1 Harold a dopis Dopis, který měl všechno změnit, dorazil v úterý. Byl to obyčejný den uprostřed dubna vonící vypraným prádlem a posečenou trávou. Harold Fry seděl u stolu, hladce oholen, v čisté košili a vázance, nad toastem, který nejedl. Hleděl skrz kuchyňské okno na úpravný trávník, z něhož se uprostřed zdvíhal Maureenin teleskopický sušák na prádlo a ze tří stran ho ohraničoval laťkový plot. „Harolde!“ překřičela Maureen rámus vysavače. „Pošta!“ Říkal si, že by rád zašel ven, ale tam by mohl jedině posekat trávník, a to udělal včera. Vysavač utichl a objevila se jeho manželka s naštvaným výrazem a dopisem v ruce. Posadila se naproti Haroldovi. Maureen byla drobná žena s krátkými stříbřitými vlasy a ráznou chůzí. Když se seznámili, nic mu nedělalo větší radost, než když ji mohl rozesmát a sledovat, jak se její štíhlé tělo poddává nezřízenému veselí. „To je pro tebe,“ ozná9
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
mila. Nevěděl, co má na mysli, dokud mu přes stůl nepřisunula obálku; zarazila ji těsně před Haroldovým loktem. Oba se na dopis dívali, jako by v životě žádný neviděli. Byl růžový. „Podle razítka je z Berwicku na Tweedu.“ V Berwicku nikoho neznal. Vlastně nikde neznal moc lidí. „Třeba to je omyl.“ „Neřekla bych. Nestává se, že by na poště špatně razítkovali.“ Vzala si z chladicí mřížky toast. Měla je ráda studené a křupavé. Harold zkoumal tajemnou obálku. Nebyla růžová jako kachlíčky v jejich koupelně nebo ladící ručníky a froté potah na kryt záchodového prkénka. Ty mívají sytý odstín, který v Haroldovi vzbuzoval pocit, že by měl být jinde. Tenhle byl jemný. Světlounce růžový jako orientální cukrovinka. Haroldovo jméno a adresa byly naškrábány kuličkovým perem, neumělým a nestejnoměrným písmem, jako by je ve spěchu načmáralo dítě: Pan H. Fry, Fossebridge Road 13, Kingsbridge, South Hams. Rukopis nepoznával. „Tak co?“ zeptala se Maureen a podala mu nůž. Zasunul ho do ohybu v rohu obálky. „Dávej pozor,“ nabádala Harolda žena. Cítil její pohled, zatímco vytahoval list z obálky a urovnával si na nose brýle na čtení. Dopis byl napsán na stroji a zaslán z místa, které Harold neznal, z Hospice svatého Bernarda. Milý Harolde, tohle Vás zřejmě trochu překvapí. Očima sklouzl k dolnímu okraji stránky. „Tak co?“ zopakovala Maureen. „Proboha. To je od Queenie Hennessyové.“ 10
Harold a dopis
Maureen si nabrala hrudku másla a nožem ji rozetřela na chleba. „Jaké Queenie?“ „Pracovala v pivovaru. Před lety. Ty si na ni nevzpomínáš?“ Maureen pokrčila rameny. „Proč bych měla? Nechápu, proč bych si měla pamatovat někoho, kdo kdysi někde pracoval. Podáš mi džem?“ „Byla účetní. Velmi schopná.“ „Tohle je marmeláda, Harolde. Džem je červený. Kdybys trochu koukal, než něco popadneš, bylo by to fajn.“ Harold jí podal, o co žádala, a vrátil se k dopisu. Byl krásně sepsaný, žádné klikyháky jako na obálce. Pak se usmál a vzpomněl si, že taková byla Queenie odjakživa; všechno dělala nesmírně pečlivě, bez jediné chybičky. „Ona si tě pamatuje. Pozdravuje tě.“ Maureen našpulila rty. „Jeden chlapík v rádiu říkal, že Francouzi chtějí anglický chleba. Sami ho neumějí tak nakrájet. Takže přijedou sem a všechno skoupí. Ten člověk říkal, že v létě by ho nemuselo být dost.“ Zarazila se. „Harolde? Děje se něco?“ Neodpověděl. Narovnal se; zbledl a zapomněl zavřít pusu. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl tiše a jakoby z dálky. „Má – rakovinu. Queenie píše na rozloučenou.“ Pátral po dalších slovech, ale žádná nenacházel. Z kapsy kalhot vytáhl kapesník a vysmrkal se. „To… Uf.“ Do očí se mu vedraly slzy. Čas ubíhal; uteklo snad několik minut. Maureen do ticha polkla. „Mrzí mě to,“ řekla. 11
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
Harold kývl. Věděl, že by měl vzhlédnout, ale nedokázal to. „Dneska je moc hezky,“ pokračovala Maureen. „Nevyndal bys zahradní křesla?“ On však jen seděl, bez pohnutí a beze slova, dokud nesklidila špinavé talíře. O chvíli později se v chodbě znovu rozhučel vysavač.
