Několik málo slov. Krajina mrtvých vypravěčů ve stolním tenisu

Několik málo slov Krajina mrtvých vypravěčů ve stolním tenisu. Motto: Kdo píše krví a skrytými významy, nechce, aby ho četli, nýbrž aby se mu učili nazpaměť. Zarathustra

Jednat s právníkem je zvláštně konejšivé; ovšem, když začnou tikat placené hodiny, tato konejšivost přechází v reálnou brutalitu. Při kauze Jan Janda /dále jen kmotr/ z SK Pedagogu České Budějovice jsem překročil magickou hranici, kdy se z nějakého právníka stal pro mě jakoby milý právník. Dnes samozřejmě vím, že to byl pohled naivního snílka. Ten právník byl soucitný, psal si poznámky na bílý papír. Bílá je znak čistoty. Ten milý právník dokonce složil právní slohové cvičení, aby mě uklidnil. U soudního přelíčení, jak jsem později zjistil, však toto slohové cvičení nehrálo vůbec žádnou roli. Ten právník velmi ochotně přikyvoval ve správné chvíli. Když jsem položil otázku, uměl pohotově právním jazykem odpovědět. Velmi profesionálně ve vás po krátkém čase dokáže vyvolat pocit, že je na vaší straně. Pro něj nikdy nejste umouněná textilie, pro něj jste vždy hedvábí. Po tři čtvrtě roku klidu, kdy příprava soudního procesu nabrala snad dobrý směr, a jste o tom náležitě ujišťován, zjišťujete, že ten proces není až tak banální. Když na to zdvořile a jemně upozorníte svého advokáta, /dnes vím, že je nutné okamžitě prchnout k profesionálnímu advokátovi/, obratem zjistíte, že to již není ta milá osoba přesvědčená o banalitě vašeho případu, jak se jí původně jevilo. Pak ovšem přijdete s tímto milým právníkem na první schůzku s dámou s váhami se zavázanýma očima. Z milého právníka vyprchá všechna ta bohorovnost, kterou vás tak zahrnoval. Vedle vás sedí cynická postava, která se k vám vůbec nehlásí, zapomněla hovořit, na nic si nepamatuje, stala se vlastně jenom virtuální realitou. Sedíte tam sám v neznámém, vám nepřátelském prostředí. Jste sice připravení, že konečně uvidíte nějaké důkazní materiály, které konečně prokáží to vaše údajné provinění a selhání z důvodu záměrné úpravy výsledku v mistrovské soutěži Divize Jihočeského kraje ve stolním tenisu. I když víte, že obvinění je falešné, prima facie - důkazy o vině neeexistují. To je pro soud ovšem podružné a nezajímavé. Soud vůbec nezajímá, že za stranu odpůrce se dostaví člověk, který nemá žádné pověření k zastupování a přitom freneticky vykřikuje, že je tam omylem, že o tom případu nic neví a raději by hned odešel. Proč se u soudního přelíčení objevil, nikdo nechápe. Ještě, že alespoň předložil průkaz totožnosti, jinak bych si myslel, že představuje nějakou další virtuální realitu ze science fiction. Soudce chce jenom vidět, zda jsem dodržel 30 denní lhůtu na odvolání. A váš milý právník mlčí. Všichni z vás dělají hlupáka, co že si to vlastně dovoluji přijít na rande s tak Váženou dámou. Najednou ve světle virtuální reality se stáváte svědkem obrazu, kdy najednou té Vážené dámě nasadí želízka na ta její široká zápěstí a zalepí jí pusu, aby se jí to snad hodilo k té pásce přes oči, znásilní ji, vyválí v tom nejhnusnějším bahně. Postupně a intuitivně vám dochází, že tady v tom daném čase a prostředí ztrácíte základní právo se bránit a prokázat, že nešlo o nahnilou hrušku, ale o zdravou, červenou barvu jablka, a že jste netrhali a nelhali. A pak se rozhodnete; jestliže mi neumožní se bránit, pak tam nemám co dělat, a opustíte soudní síň. Milý právník si pravděpodobně za mé peníze zašel na dobrý oběd do nedaleké restaurace jménem „Pohádka“, kterou měl cca 100 metrů od své kanceláře. V dnešní době je situace na právním poli v ekonomickém teritoriu, ve kterém žijeme /narodil jsem se původně v Československu/ asi taková: dotknete se spravedlnosti a náhle zjistíte, že je to jenom virtuální realita.

