Nick Cave. Smrt Zajdy Munroa

Nick Cave Smrt Zajdy Munroa

edice anglo-amerických autorů svazek 100

Nick Cave Smrt Zajdy Munroa Z anglického originálu The Death of Bunny Munro vydaného roku 2009 nakladatelstvím Canongate v Edinburghu přeložila Michala Marková. Přebal s použitím ilustrace Kateřiny Bažantové a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2009 jako svou 1281. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-0176-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

1 „V hajzlu jsem,“ pomyslí si Zajda Munro ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít. Přepadne ho pocit, že někde někdy udělal nějakou zásadní chybu, ale ta myšlenka vydrží jeden děsivý okamžik a pak zmizí a nechá ho v pokoji hotelu Grenville, ve spodkách, jen a jen s jeho tužbami. Zavře oči a představí si náhodně vybranou vagínu, pak se usadí na kraj hotelové postele a jako ve zpomaleném filmu se opře o polstrovanou pelest. Bradou si přidrží mobil a zuby odtrhne uzávěr z minilahvičky brandy. Kopne do sebe její obsah, lahvičkou mrští přes pokoj, oklepe se, dávivě zakašle a do telefonu řekne: „Neboj, broučku, všechno zas bude fajn.“ „Já se bojím, Zajdo,“ řekne Libby, jeho žena. „A čeho se bojíš? Nemáš se vůbec čeho bát.“ „Všeho. Všeho se bojím,“ řekne Libby. Jenže Zajda si uvědomí, že hlas jeho ženy se tak trochu změnil, že sametová cella jsou pryč, zato přibylo falzetové skřípění houslí, na které jako kdyby fidlala uprchlá cirkusová opice. Postřehne to, ale co to má znamenat, na to zatím nepřišel. „Takhle nemluv. Víš, že to k ničemu není,“ řekne Zajda a milostně se přisaje k cigaretě značky Lambert a Butler. Právě v tu chvíli mu to dojde – ten paviání houslista, ten její bezútěšný sešup dolů po spirále –, vyrazí ze sebe: „A kurva!“ a nosem vypustí dva zuřivé obláčky dýmu. „Tys vysadila tegretol? Libby, viď, že ten tegretol bereš.“ /3

Na druhém konci drátu je chvíli ticho a pak se ozve zajíkavé, vzdálené vzlyknutí. „Zas už volal tvůj táta. Nevím, co mu mám říkat. Nevím, co chce. Řve na mě. Blábolí nesmysly,“ řekne. „Kristova noho, Libby, co ti říkal doktor? Když nebudeš brát tegretol, budeš mít depresi. A sama dobře víš, že deprese pro tebe není nic dobrýho. Kolikrát ti to kurva mám ještě opakovat?“ Vzlyk se zdvojí, pak znovu, až se nakonec ztiší do nešťastného štkaní, a Zajdovi to připomene jejich první společnou noc – jak mu Libby v ošuntělém hotelu v Eastbournu ležela v náručí a stravoval ji nevysvětlitelný záchvat pláče. Vzpomene si, jak k němu zvedla oči a řekla něco jako: „Občas jsem kapku přecitlivělá, promiň,“ a bříškem dlaně si sjede do rozkroku, zatlačí a do bederní páteře mu vystřelí záchvěv rozkoše. „Prosím tě, vem si ten zasranej tegretol,“ řekne o něco vlídněji. „Já se bojím, Zajdi. A ještě k tomu ten chlap, co napadá ženský.“ „Jakej chlap?“ „Maluje si ksicht na červeno a nosí umělohmotný rohy.“ „Cože?“ „Na severu. Říkali v televizi.“ Zajda sebere z nočního stolku ovladač a po pár výpadech a ripostách se mu povede zapnout televizi trůnící na minibaru. Se ztlumeným zvukem přepíná kanály, dokud nenarazí na černobílý záznam z bezpečnostní kamery z nějakého obchoďáku v Newcastlu. Do půl těla nahý chlap v teplákách se proplétá davem vyděšených nakupujících, ústa otevřená neslyšným řevem. Na hlavě má zřejmě čertovské rohy a mává čímsi, co vypadá jako dlouhá černá tyč. Zajda utrousí nadávku a v tu chvíli z něj vyprchá jakákoliv energie včetně té sexuální. Mrští ovládáním po televizi, obrazovka zazrní, pak zhasne a Zajda bezvládně zakloní /4