Harold cítil, že mu dochází dech. Bál se, že kdyby pohnul končetinou, jediným svalem, rozvíří bouři citů, jež se ze všech sil snažil udržet pod kontrolou. Jak to, že se celých dvacet let nepokusil Queenie Hennessyovou vyhledat? Vybavil se mu obraz malé, tmavovlasé ženy, se kterou před všemi těmi roky pracoval, a zdálo se nepředstavitelné, že jí je – kolik? Šedesát? A že v Berwicku umírá na rakovinu. Zrovna tam, pomyslel si. On sám se nikdy tak daleko na sever nevypravil. Vykoukl do zahrady a všiml si cáru umělohmotné pásky uvízlé ve vavřínových keřích. Pleskala se ve větru sem a tam, ale zůstávala pevně uchycená. Schoval dopis od Queenie do kapsy, dvakrát na ni poklepal a postavil se.
Maureen za sebou nahoře zavřela dveře Davidova pokoje a chvíli tiše postála a vdechovala jeho vůni. Rozhrnula modré závěsy, které každý večer zatahovala, a zkontrolovala, jestli parapet, k němuž splývaly krajkové záclony, není zaprášený. Naleštila stříbrný rámeček s jeho fotografií z univerzity v Cambridgi a černobílý obrázek z dětství, kte12
Harold a dopis
rý visel vedle. V pokoji pravidelně uklízela, protože čekala na Davidův návrat, jenže nikdy nevěděla, kdy se zase objeví. Svým způsobem čekala pořád. Muži netuší, co obnáší být matkou. Neznají trýzeň lásky k dítěti, i k tomu, které dospělo a odešlo. Pomyslela na Harolda, jak dole sedí s růžovým dopisem, a přála si, aby si mohla promluvit se synem. Maureen se z pokoje vykradla stejně neslyšně, jako do něj vstoupila, a šla do ložnice sundat špinavé povlečení.
Harold Fry si vzal ze zásuvky v komodě několik archů luxusního dopisního papíru Basildon Bond a Maureenino kuličkové pero. Co se dá říct ženě umírající na rakovinu? Chtěl jí sdělit, jak moc ho to mrzí, ale Upřímnou soustrast se nehodilo, protože to se psalo v kondolencích, které se v papírnictví kupují jaksi teprve poté; navíc to znělo odtažitě, jako by mu na ní ve skutečnosti nezáleželo. Zkusil Milá paní Hennessyová, upřímně doufám, že se váš stav zlepší, ale když odložil pero a přečetl si, co napsal, přišlo mu to upjaté a zároveň nepravděpodobné. Zmačkal papír a začal nanovo. Nikdy se nedokázal dobře vyjadřovat. Pocity, které v něm kypěly, bylo těžké pojmenovat, a i kdyby dokázal zvolit správná slova, sotva by bylo vhodné napsat je někomu, komu se dvacet let neozval. Kdyby byli v opačné situaci, Queenie by si nepochybně věděla rady. „Harolde?“ Maureenin hlas ho zaskočil. Myslel, že je nahoře a něco cídí nebo mluví s Davidem. Na rukou měla gumové rukavice. 13
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
„Píšu Queenie vzkaz.“ „Vzkaz?“ Měla ve zvyku opakovat, co říkal. „Ano. Chceš se podepsat?“ „Ani ne. To by se nehodilo, abych podepisovala vzkaz pro někoho, koho neznám.“ Už nebyl čas na obavy, jestli se vyjádří elegantně. Musí prostě dát na papír, co se mu honí hlavou: Milá Queenie, díky za dopis. Je mi to moc líto. S pozdravem Váš – Harold Fry. Bylo to chabé, ale bylo to. Zastrčil list do obálky, spěšně ji zalepil a na přední stranu nadepsal adresu Hospice sv. Bernarda. „Skočím s tím do schránky.“ Bylo po jedenácté. Z háčku, kam si ji na Maureenino přání věšel, sundal nepromokavou bundu. Ve dveřích ho přes nos uhodila vůně teplého, slaného vzduchu. Než stačil levou nohou překročit práh, objevila se jeho žena. „Budeš pryč dlouho?“ „Jenom zajdu na konec ulice.“ Pořád na něj hleděla, žena s jemnou bradou a mechově zelenýma očima, a on si přál, aby ho napadlo, co říct, jenže ho nic nenapadalo – alespoň nic, co by mělo nějaký skutečný smysl. Toužil dotknout se jí jako kdysi, opřít si hlavu o její rameno a zůstat tak. „Ahoj, Maureen.“ Opatrně za sebou zavřel dveře, aby nebouchly.
