ninistraci časopisu zasílejte na adresu: dr.jan Beran, Rotterdam, Postbox 98

Ročník IV,

Vydává! Dr. Jan Beran s redakční radou.

Duben 1958.

Číslo 6.

(42.)

Veškerou korespondenci pro redakci i adninistraci časopisu zasílejte na adresu: dr.Jan Beran, Rotterdam, Postbox 98.

NA KOM JE VINA? Někdo se dopustí nějaké špatnosti. Nemusí to být zrovna krádež nebo vražda, nuže to být také zneužití noci úřední, nedbalost ve správě státních zájnů jež poškodí stát a národ, nepotisn, ohrožení denokratického zřízení a podobně. Na věc někdo přijde a zveřejní ji. Vyvolá to, cenu se u nás říkalo aféra. Kdo je vinen? Ten kdo odhalil neřest, provinění, či ten, kdo se špatného činu dopustil? Tato otázka by se nohla zdát býti pošetilou. Nikdo přece neobvinuje nuže, který zločin udá, policistu, který zločince zatkne, svědka, který ho usvědčí před souden a soudce, který ho pošle do krininálu. Vždyť i trestní zákon sán ukládá povinnost nezatajovat vědonost o trestnín činu. ' Každou špatnost však nenůže postihnout trestní zákon. Velni často jsou to provinění mnohen větší a horší, než ta, jež jsou vypočtena v trestnín zákoníku. Politik zneužije svého vlivu k osobnímu obohacení, ninistr zneužije své noci, aby prospěl svýn chráněncůn, poškodil své nepřátele, nedbalostí nebo zaujetím poškodí státní zájen. Někdy jsou ty činy postižitelný trestním zákonem někdy ne, ale zpravidla vina není tak očividná, jako je vina kasařova, který byl dopaden policistou při činu. I takové špatnosti bývají však odhaleny - velmi často osobami neúředními. účetní Vlasák odhalil na příklad trestuhodné nehospodářství v tukové ústře dně, jíž stál v čele národně socialistický poslanec Vojna. Tisk odhalil nanipula ce s válečnýni půjčkani, jež prováděl národně socialistický tiskový nagnát 3alda (bylo to podvodné přihlášení po rozpadu Rakousko-Uherska propašovaných na úžení republiky rakouských válečných půjček a poškození státní pokladny o několik nilionů korun. Případ byl soudnín řízením prokázán). Byl to tisk,který odhalil manipu lace národně socialistického poslance Hryzbila. V tomto výpočtu by se dalo pokračovat do nekonečna,od samého počátku republiky až do hanebných únorových dnů 1948 a od té doby až po dnešní den. Byly to tak zvané aféry. Kdo byl vinen těnito aférani? Ten kdo odhalil špatný čmn a žádal jeho nápravu a odčinění,potrestání provinilce a jeho společníků?' Anebo ten, kdo se špatnosti dopustil? Je jen pochopitelné, že lidé, postižení kritikou jež ukazuje jejich provinění,někdy proti trestníra-zákonůn a někdy proti jejich povinnosti k národu a státu,jsou nelibě dotčeni,když se kritika objeví. Aféry poškozuji dobré jnpncpároda - proto nesnějí být žádné aféry. Ale co je aférou a kdo ji vyvolává? Ten, kdo se dopustil špatného činu, nebo ten,-kdo tento čin odhalil? Už za dob republiky jsne to slýchali a dnes to opakuje část exilního tisku: pokárání zašlu je ne ten, kdo špatně jednal, ale ten, kdo na to poukazuje.

- 2 Národ nepoškodil ten, kdo ho zavedl do komunistického otroctví, ale ten, kdo ukáže prsten na lidi, kteří zavinili dnešní utrpení a pokoření celého národai Lidé, kteří přivedli národ do Košic a do plné komunistické diktatury^ nastolené v únoru 1948 nají troufalost označovat za aférisnus, připoníná-li se jin jejich vina. Kritisovat je, je prý anečišťovánín vlastního hnízda. Kdo^však znečišťuje naše rodné hnízdo? Ten, kdo se dopouští špatností a zabraňuje očistě, nebo ten, kdo se snaží toto hnízdo očistit? Je v exilu ještě někdo dost prostonyslný, aby sedl na lep takovéto hloupé denagogii? Lidé)' kteří považují kritiku za poškození národa a státu jsou ovšen poněkud nelogičtí. Nenají nic proti kritice komunistického Československa. Ale ten národ žijící pod komunistickou diktaturou je naším národem a to-Československo, jež má komunistické vládce je pořád ještě,naší vlastí. Proč je špatná kritika ministrů a politiků až do určité doby a proč má být oprávněna až po určité době? Proč má/být bez poskvrny a nedotknutelná na příklad vláda Gottwaldova se Zenklem, Procházkou, Ripkou, Stránským a spol. a proč je oprávněna kritika vlád Gottwaldovy, Zápotockého a širokého či Nového bez těchto pánů? V době pokošické mohli páni dáti veřejnému nínění náhubek a zabránit odhalení jejich špatných činů. Chápene, že se jin po tom stýská. Na štěstí, svobodný svět dosud nepřijal jejich mravy a tak lze ku krajní nelibosti lidí, kteří nesou odpovědnost: za národní katastrofu dosud veřejně konstatovat, že jejich provinění je horší než komunistů. Služebníci Moskvy provedli jen to,co bylo vjejióh zločinném programu, špatní služebníci československé demokracie vydali národ a stát do komunistických rukou. Zpronevěřili se své povinnosti, zradili národ, který jim důvěřoval. A to s nich nesmyje žádná protekce,amerického spolku pro svobodnou Evropu. ^ , , Není příjemnou věcí prát špinavé prádlo, ale je lepši špinavé prádlo^ vyprat, než chodit ve špíně. ? exilu jsou- ovšem lidé, kteří dávají přednost žiti ve špíně. Nezávidíme jim, ale jejich příkladu nehodláme následovat. Spina je nezdravá nejen pro jednotlivce, ale i pro národ. Žádné útoky nás proto neodvedou od naší snahy zbavit národ špíny. Redakce oooo 00 oooo ADVENT I chodil anděl boží v ten dlouhý truchlý advent po Čechách. Na varhany nu větry hrály, dveře se před nín sány otvíraly a provázely ho neviditelné kůry: Rosu dejte nebesa s hůry. ;

A nluvil anděl boží, kde vešel v důn: Buď statečný a věř. A dětem zahořely tváře radostí, silou z nebeské té záře a matkám i otcůn spadla s prsou. můra. Alleluja, alleluja. Tak-žehnal anděl boží a sílil mdlé. Bud statečný a věř, Před osudem a před věčností je víra a statečnost nejvyšší ctností. - Yšem, kdo pevně věří, vždycky se v dálce spasné jitro šeří. Karel Toman - X - -

