Nedostatek kyslíku v plicích

KARDIOLOGIE

Nedostatek kyslíku v plicích Co se děje v plicním krevním řečišti

Plíce zajišťují transport kyslíku z atmosféry do krve a oxidu uhličitého opačným směrem. K tomu jsou obdivuhodně uzpůsobeny. Oběh krve plícemi je hned po narození od velkého (systémového) krevního oběhu oddělen, a protože jsou uspořádány v sérii, proteče plícemi skoro všechna krev, kterou žilní systém v těle posbírá (viz rámeček Krevní oběh na s. 678). Dýchací plyny přecházejí v plicích prostou difuzí a díky množství plicních sklípků je difuzní plocha plic obrovská, až 100 m2. Dráha pro difuzi je velmi krátká, stěna plicních vlásečnic má tloušťku jen několik desetin mikrometru. Tak tenká stěna by těžko odolávala vysokému krevnímu tlaku, a proto je výhodné, že je plicní cévní řečiště nízkotlaké (tlak krve v plicnici činí zhruba desetinu krevního tlaku v srdečnici). Místní a centrální ovládání přívodu kyslíku

Ve velkém krevním oběhu je přiměřená dodávka kyslíku jednotlivým orgánům zajištěna přerozdělováním srdečního výdeje mezi paralelně uspořádaná orgánová řečiště. Systém je regulován místním zužováním a rozšiřováním cév (vazokonstrikcí a vazodilatací), tedy změnami cévního odporu kladeného proudící krvi. Logicky převažuje centrální řízení, ať již nervy nebo působky obsaženými v krvi. Například při tělesné námaze je více krve směrováno do svalů než třeba do trávicího traktu nebo do ledvin. V celém plicním oběhu je hlavní funkcí transport krevních plynů, a tak by centrální

regulace neměla smysl. Převažují regulační mechanizmy místní, které zajišťují, že v dobře provětrávaných částech plic je průtok krve větší než v těch, které jsou provětrávány hůře. Transport kyslíku je totiž závislý na přiměřeném průtoku krve, příhodném pro větrání plicních sklípků v příslušné oblasti plic. Tam, kde je průtok krve vyšší než ventilace plic, zůstává část protékající krve málo okysličená (hypoxická), tudíž klesne koncentrace kyslíku v tepenné krvi. Tomu ale brání účinný místní regulační mechanizmus (hypoxická plicní vazokonstrikce), který zužuje plicní cévy tam, kde se v plicní tkáni projeví místní nedostatek kyslíku (lokální plicní hypoxie). Ve špatně provětrávané oblasti plic je pak kladen větší odpor proudící krvi a krevní proud se přesměruje do oblastí provětrávaných lépe. Účinek regulačního mechanizmu je však omezený, při výrazně nerovnoměrné ventilaci plic přece jen úplně nezabrání poklesu koncentrace kyslíku v tepenné krvi. Místní nerovnoměrnosti mezi plicní ventilací a průtokem krve jsou hlavní příčinou snížené koncentrace kyslíku v tepenné krvi, ať jde o kterékoli plicní onemocnění.

JAN HERGET

Krátkodobý a dlouhodobý nedostatek kyslíku

Prof. MUDr. Jan Herget, DrSc., (*1945) vystudoval Fakultu dětského lékařství UK. V Ústavu fyziologie 2. lékařské fakulty UK se zabývá studiem mechanizmů vzniku plicní hypertenze.

Zúžení plicních cév vyvolané nedostatkem kyslíku je charakteristické právě pro plicní tkáň (a podle novějších informací též pro placentu). V ostatních orgánech buď nedostatek kyslíku na cévy nepůsobí, nebo je naopak

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, listopad 2005

675

��

��

��

Na protější straně: Typický obrázek náhorních and- 0 0 ských pustin, „amerického Tibetu“, s osamocenou skupinkou indiánů jdoucích odnikud nikam v nadmořské výšce zhruba 4700 m. Snímek je z bolivijského průsmyku La Cumbre, nejvyššího bodu na silnici Coroico Road, která proslula nejvyšší úmrtností cestujícich na světě. Snímek © Tomáš Grim

