Neděle :08 18:26

18:08 Právě jsme skončili poradu o tom, co bude dál. Jsme v situaci, že na to dojít až k plánovanému místu, z kterého by, jak odhadujeme, mohlo jít odjet do Barcelony autobusem, je docela dost času a není to moc daleko. Ale pokračovat někam dál na Andorru, na to zase čas není. Takže jsme se domluvili, že se pokusíme o malou okliku. Trochu tak natáhneme cestu, ale ne zase moc. Problém je, že nedokážeme odhadnout, jak budou vypadat cesty a značení. Teď je 18:17 hodin. Máme naplánováno a už se jen povídá. Sedím kousek stranou a dopisuji pár poznámek. Za chvilku se připojím k ostatním. Budeme připravovat večeři a u toho se budu hodit. Bude bramborová kaše se sojovým masem. Se západem slunce jdeme spát. Těsně než jsem zalezl do stanu, jsem zkoušel fotit západ slunce a večerní oblohu. Myslím, že se fotky docela podařily. Chvilku po mě to zkoušel i MartinD svou zrcadlovkou. Ale to už bylo docela šero, tak nevím, jestli delší časy bez stativu udržel. Odpočinkové odpoledne se povedlo. Stanování 10 (2.8. - 3.8. 2008) Lokalita: za jezerem Lac Obago Souřadnice: N 42°36'35,6“ E 0°56'45,7“ 2331 m n. m.

Neděle 3. 8. 2008 18:26 Noc byla krásně jasná se spoustou hvězdiček, ale chladná. Ráno byl stan pěkně vlhký od rosy. Noc se povedla. Moje postel v trávě byla pohodlná, jenom jsem po večerním čaji musel bohužel několikrát v noci vylézat ven. Vstali jsme kolem osmé. Posnídali jsme cornflejky s mlékem a dneska i čajem. Sluníčko vyšlo zpoza hory až po snídani, někdy před devátou. Balili jsme a kecali o všem možném. K cestě jsme byli připravení kolem čtvrt na jedenáct. Asi ve dvacet jsme vyšli. Záměrně jsme opustili pěkně značenou a vyšlápnutou GR 11 vedoucí k sedlu.

52

Stoupání do sedla Portal de Colomèrs v výšce 2729 m n. m

Šli jsme po pěšině k vodě. Doplnili jsme lahve a pokračovali cestou dál nahoru. Prvním postupným cílem byla jezera Estanh de Ratèra de Colomèrs. Bylo jich nahoře hned několik. Došli jsme po docela dobré cestě až k tomu nejvzdálenějšímu a pak to začalo. Značení bylo jen sem tam a cesta šla dál krkolomně po kamenech velkých jako auto, ale i malých asi jako míč. Doklopýtali jsme pod stoupání a rozhodovali jsme se, jestli půjdeme dál nahoru do sedla Portal de Colomèrs v výšce 2729 m n. m., nebo jestli se nevrátíme a nevymyslíme jinou cestu. Protože jsme zahlédli nějaké lidi, jak klesají dolů, a protože se nám zdálo, že jim to docela jde, řekli jsme si, že půjdeme dál. MartinD byl trochu pozadu, protože se zastavil a fotil nebo co, a tak dorazil v okamžiku, když jsme si řekli, že půjdeme dál, protože to vypadá schůdně. Pak jsme ještě chvíli postávali, pili a fotili. Vyrazili jsme. Šel jsem poslední. MartinD ke mně promluvil. Řekl: „A můj názor je nezajímá, mě se nikdo z nich nezeptal“. To mě naštvalo, protože času na vyjádření měl dost. Klidně mohl říct, jak to vidí, ale stál tam a byl celou dobu zticha. Vyrazil jsem dopředu, a protože jsem došel Janu s MatinemC, ale i ostatní, svěřil jsem se jim s tím, co mě trápí. Okomentovali to a šlo se normálně dál. Pomalu jsme stoupali nahoru. Karel s Petrem šli vpředu, pak šli Jana s Bárou a MartinemC, hned za nimi já a poslední se táhnul MartinD. Šlo se celkem dobře. Cesta vedla po kamenech a suti. Sem tam se dalo jít i po trávě. V jednom úseku jsme šli těsně vedle sněhového jazyka. Myslím, že MartinC to zkoušel jít sněhem, ale nejsem si jistý. Vím, že všichni ostatní se sněhu určitě vyhnuli. Asi za hodinu jsme byli nahoře v sedle. Poslední metry byly hodně prudké a cesta uzoučká akorát tak pro jednoho. Protože sedlo byla vlastně jen taková uzounká průrva mezi skalami, do které se stěží vešli dva lidé vedle sebe, a nebylo možné, aby se nás sedm na tak maličký prostor bezpečně naskládalo, nemohli jsme si tam dát plánovaný oběd. Museli jsme kousek sejít dolů. Po pár metrech klesání jsme našli pěkný plácek obehnaný balvany. Byla asi jedna hodina. K obědu byl český lovecký salám a suchary.

Pohled ze sedla Portal de Colomèrs Sluníčko pálilo a nic mu v tom nebránilo. Hned jak jsme dojedli, jsme se mazali krémy s ochrannými filtry. Přitom jsem zjistil, že mám pravou ruku osmahlou víc, než je zdrávo. Měla nafialovělou barvu a lehce hřála. Bylo to proto, že jsme šli neustále východním směrem, a tak nám sluníčko svítilo převážně na pravou část těla a já si myslel, že už jsem dostatečně opálený a zvolil jsem krém se slabším ochranným filtrem, a to byla chyba. Pořádně jsem se proto namazal tím silnějším a pro jistotu ruku zabalil do šátku. Asi 40 minut jsme pak klesali cestou necestou, jak se dalo, dolů k jezerům Estany del Bergús. Nejdříve jsme došli k většímu, ze kterého vytékala voda do menšího. K tomu jsme se dostali přes dva malé kopečky za pár minut. Z malého jezera vytékala voda a vytvářela vodopád, padající hluboko dolů k druhému jezeru. Přešli jsme celkem bez problému přes onu říčku nebo potok, jak kdo chce, tvořící vodopád a pokračovali jsme dál skoro po vrstevnici ukazující výšku kolem 2400 m n. m. Pod námi se 53

otevřelo velké údolí a cestou jsme měli krásný výhled na krajinu plnou stromů a luk, jezer, říček, vodopádů, a to všechno bylo ohraničeno vysokými horami s nádhernými vrcholy, na jejichž svazích byl sem tam sníh. Celou tu nádheru ozařovalo slunce a třpytilo se na hladině vody. Prostě nádhera. Po chvilce chůze a jednom trošičku lezeckém místečku jsme se dostali na širokou cestu, po které jsme přešli maličkou náhorní plošinku Potarró d'Espot ve výšce 2424 m n. m. a začali jsme klesat do údolí. Cesta byla lemována potůčky a kamením. Pak i rostoucími zakrslými stromy. V jednom místě jsme šli po rozpůlených kládách položených na zemi jako lávky nebo hatě. Půda tam byla promáčená a kolem cesty byla malá jezírka plná pulců. Kolem jezírek byla všude krásně zelená tráva a sem tam nějaký ten strom nebo kosodřevina. Jako na nějaké zahrádce. Došli jsme až nad veliké jezero Estany de Sand Maurici. Před chvílí jsme sešli z cesty a mezi stromy jsme si našli místo, kde budeme dnes nocovat. Stavět stany budeme až později. Teď je 19:30 hodin a je docela dost světla. Jsme v národním parku, a tak musíme být nenápadní. Přeci jenom si nejsme úplně jisti, jak je to s tím přespáváním v takhle chráněném území. No, jsme v nadmořské výšce přes 2000 metrů a nerozděláváme oheň. Snad to bude v pořádku. Vstávat budeme raději za svítání. Teď děláme inventuru zásob sušenek a tyčinek a odlehčujeme jako každý večer láhev s becherovkou. Já se snažil léčit i po ránu, ale moje zásoba už došla. Jsem tedy závislý na ostatních, hlavně na Karlovi s MartinemC, kteří doplnili zásoby ve Vielhe a mají pendrekovku, jak jsme to pití nazvali. Místečko, na kterém se nacházíme, docela ujde. Jen si každý musel vyčistit místo pro stan od kravinců. Je jich tu všude plno. Krávy jsou tu všude doma. Kolem nás šustí vítr ve větvích stromů a nám je jasné, že tu bude větrno. Pomalu zapadá slunce za hory a nás žerou všudepřítomní komáři. Petr Tohle místo mělo ale dvě vady. První byla, že zde nebyl skoro ani kousek rovného místa. Samý kořen, kámen, šišky ze stromů. A také všudypřítomná hovna od zdejších krav. Ty jsou tu opravdu na každém kroku. Někdy i na místech velice těžko přístupných, a tak si tu představujeme krávu s lanem, skobami a lezečkami. Další možností je genetický španělský program na křížení krávy a kamzíka. Druhou nevýhodou onoho místa byli ti debilní komáři!! Už jsem od nich strašně pokousaný.

21:24 Kolem osmé hodiny jsme začali stavět stany. První byl Petr s Barčou, druzí MartinC s Janou. Náš stan jsme začali stavět před devátou. Teď už jsme ve stanu a jsme skoro připraveni na noc. Karel loví signál telefonu a MartinD si píše poznámky. Přitom se pokoušíme vymlátit ve stanu komáry, aby nás v noci neotravovali. Ale bohužel jsou lepší a vyhrávají. Zítra pro jistotu vstáváme v 6:40. Nejsme si jistí s tím, jak je to tu se stanováním, a tak chceme sundat stany brzy a zároveň se podíváme na východ slunce. Pak posnídáme a půjdeme. Už zalezu do spacáku. Je 21:30. Karel loví pendrekovku a láhev koluje. MartinD ji komentuje: „Fakt pendrek, to bylo to nejlevnější pití, co tam měli, že jo?“ Na to Karel „Mohli jsme koupit nějakou vodku, nebo něco jiného co známe, chtěli jsme ale něco co neznáme a pokud možno místního.“ Stanování 11 (3.8. - 4.8. 2008) Lokalita: nad a ve směru cesty i před jezerem Estany de Sand Maurici Souřadnice: N 42°34'57,0“ E 0°59'18,6“ 2202 m n. m.

54

Pondělí 4. 8. 2008 7:26 Budíky nám s Karlem zapípaly skoro stejně v 6:40 ráno. Noc nebyla pro mě moc klidná, pořád jsem se mlel, jak jsem hledal nějakou trochu snesitelnou polohu, protože jsem měl pod sebou spoustu hrbolů a přitom jsem sjížděl, protože jsme ještě navíc měli stan v kopci. Tak jsem se každou chvilku probouzel. Stan je díky větru suchý. Vstali jsme chvilku po začátku východu sluníčka, a tak jsem se pokusil udělat pár fotek. Pak jsme šli vzbudit ostatní a balit stany. Sluníčko pomalu vylézalo za kopec a já při balení sem tam odbíhal na vhodné místo a fotil. Asi v 7:25 už bylo úplně nad kopcem a začalo pěkně hřát. Karel s Bárou připravují snídani, ostatní balí nebo se dívají na sluníčko. Je to krása, vidět, jak tady na horách začíná nový den. Jen ti komáři to kazí. Bára ...dnešní ráno opět provázela diskuse, zda si s Péťou dáme cornflaky sladké nebo slané nebo bez ničeho. Na štěstí bylo k snídani müsli, tak se naše debata o ochucení snídaně posouvá o den dál :) Já si stejně ty sladké prosadím! :) Už se těším na nějaký jogurtík, čerstvé pečivo a ovoce.