- 3 NA SOUDU TRADICE. U kolébky českého obrození stála literatura. Buditelé, zpravidla muži bez nejmenšího literárního nadání, učinili literaturu krásnou i naučnou hlavním nástrojem svého usilování. Spisovatclství jin nebylo něčím, čin člověk slouží sobě a svému oslavení a prospěchu, ale pokornou službou národu. Pro mnohého z nich to byla služba pracná a namáhavá. Pro každého to znamenalo mnohé odříkaní a příkoří. Nikomu z nich to nepřineslo zisk. Český spisovatel a novinář, pokud se nenarodil bohatý nebo neměl výnosné či alespoň zajištěné jiné zaměstnání, věděl vždy co je to chudoba a bída. Věděl to ještě hodně dlouho po tom, kdy skončila doba obrození a národ dorůstal do síly. Tyto počátky daly národu nejen obrození, ale jednu důležitou tradici. Český spisovatel, básník, novinář, každý z nich byl souzen podle této tradice,jež pravila, že všechna jeho služba patří národu a že tomuto pánu musí sloužit a jen jemu, nechť si to vyžádá jakýchkoliv obětí. Pro literárního nebo novinářského řemeslníka nebylo místa na výšinách národní společnosti. Snad byl národ až příliš přísný ve vymáhání obětí, snad až příliš považovhl za samozřejmé, že- literát a' novinář platí krutě za výsadu sloužit národu tím nejlepším co je v něm. Snad opravdu nebylo, potřebí, aby ti, kteří národu sloužili perem, umírali v bídě a na soucho tiny. Snad mohla být naše národní pospolitost citlivější k takovým případům, jako že Karel Tůma, životopisec Havlíčkův a Garribaldiho musel v pokoji, v němž ležela mrtvolka jeho malého synka psát v noci při svíčce další humoresku pro sbírku "Z českých mlýnů", aby mohl dostat zálohu na honorář, za níž by koupil rakvičku. Ale, tradice tu byla a je lépe, že se nemilosrdně vymáhala, než aby se od ní upustilo. Nejeden spisovatel a novinář zahynul v bídě, ale díky Bohu, neměli jsme "novinářský průmysl". Samo to slovo zní hrozně českému sluchu. Bylo proto jen logické, že se za německé okupace ani jedno vážné jméno české literatury a českého žurnalismu nepostavilo do služeb nacismu. Byli vražděni a vrženi do koncentračních táborů, ale nezradili. A když byl nacistický teror vystřídán terorem komunistickým, viděli jsme totéž. Novináři a spisovatelé byli vražděni a zavíráni, umlčováni, ale nedali se do služeb. Literaturu pro komunisty vyrábějí packalové, noviny jim píší oficiálové novinářské služby. Dostávají tučné honoráře a zvučné tituly, ale žádný z nich nepřijde na Slavín a do dějin. A to je docela správné, zcela v duchu českých tradic, jež se nebudou měnit pro otroky Moskvy, Zajisté, od výskytu komunistického hnutí v českých zemích byli mezi literáty a novináři komunisté. Ale mezi těmi, kteří věřili v komunismus' před jeho ovládnutím Československa a těmi, kteří mu slouží dnes, je jakýsi rozdíl. Básníci a*spisovatelé jako Neuman, Olbracht, Hora, Hořejší, Seifert a Wolker, novináři jako Karel Vaněk, věřili v ideál, který se jim zdál krásným a zasluhujícím služby právě proto, že neznali jak vypadá jeho uplatnění. Hora i Vaněk se rozešli s komu nismem ještě za svobodné republiky, když poznali, jak vypadá "rodná strana prolétá ríátu v praxi", Wolker a Hořejší se uskutečnění proletářského ráje nedočkali. Seiferta umlčeli komunističtí tnáři.. Novou komunistickou literaturu a nový komunistický tisk vyráběli noví lidé, nebo pokoutní figurky z dřívější doby. Ovšem, komunisté měli Vítězslava Nezvala, jehož smrt byla před nedávném z Prahy oznámena a Nezval je právě příčinou, proč si připomínáme nepsaný zákon českého publicisty, že je potřebí sloužit národu a ne panstvu dočasně u moci, že ten, kdo vzal pero do ruky, musí být spíše ochoten zemřít hladem nebo ve vězení, než aby se prodal. Vítězslav Nezval, muž nadaný, který mohl míti čestné místo v dějinách české literatury, je zjev ostudný a ohavný. Je to muž, který prodal svůj odkaz za čočovici, který zradil svůj národ a svou povinnost k němu, který sloužil za žold a zemřel jako žoldák. Je to zjev tak odporný, že by nestál vůbec za zmínku, kdyby nebylo toho, že se i v exilu ozvaly hlasy, jež vyslovovaly politování nad jeho skonem a řadily ho mezi nejvyšší zjevy naší literatury. To už i exil začíná zapomínat na české národní tradice, na povinnost, jíž se nikdo z nás nesmí uhnout za žádných okolností? Nikdo z nás nemá právo vylučovat z národa někoho proto, že je jiného názoru než on. Komunisté patří k národu stejně jako my. Někteří z nich se však

- 4 z národa vyloučili sani, tím, že ochotné slouží cizím pánům proti svému národu. K těmto lidem patřil Nezval, jenž se zpronevěřil svým uměleckým i svým národním povinnosten. Muž, který znal a snad i niloval cizí literatury - nůže-li se něco takového tvrdit o nuži, který svým životem dokázal, že dovede milovat jen svůj osobní prospěch - strpěl a podporoval zákaz cizích literatur a potlačování dobré české literatury. Básník - a trpěl a podporoval honičky na básníky. Muž, jemuž ' jeho nadání umožňovalo psáti poesii, smolil řemeslné rýmovačky na zločinné tyrany. I básník může pošetile, věřit v komunism - ale autor "Zpěvu níru" a oslavných ód na Stalina ná k básnictví asi stejně daleko, jako autor reklamních říkánek o olomouckých syrečcích, nebo nových punčochách. Autor reklamních říkánek nepodléhá přísnému soudu^ protože nevznáší nároků. Neuchází se o místo na Slavíně. Cín výše kdo níří, tím přísněji je souzen. Kdo zprostituoval sebe i Husy musí být souzen nejpřísněji. Na dvou českých literátech ulpěla v minulosti nejvyšší hana. Karel Sabina a málo známý, ač nezměrně nadaný Karel Drzka, sloužili rakouské policii jako udavači. Oba měli omluvu - krutou bídu,' v níž žili, Sabina byl kromě toho zlomen rakouským krininálen. .Ale současníci Sabinovi neodpustili, když nuži jako F.L.Celakovský nad nín výnesli svůj soud. 0 Drzkovi se mnoho nevědělo a proto je dnes zapomenut. K těmto dvěma jménůn se pojí dnes třetí jnéno, jnéno Nezvalovo. Jeho provinění je horší než obou předchozích, protože pro ně není onluvy. - Není náhodou, že ani literáti, žijící pod komunismem nesoudili o Nezvalovi vlídně. Na sjezdu českých spisovatelů v době přechodné oblevy, byli to právě čeští spisovatelé a básníci, žijící pod konunistickýn bičen, kteří ho soudili přísně a zavrhli. Proč bychon něli my niti k němu poměr shovívavější, my, kteří náne nožnost i povinnost ochraňovat tradice, aby nedoznaly pohrony? Slyšeli jsne projevy lítosti nad tím, že Nezval zemřel. Soudíme, že sluší litovat jen jednoho, že se takový člověk vůbec narodil a poskvrnil tradice českého písemnictví. R. Kopecký oooo 0 oooo

