Bo Lozoff VŠICHNI MÁME SVÁ POUTA

Bo Lozoff VŠICHNI MÁME SVÁ POUTA průvodce k osvobození

DÍL PRVNÍ:

VELKÁ PERSPEKTIVA

© Bo Lozoff 1985 16. vydání 2006, Human Kindness Foundation 325.000 výtisků

Motto: Život není tím, čím se zdá být – díky Bože!

Kopie knihy We’re All Doing Time bude poskytnuta zdarma každému, kdo je ve vězení, a jiným hledajícím, kteří si nemohou dovolit její zakoupení. V takovém případě pište na adresu: Human Kindness Foundation PO Box 61619 Durham NC 27715 Všechny výnosy z prodeje této knihy jdou na podporu distribuce zdarma pro knihy, nahrávky a časopisy mnoha lidem z celého světa. Dobrovolné dary jsou rovněž žádoucí a vítané. Nadace lidské laskavosti (Human Kindness Foundation) je sponzorem projektu Vězení-Ášram a jiných aktivit, vztahujících se na laskavější, bezpečnější a rozumnější svět. Pokud chcete přispět, vyžádejte si více informací nebo si objednejte tuto knihu a další tituly. Pište na výše uvedenou adresu nebo navštivte naše WEBové stránky: www.humankindness.org

Tato kniha byla rovněž publikována jako: Todos Estamos Encarcelados ve španělštině Nous sommes tous dans une prison ve francouzštině Spezza le tue catene v italštině

UPOZORNĚNÍ PŘEKLADATELE : Toto je volně šiřitelný překlad prvního dílu knihy We’re All Doing Time, která má celkem tři díly na 317 stranách. Jedná se však o amatérský (a tudíž nedokonalý) překlad bez autorizace, který začal být prováděn od října 2006 pro studijní účely. Je k dispozici na privátních WEBových stránkách www.volny.cz/cdk.vp pro inspiraci těch, kteří nastoupili na svou cestu duchovního rozvoje a Poznání. Ke zveřejnění zdarma došlo se souhlasem Bo & Sity Lozoff, který laskavě udělili dne 1.12.2006. Autor překladu prosí, aby bylo zabráněno jakýmkoliv snahám o komerční využití tohoto textu. Jeho záměrem je zpřístupnit myšlenky z této knihy všem zájemcům a případně iniciovat vznik jejího českého vydání. (Vašek) 2

Bo Lozoff Je ředitelem Nadace lidské laskavosti (Human Kindness Foundation) a mezinárodně uznávaného projetu Vězení-Ášram. Jeho literární činnost, workshopy a nahrávky pomáhají velkému počtu lidí transformovat svůj život pomocí duchovního výcviku a to i v některých nejtěžších žalářích – plných egoismu, strachu, hněvu a závislostí, stejně jako mříží a silných zdí.

Tato kniha je určena každému na světě, protože každý potřebuje všechnu lásku a povzbuzení, které můžeme eventuálně dát.

OBSAH: ÚVODNÍ SLOVO .......................................................4 PÁR SLOV O VĚZEŇSTVÍ ......................................5 ÚVOD K PRVNÍMU DÍLU ........................................6 PŘEDMLUVA: PŘICHÁZÍME...................................8 VELKÁ PERSPEKTIVA ............................................14 3

ÚVODNÍ SLOVO (JS 14.dalajlama) Primárním zájmem všech náboženství je pomoci lidem stát se lepšími bytostmi. Proto, bez ohledu na naše osobní přesvědčení, je mnohem důležitější se pokoušet vytvořit bezpečnější a laskavější svět, než se pokoušet získávat více lidí pro náboženství, které vyznáváme. Při své vlastní zkušenosti jsem shledal, že nejvyšší stupeň vnitřního klidu přichází od rozvíjení lásky a soucitu. Pozitivní vztah k ostatním spolu s otevřeným srdcem pomáhá uvolnit mysl.To pomáhá odstranit jakékoli obavy nebo nejistoty, které možná máme a dává nám sílu vypořádat se s překážkami, na které narazíme. Je to nejzákladnějším zdrojem úspěchu v životě. Laskavost a soucit jsou výjimečně důležité v každé životní oblasti, ať už jsme vězni, dozorci nebo oběti zločinu. Je marným obírat se záští a nesnášenlivostí dokonce i vůči těm, kteří se k nám chovají špatně. Spolupráce, důvěra a ohleduplnost jsou daleko konstruktivnější. Nepřátelství a negativita ve vězeňském životě se nezmění, dokud obě strany – personál i chovanci nezlepší svůj vzájemný přístup. Co je požadováno, je zvýšená snaha rozlišit skutečné problémy a vyléčit zranění spíše, než jen podávat stížnosti na jedné či druhé straně. A proto je činnost organizací jako Human Kindness Foundation velmi důležitá pro každého, kdo má vztah k životu ve vězení. Věřím, že tato praktická příručka We’re All Doing Time bude inspirovat každého, kdo má zájem o pomoc druhým v potížích a zároveň pomůže k jeho vlastnímu osobnímu zdokonalení.

1. července 1994 Podepsán Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama, Tenzin Gjatso.

4

PÁR SLOV O VĚZEŇSTVÍ Ačkoliv se tato kniha zaměřuje na životy lidí v mnoha vězeních, kritikové by mohli namítat, že v ní nebylo řečeno nic o reformě vězeňství. Pro objasnění bych rád uvedl svůj postoj právě zde. Vězeňské systémy v celém světě jsou všeobecně odporné, barbarské, kontraproduktivní a chorobné. Jednou se naši potomci budou ohlížet zpět na naši dobu šokováni, jak jinak kultivovaní lidé mohli zacházet s vězni takovým způsobem, jak se dnes děje. Ale tato kniha je věnována lidem a jejich duchovní práci. Přestože vězeňský systém a mentalita, která jej udržuje v chodu, mě v srdci jitří, má práce je jiného druhu než reforma vězeňství. Jako vedoucí projektu Vězení-Ášram jsem byl často vyzýván se rozhýbat a dělat něco, co by mohlo ukončit současný systém, než pomáhat lidem, aby jej snášeli. Někteří lidé si myslí, že náš projekt (a já), nejsme nic více, než „nástroj utlačovatelů“, protože naše činnost nesměřuje ke stržení systému. Mezitím milióny lidí musí žít ve vězeních tak, jak vypadají dnes a mě se dostalo té výsady, že jim mohu být nápomocen při jejich spirituální práci – práci před kterou jsme postaveni i bez toho, kde se nalézáme – i bez očekávání větších sociálních změn. Jsem potěšen, že existuje mnoho skupin usilujících o reformu vězeňství, a kdyby tyto neexistovaly, pravděpodobně bych jednu založil. Ale v celém světě není projekt podobný našemu Vězení-Ášram, jenž nabízí obecný, rozumný, duchovní přátelský vztah, který nemá žádnou spojitost s náboženstvím, duchovním vůdcem nebo naukou. Odhalili jsme tuto potřebu a zkoušíme ji uspokojit – je to šťastná a produktivní práce na mnoho let. Chci vás prostřednictvím této knihy pozvat, abyste sdíleli ovoce naší práce. A současně doufám, že všichni uděláme maximum, abychom pomohli naší společnosti se vymanit z tohoto temného věku, ve kterém se tak hrozně a nepřesně hovoří o „nápravách“.