12:41 Jsme po obědě, někde na půli cesty do sedla vysokého asi 2700 m Coll de Peguera (2715 m n. m.). Ráno jsme vyrazili kolem půl deváté. Nejdříve jsme klesali podle jezera k potoku Riu de Monestero. Od něj už jen stoupáme údolím s potůčky, potoky, lesy, loukami a ty zvonce co slyšíme

Potůček s lávkou 55

Jezero Estany de Monestero nemají na krku krávy nebo ovce, ale koně. Je to jak balzám na duši. Krásné klidné prostředí, nádherný vzduch a voda. Paráda. Jdu schválně trochu pomaleji a zůstávám sám trochu pozadu. Za mnou je ještě MartinD. Chci si to tu co nejvíc užít. Nestačím se dívat kolem. Je to krása. Na jednom palouku jsme došli ke stádečku koníků. Jsou nádherní a úplně klidní. Lidé jim nevadí a bez obav si berou z ruky trávu nebo se nechají pohladit. Stojí těsně u sebe pod stromy a obtěžují je mračna much. Tráva je tu od nich nádherně střižená jak anglický trávník. Po krátké přestávce u koníků jdeme dál. Stoupáme výš a výš a krajina se pomalu začíná měnit. Stromy mizí a zůstávají jen keře a tráva. Míjíme malá jezírka a jedno veliké jezero Estany de Monestero a potkáváme několik turistů. Několikrát se míjíme se dvěma dívkami. Vždy, když máme přestávku, nás dojdou a předejdou, a když pak zase odpočívají ony, tak je dojdeme my. Petr Pomalu jsme stoupali přes kameny, po kterých se muselo skákat, až k dalšímu z jezírek. Cestou jsme se neustále střídavě míjeli se dvěma dívkami. To vždy, když jsme čekali na Martina. Když jsme procházeli vyšší trávou, Karel se nepozorovaně připlížil jako indián k jedné turistce. Ta nic netušíc, se velice vylekala, když Karla spatřila. Vyšlo z toho milé nedorozumění, jelikož Karel hledal pouze volnou cestu, kudy bychom mohli slečnu obejít. Cesta se pak začíná prudce zvedat a kolem už máme jen kamení a trávu. Poslední část výstupu je po balvanech a šutrech. Zase něco pro horské kozy a pro nás. V sedle se znovu potkáváme s naší dvojicí dívek.

56

14:40 Jsme v sedle. Kluci Petr, MartinC a Karel se vydali zdolat blízký vrchol vysoký 2983 m s názvem Pid de Peguera. Protože se nám to nezdá být naším cílem, tak s Janou, Bárou a MartinemD čekáme a hlídáme batohy. Bára Dnešní ráno bylo ve znamení brzkého vstávání. Prošli jsme okolo pasoucích se koní, krásným údolím a před chvílí jsme se vyškrábali sem. Achilovka mě chvílemi pěkně pobolívá. Snad to ještě chvíli vydrží. Až zase Karel zvolá: „ Ke strojům“, chopíme se batohů a vyrazíme dolů k jezeru, kde se pokusíme najít vhodné místo na přespání.

Jani Sedíme a čekáme, až kluci sejdou z kopce. Procházeli jsme vysokou trávou a uprostřed cesty, zády k nám, stála turistka s foťákem. Pravděpodobně nás vůbec neslyšela, protože když ji chtěl Karel obejít, šíleně se ho lekla až vyjekla. Pak už se jen smála a my taky. Nevím, proč se Karla lekla, když si předevčírem holil vousy. Celou cestu odspodu se mi v hlavě honí myšlenky. Ta neskutečná krása zahrádky. Nestačil jsem se dívat nalevo a napravo. Pochopitelně moje tempo chůze lehce zvolnilo. Vtom jsem si uvědomil, že ostatní jdou a moc asi nesledují, co je kolem. I když ne úplně všichni. Nejvíc asi Karel. Jeho hlava je skloněná a jediné, co vidí, je zem, po které šlape. Napadá mě, co je to, co je žene dopředu. Každý z nás má něco, co ho pohání. Já chci vidět, zažít, prohlédnout si všechno a udělat pár hezkých fotek, někdo chce vyjít výš než dřív, dál, někomu jde o dobrodružství. Mám pocit, že někteří z nás pouze jdou. MartinD chce fotit, teď, když jeho jediný cíl dostat se co nejvýš, jak to tady jde, je pryč a nesplněný. Jak tak jdu znovu nahoru, zjišťuji, že to krásné necháváme dole. Je pěkné někam vylézt, někam nahoru a rozhlédnout se, ale chce to pak určitě jít dolů a tu krásu co jsme viděli shora, si prohlédnout pěkně zblízka. Podívat se na stromy, keře, květiny, potůčky, řeky a jezera. Dotknout se jich a ucítit je na vlastní kůži. Poslechnout si, jak to všechno šumí, cvrliká, píská, ucítit tu vůni a být v té kráse. Ano, nahoru ano, ale pak pěkně taky dolů. Je 15 hodin. Kluci jsou nahoře a já se těším dolů do lesů. MartinC Nádherná cesta parkem, procházíme dlouhým údolím, které je zakončeno jezerem obklopeným horami. Stoupáme do sedla a odtud ještě s Karlem a Petrem vybíháme na vrcholek. Batohy nám hlídají ostatní dole. Vrcholek má být vysoký 2983 m, ale končíme o kousek níž. Dál je to dost nebezpečný.

K dnešní cestě: Putujeme po značené stezce. V dolní části bylo značená pomocí kůlů se žlutým vrškem a šipkami. Od půlky výstupu do sedla pak jen mužíky z kamení a to dost špatně. Dolní část je turisticky hodně užívaná. Proto taky hodně opečovávaná. Jsou tu lávky a něco jako hatě, s tím rozdílem, že jsou to dvě půlky klád vedle sebe. V sedle nejsme sami. Stejně jako na cestě. Lidí tu je všude hodně. Kousek od nás odpočívají dvě holky, které jsme už několikrát během dneška potkali. Protože měly málo vody, tak se nás 57

zeptaly, jestli jim můžeme nějakou dát. Problém to nebyl, tak jsme jim dali, kolik potřebovaly. Po zkušenostech už nosíme plné lahve pořád. Počasí nám pořád přeje. Není naštěstí takové vedro jako včera, sluníčko tolik nepálí, ale přesto je krásně. Na obloze plují sem tam bílé mráčky, které občas slunce zakryjí, a když foukne vítr, je nám při čekání chladno. Ale vítr není nepříjemný a silný, takže se to dá vydržet. Další cesta byla dolů k jezerům a dál střídavě nahoru a dolů kolem a mezi jezery a jezírky. Počasí se horšilo a v jednom okamžiku začalo pršet. Nebyl to silný déšť, ale nebyl moc příjemný. Kapky dělaly kruhy na hladinách a my jsme poprvé nasadili pláštěnky na batohy a někteří si oblékli nepromokavé bundy nebo ponča. Já jsem nasadil jen pláštěnku přes batoh a šel jsem dál tak, jak jsem byl. Chvilku to vypadalo na bouřku a v dálce jsme zahlédli pár blesků. To se mi vůbec nelíbilo a neměl jsem dobrý pocit z putování kolem jezer plných vody s hrozící bouřkou. Měl jsem myšlenky na vyhledání nějakého místa dál od vody na úbočí nějakého kopce, ale nikomu jsem se nesvěřil, a tak jsem měl smůlu. U jedné křižovatky se mi stalo to, co už dlouho ne. Nikdo nebyl na první pohled vidět a přede mnou dvě cesty. Kudy dál? Proč nikdo nepočkal? Byl jsem rozzlobený. Za mnou šel ještě s odstupem MartinD, ale něž došel, zahlédl jsem, jak zpoza balvanu na levé pěšině vyšel zbytek naší výpravy. Tak to se jim nepovedlo. Počasí se umoudřilo a přestalo pršet. Šli jsme už jen kousek až na louku, kolem které se pásly krávy. Když jsme došli, vykouklo sluníčko a vypadalo to, že už bude hezky. Čekal nás večer, plánování, vaření a stavění stanů.

22:16 Jsme skoro ve stanu. Petr s Barčou, MartinC s Janou už jsou zalezlí. My zalezeme během chvilky. Na tomto plácku, vlastně kousek vedle, jsme byli kolem šesté. Je to krásná pastvina samé lejno a kráva. Lemovaná je potůčkem.

Hráze 58

Porada o dalším postupu je trochu názorový střet. Já (a přidal se i Petr) nechci moc riskovat a nechávat návrat do Barcelony na poslední chvíli a na víkend, protože se bojím místní dopravy a také si chci trochu prohlédnout Barcelonu a její památky. S tím se přidává i MartinD. Karel zase v touze jít co nejvíc a nejdéle nechce ubírat z cesty ani den. Bojí se, že budeme někde sedět a čekat na odlet. Nakonec vymýšlíme kompromisní plán další cesty s cílem být nejpozději v pátek dopoledne ve městě. Jen co jsme se poradili, jak půjdeme dál, jdeme pro vodu. Musíme jít hodně vysoko, protože jsou tu všude kravince a chceme vodu čistou. To se nám nakonec daří. Máme snad čistou a velice studenou vodu v lahvích. Je tak studená, že nás bolí ruce od jejího nabírání. Je brzy, a tak zatím nestavíme stany, ale staráme se o sebe. Postupně se chodíme umýt. Někdo volí teplejší vody jezera, kam se mi moc nechce, protože se do jezera chodí mýt i ty krávy. Tak jdu s MartinemD do potoka. Takže tu ledovou vodu vyzkouším dokonale. Po chvilce, co v ní stojím a snažím se co nejvíc celý namočit a umýt se, mě bolí nohy tak, že nevím, na co šlápnout. Každá nerovnost je jako jehla, která se zabodává do chodidla. Naštěstí je pěkně a na sluníčku se rychle zahřívám. Po ledové koupeli se cítím jako znovuzrozený. Pak jen sedím vedle potůčku a poslouchám, jak šumí a bublá. Po chvíli se ke mě přidává i MartinD, a tak tam sedíme spolu a klábosíme. Byla to super relaxace a odpočinek. Po návratu k batohům jsme začali vařit těstoviny a bavit na louce. Kolem se pásly krávy a byla večerní pohoda. Sluníčko nám nabíjelo baterky v solární nabíječce a hřálo nás. Po odpoledním deštíku nebyla ani stopa. Po dobré těstovinové večeři jsme začali vařit čaj. Polehávali jsme na karimatkách a bavili jsme se. Pomalu se k nám přibližovala pasoucí se kráva. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Byla v klidu a nikomu nevadila. Až do doby, kdy MartinC dostal úžasný nápad. Šel si krávou poklábosit. Petr Těžko odhadovat, jak by se věci vyvíjely dál, kdybychom neměli Martina C. Ten, zjevně povzbuzen dopoledním milým přijetím od koníků, šel pozdravit i tuhle krávu. Věc, kterou však netušil, byla, že to nebyla obyčejná, nýbrž bojovná kráva. Namířil si to k ní pěkně zepředu a s velice něžným zvoláním „Kravičkooo“ šel s napřaženýma rukama přímo k ní. Chtěl si ji pohladit, jako ty koně dopoledne. Kráva na to reagovala tak, že sklonila hlavu a prudce odstartovala směrem k MartinoviC s jasným úmyslem. Jejím cílem bylo zničit narušitele. Nabrat ho na rohy a zadupat do země. Na nás všechny to zafungovalo stejně. Tak, jak jsme byli, s tím, co jsme měli u sebe, jsme všichni naráz vystartovali a upalovali nahoru na blízký pahorek. Opustili jsme všechny naše věci včetně fotoaparátů, batohů s kompletním vybavením a dokonce i hořící vařič s kotlíkem vody, která právě začínala vařit. Jen Petr měl u sebe fotoaparát, a tak mohl část pozdějšího dění zaznamenat a vytvořit tak krátký film bez konce. Byl to mžik a neměli jsme vůbec nic. Kráva stála u věcí a my se báli, aby si s nimi nezačala hrát nebo je ochutnávat. Petr Právě v době, kdy se kráva rozebíhala na Martina C. shýbal jsem se pro foťák do batohu. Jaký to pro mě byl šok, když se najednou kolem mě všichni prohnali a pelášili směr kopec. Ani vteřinku jsem neváhal, dvakrát jsem prohrábl a utíkal také. Pak jsme všichni stáli a napjatě pozorovali, co se bude dít dál. Kráva stála, koukala na nás a v tom ji zaujaly batohy Pavla a Martina, které byly položeny přímo u ní. Jedním kopytem dokonce stála asi 20 cm od Pavlova foťáku. 59

