Několik málo slov Duševní pouta v lidech stolního tenisu Jihočeského kraje.
Motto: „Žádné z existujících bytostí není dovoleno dělat cokoli. Protože cokoli nevzniká z čehokoli.“ Aristoteles Bezcharakterní život, kterému jsem byl vystaven dlouhá léta v oddílu SK Pedagog České Budějovice za opovážlivost, že jsem si dovolil přes úporný, názorový a zákulisní odpor předsedy z oddílu SK Pedagog České Budějovice obhajovat pluralismus názorů, institucionální segmenty a svobodu slova, mě postupně přivedl k myšlence Aristotela /384-322 před Kristem/ při hledání odpovědi na pojem slova „Proč“ /Etika Nikomachova VII, 12/ …… rozumný člověk následuje to /zesnulý ing. Petr Buchta SK Pedagog ČB/, co jest bezbolestné, nikoliv však to, co jest pohodlné /předseda odd. SK Pedagog ČB/. To je princip odkazu, který nám tento antický filozof zanechal na věky věků. Ten první nabízel odpovědnost, toleranci, korektnost, prosperitu. Ten druhý pohodlnost, vlastní velebení, víru v jeho nadřazenost, rozvrat. Uvedl v život ďábelské pokušení Goethova Mefista k přijetí postoje svých soukmenovců, že minulost je bezvýznamná, že přítomnost a budoucnost oddílu SK Pedagog České Budějovice je pouze možná s velikostí jeho myšlenek jako jediné správné cesty. Popření této pravdy, i když z důvodu neznalosti, je příčinou neblahých obrazů. Jeho soukmenovci jsou stále vystaveni matoucím představám o budoucím štěstí spojeným s nějakým nedefinovatelným blahobytem /zlikvidujeme jakýmikoliv prostředky škůdce blaha Jiřího Hronka, a tím získáme ztracený ráj v oddílu SK Pedagog České Budějovice/. Soukmenovci jsou neustále utvrzování zlatavým mokem a pokrytectvím, že hon na člověka se stal jejich výlučným, pozitivním štěstím. Kolektivní lynč dal soukmenovcům zakusit euforii z boje za správnou věc. Neuvědomili si ovšem, že tady nešlo o mě jako osobu, ale o patologickou psychologii davu. Zapomněli na to, že téměř vždy se dostaví ostuda a desítky jiných nepříjemností. Všichni soukmenovci pana předsedy přijali vizi, že společenskou likvidací jedince otevřou dveře do prostoru, kde na ně čeká plná náruč štěstí a blahobytu s hloupou nadějí, že si je přivlastní pro sebe. Celé dějiny lidstva nás provázejí příběhy o lidech, jak si s nadšením a euforií dobrovolně nasazují fyzická nebo duševní pouta těch druhých – chytřejších, se schopností manipulovat. Jsem přesvědčen, že v nedaleké budoucnosti přijde trpké poznání, že nic není jejich, nýbrž jeho. Snad jim toto ponaučení přinese nějaké poznání v tom smyslu, že se přestanou honit za požitky a iluzemi a započnou přemýšlet, jak co nejlépe omezit utrpení sobě i těm druhým. Potom si snad konečně uvědomí, že to dobré znamená přijmout bezbolestnou, pokojnou a snesitelnou existenci postavenou na vědění všech lidí navzájem, byť různých názorů. V této souvislosti připomínám výrok : /Dopisy od Merckeho, str. l00/ „Ohyzdné nároky na blaženost, a to v míře, o nichž sníme, kazí všechno na tomto světě. Kdo se od nich může odtáhnout a netouží po ničem, než potom, co má přirozeně před sebou, může se probít.“ Proto je dobré dožadující se uznání svých nároků na požitky v podobě moci či postavení usměrnit, protože právě usilování o lesk a požitek bez dodržování řádu je to, co přivádí člověčenství a jedince do neštěstí.
