Němečtí zajatci a trestanci v Rosickooslavanském

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Němečtí zajatci a trestanci v Rosickooslavanském revíru v letech 1945 - 1951 Magisterská diplomová práce

Bc. Adam Černý

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.

Poděkování: Chtěl bych tímto poděkovat především vedoucímu této práce, panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za velkou trpělivost a pochopení. Dále pak mojí přítelkyni Bc. Veronice Lacmanové, která mi byla hlavní motivační silou při jejím sepsání.

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 7 2. 1942 - 1945 ............................................................................................................................. 9 2.1. Osvobození Oslavan a okolí ............................................................................................ 9 2.2. Pracovní tábor pro Židy při dole Kukla ......................................................................... 10 3. 1945 ...................................................................................................................................... 12 3.1. Potřeba pracovních sil v hornictví ................................................................................ 12 3.2. Typy táborů v okolí Oslavan a Rosic a poválečná situace v nich .................................. 14 3.3. Postoj MVČK a první snahy o zlepšení poměrů v táborech .......................................... 15 3.4. Táborový řád pro zajatecké tábory ............................................................................... 16 3.5. Hygienické podmínky v táborech ................................................................................. 18 3.6. Chování v táborech a jiná omezení zadržovaných osob ............................................... 20 3.7. Pracovní nasazení zajatců a retribučních vězňů ........................................................... 22 3.8. Tresty a postihy............................................................................................................. 24 3.9. Střežení válečných zajatců a trestanců ......................................................................... 25 3.10. ............................................................................................................................. Reakce veřejnosti na blízkost válečných zajatců na příkladě Adolfa Dallaga a Františka Vrbky ............................................................................................................................. 26 3.11. ............................................................................................................................. Stravování zajatců ......................................................................................................... 29 3.12. ............................................................................................................................. Požár na dole Julius v Zastávce u Brna ......................................................................... 29 3.13. ............................................................................................................................. Změny v postoji k zajatcům na konci roku 1945. .......................................................... 31 3.14. ............................................................................................................................. Denní harmonogram zajištěných válečných zajatců. ................................................... 32 4. 1946 ...................................................................................................................................... 33 4.1. Přidělení na práci a zabezpečení plynulosti odsunu. .................................................... 33 4.2. Váleční zajatci na přelomu let 1945/1946 .................................................................... 34 4.3. Situace německých horníků na počátku roku 1946 ...................................................... 35 4.4. Veřejné mínění, německé síly v hornictví a odsun za hranice. ..................................... 37 4.5. Finanční ohodnocení německých sil ............................................................................. 38 4.6. Lékařská péče o německé válečné zajatce ................................................................... 39 4.7. Zlepšení evidence německých sil v roce 1946 .............................................................. 40 4.8. Pohled veřejnosti na blízkost německých pracovních sil. ............................................. 41 4.9. Střežení válečných zajatců a kontrola táborů ze strany MVČK .................................... 43

4.10. ............................................................................................................................. Propuštění válečných zajatců – sudetských Němců ..................................................... 45 4.11. ............................................................................................................................. Zastavení odsunu německých sil v hornictví ................................................................ 46 4.12. ............................................................................................................................. Zlepšování životních podmínek nepostradatelných německých sil v hornictví ............ 48 4.13. ............................................................................................................................. Pozastavení odsunu v roce 1946 .................................................................................. 49 5. 1947 ...................................................................................................................................... 51 5.1. Retribuční vězni na přelomu let 1946/1947 ................................................................. 51 5.2. Zaměstnávání mladistvých zajatců ............................................................................... 53 5.3. Inspekce v táborech a zjištěné nepřístojnosti v nich .................................................... 55 5.4. Vztahy válečných zajatců a trestanců s civilními horníky ............................................. 57 5.5. Požár dolu Antonín ve Zbýšově .................................................................................... 58 5.6. Přetrvávající nedostatky v táborech ............................................................................. 58 6. 1948 ...................................................................................................................................... 59 6.1. Odsun říšskoněmeckých válečných zajatců .................................................................. 60 6.2. Situace po komunistickém převratu v roce 1948 ......................................................... 61 6.3. Poškozování důlního zařízení trestanci ......................................................................... 63 6.4. Nová opatření proti útěku trestanců a zajatců ............................................................. 63 7. 1949 ...................................................................................................................................... 66 7.1. TNP ................................................................................................................................ 66 7.2. Podmínky v táborech v roce 1949 ................................................................................ 68 7.3. Situace po odsunu válečných zajatců. .......................................................................... 69 8. 1950 ...................................................................................................................................... 71 8.1. Hygienické podmínky v roce 1950. ............................................................................... 71 8.2. Závadné chování příslušníků SNB ................................................................................. 71 8.3. Proces s Miladou Horákovou a jeho interpretace trestancům ..................................... 73 8.4. Propuštění části retribučních vězňů ............................................................................. 74 8.5. Podmínky v táborech v roce 1950 ................................................................................ 75 9. 1951 ...................................................................................................................................... 76 9.1. Nové pokusy o zamezení útěku trestanců .................................................................... 77 9.2. Zrušení TNP a přetrvávající internace retribučních vězňů ............................................ 78 9.3. Problémové vztahy mezi trestanci a civilními horníky. ................................................ 79 10. Závěr ..................................................................................................................................... 81

11. Seznam použitých pramenů a literatury…….…………………..………………………………………………83 12. Seznam použitých zkratek……………...……………………………………………………………………………..84

Úvod

Ve své magisterské diplomové práci se chci věnovat německým silám, jež byly nasazeny v Rosicko-oslavanském uhelném revíru. Tato problematika pro mě není věcí neznámou. Ve své bakalářské práci jsem se totiž věnoval německým hornickým specialistům ve městě Žacléři a okolních vesnicích. Oproti Žacléři však v okolí Rosic a Oslavan byla zcela jiná situace. Zatímco v Žacléři byla německá většina obyvatelstva a většina ze zdejšího německého obyvatelstva pracovala v dolech a měla status průmyslových specialistů, v okolí Rosic a Oslavan tak početné německé obyvatelstvo nebylo. Nedostatek pracovních sil zde však byl obdobný i přes velké rozdíly obou lokalit. Rosicko-oslavanský uhelný revír je umístěný přibližně 30 kilometrů západně od Brna. Skrze tuto blízkost byl v minulosti s touto metropolí silně provázán.1 Dolování nerostných surovin má v tomto regionu velmi dlouhou tradici. Počátky dolování zde sahají až k vládě rodu Přemyslovců, konkrétně k vládě krále Václava II. Uhlí se zde začalo těžit až ve druhé polovině 18. století. Doku 1945 přešla Rosická báňská společnost Láska boží do národní správy a tento název dolům vydržel až do 1. 1. 1946, kdy byla celá společnost přejmenována na Rosické a jihomoravské doly.2 Nucené nasazování civilistů z okolních vesnic a měst v dolech a také židů z tábora v Oslavanech započalo již za okupace. Po ukončení války pak tato praxe pokračovala. V této práci se pokusím popsat životní podmínky v táborech, které byly vybudovány při jednotlivých dolech v této lokalitě. Každý z těchto táborů měl odlišnosti, co se týče správy a také internovaných osob. Tou nejpodstatnější věcí, která však všechny tyto tábory spojuje, je nasazení osob v nich internovaných v blízkých uhelných dolech. Asi nejvýznamnější doly v této lokalitě byly v okolí Oslavan u Brna, Rosic, Babic u Rosic, Zbýšova a také v Zastávce u Brna. I přes ukončení činnosti těchto zařízení jsou dodnes patrné stopy, jež v okolní krajině zanechalo několik staletí těžby. Důl kukla je dodnes významnou dominantou krajiny a po jeho rekonstrukci zde byl vybudován dokonce naučnězábavný komplex.3 Tábory při dolech byly různého typu. V období od léta roku 1945 do konce roku 1951 zde byly nejdříve tábory pracovní a internační, dále pak tábory

1

MZA, fond K202, kart. 22, inv.č.:110. Http://www.zdarbuh.cz/reviry/rud/povalecna-historie-rosickych-uhelnych-dolu-cast-i/. 3 http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFl_Kukla. 2

zajatecké, tábory trestanecké a v krátkém období po převratu v roce 1948 rovněž tábory nucené práce. Cílem této práce je zjistit, jaký byl život v těchto táborech a jakým způsobem bylo s internovanými zacházeno a především, jakým způsobem se v průběhu času měnily životní podmínky osob, jež v těchto táborech musely mnohdy trávit několik let svého života. Cíle této práce jsem se pokusil dosáhnout za pomoci archivních materiálů a odborné literatury. Jak jsem již napsal výše, společným rysem pro všechny typy táborů v blízkosti dolů, bylo pracovní nasazení internovaných v nich. Z tohoto důvodu jsem do této práce okrajově zařadil také TNP Oslavany, přestože zde lidé německé národnosti byli zastoupeni pouze v malé míře4. Tábor TNP však působil souběžně s táborem, v němž byli retribuční trestanci a v archivních materiálech se mnohdy psalo pouze o trestancích, bez udání, zda se jednalo o trestance z TNP nebo retribuční. Práci jsem cíleně rozdělil podle časového harmonogramu a nikoliv podle jednotlivých skupin osob, které byly v tom či onom táboře drženy. Podmínky, které panovaly v jednotlivých táborech, byly mnohdy obdobné a chtěl jsem se vyvarovat opakování podobných témat ze stejných období, které by v případě rozdělení práce podle internovaných skupin jistě nastalo. Rovněž časové rozmezí této práce bylo vybráno cíleně, hlavně skrze retribuční vězně, z nichž někteří byli v táborech drženi opravdu dlouhou dobu. Zároveň jsem se v co největší míře pokusil vyhnout tématu odsunu Němců, o němž bylo jak v literatuře, tak i v ostatních diplomových pracích napsáno mnohé. Také hornickým specialistům jsem se chtěl prvotně úplně vyhnout. Nicméně s větším pochopením celkové problematiky nasazování německých sil v hornictví jsem pochopil, že němečtí specialisté a ostatní nasazené německé skupiny, měly ve finále hodně podobných znaků. Zvláště pak to, že po propuštění z táborů, byli propuštění Němci automaticky považováni za hornické specialisty a nadále pracovali v dolech. Z tohoto důvodu je v této práci i pár zmínek o specialistech, i když to není jedním ze stanovených cílů.

4

V ABS Kanice jsem procházel fond E1, kart. 52, inv.č.:101 TNP Oslavany - životopisy osob, kde byli uvedeni dva internovaní německé národnosti. Velká část uvedených osob však měla německá jména, i když u nich byla uvedena národnost československá.

1942 - 1945

Osvobození Oslavan a okolí

Během Bratislavsko-brněnské operace se sovětská armáda dostala i do blízkosti Rosic a Oslavan. Německá armáda zde očekávala útok, a proto se z tohoto území začala stahovat za účelem přeskupení. Prostory oslavanského zámku pak opustila 18. 4. 1945.5 Hlavním cílem sovětských vojsk však bylo Brno, a tak Rosice a Oslavany zůstaly v takzvané „zemi nikoho“. V Rosicích i okolních vesnicích se sice objevily průzkumné jízdní kozácké jednotky, avšak ty měly za cíl získat od místních obyvatel informace týkající se německé armády. Pro sovětskou armádu bylo primární zabezpečit bok jednotkám postupujícím na Brno, a tak zaujala obranné postavení východně od Rosic a Oslavan. Po prvotním ústupu a určitých zmatcích vedení německé armády zjistilo, že za nimi Sověti nepostupují, a tak znovuobsadilo některé obce a města v regionu s cílem napadnout obrannou sovětskou linii Ivančice-Neslovice-Tetčice a jako výchozí bod pro ofenzívu si zvolilo právě Rosice, které byly této linii nejblíže. Na tuto hrozbu Sověti reagovali v noci z 24. na 25. dubna a do 28. dubna se jim podařilo obsadit Rosice, Oslavany i Zbýšov. Německé postavení na okolních kopcích bylo však nakolik silné, že byl další postup znemožněn a fronta se zde ustálila až do 8. května.6 O urputnosti německé obrany vypovídá tvrzení rosického kronikáře, podle něhož v oblasti působily kromě pravidelné německé armády také tři neúplné pluky SS, podporované těžkou technikou i děly. Pro místní obyvatelstvo tato situace nebyla jednoduchá. Jednotky SS kupříkladu vyhrožovaly v Zastávce u Brna a Babicích vyhlazením obyvatelstva, které bylo ukryto v dole Ferdinand.7 Pocit bezpečí u místního obyvatelstva vzbuzoval nejen důl Ferdinand v Zastávce u Brna, ale také důl Kukla v Oslavanech, kam se schoval značný počet místního obyvatelstva. Již před osvobozením Rudou armádou na těžní věži vlála československá vlajka. Rudolf 5

Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského uhelného revíru, Brno, 1965, s. 30. Http://www.valka.cz/clanek_11176.html. 7 O tomto se zmiňuje jak http://www.valka.cz/clanek_11176.html, tak i Rudolf Braun. Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského uhelného revíru. Brno 1965. 6

Braun ve své knize hovoří dokonce o tom, že se důl Kukla stal páteří místního odboje, což se však vzhledem k ideologickému pojetí této knihy zdá přinejmenším přehnané. 8 Na samém konci války, během pozičních přestřelek mezi německou a sovětskou armádou, byly jednotlivé doly terčem německých dělostřeleckých útoků. Palbou z návrší u Zákřan, Babic a Rosic, byly zasaženy objekty dolů Antonín a Jindřich a především důl Kukla a Julius. Na dole Julius dokonce následkem ostřelování vznikl požár, který zachvátil drtivou většinu povrchových objektů a několik objektů bylo zničeno úplně (dílny, lampovna, šachetní budova a rozvodna).

Pracovní tábor pro Židy při dole Kukla

Využívání pracovní síly zajatců a lidí umístěných v pracovních táborech v okolí Oslavan nezačalo až po osvobození Československa v roce 1945. V letech 1942 – 1945 byl kupříkladu při dole Kukla v Oslavanech umístěn pracovní tábor, ve kterém byli pro práci v dolech nasazeni především muži židovského vyznání. Židé zde byli umístěni především z rasových důvodů. Ti zde byli přiděleni na práce jak pod povrchem, tak při různých povrchových pracích. Celková kapacita tohoto tábora činila 192 osob. Tábor byl zřízen 7. 4. 1942, kdy sem bylo dopraveno 101 Židů, kteří však byli 30. 8. 1943 přepraveni transportem do Terezína.9 Ve druhé etapě fungování tohoto tábora sem bylo dopraveno dalších 91 Židů, kteří však byli většinou ze smíšených manželství.10 Tábor byl tvořen dvěma dřevěnými budovami, ve kterých měl každý internovaný vlastní dřevěnou pryčnu s polštářem vyplněným slámou, vedle níž byla bedna na osobní věci. Navzdory velmi sparťanskému ubytování a pravděpodobně i velmi namáhavé fyzické práci, přesahující denní pracovní dobu, na níž jsme v současnosti zvyklí, nikdo z Židů zajištěných v tomto táboře nezemřel. Provoz tábora byl ukončen odchodem německé armády z Oslavan 18. 4. 1945. V době, kdy první hlídka RA vstoupila do prostor tábora, se zde nacházelo celkem 76 osob. Zbytek Židů byl rozmístěn v nemocničních zařízeních v Brně nebo Ivančicích. Tábor při dole Kukla byl 8

Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského uhelného revíru, Brno, 1965, s. 28 9 Podle archivních materiálů umístěných v ABS Kanice není osud těchto Židů nadále znám. 10 Tito Židé měli za manželky Árijky.

podle záznamů v době osvobození ve špatném technickém stavu. Nicméně tábor po nutných opravách nadále sloužil jako ubikace trestanců a trestaneckých brigád pracujících na dole Kukla. 11

11

ABS Kanice, fond N 4, kart. 25, inv. č.:518. Koncentrační tábor pro Židy, kteří vykonávali nucené práce v dole Kukla v Oslavanech – charakteristika.

1945 Potřeba pracovních sil v hornictví

Využívání bývalých táborů nacistického režimu, ve kterých pracovali buď Židé (jako například v Oslavanech) nebo váleční zajatci spojeneckých vojsk12, bylo v období po osvobození republiky běžné. Tyto tábory byly poměrně často využívány buď jako sběrné tábory pro Němce, zajatecké, pracovní apod. Síť táborů pro Němce různého zaměření byla poměrně hustá. Tábory fungovaly velmi často u důležitých průmyslových podniků nebo dolů a zajištěné osoby se musely podílet na obnově republiky. Tímto způsobem se snažila vláda a ředitelství Československých dolů řešit velký nedostatek pracovníků. Typickým příkladem je Kukla v Oslavanech, ve kterém během války pracovalo okolo tisícovky horníků (včetně židů z pracovního tábora). Po ukončení bojů odešli nejen židovští vězni pracující na Kukle, ale také muži z okolí, kteří zde byli během války pracovně nasazeni, i když jejich povolání bylo jiné. Odešla i část horníků, kteří zde pracovali před válkou z rozličných, převážně však ekonomických důvodů. 13 O nedostatku sil v hornictví, na kterém byla závislá podstatná část průmyslových podniků, tehdejší funkcionáři napříč politickým spektrem moc dobře věděli. Kupříkladu národně socialistický ministr Hubert Ripka vyslovil názor, že „všechny nebezpečné německé živly by se měly izolovat v koncentračních táborech a přidělit na práce“.14 Zástupci MOPSP a Čs. dolů pak navrhovali řešení této situace tak, aby veškeří němečtí trestanci byli používáni výhradně pro hornictví.15 V případě zachování chodu dolů a průmyslových podniků v potřebné míře však bylo potřeba najít určitý kompromis. Na jednu stranu většina politiků i občanů „české“ národnosti zastávala názor, že provedení odsunu německého obyvatelstva by mělo proběhnout co nejrychleji a v co největší možné míře. Na druhou stranu si nemalá část populace uvědomovala, jaké problémy by nepromyšlené vysídlení tak velkého počtu lidí způsobilo. Bylo proto rozhodnuto, že 12

Francouzští, angličtí i ruští zajatci byli kupříkladu využíváni v areálu MUNA u Mikulovic, ze kterého se posléze stalo sběrné středisko pro odsun Němců. 13 Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského uhelného revíru, Brno, 1965, s. 51. 14 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea, Opava, 2002, s. 18. 15 Tamtéž, s. 58.

až do vysídlení budou Němci co nejvíce využíváni při obnově republiky. Hledaly se různé varianty, jak provést odsun Němců, aniž by byl narušen jeho průběh a Zároveň měly být brány v potaz potřeby ekonomiky. To vše způsobovalo nemalé komplikace a četné přehmaty, které se stávaly zvláště v prvních poválečných měsících.16 Jak jsem se již zmínil výše, získání co největšího počtu pracovníků pro hornictví, bylo jedním z prvořadých úkolů. Do dolů byli nasazováni váleční zajatci, trestanci, Němci internovaní v různých táborech a v neposlední řade také Němci, žijící v okolí jednotlivých dolů. Při dolech proto vznikaly pracovní tábory, které byly také nazývány tábory závodními. Ty mívaly samostatnou správu a dokonce i nezávisle hospodařily. Velkým problémem při přidělování německých pracovních sil bylo, že se jednalo o muže, kteří nebyli zvyklí na tak namáhavou práci, jakou hornictví bezpochyby bylo. Také to, že velká část z takto přidělených osob nebyla v dobré zdravotní kondici, bylo velkým problémem. Mezi nasazenými Němci byl navíc vysoký podíl lidí, kteří byli již starší a nedosahovali tak požadovaných výkonů. Z regionů, kde byl vysoký počet Němců, se pracovní síly přesouvaly podle potřeby. Do Rosicko-oslavanského revíru bylo kupříkladu dodáno národním výborem v Moravské Třebové na 500 Němců.17 Obdobná situace panovala také v případě za okupace politicky aktivních Němců a kolaborantů, kteří byli odsouzeni v rámci retribuce. Ti byli v kompetenci ministerstva spravedlnosti, které bylo převážně ze strany MOPSP a Československých dolů žádáno, aby hornictví dodalo co největší počet odsouzených. Bylo proto rozhodnuto, že v součinnosti s MOPSP Ministerstvo spravedlnosti dodá do dolů na 5000 lidí. Kamenouhelné doly byly určeny za prioritu i v případě nasazení retribučních vězňů. Po dolech měli být dodáváni kupříkladu k těžbě sklářského písku, na stavby plynovodů, do sléváren, hutí a podobně.18

16

Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 59. 17 Tamtéž, s. 61. 18 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 61.

Typy táborů v okolí Oslavan a Rosic a poválečná situace v nich

V Rosicko-oslavanském revírů byly především tábory závodní, pracovní, zajatecké a trestanecké. Každý z nich byl poblíž některého z dolů v okolí čtyř středisek. Konkrétně u Rosic u Brna, Oslavan, Zbýšova a Zastávky u Brna. Postavení německé menšiny a německých válečných zajatců byla především v období od osvobození republiky do konce roku 1945 značně komplikovaná a chaotická. Také zacházení s internovanými ze strany stráží, bylo dle místních podmínek značně rozdílné. Zle bylo zacházeno především s německými válečnými zajatci, kteří byli střeženi revolučními gardami a různými dobrovolnickými formacemi. Bití, týrání a podobné zacházení, bylo v roce 1945 poměrně běžné. Co se válečných zajatců týče, velkým problémem byla absence přesnějších nařízení. Nebylo jasné, v čí pravomoci byli, kam měli být dopraveni, přiděleni na práci a podobně.