Po počátečním šoku jsme se docela rychle vzpamatovali a začali vymýšlet, co s naší situací dělat. Kráva s bojovým výcvikem stála výhrůžně nad MartinovýmD a mým batohem. Kousek od jejích kopyt ležel můj fotoaparát v pouzdře a asi o jeden až dva metry dál Martinův. Věci ostatních byly kousek dál a dařilo se je pomalu získat, ale věci nás dvou byly pod kontrolou bojovné krávy a my se báli. Stačil krok a bylo by po srandě. Pokusili jsme se ji zahnat boucháním do kotlíku a hlukem. Kráva na to nereagovala a dál čuměla střídavě na nás a na naše věci. Jediné, co se nám dařilo, bylo strhnout její pozornost na nás. Ale jen co se kráva podívala naším směrem, nebo se dokonce trochu pohnula, naše odvaha byla ta tam a my jsme byli na kopečku. Pořád jsme se báli, abychom ji nerozpohybovali přes ty věci. Její kopyta a rohy by byly pro to vybavení jako bomba. Ty věci by neměly šanci a všechno včetně bot jsme potřebovali. V horách je vybavení životně důležté. MartinoviC se podařilo klackem, původně to byla Petrova hůl, za naší pomoci, kdy my jsme se snažili krávu zaměstnat klepáním do kotlíku a pohybem z druhé strany, přiblížit k MartinovuD batohu a šikovným manévrem odnést na klacku fotoaparát. Ten druhý byl nedosažitelný. Kráva pochopila co se snažíme udělat, a začala se více bránit. Byla furt ve střehu a začínala se nebezpečně otáčet naším směrem. Kdyby se rozeběhla, tak by šla přesně přes můj batoh, foťák a karimatku. Takže MartinC se musel stáhnout a druhý pokus přerušit. Chvíli jsme přemýšleli, odkud začít další přiblížení. Pak MartinC začal další pokus. Klackem bouchal do země a švihal vzduchem. Vypadalo to, že kráva půjde proti němu a zadupe ho do země, ale najednou lehce couvla. Pohyb MartinaC trochu vyplašil a taky couvl. Kráva se vrátila na původní místo, ale měla pro nás lepší postavení. Takže MartinC šel znovu a tentokrát byl více odhodlaný. Kráva trochu couvla, pak se prudce otočila a odběhla kus dál. MartinC pokračoval za ní, a tak ji zahnal. MartinD Všichni jsme usilovně přemýšleli jak dostat věci nazpátek. Křičení, mlácení kotlíkem nepomáhalo. Věci byly v ohrožení a rozhodně se jich nechtěla vzdát. Pokoušeli jsme se ji obejít, ale marně. Pravděpodobně se jednalo o horskou krávu s bojovým výcvikem a velice dobře ovládala „ taran“ a krytí zad. Naše lsti se

60

Ráno v pevnosti na kopci

tříštily jedna po druhé. Poslední naše akce byl klacek v rukách provokatéra Martina C., akce doznala úspěchu a věci byly zachráněny Na to jsme my ostatní rychle naběhli k věcem. Každý vzal, co mohl, a utíkal s tím nahoru na naši citadelu. Mysleli jsme si, že tam budeme v bezpečí. Rychle jsme odnesli úplně všechny věci nahoru a najednou nám došlo, jaké jsme měli štěstí. Ze zadního otvoru krávy cosi vypadlo nebo spíš ukáplo. Kráva odhodila minu velkou asi jako... velkou. Tak to byla klika, představte si, kdyby to hodila do otevřeného batohu. Raději nemyslet. Kráva tedy byla dál na louce, ale najednou si někdo všiml, že na nedalekých kamenech sušíme věci a nabíjíme baterie. Rychle se vytvořil přepadový oddíl. MartinC s klackem nám kryl záda a hlídal krávu. Karel, Petr, MartinD a já jsme sbírali věci. Byl to mžik a kráva na to nestihla zareagovat. Povedlo se. Pro tentokrát jsme vyhráli. Zůstali jsme na opevněném vršku. Z jedné strany sráz do jezera a z druhé prudší kopec sem tam s velikým balvanem. Nahoře plácek jen tak pro tři stany. Moc pohodné to nebude, ale dolů se nikomu nechce a sem ty krávy určitě nepolezou. Připlížil se večer a soumrak. MartinC vyšel na průzkum a hledal si kamínek. Na holi bílý toaleťák jako prapor míru. Odvážil se daleko, ale krávy byly za druhým potokem. Sem tam někdo vyšel na stráž a pozoroval, co dělají. Měli jsme pocit, že nás chtějí obklíčit. Několik jich stálo přímo pod námi na našem prvním místečku a zbylé byly okolo celé louky. MartinD zkoušel trochu fotit večerní oblohu a ostatní se připravovali na noc. Spát jsme šli s dobrým pocitem, že zatím jsme kopec uhájili. Odpadky jsme zahrabali do kamení kus od nás. Se slovy, že indiáni většinou útočí za rozbřesku, těžko říct, co krávy, jsme zalezli do stanů a spacáků. Čekala nás noc na bojových pozicích naší skromné pevnosti, na které se nám podařilo jen vtipkovat o obranném valu a vozové hradbě, ale na které skoro nic kravám nebránilo v pohybu. Pod ochranou našich stanů jsme se pokusili usnout. Měli jsme strach, aby krávy nechtěly vyjít nahoru a se stany si pohrát nebo přes ně projít. Stanování 12 (4.8. - 5.8. 2008) Lokalita: u jezer Estany de Saburó a Estany de Mar poblíž les Planelles de Mar Souřadnice: N 42°31'24,8“ E 1°00'57,7“ 2476 m n. m.

Úterý 5. 8. 2008 Noc byla neklidná, budil jsem se, jak jsem na nerovné posteli sjížděl doleva. Takže jsem se moc do růžova nevyspal. K tomu mě ráno probudil MartinC tím, jak hlasitě kecal ve stanu asi půl hodiny před budíčkem. Jani Vzbudilo mě trhání trávy a dupnutí. Nejdřív jsem si myslela, že je to Karel, ale když to kolem začalo funět a škubat trávu, bylo jasný, že je to pasoucí se kráva. Bála jsem se, aby nechtěla projít mezi stany. Kolem stanů se nám totiž pásla kráva. Funěla a rvala trávu. Nic víc jsem o ní nevěděl. Nějak mě to nevzrušovalo, chtěl jsem ještě chvilku spát. Povedlo se a na chvilku jsem ještě usnul. Opravdový budíček byl až kolem půl deváté. Kráva už byla pryč. Igelitka s odpadky byla rozházená a prohrabaná, takže ji kráva nebo krávy, kdoví kolik jich k nám nahoru, na místo, kam určitě nevylezou, zašlo na návštěvu.

61

... a zase krávy. MartinD Ráno jsme se probudili a zjistili, že náš pahorek byl dobyt a odpadky byly rozházené sem a tam. Ostatní škody nulové. Po nepříteli nebyly téměř žádné stopy, až na jejich téměř pravidelné značkování trusem. Ke snídani byly cornflejky s mlékem a čajem. Pak jsme se pokochali tou krásou, když sluníčko vylezlo nad kopec a začalo nás hřát a svítit nám na stany. Po jídle jsem začal balit, ale musel jsem za kamínek a pak do potoka. Ranní koupel byla opět nádherně osvěžující a motivující. Bohužel jsem byl najednou s balením pozadu a hotov jsem byl kvůli čištění objektivu a mazání se ochranným krémem jako jeden z posledních. Naše cesta vedla k jezeru a byla jen lehce zvlněná. Hned ráno Jana přišla s novou variantou a po chvilkové debatě nad mapou jsme můj i její návrh propojili a vytvořili tak druhé kompromisní řešení. Vyšli jsme z místa, kde nás ohrožovaly krávy a po chvilce jsme narazili na drobný problém. Cesta vedla kolem jezera přes kopeček k dalším dvěma jezerům, která byla těsně u sebe a procházela po né moc širokém pásu půdy mezi nimi. A na tomto pásu bylo stádo krav a býků. Takže od jedněch krav jsme odešli a k dalším jsme přišli. Zastavilo nás to a donutilo hledat řešení tohoto menšího problému. MartinD Ušli jsme sotva pár kopečků a narazili na tábořícího nepřítele s ovšem dobře vyzbrojenými bojovými voly. Pravděpodobně druhá vlna, která měla k naší dobyté pevnosti dorazit další den. Jani, Bára, Petr, MartinC a Karel se rozhodují jezero obejít a kravám se tak vyhnout. Já s MartinemD váháme a čekáme na místě. Na opačné straně jezer jsou totiž ty dvě holky, které jsme včera potkávali a kterým jsme včera dávali nahoře v sedle vodu. Chceme počkat, co udělají.

62

Prní přišla ke stádu, na chvilinku se zastavila a porozhlédla a pak pěkně jakoby nic prošla. Ta druhá taky, bez problémů. Tak jsme se rozhodli, že s MartinemD se pokusíme projít také. Pomalu jsme sebrali odvahu a rozešli se přímo do středu stáda, přesně po cestě. Do míst, kde krav bylo nejméně. S pěkně staženými zadky jsme postupovali dopředu kolem hloučku býků napravo a skupinou přežvykujících krav nalevo. Krávy si nás skoro nevšímaly a jen sem tam nějaká na nás koukla. Šel jsem první. Nejdříve pomalu, ale pak jsem začal zrychlovat, až jsem se dostal nejprve do normálního tempa a pak ještě o něco výš. Stádečko jsem opouštěl docela rychle. Za mnou MartinD šel podobně. Vlastně bez problému jsme prošli. Ostatní mezitím obešli celé jezero cestou necestou a bavili se pozorováním našeho odvážného počinu. Pak jsme došli s malým osvěžením drobným deštíkem až k jezeru Estany de Colomina s chatou Refugi Colomina ( FEEC ). Tam jsme z hadice načepovali teplou a snad pitnou vodu a prohlédli si z venku boudu. Sedli jsme si kousek nad jezerem. Byl tam totiž konečně signál pro mobilní telefony.

11:52 Právě končíme chvilku posezení u jezera s chatou a fůrou turistů. Karel dopsal a odeslal poslední sms, a tak můžeme jít. Je tu krásný klid, jen ti turisté sem tam trochu hlučí. Ale vládne tu hlavně pohoda. Turisté, asi nejspíš Španělé, posedávají u vody, svačí a baví se, někteří se opalují, protože zase vykouklo sluníčko. Líbí se mi tu. Voda v jezeře je průzračná a docela teplá, alespoň na dotek ruky. Škoda, že v naší skupince vládne nervozita, že se už nejde dál. Tedy až na dva, mě a MartinaD. My nervózní nejsme a snažíme si to užít, každý po svém. Je odesláno, tak jdeme. Už na prvních krocích je jasné, že pět z nás nasazuje běžné tempo. Mně už je jasné, že nemá cenu pospíchat, protože MartinD stejně půjde pomaleji než všichni, a tak si jdu pohodově na předposlední pozici. Díky tomu si stihnu po malé pomoci MartinaD všimnout, jak tady nakládají s odpadky z kuchyně. A nejen s nimi. Všechno letí pod boudu nebo kus dál pod cestu. Jsou to prasata. Minuli jsme hromadu šlupek od zeleniny a v dálce jsme viděli nějaký poházený stavební materiál. Klesáme k jezeru Estany Frescau, od kterého chceme začít výstup do sedla ve výšce 2872 m n. m. pod vrcholem Pic de Pala Pedregosa 2889 m n. m. Možná vystoupat i na vrchol, podle toho jak trefíme cestu. Klesáme všichni docela blízko u sebe, je to po dobré cestě a tempo trochu polevilo.

14:00 Jsme v sedýlku pod vrcholem (podle mapy jsou možná dva, jsme pod tím pravým). Došli jsme sem strání bez cesty. Nebyla sem žádná značka ani sem nebyla vyšlapaná žádná cestička. Ale podle mapy tady někde jedna vede. Asi ve třetině stoupání k nám seběhli dva místní běžci. Muž a žena v běžeckém vybavení. Varovali nás, že tam, kam míříme, nejsou žádné cesty a mapě, kterou jsme jim ukazovali, nevěřili. Jednoznačně říkali: „No Way“. Potvrdili nám jen, že z Espotu by mělo jít odjet do Barcelony. Obědváme lovecký salám se suchary na lžíci. Suchary nevydržely a jsou na padrť. Lžíce je ideální příbor na tu drť. Přesto jsme si pochutnali a dobře jsme se najedli. Cesta sem byla dlouhá a úmorná. Stoupali jsme, každý, jak mu to šlo. Pod námi je krásná krajina s modrozelenými jezery a zeleným kobercem luk na horských stráních, po kterých se prohánějí stíny mraků. Počasí je proměnlivé. Když jsme stoupali nahoru, bylo hodně vedro a sluníčku nic nebránilo do nás pálit plnou silou. Teď, když jsme nahoře a propocení odpočíváme, tak se sem tam schovává za mraky. Když do toho ještě foukne vítr, je chladno. 63

...kopec, ve kterém se pohybujeme, je hodně prudký a samý kámen. Přestože máme mapu a GPSku, nejsme si přesně jisti, kde přesně jsme. Mapa toho moc neříká a není se moc čeho chytnout. Cestu žádnou nevidíme. Tak jen tušíme, kudy asi dál. Kolem nás jsou vidět jen hory. Ať se podívám kamkoli do dálky, tak vidím jen hory. Kilometry hor, mraky vrcholků a kopců. Opravdová nádhera.

