Č E S K Ý Z Á P A S 26
Čtrnáctideník Církve československé husitské * ročník 81 * 16. prosince 2001 * cena 6 Kč
„Neste tedy ovoce , které ukazuje, že činíte pokání.“
Mt 3,8 Mt 3,7-12 a Mt 1,1-17
Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo P. F. Z krásných slov stavíme betlémské stáje důkladně vzklenuté do výše Ale tam u země u studené země nepřebalené zůstává jedno z těch maličkých s poraněnýma očima Jenom se zrakem na zemi je možno spatřit hledaný zásvit blankytného nebe do upokojených očí sestupuje jednoho z Kristových bratří nepatrných Božena Metyšová, 1976 Výsledkem adventního očekávání nebývá žádné překvapení. Vánoční tajemství v sobě totiž obsahuje opravdovost křesťanského snažení a touhy lidské duše po setkání s Kristem ve světle betlémského zjevení. Také církev bude u jesliček, kde si každý nabere podle své víry, vážit mnohost obdarování. Žijeme ve společnosti téměř ateistické. Více než polovina spoluobčanů se k Bohu nehlásí. Stát vnímá církve jako cizorodé těleso, které je i v demokracii nutno sledovat, rentgenovat a kontrolovat způsobem v západních evropských zemích neobvyklým. O tom, že nejsme jediní, kdo se tímto stavem trápí, svědčí i jednota všech církví při kritice nedávno přijatého zákona o církvích a náboženských společnostech. Je obtížné vysvětlovat věřícím, proč je naše církev tak málo vidět v televizi a kdo má zájem na tom, aby v Českém rozhlase v příštím roce ubylo husitských bohoslužeb. Zatímco reklamy řádí jako zběsilé, církve stojí cudně v pozadí vánočního shonu. Jakoby už nešlo o narození Páně. Jakoby se
Požehnání vánočního času a Boží milost po celý příští rok ať provází všechny naše čtenáře. naše demokratická společnost spokojila s tím, že křesťané tvoří v tomto státě největší menšinu. Jakoby to tak mělo zůstat. Patriarcha Jan Schwarz zahájil v této věci jednání v parlamentě i v Ekumenické radě církví. Oficiální protest proti znevýhodňování naší církve, který poslal řediteli Českého rozhlasu, nezůstal naštěstí v ekumeně bez odezvy. Při hlasování v řídícím výboru Ekumenické rady církví se všechny církve (až na jedinou) postavily za dodržení schematu bohoslužeb, který byl stanoven na základě dohody mezi církvemi. Konečné jednání o počtu a rozdělení bohoslužeb, přenášených Českým rozhlasem, se odsunulo na leden 2002. Český zápas bude se zájmem očekávat výsledky tohoto jednání, aby je co nejdříve zprostředkoval svým čtenářům. Církev se nemůže přizpůsobovat světu, proto Český zápas sleduje trend právě opačný. Patriarcha přivezl z první návštěvy v zahraničí příslib finanční dotace, který umožnil podat na prvním veřejném zasedání ústřední rady tiskový projekt, podle
něhož by měl od nového roku vycházet Český zápas jako týdeník. Protože se zasedání konalo až po uzávěrce, neznáme zatím výsledek. Redakce je na změnu připravena. Od svých čtenářů i přispěvatelů však očekává, že tento projekt podpoří. Jsme si vědomi toho, že vyšší předplatné bude pro některé, hlavně sociálně slabé rodiny citelné, avšak na straně druhé je třeba stále mít na paměti, že cena jednoho výtisku Českého zápasu zůstává přes několikeré zvýšení cen papíru i poštovného už několik let stále stejná. Ani to by nebylo možné, kdyby se v minulém roce nezvýšil počet odběratelů a kdyby mnohé náboženské obce nevyužívaly Českého zápasu ve své misijní činnosti. Církev roste z lidí, kteří vítají živého Spasitele ve svých srdcích a společně s ní nesou kříž po jevišti světa. Vaše dopisy i telefonické ohlasy nás stále přesvědčují, že vám osud naší církve není lhostejný. Kéž tomu bude i nadále! Přejeme všem dobrý a požehnaný rok 2002. redakce
2 Štědrý večer
Sčítání ve Slovenské republice
Některé zvyky si nesu životem z dětství, jiné jsem pobral cestou a další znám z doslechu, tu nejvzácnější „výbavu“ mám ale od babičky a z vyprávění kočičinských pamětníků, a z toho všeho vybírám a slavím svátky vánoční. Na Štědrý den se odjakživa držel přísný půst až do vyjití první hvězdy. Teprve potom se všichni shromáždili ve světnici, na okně stála ve váze rozkvetlá třešňová větev, uříznutá v den svaté Barbory. Když ji mládenec daroval děvčeti o Štědrém večeru, slavili příští Vánoce už společně. Květy třešně prý odhalily na půlnoční mši i čarodějnici, která si do kostela přicházela pro vánoční hostii. Před večeří se vzpomínalo na zemřelé; nejstarší člen rodiny přijal čestné místo u stolu a za všecky se pomodlil, a já už vím, co jsem jako kluk netušil, že právě ti nejstarší dobře věděli, proč se jim dostalo té cti, že usedli v čele hostiny, jak se jim v tu chvíli před očima krátila pomyslná svíčka života, jak je náhle osvítila moudrost zákonů Všehomíra, který časem lidi hněte a svírá, to aby mladé mohlo dozrát a staré tiše kleslo k zemi, aby ti zralí na modlitbu nezapomněli, aby jim zněla co nejvroucněji; jde o poučný zvyk, věřte mi. Na stole bývalo masa poskrovnu, zato nechyběl kuba - pečená směs z krupek a hub - maštěný sádlem a vonící česnekem. Kdyby se nad tím pokrmem někdo ošklíbal, pak mu prozradím, že poskytoval hodovníkům ochranu a posiloval je nadpřirozenou mocí. Čočka nebo hrách zažehnávaly chudobu, stála tu vánočka čili štědrovnice, to aby štěstí bylo více, dále pecen chleba, jablka a talíř křížal ze švestek. Za mého mládí byl hlavním chodem kapr, ale moje babička ho v dětství nejedla. Na počátku minulého století byly totiž ryby velkou vzácností. Kdyby někdo vstal od stolu dřív než všichni dojedli, do roka by zemřel, počet stolovníků měl být sudý; štědrost se vztahovala i na domácí zvířata, která dostávala díl z hostiny. Po večeři se lidi u stromku obdarovali a hlahol zvonů je svolal na půlnoční, kde spojil srdce sousedů v radostný chvalozpěv - Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. - A tak všem přeji milostiplné Vánoce, abychom v nich spatřili slávu Boží a požehnání shůry přijali jako nejvzácnější zboží - totiž lásku Kristovu, pokoj a dobrou vůli. Jan Schwarz
V „Českém zápase“ se v čísle 24 objevil článek o sčítání lidu ve Slovenské republice pod názvem „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“. Jde o snahu využít statistiku na Slovensku a v Čechách a vysvětlit některé skutečnosti. Článek se snaží porovnat procentuelní religioznost v České republice 41,7 % a religioznost ve Slovenské republice 84,1 %. Autorka článku konstatuje: „Možná se dá větší religiozita vysvětlit horšími životními podmínkami...“ Myslí tím horší životní podmínky ve Slovenské republice. Tento argument je přinejmenším na začátku 21. století zavádějící. Zapomněla vědomě či nevědomě uvést, že Církev československá husitská na Slovensku byla oproti Církvi československé husitské v Čechách 2x zakázána. Za velice složitých podmínek dosáhla v prvé republice při sčítání lidu bezmála 21 000 členů. Její rozvoj ve složitých podmínkách Slovenska byl násilně přerušen zákazem její činnosti, a to ze dne na den. V roce 1939 byla Církev československá zakázána a česká menšina z větší části ze Slovenska násilně vystěhována. 21 působících kněží na Slovensku muselo Slovensko opustit. V Čechách a na Moravě se Církev československá musela přejmenovat na Církev českomoravskou. Od roku 1945 do roku 1958 se Církev československá marně snažila obnovit svoji činnost. Oficielně svoji činnost neobnovila, svůj majetek, který jí byl zabaven v roce 1939, neobdržela zpět a
v roce 1958 byla donucena odprodat kostel a faru v Liptovské Osadě. Nesmíme zapomenout, že do roku 1938 měla tato církev taktéž čtyři náboženské obce na Podkarpatské Ukrajině. Duchovní správa se zúžila pouze na vysluhování bohoslužeb 12x do roka, a to v Bratislavě s tichým souhlasem státu. V roce 1988 jsem takto svévolně umlčenou církev převzal s tím, že smím působit pouze v Bratislavě. Archivy všech 16 náboženských obcí se za „Slovenského štátu“ z větší míry ztratily a pouze malá část byla uložena neuspořádaným způsobem v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze. V roce 1991 se přihlásilo 625 příslušníků církve. V roce 1993 došlo k rozpadu Československa. Při sčítání lidu v roce 2001 se k naší církvi přihlásilo na Slovensku 1696 věřících. Uvědomme si, že za 10 let se naše církev bezmála ztrojnásobila. Porovnáme-li výsledky s Českou republikou, tak úbytek v Čechách byl 46%, kdežto nárůst na Slovensku byl 171%. K tomu můžeme pouze konstatovat, je zapotřebí poděkovat za misijní činnost laiků, kteří pracně shánějí adresu po adrese, aby se dosáhlo řádné evidence. Byly vydány inzeráty na Košicku, abychom dosáhli alespoň některých výsledků. Živá aktivní spolupráce v ekumeně, ale i některá vystoupení v televizi přinesly ohlas. Může se tohle číslo zdát malé, ale nic to nemění na skutečnosti, že reprezentuje velké úsilí. Jan Hradil
Letos to bylo potřetí, co jsem strávila část letních prázdnin na táboře se svými kamarády (Nová naděje - hrátky s angličtinou). Odjížděla jsem z domova s pocitem, že i tentokrát bude báječný... a nemýlila jsem se. Užili jsme si spoustu legrace, hráli hromadu her, jako je např. fotbal, baseball, botaná (hra, kterou jsme si sami vymysleli), pořádali bojovky, tancovali... A hlavně díky naší senzační lektorce Miladě Klimčíkové (sister teacher) a jejímu muži Tomovi (sister brother) jsme si vylepšili svou angličtinu a
objevili kouzlo písniček skupiny Beatles. Naše vedoucí Martina Giblová byla moc hodná a snažila se snášet naše (občas) bláznivé kousky. Nejen večery nám zpříjemňoval Zdeněk Smolka se svými houslemi a legraci nikdy nezkazili dva antidepresivní pejsci Tonda a Reini, lvíčci sister teacher. Snad proto, že vše krásné jednou končí, čas ubíhal jako voda a nadešel den odjezdu. Z toho všeho nám zůstaly vzpomínky a snad i „víra v nás“.