JE3TĚ JEDNOU KUS CESKEÍ HISTORIE. Článek "Kus české historie", který vyšel v prosincovém čísle Modré revue vzbudil poněkud hysterickou odezvu u listů, jež nesnesou klidné konstatování^ historických skutečností. Historické legendy jsou však nebezpečné i pro ty,' kteří v nich nalezli zalíbení. Pravda je nejlepším přítelem, i když je nepříjemná.^Proto se znova vracíme k otázkám, nadhozeným v onon článku, abychon připomněli některé zaponínané skutečnosti. Máne-li po právu zhodnotit "Dotaz německých poslanců o chování se českého národa za války", musíme se vrátit hodně nazpět do minulosti, protože je^potřebí si položit otázku proč zanikla habsburská monarchie a kdo ji zahubil. Výroh.ci legend, zejména na straně německé a někdy také na straně české, tvrdí se záli-' bou, že to byli Ceši. Pan Wichtl a jeho společníci zjistili, že to byl dr.Kramář. Jiní to přisuzují Masarykovi a Benešovi. Na české straně, někdy v pocitu zahanbení a někdy z pocitu sebechvály, se tento výsledek přisuzuje Masarykovi a Benešovi. Ale, ať už je rozbití Rakouska věc dobrá nebo špatná, zásluha či vina není ani na Kramářovi, ani na Masarykovi a Benešovi, ba není ani na Ceších. Kdyby bylo na Kramářovi a Masarykovi (Beneš byl v oné době, kdy se rozhodlo o osudu habsburské monarchie příliš mlád, neznám a bez vlivu, aby přicházel vůbec v úvahu), stejně jako na českém národu, říše Habsburků, ovšem v docela jiné formě, by existovala po dnešní den. Od Palackého až ku Kranářovi a Masarykovi českou politikou až do vypuknutí války z r.1914 byla reforna Rakouska a ne jeho záhuba. Ríša Habsburků skonírala již od napoleonských válek. Hynula na stejné neduhy, jako Habsburské panství ve Cpanělsku. Neschopnost se vyvíjet s dobou,tuhý absolutisn, tnářství, jež nedovedlo pochopit dobu - to všechno způsobovalo, že zatín co jiné státy se rozvíjely, říše Habsburků upadala. Od dob Josefa II, posled-

r 5 ního velikého nuže, jejž zrodil rod Habsburků, nemela monarchie ani jednoho panovníka, který by svým duchovním ustrojením patřil do moderní doby a přílišná moc koruny způsobila, že i když se tu a tam objevil u dvora nějaký státník hodný tohoto jména, neměl možnosti říši omladit a vrátit ji jejímu pravému poslání. Vedle Ruska a Turecka bylo Rakousko velmocí, jež kvapně spěla cestou, jíž se před tín již bralo španělsko. Clo do záhuby; protože jeho vládnoucí vrstva trpěla tín, co bychom u jednotlivce nazvali pokročilou senilností. Říše Habsburků měla ovšem kromě stařeckého vysílení ještě jeden nezhojitelný neduh. Byl to národnostní svár, jejž vyřešit nikdo nedovedl, protože ani po vyloučení z německého Bundu vládnoucí vrstva v Rakousko-uherské monarchii nedovedla pochopit, že stát složený z mnoha národností, nemůže býti v jedné své polovi ně německý, v druhé maďarský. I v rakouské polovině tvořili Němci menšinu,ale cho robně lpěli na své dominaci ostatním národům, jimž odpírali i to nejnutnější. Po rozpadu Rakouska jsme slýchali nnoho stížností na národnostní politiku tak zvaných nástupnických států, ale žádný z nich neněřil svýn národním, menšinám tak, jak to činila monarchie národůn, jež tvořily většinu jejího obyvatelstva. Zapomíná se pomalu na to, že na příklad více než 100.000 Cechů, žijících ve Vídni bylo bez školství - kromě toho ovšem, jež tam zřídil spolek Komenský ze sbírek českého lidu. Marně bychom hledali město, v němž by 100.000 Němců za vlády nástupnických států bylo ve stejné situaci. 0 potížích, s nimiž se toto sou kroné školství setkávalo zde ani mluvit nebudeme. Zapomíná se, že Ceši marně usilovali o zřízení české university v Brně, jako marně o universitu v Terstu usilova li Italové. Vedlo by ovšem daleko, kdybychon se pokoušeli vypočítávat všechny důvody k nespokojenosti Cechů i jiných národů s Rakousken. Možná, že se jednou obje ví i toho potřeba, protože výrobci legend o,krásněn a dokonalén Rakousku jsou přílišně horliví. Ale zatím se omezme jen na několik skutečností, jež mohou čtenáři, který neví mnoho o rakouské minulosti, poskytnout jakousi představu o tom, kolik spravedlnosti k Cechům a k jiným národům, tvořícím většinu obyvatelstva monarchie, projevovaly rakouské vlády, vystavené nepřetržitému nátlaku dynastie, dvora a německé politické veřejnosti. Uplatňování německé úřední řeči vedlo až k takovým směšnostem (dnes to nazveme směšností, tehdy to ovšem k sníchu nebylo), že na příklad český branec, sloužící u pluku v němž byli saní čeští vojáci, nusel, nedovedl-li německy, naučit se alespoň německému oslovení velitele a že rozhovor vypadal asi takto: "Herr ... melde gehorsamst", nebo "Herr .... bitte gchorsamst", načež následovalo české hlášení nebo česká prosba. A záložníci byli voláni na tak zVaná "kontrolní shromáždě ní", planou to formalitu, na níž byl přečtěn jejich seznam a každý z nich (v civil ním šatu) musel hlásit svou přítomnost, načež mohl jít domů. Běda však tomu, kdo by se byl odvážil, když bylo přečteno jeho jméno, hlásit svou přítomnost slovem "zde". Musel volat "hier", jinak ho zavřeli. Agrární poslanec Zázvorka ze Clapanic se stal na čas národním Hrdinou, že se zásadně hlásil "zde" a dal příklad jiným, až nakonec vláda zrušila, ne nesmyslný předpis, ale kontrolní shromáždění. Máme tu vzpomínat školských stávek, nátlaku na české dělníky, aby posí lali děti do německých škol, působení budějovického starosty Taschka a dr.Titty z Třobenic? Máme připomínat bojkot českého sportu, vynucený německými sportovci, protože si čeští footbalisté založili vlastní svaz? Nebo to, že naši sociální demokraté byli na příkaz svých německých soudruhů vyštváni na čas z Internacionály, protože nechtěli býti odbočkou něnecké strany v Rakousku? Ale,ať už šlo o vážné poškozování národa, nebo jen bodání špendlíčky, bylo by toho příliš nnoho. A psali již o tom obšírně přemnozí. Vracet se k tonu zatím netřeba. Přes všechny projevy macešského poměru nebyli to Ceši, kteří po deseti letí před válkou usilovali o rozbití Rakouska. To ovšem neznamená, že v Rakousku nebyly odstředivé tendence. (Poměry v maďarské polovině říše necháváme stranou, ta to úvaha by se jinak příliš rozrostla). Jihoslované v Bosně a Hercegovině a v Dalmácii byli denně vychováváni rakouskými úřady, aby hledali spásu v Srbsku. Italy zaháněla nesmyslná rakouská persekuce do irredenty a touhy spojit se s Itálií. Ale hlavní, nejsilnější a nejnebezpečnější irredenta byla mezi Němci, hlavně mezi Němci v Cechách a na Moravě. Všeněmci a němečtí nacionálové šilhali přes hranice

