungování. A také adresát této tvorby musí mít dostatečnou zkušenost s tím, co je tu popíráno a vysmíváno zároveň.“419 Jiří Weinberger si tedy musí být vědom adresáta určitého věku a s určitou ţivotní zkušeností. Současně s psaním textu vytváří tedy tzv. modelového adresáta. Termín zavedl Umberto Eco a označuje reprezentativní vzorek publika, kterému je dílo určeno autorem. Autor tedy přizpůsobuje své vypravěčské techniky podle modelového čtenáře. Umberto Eco jej definuje takto: „Modelový čtenář příběhu není empirický čtenář. Empirickým čtenářem jste vy, já, kdokoliv, kdo čte nějaký text. Empiričtí čtenáři mohou číst mnoha způsoby a neexistuje ţádné pravidlo, které by jim předepisovalo jak číst, protoţe často berou text jako nádobu pro své vlastní vášně, které mohou přicházet zvnějšku, mimo text, anebo které v nich text náhodou probouzí. [...] Tento typ diváka (či čtenáře) nazývám modelový čtenář. Je to jakýsi ideální typ, kterého text nechápe jen jako spolupracovníka, ale snaţí se ho zároveň tvořit. Začíná-li text frází Bylo nebylo, vysílá tím signál, který okamţitě umoţňuje výběr jeho modelového čtenáře. Tím musí být dítě či alespoň někdo, kdo je ochoten přijmout něco, co sahá mimo zdravý rozum a střízlivé chápání.“420 Umělecké prostředky Jiřího Weinbergera se s touto sbírky nezměnily. Velmi často se objevuje nonsens v podobě kalambúru: „Vylezl jsem na horu Říp / aţ úplně nahoru / Nahoře jsem šlápl na hřib / který tam stál v pozoru [...].“421 Nebo vyuţívá hláskové instrumentace, konkrétně aliterace: „[...] dědek bafá baba blafe [...].“422 V básni Po celém světě široširém je rozveden vtipný nápad ad absurdum: „Po celém světě široširém / ať je to hotel či nora / leţí kaţdé ráno miliarda chlapů / dala by se z nich poskládat hora // Potom by ta hora / zastlaných komiků / mohla porodit tvora / myš nebo motyku // Co kdyby se ta hora / naráz probrala z mrákot? / A řekla Rebarbora? [...].“423 Rozvedení myšlenky do celého trsu následných obrazů budí dojem jakéhosi myšlenkového experimentování s představou.424 419



ECO, Umberto. Šest procházek literárními lesy. Přednášky na Harvardově univerzitě. Olomouc: Votobia,

1997, s. 17. 421


422

Ibid., s. 8.

423

Ibid., s. 42.

424

Viz NEZKUSIL, Vladimír. Studie z poetiky pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1987, s. 171.

74

Báseň Antianalfabeticum, jeţ dala název celé sbírce, je nonsensovou básní, ve které sám jazyk popírá význam svých slov. Samotný novotvar antianalfabeticum je tvořen slovem analfabet, jeţ označuje negramotného jedince, tedy neznalého čtení a psaní425 a předponou anti, která značí opak významu slova, ke kterému se pojí. Význam by se tedy měl shodovat s představou gramotných jedinců, nicméně báseň to explicitně popírá: „Antianlfabeticum / s tištěnou informací / je volně k dispozici / pro negramotné publikum [...].“426 Navíc si protiřečí i významy slovních spojení tištěná informace a negramotné publikum. Báseň je zajímavá i po své obrazové stránce: je totiţ psána takovým způsobem, ţe ji můţeme číst zepředu i zezadu při stejném pořadí veršů: „Antianalfabeticum / s tištěnou informací / je volně k dispozici / u benzinových pump / Antianalfabeticum! / u benzinových pump / je volně k dispozici / s tištěnou informací / Antianalfabeticum.“427 V básních se objevuje i personifikace, a to v různých situacích. Báseň Šlo jednou jedno velké sousto začíná pohádkovým uvozením a pokračuje výrazně expresivním zabarvením výrazů: „Šlo jednou jedno velké sousto / bezvětřím jícnu střevu vstříc / a sápalo se na ţaludek / jak všeţravý mrak na Měsíc [...].“428 Naopak báseň Vyhlídl jsem si v moři vlnu má romantický námět: „[...] Ne já ji to ona mě / oslovila významně / Od té doby po mně touţí / polykána velkou louţí // Pátrá po mně na všech pláţích / má mě v srdci má mě v paţích / má mě v jámě mámení / má mě na dně v kamení [...].429 V souvislosti s poezií pro děti a mládeţ jsme mluvili o personifikaci jako o prostředku nonsensu, kdy se personifikační vztah rozvedl ad absurdum, aby byla dítěti ukázána nemoţnost existence zobrazované skutečnosti. Zde můţeme pozorovat proměnu její funkce. V prvním případě se pouţila personifikace pro potravu, jeţ prochází trávící soustavou. Pro posílení dynamičnosti jevu autor navíc pouţívá expresivní slovník. V druhém případě se lidské vlastnosti připisují mořské vlně. Podle námětu básně by se dalo přemýšlet o metaforické vztahu mezi zmiňovanou vlnou a ţenou.

425

Viz SSJČ. Dostupné z URL: [cit. 12. listopad 2012].

426


427

Ibid., s. 36.

428

Ibid., s. 41.

429

Ibid., s. 19.