5

ÚVOD K PRVNÍMU DÍLU Všichni máme svá pouta Každý se chce cítit dobře. Ať už vědomě nebo nevědomě, každá živá bytost se pohybuje v čase a zkouší se cítit naplněná, spokojená. Od nejmenších organismů bojujících za přežití až k nejmoudřejším bytostem, všichni hledají osvícení. Život na Zemi je věcí našeho konání podle našich nejlepších předpokladů. V případě lidských bytostí jsou ale naše předpoklady založeny nejen na instinktu, ale také na nesmírném množství myšlenek a úvah. A protože máme tak mnoho na výběr, mnoho našich rozhodnutí je špatných, naše volby nás vedou menšímu naplnění, menšímu uspokojení. Můžeme žít naše životy jako plynulý řetěz dobrodružství a objevování – znamená to zůstávat dostatečně bystří, abychom našli tajemství, jak učinit každé rozhodnutí správným. Aby bylo takové, které pomáhá a nepůsobí nám bolest. Namísto toho máme tendence se pohřbít v práci nebo ve hře, abychom nemuseli stanout tváří v tvář mystériu. Nebo se snažíme projít časem pomocí pití nebo drog. A mnoho z nás bije kolem sebe skrze sebedestruktivní chování počínajícího od pouhého hulvátství až k masové vraždě. Vykradení banky nebo zabití možná vypadá jako bláznivý způsob, jak se cítit dobře, ale je to pořád něco, co je u kořene věci. Lupič doufá, že ukradne trochu spokojenosti; vrah se pokouší zbavit své nesnesitelné bolesti z izolovanosti. A hleďme: společnosti a vlády udělali to samé, jen ve větším měřítku. Jako o tom zpívá Bob Dylan: „Ukradni jen málo a uvrhnou tě do vězení, ukradni hodně a učiní tě králem.“ Svět nejistoty a přání sdílí podobné podněty od nejnižších míst až po nejvyšší. Ale od dob, kdy se objevila lidská bytost na Zemi – uprostřed mezi tancem a krveprolitím a nekonečným putováním za uspokojením, bohatstvím a mocí – se dalo několik málo lidí dohromady, aby uskutečnili Pravdu – velkou Pravdu, s velkým P. Toto pátrání po pravdě – po klíči, který znamená smysl života, pro hluboké, mysterické cosi, které spojuje všechno tvorstvo – se nikdy nezastavilo, nikdy nepřerušilo ani na moment. A tak jsme tu. Je důležité pochopit, že toto jsme my. Vy i já jsme hledači na posvátné, starodávné cestě prošlapané průkopníky jako Buddha, Mohammed, Ježíš, Marie, Mojžíš, velkými jogíni, guru, šamany – nekonečným počtem mužů a žen každého věku, rasy, ze všech zemí. Všichni máme svá pouta (We’re All Doing Time) je setkání s Pravdou, podobně jako kdybychom seděli ve skryté jeskyni nebo na vzdáleném vrcholku hor. Je velkým požehnáním se takto setkat a tak se neprodávejte snadno; toto setkání může změnit náš život navždy a my dovolíme, aby to tak bylo. 6

Původní myšlenkou na pozadí této knihy bylo pomoci vězněným, ale ve skutečnosti je vězení úplně vedlejší. Naopak často je to jen záminka pro vězněné, aby se nepřidávali k ostatním na Duchovní Cestu. Ať jsme kdokoli a kdekoli uvnitř nebo vně vězení - všichni si užijeme svoje než najdeme svobodu uvnitř sebe sama. Ačkoliv se v této době asi zdáme být neuvěřitelně roztěkaní, naplněni pochybami, strachy a mnoha formami sebe-nenávisti, můžeme na druhé straně být nositeli vzácného plamínku Pravdy. Ten přežívá, protože jej nosíme skomírající v našich srdcích. Jsme vybaveni duchovní silou. Potřebujeme pouze odstranit bloky, které nám brání se k ní dostat. A to vyžaduje mnoho otevřenosti a tvrdé práce – bez ohledu na to, kde žijeme, jak trávíme své dny a co jsme dělali až dosud. Tato kniha je zamýšlena jako trvalý druh pro dlouhé tažení – nikoliv jako počtení na několik večerů jako román. Díl první - Velká perspektiva (Big view) je mou verzí nejhlubšího obecného pocitu, pravd, které známe a máme hluboko ve svých kostech. Díl druhý Osvobozování (Getting Free) je návod; v něm je nabízeno množství jednoduchých a praktických rad, jak získat vládu nad svým životem, pro ztišení našich myslí, takže můžeme spatřit skutečnost. Díl třetí Milý Bo (Dear Bo) obsahuje některé dopisy, které jsem si vyměnil – především s vězni, za posledních 11 let. Téměř každý intenzivní zážitek, slabost či vhled do lidské situace – naší situace – od božské po démonickou, zde může být nalezen. Je to velmi vzácná příležitost, kterou takto máme – studovat sebe prostřednictvím tak širokého výběru oken do našich duší. Mnoho knih a učení nabízí úlevu od našich stálých dohadů tím, že dávají jasná pravidla, jak žít. Tato kniha mezi ně nepatří. Já sám se jen stěží vyrovnávám se svými dohady z hodiny na hodinu a nezvládl bych jiným diktovat, co potřebují dělat. Mimochodem – pro mne jsou domněnky tím, co dává životu šťávu. Co bych však chtěl sdílet, je Duch velkého dobrodružství, protož je to stále tentýž duch, který nás uvádí do pohybu na všech našich rozdílných cestách. Tato kniha je jednoduše povzbuzením pro každého z nás, aby nahlédl dovnitř a zkusil najít v sobě místo, kde cítí mír se sebou i jaký je, mír s domněnkami, které vytváříme, jak procházíme životem. Myslím, že bychom měli přestat lhát sami sobě, překrucovat věci, cítit se prázdní – a o tom je tato kniha. Vše zbytečné odpadne, jakmile se nám to podaří; to je ukryto za slovy a obrázky. S vírou, trpělivostí a nehynoucím smyslem pro humor můžeme nalézt život spíše, než pouhou existenci. Doufám, že tato kniha vám pomůže nalézt svou vlastní cestu. Podepsán Bo Lozoff, 1985 7

PŘEDMLUVA: PŘICHÁZÍME V létě roku 1969 jsme se já a Sita ocitli při práci na palubě plachetnice trimaránu v Karibském moři. Byli jsme spolu tři roky po sňatku, ale v průběhu té doby jsme byli studenty, odpadlíky, aktivisty, revolucionáři, psanci a nakonec i hippie a žili jsme různě po celé zemi, pracovali v tuctech různých zaměstnání. Bojovali jsme z nějakých dobrých důvodů, brali mnoho psychedelických drog, potkávali tu a tam skvělé lidi – ale dosud jsme nenalezli nic, co by dalo smysl našemu vlastnímu životu. Nyní se chystalo rozběhnout cosi interního. Před šesti měsíci jsme se museli vrátit zpět do mého rodinného domu v Miami abychom dělali společnost mému otci, který byl těžce nemocen a chtěl zemřít doma. Zemřel v dubnu, když v sobě shromáždil neuvěřitelné množství míru a duchovní síly a jeho smrt byla skutečně krásná. Protože se nás hluboce dotkla, zjistili jsme, že je pro nás obtížné se zas nechat pouze jen unášet světem a míjet obrazy a zvuky, které se zdály být tak prázdné. Potíž byla v tom, že jsme byli velmi mladí a dosud neznali možnosti které se nabízí lidem zkoušejícím „najít sami sebe“. Nikdy jsme neslyšeli o mysticích, jogínech a svatých lidech – těžká představa, když jsme si při svých drogových úletech mysleli, že jen my patříme ke svatým! Takže neschopni jiné volby, namířili jsme si to k přístavu a doufali, že doslova vyplujeme do slunečního západu. Nechali jsme se najmout na lodi The Restless Wind stejně jako ve starých filmech: s třesoucíma rukama, za jídlo a ubytování a s jednoduchými pravidly – kapitán Wayne nám řekl, co je třeba dělat a my to dělali ve dne i v noci. Já jsem byl prvním důstojníkem a Sita lodním kuchařem. Od počátku jsme byli k Waynovi upřímní s tím, že jsme na sebe prozradili, že ani jeden z nás dříve nevkročil na loď; jemu ale bylo jasné, že jsme zralí pro takové dobrodružství a byl s tím svolný. Nikdo z nás tří ale neměl jasno, o co nám jde tím vzdálením od všedního života – jen jsme věděli, že jsme se dosud nedostali dost blízko, abychom něco našli. Wayne byl rovněž odpadlík, i když s jiného pohledu. Narodil se a byl vychován v konzervativním duchu na farmě na jihu země, byl mistrem v oboru elektrických rozvodů a osvětlení. Neměl nikdy nic s drogami a neprovedl nic ilegálního; jen byl najednou příliš unaven tvrdou prací, když přestal rozumět, k čemu je to dobré. Tak tedy strávil tři roky stavbou lodi vlastníma rukama. A z každého pohledu se mu podařilo postavit skvělou loď. Při plavbě oceánem se zdá být život příjemně jednoduchým. Byly jen dvě věci, které jsme potřebovali mít na mysli: počasí a kde najít místo k lovu ryb, které jsme potřebovali na jídlo. Chodili jsme spát na palubu pod hvězdami jakmile přišla noc a probouzeli se, když vycházelo slunce. Skončili jsme s drogami. Dokonce jsme nemysleli ani na sex. Zeštíhleli jsme, opálili se a 8

