Nízké Taury a benediktinské kláštery-květen 2014 7. květen 2014 Je středa odpoledne, den před svátečním čtvrtkem a už je to tady opět. Vyjíždíme!!! Škoda, že není dopoledne. To bylo počasí ještě ucházející, nyní kolem třetí se to začíná kazit, uvidíme kolik ujedeme bez nepromoků. Od Atlantiku se na střední Evropu valí pásma oblačnosti a jsme tedy připraveni na všechno i když vědět, co nás potká v neděli….. O tom, ale až později. Chtěli bychom dnes dorazit pod Svatý Kopeček do Mikulova. A budeme kličkovat mezi mraky, jak se zdá. Těsně před Hranicemi začíná pokapávat a kousek před Holešovem už nás to chytá naplno. Autobusová zastávka poslouží jako šatna a zbytek cesty jedeme v docela hustém dešti. Silnice č. 40 nás přivádí od Valtic pod Svatý kopeček do stejnojmenného penziónku. Parkujeme pod přístřeškem a když vjíždím do dvora, vítá nás nápis „Vinařská laboratoř„ což ve mě vyvolá lehký smích. V Ostravě máme ,,Pivní pohotovost,, a ve své nevědomosti si myslím, že jde o nějaký fórek. Ovšem zdaleka tak tomu není!! O tom však až později. Vítá nás paní Becková, útulný pokojíček a hezká jídelna slibující ranní kulinářský zážitek. Ovšem my se nejdříve zahříváme čajem a rozvěšujeme mokré hadry…...dopadli jsme stejně jako před rokem ve Slovinsku v květnu. Durch až na kost. Zlatá paní Becková...zatopila nám :-)....... až následně se jdeme podívat jaké vínečko by bylo k ochutnání.
A já vědomky vyzvídám, jak je to s tou laboratoří a ono je to fakt!! Paní nám vypráví, jak se musí víno laboratorně testovat, než dojde k flaškování a je to povídání fakt zajímavé. A když dojde na výběr, chceme něco sladšího. Vůbec netušíme na jaký poklad tady narazíme!!! Pili jsme už ledacos, ovšem Pálava 2012 - výběr z hroznů z vinařství Winberg bude v našem žebříčku jen těžko hledat konkurenci. To je ňamka!!!
8.květen 2014 Ráno je opakem večera. Nebe jako vymetené a jelikož máme snídani na osmou vyrážíme na malou procházku na Svatý kopeček. Vyjdeme ze dvora, na silnici se dáme doprava a po pár metrech znovu zahneme na Novokopečnou. To už skoro ani není silnice. Vyšlapeme pár ostrých schodů a jsme u první kapličky křížové cesty. Je to bezva…...už se těším jak to bude dál :-) Dál ?? No makáme do kopce a odměnou nám jsou parádní výhledy na Mikulov a okolí. Vždy jsme tady jenom projížděli, navíc hlavní silnice vede trochu bokem a tím jsme městečko vždycky trošku opomíjeli. Jen co vylezeme z lesa nad vinohrady, máme vše jako na dlani. Sice trochu fouká a je chladno, ovšem co bychom chtěli po sedmé hodině ranní.