hlavu. Zaostří na flek na stropě, co vypadá buď jako zvoneček, nebo jako ňadro. Kdesi až na samé hraně vědomí začíná pomalu vnímat zběsilé pípání, zuřivě protestující, elektronicky znějící a děsivý tinitus, ale nevěnuje mu pozornost, zato slyší, jak se jeho žena ptá: „Zajdo? Jsi tam?“ „Libby. Kde jsi ty?“ „V posteli.“ Zajda se podívá na hodinky, stočí dlaň do trubičky, ale není schopen zaostřit. „Ale pro Kristovy rány, holka. Kde je Zajďula?“ „Asi u sebe v pokoji.“ „Heleď, Libby, kdyby táta zas volal...“ „Má takovej trojzubec,“ říká jeho žena. „Cože?“ „Vidle.“ „Cože? Kdo?“ „Ten chlap na severu.“ Zajda si uvědomí, že to ječivé pištění zní zvenčí. Doléhá k němu přes hukot klimatizace a působí tak apokalypticky, že ho téměř zaujme. Ale zas ne tolik. Vlhký flek na stropě roste a mění tvar – větší ňadro, zadek, svůdné dámské kolínko –, sbírá se na něm kapka, protahuje se, chvěje, utrhne se, padá a rozstříkne se Zajdovi na prsou. Zajda se v těch místech poplácá, jako kdyby se mu to zdálo, a zeptá se: „Libby, berunko, kdepak bydlíme?“ „V Brightonu.“ „A kdepak je Brighton?“ ptá se, přejíždí prstem po řadě minilahviček vyrovnaných na nočním stolku a vybírá si Smirnoff. „Na jihu.“ „Což je od severu tak daleko, že už to dál bejt nemůže, pak už je jenom moře, kurvafix. Teď, kočičko, hezky vypni telku, vem si tegretol, vem si prášek na spaní – hele, vem si dva, ať nežeru – a já se ti zítra vrátím. Brzo.“ /5

„Hoří molo,“ říká Libby. „Cože?“ „Hoří Západní molo. Ten kouř je cítit až k nám.“ „Západní molo?“ Zajda do sebe naleje obsah lahvičky, zapálí si další cigaretu a vstane z postele. Pokoj se vzedme a Zajda si najednou uvědomí, že je velice opilý. S rukama upaženýma a po špičkách přejde krokem Michaela Jacksona přes pokoj k oknu. Klopýtne, zakymácí se, jako Tarzan se zhoupne na plátěných závěsech, pak znovu získá rovnováhu a postaví se. Rozmáchlým gestem závěsy roztáhne a v pokoji začne tropit paseku speciálně vytvrzené světlo a ptačí řev. Zajda se zašklebí, vykoukne ven do světla a panenky se mu bolestivě stáhnou. Spatří temné hejno špačků, kteří rozrušeně cvrlikají nad plápolající, čoudící masou Západního mola, jež beznadějně trčí z moře naproti hotelu. Zajda zapřemýšlí, jak to, že si toho nevšiml dřív, pak zauvažuje, jak dlouho je v tomhle pokoji, pak si vzpomene na manželku a zaslechne její hlas: „Zajdo, jsi tam?“ „Jo,“ odpovídá Zajda, cele zaujatý pohledem na hořící molo a tisíc křičících ptáků. „Špačci se zbláznili. Taková hrůza. Mláďátka se jim pálí v hnízdech. Zajdo, já to nevydržím,“ říká Libby a skřípavé housle v jejím hlase nabírají na síle. Zajda se sune zpátky k posteli a slyší, jak jeho žena na druhém konci linky pláče. Deset let, pomyslí si, deset let, a ty slzy ho pořád ještě dostávají – ty její tyrkysové oči, veselá kundička, ty vole, a ty nevyzpytatelné návaly pláče –, a pak se zase opírá o polstrovanou pelest a jako opičák se poplácává po přirození a říká: „Zejtra jsem doma, holčičko, přijedu brzo.“ „Miluješ mě, Zajdi?“ zeptá se Libby. „To víš, že jo.“ „Přísaháš na svůj život?“ „Na Kristapána a všecky svatý. Miluju tě od hlavy k patě, berunko.“ /6

