Strana 1
Několik málo slov Základní kámen obrody ve stolním tenisu Jihočeského kraje Motto : Síla svobody závisí na síle jejich ochránců. Jiří Hronek
My lidé, pohybující se v mikrosvětě bílého míčku, nejsme dokonalí, naopak jsme velmi nedokonalí. Proto také, jako účastníci společenského a institucionálního procesu stolního tenisu Jihočeského kraje, nikdy nebudeme ušetřeni vnějšímu a vnitřnímu vlivu. Nesmyslnost, ale i nelíčená radost byly, jsou a budou výsledkem našich empirických zkušeností a tyto obrazy se budou stále opakovat během našeho bytí až k nelíčené duševní únavě. Jde jenom o skutečnost, která povaha převáží. Před tímto fundamentálním poznatkem se nikdo neschová tím, že se bude navenek pitvořit cynickým nezájmem či poctivě strkat hlavu do písku. Myšlení je problém s mnoha proměnnými, někteří jej vyřeší za velmi krátkou dobu, někteří za mnoho let, ale jsou bohužel i tací, kteří tento problém nevyřeší za celý svůj život. V průběhu desítek let jsme dokázali mikrosvět bílého míčku zpracovat do formy uzavřené sekty s pralesními společenskými zákony a mafiánskými manýry. Pokud necháme tento nelidský systém běžet dál a nepokusíme se změnit obsah a formu prostředí, ve kterém se stolní tenisti pohybují, tak nás čeká jedna jediná cesta; neustálý, šílený úprk jednotlivců z jednoho místa do druhého. Dosáhneme tak celkem spolehlivě bodu zlomu bídy jedince potíraného bezohledným bojem jednotlivce proti skupině, skupiny proti jednotlivci nebo jednotlivce proti jednotlivci či skupiny proti skupině. Ve všech případech je vždy omezována pozitivní lidská vůle, protože se objektivizuje v negativním úsilí dosáhnout požadovaného požitku. Někteří jedinci mají pocit, že svět je tu pro užívání a nikoliv pro odpovědnost, že je sídlem pozitivního štěstí, jež minou jen ti, kteří nejsou schopni jej ovládnout, byť třeba i jakýmikoliv dostupnými prostředky (např. použitím historického fenoménu udavačství). Z tohoto fenoménu pak vznikají nanejvýš odporné jevy, jež činí kontakt s některými lidmi nechutným, ba přímo odporným. Musel bych si asi vykřičet hlasivky, aby si lidé konečně uvědomili, že komunita, která je zasažena vředem udavačství, spadne na dno myšlenky francouzského společenského vypravěče Francoise Voltairea: „Země je pokryta lidmi, kteří si nezasluhují, aby s nimi někdo mluvil“. Proto změna obsahu obrazu bude chtít svůj čas. A přesto, nejen pro ten dnešní den stojí za to žít, zpíval nezapomenutelný herec Oldřich Nový. Lidé, bohužel, velmi pomalu otevírají oči poznání. Lidské štěstí není jen spjato s mocí a penězi, nýbrž s rovnováhou dobra i zla, kdy s nemnoha výkyvy má v přirozené lidské mysli rovnováha navrch. Proč se tedy někteří jedinci, pohybující se v mikrosvětě bílého míčku regionu Jihočeského kraje, uchylují stále častěji k brutálnímu úsilí, aby si zde učinili existenci snesitelnější, aby nemuseli emigrovat z tohoto neblahého prostředí? Protože přírodní a společenská rovnováha je natolik křehká a váží tak málo; asi tak, jako zašlápnutý motýl na nějaké patriarchální botě. Přitom je třeba si uvědomit, že z pozitivního a blahodárného mikrosvěta bílého míčku se toto prostředí během let přeměnilo v zónu křivých zrcadel jenom díky několika jedincům. Přitom oni neudělali nic jiného, než že
Strana 2 využili pasivity, nezájmu a někdy také hlouposti a v pravý okamžik převzali moc nad nemyslícím davem. Pak už nebylo daleko do okamžiku, kdy se beztrestně prohřešili proti zákonům společnosti a lidské solidarity a dramaticky zasáhli do práv dle jejich názoru nepřizpůsobivých, kteří se buď bránili a byli eliminováni, či prchli do jiné komunity, kde se stali cizorodým tělesem nebo emigrovali za kvalitnějšími podmínkami. Někdy mě z toho až mrazí. Třetí záchranná varianta znamená vytvoření vlastní nové komunity v jiném prostředí. Je tu však ještě jiná cesta. Můžeme konečně po těch letech zmoudřet. Geniálním způsobem o tom napsal profesor Václav Bělohradský: „Myslet znamená vyrvat se z moci sil, které si na nás vynucují luzné iluze – náš strach, naše touha, náš narcismus, moc druhých, nezastavitelně plynoucí čas, bída“. Oč máme tedy usilovat jako myslící