Poutní kapli sv. Šebestiána máme na dohled a před sebou ještě několik zastavení u kapliček nejstarší křížové cesty u nás. Pár nádechů - výdechů a jsme nahoře u dominanty Mikulova!! Kaple o tvaru řeckého kříže má pohnutou historii. Její výstavba spadá do roku 1630 a je docela dobře možné, že století před tím se mohl na tomto kopci rozhlížet do okolí i nějaký ten Turek a přemýšlel kudy na Vídeň :-))) . Ovšem zásadnější jistě bylo osvícenství Josefa II, reformace, třicetiletá válka atd. Takže buďme rádi, že dnes máme možnost takové krásné procházky. Při sestupu koukám dolů k silnici a vidím krásné vinohrady a něco jako bývalý kravín a areál JZD, ovšem v dobré stavební kondici. To však ještě nevím, že se tady budeme znovu pohybovat s našimi motorkami v pondělí okolo druhé. Dolů kopcem to odsypává a po chvíli už sedíme u snídaně. Bohaté snídaně, musím paní domácí pochválit. Nebo nám tak chutnalo, protože nám vytrávilo?? Buď jak buď, myslím, že se tady ještě někdy zastavit musíme a vyhradit si na prohlídku Mikulova alespoň jeden den, bude nutností!! Kolem deváté už jedeme na Poysdorf. Je tady kolona tak 5km- jóó to jsou ty nešťastné semafory v městečku. Řešíme to po motorkářsku, jen v městečku se trochu umravňujeme a chvilku postojíme, ale jen co najedeme na 219-ku, je před námi prázdno. Volná silnice až do Tullnu, ovšem stejně volno mají i u čerpaček a na kruháč před Tullnem už dojíždíme na výpary. Ouva automat polknul 20-ku a nevydal ani kapku. Stejně dopadají i místňáci, takže co teď? Nu nějaký lístek z toho aspoň vypadl! Takže na výpary
pokračujeme ještě 5 km k Schellce v Tullnu a Jitce to při nájezdu od kruháče definitivně chcípá a dojíždí jen setrvačností. Joj tak to jsme si oddechli!! To byly nervy jestli dojedu, naštěstí jsem byla lehčí o tu promarněnou dvacku :-))) Dunaj máme za sebou, takže se nasměrujeme na 213-ku a pak nějakými okreskami přijíždíme okolo přírodního parku Föhrenberge ke klášteru Heiligenkreuz. Ani se mi nechce věřit jaký kousek je odsud do Vídně. Snad jen 18 km!! Vůbec to tu nevypadá na blízkost takové metropole!! Pojďme tedy na malou prohlídku k cisterciákům do kláštera Svatý kříž. Parkujeme přímo v areálu. Odstrojíme nepotřebnou výstroj a jdeme na kochačku. Klášter je docela rozlehlý, parkujeme na jakémsi prostranství za bránou, které tvoří zázemí pro turisty a když projdeme ,,Starou bránou”,dostáváme se na nádvoří nejstarší části kláštera. Tomu dominuje sloup Nejsvětější Trojice možná srovnatelný s tím v Olomouci a Josefova kašna. Tyto vznikly v roce 1739, takže oblíbené Jitčino baroko; moje oči však už směřují k románskému průčelí starého kostela. Ale obejdeme si poctivě i barokní skvosty, nelze jinak, tohle se hned tak nevidí. Naše kroky okolo však jako by ubírala desetiletí i staletí a nakonec končíme v roce 1187 u západního průčelí románského kostela. A opět je tady ta mohutnost a jednoduchost doby předgotické, stará trojlodní bazilika, strohá střízlivá, žádné zbytečné ornamenty.
Čas však nezastavíš a další století přináší do ponurého stylu světlo. Gotická přístavba okolo chóru je však oddělena mříží a přes tu se už nedostaneme. Zřejmě je to jedna z prohlídkových tras, stejně jako v nedávno navštíveném klášteru v Plasech. To bychom ovšem na zdejší cisterciáky potřebovali delší dobu a my se musíme přesunout ještě nějakých 240 km. Chtělo by to však nějaký gáblík, takže se nyní nasměrujeme na malou koukačku v klášterním obchůdku. Jitce se zde zalíbil pěkný křížek a já zase okukuju stříbrnou lžičku do naší sbírky. No a jedna z pěti z místní nabídky dnes už má své místečko v obýváku.Vycházíme opět „Starou bránou„ a dáváme se tentokrát vpravo na menší prohlídku starého hřbitova a moderní kaple dostavěné koncem minulého století. Starý hřbitov nádherný, ale nová kaple? Tohle už nebylo ono. Už když se před námi otevřely mohutné prosklené dveře, vím, že tohle zrovna nebude můj šálek kávy. Tak a dosti duchovna jdeme na zahrádku!!! Je přece šparglsezóna!!! Musíme si přece dát alespoň polívku!!! A jak ti chutnalo Jitko? Moc :-) Občas, když se v marketu objeví svazečky chřestu sama zkouším “špargovku” uvařit. Ale nikdy není tak dobrá, jak to umí tu, v Rakousku :-))) Já nedávno v Globusu ochutnal chřest s holandskou omáčkou a nevědět jak to asi má chutnat, už bych si u našich jižních sousedů tohle nikdy nedal. Bylo to nějaké zdřevnatělé ten stonek, no nevím čím to je, ale neumíme to asi u nás udělat, nebo tu k nám do Čech vozí nějaké hnusy. Uháníme západně po 18-ce, za Heinfeldem uhneme vlevo na L133-ku na Kalte Kuchl. Na tuhle silnici jsem se moc těšil, ještě jsme tudy nejeli a po nájezdu na 21-ku si užíváme pěkných zatáček až do Mariazell. To už jsme ovšem v SV-Štýrsku a za známým poutním místem najíždíme do údolí řeky Salzy,
