Krajina Harolda Pintera: „Psaní je projevem svobody“ Harold Pinter je dnes nejhranějším dramatikem, známým a uznávaným - navzdory své kontroverznosti - na celém světě. Irituje svým psaním, irituje svými občanskými postoji, irituje svými pro mnohé naivními politickými názory. Píše už více než padesát let. Dramatik, scénárista, básník, prozaik, herec, režisér, politický aktivista. Všechny jeho aktivity jsou propojeny, je celistvou osobností, v centru jeho zájmu je člověk – individualita v nejistém, nepřátelském a krutém světě. Pokoj, krajina, země nikoho. Uprostřed člověk v konkrétní situaci, která je vzápětí obrácena naruby, znejistěna jako lidské bytí v tomto světě. Co je pravda? Co je lež? Co je realita? Co je fikce? To je východisko a také ústřední téma tvorby Harolda Pintera. Právě oslavil své pětasedmdesáté narozeniny a získal letošní Nobelovu cenu za literaturu.
Kořeny. Narodil se 10.října 1930 v rodině židovského dámského krejčího v Hackney, ve specifické židovské komunitě (pocítil i antisemitismus) v chudé, tvrdé a nelítostné východní části Londýna. Přesto bylo jeho dětství šťastné. Prostředí typického domu z červených cihel jitřilo jeho senzibilitu i fantazii. Do tvrdé reality jej vrhla druhá světová válka, konkrétní zážitky z bombardování Londýna, během něhož zahynuli i blízcí přátelé rodiny. Dítě si najednou skrze dramatický zážitek uvědomilo existenci smrti, konečnost bytí. K novému vnímání světa jej donutily i zážitky z několikeré evakuace. Prožil nebývalý pocit úzkosti a strachu, stesku po domově a rodičích. Dodnes si vybavuje obraz vzdalujících se rodičů po pusté silnici, návrat do neutěšeného prostředí gotického zámku, v němž byly děti ubytovány. K těmto traumatizujícím zážitkům přibyly pozdější zprávy o konci vzdálených příbuzných v plynových komorách, obnažená pravda holocaustu. Během jediné evakuace s matkou do Readingu zažil také paradoxně šťastné chvíle jako člen místního fotbalového klubu nebo na kriketovém hřišti.
1
Dobrodružstvím bylo tajné čtení všeho, co bylo po ruce při svíčce v době zatemnění, které mu otevíralo nové, dosud nepoznané světy. Drastický byl i návrat do rozbombardovaného Londýna, který už nikdy nebude tím, čím býval. Ztráta jistot. Neznámo. Už ve 13 letech přestal praktikovat židovské náboženství, skončil biřmováním. Po této první vážné roztržce s rodiči přestal navštěvovat synagogu, kromě svateb a pohřbů. Cítil jen osamělost, odcizenost člověka v nejistém světě, což tehdy nedokázal takto pojmenovat. Začal navštěvovat střední školu v Hackney, která mu otevřela nové možnosti a zatím neznámou cestu. Navazuje přátelství s Henrym Wolfem (vydrželo celý život, právě on později inicioval napsání první hry Pokoj (The Room), Michaelem Goldsteinem a Morrisem Wernickem, kteří se stali předobrazy hrdinů jeho autobiografického románu Trpaslíci (The Dwarfs). Hluboce jej ovlivnilo setkání s učitelem angličtiny Joem Brearleyem, které se proměnilo na celoživotní přátelství. Právě on mu objevil tajemství a možnosti jazyka, podporoval jej ve psaní. Mladý Pinter psal poezii, přispíval do školního časopisu. Nenasytně četl. Objevil Franze Kafku a Jamese Joyce. Ti byli blízcí jeho životnímu pocitu vykořeněnosti, ztracenosti. Brearley v něm objevil i herecký talent. Ve školních představeních hraje Macbetha i Romea, při dlouhých procházkách s Brearleyem vykřikuje do větru verše z Othella. Píše nikdy nepublikovanou memoárovou prózu Královna všech skřítků (The Queen of All Fairies) o konci dětského snu a poemu v próze s autobiografickými rysy Kullus. Překračuje tak práh dospělosti bez iluzí. Je to krok do