Rvac_cz.indd 1
08.01.13 14:20
Rvac_cz.indd 2
08.01.13 14:20
Niall
Leonard
Rvac_cz.indd 3
08.01.13 14:20
Verše z básně „Pegasus“ od Patricka Kavanagha byly přetištěny ze sbírky Collected Poems redigované Antoinettou Quinnovou (Allen Lane, 2004) s laskavým svolením Opatrovníků dědictví Katherine B. Kavanaghové uděleným prostřednictvím agentury Jonathan Williams Literary Agency. Verše z písně „Sweet Thames Flow Softly“ od Ewana MacColla byly přetištěny s laskavým svolením společnosti The Bicycle Music Company.
Copyright © Niall Leonard, 2012 Cover artwork © Stephen Mulcahey, 2012 Title lettering © Blacksheep, 2012 First published as Crusher by Random House Children’s Publishers UK, a division of The Random House Group Limited Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013 Translation © Daniel Amcha, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Teen www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Lucie Bednářová První vydání Žádná část této publikace se nesmí reprodukovat, ukládat do informačních systémů ani rozšiřovat jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou reprodukcí nebo jinými prostředky bez písemného souhlasu majitelů práv. Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7321-693-1
Rvac_cz.indd 4
08.01.13 14:20
Pro Eriku Rozprostřel jsem před tebou své sny
Rvac_cz.indd 5
08.01.13 14:20
Rvac_cz.indd 6
08.01.13 14:20
Jedna Bylo ještě trochu brzy na to, aby mi někdo bušil na dveře. Rychle jsem seběhl ze schodů, z vlasů mi ještě kapala voda – zrovna jsem se sprchoval. Odemkl jsem. „Promiň, synku, zabouchl jsem si,“ řekl táta, vešel dovnitř a otřásl se. Venku byl jen v bačkorách. Přemýšlel jsem proč, pak jsem si ale všiml, že má v ruce složený časopis o herectví, který odebíral. Táta vypadal docela zničeně. Světle modré oči měl zarudlé a plavé vlasy mu na hlavě stály jako bodliny. Nebyly módně rozcuchané – jednoduše řečeno vypadal, jako kdyby spal někde na chodbě. Zaslechl jsem ho, jak přišel pozdě v noci domů, klopýtal po domě a snažil se nedělat hluk. Narážel při tom do nábytku a tlumeně klel. Ráno však vstal ve stejnou dobu jako vždy – zrovna když jsem si byl jako obvykle zaběhat. Snídaně, kterou udělal, stála ještě vlažná na stole: stará vajíčka, tenké plátky slaniny a rozpustné kafe s mlékem. Až se nikdo nebude dívat, dám si v práci nenápadně sklenici 7
Rvac_cz.indd 7
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD pomerančového džusu, který ovšem džus připomíná jen barvou. Táta si na nos nasadil své křivé brejle na čtení a mžoural na první stránky časopisu. „A sakra,“ řekl. „Co se děje?“ „Bill Winchester bude hrát v druhý řadě toho seriálu, jak policajt cestuje časem. Má kliku, parchant.“ „Future Perfect?“ Táta na mě pohlédl, jako kdybych ho zradil. „Nikdy jsem to neviděl,“ pokrčil jsem rameny. „Jen jsem o tom slyšel.“ „S Billem jsem před lety pracoval na filmu Henby General.“ „Jo, to jsi říkal.“ Tátovi se na počátku devadesátých let dařilo. Nějakou dobu byl velice oblíbeným irským hercem s jiskrou v oku – dokonce získal i ocenění pro nejlepšího začínajícího herce. Bronzová soška pořád stála na krbové římse, kde na ni poněkud ironicky padal prach. Od té doby to s ním šlo z kopce. Sošku si nenechával vystavenou z nostalgie nebo marnivosti – jak sám prohlašoval, měla podporovat jeho závist. Táta potom vždycky dodal, že jen díky závisti neztrácí hlad. Tomu jsem nikdy moc nerozuměl, hlad jsem měl pořád a nic příjemného to nebylo. Je ale fakt, že všem hercům, se kterými táta dříve pracoval, se teď dařilo lépe než jemu. 8
Rvac_cz.indd 8
08.01.13 14:20
RVÁČ Táta se považoval za vášnivého, oddaného a podnětného herce. Režiséři ale příliš brzy zjistili, že je vrtošivý, tvrdohlavý a že se s ním nedá pracovat. Když se poznal s mou matkou, už moc práce neměl a poslední roli si zahrál před mnoha lety – jedl imaginární pizzu na opuštěném ostrově –, myslím, že to byla reklama na pojištění… nebo možná na pizzu, či na opuštěné ostrovy. Oficiálně hrát nikdy nepřestal, nechal si ale narůst vousy, přestal chodit na konkurzy a otravovat agenty žádostmi o práci. Říkal, že nechce jen čekat, až zazvoní telefon. Chtěl se o sebe postarat sám. Rozhodl se, že napíše televizní ságu, která bude tak napínavá a autentická, že si producenti půjdou navzájem po krku, jen aby jim prodal práva. Sám si v ní chtěl navíc napsat tak skvělou roli, že by ho do ní prostě museli obsadit. Samozřejmě že ne hlavní roli – jak sám říkal, musí stát nohama na zemi. Na hlavní roli by mohl navrhnout některého ze svých známějších starých přátel, aby zvýšil pravděpodobnost, že se pořad opravdu natočí. Měl to všechno vymyšlené. Už to měl vymyšlené několik let, to bylo ale zatím všechno. „Neřeš to, tati. Vždycky přece říkáš, že nejlepší pomsta je úspěch.“ „Jo, ale možná se pletu,“ řekl táta. „Možná je nakonec nejlepší pomsta, když někomu uřízneš hlavu rezavou pilou. Možná bych měl spíš zkusit tohle.“ Odnesl jsem prázdné talíře do kuchyně, abych je umyl. 9
Rvac_cz.indd 9
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „Tak co budeš dneska dělat?“ zeptal jsem se spíš ze zdvořilosti než ze zájmu. „Pracovat,“ odpověděl mi. Táta tenhle termín používal poměrně volně. Velká část jeho práce spočívala v tom, že zíral z okna. Přečetl všechny knihy o psaní scénářů, které vyštrachal v místní knihovně. Neustále citoval aforismy a hesla o inspiraci a o tom, že literární dílo je třeba vysedět, a důsledně psal deset stránek denně. Jediný problém byl, že následující den z nich vždycky devět roztrhal. Některé dny bloumal po Londýně a prováděl „výzkum“. Poznámky, zápisky a výstřižky se mu potom kupily na jídelním stole vedle notebooku. Nad večeří se mi občas pokoušel vyprávět nejnovější náměty, já už je ale dávno ani neposlouchal. „To bys nevěřil, co jsem včera slyšel,“ řekl táta. „Londýnské podsvětí je jako Caligulův dvůr, všichni se navzájem bodají do zad. To je skutečné drama a máme ho přímo pod nosem, jen o něm nikdo nechce ani slyšet.“ Tak proč o tom sakra píšeš, napadlo mě. Nahlas jsem ale nic neřekl. Nejlepší na tátovi byl jeho nezdolný optimismus. Jednoho dne, díky velké píli a s trochou štěstí, bude bohatý a známý a my nebudeme muset přežívat z jeho stále nižších autorských honorářů a mé minimální mzdy z Max Snax. „Chceš, abych ti přines něco k večeři?“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl táta. „Později asi skočím na nákup.“ Věděl jsem, že když jde nakupovat, nejprve projde koše s pro10
Rvac_cz.indd 10
08.01.13 14:20
RVÁČ šlými hotovými jídly, které stojí před obchody. Ty potom večer naservíruje s kázáním o zlech konzumní společnosti a odpadech, které vytváří. V duchu jsem si vždycky myslel, že dokud máme díky konzumnímu odpadu co večeřet, jsem pro všema deseti. „Nevíš, kde jsou náhradní klíče?“ zeptal se mě táta, když jsem si zavazoval tkaničky. „Visí na háčku, někde jsi je vytrousil?“ „Nevím, kde jsou,“ řekl táta. „Někde se určitě objeví.“ „Zatím se měj, jo?“ vstal jsem k odchodu a čekal, že se se mnou bručivě rozloučí jako obvykle. On ale položil časopis a pohlédl na mě. „Finne? Jsme v pohodě, ne? Myslím my dva?“ V pohodě? Jak bysme mohli být v pohodě? Já byl poloviční negramot bez maturity, který chodí do práce bez jakékoliv perspektivy, on zase bývalý bezvýznamný herec, jenž tráví dny psaním scénáře, který nikdy nedokončí a který by stejně nikdo ani nečetl. „Jo, tati, jasně. Musím jít.“ „Tak zatím,“ zamumlal táta. Zavřel jsem za sebou dveře, chvilku se rozklusával, abych se zahřál, a potom jsem vyrazil. „Jo, dal bych si Texas Chicken Special, bez salátu, bez omáčky, prostě bez ničeho.“ „Takže jenom kuře a chleba?“ „Jo.“ 11
Rvac_cz.indd 11
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD Měřil asi 150 cm a tolik měl i kolem pasu, bylo úplně jasný proč. Vždycky jsem si říkal, jak lidem, jako je například tady pan Koule, drží kalhoty – copak mají pásek přilepený k břichu? Bez omáčky to každopádně nebylo Texas Chicken Special, bylo to jen pečené kuře v kašovitém bílém chlebu. mým úkolem ale nebylo dohadovat se se zákazníky, jak se co jmenuje, měl jsem jim to prodávat. A usmívat se. A říkat děkuji. „Usměj se a poděkuj, svou společnost podporuj,“ říkával Andy na našich každotýdenních nalejvárnách. Měl rád slogany podporující morálku. Měl pocit, že mu jde i jejich vymýšlení, jeho vlastní byly ale ještě o dost horší než ty ze školicích videí pro zaměstnance Max Snax. Zadal jsem objednávku do programovacího pultu a vrátil Kouli drobné. Jerry v kuchyni vložil balíček ve fólii do výdejní šachty a já zatím naplnil litrový kelímek z poloviny vodou a z druhé poloviny limonádovým koncentrátem s bublinkami. Asi po tisící jsem si říkal, jak někdo může tenhle hnus narvaný chemikáliemi považovat za jídlo a pití a jak se vůbec mohlo stát, že ho sám prodávám. A po tisící jsem se tyhle myšlenky snažil odstrčit stranou, ale vracely se mi znovu a znovu jako otravná mastná ofina, která vám neustále padá do očí. A to je teprve pondělí. Ruce v automatickém režimu, hlava v oblacích, pic, bum, sendvič, povinný jednovrstvý ubrousek, nápoj, tác, zhluboka se nadechnout, pokus o úsměv a odrecitovat 12
Rvac_cz.indd 12
08.01.13 14:20
RVÁČ mantru svatostánku rychlého občerstvení: „Děkujeme, přejeme dobrou chuť a hezký den.“ Obtloustlý zákazník něco zamručel, otočil se a vyrazil ke dveřím. Tam se znovu otočil a s oběma rukama plnýma vycouval ven do jasného dubnového rána, které jsem bohužel trávil za rozpáleným pultem ve zpocené polyesterové košili. „Hele, Maguire!“ zasyčel Jerry z kuchyně. „Poděkuj, když zaplatí, pak si šáhni do gatí!“ Nebyla to zrovna schválená fráze, vysoký hysterický tón zaměstnance Max Snax ale přesně odpovídal. Jerry mi nevadil. Byl skoro snesitelný, pokud jste se s ním tedy nesnažili zapříst opravdový rozhovor. Každopádně jste se mu nemohli podívat do očí – buď měl skoliózu páteře, nebo sedával příliš často shrbený u počítače, kde sjížděl porno a mastil si ho. Andy ho nechtěl nechat obsluhovat zákazníky, trval na tom, že já budu Max Snax lépe reprezentovat. I kdyby to snad byla pravda, je to jen proto, že denně běhám deset kilometrů a nikdy bych nepozřel nic z toho, co prodáváme. To jsem ale Andymu nikdy neřekl. Ukázal jsem Jerrymu prostředníček. Zachichotal se a zmizel zpátky k fritovacím hrncům, zatímco já se tiše proklínal. Jak jsem mohl zapomenout na monitorovací systém? Andy nechal po celém podniku nainstalovat kamery ukryté pod malými černými plastovými krytkami. Většina z nich byla nasměrovaná na zaměstnance, ne na zákazníky. Často jsem si říkal, proč se Andy vůbec pustil do rychlého občerstvení, když nemá rád lidi. Zákazníky 13
