° 7
Hradba Anglie
3. července 1940 v 6.31, v době, kdy moře bylo klidné a středomořské slunce pronikalo svými teplými paprsky oparem, rozvinuly lodě svazu H paravány na ochranu před případnými minami chránícími jejich cíl. V 8.30 byly posádky povolány na bojová stanoviště, děla ráže 381 mm bitevního křižníku Hood (na němž vlála vlajka viceadmirála sira Jamese Somervilla, velitele svazu H) a bitevních lodí Resolution a Valiant však zůstala zaměřena dopředu a dozadu, což bylo výrazem toho, že Somerville nadále věřil, že z nich toho dne nebude muset při plnění svého úkolu vystřelit. Společně se třemi těžkými loděmi pluly letadlová loď Ark Royal, křižníky Arethusa a Enterprise a krycí svaz jedenácti torpédoborců. V 9.10 připlul operační svaz ke svému cíli, přístavu Oran a nedaleké námořní základně Mers el-Kebír v Alžírsku, jež tehdy tvořilo součást metropolitní Francie. V Mers el-Kebíru kotvila nejsilnější eskadra francouzského námořnictva, tvořená moderními rychlými bitevními loděmi Dunkerque a Strasbourg a staršími bitevními loděmi Bretagne a Provence. Přes trvající opar „bylo přes vlnolam jasně vidět nástavby francouzských těžkých lodí“, napsal Somerville ve svém hlášení o událostech toho dne, „ačkoliv stěžně a stěžňové koše bylo možno zahlédnout už z pozice severozápadně od pevnosti [střežící vjezd na základnu]“.1 Somerville věděl, že právě tyto lodě s posádkou francouzských námořníků, jež byli ještě nedávno druhy ve zbrani Královského námořnictva, bude možná muset v několika hodinách potopit. Vše záviselo na výsledku vyjednávání, jež měl jeho jménem vést francouzsky mluvící emisar námořní kapitán Cedric S. Holland 9
barnett-text2a.p65
9
4.1.2008, 8:45
s admirálem Marcelem Gensoulem, velitelem francouzské bitevní eskadry. Po předchozí dohodě s francouzskými orgány se již Holland vydal na torpédoborci HMS Foxhound na schůzku s Gensoulovým pobočníkem vně ochranné sítě Mers el-Kebíru.2 Somerville sám mohl prozatím jen křižovat před Mers el-Kebírem a Oranem a čekat v narůstajícím vedru, až mu Holland pošle hlášení o postupu vyjednávání. Byla to doba nečinnosti a nejistoty, což je ta nejhorší kombinace. Somervillovy starosti ani svědomí zjitřené možností, že bude muset zmasakrovat francouzské námořníky, nijak neuklidnilo, že v noci dostal depeši prvního námořního lorda, jež mu oznamovala, že válečný kabinet „bude netrpělivě čekat zprávy o operaci ‚Catapult‘. Doufám proto, že budete moci zasílat průběžně krátké depeše jako ‚Emisar navázal kontakt‘, ‚Francouzské lodě v přístavu‘ atd.“3 Tato depeše (jejíž jazyk zřetelně naznačuje, že autorem byl ministerský předseda sir Winston Churchill) končila povzbudivě: „Jste pověřen jedním z nejnepříjemnějších a nejtěžších úkolů, před jaký byl kdy britský admirál postaven, ale máme ve vás naprostou důvěru a spoléháme, že jej bez váhání splníte.“ Již ve dnech 25. až 27. května, kdy se právě rozbíhala operace „Dynamo“, začal válečný kabinet (tvořený pěti členy, na rozdíl od mírového kabinetu s dvaceti členy) a náčelníci štábů zvažovat důsledky konečného zhroucení a kapitulace Francie. Dne 7. června, dva dny po německém úderu na zbývající část francouzské armády na Sommě a Aisně, svolal velkoadmirál sir Dudley Pound do své pracovny v budově admirality poradu k projednání budoucnosti francouzského loďstva pro případ, že Francie uzavře s Německem příměří. Jeho osobní názor, důrazně opakovaný, byl, že „dokud bude francouzské loďstvo nad vodou, nebude možné zabránit Němcům, aby vyvíjeli nátlak na Francouze, a ovlivňovali tak kohokoliv, kdo bude ovládat francouzské loďstvo. Byl si jist, že jediným řešením je francouzské loďstvo potopit.“4 Když 22. června dostalo britské vedení zprávy o návrhu podmínek francouzsko-německého příměří, se zděšením zjistilo, že člá10
barnett-text2a.p65
10
4.1.2008, 8:45