lidé? Proti narušitelům práva existuje kvalitní obrana a není v tom žádná velká filozofie. Stačí, abychom se poctivě a bez arogance přihlásili k duchovnímu odkazu demokracie ve formě institucionálních segmentů v řízení oddílů, svobody slova a plurality názorů. (Osnova je již zpracována na mých webových stránkách - publikace). Hluboký a vskutku hrůzně katastrofální nepořádek dnes panuje v českém sportu. Důkazem ne jediným je doslova ukradení Sazky za bílého dne finančními skupinami, operujícími v naší zemi, při nečinnosti vrcholných sportovních a politických elit působících v ekonomickém teritoriu odporně zvané Česko. Pokud se bude nějaký vzácný moralista nad touto mojí myšlenkou pohoršoval, tak mu vřele doporučuji, aby se podíval na datum, kdy byla podána objednávka do Kanady na tisk prvních, nových, českých bankovek. Přesto musím poctivě říci, že s tímto torzem ekonomického teritoria cítím, asi proto, že jsem si tu při svých dětských hrách poprvé odřel kolena a v patnácti letech držel v náruči poprvé něžné, krásné, bílé, mladé ženské tělo a slova, která jsem vyslovoval byla v českém jazyce. Narodili se mi zde také dva vzácní lidé, moje dcera a její syn. Dodnes na mě doléhá mrazivý smrtelný dech, když si uvědomím, jak málo chybělo, abych dnes neochutnal esenci odpovědí, na neustále stejnou otázku „Proč“ mého vnuka, kdyby Liga stoletých ze Startu České Budějovice tu svojí historickou hrůzovládu dovedla k dokonalosti při ohrožení života mé dcery. Lidé jsou schopni k přesvědčování o své jediné pravdě použít drastické metody. Je vskutku velmi nebezpečné bez myšlení vykročit za zdeformovaným názorem nějaké sekty a naplňovat jejich vůli. Druhá věc je, co jsme s touto masarykovou zemí z pohledu její celistvosti v průběhu let dokázali svojí tupostí, zradou a hloupostí udělat. Někdy mám pocit, že již nic nepohne myšlením, časem, ani lidmi, přestože (nebo právě proto?) jsme doslova zahlceni tím, co nazýváme ve vědeckém světě patologickým a v morálním světě zločinným. Výrazová struktura společnosti zachovává po všech těch katastrofách výraz zvířecí a stupidní vážnosti. Myslící člověk zásadně odmítá těmto odporným případům vědomě a s potutelným chápáním přihlížet. Domníval jsem se, že moje causa je ojedinělá. Jednou jsem náhodně položil otázku člověku, který si založil nový oddíl v Benešově nad Černou. Co jej k tomu vedlo, že činil, tak jak činil? Pak jsem jenom dlouhé minuty naslouchal ponurému příběhu o spásném útěku. Začal jsem se poté dále vyptávat a náhle se spustila lavina příběhů lidí, kteří utíkali ze svých oddílů před patriarchálním panstvem, které neudělalo nic jiného, než že v pravou chvíli uchvátilo moc v oddílu stolního tenisu a nepřizpůsobivé vyhnalo mimo tuto komunitu. Dnes s těmito vyhnanci začínám hovořit a žádám je o povolení jejich příběhy převést do písemné formy a zveřejnit pod mojí značkou „Několik málo slov“. Bohužel strach je ještě příliš přítomný. Jenom, prosím, konstatuji: „Jsem si velmi dobře vědom, že osud je někdy krutý, někteří jednotlivci ve své ubohosti, totiž velmi rádi ubližují a každý nevlastní dispozice jim čelit“. Jednoduše řečeno, pravda má mnoho tváří a lidská moc má sklony s ní rafinovaně nakládat. Za těchto časů mám někdy pocit, že pravda mívá často výraz idiota s kravatou poslintanou asertivními kecy. Prostě hyenismu moci mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje čest a sláva, vypravěči hlásná trouba. A ještě krátce ke sloganu „Pravda vítězí!“ A kdo je vítěz? Ten, který vládne? Naštěstí vítěz je velká proměnná v nerovné rovnici historie. Asi tak stejně, jako ono heslo „Pravda vítězí“ napsané na červené stuze, podložené