Rvac_cz.indd 13
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD neměl rád běžným způsobem, zaměstnance ale vyloženě nesnášel. Proto také vysedával celé dny ve své kanceláři a sledoval nás na monitorech. Chtěl kontrolovat, jestli nekrademe hranolky nebo jestli tajně nechodíme na záchod kouřit trávu, nemohl nás ale sledovat přímo, to nebyl jeho styl. Raději si sedl před těch svých šest rozostřených monitorů a čekal, dokud konečně nezaznamenal porušení jednoho ze stovek „návrhů“, které tvořily soubor Pravidel chování zaměstnanců společnosti Max Snax. Jakmile k tomu došlo, dveře jeho kanceláře se tiše otevřely a Andy z nich vylezl jako nervózní krab poustevníček, který se na dně oceánu pídí po potravě. Přesně jak jsem se obával, začaly se teď jeho dveře pomalu otevírat. Čekala mě tříminutová přednáška o správném chování pracovníků, kteří jsou v kontaktu se zákazníkem, a to rozhodně nezahrnuje vulgární gesta rukou směřovaná ke kuchyňskému personálu. Andy vylezl z kanceláře. Bylo mu přes třicet a neustále nosil košili a kravatu, které podle něj odpovídaly postavení osoby v pozici manažera. Odjakživa mě naprosto fascinoval Andyho účes – na hlavě měl sice vlasů dost, promyšleným používáním přehazovačky se mu ale podařilo dosáhnout vzhledu padesátiletého plešatícího chlapa. Pleť měl flekatou a světlou, což se snažil zamaskovat umělým opálením – ne z drahého solária, ale z lahvičky. Bližší ohledání, kterému jsem se vždy snažil raději vyhnout, to potvrzovalo. Ze solária vám zpravidla nezů14
Rvac_cz.indd 14
08.01.13 14:20
RVÁČ stanou světlé šmouhy na čele ani oranžově zbarvený límec košile. „Finne...“ Andy se pohupoval na patách, kroutil se a snažil se vyhnout mému pohledu. Uvědomil jsem si, že gesta, které jsem ukázal Jerrymu, si vůbec nevšiml. Tady jde o něco jiného. Nejspíš o nějaký nepříjemný úkol, do kterého se mu samotnému nechce – za to nám přece platí minimální mzdu. „Máme problém s výměnou zákazníků.“ Zíral jsem na něj a ze všech sil jsem se snažil vypadat zmateně. Věděl jsem, co má na mysli, jen mě zajímalo, jestli to dokáže říct i anglicky. „Tamhle.“ Co nejdiskrétněji pokynul ke stolu v rohu restaurace, který byl od pultu nejdále. Přišla dopoledne, objednala si horkou čokoládu a usrkávala ji už asi tři čtvrtě hodiny. Byla zhruba mého věku, na sobě měla hnědou uniformu dívčí školy Kew School, ačkoliv jsem pochyboval, že piercing v nose je součástí schváleného oděvu. Spletené vlasy jí padaly do obličeje. Na můj vkus měla až příliš namalované oči, nepodařilo se jí ale zatajit, že má čistou světlou pleť, jemně strukturované lícní kosti a výrazné křivky, které ani neforemná uniforma nedokázala skrýt. Stále však nebyly tak výrazné, jak by mohly být: odhadoval jsem, že váží tak o pět kilo méně, než činí její ideální váha. To byl jeden důvod, proč jsem si ji okamžitě všiml. Druhý byl, že byla jediným zákazníkem. Na studenty a školáky už bylo příliš pozdě, na oběd zase příliš brzy. 15
Rvac_cz.indd 15
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „A co je s ní?“ „Blokuje naše nejlepší místo.“ Pohlédl jsem na ni. Netušil jsem, že máme nějaké nejlepší místo. Všechny židle byly z jasně zeleného plastu, stály kolem jasně žlutých stolů a ze všech měli zákazníci stejně vzrušující výhled na parkoviště. Ten navíc ztěžovaly ohromné nálepky v oknech, jež propagovaly nejnovější směs bylinek, koření, soli, další soli a chemických dochucovadel, kterou společnost Max Snax obalovala své růžovošedé strojově zpracované kuřecí produkty. „Nikdo jiný tu ale není,“ poukázal jsem na zřejmou skutečnost. „Protože blokuje naše nejlepší místo,“ zasyčel Andy. „A její vzhled… neodpovídá obrazu, který by zákazníci o naší společnosti měli mít.“ První tři týdny, co jsem zde pracoval, mi Andyho kecy přišly legrační. Nejnovější ukázky jeho směšných korporátních žvástů jsem vždycky tlumočil tátovi, pokaždé jsme si z toho pak dělali srandu: „Mohl byste mi prosím přes stravovací plošinu podat dochucovadlo s obsahem sodíku?“ Po třech nebo čtyřech měsících jsem si ale uvědomil, že možná budu ve společnosti Max Snax pracovat roky, nasávat tam pach přepáleného tuku a obalovat se ve speciální chemické Maxově směsi, dokud jí nebudu pokrytý od hlavy k patě. K smíchu jsem najednou byl já a to bylo spíš k pláči. 16
Rvac_cz.indd 16
08.01.13 14:20
RVÁČ „Řekni jí, že si musí něco objednat, nebo bude muset změnit své působiště.“ „Co že bude muset…?“ „Hned, prosím, Finne.“ Vydal se zpátky ke své kanceláři. Jeho krabí anténa na okamžik zavětřila, nasála mastný vzduch, potom se ale zatáhla zpátky a dveře se s klapnutím zavřely. Představoval jsem si, jak se usadil zpátky do svého manažerského křesla z umělé kůže a na monitoru začal sledovat, jak provedu odsun nežádoucího zákazníka. Nejspíš mi to měřil na stopkách. Vzdychl jsem a vyrazil k ní. „Dobrý den.“ Pozorovala auta vjíždějící z křižovatky do zatáčky, jako kdyby čekala, že prázdnotu jejího monotónního dopoledne oživí aspoň nějaká bouračka. Otočila se ke mně. Oči měla jasně zelené, v jejím obličeji ve tvaru srdce působily až příliš velce. Najednou mě napadlo, jakou barvu asi mají její vlasy doopravdy, pod tím nánosem černé barvy. „Dáte si něco?“ „Nevěděla jsem, že je to tu s obsluhou.“ Mluvila odměřeně, trochu pobaveně, jako kdyby se mnou flirtovala, ale nemyslela to příliš vážně. Nedávala do toho srdce. „Není.“ „Tak proč se mě ptáte?“ „Vedoucí chce, abyste si něco koupila.“ „Ale já už si něco koupila.“ 17
Rvac_cz.indd 17
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD Pobavení zmizelo. Věděla, co jsem jí přišel říct, a nechtěla to vzdát bez boje. K ničemu to nepovede a ona má pokažené dopoledne, ještě než pořádně začalo, ale hádka je na druhou stranu stejně dobrá jako bouračka za oknem. Začínalo mi jí být trochu líto. „Přinesu vám ještě jednu nečokoládu,“ nabídl jsem jí. Můj vtípek přeslechla a já byl rád. Zněl vtíravě a trapně. „To ani náhodou. Chutná jako chcanky s mýdlem.“ „Vážně? Nepovídejte.“ Nosní dírky se jí vztekle zachvěly. Já začínal být také naštvaný, proklínal jsem se, že jsem se nechal Andyho rozkazem uvrtat do takového debilního konfliktu. A taky mi nešlo na rozum, co si to dává na rty, že mají takový tvar a barvu. „Takže si musím něco objednat, jinak mě vyhodíte?“ „Ne, nemusíte. Já to koupím a vy to ani nebudete muset pít. Tak tady budete moct sedět tak dlouho, jak jen budete chtít.“ Povzdychla si, znovu vyhlédla ven na parkoviště a pak mě obdarovala zářivým úsměvem. „Vlastně ne, mohl byste mi připravit Max Snack, Finne? Ten velký trojitý?“ Jasně, že zná moje jméno. Je vytištěno na malé cedulce, kterou mám připíchnutou těsně nad levou náprsní kapsou, ve velkém veselém fontu Max Snax. Zákazníci kartičku vždy ignorují, dokud si nechtějí stěžovat. 18
Rvac_cz.indd 18
08.01.13 14:20
RVÁČ „Se vším?“ „Jo, navíc ještě grilovací omáčku a okurky.“ „Jasně.“ Nehýbal jsem se. „A velkou kolu.“ „Dobře.“ „A můžete to všechno dát na tác? K tomu hodně ubrousků?“ „Jistě.“ „Tak jo. A potom to vezměte a strčte si to všechno do prdele, jo?“ Přikývl jsem. „Dáte si k tomu hranolky?“ „Jdi do hajzlu.“ Prudce vstala, jako kdyby čekala, že tak odlétne židle nebo stůl, ideálně obojí. Ty ale byly samozřejmě pevně přišroubované k podlaze a ona sebou bolestí škubla, jak se mezi nimi zapříčila. Měl jsem z toho až škodolibou radost. „Děkujeme, že jste přišla do Max Snax. Přejeme vám hezký den.“ Slyšel jsem se, jak repliku recituju s přesně takovým množstvím blahosklonného pokrytectví a falešného úsměvu, jak to doporučují školící videa společnosti Max Snax. Pohlédla na mě s ještě větším opovržením, než jaké jsem vůči sobě v tu chvíli cítil sám, zrakem sklouzla na mou béžovou polyesterovou košili s vyloženě atraktivními skvrnami od potu v podpaždí a na hrudníku a odešla. Kůže mě svěděla rozpaky a ponížením, ale když jsem pozoroval, jak odchází, musel jsem se držet, abych nevyběhl za ní. Měla prostě takovou chůzi. 19
Rvac_cz.indd 19
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD Podnik byl najednou zase prázdný. Prázdná umělohmotná cela. I když jsem tam stál já a páchnul potem a přepáleným olejem, byla místnost prázdná. Pozorovala mě jen malá plastová polokoule Andyho monitorovacího systému. Nemohl jsem do ní ukázat palec nahoru a posměšně vítězný úšklebek; ironie už bylo na jeden den dost. Vrátil jsem se za kasu, popadl vlhký hadr a začal otírat pult, kasu, menu, všechno, na co jsem dosáhl. Ze všech sil jsem se snažil zaměstnat, aby to nutkání polevilo a zmizelo – nutkání servat ze sebe tuhou nylonovou zástěru i beztvaré kalhoty bez kapes a běžet domů jen ve svých obnošených spodkách. Když máš volno, uklízej, k čistotě tak přispívej. Poděkuj, když zaplatí, pak si šáhni do gatí. Kdo bude jíst tenhle humus, toho čeká brzo funus… Andy se vrátil. Měl na sobě své sportovní sako s mosaznými knoflíky a lesklými lokty. Nosil ho v pátek ráno na školení zaměstnanců Max Snax, když ohlašoval měsíční obchodní výsledky nebo když někomu dával novou pecku na jeho plastovou jmenovku. Teď ji nabízel mně. „To bylo příkladné, Finne. Zvládls to opravdu dobře.“ „To je v pohodě, Andy. To nemusíš dělat.“ On mě chce opravdu vyznamenat za to, že se zbavuju zákazníků? „Ale no tak. Ještě tři a budeš hvězda Max Snaxu. Polepšíš si o šest centů.“ 20
Rvac_cz.indd 20
08.01.13 14:20