15:00 Další cesta je jeden menší orientační problém. Přesně, jak říkali ti dva běžci. Žádná cesta, žádný kamenný mužík nebo značka. Nic, co by pomohlo určit směr. Šli jsme kus traverzem, ale najednou to dál nešlo. Podle mapy a podle toho, co bylo vidět kolem, jsme naprosto přesně zjistili, že nevíme, ve kterém sedle jsme obědvali a kde jsme právě teď. V dálce tušíme cestu a domníváme se, že by to mohla být ta pravá. Takže potřebujeme sejít docela velký kus dolů. To nebude jednoduché, protože kopec, ve kterém se pohybujeme, je hodně prudký a samý kámen. Dopředu to nejde, Karel se tam byl podívat a končí to tam srázem a skálou, kterou nemáme šanci překonat. Musíme se kousek vrátit a pak zahájit sestup. Přitom dávat pozor, abychom neuvolnili kamení na toho, kdo jde před námi. Takže pěkně zlehounka a opatrně. Pokud možno ne nad sebou. Přestože to byl hodně prudký a kamenitý svah, tak se mi klesalo docela dobře a všem jsem pěkně utekl. Došel jsem první k balvanovému poli a tam jsem se jednom kameni uvelebil a čekám. Dívám se dolů do údolí a poslouchám cinkání zvonců. Daleko na druhé straně údolí je vidět stádečko krav. Jsou tak daleko, že vypadají jako malé tečky na kopci. Je to hodně přes kilometr. To údolí je jako vymodelované ze zeleného koberce. Po chvilce se na kraji balvanového pole objevila první postava. Potom další a další. Netrvalo dlouho a kolem mě seděli na kamenech všichni. Jani Pavel zase ztratil zábrany a za chvíli byl dole. Zato my s MartinemC jsme to slézali pěkně dlouho. I s další cestou byly problémy. 64

16:33 Jsme u dvou malých jezírek. Pro dnešek by to mělo být všechno. Uvidíme, s čím se vrátí průzkum. Jestli najde vodu a jak daleko. Na tom záleží, jestli zůstaneme, nebo jestli ještě popojdeme. Po překonání balvanového pole jsme vystoupali kousek nahoru a napojili jsme se na cestu. Ta nás zavedla nahoru do úzkého sedla. Tam jsme minuli ceduli s nápisem Area Privada de casa. Viděli jsme zbytky po ostnatých drátech a pochopili jsme, proč se nám zdály kopce tak hladké. Vypadalo to, že tam dost často dochází k sesuvům kamení. Skála se asi drobí, to způsobuje, že je jakoby posypaná drobným kamením. To se pod našima nohama sype dolů. Takže se nám nejde nejlépe. Klesám a přemýšlím co asi znamená ten nápis. Po chvilce se dostáváme na trávu, tam se nám jde podstatně lépe. Ta tráva je pěkně střižená jako anglický trávník. Starají se o ni koníci, kteří se tu pasou a cinkají zvonci. Několik jich v dálce vidíme, ale bude jich tu určitě víc. Kluci jsou na průzkumu, Jani s Bárou a MartinemD studují mapu. Já si poznamenávám zážitky z cesty. Vodu kluci nenašli, ale zato holky objevily kousek od našeho stanoviště pěkné místo s rovinou pro stany a soutokem dvou potoků. Tak se ještě kousek posuneme.

17:40 Vykoupaní a v teple sluníčka sedíme na krásném plácku lemovaném potůčky. Koně zde vypěstovali nádherný trávník, který by leckterý zahrádkář záviděl. Jen se musíme sem tam vyhnout nějakému tomu koblížku. Okolní hory jsou krásné a současné počasí je opravdu parádní. Cesta sem byla velice náročná a neznačená. Zítra by to mělo být lepší. Kousek od nás vidíme značky. Karel s MartinemD účtují a dávají do pořádku společnou kasu. Bára s Petrem si čtou mapu a Jani s MartinemC jsou někde v koupelně.

20:47 Všichni až na Karla, který šel někam za kamínek, jsme ve stanech. Při vaření večeře se na okolních kopcích za potoky objevilo několik koní. Hned jak si jich první z nás všiml, začaly narážky na MartinaC. Někdo ho varoval, aby zapomněl na nějaké seznamování, jiní navrhovali jej pro jistotu svázat nebo alespoň přivázat za nohu k nějakému kamenu stranou od stanů. Znovu se říkalo, že útok bude asi za svítání a teď večer že nás koně jen obklíčí. Byli jsme všichni napjatí, kam až koně zajdou. Zaržání jednoho z nich vyděsilo hlavně holky. Koní vidíme asi 8 a jsou zatím dost daleko. Každý máme v hlavě včerejší večer a zážitky s krávou. Po večeři, měli jsme makaróny se sýrovou omáčkou, proběhla hromadná inventura sušenek a tyčinek. Je to dobrý, vydržím a ostatní asi také. Uvařili jsme čaj do tří termosek. Jednu jsme vypili rovnou a dvě nám zůstaly na ráno. Noc bude asi zajímavá. Hodně fouká. Vítr mění často směr a pohrává s našimi stany. I Gemma má chvílemi co dělat a v jeden okamžik se dokonce zmáčkla až na placku, stejně jako naše obyčejnější stany. Náš největší stan pro jistotu trochu otáčíme a zpevňujeme dalšími provázky a kotvíme náhradními kolíky. Nálada je celkem uspokojivá, i když bylo dnes ve vzduchu cítit po celý den divné napětí. Přesto všechno u večerního čtení mapy někteří říkali, že by volili volnější cestu bez zacházky do jakési smyčky, kterou vymyslela včera Jana a která se nám nabízí. Uvidíme zítra. Už dva dny se mi honí hlavou myšlenka nechat mé kolegy napsat do deníků, proč sem jeli, co je táhne dopředu a jaké měli a mají cíle, co od cesty očekávali. Jen se mi nedaří najít zaprvé odvahu a za druhé formulovat to tak, aby to pochopili tak, jak to myslím. No uvidíme, jestli do toho půjdu.

65

Já musím říct, že jsem spokojený. Je to nádhera. Jen mi sem tam chybí trochu času. Mít čas se na pěkných místech trochu zdržet a pořádně si je prohlédnout a užít. Občas si připadám jako na prohlídce nějakého hradu nebo zámku. Tam se také pořád jen jde a do toho zní výklad typu: „Vpravo vidíte..., vlevo visí obraz, lustr... leží něco, postupte si dál do červeného salonku, … projděte chodbou a zatočte doleva...“. Jsem zvědavý na zápisky ostatních. Četl jsem pár vět, co napsal Petr, a vypadá to moc dobře. To bude noc. Ten vítr dělá divy. Fouká shora, zdola, každou chvíli jinak a stan se bortí na tuhle a pak na druhou stranu. Snad vydrží. Stanování 13 (5.8. - 6.8. 2008) Lokalita:soutok na Riu de le Mainera jižně od jezer Estany de la Mainera Souřadnice: N 42°31'01,7“ E 1°02'40,2“ 2361 m n. m.

Středa 6. 8. 2008 10:23 Noc byla bouřlivá, plná blesků, hromů, deště a větru. Vítr byl tak silný, až se stany prohýbaly, a když jsme šli v noci na záchod, museli jsme s Karlem opravovat kolíky jedné předsíně a kontrolovat, jak na tom stan je. Při této kontrole jsme se venku potkali s MartinemC, také kontroloval stan. Padaly i drobné krupky. Přes to všechno se spalo dobře. MartinoviD dokonce tak dobře, že ani nezaznamenal, že jsme museli překolíkovávat kus stanu.

Ráno v království koníků. Petr Asi tak kolem 23:45 se do větru, kvůli kterému jsme byli nuceni zpevňovat stany, přidal i déšť. Co déšť. Pěkná bouřka to byla! Velké kapky nám bubnovaly 66

do plachet stanů a opíral se do nich vší silou. Hrůzostrašné divadlo. Celou noc jsem prakticky probděl. Ani ne kvůli větru nebo dešti. Bolela mne hlava a to mi nedovolovalo usnout. Až nad ránem jsem konečně zabral.

Jani V noci se přehnala pořádná bouřka. Jen co začaly padat první kapky, byla jsem vzhůru. Byl pořádný vítr, dokonce nám párkrát prohnul tyčky. Tak se MartinC vydal na průzkum, jestli drží kolíky. Venku už byl Karel s Pavlem a upevňovali jejich stan. MartinD tvrdě spal. Od Petra se jen ozval dotaz, jestli je všechno v pořádku. Ráno nás přivítalo vánkem a sluníčkem. Byla krásná jasná obloha a po bouřlivé noci ani stopy. I stany byly skoro suché. To ten vánek. Po snídani, měli jsme cornflejky se sušeným mlékem dnes o něco mlékovatějším, jsme v klidu zabalili, čistili jsme foťáky a pořizovali jsme snímky našeho tábořiště. Koníci zůstali celou noc nahoře a žádný nás nenavštívil. To mě trochu mrzelo, jsou krásní. Ostatní neskrývali radost, že koně zůstali tam, co byli večer, že nebyl problém jako s krávou. Byl jsem přesvědčený, že koníci by nám žádný problém nezpůsobili. Nestačím jim závidět, jak jsou perfektně přizpůsobení životu tady na horách. Jedna srst je ochrání před vedrem, větrem, deštěm i zimou. Jsou bohatí a přitom nic nemají. Jen tuhle zem, tyhle hory a jeden druhého. Cinkají zvonci a v klidu si žijí. To cinkání se nese celým údolím a zní to krásně. Všude kolem v údolí nacházíme kosti. Život a smrt se tu prolíná skoro na každém kroku. Drsná krása divočiny. Nemilosrdná příroda. Jsme namazáni a sbaleni. Půjdeme dál. Nastalo loučení s údolím a koníky. Dnešní putování začínáme stoupáním po docela pěkné cestě.

12:56 Jsme po obědě. Měli jsme suchary a sýr. Cesta nás sem zavedla hodně zajímavě. Od kempu jsme stoupali. Pěkná cesta rychle zmizela a s ní i značky. Poslední byla jen pár kroků za naším kempem. Dál jsme šli po neznačené stezce. Těžko říct, kdo ji vyšlapal, snad koně a jiná zvířátka. Po chvilce nám zmizela a nastalo stoupání někam nahoru až k vrcholu. Tam nás čekalo překvapení v podobě stáda ovcí s několika málo kozami a celý vrcholek ve výšce asi 2700 m n. m. pokrytý vrstvou písku s bobky. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach chléva a nebylo kam se před ním chovat. Bylo to všude, bobky a zápach. Někdo prohlásil, že už konečně chápe, proč jsou některé okolní kopce hnědé a jiné šedé nebo zelené. Ty hnědé byly posrané od stád ovcí. Po krátkém odpočinku, který jsem ani nepotřeboval, protože jsem do kopce zvolil takové tempo, které mi umožnilo jít pořád dopředu a nezadýchat se, a tak jsem se dostal nahoru sice pomaleji než třeba Karel nebo Petr, ale v pohodě, jsme se vydali na druhé straně kopce dolů do údolí k jezeru Estany Negre. Šlo se sypající se sutí pomalu dolů. Protože jsem dolů šel rychleji než ostatní a nechtěl jsem jít první, musel jsem vždy počkat, až se kolegové vzdálí, a pak jsem šel tak dlouho, až jsem je došel. Bylo to pro mě pohodlnější a díky tomu mě nebolela kolena. Pomáhal jsem si holemi a jak jsem odpozoroval, méně jsem klouzal. Doklopýtali jsme tak až k ceduli označující hranice národního parku, u které jsme se zastavili na oběd. Jsme jen několik set metrů od jezera, ale bude to ještě určitě dlouhá cesta dolů. Jde to pomalu.

67

Jezera Estany Trullo a Estany Tort Kolem nás se tyčí vysoké hory se strmými stěnami místy snad převislými. Některé končí dole v zelenavých vodách jezera. Sluníčko nám svítí a hřeje do zad a nad námi na obloze poletují křičící ptáci. Je tu jinak klid. A nikde nikdo, jen nás sedm poutníků.

