Někteří z nás se musejí vydat do světa

VO CO DE?

Někteří z nás se musejí vydat do světa…

ÚVODNÍK

Rychle se nám blíží konec školního roku a vy čtete poslední číslo časopisu v tomto roce. Mnozí žáci z druhého stupně odejdou, další zas přijdou. Nám nezbývá nic jiného, než těm, kteří odejdou na střední školy či gymnázia popřát hodně štěstí a úspěchů do života. V tomto čísle najdete mimo jiné také například úvahy na téma „současný svět“ či „příroda mocná, nebo nemocná“, v neposlední řadě také zážitky ze školních výletů, které se uskutečnily ve Francii a v Německu. Mnoho slunečných dní a hezké prázdniny přeje vaše redakce.

Daniel Speierl

9.A se loučí

Je tu konec roku. Každý rok musí náš druhý stupeň někdo opustit, mluvím tedy o devátých. třídách. Nastává čas, kdy se po dvou měsících bez starostí vydávají na střední školy, učiliště či gymnázia. 9.A se s námi podělila o své dojmy. Krzysztof Zieliński : Milí spolužáci,chtěl bych vám poděkovat za překrásných 9 let s nejlepší partou. Bylo mi s vámi dobře a pohodlně. Chtěl bych vám popřát hodně štěstí v životě, ať do světa našlápnete tou správnou nohou. Svírá se mi žaludek , když si pomyslím na okamžik, že tento ročník jsem s vámi naposledy, ale takhle to asi mělo být , změna je život , tak hodně štěstí, bude se mi stýskat. Pro 9.A

Honza Šiřina: Vážení páni učitelé a paní učitelky, žáci, pane řediteli. Dnes nastal poslední den školy, na který se asi těší většina z nás, neboť začínají prázdniny, ale věřte, že školu máme rádi, trávili jsme tu 5 dní v týdnu, 6 hodin denně, tak se nedivte, že nám přirostla k srdci. Všichni si asi pamatujeme náš první den ve škole. Šli jsme sem s nadšením a strachem zároveň, nevěděli jsme, co od školy máme čekat, protože škola, to pro nás bylo něco nového, neznámého. V 1. třídě pro nás bylo největším potěšením naše 1. vysvědčení, na kterém byla jedna velká jednička. A tak jako si pamatujeme ten 1. ročník, budeme si jistě pamatovat i ten poslední… Když přišel druhý stupeň, s ostatními třídami jsme kromě běžného vyučování také jezdili na různé výlety, či akce jiných škol, ale největším zážitek byl asi v 7. třídě. Základní škola nám dala opravdu hodně vědomostí, ale také ostatních do života důležitých věcí… Naučili jsme se poznávat lidi kolem sebe, ne vždy byl náš odhadsprávný, ale i přes to máme spoustu skvělých kamarádů. S nově nabytými zkušenostmi o životě, o lidech a vztazích

mezi nimi se v životě snad neztratíme. Fakt, že jsme přijati na různé střední školy a různé obory, je výsledkem snahy našich učitelů, kteří s námi měli velkou trpělivost.

Sabina Beckenbauerová: Vážení učitelé , milí spolužáci, jsem hrozně ráda , že jsem mohla strávit devět let na této škole a hlavně v této třídě, kde jsem zažila i hodně humorných chvil . Měnili jsme se. Od první třídy až do páté nás bylo přes dvacet , ale od šesté nás bylo čím dál tím méně, až nás bylo nakonec dvanáct . I když je nás takhle málo, jsme dobrá třída . Jsem hrozně ráda , že jsem mohla s vámi být, bude se mi po vás stýskat . Jste prostě úžasní a přeji vám hodně štěstí v nové škole.

