Několik výpisků ze Slovana

Proč Slovanský kulturní institut? str. 2

Konec vzdělanosti v Čechách - str. 4

Dvojí mysl, jedna řeč - str. 3

Neprávem zapomenuté výročí - str. 6

Několik výpisků ze Slovana Karel Havlíček Borovský přivedl na svět Slovana 8. května 1850 v Kutné Hoře. Nenazvali jsme v Hradci Králové na jaře 2011 náš občasník stejně, abychom byli horší či lepší Havlíčkové. My prostě cítíme, že Slovanský kulturní institut a Slovan patří k sobě. Havlíčkův kutnohorský časopis je pro nás štít z pravdivé a umělecky vynikající novinařiny, která svůj časový rámec přerostla už v době vzniku. Na důkaz všeho výše řečeného předkládáme několik výpisků ze Slovana. Před každým stojí datum vydání: 15. března 1851 – „Křesťanství jest tedy křesťanovi pravdou, muhamedánu muhamedánství, katolíku katolictví, evangelíku evangelictví, budhistovi budhaismus, lamaistovi lamaismus: před Bohem ale (osměluji se doufati!) jsou všecky stejně pravdou, totiž potud, pokud je kdo upřímně dle svého nejlepšího přesvědčení věří a dle nich se zachovává. Čím více se svět vzdělá, čím dále pokročí člověčenstvo v pravé osvětě a v pravé mravnosti, tím více se bude tato drahocenná pravda uznávati. Čím více člověk pozná rozmanitost duchů lidských, čím upřímněji každý bude opravdu to ve svém srdci věřiti, co před světem uznává: tím více si bude vážit také cizího přesvědčení.“

16. dubna 1851 – „Nikdy zajisté nebudou lidé jednoho smýšlení, kdo to myslí a věří, rouhá se Bohu a důstojnosti lidské, neb žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!) Možné ale jest a tuším se navzdor vám docílí, že lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínati a sžírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti – a to jest to, co znamená jeden ovčinec a jeden pastýř!“ 29. března 1851 – „Vůbec za našich

časů to co obyčejně jmenujeme aristokratii, totiž majitelové velikých statků, mnohem méně jest nebezpečno účelům pravé a poctivé demokracie nežli jiný druh lidí, a sice bankéři, fabrikanti, velkoobchodníci, tak nazvaná peněžná aristokratie, která nyní jako upír ssaje krev z ostatního člověčenstva. Ti jsou vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokratie, která hrozí zmocniti se celého světa a uvrhnouti na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho nežli bylo jho feudální zemsko-panské šlechty. … Na druhé straně však aristokratická libovůle a bezpráví, budou-li provozovány od peněžné aristokratie, do největšího nebezpečí a nejistoty přiváděti musí jmění, poněvadž vzbuzují proti sobě co přirozený odpor snahy komunistické a hruběsocialistické.“ Postřehy, které prověřené dvacátým stoletím putují do našeho věku za prahem třetího tisíciletí, jsme ponechali v pravopisné úpravě z doby svého vzniku. redakce

Slovan krotký být nemůže Napsal: Patrick Ungermann Když bylo paní spisovatelce Teréze Novákové čtrnáct – patnáct let a poslouchala besedy dospělých, stala se jí tahle příhoda: Ptala se učených besedníků, proč se nevzepřeme rakouské moci tak, jako Jihoslované, kteří vypověděli Osmanům otevřený boj. Odvětili, že tohle u nás nejde, že my máme

holubičí povahu. To je škoda, vzdychla si dívka. Můžeme se dovtípit, jak asi vypadal dětský radikalismus šedesátých let předminulého století. Ovšem u Jihoslovanů o žádný radikalismus nešlo, oni si skutečně reálnou politikou prokazatelného vzdoru vybojovávali svébytnou Černou Horu a Srbské knížectví, až nakonec jihoslovanské království. Účastníci našeho obrodného procesu rovněž cítili, že jsou v pohybu za dobýváním cílů. I oni se nechávali vést „hejtmany“ dějepisci, muzejníky, divadelníky, literáty, vědci, nezbytnými mecenáši, až posléze vlasteneckými politiky, z nichž mnozí dnes mají po Praze i jinde po vlastech důstojné pomníky. Zabýval jsem se myšlenkou, co postavit do hrozivě prázdné mezery mezi demonstrativní radikalismus velmi mladého člověka a mezi příliš ustrašené drobečkové vize režimem zválcovaných dospělců.

