VŠICHNI MÁME SVÁ POUTA

Bo Lozoff

VŠICHNI MÁME SVÁ POUTA průvodce k osvobození

DÍL TŘETÍ:

MILÝ BO

Dopisy z vězení, dopisy svobody © Bo Lozoff 1985 16. vydání 2006, Human Kindness Foundation 325.000 výtisků

Motto: Život není tím, čím se zdá být – díky Bože!

Kopie knihy We’re All Doing Time bude poskytnuta zdarma každému, kdo je ve vězení, a jiným hledajícím, kteří si nemohou dovolit její zakoupení. V takovém případě pište na adresu: Human Kindness Foundation PO Box 61619 Durham NC 27715 Všechny výnosy z prodeje této knihy jdou na podporu distribuce zdarma pro knihy, nahrávky a časopisy mnoha lidem z celého světa. Dobrovolné dary jsou rovněž žádoucí a vítané. Nadace lidské laskavosti (Human Kindness Foundation) je sponzorem projektu Vězení-Ášram a jiných aktivit, vztahujících se na laskavější, bezpečnější a rozumnější svět. Pokud chcete přispět, vyžádejte si více informací nebo si objednejte tuto knihu a další tituly. Pište na výše uvedenou adresu nebo navštivte naše WEBové stránky: www.humankindness.org

Tato kniha byla rovněž publikována jako: Todos Estamos Encarcelados ve španělštině Nous sommes tous dans une prison ve francouzštině Spezza le tue catene v italštině

UPOZORNĚNÍ PŘEKLADATELE : Toto je volně šiřitelný překlad třetího dílu z knihy We’re All Doing Time, která má celkem tři díly na 317 stranách. Jedná se však o amatérský (a tudíž nedokonalý) překlad bez autorizace, který začal být prováděn od října 2006 pro studijní účely. Je k dispozici na privátních WEBových stránkách www.volny.cz/cdk.vp pro inspiraci těch, kteří nastoupili na svou cestu duchovního rozvoje a Poznání. Ke zveřejnění zdarma došlo se souhlasem Bo & Sity Lozoff, který laskavě udělili dne 1.12.2006. Autor překladu prosí, aby bylo zabráněno jakýmkoliv snahám o komerční využití tohoto textu. Jeho záměrem je zpřístupnit myšlenky z této knihy všem zájemcům a případně iniciovat vznik jejího českého vydání. (Vašek) 2

Bo Lozoff Je ředitelem Nadace lidské laskavosti (Human Kindness Foundation) a mezinárodně uznávaného projetu Vězení-Ášram. Jeho literární činnost, workshopy a nahrávky pomáhají velkému počtu lidí transformovat svůj život pomocí duchovního výcviku a to i v některých nejtěžších žalářích – plných egoismu, strachu, hněvu a závislostí, stejně jako mříží a silných zdí.

Tato kniha je určena každému na světě, protože každý potřebuje všechnu lásku a povzbuzení, které můžeme eventuálně dát.

OBSAH: ÚVOD......................................................................................................... 5 1. NEPODOBÁ SE TO MÉMU SRDCI................................................. 6 2. JEDEN A DEVĚTADEVADESÁT OSTATNÍCH .......................36 3. ZASE OŽIVNOUT...........................................................................47 4. V JAKÉM VĚZENÍ?.........................................................................65 5. LÁSKA, NENÁVIST, ŽÁDOSTIVOST, NÁSILNOST............85 6. KRUHY A SPOJOVÁNÍ RADOSTI A SMUTKU ................. 111 7. KRÁSA SUROVCE..........................................................................121 8. DLOUHÁ A KLIKATÁ CESTA..................................................... 137 9. DOPISY ZVENČÍ ...........................................................................161

Některá jména v uváděných dopisech byla změněna, aby nedošlo k obvinění. 3

Lidé kladou otázky, mívají spousty nejasností; Já jim říkám, že problémy neexistují, jen jejich řešení. Pokyvují svými hlavami a dívají se na mě, jako bych přišel o rozum; říkám jim, že není kam spěchat, jen tu sedím uvězněn. - John Lennon: „Dívám se na kruhy“

Cesta k moudrosti? Je to prosté a jednoduché popsat: chybuješ, a chybuješ a chybuješ a chybuješ znovu, ale méně a méně a méně. - Piet Hein 4

ÚVOD Dopisy vždy byly v určitém smyslu srdcem a podstatou projektu Vězení - Ášram. Zpočátku, když jsme si mysleli, že bychom mohli posílat instrukce k provádění meditace a jógy převážně příslušníkům střední třídy, vzdělaným trestancům. Dopisy, které jsme začali dostávat, nás poučily, jak jsme se v našich předpokladech mýlili. To, čeho bylo zapotřebí, (a stále je), byl osobní přístup - nejen tedy pouhé pokyny. Lidé, kteří se spojili s námi, co jsme venku, patřili do celé škály populace - nejen narkomani nebo ti, co jsou ve vězení poprvé. Nyní se mi dostává příležitosti sdílet s vámi malý zlomek této pošty z posledních 11 let. Čtení a odpovídání na tyto dopisy bylo pro mne ohromným duchovním cvičením, začal jsem chápat, že čtu o sobě; a píšu zase pouze sobě. Je mou nadějí, že vy také budete brát tyto dopisy osobně; ne proto, abyste chápali pisatele, ale abyste lépe viděli sebe sama, na vaší vlastní cestě životem; vaše vlastní zápasy. Týká se to všeho. Také doufám, že dovolíte, aby vám tyto dopisy posloužily po dobu mnoha let - spíše než abyste jimi prošli rychle jako románem. Důvěřujte svým prstům, že otevřou knížku na správném místě, abyste si přečetli něco, co je pro vás právě vhodné. Je úžasné, jak stejné dopisy mohou být tak odlišné v různých obdobích našich životů. Každá kapitola začíná krátkou citací, která určuje „téma“ pro dopisy v této části. Věnujte nějakou chvíli těmto částem s tématy, protože mohou hluboce promlouvat ke každému z nás. Sám jsem nalezl několik takových, které se mnou rezonovaly v průběhu mnoha dní. Nesmírná energie a vhled nás očekávají, když se otevřeme tomu tajemného propojení se všemi kolem. Všichni se navzájem odlišujeme, ale jsme také skoro stejní. Doufám, že tyto dopisy vám pomohou odemknout některá tajemství, stejně jako se to stalo mně.

Kéž Velké Tajemství nechá vyjít slunce v tvém srdci. - Modlitba Siouxů

Mé srdce se nepodobá mému srdci. Jak moc bych si přál znát jak sjednotit obě dvě! - Sufijský verš 5

1. NEPODOBÁ SE TO MÉMU SRDCI Tommy

Drazí přátelé, pátrám po svém duchovním probuzení, které jsem až dosud nebyl schopen najít, ale můj život došel k bodu, kde potřebuji najít sám sebe, než se ztratím v ohromném bludišti nevědomí. Věnujte mi několik minut, abych vám popsal něco o sobě a své momentální situaci. Je naděje, že vám to pomůže poznat to, co se pokouším najít. Je mi 27 let, narodil jsem se 9.září 1950. V současnosti pobývám ve státním vězení v Idahu za vraždu prvního stupně, dvojí odpočítávání. Byl jsem odsouzen k smrti v březnu 1976, ale Nejvyšší soud v Idahu mi trest smrti zrušil*). Má provinění zde v Idahu nejsou jediná, která mám. V jiných státech jsem se dopustil sedmi dalších. Prosím, dovolte, abych vám vysvětlil, proč jsem spáchal tyto chladnokrevné vraždy bez jakéhokoliv smilování. V dubnu 1974 vstoupilo do mého domu v Portlandu v Oregonu jedenáct mužů, popadli mou 17-letou ženu, která byla ve třetím měsíci těhotenství a vyhodili ji oknem ze 4.patra. Víte, bylo to tak, že jsem obstarával drogy a zbraně pro některé lidi venku v Nevadě. Moje žena chtěla, abych s tím skončil a já jsem z toho zkoušel vystoupit, ale nedovolili mi to. Na příští akci jsem měl u sebe zboží, které jsem měl doručit; řekl jsem jim, že to předám federální policii, pokud se pokusí mi dělat potíže. Nikdy bych to neudělal, ale oni si mysleli, že to myslím vážně. Předstírali u mně falešný zátah, aby u mně vyvolali paniku a já abych řekl své ženě, kde jsem ukryl zboží. Ale to jsem neudělal! A tak když přišli do našeho domu, ztloukli ji a došlo jim, že skutečně nic neví, znásilnili ji a vyhodili oknem. Díky šťastné náhodě moje žena ještě několik měsíců potom žila - dost dlouho, aby mi popsala, kteří byly mezi těmi jedenácti. Spáchala potom sebevraždu v psychiatrické léčebně, protože její tělo bylo po pádu ve špatném stavu, ztratila všechnu naději a chtěla jen zemřít. V srpnu 1974 jsem začal pronásledovat těch jedenáct kumpánů a dopadl jsem devět z nich v několika státech. Nepodařilo se mi dokonat svou smrtící misi u posledních dvou, protože mě chytili tady v Idahu. Od té doby, co se to stalo, nepoznal už žádný vnitřní klid. Jediné, na co jsem schopen myslet, je moje žena, jediný člověk, který mě miloval a koho jsem měl na tomto světě. Vybavují se mi také muži, které jsem zabil a jejich pohledy plné hrůzy a překvapení, že jsem je našel, když mi umírali pod rukama. Nechci tvrdit, že jsem měl právo to udělat a nemůžu také říci, že by mi to bylo líto. Vím jen, že už nezmám žádný mír, štěstí nebo lásku, ale někdy cítím, že něco takového je, jen já nevím, kde to hledat. ----------------------------------------------------------------*) trest smrti byl u Tommyho obnoven a v současnosti (1985) je zpět v cele smrti.

6

Potřebuji pomoc, ale nemám nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Moje rodina se ode mne odvrátila a já nemám komu psát nebo kdo by mne navštívil. Nejsem už více schopen nést své břemeno a proto vás prosím z hloubi svého srdce, pošlete mi něco ke čtení, o čem si myslíte, že by mi mohlo pomoci. Jsem v maximálně střeženém vězení v samotce a trvá to už skoro 4 roky. Věřte, že vše, co chci, je zjistit, že existuje něco, co mě osvobodí od mých břemen. Byl bych vděčný za každou korespondenci, která by mi pomohla nalézt cestu k novému a lepšímu životu. Díky za váš čas. Prosím, odpovězte! Váš Tommy, Idaho

Milý Tommy, tvůj dopis se hluboce dotkl mě i Sity. Jsi sympatický bratr a jsme rádi, že jsme tě poznali. Z jednoho pohledu máš za sebou neobvyklý příběh; z jiného pohledu se nacházíš na úplně stejném místě, jako my: jsi prostě osobou, která se probouzí před cestou a přemýšlí, co si může vzít sebou. Jen málokdy bývá start procesu probouzení tak těžký a krutý, jak to bylo dosud v tvém životě. Pravda je taková, že každá myšlenka, slovo a skutek se počítají. Je také pravdou, že cesta je mnohem rozsáhlejší, než si ji představuje většina lidí, její časové rozpětí je snad milióny let spíše než nějakých šedesát. A v běhu toho dlouhého času je možné, že každý z nás musí projít největšími branami pekla a šílenství jako ty, tvoje žena a ti útočníci v průběhu posledních pár let. Nemyslím tím, že by ses měl ohlížet zpět a cítit se přitom dobře, ale spíše to, aby ses pokusil chápat, že v tomto vesmíru se odehrávají také neštěstí. A je dokonce možné, že ta nejhorší zkušenost stále pokračuje. Je tu ještě bolest, která před tebou leží, způsobená karmou z usmrcení devíti lidských životů - jako další stejného druhu: těžké, ale nezbytné kroky tvé cesty. Toto porozumění je počátkem opravdového boje. Můj boj začal, když mi bylo 18 a narazil jsem hlavou do traktorové vlečky v rychlosti blízké 100 mil za hodinu. V té době jsem se věnoval kulturistice. Celý můj život se točil kolem mého těla a náhle jsem nebyl schopen nic takového dělat. Pronásledovala mě stále zranění; mohl jsem si na to ztěžovat, ale přesto se tomu nedalo vyhnout. A stejná věc jako tobě se přihodila i mně: věděl jsem, že musí být něco, nějaký způsob pohledu na můj život, který by dokázal otevřít dveře zpátky k naději na štěstí. V tvém případě skutečnost, že asi už nikdy neuvidíš ve svém životě ulice města, je vyvolána podobně jako když jsem já byl stále zraněný. Tomto faktu potřebuješ čelit, abys mohl promýšlet strategii pro další život. 7

Dobrým prvním krokem je začít ztišovat mysl - to je obsahem našich učebních materiálů. Všechny odpovědi, všechno vedení, které jen potřebuješ, máš už uvnitř sebe, ale neklidná mysl není schopná najít způsob, jak se k tomu ponořit. To, co označujeme za neklid, jsou stavy jako chtění, strach, vina, sebe lítost, hněv, nenávist, pýcha, malichernost a podobné. Většina z nás vyrůstá tak, že naše životy jsou spíše matoucí kombinací tohoto neklidu. Začíná to už když ráno vstáváme a trvá to, dokud nepadneme večer co večer ospalí a vyčerpaní zase do postele. Není divu, že jsme z toho tak unavení! Ale meditační cvičení, obzvláště s takovým množstvím času, který máš k dispozici, mohou být tvou bránou k hlubší životní realitě, do hlubin sebe samého. A to ti může pomoci překonat tvou bolest, spíše než marné obcházení kolem ní. Nebude to radostné ani snadné. Meditace je vždy hodně těžká a když jsi blízko k silné vině nebo zármutku, bývá to ještě těžší. Ale ještě těžší věcí by bylo zkusit to ignorovat a žít prostý život v osamocení a izolaci. Mimo meditaci ti doporučuji alespoň trochu studia o karmě.*) Není třeba se příliš zabývat analyzováním, stačí jen tolik, abys pochopil, že neexistuje něco takového, jako „dobrá“ karma nebo „zlá“ karma. Má to být vodítkem k tomu, abys poznal jaká je, a použil to ke svému osvobození. Samozřejmě toto všechno je mnohem snadnější popisovat než udělat - toho jsem si vědom. Uvědomuji si, že jsi prošel hroznou bolestí. Zkouším takto jen pomoci a předpokládám, že kdybych ti to popisoval třeba miliónem slov, možná jen tři nebo čtyři budou platná. Přinejmenším však můžeš počítat s tím, že máš zase svou rodinu, bratře. Přeji ti více světla pro tvé dny. S láskou Bo

Milý Bo, právě jsem od tebe dostal ten nejhezčí a povzbuzující dopis a byl jsem šťastný s tvé odpovědi. Velmi ti děkuji! Nemám ve zvyku projevovat své emoce a pocity; je to zřejmě proto, že můj předchozí způsob života vylučoval, abych si někoho připouštěl do své blízkosti a nikdy jsem nikomu nedal znát, jaké jsou mé pocity. Ale v posledních týdnech, když jsem poprvé přečetl INSIDE-OUT (dovnitř-ven), začal jsem si uvědomovat sám sebe i jiné lidi každým dnem více a prožíval jsem -------------------------------------------------------------------*) Jako součást dopisu Tommymu byla přiložena kapitola o karmě z první knihy.

8

přitom pocity, které jsem už málem zapomněl. Když jsem navíc dnes dostal tvůj dopis a knížky, stalo se mi něco, o čem bych se dříve ani neodvažoval snít. Od prvního dne, kdy jsem si vyzvedl polorozpadlou kopii knížky INSIDE-OUT a začal ji číst, cítil jsem, že jsem našel přinejmenším to, co jsem hledal celý život. A něco mi říkalo, abych napsal dopis a našel něco dalšího, co by mi pomohlo v mém hledání duchovního probuzení. Zpočátku jsem byl dost skeptický, protože jsem si prošel už jinými zkušenostmi a mnohokrát se dostal na až dno. Něco mi stále říkalo, abych tuto knihu nečetl jen proto abych nějak zabil čas, ale abych četl a přečtené si uchoval v srdci a ve své mysli. Tak jsem tedy trpělivě každý den aplikoval některé z věcí, o kterých jsem se dočetl a stal jsem se jakoby novým člověkem. A když mi dnes přišel dopis od tebe, všiml jsem si, jak se mi třesou ruce, když otevírám obálku. Když jsem potom začal číst, cítil jsem, jak po mě přechází teplo, které jsem ještě nikdy necítil, vnímal jsem v sobě hlas, který tišil můj strach a říkal mi, že se vracím domů a nemám už více pociťovat strach. Jak jsem pokračoval ve čtení, uvědomil jsem si, že mám potíže s viděním a na tváři jsem cítil horko jako od ohně. Pohlédl jsem tedy vzhůru a otřel jsem si oči a vtom jsem si uvědomil, že mám v očích slzy a ty stékají po mé tváři. Slzel jsem ještě i přitom, když jsem poklekl, abych poděkoval Bohu za tuto malou knížku a za tebe a další, kteří dávají tento svět dohromady, abychom v něm žili v harmonii navzájem a také s Bohem. Trvalo to dlouho, než jsem se stal schopný otevřít své srdce a ucítil, jak vypadá svoboda. Mimoto bych ti rád vyjádřil svůj dík, nekonečný vděk a náklonnost. Nejen za to, že jsi vstoupil do mého života a dotknul se mě, ale i za mnoho dalších, kterých ses dotknul a pomohl jim objevit tu nádhernou cestu k novému a lepšímu životu, k jedinému, co máme! Díky ti, Bo za dopis a za to, že se mnou sdílíš část svého života. Kéž mi dá Bůh sílu, důvěřivost a odvahu pokračovat na této pouti. Bylo mým velkým štěstím už jen to, že jsem ji našel. Cítím se teď zase šťasten a trvá to už dost dlouho... Přikládám několik básní pro tebe a doufám, že se ti zalíbí. Použij prosím mé dopisy nebo básně jakýmkoliv způsobem, který se ti bude zdát vhodný k tomu, aby pomohl ostatním. Nestydím se říci celému světu, že jsem nalezl nový život. Pozoruji mnoho změn od té doby, co jsem začal s každodenním meditačním cvičením; dělá to zázraky a zdá se mi, že mám nyní blíž k jiným lidem. S láskou a úctou, váš přítel a bratr, Tommy.

SMRT VE VĚTRU Lidé zabíjí věcí každodenně, od lásky po prázdný čas a některé věci umírají stejně, od života po prázdné myšlenky. 9

Zemřít nemusí být opravdu bolestné, ne více než bolí žití, lidé se vždy loučí s pláčem, když jim nezbývá nic co by mohli dát. Smrt je jen konečným spánkem, jako prach, kterým se máme ušpinit, na hromádky ten prach zametáme, a vítr kolem stále fouká. A vítr sám zabíjí čas, odkusuje si z této země, a všechno, co pokládáme za bohatství, promění vítr v prach. Znát smrt je jako znát vítr, který šeptá skrze stromy, a smrt je jen další přítel, letící s vánkem.

Scum / Mike

Milý Bo, v poslední době jsem byl v jakémsi stavu pomatení, hledal jsem odpovědi a neustále usilovně studoval. Zdejší administrativa jako by nás chtěla připravit o rozum! Nepřestávají mě provokovat k návratu do starého způsobu života, na nebezpečnou cestu. Občas je to pro mě opravdu těžké. Vybral jsem si cestu meditace a jógy, abych překonal svou nebezpečnou povahu. Poznal jsem (poněkud pozdě) že násilí nic neřeší. Než jsem byl uvězněn v roce 1976, byl jsem členem zákonem pronásledovaného motocyklového gangu na východním pobřeží. Předtím jsem sloužil čtyři roky u vojenského námořnictva. Byl jsem ve Vietnamu, Kambodži a pak jsem se jako člen gangu účastnil mnoha válek v ulicích New Jersey. Odpykávám si trest v délce 45 let za vraždu muže při rvačce v baru. Když jsem se tu dostal, pustil jsem se do studování svého života a uvědomil jsem si, že jsem nikdy neměl žádný prospěch nebo nezlepšil žádnou věc za pomocí násilí. Jsem si jistý, že víš, jak drsný může být život ve vězení pro někoho, kdo zkouší být jemný a moudrý. Velmi mnoho lidí zaměňuje jemnost za slabost - a já nejsem v žádném ohledu slabý, jen nechci někoho zranit, abych to dokázal. Pokaždé, když se mě tu někdo zkouší provokovat, dělám to nejlepší, co umím, abych s láskou odvrátil jeho animalitu, ale je to OPRAVDU TĚŽKÉ. 10

Pokouším se o to - opravdu. Ale toto místo je tak plné slepé ignorace a předsudků, že to nikam nevede. Předsudky a ignorance mě rozčilují víc než cokoliv jiného. Medituji a modlím se dvakrát denně... abych vymazal předsudky a ignoranci z vesmíru, přivedl všechny blíže k sobě, abychom mohli navzájem žít v míru a harmonii. Věř mi - ty, který dostáváš dopisy od lidí, kteří chtějí skutečně pomáhat. Nechť tě vždy provází sluneční světlo a mír. S láskou Scum Colorado

Milý Scume, drž se, bratře; bojuješ v té největší válce gangů ze všech, ale jsi na správné straně a vedeš si dobře. Uvedl jsi, že jsi požádal Boha o pomoc při překonávání své násilnické povahy. To, čemu musíš zkusit porozumět je, že celé to prostředí, na které si ztěžuješ, je pomocí, kterou ti seslal Bůh. Jen přemýšlej - pokud se máš naučit se povznést na hněv a násilí v místě, kde jsi, existuje na Zemi nějaké jiné místo, kde bys k tomu měl takovou příležitost? Každý kousek předsudků a ignorance, každý kousek pronásledování, je jen částí výcviku. Žádal jsi o to, tak to využij k tomu, aby ses stal bojovníkem míru a pravdy. Jak bys jen mohl překonat svou násilnickou povahu, kdybys byl na místě, kde jsou lidé klidní a všechno je jak má být? Na takovém místě může být nenásilnický kdokoliv. Vím, že je to těžké, bratře - opravdu to vím. Ale věř sám sobě a já vím, že to můžeš dokázat. Možná je už načase se vzdát přezdívky „Scum“ a uvidět, že skutečně už nejsi ten člověk, který si ji vysloužil. A nemusíš jednat jemně a moudře; buď prostě sám sebou - osobností, která je silná, nenechá si vše líbit, ale vyhledává jemnost a moudrost. Nevyhledávej konflikty. Být jemným neznamená nechat ostatní, aby po tobě šlapali. Být moudrý neznamená, že vždy víš co dělat nebo že nikdy neděláš chyby. Existuje starý příběh o kobře, která navštívila světce a požádala ho: „Prosím, předej mi učeni, abych se mohla stát více duchovní.“ A svatý muž jí řekl: „Dobře, ale nesmíš už více kousnout člověka.“ A tak se kobra vrátila dolů z posvátné hory, šťastná, že ji světec přijal za studenta, usadila se u cesty k vesnici. Tráví tam celý den a myslí na slib, který dala. Ale za pár dnů si jí všimnou lidé z vesnice, a protože tam leží tak tiše a vypadá tak šťastně, stanou se lidé podráždění. Po několika dalších dnech se už kobry přestávají bát, některé děti do ní začnou píchat klacky a dráždit ji, házet po ní kamením, kopat špínu na její hlavu. A několik krutých dospělých na ni odhazuje odpadky a kopou do ní, když jdou kolem.

11

Asi tak po týdnu shází světec dolů z hory po cestě do vesnice a vidí zuboženou kobru, celou potlučenou a zakrvácenou, zašpiněnou blátem. Světec říká: „Můj bože, co se s tebou stalo?“ Kobra odpovídá: „Jen jsem se řídila tvými pokyny, mistře; žádného člověka jsem nepokousala:“ Když pochopil světec, co se tu všechno stalo, shlédl dolů milujícím pohledem na kobru a říká: „Ale já jsem ti přece neříkal, že máš přestat syčet!“ Věznice je drsná, takže také zasyč, když musíš; jen ve svém srdci po celou dobu udržuj lásku a modlitbu. Jedeš přesně po žluté čáře ve středu cesty. Počínáš si správně, opravdu. S láskou, Bo

Milý Bo, upřímně doufám, že ti nevadí, že píšu tak často, ale jsi jediný skutečný přítel, kterého mám. Podařilo se mi udělat určitý pokrok od doby, kdy jsem ti naposled psal o svém hněvu a prudkosti; možná si povšimneš, jak jsem podepsal tento dopis - „Mike“ namísto Scum (má mj. význam neřád - pozn překl.). Domnívám se, že je na čase odhodit pryč spoustu starého smetí. Přestal jsem kouřit marihuanu a omezil jsem svoje kouření cigaret ze tří krabiček denně na jednu. Nyní se snažím myslet na to, co budu dělat, až mě propustí z vězení. Jsem si jistý, že víš jak to vypadá v Yukonu. Chci se dostat co nejdále od civilizace. Být daleko od měst, davů lidí, znečištění, atomových reaktorů a jiných podob lidských nesmyslů. Prostudoval jsem toho hodně o organickém farmaření, sluneční energii, energii větru, stavbě lehkých domků atd. Chci si pěstovat své vlastní potraviny, chovat koně a žít způsobem, který pro nás zvolil Bůh; v harmonii s přírodou. Jediné chvíle, kdy se cítím skutečně šťastný a uvolněný ve svobodném světě jsou tehdy, když jsem sám nebo s někým, kdo mi skutečně rozumí a věnuje mi pozornost, jde se mnou do hlubokého lesa, nepotřebuje mluvit, jen naslouchá a vnímá přírodu. Prošvihl jsem možnost dělat něco takového více než cokoliv ostatního. Myslím, že jsem byl vždy samotář. Bo, je na tom něco špatného, chtít být sám? Určitě velmi ocením všechnu tvou pomoc a náklonnost. Je to těžké vyjádřit a nemám slova, cítím ale k tobě a k Sitě něco, co jsem dříve ještě k nikomu necítil. Není to jen láska, je to něco víc. Vypadá to jako bychom byli tři různí lidé, ale my jsme jen jedním. Kdykoliv na tebe myslím, dostaví se tento fantastický a vřelý pocit nade vše. Začíná to v mém duchovním srdci a šíří se to, až to překryje celé moje tělo. Kdykoliv medituji, pokouším se absorbovat tam mnoho Boží lásky a v tu samou chvíli zkouším vysílat tuto lásku spolu se svojí, vám dvěma. Chtěl bych někdy znát, zda moje vibrace jsou dostatečně silné k tomu, aby dosáhly tebe až do Severní Karolíny. Kéž jsou tvé dny naplněné slunečním světlem a kéž můžeš navždy kráčet v míru a s láskou. Baraka Bashad, Mike

12

Milý Mike (hochu - je to mnohem lepší než „Milý Scume“), tvé milující záchvěvy prochází zřetelně a čistě; vracíme totéž nazpět. Je to hezký pocit, když víme, že jsme byli ti nápomocní k tomu, abys zaklepal na místo lásky v sobě samém, které tě učiní navždy silnějším a nezáleží na tom, co se s námi děje. Já také jsem celkem velký samotář. Nevidím v tom nic špatného, ale tuším, že svým dopisem jsi chtěl sdělit ještě něco víc. Jestliže máš namířeno do zmrzlé tundry jen proto, že jsi nepřišel na to, jak být šťastný v civilizovaném světě, pak se ti Yukon stane velkým zmrzlým vězením a ne rájem, který chceš. Mám dojem, že mluvíš o tom, že nechceš vyjít na ulice a vrátit se zpět do těch starých mizerií; je tu ale ještě druhá strana života - proto neočekávej, že tvé volby jsou tak omezené. Potkal ses s těmi nejhoršími stránkami lidského ducha a to tě přimělo k tomu, abys chtěl uniknout od lidí. Vraťme se však zpět k tvému dopisu, kde jsi uvedl, že Sita a já jsme ti pomohli, abys ucítil „skvělý teplý pocit“ lásky v tvém srdci. Zkus si představit, jaký je to pro nás skvělý pocit číst něco takového! Připomíná nám to ty nejlepší stránky lidského ducha a je nám to inspirací k tomu, abychom tlačili káru dál. Možná bys měl zvážit, zda by místo pobytu ve zmrzlé tundře nebylo lépe se pustit do nějaké práce v sociálních službách, takže můžeš postoupit na vyšší úroveň toho, jak se my lidé chováme jeden k druhému. Poslechni bratře - stále ještě máš hodně času na rozmýšlení o tom, kde budeš žít. Je jen přirozené, že když jsi na místě odděleném mřížemi, zdmi a spoustou hluku, sníš o tom, jaké by to bylo krásné v otevřené, tiché a prázdné tundře. Ale buď v klidu. Život znamená mnohem více radostí a zajímavého, když učiníš své rozhodnutí podle toho, co chceš nalézt a ne podle toho, před čím se chceš ukrýt. Se vší láskou, Bo

13

*************************************************************** „Pojď se mnou,“ řekl válečník a kráčel s chlapcem ke kraji tábora. „A teď se podívej na tábor,“ pokynul chlapci. Ale válečník nastrčil svou tvář do těsné blízkosti chlapcovy tváře a pokaždé, když chlapec pohnul hlavou, aby mohl vidět, válečník se pohnul také, aby mu to znemožnil. „A teď si lehni do trávy na břicho,“ řekl válečník a ukazoval na zem. „A teď se znovu podívej na tábor.“ Když to chlapec udělal, dostal pokyn: „teď vstaň a pojď za mnou,“ a vedl chlapce zpět do středu tábora. „Podívej se na tábor nyní,“ pokynul mu, ale jak se chlapec začal rozhlížet dokola, vrazil mu políček. Obličej mladého muže začal blednout vzteky. „Děláš si ze mě blázny,“ procedil mladý muž skrze zuby. Válečník mrštně vytáhnul nůž a namířil jej proti chlapcově hrdlu. „Otáčej se dokola a podívej se na tábor znovu,“ řekl válečník a jeho tvář byla bez výrazu. Chlapec se pomalu otáčel a všude hledal pomoc. „Já jsem si z tebe nedělal blázny, bratříčku,“ řekl válečník, když chlapec skončil s rozhlížením. „Mám tě velmi rád, Jen jsem potřeboval tvůj hněv a tvé obavy k tomu, abych ti umožnil pochopit. Tady máš nůž.“ Válečník usedl na zem a chlapec se bezvládně usadil vedle něj. „Já to nechápu,“ řekl chlapec poté, co znovu získal rovnováhu. „Co jsi to prováděl?“ „Jak jsi to vnímal, když jsem ti svou tváří bránil se podívat kolem?“ zeptal se válečník. „Bylo to hloupé!“ odpověděl chlapec. „A co jsi viděl, když jsem ti poručil si lehnout do trávy?“ zeptal se válečník. „Mohl jsem vidět jen malou část tábora, protože tráva je vysoká a tvoje nohy mi byly v cestě,“ odpověděl chlapec. „A když jsi ode mě dostal políček?“ zeptal se válečník. „To jsem zase nemohl vidět tábor, protože mi v tom bránil můj hněv a strach,“ odpověděl chlapec. „Právě toto jsou potíže, kterým čelí muži pořád, při všem, co dělají. To jsou potíže, které musí překonávat tím, že se pokusí uvidět jak sebe, tak i druhé,“ řekl válečník. „A příběhy, které nám vyprávíš ty a další Učitelé jsou zamýšleny k tomu, aby nám ukázaly tyto věci?“ zeptal se chlapec. „Přesně tak,“ odvětil válečník. (Převzato z knihy SEDM ŠÍPŮ od H.Storma)

***************************************************************

14

David

Milý pane Lozoffe, V současnosti si opykávám trest v Jižní Karolíně. Jednou jsem si povšimnul, že jeden z mých přátel čte váš článek. Půjčil mi některé k přečtení a mně se zalíbily. Právě se hodně věnuji meditaci, ale necítím se dobře při jejím ukončování. Cítím, že tu něco schází. Nemluvím mnoho s lidmi. Patřím k těm, kteří jsou uzamčení do sebe a nedaří se jim nelézt cestu ven. Nejsem bojovný typ, patřím spíše mezi ty vystrašené. Jsem hodně zmatený a potřebuji pomoci. Kdybyste měl někdy cestu kolem, zastavte se prosím na návštěvu. S upřímným pozdravem David

Milý Davide, Jsem rád, že tě poznávám. Když o tom budeš na chvíli přemýšlet, nejsi už tak „uzamčen v sobě“, jak tomu bylo při psaní tvého otevřeného a upřímného dopisu. Působíš na mě dojmem vstřícného a ne tak docela bojácného člověka, který se venku snaží vyhledat přátelství někoho, koho ještě nikdy nepotkal. A tak možná vůbec nejsi tak špatný, jak si myslíš. Nenuť se příliš do rozhovorů s lidmi ani k jiným bližším kontaktům; zkus nést na paměti, že už se nacházíš v procesu velkých změn a ten si vyžádá nějaký čas. Protože jsi mi napsal kromě jiného o svých pocitech, mohlo by být pro tebe dobré si vést zápisky psát dopisy pro mě nebo další své přátele - hlavně proto, abys udržel svou hlavu tak otevřenou, jako když jsi mi psal posledně. Mnoho lidí si vede svůj duchovní „deník“ po mnoho let; je to dobrý nápad. A co se týká tvých potíží s ukončováním meditací - není tak důležité hladké ukončení nebo pocity výšin. Jen pracuj na tom, abys dokázal sedět v klidu. I kdyby se zdálo, že se nic neděje, věř mi, že to tak není. Pokračuje to postupně a přirozeně a je těžké to rozlišit - především pro ty z nás, kteří měli návyk na drogy nebo pití. Buď trpělivý. Skutečnost je opravdu taková, že jsme na jedné lodi a děláme stejnou věc. S láskou, Bo

15

Charles

Milý Bo, odpykávám si trest na 5-15 let za neúmyslné zabití. Tento trest jsem dostal, když jsem byl v podmínce za vraždu druhého stupně, za kterou jsem měl trest na 3-20 let. V obou případech byla obětí moje žena podle zvykového práva. V obou případech bylo příčinou smrti uškrcení. Žil jsem v domnění,že moje láska k těmto milovaným bytostem je ryzí, absolutní nebo jistá. Potom, co jsem vykročil na cestu k sobě, přišel jsem na to, že moje láska byla podmíněná, povrchní - nebyla ta pravá. Nyní už si uvědomuji své chybné smýšlení, které vedlo k jejich smrti. Uvnitř v sobě však nemám úplný klid. Mám velké nutkání ke komunikaci s jejich rodinami. I když mě jejich rodiny nepřijmou s otevřenou náručí a i když si přejí moji smrt, chtěl bych se postavit smrti a sdělit jim, co cítím hluboko v sobě. Toto nutkání mě pronásleduje proto, abych se mohl osvobodit od viny, smutku a jiných trápení - pořád se ale necítím svobodný. Přestože jsem si vědom, že má svoboda by neměla být závislá na něčem tam venku, cítím, že skutečně potřebuji hovořit s těmi rodinami. Nikoho z nich jsem ale neoslovil už pět roků. To mě vede k první otázce: mám kontaktovat tyto lidi nebo nechat minulost být? Mám ještě tři další otázky: Za prvé, jak poznám, že vidím svět jasně? Tím mám na mysli bez přibarvování svými názory, předsudky a míněním. Za druhé, lze dospět k tomu, abych se oddělil od jiné bytosti? Míním tím ve fyzické podobě. Když například jeden z mých bratrů útočí na jiného, mám v tom spatřovat krizovou situaci, která má usnadnit můj růst nebo bych se měl pokoušet mezi ně vnést harmonii? Mohl bych si také zvolit možnost, že vůbec nebudu vnímat tyto okolnosti. Jak se na to mám dívat bez oddělenosti? Třetí a poslední otázka je, jak to přijde, že vesmír se vyvíjí, jak by měl a souběžně jsem já tvůrce všeho v mém světě? Jak mohu být odpovědný za různé světové incidenty, pokud se svět vyvíjí, jak má? Skutečnost, že dva lidé jsou kvůli mně mrtví, může být nahlížena jako připravená pro mě, ale také se na ni lze dívat tak, že svět se vyvíjí, jak má. Jak to mám chápat? Mír a lásku přeje Charles

Milý Charlesi, položil jsi mi pořádně těžké otázky! Věc je v tom, že žádáš odpovědi a prahneš po moudrosti a to jsou dvě opravdu rozdílné věci. Moudrost se rozvíjí v průběhu dlouhé doby trávené v blízkosti Boha. Nevyvstává tu jen otázka odpovědět na každou tvoji otázku, ale též zda duchovní život může být prožíván dokonale, když pouze myslíš na všechny správné otázky. Skutečný spirituální život je mnohem tvrdší a také mnohem tvořivější než to. Vyžaduje otevřít srdce a své nitro - nejen pouze naplnit svou mysl hromadou filozofie. Klade to daleko větší nároky, ale je to jediná cesta ke skutečné svobodě. 16

Tvůj dopis, například, je celkem pochopitelným důkazem toho, že jsi se ještě opravdově neosvobodil od pocitu viny, zármutku a jiných strádání; je v něm velká protichůdnost. Podívejme se, jakým způsobem jsi popsal své provinění: „dostal jsem tento trest“; „obětí byla ...moje žena“; „příčina smrti ...byla uškrcení“; atd. Dosud ještě nejsi schopen vyložit to vše v první osobě a říci „Zabil jsem dva lidi!“ To co zatím děláš, je myšlenkový úlet, ale bolest máš v srdci. Věci, kterými jsme ublížili jiným lidem jsou pro nás účinným ponaučením. Pocit studu by nám mohl pomoci se otevřít našemu nejhlubšímu lidství. Pocit viny by nám mohl ukázat potřebu sebeovládání a pomoci k převzetí odpovědnosti za naše konání. Účast s bolestí někoho jiného obzvláště s bolestí, kterou jsme sami způsobili - by mohla být tím, co potřebujeme, abychom pocítili, jak hluboké máme spojení se všemi ostatními lidskými bytostmi. Vím, že toto vše je velmi složité a většina psychologů a duchovních učitelů by řekla, že vina a hanba jsou nerozvážné. Ale já se s ohledem na svůj duchovní život setkávám s celou škálou lidských bytostí - nejen s těmi příjemnými. Uvědomění si a poučení s těchto dojmů neznamená, že bychom v nich měli být ztraceni nebo je ponechat, aby nás zničily. Když mi bylo 16 let, vážně jsem poranil 12-letého hocha, který šel přes pole, na kterém jsem si házel diskem. Zasáhlo jej to přímo do hlavy, a hned jak jej odvezli do nemocnice, vypudil jsem to z hlavy, jak jsem mohl nejvíce. Avšak o 15 let později to začalo vystupovat na povrch pokaždé, když jsem usedal k meditaci. Pokoušel jsem se přesvědčovat: „Buď tady a teď“ a jinými metodami aby to přešlo, ale Bůh by mi to nedovolil, pokud bych se tomu neotevřel více. Když se mi konečně podařilo se tomu znovu otevřít, dostalo mě to přímo o 15 let zpět, vynořila se potlačená vina, hanba a strach a trvalo to několik měsíců. Mělo to tak být: potřeboval jsem tím projít, abych se dostal dál dopředu. Pak už mě to nikdy nepronásledovalo, ale určitě to zůstane v mých vzpomínkách až do konce života; není žádného důvodu, aby se to vytratilo. Pokoušel jsem se mnohokrát pátrat ve starých záznamech nemocnice, abych se ujistil, že ten chlapec nezemřel, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit jeho jméno (je to proti předpisům) nebo jej kontaktovat přímo. Předpokládám, že se mu daří dobře, když o mě nic neví; mám pevnou víru, že tyto věci se staly proto, že to tak mělo být. I když to odmítáme, cítíme bolest kvůli bolesti, kterou jsme způsobili a občas to má snahu vyjít na povrch. Já jsem se této lekci naučil tvrdě, ale teď už to mám za sebou. Myslím, že někde hluboko ve mně dřív byly obavy z toho, jak moc by mě to mohlo bolet, ale nyní vidím, o kolik je ve mě víc soucitu a jemnosti - a to právě díky tomu, že jsem nezůstal rozpolcený. Nemám pocit, že bys, bratře, měl za sebou něco podobného - opravdu ne. Svět se vyvíjí přesně tak, jak má, ty jsi však osobně odpovědný za hrozné věci, kterých ses dopustil. Tvá mysl se pokouší vybrat si mezi dvěma protiklady, jako by snad mohly být ve stejném čase oba správné. Ale srdce to chápe. Modli se dál, aby se ti dostalo vedení. 17

S láskou, Bo PS: Co se týká kontaktování rodin tvých obětí, ještě nějaký čas bych s tím, být tebou, počkal, než si to promyslíš; chce to nějaký čas si vše utřídit - neměl bys chtít se s nimi spojovat, dokud nebudeš schopen jim ulehčit nějakým způsobem jejich bolest. PPS: Náš další přítel z vězení, Salik, chtěl něco k tvému dopisu dodat. Jeho dopis následuje:

Milý Bo, kdyby bylo možné něco dodat z pozice jiného vězně k tomu, co napsal Charles o vině, bolesti a strádání způsobeném vraždou, pak bych rád sdělil toto: také se trápím z podobných důvodů. Modlím se, aby má vina a bolest nezatvrdily mé srdce, ale naopak mě vedly na cestě. Cítím, že bolest mě nikdy neopustí, ale vím, že to je účinek lásky od osoby, které jsem vzal život. Zvolil jsem si možnost cítit bolest a vinu přímo, než se před ní skrývat, protože pak bych se stal popudlivý a odsuzující. Když cítím vinu a bolest, tato odezní, když se jí otevřu na dost dlouho. Poprvé to představovalo týdny hluboké bolesti, pak už jen několik hodin za den a teď už jen jedna až dvě hodiny za pár dní. Moje pocity viny a bolesti mě učinily více vnímavým k mým bratřím - k jejich bolesti, k přezíravosti, umožnily mi náhled bez odsuzování. Přál bych si se naučit těmto věcem jiným způsobem, ale potom, co se to stalo - aniž bych ospravedlňoval, co jsem spáchal, naučil jsem se jim takto. Věřím, že můžeš pochopit svou schopnost být citlivý poté, co pochopíš své sklony k násilí. V mém případě jsem zvolil nekontaktovat blízké své obětí, protože by jim to způsobilo jen další bolest. Ale každá situace je jiná. Pluj s proudem a zachovej si čistotu. Salik Kalifornie

Cítit skutečnou lítost kvůli něčím chybám je jako otevřít dveře k nebi. (- Hazrat Inayat Khan) 18

Larry

Milý Bo, omlouvám se, že jsem nenapsal dříve, ale události kolem ve vězení byly celkem hektické. Měli jsme tu velkou reorganizaci a při ní jsem přišel o některé mé náboženské knihy, jako Bhagavadgíta, Učení Buddhova a Učení velkého Chaitanyi. Říkal jsem dozorcům, že to jsou náboženské knihy, ale odpověděli mi, že je stále ještě nesmím mít. Uvědomil jsem si, že bych měl milovat každého, bez ohledu, kdo to je; ale v srdci nedokážu najít lásku ke zdejším dozorcům - nemůžu je ani snést. Dal bys mi prosím nějakou radu, protože já bych skutečně měl rád každého. Více lásky, Larry Indiana

Milý Larry, zbav se pocitů osamoceného bojovníka, bratře. Naučit se, jak milovat každého bez výjimky, je rozhodující zápas pro nás všechny. Nebuď na sebe tvrdý a nevzdávej to, protože máš namířeno správným směrem. Není v podstatě tvým přáním je milovat alespoň nějak? Je tu něco, co cítíš uvnitř a co způsobuje všechen tvůj hněv a hořkost a činí tě nespokojeným. Je to láska. jen ji nech dál růst. Možná, že hledáš daleko a široko na to, co se očekává, když poznáváš pravdu, Láska už začíná pronikat do tvých kostí. Pocit lásky ti možná nepřipadá tak sentimentální nebo emoční, jak sis představoval. Občas je to nenápadné - projevuje se to přáním, aby se lidem dařilo dobře na jejich poutích nebo tím, jak porozumíme, že každý jde cestou, která je mu určena. Nedívej se příliš přísně na to, jak by to mělo být; zkus jen věřit, že vše je správně. A skutečně je, přísahám. Uvědom si, že strážci ti berou jen listy papíru; nic více. Svaté knihy nejsou nic víc, než cáry papíru. Možná je to způsob, jak ti chce Bůh pomoci si uvědomit, že knihy nejsou tak důležité jako naučit se milovat strážce. Více lásky, Bo

Pokud jsi bojovníkem, nedopusť, aby cesty tohoto světa vyděsily tvé srdce. - Ramajána 19

Mark

Milý Bo, dlouho jsem čekal, než jsem se pustil do psaní tohoto dopisu. Ve vězení jsem už 6 let a z toho poslední 4 roky jsem si začal být vědom sám sebe. Mám pocit, že nejsem schopen zaujmout místo v životě. Mám dojem, jako bych sem nepatřil. Občas se cítím nabitý energií - a chci přeměnit tuto energii v něco pozitivního - třeba říci cizímu člověku, že ho mám rád. To ale nedokážu a energie je vyzařována jako frustrace. Studoval jsem mnoho cest, a každá mi něco dala. Ale stále se nemohu s jistotou rozhodnout jen pro jedinou! Připadá mi, že uvnitř mám něco špatného. Mám velmi malou motivaci a jsem lapen v zahálce. Pracuji společně s mnoha dalšími vězni v separačním oddělení a snažím se jim pomáhat s jejich problémy a přitom nedokážu řešit ty své. Je pro mě velmi těžké se vzdát svých osobních přání. Shledávám, že malé věci v životě jsou těmi, které mě rozčilují! Že by to byl nedostatek sebekontroly? Možná je to málo Světla? Možná jsou to věci, které nechci mít v egotistickém světě kolem? Mám někdy pocit, že bych měl izolovat ten svět kolem! To, co opravdu potřebuji, je pevný základ, ze kterého bych začal svou cestu za pozitivním. Neměl bys pro mě nějaké myšlenky, které by mohly pomoci? Uvědomil jsem si, že ti píše spousta lidí, ale velmi bych ocenil, kdybys mi odpověděl. Předej mé přání lásky a světla Sitě a ostatním. Děkuji ti Mark Florida

Milý Marku, nezdá se mi, že by u tebe bylo něco špatně. Všechno co popisuješ vypadá jako obvyklé problémy, kterými musíme všichni procházet: studujeme mnoho cest, ale skutečné nejdeme po žádné, pomoc druhým je pro nás snadnější, než pomoci sám sobě, nemáme dost motivace atd. Vždy bylo snadnější mluvit a myslet na cestu, než se na ni vydat. Takže tedy vítej v klubu. Všiml jsem si však jedné potíže, kterou jsi asi nezaznamenal: říkáš, že „sem skutečně nepatříš“. S určitostí vím, že nejsi zlým člověkem z toho pohledu, který máš asi na mysli, ale jinak všichni patříme přesně tam, kde se nacházíme. Může se to třeba zítra změnit - možná že i v příští minutě, ale zrovna teď ty i já hrajeme své role ve správné scéně, v sestavě, v akci. Kde jinde bychom měli být? Pokud máš pocit, že jsi na špatném místě, k čemu by byly dobré všechny tvé zkušenosti, kterými máš projít? Jsou ti tu k dispozici - pravě tam, kde jsi i ty. Důležitá je rovněž trpělivost. Uvědomuješ si, jak trpělivý se pokoušíš být vzhledem k jiným lidem? Stejně takový musíš být i k sobě. Je dobré, že jsi se stal naplněný zahálčivostí a rozptýlením, ale chceš se ujistit, že to není tak zlé, abys z toho ztratil smysl pro humor, který je tak potřebný, aby se daly překonat ty těžké časy. Není nic, co by bylo více nudným nebo nebezpečným, než fanatismus nebo jakékoli přesvědčení bez humoru. 20

V životě se projevuje proces probuzení, a bývá skutečně nádherný; pokus se z něj těšit. Ohlédni se na dobu deseti let zpět; nezačala se od té doby vynořovat moudrost? Je jisté, že tvá nespokojenost je také součástí toho procesu; je to něco, co tě tlačí dále, nutí tě pracovat tvrději. A tak si važ toho sevření a reptání, ale nenuť se přespříliš do překonávání. Nech svou nespokojenost, aby tě nasměrovala k některým duchovním disciplínám jako je meditace, dechová cvičení, modlitba atd. Pak to splní svůj účel. Všechno, co jsem řekl, by mohlo zapadnout, když připomenu to, co Buddha nazval „Správné úsilí“. Možná chceš nyní přemítat nad touto frází a pak udržet vyváženost mezi zahálčivostí a pocitem viny. Taková cesta vyžaduje opravdové úsilí, a nedá se nikdy označovat jako pád zpět. S láskou, Bo

Drahý Bo, děkuji ti nesmírně za to, že jsi a že znáš mé pocity! Přál bych si, abych uměl vyjádřit ten soulad, který jsem pocítil po přečtení tvého dopisu - kéž by celá planeta mohla mít toto uvědomění. V noci poté, co jsem ti napsal svůj poslední dopis, jsem ucítil, že nastala kompletní změna. Od té doby to bylo jako na houpačce a doufám, že se to ještě vrátí a bude to trvat déle víceméně se mi daří plout a růst. Jsem ve vězení už šest let a toto místo mi ukázalo směr. Teď se zabývám myšlenkami na to, až budu venku a jak velká příležitost se mi otevře. Můj spoluvězeň a bratr na cestě je tu téměř dva roky - usedáme a hovoříme o tom, co bylo venku v ulicích. Nechci, aby mě to dovedlo zpět, spíše přede mnou vyvstává nová touha. Do vězení jsem se dostal v 16 letech, po roce jsem byl poslán do the Rock, takže asi víš, čím jsem si prošel. A tak všechna moje pozornost byla zaměřena výhradně na vězení a ulice zůstaly odloženy někde v zapomnění. Avšak nyní si je začínám uvědomovat a je to radostné, protože mi to dává nový smysl. Ale jinak už vím, že uvnitř nosím ještě bloky a musím projít ještě několika proměnami. Chtěl bych říci, že je nádherné objevit, že Bůh stvořil jiné přede mnou, kteří prošli proměnami (podobně jako to čeká mě), a ti jsou nám nápomocni. Díky tobě a Bůh žehnej všem. Hodně světla a lásky přeje Mark.

21

Terry

Ahojte Bo a Sito, doufám, že se vám daří dobře. Nevím, zda se na mě budete pamatovat, když jste tu ve vězení Metro byli kolem vánoc. Já jsem ten blonďatý chlápek, který vám připomínal, že jsem brousíval kolem vašeho obchůdku v Atlantě v 60.letech. Nepíšu tento dopis ale proto, abych to rozebíral, důvodem je spíše to, co se mi v současnosti honí v hlavě. Mám problémy se vyrovnat s každodenními hovadinami těch prasat tady, ať už na ně reaguji nebo ne. Pokouším se to ignorovat, ale tyto situace se stále vynořují a občas je těžké to zvládnout. V každém případě stále myslívám na vás oba a potřeboval bych vaši radu jak se vyhnout nebo jak se chovat k lidem a v situacích, které jsou nepříjemné. Budu odtud propuštěn příští rok a skutečně bych se chtěl vrátit v dobrém a budovat si karmu bratrství se všemi okolo. Díky vám, že mě neopustíte. Zůstávejte v Duchu a vzpomeňte na mě, když budete meditovat. Zůstávám v duši s vámi. Terry

Milý Terry, jistě, že si na tebe vzpomínáme, dokonce i na doby, kdy ti bylo 14 let a chodil jsi kolem našeho obchodu. Byly do divoké časy, že ano? Chápu tvoje potíže se vztahy ke strážcům a všemi ostatními těžkostmi vězeňského života. Podstata je v tom, že by ses měl pokusit podívat na všechno nezastřeným pohledem: pokud „nenávidíš ty prasata“, ztratil jsi svou skutečnou moc; je to tak prosté, jak to je. Čím víc energie ztrácíš, tím hůř se cítíš. Čím hůř se cítíš, tím více se sám nenávidíš. A dokud nebudeš chtít připustit, že nenávidíš sám sebe, je snazší se rozhlížet kolem a chladit svou nenávist na strážných. A tak je nenávidíš stále víc a odebírá ti to zas jen další energii, cítíš se stále hůř, prohlubuje se tvoje sebenenávist a tak to může pokračovat stále - dokud nebudeš šest stop pod zemí, bratříčku. Tak ale nevypadá dráha „svobodného Ducha“, kterou se chceš vydat. Podobá se to daleko více loutce na niti. No, ale ptal ses mě na radu, takže jaká by mohla být? Ty i já jdeme zpět dlouhou cestou, a víš, že já rozumím všemu, o čem mluvíš, s ohledem na své záměry. Zkus mi věřit , když ti řeknu, že nekratší cestou, kterou se můžeš vydat, je začít právě tam, kde jsi teď, vzdát se hněvu, hořkosti a nenávisti pokaždé, když se tě začínají zmocňovat. Není třeba čekat celý rok, než se budeš cítit svobodný, to mi věř. S láskou, Bo

22

PJ

Milý Bo, mám na tebe otázku: vím, že součástí cesty je bezpodmínečná láska. Avšak tím, že jsem ve vězení, jsem malý a běloch - stal jsem se předpojatý proti černým. Chce to hodně úsilí, abych je mohl tolerovat, protože jsem neustále v jejich blízkosti a velká část z nich se chovají jako zvířata. Pokoušet se cítit lásku k nim je pokládáno za zženštilost a slabost, když je namístě tvrdé jednání. Jsem odsouzen na 30 měsíců a shledávám těžkým tady být mezi černými. Když pociťuji tuto zášť, promítne se to do mé cesty? Obávám se také, že tato úplná nedůvěra půjde se mnou i ven na ulici. Máš pro mě nějakou radu? V boží lásce, PJ Ohio

Milý PJ, skutečná láska není ani slabost ani zženštilost; je to ta největší síla, která existuje. Není však nezbytné, abys obcházel kolem černých, pokoušel se je objímat a říkat jim „ahoj bratře“, jen proto, abys mohl cítit lásku. Když v každé situaci, v každém okamžiku zůstaneš otevřený, pak jiní lidé, kteří jsou alespoň nepatrně otevření, budou postupně unášeni tvým směrem - lidé jakékoliv barvy pleti. A ty se staneš schopným vnímat, když nejsou otevření; jinými slovy tvá upřímná schopnost jasného myšlení tě povede, aby ses vyhnul těm černým i bílým, kteří jsou nebezpeční. Tvoje přesvědčení, že „velké procento se chová jako zvířata“ by mohlo stejně tak označovat i bílé spoluvězně, že ano? Když pomyslíš na to, jak dočasná jsou tato jejich těla, stane se rozdělování lidí podle jejich barvy absurdní. Nevěnuj se tomu, o čem víš, že je špatné. Úzkoprsost tě okrádá o tvou lidskou důstojnost a moudrost. Braň se tomu, bratře. Duhovou lásku ti přeje Bo

23

Leonard

Milí přátelé v ášramu, chtěl bych vám velice poděkovat za všechny knížky, které jste mi poslali. Otevřely mou duši pravdě. Mám ale velmi těžké období, se kterým se potýkám. Upřesnil bych to takto: jsem ve vězení označeném „D Quad“, které je určeno pro mentálně postižené trestance. Důvod, proč jsem tu byl umístěn, jsou mé psychické problémy. Ty se projevují depresivními náladami a hyperaktivním chováním. Jsem si jistý, že na mé potíže má vliv především stav hypoglykemie. Ta je zase způsobovaná nedostatkem vitamínů a špatnou stravou. Vím to proto, že venku jsem míval stejné problémy a léčil jsem je mega vitamíny a speciální dietou bohatou na proteiny. Snažil jsem se hledat pomoc u vězeňského zdravotnického personálu, ale nepodařilo se to, protože neodhalili správnou diagnózu - jedná se o onemocnění popsané teprve nedávno a mnoho se o něm dosud neví. Nemám to tu snadné. Je to každodenní utrpení. Tvoje knížky mi trochu pomohly, ale problémy mám pořád. Nedokážu se koncentrovat, tím je pro mě těžké meditovat a modlit se. Můj pokrok je tak velmi pomalý, připadám si jako lenoch na cestě směrem k Bohovi. Mám také problémy s chápáním některých duchovních pravd. Četl jsem knihu s názvem THE MYSTERY OF DEATH (Tajemství smrti) od Kirpala Singha. Probíraly se v ní různé úrovně, kterými procházíme při našem odchodu z této naší fyzické oblasti. A pak jsem četl knihu s názvem SEARCH FOR THE TRUTH (Pátrejte po Pravdě) od Ruth Montgomery. V ní se popisovala komunikace s duchy a já jsem odhalil do očí bijící podobnost mezi Singhovým popisy úrovní a popisy duchů, kteří taková místa obývají, popisované slečnou Montgomery, která k nim došla metodou automatického psaní. Uvědomil jsem si bez stínu pochybností, že tyto úrovně jsou skutečné. A tady vidím problém. Singhova kniha se zmiňovala o odlišných duchovních skutečnostech (některé z nich jako velmi nepříjemné) pro lidi, kteří měli odlišnou realitu ve fyzické oblasti. A to potvrdilo i přečtení knihy od Montgomery. A tak jsme tady my, spodina, zabijáci, zloději a psychomaniaci. Jsme odsouzeni k věčnému trestu a strádání? Protože podle duší zemřelých se rouháme Bohu a zasloužíme věčnou odplatu. A to mi dává pocit velké viny. A vůbec si nemyslím, že je to spravedlivé. Vidím tady ve vězení ubohé duše, které si nemohou uvědomit své místo v této fyzické realitě a to proto, že jejich mysl je nemocná. Jak tedy mohou být posuzováni za své konání? Velmi silně věřím v tvrzení dnešních psychologů, že to, čím se staneme v pozdějších letech v životě, závisí velmi mnoho na tom, jak jsme vyrůstali a na zkušenostech, které jsme měli v raném stádiu života. A také o výživě vím, že má co dělat s naším chováním. Sám jsem toho živým důkazem. Jak nám tedy může být dávána úplná vina za naše jednání, i když za ně neneseme plnou odpovědnost? Jestliže je Bůh láskou, jak nás pak může soudit, když nám říká, abychom milovali ostatní a nesoudili je? Kdyby mne mohl fyzicky vyléčit jen Bůh, neměl bych takové 24

depresivní a hyperaktivní sklony. Mohl bych pro něj vykonat mnohem víc tím, že budu ostatní milovat na mnohem vyšší úrovni. A teď bych ti chtěl něco sdělit o sebevraždě, což je něco, o čem jsem občas hloubal. Z toho, co jsem četl - chtěl bych, abys mi to objasnil - dovol abych ocitoval z knihy slečny Mongomery SEARCH FOR THE TRUTH: „Nyní, ti, kteří si berou vlastní život, aniž by ublížili ostatním; skrze Boží nekonečnou přízeň mohou někdy očistit svou duši od hrozného rouhání proti Bohu, ale cesta je temná a dlouhá.“ A proč bych tím měl procházet (když uvážím, jaký je můj život), když nejsem vybaven stejnými prostředky jako ostatní, abych čelil tomuto pozemskému životu? Nemám stejnou šanci podobně jako ji nemají některé nešťastné duše? Byl bych ti velmi vděčný, pokud by ses za mne mohl pomodlit. Velmi potřebuji takovou pomoc nebo cokoliv, co by mohlo pomoci. Děkuji ti z celé své duše za cokoliv, co pro mě budeš moci udělat. Doufám, že se ozveš brzy. S láskou Leonard

Drahý Leonarde, položil jsi hodně hlubokých otázek. Nejsem si jistý, jak dobře budu volit slova, protože mám na mysli, jaké je poselství toho, co jsi už přečetl. Trochu mě však zarazil řádek, kde říkáš „a naopak to činí velmi těžkým pro... skutečnou modlitbu.“ Leonarde, „skutečná modlitba“ se uskuteční přesně z takového stavu mysli, který jsi popsal - nejhorší, nejnižší, nejzoufalejší, jaký jsi možná pocítil. Myslím, že poprvé, kdy jsem objevil skutečnou modlitbu, to bylo před několika lety, když jsem ležel tváří dolů na podlaze a neměl už žádnou víru v jógu, v metody, které jsem se naučil. Všechno se mi to zdálo prázdné, jako hromada krávovin. Ležel jsem tam a nemohl se pohnout, protože už jsem neměl žádnou sílu. Přistihl jsem se, jak žadoním u Boha o pomoc - dokonce jsem ani nerozeznal, že to bylo „modlení“. Nemodlil jsem se tak, jak jsem si vždy myslel, že by měla modlitba vypadat - jen jsem žadonil, aby měl Bůh se mnou slitování a pomohl mi nějakým způsobem. A pak mi svitlo, že jsem konečně objevil tu pravou modlitbu. A to byla odpověď na mou modlitbu. Zdá se mi, že máš v rukách svou největší příležitost, protože se dostáváš právě až dolů na dno. Zkus mít více víry v celý ten proces, namísto abys podléhal pocitům, že tvá situace je výsledkem mnoha nešťastných okolností nebo toho, jak jsi vyrůstal nebo nemoci, kterou máš atd. Všechny tyto věci na tom určitě mají svůj podíl, ale žádná z nich není nahodilá. Nikdo to nemá snadnější tím, že má výhodu štěstí, jak naznačuješ v dopise. Všichni se setkáváme s věcmi, které skutečně potřebujeme potkat a Bůh ví o každém problému, kterému čelíme - a o jejich příčinách. Pamatuj na citaci z bible - On určuje vrabčí pád. Bůh na tebe nezapomněl, zatímco ostatní jsou na cestě k osvícení; máš toho hodně kolem sebe, tolik jako já a Sita.