„Víra v nás“
aneb ohlédnutí za létem
Barbara Medáková
3 Vybrat si to, oč nepřijdeme Cože - už jsou zase tady? To se to přehouplo, ten čas ale letí, že jo, páni, už to vidím ten shon a nákupy a úklid a pečení a vaření. A slyším - ty zbožné řeči „ztišme se, abychom mohli prožít tu radost“ a mravoučné řeči „jsou na světě chudí a taky válkou zdeptaní“ a ty řeči se pořád opakují a stejně nevedou k ničemu, jen k bezmocnému pokrčení ramen a možná k slabému píchnutí pocitu viny, který rychle zaplašíme bezmyšlenkovitou frází: zaplaťpánbu, že jsme na tom ještě docela dobře, že si ty Vánoce můžeme dopřát, a co, vždyť to neděláme pro sebe, ale přece pro děti, ty jejich rozzářené tvářičky. Tak za prvé: odvykněme si už jednou říkat „zaplaťpánbu“, když máme na mysli díky Bohu. Vidíte ten rozdíl? A pak - ta úděsná zkomolenina! Je to možná drobnost, ale taky možná ne, když si totiž uvědomíme, že svědčí o tom, jak daleko jsme pokročili v komolení a zatemňování Božího Slova. A za druhé neříkejme, že to děláme jen kvůli dětem, když přece pevně počítáme s tím, že právě jejich rozzářené tvářičky mají být naší odměnou. Tohle totiž zavání
L 10, 38 - 42
tím, že si z dětí děláme modly, které je třeba si kupovat a oblažovat je - to se přece o Vánocích patří, to prostě musíme, co by tomu řekli lidi a ostatní děti ve škole, kdyby naše děti, nedej Bože, dostaly málo darů nebo nic! Nepředstavitelné! Nu jistě, co by tomu řekli lidi, ale co tomu řekne Bůh? Vidíte, jak si sami vlastní vinou překrýváme pravý smysl Vánoc a místo, abychom otvírali srdce Bohu, otvíráme je pro vstup hluku světa, nabídky a reklamy, podléháme touze po množství a hojnosti až k obžerství - až pak klesáme pod tou tíhou? A jak těžkne tělo, měkne mozek a srdce obrůstá tukem... O čem to ty Vánoce vlastně jsou? Třeba najdeme odpověď v Písmu. Ježíš byl jednou hostem u dvou sester, Marty a Marie. Marie se usadila k jeho nohám, aby poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila - můžeme ji vidět s hadrem, jak honem utírá židli, na níž chce host usednout - zbytečně, žádný prach na ní není, Marta je pečlivá, utírala prach toho dne již několikrát - můžeme ji vidět, jak honem utíká na dvorek, aby zařízla kuře, honem je škube a kuchá, nádivku dělá, přikládá a
peče, podlévá, prostírá a servíruje, nemá čas poslouchat, co host mluví, její srdce je nepokojné a i se trochu hněvá: -Pane, to ti nevadí, že mě má sestra nechá sloužit samotnou?-Marto, Marto, ty jsi hodná, pečlivá a starostlivá, ale hleď - jen jednoho je třeba. Marie volila dobře - vybrala si to, oč nepřijde.Přeju nám všem, aby byl také naším hostem, aby byl mezi námi - Kristus vprostřed nás, protože v něm se nám dává poznat to, co je na člověku vpravdě lidské, to pravé lidství, Boží obraz naplněný, Bůh sám, který nás vede po cestě k sobě, Bůh, který nám slouží v Kristu, Synu svém nejmilejším („pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ - L 1,78-79), abychom ho poznali a v jeho přítomnosti zakoušeli, že život věčný zde na zemi se začíná a v něm své naplnění má. Jen jednoho je třeba: vybrat si to, oč nepřijdeme. Michaela Procházková
byla, když jsem měla miminko. A stydím se stále. A pochopila jsem, že i s miminkem je třeba být v obraze. Je třeba být v situaci. Být v obraze s malým dítětem a taktní, je nevnucovat se s ním. Protože tím mohu někoho zraňovat. Jasně, že miminko potřebuje vstoupit do světa lásky a růst v lásce, aby nebylo zamindrákované a nešťastné. Jasně, že spousta lidí je zlých proto, že se jim toho-
když šel na poslední zkoušku na vysoké, tak jich pět přecházelo ulici a vlítlo do nich auto. Dva zůstali na místě mrtví. Jeden z nich byl její syn. Kolik takových je mezi námi. Ta žena je takt sám. A nikomu to neříká. A já ji mám ve svém srdci. I ty ostatní s bolestivými tajemstvími. Příchod dítěte je takový dárek a svátek, že by nám to mělo stačit, abychom to přijali a nechtěli upozorňovat celý svět, jak se máme. Upozorňujme ty, kteří o to stojí. Ať to miminko může být jen k radosti a ne i k bolesti. Bůh miluje nejen nevinné děti. Každý dospělý byl nevinným dítětem. Bůh miluje i všechny bezdětné ženy. A muže. My všichni jsme před Bohem děti. A když pláče miminko usedavě při bohoslužbách, tak poprosím od kazatelny rdiče, aby s ním šli ven. Ale chodím za mladými maminkami domů a čtu jim doma kázání a modlím se s nimi, aby nebyly diskriminované za své mateřství. Protože to je k radosti a ne k diskriminaci - být maminkou. Ale i ty sestry v kostele mají svá práva. Nahluchlé a milováníhodné. Marta Silná
Pod čarou Já vím, že jsou to takové zdánlivě příšerné pohledy, které poskytuji. Ale když já si nemohu pomoct. Tak jsem tu s problémem. A tím jsou novorozeňata, kolem kterých se všechno musí točit. A chválit a chovat, jako by narozené dítě mělo větší hodnotu než zauhrovaná čtrnáctka nebo rozvádějící se třicítka. Pamatuju si to dobře. Když se mně narodila dcera, žili jsme na samotě vedle chléva s býky. Neměla jsem ji komu ukazovat. Chodila jsem s kočárkem kolem chlíva, měla pocit, že mám zázrak v kočárku a že by ho měl vidět celý svět a viděli ho jen okolní lesy a býci v chlívě. A já jsem si přišla ukřivděná a nedoceněná, že se nad mým kočárem nesklání celý svět a nežasne. Taky jsem si tím obdobím zakletosti do dítěte prošla. Jenže pak jsem poznala ženy, které si vzaly muže, kteří odmítli mít děti. Ty ženy jsou bezdětné. Poznala jsem lidi, kterým jediné dítě umřelo. A taky ty, které byly těhotné mimoděložně a děti už nikdy mít nebudou. A taky znám lidi, co mají děti, které mají tak poškozený mozek, že nikdy nevyřknou slovo. Zastyděla jsem se za sebe, jaká jsem
Narodilo se nám dítě hle bezvýhradného milování nedostalo, když byli mimina. Ale to neznamená, že když někam přijdu, tak na mě hned vystřelí s batoletem a slovy: „Teta si tě chce pochovat.“ Já si nechci batole pochovat. Mám strach, aby mně nespadlo, abych ho nedržela špatně, jestli mám dost umyté ruce. Protože mé dceři táhne už na devatenáctý rok a je to tedy dost dlouho, co jsem ji chovala. Miminko je nevýslovný dárek, za který máme nevýslovně děkovat. A být o to citlivější vůči svému okolí. Mám zde ženu, které zemřel muž. Sama vychovala syna. A
4 Téma měsíce: EVANGELIZACE A MISIE
Nebát se jít tam, kde nás Bůh potřebuje Sever Čech znovu ožívá Bratr Ing. Mgr. Jiří Füzér nemění pracovní místa tak, jak bývá zvykem. Lidé obvykle odcházejí „za lepším“, zatímco on už dvakrát opustil výhodné místo a šel tam, kde si myslel, že ho Bůh více potřebuje. Poprvé opustil špičkové odborné pracoviště a odešel studovat Husitskou teologickou fakultu, aby se mohl stát farářem. Podruhé opustil výhodné místo ředitele diakonie a odešel sloužit na sever Čech do Duchcova, kde dokonce pracoval první dva měsíce zadarmo. Naše církev tam získala po válce obrovský kostel, o faru se dělí s Českobratrskou církví evangelickou. Protože tam dlouhá léta nebyl farář a faru nikdo neobýval, nezbylo novému faráři než vzít do ruky majzlík, lopatu, zednickou lžíci... a zavést elektřinu, vodu, adaptovat, upravovat... Sám říká, že bez pomoci svých skoro dospělých synů a bratra by nic nedokázal. Skromně zamlčuje, že investoval nejen svůj čas, ale i své peníze, protože z příspěvku diecéze a ze sponzorských darů by nebylo možné vybudovat byt pro faráře, který by měl bydlet v místě trvale, pokud chce znovu budovat náboženskou obec. Bratr Füzér byl ustanoven 1. července a už 24. listopadu slavnostně otevíral přestavěnou faru. V zimní modlitebně si bylo možné prohlédnout fotodokumentaci, jak fara vypadala, když tam poprvé přišel, i průběh prací, které bylo nutné provést.