neznáma, uvozený touhou vyjádřit či artikulovat všechny pocity nejistoty, prázdnoty, absurdity, nahlédnutí do propasti nepřátelského, lhostejného světa, jemuž chce porozumět kladením otázek prostřednictvím vlastní kreativity. Proto se rozhodne pro studium herectví. Díky Brearleymu dostává stipendium na studium na Královské akademii dramatického umění. Nejprve jakoby se splnil sen. Brzy jej však svazuje věčné opakování etud a tak brzy školu opouští. Krátce studuje ještě herectví na Central School of Speech and Drama, kde zdokonaluje zejména jevištní mluvu, která je pro anglické divadlo prvořadá. Pod vlivem
2
jedné přítelkyně přechází do herecké školy při divadle Old Vic, kde jej krátkodobě ovlivní silná režisérská osobnost – Glen Byam Shaw. Vydělává si na živobytí spoustou prací jako číšník, umývač nádobí, podomní prodavač knih, hraje malé role v rozhlase pod pseudonymem Herbert Pinta. Čte Dylana Thomase, Joyce, Yeatse, Rimbauda, vrací se ke Kafkovi. V srpnu 1950 uveřejnil časopis Poetry London (založil jej r. 1939 Dylan Thomas) jeho verše, zase pod pseudonymem Herbert Pinta. Konečně získal tak dlouho očekávaný obdiv otce a přátel. Byl to silný impuls pro další psaní. Zároveň se však definitivně odstřihl od Hackney, od mládí, od první důležité etapy života, která však zůstala uvnitř ukryta.
Zrání. Život v poválečné Anglii jej deptal politicky i lidsky. Nenacházel ani střípky rozbitých iluzí, potřeboval ze všeho utéci. Rozhodl se pro odchod do Irska, kde strávil dva relativně šťastné herecké roky ve Společnosti Anewa McMastera. Hraje po celém Irsku řadu rolí nejrůznějších žánrů, ale zejména Shakespeara: Je Horaciem a později Hamletem, hraje Basania v Kupci benátském, Cassia a později Jaga v Othellovi. Získává herecké řemeslo, poznává zákonitosti divadla, dramatickou kompozici, dialog. Píše dál verše, povídky, pokračuje v autobiografickém románu Trpaslíci (The Dwarfs), který však vydal až počátkem osmdesátých let. Navazuje milostný vztah s herečkou Pauline Flannaganovou, irskou katoličkou, s čímž se jeho rodiče nemohli vyrovnat. Brzy však šli každý svou cestou. Vztah k Irsku zůstal Pinterovi dodnes, pro Irsko je Pinter důležitým autorem. Po návratu do Anglie se stává hercem ve Společnosti Donalda Wolfita. Tam se setkává s mladým hercem a později též dramatikem Ronaldem Harwoodem, který právě přijel z jižní Afriky, a stali se přáteli na celý život. Donald Wolfit byl jedním z posledních divadelních principálů, což Harwooda okouzlovalo. Později o něm napsal knihu a byl zřejmě i předobrazem starého herce-principála v jeho hře Garderobiér. Zato Pinterovi, individualistovi, který odjakživa nesnášel autority, jeho patriarchální způsoby nevyhovovaly, často se bouřil a tak mu nebyla prodloužena smlouva. Pinter pak střídá repertoárová divadla po celé 3
Anglii, volí nové umělecké jméno – David Baron. Zdokonaluje hereckou techniku, vstřebává nejrůznější možnosti dramatu. Stále píše: verše, krátké prózy, monology, skeče.V té době existuje herec David Baron a spisovatel Harold Pinter v jedné osobě a stále čte, zejména tzv.absurdní drama – Becketta, Ionesca, Sartra. Největší význam pro něho měl Samuel Beckett. Ten jej ohromil zejména nejnovější hrou Čekání na Godota, kterou viděl v Londýně v režii mladého režiséra, svého pozdějšího nejbližšího spolupracovníka Petera Halla. Vedle Franze Kafky a Jamese Joyce byl pro něj Samuel Beckett nejbližší – právě v divadle. Otevřel mu nové cesty divadla, formuloval beze zbytku i jeho vlastní životní pocit a hluboký smutek nad lidským údělem i pocit odpovědnosti za osud tohoto nesnesitelného, cizího, krutého světa.
