Kapitola druhá Přípravy na svatbu Concetty a dona Francesca trvaly rok. Předtím se konaly oslavy novorozence, podřízli spoustu kohoutů a slepic a roznášeli je nájemcům, nádeníkům, těm, co pracovali pro dona Francesca, také těm, kdo s nimi byli nějak spřízněni, takže vlastně celému městečku. Hromadně se vraždila ještě neodstavená jehňátka a kůzlata, králíci a zvěřina a ženy plnily buchtičky, hnětly kuličky, stáčely kornoutky, natíraly lívanečky medem a svařeným vínem, pěchovaly taštičky hrachovým pyré nebo višňovou marmeládou, jako by se naráz slavily Vánoce, Velikonoce i masopust. Celé dny se hodovalo, zatímco chlapeček fňukal v panské kolébce z tepaného železa ve společnosti Concetty, která ho ani na chvíli neopouštěla, a všech sester, které přibíhaly při každém jeho vzdechu. Tančilo se za doprovodu flašinetu a při té příležitosti se domluvilo více zásnub než na všech svatbách během celého následujícího roku. Don Francesco byl tak spokojený, že udělil týdenní volno lidem, kteří pracovali na jeho polích, a daroval věno nejméně dvěma dívkám z chudé rodiny, které by jinak zůstaly na ocet. „U patrun de scuppiett’, è nat u patrun de scuppiett’“, dědic, narodil se dědic, říkal a pomrkával na každého, koho potkal. Obcházel kolem s blaženým výrazem, jako by ho vědomí, že tu po něm zbyde někdo, kdo ponese jeho jméno a zdědí pozem27
ky, alespoň zčásti zmírnilo jeho panický strach ze smrti, který z něj občas dělal nesnesitelného chlapa. Jako by vesmír bez středu konečně nalezl své slunce a věci v domě se začaly točit kolem něj. Nikoho už nezajímalo, jestli Costanza má své vrtochy nebo jestli se Albina užírá závistí kvůli sestře. Teď měl každý své místo a tam musel být, protože celý tento svět existoval s jediným cílem: být odkázán tomu ufňukanému dítěti, které se naučilo poroučet už v kolébce, odkud všechny prohánělo. Bylo tak náročné, že je nenáviděla i vlastní matka, z níž se stala jen jeho služka, kojila ho až do čtyř let, ale od toho okamžiku jím už navždy pohrdala. Když minula okázalá sláva kolem jeho křtu a dozvuky oslav, probdělé noci, kdy kvůli fňukajícímu dítěti nikdo v celém domě nezamhouřil oka, i nepřiznané zklamání dona Francesca ze synovy nepěkné povahy, začalo období snění. Teď se všem zdálo, že konečně unikli rozmarům osudu a mohou začít myslet na budoucnost, jež se zdála uspokojivá, dokonce trochu nudná, protože si svá přání laskali až příliš dlouho. Concetta cítila v duši nový mír, jelikož po všechny ty roky měla stále na paměti, že žije v hříchu. Teď konečně viděla možnost dát s Všemohoucím všechno do pořádku. Když se don Francesco díval na obilí rašící na polích, ztrácel se ve fantazírování o potomstvu, představoval si, co bude s jeho rodem, s jeho půdou a s jeho jménem, které se i nadále bude šířit generacemi. Už si plánoval, jak bude vyučovat svého syna, co z něj udělá a s kým ho dá dohromady. Konečně smířený se životem i se smrtí, zahájil práce na zvětšení domu i hrobky. Na kopci, kde se nacházel hřbitov, od té doby vynikala kaple Falconeových svou krásou a působivostí růžového a černého mramoru a expresivním výrazem anděla s tváří Licandry, který tam byl postaven na stráž. Naproti tomu 28