��

��

��

tlak krve v plicním oběhu zůstane zvýšený dlouhodobě (nastane hypoxická plicní hypertenze). I tato situace po odstranění příčiny odezní, ale návrat trvá měsíce. U pacientů, kteří trpí dlouhodobým nedostatkem kyslíku v plicích, působí přetrvávající zvýšení odporu plicních cév chronické zvýšení krevního tlaku v plicnici. Zvýšená práce pravé komory srdeční spolu s nedostatkem kyslíku způsobí zbytnění srdečního svalu, a posléze i pravostranné srdeční selhání. Život na vysokých horách

1. Záznam zúžení plicních cév při nedostatku kyslíku na izolovaných plicích laboratorního potkana. Plíce jsou promývány konstantním proudem tekutiny, a tedy zvýšení tlaku (viz horní křivku) odpovídá velikosti zúžení cév. (Perfuzní tlak = tlak protékajícího solného roztoku s albuminem.) Dolní křivka ukazuje kontinuálně měřený parciální tlak kyslíku v tekutině vytékající z plic. Když plíce dýchaly směs plynů s nízkým obsahem kyslíku (viz úsek „hypoxie“), pak zúžení plicních cév (hypoxická plicní vazokonstrikce) působilo zvýšení tlaku. Současně poklesl i parciální tlak kyslíku v tekutině vytékající z plic. Po přechodu zpět na ventilaci atmosférickým vzduchem se hodnota tlaku vracela k normálním hodnotám téměř zároveň s normalizací parciálního tlaku kyslíku v protékající krvi.

rozšiřuje. Mechanizmus jevu charakteristického pro plíce není zcela jasný. Jisté je, že se na něm podílí vtok vápníkových iontů do buněk hladkého svalu plicních cév vyvolaný depolarizací, která souvisí se změnou aktivity draslíkových kanálů v buněčné stěně. Vdechování směsi chudé na kyslík vyvolá pokles koncentrace kyslíku v celých plicích (globální plicní hypoxii). Obdobný důsledek může mít celkové snížení plicní ventilace v anestezii, ve spánku či při poruchách regulace dýchání. Jestliže se to stane na krátký čas, zúžení cév zvýší cévní odpor v celých plicích a při nezměněném průtoku krve plícemi stoupne krevní tlak v plicnici. Po odstranění příčiny zase tlak krve klesne (obr. 1). Když ale nedostatek kyslíku v celých plicích přetrvává,

��

Většina našich informací o chronickém zvýšeném tlaku v plicnici při nedostatku kyslíku pochází ze sledování lidí nebo zvířat žijících ve velké nadmořské výšce. Při experimentech s laboratorními zvířaty se využívají také různé konstrukce komor umožňujících udržovat ve vdechovaném vzduchu nedostatek kyslíku. Zvýšený odpor plicních cév při chronickém nedostatku kyslíku je jednak důsledkem zúžení cév (plicní vazokonstrikce), jednak působí přestavbu struktury cévních stěn. Domníváme se, že oba mechanizmy souvisejí s poškozením cévní stěny v prvních dnech nedostatku kyslíku. Krevní tlak v plicnici totiž stoupá v prvním až druhém týdnu vystavení hypoxii, pak se stabilizuje. Lidé žijící v nadmořských výškách nad 3000 m fyzicky pracují i sportují bez zřetelných obtíži. Krátce po výstupu mohou ovšem i oni trpět horskou nemocí, která je poruchou adaptace na vysokohorské prostředí. Mezi nejzávažnější z řady projevů patří otok mozku a otok plic (viz Vesmír 83, 381, 2004/7 a Vesmír 83, 386, 2004/7). Poškození cévní stěny v časných fázích pobytu v ovzduší s nedostatkem kyslíku je pravděpodobně působeno uvolněním chemických látek povahy radikálů. Makrofágy v plicních