Zrodil se dramatik. Rok 1956 byl pro Harolda Pintera předělovým rokem. Přemýšlel o divadle i jinak, nežli jako herec, uvažoval o napsání hry. Ostatně, když čteme jeho prózy ( román Trpaslíci dostal dlouho před oficiálním vydáním realizovanou divadelní podobu) a dokonce poezii, všimneme si, jak často používá dialogické pasáže, které ozvláštňují téma; možná podvědomě. Změnil i svůj osobní život. Oženil se s tehdy už divadelní hvězdou repertoárových divadel Vivien Merchant, dokonce bez vědomí rodičů v den židovského svátku Jom Kippur, což mu nikdy neodpustili. Vivien Merchant později hrála mnoho hlavních ženských postav v jeho hrách. Jejich společný život nebyl příliš harmonický, zpočátku byla Vivien Merchant dominantní v jejich vztahu, což čteme v jeho textech v nejrůznějších variantách tam, kde se objevuje souboj mužského a ženského principu. Jejich vztah potom procházel mnoha dramatickými zvraty, což možná poznamenalo jejich syna Daniela na celý život. Počátkem roku 1957 inicioval po mnoha rozhovorech na téma divadlo Pinterův dlouholetý přítel Henry Woolf vznik první hry. Harold Pinter nejprve váhal, ale vysloveně pod nátlakem hru dokonce velmi rychle napsal a pojmenoval ji Pokoj (The Room). Byla uvedena bristolským univerzitním divadlem hned v květnu téhož roku v režii Henryho Wolfa.
4
V prosinci téhož roku byla nastudována znovu speciálně pro Festival univerzitních divadel, tentokrát ve spolupráci s divadelní školou při bristolském divadle Old Vic. Díky festivalu hra vzbudila zájem kritiky, byla oceněna a kladně přijata zejména mladým kritikem Kennethem Tynanem. Stala se Pinterovou vizitkou a povzbuzením k dalšímu psaní pro divadlo. Kenneth Tynen jej objevil jako nový originální talent, který přináší kompletně nový pohled na divadlo ve srovnání s tehdejší novou britskou vlnou mladých rozhněvaných mužů v čele s Johnem Osbornem a jeho objevitelskou hrou Ohlédni s v hněvu, která byla typická pro tehdejší britskou mladou realistickou tvorbu, která chtěla přinést na jeviště drtivou a obnaženou pravdu neutěšeného života tehdejších mladých lidí na okraji společnosti. Také byla nazývána – cíleně - tvůrci samotnými „kitchen realism“. Pracovala s téměř dokumentární tvrdostí, se syrovým jazykem odposlouchaným na ulici, se špínou a smradem, zaznamenávala syrovou realitu. I tato vlna se promítla do českého divadla ať už v tvorbě Osbornově, Weskerově nebo Delaneyové. Pinter byl podle Tynana naprosto odlišný, vytvářel svébytný jevištní obraz, byl blíže k vlně absurdního divadla, byl univerzálnější, nebyl laděn sociálně-kriticky, ale chtěl jít k podstatě podoby současného krutého, nelítostného světa, kde se jedinec zmítá jak zvíře v pasti a nenalézá (možná ani ze strachu nechce) cestu ven. Od prvního úspěchu byl jen krok k pravidelnému psaní pro divadlo. Pinter konečně skloubil obě své profese a tak se opět z Herberta Pinty, Davida Barona a Harolda Pintera stal oficiálně jediný Harold Pinter, což je skutečně jeho vlastní jméno. Hned po Festivalu univerzitních divadel v prosinci téhož roku dokončuje další hru Mechanický číšník (The Dumb Waiter), následují Narozeniny (The Birthday Party), uvedené v The Arts Theatre dokonce na žádost divadelního producenta, který dal na doporučení Kennetha Tynana. Uvedení této hry, přijaté rozpačitě však pomohlo vyřešit finanční situaci po narození syna Daniela a může psát dál. Mechanický číšník má v roce 1959 premiéru v německém překladu ve Frankfurtu nad Mohanem, Pokoj uvedlo londýnské Hampstead Theatre Club, novou hru Flám (A Night Out) byl uveden rozhlasem i televizí.