25

Co se týká praktických záležitostí - myslím, že by bylo vhodné si promluvit s tvým sociálním pracovníkem o hypoglykémii a říci mu, že chceš podat stížnost za účelem přechodu na odpovídající léčbu nebo přezkoumání své diagnózy. A mezitím, ze své vlastní vůle můžeš sám podnikat kroky k omezování příjmu sladkých a škrobových jídel, cigaret, kávy atd. Prováděj strečingová a dechová cvičení. Naše vydávané bulletiny obsahují hodně praktických technik, které ti pomohou se ztišit, jak to jen bude možné. Ani Kirpal Singh, ani Ruth Montgomery nevědí přesně, co by se stalo, kdybys spáchal sebevraždu, vraždu nebo něco podobného; to je jen mezi tebou a Bohem. Posviť si na své záměry a pamatuj na to, co říkal Ježíš o míru „který překonává pochopení.“ Řekl bych, že tvé přání sebevraždy je ve skutečnosti přáním svobody. A tím přáním se spojuješ se mnou a s každým dalším na světě. Vím, že tě to teď hodně bolí a že bys to chtěl ukončit, ale zkus vydržet, aby se ti dostalo pravé útěchy - a tou není sebevražda. Všechny sebevraždy jsou jen tělesnou záležitostí. Co se ale stane se vší bolestí v tvé mysli? Stále se s ní budeš muset potýkat - i když to bude v jiné formě. Věř mi, že skutečná útěcha není vzdálenější, než je tvoje vlastní srdce; není třeba na nic čekat. S veškerou láskou, Bo

************************************************************

Možná, že spočíváme v přesvědčení, že nic, co se odehrává na Zemi, není bez Božího svolení. Jaký to zdroj útěchy - vědět, že dokonce i strádání a protivenství, která na nás sesílá Bůh, jsou tím nejlepším pro nás, a pro naši věčnou spásu. Ó, jak velká bude naše hanba, když budeme stát před spravedlností Boží a budeme jasně vidět milující záměr Boží Prozřetelnosti, když na nás sesílá tyto zkoušky, kterým jsme se pokoušeli vyhnout a tak se stavět proti našemu vlastnímu Spasení! (Svatý Alfonzus Liguori) ************************************************************

26

Billy

Milý Bo, Bůh žehnej vám všem milovaným bytostem v projektu Vězení-Ášram. Byl jsem přemístěn z Avon Park do The Rock v Raifordu pro přechovávání náboje ráže 0.22 a za marihuanu v krabičce od sirek. Je zbytečné k tomu něco dodávat, věděl jsem o marihuaně v mé cele, ale náboj nepatřil mně ani mému spolutrestanci - kdybych o tom věděl, už dávno bych ho spláchnul. A tak jsem pod zámkem 24 hodin denně a vycházím jen 3x týdně do sprchy. Pokaždé, když otevřou dveře, spoutají ti ruce za zády a eskortují tě - určitě znáš ten dril. V každém případě je ale tento klášter krásný. Mám v cele druha, se kterým mohu mluvit a mám 24 hodin denně na čtení, meditace, jógu nebo onanování! Gándhího kniha Člověk mě přiměla k slzám, protože ji napsal tak krásný člověk - takovým by chtělo být hodně z nás. Jen bych si přál, abych měl takový druh opravdové odvahy,takové srdce a lásku. Ale stejně jako většina násilníků jsem i já zbabělec a můj strach způsobuje, že se chovám jako zvíře - pokud mě někdo vyleká, rozzuřím se tak, že bych jej mohl zabít. Jsem skutečně špína a bodal jsem do lidí a upaloval je - Bože cítím se jako kus hovna! Nevěděl jsem, jak a proč jsem dělal všechny ty věci po mnoho let a moje jediná omluva je, že jsem byl slepý a k smrti vyděšený.Po 20 letech za mřížemi jsem si začal uvědomovat, co je skutečná svoboda. Teď už se cítím víc svobodný, než jsem se kdy cítil mezi lidmi a poprvé v životě vidím, co je mír. Díky bohu za programy AA a NA, které na tom mají podíl. Doufám, že budete mít čas na psaní, protože o vás vždy rád slyším. „Kéž budete v nebi o půl hodiny dřív, než se ďábel dozví, že jste mrtví.“ S láskou Billy Bananas

Milý Billy, díky za tvůj dopis. Řekl jsi, že jsi byl zbabělec a kus hovna, ale jestli je to tak, pak kdo byla ta citlivá, inteligentní lidská bytost, která začal slzet u příběhu o Gándhího odvaze? A to chce hodně kuráže a otevřenosti, jak víš. Vnímám špatný pocit, který máš z mnoha věcí, které jsi udělal, ale dávej si pozor, aby ses nezavalil teď hromadou hořkých odsudků, které již nejsou více platné. Tou největší inspirací od Gándhího byla jeho naprostá pokora, která znamená, že by se na tebe mohl dívat (mě se to daří také) jako na někoho, kdo byl ten nejvyšší i ten nejnižší - stejně jako my ostatní. Mnoho „slušných“ lidí v ulicích si možná myslí, že oni by nikoho nebodli ani neupálili, ale to je ti jasné. Ty víš hodně o temné stránce v každém z nás, o té, která může být nevýslovně krutá a

27

perverzní. Bille, to věděl i Gándhí. A věděl to také Kristus a také každý další svatý. A proto můžeme cítit jejich tak neuvěřitelnou lásku - protože oni vše vědí a stále nás milují. Ty zjevně nemáš žádný problém s přijetím odvrácené strany své vlastní lidské přirozenosti. Ale co horní strana? Je to tak, že to nejvyšší v Gándhím nebo Kristovi je také v Billym Bababasovi, sedícím na sklápěcí posteli v Raifordu? Mnoho odsouzených si myslí, že lidé jako já a Sita jsou poněkud více v „centru“ spirituálního dění, než je tomu ve skutečnosti. Ale nic nemůže být dále od pravdy. Tvá minulost, tvůj boj s tvými démony, jsou skutečné bitvy na tvé cestě. Způsob, jak se vyrovnáváš se svým životem je velmi důležitý pro lidi jako já a Sita, abychom se z něj učili. Nemám pocit, že bys byl na okraji nebo že bys nebyl skutečně v klubu - jsi ve středu své cesty a můžeš jít celou cestu, přestože jsi 24 hodin denně uvězněný. Vše nejlepší, brácho. S láskou, Bo

Milý Bo, dostal jsem tvůj hloubavý a laskavý dopis a jediné, co mohu říci, je UFF! Je to skvělý pocit, dostat dopis jako tento od skutečně krásných lidí. Myslím, že se mohu od vás hodně naučit a možná vám být i trochu prospěšný na vaší cestě. Každopádně již nejsem trvale zamčený, ale jen v přístavbě, která slouží k umístění pod dohledem a musím užívat spoustu léků, takže pokud by byl tento dopis neuspořádaný nebo zmatený, budete vědět proč. Nemám možnost odmítat léky, protože užívám antipsychotika a antidepresiva už od roku 1973 a jsem na nich už úplně závislý; nemohu bez nich spát nebo relaxovat; a také se na ně mohu vymlouvat. Během 20 let uvěznění jsem přečetl docela dost knížek. Knihy, které na mě udělaly největší dojem, jsou od autorů jako je Alan Watts, Chalíl Džibrán, John Steinbeck, Ernest Hemingway, John O’Hara, Albert Camus, Hermann Hesse (obzvláště jeho SIDDHARTHA), Jean Genet, Franz Fanon, Voltaire, Platón, Sokratés, Shakespeare - mohl bych pokračovat nějakými dalšími šesti nebo sedmi stránkami. Jsem si jistý, že mě pokládáte spíše za pistolníka než za ukázněného člověka na nasměrované cestě. Velmi bych ocenil jakékoliv vedení, které mi můžete dát, abych našel směr k pokroku. Je to asi zbytečné říkat, avšak já jsem četl, těšil se a ztotožňoval s myšlenkami v těchto knihách - udělaly cosi pro nápravu mého charakteru. Mimochodem ke své přezdívce „Billy Bananas“ jsem přišel v bandě ve federálním vězení v Atlantě, kde jsem si získal pověst velmi nebezpečného a bláznivého člověka. Rád bych se zbavil tohoto druhu myšlení a jednání, protože to jen živí neodpovědnou část mé přirozenosti a ega. Mezi svými přáteli jsem znám také jako oddaný spolehlivý. Stojím si za svým slovem a pokouším se vždy myslet tak, jak mluvím a říkat to, co myslím.

28

Je jisté, že jako kriminálník z vlastní vůle a náchylnosti jsem velmi roztříštěná osobnost a umím provádět dvě úplně protichůdné činnosti v rozmezí několika málo minut a být při nich na 100% upřímným. To je důvodem proč většina lidí pokládá jedince, jako jsem já, za „předstírače“, i když ve skutečnosti umíme být docela upřímní - avšak zcela nestálí. Jsem si jistý, že si uvědomuješ, jak průměrný člověk ve vězení smýšlí o světě jako by mu patřil (a patříš mu i ty, když mu napíšeš). Takovou hru ale já nehraju, protože jsem si vědom manipulativní součásti své osobnosti. Takže to, co ve mně vespod vře, se ti pokusím poctivě svěřit a nebudu se ti vnucovat. Je to pro mě něco nového, ale zkusím to a je to lepší než příval hovadin, které jsem používal po předchozích 36 let. Musím připustit, že mě nyní povzneslo vzhůru tvoje povzbuzení, kterého se mi dostalo z tvého dopisu, když jsem z předchozích 11 let jen poslední rok strávil ve společnosti lidí - moje mysl stagnovala, protože v těchto místech je nemožné mít možnost rozumné konverzace. Snažím se nezabývat „válečnými historkami“, které bývají směsí faktů a fikce a jsou docela nudné, ale jsem podobný lhář jako zbytek lidí tady. Asi si budeš myslet, že jsem na sebe tvrdý, ale to není úplná pravda; jsem na sebe zaměřený člověk a je mi zle z toho, co jsem sehrával po celý život. Musím se naučit stálé bdělosti a dělat každý den morální vyhodnocení, protože když pootevřu dveře i jen na pouhou štěrbinku, celá ta špína během krátké chvilky vyletí ven. Už ale končím a z celého srdce říkám: „Bůh žehnej tobě a ostatním kolem.“ Mír, lásku a světlo posílá Bill

Drahý Bille, myslím, že si vedeš skvěle. Tím ale nechci říci, že by ses měl chovat divoce nebo se ucházet o titul „svatý roku“; jen nepodléhej přesvědčení, že jsi špatný, že by vše rychle vyskočilo ven jen stačí škvíra ve dveřích, a podobně. Lidé se opravdu mění, věř tomu - když jdou dovnitř. Vše, co chci tímto sdělit, je rada, abys byl otevřený každému druhu změny, místo abys byl přesvědčený, že správně konáš jen tehdy, když držíš pevně na vodítku své ďábelské já. To je moje jediná námitka vůči skupinám, jako jsou AA a NA; ty jen číhají na příležitost, aby posílily svůj vliv na tebe, když najdou tvé slabé místo. Ty jsi přečetl snad 50x více knížek než já - takže nevím, o jaké „vedení“ mě žádáš. Myslím si ale, že lépe by bylo nečíst až tak mnoho. Co je dobrého na tom studovat součty, když jsi ještě nezvládl aritmetiku? Přečetl sis tisíce let staré moudrosti z celého světa a když o tom budeš aspoň minutu přemýšlet, bude ti jasné, že to hlavní je pořád totéž: praktikuj to, pouhé čtení nestačí. Je například načase, abys začal vážně pomýšlet nad praktickým postupem, jak se vzdát drog jak legálních, tak ilegálních. Zkus si to probrat se svým sociálním pracovníkem nebo 29

psychologem a poraď se, jak k tomu použít jógu nebo meditaci, aby ti to pomohlo udržet rovnováhu. Velmi rád jim napíšu nebo s nimi promluvím, pokud myslíš, že to bude prospěšné. Mohu ti dát jedničku za upřímnost, která je velmi důležitá. Daří se ti velice dobře pohlížet na své myšlenky a motivace. Nedíváš se však ještě dost hluboko ani vysoko. Nebereš si osobně myšlenky, které jsi přečetl. SIDDHARTA píše o tobě, Bille. Všechny knihy jsou o tobě. Můžeš to zvládnout; nesmíš o tom pouze číst, mluvit a psát. Dokážeš to změnit. Musíš se jen trochu oprostit od svého způsobu myšlení („get out from your head“); začít věnovat více pozornosti každému okamžiku, který přichází a probíhá. Podívej se na chvíli na nebe a nepodléhej přitom snění. Sleduj plotice lezoucí po podlaze - zaznamenávej detailně všechno, co dělá, cestičku, kterou leze. Naslouchej zvukům svých kloubů, když sedíš v cele. Vnímej. Používej více své smysly, než mysl. Zpočátku to chce sebedisciplínu, ale odměna je po čase evidentní. Tato cesta bývá velkým dobrodružstvím a myslím, že jsi nyní na významném rozcestí, pokud chceš pokračovat. Začal jsem tím, že jsem ti napsal „Mysli na to“, ale pak jsem si uvědomil, že to je zrovna to, co bys neměl dělat. Už ses totiž napřemýšlel dost. Jen se do toho zanoř. S láskou, Bo.

Milý Bo, zkusím se spojit s psychologem, který pracuje na programu odvykání, které doporučuješ; dám ti vědět, jak to pokračuje. Jelikož změna je konstantou vesmíru, cítím, že jsem na cestě, která mě odmění; a může to být docela dobře i tak, že už jen tato cesta je sama odměnou! Věřím v to, že štěstí nemusí být dosaženo hledáním, ale je vedlejším produktem správného života. A moje definice správného žití je dělat to, o čem věříš, že po tobě chce Bůh. Humorné a krásné je to, že objevuji, že všechny obory, které studuji - New Age, Bible, psychologie, jóga, filozofie - všechny říkají totéž, ale každý jinak. Rozlišuji stejné náznaky a principy v mnoha knihách nebo ve svých meditacích a shledávám je velmi vzrušující a radostné. Tato pouť za pravdou je snad nejvíc uspokojující a odměňující mezi těmi, které jsem kdy podstoupil a dostalo mě to mnohem výše, než celých dvacet let užívání drog. Dostalo se mi silnějších zážitků při zpěvu, cvičení jógy a meditacích, než kdykoliv jindy po aplikaci drogy. Nelituji ničeho v mém předchozím životě - s výjimkou lidí, které jsem ranil a zbytečné bolesti, kterou jsem způsobil; všechno to ale bylo potřeba absolvovat, abych se dostal až k současnému bodu. Pomohlo mi to pochopit svůj správný vztah k jiným lidským bytostem a k našemu stvořiteli. Myslím, že víš, co tím zkouším říci. Chci abys věděl,že ty a Sita jste v mém srdci a v mysli častěji, než jen když vám píšu a moje modlitby patří tobě a všem, kteří jdou po cestě. Mír a Lásku posílá Bill 30

Terry

Milý Bo, jsem momentálně ve vězení. Jinak jsem běloch, 22 let, svobodný. Četl jsem tvoji knížku INSIDE-OUT. Mám problém, který se mi postupem času vymyká z rukou - myslím na to, že někoho zabiju. A udělal bych to - jen se mu dostat do blízkosti. Kdybych ale dokázal tento úmysl překonat, jsem si jistý, že už bych dál nechtěl nikomu ublížit. Rád bych se s tímto úmyslem vypořádal dřív, než se dostanu ven, jinak bych mohl lidem ubližovat - dokonce i ve své rodině. Opravdu bych velice ocenil tvou pomoc a radu. Doufám, že se mi ozveš brzy! Děkuji ti. Terry

Milý Terry, jsem si jistý, že musí být děsivé pociťovat tak mocné nutkání někoho zabít, když ve skutečnosti vůbec nechceš ubližovat lidem. Zkus si uvědomit: nesejde na tom, jaké pocity tebou procházejí, ty můžeš ovládnout své činy. Nutkání může být těžké, divoké, silné - ale stále je to jen nutkání. Vezmi svou odvahu a začni působit na svou psychiku, abys mohl zdolat tu věc svou vlastní duchovní silou, která je daleko mocnější, než jakákoliv síla, stojící za tvým nutkáním. Můžeš v sobě vypěstovat takový druh sebeovládnutí, který to umožní stát těsně u osoby, kterou jsi chtěl zabít, ale ty nezvedneš ani prst. Tyto pocity ti „nenáleží“ o nic více, než kýchání nebo kašel. Následkem mnoha komplikovaných psychologických důvodů tu a tam přichází nutkání zabít do tvé mysli. S ním však přichází i velký a hrozný strach, který je dokonce ještě horší, než samotné nutkání. Strach ti říká: „Podívej se na to! Chystáš se ztratit sebeovládání a zabít někoho a zmařit (fuck up) zbytek tvého života!!“ Strach na tebe křičí: „Jsi špatný člověk! Jsi zvrácený!“ a podobné odsudky. A ty nasloucháš svému strachu a cítíš to hrozné nutkání a myslíš si: „Asi to bude pravda; jsem špatný člověk; jsem blázen.“ Avšak tyto pocity jsou součástí povahy všech lidí, stejně jako laskavost a odvaha. Pamatuj, že Ježíš řekl: „Nevzepřeš se ďáblu?“ To je to, o čem mluvil. Oním „Nevzepřeš se“ měl na mysli nedávat těmto silám takovou energii a důležitost tím, že se nad nimi zarazíš. Namísto toho se máš naučit, jak sedět tiše (v meditaci), stát neochvějně (sebeovládnutí) a postavit se všemu přímo. Nech jen nutkání zabít, aby vstoupilo do tvé mysli, ať si ječí, kvílí a hrozí a nemrkni přitom ani očima; neztrácej svůj noční spánek. Velmi by mohlo pomoci začít s každodenním meditačním cvičením - jen sedět asi půlhodinu, dokonale ztišený, soustředěný na svou pozornost a na dech proudící dovnitř a ven. Zatímco to budeš provádět, stane se to, že začneš zaznamenávat množství myšlenek procházejících tvou

31

myslí. Některé z těchto myšlenek ti možná pomohou porozumět, proč k tobě přišlo nutkání zabíjet. Někdy mohou vyvstat ty nejzvrácenější, ošklivé nebo zlé myšlenky a představy, zatímco medituješ. Odolej tomu zlu; jen seď dokonale ztišený a pozoruj ty myšlenky jak přichází a odchází, i kdybys byl vystrašený nebo měl pocit, že ztrácíš vědomí. Meditace se může stát velmi těžká nebo podivná a je potřeba, abys rozvíjel sebeovládání a zvládl to. Pomáhá myslet si: „I toto přejde, toto by také mělo přejít, toto přejde také...“, když se myšlenky stanou opravdu děsivé. Avšak nehýbej se ani nevstávej! Udržuj se sebou neustálý kontakt a věř si. Věz, že strach je démon, nikdy není opravdovým moudrým hlasem, který varuje - jak předstírá. A když se vypořádáš se vším tím smetím a projdeš tím, pak budeš schopen pomoci někomu jinému, kdo má potíže. Život je těžká škola s náročnými lekcemi, ale zkus mít na paměti, že toto jsou skutečně lekce a ty jsi uprostřed krásného vzdělávacího procesu - nikoliv v bezvýznamném nočním blouznění. S láskou, Bo

Když se Boží dokonalá Láska vynoří a dá znamení, v okamžiku smyje hříchy celého života; ani zákon nemá žádnou sílu, když stojí před Láskou; proud Života jej smete pryč. (Hazrat Inayat Khan) 32

Lloyd

Milý Bo, doufám, že v době, kdy dostaneš tento dopis, se ti bude dařit výjimečně dobře. Od té doby, co jsem ti naposled psal, se v mém životě hodně odehrálo. Úmyslně jsem se pořezal na noze, abych se dostal do nemocnice. Poranil jsem se ale tak, že už nebudu moci běhat. Také jsem se zapletl do účtování s jiným vězněm. Ten chlápek se podílel na smrti mého partnera a přešel sem. Jak jsem ho uslyšel, že se tím vychloubá, neubránil jsem se tomu, abych ho nenapadl. Vzal jsem si kovovou tyč od židle a když jsem za ním procházel ve chvíli, kdy hrál karty, pokusil jsem se mu vyrazit mozek z hlavy. Praštil jsem ho ale jen tolik, že upadl do komatu. Zavřeli mě za to v oddělení s nejvyšší ostrahou. Nemám ale žádné výčitky za svůj pokus o zabití a dokonce i kdyby zemřel a já za to dostal doživotí, stále bych toho nelitoval. Vím, že si o mě budeš myslet, že jsem zkažený, ale vážil jsem si svého partnera a jeho přátelství a dopadlo to tak, jak to muselo dopadnout. Jsem staromódní co se týká hodnot, morálky a života podle vězeňských pravidel. Jsem už takový a nikdy jsem si nedělal iluze, že budu jako jiní. Na věčné přátelství Lloyd

Drahý Lloyde, doufám, že jsi své přání věčného přátelství myslel opravdově, protože k tobě hodlám být přímý. Vypadá to tak, že chceš oblbnout sám sebe, můj příteli. Vyhledáváš argumenty abys mi odůvodnil své jednání, i když jsem tě dosud nesoudil. Myslím, že se obhajuješ sám sobě a přitom o tom píšeš mně. Já ale přijmu tvou hru; odpovím, jako bych byl částí tebe samotného, která chce obhajovat to, co jsi udělal. Hovoříš o vězeňských pravidlech, ale to je blbost. Je tu vyšší kodex, kterým se všichni řídíme, a ten říká, že když vědomě přineseme světu více utrpení, budeme stejně tak trpět i ve svém životě. Vězeň, kterého jsi napadl, přinesl utrpení tvému partnerovi. Nyní jsi na něj přinesl utrpení ty. A příště možná zase jeho přítel se o tom dozví a přijde tě vyhledat. A pak zase nějaký tvůj přítel... Pokud budou kolem takoví podobní „staromódní“ trestanci, bude stát nutně potřebovat i nadále trest smrti! Tušil jsi jaký bude můj dopis už předtím, než jsem jej napsal, protože to ukazuje na to, že jsi to našel ve věcech, které jsme ti v předchozích letech posílali. Uvědomuji si, jak moc to bolí, když ti zemře přítel - a zvláště tehdy, pokud slyšíš někoho, jak se tím vychloubá. Já ti však mohu jen říci, že jsi to neměl dělat. Vše, co tím chci říci, je, abys odhodil to svinstvo a podíval se na to přímo - jak to bylo: sebezničující, spirituálně ukvapený akt, který se vynořil pod vlivem náklonnosti a hněvu. Nemělo to ale nic společného s životem podle pravidel nebo morálních hodnot.

33

Podle pohledu na to, co sis provedl se svou nohou, se stává zřejmým, že jsi odbočil ze své cesty za štěstím. A tak přestaň s výmluvami a s vymýšlením filozofií a začni přemýšlet o všem, co potřebuješ dělat, aby ses vrátil zpět do obrazu. Jelikož jsi zrovna v díře, možná bys mohl použít část svého času k modlení o pomoc, vrátit se k meditaci a k podobným činnostem. Nemůžeš vzít zpět nic z toho, co jsi spáchal; nikdo z nás nemůže. Ale můžeš začít opět přebírat poctivou vládu nad svým životem a otevřít se hlubším a vyšším realitám, které ti mohou pomoci napřímit tvou hlavu. Život je skutečně mnohem rozsáhlejší, než sis ty dovolil zažít. Myslel sis, že všechna ta spiritualita je jen shlukem poetických slov a okouzlujících nesmyslů? Je daleko reálnější a mocnější než vězeňská pravidla! Pokračuj v návratu, bratře! Bo *********************************************************

Mladý samurajský válečník si s respektem stoupnul před zenového mistra a řekl: „Mistře, nauč mě, co je to Nebe a Peklo.“ Mistr jej popadl za vlasy, zvrátil jeho hlavu a znechuceně řekl: „Učit tebe o Nebi a Peklu?! Proč, když pochybuji, že bys se mohl stěží naučit pečovat u svůj meč, aby nezrezivěl! Ty neotesaný hlupáku! Jak by bylo možné jen doufat, že bys chápal, cokoliv bych ti říkal?“ Starý muž takto pokračoval a stával se ještě více urážlivý, zatímco mladý válečník se stával zprvu překvapený, pak zmatený, až zahořel hněvem, který narůstal každým okamžikem. Mistr nemistr - kdo smí urazit samuraje a přežít? Nakonec se zuby zaťatými a s téměř vroucí krví až k zuřivosti, válečník slepě tasil svůj meč a byl připraven jedním divokým úderem umlčet ostrý jazyk starého muže i s jeho životem. Avšak právě v ten okamžik se mistr podíval zpříma do jeho očí a jemně řekl: „Tak vypadá Peklo.“ Přestože byl samuraj na samém vrcholu své zuřivosti, poznal, že Mistr mu dal skutečnou lekci, kterou sám žádal. Dohnal jej až do živoucího Pekla, byl unášen nekontrolovatelným hněvem a egem. Mladý muž, hluboce pokořený, zasunul svůj meč a hluboce se sklonil tomu velkému duchovnímu učiteli. Vzhlédl vzhůru na Mistrovu starou, usmívající se tvář a pocítil více lásky a soucitu, než kdykoliv předtím v celém svém životě. A v té chvíli zvedl Mistr svůj ukazovák a laskavě mu řekl: „A to je Nebe, chlapče.“ ************************************************************ 34

Drazí Bo a Sito, doufám, že vás tento dopis zastihne v době, kdy se vám daří dobře! Vaše filozofie na mě zanechala hluboký dojem - proto vám píšu tento dopis. Od doby, co jsem vám napsal poprvé, mohl jsem si procházet vaše bulletiny, které jste mi posílali. Objevil jsem tak, že na tomto světě existují opravdu dobří a laskaví lidé, kteří mají zájem o druhé. Než jsem četl první bulletin, byl jsem přesvědčen, že každý se stará jen o sebe a patřil jsem k těm, který viděl jen sebe, nehledě co to stojí. Teď ale vidím, že mé přesvědčení bylo slepou ulicí a já jsem zrovna dojel na její konec! Děkuji vám za to, že jste mi otevřeli oči a doufám, že o vás ještě uslyším. S přátelskými pozdravy John

Milý Bo, před dvěma dny (v neděli) jsem se ocitl v situaci, která se v tomto vězení stále stupňuje: rasový předsudek. Jinde je to obráceně, protože bílí bývají v menšině - v poměru asi 70:30 %. Abych tu dlouhou historii zkrátil, drama se nakonec rozvinulo do jediné platné odezvy - násilí. Na jednom z obrazů dramatu stojím i já ve velké tlačenici, připraven se bít, když vtom mou hlavou projela myšlenka: „Proč se vlastně chystám bojovat? Nechci přece bojovat jen proto, aby se rozrostlo ego těchto lidí!“ A tak jsem se tedy otočil a odešel. Ale v tomto hmotném světě se na lidi, kteří se vyhýbají násilí, nahlíží s nedůvěrou. A tak teď sedím v cele ochranného zadržení. Jsem tu teď ale spokojený. Bůh ve své nekonečné moudrosti věděl, že je mi zapotřebí tohoto místa, abych se vrátil zpět na cestu. Mám tu všechny své knihy a opět začínám zkoumat sám sebe pomocí meditace. Krásné je na tom to, že přišla nová zkušenost, kdy nejsem sužován zbytečným strachem a starostmi. Co bude, to bude a já se mohu nyní zabývat tím, co je teď. Pouť nepřetržitě pokračuje. S láskou George z Virdžínie 35

2. JEDEN A DEVĚTADEVADESÁT OSTATNÍCH Ray Neal je jeden z mých nejoblíbenějších lidí. V době, kdy patřil mezi jednoho z nejotrlejších trestanců v americkém vězeňském systému, byl jedním z posledních v pevnosti Alcatraz těsně před jejím definitivním uzavřením. Pobýval také v místech jako Leavenworth, Atlanta, Huntsville a na jiných místech plných násilí. Podle vlastního odhadu vyloupil více než třicet bank a byl zadržen jen za několik málo z nich. Nyní už se ale zdá, že Ray prolezl tím uchem od jehly; zbavil se své hořkosti, sebedestruktivního odsuzování uvnitř v sobě a převzal odpovědnost za svůj zcela nový život. Ray si umožnil „nové zrození“ uprostřed života a má radost jako dítě prožívající Vánoce. Sita a já jsme se s Raym setkali poprvé v r.1976 ve federálním vězení v Butneru, N.C. Bylo mu už 40 let a po ulicích se pohyboval dosud jen několik měsíců svého života. V den, kdy jsem začínal s meditačním kurzem, který se měl konat 2x týdně, mě pověřený dozorce zavedl do své kanceláře a říká: „Poslouchej Bo, já nemám ve zvyku mluvit s učiteli o mužích, kteří k nim chodí do kurzů, ale je tu jeden vězeň, který se zapsal na tvůj kurz a já mám pocit, že bys o něm měl vědět něco víc. Jeho jméno je Ray Neal a je to ten druh vězně, kterém stačí se zmínit pouhým slovem o někom ve vězení napříč celou zemí a ten muž bude zabit - jen jako služba od kamarádů. Je v izolaci, která je ještě striktnější než jsou maximální požadavky. Netuším, proč se zrovna on přihlásil do tvého kurzu, ale myslím, že by pro tebe bylo lepší, kdybych jej vyškrtnul. Rozhodnutí záleží na tobě.“ Já jsem tu nabídku ale odmítnul. Abych pravdu řekl, byl jsem zvědavý, zda budu moci rozeznat tohoto ničemného desperáta ve skupině, protože jsem neměl ani tušení, jak vlastně vypadá. Našel jsem sám cestu do místnosti v suterénu vzdělávací budovy a tiše jsem se na několik minut usadil a ponořil do sebe. Když jsem pak otevřel oči, sedělo přede mnou asi 20 mužů. Nebylo až tak obtížné rozeznat Raye: byl to jeden z těch, kteří jako by vykročili z filmu G.Rafta a J.Cagneye - byl to ten druh filmu, kde vězni mluví jen koutkem úst. Jeho pohled byl tvrdý a bojovný - byl to pohled, který tu můžete vidět velmi často. V první lekci jsem pouze probíral jakýsi úvod o tom, jak bychom mohli trávit náš společný čas. Zmínil jsem se také o úmyslu, že po dobu závěrečných 15 minut každého setkání bych mohl vyjít ven do haly a mít tam osobní setkání s jedním z účastníků. A protože jsem měli mít kurz dvakrát týdně, bude možné se individuálně setkat s každým během asi dvou měsíců. Sita mezitím povede zbytek skupiny v meditaci. Vysvětlil jsem jim tento systém a pak je požádal, aby zvedli ruce ti, kteří toho chtějí využít první. Zvedlo se sedm nebo osm rukou, ale velmi rychle je stáhli v okamžiku, kdy zvedl svou ruku Ray. S konečnou platností se potvrdil jeho nesmírný vliv.

36

Zatímco jsem pak seděl naproti Raymu v úzké chodbě, říkal jsem mu, že je jedno pravidlo hry pro toto privátní setkání: bude udržován kontakt očima po celou dobu 15 minut. Mimo to můžeme rozmlouvat nebo jen sedět - to je jedno. Ray souhlasil, ale měl zřetelnou potíž s tím, aby se mi díval do očí. Všimnul jsem si, že jak začal mluvit, dařilo se mu udržovat oční kontakt dotud, než došel k tématu o tom, jak byl tvrdý a brutální; tehdy odvrátil zrak a já jsem mu musel připomínat naše pravidlo. Musel uhnout očima snad tucetkrát během 15 minut, ale nakonec vyhrknul: „Podívej, já jsem ublížil mnoha lidem a v životě nadělal spousty špatného lámu si hlavu nad tím, jaká mě za to čeká karma?“ Byl to opravdu důležitý moment jeho otevření; opravdu vzácný výraz důvěry a upřímnosti. Bezprostředně nato jsme se stali blízkými přáteli a je pravdou, že Ray byl oporou celé skupiny, která se takto scházela téměř celý rok. Nikdy nechyběl v kurzu, nikdy se nevyhýbal diskuzi, ani nehledal cesty, jak si ulehčit cvičení nebo sebekontrolu. A hlavně díky jeho přítomnosti se ostatní nedívali na výuku meditace jako na sbírku chcípáčků nebo podivínů. Udrželi jsme si zájem těch nejvlivnějších a nezávislých chlápků ve věznici v Butneru - černochů, bílých, mladých, starých, pašeráků zbraní, bankovních lupičů, „atentátníka z Nashvillu“, drogových dealerů, černých muslimů - všichni přicházeli do té malé třídy v suterénu každé úterý a čtvrtek.

Jak ubíhaly měsíce a skupina se stala rodinou, odehrála se obdivuhodná proměna Rayova vzhledu. Vypadal o mnoho let mladší než dříve a všechny stíny z jeho obličeje nahradila jiskra v jeho oku. Své oblečení udržoval upravenější, začal každý den provádět jogging, shodil něco ze své nadváhy. Personál věznice nechápal, co způsobilo jeho proměnu. Neprojevili ale ochotu slevit v jeho přísném režimu. A tak se stalo, že Ray se dostal do potíží za „pravděpodobnou přípravu na 37

útěk. Pavda ale byla (skutečně!) taková, že Ray a jeho přítel vstávali každý den v 5:30, aby mohli meditovat a usedali tváří k oknu a hleděli na hraniční cestu okolo věznice. Dozorci z toho usoudili, že tak sledují časy pohybů hlídkového auta a tak jim udělili disciplinární opatření. Nakonec se přece jen jednalo o neblaze proslulého Ray Neala! Koncem roku 1977 jsme já a Sita odjížděli z Colorada. Na našem posledním kurzu v Butneru se Ray neukázal. Nikdo ho celý den neviděl. Přestože to bylo porušením předpisů, odkráčel jsem přes uzavřený areál k celám, abych ho našel. Seděl na své pryčně, velmi překvapen, že mě tam vidí. Vysvětloval mi, že nebyl připraven na těžké loučení a upřímně řečeno se obával, že by se zadusil, kdyby přišel na kurz. A já mu řekl: “To je opravdu těžké. Ti hoši díky tobě došli daleko a mají tě rádi. Co špatného by se mohlo stát - že odhalíš své opravdové pocity? Uznávali by tě ještě více!“ Ke skupině jsme šli společně. Před koncem lekce jsem při meditaci otevřel oči a viděl Raye, jak tam sedí, oči má zavřené, se slzami tekoucími po jeho tvářích. Vypadal jako anděl, skutečně. A dokonce i když jsme ukončili meditaci a začali hovořit, Ray zůstal tiše sedět a nechal slzy dále stékat. Když jsem se rozhlédl po skupině, mohl jsem vycítit úžasnou sílu jeho čistoty, která se formovala pro všechny v místnosti. Ray možná ten den změnil navždy mnoho životů. A trvalo mu to 30 nebo možná i více let, než si dovolil plakat. Jaké setkání s duší nám všem ale takto zprostředkoval! Na svobodu se Ray dostal v roce 1979. Zpočátku jsme na téměř celý rok ztratili kontakt s ním. Během této doby prošel „narůstajícími bolestmi“ několika zaměstnání, známostí se ženami (na krátkou dobu se dokonce i oženil z bývalou manželkou bankovního lupiče), měl finanční problémy a zápasil s alkoholismem. Asi bylo potřeba si tím projít, protože byl příliš dlouho mimo život na ulicích. Ale na počátku 80.let nám zavolal a řekl, že se už konečně „dotknul dna“ a vše se začalo obracet. Strávil s námi vánoční týden u nás v Severní Karolíně. Když jsme spolu procházeli lesem a sbírali dříví na oheň, uvědomil jsem si, že ačkoliv jsme si byli roky blízcí, toto bylo poprvé, co jsme byli společně jako svobodní lidé. Při jednom z večerů jsem si nahrál rozhovor s Rayem, který se ukázal být fascinujícím pohledem okem vězně na jeho vlastní život, zápas a duchovní obnovu. Přepis této nahrávky následuje: Ray, jak se to přihodilo, že jsi se objevil v roce 1976 v suterénní místnosti ve vězení v Butneru na našem kurzu?

Můžeme o tom mluvit jako o karmě nebo dharmě, osudu, či údělu; to je asi ten důvod, proč jsem se dostal do té místnosti. Ale dostat se tam obnášelo překonání hodně strádání, stupidity a neinformovanosti; neboť jsem byl pořádné pako. Učil jsem se 38

pomalu. Byl jsem jako každý jiný - však víš: chtěl jsem, aby všechno bylo po mém, hledal jsem všude jen zkratky; sledoval jsem jen duhu, hledal jsem hrnec zlata - a ten jsem také našel, ale nebylo v něm zlato! Takže jsi byl naplněn jen samými krávovinami?

No, musíš to nahlížet z té správné perspektivy. Víš, bylo mi už 40 let, cítil jsem se ve vězení jako doma; mám tím na mysli to, že jsem o vězení věděl víc, než kdokoliv ve svobodném světě. Byl jsem v tom prostředí významný člověk a mohl jsem žít dokonce i šťastně, dokud nebudu zabit. To byl takový způsob života. Docházelo tam často k zabití, lidi se léta znali navzájem a zabíjeli se navzájem pro stovku dolarů, které potřebovali na dávku drog. To mě přimělo si uvědomit, že už déle nemohu ve vězení žít. A předtím jsi nebyl opravdu připraven vyjít ven?

Ne; a kdybych musel vyjít ven, nezůstal bych tam. Zřejmě jsem fungoval jen z deseti procent své psychické kapacity - jen jsem tím proklouzával. Musel jsem plnit své povinnosti - měl jsem své místo v tom světě. Ve věznici není většina lidí v kontaktu s realitou. Žijí buď jen z minulosti nebo v nějaké smyšlené budoucnosti. Život na ulicích nikdy není stejný jako představy. Lidi, které jsi tam zanechal, nesedí kolem a nečekají na tebe, až vyjdeš. Pokud si naopak myslíš, že ano, pak jsi zatracený blázen. Většina vězňů je jako jsem byl já - zasvětili své životy sebedestrukci, posílají se jen do prdele. A pak je tu ta paranoia: vždy následují v řadě tři zabití a každý je v tom zamotaný. Lidé jako já, i ti nejbližší umírali jen kvůli sezení u zamřížovaného okna vězeňského autobusu, když nás převáželi z jednoho vězení do druhého. Další kvůli televizi, ve které se dají sledovat rychlá auta a krásné ženy - není to realita zvenčí, ale je to vše, co můžeme mít. Ta skutečná realita - celá ta zatracená věc spočívá v tom, že je jen velmi málo lidí, které zajímá, co se s tebou děje. Najdeš je pouze v administrativě, ve své rodině a mezi svými milovanými. Mám tím na mysli to, že ti, kteří se opravdu starají, nemají svůj zadek ve stejných místech, jako ty; nemůžeš se o ně opřít. A poslední záchrana jsi byl ty; měl jsi své srdce otevřené a byl jsi schopen naslouchat tomu, co ti jiní říkají. Já se ale nedomnívám, že není nikdo, kdo by se staral, Všichni ti sociální pracovníci a dobrovolníci, kteří přichází do vězení...

Ne, ne. Myslím tím, že i když máš děti a ženu a lidi, kteří o tebe mají starost, přece jen nemůžeš žít jen pro ně samotné. Je potřeba si ujasnit, že rozhodnutí jak si dodávat sílu nebo jak využít svůj čas nezáleží jen na příslušném úředníkovi nebo na tvé ženě či na někom dalším. Mám tím na mysli to, že každý máme svou vlastní cestu a ty se 39

nerozhoduješ, zda být dobrým kvůli nim, ale tím že sám správně vykročíš. Potřebuješ jen věnovat čas pro naslouchání svému srdci, na ztišení své mysli a udělat to s tou největší upřímností, jaké jsi schopen. A nade vším pak bude to, že začneš žít pro své vyšší já. Vidíš, a já to ve svém životě nikdy neudělal a tak je to u většiny lidí kolem. Myslíš tím převzít za sebe odpovědnost?

Jo - za své vlastní činy; za své myšlenky a sny a ubránit se destrukci. Už dávno jsem si všimnul jedné věci - už dlouho se setkávám s vězni a poslouchám, jak hovoří o svém životě. Mohu si třeba například sednout s člověkem, který nedávno sprovodil ze světa tři lidi ranami z osmatřicítky a on to popíše jako „Byl jsem uznán vinným za trojnásobnou vraždu.“ Vždy to bývá jen pasivní vyjádření toho, co spáchal. „Obvinili mě, odsoudili mě, nedodrželi podmínečné propuštění, atd.“

To sedí, a je to tak, že život ve vězení celou věc jen zesiluje. Začneš se tam podřizovat zvonění nebo bouchání dveří nebo jiným zvukům, které ti dávají signály, že máš něco dělat; ve vězení nikdy nekonáš jen podle svého rozhodnutí. Třískání dveří ti ohlašuje, že během deseti vteřin můžeš vyjít ven nebo světla začnou zhasínat a ty víš, že je čas ulehnout na pryčnu. Atmosféra vytváří napětí, mám tím na mysli že nepříjemné je i jít se najíst. Dostáváš se mezi čtyři sta až pět set mužů, kteří se pokouší projít bránou jen aby dostali něco k jídlu nebo si našli místo v kinosále. Nikdy nejsi ve vězení o samotě. Můžeš i mít samostatnou celu, sedět v ní při meditaci, ale všechny neočekávané události doletí až k tobě. Je tam snadné si zvyknout nechávat všechno na jiných, obzvláště pokud jsi to tak dělal v celém svém životě. A hádám, že pokud s tebou okolí vychází špatně, pak se to jen stupňuje; je tak snadné jiným lidem všechno vyčítat, když se k tobě chovají nefér.

Jo, když jsem se například dostal do Butneru, první mě napadlo nadzvednout oba ploty a podběhnout pod nimi, než stačí dopadnout zpět na zem, aby dozorci vyjeli ven a začali po mě pátrat na cestách. Pamatuješ se, když mě zajistili spolu s Tomym a Jimem za to, že jsme plánovali útěk? Měli jsme ve zvyku vstávat v 5 ráno k meditaci - sepsali hlášení, ve kterém tvrdili, že jsme pozorovali z okna časový rozvrh hlídkových vozů. A pak nás obvinili za plánování útěku - všichni snad byli paranoidní. Je to pocit jako slyšet v pekle zvony - proč se snažit dodržovat pravidla, když tě stejně zavřou do díry? Jistě, odpověď na takovou otázku je, že v určitém bodě musíš shledat, že na prvním místě to děláš kvůli sobě a už jen to stačí; nebo to děláš všechno kvůli sobě a Bohovi.

No jo, dejme tomu, že to děláš kvůli sobě a Bohovi; ale nikoliv s Bohem jsi vyrůstal, abys byl sražen k zemi. Mám na mysli situaci, kdy za tebou zapadla mříž, před sebou máš 15 let vězení, přijde k tobě pastor, podává ti Bibli a říká: „Synu, zde je odpověď na všechny tvé problémy.“ A pak na jedné straně cely hrají nesmyslnou hru a v jiné cele znásilňují 40

mladého hocha a od tebe se očekává, že vezmeš tu Bibli a budeš s její pomocí řešit všechny své problémy. Předtím, než jsem potkal tebe se Sitou, jsem neměl tušení, že bych měl nějaké opravdové možnosti volby; a myslím si, že lidé potřebují mít na vybranou. A jaké možnosti jsme ti dali my - v čem se lišily od pastora s Biblí?

Tak to přesně nevím; nebyl v tom až tak velký rozdíl; bylo to hlavně v tom, jak jste to řekli. Myslím tím jak to bylo upřímné. Pokud si vzpomenete, jak jsem přišel poprvé do vaší skupiny, řekl jsem vám, že bych nikdy nemohl věřit na křesťanství. V minulosti jsem měl v životě potíže, byl jsem vyloučen ze společnosti, nepřijímal jsem nic velkého, a pomýšlet na návštěvu kostela - to pro mě bylo až na okraji. Bylo by to jako dělat něco opačně. Byl jsem sice vychováván jako křesťan - konkrétně Baptista - což se mi ale nikdy nezdálo moc dobré nebo reálné. Vnitřní pocity jsem ale vnímal - podívat se na měsíc a cítit, že existuje něco vyššího nade mnou - byl jsem ale jako divoch; k tomu není potřeba mít intelekt nebo vzdělání či cokoliv umožňujícího takové poznání. Pamatuji si na vaši první lekci, seděl jsem tam a neposlouchal jsem; myslím tím, že jsem nevěděl, jak mám naslouchat. Každého jsem škatulkoval. A můj první pocit byl zaměřen na Situ: je tu coby mladá žena v místnosti plné mužů, kteří už nějakou dobu neviděli ženu. A oba dva jste byli takoví odevzdaní - kdo by se mohl na Situ dívat žádostivě? Byli jste tak sladění, či harmoničtí - nevím jak to mám popsat. Jistěže je snadné číst o křesťanství nebo hinduismu či Buddhismu v knihách a pak říci „věřím tomu“, nebo něco podobného. Ale tady jste byli vy dva, seděli jako byste byli ve svém obýváku a Sita je mladá atraktivní žena, která si oblekla jednu ponožku černou a druhou modrou; nevypadali jste vystrašeně ani jste se nesnažili dělat na někoho dojem. A byli jste obklopeni trestanci z celého toho pekla, ale přijímali jste to jako nikdo jiný předtím. Najednou jsem věděl, že je tu něco, co chci poznat. Jako bych si daroval možnost posledního výstřelu. Už jsem léta cosi věděl o józe a meditaci; byl jsem schopen vzít si svíčku, zavřít oči a dělat ve své cele takové činnosti; ale bylo mi jasné, že nemám ukázněnost, která by mi umožnila lepší vládu nad mou myslí. Nevěděl jsem co s tím. Když jsem přišel do vašeho kurzu a vy jste začali mluvit o ztišené mysli a také jste to uměli, když jste mluvili o dechových technikách a sedmi energetických centrech - čakrách, poznal jsem, že je tu příležitost jak začít vše znovu. Nevím, jestli si na to budete pamatovat, ale měl jsem příliš energie, kterou jsem vyléval ven - působil jsem nesnáze! Mám na mysli věci, které projevovalo moje tělo během kurzu, když jsem poprvé prováděl svou očistu - pamatujete? A pak během meditace jako by kolem mě obtékalo cosi sladkého. Proč si myslíš, že se takové věci v kurzech stávají tak často?

Protože se všichni hodně snaží. Mám na mysli to, že když vezmete takového průměrného Johnyho z ulice, jeho životní styl je předvídatelný a pomalý. Nikdy ho nechytili za drogové zločiny, rvačky s nožem a podobné darebáctví. Takže nemá takovou snahu jako

41

průměrný maník ve vězení. Trestanec totiž nemá k dispozici stovky způsobů, jak to ze sebe shodit; nemůže si zajít na pivo a zapomenout na to - víš? To zní zajímavě; většina lidí by si myslela, že je to přesně naopak: že vězeňský život je předvídatelný a jednotvárný.

Celkem ano - všechno se dokola opakuje, je to nuda, bezvýraznost; kolem sebe máš spoustu lidí, kteří ti stále připomínají tvou minulost - tvého sociálního pracovníka, poradce, svou matku, která při každé návštěvě běduje „jak jsi to mohl udělat?“. Nic velkého se v tvém životě neodehrává - s výjimkou toho, co se děje uvnitř tebe. Ale ty nemůžeš jen tak vyjít na dvůr mezi ostatní a říct: „Je mi dnes úplně nanic - hlavu mám k prasknutí, nevím co se děje a co s tím budu dělat. A stejně tak nemůžeš k někomu přijít a říct: „Gee, měl jsem ten nejkrásnější zážitek v cele“ nebo „víš, skutečně jsem hluboce přemýšlel, jak to vlastně je.“ Nemůžeš jen tak mluvit o těchto věcech a tak se nikdy nezbavíš svých pocitů, protože si musíš udržovat své image. A tak mluvíte o fotbale nebo o ragby, probíráte cokoliv, jen ne to, co se skutečně děje uvnitř tebe. Budoucnost je něco, co se možná nikdy neuskuteční, a tak žiješ minulostí a zabýváš se předstíranou přítomností; všechno stojí za hovno. Vítej v našem světě. Řekl bych, že jsi právě popsal život na ulicích stejně jako v baru.

Mám dojem, že lidé jsou zvnějšku i zevnitř stejní - jsou celí zděšení a hledají lásku. A pokouší se tomu uniknout s pomocí valia (lék na uklidnění), uchylují se ke knihám; vypadá to, že Amerika dnes drží pohromadě díky valiu. Člověk ve vězení má zlatou příležitost, protože může uchopit to, co běžný Američan nezvládne - protože ten celý čas jen pracuje, aby udržel vyrovnanou bilanci. Venku tě ovládne hra o peníze. Tím mám na mysli, že stále jen dostáváš účty, účty a účty. Dostat bankovní kredit je příliš snadné. Můžeš být třeba i bývalý vězeň a vždy dostaneš takový kredit, jaký chceš. Vyjdeš z vězení s ruksakem a za jeden rok je potřeba dvou stěhovacích vozů, aby tě přestěhovali. Je to jedna z možných příčin recidivy. Není v tom rozdílu, zda jsi byl zavřený jeden rok nebo deset let. Vyjdeš ven a neznáš nikoho, nevíš kam jít a tak prostě začneš shromažďovat věci. A pak začneš s pitím, pořídíš si telefon a voláš Joemu, který má stejné dilema a brzy sedíte spolu někde napůl opilí a rozhodujete se, že z toho vede jen jediná cesta: vyloupit tento dům nebo se vloupat někde jinde. Ale žádný z vás to ve skutečnosti takto nechce. Většina lidí, co jsou ve vězení, jen chtěli vyrovnat ten velký účet a pak už žít jako každý jiný. A myslíš přitom na to, že „ta nejhorší věc, která se může stát, je to, že mě pošlou zpět do vězení, kde je pro mě všechno předem stanovené“?

To nejhorší, co se může stát, přijde, když máš úspěch. Nevíš co máš dělat s penězi. Nejlehčí to je, když jsi zpátky v baru, posloucháš třískání dveří, sleduješ dění na hřišti. Je to jako pomalé dušení, je to ale všude kolem; dusíš se. Velká většina lidí, kteří vyjdou ven z vězení, se dostane zase zpátky. 42

Zřejmě jsi to neměl snadné od té doby, co jsi před dvěma lety vyšel ven. Měl jsi pár zaměstnání, hodně záskoků na jednu noc, oženil ses a zase se rozvedl, tvá žena tě bodla nožem, byl z tebe alkoholik a teď jsi členem klubu A.A. (zřejmě abstinenti - pozn.překl). Když teď mluvíš o roli, kterou sehrály naše lekce v tvém životě, udivuje mě, kam se to všechno podělo v těch dvou letech?

Nikdy bych to nedokázal udělat bez vás (směje se)! Myslím tím to, že jsem mnohokrát byl úplně sám ve své ložnici a procházel tvoje dopisy nebo poslouchal tvoje pásky; nehrálo roli, jak na mě doléhala každodenní situace, ta skutečná realita byla pro mě můj vnitřní mír, který jsem udržoval, abych to vydržel. Ale jak ten vnitřní mír zapadá do trablů, ve kterých jsi byl nebo do situací, kdy jsi seděl opilý v baru; k čemu se to hodilo? Byla to všechno jen karma, kterou sis musel prožít?