��

��

��

��

��

676

Vesmír 84, listopad 2005 | http://www.vesmir.cz


677

nutém vysokém tlaku v plicích cévy rozšiřuje, a tedy brzdí zvyšování krevního tlaku. Z pokusů na zvířatech vystavených chronickému nedostatku kyslíku víme, že přestavba struktury periferního plicního cévního řečiště vyvolaná chronickým nedostatkem kyslíku není trvalá, vše se zas v prostředí s normálním obsahem kyslíku vrátí do původního stavu. Nějaký čas to ale trvá – např. u potkana se struktura periferních plicních cév normalizuje několik desítek týdnů. U člověka, který žil od mládí na vysokých horách, a pak se přestěhoval do nížiny, se krevní tlak v plicnici vrací k normálu řadu měsíců. Lamy jsou na tom lépe než lámové

sklípcích a snad i hladký sval ve stěnách plicních cév uvolňují reaktivní sloučeniny kyslíku (superoxid, peroxid vodíku). Řada různých buněk cévní stěny pravděpodobně produkuje ve zvýšené míře oxid dusnatý. Ten reaguje s některými kyslíkovými radikály za vzniku dalších, ještě více reaktivních sloučenin, které se podílejí na poškození cévní stěny. Kaskádou jevů, mezi nimiž zřejmě hrají klíčovou roli změny metabolizmu pojivových proteinů v cévní stěně, je podněcován růst buněk hladkého svalu, množení těchto buněk a syntéza pojivových bílkovin ve stěnách periferních plicních cév. Původně tenká stěna plicních tepének (arteriol) má pak ztluštělou vrstvu hladkého svalu a je obdařena sítí četných pojivových vláken (obr. 2). Změněné cévy kladou vyšší odpor proudu krve a důsledkem je zvýšení tlaku krve v plicnici. Oxid dusnatý pravděpodobně působí odlišně v různých fázích vystavení nedostatku kyslíku. Zatímco v časných stadiích se podílí na poškození cév, při rozviKREVNÍ OBĚH systémový krevní oběh (tělní, velký) – krevní oběh sloužící dodávce okysličené krve jednotlivým orgánům. Krev vytéká z levé komory srdečnicí (aortou), která se postupně větví ke všem paralelně zapojeným orgánům lidského těla, jimž odevzdá část kyslíku a vrací se žilami do pravé síně. V porovnání s plicním oběhem je v aortě a v tepnách velkého oběhu výrazně vyšší tlak. Tepny vedou krev okysličenou, žilami se vrací krev odkysličená. plicní krevní oběh (malý ) – oběh krve v plicích sloužící k okysličení krve. Krev vytéká z pravé srdeční komory plicní do plic, v nich se okysličuje a vrací se plicními žilami do levé síně. V porovnání s velkým oběhem je charakterizován nižším tlakem krve. Tepna (plicnice) vede z pravé komory srdce odkysličenou krev sbíranou žilami z jednotlivých orgánů, plicní žíly vedou krev okysličenou do levé srdeční síně.

678


��

��

��

��

2. Malá plicní tepna na preparátu plic potkana vystaveného po 20 dní nedostatku kyslíku. Povšimněte si ztlušťěné cévní médie (vrstvy obsahující hladký sval, viz menší šipky). V blízkosti cévy je patrná žírná buňka (viz velkou šipku), jejíž granula obsahují metaloproteinázu 13 (enzym, který u hlodavců štěpí kolagen, jenž je základem pojivových tkání). Prokázali jsme, že zejména v časných fázích chronického nedostatku kyslíku se žírné buňky obsahující metaloproteinázu 13 shromažďují v okolí a ve stěně periferních plicních tepen. Po aktivaci enzymů štěpících kolagen (asi zvýšeně produkovanými radikály) se zvyšuje metabolický obrat pojivových bílkovin cévní stěny. Vzniklé nízkomolekulární štěpy kolagenu jsou podle našich představ jedním z důležitých podnětů pro růst buněk hladkého svalu a pojiva. Zřejmě jde o základní mechanizmus, který za nedostatku kyslíku přetváří stěny periferních plicních cév při vysokém tlaku v plicích. Úsečka představuje 20 mikrometrů, snímek © doc. L. Vajner, histologický ústav 2. lékařské fakulty UK.