strana
2
Když si říkáme, ty jsi podvodník, aniž ten druhý se může bránit a nejhorší na tom je, že krajská sekce stolního tenisu to ještě posvětí, tak už k sobě těžko hledáme cestu. Cesty by se k sobě měly přesto hledat, a ne si navzájem mosty bourat. V našem mikrosvětě bílého míčku pokud s vámi někdo nesouhlasí, tak je hned veřejný nepřítel. Jenže ten náš mikrosvět bílého míčku je tak rozmanitý, jako jsou rozmanité názory jednotlivců. Chce to jenom trochu pokory a hlavně respekt k názorům druhých, kteří se neztotožní s tím vaším. Kdo nemá respekt a odpovědnost, stane se buď hlupákem, nebo demagogem. Když se jedinec pohybuje v nějaké komunitě, kde jsou určitá pravidla, musí na ně dbát, má respekt. Když ta pravidla chybí, tak se pokusí buď je vytvořit, nebo na tu skutečnost upozornit, to je odpovědnost. Prostě chybí prostá komunikace mezi lidmi. Dovolím si použít příměr s francouzskou královnou Marii Antoinettou, která na zprávu, že se lidé bouří, protože nemají na chleba, odpověděla: „A proč nejedí koláče.“ Proto při výchově mladých adeptů stolního tenisu ve stylu Hökete-dó /cesta plující ruky/ považuji za důležité, aby adepti stolního tenisu byli vedeni také k tomu, co je kdy vhodné a co není, kde jsou hranice. Aby si byli vědomi, že jejich největším bohatstvím, které jim nemůže nikdo vzít je vzdělání a vědění, a to, co udělají sami se sebou. Bohužel, ne vždy se daří, smutné poznání. Co mě osobně velmi tíží, je odporná skutečnost zneužití neznalosti a naivity mladých adeptů stolního tenisu. Je skutečně nepochopitelné, jakým lehkým způsobem se nadšeně zařadili do dlouhého a těžkopádného průvodu jako výmluvného obrazu pokrytectví se všemi těmi vlajkovými fábory v podobě nečistých slov, aniž si uvědomili podstatu věcí, kterou jim určitá lidská pakáž mikrosvěta bílého míčku předkládá na stříbrném podnosu s jevištními efekty. Byla jim záměrně odebrána živá voda pravdy a dovedně zamlčována pravda o stavu věcí. Protože jejich krásné mládí jim ještě neumožnilo nalézt schopnost pochopit, proč v jejich životě existují příčiny a důsledky, řád a tedy inteligence. Je obtížné dát vzniknout inteligenci z prázdnoty a světlu vědění z temna. Pomocí kmotrů a inkoustových čarodějů písma nahlížejí na život jako na divadelní dekoraci, viděnou někde daleko na horizontu. Začínají lov bez skrupulí na vysněné štěstí a doporučené touhy, prostředky bez odpovědnosti. Setkávají se však s marnými nadějemi a z nich plynoucí nespokojenost. Konečným výsledkem je pak odchod z prostředí mikrosvěta bílého míčku. Pro pochopení udavačského činu, jehož jsem byl předmětem, je třeba si uvědomit základní poznatek psychologické vědy, za který děkuji psychologovi Mgr. Antonínu Kupkovi, že mozek teenagerům pracuje jinak než dospělým. Jde o dědictví z dávných dob lidské evoluce, kdy „mladická nerozvážnost“ přinášela teenagerům více dobrého než zlého. Na výstřelcích v chování teenagerů má neoddiskutovatelný podíl účinek hormonů produkovaných probouzejícími se pohlavnímu žlázami. Zároveň i velmi významným vlivem je sociální prostředí rodiny, kdy např. otec se staví dlouhodobě negativně či odmítavě k nesporným sportovním úspěchům v minulých článcích jmenovaného teenagera nebo sociální nedospělá sportovní komunita spoutaná pouty demagogie, ve které se pohybuje. Tento mladý muž byl cynicky a záludně vtažen do hry pana předsedy odd. SK Pedagog České Budějovice a zákonitě chtěl za každou cenu uspět. Projevit svojí dospělost. Neuroložka z lékařské fakulty na University of Pittsburg, USA Bea Lunnová v rozhovoru pro vědecký týdeník Science řekla: „Může se zdát, že se mládež chová stejně jako dospělí, ale co do poznávacích schopností se jim stále nevyrovná“. Laicky řečeno, přednostně využívané nervové buňky v mozku jsou vystaveny obrovské zátěži, a tím podstatně obtížněji řeší úlohy, kterým jsou vystaveni. Pak je to o to těžší, když taková úloha, kterou musí sami vyřešit, v sobě skrývá počítačově řečeno zakódovaný, škodlivý a zničující vir. Nesmíme zapomínat, že každý vir je stvořen člověkem, aby škodil nějaké lidské komunitě. Teenageři nejsou hloupí. Přesto dělají věci, které by ve vlastním zájmu dělat neměli. Vysvětlování ani varování nezabírají. Cizí rady a zkušenosti jsou jim téměř k ničemu. Potřebují si všechno vyzkoušet na vlastní kůži i za cenu přivozené tragédie. Na vině je opět odlišně fungující mozek. Na malou odměnu nereaguje mozek teenagera prakticky vůbec. Pro teenagera platí, že malá odměna je stejná jako žádná. Příroda dělá jen málokdy zbytečné věci. Většina procesů má svůj dobrý důvod. Hlad po absolutní odměně a snížená kontrola nad vlastním rozhodováním nejsou výjimkou.