Robert Poscharnig: Milí spolužáci, sice jsem s Vámi nestrávil dlouhou dobu, ale přirostli jste mi k srdci, jako kdybych s vámi strávil celých 9 let školní docházky. A nyní je ten čas, kdy se musíme rozloučit a každý jít vlastní cestou, vzít si život do vlastních rukou a pomalu si začínat plánovat budoucnost. V naší třídě je mnoho rozdílných tváři a povah, každá zajímavější než ta druhá, a když si z někým popovídáte, zjistíte, že má každý člověk jiný názor, asi proto se nikdy na ničem nedohodneme. Přeji vám hodně úspěchů,a děkuji za přivítání v kolektivu.

Kateřina Přibáňová: Vážení učitelé,milí spolužáci. Devět let na této škole už je skoro za námi.Já si myslím ,že si ještě všichni neuvědomili ,že tohle je poslední společný rok na této škole.Všichni si ti uvědomíme ,až naposled projdeme dveřmi školy a sejdeme schody.Pak se otočíme a vzpomeneme si ,jak jsme po těchto schodech kráčeli poprvé.Jsme spolu už od třetí třídy ,ale hodně našich spolužáků odešlo na gymnázia.Zbylo nás jedenáct ,ale tento rok k nám přišel nový spolužák Robert. Učitelé s námi chodí do divadel a muzeí.Za to jsme samozřejmě rádi.

Ale také za to , že nás hodně naučili. Bylo to devět krásných let , na které se nezapomíná.

Vítek: Vážení učitelé, milí spolužáci. Devět let uplynulo jako voda, je konec školního roku.Trvalo by ale dlouho, kdybych měl vyjmenovat vše, za co bychom chtěli vám učitelům poděkovat. Ve třetí třídě nás rozdělili podle rozřazovacích testů. Rozpadly se za tři roky utvořené kolektivy.A tak vznikla 4.A. Bylo nás 21.Postupně jsme se museli rozloučit se čtyřmi kamarády, kteří byli přijati do gymnázií.Časem nás opustili další žáci a odešli do jiných škol,ale také jeden nový přišel, jmenuje se Robert. Zbylo nás 12. A je tu 9.třída,tenhle rok je pro nás nejdůležitější, protože jsme museli podat přihlášku na střední školu nebo do gymnázia. Všichni se na školu dostali již v prvním kole. Chtěli bychom poděkovat všem učitelům, myslím, že si to doopravdy zaslouží.

Martin Zapoměl: Vážení ! Devět let uteklo jako voda a my jsme tu, abychom si převzali naše poslední vysvědčení na základní škole. Tímto bych chtěl poděkovat všem učitelů za to, že nás určitě dobře připravili na studium na středních školách a naučili nás to, co budeme potřebovat. Také přeji všem spolužákům, aby se na školách udrželi. Díky všem za příjemný pobyt na ZŠ.

Lucie Svobodová:

Vážení učitelé, milí spolužáci, blíží se konec roku, který zvláště pro nás hodně znamená. Tímto rokem pro nás končí jedna etapa našeho života. Opouštíme naši školu ale hlavně třídu, kterou jsme sdíleli se svými spolužáky a především s kamarády. Během šesté a sedmé třídy nás opustilo několik spolužáků, kteří odešli na gymnázium nebo přešli na jinou školu. A zbyli jsme my, ti nejlepší! Je pravda, že se to občas neobešlo bez hádek, ale i přesto jsme se přenesli a tvoříme "super partu". Nesmíme také zapomenout na učitele, kteří s námi po celých devět let měli trpělivost a kteří se snažili do nás nasoukat potřebné informace. Občas to bylo těžké, ale nakonec to zvládli a za to jim patří obrovské "DÍKY". I když se poslední den v červnu rozejdeme každý svou cestou na jinou školu, doufám, že se zase po letech všichni sejdeme a zavzpomínáme na časy, které jsme společně prožili.