Ne všichni jedinci reagují na dlouhodobé vystavení nedostatku kyslíku stejně, rozdíly jsou i mezi živočišnými druhy (obr. 3). Zvířata typická pro vysokohorské prostředí (lama, jak) vysoký tlak krve v plicnici nemívají. Naopak některá plemena skotu trpí při pobytu ve vysokých polohách těžkou plicní hypertenzí, která bývá provázena pravostranným srdečním selháním. U lidí nebyly nalezeny tak výrazné rozdíly – peruánští indiáni mají tlak krve v plicích zhruba stejně vysoký jako běloši v Andách nebo tibetští lámové. Záleží i na věku, velmi citlivé jsou například plicní cévy mláďat. Zjistili jsme také, že potkani vystavení dočasně nedostatku kyslíku v době kolem narození pak hůře snášejí nedostatek kyslíku v dospělosti. Zajímavé je, že výrazně-

��

��

��

��

�

��

�

��

��

��

�� 3. Tlak krve v plicnici u různých živočišných druhů chovaných v nížině a v hypoxickém prostředí vysokých hor (J. T. Reeves, J. Herget, Experimental models of pulmonary hypertension, Futura Publ., New York 1984, s. 361–391).

ji se to projevuje u samic než u samců (přestože obecně jsou samice k nedostatku kyslíku odolnější než samci). Nemoc, nebo adaptace?

Biologický význam vysokého tlaku krve v plicích při nedostatku kyslíku není jasný. Jisto je, že s časem se tento stav dále nerozvíjí a je vratný, tudíž patrně nejde o nemoc, ale o adaptaci. Mnoho experimentální práce a ještě více spekulací bylo (zatím bezvýsledně) věnováno hypotéze, že vysoký tlak krve v plicích při chronickém nedostatku kyslíku nějakým způsobem usnadňuje nebo zvětšuje

schopnost plic transportovat kyslík při nízké koncentraci. Zvýšený tlak v plicích provází také řadu chronických plicních nemocnění spojených s nedostatečnou plicní ventilací. Nemoci však nelze srovnávat se situací navozenou u zdravého jedince vdechováním vzduchu s nízkým obsahem kyslíku. Chronická plicní onemocnění bývají obvykle provázena nějakou formou plicního zánětu. Při zánětu dýchacích cest je dodávka vzduchu do plic nerovno-

měrná, a tak převažují lokální poruchy poměru mezi plicní ventilací a průtokem krve. Při plicním zánětu se záchvaty onemocnění střídají s obdobími zotavování, nemoc má progresivní charakter. Navíc se k nedostatečnému okysličení plicní tkáně v pozdějších fázích onemocnění přidružuje i zvýšená koncentrace oxidu uhličitého. Ten má však antioxidační vlastnosti, a tak se na základě nových experimentálních studií zdá, že působí spíše proti zvýšení tlaku krve v plicích. Ö

Tři vzpomínky

JUDr. Alena Čechová (21. 12. 1927 – 24. 8. 2005)

Kdo neznal Alenu Čechovou zblízka, většinou ani nevěděl, že je doktorkou práv. Doktorát složila na Právnické fakultě UK roku 1951, avšak vykonávat právnickou praxi založenou na třídním přístupu se jí příčilo. A tak pod vlivem manžela zabývajícího se biochemií začala v druhé polovině padesátých let překládat a psát články s tematikou přírodních věd a medicíny. Ty v šedesátých letech publikovala v různých periodikách, zejména v Kulturní tvorbě (mj. rozhovory s významnými vědci W. Heisenbergem, L. Landauem, prof. Kapicou ad.). V době pražského jara spolupracovala s časopisy Reportér, Zítřek, Doba. Od podzimu 1968 byla po čtrnáct let redaktorkou časopisu Věda a technika mládeži. Stála u zrodu soutěže Natura semper viva a přírodovědných olympiád pro středoškolskou mládež. Když se v Praze konal kosmonautický kongres, který navštívil Niel Armstrong, vedla tiskové středisko kongresu. Za popularizaci československé vědy obdržela v šedesátých letech několik ocenění prezidia ČSAV. V r. 1973 jí velvyslanectví Polské republiky udělilo medaili za zásluhy o popularizaci díla Mikoláše Koperníka při příležitosti pětistého výročí jeho narození. V osmdesátých a devadesátých letech spolupracovala s rozhlasem, zejména s Josefem Kleiblem, zakladatelem magazínu o vědě Meteor. Její první článek ve Vesmíru vyšel r. 1957. Posledním (99. z podepsaných, protože se ve Vesmíru ještě najdou 4 krátké aktuality podepsané zkratkou -ač-) byla její vzpomínka na Bohumila Bílka, výkonného redaktora Vesmíru z let 1963–1968, kdy sláva tohoto časopisu kulminovala. Překládala rovněž z angličtiny a němčiny. Kromě jiného: l Herbert Schrader: Osmý den stvoření, Odeon 1967 l Peter Farb: Ekologie, Mladá fronta 1977, edice Time-Life l Frits W. Went: Rostliny, Mladá fronta 1979, edice Time-Life

