Nebezpečí při horolezectví (obecně) © Horolezecký oddíl Sakal, - tk -; http://sakal.stredozem.cz Vytvořeno r.2002, aktualizováno 12.10.2004 Obsah: 1.Nebezpečí a taktika proti němu - 2.Druhy nebezpečí - 3.Informace a jejich hodnocení 4.Řády náročnosti - 5.Katastrofický scénář - 6.Nebezpečí odjinud - 7.Pro a proti, a co za co - 8.Cíl, cesta a čas - 9.Past - není cesty zpět - 10.Strach z promarněné investice Motto: Člověk se jako živočišný druh dostal tak daleko proto, že je narozdíl od zvířat vybaven schopností myslet. Myšlení je jeho největší zbraní, kterou čelí nepřízni osudu. Nelze při horolezectví očekávat bezpečí, a přitom nemyslet.
Nebezpečí a taktika proti němu Nebezpečných jevů při horolezectví může být celá řada, a jejich konkrétní výčet by byl téměř nekonečný. Při pečlivějším zamyšlení si však nelze nevšimnout, že řada nebezpečných jevů a opatřeních proti nim jsou založeny na určitém společném principu. Díky tomu je možno nebezpečné jevy a taktiku proti nim zobecnit a rozčlenit do několika různých tématických skupin. Získaná pravidla a postřehy jsou pak použitelné při jakékoliv horolezecké akci. A právě o toto zobecnění se tato stránka snaží.
Druhy nebezpečí Jakousi zápornou polorovinou horolezectví je ten nepříjemný fakt, že je to činnost poměrně nebezpečná. Však také drtivá většina horolezcových vědomostí a dovedností slouží právě k potlačování nebezpečí. Abychom se mohli nebezpečí bránit, je třeba si uvědomit, jaké že nebezpečí nás to obklopuje, jaké jsou jeho druhy. K určení můžeme použít několik koncepcí, které sice mohou být na první pohled protichůdné, přesto však je záhodno se s nimi seznámit. Koncepce se totiž spíše vzájemně doplňují jakoby v "kontrapunktu". Není důvod být v této záležitosti dogmatický a tvrdit, že správně je to jen tak, a ne jinak. Správné je být přemýšlivý a znát co nejvíce souvislostí.
Klasická koncepce Klasická koncepce rozděluje nebezpečí na dva druhy. První druh nebezpečí má zdroj v nás (v člověku), a druhý v našem okolí (ve světě). Ten první zdroj nebezpečí se nazývá subjektivní, a ten druhý objektivní. Toto koncepce vychází z tvrzení, která poprvé v rámci horolezectví uceleně publikoval a propagoval klasik alpinismu Emil Zsigmondy (1861 - 1885), Rakušan, průkopník lezení v horách bez horského vůdce, známé prvovýstupy na hory Zsigmondyspitze, Cima Piccola, Croda da Lago, přechod masívu Mt.Rosy, Matterhornu. Autor knihy Die Gefahren der Alpen. Zahynul roku 1885 v jižní stěně Meije, kde se mu přetrhlo lano.
Subjektivní nebezpečí jsou taková, která mají původ v osobě horolezce. Horolezec má možnost ovlivnit vznik a zánik těchto nebezpečí. Jsou to např. malá zkušenost a neznalost, chyba, riskování, vyčerpání, nedostatečné vybavení, kondice, apod. Abychom subjektivní nebezpečí odhalili, musíme se zamyslet sami nad sebou, a především být přitom sami k sobě upřímní. Příklad 1 (čistě subjektivní nebezpečí): Lezec jako odsedávák použije smyčku spojenou do okruhu uzlem. Špatně naváže spojovací uzel. Uzel na smyčce se při zatížení rozváže. Lezec spadne a zabije se. Objektivní nebezpečí jsou taková, která mají původ mimo vlastní osobu horolezce. Není možnost bezprostředně ovlivnit vznik a zánik těchto nebezpečí. Je to např. počasí, lámavost skály, skrytá
vada materiálu, padající kamení, laviny, chyby cizích lidí, apod. K odhalení objektivního nebezpečí jsou zapotřebí informace z vnějšího světa, je tedy nutno provádět jejich sběr. Nicméně nikdy není možno zcela odhalit všechny zdroje objektivního nebezpečí. Z toho důvodu se proti objektivním nebezpečím zavádějí preventivní opatření (tzn. jednáme, jakoby to nebezpečí mělo působit, i když ono možná působit nebude). Příklad 2 (čistě objektivní nebezpečí): Horolezec vystupuje skalní stěnou. Kdesi nahoře nad ním visí "na vlásku" uvolněný kámen. Zafouká vánek a kámen uvolní. Ten dopadne na větší skalní blok a nárazem jej také uvolní. Spustí se kamenná lavina, která zabije dole lezoucího horolezce. Mnohé nehody v sobě kombinují oba zdroje nebezpečí. Příklad 3 (kombinace): Horolezec vstoupí ve sněhu do zjevně lavinového terénu, a nepozná jej. Po chvíli se s ním utrhne lavina a zasype ho. To, že horolezec vstoupil do lavinového terénu a nevšimnul si toho, byla chyba horolezce plynoucí z jeho špatné znalosti problematiky lavin (subjektivní nebezpečí). Lavina však vznikla působením klimatických poměrů, byla tedy objektivním nebezpečím. Příklad 4 (kombinace): Je pěkné počasí, svítí slunce. Horolezec leze bez přilby, protože mu v ní bylo horko. Zafouká větřík a nad horolezcem se uvolní kámen. Padající kámen zasáhne horolezce do hlavy a zabije ho. To, že horolezec neměl přilbu, byla jeho nedbalost (subjektivní nebezpečí), ale padající kámen bylo objektivní nebezpečí. Při kombinaci obou druhů nebezpečí je míra subjektivnosti dána tím, jak dalece měl účastník akce možnost dopředu být informován o možném objektivním nebezpečí. Pokud měl dostatek informací, nebo měl možnost informace si pořídit, mohl objektivní nebezpečí předvídat. Když pak objektivní nebezpečí udeřilo formou nehody, tak je ve výsledku spíše vhodné mluvit o chybě člověka, který špatně odhadl situaci, špatně vyhodnotil nebo sbíral informace. A chyba člověka je subjektivní nebezpečí. Moderní schopnosti člověka pracovat s informacemi (stanice pro monitorování lavinového nebezpečí, meteorologické družice, internet, mobilní telefony, radiostanice, a v neposlední řadě i schopnost lidí navzájem si sdělovat poznatky, zkušenosti) zmenšují šanci na výskyt čistě objektivního nebezpečí.
Koncepce výhradně subjektivního nebezpečí Člověk může být za a) špatný horolezec, mizerné znalosti a dovednosti, a toho si je pochopitelně vědom, nebo b) zkušený a znalý, ale pak si je i vědom mnoha nebezpečí, které se vždy při horolezectví vyskytují. Ať už je člověk z první nebo druhé skupiny, vždy se nebezpečí vystavuje vědomě. Samotný akt vstupu do horolezeckého terénu je dán pouze rozhodnutím člověka. A nebezpečí daná z rozhodnutí člověka jsou subjektivní! Ještě lépe to ozřejmí zamyšlení se nad vlastním slovem "nebezpečí". Samo slovo ke svému významu potřebuje výskyt člověka. Příklad: Lavina spadlá do pustého a prázdného údolí, čím byla nebezpečná? Nikdo tam nebyl, aby ho zasypala. Odstraňte člověka ze situace, a přestane to být nebezpečné. A naopak - člověk se někam vydá, a vznikne nebezpečí. Tudíž všechna nebezpečí jsou v zárodku subjektivní. Za zakladatele této koncepce je možno považovat rakouského horolezce E.G.Lammera (1863 - 1945). Propagoval lezení v horách bez horského vůdce, podnikl několik významných sólovýstupů, mimo jiné na Feldkopf, Weisshorn, Rothorn. Zahynul v únoru roku 1945 při bombardování Vídně. O E.G.Lammerovi vyšel zajímavý článek na internetových stránkách Neviditelného psa.