19

Především po stránce organizační se vyskytla řada

problémů, na které bylo třeba reagovat. Zajatci byli československým úřadům předávání většinou prostřednictvím Rudé armády. V některých případech byli němečtí vojáci zajati českými civilisty, kteří se zmocnili zbraní. Těch se vojáci Wehrmachtu i jiných německých ozbrojených složek různým způsobem zbavovali20 při útěku směrem na západ.21 Pro válečné zajatce byly zřizovány zajatecké tábory, kam měli být zařazováni. Mnohdy však docházelo k různým přehmatům a váleční zajatci, kterým se podařilo zbavit uniformy, byli umisťováni společně s civilisty v různých sběrných a pracovních táborech, které byly zřizovány národními výbory.22 Také zajatci měli být v co největší možné míře využiti při obnově republiky. Velkým problémem bylo, že někteří váleční zajatci byli v kompetenci československých úřadů, někteří byli v pravomoci sovětské okupační správy a část z nich pak v pravomoci americké. Při nasazování zajatců na práce se vycházelo z článků Ženevské konvence z roku 1929, 19

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 18. 20 Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského uhelného revíru, Brno, 1965, s. 30. 21 Velká část německých vojáků nechtěla padnout do sovětského zajetí a raději směřovali do zajetí amerického, kde s nimi bylo zacházeno mnohem lépe. 22 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů). Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 19.

podle nichž bylo umožněno zaměstnávat zajaté vojíny a poddůstojníky na různé práce. O nasazení válečných zajatců na práce rozhodla vláda velmi rychle. Konkrétně již 19. 5. 1945 měli být zajatci přidělení na práce v zemědělství jako jiné osoby z řad státně nespolehlivého obyvatelstva. O přidělení pracovních sil v podobě zajatců se již tradičně hlásily Československé doly. MNO na základě těchto požadavků zahájilo jednání s hlavním štábem a přislíbilo pro hornictví okolo 10000 mužů. Přidělování válečných zajatců do dolů však probíhalo spíše pozvolna a v malém měřítku, a tak byli do dolů dodáváni prozatím především internovaní civilisté.23

Postoj MVČK a první snahy o zlepšení poměrů v táborech

Články Ženevské konvence z roku 1929 však nebyly ohledně válečných zajatců využívány pouze ze strany československých úřadů. Na články Ženevské konvence se odvolával také Mezinárodní výbor červeného kříže (MVČK), který na jejich základě požadoval, aby se postavení německých válečných zajatců věnovala větší pozornost a také to, aby měl možnost kontroly táborových zařízení, v nichž byli zajatci umístěni.24 Obdobně jako MVČK se vyjadřoval také Československý červený kříž, který se domáhal pravidelnějšího kontaktu se správou jednotlivých táborů a zvýšení spolupráce v rámci zlepšení životních podmínek v táborech. Požadováno bylo kupříkladu zavedení takzvaných důvěrníků z řad osazenstva táborů, zpřístupnění informací o osobách zemřelých v táborech, zamezení praxe pohřbívání zemřelých osob ve společných neoznačených hrobech a celkově zlepšení péče o nemocné internované.25 Přetrvávající nedostatky a poměry v táborech, ve kterých byli váleční zajatci umístěni, postupně přiměly československou vládu a příslušné úřady, aby se začaly celou touto problematikou hlouběji zajímat. Hlavním problémem byla již výše zmíněná nejasnost v tom, kdo má právo s válečnými zajatci disponovat. Na základě jednání příslušných

23

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 26. 24 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996. 25 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948 Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava 1996, s. 143.

představitelů byly vydány pokyny pro vytvoření sítě skutečných vojenských zajateckých táborů (VZT). Vytvořit je měla armáda a při jejich umístění měl být dán důraz na možnosti jejich pracovního využití. Prvotní právo na využití válečných zajatců však měla armáda. Do civilních podniků měli být zajatci dodáváni pouze v případě, že by je vojenská správa neměla jak využít.26 Na Brněnsku měla vojenská správa od Rudé armády převzít přibližně 6000 válečných zajatců. V roce 1945 bylo především jejich ubytování a zabezpečení značným problémem. Kromě stávajících táborů měl být vytvořen nový VZT v Brně-Slatině, který měl mít kapacitu okolo 2000 osob. Z tohoto zařízení pak byli zajatci posíláni do různých podniků, včetně RUD. Kapacita tábora, která činila pouhou třetinu z počtu převzatých zajatců, byla dopředu promyšlená a naplánovaná. U velkého počtu zajatců se počítalo s jejich nasazením na zemědělské práce na venkově a u průmyslových podniků, a proto kapacita 2000 osob pro nově vznikající tábor postačovala.27 Táborový řád pro zajatecké tábory

Tábory na venkově, do nichž němečtí zajatci směřovali, byly většinou zřízeny národními výbory a vládly v nich v některých případech obdobné podmínky jako v táborech, které fungovaly během války pod správou nacistického Německa. V zajateckých a pracovních táborech pro Němce byl stanoven poměrně přísný táborový řád, za jehož porušení byly ukládány různé tresty. Většina těchto táborů měla obdobný řád, avšak existovaly různé odchylky, které mohly být způsobeny buď lokálními podmínkami, nebo veliteli těchto táborů. Táborový řád býval vyvěšen v místnostech, kde zajatci pobývali a to jak v českém, tak i německém znění. Při dodání do tábora byli zajatci podrobeni tělesné a zdravotní prohlídce a následně ostříháni nakrátko. Po vydesinfikování jejich oděvů jim byly odebrány jejich osobní věci28, peníze a ostatní vybavení, které měli u sebe. Všechny odebrané předměty a peníze měly být uloženy a měly být vedeny ve zřízených záznamech. Podle táborového řádu bylo nepřípustné, aby si strážní nebo jiní zaměstnanci táborů ponechávali předměty nebo peníze, zabavené německým 26

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum, Opava, 2011, s. 44. 27 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum, Opava, 2011, s. 28. 28 Zajatcům však byly ponechávány hodinky, hřeben, kartáček na zuby a kapesník.

válečným zajatcům. Je však pravděpodobně, že ne ve všech případech byl tento příkaz dodržován. Na tato nová nařízení se však v mnoha již existujících táborech pohlíželo spíše kriticky a v některých případech nebyl tento táborový řád dodržován. Na mnoha místech platila dále do té doby běžná praxe fyzických trestů, pracovních přesčasů a podobně. Celkově však byl tento domácí řád přeci jenom určitou změnou k lepšímu.29 Také přidělování zajatců mimo kmenové tábory začalo mít určitý systém. Systém byl položen tak, že si jednotlivé podniky podávaly žádosti na jednotlivá velitelství, kde se pak rozhodovalo o přidělení zajatců pro jednotlivé podniky.30 Velitelství měla svůj postup koordinovat s příslušnými národními výbory, úřady práce a také s veliteli zajateckých táborů, ze kterých měli být zajatci dodáni. V evidenci kmenových zajateckých táborů také byla veškerá dokumentace týkající se jednotlivých zajatců. Rozdíly panovaly při přidělování zajatců na dlouhodobé a krátkodobé práce. Při dlouhodobém přiřazení mimo základní tábor zůstávali zajatci nadále v evidenci VZT s podmínkou, že zaměstnavatel se postaral o jejich ubytování, hlídání, lékařskou péči a v neposlední řadě také stravování. Při krátkodobém nasazení se pak zajatci pokaždé po odpracované směně vraceli zpět do VZT. Určitým pokrokem bylo, že na dodržování článků 27-34 Ženevské konvence z roku 1929 neapeloval už jen MVČK, ale také část odpovědných československých činitelů.31 Celkově v táborech přetrvávaly špatné životní a pracovní podmínky. Zvláště práce v hornictví byla fyzicky velmi namáhavá a při nedostatečném stravování, nedostatku pohodlí a odpočinku, docházelo za velmi krátkou dobu k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu internovaných osob. Velmi citelné to bylo u starších a fyzicky méně zdatných zajatců a retribučních vězňů.32 Chod jednotlivých táborů byl řízen prostřednictvím jejich velitelů. Velitel tábora měl kromě vlivu na chod tábora také zodpovědnost za řádný výkon členů táborové ostrahy a zodpovídal zároveň za zdravotní stav zajatců, pořádek a bezpečnost v táboře.33 Jeho osobou byly předávány jak členům ostrahy, tak zajatcům nebo vězňům důležité 29

Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 26. 30 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů). Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s.46. 31 Tamtéž, s.46. 32 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 63. 33 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Příloha k reverzu o přijetí zajatců na práci.

vyhlášky a příkazy nadřízených orgánů a do jeho kompetencí spadalo rovněž vedení předepsané dokumentace. V případě nepřítomnosti velitele tábora zodpovídal za výše zmíněné zástupce velitele. Zajatecké tábory byly v úzkém kontaktu s okolními stanicemi SNB, které v případě nutnosti nebo ohrožení bezpečnosti v táboře pomohly táborové stráži s nastolením pořádku. Příslušníci strážního mužstva měli podle táborového řádu povinnost zachovávat klid a jejich chování vůči zajatcům a internovaným osobám mělo být spravedlivé, zároveň však přísné. Celorepublikově byl však kvalifikovaného dozorčího personálu nedostatek, a proto se jeho stavy doplňovaly všelijak a často mnohdy pochybnými existencemi.34 Ministerstvo spravedlnosti proto doporučovalo, aby se k hlídání vězňů a zajatců používali příslušníci SNB a armády. Praxe však byla v různých místech a vypadala opravdu jinak.35 Zakázán byl jakýkoli bližší kontakt nebo jakékoli zprostředkování informací nebo styku mezi zajatci a jejich rodinami, popřípadě mezi veřejností. To samé platilo i pro předávání úplatků ze strany zajatců členům stráže, kterými se snažili zajistit si určité výhody nebo benevolentnější chování. Každý zajatec měl právo na vlastní lůžko v ubytovně. To však nebývalo samozřejmostí, protože zajatci si lůžka mnohdy střídali. Týkalo se to případů, kdy zajatci pracovali na denní a noční směny a jedno lůžko tudíž připadalo na dva zajatce, kteří se na něm podle směn střídali. Zajatcům mělo být zajištěno rovněž stravování odpovídající jejich pracovnímu nasazení. Hygienické podmínky v táborech

K táborům patřily vlastní kuchyně nebo prostory, kde se jídlo vařilo a zpravidla se zajatcům vydávalo třikrát denně. Doba, kdy měli zajatci pauzu na oběd, byla určována velitelem tábora a to podle pracovní potřeby. Všeobecné pravidlo bylo, že nástup do práce nesmí být nikterak omezen a složení jídelníčku bylo určováno stravní komisí, do níž patřil velitel tábora, lékař, hospodář střediska a důvěrník z řad zajatců.36 Rámcovými pokyny byla také upravena zdravotní služba lékařů v táboře, oprava a 34

Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 44. 35 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava. 2002, s. 21. 36 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Táborový řád.

úpravy pracovních oděvů a také bot. Přesné pokyny byly vydány také v otázce zásobování táborů.37 Pro zajatce byla zajištěna i lékařská péče v případě onemocnění nebo zranění. Zajatci museli služeb lékaře využívat pouze v době ordinačních hodin. Pouze při závažném zranění nebo infekčním onemocnění měli zajatci možnost dostat okamžité lékařské ošetření. Velký důraz se ze strany správy středisek a táborů kladl na infekční onemocnění zajatců a internovaných osob. Pro vedení podniků, v nichž byli zajatci nasazeni, bylo důležité, aby byli zajatci k nim přidělení co nejvíce práceschopní. Osoby s infekčním onemocněním byly proto oddělovány od ostatních a umístěny na samotce. O přesunutí zraněného nebo nemocného zajatce k dalšímu ošetření do nemocnice rozhodoval rovněž lékař tábora, avšak váleční zajatci mohli být umístěni pouze pod dohledem do vojenské nemocnice. Ve většině táborů panovaly velmi špatné hygienické podmínky. Vzhledem k nižším teplotám a nadcházející zimě, byl ožehavý především nedostatek ložního prádla a přikrývek, šatstva a také teplé obuvi. Nedostatečné bylo také vybavení čistícími a desinfekčními prostředky a v některých táborech chyběly velmi důležité objekty, jako umývárny nebo prádelny. Z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek, přetrvávaly v mnoha táborech různé infekční a jiné choroby. Příslušné orgány se sice snažily hygienickou situaci aspoň částečně zlepšit, avšak uspokojivé výsledky nepřicházely. 38 Souvislost s šířením nakažlivých chorob mělo také dodržování osobní hygieny německých zajatců v táboře. Denně si museli čistit zuby, oplachovat se od špíny a upravovat si vlasy a vousy, přičemž jednou týdně se povinně holili a jednou za měsíc byli ostříháni nakrátko. Velká pozornost byla věnována umývání nohou, které si příslušníci tábora museli umývat rovněž denně. K dispozici však byla pouze studená voda, teplou vodou bylo dovoleno se mýt pouze v určitých dnech a to pouze dvakrát v měsíci. Na současného člověka působí výše zmíněné povinnosti a jejich přirovnání k „nejpřísnější hygieně“ spíše komicky, zvláště přihlédneme-li k okolnosti, že zajatci byli nasazeni v hornictví, povětšinou pro práci pod zemí. Každý ze zajatců měl přidělený pracovní oděv, o který se musel podle svých možností starat a udržovat jej v čistotě a

37

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 45. 38 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 42.

dobrém stavu. Tyto hygienické předpisy se však příliš striktně nedodržovaly a v kombinaci s nedostatkem desinfekčních prostředků docházelo k dlouhodobému zahmyzení ubikací, což byl problém také táborů v okolí Rosic a Oslavan.39 V případě, že byl zajatec méně fyzicky zdatný, popřípadě nemocný, vykonával různé povrchové nebo pomocné práce. Méně zdatní jedinci byli určováni kupříkladu k praní prádla nebo k udržování čistoty v táboře a jednotlivých ubikacích, zatímco ostatní zajatci byli v práci. Chování v táborech a jiná omezení zadržovaných osob

Chování ve vojenských zajateckých táborech bylo v mnoha ohledech podobné chování vojenskému. Kupříkladu zajatci byli povinni oslovovat představitele tábora i ostatní civilní zaměstnance oslovením „pane“ s příslušným titulem. A pokud do ubikace, v níž byli zajatci ubytovaní, přišel někdo ze závodní stráže, velitel nebo jiný dozorčí orgán, museli se postavit do pozoru, přičemž vedoucí ubikace hlásil číslo světnice a počet zajatců v ní přítomných. Vedoucí jednotlivých ubikací byli určováni správou tábora na základě následujících kritérií: měli to být zajatci nejsnaživější, s korektním a vzorným vystupováním a zároveň museli umět alespoň z části česky.40 Chování vůči ostatním zajatcům muselo být slušné a klidné. Závodní stráž měla oprávnění řešit bitky mezi zajatci a různé jiné násilnosti nebo srocování zajatců v případě nutnosti za použití zbraně. Stejně tak byly zakázány hromadné návštěvy cizích ubikací nebo postávání v hloučcích, vyměňování nebo prodávání různých předmětů. Zakázána byla také konzumace alkoholu a kouření tabáku. V čase, kdy zrovna zajatci nepracovali na šachtách, měli volno. Avšak využití tohoto volného času určoval velitel tábora, mnohdy k dalším pracím na povrchu nebo v táboře. V době osobního volna však bylo zakázáno opouštět tábor a v pracovní době opouštět nejen pracoviště, ale také útvar, do kterého byl zajatec přiřazen.41 Co se morálky a psychiky týče, byli na tom mnohem lépe sudetoněmečtí internovaní, kteří na rozdíl od říšských Němců měli alespoň jistotu, že budou odsunuti se svými 39

Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 36. 40 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Příloha k reverzu o přijetí zajatců na práci. 41 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Táborový řád.

příbuznými. Říšští Němci prozatím neměli jakékoliv uspokojivé vyhlídky na to, že se v dohledné době setkají se svými příbuznými v Německu. Tato neuspokojivá situace vedla převážně Říšské Němce k častým pokusům o útěky. Tyto pokusy byly prováděny převážně během jejich nasazení na pracovištích mimo tábory.

42

Na stoupající počet

pokusů o útěk pohlížela příslušná ministerstva se značným neklidem. Souvislosti a důvody, proč se němečtí váleční zajatci pokoušeli o útěky však tehdejším představitelům ministerstev vnitra a spravedlnosti poněkud utíkaly. Na poradě zmíněných ministerstev se jejich zástupci shodli na tom, že příčinou častých útěků z věznic a táborů souvisí hlavně s jejich přeplněním a nedostatkem kvalifikovaného dozorčího personálu. O variantě, že se internovaní pokoušejí o útěky z důvodu odloučení od rodin a celkově nejasným vyhlídkám na budoucnost se zřejmě nikdo nezmínil.43 Správa pracovních a zajateckých táborů řešila předpisy rovněž nakládání s majetkem jednotlivých táborů. Nářadí a náčiní bylo zajatcům pouze propůjčováno a ti za ně zodpovídali a měli povinnost se ke svěřenému nářadí chovat šetrně a zbytečně jej nepoškozovat. V případě poškození nářadí hrozily zajatcům tresty na straně jedné a náhrada škody na straně druhé. V praxi se však uplatňovala i kolektivní vina. V případě, že bylo poškozeno důlní zařízení a konkrétního viníka se nepodařilo vypátrat, nesla následky celá pracovní skupina. Další omezení ze strany vedení tábora bylo téměř absolutní zamezení styku zajatců s vnějším světem. Kontakt internovaných s osobami z vnějšku byl dovolen pouze se svolením velitele tábora. Písemný kontakt byl povolen jen v některých případech a to pouze u zajatců, jejichž chování bylo shledáno jako bezproblémové. Dopisy se směly odesílat pouze přes správu tábora a procházely přísnou cenzurou. Dopisy byly odesílány zpravidla dvakrát měsíčně a musely být psány čitelně, aby je mohli členové závodní stáže provádějící cenzuru bez problému přečíst. Nečitelné dopisy nebyly odesílány, popřípadě byly zničeny. Obdobné to bylo s přijímáním balíků, jež se snažili

42

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 47 43 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea. Opava 2002. s. 50.

rodinní příslušníci doručit svým internovaným příbuzným. Ty samozřejmě také procházely prohlídkou. Kontrolováno bylo, jestli v nich nejsou předměty nebo potraviny závadného nebo nebezpečného charakteru. Příbuzní se tímto způsobem snažili zvláště potravinami zlepšit situaci zajatců umístěných v táboře. Při kontrolách příchozích zásilek býval přítomný i jeden ze zajatců, který byl označován jako důvěrník, který kontroloval zabavené věci a dohlížel, aby stráží nebyly zabavovány i předměty a potraviny, které závadné nejsou. Zajatci však měli i v tomto těsně poválečném táborovém systému určitá práva. Kupříkladu mohli veliteli tábora nebo jeho zástupci hlásit různé křivdy, kterých na nich bylo dopuštěno ze strany dozorčích orgánů nebo ostatních zajatců. Stížnosti mohly být předkládány pouze touto cestou. Bylo přísně zapovězeno, aby se poškozený zajatec pokoušel zjednat nápravu sám, zvláště pak násilným způsobem. O každé stížnosti zajatců měl být vyhotoven úřední záznam, který se posléze zasílal na adresu úřadu, který konkrétní středisko nebo tábor spravoval. V případě, že byla stížnost mířena na velitele střediska, nepředávala se mu, ale posílala se rovnou na Ministerstvo vnitra. Stížnosti na svou osobu nemohl velitel zpracovávat ani řešit nebo vyšetřovat.44 O tom, že ani velitelé jednotlivých táborů nebyli mnohdy valné morální úrovně, hovoří kupříkladu tvrzení velitele táborů v Moravskoslezské zemi, podle něhož se převážně „zpočátku do chodu táborů míchal leckdo a často lidé velmi pochybné minulosti.“ Do chodu táborů také často zasahovala místní správa a národní výbory, které si tyto zásahy ospravedlňovaly dosud nejasnými podmínkami a kompetencemi.45 Pracovní nasazení zajatců a retribučních vězňů

Pracovní nasazení zajatců bylo základním stavebním kamenem pro fungování pracovních nebo zajateckých táborů. Při pracovní době byly stanoveny také velmi přísné podmínky. Zajatci přidělení na práci do dolů spolu mohli mluvit pouze v případě, že se jejich hovor týkal provedení zadaného úkolu nebo pracovního postupu, avšak i takovéto rozpravy měly být omezeny na co nejmenší a nejnutnější míru, aby se jimi zajatci příliš nezdržovali od práce. Horníci měli povinnost práci jim zadanou udělat co 44

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Příloha k reverzu o přijetí zajatců na práci. Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 44. 45

nejpečlivěji a pokud možno bez jakýchkoli odkladů. Existovaly dvě možnosti, jak mohli být němečtí váleční zajatci využívání při práci v hornictví. První možnosti bylo pracovat v pracovní skupině mimo středisko, tedy na šachtách dolů, umístěných poblíž tábora nebo při různých povrchových pracích rovněž mimo tábor. Druhou možností bylo pracovat přímo v táboře a vykonávat různé většinou fyzicky méně náročné nebo úklidové práce. Podle záznamu, vyhotoveného 11. 9. 1945 se z různých důvodů k hornické práci pod zemí nehodilo celkem 50 Němců, z toho 31 Němců z tábora v Zastávce u Brna a 19 Němců z tábora v Oslavanech.46 Mezi činnosti v táboře patřilo například opravování obuvi nebo pracovních oděvů ostatních zajatců, úklid tábora nebo práce na jeho opravách. Při rozřazování zajatců do pracovních skupin se mělo dbát především na jejich fyzickou zdatnost, popřípadě šikovnost, zkušenost a řemeslné znalosti, které se daly uplatnit při práci na povrchu dolu. Důležití byli hlavně zámečníci, technici, zedníci, mechanici a podobná civilní zaměstnání, která se dala využít při povrchových specializovaných pracích. Rozdělování do pracovních skupin měl na starosti opět velitel tábora, který zároveň určoval z řad zajatců vedoucího pracovní skupiny na základě jeho schopností. Tento vedoucí pracovní skupiny pak měl odpovědnost jak za jemu svěřené pracovníky, tak i za splnění přiděleného úkolu. Pro chod jak podniků, ve kterých byli zajatci zaměstnáni, tak i zajateckých táborů, byla velmi důležitá morálka a pracovní nasazení zajatců. Za nadprůměrné pracovní výkony byli zajatci různými způsoby zvýhodňováni. Výhody mohli zajatci získat také za vzorné chování, jímž mohli jít ostatnímu osazenstvu příkladem. Jednou z výhod, které zajatci mohli získat, byla například možnost častější korespondence nebo i povolení návštěvy. Zajatci měli nárok na malou finanční částku jako odměnu za práci, za níž si mohli aspoň trochu zpříjemnit život v táboře nakoupením potravin nebo předmětů běžné potřeby. Příslušníci tábora, kteří vykonávali méně náročné práce, obdrželi za svou práci odměnu ve výši 2 Kč na den. Zajatci však odměnu za práci nedostávali hotově. Každému z nich byl vytvořen účet, kam se částky připisovaly a v případě nákupu se z něj zase odepisovaly. Hotovost mohl dostat příslušník pouze v případě odchodu ze střediska.

46

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Seznamy Němců.

Tresty a postihy

Při nedodržení táborového řádu hrozily zajatcům a trestancům různorodé postihy a tresty. Tresty se obvykle udělovaly podle závažnosti činu, jehož se zajatec dopustil. Kromě uzavření na samotce nebo omezení stravy mohlo jít kupříkladu i o přidělení zvláštních prací až po dobu pěti dní, v horších případech hrozilo i uvěznění. Při udělování každého trestu se kladl důraz jednak na jeho závažnost a také na dosavadní chování zajatce, který se dopustil porušení domácího řádu. Domácí řád upravoval rovněž použití tělesných trestů proti příslušníkům středisek jak ze strany strážných, tak ze strany zaměstnanců podniku, k němuž byli zajatci a trestanci přiděleni. Podle domácího řádu byl zakázán jakýkoli tělesný zásah proti internovaným.47 I když byly tělesné tresty zakázány, mnohde k nim pravidelně docházelo. V některých zařízeních bylo bití a zesměšňování vězňů a internovaných osob na denním pořádku. V případě žen pak bylo velmi časté znásilňování a pohlavní zneužívání. Mezi časté patřily bohužel i případy vražd, jak v důsledku střelby, tak i týrání. Častým fenoménem byly i sebevraždy, i když v některých případech se jako sebevraždy kamuflovaly zavražděné osoby. Celkově zde opět platilo pravidlo o rozdílném chování v jednotlivých táborech v závislosti na morálních kvalitách dozorčího personálu a velitelů táborů.48 V Brně a okolí němečtí pamětníci vypovídají o špatném zacházení především v táborech Malá Klajdovka,

Maloměřice

a

Obřany.