strana
3
Mladí se staví na vlastní nohy, opouštějí rodiče, navazují nové vztahy. Probuzené pohlavní funkce je nutí hledat svého partnera. To všechno do značné míry jsou riskantní činnosti, do kterých by se člověk s chladnou hlavou nehrnul. Mozek naladěný na „hazardérskou vlnu“ však zbavuje teenagery zábran a otevírá jim dveře do světa dospělých, který bohužel nebývá někdy jenom přátelský, protože se v něm pohybují lidstvu odporní lidé. Nemyslím si, že máme naději na úspěch, když se budeme pokoušet změnit vrozené biologické touhy mladých lidí po riskování a zkoušení různých životních rolí. Hlavní problém spočívá v tom, jak dát těmto vrozeným vlastnostem pozitivní průchod a ochránit je před působením kmotrů a inkoustových čarodějů písma s falešným evangeliem jedné jediné správné cesty. Jakékoliv společenství pokud chce přežít, musí své děti chránit před touto zrůdnou filozofií. Společnost „musí“ nabízet teenagerům tvořivé, pozitivní možnosti ventilace a nedovolit jim, aby si zpackali život. My dospělí dosáhneme pokroku ve vlivu na mládí už jenom v tom, když si uvědomíme, co se za jejich chováním skrývá. Přesto visí ve vzduchu jedna veliká pravda, že odpovědnost za své nekalé činy musí nést. Historie udavačství v tomto ekonomickém teritoriu odporně zvané Česko má silné dějinné zastoupení. Považuji však tento poklesek v lidském jednání za společenský zločin. Kdyby mi celý svět tvrdil něco jiného, tak by se to přesto vzpíralo mému rozumu. Proto nemohu takovou věc podpořit bez odporu mého svědomí. Skutečnou chybou je selhání nenapravit. Písemná omluva je řešením. Jinak sociální prostředí, proti kterému se tento denunciant zpronevěřil, byť se jedná o jednotlivce, musí opustit. To se samozřejmě týká i těch, kteří stojí v pozadí tohoto odporného, společenského činu. Společenský neklid mikrosvěta bílého míčku je dnes již zřetelný. Soudržnost se pomalu rozpadá. Nedůvěra jedněch společenských skupin a jednotlivců je poměrně vysoká. Pak samozřejmě nastupují různí kmotrové a za ním v závěsu inkoustový čaroděj písma s nabídkou různých jednoduchých řešení. Velmi snadno nacházejí své publikum. Čím silnější výrok a nemilosrdnější odsudek, tím větší mediální ohlas, a jeden českobudějovický inkoustový čaroděj písma se činí. Legenda stolního tenisu Jihočeského kraje, Vážený pan František Truhlář by mohl vyprávět, včetně mojí maličkosti jako vypravěče. Vše je dovoleno, slova, která veřejně zaznívají, by byla ještě nedávno neakceptovatelná a společensky odsouzeníhodná. Podle mě je jednou z možných příčin tohoto neblahého stavu agrese nového způsobu komunikace v nejmenovaném tiskovém médiu v Českých Budějovicích, za kterou stojí zase jenom člověk. Jsme svobodní, můžeme dělat absolutně všechno, co chceme, mluvit o každém, jak chceme, ale já to považuji spíše za anarchii než za svobodu jedince. Svoboda jedince znamená odpovědnost za všechno, co učiní i za výsledek toho, co vysloví. Když přijela Margaret Thatcher na 10. výročí sametové revoluce, tak sdělila zkoprnělé elitě českého národa: „Vy se domníváte, že máte svobodu? Pokud nebudete mít individuální odpovědnost a zákony, svobodu mít nebudete“. Vzniká totiž nebezpečný precedens, že jejich systém a zvolené prostředky likvidace nepohodlného jedince se stanou doktrinářskou a společenskou normou v mikrosvětě bílého míčku. Děsí mě na tom ta jejich fanatická zaslepenost při křižáckém tažení proti svobodnému myšlení. Mrazí mě z té jejich inkvizitorské mentality při prosazování atmosféry nedůvěry, když jsem odmítl přijmout pravidla v teorému her jejich vidění světa. Tyto fanatické tendence považuji za společenský problém. S vypravěčem myšlenek nemusíte vůbec souhlasit, nemusíte jej dokonce ani poslouchat, nemusíte jej vůbec číst, můžete jej ignorovat, můžete s ním vést intelektuální rétorický spor, ale nesmí se likvidovat. Protože, pak se již dostaneme za samou hranici právního řádu lidské společnosti, kdy začíná hon na člověka. Ve Spojených státech amerických tomu říkají „Soudce lynč“. Dnes všichni pospolu žijeme v době oslavování bezbřehého úspěchu, namlouváme si, že se vším si poradíme díky internetu, wikipedii, klamavých reklam, magického světa lidí nazývajících se tajemně žurnalisti, přinášející lidem loga a obrazy, které čtenáře často matou, že se jedná o vědění. Jedná se samozřejmě o klasický modem úniku. Člověk nachází zdánlivé osvobození z nudného světa každodenní reality, uniká před napětím a konflikty, násilím a ponižováním, které patří k dnešní moderní realitě. Tito inkoustoví čarodějové písma nabízejí lákavou alternativu skutečnosti a zcela záměrně opomíjí svět bezpráví, bezmyšlenkovou pasivitu a spin doktor v souvislosti s vírou, že