Tak se mi zdá, že ji mám na sobě naloženou z 99,9%. Mám tím na mysli, že ostatní se opíjeli a rvali a zabíjeli navzájem v barech, zatímco já byl ve vězení a oni to budou dělat i nadále - i potom co umřu. Ale věřím, že to je jen část společnosti. Hádám, že mi byla přisouzena ta část vespod. A nebylo to jen kvůli pití a drogám - daleko víc se to vztahuje na myšlení, víš? Ve vězení jsem došel až k bodu, kdy jsem věděl, že už tam víc nepatřím, ale v takové situaci nemůžeš prostě říct: „nyní už mě můžete propustit- bylo to velké nedorozumění.“ A stejné je to i venku v ulicích; stále jsi závislý na místech - i v tom bordelu kde jsem byl, nemůžeš žádat nic jiného, než co můžeš dostat. A nemyslím tím, že bys ve svém úsilí byl někde mimo, možná je to docela správně, protože v tomto světě je spousta bláznivých lidí. Ale když se vracíš pořád na ta stejná místa, směřuješ ke konfliktům. Většina z nás jde životem tak, že se usazuje nahoře a pak chceme zvedat své závaží a říkat „nebyl jsem tak špatný.“ A teď už se vyhýbáš barům a nebezpečným místům?

No jo - opravdu pochybuji, že bych se ocitl zase v takové situaci. Víš co mi pomohlo k prohlédnutí? Přepadli mě! Celý den jsem makal a pak pil whisky a nakonec zašel do klubu, kde jsem skončil opilý - totálně opilý. A ten chlápek říká: „hej pomůžu ti do auta“ a já souhlasil. Když jsme se ocitli venku, obrátil se ten člověk na další lidi a najednou do mě kopalo šest nohou. Shodili mě na zem a tloukli mě, vzali mi 240 dolarů; nejenže mě tloukli - skutečně po mně dupali. Ale ve skutečnosti mi tím něco dali: tři dny v posteli, kdy jsem musel ležet a přemýšlel jsem o svém životě. Zkus si představit jak jsem se cítil - být oloupen! To byla úplně nová zkušenost! A ocenil jsem to, že jsem dostal přes hubu, skutečně. Jsme směšní - lidé, kteří žijí jako já. Necháme se nachytat v přesvědčení, že je možné přejít z místa A do Z tak, že použijeme spoustu zkratek. Po čase se takto dostaneš do Z a jsi celý podělaný a tvoje hlava není vzpřímená. Dostanete hrnec z místa, kde končí duha, ale ten je plný hoven místo zlata a vy pak strávíte zbytek svého života tím, že se pokoušíte přesvědčit sami sebe, že ta hovna jsou ve skutečnosti zlato. 43

A je to proto, že jsi šel tolika zkratkami nebo je hrnec zlata jen vysněná hovadina? Když tě přitahuje sex, peníze a moc - což je většinou předkládáno lidem v naší kultuře v seriálech jako je Dallas jako to nejdůležitější - je pak důležité, jestli jsi dělal zkratky nebo platil příspěvky abys je měl? Cíl je v prdeli už od samého začátku.

Jo, ale myslím, že průměrný Američan dělá práci, kterou nemá rád, má nepodařený vztah se svou ženou a je tak chycen do dluhů a do účtů a připoután k dětem a k závazkům. Jen se snaží tím projít, nemůže z toho již více vykročit správným směrem a jít za svým srdcem. Ale ono není tak důležité, co děláš pro život, či kolik účtů, závazků a dětí máš; záleží na tom, jak to vidíš. Zda žiješ jen proto, abys dostal hrnec zlata a pokoušíš se uniknout bolesti a utrpení nebo žiješ, aby ses naučil všemu, co Bůh určil?

Hodlám s tím žít v souladu. Myslím tím, že to neznamená žít 24 hodin denně pro Boha, ale já opravdu vím, že Bůh existuje a je tu pro mě 24 hodin každý den. Vím, že všechny důležité věci v mém životě - ať už je to zdemolování auta nebo šťastná událost či zástava srdce - pochází všechny od Boha; toho jsem si vědomý. Když jsem se s tebou poprvé setkal, řekl jsi: „pomysli na ty nejbolestnější chvíle svého života a pak na chvíle svého největšího růstu; nebyly to stejné chvíle?“ A to jsem si opravdu uvědomil. Takže když teď přijdou těžké časy, bojuji s nimi a nejsem celý zaražený a nepřeji si, aby se to nestalo ani si nemyslím, že si to nezasloužím. Nehledám únik v opíjení a vykrádání banky; bojuji s tím. Jak to ovlivňuje tvůj život obecně?

Opravdu věřím, že život na této zemi se týká vzájemného působení mezi lidmi. Jak se jednou dostaneš do bodu, kde vidíš, že lidé nejsou tvými nepřáteli a najdeš k nim lásku, zjistíš, že láska je dávání, pak je toho hodně, co můžeš dostat, když se díváš na lidi tak, jací jsou; bez podvodů, bodování nebo plánů. Vidíš lidi takové, jací opravdu jsou a miluješ je díky těmto očím; a jediný způsob, jak to můžeš udělat, je, že najdeš takovou lásku, takovou vnitřní vyrovnanost uvnitř sebe. Nejsi schopen milovat nikoho dalšího, dokud nemiluješ sebe a nemůžeš milovat sebe dokud nejsi v pohodě. A jediný způsob, jak se k tomu dopracovat, je závislý na tobě a Bohovi. [Udržujeme s Rayem kontakt, jednou za pár měsíců si hlavně telefonujeme. Jeho nový život v ulicích se rozvíjel zajímavým způsobem. Většinou má prostě jen radost, že je naživu a s touto druhou šancí, které se mu dostalo, má možnost se pohybovat mezi všemi bláznivými lidmi na této planetě.]

44

(1981):

Milí Bo A Sito, Ou! V mém životě se toho tolik změnilo. To, co můžete vidět za mnou na fotografii jsou vzorky koberců. Jsou to ty, kterých se ve skladech zbavují asi čtyřikrát do roka. Mám z prodeje zisk až 500 dolarů za kus (je to jen poloviční zisk). Když píšu tento dopis, je zrovna časné ráno. půjdu si zaběhat kolem 5 mil a pak možná budu několik hodin malovat. A Marleen v práci končí odpoledne. Můj život je skvělý - zdá se mi, že čím více toho nechávám být, tím více se toho přihodí u mne. Můj duchovní růst pokračuje taky skvěle - moje srdce je plné světla a lásky - hodně na tom pracuji. Už tři roky jsem nebyl opilý, dva roky jsem už nekouřil ani nijak nevybočil (sex je však stále skvělý)! Mám vás oba rád. Ray (1985): Vítejte přátelé jste pořád se mnou a pomáháte mi překonávat obtížnější úseky. Můj život je skvělý. Marleen je fajn, Mark (nevlastní syn) má teď 15 let a DeDe (nevlastní dcera) vede jedno z mých prodejních míst. Moje největší učení v poslední době pochází od kočky (čistá láska). Naučila mě toho o lásce hodně. Nepodařilo se mi jí vštípit chování na dálnici - stálo ji to život... Někdy a někde vás zase potkám... S láskou Ray

45

Křižovatka Zatímco se potuluješ na pobřežní čáře života, uvědomuj si, že příliv brzy smaže každou stopu tvého pochodu. Podívej se na horizont a ptej se svého srdce proč denně lelkuješ u vodního okraje, když tu již více není žádná pochybnost, co se týká neviditelné křižovatky. Jdi s lehkostí, buď tak svobodný, jak to jen lze. P.J.Johnson / Lompoc, Ca.

46

3. ZASE OŽIVNOUT Gary

Milý Bo, mám za sebou už 20 let vězení a je mi skoro čtyřicet a bylo pro mě snadné se ztotožnit s příběhem Raye (kap.2). Teď jsem zase zpět, když jsem se pro nebezpečné jednání musel vrátit z podmínečného propuštění, které trvalo něco málo přes rok. V průběhu posledních 18 měsíců jsem se setkal s mnoha bolestnými věcmi, které se mě týkaly. K nim patří i to, že ačkoliv jsem už chtěl být venku, nebyl jsem ještě pro takovou svobodu vybaven. Tvé odpovědi adresované Tomovi (kap.5) vyvolaly mé přemýšlení o tom, co bych potřeboval pro svůj život: potřebuji se dostat ven z ulity tohoto vězení a ze své sebestřednosti a setkávat se s lidmi, kteří by se o mě upřímně zajímali. Má minulost, jestli tu má být nějaký rozdíl, není podobná Tomovi. Nebyl jsem ten, kdo čeká na konec agrese a násilí, ale ten, kdo k nim sahá - agresivní, útočný, bral jsem si co jsem chtěl, místo abych si na to vydělal nebo si to zasloužil. Dokonce i když jsem něco dával, tak to mělo nádech braní: využíval jsem lidí a okolností k dosažení svých záměrů, byl jsem sebestředný a těžil jsem z druhých (i když opravdová sebestřednost nemůže být na úkor někoho jiného). Po mnoho let jsem byl hrubý a chladný - pak je těžko měnit své staré návyky - i když máte určité tušení o tom, co vězí za tím. Pobyt ve vězení mě připravil o mnoho sebeúcty a osobní důstojnosti - to je fakt, který jsem objevil, až jsem se poctivě podíval na sebe a věci, které jsem prováděl. Protože jsem hodně obchodoval a měl jsem chuť do práce, nebylo pro mě problémem najít si zaměstnání. Během podmínky jsem neselhal tím, že bych kradl, ale tím, že jsem se opil a zničil oblečení své bývalé ženy. Mé problémy při propuštění vznikly tím, že jsem se pokoušel najít nový způsob života, který by byl naplňujícím. Staré časy, kdy jsem byl gangsterem a hrál si na policajty a zloděje, jsou pryč. To je a vždy byla slepá ulice a následky jsou nyní bezprostřednější a trvají déle. Vedle toho, že mi z takového způsobu života bylo nanic, neodpovídá nyní ani mým osobním kritériím ani cílům. Už pro mě není možné se dát dohromady skoro s nikým, koho znám. Moje propuštění v roce 1975 vydrželo 22 měsíců a další v roce 1982 13 měsíců. Při obou se mi nepodařilo navázat žádné trvalé osobní vztahy. Nejen že je to frustrující, ale také to bolí; obzvláště když vím, že jsem adekvátně slušný člověk. Také si však uvědomuji, že lidé mě nemusí mít rádi, nemusí mě akceptovat a že není nic, co bych mohl udělat, abych je k tomu přiměl. Myslím si, že 20 let strávených ve vězení má za následek způsob jednání a názory, které jsou pro ostatní pohoršující a dokonce i děsivé. Ale já chci být přijímán, oblíben a nakonec i milován. 47

Můžete mi poskytnout nějaké náměty, jak bych mohl překonávat tuto zkušenost z vězení? Co bych mohl udělat, abych našel své místo ve společnosti venku? Nechci už nikdy víc krást a chci mít naplňující život, ale to je málo, abych někde mohl splynout. Jaké mám možnosti? Kéž je Bůh s vámi a drží nad vámi ochranné ruce. Váš Gary Kansas

Milý Gary, potom, co jsi prožil ve vězení takovou dobu, potřebuješ být trpělivý, než si zase zvykneš na nové návyky pro život venku. Nejspíš bys měl začít pracovat v zaměstnání, které nebude příliš náročné - můžeš to zkusit jako dobrovolník v krizovém centru nebo v rehabilitačním programu. Čím dříve začneš uspokojovat svou potřebu raději dávat než přijímat, tím více uvolněný a sebejistý se budeš cítit ve svém životě. A také se ti spíše podaří si najít nové přátele, jejichž náhled na život je více v souladu s tvými novými kritérii a cíli. Projevuje se u tebe úžasné pochopení a sebeupřímnost; chce to jen trochu času, než se to projeví v praxi. Myslím, že si počínáš skvěle. Možná se i chceš navždy zřeknout pití. Vypadá to, že už ti způsobilo dost problémů v životě a určitě nepomáhá k udržení sebeovládnutí nebo ke změně chronických návyků v chování. Zmínil ses, že se ti nedaří s navazováním „trvalých osobních vztahů“. Ale tak je to u většiny lidí venku, Gary; podívej se na procento lidí, kteří se rozvádí. Trvalé vztahy vyžadují více času a energie, než je většina lidí ochotná obětovat. A nemyslím tím jen zamilované; mluvím o lidech v obchodě s potravinami, o pošťákovi, paní v bance, o tvém přiděleném poradci - o každém. Když věnuješ jen pár vteřin, aby sis uvědomil a věnoval se důležitým stránkám tvého života, budeš překvapen, jak lidé změní svůj vztah k tobě a jak ti „praví“ lidé přijdou, aby naplnili tvé potřeby. Možná máš v sobě ještě pozůstatky chování z vězení, které od tebe odvrací lidi, ale když nepřestaneš nahlížet na svůj život tak poctivě, jako nyní, bude snadné je postupně změnit. Lidé, kteří mají přehled, projeví časem ochotu tě podpořit. Další konkrétním doporučení, které pro tebe mám, je provádět denně meditaci. Ta je obzvláště vhodná k tomu, aby ses uviděl ve světle, jak tě vidí ostatní. Znovu připomínám, že když budeš tak přímý a otevřený k jiným, jako jsi ke mně, budeš mít tolik dobrých přátel, kolik chceš. Jednoho přítele napořád už máš, bratříčku. S láskou Bo.

48

Gloria

Bo, opravdu rozumím tomu, co vždy říkáš o tom, že je potřeba být přímočarý a otevřený, nezahrávat si s lidmi a já také vím, jaká je správná cesta v životě. Mým problémem je, že jsem nikdy nedělala nic jiného, než si zahrávala a manipulovala s lidmi. Jak se někdo jako já může změnit, když změna, o které mluvíš, se týká celé mé osobnosti? Kde s tím začít? Nemám ráda pesimistické řeči, ale v této životní situaci nevidím možnost, jak to obrátit jiným směrem. Rozkazování a kšeftování a dokonce i lhaní - to jsou mé životní návyky, které jdou stále se mnou, ať se snažím, jak chci. Upřímný pozdrav posílá Gloria N.C. Milá Glorie, plně tě chápu; skutečně. Jde tu o to, že na prvém místě je potřeba vidět toho, kdo mi napsal tak hezký a otevřený dopis a ukončil jej upřímným pozdravem. Nepřehlížej to, co máš přímo před sebou - na svém nose: jsi dobrý člověk, který se skutečně chce změnit na lepšího. Takže jsi již vlastně dobře odstartovala. Druhá věc je v tom, že jediný způsob, jak kdokoliv z nás může změnit své staré návyky v chování, ,je udělat to v ten nejvhodnější okamžik. Když pomýšlíš na změnu, celé ty milióny drobností, kdy lžeš a kšeftuješ, tě zahltí a máš pocit, že to nikdy nezvládneš. Ale ten pravý duchovní bojovník (kterým ty opravdu jsi - věř tomu) se nenechá vtáhnout takovým druhem budoucích podrazů. Jedinou lží, kterou potřebuješ přestat vyslovovat, je právě ta jediná, která se právě teď začíná formovat v tvém hrdle. Tím jediným podfukem, kterého se potřebuješ vzdát, je ten, který se právě začíná formovat v tvém mozku. Víš, jak to myslím? Přemýšlení o tom, jak těžký je úkol, je jen další krutá hra mysli; je to jen další podfuk, který tě má odvést od převzetí vlády nad svým životem. Pokus se odhalit, že jsi přinejmenším stejně tak dobrá v tom, když se pokoušíš podvést sama sebe, jako když to děláš ostatním. Buď proto ve střehu a nedovol své mysli, aby nad tebou získala převahu. Buď podezíravá k zoufalství a pesimismu. Najdi si pro sebe vhodné cesty, které ti budou připomínat, co se pokoušíš provést a také to, že skutečná činnost je ta, která probíhá právě v tomto momentě. K tomu ti nejlépe poslouží meditace, vedení zápisníku, používání manter atd. Kdybychom měli provádět jen hluboké změny, nikdo z nás by asi nespatřil Světlo. Velká změna je vlastně hromadou malých. Přeji ti hodně lásky a vytrvalosti. Bo

49

David („Samův syn“)

Vážení přátelé v projektu vězení-ášram, patřím mezi vězně, kteří musí ve věznici strávit ještě hodně času a rád bych to udělal tím nejlepším způsobem. Mnoho jiných tu praktikuje meditaci a jógu a já mohu v jejich životě pozorovat obdivuhodné výsledky. Mohli byste mi prosím poslat knihu INSIDE-OUT? I já bych se rád naučil a věnoval umění duchovní meditace. S upřímným pozdravem David NY

Milý Davide, doufám, že ti věci, které posíláme, udělají radost. Nemívám obvykle ve zvyku klást lidem osobní otázky na jejich minulost, ale ta tvoje je natolik známá, než abych předstíral, že ji ignoruji. Náhodou jsem ve stejný den, kdy jsem dostal první dopis od tebe, četl NEWSWEEK a viděl jsem v něm kopie tvých dopisů o „Samovi“, které jsi poslal novinám. Tvůj rukopis se shodoval. Velmi mě zajímá, jak se ti daří a změny, kterými procházíš. Jak se vyrovnáváš se svými zločiny, se svým „věhlasem“ a jak vidíš tyto věci z pohledu meditace a duchovnosti? Velmi by mě zajímalo, jak náš projekt pomáhá nebo nepomáhá někomu, kdo je v tvé situaci. Jak to vidíš? Mohl bys něčím přispět, abys nám pomohl porozumět si o něco více? Teď pracuji na nové knize a tak bychom možná mohli do ní dát i něco, co o tom napíšeš ty. Když nebudeš chtít, tak nevadí. Pořád tě budu mít ve svém adresáři a tak budeme stále v kontaktu touto cestou. S láskou Bo

Drahý Bo, chtěl bych ti poděkovat za tvůj zájem a mohu potvrdit, že materiály, které jsi poslal jsou velmi užitečné. Jak víš, tak společenství ve vězení je plné napětí, nedůvěry a nenávisti. A samozřejmě moje povaha učinila věci v průběhu doby ještě těžší. Kolem mne je toho hodně, co mě naplňuje smutkem: proradné taktiky vedení věznice; bída a negramotnost mnoha vězňů; beznaděj a nedostatek pozitivního náhledu na budoucnost; odloučení od rodiny nebo narušené vztahy s ní; 50

v mém případě také finanční vykořisťování na základě zpracování mých zločinů ze strany knižních vydavatelů, Hollywoodských magnátů a dalších. Přesto se ještě nevzdávám. Mám své zájmy, kterými jsou čtení, tělesná cvičení a procházení na venkovním prostranství a též svůj vlastní způsob meditace. Nikdy se mi nedostalo zasvěcení do umění mentální a duchovní meditace od žádného mistra. Ale věřím, že jsem k tomu zvolil dobrý způsob. Ten spočívá v tom, že pro cvičení hledám tiché a izolované místo venku ne dvoře, kde usedám. A pak nechám svou mysl, aby se přemístila na jiná místa, kde jsem v minulosti zažil štěstí. Samozřejmě občas myslím i na zločiny, ale je pro mě příliš těžké si odpouštět. Musím tu být ještě dlouhou dobu a začínám pociťovat následky vnitřního napětí. Teď už vím, že nikdy nepodlehnu tomuto prostředí a nedopustím strádání v cele. Ze své cely jsem spirituálně unikl. Jsem však ještě hodně vzdálen od nalezení opravdového vnitřního míru. Těším se na tvou další knihu - kéž Bůh osvítí tvou cestu. S nejupřímnějším pozdravem David

51

Mary-Jo

Určeno pro Bo Lozoffa: Jmenuji se Mary-Jo. Hovořili jsme spolu, když jsi navštívil naši ženskou věznici. Je mi 18 let. Těšil mě pocit míru po meditaci; ale někdo mi řekl, že všechny ty duchovní praktiky vedou ke ztrátě mé duše, která se může dostat na křižovatku a já se mohu dostat do hlubokého bezvědomí po celý zbytek života. Je to pravda? Ráda bych ti ještě něco sdělila. Předtím, než mi odpovíš. Podle narození mi je 18 let, ale mentálně je to jen kolem 13 až 14. Ke mnoha věcem mám velmi naivní vztah. Ze svého přirozeného domova jsem byla odebrána, když mi byly 3 roky. přemísťovali mě od jednoho pěstouna k druhému, dokud mi nebylo 7. Na věk od 7 do 12 let nemám žádné vzpomínky. Většina vzpomínek se mi vrací až v posledním roce. Když jsem byla zadržena, policajti mi řekli něco, co mě velmi rozčílilo a byla jsem z toho nějakou dobu v šoku. Ale žila jsem rok v úplné temnotě, nevěděla jsem, kdo jsem a proč jsem ve vězení. Doufám, že tě to nenudí, ale potřebuji někomu popsat, co se děje v mé hlavě, protože cvokař nebo psycholog nerozumí mému skutečnému já. Oni vidí prolhaného člověka. Pokouším se jednat tak, jak je to podle mě normální, ale dostává se mi jen oplzlých pohledů nebo proklínání. Chtějí místo mě mít dospělejšího člověka, který nedělá žádné problémy. Jsem schopna v sobě držet cokoliv, dokud nakonec nevybuchnu. Mám tím na mysli to, že si jednak způsobuji bolest a také způsobím požár. Když jsem to řekla psychiatrovi, tak se mě jen zeptal „A kdy se přihodily všechny další výbuchy?“ Tak jsem mu to popsala a on se zeptal, jestli jsem někdy kvůli svým problémům užívala léky. Odpověděla jsem že ne a on mi předepsal léky na zklidnění. Máš možnost si povídat s psychiatrem jen 15 minut a pak tě vykopne ven. Doufám, že pochopíš, co chci říct a pokud ne, tak se prosím ptej. Musím končit, takže zatím ahoj. S upřímným pozdravem Mary-Jo Kanada. PS: potřebuji chápavého přítele.

Milá Mary-Jo, pokládám se již za tvého přítele a tak není třeba mě o to žádat. Nedělej si násilí a napiš mi kdykoliv. Opravdu si tě pamatuji; jsi ona hezká mladá dívka, která se mnou mluvila během přestávky o požárech, které zakládala, když hlídala děti. *[Mary-jo je ve vězení pro několikanásobnou vraždu jako žhářka].

52

Je dobré, že tě meditace těší a neměj ani nejmenší obavy z překračování hranice nebo z upadnutí do komatu, či z ohrožování od duchů nebo něčeho podobného. Pomocí meditace získáš větší nadvládu - nikoliv menší. Zjednodušeně řečeno jde o proces postupného ztišování tvé mysli a je bezpečný - to je prokazováno už po tisíce let. Pokud se přece jen přihodí něco děsivého během tvé meditace, napiš mi o tom a probereme to. Je potřeba, abys měla na paměti, že sám strach je tím hlavním problémem a nikoliv strach z tohoto nebo onoho. Strach je lhář. Pokud ti namlouvá, abys byla z něčeho vyděšená, nedej se do toho vtáhnout, ať je to cokoliv; namísto toho vnímej pocit strachu samotného - ten hnusný a zlomyslný pocit - a nenechej ho, aby tě ovládnul. Nech je pouze projít svým tělem a myslí, podobně jako zlověstný bouřkový mrak pluje po klidném modrém nebi. Vyzkoušej si následující dechové cvičení, když začneš pociťovat strach: se zavřenýma očima se soustřeďuj na vzduch, který nadechuješ a přijímej s ním i klid a energii. Pak zadrž dech a nechej jej, aby „nasál“ všechen strach, starosti, napětí a všechno ostatní, co je potřeba odstranit. A potom všechno s výdechem pošli ven. Věnuj se tomu na chvíli každý den. Mám dojem, že se ti v minulosti přihodilo několik věcí, které tě velmi hluboce zranily, šokovaly a vystrašily. Tvoje reakce byla přirozená - zablokovat to všechno mimo tvou mysl. Pokud to nevedlo k výsledku, možná bys to měla nechat spálit. Oheň je totiž velmi očistný pro celý vesmír. Myslím, že tvůj vnitřní instinkt byl správný, Mary-Jo, opravdu. Ale používala jsi nevhodný druh ohně a spalovala jsi nesprávné věci. Oheň, po kterém ve skutečnosti prahneš, má velmi jemný plamen - věčný plamen tvé vlastní krásné duše a tvého srdce. A to, co potřebuješ spálit v tomto ohni, nejsou budovy nebo děti, ale spíš zmatek a bolest, které byly spalovány v minulosti. Ty potřebuješ přetavit svou bolest na moudrost, nečisté do čistého. A teď to můžeš provést novým způsobem. Vyzkoušej si na nějaký čas zvláštní meditaci: posaď se zpříma a v klidu, oči zavřené a soustřeď celou svou pozornost na střed své hrudi, kde si můžeš představit své duchovní srdce. představ si tam malý růžový plamének, který vytrvale mihotá. Představuj si, že každý dech je veden přímo do tohoto bodu a krmí ten oheň. Nádechy a výdechy se soustřeďují přímo do tohoto prostoru srdce. A pokud přijdou nějaké děsivé nebo bolestné vzpomínky, přesuň je pomocí svého dechu právě do tohoto bodu a sleduj, jak shoří v tom plamínku, aby jej učinily o něco jasnějším. Cokoliv, co ti způsobuje špatné pocity, pouze nabídni ohýnku a pozoruj, jak to ztratí sílu a nebude to již schopno tě ovládnout. Ohně, které jsi založila s pomocí zápalek, nemohou spálit to, co jsi chtěla. Ale zkus tento nový způsob na chvíli každý den i noc. Čím více otevřeme srdce sami sobě, tím více jsme schopni je otevřít druhým. Čím víc máme otevřená srdce, tím je snazší pohlédnout na náš strach a bolest a pak je postupně nechat shořet, dokud nejsme volní.

53

Sita i já ti posíláme pozdrav lásky. Neobávej se prosím nám kdykoliv napsat; jsme tvou rodinou, jestliže to chceš i ty. S láskou, Bo

Musíš se postavit čelem proti strachu nebo před ním navždy utíkat. -Hyemeyohsts Storm

54

Arthur

Drahý Bo, Na krátký čas jsem se před rokem dostal z vězení. Jel jsem do Tusconu a navštěvoval protidrogový program 3HO. Ale nepomáhalo mi to. Můj otec dostal srdeční záchvat a já se vrátil do Michiganu. pobýval jsem tam pouhé 3 měsíce, a pak jsem byl opět zadržen a odeslán do věznice - tentokrát na 20 let s minimální délkou trvání 10 let. Pokud neuspěji se svým odvoláním, budu tady až do svých 39 let. Ublížil jsem někomu, kdo mi byl blízký - to je důvod, proč mě zavřeli. Nedokážu si to odpustit ani si neumím představit, že by mi to odpustil někdo jiný. Nechápu, proč můj život jde směrem, který neodpovídá mým přáním. Snažím se a modlím se, ale mé ego získá nadvládu jen na pět minut a já provedu něco, čeho pak lituji až do konce života. Je opravdu mým karmickým údělem nebýt v tomto životě takovým, jaký bych chtěl? Cením si veškeré pomoci, které se mi od tebe již dříve dostalo. Hádám, že je na čase začít zase znovu. Doufám, že po deseti letech za mřížemi budu už konečně schopen získat nad sebou moc. A také doufám, že už nikdy nebudu chtít někoho zase zranit. Ani dřív jsem nic podobného nechtěl, ale prostě jsem vybuchnul a než jsem si uvědomil, co dělám, bylo po všem. Protrpěl jsem si hodně v tomto životě a hádám, že si ještě hodně protrpím, než bude konec. Všechno je to jen proto, že se neumím ovládnout; nikdy jsem to nedokázal. Ocenil bych jakýkoliv postřeh, který možná budeš mít. S láskou Arthur Michigan

Milý Arthure, Pamatuji se na tebe od tvého posledního pobytu ve vězení. Je mi líto, že se ti venku nedařilo. Myslím ale, že tvoje představy, jak „začínáš stále znova“, tě podrží, abys to nevzdal. Duchovní cesta nás často vede přes mnohá stoupání a pády. Vypadá to, že se na to díváš, jako na přímý výstup, a když se ti nepodaří vylézt na vrchol, musíš být zase dole. Ale tak to obvykle nechodí. Ať se nám to líbí nebo ne, všechno, co se nám přihodilo, bylo součástí naší cesty. Tvé násilí ukazuje, že stále ještě zakopáváš o stejné věci jako dřív. Nezmínil ses, zda máš ještě pořád problém s alkoholem nebo drogami, ale já si dovolím odhadovat, že je tomu tak a že jsi byl pod jejich silným vlivem, když jsi naposledy vyváděl. Je to tak? Zbavit se starých návyků si vyžaduje hodně práce. Velké duchovní nauky, které jsi přečetl, tě dosud nenaučily, co je třeba - stále toho ještě pro sebe musíš udělat více, než kdokoliv jiný. A když už jsi teď zpátky uvnitř, mohl by ses vrátit k duchovním knihám a k filozofii. A znovu ze sebe udělat hlupáka, když si budeš myslet, jak moc ses změnil. A příště budeš znovu ten naivka, až tě zase pustí a ty si to namíříš do nejbližšího baru.

55

Není tvým „osudem“ pokračovat takto; je to jen starý návyk. Návyky mohou být opouštěny, a lidé se jich stále zbavují, pokud mají dostatek sebeupřímnosti a vytrvalosti. Je k tomu také potřeba plné zodpovědnosti za svůj život - žádné řeči o osudu nebo karmě nebo nedostatku ovládání. Když tě pití dělá šíleným, tak prostě už nikdy nepij žádný alkohol. Tomu se říká přijmout odpovědnost. Najdi odvahu, bratře, a dej mi vědět, kdybych ti mohl pomoct. S láskou, Bo.

Milý Bo, svůj poslední dopis jsem psal v mimořádné situaci. Ale už od dob, které si pamatuji, jsem vždy býval zneklidněným člověkem. A to jsem si s sebou přenesl i do dospělosti. Narodil jsem se už s tím a postupně se to jen zhoršovalo. Narodil jsem se (jak říkal můj otec) ve zlém znamení; měl jsem potřebu dominovat - když to nešlo fyzicky, tak alespoň psychicky. Jak jsem dospíval, pokoušel jsem se potlačovat ten hněv, se kterým jsem se narodil. Brzy jsem si začal s drogami a pití k tomu znamenalo můj pád. Jeho vlivem totiž vychází na povrch můj hněv. Jsem osamělým člověkem a potřebuji mít nablízku ženu. Zamiloval jsem se jako velmi mladý, ale nikdy se mi v lásce nedařilo. Moje povaha zmaří cokoliv, co dělám. Zkoušel jsem být dobrým manželem (byl jsem dvakrát ženatý) nebo také přítelem, ale nikdy se to nepodařilo. Naposledy jsem měl pohlednou přítelkyni, ale ona mě přistihla, když jsem ji podváděl s její nejlepší kamarádkou. O dva dny později chtěla, abych se za ní zastavil a pomohl jí opravit auto. Ale ve skutečnosti to byla jen záminka - chtěla mi říci, abych si z jejího domu odnesl své věci. Pohádali jsme se a já ji nakonec přinutil k sexu. Poté, co jsem odjel, zavolala policii a řekla jim, že jsem ji znásilnil (neuhodil jsem ji, ale použil jsem psychického násilí). Lhala jim o našem vztahu a přesvědčila je, že já jsem jen někdo, koho potkala v baru a kdo ji doprovodil domů a pak znásilnil. Proběhl velmi nepříjemný soudní proces a já jsem byl shledán vinen. Můj případ je ale nyní u odvolacího řízení a zřejmě bude proces opakován. Skutečnost je ale taková, že jsem tuto ženu miloval a na chvíli mi ruplo v bedně. Dosud jsem nikdy ženě něco takového neprovedl. Obvykle jsem se naštval a uhodil je nebo jim dal facku. To, co jsem provedl naposled, bylo špatné a uvědomil jsem si to. Z celé té věci je mi nanic. A chtěl bych vědět, proč se to stalo. Proč byl můj život poznamenán problémy už od mého narození? Proč je to stále horší? Pomýšlel jsem už i na sebevraždu, ale věřím v reinkarnaci a můj příští život by to ještě zhoršilo. Ve věznici možná budu až do svých 39 let. Co budu moct dělat, až vyjdu ven se vším tím hněvem, který si pěstuji? Mám rád Boha. Přijímám to, co jsem udělal a kde jsem nyní, ale nevidím v tom žádný smysl. Věci, které jsem v tomto životě provedl, nebyly až tak špatné, aby způsobily všechno to zlo v mém životě. Vždy jsem se nechal ovládat svými emocemi, ale nyní se stávám tvrdý a lhostejný. Jedu ve vyježděných kolejích a čím dál víc se topím. Hlavou mi šly hrozné myšlenky, že to nezvládnu, i když se pokusím. Děsím se z toho, co jsem schopen udělat. Skutečně mám strach z toho, co bych mohl provést, jakmile vyjdu ven. 56

Nechci se stát opovrženíhodný nebo nenáviděný. Nechci, aby mě moje dívka nenáviděla tak jako teď. Chci se stát dobrým a poznat Boha. Toužím po jeho lásce. Slyšel jsem jej ke mně promlouvat, když jsem byl zdrogovaný nebo meditoval. Ale teď i navzdory tomu, že se každý den modlím nebo zkouším meditovat, se to už nestává. V mé mysli probíhají divoké nebo hrozivé myšlenky. Má to nějaký důvod, to vím a Bůh jej zná, ale já ne. Potřebuji pomocnou ruku, než se utopím ve vlastní špíně. Děkuji ti za to, že mi nasloucháš. Je mi líto, že můj dopis je tak negativní, ale potřebuji to dostat ven ze sebe. Opravdu nemám nikoho dalšího, s kým bych se o to podělil. S láskou Arthur

Milý Arture, vypadá to, že je teď pro tebe čas, kdy můžeš přeplavat nebo se utopit; blahopřeji ti. Opravdu. Když se cítíme být na samotném dně, je to čas, kdy jsme zralí pro nějakou skutečnou proměnu takového druhu, kdy se něco opravdu stane a nebude to jen něco v naší hlavě. A proto zkus mít důvěru v celý ten proces, i kdyby ti měl přinést utrpení. Já vím, že tato slova ti nepomůžou od bolesti, ale pomáhají to vydržet. Podobně jako bývá snadnější snést velkou bolest zubů, když víme, že zubař už je na cestě za námi. Stále je ale potřeba, abys byl k sobě ještě upřímnější. Říkáš něco na způsob „Uvědomuji si, co jsem spáchal a přijímám svůj trest“; ale ve skutečnosti tomu tak Arture vůbec není. Ty jen víš, že se od tebe očekává, aby ses tak cítil. Kdybys to opravdu všechno přijal, nemohl bys říci „Ale nevidím v tom žádný smysl.“ Co to znamená? Jaký systém účtování to používáš, když říkáš, že „Věci, které jsem v tomto životě provedl, nebyly až tak špatné, aby způsobily všechno to zlo v mém životě“? Jaké zúčtování platí pro malé dítě, které onemocní rakovinou nebo pro milé staré lidi, které někdo přepadne a zmlátí nebo pro farmáře, který ztratí celou svou úrodu? Byl tvůj život předurčen k tomu, aby byl bez problémů? Rozhlédni se kolem sebe, Arthure. Štěstí nelze poměřovat podle toho, že se ti nebudou stávat zlé věci, ale je výsledkem toho, jak se vyrovnáš se vším, co na tebe shora dopadne. Pokud myslíš vážně svou snahu ulehčit svému utrpení a projít nějakou hlubokou proměnou, potřebuješ se vzdát všemu vyhýbání a sebeklamům, které sis vymyslel o tom, jak ses narodil s handicapem a nemáš žádnou moc nad svým osudem. Propásneš přítomnost tím, že jsi uvězněný v minulosti. Zdá se, že máš správné názory na Boha a duchovní cestu, ale stále jsi kdesi vzadu. Je na čase přestat s ujišťováním, že to máš těžší než kdokoli jiný při uskutečňování těchto záměrů; je na čase se k nám připojit a každý den a každý okamžik pracovat na svém osvobození. Buď přímočarý, opravdový, laskavý. Neodbíhej od sebe tím, že si stěžuješ na svou minulost. Medituj bez toho, že očekáváš psychedelické rozmluvy s Bohem pokaždé, když usedneš; rozvíjej svou schopnost zaměřit se na jednobodovost a nebudeš se cítit tak slabý. Modli se za

57

svou trpělivost a odvahu a otevřenost - nikoliv za to, aby Bůh mávnul kouzelnou hůlkou a udělal za tebe tvou duchovní práci. Taková práce je těžká pro všechny z nás, opravdu. Někdy míváme pocit, že nás drží jen tenká nit víry a kloužeme velmi rychle. Ve tvém životě se neodehrává nic tak hrozně špatného; je to jen cesta směrem k Bohu. Přijmi jen větší odpovědnost a jdi po ní. S láskou, Bo

Drahý Bo, jakmile od tebe dostanu dopis, musím jej přečíst několikrát. Napoprvé se mé křehké ego urazí. Ptám se: „Co mi tím chce říct? Musel si určitě poplést můj dopis s nějakým jiným!“ A tak jej odložím a několik hodin přemýšlím. Když jej pak přečtu, pravda se vždy vynoří napovrch. A s každým následným přečtením se bariéry mého ega tříští a nakonec se mé srdce otevírá tomu, co mi sděluješ. Díky! V roce 1976 jsem zaplatil 125$ za mantru při kurzu TM (transcendentální meditace). Byla to má nejlepší investice. Aktuálním problémem je pro mě to, že jsem příliš zaměřen na mantra meditaci (používám k tomu pozměněnou mantru „Šrí Ram“ podle doporučení Ram Dasse z roku 1980). Vyzkoušel jsem meditaci vipassaná, ale nedokázal jsem svou myslí sledovat dech. Vypadá to, že u sebe nedokážu vyvolat stav klidu. Moje mysl je často plná nedobrých myšlenek. Stále kouřím cigarety. Pokoušel jsem se s tím přestat, ale moje vůle byla slabá. Příležitostně si tu zakouřím také drogy. Asi mi schází dostatek cvičení. Potřebuji pracovat na nějakých jógových pozicích, ale mnoho jich neznám. Mohl bys mi třeba poradit několik pozic a technik, kterým bych se měl na čas věnovat? Přivítám cokoliv, o čem myslíš, že by mi mohlo pomoci. Často dávám jiným lidem číst tvé materiály nebo dopisy, které jsi mi poslal. Vím, že momentálně bych se potřeboval zklidnit. Potřebuji uvolnit svou mysl - předtím, než se začnu starat o to, kam vůbec mířím. Vždy jsem miloval Boha, ale nikdy ne sebe a tak si myslím, že to nebyla opravdová láska, ale jen podvádění sebe sama. Chci být užitečným ve společnosti, opravdu. Modlím se, aby tvoje vytrvalá podpora pomohla mému lotosu se rozvinout, nezáleží na tom, jak dlouho to potrvá nebo jaký druh potíží budu muset překonat. S láskou, Arthur

58

Drahý Arthure, vypadá to, že věci se ti poněkud vyjasňují. Ale nepolevuj s pozorností na staré návyky myšlení, které se vynoří; udržuj si v mysli sebeupřímnost. Podívejme se třeba na potíž s tvou připoutaností k mantra meditaci. Je to jen mlžení. Jakákoliv meditace je stejně dobrá, jako kterákoliv jiná; pouze si ji zvolíš a používáš ji bez zkoumání, zda je to ta pravá. Není to až tak odborné; všechno, co se pokoušíš dělat, je zaměřit svou mysl na jeden bod za účelem posílení své koncentrace. Jistěže drogy, cigarety a různé potraviny jako cukr, kofein a další, mohou způsobit, že je pro tebe těžší sedět v klidu. Já vím, že je těžké získat sebekázeň a odolat takovým věcem, když jsi ve vězení, ale jednoho dne dojdeš k poznání, že to co chceš - duchovní svobodu a mír - je nesnadný cíl, a ty budeš muset hodně usilovat o jeho dosažení. Žádal jsi mě, abych ti poradil nějaké jógové pozice, ale myslím si, že už toho znáš dost. Prostě prováděj některé z těch, které ses naučil ve všech možných kurzech a knihách; nesnaž se shromaždovat jich co nejvíce. Ježíš řekl: „Ve své trpělivosti vlastníte svou duši.“ Pokus se v denním životě trpělivě aplikovat jednu podobu meditace, několik jógových pozic, nějaká dechová cvičení a přidej k tomu mnoho sebeupřímnosti. A to je všechno, co potřebuješ dělat. Jestliže se voda nachází 30 metrů pod zemí, nemůžeš se k ní dostat vykopáním studní hlubokých 10 metrů. Musíš jít pořád stejnou cestou, aniž bys stále znovu začínal u něčeho novějšího a zajímavějšího. Učení se novým věcem je vždy snazší, než se dostat s pomocí starých až hluboko do nitra. Neupadni slepě do takového návyku, jak se ti stávalo už tolik let. Tentokrát sestup dolů co nejblíže; nic víc. S láskou, Bo

Drahý Bo, tvoje odpověď pro mě byla velkou inspirací. Teď už k tomu chci přistupovat pomalu a jen krok za krokem. Opravdu bych se chtěl stát užitečným členem společnosti a chci být připraven na cokoliv, co se mnou má Bůh v plánu. Dostal jsem teď příležitost docházet na 19 výukových hodin na univerzitu a zajímá mě tvořivé psaní. Hodně jsem toho přečetl, hlavně sci-fi. Doufám, že se mohu stát dost dobrý v psaní scifi příběhů, abych nějaké prodal, zatímco budu ve vězení. Pracuji na zdokonalení svého vyjadřování a na gramatice, protože teď se stává, že musím někoho požádat o předběžné přečtení a pak musím ještě hledat vhodná slova ve slovníku. Život ve vězení možná není plný radostí a her, ale pro usilovného spisovatele to není až tak špatné. A navíc se mi dostává dobrého vzdělání.

59

Medituji každou noc, ale nechci být příliš zapáleným a tak na to jdu pomalu a zlehka. Jde mi o to, abych dělal pokroky. A to na jakékoliv úrovni, která mi bude vyhovovat. Tentokrát žádný spěch, mám dostatek času, abych na sobě pracoval. Děkuji ti za tvou pomoc; doufám, že prázdniny přinesou radost tobě a tvým blízkým. S láskou, Arthur

[ a po několika měsících:]

Drahý Bo, během zkoušek jsem dosáhl vynikajícího hodnocení na univerzitě. Dostanu brzy příležitost studovat volná umění a zahájím na bakalářském programu interdisciplinárním studiem. Takže už si plánuji plně produktivní život. Stále píšu a můj učitel psaní se pokouší kontaktovat Tate Wilhelm - vítězku soutěže o nejlepší sci-fi román, aby si prohlédla mou práci. Zvykl jsem si na univerzitní program a poměrně dobře i na lidi. Daří se mi dobře a dostává se mi zvenčí tolik podpory, kolik jsem nikdy neočekával. Často prosím Boha, aby mě vedl na cestě a žádám o radu, abych mohl dělat věci správně. Jednám podle svých pocitů; musím ale dělat něco správného, protože věci ještě nejsou takové, jak bych očekával. Ale cítím,. že když vytrvám v práci na všech stránkách sebe sama, vyleze z toho všeho něco dobrého. S láskou Arthur

Život je jako vstoupit na loď, která má vyplout na moře a klesnout ke dnu (Suzuki Roshi)

60

Jim

Drazí přátelé, odpykávám si trest v délce 25 let za bankovní loupež - není to moje první uvěznění, takže si stěží umím představit, že budu venku. Nedokážu bránit své karmě. I přesto ale uvítám jakékoliv návody, které mi mohou pomoct posílit můj ideál jógy a žít podle něj co nejlépe s ohledem na okolnosti, které nemohu ovlivnit. Naučil jsem se životu ve vězení a stal jsem se velmi přizpůsobivý, ale pouze přežít není dost dobré. Jóga je vysoce osobní záležitost, která vyžaduje větší poctivost bez kompromisů, než je tomu v okolním světě. A vzhledem k tomu světu byly mé největší zločiny ty, které mě dostaly za mříže, ale byly to události na povrchu, které mohou přinést jen vnější následky. Ani v nejhorším případě nemohou ovlivnit vnitřní bytí. „Duše v nás netrpí,“ jak řekl Šrí Aurobindo. Můj opravdový zločin spočíval v nečestnosti k sobě - z toho jsem byl tak zhnusen, že jsem se dostal až k józe. Teď už jen hledám ten nejefektivnější způsob, jak se prokopat k tomu největšímu Já ve mě. Upřímně rád bych věděl, zda vás něco nenapadne. Srdečně, Jim Kansas Milý Jime, rád tě poznávám. To, co „nosíme v mysli“, bývají prosté věci - je to tak už odedávna. Pro každého se v životě nabízí dvě cesty: cesta vnějšího světa nebo cesta Duše. My se snažíme o spojení s lidmi, kteří potřebují pomoc a přátelství, pokud si vyberou cestu Duše. Rozhlédni se třeba po okolí a zkus si všimnout, co je vhodnější proti tomu, co tě tam dostalo nebo co potřebuješ „vykopat“ ze svých hlubin. Představ si, že ses právě snesl dolů na to místo z jiné planety a tvým úkolem je stanovit nejlepší strategii pro život právě tam, kde se nacházíš - že to je tvým posláním. A tak se rozhlédni kolem a rozhodni se, kdy a kde se ti dostane soukromí, od koho se máš vzdálit, co udělat se svým časem atd. Mám pocit, že jsi „smířený“ s tím být tam, kde jsi a dělat to nejlepší, co se dá. Zkus ale udělat jeden krok navíc: zkus pochopit, že každé prostředí má své nástrahy a omezení. Pro duchovní práci je tvé prostředí stejně dobré, jako kterékoliv jiné. Obecně lze říci, že každý vstává, má během dne své horší i lepší chvíle a jde spát. Ve vězení je mnohé z toho intenzivnější a děsivé, ale ty stejné věci mají tendenci v nás vyvolávat dobré nebo špatné pocity - ať jsme ve vězení nebo jinde. Za tím vším leží stále stejné lidské hodnoty v našich lidských srdcích: klid, dobrá nálada, napětí, odvaha, laskavost. A jsou také těmi, ke kterým se vztahuje jóga. Ty i já trávíme své dny velmi podobně, pouze s odlišnými nástrahami a zkouškami. S láskou, Bo 61

Drahý Bo, ve svém dopise jsi zmínil jednu věc, která jako by rozezněla zvon v mé mysli. A to se týkalo pohledu na vězení z té lepší stránky. Tady se nám často stává, že máme tendenci si myslet, že to nemá žádnou lepší stránku. A následkem toho promarňujeme všechen náš čas a energii celodenním sněním o zítřku, který však nikdy takový není. Možná je přirozené nenávidět místo, které nás izoluje od všech zdrojů uspokojení, na něž jsme byli zvyklí. Z tohoto pohledu jsme všichni jako mniši, kteří si sami svobodně nezvolili tento pobyt a proto neoblékají svůj šat s grácií. Ale z tohoto pohledu si umím představit, že je jen málo lidí, kteří jsou schopni radostně přijímat nepříjemné okolnosti, souvisící s jejich jednáním, karmou. Stále méně je jich schopno popadnout tu tenkou nit naděje a pokusit se změnit uspořádání svých životů. Příliš často vězení sebere člověku sebeúctu a nenabídne ani náznak něčeho, co by to mohlo nahradit. Vězeň jen zřídka dojde k poznání, že v jeho nitru je cosi, co je lepší, než vidí sám na sobě; že božské může být nalezeno uvnitř. Jaká výzva a jaká možnost takto přináší naději i do tak negativního světa, jako je vězení! Pro ducha neexistují pouta, ani když je spoutané tělo. V mém životě se objevil jen jediný zádrhel a ten je vevnitř. Pokaždé, když se mi podaří malé vítězství nad beznadějí, hněvem nebo negací, cítím, že jsem vykročil mimo stěny svého osobního vězení; vězení, které je mnohem tyranštější, než jakékoliv jiné z kamene a oceli. Účastnil jsem se snad v každém „rehabilitačním“ programu, které se pořádaly ve vězení a uvědomil jsem si jalovost všech pokusů o manipulaci s tím, co je na povrchu. Dokonce i má studia na univerzitě mi nedala téměř nic kromě posílení ega. Máme příliš velký sklon uznávat vědění, jako by v něm měla být nějaká zázračná moc a přehlížíme zdroj všeho vědění. Co se bude dít se mnou je nejisté. Mám 50 let a zatím jsem si odbyl méně než 2 roky z trestu v délce 25 let. Navíc je to už potřetí, co jsem ve vězení. Problémy, které mě potkaly v životě, nebyly vůbec jednoduché. V životě se toho může stát hodně takového, co nelze ventilovat navenek. Jeden z rozumných odhadů mých šancí mi ukazuje na to, že bude ještě mnoho let trvat, než bude tato karma splacena. Budiž. Každý člověk by měl být zodpovědný za své činy. A to je důvodem, proč se tak intenzivně zajímám o to, jak žít co nejlépe. Pokud si uvědomíte dosah svých činů dokud jste ještě dost mladí, možná přispějete ke vzniku takových způsobů žití, které dají životu skutečný jeho význam. Kriminálníci bývají tvrdí lidé - ale všichni velcí svatí byli tvrdí, neúnavní ve své oddanosti pro svůj zvolený způsob života. Bůh vám žehnej, Jim

62

Drahý Jime, mám opravdovou radost z tvých dopisů; tvá slova mají opravdu váhu. Nepřijmu ale tvůj pohled na sebe, jak se počítáš k těm, kteří už jsou za vrcholem a je pro ně pozdě se otáčet zpět. Pro stvořitele tohoto vesmíru se však asi rozdíl mezi 50 a 20 lety nebude zdát velký! A když zmiňuješ „rozumný odhad“ délky svého rozsudku, nedáváš mnoho prostoru tajemným božským silám, které se projevují mimo rozum a logiku. Uvolni se, příteli. Buď jedním z těch „mála lidí odkudkoliv“, kteří využívají okolnosti svého života, aby se otevřeli svému božství. Takových lidí žije několik tady venku a stejně tak i ve ztraceném světě; pamatuj na to. S láskou, Bo

Milý Bo, potřebujeme asi všichni povzbuzení. Potřebujeme se všimnout, že Bůh není jen nějaká statická síla skrývající se v nějakém nebi, ale síla, která vždy reaguje na duši, která po něm pátrá. Když se svět odsune stranou, octneme se mimo jeho zákon a je tak snadné zapomenout, že bůh tě stále vidí. A ty nemůžeš být nikdy oddělen od Boha; on má právo tě kdykoliv navštívit. Myslím si, že potíž je částečně v tom, že my vězni se stáváme deprimováni našimi zločiny. Všichni trávíme příliš mnoho času tím, že se ohlížíme zpět. A vidíme jak hloupé a neužitečné byly naše životy a pak je těžké uvěřit, že bychom mohli být schopni zvládat fantastickou úlohu na boží cestě. Shledáváme obtížným věřit, že Bůh je skutečně uvnitř v nás. Je snadné použít slova jako já, ale být příkladem je úplně jiná věc. Doufám, že budu vždy schopen stát za svými slovy, ale také doufám, že budu schopen podle nich žít. To, čeho je nám nejvíce třeba, jsou příklady - lidi, kteří jsou schopni se oddělit od povrchnosti, která jen hraje představení - lidi, kteří jsou schopni se vrhnout do propasti beze strachu a nechat to božské hrát hlavní role. Je to docela dobrodružství, nebo ne? Nechť nad vámi bdí Bůh. Lásku vám. Jim

***************************

Existence života může být přirovnána ke snu, k přeludu, k bublině, ke stínu, ke třpytivé rose nebo k zářícímu záblesku - a proto si zaslouží být předmětem rozjímání - Buddha (Diamantová sútra) 63

************************************************************************* DOTEK MISTROVY RUKY Ač byly housle staré, otlučené a poškrábané a vyvolávač v aukci považoval pokus o jejich prodej za ztrátu času, přece jen je s úsměvem pozvedl vzhůru: „Kolik nabídnete, dobří lidé, kdo začne s nabídkou?“ „Jeden dolar!“ A za chvilku: „Dva dolary!“ „Jen dva dolary? Kdo nabídne tři? Tak tedy za tři - poprvé, tři dolary podruhé...“ Vtom ze zadní části místnosti přichází starý muž se šedivými vlasy a pozvedá smyčec; pak otře prach ze starých houslí a napne povolené struny. Zahraje melodii tak čistě a sladce, jako by anděl zpíval vánoční koledu. Hudba dozněla a vyvolávač se otáže tichým hlasem: „Kolik nabízíte nyní za tyto staré housle?“ A pozvedne je s úctou vzhůru společně se smyčcem: „Tisíc dolarů? Kdo nabízí dva tisíce? Dva tisíce! A kdo nabídne tři? Ano, děkuji, tři tisíce poprvé, tři tisíce podruhé... a prodáno“ Lidé jásají, ale někteří také pláčou. „Nerozumíme dost dobře, co tak náhle změnilo jejich cenu?“ ptají se. Kdosi bystrý přichází s vysvětlením: „To způsobil dotek mistrovy ruky“ -----------------------------------Jsou také mnozí lidé, co mají život, který neladí, je potlučený a poškrábaný od hříchů. Prodával by se také levně těm bezmyšlenkovitým zástupům, podobně jako staré housle. A tak život probíhá poprvé a pak podruhé a už je téměř u konce, když tu přijde Mistr a hloupý dav nedokáže nikdy úplně pochopit význam duše a změnu, kterou vyvolal pouhý dotek Mistrovy ruky.

- Myra Brooks Welch

*************************************************************************

64

4. V JAKÉM VĚZENÍ? Během 7-letého období, které reprezentují následující dopisy, byli Mickey a Paul vězni ve státní káznici v McAlesteru, Oklahoma. Oba se stali blízkými přáteli a také našimi přáteli. Jsou to dva z nejvíce probuzených lidí, které jsme se Sitou potkali při našem působení ve věznicích. Měli jsme štěstí. Tato kapitola je o těch nejvyšších výšinách a o těch nejhlubších hlubinách a také letmým pohledem na moc a bolest pevného přátelství. Není to prostý nebo zřejmý příběh na způsob „byl jsem slepý a nyní vidím; tisíceré díky.“ Je jako život, který žije většina z nás: „neviděl jsem, prohlédl jsem, znova jsem oslepl a znovu prohlédl...“ Tato korespondence má také připomenout, abychom nedělali unáhleně závěry nad nikým z nás nebo z našich přátel, protože i změna zřejmě nastává tak nepředvídatelně jako osvícení. Dopisy začínaly prvním od Mickeyho:

Milí přátelé, jsem trestancem v OSP (zřejmě státní věznice v Oklahomě - pozn.překl), v současnosti umístěn v uzamčené jednotce známé jako „administrativní segregace“. Není mi dovoleno vyjít na dvůr a ze své cely mohu vyjít asi jen na hodinu denně. Tento režim už trvá po dobu posledních 18 měsíců. Před několika týdny mi jeden přítel půjčil jedno z vydání INSIDE-OUT. Přečetl jsem to od té doby už mnohokrát (a budu ještě pokračovat), a mohu jen konstatovat, že to, co jsem vnímal dříve, byla beznadějná situace, ale nyní se stala požehnáním pro můj duchovní růst. Skutečně, namísto abych trávil všechen tento nečinný čas utápěním se v lítosti, využívám jej pozitivním způsobem. Mám k dispozici celý den i noc (vyjma malá přerušení), které mohu zasvětit meditaci a hatha józe. Jsou to vynikající podmínky pro cvičení ásan. Začal jsem opravdu využívat toto krásné osamění, věřte mi! Chtěl bych vám poděkovat za dobrou práci, kterou právě děláte a upřímně věřím, že vydržíte v jejím pokračování. Ve jménu duchovní lásky Mickey Oklahoma [o 6 měsíců později:]

Milí přátelé, upřímně doufám, že tento dopis najde všechny z rodiny v dobrém zdraví a při zdravém duchu!