dům se změnil v podnik bez hlavy a paty, v haldu okázalých sutin, kde se rodina Falconeových během následujících let bezcílně motala v prachu zvedaném jejich nesplněnými sny. Nejspokojenější z vývoje událostí byla Albina. Až kam její paměť sahala, snad ještě dříve, než jí byl udělen dar slova, nebo možná dříve, než spatřila světlo světa, se Albina užírala závistí ke starší sestře Costanze. Snad právě žárlivost ji přiměla se narodit. Cokoli její sestra řekla, snědla, na cokoli se podívala, to se pro ni okamžitě měnilo ve svěrák, který jí stahoval srdce a zauzlovával střeva. Když byla Costanza nemocná, když chytila spálu, nebo svrab, nebo průjem, Albině se tajil dech při pomyšlení, že ji nic takového nepotkalo. Nespravedlnost, která panovala v těchto krajích od časů, kdy se zrodila historie, hněv tolika bezmocných národů, jež se tu prolnuly a vytratily, jako by se uhnízdil v Albinině hrudi a v přehnané žárlivosti, kterou k sestře cítila. Costanza si toho všeho vůbec nevšímala. Vyrůstala jako pánovitá, hlučná dívka, měla pěkné, pevné a dobře tvarované tělo, tvář jako měsíc v úplňku, zářivé oči a smyslné rty, vždy se cítila ve své kůži, ať se nacházela kdekoli, její chůzi provázel lehký vánek, zatímco Albina byla hubená a trochu sukovitá, jako by jí nějaká tasemnice užírala duši. Navzdory vychrtlosti, která byla v té době známkou bídy, a tudíž se na ni hledělo skrz prsty, nelze říci, že by byla Albina ošklivá. Byla vysoká, měla široké čelo a strohé rysy jako některé byzantské madony, které se zjevovaly znenadání mezi drnovcem v jeskyních v okolí. Nikdy se neusmívala. Při bratrově křtu se Albina seznámila s Aureliem, synem barona Lacavy di Montescaglioso. Kdyby se byl nenarodil chlapec a don Francesco se nerozhodl vzít si Concettu, jeho dcery by zůstaly nemanželské. Co se týče výhodných partií, byly by mohly pomýšlet nanejvýš na nějakého zámožného řemeslníka 29
nebo drobného statkáře. Teď se ale situace změnila. Tenhle Aurelio se objevil při tancovačce. Po krátkém váhání mezi Albinou a Costanzou padla jeho volba na Albinu. Ne že by ho snad ohromila její strohá krása, ale spíš proto, že záře její sestry byla podle jeho mínění příslibem vzdechů a útrap, zatímco on potřeboval co nejdříve zahojit finanční situaci své rodiny. Albině se zdálo nemožné, že by jí baron dal přednost před sestrou, a byla připravena přísahat mu věrnost až za hrob, ačkoli Aurelio byl malý a špatně rostlý, a aby se jí mohl dívat do očí, musel stát s nosem zdviženým vzhůru. Zatímco holič Ciccillo hrál na harmoniku mezi mísou s těstovinami a kůzlečími žebírky, Aurelio dělal, co mohl, aby oprášil své šlechtické předky, a decentně je zmiňoval při hovoru. S předstíranou lhostejností vyjmenovával své pozemky, Tre Confini, la Difesa, Rivolta Sant’Angelo, více než dva tisíce sedm set tumulů, přičemž si dával velký pozor, aby se neprořekl, že většina z nich leží ladem a je zcela pokrytá houštím a slimáky, a těch pár rodin, které tam hospodaří, trpí hlady. Procházeli mezi stolky se sladkostmi a preclíky, až nakonec vyšli ven, aby si promluvili při měsíčku. Tam jí Aurelio zarecitoval milostné verše, z nichž Albina nepochopila ani ň. Slíbili si, že se znovu sejdou. On občas přijížděl do Grottole na své kolesce, a aby nebudil pozornost, zastavoval u napajedla směrem k Via Nuova, která se dříve nazývala Via Appia a vybudovali ji staří Římané. Tam se v tajnosti scházel s Albinou a hodinku spolu pobyli pod znuděným dohledem Giustiny, která o kus dál za keřem vyráběla kočárky z trní a celé zástupy dvorních dam se sukněmi z okvětních lístků máku. Ve stínu větví Aurelio šeptal Albině slova lásky, která si vypůjčil z knih jistého Byrona a jež ona neposlouchala. Myslela na to, jak jí bude sestra závidět partii, kterou chytila. 30