RVÁČ Kdybych ji teď odmítl, dal bych tím najevo, že nesnáším Max Snax, jeho, tuhle uniformu a svou práci, a on by si najal nějakou jinou nedostudovanou existenci. Já ty peníze ale potřeboval. Neuměl jsem řídit a byl jsem rád, že vůbec umím trochu číst. Co jsem měl dělat jiného? „Díky, Andy.“ Vzal jsem ji od něj. V prvním otvoru na jmenovce jsem už zlatou pecku měl – tu jsme dostávali první den v práci jen za to, že jsme vůbec dorazili. Druhou pecku jsem nacvakl do druhé dírky, nebolelo to o moc víc, než kdybych si ji přicvakl na čelo. „Jen tak dál, jednou budeš mít svou vlastní pobočku.“ Zbytek šichty byl jako mastná rozmazaná šmouha. Před odchodem jsem se jako obvykle osprchoval a převlékl. Sprcha na pracovišti představovala další důvod, proč jsem to tu ještě nezabalil. Když jsem se sprchoval doma, bylo to, jako kdyby na mě močil starý chlápek se špatnou prostatou, zato v práci jsem na sebe pustil proud horké vody připomínající tropickou bouři. Byl jsem jediný, kdo tu sprchu používal, někdy jsem měl pocit, že to je jediné místo a jediný čas na světě, které mám jen pro sebe. Shrbil jsem se před zrcadlem – na člověka mé výšky bylo příliš malé – a pročísl si šedohnědé vlasy prsty. Většinou jsem vlasy nosil krátké, jinak se mi na hlavě začínaly ježit tak, že jsem je nemohl nijak upravit. Na zbytek svého odrazu jsem se snažil nedívat. Na vzhledu mi 21
Rvac_cz.indd 21
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD nijak zvlášť nezáleželo. Podle táty jsem ale až na nos, který mi jednou sparingpartner zlomil při boxování, nevypadal tak hrozně. Můj obličej měl tvar trojúhelníku s velkou bradou, která by právě potřebovala oholit, a tak trochu holčičími ústy. Zuby jsem měl vcelku rovné a světlou pleť čistou (aspoň většinou). Nikdy jsem ale nemohl pohlédnout přímo do těch bledě modrých očí, které jako by se mě pořád ptaly, jak se sem dostaly a jestli budou dalších dvacet let trávit pohledem přes pult v Max Snaxu. Nikdy jsem neměl to srdce jim odpovědět. Nacpal jsem si uniformu do batohu, abych si ji doma vypral, zavázal si tenisky a vyběhl přes parkoviště. Jak jsem nabíral rychlost, zkušeně jsem se vyhýbal lidem. Tepová frekvence mi vystoupala na 140 a já uháněl bočními ulicemi směrem k domovu. Když jsem celý zadýchaný doběhl až k domu, pouliční světla blikala. Zatímco jsem lapal po dechu, začal jsem se protahovat a s potěšením jsem zjistil, že jsem pořád dostatečně ohebný, abych se dotkl čelem kolen. Jak se mi ale zpomalil tep a zklidnil dech, uvědomil jsem si, že mi tady něco nesedí. Dům byl temný, jako kdyby táta někam šel. Obvykle ale psal, dokud jsem se nevrátil z práce – můj návrat bral každý den jako výmluvu, proč toho konečně nechat. Záclony už byly zatažené. Roztáhl je vůbec? Vylovil jsem z batohu klíče a otevřel dveře. Nahmatal 22
Rvac_cz.indd 22
08.01.13 14:20
RVÁČ jsem vypínač a všiml si, že je v domě nějaké zvláštní ticho. „Tati?“ Bylo příliš hluboké, jako kdyby byl dům prázdný; ale zároveň jsem měl pocit, že prázdný není. Měli jsme malý dům – dveře se otvíraly přímo do obývacího pokoje. Světlo se tlumeně rozsvítilo a jak se žárovka zahřívala, začínalo svítit stále jasněji. Táta neměl stropní světlo rád, rozsvěcel je, jen pokud zrovna dostal jeden z těch svých uklízecích záchvatů. Nyní pokoj zaplavilo světlo, jaké by se mu určitě nelíbilo – studené a tvrdé –, a dopadlo přímo na něj. Seděl u stolu, vlastně neseděl, spíš byl tak zvláště zkroucený. Párkrát už jsem ho takhle viděl, když přišel z hospody, kde platil někdo jiný. Ve dveřích jsem se zarazil. Něco nebylo v pořádku, jen jsem nevěděl co. „Tati?“ V pokoji bylo příliš chladno. Neslyšel mě, protože měl pořád v uších sluchátka. Už jsem ho takhle několikrát našel, vždycky brzy ráno. Vždycky si hlavu opíral o překřížené ruce. Teď měl ale ruce pod zvláštním úhlem přitlačené pod sebou a nedýchal. To jsem si uvědomil, ještě než jsem si stačil všimnout, že má temeno hlavy rozmlácené na kaši, že na podlaze vedle jeho židle leží něco těžkého a velkého a že jsou na té krvavě rudé věci nalepené chomáče vlasů. Táta byl mrtvý. Seděl u svého stolu zaposlouchaný do hudby, když se k němu někdo zezadu přiblížil, 23
Rvac_cz.indd 23
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD v ruce cenu pro nejlepšího začínajícího herce z roku 1992, a praštil ho s ní do hlavy. A pak ho mlátil tak dlouho, dokud nebylo po všem. Oči měl otevřené, brejle mu ale spadly. Z úst mu vytékala krev, která se mu srážela ve vousech a tekla dál na stůl. Byl mrtvý. A dům byl prázdný a tichý.
24
Rvac_cz.indd 24
08.01.13 14:20
DvEˇ Stěna vyšetřovací místnosti měla předpisově modrošedou barvu, já si to ale ani neuvědomoval, ačkoliv jsem na ni civěl snad několik hodin. V hlavě se mi promítalo vše, co se stalo od doby, kdy jsem vešel do domu; jak chladné ticho narušily sirény, nejdřív slabé, ale později stále hlasitější a hlasitější. Z jedné se staly dvě, potom tři, jejich jekot se vzájemně překrýval. Když mezerami mezi záclonami začalo probleskovat modré světlo a osvětlovat místnost podobně jako žárovky na vánočním stromku, pořád jsem tam stál, mobilní telefon v ruce. Někdo, nejspíš já, zareagoval na neodbytné klepání na dveře a otevřel je. Dva ohromní poldové v ochranných vestách natažených přes uniformu a v čepicích s kšiltem staženým přes oči mě požádali, abych se identifikoval. Naše úzká ulice byla sice jednosměrka, když mě ale jedna policistka nakonec vyvedla ven, zjistil jsem, že sem policejní auta najela z obou stran a ulici tak na25
Rvac_cz.indd 25
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD prosto zablokovala. Blikalo tu tolik světel, že jsem si připadal jako na rockovém koncertě. Ve vzduchu bzučely a prskaly vysílačky. Pod tím vším se jako hučení moře ozývaly tiché hovory sousedů, kteří natahovali krky, aby viděli přes barikádu policejních aut, a přemýšleli, co se tak v domě mohlo stát. Mnozí celý ten chaos fotografovali mobilními telefony, aby se mohli ráno pochlubit na Facebooku. Většinu z nich jsem znal od vidění a oni nejspíš znali mě, s nikým z nich jsem se ale nekamarádil. Vlastně jsme s tátou moc opravdových přátel neměli. Jen sami sebe. Hodiny na policejní stanici utíkaly, já pil jeden plastový kelímek olejnatého čaje za druhým, podával svědectví, potom ta svědectví znovu procházel. Celou tu dobu jsem měl zvláštní pocit nezúčastněnosti, jako kdyby bylo teď nejdůležitější mluvit jasně, klidně a logicky, vzpomenout si na každičký detail, aniž bych je ovšem skládal dohromady a sám se tak snažil dopátrat, co to všechno znamená nebo jaké pocity bych z toho měl mít. Vešel jsem do domu a našel u stolu muže s rozmlácenou hlavou. Policajti v uniformách i v civilu přicházeli a odcházeli, zdvořilí, tišší, pozorní, soucitní… Venku na chodbě se zastavily kroky. V myšlenkách jsem se vrátil do přítomnosti. Otočil jsem se od stěny a sledoval, jak se otvírají dveře. Dovnitř vstoupili dva policisté v civilu, jeden dobře živený a podsaditý, druhý hbitý a šlachovitý. Za nimi vstoupil strážník v uniformě, 26
Rvac_cz.indd 26
08.01.13 14:20
RVÁČ nejspíš to byl jeden z těch, kteří mi dříve stáli u dveří, ve vestách a uniformách však vypadali všichni stejně. Starší statnější detektiv byl bledý, mohlo mu být lehce přes padesát a řídnoucí hnědé vlasy mu na skráních přecházely v šediny. Oblek měl trochu pomačkaný – kdysi možná býval elegantní a stylový, přišlo mi ale, že ho nejspíš nosí příliš často. Mladší detektiv byl černoch, jeho pleť byla tak tmavá, až zářila. Určitě mu nebylo o moc víc než třicet, hlavu měl celou oholenou. Nesl se jako atlet a na sobě měl dokonalý oblek, kravata byla nažehlená, elegantní a symetrická. Nebýt smrtelně vážného výrazu v obličeji, vypadal by, jako kdyby vypadl z katalogu s luxusním pánským oblečením. „Pane Maguire,“ začal ten starší, „jsem detektiv inspektor Prendergast, tohle je detektiv seržant Amobi. Odpověděl byste nám prosím na pár otázek? Nemělo by to trvat dlouho.“ „Jo, jasně.“ „Rádi bychom si ještě jednou prošli vaše svědectví. Dal byste si něco k jídlu nebo k pití?“ Amobiho starostlivý tón zněl přesvědčivě. Měl příjemný hluboký hlas se slabým africkým přízvukem. Zavrtěl jsem hlavou a oni si zpod stolu vytáhli židle a posadili se naproti mně. „Není vám zima?“ zeptal se Amobi s pohledem upřeným na moji erární kombinézu. Oblečení mi odebrali na forenzní testy, jakmile mě přivezli na stanici. 27
Rvac_cz.indd 27
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „Ne, jsem v pohodě,“ řekl jsem. V místnosti bylo ve skutečnosti horko a dusno. Nejspíš se tu každý den střídala řada podezřelých i obětí, kteří se tu při vyprávění svých příběhů zakoktávali a vzlykali. A teď tu sedím já. V místnosti nebyla okna a jediné dveře vedly do chodby; na stropě byl ventilátor, který nejspíš tvořil součást automatického systému klimatizace, večer ho ale asi vypínali, aby ušetřili peníze. Prendergast nevěnoval mé odpovědi na Amobiho otázku pozornost a přešel rovnou k věci. „Vy jste našel tělo oběti, když jste se vrátil z práce, a zavolal na nouzovou linku, je to tak?“ „Jo.“ Prendergast rychle pohlédl na složku, kterou držel v klíně. Předpokládal jsem, že obsahuje mé svědectví. „Obětí je váš otec?“ „Můj nevlastní otec. Vzal si matku, když mi byly tři roky.“ „A co váš biologický otec?“ zeptal se Prendergast. „Kde je?“ „To netuším, nikdy jsem ho neviděl. Můj táta byl prostě můj táta.“ Prendergast se kousl do rtu a protočil si propisku mezi prsty. „A kde je vaše matka?“ „Nevím. Opustila nás asi před pěti lety.“ „Takže v domě jste žil jen vy a váš nevlastní otec?“ 28
Rvac_cz.indd 28
08.01.13 14:20
RVÁČ „Jen já s tátou, ano.“ „Měl ještě někdo klíče od domu?“ „Ne. Včera večer se ale táta zmínil, že své klíče ztratil.“ „Jasně,“ řekl Prendergast, jako kdyby ho to ani nezajímalo. „Než jste vešel do domu, neměl jste pocit, že něco není v pořádku? Známky vloupání, něco na jiném místě než obvykle?“ „Všiml jsem si, že byly zatažené záclony. Táta je měl rád roztažené kvůli světlu.“ „Byly roztažené, když jste ráno odcházel?“ „Jo. Táta je roztáhl, když jsem se sprchoval.“ Prendergast si beze slova něco v krátkosti poznamenal; Amobi na něj pohlédl s vyrovnaným a nezaujatým výrazem. Zjevně měl pocit, že Prendergast už má svou teorii, o kterou se však ještě nechce podělit. „Projděme si dnešní ráno od okamžiku, kdy jste vstal, až do chvíle, kdy jste odešel do práce.“ Znovu jsem vyprávěl o dnešním ránu. Moc dlouho mi to netrvalo. Ale nemohl jsem si nevšimnout, že si Prendergast nic nezapsal a že se musel přemáhat, aby se neusmíval. Začalo mi být jasné, kam tohle směřuje, podařilo se mi ale vyprávění dokončit, aniž by můj vztek vybublal na povrch. Amobi naslouchal uvolněně a pozorně; z něj jsem měl dojem, že se pro žádnou teorii ještě nerozhodl. Když jsem domluvil, nechal Prendergast uplynout několik sekund. Amobi se nakonec předklonil. 29