65

Dostal jsem od vás pozdrav z prázdnin a nalepil si ho na zeď. Velmi mi pomáhá při mých meditacích. Pochybuji, že si budete pamatovat na můj poslední dopis, protože od té doby už uběhlo hodně měsíců a jsem si jistý, že musíte denně dostávat velké množství pošty i od jiných vězňů. V posledním dopise jsem uváděl, že jsem v administrativní segregaci, kde jsem čekal na proces za zabití nožem. Zabil jsem jiného vězně před 18 měsíci. Koncem září jsem byl odsouzen na 10 let vězení navíc k mému stávajícímu trestu v délce 28 let. Říci, že jsem tím nebyl otřesen, by nebyla pravda. Ve skutečnosti to mnou otřáslo docela slušně a prošel jsem si asi dva měsíce sebelítosti. Teď už si ale umím uvědomit tu realitu. Nic nelze změnit. Ani jedno písmeno se nedá ovlivnit shovívavostí nižšího já. Je to jako obilí připravené k mletí. Mám výbornou možnost k pročištění své karmy a k práci na sobě a mám v úmyslu to dělat. Zrovna teď. A tak jsme tady, jak říká Ram Dass. Je to na nás, co uděláme a co s tím chceme dělat. A láska je k tomu klíčem, to jsem si jistý. Doufám, že už brzy uvidím další číslo vašeho magazínu. Bůh vám žehnej. Posílám vám lásku a mír. Mickey

Sita odepsala Mickeymu a vyzvala jej, aby napsal několik stran o svém životě a duchovní cestě, pokud nebude proti, aby bylo možné případně použít jeho příspěvek v připravované knize nebo magazínu. Dostalo se nám této odpovědi:

Milá Sito, Tak tady máš můj příspěvek. Možná bude příliš dlouhý nebo s častým opakováním. Ale vím, že je dramatický. Pokud chceš použít některou jeho část, určitě můžeš. Budu to opravdu cítit jako vyznamenání, když se objevím v tvé připravované knížce, když se ti bude zdát, že moje vnitřní proměny do ní patří. Cítím, že jsem stále jen na začátku probuzení do vyšších sfér vědomí, ale jsem šťastný a volný, což je velká změna oproti egoismu a sklíčenosti, se kterými jsem žil ještě před dvěma lety. Jsem teď schopen milovat. Díky za tvůj krásný dopis a nabídku, Sito. Kéž jste naplnění dalším světlem, energií a láskou! Bůh vám žehnej! S láskou Mickey

66

Osobní drama poprvé jsem si začal s drogou ve svých 14. O rok později už jsem měl návyk na morfium, který mě stál mnoho peněz. Neustále jsem kradl, abych si jej zajistil. Byl jsem uvězněn po mnoha akcích, ale protože jsem mohl být stále označován za mladistvého, tak se mnou mohli udělat jen to, že mě umístili do státní školy s výcvikem, v níž jsem ještě následně pobýval vícekrát, než jsem schopen si pamatovat. Z chlapecké farmy jsem přecházel do školy s výcvikem v průběhu svého dospívání neustále. Jakmile jsem byl z prvního místa propuštěn, trvalo jen pár dní a už jsem měl zase píchnutou jehlu ve své paži. Život se pro mě stal jedním zlomyslným kruhem: napraven, přikyvující, návyk, krádež, zadržen a zase dokola - uvězněn na několik měsíců. Pak zpět do ulice vše začíná znovu... Když mi bylo 16, byl jsem zavřen do vězení, protože jsem vyloupil lékárnu. A protože jsem dosáhl věku, kdy jsem mohl být legálně označen za plnoletého v tomto státě, byl jsem za to postaven před soud. Uznali mě vinným a dostal jsem 2-letý snížený trest v podmínce, která předepisovala dobrovolné podstoupení léčby ve federální nemocnici pro narkomany v Lexingtonu, Kentucky. V Lexingtonu jsem strávil 11 měsíců. Navštěvoval jsem skupinovou terapii a také mi tam předepsali přídavné individuální konzultace s psychiatry. Jejich náplň byla dobrá k tomu, aby pomohli feťákům zbavit se svých fyzických návyků, ale zbavit se mentální závislosti bylo horší. Přestože psychiatři měli v úmyslu pomoci, udělali pro mě velmi málo. Jakmile jsem měl následně možnost se učit prakticky, tak jediný způsob, jak odhodit destruktivní návyky, znamenal především chtít z celého svého srdce to zvládnout a pak změnit své názory, které to vše způsobovaly. Síla vůle ale sama nestačí. Musíte věřit, že výhodnost vyplývající z oproštění se od návyků je opravdu něco víc, než to, co vám dávají drogy. Jen tehdy to můžete zvládnout. Já jsem měl vůli toho nechat, ale neměl jsem dostatek potřebné víry. Nebyl jsem přesvědčen, že je potřeba změnit život k lepšímu. A tak jsem dva měsíce po propuštění v tom už lítal zase. Ještě jednou přišla příležitost. O několik měsíců později jsem vykradl tři lékárny a brzy na to jsem byl uvězněn. U soudu mi napařili několik trestů celkem na 25 let, odpykat jsem si je měl souběžně. V červnu 1973 mi bylo právě 18, když jsem byl umístěn do státní káznice v Oklahomě. Ještě než jsem si mohl zvyknout na nové prostředí, vypukla vzpoura. Všechno tam bylo spáleno a zničeno, během toho chaosu přišlo o život několik lidí. To bylo samozřejmě špatné, když jste na lidech kolem viděli, jak ztrácí vládu nad svými emocemi, které je vedou k touze ničit. Zažil jsem to také. O několik let později jsem byl přemístěn do zařízení se zmírněným dohledem. Tam bylo pořádáno několik dobrovolných pracovních programů, které byly nabízeny vězněným. Neměl jsem ale přání se naučit nějaké profesi a tak jsem se o to nezajímal. Mým jediným přáním bylo uprchnout. Většinu svého času jsem o tom přemýšlel a ani mě nenapadlo abych se naučil přijmout to, co je. Bez drogy to nemělo smysl. Musel jsem odtamtud uniknout a opatřit si svou dávku.

67

O útěk jsem se pokusil po dvou měsících pobytu. Když jsem přelézal přes plot, strážný na věži mě zpozoroval a začal střílet. Zasáhl mě do nohy a tak skončil můj útěk. Následně jsem byl přemístěn do zařízení s nejvyšší ostrahou v McAlesteru, kde jsem dosud. (A také s prodlouženým trestem o 2 roky za pokus o útěk.) Asi po roce pobytu v tomto vězení to se mnou šlo ještě víc z kopce. Mezi vězni je tam mnoho paranoie, záští a frustrace. Následkem minulých nepokojů bylo k dispozici velmi málo „rekreačních“ aktivit. Většina s místního osazenstva patřila k nenapravitelným, nečinně si odpykávajícím svůj trest. A protože jsem se nikdy opravdově nezatěžoval tím, abych projevoval soucit k lidským bytostem kolem sebe, tak jsem i já podlehl nenávisti a sebelítosti, stejně jako všichni kolem. Nedělal jsem nic proti tomu, abych nějak zlepšil situaci, které jsem byl vnitřně vystaven a namísto toho jsem byl přesvědčen, že si nemůžu dávat za vinu své neštěstí sobě. Za to mohli strážní; mohl za to nespravedlivý svět, ve kterém žijeme; mohla za to moje matka, která mi neprojevila dosti lásky; byl to můj otec, který mnoho pil. Ničemové mě dostali dolů. Bože, nehněvej se na mě! A já jsem se jen oddával teplíčku sebelítosti. To je ale jen ulevující past. O několik měsíců později se mé sebeopovržení a paranoia velmi prohloubily. Chtěl jsem najít nějaký způsob, jak uvolnit zvenku svou frustraci a protože jsem s určitostí nechtěl žádnou vnitřní proměnu, hledal jsem nějaký ventil. Na stejném oddělení byl jeden individualista, který vzbuzoval nenávist, protože se na mě vždy vesele díval. A tak jsem si jednou ráno nasadil kuklu, sešel dolů do jeho cely a ubodal ho k smrti. Nic jsem mu přitom neřekl; jen jsem jej začal bodat a nechtěl jsem přestat, dokud jsem neměl jistotu, že je mrtev. Hádám, že dokonce i tušil, proč to dělám. Nechápal jsem úplně, co dělám, jen jsem věděl, že v mém egu se ozval náhlý pocit agrese, takže jsem najednou byl schopen ublížit jiné lidské bytosti. Protože jsem se ve skrytu velmi obával být v tom prostředí, po tom zločinu jsem předpokládal, že mi už dále nebude hrozit nebezpečí; že každý bude vědět, že jsem „nebezpečný“ a budou mít ze mě strach. Za ubodání jsem byl odsouzen a umístěn v administrativní segregaci. Měl jsem velmi málo přátel, protože se mě hodně vězňů obávalo (jak jsem chtěl). Tento strach ale neměl původ v respektu, ale pocházel z opovržení z psychicky vyšinutého jedince. Teď už jsem byl víc osamělý, než kdykoliv jindy ve mém životě. Brzy nato jsem začal pociťovat bodavou bolest viny za to, co jsem spáchal. Proč jsem zabil toho chlapíka? Neměl jsem k domu žádný důvod. On neudělal nic, co by mně způsobilo újmu. Co si jen jeho rodina o mně musela myslet? Možná měl venku ženu a děti. Ten chlápek měl právo žít. Co jsem si myslel, že jsem, když jsem mu odepřel takové právo, jen proto, že jsem byl příliš slabý, abych se choval jako dospělý a postavil se tváří v tvář tomu, co jsem si sám způsobil? Ach Mickey, jak neschopným ses stal! Nikdo tě nemiluje, ani ty si nezasloužíš být milován. Dokonce ani Bůh, pokud vůbec existuje, nemá pro tebe žádnou lásku. 68

A tak jsem strávil svůj čas, zamčený ve svém samotce a stejně tak i ve svém vnitřním uvěznění, naplněný nenávistí a sebelítostí. Myslel jsem, že pro mě už není žádné naděje. A proto jsem vzal žiletku a podřízl si hrdlo a vnitřní strany předloktí. Chtěl jsem zemřít. Ale smrt nepřišla. Byl jsem přemístěn do nemocnice, ošetřen, dostal jsem krevní transfuzi a pak převezen do státní psychiatrické léčebny do Vinity. Prošel jsem psychiatrickým vyšetřením, analýzami, označili mě hromadou psychiatrických nálepek, které v podstatě znamenaly, že jsem sociálně i mentálně vyšinutý. To byla velmi těžká a osudná událost. O několik měsíců později už jsem byl zase zpět v administrativní segregaci. Byl to právě ten čas, kdy se můj život začal měnit. Jednoho dne přišel kámoš na mou celu a něco se mně zeptal. Řekl mi: „Já vím, jaké to je, jak myslíš na to, že je všechno špatně, bratře. Ale přemýšlej: opravdu sis myslel, že bys mohl vyčistit svou karmu tím, že zbavíš své tělo života?“ Byl jsem tou otázkou zmatený; nevěděl jsem, o čem mluví. A tak mi půjčil knihu ke čtení PROROKA od Chalíla Džibrána. Pravdy skryté v té knize byly tím, co mi dovolilo otevřít oči do té míry, že jsem si uvědomil, že všechno, čím jsem se dusil celé roky, co vyvolávalo mou zášť a komplexy viny, jsem nosil v sobě. A pak po přečtení knih INSIDE-OUT a BE HERE NOW se puzzle začalo skládat dohromady. Ano, existuje vyšší existence, vyšší já, uvnitř v nás. A žádost vytváří připoutanost a připoutanost je utrpením. A život, který nezačíná v děloze a nekončí v hrobě, je skutečně tak nádherný, jak si přejeme - vězeňské prostředí nevyjímaje. My vězňové, kteří si stěžujeme, že tento život nám nemá co nabídnout, bychom měli uvažovat: co dáváme my jemu? On nám pouze dává zpět tolik štěstí, kolik do něj sami vkládáme. Když vše, čím přispíváme ke svému prostředí, je jen hořkost a zášť, je pak překvapující, že hořkost a zášť jsou tím, s čím se na oplátku setkáváme? „Jak zaseješ, tak sklidíš“ není jen biblickým mýtem. Je to přirozený zákon, který je neomylný. Sám jsem se ujistil o jeho pravdě - právě tady v této společnosti. Musel jsem ale zažít mnoho utrpení, než jsem dospěl do tohoto bodu. A bylo to nezbytné? Ano, v mém případě bylo. Před tím, než jsem mohl překonat své komplexy, musel jsem zažít jejich účinky. Nejsem teď dokonalým člověkem bez občasných zmatků; ale jsem nyní svobodný jedinec a vím, že neexistují žádná omezení v ničem, co bych mohl dělat nebo čím bych se mohl stát s pomocí své vlastní mysli. Za svůj zločin ve vězení jsem dostal přídavný trest 10 let. To zní jako dlouhá doba. Také je. Co budu po celý ten čas dělat? Rochnit se v sebelítosti kvůli minulosti, o které teď už vím, že byla nezbytná, nebo budu snít o představě budoucnosti, když bude po všem a já už nebudu ve vězení? Nechci dělat nic takového. Dnes, právě teď v tomto okamžiku, se odehrává všechno co se nás týká. A já použiji právě tuto přítomnost, nikoliv včerejšek nebo zítřek, jako čas pro práci na sobě. Posílám vám všem hodně lásky, světla, míru. Namaste, Mickey 69

A po následujících několik let Mickey přijal záměr použít vězení jako ášram za svůj. Podle jeho dopisů se mu dařilo využít svůj čas, jak by byl mnichem ve své cele. Počátkem roku 1982 jsme dostali první dopis od Paula:

Drazí Bo a Sito, před třemi týdny jsem dostal ten nejkrásnější, nejvýmluvnější a nejcennější poštovní balíček od vás.. Musím vám poděkovat z největší hloubky svého věčného bytí. Neděkuji vám prostě jen za dárek z lásky, ale také za dar lásky, kterou sdílíte se všemi bytostmi celého světa! Děkuji vám za šíření pravdy, že všichni můžeme nalézt mír a soulad tím, že budeme znát, kdo opravdu jsme a že poznáním opravdového já se můžeme zbavit našeho sklonu k oddělenosti, nechat pohasnout máju, vrátit se k realitě, zpět k božské podstatě, domů k věčné jednotnosti s Bohem a vesmírem! Uh! Je to něco ve smyslu „Byl jsem slepý ale teď už vidím.“ Nejde tu jen o semínko pravdy, které je potřeba na cestě zasít - vy dáváte nejen to semínko, ale i lásku, která je vyživuje. Také já vás miluji! Zabývám se každodenně hatha jógou, pránajámou a meditací pozornosti. Načasování mého setkání s těmito disciplínami bylo očividně perfektní, dostává se mi vynikající zdraví a schopnosti se ovládnout, jako dosud nikdy. Zdá se mi, jako bych to už dělal celá staletí - tak je to přirozené! Právě včera jsem měl setkání s poradkyní proti zneužívání léků. Napsal jsem jí dotaz na možnost rozběhnout tu kurz jógy. Její reakce na můj zájem byla milá, ale bude to potřebovat ještě hodně úsilí, než se to bude moci rozběhnout. Právě toto zařízení je nejpřísnější v systému; vedoucí činitelé nemají zájem na stimulaci vězněných. Očekáváme změny k lepšímu, protože praxe ukazuje, že takto nejde jít dál. I politici jsou hnusní. Atmosféra je tady děsivě represivní; toto místo je velmi zralé pro nepokoje a skupinové násilí. Návštěva poradkyně je jen světélkem naděje - čeká ji střet s naprostými zaslepenci. Je nějaká možnost jak byste mohli pomoci? Tato věznice zoufale potřebuje program takového druhu, aby se tu změnilo ovzduší. To by snad stačilo. Ještě jednou vám děkuji. S láskou Paul

Drahý Paule, také pro nás je potěšením tě poznat; uvědomujeme si a oceňujeme tvou náklonnost. Možná, že způsobem, jak bych mohl pomoci rozběhnout váš program, by bylo uspořádat workshop letos v létě. Ozvalo se nám z vašeho zařízení už více než stovka lidí, takže se to dá považovat za dostatečný zájem. Workshop by byl otevřený - vstup bez jakýchkoliv omezení, takže možná by se tam ukázali i lidé z administrativy. Vnímám tvoje slova o hnusných politicích a podobně, ale nedej se ovládnout pesimismem, pokud se chceš vydat na duchovní cestu. Bůh je vždy nevyzpytatelný, to už víš. Občas by tě mělo ohromit i zázračné mizení potíží.

70

Je naděje, že návštěvou poradkyně se může něco pohnout. Už jsem občas zaznamenal, že i v těch nejhorších podmínkách se vždy zdá být přinejmenším jedno zářivé světélko, tiše rozptylující stíny. Možná je to Boží záměr - podržet celé to místo, aby nepřepadlo přes okraj. S přáním všeho dobrého, Bo Po několika málo komplikacích a chybných začátcích byl můj workshop odsouhlasen. Paul nám poslal díky za upozornění na nemístný pesimismus a svěřil se, že už teď vidí božské, jak působí ve všech událostech. Konstatoval, že můj workshop byl prvním externím programem, který byl povolen ve vězení od vzpoury před pár lety. Prostě to bylo něco jako výhra v loterii. Celkem se potkalo kolem 50 lidí v horké, dusné tělocvičně, stěží se dalo poslouchat kvůli špatné akustice a spuštěným ventilátorům nad hlavami (okna tam chyběla). Ale živoucí Duch mezi nás vplul jako míza na jaře a všichni jsme se pozvedli výš - včetně Charlotte (poradkyně) a několika málo zástupců z řad personálu. Workshop tedy dopadl skvěle a bylo nádherné na jeho závěr osobně poprvé potkat jak Paula, tak i Mickeyho. Paul se s námi široce objal, ale Mickey se zdál být v nepohodě. Všimnul jsem si toho během chvílí, věnovaných meditacím - především při metodě pohledu do očí ve dvojicích - s tím měl potíže, jako kterýkoliv nováček; vyhýbal se také očnímu kontaktu se mnou a Sitou, když jsme s ním nakonec mluvili. O několik měsíců později jsme dostali následující dopis od Paula o tom, čím vlastně procházel Mickey:

Milí Bo A Sito, několik posledních dní jsme probírali, jak a kdy vám říci o současných potížích Mickeyho. Dnes už je pro to asi ten správný den. Počátkem minulého týdne se Mickey pořezal žiletkou na krku a vypadá to, že se tak pokusil o sebevraždu. Zranění ale nebylo až tak velké a teď je už po fyzické stránce v bezpečí. Psychicky na tom ale není dobře. Já si nemyslím, že chtěl skutečně zemřít, protože v případě, když by skutečně chtěl, věděl by jak na to (třeba probodnutím?). Takže nevím jistě - to může říci jen on. Myslel jsem, že se mu daří dobře, i když jsem věděl, že mívá své špatné dny trochu častěji. Momentálně nemám příležitost s ním být často (jen při vydávání jídla); jinak bych možná mohl pomoci tomu předejít. V každém případě mě velmi zajímá jeho současný stav a modlím se za něj. Pokoušel jsem se získat povolení k jeho návštěvě v nemocnici, ale hádám, že mi je ani nehodlají udělit. Včera jsem viděl poradkyni Charlotte; slíbila, že se na to zkusí podívat a vynaloží veškerou snahu, aby pomohla Mickeymu. Dnes ráno jsem ji ale viděl opět a měla slzy v očích, když mě informovala o tom, že to vypadá opravdu bledě. Říkala, že Mickey zrovna prožívá silný 71

paranoický stav a myslí si, že nikdo o něj nemá zájem; že tady nemá žádné přátele. To ale není vůbec pravda! Kdyby jen milý Mickey věděl, jakou lásku k němu cítím, bylo by mu jasné, že má skutečného přítele. Ale jak říká Charlotte, jeho mysl je teď ve stavu velkého zklamání. A říká, že mu chybí energie k životu. Často mívám strach z léčby, kterou mu nařídili a z toho, že jej mohou přemístit do státní nemocnice. Charlotte mi řekla, že dostává léky, které mají vyrovnat jeho nervovou soustavu! Věděli jste, že taková psychofarmaka mohou mít podobný efekt jako pomalá lobotomie?! A já vůbec nevěřím tomu, že by Mickey potřeboval takovou léčbu! Mimochodem, Charlotte je dobrá, její láska je opravdová a nehodlá v tom Mickeyho nechat. Zavázala se, že se mu bude věnovat. Můžeme ji věřit! Jestliže je něco, co by mnou mohlo ještě otřást, pak je to utrpení druhých. To současně urychluje můj růst, když vidím, že je potřeba, abych se stal pro ně zdrojem pomoci. Emočně mě to zasáhlo, když jsem poznal Mickeyho osud, avšak duchovně to bylo další dříví na můj oheň. Chtěl bych teď přesměrovat všechnu Boží milost, které se mi dostává, na Mickeyho. Chápu, že má svou vlastní karmu, aby se s ní vypořádal na své cestě, ale sním o tom, že bych část z ní převzal na sebe. Jak bych mu mohl co nejvíc pomoci? Co jsem prošvihnul? Prosím, poraďte mi, možná jsem zaslepený, pokud vím existuje mnoho jemných sfér, které ještě neumím vnímat. Před několika týdny jste mi napsali dopis, ve kterém píšete, že máme mít radost z výšin, ale očekávat i propady a nebýt jimi drceni. To mi pomohlo proplout posledními událostmi. Chtěl bych vás ujistit, že jsem ve svém nitru pevný. Nemám hrůzu ze žádných propadů, protože jsem už poznal mnohotvárnou přirozenost Boží milosti. Těžká období jsou pro mě lekcemi a i když si přeji, aby se mi vyhnuly, cením si toho, když přijdou. Vzpomínám si na svůj příjezd sem asi před rokem - po tři roky jsem byl předtím na útěku a také ve vězení v Texasu. Můj život se za ty tři roky úplně změnil. V listopadu jsem byl přemístěn zpátky sem, abych tu nastoupil na zbytek trestu. Když jsem tu dorazil, ihned mě umístili na samotku a ponechali mě tam 24 hodin. Z rozlehlého vězení v Texasu jsem se náhle ocitnul ve zdejší samotce. To byla velká příležitost. V Texasu bylo všechno perfektní a já jsem se po ty tři roky nijak neprohřešil vůči sobě ani systému. Byl to tedy docela velký a tvrdý pád - dostat se sem a octnout se v samotce za něco, co jsem spáchal před třemi lety. Vybavuji si, jak jsem přecházel sem a tam v cele, zmatený a zatracený. Brečel jsem, klel a kopal do dveří po nějakou dobu, ale pak jsem náhle přestal hned jsem se usmál sám na sebe, usedl na podlahu a věnoval se dechovým cvičením. Shromáždil jsem veškerou vyrovnanost a přešel do hlubokého, vědomého klidu - meditoval jsem. Brzy nato jsem se položil na betonové podlaze s rukama pod hlavou místo polštáře, odpočíval jsem klidně a bezpečně po celý zbytek času v této cele. Našel jsem útočiště v tom 72

prostoru, kde přebývá Bůh a Jeho milost mě přinutila k pokoře. Stále ještě mám stejnou schopnost zůstat soustředěný i v obtížné situaci a ještě i po roce je to dokonce ještě silnější. Teď už vím, že i když je úder zprvu tvrdý, tak pokud jdu k Bohovi hledat útočiště, všechno utrpení půjde stranou, protože se skloním před Boží vůlí. A pokud je Jeho vůlí, abych trpěl, přijmu to s potěšením a velkou pokorou. A takto mluvím sám k sobě - podobně jako teď k vám. Chápete tu souvislost? Díky za vaši lásku a světlo. Nezdráhejte se mi ozvat, pokud bude potřeba upozornit na něco, co bych si měl uvědomit, protože jsem na této cestě ještě nezkušeným a potřebuji vedení od těch, kteří jsou pokročilejší. Mám, vás oba velice rád. Mír a lásku přeje Paul

Drahý Paule, dnes budu psát i Mickeymu. Tvůj dopis je (jako obvykle) přesný a dobře vyjádřený. Na co bych ještě mohl upozorňovat? Opravdový úděl pro mne i pro tebe je zůstat na místě, kde jsme součástí toho celku, o kterém píšeme a mluvíme. A oba dva potřebujeme mít víru, že takto budeme prospěšní tím, co děláme, i kdybychom už více neslyšeli o Mickeym. Uchovávej si ho prostě v srdci. Řekl bych, že v této situaci je správné připustit, že strádání, kterým trpí Mickey, oddělilo naše srdce. Občas je hranice mezi soucitem a náklonností velmi jemná a nikdo mimo nás nerozliší rozdíl. A proto nebuď příliš znepokojený tím, že tě emoce stahují dolů. To je také součást hry. Není to duchovní nevědomost či něco podobného. Situace s nasazováním psychofarmak mi také dělá starosti, ale domnívám se, že s tím nemůžeme dělat nic jiného, než spoléhat na Charlotte. Tím je naše víra ještě důležitější. Jinak vám všichni přejeme to nejlepší. Všichni myslíme na Mickeyho a jeho těžké období a pamatuj na to, že to je všechno naše společná záležitost a nic to nezmění na našich vzájemných vztazích. Všichni tím musíme projít. S láskou Bo [ve stejný den:] Drahý Mickey, posílám krátký pozdrav a oznámení, že jsme už zaznamenali poslední události. Posíláme ti hodně lásky a požehnání. Jsme v kontaktu s Paulem, který tě má hluboce rád - jako tvůj bratr. Minulý týden se pokoušel vyjednat návštěvu u tebe, ale neuspěl. 73

Co ještě dodat, když vůbec netuším, kde se zrovna teď nacházíš? Nemohu ti nic dávat za vinu, bratře; jen ti chci sdělit, že jsme tu i pro tebe a máme tě rádi. Napiš nám aspoň pár řádek, když to půjde. S láskou Bo

Drahý Bo, od Charlotte jsem se dozvěděl, že Mickey dostal dopis od tebe. Přestože byl zprvu nedůvěřivý, nakonec ji pověřil, aby všem vzkázala, že ještě není úplně ztracen. Byl převezen do vězení v jiném městě, kde mají psychiatrickou péči. Charlotte mi řekla, že tam napsala žádost, aby mu věnovali potřebnou péči. Myslím, že jeho vzkaz je známkou toho, že je stále tady, jen prochází okolnostmi, kdy se rozproudily staré energie, rozhořela se nashromážděná karma a nastal čas znovu vybudovat svůj novější a pravdivější obraz - cítím, že toto bude výsledkem. Řekl bych, že se také snaží vymazat nashromážděnou vinu tím, že popírá sám sebe a své duševní zdraví. Je to něco jako sebetrestání. Ale i kdyby žádný z mých postřehů nebyl přesný, jedna věc je jistá (a ty sám jsi ji řekl) - „Toto je cesta vzhůru na horu.“ To mi pomáhá, abych co nejvíc podpořil Mickeyho, stejně jako důvěřoval Boží vůli. Co se mně týká, tak poslední rok byl nejvýznamnější a nejskutečnější v mém životě. Když usednu tady a teď, jsem opravdu tady a jsem svobodný. Kdo by si jen dovedl představit lidskou svobodu nalezenou ve vězení? Je to postupný proces uvnitř, probouzení k vyšším úrovním chápání a k ryzejším podobám lásky a služby. Ve skutečnosti to ale není nic „vyššího“ ani „čistšího“; je to jen děj vyvažování a výměna kulis. Přesáhl jsem to „radostné pohnutí“ a nejsem pouze „výše“. Víte o čem je řeč? jen tu sedím a sleduji kolo, které se otáčí a není k tomu třeba žádné euforie. Vidím, jak se odhaluje Dharma, aniž bych se do ní nořil. Moje úroveň osvícení by zatím měla být očištěna od všech iluzí, proto jsem lidsky svázán se zemí nebo „polapen“... ale světla přibývá. Ať jen svítí více! Mám vás rád. Paul [od Mickeyho:]

Milí Bo a Sito, upřímně doufám, že vás tento dopis zastihne v krásném období. Dostal jsem vaši vánoční pohlednici, ve které byla nádherná pravda, krásně vyjádřená ústy svatého Pavla o tom, jak je snadné duchovně vyrůst až tak, že ztratíme z dohledu tu největší sílu, která dává všemu význam a vyvolává lásku. Bez ní je vše suché a prázdné. Tato láska přesahuje nás samotné. Avšak když se jen pokusíme ji uchopit a nazvat ji „moje“, ztratí své kouzlo. Láska koná podle

74

sebe a nechává vše jít vlastní cestou. Přidat se na její stranu znamená posvátnou zkušenost. Kéž všichni vyrůstáme v lásce a s jejím požehnáním! Bo, všechno je v pořádku. Na čas jsem se rozhodl trochu bláznit, ale vrátil jsem se zase do normálu, či jak se tomu říká. Přišla na mě deprese, zlost a paranoia a další neurózy, protože jsem tím chtěl zakřičet, že už to takhle dál nejde. Všechno je ale u konce. Stejně je to stupidní a prázdné. Chtěl jsem to říct a tak jsem to řekl. Teď se můžu vrátit zpět na cestu. A jak jsi řekl, utěšitel Kristus nám poslal lásku. A s ní ta cesta není vůbec těžká. Místo, kde se zrovna nacházím je skutečně zajímavé - nazývají je IHMU. Je tu asi 80 lidí, všichni prožívají nějaký stav psychózy. Jsou to skutečně čistí lidé. Někteří už se dostali velmi vysoko, ale obávají se sejít zpět dolů do této obrovské fyzické reality. Jiní si prostě jen zvolili, že se nechají odepsat, protože se jim nelíbí pravidla hry. Ať je to jak chce, já nikoho neodsuzuji pro jeho volbu. Jsem ve „skupině“ s pěti dalšími maníky, kteří se pokusili o sebevraždu. Zkouší na nás psychoterapii. Mně se to líbí. Mám rád ty maníky. Někteří jsou velmi týraní kvůli náklonnostem, které získali ve „volném světě“ a pokusili se o sebevraždu, než aby se vzdali svých náklonností. Ale oni nechtějí skutečně zemřít, chtějí jen učinit prohlášení, vzpurně pláčou o pomoc. Já je chápu. Pokouším se podělit o některé své zkušenosti z vězení. Když se otevře jeden z nás, ostatní to udělají také. Nepokouším se každému radit, jak si tu má počínat, ale pokud jim můžu alespoň trochu pomoci, také mě to přivede na vyšší cestu. Je hezké se cítit volný. Je hezké si to uvědomovat. Kristus je Světlem, které rozptyluje temnotu. Tam, kde je světlo, nemůže být žádná temnota. On řekl, že „Kde já jsem, vy můžete být též.“ Jsou už skoro vánoce, období, kdy oslavujeme Světlo, ve kterém je i On. Kéž radost z tohoto světla prosvítí každého z nás a kéž poznáme ten klid, jenž nám radí milovat staré lidi, malé děti a dokonce i nepřátele. Ten klid, který je nekonečný. Oběma vám přeji šťastné vánoce. Díky vám, že jste. S láskou Mickey

A tak jsme dál udržovali krátkou korespondenci s Mickeym i Paulem. Mickey byl přemístěn zpět a stali se s Paulem opět dobrými přáteli. Paul vypracoval návrh na vegetariánsky a makrobiotický způsob stravování ve věznici. Skutečně se do toho vrhnul a dostalo se mu z venku podpory od mnoha autorit a když už se zdálo, že by to mohlo být přijato, náhle byl přemístěn do jiné ěznice. A návrh byl vyřazen. Avšak jen pár dní před jeho přemístěním jsme dostali následující dopisy od něj i od Mickeyho v rozmezí jednoho dne. První přišel od Mickeyho:

75

Vážení Bo a Sito, přestaňte mi posílat své dopisy. A taky vaše voňavé pohlednice. Už od vás nechci nic dostat, lidičky. Plýtváte snahou pro vašeho „bratra“ a jeho velkolepé tažení proti „chorobě“. Chcete aby něco bylo, jak chcete vy a pak se na to i stejně díváte. Ono to ale tak nemusí být. Jsem unaven z té stupidní hry. Nepište mi už více. Mickey

Drazí Bo a Sito, přeji vám hodně lásky. Bo, tvoje poznámka o Mickeym („jeho cestě na vysokou horu“) mě zřejmě zabránila jej zranit ještě více a také zranit sám sebe - uvědomil jsem si, že je nemožné „přišpendlit“ Mickeyho nebo někoho jiného dole a že dokonce i ten nejjemnější pokus rozmnožuje bolest a strádání. Ani teď to neumím nechat být. Jsem polapen. Na jedné straně se obávám, že nechat Mickeyho jít by pro něj byla katastrofa, protože jsem tady jen jediný, kdo se mu snaží pomoci. Minulý týden jsme mluvili na téma sebevraždy. Na druhé straně Mickey střídá výšky a hloubky tak rychle, že se zdá být lepším, aby se o sebe postaral sám... Zrovna včera jsem jej potkal ve velmi arogantní, agresivní a nebezpečné náladě. Byl to úplně jiný člověk, podobně jako když byl dříve docela nahoře a šťastný a pak zase v depresi, opuštěný a sebevražedný. Včera mě vyděsil. Mluvil o komsi, kdo jej špiní, nárokoval si omluvu za utrpení. Řekl mi, že vůbec nebyl nemocný, jen to hrál a abych zapomněl na jakékoliv pokusy o pomoc. Bo, jeho tělo bylo úplně jiné, jeho gesta byla jiná, jeho vyjadřování, tón hlasu, energie, všechno vypadalo jinak. To vůbec nebyl Mickey. Podařilo se mu mě trochu vystrašit a začal jsem si od něj držet odstup. Řekl mi, že vám napsal, aby vám sdělil, že s ním máte přerušit kontakty. Věřte mi, že pokud to udělal, tak to nebyl on, kdo to udělal, chápete? Řekl, že učení jsou jen kecy a že kašle na všechny knihy. Hádám, že nemám žádnou volbu... vypadá to, že to tak musím nechat být. Vidím ale před sebou obraz, že se do toho zase dostal a potřebuje pomoc. Nikdy jsem nebyl v podobné situaci jako je tato a proto potřebuji radu. Mám Mickeyho rád, ale nevím co dělat. Jsem zmatený, ale něco uvnitř mi říká: „jen naslouchej a nauč se reagovat na tuto jeho odvrácenou stránku osobnosti, jako by to byl v danou chvíli úplně jiný člověk.“ Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste mu nezmiňovali moje jméno, když mu budete psát. Stává se paranoidním a myslí si, že lidé, kteří jej mají rádi, se spikli, aby mu ublížili. Jsem jako v kleštích. Mám vás rád, buďte v míru. Paul 76

Drahý Paule, právě před pár minutami jsem napsal Mickeymu dopis. Žádal jsi mě o radu, jak se k němu zachovat - ale mohu tě jen znovu vybídnout k tomu, abys věřil svým intuitivním hlasům uvnitř. Už máš za sebou hodně duchovního cvičení v prostředí, kde bývá nenávist a já myslím, že přišel čas, kdy poznáváš, že lidé jako já nebo Sita nemají o nic blíže k moudrosti než ty sám. Musíš si věřit. Věř svému spojení se stejným Duchem, na něhož se i já obracím pro odpovědi. Vím, že se to zdá být teď těžké, ale toto jsou ty pravé nauky, za které ses tak dlouho modlil. Tvůj život mě učí přinejmenším stejně jako můj vlastní. I když se nacházíš v prostředí blízko Mickeyho, jsi průkopníkem na nezmapovaném území. Kdybych byl na stejném místě, musel bych dělat to nejlepší, co umím - občas by to bylo správně a občas ne. Myslím, že pro Mickeyho je požehnáním mít tebe jako přítele, ať už se ti podaří objevit perfektní strategii jak se k němu zachovat nebo ne. Držím ti palce, bratře. S láskou Bo

Drahý Mickey, vím, že jsi nechtěl, abych ti již více psal, ale moje máma mi vždycky připomínala, že mám pokaždé odpovědět na dopis od přítele. Ať už se ti to bude líbit nebo ne, považuji tě za přítele. Pokud mi už nikdy nenapíšeš, budeš prostě přítel, který mi už nepíše. Mimochodem, nikdy jsem doma neměli „voňavé pohlednice“. Jen děláme věci podobně jako ty děláš svoje. Možná od nás vychází samé hovadiny, ale je to přinejmenším upřímné. Co tě tedy na tom tak namíchlo? Já stále doufám, že s námi zůstaneš v kontaktu, je ale potřeba o tom chvíli diskutovat. Už pár let si sdělujeme myšlenky a máme se rádi a pro mě jsou i vagabundi přinejmenším tak dobří, jako ti, kteří kolem šíří lásku a světlo. Myslíš, že já a Sita nejsme nikdy v depresi nebo plni cynismu? Také my býváme unaveni z „této stupidní hry“. Problém je v tom, že tato „stupidní hra“ není jen duchovním výletem; je to život sám - ke kterému patří třeba i sebevražda. Nemám vůbec přání se zase objevit v plenkách, cítit se hloupě za to, že odhodím perfektně fungující tělo a mysl jen proto, abych opět začal znovu jako někdo jiný. Jediný způsob, jak se dostat z toho koloběhu - jak nám mudrci říkají už celé věky - je osvobodit se. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, je projít tím; ne oklikou nebo zadem, nad tím nebo pod tím - ale skrz. Kdyby existoval nějaká snadnější cesta nebo jiná cesta, věř mi, že bych po ní bleskově sáhnul! Pokud nějakou najdeš, dej mi vědět. Všechny ty velkolepé výše a čisté vhledy, kterých se ti dostalo v posledních letech, byly přípravou, aby se ti dostalo pomoci překonat tuto bolestnou karmu, kterou jsi prožíval v poslední době. Micku, zkus vzít zavděk i drobtem - coby se za nehet vešlo - i to pomůže. Zkus se otevřít bolesti a strachu a neodhazovat je, ani jim nedovol, aby se tě zmocnily. Můžeš to dokázat. Já jsem tím taky prošel a vím, jak chladné a děsivé se to může stát. Vzpomínám na 77

doby, kdy bylo potřeba vynaložit veškerou energii jen k tomu, abych se neschoulil do klubka a nestal se strnulým. Micku, ty to můžeš dokázat; možná na to bude potřeba vynaložit veškerou námahu a všechno, za co se budeš modlit, ale můžeš to zvládnout. Máš co do činění s drsnou karmou. A během té doby tě budeme mít se Sitou rádi a doufáme, že nás neodvrhneš. Není nám zapotřebí abychom zachraňovali tvou duši; jen tě chceme pokaždé pozdravit. S láskou Bo [a přibližně o rok později:]

Drazí Bo a Sito, doufám, že vás i vašeho syna tento dopis zastihne při dobrém zdraví. Váš dopis jsem dostal před pár měsíci. Děkuji vám, že jste odpověděli i na takový dopis, jaký jsem napsal - v němž jsem na vás chtěl, abyste mi už víckrát nepsali. Oceňuji, že jste mi odpověděli i navzdory tomu. Pořád se samozřejmě počítám mezi vaše přátele. Předpokládám, že to tak bude neustále. Bylo to právě vaše sdělení, které se mnou v roce 1975 pohnulo a probudilo mě a asi také zachránilo můj život, třebaže to není to hlavní. Tím hlavním je pochopení, které přišlo a stále přichází v tom, jak stárnu. Možná se ale neděje vůbec nic - třeba to „pochopení“ je jen další stupidní oklika kolem toho, co je Skutečnost. Vaše sdělení je v podstatě stejné jako bývalo dřív. Teď je ale zabaleno v jiném obalu. Dříve se soustřeďovalo více na „Vyšší Já“ nebo „To uvnitř.“ Teď je hlavně spojováno s tím, jak překonat strádání a bolest. Uvědomuji si, že nedáváte lekce „jak na to“ a možná jsem se nevyjádřil dobře. Ale nejste schopni každému říkat, jak se zbavit strádání - asi tak, jako se kámen nestane rybou. Co však můžete, je říkat, aby se lidi nevzdávali i když trpí, protože jsou lapeni ve svém vlastním pekle, protože by měli nejlépe najít svou vlastní cestu ven. Jsem si jistý, že dobrou odpovědí by bylo: „Možná jim nemohu popsat cestu ven, ale mohu je mít rád,“ protože to může znamenat cokoliv. Láska. Jaký to má význam? Ram Dass nám říká, že to není připoutanost. Sv.Pavel zase, že je bezpodmínečná. Ale já jsem nikdy nepoznal lásku, která by nebyla založena na nějaké podobě připoutanosti nebo ukojení. Pátrám ve svém srdci. Můžu najít jen dva lidi, které miluji. Je to můj děda, protože pro mě něco dělá a dělal i dříve a pak je to jeden homosexuál v jiném nápravném zařízení, se kterým jsem měl sexuální a přátelský vztah. Nikdy jsem nepotkal jedinou bytost, kterou by nepotěšila slova „miluji tě.“ Ale také jsem nepotkal ani jediného, kterého by netěšilo poslouchat, jak skvělý je. Kde je pak nepřipoutanost a bezpodmínečnost v takovém případě?

78

Láska, o které mluvíte, je mimo moje chápání. A ta normální láska - ve které je připoutanost, je pravděpodobně příčinou ještě větší bolesti než co jsem dosud poznal. A vy to nazýváte „život.“ Už chápu, proč se tak mnoho lidí bojí žít. Nebo „milovat“. A teď mi chcete i namluvit, že když „to neuděláme správně“ v tomto životě, budeme to muset dělat stále dokola, Jak to víte? Co vám dává takové přesvědčení, že každý musí něco dělat znova? Četl jsem spoustu metafyzických knih o přírodních zákonech, ale většinou jsou to jen nic víc než dohady. Všechno se to točí jen kolem věky starého kárání a trestání nebo kolem slibů odměny, pokud přijmeš určitou víru. Dokonce i bílá krysa v kleci se po chvíli naučí hrát takovou hru. Nebo vyvolání strachu - to je jen další způsob vymývání mozků. Strach. Pojďme si o něm pohovořit, přátelé. Nejde o potřebný strach z tělesného ublížení, ale strach, že budete degradování a ponížení ve světě, kde takové věci snižují vaše šance se vzchopit. Od počátku minulého roku až do pozdního léta bylo nesmírně obtížné se vyrovnávat s tímto prostředím. Staří „přátelé“ nevydrželi hrát hru s mou myslí. Pokud jste byli v kontaktu s Paulem, pak asi víte, o čem mluvím. Pokud snad ne, není třeba to vysvětlovat. Nebyli jste u toho. Nemuseli jste dýchat to svinstvo, které mi rozprašovali v cele každou noc. Nepáchli jste po tom a všichni se vám kvůli tomu nesmáli. Nemohli jste vidět to předstírání. Jen moje sestra a bratr venku se trochu snažili pomoct. Nikdo jiný ale nemusel jíst to svinstvo, které trvale poškodilo moje játra a vnitřnosti, jak se ukázalo toto léto ve státní nemocnici. Nikdo také nemusel brát léky proti záchvatům, které vyvolával můj mozek, poškozený z toho svinstva. Ano, musím být paranoidním schizofrenikem. A možná moje jednání sedí na takové označení, ale to, co se stalo, nebyla žádná představa nebo halucinace. A důsledky jsou zatraceně skutečné. A teď nevím, zda všichni kolem se mnou hráli nějakou hru nebo ne. A nezajímá mě to. Nevěřím, že byste mohli záměrně někomu ublížit - obzvláště někomu, o koho se staráte už tak dlouhý čas jako o mě. Avšak kdo ví? Už se více nezkouším pochopit, co lidi motivuje. Pokud by se mi někdo tady chtěl svěřit se svou bolestí a já bych se pokoušel pomoct se slovy, která mohou osvítit, jen bych se tím všem vzdálil a sklidil posměch za to, že se chovám jako nějaký velký učitel. Jejich výsměch by se hodně rychle změnil v nevraživost. A tak na ně kašlu. V této chvíli si odpykávám 60 dní v kázeňské jednotce za napadení dozorce a jeho „znevažování“. Neměl jsem k tomu žádný důvod. Byl jsem jen pod parou a naštvaný. A trochu paranoidní. Víš, bratře, když nemáš žádné přátele - pokud skutečně nějací bývají - pak jediná věc, která zbývá, je mít se na pozoru před nepřáteli. Někdy je to paranoidní situace. Ale teď říkám: ať jsem kdokoliv, nehodlám hrát žádné další hry. To je hotová věc. Mám stejnou vůli k životu jako kdokoliv jiný, ale také mám trest na doživotí, který mi ještě ani nezačal. Nehodlám tím být znechucen. A kašlat na všechno co se týká trestu nebo odměny.

79

Když jsi tady, tak jsi tady. Každý další syn děvky, který si se mnou chce zahrávat, shledá, že to není tak zábavné, jak si myslel. Cením si vašeho dopisu, Bo a Sito a oceňuji ty roky, které jsme společně sdíleli. Zůstávám vaším přítelem. Mickey

Drahý Mickey, jsme rádi, že ses opět ozval a že nás stále počítáš mezi své přátele. Těmi jsme a vždy budeme. Ptal ses, co znamená láska, a pak pokračoval tím, že nejsi schopen pochopit bezpodmínečnou lásku, protože to vypadá, že každý má své žádosti a potřeby. Podstata ale spočívá v tom, že Láska (s velkým L) je mimo veškeré chápání; je potřeba ji zažít přímo. Ty se pokoušíš s tím vyrovnat pomocí své mysli - pak souhlasím téměř se vším, co říkáš. Nepochybuji o tom, že tvoje mysl je bystrá a tvoje logika pevná. Máš opravdu velký přehled. Co ti ale schází, je uvědomit si, že mysl je ten největší hráč. Je ironické, že máš sklon být vzhledem ke svým přátelům paranoidní a současně plně důvěřuješ své mysli, která má větší zájem aby tě zradila, než kdokoliv jiný kolem tebe. I já jsem si prošel intenzivní paranoiou během let, kdy jsem užíval drogy; šlo to až tak daleko, že se Sita a můj bratr začali domnívat, že bych se měl začít léčit. Opravdu vím, jak mocná je paranoia, věř mi, Micku. Při ní nás naše mysl otravuje sladkým jedem, a přesvědčuje nás, že kromě něj už není nic podobného; odcizuje nám naše nejlepší vhledy a kroutí je tak, aby vypadaly ošklivě. Tvá mysl ti namlouvá, že svět je chaotický, nahodilý a zhýralý; to všechno je naprosto absurdní. Děje se tak proto, že mysl chce pošpinit to, co nemůže ovládnout. Tvoje duchovní snaha ti dala nahlédnout dál a to je hrozba pro tvé ego. A to tě teď přesvědčuje, abys byl cynik a zamlžil svou paměť, aby zapomněla, co je to dotek opravdové lásky a na věci jako je reinkarnace. Ty nejsou vůbec žádnými domněnkami nebo názory - jsou to bezprostřední zkušenosti. Ty jsi také měl takové zkušenosti; jen zrovna zapomínáš, jak čisté tehdy byly. Jsem si vědom, že tvé lekce jsou právě teď tvrdé, opravdu. A nevím, co bych dělal v tvé situaci. Nic z toho ale nezmění základní fakt: jsou to jen lekce - ať už se ti líbí nebo ne. Tvůj život je stále potřebný, takže bys měl ještě jednou střílet na terč. Není z toho jiné cesty ven, protože už toho víš hodně na to, abys nepropadnul. Nevěř vždy tolik své mysli!

80

Drahý Bo, dostal jsem tvůj dopis - řekl jsi to hezky výstižně. Ostatně jako vždy, co tě znám. Přál bych si, abych byl schopen uskutečnit tak dokonalou perspektivu. Pokud přežiji toto drama, možná toho jednou dosáhnu. Věřím ti, bratře a věřím také Sitě. Když má někdo takovou starost, pak mu musím věřit. A tvůj dopis není žádnou snůškou hovadin. Je od srdce. Nedá se o něm pochybovat. Mám dva přátele na celý život a možná i navždy. Jsou milióny dalších, kteří nejsou tak bohatí. Mám štěstí. Nemůžu to zahodit kvůli nějakému paranoidnímu rozmaru. A kam bych to také zahazoval? Jednou jsem četl, že energetické systémy neobsahují žádný odpad. Stále tomu věřím. Kam by to tedy zapadlo? Je mi jasné, že jste se Sitou zaneprázdnění, ale rád bych vám vyprávěl příběh. Zvykl jsem si často se procházet na západním dvoře. Procházím se tam už několik let; ať už to bylo v parném létě, v mrazivém sněhu, v hustém dešti a také při jarním tání v květnu. Snadno jsem udělal 350 kol, někdy i tisíc. Když jsem se jednoho dne tak procházel, přiloudal se jeden spoluvězeň k mému boku a nasadil stejný krok. Po několika kolech se zeptal: „Chceš něco zažít?“. Odpověděl jsem, že jistě a on vytáhl pět jointů sinsemilly (odrůda marihuany bez semen, pěstovaná na Jamajce - pozn.překl). Kouřili jsme spolu a vyneslo nás to hezky vysoko, tak jak se stává u dobrého zboží. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Najednou mi to bylo jasné. Před sebou jsem viděl svlečené tančící černochy na kostkách, vypadajících jako Fleetwood (zřejmě populární zpěvák - pozn.překl.), sledoval jsem pokerové hrací stoly, od kterých muži odhazovali stovky a hladoví kolem je s radostí sbírali. Sledoval jsem draky namalované na jejich kalhotách z kůže a černé linky kolem očí; viděl jsem mladé hezké lidi, sedící samotné kolem proti své vůli a jejich oči byly mrtvé. Viděl jsem lidi bodající, vraždící a naprostou jalovost těch, kdo chtěli získat reputaci, jako by brutální jednání z nich mělo udělat něco víc, než byli. Já sám jsem jednou spáchal vraždu, jak víš. Ubodal jsem nevinného člověka a proříznul mu hrdlo. Cítil jsem se vinen. Několikrát jsem se pokoušel o sebevraždu, ale šňůra se přetrhla právě tehdy, když jsem ztrácel vědomí. Začal jsem věřit, že ještě nepřišel můj čas a tak jsem toho nechal. Pak se našel jeden přítel a dal mi přečíst knížky BE HERE NOW a INSIDE-OUT a dal mi také hodně marjánky. Ty knížky jsem přečetl každou nejméně desetkrát. Mohl jsem meditovat a pak si dávat jointa. Pak jsem mohl začít s ásanami. Stalo se tak poprvé v mém životě a několik let mi to vydrželo. V mém srdci cosi začalo kvést a růst. Z nějakého důvodu jsem nechápal, ale objevily se pocity lásky a soucit. Poprvé v životě jsem poznal lásku - ten druh, o kterém mluvíš; tu, o které mluví i Sita. Vnímal jsem to požehnání, kdy jsem na sebe zapomenul na dost dlouho, abych si vzpomněl na své bratry. Byl to zřejmě nějaký druh bhakti jógy. 81

Pak ale přišel čas, kdy onemocněla a pak zemřela moje matka. Nebyla jen mojí matkou, ale také nejlepší přítelkyní a jediným spojením s vnějším světem, Nedlouho potom byl můj přítel a milenec náhle přemístěn do jiného vězení (patřím do kategorie bisexuálů - v mém případě by to bylo možné označit jako vynucená bisexualita, protože jsem neměl na vybranou). A přestože pro většinu byl jeho odjezd nevýznamný, pro mne byl zničující. Vyhledával jsem co nejvíce jiných vztahů a doufal, že tak se zbavím bolesti. Stal jsem se závislým na každém z nich - oni však byli dříve nebo později přemístěni a pokaždé to bylo velmi bolestné. Stal jsem se z toho všeho zahořklý a unavený. Květy v mém srdci vybledly a udusily se. Kašlal jsem na to. Začal jsem být přesvědčený, že mě všichni jen využívali a rozhodl se sám využívat a zraňovat ostatní jakýmkoliv způsobem. V mé vědomé mysli jsem o tom ale takto neuvažoval; vědomě jsem se pokoušel stát necitlivým. Chtěl jsem cítit lhostejnost. Skoro se mi to podařilo. Pomlouval jsem ostatní, kradl jejich dávky drog a porušoval všechny možná pravidla soužití. Ponořil jsem se až do největších hlubin pekla. Za skutečnost, že ještě dýchám, mohu vděčit jen soucitu některých vězňů. Cítím to ve svém srdci. Oni nepoužívají laciná slova ani nehrají psychologickou hru, ale mají o mě starost a jsou upřímní, když říkají : „Jsem tvůj přítel a bolí mě, když tě vidím v takovém bídném stavu.“ Vím, že jsou upřímní, protože v posledních třech letech jsem si zvykl hodně lhát a oni klidně mohou odkopnout každého lháře. Moje zahořklost ale nepřinesla to, co jsem očekával. Skončilo to tak, že jsem ubližoval jen sám sobě. Když na to pomyslím teď, tak to bylo dobře. Netěší mě to však, když to bolí, ale je to tak dobře, protože nepůsobím bolest někomu dalšímu. To není jen proto, že bych se cítil ještě více vinen, ale prostě proto, že mám jen pár přátel, které bych nechtěl nikdy vidět zraněné nebo opuštěné. Třeba je to způsob, jak se něco naučím o lásce - ať už pomocí dobrých časů, tak i těch špatných. Bo, děkuji ti za tvou pomoc. Nevím, zda ještě někdo další ti píše a říká, kolik tvoje slova inspirují k míru a lásce, ale věř mi, že inspirují asi víc, než si uvědomuješ. Jsi dokonale naladěn na vyšší úroveň vědomí. Nejsi ale vzdálen natolik, abys ztrácel kontakt se světem. „Plaťte Cézarovi, co je Cézarovo a Bohovi, co je od Boha.“ Doufám, že jsem vylíčil svůj příběh správně. Pokud ne, tak ignoruj těchto pět stran a pozorně si přečti ještě následující část: MILUJI TĚ Mickey

Sita rovněž dostala dopis od Mickeyho, psaný ve stejný den, kde nás znovu ujišťoval o své lásce a probíral své časy „duševní choroby“. Tyto dva dopisy přišly v pondělí. Ve středu, tedy o 82

dva dny nato nám přišel následující, který je poslední, který jsme od Mickeyho dostali do doby vydání této knížky:

Milí Bo a Sito, pro pisatele tohoto dopisu je těžké vám oznámit, že upřímně doufá, že budete oba dva laskavě ignorovat jeho dva předchozí dopisy, které vám napsal před pár dny - když je psal, nebyl totiž při smyslech.. Byl to jen dobrý trik, ale vůbec nepomohl s jeho těžkostmi. Ve skutečnosti jsou jeho těžkosti ještě větší, než byly předtím. Ignorujte to všechno jako lež. Ale ne úplně všechno. Když říkal, že vás miluje, tak to platí. Není teď přesvědčený, že jeho mysl pracuje, ale budiž. Pisatel tohoto dopisu se bude v nejbližších dnech vracet do státní nemocnice ve Vinitě. Tam pak zpracují jeho mysl pomocí psychiatrických léčiv a on zapomene. Možná dokonce i zapomene, kdo vlastně je, dokud někdo nezavolá „Mickey“. Pak se zmůže jen na odpověď „Oh“. Nyní je na oddělení šílenců a když dostanete jeho dopis, bude už asi mimo. Musí ale prohlásit, že se necítí být šíleným. Cítí ale hlubokou bolest nad tím, že byl vtažen do něčeho, čemu nevěří. Mickey by velmi rád zemřel. Nemá ale dost odvahy, aby to udělal sám. Je však mnoho lidí, kteří by přivítali, aby se tak stalo. Vlastně ne - raději by jej viděli, jak zažívá nepřetržitou bolest. K čertu s nimi a i s vámi. [nepodepsáno]

A příběh pokračuje ke svému konci a snad jen Bůh ví, jaký bude. Paul byl podmínečně propuštěn v roce 1984 a byl zaneprázdněn tím, jak se pokoušel začít venku nový život. Mickeyho dál přemisťovali mezi nemocnicí a vězením s nejvyšší ostrahou a my jsme se Sitou dál sledovali různými způsoby jeho kroky. Lákalo nás to očekávání nějakého rozuzlení jeho zápasu, Třeba takové, že jednoho dne od něj možná dostaneme dopis, kde nám bude sdělovat, že jeho paranoia už neexistuje a hlavu má opět zpříma. Pak nám ale došlo, že takový dopis by neměl o nic větší „platnost“ než jakýkoliv jiný dopis. Jen v několika minutách se může situace změnit náhlým obratem mysli. A neplatí to snad pro nás všechny?

