Nejkrásnější české pohádky také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Vybrala a upravila Jana Eislerová Ilustrovala Edita Plicková Nejkrásnější české pohádky – e-kniha Copyright © Fragment, 2013
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah O veliké řepě FRANTIŠEK BARTOŠ
O poslušných kůzlátkách FRANTIŠEK BARTOŠ
O kohoutkovi a slepičce KAREL JAROMÍR ERBEN
O třech přadlenách KAREL JAROMÍR ERBEN
O koblížkovi FRANTIŠEK BARTOŠ
Chytrá horákyně BOŽENA NĚMCOVÁ
O Smolíčkovi BOŽENA NĚMCOVÁ
Rozum a Štěstí KAREL JAROMÍR ERBEN
Jak se Honza učil latinsky BOŽENA NĚMCOVÁ
Jak stařeček měnil, až vyměnil FRANTIŠEK BARTOŠ
Otesánek KAREL JAROMÍR ERBEN
Hrnečku, vař! KAREL JAROMÍR ERBEN
O zvířátkách a loupežnících FRANTIŠEK BARTOŠ
O veliké řepě FRANTIŠEK BARTOŠ
Zasadil dědeček řepu; vyrostla veliká, převeliká. Chtěl řepu ze země vytáhnout; táhne, potahuje, vytáhnout nemůže. Pozval si na pomoc babičku. Babička se chytila za dědečka, dědeček za řepu; táhnou, potahují, vytáhnout nemohou. Pozvala babička vnučku. Vnučka se chytila za babičku, babička za dědečka, dědeček za řepu; táhnou, potahují, vytáhnout nemohou. Zavolala vnučka pejska. Pejsek se chytil za vnučku, vnučka za babičku, babička za dědečka, dědeček za řepu; táhnou, potahují, vytáhnout nemohou. Zavolal pejsek kočičku. Kočička se chytila za pejska, pejsek za vnučku, vnučka za babičku, babička za dědečka, dědeček za řepu; táhnou, potahují, vytáhnout nemohou. Zavolala kočička myšku. Myška se chytila za kočičku, kočička za pejska, pejsek za vnučku, vnučka za babičku, babička za dědečka, dědeček za řepu; táhnou, potahují a – vytáhli řepu!
O poslušných kůzlátkách FRANTIŠEK BARTOŠ
Byla jedna koza, a ta měla tři kůzlátka. Jednou odpoledne jim řekla: „Kůzlátka, já dnes půjdu do města na trh, kdyby někdo tloukl na branku, neotvírejte, mohl by to být vlk, a ten by vás sežral.“ Kůzlátka slíbila, že nikomu neotevřou, a maminka koza odešla. Za chvíli kdosi bouchá na branku buch, buch a říká silným hlasem: „Kůzlátka, otevřete vrátka!“ Kůzlátka poznala, že je to vlk, a polekala se: „Ó jé, ty nejsi naše maminka; naše maminka má tenčí hlásek, jako panímámin vlásek. Neotevřeme ti!“ Vlk musel odejít s nepořízenou. Vypravil se ke kováři a řekl mu: „Kováři, upiluj mi kousek jazyka!“ Kovář nařídil vlkovi, aby položil hlavu na špalek, a začal pilovat. Když kousek jazyka upiloval, vlk se rychle vrátil ke kůzlátkům; zabouchal a promluvil už tenčím hlasem: „Kůzlátka, otevřete vrátka!“ Ale kůzlátka se nenechala oklamat: „Ty nejsi naše maminka; naše maminka má ještě tenčí hlásek, jako panímámin vlásek.“ Vlk se dopálil, vrátil se zase ke kováři a nařídil mu: „Upiluj mi jazyk ještě víc!“ Kovář piloval a piloval, až zbyl vlkovi z jazyka jenom kousek. Vlk znovu pospíchal za kůzlátky. Zabouchal na dvířka a volá již tenkým hláskem: „Kůzlátka, otevřete vrátka!“ Kůzlátka se radila: „Tohle by mohl být hlásek naší maminky. Ale ukaž nám kopýtko!“ Vlk vstrčil do okýnka svou tlapu s drápy. Když ji kůzlátka uviděla, spustila smích a řekla: „Cha cha, to by tak bylo! Naše maminka má pěkné kopýtko, a ne takovou ošklivou tlapku s drápy. Ty jsi jistě vlk, tobě neotevřeme.“ A nepustila ho.