Koncepce výhradně subjektivního nebezpečí při horolezectví má dvě zásady: • •
všechna horolezecká nebezpečí jsou subjektivní, protože je to člověk, kdo se rozhoduje tam lézt jsa vybaven svými schopnostmi a danou mírou informací pomocí informací (vědomostí), tréninkem, naučenými dovednostmi, schopnostmi se daří nebezpečí pouze zmenšovat, nikdy se však zcela neodstraní, neboť člověk není neomylný, ani všemohoucí, ba ani vševědoucí
Subjektivní nebezpečí je možno rozdělit na tři stupně, kdy podstatným kritériem pro rozdělení je naše schopnost mít informace. 1. malé nebezpečí - "vím, že vím"; Nebezpečí o kterých jsme schopni zjistit si informace víme, že na nás číhá, informace nám pomáhají jej odstranit, jednáme tak, aby nás nebezpečí neohrozilo. Informace, znalost, vědomost nám umožňuje provést důsledné protiopatření. Ovšem pozor, nutno si uvědomit, že pouze "umožňuje". Sami si svou nesoustředěností nebo zbrklostí můžeme tuto možnost zhatit. Nikdo není neomylný. Proto i při tomto stupni zůstává dílčí nebezpečí. 2. střední nebezpečí - "vím, že nevím"; Nebezpečí o kterých máme částečné znalosti nejvíce co zmůžeme, je zavést proti nim určitá preventivní opatření. A pak vyrazíme do akce, a doufáme, že nebezpečí buď neudeří, anebo v takové míře, že nás naše preventivní opatření ochrání. Např. máme přilbu, a nikdy nebudeme vědět, kdy nás jaký kámen trefí do hlavy. Máme lavinový pípák, ale jestli s námi lavina ujede, to nevíme. 3. velké nebezpečí - "nevím, že nevím"; Nevíme o nebezpečí, nemáme informace, nemáme vědomosti - riskujeme a ani o tom nevíme. Jsou dvě možnosti, jak se dostat do tohoto stavu: a) neobvyklá zvláštnost vzniklé situace; b) naprostá neznalost účastníků akce. ad-a) Nebezpečná situace vyžaduje pro odhalení nadstandardní vědomosti, třeba až vědeckého charakteru, které nemůžeme všichni znát. Nikdo není vševědoucí ve všech možných oborech lidské činnosti. Je tak tomuto nebezpečí občas vystaven každý. ad-b) Ale na druhou stranu se také do této kategorie velkého nebezpečí typicky dostávají začátečníci, nezkušení lidé, nemající ani základní znalosti z horolezeckých dovedností. Zkrátka ti, kteří jsou úplně hloupí.
Informace a jejich hodnocení Informace + rozum = správné rozhodnutí. Informace jsou bezesporu jedním z nejdůležitějších faktorů, které mají na bezpečnost při horolezectví vliv. Zvolání: "To kdybych věděl!", si horolezec klade každý den několikrát. Mít informace znamená mít o řadu problémů méně. Ovšem jen tak přijímat informace a čekat, že pak bude vše probíhat bezproblémově nelze. Svět je zrádný, a informace mohou být samozřejmě mylné, zkreslené. Na základě špatných informací je sice možné udělat formálně správný myšlenkový postup, ovšem získané závěry budou v realitě nefunkční. (Jen zcela výjimečně se podaří na základě špatných informací udělat dobré rozhodnutí, ale to jen šťastná náhoda, jen velmi zřídka kdy se to stává). K odhalení špatných informací nutně potřebujeme další, tentokrát už správné informace, které s těmi špatnými budou v rozporu. Člověk je tak nucen přicházející informace hodnotit, vyhledávat mezi nimi rozpory, a rozdělovat je na správné a špatné. Špatné ignoruje, ze správných se snaží udělat myšlenku, jejíž závěry budou v realitě funkční. Ovšem nesmíme ani zapomenout na situaci, že nějakou informaci třeba vůbec nezachytíme. Celkově tady nastávají tři situace, které jsou velkým zdrojem nebezpečí. 1. Prvním nebezpečím je tzv. nepoznaná informace, prostě to, že něco přehlédneme, nezjistíme si, apod. 2. Druhým nebezpečím je chyba v selekci informací. Tedy například správnou informaci omylem považujeme za špatnou, nebo obráceně. 3. Třetím nebezpečím je nešťastná lidská vlastnost, a to schopnost udělat špatnou úvahu na základě správných informací. ad-1; Nepoznaná informace je jednoznačně následkem špatných znalostí, nedostatkem zkušeností. Zvláště začátečníci by měli být na pozoru před touto chybou. Ale ani zkušení horolezci nejsou proti tomu zcela imunní, je může postihnout prostá nesoustředěnost, stav, kdy nejsou informace schopni zachytit. ad-2; Co se týká chyby při selekci informací na správné a špatné, je zde mnoho příčin. Jednak to mohou být špatné znalosti nějaké problematiky, pak také přehnaná důvěra/nedůvěra v nějaký zdroj informací, chyba-zkreslení informace při přenosu, apod. Do jisté míry je obranou proti této chybě
dbaní na to, aby informace pocházely z vícero zdrojů na sobě nezávislých. ad-3; Uvědomění, nebo lépe řečeno přiznání si tohoto nebezpečí, je velmi důležité pro odhalení obrovského zdroje nebezpečí. Neplatí, že správná informace plodí automaticky správnou myšlenku! Příčinu toho je třeba hledat v dalších lidských vlastnostech (city, touhy, charakter, atd.). Při přemýšlení nad jen správnými informacemi se dá se hovořit o "slepotě" vůči nechtěné informaci. Je až s podivem, jak toto lidé dokáží bravurně. Co člověk nechce vidět, to dokáže opravdu nevidět, i kdyby to bylo "deset centimetrů" před jeho očima. Příklad 1: Horolezec plánuje vytouženou túru. Předpokládejme správnou předpověď počasí: Ráno jasno, v horských údolích mlha. Přes den od západu přibývání oblačnosti až na polojasno a oblačno, ojediněle bouřky. -- Špatná úvaha: Hmm, bude hezky, možná se to v 2/2 dne bude kazit. Nuže, nebezpečné jsou ty bouřky, ale ty budou jen ojediněle. Prostě nebudou všude. Odpoledne se to trochu zatáhne, no a někde možná se mraků shlukne více a bude bouřka. To je malá pravděpodobnost, že mě to trefí...; Chyba takové úvahy je ve špatném výkladu slova "ojediněle". Svádí k tomu předpoklad, že výraz "ojediněle" nevyjadřuje všude v prostoru. Neboli člověk očekává, že vážná bouřková situace je taková, kdy celý prostor v krajině je naplněn jednou veleobří bouřkou. Pojem "ojediněle" pak vzbuzuje dojem, jakoby té bouřkovosti bylo méně, a především, že snad bude někde jinde, než budu já. Jenže ta představa - bouřkové počasí = celý prostor naplněný bouřkou - je omyl! Správná úvaha: Bouřky jsou lokální jev, nenaplní naráz úplně celý prostor. Čili výraz "ojediněle bouřky" znamená, že prostě budou bouřky, a basta. Nebezpečný vliv pozitivního trendu Přesnější je hovořit o falešném pocitu bezpečí vlivem pozitivního trendu. Jde o toto. Je-li nějaký stav výsledkem změny, mohlo se tohoto stavu dosáhnout dvěma způsoby - a) zhoršením, b) zlepšením. Ovšem ať už to bylo jedním nebo druhým způsobem, nic to nemění na tom, jaký je objektivně výsledný stav. Ten je vždy stejný. Nicméně lidé v případě, kdy se výsledného stavu dosáhlo zlepšením, tíhnou k optimismu a nepřesně hodnotí situaci jako spíše dobrou. A to i přesto, že mají o situaci jinak správné informace. Příklad 2: Lavinový stupeň 3. znamená: Úroveň nebezpečí - "značná", pohyb v terénu vyžaduje zkušenosti s hodnocením sněhu, nutnost se vyhýbat ohroženým místům, věnovat pozornost svahům s navátým sněhem, spontánní laviny z velmi strmých svahů jsou časté, uvolnění laviny i jedním člověkem je možné, místy mohou laviny zasypat i plochá území na dně doliny; Pokud tento stav nastane přes noc sněžením, kdy předchozí den byl 1.lavinový stupeň, budou všichni ohromeni tou změnou k horšímu a budou si dávat pozor. Kdyby ovšem horolezci čekali tři dny na chatě, když byl nejprve 5.lavinový stupeň (úroveň nebezpečí - "velmi vysoká", zákaz vycházení, katastrofická situace), a pak do čtvrtého dne by již pokleslo lavinové nebezpečí na 3.stupeň, to by byla radost a nadšení vyrazit ven. A přitom je to pořád ten 3.stupeň nebezpečí - tedy nebezpečí "značné"... Sběr informací Informace se pochopitelně vyskytují v nějakém množství. Platí zde takový vztah: Čím více správných informací máme k dispozici, tím spíše máme možnost udělat správné rozhodnutí. Proto vždy před akcí provádíme tzv. sběr informací. Ten v sobě zahrnuje: 1.dotazy na jiné lidi; 2.pozorování jiných lidí při řešení téhož problému; 3.pozorování terénu; 4.čerpání informací z literatury a médií; Dalším výrazným zdrojem informace, kterou člověk bere v potaz, je přenesená zkušenost. Přenesená zkušenost je informace, kterou jsme získali nějakým zážitkem v minulosti, který je částečně podobný tomu zážitku, na který se teprve chystáme. Jenže je to informace, která je "profiltrovaná" naší myslí a pamětí, a přitom může být pokažena. Rovněž náš úsudek o tom, že dva zážitky jsou si podobné, může být (a často bývá) mylný. Proto je zkušenost z minulosti dvousečnou zbraní. Když se správně používá, je neocenitelnou pomocí. Bohužel však často bývají lidé při hodnocení svých zkušeností příliš namyšlení, a špatně vyhodnocené zkušenosti se jim stávají
