Martin Petiška (píšící také pod pseudonymem Eduard Martin) Co mají vědět ženy, aby byly milovány Vydalo Education s.r.o. v roce 2013 jako svou 26. elektronickou publikaci.
[email protected] Copyright (c) Martin Petiška 2013 Copyright obálka (c) Jakub Mareš 2013 1. elektronické vydání. ISBN 978-80-87781-63-0 - epub 978-80-87781-64-7- pdf 978-80-87781-65-6- mobi Edice vybraných spisů Martina Petišky Vychází v edici vybraných spisů Martina Petišky. Edice vybraných spisů Martina Petišky vychází v elektronické podobě. Řada jeho děl, které vycházejí v této edici, je ale také k dispozici v tištěné podobě. Informace o dalších knihách Martina Petišky v elektronické i tištěné podobě naleznete na na www.facebook.com/eeducation.cz
Co mají vědět ženy, aby byly milovány? Nebo spíš co mají vědět muži aby je jejich ženy milovaly? A je lepší být milován nebo milovat? Sbírky povídek Martina Petišky vychází nyní i v elektronické podobě.
,,Johann byl dvacetiletý inženýr, který pracoval ve stejné budově jako Anea. Oba měli stejnou práci. Mačkali knoflíky.
Anea šila a Johann projektoval. Ale oba měli tak nudnou práci, že jedna byla jako druhá. Mačkali knoflíky. Johannův otec, agronom, také mačkal.”
,,Když jsem odeslal dotazník, stále jsem doufal, že mi jej úřad vrátí - a že dostanu omluvný dopis, který mě z té situace zachrání
Ale bylo to marné čekání, velice marné.
Úřad vzal na vědomí moje soužití s kuchyňskou židlí a vůbec ho nenapadlo shledávat v tom něco nepatřičného.”
,,Z vedlejšího pokoje se ke mně nese vůně purpury
Jak je to hezké o Vánocích.
Jak je to hezké být na Zemi
Jak je to hezké být na Zemi malým desetiletým smrčkem.”
(Úryvky z knihy)
PhDr. Martin Petiška (* 27. března 1951, Praha, pseudonym Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards) je český spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky. Je autorem více než čtyřiceti knih z nichž byla řada přeložena (kromě angličtiny také do polštiny, slovenštiny a maďarštiny); jeho knihy vychází v současné době kromě tištěné podoby také v audio a elektronické verzi.
Už během studií začal psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného).
Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem.
Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů. Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", kontroverzní román o klonování Ježíše Krista s názvem "??Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšť"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu).
Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary... anebo např. Heraldické eseje).
Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů. Přednášel na katedře dějin a teorie divadla a na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy a vyučoval na Univerzitě Jana Ámose Komenského tvůrčí psaní.
V současné době se jeho tvorba orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v edici čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím.
Obsah
Židle"
6
Co mají vědět ženy, aby byly milovány"
38
Cirkus"
42
Běh přes překážky"
45
Ten pod postelí"
52
Kybernetický Romeo"
55
Byl jsem Amorem"
61
Nevěsta z Jupiteru (příběh zklamané dívky)"
67
Velikonoční robot "
75
Kopaná"
79
Zkrat"
85
Moje dvě manželky (monolog bigamisty)"
88
Vymýšlení"
91
Historie hvězdy (příběh slavného dějěpisce)"
98
Sanatorium Felix"
106
Postilión lásky (příběh listonoše pro milostnou korespondenci)"
110
Pád"
114
Pohádka"
119
Vánoční vyprávění"
121
Oni (příběh filologa)"
122
Edice " 128 Další Petiškovy knihy " 130