Ze slavnostní bohoslužby 24. listopadu (zleva br. Jiří Füzér, br. patriarcha Jan Schwarz a br. Miroslav Fiedler - předseda okrsku) Foto: redakce Na slavnostní bohoslužbu přijel i bratr patriarcha a co bylo zvlášť milé, že se zúčastnili i místní Romové s rodinami, kteří při rekonstrukci pomáhali. Bylo vidět, že nejen oni, ale i jejich děti si nového faráře oblíbili a že jim bohoslužba něco dala. Zaplněný kostel ukázal, že sever Čech, kde je podle sčítání religiozita nejmenší, ožívá, když Bůh svolá ty správné lidi ke společnému dílu. Helena Bastlová
Horizont - soužití generací
Romské děti na slavnostních bohoslužbách
Do rukou se mi dostala pozvánka na jednu adventní akci, kterou pořádá PrahaSuchdol. Na této akci je zajímavé, že se na ní podílí penzion pro seniory „Horizont“ středisko Diakonie a misie Církve československé husitské. Obyvatelé penzionu totiž vytvořili betlém, který bude na této akci předveden. Člověk by si myslel, že staří lidé už něco takového nesvedou. Ale to jsme na omylu. Když navštívíme „Horizont“, poznáme, že jsou zde lidé plni života a energie - i ti opravdu nejstarší. Nenalezneme zde jenom seniory, ale také mladou generaci - studenty. Je to vlastně soužití mezi generacemi, které může prospět všem přítomným. Mladí dobrovolní pečovatelé jsou k dispozici svým starším spolubydlícím převážně
v noci. O víkendech a svátcích nepřetržitě celý den (donášejí jídlo, nákupy, vykonávají hygienické služby, pochůzky, perou prádlo...). Navzájem si předávají své zkušenosti, vědomosti a starší v přítomnosti mladých mládnou. Penzion poskytuje nadstandardní pečovatelské služby také širšímu okolí, nejen obyvatelům penzionu. Přes den je tu otevřeno „denní centrum“ pro všechny, kteří se cítí být sami, opuštění, nebo vyžadují denní dohled. Toto centrum je provozováno ve spolupráci s Městskou částí Praha-Suchdol, která se finančně podílí na jeho provozu a poskytuje denní dohled. Do programu týdne je zahrnuta „posila na každý den“, kde se zamýšlí nad životem, jeho radostmi, strastmi, smyslem. Tato posila trvá sice jen patnáct minut každý den, ale pro všechny je moc důležitá. Jednou týdně (vždy v úterý odpoledne) můžeme navštívit „kavárničku (nejen) pro Šikulky“, která je určena především milovníkům (milovnicím) všeho, co může potěšit oko i duši. Fantazii se meze nekladou. Někteří můžou plést svetr, háčkovat dečku, vyšívat, vyrobit si textilní koláž jako obrázek na stěnu, udrátovat rybičku, pavouka. Při tomto setkání si předávají své zkušenosti. Může přijít i ten, kdo nic neumí, jen si chce v klidu a pohodě posedět, přečíst časopis či noviny, nebo si popovídat. Kdo má rád kávu nebo čaj a nechce být sám, tak
může navštívit zdejší „kavárničku“, kde si také může zahrát stolní hry (dáma, šachy, karetní hry...). „Hrátky s pamětí“ je velice populární forma, jak zdokonalovat, udržet a rozvíjet své psychické schopnosti a duševní svěžest. Jelikož toto centrum je pod záštitou Církve československé husitské, probíhají tu „duchovní rozvahy“, které vedou naši duchovní - J. Špaková a L. Volkman. Každou první sobotu v měsíci probíhá bohoslužba, kterou slouží Mgr. J. Kučerová. Pro ty, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, je tu zřízen „hudební klub Klasika“. Povídají si i o skladatelích, jejich hudbě. Od ledna bude nově otevřena jóga pro seniory. Díky spolupráci s Městskou částí PrahaSuchdol je provozována „terénní pečovatelská služba“. Ta zajišťuje rozvoz obědů do bytů a pečovatelské služby (úklid v bytě, nákupy, pochůzky, dohled v bytě...). Obyvatelům i klientům pečovatelské služby jsou nabízeny služby jako pedikúra, manikúra, kosmetika, kadeřnické služby, ergoterapeutické aktivity (např. výroba keramického betlému). Obyvatelé penzionu jsou velice spokojeni s přístupem personálu, vybavením bytů a hlavně s mladou generací, která to vše zřídila. Penzion byl otevřen 10. května 2001 a plný provoz se rozběhl v červenci. Objekt má bezbariérový přístup (výtah) a společenské prostory. Ubytovaní bydlí ve 4 garsoniérách a 5 bytech 1+1 (1 bytová jednotka je bezbariérová). Součástí penzionu jsou 3 obytné jednotky kolejního typu, určené pro bydlení mladých pečovatelů. Každý byt má vlastní sociální zázemí, kuchyňskou linku, k dispozici je také nouzová signalizace, rozvedená do ubytovacích jednotek pečovatelů. V suterénu budovy jsou společenské prostory pro všechny. A jelikož je čas adventní, tak i tady se to projevuje. Po již zmíněné výrobě betlému také pečení mikulášských perníčků, 10. prosince proběhlo pečení vizovického dekorativního pečiva - jedná se o pečivo, které není určeno k jídlu, ale k vánoční lidové výzdobě. A v neposlední řadě také pečení vánočního cukroví, které se bude péci při poslechu vánočních koled a při vánoční atmosféře. Ti, kteří mají čas, můžou přijít posedět a popovídat si 20. prosince. O čtyři dny později je připravena štědrovečerní večeře pro osamělá srdce, která je určena především všem, kteří jsou o Vánocích sami. Jako my všichni ostatní budeme dostávat dárky, tak i tady jsou pro všechny připraveny dárečky. Všechny tyto aktivity zdejší lidi spojují a vytváří z nich jednu velikou rodinu.
5
Část suchdolského betléma Někdy se nám zdá, že staří nerozumí mladým, že nechápou jejich chování, říkají, že jsou drzí a vše porovnávají se svým mládím. Oni museli více poslouchat, pracovat, neměli to tak jednoduché. Mladí zase nerozumí starším. Musí v jednom kuse poslouchat rozumy starých, kárání, nemohou se pořádně odvázat, pustit naplno hudbu. Vše ale záleží na toleranci, porozumění. Tento penzion se snaží o dokonalé mezigenerační soužití. Hlavně záleží na přístupu všech přítomných. Je důležité umět naslouchat. Nemyslím jen naslouchání starším, ale i naslouchání mladým. O to se přítomní snaží a určitě jim to pomáhá porozumět druhé straně. Nakonec zjistíte, že ti staří toho prožili opravdu mnoho, často mají velice pestrý, zajímavý život a i ve svých devadesáti letech vypadají čile a energicky. Když posloucháte o jejich životě, nechce se vám tomu ani uvěřit a nakonec musíte před nimi
smeknout klobouk. Proto bychom měli takovéto lidi navštěvovat, protože i krátký rozhovor sbližuje, pomáhá nám k pochopení toho druhého. Závěrem mi dovolte vyslovit jedno přání těch nejstarších: „Aby takovýchto penzionů pro naše nejstarší občany přibývalo“. Všem přeji pěkný advent a Vánoce a mnoho úspěchů v další činnosti. Hana Rohlíčková
Celocírkevní vánoční sbírka je i letos určena na sociální aktivity církve. Výtěžek, prosíme, zasílejte na č. ú. 164298309/0800 variabilní symbol: číslo náboženské obce
Obyvatelky Horizontu při pečení vánočního cukroví
6 Vánoční střípky Pohádka o vánočním stromku Byl jeden stromeček, rostl sám a sám na širé pasece. Ještě loni měl tu druha: byla to veliká jedle, silná a statečná, ale nakonec ji přece vítr přemohl a vyvrátil. Lidé jedli odvezli a kdoví co z ní udělali. A stromeček byl tedy sám. Bylo mu smutno a plakal velké, těžké slzy. Šel tudy mužíček, takový drobounký, jako vídáme u hračkářů. „Cože ty, stromečku, pláčeš?“ „Stýská se mi po jedli, lidé ji odvezli, chtěl bych také k lidem.“ „Hú, k lidem? Nikdy by ses už nevrátil od nich.“ „Nechťsi, když odešla jedle k lidem, chtěl bych také.“ „Jdi si tedy, nerozumo, já se lidem raději vyhnu,“ a mužíček utíkal k lesu. Jel tudy sedlák. Mouku si vezl ze mlýna: „Hleďme, jaký pěkný stromek!“ A již vzal pilku, podřízl smrček a hodil na vůz.
