Martin RAJNIŠ Lukáš Duchek MARTIN RAJNIŠ

SAT 09

Martin RAJNIŠ Lukáš Duchek

MARTIN RAJNIŠ Minulý rok jsem byl s kamarády na výstavě Vincenta van Gogha ve Vídni. Pojali jsme ji jako víkendový výlet – jeden den v galerii, další potulování se po Vídni. Byl jsem v této skupině jediný student architektury a překvapilo mě, jak často jsme se dostávali do sporu o současné architektuře. Vše až po secesi bez problémů, Wagner byl ještě vysvětlitelný, ale dál už byla dohoda skoro nemožná (samozřejmě pominu-li efektní architektonické kousky s hodnocením: to je takové hezké, kulaté, jé, to vypadá jako brouk). Docela mě tehdy překvapilo (a v průběhu minulého roku jsem si to bohužel mnohokrát potvrdil), jak lidé-nearchitekti současnou architekturu málo přijímají. Buď se jim nelíbí, nebo jí vytýkají různé praktické nedostatky (většinou navíc oprávněně), mají pocit, že ničí krásu a malebnost historické zástavby. Často je možné slyšet, že by vlastně raději žili i pracovali v něčem „tradičnějším“, starším. Jako by současná architektura nebyla vyjádřením doby, ve které žijí, neidentifikují se s ní, nerozumí jí. Jistě je nasnadě vysvětlení, že žijeme v době, kdy se vše drolí do mnoha směrů, zvyšuje se specializace, nikdo nemůže rozumět všemu atd. Nicméně zrovna architektura je obor, který do života lidí zasahuje, ať chtějí či nechtějí, zpříjemňuje a zkrášluje, či naopak znepříjemňuje a kazí jejich každodenní život, navíc přímo (spolu)vytváří jejich způsob vnímání okolního světa. A jelikož architektura není něco, co tu vzniká samo od sebe, vyvstává před námi otázka – vědí architekti, co dělají? Nesklouzávají jen do akcentování jednoho aspektu (estetika, ekologie…)? Můžou nabídnout lidem žijícím teď a tady něco, co bude srozumitelné, s čím se identifikují a co navíc nějak rozšíří a prohloubí jejich vnímání světa? Po přečtení pár rozhovorů se mi zdálo, že Martin Rajniš takovouto vizi v architektuře má. Pojďme se na něj tedy podívat blíže. Rajnišova vize je jasně zformulovaná v Manifestu přírodní architektury. „Je nutné začít tvořit jinak: místo designu a estetiky se inspirovat hlubokými zákony přírody.“ „Pokud hledáme společnou řeč se všemi lidmi na zemi, pokud chceme, aby současná architektura byla příjemná a sdělná, budou logickým výchozím bodem právě přírodní principy.“ „Architekt proto nutně musí studovat přírodu. Do hloubky, nejen formálně nebo stylisticky. Poznat elementární zákony přírody, které nejsou na první pohled vždy zřejmé, ale mají dalekosáhlé důsledky, když nejsou respektovány.“ (všechny citace FIALOVÁ, Irena; TICHÁ, Jana (ed.). Martin Rajniš. Praha: Zlatý řez, 2008. s. 48. ISBN 978-80-87068-02-1).Sepsal dokonce jakési „dvanáctero“: 1 Diverzita Diverzita systému je o udržení příjemné podobnosti a rozdílnosti jednotlivostí. Pokud každá věc není originálem, něco nám chybí. Opakem diverzity je monokultura. 2 Entropie Entropie popisuje míru organizace a chaosu systému. Správnou míru entropie má rostlé město, oproti uměle navrhovanému městu. To rostlé je nám bližší. Podobá se lesu, podobá se přírodě, která má správně nastavenou míru entropie. Jakmile se chaos zcela vytratí, věc přestaneme chápat jako přirozenou a je nám cizí. 3 Rozhraní Nejúžasnější věci se v přírodě dějí na rozhraní. Třeba rozhraní lesa a louky, louky a rybníka. Podobné rozhraní by měly mít naše domy i města. Hluboké rozhraní mezi vnějškem a vnitřkem. Pokud nevyužijeme rozhraní, děláme chybu. 1