zatemňujícím prvkem, který spíše potlačuje opatrnost a kazí střízlivý úsudek. V obecné rovině pak sběrem informací může chápat prosté "koukej se okolo sebe!". Sbírat informace znamená být všímavý, pozorovat, sledovat, naslouchat. Informacemi jsou rovněž naše vědomosti, to co jsme se naučili dříve a máme to v paměti. Nesoustředěnost Opravdu velký zdroj nebezpečí. Je to situace, kdy můžeme být třeba géniové, mít všechny potřebné informace na zlatém podnosu před sebou, a přesto pak uděláme úplně kardinální blbost. Nesoustředěnost mohou zapříčinit různé vlivy, a to jak příjemné, tak i nepříjemné. Můžeme být nesoustředění kvůli zábavě, např. zabředneme do hovoru s kamarády, nebo se věnujeme krásám okolní krajiny, častá je euforie po překonání dílčí překážky, apod. Našla by se jistě i spousta dalších příjemných příčin. Z těch nepříjemných příčin vyjmenujme především únavu, vyčerpání, strach, psychický otřes po nějaké havárii, zranění, apod. Ať už je však důvod nesoustředěnosti příjemný, nebo nepříjemný, vždy je to vliv trvající v čase. Nebezpečí je tím větší, čím déle tento vliv trvá. A pokud zároveň v téže době probíhá nějaká akce, míra nebezpečí vzrůstá strmě vzhůru! Příklad 3: Lezci se "zakecali" na jistícím stanovišti. Jsou sebejištění, tudíž v tu chvíli nelezou. Nebezpečí je v tom, že ztrácejí čas, možná je zastihne soumrak dříve, než si plánovali. Pokud se však zakecají během lezení, kdy jeden natahuje lanovou délku, zakládá postupové jištění, druhý obsluhuje jistící pomůcku, tak přibývá jedno nebezpečí za druhým. Oproti zakecání na štandu je zakecání při lezení mnohonásobně nebezpečnější. Nesoustředěnost je stav, kdy přestaneme pracovat s podstatnými informacemi. Zapomeneme na ty, které jsme nabyli ještě před akcí, a především přestaneme vnímat ty momentálně přicházející z okolí při průběhu akce. Obranou proti ztrátě soustředěnosti je přerušování vlivů, které nás odlákávají od přemýšlení nad bezpečností. Jakmile máme pocit, že jakákoliv činnost, která nesouvisí s bezpečností, trvá trochu delší chvíli, je nutno mobilizovat snad všechnu svou vůli, a jakoby se "probudit". Je to vskutku podobné tomu, jako když se člověk brání spánku. Po "procitnutí" je záhodno se kolem sebe pořádně rozhlédnout, a získat rychle informace z okolí, a hledat, co kde může selhat. Chvíle nesoustředěnosti napravujeme opětovným sběrem informací - a vymýšlením katastrofických scénářů. A o těch bude řeč v jedné z dalších částí.
Řády náročnosti Klíčem k pochopení důležitosti tohoto problému je přijetí vnímání rozdílu mezi pojmy "obtížnost" a "náročnost". Obtížnost je vyjádření toho, že nějaký horolezecký výstup má ve svém průběhu místo, jehož překonání činí potíže. Míru této obtížnosti je možné sdělit pomocí klasifikačních stupňů obtížnosti. Asi nejznámější klasifikační stupnicí je stupnice UIAA. Řekněme že libovolná cesta je oklasifikována jako VI+. To znamená, že v cestě je místo obtížné VI+. Ovšem stupeň obtížnosti nijak nevyjadřuje, jak je cesta dlouhá, či jak je dlouhý právě onen úsek oklasifikovaný VI+. Nesděluje nám ani nic o lokalitě, kde se cesta nalézá. Obtížnost tak můžeme jednoduše chápat jako bod, místo, jehož překonání vyžaduje nějakou dovednost, většinou pohybově-gymnastického charakteru. Naproti tomu náročnost vyjadřuje to, že nějaký horolezecký výstup je celkově nepříjemný, často vyčerpávající, ne-li přímo deptající. Zjednodušeně tak můžeme náročnost chápat jako úsečku, jako vyjádření míry vzdorovitosti celé cesty vůči naší snaze ji překonat. Můžeme tedy mít velmi krátkou cestu (např. jen 10 m), která je na skále v sousedství parkoviště, jejíž obtížnost je IX+, ale náročnost je minimální. A opačně můžeme mít cestu, na níž nejvíce obtížné místo je za pouhých II-, ale cesta je dlouhá 3 km, v průběhu cesty neustále převažuje ona
obtížnost II-, cesta se nalézá v pohoří ve velké nadmořské výšce, je orientačně nepříjemná. Náročnost takové cesty je velká. Jak známo, horolezectví se dělí na mnohé disciplíny (bouldering, skalní lezení, vysokohorské lezení, atd.). V rámci každé disciplíny je možno pomocí klasifikace určit, který výstup je lehčí a který obtížnější. Rovněž v rámci jedné disciplíny jsou výstupy méně a více náročné, což jde relativně snadno porovnat. A nyní se dostáváme k důležitému. Porovnání náročnosti výstupů z různých jednotlivých disciplín. Abychom toho byli schopni, je třeba si určit nějakou metodu, kterou se bude náročnost poměřovat napříč všemi disciplínami. Už ze slova "náročnost" lze usoudit, že je to jakási vlastnost, díky níž jsou na nás kladeny nějaké nároky. Chceme-li tedy poměřit náročnost nějakých dvou zcela si nepodobných výstupů, musíme si položit otázku: "Jaké nároky tento výstup na mne klade?". Hodnotit je třeba potřebu fyzických sil, množství nutného vybavení pro vykonání výstupu, časovou délku výstupu, klimatické poměry, přístupnost vlastní lokality, kde se výstupová trasa nachází, apod. Na základě těchto kritérií lze horolezeckou scénu rozdělit na jakési zóny, řády náročností. Přičemž pak platí, že velký skokový přechod z nižšího řádu náročnosti do vyššího řádu je nebezpečný. Na první pohled se zdá, že uvedené musí být každému jasné, a jedná se o zbytečné řeči. Jistě některá porovnání jsou do očí bijící, např. srovnáme-li náročnost nějakého boulderingového výstupu s výstupem na Mont Blanc, je snad všem lidem jasné, že výstup na Mt.Blanc je náročnější. Taky nikdo, kdo míří na Mt.Blanc, se na výstup nepřipravuje tak, že intenzivně boulderuje. Bohužel však jsou některé "styčné plochy" mezi dvěma řády náročnosti, které jsou soustavně podceňovány, a mnohé nehody jsou toho smutným dokladem. Jsou to: • • •
přechod z umělé stěny na přírodní skálu bez fixniho jištění, kde je třeba se jistit vklíněnci nebo smyčkami (např. pískovce) ze skal či skalek do hor; přičemž, a to je důležité si uvědomit, se v horách nemusí jednat přímo o horolezecké výstupy, ale o pouhou vysokohorskou turistiku přechod ze "suchého" prostředí do prostředí sněhu a ledu
Příklad: Někdo začne s lezením na skále za městem. Je talentovaný, jde mu to. Brzy začne lézt cesty vysoké obtížnosti, někdy i té nejvyšší. Na skalách přichází do styku se sedacím úvazem, lezačkami, lanem, magnéziem, expreskami a karabinou s osmou. Cesta na skále mu klade odpor, na jehož překonání stačí mít tuto výzbroj, jen určité vědomosti, a pak svou obratnost a sílu. Nyní tentýž člověk přejde do horského prostředí, kde má vykonat pěší pochod po úzkém hřebeni, jsou tam časté ukloněné travnaté úseky, půda je navlhlá po nedávno roztátém sněhu. Co z toho, co doteď na skalách používal a poznával bude potřebovat? Málo, až skoro nic. Náhle je takový člověk konfrontován s jakýmsi bahnitým slizem, na který když šlápne nohou, tak ujíždí dolů. Když se chce zachytit rukama, tak vše, co vypadá jako kus skály se ukáže být volným kamením zasazeným do toho děsivého štěrkovitého bláta. Pohled na onoho člověka nebude v tu chvíli ani trochu příjemný. Tady se nabízí protiargument: A když přeneseme toho vysokohorského turistu pod sportovní lezeckou stěnu a postavíme ho pod cestu VI+, co z toho, co zná v horách, bude tady potřebovat? Vždyť nemá lezečky, ale pohorky, místo expresek jen holé karabiny, sice má smyčky, ale ty na téhle skále ani nezaloží! Vždyť na to lezení není vybaven, jeho případný výstup bude rizikem! Nepřechází on také z nižšího řádu do vyššího? - Taková argumentace však ukazuje na nepochopení problému, respektivě na neznalost vysokohorské turistiky. Při vysokohorské turistice se totiž také občas leze, ale opravdu jen občas, a krátké úseky a ve snadných obtížnostech, tak maximálně do II+/III-. Na těchto úsecích si vysokohorský turista uvědomí, jak je lezení pohybově-gymnasticky náročné. Mnohdy na nezdařených pokusech si ověří, že jeho kondice neumožňuje lézt těžší úseky, a získá tak respekt a schopnost správného odhadu. Když by pak byl "přenesen" pod sportovní lezeckou stěnu, bezpečně by poznal, že na něco nemá, a naopak tu svou II+ by si na té sportovní stěně slezl klidně i v těch pohorkách. Naproti tomu sportovní lezec je na hřebeni hor při pěší chůzi
opravdu v terénu, který na sportovních stěnách neměl, a nemohl si ho osvojit, a nemůže se mu vyhnout! Nemá cenu být přehnaně korektní, někdy je třeba věci říkat otevřeně. Velkou potíží při přechodu z nižšího řádu do vyššího je lidská pýcha, samolibost. Někteří lidé si rychle navyknou, že někde patří mezi úspěšné (machry), a nedokáží se této glorioly na čas vzdát. Nedokáží si přiznat, že se změnily vnější podmínky, a věci se mají jinak, něž byly dříve. Motoristé by řekli: Neumějí před zatáčkou ubrat plyn. Jak tedy postupovat správně? Předpokladem je, že člověk je soudný, a ví co dělal, a i ví, co bude dělat. Musí si v mysli porovnat rozdíly mezi tím, co do teď provozoval (a co už umí), a tím co bude dělat. Musí si uvědomit rozdíly, a to i ty malicherné. A pak použít všechnu svou inteligenci, aby porovnal co z nové zóny, kam se chystá, klade jaké nároky. Porovnáním s tím, co dělal dosud si odvodit, zda přechází do řádu vyšší náročnosti či ne. Jestliže se jedná o přechod do vyšší náročnosti, tak okamžitě zmoudřet a přestat mít tzv. "velké oči". V nové zóně je nutno začít s jednoduššími výstupy a postupně se seznamovat s novými záludnostmi. Je-li člověk při vstupu do zóny vyššího řádu náročnosti bez doprovodu zkušené osoby, nelze než doporučit, aby jako první výstup nebo túru podnikl opravdu tu nejjednodušší, která se nabízí. Případná překvapení pak nebudou tak hrůzná.