^ 6- do.Německé říše. Wolffové, Schonererové, Jungové, Irové a jak se všichni jmenovali. dovedli sice vymáhat německý ráz monarchie, dovedli obviňovat většinu obyvatelstva z neloyálnosti k státu, ale sami se snažili nechat habsburskou monarchii pohltit výbojnou německou říší, tak životnou., jako bylo Rakousko vegetující. ' . Tato německá irredenta, podporovaná do určité míry z německé říše, měla vliv na vlády, jež se jí snažily čelit ústupky na úkor většiny obyvatelstva monarchie, jež bylo jiných národností. Tento šovinistický nacionalism znemožňoval každé'vyrovnání, jež mohlo Rakousko zachránit a udržet. A tento nacionalism zahnal Rakousko, jež. se mohlo udržet jen mírem, do nebezpečného spojenectví.s agresivním Německem Viléma II. a nakonec do šílené války, jež musela Rakousko zahubit. Česká.politika, od Palackého, až do vypuknutí světové války, usilovala 0 reformu Rakouska! Palacký ve své "Ideji státu rakouského" vypracovaly program federace, který mohl z monarchie učinit domov národů. Jeho odpůrci na německé straně ,.se. rozhodli:pro Rakousko, jež bylo žalářem národů. Ceši nechtěli více než rovnoprávnost.. Pro Čechy, Moravu a Slezko požadovali postavení, jež by se rovnalo posici Uher. Pro Rakousko žádali mírovou politiku, přátelský poměr k sousedům a uvarování se.všech dobrodružných a nebezpečných akcí a spojenectví. Když vedení národa vypadlo z umdlených rukou Palackého, který ztratil víru v možnost záchrany Rakouska, nezměnilo se nic na základní směrnici české politiky. Dr.Kramář, který po dlouhou dobu vedl český národ cestou positivní politiky, chtěl Rakousko uchovat tím, že by je změnil ve stát spravedlivý ku všem. Nebylo vlivné české politické strany, jež^ by byla před válkou vyhlásila za svůj cíl rozbití Rakouska. S výjimkou malé skupiny nesmiřitelných, jež byla bez politického vlivu, nikdo nic takového nechtěl a nepožadoval. České heslo byla reforma. Ne zničení. Kdybychom měli použít politické terminologie z doby předmnichovské republiky, tedy češi byli státotvorní. Značná šást rakouských Němců.byla proti státu. Válka znamenala ovšem přelom. Je jen.pochopitelné, že Ceši nepřijali s nadšením válku, vedenou pro to, aby byl pomstěn následník trůnu. Položit miliony lidských těl jako smírnou obět na hrob-dvou osob se.zdálo Cechům šílenstvím, ba i-zločinen, zejména, když ultimatum Srbsku bylo tak formulováno, aby vynutilo ne satisfakci, ale válku. I Vilém II., když si přečetl pokornou srbskou odpověd, poznamenal na úřední záznam vlastní rukou, že by na tohle nikdy nenařídil nobilisaci-. 1 V i l é m U . byl ochoten zabrzdit, ne však Vídeň. , Stalo se, před čím varoval dr.Kramář, jako všichni ostatní čeští politikové, kteří chtěli zachránit Rakousko tím, že by je byli reformovali. Stát,který s e s námahou udržoval při životě, se pustil do války, jež otřásla existencí i států mnohem mocnějších a životnějších. Stát, který měřil macešsky většině svého obyvatelstva, požadoval na ní pojednou nezměrné oběti na statcích a životech, pro ucel který.jim byl cizí a případně i odporný. Normálně rozumný a slušný člověk nemiluje válku, ať je proti komukoliv. Válka se musí dvojnásob hnusit a příčit, je-li zbytečná, ba dokonce proti jeho vlastním zájmům. Rakouské Němce mohla snad x^g-. chhout válka proti Srbům a Rusům, Francouzům, Italům, Angličanům a Američanům, 'Me měli vždy bratrský poměr k Srbům a Rusům, chovali zvláštní lásku k Francouzům a měli úctu k.Britům a Američanům. Kde.se mělo vzít jejich nadšení pro válku, kterou považovali za škodlivou a před kterou varovali? Ke všemu ještě, sotva ta válka začala, Vilém II. ji označil za válku Germánů proti Slovanům. Ceši patřili k Slovanům a ne ke Germánůn a museli^ji tedy považovat za válku proti sobe. Ne dost na tom. Rakouská, vláda, jíž nestačilo, že se pustila se zločinnou lehkomyslností do války, aniž by se ptala národů, jež mají nésti oběti- této válce, zda si toho přejí, zahájila období nesmyslné persekuce a germanisace. Censura začala řádit v periodickém tisku,
'

- 7 hodových státech proti Rakousku, ale jejich akce nabyla síly a důrazu teprve,když se za ni postavil domov. A domov se postavil proti Rakousku teprve, když nesmyslnou persekuci Rakousko přesvědčilo celý národ, že všechny naděje na nápravu jsou^ marné, že národy Rakouska jsou povolány krvácet jen proto, aby Rakousko bylo k nim ještě nespravedlivější než dosud. Interpelace poslance Staňka a spol. o persekuci českého národa byla^ snad posledním pokusem Cechů dáti Rakousku příležitost k nápravě. Vypočetla hříchy válečného režimu, který uvěznil politické vůdce, jako Kramáře, Rašína a Klofáče, novináře a spisovatele, jako Dýka, Machara a Červinku, hospodářské^činitele, jako dr.Preise, který rozpustil Českou obec sokolskou a potlačil bezpočet organisací a časopisů a nastolil bezohlednou totalitu a germanisabi. Na tuto interpelaci odpověděli němečtí nacionalisté v rakouském parlamentu interpelací, v níženéjen obhajovali persekuci, ale denunciacemi českého národa volali po další. Odmítli spravedlnost a připravovali tak nevyhnutelný pád Rakouska. Ne dost na tom, že obhajovali přehmaty rakouských úřadů. Ne dost na^ tom, že volali po dalších. Interpelace německých poslanců formuluje ještě politický program pro Rakousko. Polemisuje s řečí dr.Karla Kramáře, proslovenou 1910 v rakouských delegacích, v níž tento vůdce českého lidu varoval Rakousko před bludnou cestou, na níž se dalo a doporučoval cestu, jež by je zachránila. A v.této polemice interpelace zdůrazňuje, že ač je v Rakousku (jak sama doznává) německé obyvatelstvo v menšině, musí míti přednostní postavení ve státě. Ani v době, kdy se na neněmeckém obyvatelstvu požadovaly oběti na životech, nebyli nacionalisté ochotni slevit něco ze svých přehnaných požadavků. Národy Rakouska chtěly Rakousko spravedlivé. Rakousko nespravedlivé nechtěly. Ti, kteří lpěli na svých nespravedlivých privilegiích Rakousko zahubili. To je skutečnost, kterou nezastřou zadně legendy. Od pádu Rakouska uplynulo mnoho let a vášně, jež byly tehdy rozpoutaný se mohly již uklidnit. Obě strany by se mohly dívat střízlivě na to, co bylo a učit se z chyb, jichž se dopustily. Chybovat je lidské a nemělo by smyslu vinit někoho ještě po letech, pokud se nevzpírá své chyby a omyly doznat, protože pak^se^ stávají proviněním. Když dr. Lodgman podepsal interpelaci, přihlásil se k^určitému stanovisku a k určitému národně politickému programu. Je možné, že poučen zkušenostmi svůj názor změnil. Učinil-li tak, můžeme míti z toho radost, protože to prospěje oběma stranám. Ale skutečnost, že projev podepsal zůstává a nedá se ničím zastřít a zamluvit. Není tak důležité, byl-li dr.Lodgman v minulosti přítelem či nepřítelem českého národa a jeho oprávněných snah, jako jaké je jeho dnešní stanovisko. Nemá smyslu překreslovat minulost. Je potřebí se starat o pravdu a přítomnost s budoucností. Historicus 000