a nabíráme směr na Wildalpen. Užíváme si silnice stejně jako vodáci řeku. Kousek za Palfau najednou uslyším někde od motoru podivné zvuky a tak si říkám, co to může být??? No jó, nic vážného se neděje, ale žaludek si žádá své. Jitka je ovšem připravena na vše, jen co najdeme pěkné místečko u říčky, pochutnáváme si na sendviči a okukujeme okolí Hochtoru. Moc pěkné místečko, jdeme se ještě podívat, zda nezahlídneme v průzračné vodě nějakého pstruha, to se nám však nedaří a pokračujeme tedy po půlhoďce dále na Admont a následně po L-713. To je taková vedlejší silnička do Triebenu, trošku rozbitá, ale Jitce se moc líbila. To mě více už 114-ka na Hohentauern. Tady jsem už delší dobu nejel, naposledy ještě na Fejzříku a to bude tak dobrých šest let. Pamatuju se, že jsem tehdy vyrazil do Murau s kamarády čerstvě po pádu, kdy jsem měl opravovaný, rovnaný chladič a trochu jsem vždycky v kopci vařil. Stejně jsem pak musel koupit nový. Ovšem Fejzřík stále perfektně jezdí, jen už mi neříká pane. A určitě už má za sebou nějakých 120 tisíc km. To vše se mi honí v hlavě a málem jsem přejel odbočku dole za Möderbruggem!!! L530-ka nás zde přivádí do St. Oswaldu. Ještě kousek do kopce, a pak odbočíme na silničku s
téměř nezpevněným štěrkovým povrchem a po 300 metrech jsme na místě. Stojí zde (N 47.281755°,E 14.514682°) usedlost rodiny Wolfinger, paní domu už nás očekává a po chvíli už vybalujeme. Jsem spokojen hlavně s tím, že nás ještě nevítají se sněhulákem, přece jen nadmořská výška 1078 m.n.m. byla trošku riskem na začátku května, ale sázel jsem na letošní mírnou zimu a sníh leží jen na okolních vrcholcích. Zatím……
9.květen 2014 Spali jsme jak zabití a na snídani se trousíme až kolem půl deváté. Tradiční frühstück, jsme zde jediní hosté, a paní po chvíli odchází ke kravám. Manžel už někde rajtuje traktorem, téměř je nám stydno se takhle dlouho válet v peřinách. Jitko hajdy na motorky, sluníčko už na nás čeká!!! Nejdříve potřebujeme naplnit bandasky a hledáme nějakou blízkou pumpu. Projedeme Fohnsdorf po L 503-ce a uhneme doprava, podjedeme dálnici a v Zeltwegu tanknem plnou. Tady bude koncem června pěkně narváno, místní závodní okruh hostí po delší době F1-ky, ovšem dnes je tu pohoda. Po chvíli se pak vracíme na již zmiňovanou silnici a jedeme na Seckau. Lákadlem je zde pro nás klášter benediktínů, založený v první polovině 12. století. Léta Páně 1143 se zde začala stavba románského kostela a jak už to bývá, tak v současné době má
toto místo za sebou pohnutou historii. Jsme v areálu kláštera sami, ale božský klid tu zdaleka není. Slyšíme odněkud nějaké dětské hlasy a teprve později, až vyjdeme z kostela, zjišťujeme, že je zde nějaká škola a taky školní jídelna. To už, ale předbíhám………. Kostel je v nejlepší formě. Bezvadně udržovaný. Ostatně i jako celý areál. Je trojlodní a promítají se v něm všechny stavební styly. Jsou však vcelku nenásilně propojeny a milovník architektury si tu to své hravě najde. Jen baroka je zde pomálu, renesance zde byla konečnou, což jde prý na vrub strachu z tureckých nájezdníků. To mi však vůbec nevadí. Asi nejzajímavější je apsida s obrovským krucifixem a kamenní lvi v portálu. Ovšem jen jím projdeme opět ven, je rázem po klidu. Děcka asi mají přestávku a tak je v areálu pěkně hlučno. Takže si ještě obejdeme rajský dvůr, vyfotíme kašnu a prcháme ven ze stínu ambitu. Právě včas neb přijíždí skupina důchodců a to bude asi v klášterním areálu pěkně rušno. Leoben, to je druhé největší město Štýrska, říkají v turistickém průvodci, což nás až tak neláká, ovšem Hauptplatz s historickými domy, to je už jiná káva. Parkujeme kousek od středu města v podzemních garážích nákupního centra a jsme tedy na náměstí co by dup. Trošku se porozhlídneme okolo, ovšem žaludek má přednost a tak testujeme meníčko jedné restaurace. Joj to byl parádní test, co říkáš Jitko? Mňam to jsme si pochutnali :-) Žampionový krém a tři druhy masa na grilu s čerstvým salátkem nám krásně zpříjemnily obhlížení dění na náměstí :-) To jistě a nefiltrovaný Weizen jen doplnil pohodičku………..