Klára Hurdová: Jako by to bylo včera, když jsme poprvé zasedli do lavic, většina z nás včetně mě s obrovským nadšením a chutí do učení a povinností spojené se školou. Toto nadšení nám bohužel moc dlouho nevydrželo. Ve druhé třídě proběhlo testování a následné rozdělení do jazykových tříd, a tak vznikla ta naše skvělá třída. V pátém ročníku někteří z nás přestoupili na osmiletá gymnázia. S každým přibývajícím rokem nás někdo opustil, až nakonec zbyla jen jedenáctičlenná elita, ke které se na začátku „deváté“ připojil nový žák Robert, takže vlastně dvanáctičlenná. Vzpomínám si, jak jsme pobíhali po chodbách a s respektem vzhlíželi ke starším žákům, zejména z deváté třídy. Nyní jsme to my, ke kterým je vzhlíženo, a opravdu si to užíváme. I přes všechny hádky, urážky a neshody se máme rádi a myslím, že i když tak možná nevypadáme, jsme skvělý kolektiv a jak nám jednou pan učitel Žižka řekl „ jsme na jedné palubě“. Každý v září odejdeme do své nové školy, ale já nikdy nezapomenu na devět skvělých let strávených na té nejlepší základce. Věřím, že se všichni dohromady naposled nesetkáme30.června.

Kočičí příběh Byla jednou jedna kočka. Narodila se v Řecku. Tahle kočka se ale nenarodila do hodné rodiny lidí, kteří by se o ni s láskou starali. Narodila se v křoví vedle tříhvězdičkového hotelu Appolo. Už odmalička byla nucena zvykat si na drsný život pouliční kočky. Žebrala u stánku s kebabem, vybírala zbytky jídel z kontejnerů. Každou chvíli ji někdo nakopl nebo se jednou či dvakrát musela z hladu poprat o kořist s jinou kočkou. Když jí byly 2 roky, v jedné potyčce se psem přišla o svůj ocas. Ten už jí znovu nenarostl. Lidí a nejvíce dětí se stranila, pokud ovšem nežebrala třeba jen o kousek tukem nasáklého hranolku nebo salátu, třebaže tohle kočky za normálních okolností nejedí. Ale jednoho dne, když zrovna hlídala ve svém úkrytu u hotelu Appolo, kdy vynesou zbytky z restaurace od oběda, všimla si u bazénu něčeho zvláštního. Uviděla několik lidí, jim podobné viděla za život jen málokrát. Všichni měli světlou pleť, skoro jako rybí maso (při téhle myšlence jí znovu zakručelo v břiše) a vlasy zlatavé, asi jako bramboráky, které rozdávali ve stánku s kebabem ,a které se jí občas podařilo vyloudit, nebo jako srst velkého psa, který ji tehdy připravil o ocas. Dvě malé dívky na ni upíraly modré oči. Když se jejich zraky setkaly, jakousi intuicí věděly, že patří k sobě. Tyhle dvě dívky ji propašovaly domů, do České republiky, a tam se o ni staraly. Kočka, která dostala jméno Tailles (latinsky bez ocasu) už nemusela žít pouliční život. Usmálo se na ni štěstí.

Lucie Matějková, 6.A

Petra Kvitová řádí Petra hraje dnešní semifinále proti ruské frajerce , která před zápasem prohlásila , že zápas pro ni bude jako rozcvička. A hned první set Petra nekompromisně vyhrála, v tomto setu byl zaznamenán i její největší odpal, nejspíš si při tomto odpalu vzpomněla na bývalého milence , který ji podváděl s modelkou, tvrdí sportovní komentátoři.Dnešní zápas Kvitová vyhrála a soupeřku poslala zpátky domů. My můžeme jen doufat, že Petru nepotkáme v ulicích s raketou .

Krzysztof Zieliński ,9.B

Narodila jsem se u dobrých lidí?

Otázka, zda se člověk narodil u dobrých lidí paří mezi otázky, na které si každý odpoví jinak. Jeden člověk si představí rodiče, kteří ho budou mít z celého srdce rádi a budou za ním stát v dobrém i ve zlém. Kdežto druhý tatínka s pěti firmami, maminkou, která pracuje jen v domácnosti a stará se o jejich třípatrový dům s vlastním bazénem a garáží, ve které je zaparkované auto značky Porsche. Já si osobně myslím, že člověk by si pod touto otázkou měl představit hlavně láskyplné rodiče. Představte si třeba maminku a tatínka, kteří vám dají všechno, ale když je vám nejhůř, tak vás ani nepodrží. Myslím, že člověk dokáže být šťastný, i když zrovna nepochází z bohaté rodiny. Nikdo si v životě rodiče nemůže vybírat a podle mě je to tak správně. Myslím, že většina dětí by určitě chtěla pocházet z bohaté rodiny, ale každý by měl být rád za to, že rodiče vůbec má, protože spousta dětí v dětských domovech takové štěstí zatím nepotkalo.