Katastrofický scénář Fantazie je úrodou myšlení. Chceme-li zažehnat nějaké nebezpečí, je prvotní nutností jej odhalit. To je logické, a snadno se to řekne. Ale jak na to? Jednou z možností je neustále vymýšlet katastrofické scénáře, v nichž se nám děje jedno selhání za druhým, a my vymýšlíme účinná protiopatření. Když pak opustíme svět naší fantazie a vstoupíme do reálu, tak vymyšlená protiopatření realizujeme preventivně předem, a až určitá věc selže (jinými slovy - něco se nepovede, to se stává), tak budeme v klidu - potřebné protiopatření už totiž bude hotové. Příklad 1: Lezec již doleze nahoru na úzkou sklaní polici, kde je jedna skoba, od které chce dobrat druholezce. Je dobré začít fantaskní představou "Teď omdlím a praštím sebou na zem. Co se stane?". Odpověď je zřejmá. Spadnu ze skalní police dolů. Abych nespadl, musím se přivázat ke skobě, čili zřídit si sebejištění. Provedeno, hotovo. No jo, ale až omdlím a zůstanu viset v sebejištění, tak mi proklouzne lano ven z jistící pomůcky a druholezec se zřítí dolů. Aby se to nestalo musím zde svůj horní konec lana nechat na sobě navázaný, aby k vyvléknutí z jistící pomůcky nedošlo. Provedeno, hotovo. Může ještě něco selhat? Hm, ta skoba je ale rezavá, a jak čouhá ven, jakoby byla povysunutá... Když druholezec odsedne, tak se skoba vytrhne a mě to strhne dolů! A to se nestane, když vedle bude druhé jištění, které úlohu držení převezme. Čili provést zálohování jistícího stanoviště. Provedeno, hotovo. A tak stále dál... Ve vymýšlení možných nehod a selhání můžeme být až děsivě důslední, a pak člověk není mnoho vzdálen od přesvědčení, že marná snaha, jednou se zřítit musí každý, neboť není možno mít nekonečnou zásobu např. materiálu na to, aby se dala uskutečnit všechna potřebná protiopatření. Netřeba propadat zoufalství. Jednak vše je věcí pravděpodobnosti. Pokud jsme poctivě vybaveni pořádným horolezeckým materiálem a provedeme zálohování nejexponovanějších bezpečnostních opatření, tak je velmi nepravděpodobné fatální selhání. To za prvé, abychom se utěšili. Za druhé nás myšlenka na pád až na zem dovede k úvaze: "Kam to vlastně dopadnu?" I když to zní už dost beznadějně, byla to pro řadu lidí spásná myšlenka, tak říkajíc na poslední chvíli. Příklad 2: Lezci A a B sestupují volným lezením dolů snadnou, ale členitou stěnou. Dostanou se nad skalní schod vysoký 4 m. Nabízejí se dvě trasy. Jedna vede po pevné, suché kompaktní skále zleva. Pod levou částí skalního schodu je však propast. Druhá možná trasa vede vpravo koutem, který je mokrý, povrch skály je slizký. Pod koutem je malý kotel vyplněný nasypaným kamením a štěrkem. A jak to dopadlo? Zatím co lezli dolů, A vlevo a B vpravo, tak se ve stěně nad nimi uvolnilo kamení a ojedinělé kameny je zasáhly. První lezec A lezoucí vlevo se zřítil do propasti, zatímco druhý B spadl
3 m dolů do kamení a jen si narazil nohu a odřel ruce.
Nebezpečí odjinud Všichni to známe - očekáváme ránu z téhle strany, a ono "Bum!", rána přiletěla úplně z opačné strany. A o tomto principu je tato část. Jednou z vlastností člověka je to, že je sebestředný. Jaksi automaticky předpokládáme, nebo si aspoň namlouváme, že centrum toho dění, o které máme zájem, je okolo nás, a to podstatné se děje v naší době. Tuto představu si pak neopatrně bereme sebou i do malého prostředí jediné horolezecké akce. Je poměrně dost lidí, kteří berou bezpečnost v horách vážně. Věnují ji pozornost. Mají moderní a kvalitní výzbroj a výstroj. Když se navazují na lano, tak soustředěně a pečlivě. Jistí vzorně. Ale v životě je nenapadne se podívat k obloze. Pak by si možná všimnuli, že na obzoru se začínají kupit bouřkové mraky. Že se něco děje, si všimnou, až když je zahalí mlha. Příklad 1: Dvojice horolezců postupuje po ledovci na dně doliny. Jsou vzorně navázáni na lano, jistí se, na laně jsou udělány brzdící uzly, dokonce mají tlumiče pádů. Cepíny a mačky mají od nejlepších firem. Zdatně se vyhýbají skrytým trhlinám, dobře se orientují. Je zataženo nízko ležící oblačností. Již 100 m nad jejich hlavami je mlha. Vrstva mlhy je tlustá 300 m, tedy víc jak čtvrt kilometru. Slunce dolů nepronikne, je šero a chladno. To zpevňuje povrch ledovce, možné ledovcové mosty přes trhliny dobře drží. Okolní štíty se tyčí 800 m vysoko nad dno doliny. Tedy od cca 400 m nad dnem doliny je jasno, inverze. Slunce se opírá do sněhových svahů hor. Za chvíli se tudy zřítí obrovská lavina, která smete vše, co se jí postaví do cesty. Výše byl v textu uveden tento příklad. Vraťme se k němu. Případ 2: Lezci A a B sestupují volným lezením dolů snadnou, ale členitou stěnou. Dostanou se nad skalní schod vysoký 4 m. Nabízejí se dvě trasy. Jedna vede po pevné, suché kompaktní skále zleva. Pod levou částí skalního schodu je však propast. Druhá možná trasa vede vpravo koutem, který je mokrý, povrch skály je slizký. Pod koutem je malý kotel vyplněný nasypaným kamením a štěrkem. A jak to dopadlo? Zatím co lezli dolů, A vlevo a B vpravo, tak se ve stěně nad nimi uvolnilo kamení a ojedinělé kameny je zasáhly. První lezec A lezoucí vlevo se zřítil do propasti, zatímco druhý B spadl 3 m dolů do kamení a jen si narazil nohu a odřel ruce. Lezec A se až příliš zaměřil na nebezpečí plynoucí z neudržení se na skále. Očekával subjektivní nebezpečí, a proto volil trasu po pevné skále, kde se dalo dobře postupovat. Ovšem projevilo se objektivní nebezpečí - pád kamení. A v takové situaci už jeho pozice nebyla výhodná. Řešení těchto záludností je v rozšíření metody katastrofických scénářů. Musíme se zamyslet i nad vzdálenými zdroji nebezpečí, především zdroji objektivního nebezpečí. Jelikož místa vzniku těchto nebezpečí se mohou nalézat mimo náš obzor, musíme vyhledávat o nich informace, je-li tato možnost (např. předpověď počasí). A poté opět si představit, co se stane, až katastrofa začne působit. Následně vymyslet protiopatření, a to rovnou preventivně zakomponovat do plánu své činnosti.