Rvac_cz.indd 29
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „Finne, neztratilo se něco? Nevzali něco z domu?“ „Tátův notebook.“ „Víte, co to bylo za značku?“ „Apple MacBook, asi šest let starý.“ Amobi si to pomalu poznamenal. Táta ho před pár lety koupil od nějakýho chlapa v hospodě. Možná byl kradený, nikdy jsem se na to neptal. Když ho dostal, byl už docela omlácený, byl ale spolehlivý a tátovi pro jeho potřeby dostačoval: na procházení internetu, všemožné výzkumy a psaní jednotlivých verzí scénáře, jejich upravování a přepisování. „Musel na něm pracovat, když… byl napaden. Poslouchal hudbu. To při práci dělával. Asi nic neslyšel.“ Prendergast přikývl, jako by mu to všechno dávalo smysl. Amobi si všiml, že jsem se zamračil. „Co je?“ zeptal se Amobi. „Zmizely i jeho poznámky, nejdřív si všechno zapisoval ručně, než to zapsal do počítače. Měl spoustu výtisků, výstřižků a dalších podpůrných materiálů. Ten, kdo ho zabil, je musel vzít.“ „Nahoře jsme našli ještě jeden notebook,“ řekl Prendergast. „Pokud je to starý Dell, tak ten je můj.“ „Proč myslíte, že ho tam ten vetřelec nechal?“ Ten vetřelec. Pokrčil jsem rameny. „Protože je to starej křáp?“ „Byly v domě nějaké peníze? Něco cenného?“ Amobi 30
Rvac_cz.indd 30
08.01.13 14:20
RVÁČ si psal své vlastní poznámky. Pomalu. Zahlédl jsem jeho rukopis; psal krásně. „Ne. Nic. Nejsme zrovna pracháči.“ „Bylo tam něco, co by mohlo přilákat pozornost zloděje?“ zeptal se Prendergast. „Co třeba?“ zeptal jsem se. „Například drogy,“ řekl Prendergast. Opřel se v židli a ruce si zkřížil přes břicho jako chlapík poslouchající příběh, který už slyšel stokrát, ale je příliš znuděný, než aby na to vypravěče upozornil. Svou falešně uvolněnou pózou dával najevo vlastní pocit ohrožení, bylo to stejně strojené jako praskání klouby. „Ne.“ „Mohl si tento vetřelec z nějakého důvodu myslet, že v domě drogy najde?“ „Co kdybyste ho našli a zeptali se přímo jeho?“ „Možná jsme to už udělali.“ Prendergastův úsměv nahradil výraz vzteku a rozhořčení, jako kdyby někdo zavraždil jeho otce a pořád mu to připomínal. Amobi si odkašlal a vstoupil do diskuse: „Možná bychom si měli dát pauzu. Určitě nechcete nic k jídlu, Finne?“ „Jsem v pohodě, děkuju,“ odpověděl jsem, zatímco jsem pořád hleděl na Prendergasta. Na tváři se mu znovu objevil úsměv. Amobi vstal a odtáhl si židli, Prendergast se nakonec také namáhavě postavil na nohy. Měl nadváhu, nebyl zrovna dvakrát fit a podle toho, jak 31
Rvac_cz.indd 31
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD jeho ruce neustále šmátraly po věcech a hrály si s nimi, nebyl spokojený, dokud nedržel v ruce cigaretu. Byl to ale velký muž a pod jeho těstovitým zevnějškem jsem cítil hluboký a nebezpečný proud hořkosti a vzteku. Prendergast s Amobim odešli. Uniformovaný strážník zůstal v místnosti, ale mlčky se posadil. Já stejně neměl náladu se s ním vybavovat. Pořád jsem se snažil přijít na to, co to všechno znamená – celá ta scéna v našem obýváku, táta sesunutý na stole s odpojenými sluchátky v uších, bez notebooku, bez poznámek. Notebook byl sice křáp, nějaká smažka si ale klidně mohla myslet, že by za něj mohla něco dostat. Jak by se ale feťák dostal do domu, aniž by si ho táta všiml – třebaže měl na uších sluchátka? A na co by feťákovi byl štos naškrábaných poznámek a prastaré odrbané fotokopie novinových výstřižků? Táta se jednou zmínil o spisovateli ze Severního Irska, který si svými syrovými příběhy o protestantských extrémistech vysloužil kulky v dopisech a telefonické výhrůžky. Nakonec uprchl do Anglie, kde se usadil na neznámém místě. „Jsem ubohej,“ pronesl táta. „Na jednu stranu tomu parchantovi doopravdy závidím. Aspoň to, co psal, nebylo každýmu u prdele.“ Copak táta udělal zrovna tohle? Někomu tím svým scénářem pohnul žlučí? Proto odnesli všechny jeho poznámky a notebook? Ani jsem nevěděl, o čem ten jeho příběh vlastně je. Měnil ho tak často, že jsem to pře32
Rvac_cz.indd 32
08.01.13 14:20
RVÁČ stal vnímat. Nejdřív to bylo o chlapovi z programu na ochranu svědků, potom se z toho stalo drama o policajtech, potom o zkorumpovaných bankéřích a politicích… Když je teď jeho notebook pryč, jak to mám asi zjistit? Všechno si zálohoval na flash disk, to jo, ten ale vždycky míval zapojený do počítače, takže teď asi bude taky fuč. Dveře se opět otevřely a do místnosti vstoupil Prendergast s šanonem v ruce. Chvíli jen stál a zíral na mě, potom ukázal palcem na strážníka. „Kafe s mlíkem a bez cukru. Dáte si něco?“ Poslední věta byla určena mně. Zavrtěl jsem hlavou. Strážník zaváhal. Prendergast na něj pohlédl: „Nemusíte spěchat, jasné?“ Strážník zdráhavě vyšel z místnosti a Prendergast za ním zavřel dveře. Vzdychl, vyklouzl z bundy, pověsil ji přes opěradlo jedné z židlí a těžce se posadil naproti mně. Jeho šedozelené oči zarudlé; přišlo mi, že kdysi možná míval smysl pro humor, který ale časem přešel v pouhý cynismus. „Tak o co tam šlo?“ „O co šlo kde?“ „Když jste se se svým nevlastním otcem rafli.“ „My se nehádali.“ „To určitě. Jsi ještě puberťák, sakra. Puberťáci se hádají v jednom kuse. Šlo o drogy, že jo? Tys je zase prodával a on to zjistil?“ 33
Rvac_cz.indd 33
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „Já v drogách nejedu.“ „Ale no tak, Finne. Byl jsi tři měsíce v pasťáku, vyhodili tě ze školy, máš to všechno v záznamech.“ Poklepal na složku. „Stejně ti to tam moc nešlo, co jsem se tak dočet. Projel jsi snad všechny písemky. Ani mě nepřekvapuje, že jsi začal prodávat drogy, je to asi jedinej způsob, jak se dokážeš rozumně uživit, co?“ Nic jsem neříkal. Na to nebylo co říct. Prendergast otevřel složku a předstíral, že z ní čte. „Byla mu diagnostikována dyslexie. Původně z řečtiny, znamená to, že je naprostej retard.“ Opravdu si myslel, že je originální? Podobný debilní vtípky jsem slýchal každou chvíli. „Chodím do práce. Pracuju v Max Snax na Ealing Road.“ „No jasně, prodáváš kuřecí burgery – to je jen na oko, viď? Přijde zákazník, ty mu něco šoupneš pod pultem, dostaneš dalších dvacet babek a myslíš si, že uděláš kariéru.“ Nechal jsem ho mluvit. Už se zase usmíval. „Žádný vetřelec tam nebyl, co? Otec ti dal nůž na krk – přestaň kšeftovat s drogama, nebo vypadni z mýho domu. Ty se na to vyspíš a říkáš si: jakej jeho dům? Mohl by to klidně bejt můj dům. Proč se ho jednoduše nezbavit? Tak popadneš jeho trofej z bowlingu nebo co to bylo, párkrát ho s ní přetáhneš po hlavě a necháš ho tam ležet, zatímco mu z hlavy crčí potoky krve. Odběh34
Rvac_cz.indd 34
08.01.13 14:20
RVÁČ neš do tý svý dealerský restaurace, kde celej den servíruješ smažený sračky s herákem – jako by se nic nestalo. Skončí ti šichta, ty běžíš domů, zvedneš telefon a zavoláš: „Někdo mi zabil tátu.“ Prendergast nasadil pisklavý hlásek malého chlapce. „Ale já ten tvůj hovor slyšel. Byl jsi klidnej a rozvážnej. Nebyl jsi nešťastnej, dokonce ani překvapenej. Protože ti to bylo u prdele. Zrovna jsi vyhrál v tombole.“ Nejhorší bylo, že v tom posledním měl pravdu. Měl jsem pocit, že necítím… prostě nic. Možná jsem byl v šoku, možná pořád jsem, možná mi to ještě nedošlo, ale stejně – někdo mi zabil tátu a já byl… jen zvědavý? Více než vlastní skutečnost, že je táta mrtvý, mě dosud trápily otázky jak a proč. To se teď změnilo. Když jsem se podíval na Prendergasta, cítil jsem toho až až. Všechno se mi to vracelo – vztek, bezmoc, pocit, jako kdybych mluvil pod vodou, jako kdybych se topil a nikdo mě neslyšel. A pocit naprosté marnosti z toho, že se na mě všechno hroutí, že je policajtům pravda vlastně ukradená – těm úplně stačilo, když si do statistiky přidají další vyřešený případ. Stalo se to před lety, když jsme s tátou byli úplně švorc. Začal jsem se po nocích potloukat po ulicích s různýma ztracenýma existencema, jako jsem byl já sám. Říkali jsme si o problémy, a když jsme se zrovna k žádnému maléru nepřipletli, vyvolávali jsme je sami. Jedné noci jsme v parku našli pohozený balíček s ketaminem a kok35
Rvac_cz.indd 35
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD sem. A já ho ve svých čtrnácti jako blbec vzal do školy a pokoušel se ho střelit. O rok starší kluk, který si na mě jednou něco zkusil a já mu zmaloval ciferník, mě napráskal. Přijeli policajti a nějakýho namyšlenýho tlustýho frajera, jako byl Prendergast, napadlo, že by ze mě byl skvělý odstrašující příklad pro ostatní vejlupky, kterým by se mohlo zachtít vybočit z řady. Vedení školy neváhalo – už mě stejně měli na černé listině. Usvědčení z prodeje drog mi zničilo už tak mizivé vyhlídky na světlou budoucnost. Poslední rok školy jsem strávil v hrozné díře s detektory kovu v rámu každých dveří a jeslemi pro čtrnácti- a patnáctileté matky. Byla to taková zkratka do basy. Aby člověk prošel, stačilo, aby uměl číst. Odešel jsem, ještě než mi bylo sedmnáct, a nikdo mě nepřemlouval, abych se vrátil. „V devadesáti procentech je vrahem člověk, který nahlásí objev mrtvého těla,“ řekl Prendergast. „Klidně jsi mohl krví svýho otčíma napsat na zeď doznání. My se nakonec pravdy vždycky dopátráme. Tak se vyser na tohle divadýlko a už to laskavě vyklop, jo?“ „Pletete se,“ řekl jsem, „my se nehádali. Zabil jsem ho, protože už jsem se nemohl dál dívat na ten jeho ksicht. Vzal jsem si dvoje rukavice a kuklu na obličej, abyste na vražedné zbrani nenašli čerstvou DNA. Po činu jsem se převlékl, zakrvácený oblečení zavázal do tašky s cihlou a tašku jsem cestou do práce hodil do řeky. Nikdy ji nenajdete. Nenajdete žádný důkazy a za hodinu nebo 36
Rvac_cz.indd 36
08.01.13 14:20