Lucie Šefrnová, 8.B

David Rath Je to zhruba dva týdny zpět, kdy se u politika Davida Ratha objevilo 7 milionů, původně to byla krabice od bot, později se začalo říkat, že od vína, kterou si hrdě nesl domů. Jeho obhajoba byla stavěna na tom, že si myslel, že v krabici je víno „To bylo asi pořádně suché víno“, naváželi se do Ratha internetoví vtipálci. V médiích se hodně objevují zprávy, že politik je přesvědčen o tom, že do vězení nepůjde, teď můžeme jen doufat, že opak se stane pravdou. Asi brzy uvidíme pana sklepmistra za mřížemi, bohužel je to jen „špička ledovce“ a my můžeme jen souhlasit.

Lucie Svobodová, Klára Hurdová, 9.A

Země mocná? Nebo nemocná? Stromy

Na konci minulých prázdnin mě vzal kamarád na týden ke své babičce do malé vesničky u Konstantinových Lázní. Protože žiji v Plzni, v takové přírodě jsem byl vlastně poprvé. Byl jsem celou krajinou okouzlený. Vesnička byla lemována hradbou tmavých, mlčenlivých lesů. Druhý den jsme šli babičce na dříví. Hned za vesnicí stály tři mohutné lípy. Jejich koruny se vznášely nad bílou kapličkou. Šli jsme dál a před námi se objevil krásný kostel. Nad dřevěnou lavičkou šuměly dvě osamělé břízy, jejich zlaté lístky padaly do červeného vřesu. Vešli jsme do lesa. Nad námi si podávaly ruce větve borovic, kůra těžce dýchala, plakala pryskyřicí. Když jsme se vrátili, babička už měla připravený výborný oběd a my jsme si sedli na lavičku pod mohutný ořech. Byl jsem plný dojmů a ptal jsem se sám sebe: ,,Nebyl by tady uprostřed té krásné přírody hezčí život než ve městě? “ Tak krásné, mohutné a zdravé stromy jsem ještě neviděl. Vlastně jsem o stromech nikdy zvlášť nepřemýšlel. Tady jsem si uvědomil, že jsou to hlavně stromy, které dělají krajinu krásnou. Poskytují nám i odpočinek v hezkém dni pod svými korunami, jsou zdrojem kyslíku a ozdravují krajinu. Chováme se ale ke stromům vždy tak, jak by si zasloužily? Myslím, že nechováme. Zvlášť ve městech lidé stromy často olamují a ničí je. Dříve se sázely kolem silnic aleje lip nebo kaštanů. V televizi často říkají, že je na mnohých místech, všechny kácejí - prý vadí silničnímu provozu. Na druhé straně jsem si ale vzpomněl také na pořad v televizi, kdy nás pan herec Munzar v několika pořadech provázel po mnoha památných stromech v naší vlasti. Některé z nich byly staré i několik staletí. Stromům škodí v některých krajích i špatné ovzduší. To všechno jsem si uvědomil až tady uprostřed té ještě nedotčené přírody. Na konci svého rozjímání si kladu tedy poslední otázku: ,, Jakého stáří se asi dožijí stromy které nás obklopují dnes? “