83

Lidská bytost je částí veškerenstva, které my nazýváme ‚vesmír‘, částí, která je limitována časem a prostorem. Uvědomuje si sama sebe, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku - je to druh optické halucinace pocházející od jejího vědomí. Tato halucinace je pro nás druhem vězení, omezuje nás k našim osobním přáním a k náklonnosti k několika málo osobám, které máme nejblíže. Naším úkolem musí být osvobození z tohoto vězení tím, že zvětšíme svůj kruh soucitu a zahrneme do něj všechny živé bytosti a celou přírodu v její kráse. - Albert Einstein

84

5. LÁSKA, NENÁVIST, ŽÁDOSTIVOST, NÁSILNOST Tom

Drahý Bo, znovu jsem si pročetl tvůj občasník z března 1982 a ještě jednou musím konstatovat, že tvá filozofie mě oslovila. V roce 1968 jsem byl v městském vězení bitý, mučený a hromadně znásilněný. Probíhalo to déle než 24 hodin, během kterých jsem byl mimo „obvyklé násilí“ zabalen do prostěradla, které někdo zapálil. Moji mučitelé na mě pak močili, aby zahasili plameny. I když jsem byl po dvou týdnech propuštěn, nikdy jsem se z toho emočně nevzpamatoval. Čas se pro mě zastavil 15.října 1968. Když od té události uběhlo několik dní, začal jsem cítit hanbu, znechucení a přání zemřít. Pár následujících let jsem to zkoušel znecitlivět pomocí marihuany. Když jsem ale s drogou přestal v roce 1972, sklouznul jsem k depresím a to trvalo až do roku 1980, kdy jsem se nakonec podrobil léčbě. A po dvou letech terapie je můj vztek ještě větší než dříve. Možná byl také příčinou toho, že se mi rozpadlo po 12 letech i manželství. Terapeut mě varoval, že se možná dostaví obsesivní porucha (posedlost), pokud mě budou vyšetřovat kvůli tomu napadení, protože jsem to tak dlouho potlačoval. Dva roky před znásilněním jsem pracoval jako politický aktivista a žil ve španělské čtvrti v San Antoniu. Byl jsem vydavatelem magazínu liberální komunity vycházejícího španělsky a anglicky. Často jsem pochodoval a demonstroval proti chudobě, Vietnamské válce, proti diskriminaci a nespravedlnosti všeho druhu. Byl jsem ve vězení za rozbití dvou tv kamer z lokální sítě továrny, abych pomohl dělníkům zveřejnit jejich důvody ke stížnostem a vyhrát jejich stávku. Bylo to moje první uvěznění. Ty jsi řekl, že „našim největším aktem násilí je to, jak stále odsuzujeme jiné.“ Rozumím těm slovům, ale cítím se bezmocný k tomu, abych ovládl své srdce a zbavil se touhy po odplatě. Tuším jak jsi zasypáván prosbami o pomoc, přicházejícími z vězení z celé země, ale můžeš si při svých modlitbách vzpomenout i na mne? Já to udělám stejně pro tebe a všechny bratry a sestry z projektu VĚZENÍ - ÁŠRAM. Na své 46.narozeniny od 14.února jsem zahájil půst. O 8 dní později jsem odešel do ústraní do děravého a neizolovaného karavanu. Přestal jsem mluvit a komunikuji jen psaním. Jsem oddělen od společnosti a od života, dokud mi nebude dopřána spravedlnost nebo osvícení. Bůh vám žehnej za vaši nádhernou práci. Namaste, Tom Ca.

85

Drahý Tome, určitě na tebe vzpomeneme ve svých modlitbách a také v modlitbách tisíců lidí, kteří to budou možná číst. Nevím opravdu, jestli ti moje slova mohou pomoci, ale pokusím se o to. Možná, že mezi řádky spolu můžeme komunikovat, jako bychom seděli spolu v tvém karavanu. Přál bych si, aby tomu tak bylo. Před dlouhým časem jsem měl zkušenost s podobnými lidmi jako ti, kteří ti způsobili noční můry. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by na to vzpomínal v dobrém nebo při takové vzpomínce říká: „jsem rád, že se to přihodilo!“ A proto se ani nesnažím tě zasypat sněhem z duchovních pohádek. Existují skutečně hrozné a bolestné věci, které se nám stávají v životě a ty jsi prošel jednou z těch nejhorších, které si lze vůbec představit. To se prostě stává. Je však možné vyjít z toho ven a zachovat si svůj zdravý rozum a lidskost - a dokonce i silnější než dříve. Ježíšova reakce na ponižování a mučení nám zůstala jako inspirace pro lidského ducha už po tisíce let. Protože ses zařadil mezi aktivisty, kteří jsou zastánci pravdy a spravedlnosti, možná, že teď je ti dávána příležitost být opravdovým aktivistou, jako byl Ježíš. Možná je to mučivý stupeň soucitu, bolesti a odpuštění, který je od nás žádán, aby se dosáhlo opravdu účinné sociální proměny; takové, která vytrvá. Vím, že je pro tebe lákavé říci, že nikdo jiný nedokáže pochopit, čím jsi prošel. Na jedné straně je to určitě pravda a bylo by ode mě namyšlené, kdybych říkal, jak bych si počínal v takové situaci, kdyby se přihodila mně. Na druhé straně ale - to je hlubší pohled - všichni víme, co je bolest, strach, osamění, hanba a zoufalství, které jsi popsal. Pouze přichází v různých podobách - a to je vše. Když mi bylo 18, měl jsem havárii, při které jsem v rychlosti 100 mil za hodinu narazil hlavou do traktorové vlečky. Během následujících 20 let jsem prošel množstvím operací a zažil silné bolesti a pamatuji si na stavy, kdy jsem nevěděl, jestli to vydržím. Mnohokrát jsem jen taktak prošel díky tomu nejtenšímu kousku víry nebo Milosti; kdo ví, který to byl? Stal jsem se závislým na prostředcích k tišení bolesti, prošel obdobími odmítání, přemáhání, depresí a množstvím sebelítosti. A podobně jako ty jsem také slyšel o věcech jako je meditace a jóga a duchovní cesta. Poznal jsem, že pokud jsem byl schopen se otevřít bolesti místo abych se pokoušel ji vytlačit, vždy jsem zažil „transcendenci“ (přesahování), o které mluvili všichni duchovní učitelé. V takové časy bývá bolest pekelná (jak řekl Buddha: „Bolest vždy bude z podstaty nepříjemná; to je prostě její přirozenost“), ale můžete se stát tak velcí, že jste schopni připustit, aby byla tím, čím je. Tím se přes ni přeneseš; nikdy více tě to neuvrhne do beznaděje. A bolest přináší tolik moudrosti, lidskosti, trpělivosti a jiných dobrých lekcí občas oceňujeme její božský účel v našich životech. Můžeš říci, že moje bolest je odlišná od tvé a tvoje je jiná, než bolest mladé matky, které znásilnili a zavraždili dítě a od mého kanadského přítele, který spadl ze skály a je navždy zmrzačený a od všech ostatních lidí ve světě, kteří se setkali v životě s nekonečnou škálou 86

utrpení. Ale bolest zůstane bolestí, pokud se chceme otevřít, raději než se nechat strhnout dolů. Když se otevřeně podíváš, můžeš nalézt ve své ženě, ve svém terapeutovi, sousedech a v každém dalším pochopení svého utrpení v rozsahu, který jsi nečekal. Co však říci více, pokud to stále tolik bolí? Všechno to může znít jako nevýznamná slova pro tebe - sedícího ve svém karavanu a s přáním, aby se půlka tvého života raději vůbec neodehrála. Poslal jsem ti tento dopis spíš jako výraz své lásky a přátelství, než výmluvný argument pro jakýkoliv názor. Pokud se rozhodneš tím projít a neukončíš svůj život, zkus si jen představit hloubku svého soucitu a pochopení, které bys mohl nabídnout jiným, kteří trpí ve svých vlastních podobách pekla. Doufám za tebe, za sebe a za celý svět, že se ti podaří vyjít z tohoto zápasu jako opravdový spirituální aktivista s milujícím srdcem, které bylo ukuto v tom nejžhavějším ohni z bolesti. S láskou, Bo

Milý Bo, zrovna jsem dostal tvůj krásný dopis. Díky němu je můj den rozzářený. To, čeho se mi od tebe dostalo, je skutečně dobrý a čistý lék. Ve svém „klášteru“ jsem už zapudil mnoho démonů. Je to už 13.den strávený v tomto obytném voze a 22.den mého půstu. Myslím že během několika dnů opustím toto místo a ukončím půst. Hlavním důvodem je to, že moje rodina si o mě dělá velké starosti - myslí si, že chci zemřít, ale mají pravdu jen částečně. Já se však cítím daleko lépe a v pohodě - tvůj dopis mi opravdu pomohl. Uschovám si ho ve svém duchovním záznamníku a jsem si jistý, že se k němu budu v budoucnu často vracet, kdykoliv budu mít potíže se svými démony. Rád bych si teď odpočinul, proto končím. Patří ti díky - kéž světlo neustává na tebe svítit. Namaste, Tom

Tomu jedinému, který se ocitl v prachu. Plakej, proklínej nebo to označuj za nefér, ale buď vděčný až ke hrobu, za to, že skrze bolest jsi tím, komu bylo dáno a ne tím který musel dát. - Carol Lynn Pearson 87

Joe

Drahý Bo, jsem už měsíc v tomto vězení a chtěl bych vědět, jak nejlépe bych mohl pokračovat v cestě do svého nitra a ke spiritualitě, kterou jdu už dva roky. Včera mi přišel dopis od přítele, ve kterém mi nabídl tvou adresu. Opět se podařilo, že když se objevila opravdová potřeba, pomoc byla nablízku. Dopustil jsem se zneužití dítěte a dostal jsem trest na 10-30 let. V posledních dvou letech jsem byl zařazen do systému bio-energetické terapie, která má pomoci ke zbavení od energie a emocí. Měl jsem pocit, že to byl pokus o uvolnění bloků v mém těle a rozproudit energii přirozenějším způsobem. V tomto prostředí je však nemožné pokračovat v těchto cvičeních. Cítím velkou potřebu věnovat se své energii a rád bych se naučil některé metody podle jógy. Mohl bys mi pomoci? Mohl bych snad dodat, že od svého zločinu jsem prožil dvě odhalení, zatímco jsem byl ve státní nemocnici v Arizoně. V tom prvním jsem prožil perverzní sex. Podle psychologů jsem označován jako análně kompulsivní. Ve druhém odhalení jsem se vracel zpět ke svému zážitku se svým nevlastním dědečkem, který mě zneužíval, když mi bylo pět nebo šest let. Terapeuti v nemocnici mi vysvětlovali, že už se setkali s mnoha podobnými případy. Ti, kteří se setkají s takovým zacházením v raném věku, pak často trpí zbrzděním přirozeného rozvoje sexuality. Věřím, že se něco podobného stalo i mně - ne ale pro to, co udělal můj děda. Příčina je spíše v nemožnosti „prožít“ to, co jsem cítil. Jako bych vypnul svou schopnost cítit. Také jsem odmítl přijmout, že to, co mě změnilo, bylo „v pozadí“. Je to podobné jako když alkoholik odmítá uvěřit, že má chuť pít, dokud se nedostane na flám. Stále mívám erotické sny o mladých chlapcích, ale mám pocit, že je dobře, že tady nebyly před mým odhalením mého sexuálního zaměření. Cítím, že musím přijmout svoji situaci, abych mohl pokračovat vpřed. Snažím se, abych byl přemístěn do jednoho ze dvou vězení, které mají programy pro pomoc lidem v mé situaci, aby rozvíjeli svou sexualitu způsobem, který je přijatelný. Může to trvat několik let a mezitím kdy tu není možnost odborné konzultace, bych chtěl pokročit v duchovním růstu. Byl bych vděčný za jakoukoliv radu, o které myslíš, že by byla pro mě užitečná. Požehnání vám. Joe Arizona.

88

Drahý Joe, materiály, které ti posíláme, obsahují množství užitečných metod pro práci s energií. Pránájáma (dechové techniky) by ti mohla být velmi užitečná pro pohyb tvé energie a odstranění jejích bloků. Další metoda k vyzkoušení je tato: každý večer před odchodem ke spánku se modli o pomoc, abys mohl pracovat na těchto věcech i ve spánku. Žádej Boha o pomoc k rozvinutí sebeovládání a uvědomění cestou převzetí větší odpovědnosti za své sny. Jinými slovy řečeno, možná začneš snít, jak jsi sám řekl „o mladých chlapcích“ ale ve svém snu se snaž zachovat tak, jak se opravdu chceš chovat tam venku. Chápu, co jsi řekl o tom, že bys byl rád, abys mohl být poctivý ve svých snech, ale nastal čas jít ještě o krok dále a začít to měnit, stejně jako si to uvědomovat. Většina z nás dává svým snům volnost, aby je opanovaly, ale tímto způsobem se nedá nikam dostat. Měj si erotické sny, přiznej si to, ale také pracuj na tom, abys ve snech byl tím, kterým se potřebuješ stát. Myslím, že kombinace meditace, pránájámy, jógy, modlitby a práce se sny společně s jakoukoliv psychoterapií je pro tebe dostupná a je to velmi praktická strategie pro dosažení takových změn, kterých skutečně chceš dosáhnout. A až se ti to podaří, možná budeš mít velkou cenu pro další, kteří jsou uvěznění ve stejných bolestných sklonech. Drž se bratře. S láskou Bo

Aniž bys vycházel ven, možná znáš celý svět. Aniž bys pohlédl z okna, možná víš, jak vypadá nebe. Čím dál jdeš, tím méně víš. Takto mudrc zná, aniž by cestoval; vidí, aniž by se díval; je činný, aniž by něco dělal.

89

Mladík Donny [Donny - vlastním jménem Robert Martin, je uveřejněný pisatel, který prožil nepředstavitelný horror, když byl více než padesátkrát znásilněn v průběhu 24 hodin poté, co byl uvězněn v D.C. za politický protest. Několik let nato, když pobýval ve federálním vězení, mi napsal a požádal o pomoc při založení sítě lidí, kteří si dopisují především s mladými vězni. Následuje upravená verze této korespondence.]

Drahý Bo, po přečtení tvých materiálů mám dojem, že je v nich nápadná nepřítomnost sexuálních témat a že tví čtenáři žijí v podmínkách nuceného (a snad i dobrovolného) celibátu. Odporuje to mým vlastním zkušenostem a rozsáhlému poznání života ve vězení, který je prosycen sexualitou ať už dobrovolnou nebo vynucenou. Mladíci ve vězení jsou utlačováni více než jakákoliv jiná skupina za vězeňskou zdí, žijí v bídném otroctví, jsou prodáváni mezi mocnými, nuceni k prostituci, odhazováni jako fotbalové míče, dáváni vsázku mezi rasovými a mocenskými vrstvami, týraní kvůli sexuální identitě, izolováni, pokořováni, zahanbováni a často i vražděni. V prvé řadě navrhuji vytvoření sítě jejich sympatizantů s písemnými kontakty. Věřím, že to budou v prvé řadě heterosexuální nebo bisexuální ženy, nejlépe mladé ženy - to proto, že ženy mají větší schopnost se vcítit do situace obětí znásilnění a pomoci jim pochopit povahu jejich trápení a protože je velmi podstatné, že mladí vězni potřebuji pro svou podporu kontakt se ženami. Prožívám už 95.den svého stažení do samoty, s koncem v nedohlednu. Období v osamění bylo pro mě až dosud požehnáním, ale začínají se projevovat známky stresu. Kéž jste všichni šťastní. Donny mladý vězeň. (Donny, the Punk)

Drahý Donny, jsem si vědom, že problémy mladých vězňů jsou hrozivé a je potřeba se k nim postavit lépe, než je to dnes běžné. Avšak tvoje myšlenka na vytvoření sítě dopisujících sympatizantů se mi nezdá být uskutečnitelná. Mám pocit, že táto planeta jen stěží přijme další zájmovou skupinu. Přináležení ke skupině může dávat zpočátku dobrý pocit, ale je potřeba, aby se mohla rychle rozšířit jako identita v celé lidské rase. Jinak se začne stávat, že kromě oddělenosti se navíc mnoho z nás bude cítit nešťastně z důvodu své rasy, náboženství, barvy nebo sexualitě. Začínáme si dávat úplně nové nálepky, kterými se oddělujeme od našich sousedů. Z mého pohledu se na základě hesla „Nepochopíš mě, dokud nebudeš jako já“ nedá získat podpora ani to nepřinese více lidskosti. 90

Skutečnost je taková, že každý trpí. Každý ví, co je to osamocenost, bolest, ponížení a porážka. Souhlasím s tebou, že potřebujeme více otevřít oči v nahlížení na strádání mladých vězňů, ale nemyslím si, že podporování této jejich identity je řešením. Uvědomuji si tvůj soucit a přání sloužit druhým. Vlastní instinkt mi napovídá, že by mohlo být užitečnější připomínat mladým vězňům, že jejich „mladá léta“ nejsou středem jejich života. Pokud mají pocit, že naopak jsou, pak tu vzniká problém, jak dál. Je ti jasné, co mám na mysli? Zkus se mnou zůstat v kontaktu a uvidíme, jestli dojdeme společně k nějakému řešení. S láskou, Bo

Drahý Bo, jsem zaměřený na záležitost týkající se rozrůstání skupin s úzkými zájmy. Jedna důležitá odlišnost, kterou bys měl nosit na paměti, je ta, že většina mladých vězňů by obětovala své varle za to, aby se vymanili z této identity. Představoval jsem si, že vnější podpora by tomu napomohla, aniž by posilovala jejich identitu. V době výkonu trestu se všichni chovají k mladým vězňům stejně. K lidem zvenčí, kteří s nimi komunikují, nedokáží být úplně otevření, protože mají za sebou své zkušenosti a mají strach, že pověst o jejich „nedostatečné mužnosti“ se bude dál šířit v jejich komunitě. Naši příznivci, se kterými bychom si dopisovali, by byli přesně ti, se kterými je možné diskutovat o čemkoliv a přitom bychom věděli, že ti zvenčí v nás vidí osobnost a chovají se k nám podle toho. Bo, moje psaní a práce nad otázkami znásilňování a zotročování mladých vězňů (a gayů) znamená hlavní dilema pro mou duchovní práci, proto se mi o tom těžko mluví. Je to práce v rovině duality, pojetí - cokoliv v tom dělám, posiluje mou vlastní identitu mladého vězně a tak se mohu vyjadřovat na základě zkušeností. Bylo by mnohem snazší jen pracovat na své nenápadnosti a zamlžovat mou identitu. Soucit ale potřebuje ostré rozlišování - už Bodhisattva měl dilema, když se pokoušel pomáhat jiným a neztratit se v realitě, kde potřebují pomoc všichni. Možná hlavním důvodem, proč chci pomáhat druhým k překročení jejich identity je to, že její ničivé důsledky se také projevily v mém životě. Tato identita se dokonce pevně propojila s mým jménem „Donny mladý vězeň“. Ach lékaři - jak vyléčíš sám sebe? Kéž jste všichni šťastní. Donny mladý vězeň.

91

Drahý Donny, Opravdu si cením hloubky tvého vhledu a hodně se od tebe učím, avšak stále nemohu souhlasit s tvým návrhem. Poslední odstavec tvého dopisu mě v tom utvrdil ještě víc. Zmínil ses o „zamlžování své identity“, avšak spirituální práce nemá nic společného se zamlžováním - to by pak bylo snazší si pomoct pitím nebo drogami. Spirituální cesta neznamená, že se musíme držet jakékoliv identity, ale nechat ji přijít a odejít, jak je nezbytné. Slovy Ram Dasse: „Drž pevně a nech jít snadno.“ Vypadá to, že ses chytil pevně své identity, ale zapomněl jsi, jak se toho vzdát. A v tom po celou dobu spočívá moje znepokojení s tvé nabídky. Jiná věc je ta, že Bodhisattvové nemívají nějaké „staré dilema“. Jsou osvícenými lidmi, kteří usilují hlavně o to, aby pomohli druhým k osvícení. Ty ani já do takové společnosti nepatříme. Nemáme dost volnosti, abychom „ukřižovali“ svůj vlastní rozvoj ve prospěch jiných. Pokud děláš něco, co ti způsobuje bolest, nebude to pro dobro ostatních. To nejlepší, co můžeš udělat pro druhé, je osvobodit se od všech svých identit, zmatků a konfliktů. Řekl jsi, že mladí vězni potřebují být schopni psát o „nejdůležitějších aspektech svých životních zkušeností“, ve významu jejich příslušnosti k této skupině. A to je místo, kde se už od základu rozcházíme. Já u nikoho nespatřuji v diskriminaci, násilí nebo sexualitě „ten nejdůležitější aspekt“ života.. Tyto mohou být označovány jako nejbolestnější, zpochybňující, vyžadující nejvyšší pozornost, ale nikoliv nejdůležitější. Tím nejdůležitějším aspektem pro kohokoliv je dosáhnout osvobození. A slyším tvoji touhu se osvobodit, zatímco se sám zamykáš znovu a znovu tím, že se podepisuješ „Donny the Punk“. Myslím si upřímně, že nejlepší službou, jakou bys mohl udělat pro mladé vězně, by bylo snažit se osvobodit z pevného sevření, jaké způsobuje tato identita v tvém životě. Nazývat se „Donny the Punk“, je podobné, jako kdyby se někdo jiný nazýval „Susie, the rape victim“ (tzn oběť znásilnění) nebo „Sammy who always gets mugged“ (kterého vždy přepadnou). Pokud tě jiní vězni takto nazývají, je to jedna věc; ale když takové označení sám přijmeš jako znamení, je to už úplně jiná záležitost. Opravdu chápu tvé utrpení a modlím se za úspěch tvé práce. Tvoje mysl je jasná a vůle je silná a já mám víru, že jednoho dne budeš schopen překonat tento oceán bolesti a pak budeš schopen pomoci mnoha dalším lidem přejít také. S láskou Bo

Kdykoliv se stane, že někdo úplně otevře své srdce, v tom okamžiku není v celém světě člověka, který by nebyl milován. 92

Mike

Drahý Bo, v roce 1970 jsem ve věku 17 let přišel do vězení. Okamžitě jsem se stal cílem homosexuálního nátlaku. Byl jsem napaden a z důvodu ochrany umístěn na segregaci. Pak mě převezli do jiného zařízení, ale stejný nátlak se objevil znovu a já se pokusil uniknout z té beznaděje. Nato mě převezli do zařízení s vyšší ostrahou, kde mě čekaly asi 2 měsíce neustálého harašení. Byl jsem znovu znásilněn a pak jsem požádal o ochrannou vazbu. V této segregaci jsem zůstal 10 měsíců a pak jsem byl propuštěn na podmínku v březnu 1971. Moje hlava vypnula a po několika měsících jsem se dostal zpět do vězení pro nedodržení podmínky. Znovu jsem se ocitl v ochranné vazbě, ze které jsem byl předvolán zpět k soudu, kde jsem dostal další trest na 1-4 roky za rozkrádání. Když jsem se vrátil do věznice, zkoušel jsem se začlenit mezi ostatní, kde byla možnost pracovat a studovat obchodnictví. Asi po měsíci jsem byl přepaden ocelovou trubkou a pobyl jsem si 8 týdnů v nemocnici, léčili mě návykovými léky na mírnění bolesti (dávali mi thorazin). Další 4 měsíce jsem strávil opět v ochranné vazbě, dokud mě nepropustili na podmínku v prosinci 1972. Zase jsem si s tím nedokázal poradit - příliš velký stres a věci, které jsem v sobě zadržoval. Po pár měsících jsem byl zpátky ve vězení a šel přímo na psychiatrickou kliniku. Tam jsem byl přijat a zůstal celý rok. Během té doby jsem se začal dávat dohromady. Současně jsem navštěvoval univerzitu a střední školu, měl jsem uznávané zaměstnání, působil ve výboru pacientů atd. Můj terapeut prosadil můj dřívější návrat do věznice. Přede mnou bylo umístění mezi vězně nebo do segregace - rozhodl jsem se být homosexuální, protože jsem potřeboval ochranu od jiného vězně, abych mezi nimi mohl být a měl tak příležitost dál studovat univerzitu. Po jednom měsíci jsem v noci plnil své sexuální závazky k mému ochránci, když nás přistihl dozorce. Můj partner začal jednat ve zkratu a pokusil se ho zabít. Pokusil jsem se mu v tom zabránit, ale pohrozil mi smrtí, když mu nepůjdu z cesty. Byli jsme oba obvinění za napadení s úmyslem zabít. Kvůli strachu jsem se prostě neodvážil ho prásknout. Když se to projednalo, byl jsem odsouzen za napadení s úmyslem způsobit velkou tělesnou újmu menší než zabití a dostal za to další trest na 5-10 let. Stalo se to v roce 1974 a od té doby jsem už 3 roky v segregaci. Dnes však mír nahradil hořkost a bolest, které jsem pociťoval. Soudím, že to začalo, když jsem byl na úplném dně, na pokraji ztráty své mysli, žádná naděje - a v té době jsem došel k poznání, že dokonce i v cele o rozměrech 6x8 stop, s perspektivou dalšího věznění a života v nebezpečí, život stále stojí za to, protože v něm jde o něco víc.Dalo mi to pocit štěstí. Opravdu jsem neměl na výběr - byl jsem nucen si zvolit mezi hledáním míru a štěstí nebo se stát psychotikem.

93

Tato zkušenost, kdy jsem se ocitl na samém okraji, na mně zanechala hluboký dojem a dostavila se jistota, že tím, oč tu všude běží, je spirituální hledání. Jen nechápu, proč něco tak zřejmého, se občas jeví tolik komplikované? S láskou Mike

TY NEVĚŘÍŠ V BOHA, TY ŘÍKÁŠ „NENÍ UŽ NIČEHO NAD ČLOVĚKA“? JAK JEN MŮŽE PRST ŘÍKAT PALCI, „JÁ NEVĚŘÍM V EXISTENCI RUKY“? -Terry Moore, Lucasville, Ohio

94

Bill

Drahý Bo, mám hodně potíží se svými sexuálními vztahy. Je mi 21 let a jsem v polovině mého 4letého trestu ve vězení. Jsem homosexuál. Od té doby, co jsem ve vězení, jsem byl nucen poznat, kdo jsem a s tím i své sexuální pocity. Nebylo to snadné, ale zvládl jsem to a snažil jsem se usilovně vymanit ze zmatku - jen abych vkročil do ještě většího zmatku. Řeším jeden problém kvůli dalšímu a střílím do prázdna. Udržuje mě to v činnosti, ale obracím se na tebe jako na možnost... Možnost, která by mi možná pomohla se vyrovnat s mým problémem. Než jsem přišel do vězení, myslel jsem si, že nejsem schopen žádného sexuálního vztahu. Všechny, které jsem se pokoušel začít, vydržely nejvíce 3 dny, protože jsem upadl do hluboké deprese, pocitu prázdna a dostavilo se znechucení. V životě jsem měl jen málo sexuálních kontaktů - ne víc než 20. Teď jsem ale poznal někoho - byla to láska na prvý pohled. Při setkání s tím člověkem jsem poznal, že sex byl vždy prázdný, pokud v něm nebyla láska. Také si ale myslím, stejně jako on, že jsem pro něj příliš „dobrý“. Prožíváme velkou lásku, ale na pozadí našich myslí je jakýsi protiklad. Je to jako by část z nás byla velmi slučitelná a druhá část zase ne. Můj partner má život průměrného amerického vězně: drogy, jídlo, televize, blázinec s dalšími vězni a s personálem, dopalování lidí, zahálka atd. (já to označuji za negativní a destruktivní). Z tohoto ohledu jsem jeho protiklad. Přestal jsem kouřit, užívat drogy a zbavil se mnoha dalších návyků a postojů, které mi škodily. Dva a půl roku jsem prováděl jógu a měl v plánu ji učit, až vyjdu ven. Nevím, zda se můj partner může změnit. Má každý v sobě zárodek světla? Měl bych zkoušet zalévat to semínko a doufat, že vzklíčí? Nebo by bylo lepší překonat tuto všemocnou emoci? On cítí, že je „předurčen“ pro kriminál; říká, že bych ho měl opustit. Vzal jsem jej sebou do kurzu jógy a líbilo se mu tam. Měl bych ukončit sexuální část našeho vztahu a pomáhat mu spatřit to, co není jen přechodné? Věřím totiž, že bez ohledu na osobní vztah je nutné pomoci každému, aby pokročil na duchovní cestě. Naučili jsme se hodně jeden od druhého. On si však uvědomuje pouze fyzický svět. Má každý schopnost rozvinout svou duchovnost? Mám ho velmi rád a mám o něj starost. Jsem schopen mu pomoci? Pokud ovšem chce pomoci jsem si ale jistý, že si to nemyslí. Bylo by skvělé, kdybychom oba byli na duchovní cestě. Ale to je jen jeden z nás. Jemu je 32 let a slovo „změna“ já nemám rád - protože některé věci nezměníš. Když slyším o lidech ve vězení, kteří jdou až tak daleko, že absolvují program 3HO proti drogám a stále jej opakují... je to pro mě úder reality. Můžu já něco změnit? S jistotou jsem nezměnil vůbec nic. 95

Stal jsem se vědomý toho, co je ... našel jsem vnitřní mír tím, že jsem nic nepřijímal ani nezavrhoval. Nemívám už tolik konfliktů. Co bych měl vyzkoušet? Měl bych se vzdát víry a naděje? Oddělit se od něj? Nebo si udělat odstup - abych získal objektivitu? Neočekávám ve skutečnosti, že mi odpovíš na všechny otázky - jen tvůj názor moudřejšího. S láskou Bill, Massachusetts Milý Bille, jsem rád, že víš, že ti nemohu dát odpovědi; rád bych ti jen sdělil, co mě napadlo po přečtení tvého dopisu. Myslím, že mezi řádky jsem četl o tvém pocitu, že bys měl ukončit tento vztah. Víš, ono nic z toho, co jsi napsal, nemá moc co dělat s tím, jestli jsi gay či heterosexuál nebo jsi ve vězení či venku. Většina obsahu je o 21-letém gaym, který se potýká se svým prvním vážným vztahem. Ať to chceš přiznat nebo ne, jedná se v podstatě jen o to. Bille, skoro každý má svůj smutný příběh lásky. Vím, že takové konstatování nikoho neučiní méně smutným nebo bolavým, ale možná ti to pomůže vidět všechno v jasnějším světle. Jedna z věcí, které během dospívání objevíme, je ta, že ne každý milostný příběh vytrvá. Sám jsi napsal: „Bylo by skvělé, kdybychom oba byli na duchovní cestě.“ Přál bych si dostat pěticent pokaždé, když mi to někdo řekne. To není žádný bezvýznamný detail! To je docela zásadní rozpor. Nemáš ani právo ani moc „měnit“ svého milence proti jeho vůli. Tvoje mysl ti namlouvá, že by to bylo pro jeho vlastní dobro, ale za tím se skrývají tvé sobecké motivy. Konec konců přece neobcházíš celou věznici, aby ses pokoušel změnit každého v zájmu jeho vlastního dobra, že ne? Tak vypadají bolestné a těžké lekce připoutanosti a odevzdávání se. A rovněž to jsou tvoje lekce, pocházející od tvých duchovních rádců; nejedná se o nahodilé okliky na tvé duchovní cestě. Jak jednou překonáš bolest ze svého ukončeného vztahu, můžeš být schopen znovu navždy milovat tohoto partnera. A i kdybys ho už více neviděl, můžeš jej respektovat jako velkou osobnost. Můžeš se za něj modlit nesobecky - za jeho dobrý život, bez ohledu na to, co se s ním stane. Je jisté, že i on má v sobě „semínko světla“, jako my ostatní. To ale neznamená, že bude takový, jak chceš ty. On musí mít svůj život a zařídit si jej podle svého. Pokus se pochopit, že bolest, kterou cítíš, je na místě; je to něco jako rozlomení skořápky. Dál se stane to, že se otevřeš nové úrovni porozumění a moudrosti, založené na tvých vlastních zkušenostech, snaze a víře. Tak to v životě chodí. Nemysli si, že toto je naposledy, co jsi otevřel své srdce; mohlo by to být prostě poprvé. Hodně lásky napořád - na celý život ti přeje Bo 96

Chuck

Drahý Bo, člověče, jak se vede? Doufám, že se máš fajn a těšíš se ze všeho možného. Já se mám celkem dobře, ale štve mě několik věcí. Jsem schopen si odůvodňovat některé cíle, když si užívám joint; člověče, chápu spoustu hovadin, ale stále mě něco bolí. Člověče, mám zrovna jeden emoční vztah k jednomu malému chlápkovi tady - je ale chladný jako led, neosobní a bez citu. Prošlo to už mnoha změnami. Víš jak to bývá: vyhlížím ho a chtěl bych s ním všechno sdílet. Všechno to dělám naprosto odevzdaně. Ale jsem přece člověk a podléhám lidským záchvěvům, afektům atd. A toto je nehostinné místo. Naučil jsem se být milujícím člověkem. Mít přítele není jen prázdné slovo a je to velmi důležité. Bo, nějakou dobu se mi stávalo, že jsem potřeboval lidi (a ještě víc jeden hluboký osobní vztah), aby mě to inspirovalo a rozvinulo názory a abych byl centrem zájmu pro rozjímání. Dosud jsem nebyl schopný provádět nějakou činnost, která by mě dovedla k mému nitru (jak jsem si přál) ani dosáhnout několika cílů kolem sebe. Našel jsem blízkého přítele, který může být velmi nápomocný pro tyto perspektivy a oblasti. Takže velká část mé motivace pocházející z hloubky - směřovala k tom, abych měl takového člověka nablízku, aby mi pomáhal na cestě. Takového, který by byl schopen chladně myslet na věci okolo a tak blízkého, jako jsem já k němu, aby byl pro mě inspirativní i bez ohledu na intimitu. Ale skutečnost je přesně opačná. A výsledkem je, že tu zůstávám sám, nemám dost kuráže a ukázněnosti abych šel do svého nitra - to znamená prováděl dechová a meditační cvičení. Dosáhl jsem k němu jen za cenu dalších překážek. Musel jsem ti o tom říct. Moje dráty jako by se poněkud zamotaly. Musím se nějak srovnat, přestat nosit srdce ve svých rukách, dožadovat se lásky a přátelství od někoho, kdo nechce být milující a přátelský. Chci se oddělit od toho chlápka a zbavit se také svých návyků chování, které mě ovládly v posledním roce a půl. Týká se to mysli a emocí. Je to ale pekelně těžké se z toho dostat. Pošli mi prosím trochu světla a lásky. Potřebuji to. Příliš často jsem dopustil vměšování do mých přání a úmyslů. Bo, mám tě rád a potřebuji tě. Přál bych si být odtud venku a potkat se s vámi. Lásku vám všem Chuck Alabama

Ahoj Chucku, vždy je dobré, když se ozveš, bratře, obzvláště když jsi dole. Už ses octl i na dně a bez přítele. A v takové chvíli být mezi normálními lidmi a mít blízké přátele jako jsme my se Sitou je docela dobrá, že ano? Takže tady to máme! Avšak po deseti letech je snadné zapomenout, jak to vypadalo na dně; mysl se opět rozzáří, touží po dalších věcech, které chybí a chce mít 97

jisté věci, kterých bylo dosaženo. To je lidská přirozenost, Chucku; a proto se tím nedej udolat. Víš, co tím myslím? Tak jen zkus jít do toho znovu a získat větší rozhled. Tato melancholie pomine, když ji necháš; když se z ní zkusíš poučit a dovolíš aby tě otevřela a nezatvrdila tvé srdce. Lidé venku tím prochází také. Využij to. Pracuj na tom. Modli se za vedení a sílu. Všechno je to lekce; nic z toho není katastrofa. Je potřeba na to pamatovat. A každá lekce je vždy dobrá, pokud ji správně pochopíš. Už víš, že nemůžeš donutit toho chlápka aby byl jiný, takže co víc k tomu můžu říct? Věci pro něj nejsou stejné, jako jsou pro tebe. Možná není ve vězení ještě tak dlouho a intimnost, po které ty toužíš, jej naopak odrazuje. Ať už je to jakkoli, musíš ho nechat jít. I když to možná bolí, později by to bolelo jen víc. Možná, že změní názor a možná ne. Ale další krok na tvé cestě je pro tebe připraven; můžeš jen čekat, abys viděl, co má následovat. Udrž si svou víru a nech to celé, aby to nabralo přirozený směr. Dostal jsem včera dopis od vězně z Delaware, který ti chci předat. Popisuje také osamocenost a já si myslím, že máte hodně společného. Je to skvělý chlapík a přečkal asi 8 bídných let. Chucku, máme tě rádi a patříš stále do naší rodiny a do našich srdcí. Drž se. A láskou, Bo [následuje dopis od Dona:]

Drahý Bo A Sito, Když jste mě požádali o vyjádření nebo návrhy k vaší knížce, trochu jsem se polekal. Přestože už několik let škobrtám svou cestou, stále se cítím být nováčkem a mám pochybnosti, jestli jsem schopen něco potvrdit. Když pomyslím na Boží nekonečnou lásku a svou nepatrnost, připadám si jako tranzistorové rádio naladěné na vysílání, kde hrají Beethovenovu 5.symfonii. Proto mi promiňte, pokud můj reproduktor zachrčí. Myslím si, že jedna z nejtěžších forem strádání, kterou prožívají lidé ve vězení, je osamělost. Můžete to vidět na tom, jak se lepíme na každého, kdo nabídne alespoň trochu zájmu a starostlivosti. Když sem přijdou lidé zvenčí, aby vedli setkání s poezií, uspořádali koncert, dávali lekce z bible nebo nabízeli něco podobného, shlukujeme se k nim jako vyprahlí poutníci k ve studni. Ti z nás, kteří mají venku rodinu a přátele, se neustále pokouší je omotat provazy. Chytáme je do lasa odvoláváním na vinu a na všechny možné emoční závazky, abychom se pokusili je udržet co nejvíc nablízku. Stále hledáme milující a pečující bytosti, které by nás ochránily od našeho pocitu prázdnoty. Jsem si jistý, že také cítíte přitažlivou sílu našich vnitřních propastí, když přijdete do vězení.

98

Jsme ovládnuti přesvědčením, že pokud se najde někdo, kdo nás přijme, odpustí nám, bude nás milovat, pak se všechno jako kouzlem změní. Ale - a to je něco, co teprve začínám chápat nikdo venku to nemůže udělat; lásku přijetí a spasení dává Bůh těm, kteří jej hledají uvnitř. A to je vzdálenější, než co možná chceme dostat od jiného blízkého poutníka, byť ten už by byl na cestě o hodně dál. Osamocení skončí, když si uvědomíme, že není nic, co bychom mohli nalézt venku kolem sebe, s výjimkou znamení, která nám ukazují dovnitř. Na své vlastní pouti jsem došel na velmi zajímavé místo. Nedávno jsem přečetl knížku THE ART OF MEDITATION od J.S.Goldsmitha. Je to krásné uvedení do křesťanské meditace. Pro mne nejvíce inspirativní bylo autorovo klepání na dveře Milosti. Autor říká, že když o tom přemítáme, jako že to „nebude trvat dlouho než si začneme uvědomovat, že jsme zaslechli Milost popisovanou jako Boží dar, který přichází od Boha, aniž bychom si jej zasloužili, byli jej hodni nebo se o něj snažili; je to cosi, co přichází bez osobní snahy.“ A to na mě zapůsobilo. Snažím se nezapomenout, že Bůh mě miluje bezpodmínečně; všechno co musím udělat, je otevřít se tomu. A to je velká úleva, když se ocitnu v napětí, když se snažím dosáhnout hlubší úrovně koncentrace, usiluji dělat to, co je správné i když do všeho vkládám více úsilí, než je nutné. Ocitl jsem se ve vzájemné neslučitelnosti s nějakým imaginárním Guruem, který je mnoho světelných let daleko ode mě, který pouze zavře své oči a vidí Boha. Všechna námaha mě omrzela a jsem připraven se vzdát. A pak to dojte i mně, že to není nic z toho co dělám, co mě dělá váženým, ale je to Boží dar Milosti. Tehdy budu připraven se přiblížit k osvícení, protože tak to chce Bůh. A Boží slunce zasvítí skrze mraky deprese. On nás skutečně velice miluje, protože by nás jinak nestvořil takové, jací jsme. Doufám, že vám přeje hodně štěstí. S láskou, Don Delaware

[Chuckova odpověď na můj a Donův dopis:]

Drahý Bo, posílám ti pozdravy bratrské lásky; přeji ti světlo a lásku; věřím že se ti daří co nejlépe. Dostal jsem tvůj dopis, který mě velmi potěšil. Jako obvykle na mě tvoje slova udělala velký dojem; tvoje slova přišla v pravý čas a bylo to jako sladká hudba pro mé uši. Dosáhl jsem znatelných výsledků. Díky nim mohu cítit nebo uvítat, že místo negativních emocí mě opouští většina myšlenek. A tento postoj mi dává vědět, že je většina věcí správně. Tvoje sdělení bylo dobře přijato a hodně věcí mi prospělo. Nezbavil jsem se ještě všeho, ale je to víc než kdy dřív, jsem vděčný za kontakt s vámi. Mám vás oba rád.

99

Ten dopis od Dona, který jste mi přeposlali, byl výstižný. Mluvilo se v něm o lidských připoutanostech a přáních, které mají vztah k těm projevům soucitu, jež přichází od jiných díky prázdnotě a osamocení, které se projevují ve vězení. Jednou jsem poslouchal buddhistického mnicha, jak v televizi vysvětloval studentovi, že nemá očekávat důvěrné přátelství nebo je hledat, ale rovněž je neodmítat, pokud přijde. Občas jsem zažil dotek takového přátelství, velmi se mi líbilo a začal jsem hledat. Co je peklem, může se stát nebem, když se přihodí bez očekávání. Učím se, uvědomuji si.... Díky, Bo, budu končit. Zachovej si rozvahu a dál se rozvíjej; posílám pozdravy Sitě a vašemu synkovi. S láskou, Chuck.

Big John

Drahý Bo, Když jsem četl tvou knížku INSIDE-OUT, měl jsem v očích slzy. Myslel jsem si, že jsem na své cestě sám. Víš, jsem zvláštní člověk. Mám za sebou kariéru hráče fotbalu, vážím 245 liber, měřím 6 stop a 3 palce a ukradl jsem auto, protože už mě všechno nudilo. Jsem předsedou naší třídy na střední škole pro seniory. A jsem gay. Mám za sebou pět let trestu a už mi zbývá jen jediný rok. To ale není důvod k tomu, abych se držel zpátky. Mám svalnaté tělo, neužívám si ve vězení ale mnoho sexu. Přesto ale za mnou jiní chodí. Možná jsi už na svých cestách o mně slyšel jako o Big Johnovi. Co si myslíš o homosexuálech? Jsem si docela jistý, že je to téma, které je nutné odklidit. Pro mě byl ale sex vždy jediným způsobem, jak projevit lásku a díky němu se mi dostalo poznání a lásky - nemohu o něm proto říci, že by na něm bylo všechno špatné nebo nemravné. Byla to jediná cesta, kterou mi Bůh nechal otevřenou, abych byl sjednocen s ostatními. Možná to zní podivně, ale je to něco, k čemu jsem sám došel. S láskou, John Missouri

Milý Johne, já neshledávám tak mnoho důležitosti na rozdílech mezi homosexuály a ostatními, ale zdá se mi, že máš hodně rozporů jak ve své homosexualitě, tak i v sexualitě jako celku. Na konci svého dopisu obhajuješ svůj názor, ačkoliv tě nikdo nenapadá - zřejmě s výjimkou sebe sama. Já si myslím, že je podfukem vytvářet složité filozofie, které mají zastřešit naše vlastní jednání. Ty například říkáš, že gay sex byl jedinou cestou, kterou ti Bůh ponechal otevřenou,

100

abys „byl sjednocen s ostatními“. Co to má znamenat? V čem je rozdíl proti komukoliv jinému? Proč nebylo dalších deset miliónů cest otevřených i pro tebe? Pokud si myslíš, že sex vyjadřuje, jak moc se navzájem milujeme a jak jsme k sobě otevření, pak jsi asi na špatné cestě. Podívej se jen kolem sebe. Existuje zřejmě spousta podvodů, švindlů a přetvářek, které se v sexualitě vyskytují častěji než jinde. Člověk, který má snahu být otevřený a upřímný, se o to bude snažit při sexu nebo i u obyčejného pozdravu listonoše. Řekl bych, že místo abys dělal ze sexuality všezahrnující filozofii, měl by ses podívat blíže na své myšlenky a záměry - pak by se ti podařilo uvidět některá místa, kde jsi v možná koncích. Ty říkáš: „sex byl vždy mým jediným způsobem, jak projevit lásku.“ Pokud je tomu skutečně tak, potom potřebuješ číst knížky jako je INSIDE-OUT opakovaně a snažit se pochopit, že my všichni můžeme projevovat lásku nekonečným počtem způsobů a ve všem, co děláme. Láska má svůj původ v srdci; nikoliv v těle. Osobně se můžu svěřit, že já a Sita se těšíme ze stárnutí a sledování ústupu sexuality; a dokonce i budeme rádi, až se vytratí docela. Nejvíce nás obvykle těší ty věci v životě, které nám čas bere pryč. A nezáleží na tom, jak moc chceš třeba velebit sex - čas mu stejně ubere na důležitosti. Nemyslím si, že je dobré, když populární psychologie povzbuzuje starší lidi, aby udržovali svou sexualitu tak dlouho, jak to jde. Je to způsobeno jen silnou náklonností psychologů k sexualitě. Myslím, že bys neměl mít zábrany vysvětlovat svou sexualitu, protože tě povede tvoje předtucha. Ale braň se potřebě zbožňování nebo požehnávání všeho, co děláš. Pokud v poslední době nemáš sexuální energii, nic na tom není. Nepřipusť, aby tě kdokoliv přesvědčoval, že je to nezdravé. A co se týká minulosti, udělal jsi co jsi udělal, protože tak zrovna zapůsobily vesmírné okolnosti. Komu se za to potřebuješ omlouvat? Každý z nás je vlastně průkopníkem a opravdu není jiná mapa, podle které bychom měli jít, než ta, která nás vede dovnitř. Tuto cestu se neustále snažíme najít s pomocí víry a sebeupřímnosti. V tomto smyslu je každý z nás tak trochu „zvláštní člověk“ Ještě více lásky (na miliónech cest) ti přeje Bo

101

...A jsou tu ti, kteří dávají

a nevědí o žádné bolesti v jejich dávání ani nehledají radost ani nedávají s vědomím ctnosti. Oni dávají, jako když ve vzdáleném údolí myrtha dýchá svou vůni do prostoru. Skrze ruce jako jsou jejich Bůh promlouvá a skrze jejich oči se směje na celou Zemi. -Chalíl Džibrán

102

Dennis

Drazí Bo a Sito, Doufám, že vás tento dopis najde v bezpečí a při dobrém zdraví. Já se mám dobře. Přečetl jsem všechno, co tu bylo k dispozici o karma józe. Zjistil jsem, že je přitom těžké se uvolnit, ale karma jóga mi velmi vyhovuje. Během posledního měsíce jsem tu měl nějaké problémy. Víte, nejsem schopen proti někomu zvednout ruku. Učinil jsem předsevzetí, že až do zbytku mého života budu žít jako skromný člověk, nikoho neuhodím ani neprokleju. A teď v posledním měsíci jsem tu měl opravdu velké problémy. Napřed jsem musel čelit lidem, kteří mě z nějakého důvodu nemají rádi. Pak se můj život ocitl v ohrožení. Nevím, čeho jsou ti lidé opravdu schopni, ale nedělám si z toho hlavu. Mám všechny rád - nikoho nedokážu zranit. Teď jsem však na karanténě zamčený pro moji vlastní ochranu, protože se nemůžu bránit. S nikým se nechci hádat. Nechci porušit svůj slib daný Bohovi a svou víru. Nedělám chybu? Proč se lidé snaží mě zkoušet a soustřeďují se na mě tolik? Já lidem neubližuji. Protože se chci dostat na svůj vrchol. nikdy nebudu ubližovat. Modlím sea modlím. Nutím se stát tady a nechat tyto lidi mluvit o mně a když mě chtějí udeřit, dobře. Budu se za ně modlit. Neporuším svoje slovo, které jsem dal Bohu. Zdá se, že to vede jen do větších trablů. Všude kam jdu, mě lidé chtějí srazit dolů a zabít. Chtěl bych vědět, co jsem udělal, abych si to opravdu zasloužil? Dlouho už jsem ti chtěl o tom napsat. Za poslední měsíc se to stalo opravdu zlé. A tak o tom potřebuji mluvit. Děkuji vám za obrázek vás všech, který jste poslali jako vánoční přání. Chtěl bych vám sdělit, že tu nebyl nikdo jiný, komu bych mohl věřit a podělit se s ním o své pocity a ze svého strachu, dokud jsem vám nezačal psát. Už se těším na vaši radu a pomoc. Věřím, že mi Bůh dá zdraví a ochranu. Jsem si jistý, že pokud zůstanu skromný a laskavý, budu v bezpečí. Takže končím a prosím o vaši pozornost - kéž vás v životě provází radost. Bůh s vámi. S láskou, Dennis Florida

Drahý Dennisi, strávil jsem hodně času ze svého života tím, že jsem zápasil s problémy násilí / nenásilí, takže se rád podělím o něco z toho, na co jsem dosud přišel. Je zajímavé, že zmiňuješ karma jógu, protože hlavní knihou o karma józe je Bhagavadgítá, ve které Krišna (Bůh) přesvědčuje válečníka Ardžunu, aby bojoval ve válce, a nikoli aby odstupoval ve jménu nenásilí. Docela 103

zvrat, že? Celý tento příběh má formu konverzace mezi Krišnou a Ardžunou. To, co se pokouší Krišna překonat, se dá popsat v následujících bodech: 1) Vše, co vidíme nebo si myslíme že vidíme, je Bůh. To je opravdové, nemůže být zraněno nebo zabito. Co je možné zranit nebo zabít, není skutečné. Takže všechno násilí a nenásilí je stejně pouze částí boží Máji (iluze). Existuje tady, abychom se z ní učili, podobně jako cokoliv jiného. Násilí není chybou v plánu nebo hroznou objížďkou při cestě, za což je většina z nás asi považuje. Násilí spáchané na tobě je součástí tvé cesty. Násilí, které možná pácháš nebo nepácháš na jiných, je rovněž součástí tvé cesty. Nic se neodehrává špatně; všechno je v Božích rukách. To sice nedělá zápas snadnějším, ale může to pomoci ovládnout beznaděj, která je kolem. 2) Lidé mají různé cesty v životě, různé „dharmy“. Neexistuje jediná „správná“ cesta, která by byla určená pro všechny - dokonce ani ve vztahu k násilí. Ardžuna se narodil, aby se stal válečníkem, proto mu Krišna říká, aby sebral odvahu a šel do boje a naplnil tak svou životní roli. Ardžuna se může ovládnout před násilím ve svém srdci a přitom stále zabíjet nepřátele na bitevním poli. Já vím, že je velmi těžké se s tím vyrovnat, ale musíme to udělat každý svou vlastní cestou. 3) Krišna vysvětluje, že podstata karma jógy spočívá v naučení se, jak konat bez připoutanosti k výsledkům konání. Jinými slovy: čteme scénář nejlépe jak dovedeme a jednáme podle něj, ale nevážeme se na to, jak se dál vyvíjí. Ten je Božím dílem. Když například řeknete „Rád bych věděl, co jsem udělal, že jsem si to skutečně zasloužil?“, ptáte se na scénář. Váš logický závěr je, že nějakým způsobem by lidé kolem vás „měli být“ obsazeni do jiných rolí, než jsou; že Bůh poněkud odbyl toto dílo. Neem Karoli Baba však říká: „Je lépe milovat Boha, než se pokoušet všechno dát dohromady.“ To je tedy cesta karma jógy, kterou sis zvolil za svou vlastní, jak říkáš. Je potřeba, aby sis položil některé základní otázky: byl tvůj závazek pokory součástí Božího scénáře nebo má původ v tvém egu? Já to nevím; ty to možná také nevíš. Jestli ale byl tvůj závazek ryzí, pak potřebuješ skončit s přemýšlením, zda sis „zasloužil“ tyto věci a začít mít víru ve všechno, co ti sesílá Bůh, aby tě vyzkoušel. Jakým dokonalejším způsobem by tě Bůh mohl podpořit v pokoře, než že tě nechá projít ponížením? Jaký lepší způsob prožití míru se ti může dostat, než že je taven v nežhavějším ohni násilí? Není to podobné způsobu, jak umírali křesťanští mučedníci? A neřekl Ježíš, že kdokoliv, kdo pro něj ztratí život, dostane život věčný? Dennisi, pokouším se tímto říci, že jsi přijal závazek, který je těžko dodržitelný a musíš se na to dívat v daleko větších pojmech, než je fyzické tělo; mnohem větších, než je fyzické bezpečí nebo světácké štěstí. Zranění nebo smrt nejsou na duchovní cestě „špatné“ věci; jsou to jen opěry kulis a scény. Na druhé straně, pokud se necítíš být připraven otevřít se takovému fyzickému nebezpečí, pak je možná vhodné zvážit, zda ten závazek nebyl unáhlený. Možná, že chceš znovu zvážit své tvrdé a rychlé odmítnutí hájit sám sebe. 104

Pamatuj, že opravdové nenásilí je v srdci. Když dopustíš, abys byl zbit, ale tvé srdce je plné strachu, hněvu a zmatku, pak nepraktikuješ opravdové nenásilí. Našimi největšími činy násilí je to, jak neustále soudíme druhé. Když očistíme naše srdce od strachu a odsuzování, můžeme v každé životní situaci jednat tím nejvhodnějším způsobem. Možná, že opravdový „pokorný člověk“ je takový, který neví, jestli bude násilnický nebo ne, ale žije ve víře, že Bůh jej povede v každém okamžiku. Prosím, nechápej mě špatně - já ve skutečnosti nevím, co bys měl dělat. Jen zkouším ti pomoci vidět tento problém z několika různých stran. Na druhé straně bys mohl také zemřít krásnou smrtí a setkat se s Ježíšem nebo bys mohl přijmout sám sebe jinak a začít žít s lidmi kolem sebe úplně jiným způsobem, ať už se bráníš nebo ne. Zkus ale pamatovat na to, že tato hra je daleko větší, než vidíš a dokonce v sobě skrývá i světlo a humor. Z celé lásky, Bo

Drahý Bo opravdu nevím, co říct. Chtěl bych ti však sdělit, že jsem opravdu šťastný, že jsi mi napsal. Doufám, že tento dopis tě zastihne při dobrém zdraví. Já se mám dobře a každý den je pro mě radostí, kterou můžu prožít. Nemám jasno, co bych ti měl napsat. Myslím, že bych měl začít obdobím před několika lety ještě než jsem se začal zabývat jógou s učinil předsevzetí o nenásilí. Udělal jsem to proto, že jsem se nemohl dívat na lidi, kteří jsou zranění. O několik let nato jsem skončil ve vězení a byl konfrontován z jedním z nejhorších a nejošklivějších násilí, jaké existují. Nemám rád hádky a dám svůj poslední dolar, pokud jej někdo potřebuje víc než já. Jsem velmi dobrácký člověk lidé, kteří se se mnou setkali, říkají že jsem hodně nenucený. Když jsem se rozhodl hledat duchovnost, začal jsem si všímat, že za mnou přicházelo více lidí a zkoušeli mě. Často mi říkali „ty jsi křesťan,“ nebo „ty musíš být věřící“. Říkám jim, že jsem člověk, který se chce naučit žít v míru. V tomto období se pokouším určit, jaký druh míru je ten pravý. Uvědomuji si, že je několik věcí a cest, které musím brát v úvahu. Tvůj dopis pootevřel víc moje oči a dal mi příležitost, abych si určil svou cestu a způsob duchovního růstu. Vybral jsem si karma jógu, protože jsem se chtěl naučit, jak pracovat pro lidi a pomáhat jim a nezabývat se svým egem. Chci být schopen nabídnout kompletní službu lidskosti. Nečetl jsem mnoho knih o karma józe. Vlastně to byla jen brožurka, kterou jsi mi poslal už dříve. Ale hluboko v sobě jsem našel odpověď, že toto je duchovní cesta, kterou chci následovat. Chci ti poděkovat. Mnoho let předtím mi lidé říkávali, že jsem hodně sobecký. Teď už jsem schopen se na sebe podívat a uvidět, co měli na mysli. A díky tomu jsem si zvolil karma jógu.