SAT 09


4 Symbióza Miliardy let žijí organizmy v symbióze. Musíme dosáhnout toho, aby se naše stavby a přírodní systémy staly symbionty, aby se navzájem pozitivně ovlivňovaly. Nejde o to, že se popnou rostlinami. Jde o to, že si začnou navzájem pomáhat, spolupůsobit, vyhovovat. 5 Inteligentní kůže Inteligentní kůže patří k této symbióze, všechny organismy mají inteligentní kůži. Je to vícevrstvý obal, který se neustále proměňuje a reaguje na měnící se okolí. Pokud naše domy mají být přirozené, musí si vytvořit podobný obal, který reaguje na změny uvnitř i venku. 6 Adaptabilita Plán, který nepočítá s tím, že už v okamžiku svého uskutečnění je nedokonalý a potřebuje se měnit, je špatný. Potřebujeme dělat věci přizpůsobivé, stavět stavby tak, aby se daly jednoduše proměňovat. 7 Svoboda Svoboda je rodnou sestrou nahodilosti, bratříčkem odvahy. Bez svobody stavění – ve smyslu volného užívání, modifikování, neúcty k toporným pravidlům – nemůže vzniknout dobrá architektura. Omezování svobody vždy vede k poškození systému. Tvrdé plánovací systémy umrtvují naše stavby i města. 8 Materiály Přírodní materiály jsou nám blízké – dřevo, kámen, sklo, voda, země, hlína. Jsou nám bližší, než materiály více zpracovávané. Stárnou přirozeně, jako člověk, jako příroda, a přirozená architektura je na nich postavena. 9 Ekonomie a ekologie Neexistuje ekologický dům, který by neměl v pořádku ekonomii. V hloubce jakéhokoliv chování přírody je hluboký ekonomický zájem. Každá rostlina a organismus řeší vše co nejúsporněji, nejstřídměji. To, co plýtvá zdroji na dosažení cíle, je špatné. Drahý ekologický dům je protimluv – buď je drahý, nebo ekologický. 10 Proud energie Všechny žijící organismy se orientují v proudu energie, která k nám přichází ze Slunce. Nacházejí si v tomto proudu své bezpečné místo. Jsme ochuzeni, jakmile se my a naše stavby přestaneme v tomto proudu správně orientovat, vyhledávat a nasávat energii. 11 Vznik, existence, zánik Čím méně se stavba zakousne do přírody, čím je ohleduplnější a lépe si vymyslí svůj zánik, tím je přirozenější. Zatím se chováme spíše jako tsunami, sopky, zemětřesení a jiná boží dopuštění. Nebylo by lepší se chovat jako louka nebo les, který umí přijít a po čase zas odejít? Přirozená stavba je bezúdržbová, nenásilná struktura, kterou člověk několika nenápadnými pokyny instruuje, aby mu sloužila. 12 Stavění Stavění je to nejpodstatnější na architektuře. Přirozená architektura musí být svázaná s dobrým stavitelstvím. Pokud stavba není v pořádku, dostává se architektura úplně mimo. (FIALOVÁ, Irena; TICHÁ, Jana (ed.). Martin Rajniš. Praha: Zlatý řez, 2008. s. 49. ISBN 978-80-87068-02-1)