Daniel Frank, 8.B

Současný svět

Současný svět, to je téma, které se dá rozvést do mnoha směrů. Někdo se může zaměřit na to, jaké výhody má dnešní život na této planetě, někdo zas na to, že dnešní svět je něco strašného. Já budu ten druhý. Myslím si, že současný svět se odehrává pouze ve stresu, korupci a strachu z dalších dní. Lidé postupně začínají zapomínat na svůj soukromý život, zakládání rodin a zábavu. Spíše svůj čas věnují práci. Domnívám se, že práci jim velice zpříjemňují nebo zjednodušují dnešní technické vymoženosti, jako tablety, počítače, mobilní telefony se spoustou funkcí a podobně. Ovšem pokud je něco, co mě zneklidňuje, je to fakt, že i malé děti místo pohádek na dobrou noc surfují po internetu a nechodí ven. Své dětství raději nechají v kybersvětě. Dnes už i sedmileté děti mají vlastní počítače, dotykové telefony a další „super“ věci. Když se zamyslím, já jsem měl v jejich věku odřená kolena, škrábance na obličeji a modřiny na nohou. A víte co? Měl jsem se líp! Jsem rád za dětství bez Facebooku, počítačových her a podobně. Dřív jsem svým rodičům dával za zlé, že mě nechtěli dlouho nechávat hrát na herních konzolích a podobně, ale teď jsem za to rád. Je mi upřímně líto těch dětí, které nepoznají stavění bungrů, hraní si na vojáky nebo na maminku a tatínka. A vůbec, ví někdo z dnešních dětí, co je hra „Člověče, nezlob se“? Nepopírám, sám mám Facebook a jiné sociální sítě, jsem otevřen kybersvětu, ale nikdy bych mu nedal přednost před svým osobním životem, před svými kamarády. Je tu spousta věcí, které se mi na tomto světě nelíbí. Myslím si, že už to lepší nebude, ba i horší. Současný svět je něco nepochopitelného, proto přeji budoucím generacím hodně štěstí a hezké dětství.

Speierl Daniel,8.B

Příběhy z Francie 1) ZAPOMNĚTLIVCI Autorky: Kateřina Dresslerová a Kateřina Václavíková, třída 8.A - zapomnětlivky, které se touto básničkou vykoupily:

Francie je krásný kraj, spoustu kytek, stromů tam maj. Hlavně se dá koupat v moři a slunce tam krásně hoří. Zvířátka jsou tam krásná, obloha je tam skoro vždy jasná. Hrabě Monte Christo a Vincent van Gogh jsou vzácní lidi, kteří žili ve Francii. Památek je všude dost, třeba avignonský most. 4 řeky tam leží, kolem vysokánských věží. O turisty nouze není, vždyť my jsme tam také jeli. A tohle je konec básničky, protože nás bolí hlavičky a „haksničky.“

Autoři: Vítek Böhm, Petr Blažek, třída 6.B - zapomnětlivci, co se touto básničkou také vykoupili

Autobusem do Monaka přijeli jsme v neděli, koukali jsme tam na jachty a taky na kláštery. V Marinelandu delfíni a kosatky tam skákali, pršelo tak, že jsme všichni hrozně rychle zdrhali. Čokoláda byla dobrá nebo listy z růží jako když se rukavičky vyráběly z kůží. Pak jsme jeli na festival hvězd,

kde jsme viděli jen policejní sjezd. Pršelo tam jak v Monaku a hvězdy se neukázali ani na chvilku. Byly tam jen jejich otisky rukou a zakončuji to touto větou.

Autorka: Aneta Dinhová, třída 8.A - též zapomnětlivka

Takže jsem zapomněla silonky v pokoji, tak vám musím říct básničku a jsem fakt v pěkným loji. Kvůli tomuhle jsem vytrhla dvě stránky z dějáku, zjistit to Šanovcová, tak už visím na háku. Francie je krásný stát, i když tu nemusí tolik chcát. Formule je jak pětihvězdičkový hotel, Tak určitě…potřebovali by tam nový kotel. Snídaně byla sladká jak prase, jak já bych se utloukla po nějakým mase. Prej jsme si tam něco zapomněly, ale my jsme nevěděly, kéž bychom si vzpomněly. Žralo mě, že jsem něco zapomněla a kvůli tomu jsem dlouhý vedení měla. Pak jsem to zjistila, tak určitě.. proklínám ty blbý silonky.