Dnes už to vím, vím to od doby, kdy jsem se poprvé začetl do Havlíčka Borovského. Do té, mlhami laciných náhražek vycpané, mezery je třeba postavit cituplnou a rozumnou neústupnost vůči všem křivdám na lidech poctivé práce a drobných příjmů. Postavit tam to, čemu říkáme principiální chování a jednání neboli vyšší princip mravní. Každá svatá kniha nás vede k vyššímu principu mravnímu. Je základním kamenem kultur a obsahem každé opravdu dobré pohádky. A byl hnací silou a korektorem Havlíčkova Slovana. Přínos takového Slovana spočíval v tom, že jeho redaktor nesmlčel, co cítil a co myslel. Uvědomujeme si, že mlčení znamená souhlas – věčné mlčení věčný souhlas. Krotcí (zkrotlí) lidé často mlčky souhlasí. Svým předákům vyrábějí leckdy nezasloužené pohodlí, rozmazlují si své vůdce, a právě tím je posouvají na scestí. Slovana se nedobrá moc bála, poněvadž jí šlapal na paty, jelikož nemlčel. Havlíčkův Slovan krotký být nemohl. K obrázku: 18 let před pádem Bachova absolutismu do sebe v Praze stříleli císařští vojáci a studentští radikálové. Deset nula pro vojáky.

Proč Slovanský kulturní institut? Napsal: Radim Panenka Ptáte se, proč vznikl a jaký je jeho cíl? Vysvětlení není složité. Jsme obyčejní lidé, kteří se ovšem nesmíří s tím, že naše hodnotná kultura a tradice a náš krásný jazyk mají být záměrně živeným veřejným nezájmem rozpuštěné v anonymním „mnohokulturním“ hrnci, který způsobí jediné - odnárodní společnost, a to už je pohodlná cesta pro mocné tohoto světa, jak vzít otěže pevně do rukou a už se jich nepustit. V takovém stádiu, jak známo, začíná být pro vládnoucí elity demokracie

značně nepohodlným způsobem řízení veřejných věcí, nastupuje oligarchie, totalita a po ní… No, dál už raději ne, to už bych strašil. Skutečnost je nicméně taková, že nyní opravdu nejde jen o naši kulturu, která je česká a je slovanská (nestyďme se za to), ale začíná běžet i o podstatu svobodného lidského bytí. Jen tohle samotné je na delší rozbory a články a vy budete mít nemálo příležitostí se s nimi na stránkách Slovana i na našich stránkách internetových setkat, takže o tom opravdu až příště. Ostatně už nyní jsem toho patrně napsal dost pro

-2-

trestní oznámení za šíření poplašné zprávy, takže zase z jiného, příjemnějšího soudku. Naše úloha netkví jen v intelektuálním odboji, ale je rovněž kulturně společenská. To jsou ty přednášky o historii, literatuře i o aktuálním dění. Sem patří také autorské večery a vyprávění spisovatelů a dalších osobností. Jinými slovy hodláme strážit a rozvíjet obzory našich tradičních hodnot. Takoví jsme my. Těšíme se na vás! Buď prostřednictvím našeho Slovana, nebo na různých veřejných akcích.