No možná ,,doplnil’’ až moc, nějak se mi nechce vstávat, ale nelze jinak. Projdeme si pořádně náměstí, obhlídneme krásný barokní dům Hacklhaus a sejdeme až dolů k řece Mur. Zde kouknem na zajímavý ocelový most a následně hodíme kotvu u jezuitského kostela Sv. Xavera, ke kterému jsme došli jakousi boční uličkou. Jde o dominantu města dostavěnou přesně o tři sta let dříve než jsem se narodil a mě je letos devětačtyřicet milý čtenáři. Habsburkové, potlačení reformace a Tovaryšstvo Ježíšovo, toť stručný popis dějinných událostí před položením základního kamene. Dnes tři sta padesát let po dokončení je kostel stále jednou z nejzajímavějších staveb Leobenu a významnou památkou na dobu jezuitů i období baroka. Vše okoukneme, hlavně pěkný interiér (zaujal mě hlavně románský krucifix z roku 1225), pár fotek uděláme při pohledu na průčelí a taky nezapomeneme na věž Mautturm, která taky patří mezi dominanty města. Mě už to však táhne neodbytně dále, asi tři km proti proudu řeky Mur do bývalé vesnice Göss, jež je dnes už čtvrtí Leobenu. Zde byl totiž na přelomu prvního Millenia založen klášter, ke kterému my nyní o 1010 let později přijíždíme. Škoda, že jsme tu nebyli před desíti léty, to musela být velká paráda. Je tu však dnes alespoň pusto a prázdno. Parkujeme u benzinky naproti a hned za zatáčkou máme vchod do areálu benediktiínů. Nás zajímá hlavně klášterní kostel se starou kryptou z románské doby. NEJSME ZKLAMÁNI!!! Z venku sice nic moc, ale uvnitř si s Jitkou najdeme každý to své. Jsou zde totiž hezky propojeny stavební styly. Počínaje gotikou a barokem konče. Moc pěkné jsou vřetenovité sloupy nesoucí klenbu lodí i zajímavá kružba klenby. Jen do románské krypty nemáme přístup a to trochu zamrzí.
Hned vedle v areálu kláštera jsou k vidění mohutné tanky pivovaru Gösser a není se co divit, vždyť ten byl vlastně součástí kláštera už v 19. století. Místní bier ohne alkohol nás na našich cestách už provází pár let a nyní už tedy víme ,,kde se pivo vaří”. Je okolo páté a tedy pomalu čas k návratu do Wolfingerhofu, kam taky zhruba za hoďku přijíždíme. Na to, že je začátek května jsme si užili řádného vedra, takže sprcha bodne a něco z vezených zásob k večeři také. A zbytek dne? Inu plánujeme zítřejší vyjížďku neb má býti opět hezky……...Tak dobrou Jitko.