Strana 3 zlatými lipovými ratolestmi zdobící jeden prapor, zoufale plápolající nad hlavním městem Prahou. Pokud je principem systému demokracie, vládnou si lidé sami prostřednictvím někoho, koho si sami na nějakou dobu zvolí a kdo má tu povinnost se alespoň jednou ročně zpovídat lidu, jak úspěšně či neúspěšně vládne. Neznamená to ovšem, jak si myslí kdejaký ňouma, že i on je Lid, který vládne. Touha po moci není nemoc, ale způsob racionalizace, která vnímá frustraci jednotlivce a jeho duševní zranění jako nepatřičnost. Tento jednotlivec cítí v sobě nadpřirozenou božskou moc, že byl vyvolen k umění rozlišovat etickou citlivost v rozhodování, co je u nepřizpůsobivých mravné a co nemravné. On je jako jediný povolán napravovat, vychovávat, ale také trestat. V koncentračním táboru v polském městě Osvětimi, si na vysvětlování jedné jediné pravdy, generace tzv. Árijců /extrémní forma patriarchálních vládců/, dokonce vytvořila speciální popravčí zeď. Jenom taková nepatrná pikantnost. Tito lidé, cituji slova jejich vůdce na adresu naši československé populace : „Z duše s nimi opovrhuji“, ale přitom mu vůbec nevadilo, že mu jeho postel zahřívá pěkná česká holka. Tak vypadá dokonalá forma pokrytectví. V této souvislosti znovu připomínám odpověď na některá přání, abych se pokusil založit informační měsíčník stolního tenisu Jihočeského kraje. Já to skutečně, skutečně neumím. Je třeba si uvědomit jednu věc. Blíží se mi pozvolna šedesát let a k založení takové velké odpovědnosti je třeba mladé krve, její invenci, tah na bránu a entuziasmus. Moje maličkost v roli vypravěče uvedla do mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje sportovní eseje pod značkou „Několik málo slov“, teď je nutně potřeba, aby se přidali další a přinesli jinou formu, jiný obsah. Dnes například do této sportovní oblasti pozvolna přicházejí lidé z komerční oblasti. Téměř nikdo s nimi nepracuje, téměř nikdo je doposud neoslovil, nepožádal o pomoc nebo radu (malou výjimkou je oddíl stolního tenisu Týn nad Vltavou a Strakonice). Ten jejich potenciál je obrovský. Taková persona z řad stolních tenistů, by měla převzít odpovědnost a alespoň trochu rozvířit stojaté vody KV ČAST Jihočeské kraje svým příchodem do této instituce. Zcela chybí marketingová koncepce. Před lety, na základě svých osobních zkušeností, jsem začal pracovat na koncepci marketingové strategie pro stolní tenis, bohužel causa na Pedagogu České Budějovice mi odebrala veškerou sílu a chuť tento náročný úkol dokončit. Lidský jedinec je prostě příliš slabý na to, aby donutil lidi přemýšlet o tom, co vlastně chtěl sdělit. Žít život pod kuratelou patriarchálního vládce a jeho soukmenovců není vskutku lehké, lehká jsou jen hovna. V minulosti byly ve vzduchu jedno maximálně dvě hovna, ale dnes je jich mnoho, ale ty nevíš, které tě kdy trefí. Popsat takovouto existenci jednotlivce nejen z části, ale ve veškeré úplnosti, to je úkol pro moderní román, jehož obsahem je vize jednotlivce pro další vývoj komunity, jejímž je členem, jeho povahové rysy plné rozporů a vzájemně se rušící opravdové svědomí. Při hlubším zkoumání povahy jednotlivce dojdete k pochybnostem, zda vlastně samota jedince existuje? Je přeci obklopen společností, ponořen do společnosti, společně s ní trpí i se raduje. Bojuje, někdo neví ani za co a hlavně, co bude následovat. Hledá v ní útočiště. Dochází k určité formě obchodní směny – uvědomělému kompromisu. Výsledkem tohoto obchodu jsou po čase i jeho sny a noční můry. Pocity, které jsou vyvolávány na základě nějakých obrazů pak zkoumá, z čeho vlastně pramení. Proto i ten nejsubjektivnější pocit nabízí zase jenom svědectví o prostředí, ve kterém se pohybuje. Základním kamenem budoucího rozvoje stolního tenisu Jihočeského kraje je vytvoření silné, demokraticky smýšlející skupiny lidí kolem skutečné vůdčí osobnosti, všeobecně požívající přirozený respekt, disponující duchovním bohatstvím, pozitivními charakterovými vlastnostmi a intelektem. Bohužel tato doba doposud trpí absencí kvalitních vůdčích osobností. Osobnost, kterou já vidím v budoucí pozitivní perspektivě jako ucelený souhrn vnitřních rysů a zvláštností člověka, odrážející rozmanité osobní a společenské požitky, se v dnešní době formuje v personě Michala Vávry, Miroslava Havlíka nebo snad i Františka Böhma. Při plném vědomí a znalostí obsahu románu od Samuela Becketta: „Čekání na Godota“. Tito pánové snad budou