Dvojí mysl, jedna řeč Napsal: Patrick Ungermann Znám bajku o ptáčkovi, který chtěl být nejkrásnější ze všech. Tak počkal u studny, až sem přijdou pít všichni ti vznešení ptáci, a pírka, která tu poztráceli, si vetkl do svého vlastního peří. Teď byl ptáček velice pestrobarevný a jistě si myslel, že s každým přisvojeným pírkem získal i ty nejlepší vlastnosti jeho původního nositele. Když ptáček letěl povětřím, byl tak hýřivě probarvený, že si jej v okamžiku všiml nejbližší krahujec a zaútočil. Ve snaze spasit holý život skočil ptáček do studny, odkud se vydrápal už bez cizího peří, zplihlý a šedivý, ale také nenápadný a proto neohrožovaný. Z bajky plyne poučení, že chlubit se cizím peřím se nevyplácí. Tak, jako mnohé u nás, se i naše mateřština stále víc podobá ptáčkovi zaujatému sběrem cizího peří. A když se sběr takového peří všude kolem ospravedlňuje prý praktickou (kulturně společenskou) nutností, proč by si ptáček nepaběrkoval. Jako bychom ani nežili v rozumné době, když slyšíme, že anglické názvy rozličných novinek se v důsledku neustálých inovací mění tak rychle, že ani nemá cenu je překládat do jiných řečí. Jako bychom ani nežili v srdci Evropy, když čteme, že nás v rámci naší dlouhé cesty do Evropy čeká převýchova na tzv. mnohokulturní a vícejazyčnou společnost s více úředními jazyky u nás doma, anebo s češtinou tzv. obohacenou o množství cizojazyčných prvků. Takové případné češtině budoucnosti se mírou nečeskosti jistě podobala germanizací „obohacená“ čeština minulosti. A jelikož je cizím peřím nepřirozeně probarvený pták snadno rozpoznatelnou kořistí, vrhal se na onu českoněmeckou hatmatilku krahujec velkoněmeckého smýšlení s opodstatněnou otázkou, máli mít lid, jehož jazyk postrádá vědeckou slovní zásobu a vůbec je i jinde naditý výpůjčkami z němčiny, jakési právo na národnost a stát. Proto, abychom nebyli vyškrtnutí z mapy evropských národů, křísili češtinu jak umělečtí, tak vědečtí obrozenci a jejich dílo bylo tak velkolepé, že je posléze mohl korunovat vznik Masarykovy republiky. Odborná terminologie a vůbec úzce oborová slovní zásoba se už zase téměř nepřekládá. Čeština tak ztrácí krok s dobou, a proto

její význam po právu opět snižují první nenasytní krahujci, kteří krouží na dosah perutí. Už proto jsem přesvědčený, že naše národní obrození, jakkoli v dané době dobové, je svým nejnosnějším významem budit nás k pospolitému životu nadčasové, a proto nehistorické. A dál jsem přesvědčený, že i osvobození naší státnosti je dosud nedokončenou prací. Byla dílčí osvobození: 1918 od vídeňské nadvlády, ne však od páté kolony separačních německých, maďarských i polských zájmů v Českosloven-sku; 1945 od nacistické totality, ne však od nebezpečí vzniku jiné totalitní vlády; 1989 od komunistické totality, ne však od nebezpečí další oligarchické, cizím zájmům zase jinak poplatné moci. Právě tím, že zatím žádné osvobození naší státnosti nebylo důkladné, vznikají příležitosti pro nová osvobození. Jen je třeba dát si pozor na vylhané výhry, jako byly v letech 1620 nad „vzpupnými bezbožníky“; 1939 nad „nepřáteli Třetí říše“; 1968 nad „kontrarevolucí a nepřáteli Sovětského svazu“ a kdo ví, co ještě nás v budoucích výkladech dějin čeká. Máme dvě písničky, na které si vždycky, když je špatně, vzpomeneme: „Kdož

Zemský ráj to na pohled. Foto - P. Ungermann

jste boží bojovníci“ a „Kde domov můj“. Obě jsou dílem ušlechtilého ducha, a proto nás už několik století povznášejí, ačkoli jsou si tak nepodobné. Ani jedna z nich sama o sobě nevystihuje celé češství, ale obě dohromady mají naprostou výpovědní hodnotu o tom, jací jsme a jaké máme dějiny. Někteří bychom rádi stoupali třeba o zlom vaz tou přímou, sebejistou, byť trnitou a úzkou cestou husitského chorálu, měli srdce rozpla-