strana

2

John Rawls, Cambridge, Massachusetts v tomto smyslu ve svém stěžejním díle Teorie spravedlnosti napsal: „ …… mají-li principy spravedlnosti převzít roli usměrňování nároků lidí, totiž přiřazovat základní práva a povinnosti, jsou tyto požadavky zcela přirozené. Tyto podmínky vylučují různé formy egoismu, nejsou tedy bez formální závaznosti. Proto by tyto podmínky neměly být ospravedlňovány pojmovou analýzou, ale racionalitou příslušné teorie. Principy mají být obecné. To znamená, že je musíme formulovat bez užití toho, co bychom mohli intuitivně považovat za zakuklené určité popisy. V rámci teorie spravedlnosti jsme oprávněni se vyhnout tomu, abychom definovali obecné vlastnosti a vztahy a smíme se řídit podle toho, co se zdá být racionální……“ Nechal jsem si na základě shora uvedené myšlenky udělat analýzu od renomovaného právníka. Ta zpráva je poněkud obsáhla, proto si dovoluji uvést jenom doplňující body, které nejsou uvedeny v minulých článcích: Bod č.1/ O přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto záležitostech rozhodují soudy dle občanského soudního řádu, je tedy nutné se jím řídit a dále lhůtou k podání žaloby, která je speciálně stanovena v zákoně o sdružování občanů. Bod č.2/ V současné době již není možné tuto žalobu podat znovu, uplynula Vám jak lhůta subjektivní, tak lhůta objektivní, kdy bylo žalobu možno podat maximálně ve lhůtě do 6 měsíců ode dne, kdy bylo rozhodnutí vydáno. Bod č.3/ Jelikož nebylo soudem rozhodování ve věci samé, tak zde není možné podat ani návrh na obnovu řízení, neboť zde není žádného řízení, které by se mělo obnovovat – žalobou na obnovu řízení je možné totiž napadnou jen pravomocný rozsudek či pravomocné usnesení u soudu, kterým bylo rozhodnutí ve věci samé. Bod č.4/ Jediné, jak by se snad dalo docílit pokračování procesu, je podání nové přihlášky do sportovního klubu. Ze stanov totiž nevyplývá, kdy se může vyloučený člen stát opět novým členem. Mohl byste požádat o nové členství, přičemž by Vám nebylo klubem uděleno a u soudu byste mohl napadnout toto rozhodnutí, a tím by se částečně před soud dostala záležitost týkající se Vašeho vyloučení. Přihlášku do SK Pedagogu České Budějovice jsem okamžitě podal, bohužel mé zdravotní problémy /utrhl jsem si levý meniskus a natrhl levý biceps/, vzniklé jako důsledek obrany při mém nečekaném, bezdůvodném napadení neznámým mladým mužem se svaly jak gorila. Dvě operace a následná dlouhodobá rekonvalescence mi v dalším domáhání se spravedlnosti jako principu slušnosti zabránily. Rozum a cit mi říká, že systém musí být prohnilý, když vychovává lidi, aby se zmateně vyptávali, co se stalo, když nenašli něco tak běžného, jako je spravedlnost. Něco tak běžného, co přesahuje ten osudový den, čemu mohou normálně věřit, něco většího než je sobecká budoucnost. Je to pocit děsivý. V malém městečku Runnymede v Anglii na pozemku runemedeských luk stojí okrouhlá stavba na úpatí Cooper s Hill památník Magny Charty. Právě tady 15. června 1215 donutili angličtí šlechtici krále Jana Bezzemka k podepsání Magny Charty. Velké listiny práv a svobod, včetně práva být souzen sobě rovnými, práva na soudní proces. Samotný památník je působivě jednoduchý s osmi štíhlými sloupy podpírající dvoustupňovou klenbu. Pod klenutím stojí vysoký pilíř ze žuly s nápisem : Na

Památku Magny Charty, symbolu rovnosti před zákonem.