l Erik P. Eckholm: Na co lidé umírají, Mladá fronta 1981 l R. Leakey, R. Lewin: Lidé od jezera, Mladá fronta 1984 l Oliver Sacks: Muž, který si spletl manželku s kloboukem, Mladá fronta 1993 l Oliver Sacks: Antropoložka z Marsu, Mladá fronta 1997 l Steven N. Austad: Proč stárneme, Mladá fronta 1999 l Kevin Warwick: Úsvit robotů, soumrak lidstva, Vesmír 1999 l George Klein: Ateista a svaté město a jiné eseje (s Miroslavem Holubem), Makropulos 1999 l James Le Fanu: Vzestup a pád moderní medicíny, Academia 2001 Na Alenu Čechovou vzpomínám jako na moudrého člověka, jenž měl přečteny ty, „kteří se za každého režimu krčili v první řadě“,


679

aby se po reformě či revoluci opět hlásili mezi „bojovníky za lepší příští“. Ivan Boháček, redakce Vesmíru Už v začátcích spolupráce s dr. Alenou Čechovou v pořadu Meteor (počátkem sedmdesátých let) jsem si všiml, že není vdaná jen za muže Milana, ale i za jeho práci vědce. Její pořady svědčily o hluboké znalosti tématu, včetně podstaty vědecké práce a také o hlubokém autorském zaujetí. Proto snad ze všech novinářů píšících o vědě znala nejlépe tehdejší lesk i bídu našich vědeckých pracovišť – a přesto, anebo právě proto? – dokázala do svých textů kultivovanou a poutavou formou vložit přesvědčivý étos vědecké práce. Měla velice ráda mladé lidi, a tak téměř vždy se s ní bylo možné setkat tam, kde byl „vědecký potěr“ v činnosti. Třeba na závěrečných kolech přírodovědecké středoškolské soutěže Natura Semper viva. Říkávala, že je to její „otvírání studánek“. Myslím, že pro tu soutěž i pro řadu jejích účastníků udělala mnoho. Vysoko nad průměr běžných povinností. Nesnášela bezpráví a bezostyšnou hloupost. Trvale s nimi sváděla zápas s vědomím, že stejně bude zase poražena, ale že jinak nemůže.

o lese a lesnictví v České republice

Není pochyby, že poměrná hojnost lesů, které v našich zemích stále ještě tvoří skoro třetinu veškeré půdy, určuje tón ve zhledu našeho živočišstva. Přispívá k tomu také okolnost, že lesy jsou u nás celkem rozděleny po celém území, takže nemůžeme říci, že by některý okres českých zemí byl docela bez lesů a že by někde byla souvislá veliká prostora obdělávané půdy, kde by nebyla stromová vegetace, háje nebo parky. Julius Komárek, Česká zvířena, Melantrich, Praha 1950

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem každoročně zpracovává pro Ministerstvo zemědělství ČR „Zprávu o stavu lesa a lesního hospodářství ČR“. Podkladem jsou díla hospodářské úpravy lesů a různá speciální odborná šetření. Exaktně zjištěné údaje lze konfrontovat s některými mýty rozšířenými mezi českou veřejností.