-3-

meněná zanícením a měli na paměti nepochybovačnou nebeskou mravnost. A skutečně, když je národ nadaný neoblomnou odvahou, není třeba se lekat ani množství nepřátel. Jenže takto vybičovaný se na silách, odvaze a prozíravosti zanedlouho unaví už jen tím zjištěním, že často bývá v nepřejícném obklíčení osamělý. A proto polevíme, sklopíme hlavy a veze se to s námi. Vítězí jakoby prozíravé snahy vlézt obludě do zadnice ještě hloub, než sama obluda chce. A nemáme nic. Nic, než těch několik odvážlivců, blouznivců, kteří posbírají hrstičku rozprášených sil, aby se zeptali: Kde domov můj? A to o té krásné české zemi, kde šumí bory a hučí voda, je naplňuje představou o velmi vzdálené budoucnosti. A síly rostou, košatí. Chodí se křísit odumřelá, domácím nezájmem a cizotou podrytá čeština, protože u nás se všechno zásadní dělá od jazyka, přes školy, knihovny a muzea až po výrobu, kapitál a ústavní stát. To v nás ožívá husitský chorál. My opravdu máme dvě hymny. Je to naše národní zvláštnost. Obě jsou krásné, ačkoli každá je jiná. Býváme z toho rozpolcení a odtud plyne jistá historická nejednoznačnost, ta svárlivost, kvůli které žijeme pocitem malosti a míváme „blbou náladu“. Každý vlastenec u nás prožívá očistec, žije možnost prověřit si své povahové vlastnosti, opravdovost svého konání a složitost, ne-li nevyzpytatelnost mezilidských vztahů ve škále od nezřídka idealizované svornosti bratrstva božích bojovníků, po nevraživost typu bratr nezná bratra, kdy se navíc každý chytrák domýšlí, že jen on ví, kde je ten pravý domov nás všech. Není k zahození tvořit v očistci, kde sice čas od času roztopí pekelníci hranice pod osobnostmi, ale kam také pronikají, neseny osvícenými myšlenkovými proudy, paprsky nebeského jasu. Život v očistci bychom neměli promarnit a jeho smysl zpochybnit jak bázlivostí, tak zaslepeností.

Kterak Havel sudetské Němce k návratu přemlouval Napsal: Radim Panenka Titulek následného krátkého sdělení jsem vpravdě stylizoval do názvu pohádkového příběhu. Záměrně, jelikož jsem rád, že, ač se o to skutečně bývalý president pokoušel, nepovedlo se. Zpravodajský server Prvnízprávy.cz přinesl před zhruba měsícem informaci, že Václav Havel spolu s šéfem své tehdejší kanceláře Karlem Schwarzenbergem vymýšleli plán, jak zajistit sudetským Němcům, odsunutým „zpět do Říše“ – tak, jak už před válkou toužili, návrat do České republiky, návrat jejich původního majetku a snadné získání státního občanství. Celý tento plán je podrobně vykreslený v oficiální životopisné knize Karla

Schwarzenberga, která vyšla v jeho rakouském nakladatelství a jíž v Čechách v překladu vydalo nakladatelství Torst, o němž se obecně ví, že je blízké právě Václavu Havlovi. To je v tomhle případě jakousi zárukou autentičnosti výše zmíněných skutečností, jelikož informace ke kauze musel

právě Schwarzenberg sám rakouské novinářce Tóthové sdělit. Na celém případu je zvláštní, že tuhle zprávu nepřebrala žádná velká média. Noviny, časopisy, televize, ani rozhlas. Jakoby to vůbec nezaznělo. O důvodech můžeme jen spekulovat, nabízí se samozřejmě prosté odůvodnění, všeobecné rozšíření takové zprávy by mohlo Havla se Schwarzenbergem poškodit v očích veřejnosti. U druhého ze jmenovaných by to bylo zvlášť nežádoucí, neboť o jeho presidentské kandidatuře si zpívají i vrabci na střechách nejen parlamentních. Pozn. redakce: V květnovém čísle Slovana přineseme podrobný komentář k celému případu.

Konec vzdělanosti v Čechách Napsal: Jan Hübsch Před několika dny padlo vládní rozhodnutí o zvýšení DPH na jednotných 20%. Určitě již tušíte, o čem zřejmě budu na dalších řádcích psát. Ano, o knihách. Než se pustím do samotného komentáře, chtěl bych upozornit na jednu „vtipnou“ skutečnost. Naše politická elita si často zoufá, že v zahraničí lidé nevědí, kde že vlastně naše země leží. Vadí jim, že nás spojují s Ruskem, dokonce i se Sovětským svazem, který již ku štěstí na věčné časy neexistuje (což ovšem v otázce „víte, kde leží Česká republika?“ není bohužel vůbec podstatné), či dokonce s Albánií. Politici se snaží tyto neznalosti vymýtit. A tak používají nemalé finanční prostředky ze státní pokladny (nutno dodat, že se jedná o finanční prostředky NÁS VŠECH) na pokrytí nákladů k jakékoliv prezentaci České republiky v celém světě. Nejen, že se to nedaří, ale dokonce nás rozhodnutím zvýšení sazby DPH na knihy zařadili právě ke zmíněným zemím. Nedivme se tedy, když již brzy budeme mít čestné místo např. mezi Bulharskem, Běloruskem, Ukrajinou či Albánií. Nulovou daň na knihy má např. Velká Británie, Irsko, Norsko či Chorvat-