Jenže Costanza si jako jediná ničeho nevšimla, ačkoli Albina dělala všechno pro to, aby jí to dala najevo, a už si o tom štěbetali i vrabci na střeše. Prvorozená dcera dona Francesca se dál neochvějně věnovala určitým svým záležitostem, do nichž nikdo nestrkal nos, protože každý byl zabraný do těch vlastních. Když uplynul přiměřený čas, Aurelio přišel požádat Albinina otce o její ruku a oficiálně se zasnoubili. Teď se jejich schůzky už neodehrávaly v ústraní napajedla, kde je vylekala každá zlomená větvička, ale stejně nepohodlně na domácím divanu s pochroumanými pružinami, uprostřed suti nahromaděné dělníky z Neapole, které don Francesco pozval, aby mu přestavěli dům. Vždycky na ně dohlížela některá z mladších sester, Giustina nebo Chetanella, které se ládovaly třešněmi v lihu, až se přiopily. K velké Albinině úlevě byly teď Aureliovy hovory méně romantické. Konečně se mluvilo o rozloze půdy a kusech prádla, které přinese jako věno. Albina se v té době cítila tak šťastná, že na celý půlden zapomínala být závistivá. Avšak ani tato nečekaná přízeň štěstěny ji nedokázala osvobodit od jejího osudu a stín Costanzy se nad ní znovu natáhl jako stín dubu nad keřem. Když Aurelio požádal o ruku jeho dcery, don Francesco si jako jedinou podmínku dal respektování zvyklostí, to jest, že Albina se vdá až po svatbě své starší sestry. Problém byl, že Costanza nebyla ani zasnoubená. Na všechny partie, které se jí nabízely, se tvářila nepřístupně, upejpavě, vyhýbavě, a nebylo vůbec jasné, co vlastně hledá. Concetta jí začala vykládat, že by měla zajít za strýcem Uelem u Furnaciar, aby jí z říčního jílu uhnětl vhodného manžela. Měla by si nechat vymodelovat na kruhu, usušit na slunci a vypálit v peci někoho, kdo by uspokojil její četné požadavky a dokázal by s ní vydržet. Z toho pak vzniklo rodinné rčení, 31
protože se vždycky našla nějaká dcera, která se nemohla vdát, jako kdyby Všemohoucí pokaždé do jejich domu poslal nějakou jedinečnou bytost, lichý exemplář, vzácný a neužitečný, jako střevíc bez druhého do páru. Protože se Costanza stále ne a ne zasnoubit, Albina celé noci nespala. Převracela se sem a tam v posteli, jako by ji měla posypanou trny z koruny našeho Pána, a někdy snila o tom, že sestru zabije. „Sestřičko, ach sestřičko, nože brousím, brousím nože, nože už jsem nabrousila, hodina má udeřila.