RVÁČ za dvě mě pustíte domů, protože nic z toho, co jsem vám teď řekl, nemůžete použít jako důkaz. Nepoučil jste mě o mých právech a vyslýcháte mě, aniž by byl přítomný druhý policista, dospělý zástupce nebo sociální pracovník. A až tu někdo takový bude, možná mu řeknu, že jste mi strkal ruku do kalhot. Možná jsem dyslektik, ale úplnej retard asi nebudu.“ Prendergast se znovu pokusil o úsměv, ale pod popraskanými žilkami na tvářích bylo jasně vidět, že má zaťatou čelist. Doufal, že to bude rychlovka, že mě dokáže zastrašit a šikanou dohnat k rychlému přiznání, protože měl na práci i jiné věci. Přišlo mi, že je příliš naštvaný na to, aby dělal svou práci. Napůl jsem očekával, že odkopne židli a vrhne se na mě; byl to policajt jak ze starých časů. Jen ať to zkusí, pomyslel jsem si, aspoň bych se procvičil. Nějakou tu ránu snesu a jemu bych aspoň trochu vytvaroval nos. Od dalšího střetu nás zachránily otevírající se dveře. V nich stál Amobi s napjatým výrazem v tváři. „Pane,“ řekl. Prendergast ho ignoroval a dál upřeně hleděl na mě. „Detektive Prendergaste, pane, můžu s vámi na chvilku mluvit?“ Prendergast si odfrkl, odsunul židli a vstal. Uniformovaný strážník se vrátil – samozřejmě bez kávy – a posadil se na židli v rohu. Pořád se mi nepodíval do očí. Na druhé straně dveří docházelo k naléhavému tichému rozhovoru. Neslyšel jsem sice, co říkají, podstatu jsem ale 37
Rvac_cz.indd 37
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD pochytil: Amobi, podrážděný a úzkostlivý podřízený detektiv se sice snažil chovat uctivě, zároveň však svému nadřízenému musel vyčíst, že ignoruje všechna pravidla správného postupu a možná tak dokonce ohrožuje vyšetřování vraždy. Když se ozýval Prendergastův hlas, byl hlasitý, úsečný, neříkal toho mnoho, ale rozhodně mluvil k věci. Amobi se nevrátil hned. Seděl jsem tam, nechal hodiny odpočítávat sekundy a přemýšlel jsem o svém otci, o tom, proč ho zabili a jestli se to vůbec někdy dozvím. Něco mi říkalo, že to pro policii nebude zrovna priorita. Neměli sice rádi nevyřešené vraždy, pokud ale případ neměl potřebnou publicitu, pokud obětí nebylo dítě nebo hezká holka, nechali složku otevřenou tak dlouho, dokud nebyla pohřbena pod hromadou jiných případů. Až potom bylo vyšetřování oficiálně ukončeno. Možná jsem byl hlavní podezřelý, důkazy ale byly poměrně chabé a Prendergastovi se podařilo případ podělat, ještě než se vyšetřování vůbec stačilo pořádně rozeběhnout. Policajti v nažehlených uniformách ve vedení určitě udělají maximum pro to, aby tohle všechno zametli pěkně pod koberec. Když Amobi znovu vstoupil, působil dojmem klidného a uvolněného muže, skoro jako kdyby před chvilkou nebyl svědkem toho, jak si jeho šéf nasral do bot. „Finne, nemáme pro vás v tuhle chvíli už další otázky. Máte dnes kde přespat – u příbuzných nebo u přátel?“ 38
Rvac_cz.indd 38
08.01.13 14:20
RVÁČ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, to nemám. Nemůžu jít prostě domů?“ „Oficiálně je to pořád ještě místo činu,“ řekl Amobi. „Ale můžu se zeptat. Počkejte tu, prosím.“ Znovu odešel. Najednou jsem si uvědomil, že mi hučí v hlavě. Byl jsem unavený, strašně unavený. V tom pitomém erárním obleku jsem se potil, zároveň mě mrazilo, měl jsem hlad a bylo mi zle. Nevěděl jsem, jestli je venku den, nebo noc. Jediné, po čem jsem toužil, bylo jít domů a padnout do postele. Amobi se vrátil. „Jestli opravdu chcete jít domů, klidně můžete. Vyšetřování na místě činu skončilo a úklid také. Dva strážníci vás tam zavezou.“ „Díky,“ řekl jsem. Amobi si promnul nos dvěma prsty a uvažoval, jak mi má říct to, co se mi chystal říct. „Finne, detektiv inspektor Prendergast mi řekl, že jste učinil jistá prohlášení, když jste s ním byl o samotě. Měla se týkat případu.“ „Tátu jsem nezabil. Jen jsem si z něj trochu vystřelil.“ „Dobře,“ řekl Amobi. „Ale mějte na paměti, že detektiv inspektor Prendergast nemá moc smysl pro humor. Měl byste být…“ „Můžu už jít prosím domů?“ Ukázalo se, že je stále ještě noc. Pomalu se začínalo rozednívat. V noci pršelo a žlutá pouliční světla se odrážela od mokrého asfaltu, spících aut a stažených ro39
Rvac_cz.indd 39
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD let zavřených obchodů. Seděl jsem v policejním autě, potlačoval asociace, které mi naskakovaly v mysli, a snažil jsem se nedívat na nakrátko ostříhaná temena uniformovaných policistů sedících přede mnou. Seděli tiše a neobtěžovali se s konverzací. Říkal jsem si, jestli jsou také tak unavení? Nebo snad berou ohledy na kluka, kterému právě zavraždili otce? Nebo se jim prostě nechtělo pouštět se do hovoru s parchantem, který tátovi vymlátil mozek z hlavy a pár hodin na to vyšel z cely jakoby nic? Byl jsem zvědavý, ale taky příliš unavený na to, aby mě to doopravdy zajímalo. Sledovali, jak jdu ke dveřím a odemykám si klíčem, který mi vrátili. Měl jsem ho v kapse kalhot, které byly pořád ještě na soudním. Když jsem za sebou zavřel dveře a stál v potemnělé předsíni, zaslechl jsem, jak zaburácel motor a auto vycouvalo zpátky na hlavní, pneumatiky zasyčely na asfaltu a prosvištěly několika kalužemi. Ticho. Rozsvítil jsem, stejně jako před několika hodinami. Tentokrát u stolu žádné tělo nebylo. Ve vzduchu se vznášel jemný zápach desinfekce, jinak ale byly jedinými známkami přítomnosti cizích lidí stopy v prachu v místech, kde v rámci prohledávání místnosti pohybovali jednotlivými předměty. Až když jsem se podíval blíže, zjistil jsem, že nábytek stojí v podivných úhlech, jako kdyby se někdo marně snažil navrátit pokoji vzhled z dávných dob, ještě než byl můj otec zavražděn. Byl jsem ale příliš unavený, než abych pokoj dále zkoumal. Nechal jsem 40
Rvac_cz.indd 40
08.01.13 14:20
RVÁČ rozsvíceno a vydal se šouravě nahoru po schodech, erární oblek na mně šustil. Bylo zřejmé, že mi prohledávali i ložnici – bylo tu příliš uklizeno. Vyzul jsem si zašlé šedé tenisky, které mi policajti půjčili, strhl ze sebe ten odporný papírový oblek a pak se pomalu svezl na zem, padl jsem do postele a zavřel oči. Jestli se mi něco zdálo, ráno jsem si to nepamatoval. Když jsem se vzbudil, svítilo mi do tváře bledé sluneční světlo. Má první myšlenka byla, že přijdu pozdě do práce – a to opravdu pozdě – a že mi asi nezazvonil budík. Záhy jsem si vzpomněl, že budík zvonil a že jsem ho v polospánku vypnul a hned zase usnul. Potom jsem si vzpomněl na všechno ostatní. Ležel jsem na posteli, zíral na šedý popraskaný strop a snažil se něco cítit. Copak ta část mě, která má cítit smutek, ještě nevěří, že je táta doopravdy mrtvý? Zbytek mě tomu věřil. V hlavě jsem měl tolik myšlenek, že se mi je nedařilo uspořádat. Mám jít do práce? Oblečení, které jsem měl včera na sobě, i uniformy, které jsem si chtěl doma vyprat, měla policie stále u sebe. Andy měl v kanceláři náhradní uniformy, vydával je ale velice nerad a strhl vám za to z platu takovou částku, že jste si je tak vlastně koupili, nechal vás vyprat je a zase vrátit… Kašlu na to, do práce nejdu. Někdo mi včera zavraždil tátu, přímo v tomhle domě. Zároveň se mi v hlavě ozval slabý hlásek: „No a co? Ty mrtvej nejsi.“ Nechal jsem ho 41
Rvac_cz.indd 41
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD mluvit. Třeba mi řekne něco užitečnýho. „Ležíš v posteli, nic ti není, jsi klidnej a nejsi v šoku. Navíc máš trochu hlad, měl by sis dát něco k snídani. Co máš furt s tím fňukáním a naříkáním? To ti nijak nepomůže. Jen se sám lituješ a to není tvůj styl.“ Je to tak, uvědomil jsem si. Já přece nepropadávám sebelítosti; kdyby ano, nikdy bych se z ní už nevybabral. „Měl bych zavolat do práce?“ zeptal jsem se hlasu. „Kašli na to. Co bys tomu debilovi Andymu řek? Někdo mi zavraždil tátu, tak si vezmu den volna? Zavolej mu třeba později. Teď bys měl přemýšlet o jiných věcech.“ Byla to pravda: jak jsem tam tak ležel, myšlenky a starosti se mi stále bezcílně potulovaly hlavou jako cestující ve stanici metra, kde byl náhle přerušen provoz. Kde je tátovo tělo? Kdy ho dostanu zpátky? Kdo má na starosti pohřeb? Komu to mám říct? Kdo ho kurva zabil a proč? Muselo to mít něco společného s tím scénářem, jinak by vrah asi těžko odnesl notebook. Na co teda táta sakra přišel? S kým mluvil? V sobotu večer přišel dost pod parou. Tak to dopadalo, když měl příležitost někomu vyprávět o sobě a o tom, jak dokázal téměř rozjet kariéru – svým neúspěchem se někdy chvástal, jako kdyby se jednalo o symbol morální zásadovosti, jindy z něj udělal komediální výstup, což často stačilo, aby mu někdo koupil pár piv. Kde ale nasával včera? Do patnácti minut chůze od našeho domu se nacházelo aspoň deset hospod a tátovi navíc nevadilo po42
Rvac_cz.indd 42
08.01.13 14:20
RVÁČ pojet autobusem, pokud ho zrovna místní putyky moc nebavily. Na druhou stranu to ale nakonec nemuselo být tak komplikované. Třeba to fakt byla nějaká smažka, která se doslechla, že jsem prodával drogy, a řekla si, že se zkusí podívat, jestli něco nenajde. Možná jsem ráno pořádně nezavřel dveře a ten feťák se mohl jednoduše proplížit dovnitř. Počkat, to ne. Položil jsem nohy na zem, posadil se na matraci a svraštil čelo, jak jsem se snažil soustředit. Táta ztratil klíče a následujícího rána ho zabil někdo, kdo vešel do domu, zatímco jsem byl v práci. Opravdu ty klíče ztratil, nebo mu je někdo vzal z kapsy? Co bylo v tom scénáři? Potřeboval jsem si ho přečíst, nejlépe jeho poslední verzi. Policajty tahle stránka věci nezajímala. Pokud by se mě na to zeptali, řekl bych jim, že si táta všechno až nábožně zálohoval. Před lety napsal půlku románu a přišel o ni, když mu přestal fungovat hard disk. Od té doby používal externí disk a potom flashky, když začaly být dostupnější. Flashka je také pryč, on si ale své věci zálohoval i prostřednictvím služby AnyDocs, bezplatného poskytovatele e-mailu a úložného prostoru. Jeho uživatelské jméno jsem znal; na heslo jsem se ho ale nikdy nezeptal. Nikdy jsem ho nepotřeboval, nikdy mě to nezajímalo. Sakra. Bylo mi jasné, že to nebude něco tak hloupého jako „heslo“ nebo „1234“. Táta byl příliš paranoidní, bál 43
Rvac_cz.indd 43