strana
4
spravedlnost vždy zvítězí. Za pozlátkem okrášlených příběhů se pak ztrácí tep života pod povrchem událostí. Toto upravování obrazů na objednávku prostřednictvím médií je téma, které táhne celou diskuzi o špatné minulosti a současné nádherné době moderny. To vše je velký omyl. I dnes je třeba se učit z historie, z tradic a zkušeností našich předků, používat generacemi ověřený vzorec chování a hlavně myslet. Bezbřehá touha po moci jedince tupě třesoucí měšcem, pýcha rozumu inkoustového čaroděje písma potřebuje být usměrněna vědomím jistého rámce, v němž se smí pohybovat, a že vykročit z něj je pro něj riskantní a nebezpečné. Je nanejvýš vhodné, že pohyb a vývoj lidské duše jedince je určitým způsobem korelován s událostmi ve společnosti jako celku. Je velmi pozoruhodné sledovat, jak velikou proměnu značná část lidí mikrosvěta bílého míčku udělala, zejména ve srovnání s lidmi v sousedním Rakousku, v jehož stabilizované společnosti i po řadě let mám tentýž dojem z jedince, jako když jsem jej poznal poprvé. To poznání ve mně vzbuzuje dojem, jakoby se mentální čas zastavil. Oni prostě nežijí v neklidu a nespokojenosti, vyplývající z agresivity společnosti, jednotlivců bažících po hloupé regionální moci, ztráty tradičních hodnot, rychlého vpádu nových vzorců chování a chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Oni se naučili respektovat pozitivní autoritu, znalosti a zkušenosti druhých. Oni přirozeně přijímají tradicemi ověřené společenské chování. V současné době se s oblibou tvrdí, že žijeme v mediokracii, že naší „velkou“ společnost do velké míry ovládá a ostatní oblasti života se médiím podřizují a přizpůsobují. Odborníci, kteří se zabývají touto problematikou, nazývají tento fenomén mediocentrický. Vytvářejí umělý dojem ve své argumentaci, že média stejně jako politici stojí někde mimo reálný život. Ale média jenom žijí z hlouposti, neodbornosti a omezenosti rozpoznat dobro od zla. Popisují současné nebo minulé obrazy a kriminální či nehospodářské jednání lidí. Během minulých dvaceti dvou let jsme prodělali přerod od kolektivistického pohledu na svět na maximalistický individualismus. Peníze, sobectví, egoismus, agrese se staly naším novým heslem. Já, já, já, jenom já se zpívá v jedné písničce. To ale není vina médií, protože oni se podřizují jenom nabídce a poptávce a je jim úplně jedno, zda vychází z požadavku mas nebo nějaké separované finanční skupiny či jednotlivce. Za vším stojí přeci finanční zisk, a když je potřeba zisku, musí být prodej. Jinou otázkou je však individuální agrese mediálních čarodějů písma. Za této situace nabývá vliv prostřednictvím mediálního čaroděje písma v ovlivnění psychologických mechanismů na možnosti agrese vůči jednotlivci nebo skupině jako tendence útoku. Lidské rozhodování o nějakých předkládaných obrazech je médii ovlivňováno na základě hodnotového systému, který je součástí nějaké úplné shodnosti a poskytuje měřítko pro srovnání pro rozhodování, co je správné, dobré, přijatelné, ale pozor, nebo také naopak. V tom případě ale již padá do bezedných hlubin představa, že např. nějaké tiskové médium plní funkci výchovnou. Naopak musíme si uvědomit, že se již jedná o zlovůli s cílem ublížit nebo ponížit. Toto médium již nezprostředkovává pravdu nebo pozitivní kulturu společnosti, ale nekalý, agresivní záměr jedince, který je součástí tohoto média. V každé společnosti dřímá agrese, ať si to přejeme či ne. Tisková média zaměstnávají odborníky, kteří s ní umí pracovat. Tato skutečnost je přítomna buď přímým způsobem např. rétorickým cvičením na adresu, v tomto případě jednotlivců či komunitu nebo narativně tiskovým písmem. Je to velmi jednoduché, agrese se zasadí do nějakého příběhu. Šíře a závažnost přítomnosti agrese v médiích produkovanou jednotlivcem je omezena na způsob, jakým je nahlížen člověk, který se stal předmětem agrese, jeho práva a povinnosti, smysl