Pro a proti, a co za co Jako každá činnost, je i horolezectví neustálým řešením problémů. Ke vší smůle, na jeden problém máme vždy několik možných způsobů řešení, přičemž každý způsob řešení má nějaké své výhody, ale i nevýhody. Tento spor se může týkat jak množství nějakého materiálu, tak i různých metod konání. Zjistit, jaký způsob řešení v danou chvíli je ten nejlepší, to je věčné trápení. Příklad: Lezec se chystá na výstup skálou. Ve skále jsou občas skoby jako fixní jištění, ale mezery mezi nimi jsou velké. K dojištění je potřeba vklíněnce. Lezec má dvě možnosti: 1.Vzít si velké množství vklíněnců - výhoda: bude se moci často jistit a bude mít na výběr široké spektrum různých typů vklíněnců, - nevýhoda: materiál je těžký a jemu se hůře poleze, materiál mu bude překážet při
pohybu, dříve se vyčerpá; 2.Vzít si málo vklíněnců - výhoda: poleze se mu zlehka, - nevýhoda: bude mít málo postupových jištění. Je jasné, že nejlepším řešením by bylo, aby si lezec vzal jen tolik vklíněnců, kolik je skutečně potřeba - tzn. optimální množství. To však vyžaduje mít dopředu přesné znalosti o tom, jak cesta vypadá, jaké jsou ve skále pukliny pro založení vklíněnců, kolik takových možností pro založení ve skále se nabízí a kolik jich lezec vzhledem ke své výkonnosti bude potřebovat. Pokud jsme ale cestu již dříve nelezli, nebo nám tyto informace nikdo neposkytne, tak se toto nikdy dopředu nedozvíme. Proto je nutno provést sběr informací. Jak už bylo výše v textu řečeno, čím více informací se nám podaří zjistit k danému problému, tím větší je šance docílit správné myšlenky - zde optimálnímu řešení problému. Pokud se nám nedaří informace získat, jsme v zapeklité situaci a jsme nuceni jednat na základě přenesené zkušenosti (podobný zážitek z minulosti), nebo více či méně nahodilého odhadu. A jak při tom postupovat? Těžko dávat rady. A upřímně řečeno, ono to ani úplně přesně v takové nepříjemné situaci stanovit nejde. Bez informací se mnoho dělat nedá. Zpravidla pak při akci je něco zbytečné a něco jiného nám chybí, nebo se nevykonává. Jde jen o to, aby těchto "nedorazů" nebylo moc, a aby nás to neohrozily. Zde je pár pravidel, které tomu pomůžou: Mírný nadbytek je menším zlem, než nedostatek. Hovoří se o tzv. bezpečnostní rezervě. Jde-li o to, kolik vzít materiálu nebo zásob, tak po plánovací úvaze nad sebranými informacemi přidáme ještě trochu navíc, než kolik se jeví optimální jen na základě informací. Nebo máme-li zvolit nějaký postup, tak poté, co zhodnotíme dostupné informace, zvolíme ještě o pomyslný stupeň opatrnější postup, i když bude trochu pracnější. Paradoxní nebezpečí - Jestliže jsme měli nedostatek informací a tápali jsme v nejistotě, a vzali jsme si preventivně více materiálu, nebo jsme zvolili bezpečnější (a tím i možná pracnější) metody, je možné, že během akce začneme poznávat, že jsme to s opatřeními neúměrně přehnali, a množství materiálu nebo složitost metodických postupů nás brzdí či stěžuje postup. Paradoxně se tak díky snaze o bezpečí můžeme dostat do nebezpečí, např. tím, že nás kvůli pomalému postupu ve stěně zastihne tma, nestihneme opustit náročný terén před příchodem špatného počasí, apod. Ale nic nám přeci nebrání výstup přerušit. Nikde není stanovena nutnost, že hned první pokus o výstup má vyjít. Některé výstupy nebo výpravy jsou prostě průzkumného charakteru. Na nich se poučíme, a příště už budeme mít výbavu nebo postupy zvolené optimálněji. Zvláště při hodnocení nějakých dvou metod, které slouží k dosažení téhož cíle, je dobré si pomoci při rozhodování tak, že si pro každou metodu představíme tabulku se dvěma sloupci. Do jednoho sloupce dáváme "výhody", do druhého sloupce "nevýhody". Vyjde nám tak vzájemná bilance výhod a nevýhod při jedné i druhé metodě. Poté ještě je nutno uvážit vážnost jednotlivých argumentů. Vyloučíme všechny výhody, které nemají žádný vztah k bezpečnosti. Tak vyloučíme argumenty, které jen podporují lenost. Nu a bilance zbylých argumentů nám už snad trochu napoví, co je výhodnější pro bezpečnost a co ne. Sice to je velmi jednoduchý způsob uvažování, ale lepší než jednat bezmyšlenkovitě a spoléhat na šťastnou náhodu.
Cíl, cesta a čas Vrchol není cíl Často bezděčně říkáme, že naším cílem je vrchol hory, věže, apod. I když to každý ví, je dobré znovu připomenout - vrchol je jen polovina cesty. Ještě zbývá návrat. Skutečným cílem při akci tak je zem, chata, základní tábor, potažmo domov. Vrchol, zvláště v horách, je ke vší smůle to nejvzdálenější místo od civilizace. Na vrcholu jsme nejopuštěnější. Dokud je pěkné počasí, spousty sil, tak si to tolik neuvědomujeme. Ale kdo zažil dosažení vrcholu za již špatných klimatických podmínek, vyčerpán a prochladnut, ten už ví, jak skličující místo to dokáže být.
Není proto záhodno, aby horolezec po dosažení vrcholu byl na kraji sil. Jestliže je vrchol pomyslnou polovinou cesty, tak i naše síly musejí být na vrcholu vyčerpány maximálně z poloviny. Na to je nutno myslet již při plánování túry. Túru můžeme rozdělit na dvě části - výstup a sestup. Jak výstup, tak sestup mají nějakou svou obtížnost a náročnost. Podle toho si musíme sestavit časový plán, a udělat odhad úbytku sil během cesty. K výsledku pak nutno přičíst určitou rezervu. Není dobré mít vše propočítané tak, že po návratu do chaty jsme na padnutí. Musíme myslet na to, že se během cesty něco zkomplikuje, a my budeme potřebovat více času a sil. Proměna cesty v čase To, že jdeme vytrvale k cíli, svědčí o naší cílevědomosti. Ale nezaručuje to, že jdeme po správné cestě. Cíl je jen jeden, a bývá předem daný a neměnný. Naproti tomu správná cesta k cíli se může v některých situacích měnit v průběhu času. Toto je markantní zvláště v horách, kde díky extrémním klimatickým podmínkám dochází v průběhu času k radikální přeměně prostředí. Příklad 1: Chata v sedle. Nad sedlem se tyčí štít, jehož JZ úbočí protíná výrazný žleb vyplněný ledem. Nad žlebem je kotel vyplněný ledem a kamením. K závěru noci a ráno je všechen led zmrzlý, ještě dopoledne je toto úbočí ve stínu. Kolem poledne již začínají do žlebu dopadat první sluneční paprsky. Led začíná slabě tát, první praménky vody začínají strhávat první kamení. Odpoledne ve žlebu zurčí voda, padající kamení zde připomíná kanonádu. Horolezci, kteří z chaty vyrazili ještě v noci a žlebem vystoupili k ránu, udělali dobře. Ti, jenž vyspávali na chatě, a do žlebu nastoupili dopoledne (ještě za stínu), a později zde byli zastiženi oteplením, zažili krušné chvíle. Díky střídání dne a noci můžeme říci, že vždy a neustále dochází a bude docházek ke klimatickým změnám. Když k tomu přidáme všechny atmosférické děje, máme zaděláno na pěkný cirkus. Není možné v takovém prostředí očekávat, že vždy bude bezpečná cesta vest jednou a toutéž trajektorií. Příklad 2: Sklaní stěna štítu proťatá komínem, ve kterém vede populární výstup. Cesta je na jistících stanovištích opatřena nýty, sem tam je nýt i jako postupové jištění. Vše se zdá být bezpečné. Horolezci jsou při výstupu zastihnuti deštěm. Komín, který je terénní depresí (prohlubní), do sebe začíná sbírat vodu stékající po skalních stěnách. Brzy tudy teče potůček, pochvíli již malý vodopád. Horolezci musí urychleně z komínu vytraverzovat ven, a výstup dokončit vně komínu v jiném, pro ně neočekávaném terénu. Proměnlivý obzor Člověk instinktivně tíhne k tomu, považovat detailnější pohled za přesnější, podrobnější. Například máme-li si prohlédnout nějaký neznámý předmět, nejprve si ho prohlédneme jako celek, zhodnotíme k čemu asi slouží, a teprve pak se zaměříme na detaily, např. nápisy drobným písmem, apod. Máme tak z každodenního života zažité nejprve pochopit celkovou souvislost, a pak od detailního pohledu očekávat upřesnění. Tento zažitý postup však přestane fungovat, ztratíme-li možnost operativně střídat celkový a detailní pohled. A tuto možnost ztrácíme všude tam, kde jsme nuceni posuzovat předměty obrovských rozměrů, kde přemístění v prostoru, což je nutné pro střídání celkového a detailního pohledu, trvá dlouhé časové údobí. Tehdy zanikne vztah mezi celkem a detailem, a samotný detail je nám neurčitou jediností, která není ukotvená v souvislosti. Vše pochopíte, když si uděláte pokus. Jistě máte na zdi pokoje nějaké obrazy nebo plakáty. Stoupněte si s odstupem od zdi, a představte si trasu, která kličkuje v mezerách mezi různými obrazy od podlahy až ke stropu. Z odstupu zároveň vidíte jak dolní obrazy, tak i ty nahoře u stropu, vidíte celý průběh trasy, je vám jasné, kde se trasa stáčí doprava a doleva. Tak - a teď jděte těsně ke zdi, přimáčkněte si obličej až na omítku a koulejte okem ve snaze dohlédnout na horní obraz u stropu. Pokud vám to přijde marné, tak si buďte jistí, že stejně marné je vyhlížet uprostřed obrovské stěny horského masívu, kudy vede cesta k vrcholu.