nek 8 požaduje, aby byly všechny francouzské válečné lodě shromážděny v určených francouzských přístavech, demobilizovány a „odzbrojeny pod německým či italským dohledem“, a francouzské lodě nacházející se mimo francouzské teritoriální vody měly být povolány zpět do Francie. Přesto však, jak Pound hlásil toho večera válečnému kabinetu v Chequers, nařídil velkoadmirál Jean François Darlan, vrchní velitel francouzského námořnictva, svým admirálům, aby „nepřijímali rozkazy od cizích vlád“ a „bojovali až do konce“, pakliže budou ohroženi.5 Podle Poundova názoru podnikal Darlan „všechny možné kroky“, aby nebylo jeho loďstvo použito proti Britům. V následujících dnech se Británii dostalo opakovaných ujištění od Francouzů, že své loďstvo raději sami potopí, než aby je nechali padnout do rukou Osy. Mohla však Británie spoléhat na takové záruky, když se vzala v úvahu německá reputace v provádění dobře připravených překvapivých přepadů, a zejména zjevná bezmoc nové vlády maršála Henriho Philippa Pétaina vůči mocnostem Osy. Ministerský předseda se domníval, že ne. Řečeno jeho slovy ke členům kabinetu 22. června: „V záležitosti, jež je tak životně důležitá pro bezpečnost celého britského impéria, nemůžeme spoléhat na slovo admirála Darlana...“6 Večer 24. června přišla ve chvíli, kdy válečný kabinet znovu zasedal, zpráva, že Francouzi nakonec podepsali příměří, jež vstupovalo v platnost okamžitě. Z celé řady nebezpečných problémů vyvolaných tím, že se hlavní spojenec Británie zavázal k nejisté neutralitě, nebyl žádný tak naléhavý jako problém francouzského loďstva a Churchill se k němu postavil s bezohlednou rozhodností Cromwella či Nelsona. Řekl kolegům, že musí jednat „pouze v souladu s požadavky naší vlastní bezpečnosti“.7 Kabinet se proto rozhodl poslat Pétainově vládě ultimátum, v němž požadoval, aby potopila lodě v Oranu (nejsilnější francouzskou eskadru vůbec) „v době, jež bude určena“, nebo „proti nim Británie použije sílu“.8 Projednal také operační problém potopení francouzských lodí, což bylo podle Poundovy rady možné provést jen „překvapivým útokem provedeným za svítání a bez jakéhokoli předběžného upozornění“. 11
barnett-text2a.p65
11
4.1.2008, 8:45
Ale i v této chvíli, kdy Churchill a jeho kolegové prováděli britský národ nejhorší bouří za celé staletí, bylo kabinetu „zatěžko“ učinit rozhodnutí a nařídit „pobití lidí, kteří byli jen před 46 hodinami naši spojenci...“ 9 Zpravodajské zdroje včetně rádiového zpravodajství toho mnoho nenapověděly, poskytly jen zneklidňující možnost, že Němci posílají rádiem instrukce francouzskému námořnictvu Darlanovým jménem.10 Dne 27. června přinutila zpráva, že Pétain jmenoval Darlana ministrem námořnictva, a tak z něj namísto profesionální hlavy námořnictva učinil svolného politického kolegu v kolaborantské vládě, válečný kabinet k přijetí konečného rozhodnutí, protože aktivní nasazení francouzského námořnictva ve službách buď Británie, nebo Osy mohlo zvrátit celou rovnováhu války na moři, a zejména změnit vyhlídky na německou invazi do Anglie. Francouzské válečné lodě byly tehdy roztroušeny v přístavech vzdálených stovky, ba tisíce mil od sebe, což sice snižovalo nebezpečí, že se jich všech náhle zmocní Osa, zároveň ale postavilo Královské námořnictvo před spíše mnohonásobný než jediný operační problém. V britských přístavech byly staré bitevní lodě Courbet a Paris, velké torpédoborce Léopard a Le Triomphant, menší Mistral a Ouragan, sedm ponorek (včetně Surcoufu, jenž byl s 3 250 tunami výtlaku největší ponorkou na světě), šest torpédovek a několik minolovek. Vědělo se, že v Mers el-Kebíru kotví bitevní lodě Dunkerque, Strasbourg, Bretagne a Provence, hydroplánová loď a šest velkých torpédoborců a v nedalekém Oranu sedm dalších torpédoborců a čtyři ponorky. V Casablance ve francouzském Maroku a v Dakaru ve Francouzské západní Africe byly nové bitevní lodě (ještě nedokončené a neúplně vyzbrojené) Jean Bart a Richelieu (ten byl podle Poundova odhadu jednou z největších lodí na světě). V alexandrijském přístavu kotvila – střežena britským Středomořským loďstvem – eskadra admirála Reného Godfroye, tvořená jednou starou bitevní lodí (Lorraine), třemi těžkými a jedním lehkým křižníkem.11 První otevřenou akcí válečného kabinetu bylo, že zakázal francouzským válečným lodím, jež byly tehdy v britských přístavech 12
barnett-text2a.p65
12
4.1.2008, 8:45