75

Hra s jazykem je zjevná v básni Osm let jsem opatroval. Autor zde vytvořil neologismus osmikráska a v básni se navíc stále opakuje číslo osm: „Osm let jsem opatroval / osmikrásku / A teď s ní jdu na veřejnost / na procházku // Na chodníku čeká osm / odborníků / Odhlasují zda ji dají / do slovníku / Osmikráska vesele se / netváří / Ve slovníku je jí jako / v herbáři.“430 V textu básně je slovem herbář odkázáno na květinu sedmikrásku, podle které je nové slovo vytvořeno, ţe se jedná o novotvar ukazuje i námět básně. Slovní hříčky pouţívá i ve váţných tématech: „Proč já jsem vlastně zasmušilý? / Zasmušilý / Včely? Nepřiletěly? / Proto jsem zasmušilý? / Anebo jenom proto / ţe mě to naučili?“

431

Aktualizované přirovnání jako námět humoru je zde zasazeno do téměř

filozofické otázky. Změna oproti předchozím básnickým sbírkám nastala v tematickém sloţení básní. Nejde pouze o námět jednotlivých básní, ale i o skrytý význam slov, který je zjevný aţ po zasazení těchto slov do konkrétního kontextu. Na začátku básně Na oslavě u tety se objevují asociativně vytvořené výrazy, které můţeme chápat jako kalambúr: „Na oslavě u tety / klevety a krevety // Na oslavě u strýce / ústrky a ústřice // Na oslavě u bráchy / burani a buráky [...].“ Pořadí slov není náhodné. Můţeme si všimnout, ţe první slovo asociativně utvořené k členu rodiny můţe mít významové spojení s moţnou charakteristikou osoby a druhé slovo je pokrm, které souvisí s předešlými dvěma slovy hlavně zvukově, ale můţe mít i tematický význam. Bezvýznamová slova zde plní odlišnou úlohu, neţ tomu bylo v předešlých básnických sbírkách, coţ jistě souvisí s proměnou adresáta: „Vlajkoslávy / láry fáry / zlaté plechy / na fanfáry.“432 Zde tato slova nemají za úkol navodit rytmický impuls nebo navodit pozornost určitým směrem, jak to u takových slov většinou bývá, ale v tomto případě se vztahují ke skutečnosti. Nonsensu v závěru básně je dosaţeno amfibolií, konkrétně se nejprve pouţijí slova ve svém přeneseném významu a následně se zasadí do kontextu jejich význam doslovný: „Všichni hosté / v dobré míře / malé zvíře / velké zvíře //

430


431

Ibid., s. 11.

432

Ibid., s. 9.

76

Fanfáry a fanfáry / to je naše safari.“433 V těchto verších můţou čtenáři odhalit ironický humor. Objevuje se zde i báseň Do české pneumatiky český vzduch434, která byla uvedena jiţ v předchozí básnické sbírce Na konci chřipky je krásně. Nicméně nyní je její obsah rozšířen o překlad do čtyř cizích jazyků: angličtiny, němčiny, francouzštiny a slovenštiny. Její nacionální charakter je těmito překlady ještě více zesměšněn, neboť se jedná o doslovný překlad a kaţdý národ tak postrádá originalitu. I v této básnické sbírce Jiřího Weinbergera, jeţ je určena dospělým čtenářům, se vyskytuje několik básní s tematikou smrti. Tematika smrti není obecně v nonsensové literatuře ničím nezvyklým: „Tematické okruhy, na nichţ nonsensová poezie uplatňuje proces osvobozování od reality, se zdají být nepřeberné a snad i nevyčerpatelné. Konstantně však mezi nimi mají své místo ty, které konstituují existenci člověka. Bez ohledu na recepční hledisko je v této tvůrčí oblasti jasně čitelná tendence vyrovnávat se nonsensem se všemi principy, které určují běh lidského ţivota, tedy i s jeho koncem.“435 Báseň Svědek očitý zobrazuje násilnou smrt: „Svědek očitý / svědek ušitý / svědek chuťový / leţí ve křoví // Čára na dlani / do tmy uhání / svědek ve křoví / uţ nic nepoví [...].“436 Hra s jazykem není samoúčelná, ale dokonale se shoduje s nonsensovým záměrem. Příbuznost slov očitý, ušitý a chuťový se nejen stvrzuje rýmem, ale i jejich smyslovým významem. Nicméně výraz očitý svědek je obecně pouţívaný automatismus, ale ostatní spojení slov (svědek ušitý, svědek chuťový) pouze zvýrazňují absurditu básnického obrazu. V básni je zřetelný protiklad nehybnosti mrtvé oběti a dynamiky krve. Smrt v této básni není pouze čtenáři naznačena, ale explicitně vyjádřena: „[...] Ten uţ nic nepoví / necítí kopřivu / co by ho pálila / kdyby byl naţivu [...].“437 Tato báseň výrazně připomíná píseň Klobouk ve křoví Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Sám Jiří Weinberger přiznal, ţe si na danou píseň vzpomněl, kdyţ psal svůj text438. 433


434

Ibid., s. 21.

435




437


438

Viz

FALTÝNEK,

Vilém.

Od

rýmů

k myšlence

a

gagu.

Dostupné

z URL:

[cit 9. listopad 2012].

77

Druhá báseň s tematikou smrti zpracovává tento motiv rozdílným způsobem. Ve skladbě Byl jednou jeden sekretariát je motiv smrti pointou, ve kterou vyústí báseň epického charakteru: „Byl jednou jeden sekretariát / se sekretářkou kterou nikdy nikdo neměl rád / Nad ní uţ byli jen papaláši / Čekala marně zda zaharaší / Obletovali mnohem lehčí ţeny / Aţ jednou – se s ní utrh výtah / přetíţený.“439 Nonsens v tematické rovině je zde zkombinován s jazykovou hrou, především s doslovně interpretovanými frazémy. Výraz lehčí ţeny ve svém doslovném významu zde tvoří protiklad ke slovu přetíţený, jeţ je klíčem k celé pointě básně. Báseň jako takovou můţeme celkově označit za humornou. Pointa básně je čtenáři lehce zastřena, její dekódování bude tedy záleţet na jazykové vyspělosti recipienta. Ve sbírce se objevuje motiv stáří ještě intenzivněji neţ v předchozích Weinbergerových knihách. Báseň Můj první ranní vjem? popisuje chvíli po probuzení lyrického mluvčího, který na sebe nahlíţí jako na starce: „Můj první ranní vjem? / Hlava jak vodojem / To je můj první ranní vjem // Večer se stařec svalí / pantofle pod postelí / ráno je nevyspalý / a celý nedospělý [...].“440 V básni se objevuje i hra s významy slov s erotickým podtextem: „[...] Zastřený hlas mi velí: / hele ty vole aspoň vstaň! / Povídám vole aspoň vstaň / kdyţ uţ ne rovnou k poctě zbraň [...].“441 V básni Aţ budem jednou staří a sami se stále opakují tři verše: „Aţ budem jednou staří a sami / budou nám chodit uţ jen samý spamy / s nabídkami: [...].“442 Po nich následují metodou asociace představy, jeţ jsou dle básníka spojené s věkem stáří: „[...] na levnou viagru / na titul z Harvardu / blondýnu v kombiné / Kolíne Kolíne [...] na zábal v čokoládě / na čokla za oknem / na jídlo po kterém / opasky nedopnem [...].“443 V básni Aţ mi bude jednou se kromě stáří objevuje i motiv smrti, nicméně tento básnický obraz je vyjádřen zcela jinak neţ u básní Svědek očitý nebo Byl jednou jeden sekretariát. „Aţ mi bude jednou / čtrnáctkrát sedm / tak jako dneska mému psovi / stanu se vědmou / která uţ nikdy nic / nikomu nepoví [...].“444 Lyrický mluvčí si je vědom blíţící se