strana

3

Dovoluji si vyzvednout pouze dvě klauzule : - Žádný svobodný občan nebude zatčen, uvězněn, nebude mu konfiskován majetek ani nebude vystaven zákazům či nijak ničen, jakož ho neodsoudíme ani neuzavřeme do vězení, jedině po spravedlivém soudu jeho rovných a podle zákonů země. - Nikomu nezcizíme, nikomu neupřeme, nikomu nezdržíme právo a spravedlnost. Kmotr z SK Pedagogu České Budějovice dnes vystupuje jako živá ikona. Ale ne jako svatý obraz, ale jako symbol vítězství, jako symbol moci. Každé menší či větší autoritativní společenství potřebuje cosi, osobu nebo symbol, cosi, k čemu se může přimknout, něco, co skupině s masovým a jednoduchým uvažováním poskytne pocit sounáležitosti. Neměnný a tvrdý bod jednoty. Bez sjednocujícího symbolu se společenství rozpadá. Kmotr z SK Pedagogu České Budějovice dnes obdivně působí na mnoho jednotlivců jako živoucí ikona úspěšnosti. Jako všichni demagogové úspěšně vsadil u svých soukmenovců na jejich ztotožnění se s úspěšností, přáními a nenávistí, ale hlavně na jejich obavu z mých myšlenek o demokracii, o institucionálních segmentech a pluralitě názorů. Vstříkl jim do mozku svojí mentální projekci svého vlastního „Já“. Dokonale obrousil lež, až se podobala pravdě. Tímto tolik otřepaným způsobem si u nich získal jejich přízeň. Považoval své zájmy za zájmy všech. Přesvědčil sám sebe, že pracuje pro vyšší účel, účel tak svatý, že jej to postavilo nad zákon. Sám sobě udělil povolení rozehrát špinavou, zákeřnou hru se zbraněmi vycházející z temnoty. Temná slova započaly upravovat obrazy a situace v jeho prospěch. Úspěšně potlačil lidskou přirozenost, autentičnost a spontánnost. Navíc ještě dokázal stimulovat lidskou sobeckost, nenávist a chamtivost. Jemu neležela na srdci prosperita oddílu. On měl v srdci strach z institucionálního systému, který jsem prosazoval, a který postupně odhaloval jeho skutečné záměry. Proto započal ničit a měl potřebu se mstít. Ovládlo jej obsesivní nutkání s narcistickými sklony o své moci. Stal se posedlý eliminací mojí maličkosti. Těmhle typům homo sapiens zvaným kmotr nestačí dosáhnout uspokojení svého ega. To by bylo přece nudné. Největší rozkoší je pro něj zvítězit pomocí přesně specifikované intriky a dokázat tím svojí chytrost a nadřazenost. Triumfující zloba! Zredukoval život v oddílu na obstarávání peněz pro jeho III. ligu, kterou si přivlastnil, aniž si to někdo z členů oddílu vůbec uvědomil. Zbavil hru stolního tenisu její krásy, obdivu, nadšení a pohody. Rezignoval na hledání jejího smyslu a učinil z ní odpornou rutinu. Velmi dobře tuto situaci popsal ekonomický institucionalista Thorstein Veblen ve své knize „Teorie blahobytné třídy: „Každý blahobytný muž si nese sebou iluzi, která mu vydrží na celý život – iluzi jeho vlastní nadřazenosti“. Míra pohanění nezávisí jen na tom, co kmotr řekl a napsal, ale především na tom, jestli lidé tomu věří. Síla myšlenky je jednou z mála věcí, nad kterou bychom měli mít kontrolu. Chytří lidé nikomu nedovolují, aby za ně myslel někdo jiný. Shromaždují informace a názory, ale ve svém závěru si vyhrazují právo rozhodnout sami za sebe. Je tragédií, že mnoho lidí zakládá své myšlení na hypotézách, netoleranci a nedůležitých faktech. Chytří lidé uznávají, že žádný odpovědný člověk nevyjadřuje své názory, dokud nejsou podloženy nezvratnými fakty. Z toho nekriticky vyplývá ponaučení: jak jednou připustí lidé, že některá nespravedlnost nemusí být nutně odsouzena, pak jsme položili základy k ospravedlnění jakéhokoliv druhu násilí. Pak ale musíme počítat se situací, že nás jednou zákonitě dostihne pocit oné tajemné až osudové hrůzy, až se staneme svědky důsledků naší benevolence. Jenom si dovolím v tomto smyslu připomenout zapomenutý příběh muže Jiřího Ganse, který byl neprávem obviněn ze špionáže tím, že údajně sledoval pro západní imperialisty vojenské letiště v Českých Budějovicích. Rozsudek v roce 1976 zněl /po těch letech si to přesně nepamatuji/ na trest smrti, později byl změněn na 15 let odnětí svobody. Člověk, který měl tolik dioptrií jako Jirka byl rád, že viděl na pět metrů. Po mnoha letech jsem ho náhodně potkal v Trhových Svinech, nepoznal mě, byla to už jenom lidská troska. Jeho jedinou vinou bylo, že nám tehdy mladým lidem pouštěl