Nejhorší

podmínky

evidentně

panovaly

v Kounicových kolejích v Žabovřeskách, kde byl i značný počet mrtvých Němců.49 V okrese Brno-venkov pak byly tělesné tresty zaznamenány kupříkladu v Rosicích, Želešicích nebo Šlapanicích. 50 Vydání domácího řádu, kterým se příslušní představitelé snažili eliminovat běžné nešvary v táborech je dnes chápáno jako završení prvotní etapy fungování těchto zařízení, kdy šlo o jejich vytvoření a usměrnění základních mechanismů, na nichž tyto tábory fungovaly.51

47

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Táborový řád. Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 77. 49 Tamtéž, s. 82. 50 Tamtéž, s. 83. 51 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 112. 48

Střežení válečných zajatců a trestanců

Střežení zajatců mělo pro tehdejší veřejné mínění velkou váhu. Zajatci byli dnem i nocí střežení a byli (jak již je výše napsáno) odříznuti od styku s vnějškem. Civilní osoby, přicházející do tábora procházely kontrolou při příchodu i odchodu, aby bylo znemožněno zajatcům dopravit zakázané předměty. Strážní oddíly sloužily nepřetržitě a na jednotlivých stanovištích se střídaly každé tři hodiny. Bylo však možné udělat různé výjimky, převážně za velmi nepříznivého počasí, krutých mrazů, průtržích mračen a podobně. Jejich pravomoci nebyly jen v areálu tábora, ale rovněž na vnějších pracovištích, kam strážci doprovázeli zajatce. Mimo tábor se oddíly nestřídaly a byly přítomny po celou dobu práce. Pro členy stráže měla správa tábora vybudovat zvláštní místnosti, umístěné mimo tábor, kde měli mít své zázemí.52 Veškeří příslušníci strážních oddílů byli přímo podřízeni veliteli tábora. Ten měl povinnost kontrolovat na jednotlivých stanovištích, jestli strážní oddíly řádně plní svou službu a jestli dodržují všechny stanovené příkazy. Velitel tábora měl vliv na prakticky všechno dění v táboře a zároveň za vše zodpovídal. Musel také kontrolovat pořádek a čistotu v táboře, pro případ, že by přišla do tábora kontrola. Stejně tak tomu bylo v případě kuchyně a dozírání na hospodářství tábora. Je zřejmé, že povinností velitele tábora nebylo zrovna málo a plnění všech těchto povinností muselo být značně časově náročné, nepomineme-li spoustu administrativy, kterou také bezpochyby musel vykonávat. Z tohoto důvodu měl oprávnění jednotlivými úkoly, popřípadě kontrolou pověřit někoho ze strážního oddílu nebo civilního zaměstnance tábora. Co se válečných zajatců týče, dalším z problémů bylo, že většina z nich Československem pouze procházela směrem na západ. Nebyl proto znám jejich přesný počet na území státu.53 Velmi obtížné bylo stanovit i jejich přibližný počet. Podle některých zdrojů Sověti kupříkladu jen během pražské operace zajali na 800 000 Němců. Do tohoto počtu se však nepočítali muži zajatí jen na území Československa, ale také jiných zemích, kde právě probíhaly vojenské operace. Sovětské plány se velmi lišily od přání mnoha československých představitelů. Většinu ze zajatců se Sověti 52

MZA Brno, fond K117, kart. 59, táborový řád. Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 20. 53

snažili dostat co nejrychlejším způsobem dostat do Sovětského svazu, aby se zde mohli podílet na různých důležitých pracích.54 Pro české země se uvádí různé údaje o počtu zde pobývajících válečných zajatců. Podle některých údajů jich zde pobývalo okolo 112000 – 113 000, což je spíše spodní hranice skutečného stavu, protože nebylo možné vést jejich přesnou evidenci.55 Reakce veřejnosti na blízkost válečných zajatců na příkladu Adolfa Dallaga a Františka Vrbky

Veřejnost byla takto vysokým počtem válečných zajatců velmi znepokojena. Obávala se převážně častých pokusů o útěky a také toho, že vysoký počet příslušníků německých ozbrojených složek mohl negativně ovlivnit stávající bezpečnostní poměry. Argumentováno bylo také tím, že se díky válečným zajatcům zvyšuje německý živel na území států.56 Veřejnost pochopitelně blízkost zajateckých a pracovních táborů v okolí Rosic a Oslavan nesla velmi nelibě. Obavy panovaly především z možného útěku zajatců a ostatních internovaných osob a trestanců. Také styk osob české národnosti s internovanými, budil v mnoha případech pohoršení. Obdobné to bylo v případě propuštění dvou internovaných z pracovního tábora v Zastávce u Brna. Na tomto příkladu se pokusím nastínit, kam až bylo v relativně banální věci možno dojít. Oba zmínění byli propuštěni MNV v Zastávce u Brna po mnohých intervencích jejich příbuzných. Adolf Dalago byl propuštěn na základě zhoršeného zdravotního stavu a také na příslib jeho 40 spolupracovníků, kteří s ním pracovali v dole v období okupace. Podle výpovědí výše zmíněných horníků se Dalago choval po celou dobu okupace loajálně k českému národu. Mnohdy věděl o chystaných sabotážích a nikdy nikoho ze svých spolupracovníků neudal. Druhý propuštěný, František Vrbka, byl propuštěn na základě intervencí jeho otce, který byl české národnosti. Propuštěný pocházel ze

54

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 22. 55 Tamtéž, s. 23. 56 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 39.

smíšeného manželství a podle výnosu ZNV57 neměl být ani internován. Podle jeho otce byl vychováván v českém duchu a nebyly proti němu vzneseny jakékoli stížnosti na jeho chování v době okupace.58 Představitelé národního výboru na základě výše zmíněného oba internované propustili. Poté, co se tato skutečnost dostala na veřejnost, byl místní národní výbor doslova zahlcen stížnostmi a připomínkami místních obyvatel, kteří požadovali minimálně prošetření celé situace, popřípadě jejich opětovné zajištění. Na tuto kritiku však národní výbor pohlížel jako na neodůvodněnou. Stížnosti byly vedeny jak od jednotlivých osob, tak od organizací a politických uskupení. Co se týče obsahu stížností, tak podle jedné z nich měl Dallago již v roce 1939 obdržet německé státní občanství a podle některých svědectví chválil ochotu a pořádek německých úřadů. Měl také pravidelně přispívat na německý červený kříž a Hitlerovu Wintershilfe. Stěžovatel dokonce uváděl, že si matně vzpomíná, že kdysi na šachtě zahlédl Dallagovu legitimaci NSDAP.59 Další ze stěžovatelů uváděl, že Dalago není smrtelně nemocný, jak uváděl MNV v Zastávce u Brna. Dalago byl prý toho času viděn, jak se prochází po lese, což se neslučovalo s výše uvedeným důvodem propuštění. Napadeno bylo také tvrzení, že se propuštěný po celou dobu války choval k Čechům přátelsky. Stěžovatelka měla prý rozepři s Dalagovou ženou, která jí měla vyhrožovat o tom, že ji udá za poslouchání zahraničního rozhlasu, pokud ji při tom přistihne. Stěžovatelka pak v období po tomto incidentu podle jejích slov nachytala Dalaga nebo jeho ženu, jak jí chodí pod okny. Tyto dvě události pak stěžovatelka označuje jako jasné důkazy, podle nichž Dalago prokazatelně zradil republiku. Námitky byly uvedeny také v případě Františka Vrbky. Napadeno bylo konkrétně tvrzení, že byl zmíněný vychován v českém duchu. Podle stěžovatelky Vrbka chodil do německé školy a byl podle ní i členem Hitlerjugend a sama stěžovatelka jej slyšela, jak s ostatními Němci zesměšňoval češtinu. 60 Celkově na obecní vyhlášku, která informovala o propuštění Vrbky a Dalaga přišly námitky a stížnosti od Marie Svobodové, Marie Veselé, Československé strany národně

57

Konkrétně to byl výnos ZNV ze dne 26. 5. 1945. SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Vyšetřovací komisi při místním národním výboru. 59 SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Vyšetřovací komisi při místním národním výboru. 60 SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Vyšetřovací komisi při místním národním výboru. 58

sociální, Odboru mladých, Svazu mládeže, Cyrila Čecha a od paní Rozmarinové. Podle místního národního výboru v Zastávce u Brna však žádná ze stížností neuváděla nic závažného, na základě čehož by mohli být oba propuštění opětovně zadrženi. Všechny stížnosti byly prošetřeny četnickou stanicí a někteří ze stěžovatelů byli následně vyslechnuti. Z výpovědí a výslechů pak vyšlo najevo, že žádný ze stěžovatelů nemá konkrétní případ provinění, na základě kterého by mohli být oba Němci zadrženi. Při vyšetřování pak bylo zjištěno, že František Vrbka byl vyšetřován již v táboře v Ivančicích u Brna, kde však nebyl žádný přečin proti republice zjištěn a Vrbka byl osvobozen a následně propuštěn. Po příchodu domů byl však znovu zadržen a dodán do tábora v Zastávce u Brna. V reakci na vyšetřování celé situace četnickou stanicí bylo uvedeno jedním ze stěžovatelů, že vyšetřování celé události bylo spíše obhajobou než objektivním vyšetřováním. 61 O tom, že se široká veřejnost nespokojila s vyšetřením celé této situace, svědčí i skutečnost, že na schůzi, která se konala v listopadu roku 1945 (čtvrt roku poté, co se celá situace začala projednávat), byli členové vyšetřovací komise veřejností slovně napadáni. Následkem toho podal jeden z vyšetřovatelů rezignaci.62 I po této rezignaci pokračovala na toto téma živá diskuze. Další z občanů se dožadoval zveřejnění jmen 40 horníků, kteří se za Dalaga postavili. Podle něj byly značné pochyby o tom, že Dalago byl k činnosti jeho spolupracovníků za okupace opravdu loajální. Autor dopisu se zmiňuje o pobouření veřejnosti nad tím, že chybělo málo k tomu, aby byl Dalago národním výborem prohlášen za člena nějakého podzemního antifašistického hnutí.63 Na dané téma se jednalo i v prosinci roku 1945 a bylo požadováno, aby byl Dalago vyšetřen v nemocnici, na základě čehož by mohl být znovu zadržen. Podle původní zprávy závodního lékaře z července 1945, trpěl propuštěný těžkou tuberkulózou. MNV následně svolil s tím, aby byl Dalago znovu prošetřen a to nejlépe plicním specialistou, který by veškeré spekulace o zdravotním stavu Dalaga konečně objasnil. Bylo také rozhodnuto, že v případě, že bude propuštěný v takové zdravotní kondici, aby mohl být 61

SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Záznam o vyšetření stížností. SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Protokol. 63 SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Protokol. 62

znovu zadržen, mělo tak být učiněno 12. 12. 1945.64 O tom, jak celá tato situace dopadla, bohužel v SOkA v Rajhradě nebyly žádné další informace. Stravování zajatců

Podmínky válečných zajatců v menších táborech poblíž podniků, byly do značné míry ovlivněny vojenskými předpisy pro zajatce. Respektive podmínkami, jež si konkrétní podniky dojednaly s příslušným VZT. Pro RUD byli zajatci dodáváni převážně ze zajateckých táborů v Brně. Při jednání mezi RUD a VZT Brno-Jundrov bylo sjednáno, aby zaměstnavatel přidělené zajatce živil v plném rozsahu. Původně bylo stravování určeno výnosem č. 1512, který však samo MNO označilo jako nedostačující. Na základě toho, vydalo MNO výnos nový, který navyšoval zajatcům denní dávky potravin, aby se zamezilo snižování pracovního výkonu zaviněného nedostatečným stravováním. Dalšími problémy, které měly přímou návaznost na nedostatek jídla, byly drobné krádeže, především jídla a celkové zhoršení zdravotního stavu zajištěných osob. Původní výnos MNO určoval, že zajatci mají nárok na denní dávku 250 gramů chleba, 75 gramů krup, 15 gramů mouky, 20 gramovou kávovou konzervu, po pěti gramech soli a sušené zeleniny na přípravu pokrmů a 10 gramů cukru. Jak již bylo výše zmíněno, tyto dávky byly pro zajatce, většinou těžce manuálně pracující nedostatečné.65 Nový výnos MNO proto navyšoval denní dávky zajatců o 250 gramů chleba, 15 gramů krup, 15 gramů pšeničné mouky, 10 gramů umělého tuku a 20 gramovou slazenou kávovou konzervu. Navíc bylo určeno, že v případě těžce pracujících, mezi něž se počítala také práce v hornictví, bude denní dávka jídla zvýšena o zvláštní přídavek, který se skládal ze 100 gramů čerstvého masa, 100 gramů chleba a další 20 gramové slazené kávové konzervy. Požár na dole Julius v Zastávce u Brna

Poválečné hornictví se muselo potýkat s velkou řadou existenčních problémů, v prvé řadě šlo o udržení těžebních limitů a tím pádem i udržení celého československého

64

65

SOkA Rajhrad, fond N72, inv.č.:139, Místnímu národnímu výboru v Zastávce u Brna. MZA Brno, fond K117, kart. 59, Příloha k reversu o přijetí zajatců na práci.

hospodářství v chodu, neboť mnoho podniků a elektráren bylo přímo závislých na dodávkách uhlí. Udržení těžby šlo ruku v ruce s udržením stabilního počtu zaměstnanců. Situace byla taková, že mnoho horníků, kteří byli nasazeni na práci v dolech v období okupace, se vrátilo zpět do svých domovů a vyhledalo si jinou lehčí, popřípadě lépe placenou práci. 66 Další hrozbou pro doly byly různé katastrofy a požáry, které se bohužel nevyhnuly ani Rosicko-oslavanskému uhelnému revíru. V prosinci 1945 propukl v Zastávce u Brna požár na dole Julius. Požár byl poměrně velkého rozsahu, protože bylo kompletně zničeno několik povrchových objektů dolu včetně strojního vybavení a velmi důležité lanovky, jež propojovala důl Julius v Zastávce u Brna s dolem Ferdinand v Babicích u Rosic. O velikosti požáru svědčí i fakt, že na jeho hašení se mobilizovalo 32 hasičských sborů, kterým se požár podařilo dostat pod kontrolu beze ztrát na životech a zabránit jeho dalšímu šíření na jiné budovy. Na celé situaci byla poměrně kuriózní skutečnost, že místní hasičský sbor ze Zastávky u Brna mohl při hašení pouze asistovat ostatním jednotkám, protože neměl hasičskou stříkačku.67 Mohlo by se zdát, že požár dolu v Zastávce u Brna nijak nesouvisí s válečnými zajatci, umístěnými na práci právě v tomto podniku. V těsně poválečné době bylo běžné, že jakékoliv pochybení nebo způsobení škody na majetku podniku, kam byli přiděleni němečtí zajatci nebo trestanci, padalo právě na jejich hlavu. Vyšetřování příčiny tohoto požáru vedla kriminální úřadovna v Brně za spolupráce se stanicí SNB v Zastávce u Brna. Prvotní podezření padlo na poblíž místa vzniku požáru pracující skupinu německých válečných zajatců.68 Ti byli kriminální úřadovnou skutečně zajištěni a obviněni ze založení požáru. Kromě německých válečných zajatců byl zadržen rovněž jeden příslušník české národnosti, který byl členem závodní stráže. Ten měl v danou dobu obviněné německé válečné zajatce na starost. Všechny prvotně zajištěné osoby

66

Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského revíru, Brno, 1965, s. 52. Podle archivních materiálů byla hasičům ze Zastávky u Brna stříkačka odcizena s veškerým k ní příslušejícím vybavením během posledních válečných dnů. 68 Josef Scharf, František Schimmel, Bedřich Erteld, Rudolf Heimm, Adolf Peschl, Antonín Radl, Edmund Weber a Teofil Štěrba. 67

byly převzaty kriminální úřadovnou za účelem dalšího vyšetřování.69 O tom, jak celá situace dopadla, se mi bohužel v ABS nepodařilo najít informace. Změny v postoji k zajatcům na konci roku 1945.

Určitým zlepšením situace bylo vydání směrnic týkajících se válečných zajatců, které byly vydány 15. 12. 1945 Ministerstvem národní obrany. Veškeré zaměstnávání válečných zajatců přešlo výhradně čistě do kompetencí VZT a to bez ohledu na to, kde byli právě nasazeni. Při přidělení se měly nově vydávat takzvané reverzy, v nichž byly stanoveny podmínky, za nichž byli zajatci jednotlivým podnikům propůjčováni. Propůjčování válečných zajatců k průmyslovým podnikům a do zemědělství, se pro vojenskou správu stalo doslova zlatým dolem. Podniky měly z hrubé mzdy zajatců po odečtení provozních nákladu, posílat vojenské správě peněžní částky za propůjčení pracovní síly. Veškerá mzda byla v reálu zajatcům odebrána a dokonce prozatím neměli nárok ani na kapesné nebo jakékoliv peněžní částky. Váleční zajatci nebyli pro vojenskou správu pouze zdrojem příjmů, ale také velmi výhodnou pracovní silou, kterou bylo možno jakkoli využít. Práce pro armádu byla pro zajatce pochopitelně bezplatná. Na poradě ministerstev národní obrany a vnitra, byly přijaty i určité novinky, podle nichž mohli kupříkladu zástupci MVČK za určitých podmínek provádět kontrolu ve VZT. Zajatci byli také rozdělení do dvou skupin. První skupinou byli zajatci, kteří byli před rokem 1938 československými státními občany a do druhé skupiny pak patřili říšskoněmečtí váleční zajatci. Právě o zajatce, kteří spadali do druhé skupiny, se zajímal MVČK přednostně, protože jejich situace byla ve skutečnosti mnohem svízelnější než u „domácích“ válečných zajatců. Podle usnesení této porady měla proběhnout také celková revize zajatců uvězněných ve stávajících VZT a také registrace válečných zajatců, kteří byli doposud internováni v různých táborových zařízeních mimo kompetenci vojenské správy. Obě skupiny válečných zajatců měly být rozděleny do skupin podle jejich pracovních výkonů a způsobilosti k práci.70

69

O tomto požáru se zmiňuje také Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 49. 70 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 52.

Denní harmonogram zajištěných válečných zajatců.

Velkým problémem bylo časové a pracovní přetěžování válečných zajatců, trestanců a vlastně všeobecně všech osob německé národnosti, jež byly internovány v táborech. Mnohdy se stávalo, že pracovní doba byla překračována i o několik hodin a zajatci se do táborů vraceli až ve večerních hodinách a strava pro ně určená, byla zkonzumována ostatními členy tábora. Práce obvykle končila mezi 17. a 19. hodinou v závislosti na zvyklostech

konkrétního

podniku.

Obvykle

se

pod

povrchem

pracovalo

v osmihodinových směnách, avšak po vyfárání zajatců na povrch následovaly běžně 2 – 4 hodiny povrchových prací, takže ve skutečnosti mohly práce končit i po 23. hodině.71 Tuto situaci se vláda snažila řešit vyhláškou ze dne 2. 12. 1945, která určovala denní rozvrh internovaných. Rozdílné byly denní programy v letním a zimním období. Zatímco v období letním (konkrétně bylo za letní považováno období od 1. dubna do 30. září) období byl budíček stanoven na 5:00, v zimním období pak zajatci vstávali o hodinu déle. Rozdílný denní program byl rovněž o nedělích a státem uznaných svátcích, kdy měli internovaní o hodinu prodlouženou večerku. Denní pracovní doba byla stanovena na 8 hodin denně. V různých případech se však mohla prodloužit až na 10 hodin. Bylo to dáno různými faktory. V prvé řadě se bral ohled na potřeby podniku, v němž byli zajatci zaměstnáni. Kupříkladu v hornictví se často stávalo, že zajatci po pracovní době vykonávali různé práce na povrchu, popřípadě pomáhali s vyvážením vozů uhlí na povrch. V roce 1945 bylo poměrně běžné, že Němci přidělení na práce pracovali i v neděli nebo o svátcích. V době po práci bylo dovoleno provádět osobní hygienu a úklid ubikace. Dovoleno bylo rovněž čištění pracovního i civilního oblečení, popřípadě jeho opravování.72

71

Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 64. 72 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Vyhláška ministerstva vnitra.

1946 Přidělení na práci a zabezpečení plynulosti odsunu.

V případě odsunu Němců z Československa na sebe naráželo několik faktorů, které hlavně v očích tehdejší veřejnosti měly větší či menší významnost. V těsně poválečném období, hlavně v roce 1945, se odsun Němců považoval za nezbytnou věc, bez níž by nebylo možné vybudovat stabilní a silný stát. Na druhou stranu však nebylo snadné odsunout takové množství obyvatelstva bez vážnějších hospodářských následků. Bylo tedy rozhodnuto, že je potřeba využít německé pracovní síly v co největším měřítku, než bude odsun za hranice zrealizován. O hornictví se v této době mnohdy mluvilo jako o páteři hospodářství a přidělení pracovních sil se prosazovalo převážně zde nebo v zemědělství a v důležitých průmyslových podnicích. Zvláště hornictví bylo ožehavým tématem z několika důvodů. Tím hlavním bylo, že práci horníka se není možné naučit za několik dní nebo měsíců a doly proto potřebovaly dlouhodobější přidělení pracovních sil. To bylo v rozporu s veřejným míněním, které naopak požadovalo co nejrychlejší provedení odsunu a přidělení na práci bylo vnímáno pouze jako věc krátkodobá a dočasná. Vzhledem k tomu, že hlavní političtí rivalové v poválečném Československu se snažili získat co největší přízeň veřejnosti, je proto logické, že se minimálně v tisku snažili uspíšit urychlení odsunu za každou cenu s minimálním ohledem na hospodářské potřeby jednotlivých podniků. V případě, že bylo rozhodnuto o odsunu Němce přiděleného na práci do dolů, byl zaměstnavatel povinný dopravit jej na svoje náklady do odsunového střediska, které bylo určené úřady. Přitom se nijak nehledělo na hospodářskou ztrátu, kterou ztrátou pracovní síly podnik utrpí. Tato pro rok 1945 poměrně běžná praxe se však začala měnit již na počátku roku 1946. V lednu 1946 se konala schůze zástupců MOPSP a ministerstva vnitra, na níž se zástupci dohodli, že u Němců přidělených na práci k dolům bude mít jejich důležitost pro podnik větší váhu než odsunutí za hranice. Změna postoje vládních činitelů byla způsobena četnými intervencemi nejen jednotlivých podniků, ale též ředitelstvím Československých dolů. Vyjmutí z odsunu se však prozatím týkalo pouze německých horníků, kteří byli označeni za nepostradatelné, což mělo v této době stále poměrně

přísné podmínky. V prvé řadě mohli být za nepostradatelné označeni pouze mladí a fyzicky velmi zdatní němečtí horníci, kteří v hornictví pracovali již delší dobu a zároveň to byli osvědčení a dobří pracovníci.