jeho života, důležitá mravní rozhodnutí. Tyto jednotlivci čelící nějaké agresi se stávají určitými modely nevhodného chování klíčového posuzování majoritní společnosti. Způsob odpovědi nebo reakce na tuto agresi je jedním z hlavních momentů při posuzování pravdivosti předloženého příběhu. Podléhají jednoduchému názoru, že člověk, pro kterého je agresivní jednání nepřijatelné, násilně nejedná ani v případě velkého nárůstu agresivity. V tom případě ovšem popíráme dnešní agresivní individualismus a proto se ptám, proč se mu tak podřizujeme? Také tím popíráme možnost přeskočení primárních mechanismů slušnosti, když agrese působí dlouhodobě, a tím v mnoha případech přirozeně spustí intenzivní obrannou reakci. Nesmíme také ovšem zapomenout na jednu podstatnou skutečnost. Zda svalováním viny na nějaké médium neodvracíme pozornost od
strana
5
hlubších problémů, ať se týkají nás nebo jiných. Přijali jsme za své určité odcizení v personálních vztazích díky naší orientaci na úspěch za každou cenu bez ohledu na možnosti a schopnosti. Mediální agrese může působit beztrestně tam, kde chybí kompenzační a ochranný vliv komunity. Rozhodně vždy musíme počítat s tím, že agrese je oblíbené téma mediálních příběhů. Příběh se stává dramatičtější, přináší dějový zvrat, a proto je poutavý. Jeho reálné důsledky přinášejí další příběh. Vzhledem k tomu, že opět po letech jsem se vrátil k trénování mládeže, bylo jenom logické, že si osobně ověřím úroveň mladších žáků v Jihočeském kraji. Jako divák doplňující si svoje získané poznatky do svého letitého zápisníku jsem se zúčastnil žebříčkového turnaje mladších žáků na Sokole České Budějovice. Protože jsem se již poměrně dlouho v tomto prostředí nepohyboval, schoval jsem se mezi diváky - rodiče, abych nepřekážel. Přál jsem si být neviditelný. Bohužel zůstalo jen u přání. Všiml jsem si živočicha nehetnatce, který převládal nad všemi přítomnými. Jednalo se o nehetnatce, kterému příroda nenadělila žádné velké fyzické obrané či útočně předpoklady, žádné páteřní ostny, žádné kly nebo klepeta. Přesto je úspěšný. Tento Homo sapiens – člověk moudrý si přivlastnil kouzlo písma. Tento vyznavač „Švestek“ /Role chladné zbraně ve stolním tenisu-21. března 2005/ se díky ovládnutí moci slova stal inkoustovým čarodějem písma. Srážka s blbcem je nepříjemná, srážka s inkoustovým čarodějem písma se rovná katastrofě. Neprováděl jsem nic nerozvážného. Seděl jsem na lavičce a tiše sledoval život kolem sebe. Temná postava, jako před tím několikrát, mi zcela zakryla výhled do prostoru, kde jednotliví mladí hráči předváděli své sportovní výkony. Není to nic mimořádného. Stačí jenom slušně požádat a výhled se obnoví. Rutině a s pokorou jsem tak opět učinil. V tu chvíli mě zavalila vlna tsunami opovržlivých slov. „Já tady budu stát, protože jsem tady ve funkci trenéra. Pokud se ti to nelíbí, tak vypadni někam jinam, třeba ke svému žákovi.“ V první chvíli jsem jenom ohromeně pohlédl vzhůru do očí oznamující mi neurčitou dominanci. Odkryly pravou povahu člověka, umně skrytou před veřejností. Byl jsem z jeho strany zavalen monologem, kdy čas dostává naprosto jiné dimenze. Stal jsem se posluchačem, který je sice zaujat tím, co je mu nabízeno, ale skutečné podstatě zatím nerozumí. Z jeho slov jsem jenom cítil chlad hluboko v srdci. Marně jsem se snažil pochopit, co se za jeho slovy skrývá. Rozumem jsem chápal význam sdělovaného a současně mi stejný rozum říkal, že vnímám pouze část, že zůstávám na povrchu. Dnes již vím, co mi chybělo. Nedokázal jsem současně naslouchat i srdcem. Tušení čehosi důležitého bylo velmi výrazné. Nad mojí maličkostí se tyčila temná postava inkoustového čaroděje písma. Temné kouzlo prožívání započalo. Ihned se mi vyjevila první myšlenka. Jaký typ licence trenéra dosáhl, že se tak sebevědomě ohání slovním pojmem „trenér“? Mám rád rodný český jazyk. Mám dobrý pocit, když se někdo vyjadřuje plynule a kultivovaně. Naopak nemám rád, když je český jazyk zneužíván k partikulárním zájmům. Jazyk sám o sobě se nemůže bránit. Je ovšem živoucím organismem, vyvíjí se stejně jako lidé a věrně zobrazuje vývoj společnosti a jednotlivců v ní. Forma a obsah jazyka tedy představuje výraz vztahu mezi lidmi. Tak jak mluvíme mezi sebou je obrazem našeho myšlení. Učme se proto milovat svojí