Židle 1 Tak tohle se mi stalo Při mé svatbě. Měl jsem si vzít hezké děvče ze sousedství. Znal jsem je už léta a zdálo se nám, že všechno vyjde Taky proč by nemělo vyjít Žijeme přece na planetě Merkuru XXXVI. A u nás už dávno neplatí, že by se nemohli vzít ti, co se mají rádi. Naopak. Všechny překážky, které dříve stály v cestě těm, kdo se měli rádi, byly v naší části vesmíru odbourány. Dokonce se sňatky u nás uzavírají neuvěřitelně snadno. Stačí jenom si dojít na takzvaný Úřad veřejně milostných vztahů Je to vysoká budova za metropolí A v ní je pohromadě všechno, co je potřeba jak k uzavření sňatku, tak i k jeho rozloučení, k okamžitému uzavření i k okamžitému rozloučení. Už neoddávají ani nerozvádějí lidé jak za starých dob. Všechno kyberneti. Kdo chce být oddán, hodí do přístroje svou kartu a za pár vteřin mu stroj na kartě potvrdí, že majitel osobní karty je ženatý nebo majitelka vdaná. A když se chcete rozvést Zajdete zase do Úřadu veřejně milostných vztahů a svoji kartu hodíte do jiného přístroje A už vám na ní stroj vyznačí rozvod. Řeklo by se, že toho budou lidé nesmírně využívat, ale sňatky i rozvody se na naší hvězdě naopak uzavírají daleko pozorněji. Snad lidem vadí, že o nich rozhoduje kybernet a nechtějí mu dávat příležitost k zásahům do svého života – Nebo zmoudřeli. Myslel jsem si, že všechno s mou svatbou proběhne klidně Moje snoubenka si pořídila krásné svatební šaty. Šedivé, upjaté, plisované. U pasu měla bílou květinu -A vydali jsme se na svatbu -Hodili jsme karty do přístroje. Snoubenka vypadala báječně ve svých dlouhých šatech a se svatební kyticí v náručí - až jsem litoval, že svatba trvá jen pár vteřin a že se na ni nezvou hosté jako za starých, prastarých, ještě dost necivilizovaných časů. Kolik lidí se mohlo dívat, jakou mám krásnou nevěstu Dívám se na snoubenku – Ona na mne Civilizace jistě usnadňuje život, myslím si, ale bere z něj poezii - nasloucháme šumění, jaké se stereotypně líbezně vine ze svatebního reproduktoru – Snoubenka poplakává – Pak mě vezme za ruku a tiskne mi ji –
2
Vůbec by mě Vůbec by mě nenapadlo, že se může stát, co se stalo, vůbec ne. Přístroj zarachtá a vyhodí nám dvě karty, jí jednu, mně jednu a - já se na svou kartu jen zběžně podívám – Člověk si už prostě navykl důvěřovat kybernetům víc než sobě. Podívám se a A dám se do smíchu -„Co se směješ?" Snoubenka ke mně obrátí plaše uslzené oči – Dívám se na její svatební slzy - a směju se víc a víc – Ukážu jí kartu. Byl jste oddán s V rubrice, kde mělo být jméno ženy, stojí ne jméno snoubenky, ale - slovo ŽIDLE. Snoubenka pozvedne svou kartu a začte se do ní, jí stroj nevyplnil nic - ani že je oddána s židlí. Díváme se na své karty Usmíváme se - pěkně rozpačitě, ale - usmíváme se – Já už prostě mívám v důležitých okamžicích života pocit trapnosti - Je to můj životní styl. Zvykl jsem si na to. Když jsem promoval, uklouzl jsem a porazil kybernetického zřízence, ten porazil kybernetického profesora, ten kybernetického rektora -Pěkně popadali. Jsou chytří, to ano, naše kybernetické univerzitní profesorstvo je nějak chytré, ale není dost staticky vyvážené Někdy stačí jen cvrnknout, a už profesor letí – Úřady do našich profesorů rády cvrnkají. Prostě - trapasy mám v jednom kuse. Je to můj životní styl. A tak jsem se ani teď moc nedivil. Hned jsme se vydali do svatební kanceláře. Kyberneti Všude na naší hvězdě samí kyberneti - Pročišťují, píší, prodávají Hrají na lyry, tančí, prodávají teplé párky – Proč by neměli být kyberneti i ve svatební kanceláři. Kybernetka, která nás přijímala, byla vyzáblá a vysokánská, taková, řekl bych Staropanenská – Staropanenský stroj. Nahlédne do našich karet a řekne, že všechno je v pořádku. „Jak to, v pořádku?" Snoubenka to spíš jen vydechne Kybernetka loupne kybernetickými kukadly a opakuje. Zakroutím hlavou „Chcete říct, že jsem považována za židli?" ptá se snoubenka. Kybernetka kývne. Ještě jednou. A řekne, pěkně z vysoka, že to mám přece v kartě. Jestli je někdo na naší hvězdě, na Merkuru XXXVI, přesvědčený, že jeho práce je stoprocentní, jsou to jen kyberneti.