73

Pracovní výkon a kvalita zaměstnance byly

pojmy nadřazené bývalé politické příslušnosti. Při určování, zda Němec je, či není nepostradatelný, nehrálo roli, jestli byl v období okupace nebo před ní členem NSDAP, SS nebo jiných nacistických formací. Rozdílná situace byla u německých horníků, kteří na jednu stranu byli zdatní a podávali dobré pracovní výkony, na straně druhé však byli považováni za nebezpečné nebo u nichž bylo podezření, že jejich ponechání na šachtách by do budoucna vyvolávalo problémy. Rozhodnutí o tom, zda konkrétní horník bude či nebude prohlášen za nepostradatelného, příslušelo závodním radám jednotlivých podniků. Horník byl nejdříve posouzen závodní radou, jestli je pro podnik opravdu tolik potřebný, následně byla provedena zdravotní prohlídka lékařem a při splnění veškerých podmínek byl horník zapsán do seznamů vyhotovených podle vzoru, které každý podnik obdržel. Zapsání do seznamu bylo důležité hlavně z důvodu, že nepostradatelní Němci nebyli zařazeni do odsunu, a tudíž si je podnik mohl nadále uchovat jako pracovní sílu. To bylo stanoveno oběžníkem74 z konce ledna 1946, podle kterého bylo možno v republice ponechat Němce, kteří byli nepostradatelnými odborníky, a zároveň nebylo možné je pro jejich vysokou profesionalitu nahradit zaměstnanci českými. Nedostatek kvalifikovaných českých sil se týkal mnoha průmyslových odvětví, v hornictví však tento nedostatek byl asi nejviditelnější.75 Váleční zajatci na přelomu let 1945/1946

Situace válečných zajatců se na konci roku 1945 do jisté míry zlepšila a stabilizovala. Na mnoha místech republiky byla dosud běžná praxe surového zacházení, jak tomu bylo těsně po skončení války v létě roku 1945. I přes tyto místní animosity komplexně došlo ke zlepšení životních podmínek válečných zajatců. Nedocházelo již ani k dříve poměrně častým vraždám a sebevraždám internovaných osob. Celkový počet válečných zajatců, 73

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Odsun Němců. MZA Brno, fond K117, kart. 59, Oběžník Němci v hornictví. 75 Hornictví bylo v tehdejší době prací velmi namáhavou a nebezpečnou. Výše platů také nebyla tak vysoká jako v jiných odvětvích, ve kterých práce nebyla tak obtížná a riziková. Většina dolů byla umístěna v pohraničí, kde před válkou byla většina německého obyvatelstva a českým horníkům se v poválečném období mnohdy nechtělo stěhovat z vnitrozemí do hor. 74

kteří pobyt v táborových zařízeních nepřežili, není možné přesněji stanovit. Bylo to dáno jednak tím, že spadali do kompetence jak československé, tak sovětské i americké armády a sjednotit veškeré informace z těchto jednotlivých zdrojů je takřka nemožné. Co se nálady týče, byla u většiny zajatců spíše pesimistická až pochmurná. Nadále přetrvávala beznaděj z důvodu odloučení od domoviny a také obavy z toho, jestli jejich rodinní příslušníci bez hlavy rodiny příliš nestrádají.76 Situace německých horníků na počátku roku 1946

V případě Němců, kteří byli považováni za specialisty, se kladl rovněž důraz na jejich motivaci k vyšším pracovním výkonům. Například měli být jednotlivými podniky obeznámeni o tom, že jim za určitých podmínek bude dovoleno na území Československa zůstat. Doslova bylo napsáno, že se tak uskuteční za předpokladu, že „ pokud budou řádně pracovat, řádně a loajálně se chovat, naučí se česky, mají možnost zde trvale zůstat v důstojných lidských podmínkách a za plných hospodářských požitků“. Za zmíněné hospodářské požitky se všeobecně považovala mzda, vyšší příděly atp. Řešila se i situace ohledně rodin německých horníků. Pokles pracovního výkonu německých horníků byl nezřídka způsoben jejich odloučením od rodiny, popřípadě strachem o to, zda je jejich rodina dostatečně zabezpečena, nebo zda už nebyla odsunuta za hranice Československa. Úřady začaly reagovat rovněž na tento problém a bylo dohodnuto, že kromě horníků dostanou zvláštní ochranné legitimace rovněž jejich rodinní příslušníci. Těmito legitimacemi mělo být zamezeno jejich odsunu za hranice. 77 Ohledně postavení německých horníků, zajatců a trestanců nasazených v hornictví panovaly v některých ohledech stále velké nejasnosti a nebyl stanoven jednotný postup na celostátní úrovni. Situace v konkrétních táborech se lišily jak v jednotlivých krajích, tak i u jednotlivých podniků. Například v Rosicko-oslavanském uhelném revíru se vyskytla stížnost na to, že v některých dolech spadajících do zdejšího uhelného revíru vypsaly správy dolů německým zaměstnancům a německým zajatcům internovaným v táborech při dolech zvláštní potvrzení o poskytnutí dovolené. Na 76

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 53. 77 MZA Brno, fond K117, kart. 59, Oběžník Němci v hornictví.

základě tohoto povolení pak mnozí němečtí zaměstnanci odjeli do svých původních domovů, aniž by o tom věděly příslušné úřady. Že šlo v této době o poměrně neobvyklou a celkem benevolentní záležitost potvrzuje reakce úřadů. Správám dolů bylo propříště zakázáno vydávat Němcům obdobné materiály a dovolené byly Němcům internovaných v táborech při dolech zakázány úplně. 78 Hlavní důvod, proč úřady zakázaly udělování dovolené německým zaměstnancům, byly poměrně logické. Byla velká obava, že osoby propuštěné do svých domovů na dovolenou se již nevrátí zpět na pracoviště a pokusí se o útěk. Tato obava byla poměrně oprávněná vzhledem k častým pokusům o útěk nejenom u válečných zajatců a trestanců, ale i u specializovaných sil internovaných v táborech. 79 Postavení nejen válečných zajatců, ale také zbytku internovaného německého obyvatelstva bylo v roce 1946 dlouhodobě ovlivněno přípravou takzvaného organizovaného odsunu německého obyvatelstva za hranice. Určitou naději měli sudetoněmečtí váleční zajatci, u nichž se již na počátku roku 1946 počítalo s tím, že by mohli být propuštěni a odsunuti za hranice společně s jejich rodinami. Zvláště Ministerstvo národní obrany urgovalo odsun válečných zajatců s tím, že právě oni by měli republiku z důvodu zajištění bezpečnosti opustit co nejdříve. Propuštění a následný odsun se však netýkal všech válečných zajatců, kteří měli před rokem 1938 československé státní občanství. Na jednu stranu neměli být odsunuti váleční zajatci, kteří se pro práci v dolech osvědčili natolik, že na ně mohlo být nazíráno jako na hornické specialisty. Také váleční zajatci stíhaní v rámci retribuce neměli republiku opouštět a měli být nadále internováni. Obdobně tomu bylo i v případě válečných invalidů a dlouhodobě nemocných osob z řad zajatců. K 25. 2. 1946 bylo na území republiky stále evidováno téměř 19000 sudetoněmeckých válečných zajatců.80 Podobná nařízení byla v roce 1946 několikrát opakována. Tomáš Staněk se o propuštění a odsunu sudetoněmeckých válečných zajatců zmiňuje takto: „propuštění za účelem vysídlení ze země se nevztahuje na zajatce z řad říšských Němců, osoby 78

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Dovolené Němců. Dovolená byla celkově udělena 58 Němcům z pracovního tábora v Zastávce u Brna. O tom, zda se někdo z nich pokusil o útěk nebo se nevrátil zpět na pracoviště, se mi bohužel nepodařilo najít informace. 80 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 55. 79

vyšetřované nebo již potrestané v rámci retribuce, bývalé příslušníky Waffen-SS a muže angažované v nacistických organizacích, ale také specialisty, o něž se zajímá vojenská správa.“81 Veřejné mínění, německé síly v hornictví a odsun za hranice.

Veřejnost nesla do jisté míry nelibě, že jsou váleční zajatci propouštěni za účelem odsunu. Velká část populace by pochopitelně upřednostňovala jejich odsunutí rovnou ze VZT. Pohoršení vzbuzovali především Němci, kteří byli ze zajištění propuštěni, protože jim byl dán příslib na zachování československého státního občanství. Ti se vraceli do svých domů, které však již v mnoha případech byly obsazeny českými novousedlíky, kteří se jich odmítali vzdát. Problémy se vyskytly i v plynulosti odsunu válečných zajatců. Mnohé podniky a VZT s přípravou odsunu zajatců nijak nespěchaly z prostého důvodu. Jejich odsunutí za hranice se jim z hospodářského hlediska příliš nehodilo. U VZT především z důvodu, že za jejich propůjčení od podniků dostávaly nemalé finanční částky. Podniky pak měly ve válečných zajatcích relativně levnou a výkonnou pracovní sílu, se kterou mohli nakládat podle potřeb podniku s minimálním přihlédnutím k osobnímu volnu zajatců.82 Československé doly byly v tomto období znovu ujištěny MNO, že se zasadí o co největší možné nasazení válečných zajatců v těžbě hnědého i černého uhlí.83 Ze strany MNO pak v následujících měsících skutečně došlo k pokusům o dodání většího počtu válečných zajatců k těžbě uhlí. K jejich přidělení však nakonec v takovém měřítku nedošlo. MNO tvrdilo, že z jeho strany nedošlo k žádnému zdržení ani omezení. Slíbený počet zajatců prý mohl být dodán z důvodu, že jednotlivé doly neměly pro přidělení většího počtu zajatců dostatek ubytovacích prostor a strážního personálu. Nakonec se MNO s jednotlivými doly dohodlo na tom, že dojde k přidělení menších skupin válečných zajatců o počtu 200 – 300 mužů.84

81

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 55. 82 Tamtéž, s. 66. 83 Tamtéž, s. 56. 84 Tamtéž, s. 59.

Finanční ohodnocení německých sil

Pro německé pracovní síly nasazené v hornictví bylo velmi ožehavým problémem finanční ohodnocení za jejich práci. Situace byla opět rozdílná v různých krajích, v různých typech podniků nebo táborů. V listopadu roku 1945 byly vydány pokyny, jak mají zaměstnavatelé postupovat při finančním ohodnocení německých pracovních sil. Platové ohodnocení se mělo řídit podle sazebníku úřadu ochrany práce a jeho základ byl stanoven, jako by se jednalo o české pracovní síly. Z výše platu však byly odečteny různé položky. Kupříkladu byla stanovena částka 11 Kč denně, která byla strhávána jakožto úhrada za jídlo zkonzumované v táboře. Měsíční taxa za ubytování v táboře pak činila 20 Kč. Z hrubého platu byly odečteny také srážky na daně a sociální pojištění. S částkou, která německým pracovním silám zůstala po odečtení výše zmíněného, se postupovalo různě v závislosti na několika faktorech. Němcům, kteří do zaměstnání docházeli ze svých domovů, byla strhávána 20% srážka z platu a zbytek platu, se jim vyplácel na ruku. Dvacetiprocentní srážka z platu měla být vyplácena na okresní národní výbor. Volně žijící Němci měli podle Národního výboru zemského hlavního města Brna nosit bílé pásky na rukávu. Odlišná byla situace Němců, kteří byli na práci přidělení z pracovních středisek, bydleli u zaměstnavatele anebo docházeli do zaměstnání z tábora, kde byli zadrženi. Ti museli na rukávu nosit pásky žluté. Ti podléhali domácímu řádu pracovních středisek a jejich mzda byla stanovena na 10 Kč denně. Stejnou částku měli obdržet i v případě, že pracovali v neděli. Zbytek platu, jež by za normálních okolností byl proplacen zaměstnanci, připadal po odečtení 20% srážky ze mzdy táboru na pokrytí táborového chodu. Z této částky měly být kupovány rovněž šaty, obuv a jiné potřebné předměty, což ovšem v mnoha případech nebývalo pravidlem a zajatci museli nosit staré a zničené šaty nebo uniformy. Určitou „výhodou“ pro internované bylo, že bez souhlasu úřadu ochrany práce nesměli být propuštěni. Jedinou výjimkou bylo odsunutí německé pracovní síly za hranice. Určitým pokrokem a zlepšením životní situace rodinných příslušníků německých zajatců a trestanců bylo nařízení, že po odečtení 20% srážky ze

mzdy byl přebytek platu namísto na chod tábora, poskytován právě nezaopatřeným rodinným příslušníkům. To se ovšem nedělo automaticky, ale jen po vyrozumění mateřského tábora.85 Lékařská péče o německé válečné zajatce

V únoru roku 1946 byly vydány příkazy, jak postupovat při úrazech nebo onemocnění válečných zajatců a trestanců. Předtím byla zdravotní péče o zajatce opět nejednotná a v mnoha ohledech nedostačující. Zdravotní stav zajatců se zhoršoval, což se projevovalo zejména v poklesu těžby a snížení pracovního výkonu. Vážně nemocní byli mnohdy ošetřováni v provizorních podmínkách nebo v případě úrazů na nočních směnách, museli zajatci někdy čekat na doktora až do rána. Při závažnějším zranění nebo onemocnění bylo nově určeno, aby se vozili k ošetření výhradně do vojenské nemocnice zajateckého tábora v Kuřimi. Toto nařízení reagovalo na praxi, kdy se mnohdy váleční zajatci vozili do běžných nemocnic, kde byli nestřeženi. Opět se apelovalo na zvýšené riziko útěku nemocných zajatců. Velké pozdvižení způsobilo kupříkladu i to, když byla ředitelství doručena faktura ve výši 4000 Kč z nemocnice v Ivančicích (která nebyla vojenská) za léčbu válečných zajatců z Rosicko-oslavanského uhelného revíru. Léčba v nemocnici byla dále povolena pouze na doporučení závodního lékaře a to pouze v případech, pokud byla léčba dlouhodobá nebo pokud šlo o vážný, život ohrožující úraz či nemoc.

86

Ke zlepšení situace v táborech VZT i jiných

objektech na počátku roku 1946 došlo i z důvodu, že delegáti MVČK měli umožněn častější přístup do těchto zařízení. Československá vláda a příslušní představitelé se snažili napravovat závady, které zjistil MVČK při kontrolách jednotlivých táborů. Argumentovalo se mimo jiné tím, že je vhodné neposkvrnit dobré jméno Československa v zahraničí. Zvláště pak srovnání, že tábory na území republiky, se v mnohém podobají koncentračním táborům z nacistického Německa, vzbuzovalo

85 86

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Proplácení sil německé národnosti. MZA Brno, fond K117, kart. 61– Léčení německých zajatců.

velké obavy. MVČK měl sice umožněný vstup do táborů, avšak pouze po předchozí domluvě. Nějaké všeobecné právo na jakýkoli vstup zatím neexistovalo.87 Zlepšení evidence německých sil v roce 1946

O důležitosti německých pracovních sil pro hornictví svědčí i korespondence mezi jednotlivými závody a pracovními středisky v Brně, zejména v Bohunicích. Pracovní střediska se na počátku roku 1946 snažila získat zpět německé pracovní síly, aby je mohla nasadit jinde. To však vedení jednotlivých dolů v revíru odmítalo s tím, že odvolání pracovních sil a jejich navrácení do původních táborů je pouze v pravomoci Okresního úřadu ochrany práce v Brně, který slovy ředitelství podniku „jediný může německé síly odvolávati“. Následně ředitelstvím vydán zákaz pracovní síly odesílat zpět a o všech pokusech o odvolání pracovních sil, mělo být ředitelství tábory při jednotlivých dolech informováno. Rozdílná situace ovšem panovala v případě válečných zajatců pracujících v Rosicko-oslavanském revíru. Ti nadále podléhali příkazům zajateckého tábora v Brně a ředitelství Rosických dolů mělo v případě nutnosti válečné zajatce zajateckému táboru vydat.

88

V okolí Brna bylo umístěno

několik táborů, v nichž bylo umístěno více než 1000 mužů. S většinou těchto táborů pak RUD spolupracovaly a přebíraly z nich internované pro práce v hornictví. Na konci března 1946 byl největším tábor v Kuřimi, který měl v evidenci 3680 mužů, z nichž bylo 1128 umístěno přímo v táboře a mimo tábor bylo přiděleno 2552 mužů. Druhým největším byl tábor v Brně – Jundrově, kde bylo celkem 2879 válečných zajatců. V areálu tohoto tábora bylo 666 zajatců a na práce mimo pak bylo přiděleno 2217 zajatců. Třetí velký tábor byl umístěn v Brně – Slatině, kde bylo evidováno 2193 mužů, z nichž bylo v táboře 558 a mimo něj pak 1635 internovaných.89 Dalším pokrokem v rámci životních podmínek internovaných Němců, byly častější kontroly a přesnější evidence jak ze strany úřadů, tak i ze strany MVČK. Cílem příslušných československých představitelů bylo zjistit, jaké hospodářské ztráty by 87

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 58. 88 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Odvolávání německých pracovních sil – 13. 3. 1946. 89 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 61.

jednotlivé podniky utrpěly při odsunu německých sil za hranice. V květnu 1946 proběhla na dole Antonín revize o početním stavu Němců zaměstnaných nebo přidělených pro práci v dolech. Z celkového počtu osazenstva bylo pouze 7 německých pracovních sil určeno k odsunu za hranice, kteří byli do května 1946 umístěni v táborech. Výrazněji zastoupená skupina byli němečtí specialisté, kteří byli vyňati z odsunu, a kteří měli obdržet legitimace. Těch bylo na dole Antonín 69. Skupinou, která v německém osazenstvu naopak chyběla zcela, byli političtí vězni a němečtí trestanci. Nejpočetnější skupinou pak byli němečtí váleční zajatci, kterých bylo 78. Drtivá většina z výše uvedených Němců (130) pracovala pod zemí jako kopáči, střelci, dřeviči a jako ostatní pomocní důlní dělníci. Na povrchu pracovalo 24 Němců.90 Tato zpráva byla vyhotovena na základě dotazu, jak by se promítl odsun jednotlivých kategorií Němců na dole Antonín v celkové těžbě dolu. Vedením podniku bylo odhadnuto, že odsun volných Němců, kteří nebyli považováni za nepostradatelné (7) by neměl jakýkoli výrazný dopad na těžbu uhlí. Při odsunu volných Němců, kteří měli obdržet specialistické legitimace by těžba odhadem poklesla o 700 kubických metrů uhlí denně. Pokud by naopak byli odsunuti nebo posláni zpět do mateřských táborů váleční zajatci, poklesla by pak denní těžba o dalších 800 metrů krychlových. Při průměrné denní těžbě v květnu zmíněného roku (5000 metrů krychlových) by se pak těžba snížila o výše zmíněné hodnoty, přičemž při odchodu všech německých pracovních sil by těžba poklesla o 30% na 3500 metrů krychlových denně.91 Pohled veřejnosti na blízkost německých pracovních sil.

Zaměstnávání většího počtu německých pracovních sil a zajatců v regionu se samozřejmě neobešlo bez znepokojení českého obyvatelstva žijícího v okolí dolů. Češi odesílali na národní výbory i vedení podniku četné stížnosti o chování především volných Němců zaměstnaných v dolech. Všeobecně největší pobouření vyvolávala v očích veřejnosti „přílišná volnost německých pracovních sil“. Podle některých se Němci doslova „potulovali po vesnicích, pořádali ve volném čase výlety do lesů, 90

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Šetření o Němcích - důl Antonín Zbýšov u Brna. Třicetiprocentní denní pokles těžby by byl zajisté citelným zásahem do chodu mnoha podniku, které byly na dodávkách uhlí z dolu Antonín závislé. Pokles těžby by však nebyl tak radikální jako v jiných dolech na území republiky. Kupříkladu při odsunu německých pracovních sil z kamenouhelných dolů v Žacléři, by byly Východočeské uhelné doly nuceny doly v Žacléři kompletně uzavřít. 91

schůzky, navazovali přátelské známosti s českým obyvatelstvem, navštěvovali hostince a zábavy a vůbec požívali naprosté svobody.“92 Stížnosti však směřovaly také k činnosti táborů. Největší obava byla z četných pokusů o útěky, a proto se stížnosti upíraly především k zajištění dostatečného střežení táborů. Zmiňována byla i přílišná volnost a benevolentní přístup ze strany dozorců. Tyto skutečnosti se z velké míry opravdu stávaly, především z důvodu špatné organizace při odsunování sudetoněmeckých zajatců za hranice. Říšští Němci pak také nesli velmi těžce, že prozatím neměli jakékoliv vyhlídky na odsun za hranice republiky. Četná byla i upozornění ze strany VZT, která se odvolávala na to, že v případě dalšího nedodržování pokynů v reverzech, mohou o přidělené síly přijít. Stížnosti veřejnosti byly v této době poměrně běžnou záležitostí. V mnoha případech sice vycházely opravdu ze skutečného stavu věcí, velmi často však byly způsobeny pouze panikou, vyvolanou ne zrovna pravdivými informacemi, jež si mezi sebou obyvatelstvo předávalo.93 Zvláště ve vnitrozemí, kam byly německé pracovní síly přiděleny, byla skrze útěky zajatců nálada velmi rozjitřená. Na základě častých útěků, začaly být prováděny kontroly jednotlivých objektů, při nichž bylo zjištěno, že bezpečnostní podmínky ve většině táborů a především na pracovištích, byly nevyhovující.94 Výtky také poukazovaly na to, že mnoho z německých specialistů ovládá dobře český jazyk a v některých případech prý němečtí horníci mezi českým obyvatelstvem šířili „záměrně vymyšlené a státu nepřátelské zprávy, jež mají za účel vnášeti mezi české obyvatelstvo neklid a nejistotu. Byly to historky o tom, že se Němci zase vrátí, a že jim budou jejich usedlosti a podniky vráceny a jiné závažnější a nebezpečnější pověsti.“95 Je více než pravděpodobné, že výše zmíněné stížnosti a připomínky českého obyvatelstva byly přinejmenším přehnané nebo přikrášlené. Názorně však vystihují atmosféru tehdejší společnosti, kdy pouze přítomnost německých horníků v regionu vyvolávala vášně a nespokojenost českého obyvatelstva. V reakci na výše zmíněné byl vydán reverz, který ukládal jednotlivým podnikům, jak mají zabezpečit válečné zajatce 92

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Němci přidělení na práci – nepřístojnosti. Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 68. 94 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 62. 95 MZA Brno, fond K117, kart. 61. Němci přidělení na práci – nepřístojnosti. 93

a trestance německé národnosti. Podle tohoto reverzu byli zaměstnavatelé za chování svých zaměstnanců odpovědní a následně bylo zakázáno, aby Němci se po pracovní době volně pohybovali, popřípadě se scházeli ve větším počtu ve svých domech a bytech. Na tento výnos měli být jednotlivými závody němečtí zaměstnanci upozorněni s pohrůžkou, že v případě jeho porušení proti nim bude velmi přísně zakročeno. Stejná pohrůžka platila i pro zaměstnavatele německých pracovních sil, pokud by nadále přistupovali ke svým německým zaměstnancům s dosavadní benevolencí. Touto benevolencí a větší osobní svobodou byla myšlena „volnost větší, než bylo potřeba k plnění jejich pracovních povinností.“ 96 Střežení válečných zajatců a kontrola táborů ze strany MVČK

Neustále probíranou záležitostí bylo střežení válečných zajatců. Ti oficiálně spadali pod vojenskou správu, která však neměla dostatek mužů pro střežení všech zajatců a podniků, do kterých byli zajatci přiděleni. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, aby byly odvolány strážní oddíly střežící válečné zajatce v Zastávce u Brna a v Oslavanech. Následně bylo rozhodnuto o tom, aby velitelství vojenských zajateckých táborů v zemi Moravskoslezské vyúčtovalo jednotlivým dolům poplatky za střežení válečných zajatců. Střežení zajatců přešlo podle zmocněnce MNO z vojenské správy na jednotlivé podniky. Podniky měly podle MNO vyčlenit ze svých českých zaměstnanců fyzicky méně schopné97 zaměstnance a vytvořit z nich závodní stráž, která by byla pověřena střežením přidělených zajatců. Závodní stráže měly spolupracovat s místními stanicemi SNB, které by v případě nutnosti dodaly několik mužů na střežení zvláště větších podniků, ve kterých byl soustředěn větší počet válečných zajatců. Vojenská správa však nebyla zproštěna střežení zajatců v plném rozsahu. Nadále bylo umožněno, aby v mimořádných případech, ve kterých nestačila součinnost SNB, poslala do potřebného podniku vojenskou jednotku, která by pomohla se střežením. Vojenská pomoc však byla určena pouze na přechodnou dobu, dokud nebylo zajištěno odpovídající zajištění buď ze strany závodní stráže, nebo SNB. Mimořádným případem se rozuměla vzpoura,

96 97

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Němci přidělení na práci – nepřístojnosti. Bylo tím myšleno pro práci v dolech, hlavně pod povrchem.