439


440

Ibid., s. 28.

441

Ibid., s. 28.

442

Ibid., s. 39.

443

Ibid., s. 39.

444

Ibid., s. 22.

78

smrti: „[...] Čtrnáctkrát sedm to číslo mě deptá / vsadím se s vámi ţe nevíte proč: // Dneska uţ dohlédnu jak lebku mi leptá / ţe se mě vůbec nikdo na nic neptá.“445 V básni Vygoogloval jsem krásný světa kout se objevuje ekologická intence ve smyslu ochrany ţivotního prostředí. Básně takového charakteru taktéţ nejsou ţádným novem ve tvorbě Jiřího Weinbergera. Nicméně v této básni je navíc ukázána negativní stránka technického pokroku: „Vygoogloval jsem krásný světa kout / kde nejhlubší je les / po kterém ještě do včerejška / neštěkl ani pes // A dnes tam stojí hotel jak kráva / s tobogánem aţ do mraků / ječí tam děti a golfová tráva / je plná divných panáků [...].“446 Báseň tak získává jakýsi varovný charakter. Tomu odpovídá i uţití hyperboly. Autor vede čtenáře k zamyšlení nad pokrokem techniky, ukazuje její stinnou stránku, totiţ zmapování celého terénu země a jejího následného zastavování. Báseň pokračuje ironickým pošklebkem k mase lidí, jeţ podléhají civilizačním módním trendům a ztrácejí tak vlastní svobodnou vůli, taková oblíbená turistická místa dokonce přirovnává k vězení: „[...] Proč navzdor oklikám / vţdycky se doklikám / tam kam spěchají davy / mentálně vzato – do šatlavy? // Z šatlavy hledíme všichni stejným směrem / V šatlavě ţvatláme všichni stejná slova / Kéţ by šlo z heren ten zgooglený terén / v tichosti zase odgooglovat!“447 Podobnou kritiku můţeme zaznamenat i v básni Od lidí s vytříbeným vkusem, kde se autor distancuje od skupiny lidí: „Od lidí s vytříbeným vkusem / odvrátil jsem se mírně zhnusen / A uţasl jsem: Proč to dělám? / Proč mě to stále pudí jinam? / Proč teprve tam pookřívám? [...] Ať dělám co dělám nemám / proporce pro porcelán.“448 Jak jsme si ukázali, Weinbergerova poezie je z velké části postavena na rýmech, a to takových, jeţ mají schopnost vytvářet nové významy a nové situace. Sám autor potvrzuje, ţe v rýmu nejde jen o zvukovou podobu slov: „Ale kdyţ se ukáţe, ţe ta zvláštní okolnost, ţe se něco s něčím rýmuje, vede k tomu, ţe člověka napadne něco, co by člověka jinak nenapadlo, pak to můţe ţít dál.“449

445 446

WEINBERGER, Jiří. Antianalfabeticum. Praha: Baronet, 2010, s. 22. Ibid., s. 38.

447

Ibid., s. 38.

448

Ibid., s. 43.

449

FALTÝNEK,

Vilém.

Od

rýmů

k myšlence

a

gagu.

Dostupné

z URL:

[cit 9. listopad 2012].

79

Ve sbírce se objevují i rýmy, jeţ byly vytvořeny různými technikami. Například v básni Po zdlouhavé chřipce foneticky rozepisuje zkratky kvůli rýmu: „[...] a mé kroky málo jisté kráčí k záhadě / v kaluţi tu pláče / za osumnáct káčé / ušmudlaný lístek praţské em há dé [...].“450 Nebo se objevuje i tzv. ptačí řeč „[...] Stojím nad tou louţí / ve které se zračí / obloha i ptačí trylky - čtverylky [...].“451 Pouţitím slov, jeţ modelují reálné zvuky mimojazykové skutečnosti, přenáší autor na čtenáře určitý obraz skutečnosti. Ačkoli i v případě této básnické sbírky můţeme mluvit o jazykové komice, přesto do veršů spolu s humorem proniká také melancholie, pocity osamění a stáří, deziluze, ironie a černý humor. Miroslav Chocholatý se ve své recenzi Antianalfabetica domnívá, ţe v této sbírce Jiří Weinberger nedokázal sloučit dohromady formu básní s jejich námětem: „Básník se pokouší o existenciální hlubší ponor, nicméně uvíznutí na mělčině formy mu to neumoţňuje. Forma, která poezii pro dětského či pubescentního čtenáře svědčí, básníka nyní výrazně limituje.“452 Souhlasím s Miroslavem Chocholatým, ţe básníkova silná stránka spočívá v poezii pro děti a mládeţ. Na druhou stranu se domnívám, ţe báseň s váţným námětem, dostane tímto zpracováním nový rozměr, dojde k určitému odlehčení závaţné situace.

450


451

Ibid., s. 31.

452

CHOCHOLATÝ, Miroslav. Jméno Jiřího Weinbergera. Host 2011, roč. 27, č. 1, s. 100–101.

80

6.