Domy na Fossebridge Road postavené na kopci nad Kingsbridge se pyšnily tím, co realitní agenti nazývají vyvýšenou polohou; měly výhled na celé město i okolní krajinu. Zdejší 14
Harold a dopis
předzahrádky se nicméně svažovaly v ošidném úhlu k chodníku a rostliny šplhaly po bambusových tyčkách jako o holý život. Harold sešel po strmé betonové cestičce o něco rychleji, než by se mu zamlouvalo, a zaznamenal pět nových pampelišek. Odpoledne možná vyndá postřik na plevel. To bude něco. Soused odvedle si ho všiml, zamával na něj a namířil si to k plotu. Rex byl nevysoký muž; mezi jeho drobnými chodidly a malou hlavou se rozkládalo tělo tak zakulacené, až se Harold občas obával, že kdyby se překotil, už ho nikdo nezastaví. Kutálel by se z kopce jako sud. Rex před půl rokem ovdověl, přibližně v době Haroldova odchodu do důchodu. Od Elizabetiny smrti s oblibou mluvil o tom, jak je život těžký. Hovořil o tom velmi zeširoka. „Vyposlechnout si ho je to nejmenší, co může člověk udělat,“ komentovala to Maureen, ačkoli Harold přesně nevěděl, jestli to myslí obecně, anebo je to určeno jemu. „Na procházku?“ zeptal se Rex. Harold se pokusil o žertovný tón, aby mu dal pokud možno na srozuměnou, že se nemůže zdržovat. „Jdu hodit dopis. Nepotřebuješ něco poslat, kamaráde?“ „S nikým si nepíšu. Co umřela Elizabeth, dostávám jenom letáky.“ Rex se zadíval někam mezi ně a Harold hned pochopil, kam směřuje rozhovor. Zvedl oči; po pastelovém nebi byly roztroušené bělavé chomáčky oblaků. „Moc pěkný den.“ „Moc pěkný,“ přitakal Rex. Odmlčel se a vzdychl. „Elizabeth sluníčko milovala.“ Znovu ztichl. 15
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
„Byl by hřích nevytáhnout sekačku, Rexi.“ „To ano, Harolde. Dáváš posekanou trávu na kompost? Nebo s ní mulčuješ?“ „Radši na kompost, při mulčování se mi tráva lepí na boty. Maureen nemá ráda, když v domě našlapu.“ Harold sklouzl pohledem ke svým jachtařským mokasínům a napadlo ho, proč si je lidé pořizují, když nemají v úmyslu plachtit. „No nic, musím vyrazit. Schránku vybírají v poledne, tak ať to stihnu.“ Harold zamával obálkou a obrátil se k chodníku.