živelná katastrofa a podobně.98 K podmínkám v různých typech táborů se opakovaně vyjadřoval MVČK. Odvolával se především na různé mezinárodní úmluvy, podle kterých měli mít váleční zajatci možnost si v táborech zvolit určitou formu samosprávy ze svých řad. Kritika byla také adresována nedostatečné evidenci úmrtí v táborech. Tyto připomínky byly příslušnými československými představiteli sice akceptovány, avšak jejich uplatnění do praxe nebylo zrovna důsledné.99 Čím dál tím častější byly také inspekce v jednotlivých táborech. Ta proběhla ve dvou Brněnských táborech v červnu 1946. V táboře v Jundrově bylo v tomto období evidováno 2356 zajatců. Oproti předchozí evidenci ubylo téměř 500 zajatců, což vypovídá o tom, že zde odsun zajatců probíhal poměrně úspěšně. Drtivá většina zajatců byla nadále přidělena na práce mimo mateřský tábor. Celkově byl tento tábor zástupcem MVČK hodnocen jako vyhovující. Určitá kritika byla vedena ke stravování, kde byla řešena především jednotvárnost pokrmů. Oproti roku 1945 se zvýšila i denní dávka chleba pro zajatce v táboře. Ta byla v rozmezí 750 – 900 gramu na osobu. Zajatci přidělení přímo k podnikům na tom byli, co se stravování týče podle zástupce MVČK lépe.100 Druhým kontrolovaným táborem byl tábor v Brně – Slatině, do kterého v této době spadalo 1470 mužů. Zde činil úbytek osazenstva dokonce přes 700 mužů, což zhruba odpovídalo třetině počtu při předchozí evidenci. I zde byla většina zajatců nadále mimo mateřský tábor. Oproti táboru v Jundrově zde však byla nižší denní dávka chleba na osobu (ta činila pouze 500 gramů) a jídlo bylo opět označeno jako jednotvárné. Také zde byl tábor hodnocen jako vyhovující. Celkově byla zdravotní situace u zajatců oproti jiným táborům v republice dobrá. Podle zástupce MVČK se o to do velké míry zasloužily poměrně četné potravinové balíčky, které dostávali od svých příbuzných zbylí Sudetští Němci, čekající zde na odsun. I přes celkově kladné hodnocení zde však nadále přetrvávalo překračování pracovní doby a to stále v takovém rozsahu, že se zajatci do tábora vraceli až po večeři. Velká pozornost byla věnována především zajatcům u RUD, jejichž práce byla fyzicky ze všech nejnamáhavější.

101

Problémem také bylo, že nebyla

dodržována zásada, podle níž se měly odsunovaným válečným zajatcům zaměstnaným

98

MZA Brno, fond K117, kart. 59, Střežení válečných zajatců. Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava 2011, s. 69. 100 Tamtéž, s. 70. 101 Tamtéž, s. 71. 99

v hornictví vyplácet peníze, jež se jim na jejich účtu za dobu odpracovanou v táboře nahromadily.102

Propuštění válečných zajatců – sudetských Němců

Velkou změnou pro německé válečné zajatce, kteří měli před válkou československé státní občanství, byl oběžník ze dne 2. 8. 1946. V tom Ministerstvo národní obrany rozhodlo, aby váleční zajatci – sudetští Němci, byli propuštěni z vojenských zajateckých táborů a následně předáni do pravomoci okresních národních výborů. Vyjmutí ze zajateckých táborů však sudetoněmeckým válečným zajatcům neumožňovalo odcestovat za svými rodinami do svých domovů. V zajateckých táborech měli nadále zůstat pouze říšští příslušníci, kteří nadále podléhali evidenci vojenských zajateckých táborů. Sudetoněmečtí váleční zajatci měli i přes jejich propuštění z táborové evidence zůstat v místě svého pracovního nasazení. Týkalo se to jak horníků, kteří měli specialistické legitimace, tak těch, kteří je neměli. Při této příležitosti bylo národním výborům (v jejichž pravomoci se tito váleční zajatci nyní ocitli) zdůrazněno, že německé pracovní síly zaměstnané v hornictví ani jejich rodinní příslušníci, nepodléhají prozatím odsunu za hranice Československa. Národní výbory byly také pověřeny, aby se pokusily zajistit přemístění rodinných příslušníku těchto válečných zajatců do místa pracoviště živitele rodiny. Přesunutí rodinných příslušníků německých horníků však nebylo doporučeno v případech, kdy rodinní příslušníci bydleli ve vlastním domě nebo hospodářství, a jejichž majetek nepodléhal konfiskaci podle dekretů prezidenta republiky.

103

Na bývalé válečné zajatce pracující v hornictví se nadále mělo pohlížet

jako na nepostradatelné pracovní síly. Jako nepostradatelným jim měly být vypláceny stejné platy jako německým specialistům a zároveň měli mít stejnou právní ochranu jako němečtí specialisté vlastnící legitimace, chránící je před odsunem. 104

102

Tamtéž, s. 79. Jednalo se o dekret č. 108. Toto rozhodnutí bylo podpořeno také rozhodnutím vlády z 27. 7. 1946, které počítalo s postupným zrovnoprávněním německých sil pracujících v hornictví jak po stránce majetkové, hospodářské a společenské, jak tomu bylo u ostatních německých skupin vyňatých z odsunu. 104 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Propuštění válečných zajatců – sudetských Němců ze zajateckých táborů. 103

I přes celkové zlepšení životní situace válečných zajatců, kteří doposud museli zůstávat ve VZT, místy byla situace stále neuspokojivá. Podle zprávy, jež MVČK předložil ministerstvu vnitra, nebyla situace v táborech zdaleka tak optimistická, jak bylo úřady prezentováno. Doslova se psalo, že „Většina zajateckých táborů není v uspokojivém stavu: nedostatečná strava, přetěžování prací, nedostatek prádla, oděvu i bot, bití na denním pořádku, dokonce i případy týrání“.105 MVČK znovu apeloval na to, že zajatci mohou být trestáni pouze disciplinárně. V případě zločinů a trestných činů pak prostřednictvím vojenských soudů. Zmínka o nepřípustnosti tělesných trestů svědčí o tom, že k nim i v této době místy docházelo. V hornictví nebylo nejožehavějším tématem pouze chování dozorců, ale také nevyhovující pracovní podmínky, díky nimž docházelo k poměrně četným úrazům i úmrtím. Za zmínku kupříkladu úmrtí sedmi internovaných Němců v dole Kohinnor u Mostu.106 Zastavení odsunu německých sil v hornictví

Srpen 1946 byl pro německé horníky důležitý v mnoha ohledech. O propuštění sudetoněmeckých válečných zajatců jsem se zmínil již v minulém odstavci. Dosavadní praxe byla taková, že z odsunu byli vyjmuti pouze horničtí specialisté, mající legitimace a jejich rodinní příslušníci. Ostatní německé síly pracující v hornictví sice nebyly ve větší míře odsunovány, ale zároveň nebyly ani výrazně právně chráněny. V srpnu 1946 bylo rozhodnuto, že Němci pracující v hornictví nemají být nadále odsunováni a to bez ohledu na to, zda byli nebo nebyli vlastníky ochranných legitimací. Na základě tohoto rozhodnutí, měly být v co nejrychlejším čase vyhotoveny seznamy německých horníků a jejich rozdělení do tří samostatných kategorií. První kategorií byli horničtí specialisté, kteří byli držiteli legitimací, druhou kategorií pak němečtí civilní zaměstnanci, kteří však legitimacemi nedisponovali. Třetí kategorií pak byli výše zmínění v srpnu propuštění sudetoněmečtí váleční zajatci pracující v hornictví. Vyhotovení těchto seznamů bylo pro doly v Rosicích, Zastávce u Brna, Zbýšově a Oslavanech důležité zejména proto, že dosud platný seznam německých nepostradatelných sil neodpovídal reálnému stavu, protože v předešlém období nadále v některých případech docházelo k odsunu 105

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 87. 106 Tamtéž, s. 86.

německých horníků a jejich rodin, i když byli držiteli ochranných legitimací. Tyto případy byly umožněny mimo jiné také tím, že mnozí němečtí specialisté chtěli být do odsunu zařazeni, aby mohli být se svými již odsunutými rodinnými příslušníky nebo i z jiných důvodů. Dalším důvodem, proč docházelo k odsunu německých horníků, kteří jinak z odsunu byli vyjmuti, byla činnost úřadů, které mnohdy při odsunu nehleděly na to, zda odsunované osoby mají či nemají ochrannou legitimaci nebo zda jejich odsunem neutrpí hospodářství citelnou ztrátu. Vynětí z odsunu bylo tedy rozšířeno na veškeré civilní německé horníky, u nichž byl nově určen kladný posudek. Nové prověřování prováděly národní výbory za součinnosti SNB a závodních rad a všechny německé civilní pracovní síly byly rozděleny na základě zmíněných tří kategorií. Velkou váhu na vydávání nových seznamů Němců chráněných před odsunem, měl zdravotní stav horníků, popřípadě jejich rodinné zázemí. Bylo doporučeno, aby se před odsunem nechránily osoby, jež měly špatný zdravotní stav a jejichž setrvání v hornictví by nebylo natolik produktivní, aby se jejich setrvání na území republiky vyplatilo. Totéž platilo i o hornících, kteří měli velký počet dětí, a jejichž ponechání by znamenalo „posílení německého živlu“. Bylo také navrženo, aby byli odsunuti i horníci, jejichž rodinní příslušníci již byli mimo území Československa, a kteří se chtěli dobrovolně vystěhovat. Horníci, kteří nebyli pro podniky nepostradatelní, byli následně předáni okresnímu úřadu ochrany práce. U horníků, kteří za nepostradatelné považováni byli a byli rovněž uvedeni v seznamech, se počítalo s tím, že postupem času dostanou další širší úlevy a jejich právní postavení bude téměř na úrovni českého obyvatelstva. 107 Počet válečných zajatců, kteří v tomto období zůstávali na území Československa, se pohyboval okolo 11 000 mužů, kteří byli povětšinou zaměstnáni v hornictví a zemědělství. O důležité roli, kterou tito muži v Československu hráli, vypovídá i to, že příslušná ministerstva o nich hovořila jako o nepostradatelných pracovnících. Bylo proto rozhodnuto, že o jejich navrácení do vlasti se prozatím nebude ani uvažovat. Všeobecně se vyčkávalo na to, jaké stanovisko k tomuto tématu zaujmou především západní spojenci.108 Takovéto oddalování jejich repatriace bylo způsobeno převážně

107

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zastavení odsunu německých zaměstnanců. Sověti také využívali velké množství válečných zajatců, kteří pracovali v táborech a gulazích po celém tehdejším Sovětském svazu. Válečné zajatce také využívali na území jiných států, jak tomu bylo kupříkladu při těžbě uranu v Československu. 108

tím, že i tento relativně nízký počet válečných zajatců pracujících v dolech, nebylo možno plnohodnotně nahradit českými pracovníky.109 Pro rok 1947 se původně počítalo s tím, že by do Německa mohlo být repatriováno okolo 10000 válečných zajatců, nakonec však byla realita zcela rozdílná.110 V průběhu roku 1946, také začínaly vznikat první koordinované postupy hledání v případě útěku zajatců a jiných internovaných osob. Nově byli do pátrání zahrnuti také příslušníci Československých státních drah a vznikly také jednotné postupy prevence útěků. Dosavadní praxe byla taková, že zajatci měli při práci velmi rozdílné oděvní součástky, které buď vypadaly jako civilní anebo civilními skutečně byly. Při úspěšném útěku pak nebylo pro zajatce těžké vydávat se za civilistu a značně to usnadnilo jejich další útěk. Nově bylo rozhodnuto, aby byly všechny VZT vybaveny německými vojenskými uniformami, které měli zajatci nosit také při práci. Vybavení uniformami mělo mít především psychologický efekt. Také v případě útěku tyto uniformy ve velké míře usnadňovaly dopadení uprchlíků. Veřejnost měla doposud velmi živé zkušenosti s přítomností německé armády během okupace, a proto i pouhé zahlédnutí člověka v uniformě Wehrmachtu vedlo k urychlenému kontaktování stanic SNB, v některých případech dokonce také k zadržení uprchlého zajatce civilním obyvatelstvem.111 S okupační správou došlo také k dohodě, podle níž měli být uniformovaní a uprchlí váleční zajatci považováni za zběhy a následně navráceni zpět do Československa.112 Zlepšování životních podmínek nepostradatelných německých sil v hornictví

V téže době se již veřejně mluvilo o tom, že průmyslové specialisty nebude možno odsunout za hranice. Veřejnost byla o této skutečnosti informována prostřednictvím ústních vyhlášek. Tyto vyhlášky a zvláště pak jejich oznámení německým zaměstnancům však opět vyvolávaly nevoli českého obyvatelstva na Rosicku a Oslavansku. Podle mnohých tvrzení podniky Němce informovaly nevhodným způsobem. Šlo v prvé řadě o to, že zaměstnanci byli informováni pouze formou ústní a 109

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 88. 110 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 89. 111 Tamtéž. s. 92. 112 Tamtéž, s. 92.

nebyly vyvěšeny žádné písemné vyhlášky, jež by o tomto usnesení informovaly širší vrstvy obyvatelstva. Díky tomu mohly mezi lidmi kolovat různé poupravené zvěsti, jež nakonec měly za následek zcela negativní pohled obyvatelstva na danou problematiku. Ředitel podniku byl proto osobně odpovědný, aby byla v této věci zjednána náprava a aby nadále k podobným přehmatům nedocházelo.

113

Také rozšíření počtu Němců

v hornictví, kteří byli pokládáni za nepostradatelné a také zlepšování jejich právního postavení, bylo okolnímu obyvatelstvu trnem v oku. Podle jednoho hlášení se uvádělo, že „němečtí civilisté pracující na dolech, zejména takzvaní specialisté, umožňují zajatcům styk s vnějším světem a že tito si pak v propašovaných dopisech stěžují dokonce až MVČK na nesnesitelné poměry, ač se s nimi velice dobře zachází.“114 Jak již bylo výše zmíněno, velký vliv na pracovním výkonu Němců internovaných v hornictví měl pocit zajištění jejich rodin. Příslušní vládní činitelé proto rozhodli, že se i v této oblasti podniknou kroky, jež by zvýšily spokojenost německého osazenstva dolů. Na základě usnesení vlády Československé republiky o zrovnoprávnění německých horníků a jejich rodinných příslušníků bylo rozhodnuto, že počínaje školním rokem 1946/1947, mohou němečtí horníci posílat svoje děti do českých škol. To se však opět týkalo pouze Němců, kteří byli uvedeni v nově vyhotovených seznamech nepostradatelných Němců. Ti měli být o této možnosti uvědomění prostřednictvím německých důvěrníků. Ostatní němečtí zaměstnanci v hornictví, tedy ti, kteří v seznamech zapsáni nebyli, mohli požádat místní úřady o to, aby jejich děti mohly navštěvovat české školy stejně, jako děti německých horníků zapsaných v seznamech. 115

Pozastavení odsunu v roce 1946

Na podzim roku 1946 začínalo být jasné, že se plánovaný odsun německého obyvatelstva neuskuteční v takovém rozsahu, jak bylo původně plánováno. Část německých pracovních sil, které byly do dolů přiděleny ihned po skončení války, si tuto 113

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Upozornění Němců na vynětí z odsunu. Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 97. 115 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Přijímání dětí německých horníků do českých obecných a měšťanských škol. 114

práci osvojila natolik, že na ně začalo být pohlíženo jako na nepostradatelné a díky tomu získali určité úlevy. V případě, že měli trvalé bydliště poblíž dolu, mohli být z internace propuštěni domů, což opět neslo nelibě české obyvatelstvo. Vyskytly se i případy, kdy díky nedostatečné evidenci a kontrole jednotliví zaměstnavatelé neodváděli částky za přidělení pracovní síly státní pokladně.116 Vzhledem k postupné stabilizaci pracovních sil v hornictví se začalo uvažovat také o tom, že by u dolů mohli zůstat pouze skutečně nepostradatelné německé pracovní síly a říšskoněmečtí váleční zajatci a retribuční vězni.117

116

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 45. 117 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 154.

1947 Retribuční vězni na přelomu let 1946/1947

Rosické a jihomoravské uhelné doly však nespolupracovaly pouze s vojenskými zajateckými tábory, ale také s věznicemi a trestnicemi. Hlavním partnerem, jež dodával trestance především do dolů Antonín a Kukla, byla trestnice na Mírově. Odtud byly podle potřeby vysílány pracovní oddíly obyčejně v počtu do 100 trestanců, které byly nasazeny převážně pod zemí. Podmínky, jež trestanci měli, byly v mnoha ohledech podobné podmínkám, v nichž museli žít a pracovat v táborech nadále zůstávající říšskoněmečtí váleční zajatci. Trestanci byli přidělováni na práce a bylo jim svěřováno potřebné náčiní a nářadí. Tato sorta pracovníků však neměla takovou disciplínu jako váleční zajatci. Docházelo i k úmyslné destrukci jak svěřeného nářadí, tak i ostatního materiálu, umístěného v dolech. Na šachtách na Oslavansku byla mezi trestanci poměrně běžná likvidace důlních lamp, bez nichž byla práce v dolech takřka nemožná. Na to reagovalo vedení podniku různými vyhláškami. V případě, že trestanci úmyslně ničili vybavení dolu, byl zaměstnavatel oprávněn získat náhradu srážkami ze mzdy trestanců. To se však netýkalo případů, kdy byly škody na majetku způsobeny nedbalostí nebo nešťastnou náhodou. Zaměstnavatel v takových případech nemohl zasahovat do platového ohodnocení trestanců, natož žádat náhradu za způsobené škody trestnici na Mírově, jež trestance do dolů dodávala. Obdobné podmínky panovaly také při zacházení s přidělenými trestanci. Bylo doporučeno, aby se závodní stráž chovala k trestancům se vší přísností, avšak týrání a fyzické ubližování trestancům bylo přísně zakázáno a v případě opakovaných a oprávněných stížnostech trestanců mohlo v krajních případech dojít i k odebrání pracovních oddílů.118 Zatímco u válečných zajatců, specialistů a všeobecně většiny doposud internovaných osob se životní situace postupně zlepšovala, u retribučních vězňů panovaly pořád poněkud divoké podmínky. Retribuční trestanci byli pracovně nasazeni také u RUD. 118

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Pracovní smlouva mezi doly a trestnicí na Mírově o přidělení trestanců.