mateřštinu, poznáme tak i sami sebe. Slova, která z jeho úst zazněla, byla na hony vzdálená mému vidění světa. Rozhodující pro mě byla známá skutečnost, že jsem nedokázal opět spojit propastný rozdíl mezi informací přijímanou pouze na úrovni vědomí a informací, je-li přijata rozumem i srdcem současně. Domnívám se, že se pokusil ze mě udělat laboratorní krysu ve své manipulační laboratoři. Moje srdce začalo okamžitě plnit jinou úlohu. Zavřelo svojí bránu před vnějším nebezpečím a začalo jednat. Uvažoval jsem o možnosti uskočit do strany a malíkovou hranou ruky do krční páteře jej eliminovat. Zachvátila mě potřeba zahrát mu doprovodný obratlový blues na cestu do bílého domu s červeným křížem. Druhou možností bylo zahájit rétorickou bitvu. Zastavila mě jenom úcta k práci s přípravou tohoto turnaje našeho předsedy oddílu Sokol České Budějovice a možné vyděšené dětské oči. Sevřel jsem tvrdě rty a tiše odešel na druhý konec herny. Zvítězil v krátké chvíli neseriózní herec se svým dramatickým výstupem, zcela postrádající pocit trapnosti. Ze slov vystavěl hradbu hysterické nedotknutelnosti. Jeho myšlenky vypuštěné do prostoru měly charakter promyšlenosti, upozorňující mojí osobu na svůj majestát arogance a nadřazenosti. Velmi živé si pamatuji, jak postupně začal
strana
6
ovlivňovat charaktery lidí v SK Pedagogu České Budějovice. Začal zdánlivě neškodnými roztomilými žerty, ale po nějaké době se z něj stal zákulisní manipulátor s lidským vědomím, což zákonitě vyvolávalo zmatek, někdy i zášť a napětí mezi členy oddílu. Tiše zesnulý Vážený pan Zdeněk Meduna, gentleman stolního tenisu Jihočeského kraje, by k tomu hodnověrně uměl říci své. Co pro mne bylo ještě nedávno tušením, se v jednom okamžiku stalo skutečností. On je ta šedá eminence SK Pedagogu České Budějovice. On je tou temnou postavou, která tahá ve vhodném okamžiku těmi svými černými nitěmi. Nezbytnou obranou daného prožitku je otevřenost. Popsat nebezpečí. Mnozí z nás se brání z důvodu možné zranitelnosti. Jedno si však uvědomme. Šanci máme téměř všichni stejnou. K poznání jednou dojde každý z nás. Proč si tedy prodlužovat čas, trápení, čas uzavřenosti? O Vánočních svátcích mi sdělila unisono celá moje rodina obavy z možné odvety těchto dvou pánů nejenom na mě. Syrové emocionální obavy mojí dcery o svého syna a mého vnuka mě doslova šokovaly, protože tímto směrem jsem skutečně nikdy neuvažoval.V jejích očích jsem ještě nikdy neviděl tolik brutální vášně, provázené jeskyním hlasem. I ze strany rodičů partnera mé dcery se jednalo o velmi kultivovaný, pragmatický monolog postavený na reálných základech. Svoje si samozřejmě řekl i zeť a moc mě to nepotěšilo. Moje bývalá manželka, disponující až neskutečně vysokým intelektem, mi v dlouhém, tvrdém a inteligentně vedeném monologu vysvětlila důvody, proč nemám šanci uspět, což je právě příčinou ohrožení celé rodiny. Jednoduše řečeno, zazněl požadavek : „Přestaň psát, přestaň ohrožovat svojí rodinu“! Já, ale nemohu zradit myšlenky, které jsem písemně vyslovil! V roce 1850 Karel Havlíček Borovský pod vnějším tlakem zastavil vydávání týdeníku „Slovan“, přesto rok na to, skončil ve vyhnanství v Brixenu. Proto veřejně sděluji těmto dvěma pánům následující: „Se mnou si dělejte, co chcete. Buď to přežiji, nebo ne. Vždyť na tom až tak zase nezáleží. Jestli se ale pokusíte za mého života mojí rodinu jakkoliv ohrozit, získám právo ohrožení, a pak nastoupí má instituce obrany. Historicky zapomenuté zákony ulice. Pro mě však znamenají to, co Baltazar Gracian nazval „la gran sinderésis“. Všechno to neutuchající hrůzné dění mě neustále nutí si pokládat otázky. Jak je to možné, že to došlo, tak daleko? Co umožnilo těmto dvěma pánům rozpoutat takový teror, vyvolávající takový strach v mé rodině? Kdo jim dal právo překrucovat tradiční proces rozhodování nebo jej zcela obcházet? Který autoritativní predátor napadl jejich mozkový závit tvaru mořského koně /řeckyhipoccampus/ a navedl je upřednostnit ideologickou, partikulární shodu před profesionalitou? Jak je to možné, že se absolutně vymkli společenské kontrole? Kde vzali právo soudit, aniž vešli v kontakt a otevřeli se diskuzi? Kde pohřbili respekt k lidskému myšlení? Je skutečně velmi pozoruhodné být svědkem, jak se dva amorální pánové na první pohled ihned