17:42 Po obědě jsme vstoupili znovu do národního parku a zahájili jsme závěrečný sestup do Espotu. Šli jsme po balvanech, nejdříve malých, které se sypaly pod nohama, a později po velikých, za kterými se člověk celý schoval. Nad námi vysoká hora a pod námi jezero. Zahlédli jsme dokonce nějaké zvíře. Snad kamzíka nebo něco podobného. U hráze jezer Estany Trullo a Estany Tort to bylo jako v pohádce. Živé stromy se střídaly se suchými šedivými kmeny s propletenými větvemi, dole se modrala a leskla voda jezera. Nad tím vším zářila modrá obloha s bílými mráčky. U chat Refugi J. M. Blanc to bylo jako v zahrádce. Hráze jezer z vyskládaných čtvercových kamenů, ostrůvky, třpyt na hladině a nad tím vším stromy a hory v pozadí. Kus pod chatou jsme se pokusili sejít doprava z cesty GR 11-20 k dolním jezírkům Estanys de Trecuro. Plánovali jsme, že tam počkáme na noc a přenocujeme. Sedli jsme si tam pod nízké stromy do stínu. Odpočívali jsme a čekali. Pořád jsme ale slyšeli nějaké hlasy. Ztichli jsme a napjatě čekali, co bude. Nic nebylo, ale čekání nás přestalo bavit, takže jsme se nakonec zvedli a místo jsme opustili. V rozhodování pomohli i komáři, kterých tu bylo plno. Vrátili jsme se tedy zpět na cestu a pokračovali v klesání do Espotu. Řekli jsme si, že se pokusíme níž najít nějaké vhodné místečko, nebo když se nepovede, dojdeme do Espotu a tam je kemp. Espot byl asi 4 km vzdušnou čarou. Asi po hodině chůze jsme se rozhodli prozkoumat pahorek nalevo od cesty. Našli jsme tam dobré, pěkně ukryté místo na louce. Tam jsme teď. Jediný problém, který tu máme je voda. Koupání v potoce by šlo zvládnout, ale musíme opatrně, protože potok je asi tři metry od cesty a je tam vidět. Horší je to s pitnou vodou. Ta tu není. Vodu z potoka můžeme v nouzi použít maximálně na vaření, když budeme poctivě převařovat. V nouzi nejvyšší máme ještě dezinfekci. Začínáme připravovat dnešní večeři. Dnes bude bramborová kaše se sojovým masem. Maso musíme dopředu namočit a přidat k němu několik kostek masoxu a zkoušíme i sušenou zeleninu od MartinaD.

18:37 Ležíme na sluníčku, Jani s MartinemC píší deníky, Karel běhá po louce jako kybernetická myš a v ruce mu pípá GPSka – hraje nějakou hru, MartinD pouští legrácky z mobilu a Petr s Barčou jsou u potoka a myjí se. Nechce se mi vůbec nic dělat. Jsem absolutně líný a asi i unavený. Za chvilku si zajdu k potoku do koupelny a pak asi budeme dělat večeři. 68

21:18 Ležíme ve stanech. Je teploučko. MartinD s Karlem hrají prší. Pořád si nejsem jistý tou otázkou, ale už jsem jim o tom řekl. Zdá se, že nebudou protestovat. Alespoň nikdo nic nenamítal. MartinoviD psaní deníku moc nejde. Prý není moc o čem psát. Zítra zajdeme do města a uvidíme, co bude dál. Všichni se těší, že by tam mohl být obchůdek. K vaření jsme použili vodu z potoka, jen jsme ji trochu víc provařili. Snad nikomu nic nebude. Na pití máme ještě vodu shora od koníků.

MartinC Dneska jsme se chtěli přiblížit co nejvíce k Espotu. Z něj by nám měl jet autobus do Barcelony. Spíme asi hodinu nad Espotem. Zakončili jsme náš pochod Pyrenejemi. Zítra už budeme ve městě, možná stihneme nějaký menší výlet. Stanování 14 (6.8. - 7.8. 2008) Lokalita: nad městečkem Espot Souřadnice: N 42°34'01,9“ E 1°04'36,3“ 1602 m n. m.

Čtvrtek 7. 8. 2008 Vstali kolem půl deváté a po snídani, měli jsme cornflejky, jsme zabalili a kolem desáté jsme mohli vyrazit do asi hodinu vzdáleného Espotu. Espot nás přivítal kempem, kde jsme se zbavili odpadků. Došli jsme k informacím, tedy nástěnce s lavičkou a kamenným umyvadélkem s vodou a kašnou. Naproti byl krámek. Rozhodli jsme se doplnit si zásoby a dát si na lavičce svačinu. Tedy původně to byl oběd, který ale někteří

Espot

69

překvalifikovali na svačinu, což mi udělalo trošku zmatek v plánu, ale nic moc se nestalo, prostě jsem se najedl víc, a pak později jsem měl jen sušenku. Každý jsme si v krámku koupili na oběd a svačinu, co kdo chtěl. Domluvili jsme se s MartinemD a koupili jsme společně bochník nakrájeného chleba, byl jak veka nebo neoslazený bochánek, paštiky, hodně dobrý tvrdý sýr a nektarinky. K pití jsem si vybral ovocný džus, MartinD colu. Každého nás to přišlo na 6 euro. Byla to pochoutka. U kašny jsme pak doplnili vodu, najedli jsme se, a co zbylo, jsme schovali na později. Mohlo se jít dál. Museli jsme zjistit, odkud nám jede autobus do Barcelony a v kolik. Protože nikde nebyly žádné použitelné informace, šli se kluci zeptat do hotelu. Tam jim na recepci řekli, že z Espotu žádný autobus nejede. Paní tam ochotně klukům vysvětlila, kam dojít a odkud autobus jezdí. Dokonce věděla, i v kolik hodin. Takže jsme museli vyrazit na další cestu. MartinC Jsem rád, že autobus nejede přímo odtud. Aspoň mám na dnešek ještě nějaký program a můžeme se přesouvat po svých Šli jsme po turistické stezce GR 11. Ta vedla po silnici i pěšinou terénem. V první části stoupala. Prošli jsme okolo vesničky Estaís, až jsme ve vesnici Jou začali závěrečné klesání. Na jeho začátku jsme měli svačinu. Cesta nám sem zabrala pár hodin a zase jsem měl jednou pocit, že jsme podcenili cestu a vzali jsme si málo vody. Pouze jedna 1,5 l láhev na osobu je v tomhle vedru málo. Naštěstí cesta nebyla nějak náročná a moc dlouhá. V závěrečném klesání jsme se pobavili nálezem křovinořezu i s helmou. Po chvilce jsme našli další a skoro na konci klesání ještě jednu. Byl čas siesty a sekáč tam, kam dosekal, náčiní odložil a někam zmizel. Petr Cesta po asfaltce opravdu nic moc. 3 kilometry, které byly na ceduli, se zdají být nekonečné. Z té silnice mě pěkně bolela chodidla. Před 16. hodinou jsme byli v la Guingueta d'Aneu a vybírali jsme, který ze dvou kempů bude ten pravý. Vyhrál ten, co byl kousek dál, hned za značkou s názvem městečka nebo spíš vesnice s názvem Vall d'Aneu. Byl levnější, vypadal klidně, v ceně bylo všechno, co jsme potřebovali, a paní na recepci byla příjemná. Petr První kemp je velký a na ceduli má dvě hvězdičky. Zdá se být až moc hogo- fogo. Cena za osobu je 5,17 є a za stan totéž. Kemp druhý je o poznání menší a má jen jednu hvězdičku. Cena je 4,75 є za osobu. Za stan to samé. Zde se nám líbí a sprchy a záchody jsou super. Zveme sem tedy i ostatní a stavíme stany. Jestli tenhle kemp má jednu hvězdu, pak ty u nás by se u nezmohly ani na jeden cíp z oné hvězdy. Po postavení stanů jsme si začali užívat komfort kempu. Každý jsme navštívili s velkou radostí na tváři sprchu s teplou vodou a pěkně jsme si ji vychutnali. Bylo to něco, po těch dvou týdnech v kopcích a mytí se v potocích nebo jezerech. Zašli jsme i na pivo. Nejdříve jsme si dali tradiční malé za 1,30 €, ale to klukům nestačilo a po krátkém domlouvání se jim neslo velké, tzn. půllitrové, v ledově vychlazených půllitrech vyndaných přímo z mrazáku za 2,50 €. Ten, kdo nechtěl druhé pivo, většinou volil zmrzlinu, byla dobrá.

70

Večeře byla tradiční, těstoviny s omáčkou a jako poslední dny jsme si uvařili něco přes 3 litry čaje. Dva na snídani, zbytek na večer. Plynu bylo dost a domů si ho neodvezeme, protože do letadla plyn nesmí. Po večeři šli kluci ještě na pivko. Já už ne. Stanování 15 (7.8. - 8.8. 2008) Lokalita: kemp Vall d'Aneu v la Guingueta d'Aneau Souřadnice: N 42°35'27,9“ E 1°07'54,7“ 927 m n. m.

Pátek 8. 8. 2008 Spalo se na tvrdé zemi, kemp byl celkem klidný takže dobře. Bylo teplo. Ráno byl v celém kempu klid. Španělé spali. Dlouho do noci totiž žijí nočním životem a pak to dohánějí. Takže když jsme vstávali chvíli před devátou, byli jsme jedni z prvních. Ke snídani jsme uvařili ovesnou kaši se sušeným ovocem a zbytky müsli. Musím říct, že se opravdu povedla. Dokonce jsme ji ani moc nepřipálili. Jen se lehce na kousíčku chytla. Dnešní den se poprvé naše cesty rozcházejí. Protože zůstáváme pro dnešek na místě, volíme individuální program. Každý má možnost jít si, kam chce. Domlouváme se, že Petr zůstane s Barčou v kempu, protože Barču zlobí pořád ještě noha, MartinD chce jít fotit k přehradě a Karel, Jani, MartinC a já půjdeme na výlet a zároveň na malý nákup. MartinD Zabalil jsem si malý batůžek půjčený od Jani a vyrazil kolem přehrady. Cesta se vinula kolem nádrže po levé straně, chvilku nahoru a chvilku zase dolů. Přibližně po 30 min volné chůze jsem narazil na půjčovnu lodí, koní a sportovního vybavení na druhé straně přímo přístupný ze silnice. Když jsme přišel téměř do tří čtvrtin přehrady, zabrán do svých myšlenek, napadlo mě, že bych mohl udělat nějaké fotky zvěře. Vystoupal jsem do svahu po stezce, kterou jsem dle stop považoval za zvířecí magistrálu. Schoval se do křoví s foťákem v ruce a čekal. Byl odsud opravdu nádherný výhled. Po nějaké době za mnou něco zapraskalo a ja se s leknutím otočil. Od mě asi 3 m stáli dva tvorové připomínající kamzíky. Zřejmě i pro ně to byl zajímavý pohled. Pac se s vyděšeným jekotem otočili a přes první křoví pryč. Než jsem se vzpamatoval z překvapení a zvedl foťák, nebylo už co fotit. Trochu mě to zamrzelo, vstal jsem a sešel opět na cestu a pokračoval k hrázi přehrady. Když už jsem téměř byl na konci, zaslechl jsem dětský smích vycházející z vodopádu po levé straně. Odbočil jsem a šel se podívat, co se děje. Byly to skupinky horolezců s dětmi slaňující v neoprenech korytem řeky. Krásná podívaná a zajímavý nápad. Po krátké prohlídce okolí jsem vyrazil zpět na cestu. Když jsme došel až k zarostlé střeše, odbočil jsem na nepoužívanou pěšinku a začal scházel dolů. Pomalu se před mnou rýsoval starý zarostlý dům. V dálce jsem uslyšel psy, zaváhal jsem. Mam jít dál, nebo se vrátit? Co když tam mají volně puštěné psy a nikde nikdo. Přemohl jsem nejistotu a pomalu vykročil dál. Cesta se začala stáčet doleva a keře odkryly první část celého komplexu budov. Napůl rozpadlá kamenná budova připomínala stáj nebo salaš. Hned vedle navazovala další budova s velkými vraty. Pravděpodobně ohraničovala kdysi nádvoří. Po psech nebyla ani památka, tak jsem opatrně šel dál. Poslední budovou byl polorozpadlý domeček s břidlicovou střechou, typický pro část Španělska, které jsme viděli. Prošel jsem kolem a zamířil k vodě po malé lesní pěšince vedoucí až do městečka, jak jsem později zjistil. 71

Esterri d'Aneu Prohlédl jsem si městečko a zamířil zpátky k přítoku přehrady. Zde jsem si vyhlédl krásný klidný koutek s kamenným stolem, kde píši tento záznam. Za tu dobu se tu vystřídala dvě auta s lidmi. Přijeli, najedli se a odjeli. Velice mi to připomnělo Rumunsko, ale s větší kultivovaností.

13:20 Sedíme na lavičce ve městečku Esterri d'Aneu asi hodinu a půl, možná víc možná méně, z kempu v Vall d'Aneu. Šli jsme sem na malý výlet. Cílem bylo prohlédnout si městečko a okolí, sehnat informace o odjezdech autobusů a koupit snídani na zítřek. Je krásně a poklidné městečko s řekou se líně připravuje na siestu. Karel s MartinemC se šli podívat do turistických informací a na autobusové nádražíčko. Chtějí zjistit a upřesnit, jak pojede zítra autobus. Jani se mnou čeká u řeky a spolu hlídáme batohy a píšeme si poznámky. MartinD zůstal u kempu a udělal si soukromý výlet. Chtěl fotit u nedaleké přehrady. Barča je s Petrem. Rozhodla se šetřit bolavou nohu. Takže jsou v kempu a jeho okolí. Hlídají nám stany. Městečko Esterri d'Aneu stojí za prohlédnutí. Vlastně jako každé tady v horách a podhůří Pyrenejí. Má uzounké uličky, je tu kamenný můstek přes řeku se svatými v malé kapličce. Je postaven do oblouku, takže na něm jsou, schody aby se po něm lépe chodilo. Kousek dál je vidět kostelík s věží, na které jsou vidět zvony. Tady u řeky je klid, lidé jsou líní a začínají siestu, vítr lehce fouká a pod námi šumí voda v korytě řeky.