Tab. I. celková roční těžba (včetně kalamitní), 2004

15,60 mil. m3, s těžebními zbytky 18 mil. m3 *

roční přírůst na hmotě, 2004 celková roční těžba na ha (včetně kalamitní), 2004

20,3 mil. m3 5,90 m3, s těžebními zbytky cca 7 m3 *

roční přírůst na hmotě na ha, 2004 * použit koeficient 1,15

680

Když jsem přišel do redakce Vědy a techniky mládeži, nebyla Alena Čechová ani redaktorkou, ani členkou redakční rady, ale slovy jedné tehdejší redaktorky „váženou dámou patřící k VTM“. Byla tenkrát dost zaměstnána svou spoluprací s rozhlasem, nicméně i pro svůj bývalý časopis čas od času něco stvořila. Její pečlivost a erudice byly udivující, její znalosti vysoce přesahovaly běžné zvyklosti – míval jsem s ní časté a dlouhé spory o to, jak moc odborná (z jejího pohledu jak nepřesná a málo fundovaná) může být popularizace vědy a techniky, aby zůstala popularizací… Ač věkem ne až tolik vzdáleni, měla ke mně tak trochu mateřský vztah. Později jsem se u ní občas stavoval doma. Měla velké trápení se svým astmatem. Vzpomínám na ni především jako na úžasného člověka. Karel Soukup šéfredaktor VTM v letech 1984–1993

Mýty a skutečnosti

LESNICKÝ KOUTEK

MICHAL VEJLUPEK JAROMÍR VAŠÍČEK

Za víc než dvě desítky let spolupráce připravila několik set větších i menších rozhlasových pořadů nebo příspěvků. A to je docela velký lán dobré a veskrze užitečné práce. PhDr. Josef Kleibl, zakladatel a exredaktor rozhlasového pořadu Meteor


7,9 m3

Mýtus: Příliš se těží, dříví z lesů mizí. Skutečnost: Celkové zásoby dříví v lesních porostech rostou (tab. I, obr. 3). Mýtus: Les se vytěží, a potom nezalesní. Skutečnost: Lesy jsou po těžbě znovu zalesňovány. Každoročně vzniká 20–24 tisíc ha holin (údaje za období 2000–2004). Vlastník lesa je ze zákona povinen zalesnit holinu do 2 let od jejího vzniku. Ročně je uměle zalesněno asi 16–22 tisíc ha holin a 2–3 tisíce ha holin je obnoveno přirozenou cestou (2000–2004). Celková výměra holin ke konci kalendářního roku byla od r. 2000 vždy menší než 1 % z celkové plochy lesních pozemků. Mýtus: Lesů ubývá. Skutečnost: Výměra lesů pozvolna vzrůstá. Plocha lesních pozemků rok od roku roste, činí 2646 tisíc ha (2004), což je asi o 8,5 tisíce ha více než r. 2000 či asi o 455 tisíc ha více

Ing. Michal Vejlupek (*1979) vystudoval Lesnickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze. V Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem se zabývá poradenstvím, vzděláváním a komunikací. Ing. Jaromír Vašíček (*1954) vystudoval Lesnickou fakultu MZLU v Brně. Je ředitelem Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem, specializuje se na lesnickou politiku.

než r. 1875. Každoročně je zalesňována část zemědělské půdy (díky dotacím z EU), dále je upřesňována evidence ladem ležící půdy, která zarůstá lesem. Mýtus: Stále se pěstují jen smrkové monokultury. Skutečnost: Zastoupení dřevin se postupně mění od jehličnatých druhů k listnatým tak, aby bylo dosaženo doporučeného složení lesních porostů. Jde o proces dlouhodobý. Cílem lesnické politiky státu je dosáhnout porostů druhově rozrůzněných, ne však výhradně listnatých. Ekonomicky výnosné dřeviny ovšem musí zůstat hlavní, vlastníky lesů „živí“ především smrk. V horských polohách je smrk přirozenou dominantní dřevinou. ��

��

��

��

��

��

��

��

porosty zestárnout je neekonomické (ztráta přírůstu, těžká prodejnost silných dimenzí) a riskantní (hniloba, choroby, vítr, kůrovci). Česká republika je součástí otevřeného evropského trhu s dřívím. Obchod s dřívím není státem regulován. Tab. II Vývoz surového dříví z ČR, 2004 Dovoz surového dříví do ČR, 2004