10.květen 2014 Rosničkáři nezklamali, budíme se za sluníčka a pohled dolů do údolí St. Oswaldu je parádní. Trošku ještě dalekohledem propatrávám okolí, vždyť to znáš milý čtenáři, holkám ta ranní příprava trvá vždy trochu déle a za to čekání my kluci máme sladkou odměnu v podobě koukání po okolních kopcích. Ta duha v údolí -nádhera!!! Jitka je po chvíli ready a tak jdeme na pořádnou snídani. A zhruba před devátou už nabíráme směr nahoru po114-ce na Hohentauern a Admont. Slabých 50 km a už parkujeme v městečku, přesněji v areálu benediktinského kláštera. Tady nás zlákal k prohlídce celý areál a taky jsme si na něj vyhradili celé dopoledne!! Zvláštním dojmem na nás zapůsobí celý prostor. Asi je
to dáno tím obrovským požárem z roku 1865, kdy byla část areálu zničena a znovu obnovena. A v současnosti je zde i moderní muzeum s restaurací, kov a sklo, takže je to docela zajímavé. Záleží na tom, kam se právě člověk vrtne. My se vrtli skoro všude. Nejdříve samozřejmě klášterní kostel. Požárem téměř zničený, dnes na starých základech neogotická architektura. Westwerk. Trojlodní interiér s důrazem na světlo a prvky gotiky hlavně v chóru. Krásný mramorový gotický oltář a taktéž i v bočních kaplích nacházíme dřevěné archy a taktéž barokní oltáře. Pěkné, ovšem většinou neo……… V jižním křídle kláštera se ukrývají zdejší poklady, takže šup na to. Vcházíme moderními skleněnými dveřmi do jakési recepce s pokladnami a turnikety, mají zde i šatnu a skřínky na věci. Ty využijeme, že Jitko? No jasně, když jsme lehčí o 20 Euro!!! Tak, tak, jeden Erwaschene 9.50 E nám trochu protáhne ksichtíky, snad to bude stát za to!!! Po vice než hodině už víme, že ano!! Začínáme na patře v muzeu, kde jsou vystaveny jak staré relikvie, oděvy biskupů, monstrance, tisky, dobové glóby a jiné kněžské věci, tak i prvky moderního umění. Je to tady jako skákání mezi staletími. Jen co vyjdeme na spojovací chodbu, v místnosti v napravo je nějaká zrcadlová video projekce věnována víře a jejímu prolínání se v dějinách.
Působivé a těžko sdělitelné takhle skrze tyto řádky. Snad mě napadá jen srovnání s muzeem Swarovského ve Wattens. Na konci chodby nás čeká poslední třešnička. Oheň sice kdysi zle klášter poničil, ale naštěstí ušetřil knihovnu, jež je se svými 160 000 svazky patrně největší klášterní knihovnou na světě. Vrátná či hlídačka nám otvírá dveře do nádherné rokokové síně, dlouhé přes 70 metrů, kde jsou tyto vzácné svazky uloženy. Nevíme kam dříve koukat, jestli po knihách nebo nádherných stropních freskách či výzdobě celého sálu. Jedním slovem paráda. Jsme tu úplně sami a tuhle chvilku si patřičně vychutnáme. Zavřeme dveře síně a rázem jsme v moderní době kovu a skla a fotobuněk, jež nám otvírají vchod do proskleného konce chodby s vyhlídkou na okolní hory a vstupem do muzea přírodních věd. To však jen proletíme, okoukneme místní sbírky flory a fauny, minerálů a kdečeho dalšího. Ale jak říkám, jen proletíme, na podrobné zkoumání čas není. Těšíme se totiž na kávičku a nějakou sladkost v kavárničce hned naproti. Ještě se dohadujeme kde se posadíme, když najednou na nás číšník spustí čistou slovenštinou. Takže se nemusíme prokousávat nabídkou sladkostí v němčině, ale rádi si necháme poradit nějakou místní Admontskou specialitku. A nejlíp se to vybírá u skleněné vitríny. Tam se na mě totiž směje na talíři točící se speciálita kavárny - Admontský dortík. Ovoce, svěží piškot, lehký krém a marcipán….…. mňam tuto kombinaci miluju :-))))
A na druhou se těšíme v 50 km vzdáleném Erzbergu. Tady sesedáme na malém parkovišti po necelé hodince jízdy východně po 146-ce. Jen co odložím motku na policajta, už se ženu do budovy k pokladně zjistit, jestli ještě pojedeme, či ne? Ano za deset minut se odjíždí!! Paráda, to nám vyšlo na fous, bál jsem se, že už vyjížďka dnes nebude. Tááák a ještě přesvědčit Jitku, že je to bezpečné, což se mi i po chvíli daří. Opravdu, ta naražená žlutá helma…(už jsem měla dlouho holou hlavu)….mě naprosto uklidnila :)))) O čem, že to mluvím, milý čtenáři? Bude ERZBERG RODEO!! Ovšem na kroskách jsme nepřijeli a musím tedy uvésti vše na pravou míru. Rudná hora (Erzberg)- cca 1460 metrů vysoký kopec v Eisenerzských Alpách, plný železné rudy, největší důl na tuto surovinu ve střední Evropě. Tím pádem i pořádná důlní technika. Najednou se ozve hučení, zvednou se oblaka prachu a přijíždí Hauly. Žlutá obluda 11,5m dlouhá, 5,5 široká, 4,5 vysoká. Motor Cummins V-12, 860 koníků. Průměr pneu 2.6 m, šířka 70cm, hmotnost 1200kg, cena 7300 éček. Celková hmotnost 132 tun , takže těch asi 50 lidí, co vystupuje včetně nás po schodech, na upravenou plošinu se sedadly, pocítí tento obr asi jako když si klubák žlutozobý přistane na nosorožci. Ovšem symbióza těchto zvířat a nás lidí s Haulym zdá se býti podobná. On nás taky potřebuje aby přežil a po chvíli už s námi supí nahoru do kopce po jednotlivých terasách. A, že jich tady je!! Plnou půlhoďku trvá než vyjedeme nahoru, kde je připravena malá zastávka s vyhlídkou do okolí.