Strana 4 schopni vytvořit silnou myšlenku tím, že přinesou pokoru a službu stolnímu tenisu. Základní kámen takové myšlenky se nevystavuje na odiv, ale bez tohoto fundamentu se prozatím vždy každý systém dříve nebo později zhroutil. Bylo by štěstím pro mikrosvět bílého míčku, kdyby se vůdčí osobnost podobala světlému, teplému vánočnímu pokoji uprostřed mrazu, ledu a sněhu v prosincové noci. Proto je vynikající bohatá individualita, obzvlášť při možném velkém duševním nadání, bezpochyby šťastným osudem, třebaže svět, který bude nabízet, bude vypadat velmi odlišně od nynějšího ponurého údělu, který v současné době prožíváme. Tam, kde působí emočně silný subjekt, tam vzniká myšlenka. Já již dopředu, bez dovolení, pokládám otázku: „Je myšlenka jednou věcí a subjekt věcí druhou?“ Ne. Co je subjekt, právě to je myšlenka. Kdyby byl subjekt jednou věcí a myšlenka druhou věcí, existoval by duální stav myšlenky (René Descartes). Tak je právě subjekt sám myšlenkou. Opět pokládám další otázku: „Může pak stejná myšlenka posuzovat stejnou myšlenku?“ Ne, myšlenka nemůže posuzovat myšlenku. Jako nemůže ostří meče rozetnout samo sebe, stejně tak nemůže myšlenka vidět samu sebe. Tato nedualita mysli, ve které není oddělena jedna část od druhé, je stavem hlubokého míru (buddhistická filozofie boje Mahátmá Gandhího). Neboť zmizí ta neplodná snaha mysli uchopit samu sebe. Myšlenka následuje myšlenku bez přerušení, tj. bez potřeby oddělovat sebe od sebe, aby se myšlenka stala vlastním subjektem. To ovšem neznamená do nově vznikajícího procesu jenom nezúčastněné plkat, ale pokusit se jej ztvárnit nebo jinak uvést v život. Takový proces vyžaduje víru v sebe sama, sílu a jasnost. Pak může za určitých okolností přes všechna zavřená nebo zatvrzelá srdce vzniknout umělecké dílo, ozařující veškerou nedůvěřivost, která za mnoho let byla postupně vstříknuta do lidských mozků. Když se nestane nic jiného, tak tato skupina může věrohodně zobrazit své případné omyly. Pak vstanou třeba další bojovníci proti patriarchálnímu panstvu, kteří ničí mikrosvět bílého míčku, a již budou vědět, jakých chyb se mají vyvarovat. Po nich povstane další generace a bude se moci znovu vyvarovat chyb, které udělala generace před nimi. Pak se možná stane, že ty patriarchální vládce konečně z mikrosvěta bílého míčku vymítíme. Uvědomme si už konečně, že nekalé aktivity patriarchálních vládců se vyznačují stálé stejnými znaky zavilé krutosti při ničení života uvnitř mikrosvěta bílého míčku, který ještě dýchá a žije, byť velmi ztěžka. Vytvořil jsem proto jedenácté přikázání: „Život uvnitř mikrosvěta bílého míčku Jihočeského kraje nikdo nezabije!“ Tato případná obrodná skupina se nemůže pustit do práce bez velké víry a optimismu ve svůj úspěch, tak to v životě nechodí. Je tu ovšem možná polemika; zda je možné s vírou optimismu podržet si dostatek realismu v dílo vůbec? Bude se muset totiž znovu obnovit smysl demokratických institucí. Bude nutné si podržet zrcadlení. Klidné myšlení bez paniky. Použít vědecky zkoumavý pohled. Naslouchat zákulisnímu hlasu. Myslet bez slitování vůči sobě. Následníci budou nuceni odvrhnout vnější bídu pomluv. Duševní bolest, která jimi pronikne v důsledku jednání i zcela neznámých lidí a jejich nekompetentních odsudků, aniž by věděli, proč ta slova vyslovují. Oni mají jenom potřebu někomu ublížit. Vybičovat se ze své frustrace. Budou se muset zoufale držet sebeovládání, jako posledního zbytku víry ve svou svobodu jednání. V žádném případě nesmí do své blízkosti pustit jihočeskou justici, to je jenom slabá a nekompetentní náhražka za spravedlnost. Nesmí očekávat ani poděkování v případě vítězství. Tím se vymítí zbytečná frustrace. Musí počítat s udavačem, či v horším případě s množným číslem formy a obsahu pojmu udavač. Budou se muset naučit dovednosti v pravou chvíli změnit úhel pohledu na přicházející nečekané obrazy. Budou se muset naučit víře, že pracují s nejvyšším vkladem, a to někdy není skutečně lehké. Mnohé se totiž nezdaří. Musí jim být také zcela jasné, že z nedbalosti a bezmyšlenkovitosti se jim nesmí nezdařit ani to nejmenší. Jinak budou čelit škodolibé radosti. Ale je to velmi těžké vyhnout se chybám, jako je téměř bez vyhlídek opravdu včas předvídat všechno předvídatelné i nepředvídatelné - to ví jenom ten, kdo prováděl od samého začátku takovouto nebo podobnou obrodu. Dovolím si připomenout odkaz podivně zesnulého pana Alexandra Dubčeka z roku 1969: „Započali jsme obrodný proces, ale nesmíme