Vánoční poselství nad námi Je to pozoruhodné svědectví Bible, že nový výhonek, na kterém vyrostou znamenité plody, je podepřen živou dřevinou a tak pevně zakotven v zemi. Výhonek žije z milosti Nejvyššího. Stane se dědicem hodnot ducha, které jako neviditelné, jsou počátkem věcí viditelných. - Kdo to jsou ti, kteří slyší u Jordánu Otcovo: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ Lukáš 3, 22b. Křesťanské vnímání Vánoc v Ježíši Kristu, narozeném v biblické zemi rodičům z Davidova rodu, je základem českých národních tradic. Tyto tradice při rozmanitosti krajových zvyků dbají úzkostlivě na to, aby radostné vánoční prožitky s Ježíšem - dítětem nebyly spojeny s pozdější osobností Spasitele a ukřižovaného trpitele. Teď o Vánocích se většina z nás chce setkat s Ježíškem, a díky přítomnosti malých dětí se nám to může podařit. Vždyť my sami jako malí jsme tak cítili, napjatě čekali a pak se radovali „...z života čistého z rodu královského“, neboť i „nám, nám narodil se“. Když se díváme zpět do paměti, může nám být dopřáno zahlédnout okamžiky, které mají cenu i pro dnešní den. - Jsem asi tříletá, když vnímám poprvé mocné vánoční kouzlo, jak se ho snažili připravit rodiče nám, dětem. Sotva si však všímám znamenitých vůní, které pronikají z kuchyně. V rozčilení tisknu prsty do dlaní a skrývám je v zástěrce, když tatíček jde na zahradu, podívat se, „jestli Ježíšek už letí“. Řadíme se podle věku za sebou. Jsem čtvrtá, poslední. Najednou se
Nepotřebujeme hvězdy ze zlatého papíru Stál smrček v plné slávě vyšperkován na stole v záři světel. Kolem stolu stály děti a zpívaly a tleskaly rukama. Pod stromkem ležely krásné věci a mezi nimi lesklé housle z jedlového dřeva. Hošík s jásotem vzal housle do rukou a zahrál krásnou vánoční píseň. Stromeček se zachvěl. Ten zvuk houslí - to byl hlas jeho milé jedle. Tak zpívala, když vítr hrál její korunou. Stromeček byl blažen. Zdálo se mu, že je zase tam na vzdálené pasece a jedle že mu šumí nad hlavou. Bylo mu dobře mezi lidmi. Zněly radostné koledy, svíčky jasně plály, pryskyřice voněla a bylo to tak krásné, zrovna jako u vás na Štědrý večer. ozve strašný hluk motoru (je to ruční klaxon od automobilu) a my děti se posouváme ke svátečnímu pokoji. „Pojďte dovnitř, Ježíšek vám tu nechal stromeček,“ slyším, ale v podstatě nevidím nic. Jen nad hlavami starších sourozenců vychází z pozadí sešeřelého pokoje báječná záře. Mám toho svatvečera jediné přání, být větší a vidět víc. Postupně se na vánočních přípravách podílíme všichni. Karel chodívá pro kapry přímo k rybáři. S Mirkem chystáme drobné cukroví do pestrých obalů s třásněmi. Dobře se pak vyjímá mezi ozdobami, které nejsou k snědku, a také mezi voskovými svíčkami a papírovými řetězy. S pečením vánočního cukroví pomáháme mamičce po večerech všichni. Aby se přitom vzácné suroviny a čerstvé výrobky nepoztrácely dřív, než přijde jejich čas, zpíváme si při práci koledy. Dospěli jsme k ustáleným zvykům Štědrého večera. Před večeří poděkování za ten rok a modlitba Páně. Po koledách u stromečku vybalování dárků. Přednost mají dárky osobně darované nebo zhotovené. Nejstarší Hanička, která k tomu má odborné vzdělání, pro nás šije, vyšívá a batikuje na hedvábí. Na závěr svatvečera dojde ještě na různé zvyky: Rozkrojení jablek (bude tam hvězdička nebo křížek?), pouštění po vodě malých svíček v ořechových skořápkách (komu světlo vydrží nejdéle). Usínat s novou knížkou v ruce bylo pak největší blaho.
potřebujeme jinou hvězdu čekáme na jinou hvězdu potřebujeme hvězdu, jako je Ježíš, hvězdu, která svým světlem vede domů, domů do pravého života hvězdu, která z naší země činí ráj, potřebujeme hvězdu, jako je Ježíš která staví všechny hvězdy do svého stínu
Naše vánoční písně a koledy, to je řeč domova a víry v něm, která nás doprovází všude. Uvědomili jsme si to s Milošem, když jsme jako stipendisté Světové rady církví studovali ve Spojených státech na Drew univerzitě v Madisonu N. J. (Naše stipendia nesla název Křížová výprava pro Krista). Tehdy o Vánocích r.1948, kdy američtí studenti odjeli ke svým rodinám, sešli jsme se my „zahraniční“ v jednom z domů univerzitního městečka, abychom Štědrý večer oslavili spolu. Byli jsme národnostně pestrá skupina. Hlavně Evropané a Asijci, ale ne všichni. Poválečná stipendia, která měla sblížit svět poničený nacisty také kulturně, nemohla mířit do Německa a ani k jeho spojencům do Japonska. My jsme tedy bez nich připravili večeři, kde nechyběly ryby, chléb, ovoce a na živém ohni v krbu pražená kukuřice. A také bez nich jsme usedli, abychom aspoň na chvíli vytvořili rodinu, která po hrůzách druhé světové války touží vnímat Kristův pokoj. Někdo usedl ke klavíru a začal preludovat známou vánoční píseň „Tichá noc, svatá noc“. Podle živého ohlasu rozhodnuto, že si ji zazpíváme jako jednotlivci, každý ve své mateřštině a pak všichni. Bylo to podivuhodné, slyšet známou píseň jako modlitbu, jak se obrací jinak k témuž Jedinému. Společný zpěv nás pak prostupoval jako div na hranici času a při setkání kultur. Alena Kaňáková
7
Dárky dělíme na
Vianočná ďakovná modlitba
* praktické, nahrazující opotřebovaný inventář (papuče) * nepraktické, ale prakticky vyhlížející (plnicí pero v kombinaci se zapalovačem a otvíračem konzerv) * peněžité (nemusíme si lámat hlavu, komu co dát) * překvapující (předplatné na hrob na 20 let) * ohromující (upadáme nad nimi do mdlob - např. cesta kolem světa) * vlastní rukou zhotovené, kterým tu a tam chybí na dokonalosti, ale je v nich kus srdce (svetr s jedním rukávem o kus kratším - nezbyla vlna)
Eva Belopotoczká
Německý výtvarník Engino Weinert (nar. r. 1920 v Berlíně) vytvořil zajímavé dílo smaltovaný výjev betlémské scény. Na obrázku upoutají zejména ruce Josefa a Marie. Mají až nepřirozeně velké dlaně, soustřeďují jakoby nadbytečně na sebe pozornost. Že jsou ruce důležité, víme. Pro tohoto umělce jsou důležité ještě z jednoho důvodu - při nehodě o pravou ruku přišel. Ruka Josefova jakoby na obrázku kynula směrem k divákovi, zvala ho k návštěvě jeslí, k aktivitě, k účasti. Kolem obrázku je spousta postaviček - gesto Josefovo není k nim, ale k pozorovateli mimo obraz. Ruka Mariina spočívá na její hrudi, na jejím srdci. I její oči jsou jakoby ponořeny do sebe. Prožívá ten velký div, ukládá do paměti vše, co prožila. Obě ruce přinášejí své poselství. Každé z nich je důležité. I pro nás. Přijmout pozvání a prožít velký div.