“ Zab ji, tak ji zab! Hned. Potom se kála. Loďka plula po řece vedoucí do pekla. Broušení nožů. Mávání oslími ocasy nad čelem, ořezávání kouzelných kůstek v polích. Ženy skřehotající jako žáby. Každou sobotu večer byla Albina nucena přiznat, že zhřešila v myšlenkách, a Costanza dál jen kvetla a s bohorovným úsměvem na měsíční tváři se nehodlala rozhoupat. Také přípravy na sňatek dona Francesca s Concettou se kvůli pracím na domě protahovaly. Don Francesco byl duší venkovan a přepych mu lezl na nervy, ale při téhle příležitosti se v návalu šílenství rozhodl, že pozve architekta a kvalifikované dělníky z Neapole. Chtěl, aby jeho obydlí patřilo k nejvýstavnějším v městečku, aby bylo větší a pohodlnější, aby se podobalo oněm panským palácům zdobeným vlysy a erby, jaké viděl při své jediné návštěvě Neapole, aby tam mohl poskytnout důstojné pohostinství svým dětem, vnoučatům a veškerému potomstvu, které si přál mít velmi početné. Concetta byla z hloubi duše proti. Bála se závisti a prorokovala neštěstí. Bála se uřknutí, bála se sil, které zaútočí na okázale vystavované štěstí a bohatství. Zapomnělo se snad, že ukrývali pod šátky kvetoucí líčka svých dcer, aby je nevysušily zlovolné pohledy těch, kdo trpěli hlady? Od té doby, co Concetta vstoupila do domu dona Francesca, sedávala na krajíčku 32
židle, křižovala se nad každým soustem a prosila Pánaboha za odpuštění, že žije v nadbytku, zatímco její bratři a sestry umírají hlady. Jenže se nedalo nic dělat. Přijel muž ve slaměném klobouku, který kouřil smrduté toskánské doutníky, a začal se potloukat po domě. Se zkoumavým pohledem a záhadným výrazem lékaře, jenž je na návštěvě u těžce nemocného pacienta, klepal do zdí a poslechem sklíčeně vyšetřoval, jak znějí, bral jim míry, rozvažoval, zda je prorazit nebo zazdít, ukazoval donu Francescovi náčrty, jimž on ani za mák nerozuměl, ale ochotně je schvaloval, aby nevypadal jako buran. A když se ho Concetta ptala, co je v té věci nového, zvyšoval hlas, jako to dělával vždycky, když se cítil zahnaný do kouta. Kvalifikovaní dělníci, kteří dorazili z Neapole, byli ubytovaní v mezipatře, tedy na vyvýšeném poschodí, odkud se dalo vylézt na střechy. Odjakživa se využívalo zčásti jako komora, zčásti k ubytování hostů. Tam nanosili všechny své věci, kufříky s dopisy a fotografiemi, které Gioia objevila mnoho let poté, když šplhala tajně nahoru, bez vědomí matky, babičky i tet. Ze všeho nejtěžší bylo držet je daleko od děvčat, protože mít je pod jednou střechou bylo jako nechat vlky spát s ovcemi nebo přiblížit oheň ke slámě. Concetta musela být na stráži ve dne v noci, aby neutrpěla dobrá pověst dcer, a omezila škody jen na některou z mladých sousedek, které jí chodily pomoct s domácími pracemi. Najali také místní dělníky a mezi nimi a přespolními se brzy vyvinula řevnivost, která se později změnila ve válku, jež uvolnila místo příměří, které se pak zase změnilo ve spojenectví, jehož cílem bylo vytáhnout z dona Francesca co nejvíc peněz a odvést přitom co nejméně práce. Neapolitánci si tak nechali pro sebe své teorie o štucích a ozdobách a Grottolané si podrželi tajemství, jež znali jen oni, o tom, jak vysušit jíl a přepravovat kameny, a od té doby spolu žili v lásce a shodě. 33