Strana 5 jej prohrát.“ Negativní důsledky prohry dnes již známe. Proto vyzývám k obezřetnosti. Nejspolehlivějším znakem zralosti nějaké skupiny převzít na sebe zodpovědnost k sociální obrodě je, podle mého názoru, schopnost jejich aktérů pochopit a převzít dědictví zanikajících zastaralých zákonů, pravidel a jednání. Pokud se tak nestane, obroda není zralá. Jinými slovy: „Divoká tektonika nás činí náchylnými k problémovému vytvoření nového chaosu v nových podmínkách a vytvoření nového odpůrce namísto spolupracovníka, k novému hledání řádu a příčin namísto pozitivního rozvíjení komunity, a tím vytváření smysluplné spokojenosti lidí. Je mnoho věcí, které při prvním zamyšlení dokáží uchvátit. Vůdčí osobnost musí předložit svůj pevný bod řešení. Málokdo si totiž uvědomuje, že pevný bod nemůže být nikdy rozdělen, alespoň z matematické teorie. Tak a ne jinak stanovit dispozice. Určit začátek budování přístupu k řece nadějí. Jediná stěžejní věta postačí spolupracovníkům, aby vůdčí osoba ozřejmila svůj plán a oni jej odsouhlasili či nikoliv. Aby se dokázali přihlásit ke svým pochybnostem k tomuto plánu. To je velmi důležité, jinak vzniká demagogie. Člověk musí umět váhat, otálet, odporovat sám sobě. V každém myslícím člověku je kus Hamleta, když jde o čin. Z druhé strany je vůdčí osobnosti, která má provést čin, dovoleno téměř vše, co dovoluje zákon, jenom ne nejistota. A poradit se? Dopřát i jinému slovo v radě? Jistě! Je nutné rozdělit odpovědnost. Vznikne tím de facto a jednoduše řečeno nová filozofická skupina s novou doktrínou řízení. Bude si muset dát pozor v první fázi převzetí zodpovědnosti, aby nebyla příliš schematická, a tím se vyvarovala kauzálního vztahu mezi přežitky minulosti a nově zavedenými strukturálními prvky řízení. Kauzalita, nedá se jí uniknout, navěky nás zotročila. Naší jedinou nadějí je pochopit tu příčinu a následný účinek. Patriarchální subjektivismus popírá příčinnost tím, že ji redukuje pouze na posloupnost svých postupně vznikajících a konzumujících požitků. Proto také vznikl jediný zdroj moci. Hlad po penězích. Pořád je to ale přece jenom hra, protože nejsou mrtví, i když v mém případě k tomu nebylo tak daleko. Teorie her je disciplína, která analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů (Oskar Morgensteim). Teoretické modely se pak snaží tyto konfliktní situace analyzovat, ale také nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Vítězný hráč pak získává zisk nad těmi ostatními. Nemusíte mít kozu, stačí, když sousedovi chcípne. A zde se odhalují schopnosti obstát. Zneužití pravidel nebo spíše jejich porušení, jen když to přinese výhodu. Soucit a férové jednání se staly přítěží v rozhodovacím procesu zisk nebo ztráta. Ten, kdo projeví slabost, prohrává. Dnešní patriarchální potomci alfa samců Ligy stoletých z oddílu stolního tenisu Startu České Budějovice, těch propletených tlup, tvořící doposud společenskou síť mikrosvěta bílého míčku, jsou nevídaným a nepochopitelným způsobem doposud tolerováni úslužným a poníženým přitakáváním pudového odkazu tvorby tlupy, jak je to vidět u primátů. Novodobí patriarchální samci a jejich odměna působí jako důkaz toho, že pouze neustálé potvrzování svého postavení na vrcholu tlupy je základem jednání, jak se na tomto vrcholu udržet. Stávají se v očích své tlupy synonymem pro toho, kdo často na základě odporného konání vyhrává, masturbačním indexem úspěšnosti vedoucí k regresivnímu aktu moci. Každá inteligentní doktrína, která odmítne pudové jednání, se formuje komplexně a téměř vždy v polemickém napětí, ale při působení demokratických zákonů. Problém je téměř vždy zmatenější, protože ve hře jsou tři prvky: společenský proces, který tím či oním způsobem působí na nucenou změnu chování lidí, což v první fázi vyvolává negaci hlavně u hlupáků. Další je proces umělecký, možnost vyčerpání nových myšlenek a forem. Třetí prvek bych nazval dialektikou souběžnosti, kde v průběhu procesu proti sobě ještě vystupují v nově zavedené doktríně staré a nedostatečné normy proti nově zavedeným praktikám. Což zákonitě vyvolává zmatek a nevoli. Doktríny se neobjevují náhodně. Většinou mají funkci dvojí a tou první je, že vlastně prodlužují dialog mezi starým a novým. Na druhé straně jsou projevem doby svého zvěstování. To ovšem neznamená, že stav společnosti je popisován jednoznačně a doslovně,