byli jsme zdravější než kdykoli předtím. Zažili jsme divoké bouře a všimli si, že nejneobvyklejší klidné západy slunce signalizovaly právě příchod těch nejhorších bouří. Život sám začal dávat smysl kdesi hluboko uvnitř nás. Mělo smysl zůstávat naživu, být tam kde jsme byli – prostě jen být. I přitom, jak rozdílný měl každý původ, všichni tři jsme si uvědomili velmi silný pocit reinkarnace – konkrétně, že my tři jsme už před dávným časem pluli společně po oceánu. Sdíleli jsme vzájemně pocity hlubokých tajemství, která jsme tušili za oponou okolní přírody. Měsíce míjely jako ve snu. Wayne měl v plánu se plachtit Karibským mořem na západ, proplout Panamským kanálem, otočit se nahoru podél pobřeží Kalifornie a pak se vydat na Havaj – a pak možná pokračovat dál kolem světa. To se nám líbilo. Ale opět se ukázalo, že život se odehrává jinak než jsou naše plány. Abychom shromáždili dostatek peněz k našemu dlouhému tažení, brali jsme platící pasažéry na plavbu kolem Bahamských ostrovů. Měli jsme skupiny šesti až osmi lidí, které jsme nabrali v Miami a strávili s nimi jeden až dva týdny plachtěním mezi ostrovy, šnorchlováním, prohříváním na slunci a pak návratem do přístavu. Po několika měsících takovýchto plaveb se Wayne zdál být vyčerpaný. Mít cizince na lodi byla často přítěž a peníze nepřibývaly dostatečně rychle, abychom mohli financovat svou velkou výpravu. Takže jedné temné noci vymyslel plán společně s mým švagrem Petem, propašovat 1400 liber hašiše z Jamajky do Miami; „jen jednou“, pochopitelně a pak bychom mohli odplout do ráje. Sita i já jsme však měli slušný strach z policie a zkušenosti z vězení z časů našeho působení jako hippie a jako aktivisté; nestáli jsme už o to, zvláště pak ne v tomto případě. Zkoušeli jsme to bez úspěchu Waynovi rozmlouvat několik dní a nakonec jsme souhlasili jen s tím, že budeme jeho posádkou pouze na Jamajku, ale řekli jsme mu, že chceme být pryč z lodi už před tím, než se naloží hašišem. Wayne se smířil s tím, že najme posádku na Jamajce pro zpáteční plavbu, avšak náš velký sen, stejně jako staré přátelství, bylo narušeno. A plavba na Jamajku – naše poslední společná pouť – vyhlížela od počátku beznadějně. Začalo to tím, že jsme uvázli u pobřeží Baham téměř na týden – žádný vítr, nehybné moře. Pak přišel nárazový vítr, ale ze špatného směru a protože jsme byli mimo dosah rádiového vysílání, nemohli jsme se dozvědět, že nás zachytil severní okraj hurikánu Martha (listopad 1969), který mířil vzhůru ze střední Ameriky. Bojovali jsme pak s hurikánem po tři dny a noci – beze spánku, ztratili jsme všechno naše jídlo, museli odlehčit loď odhozením většiny naší výbavy – a nakonec jsme vzdali snahu dostat se do návětrné úžiny (mezi Kubou a Haiti), protože by nás to rozbilo na kusy. Místo toho jsme pluli tam, kam nás hnal vítr – ke Kubě.

9

Pokoušeli jsme se držet loď mimo pobřeží, ale byli jsme spatřeni, zajati a odtaženi a nakonec i vyslýchání kubánskou armádou po čtyři dny (což ve skutečnosti nebylo tak zlé, poté, co jsme na počátku byli obklopeni lidmi se samopaly, kteří nerozuměli ani slovo z toho, co jsme říkali). Když se velitelé kubánské armády konečně přesvědčili, že jsme pouzí „romantičtí dobrodruzi“, propustili nás a my se z obtížemi přeplavili na Jamajku – s rozervanými plachtami, trpící nevolností a vyčerpaní, ale s jednou další zajímavou příhodou za námi. Sita a já jsme pak letěli zpět do Miami. Wayne a jeho loď se také vrátili zpět v pořádku, avšak o týden později informátor udal obchod s drogami a můj švagr byl zadržen. Wayne ze ztratil z dohledu na oceán; pár dalších účastníků bylo hledáno policií. Začali jsme se ukrývat, abychom nebyli nuceni jít k výslechu. Po dramatickém vyšetřování byl Pete odsouzen ke 3 letům podmíněně. Po několika týdnech Wayne a pár dalších zkoušeli totéž znovu a všichni byli dopadeni a uvězněni. Protože se Pete také účastnil, dostal trest na 12 až 40 let. Wayne a ostatní byli odsouzeni na 6 – 20 let ve federálním vězení. Nikdy nezapomenu na hlas soudce, který vyhlašoval rozsudek nad Petem: „Odsuzujete se do péče Federálního úřadu pro vězení na dobu ne kratší než 12 a ne delší než 40 let, bez možnosti podmínečného propuštění.“ Bylo to zničující. Sita a já jsme byli zpět na zemi a bez závazků, avšak naše zkušenosti na palubě nás změnily navždy. Už jsme věděli, že život nemusí být tak komplikovaný, jak si to sami dělají mnozí z nás; viděli jsme, že všechno, co se netýká přístřeší, počasí a jídla je skutečně vedlejší – Beatles o tom zpívají „nothing to get hung about“ (nic co by vás dostalo). Pobyt na lodi změnil způsob našich životů, začali jsme si všímat, že cokoliv přicházelo od lidí nebo věcí kolem nás, se stále mohlo v okamžiku změnit. Loď, krásný oceán, vše byly jen pilíře – dnes tady, zítra už pryč. Bylo to mimo náš vliv. Zůstal nám úkol najít něco v nás, co je bez hranic, podobně jako hluboké modré moře a co nemůže být odebráno. Znovu jsme byli na cestách další rok. Zatímco si Wayne, Pete a ostatní odpykávali svůj trest, ocitli jsme se (s novorozeným synem Joshem) v jógovém ášramu a chrámu v severní Kalifornii. Svůj čas jsme trávili meditací, cvičením, jógou a dlouhými hodinami práce na farmě; žádné filmy, párty, společenský život, televize, drogy, restaurace nebo hudba (s výjimkou spirituálů a vlastního zpěvu). Život na lodi nás odříznul od mnoha způsobů pohody a zábavy, takže přechod na klášterní život nebyl pro nás až tak velkým přeskokem. Časem jsme navštívili Peta ve federálním vězení v Tere Haute v Indianě (v roce 1973) a zjistili jsme, že náš životní styl nebyl až tak uvolněný ve srovnání s jeho. My jsme pouze měli na vybranou a náš život nám pomáhal v růstu. Stačilo se zastavit na jednom místě na dostatečně dlouho, abychom se mohli na sebe podívat bez rozptylování, začali jsme náhle chápat vnitřní sílu, která dříve vždy chyběla. Jako to řekl Rámakrišna: „jako kabar pižmový, který hledá po