105

Nebyl jsem si ale dobře vědom významu násilí / nenásilí. Teď vidím, že se potřebuji ještě hodně učit. Vysvětlil jsi mi, že se jedná o duchovní předsevzetí a mělo by být uskutečňováno s určitým stavem mysli. Tyto ohledy jsem nevnímal, když jsem předsevzetí učinil. Chci znovu přehodnotit své předsevzetí vzhledem k tomu, co jsi mi napsal. Nikdy je ale nezruším. Budu o tom ale přemítat. Byl jsem člověkem, který zraňoval lidi a sám byl zraňován. A tak jsem si jednoho dne řekl, že až do konce svého života už nezraním ani jediného člověka nebo zvíře. Nemám na to sílu, abych se postavil tomuto slibu. Jsem velmi mírný - tak mě znají jiní. Nedávám lidem otázky. Neodporuji lidem a vždy mám laskavé slovo, které chci sdělit. Když se ocitnu v konfrontaci, jen usednu a naslouchám a nevracím údery. Možná, že toto bude odpověď na některé tvoje otázky. Pochopil jsi podstatu celé věci. Dal jsi mi pocit štěstí. Musím říci, že mám opravdu jednu obavu. Ale pokouším se ji vytlačit z hlavy. Kdybych měl opravdu už dnes zamřít, modlím se, abych se setkal s Ježíšem. Chci abys věděl, že tvůj dopis mi pokaždé dodává sílu a pokaždé, když jej čtu, učím se stále více o sobě. Musím k tobě být upřímný a přiznat, že jsi mě upozornil na to, co jsem dělal špatně. I když bych mmohl, nevztyčím ruku proti nikomu, ale opravdově se modlím a v myšlenkách se ptám Boha, co ode mě očekává. Jsem z toho občas rozpačitý. Chci udělat správné rozhodnutí. Díky tvému dopisu cítím, že jsi mi ukázal správnou cestu. Nemohu zrušit své předsevzetí, protože nesnesu, abych zraňoval lidi a sám cítil bolest. Teď ale vím lépe, co mám dělat, po čem se mám ohlížet a co jsem dělal špatně. Je pro mě velmi těžké psát tento dopis. Pokoušel jsem si to promýšlet, než jsem začal psát, ale nešlo to. Nevím proč. Už teď vím, že za měsíc otevřu tvůj dopis a všechno mi bude o hodně jasnější. Taková je moje situace - a já ti to musím sdělit. Nikdy bych už nikoho nezranil. Nikdy bych nikoho neodsoudil; a kdyby přece, prosil bych za odpuštění. V celém světě chci vidět mír a harmonii. Když mne někdo chce zranit, mohu mu jen odpustit a zachovat se k němu stejně jako k sobě - milovat ho jako sebe samého. Nikdy jsem necítil nic jiného s ohledem na to, jak se zachovám k lidem. Miluji každého. Dávejte na sebe pozor a napište mi, zda jsem odpověděl na vaše otázky. Mír buď s vámi a Bůh vám žehnej. S láskou, Dennis

106

Milý Dennisi, tvůj dopis ve mě vyvolal opravdový úžas. Doufám, že to ode mě neznělo cynicky, když jsem psal o tvém předsevzetí; mám dojem, že u tebe jde o případ, který není tak častý - pochází to od srdce a nikoliv z ega. Doufám, že bůh odpoví na všechny tvé modlitby, a že poznáš, v jakém bezpečí jsi v jeho rukou. Jdi v míru podle svého srdce a směj se. S láskou, Bo

Drahý Bo, Hari Óm - zdravím tě s láskou a mírem. Je to jen krátká doba, co jsem ti naposledy psal. Teď se nacházím v Polk City. Nijak jsem neusiloval o přemístění, ale bůh asi určil, že na tomto místě bude vyzkoušen můj vnitřní mír a úsilí stát se skromným mužem. Než jsem se tu dostal, prošel jsem významnými událostmi. Rád bych se ti svěřil s jedním nejvíce ponižujícím aktem násilí, kterým prochází mnoho lidí. Od té doby, co jsem tady, jsem byl znásilněn 12 lidmi a byl jsem přinucen, abych si oholil nohy a hrudník. Může být ještě jiný tak nízký druh ponižování? Přemýšlím nad tím. Jsem však v pořádku a šťastný, protože můžu skutečně potvrdit, že mám mysl a srdce, které dokáží odpustit, zapomenout a říci, že tě stále miluji jako bratra; dokonce se modlím a i při své meditaci žádám Boha, aby jim odpustil jejich akt násilí. Vysvětloval jsem své důvody jednání dozorci a spoluvězni. Oba se mě zeptali, jestli jsem neměl šílený sen. Řekl jsem jim, že pokud bych byl šílený a toto byl jen sen, pak je to ten nejšťastnější a nejvíc naplňující sen, jaký jsem kdy měl; že v něm budu pokračovat tak dlouho, dokud do mě nevstoupí Bůh, aby použil mé fyzické tělo. Jsem opravdu šťastný? Ano. Byla to moje volba, protože mě Bůh zavolal, abych ukázal ostatním lidem, že odpuštění má počátek v srdci a pokud je to opravdová a upřímná láska, může udělat dobrý dojem na všechny. Nyní jsem tedy opět pod zámkem z důvodu mé vlastní ochrany. Stále se ale modlím a studuji. Nikdy to nevzdám. Nenechám se tím vším deprimovat. Znovu ti chci poděkovat za tvoji pomoc - jak jsi mi otevřel oči, abych viděl realitu kolem sebe. Dává mi to poznání, jak mnoho tento svět potřebuje úplný mír a lásku jak k samotné Zemi, tak i jeden pro druhého. Bůh ví, co dělá a On nedělá chyby. A tak budu končit mí drazí přátelé a chci, abyste věděli, že vás miluji a modlím se za vás každý den. Doufám, že o vás brzy uslyším. Navždy váš s láskou a mírem, Dennis

107

Milý Dennisi, moje srdce pláče, když slyším, co se ti tam stalo. Ve světě je tolik temnoty! Vypadá to, jako by tě tvoje cesta nenásilí vedla rovnou do agónie a extáze, jakou prožíval Kristus. Sita a já jsme opravdu užaslí, když vidíme, co se stalo Tvé dopisy mi připomínají, jak velký jsem ve skutečnosti začátečník. Těší mě, že na nás myslíš ve svých modlitbách. Jsi navždy v našich srdcích. S láskou, Bo

Dennis

Drazí Bo a Sito, v životě jsem nikdy nepsal do bulletinu, časopisu ani jinam. V poslední době se mi do rukou dostalo pár vašich výtisků. Někdy jsem je přečetl, jindy zase ne. Poslední z nich jsem si ale přečetl celý a vím, že způsob, jakým se hodlám vyjádřit, není u vás nijak obvyklý. Mám dojem, že velké množství dopisů je od lidí fňukajících, že byli hromadně znásilněni a jsou pod zámkem, protože je to jejich ochranná vazba. Většina z nich říká, že odpouští pachatelům, protože „se neumí chovat lépe“. A pak znovu a znovu prochází takovou hroznou zkušeností. Já ale nijak nepochybuji o jejich upřímnosti. Strávil jsem ve vězení kolem 8 let a venku 32 let. Věznice jsou přibližně stejné v celém světě. Když se člověk chová jako oběť, také ji ze sebe udělá. Nepotřebuji k tomu studovat výsledky výzkumu z univerzity v Princetonu, který popisuje, že lidé nevědomky vyzývají ke znásilnění nebo k přepadení, protože jsem to sám viděl vlastníma očima. Ve vězení je občas jediným způsobem komunikace rána do nosu. To je všechno a někteří lidi to pochopili. Násilí nevyřeší všechny situace - někdy ani jednu ze 20, ale občas je to jen jediná cesta. A většinou vítězství ani prohra nejsou tak důležité. Podstata je v tom, jestli člověk znovu vstane ve svém já. Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by opakovaně absolvoval ránu do nosu v každý den svého života. Mám tím na mysli,že to by nebolelo tak hrozně jako jiné věci. Proč tedy neotisknout tento dopis kvůli těm, kteří jsou oběťmi a potenciálními oběťmi? Život není postel z růží. Když ti lidé nemají touhu se chránit, nikdo další to neudělá. Když se muž postaví, já si stoupnu vedle něj. To je také shoda, která vládne ve vězení. Ti lidé přece nejsou ve zdvořilé společnosti. Vydržte u toho božího díla - všichni. S upřímným pozdravem Buddy / Virginia 108

Drahý Buddy, díky za tvůj dopis, kterého si skutečně velmi cením. Obzvláště se mi líbí tvůj postřeh o tom, že nikdo neprožívá stále znovu a znovu ránu do nosu. Ale jinak nesouhlasím úplně se vším. Naznačuješ, že když se člověk postaví zpříma, věci budou vždy fungovat. Není to ale tak, že občas se chlapík, jako ty, rovně postaví a přesto bude zmlácen, znásilněn, mučen nebo zabit? To se však opravdu stává. Možná, že mnoho z toho, co nazýváš „fňukáním“ je skutečně fňukáním. Ale možná se něco z toho vztahuje na případy, kdy se někdo upřímně pokouší dát všechno zase dohromady - nejlíp jak umí. Lidé na věci reagují rozdílně. Prosím pochop ale, že si opravdu cením tvého dopisu a současně tě prosím, abys udržoval svou mysl otevřenou k lidem, kteří se možná od tebe liší. S láskou, Bo

Milý Bo, chci ti poděkovat za to, že jsi osobně odpověděl na můj dopis. Dal jsi mi hodně námětů k přemýšlení. Obávám se, že jsem projevil trochu svých předsudků (a proč ne, když mě soudce dostal do vězení!). Tam, kde nyní jsem, žije kolem 500 nejvýznamnějších zločinců Virgínie. Došel jsem ke zjištění, že 99,5% z nich jsou zbabělí surovci. Klidně sáhnou po noži, aby někoho bodli do zad, ale je tu jen 0,5%, kteří půjdou proti nim, i když nemají šanci. Když máš stejný trest jako oni nebo se k nim otočíš tváří, dají pokoj. Nově příchozí o tom nic neví. To byla zpráva, kterou jsem se pokoušel předat svým předchozím dopisem. Pokusím se udržet otevřenou mysl. Když jsem ti psal, měl jsem v hlavě prázdno. Je pravda, že rána do nosu není jediný způsob, jak říci ne, proto si neber moji radu doslova. Když se tě třeba stará paní zeptá, zda chceš přidat jídla a ty řekneš, že ne a ona se zeptá „Víš to určitě?“, neuhoď ji. S upřímným pozdravem Buddy

************************************************************

Mnoho kousků Puzzle se hodí k sobě; některé další se pokouším zatlouci mezi ostatní, ale pak se uklidním a pokračuji. - Robin Workman, Moundsville 109

Dotknout se tváře Boha Hledání dokonalého spojení s Bohem je jako zkoušet chytit motýla... bez sítě. Občas jej můžeš téměř uchopit a právě když si myslíš, že je tvůj, odlétne pryč Jaký je to však zázrak, když jej konečně polapíš! Pozoruješ pak tu krásu, hebkost a jsi naplněn tak velkou láskou, která může pocházet pouze z poznání, že ses dotkl tváře Boha. John Thompson cela smrti Huntsville, Texas

110

6. KRUHY A SPOJOVÁNÍ RADOSTI A SMUTKU Wyatt

Drahý Bo a Sito, Chci jen napsat pár řádek a poděkovat. Sedím tu totiž toto odpoledne a znovu čtu v bulletinech z roku 1983. Moje kopie jsou staré, jsou buď rozpůjčené nebo poztrácené během stěhování mezi celami, ale další příznivec, který vám psal, mi přenechal své kopie, když se dostal ze samotky. Vaše myšlenky na mě mají vliv - jsou jako klenoty, které prochází stále mou myslí - a tak jsem myslel, že je na čase poděkovat. Musím vám, lidičky, ale říci, že poslední rok byl tady těžký. Stále to pokračuje - odehrává se spousta dramat. Já to ale všechno přijímám s klidem a navzdory tomu všemu se mám celkem dobře. Když jsem vám psal poprvé, byli jsme namačkáni po třech v cele a drženi pod zámkem jako odveta za výtržnosti. Pětapadesát viníků bylo na dlouhý čas izolováno a kolem celé této události trval rozruch několik měsíců. Někteří byli převezeni do jiných zařízení, administrativa zavedla tvrdá opatření, aby si znovu zajistila autoritu. Tak jsme si prožili tu bouři zavřeni pod zámkem, stali jsme se o něco méně zneklidnění a obávající se následků. V prosinci, 10 měsíců po uchopení moci, oznámil úřad nejvyššího státního zástupce, že deset účastníků vzpoury by mělo být obviněno za držení 15 rukojmí a obsazení dvou budov. Ukazuje se, že jedním z nich mám být i já a hrozí mi dalších až 110 let nového trestu. To mě srazilo do kolen. Předtím už se mi zdálo, že jsem vykročil pravou nohou a začal se zklidňovat. Dostal jsem celu s jedním lůžkem a začínal jsem se cvičit v pozornosti. Poprvé začaly věci do sebe zapadat a dávat smysl. Na jaře a v létě propuklo peklo. Bylo to tvrdé pro nás pro všechny a jen to vědomí, že tím procházíme všichni společně jako sdílenou zkušeností, mi pomohlo. Když se mi nepodařilo udělat duchovní pokrok, zkusil jsem jen zatnout zuby a začal počítat měsíce, než mě propustí. Zaměřil jsem se na to tak silně, že zbývající měsíce se pro mě staly jako mantra: „39 měsíců, 39 měsíců, 39 měsíců, 39 měsíců,...“ Na čas se zdálo, že to pomáhá, ale když se ohlédnu zpět, vidím, že to jen způsobilo mé další zneklidnění a nervozitu. Když na mě pak byla podána žaloba, kde se uváděla trestní sazba až 120 let (dosud mi z ní bylo ubráno 10 let), bylo to jako kdyby se zastavil svět. Měl jsem vážné pochybnosti o tom, že bych shromáždil dostatek sil, abych mohl vstoupit do boje, který mě čeká. Mou první reakcí byl šok, pak beznaděj. Byl jsem 24 hodin denně pod zámkem, nemohl jsem některé dny ani opustit svou pryčnu. Bolelo mě to a deprimovalo a byl jsem v koncích. A opět mi pomohla sdělená zkušenost. Další vězni na tom byli podobně jako já. Pár z nich ale bylo během pár měsíců osvobozeno. Ta věc nás přiměla, abychom se měli na pozoru. Vyjednavači 111

nám slíbili za propuštění rukojmí amnestii, rukojmí byli propuštěni a obsazené budovy byly uvolněny a vráceny pod dohled dozorcům. Nikdo nebyl vážně zraněn... Ale to odbočuji. Kousek po kousku se hněv začal vytrácet a začala se z toho vyvíjet snaha znovu bojovat chytit do rukou knížky a pátrat v případových studiích. Každý den jsme se zabývali soudními případy a dělali si poznámky. Všichni jsme se stali posedlí tím, že musíme tento případ zvrátit. Stalo se to středem naší existence. O případových studiích se mi dokonce začalo i zdát! Začal jsem si uvědomovat jak je svět hořký a šílený. Stala se nespravedlnost a nikdo z nás si to neuvědomil. Toto přesvědčení se promítlo do mých vztahů s lidmi - k přátelům a rodině venku, k mým sousedům ve vězení a k dozorcům, které jsem všeobecně ignoroval. Cítil jsem, jako by mě stravoval nějaký jed. Celé týdny jsem si říkal, že tento hněv byl lepší než beznaděj, kterou jsem cítil předtím. Teď ale vím, že dobré nebylo ani jedno. Všechno to byla jen destrukce. Oba stavy tě jen oslabují, ale jeden ti dává iluzi síly. Bojovat s hořkostí v srdci tě otráví zrovna tak rychle, jako kapitulace nad problémy života. Existuje hranice stability. Dostat se na ni nebo zjistit, že už na ní jsme, nemusí být snadné. Ale je to možné. Více než možné - je to naše právo a naše odpovědnost. Je to naše právo, protože přibrzdit, zvýšit pozornost a být si vědomý - to jsou naše přirozené stavy. Je to tím, co chceme, po čem toužíme a kde všichni stejně skončíme! Je to naše odpovědnost, protože všichni máme na výběr. Můžeme hrát mnoho her a zakopávat kvůli sobě i ostatním - jak dlouho chceme. Můžeme se flákat, být šílenci, bázlivci; je to naše volba. Teď už se mi všechno zdá být jasné. Ohlížím se zpět na poslední rok a vidím to všechno jako „cestu“. Není na ní žádných zastávek a startů, žádné okliky. Všechno je její součástí. Je to jen otázka věnovat dostatečnou pozornost tomu, abychom zvládli lekce, které cestou potkáme. Stále mě ještě čeká proces, ve kterém hrozí trest na 110 let. Výsledek se nyní nezdá být až tak důležitý. Jistě, že bych se takovému rozsudku raději vyhnul, ale je to součást mé cesty. Pro mě je důležité, jak to vypadá dnes. To je učební látka, jedna z mnoha, které jsem si uvědomil jako první ze stránek bulletinu Vězení-Ášram: na spirituální cestě je potřeba se neztotožnit s tím, co konáš, která cvičení sis zvolil nebo který je tvůj oblíbený učitel. To mi skutečně pomohlo. Principem, který je potřeba nosit na paměti, je to, že duchovnost je jedna z vlastností, kterou člověk projevuje v každém okamžiku. To mi velmi pomohlo. Znamená to pro mě, že nemusím oholit svou hlavu, přijmout slib mlčení, půstu, učit se zpaměti Novému zákonu, Bhagavadgítě nebo Dhammapadě, abych začal žít v čistotě, ve světle a ve svatosti. Možná, že některá posvátná kniha může pomoci, inspiruje, ukáže cestu. A některá cvičení nebo nástroje mohou být užitečné pro tohoto nebo tam toho člověka. Jsou věci, kterým se učím, a které aplikuji, určité nástroje, které mi pomáhají a mohou nebo také nemusí pomoci někomu dalšímu. To není až tak důležité. Souvisí to s tím, co jsi řekl ve svém bulletinu z listopadu 1983 a co říkáš tolika jinými způsoby ve všech tvých příspěvcích: „Jediný způsob, jak pozvednout úroveň svého konání a myšlení, spočívá v tom, jak využijeme svůj čas v každém okamžiku našeho života.“ A to je důležité.

112

Chtěl jsem čekat, dokud nesníží můj trest a neskončí všechen zmatek okolo. A v tom něco z tvého bulletinu znovu a znovu útočilo na mou mysl. Vzpomínáš si na vydání z jara 1983 s názvem „Největší hovadina měsíce“? Určitě ano! „Stanu se více duchovním, AŽ...“ Ani se mi nechce pomýšlet na ty spousty výmluv, které ještě nebyly vyjmenovány! Děkuji ti za ty prosté ale pronikavé skvosty a za způsob, jak jsi je nastínil. A díky za to, že jsi, jaký jsi a že se tak dobře věnuješ tomu, co děláš. Odvážím se rozšířit tyto díky tak, že jsou nejen ode mě, ale také ode všech mužů a žen, jejichž životy byly ovlivněny a prosvětleny tvým vlivem a všemi těmi, kteří se věnují stejné činnosti. A takových je mnoho! Věci se nyní vyvíjí lepším směrem. Stále je třeba něco řešit a čelit problémům. Teď už si však uvědomuji, že je to všechno nevyhnutelné. Má to svůj význam a je to tak, jak to má být. Rozhodl jsem se. Moje konečné rozhodnutí je zbavit se hořkosti, zanechat urputné snahy a věnovat se zklidnění a více pozornosti věcem - jak se projevují a jak já na ně reaguji. Ještě tu však čekají některé věci a musím si vyjasnit některá stanoviska. Nejsem žádný kandidát na svatého! Nechovám se vždy jen dobře, ale jsem si toho vědom a naučil jsem se ovládnout. Než bych byl zoufalý nad svými nedokonalostmi a nakládal si na sebe břemeno viny, odpouštím si, zvedám to břímě a jdu. Nemám velká očekávání, protože když začneš přemýšlet o tom, jak v každé chvíli předvádět svůj velký charakter, poznáš, že vždy nadejde další okamžik a je to zas všechno pryč... Nerad bych se o tom moc šířil, ale mám se tu dobře. To není tajemství. Věci se přede mnou rozvíjí a mají nějaký smysl. Když jsem po dlouhé době viděl v zrcadle toho chlapíka, jak se na mě dívá v mé cele, nebyl jsem si jistý, jestli ho znám! Věci se prostě dějí a zapadají do sebe. Život je velké dobrodružství. Mohl bych plachtit po moři, lézt po skalách, ale nejde to. Sedím v této cele a je to také v pořádku. Zní to pro mě celkem bláznivě - tak proč se tak křením? Vážně vzato, je to velká příležitost. Řekl jsem si to už dříve, ale z času na čas ztrácím tento fakt ze zřetele, ale vždy se to vrátí zpátky. Nemůžu s upřímností potvrdit, že bych věnoval čas tomu, abych se takto ztišil a soustředil, i kdybych se nacházel někde jinde. Možná, že ano. Chtěl jsem ti ale hlavně poděkovat. S láskou a vzájemností, Wyatt Wisconsin

113

William Milý Bo, jsem 26-letý černoch, momentálně si odpykávám trest za ozbrojené přepadení (10 až 15 let). Když jsi byl na návštěvě tohoto vězení, jedna obzvláštní věc, kterou jsi řekl, byla: „Toto není žádné náboženství nebo filozofické učení; ani já tu nejsem proto, abych kohokoliv ubezpečoval, přesvědčoval nebo mu vnucoval své názory.“ To mě oslovilo. A co na mě také učinilo dojem, byly mé osobní zkušenosti během a po meditaci, kterou jsme společně prováděli. Od té doby co jsem tady (40 měsíců), jsem měl mnoho těžkých chvil, jak to už ve vězení bývá. A právě kvůli těm několika konkrétním okamžikům jsem se nikdy nedokázal uvolnit. Až s tebou přišel zážitek, kdy se mysl opravdu vytratila a já jsem našel sám sebe i později, když jsem zkoušel opakovat stejný postup. Bohužel jsem nebyl schopen dosáhnout tu úroveň vědomí, ke které jsi mě přivedl. Nicméně tím nechci říci, že jsem vzdal svou snahu o dosažení pravdy! Jsme jako bratři. A mám už dost té snahy naplnit své touhy a dávat jim přednost před potřebami. Neopouštěj mě. Všechno, co můžeš udělat pro mou podporu a vedení v tomto směru, je mi velkou pomocí. Skutečný bratr, který není v nouzi, William New York

Drahý Williame, také já jsem byl rád v tvé společnosti. Pocit, který popisuješ, je příznakem toho, že nemáš sklon si zahrát nějaké hry jen na pár minut; hry, že jsi někým, že chráníš svůj obraz, uspokojuješ přání, vyrovnáváš se se strachy, se vzpomínkami, s plány atd. A to všechno jen pro okamžik, kdy je potřeba být plně přítomen právě tam, kde zrovna jsi. Já mohu pomoci skupině něco takového procítit jednoduše proto, že společně potlačíme naše ego, ale když pak odejdete zpět do vašich cel a zkoušíte znovu najít stejné pocity, ego už se nedá tak snadno přemoci. A proto si zkus vybavovat, jak ses přitom cítil - takto se nám může podařit to vyvolat napořád. Ale mezi „tady“ a „tam“ leží spousta trpělivosti, než je naše sezení v tichu účinné. Vyžaduje to tedy trpělivost, sílu, odvahu, odhodlání; ale i ty jsou samy o sobě kvalitami, které se vyplatí rozvíjet, že? A ty se budeš potřebovat naučit, jak být k sobě silný a současně jemný - a to zároveň. Silný proto, abys to nevzdal, ale jemný, když na to přijde. Měj na paměti, že všechno, cos cítil, bylo uvnitř, a stále je. To nemá původ ve mně. Všechno, co jsem udělal, spočívalo v manévru, po kterém jste procítili na několik minut svou druhou stranu. Nyní ale skutečná práce - opravdové kopání - záleží na tobě. Je to stejná věc, kterou dělám já v mém životě. Je to stejné pro všechny z nás. Vítej na palubě. S láskou, Bo 114

Jack Milý Bo, kdykoliv medituji, vidím před sebou fyzický svět, který se mění ve světelné obrazce. Nedokážu to pochopit. poprvé se mi to stalo, když jsem byl ještě na svobodě - tehdy byl můj malý bratr v nemocnici a umíral na střelné zranění. Tehdy jsem mu chtěl pomoci tím, že jsem mu navrhoval, aby se pokoušel zbavit bolestí meditací, kterou jsem prováděl současně s ním. Po dvou nebo třech minutách jsem začal pociťovat, jako bych opouštěl své tělo a viděl jsem před sebou bílé světlo, které bylo jako zrcadlo odrážející všechno sluneční světlo, ale nebylo to nic s tohoto fyzického světa. Pokoušel jsem se vrátit zpět do svého těla, což se mi podařilo, ale následující půlhodinu jsem byl úplně oslepený. Od té doby se mi to stává pokaždé, když medituji. Můžeš mi prosím nějak poradit? Óm šánti, Jack Montana Drahý Jacku, tvoje zkušenost se zdá být skvělá; nevím, zda ti to dělá starosti, nebo se prostě jen snažíš tomu porozumět. Prošel jsem si mnoha druhy zkušeností, kdy jsem opouštěl tělo, podobně jako ty. Všichni mí učitelé, kterých jsem se na to ptal, mi v podstatě dali stejnou odpověď: „Nech takové zážitky být takové, jaké jsou a neupínej se na ně jakýmkoliv způsobem.“ Jediné, co je skutečně potřeba, je stále žádat o Boží milost, která ti pomůže se dostat dál. Až zase uvidíš Světlo, jen si přej: „Děkuji ti Bože, veď mě stále dál. Jakmile ukončíš meditaci, tak už se tou věcí dál nezabývej. Skutečné proměny v tvém životě se stanou zřejmými až po čase; pro mysl není rozhodující, aby se jich stále držela. Jacku, vidění světla je nádherná zkušenost a já jsem si jistý, že to pomohlo i tvému bratrovi. S láskou, Bo

Jen ponech věci, aby byly tím, čím jsou a pak tu nebude žádného přicházení ani odcházení. Buď si vědom přirozenosti věcí (a své vlastní přirozenosti), pak budeš kráčet svobodně a nerušeně. - Sengstan (3.zenový patriarcha) 115

Wyatt

Drazí Bo a Sito, posílám vám pozdrav Světla, moji drazí. Vítám vás s láskou. Moc vám děkuji za vánoční přání. Ani kdybych se usadil a meditoval, nemohlo by to být krásnější. Už jen vaše slova a úsměvy vaší velké rodiny mě dovedly na místo, které člověk ozářený Světlem zná tak důvěrně. Také já se směji, když nás ta kosmická legrace udržuje ve světle a štěstí. Jak je to pro nás krásné, sdílet s vámi onu mnohem hlubší a jemnější úroveň, než je mluvené slovo! Jak se blížil sváteční čas a já jsem zjistil, že si nemohu dovolit poslat pohlednice všem svým blízkým, prožíval jsem chvíle smutku, ale nakonec to nebylo důležité; vždyť přece stačí být s nimi ve svých myšlenkách. Věznice Green Haven má asi 1850 lidí. Ale pro 200 z nich byl Nový rok něco více než jen další den ve vězení. V našem bloku J je ubytováno kolem 200 lidí. Asi 20% z nich jsou v kategorii SNU (vyžadujících zvláštní péči). Někteří mají postižení, jiní jsou staří nebo nemocní a nemohou se pohybovat po věznici. Kolem 50 z nás se dalo dohromady asi týden před svátkem a přispěli 2 až 3 dolary, abychom mohli nakoupit nějaké sváteční jídlo z proviantního střediska. Věřil bys, že jsme toho měli tolik, abychom podělili celý blok a dokonce nabídli i dalším, kteří měli zájem? Slzy na tvářích - včetně mých - byly ten den ryzími slzami lásky a sdílení. Když jsem na krajíce chleba mazal majonézu (600 kusů!) a někteří z mužů vjeli dovnitř na kolečkových křeslech, každý měl v očích pohled, který byl nepochybný. V tu chvíli nic jiného nemělo význam (pro ně obzvlášť), když k srdcím všech hovořil Bůh. Byl to opravdu krásný den a já jsem se chtěl o ten zážitek podělit i s tebou. Možná si budeš pamatovat na vězení v Auburnu v roce 1978, kde pro mě všechno začalo (konal se tam kurz jógy a pak tam Bo vedl workshop). A nyní, kdy do mého propuštění zbývají 3 roky, je ohromující sledovat, jak rychle ten čas uběhl. Nikdy nezapomenu, jaký význam mělo vězení na můj život. Soudce to musel vědět! :-))) Bůh nám dal dar - lásku. Přeji vám šťastné vánoce. Vám velmi oddaný Al [o tři roky později - v roce 1985, kdy byl propuštěn:]

Drazí Bo a Sito, toto asi bude ten nejkratší dopis, který jsem vám napsal. Ale jak jsme ve vězení říkali „mám to za pár“, tak 22.březen 1985 byl den mého propuštění. Slovy propouštěcího komisaře: „Naučil jste se velmi dobře pravidla hry. Můžete v ní pokračovat, ale od této chvíle už venku. Pouštíme vás.“ Měl bych být převezen do jednoho zařízení ve městě s minimálním dozorem. Zatím jsem stále tady. Mějte se dobře. Al 116

Okamžik milosrdenství John T. Landin Státní nápravný ústav Wash Byl jednou jeden muž, který žil v lese. Během svého mládí byl velmi destruktivní. Mohl se potulovat lesem, převracet balvany a kameny, zašlapávat brouky, které našel, vytrhávat rostliny a strhávat stromky. Honil vysokou zvěř, plašil ptáky a házel kameny po medvědech, dokud se jej všichni nezačali bát. Pak začal zabíjet. Zabil z hněvu, zabil ze sportu, zabíjel jen pro potřebu zabíjení. Ohromné stromy, které tvořily les už stovky let jej provokovaly a tak je začal kácet. Podřezával pilou tyto své trofeje, dokud neležely na zemi, aby tam shnily. Když dospěl, začal v lese hospodařit. Postavil opevnění kolem stromů a skal. Ozdobil své bydliště kůžemi ze svých úlovků. Z lesa si vzal vše, co potřeboval a chtěl. Když zestárnul a poznal, že umírá, uvědomil si, že les umírá také. Uvědomil si, že on sám stejně jako les, se brzy stane prachem, který rozfouká vítr. Došlo mu, že současně se smrtí lesa zemřou všechny živé bytosti v něm. Rozbrečel se kvůli pile, s níž bezohledně zničil všechno, co vyrostlo v lese. Toužil se dotknout toho, co jednou rozřezal. Kráčel přes žhavé uhlíky své životní práce. Řídká vegetace, která skomírala pod horkým sluncem, nyní už neměla své dříve svěží listí. Zvířata, která byla hladová a vystrašená, prchala pře starým mužem, jak jej viděla se blížit. Volal na ně, avšak jeho volání zůstávalo nevyslyšeno. Toužil se dotknout lesních bytostí alespoň jednou - než zemře. Toužil, aby cítily lásku a nikoliv strach. Jak dny míjely a on se stal ještě slabším, stále šel za zvířaty, volal na ně, už se pomalu nemohl pohybovat. Pak nadešel den, kdy už se nemohl vůbec pohnout a uvědomil si, že přišla jeho poslední chvíle. A jak tam ležel napůl podepřený hromadou smetí, příliš slabý na to, aby pohnul hlavou, zadíval se dolů na paži a na ruku, která nyní byla popraskaná, plná vrásek. Rozhlédl se po zbytku toho, co bylo jeho světem. V tom okamžiku slétl dolů vrabec a skryl se pod jeho ruku. V tu chvíli pochopil, co je to Milost. A tak zemřel, a už nic nehledal - jen si uvědomil tento okamžik.

117

Drahý Bo, Sito a přátelé, Mám pro vás příběh: Jeden muž opustil stresující život venku, aby se stal mnichem v klášteře. Když jej hlavní duchovní přijímal, seznámil jej s hlavními pravidly života: byl tu vyhlášen přísný závazek mlčení - v průběhu 5 let bylo každému mnichovi dovoleno říci pouhá dvě slova. Po těch dlouhých 5 letech byl novic povolán k představenému, aby sdělil svá dvě slova. Řekl: „Jídlo špatné.“ Ke konci dalšího období byl opět zavolán. Řekl: „Postel tvrdá.“ Muž vydržel i dalších 5 let a byl znovu u představeného. Ten se jej zeptal: „Jsi tady už 15 let, co mi můžeš říci?“ „Já odcházím!“, odpověděl mu muž. „Jak jinak,“ odpověděl mu představený podrážděně. „Od té doby, co jsi tady, jsi nedělal nic jiného, než že sis stále na něco stěžoval!“ S láskou David

Drahý Bo, Byla jsem na workshopu, který jsi vedl tady ve Florence. V té době jsem se s tebou radila o bolesti v hrudi, která mě trápila a ty jsi řekl, že by to mohla být předzvěst krásného zážitku. Člověče, trefil jsi to přesně! Minulý týden jednoho rána to v mé hrudi vypadalo, že se rozletím a všechno bylo skvělé. Lidé dělali stejné věci jako obvykle, ale dělali je moc dobře! To poznání, že všechno je, jak má být, že láska, kterou cítím je správná, že i radost cítím správně, že bolest, která přišla od toho, jak vidím trpět jiné, je součástí všeho; byly to všechny možné pocity, které jeden může vnímat... Bylo to jako když mají přijít vánoce v dobách, kdy jsem byla ještě dítětem (ale nikdy se mi to tak nepodařilo cítit). Neumím to vyjádřit ani popsat - alespoň ne v tuto chvíli. Bylo to skvělé! Ozvu se ještě později. Lonnie Arizona

118

Drazí Bo a Sito, život je skutečně krásný, že? Nevím toho moc o meditaci a józe. Ale od té doby, co jsem se tomu začal věnovat, zjistil jsem, co je to štěstí a svoboda, jaké jsem ještě v životě nepoznal a našel jsem sebejistotu. Především jsem ale potkal Lásku. Ochutnal jsem, co znamená, denně se jí zabývám. S její pomocí se učím ovládat svou mysl, přání, jednání, hodně se modlím - skoro nepřetržitě. Tato síla, která mě učí lásce, je nádherná. Chtěl bych se rozběhnout kolem a dát každému všechno, čeho se mi dostalo. Našel jsem skutečný duchovní poklad v tomto domě! Tato láska je plná energie. Vypadá to, jako by mi dávala sílu. Jsem jí naplněn. Hádám, že jsem na spodní příčce tohoto duchovního žebříku a vylézt po něm nahoru nebude zdaleka tak snadné, ale stalo se něčím, co je opravdu důležité, když o tom vážně přemýšlím. Předtím jsem byl smutný a osamělý a hledal jsem všude, jen ne u Boha - neměl jsem nic. Teď vzhlížím k Bohovi a on mi dal vše. Jsem bohatý! Lem Minnesota --------------------------------------------------------------------------------------------------Drazí Bo a Sito, doufám, že tento dopis vás zastihne v pohodě a šťastné. Píši vám proto, abych vám poděkoval za knížku INSIDE-OUT a za audionahrávky. Jsou skvělé. Věci se v mém životě začaly odvíjet způsobem, který je skvělý. Nejsem obratný ve vyjadřování, ale mohu říci, že můj život nabral nový směr. Odehrává se tu něco nádherného. Říkám si „Jen jsi o něco starší - to je všechno“. Věci jsou pořád krásnější, snadnější v mé hlavě, přestože jsem ve vězení. Měl jsem nohu v sádře déle než 29 měsíců. Doktor mi říká, že pokud elektroléčba, kterou procházím, nezabere, hrozí mi její amputace. Tato léčba trvá už víc než rok, i když se zpočátku předpokládalo, že to nebude víc než 6 měsíců, takže už asi víš, jak se věci mají. Ale i přes všechny ty sračky cítím, že jsem na dobré cestě. Prožíval jsem těžké dny a celé měsíce mi nepřicházel dopis od mé přítelkyně. Mám o ni starosti a jsem aspoň trochu rád za to, co jsem našel. Jiným lidem by to mohlo znít bláznivě, ale já vím, že pochopíte, co tím myslím. Všechno to začalo u INSIDE-OUT. Díky vám. Joe

119

Vážení přátelé z projektu Vězení-Ášram, chtěl jsem vám poděkovat za knížku INSIDE-OUT. Jediným způsobem, jak popsat její nesmírnou pomoc, je to, že doslova zachránila můj život. Jsem v žaláři v Johnson County kvůli obžalobě za držení drog. Během těch 12 týdnů, co mě tu drží, jsem se pokusil dvakrát o sebevraždu. Přišly na mě tak silné deprese a pocity bezmoci, že jsem neuměl najít jinou cestu, jak z toho ven. Po dalších dvou týdnech od druhého pokusu dosáhla moje deprese vrcholu a už jsem se chystal na další pokus... Než jsem šel do postele, poprvé za dlouhé roky jsem se pomodlil za vysvobození. Když jsem se probudil, našel jsem v posteli vaši knihu. Jeden z federálních vězňů, se kterým jsem si nikdy nevyměnil ani slovo, mi ji tam nechal, když jej přemisťovali jinam. Začal jsem tu knihu číst a její účinek byl okamžitý. V mých očích se objevily slzy a cítil jsem velmi nezvyklý třes - byl to zážitek štěstí. Začal jsem s denní meditací a už od počátku se moje mysl pročistila. Ten hrozný zmatek mě opustil. Stalo se to před měsícem, ale zdá se mi, jako by to bylo už věky. Jsem nyní šťastnější, než jaký jsem kdy byl tam venku. Jsem teď svobodnější, než kdykoliv předtím. Ani to nedokážu vyjádřit slovy. ještě jednou díky. Modlím se, Keith Kansas

120

7. KRÁSA SUROVCE Maury Logue se svým identifikačním číslem #89201, je velmi pohotový chlapík a obdařený umělec; je umístěn v káznici v Oklahomě. Rovněž je považován za jednoho z nejnebezpečnějších trestanců v zemi. Pobodal už mnoho spoluvězňů a je nyní nepřetržitě v samovazbě, s pouty na rukou - jen třikrát do týdne má právo se osprchovat. Tato izolace už trvá déle než v jakémkoliv jiném případě v Oklahomě, se žádným koncem na dohled. Poprvé se nám Maury ozval kolem roku 1975. Napsal nám inteligentní a laskavé dopisy a poslal nám také nějaké své kresby. V průběhu následujících čtyř let se v jeho srdci objevila strašná hořkost, jako by mu tam kyselina vypálila díru, která bolela víc, než dokázal snést. Nyní kvůli násilí spáchaném na spoluvězních během posledních let dostal další tresty ke svému původnímu rozsudku a vůbec nemohl očekávat, že ještě uvidí svět venku - leda kdyby uprchl. Psával jsem mu povzbuzující dopisy, měl jsem na paměti, že musí trávit každý den svého života v cele menší než je naše koupelna, obklopen lidmi, kteří z něj mají strach a nenávidí jej. Uvědomoval jsem si, že jediný lidský dotek, který měl možnost vnímat, byl od rukou, která mu nasazovala pouta. Nechtělo se mi ani moc Maurymu pomáhat, aby se s tím vypořádal, či si s ním hrát na schovávanou, jen aby toho využil. Zdálo se mi, že mi přidělil úlohu svého sekundanta pro souboj; jen mu podržet plášť, podávat mu zbraně a obdivovat jej s dostatečným respektem, jako bych byl na stejném bitevním poli jako on. Uvádím něco z naší korespondence společně s jeho kresbami, které se mi líbily nejvíc. Začíná to od roku 1979, kdy Maury poprvé popsal svou krutou transformaci.

Drahý Bo, pokud vůbec vím, tak ty a tvoje rodina jste jediní lidé na zemi, kteří se upřímně starají o druhé, o ty ubožáky, kteří jsou zamčení v klecích jako zvířata; jen díky vám mám chuť sdělit některé své potlačované pocity, které mají vztah ke společnosti lidí. Ukradl jsem 25 dolarů při neozbrojené loupeži, později jsem byl dopaden a na 25 let odsouzen do rezavé klece...prostě jen aby mě „reintegrovali“ (slovy vedení věznice). A společnost podporuje používání takových klecí, ve kterých jsou ale pouze chudáci! Co se mne týče, tak společnost je jen nenávistná masa pitomců. Měl jsem tu přítele, který se jednou v noci opil, zavřeli jej do vazby a zdemoloval tam záchod. A soud mu dal 12 let v kleci...aby ho „reintegrovali“! Když počítáme roční náklady na jednoho vězně na 10 000$, tak ten zničený záchod bude nakonec stát 120 000$... pomysli na to, kolik chudáků by ty peníze mohly nasytit! Stát hodlá vyhodit 120 000$, jen aby se pomstil opilci za zničení smradlavého záchodu! Tady v Oklahomě má záchod větší vážnost než 12 let lidského života! V materialistické zemi jakou

121

je Amerika, je považováno kradení peněz za hroznou věc, ale je v pořádku, když dáme chudáky do klecí a necháme je tam tak dlouho, dokud z toho nezešílí a teprve pak je pustíme ven! Když jsem přišel do věznice, byl jsem lupič, teď po pouhých 4 letech „reintegrování“ sním o tom, že se stanu ostřelovačem, až mě pustí. Společnost má pro mě svou odplatu... předvedli mi, jak se umí mstít tím nejsprávnějším, posvěceným způsobem... že jediný způsob, jak „reintegrovat“ lidi, je trestat, trestat, trestat! Takže po čtyřech letech mé „reintegrace“ chci, aby se tato „dokonalá reintegrace“ rozšířila do naší krásné společnosti! Stejně jako se úřady pokusily mě polepšit potrestáním... tak i já si přeji podobným způsobem polepšit společnost pomocí násilí! Došel jsem k neodvratnému závěru, že společnost je šílená! Oni musí být vyhlazeni, počínaje od „vůdců“. Já si ale nemůžu dovolit kupovat nové klece, abych do nich zavřel lidi ze společnosti, stejně jako to oni dělají chudákům...to si spíš můžu obstarat přesnou pušku s dalekohledem. A s ní prostě jen budu dělat díry do jejich hlav... bude to rychlé a účinné a bude to mít příznivý odstrašující efekt pro všechny ctižádostivé právníky, soudce a politiky. Možná si budeš myslet, že jen tak plácám nesmysly, ale ujišťuji tě, že mám v úmyslu udělat všechno, co jsem řekl, pokud by to bylo možné! Rád s tebou komunikuji, protože mi nasloucháš a nesnažíš se mi nalhávat, že společnost je jiná, že jsou v ní také chudáci, příliš bezelstní na to, aby byli v blízkosti nás „špatných“. Jediná věc, která odděluje vězně od společnosti je skutečnost, že vězni jsou ti, kteří byli chyceni! Společnost... není v ní jediného z těch nafoukanců, který by neporušil zákon. Nikdo z nich není nevinný! Naše státní správa „vyhodí“ 40 000$ z kapes daňových poplatníků jen proto, aby z malého lupiče udělala navždy ostřelovače (myslím tím sebe)! Jsem jim velice vděčný za všechnu jejich „reintegraci“, kterou mi poskytují jen k tomu, aby to umožnili! Přestane někdy ten systém takto fungovat? Váš Maury

122

Milý Maury, vypadá to, že procházíš těžkým obdobím. Doufám, že už se snad cítíš líp, než jak to bylo při psaní tvého dopisu. Vyjít na svobodu a zabíjet lidi, je něco úplně jiného, než věci, na kterých jsme se až dosud shodovali. Jaká jsme to vlastně rodina, že nás máš tolik rád? Všechno, co obdivuješ a uznáváš u nás, existuje také v tobě. Když to miluješ v nás, pak asi budeš mít něco podobného v sobě. Tvůj hněv a hořkost jsou nadbytečnou přítěží, kterou by sis už více neměl dovolit sebou táhnout. Opravdu chápu tvou bolest a hněv a přál bych odplatu těm lidem, kteří se zasloužili o tvou životní mizérii. Pokud ale zabiješ několik lidí, tak oni jen prostě opustí tento svůj život a pak se znovu narodí - a ty budeš pravděpodobně následně zabit v tom koloběhu a budeš se muset znovu narodit... Svět pak bude pokračovat stále stejně jako předtím, bude v něm jen o něco více utrpení, místo aby ho ubývalo. Ty se pak narodíš do toho světa většího utrpení a to znamená, že budeš mít život ještě těžší, možná se zase dostaneš do vězení a pak z něj vyjdeš ven, zabiješ nějaké lidi a i ty budeš znovu zabit a znovu se narodíš, budeš trpět ještě více... Maury, ještě tě to neunavuje? Ve skutečnosti neexistuje něco jako „společnost“. Je tu jen hromada vyděšených, osamělých lidí, kteří jen navenek vypadají jako organizovaná společnost, ale není tomu tak. Ty i já jsme toho součástí, jako kdokoliv další. Pokud máš tedy v úmyslu střílet, můžeš zrovna tak zastřelit mě, Situ a Laxmana jako první. Jsme přáteli a pro mě to znamená, že si nemusíme dávat žádné vzájemné údery. Dopřej si ten přepych být ke mně absolutně upřímný a buď si vědom, že nic z toho, co řekneš nebo uděláš, nezmění moji lásku k tobě. Jsi jako můj bratr, dokonce i přesto, že si myslím, že je v tobě něco zlého. S láskou, Bo

Milý Bo, díky tobě, drahý příteli, že sis našel čas, abys mi napsal. A co se týká mého záměru stát se schopným ostřelovačem: zdá se, že jsi nepochopil můj motiv a asi si myslíš, že jsem pomstychtivý. Ale je to jinak - chci společnosti oplatit za všechnu její „laskavost, soucit a očividný zájem“, které mi ukázala. Chci jim vlastně „pomoci“, chápeš to? Mýlíš se ve svém předpokladu, že svět půjde dál stejně jako předtím - poté, co sejmu mnoho jeho vůdců. Stane se z toho „móda“. Amerika bude jako Itálie... V Americe je mnoho anarchistů, kteří čekají na někoho, kdo s tím začne. A já bych se mohl stát tím prvním. Mýlíš se rovněž v tom, že by mě mohli zavraždit a pak bych se musel znovu narodit do této bídné pozemské říše. Podle tvé filozofie bych řekl, že jsi přijal za svou Bhagavadgítu... Ale v ní se píše i o takové věci, jako je akarma - jednání bez následků! To se stane, když máš vědomí Krišny, a to je přesně můj případ! 123

Bo, proč nejsi na mé straně při této „pomoci“? Vezmi si zbraň a sejmi nejbližšího místního právního zástupce nebo soudce a jednoduše zlikviduj to hrozné tělo, které je omezené svou ubohou a nečistou duší. CHCEŠ POMÁHAT? OPRAVDOVĚ POMÁHAT?? TAK TO UDĚLEJ!!! Váš „reintegrovaný“ Maury PS: Definice politika - je to osoba, která má co chce a vezme ti, co máš.

Milý Maury, je mi líto, ale nekoupím si tvůj zájezd, na kterém se mají zabíjet lidé. Především jsme ty i já velmi vzdáleni od toho, abychom byli ve stavu „Krišnova vědomí“. Je to stejné jako být ve vědomí Krista; to jsou stavy čisté Lásky, která je tak hluboká a intenzivní, že můžeš vnímat krásu každého člověka i každé věci. Maury, jsi plný hněvu, hořkosti a bolesti a tvoje vlastní nenávist tě žene na vrchol zdi. Jsi schopen zabít kohokoliv na světě a stále tam budeš sedět jako největší ztracenec, protože nepoznáš, co je to Mír. Nemusíš mi stále vysvětlovat, jak nespravedlivá a nefér je naše společnost; vím toho hodně ujišťuji tě. A pokud opravdu pochopíš karmu, uvidíš, že nikdo se z ní nevymaní jen tak. Každý platíme za svou nelaskavost a neférovost a ty nemusíš být tím bláznem, který bude vykonavatelem trestu. To je jen další karma pro tebe. Maury, je mi jasné, že ti provedli ošklivé věci, opravdu. A pokud chceš nějakým způsobem ten úder vrátit, pak tu není ničeho, čím bych tě mohl zastavit. Pojďme ale odhodit všechny ty kecy o duchovnosti a svatosti, ano? Hořkost a odplata tě nepřivedou blíže k Bohu. Stáváš se jen ještě více podobný lidem, které nenávidíš. Kdy to hodláš nechat potopit tak, aby to bylo ve tvůj prospěch a nejednat tak, abys prospěl lidem, které nenávidíš? Nebráním nikomu v jeho jednání nebo zločinech; jen se snažím pomoci bratrovi, který trpí hroznou bolestí. Všechny ty věci o lásce a míru nejsou jen nějaké úlety kladných hrdinů. Toto je ten nejrevolučnější vzkaz určený jen velmi silným jedincům, kteří si uvědomí, že úlety jiných lidí je nemohou dohnat k šílenství. Zatím ale nejsi ještě tak silný, jak bys chtěl. A ty to víš. Mám tě rád. Bo

Milý Bo, pokud si myslíš, že jsem jedním z těch „předstíračů“ a jen mlátím hubou - pak bys potřeboval projít mými záznamy ve vězení a v ústavu pro choromyslné. Od té doby, co jsem ti naposled psal, pobodal jsem tři zatracence a zmlátil mnoho ostatních, hodně jsem jich dostal do ochranné vazby. Nemám rád blázny, nemám s nimi žádnou trpělivost ani náklonnost. Nikoho jsem dosud nezabil, ale to jen díky tomu, že jsem nebyl pod vlivem drog. Po celý život mě blázni jen provokovali. Jsem klidný a introvertní a vyvolávám v nich zvědavost. A proto se mě 124

pokouší „otestovat“. Zkusí si ověřit mou odolnost jen jedenkrát a okamžitě zjistí, že udělali hroznou chybu! Přijímám jejich aroganci, troufalost, hloupost a zbytečné výhrůžky s úsměvem chladným jako led. A jak se dveře do cel otevřou, stále se usmívám, když kráčím do jejich cel s dlouhým a jako žiletka ostrým nožem. Šklebím se neustále i když je bodám... jejich řev je hudbou pro mé uši! Hrůza v jejich tvářích je osvědčením o jejich nově nalezeném respektu ke mně. Nepronásledují mě žádné výčitky svědomí, když odstraňuji tyto lidské škůdce. Je to zákon džungle! Jen ti nejzručnější, nejtvrdší a nejnebezpečnější muži získávají úctu, kterou si právem zaslouží. Měl ji nejen můj otec, který mě tloukl jako dítě, ale také skupina starších hochů. Co jsem tady, tak už mě osm silných dozorců (jako najatá skupina) vyzbrojených holemi o velikosti baseballových pálek, napadlo v mé cele. Jeden to schytal a už se do práce nevrátil. Já jsem byl ale nakonec přemožen a zbit tak, že jsem se obával o život. Poté, co mi ruce spoutali za zády a svázali nohy, bili mě a kopali do mně. Byl jsem od hlavy až k patám samá modřina. Myslíš si, že to změní mé úmysly na odstranění co největšího počtu advokátů? Žádné slitování nebude. Můj záznam mluví sám za sebe. Maury

Maury zjevně nežádal o žádnou mou radu, jak udržet hlavu zpříma. Ale stále bylo zřejmé, že chtěl udržovat náš vzájemný kontakt. Nechtělo se mi číst jen dopisy o jeho násilné nenávisti a tak jsem zkoušel odklonit témata naší korespondence více na jeho uměleckou tvorbu a k rodinným záležitostem, abych našel něco, co nás víc spojí. Začal mi posílat víc svých kreseb. Na jedné z obálek naskicoval svůj vnímavý „autoportrét“ Maury/ET, který jsme pak použili na obálce jednoho z našich bulletinů. Avšak neustále, v každém dopise Maury psal přinejmenším ve zmínce o útocích nožem nebo o zabíjení lidí a doplňoval to množstvím rasistických vtipů. V každé odpovědi jsem mu dával najevo, že si myslím, že takový ve skutečnosti není. Zůstávali jsme k sobě upřímní až do posledních řádků. Jednou po přečtení jeho obzvláště rozhořčeného dopisu, jsem mu poslal krátký příběh a požádal ho o ilustraci, která by se k němu mohla hodit. Nazval jsem jej „Vězeň a malé kotě“ a muselo to s ním něco udělat, protože se pak hodně otevřel. A taková byla jeho odpověď (ilustrovaný příběh následuje):

125

Milý Bo, tvůj výstižný, srdcervavý a krátký příběh, který jsi napsal o kotěti, mě velmi dojal. Ten příběh opravdu míří na citlivé místo. Týká se prostředí věznice, hodně vězňů má kočky jako maskota. Máme tu jednoho legendárního kocoura, který má jméno Tom z kantýny. Je to těžce zvrhlý kocour (znásilnil dokonce i skunka - opravdu!) Bo, udělala na mě dojem tvá citlivost, Od doby, kdy jsem četl Khalíla Džibrána jsem nepotkal muže, který by byl „tak rozvinutý“, aby byl schopen vyjádřit tak citlivé vnímání! Já skutečně NENÁVIDÍM muže; jsou hulvátští, pošetilí, agresivní, vulgární - považuji muže za špinavá, zvrácená zvířata, která nejsou schopná rozumného jednání. Opravdu jsi mě překvapil. Jsi výjimkou pro mé mínění o mužích. Jsi mnohem víc vyvinutý; pracuješ s vyšší úrovní vědomí než má většina mužů. Bo, měl jsem už pocit, že mé ego je mrtvé. Když jsem ale dostal ten bulletin, kde na obálce byl obrázek z obálky, kterou jsem ti poslal (ET), zase narostlo! Kopie toho obrázku vypadá dokonce líp, než originál! Mám vás, lidičky, rád, jako byste byli moje rodina, ač jsem násilnický, máme hodně společného z pohledu úrovně vědomí. Uvědomte si, že jsem odrazem každého, koho potkám. Ti, kteří ke mně přijdou s ohleduplností, soucitem a inteligencí, dostanou oplátkou stejné ode mě. A ti, kteří přijdou v nevědomosti a s hrubostí, dostanou zpět také totéž - ale desetkrát víc. Dávejte na sebe pozor. S láskou, Maury.

126

Kdysi žil jeden vězeň, velmi zlý, hrubý, odporný a zahořklý člověk, který všechny nenáviděl.

No, byla tu jedna věc na celém světě, ke které nenávist necítil: malý, černobílý, vesele vyhlížející kocourek, který žil v okolí věznice.

127

Ale ten zlý, hrubý, odporný a zahořklý chlápek měl přirozeně představu, že bude žít podle toho, jaký je, a proto musel skrývat své city k malému kocourovi, což se mu dařilo velmi snadno. Byl to přeborník na přetvářku.

Malý kocourek však nevěděl nic o představách nebo o skrývání pocitů. Vlastně ani nevěděl, že místem, kde žije, je vězení a tak se tam procházel každý den, cítil se naprosto svobodný a v pohodlí, byl přátelský a věřil každému až na pár výjimek, což byli lidé, kteří se k němu chovali špatně.

128

A tak jednoho dne přecházel tento vesele vyhlížející černobílý kocourek po lavičce na dvoře, kde náš zlý, hrubý, odporný a zahořklý člověk sedával každý den a v hlavě mu běžely všechny ty jeho hrozné myšlenky. Kocourek se mu začal otírat o boty a velmi hlasitě předl.

Díval se vzhůru do vězňovy tváře svýma světle zelenýma očima, v nichž bylo tolik nevinnosti, že to ještě nikdy u nikoho neviděl. Měl dvě bílá líčka a černé kroužky kolem očí - jako obličej mývala a komický malý chomáč tmavé srsti pod tlamičkou, jako by to byla malá kozí bradka nad jeho bílým krkem.

129

V takové chvíli je však celkem těžké se cítit zlým hrubým, odporným a zahořklým, když se díváte do důvěřivé malé tváře, jako je tato. Možná by to i dokázal (protože už mu to šlo tak dobře), kdyby se nejednalo o toho malého černého kozího bradu. Bylo to až tak směšné, že se jeho tvář roztáhla do širokého úsměvu, ještě než by se tomu mohl ubránit.

A ten zlý, hrubý, odporný a zahořklý vězeň se natáhl dolů, zvedl kocourka a postavil si jej na svůj klín, hladil jej po jeho bílé hlavičce, zatímco se kocourek pevně držel na jeho klíně, jak už to kočky umí, a celou dobu předl.

A všichni ostatní vězni, pokradmu sledující zpovzdálí, co se děje, se usmívali a ucítili novou naději, přestože by se to nikdo z nich neodvážil připustit.

130

Maury pak pokračoval dál tím, že se zmínil o svém narůstajícím přátelském vztahu a respektu ke dvěma psycholožkám, k Charlotě a k Brendě. Odmítal se už zmiňovat o jakémkoliv muži. Avšak k jeho velkému zklamání Charlota i Brenda časem rezignovaly na snahy o bližší kontakt jak napsal později v dopise. Stále udržoval kontakt s Brendou pomocí pošty, ale už mu nebyla přímo k dostupná, podobně jako já. Poslal mi také novinový článek z Tulsa Tribune (z 14.6.1983), který popisoval jeho a dalšího vězně pod titulkem „Nenávistní vězni se stali podobní zvířatům“. Maury byl zřejmě hrdý na to, že ten článek jej popisoval jako jednoho z nejvíce nebezpečných vězňů ve státě. Co mě však zarazilo ještě víc, byla obdivuhodná podobnost mezi jeho fotografií u článku a postavou, kterou nakreslil u povídky „Vězeň a malý kocourek“.

