Nebezpe ný jazyk - studie o pronásledování esperanta

Nebezpe ný jazyk - studie o pronásledování esperanta

Ulrich Lins První vydání nakladatelství Bleicher (D-7016 Gerlinger, francouzská zona mecko) pro UEA (Rotterdam, Nizozemsko) 1988. Druhé vydání podle zvláštní smlouvy mezi UEA a vydavatelstvím Progreso, doslov 1990. ISBN 5-01-003136-1 K vystavení eského p ekladu J.Drahotové na Internetu svolil autor v roce 2003. edmluva První vydání Nebezpe ného jazyka vyšlo v roce 1973 v nakladatelství L´omnibuso v Kjótu, jako brožura ve velmi malém nákladu, ale již za rok byla za azena jako 21. kapitola do díla Esperanto v perspektiv . V roce 1975 se objevila dopln ná verze prvního vydání v japonském p ekladu od Kurisu Kei, z nakladatelství Iwanami v Tokiu. Zde je nyní publikován nový, zcela p epracovaný rukopis – výsledek mnohaletého rozsáhlého výzkumu i zcela nový materiál. Bylo mým p áním isp t p vodním materiálem k výzkumu stoleté historie esperanta, s p ihlédnutím k specifickým aspekt m d jin, které byly dlouho opomíjeny i samotnými esperantisty a byly tabuizovány. Jedná se tedy o negativní stanoviska k esperantu a perzekuci esperanta zp sobené politicko-ideologickými motivy. Cht l jsem popsat osud uživatel jazyka, kte í po desetiletí byli pokládáni cenzory, policisty, národnostními ideology a nejr zn jšími diktátory za „nebezpe né“. Nezabývám se „vnit ní“ historií esperantského hnutí, ale nep átelskými reakcemi, se kterými se setkávali mluv í tohoto jazyka v r zných politických režimech a ideologiích, zejména za nacismu a stalinismu. Na druhou stranu je však nemožné se zam it jen na popis forem, kterými bylo esperantské hnutí napadáno. Je nutno uvést argumenty protivník a analyzovat motivy, které používaly politické režimy rozdílných charakter k útok m na esperantské hnutí. Tyto motivy mohly pramenit z fundamentálních ideologických pozic a z konkrétních politických zájm . V souvislosti s tím, se snažím osv tlit také názory ve hnutí samotném a názory jednotlivých esperantist , protože pokud si neuv domíme pozadí vzniku jazyka, Zamenhofovy d vody, metody propagandy, teorii a strukturu hnutí, sotva bychom mohli pochopit, pro se esperanto stalo ter em perzekuce. Je t eba, aby bylo za azeno n kolik otázek na které chce studie dát odpov . Co vlastn je na esperantu provokujícího? Zdali jeho pouhá existence, 1

jako mezinárodního jazyka, nebo spíše zp sob jeho praktického použití? Jaké bylo spole ensko-politické prost edí, ve kterém hnutí propagovalo sv j cíl: druhý jazyk pro všechny? Jakou roli hrálo p ivlast ování jazyka a sebev domí jeho ši itel ve vztahu k vládám, u kterých hnutí doufalo, že získá podporu, ale nebylo ochotno svoji existenci na n vázat? Jaký byl vztah mezi „neutrálním“ jazykem a „ideály“ jeho stoupenc ? Jaké vztahy byly mezi esperantisty a stoupenci jazyka, kte í vid li jiné cíle sm ující k celosv tové solidarit , nap . pacifisté, socialisté a komunisté? A jak esperantisté reagovali –na neo ekávané konflikty se svými protivníky? Jak se pou ili z perzekucí, jak definovali esperantské hnutí? Abychom pochopili nesnadnou pozici esperanta na poli ideologií a mocenských zájm , domnívám se, že je nutno alespo nastínit politický vývoj v ur itých zemích, zejména v carském Rusku, v N mecku, v balkánských zemích, v ín a v Japonsku a také v Sov tském svazu. Na historický základ posledních sto let – doufám – bude takovým zp sobem vrženo sv tlo z dosud nezvyklé strany. Mým základním úmyslem je p edevším toto: ukázat, kolik podez ení, nechuti a odmítání vyvolala snaha o mezilidskou komunikaci, kdy diskriminace byla asto zam ena a identifikována s ur itými skupinami (židé, komunisté, drobná buržoazie), ale v podstat zam ená i na nezávislé lidi, kterým byl blízký kosmopolitismus a které se neda ilo za adit do obvyklých kategorií. Perzekuce esperanta nabádá k záv m, které p ekra ují témata o esperantu a týkají se i sou asnosti. Dlužím dík mnohým esperantist m za to, že mi poskytli informace a vysv tlení a pomohli mi p ipravit tento text. Jména n kterých pomocník se objevují ve vysv tlivkách. Zde uvádím jen pány Norberta Barthelmesse, Michela Duc Goninaze, Davida L. Golda, Itô Kanziho, Kurisu Kei, Simo Milojevi e a Gastona Waringhiena, kte í etli rukopis áste , nebo celý. (Za chyby v uvedených faktech nebo v jejich interpretacích jsem však odpov dný jen já sám.) B hem své práce jsem hojn využíval služeb Knihovny Hodler (UEA), Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni a knihoven Japonského esperantského institutu a Esperantské asociace v Británii. Velmi vítané pro mne byly materiály, které mi v noval Teo Jung n kolik let p ed svou smrtí, zejména asopisy z 20tých a 30tých let. SATu a panu Eduardu Borsboomovi d kuji za umožn ní nahlédnout do nepublikované korespondence E. Lantiho. Pomoc mi poskytly také neesperantistické instituce, mezi jinými univerzitní knihovny v Kolín , Bonnu a Tokiu, Federální archív v Koblenci, Institut sou asné historie v Londýn , Vládní institut vále né dokumentace v Amsterodamu a Institut mecké a zahrani ní d lnické literatury v Dortmundu. A nakonec d kuji všem, kte í mi pomohli technickými pracemi s knihou. íjen 1986 U.L.