2

SAT 09


Z čeho tato vize vychází, čím byla utvářena? Je možné ji vystopovat i v životě Martina Rajniše? A jakou cestou k ní dospěl? Daří se mu ji naplňovat v jeho dnešní tvorbě? To jsou otázky, na které bych rád alespoň zčásti a neúplně odpověděl. Martin Rajniš se narodil 15. května 1944 v Praze. O otci mluví jako o vynálezci – snad vymýšlel patenty pro nějakou strojírenskou firmu, nicméně o peníze byla doma asi spíš nouze. Prý to byl velmi inteligentní a přísný člověk a mladý Martin se vůči němu začal velmi záhy vymezovat – v patnácti odešel z domova a začal se živit sám. Vždy se uměl správně zorientovat a najít si pokud možno co nejvýhodnější práci, čímž chtěl otci dokázat, že dovede vydělat dost peněz. Co se životního přesvědčení týče, nikde není zmínky o tom, že by rodina byla křesťansky či jinak nábožensky založená, jisté však je, že byla silně antikomunistická a vymezování se vůči tlaku vnucených (ať už církevních nebo státních) autorit je něco, co Martina Rajniše provází celý život. O školách a učitelích (těch „povětšinou zakomplexovaných chudácích“) nemluví nijak hezky. Současné školství prý jen deformuje a ničí svobodný život dětí. Rodina měla chalupu v Maxově v Jizerských horách. Rajniš vzpomíná, jak zde s otcem chodili na procházky za „poznáváním tajuplností“. Od mládí tak v něm byla pěstována zvídavost a láska k okolní přírodě, se kterou se setkával – zaoblené kopce, obrovské omleté balvany podél proudící říčky, lesy a čerstvě nařezané dřevo z nedaleké pily. Nakonec v Maxově na stará kolena zakotvil a má zde druhou, víkendovou kancelář. Svůj život Martin Rajniš rád přirovnává k antické tragédii, rozčleněné do pěti fází: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa (katarze). Tedy: škola, SIAL (školka), výstavy, D. A. studio, současnost. Jako intermezzo pak po D. A. studiu do současnosti cestování. Po základní škole Martin Rajniš pravděpodobně nastoupil na zednické učiliště, neboť o sobě občas mluví jako o vyučeném zedníkovi (tuto informaci se mi však nepodařilo nikde ověřit). Mluva by v tomto případě mohla sloužit jako nepřímý důkaz. Co už je jisté, že mezi lety 1962 a 1969 studuje Fakultu stavební a architektury ČVUT a poté 1970–1972 AVU u profesora Cubra. O těchto svých studiích hovoří jako o relativně svobodné a šťastné době. Zlom přichází ve chvíli, kdy se díky Mirko Baumovi dostává v roce 1969 do Školky SIALu. Setkává se tu jednak s osobnostmi Karla Hubáčka, který se mu stal celoživotním vzorem a učitelem, a Miroslava Masáka, ale i se svými vrstevníky Emilem Přikrylem, Johnnym Eislerem, Zdeňkem Zavřelem, Václavem Králíčkem či Daliborem Vokáčem, což jsou bezesporu jedni z nejlepších architektů jeho generace. Sám říká, jak mnoho se naučil tím, že s těmito lidmi spolupracoval, soutěžil, přel se, opíjel, žil. Ve Školce se podílel na projektech nového vrcholového objektu na Sněžce (1975–1978 spolu se Zdeňkem Zavřelem, Daliborem Vokáčem a Michalem Brixou), Lineárního nosiče (1975–1079 spolu s Michalem Brixou – 1. cena Man Size Price, Milano, Itálie), Obchodního domu Prior 02, dnešní My (1972–1975 spolu s Miroslavem masákem a Johnny Eislerem) či soutěže na Tageler Hafen (1979 spolu s Johnnym Eislerem, Emilem Přikrylem, Jiřím Suchomelem a Daliborem Vokáčem – 2. cena v mezinárodní soutěži IBA). V tomto období se také poskrovnu stýká s českým disentem, občas zavítá na Hrádeček. 3