Závěr Pokud se podíváme nejprve na vizuální stránku jednotlivých básnických sbírek

Jiřího Weinbergera, zaznamenáme zřetelný vývoj v grafické úpravě knih. Pomineme skutečnost, ţe kníţky mají rozdílného vydavatele (Povídá pondělí úterku – Argo, Ach ty plachty, kde je mám? – DOPOLEDNE & ODPOLEDNE, Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce – DOPOLEDNE & ODPOLEDNE, Na konci chřipky je krásně! – Šimon Ryšavý, Antianalfabeticum – Baronet), jde nám spíše o textovou část a doplňující ilustrace. Povídá pondělí úterku i Ach ty plachty, kde je mám? zřetelně tendují k dětskému čtenáři. Svědčí o tom nejen přítomnost obrázků, ale i pestrost jejich provedení. Sbírka Kroky po Krách čili Kdyţ se jde, všechno chce taktéţ obsahuje ilustrace, nicméně jejich realizace je odlišná. Zatímco v prvních dvou sbírkách se nacházejí barevné obrázky, které na první pohled upoutají pozornost dětského čtenáře svou rozmanitostí, ve třetí knize mají obrázky totoţnou barvu s texty básní a jsou bez výplně. Oproti tomu se však ve sbírce nacházejí i kaligramy a celé básně (i jejich jednotlivé sloky) jsou mnohdy na stránce natočené pod různým úhlem. Kromě výskytu obrázků mají zmíněné kníţky ještě jeden společný rys, a tím je notový zápis textů. I přes kvantitativní rozdíl zhudebněných textů mezi jednotlivými sbírkami (sbírka Povídá pondělí úterku obsahuje pouze osm textů s notovým zápisem a sbírka Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce obsahuje tyto texty pouze ve svém prvním vydání) svědčí tento rys o předpokládaném adresátovi. Pokud bychom se opřeli o vlastní slova autora453, který poznamenal, ţe notový zápis je určen pro učitele hudební nebo dramatické výchovy, dospěli bychom k recipientům mladšího a staršího školního věku. Tuto věkovou kategorii by nám potvrzovala i grafická úprava knih. Zpřesněním bychom došli k závěru, ţe první dvě básnické sbírky by měly být určeny čtenářům mladšího školního věku a třetí sbírka čtenářům staršího školního věku. Následující básnické sbírky, Na konci chřipky je krásně! a Antianalfabeticum, jsou vytištěny jiţ bez ilustrací. Sbírka Na konci chřipky je krásně! však zaujme šedomodrým tiskem a různými typy písma, coţ svědčí o postpubescentním nebo dospělém čtenáři. Básně Antianalfabetica jsou otištěny klasicky černým tiskem písma stejné velikosti na světlém papíře, coţ jednoznačně vypovídá o zaměření na dospělého čtenáře.

453

WEINBERGER, Jiří. Tři otázky recenzentce. Ladění 1997, roč. 2, č. 3, s. 24.

81

Po rozboru všech Weinbergerových básnických sbírek můţeme s jistotou tvrdit, ţe vývoj je znatelný i v tematice básní. Bez výjimky v kaţdé kníţce se objevují jak hravé nonsensové básně s nezávazným obsahem, tak i básně s hlubším námětem. Rozdíl je však v jejich vzájemném poměru. Do knihy Povídá pondělí úterku jsou zařazeny básně, jeţ staví na vtipné hře se slovy a svým námětem korespondují s dětským čtenářem jiţ od předškolního věku. Jen velmi ojediněle do nich proniká černý humor (Divil se chodec po Praze) a skepse (Ţije dítě zakřiknuté). Jiţ v druhé vydané sbírce, Ach ty plachty, kde je mám?, můţeme pozorovat výrazný nárůst básní s váţnějším námětem. První část knihy, přesněji řečeno po oddíl Čtvrtý parník, se nese v duchu předešlé básnické sbírky, od Pátého parníku však dochází k výrazné tematické proměně textů: objevují básně s námětem stáří (Aţ vyjdou pécéčka, Dříve neţ místečko v hrobečku) a smrti (Jestli mě namíchneš), básně sarkastické (Účelná je dělba povinností) a nostalgické (Zazpívej si se mnou). Druhá část sbírky je oproti první jistě určena uţ starším recipientům. Třetí básnická sbírka, Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce, obsahuje recepčně nevyváţený soubor textů. Vyskytují se v ní básně existenciální (Na dně moře leţím), nostalgické (Na podzim; Aţ mi zbyde jen pohled zpátky), s tematikou smrti (Divil se chodec po Praze; Hajnej, hejhajnej v polesí), samoty (Houby hledám; Cvrkot cikád), ale i jednoduché verše zaloţené na hláskové instrumentaci (Přeškolíme fotry mutry; Marně se synku marně ptáš; Ema má tetu), slovní hříčce (Chodíval jeden advokát; Můj soused při vzletu z Bombaje) nebo absurdní představě (Slon v papírovém nábytku). V souvislosti s touto sbírkou by se dalo uvaţovat o recepčně nevyhraněném čtenáři, neboli o recepční otevřenosti textů. A následující básnická sbírka Na konci chřipky je krásně! se svou skladbou textů prezentuje ve stejném duchu. I kdyţ se zde oproti předchozí sbírce zvýšil počet básní stavějících na nonsensové hravosti a jazykovém vtipu, tematicky zde přibyly básně, jeţ reflektují současné politické (Parlament si odhlasoval) a kulturní dění (Jsem vyhořelé palivo; Nevolte královnu krásy; Poznal jsem príma balerínu). Navíc tematika stáří se v básních ztotoţňuje s bytostným pocitem lyrického mluvčího (Mám starosti). Avšak Weinbergerova doposud poslední vydaná básnická sbírka Antianalfabeticum je zjevně určena jiţ dospělému čtenáři. Z témat, která můţeme sledovat napříč celou Weinbergerovou tvorbou, jmenujme například motiv stáří, ekologické problematiky a ochrany přírody nebo motiv smrti, u kterého bych se ráda detailněji zastavila. Jiţ nebudeme opakovat fakta o vhodnosti nebo nevhodnosti takových básní v literatuře pro děti a mládeţ, to bylo součástí rozboru kaţdé 82