2

1. Podez elý nový jazyk 1.1.

Zamenhof a p vod esperanta

Autor esperanta pat il k pronásledované menšin lidí. Lazar Zamenhof, který vydal v roce 1887 sv j projekt mezinárodního jazyka, byl Žid. Žil v carském Rusku a židovská menšina tam tvo ila se svými 4 miliony polovinu celosv tového židovstva.1 Ta poci ovala diskriminaci a útlak v takovém stupni, který v západní Evrop byl již pokládán za minulost. Zamenhof se narodil ve st Bialystok, kde žili Židé (více než dv t etiny), Poláci, Rusové, N mci a lorusové – všichni mluvili svým vlastním jazykem se sklonem k podez ívavosti jeden k druhému. V tomto mnohonárodnostním prost edí vznikla idea esperanta, jak vysv tlil Zamenhof v dlouhém dopise ruskému esperantistovi Nikolaji Borovkovi: „V takovém m st , více než kde jinde citlivá povaha poci uje hluboký smutek z r zností jazyk a p esv uje se na každém kroku, že zmatení jazyk je jedinou, nebo alespo hlavní p inou, která rozd luje lidi a rodiny do nep átelských skupin.“ Proto se Zamenhof rozhodl, že až dosp je, rozhodn se pokusí odstranit toto zlo.2 Když byl tento dopis zve ejn n v roce 1896, dojal mnoho prvních esperantist .3 Pozd ji byl asto ve ejn publikován, jako velice z etelné vysv tlení Zamenhofových motiv a jako zvláš p esv ující argument pot eby mezinárodního jazyka. Autor esperanta byl zde p edstavován jako altruistický bojovník proti všem národním nesvár m, lov k skromný a idealistický, k jehož snažení nebylo možno nepoci ovat respekt. Naopak zcela neznámý z stal po ty icet let Zamenhof v dopis napsaný roku 1905 Francouzovi Alfrédu Michauxovi. V tomto dopise Zamenhof podtrhl sv j židovský p vod a spojitost svých ideál s p íslušností „k tomu tak starobylému, siln trpícímu a bojovnému národu, jehož historickým úkolem je... sjednocení národ pod ideou jednoho boha. Zamenhof zde tvrdil, že jestliže by nebyl „hebrejcem z ghetta“, myšlenka na sjednocení lidstva by ho nehnala tak vytrvale a také nikdo, tak siln jako Žid, nem že cítit pot ebu „nenárodního, neutrálního, lidského“ jazyka.“4 Není však pot eba vid t v t chto dvou dopisech proti ení. Jsou odrazem Zamenhofova cít ní ve dvou rozdílných životních obdobích. Není jasné, zdali Zamenhof ve svém mládí pomýšlel na specifické použití svého projektu tak, aby to bylo p ínosem konkrétn pro Židy. Jeho rodinné prost edí nás neujiš uje o tom, že by bylo impulsem, které Zamenhofa hnalo k vytrvalosti a cílev domosti. Rodina, která žila od roku 1873 ve Varšav , se asimilovala, p edpokládala další 1