Architekt z Neapole odjel týden po svém příjezdu s omluvou, že se vyskytl nějaký neočekávaný problém, a s příslibem, že se vrátí, hned jak to půjde. Místo toho byla mezi ním a donem Francescem zahájena korespondence, v níž se objevila všechna neštěstí, svízele a překážky, jaké dokáže fantazie vymyslet, až o něm don Francesco nakonec přestal mluvit a křičel jako pominutý, když se o něm někdo jen slůvkem zmínil. Neapolští dělníci zatím tábořili v domě. Přinesli s sebou pamětihodný závan veselí. Mrzoutští Grottolané na ně hleděli se zvědavostí a nedůvěrou, jako na zvířata stejného druhu, ale jiné rasy, dokud se neprolomily ledy a nepřišlo období svátků. I když si na ně mnoho let poté už nikdo nepamatoval, ještě stále se tu a tam našla nějaká žena, která vařila jejich jídlo, nebo někdo používal nějaké slovo, jež mělo svůj původ v době jejich pobytu zde. Byl tu i jistý Ciro, který jako by z oka vypadl polírovi, a dobrá pověst jeho matky Assunty byla jediná uzavřená záležitost, kterou za sebou nechali. Když bylo úplně jasné, že dům jaktěživo nebude hotový včas na svatbu, don Francesco a Concetta se rozhodli, že už nebudou s obřadem čekat, a začali se zabývat jinými věcmi. Concetta vyrazila do Matery, aby si koupila látku na šaty, a tehdy se poprvé a naposled v životě vzdálila od místa, kde se narodila. Připadalo jí, jako by přijela do Říma nebo do New Yorku, o němž občas slýchala, a zachvátila ji nepřemožitelná nostalgie, pocit samoty a závrati, který se uklidnil až poté, kdy při návratu spatřila z Via Nuova, jak se v dálce mihly trosky zbořeného kostela v Grottole. Srdce jí prudce bušilo, když se ptala na cestu. Nikdy neviděla tolik cizích tváří a nevěděla, jak se má chovat. O téhle své cestě pak roky vyprávěla. O tom, jak spatřila shůry město Sassi, s lidmi, kteří se podobali zástupu mravenců. O pohřbu vznešeného panstva, s vozem taženým šesti černými koňmi za do34
provodu hudby. O výloze obchodu, kde poprvé v životě uviděla fotografie a dala se na útěk, jako by ji mohly pronásledovat. Vybrala si hedvábí, jehož barva se měnila jako aprílové počasí. Bylo tak krásné, že když je přinesla švadleně Poltině, aby jí ušila šaty, ta měla od rána do večera dům plný ženských, které přicházely obdivovat látku a zázračnou proměnlivost jejích barev. Pro dcery Concetta vybrala stůček bleděmodrého sametu o takové šířce, že se z něj daly pro každou ušít šaty a ještě zbyl pěkný kousek, který pak skončil v mezipatře spolu s mnoha dalšími věcmi, jež nebylo kam dát, a kde ho mnohem později nalezla Gioia. Pro ni byl podle nálady pláštěm pro královnu, rubášem, anebo mořem. Don Francesco nechal uspořádat hostinu, přikázal pastýřům, aby vybrali nejlepší kusy, a sedlákům, aby opatřili med na zákusky. Rodina byla natolik zaneprázdněná, že si nikdo nevšiml změny, jež se udála s Costanzou. Před nějakým časem začala navštěvovat kostel jako ta nejbigotnější katolička. Když zrovna nebyly bohoslužby, chodila na devítidenní modlitby, na večerní pobožnosti, na modlení za mrtvé a zpovídala se každičký den, který dobrý Bůh stvořil. Albina dospěla k závěru, že se chce stát jeptiškou, a nechybělo mnoho, aby se stala jeptiškou i ona z vděčnosti k Všemohoucímu, že se konečně rozhodl přiklonit na její stranu. Jediná Concetta, když si toho všimla, začala mít podezření, protože Costanza neměla bledé tváře a oči obrácené k nebi jako někdo, kdo se chce zaslíbit Bohu, nýbrž naopak ještě zkrásněla a zrůžověla, oči jí zářily a úsměv jí rozehrál všechny dolíčky v bradě. A ten vánek, který ji vždy doprovázel, se proměnil v zefýr, a když jste se pozorně zaposlouchali, mohli jste zaslechnout i zvonit zvonky. Když byla celá záležitost na spadnutí, Concetta neudělala nic, aby jí zabránila. Od té doby, co začaly práce na domě, nikdy nepřestala očekávat jen to nejhorší. 35