A pak zase dolů a je to parádní podívaná, máme i brožurku v češtině, něco málo pochytíme i od průvodkyně, takže než ztichnou koníky definitivně, jsme opět bohatší o nový prožitek z jízdy tímhle monstrem. Jó žluťasi Hauly, na tebe jen tak nezapomeneme. Vracíme se nazpátek po 115-ce na Hieflau a pak na Admont. Trošku nám vyhládlo a jelikož si vezeme baštu sebou, hledáme vhodné místečko někde u řeky Enns, která je zde součástí národního parku Gesäuse. U jednoho z dravých přítoku, možná přímo pod Hochtorem (2369m.n.m.) dáme gáblík a pak už jen do Admontu a po známé silnici k Hohentauernu a kolem 18-té parkujeme u statku. Joj dnes to bylo moc hezké Jitko, že jo? Paráda, byl to nejen zážitek gurmánský, krása světská, zázraky techniky a přírody, ale i poznání lidské snahy vzít si a využít poklady matičky země :-)))
11.květen 2014 Tak dnes se žádný výhled nekoná, nad údolím se převalují těžká mračna, plná vody, jak se zdá. Takže se snídaní nespěcháme a čekáme zda to spustí či ne. Nespustilo. Zatím. Takže nemoky sebou a vyrážíme k Zeltwegu. Po naplnění nádrží pak jedeme asi 5km JZ k malinkaté vesnici Maria Buch (N 47.154288°, E14. 704906°). Oč menší dědina (cca 13 chalup) o to slavnější. Zdejší poutní kostel, tedy jeho prapředek, je zde zmiňován už roku 924 a toto poutní místo patří k nejstarším ve Štýrsku. Současný kostel zde nyní stojící jest pozdně gotický, trojlodní a jeho výstavba se datuje do poloviny 15. století. Interiér má barokní ráz, zasazený mezi mohutné osmihranné sloupy a síťovou klenbu. Je krátce po mši a jsme zde tím pádem sami. Nikde ani noha, takže si vše pořádně omrkneme a nafotíme, jen pohled zvenčí jaksi těžko dostáváme
do hledáčku. Inu jsou zde ty chaloupky na sobě pěkně namačkány. Vycházíme ven a musíme do nemoků, začíná pršet. Zdá se, že do dalšího POI musíme jet v dešti. Do Sankt Lambrecht to však máme jen ke 40 kilometrům, takže žádné martyrium se nekoná. Poslední benediktinský klášter v oblasti nás vítá černými mračny nad obzorem. Přestalo sice na chvíli pršet, ale jen sundáme nemoky a nachystáme se na prohlídku, leje jako z konve. Přijeli jsme k boční severní bráně, kde parkujeme a tak se běžíme schovat pod vstupní bránu. Areál do kterého zatím jen nakukujeme ve mě vzbuzuje trošku rozpaky, hlavně když jej srovnám s předchozími kousky v Admotu či Seckau. Mám trošku pocit jako bych byl teď u nás v Čechách. Je to zde takové trošku zanedbané, leckde leží stavební materiál a probíhají zde opravy střechy starého kostela. Celkově je areál značně rozlehlý a je vidět, že by potřeboval stovky tisíc euro k obnově své zašlé slávy. Jdeme okouknout i klášterní kostel, jenž sousedí jižní zdí s barokní budovou opatství posatavenou v polovině 17. století. Jde o gotickou stavbu dokončenou zhruba v době kdy u nás husité podobné kostely plenili a vypalovali. Největší kostel ve Štýrsku. Vstupujeme renesančním portálem mezi věžemi do trojlodní stavby halového typu s gotickými klenbami. Výzdoba barokní což je hlavně kazatelna a všechny oltáře. Mě však zaujmou hlavně staré fresky, které lze najít občas na stěnách. Prostor je zde obrovský, vždyť jeho délka téměř atakuje fotbalové hřiště a skoro jsme se zde s Jitkou ztratili.