„A nemoh bys přijet už dneska večer?“ „Kdybych moh, tak to udělám,“ říká Zajda a šátrá po cigaretách, „ale jsem děsně daleko.“ „Zajdo... ty lháři zasranej...“ Telefon zmlkne a Zajda hlesne: „Libby? Libby?“ Zadívá se na telefon nevysvětlitelným pohledem, jako kdyby teprve teď zjistil, že ho drží v ruce, pak ho zaklapne a na hrudi se mu rozstříkne další kapka. Zajda našpulí rty a zasune do nich cigaretu. Zapálí ji zippem, zhluboka natáhne a uvážlivě vypustí proužek šedého dýmu. „Máš to nějak nabitý, drahouši.“ Zajda se se značným úsilím otočí a zadívá se na prostitutku, která stojí ve dveřích do koupelny. Reflexně růžové kalhotky se jí odrážejí od čokoládové kůže. Poškrábe se ve vlasech spletených do drobounkých uzlíků a zpoza feťácky ochablého spodního rtu vykoukne proužek oranžového masa. Zajdu napadne, že její bradavky připomínají něco jako roznětky takových těch min, co se houpou v moři a asi mají vyhazovat lodi do vzduchu, a skoro jí to řekne, ale pak se na to vykašle a zase potáhne z cigarety a řekne: „To byla moje žena. Má depresi.“ „Tak to není sama, drahej,“ sdělí mu prostitutka, proklátí se přes příšerně vzorovaný koberec a ze rtů jí neslušně čouhá růžová špička jazyka. Sveze se na kolena a vezme Zajdovi ptáka do pusy. „Ne, ona je fakt nemocná. Bere prášky.“ „Tak to jsme dvě, miláčku,“ zamumlá děvče Zajdovi do břicha. Zajda houpe boky a zdá se, že tuhle odpověď řádně zvažuje. Na břiše mu spočívá ochablá černá ruka a při pohledu dolů Zajda zjistí, že na každém nehtu je pečlivě vyvedený tropický západ slunce. „Občas v tom strašně lítá,“ řekne. „Tomu se říká splín, kocoure,“ odvětí dívka, ale Zajda jí skoro nerozumí, protože její hlas zní jako slabé, nesrozumitelné skřehotání. Ruka se jí zacuká a pak mu na břiše poskočí. /7

„Cože?“ zeptá se Zajda, nadechne se skrz zuby, prudce zalapá po vzduchu a pak mu přímo ze srdce zase vystřelí ta zkázyplná myšlenka – „Jsem v hajzlu“ – a Zajda si složí ruku přes oči a zlehka se prohne. „Není ti nic, drahej?“ zeptá se prostitutka. „Nahoře jim nejspíš přetekla vana,“ řekne Zajda. „Tak už buď zticha, kocoure.“ Děvče zvedne hlavu a letmo se na Zajdu zadívá a on se snaží najít střed jejích černých očí, výmluvné panenky, velké, jak když píchneš špendlíkem, ale pohled se mu rozmlží a rozpije. Položí jí dlaň na hlavu a na šíji jí nahmatá kluzký pot. „Tiše, drahej,“ řekne prostitutka znova. „Říkej mi Zajdo,“ navrhne Zajda a zahlédne, jak se na stropě chvěje další kapka. „Budu ti říkat, jak budeš chtít, lásko.“ Zajda zavře oči a zatne ruce do drsných řádek jejích vlasů. Na hrudi mu jako vzlyk měkce vybuchne krůpěj. „Ne, říkej mi Zajdo,“ zašeptá.