strana

4

desky zpěváků západní provenience, a z toho vyplývající diskuze, co se životem. A také tam byly přítomné půvabné mladé ženy, tak jsme se navzájem tak nějak shromažďovali, což se nelíbilo, a proto se příčina zlikvidovala. Pamatuji si, že tenkrát jsme se všichni strachy podělali. Od té doby nosím v sobě nepříjemný pocit averze ke zneužívání moci. Dotkl jsem se studené ostré hrany reality a měl jsem na vybranou, buď doplavu na rozbouřeném moři, nebo se utopím. To druhé se téměř naplnilo tím, že mi někdo brutálně strčil hlavu pod vodu. Ukázal jsem komunitě svojí slabost tím, že nemám ostré lokty, ale pouze zaoblené. Zákon některých skupin lidské rasy pak velí, že pokud někdo projeví svojí slabost, ostatní jsou náhle zachváceni zvířecími instinkty, které velí šakalům a hyenám, aby se vrhli na zraněného druha a rozsápali jej. Staré zvířecí lidské chování, staré jako lidstvo samo. Poté, co jsem pochopil, co člověk dokáže udělat druhému člověku jenom proto, aby ovládl ve svůj prospěch finanční rozpočet oddílu ve výši cca 30.000,- Kč na rok, mám pocit, že jsme mikrosvět bílého míčku natolik rozkolísali, že stolní tenis ztrácí naději na přežití. Někteří lidé svou ubohostí mi připomínají vřed na zadnici lidstva. Zasvinili mikrosvět bílého míčku hnusem i se vším tvorstvem, co se v něm pohybuje. Snad náš čas už nevypršel. Snad se na stole neobjevila už otázka zda, ale kdy. K pocitu životní úzkosti stačí jen nepatrně pozorovat masovou zkázu, která postihuje stolní tenis Jihočeského kraje, vše kolem už kvasí a blíží se pozvolně k fatálnímu vyvrcholení. Ve Startu České Budějovice život dospěl do fáze agónie, další oddíly to čeká. Byl jsem svědkem rozvratu zavedeného institucionálního systému a nastolení šíleného systému řízení oddílu autoritativního jedince. Viděl jsem mladého denuncianta, jak odhodil staleté mravy a etické normy. Ve svém nesmírném sebevědomí chvástavě osvobodil pokrytectví, zradu a předsudky. Jenomže v tomto revolučním nadšení zavrhl i velké mravní hodnoty minulosti a moudrost, kterou nám odkázaly minulé generace, aniž je dokázal čímkoliv nahradit. Nastal poločas rozpadu? Stal se náš mikrosvět bílého míčku krajinou mrtvých vypravěčů? Nebo už nastala doba rituálních kouzelníků roztáčející svůj svět pohrdání, falešných slov a balíčků peněz? Z kmotrova jazyka jako komunikačního nástroje se stala zbraň dramatických slov. Kdysi mi položil otázku : „Kolik je potřeba, abys udělal to, co se ti řekne“. Má odpověď zněla : Víc, než si dokážeš představit“. Odmítám přijmout styl tohoto jednání a pohled na tu odpornou starou dámu jménem moc. Myslím tak, jak já chci a on mě může tepat, jak chce, já se nedám, nezačnu myslet tak, jak on si představuje, nestane se ze mě žádný ztuhlý rosol. Jenom mám trochu obavy, až mě zase nějaká gorila „čistič“ začne poučovat, jak mám přemýšlet, tak na jedné straně zbude vygumovaný mozek. Nejsem mučednický typ! Jeho vize života v oblasti stolního tenisu je děsivá. Personální vztahy budou určovány na základě nadřazenosti a podřízenosti a rozmezí těchto vztahů bude určovat tloušťka portmonky a rychlost ruky leštící kliku virtuálních dveří nějaké podobné autoritativní zadnice. Nesmíme dopustit, aby svět bílého míčku ovládli podobní bezcharakterní kmotři. Teď jde o to, jak to nejlépe provést. Jedna z cest, jak této změny dosáhnout, je zavedení institucionálních segmentů do řízení jednotlivých oddílů. Institucionální segmenty osobitě nabourávají škodlivé hromadění moci tím, že dokáží ukázat v plné nahotě hodnotu pasivity, nedostatků, prázdnoty, slabosti, hlouposti, omezenosti, nepromyšlenosti a vnímavé poddajnosti. Postupují proti silným demagogickým termínům, upozorňují, že závisí na termínech odbornosti a lidskosti, převracejí demagogickou hierarchii, ale přihlížejí i k širšímu celku a nechávají dominantním jedincům svobodu jejich myšlení a jednání v rámci spravedlnosti jako principu slušnosti. Představují myšlenkový systém, který toleruje různé pohledy na promítané obrazy, ale odmítají jakoukoli vrcholnou autoritu, která by ostatním vysvětlila, která je jediná správná cesta. /profesor Milan Matějka, Praha 1992, Spor o reformu, str. 7/. Bytostně zdůrazňují otevřenost, toleranci, zvídavost, přirozený údiv. Vzhledem k tomu, že existuje mnoho obhajitelných způsobů života, je proto moudré upřednostnit systém, který umožní lidem spolu žít a komunikovat ve smyslu dobra.