2) ÓDA NA JMÉNA UČITELŮ A ŘIDIČŮ aneb příběhy vytvořené z našich příjmení (Prokop, Králová, Srb, Procházková, Malý, Bouška)

Život broučků Autorky: Lucie Rottenbornová , Kristýna Lišková, Markéta Vachovcová, třída 8.B

V dalekém Srbsku na kraji lesa byl malý úl, v němž žila včelí královna se stovkami a stovkami včel. V jeho okolí žili malí broučci. Nejmenší z boučků byl malý Jeníček, který ani neuměl pořádně mluvit. Místo „r“ říkal „l“ a místo „ř“ říkal „š.“ Život broučků plynul dál a přišlo období dešťů. Malý Jeníček křičí: „Maminko, maminko! Pšichází bouška!“ Protože byl u vesnice broučků potok a na něm hráz, museli kus té hráze prokopnout, aby mohla zadržovaná voda odtéct a nezaplavila jim celou vesnici. Období dešťů skončilo a všechno dobře dopadlo. Včely znovu létaly z pampelišky na pampelišku, broučci se procházeli po louce a malý Jeníček se naučil mluvit.

Hospoda Autorky: Karolína Pelantová, Marie Maříková, třída 7.B

Byla jednou jedna hospoda, koukalo se na ní zespoda. Jmenovala se „Pod Bouškou“ a hostili tam taky houskou. V té hospodě seděl opilý muž a v ruce držel ostrý nůž. Ten muž, co měl nůž, si myslel, že je malý král, a poslouchejte, jak to bylo dál. Vtom vtrhl Martin, co prokop dveře a povídá: „Jdi a nasekej mi trs keře, ať vyprchá alkohol z tvé hlavy,“ a podal mu srp. Myslel si, že není žádný blb potom, co mu řek a na kolena si klek. Tak nechoď na tu procházku, ať ti nespadnou kalhoty bez pásku. A tak skončil tento příběh , a tak stavěl aspoň výběh.

Poslouchej tuhle stórku

Autorky: Anička Juhová, Aneta Fořtová, třída 7.B

Daleko totiž v lesíčku našel Bouška vidličku! Kdo byl Bouška, to se ví, byl to frája, „pampadý!“ Vidlička obyčejná nebyla, blejskala se a třpytila. A tak Bouška s radostí vydal se do království. Ukázat tam vidličku, tu tajuplnou věcičku. Když srbský král to uviděl, velice mu záviděl. Najednou však všichni zrudli, vidlička se mění v nudli. Ptáte se, jak dál to bylo? No, něco okno vyrazilo. Někdo totiž okno prokop, když před zámkem náhle zakop. Teď střepy sálem sviští, ve vzduchu se blyští, král hystericky piští. „Ej, králi, to jen střepy jsou, ty štěstí snad Vám přinesou.“ A tak malé království kvete štěstím, radostí. Na procházce jsme tam byli, stály tam už jenom vily. Žádné malé království, co tenkrát kvetlo radostí. I pláte se, jak to bylo s nudlí? Tu najednou ti blbí pudli sežrali tu vzácnou nudli. Možná zdá se příběh vymyšlený, však jedno víme jistě, Stačí zapnout fantazii, být na našem místě. Stačí představit si to malé království a zamyslet se a vše jen s radostí. A tak, milí lidé, už nemůžu psát. Je toho na mě moc a chce se mi spát. Dobrou noc! Příspěvky poskytla paní učitelka Králová.