131

Mauryho autoportréty nám v průběhu let ukázaly, jak se postupně zdokonaloval:

132

Během našeho dopisování jsme mohli neustále zaznamenávat, že se stával jemnějším:

Drahý Bo, Mahátmá Gándhí řekl, že „vězení je místo pro lupiče, avšak pro mě je chrámem.“ Obdivuji Gándhího - je statečný! Vůdcové státu si zkoušeli najmout vraha, aby se ho ve vězení zbavili. Gándhí se to dozvěděl a vyhledal svého vraha a řekl mu: „Slyšel jsem, že se mě chystáš zabít; a tak jsem se ti tu přišel nabídnout.“ A ten vrah se odvrátil se hanbou ve tváři od tohoto drobného bezzubého mužíčka, který vážil asi 45 kg - statečného malého muže. Gándhího duch měl VELKÉ SRDCE. Bo, přiznávám, že máš pravdu o mých sklonech k násilí. Potřebuji osvobodit svou mysl aspoň na chvíli z této propasti! Násilí začíná být celou náplní mých myšlenek. Bo, začínám pracovat na tom, abych se toho zbavil. Mám neustálé úzkostlivé a poplašné pocity z toho, co jsem v poslední době prožil. Stávalo se mi to tak dvakrát do roka, ale trvalo to vždy jen pár dní. Tentokrát to ale vydrželo tři týdny a stále se to stupňuje. Je to stejný druh paniky, který člověk cítí, když se probudí pod zemí v rakvi. Nepokouším se přehánět; je to opravdu tak intenzivní. Každým dnem se stahuji víc do sebe... jak se jednou moje introverze završí, budu mentálně ignorovat sebe v tomto světě i s jeho bezcennými obyvateli - nikdy už na nikoho nepromluvím ani nenapíšu žádnému člověku co budu živ. Moje potřeba korespondence je jako pláč tonoucího, který se napřahuje o pomoc - předtím než konečně upadne do šílenství. Později, Maury

Drahý Maury, mám špatný pocit z toho, jak klesáš na duchu. Jsi mým přítelem a já tě mám rád. Jen si přeji, abys mohl prohlédnout, jak tvůj únik k zášti a násilí zabíjí tebe; není to jen tím pobytem v díře - to tvrdím s jistotou. Skutečně věřím tomu, že se zblázníš, když budeš k sobě tak tvrdý. Myslíš, že je to jen náhoda, že ztrácíš svou zdravou mysl, která se místo toho plní záští? Kdy se hodláš dovtípit, co se to vlastně děje? Definitivně se ti podařilo odhalit, že jsi velký a nebezpečný člověk. Co tedy s tím? Čeká tě strašné rozčarování až zemřeš, rozhlédneš se okolo po vesmíru a uvidíš, že tvé velké ruce a barva kůže už vůbec nic neznamenají. Říkáš, že máš velkou úctu ke Gándhímu, ale pak žiješ v protikladu k tomu, za co usiloval. (Jen mimochodem - jeho bicepsy byly nepatrné a jeho kůže byla hnědá!) Maury, jsme přátelé už hodně let a musíš uznat, že jsem se tě nikdy nepokoušel nuceně změnit. A nedělám to dokonce ani teď, proto mě nechápej špatně. Jediným důvodem, proč se pořád vracím k těmto věcem je to, že jsi jediný, který mi stále píše o tom, že odchází stranou až někam na okraj. Bolí mě, když máš bolest ty; tak tomu bývá mezi přáteli. Vypadá to, jako bych jen sledoval, jak tlučeš hlavou proti zdi a neustále brečíš, jak tě bolí hlava. Ty a jen ty sám - nikoliv vězení, nikoliv samotka, nikoliv tvoje minulost - jsi odpovědný za stav své mysli. 133

Nikdo, včetně mě nebo Brendy, nebude schopen zachránit tvé duševní zdraví, pokud budeš lpět na své roli super chlapa, žít v hořké všednosti, což umíš tak perfektně. Ty jen možná zabráníš mně nebo Brendě, abychom se dostali blíž, a budeš tvrdit, že tě ignorujeme. Existuje jedno staré rčení: SPRÁVNÁ CESTA VEDE SKRZ. Ty už sis vytrpěl mnoho bolesti, abys odemkl a odešel; bude to tvrdé a děsivé, ale ty můžeš vše dokázat právě tam, kde jsi. Vnitřní cesta je mnohem skutečnější, než cokoliv jiného, co prožíváme a najdeš v ní úlevu od všeho, co tolik bolí. Modlíme se za tebe, kamaráde. S láskou, Bo Maury odpověděl a přidal několik hezkých kreseb. Byla u nich krátká zpráva o tom, že se cítí o něco lépe, že našel novou známost - ženu k dopisování, která pro něj představuje možnost úniku ze samotky. Končilo to větami:

Pokouším se změnit chování podle návrhů od tebe a Brendy - dělám opravdu poctivý pokus. Ukázal jsem tvé dopisy Brendě; fandí všemu, co říkáš (především tehdy, když jsi řekl, že jsem hodně mimo, když jsme probírali násilí a rasismus). Je to jako když posloucháš ozvěnu - oba dva mi dáváte stejnou radu. Mezi ní a tebou já podléhám vašemu ušlechtilému tlaku. Vím, že mě máte oba rádi a víte, co je pro mě nejlepší. Už mnoho let jsem od nikoho nepřijal žádnou radu. Vím ale, že ty i Brenda máte pravdu. A tak se pokouším trochu ozdravit své jednání. S láskou „příliš klidný blázen“, Maury

134

Můj nejoblíbenější obrázek od Mauryho je ten, který je na této straně. Napsal jsem mu o tom a on mi odpověděl:

Opravdu oceňuji tvou citlivost a komentáře, které ji potvrzují. Moje nejjemnější stránky obsažené v kresbě jsi správně rozpoznal. Těší mě to, i když si uvědomím, kolik lidí propukne ve smích nad tím obrázkem, pokud jej otiskneš ve své knížce. Děkuji ti za čas, který sis našel, abys mi napsal. S láskou Maury

135

Počátkem dubna 1985 byl Maury k smrti ubodán dvěma dalšími vězni, zatímco se sprchoval. Přestože tato kapitola knížky už byla v tisku, tiskař ochotně doplnil tuto vsuvku, takže bychom mohli přijmout Mauryho do svých srdcí a přát mu, aby si na své příští cestě vedl dobře. Milujeme tě Maury a doufáme, že se těšíš ze svobody, po které jsi toužil. Budeš nám chybět.

136

8. DLOUHÁ A KLIKATÁ CESTA D.J.

Drahý Bo, jak se mám zorientovat ve všech možnostech na výběr a ve všech druzích výcviku, které máme k dispozici? V autobiografii sepsané Jóganandou se uvádí, že tou pravou cestou je krijá jóga. Já předpokládám, že každý věří tomu, že jeho cesta je pravá a jsem si jistý, že mnoho lidí jde správným směrem. Jsem si rovněž jistý, že se tu pohybuje hodně podvodníků, kteří jdou za penězi. Rád bych slyšel nějakou radu, o které si myslíš, že by byla vhodná. Mám dobrý dojem z projektu Vězení-ášram a z materiálů, které jsem od vás dostal. Rád bych ti také sdělil jeden hezký příběh: moje žena měla problémy s nervy a vysoký krevní tlak. Opustila práci a zdržovala se jen doma a obávala se jezdit daleko od domu, protože ji strašily „záchvaty“. Rodinný lékař jí předepsal prášky. Ty nezabraly, takže předepsal silnější. Ty jí ale způsobovaly velkou ospalost a cítila se hrozně. Opsal jsem pro ni dechové cvičení a přesvědčil ji, ať je provádí každý večer, věnuje se modlitbě a ráno zkouší meditovat. Její dopisy se teď velmi změnily a cítí se stále lépe. Skončila s užíváním léků a co mě překvapilo nejvíce je, že už si nedělá takové starosti. Upřímně doufám, že tě tento dopis najde v pohodě. Prosím dávejte na sebe pozor. S láskou, D.J.

Drahý D.J., ten příběh o tvé ženě je skvělý! Vsadím se, že máš dobrý pocit z toho, jak jsi byl schopen jí pomoci, dokonce i když jsi pod zámkem. Má z vás obou radost. Ale zpět k tvé otázce - hlavní věc, kterou je potřeba pochopit, spočívá v tom, že už ten proces, o kterém mluvíš - jak rozeznat falešné učitele, jak nalézt učení, které je pro tebe tím pravým atd. - už jen ten proces sám o sobě je tvoje duchovní cesta! Není to jen nepříjemnost nebo riziko. Počínaje rozhodováním, kdy začít s meditací až k vyrovnání se s nejhlubším strachem je toto bludiště voleb a rozhodování, včetně našich pochyb, cestou rozvíjení opravdové moudrosti, odvahy a upřímnosti. K tomu potřebujeme být dosti otevření, rozzáření, aby nás strach z chyb neparalyzoval, když si máme vybrat. Naše vlastní volby a chyby nás postupně učí, co je pro nás tím pravým a co zase ne. Pomalu v sobě rozvíjíme důvěru v naše instinkty, ve vnitřní pocity a pak se cesta začne zdát o něco schůdnější. Chtěl bych ti tímto říci něco jako „Šťastnou plavbu!“. Ať se ti daří dobře při proplétání tím komplikovaným bludištěm učitelů, falešníků, metod, filozofií a slibů. Mou jedinou radou je, 137

abys byl velmi skeptický k lidem, kteří říkají, že jejich cesta je jedinou a k lidem, kteří se pokouší tě udělat více závislým na nich nebo jejich organizaci a nezáleží jim na tom, abys byl více nezávislý na všem, co je vně kolem tebe. Ryzí učení nekladou tolik důraz na triky, sliby, matení nebo osobní přesvědčování. Jak jsi dokázal rozeznat, tyto věci nejsou jako polotovary. Jógananda byl určitě skutečný učitel a také ty máš určitě pocit, že jeho cesta je jednou z nejlepších. Máš dobrý instinkt, bratře; jen si uchovej svou upřímnost a nenechej se zastrašit lidmi, kteří by ti říkali, že máš buď přijmout každé Jóganandovo slovo nebo nic. Můžeš si přece vybrat cokoliv podle hlasu svého srdce. Mohl bys najít vysoké učení i u učitele, který se chytil do své vlastní sítě. Jen si zachovej kuráž a pravdivost a cestuj svobodně po říši duchovních zázraků. Jinak by ses nepohnul ani o píď dále. Jsi tím, co sám hledáš. S láskou, Bo

Moje vědomí je otevřené, moje duše hledá světlo, ale není tak naivní, aby přijala každou filozofii, o kterou zakopne. Ne každé světlo, které vidíš, bývá předzvěstí svítání; mohlo by také pocházet z ohně, kde hoří odpadky. -Mike Harper Reidsville

Moudrost nelze předávat řečí. Ta, kterou moudrý muž zkouší vyjádřit, vždy zní pošetile. Znalosti lze slovy sdělovat, ale nikoliv moudrost. Člověk ji může najít, žít, obrnit se jí, dělat skrze ni zázraky, ale nemůže ji sdělit ani učit. Tušil jsem to, když jsem byl ještě mladý a to mě vzdálilo od učitelů. - Hermann Hesse, „Sidhartha“

138

Frank

Vážený pane, máme tady ve Woodbourne skupinu, ale zdá se, že většina jejích členů se zajímá více o fyzickou stránku hatha jógy než o tu duchovní. Je nás tu jen málo takových, kteří by chtěli uskutečnit své „vnitřní jáství“. Já sám jsem hodně nervózní člověk a mám potíž s relaxací a koncentrací. Občas je to pro mě frustrující. Snažím se nalézt skutečný význam života a míru, které přichází s věděním. Praktikoval jsem venku různá náboženství a stal se z toho ještě více zmatený. Nehledám žádné berle, chci najít něco reálného: Pravdu. Když ji nebudu moci najít, byl bych spokojen i jako smířený se svou nevědomostí. Některé další informace o mně: je mi 23 let. Narodil jsem se jako žid a pocházím z rodiny s nízkými příjmy. Začal jsem si s drogami už v 16 letech. Dostal jsem se do návyku na heroin a methadon. Běží mi trest, který bude mým jediným v životě. Nejbližší rozhodnutí o mém propuštění má probíhat v roce 1977. Je skutečně těžké zaujmout lidi a přimět je, aby se vážně zabývali jógou a meditací, protože podnikají své vlastní výlety a většina lidí se setkala s odpornými náboženskými fanatiky, kteří se pokouší na dalších vynutit jejich víru a ocenění. Doufám, že naše skupina si vypěstuje vnitřní sílu. S upřímným pozdravem Frank

Milý Franku, jsem opravdu rád, že tě poznávám. Tvoje vlastní ryzost je tím, co ti pomůže k výsledkům, bez ohledu na to, jaké metody používáš; a tak se příliš nepoutej na tuto nebo tamtu cestu; použij prostě to, co je dostupné. Říkáš například, že jsi nervózní člověk. Tak tedy praktikuj hatha jógu se záměrem uvolnit se. Vůbec nezáleží na tom, kvůli čemu ji používají další; ty bys mohl používat hatha jógu pro své vlastní usilování o vnitřní mír. Zaměř se tedy jen na své vlastní napětí, na svou koncentraci, na svůj momentální pokrok a nech další věci být. Kromě toho, co děláš v rámci skupiny, pokoušej se usadit stranou ke své vlastní meditaci každý den alespoň na chvíli. Jen seď a staň se součástí dechu života, soustřeďuj se na to, jak vchází a vychází s tvého těla.

139

Moudrost a mír, které se snažíš nalézt, jsou s jistotou na dosah, ale ne s pomocí nějaké skupiny nebo náboženství. V určitém bodě to všechno přijde; jen ty a Bůh. Vše co hledáš, je už uvnitř tebe. Pokoušej se dotknout svých instinktů a následovat je. S láskou, Bo

Drahý Bo, buď zdráv. Děkuji ti; oceňuji tvou odpověď. Rozumím tomu, co jsi řekl o různých cestách, které vedou ke stejnému cíli, a že se nemám příliš vázat na techniky. To je právě to, co je pro mě tak těžké. Jsem zvyklý na to, jak mě techniky usměrňují a vedou. Při každé duchovní cestě, o kterou jsem se pokoušel, jsem zabředával do zásad, moje zaujetí se zaměřovalo na to či ono, protože pouze to patří k opravdové cestě. Jsem rád, že jsem se toho už zbavil. Pěstuji hatha jógu. Je pro mě velmi uvolňující. Už se mi podařilo sedět bez hnutí, zatímco medituji. Mým jediným problémem, je moje mysl, která bláznivě přeskakuje z jedné věci na druhou a je to pro mě frustrující. Bere mi to sice chuť, ale nevzdám to. Co meditace dokáže, vidím pokaždé, když mluvím s přítelem, který je zamčen na našem patře a má přezdívku „kocour Peirera“. Ten býval hodně divoký a nebezpečný. Nyní je tichý a stačí když s ním jen mluvím, aby moje napětí ustupovalo. Je to jeden z nejupřímnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Toto vězení je dobré - pracovní přestávky, pracovní úlevy, slušná strava atd. Opravdu mi nic nechybí. Přibral jsem tu na váze a v životě jsem se ještě necítil líp. Bo, měj se dobře a buď v míru. Frank

Milý Franku, co se týká tvé mysli, která se toulá během meditace - to se stává i vlivem prostředí a proto se tím nenech odradit. Kdyby se tvoje mysl netoulala, nepotřeboval bys meditovat. Zkus jen změnit svůj názor na to, co děláš. Místo aby ses pokoušel usednout, zastavit myšlenky nebo mít dokonale tichou mysl, pohlížej na to jako na cvičení, ve kterém prostě jen zkoušíš přenést svou mysl zpět k jednomu bodu a nezáleží na tom, kolikrát se zatoulá. Když se v tom zdokonalíš, budeš moci ovládnout toulavou mysl o něco rychleji, takže neodběhne tak daleko. A také pak možná zjistíš, že se už netoulá tak často. Chce to ale čas. Netlač na to tak moc; jen u toho vydrž. S láskou, Bo

140

Drahý Bo, doufám, že se vám i vašemu projektu daří dobře. Teď se nacházím v nápravném zařízení v Lincolnu. Mám v úmyslu se zapsat ke studiu na místní univerzitě nebo možná i v Queensboro. V posledních šesti týdnech jsem byl přestěhován z Woodbourne do Ossiningu a nakonec sem. Je to tu skvělé. Jídlo je vynikající a já můžu vyjít ven každý víkend, kdy se tu nepracuje. Ale zpět k tomu, co se děje; začal jsem zanedbávat svá duchovní cvičení. Stal jsem se líným a našel si výmluvy, jak se vyhýbat meditaci nebo cvičení hatha jógy. Vadí mi to, protože nechci upadnout zpět ke svým starým návykům, které jsem míval venku na ulici. Děsí mě, jak se propadám zase zpátky. Dokonce jsem začal odkládat i napsání tohoto dopisu. Během 8-9 týdnů bych měl začít se studiem na univerzitě. Zajímám se o obor ekologie / památková péče. Jen doufám, že moje současné pracovní a studijní návyky se tam nepřenesou. Kurzy, které mám absolvovat, vyžaduji silnou koncentraci a to mi teď moc nejde. Uvědomuji si, že je potřeba se dostat zpět na cestu. Počkám si, až všichni usnou (jsem umístěn v rušném oddělení) a budu se věnovat cvičení. Musím si častěji připomínat význam svých cílů (jak ve hmotném, tak i spirituálním smyslu) nebo začnu být závislý na svých přáních a lačnosti. Je to těžké. Tak to je asi všechno. Ocením tvou pomoc a respektuji tvé rady. S láskou, Frank

Drahý Franku, je to zábavné, jak je všechno ovlivňováno tolika různými Božími požehnáními, že? Pro tebe by zřejmě bylo snazší se vrátit ke cvičením, kdybys byl zpět v díře v Sing Singu. Jsi ale tam, kde jsi - na „skvělém“ místě - a máš obavy z toho, že sklouzneš zpátky. Je to však opravdu dobrá příležitost abys poznal, že nemůžeš spoléhat na žádné prostředí, že tě jen ono přinutí k dobrému životnímu stylu. Ty si musíš pro sebe vytvořit takový styl, který bude dostatečně pružný, aby byl schopen pojmout cokoliv, co si sám najdeš. Když jsi ještě neměl studijní programy, byl jsi beznadějnější a tak ses obracel k meditaci a józe, abys našel úlevu. Uvědomuješ si to? Na tom není nic špatného! Nebuď na sebe příliš tvrdý a nedovol, aby se jóga nebo meditace staly jen dalším vězením v tvém životě. Když tě právě teď více přitahuje univerzita, běž za tím. Nemusíš se vracet zpátky k drogám nebo dělat něco jiného, co je ti proti mysli - i kdybys už neměl nikdy v životě meditovat. Franku, máš možnost volby - řekni svému znepokojení, ať vypadne.

141

Nechápej mě ale špatně - jóga a meditace ti mohou pomoci zůstat uvolněný a soustředit se na studium, ale nepřikládej jim takovou váhu, aby ses cítil špatně, když je nebudeš praktikovat. Určitě se nepotřebuješ dostávat zpět na cestu, protože ve skutečnosti jsi z ní neodešel. Jen formy se mění. Pamatuj na to. Tvůj duchovní růst může být středem celého tvého života, ať už sedíš v jeskyni v Tibetu nebo sleduješ dopravu z kolejního pokoje. Drž se srdcem v přítomnosti, Franku; nedovol mnoha svým plánům, aby se ti příliš vzdálily. Vnímej život každý den svého života a když pocítíš, že „uklouzáváš“, dělej s tím něco hned ten den; nenech z toho rozvinout strach z budoucnosti. Vedeš si opravdu dobře. Uvolni se a těš se z toho dobrodružství. S láskou, Bo

Russell

Vážený pane Lozoffe, píši vám v naději, že najdu některé z odpovědí, které hledám. Narazil jsem na vaše jméno, když jsem se obrátil na the Psychical Research Foundation (PRF - nadace pro psychologický výzkum), kam jsem napsal s ohledem na svou zkušenost se silou, kterou mohu nazvat satanickou. Pokoušel jsem se najít informace k démonství. Měl bych asi doplnit podrobnosti této události, ale nevím, jestli by vás to zajímalo, ale pokud byste chtěl sám znát nějaké detaily, rád vám je popíšu. Nevím, zda by se ještě v PRF našla alespoň kopie mého dopisu - svůj příběh jsem jim popisoval dost podrobně. Nemohu si pomoci, ale myslím, že trochu pochybovali o mém příběhu, protože jsem ve vězení. Plně to ale chápu. Chtěl bych se dozvědět něco více o démonech, jejich známé zvyky a některé jisté příznaky jejich přítomnosti. Rád bych také prostudoval některé poslední případy, kdy se démoni utkali se silami dobra. Z celého srdce věřím, že ačkoliv nejsem věřící, je mi nějakým způsobem určeno, abych bojoval s démonickými silami. A přestože si nejsem jistý, co se týká existence Boha, vím jistě, že existuje něco, co ovládá tyto síly. Je to stejné jako se zlem. Jakákoliv vaše pomoc by mi byla cenná. Pane, nedokážu vyjádřit, jak důležitá je pro mě ta záležitost, ale mám strach, že konečným výsledkem má být mé naprosté zničení. V současnosti je mou jedinou obranou, která se zdá účinná, bible - mám ji u sebe v posteli. Děkuji předem za váš čas a čekám na odpověď. Držte se své víry. Russell

142

Drahý Russelle, nechci tě zklamat, ale nemám mnoho informací o démonických silách. Zabývám se však daleko mocnějšími silami, které pramení z absolutní síly Lásky. Ve svém srdci vím, že žádná satanická nebo negativní síla není silnější než jsi ty. Nedovol strachu, aby roztočil tvou mysl; strach sám je démonem. Existuje jedna ochranná mantra, se kterou můžeš začít pracovat, abys otevřel svůj zdroj vnitřní síly: BOŽÍ SÍLA JE VE MNĚ, BOŽÍ MILOST MĚ OBKLOPUJE. Jen si to opakuj stále dokola, potichu nebo nahlas, vždy když ucítíš tyto síly blízko u sebe nebo kdykoliv, když ucítíš strach. Když si budeš opakovat první řádek „the power of God is within me,“ představuj si pevnou ocelovou tyč, která zpevňuje tvou páteř, aby z tebe udělala mocného duchovního válečníka. Až si řekneš druhý řádek, „the Grace of God surrounds me,“ představuj si krásné místo se zlatým světlem, které polévá všechno kolem tebe, až plaveš v bezpečí a míru a stáváš se naprosto nezranitelný. Tak se staneš o něco klidnější, můžeš držet svou hlavu zpříma a tlak poněkud povolí. Pokračovat ve cvičení už bude o něco těžší, protože utrpení už není tak velké. Já osobně bych ti radil nezačínat ze studiem démonických sil nebo zápasů mezi dobrem a zlem. Myslím si, že by ti to přineslo jen zhoršení tvých potíží. Mimochodem, většina takových knih je napsána lidmi, kteří ve skutečnosti nevěděli, o čem mluví. Prozradím ti nejúčinnější zbraně, které jsou nám k dispozici: smysl pro humor, množství sebeupřímnosti, trpělivosti a otevřenosti. Pošlu ti něco o těchto „bitvách“, které mohou být stejně obtížné, jako ostatní. Dej mi vědět, jak se ti daří, ano? S láskou, Bo

Pane Lozoffe, dostal jsem váš dopis a velmi mě to potěšilo, i když musím přiznat, že jsem už začínal mít pochybnosti. Vím, že můj dopis musel budit dojem přinejmenším „neuvěřitelného“ a já jsem ani moc neočekával, že by se našlo mnoho lidí, kteří by pochopili - a ještě míň těch, kteří by věřili jeho obsahu. Nicméně mě několik lidí tady (včetně psychologů) přesvědčilo, abych se touto záležitostí zabýval co nejhlouběji. Nicméně to byl problém, protože jsem nebyl schopen shromáždit potřebné materiály. Dal jsem si na čas, abych si vážně promyslel, co jste mi sdělil ve svém dopise a opravdu věřím, že to má pro mě logiku a velmi hluboký význam. A tak se už těším, že se mi zase ozvete a pošlete i materiály, o kterých se zmiňujete. Pokud máte ještě nějakou radu jak v sobě najít vnitřní sílu, pošlete mi ji prosím. Jak jste sám řekl, musím si udržovat „otevřenou mysl“ a možná že to, co jsem považoval za přitažlivé, bude úplně jiné. V každém případě jsem si slíbil, že si v tom udělám jasno. Doufám, že vaše odpověď přijde brzy a ještě jednou děkuji za dopis. Držte se své víry. Russell 143

Drahý Russelle, rád od tebe slyším, že jsi už o hodně klidnější, co se týká zápasu, který ti dělal tolik starostí. Rád bych tě ujistil, že opravdu věřím v existenci těchto sil; jenže ony nemají žádnou opravdovou spojitost s tvým skutečným já. Knížky, které jsem ti poslal k meditaci a podobným tématům by ti možná mohly pomoci nalézt vnitřní sílu. Pamatuj jen na to, že pokud chceš opravdu zkusit tyto metody, potřebuješ je opravdu udělat součástí svého každodenního života; nejen je číst nebo o nich hovořit. Uvědomuj si také, že nad tím vším je ještě světlo a silný smysl pro humor, které jsou tvou nejlepší ochranou proti všem silám temnot. Starosti a strach jsou jen mentální zátěží, které je potřeba nechat odejít (například s pomocí meditace). Jsou jako kamenné křeslo; jsou také plné pohybu, ale nikam tě nedovedou. S láskou, Bo

Vážený pane Lozoffe, píšu vám hlavně proto, abych vám sdělil, že se moje adresa změnila. Velmi rád bych zůstal v kontaktu s vaším projektem Vězení-Ášram. Nebyl jsem schopen ovládnout svou prchlivost a depresivní náladu, dokud jsem nezačal praktikovat meditaci a jógu. Je opravdu překvapující, kolik síly se nám dostane, když je začneme používat. Lidé často říkají, že svět se nikdy nezmění; ale není to svět, který by potřeboval změnu - jsou to lidé! Když ztrácíš čas, aby ses díval jen na to, co chceš vidět, v podstatě nechceš žádnou změnu. Dává to nějaký smysl? Prosím poznamenejte si mé jméno a adresu, protože bych chtěl zůstat zapojený ve vašem projektu. Mám vás rád i celou vaši rodinu a mé myšlenky jsou s vámi. Držte se své víry. Russell

[ o rok později:]

Milý Bo, výbor pro podmínečné propuštění mi uložil další 6 měsíční zkušební dobu, ale je to pochopitelné; šest let jsem měl špatný záznam a bude to chtít nějaký čas, než se to zlepší. Už několik měsíců nemám žádný zápis, takže brzy budou můj případ projednávat! Myslím, že můj hlavní problém je v tom, že nemám kam jít, až mě propustí. Moje matka mi řekla, že by byla radši, abych se u ní neukazoval - myslím, že jsem jí na obtíž. Někdy to ale funguje i jinak.Opravdu mám pocit, že bych se měl držet dál od té „válečné zóny“. Jsem z toho už unaven - muset se stále ucházet o lásku! Možná, že jednomu místu se vyhýbá, ale kolem je ještě celý svět; a já chci přece nějakou lásku najít! Dává to smysl? 144

Stále mi zůstává moje výbušnost, ale už mě neovládá. Shledal jsem, že 90% mých potíží by mohlo dopadnout mnohem líp, kdybych držel jazyk za zuby! Už mnohokrát jsem začal šílet, jednal impulsivně a obracel proud proti sobě. Když jsem ze sebe dělal špatného, vždy jsem se stal ještě šílenějším a nikdy to nepomohlo. A proto se už snažím držet mysl pod kontrolou - i když to občas není tak snadné. Deprese se stala mým největším problémem; párkrát jsem se dostal až na dno. Několik dnů jsem pomýšlel i na sebevraždu, ale to jsem snad nebyl ani já. Vždycky je ale naděje, bez ohledu jaké potíže přijdou - vždy je to tak! Než ukončit svůj život, raději bych měl bojovat, byť to způsobí bolest. Když ale bojujete, ztrácíte poněkud pochopení příčiny. Je to jako když skládáte puzzle, které k sobě nepatří a vy je nemůžete dát dohromady silou. Nebo jako když skládáte model auta ze stavebnice bez lepidla - součásti k sobě sedí, ale nedrží. Myslím, že oblíbená označení pro mou situaci jsou „praštěný, odpadlý, bláznivý, otravný.“ Zkoušel jsem dokonce i psát nějakou poezii, abych uvolnil některé své potlačované city. Je dobré nahlédnout, co cítíš v sobě (alespoň v mém případě se to vyplatilo). Mluvil jsem se zdejším kaplanem, který mě zatracoval od snahy meditovat, místo abych se modlil (ha ha). Ale napsal jsem nějaké verše, které se vztahovaly na náš rozhovor a teď se zdá, že už poněkud více chápe, co cítím a jakým způsobem zvládám své emoce. Protože srdce má svůj vlastní způsob vyjádření, kterému dokáže porozumět každý, pomáhá mi to stát se chápavějším. A teď něco o moudrosti - potřebuji pomoc! Vypadá to, že už nejsem schopen meditovat. Do mé hlavy se stále cpe příliš mnoho věcí! Nemůžu najít ten správný postoj. Je to jako v mé poezii - myšlenky se řinou kolem, ale jakmile se je pokouším využít, stanou se bláznivé. Nedovedu usednout na dost dlouho, abych meditoval. Pořád se něčím zabývám; je to jako nezvladatelná jízda. Asi za to může skrytý strach - když se ztiším, dostávám se do depresí opravdu se stávám nešťastný! Myslím, že se obávám, že asi nenajdu nic, co by mi pomohlo a nezvládnu ta zklamání dobře. Beru překážky k podmínečnému propuštění, protože to tak musí být! Pokud mi můžeš dát nějakou účinnou radu, byl bych ti velmi vděčný! Dávej na sebe pozor a všemi prostředky se drž své víry. Russell

Milý Russelle, v prvé řadě je skvělé, že ses ozval. Víš, když si vzpomenu na všechny tvé dopisy od začátku, mohu jen stěží uvěřit, že jsi ten samý chlapík, který mi psal před asi 14 měsíci a žádal o pomoc s překonáním démonických sil. Možná jsi ztratil přehled o tom, jak jsi vyrostl a kolik síly se ti od té doby dostalo. Je to pozoruhodné - podívej se na sebe a raduj se z toho! Povšimni si, kdo jsi právě teď: 1) už více neusedáš s obavami ze sil, které tě možná mají ve své moci 145

2) postupně přebíráš odpovědnost za své problémy 3) rozvíjíš tvůrčí schopnosti a prostředky k vyjadřování 4) přirozeně se zajímáš o ztišení své mysli, takže můžeš dělat hlubší spirituální práci Zní to docela lichotivě, ne? Nikdo však neřekl, že bys toho mohl být schopen během jednoho dne; nebo že by to mohla být hračka. Jen buď trpělivý a uvědom si nadevše, že jsi se už dostal na tu dlouhou cestu. Měj víru, že nejsi jen bezpáteřní figurka plná depresí nebo neštěstí, jak se obáváš. Strach předstírá, že je hlasem rozumu, ale je to náš nejbližší nepřítel. Je to právě strach, který říká: „Dávej si pozor na démony!“ A když to už neúčinkuje, strach říká: „Když se vnoříš do meditace, možná se už nevrátíš zpět.“ A když i toto selže, pak tě napadne: „A co když se tvoje mysl otevře depresi?“; nebo „Víš, že můžeš zemřít uvnitř těchto stěn?“ nebo další z miliónů jiných drobných „varování“ nebo „obav“. A proto je tak důležité se učit, jak sedět v tichu. Pokud dokážeš udržet své tělo sedět i přes všechny ty hovadiny, pak se tvá mysl začne pročisťovat a možná i pochopíš, co myslel Ježíš tím, když řekl: „Odolávej zlému.“ Vše, co musíme dělat, je nechat to vykřičet, blouznit, pokoušet a vysmívat, aniž by to pohnulo naší myslí, tělem nebo duší. První se dostaví tichost v těle, tichost mysli a duše budou následovat. To je součástí toho, co Buddha nazýval „pravé úsilí“; tím pravým neměl na mysli opak ke špatnému, ale spíše „dovedné“. Každopádně, Russelle, je skvělé, že ses ozval a co se mne týče, jsi silný válečník na spirituální cestě. A když tvé strachy, deprese a hněv povstanou, jen seď v tichu a řekni jim, ať se jdou vycpat! Mám tě rád. Bo

Skutečné vědění není možné dosáhnout myšlením. Je ve vás a v tom, čím se stáváte. -Sri Aurobindo

146

Dan

Milý Bo, jsem díky svému studiu schopen vidět věci o hodně jinak. Ušel jsem dlouhou cestu a ještě mám i hodně před sebou. Nyní mám pocit, že vidím jasněji: je to pocit jako když vidíte motýla ne jako motýla, ale jako živou pulsující energii a já cítím tu energii jak mává jeho křídly, když dýchám. Nemusím se o to starat - dělá to sám, jak jej k tomu stvořil Bůh. Je to jeho úděl. Věřím, že jsem na nádherné nové cestě k velmi vysokému duchovnímu osvícení. Je to těžké, když žiješ ve čtyřmístné cele a druzí nemají zájem o to, co já dělám. Modlím se za to, abych absolvoval delší meditaci. Můžeš mi prosím dát nějaké příklady, jak lépe odolat vnějším zvukům? Je to těžké. Hluku je tady opravdu hodně. Někteří lidé neberou žádný ohled na někoho jiného. Možná bys mi mohl dát několik návrhů nebo tipů. Mám jednu francouzskou mantru: „Mon Dieux est avec moi.“ Znamená to „Můj Bůh je se mnou.“ Cítím, že je nádherné, že mohu využít tohoto času a nechat jej pracovat pro mě a ne v něm jen trpět. Ještě jednou díky za rady jak se dostat dál kupředu a nahoru... S láskou a mírem, Dan Washington

Drahý Dane, velmi se mi líbí tvůj popis motýla; a také já si myslím, že jsi na „úžasné nové cestě“. Co se týká hlučného prostředí, mám tři návrhy: 1) Změň svůj pohled na věc, jak by sprinter měl změnit svůj přístup k překážkám, když přichází na překážkovou dráhu. Pro sprintera se překážky objevily na cestě; ale pro překážkáře jsou součástí závodu. Hluk je částí děje, ve kterém jsi a proto nepřemýšlej výhradně jen o tom, jak se jej zbavit. Tvůj odpor jen vytváří více hluku. 2) Pokud se pokoušíš meditovat, když je kolem hluk, nech svou mantru aby tě obklopila a zahrň do ní i zvuky, které slyšíš. Jinými slovy řečeno, seď a opakuj si „Můj Bůh je se mnou“ a nechej ten hluk aby byl součástí toho, jak je Bůh s tebou; nech to všechno padat do klína k tvé mantře, aby to bylo, tím čím to je. Drž své myšlenky u mantry a pak se nemusíš nechat vtáhnout detaily konverzace nebo hudbou nebo jinými možnými zvuky. 3) Zkus se vycvičit ke vstávání uprostřed noci, kdy všichni spí. Já jsem si kdysi zvykl vstávat ve 3:00, provádět asi 2 hodiny jógu a meditaci a pak se vrátit na zbývající 2 hodiny ke spaní, než začne den. Můžeš to provádět také, a po krátké době, kdy to budeš dělat, se to možná stane tvou nejoblíbenější částí dne. Dokonce přitom nemusíš ani vylézt z postele nebo při tom dělat nějaký hluk. Jen se posadíš a provedeš několik tichých protahovacích cviků nebo dechových cvičení, aby se tvé energie rozproudily a pak si dáš pod zadek polštář nebo přikrývku místo meditačního polštáře. Zpočátku se můžeš setkat s potížemi - třeba jako upadání do spánku během meditace, ale to se časem změní. Může se to stát tvým „tajným životem“, o kterém nikdo jiný nebude vědět. Bude to také velmi cenný čas k modlitbě.

147

Zkus některou z těchto metod na určitý čas, než se rozhodneš ji opustit. Vždy to chce nějaký čas, než se přizpůsobíš něčemu opravdu hodnotnému. A mimochodem: na konci každé meditace bys měl věnovat nějakou minutu a představovat si lidi kolem sebe a tiše jim nabízet milující požehnání k jejich těžkému a hlučnému putování. A tak bys mohl postupně změnit celé místo k lepšímu, aniž by kdokoliv jen tušil, jak se to stalo. Ještě více lásky, Bo

Souprava na opravu karmy: 1. Obstarej si dostatek jídla a sněz je. 2. Najdi si místo ke spaní, kde je ticho a spi tam. 3. Ztlum intelektuální a emoční hluk, dokud nedorazíš do ticha, které máš v sobě, a naslouchej mu -Richard Brautigan

148

David

Milý Bo, upřímně mě potěšilo tvé vystoupení v Auburn Prison. Velmi se zajímám o pravdu a vědomí. Několikrát ses zmínil o drogách. Jsou pro mě velice lákavé a stejně tak i metoda biofeedbacku - obě vedou k rozšíření vědomí. Četl jsem knížku od Carlose Castanedy a cítím se silně přitahován tímto směrem. Prosím poraď mi nebo poskytni nějaké materiály k těmto tématům. Také bych si rád přečetl tvou poslední knížku. S díky David New York

Milý Davide, můžeš použít drogy, biofeedback, terapii, jógu nebo cokoliv jiného, ale v určitém bodě tě zavedou stejně zpět k těm jednoduchým principům - ztišování mysli, prohlubování vnímání Boha, konání dobrých skutků atd. Pamatuj, že nástrahy se vyskytují v každé metodě. Pokud chceš vážně užívat psychedelika jako svou metodu, musíš pochopit, že nástrahy jsou nebezpečné a velmi ošidné. Zvaž rozdíly mezi sebou a Castanedou: 1) On měl svého průvodce (Dona Juana); celá záležitost by mohla dopadnout úplně jinak, kdyby jej neměl. 2) Drogy se nezasloužily o žádnou jeho duchovní práci. Jen mu přichystaly scénu. Celý jeho pokrok byl umožněn tím, že čelil svým strachům a nalézal odvahu, aby se viděl jasně. Kdyby byl Castaneda intelektuálem střední třídy, možná by mu stačilo sníst halucinogenní houby, aby uviděl nějakou hrůzu, hrozné věci, kterým potřeboval čelit. Ty jsi ale ve vězení. To co potřebuješ, je rozhlédnout se kolem. Spirituální část je to, co s tím uděláš, nikoliv zdroj halucinací. Protože ani biofeedback ani čisté drogy nemáš tam uvnitř k dispozici, radím ti, abys pracoval s tím, co máš. Právě teď je tvou metodou Auburn Prison; věř mi, že může být stejně mocný jako třeba peyot (droga získávaná z mexického kaktusu). Ještě víc lásky, Bo

149

Horace

Milý Bo, díky za knížky a časopisy. V jednom z nich se objevila otázka, na kterou bych rád nalezl odpověď: Jak zkombinovat hledání vyššího vědomí se sociálním a politickým životem ve společnosti? Je to otázka, která neustále v posledních měsících pronásleduje moji mysl a objeví se nejčastěji tehdy, když probírám svou duchovní pouť s mými bratry Afroameričany. Upřímně bych ocenil, pokud mi budeš moci dát nějakou radu, která by pomohla porozumění a vyřešení této obtížné otázky. Měj šťastný den. Horace New York

Drahý Horace, tvá otázka je naprosto jednoznačná. Toto dilema vystupuje na povrch u většiny z nás, kteří se chtějí stát duchovními hledači a stále v sobě udržují své sociální cítění. Jediný problém je v tom, že se na to díváme jako na dva protiklady. Ale ono tomu tak není. Prakticky je to tak, že sociální nebo politické jednání potřebuje být vystavěno na duchovním základu; jinak se každé „nové pravidlo“ rychle stane morálně zkažené a necitelné - jako to, které jím bylo nahrazeno. S dovolením ti uvedu příklad. V roce 1967 jsme se Sitou pomáhali při stávce zaměstnanců firmy Levi-Strauss and Co. v Blue Ridge, Georgii. Byla to klasická situace v „továrním městě“: Levi přišla se sliby zaměstnání, obnovy, atd, a tak jim místní správa svěřila budovu a zajistila mnoho daňových výhod. Jak se společnost rozběhla, začala praktikovat filozofii „brát co možná nejvíce od lidí a města, ale zpět dávat co nejméně“. Po dvou letech nedodržování slibů a urážek od managementu sebraly pracující ženy odvahu ke stávce, ale došlo k násilnému jednání. Najatí provokatéři od Levi zapálili dům odborářských organizátorů a najížděli do řady stávkujících autem. Všichni se ale semkli dohromady. Obnovili vypálený dům během několika dní; přivítali mě, mého bratra a Situ, když jsme za nimi přišli společně se členy organizace pro občanská práva, abychom jim poradili a pomohli sestavit strategii. Během svého boje tito lidé z White Mountain otevřeli svá srdce k černochům, Židům a hipíkům (někteří z nich už v životě potkali černochy, ale většina jich ještě ani neviděla Žida nebo příznivce hippies!). Pak se ale v Blue Ridge přihodila nezvyklá věc, něco co jsme dosud nikdy předtím nezažili během předchozích let pochodů, organizování protestů a bojkotů: naprostý úspěch. Pracující ženy dostaly velký finanční grant od dobrovolných přispěvatelů z New Yorku, aby mohly otevřít svou vlastní továrnu na šití, a tak vykoply společnost Levi z města a zabraly si budovu. Můj bratr tam zůstal na jeden rok a pomáhal zacvičit ženy v řízení jejich továrny. Všechno 150

postupovalo naprosto perfektně. Když jsme se já a Sita příležitostně vraceli zpět na návštěvu, všimli jsme si, že tamní ženy se zdají být vzájemně závistivé kvůli svým pozicím ve výrobním sdružení; zaslechli jsme občas i hihňání a jízlivé poznámky o dlouhých vlasech a vousech; dokonce jsme uslyšeli i rasistické výroky od stejných lidí, kteří se zdáli být tak „radikální“ v průběhu střetu. Vyslechli jsme si konverzace o barevných televizorech, stereu a nových náklaďácích. Už jsme ale nezaslechli žádnou moudrost lidí z hor o tom, jak jsou všichni lidé stejní; nebo o tom, že je potřeba, aby se lidé všech barev pleti a každého náboženství drželi pohromadě ve vzájemné podpoře. Zkrátka řečeno, bylo už po stávce. Museli jsme čelit skutečnosti, že to, co jsme se domnívali, že děláme v Blue Ridge, bylo ve skutečnosti něco jiného. Chyba ale nebyla v tamních lidech, ale v tom, že jsme chtěli změnit svět, ale neměli jsme dost moudrosti na to, abychom věděli, jak to dokázat. Místo toho jsme pomáhali lidem, aby se stali podrážděnými, chtivými Američany střední třídy. Oni chtěli v prvé řadě získat lepší platy a pracovní podmínky; naším mylným předpokladem bylo, že by se z nich mohli stát revolucionáři, když jim pomůžeme ke splnění těchto požadavků. Před událostmi v Blue Ridge bylo snadnější se stavět do role ušlechtilých bojovník za svobodu, kteří se utkávají s tyranií; snadnost byla v tom, protože jsme tušili, že bychom nikdy opravdu nevyhráli. Do té doby jsme nemuseli čelit možnosti, že se můžeme stát lidmi, kteří mají moc. Blue Ridge nás donutil se podívat sami na sebe a na naše bratry a sestry a ptát se, zda by se svět mohl stát lepším, kdybychom získali takovou moc, za kterou jsme bojovali. Rozhlédni se kolem sebe, Horace a zeptej se podobně sám sebe, když budeš mezi svými revolučními bratry. Myslíš, že by dokázali řídit vězení tak, aby v něm bylo dobře? A co státní správu? Myslíš, že by byli schopni zápasit s neuvěřitelně komplexními záležitostmi spravedlnosti, soudnictví a s mocí nad všemi? Podívej se, co se stalo takové Ruské revoluci. Nebo Americkému dělnickému hnutí. Když schází osobní a duchovní růst, který by doprovázel politickou změnu, utlačovaní se sami stanou utlačovateli - zakrátko po jejich vítězství. To se stále děje v celé historii a můžeme se podívat na některé africké nebo jihoamerické národy a sledovat, jak se to opakovaně děje každých pár let. Spirituální práce je důležitá pro všechny z nás. A snad nejdůležitější je pro lidi, kteří zkouší měnit společnost. Když sedíš sám v cele a medituješ, nepodílíš se na žádném „zápasu“; přijímáš ale odpovědné kroky přípravy. Aby vystřelil svůj šíp na sever, musí lukostřelec napnout tětivu k jihu, aby vytvořil energii. Stejné to je i u duchovního průkopníka: abychom vyvolali vnější změnu, musíme napřed rozvinout vnitřní sílu a moudrost, aby proměna byla dobrá a vydržela. Rozhněvaná mysl toto nepochopí. S láskou, Bo

151

Milý Bo, přeji ti mír a Boží požehnání. Dostal jsem tvůj krásný dopis a jako jeho následek mám už nyní potřebné pochopení a světlo na cestu, kterou mám před sebou (nebo bych snad mohl říci na cestu, na které už jsem?). Budu ti navždy vděčný za to, že jsi věnoval svůj čas, abys se mnou sdílel svůj vhled a také část svého života. Budu tedy pokračovat v postupu směrem k tomu jasnému vnitřnímu prostoru, o kterém jsi mi napsal tak výmluvně. Nebylo to nikdy snadné a poznal jsem, že ani nebude. Pro mě možná nejobtížnější, bylo znovuobjevení všeobjímající lásky. Není to pro mne snadné a dokonce někdy ani možné na tomto místě, v tuto dobu se dívat s milujícím pochopením na všechny ty individuální tanečky. Já totiž vím, že když nebudu dost opatrný, někdo by se hned pokusil tancovat na mně. Pro případy, kdy se nedá využít lásky nebo pochopení, je obvykle odstup jediným způsobem, jak se dá zvládnout situace. Tady je mnoho odporu proti Světlu. Změny v postoji a v náhledech, které jsou nezbytnými předpoklady pro začátek seberealizace, vyžadují příliš mnoho skutečné práce. Já mám ale dost co dělat se svými vlastními slabostmi, než abych zkoušel změnit směr cesty někoho jiného. Každý máme svou hodinu, kdy se probudíme a nikdo s tím nemá spěchat nebo to propást. Díky za laskavé a milující Světlo. S láskou Horace

Drahý Horace, možná že už nejsi tak daleko od „všeobjímající lásky“, jak si myslíš. Cítím to i přesto, že uvádíš, že jsou kolem tebe lidé, od kterých si musíš udržovat odstup. Není třeba, abys mezi nimi chodil a každého bral do náručí na důkaz lásky. Pokud to půjde, tak si jen pamatuj svá vlastní slova „Každý máme svou hodinu, kdy se probudíme“, která možná budou klíčem. Jen se dívej na všechny ty lidi kolem, jejichž hodina dosud nenastala a miluj je takové, jací skutečně jsou - osobnosti, které si dosud neuvědomují samy sebe. Můžeš být současně v plném střehu i plně milující; žádný konflikt v tom není. Je jedno staré přísloví, „Miluj tygra, ale z bezpečné vzdálenosti.“ A tak si myslím, že jdeš správnou cestou, bratře. Vydrž i s tím nákladem. S láskou, Bo

152

Keith

Milý Bo, v poslední době jsem při své meditaci měla zážitek naprosté nicotnosti, současně jsem si uvědomovala každý zvuk, pohyb, dotek, vůni i chuť. Byl to jakýsi druh nejvyššího uvědomění. Tou nicotností mám na mysli, že ačkoliv nejsem spojena se svým tělem, jsem si jej vědomá. Je to velmi potěšující, ale i děsivé. Myslím, že to je stav, o který usiluji a současně jsem vyděšená z dalšího pokračování, protože se v tom ztratím nebo mě to ovládne. Opravdu vážně nevím, jak se z toho dostat. Doufám, že budeš možná schopen mi to vysvětlit a poradit mi. S upřímným pozdravem Keith Kentucky

Drahá Keith, tvoje zkušenost z meditace vypadá skvěle; zdá se, že jediným problémem je tvůj strach a zvědavost. Pokud tím zážitkem byla opravdu „nicotnost“, pak kdo je ten, kdo by se měl obávat? Nebudeš tedy asi tak nepřipoutaná, jak si myslíš nebo by se mohlo stát, že tvůj strach přichází až po této zkušenosti. V každém případě jsou tvé strachy a myšlenky jen šumem mysli. Strach je vždy švindl; to platí také o myšlence „kam to všechno vede?“ Pozoruj jen takové myšlenky jak přichází a nech je jít; nenech se jimi vtáhnout. Cokoliv se stává při tvých působivých zážitcích, proběhne ještě lépe, když jen dovolíš, aby se tak stalo, aniž bys to hluboce analyzovala. Ať už se domníváš, že tě meditace přenesla hodně daleko, nikdy nejsi mimo dosah rukou Božích. Není žádné „hodně daleko“, opravdu; to jen prožíváš různé stránky sebe sama, když rosteš. Pozoruj to a raduj se, ale zachovávej si rovnováhu. Jednoduše se dotýkáš maličkého výběžku Velkého Tajemství. Hodně štěstí. S láskou, Bo

Čeho si můžeme být jistí, s výjimkou toho, že ať máme cokoliv, bude brzy ztraceno? -Ramayana 153

Emmett

Milý Bo, rozhodl jsem se ti napsat dalších pár řádků. Psal jsem ti už před týdny, avšak pošta se ztratila kamsi do tmavých koutů tohoto vězení (pokud pochopíš...) Velice mě zajímá projekt ášramu. Jsem umístěn v cele smrti se dvěma rozsudky k smrti za vraždu někoho, koho jsem velmi miloval a také jednoho cizince. Dva a půl roku jsem strávil tím, že jsem se pokoušel zachovat si duševní zdraví. Zkoušel jsem upustit od své žádosti o milost, ale nešlo to, protože první kolo žádostí je nařízené a automatické. Pronásledovaly mě také noční můry. Vyrůstal jsem v hluboce konzervativním pentecostálním kostele (patřící křesťanské církvi, která se striktně řídí literární podstatou Bible). Pak jsem strávil dva roky na the Freeman Institute ve Wylie v Kansasu. Pokud jsi o něm něco slyšel, tak budeš vědět, že je považován za jeden z nejzarytějších a nejtvrdších křesťanských školních ústavů v zemi. Životní styl v areálu školy je polovojenský. Míval jsem podezření, že jsme tajně připravováni na nějakou svatou válku. Učili nás, že všechna ostatní náboženství a názory pochází od ďábla. Projekt ášram by tam považovali za dílo falešného proroka. Dokonce i když píšu tento dopis, tak někde hluboko v mé mysli zní malý poplach, který mi říká, že si začínám něco s nepřítelem. Na mysli jsem měl mnoho otázek - o věčném pekle, nebi, jediném fyzickém životě atd. Začal jsem se chovat jako praštěný, bral jsem drogy a nakonec jsem si rychle sbalil a jednoho dne zmizel - než mě stihli vyloučit. To bylo v roce 1978. Propadl jsem drogám a v dubnu 1982 jsem byl obžalován za vraždu. A tak jsem tady. Když jsem nyní dostal možnost kontaktu s někým venku, dohnalo mě dvacet let studia ke spoustě otázek. Víš, o co mi jde? Kvůli mému rozsudku smrti musím najít, co je správné. Teď to ale ještě nevím. Začínám s meditací a opravdu se mi to líbí! Takže tak vypadám ve své ořechové skořápce! Dávej si na sebe pozor. Emmett Virginia

Drahý Emmette, naslouchám tvému konfliktu mezi tvými otázkami a tvým „polovojenským křesťanstvím“ (líbí se mi tvůj popis). Zdá se mi, že jako bys možná už začínal vidět, jak jít dál. Cítím z tebe zdravý smysl pro humor, otevřenou mysl a tvou skrytou moudrost o pravdě, která je za vším skrytá. Určitě to bude nějaký čas trvat, ale myslím, že tvé meditační cvičení je dobrým klíčem, jak překonat vestavěné zábrany, pocházející od dvacetiletého učení o „pekelném ohni a síře“. Náboženství, které popisuješ, je tím, co označuji náboženstvím strachu: strachu z ďábla, ze sebe, z radosti, z nových myšlenek, z lidí, kteří mají jiný názor; umíš to pojmenovat a 154

předpokládá se, že se toho budeš bát. Takové přesvědčení nahlíží na svět jako na jednu velkou zlomyslnou léčku. To může být sice upřímné, ale neučiní to pravdivým. Zdá se, že cílem je zastrašit tě, abys žil „správně“. Ty už ale víš podle své vlastní bolestivé zkušenosti, že to takto nefunguje. Vytváří to jen represi nebo vzpouru a nakonec lidé končí jako tragické příklady, přemožení tím, co se snažili zničit. A proto měj trpělivost s těmi starými hlasy a s naukami a nepřestávej následovat své nitro. To je ta nejlepší cesta, kterou může každý z nás jít - ať už v cele smrti nebo venku na ulici. S láskou, Bo

Naše lidské zákony se mění podle toho, jak je pochopíme, Jedině duchovní zákony zůstávají stále stejné. -Hyemeyohsts Storm

155

Mike

Milý Bo, v poslední době jsem se ocitl v docela velkém zmatku, klesl dolů a pak přišel skok vzhůru! Prostudoval jsem knihu THE KNEE OF LISTENING od Franklina Jonese a upadl do rozporů, které teď jen zvolna ustupují. Ta kniha zapůsobila velmi silně na mé myšlení a zdá se, že vyvolala i můj vnitřní konflikt. Můj rozvrh duchovních cvičení byl rozbořen, stal jsem se lenivým a napjatým, měl jsem pochybnosti o meditaci a skončil jsem s ní. Autor říká, že máme přestat usilovat, ale už to vyvolá značné úsilí! Moje porozumění chápání se zdá být nepochopitelné. Pomůžeš? S láskou Mike Michigan

Drahý Mike, Jonesova knížka popisuje jeho vlastní cestu, ale ne tvou. Tvoje cesta se týká jen tebe a Boha. Zřejmě to tak mělo být, že součástí tvé cesty bylo přečíst si tu knížku, klesnout dolů a vrátit se zpět vzhůru... takže všechno je stále jak má být. Myslím si, žes udělal tu nejsprávnější věc: otevřel ses tomu učení, pokusil ses je přijmout, ale pak, když se ukázalo, že není pro tebe to pravé, nechal jsi je být. Nedělej si starosti z těch nadšených prohlášení, že tato cesta je nejvyšší cestou či z jiných domněnek; jen se drž toho, co ti říká tvůj vnitřní hlas. Mnoho lidí tato nauka přitahuje, protože to zní skvěle: zbavit se všeho uspořádání a úsilí. Ale jak jsi sám objevil, i to sebou nese značné úsilí! Já sám z toho mám pocit, že najít a zvolit si svou duchovní cestu nelze až tak snadno. Myslím si, že každý máme už tu cestu a tím skutečným úkolem je objevit ji a pak ji následovat. Jonesovi se daří dělat dobrý dojem, jak sis ověřil; ale mě se zdá, že jeho následovníci jen věnují mnoho energie, zanícení a úsilí (podobně jako to děláme my), aby to nakonec pojmenovali jako ne-energie, ne-zanícení, ne-úsilí. Zas je to ale jen jedna z cest - jen má jiné jméno...

156

Milý Bo, je pro mě těžké najít slova, která by dostatečně vyjádřila, co pro mě znamenala tvoje návštěva v naší ženské věznici. Stále ještě ve mě přetrvává ta radost z toho večerního setkání. Prožila jsem svou proměnu, podobně jako u jiných žen, se kterými žijeme v neobvyklých směsicích v jedné místnosti. Byla jsem radostně překvapena celou tou událostí a tím, jak nenuceně se vyvinula. Je to sice absurdní, ale kolik z nás ještě neslyšelo nic o tom, že život je proto, aby se žil? Jsem odpadlíkem z TM (hnutí transcendentální meditace), kde jsem byla zapojena 3 roky a stejně tak jsem zkoušela množství metod „sebe-uvědomování“, které jsem postupně vzdávala, jak jsem se stávala více sebejistá a samostatná. Vězení samo se pro mě stalo zatím poslední „technikou“ a také tou nejmocnější, možná i proto, že mě přinutilo odkrýt se před holou skutečností. Mám ráda tvou meditaci, protože má v sobě tu prostou čistotu a moje zkušenost mi říká, že ta čistota je v jádru všech věcí, které považuji za důležité. Možná by se dalo říci, že i samotné žití se pro mě stalo druhem meditace, snad i zvrhlým potěšením... V této předvídatelné sešněrované atmosféře jsem si připustila být více spontánní, všechno se stává postupně snadnější a radostnější. Navíc mi už nedělá starosti, jaké bude rozhodnutí komise k propuštění na podmínku - už vím, že můj růst nebude omezen. Jistěže bych dala přednost tomu, být se svou rodinou, které jsem si začala cenit více, než kdy dříve, ale musím také dodat, že oddělenost mi dala více, než jsem ztratila a že jsem objevila novou nekonečně velkou „rodinu“, se kterou mohu sdílet svou lásku. Díky tobě, žes s námi sdílel část svého času v našem ženském vězení. Tato událost mě velmi potěšila. S upřímným pozdravem Jane Kanada

Milý Bo, jednoho dne se mi dostalo všech odpovědí, ale byly tak nedůležité, že ani nestály za pamatování. Tvůj přítel Doug

Milý Bo, daří se mi dobře. Neustávám ve studiu a jednou mi dojde, že jsem se i něco naučil. Nikdy nedostanu zlatou hvězdu za výkon, ale už jen očištění mé mysli od kalu je mocně výstražný zážitek. Možná zrovna neběžím, ale plazení mi jde dobře.