Při výstupu stěnou hory vidíme jen část stěny v našem okolí. Pokud zrovna nelezeme výrazný komín nebo hřeben, velmi se ztrácí schopnost posoudit naší polohu v rámci celé stěny. Abychom si udrželi schopnost se ve stěně orientovat, musíme se na to připravit již dopředu. Již při příchodu pod stěnu, ještě když máme výhled z dálky, si zrakem projdeme naší zamýšlenou trasu, a věnujeme pozornost nápadným útvarům ve stěně v okolí naší trasy (např. markantní převisy, plochy odlišně zbarvené horniny, výrazné komíny a spáry, vrcholy pilířů, terasy, apod.). Zapamatováváme si, u kterých útvarů budeme jak měnit směr apod. Kdo si není jistý svou pamětí, ať si klidně udělá náčrtek tužkou! Poté, když se cestou k nástupu ke stěně přibližujeme, pravidelně vzhlížíme vzhůru a znovu a znovu si procházíme zrakem jednotlivé útvary ve stěně a zaznamenáváme si proměny jejich tvarů s tím, jak se mění náš úhel pohledu proto, že se přibližujeme. Postupně nám ty horní mizí z dohledu, a když jsme u nástupu, vidíme tak nanejvýše první lanovou délku. Od této chvíle se budeme orientovat podle paměti, s tím, že k dispozici nám bude pohled vždy jen na některý útvar ve stěně, a my budeme pouze v paměti moci určit, kde se to vlastně nacházíme a kudy máme pokračovat. Samozřejmě mnohé se změní v náš prospěch, máme-li sebou knižního průvodce s náčrtem trasy nebo s fotografií. Ale popravdě řečeno, ne vždy to pomůže, záleží na tom, jak šikovně je obrázek nebo fotografie udělaná. Rozhodně je dobré orientaci po paměti dělat souběžně, aspoň pro kontrolu, zda nás informace z průvodce vede správně.
Podobně nás proměna obzoru může překvapit v momentě, kdy nás zahalí mlha. Člověk pohybující se v terénu podvědomě využívá k orientaci vzdálené objekty (hory, horská sedla, apod.). Po zahalení mlhou však tyto již nevidíme. Dohlednost se zredukuje například jen na 40 m. Pokud nedisponujeme navigačními prostředky (buzola, GPS,...), tak nám nezbývá, než se orientovat podle objektů pouze v 40 metrech okolo nás. Proto je pro případ nuceného návratu záhodno si během ještě dobré viditelnosti všímat i objektů blízko naší cesty, jako jsou větší kameny podél cesty, trhliny v ledovci, apod., abychom byli schopni při návratu je poznat, vzpomenout si na ně a podle nich se zorientovat. Kudy dál? Častá otázka. Jako při každém pohybu v prostoru se i při horolezectví stane, že člověk zabloudí. Není to příjemné, zvláště v rozlehlých stěnách horských štítů je to poměrně zapeklitá situace. Ale netřeba propadat zoufalství. Zde je několik rad. Tip 1: Jestliže nevíte, kudy lézt dál, knižní průvodce nic nenapovídá, v terénu nejsou žádné stopy, a možnost ústupu je krkolomná, tak jste v podobné situaci, jako prvovýstupce. Ten když cestu "dělal", taky nevěděl, jak dopadne, když se vydá tam a tam. A přesto tu cestu nakonec vylezl. Je s podivem, jak často zabírá, když si ve stěně člověk řekne: "Kdybych tu cestu dělal já, tak bych lezl tudy". Není to zaručená metoda, ale ve většině případů to vyjde. Tip 2: Hledejte stopy předchozích výstupců. Nejprve hledejte kamenné mužíky. Pak skoby nebo smyčky ve skále. Ošahanou nebo ohlazenou skálu v místech chytů a stupů. Ve skalních puklinách a proláklinách naházené rezavé plechovky, na místech vhodných ke štandování típnuté vajgly od cigaret. V létě si lze všimnout škrábanců na skále v místech stupů pro nohy. To je pozůstatek po zimních průstupech, kdy lidi měli na nohách stoupací železa. V zimě lze na sněhu spatřit v řadě za sebou několik sloupků či pahýlů vytvarovaných ze sněhu vzdálených od sebe na délku kroku. Jsou to větrem vypreparované lidské stopy. Tlakem nohy se totiž sníh stlačí, poté vítr okolní kyprý sníh odfoukne a na povrchu se objeví sloupky stlačeného sněhu. Tip 3: Pozor na dvakrát vychozené cesty. Někdy narazíme v terénu na nečekaně dobře vychozenou pěšinku. Jdeme po ní, a po čase dojdeme k nepřekonatelné překážce. Musíme se vrátit, a hledat správný směr cesty. A nechápeme, proč tam ta dobře vychozená pěšina byla. Inu - je tam, protože ji každý dvakrát vyšlápne, jednou cestou tam, podruhé cestou zpět. Tak jako my. Zatímco tu správnou variantu pak každý projde už jen jednou. Takže ta mylná stezka je prošláplá více a lépe. Tip 3: Občas se ohlédněte. Zvláště na místech, kde měníte směr trasy. To proto, aby až se budete vracet, protože jste šli špatně, jste měli možnost terén poznat a vrátit se stejnou trasou.
V správný čas na správném místě Staré pravidlo horalů praví: "V horách se spěchá tak, že se vyrazí na cestu brzy!" Nejde o nic jiného, než o to, být na správném místě ve správný čas. Jak už bylo na začátku této části řečeno, správná cesta k cíli je někdy při horolezectví proměnlivá v čase. Co je správné ráno, může být odpoledne pitomostí. Bohužel si to mnozí lidé uvědomí až při pochodu, na který vyrazili pozdě, a ve snaze stihnou správné místo a čas, začnou neúměrně spěchat. Při horolezectví je nutné často kontrolovat situaci - sledovat vývoj počasí, orientovat se v terénu, kontrolovat bezpečnostní opatření (stav uzlů, jištění osazeného ve skále, apod.). To vše vyžaduje čas. Spěcháme-li, je zákonité, že čas vyhrazený kontrole zkracujeme. Přeci každého musí napadnout, že se tím zvyšuje nebezpečí. Rychlá nejistota nebo jisté nebezpečí? Dodržování všech bezpečnostních opatření potřebuje svůj čas. Ovšem nesmíme však zapomínat, že pobyt v horolezeckém terénu není ze své podstaty až tak bezpečný. Ono totiž též protichůdně platí, že čím déle se v terénu nacházíme, tím více vzrůstá možnost působení nějakého nebezpečí. Otázka tedy stojí, jak moc se věnovat bezpečnostním opatřením v situaci, kdy setrvávání v terénu sebou přináší nebezpečí. Poznáváte to? Vracíme se k principu "pro a proti, a co za co", kde ale je podstatným činitelem čas. Příklad 3: Horolezci postupují stěnou, a musejí překonat dlouhé ukloněné sněhové pole. Ovšem nad sněhovým polem vyúsťuje kotel, ze kterého relativně často padají kameny mající velký rozptyl dopadu. Sněhové pole je tak velké, že při jištění lanem by bylo nutné zbudovat uprostřed pole jistící stanoviště. Mají se horolezci jistit lanem a být na jistícím stanovišti dlouhou dobu vystaveni možnosti zásahu kamenem, anebo se mají vydat přes pole postupně každý sám bez jištění a rychle jej přelézt, čímž minimalizují pravděpodobnost zásahu? Odpověď není jednoduchá, a je zřejmé, že každý podobný případ se bude muset řešit individuálně. Pokud by v našem případě byli zúčastnění lezci spíše skalní experti, a s pohybem po sněhu by nebyli tolik jistí, byl by hazard volit nejištěný postup. Správným řešením v takovém případě je ústup! Jako se klín nedá vytlouci klínem, tak nemůžeme jedno zjevné nebezpečí odstraňovat dalším nebezpečím. Spojité nádoby - Celý problém je možno si představit jak tři spojité nádoby, válce naplněné kapalinou. První válec obsahuje bezpečnostní opatření, druhý válec obsahuje čas, a třetí válec činnost. Pokud stlačíme obsah prvního (omezení bezpečnostních opatření) a druhého (zkrácení času) válce dolů, tak nám kapalina ve zbylém válci stoupne nahoru = vzroste nárok na činnost (musíme být perfektně schopni činnosti, musíme to umět!). Všechna naše bezpečnost se přelila do bezchybné činnosti. Pak, až ta situace nastane, položte si v duchu otázku - "Jsem opravdu tak dobrý v téhle činnosti?" Nelžete sami sobě, jde o váš život.
