Lenka Klimešová
V roce 1981 byly v USA poprvé popsány příznaky nového onemocnění, které později dostalo jméno AIDS /Acquired Immune Deficiency Syndrome/ neboli Syndrom získaného imunodeficitu. V roce 1983 byl objeven původce nemoci - virus, který byl nazván HIV /Human Immunodeficiency Virus/. Virus poškozuje imunitní systém tak, že postupně dochází ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus začíná být náchylný k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění.
HIV je vir, který je blízký příbuzný viru způsobující nemoc podobnou AIDS u opic. Předpokládá se, že se na člověka přenesl ze šimpanzů a mangabeje bělokrkého. Výzkumy naznačují, že viry HIV jsou již velice staré a že se v přírodě vyskytují dlouho.V současnosti jsou evidovány dva viry HIV, jedná se o HIV 1 a HIV 2, které se od sebe značně liší.
Virus HIV napadá v organismu skupinu bílých krvinek, tzv. CD4+ T lymfocyty (nazývané také pomocné lymfocyty), ve kterých se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle nakaženého člověka. Tyto bílé krvinky hrají důležitou roli v obranyschopnosti lidského organismu, jejich pokles vede k selhání imunity a rozvoji onemocnění AIDS.
Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem), a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělesné tekutiny patří: krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko, sperma, poševní sekret Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v preejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči - koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.
testování na HIV je laboratorní proces, během kterého je laboratorně vyšetřena žilní krev jedince na protilátky proti viru HIV v podobě anti HIV1 a anti HIV2.
Na test se doporučuje jít 2 až 3 měsíce po rizikové události, jelikož lidské tělo potřebuje čas na vytvoření protilátek, které má test odhalit.Tři měsíce je průměrná doba potřebná k vytvoření dostatečného množství protilátek pro detekci laboratorními testy.
Doporučuje se, aby na testy HIV chodili lidé, kteří se pravidelně vystavují rizikovému pohlavnímu styku (orální sex, soulož bez kondomu atd.) s osobou, u které nemají jistotu, 2 až 3 měsíce po náhodném sexu s cizí osobou, či před vznikem dalšího sexuálního vztahu, aby partneři měli vzájemnou jistotu.Další možnou cestou nákazy je sdílení stříkačky, jehly nebo dalších pomůcek (včetně roztoku drogy) u injekčních uživatelů drog. Nákaza virem HIV se přenáší také vertikálně, tj. z matky na plod (během těhotenství, porodu nebo kojení), proto je v ČR zavedeno povinné testování těhotných na přítomnost viru HIV. Mezi další rizikové činnosti z hlediska nákazy virem HIV patří také tetování, piercing, sdílení žiletky nebo zubního kartáčku s HIV pozitivní osobou.
Akutní primární infekce (primoinfekce) Druhá fáze HIV infekce Klinicky rozvinuté stádium HIV infekce – AIDS
V průběhu 2. až 6. týdne (nejčastěji 3. a 4. týden) po infikaci HIV se u 60 - 70 % infikovaných osob projeví příznaky připomínající chřipku nebo mononukleózu. (U dalších infikovaných lidí se žádné příznaky neprojeví.) V tomto případě hovoříme o primoinfekci nebo-li akutní primární HIV infekci. U infikovaných jedinců se začnou vytvářet protilátky proti HIV, které bude možno prokázat sérologickým testem v průměru do 2 měsíců od infekce. Stanou se tedy HIV pozitivními.
Mezi časté příznaky primoinfekce HIV patří: selektivně zvětšené mízní uzliny na více místech po těle – krk, třísla, podpaží (máte-li zvětšené lymfatické uzliny např. jen na krku, o primoinfekci HIV se nejedná) horečka kolem 38 °C nebo vyšší (zvýšená teplota kolem 37 °C i mírně vyšší není příznakem primoinfekce) noční pocení související zjm. s vysokými horečkami (pocení za horkých letních nocí nemá s primoifekcí HIV nic společného) zánět hltanu
1.
2. 3. 4.
Mezi další (již méně časté) příznaky primoinfekce HIV patří: vyrážka (viz obr. 1), která se objeví na dobu pouze několika hodin a pak zmizí, toto se může opakovat několik dní, nebo i dva týdny bolesti hlavy bolesti svalů pocit nevolnosti spojený s odporem k jídlu zvracení průjem bělavý povlak sliznice v ústech afta v ústech Pro primoinfekci svědčí souběh několika z výše uvedených příznaků! Přičemž téměř vždy je přítomna horečka kolem 38 °C nebo vyšší. Zároveň musí samozřejmě předcházet vystavení se riziku přenosu HIV infekce
Akutní primární infekce (primoinfekce) trvá většinou 1 až 2 týdny, obvykle ne déle než tři týdny a odezní vždy spontánně.
Na druhou stranu, vystaví-li se někdo riziku přenosu HIV a neprojeví-li se u něj žádné příznaky primoinfekce, neznamená to, že se HIV nenakazil. 30 až 40 % lidí infikovaných virem HIV neuvádí žádné příznaky akutní primární infekce.