celém světě a zkouší nalézt zdroj té samé vůně, která vyvěrá z něj samého.“

10

Po pár letech života v ášramu bylo na čase přispět nějakou energií okolnímu světu a mé návštěvy vězení u Peta mi pomohly si ujasnit, že vězení bude prvním místem, kde je potřeba pomáhat. Ještě mi nedošlo, že bych mohl dělat něco tak za vlasy přitaženého jako Projekt vězení-ášram; a protože mi scházelo příslušné vzdělání nebo akreditiv, napadlo mě prostě sejít dolů a nechat se zaměstnat jako strážce v novém federálním vězení, které postavili v Butneru, N.C. asi 15 mil od našeho šramu. Počítal jsem s tím, že soucitný strážce by mohl být schopen udělat hodně dobrého pro lidi z obou stran mříží. Samozřejmě, že to nebylo snadné; měl jsem velmi malé předpoklady pro výkon takového zaměstnání. Správcův zástupce, který byl pověřen provádět pohovory, mě vytrvale pobízel, abych mu řekl, proč chci takovou práci. Nezdál jsem se mu být tím správným typem člověka a tušil, že tu něco nesedí. Viděl jsem, že stejně nemám šanci získat takovou práci a spočítal jsem si, že mě tak jako tak vyhodí, i když k němu budu absolutně upřímný. Podíval jsem se mu do očí a řekl mu, že jsem „karma jogín“, že má duchovní cesta je službou lidstvu a že si myslím, že práce vězeňské stráže by byla dobrou příležitostí, jak sloužit. K mému naprostému údivu tento nakrátko ostříhaný státní úředník s kovbojskými botami byl najednou velmi zaujat, plný otázek a upřímného nadšení, říkal věci jako „…víte co myslím? Myslím, že reinkarnace byla vyňata z Bible několik století po Kristovi!“ Byly to okamžiky vzrušení a mě se líbily. Poté mě vyzval, abych napsal návrh na provádění kurzu jógy a meditace ve federálních věznicích. Do měsíce jsem byl letecky přepraven do Washingtonu na schůzku s Normem Carlsonem, vedoucím úřadu pro vězeňství a s jeho spolupracovníky. Pořád si pamatuji, jak jsem seděl u toho dlouhého stolu se všemi těmi „velkými střelci“ a uvědomoval si, že před pár lety jsem probíral s revolucionáři, jak smést takovéto velké budovy ze světa. Život je skutečně velmi pestrý. Dostalo se mi rychlého vzdělání pro byrokratické strkanice. Z úřadu pro vězeňství jsem dostal příslib zaměstnání v Butneru a zavázal se k zakládání „ášramových skupin“ a k náročnému výcvikovému programu. Než jsem pak vstoupil do bran věznice, jeden přítel mi poslal výstřižek novin z Detritu, ve kterém byl článek „Jógová terapie přiklepnuta v experimentální věznici“ Největší vtip byl v tom, že mě v novinách nevědomě udělali přijatelnou osobností na scéně národního vězeňství. Nyní jsem byl konzultantem placeným americkým vězeňským úřadem a rozhodl jsem se vytěžit z této váženosti, co jen bude možné. Nechal jsem si ostříhat vlasy, poněkud vyčistil svůj zevnějšek a používal svůj nový titul, aby mi otevřel cestu do vězení a žalářů, abych zde nabídl své kurzy. Bylo to podobné jako řetězový dopis - čím více lekcí jsem měl za sebou, tím snadnější bylo se dostat do stále více institucí. Dveře vězení celého světa se náhle otevíraly. 11

Někdy v tuto dobu jsme já a Sita prostudovali knihu BE HERE NOW (Buď tady a teď) a navázali kontakt s jejím autorem Ram Dassem. Vedle toho, že měl Ram Dass velký vliv na naše životy, pomáhal také odsouzeným a poslal zdarma tisíce výtisků své knihy do vězení v celé zemi. Začínali jsme spolu a dolaďovali myšlenku, jak pomáhat vězněným, aby použili své cely jako ášram a využili svůj čas jako „mniši ve vězení“ a ne jako odsouzení. Ke konci roku 1973 se zrodil Projekt vězení-ášram. Začal být zprvu financován z kapsy Ram Dasse, dokud si na sebe nezačal vydělávat. A my jsme začali dostávat dopisy od vězňů a zaměstnanců věznic z celého světa. V roce 1975 jsme opustili se Sitou ášram, abychom se mohli plně věnovat tomuto projektu. Na krátký čas jsme se přemístili do Colorada a do Kalifornie a pak jsme si v roce 1981 postavili své bydlení v severní Kalifornii. V roce 1983 jsme vybudovali kancelář projektu asi šedesát stop za domem. Stále v ní pracují dva lidé, podporovaní stovkami malých dobrovolných příspěvků. Během posledních 11 let jsme mohli rozesílat stovky tisíc brožurek, nahrávek a knih. Vedl jsem stovky workshopů a přednášek ve vězeních a pomohli jsme s rozběhem mnoha dalších projektů, studijních skupin a různých průzkumů a to nejen pro vězněné, ale také pro jejich rodiny, pro zaměstnance věznic, handicapované lidi, veterány a pro mnoho „obyčejných lidí“, kteří nám psali dopisy jako:

Ač nejsem ve fyzickém vězení, cítím se uvězněn v mém strachu, úzkostech, přáních a hněvu. Můj život se stává upadající, nevím co dělat. Prosím, pomozte mi uniknout z tohoto věznění, které jsem si sám vytvořil. V současnosti myšlenka vězení-jako-ášram již není otazníkem. Za těch jedenáct let už víme dost o „mniších ve vězení“ – normálních odsouzených, kteří se rozhodli putovat za vnitřním dobrodružstvím tak jako my a změnit tak navždy svůj životní směr. A z naší strany jsme si spoluprací s vězněnými razili cestu přes osobní vztahy, setkávali se s netrpělivostí, malicherností a pokrytectvím. Bylo by bizardní starat se, zda např. ovocná šťáva má moc cukru, když na mém stole leží dopis od mladého muže, v němž se ptá, co má dělat, když byl vtažen do zločinného gangu. Existuje staré pořekadlo: „Když se chceš něco naučit, začni to učit druhé.“ Jak pravdivé! Spolu se Sitou připomínáme lidem věci, které si sami potřebujeme pamatovat. Začínali jsme s hezky naivními představami, že se budeme dělit s ostatními o metody, jak provádět jógu nebo meditaci, ale brzy jsme prohlédli – zjistili jsme že tato témata jsou jen doplňkem. Dnes už hovoříme a píšeme o ještě důležitějších věcech, jako o laskavosti, humoru, trpělivosti, kuráži a upřímnosti. Velká perspektiva (tj první díl této knihy – pozn.překl) není výhledem na nejširší oceán nebo z nejvyšší hory, ale spíše z hlubiny v každém z nás. Píšeme v něm o potřebě jej vnímat v určitém období svého života bez ohledu na to, v jakých podmínkách žijeme. Největší poctou pro život ve vězení je konstatování: „On ví, jak využít svého času.“ Kolik z nás to dokáže? Kolik z nás využívá každý okamžik našich životů, aby se stali zase o něco silnějšími, svobodnějšími, bez ohledu co se děje kolem – nezáleží na tom jak bláznivé nebo nebezpečné se

12

vše zdá být? Toto je stálá příležitost, kterou všichni sdílíme. Potřebujeme jen chvilku, abychom se tomu věnovali a moudří lidé to vždy věděli. Není to k smíchu, že Sita a já – dvě ztracené duše, které se pokoušely uniknout světu tím, že plachtili po širém oceánu, nalezli nakonec mnoho své osobní svobody tím, že pomáhali lidem poznat, jak si uvědomit svou velikost v cele o rozměrech 6 x 9 stop? Boží humor je skutečně šílený a nemá konce.

13

VELKÁ PERSPEKTIVA Představte si, jak by vypadal náš život, kdybychom nevěděli, jak používat své ruce; kdyby jen visely bezvládně po stranách. Jak omezený a těžkopádný by byl každodenní život, kolik by nám toho chybělo jen z takového důvodu! A ještě závažnější je to s naší Duší. Můžeme žít, dýchat, chodit a mluvit, ale většinu času nepoužíváme nic víc, než jen část naší duchovní síly, která má schopnost udělat život nesrovnatelně více opravdovým a hodnotnějším. Neznamená to, že bychom byli špatní nebo nemorální, či něco podobného. Jsme jen duchovně neohrabaní; žijeme nerovnovážným způsobem, protože vnímáme život pohledem myši: neustále se staráme o hrozně omezený svět, který leží v dosahu našich fousků. Moudrost a radost přichází jen když se učíme vidět širší, mnohem úžasnější svět; a síla přichází jen z Ducha, který je v něm. Toto je příčinou, proč většina z nás končí tím, že se cítí slabí, bez života a znavení; vlečeme se dokola a každý den se pokoušíme to zvládnout, často se zastavujeme, abychom zvažovali, zda dobré okamžiky v životě stojí za všechnu tu námahu a bolest. ---------------------------------------------------Tato kniha nám má pomoci změnit naši vizi, a změna počíná zaměřením na dva světy, které obýváme současně: vnější svět ve své tvářnosti a vnitřní svět Duše. Z pohledu vnějšího světa může život vypadat velmi odlišně od jedné minuty k druhé, od jednoho člověka k dalšímu nebo od jednoho období světa k následujícímu; avšak „Velkou Perspektivou – ze světa Duše – probíhá jen jediný proces: narodíme se, máme dobré a špatné časy, prožíváme spousty emocí, stejně jako přání, lásky, hněvu a strachu, jsme postaveni před problémy výzvy, které nám dávají dobré i špatné pocity, naučíme se něčemu a pořád se divíme něčemu dalšímu a pak odcházíme do neznáma. Život je skutečně jen jeden příběh a je ušitý pro Johanku z Arku stejně jako pro Adolfa Hitlera; pro příslušníky primitivního kmene stejně jako profesory Harvardu. Ať už se pohybujeme z místa na místo pěšky, na volském povoze nebo ve Ferrari; ať už vysekáme své poselství do skály nebo jej napíšeme do počítače; ať už žijeme v jeskyních, chatrčích nebo na statcích se třemi ložnicemi, změní to ve skutečnosti naši základní duchovní dějovou linii?