Holešovické jesličky Brzy oslaví padesát let od svého „zrození“. České jesličky v holešovickém Husově sboru. Jejich tvůrcem je Jiří Jelínek, bývalý vynikající trumpetista v orchestru Ferdinanda Havlíka. Jiří Jelínek sice vystudoval u Františka Tichého, ale jeho obdiv k umění Luise Armstronga jej dovedl na prkna divadla Semafor, kde působil jako muzikant řadu let. Jednou přišel jeho otec s nápadem vytvořit jesličky, hledal pro ně vhodné místo a zjistil, že přímo ideální prostor pro jejich umístění by byl holešovický Husův sbor. Po příslušném jednání se pustil do práce s plnou vervou a pro tuto myšlenku strhl i svého syna. Jiří Jelínek se nenechal dlouho ke spolupráci přemlouvat. Jako výtvarník si s touto myšlenkou snadno poradil. Podle vlastního nákresu vyřezával ve svém volném čase významné betlémské postavy i drobné postavičky a nechal se inspirovat i svým malým synkem, která figurka by v jesličkách ještě neměla chybět. Vždyť toto dílo mělo být určeno především dětem, aby v jejich očích rozsvěcovalo plaménky radosti. A tak vznikala tato biblická
„pohádka“, nad kterou se rádi zasnili i dospělí a nechali se pohladit na duši touto každoroční poezií, která nikdy nezevšední. Jesličky jsou o těchto nejkrásnějších svátcích v roce vystaveny snad v každém sboru, v každém kostele. Ale České jesličky Jiřího Jelínka, umístěné v holešovickém sboru se liší od jiných betlémů už jen tím, že v nich vystupují postavy z českého
Narodený Kriste. Mesiašu drahý! Vďaka, že si prešiel tieto naše prahy vošiel v domy naše, sadol si k nášmu stolu aby si zahnal temno, trápenia i bôľu. Chudobných potešil, chorým dodal sily, pútníkom v tmách svetlo, aby nezblúdili. Ach buď s nami, Pane! Ako s rodinkou svojou vlej pokoja a lásky, nech už niet bojov! Zotri slzy z očí, zahoj biedných rany! Ochráň všetkých verných! Pane milovaný. Teraz tebe porúčame tích, ktorích nemoc tlačí tebe čo zrú dnes k nebu v trpkom plači. Tebe milých naších, ktorí svetia s nami Otcov, bratov i dcéri s matkami. Tebe dietky svoje, a všetko čo máme do ochrany tvojej svätej porúčame. Dožič všetkým hojne, čo k žitiu treba a napokon tebe chceme dať i seba. Buď naším radcom, pomocníkom v púti rozraduj nás, keď nás smútok rozkormúti. Pozdvyhuj nás, ak je sily v nás málo, aby čo má kvitnúť, v nás i prekvitalo. A po tomto žití rozopni náruč svoju predveď svojích verných, z bojov ku pokoju. A spoj nás tam v nebi! Udeľ večnej slávy a tak buď s nami, Kriste, Mesiašu pravý! AMEN života. Králi Kašparovi kupř. vtiskl autor podobu osvíceného krále Jiříka z Poděbrad. Až půjdete ve svátečních dnech obdivovat se jeslím v různých kostelích, muzeích či výstavách, nezapomeňte v první řadě na jesličky v Husově sboru v Holešovicích.
Libuše Šmolcová
8 Naši pravoslavní oslavili významné jubileum Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku oslavila 8. prosince významné výročí: 50 let autokefality své místní pravoslavné církve. Tato událost korunovala dlouholetý historický vývoj. Dějinná pouť českomoravské a slovenské pravoslavné (řecky ortodoxní) církve začala příchodem Cyrila a Metoděje, slovanských apoštolů. Pravoslavní zachovávají dodnes v obřadech i svátostech cyrilometodějskou tradici a bohoslužebný jazyk staroslověnštinu a starořečtinu. Svatá liturgie se slouží téměř dva tisíce let v nezměněné podobě tak, jak ji znaly první křesťanské obce - je celá zpívaná. Milovníci hudby bez rozdílu vyznání na celém světě obdivují pravoslavný liturgický sborový zpěv. Postavení pravoslavné církve v dějinách našich národů nebylo nikdy snadné. Všeobecně je v našich zemích rozšířen názor, že pravoslavná církev vznikla až v roce 1054 odtržením od Říma. Jde však o historický omyl. Místní pravoslavné církve nebyly Římu nikdy podřízeny. Původně se křesťané organizovali od 1. - 9. století podle státních území a podle národů ve vlastní národní, místní - autokefální církve. (autokefální = samostatný, samosprávný, od řeckého kefalí = hlava) Místní církve byly spojeny v jednu církev všeobecnou, řecky katolickou, jejíž hlavou byl sám Ježíš Kristus. K tomuto systému všeobecné církve původně příslušela i církev římská. Do 9. století se římský patriarchát zúčastňoval všech všeobecných sněmů. Později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů musí být schválena římským patriarchou. Proti těmto tendencím východní - a historicky starší patriarcháty - jeruzalémský, cařihradský, alexandrijský, antiochijský vždy vystupovaly. V roce 1054 dochází k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stojí patriarchát římský a na druhé východní patriarcháty, které se nadále pevně držely pravoslavného učení a nikdy nesouhlasily se zaváděním latiny u všech národů, se všeobecným celibátem duchovenstva, s ideou odpustků, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou... Je třeba otevřeně říci, že právě zavedení těchto změn v praxi vyvolalo o několik století později silné reformační hnutí a další rozkoly. I když se bohoslužebný cyrilometodějský jazyk a bohoslužebný obřad nepřetržitě uchovával, uspořádání vnější organizační struktury pravoslavné církve bylo oficiálně
možné až se vznikem Československa. Sjednotit pravoslavné křesťany se podařilo ruské pravoslavné církvi, která od 2. poloviny 19. století pravidelně vyučovala Čechy, Slováky a Rusíny v cyrilometodějské víře. Čeští obrozenci se tehdy začali zajímat o pravoslaví a obrátili svou pozornost k Moskvě také v souvislosti s rozvojem panslavismu. Pravoslaví přijal například i první premiér samostatné Československé republiky Karel Kramář, který se významně podílel na stavbě chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech. Hluboký otřes zažila pravoslavná církev v roce 1942, kdy poskytla vlasteneckou podporu a úkryt účastníkům protifašistického odboje - parašutistům z Anglie, kteří zorganizovali atentát na tehdejšího říšského protektora R. Heydricha. Česká pravoslavná církev byla úředně likvidována, 265 kněží a významných činitelů bylo popraveno, veškerý majetek byl konfiskován, mučednickou oběť přinesl sv. biskup Gorazd (pozn. red. biskup naší církve Matěj Pavlík, který přestoupil k pravoslaví). Vývoj pravoslavné církve v Československu mohl pokračovat až po ukončení 2. světové války. V roce 1947 se navrací do vlasti 30 000 volyňských Čechů, oživuje se dávné přání mít vlastní samostatnou „autokefální“ církev. 2.10. 1951 exarchátní rada požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. Slavnostní vyhlášení autokefality pravoslavné církve proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu Cyrila a Metoděje v Praze a představitelem nové autokefální pravoslavné církve se stal metropolita pražský a celého Československa Jeleferij. I po rozdělení Československa v roce 1993 zůstala Pravoslavná církev v Československu jednotná. Češi, Moravané a Slováci se rozhodli nadále společně nést odkaz cyrilometodějské tradice ve střední Evropě a na politický vývoj reagovali jen změnou názvu: Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. České pravoslaví si upřímný obdiv získává především svým principem nadnárodnostním. Právě u nás dochází k zajímavému propojování, prolínání historických místních tradic. V České republice je dnes řada tradičních obcí čistě českého charakteru, ale vedle nich existují i obce charakteru ruského, ukrajinského nebo společné mnohonárodnostní. Všichni pra-
voslavní křesťané bez rozdílu národnosti Češi, Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Rumuni, Bulhaři, Řekové, Srbové, Albánci, Finové či Američané - tvoří přes odlišnost bohoslužebného jazyka i místní tradice jednotné církevní společenství. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku tiše a nevtíravě svědčí o nenahraditelnosti Kristovy lásky k lidem a chce pomáhat dnešnímu člověku v jeho mravní tísni, odpovídat na závažné otázky jeho duchovní existence a otevřít cestu k poznání kořenů cyrilometodějské křesťanské tradice v našich zemích. Svatava Marie Kabošová