dílčí sbírky, na tomto místě nám půjde spíše o to, vystihnout vývoj těchto básní po jejich formální i obsahové stránce. V básnické sbírce Povídá pondělí úterku se objevuje tematika smrti v limericku Divil se chodec po Praze, kde fakt smrti není nijak blíţe komentován, lyrický mluvčí se staví do funkce nezúčastněného pozorovatele. Neosobní podání a černý humor svědčí spíše o představě dospělého recipienta. Následující básnická sbírka, Ach ty plachty, kde je mám?, obsahuje výrazně expresivní text Jestli mě namíchneš. Zde naopak lyrický mluvčí neskrývá svůj emocionální vztah k obsahu sdělení. Dětský čtenář zřejmě nebude s to vnímat báseň s vědomím nadsázky, jak je tomu u dospělého recipienta. Motiv smrti v podobě sebevraţdy nalezneme v básni Hajnej, hejhajnej v polesí z básnické sbírky Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Uţ samotná tato forma dobrovolné smrti jako východiska z těţké situace nepatří do literatury pro děti. Autor tento motiv ještě navíc spojil s černým humorem. Takové spojení formy a obsahu svědčí o adresátovi pubescentního věku nebo dospělém čtenáři. V knize Na konci chřipky je krásně! se objevuje báseň Neţ se fotr vrátí, která primárně zpracovává zhoršené mezilidské vztahy mezi dvěma dospělými. Báseň by se svou tematikou, ale i expresivitou slov a nadsázkou dala přirovnat k básni Jestli mě namíchneš z Weinbergerovy druhé básnické sbírky. Poslední básnická sbírka Antianalfabeticum obsahuje dva texty s tematikou smrti, avšak s jejím rozdílným zpracováním. Ten první, Svědek očitý, zpracovává vraţdu člověka a druhý, Byl jednou jeden sekretariát popisuje smrt při nehodě s nadsázkou aţ černým humorem. Tematicky tedy pozorujeme vývoj od dopravní nehody, se kterou se čtenáři dennodenně setkávají skrze mediální prostředky, aţ k sebevraţdě a vraţdě. V závislosti na čtenářské recepci jednotlivých sbírek můţeme zhodnotit formu výrazu. Limerick (Divil se chodec po Praze) je v básnické sbírce určené dětem přijatelný právě pro svou formu a básnickou zkratku, skutečnost, ţe smrt zde není explicitně vyjádřena, nasvědčuje tomu, ţe dítě pointu básně zřejmě nepochopí. Sebevraţda ve spojitosti s černým humorem patří aţ do poezie pro pubescentní nebo postpubescentní čtenáře. Neboť podle Mileny Šubrtové dochází u pubescentů k proměně nahlíţení na smrt, jeţ souvisí s problémy v době dospívání. Avšak časté hazardování se ţivotem a sebevraţedné sklony jenom dosvědčují, ţe smrti stále plně nerozumí a chápou ji jako východisko z problémové situace nebo jako

83

snahu na sebe upozornit.454 Báseň Svědek očitý je zcela v harmonii s předpokládaným recipientem, stejně tak Byl jednou jeden sekretariát. Zde autor taktéţ pracuje s básnickou zkratkou s černým humorem, nicméně dospělí čtenáři lehce odhalí skrytou pointu básně. V tvorbě Jiřího Weinbergera se setkáme s velkým mnoţství aluzí z různých oblastí. Můţeme je rozdělit na dvě velké skupiny podle toho, zda čerpají, nebo nečerpají ze slovesného folkloru. Odkazy na lidová rčení, říkadla, lidové písně apod. jsou dobře srozumitelné i pro děti předškolního věku, neboť poezie pro nejmenší děti těţí ze slovesného folkloru. Jiří Weinberger však nezůstává pouze u reprodukce odkazů, ale většinou je uvádí v aktualizované podobě. Druhá skupina aluzí těţí jak z uměleckého textu, tak z mimoumělecké oblasti. Tyto odkazy jsou o poznání sloţitější, protoţe předpokládají čtenáře s určitou mírou vědomostí. Aluze na literaturu odkazují jednak k dílu českých spisovatelů, jako je například Jiří Wolker, Ivan Blatný, Karel Jaromír Erben, František Ladislav Čelakovský, Alois a Vilém Mrštíkovi nebo Jiří Voskovec a Jan Werich, a jednak k zahraničním spisovatelům (Kurt Vonnegut, Moliére). Uvedené aluze procházejí celým dílem Jiřího Weinberegra bez ohledu na svou náročnost a tedy i bez ohledu na recipienty jednotlivých sbírek. Na druhou stranu aluze sice adresátovi přinášejí potěšení ze svých odhalení, ale pokud je čtenář neobjeví, význam básně se tím ve většině případů nijak nepozmění. Z básnických figur Jiří Weinberger nejvíce vyuţívá hláskové instrumentace. Ta má v dětské poezii především funkci didaktickou, neboť hromaděním hlásek nebo hláskových skupin těţko vyslovitelných (kakofonie) se předkládá dětskému čtenáři celý fonetický systém rodného jazyka, jeţ je potřeba zvládnout, formou hry.455 Kakofonie se objevuje nejvíce ve sbírce Povídá pondělí úterku (Na okenním parapetu; Filip hrozně líný je), ale častá je téţ v třetí knize Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce (Přeškolíme fotry mutry; Zebří ţebra). Druhým případem hláskové instrumentace je eufonie. Ta navozuje těsnější vztah jazyka a mimojazykové skutečnosti, který je charakteristický zejména pro