V předvečer svatby don Francesco odjel na noc na statek Mazzam’pet, aby neviděl svatební šaty své budoucí manželky. Concetta ten večer dala volný průchod vrozené předpojatosti mateřské lásky, zavolala si Costanzu, a aniž se jí na cokoli zeptala, dala jí pás, do kterého zašila deset zlaťáků. Věděla, že je bude potřebovat. A skutečně, následujícího dne Costanza utekla s donem Antoniem, mladým knězem, co přišel ze Salerna, jenže zlaťáky byly jen něco málo navíc, protože s sebou vzala i peníze za prodej obilí. To, co následovalo, připomínalo nálet kobylek nebo pozdní mráz, který spálí čerstvé výhonky na stromech. Věci, jež začaly růst a prospívat, se změnily v prach a spoušť. Svatba dona Francesca a Concetty byla s konečnou platností odvolána. Don Francesco měl pocit, jako by mu do srdce bodli nůž, a dlouhý čas byl jako mrtvý. Když se znovu vzpamatoval, zbělely mu vlasy a tolik zeslábl, že neměl ani sílu vyhrožovat Concettě, že ji vyžene i se vším jejím potomstvem. Concetta z náklonnosti k němu také naráz zestárla. Ona, jež odolala spoušti opakovaných porodů a uchovala si dostatek přitažlivosti na to, aby její muž měl chuť ji opakovaně přivádět do jiného stavu, náhle seschla a začala se zmenšovat v procesu, který pokračoval po desetiletí a zastavil se až její smrtí. Don Francesco už nehromoval, ale brblal a reptal. Vždycky chtěl být někde jinde, než právě byl, bezcílně se potloukal po svých pozemcích jako bludná duše v očistci a u nádeníků, kteří se ho kdysi obávali, teď vzbuzoval soucit. Největší škody ale celá záležitost napáchala na duši Albiny. Vypadalo to, jako by jí na bedra dopadla sklíčenost těžká jako náhrobní kámen. Ani na chvíli nepomyslela, že by se pomstila, omezila se jen na to, že nenáviděla Costanzu z celé své duše, a tento pocit narůstal každým dnem, který strávila na této zemi, znovu přiživovaný při pohledu na zlaťáky, které Costanziny děti nosily přišpendlené na vestě, když potom vyrostly 36
a se spokojenými výrazy se potloukaly po městečku. Nenávist byla tak silná, že neodešla s ní, ale přenesla se na následující generace jako vzpomínka, při níž tuhne krev v žilách, když člověk z nevysvětlitelného důvodu nemůže v noci usnout. Ze svatby Albiny s Aureliem sešlo. Když za ní Aurelio den po události přišel, vzkázala mu, že už ho nechce vidět. Bez vysvětlení mu poslala zpátky zásnubní prsten a milostné dopisy, které jí napsal, a nikdo se nikdy nedověděl, jestli Aurelio ten den přišel proto, aby jí dal kvinde, nebo jestli naopak byl ochoten přimhouřit nad vším oko, pokud ne přímo z lásky, pak tedy přinejmenším ve vlastním zájmu. Tupá poctivost nutila Albinu, aby nalezla jediné útočiště v zášti. Nedlouho poté se provdala za ševce jménem Vincenzo, správného chlapíka, který by ji nejspíš i miloval, kdyby mu od prvního dne, co spolu strávili, nedávala hořké kapky. Od té doby byla povznesená, vždycky měla po ruce nějakou jízlivou poznámku nebo úsměšek. Když přešla kolem vás, ucítili jste chladný vánek, takový, po jakém žloutne listí a začne vás bolet v krku, a zdálo se, že už není nic, co by na ni zapůsobilo, ani když se pak jejímu muži přihodilo to, co se přihodilo.
37