/8

2 Zajda ve tmě vrávorá a šátrá po zdi koupelny po vypínači. Je mrtvá hodina mezi třetí a čtvrtou ráno, prostitutka je zaplacená a vypakovaná. Zajda je sám, nemůže spát a na hrůzostrašné výpravě pro prášky na spaní ho přepadla olbřímí kocovina. Má dojem, že si je nechal v koupelně, a doufá, že je neobjevila ta děvka. Konečně nahmatá vypínač, zářivky zabzučí, zapředou a proberou se. Zajda přistoupí k nemilosrdně osvětlenému zrcadlu, a i přes tu tepající, žhavou, jedovatou kocovinu – hnusná pachuť ve vyschlých ústech, svědící kůže, zarudlé oči a kohout nad čelem v troskách – ho to, co na něj ze zrcadla vykoukne, docela potěší. Nevyniká chápavostí, není žádný osvícený mudrc, ale stejně je mu hned jasné, proč po něm dámy tak jedou. Není ani namakaný hezoun s ostře řezanou bradou, žádný elegantní donchuán, jenže dokonce i v té chlastem opuchlé tváři cosi je, jakási magnetická síla, která má co do činění s těmi soucitnými vějířky, které se mu dělají v koutcích očí, když se usměje, s tím rošťácky klenutým obočím a s těmi deflorační mocí obdařenými dolíčky ve tvářích. No hele! Teď se usmál, a už tam jsou zas! Hodí do sebe prášek na spaní. Světlo zářivky z nějakého záhadného důvodu zkolabuje a začne blikat. Zajda na zlomek vteřiny zahlédne sám sebe jako pod rentgenem a na povrch obličeje se mu proderou zelené kosti lebky. „Ty vole,“ prohodí Zajda k té rozšklebené umrlčí hlavě, hodí do sebe ještě jeden prášek a vydá se zpátky do postele. * /9

Osprchovaný, učísnutý a navoněný Zajda se v jídelně hotelu Grenville hrbí u snídaně nad novinami. Na sobě má čistou košili s bordó kosočtverci a je mu mizerně, ale naladěn je poměrně optimisticky. V jeho branži to jinak nejde. Zjistí, že je půl jedenácté, a v duchu zakleje, protože si vzpomene, jak ženě slíbil, že se vrátí brzy. Prášky na spaní ještě nepřestaly působit a Zajda si uvědomuje, že dokonce i obracení stránek bulvárních novin ho stojí jisté úsilí. Chloupky na zátylku se mu šimravě zježí, jako by ho někdo sledoval, a vzápětí zjistí, že se o něj zajímá pár snídající na opačném konci jídelničky. Všiml si jich, když sem přicházel, už tu seděli a skrz žaluzie na ně dopadaly proužky světla. Zvolna, opatrně otočí hlavu, až se setkají pohledem jako zvířata. Muž s hadími zuby, kterému prořídlými vlasy prosvítá lebka, pohladí ošperkované pětačtyřicátnici ruku. Na Zajdu se zadívá poťouchle, jako znalec – oba jedou ve stejném byznysu. I žena se na Zajdu dívá a Zajda si prohlíží její bezvýrazné, studené oči pod botoxem napumpovaným obočím. Vnímá její bronzovou pleť, peroxidové vlasy a želatinově lesklé rty, pihovatý žlábek mezi rozměrnými, zručně dotvořenými ňadry, a ucítí to staré známé svírání v rozkroku. Chvilku zírá do prázdna a najednou mu hlavou bleskne, že s touhle ženskou byl v hotelu u moře v Lancingu, je to tak rok nebo dva, ještě před tou plastikou. Vybaví se mu, jak se vytřeštěně probudil a byl strašlivě upatlaný od jejího oranžového samoopalovacího krému. „Co to je?“ řval a plácal se po obarvené kůži. „Co to je?“ hulákal vyděšeně. „Neznáme se náhodou?“ řekne ten člověk na druhém konci místnosti. Má skelný pohled a hlas huhňavý, jako by měl zbytnělé mandle. „Co to?“ opáčí Zajda. Žena stáhne svaly v koutcích úst, takže jí rty cuknou do strany, a Zajda teprve za chvilku pochopí, že se na něj usmívá. Usměje se také, dolíčky vykonají své a Zajda cítí, jak mu /10