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD se, že by mu mohl jiný spisovatel ukrást nápady. Heslo by si ani nikdy nikam nenapsal – říkal, že jediné, co mu zůstalo z hereckých dnů, je dobrá paměť. To heslo nikdy neuhodnu, ani za milion let. Klekl jsem si na podlahu a podíval se pod postel. Můj notebook také zmizel. I s nabíječkou. Jasně, policajti říkali, že ho našli. Museli ho odnést, aby při hledání důkazů prověřili hard disk. Asi si ho zrovna procházel Prendergast a hledal recepty na výrobu kokainu a hašiše nebo blog o tom, jak zabít tátu tak, aby to člověku prošlo. Zazvonil zvonek. Nebo spíš zabzučel. Byl tak starý a téměř nefunkční, slyšet byl vlastně jen proto, že rachotil o zeď. Vyhrabal jsem ve skříni své druhé džíny a oblíkl si je, popadl relativně čisté tričko a seběhl ze schodů, abych otevřel. Myslel jsem, že to bude buď Prendergast, soused, nebo pošťák, který bude chtít něco podepsat. Spletl jsem se. Byla to zrzka, mohlo jí táhnout tak na čtyřicet. Byla docela hezká s hezkýma rovnýma zubama, v obličeji však měla trochu napjatý výraz, jako kdyby očekávala potíže. Oblečení měla spíše elegantní než vyloženě slušivé – praktický, byť trochu neforemný nepromokavý plášť, zelený svetřík, šedé volné kalhoty, minimum šperků a místo kabelky přes rameno aktovku na popruhu. Když se ke mně otočila, mihl se jí na tváři naučený úsměv. Ukázala mi průkazku s nápadným titulkem: „Úřad sociálního zabezpečení“. Na fotce měla vý44
Rvac_cz.indd 44
08.01.13 14:20
RVÁČ raz, jako kdyby se fotoaparátu bála, díky blesku ale zároveň působila klidně a schopně. „Pane Maguire, jsem Elsa Kendricková ze sociálních služeb. Dozvěděli jsme se, co se včera přihodilo a rádi bychom se ujistili, že jste v pořádku. Můžeme si chvilku promluvit?“ Pokrčil jsem rameny, poodstoupil a otevřel jí dveře. „Jasně. Pojďte dál.“ Vešla dovnitř a profesionálním pohledem prohlédla spodní patro. V jejím úsměvu se objevila známka smutku a lítosti… Svou práci dělala dobře, bylo to docela přesvědčivé. „Je mi to opravdu moc líto. Je to hrozná věc. Jak se cítíte?“ „Asi v pohodě. Promiňte, nedáte si něco?“ „Jen pokud jste si chtěl také něco dát.“ „Zrovna jsem si chtěl uvařit kafe…“ To byl asi postup, jaký ji učili používat při utěšování truchlícího příbuzného – ať se něčím zaměstnají, pokud chtějí, jen ať se nechají rozptýlit běžnými každodenními úkony. Zapnul jsem konvici a vytáhl dva hrnky. Oba byly čisté; táta měl rád, když bylo v kuchyni uklizeno, i když jeho pracovní stůl vypadal jako po výbuchu. „Zdá se, že to zvládáte dobře,“ všimla si. Pohlédl jsem na ni a přemýšlel, zda se snaží navázat rozhovor, nebo se chce jen podělit o svůj profesionální úsudek. Zdálo se, že uhodla, na co myslím. „Je vám sedmnáct, 45
Rvac_cz.indd 45
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD že? A pokud vím, váš otec neměl žádnou stálou práci. Je to tak?“ „Jo, teda ne. Byl herec.“ Jako kdyby to všechno vysvětlovalo. Ale ona to jako odpověď přijala a se sklopenýma očima přikývla. „Jak to budete zvládat? Myslím, když teď budete žít sám.“ „Já nevím. Nějak to zvládnu.“ „A vy práci máte?“ „Pracuju v Max Snax na Ealing Road.“ „Ve vedoucí pozici nebo za pultem?“ Zasmál jsem se. „No jasně, ve vedoucí pozici. Ne, pracuju za pultem. Vlastně bych tam právě měl být.“ Zalil jsem kávu horkou vodou a hlučně nápoje zamíchal. „Určitě to pochopí. Vždyť jste přišel o otce.“ „Ještě jsem jim to neřekl.“ Znovu přikývla. Tak trochu jsem čekal, že se nabídne, že jim sama zavolá, ale neudělala to. Začal jsem se cítit trochu podrážděný; udělá vůbec něco užitečného, nebo sem přišla jen vrhat smutné pohledy a popíjet moje kafe? Ani si nepsala žádné poznámky. „A co rodina vašeho otce? Řekl jste jim to?“ „Vlastně ani rodinu neměl. Bratra má myslím někde v Číně nebo v Thajsku. Jeho rodiče zahynuli před sedmi lety při bouračce.“ Podal jsem jí hrnek s kafem. „Děkuji. A co vaše matka? Jeho bývalá žena?“ „A co s ní?“ 46
Rvac_cz.indd 46
08.01.13 14:20
RVÁČ „Řekl jste jí to? Byla… Jste spolu v kontaktu? Víte, kde žije, ne?“ „Vlastně ani ne.“ „Rozumím.“ Zamračila se a srkla si kávy, i když byla na pití ještě pořád příliš horká. Vrátili jsme se zpátky do obýváku. „Matka odešla už před lety. Od té doby jsme o ní neslyšeli. Nezajímali jsme ji tehdy a nebude ji to zajímat ani teď. S tátou jsme se o sebe vždycky starali sami a zvládali jsme to v pohodě.“ Nebyla to úplně pravda: v posledních několika letech jsem se staral hlavně já o něho. „Samozřejmě, rozumím.“ Rychle přešla z pečovatelsko-lítostivého režimu do energicky-obchodního, položila hrnek na pracovní desku a otočila se k aktovce, kterou nechala na jednom z křesel u televize. „Přinesla jsem nějaké informace a letáky, které by pro vás mohly být užitečné. Psychologická poradna, podpora pro oběti trestných činů. Také máme zvláštní materiály pro lidi, kteří o někoho pečují. Vím, že to není váš případ, chci říct,“ zakoktala se, zrudla, ale drmolila dál. „Jsou tam podrobnosti o dávkách, na které máte nárok a kontaktní informace na Úřad sociálního zabezpečení.“ Letáky, které mi nabídla, už byly použité, některé měly oslí uši. Byla to opravdu velká aktovka na to, jak málo toho v ní měla. Rychle jsem letáky prolistoval, písmena mi ale před očima tancovala staré známé unavené tango. Rozluštím je později. 47
Rvac_cz.indd 47
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „A co kdybych potřeboval kontaktovat vás? Vy asi máte na starosti můj případ, ne?“ „To ne, mým úkolem je jen provést neformální zhodnocení a zjistit, zda je zapotřebí nějaký další zásah. A vy – jak jste sám řekl – to zvládáte docela dobře. Děkuji za kávu.“ Popadla kabát a tašku, jako by se už nemohla dočkat, až bude pryč. „Musím jít za dalšími klienty. Pokud byste měl jakékoliv dotazy nebo když budete cokoliv potřebovat, zavolejte na Úřad sociálního zabezpečení.“ „Mám chtít vás? Elsu Kendrickovou?“ „Obvykle bývám v terénu, ale můžete mi nechat zprávu.“ Šel jsem ji vyprovodit ke dveřím. Chvilku bojovala se západkou, a když se jí konečně podařilo otevřít dveře, pohlédla na mě s krátkým milým úsměvem. „Ať se vám daří. A ještě jednou, vašeho tatínka je mi moc líto. Slyšela jsem, že to byl dobrý muž.“ Vyklouzla ven a tiše za sebou zavřela dveře. Její kroky se rychle vzdalovaly. Vrátil jsem se do kuchyně, vytáhl dva krajíce toastového chleba, zkontroloval, zda nejsou plesnivé, strčil je do toustovače a zapnul ho. To bylo krátké a v pohodě. Se sociálními pracovníky jsem měl co do činění už dříve; ani jsem se nesnažil zapamatovat si jejich jména, protože mi přišlo, že za mnou pokaždé přišel někdo jiný. Všichni byli přepracovaní a zmatení, neustále něco hledali v šanonech a pletli si mé jméno se jménem jiného delikventa, který bydlel o dvě ulice dál. Kendricková si nic nezapsala, ale věděla, co se stalo, vě48
Rvac_cz.indd 48
08.01.13 14:20
RVÁČ děla o mně, o tátovi, o naší situaci, aniž by musela nahlédnout do šanonu. Objevila se už den po tátově smrti – ostatní sociální pracovníci přicházeli tak šest měsíců po případu. Možná to bylo takové mýtické stvoření, sociální pracovnice, která svou práci dělá dobře a drží krok se svými případy. Nikdy bych nevěřil, že takové existují. Ale průkazka byla pravá. Jsem sice dyslektik, ale slepejš nejsem. Jenže… moc mi vlastně nepomohla. Položila mi víc otázek, než na kolik mi sama odpověděla a odešla velice chvatně. Poradí mi letáky, které mi dala, jak zaplatit účty za domácnost? Ty pořád chodily na tátovo jméno, možná to ale nebude tolik vadit, protože o jejich placení jsem se vlastně staral hlavně já. Ale co ty dávky, které táta pobíral? Neplatila se z nich náhodou hypotéka? Hypotéka… komu vlastně teď patří náš dům? Mně, nebo bance? Nevěděl jsem ani, u jaké banky měl táta účet. Toast vyskočil, když jsem se nedíval, a teď ležel na lince a pomalu chladnul. Řekl jsem si, že ho tam zatím nechám ležet. Musel jsem si vyčistit hlavu a rozhodnout se, co budu dělat. Dopolední vzduch byl vlahý a voňavý a zanedlouho jsem ve spodní části plic pocítil známé pálení. Běžel jsem po náplavce u Temže, byl jsem na osmdesáti procentech své maximální rychlosti. Nejradši jsem chodil běhat ve čtyři nebo v pět ráno, kdy jsem mohl opravdu 49
Rvac_cz.indd 49
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD bušit, aniž bych se musel bát, že se srazím s pejskařem nebo s jiným běžcem, teď byl ale na náplavce také klid, minul jsem jen pár cyklistů. Těm, kteří jeli proti mně, jsem uskakoval z cesty, když ale jel někdo stejným směrem, rád jsem s ním vždy držel tempo a pak ho předběhl. částečně proto, že to pro mě byla výzva, částečně ale také proto, že je to neskutečně vytáčelo. Běh byl nejprve jen součástí mého tréninkového plánu v boxerském klubu, do kterého mě přihlásil táta, pak se ale stal hlavní náplní mého volného času. Boxoval jsem rád a šlo mi to. Jeden vtipálek mi dal přezdívku Rváč Maguire a zhruba po roce se mi začali mnozí boxeři v mé váhové kategorii vyhýbat. Potom však Delroy onemocněl a klub museli dočasně uzavřít. Nikdy už ho potom neotevřeli a já musel trénovat sám. Běh se stal mou oblíbenou pravidelnou aktivitou. Jen já a vítr ve tváři, pálení v hrudi a tepot v uších. Táta jednu dobu zkoušel běhat se mnou – řekl mi, že po mě nikdy nechtěl, abych dělal něco, co by on sám nevyzkoušel –, za chvilku to ale zabalil. Nedokázal se mnou držet tempo a já to po něm ani nechtěl. Potřeboval jsem si sáhnout až na dno svých sil. Boxerský klub mě srovnal. Box je jasný, čistý, člověk se musí soustředit. Musí žít současným okamžikem. Stačilo, abyste na malou chvilku polevili, a už jste dostali ránu. Brzy jsem se tam naučil, že bez ohledu na to, jak je člověk velký a tvrdý, vždycky přijde někdo, kdo je ještě větší a tvrdší, a to poznání mě kromě boje samotného 50
Rvac_cz.indd 50
08.01.13 14:20