strana

5

Příhoda, kterou uvedu, však není z této kategorie. Dne 23. července 2011 jsem potkal na Holašovických slavnostech jednoho z nejvyšších představitelů krajské sekce stolního tenisu Jihočeského kraje. Podali jsme si ruce na pozdrav, pochválil jsem povzbuzujícími slovy jeho téměř štíhlou postavu, což jeho příjemná partnerka kvitovala s povděkem. V jejím hlase jsem cítil člověčinu - úžasné. Mezi řečí jsem mu sdělil, že jsem se vrátil z vynucené emigrace a tuto sezonu budu hrát za Slavoj České Budějovice. V tom jediném okamžiku vyšlehl z jeho očí záblesk zla. V zápětí tento člověk ke mně vyslal invazní větu, která mě doslova přibila na dřevo zklamání a smutku: „Konečně si se někde uchytil.“ Nevyslovil účast k návratu z vynucené emigrace. Nevídaná ukázka absence veškeré empatie. Odmítl připustit, že si nepřeji, aby se vrátil uzel neblahých příčin, do kterých jsem byl zamotán. Chtěl jenom duševně ublížit! V první chvíli jsem ucítil potřebu neprodleně vše oplatit stejnou mincí. V tu chvíli jsem ucítil na zádech ruku svého přítele Jiřího. Rychle jsem nabral duševní rovnováhu a se slovy „to skutečně není dobré“ jsem se slušně a rychle rozloučil. Vnitřní nepřítel elity stolního tenisu Jihočeského kraje! Klasika politické teorie. Teď už jenom zbývá nasadit mi něco na způsob Davidovy židovské žluté hvězdy, kterou budu muset povinně nosit. Pak přijde separace. Vnitřní separaci jsem už zažil na SK Pedagogu České Budějovice, když někteří soukmenovci kmotra se mnou odmítali trénovat. Byla to součást psychologického tlaku, kterou na mě kmotr neustále vyvíjel prostřednictvím svých soukmenovců, abych se podvolil. Nyní se mohu tedy dočkat vnější separace. Pod nějakou hlubokou myšlenkou mi třeba, podotýkám třeba, zamezí zúčastnit se krajských turnajů stolního tenisu. Všechno je možné! Kdepak držkou v zemi, pane Karle Kryle. Dnes ryjeme v něčem mnohem horším – a abychom nepříjemnému faktu nemuseli čelit, necháme se rádi přesvědčovat, že jde o kaviár…… Nemluvím jenom o slovech, mluvím o vymýcení beznaděje lidí, kteří začínají cestovat z jednoho oddílu do druhého a hledají spravedlnost, demokracii a slušné jednání a téměř všude nacházejí kmotry a jejich soukmenovce, kteří vládnou a rozhodují, aniž dodržují alespoň elementární pravidla slušnosti, které