f

000

NEZAPOMÍNEJME NA PODKARPATSKOU RUS. Za druhé světové války vydávali naši vojáci na Západě časopis "Naše touhy". V tomto časopise (č.10. z 15.února 1945) jsme četli tuto zprávu: "Není šprochu,aby... V Londýně se šustlo, že Podkarpatská.Rus má být připojena k SSSR, což by ovšem kontrastovalo s ujištěním, že Československo bude po válce obnoveno v předmnichovských hranicích. Pokud se to jen šuškalo v anonymní emigraci mohlo se považovat za emigrantský žvast. Zatím se o věci rozepsalo "Nové Československo" a to už napovídá víc. Na jeho argumentaci o právu sebeurčení budiž dovoleno poznamenat, že nelze mluvit o svobodném výkonu tohoto práva v přítomnosti byť^ i spojenecké armády. - Obecnou úlevu přineslo prohlášení ministra Ripky, podle něhož sovětská vláda o Podkarpatskou Rus nepožádala. Prohlášení podobného obsahu publikoval i sovětský zahraniční úřad." Ripka i zahraniční úřad sovětský mohli míti v té době pravdu,ačkoliv nedůvěru k tomu nutně vyvolává mnoho později zjištěných skutečností. Rudá armáda však Podkarpatskou Rus obsadila po jejím "osvobození" a Sovětský svaz Podkarpatskou Rus Československu uloupil proti přání jejího lidu. Překvapilo, že československá vláda Národní Fronty proti tomu nikterak neprotestovala, naopak dodatečně se usne-

sla Podkarpatskou Rus darovati Sovětskému svazu z vděčnosti za jeho vojenskou uias na osvobození československa. Tak zvaný parlament stran Národní Fronty jednohlasně odhlasoval "schválení" tohoto daru učiněného Sovětskému svazu dr.Benešem. Dr.Beneš neščétněkráte ve svých projevech z Londýna ujišťoval národ,že Československo bude po válce obnoveno v původních, předmnichovských hranicích, pro to překvapilo a hluboce se dotklo toto rozhodnutí všech demokratů v celém národě ovšem demokratů skutečných nikoliv těch "lidových". Bylo yyslovováno oprávněně podezření, že někteří z vedoucích činitelů - nejen dr.Beneš - museli být předem již před. obsazením Podkarpatské Rusi rudou armádou informováni o tom jaký osud byl Pod karpatské Rusi přichystán, československému lidu ani obyvatelstvu Podkarpatské Rusi to nikdo z nich nepřiznal. (Dr.Táborský ve svém článku "Benešovy moskevské cesty" v č.3-4 čtvrtletníku"SVĚDECTVf" kromě jiných "zajímavostí" chtě nechtě prozrazuje cosi o ochotě Benešově odevzdat Podkarpatskou Rus Stalinovi.Pozn.red.) Jak dr.Beneš otevřeně i tajně spolupracoval jako ministr zahraničních věcí po léta s rudými vládci v Kremlu dosvědčuje na příklad jeden z těchto rudých. Maxim Litvínov,' jehož kniha Notes For Journal vyšla nedávno ve Spojených Státech s předmluvami E.H.Carra a generála "Walter Bedell Smitha. Podle Litvínova se v r.l$20 setkal dr.Beneš se sovětským diplomatickým zástupcem Mostovenkem v Praze a naznačil mu, že kdyby sovětská vojska pochodující tehdy na Varšavu dosáhla Karpat, bylo by Československo ochotho odstoupiti Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus. (V téže době nebyli však zaměstnanci železniční dopravy - ministr pro železnice byl národní socialista ochotni dopravovat Poláky zakoupené zbraně a střelivo, které mělo jiti přes československo, ač bylo bolševiky ohroženo již hlavní město Varšava 'a západní spojenecké vlády měly zájem na tom; . aby Poláci se bolševikům ubránili. Poláci nám to nezapomenuli až do r,l938.Pozn, redakce.) Po takovém odhalení je celkem pochopitelné proč československá vláda Národní Fronty v rpce 1945 proti záboru Podkarpatské Rusi neprotestovala a ani se nepokusila hledati ochranu svých zájmů u vedoucích západních státníků. Po několika týdnech teprve .se odhodlala vláda Národní Fronty k stručnému o':námení československému lidu, že se'sama usnesla darovati Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu, Litvínova kniha."Notes For Journal" byla vydána společností William Morrow & Co.,Inc. v New Yorku v roce 1955 a v kongresní 'knihovně ji naleznete pod číslem 55-10264. Je to poučná kniha pro každého, kdo se zajímá o historii Evropy včetně československa po první světové válce a obzvláště se doporučuje její četba těm, kteří ještě dnes vykřikují, že věrni zůstali..^ Jan Prácheňský oooo 0 oooo NĚKOLIK EPIGRAMŮ ze sbírky Stanislava Brzobohatýho "PADNI KOMU PADNI". červivé plody

-

Rovně.;.a rovnou .

1....L.

0 prorocích písmo pěje: po ovoci poznáte.je.

Jdeme, psali v Českém slově, rovnou v duchu Benešově.

Přeber čs. politiku. Co ti zbude na košíku?

Dvakrát (Mnichov, Únor učí.) šlo se rovnou do područí.

Nesvoboda na západě Trápí mnohé demokraty, t'.č. v exilu, že nemohou volat na ty,co přesvědčit nelze platy, od SNB posilu.

Jdeme, ... zas ta slyšet slova. Kam tou cestou přijdou znova? Proč a proto Dlouho'žije politik. Komu za to patří dík? Odpověď slyš v zápětí: Dík vzdej - krátké paměti.

B ARB

ARS

KŤ

ť IN

JOSEF JOSTEN V ÚLOZE NlClIELE STÁŘÍCH TISKU. Redakce Modré revue tyla požádána o otištění následujícího projevu: "Redaktor t.zv. Svobodné, ěs. tiskové společnosti J.Josten oznámil, že rozřezal exemplář české bible z. r.1577 a rozprodává jednotlivé listy s dřevoryty ve prospěch svého t.zv. tiskového fondu jako ^Pamětní arch k X . výročí FCI'. Podepsaní čeští a slovenští spisovatelé, hudebníci, knihovníci, novináři a milovníci starých literárních panátek vůbec, protestují proti tonuto barbarskému zničení vzácné české literární panátky a pranýřují toto vandalství.

Není onlu-

vou, běží-li snad o torso, neboť dílo se zachovalo jen v malém počtu exemplářů - v zahraničí jsou znány jen čtyři - z nichž je onoho neúplných.

Proto by se

nělo uložit, v některé veřejné knihovně jako doplněk neúplných exenplářů pro studijní účely." Projev podepsalo více než 30 londýnských osobností.

List s originál'

níni podpisy je uložen u Syndikátu českých novinářů v Londýně. Redakce Modré revue se k projevu plně připojuje.