5
Světově proslulý autor. Rok 1960 definitivně změnil Pinterův život. Nová hra Správce (The Caretaker) s Alanem Batesem, Donaldem Pleasancem a Peterem Woodthorpem sklidila obrovský úspěch dočkala se 444 repríz. Pinter za ni získal řadu ocenění a brzy byla přeložena do řady jazyků a rozletěla se po světě. Přinesla mu úspěch i peníze a tím i tvůrčí svobodu, což znamenalo, že Pinter dále „nikdy nepsal s publikem v zádech“, nekalkuloval s úspěchem. Ale stal se známým dramatikem. Brzy začal spolupracovat i s filmem a televizí, s vynikajícími režiséry tehdejší doby jako byl Karel Reisz, Clive Donner, ale hlavně Joseph Losey, který ho požádal o scénář hned po premiéře Správce, ale film (Sluha – The Servant) spolu natočili až v roce 1963. Mezitím Pinter psal nové hry, dalším úspěchem byl Milenec (The Lover), který byl uveden nejdříve televizí, potom v The Arts Theatre spolu s divadelní verzí Trpaslíků. Byla natočena filmová verze Správce v režii Cliva Donnera. Neúnavně píše další hry i scénáře, nikdy však nepíše komerci, vždycky i při přepisu cizích autorů drží své téma, svůj jazyk, své vidění. V roce 1965 byla poprvé uvedena v londýnském sídle Royal Shakespeare Copany v divadle Aldwych podle mnoha kritiků Pinterova nejlepší hra Návrat domů (The Homecoming) v režii Petera Halla. Krutá hra o rozpadu rodiny, o osamělosti a zvěcnění, odcizení ve vlastní ulitě, obdržela řadu cen a byla hrána po celém světě. Za newyorské uvedení dostal Pinter prestižní Tony Award za nejlepší hru roku. Pro Josepha Loseyho píše další scénář k slavnému filmu Nehoda (Accident – uveden i u nás). Nová hra Krajina (Landscape-1967), otevřeně hovořící o sexu, měla potíže s cenzurou a byla uvedena až v roce 1969 spolu s novou hrou Ticho (Silence) opět v divadle Aldwych v režii Petera Halla s Peggy Ashcroftovou a Davidem Wallerem v Krajině a s Vivien Merchantovou v Tichu. Píše další hry a scénáře, režíruje, hraje. V roce 1970 v divadle Mermaid úspěšně znovuobjevil pro současné divadlo hru svého oblíbeného autora Jamese Joyce Vyhnanci (Exiles). Během práce na inscenaci píše jakousi volnou repliku k Vyhnancům s názvem Staré časy (Old Times). V červnu obdržel v Hamburku Shakespearovu cenu jako nejlepší současný dramatik. Pracuje na scénáři podle Proustova Hledání
6
ztraceného času, který nikdy nebyl realizován, ale nedávno tuto práci zužitkoval v adaptaci pro londýnské Národní divadlo. Podle Fitzgeraldova románu Poslední magnát napsal v roce 1974 filmový scénář pro Eliu Kazana. Pro divadlo připravuje novou hru Země nikoho (No Man´s Land), rozchází se definitivně s Vivien Merchantovou, která však i nadále hraje v jeho hrách. V roce 1975 navazuje nový vztah se spisovatelkou historických románů a aktivní členkou britského PEN klubu Antonií Fraserovou, matkou šesti dětí a bývalou manželkou toryovského poslance britského parlamentu. Ona sama se vždycky angažovala ve veřejném a politickém životě. Pinter se s ní seznámil právě v době, kdy i on se začal politicky angažovat, protože jeho jméno mělo váhu, byl známým a uznávaným dramatikem. Stará se o dodržování lidských práv ve východoevropských zemích, podporuje na příklad ruské i české disidenty, sleduje