SAT 09


Ve Školce vydržel deset let a sám to hodnotí tak, že by možná bývalo lepší odejít dříve. Každopádně od roku 1979 spolupracuje se svým kamarádem Jaromírem Hníkem ve studiu SHAP, kde dělají soutěže na velké mezinárodní výstavy. To jim umožňuje pracovat poměrně svobodně v Čechách, zároveň když nějakou soutěž vyhrají, můžou ji jet na Západ realizovat přes podnik zahraničního obchodu Art centrum, který vyváží české umění do zahraničí. Takto vzniká asi stovka návrhů, s patnácti z nich uspějí. Asi největším úspěchem byla vyhraná vyzvaná soutěž na EXPO 86 ve Vancouveru na téma dějiny dopravy. Práce na této výstavě mu přinesla zkušenost prolínání jednotlivých uměleckých disciplín, sám říká, že při spolupráci s malíři, sochaři, režiséry, kameramany jako by čichnul k opravdovému Gesamtkunstwerku – soubornému uměleckému dílu. Nicméně po sedmi letech cítí potřebu vrátit se k ryzí architektuře a po EXPU zakládá v roce 1986 soukromý ateliér D. A. studio (studio designu a architektury, nebo také studio s jistými DADA prvky – soukromé studio uprostřed normalizace). A opět má velké štěstí na spolupracovníky – od Markéty Cajthamlové a Lva Leuermanna až k Tomáši Prouzovi, Jaroslavu Zímovi či Stanislavu Fialovi. Po revoluci se studio stává největší českou architektonickou kanceláří. Mezi projekty patří účast ve finále mezinárodní soutěže pro St. Polten v Rakousku (1987), 1. cena vyzvané soutěže na administrativní budovu Na Pankráci (1993–1996) nebo projekt na Nový Smíchov v Praze. Po revoluci Martin Rajniš hýří aktivitou – spoluzakládá Českou komoru architektů či Českou větroplavební společnost, je soudcem soudu České komory architektů, mezi lety 1990 a 1997 vyučuje na VŠUP v Praze, kde je mu roku 1993 udělena profesura. Říká, že na toto své období je sice pyšný, nicméně jako by v něm ztrácel sám sebe, neslyšel „slabé vnitřní hlásky, které říkají, co člověk má a nemá dělat“ (FIALOVÁ, Irena; TICHÁ, Jana (ed.). Martin Rajniš. Praha: Zlatý řez, 2008. s. 188. ISBN 978-80-87068-02-1). Proto opouští v roce 1998 D. A. studio a vyráží na cesty. Procestuje skoro celý svět (viz přiložený seznam), v roce 2004 podnikne dokonce cestu kolem světa na malé plachetnici. Cestuje, jak se dá – svým černým Land Roverem Bručounem, na lodi (lodě a plachtění jsou jeho velký koníček – sám má kapitánské zkoušky), letadlem. Na cestách konečně zažívá pocit svobody, oproštění se od všedních starostí. Je nadšen krásami přírody i jednoduchostí života ve třetím světě. Prohlubuje stará přátelství a navazuje nová. Cestování, jeho odvěká vášeň, v něm propuká naplno a provází ho až do současnosti. Co se profesního života týče, v roce 2001 zakládá spolu s Patrikem Hoffmanem ateliér H.R.A. (Hoffman Rajniš architekti). Čím dál víc objevuje krásu práce se dřevem jako se stavebním materiálem (v tom mu jistě velmi pomohla zkušenost ze stavění v Americe, kde dělal projekty na klíč – Turnekey Contract). Pracuje na malých projektech, většinou pro své kamarády. Zlomovou prací v tomto ohledu byl Vejminek pro fotografa Pavla Štechu. Po návratu z Jižní Ameriky mu tento jeho kamarád oznámil, že mu zjistili rakovinu páteře a že by byl rád, kdyby mu Martin navrhl dům na místě, kde to má rád a kde by mohl žít se svou ženou a dcerou. Dům neměl být moc drahý, aby nespolykal všechny peníze, a měl být ze dřeva. Sám Martin k tomu říká: „Co mě ale naplnilo hlubokou vášní, byla naděje, že ten dům Pavlovi snad nějak pomohl, že mu dodal chuť do života, která ho třeba na nějakou dobu vzdálila od smrti. To zní strašlivě pateticky, nevím, jak o tom mluvit, ale snad je to pravda. Najednou jsem viděl, že 4