Aby bylo zřejno,

o jak panátný tisk jde a jakýn barbarstvín je čin pana Josefa Jostena, přinášíme odbornou studii Karla Brušáka. Č*ESKÚ BIBLE Z ROKU 1577 "Biblij Czeska to jest wssecka swata Pijsna obogijho Starého y Nového Zákona. Yíytisstena w Stařen Městě Pražskem, pracij a nákladem Giřijka Melantricha z Aventina. Lotha HDLXXVII" je poslední vydání úplného překladu bible, jež za literární spolupráce Sixta z Ottersdorfu vyšlo z Melantrichovy tiskárny. Jiří Molantrich z Aventina se narodil r.1511 v Roždalovicích a zemřely 19.listopadu 1580 v Praze. ? roce 1535 byl pronován bakalářem na pražské universitě, pracoval ve Frobeniově nakladatelství v Basileji a později se učil tiskařem v Norinerce. R.1542 byl ponocníken tiskaře Jana Guenthera v Prostějově a nato vstoupil do spolku pražského tiskaře Bárty Netolického, jehož tiskárnu převzal r. 1552. Vystavěl si důn "U dvou velbloudů" na Starén Městě v Kunešovic, nyní Melantrichově ulici, kde vydával tisky, vynikající úhledností, typografickou čistotou a obrazovou výzdobou. Jeho nejdůležitějšín podniken bylo vydávání biblí,na jejichž pěti vydáních nůžene sledovat zdokonalování jeho unění. Jeho zetěm byl proslulý tiskař Daniel Adam z Veleslavína. Melantrichova bible z roku 1577 je časově devátou v řadě českých tištěných biblí. (Bible pražská Severýnova-Kampova 1488; kutnohorská Martina z Tišnova 1489; benátská 1506; Severýnova l.vyd. I529, 2.vyd. 1537; norinberská 1540; Netolického-Melantrichova l.vyd. 1549; Melantrichova 2.vyd. 1557, 3.vyd. nezměněné, vlastně jen dotisk prvních a posledních archů k doplnění zbytku předešlého vydání 1561; Melantrichova 4.vyd. 1570.) Tisk z roku 1577 ná 1358 stránek, t.j^ 679 listů, z toho 637 listů číslovaných, 16 listů registru a indexu, 12 listů úvodů a předmluvy a 4 listy obsahující "Putowánij sví.Pawla" z pera Sixta z Ottersdorfu a^ "Fabule...Cžasuov a giné wěey...w Skutcých Apoštolských", jež jsou mezi číslovaný-

- 10 ni listy 558-559. Kniha je vyzdobena velni nnoha dřevoryty, z nichž některé zabírají celou stránku. Fornát je foliový.' . _* ; Vydání z roku 1577 je význanné, neboť znamená vrchol. Melantrichova tiskařského unění a není pouhýn přetisken předchozího vydání z roku 1570. Liší se od něho obsahově i typograficky. ' Především je toto vydání zajínavě pro Melantrichovu přednluvu, věnovanou "nayjasnégssynu a naynepřenoženégssýnu knijžeti a Pánu Panu Rudolffovi Druhému"; předešlé vydání z roku 1570 bylo věnováno Maximiliánovi II. Na listě'11. jsou nísto českého erbu texty ze svatých otců o bedlivén čtení písná svatého. Z filologického hlediska je tisk cenný jak pro odchylky jazykové proti předešlénu vydání (Job X? 1570: život, 1577: žaludek; Job XVII 1570: w rozpráv ku, I577: w přijslowij; atd. atd.), tak pro zněny pravopisné. (1570: zuostali,1577 zůstali, passin,atd.) Typografických zněn je velni nnoho. Jiné jsou počty řádků na stránce a zvláště pak iniciály, jichž je ve vydání-1577 nnoho odchylných a nových. Jiné jsou viněty po úvodu, registrun a viněta po indexu s beránkem. Výtisků vydání z roku 1577 se zachovalo poměrně málo; v celém Československu je registrováno 26 exemplářů, z nichž mnohé jsou neúplné a ve špatném stavu. V cizině jsou čtyři výtisky. (Breslau, G&ttingen, Halle, London). Výtisk Britského musea v Londýně (C.51.h.2), ač jinak čistý a pěkný, je nedokonalý.^Na prvním listě je utržen veliký kus pravého dolního rohu, takže na první straně chybí asi l/8 plochy dřevorytu na pravém a dolením okraji a na druhé straně roh dřevo rytu a značná část' latinské básně. Kromě toho je exemplář značně poškozen červoto čem. Úcta, jíž se Melantrichovy bible těšily u českého lidu je všeobecně známá. Trefně ji vystihl Antonín Rybička v Časopise Musea Království českého,roč. I865, str.,132: "Ano i napoton po vyjití bratrské biblí šestidílné i biblí katolické zůstávaly bible Melantrichovy... (u evengelíků i katolíků)... v nemalé vážnosti a jéšte podnes chová se 'Melanrišská'... jako nějaký poklad a posvátná pozůstalost u veliké vážnosti." I když české tisky ze 16. a 17.stol. nedosahují na zahraničním trhu stejně vysokých cen jako mnohem méně vzácné tisky západní z téže doby, je kulturně historická hodnota i pošpiněných a neúplných výtisků veliká, neboť často obsahují rukopisné poznámky, jejichž význam může posoudit jen odborný průzkum. Karel Brušák, B.A. School of Slavonie and. East European Studies, London oooo 00 oooo Z NOVĚ POLITICKÉ LITERATURY Zdeněk. Pluhař': Opustíš-li mne. (Československý spisovatel,Praha). Patří román do politické literatury? Má-li politický podklad jistě ž'e patří. Pluhařův román - Ize-li jeho tendenční a špatně a nezáživně psanou reportáž o životě československé emigrace v Německu a zejména v táboře Valka nazvat románem - je politickým dílem, součástí komunistické propagandy proti emigraci a proti západu. Po nepodařené akci usilující získat emigraci k návratu do Československa má Pluhařova tendenční reportáž přesvědčit československou veřejnost, jak ;je šťastna, že dlí v komunistickém ráji a ne v kapitalistickém pekle. Nevím, co si od toho komunisté slibují, nicméně' z faktu, že na hranicích zůstaly překážky z ostnatého drátu, strážné věže a hlídací psy je zřejmé, že režim klade mnohem ví-de důvěry v pohraniční stráž než v přesvědčivost své propagandy. Pluhařova reportáž je především stejně nepoctivá, jako všechny ^ostatní propagandistická díla, vyrobená v komunistickém Československu. Ne proto,, že je tendenční, ale proto,, že tendence převládá nad skutečnostmi a nad pravdou do