RVÁČ učilo i myslet. Přihlásit mě na box byl asi ten nejlepší nápad, jaký táta v životě měl. Doběhl jsem k dalšímu mostu, otočil se a vyrazil zpátky stejnou cestou. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil, že mi do mého nejlepšího času zbývá patnáct sekund. Vyrazil jsem ze všech sil. Táta se účastnil všech kurzů, které si mohl dovolit, a v knihovně přečetl snad všechny knihy o přísné výchově, „drsné lásce“ a podobných nesmyslech. Věděl, že mám vztek, věděl, že jsem na šikmé ploše. Taky dobře věděl proč a chtěl mi pomoct. Ale nemohl změnit to, jak se cítím, o nic víc než já sám. Prošel kvůli mně očistcem – rvačky ve škole, záškoláctví, přestupky proti zákonu, trapný pokus o prodávání drog. Vždycky držel při mně, chodil se mnou k soudu, snažil se přesvědčit každého, kdo byl ochoten naslouchat, že jsem fajn kluk, přestože všechny důkazy svědčily o opaku. Byl vždy na mojí straně, i když jsem občas prováděl hrozný blbosti. Nikdy mě neobviňoval. Nikdy ani nevinil mou matku za to, že odešla, ačkoliv člověk nemusel být zrovna Freud, aby přišel na to, že v tom okamžiku to se mnou začalo jít z kopce. Každý by měl jít, kam ho srdce táhne, říkával a potom si vždycky odfrkl. Nikdy nedodal, že ji srdce odtáhlo od něj. A ode mě. Zpátky u mostu Kew Bridge, dvacet sekund do nejlepšího času. To není špatné. Běžel jsem dál po náplavce, dokud jsem nevyběhl v nové pobřežní čtvrti, po51
Rvac_cz.indd 51
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD tom jsem se vracel dále nahoru po High Road a do naší ulice. Snažil jsem se až do poslední chvíle udržet tempo a překonat bolest působenou tvorbou kyseliny mléčné v lýtkách. Táta dělal vše pro to, abych mámu nezačal nenávidět, ale nepodařilo se mu to. Já zas chtěl, aby ji on nenáviděl stejně jako já, ale ani mně se to nepovedlo. On ji pořád miloval, a to i poté, co nás opustila. Vzpomínám si, jak jsem se jednou schoval za dveřmi jejich ložnice, chtěl jsem vyskočit a zakřičet „baf“. Byli tam spolu a táta zpíval jejich oblíbenou píseň Sladká Temže klidně pluj. Je o dvou milencích, jejichž lásku odnáší řeka. V jeho hlase jsem slyšel tolik radosti a lásky, že jsem se zase odplížil, aby mě neviděli, a nikdy jsem nepřiznal, že jsem ho slyšel zpívat. Táta si tu píseň zpíval dodnes, i když mu musela připomínat, jak mámu ztratil; broukal si ji pokaždé, když zapínal notebook. Už se blížím k domu. Ještě mi zbývá trocha energie. Nasadil jsem maximální rychlost a běžel přímo prostředkem ulice. Naproti našemu domu stál podsaditý muž v pomačkaném obleku, opíral se o své auto, upřeně zíral na dům a potahoval z cigarety. Prendergast. Když mě zaregistroval, překvapeně a trochu vyplašeně vzhlédl. Jakmile mě poznal, zase se uvolnil, hodil cigaretu na chodník a botou ji zamáčkl o asfalt. Zastavil jsem se a lapal po dechu. Jak se mi zpomaloval tep, ply52
Rvac_cz.indd 52
08.01.13 14:20
RVÁČ nule jsem přešel k protahování. Pot mi kapal na chodník a tvořil na něm tmavě šedé skvrny. „Jako by se nic nestalo, co?“ řekl Prendergast. Zamračil jsem se na něj. „Většina příbuzných obětí vražd žije několik dní, někdy i týdnů jako v mlze. Civí do prázdna, zapomínají se mýt, zapomínají jíst, nemůžou spát, ani když se o to snaží. Na vás to, zdá se, tolik nezapůsobilo.“ „Nejsem jako většina lidí,“ mluvil jsem úsečně, čekal jsem, až konečně popadnu dech. Beztak jsem jím nechtěl plýtvat na Prendergasta. „Určitě vás potěší, že naše vyšetřování pokračuje,“ řekl. „Zjišťujeme poslední pohyb vašeho otce. A také váš. Mimochodem váš nadřízený v Max Snax se divil, kde jste. Informoval jsem ho o vaší situaci.“ To pronesl s kyselým úšklebkem. Prendergast mluvil svým policejním žargonem s Andym… to tedy musela být scénka. „Máte už nějaké podezřelé?“ Dřepl jsem si a protáhl si obě nohy, sehnul jsem se, až jsem se dotknul čelem kolene. „Večer před vraždou popíjel váš otec v hospodě Weaver‘s Arms na Griffin Estate,“ řekl Prendergast. „Odešel sám o zavíračce. Svědek ho viděl, jak zabočil do téhle ulice, zpíval si. A potom… poslední člověk, který ho viděl naživu, jste vy.“ „Někdo přišel následujícího rána, poté, co jsem odešel. Použil klíče, které táta ztratil. Nebo které mu někdo štípl z kapsy.“ 53
Rvac_cz.indd 53
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD „Žádná DNA, žádné otisky prstů kromě otisků vašeho otce a vás,“ řekl Prendergast. „Já tam bydlím,“ odsekl jsme mu. „To je přece normální, že jste tam našli mou DNA a otisky.“ „Nikoho neviděli přicházet ani odcházet. Jen vás další den ráno. Vyběhl jste z domu.“ „Já vždycky běhám.“ Prendergast se zazubil. „To je srandovní, mlaďoši se dnes podívají na pár seriálů o forenzním vyšetřování a mají pocit, že vědí všechno. V životě to ale takhle nefunguje. Je to špinavější, méně dramatické a taky méně předvídatelné. Ten, co to udělal, se nakonec opije nebo zhulí a pustí si pusu na špacír. Buď ho trápí pocit viny, nebo chce machrovat. A ten, komu to řekne, to časem řekne někomu jinýmu, pak se o tom dozvíme my a sebereme ho. Někdy to ani tak dlouho netrvá – někteří se přijdou přiznat sami. To jsou ti, kteří nemají žádný skutečný kamarády ani nikoho, komu by mohli věřit. Pravda nakonec vždycky vyjde najevo.“ „Odkdy vás tolik zajímá pravda?“ Drze jsem se zeptal. „Vždyť vy přece prostě rozhodnete, co se stalo, a potom si vyberete takový důkazy, který vám do toho zapadají. Hlavně, aby s tím nebylo moc práce.“ „No jasně,“ řekl Prendergast. „Vy vlastně máte ten záznam v rejstříku, co?“ Už jsem měl jeho samolibosti dost. „Kdy mi vrátí tátu? Chtěl bych ho pohřbít.“ 54
Rvac_cz.indd 54
08.01.13 14:20
RVÁČ „Koroner bude chtít tělo ohledat, potom stanoví příčinu smrti. Zítra nebo pozítří. On rozhodne, kdy bude možné tělo odvést.“ „Musím se účastnit identifikace?“ „Náš pracovník vám sdělí podrobnosti. To máte všechno v ceně.“ Prendergast se znovu samolibě usmál a vytáhl z náprsní kapsy několik složených listů papíru. „Podepište to,“ řekl. Podal mi papíry, vytáhl obyčejnou propisku a s cvaknutím ji otevřel. Rozložil jsem papíry a podíval se na ně. Prendergast si povzdechl a podíval se podrážděně stranou. „No jasně, hlavně si to všechno přečtěte. Mám na to celej den.“ „Co to je?“ zeptal jsem se. „Seznam předmětů, které jsme v průběhu vyšetřování odnesli z domu,“ řekl Prendergast. „Potřebujeme, abyste nám podepsal potvrzení, že vám byly navráceny.“ Otevřel zadní dveře. Na zadním sedadle ležela lepenková krabice nacpaná věcmi z domu obalenými plastovou fólií. Dole jsem zahlédl svůj notebook. Znovu jsem zkontroloval stránky. Jo, byl to opravdu seznam. Zahlédl jsem logo společnosti Dell. Nejspíš si zkopírovali pevný disk, aby mohli v klidu vyhledávat skryté soubory, aniž bych byl příliš nervózní. Položil jsem si papíry na kapotu Prendergastova auta a načmáral na ně svůj podpis. Z výrazu jeho tváře mi bylo jasné, že se bojí o svůj lak. Měl jsem trochu přitlačit, na55
Rvac_cz.indd 55
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD padlo mě. Vrátil jsem mu papíry i pero a zdvihl krabici ze zadního sedadla. V krabici byla i tátova peněženka a náhradní klíče od domu. „Budeme v kontaktu, pane Maguire,“ Prendergast vlezl zpátky do auta. Vyrazil jsem k domu, on mezitím sjel z obrubníku a odjel, na takhle úzkou ulici možná až příliš rychle. Kopnutím jsem za sebou zavřel dveře a postavil krabici na stůl naproti místu, kde táta seděl, když ho zabili. Je to absurdní, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, že tu chodím po špičkách, jako kdyby tady pořád byl, jako kdyby spal u stolu se založenýma rukama. Je pryč a já si na to musím zvyknout. Vytáhl jsem notebook a položil ho na místo, kde vždycky pracoval táta. Napájecí adaptér byl spolu s kabelem v samostatném obalu. Baterie už téměř nefungovala, pokud bych počítač nezapojil do zásuvky, maximálně by naběhl systém, potom by se napájení vypnulo. Zapojil jsem zástrčku do zásuvky a konektor do zdířky a spustil počítač. Ten vzdychl, zamručel a pomalu ožil jako starý pes, kterého táhnete ven na procházku. Říkal jsem si, co si asi policajti museli pomyslet, když počítač zkoumali. Nejdřív si určitě proklepli moje sociální sítě – to jim asi moc dlouho netrvalo. Informace ze svého života nesdílím, a není to kvůli dyslexii. Prostě toho není moc, o co bych se chtěl s ostatními dělit. A když jsem se podíval na stránky ostatních, přišlo mi, 56
Rvac_cz.indd 56
08.01.13 14:20
RVÁČ že toho taky nemají moc co říct, což jim ovšem nebránilo v tom, aby to přesto říkali. Jednu dobu jsem se toho chtěl účastnit, po marných snahách jsem si ale uvědomil, že je to z devadesáti procent blábolení beze smyslu. Pokud máte hodně kamarádů, asi to nějaký význam má. To ale není můj případ. A bylo mi jasné, co z toho odvodili policajti… nespolečenský samotář. No, i pitomci musí mít čas od času pravdu. Zadal jsem své heslo a počítač začal znovu vrčet a bručet. Policajti se mě na heslo nezeptali, i když to podle zákona byla jejich povinnost. Nejspíš tedy přišli na způsob, jak zadávání hesla obejít. Pokud někdy budu mít v počítači něco cenného, měl bych se zamyslet nad lepším zabezpečením. Objevila se plocha. Spustil jsem prohlížeč a přešel na stránku AnyDocs. V pravém horním rohu okna byla pole pro přihlašovací jméno a heslo. Jako přihlašovací jméno jsem zadal NoelPMaguire. Táta tohle jméno používal všude na internetu. Teď heslo. Když jsem byl běhat, něco mě napadlo, potom se ale objevil Prendergast a na okamžik mi to vypadlo z hlavy. Jak jsem pozorně psal heslo, cítil jsem, že mám z koutku úst vystrčený jazyk – tak jsem to dělával jako dítě, když jsem se s maximálním soustředěním snažil napsat písmena ve správném pořadí. Jazyk jsem zastrčil a zavřel pusu. Napsal jsem sladkátemžeklidněpluj. A stiskl Enter. 57
Rvac_cz.indd 57
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD Na obrazovce začalo malé kolečko pronásledovat svůj ocas, zatímco systém zvažoval můj požadavek. Obrazovka zablikala. Objevil se dlouhý seznam dokumentů. Úplně první se nazýval Šéf – epizoda jedna – pátá verze. Naposledy upraveno před dvěma dny. To je den před tátovou smrtí. Poklepal jsem na název souboru a za chvíli se objevila stránka. Vypadala jako většina scénářů, které jsem kdy viděl: odstavec textu, mezera, uprostřed stránky název a další kus textu s užšími okraji. To je dialog. Podíval jsem se na zápatí stránky. 1 ze 120. Kristova noho! Zhluboka jsem se nadechl, zkoncentroval se a pustil se do čtení.