Strana 6 neboť každá doktrína se formuje složitým a polemickým způsobem. Skutečné poselství zůstane málokdy pochopeno a je takového druhu, že když se ho slova pokoušela vyjádřit, bylo dosaženo jen toho, že toto poselství zdánlivě nebylo vůbec ničím (příčina mého neúspěchu). Nicméně nejhlubší pravda je, že doktrína může vzniknout pouze ve stejném bodě a ze stejných důvodů, kterou produkuje skupina lidí, a jejímž adresátem se stává komunita. Dovoluji si jen zastávat názor, že vzpoura ducha proti nevědomosti není uhelným kamenem vytvoření a prosazení nějaké doktríny, ale je pouze prostředkem k dosažení nějaké formy blaha, spokojenosti či pouze nastolení normálního stavu. To znamená, že je nutné nejen doktrínu vytvořit, ale pak ji udržet a nadále postupně zdokonalovat. To znamená, že se jedná o otevřený proces. Stručně řečeno, každá doktrína ukazuje za prvé nemožnost uchopení skutečného světa do sítě slov a konceptů vytvářených myslí a za druhé nestálý charakter právě těch forem, které se myšlenka pokouší definovat. Stav faktů a událostí jsou vlastně abstraktními jmény a plynoucí formou obrazů, které svým konáním vyvoláváme. Proto se stává, že některé unikají vůdčí osobnosti, která má na mysli pouze prosazení své stěžejní myšlenky do společnosti. Tady nastupuje nezaměnitelná funkce vypravěče, které ty umělé a většinou klamné obrazy zachytává a nabízí řešení, jakým vhodným způsobem je odklánět. Je to vlastně jen určité přesunutí důrazu jinam s cílem uvolnit tím mysl vůdce pro hlavní myšlenku. Bylo by nicméně vážnou chybou pohlížet na vůdčí osobnost jako na reformátora nebo jako na revoltu proti patriarchálnímu panstvu. Žijeme v kraji, který má v sobě zakódované určité sedlácké tradice, jejichž obsahem je celý způsob života, týkající se všeho od zemědělských postupů k poznávání nejvšednější reality. Vůdčí osobnost musí jednat v souladu s touto tradicí, stát se vlastně polním mudrcem, který se vzdal role hospodáře a vstoupil na cestu vedoucí k osvobození, tj, vrácení nepřirozeného stavu do stavu přirozeného. Dovolím si upozornit, že jeho metoda cesty vedoucí k osvobození bude mít charakteristické rysy a jeho doktrína bude obsahovat kritiku při selhání lidí při praktikování tradice, ke které se z počátku hlásili. V této chvíli už není potřeba více odhalovat, proces ještě nezapočal a docela možná ani nevznikne, protože stále pracujeme s pohodlností a možná i s obavami a teoreticky neustále experimentovat na živoucích duších je nesmysl. Tím se velmi čile zabývají jednotliví patriarchální vládcové. To je vlastně jejich hlavní úloha. Udržet si moc, a tím i přehled o toku finančních prostředků, které se naučili, za těch mnoho let vládnutí velmi profesionálně a ve svůj prospěch, konzumovat. Jejich zbytnělé ego je základní trvalou entitou, která je konstantním subjektem jejich měnících se požitků. Ale ego pouze v abstraktním slova smyslu je pouze vyprodukováno jejich myslí, jako pomyslný kruh od otáčející se ohnivé pochodně. Proto každý pokus lpět na představě zbytnělého ega nebo učinit z něj efektivní zdroj jednání je odsouzen k postupnému zániku. Tím vlastně zaměňují abstraktní svět věcí a událostí za konkrétní svět reality. V jeho hlubší rovině je to neschopnost si uvědomit, že každé nepřirozené uchopování se ukáže být po čase marnou snahou, protože vše se znovu vrátí do původního stavu. Jsou posedlí touhou po dokonalé kontrole okolí založené na hluboké nedůvěře kontrolujícího. Je to neschopnost vidět základní vnitřní rozpor nepřirozeného a přirozeného stavu při jejich podmíněném jednání. Jedná se o nepřirozený stav vycházející z negativního motivu, že lidé jsou přirozeně zlí a podlí, a proto neustále hledají možný výsledek jejich nekalého jednání, který vždy vyžaduje nutnost další nějaké odporné akce. Už dlouho