SAT 09


dům není bedna na prodej ani hogo fogo vila, že je to služba kamarádovi.“ (FIALOVÁ, Irena; TICHÁ, Jana (ed.). Martin Rajniš. Praha: Zlatý řez, 2008. s. 190. ISBN 978-80-8706802-1). Nové projekty se vyznačují použitím konstrukce baloon framing s přiznaným viditelným rastrem a různými systémy stínění, které mají zaručit velikou variabilitu používání domu v jednotlivých fázích ročních období i života. S Patrikem Hoffmanem vyvíjejí systém SSBS pro snadnou konstrukci viditelného rastru i přichycení zasklení. Vrcholem této tvorby je stavba nové české Poštovny na Sněžce, kde si Martin ověří, že tento jeho nový systém je použitelný i v extrémních podmínkách nejvyššího českého vrcholu. V roce 2005 se ateliér rozpadá a Martin Rajniš zakládá E-MRAK (Martin Rajniš architektonická kancelář), kde spolu s ním pracují Martin Kloda a David Kubík. Svého experimentování a alternativních metod se nevzdává ani poté, co mu tornádo smetlo čtrnáct dnů stojící rozhlednu u Chrudimi. S buldočí zarputilostí ji postavil znovu. Mezi zájmy Martina Rajniše je nutné v první řadě nutné zahrnout architekturu – jako by vše nazíral jen skrze ni. Když dávali nový Star Trek, ihned vyrazil do kina, protože: „je tam prej skvělá architektura“. Na svých cestách do sebe nasává struktury materiálů, geometrické kompozice, skladbu sídel. Velmi se zajímá o ekonomii, popř. o nakládání s penězi. Je z něj cítit rozený byznysmen, jako by byl chodící kalkulačka. Od své druhé ženy, Slovenky, si prý vysloužil přezdívku Strýček Držgroš. Vždy říká, že si peněz velmi váží, protože ho osvobozují od přihrbování se před kýmkoliv – klienty, úřady, nadřízenými… Domovy má vlastně tři – jeden na cestách, druhý v Maxově a třetí v ateliéru. Maxov je pro něj oáza, kde může realizovat své pokusy – věže z prken, stavby bez plánů… Navíc je zde v krásné přírodě Jizerských hor, v kraji svého dětství, ke kterému má vztah. Zde je většinou od pátku do pondělí; úterý, středu a čtvrtek tráví v Praze v kanceláři. Ta se nachází na Hanspaulce, ve starší vilce, a sestává v zásadě z předsíně, velké místnosti a koupelny. Velká místnost je rozdělena na dvě části jakousi skříní od podlahy ke stropu s posuvnými stěnami, která slouží jednak jako archiv ateliéru, jednak jako Rajnišova postel. Jedna část místnosti slouží jako kancelář ateliéru (Kloda, Kubík, studenti), druhá jako Rajnišova kancelář, zasedací místnost a kuchyň dohromady. Martin Rajniš bydlí se svým psem, boxerkou Andulou, které je ochoten prominout cokoliv – na rozdíl od všech ostatních. Ale vlastně by se dalo říct, že zároveň bydlí i se svými spolupracovníky a spoustou studentů, pro které je leckdy Maxov vítaným útočištěm. Životní styl Martina Rajniše lze asi nejlépe vystihnout slovy svobodný či divoký. Pracuje pořád, když má chuť, zajde si s někým na skleničku, když má chuť, odjede do světa na cesty. Nijak se neomezuje, přesto je na pohled velmi skromný – jezdí červenou fabií, kancelář v bytě je zařízena celá z OSB desek (podlahy, stěny, nábytek, stoly). Na oběd chodí do blízké hospody, rád si povídá s místními v Maxově. Jeho vystupování je velmi neformální a to na všech úrovních. Sprostě mluví se štamgasty i s největšími klienty. Formálnímu odívání se spíše vyhýbá a o svůj vzhled nijak zvlášť nedbá – postava svědčící o nedostatku pohybu, zkažené zuby, na tváři strniště, hlava vždy jednou za čas ostříhaná na nejpohodlnějšího ježka. Finanční prostředky tak může využívat na své experimenty s alternativním stavěním, neboť některé projekty musí sám dofinancovat. Zdá se, že skutečně nalezl cestu, které věří a za kterou stojí celým svým životem. 5

SAT 09


Cesta životem se nepochybně podepisuje i na tvorbě Martina Rajniše. Touha po tom, nebýt svazován zbytečnými nařízeními, popřípadě zvůlí někoho jiného, ba co víc, vnutit svou vůli těm druhým, je patrná na jeho souboji s úřady o stavění bez stavebního povolení. Touha po životě plně prožívaném a naplněném se odráží v jeho nezávislosti – na klientech, režimu –, zároveň však v jeho pracovitosti, kdy tvorba a přemýšlení o architektuře je pro něj stejně přirozené jako dýchání. Jednoduchost, ekonomičnost a včlenění se do přírody, její respektování, je v jeho stavbách pro všechny čitelná. Vypěstoval si v sobě velkou náročnost – na kvalitu jak práce vlastní, tak práce druhých. Technické zvládnutí disciplíny je pro něj samozřejmostí. Touha po nalezení správné podoby návrhu, opravdové, hluboké ponoření se do problému je dle mého názoru upřímné a při pohledu na jeho život i uvěřitelné. Sám ví, že jeho věci zatím nejsou dokonalé, ale jak říká, doufá, že je na správné cestě. Setkání s Martinem Rajnišem pro mě bylo velice inspirativní, až osudové, neboť bylo jedním z prvních důkazů, že architektura v současnosti má význam a je možné nalézt smysluplnou vizi. Samozřejmě nelze začít kopírovat či bezhlavě přejímat. Martin Rajniš před nás ale nekompromisně klade výzvu do hloubky promýšlet svět kolem sebe, harmonicky ho dotvářet a zároveň v něm umět naplno žít.