Past - aneb není cesty zpět Nejpřirozenější ústupovou cestou je prostý návrat tou samou cestou, jako jsme přišli. Protože ale se cesta může v průběhu času změnit, může se stát, že se cesta za námi uzavře. Výše v textu byl uveden jeden příklad, na kterém to lze dobře ilustrovat: Příklad 1: Chata v sedle. Nad sedlem se tyčí štít, jehož JZ úbočí protíná výrazný žleb vyplněný ledem. Nad žlebem je kotel vyplněný ledem a kamením. K závěru noci a ráno je všechen led zmrzlý, ještě dopoledne je toto úbočí ve stínu. Kolem poledne již začínají do žlebu dopadat první sluneční paprsky. Led začíná slabě tát, první praménky vody začínají strhávat první kamení. Odpoledne ve žlebu zurčí voda, padající kamení zde připomíná kanonádu. Horolezci správně vyrazili ještě v noci a během časného rána prostoupili žlebem nahoru. Pokud ale později výše ve stěně narazí na obtíže, které nedokáží překonat, jsou chyceni v pasti. Ovšem pasti nemusí být jen produktem změny prostředí v čase. Jsou i stálé pasti, které jsou v terénu
vždy. Přiklad 2: Horolezci lezou stěnou zprava doleva ve vodorovném traverzu. Do cesty se jim postavila jako překážka hladká skalní plotna. Po pravém okraji plotny vedou sklaní stupně nahoru nad střed plotny. Po nich jeden z horolezců vystoupí nahoru a ukotví zde lano pro kyvadlový traverz. Poté kyvadlovým traverzem překonají hladkou plotnu. Následně stáhnou lano dolů (podobně jako se dělá po slaňování) a lezou dále. Výše ve stěně však jsou obtíže nad jejich síly a oni se rozhodnou pro návrat. Sestoupí opět k plotně, při sestupu k jejímu levému okraji. A ouvej. Zleva žádné stupně umožňující snadné dosažení horního okraje plotny nejsou, lano pro kyvadlový traverz nelze osadit. Horolezci jsou v pasti. Rovněž není důvod, aby se pasti vyskytovaly jen v démonickém prostředí hor. Setkat se s nimi můžeme i na všední skalce, díky čemuž vlastně žádná skalka není všední. Příklad 3: Lezec vystupuje skálou nahoru, je jištěn zdola. Cesta vede přes výrazný převis. Pod převisem je osazen stěnový kruh. To je dobré jištění před těžkým místem. Lezec se zde postupově zajistí. Poté lezec zdárně, i když s vypjetím všech sil, překoná převis. Nad převisem však skála neumožňuje založit postupové jištění. A i obtížnost je výše už jen těžko překonatelná. Lezec se chce vrátit dolů - ale obtížný převis nikdy nedokáže slézt. Je v pasti. Jak tyto pasti předem objevit? Nejlépe opět použít metodu katastrofických scénářů. Již při plánování výstupu si v jednotlivých úsecích zamýšlené cesty představit: "Tak a tady to zakončím, a jak se odtamtud dostanu dolů?" A to už neděláme nic jiného, než že vymýšlíme tzv. ústupovou cestu. Pasti objevujeme pečlivým promýšlením ústupových tras. Ústupová cesta - Když se plánuje jakýkoliv výstup, musíme myslet vlastně na několik cest. Jednak na tu výstupovou, dále na řádnou sestupovou, a pak i na ústupovou pro případ, že se nám výstup nezdaří a budeme jej muset předčasně vzdát. Ústupová cesta může kopírovat výstupovou trasu (prostý návrat), ale taky může být vedena zcela jiným směrem. Ústupových cest je někdy potřeba vymyslet několik. Je-li výstup dlouhý, je zřejmé, že ústupová cesta využitelná v dolní části výstupu nám bude na nic, když už budeme v horní části výstupu. Čili v závislosti na reliéfu terénu musíme vymyslet několik variant ústupových tras. Příklad 4: Lezec se chytá na výstup stěnou, jím zamýšlená cesta vede přes výrazný převis. Pod převisem je stěnový kruh. Lezec si představí, že se rozhodne pro návrat ještě pod převisem - tam je přeci kruh, odtud půjde slanit. Poté si představí, že se bude chtít vrátit z výpadu do převisu. Je to těžké místo. Jestli to nepřeleze na první pokus, asi spadne. Ale pro ten případ je tam přeci ten stěnový kruh jako kvalitní postupové jištění. A dokud bude lezec jen nalezlý v převisu, bude kruh relativně blízko, pád nebude dlouhý. Další úsek je nad převisem - "A co když skončím tady?" zeptá se lezec sám sebe. Zezdola nevidí ve skále žádné fixní jištění. Že by tam šel založit vklíněnec? Hmm... nejsou tam pukliny ve skále. Lezec právě objevil možnou past. Jak pastem čelit? Tak nejdříve upřímnost - horolezectví není sport, při kterém můžeme říci: "Končím, vystupuju z vlaku!" Jsou situace, kdy to prostě nejde, nebo to aspoň nejde provést snadno. Člověk někam naleze, využije k tomu nějaké úsilí, a dostat se pak pryč, to stojí v lepším případě stejné úsilí. Jistě, jsou cesty vynýtované po 2 m, tam se může prchnou od jakéhokoliv nýtu. Ale jsou i cesty vážnější (a proto i hodnotnější a cennější), které fixní jištění nemají. Člověk je v nich jaksi opuštěnější a musí se spoléhat jen na vlastní rozum, sílu a výbavu. Pokud do takové cesty chceme nalézt, musíme si sami se sebou vyřešit, zda nám to možné riziko pasti vadí nebo ne. Musíme si přiznat, že to tam možná skončí strašidelným zážitkem, zraněním nebo smrtí. Vždy můžeme jít na jinou cestu, buď bezpečnější, nebo lehčí. To není žádná ostuda, jít na lehčí cestu je to nejpřirozenější a nejlepší bezpečnostní opatření. Odhadnout správně své síly je dobré vysvědčení. Naopak ostudu má ten, kdo se přecení a naleze do něčeho, z čeho pak musí sundat Horská služba. V horším případě mu ono "ty troubo" nemůžeme z pietních důvodu říci, protože o mrtvých se má mluvit jen dobře, že. Přesto když do cesty, kde jsme při plánování odhalili možné pasti, vyrazíme, tak se musíme dobře
připravit. Pokud se jedná o past, která může vzniknout změnou prostření v čase, tak se při plánování musíme zaměřit na jevy, které tuto změnu způsobují (např. počasí, klima, vznik lavinového nebezpečí, apod.). Nutno provést sběr informací, a usoudit, zda je velká nebo malá pravděpodobnost změny cesty a uzavření pasti. Jestliže je velká pravděpodobnost, že se past v termínu našeho výstupu uzavře, je lépe vyčkat na příhodnější podmínky. Pokud se past periodicky uzavírá a otevírá, pak si sebou vzít výstroj na bivak (případně čekání), abychom bez úhony dočkali opětného otevření cesty. Pokud se jedná o stálou past, je možné dvojí řešení: 1.Zvýšení úsilí o překonání překážky; Na skalách sem například patří to, že prostě riskneme vážný pád dolů. Visíme tam v pasti, a až nám dojdou síly, tak spadnem. Odvážnější skočí, což je vlastně řízený pád. Tyto řešení však mohou být nebezpečné a v některých situacích i smrtelně. Záleží na konkrétních podmínkách (charakter pádu, skalnaté výčnělky v dráze letu, vytržení postupového jištění, apod.). Dalším možným řešením je odhodlat se k výstupu ve stylu "hop anebo trop" (tzv. útěk nahoru). Opět spíše nebezpečné řešení s velkou pravděpodobností možného pádu. - 2.Nasazením většího objemu materiálu; Na to musíme myslet už při plánování. Vzít si dostatečný počet jistících prostředků (skoby, vklíněnce, smyčky). Případně druhé lano, které na patřičných místech, kde jsme možnou past odhalili, necháme osazené jako fixní pro případ návratu (časté řešení v traverzech). Jako poněkud brutální metoda je možno si vzít nýty a vrták na jejich osazování do skály (toto řešení se však uplatňuje spíše v exotických krajích, kde jsou horolezci zcela opuštěni bez možnosti záchrany, a jde použít jen tam, kde je terén příhodný ke slaňování).