sko. Mohli bychom tedy říci, vyspělé země. Páni političtí kverulanti, neříkáte nám stále, že patříme mezi nejvyspělejší evropské země? Že máme vzdělané obyvatelstvo, že zabíráme čelní příčky ve spoustě evropských odvětví? Že jsme pro EU velice důležití a přínosní? Nejde mi tedy do hlavy, že naše bárka jménem Česká republika změnila směr a od západu se odklání opět na východ. A nebo už ta slova neplatí a již nejsme jednou z nejvyspělejších zemí? Promiňte, ale mě tím urážíte. Nikdy jsem neměl přehnaná očekávání, ale dávat nás na jednu hromadu s Albánií? Či Ukrajinou? Brát si jako vzor tyto a jim podobné státy je v současnosti pod naši úroveň. Navíc to tu už jednou bylo. A jak jsme byli rádi, že jsme se v listopadu jednoho krásného roku od nich odpoutali. To se již vše zapomnělo, že najíždíme na staré koleje? Nebo snad budeme muset jít zvonit klíči ještě jednou? Na internetu se rychlostí blesku šíří petice „Výzva na obranu knih“, pod kterou k tomuto dni přidalo svůj podpis na 70 tisíc občanů. Iniciátorem akce je Vladimír Pistorius, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a shodou okolností také můj bývalý vysokoškolský pedagog. Byl to právě on,

-4-

kdo mě naučil vše okolo knižního trhu a jak se vlastně vůbec dělá kniha. Na mysl se mi tak právě derou jeho slova: „Nezapomínejte na to, že vydávání knih není podnikání, jako takové. Vydávání knih je vzdělávání obyvatelstva. Samozřejmě, že na tom musíte vydělat. Ale ne z toho důvodu, abyste si co nejvíc namastili kapsu. Ale proto, abyste mohli žít a vydávat další knihy. Nejedná se o podnikání, ale o poslání.“ Nicméně, tahle slova čeští politici nechápou a o knižním trhu mluví jako o klasickém byznysu. To, že česká politická elita ten rozdíl nevidí, je, troufnu si tvrdit, v její nevzdělanosti. Co tedy bude následovat po zvýšení DPH? Knižní trh se zpomalí a bude stagnovat. Dopad zvýšení DPH bude obrovský. Postihne všechny od redaktorů, knihkupců, nakladatelů či překladatelů. Nejhůře však dopadnou čtenáři. Ne ovšem kvůli zdražení knih, ale kvůli tomu, že bude vycházet výrazně méně nových a zajímavých titulů. Ceny knih budou hrát samozřejmě také velkou roli. Jejich zdražení bude v průměru okolo padesáti korun za kus. Jedná se tedy o nemalou částku. Dokončení na str. 5

Konec vzdělanosti ...pokračování ze str. 4 Určitě musíme počítat s menší prodejností knih. Veškeré tržby z knih se dělí mezi pět subjektů: stát, autory, tiskárny, knihkupce a nakladatele. Největší část (při 10% DPH se jedná o 41%) dostávají knihkupci. Ti musí pokrýt náklady na rozvoz, skladování, nájmy a mzdy svých prodavačů. Nakladatel při 10 procentním DPH dostane 15 procent. Tento podíl je na umoření investice vynaložené na vydání knihy. To v sobě zahrnuje veškerý zbytek - platy redaktorů, překlad, ilustrace, honorář autora atd. Rovnice je tedy naprosto jednoduchá. Čím více peněz si vezme stát, tím méně peněz zbude pro knihkupce a nakladatele. To bude mít za následek zánik menších nakladatelství a velkou redukci vydávaných titulů. Spousta knižních projektů se totiž díky tomu promění ve ztrátové a nakladatel je jednoduše nevydá. To můžeme očekávat u nových debutujících