a v Alexandrii, vyplout na moře, v Godfroyově případě pod hrozbou, že bude ostřelovován, jestliže se o to pokusí. Rozhodl také, že k ovládnutí nebo zničení francouzské bitevní eskadry v Mers el-Kebíru, operaci „Catapult“, dojde 3. července, což bylo podle Pounda nejbližší možné datum, kdy tam mohl dorazit silnější britský svaz.12 Příští den bylo na poradě námořních velitelů Západních přístupů v Portsmouthu, jíž předsedal první námořní lord, rozhodnuto, že současného obsazení francouzských válečných lodí v britských přístavech (krycí název „Grasp“) „bude nejlépe dosaženo vysláním velmi početných britských sil na paluby lodí uprostřed noci, aby byly posádky lodí překvapeny“.13 V Portsmouthu se v časných hodinách 3. července ukázala tato taktika nekrvavě úspěšnou, v Plymouthu však byli v potyčce na palubě ponorky Surcouf zabiti či smrtelně zraněni dva britští důstojníci a jeden britský a jeden francouzský námořník. Přestože operace „Grasp“ opravdu zajistila, aby Královské námořnictvo obsadilo francouzské lodě v britských přístavech, načasování a způsob jejího provedení spolu se smrtí francouzského námořníka ukázaly Francouzům (a v neposlední řadě admirálu Gensoulovi v Mers el-Kebíru, který se to dověděl dopoledne 3. července), že Albion je skutečně velmi proradný. Z Alexandrie sděloval admirál sir Andrew Cunningham, velitel Středomořského loďstva, otevřeně admiralitě, že „je co nejrozhodněji proti návrhu [vlády] zmocnit se lodí v Alexandrii násilím“, a dodal, že „nevidí, k jakému užitku by to mohlo vést“.14 Stejně tak se vyslovil i proti užití síly v Oranu a tvrdil, že takové akce znepřátelí Francouze po celém francouzském impériu. Admiralita mu odpověděla, že může nabídnout Godfroyovi alternativy odzbrojení v alexandrijském přístavu nebo potopení. V časných hodinách 4. července dosáhl Cunningham bez ohledu na ozvuky událostí v Oranu den předtím trpělivou, osobní, zdvořilou a ohleduplnou diplomacií dohody s Godfroyem, podle níž francouzský admirál odzbrojil a imobilizoval své lodě odevzdáním závěrů děl, vyčerpáním paliva a omezením mužstva na minimum. Cunninghamovi nijak nepomohla Poundova (a Churchillova) burcující depeše uprostřed vyjednávání, 13
barnett-text2a.p65
13
4.1.2008, 8:45
podle níž měl říci Godfroyovi, aby snížil stav posádek „okamžitě“, a nijak jej nepovzbudil ani její rýpavý závěr: „Nesmíte, (opakuji) NESMÍTE selhat.“15 Londýn však alespoň poskytl Cunninghamovi čas navíc k vyjednávání a měl také výhodu v tom, že Godfroyovu eskadru v alexandrijském přístavu už střežily jeho lodě. Jinak tomu bylo v případě Somervilla a admirála Gensoula u Oranu, protože Gensoulova silná eskadra byla hlavní příčinou obav kabinetu z francouzského námořnictva. Somerville dostal málo času ke splnění úkolu a malý prostor k vyjednávání a navíc byl popoháněn Churchillovým a Poundovým naléháním na rychlé, třeba i násilné řešení. Somervillův svaz H, „detašovaná eskadra“ (řečeno jazykem admirality) vytvořená k zaplnění vakua v západním Středomoří a ve vodách kolem Afriky, jež vzniklo „dezercí“ francouzského námořnictva, byl aktivován jen pět dní před datem určeným k provedení operace „Catapult“. A teprve 30. června, tři dny před oním termínem, poslal námořní štáb Somervillovi instrukce válečného kabinetu. Měl nabídnout admirálu Gensoulovi čtyři možnosti se šestihodinovou lhůtou k přijetí: 1. Vyplujte na moře a spojte své síly s Brity. 2. Odplujte do některého francouzského západoindického přístavu, kde budou lodě odzbrojeny. 3. Odplujte s redukovanými posádkami do kteréhokoli britského přístavu. 4. Potopte všechny své lodě do šesti hodin od předání britského ultimáta.16 V případě, že Gensoul nepřijme ani jednu z těchto možnosti, měl Somerville rozkaz „pokusit se zničit lodě v Mers el-Kebíru, ale zejména Dunkerque a Strasbourg“, při použití „všech prostředků, jež máte k dispozici“.17 Somerville měl také rozkaz zničit válečné lodě v samotném přístavu Oran, „jestliže to nebude znamenat značné ztráty na životech civilistů“. Tak či onak měla být operace „Catapult“ dokončena do sklonku dne 3. července. 14
barnett-text2a.p65
14
4.1.2008, 8:45