Také v jejich případě docházelo na pracovištích k častým útěkům. Vedení věznice na Mírově se pokusilo zjistit hlavní příčiny útěku trestanců a výsledky tohoto šetření vypadaly následovně: největším důvodem k útěku byl „stesk po odloučených rodinách a nouze, ve které žijí za nepřítomnosti živitele, zklamání nad tím, že očekávané odsuny jsou stále oddalovány, obavy z případných politických převratů, při nichž budou zrádci a kolaboranti bez milosti odstraňováni, vysilující práce za zvlášť ztížených podmínek (doly, slévárny).“ Čím dál naléhavěji se začala řešit otázka střežení vězňů a zajatců. Bylo zjištěno, že k největšímu počtu útěků docházelo ve chvílích, kdy byli zajatci a trestanci hlídáni příslušníky závodních stráží. Nedostatečné bylo také proškolení stráží s bezpečným zacházením se zbraní. Stávaly se i různé tragické události, jak tomu bylo kupříkladu 21. 7. 1947 na dole Antonín ve Zbýšově. Došlo zde k útěku čtyř vězňů, z nichž byli dva na útěku postřeleni, jeden se vzdal a poslednímu se podařilo uprchnout. Velmi kuriózní na tomto pokusu o útěk byla skutečnost, že došlo i k úmrtí jednoho ze strážných, který se při neopatrné manipulaci zastřelil svou vlastní zbraní.119 Oproti ostatním do této doby fungujícím táborům, bylo chování dozorčích k retribučním trestancům velmi násilné. Stejně tak tomu bylo i v trestnici na Mírově, odkud byli trestanci posíláni do dolů v okolí Rosic a Oslavan. Při šetření, které prováděl ředitel tohoto ústavu Jan Pavelek, bylo zjištěno, že zde stráže bijí vězně. Celá situace byla natolik vážná, že bylo toto chování označeno jako projev českého gestapismu a dva dozorci byli následně propuštěni.120 V evidenci trestnice Mírov v roce 1947 bylo celkově 1794 trestanců, z nichž 127 bylo přiděleno do dolů ve Zbýšově a dalších 100 pak v Oslavanech. Drtivá většina těchto trestanců byla německé národnosti. V této době došlo také k určitému zlepšení fyzického a zdravotního stavu trestanců. Bylo to dáno hlavně zvýšením potravinových dávek, respektive jejich zrovnoprávnění s Čechy.121 Pro RUD byl počet 227 trestanců opravdu určitou stabilizační silou. Když se

119

Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 77. 120 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 78. 121 Tamtéž, s. 80.

k tomuto počtu trestanců připočetli váleční zajatci, jejichž počet také rozhodně nebyl nepatrný, postihla by ztráta těchto pracovníků dolům nemalé problémy.122 U německého obyvatelstva v roce 1947 bylo zřejmé, že se jeho odsunutí za hranice nebude moci dokončit. Probíhaly sice menší odsunové akce, mnohem větší počet německého obyvatelstva pak opouštěl republiku ilegálně. Němci byli doposud umístěni převážně v pohraničí, odkud bylo překročení hranice věcí nikoliv nemožnou. Vláda proto rozhodla, že by bylo vhodné německé obyvatelstvo přesunout z pohraničí do vnitrozemí a pokud možno jej co nejvíce rozptýlit. O takto přesídlené pracovní síly mělo zájem opět hornictví. Ředitelství Československých dolů požadovalo pro podniky 7000 mužů. Převážná část z nich byla sice určena pro Ostravsko-karvinský uhelný revír, avšak menší pracovní skupiny byly dodány i do jiných oblastí.123 Celkově se při jakémkoli styku s německým obyvatelstvem nemělo přihlížet k žádným předpisům z meziválečného období. Také veškerá menšinová předválečná práva byla zrušena. To se týkalo také styku s úřady.124 Zaměstnávání mladistvých zajatců

Stále přetrvávajícím problémem, který se týkal také Rosických uhelných dolů, bylo zaměstnávání mladistvých válečných zajatců.125 Zaměstnávání mladistvých pro práce v dolech bylo zakázáno mezinárodními smlouvami a na požadavek MNO neměli být nadále němečtí mladiství do dolů přidělováni.126 Trend zlepšování podmínek v táborech nadále pokračoval. Příčina tohoto zlepšování však nebyla způsobena nějakou

122

potřebou

humánního

chování

s takzvaným

státně

nespolehlivým

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha , 1993, s. 33. 123 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 173. 124 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 52. 125 Jednalo se o čtyři válečné zajatce, jimž nebylo k datu 23. 1. 1947 osmnáct let. Konkrétně se jednalo o Kleinerta Helmuta (1929), Langmickela Eckharda (1929), Nessela Hardmutta (1930) a Schwarzera Rudolfa (1929). 126 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zaměstnávání mladistvých zajatců.

obyvatelstvem, ale spíše snahou o zvýšení jeho pracovní motivace a tím pádem i zvýšení výkonu. Nově bylo povoleno i kouření a držení zápalek a zapalovačů.127 Proměnlivý postoj KSČ k německé menšině. Již v roce 1947 se začal měnit postoj především komunistické strany k německé menšině. Zatímco se komunistická strana se v těsně poválečném období předháněla v nacionálních postojích s národními socialisty, v roce 1947 již mluvil Klement Gottwald zcela jinak: „Není pravda, že Němec je jako Němec, že německý dělník je stejný jako Hitler nebo Krupp a podobní. Pravda je taková, že když bude v celém Německu zlikvidována třída Junkerů, průmyslových a finančních magnátů, je naděje, že Německo v jednou nebo dvou generacích bude denacifikováno“.128 Této změny postoje komunistů si národní socialisté přirozeně všimli a také na to patřičně poukazovali. Je pravda, že komunisté se k otázce této národnostní menšiny vyjadřovali často podle aktuální potřeby. Zatímco za první republiky hlásali zásady internacionalismu a rovnosti na základě třídní příslušnosti, po ukončení války byli v mnoha ohledech radikálnější než ostatní političtí konkurenti.129 Tyto proměny postojů KSČ vůči německé menšině se však nevyvíjely lineárně. Bylo to dáno také tím, že uvnitř této strany existovalo ohledně této otázky několik názorových proudů a pomyslná miska vah se dle aktuální potřeby převažovala na tu či onu stranu. Také zde byl patrný sovětský vliv a v neposlední řadě také aktuální zahraničně politická situace. Všeobecně byl ve straně rozkol mezi „internacionalistickou ideologií, poválečným nacionalistickým étosem a pragmatickou snahou o funkční integraci nové společnosti v českém pohraničí.“130 Strana se tyto proměny v postojích snažila různými způsoby zakamuflovat a tvářila se, že uvnitř strany v této otázce panuje jednotný názor a harmonie. V očích veřejnosti však v mnoha případech tato snaha skloubit poválečný nacionalismus (díky němuž získávala zvláště v roce 1945 značnou oblibu) s internacionalismem neměla takový úspěch, jak si její funkcionáři představovali. Postoj KSČ vůči německé menšině se pak změnil především 127

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 41. 128 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 53. 129 Tamtéž, s. 54. 130 Arburg, Adrian von; Dvořák, Tomáš; Kovařík, David a kol, Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Matice Moravská, Brno, 2010, s. 270.

po únoru 1948 a v ještě větší míře pak po vzniku NDR a SRN. Najednou nebylo možné, aby bylo na všechny Němce pohlíženo jako na nepřátele a nespolehlivý živel. Veškeré útoky nyní směřovaly na adresu SRN. Tak byla prezentována jako revanšistická, nacistická a imperialistická. Oproti tomu NDR byla pevným spojencem a Němci žijící v tomto státním útvaru měli sice nacistickou minulost, avšak bylo prezentováno, že díky pomoci Sovětského svazu se z nich stali příkladní soudruzi. Druhý důvod, proč se v této době strana řídila heslem „není Němec jako Němec“, byl vesměs hospodářského charakteru. V zemi bylo doposud mnoho průmyslových odborníků a specialistů, které bylo třeba v co největší míře zapojit do budování socialistického hospodářství a následně integrovat.131 Snahy o zlepšení postoje k německému obyvatelstvu pak vrcholí v letech 1951 – 1953, kdy byla rušena některá poválečná diskriminační opatření.132 Dokonce se začalo hovořit i o zavedení německých tříd ve školách. To vše bylo poháněno již výše zmíněnou potřebou zapojit Němce do budování socialismu.133 Inspekce v táborech a zjištěné nepřístojnosti v nich

Vedení Rosických a jihomoravských uhelných dolů se různými způsoby snažilo udržet výkony a pracovní morálku nasazených válečných zajatců a trestanců. Vyhovovalo proto mnohým žádostem ze strany internovaných, pokud mohly přispět ke zlepšení celkové atmosféry v táborech. Kupříkladu při inspekci pracovního tábora při dole Ferdinand v Zastávce u Brna a na dole Antonín ve Zbýšově, byla ze strany internovaných přednesena inspektorovi prosba, aby byla zajištěna zajatcům a trestancům zubařská péče. Mezi trestanci pracujícími v dole byl totiž vystudovaný dentista (trestanec č. 1395 Röllich Oskar), který se nabídl, že pro internované v táboře bude bezplatně vykonávat zubní prohlídky a ošetření jejich chrupu. S tímto návrhem inspektor v rámci zvýšení pracovní morálky souhlasil134 (doslovně se zmiňoval o tom, že „udržování zdravého chrupu zajatců by přispělo nemalou měrou k udržení jejich

131

Arburg, Adrian von; Dvořák, Tomáš; Kovařík, David a kol, Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Matice Moravská, Brno, 2010, s. 269. 132 Například 20% srážka ze mzdy, možnost navrácení do pohraničí, plošné navrácení státního občanství a podobně. 133 Arburg, Adrian von; Dvořák, Tomáš; Kovařík, David a kol, Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Matice Moravská, Brno, 2010, s. 274. 134 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Inspekce pracovního oddílu na dole Ferdinand.

pracovní výkonnosti, dal jsem k tomuto zaměstnání Rölicha souhlas“) a neměl ani námitky proti stížnostem ze strany zajatců na nedostačující stravu při dole Antonín a následkem toho byly propuštěny dvě ženy, jež měly doposud kuchyni na starosti a na jejich místo byl z řad trestanců přidělen kuchař, který byl k danému řemeslu vyučen.135 Při další inspekci, konané rovněž v dubnu roku 1947 však bylo zjištěno, že trestanec Rölich provádí lékařskou praxi i osobám mimo tábor a civilistům. Stejně tak tomu mělo být i u dalšího trestance, který byl občanským povoláním lékař, a který rovněž prováděl lékařské zákroky u lidí, kteří nebyli ani trestanci a ani váleční zajatci. Jedinou výjimku, kterou v tomto případě inspektor udělil, bylo lékařské ošetření kmenových zaměstnanců dolů a táborů při dolech. To ovšem platilo pouze ve výjimečných případech. Veškerý další styk těchto lékařů s veřejností byl propříště zakázán. Tento zákaz byl vydán jednak z obavy, že provádění lékařské praxe mezi civilním obyvatelstvem by mohlo vést ke stížnosti od místních lékařů na lékařskou komoru. Na druhou stranu zde panovala obava, že by němečtí lékaři mohli mezi civilním obyvatelstvem rozšiřovat svůj vliv, popřípadě by jako pozornost mohli dostávat zakázané předměty. 136 Dodávání balíčků s nelegálním obsahem byla nadále věnována mimořádná pozornost. V polovině roku 1947 bylo vojenským zajateckým táborem v Brně – Jundrově zjištěno, že některé pracovní tábory při podnicích a při dolech (mezi něž patřily i tábory při RUD) obcházejí či nedůsledně provádějí kontrolu doručených zásilek a dopisů. Vojenský zajatecký tábor proto vyzval jednotlivé doly a podniky, kam zajatce dodával, aby se striktně držely předepsaných norem a veškeré zásilky byly propříště posílány výhradně přes vojenský zajatecký tábor v Jundrově, který měl zařídit veškerou censuru a kontrolu. Největší prohřešek byl poskytovatelem válečných zajatců viděn v tom, že zajatcům bylo umožněno, aby zásilky a dopisy odesílali sami, popřípadě prostřednictvím jiné civilní osoby. Zajatecký tábor rovněž pověřil správu jednotlivých táborů, aby byla v kontaktu s místním listonošem a snažila se za jeho asistence

135 136

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Nahrazení dvou kuchařek. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Pracovní oddíl dolu Antonín.

identifikovat civilní osoby, jež zajatcům v tomto ilegálním způsobu korespondence pomáhaly.137 Vztahy válečných zajatců a trestanců s civilními horníky

Poměrně četným problémem, který se vyskytoval se v dolech a ostatních podnicích, kde byli zaměstnání němečtí váleční zajatci a trestanci, byly vztahy s civilními horníky. Zamezit jejich styku bylo velmi obtížné, ba přímo nemožné, a tak k němu (i přes mnoho pokusů tento styk regulovat) stále docházelo. Tento styk byl tehdejším vedením státu i veřejností vnímán vesměs jako problematický. Mohlo při něm docházet k mnoha nežádoucím situacím, ať již šlo o výše zmíněné předávání korespondence a různé „kamarádíčkování“ na straně jedné, tak o rozepře a konflikty mezi horníky a trestanci/zajatci na straně druhé. K incidentům a roztržkám docházelo i na Rosicku a Oslavansku. Konkrétní případ se odehrál kupříkladu na podzim roku 1947, kdy došlo ke konfliktu mezi havířem Coufalem s trestanci Heinichem a Korenčákem, za něž byli následně oba trestanci stíháni u soudu v Ivančicích. Jejich obvinění však v zájmu udržení pracovní morálky ostatních trestanců nebyla nikterak přísná a došlo pouze k přemístění obou zúčastněných z pracovního oddílu na dole Antonín do pracovního oddílu na dole Ferdinand a na jejich místo měli být dodáni dva trestanci z dolu Ferdinand.138 Ačkoli byla celá situace vyšetřována, nebylo přesně zjištěno, co se v šachtě mezi třemi zúčastněnými stalo. Celá situace se odehrála beze svědků a výpovědi trestanců a horníka se velmi lišily. Správa závodu se však přikláněla spíše k verzi trestanců, že byli horníkem Coufalem slovně uráženi a provokováni, následkem čehož jej fyzicky napadli a zranili. Celý konflikt měl za následek to, že vedení podniku proškolilo veškeré zaměstnance o tom, že jejich styk s trestanci má být omezen pouze na nejnutnější míru a při případném kontaktu s trestanci se k nim nemají chovat urážlivě.139

137

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Vojenský zajatecký tábor Jundrov, porušování předpisů. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Protokol o incidentu. 139 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Případ vozače Coufala a trestanců Korenčáka s Heinichem. 138

Požár dolu Antonín ve Zbýšově

Poměrně významnou událostí, která se odehrála na dole Antonín ve Zbýšově, byl vznik požáru, který se zde rozšířil v noci ze 13. na 14. listopadu 1947. Podle vyšetřování došlo k samovznícení uhlí mezi šestým a sedmým patrem, přibližně 750 metrů pod povrchem. Při tomto požáru bylo kouřovými výpary odříznuto okolo třiceti horníků a trestanců, z nichž se téměř polovině podařilo dostat bez větších obtíží na povrch a zbylých 17 bylo uvězněno pod zemí, kde rozbili potrubí stlačeného vzduchu a vyčkávali zde na záchrannou akci. Jejich počínáním se podařilo zředit nebezpečné plyny, čímž si pravděpodobně zachránili život. Takové štěstí bohužel neměli celkově tři horníci (jeden horník a dva trestanci), kteří se výpary udusili dříve, než se jim podařilo dostat k rozbitému potrubí a tudíž i přívodu vzduchu. Z těchto dvou trestanců pak byl jeden německé národnosti, konkrétně Josef Krischker. Vyšetřování bylo vedeno členy generálního ředitelství dolů a delegáty ministerstva průmyslu. Určitým posunem bylo, že z požáru nebyli automaticky obviněni němečtí trestanci a zajatci, jak tomu bylo při požáru vzniklém v roce 1945. Vyšetřováním bylo odhaleno, že celý požár byl pouze nešťastnou náhodou a nikdo z horníků na něm nenesl vinu. 140 O tom, že úrazy a různé nehody na pracovištích trestanců byly poměrně běžné, hovoří také Tomáš Staněk. Podle některých pamětníků k některým zraněním nebo usmrcením trestanců docházelo i cizím úmyslem nebo v rámci msty či vyřizování si osobních účtů.141 Přetrvávající nedostatky v táborech

Na podzim roku 1947 podnikli delegáti Mezinárodního výboru červeného kříže kontrolu některých pracovišť válečných zajatců včetně RUD. Bylo odhaleno, že podmínky v táborech při dolech v určitých ohledech neodpovídají mezinárodním závazkům, hlavně co se ubytování, ošacení a stravování týče. Vzhledem k tomu, že se podobné kontroly opakovaly, bylo doporučeno, aby se podmínky v táborech v rámci zachování dobrého jména Československa v zahraničí zlepšily a vedení jednotlivých

140

ABS Kanice, fond A15, kart. 34, inv.č.:97, Mimořádná událost – hlášení. Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 82. 141

táborů mělo více dbát na připomínky německých důvěrníků, jež se v mnoha případech zakládaly na pravdě.142 Připomínky důvěrníků se kromě ubytování, hygieny a jídla týkaly také náhrady zničeného oblečení při práci nebo nedodržování pracovní doby. Zjištěny byly opět i prohřešky ze strany strážních oddílů, u nichž bylo opět zjištěno přijímání úplatků jak ze strany zajatců a trestanců, tak i ze strany podniků, aby byla umožněna práce přesčas a podobně. Ministerstvo spravedlnosti se tento poměrně rozšířený nešvar mezi dozorčími orgány pokusilo řešit pohrůžkou, že v případě opakovaných a oprávněných stížností a opakovaného závadného chování ze strany závodních stráží, budou pracovní oddíly trestanců a zajatců odvolány. Závadné chování (ministerstvo tím mělo na mysli především poskytování různých výhod a úplatků) nemělo být také propříště chápáno jako přestupek, ale jako trestný čin.143

142 143

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Pracoviště válečných zajatců – upozornění. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Lhůty pro odeslání trestanecké pošty.

1948 Odsun říšskoněmeckých válečných zajatců

Na sklonku roku 1947 začaly být zřetelnější informace ohledně odsunu válečných zajatců, jež se měl ve třech etapách odehrát v roce 1948. První etapa odsunu byla naplánována na konec února 1948 a mělo do ní patřit nanejvýš 15% z počtu zajatců každého jednotlivého podniku. V této první fázi se měl klást velký důraz na práceschopnost a sociální důvody. Odsunuti měli být převážně nemocní a fyzicky méně zdatní váleční zajatci, kteří při práci v dolech nepodávali dostatečné výkony. Odsunuti měli být rovněž němečtí váleční zajatci, kteří měli velký počet dětí, nemocné blízké příbuzné a podobně. Výběr válečných zajatců, kteří byli určeni do první fáze odsunu, byl v pravomoci MNO, které však v tomto případě muselo úzce spolupracovat s ostatními ministerstvy – v případě dolů s ministerstvem průmyslu, popřípadě sociální péče. První fáze odsunu se však měla týkat německých válečných zajatců v hornictví pouze v minimální míře a zařazení byť i minimálního počtu německých horníků mělo být prezentováno jako projev „dobré vůle“ Československé republiky. Stále převažoval názor, že uvolnit by se měli v první řadě váleční zajatci zaměstnaní v zemědělství, popřípadě v jiných oborech a horníci by měli být odsunuti až jako jedni z posledních. Pro první fázi odsunu válečných zajatců bylo určeno, že bude odsunuto pouze 225 německých válečných zajatců – horníků, přičemž pro Rosicko-oslavanský revír byl určen k odsunu za hranice pouze jeden válečný zajatec. Na základě výše zmíněných kritérií byl k odsunu vybrán Karel Appel, narozený roku 1909 v Lainecku. Druhá fáze odsunu byla předpokládána v listopadu roku 1948, avšak ani ta neměla zahrnovat většinu německých horníků. Ti měli být podle tohoto plánu odsunuti až ve fázi třetí, která měla proběhnout až ke konci roku 1948.144 Plány československých představitelů se však nezamlouvaly MVČK. Ten navrhoval, aby byli němečtí váleční zajatci odsunuti co nejdříve, nejlépe do konce roku 1947. Příslušná ministerstva se však držela původního záměru a MVČK se snažila uchlácholit platovým navýšením, podle něhož 144

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Odsun válečných zajatců.

měli němečtí váleční zajatci pobírat stejný základ platu jako horníci čeští a také přislíbením, že zajatci obdrží pro nadcházející zimu nové pracovní oděvy.145 Především poskytnutí civilních pracovních oděvů bylo terčem mnohé kritiky. Neustálé odkládání odsunu zajatců za hranice vedlo ke zvýšení nespokojenosti v řadách válečných zajatců.146 Hlavním důvodem, proč bylo kritizováno vybavení zajatců novým pracovním (civilním) oděvem byly četné pokusy o útěk, které se uskutečňovaly především v létě a na podzim roku 1947.147 Nakonec bylo rozhodnuto, aby zajatci nadále nosili vojenské uniformy, které měly být podle potřeby opraveny, popřípadě vyměněny. O jejich dodání se měla opět postarat vojenská správa. Především Ministerstvo průmyslu se snažilo odložit odsun válečných zajatců na co nejpozdější dobu. Podle tvrzení tohoto resortu, pracovalo v dolech na 2500 válečných zajatců, kteří se osvědčili natolik, že se pro chod podniků stali důležitou silou. Tuto informaci přijaly ostatní resorty s jistou mírou pochopení.148 O tom svědčí i návrhy, podle nichž by se politicky nezávadným válečným zajatcům mohlo vystavit povolení k pobytu, ovšem za podmínky, že by se o to dobrovolně přihlásili. Hlavním argumentem, proč by k tomu mělo dojít, byla vysoká pracovní morálka nejen německých válečných zajatců, ale i ostatních německých sil pracujících v hornictví. V téže době docházelo k příchodu značného počtu repatriantů i osob s jinou státní příslušností, které měly doplnit mezery po odsunutém německém obyvatelstvu. Podle mnohých tvrzení, bylo chování a pracovní morálka nově příchozích osob mnohem horší, než v případě již několikrát prověřených a osvědčených německých pracovních sil. I po změně režimu se počítalo s tím, že váleční zajatci budou odsunuti nejpozději do konce roku 1948. Situace po komunistickém převratu v roce 1948

Mnohem větší pozornost se však začala věnovat korespondenci válečných zajatců s jejich rodinnými příslušníky. Ta byla ve většině případů shledána jako závadná, zvláště

145

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 101. 146 Tamtéž, s. 116. 147 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 180. 148 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 112.

pak v případech, kdy pocházela z území spravovaného americkými orgány. Podle STB jisté kruhy v Německu dokonce popouzely zajatce k neposlušnosti a podporovaly je v jejich plánech k útěku.149 Také odchozí dopisy byly shledány jako závadné. V případě odesílané korespondence se uvádělo, že zajatci mnohdy popisují lživě a nepravdivě podmínky, v nichž v táborech žijí a také celkovou politickou situaci v Československu. STB následně začala požadovat, aby se dopisování internovaných německých osob omezilo pouze na dopisnice.150 K ministerstvu průmyslu, které požadovalo co nejdelší setrvání válečných zajatců, se záhy připojilo také Ministerstvo zemědělství. Podle těchto dvou rezortů byli zaměstnavatelé těchto pracovních sil nadmíru spokojeni a požadovali dokonce navýšení počtu válečných zajatců. Je pravdou, že váleční zajatci byli silou se stabilním pracovním výkonem, což se u narychlo zformovaných brigád nedalo říci.151 Velká netrpělivost však nebyla příznačná pouze pro válečné zajatce, ale také v případě Němců odsouzených v rámci retribučních soudů.152 Velkým skokem pro německou národnostní menšinu v Československu byl komunistický převrat v únoru roku 1948. Komunisté se v této době názorově navrátili spíše k jejich prvorepublikovému a internacionálnímu cítění. Již v dubnu 1948 byl schválen zákon o národním pojištění, které nově získali všichni lidé pracující na území republiky.153 Nová ústava se dokonce zaručovala, že v novém státu se bude na všechny občany pohlížet stejně a bez ohledu na jejich národnost. Doslova se psalo, že „všechny projevy rasové nesnášenlivosti a nacionálního šovinismu se prohlašovaly za neslučitelné s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení.“154

149

Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 119. 150 Tamtéž, s. 120. 151 Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011, s. 94. 152 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 67. 153 Tamtéž, s. 72. 154 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993, s. 74.