��

��

��

��

��

��

��

1. Druhová skladba lesů v České republice, 2004

Průměrná doba obmýtní (rámcová produkční doba jednotky diferenciace hospodaření) je 115 let (2004), proto se zastoupení dřevin mění jen pomalu (oproti r. 1995 ubylo jehličnanů o 1,5 %). Rychlý postup by znamenal velká rizika a finanční ztráty. Mýtus: Na západě si své lesy šetří, zatímco u nás se lesy drancují pro vývoz. Skutečnost: Rozvinutá společnost se ve spotřebě surovin orientuje především na obnovitelné. Vývoz surového dříví činí 24,7 % z celkové roční těžby (2004). V ČR je nízká poptávka po dříví a výrobcích ze dřeva. Přebytky je nutné prodat, protože nechat lesní

3,85 mil. m3 0,87 mil. m3

K dalšímu čtení Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství ČR – stav k 31. 12. 2004, Ministerstvo zemědělství ČR, 2005. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství ČR – stav k 31. 12. 2003, Ministerstvo zemědělství ČR, 2004. Obě zprávy jsou volně dostupné na stránce http:// www.uhul.cz/zelenazprava/.

2. Zastoupení jehličnatých dřevin v lesích České republiky

3. Vývoj celkových zásob dřeva v lesních porostech České republiky (miliony m3). Již po řadu let se každoročně „nedotěžuje“ celý přírůst, díky tomu je dnešní zásoba dříví v lesích v ČR 657,6 milionu m3 (2004), zatímco např. r. 1950 byla jen 322 miliony m3.

��

Věda každá (filosofii vyjímajíc, která ale opravdu mezi vědy nenáleží, což zde dokazovati obšírno by bylo, a k věci samé nyní nepotřebno jest) sama v sobě jistými pevnými, dobře určenými hranicemi obmezena, a proto jasná a patrná jest, a proto posuzovatel vědeckého spisu, nechce-li sebe v potupu a v posměch uvrci, nevyhnutelně aspoň tolik vědě té, do které spis náleží, rozuměti musí jako spisovatel, ne-li více; tu jest ku kritice zapotřebí známostí věcnatých, které se nedají nějak jen naoko líčiti. Kritik udati musí, jak dalece spisovatel spisem svým rozšířil okres známostí ve vědě své, co nového přidal ke starému již známému, jaké bludy odkryl v dosavadních soustavách atd., což se všechno bez známosti v též vědě nikterak státi nemůže. Aby však nám někdo zle nerozuměl, musíme zde dodati, že zde vědu béřeme v poněkud jiném, a sice širším smyslu než obyčejně, nevylučujíce ze vědy i tak zvané prostonárodní spisy o podobných předmětech, což již také lehko z toho uzavříti možná, že stavíme vědu (Wissenschaft) naproti umění (Kunst). K tomuť každý soudný milerád přisvědčí, že jest k dobrému prostonárodnímu spisu, ku př. o fysice, vlastně více a důkladnějších známostí fyzikálních zapotřebí než ke spi-

��

��

��

��

��

su o tom samém předmětě v tak zvané vědecké suché formě, poněvadž je tíž vyložiti neučenému než učenému; nepočítajíc k tomu ani jiných psychologických atd. vědomostí a zkušeností, které si nevyhnutelně dobrý prostonárodní vykladač napřed získati musí. […] A proto také neschvalujeme to takové shůry se dívání a nosem pokrčování suchých formulkovitých vědařů na prostonárodní vykladače, které oni ve své školácké nadutosti daleko pod sebe staví, protože jejich spisům každý rozuměti může. Za našich časů také opravdu tito prostonárodní vykladatelé nauk v mnohem větší vážnosti jakožto lidé v každém ohledu světu prospěšnější; věda odloživši paruku svou, nestydí se vstupovati mezi veškeren lid, udělujíc štědře a užile všeliké své těžké a pracně dobyté resultáty každému, byť by do cechu nepřipsanému. Na kritikování knih takových naukových a vědeckých nepustí se tak snadně nikdo bez potřebných známostí, poněvadž by jak již praveno, nevědomost svou jistě objevil. Tu každá špatná kritika, nematouc nic všeobecné mínění, padá na hlavu samého kritikáře. Karel Havlíček Borovský: O literatuře, Praha 1955, str. 27–29


681

Nedostatek kyslíku v plicích

Recommend Documents