českých autorů, ale i českým čtenářům neznámých zahraničních autorů. To, co tedy bude následovat po zvýšení sazby DPH, je frontální útok na konec vzdělanosti českého národa. Knihy mají totiž svůj neobyčejný význam pro rozvoj vzdělání a konkurenceschopnost celé společnosti. Přinášejí informace a střet nových myšlenek. Na celé této situaci je nejhorší, že zde mluvíme samozřejmě také o učebnicích. Jejich vydávání od minulého zvýšení DPH na knihy zaznamenalo 27 procentní pokles! Již tohle číslo je alarmující, ovšem, jak se zmíněné číslo zvedne při současném zvýšení DPH, si netroufám ani odhadnout. V době rozpočtových škrtů a krácení dotací všem školám to znamená následující: nebudou peníze na nákup nových učebnic a studenti se tak budou učit stále z těch starých. To, že na spoustě škol se jedná o opravdu staré učebni-

ce, nemusím snad připomínat. Jak jsem napsal již výše: sazba DPH u knih a tisku je např. ve Velké Británii nulová. Důvod je jasný. Jde o zajištění maximální možné svobody slova a co možná nejjednoduššího přístupu k informacím pro všechny. Zvýšení DPH se týká jak knih, tak i novin a časopisů. Dopadne to tedy tak, že tisknout bude moci pouze ten, kdo bude mít víc peněz. Čím víc se prostor pro pluralitní diskusi zúží, tím bude v zemi hůře. Jedná se o pomalou vraždu české vzdělanosti a zamezení přístupu občanů k informacím. Bůh s námi. P. S.: Připojte svůj podpis pod internetovou petici „Výzva na obranu knih“. Čím více podpisů se podaří nashromáždit, tím víc se nám podaří přesvědčit vládu, že neudělali správné rozhodnutí. Adresa je zde: http:// sckn.cz/index.php?p=vyzva#vyzva

Na pouti Patrick Ungermann Vylovíš perlu z hlubiny

Vylovils´ perlu za halíř?

a sníš cukrovou vatu.

Dotknul ses levné krásy?

Je čas, kdy kvetou jiřiny

Podíval jsi se pod talíř

svázané z tenkých drátů.

a do trychtýře vázy,

Střelniční puška zanáší

zdali tam Kortéz neschoval

a šetří tenké špejle.

lup v hodnotě dvou losů?

Ve zvěřinovém guláši

Nezaslouženěs´ odehnal

sníš všehochuť a ejhle,

od limonády vosu.

kolotoč opisuje kruh,

V noci stín kolotoče štká.

řetízky zřetězují

Foto - autor

Bez dětí bledne sláva.

příběh, jímž letí dobrodruh

Figurky jsou jen ze dřeva

vzduchem a na peřeji.

a tma je osahává.

-5-

TEĎ MLUVÍ...

Dr. František Ladislav Rieger

U příležitosti 108. výročí úmrtí F. L. Riegra přetiskujeme úryvek jeho řeči z Kroměřížského sněmu z 10. ledna 1849. „Bůh dal člověku svobodnou vůli, aby duchovní i tělesné dobré své podle nejlepšího vědomí svého, podle sil svých vyhledával. On se nám všem dal naroditi stejně svobodnými, on nestvořil ani pánů ani rabů, ale on všem dal nám svobodu, abychom vstupovali do spolků, do společností, států, atd., i abychom povýšili nad sebe někoho, jež by nám panoval. Původ všeliké moci, všeho panství, pokud je po právu, spočívá jedině ve vůli svobodného člověka a spočívá také ve státě jen ve vůli svobodných národů. Moc, páno-

vé, není důvodem práva; kdož se odvolává jen k moci, ten přiznává tím samým, že je dovoleno opříti se mu zase mocí, a tudíž možná to právo jeho v každou chvíli opět mu odejmout. Panovník, který se odvolává jen k své moci, je despota; panovník, který spoléhá na vůli svých národů, je pravý, svobodný panovník. Pánové, pravda tato není také prázdnou teorií školskou, pravda tato je plna významů a důsledků pro život praktický. Často a zle byla sice tupena od knížat; tito mnohdy pošlapávali práva národů; oni odvolávajíce se k svému legitimnímu právu osobovali si panovati nad národy dle své libovůle; oni, abych tak řekl, vyzvali národy, aby jim dokázali pravdu tuto, a věru těžce musili za to pykati! Pánové! Když jednou veškerý národ jednomyslně povstane v celé velebnosti hněvu svého, který smrtelník smí pak vystoupiti a říci: Já jsem rozený pán, ty, národe, jsi zrozen mně k poslušenství!? Pánové, hněv národu jest vichřice mocná, dechem jejím kácejí se trůny, koruny padají z hlav pomazaných, a jako ohromná bouře zachvátí prastarý dub, tak uchvátí hněv lidu někdy i prastarý kmen panovnický, vytrhne jej ze života národu a zavěje jej do širé dálky jako nějaký lehký vrbový proutek! Pánové, kdož by při úkazech tak neodolatelně přesvědčujících chtěl ještě tvrditi, že moc vlády nepochází z lidu?“