16:55 Právě jsem se s Janou a MartinemC vrátil ze zmrzliny. Byli jsme až skoro na konci vesnice v hostelu. Tam měli tu pravou. Jani se rozhodla, že mi musí koupit zmrzlinu, jako poděkování za to, že jsem jí půjčoval hůlku.

72

Uličky Esterri d'Aneu Šli jsme tam hned po tom co jsme po návratu v z výletu navštívili bazén, který patří kempu a je volně k dispozici. Je to takový ten co si dávají lidé na zahrady. Jak řekl Svěrák v jednom filmu: „Bazén na tři tempa“. Ale osvěžení to bylo pěkné, to se musí uznat. Výlet jsem si zpestřil individuálními procházkami po uzounkých uličkách všech sídel, kterými jsme procházeli. Po návratu kluků z informací jsem si prošel uličky městečka a pak cestou zpět do kempu i uličky vesnice Escalarre Tu jsme procházeli, když jsme šli na i z výletu. Ty uličky a domečky se mi moc líbily. Uličky uzounké tak, že když jimi jede auto, tak musí dávat pozor, aby si neubrousil zrcátka o stěny domů a domků z kamenů. Krása. Ta vesnice byla jak středověká pevnost. Samá zatáčka, průchody a zákoutí. A střídání stínů a ostrého světla. Vypadala, jako když tam nikdo není, ale stopy života tam byly. Donce sem tam zaparkované auto. Jen lid jsem neviděl, možná jednou slyšel. Zato kočky byly vidět snad v každé uličce. Když jsem procházel těmi uličkami, připadal jsem si jako v jiném světě. V Esterri d'Aneu mě zaujali, jak mají udělané cedule a názvy ulic. Byly to krásné bílé kachličky s modrým malováním a písmem. K tomu skoro každý dům měl nad vchodem další cedulku s nápisem. Asi jméno domu. Možná to bylo něco jako domovní znamení u nás. V kempu se pak MartinoviC povedl fórek. Vypral si všechny kalhoty a teď nemá v čem chodit. Ještě že má tu Jani. Ta ho zachránila a půjčila mu jedny své.

17:00 Je večer. Jani s MartinemC skládají věci do batohů, Barča s Patrem, Karel s MartinemD jsou u recepce na pivu. Petr s Bárou celé odpoledne psali místopisné názvy všech míst, kterými jsme

73

procházeli. Moc mi to pomůže, až budu psát deník a vyznačovat v mapě, kudy jsme šli a kde jsme spali. Půjdu si taky zabalit. Měl jsem trochu problém se skládáním holí, ale s Karlem jsme je nakonec povolili. Byly dost utažené.

20:38 K večeři jsme měli dobroučké těstoviny s omáčkou na guláš vylepšenou sušenou zeleninou. Vysprchován, sbalen a skoro připraven na noc. Cítím se po prolenošeném odpoledni odpočatý. To je dobře. Zítra vstáváme ve 4:30 hod. Musíme rychle zabalit a stihnout autobus v 5:30 hod. Všechno máme připravené. Snídani jsme koupili dopoledne v Esterri, budeme mít čokoládové croasanty. Termosky jsou plné čaje. Batohy předbalené a budíky nastavené. Karel s MartinemD jsou na pivku. Ostatní jsou už ve stanech. Kolem nás to všude voní. Ostatní obyvatelé kempu grilují. Skoro u každého karavanu je rozpálený gril a na něm něco dobrého. V kempu je klid. U recepce se hraje bočia. Tedy asi bych měl napsat petang, ale já tu hru poznal před lety jako bočiu a o petangu u nás nikdo tenkrát neměl ani páru. Slyším cvrlikat cvrčky, sem tam zašumí na silnici auto. Šeří se a fouká vítr. Slunce zalezlo za kopec. Po obloze se prohání mraky a mráčky, snad z toho nic nebude. Stanování 16 (8.8. - 9.8. 2008) Lokalita: kemp Vall d'Aneu v la Guingueta d'Aneau Souřadnice: N 42°35'27,9“ E 1°07'54,7“ 927 m n. m.

Sobota 9. 8. 2008 Budík zazvonil ve 4:30 ráno. Venku tma a celý kemp spal. Rychle jsme začali balit všechny věci, které jsme potřebovali na noc. Hned, jak to jen šlo, jsme bourali stany, času bylo tak akorát. Nebyl jsem moc vyspalý, nedařilo se mi usnout a často jsem se budil. Nedalo se nic dělat. Než šel dolů stan, MartinD odešel na záchod. Byli jsme skoro hotovi a MartinD pořád nikde, asi byl na prkýnku. Se sbalenými batohy jsme se postupně přesouvali k umývárně a záchodům. Rychle se umýt, dojít si na záchod a zabalit kartáčky a pasty. Něco po páté jsme byli hotovi. Batohy na záda a jde se. Autobusová zastávka je kousek, asi 500 metrů od kempu, naproti hostelu. Bohužel není nijak označená, takže nevíme, kam se přesně postavit, no ale je nás sedm, a tak si asi řidič všimne. Máme dobrou časovou rezervu asi 15 minut a každý ji využívá po svém. Jdu ještě jednou preventivně na záchod a pak snídám croasanty s čokoládou, které jsme včera koupili každému na snídani. V termoskách máme čaj. Původně jsme si mysleli, že čaj ráno vypijeme a naplníme je studenou vodou, ale na čaj nebyl čas, tak máme vodu jen v lahvích a do autobusu teplý čaj. Pomalu se blíží půl šestá a my začínáme netrpělivě vyhlížet autobus. Projíždí pár aut a nějaké náklaďáky. Podle světel se pokoušíme odhadnout, jestli už jede. Kousek od nás stojí nějaký člověk, který asi také čeká na náš autobus. Dobrý, nejsme tady sami, takže asi budeme dobře. Tamhleto by mohl být on, je něco po půl. Jo, to je on. Autobus zastavuje u nás a otvírá dveře. Ten človíček, co stál kousek od nás, se k nám přidal a začal nám radit, bohužel španělsky nebo katalánsky, že musíme dát věci dolů do zavazadlového prostoru, a hned nám jej otvíral, teprve potom že máme nastupovat. Takže rveme batohy do zavazadlového prostoru a pak se v pořadí Martinové a zbytek cpeme do kabiny autobusu. Je tam pološero, svítí jen zelená tlumená světla. Nálada je napůl ospalá. Uvnitř je docela dost mladých a jen pár lidí vypadajících, že jedou do práce. Usedáme v zadní části a jede se. Někdo ještě snídá a zbytek se snaží soustředit na jízdu. Musíme hlídat, kde přestupujeme. Řidič jede, jako by ten autobus ukradl. Zatáčky mu nevadí a tma už vůbec ne. Sen tam zastavuje na neoznačených zastávkách. Lidé většinou jenom přistupují. Snažíme se přitom sledovat, jestli nám nevyndavají naše batohy, ale ve tmě toho přes tmavá skla moc nevidíme. 74

Barcelona - stadion na koridu - Placa de Toros Monumental Asi po hodině jízdy přestupujeme v La Publa de Sega. Tentokrát jsme na označené autobusové zastávce a náš přípoj do Barcelony tam už čeká. Rychle vyndaváme batohy z kufru autobusu. Některé jsou zasunuté úplně dozadu a jde to ztuha, ale přesto jsme docela rychlí. Pak pádíme k už otevřenému zavazadelníku našeho přípoje. Jeho řidič je venku a čeká, až se naložíme. Pak jen nasedneme a jsme připraveni na jízdu, jenže řidič je pořád venku a klábosí s naším prvním autobusákem. Minuty běží a pořád se nic neděje. Je čas, klídek pohoda, vždyť měl odjet teprve před deseti minutami. Asi se čtvrthodinovým zpožděním vyrážíme. Tentokrát poměrně klidnou jízdou. Jsou před námi asi 4 hodiny jízdy do Barcelony. Krajina kolem nás se pomalu probouzí, vychází sluníčko a všechno ozařuje svými paprsky. Je nám dobře. Autobus je pohodlný a klimatizovaný. Koukáme se z oken, nebo pospáváme. Karel si čte z mobilu a sem tam kontroluje GPSku. Autobus často zastavuje v nejrůznějších městech a vesnicích. Lidé přistupují a vystupují a my se jen modlíme, aby na konci naší cesty v něm dole bylo našich sedm batohů. V jednom městě, jehož název začínal na T..., zastavujeme na autobusovém nádrží a dostáváme informaci, že je 10 minut přestávka. Jdeme tedy na záchod a při návratu nás čekající řada lidí v čele s nějakou paní informuje, že musíme vystát frontu na lístek. MartinD jim v klidu česky říká, že lístek máme a ukazuje rukama obdélník. Kupodivu to zabralo, a tak jsme byli vpuštěni dovnitř. Po nás pak mírnější verzi zažívá MartinC s Janou a Petr s Bárou už projdou úplně bez problémů. Pak po tom, co řidič přepočítal všechny cestující, jsme mohli pokračovat dál.

75

Do Barcelony jsme nakonec dorazili celkem na čas. Avšak jinam, než jsme odhadovali. Byli jsme kousek od centra na autobusovém nádraží Estació d'Autobusos Barcelona Nord. Zastavili jsme hned vedle turistických informací, které jsme využili pro získání mapek a informací, kde přesně jsme a jak a odkud se dostaneme do kempu. Navštívili jsme postupně záchodky a pak jsme se pěšky vydali na základní obchůzku po Barceloně. Našimi cíli bylo Národní divadlo, Gaudího rozestavěná katedrála la Sagrada Família a nakonec místo, odkud měl jet náš spoj do kempu. Tuto cestu po městě jsme podnikli všichni najednou pod vedením navigátora MartinaC. Z autobusového nádraží jsme vyrazili na sever. Prošli jsme skrz budovu auditoria (I'Aditori), které nám silně připomnělo Novou scénu Národního divadla v Praze, s kavárnami a evidentně hudebním zaměřením jednotlivých částí. Kolem Národního divadla postaveného ve směsici slohů od antiky až po modernu. Jeho zahrada nebyla přístupná, ale viděli jsme skrz bránu, že je pěkně udržovaná a je na co koukat. Od divadla jsme pokračovali k velikému stadionu na koridu (Placa de Toros Monumental), který jsme obešli zleva a tím jsme se dostali na ulici s názvem Marina. Ta nás dovedla až k rozestavěné katedrále la Sagrada Família. Katedrála byla v obležení turistů a stánků se všemi možnými suvenýry. Katedrálu jsme obešli zprava kolem dokola. Je to opravdu veliká stavba s výškou věží kolem 100 metrů a neskutečně složitou konstrukcí a výzdobou. Od katedrály jsme dál pokračovali co nejpřímějším směrem k zastávce autobusu v ulici Rda. Universitat. Cestou jsme se pokusili nakoupit v jedné samoobsluze něco k obědu, ale první skupinka, která do obchodu, vešla zjistila, že nemají pečivo. To je nutné koupit jinde, takže ostatní do tohoto krámku už nešli. Rozhodli jsme se, že se pokusíme najít nějakou vetší samoobsluhu. Šli jsme tedy dál. V jedné pekárničce si Karel s MartinemC a Janou koupili bagety, aby měli něco k tomu, co si pořídili. U stanice autobusu se nám podařilo zjistit u jednoho řidiče, že do kempu jedou autobusy číslo L94 a L95 a že jezdí docela často – po dvaceti minutách. Rozhodli jsme se pro rozchod. Karel, MartinC a Jana nechtěli chodit po městě, protože je to nebaví a nezajímá, Petra s Barčou také nebavilo chodit městem a chtěli se podívat metrem na stadion FC Barcelony (Esatdi del FC Barcelona) a MartinD se mnou chtěl projít město a podívat se po centru. Sraz jsme si dali v 18 hodin, takže jsme měli něco kolem čtyř hodin. Petr Já mám o programu jasno a jsem rád, že i Bára se mnou souhlasí. Udělala mi radost. Jdeme se podívat ke slavnému Nou Campu, stadionu FC Barcelona. Kupujeme lístky za 1,30 EUR (celkem dvě pro každého) a vyrážíme na metro. Není podzemka jako podzemka. U nás v Praze máme tři lajny, tady jich mají asi 17 a pěkně dlouhé. Nastupujeme ve stanici Catalunya a vystupujeme v Les Corts, což je velmi blízko stadionu. Stadion je obrovský!! Nic ani trochu srovnatelného u nás nestojí (nepočítám spartakiádní stadion). Obrovský areál a všude kupa lidí. Dovnitř jde spousta klubistů v dresech Liverpoolu, Manchesteru, Interu, AC Milan, Červené hvězdy Bělehrad, ale ven všichni vychází v dresu FCB. Za prohlídku muzea FCB chtějí 17 EUR, a tak ještě udělám pár fotek tohoto velmi známého stadionu a odcházíme. Jen ještě při pohledu na ty ohromné ochozy si představuji, jaké to asi tak musí být, když FCB hraje a tudy se táhne dav 90 000 fanoušků... Teď musíme najít nějaký obchod, ve kterém nakoupíme něco k obědu a taky něco na pondělní snídani. A jejda. Opět španělská siesta a tudíž většina obchodů má zavřeno! Teprve po chvilce chůze nacházíme jakýsi krám a mají otevřeno! Proto neváháme a vstupujeme. Bagetky se salámkem k obědu a chléb se sýrem na potom ke snídani. Ještě Bářině mamce gumové medvídky. Bude mít radost. Jelikož jsme vstávali brzy ráno a snídali rovněž, bagety rychle mizí. 76