Strach z promarněné investice Tato poslední část bude tak trochu jiná. Dosud jsme se věnovali nebezpečím bezprostředně spjatých s horolezeckým terénem. Nyní se podíváme na nebezpečí, které nad námi visí jak temný mrak a před jehož tlakem není úniku. Je to nebezpečí, jehož zdrojem jsme my sami. Cokoliv v životě děláme, můžeme rozdělit na náklady a výnosy. Celý život se o něco snažíme, a něčeho dosahujeme. V naší civilizaci se za úspěch, což je důvod ke spokojenosti, považuje zisk, nebo méně drsně řečeno aspoň trochu kladný přebytek výnosů nad náklady. Za náklady se považuje práce, dřina. Tu je možno přetvořit na peníze, takže pak náklady uplatňujeme ve formě placení peněz. Za výnosy se pak považuje buď získání ještě většího množství peněz, nebo získání předmětu, zajištění nějaké služby, prožití zážitku, splnění nějakého přání. Všichni to snad ze života znají - koupíte si v obchodě elektroniku, odnesete si zboží domů, zapojíte do zásuvky, a ouha, ono to nefunguje. Koupili jste rozbitý křáp! Ten zklamání v tu chvíli. To pomyšlení, že jste vyhodili kolik peněz a ono to nefunguje! A tak lidé vymysleli záruční lhůty, opravny, pojišťovny. Snaží se zařídit si to tak, aby měli záruku, že za náklady obdrží i nějaké výnosy. Není většího utrpení pro člověka dnešní doby, než když se dře a lopotí s náklady, a pak nemá v podobě výnosů aspoň nějakou smysluplnou protihodnotu. Přiznejme si, že je to pro nás nesnesitelné. Dlouhodoběji to nikdo nevydrží a začne být vzteklý. A od vzteku už není daleko k nerozumnému chování. I dovolená je zboží jako každé jiné. Všechno to cestování, ubytování, stravování stojí peníze. A čas strávený o dovolené je časem nevyužitým k práci a vydělávání dalších peněz. Dovolená je prostě také zboží, které nás stojí peníze (náklady). Ale jen proto, abychom peníze utratili, ji neabsolvujeme. Při dovolené očekáváme zážitky, dojmy (výnosy). Do těch jsme své peníze investovali. A tohle snad také všichni znají ze života - Sedíte na horské chatě, po okně stékají kapky vody, venku je mlha, celý vzduch je nasycen studenou vlhkostí, máte pocit že už i nátělník na vašem těle je navlhlý. Je vám chladno. Moc lidí tu není, buď odjeli dříve (dobře udělali), anebo tento týden vůbec s vámi nejeli (udělali ještě líp, dobrý odhad v počasí). Ti teď vydělávají peníze, a šetří si dovolenou na lepší časy. Zatím co vy proděláváte. Jste na tom hůře než ostatní.
Člověk má mnohdy pěkné plány. Zamýšlí pěkné výstupy, některé i těžké a hodnotné. Ty kdyby se podařily, páni, to by byl úspěch! Jednak dobrý pocit z vítězství, a ani ten společenský obdiv není nepříjemný. Lidi v klubu, oddílu by záviděli, a litovali, že tu nebyli. V zaměstnání by se člověk blýsknul před kolegy exotickými fotografiemi. A místo toho tohle! Hnusné počasí, špatné podmínky. Ta sžíravá bolest v duši, ten vztek. A od vzteku už není daleko k nerozumnému chování. Po dvou dnech marného čekání na lepší počasí člověku začnou téct nervy. Čas dovolené se krátí. Naděje na obrat k lepšímu zanikla. Co teď? Nemá cenu pokračovat v popisování nějakého drastického utrpení libovolné bandy tupců, která si nedokáže odpustit konzumní zážitek, a v touze po něm se zlikviduje. Tento text má být o tom, co dělat, aby se to pokud možno nestalo. Náhradní program Když není možno vyrazit na zamýšlený výstup, je dobré dělat něco jiného, při čem se lidé zabaví. Je třeba náhradní program. Aby náhradní program plnil svou úlohu, musí být stanoven ještě před začátkem dovolené, a účastníci akce s ním musejí být srozuměni a smířeni. Z psychologického hlediska je velký rozdíl, zda je náhradní program určen pod tlakem okolností (tehdy na něj účastnici pohlížejí jako na nechtěné dítko, jako na neúctyhodnou záplatu). Naopak je-li dopředu oznámen, je to vlastně součást plánu, takže jeho realizací vlastně konáme to, co bylo zamýšleno (člověk pak má pocit, že pořád ještě určuje běh událostí). Náhradní program může být v závislosti na ročním období: lyžování, bouldering, a podle zařízení chaty třeba turnaj v lezení po umělé stěně, v pink-pongu, kulečníku, stolním fotbalu, apod. Cena pro vítěze: láhev skotské od poražených. Rozhodně je lepší se poslední den dovolené probudit s hlavou jak střep, než se kdoví třeba udusit v lavině. Pokud nejsme vázaní na jedno místo, můžeme se sebrat a opustit pohoří, a jet k moři, nebo do nějakého atraktivního města. Náhradní program však nemusí být záležitostí celé dovolené. Často se stane, že špatné podmínky brání jen určitým túrám, ovšem ke vší smůle těm, které jsme si vyhlédli. Příklad: Skialpinista stoupá krásně zasněženým svahem vzhůru, potí se, dře jak mezek. Dojde do poloviny svahu a provede lavinovou sondu, pomocí karty Snowcard vyhodnotí riziko laviny. Z hodnocení mu vyjde, že svah je mírně lavinézní. Položí si otázku: "Mám stoupat dále?" Ale buďme si jistí, že si také položí otázku: "A co budu jiného dělat ve zbytku dne, když se vrátím?" Nakonec začne zpochybňovat výsledky hodnocení lavinéznosti, začne hledat (a zaručeně najde) argumenty zmírňující nebezpečí. A vyrazí dál... Mít náhradní program znamená mít ústupovou cestu před svými nejhoršími vlastnostmi. Lhát je špatné, a kdo lže sám sobě, je nejen špatnej, ale je taky blbej! Šance na druhou šanci Čím větší jsou náklady spojené s akcí (popř. dovolenou), tím větší je tlak na to, abychom za špatných podmínek pro túru udělali ono blbé rozhodnutí a vyrazili vědomě do nečasu. To se týká hlavně výprav do vzdálených exotických pohoří či oblastí. Se vrůstajícími náklady na akci totiž je jejím účastníkům jasné, že se jim napříště již nemusí takovou finanční částku podařit dát dohromady. Nebo na to budou muset delší čas spořit. Toto vědomí opět tlačí účastníky do neuvážené akce, přesně podle hesla "teď anebo nikdy". Bohužel to často bývá to nikdy... Pokud výpravu organizuje nějaký větší horolezecký klub, který členům výpravy na cestu přispívá finanční částkou, pak je dobré, aby vnitřní pravidla klubu zaručovala, že se část lezců z výpravy neúspěšné kvůli počasí nominuje do nové výpravy příští rok. Lidi to ovlivní, začnou spekulovat, že něž jít riskovat, je lepší se vrátit a snažit se znovu se nominovat na příští výpravu.
Posilování trpělivosti Nejen tělo a svaly je možno posilovat a cvičit. I psychické vlastnosti (např. právě trpělivost, ale také soustředění, paměť, logické myšlení, atd.) je možno rozvíjet. A podobně jako nestačí chodit do posilovny týden před akcí, ale je třeba posilovat a trénovat neustále v životě, chce-li člověk být tělesně v kondici, musejí se i psychické síly cvičit celý život. Horolezec, chce-li přežít, nemůže být slaboch. A to ani fyzicky, a ani psychicky. Známá scéna z horské chaty: Venku chumelí, mlha, silný vítr. V předsíni chaty je rušno. Skupina horolezců si obouvá těžké pohorky, upíná stoupací železa. Nasazují se rukavice, kapuce bund se uzavírají jak helmice rytířů. Lidé se tváří vážně a hrdinsky. Jdou neohroženě bojovat s vichřicí... A přitom je to jen divadélko, spousty mimikrů a falešné pózy. Ti lidé jsou ve skutečnosti slaboši v trpělivosti. Chtějí vyhrát, a přitom už jeden boj sami v sobě prohráli. Při čekání na lepší podmínky by si měl člověk vždy utužit svou vůli starým moudrem: "Hora ti neuteče!" Odkazy na cizí www stránky související s tématem: Taktika, rychlost ve stěně - článek P.Daniše na serveru Horydoly.cz.
***