má na mysli demokratické řízení občanských sdružení. Snažím se jenom připomenout těmto naivním nomádům, že se nikam neschovají, všude je to již téměř stejné. Je třeba začít se konečně bránit a hlavně komunikovat. Nepodvolit se strádání jen tak bez vůle. Každý by měl hledat svou cestu i v tak děsivém intimním prostředí, jaký dnes mikrosvět bílého míčku Jihočeského kraje prezentuje. Najít si naději pro sebe a celek. Jak opět nalézt radost ze své hry, kochat se hrou herně a technicky vyspělejších jedinců. Aby mladý stolní tenista, chytrý nebo méně chytrý, talentovaný nebo méně talentovaný se nemusel bát, že nějaký kmotr rozhodne, že nesmí trénovat pod trenérem, kterého si vybere podle typu stolně tenisové školy. Pro informaci uvádím, že dnes působí v rámci Jihočeského kraje tři základní typy jednotlivých škol stolního tenisu. Michal Vávra reprezentuje německou školu. Petr Leština vyučuje ostravskou školu. Jiří Hronek prezentuje východoasijskou školu „Cesta plující ruky“, v japonském překladu Hökete-dó. Je také důležité pro pozitivní vývoj stolního tenisu, aby profesionální trenéři /licence B/ mohli trénovat v jakémkoliv oddílu Jihočeského kraje bez úplaty za prostor u stolu, směřující v lepším případě do oddílové pokladny, v horším případě do kapsy nějakého kmotra. Zavést koučink při mistrovských zápasech na úrovni ligy nebo v klíčových zápasech mistrovské soutěže divize o postup do třetí ligy tak, jak je to v oddílech stolního tenisu za hranicemi Jihočeského kraje. Nastal čas rozbourat zdi tohoto odporného, zatuchlého a nedemokratického skanzenu a vrátit se do civilizace! Při používání takto kritických slov je nutné zachovat určitou opatrnost, abych neučinil z této negativní perspektivy budoucího vývoje stolního tenisu nějaký obecný názor. Každá perspektiva je vždy úzká, relativní. Vždy najdeme na určitý obraz nějaké hledisko, z něhož může být cokoli prohlášeno za správné a cokoli za nesprávné. Těchto neúplných úhlů pohledů máme k dispozici nepřeberné množství. Můžeme dle libosti i rozmaru kategorizovat tyto obrazy, toužit, žít, ale také nechat žít. Každá životní volba záleží na předešlých rozhodnutích a závazcích, ale i ta se dají pozměňovat. Jenže pokud budeme mít příliš jednostranný či primitivní systém hodnocení všeho toho,