šlapu po světě a domnívám se, že k němu mám co říci. Problém je v tom, že když uvedu na scénu nějaký obraz, tak se to mnoha lidem příliš nelíbí. Proto byla na mě nakydána velká hromada malých, odporných a slizkých slovíček. Moje osmnácticentimetrová jizva na levé ruce se snad někdy v budoucnosti dozví pravdu o svém vzniku. Skutečná potíž pro různé typy hlupáků, demagogů, technokratů a patriarchálních vládců spočívá v tom, že spousta toho, co obhajuji - totiž, že pro kvalitní lidský život je důležitá láska, coby nejvyšší forma harmonie, že obhajuji institucionální segmenty, svobodu slova, pluralitní názor a skutečnost, že
Strana 7 žádný člověk nemá právo manipulovat se životem druhého člověka - oni vůbec nejsou schopni ve svých ubohých hlavičkách pochopit. Patriarchální vládcové zasahují do lidského dění takovým způsobem, že jsou nuceni pokračovat v zasahování, když vyřešení jednoho problému, většinou nekalým způsobem, má za následek vznik dalších problémů. Kontrola jedné věci vytváří potřebu kontrolovat několik dalších. Jsou jako divocí psi utržení ze řetězu, kteří koušou ze strachu. Jsou to jednotlivci, kteří se cítí na vrcholu, když mohou někomu ublížit. Prostředky si nevybírají, každá špína je dobrá. Stačí k tomu obyčejná ponurá pomluva nebo udání. Všechno ale pozorují z bezpečného povzdálí, z velké dálky, nikdy nechtějí být na blízku. To není nic pro ně. Vždy si najdou nějakého hlupáka, který za ně odvede špinavou práci. Je tak osudem všech patriarchálních vládců stát se bohy nad svými soukmenovci a je jedno, zda mají falešně obarvené vlasy jako slunce, anebo jim ze zadní kapsy čouhá husí brko, či nosí na klopě odznáček se směšným heslem: “Já jsem funkcionář.“ Při neustálém prosazování svého zbytnělého ega jsou nuceni v hrůzném kolotoči neustále chystat pasti světu a já pevně věřím tomu, že se do ní jednou chytí sami. Jednou obyčejně prohrají, protože žijí ve špíně lidí, které na své ponuré cestě životem ničili. To nemůže žádný lidský organismus vydržet věčně, aniž by mu to nepokřivilo charakter. Domnívám se, že již nadešel čas opustit pevná pravidla esejismu, které jsem doposud úzkostně dodržoval a pustit do systému esejismu racionalistické prvky projevu se všemi nekompromisními důsledky. Jsou mi velmi často kladeny otázky: Proč píšeš? Proč to děláš? Proč ohrožuješ svojí rodinu? Co to je? Boj za ubohou pravdu, boj za svobodu slova, boj za pluralismus názorů? Nebo je to jen provizorní konstrukce ubohého lidského intelektu, který se zoufale snaží ospravedlnit svou existenci, která vlastně nemá význam ani účel? Nebo jsem jenom naivním. romantickým, frustrovaným nespokojencem? Na vše je jednoduchá odpověď: „Já se tak rozhodl!“ Písemné umění není opiem, romantickým blouzněním nebo útěkem od života či neuvědomělým blábolením, není však jenom tím realistickým pozorováním světa, čím nás zahlcuje naše oko a sluch. Smysl písemného umění tkví ve vyjádření ducha popisovaných věcí. Jedině tak může být písemné dílo zrcadlem naší probíhající doby a promlouvat k našemu vnitřnímu duchovnímu úsilí. Písemné umění vyjadřuje také nějakou vizi, ale toto vidění není jen poznáním, ale tvůrčím a tvořivým projevem (byť laickým) toho, co má následovat. Písemné dílo pak roste a zraje jako esence moudrosti, jako jitřní dar radostného snu, který se zrodil z lidské zrady a neklidu duše ve tmě noci. Proto si dovolím upozornit některé funkcionářské patriarchální panstvo, aby si konečně uvědomilo svojí iracionální existenci ve svých funkcích, protože tito jedinci nadělali tolik špatných věcí, že již nemohou do systému přinést nic pozitivního. Na první pohled by se zdálo, že v oblasti mezilidského dorozumívání by neměly být žádné vážné nejasnosti. Lidé mají k dispozici řeč jako dorozumívací prostředek. Celý systém přijatých znaků a symbolů. Mohou se dorozumívat na velkou vzdálenost, mohou použít písemný projev, sociální počítačové produkty. Přesto však zůstává v oblasti psychologie dorozumívání mezi lidmi mnoho nejasného. Mnoho lidí například neoznamuje jiným lidem informaci proto, aby jim sdělili nějakou zprávu, ale proto, že chtějí slyšet určitou, napřed očekávanou