Dnes promítáme film:

ŽIVOT IVOT V hlavní roli: TY

14

Existuje jedno mystické tajemství: Každý z nás máme hlavní roli v tomto velkém filmu, nazvaném Život. Všichni jsme hrdiny, dobrodruhy, kteří prožívají vzestupy a pády, kteří možná miliónkrát klopýtají a padají, ale můžeme se nakonec stát silnými, moudrými a volnými. Je to skutečně velmi krásný příběh. Vnější svět tvářnosti – to, co my nazýváme realitou, není nic více než místnost s učebními pomůckami. Je v něm obsaženo vše, co funguje podle zákona Času. Myslete na toto: nezáleží na tom, co dostaneme nebo máme, nebudeme schopni udržet si to navěky. Naše vlastnictví, naše největší vynálezy nebo i zázraky přírody i naše vlastní těla – jsou jenom pomůcky: máme je na čas k dispozici, ale pak část zchátrá, barvy se sloupají, svalstvo ochabne, srdce se zastaví, Země zatřese; dokonce i slunce jednou vyhoří. Čas, který nás přinesl, nás zase odnese. Vše je jen částí celku. Ale čas sám pro vnitřní svět není nic víc než rekvizita. Odehrává se tu velké mystérium; velké tajemství přírody ležící hluboko ve vědomí každé lidské bytosti, která se narodila – včetně mě i vás. Protože tento tajemný duch nemůže být spatřen, slyšen, ochutnán, ucítěn nebo dotknut, většina z nás nechává naši zvláštnost vyklouznout, jak stárneme. Přestože nejsme nikdy zcela spokojeni ve vnějším světě, omezujeme svou pozornost na naši myší zaneprázdněnost po celý život a zkoušíme uvěřit, že jen toto vše je realita. Společnost se mystérii nezabývá, takže standardní přístup je asi takovýto: když něčemu nerozumíme, pak to neexistuje. A problém je vyřešen. Ale život takovým omezeným způsobem je omezený, dříve nebo později se stává přítěží a to je to, o čem hovořil Buddha ve svých „Čtyřech Vznešených Pravdách“ a jak to Ježíš podobně označil jako potřebu „být zrozen v Duchu“ , která je potřebná navíc ke zrození v těle. Tito a další mistři nám dali praktické rady, jak opravit naše představy:

Hledejte prvně Království Boží a vše ostatní vám bude přidáno. A když se kdosi zeptal Ježíše, kde lze nalézt toto království Ducha, ten řekl:

Nikdo by neměl říkat ‚hle, zde leží‘ nebo ‚hle, tam leží,‘ ale Království je ve vás. Rada je skutečně prostá. Problémem ale je, že v tomto filmu Života jsou některé působivé rekvizity a většina z nás se stává tak zaneprázdněná honbou za nimi, že naše životy končí ještě dříve, než začneme myslet na to, jakou cítíme prázdnotu.

15

Vidět na „prvním místě“ toto vnitřní království není až tak záležitost, pro kterou je potřeba být náboženským fanatikem nebo se vzdálit do skryté jeskyně v horách, ale spíše jen VĚNOVAT POZORNOST spiritualitě při tom, jak jdeme svým všedním životem. „Na prvním místě“ je myšleno jako priorita v každém okamžiku, nikoliv z pohledu měsíců nebo roků. Když se naším hlavním smyslem stane nalezení tohoto „vnitřního království,“ pak objevíme, čím to je, že vše k nám přichází samo: Zjišťujeme, že

každá osoba, místo a událost v našich životech je perfektně naplánovaná, aby nás učila něco, co se potřebujeme naučit, abychom se osvobodili. Takže když do nás vrazí náklaďák nebo nás zvolí do úřadu, jsme posláni do vězení nebo vyhrajeme milión, dostaneme smrtelnou nemoc, či se staneme bohatí a slavní – učíme se duchovní lekce z každé takové situace stejně. Každá situace, každý okamžik našich životů jsou využity k tomu, abychom se mohli stát volnější, moudřejší a svobodnější. Toto nazýval Ježíš „bytím ve světě a ne mimo něj“ a co je na Východě známo jako Zen, Karmajóga a Tatra-jóga. Musíme jen zůstat otevření a probuzení, být studenty – raději než oběťminašich životů. Velmi pomůže, když si můžeme připomínat toto: Život, stejně jako jakýkoli jiný

vzrušující příběh, je svázaný s bolestivými a děsivými rolemi, nudnými a depresivními rolemi, ale je to vynikající příběh, a záleží na nás, jak nakonec dopadne. Duchovní mystérium naší pravdivé vnitřní podstaty je tím, co dává všemu smysl, ale nelze je nalézt ve slovech, v knihách, filozofiích nebo dokonce ani v náboženstvích. Musíme do něj pronikat sami pro sebe tím, že jsme vnímaví a vnímáme všechny záchytné body. A musíme se hodně ztišit, abychom toho byli schopni. Možná to bude potřebovat velmi dlouhý čas a hodně úsilí, ale jak mnozí z nás doteď zaznamenali, život nedává žádný smysl bez ponoření do tohoto zázraku a bez přijetí výzvy tohoto Velkého Tajemství.

Nelze to nalézt hledáním, ale jen hledači to najdou. Od okamžiku kdy jsme se narodili, nás něco hluboko uvnitř nutí plakat pro matčin prs, milující dotek, silnou ruku, která nás pohoupá a utiší. Pořád jen hledáme. Chceme se cítit v bezpečí, milováni, povzbuzováni slovem, hledáme stav míru. Zpočátku nám naše matka postačuje, ale trvající mír je součást Tajemství; nikdy nemůže být nalezen ve světě tvářnosti. Brzy se dostaneme do vlivu hraček, her, přátel, nových druhů jídel 16

a dalších a dalších. Každý se chce cítit dobře a natahujeme se pro všechno co by mohlo způsobit takový zázrak. Ale čím více věcí objevujeme, tím závislejší se zdáme být na získávání dalších. Každý vykouřený joint, vypitá sklenka, spolknutý prášek, každý schválený zločin znamená jen snahu po dosažení úlevy – jen se cítit dobře, bezpečně nebo mocný. Je to jako chtít se bláznivě zbavit bolesti zubů a nevědět co je třeba dělat; slepě šátráme v bolesti a někteří lidé si přitom počínají nebezpečněji než jiní. Snad nejdůležitější poznání našeho celého života je, když nám nakonec dojde, že

Nic co kdy dostaneme, uvidíme, ochutnáme, ucítíme, čeho se dotkneme, co uslyšíme nebo na co myslíme, nám nepřinese mír, který skutečně hledáme. To je to, co Buddha nazývá první vznešenou pravdou. Máme tendenci bojovat proti tomuto přirozenému zákonu, takže trpíme více a více. Jsou někteří lidé, kterým se dostane veškeré moci, úspěchu, slávy nebo bohatství na které pomýšleli, a namísto aby byli šťastní, zničí brzy sami sebe. Pro příklady se nemusíme rozhlížet daleko: Elvis Presley, Fredy Prince, John Belushi, Judy Garland, Marilyn Monroe, Lenny Bruce, Jimi Hendrix, Billie Holliday – seznam by mohl pokračovat donekonečna. Jaké jasnější připomenutí bychom mohli potřebovat, než že když nemáme mír v sobě, pak trávíme svůj čas v jednom z mnoha druhů vězení? Při sezení v kobce ve vězeních Attica, Kolier nebo Santa Fe je těžké si představit, že nějaký tančící milionář v sídle v Beverly Hills by mohl trpět také tolik, ale je to pravda. Takové utrpení v dobrých podmínkách je v podstatě často horší, protože jeho mysl nemůže najít tolik důvodů, proč je tak zkroušený a proč má život tak nesnesitelně bolestný. Ale důvody jsou jen důvody – a nic víc. Vymýšlení důvodů se stane naším způsobem života, když se nemáme na pozoru. Například ve vězení má většina lidí tendenci zveličovat, jak krásný byl život v ulicích nebo fantazírují, jak skvělé bude, až budou příště zase venku. Ale upřímně řečeno: když je život na ulicích tak skvělý, proč jde tolik lidí do baru? A proč tak mnoho propuštěných vězňů skončí za jeden či dva roky zpět ve vězení? Pravda je taková, že život je velmi tvrdý všude, protože díky své nevyváženosti v sobě pěstujeme mnoho bolesti. Ať se nám to líbí nebo ne, Velká Pravda musí být zpřístupněna pomocí nejmenších pravd o nás; putování do Velkého mystéria musí začít přes řešení všech nezajímavých, praktických záhad v našich životech, jako třeba proč děláme pořád stejná rozhodnutí, která nás pak z času na čas bolí. Cesta za takovými záhadami se dá snadno odložit z mnoha různých důvodů, ale vězeň má skutečně významnou počáteční výhodu na cestě. On nebo ona již mají nejčastější potíže odklizeny státem: mají dost času, nemusí tvrdě pracovat, podporovat rodinu, starat se o 17