Poškozování důlního zařízení trestanci

Jevem, který vedení podniku muselo opětovně řešit, bylo ničení důlního zařízení, především lamp ze strany trestanců. I přes předchozí vyhlášky, podle nichž měla být trestancům vzniklá škoda strhnuta z platu, docházelo nadále k demolici důlního vybavení. Bylo doporučeno, aby si trestanci vzniklou škodu odpracovali a opět se probírala situace ohledně překračování stanoveného počtu pracovních hodin. Po ukončení základní osmihodinové pracovní doby bylo tolerováno, aby byli trestanci zaměstnáni různými povrchovými pracemi, avšak za podmínky, že při těchto pracích nebude nijak ohrožena jejich bezpečnost. Bylo také určeno, že trestanci mohou být takto zaměstnáni nanejvýš dvě až tři hodiny denně a pouze za denního světla, čímž se měly eliminovat případné úrazy nebo pokusy o útěk. Na tyto práce přesčas měli být určováni především dobrovolníci z řad trestanců a za tuto činnost jim měla být vyplácena prémie jako dělníkům za povrchové práce. Prodloužení pracovní doby pod povrchem nebylo povoleno z důvodu, že by prodloužení pracovní doby muselo být určeno i ostatním zaměstnancům dolů. Vedení tábora mělo obavu, že by se při vyfárání svobodných horníků mezi trestanci pod zemí zhoršila morálka a kázeň a trestanci by se v krajních případech mohli pokusit i o sabotáž. 155 Nová opatření proti útěku trestanců a zajatců

Komunistická moc i nadále věnovala velkou pozornost závodním strážím, které podle obecného mínění nevěnovaly dostatečnou pozornost trestancům. Jak již bylo napsáno výše, jejich nedůsledné plnění pracovních povinností mělo v mnoha případech za následek útěky trestanců a válečných zajatců. Hlavní problém byl viděn v tom, že členové stráže i přes mnohé zákazy a školení zaměstnanců nadále udržovali přátelské vztahy s trestanci, v důsledku čehož prý klesala bdělost stráží. Oproti předchozím vyhláškám a stížnostem na závodní stráže, byl tentokrát kladen obrovský důraz na 155

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Náhrada za poškození důlních lamp.

třídní uvědomění závodních stráží. Podniky byly pověřeny, aby věnovaly maximální pozornost oddělení zaměstnanců a trestanců hlavně na pracovištích. Po převratu v únoru roku 1948 je v archivních materiálech patrná změna, se kterou byly pořizovány zprávy a záznamy o jednotlivých událostech. Byla nařízena prověrka závodních stráží především dle třídního hlediska a závodní stráž byla také nově prozkoušena z používání zbraně a byly jim vydány průkazy, které je k nošení zbraně opravňovaly. Výcvik a přezkoušení při práci se zbraní byl oproti minulému období velký krok vpřed, kdy v mnoha případech došlo ke zranění nebo dokonce usmrcení členů strážních oddílů v důsledku neopatrné manipulace. 156 Bezpečnostní orgány věnovaly velkou pozornost nejenom zabezpečení zajištěných trestanců a válečných zajatců. Podle dobových dokumentů panovala kupříkladu také obava z toho, že se mezi civilními zaměstnanci dolů skrývaly různé „nepohodlné živly“, před nimiž bylo potřeba mít se na pozoru. Podle četných hlášení, která přicházela převážně ze Slovenska, se mnozí uprchlí trestanci ze slovenských částí Československa, snažili ukrýt se na Moravě nebo v Čechách právě v dolech. Tato obava byla vyvolána tím, že se pro velký nedostatek pracovníků v tomto odvětví mnohdy nekontrolovaly osoby, jež se do zaměstnání hlásily, popřípadě se při jejich přijetí přivíraly oči.157 Po útěku vězňů z táborů byly asi nejožehavějším problémem četné úrazy trestanců, které byly percentuálně mnohem vyšší, než u civilních zaměstnanců dolů. Bylo to dáno mimo jiné tím, že vězni bývali posíláni na nebezpečnější práce a jejich proškolení o bezpečnosti práce bylo minimální. V srpnu roku 1948 bylo proto nařízeno, aby se vězni, kteří pracovali v dolech a u průmyslových podniků proškolili ohledně bezpečnosti práce a byla navržena i další opatření. Za pomoci těchto opatření se měla snížit vysoká úrazovost a měly být prováděny pravidelné kontroly, které by zjišťovaly, jestli se mezi trestanci a válečnými zajatci dodržují bezpečnostní předpisy. 158 Problémy se strážemi byly i na dole Antonín ve Zbýšově, kde došlo v srpnu roku 1948 k útěku dvou trestanců. V předchozím období bylo v jedné z vyhlášek určeno, aby byli 156

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Opatření proti útěku trestanců, zaměstnaných v průmyslových závodech. 157 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Uprchlí trestanci, skrývání se na pracovištích v uhelných dolech. 158 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Úrazy vězňů.

do závodních stráží určeni starší a fyzicky méně zdatní civilní zaměstnanci dolů. O tom, že to nebyl zrovna nejšťastnější nápad, svědčí právě tato událost. Vedení podniku ve Zbýšově bylo toho názoru, že za útěk mohli dva strážní, kteří byli právě ve službě. Podle opakovaných stížností byli oba dva přestárlí, fyzicky málo zdatní a neplnili svoje povinnosti. Také v noci z 27. na 28. srpna nebyli podle svědků oba strážní na svých místech, díky čemuž došlo k útěkům trestanců. Způsob, jakým se trestanci dostali na svobodu, byl poměrně riskantní, protože se jim v dole podařilo naskočit na důlní koš a na něm se pak dostali na povrch. Při výstupu z koše tam měli být oba zmínění strážní, kteří však tou dobou podle svých slov hlídali táborovou pokladnu, a tak měli trestanci dostatečný prostor k útěku. Vedení podniku na základě tohoto incidentu požadovalo navýšení počtu strážných a výměnu obou dosavadních strážných. Vedení podniku se opíralo o příkazy, jež byly toho roku vydány, a zároveň urgovalo vyřízení této žádosti s tím, že při opakování podobného scénáře by mohlo dojít i k odvolání části trestanců, dokud nebude zajištěn dostatečný počet kvalifikovaných strážných.159 O tom, že ani mnohé urgence a pokusy o zlepšení kvality strážných selhaly, svědčí další četná hlášení a stížnosti z roku 1948. Zmiňována byla opět již celkem tradiční nedbalost a nevěnování pozornosti trestancům, díky čemuž byl trestancům umožněn styk s nepovolenými osobami a podobně. Bylo proto navrhováno, aby byla podniknuta další reorganizace závodních stráží, aby bylo podobným „nepřístojnostem“ zamezeno.160 V prosinci roku 1948 bylo v Československu celkem 7190 retribučních vězňů, z nichž část pracovala i v hornictví. Národnostní složení trestanců pracujících v dolech se však začalo postupně měnit. Z věznic byl dodáván čím dál větší počet vězňů české národnosti, kteří byli odsouzeni pro různé majetkové i násilné trestné činy. Mezi retribučními vězni však nadále převládali Němci, kterých bylo okolo 60%.161

159

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Útěk vězně Miroslava Štylce. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Závodní stráž – střežení trestanců. 161 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 91. 160

1949 TNP

Nový režim se snažil zajistit potřebné pracovní síly pro průmysl všelijakými způsoby. Jedním z nich bylo vytvoření sítě TNP, kam byli zařazováni režimu nepohodlné osoby. Jednalo se o poměrně široké spektrum jak po stránce profesní, tak i politické. Pro tyto tábory měla v prvé řadě posloužit již opuštěná střediska pro Němce a tábory při podnicích. V září roku 1948 se počítalo s internací mezi dvaceti a třiceti tisíci osob, které by byly nasazeny především v dolech a hutích. V téže době také začala vznikat první ucelená představa o tom, jak by nově vznikající síť táborů měla vypadat.162 Oproti předchozímu období, v TNP bylo zadržováno obyvatelstvo národnosti československé. Počet osob s jinou národností je udáván v rozmezí 300 – 350 osob. Velkým problémem při určování národnostního složení takto internovaných lidí bylo to, že v drtivé většině případů se národnost jednoduše neuváděla.163 Ta se uváděla pouze v případech, když to při projednávání konkrétní osoby považovaly příslušné úřady za nutné. Podstatné bylo, že do TNP se nesměli zařazovat lidé s jinou než československou státní příslušností. Mezi osoby jiné národnosti, jež však měly občanství, patřili nejčastěji Romové, Němci a Poláci.164 Potřeba urychleně zřídit takovouto síť pracovních táborů byla iniciována mimo jiné také průmyslovými podniky, které byly zvyklé na využívání levné pracovní síly v podobě Němců. Velká část těchto sil již byla odsunuta za hranice a rovněž váleční zajatci již republiku opouštěli. Bylo proto rozhodnuto, že by tyto tábory měly být zřizovány především u dolů, hutí a keramických a chemických závodů. Měly být preferovány závody, v jejichž blízkosti existovaly pracovní a zajatecké tábory pro Němce. Bylo rozhodnuto, že pro RUD bude vytvořen tábor na zámku v Oslavanech u Brna. K němu bylo přiřazeno několik menších táborů, které již v minulosti fungovaly. Byly to tábory v Rosicích, Zbýšově a Zastávce u Brna. V prvotní fázi zřizování táborů se však s rosickooslavanským revírem vůbec nepočítalo. Právě skrze existenci táborového systému 162

Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava,1996. 163 Tamtéž. s. 97. 164 Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava,1996, s. 44.

z minulého období a z důvodu, že do konce roku 1948 měli být odsunuti v dolech dosud pracující váleční zajatci, byly nakonec Oslavany vybrány pro zřízení TNP. 165 Veřejnost se však k zřizování TNP i přes masivní propagandu stavěla spíše s nechutí. Mnoho lidí si totiž uvědomovalo, že v TNP končí velké množství lidí, kteří se provinili pouze tím, že byli jiného názoru než komunisté. Také vyhledávání a zařazování nových osob do TNP neprobíhalo tak, jak si vládnoucí představitelé naplánovali.166 Osoby, které byly začleněny do sítě TNP, byly rozděleny podle zdravotní způsobilosti a následně bylo rozhodnuto o jejich zařazení. Doly a průmyslové podniky se neustále dožadovaly toho, aby jim byly dodávány pouze osoby se zdravotní klasifikací A. Stávalo se totiž, že do dolů byly dodávány osoby i s kvalifikací B, což bylo kupříkladu podle některých členů brněnského ONV v pořádku. Rozdíl v umístění k podnikům byl patrný také v případech, kdy byli lidé uvězněni na základě politického přesvědčení. Domnělí i skuteční nepřátelé režimu putovali výhradně do Jáchymova, bez ohledu na jejich zdravotní stav.167 V téže době v Jáchymově pracovali také němečtí váleční zajatci, kteří však byli v pravomoci Sovětského svazu, a tudíž ještě nebyli propuštěni. Co se týče zdravotní klasifikace, tak do skupiny A patřili trestanci zdraví a fyzicky zdatní, kteří byli schopni jakékoliv fyzické práce. Do skupiny B pak patřili lidé méně fyzicky zdatní, kteří však byli v dobrém zdravotním stavu a mohli tudíž vykonávat i fyzicky náročnější práce, kupříkladu při povrchových pracích v dolech. Skupiny C1 a C2 se pak pro jejich fyzický a zdravotní stav neměly do dolů nasazovat vůbec.168 Velká změna se na konci roku 1948 odehrála v táborových a ústavních knihovnách. Postupně byla obměněna velká část knih s ohledem na politickou závadnost. Do knihoven byly nově zařazovány především osvětové publikace, prodchnuté marx-leninskou tématikou.169 Mezi další metody „převýchovy“ internovaných osob patřilo promítání filmů a dokumentů, přednášky, školení příslušnými komunistickými funkcionáři, různé kroužky a podobně.

165

Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 145. 166 Tamtéž, s. 26. 167 Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 167. 168 Tamtéž, s. 239. 169 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 95

V případě Rosických a jihomoravských uhelných dolů se vyskytl problém v tom, že pro plánovaný počet trestanců nebyla dostatečná ubytovací kapacita. Zámek v Oslavanech nedostačoval, a proto bylo rozhodnuto o vytvoření tábora v Zastávce u Brna. Ředitel podniku úřadům v tomto směru vyhověl a do šesti týdnů se měl vybudovat tábor v Zastávce pro 200 trestanců. Důvodem, proč nedostačovala kapacita oslavanského zámku, bylo především to, že zde byli doposud ubytovaní brigádníci, kteří byli také nasazeni v dolech (oproti lidem z TNP však dobrovolně). To byl problém, protože bylo potřeba udělat kompletně oddělené ubytování pro obě skupiny lidí.170 V současné době byl vytvořen také menší tábor TNP v Brně – Maloměřicích, kam byli z TNP Oslavany přesunováni „nenapravitelní rozvratníci, sabotéři a různí utečenci“. Z toho vyplývá, že i tábory TNP měly různé funkce a úlohy a tábor v Brně měl charakter tábora trestného.171 Podmínky v táborech v roce 1949

Na počátku roku 1949 byly ohledně střežení trestanců vytvořeny nové přípisy a vyhlášky. Při střežení se mělo začít postupovat tak, že ke každému oddílu trestanců, čítajícího 40 mužů, měl být dodán také jeden člen vězeňské stráže, který by měl na starosti jednak svěřený trestanecký oddíl, ale také by měl veleti členům závodní stráže. Byl to pokus o jistou míru profesionalizace střežení trestaneckých oddílů. Bylo určeno, že na jednoho strážného by mělo připadat nanejvýš 8 trestanců. Dozorci měli společně s trestanci fárat do dolů a střežit je i při jejich práci, aby nedocházelo k pokusům o útěk z pracoviště. 172 V táborech při dolech RUD byli však nadále mnozí retribuční vězni a také němečtí specialisté. Ti měli povětšinou na území republiky již zůstat. Nadále však probíhaly menší odsunové akce, které měly za cíl především sloučit odloučené rodiny a podobně. Dodatečný odsun Němců do sovětského pásma, jež proběhl na základě slučování rodin v roce 1949, se týkal také některých německých trestanců. Z pracovního tábora ve 170

Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava,1996, s. 150. 171 Tamtéž, s. 157. 172 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Pracovní použití trestanců – podmínky.

Zbýšově byli vybráni tři trestanci173, kteří měli být dodáni do oblastního sběrného střediska v Liberci a odtud následně do sovětského okupačního pásma. Trestanci měli být vybaveni zavazadly a vybavením podle platných právních předpisů. Podmínky, za kterých trestanci museli v táborech žít a pracovat, byly již značně odlišné od dob, kdy probíhal divoký odsun Němců. Bylo to dáno jednak změnou režimu, díky které se upustilo od silně nacionálního zápalu většiny tehdejších politických stran i jednotlivých politiků, ale také tím, že se postupně obměňovalo národnostní a politické složení trestanců. Mezi trestanci bylo sice stále mnoho Němců a retribučních vězňů. Na práce však byli posíláni také čím dál tím častěji trestanci z nově vznikajících táborů nucené práce, kteří byli z drtivé většiny národnosti československé. V hornictví měli trestanci pracovat zásadně pod zemí a první tři měsíce v hornictví měli být placeni časovou mzdou. Po této „zkušební době“ pak měli být trestanci placeni podle úkolové mzdy, avšak za předpokladu, že dosahovali požadovaného výkonu. Bylo rozhodnuto, aby trestanci pracovali po skupinách a zároveň na ně bylo působeno ideologicky, či formou určitých odměn, aby byla zajištěna jednak jejich převýchova, ale také zajištěna požadovaná pracovní norma. Velkou výhodou, kterou měli trestanci v období po převratu v roce 1948, byly povinné školení a odborný výcvik pro hornickou práci. Tuto výhodu jejich předchůdci povětšinou neměli a i z toho důvodu byli v mnoha případech váleční zajatci a trestanci zraněni při práci.174 Situace po odsunu válečných zajatců.

S odsunem většiny zbylých válečných zajatců, dovršením odsunu za hranice a také změnou politického uspořádání, se zvyšovala touha německých trestanců a retribučních vězňů dostat se za každou cenu za hranice. Komunistický aparát si toho byl moc dobře vědom a různými metodami se pokoušel pokusům o překročení hranic zamezit. V září 1949 bylo v TNP v Oslavanech zjištěno, že se měl údajně plánovat útěk německých trestanců za hranice a podle svědectví některých trestanců prý měla dokonce existovat ilegální skupina v Brně, která měla dopravovat nejen uprchlíky 173

Siegfried Stockmann narozený 8. 11. 1928, Richard Neugebauer narozený 26. 7. 1895 a Karel Padělek narozený 2. 11. 1904. 174 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Náhrada za práci trestanců v báňském průmyslu.

z TNP, ale i ostatní zbývající německé obyvatelstvo za hranice. Mezi trestanci se tato zpráva velmi rychle rozšířila a není divu, že se o tom velmi brzy dozvěděly i bezpečnostní složky. Podle zprávy velitele tábora, který tuto situaci vyšetřoval, však bylo nepravděpodobné, že by byl skutečně útěk většího rozsahu plánován. Většina informací, které byly získány od jednotlivých trestanců, hovoří o tom, že 7. 8. 1949 přijel do tábora muž na motorce a hovořil s trestanci Kühnem a Reisem. Údajně jim měl sdělit, že je členem ilegální skupiny a také to, aby se případní uprchlíci a zájemci o útěk obraceli na Kühnovu matku (bytem v Brně – Černých Polích), se kterou měl být tento muž ve spojení. Jiní svědci však v hlášeních uvádějí, že za zmíněnými trestanci nepřijel na motorce muž, nýbrž žena v rádiovce. Celá věc byla nahlášena německým trestance Slukou, kterého vyšetřující úředník navrhoval využít při případném odhalování této převaděčské skupiny.175 O tom, zda se skutečně jedná o nějaké podzemní hnutí, pochyboval však i zmocněnec MV, který sice nechal zvýšit bezpečnostní opatření v táboře, zároveň však konstatoval, že se výpovědi trestance Kühna a Sluky, který celou situaci nahlásil, silně rozcházely. 176 Podle Kühnovy výpovědi s ním a trestancem Reisem žena na motorce mluvila, avšak nikoli na dvoře, ale skrze mříže jejich zamřížovaného okna (které bylo podle výpovědí následně pobito plechem, aby propříště k podobnému kontaktu nemohlo dojít). Měla se jich ptát na to, jak se mají a nakonec jim měla dát cigarety a odjet pryč. I když celá situace vypadá velmi nevinně, podle probíhajícího vyšetřování a ohlasu, jež mezi německými trestanci měla, jí tehdejší bezpečnostní aparát nehodlal jen tak přejít a celé záležitosti se věnoval.

175 176

ABS Kanice, fond E2, inv. č. 11, kart. 1, Krajské velitelství STB. ABS Kanice, fond E2, inv. č. 11, kart. 1, Chovanci tnp Oslavany – připravování útěku.

1950 Hygienické podmínky v roce 1950.

Nevyhovující hygienické podmínky v táborech pokračovaly i v roce 1950. V lednu tohoto roku si kupříkladu zástupci věznice na Mírově stěžovali na přetrvávající zahmyzení místností, v nichž byli trestanci ubytováni, dále požadovali zřízení prádelny, aby měli trestanci možnost odpovídajícím způsobem vyčistit svůj pracovní oděv nebo oprava střechy v táboře ve Zbýšově, protože do některých ubikací zatékalo. Vedení RUD na tyto výtky reagovalo vcelku kladně. K odhmyzení tábora se zavázalo, že náprava bude zjednána v nejbližší možné době. Následně byla skutečně vybrána firma z Brna, která odhmyzení tábora provedla. Co se týče zřízení prádelny, ani v tomto bodě nebyly ze strany RUD žádné námitky a prádelna byla následně zřízena a z řad trestanců byl vybrán jeden pro práci v dole fyzicky méně schopný trestanec, který zde vykonával funkci pradláka. Rovněž v záležitosti děravé střechy byla trestnice na Mírově ujištěna, že bude v co nejkratší možné době zjednána náprava.177

Závadné chování příslušníků SNB

Nevhodné chování strážních oddílů při trestaneckých oddílech přetrvávalo podle stížností i v roce 1950. Oproti těsně poválečnému období se však z velké části změnila podstata stížností. Zneužití služebního postavení nemělo povětšinou násilný charakter, trestanci už nebyli takovou měrou fyzicky napadáni ani jinak trestáni, jako tomu bylo hlavně v roce 1945. Závadné chování strážních oddílů bylo v některých případech vnímáno právě naopak. Podle některých stížností se strážní chovali k trestancům až příliš benevolentně a chovali k některým z nich zvláštní přízeň. V některých táborech pak fungoval černý obchod mezi trestanci a členy závodních stráží, přičemž trestanci byli strážemi mnohdy nuceni ke krádežím v podnicích, kam byli přiděleni a takto ukradený materiál byl následně předáván strážným výměnou za určité výhody, jež trestancům život v táboře usnadňovaly. Situace byla závažná, a proto byli někteří 177

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zápis o jednání dne 13.1. 1950 v ředitelství RUD v zastávce u Brna.

členové strážních oddílů obviněni z neznalosti služebních předpisů a neukázněnosti a část dokonce zatčena a dodána do vazby vojenského soudu. Zbylí členové SNB byli následně znovu proškoleni o svých povinnostech a morálních zásadách, jež měli dodržovat. Vzhledem k době a okolnostem, za nichž byly zřizovány tábory TNP, se doslovně psalo: „Každý příslušník SNB i musí býti vědom jeho zvláštního postavení v nynější době a jeho povinností, které mu toto postavení ukládá. Jestliže SNB má býti zbraní dělnické třídy proti třídnímu nepříteli, nelze považovat za uvědomělého příslušníka SNB takového člena ostrahového oddílu, který místo, aby třídního nepřítele střežil, převychovával a sloužil mu při tom jako vzor občanských vlastností, dopustí se činů, které mnohdy u tohoto třídního nepřítele byly důvodem pro jeho izolaci v TNP.“178 Z pohledu tehdejšího mocenského aparátu však bylo problémem nejen to, že strážní neměli valnou morální hodnotu, ale především, že jejich chování mělo mezi trestanci přesně opačný efekt, než jaký komunistická strana zamýšlela. Zbylým členům SNB, střežícím TNP patřící pod RUD, kteří sice nepraktikovali výše zmíněné aktivity, ale zároveň proti těmto aktivitám nezakročili, byla vytýkána jejich lhostejnost a absence nutné ostražitosti. Vzhledem k tomu, jaký význam komunistická moc přisuzovala táborům TNP a jiným pracovním táborům při dolech, bylo logické, že byly v případě nedodržování předpisů ze strany strážných navrhovány exemplární a co nejpřísnější tresty. Oproti předúnorovým stížnostem na nedbalost složek střežících válečné zajatce a trestance, nově přibyly výzvy k tomu, aby chování bezpečnostních složek bylo co nejsvědomitější vzhledem k tomu, že právě příslušníci SNB při TNP byli nejvíc na očích „třídního nepřítele“ a případné nežádoucí chování členů sboru bylo bráno jako podkopávání autority nejenom bezpečnostního aparátu, ale i celé komunistické strany. Doslova bylo zmiňováno, že „každá maličkost, které se příslušník SNB dopustí, bude mnohdy rozšiřována, po propuštění z TNP chovancem v jeho domácím prostředí zveličována a že pro provinění jednoho příslušníka sboru bude špiněno dobré jméno celého sboru.“179 O tom, že pro vládnoucí komunistickou stranu byl velmi důležitý výběr bezpečnostních orgánů při TNP a u ostatních v této době fungujících táborů, svědčí velká část 178 179

ABS Kanice, fond E6_3, inv.č.:1, Příslušníci SNB ostrahového oddílu – závadné chování. ABS Kanice, fond E6_3, inv.č.:1, Příslušníci SNB ostrahového oddílu – závadné chování.

archivních materiálů, podle kterých měli být vzorní dokonce nejen na pracovišti, ale i v soukromém životě. Toto zveličování osobních vlastností členů bezpečnostních sborů bylo poměrně logické, protože bezpečnostní aparát byl páteří, o níž se tehdejší vládnoucí moc opírala, byl v těchto táborech při své práci opravdu často v kontaktu s režimu nepohodlnými osobami nebo i německými trestanci. Na „převýchově“ takových osob měl tehdejší režim velký zájem a proto bylo neustále zdůrazňováno, že bezpečnostní složky by měly být pro internované trestance mravním vzorem. Právě mravní náprava a osvětová činnost, byly základními stavebními kameny, na kterých bylo fungování TNP založeno a případné poklesky ze strany SNB mohly „zmařit veškerou osvětovou činnost a výchovnou činnost trestanců.“180 Zmocněnec MV také v zájmu udržení mravního uvědomění členů SNB při táborech TNP pověřil velitele jednotlivých TNP, aby pravidelně každý měsíc předčítali členům SNB povinnosti ostrahového oddílu v TNP. Proces s Miladou Horákovou a jeho interpretace trestancům