události v Asii, v Africe, jižní Americe. Spolu s Arthurem Millerem, Güntherem Grassem, Friedrichem Dürrenmattem, Tomem Stoppardem se angažují v Amnesty International, zajímá je Charta 77. Teprve v roce 1978 v listopadu se konala premiéra první hry, kterou Pinter napsal po rozchodu s Vivien Merchant – Zrada (Betrayal). V režii Petera Halla ji uvedlo Londýnské Národní divadlo v nové budově na scéně Lyttleton. Své téma neuchopitelnosti odcizenosti, osamělosti řeší na půdorysu klasického trojúhelníku, ale své téma neuchopitelnosti a nerozlišitelnosti pravdy a lži, vyprázdněnosti a odcizenosti sobě i druhým ozvláštňuje a posiluje prací s časem. Tedy k jazyku přibývá experiment s časem. V roce 1980 se po rozvodu s Vivien Merchantovou oženil s Antonií Fraserovou a nastává harmonické období jeho života, kdy se soustředěně věnuje tvorbě (píše, režíruje, hraje) i veřejné a politické činnosti, je členem výboru divadla Royal Court, které rozvíjí a podporuje novou dramatickou tvorbu. Už dříve pomáhal při uvedení nových her autorům jako je třeba Simon Gray, jehož hry Pinter sám režíroval. Zajímá ho zejména tvorba nejmladší generace. Tato spolupráce trvá v různé intenzitě dodnes, cenným přínosem byl v devadesátých letech třeba pro Patricka Marbera, Marka Ravenhilla, obdivovala jej i Sarah Kane.
7
V roce 1982 ukazuje jeho nové směřování hra Jakoby na Aljašce (A Kind of Alaska), jejímž tématem je tupá lhostejnost k utrpení, inspirací byla svědectví o zanedbané epidemii z let 1916-1917, která zahubila miliony lidí. Dál píše hry, scénáře, režíruje, hraje. Je editorem knihy poezie nejlepších světových básníků s názvem 100 básní 100 básníků (100 Poems by 100 Poets). A také cestuje po světě. Navštěvuje USA, v Los Angeles hraje postavu Deeleyho ve své hře Staré časy, kde mu je partnerkou Liv Ullmannová. Navštěvuje univerzity, kde hovoří se studenty. Setkává se s umělci a intelektuály. V polovině osmdesátých let navštívil s Arthurem Millerem Turecko, aby se na vlastní oči přesvědčili o situaci Kurdů. Objevili děsivé skutečnosti nejen v naprosté ztrátě jakékoli svobody, života na pomezí smrti, ale i otřesné poměry ve věznicích. Tímto zážitkem byla inspirovaná krátká, úsporná hra Horáčtina (Mountaim Language), která však vypovídá v obecnější rovině o zmrzačených osudech a vztazích v jakémkoli totalitním režimu. Téměř přesně rok před listopadem 1989 navštívil Herold Pinter Československo, kde se setkal s Václavem Havlem a dalšími umělci a intelektuály. Do Prahy se vrátil v průběhu devadesátých let hned několikrát. Už zkraje roku 1990 přijel do Prahy, aby viděl inscenaci své Horáčtiny v režii Karla Kříže v Realistickém divadle (byla uveden ve večeru aktovek spolu s Hodinou lásky Josefa Topola a Cukrárnou Myriam Ivana Klímy pod společným názvem Tři lekce lásky). Hned v roce 1992 navštívil premiéru Zrady v Divadle K v režii Ladislava Vymětala. Píše hry, scénáře poezii, angažuje se politicky. V roce 1989 konečně vydal autobiografický román Trpaslíci. V roce 1992 vychází Deset ranných básní (Ten Early Poems). Důležitý je pro něj rok 1994 kdy je v Dublinu uspořádán festival jeho her, kde sám režíroval Krajinu a tehdy poslední hru Měsíční svit nastudoval jeho přítel filmový režisér Karel Reisz. V květnu 1994 je Harold Pinter spoluorganizátorem fóra intelektuálů a umělců na téma „Pro koho je ekonomický růst?“ v divadle Almeida. Byl moderátorem diskuse, které se zúčastnili třeba John Pilger, Noam Chomsky, dramatik Trevor Griffiths, Simon Gray, Ronald Harwood, či režisér David Leveuaux, na programu byla Jižní Afrika, hladomory, Bosna,