Vycházíme po půlhodince ven a jdeme areálem na druhou stranu, když se zase přižene mrak a leje jako z konve. Nu zkusíme to jinak a jdeme hlavní bránou do restaurace na gáblík, snad se to přežene. Dáme polívku na zahřátí, pizzu a navrch kafe, jelikož pořád leje. Dnes už to na nějaké velké ježdění nevypadá. Hodinka uběhla, trochu přestává pršet a jdeme tedy dokončit obchůzku. Moc úspěšní nejsme u starého kostela, je uzavřen, a tak trošku prolezeme konírnu a sýpku. Hlavní budova kláštera je taky nedostupná. Končíme v márnici vedle hřbitova. Ta je u severní zdi kostela a jde o zajímavou stavbu kruhového půdorysu s románskými okny, gotickým portálem a jehlanovitou dřevěnou střechou se sanktusníkem. Ne, že bychom se nechtěli kouknout dovnitř sami, ale opětovná průtrž mračen nás tam zažene ať chceme, či ne. Tady, mezi duchy nebožtíků řešíme co dnes dále. Je kolem třetí, honí se to tady mezi horama, naděje na zlepšení žádná. ,,Jedeme k Wolfingerům’’, velí Jitka, pod stříškou se nasoukáme do již dnes provlhčených nemoků a vyrážíme. Fuj to zase byla cesta. Ivo mne chce ušetřit zimy a mokra a proto vybere tu nejkratší trasu. Ouha, vede přes průsmyk, který mě po zbytek dne neskutečně otráví. Celá prokřehlá, s vrstvou krupek za hledím přilby přepínám na motopilota a nechám Hondici aby si poradila sama. Sleduju jen cestu za červeným světýlkem Ivovy motorky a posledních 20 kilometrů se mi jeví jako nekonečný výlet kolem světa. Když se u Wolfingerů uřvaná a se zoufalým pohledem sesouvám z mašiny, hlavou mi probleskne: “Mám to já stará koza vůbec zapotřebí?”
,,Máš pravdu Jitko,” bylo to pěkně hnusné. Silnice L-517 nás vedla okolo lyžařského střediska Lachtal, které leží někde okolo 1850 m.n.m. My sice byli o nějakou tu stovku metrů níže, ovšem asi jsme měli štěstí, že nezačalo i sněžit. K Wolfingerům přijíždíme úplně promrzlí, sušíme věci a když se jdu podívat za hodinku na teploměr, ten už padá pod 4°C. Začínám mít starosti se zítřejším odjezdem, zdali se vůbec dostaneme dolů na cestu, když se okolní svahy začínají měnit na bílou barvu…….
12.květen 2014 První ranní pohled patří na silnici, druhý na teploměr. Uf je to dobré, jsme nad nulou. Ovšem mraky se okolo pořád honí, takže snídani, placení a rozloučení postrkujeme na co nejvyšší rychlost. Snažíme se dostat co nejrychleji na dálnici, po okreskách to dnes domů nepůjde! Za Semmeringem S6-ka konečně klesá dolů a teplota už leze na 12°C, což se v těchto podmínkách jeví jako báječné. Taky občas už vykukuje sluníčko a cesta dále na Vídeň, Brno a Ostravu je už rutina. Jen ještě děláme zastávku ve vinařství Winberg a cpeme láhve Pálavy kam se jen vejdou!! Tak nám ta loterie vyšla!! Možná, že nás včera zahlídl nějaký mnich v St. Lambrechtu a pomohl nám svou modlitbičkou, abychom se v pořádku dostali domů. Takže díky benediktine, třeba se někdy zase potkáme…… P.S. Člověk se oklepe ráz dva, a už se zase těšíme na konec června. Chystáme totiž velkou cestu do Francie a to bude něco!!!! Už aby to bylo!!!