společenské postavení. Pro vězně, který je už unaven tvořením výmluv, může být uvěznění převráceno na nejlepší duchovní zastávku celého života. Jedna častá výmluva ve vězeňském životě je taková, že duchovní zkušenost nás změní na důvěřivce; že když jsme v míru, lásce, pravdě, pak ztratíme naši schopnost orientace, vzdáme se získaných výhod. Ve skutečnosti nemohou být už dále od pravdy. Ať už je to ve vězení, v podnikání nebo na univerzitě či kdekoli jinde, zažijeme hrůzu z toho podvodu, když se podíváme na život jasněji, když se můžeme vidět poctivěji. Jeden vedoucí lékař řekl:

Když hledáš, abys pochopil celý vesmír, nebudeš rozumět vůbec ničemu. Když hledáš, abys pochopil své Já, pochopíš celý vesmír. Bývá zřejmé, že někdo, kdo rozumí celému vesmíru bude mít velké vědomosti ve srovnání se svým okolím. Dává tedy smysl, abychom se začali zajímat o naši vlastní a skutečnou přirozenost – k tomu nás nabádá každá duchovní tradice. Pak nezáleží na tom, co se děje kolem, vždy nalezneme domácí výhodu, protože žijeme v souladu s domácími pravidly Vesmíru. Abychom mohli žít s touto výhodou, hlavním pravidlem, kterému potřebujeme být vděční, je Zákon Karmy. V bibli je tento zákon zmíněn v citátu: Jak zaseješ, tak budeš sklízet. Způsob, jakým se dá zákon Karmy definovat ve vězení je tento: co se děje kolem, to se děje kolem (What comes around goes around). Každá myšlenka, slovo a skutek je semenem, které pěstujeme ve světě. Po celý náš život sklízíme ovoce z těchto semen. Když pěstujeme přání, chtivost, strach, hněv a pochyby, pak tímtéž naplníme svůj život. Pěstujme-li lásku, odvahu, porozumění, humor, dostaneme je i zpět. O tom se nedá smlouvat; je to zákon energie, podobný třeba zákonu gravitace.

18

O karmě se mluví často. V písni Beatles se zpívá: „připravená Karma tě uchopí.“ Když například stoupnete na konec lopaty, druhý konec se vymrští a udeří vás do tváře. Nebo stoupnete na slupku od banánu a upadnete. Není to ani dobré, ani špatné, věci se takto odehrávají. Je to jen Karma.

Jindy je Karma také bezprostřední, ale není tak zřejmá. Zapnete vypínač na stěně a světlo se rozsvítí nad vaší hlavou. To je stále přímá příčina a následek, ale vodiče jsou ukryty. Myslete na to. Častěji je ale Karmu těžké sledovat, protože nenásleduje hned; mezi akcí a karmickou reakcí ubíhá čas. Když si nastavím budík na čas za deset hodin, mohu na to zapomenout a pak se polekat, když se spustí alarm. Ale přesto jsem si jej nastavil vlastní rukou. Během našich životů buď kloužeme na slupkách od banánů, zapínáme vypínače s neviditelnými vodiči nebo nastavujeme alarmy, na něž pak zapomínáme nebo už nevíme jak jsme je nastavili. Dětství, o němž se domníváme, že proběhlo nezaznamenané nebo něco zkaženého, o čem jsme doufali, že zmizí – nic však nepropadne trhlinami. Co obchází kolem prostě jde kolem. Pravda je taková, že jsme všichni propojeni (každá bytost i věc v celém vesmíru); většina z nás však nevidí pojítka. Z tohoto základního propojení vyplývá, že cokoliv na co myslíme nebo děláme, vytváří pocit oddělenosti a způsobuje více Karmy, protože nejednáme v souladu s Pravdou, s přirozeným proudem reality. Vyřešení Karmy je jednoduše proces odčinění naší vlastní ignorance, abychom mohli opět vyrovnat krok s Přírodou.

19

Řekněme pro příklad, že si budu utahovat z někoho, kdo je postižený. Mohu to udělat jedině tehdy, když necítím mezi námi žádné spojení. Takže někdy v budoucnosti může být moje Karma taková, že se stanu postiženým, nebo se s někým takovým ožením či dám život takovému dítěti – nebude to jako trest, ale prostě proto, abych mohl otevřít své srdce někomu, kdo má postižené tělo; aby mi bylo umožněno odčinit oddělenost, kterou jsem vytvořil v minulosti. Je to jako bych dal inzerát v sekci „potřebná ponaučení“ v Duchovní klasifikaci, že potřebuji zkušenost, která mi ukáže, že všichni jsme „my“ a nejsou žádní „oni“. Protože Karma působí tímto způsobem, aby nám každému pomohla získat moudrost a soucit, vypadá to často jako odměňování trestem. Ale tak tomu není. Je to podobnější magnetismu – je to způsob, jakým se projevuje energie. Zlaté pravidlo – chovej se vůči jiným tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě – se stává více vědeckou pravdou nežli morálním příkazem. Když Kristus řekl „Miluj bližního svého jako sebe sama“, říká jednoduše to, co je: všichni jsme propojeni, a on viděl pojítka.

20

Svět ve kterém žijeme, není skutečně velký; je to ohraničený prostor. Právě tak jako naše nečistoty nezmizí nebo neodejdou, stejně tak naše činy či dokonce myšlenky, ať už dobré nebo špatné. Každý okamžik hraje roli. Každý máme absolutní zodpovědnost za odlehčení karmického zatížení této krásné a celkem malé planety. A každý máme sílu to udělat, v každém okamžiku každého dne. Všechno co se s námi v životě děje má dva účely současně. Například být uvězněn znamená karmickou splátku pro věci, které jsme se tu přišli naučit nebo věci, které jsme udělali v minulosti (nemusely to být zrovna kriminální delikty). A přijít do věznice je navíc ještě jedna další příležitost přiblížit se Pravdě, Bohu, Sobě, Svobodě – ať už to nazýváme jakkoliv. Život ve vězení je tak negativistický a intenzivní; vězni občas dostávají příležitost si odpracovat karmu a zesílit za několik měsíců - a to by v běžném životě trvalo třeba i 50 let, kdyby měli vykonat totéž. Jaké požehnání! Když se to sečte, znamená to, že si způsobujeme svá vlastní prokletí nebo požehnání. Každá zkušenost k nám přichází jako duchovně neutrální, bez ohledu na to, jak vypadá z pohledu myši. Můžeme přijmout svou karmu bez hanby, pýchy, hořkosti nebo lítosti, pak se splatí některé staré dluhy a v ten samý čas se nám dostane příležitosti zvětšit svou sílu, lásku a moudrost.

Není potřeba marnit svůj čas tím, že zkoušíme analyzovat karmické příčiny a následky věcí, které se nám stávají; příliš mnoho vodičů, vypínačů a zvonků je ukrytých. Když bych dostal poštou velký balík od společnosti vzdálené tisíce mil a netušil bych, jak se dostali k mé adrese

21

a co mi posílají, pak jediná rozumná věc, kterou bych mohl udělat, je otevřít balík a dělat cokoliv, co se zdá být v tuto chvíli správné.