ve slipech s tygřím vzorem nabobtná plnokrevná dýměj erekce. Žena pohodí hlavou a z hrdla jí unikne tlumený smích. Pár vstane, muž jako zvířecí kostra na zadních nohou přistoupí k Zajdovi a přitom si z poklopce ometá drobky. „Vy jste na sračky, člověče,“ prohlásí vlčím způsobem. „Kurva že jo.“ „Já vím,“ přitaká Zajda. „Hotovej mimozemšťan,“ řekne ten člověk. Zajda mrkne na ženskou a prohodí: „Sluší vám to.“ Myslí to vážně. Pár vyjde z jídelny a zanechá za sebou nepříjemný, lehce zatuchlý závan Chanelu číslo 5, který Zajdově kocovině ještě dodá. Zajda zamžiká, vycení zuby a vrátí se k novinám. Nasliní si ukazováček, obrátí stránku, a v tu chvíli na něj vyskočí celostránkový záběr z bezpečnostní kamery, na kterém je ten zmalovaný chlápek s umělohmotnými rohy a trojzubcem. PEKELNÍK ŘÁDÍ JAK UTRŽENÝ ZE ŘETĚZU, hlásá titulek. Zajda se pokusí začíst do článku, ale slovům se nějak nechce dělat to, k čemu byla stvořena, v jednom kuse mění význam, přeskupují se a prohazují, šifrují se a dešifrují, prostě bordel, a Zajda to vzdá a ucítí, jak mu ze žaludku do krku vytryskl atomový hřib kyseliny. Oklepe se a málem se pozvrací. Zajda vzhlédne a uvědomí si, že nad ním stojí servírka třímající před sebou kompletní anglickou snídani. Tváře, brada, prsa, břicho a zadek – jako kdyby ji někdo vyrobil toliko s pomocí kružítka: působí jako sled měkkých, masitých kružnic, v jejichž středu se vznášejí dvě veliké, kulaté oči neurčité barvy. Na sobě má fialovou plátěnou uniformu s bílým límečkem a manžetami, která jí je o číslo menší, vlasy má sčesané do ohonu a visačka hlásá „RIVER“. Když si ji Zajda v duchu svlékne, na zlomek sekundy si představí pudinkové profiterolky, pak mokrý sáček přezrálých broskví, ale nakonec dospěje k představě chlupaté díry její vagíny. /11

Složí noviny, opatrně, nevěřícně zavrtí hlavou a řekne: „To vám teda povím, ten náš svět je čím dál tím víc na palici.“ Úhledně upraveným nehtem poklepe na bulvární plátek, podívá se na servírku a pronese: „Tohle jste četla? Kriste pane.“ Servírka se na Zajdu nepřítomně zadívá. „No tak to ani nečtěte.“ Servírka znaveně trhne hlavou. Zajda složí noviny a odsune je stranou, aby mohla položit snídani na stůl. „Není to zrovna čtení ke snídani, zvlášť když člověku v hlavě jede míchačka. Panebože, mně je, jako kdyby mě někdo praštil minibarem.“ Zajda si mimoděk všimne, že pruh zlatavého slunečního světla, který se sune jídelnou, vyšplhal servírce po vnitřní straně stehna, ale jak se servírka netrpělivě ošívá, dělá to surreálný dojem, že jí světlo pod šaty poblikává nebo že jí bledým těstem stehen zevnitř prosakuje záře. Zajda se nedokáže k žádné z těch možností přiklonit. Civí na snídani vězící v bažině omastku, pak se chopí vidličky, truchlivě píchne do párku a zeptá se: „Šmarjá, kde až vařili ty vajíčka? Na radnici?“ Servírka se usměje a rukou si zakryje ústa. Na krku jí na tenkém řetízku visí cínový dračí spár třímající malé skleněné oko. Zajda ten úsměv zachytí v jejích velikánských, bezbarvých očích, kde ho neuhlídala. „Takhle je to lepší. Trochu sluníčka to chce,“ řekne Zajda, sevře stehna a kdesi u perinea nebo tam někde mu to cukne rozkoší. Servírka si sáhne na řetízek a zeptá se: „Dáte si čaj?“ Zajda přikývne, neujde mu, jak se o sebe vzdalující se servírčiny hýždě začaly s náhlou dávkou sebevědomí třít, a najednou ví s naprostou jistotou, že by ji mohl klidně v tu ránu ošukat, úplně klidně, takže když se servírka vrátí s čajem, ukáže na její jmenovku a zeptá se: „Co to je? Takhle se jmenujete? River? Kde jste k tomu přišla?“ (…) /12