Při zpáteční cestě metrem vysedáme již na nábřeží. Krátký pohled na moře a po jakési hlavní třídě se vracíme na místo srazu. Mraky lidí nejrůznějších národností a tlačenice jak kdyby tady něco dávali zadarmo. Také tu je spousta stánků a atrakcí. Atrakcí v podobě různých artistů, tanečnic, tanečníků a hlavně mimů. Konečně jsme se prodrali skrz tu masu lidí a potkáváme Pavla s Martinem, jak sledují šachovou partii. Společně jdeme k oné zastávce, na niž právě přijíždí autobus. S MartinemD jsme vyrazili ulicí Rda. Universitat na Placa Universitat, kde je budova univerzity (Universitat de Barcelona). Chtěli jsme najít nějakou větší samoobsluhu a nakoupit si jídlo na oběd, na snídani před odletem a něco domů. Protože jsme nebyli moc úspěšní, pokračovali jsme z náměstí několika ulicemi dál a směřovali jsme podle ulice Rda. Sand Antoni k jihu. Krámek jsme objevili úplně náhodou. Jmenoval se Consum. První jsem nakupoval já a MartinD hlídal u batohů, pak šel MartinD do krámu a nakonec jsem tam šel ještě jednou já. Na první pokus jsem si koupil plesnivý sýr, salám s olivami, dvě bagety, 1,25 l colu a něco jako muffiny na pondělní snídani. Celé to stálo kolem 6 €. Než se MartinD prokousal obchodem, já se prokousal bagetou a salámem s olivami. Byl jsem vedle služebních dveří, kterými pořád chodili zaměstnanci obchodu. Měli ze mě asi dost legraci, když viděli, jak se tam u těch batohů láduji. Pokladní, která mě obsluhovala u kasy, mně dokonce s úsměvem popřála dobrou chuť. Když jsem dojedl a začal řešit co kam zabalím, přišla nějaká paní nebo slečna s malinkým pejskem a uvázala ho kousíček ode mě. Pejsek se ke mně hned přišel pozdravit, a protože mi voněly ruce od salámu chtěl mě hned olizovat. Tak mně čekání uteklo docela rychle. Martin kromě jídla nakoupil i věci domů, nějaká vína, a pivo. Při druhém kole jsem si koupil piva domů i na zbývající dny. Celé nakupování nám zabralo dost času. Obchod jsme neznali a museli jsme v něm všechno hledat. Ani orientace v cenách nebyla vždy jednoduchá. Občas to bylo podobně nepřehledné jako u nás. Po nákupu jsme směřovali na přístav a asi po pěti minutách chůze jsme našli další obchod, ve kterém si chtěl MartinD ještě dokoupit nějaké tyčinky, v prvním je neměli. Když jsem čekal, až přijde na řadu u pokladny, kde nějaký člověk řešil jakýsi problém, všiml jsem si, že stejný obchod, jako jsme v něm nakupovali, je přes ulici – také Consum. Kousek dál jsme si pak u kašny sedli a MartinD se najedl. Přitom jsme promyslili další cestu. Po ulici Rda. Sant Pau jsme pokračovali dál až k uličce vedoucí ke kostelíku Església de Sant Pau del Camo. Procházeli jsme kolem něj a měli jsme jej po pravé ruce. Bohužel brána ve zdi byla zavřená, takže jsme si jej mohli prohlédnout jen zvenku. Byl to kostelík postavený z tesaných kamenů ve stylu připomínajícím gotiku. Kolem rostou palmy a stromy. Hned za ním jsme minuli sportovní halu s okny, kterými bylo vidět vše, co se uvnitř odehrávalo. Došli jsme na východní okraj Rbla. Del Raval, což je ulice, nebo spíš náměstí se spoustou stromů. Na mapě je tento okraj pojmenovaný Sant Pau. Odtud jsme se vydali přímo na východ po Av. Drassanes k přístavišti a náměstí s pomníkem Kryštofa Kolumba – Mirador de Colón. Měli jsme malý problém s tím, kam si zajít na záchod, a chvíli jsme hledali, kde by to šlo. Těsně před náměstím jsem si všiml něčeho, co vypadalo jako park nebo zahrady, tak jsme tam zkusili zajít. Byl to prostor před vchodem do námořního muzea. S drobnou výstavkou. Zaujala nás kopie historické ponorky někdy z konce 19. století, celá ze dřeva. Po jejím důkladném prohlédnutí jsme zkusili zajít do muzea s cílem zjistit, jestli by neměli před placenou částí záchody a zároveň se podívat na ceny vstupného. Byli jsme stoprocentně úspěšní. Jen ty ceny nás trošku překvapily. Muzeum má několik částí, každá se platí zvlášť a celkovou sumu jsme raději nepočítali. Byla hodně přes 15 €. A to je hodně.

77

Església de Sta. Maria del Mar Tak jsme tedy muzeum opustili a šli jsme se podívat na lodě do přístavu. Prohlédli jsme mola a sedli si na chvilku na lavičku. Zaujala nás lanovka vedoucí z kopce s nějakou stavbou připomínající opevnění k budově World Trade Center. Dál pochopitelně lodě, kotvící v hojném počtu všude, kam oko pohlédlo. Z dálky jsme si prohlédli budovu akvária. Po kratičkém odpočinku na lavičce jsme se vydali k Cap de Barcelona, soše od Roye Lichtensteina, postavené pro olympijské hry konané v Barceloně v roce 1992. Uličkami jsme mířili ke kostelu Església de Sta. Maria del Mar. Snažili jsme se vyhýbat přeplněným turistickým cestám, a proto jsme si vybírali mnohdy úplně opuštěné uličky, bez krámků a často i bez lidí, nebo jen s místními. V jedné z nich jsme úplně náhodou objevili podnik, jehož atmosféra byla velice zvláštní. Vrata jako od dvora nebo garáže, uvnitř skoro tma, osvětlení bylo z žárovek zavěšených na drátech a hluk vytvořený velkým množstvím bavících se lidí. I když vidět bylo jen těch několik na kraji ve světle ulice a první žárovky. Stáli u jakéhosi baru, ale i kus dál ve druhé i třetí řadě. Nad barem visely celé kýty nějaké šunky, lehce oplesnivělé a sušené. Podle pravé zdi stály stojany plné lahví vína. Na zemi se všude válela vrstva papírů a odpadků. V rychlosti jsem se pokusil udělat fotku, ale blesk jsem použít nechtěl, abych na sebe zbytečně neupozornil a bez něj byla pro fotografování tohoto zvláštního až strašidelného lokálu tma. Takže místo fotky máme jen rozmazané šmouhy. Najednou se před námi objevila věž kostela. Po tom, co jsme si prohlédli prostranství před kostelem, jsme vešli dovnitř. Byla to krása, jen atmosféra moc nepřipomínala kostel, ale spíše rušnou ulici. Z plácku před kostelem s kavárnami a zpěvačkou doprovázející se na kytaru jsme šli dál uzoučkými uličkami. Pokračovali jsme ke Catedral na Av. Catedral a kolem ní pak uličkami ve směru k Pl. Catalunia na La Rambla, ulici plnou kaváren a nejrůznějších pouličních umělců a obchůdků. Prohlíželi jsme si uličky, obchůdky a vše, co nás zaujalo. Měli jsme čas, tak nás napadlo dát si nějaké občerstvení.

78

Přešli jsme přes ulici La Rambla a našli jsme nějaký arabský obchůdek s občerstvením, ve kterém měli ledovou tříšť. Bylo rozhodnuto. Pokusil jsem se domluvit a docela se dařilo. Uměl jsem anglicky asi stejně jako ten prodavač. Asi na druhý pokus jsem věděl kolik to stojí, a na třetí ten nejspíš Arab věděl, co asi chci. Za dvě ledové tříště jsem platil 4,40 €, ale byly moc dobré, takže jsme toho ani chvilku nelitovali. Pomalu jsme mířili k autobusové zastávce. Podívali jsme se, jak na Pl. Catalunya hrají šachy, a v ten okamžik se k nám přidali Petr s Bárou, kteří se byli podívat na fotbalovém stadionu. Na místě srazu jsme byli chvilku před šestou. Po několika minutách přišli i ostatní, a tak jsme mohli hned prvním autobusem odjet do kempu za městem. Jízdenky jsme koupili v autobuse. Pro jednoho za 1,30 €. Jeli jsme asi 20minut. Autobus zastavoval nejdříve ve městě na zastávkách, a pak, když vjel na dálnici, stavěl na sjezdech. Kousíček za kempem stavěl před mostem přes dálnici. Zastávku jsme poznali podle toho, že minul kemp, a podle GPS. Protože po dálnici se nedá, museli jsme vyšlápnout schody na most a po mostě přejít přes ni. Neznali jsme přesně cestu, a tak jsme zašli až k do ulic hotelového komplexu , tam podle plotu až na pláž. Po písku se moc dobře s batohem na zádech nešlo, ale nedalo se jinak. Slunce pálilo a světlý písek oslňoval. Každým krokem jsme zvedali obláčky prachu a písku. Tak jsme došli až k bráně, která pro návštěvníky kempu sloužila jako vchod na pláž. Bránou na pláž vcházíme do kempu 3ESTRELLAS. Prošli jsme celý kemp až k recepci, kde jsme zaplatili dvě noci (asi 7,15 € na osobu a noc) a pak jsme byli odvedeni černým zaměstnancem k místu, které nám bylo přiděleno. Byl to prašný plácek pod stromy. Kemp je hodně veliký a má snad všechno, na co si může člověk vzpomenout. Bazén, přístup na pláž, obchod, chatky, sprchy, ale nemá nic, co by pomohlo při vaření, jako třeba kuchyňku. Kempuje zde veliké množství lidí. Je tu docela ruch a pokud je sobota, tak hrozí, že tu budou partičky mladších, které se budou hodně hlučně bavit. A sobota právě byla.

Pláž 79

Postavili jsme stany, kolíky se moc nedařily a poprvé jsme se zapatlali pískem a prachem. Pak jsme začali přemýšlet o večeři a hledat vodu. Sprchu a záchody jsme našli, ale voda nebyla nic moc. Připomínala vodu z bazénu. Protože se nedařilo, šli se kluci zeptat do recepce a přišli s informací, že pitná voda v kempu není a jedinou možností je tedy vodu kupovat v obchodě. Hned raději zašli pro dva osmilitrové kanystry za dvě eura každý, což byla nejdražší voda, co jsme doteď koupili. No, nic se nedalo dělat. Zásoby vody z minulého kempu byly hodně malé. K večeři jsme měli poslední variantu kaše se sójou a pak co komu zbylo z odpoledne v Barceloně. Po večeři, když už se šeřilo, jsme si zašli na pláž a poprvé jsme se vykoupali v moři. Byly vlny, a tak jsme si užívali. Voda byla teplá a moc se nám to líbilo. Pak následovala sprcha a po setmění znovu pláž, ale tentokrát s pivem, vínem a jinými dobrůtkami. Jani s MartinemC měli to vínko a ostatní pivo. Byla to pohoda. Celý kemp žil. Všude se hlasitě bavilo velké množství lidí a nechyběl alkohol a hudba. Když jsme docela pozdě ulehali na spacáky, protože bylo pekelné vedro, v kempu to vypadalo, jako by byl normálně den a ne skoro půlnoc. Moc dobře se neusínalo. Bylo vedro a kolem hluk. Stanování 17 (9.8. - 10.8. 2008) Lokalita: kemp u Barcelony - Gavá Souřadnice: N 41°16'14,7“ E 2°02'35,5“ 2 m n. m.