Berlín Je 23.5.2012 a třídy druhého stupně se chystají na třídenní zájezd do Německa, Spreewaldu a Berlína. Já se na zájezd hrozně těšila, jediné co mi znepříjemnilo ráno, bylo brzké vstávání. V 5:15 jsme se všechny třídy sešly před školou, abychom mohli vyjet. Poslední poučení rodičů, jak máme na sebe dávat navzájem, protože se mnou jela i moje sestra Veronika. Pak už jen zkontrolování pasů a můžeme jet. Je 5:30 a odjíždíme na třídenní dobrodružství do Německa. ,,Vítám vás na zájezdu do Německa‘‘ pronesl do mikrofonu průvodce a pokračoval: ,,Cestou budeme míjet zajímavá místa a budu vás o tom informovat, konec relace‘‘řekl a vypnul mikrofon. ,,Je horko a není co dělat,‘‘ prohlásila jsem asi po 5 hodinách v autobuse. Sice už jsme zastavovali na čerpací stanici, ale to horko je nesnesitelné. Jediné co mi trochu pozvedlo náladu bylo to, že kolem dálnice v Německu byly postaveny větrné elektrárny. ,,Blížíme se k Spreewaldu. Spreewald je známý, tím že je to městečko postavené na vodním kanálu řeky Spreewy a že je tu typickým jídlem nakládané okurky a dokonce je možno si tam koupit okurkovou zmrzlinu‘‘řekl pan průvodce. Autobusem zazněla slova jako ,,fůůůj‘‘ nebo také ,,ty jo‘‘. Po několika minutách jsme zastavili na parkovišti a hned jsme vyrazili směrem k loďkám. Poté jsme dorazili k pokladně, kde pan průvodce koupil lístky, abychom se mohli svézt na loďkách. Po zakoupení lístků nás pan průvodce rozdělil na dvě skupiny a řekl: ,,Jedna skupina půjde do této loďky‘‘ a ukázal na loďku která právě připlula, ,,a ta druhá skupina chvilku počká na další loďku.‘‘ Nemuseli jsme dlouho čekat, protože loďka připlula téměř za chvilku. Všichni jsme se nahrnuli do loďky, abychom si zabrali ta nejlepší místa. Já a Verča jsme si sedly do druhé řady. Vypluli jsme. Cestou nám pan průvodce překládal ,co pan lodník říkal o tomto malebném místě. Kolem nás se míhaly malé roubené domky a posečené louky. Kolem kanálu byly postaveny malé krámky, kde bylo možno si koupit tradiční nakládané okurky, dokonce i my jsme zastavili u jednoho takového krámku. Každému do ruky dali jednu okurku a hned jsme vypluli, abychom neztráceli čas. Cestou jsme potkali lodní poštu, taxi i popeláře. Přibližně za hodinu jsme vystoupili a šli zpátky k autobusu, abychom se přemístili do Berlína. Když jsme přijeli, dozvěděli jsme se, že se půjdeme podívat k Neptunově fontáně. Mezitím pan průvodce koupí lístky a potom se přemístíme na berlínský televizní vysílač. Předtím, než jsme se dostali na vysílač, museli jsme se podrobit kontrole, která připomínala letištní zátah proti teroristům. Dokonce i všechno pití jsme museli vypít nebo vyhodit. Po jedné hodině jsme vyšli z vysílače a přemístili se do autobusu ,abychom se navečeřeli. Dostali jsme řízek z bramborem a hned po jídle se přesunuli do Formule 1 a mohli jít konečně spát.

Druhý den jsme odjížděli brzy,abychom si mohli prohlédnout Reichstag. I tam jsme všichni prošli stejnou kontrolou. Po kontrole jsme šli na střechu, kde byla vyhlídková věž. Po prohlédnutí jsme se vypravili k Braniborské bráně, Památníku holocaustu. Navštívili mořský svět - Aquadom a zámek Charlottenburg. Po prohlídce města jsme jeli na večeři a poté se ubytovali..

Třetí den jsme se projeli lodí po řece Spreewě a poté odjeli z města podívat se na zámek Sanssouci. Prošli jsme kolem zámku a přes krásný park, kde jsme například viděli Čínský pavilon a po prohlídce jsme nastoupili do autobusu a jeli na Cecilienhof, kde byla podepsána mírová listina. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů.Cestou jsme zhlédli několik filmů. Přibližně v 23:45 jsme dorazili unaveni, utaháni a úplně vyčerpáni domů. Samozřejmě jsme se co nejrychleji rozešli s rodiči domů. Markéta Farkašová ,8.B