odpověď. Tady pak vznikají základy patriarchálního panstva, jehož představitelé zotročují druhé jedince. Větším problémem se stává ztráta významu určitého slova nebo určitého symbolu zapříčiněná jeho nedodržením. Stejně podobně působí i klamavá reklama nebo protismyslové oznámení, pokud vycházejí z jednoho autoritativního pramene. Lidé pak ztrácejí důvěru v obsah a smysl symbolů a vyslovených slov. Stejným způsobem působí symboly a slova, která ztratila svoji aktuálnost, a tím svůj smysl. Záměrně odvádějí pozornost, ředí a zamlžují významné události. (Odklánění šestnácti miliónů vysokého ministerského úředníka se již dnes stalo snad i světovou klasikou). Při mezilidském dorozumívání je potřebné počítat s určitou ekonomikou. To si již v historii uvědomili mistři prezentovaných myšlenek, kteří se snažili umístit do hesla nebo symbolu co nejvíc význačných oznámení. Někteří z nás měli v životě to štěstí, že měli možnost
Strana 8 navštěvovat speciální kurzy, kde byli dopředu konfrontováni se situacemi, jež se v běžném životě nevyskytují. K tomu jsou nejlepšími mozky lidstva vytvořeny vhodné hry, v nichž musí jedinec vystupovat v protichůdných situacích za účasti kamerových systémů. Výhodou je, že tento jedinec je pak velmi dobře psychicky připraven na vzniklou drsnou realitu. Člověk má také poměrně velký prostor dorozumívat se neverbálně – beze slov. Někdy se víc sdělí úsměvem, pohlazením, celkovou mimikou. Tento způsob komunikace je přirozený mezi matkou a dítětem, ale i trenérem a adeptem při výuce dovednosti stolního tenisu ve stylu Höketedó. Nejvíc je to vidět při citovém vztahu, při kterém slovní deklarace nikdy nenahradí to, co si umí oznámit beze slov. Dnes se v mnoha sportovních odvětvích propaguje tzv. poker tvář, bez záchvěvu mimiky, která se snaží neprozradit, jakým směrem majitel cítí a uvažuje. Je to bažina, která nepřináší žádnou radost. Je třeba si uvědomit, že primárním úkolem sportovce je provést srdnatý výkon, ale je zde stejně důležitá sekundární funkce - přinést do řad diváků a fanoušků napětí, radost, adrenalin. Lidé se chtějí bavit, cítit spontánní projev sportovce, dotýkat se ho, chtějí ho mít rádi, obdivovat ho, ztotožnit se s jeho pocity, chtějí vidět člověka ne sfingu. Moudrý Andrea del Verroccio, učitel Leonarda da Vinciho, nikdy nezapomínal, že si obličej nezaslouží chvály, nevyjadřuje-li vášeň. Není dobré podceňovat psychologii komunikace mezi lidmi. My lidé v mikrosvětě bílého míčku neznáme psychologií fanoušků, protože jsme je nikdy nepozvali a dnes ještě pořád před nimi raději zavíráme dveře. Když totiž otevřete žumpu, tak páchne. Přesto jsem našel v mikrosvětě bílého míčku sluncem, co by nositelem života (myšlenka pochází z Keráleovského rituálu), jasně ozářený a voňavý skanzen. Prostřednictvím mladšího žáka stolního tenisu Filipa Návary z Nové Vsi jsem objevil čistý svět mladších žáků stolního tenisu Jihočeského kraje. Je to svět plný bezprostředních emocí, svět emocionálního pláče a tryskající radosti. Jedním z mnoha úkolů nové elity, protlačující mikrosvětem bílého míčku obrodnou doktrínu, bude tento čistý svět zachovat! Vážení pánové Vladimíre Havlíku ze Strakonic, Michale Vávro a Františku Böhme z Českých Budějovic, jste na tahu! Vystupte ze stínu! Přijměte zodpovědnost! Podejte nám stéblo, protože i to je záchranný pás! Vraťte nám radost ze hry bílého míčku! Přineste nám plnou čepici snů! Ukažte nám údolí slunce! Světlo ve tmě! Přijměte osamoceného člověka! Dotkněte se jeho ran! Pozvěte ho k sobě! Zvedněte svůj hlas proti společenským zrůdnostem patriarchálního panstva ve stolním tenisu Jihočeského kraje! Přijměte svojí odpovědnost a položte základní kámen obrodné doktríny stolního tenisu Jihočeského kraje! Přijměte empirickou pravdu dávných věků, že hrdinou se člověk nerodí, ale v určité chvíli se musí někam zařadit!
Motto : Nikomu nezakazuji jejich postoje, ať si to nepletou s minulou dobou. Oni chtějí zakazovat mé postoje, a tím předvádějí neschopnost žít ve svobodné společnosti. A opakuji závěrečné jediné slovo, že je to smutné … Profesor Václav Klaus
Dne 17. listopadu 2012 České Budějovice
Jiří Hronek