David Vital, The origins of Zionism, Oxford 1975 str.30 (stav z r.1880) PVZ IV 28 (dopis Borovkovi byl publikován v roce 1896, ale Zamenhof ho možná napsal již v roce 1894). – O Bialystoku viz N.Z.Maimon, La ka ita vivo de Zamenhof, Tokio 1978 str.17 a další. 3 Senlegenda biografio de L.L.Zamenhof Kjóto 1982 str.103 4 dopis pro Michauxa, z 21.2.1905, PVZ VII 27-28. 2

3

zlepšení právní situace Žid . Otec, u itel na reálném gymnáziu, byl stoupencem židovského vzd laneckého hnutí Haskala, které se pokládalo za sou ást vzd lanectví (kultury) pocházející ze západní Evropy a které žilo v nad ji, že stejná práva pro všechny nakonec zvít zí i v Rusku. Zamenhof tedy nevyr stal v tradi ní atmosfé e a dusivé bíd židovského ghetta, ale v prost edí židovské minority buržoazních intelektuál , kte í vid li svou perspektivu v emancipaci a v co nejv tší integraci do majoritní spole nosti. Otec - Marko Zamenhof skute reprezentoval typ moderního m stského Žida v Rusku. Byl loajálním ob anem ruského státu, sám sebe pokládal za Rusa a své židovství redukoval jen na židovské náboženství a p ál si, aby se jeho potomci spole ensky za adili k majorit a využili dostupné vzd lávací íležitosti. Jeho názor charakterizuje dochovaná zpráva o otev ení nové synagogy v Bialystoku v roce 1868. Marko p i této p íležitosti p ednesl projev, ve kterém zmínil p edchozí perzekuce a vyjád il dík caru Alexandru II. „za jeho spravedlivé zákony“ a vyzval Židy, aby postupovali v duchu nové, liberální doby: „Neodd lujme se od našich bratr Rus , mezi kterými žijeme, ale zú ast ujme se rovnoprávn jako oni na všech právech této zem pro naše dobro a št stí.“5 Lazarovo d tství plynulo pod vlivem této integrace - splývání s majoritní spole ností. On sám pozd ji vzpomíná, že „velmi vášniv miloval ruský jazyk a celou ruskou zem a snil o tom, že se stane jednou velkým ruským básníkem“.6 Jazyky jako takové byly jeho zálibou. Po ur itý as m l v úmyslu oživit n který starobylý jazyk7 a také pomýšlel na obnovení hebrejštiny, jako mluveného jazyka.8 Ale pozd ji „za al nejasn snít o novém, um lém jazyce“.9 Je velmi pravd podobné, že jeho fantazii již asn ovlivnila legenda o Babylonské v ži. Ta dala impuls k p emýšlení o dob , kdy lidé byli schopni voln mezi sebou komunikovat, a na problém, jak vy ešit otázku obnovy bývalého stavu v Bábelu. Charakteristická je poznámka, kterou pronesl dosp lý Zamenhof v roce 1908 o tomto biblickém p íb hu: „To, co kdysi bylo následkem stavby Babylonské že, je nyní p inou; kdysi zmatení jazyk bylo trestem za h íchy, ale nyní jazykové rozdíly páchají h íchy samy o sob .“10 Na konci roku 1878, kdy Zamenhof studoval ješt na gymnáziu, byl jeho první projekt „lingwe uniwersala“ již hotov. Spole s n kolika p áteli radostn recitoval, zcela pod vlivem idejí sbrat ení vzd laných lidí, první verše v novém jazyce: Malamikete de las nacjes kadó, kadó, jam temp´ está! 5

Maimon, p. 31 PVZ VII 32. 7 PZV IV 28 8 „Esperanto and Jewish ideals“, The Jewish Chronicle, 6-9-1907, p. 16 esperantský p eklad rozhovoru se Zamenhofem: Maimon, p. 164 9 PVZ IV 29 10 Cit. Maimon, p.66. – V roce 1889 Zamenhof pojmenoval pomatení jazyk za „jedno z nejv tších nešt stí lidstva“ : PVZ II 46. 6