157

Milý Bo, už několik dnů se ti chystám napsat; myslel jsem, že žiju život podle nějaké šablony - přišlo poznání, že je to Bůh, který vytváří tu šablonu. Vrátil jsem se ke svému půstu. Moje sny se staly svěží. Moje meditace získala na významu a spí se mi lépe. Začínám to chápat. Jsem s tebou, dokud všechny obruče neopadají. Mo Texas P.S. A do mého života se vrací dívka.

-----------------------------------------------------------------------------Fotografie, které poslal James Szulczewski z Waupunu ve Wisconsinu:

158

Milí Bo a Sito před pár dny jsem dostal váš bulletin na rok 1981. Vždy jsem byl udiven, když někdo říkal, co všechno v něm je. Mnozí z nás se nechali chytit do pasti nebo parodie náboženství, ke kterému se momentálně hlásí - nikdy ale nevidí ani nezažijí Duši. Je to rozpor mezi být náboženský a být duchovní. Poprvé jsem se s vámi setkal v roce 1975 a během let jsme spolu komunikovali jen řídce. Většinou to bylo v době, kdy jsem potřeboval mluvit sám se sebou stejně jako s vámi. Teď mám za sebou 9 měsíců těžkého období a zase začínám cítit trávu pod nohama a slunce nad hlavou. Byla to těžká doba... nucená osamělost není jako dobrovolná osamělost, pokud se nenaučíte dobrovolně ji přijímat; můžete se naučit, že hlas vyvolávající utrpení stejně jako radost může být ztišen. Jen nelze zbořit tyto stěny a mříže, ani odtud nelze uniknout - vždy se musíte vrátit na svou židli, nezáleží na tom, jak vás to táhne pryč. Zajímal jsem se, jaké budete dělat pokroky. Už nejste naivní. Od nás se vám dostává hodně hovadin a vaše vysoké boty se tím zřejmě musely brodit ven. Díky za vaši společnost a lásku... cítil jsem je jako oporu, která mě táhne ven. S láskou, Gary Florida

Ahojte lidičky, díky vám za vaši dobrou energii. Tento čas trávený ve vězení je dobrý pro růst, vnější odpovědnost je minimální, vnitřní maximální. Je to druh radosti, celý čas je určený k meditaci, provádění jógy, kontemplace. Toto vozidlo ale může být zamčené v garáži, řidič se stejně cítí svobodný. Věřím, že svoboda není na druhé straně - za těmito betonovými a cihlovými zdmi, ale tiše tu leží a čeká, až bude nalezena v samém středu každé bytosti. Přeji vám, ať jste šťastní, Kim Michigan

Milí přátelé pošlete mi prosím kopii vaší duchovní příručky pro život ve vězení. „Hlavní obsazovatel rolí“ mi určil strávit ve vězení 3 roky. Byl jsem už na cestě do blázince za svou nadměrnou shovívavost nad kokainovou závislostí. Díky Pánu jsem ale byl přeložen sem. Příliš jsem zapadl to role „Tom - kokainový dealer“. Už jsem si pomalu začínal myslet, že to jsem skutečně já.

159

Děkuji vám za jakoukoliv pomoc, kterou mi můžete poslat. S láskou, Tom Florida

Milý Bo, dva roky, kdy jsem čekal ve vazbě na přelíčení, nebyly nadarmo. Laskavé, ale pevné duchovní vedení od vzdáleného přítele mi umožnily otevřít své srdce a nechat Boha, aby přišel ke mně a nahradil omezený egoismus, který tu byl dříve.... Vše nejlepší vám přeje Tim Minnesota

Milí Bo a Sito, chci vám poděkovat za vaši lásku a vřelost; připojuji pár básniček, o které bych se s vámi rád podělil. S láskou Yogijesus (Don Penrod) Oregon

Bůh pořádal večírek Bůh pořádal večírek a nikdo nepřišel, Bůh dával pochopení a nikdo se nepolepšil, Bůh dával štěstí a každý plakal, Bůh dával život, ale každý umřel, Bůh dával Duši a nikoho to nezajímalo, Bůh dával Lásku, ale nikdo ji nesdílel! Klopýtnutí Co se stalo Lásce? Sedla si do letadla. Co se stalo Milosti? Nasedla do vlaku. Co se stalo Sluneční záři? Víš, ono muselo začít pršet. Co se stalo světu? Stal se šílený.

160

9. DOPISY ZVENČÍ Vážení přátelé z projektu Vězení-Ášram, už mnoho let jsme svědky jemné práce, kterou všichni děláte. Děkujeme vám. Teď jsem však v situaci, kdy se na vás přímo obracím s něčím, co souvisí s mým životem a rodinou. Naše dcera, které jsou 4 roky, byla v létě unesena podvodným násilníkem. Policie je našla za 4 a půl hodiny - dcera byla viditelně v pořádku i když prošla tou temnotou. Ty hodiny byly neuvěřitelnou zkouškou naší práce za několik posledních let. Mezi těmi přívaly teroru, paniky a slz jsme mohli naplnit dvě z těch hodin láskou, modlitbou, meditací. A zjistili jsme, že během té doby i potom, jak velké množství lidí, kteří slyšeli o únosu, přestali dělat svou práci a dělali stejnou věc jako my. Policisté, zdravotníci, i úplně cizí lidé zahrnuli nás i naši dceru láskou. A když jsme ji dostali nazpět, byla v pořádku a plná nevinnosti, navzdory tomu násilí a sexualitě, které ji potkaly. Většinu té doby únosu s tím člověkem mluvila o tom, co je dobré a co špatné, o tom, jak chápe situaci kolem sebe. „Měla jsem ho trochu ráda a trochu ho nenáviděla,“ byla jedna z prvních věcí, které nám řekla. Pak přišly měsíce uvykání a vypořádávání se s velkou bolestí. Všechno to ještě dál pokračuje, i když je to klidnější. Během té doby se do toho připletly i právnické záležitosti. Nemůžeme najít klid: naše dítě musí vypovídat a je od nás odtrženo právníky obhajoby; případ byl odložen, což způsobilo další obavy, pokud nebude příště vypovídat; násilník byl odeslán zpět do vazby, která jej nenapravila už ani dřív. Všichni jsme se stali oběťmi. Nakonec jsme se tři dny postili, modlili a smířili se s tím: odpovědnost a vina byly v jeho rukou - my jsme požadovali veřejné doznání. Nakonec učinil prohlášení o své vině - bylo to mimo soudní proces. Byl odsouzen za nedodržení podmínečného trestu a dostal další trest. Před soudem řekl mému manželovi, že si nevzpomíná na tu událost (údajně celou záležitost vytěsnil ze své mysli), litoval veškeré bolesti, kterou způsobil naší rodině. Teď už se děti jen ptají, co dělá ve vězení, jak dlouho tam bude, kolik mu bude let, až vyjde ven, a podobné věci. Přemýšlíme o tom, zda náš vztah k němu už skončil. Máme ještě nějakou další odpovědnost, než jej oslovit v našem srdci a v modlitbách a dělat dál svou práci, abychom došli až k úplnému odpuštění? Stále zvažuji, jestli bych za ním měla osobně zajít nebo mu napsat a popsat mu, co se stalo, aby měl možnost se vyrovnat s tím, co udělal - aby nestrávil všechny ty roky ve vězení za delikt, na který si nepamatuje. Zatím jsem udělala jen to, že jsem jeho jméno sdělila vám. Pochopila jsem, že byl mírný a soustředěný do sebe, dokud se nenapil. Možná, že meditace by mu pomohla. Můžete mu poslat něco vhodného a zapamatovat si jeho jméno pro případ, že navštívíte jeho vězení? 161

Děkuji vám z celého srdce za všechnu tu skvělou práci, kterou děláte. S láskou, Donna New Mexico

Drahá Donno, Sita i já ti hluboce děkujeme za důvěru, se kterou ses nám svěřila se svou životní zkouškou. Tvůj dopis vzbuzuje úctu k soucitu a uvědomění, které jsi prokázala i při tak děsivé zkušenosti. Jsem si jistý, že tvé období „přijímání a vypořádání se s velkou bolestí“ v krátké době skončí, ale vypadá to, že tvoje víra a vidina jsou obdivuhodně jasné. Mnozí z nás, kteří prošli podobnou bolestí, objevili, co skutečně znamená duchovní život. Otevřenost, prohlubování, bolest a moudrost jdou vždy ruku v ruce. Někdy bývá Boží požehnání trýznivé, ale stále jsou to požehnání. Vypadá to, že tobě i tvé rodině bylo dáno jedno takové požehnání. Ptala ses, co ti poradím k tvému vztahu k Oscarovi. Nenapadá mě žádné „měla bys“ nebo „neměla bys“, které by neznělo hloupě, kdybys to zkusila. Oscarovi se dostalo skutečného požehnání - už jen tím, že právě vy jste se stali jeho oběťmi. Vaše odpuštění a zájem jsou důmyslným přínosem pro jeho duchovní cestu, podobně jako Ježíš odpouštěl těm, kteří jej přibili na kříž. Mojí jedinou radou je být tak čestná, jak je to jen možné a být si jistá, že vše co děláš, děláš co nejlépe a podle svého srdce - že se neřídíš tím, co říká tvá mysl, abys byla dobrá. A když budeš přece jen schopná se opravdu otevřít Oscarovi a nabídnout mu svou spřízněnost, myslím, že takové jednání by bylo větším příspěvkem k míru než stovky schůzek na nejvyšší úrovni. Toto je ten správný způsob, jak přinášet Boží vědomí do našich životů na tomto světě. Všem vám posíláme lásku. Bo

Ale já říkám, že stejně jako svatý a spravedlivý se nemůže pozvednout k tomu nejvyššímu, které je v každém z vás, tak i hříšní a slabí nemohou padnout níže než ten nejnižší, který je rovněž ve vás. Kchalíl Džibrán - PROROK 162

Bombardér z Nashville

Milý Bo, mám dobrou zprávu. Daří se mi skvěle - jsem na svobodě a vydělávám si. Pracuji jako telefonní technik a dostávám za to 10,60$ za hodinu. Chyták je ale v tom, že nikdy dopředu nevím, jak dlouho budu ve kterém městě pracovat. Může se stát, že se zdržím na jednom místě i celý rok. Vždy jsem byl rád na svobodě a měl jsem rád i cestování. Občas je to ale nepohodlné. Mám teď mnohem více osobních věcí, než jsem měl dříve. Už se tolik nerozčiluji a doufám, že se naučím ještě mnohem víc o normálním životě, ale stále je pro mě obtížné přijímat všechnu tu prosperitu a peníze, které mi dávají. Avšak pobyt ve vězení je už za mnou a já mám teď právo si počítat své slepice. Průměrně si vydělávám 300$ čistého týdně a patřím mezi dobré pracovníky. Jen bych ti chtěl takto oznámit, že tvoje pomoc a víra byly dobrou investicí. Udělal jsem všechno pro to, abych mohl jít zpříma a pamatuji si na minulost, takže mám možnost se postarat o lepší budoucnost. Nedovolím už více svému temperamentu, aby mě ovládl. Pozdravuj všechny; také oni to můžou dokázat. S láskou, John „Bombardér z Nasville“

Drahý Johne, nedokážu ani vyjádřit, jak skvělé bylo dostat tvůj dopis! Vsadil bych se, že patříš mezi nejlepší techniky pro připojování telefonů! Pracovat bez dynamitu je mnohem snadnější. Poslouchej, na celém světě nenajdeš důvod, proč by ses měl cítit znepokojený, když vyděláváš poctivě peníze a máš radost. Možná, že bys mohl popřemýšlet, zda budeš posílat nějaké příspěvky na charitu, nebo občas pracovat jako dobrovolník při nějaké prospěšné činnosti. Takové činnosti ti pomohou najít dobrý pocit a vyváženost v tvém životě a prospěšné spojení s lidmi, kteří na tom zatím nejsou tak dobře. Relaxuj a měj se dobře, bratříčku. Stále jsme s tebou. S láskou, Bo

Obratnost v jednání je nazývána jógou -Bhagavad Gíta 163

Janet

Milý Bo, pracuji v zařízení pro mladistvé tady v Torontu. Je to mimořádně deprimující a už jsem toho chtěla vícekrát nechat. Na rozdíl od toho, s čím se možná můžeš setkat ve vězení pro dospělé, která navštěvuješ, mladí lidé tady se nezdají být přístupní k pozitivní změně. Témata jako meditace a jóga - s výjimkou jen několika mála jedinců - se zdají být mimo jakoukoliv pozornost; a přitom by to tolik potřebovali! Co řekneš někomu, kdo potřebuje naslouchat, ale sám nechce? Jak jednat s někým, kdo zahnul směrem ke zničení celého svého života? Nebo je jen necháváš být a pak s nimi spolupracuješ po deseti letech a o deset mil dál na špatné cestě, v instituci pro dospělé? Většina zdejšího personálu jsou opravdu dobří lidé a velmi rádi by našli nějaký program, který by mohl vytvořit podmínky pro efektivnější změnu. Mají velkou snahu, ale nedaří se jim najít ten pravý klíč. Měl bys po ruce nějaké doporučení? S upřímným pozdravem, Janet Kanada

Drahá Janet, klíč, jak pracovat s dospívajícími leží přímo u našeho nosu; je to tak prosté a my přitom stále hledáme nové programy a filozofie příliš daleko. Klíč ale nelze najít v žádném programu; dá se najít v příkladu, kterým se pro ně staneme. Bez ohledu na to, že se rádi vzpírají, jsou extrémně ovlivnitelní rolemi, které hrají dospělí kolem nich. To proto se mnoho z nich dostává do potíží. Ve vězení pro dospělé se nedívají na strážce jako na příklady. Avšak v zařízení pro dospívající chovanci neustále - i když podvědomě - sledují tebe i jiné členy personálu, aby získali porozumění pro své možnosti volby; budou to možnosti pro ten typ dospělých, kterými se možná stanou. Vedl jsem workshop ve vašem zařízení před několika lety. Byl jsem pozván, abych přednášel personálu (hádám, že to bylo předtím, než jsi tam začala pracovat). Rozhlédl jsem se kolem a viděl skupinu velmi obětavých a starostlivých lidí (jak jsi sama řekla), ale byli také s řetízky v ústech, okusovali si nehty, hltali kávu, spěchali, zmatkovali. Pak nezáleží na tom, jak milující jsou jejich záměry, který mladý delikvent bude ovlivněn takovým příkladem dospělosti? Opravdu nechci být tvrdý na tebe a tvé kolegy, protože věř, že vás nesmírně obdivuji. Věk ale přestává hrát roli, když dokážeme oddělit své dobré bytí od práce, kterou děláme; už toho víme opravdu hodně, abychom to dokázali.

164

Horečný sociální pracovník, který se vždy snaží myslet na zítřek a živící se žvásty hlásanými na chodbách je jen pro smích. My už teď víme, že to, co od nás dostanou je mnohem více závislé na tom, kdo jsme a ne co říkáme nebo jaké věci jim dáváme. V zařízení pro dospívající si zaměstnanec, který je klidný a silný a šťastný, zaslouží být vyvážen zlatem. Lidé, kteří jsou živými příklady pravdivosti, dobrého humoru, trpělivosti a odvahy, dokáží ovlivnit více životů - i kdyby byli zaměstnáni jen jako údržbáři - než poradci, kteří si neumí dát do pořádku ani vlastní život. Asi to nedokážu vyjádřit dokonale. A tak opravdu souhlasím s tebou, co se týká těžkostí s prací ve vězení pro mladistvé, ale současně si myslím, že tu nejde jen o jeden klíč, ale je to i velmi vzrušující. Stačí jen sám dobře dělat svou práci, když neustáváš usilovat o přinesení světla, abys byla šťastným příkladem toho, čemu věříš; tak se můžeš stát tím nejúčinnějším programem, jaký může tvoje zařízení nabídnout. Ne všichni mladí jsou připraveni ke změně. Velká část to ale dokáže; a ty je můžeš začít přitahovat jako plamen noční motýly, když tvoje světlo zasvítí jasněji a jasněji. Přeji ti ještě víc lásky a požehnání pro tvou inspirovanou práci s těmito Božími dětmi. S láskou, Bo

Tou nejrozšířenější nemocí v dnešním světě je osamělost. -Matka Tereza Pokračuj v setí svého zrna, neboť nikdy nevíš, kolik toho z něj vyroste. Možná se ujme i všechno. - Eklesiastes 165

Alan

Milý Bo, jsem členem křesťanské komunity. Od posledního jara jsem byl určen jako spolupracovník k práci se skupinou vězňů v Auburn Prison. Zjistili jsem však, že působit jako bílí lidumilové s bandou černých z ghetta je těžké. Problém, který právě máme, je ten, že nevíme co dělat, abychom jim opravdu pomohli a tak se vracíme zpět do čtverce 1, abychom přehodnotili náš program s naší misí. Víme toho málo a potřebujeme pomoc. Proto tento dopis. Naším prvním krokem bylo zprostředkovat spojení každého vězně se členem křesťanské komunity v podobě korespondence. Teď máme v našem programu více lidí s hmotným zájmem, takže už to nespočívá všechno na ramenou jen dvou z nás. Prosíme o zaslání nějakých informací a rad. Oba jim chceme pomoci na spirituální úrovni a pracovat s nimi i na praktické úrovni, abychom jim pomohli žít v normálním světě. Moc děkujeme za tvou dobrou práci; těším se na tvou odpověď. Tvůj Kristu oddaný, Alan New York

Drahý Alane, mám pár nápadů, které se zrovna vynořily: 1) Zkuste najít srozumitelnější nápad, co byste mohli nabídnout. Možnosti, jak pomáhat vězňům jsou téměř neomezené, ale žádný člověk nebo i komunita není schopen přijmout celý rozsah. Korespondenční kontakty jsou ale dobrý nápad. Také jsi zmínil duchovní podporu v jaké formě? Vyučování ve vězení? Další mluvčí a učitelé? Mohli byste zkusit organizovat skupiny vašeho společenství mezi vězni samotnými; zkuste zapojit další duchovní skupiny kolem Auburnu, aby sponzorovaly výuku pro nekřesťany spolu s vámi, atd. První věcí, kterou byste se možná měli zabývat, je zjistit, jaké jsou zdroje k vytvoření komunity a tak si vytvořit širší obraz a určit si nejlepší postup. Můžete se zkusit zeptat vězňů na jejich vlastní nápady a pak vyhodnotit, zda můžete některé z nich realizovat. V průběhu vaší domácí přípravy se mohou vynořovat odpovědi, které hledáte, ze všech možných směrů. Potřebujete jen sledovat situaci a zvolit si raději méně věcí, kterým se budete věnovat naplno, než mnoho věcí jen okrajově. 2) Co se týká toho, že jste bílí lidumilové mezi černochy z ghetta - uvědomuji si, do čeho jdete, ale je potřeba realizovat svou představu, jestliže chcete být skutečně užiteční. Ano jste sice na jedné straně bílí lidumilové, ale na druhé straně jste i následovníci Krista - na cestě, která je mimo tak bezvýznamné detaily, ,jako je barva kůže nebo věk.

166

Vaše odhodlání pomoci jiným je jedním z nejstarších světových sklonů konat dobro, který existuje. Ať už byste byli zelení nebo žlutí a žili jste na planetě 400 BC nebo na jiné, vyšlo by to nastejno. Fakt, že jste právě teď bílí a vězni jsou většinou černí, je jen malý detail. Myslete jako velcí. Buďte velcí. Jinak se necháte polapit stejně jako jsou lapeni někteří vězni a pak se budete jeden od druhého oddělovat, místo abyste šli společnou cestou. A teď to poslední, co vám chci zdůraznit: jste to vy, kdo se musí nakonec rozhodnout, co jste schopni udělat. Neupadněte do klasické slepé uličky „naivního liberála“, který bývá tak zastrašen děním a osobní minulostí, že se stává kusem hadru pro lidi, kterým si přeje pomoci. Na takové cestě vyhoříte a neposkytnete nikomu dlouhodobou pomoc. Musíte dělat všechno s radostí a se zájmem a nenechat vězně, aby sami určovali, jací k nim máte být. Musíte si sami určit, kdo jste, a pak s nimi sdílet svůj čas s láskou. S láskou, Bo

Milý Bo, před pár týdny jsme založili meditační skupinu a naší místní věznici (sám provádím pravidelné meditace a navštěvuji každý týden setkání se skupinou „Seatle Dharma“). I když věznice není zrovna nejtišším a nejpříjemnějším místem pro meditaci, zjistil jsem, že se mi tam daří meditovat nejlépe za celý týden. Nejsem si jistý, čím to je - možná je to v tom, že v tom omezeném prostředí není už co ztratit a proto je snazší nechat věci být. Svoboda přijde poté, co se zbavíme strachu. Soucit, kterého se zdá být často uvnitř tak málo, se po láskyplném postoji najednou vynořuje na povrch. V srdci pak někdy cítím, jako by mělo explodovat tou láskou, která chce jít ven. Kéž jsou všechny bytosti šťastné. Glenn Washington

167

John [místní člen jógové komunity]

Milý Bo, píši ti, abych tě požádal o radu. V průběhu posledních 2 let jsem koordinoval rozesílání knížek a nabídek našich kurzů jógy těm, kteří o to požádali. Také jsem si dopisoval s těmi, kteří potřebovali podpořit. Velmi přivítám každý námět, který bys měl díky své zkušenosti, jak tuto činnost dělat s větší láskou a s větší obratností. Mám o sobě pochybnosti, a občas si myslím, že jsem velmi naivní nerozumím dobře tomu, čím prochází lidé ve svém nitru. A proto bych rád věděl, zda mi to nepřerůstá přes hlavu. Zdá se mi, že si musím připustit občasný strach z násilí. Jak se toho zbavit? Samotná snaha s tím někde začínat asi nestačí... Děkuji předem za tvou inspiraci a lásku. Na věčné přátelství, John Kalifornie

Drahý Johne, také já jsem určitě zápasil celé roky s podobnými problémy. Dopisování s vězni je stejně tak duchovní cvičení (ne-li větší), jako jakákoliv jiná jóga, kterou praktikujeme. A pokud to nosíš v mysli, když jsi schopen se udržovat ve stavu, kdy na sobě pracuješ i při psaní každého dopisu, pak je to velmi cenná činnost. Upřímně řečeno, většina kontaktů s dopisováním jsou jen o málo víc, než projevy sympatií. Po nějaké době obě strany ztrácí zájem, protože se jim to zdá být bez života. Ty však ve svém srdci cítíš, že hlavou ti probíhají strachy, problémy a úžasné otázky; a proto sdílej svůj život se svými dopisními přáteli - nerecituj pouze jógové metody nebo duchovní prohlášení nebo filozofie. Pokud máš obavy z násilí, poděl se s nimi se svými přáteli. Žádej pomoc podobně jako ji sám nabízíš. Mnoho vězňů totiž má v sobě hodně praktické moudrosti, pokud se jedná o otázky, jako je násilí. Dopis, který ti právě teď píšu, se stane součástí mé dnešní práce na sobě. Musím přiznat, že jej vlastně píšu už podruhé, protože když jsem si ten první po sobě přečetl, uvědomil jsem si, že jsem ti nevěnoval svou plnou pozornost, když jsem jej psal; a to není dobré pro tu jemnou práci, kterou bychom měli oba dělat. Každému je potřeba věnovat plnou pozornost. Pokaždé když někoho odmítneme, mineme příležitost, kterou nám poskytují tím, že vešli do našich životů. Věř, že dobře vím, že příběhy vězňů mohou být velmi působivé a že jejich situace mohou být poněkud odstrašující od samého počátku. A jen o něco hlouběji, máme všichni mnohem větší rozměr než jsou naše těla nebo minulost nebo zdi, kterými jsme obklopeni! A to je důležité si 168

uvědomit stejně tak pro tebe i pro mě, jako je to důležité pro vězně. Pokud myslíš výhradně jen na sebe jako na někoho, koho sleduješ v zrcadle, pak je to také vězení, ve kterém žiješ. Z tohoto pohledu ty, já a naši přátelé, se kterými si dopisujeme, všichni sdílíme stejnou pouť od spoutanosti k osvobození a tato pouť je předmětem naší korespondence. Piš své dopisy tak, aby byly velmi osobní; tak intimní, jak jsi jen schopen být. Buď v nich absolutně upřímný. Nenech svou otevřenost uklouznout kvůli jakékoliv nejistotě. Přiznávej, co nejsi schopen poskytnout; nenechávej si vnutit svou roli od těch, se kterými si dopisuješ. Takto pracujeme také na sobě a je to velmi mocná metoda, pokud ji provádíme, jak nejlépe dovedeme. Nelze však očekávat, že to bude vždy fungovat. Někdy ale přijde i chvíle, kdy se pročistí naše mysli a změní naše životy. Hodně štěstí a lásky, Bo

Zítra, zítra a zase zítra plíží se v tomto banálním rytmu od jednoho dne k druhému, až přijde poslední slabika tohoto zaznamenávaného času. A všechny naše včerejšky posvítily jen pošetilcům na cestu k zaprášené smrti. Pohasíná krátká svíce; život je jen kráčejícím stínem, ubohý hráč, který si vykračuje a trápí se kvůli své hodině na jevišti a pak už o něm není více slyšet. Je to jako pohádka vyprávěná idiotem; plná zvuků a zběsilostí, neznamená ale nic. -Shakespeare 169

Pam Milý Bo, když začínám psát svůj dopis, nemám jasno, proč ti vlastně píšu, ale doufám, že to vyjde na povrch, jak budu pokračovat. Můj manžel Danny byl propuštěn 15.července na podmínku z federálního vězení do domu na půl cesty. Po dobu, co byl pryč, mi mnoho napsal o józe a meditaci, a co to udělalo v jeho životě. Když jsem s ním byla na několik dní na dočasné dovolené, mohla jsem si sama všimnout změn, které u něj nastaly. Jsem za to velmi ráda, ale uvnitř mě to hluboce zneklidnilo. Potřebuji se dozvědět, jak se budu muset změnit, abych zapadla do jeho života, až bude propuštěn úplně. Píši ti v naději, že bys mi možná mohl pomoci. Když byl Danny pryč, prošla jsem si velmi těžkými časy. V době, kdy jej zavřeli, jsem čekala naše první dítě, byla v 6. měsíci a prakticky bez peněz. Byla jsem nucena projít závažnými vnitřními změnami, které se mi moc nelíbily. Dítě přišlo na svět bez jeho přítomnosti, a od té doby se postupně zvětšovaly moje deprese a deziluze o mém životě. Teď má náš syn dva a půl roku a je pro mě těžké něco se sebou dělat, ale přála bych si začít znovu od začátku. Můj manžel ode mě chce, abych zvětšila zájem o jógu a meditaci, protože má pocit, že by mi to mohlo pomoci se vymanit z tohoto vězení, které jsem si sama vytvořila a zbavilo by mě to sebelítosti a deprese. Když jsem si přečetla tvou knížku INSIDE-OUT, myslím si to už také. Přinesl mi i tvou další knížku BE HERE NOW. Byla bych ráda, kdybys mi mohl pomoci vykročit na tuto cestu. Je pro mě velmi důležité naučit se meditaci a józe, protože mám velmi ráda svého muže a chci udělat všechno, co by mohlo obnovit jeho i můj život. Velmi bych ocenila tvou pomoc a modlitby. Dej však vědět svým čtenářům, kteří jsou ve vězení, že se možná cítí osamělí a s bolestí, ale nejsou sami. Jsou tu milióny žen s duší jako motýlí křídla, která mohou být rozmačkána i tím nelehčím dotekem. My jsme ti mlčenliví lidé, kteří sedí osamělí, noc co noc čekající na své milované, než se vrátí. Modlení za změnu, jakou učinil můj muž, dává čekání smysl. Ještě štěstí, že se takové změny mohou dít. Rozhodné a vytrvalé jsou ale jen ty ženy, jejichž modlitby dosud nebyly vyslyšeny. Velice ti děkuji, že jsi pomohl mému muži najít své místo. Tvoje práce je ohromně oceňována mnohými z nás - možná si to ani neuvědomuješ. Kéž je Bůh stále s tebou. Pam

170

Drahá Pam, je pro mě velikým potěšením poznat tě. Jsi velmi krásná a upřímná žena a Danny je šťastný člověk. Už máš sama dlouhý kus své cesty za sebou, takže se na ni ani nemusíš ptát. A nedělej si tedy starosti, kde začít. Posílám ti nějaké materiály s instrukcemi pro různá cvičení, ale nezaměňuj si tato učení s pravdou. Sama jsi už objevila hodně pravdy a síly už jen díky tomu, že už umíš procházet každodenním životem. Jestliže Dannymu pomohly jóga a meditace najít sílu, odvahu, čestnost, trpělivost atd., nemusí to být jiné kvality, než ty, které jsi sama rozvíjela svým čekáním na něj a výchovou dětí. Není nic jednoduššího, než nejhlubší pravdy. Určitě souhlasím s tím, že meditace by mohla být dobrým způsobem, jak se zbavovat své připoutanosti, sebelítosti a deprese. Nepociťuj kvůli tomu ale žádnou vinu. Každý se musíme potýkat se svými problémy a ty máš také svoje. Po nějaké době každodenního meditování můžeš začít vnímat, jak v tvé mysli vyvstane sebelítost a deprese a ty jen budeš moci sedět a sledovat ten jejich tanec - jako bys je studovala třeba za účelem studijní práce. S postupem času uvidíš, že nad tebou nemají větší moc, než je energie, kterou jsi jim vždy dávala. Zkus si nedělat tak velké starosti s tím, že se máš přizpůsobovat tomu, co teď nosí Danny nově v hlavě. Pokud mu jóga a meditace daly něco dobrého, pak by bylo snazší u toho jen setrvat bez velkého usilování. Tady nejsme v utajovaném spolku, kde si podáváme ruce a používáme tajná hesla. Jedná se jen o metody - o nic více. Udržuj svou mysl zaměřenou na smysl těchto metod, které jsou tak staré, jako je celý svět: na vyvážený život s vírou, přesvědčivostí a nikdy nekončícím smyslem pro humor. Ty i tvůj manžel byste měli být schopni to zvládnout dobře. S láskou, Bo

Jestliže člověk mluví a jedná s čistou myslí, štěstí jej následuje, podobně jako stín, který jej nikdy neopustí. -Dhammapada

171

Larry a Yusufu

Milý Bo, jmenuji se Larry a dopisoval jsem si s Yusufem po dobu 6 let. Byl třetím kontaktem, který jsem od tebe dostal - první dva neodpovídali na moje dopisy. Dopisovali jsem si jednou za měsíc, někdy častěji, jindy méně. Byl pro mě inspirací pro mnoho příležitostí. Být ve vězení a pracovat na svém vědomí a duchovním vývoji, je jako uvrhnout se každý den do očistných plamenů. Jeho odevzdání nezakolísalo po celou dobu našich kontaktů. Každý den, kdy jsem od něj dostával dopis, byl pro mě významný. Vloni jsem jej poprvé navštívil. Osobnost, kterou jsem potkal tváří v tvář byla tak skutečná a opravdová, jako ten, kdo psal dopisy. Popravdě řečeno, mě to překvapilo. Překvapen jsem byl jeho svolností vystavit se před ostatními vězni a také tím, že se nijak neodlišoval od toho, se kterým jsem si dopisoval. Nevěděl jsem dobře, co mu chci říci. Můj život byl obohacen tím, že jsem jej poznal. Dovolil mi nahlédnout do světa skrytého mimo moje běžné okolí. Jeho příklad mě uvedl v úžas, protože mám pochybnosti, že bych byl tak silný nebo otevřený v jeho situaci. Byl jsem jím poctěn k tomu, abych se mohl dotknout jeho života. Ukázal mi, jak člověk může růst i navzdory rušivému vlivu a naučit se lásce v prostředí, které je bez lásky. Řekl bych, že jediným skutečným ponaučením, kterého se může dostat někomu z tohoto příkladu, je to, že jsi mi umožnil se sblížit nejen s duchovním hledačem, ale s opravdovým duchovním učitelem. Děkuji ti a obdivuji tvou práci. Larry Kalifornie

Milí Bo A Sito, asi před měsícem jsem navrhnul svému blízkému příteli Larrymu, abychom vám oba napsali děkovné dopisy za to, že jste nás před asi šesti lety spojili dohromady. Oba jsme si neustále dopisovali a stali se velmi blízcí. Posílali jsme si dopisy jednou nebo i dvakrát za měsíc, vystřídali mnoho témat a mezi nimi byly nejdůležitější ty o naší duchovní cestě. Pro mě to nebylo nijak snadné - jsem tu už desátým rokem a prošel jsem si už mnoha osobními tragédiemi - ale i ty nejhorší stránky mého života jsou jen malé ve srovnání s pravým duchovním přátelstvím s Larrym. V roce 1982 se tu zastavil na překvapující návštěvě. Bydlí v Kalifornii a moje vězení je v jižním Illinois. Ukázali jsme si vzájemně fotografie a otevřeně si o sobě promluvili, ale nejkrásnější na tom bylo to naše první setkání ve světle návštěvní místnosti. On je běloch a já černoch a tak si asi umíte představit, jak jsme museli vypadat v návštěvní místnosti mezi ostatními 172

návštěvami, kteří byli všichni bílí. Ten Larry, kterého jsem potkal ve svých dopisech, byl úplně stejným Larrym, kterého jsem potkal přímo; byly to velmi hezké a potěšitelné chvíle. Larry se skutečně zasloužil o moje pronikavější duchovní cvičení a ukázal mi nejvýstižněji, že slova nejsou tak důležitá jako skutky. Mnoho zdejších vězňů stále hledá někoho k dopisování, ale vždy mají představu, že to bude žena - nikoliv muž. I já bych nesporně dal přednost dopisování se ženou, ale v průběhu let mi Larry dokázal, že pro můj růst mi může být prospěšný muž stejně jako žena. Byla to opravdová zkušenost naplněná láskou, péčí, sdílením a růstem. Jsem si jistý, že vydrží až do konce života (a i déle). A všechno se to mohlo stát díky vaší snaze vykročit mimo společenské předsudky a navázat spojení s hledači tohoto světa - vevnitř i venku. Hluboký dík vám i projektu ášram za vaši práci a za to, že jste přivedli Larryho do mého života. Kéž se vám dostane navždy darů míru, štěstí a nade vše i lásky. Váš Yusufu.

Milý Bo, tento večer jsem pozorovala slunce zapadající za farmou mých rodičů tady v Canandaiigua, myslela jsem na bratry v Attice a uvažovala, jestli také sledují stejné slunce. Ucítila jsem nutkání ti napsat a poděkovat za workshop v Attice, kde jsem se mohla jako instruktorka jógy zúčastnit. Mnoho jsem rozjímala o různých zatáčkách, kterými ubíhala moje cesta a naučila se díky nim důležité lekce. Organizace Ananda Marga pro mě byla užitečnou zkušeností. Podle jejich pravidel jsem proplouvala celkem snadno životem. Avšak už před tvou přednáškou v Attice jsem začala mít pocit nerozhodnosti, protože mě ti lidé žádali, abych se odevzdala té jejich cestě a přísně ji dodržovala jako jedinou možnou. Začala jsem se cítit polapená a trochu vystrašená... pokud bych opustila tuto organizaci, učinilo by mě to neschopnou pokračovat na duchovní cestě? Vůbec to tak není. Když teď žiji prostě, medituji, miluji a pokouším se vyčistit si hlavu, vím už, že nemusím být věrná nějakému zvláštnímu obřadu nebo organizaci. A když dělám pro Boha to nejlepší, co umím, vím, že je to tak dobře.

173

Slova, která jsi řekl na tvém workshopu, mi vrátila ujištění, že se všechny různé cesty vzájemně mísí. Bratři i já jsme došli k tomuto závěru současně na našem příštím kurzu jógy, když jsme probírali své dojmy z workshopu. Největší dojem na všech nechalo cvičení ve dvojicích s pohledem do očí - Bůh se dívá na Boha. Bylo to opravdu velmi působivé. Naše dharma pokračuje dál. Všichni budeme žít nádherně tehdy, když zapomeneme na obal kolem sebe a budeme mít na paměti svůj vnitřní význam. Šántí, Kathy New York

Tammy

Nejdražší Bo, můj manžel bude podmínečně propuštěn 23.srpna. Velmi bych potřebovala nějakou radu nebo proniknutí do podstaty věci, protože nevím, proč se oba cítíme jako pobláznění od té doby, co známe datum propuštění. Bude zázrak, když překonáme příští měsíce spolu. Myslím, že pobyt venku ho dělá nedůtklivějším, starostlivějším a majetnickým. Nevím, proč to tak je. Našla jsem si práci a pět dnů v týdnu tvrdě pracuji. Měla jsem ve zvyku manžela navštěvovat čtyřikrát do týdne, ale teď je to možné jen v soboty a neděle. Řeklo by se, že dvě návštěvy týdně by měly být vzácnější a radostnější, ale hádáme se. A to tak, že mě to ubíjí a jeho také. Hrozně bych potřebovala nějakou pomoc a doufám, že od tebe se mi nějaká dostane. Čekala jsem na tohoto muže dva roky a nechci, aby to skončilo rozvodem. Děkuji ti za tvé otevřené srdce a milující účast. Netrpělivě čekám na tvou odpověď. S láskou, Tammy Nevada PS: můj manžel je v ochranné vazbě. Před tím byl ve věznici, ale byla mu administrativně přidělená práce a proto jej přemístili.

Drahá Tammy, mrzí mě, že máš tak těžké časy. Manželství v dnešní době není nic snadného ani tady venku, takž zkus nepodléhat panice; až problémy přijdou, budeš je řešit. Tak se to děje každému. Bill možná cítí napětí z důvodu přemístění do ochranné vazby, podobně i pochopitelné znepokojení ve vztahu s propuštěním. Možná jej trochu děsí i to, jak ses stala nezávislá a možná zkouší získat svou dřívější dominanci nad tebou. Je to ale ten pravý čas pro tebe, abys rozběhla váš úplně nový vztah založený na přátelství, rovnocenném partnerství a důvěře. 174

Asi se ti těžko bude měnit způsob života po tom napětí, kterým jsi procházela v posledních letech a navíc by to mohlo být pro Billa něco nového, co nahání hrůzu. On se možná potřebuje zbavit svého starého obrázku, že jsi jeho „kotě“, protože teď je potřeba, abys byla něčím mnohem víc. A věř mi, že on také potřebuje, abys mu byla něčím víc, protože ho čeká v nejbližší době tak velká změna. Je potřeba, abys měla co nejvíce trpělivosti, ale nevzdávala se svého nového odhodlání a nezávislosti. Možná, že propadne přitažlivosti sexu, pokud k němu nebudeš upřímná; může se stát, že jej vyděsí nutnost se tě ptát na radu nebo žádat o pomoc nebo když jej budeš muset vozit autem, než si zase zvykne sám na běžný život. Možná bude mít problémy se zacházením s penězi, udržením rozpočtu, získáním řidičáku a vůbec s věcmi, které souvisí s běžným životem. Ve vězení bývá obvyklé, že lidé ztratí tyto obvyklé dovednosti a pak je musí získávat zpět s úředníkem pro dohled nad podmínečným propuštěním, který pro ně má zajišťovat neustálý dohled, kdyby si náhodou nepamatovali, jak se mají se vším vyrovnat. A pouto manželství si také vyžádá hodně času na vyrovnání se s potížemi. Zkus si uvědomovat všechny ty skryté příčiny za tvými potížemi, aby ses tolik nepotýkala s detaily. Já i Sita ti, jakožto manželé oddaní už v roce 1966 a navzájem sdílející svou bolest, přejeme úspěch v tomto těžkém období bolestného vyrovnávání se se skutečností. Zkus se na to dívat spíše jako na postupný proces, než na problém a dělej vše, jak nejlépe dovedeš. S láskou, Bo

Milý Bo, Je to od tebe velmi milé, že jsi mi napsal tak krásný dopis! Děkuji ti. Je to smutné, ale já opravdu nevím, proč jsme stále spolu. Když si spolu rozumíme, je mezi námi hodně lásky. ALE stačí jen jediné slovo nebo věta, aby začala hádka, pokračující dále vyhraněným chováním, množstvím zloby na povrchu. Je tomu tak už od doby, kdy Bill obdržel termín svého podmínečného propuštění. Pravdou je, že jsem nikdy nebyla žádný anděl a první roky v Carson City jsem se chytila do lží, mnohokrát jsem Billa oklamala a on mi to nikdy nezapomene. Bill píše krátké sci-fi příběhy (tři už mu byly vydány) - kdyby slova mohla zabíjet, byla bych už dávno po smrti. Protože jsme nuceni být jen letmém kontaktu, naše hádky způsobily vznik určitých návyků, kterých bych se velmi ráda zbavila. Ale to nezvládnu jen sama. Možná Bill začíná být divný, protože je to zatím jen pár měsíců, co je venku na podmínku a má za sebou 14 měsíců v ochranné vazbě. Možná, že svoboda velmi pomůže našemu vztahu - možná že pomůže k jeho ukončení. To ještě nevím. Je to smutné. Oba dva máme svou milující rodinu, ale v podstatě máme jen jeden druhého. Často mám pochybnosti, zda zůstaneme spolu kvůli našim nezdravým potřebám a závislosti jednoho na druhém. 175

Trpělivost a tolerance se v poslední době u nás mnoho nevyskytovaly. Bo, doufám, že ti nejsem se svými starostmi na obtíž. Nemám nikoho, s kým bych si o tom promluvila, a tak jsem asi vysypala všechno na tebe. Je mi to líto - ale děkuji ti za to, že jsi tu! S láskou k tobě i Sitě, Tammy

Drahá Tammy, nezpůsobila jsi mi vůbec žádné potíže; já jsem tu od toho. Jsem tvůj přítel. Víš, ono je ale těžké dávat rady, když jsem tisíce mil daleko. Zkouším se jen trefit do tvé situace svými domněnkami a doufám, že budeš schopná oddělit pšenici od plev s ohledem na svou situaci. Slova mohou být častěji škodlivější než prospěšná - obzvláště pokud je jeden z vás obratnější ve vyjadřování, než ten druhý. Můžeš ale zkusit s Billem neverbální komunikaci - jako například sedět naproti jeden druhému na 10 - 15 minut, aniž byste cokoliv říkali; jen se dívejte vzájemně do očí, žádné úsměvy, gesta, dotýkání - nic kromě naprosté upřímnosti a opravdových citů. Nechejte si vzájemně nahlédnout na své nejhlubší obavy, nejvyšší naděje a na lásku, kterou skutečně máte ve svých srdcích. Vydejte ze sebe veškerá svá tajemství mezi vámi; jen si je „říkejte“ očima a žádejte odpuštění za to, čím jste se navzájem zranili. Někdy, když jsme byli jako uzamčeni v našem konfliktu, jsme se Sitou používali toto připomenutí: „Jaký to má ale všechno význam?“ Jinými slovy, nechceme vlastně pro druhého jen to dobré? Nechceme si pomáhat, jak nejlépe umíme? Někdy je důležité dát i banálním argumentům větší perspektivu. Buď odvážná, přítelkyně. Víme, že umělé hnojivo občas pěkně smrdí, pokud bys v něm měla plavat, ale jak pomáhá tomu, aby to na zahrádce rostlo! Posílám ti mnoho světla pro nastávající sklizeň. S láskou, Bo

Milý Bo, velmi ti děkuji za dopis. hluboce mě oslovil. S Billem jsme během posledních dvou týdnů byli na cestách do Kalifornie, kde jsem hledali nové bydlení. Chová se často tak, že jsem si často myslela, že by mohl vybuchnout. To přísloví, které používáte se Sitou, se snadněji říká, než aplikuje. Obzvláště když jeden z nás nebo i oba máme pocity bolesti nebo silné emoce. Sex začíná být problémem - ne příliš ale přece jen! Během tří let, když byl ve vězení mi říkal, jak moc se už těší... zatímco teď musí k němu být skoro žádán, zpracováván a vylákán. Ano už vím, jak napětí, stres a tlaky mohou vymazat jeho přání, proč jsem ale schopná nás rozdělovat a zároveň používat sex jako pojistný ventil?

176

Upozorňoval mě, že má vyvrcholení příliš rychle od té doby, co jej propustili, ale říkal, že „pravidelným cvičením“ se to spraví během pár týdnů. Bývá připraven rychle, ale neděláme to dost často, aby se změnil, Jsem velmi obětavá a chápající, takže si nemyslím, že by se cítil nepatřičně, aby se chtěl vyhýbat sexu. Dávám přednost slovům „mít sex“ před „milovat“, protože tu není žádná něžnost, vášeň nebo řeč o lásce z jeho strany (kromě toho, že mi říká, že mě miluje, když to děláme). Cítím ze z toho velmi mizerně. Vedlo to k očekávání něčeho víc a jiného, než to je. Výsledkem je to, že se cítím nechtěná a nežádoucí. Z jakékoliv příčiny je Bill vždy podrážděný. Jeho sestra, švagr, jejich blízcí přátelé i matka nám často volají a přestože si myslí, že se pokouší pomoct, nakládají na nás velkou zátěž. Stále nás zvou - my však nemáme chuť k návštěvám, ale cítíme se k tomu zavázáni. Máme málo příležitostí trávit čas jen spolu. Když jsme u jídla, raději něco čte nebo sleduje televizi; po večeři se stává pohlcen svým psaním, pak přichází do ložnice unaven a usíná snad ještě před tím, než položí hlavu na polštář. Ode mě se očekává, abych seděla u něj, všechno to absorbovala a neotevřela svá ústa. Mám jen uklízet dům, vařit, uklízet po něm, vozit jej kamkoliv (dosud ještě nemá řidičské oprávnění) a nežádat žádnou náklonnost, nic pro sebe. Někdy jej potřebuji, jen aby mě objal a držel, ale neodvažuji se požádat. Je tu kolem plno lidí a věcí, které jej táhnou jinam a moje požadavky se stávají pro něj jen další přítěží. Když jsem toho už měla až po krk a přišla jsem na něj s něčím, co se mu nezamlouvalo, nebo co nechtěl, nafouknul se, použil proti mě co se dalo a šel i tak daleko, že mi řekl, abych odešla z jeho života. Vidím to všechno jako nesmírnou lekci trpělivosti a sebekontroly. Občas si to uvědomím, ale obvykle jsem příliš vtažena do toho melodramatu, abych viděla jasně - a tehdy přichází bolest. Nemám nikoho kromě tebe, komu bych se mohla svěřit. Když jsem zkusila tyto věci říkat Billymu, rozčílil se na mě a zahrnul mě tím, že jsem to sama zvorala a že teď jen skučím a fňukám. Už ani neumím vyjádřit svou bolest, protože jen brečím, protože se ke mně chová jako šílenec. Dala jsem mu číst tvůj poslední dopis, ale nic na to neřekl. Nemáme dokonce ani čas, abychom si sedli k tomu cvičení, které doporučuješ. Rády bych se mu dívala alespoň 5 minut do očí, vnímat jej jen pohledem do nich. Myslím ale, že pro něj jsou ostatní věci důležitější. Není to jako kopanec do zadku? V každém případě to vypadá na velké dilema. Doufám, že mi můžeš nabídnout nějakou útěchu nebo radu. Často se cítím, že už brzy vypěním. Děkuji ti Bo, už jen za to, že jsi - a že zůstáváš přítelem. S láskou, Tammy

177

Drahá Tammy, já vím, že slova „Jaký to má ale všechno význam?“ se snadněji říkají než prožívají, ale vypadá to, že vy dva budete mít nelehké časy, pokud doufáte, že vám něco pomůže táhnout společně tímto obdobím. Zní to, jako by u Billa nebyla vyhlídka, že najde nějakého poradce (předpokládám, že i tato myšlenka byla probírána?); a řeknu ti, že to skutečně cítím jako tápání ve tmě, když ti zkouším dát radu ze vzdálenosti 3 000 mil. Myslím, že si potřebuješ dobře zvážit několik věcí - jako je poradenství, meditační cvičení atd - předtím, než skutečně „vypěníš“. Pokud Bill nemá chuť zrovna teď přiznat vašemu manželství nejvyšší prioritu, musíš se jasně podívat na svůj zásobník trpělivosti a rozhodnout se, zda jsi schopna to vydržet ještě o něco déle. Možná jsi, možná, že ne; je to něco, co můžeš určit jen ty sama. Sita a já jsme jednou prošli těžkým obdobím a jedinou cestou, na které jsme se dohodli, bylo oddělit ložnice a hledět si každý víc svého. Skoro rok jsme tedy spali odděleně, ale postupně se naše nedorozumění zjemňovalo, pak jsme si začali občas dávat „schůzky“, až se naše láska a víra pomalu vracely zpět. A přitom to, co mezi námi bylo, vypadalo zpočátku jako zápas. Teď už je naše manželství pevné; myslím, že jen málo lidí by uvítalo poznat ty nejhlubší stránky tohoto vztahu. Pokud to dokážeš, pak se všemi prostředky zaměř na to, kde se to může „zlepšit nebo zhoršit.“ Budeš ale muset změnit svůj náhled, abys to dělala s láskou; nemůžete trvat na dalším lpění na povrchu věcí nebo na otázkách tvých práv proti jeho. Pokud jsi mi napsala, že Bill měl vůli si přečíst můj poslední dopis, možná si přečte také i tento. Dovolte mi, abych vám dal příklad toho, co považuji za hlubinu manželského pouta: když mi bylo devět let, můj otec byl paralyzován kvůli masivnímu mozkovému krvácení. Lékaři a všichni příbuzní se pokoušeli přesvědčit matku, aby jej převezla do nějakého zařízení, místo aby se o něj starala doma. naléhali na ni, aby se znovu vdala (bylo jí teprve 33 let!); že by bylo nefér pro ni a její děti, aby se točili kolem postiženého, který je možná už nikdy nepozná. Říkali jí, že manžel bude možná žít už jen jeden rok a tak proč tedy absolvovat tak značné potíže? Díky Bohu moje matka našla sílu k tomu, aby odolala všem těm dokonale logickým argumentům! Během pár let nás otec začal zase poznávat a byl schopen chodit po domě s holí a s naší oporou, později jezdil na kolečkovém křesle. Přestože nedokázal mluvit v celých větách, jeho mysl byla čistá a svěží a on se stal tou nejmilejší, nejlaskavější a nejprostší osobou, jakou jsem kdy poznal. Po čtrnácti letech zemřel jako prostý a čistý člověk ve své posteli a moje matka, já, Sita a celá rodina byla shromážděna kolem v jeho poslední dny. Jeho posledními slovy, když se díval do tváře matky a usmíval se, zněla: „hezká, hezká!“ Velmi matku miloval! Pokud Sita a já říkáme „Jaký to má ale všechno význam?“, je v tom pochopení, že kdyby byl některý z nás zítra postižený, ten druhý by to chápal jako privilegium stejně jako povinnost, 178

aby jej miloval a pečoval o něj po celý zbytek našich životů. Manželství se může stát posvátným stavem, který vydrží daleko za svět, jenž vidíme kolem nás. Manželství nás může přenést k osvícení. Pokud spolu s Billem cítíte, že si opravdu patříte, potřebujete jen najít způsob, jak zastavit vzájemné pochybování a trestání. I kdybys to byla jen ty, kdo s tím chce právě teď něco dělat, je potřeba to provést způsobem, který pomáhá Billovi překonat toto bolestivé období jeho života, spíše než abys to dělala způsobem, který jen zvyšuje tvůj hněv, zášť a sebelítost. Pokud si nejsi jistá, zda to dokážeš provést správným způsobem, možná by sis měla určit nějaký čas pro sebe a pokud by se ani pak věci nezdály měnit k lepšímu, pak můžeš teprve dělat plány na odchod - ještě než se navzájem zničíte. Přál bych si, abych ti mohl dát magickou hůlku, více snadných odpovědí, ale prosím pochop, že ti Sita i já nabízíme veškerou podporu a z celých srdcí ti přejeme, ať to dopadne co nejlépe. S láskou, Bo

179

Frank

Milí Bo a Sito, právě jsem přečetl the Sun magazine číslo 73. Velmi příjemně mě překvapilo, když jsem jej vytáhl z poštovní schránky a zjistil, že toto číslo je věnováno vaší práci. Vyvolalo to ve mně hodně milých vzpomínek. Dovolím si vysvětlit, proč vaše práce pro mě znamená tak mnoho. V roce 1975 jsem byl odsouzen na 7 až 10 let za ozbrojenou loupež. V té době jsem býval velmi zmatený a nic jsem si neuvědomoval. Krátce po mém uvěznění jsem se setkal s potrhanou kopií knížky INSIDEOUT. Napsal jsem vám první dopis a tím začal náš vztah, který trval následné dva roky. Během té doby jste mi pomohli uvědomit si svůj vlastní potenciál. Začal jsem jasně vnímat, že všichni jsme jedno a že všechno je tak, jak by mělo být. Po svém propuštění jsem vám už nepsal, ale nikdy jsem nezapomněl na lekce, kterými jste mě přivedli k pochopení, které jsem měl odedávna v sobě. Vyšel jsem z vězení s úplně novým výhledem na život. Pochopil jsem, že musím sám zvládnout svůj život a rozhodl jsem se, že zkusím své světlo rozzářit co nejvíce, jak jen to bude možné. Začal jsem navštěvovat univerzitu a dotáhl jsem to k titulu B.S. v oboru matematiky. Pak jsem si našel práci jako vysokoškolský instruktor působící ve vězení. Pracuji tak už rok a vím už, že všechny ty předchozí roky plné utrpení a bolesti byly nezbytným předpokladem pro můj současný život. Protože jsem vzal tuto práci ve vězení, dostal jsem příležitost sdílet vaše myšlenky s několika dalšími vězni tady. Byl jsem také velmi neústupný v pomoci těmto lidem, aby co nejlíp pochopili svou situaci a naučili se ji zvládnout. Chci abyste oba věděli, že k vám chovám hlubokou lásku. V mém srdci budete mít stále zvláštní místo. Protože jste pomohli vy mně, jsem i já nyní schopen pomoci ostatním k tomu, aby odhalili svého vnitřního učitele. Tak jak jste říkali o karmě: „Co se děje kolem, to se dít musí.“ Kéž poznáte navždy jen lásku a mír. Váš přítel a bratr, Frank

Tady v horách jsem k tobě hovořil jasně. Dole v Narnii to nebude tak časté. Tady v horách je vzduch čistý a tvoje mysl je také čistá; jak sejdeš dolů do Narnie, vzduch zhoustne. Věnuj velkou pozornost, aby to nezmátlo tvou mysl. A Znamení, která ses naučil rozeznávat tady, nebudou vůbec vypadat tak, jak očekáváš a jak jsi je potkával tady. A proto je tak důležité poznat je svým srdcem a nevěnovat žádnou pozornost jejich vzhledu. Pamatuj na ta Znamení a věř jim. Na ničem jiném nezáleží. -C.S.Lewis: The Chronicles of Narmia 180

Ať jste kdokoliv a kdekoliv, ať už váš život probíhá hladce - jakmile vaše oči padnou na tuto poslední stránku mojí knížky, jste už velkou součástí mého života a já chci, abyste to věděli. Děkuji vám, že jste byli se mnou. Přeji vám všechno dobré. Je to privilegium - být tady společně, klopýtat směrem ke světlu. Jděte za svým srdcem; všichni to zvládneme. Miluji vás. Bo

Sdružení projektu Vězení-Ášram bude i nadále pokračovat v zasílání této knížky a dalších materiálů vězňům zdarma tak dlouho, jak si to budeme moci dovolit. Projekt stále potřebuje dary, granty nebo odkazy. Pokud byste chtěli podpořit tuto činnost, prosím zašlete vaše daňově odpočitatelné příspěvky na adresu: Human Kindness Foundation PO Box 61619 Durham, NC 27715

KONEC TŘETÍHO DÍLU 181