poznají, horlivě usilují přiblížit se k sobě, přátelsky a radostně se zdravit, chybí jenom ta našponovaná pravice! Je to tak nápadné, že je vypravěč v pokušení věřit podle buddhistického učení o převtělování, že už byli „přátelé“ v minulém životě. Léta se snažím najít cestu k jejich žalostnému způsobu myšlení. Marně, s úsměvem idiota jsem doufal, že jednou pochopím, proč se tito dva pánové mohou dopouštět takových duševních, společenských, neetických a odporných činů. Jedním z možných vysvětlení můžeme nalézt ve studii psychiatra Roberta Hara a psychologa Paula Blana ze Spojených států amerických /publikace rok 2008/. Vlastní studií zjistili, že mezi lidmi s určitým postavením ve společnosti, je víc lidí s poruchou osobnosti než federálních vězňů. Přitom ještě tento výzkum neprováděli v ekonomickém teritoriu podivně zvané Česko. Tito lidé se rekrutují z řad vyšší a střední třídy, inteligentní, schopní, dokonale oblečení a hovořící cizími jazyky. Dají se jen těžko odhalit. Na druhou stranu jsou egocentričtí, arogantní, bezohlední, bezcitní. Současný společenský systém založený na sobeckém individualismu a neomezeném růstu, takový typ lidí přitahuje. Oni tento systém dál potvrzují a rozvíjejí. Všechno lidské konání stojí na jedinci a neviditelné ruce trhu. Tento typ lidí má ideální předpoklady dosahovat krátkodobých úspěchů. Dlouhodobě je jejich působení na mezilidské vztahy v komunitě zničující. Takový lidé s poruchou osobnosti, než aby trochu ustoupili ze svých názorů, raději započnou ničit, likvidovat. To je ovšem nebezpečné chování a shora uvedení pánové nemají jiné vysvětlení než
strana
7
medicínské. Celá tato udavačská causa vykazuje znaky strašlivé pravdy, znějící v tom smyslu, že se stala nejodpornějším zločinem v celé historii stolního tenisu Jihočeského kraje. Mnoho let již podávám písemné svědectví o zlu, které řádí uvnitř mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje. Dospěl, jsem již k názoru, že pokud příčiny zla neeliminujeme, že sami sebe zlikvidujeme. Proto jestli jednou někdo bude mít zájem, je prohlásit za nevinné, bylo by to stejně odporné a lživé, jako když někteří žijící členové Ligy stoletých ze Startu České Budějovice dnes tvrdí, že s ohrožením života mé dcery nemají, ale nemají vůbec nic společného nebo že příběhy uvedené v esejích „Několik málo slov“ se neudály. Existuje – li někde zlo, tak protiváhou je dobro /Jin-jang/, byť ještě ve zlomcích. Viděl jsem mladou nadějnou růžičku stolního tenisu z Prachatic. Na její mládí s profesionálním přístupem ke stolnímu tenisu, radost ze hry, urputná dynamika v těle, nezakrytě vyjadřovaná úcta ke svému tatínkovi. Úžasný zážitek. Viděl jsem v Loučovicích sourozeneckou dvojici. Jemu sotva koukala chytrá hlava nad stolem, obrovský talent, vynikající pohybová kultura, skromnost. Ona – pohybový dynamit, doprovázený vynikajícím a provokujícím intelektem teenagera, skromnost. Úžasný zážitek. O Vánočním turnaji roku 2011 v Týně nad Vltavou zazněl poprvé a naplno zvon institucionalismu. Jeho hlas mi zvoní v uších ještě nyní. Po ceremoniálním zahájení zahřměla tato dějinná slova : „A nyní k Vám promluví Generální sponzor“. Úžasný zážitek. Téměř všechny věkové kategorie mladých stolních tenistů ovládají dva mladší žáci z Týna nad Vltavou a Pedagogu České Budějovice. Jejich technický projev je skutečně pozoruhodný. Jsou příkladem pro několik generací mladých stolních tenistů. Mohu o tom mluvit s čistým svědomým, protože jsem měl možnost proti nim hrát. Pozorovat a cítit jejich hru je skutečně osvěžujícím zážitkem. Na krajských přeborech v Prachaticích jsem zaznamenal pozoruhodnou historickou změnu prosazenou Michalem Vávrou na sekci stolního tenisu Jihočeského kraje ve smyslu rekonstrukce herní elity stolního tenisu Jihočeského kraje. Jejím fundamentem se stal výraz rozporu uniformity a pozitivního individualismu. Tato současná vůdčí osobnost stolního tenisu Jihočeského kraje, prosadila systém kvalifikace s tím, že elitní jedinci se dostaví až k zahájení turnaje v systému pavouka. Byl nastaven německý model, který se vytvářel v rozdílu společenského vývoje a v rozdílnosti společenského vědomí. Zbořil falešný mýtus názoru tzv. nabobů mikrosvěta profesionálních hráčů stolního tenisu v zahraničí, že krajský turnaj je jen ztrátou času. Úžasný