58
Rvac_cz.indd 58
08.01.13 14:20
Trˇi Když jsem scénář konečně dočetl, byla tma a mě bolela hlava. Hrozně nerad čtu před lidmi; sám si můžu aspoň číst svým tempem, které je ale tak pomalé, že to rozčiluje i mě. Přišlo mi, že přečíst tátův scénář nebylo obtížné jen kvůli mé dyslexii. Postavy v něm příliš mluvily a pořád se nemohly dostat k jádru věci nebo se k němu naopak dostaly příliš rychle a pak jen pořád dokola opakovaly to samé. Příběh obsahoval celou řadu zápletek, změn a odkazů a sledování dějové linie bylo proto velice náročné. Postavy dělaly věci, které nedávaly žádný smysl, často si jen zbytečně komplikovaly život, aniž by pro to měly nějaký rozumný důvod. Ale tátův vrah asi nebyl literární kritik, takže na tom nesešlo. Už asi hodinu mi kručelo v břiše, tak jsem ze spíže vyndal pytlík těstovin a dal v rychlovarné konvici vařit vodu. Do hrnce jsem nasypal všechno, co bylo v pytlíku; musím říct tátovi, aby koupil těstoviny, napadlo 59
Rvac_cz.indd 59
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD mě jen tak mimochodem. Potom mi to ale došlo, že táta je pryč a všechno, co dělal a co jsem já považoval za samozřejmé, už dělat nebude. Budu se o všechno muset postarat sám. Už nepřijde v pondělí ráno z obchodu s pytlíkem prošlých sušených těstovin. Už nebude nechávat na podlaze poloprázdné hrnky studeného čaje, když usne u televize. Už nebude nechávat nespláchnutý záchod. Už si nebude při vaření zpívat… Chvilku jsem jen tak stál a snažil se to pochopit. Říkal jsem si, kdy už to asi začne bolet. Konvice se vypnula, já nalil vodu do hrnce, přidal sůl, zapálil hořák a čekal, až se voda znovu začne vařit. Tátův scénář pojednával o stárnoucím londýnském gangsterovi jménem Grosvenor, byl bohatý, úspěšný a v podsvětí obávaný a respektovaný. Měl věrného pobočníka Dunbara, Ira, jehož minulost byla spjata s jakousi teroristickou organizací. Ten pro Grosvenora dělal špinavou práci. To byla zřejmě ta role, kterou si táta psal pro sebe. Grosvenor měl ve scénáři synovce – mladého, lačného a bezohledného, který si chtěl vybudovat vlastní jméno, a to i za cenu rozpoutání války gangů. A tak byl Dunbar postaven mezi dva mlýnské kameny. Ve scénáři se odehrávalo přepadení dodávky, která převážela zlaté cihly na letiště Heathrow. To mi bylo povědomé; k podobnému přepadení asi před půl rokem opravdu došlo. Byl při něm zastřelen pracovník 60
Rvac_cz.indd 60
08.01.13 14:20
RVÁČ ochranky a nikdo přesně nevěděl, kolik zlata bylo ukradeno. Nikdo nebyl zatčen a pátrání k ničemu nevedlo. Proslýchalo se, že za akcí stáli zkušení profesionálové, jakási zločinecká organizace, svědkové ale byli příliš vyděšení a nechtěli svědčit. Slil jsem těstoviny, vmíchal do nich pesto ze sklenice a navrch nastrouhal starý oschlý cheddar. Hlavní bylo, že už jsem tušil, na čem táta svůj příběh založil. Během své krátké a bezvýznamné kariéry zločince jsem zaznamenal, že se mezi lidmi o jednom jménu mluví se strachem, bázní a úctou: byl to jakýsi Joseph McGovern, takzvaný Guvnor. Největší magor v Londýně, gangster, na kterého byli policajti krátcí. Grosvenor, McGovern – táta se skoro ani neobtěžoval změnit jméno. Ne že by tím mohl někoho zmást. Táta říkal, že nejlepší příběhy se vyprávějí přímo mezi lidmi. Když se jako herec učil na nějakou roli, nečetl o ní a nezajímalo ho, co o ní říká scénárista. Šel ven, našel skutečného člověka, který dělal to, co měla dělat postava, a učil se od něj, sledoval jej a poslouchal jeho příběhy. Pamatuju si, že z něj někteří režiséři a scénáristé šíleli, protože trval na tom, že postavu zná lépe než oni sami. A jako spisovatel asi dělal totéž. Chodil mezi lidi, vyhledával lidi spojované s organizovaným zločinem a neustále se jich na něco vyptával. A teď byl mrtvý. Nemohl jsem se neusmát, protože jsem si představil tátu, jak říká: Tak to jsem se asi musel ptát správně. 61
Rvac_cz.indd 61
08.01.13 14:20
NIALL LEONARD Poslední nudlí jsem z talíře vytřel zbytek pesta, potom jsem ho odstrčil. Věděl jsem, co udělám. Tátu mi zabili, a i když se mnou bylo něco v nepořádku, i když jsem pro něj nedokázal truchlit ani brečet, alespoň jsem se mohl pokusit zjistit, kdo ho zabil a proč. Netušil jsem, co udělám, až – nebo jestli – to zjistím; ale to vymyslím, až ta chvíle nadejde. Jisté bylo, že se svým mizerným životem nebudu pokračovat, jako kdyby se nic nestalo a jako kdyby na tom nezáleželo. Taky se mi nechtělo sedět jen tak s rukama v klíně, zatímco Prendergast a jeho chlapi obcházejí okolo a snaží se tátovu vraždu přiklepnout mně. Věděl jsem, kde začnu. Prendergast mi to řekl. Podnik Weaver‘s Arms byl od nás pěšky asi patnáct minut, nacházel se ve staré budově, kde původně sloužil jako místní hospoda mezi londýnskými terasovými domy. Tyto domy byly mezitím zbourány a místo nich zde vyrostly věžáky s byty, hospoda tu ale zůstala. Teď stojí sama uprostřed své zanedbané betonové pivní zahrádky, která se nachází uprostřed moře nakrátko střiženého městského trávníku s odpadky a psími výkaly. V tuhle noční dobu působila hospoda zvnějšku vřelým a lákavým dojmem, díky žluté záři linoucí se ze zamlžených oken vypadala jako pravý útulný anglický pub. Kdyby ještě popraskaný špinavý chodník před ní pokrylo půl metru sněhu, mohla by se pěkně vyjímat na vánočním přání. 62
Rvac_cz.indd 62
08.01.13 14:20
RVÁČ Když jsem otevřel dveře, do nosu mě okamžitě praštil zápach potu a starého rozlitého piva. Záplava hlasů přeřvávajících třicet let starou muziku linoucí se z jukeboxu mě úplně ohlušila. Na to, že byl čtvrtek, tu bylo docela rušno. O bar se opíralo asi šest chlápků ve věku mého otce, kteří šňupali tabák, halekali na sebe a navzájem se smáli svým vtipům. Okolo seděly skupinky pijáků, kteří si něco mumlali nad půllitry ležáku. Nesmírně vysoký štíhlý chlápek v rohu sypal neustále mince do hracího automatu. Byl to jeden z těch automatů, které v tichosti spolykají deset liber v drobných, když ale mají vyplatit padesát pencí, nadělají u toho hrozně rámusu. Když jsem přišel k baru, nikdo si mě moc nevšímal. Nejsem plnoletý, jsem ale docela vysoký a vcelku namakaný, takže mi klidně mohli hádat osmnáct. Problém byl, že jsem nějak nevěděl, jak na to. Do hospod jsem moc nechodil, tréninky byly levnější než pití. A teď, když jsem sem přišel, jsem najednou nevěděl, kde začít. Který z těch chlápků tu s tátou před pár dny popíjel? V duchu jsem se proklínal – ani jsem si s sebou nevzal tátovou fotku. Jednu jsem měl v telefonu, byla ale stará a na displeji mýho mobilu nebylo skoro nic vidět. „Ty jsi Finn, že jo? Noelův kluk. Upřímnou soustrast.“ Chlap, který mě oslovil, byl Ind nebo Pákistánec, o hlavu menší než já, poněkud nepatřičně oblečený v modré nylonové prošívané bundě, na rukou měl ruka63
Rvac_cz.indd 63
08.01.13 14:20
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