4

La tot´ homoze in familje konunigare so debá!11 Ale tenkrát Zamenhof ješt váhal ve ejn vystoupit se svým projektem: „P edpokládám jen posm šky a nevraživost, rozhodl jsem se skrýt svou práci ede všemi.“12 Gymnázium skon il uprost ed roku 1879 a odešel do Moskvy studovat medicínu. Tam se nacházel v dob , kdy byl v b eznu 1881, car Alexandr II. zavražd n anarchisty a my nebudeme p ehán t, jestliže p isoudíme tomuto atentátu následky, které také ovlivnily Zamenhofovu innost. Po vražd se politická situace v Rusku rychle zhoršila, zejména pro Židy. V dubnu za aly pogromy. Rozší ily se do velkých ástí Ruska a trvaly více než celý rok. Byly nejv tším pronásledováním, které Židé zakusili v moderní dob . Co u inilo tyto pogromy významnými byl fakt, že se nejednalo jen o krutosti l zy, ale že je doprovázelo tiché nebo i p ímé schvalování carskými autoritami. Zklamání mezi Židy z nové exploze antisemitismu v Rusku bylo hluboké, protože politika zavražd ného cara, která p inesla n kolik zm n k lepšímu, živila v asimilovaných Židech velké nad je na postupné získání rovnoprávnosti. Ale nyní od roku 1881 ruští Židé s bolestí zjistili, že antisemitismus nebyl vymýcen a že jejich snahy integrovat se do spole nosti se setkávají s nep ekonatelnými bariérami. Mnoho z nich si uv domilo pot ebu ešit židovský problém ne adaptací v nep átelském prost edí, ale národní renesancí, která by byla podmín na vlastním teritoriem. Od zimy 1881-82 se v mnoha ruských m stech zakládaly skupiny, které se nazývaly Hovevei Zion 13 a propagovaly myšlenku oživit židovský stát v Palestin . Stimulem k tomuto novému, prasionistickému hnutí byla p edevším brožura Autoemancipation! Leona Pinskera14, židovského léka e z Od sy, který byl p ed tím jedním ze zapálených stoupenc Haskaly, ale v roce 1881, po krutém zni ení nad jí na trvalý pokrok v harmonickém soužití Rus s Židy, radikáln zm nil své mín ní a za al p esv ovat ostatní, že jejich záchrana se m že uskute nit jen svépomocí, národní solidaritou a získáním teritoria. 15 I Zamenhof prožil v Moskv , v intelektuálním prost edí, novou vlnu protižidovských nálad a byl šokován návratem antisemitismu. V tomto kontextu žeme sledovat ho ké konstatování v Zamenhofov dopise Michauxovi: „...p esv il jsem se, že moje láska (k ruštin a k ruské zemi) je mi splácena nep átelstvím.“ Dodává, že lidé, kte í si uzurpují monopol na definici co je ruské, vidí v n m Žida, jen bezprávného cizince“. Tímto zp sobem byl Zamenhof znovu uvržen do židovství a tím se sou asn cítil povinován pomáhat v první ad t m, kte í jsou nenávid ní, podce ovaní a utla ovaní: svým židovským bratr m.16 Ješt v dob pobytu v Moskv se zabýval elaborátem o 11

PVZ IV 31 PVZ IV 32 13 P átelé Sionu. Hnutí se také nazývalo Hibbat Zion (Láska k Sionu) 14 brožura se objevila v n in v Berlín v zá í 1882 15 Vital, p. 122-132 16 PVZ VII 32 – Konstatování je v kontextu popisu Zamenhofova d tství v Bialystoku. 12

5

gramatice jidiš 17 a také ho napadla myšlenka na založení kolonie „v n jaké neobydlené ásti sv ta“, z které by pozd ji vznikl nezávislý židovský stát.18 V srpnu 1881 se Zamenhof vrátil do Varšavy, aby pokra oval ve studiu. Nedlouho potom se stalo to, co nikdo neo ekával: o vánocích také varšavské Židy postihly pogromy. A to definitivn zp sobilo, že se Zamenhof b hem kolika dalších let soust edil na židovské problémy. 19 Za adil se mezi pr kopníky hnutí za založení kolonie a založil s židovskými studenty první sionistickou skupinu ve Varšav .20 V následujících letech, hlavn do roku 1884, se Zamenhof ile ú astnil debat o obnovení starého Izraele nebo o založení nové vlasti pro Židy a také psal lánky do rusky psaného židovského týdeníku Razsvet, který vycházel v Petrohrad .21 Ale tato Zamenhofova innost, a koliv byla velmi intenzívní, netrvala dlouho. Postupn p i p íprav na své povolání o ního léka e, za al pochybovat o tom, zda sionismus vy eší židovskou otázku. Poci oval nejistotu, zda má právo novat své dílo jen svému národu a opominout celé lidstvo. Jak napsal Michauxovi, cítil od nejrann jšího d tství, že lov k jako takový je nejd ležit jší, ale kv li neš astnému osudu jeho lidu, se v jeho srdci asto probouzel patriot, který usilovn bojoval v jeho srdci s lov kem.22 V roce 1887 byl tento konflikt rozhodnut p ízniv pro lov ka: Zamenhof zcela opustil svou innost ohledn židovských otázek23 a pln se v noval jazyku, který p edstavil ve stejném roce ve ejnosti pod pseudonymem „Doktor Esperanto“. B hem dalších dvou desetiletí ovládala Zamenhofa myšlenka všelidského, neutrálního jazyka, pomocí kterého vymizí nejen nenávist a perzekuce Žid , ale také „všechny národní nenávisti“.24 Nebylo to tedy tak, že by Zamenhof p estal myslit na Židy. Zam il své snažení na pomoc každému utiskovanému národu a je z eteln vid t, že toto snažení velmi posilovalo jeho vytrvalost v práci na esperantu. A p ání pomoci Žid m bylo jasn zakomponováno do p ání p isp t ke zklidn ní a sjednocení celého lidstva. Je vhodné poznamenat, že „vnit ní“ Zamenhofovy myšlenky se nezrcadlí v jeho „První knize“. V p edmluv se jen v náznaku zmi uje o svém idealismu, 17