T

- 11 takové míry, že prekresluje skutečnost k nepoznání. U komunistické knihy to nepřekvapí. Překvapil by spíše opak. Je jen s podiven, že komunističtí propagandisté dosud nepochopili,, že přílišné přehánění působí dojnen právě opačným, než jaký chtěli vzbudit. Pluhař líčí zklanání a osudy tří uprchlíků z Československa a lidí, s nimiž se tito uprchlíci ve Válce a jinde setkali. Bída a korupce, využívání uprchlíků Američany, Němci a Francouzi, kteří je násilím nahánějí do cizinecké legie, nelidskost pomocných výborů, to všechno je zde vyličováno jako zjev tak všeobecný, že s ničím jinýn se uprchlík nenohl setkat. Nikdo nebude popírat, že život enigrace v Německu byl těžký a že ovzduší ve Válce bylo tísnivé a někdy docela bezútěšné. Nikdo nebude popírat, že se v pomocných institucích velmi často objevilo politické protekcionářství a také korupce. Nikdo nebude popírat, že některé slabší povahy podlehly pokušení^ nebo špatné společnosti. Bylo však utonutí v bahně předurčeným osudem všech, kteří se dostali do Války, kan přišli, netříděni političtí uprchlíci i lidé se škraloupky většími nebo nenšíni? Pluhař, který slouží záněrůn komunistické propagandy, snaží se nám představit tragický osud svých hrdinů jako typický. Snaží se přesvědčit čtenáře, že jediným východiskem pro emigranta byla sebevražda, cizinecká legie., nebo zločin a pro ženy prostituce. Neví patrně, či lépe řečeno nechce vědět, o desítkách tisíců mužů, žen a dětí, jimž Británie, Spojené Státy, Kanada, Austrálie, Nový Zealand a mnoho jiných zemí poskytlo nový domov a nový život, bez ohledu na to, zda se klaněli Radě, svobodného Československa, jíž Pluhař připisuje moc, jakou nikdy neměla. A neví, nebo lépe řečeno nechce vědět o stech studentů, jinž bylo unožněno dostudovat a zase bez protekce nějakých politických nachrů. Ti, kteří v Pluhařově reportáži ztroskotali tak žalostně, nejsou v ničen typickýni pro exil. Jejich osudy jsou až příliš ojedinělé a docela nepřesvědčivé. Zajisté, ve Válce se objevili, stejně jako v jiných táborech, lidé špatní, kteří neměli v emigraci co pohledávat a čím déle trvala emigrace, tím jich bylo ve Válce více, protože tříděnín se odlišil koukol od pšenice. Ale i tento špatný živel je v Pluhařově líčení zmnohonásoben proti skutečnosti. Pluhař, který nikdy neviděl Válku ani jiné uprchlické tábory je zde odkázán jen na vlastní fantasii a na líčení podivných charakterů, jež se vrátily do komunistického Československa na amnestii. 'Nebyli to lidé právě nejlepší a nejčistší minulosti. Naopak,byli to lidé velmi podivní, kteří se vrátili - jejich návrat přispěl jen k očistě emigrace a Československu a komunistickému režimu neprospěl. Ani jejich výmysly, jež otiskovali v "Hlasu domova" a v jiných komunistických tiskovinách režimu neprospěly. Pluhař, který čerpá z tohoto materiálu, založil své' dílo na nejapných smyšlenkách. Pluhař se snažil analysovat příčiny, z nichž lidé uprchli do zahraničí, Snažil se tak činit pochopitelně tak, aby nekritisoval režim, ale čtenář si přece jen položil otázku: proč museli být vyhazováni ze studia lidé s třídně závadným původem? Proč museli být vypuzováni z bytů a práce lidé, kteří režimu neublížili? Proč byli lidé olupováni o svůj majetek? Jsou to choulostivé otázky a Pluhař se na ně neodvažuje odpovědět. A nechápe, že hromadný útěk z některé země je nejhroznější obžalobou jejího režinu. Criticus ooo O ooo Dějiny svobody jsou dějinami odporu,

Dějiny svobody jsou dějinami

omezení vládní moci a ne jejího zvětšení. Yíoodrow Wilson Ti, kteří se mohou vzdát důležité svobody, aby získali trochu dočasného bezpečí, nezasluhují ani svobodu ani bezpečí. Benjamin Franklin

- x -

- 12 "* -

Prázdné Rlavy?

Za poslední války naši levicoví prominenti objevili, že Stalin je náš přítel, že internacionální bolševické barbarství se přeměnilo ve slovanské vlastenectví a komunisn že se již vyvinul v socialism. Tito věrozvěstové hlásali víru v mOžnost koexistence s komunismem a Sovětským svazem. Zajisté není dnes o tom pochyby, že i ti, kteří nečinili tak snad se špatnými úmysly, prokázali jen svoji -neprozíravost a politickou neschopnost. Jak máme však souditi o těch, kteří jsou: mezi námi v exilu, prohlašuji se za politické uprchlíky před komunismem a po Všech dosavadních zkušennostech s komunismem propagují v exilu a také pro exil komunism, který nazývají národním^ Propagují rovněž možnóst ba i hutnost koexistence se Sovětským svazem,a komunismem,^ Pokud nejsou v přímých službách Kremlu neb Prahy, co jest pohnutkou této jejich neblahé činnosti - prázdné hlavy jen či plné kalhoty? -er. . ' ' 000O000 ; ; .... Hovořme tedy. Neboť i když se nedomluvíme, co bude následovat bude tak strašlivé, že i tento nezdařený pokus nám bude ke cti. : : Pavel Tigrid (New York) na str.143. sborníku "SVĚDECTVÍ"' č. 3-4. hovořme tedy., hovořme, HOVOÍÍME, H O V O Ř M E , a dále ještě hovořme,. Hovořme tak dlouho, dokud Sovětský svaz nebude zcela připraven. Pak bude po hovo- x KAM AŽ HODLií ZAJÍT

' . . v klamání exilové veřejnosti pan d.r.Eduard Táborský (University of Texas, Austin, USA), který napsal do páně Tigridova "SVĚDECTVÍ" (č.3-4,str.193-214) článek.nadepsaný "Benešovy moskevské cesty"? Dr.Eduard Táborský byl osobním tajemníkem druhého presidenta Ceskoslo-.. venské republiky dr .Edvarda Beneše v minulém; exilu a doprovázel dr.Beneše na jeho-, 'obou cestách do Moskvy. Máme proto plné právo předpokládat, že i když mu dr.Beneš nesvěřoval vše co připravoval a plánoval pro budoucno československého národa^netajil mu přec jen snad, co ve svých.rozhlasových projevech z Londýna hlásal domovu i'exilu. Kromě toho.mohl si to dr. Táborský přečíst v pamětech dr. Beneše vydaných pod.názvem "šest let exilu a druhé světovéválky." V článku "Benešovy moskevské cesty"říká na příklad dr.Táborský: "Jak bylo předem dohodnutoj měli se jednání (v Moskvě) účastnit zástupci.čtyř politických střan. v exilu - komunistické, sociálně demokratické, národně socialistické a lidové - jakož i zástupci stran demokratické a komunistické ze Slovenska. Jiné strany, jak bylo těmito čtyřmi stranami v exilu už předem dohodnuto, neměly být v novém Československu povoleny." V poznámce pod čarou k tomu dr.Táborský připojuje, že "Beneš se bránil proti tomu, aby strana agrární, jež byla v exilu také zastoupena, byla z jednání v Moskvě vyloučena. Nakonec ustoupil, nedlouho před odjezdem do Moskvy, společnému tlaku komunistů, sociálních demokratů, národních socia.listů.a lidovců." (str.214.) Tato stať týká se Benešovy druhé cesty do Moskvy v březnu 1945. Pokud se prvé cesty v,prosinci 1943 týká, říká dr.Táborský (str-. 202,),že Beneš po návratu z Moskvy napsal:"Jsme za jedno s komunisty, že počet stran doma se zredukuje na tři, na levici, střed a konsorvativce." Dr.Táborský tak předstírá, jako by komunisté byli navrhovali neb prosazovali při jednání v Moskvě v r.1943 zredukování počtu politických stran v poválečném československu, a jakoby dr.Beneš byl ustoupil tlaku komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců, aby jiné strany nebyly již v poválečném