Kalendárium osobností národa

Neprávem zapomenuté výročí

(březen, duben) 2. března 1824 se v Litomyšli narodil velký skladatel české hudby Bedřich Smetana 3. března 1903 zemřel v Praze politický vůdce národa Dr. František Ladislav Rieger 3. března 1994 nečekaně v Mnichově zemřel písničkář Karel Kryl 6. března 1282 zemřela Anežka Česká, prohlášena za svatou Janem Pavlem II. v listopadu 1989 11. března 1908 v Praze zemřel velký mecenáš českého národa a stavitel Josef Hlávka 11. března 1942 byl nacisty popraven Václav Morávek, protinacistický odbojář, jeden ze „Tří králů“ 12. března 1930 zemřel slavný spisovatel český Alois Jirásek 20. března 1945 zemřel umučen nacisty ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu n/M Dr. Ladislav Rašín 6. dubna 885 na Moravě zemřel věrozvěsta sv. Metoděj 15. dubna 1948 zemřel v Praze generál československých legií na Rusi Radola Gajda.

Zveme vás na křest sborníku „Naše vlast naše dědictví“ Úterý 19.4.2011 od 17 hodin. Studijní a vědecká knihovna Další informace na www.slovane.com

Napsal: Radim Panenka Ač je březen, musím se v tomto sloupku vrátit do loňského prosince, kdy jsme si připomínali (nebo spíš měli připomínat?) velké výročí velkého muže. 27. prosince 2010 totiž uběhlo celých sto padesát let od narození výborného českého vlastence, bojovníka za svobodu českého národa a prvního československého předsedy vlády, JUDr. Karla Kramáře. Co mě obrovsky mrzí, ale zároveň nepřekvapuje, je fakt, že se o tomto výročí nikde nemluvilo, prakticky nikde nepsalo, nekonaly se žádné veřejné vzpomínkové akce a, co je dvojnásob mrzuté, na svého předchůdce si nevzpomněl ani současný premiér Nečas. Nemuseli bychom po něm chtít, aby při té příležitosti pronášel okázalé projevy po náměstích, ale prostá a upřímná květina položená ke Kramářově hrobce by postačila. Ani tohle Nečas neučinil. Vím to, já jsem totiž sedmadvacátého prosince v kryptě pravoslavného chrámu na pražských Olšanech byl. Lidí tam tenkrát bylo sotva patnáct. Smutné. Teď to vezmu z druhé strany. Kolik lidí si připomíná každoročně Masarykovo výročí smrti i narození? Nebo existují vůbec nějaká města či městečka, kde by po něm nebylo nazvané náměstí nebo ulice? Stěží. Neříkám, že je to špatně, to ne. Ale rozhodně tvrdím, že některým osobnostem vytváříme kult, zatímco jiné, neméně významné, bývají zapomínány. Český národ se vyškrtáváním některých jmen ze své historické paměti tlačí k tomu, aby zcela ztratil zbytky sebevědomí. Bránit se v tomhle případě můžeme jedině vzděláváním, celoživotním samostudiem. Ostatně, jak už říkával Dr. F. L. Rieger: „V práci a vědění, je naše spasení…“

TIRÁŽ: Dvouměsíčník Slovan vydává občanské sdružení Slovanský kulturní institut. Registrace MK ČR E 19970. Řídí redakční rada. Šéfredaktor - Mgr. Patrick Ungermann, členové redakce - Jan Hübsch, Radim Panenka. Kontakty: +420 732 565 010, email [email protected], cena 7 Kč, Veškeré další kontakty a informace: www.slovane.com