Husitství a moderní civilizace Jeden, ze spíše seriozních novinářů, v jedněch, spíše seriozních novinách, přirovnal nedávno Talibán k husitům. U toho, kdo zná historii z komunistického dějepisu, je to přirovnání pochopitelné. Méně pochopitelné je, proč Český zápas přetiskl inkriminovaný článek v plném znění bez komentáře. Chtěl bych, ač nejsem profesí historik, upozornit na souvislost právě opačnou, a to sice mezi moderní civilizací a husitstvím. Jestliže na mapě Evropy 17. a 18. století vyznačíme oblasti, kde převládá reformované křesťanství, a oblasti, kde vzrůstá hospodářská prosperita, kritické myšlení a zárodky liberální demokracie, zjistíme, že jde o oblasti v podstatě totožné. Modernizace následovala reformaci. Zatímco např. katolickým Španělskem a Portugalskem kdysi protekly tuny amerického zlata jako cedníkem, teprve řád, vnesený zvenku Evropskou unií, tyto země hodnotově přiřadil k moderní civilizaci. Na americkém kontinentě je dělící čára dodnes ostrá na mexické hranici (neplést s kapitalismem, ten je na obou stranách stejně dlouho). Je-li tedy zřejmá odvozenost moderní civilizace od evropské reformace, zbývá připomenout odvozenost evropské reformace od husitství, což už udělali jiní a lépe než já, počínaje Martinem Lutherem a konče řadou knih a konferencí z poslední doby. Sám osobně považuji absolutní prioritu poznané pravdy u Mistra Jana Husa nad jakoukoli pozemskou autoritu za základní kámen moderní vědy i společnosti. A takovou osobnost bych islámskému světu ze srdce přál! Ing. Otakar Šmíd
9 PRAŽSKÉ DOMY VYPRAVUJÍ
V minulých dnech se dostal na knižní trh další díl knihy manželů Hrubešových Pražské domy vypravují... Manželé Hrubešovi v ní pokračují ve svých toulkách Prahou a zachycují zdařile a čtivě zajímavá místa, domy a stavby. Seznámíme se s jednotlivými příběhy domů, které nám ještě hlouběji rozkryjí tajemný svět Prahy, jenž tolik okouzlil naše spisovatele, fotografy a básníky (Meyrink, Kafka, Pliska, Nezval aj.). Jedním ze zajímavých a poutavě popisovaných míst je i dům - sbor Církve československé husitské v Praze - Nuslích s jeho interiérem, obohaceným dílem Mistra Kotyzy (oltář, kříž, pečeť s motivem „utišení bouře na moři genezaretském“, Boží hrob v kolumbáriu sboru, kazatelna v podobě husitské pavézy). Kniha stojí 195 Kč a je vhodným dárkem a obohacením Vaší knihovny. (rst) SKANDÁL KOLEM JOSEFA Valdemar Vinař Všichni dobře známe starozákonní příběh o Josefovi. Autor knížky se však na něj dívá poněkud netradičně – prostřednictvím výpovědí pěti svědků – upovídané černošské otrokyně z Potífarovy domácnosti, Potífarovy manželky, Josefa, Potífara a veterána osobní gardy, který Josefa bičoval. Pro přiblížení krátký úryvek z Josefovy výpovědi: „Božínku, jaká nuda, taková nečinnost! Od té doby, kdy odvedli ty dva spoluvězně, královského hlavního číšníka a dvorního pekaře, pobyt v tomto vězení se stal nesnesitelným. S těmi dvěma se dalo alespoň povídat. Chudáci, oni opravdu věřili, že jsem schopný vykládat význam snů; jak naivní myšlenka! Ne sny, ale lidi je nutno rozluštit, chceme-li předvídat jejich budoucnost. Jednoduše jsem se naučil odkrývat charaktery lidí podle jejich chování a postojů – toť vše, kamarádi. O tobě, ctěný šéfe dvorních pekařů, už vím, že jsi kradl spousty mouky z královských skladů – zatraceně, co jiného mohl faraon udělat, než tě všem pro výstrahu potrestat smrtí? Naproti tomu ty, hlavní číšníku, prý jsi byl pouze nešikovný při slavnostní hostině, když jsi přelil královský pohár. Několik kapek vína se rozlilo a uražený faraon, maje špatnou náladu, tě nařídil uvěznit. Je pravděpodobné, že ho hněv brzy přejde a ty se
vrátíš zpět na své místo, neboť mladý faraon je prý spravedlivý. Velice tě potěšila má dobrá předpověď a téměř jsi slzel dojetím, když jsi odcházel. Dobře si vzpomínám, že jsi slavnostně slíbil, že se za mě u krále přimluvíš. Nu, asi jsi zapomněl, neboť už je to dost dlouho, co jsi odešel, a já ještě stále dřepím v téhle prokleté díře. Tentokrát zůstane mé předpovídání bez užitku. No, nevadí, alespoň jsem se měl čím zabavit.“ Valdemar Vinař (1918-1981), esperantista, režisér a dramatik, je českému čtenáři asi neznámý. V češtině totiž nemohl publikovat, a proto psal v esperantu. Za své prózy získal uznání na mezinárodních literárních soutěžích. Také Skandál kolem Josefa byl původně napsán v esperantu. Nyní vychází poprvé česky, v překladu Renaty Mauserové. Není bez zajímavosti, že majitelem nakladatelství KAVA-PECH v Dobřichovicích, které knihu vydalo, je člen naší církve Petr Chrdle, rovněž známý esperantista. Jen proto si můžete knihu koupit i objednat v prodejně Blahoslav za zvýhodněnou cenu 110 Kč. (jk)
gelické (Jednota bratrská). Po stručném přehledu starověké a středověké misie se knížka zabývá misiemi od dob Kryštofa Kolumba až do století osmnáctého s výhledem ke století devatenáctému. Probírá misie římskokatolické, pravoslavné, počátky misií evangelických a misie Moravanů (Obnovené Jednoty bratrské). Jde o první spis tohoto druhu v češtině. Knížka má 280 stran, mapy a rejstřík a je vázaná. Poslouží studentům bohosloví, ale protože je psaná populárně, představuje vhodný vánoční a povánoční dárek i pro každého čtenáře. Věřící křesťany posílí ve víře, lidem bez vyznání přinese objektivní informaci a možná sama bude působit misijně. Za přijatelnou cenu je k dostání v pražském Blahoslavu a na diecézích naší církve v Hradci Králové, v Brně a v Olomouci. Uvedeným diecézím děkuji za pochopení významu misie pro budoucnost celé církve a finanční podporu dobrého křesťanského díla. Jan Schwarz
ZVLÁŠTNÍ ČLOVĚK PŘEMYSL PITTER Miroslav Matouš
Současný náchodský farář Církve československé husitské PaedDr. Zdeněk Kovalčík spolu se svým známým sborem ze Slezské Ostravy vytvořil vskutku upřímné a zdařilé dílko - CD „Zná Hospodin dny upřímných“. S tímto cédéčkem se setkali již účastníci VIII. sněmu církve a každý si jistě pozorně a se zaujetím vyposlechl toto oduševnělé pásmo, v němž se mísí sborový zpěv základních hudebních děl naší církve od husitského chorálu po Treglerovo Kredo a Požehnání V. Bálka s verši A. Volkmana a oddaným Otčenášem dle Jistebnického chorálu. Obsahovým pilířem celého díla je ovšem Poselství Církve československé husitské do 3. tisíciletí, přijaté na zasedání sněmu a přednesené patriarchou ThDr. Janem Schwarzem. Promyšlená ucelenost celé nahrávky je kromě profesionálního provedení velkým přínosem a lze proto toto CD jen pochválit a poděkovat jeho iniciátorovi i interpretům. Neméně důležitou součástí tohoto kompaktu je ovšem i brožura, ze které se i německy a anglicky mluvícím přátelům představuje ve zkratce historie, záměry a poselství naší církve. Takto doplněné dílko je proto i užitečným pomocníkem pro popularizaci naší církve doma i v zahraničí, a proto si zaslouží naše upřímné „Zaplať Pán Bůh“. (ip)
Název krátké knížečky o bohatém i skrytém životě člověka, „který nikdy nechtěl definitivu“. Čtenář se seznámí s intimními, často až neuvěřitelnými událostmi, které formovaly „život, který se stal svědectvím“, jak autor cituje P. Pittera ve chvíli, kdy na stavbu Milíčova domu pro opuštěné, bezprizorní, zanedbané děti shání peníze: „Já jsem sice chudý, ale mám bohatého Tatínka“. Tento nebeský Tatínek, vědomí o jeho blízkosti, prosvěcuje všechny útrapy, které jsou zde letmo zmíněny. S úsměvem, laskavě a s vírou. Takový je i autor svědectví, farář a básník Miroslav Matouš, k jehož 80. narozeninám tato knížečka o jeho příteli a spřízněné duši vlastně vychází. Kéž i u ní si připomeneme, že „pomníky se staví z kamení, které lidé naházejí po dotyčném za jeho života“. (vč) KNIHA PLNÁ DOBRODRUŽSTVÍ V polovině prosince vychází publikace Jiřiny Kubíkové KŘESŤANSKÁ MISIE V 16.-18. STOLETÍ. Vydává ji edice Pontes Pragenses v nakladatelství Luboše Marka v Brně, Pekařská 18. Finančně umožnily její vydání Církev československá husitská, Evangelická církev metodistická a Ochranovský seniorát Českobratrské církve evan-