strana

6

co je správné a nesprávné, naše dříve otevřená mysl zakrní, uvázne ve falešných jistotách a v předsudcích. Nikdy se přece nedá vyloučit, že najdeme nový způsob, jak něco provádět lépe. Dobrý vůdce nechává lidi, aby si sami vybrali cestu z několika alternativ, které jim předloží. Zasahuje a mluví jen v nejnutnějších případech. Jakékoliv autoritativní iniciativy ve smyslu hyenismu mívají většinou opačný účinek, než jak bylo původně naplánováno. I když si hyena oblékne přes hubený hřbet lví kůži a snaží se chovat a řvát jako ten lev, je ta zrůda okamžitě ke všeobecné nelibosti zřejmá, protože pořád páchne hyenismem. V těchto dnech jsem měl možnost souměřit kolektivní nevědomí lidí mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje s demokratickým norským uvažováním. V české televizi vystoupila v televizním rozhovoru s moderátorkou Danielou Drtinovou představitelka diplomatického sboru Norska v České republice, vážená paní Tijana Balac Nilsan. Na otázku, zda se ve společnosti Norska povede debata o úloze imigrace v kontextu s vyvražďováním mladých sociálních demokratů Norska, tato diplomatka odpověděla: „Ano, pravděpodobně ano. Ale, co je základem, že ta debata musí probíhat na demokratických a pluralitních základech. My si musíme v každém případě uchovat svoji svobodu“. A tuto myšlenku vysloví člověk, v tomto případě žena-nositelka nového života, která je ještě pod silným emocionálním tlakem hrůzného, anomálního činu. Jaký druh pohledu v tomto kontextu mám vyvodit na celou společnost lidí mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje, která je téměř apatická /až na několik jednotlivců/ vůči mytologii autoritativních jedinců v tomto světě se pohybujících. Někteří chlapci, než aby podali pravdivé svědectví, šibalsky tvrdí, že si na nic nepamatují. Stali jsme se profesionály v umění „Jak stáhnout ocas mezi nohy“. Proto jít proti proudu neznamená proti někomu bojovat ani účelně kopat kolem sebe, jak to předvedl kmotr z SK Pedagogu České Budějovice, nýbrž setrvávat v klidu na místě a nechat proud /např. slov/ vykonávat veškerou práci tak, aby člověk pozitivně postupoval proti negativnímu hlavnímu směřování. V buddhismu se tento duchovní systém nazývá šrótápatti, tj. do proudu vstupující. Vnějšímu světu se může zdát, že vypravěč nic nečiní – ve skutečnosti však začal jednat dlouho předtím, než si to ostatní uvědomili. Působí pozitivně na to, co ještě nevzniklo a upevňuje to, co dosud není rozvráceno. Neměl obranu, proto musel nastoupit institut udavačství, aby se provedl akt mé eliminace, provázený finančními toky těm správným ochotníkům. Žijeme v prostředí, kde o tom, co je či není společensky korektní, rozhodují kmotři a jejich soukmenovci a navíc ještě definují, suverénně a autoritativně, co smíme a nesmíme, zda myslíme tím správným způsobem. Tohle panstvo si může dělat, co chce a nikdo je prozatím nezastaví. Je to jeden obrovský močál, v němž se utopí každý, kdo se proti nim postaví. Proto si dnes tak jasně uvědomuji tu všednost života, ale také jeho pomíjivou krásu. Držím v sobě pokoru před variabilitou všednosti a výjimečnosti života, složeného jako mozaika z malých životních osudů jednotlivců, tápajících v podivném ekonomickém teritoriu cize zvané Česko. Kolik okamžiků zastavení mi bylo třeba, abych alespoň trochu dokázal rozpoznat dobro a zlo. Přesto jsem žil v nevědomosti mezi lidmi, kteří se na mě pitvořili neměnnou maskou pierota, a pak pro ně ve vhodnou chvíli mi vrazili kinžál do zad. Jak pak mohu přiznat titul lidská bytost ženě, byť v podobě Venuše /malíř Hans Holbain mladší, rok 1526/, která nechá na holičkách svého partnera, když se náhle ocitne nad propastí životní nejistoty. Občas se prostě stane, že ohnivé vlasy partnerky se během krátké doby promění ve zrádné chlupy lišky ryšavé. Jako ledová homole se projevila její chladná, neoblomná povaha, která se vrací do svého doupěte ke svým a v ohni svého cynismu spálí všechnu předstíranou lítost, všechnu dobrotu, všechno pochopení. Moje vina – stravující, něžná, živočišná, libido vášeň bez přívlastků, za kterou jsem byl několik let pragmaticky trpěn jako neužitečný člověk zbytečné laskavosti.