zážitek. Snažím se vnímat příběhy mikrosvěta bílého míčku jako mozaiku složenou z nepatrných střípků za kterými vidím obsah jednotlivých příběhů. Příběhů krutých, živočišných, lásky plných, brutálních, jemných a křehkých. Slíbil jsem kdysi sám sobě, brát je do rukou tak, abych jim neublížil, ale přitom je obnažit zraku každého čtenáře. Pozoruhodné je, že jsem ještě nikdy nelamentoval nad nějakým negativním projevem ženy ve stolním tenisu. Přeji si z celého srdce, aby to tak zůstalo i nadále. Nevím, co mi bude dáno poznat na budoucí pouti životem. Protože je možné, že uvíznu v některé nastražené pasti a nebudu mít již sílu se z ní dostat. Po tu dobu mám ovšem jedno přání, nepsat již o zlu, ale o dobru. Přál bych si psát o dobru prezentovaný tisící drobností jako symbol pozitivního života mikrosvěta bílého míčku. Přesto vždy nových a vždy fascinujících. Neblahá minulost je snad za námi, přítomnost je dar očekávání toho nového, přeji si věřit, že zítřek nám mikrosvět bílého míčku ozáří sluncem. Typicky jihočeská filozofie je vlastně politická. Snad proto, že malý národ, jehož jsme součástí si nemůže dovolit luxus myšlení pro myšlení. Tedy k tomu bych řekl, že jihočeský pragmatismus nebo praktická tradice zemědělského kraje a do té tradice zapadá i má vize, mě přivedla k myšlence, že nastal vhodný okamžik založit Asociaci trenérů stolního tenisu pracujících za úplatu. Z tohoto pohledu vyzývám trenérskou elitu stolního tenisu Jihočeského kraje pány Ivana Karabce st., Michala Vávru,
strana
8
Petra Leštinu, Pavla Smolíka, ale i další o kterých nevím, aby zahájili uvědomělé základní rozhovory, které ve své vrcholné fázi, povedou k ustanovení výše uvedené Asociace. Mé přesvědčení o tomto kroku, je vírou zdůvodněnou, sděluji, že jsem si o tom jistý, jistý naprosto. Poznání tohoto kroku je zároveň uvědoměním kritickým. Myslet, poznávat, vědět, to znamená dobře si uvědomit, co víme a co nevíme, co známe a co neznáme. Být kritický znamená zkoumat, kontrolovat, ověřovat své poznatky v dialogu s druhými. Znamená to jedno kritérium pravdy, pravda bude ovšem typem soudu, který obstál ve zkušebním ohni kritiky. Bude to chtít ovšem profesní mužnost a osobní odvahu. Všichni si musí uvědomit, že vstoupíme na bojiště v dějinném konfliktu mezi jedincem, majoritou a minoritou. Shora uvedení pánové jedno si uvědomte, ten dějinný proces je nutný a my si musíme prostě najít své patřičné místo ve stolním tenisu jihočeského kraje a uvědomit si svůj nový úkol a odpovědnost. Konečnou realitou se stane odborný a mravní řád. Teprve pak započneme žít plný život trenéra v celé jeho skutečnosti. Teprve takový život bude mít pravý a jasný smysl a bude životem příjemným. Příjemným ve své celistvosti, plnosti času a našeho intimního trenérského života. Samozřejmě, že se jedná o ideál statický. Je na nás, aby dialog započal a směřoval od něčeho k něčemu jinému, aby se stal procesem, ale procesem dynamickým. Nejde jen o pohyb, ale o to, co se pohybuje a mění, a co přetrvá. Jak jinak pochopit nějaké stálé, co trvá i ve vývoji, než jako plán, jako účelovou ideu. Vývoj není změna, nýbrž zdokonalování. Jde o svobodu jedince dávajícího a ochranu sebevědomě žádajícího. Pro ilustraci jenom uvádím následující obraz. Nedávno jsem měl rozhovor z jedním z otců velmi talentovaného mladého hráče ze Soběslavi. Otce a syna považuji za rovné a dobré chlapy. Oni řeší dnes otázku na kterou se snažím najít řešení ve svých sportovních esejích. Přesto, že syn má již ve velmi mladém věku výkonnost na III. Ligu, příští rok ji nemá kde hrát. Jedinou naději na výkonnostní růst je emigrace. Samozřejmě zájem je veliký, dokonce i v sousedním Rakousku. Zpití svojí pasivitou neustále vyháníme mladé hráče stolního tenisu do emigrace. Jednou ze zodpovědností Asociace bude pomoc při vytváření podmínek pro mladé hráče stolního tenisu, aby nemuseli odcházet do emigrace. Kdybych byl věřící v křesťanské nauce, tak bych si povzdechl : „A bůh nám k tomu pomáhej“.
České Budějovice 4. března 2012
Motto : Když v sobě nesete křivdu, Je to obrovské břímě, které Vám nedovolí Jít dál. Proč by jste, ale měli pořád trpět? Odpouštění neznamená, že zapomenete na křivdu, ale ulehčíte sám sobě, zbavíte se negativních pocitů a myšlenek. Eliška Hašková Coolidge .
Jiří Hronek