ZNÁ HOSPODIN DNY UPŘÍMNÝCH Církev československá husitská do 3. tisíciletí
10 Vánoční bohoslužby
Poznejte pravdu Tak tedy už zase máme Vánoce. Všichni jsme tak trochu naměkko. Patří se to. První adventní neděli nám ve všech zprávách v televizi připomněli, že je třeba zapálit první svíci na adventním věnci. Blíží se totiž svátky, kdy křesťané oslavují narození Krista. Nejsem si tak zcela a úplně jista, zda naši milí televizní diváci mají jasno, o co vlastně jde. Nakonec, nikdo není dokonalý. Nechci přehánět. Díky doznívajícímu folkloru v povědomí lidí přežívá jakási představa o chudé rodince, které se v Betlémě narodilo děťátko, ale dá se očekávat, že díky postupující amerikanizaci našeho národa se budeme v nejbližších letech spíše těšit na příjezd Santa Clause, případně k nám dorazí Father Christmas nebo snad do některých levicově orientovaných rodin i samotný Děda Mráz. Nečekejte v tuto chvíli ode mne, že teď budu plakat nad rozlitým mlékem. Každá mince má dvě strany. Vzpomínám si na své dětství, kdy díky dokonalé režii našeho tatínka se každý Štědrý večer u nás doma stal zázrak a Ježíšek osobně navštívil naši rodinu. Vzpomínám si však i na chvíli, kdy mi má starší sestra dost nešetrně sdělila tu hořkou pravdu, kterou musela maminka dost rozpačitě potvrdit. Podvedli mne. Celá léta mne podváděli, Ježíšek není! Tedy možná, že je, ale rozhodně se neobtěžuje osobně chodit zrovna k nám domů. Mohla jsem už dávno na to přijít sama. Nepřišla. Moje vina. Jsem totiž hloupá husa, která všemu věří. Má důvěra byla hluboce otřesena. Zklamání mne poznamenalo. Dávám si od té doby lépe pozor, abych na všechno nenaletěla. Také to trvalo nějaký čas, než jsem pochopila, že ten podvod ze strany mých milujících rodičů nebyl zas až tak velký. Ano, pohádkový Ježíšek s dárky a rozsvíceným stromečkem do naší domácnosti skutečně nedorazil, ale vzkříšený Ježíš Kristus uprostřed nás, shromážděných kolem štědrovečerního stolu při společné hlasité modlitbě Páně, která končila tím, že jsme se všichni před večeří navzájem políbili, zcela jistě byl. Byl a stále je. Dokonce i tehdy, když někdy bez své viny nesedíme kolem stolu ani tři, ba ani dva. Vím o tom. Je to zkušenost mé vlastní víry. Jindřiška Kubáčová
Štědrý den
Hod Boží Mučedníka Silvestr vánoční Páně Štěpána
Nový rok
Praha Břevnov a Vokovice Dejvice Ďáblice Hloubětín Holešovice Karlín Kobylisy Krč Libeň Michle Modřany Radotín Smíchov Staré Město Vinohrady Vršovice Vyšehrad a Podolí Zbraslav Žižkov
22.00 22.00 22.30 15.00 23.00 22.00 16.00 23.00 23.00 23.00 22.00 23.00
10.00 9.00 10.15 10.00 9.00 9.30 9.30 9.00 10.00 9.00 9.00 9.00 10.30 10.00 10.00 9.00 9.30 9.00
14.00 8.15 10.00 9.00 9.30 9.00 9.00 9.00 10.30 10.00 10.00 9.00 9.30 -
8.15 17.00 17.00 17.00 17.00 16.00 16.00 10.00 16.00
10.00 9.00 10.15 10.00 9.00 9.30 15.00 10.00 10.00 9.00 9.00 16.00 10.30 17.00 15.00 9.00
Kolín
23.00
9.00
9.00
-
9.00
Plzeň - východ
16.00
9.00
Rokycany Tábor
22.00 22.00
Hradec Králové Červený Kostelec Česká Skalice Český Dub Holice v Čechách Hronov Jablonec n. Nis. Jaroměř Jičín Liberec Litomyšl Náchod Nové Město n. Met. Nový Bydžov Rychnov n.Kn. Vamberk Semily Vysoké Mýto Vysoké n. Jizerou Brno Botanická Židenice Maloměřice Husovice Tuřany Šlapanice
15.00
7.45 9.00
14.00 Čižice 15.00 16.00 Nebílovy 16.30 17.00 9.00 -
23.00 22.30 22.00 22.00 22.00 23.00 22.30 14.00 22.00 23.00 22.00 23.00 22.00 22.00 23.00 22.00 22.00 24.00
9.30 8.30 10.00 8.30 9.00 8.30 9.00 9.00 8.30 9.00 8.30 10.00 8.30 9.00 8.30 10.00 9.00 9.00 16.00
9.30 14.00 10.00 10.00 9.00 10.00 9.00 dětská besídka 8.30 8.30 9.00 9.00 16.00
17.00 17.00 15.00 9.00 17.00 15.00 10.00 17.00 17.00 15.00 17.00 10.00 17.00
9.30 9.30 10.00 10.00 9.00 10.30 9.00 9.30 10.00 8.30 9.00 9.00 -
23.00 22.00 -
10.00 10.00 17.00 9.00 16.30 (pro děti) 8.00 15.00 8.00 9.00 10.15
10.00 16.00 8.00 9.00 10.15
10.15
13.30 9.00
11 Nalezení a odkrytí obrazu mistra Jana Husa V neděli 25. listopadu vedl bohoslužbu v kostele knížete Václava Na Zderaze v Praze bratr patriarcha ThDr. Jan Schwarz. Po bohoslužbě v tuto poslední neděli církevního roku nazvanou Dnem Bible odkryl symbolicky bratr patriarcha obraz mistra Jana Husa. Zazněla při této příležitosti utrakvistická píseň o mistru Janu Husovi ze 16. století v podání sestry prof. Jaroslavy Hermanové. Říká se, že knihy mají své osudy. Bible Kniha knih má své nejpozoruhodnější osudy a cesty. Bývá skryta a znovu nalezena, jako za dnů krále Jošiáše v jeruzalémském chrámu (1 Pa 34. kap.). Také obrazy mají své osudy. Platí to i o tomto obrazu mistra Jan Husa, který byl objeven na kůru našeho kostela. Zprvu jsme si mysleli, že se jedná o veliké dveře. Jaké však bylo překvapení, když jsme dřevěnou desku otočili… Objevila se postava Jana Husa v životní velikosti. - Co jsme zatím zjistili,
je to, že tento obraz byl darován novoměstské husitské obci v roce 1931 Pražskou besedou. O jeho původu zatím nic bližšího nevíme. Tento obraz je pro nás nezvyklý. Husovo zpodobení známe většinou jako kázajícího v Betlémské kapli, hájícího se před kostnickým koncilem nebo jako trpícího na hranici. Ale tento obraz znázorňuje Husa jako toho, kdo již patří k církvi vítězné. Husova postava - i když v tmavém univerzitním taláru s biretem - je obklopena zlatem a
Festival církevních sborů potřetí Letošního 6. července v našem překrásném mikulášském chrámu na Starém Městě pražském opět - již podruhé - zazněly duchovní skladby, písně z nejrůznějších historických období v podání pěveckých sborů nejen z naší církve, ale také z ekumeny, vystoupily též sbory zahraniční. Představily, jak později informoval Český zápas, kus své spirituality a nesporného, často osobitého zanícení zpěvem oslavovat Pána. Je to dobře. Církev prokazuje svou životaschopnost také tím, že zpívá. Ona přehlídka, na kterou na sklonku roku vzpomínáme, ukázala, že námaha organizátorů - ať už členů Kulturní rady či odboru pro vnější vztahy ústřední rady, neposledně též i členů rady starších mikulášské náboženské obce nebyla marná. Byla by škoda, kdyby nová tradice obnovená na přelomu století uvadla. A to je výzva pro vás - varhaníci a sbormistři, kteří třeba jste v přípravách programu na sváteční bohoslužby, pro vás - sestry a bratři, členy pěveckých sborů, i pro ty, kteří rádi zpíváte a zbytečně se ostýcháte. Oznamujeme vám, že chystáme další ročník setkání pěvců. Byli bychom rádi, kdyby na pražské přehlídce sborů 6. července 2001 byly zastoupeny všechny diecéze naší církve alespoň jedním pěveckým kolektivem. Proto v březnu příštího roku bude hudební sekce Kulturní rady pořádat jednodenní seminář pro sbormistry v Praze, o jehož ter-
mínu budete včas informováni prostřednictvím Českého zápasu, dále počítáme s organizací pěveckých přehlídek v jednotlivých diecézích. Chceme také zvolit a ustanovit nejzkušenější z vás do funkce kantorů, kteří by pečova-
kolem hlavy má mistr Jan svatozář. Ztvárnění navazuje na utrakvistickou tradici, kdy se Hus stal i proti oficiálnímu pohledu katolické církve svatým mužem a mučedníkem, který přešel po svém utrpení do oblaku Ježíšových svědků v nebi. Se svatozáří je Hus zobrazen například v husitském Litoměřickém graduálu. Také v Kutnohorském kancionálu z 15. století má Hus kolem hlavy svatozář. V rukou drží Bibli a kalich, jako je tomu i na našem obraze. Bible a kalich charakterizují mistra Jana Husa. Tento obraz zachycuje estetický vkus své doby, kdy vznikl. Bude v našem kostele umístěn nejen jako zajímavost, ale i jako doklad úcty předcházejících generací a současně jako trvalá výzva svědka Boží pravdy. Tomáš Butta li o hudbu a zpěv v diecézích. Prostě, abychom o sobě nejen věděli, ale vzájemně si pomáhali. Kéž je naše snaha požehnaná, kéž i v dalším roce ukážeme světu, že ještě umíme zpívat v radosti a skrze ni přivádět k radosti, jíž nám dává Pán. Zdeněk Kovalčík, vedoucí hudební sekce Kulturní rady