Stejně je to s karmou. Není třeba nahlížet do křišťálové koule nebo jít k jasnovidci, abychom pochopili, proč se zrovna něco stalo. Potřebujeme si jen každý den všímat, jaká nám přišla „pošta“ – všechny zkušenosti našeho života – a zvládnout je všechny bez ztrácení se ve spekulacích o minulosti. Jakmile jednou porozumíme karmě, začneme mít více porozumění a soucitu pro životní příběhy jiných lidí. Uvidíme, že jsme jen krásné Boží děti, které objevily své skryté zavazadlo s karmou a že z ní pochází rozhodnutí, které učinily, a že všichni pracujeme skrze naši karmu nejlépe, jak dovedeme. Skryté zavazadlo každého z nás je vždy jedinečné – žádní dva lidé nemají úplně stejnou karmu. Ale naše pouť (potřeba vše udělat) je zásadě stejná pro všechny. Jak se staneme vědomější celého procesu projevuje se tendence spolupracovat více a více se zákonem Karmy a naše skrytá zavazadla se stávají znatelně lehčími. Staneme se „vnímajícími bytostmi“ – lidmi, kteří konají v harmonii s pravdou při všem, co dělají – od čištění svých zubů až k plánování svých životů. Děláme to, co cítíme jako pravdivější, spíše než to, co se zdá být nejsnadnější. A to je docela úleva! Na úplném konci naší karmické pouti – když jsme úplně odlehčili břemena v našich karmických skrýších, se můžeme dočkat osvícení. Podobně jako Bůh můžeme pobývat v těle. Každá myšlenka, slovo a skutek je Pravdou a nevytváří pocit oddělenosti ve světě. Tohoto stavu dosáhli Kristus, Buddha a mnoho ostatních. Tito se stali tak spojeni s Pravdou, že přestali vytvářet vůbec jakoukoli karmu – byli 100% částí přírody, se žádným vzdorem vůči takovému způsobu života, který se osvědčuje nejlépe.

22

Výsledkem všeho je, že všichni se musíme stát osvícenými. Svatý nebo vrah, prezident nebo bankovní lupič, každý z nás je na stejné cestě, ve stejném procesu jednoty a můžeme projít celou cestu až ke konci.

Ať už dnes, příští rok nebo sto tisíc lidských životů od této chvíle, každý z nás dojde až k bodu, kde jsme unaveni z vykořisťování a ze zneužívání, znaveni „z vyhlížení toho nejlepšího,“ přitom klouzající po banánových slupkách, nastavující alarmy; unaveni ze stálého vytváření nové karmy. V takovém bodě magicky přijde pomoc. Možná se dostaví prostřednictvím duchovních praktik jako jóga nebo meditace nebo potkáním přátel na stejné cestě, či sledováním inspirujícího západu slunce nebo jen po přečtení něčeho podobného, jako je tato kniha. Ať už to přijde v jakékoli podobě, pomoc určitě přijde. (Nemusí to být ale pomoc, kterou chceme, ale pomůže nám přinést nástroje a zkušenosti, které potřebujeme.) Od té chvíle se naše životy možná budou zdát stejné jako obvykle, až na nový pocit míru nebo bezpečí. Naše cesta stále obsahuje strachy a touhy a bolesti a vše podobné z tohoto světa, ale nyní je tu tenká část z nás, která ví, že vše je pořádku a činí vše výrazně lepším.

23

Uprostřed všech starých hloupostí a potřeštěností našich běžných životů začínáme zaměřovat naši energii na věci, které pomáhají odlehčit naší karmě – ztišením našich myslí, službě jiným, připomínáním si, že nemáme být sami, důvěřovat způsobu, jak se projevuje život.

Ve vězení se mohou stát denní dramata velmi tvrdá. Někdo tu například přichází proto, aby začal konflikt. Když je vaše vědomí soustředěné a ztišené, uvidíte, že takový člověk jen vytváří ještě více karmy pro sebe a že vy prožíváte karmu ze své vlastní nádoby. Když jste vtaženi do celého dramatu, vaše role bude pokračovat stejně jako jejich. Avšak když dokážete zvládnout celou věc bez množství hněvu nebo strachu – ať už k nim hovoříte zvenčí, bráníte se či děláte cokoliv jiného potřebného – pak definitivně uzavřete cyklus a přiblížíte se o jeden krok blíže k svému osvícení. Neem Karoli Baba říkával:

Vůči lidem konej jakkoliv je potřeba; ale nikdy před nikým nezavírej své srdce, dokonce ani na okamžik.

24

Když plně chápeme karmu, vidíme, že nikdo z nás nikdy nemá skutečný prospěch ze ztráty jiných. Jestliže to vypadá, že by prospěch mohl přijít, pak jsme lapeni iluzí oddělenosti. Způsobíme si, že musíme trpět zas a zase, dokud nejednáme správně. To proto se Gándhí díval na svého vraha s nesmírným soucitem poté, co ho tento muž střelil do hlavy; a proč Ježíš poté, co byl přibit na kříži, řekl: „Odpusť jim, otče, neboť oni nevědí, co činí!“ Ti, kteří jsou schopni vidět Pravdu, se neztratí - dokonce ani při nejhroznějších scénách filmu. Když se rozhlédneme kolem, je snadné si všimnout, že většina z nás dosud nevyužívá domácí výhody. Dosud nás ještě dost neunavily strkanice a podrazy; dosud jsme ještě nedosáhli nahoru a dovnitř k pravdě, jak život funguje nebo proč tak těžce zápasíme. Tolik strachu! Tak mnoho přání! Máme skutečně co ztratit tím, že dáváme v sázku ještě víc? Pravda udržuje

Zemi voňavou a činí živoucí vodu mokrou. Pravda způsobuje, že oheň hoří a vzduch se hýbá, nechává slunce svítit a vše živé růst. Skrytá pravda živí vše; najdi ji a zvítězíš. Všechna tato slova – láska, pravda, moc, duch – všechna znamenají stejnou věc. Neexistuje pro to jediné slovo, protože tato cesta je mimo mysl, mimo myšlenky nebo představy. Proto Ježíš řekl:

… můj vlastní mír, který překonává chápání… Je to podobné jako starý indický příběh o pěti slepých mužích, kteří byli postaveni před slonem a požádáni, aby jej popsali. Jeden osahával trup, jeden uši, jeden nohu, jeden velké břicho a jeden ocas; když pak popisovali svému králi, co vnímali, obhajovali jeden přes druhého, jak vlastně to stvoření vypadalo. Ale slon byl ve skutečnosti něco víc, než mohli popsat. A podobně i náš duchovní slon je mnohem více než sbírka několika zákonů podobných Karmě a přesvědčení, že jsme jej popsali. Místo abychom se dotýkali jedné malé části slona, místo abychom sbírali informace a fakta a učili se je zpaměti, musíme se starat o vyprázdnění našich myslí od všech očekávání, postojů a omezení a definic, tak abychom mohli vidět život svěží v každém okamžiku. To je to, co zenový mistr Suzuki Roshi nazýval „Myslí začátečníka.“ Je to stejný princip jako u bojových umění: Mysl, která je otevřená, osvobozená od strachu, od nechtěných myšlenek bude jasná a dostatečně mocná, aby zvládla cokoliv.

25

Je důležité si pamatovat, že taková moc nepotřebuje být „rozvíjena“; spíše je objevována jak postupně pracujeme skrze karmu a osvobozujeme se od zažitých způsobů života. Když se pohroužíme do Velké perspektivy, obyčejné se stane zázračným a zázraky se zdají být docela obyčejnými a přijatelnými. Život v rychlé dráze je nahrazen životem v ŠIROKÉ dráze.