454

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. Brno: Masarykova

univerzita, 2007, s. 13. 455



84

synkretický vztah dítěte ke světu.456 Hlásková instrumentace má i expresivní funkci. Hromaděním libozvučných nebo nelibozvučných hlásek se totiţ podtrhuje pozitivní nebo negativní vztah dítěte k zobrazované skutečnosti. Onomatopoické výrazy, jeţ modelují reálné zvuky skutečnosti se nejvíce vyskytují v básnické sbírce Povídá pondělí úterku (Telefon, Jednou vám jeden ničema) Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce (Deprimuje mě zima je tma a je mi zima; Hajnej, hejhajnej v polesí; Listonoš z Krkonoš) Dalším prostředkem hláskové instrumentace je paronomázie. Kladením slov zvukově a významově podobných, ale ne totoţných vedle sebe se ve čtenáři navozuje vědomí o utváření slovních pojmenování pomocí různých kombinací morfémů.457 Paronomázie má dvě funkce: na jedné straně si čtenář uvědomuje významové rozdíly daných slov, na straně druhé jsou někdy výrazy kumulovány záměrně tak, aby vyvolaly komický účinek. První případ je zřejmý v básni Vysochali si celníci ze sbírky Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce. Druhý případ nalezneme v básni Senilní Emil ze Semil (Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce) nebo Skáče, skáče ranní ptáče (Na konci chřipky je krásně!). Uvedené básnické figury jsou v dětské poezii značně frekventované. Svědčí o tom jednak jejich hojná přítomnost zejména v první Weinbergerově básnické sbírce a jednak jejich úplná absence v kníţce Antianalfabeticum. Jazyk básní Jiřího Weinbergera čerpá ze všech vrstev slovní zásoby. Neologismy ukazují dětskému čtenáři, ţe slovo je zaměřeno k označování určitých skutečností. Jestliţe básník dodrţí pravidla slovotvorby, odhalí čtenáři podstatu procesu pojmenování. Děti předškolního věku, které se teprve seznamují s bohatostí slovní zásoby, vůbec dané slovo nemusí chápat jako neologismus a z jeho struktury si automaticky odvodí význam. Děti mladšího a staršího školního věku uţ nebudou schopné nově utvořené slovo přijmout s takovou samozřejmostí, ale zcela cíleně se zaměří na jeho jednotlivé sloţky, tedy budou zjišťovat, jak bylo slovo utvořeno. Nejvíce neologismů se právě s ohledem na čtenáře objevuje v básnické sbírce Povídá pondělí úterku (čaroprase, levotoč, pravotoč, nepublikum, netchoř), v knize Ach ty plachty, kde je mám? se objevuje pouze jeden

456



Viz Ibid., s. 67.

85

novotvar, a to výraz štrůdlovitá. V Antianalfabeticu je taktéţ pouze jeden výskyt novotvaru: osmikráska. Expresivní slova (hlavně familiární, zdrobněliny a eufemismy) navozují důvěrný vztah dítěte ke skutečnosti. Jmenujme například výraz hají nebo slupnout (Povídá pondělí úterku). Stejnou funkci plní i ostatní expresivní slova, jen se přibliţují staršímu recipientovi, například pubescentnímu: fotry, mutry (Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce), hlupák, blbec, moula, vůl (Ach ty plachty, kde je mám?) nebo dospělému: diáky (Povídá pondělí úterku). Cizí slova se vyskytují ve všech Weinbergerových básnických sbírkách. Pouze v souvislosti s první básnickou sbírkou však můţeme říct, ţe jejich význam je čtenáři zprostředkován pomocí kontextu a ilustrace. Bezvýznamová slova mají v dětské poezii hlavně význam navození určité atmosféry nebo posílení markantnosti výrazu. Jedná se například o zaklínací formuli čáry máry (Povídá pondělí úterku). V určitých kontextech však získávají na významu, jedná zejména o Weinbergerovu poslední sbírku poezie Antianalfabeticum (Na oslavě u tety). Sloţitějším typem básnického pojmenování je nonsens. Ten totiţ předpokládá spojení alespoň dvou lexikálních jednotek a počítá se sloţitějšími tematickými souvislostmi.458 Nonsens počítá s tím, ţe čtenář skutečně zná vztahy mezi prvky vstupujícími do nonsensové struktury.459 Nejtypičtějším případem nonsensu je porušení vztahu mezi logickým subjektem a logickým predikátem.460 Nejčastěji se vyskytuje v první básnické sbírce, coţ souvisí – vzhledem k adresátovi – s jeho jednoduchostí (Utíká mléko přes pole, Jednou vám jeden ničema). Sloţitější nonsensové postupy vycházejí z toho, ţe čtenář bude jiţ schopen dešifrovat tu vlastnost jazyka, ţe stejný zvuk můţe označovat různé skutečnosti a naopak, ţe tu samou skutečnost lze označovat různými způsoby.461

458



Viz Ibid., s. 73.

460

Viz Ibid., s. 73.

461

Viz Ibid., s. 74.

86

Sem patří kalambúr, který se v díle Jiřího Weinbergera vyskytuje nejčastěji. Hojně jich nalezneme ve sbírce Povídá pondělí úterku (Byly dva panty; Povídá pondělí úterku; Šel jeden tchoř; Plavu si a zhruba v půlce) nebo Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce (Můj soused při vzletu z Bombaje; Marně se synku, marně ptáš). Ale nejbohatší na kalambúrní rým je čtvrtá básnická sbírka, Na konci chřipky je krásně! (Náměsíčná ţaluzie; Jedna činka; Největší jáma je Fudţijáma; To nebyl pasák). Méně častým případem je amfibolie. Ale právě na ní si můţeme ukázat, jak se v průběhu jednotlivých sbírek vyvíjí. Jeden případ nalezneme v kníţce Povídá pondělí úterku (Na okenním parapetu), kde je mnohoznačnost slova doplněna ilustrací pro její snadnější odhalení. V následující básnické sbírce, Ach ty plachty, kde je mám?, se vyskytují dva jednoduché případy homonymie slova (Oslovila socha sochu; Vodovodní pták). V knize Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce (Listonoš z Krkonoš) je amfibolie uţ trošku sloţitější. Zde se totiţ pracuje s jedním výrazem (hrudní koš) v obou jeho významech (listonoš – ztratit srdce). Nejsloţitější případ amfibolie je ve sbírce pro dospělé čtenáře, tedy v Antianalfabeticu. Tam se totiţ nejprve pouţijí slova ve svém přeneseném významu a následně se zasadí do kontextu jejich význam doslovný (Na oslavě u tety). Je zřejmé, ţe autor musí s těmito postupy pracovat tak, aby byl čtenář bez obtíţí schopen odhalit tuto jazykovou hru. Tomu odpovídá sloţitost amfibolie v závislosti na předpokládaném čtenáři, jak jsme si nyní ukázali. Básnickou tvorbu Jiřího Weinbergera tedy můţeme chápat jako směřování od dětského čtenáře (Povídá pondělí úterku) přes recepční otevřenost textů (Ach ty plachty, kde je mám?; Kroky po krách čili Kdyţ se jde, všechno chce; Na konci chřipky je krásně!) aţ k dospělému čtenáři (Antianalfabeticum). Na základě našeho rozboru můţeme Jiřího Weinbergera zařadit k autorům, kteří své sbírky vesměs adresují věkově univerzálnímu čtenáři a nonsensovou poetiku obohacují o synkrezi různých literárních ţánrů a druhů umění, zejména slovesného, výtvarného a hudebního, čímţ umocňují recipientův smyslový záţitek.