6

SAT 09


Osnova: Úvod -

Obecný vod Teze, otázky

Stať -

-

Životopisná data o Rodinné zázemí o Profesní kariéra Současný stav, zvyky, domov, životní styl

Závěr -

Interpretace, porovnání Shrnutí

Zdroje: FIALOVÁ, Irena; TICHÁ, Jana (ed.). Martin Rajniš. Praha: Zlatý řez, 2008. ISBN 978-8087068-02-1 http://www.e‐mrak.cz/ filmy a přednášky na http://vimeo.com/emrak http://www.asb‐portal.cz/architektura/architekti‐a‐ateliery/martin‐rajnis‐vrchol‐je‐v‐nedohlednu‐ ale‐mas‐za‐ukol‐se‐na‐nej‐sapat‐1716.html, 15.1.2010

Osobní rozhovory Rozhovory s kolegy

7

SAT 09


Cesty Martina Rajniše 1963 Polsko / Poland 1964 Jugoslávie, Itálie, Rakousko / Yugoslavia, Italy, Austria 1965 Nemecko, Francie / Germany, France 1966 Nemecko, Belgie, Francie / Germany, Belgium, France 1967 Nemecko, Francie / Germany, France 1968 Nemecko, Belgie, Holandsko, Rakousko, Itálie,Francie 1969 Nemecko, Holandsko / Germany, The Netherlands 1972 Rakousko, Itálie, Švýcarsko / Austria, Italy, Switzerland 1978 Nemecko / Germany 1979 Kanada / Canada 1980 Nemecko, Kanada, USA / Germany, Canada, USA 1981 Bulharsko / Bulgaria 1982 Kanada / Canada 1983 Bulharsko / Bulgaria 1984 Nemecko, Kanada, Jugoslávie / Germany, Canada, Yugoslavia 1985 Nemecko, Švýcarsko, Francie, Holandsko, Kanada, Japonsko, Itálie, Recko, Canada, Japan 1986 Kanada / Canada 1987 Rakousko / Austria 1988 Itálie, Jugoslávie, Recko / Italy, Yugoslavia, Greece 1992 Mallorca, Itálie / Italy 1993 Mallorca, Rusko / Russia 1994 Mallorca, Sicílie, Rakousko, Indie, Nemecko / Mallorca, Sicily, Austria, India, Germany 1996 Island / Iceland 1997 Island / Iceland 1998 Itálie, Dolomity, Skandinávie / Italy, Dolomiti, Scandinavia 1999 Itálie, Polonina, Bulharsko, Rumunsko, Turecko, Gruzie, Arménie, Recko, Itálie, Rakousko, Španelsko, Gibraltar, Kanárské ostrovy 1999–2000 Kanárské ostrovy, Karibik / Canary Islands, Caribic 2000 Brazílie, Bolívie, Peru / Brasil, Bolivia, Peru 2001 Nová Guinea, Karibik / New Guinea, Caribic 2002 Maroko, Španelsko, Karibik / Morocco, Spain, Caribic 2003 Karibik, Island, Grónsko / Caribic, Iceland, Groenland 2004 Cesta kolem sveta (USA, Havaj, Hong Kong, Japonsko, Cína) 2005 Libye, Tunisko / Libya, Tunisia 2007 Itálie, Maroko / Italy, Morocco 2008 Afrika - Mali 2009 Chorvatsko - lod 2009 Nemecko, Berlin, vystava 2009 Spanelsko, Bilbao

8

Martin RAJNIŠ Lukáš Duchek MARTIN RAJNIŠ

Recommend Documents