strana

7

Jak pak mohu přiznat titul lidská bytost mladému denunciantovi /malíř Leonardo da Vinci, Poslední Večeře páně, rok 1495 -1498/, reprezentantu lidské spodiny, který s hanlivým, halasným dechem vystupuje bezostyšně jako bourač lidského a charakterového majáku? Jeho karetní eso, životní trumf, definitivně nabylo černé barvy duše. Moje vina - čisté srdce ukazující cestu do umění dovednosti stolního tenisu ve stylu Hökete-dó. Jak pak mohu přiznat titul lidská bytost kmotrovi /malíř Francisko de Goya, Saturnus, rok 1819/, který ovlivní přirozenou volbu davu pomocí udavačské lži, jen aby dosáhl svého triumfu autoritativní moci nad nevědomým davem. Nemá žádný konflikt se svědomím, tam kde mají jiní srdce, sedí v jeho hrudi nenávistné instinkty. Moje vina – slušnost a odpovědnost, vyzývající umění našeho krásného a vzdělaného jazyka, aby promluvil k rozumu a vědění. Meandry jejich způsobu myšlení, pro mne zůstávají neproniknutelné, když pevnou rukou přivádějí na podium lidského života zradu. V této souvislosti si dovolím upozornit na šílenou podobnost prvních dvou obrazů v podobě nabízené ruky jak u Venuše, tak u Poslední Večeře páně v protikladné projekci Jin-Jangu. Snad proto, pokud o to budou stát, tak jim daruji alespoň jeden litr svědomí. Odmítám se totiž živit ve svém krátkém životě nenávistí. Je dobré učit se vědět, že je to dobré. Žít dobře. Žít v toleranci. Žít a tvořit. Žít a děkovat. Žít a zvonit smíchem. Žít a živočišně milovat, ne konzumovat. Žít a milovat svého vnuka. Přijmout pomoc bez studu a zase děkovat. Mít rád ten bílý míček. Dívat se kolem sebe a myslet. Některé to bude skutečně bolet, ale stojí za to tu bolest podstoupit. Věřte mi, prosím! Dívám se kolem sebe. Srdce se stalo dalšíma očima. Jen tak mohu vidět, co druhému zůstalo skryto. Poznal jsem, jakou sílu má psané slovo. Některým lidem jsem otevřel okno poznání pomocí písemné formy, že lze žít jinak než pod kuratelou kmotrů. Život má být opravdu o radosti, byť je občas naplněn bolestí. Vždyť ale víme, bolest přebolí a znovu vyjde slunce. Zdroj života i naděje. Potupen, zrazen, zneuctěn a vyobcován jsem obdržel pomoc žít stolní tenis v emigraci, u lidí z oddílu stolního tenisu Sokol Nová Ves. Jednalo se o osobní žádost Josefa Masáčka na adresu Karla Navary ze Sokola Nová Ves několik dní před jeho smrtí. Zvítězil ve mně pud sebezáchovy mých předků pronásledované kořisti, a proto jsem se schoval v bezpečí silných chlapů současného venkova. Další pomoc mi nabídli lidé z Černého Dubu u Českých Budějovic a ze Sokola České Budějovice. Vzácní lidé! Děkuji! Více slov netřeba. Všem tvořivým, myslícím lidem dobré vůle chci říci – je to dobré, prošel jsem peklem, ale dokázal jsem se vrátit. Kmotr a jeho soukmenovci v oddílu stolního tenisu SK Pedagog České Budějovice svým proradným iracionálním skutkem zcela pohřbili základní kameny fungující racionální společnosti ve stolním tenisu. Přijali velmi nebezpečnou ideologii, která nás velmi rychle vzdaluje tomu základnímu, což je lidská svoboda a elementární prvky demokracie. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, zda moje sportovní eseje mají nějaký odkaz pro budoucí generace stolních tenistů. V současné době na tuto otázku nedovedu pravdivě odpovědět. Ale jedno vím jistě, že prostřednictvím mých sportovních esejí podávám varování v tom smyslu, že pokud stolní tenisti nebudou držet pospolu a budou se neustále hádat a ničit, tak se může stát, že přijde někdo, kdo bude mít ještě větší klacek, než my máme na sebe. Motto: A kdybychom byli opět tak hloupí, my lidé pohybující se v mikrosvětě bílého míčku - ale my nejsme! a dovolili opět někomu společenskou eliminaci svého oponenta, zasloužili bychom si jenom to obyčejné opovržení a zatracení. Jiří Hronek

Dne 1. prosince 2011 České Budějovice

Jiří Hronek