Vlk s velkou zlostí utekl. A když byl ten tam, vrátila se maminka koza s uzlíkem z trhu. Zaklepala a zavolala: „Kůzlátka, otevřete vrátka!“ Kůzlátka ji hned poznala, otevřela branku, běžela k ní a řekla: „Vítáme vás, maminko, máme velkou radost, že už jste doma: byl tady vlk!“ a jedno přes druhé vyprávělo, co se stalo. Stará koza je pochválila, rozvázala uzlík a podělila je všelijakými dobrotami: koláčky, cukrovím a ořechy. Kůzlátka měla velkou radost, a když všecky dobroty snědla, byla tam papírová zem a propadli jsme se až sem.
O kohoutkovi a slepičce KAREL JAROMÍR ERBEN
Kohoutek a slepička si vyšli do obory na oříšky. Kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, to si spravedlivě rozdělíme napolovic.“ „Dobře,“ souhlasila slepička; hrabala, hrabala, až vyhrabala jadýrko, a upřímně se s kohoutkem o ně rozdělila. Potom vyhrabal kohoutek velké jádro, ale byl lakomý, chtěl je rychle sám spolknout, aby slepička nevěděla, a jádro mu uvázlo v krčku. „Běž honem, slepičko, přines vodu, sic umru.“ Jak to řekl, převalil se na zemi nožkama vzhůru. Slepička běžela pro vodu ke studánce: „Studánko, dej vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Studánka řekla: „Nedám ti vodu, dokud mi nepřineseš od švadleny šátek.“ Slepička běžela ke švadleně: „Švadlenko, dej šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Švadlena řekla: „Nedám ti šátek, dokud mi nepřineseš od ševce střevíčky.“ Slepička běžela k ševci: „Mistře, dej střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře bojím se, bojím, že umře.“
Švec řekl: „Nedám ti střevíčky, dokud mi nepřineseš od svině štětiny.“
Slepička běžela ke svini: „Sviňko, dej ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Svině řekla: „Nedám ti štětiny, dokud mi nepřineseš od sladovníka mláto.“ Slepička běžela ke sladovníkovi: „Sladovníku, dej svini mláto,
svině dá ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
Sladovník řekl: „Nedám ti mláto, dokud mi nepřineseš od krávy smetanu.“ Slepička běžela ke krávě: „Kravičko, dej sladovníkovi smetanu, sladovník dá svini mláto, svině dá ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Kráva řekla: „Nedám ti smetanu, dokud mi nepřineseš z louky travičku.“
Slepička běžela k louce: „Louko, dej krávě travičku, kráva dá sladovníkovi smetanu, sladovník dá svini mláto, svině dá ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Louka řekla: „Nedám ti travičku, dokud mi nevyprosíš z nebe rosičku.“ Slepička prosila: „Nebe, nebíčko, dej louce rosičku, louka dá krávě travičku, kráva dá sladovníkovi smetanu, sladovník dá svini mláto, svině dá ševci štětiny, švec dá střevíčky švadlence, švadlena dá šátek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Nebe se slitovalo nad kohoutkem a seslalo louce rosičku, louka dala travičku, kráva smetanu, sladovník mláto, svině štětiny, švec střevíčky, švadlena šátek a studánka vodu. Slepička nabrala vodu do zobáčku, a jakmile ji kohoutkovi do krku vpustila, sklouzlo mu jadýrko dolů, kohoutek vyskočil na nohy, zatřepal křídly a vesele zakokrhal: „Kykyryký!“ A potom už nikdy nebyl lakomý a o všechno se upřímně dělil se slepičkou.