Metody, jež se používaly v táborech TNP a trestaneckých táborech, byly rozdílné. Od přednášek a školení, četby pokrokové literatury až po poslech doporučených pořadů v rádiu, měly přiblížit trestancům socialistické cítění a vidění světa a připravit je na začlenění do společnosti poté, co budou z tábora propuštěni. Tak tomu bylo kupříkladu v roce 1950, kdy museli trestanci povinně poslouchat rozhlasové vysílání ze zasedání Státního soudu a Miladou Horákovou a dalšími lidmi181. Toto vysílání bylo následně trestancům „objasněno a vysvětleno“ velitelem tábora, který jim detailně popsal obvinění, jichž se měli Horáková a spol. dopustit a přítomní funkcionáři KSČ toto objasnění celé záležitosti náležitě doplňovali v rámci tehdejšího komunistického smýšlení. Celá tato akce měla za výsledek to, že se část trestanců

180

ABS Kanice, fond E6_3, kart. 1, inv.č.:1, Příslušníci SNB ostrahového oddílu – závadné chování. Celkem byly vyneseny následující rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let. Společně s Horákovou byli odsouzeni k trestu smrti také Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl. Zdroj: http://cs.wikisource.org/wiki/Rozsudek_St%C3%A1tn%C3%ADho_soudu_v_Praze_ze_dne_8._6._1950,_ %C4%8D.j._Or_I/VII_65/50 181

„sama od sebe a spontánně“, přihlásila do úderek v neděli 4. 6. 1950. 182 Celkově se do úderek přihlásilo 13 trestanců, kteří za doprovodu civilního horníka odpracovali tuto směnu, jakožto protest proti činnosti skupiny v okruhu Milady Horákové. Takovéto případy byly relativně časté u retribučních vězňů, převážně Němců.183 Svou dobrovolnou prací chtěli trestanci podpořit žalobu a svou prací dát najevo to, že myslí vážně své začlenění do společnosti. Není jasné, z jakých příčin se tito trestanci doopravdy do této úderky přihlásili. Je možné, že někteří z nich se přihlásili skutečně z přesvědčení. V tomto případě však mohlo jít i o taktickou hru ze strany trestanců. Právě obdobné dobrovolné akce mohly přesvědčit dozorčí orgány, že konkrétní trestanec je loajální režimu a míní vážně, že se bude aktivně a svědomité podílet na jeho budování. O tom, že tato úderka posloužila i vedení podniku k zajištění dobrého jména trestaneckých pracovních skupin a k vyzdvižení efektivnosti celého systému TNP, svědčí výsledky, kterých měli trestanci z úderky dosáhnout. Podle hlášení, jež vydalo vedení podniku, měli trestanečtí úderníci dosáhnout výkonů od 171% do 235% stanovené normy. Je nepravděpodobné, že by všichni trestanci dosáhli takto vysokého normového výkonu a svědčí to o tom, že zmíněné výkony byly navýšeny pro účely propagandy.184 Propuštění části retribučních vězňů

V roce 1950 začali mít nárok na propuštění někteří retribuční vězni, kteří byli převážně za menší delikty odsouzeni k trestům do pěti let. I přes odsun Němců a válečných zajatců za hranice, zůstával počet německých vězňů stále vysoký. Z celkového počtu uvězněných mělo německou národnost na 22,5% ze všech vězněných osob.185 Část z retribučních vězňů pak měla i německou státní příslušnost a po uplynutí jejich trestu se měli odsunout za hranice. Praxe však na mnoha místech byla zcela odlišná. Vězni byli i přes uplynutí trestů z různých důvodů nadále zadržováni v táborech a museli 182

V archivních materiálech se sice píše spontánně, avšak vzhledem k běžným praktikám, které v tomto období praktikovali komunističtí pohlaváři, o tom lze do jisté míry pochybovat a pravděpodobná je i varianta, kdy přihlášení do nedělní úderky bylo trestancům „doporučeno“. 183 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 99. 184 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Hlášení o výkonech úderek. 185 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 2002, s. 108.

nadále pracovat na svých místech. Vězni se samozřejmě dožadovali propuštění a zasílali na příslušné úřady četné prosby o propuštění. Většina z nich měla obdobný charakter. Úřady v nich byly ujišťovány, že v případě propuštění budou trestanci absolutně loajální režimu, poukazovali také na plnění pracovních norem, popřípadě na zhoršený zdravotní stav a špatné životní podmínky jejich příbuzných.186 Tyto žádosti nicméně příslušné orgány neobměkčily a bylo rozhodnuto, že retribuční vězni po uplynutí trestu mají být nadále drženi v táborech a nemají se propouštět na svobodu až do jejich odsunutí za hranice. Vězňům byla, obdobně jako předtím válečným zajatcům nabídnuta také možnost setrvání na území republiky, za podmínky, že by se na ně dalo nahlížet jako na československé občany.187 Velkou změnou v přístupu k Němcům, kteří byli stále na území republiky, byly výnosy MS z října roku 1950, jež deklarovaly jednotné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich národnost.188 Podmínky v táborech v roce 1950

Kromě špatné hygienické situace v některých táborech RUD stále dělaly vrásky na čele vedení podniku stále poměrně četné útěky trestanců. Prchající osoby byly v mnoha případech německé státní příslušnosti a je tedy logické, že jejich kroky mířily za hranice, převážně do Německa. Ministerstvo vnitra proto opět vydalo přesný postup, jak při útěku trestanců z TNP postupovat. Při útěku trestance německé národnosti se mělo pátrání vydat především směrem ke hranicím a o útěku měla být dána ihned zpráva nejbližší stanici SNB, která měla zařídit další pátrání. Nebylo tedy možné, aby podnik nebo táborová stráž prováděl pátrání na vlastní pěst. V případě, že měl uprchlý trestanec trvalé bydliště na území Československa, měla být upozorněna též stanice SNB v místě jeho bydliště.189

186

Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě: Opava, 2002, s. 110. 187 Tamtéž, s. 111. 188 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě: Opava, 2002, s. 113. 189 ABS Kanice, fond E6_3, kart. 1, inv.č.:12, Útěky osob zařazených z táborů a pracovišť – opatření.

Pro zvyšování motivace i pracovního výkonu trestanců, bylo v táborech TNP za určitých podmínek umožněno, aby měli trestanci dovolenou. Ta byla umožněna za podmínky, že trestanec, který o dovolenou žádal, byl v táboře po dobu minimálně tří měsíců. V období, po uplynutí této počáteční lhůty bylo trestancům umožněno čerpat měsíčně dovolenou, která se však lišila dle rozsahu. V případě jednorázové dovolené, byla přípustná dovolená v délce 60 hodin. Jestliže se trestanec rozhodl pro rozdělení dovolené do dvou částí, bylo umožněno ji čerpat nadvakrát, v obou případech po 36 hodinách. Veškerá dovolená však byla udělována pouze za podmínky, že byl konkrétní trestanec zařazen do první táborové třídy a jeho chování bylo příkladné. Trestancům umístěným v TNP v Oslavanech bylo také dovoleno o nedělích a svátcích chodit na vycházky mimo tábor. Opět zde byla podmínka výborného a vzorného chování. Kromě trestanců zařazených do první táborové třídy byly vycházky povolovány i trestancům ze třídy druhé, ovšem jen za podmínky, že jejich pracovní norma přesahovala 110%.190 Co se týče zabezpečení táborů proti útěkům trestanců, měly jednotlivé tábory na Oslavansku stále značné nedostatky. Vedení věznice na Mírově opakovaně žádalo zlepšení zabezpečení táborů. Kupříkladu při stavbě nových koupelen v táboře ve Zbýšově v létě roku 1950, vznikly dva nezabezpečené východy z tábora. Z těchto východů bylo možné nepozorovaně tábor opustit, aniž by to stráže do rána zjistily. 191

190 191

ABS Kanice, fond E6_3, kart. 1, inv.č.:1, Směrnice pro správu táborů nucené práce - připomínky. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Závady v TPT Zbýšov.

1951 Nové pokusy o zamezení útěku trestanců

Opakované stížnosti na nedostatečné zabezpečení tábora ve Zbýšově a nespolehlivé stráže měly za následek výměnu velitele strážných a ustanovení tří jeho zástupců. Všichni výše zmínění byli vybráni podle stranických kritérií a prostřednictvím místních organizací KSČ proběhla náborová akce, jež měla za cíl získat nové síly pro střežení pracovních táborů. Tato akce však mezi místním obyvatelstvem neměla valnou podporu a podle slov velitele strážních oddílů skončila „bezvýsledně“. Na základě tohoto neúspěchu byla podniknuta další náborová akce, tentokrát však pod taktovkou místních národních výborů a vedení jednotlivých táborů a strážních oddílů očekávalo její kladný výsledek. Zamezení útěku trestanců se nový velitel strážních oddílů ve Zbýšově pokoušel řešit i za pomoci různých pozměňovacích návrhů, které však mnohdy nebyly realizovány.192 Nové vedení strážních oddílů se shodlo na tom, že mnohé nedostatky co se zabránění útěku trestanců, byly způsobeny nedostatečnou informovaností bývalého vedení strážních oddílů. Bylo usneseno, že velitel oddílů i jeho zástupci budou pravidelně navštěvovat schůze a porady na zdejším závodě, aby se o případných nedostatcích na pracovištích dozvěděl co nejdříve a z první ruky. O tom, že nový velitel stráží nezahálel a snažil se snížit možnost útěku trestanců, vypovídají archivní dokumenty, podle nichž byly odstraněny veškeré nedostatky.193 Bylo také započato se stavbou dvojitého ostnatého plotu kolem tábora ve Zbýšově a byli propuštěni i „přestárlí strážní“, na než byly dlouhodobě vedeny stížnosti. 194

192

Kupříkladu zřízení stálé telefonní linky s velitelstvím SNB v Brně. MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zápis o jednání, na kterém byla řešena stížnost velitele P.Ú ve Zbýšově. 194 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Útěky trestanců rok 1951. 193

Zrušení TNP a přetrvávající internace retribučních vězňů

Trvání TNP v Oslavanech však mělo pouze krátkodobé trvání. Již v lednu 1951 bylo naplánováno jeho zrušení. Obdobně tomu bylo u většiny podobných zařízení. Celý plán na vybudování sítě pracovních táborů tak skončil neúspěchem. O zrušení tábora v Oslavanech a v Zastávce u Brna, bylo vedení dolů informováno již na podzim předchozího roku. Pro podnik to byla záležitost velmi nepříjemná, protože v minulosti bylo opětovně žádáno o navýšení osob v táborech. Po zrušení táborů měli být trestanci opět nahrazeni brigádníky, kteří byli v prostorách oslavanského zámku ubytováni již před zřízením TNP.195 I přes zrušení sítě TNP, nadále v jednotlivých dolech RUD pracovali retribuční němečtí trestanci. Také v jejich případě došlo k postupnému zrovnoprávnění. Výnos ministerstva práce a sociální péče z 30. března 1951 definitivně smazal veškeré rozdíly mezi civilními zaměstnanci a trestanci ve mzdové otázce. Trestanci měli nově nárok i na vánoční příspěvek, rovněž za stejných podmínek jako civilní zaměstnanci. Tento výnos vzbudil mezi trestanci značný ohlas, následkem čehož trestanci dolů Antonín ve Zbýšově, V. Noska v Oslavanech a dolu Ferdinand v Zastávce u Brna požadovali zpětné vyplacení vánočního příspěvku za rok 1950.196 I přes zlepšení pracovních podmínek trestanců (kupříkladu výrazné snížení pracovní doby oproti těsně poválečné době) a snížení jejich fyzického vytěžování při práci, bylo stále nasazení trestaneckých útvarů pro podniky velmi atraktivní. Podle konstatování RUD se trestanci normou téměř vyrovnali civilním zaměstnancům. Další výhodou byla mnohem nižší absence trestanců na pracovišti. Ze strany trestanců však mnohem častěji přicházely různé stížnosti a připomínky. Připomínky však měly povětšinou mnohem méně závažný charakter oproti dřívějšímu období. V listopadu roku 1951 si trestanci kupříkladu stěžovali na to, že opravné práce na ubytovnách a v táboře 195

Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava, 1996, s. 174. 196 MZA Brno, fond K117, kart. 61, Účtování výplaty za práce vězňů, vánoční příspěvek, náhrada za dovolenou.

celkově nejsou brány jako nadvýkon a tudíž nejsou honorovány. Nadále přetrvávala i praxe, kdy trestanci nebyli za práci odměňováni ve stejné výši jako ostatní horníci. Tato skutečnost se údajně týkala nejčastěji zámečníků, narážečů a také případných prémií za práci. Celou tuto záležitost se rozhodlo prošetřit Ministerstvo spravedlnosti a ujistilo trestance, že v případě prémií a odměn za práci, bude zjednána náprava. Dalším přetrvávajícím problémem bylo nedostatečné proškolení nově přicházejících trestanců, zvláště co se bezpečnosti při práci týče. Ze strany trestanců byly dány určité podněty ke zlepšení jejich situace. Jedním z nich byl návrh, aby byly zavedeny pracovní knížky, do kterých by po každé směně byly zapsány odpracované hodiny. Tyto knížky měly být následně potvrzovány důlním dozorcem. Trestanci v dolech by tímto způsobem získali určité potvrzení o tom, kolik skutečně odpracovali a mohli se proti případným srážkám z platu účinněji bránit.197 Problémové vztahy mezi trestanci a civilními horníky.

Problémem, který přetrvával z dřívějšího období, byly různé ústrky a překážky, které civilní horníci prováděli trestancům. Podle stížností se to týkalo především trestaneckých dobrovolnických úderek, kdy různými překážkami, bylo zabráněno, aby trestanci dosahovali dobrých výkonů. Dělo se kupříkladu to, že trestanci byli civilními zaměstnanci posíláni pro různé předměty, odvoláváni ze svých pracovních pozic na jiné a podobně. Tímto jim bylo podle stížností zabráněno svědomitě plnit „socialistické závazky“. Trestanci na základě těchto okolností požadovali, aby byli striktně odděleni od civilních zaměstnanců a aby jim byla svěřena část dolu, kde by pracovaly výhradně trestanecké oddíly, kterým by bylo umožněno reálně ukázat, jakých výkonů dosahovali. Zde však jejich požadavky narazily na předpisy, podle nichž nebylo přípustné, aby trestanci pracovali bez dohledu civilních zaměstnanců. K porušování předpisů mělo docházet také při střídání jednotlivých směn. Klece, v nichž se trestanci přepravovali z nitra dolů na povrch, byly podle stížností záměrně přeplňovány, a mohlo prý dojít k poruše, v nejhorším případě i ke katastrofě ve formě utržení koše. Přetrvávalo i nevhodné chování ze strany horníků. Trestancům prý bylo nadáváno a na jejich adresu mířily různé úšklebky a vtípky. Co se týče výše zmíněné opravy ubikací, kromě 197

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zápis o jednání ve věci pracovních trestaneckých útvarů.

neproplácení práce na jejich opravě, byly potíže také v tom, že materiál objednaný na opravy, mnohdy nedorazil do tábora, nebo si některé jeho části rozebrali strážní pro svou soukromou potřebu. Návrhy na zlepšení situace v táborech se velmi často týkaly hygienických podmínek. Ve zlepšovacích návrzích bylo například považováno zavedení kanalizace do jednotlivých táborů.

Stížnosti však nepřicházely pouze ze strany

trestanců. Na dole Václav Nosek byly stížnosti vedeny ze strany dozorčího personálu, podle těchto stížností byla nutná oprava hygienického zařízení a také oprava kolejí. Je možné, že strážní tímto způsobem pouze tlumočili připomínky trestanců, kteří si opětovně stěžovali i na to, že jejich zlepšovací návrhy a připomínky zůstávají nepovšimnuty. Další ze stížností uváděla, že si trestanci našli z řad civilních zaměstnanců instruktora, který byl ochoten je školit o efektivitě práce a celkově by je školil o práci v dole. Tato iniciativa trestanců byla iniciována tím, že se pokoušeli zlepšit svůj pracovní výkon a splnit jim stanovené závazky. Tato iniciativa však narazila u směnmistra, který jim toto školení zatrhl. Velkým pohledem ze strany trestanců bylo také to, že po směně nevěděli, na kolik procent splnili normu. Normy nebyly ani zveřejňovány, což byl další z požadavků. Je logické, že práce je mnohem obtížnější, pokud člověk neví přesnou normu, kterou má během své pracovní doby splnit. Na základě těchto stížností a připomínek Ministerstvo spravedlnosti přislíbilo, že veškeré výše zmíněné stížnosti projedná s vedením podniků a pokusí se v co nejvíce případech vyhovět.198

198

MZA Brno, fond K117, kart. 61, Zápis o jednání ve věci pracovních trestaneckých útvarů.

Závěr

Tato magisterská práce pojednává o německých pracovních silách, jež byly umístěny v uhelných dolech v okolí Rosic a Oslavan. Její časové rozmezí je ohraničeno roky 1942 – 1951. Rok 1942 sice na první pohled nijak nesouvisí s poválečnou problematikou pracovních sil, ale stejně jsem jej do práce zavrhl. V tomto roce byl totiž v Oslavanech při dole Kukla zřízen pracovní tábor pro muže židovského vyznání, jehož princip fungování byl v podstatě totožný s tábory poválečnými. Po ukončení druhé světové války pak byla vytvořena celá síť pracovních táborů. Tyto tábory byly určeny pro různé skupiny německého obyvatelstva. V období do podzimu roku 1945, byla situace v celém regionu velmi chaotická a mnohdy nebylo jasné, jakým způsobem mají tábory fungovat a podmínky v nich byly proto velmi odlišné v závislosti na morálních kvalitách velitelů táborů a strážních oddílů. K jistému zlepšení pak došlo ke konci roku 1945 a zvláště pak s přicházející zimou, kdy byly vydávány ucelené instrukce a táborové řády. Situace v tomto regionu byla obdobná jako v jiných částech republiky. Stejně jako jinde, docházelo k nedostatečnému stravování a ošacení internovaných osob. Přímo v okolí Rosic a Oslavan však nedocházelo k aktům hromadného násilí, jak tomu bylo kupříkladu v nedalekém Brně. Docházelo zde sice k lokálním případům bití (tábor v Rosicích), avšak celkově lze říci, že se Němci ve zdejších pracovních táborech měli přeci jen o poznání lépe, než v jiných koutech republiky. Společně s probíhajícím odsunem německého obyvatelstva z Československa, se postupně zlepšovaly také životní podmínky v táborech. Síly v hornictví měly být odsunuty až na posledním místě. Po ukončení organizovaného odsunu se v hojnější míře začaly poskytovat úlevy německým silám pracujícím v hornictví. Mezi takzvané specialisty, byli častěji zařazováni i propuštění sudetoněmečtí váleční zajatci a po uplynutí nižších trestů u retribučních vězňů, byla daná stejná možnost také jim. Druhou časovou hranicí je pak rok 1951, kdy již životní podmínky německého obyvatelstva v Československu, byly takřka totožné s ostatním obyvatelstvem. Také počet v dolech pracujících retribučních trestanců se velmi snížil, protože byli propuštěni němečtí trestanci s nižšími tresty a nadále byli drženi pouze „těžcí zločinci“.

Nepředpokládám, že by se mi touto prací podařilo objevit něco přelomového. Zvláště pak v dílech Tomáše Staňka jsem nacházel odkazy na archivní materiály, se kterými jsem pracoval. Nicméně několik zajímavých situací se mi podařilo najít. Jako poměrně ojedinělý pak vidím přístup MNV v Zastávce u Brna, který si i přes protesty místních obyvatel trval na svém a obhajoval propuštění dvou válečných zajatců. Také povolování dovolené internovaným Němcům je záležitostí v této době spíše neobvyklou. V této práci jsem se pokusil o chronologické seřazení událostí, které ovlivnily životy osob v pracovních táborech. Informace získané z literatury jsem se pak pokusil vhodným způsobem propojit s archivními materiály, jež se mi podařilo získat v archivech ABS v Kanicích, MZA v Brně a SOkA v Rajhradě. Téma mojí práce není zdaleka vyčerpáno. Kupříkladu v SOkA Rajhrad jsem mohl využít pouze fond MNV v Zastávce u Brna. Fondy týkající se Rosic, Oslavan a Zbýšova zatím bohužel nejsou zpracovány. Pokud přihlédneme k cenným informacím, jež byly obsaženy ve výše zmíněném fondu, mohlo by být na celou problematiku po zpracování fondů ostatních národních výborů, pohlíženo ve zcela jiném světle. Stejně tak by se práce dala rozšířit i o dobový tisk, zvláště pak ze závodního časopisu.

Seznam použitých pramenů a literatury

Použité prameny ABS Kanice, fond E6_3, kart. 1, inv.č.:1 ABS Kanice, fond E6_3, kart. 1, inv.č.:12 ABS Kanice, fond A15, kart. 34, inv.č.:97 ABS Kanice, fond E1, kart. 52, inv.č.:101 ABS Kanice, fond N 4, kart. 25, inv.č.:518 MZA Brno, fond K117, kart. 59 MZA Brno, fond K117, kart. 61 SOkA Rajhrad, fond N76, kart. 86, inv.č.:139 Použité internetové zdroje http://www.cs.wikipedia.org http://www.cs.wikisource.org http://www.valka.cz Http://www.zdarbuh.cz Použitá literatura

Arburg, Adrian von; Dvořák, Tomáš; Kovařík, David a kol, Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Matice Moravská, Brno, 2010. Borák, Mečislav; Janák, Dušan: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954, Slezský ústav Slezského muzea v Opavě, Opava, 1996. Braun, Rudolf: Jaro 1945. Slavné dny Rosicko-oslavanského revíru, Brno, 1965.

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993. Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945 – 1950 (nástin vybraných problémů), Slezské zemské muzeum v Opavě, Opava, 2011. Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě: Opava, 2002. Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava, 1996.

Seznam použitých zkratek

ABS – Archiv bezpečnostních složek ČSR – Československá republika KSČ – Komunistická strana Československa MNO – Ministerstvo národní obrany MNV – Místní národní výbor MOPSP – Ministerstvo ochrany práce a sociální péče MS – Ministerstvo spravedlnosti MV – Ministerstvo vnitra MVČK – Mezinárodní výbor červeného kříže MZA – Moravský zemský archiv NDR – Německá demokratická republika NSDAP – Nazionalsozialistische deutsche Arbeitspartei ONV – Okresní národní výbor

RA – Rudá armáda RUD – Rosické uhelné doly SNB – Sbor národní bezpečnosti SOkA – Státní okresní archiv SRN – Spolková republika Německo SS - Schutzstaffel STB – Státní bezpečnost TNP – Tábor nucené práce VZT – Vojenský zajatecký tábor ZNV – Zemský národní výbor