Podívej se, všechny věci mohu učinit novými! Nic okolo nás se nemusí měnit. Je to tak – může být zábavné vyzkoušet si jinou roli ve filmu: být venku z vězení, být ušlechtilejší a krásnější nebo bohatší či zdravější nebo vyšší, vyhublejší nebo vkusnější; ale všechny tyto podmínky stále přichází a jdou v čase; náleží k zevnějšímu světu; ke světu zrození a smrti. Pohlédněte někdy na stárnoucí krásu královny a všimněte si, jak politováníhodně vypadá – její těžký make-up a stažený pás, která se tolik snaží udržet svou pomíjící krásu o jeden rok déle, jen jeden den navíc… Mysl začátečníka vždy pobývá v nejlepší chvíli tvoření. Kdybychom se nepokoušeli se držet minulosti a nemanévrovali do pozice pro budoucnost, pak bychom nakonec náleželi ke světu tak, jak existuje v tomto okamžiku – ve věčném „Nyní“. Nikde jinde není taková energie. To co obvykle nazýváme „skutečným“ nepřestává proklouzávat mezi našimi prsty, takže jak by to mohlo být reálné? To je bod, kdy duchovní cesta jde v zákrytu za náboženstvím, psychologií nebo vzděláním. Skutečná realita musí zahrnovat šílenství, mystiku, nepopsatelné, které posouvá celý zbytek do správné perspektivy. A toto přijde pouze ze spojení se silami tvoření; toto Ježíš nazýval

Cestou ÚDOLÍM. V tradicích Hinduismu a Buddhismu je slovo používané k popsání vnějšího světa , stálé změny: MÁJA. Znamená to totéž, co „iluze“; znamená to, že celý svět karmy – narození, vývoje, rozkladu a smrti – je jen velkým snem; je to kouzlo, které vypadá jako skutečnost, ale ve skutečnosti neexistuje. Zdá se být jen skutečností kvůli „pomalosti našeho oka a rychlosti Boží ruky…“ V každém okamžiku – jako působení milosti nebo božského štěstí či něčeho podobného se Boží ruka poněkud zpomaluje a na pouhý okamžik nahlédneme za kouzelný závoj Máji. To se stává lidem na každém kroku v životě. Pro některé to mění celé jejich životy. Další jsou překvapeni nebo zkouší co nejdříve zapomenout, co viděli.

26

…Jahodová pole, nic není skutečné; nic, na co být vázaný…

(John Lennon)

Může se to přihodit v pouhém záblesku nebo po letech boje, trpělivosti a námahy. Někteří z nás se již dotkli těchto vyšších skutečností, když byli opilí nebo zdrogovaní – a tehdy jsme chtěli zůstat opilí, protože život v tomto stavu dával mnohem větší smysl. Problém je však v tom, že drogy jsou jen další součástí máji, do které jsme uvěznění. Možná nám mohou dát velmi hodnotné duchovní zkušenosti v krátké době, ale když je nepřestaneme užívat, náš nejvyšší vhled se stane pokroucený a eventuelně se změní v ještě bolestnější iluzi. Co musíme ocenit u máji, je to, že se nikdy nemůžeme držet iluze napořád – nezáleží na tom jak pevná nebo slibná se zdá být. V Indii jsou lovci opic, kteří do kokosového ořechu udělají otvor a vloží dovnitř cukroví. Otvor je jen tak velký, aby opice mohla prostrčit dovnitř jen prázdnou ruku ale dostatečně malý, aby nebyla schopna vytáhnou ruku ven s pěstí plnou sladkostí. Pak přiváží kokos ke kolíku u země. Opice jej najdou a vstrčí ruku dovnitř, aby vytáhly sladkosti, ale tak jsou polapeny. Mají jen dvě možnosti: nepustit z ruky sladkost a být zajata nebo ji pustit a být volná. Znovu a znovu – přestože sladkost k jídlu nedostanou – opice odmítají se vzdát uchopeného sousta, iluze, jak dobrou chuť to může mít, a tak jsou lapeny. Kolikrát v našich životech to děláme také tak? Kolikrát každý den?

Chlápek přijde k psychiatrovi a říká: „Doktore, můj bratr potřebuje vaši pomoc. Víte, on si myslí, že je slepice.“ Doktor říká: „Tak dobře, přiveďte ho, ať si ho prohlédnu.“ Chlápek odpoví: „To bych mohl, ale upřímně řečeno, problém je, že vajíčka se nám hodí.“ (Woody Allen) Celá „duchovní cesta“ není nic víc, než být jednoduše realistou v chápání toho, jak jde život; jak funguje vesmír. Vždy budeme chodit okolo v máji, ale finta je v tom, že si máme pamatovat, že chodíme kolem v máji a uznávat pravidla této hry. Odehráváme svůj scénář, ale nesmíme zapomenout, že jsme pouzí herci, a že celý film je jen smyšlený příběh, odehrávající se na plátně Božího vědomí. Kde jinde by to bylo? PROČ JSTE NEŠŤASTNÍ? PROTOŽE 99% VĚCÍ, KTERÉ DĚLÁTE, PROMÝŠLÍTE A PROCIŤUJETE SE TÝKÁ JEN VAŠÍ OSOBY. ALE TADY NIKDO TAKOVÝ NENÍ! (Wei Wu Wei) 27

Vážné otázky se vynoří, když se pravda o Máji začne vynořovat: jestliže je život pouhá iluze, tak proč se starat o Karmu? Co je důležitého na dobrém a zlém nebo správném a špatném? Proč se namáhat s rolemi, které hrajeme? Proč prostě neříci: „K čertu, když nic není skutečné, pak na ničem nezáleží a tak jen shrábnu, co můžu a dokud můžu. Vykašlat se na všechny. Vykašlat se na hladové, chudé, utlačované. Stejně nejsou skuteční!“ Ale je tu další duchovní tajemství: V podstatě na ničem nezáleží. Ale ti, kdo to opravdu vědí, žijí své životy, jako by KAŽDÝ OKAMŽIK měl posvátný význam a důležitost.

„...Done Juane,co přesně je ‚vědomá pošetilost‘?“ „Jsem šťasten, že se mě konečně ptáš na mou vědomou pošetilost po tolika letech, dosud by mě ani v nejmenším nezáleželo na tom, kdyby ses nezeptal vůbec. Zatím jsem si zvolil se cítit šťastný i kdybych měl starost, zda se zeptáš, i kdyby záleželo na tom, že mám starost. To je vědomá pošetilost!“ (Carlos Castaneda – Oddělená skutečnost) Vracíme se zpět k odehrání role ve filmu Život. Co se odehrává na scéně, je iluze v tom smyslu, že kdybychom se pokoušeli dotknout se herců, ve skutečnosti tu nejsou. Zkušenost není tím, čím se zdá být, ale stále je tu záměr, dějová linie a vnější dekorace. Příběh dává smysl a předává poselství. Je to iluze, ale je pečlivě vytvořená; podobně jako život. Celá existence (včetně smrti) je skutečně iluzí, ale je přesně navrženou, legální iluzí. Fyzické zákony se vztahují k energii, prostoru, času, přitažlivosti a vývoji. Jsou tu také emoční zákony – příčiny štěstí, deprese, strachu a podobné. A pak tu jsou duchovní zákony, jako zákon karmy, reinkarnace, astrologické a vlivy jiných sfér (astrálních těl, duchovních průvodců atd.) Ten jediný VELKÝ Zákon, překrývající všechny jiné zákony byl nazván mnoha jmény: Tao, Torah, Cesta, šamanský kruh a Dharma – abychom vyjmenovali alespoň některé.

28

Na východě je slovo Dharma používáno dvěma způsoby: s velkým D jako proud celého Vesmíru, a s malým d jako naše osobní dharma, která představuje vše, co potřebujeme dělat, abychom žili v harmonii s Dharmou. Je to pořád jako film, ale je to jen základní zápletka. Osvícení je něco jako akademické vyznamenání; je to dar přímo od Stvořitele těm z nás, kdo ustanou zápasit s detaily dostatečně dlouho, aby uviděli přesně , pro jakou roli jsme se narodili a pak ji hráli z celého srdce. Existuje stejně tolik dharem, kolik je lidí. Někteří lidé naleznou svůj cíl v malých jeskyních ukrytých stranou od společnosti; jiní prodáváním bot, vychováváním dětí, čerpáním benzinu, stavěním domů atd. Někteří se možná stanou velkými učiteli nebo vůdci. Někteří se mohou naučit starodávné moudrosti ve vězeňské cele. Někteří lidé se přirozeně dotýkají srdcí jiných svou hudbou nebo hereckými schopnostmi. Další svůj život naplní službou chudým a potřebným. Co nás všechny poutá dohromady je Velký zákon Dharmy: Je naší základní přirozeností pečovat o dobrou existenci každého jedince, bytosti, rostliny, kamene a molekuly z této Velké Iluze. To je to, co nám všichni Mistři zkoušejí říci. Na tom je založena Karma a další zákony. Můžeme být chtiví, krutí nebo násilní tolik, kolik si přejeme. Ale takový způsob života pramení z pohledu myši, kde se banální věci zdají být důležité, stále se staráme, že se nám něco nedostává nebo že zemřeme příliš brzy. To není ovládaná pošetilost; je to přímá pošetilost. Větší smysl má hledání našeho jedinečného místa ve Velké Harmonii a radostné vzlétnutí napříč životem s Velkou Perspektivou na orlovi – Duchovním Válečníkovi.

KONEC PRVNÍHO DÍLU 29