87

7.

Literatura 7.1.

Primární literatura

7.1.1.

Základní

WEINBERGER, Jiří. Ach ty plachty, kde je mám? Praha: Jiří Weinberger, 1996. WEINBERGER, Jiří. Antianalfabeticum. Praha: Baronet, 2010. WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách. Praha: Baronet, 2006. WEINBERGER, Jiří. Kroky po krách, čili kdyţ se chce, všechno jde. Praha: DOPOLEDNE & ODPOLEDNE, 2000. WEINBERGER, Jiří. Na konci chřipky je krásně. Brno: Šimon Ryšavý, 2005. WEINBERGER, Jiří. Povídá pondělí úterku. Praha: Argo, 1995.

7.1.2.

Doplňující

BRUKNER, Josef – ŠRUT, Pavel. Ostrov, kde rostou housle. Praha: Albatros, 1987. DĚDEČEK, Jiří. Šli červotoči do houslí. Praha: Albatros, 2001. DVORSKÁ, Marta Dietrich. Myslete na nesmysly. Praha: Albatros, 2007. FISCHEROVÁ, Daniela. Milion melounů. Praha: Meander, 2011. FLORIAN, Miroslav. Jaké oči má vítr. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968. FLORIAN, Miroslav. Labutí peříčko. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961. FRYNTA, Emanuel. Písničky bez muziky. Praha: Albatros, 1988. GRAHAME, Kenneth. Ţabákova dobrodruţství. Praha: Druţstevní práce, 1933. HAVEL, Jiří. Království nesmyslů. Frýdek-Místek: Alpress, 2000. HAVEL, Jiří. Potkal velbloud komára. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968. CHLEBNIKOV, Velemír. Čmáranice po nebi. Praha: Odeon, 1974. KAINAR, Josef. Nevídáno – neslýcháno. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964. KAINAR, Josef. Říkadla. Praha: Druţstvo Dílo, 1948. KAINAR, Josef. Říkadla. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961. KRIEBL, Zdeněk. Stradivárky z neónu – Posměšky na plot. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964. LEAR, Edward. Kniha třesků a plesků. Praha: Odeon, 1984. LEAR, Edward. Velká kniha nesmyslů. Praha: Mladá fronta, 1998.

88

LEHENOVÁ, Taťjana. Je Miška myška?Príhody celkom skvelej rodiny. Bratislava: Vydavateľstvo NOI, 1991. MORGENSTERN, Christian. Šibeniční písně. Přel. Egon Bondy. Praha: Labyrint, 2010. MORGENSTERN, Christian. – BONDY, Egon. Galgenlieder/Šibeniční písně. Praha: Labyrint, 2000. NASH, Ogden. Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden could speak Czech. Přel. Jiří Weinberger. Praha: Baronet, 2006. NIKL, Petr. Jělěňovití. Praha: Meander, 2008. NIKL, Petr. Zá hádky. Praha: Meander, 2007. ŠRUT, Pavel. Kde zvedají noţku psi aneb v Pantáticích na návsi. Praha: Orbis, 1995. ŠRUT, Pavel. Kočka v houslích. Liberec: Severočeské nakladatelství v Liberci, 1969. ŠRUT, Pavel. Motýlek do tanečních. Praha: Albatros, 1969. ŠRUT, Pavel. Petrklíče a petrkliky. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1966. ŠRUT, Pavel. Příšerky a příšeři. Praha: Paseka, 2005. ŠRUT, Pavel. Šišatý švec a myšut. Praha: Paseka, 2007. ŠRUT, Pavel. Veliký tůdle. Praha: Paseka, 2003. ŠTUKA, Ivo. Kde bloudí velbloudi. Praha: Albatros, 2003. ŠTUKA, Ivo – BORSKÁ, Ilona. Abecedník. Praha: Amulet, 1999. ŠTUKA, Ivo – BORSKÁ, Ilona. Svět se točí dokolečka. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1963. VODŇANSKÝ, Jan. Kampak chodí labutě. Praha: ŠEL, 1999. VODŇANSKÝ, Jan. Šlo povidlo na vandr. Praha: Albatros, 1975. WEINBERGER, Jiří. Jakápak smůla / What bad luck. Praha: Pragoline, 2004. WEINBERGER, Jiří. Nerovnováha a jiné povídky. Praha: Baronet, 2011. WERNISCH, Ivan. Chodit po provaze je snadné. Praha: Meander, 2011. ŢÁČEK, Jiří. 99 dědečků a 1 babička. Praha: Šulc a spol., 2001. ŢÁČEK, Jiří. Aprílová škola. Praha: Albatros, 1978. ŢÁČEK, Jiří. Bajky a nebajky pro malé i velké děti. Vimperk: Papyrus, 1994. ŢÁČEK, Jiří. Hádanky a luštěniny: kníţka na hraní. Praha: Šulc a spol., 1996. ŢÁČEK, Jiří. Kdo nevěří, ať tam běţí!: pohádky a povídačky z pohádkových časů. Praha: Albatros, 1996.

89

7.2.

Sekundární literatura

7.2.1.