Velká většina HIV pozitivních bez terapie (více než 80%), uváděla v této fázi pouze běžné (nebo mírně zvýšené) zdravotní komplikace. Proto se druhé fázi HIV infekce také říká asymptomatická (bezpříznaková) fáze HIV infekce, jedná se většinou o období mezi dvěma až deseti lety od nákazy HIV.
Nicméně již v této fázi HIV infekce se mohou časem projevit klinické příznaky (uvádí je necelých 20% HIV pozitivních), jejichž hlavními projevy jsou: zvětšení objemu lymfatických uzlin na několika místech, které trvá déle než tři měsíce úbytek tělesné hmotnosti přesahující 10% z celkové hmotnosti nevysvětlitelná a přetrvávající horečka noční pocení těžká forma herpetické infekce, která se projevuje bolestivými puchýřky na kůži přetrvávající těžké průjmy
Tyto příznaky nejsou specifické pouze pro infekci HIV, stejnými příznaky se může projevovat mnoho dalších onemocnění, které s HIV infekcí nemají nic společného. Na možnost infekce HIV ukazuje přetrvávání (několik týdnů) a neobjasněnost příznaků u člověka, který mohl být eventuálně vystaven viru.
V dnešní době se HIV pozitivnímu člověku, který o své diagnóze ví a dodržuje lékařem předepsanou léčbu, může bezpříznaková fáze HIV infekce výrazně prodloužit. Bez terapie žijí HIV pozitivní v průměru deset, patnáct let. Současná léčba významně prodlužuje život většiny HIV pozitivních.
V třetí fázi HIV infekce (bez léčby zpravidla po více než deseti letech od nakažení) je imunitní systém člověka již značně poškozen a jeho účinnost je značně oslabena. Buňky imunitního systému přestávají být schopny odrážet nájezdy různých útočníků (virů, baktérií, plísní apod.). Také organismus přestává být schopen produkovat dostatečné množství buněk imunitního systému, čímž se ještě více otevírá cesta různým infekcím a nádorovým onemocněním, které již souvisejí s AIDS.
Ve čtvrtém stádiu má již HIV pozitivní člověk plně rozvinut AIDS. Trpí několika onemocněními typickými pro AIDS současně a je malá naděje na vrácení jeho zdravotního stavu do normálu.
AIDS se vyznačuje třemi skupinami symptomů (příznaků) způsobených: oportunními infekcemi (plíce, trávící soustava, mozek a kůže) nádorovými onemocněnímiKaposiho sarkom – je nejčastějším nádorovým onemocněním vyskytujícím se v průběhu AIDS. Postihuje 35 % pacientů s AIDS. Jde o kožní skvrny nebo uzly fialově nebo hnědě zabarvené. Tyto léze postihují nejen kůži, ale i lymfatické uzliny, plíce a téměř všechny vnitřní orgány. Lymfomy – u pacienta s AIDS je stokrát vyšší riziko vzniku lymfomu (nádorového onemocnění lymfatických uzlin) než u zdravého jedince. dalšími projevy-výpadky paměti, zhoršenou koordinaci projevů, zmatenou mluvu, snížení ostrosti zraku a psychotické chování
V moderním pojetí představuje účinnou léčbu HIV- infikovaných pacientů především dlouhodobé podávání antiretrovirových preparátů. V případě přidružených bakteriálních a virových onemocnění je nezbytná terapie příslušnými antibiotiky a antivirotiky. V případech onkologických onemocnění, která jsou u této skupiny častější, než je tomu u zbytku populace, se užívá chemo- či aktinoterapie.
V současnosti standardně používaná vysoce účinná antiretrovirová terapie neboli HAART (Highly Active AntiRetroviral Therapy) někdy označovaná také jako cART (combination AntiRetroviral Therapy) v sobě odráží terapeutický a farmakologický přístup, který se vyvíjel více než čtvrt století od objevení prvního antiretrovirového preparátu.
Prvním skutečně účinným lékem vyvinutým v roce 1985 byl zidovudin, který se o dva roky později začal rutinně užívat s velkým úspěchem v klinické praxi. Zidovudin, označovaný též jako azidothymidin (AZT) tvoří nedílnou součást terapie dodnes. Byl zároveň prvním zástupcem dnes rozsáhlé skupiny tzv. inhibitorů reverzní transkriptázy.
Reverzní transkripráza je jedním ze tří enzymů, který si tento virus nese ve své genetické výbavě a zajišťuje přepis virové RNA do DNA, která se následně integruje do lidské DNA.
Významný obrat v léčbě HIV- infekce nastal v polovině 90. let minulého století s objevem léků ze zcela nové skupiny, inhibitorů HIVproteázy. Nejpoužívanějšími proteázovými inhibitory jsou v současnosti celosvětově lopinavir a fosamprenavir.
V roce 2003 byl do praxe zaveden enfuvirtid, dosud jediný preparát tzv. inhibitorů fúze, který znemožňuje průnik viru do Tlymfocytu. Tento lék neexistuje v perorální podobě a vzhledem k vedlejším účinkům se používá téměř výhradně jako tzv. salvage therapy, u pacientů u kterých selhává ostatní farmakologická léčba.