8
války jako dobrý obchod - z hlediska odpovědnosti nás všech za stav a osud tohoto světa. V roce 1995 obdržel čestný doktorát univerzity v Sofii, kde v té době hráli sedm Pinterových her. Inscenuje hru svého přítele Ronalda Harwooda Na miskách vah (Taking Sides), s níž se ztotožňuje. V závěru roku mu byla udělena britská prestižní Cena Davida Cohena za literaturu (The David Cohen British Literature Prize) za celoživotní dílo. V roce 1996 píše svou předposlední hru …a v prach se obrátíš (Ashes to Ashes), kterou uvedlo divadlo Royal Court; hru vlastně politickou: o lidském údělu, o tom, co v nás zanechává kruté dvacáté století s holocaustem, kam nás dovedlo, co se s námi děje? V roce 1998 uvedla tuto hru činohra Národního divadla v divadle Kolovrat spolu se starší hrou Milenec, při této příležitosti opět Harold Pinter navštívil Prahu, byl také hostem Festivalu spisovatelů. Dále píše, hraje, režíruje doma i v zahraničí. Zejména …a v prach se obrátíš režíroval třeba v Paříži, Barceloně, v Palermu. Jeho prozatím poslední hrou je Oslava (Celebration), kterou sám režíroval v londýnském divadle Almeida spolu s první hrou Pokoj (The Room). Obě hry od sebe dělí téměř půl století a při jejich četbě si uvědomíme celý obrovský oblouk, který Harold Pinter ve svém jevištním díle sklenul a podal nám tak zprávu o změně světa k horšímu, když v Oslavě nahlížíme do propasti prázdnoty a lhostejnosti, kde měřítkem je vlastní úspěch, nesmyslný požerákovitý způsob života, kde si mohu všechno koupit, abych to druhý den odhodil a hromadil znovu, kde si nevážím ani sám sebe, ale chci si život jen zpříjemňovat a odhazovat nepotřebný přepych odpovědnosti. Ne náhodou se v pozdějších Pinterových hrách vytrácí z jeviště fyzická krutost, typická třeba pro Narozeniny, Správce či Návrat domů. Je však ukryta někde uvnitř, je všude, je jí plný celý svět, je na denním pořádku, jsme k ní zlhostejnělí. Svou otupělostí a arogancí jsme probudili ducha terorismu, který nás děsí, ale žijeme s ním, máme ho v sobě, ale užíváme si. Jak je to s člověkem v této situaci? Na to se ptá i Harold Pinter. Tak jako ve
9
všech svých hrách klade stále otázky, aniž zná odpovědi. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem, skoro hlavní postavou všech jeho her je jazyk, který však neslouží k dorozumění, ale ke klamání, k zastírání, k mlžení. Důležitou roli hraje pauza, ticho. A právě tam někde je ukryto tajemství o postavách, o situacích, tam někde je možná ukryta pravda, pokud vůbec existuje, pokud ji chceme odhalit. A přece stále silněji cítíme v Pinterově díle i jeho občanských postojích úzkost nad lidským údělem, nad opakováním stále stejných chyb, nad neschopností a dnes už i nevůlí dorozumět se, ač mluvíme jevově stejným jazykem.
Vlasta Gallerová
10