Monografie a slovníky

BARTOŠ, František. Naše děti. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2005. ČUKOVSKIJ, Korněj. Od dvou do pěti. Praha: Albatros, 1975. ECO, Umberto. Šest procházek literárními lesy. Přednášky na Harvardově univerzitě. Olomouc: Votobia, 1997. ESSLIN, Martin. Zdravý smysl v nesmyslu. In Smysl nebo nesmysl? Groteskno v moderním dramatu. Praha: Orbis, 1966. FRYNTA, Emanuel. Zastřená tvář poezie. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1993. GRÖGEROVÁ, Bohumila – HIRŠAL, Josef (ed.). Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky. Praha: Mladá fronta, 1997. CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976. CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979. ISER, Wolfgang. Apelová struktura textů. In SEDMIDUBSKÝ, Miloš – ČERVENKA, Miroslav – VÍZDALOVÁ, Ivana. Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Brno: Host, 2001, s. 39–61. KOŢMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. Brno: Masarykova univerzita, 2005. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. NEZKUSIL, Vladimír. Studie z poetiky literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1983. PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ŠUBRTOVÁ, Milena; CHOCHOLATÝ, Miroslav. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. Praha: Libri, 2012. TOMAN, Jaroslav.

Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice:

Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992. TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století). Brno: Cerm, 2000. 90

URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla: (historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ - antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2005. VLAŠÍN, Štěpán (red.). Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. VYGOTSKIJ, Lev Semionovič. Myšlení a řeč. Praha: SPN, 1970.

7.2.2.

Články v časopisech a studie ve sbornících

BEDNÁŘ, Jan. Nonsensová hravost v podání Ogdena Nashe. Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, 2008, roč. 4, č 5, s. 38–41. BOŘKOVCOVÁ, Věra. Jiří Weinberger – český Ogden Nash? Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 1, s. 29–30. CHOCHOLATÝ, Miroslav. Jméno Jiřího Weinbergera. Host 2011, roč. 27, č. 1, s. 100– 101. JANOUŠEK, Pavel. Jiří Weinberger: Nerovnováha. Baronet, Praha 2011. Tvar, 2011, roč. 22, č 8, s. 3. KUBECZKOVÁ, Olga. K charakteru současné poezie pro děti. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s.78–85. KUBECZKOVÁ, Olga. Poznámky k obrazu smrti v současné poezii pro děti. In Současnost literatury pro děti a mládeţ: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře: Liberec, 16.-17. března]. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 95– 103. KUBECZKOVÁ, Olga. Nonsensová poezie a její vidění daností. In ŠINK, Radim. Čeština – jazyk slovanský 4: [sborník prací z mezinárodní vědecké konference: Ostrava 20. 9.–31. 10. 2010]. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010, s. 221–226. MACHOVEC, Martin. Doslov. In MORGENSTERN, Christian. Šibeniční písně. Praha: Labyrint, 2010. PROVAZNÍK, Jaroslav. Ach ty plachty…! Tvořivá dramatika, 1996, roč. 7, č. 3, 33–34. PROVAZNÍK, Jaroslav. Jazyk v hlavní roli. Tvořivá dramatika, 1994, roč. 5, č. 4, s. 21– 22. PROVAZNÍK, Jaroslav. Současná poezie pro děti – nová zlatá éra? Tvořivá dramatika, 2012, roč. 23, č 1, s. 33–41. 91

PŘIDAL, Antonín. Kdo je lord nemyslitátor (doslov). In LEAR, Edward. Velká kniha nesmyslů. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 220–247. SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Dotyky, kontexty, LMP a didaktika. Slavkov u Brna: Bedřich Maleček BM Typo, 2006, s. 31–38. SIEGLOVÁ, Naděţda. Básně postmoderní a jiné. Ladění 2005, roč. 10, č. 3, s. 16–17. SIEGLOVÁ,

Naděţda.

Jiří

Weinberger

postmoderní.

In

PAVERA,

Libor

(ed.). Postmodernismus v české a slovenské próze: [sborník z mezinárodní konference: Opava, 11.-12. září 2002]. Opava: Slezská univerzita, 2003, s. 219–221. SIEGLOVÁ, Naděţda. Jedna básnická alternativa. In POLÁČEK, Jiří (ed.). Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 72–75. TOMAN, Jaroslav. Lesk a bída současné české poezie pro děti. In Rozprava o současné poezii: [sborník příspěvků přednesených na mezinárodní bohemistické konferenci: Plzeň, 18.–19. listopadu 2004]. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2006, s. 115–126. TOMAN, Jaroslav. Nonsensové verše Jiřího Weinbergera. Ladění, 2001, roč. 6, č. 2, s. 22– 24. TOMAN, Jaroslav. Na konvence – nesmiřitelně hravě. Tvar 2006, roč. 17, č. 9, s. 21. TOMAN, Jaroslav. Odkaz české nonsensové poezie pro děti (šedesátá léta 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: dotyky, kontexty, literatura pro mládeţ a didaktika. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2006, s. 46–68. TOMAN, Jaroslav. Postmoderní trendy v básnické tvorbě Jiřího Weinbergera. In ŠUBRTOVÁ, Milena (ed.): Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Nová jména v české a slovenské literatuře pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2008, s. 11– 21. WEINBERGER, Jiří. Tři otázky recenzentce. Ladění, 1997, roč. 2, č. 3, s. 24.

92

7.2.3.

Elektronické zdroje

BEČKA, Josef Václav. Komika a humor v jazyce. Dostupné z URL: [cit. 15. listopad 2012]. FALTÝNEK, Vilém. Od rýmů k myšlence a gagu. Dostupné

z URL:

[cit 9. listopad 2012]. Jiří Weinberger s přáteli: Studio bez mikrofonu. Archiv akcí. Dostupné z URL: [cit. 30. září 2012]. KINDLEROVÁ, Rita. Weinberger Jiří a Vích Michal: Kroky po krách, recenze knihy a CD. Dostupné z URL: [cit. 30. říjen 2012]. Myška z bříška (CD). Dostupné z URL: [cit. 30. září 2012]. Naše řeč. Dostupné z URL: [cit. 19. říjen 2012]. NOVOTNÝ, Michal. Pepka. Dostupné z URL: [cit. 10. února 2013].

PLÍHAL, Karel. Katakomby. Dostupné z URL: [cit. 14. říjen 2012]. Slovník spisovného jazyka českého. Dostupné z URL: [cit. 19. říjen 2012].

93

SVĚRÁK, Zdeněk. Michal Vích, Jiří Weinberger: Víte co leţelo za městem. Dostupné z URL: [cit. 2. září 2012].

94

NONSENS A JAZYKOVÁ HRA V BÁSNICKÉ TVORBĚ JIŘÍHO WEINBERGERA

Recommend Documents