Když byl pastor Joe Wright požádán, aby otevřel zasedání kanadského senátu, každý očekával obvyklý projev, ale uslyšeli následující: „Nebeský Otče, přicházíme dnes před tebe, abychom žádali o odpuštění a hledali tvoje vedení a tvoji cestu. Víme, že tvé slovo říká: Běda těm, kteří nazývají zlo dobrem. Ale to je přesně to, co děláme. Ztratili jsme naši duchovní rovnováhu a převrátili naše duchovní hodnoty. Vyznáváme, že jsme znevážili absolutní hodnotu tvého slova a nazvali to pluralismem. Uctíváme jiné bohy a nazýváme to multikulturou. Schvalujeme perverzi a nazýváme to alternativním životním stylem. Využíváme chudé a nazýváme to loterií. Odměňujeme lenost a nazýváme to sociálním systémem. Zabíjíme nenarozené a nazýváme to volbou. Střílíme na doktory provádějící potraty a nazýváme to ospravedlnění. Zanedbáváme výchovu našich dětí a nazýváme to budování sebe sama. Zneužíváme moc a nazýváme to politikou. Toužíme po majetku svého bližního a nazýváme to svobodou projevu. Zesměšňujeme odkaz našich předků a nazýváme to osvětou. Pohlédni na nás, Pane, prozkoumej naše srdce, očisti nás od každého hříchu a osvoboď nás. Veď a žehnej těm mužům a ženám, kteří byli zvoleni, aby nás vedli podle tvé vůle. Prosíme tě ve jménu tvého Syna, živého Spasitele, Ježíše Krista. Amen.“
12 Z církve LIBEREC. Ve středu 19. prosince se koná představení loutkového divadla Oblázek „Vánoční komedie o narození Ježíše Krista, našeho Spasitele“. Začátek představení v 17.30 hod., vstupné 30,- Kč. Součástí adventních akcí je i 10. komponovaný večer cyklu DOTEKY, čas k zastavení, čas k zamyšlení. Hostem je emeritní ministr vlády ČR, veterinář MVDr. B. Kubát. Název programu „Nejsme na světě sami“ (O zvířátkách a lidech). Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován na charitativní účely. (rst) ČERVENÝ KOSTELEC. Zveme na vánoční vystoupení žáků Zvláštní školy v Žižkově sboru 20. prosince v 15.30 h. 30. prosince v 15 hod. se koná rodinné sejití na závěr roku. (rst) JABLONEC NAD NISOU. Zveme na vánoční koncert 17. prosince v 18 h. Účinkuje Jablonecká píšťalka. 18. prosince v 17 h vystoupí loutkové divadlo Oblázek s představením „O Ježíšově slavném narození“. 21. prosince v 18 h se koná vánoční koncert 4. Základní školy v Jablonci n. N. (rst) NOVÝ BYDŽOV. Zveme na 16. prosince od 15 h, kdy se koná ekumenické setkání dětí v klubu Mekka a v 17 h adventní varhanní koncert v Husově sboru. (rst) PŘELOUČ. 25. prosince v 17 h zveme na vánoční varhanní koncert a vernisáž výstavy andělů. (fú) RYCHNOV NAD KNĚŽNOU. 16. prosince v 16 h proběhne ekumenické adventní setkání u stromu na náměstí v Rychnově. 18. prosince od 17 h zveme na „Vánoční“ biblickou hodinu s koledami. (fú) LOŠTICE. Náboženská obec vzpomíná svého předsedy rady starších Mojmíra Bílka, který zemřel po delší nemoci 26. června 2001 ve věku 80 roků. Celá náboženská obec bude postrádat jeho starostlivost a obětavost pro věci církve a zejména starostlivost o sbor. Touto cestou mu chceme vzdát dík. Také děkujeme celé jeho rodině, zejména manželce Věře, za trpělivost a lásku, kterou mu věnovali v posledních měsících jeho života. Čest jeho památce. (rst)
KRESLENÁ BIBLE - poslední výzva. Prosím všechny, kdo mají zadaná témata, aby hotové kresby poslali do konce roku na adresu: Anna Hladíková, Bellušova 1872, 155 00 Praha 5. Kdo by ještě chtěl se svými dětmi kreslit a stihnul by to do konce roku, zavolejte na tel. 0603 758 756. Projekt Kreslené Bible bude realizován s dodanými obrázky bez ohledu na to, která témata jsou zastoupena. Plánuje se (zatím) vydání na CD ROM a putovní výstava děl. Anna Hladíková ÚVALY. Zpříjemnit adventní čas našim sestrám a bratrům a všem příznivcům chce i naše náboženská obec. Třetí adventní neděli, tj. 16. prosince od 14. 30 hodin pořádá adventní koncert, na kterém zazní církevní skladby a vánoční koledy skladatelů J. S. Bacha, F. Händela, P. Angeliase, L. Fišera, A. Tučapského a J. J. Ryby. Rovněž budou provedeny staré církevní a vánoční písně z počátku 14. a 15. století. Na koncertě se posluchačům představí Komorní pěvecký sbor CHRISTI z Úval se svými sólisty pod vedením Dr. Vítězslava Pokorného a jako milý host Komorní soubor KALICH CČSH z Prahy-Vršovic pod vedením Ondřeje Kulhavého. Zpěv doprovodí recitace veršů H. Kohoutové, J. Dachsela a V. Renče. Koncert se koná ve sboru Církve bratrské v Úvalech, Pražská ul. 477. K adventnímu zamyšlení zveme všechny zájemce. (rst) TUCHOMĚŘICE. Náboženská obec slaví tento rok 70. výročí založení sboru. Jubilejní rok oslavíme předvánočním koncertem, který se koná v našem sboru 16. prosince v 15 h. Srdečně zveme. (rst) ROKYCANY. Nabízíme zdarma stůl Páně skříňový, dlouhý 2,2 m, hluboký 0,85 m. Dotazy na tel. 0604 620 976. (fú) PRAHA-SMÍCHOV. Náboženská obec zve na Rybovu Českou mši vánoční, kterou si můžete poslechnout 16. prosince od 9 h. (fú)
Naše církev v rozhlase Na Hod Boží vánoční 25. prosince od 9 h vysílá stanice Praha přímým přenosem sváteční bohoslužby naší církve z Písku. Liturgii slouží Mgr. Michael Štojdl. (red)
STUDNICE. V sobotu 1. prosince uspořádala náboženská obec adventní koncert, pro velký zájem ve dvou částech, a to v 15 h a v 17.30 h. Přítomnost 500 návštěvníků je asi rekordem návštěvnosti těchto koncertů v okrsku a možná i v diecézi. Účinkovalo 15 dětí z mateřské školy, 30 dětí ze základní školy, 10 hudebníků ze základní umělecké školy z Červeného Kostelce a 10 hudebníků souboru JQT se stínovým divadlem. Koncert byl akcí mladých, nejmenší účinkující byly tříleté děti, hrály sněhové vločky, nejstarší byli osmnáctiletí hudebníci. Dospělí účinkovali pouze tři. V rámci koncertu promluvil pacient, uzdravený transplantací kostní dřeně, na jehož popud byla uspořádána sbírka ve prospěch transplantací. Vynesla téměř 10 000 Kč. Velké pozornosti se těšilo stínové divadlo o životě malého Ježíše od narození do útěku do Egypta. I mnohým dospělým se dostaly zprávy o Herodovi a třech králích, bylo to poprvé, kdy taková akce byla uskutečněna. V hudební a taneční části uslyšeli přítomní podkrkonošské koledy a uviděli lidovou tanečně zpracovanou legendu o svaté Lucii. Koncert byl v obou dílech zahájen biblickou úvahou faráře Smutného a zakončen společným zpěvem písně „Narodil se Kristus Pán“. Bylo to radostné obecenství, často odměňované potleskem spokojených účastníků obou koncertů. Miroslav Smutný
Smutná vzpomínka Těsně před uzávěrkou jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že 24. listopadu zemřela Mgr. Božena Metyšová, kterou znají čtenáři Českého zápasu i kalendáře Blahoslav z jejích moudrých a vyzrálých básní. Narodila se 11. listopadu 1934 v Litomyšli, kde byl otec farářem. Pokračovala v jeho stopách a po studiu na Husově československé bohoslovecké fakultě nastoupila do služby 1. srpna 1958. Sloužila krátkou dobu v Holicích v Čechách, v Hlinsku, Kunčicích p. Ondřejníkem a ve Frýdku-Místku od června 1964 až dosud. Rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu. Církev se se svou oblíbenou farářkou a básnířkou rozloučí 13. ledna od 9 h při bohoslužbách ve Studénce. (red)
Blahopřejeme Sestra Jindřiška Kubáčová získala v literární soutěži „O zlatý klíč“, pořádané Městskou částí Praha 11 první cenu. (red)
Č E S K Ý Z Á P A S - čtrnáctideník Církve československé husitské Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: (02)20398107, fax: (02) 20398123, e-mail:
[email protected], Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov MK ČR E 127 Distribuce: A.L.L .production spol. s r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: (02) 66311438 ISSN 0323-1321