Neděle 10. 8. 2008 V noci se moc dobře nespalo. Bylo vedro, jen k ránu se trošičku ochladilo, takže jsem se trochu přikryl. Naši sousedi se hlučně bavili až do rána. Pořádně jsem usnul, až když začalo svítat. Pospávali jsme dlouho, asi do devíti. Snídali jsme poslední společnou snídani. Měli jsme hodně a tentokrát skoro opravdového mléka a cornflejky. Po snídani jsme se připravili na návštěvu pláže. Ostatní program už byl celkem jednoduchý. Koupání, opalování a procházení se po pláži. Kolem poledne jsme se schovali do stínu a připravili si suchary na oběd. Byly s paštikou a rybí konzervou. Pak jsme si dali siestu. Zakončil jsem ji svačinkou. Bagetkou s plesnivým sýrem. Pokusili jsme se najít cestu na vlak, ale zjistili jsme, že tam nedojdeme, protože tam vede jen dálnice. Taky jsme navštívili krámek. Snažili jsme se vymyslet, jak se dostaneme na letiště. V recepci nám pořád říkali, že jediná možnost je taxi, ale číslo nám dát nechtěli a ani nechtěli prozradit cenu. Na dotaz, jestli to nejde MHD, nám říkali, že obtížně přes centrum. Podle mapy jsme zjistili, že to musí jít autobusem a vlakem. Bylo tedy rozhodnuto. Ověřit jsme si to sice nemohli, ale měli jsme skoro jistotu, že jsme cestu našli. Takže zítra pojedeme na letiště po našem. Odpoledne jsme se znovu vydali k vodě a zase jsme se koupali a vydatně dováděli ve vlnách, které byly díky většímu větru velké. Na pláži jsme vydrželi až do večera. Najednou byl čas na večeři. Vařili jsme poslední těstoviny, poslední čaj do termosek na poslední snídani. Pak jsme si předpřipravili batohy na poslední ráno. Bude se nám potom snáz balit a budeme v klidu. Přidáme jen spacáky a stany. Naposledy jsme šli do obchodu. Začalo se šeřit. Těsně před setměním jsme byli zase na pláži. Přinesli jsme si opět dobrůtky a pití. Seděli jsme u moře, dívali jsme se na západ slunce, měsíc, vlny, vzlétající a přistávající letadla. Užívali jsme si pohodu posledního společného večera. Byla to krása. Spát se šlo znovu pozdě. Tentokrát byl v kempu větší klid. Všichni mladí odjeli a ti, co zůstali, byli celkem tiší, i když se bavili. Kousek od nás se hrálo na kytaru a zpívalo, jinde se 80

Poslední ráno povídalo a poslouchala hudba. To všechno až do rána. Protože se trochu oteplilo a bylo celou noc vedro, tentokrát jsem se v noci nepřikrýval a až do rána jsem se potil. Takže ze spaní moc nebylo. Stanování 18 (10.8. - 11.8. 2008) Lokalita: kemp u Barcelony - Gavá Souřadnice: N 41°16'14,7“ E 2°02'35,5“ 2 m n. m.

Pondělí 11. 8. 2008 Když jsme vstávali, kolem šesté, byl kemp ospalý, ale žil. Mejdany neskončily. Všichni se bavili dál. Rychle jsme zabalili a umyli se. Trochu jsme se nasnídali. Před odchodem jsem chtěl zajít vyfotit východ slunce na pláž. Jenže bylo zamčeno. Brána na pláž byla zavřená a zamčená visacím zámkem. Smůla. Kemp jsme opustili chvilku po sedmé. Šli jsme rovnou na zastávku autobusu. Měli jsme dobrý čas. Udělal jsem fotku a jelo to. Po asi šesti kilometrech a dvou zastávkách jsme vystupovali. Zbývalo dojít na vlak. Museli jsme projít kousek městečkem a přitom jsme našli, že můžeme jet i autobusem. Na nádraží, nebo spíš stanici, jsme si koupili po poradě s ochrankou (ten si přitom zavolal o radu vysílačkou), skupinový lístek a po chvilce čekání, kterou jsme si zkrátili pitím čaje, jsme nasedli a jeli přímo na letiště. Z obrazovky ve vlaku jsme se dozvěděli, že je asi 27°C. Na letišti jsme byli s velkým předstihem, takže jsme se usadili na lavičkách a v klidu dosnídali, dobalili a připravili se na odbavení. Když přišel čas, našli jsme, kde nás odbaví a postavili jsme se do fronty. S odbavením nebyl problém. Batohy jsme si zvážili předem, aby měly správnou hmotnost. Jenom nás překvapilo, že nám bágly nevzali. Prý je máme odnést ke dvojce. Tam stál chlapík, který nám odsouhlasil, že je máme dát na pás, a batohy odjely kamsi do díry ve zdi. Šli jsme o patro výš na kontrolu. Tam nás překvapilo, že se musí sundat i brejle. A pak nás začali honit sem a tam rámem a museli jsme sundávat i boty a pásky a všechno, co pískalo, kvůli 81

kovu. Byla to nepříjemnost, sundávat těžké boty a opakovaně procházet rámem jen tak v ponožkách. Karla to pěkně vytočilo a dost nadával. Po této šaškárně jsme byli připraveni k nastoupení do letadla a čekali jsme, až nám otevřou. Pokusili jsme se najít, kde koupíme pivo do letadla, ale neměli jsme štěstí. Všude měli jen předražené třetinky. Karel jednu koupil a spolu jsme si koupili napůl vodu. Pak jsme se připravili na odlet a sedli si k bráně – tedy ke Gate. Letadlo bylo tentokrát plnější než sem. Měli jsme zase sedadla až na konci, ale ani jedno u okýnka. Těsně před odletem jsme ale využili toho, že jedna řádka sedadel, jedna trojice zůstala volná a bylo to. Seděl jsem najednou u okýnka mohl jsem fotit. Ráda byla i paní s malým mimčem, protože pro něj neměla místo a muselo by být celou cestu na jejím klíně. Let se nám zase líbil, byla to paráda, když letěl přes hory, ale i když před přistáním oblétl celou Prahu a mohli jsme si prohlédnout celé Jižní Město, východní část Prahy, letiště ve Kbelích, Prosek, ale i centrum s Karlovým mostem a Pražským hradem. Dosednutím na plochu v Ruzyni jsme byli skoro doma. Dlouho jsme čekali na batohy, ale nakonec, když před tím vyjely zavazadla ze dvou jiných letů, vyjely i všechny naše. No a domů. Autobus, metro a byli jsme na Opatově. Rychle jsme dali věci domů a šli jsme na poslední společnou večeři. Stihl jsem i sprchu. Bohužel do pizzerie s námi nešel MartinD. Pořádně se ani nerozloučil. Když jsme přestupovali v metru, prostě jen řekl, že s námi nejde. Škoda. Po večeři jsme šli ke Karlovi. Petr s Barčou už měli stažené fotky, Jana s Martinem taky, tak jsme vypálili DVD a už se muselo jít. Petrovi, Barče a Martinovi jel autobus domů a Karel musel druhý den do práce. Bylo po vydařené akci. Snad nebyla poslední.

82

Závěr Za dva týdny pochodu jsme prošli od Benaque pásmem „proklatých hor“ Montes Malditos po území parku Posets – Maladeta kolem nejvyšší hory španělské části Pyrenejí Pico de Aneto k Senetu. Zjistili jsme, že v Senetu není možné nic koupit a museli jsme změnit plán naší trasy a kolem ústí tunelu de Vielha dojít bez map přes hřeben hor do Vielhy. Park Posets – Maladeta: - se nachází v Aragonské části Pyrenejí. Na jeho území se nachází nejvyšší hory španělské části hor. Jsou to hory Monte Perido ( 3355 m ), Posets ( 3371 m ) a Pico de Aneto ( 3404 m ). Tato střední část Pyrenejí je tvořena žulou a po obou stranách klesají k severu a k jihu vápencové útesy. Vápenec vytváří propasti, kaňony a jeskyně.

MartinC Celá oblast parku je nádherná, hodně kamenitých cest, jezer, potůčků a místy sníh. Pochod v terénu je docela hodně náročný. Hlavně v oblasti, kde jsme obcházeli trasu GR 11 po vedlejších stezkách. Především stoupání od prvních jezer, kde cesta nebyla moc značená a celý svah tvořil velké kamenné pole místy se štěrkovými poli. Tam jsme mohli doplnit zásoby. Pokračovali jsme podle mapiček z informační kanceláře dál, až jsme se opět napojili na naši plánovanou trasu. Prošli jsme parkem D'Aigüestortes I Estany de Sant Maurici do Espotu, až jsme došli do La Guigueta d'Àneu. Park D'Aigüestortes I Estany de Sant Maurici: - tvoří množství jezer ledovcového původu a údolí vyplněná bohatou zelení. Rozkládá se na náhorní plošině ve výšce 1500 m n. m. obklopené 3000 m vysokými štíty hor. Ušli jsme celkem 150 km, nastoupali jsme 10.270 výškových metrů a při tom jsme viděli nádherné scenérie, které nabízí tato část španělských Pyrenejí. MartinC Během celého pochodu nám přálo počasí. Podle průvodce španělskými Pyrenejemi by zde srážky neměly být příliš časté. Většina srážek má spadnout ještě na francouzské straně. Opravdu to tak bylo. Zažili jsme jen tři deštíky a vždy buď večer nebo v noci. Do rána se udělalo zase hezky. Většinu dne svítí slunce a je od něj dost teplo. Především v nižších polohách. Ve vyšších je častý studený vítr. Stejně tak znatelné rozdíly mezi dnem a nocí. Po západu slunce se velice rychle ochladí. Průvodce uvádí, že Španělsko je po Švýcarsku nejhornatější zemí Evropy, tedy pokud se nepočítá Andorra a Lichtenštejnsko. Jeho území se ze 70% nachází v nadmořské výšce nad 500 m a celá 1/6 Španělska má průměrnou nadmořskou výšku přes 1000 m. Nejvyšší hora je Teide (3818 m)a nachází se na Kanárských ostrovech. Nejvyšší horou kontinentální části je Mulhacén (3478 m) v pohoří Siera Nevada na jihu.

83

Požitá literatura a mapy Španělsko a Španělé, Ing. Vlastislav Beneš. Grada Publishing, spol. s r. o. Praha 2000 Španělsko průvodce po horách, Ing. Libor Novák. soukromé nakladatelství Žaket 1992 Španělsko – Andorra, Jana Novotná, Miluše Žáková. Olympic a. s. Praha 1996 Parc nacional D'Aigüestortes I Estany de Sant Maurici, 1:25 000 Aneto Maladeta Valles de Benaque y Barravés E-25, 1:25 000 Deník Jani, Jana Matějovská, v.r. Deniček, Martin Cindr, v.r. Deník Báry, Barbora Melicharová v.r. Expedice PUNTABARA, Petr Bašta Kešner, zvaný též Puňťa, v.r. Pyrenejský deník, Martin Doležal, v.r. Souřadnice stanování, Karel Kubín, v.r.

84

Obsah Jak to začalo.........................................................................................................................................5 Cesta.....................................................................................................................................................7 Čtvrtek 24. 7. 2008..........................................................................................................................7 Pátek 25. 7. 2008............................................................................................................................10 Sobota 26.7.2008 ..........................................................................................................................14 Neděle 27. 7. 2008.........................................................................................................................18 Pondělí 28. 7. 2008........................................................................................................................26 Úterý 29. 7. 2008...........................................................................................................................32 Středa 30. 7. 2008..........................................................................................................................36 Čtvrtek 31. 7. 2008........................................................................................................................40 Pátek 1. 8. 2008..............................................................................................................................41 Sobota 2. 8. 2008 ..........................................................................................................................47 Neděle 3. 8. 2008...........................................................................................................................52 Pondělí 4. 8. 2008..........................................................................................................................55 Úterý 5. 8. 2008.............................................................................................................................61 Středa 6. 8. 2008............................................................................................................................66 Čtvrtek 7. 8. 2008..........................................................................................................................69 Pátek 8. 8. 2008..............................................................................................................................71 Sobota 9. 8. 2008...........................................................................................................................74 Neděle 10. 8. 2008.........................................................................................................................80 Pondělí 11. 8. 2008........................................................................................................................81 Závěr...................................................................................................................................................83 Požitá literatura a mapy......................................................................................................................84

85

... na cestě ...

86