Poprvé v životě ho zklamalo, že se schránka vynořila dřív, než doufal. Harold zkusmo přešel ulici, aby se jí vyhnul, ale byla tam, čekala na něj na rohu Fossebridge Road. Zvedl dopis pro Queenie ke štěrbině v plechu a zarazil se. Znovu se podíval na krátký úsek, který urazily jeho nohy. Samostatně stojící domky byly omítnuty štukem v odstínech žluté, lososové a modré. Některým dosud zůstaly zašpičatělé střechy z padesátých let, s paprskovitě uspořádanými ozdobnými trámy. Jiné měly podkrovní přístavby s břidlicovou krytinou. Jeden byl zcela přestavěný ve stylu švýcarské horské chaty. Harold a Maureen se sem nastěhovali před pětačtyřiceti lety, těsně po svatbě. Na zálohu padly veškeré jejich úspory; na záclony a nábytek jim nezbylo. Žili stranou od ostatních a sousedé se v průběhu let měnili; zůstali jen Harold s Maureen. Mívali zeleninové záhony 16
Harold a dopis
a okrasné jezírko. Maureen každé léto vařila čatní a David choval zlaté rybky. Za domem stávala kůlna vonící hnojivem, s háky k zavěšování nářadí, smotaných provazů a lan. To všechno už taky dávno zmizelo. Dokonce i školu, kam chodil jejich syn a která stávala co by kamenem dohodil od okna ložnice, zbourali a nahradila ji padesátka domů za rozumnou cenu vyvedených v jasných základních barvách, mezi nimiž osvětlovaly ulice lampy v duchu georgiánských plynových luceren. Harold se zamyslel nad slovy, jež napsal Queenie, a jejich nepřiměřenost ho zahanbila. Představil si sám sebe, jak se vrací domů, Maureen volá Davidovi a život plyne dál naprosto stejně jako dosud až na to, že Queenie umírá v Berwicku, a udělalo se mu těžko. Dopis spočíval v tmavém ústí poštovní schránky. Harold ho nedokázal pustit. „Ostatně,“ vyřkl nahlas, i když nikdo nepřihlížel, „je hezký den.“ Neměl na práci nic jiného. Klidně mohl dojít k další schránce. Na rohu odbočil z Fossebridge Road, než si to stihl rozmyslet. Pro Harolda nebylo typické, aby se rozhodoval zbrkle. To věděl. Od jeho odchodu do penze dny ubíhaly a nic se neměnilo, jen tloustl v pase a vlasy mu ubývaly. V noci špatně spal a někdy vůbec nezabral. Ale když nepředvídaně záhy dorazil k příští schránce, zarazil se. Do něčeho se pustil, a i když nevěděl, co to vlastně je, nechtělo se mu s tím skončit. Na čele mu vyrazily kapičky potu; krev mu tepala očekáváním. Když dopis pošle z pošty na Fore Street, určitě ho doručí už druhý den. 17
Nepravděpodobná pouť Harolda Frye
Procházel ulicemi kolem nových domů a slunce se mu teple opíralo do týlu a ramen. Nahlížel do oken, některá byla prázdná, z jiných mu někdo pohled oplatil a Harold chtě nechtě přidal do kroku. Občas si ale v okně všiml něčeho, s čím nepočítal: figurky z porcelánu, vázy, jednou dokonce i nablýskané tuby. Křehké součásti jich samotných, které lidi stavěli jako bariéru mezi sebe a okolní svět. Snažil se představit, co by kolemjdoucí zjistil z oken na Fossebridge Road 13 o něm a Maureen, ale pak si uvědomil, že vzhledem k záclonám asi nic moc. S cukáním ve stehenních svalech zamířil k nábřeží. Byl odliv a lod’ky s oprýskaným lakem se rozvalovaly v měsíční krajině černého bahna. Harold se dobelhal k prázdné lavičce a otevřel dopis pro Queenie. Vzpomněla si. Po všech těch letech. A on si žil svůj obyčejný život, jako by to, co udělala, nic neznamenalo. Nesnažil se ji zastavit. Nevydal se za ní. Dokonce ani neřekl sbohem. Nebe a chodník se slily dohromady, jak se mu do očí nanovo vedraly slzy. Pak se z nich vynořil rozmlžený obrys maminky s dítětem. Nesly kornouty se zmrzlinou, držely je jako pochodně. Matka chlapce zvedla a posadila na opačný konec lavičky. „Krásný den,“ podotkl Harold a snažil se neznít jako starý muž, který plakal. Nevzhlédla ani nepřitakala. Sklonila se k pěstičce dítěte a plynule olízla roztékající se zmrzlinu. Chlapec se na ni díval tak tiše a zblízka, až se zdálo, jako by jejich obličeje tvořily součást jednoho celku. Harolda napadlo, jestli s Davidem někdy seděli na ná18
Harold a dopis
břeží a jedli zmrzlinu. Byl si jistý, že ano, ale když po tom okamžiku zapátral v paměti, výsledky se nedostavovaly. Musí pokračovat. Musí odeslat dopis. Před hostincem Old Creek se nad pivem v polední pauze chechtali lidé z kanceláří, ale Harold jim nevěnoval pozornost. Když začal stoupat po strmé Fore Street, vzpomněl si na matku, která se cele soustředila na svého syna a nikoho jiného nevnímala. Harolda v dopisech a na pohlednicích vždy podepisovala Maureen (jednoduše jako „tátu“). Vyjednala dokonce i dům s pečovatelskou službou pro jeho otce. A tak se nabízela otázka – Harold stiskl tlačítko u přechodu pro chodce –, že pokud je Maureen ve skutečnosti Harold, kdo je potom on? Poštu minul a ani se nezastavil.
19