-

^ ^

-

Československu povoleny a jakoby byl tonuto tlaku také ustoupil až v roce 1945 při své druhé cestě do Moskvy, aby strana agrární byla z jednání v Moskvě vyloučena. Bylo by zajisté zajínavě podrobnější vylíčení těchto jednání, obzvláště kc.y, kyn a proč byly návrhy na znenšení počtu politických stran v poválečnén Československu činěny, jakýó práven a o která zákonná a ústavní ustanovení se tyto návrhy opíraly. Snad nán to dr.Táborský v další studii ještě blíže vylíčí. .. Nutno však pana dr,Táborského - a platí to i pro ostatní - upozorniti, že'ti, kdož se toho dožijí, budou jednou nuseti před povolanými k tonu institucemi podávati nnohen podrobnější a přesvědčivější, věrohodnými svědky a eventuelne i doklady doložená vysvětlení o těchto a nnohých jiných jednáních a skutečnostech* Nebude, a není ani dnes na příklad přijatelné odůvodnění: . ^ "Nutno také dodat, že už před něneckým utokcn na Rusko dostával Beneš od československého nekonunistického podzení vzkazy naléhající na to, aby jel do Moskvy co nejdříve. 'Byl již Beneš v Moskvě? , znel jeden takový typický vzkaz, který došel počátken února 1940. Proč ne? Iste si jisti, že ná Anglie tolik trunfů v ruce, že její vliv stačí na upravu střední Evropy?' To byly hlavní důvody, jež p ř i v e d l y dr.Benese do Moskvy v prosinci 1943". (str.194 "SVĚDECTVÍ".) Dr.Táborský by ovšen nenohl s nadějí na úspěch použiti výnluvy, že by jmenování těchto zmíněných činitelů onoho nekonunistického podzemí mohlo někomu^ * ublížiti, leda snad že by ještě v í c e zdiskreditisovalo některého z těchto činitelů, pokud je v dnešním exilu. Těm, co zůstali doma by přec jmenováni ublížit nemohlo. Vždyť vlastně již tenkráte toni vzkazy konali prospěšné služby Kremlu a komunistům. Než nám snad pan dr.Táborský sdělí bližší podrobnosti, musíme se spokojit tím-, co nám ve svých pamětech "gest let exilu a druhé světové války" říká dr.Benes sám. On"totiž'v rozhlasovém projevu k don z Londýna již 30.dubna I94I (devatenáct set čtyřicetjedna) říká: < _ "...sociálně a hospodářsky po této válce ucini 1 nas stát nove, veliké a dalekosáhlé kroky dopředu. Vrátit se k nezněněnénu politickenu a hospodářskému systému první republiky nebude už možno... Půjde nan v nové republice o uskutečnění o p r a v d o v é d e m o k r a cie jak v p o l i t i c k é m tak i v s o c i á l n í m s n y s 1 u." (v Benešových panětech proloženo kursivkou str.117.) Dr.Beneš říká dále téhož dne v tomtéž projevu: * J" * _' , "Budeme mít ovšem v osvobozené republice nejen nové poměry sociální, nýbrž i politické. Budeme mít nové útvary stranické a vyloučíme z našeho politického života všechno to, co v našem dřívějším systému stranickém, a zejména koaličním, bylo nezdravé a právem bylo kritisovano. K tonu všemu není návratu. Nové poněry v Třetí republice b-udou potre.bovat jen zcela onezený počet stran politických. Nebude to žádný totalisnus, ale zato zdravé a velni onezené roztřídění stranické.Nechci dnes nluvit o všech podrobnostech těchto nových poněrů..." Tohc se dočtete na str.118. těchže panětí Benešových. "Nové poněry budou potřebovat..." říká-již v roce 1941 v dubnu. Nenluví ani o poradě s jinými ustavníni činiteli, ani-o jejich souhlasu. Nenluví také o žádnén nátlaku. Naopak. Totéž jinýni jen slovy, jistě ne bez jeho souhlasu - jak potvrdí^kazdý,kdo jen trochu znal poněry v druhén odboji a v zahraniční vládě v Londýne - spise z jeho návodu, hlásil již 5.února téhož roku 1941. Benešovi oddaný Jan Masaryk. Citovali jsme již tuto část jeho projevu, neuškodí však, učiníme-li tak v souvislosti se záměrnou propagací Benešem zamýšleného zmenšení počtu politických stran znovu. Jan Masaryk tehdy rozhlasem z Londýna národu hlásil: ^ "Když tak vidím některé naše hodné lidi, jak se chystají znovu zakladat bývalé strany, rád bych jin řekl, že je škoda času. Ze nějaké politické strany u nás budou, rozumí se sano sebou, ale, jak budou

- 14 vypadat a kolik jich bude, to dnes neví nikdo, Vy^doma si to rozhodnete, ale vím předobře, že se už nerozhodnete pro útvary, jako byla pětka a ty různé kunštyky, které se kryly širokým názvem "koaliční spolupráce", c o ž č a s t o znamenalo ruka ruku myje,Možná, že to, co vam říkám, je zbytečné, že to všechno víte. Je-li tomu tak, odpustte mi to. ' ř Kdo a kdy"toto rozhodl, odkud to.měl Jan Masaryk? Také nějaký anonymní vzkaz_ - z domova? Nevěděli bychom: od koho. Naopak, bylo veliké pobouření a pohoršeni. Lidé doma v nacisty vnuceném "zjednodušení." politických poměrů a "zmenšeni" poctu politických stran udržovali základy a podzemní organisace zakazaných stran._ . Nebylo to bez nebezpečí, koncentrační tábor hrozil i za méně. A takto nam vpada! Londýn v záda. Bohužel, podceňovali jsme tehdy nebezpečí toho, zapomínali jsme. Nezapomenuli však "osvoboditelé" z Londýna.. . ^ -, -, i -i. tfstav Dra Edvarda Beneše v Londýně vydal v r.1952 český překlad knihy .. kterou napsal dr.Benešovi i Janu Masarykovi přátelsky nakloněný R.H.Bruče Lockhart. Knihu nazval: "Jan Masaryk - osobní Vzpomínky." , . . ^ i. V této knize na str. 38. se dočtete: "Měl jsem m n o h o příležitosti,abych mohl studovat poměr mezi oběma mu'xi" (Benešem a J a n e m Masarykem),"nebot jsem býval ákoro každou sobotu v Benešově domě. na venkově v Aston Abbots v hrabství Buckmghanshire a Jan tam býval často přítomen. Beneš udával hlavní rys politiky, propracovával argumenty a připravoval veškeré podrobnosti nové ústavy, která mela byt vyhlášena po osvobození. Jan se staral o podrobnosti. V Aston Abbots postup byl skoro vždy týž. Po obědě mě Beneš bral do své studovny a po dvě hodiny propracovával a prodebatovával svůj program. Jan mezitím odcházel nahoru, kde četl nebo ' -

jest někde, dosažitelný návrh této dr. Benešem's veškerými podrobnostmi jím osobně připravované nové ústavy, která měla býti vyhlášena československému národu po jeho osvobození? A kteří ústavní činitelé tehdy rozhodli, ze ústava republiky z r.1920 již nevyhovuje? A v čem nevyhovovala? A-komu?-

'

Pochybujeme, že promluví ti, kdož byli do těchto planu zasveceni. ' '

Jan Beran

oooo 00 oooo 88888888888888888888888888888888888888888888888888^888888888888888888888888888888 P R Ú T E L S K Í '\ -

V E Č Í R E K

-

p ř e db ě ž n é

o z n á m e n í.

V sobotu dne 24.května t.r. budeme pořádati v Amsterdamu v sále

spolku "Het Leeuwenpoortje I56O",

A m s t e r d a m

C.,Prinsenhofsteeg 5 přátelský

večírek. Začátek o 8.hod. več.,konec o 12.hoď. -

:

B l i ž š í

bude ještě oznámeno zvláštním.oznámením, které rozešleme

as polovici května t.r. . '

'-

.

. * _^ České komité pro československé politické uprchlíky v Holandsku. Prozatímní sekretariát: dr.Jan Beran, * Rotterdam, Postbox 98.