Někdy jim tu jejich neomylnost závidím - teda vlastně, jestli někomu něco závidím, je to jen tohle. Vezme razítko a dá mi ho do karty Čtu si razítko: PŘEZKOUŠENO
3 Rozhodně si nemyslím, že člověk je někdy u nás v neprávu. Zvykl jsem si, že na téhle planetě všechno funguje - uvažuji Opravdu, vždycky do téhle doby jsem si myslel, že kyberneti přispěli ke zdokonalení kdečeho. Ne k zlepšení – K zdokonalení. To jsou přece dvě různé věci. Jenomže teďjsem měl i o tomhle pochyby a asi jsem se na kybernetku zadíval, jak na to nebyla zvyklá – „No co?" rozkřikla se. Kyberneti na úřadech se u nás rozkřikují, mají to naprogramováno pro zvlášť divoké zákazníky Prý řvaní dodává úřadu autoritu - říká se. Na mne ale ještě žádný nekřičel. A tak jsem se dost znepokojil Naschvál jsem se nechtěl nechat vyprovokovat. Podíval jsem se na ni ironicky „S jakou židlí jsem oddán?" „Já nevím," vykřikne. A říká něco o tom, že já musím vědět, koho si beru, ne ona. „No dobře," říkám. A snoubenka hned volá, že si beru ji. Přidám se, že je to pravda, že ji a ne štokrle. Jenomže kybernetka se na mne dívá pěkně pohrdavě. „Ale." Podívá se na mne a pak do karty. Nikdy bych nevěřil, že kybernet dá do jediného slova tolik potměšilosti Samozřejmě, z jejího hlediska jsem neměl pravdu, měla ji ona a mohla mi to dokázat. Měl jsem židli uvedenou v kartě Ale to mi už dodalo, křičel jsem a mával rukama a dupal a volal, že to přece není možné nikde ve vesmíru, aby „Nezdržujte," kybernetka mi ukázala zdvihnutými prsty na dveře –
4 Vyšli jsme se snoubenkou do dlouhé chodby a nerozhodně se zastavili. Snoubenka rozpačitě žmoulala svatební kytici – Dívala se na mne s důvěrou. Čekala, že zasáhnu.
Vždycky jsem všechno vyřizoval já. A tak si myslela, že i teď TOHLE nějak rozřeším. Vzal jsem si její kartu a dívám se, co na kartě uvedli jí - ale ona neměla na své kartě zanesenou žádnou změnu Ona nebyla vdaná vůbec. Já ženatý byl. S ŽIDLI. Několikrát jsem si to v duchu řekl A stále tomu nemohl uvěřit. Pamatuji se, že jsem se dal do takového smíchu, až se ohlíželi lidé i kyberneti, kteří si to kolem nás rázovali parkem Kyberneti se na mne dívali dost znechuceně, umí se smát i plakat, to ano, ale všechno jenom uměřeně. A když se někdo směje moc - lidsky - tak se diví. Řekl bych, že asi považují lidskost za nevychovanost. Někteří lidé také považují lidskost za nevychovanost. Smál jsem se úplně hystericky, i když mi do smíchu nebylo, a pak jsem se smál, i když se mi chtělo jen zuřit - a pak jsem se náhle smát přestal. „Udělám cambus." Snoubenka se na mne podívala pyšně „Co uděláš?" Ne že by neslyšela, co jsem řekl Má ouška nejenom krásná, maličká a nesmírně elegantní, má i báječný sluch. Ale přesto si ode mne často nechá něco zopakovat. Já jsem rázný člověk a snoubenka rázné muže obdivuje. Řekl bych, že si nechává moje věty opakovat proto, aby se mohla jejich rázností ještě jednou kochat „Děsnej cambus," řekl jsem jí, „udělám cambus cambusovič."
5 Ale tehdy, když jsem se vracel do svatebního úřadu, mi začalo být jasné, že ani nevím, jak bych měl ten cambus začít dělat Na naší hvězdě všechno po léta tak znamenitě fungovalo, ani se nepočítalo s tím, že by mohlo dojít k nějakému omylu Dokonce už před lety se zrušila revizní střediska. Střediska, která měla za úkol napravovat a revidovat chyby kybernetů. Lidé v nich zaměstnaní celé roky jen zívali, protože nedošlo k žádné reklamaci - a tak se tohle oddělení, jedno z posledních výlučně spravovaných lidmi, co u nás zbylo, zrušilo Napadlo mě, že se nedovolám spravedlnosti, ale pokoušel jsem se stejně Myslím si, že to už bude něco v lidské povaze, co nás vede k tomu, abychom po spravedlnosti volali, i když víme, že se nedovoláme Taky že jsem se spravedlnosti nedovolal -Nikdo mě nebral vážně, všichni mi říkali, že je vše v nejlepším pořádku - a že si přece vůbec v tomhle případě nemám na co stěžovat Samozřejmě, kdyby tam byl jenom jediný člověk, pochopil by mě. Hned. Ale v celém úřadu byli jen kyberneti - a nakonec mě vyhodili. Byli příliš logičtí -
A i já musel uznat, že když na svůj případ použiji přílišnou logiku, nemám nárok na žádnou námitku -Logika a lidskost, zdá se mi, nějak spolu někdy nejdou dohromady –
6 Kdyby mě v Úřadu veřejně milostných vztahů vyhodili aspoň nějak „formálně spravedlivě", třeba mě vykázali - ale vyhodili mě rovnou, vrátný kybernet mě vynesl ze dveří za límec Ale když jsem tak o tom na schodech před úřadem dumal, docházelo mi, že mně a snoubence z tohohle bezvadného fungování začínají bezvadné potíže -Právě když si nikdo nepřipustí, že by mohlo k omylu dojít, nastává omyl Pokud k němu dojde na naší hvězdě - je omyl neomylný Neomylný omyl Občas mi takové úsloví, jaké jsem vymyslel, udělalo radost, ale teď ne Zkusil jsem zavolat na pár institucí, na ministerstvo kybernetiky, ale ať jsem volal, kam jsem volal, nikdo mě nebral vážně „No, když jste si vzal Židli, tak je to v pořádku, nebo ne?" „Ale já jsem ženatý ne se svou snoubenkou, ale jenom s židlí." Zavěsili. Kdybych byl na jejich místě, asi bych taky zavěsil, pokládal to za vtipný žertík Chápal jsem, že když jsou kolonky v dotazníku vyplněny správně - je z hlediska úřadu všechno v nejlepším pořádku A já že nemám důvod - A copak důvod -Já podle nich nemám přece ani právo ke stížnostem. Chodili jsme se snoubenkou až do večera po parku a divoce jsme vykřikovali - a pak se zase smáli a těšili se, jak tuhle historku budeme vyprávět – Jednou - po letech Ale smích nám ani jednomu nešel - kdepak – Oba jsme cítili stále větší znepokojení - Něco nám říkalo, že to, co se děje, je sice nesmysl, ale že to je úředně potvrzený nesmysl A úředně potvrzený nesmysl, napadlo mě, je u nás nesmysl věčný. Když vyšly na obloze hvězdy, objala mě snoubenka a řekla, že nám začíná moc pěkná svatební noc; dali jsme si pusu a sedli do trávy „Jsou to koně," řekl jsem a tiskl jí ruku a díval se do velikých hvězd. „Koně," souhlasila snoubenka a hladila mi ruku. Pak jsem se ještě - abych to tak řekl rouhal kybernetům a tvrdil jsem, že jsou sice dokonalí, ale dokonalí voli. Snoubenka mi řekla, abych šel k ní, jako jsem chodíval každý večer už hezkých pár měsíců, ale cítil jsem, že chce být radši sama - A já radši taky Úplně nám ti voli zkazili chuť na tenhle večer -„Voli kyberneti, voli kyberneti, voli kyberneti," brumlal jsem si celou cestu domů a cítil jsem, jak mě opanovává nesmírná únava Z celého toho rozčilení jsem byl pořádně vysílený, jen tak tak jsem se doplížil do postele Padnul jsem do měkounké péřové závěje a usnul - ani jsem se nesvlékal Zapomněl jsem dodat, že když jsme chodili po parku, každou chvíli jsme se stavovali na nějaký drink, a tak byl víc než jeden důvod padnout.
7