Rusky psaný rukopis je publikován s esperantským p ekladem (J. Kohen-Cedek), v Adolfovi Holzhausovi, L. Zamenhof, Provo de gramatiko de novjuda lingvo a Alvoko al juda intelektularo, Helsinky 1982, str. 9-36. – Viz též PVZ V. 37-50; Maimon str. 71-73; Adolf Holzhaus Doktoro kaj lingvo Esperanto, Helsinky 1969 str. 19-34; Bernard Golden „La juda gramatiko de dr-o Zamenhof“, Heroldo de Esperanto 57, 1981, íslo 16 (1691), str. 1. 18 V interview pro The Jewish Chronicle Zamenhof vypráv l, že takový plán navrhl na sch zi patnácti student : Maimon str. 168. 19 Podle Edmonda Privata (Vivo de Zamenhof etí vydání Harrogate 1946, str. 42) se p esto Zamenhof už v srpnu 1881 za al op t zabývat svým jazykovým projektem. 20 Maimon, str. 101, 169. – Tato studentská skupina se spojila se skupinou Hibbat Zion založenou v srpnu 1883 ve Varšav a brzy se stala nejaktivn jší (Vital, The origins, str 152). 21 Zpo átku Zamenhof obhajoval kolonii v USA, ale pozd ji se p iklonil k myšlence židovského státu v Palestin . T i p ísp vky z let 1881/82 z Razsvetu jsou p etišt ny v p ekladu Holzhause, Doktoro kaj lingvo Esperanto, str. 87-136; viz též PVZ V. 58-95. 22 PZV VII. 31. 23 Zamenhof dosp l k záv ru, že návrat do Palestiny je nerealizovatelný sen. K velkému sionistickému hnutí Theodora Herzla, které bylo založeno v roce 1897 se nep ihlásil. 24 PZV VII. 33.

6

vyzvedá hlavn praktické argumenty jazyka. Zejména upozor uje na ztrátu asu a prost edk , které zp sobuje pot eba nau it se n kolika cizím jazyk m a vyvozuje z toho, jak by bylo užite né, kdyby každý lov k pot eboval pro své domosti pouze dva jazyky – mate ský a tento nov navrhovaný, neutrální, mezinárodní jazyk. K tomuto argumentu se váží také formulace, které jsou idealistické. Nap íklad Zamenhof tvrdí, že „rozdílnost jazyk také p edstavuje základní rozdíl a vzájemná nep átelství národ ,“25 a mluví o zvláštním využití, které by m l neutrální jazyk v zemích s r zn mluvícím obyvatelstvem, což sv í o jeho myšlenkách na situaci v Rusku. Idealistické pojetí také podporuje jeho pseudonym „Esperanto“, který byl použit brzy i pro samotný jazyk.26 Že Zamenhof v projekt mohl existovat, vd íme p edevším jeho praktické stránce. Ve své první u ebnici Zamenhof prohlašuje: „Mezinárodní jazyk, podobn jako každý národní jazyk, je majetkem spole nosti a autor k n mu nemá v bec žádná osobní práva.“27 Ve své Druhé knize (Dua Libro) z roku 1888 up es uje: „Nechci být pokládán za tv rce jazyka, chci být jen jeho iniciátorem.“28 Zamenhof se domníval, že esperanto „musí žít a rozvíjet se podle stejných zákon , podle kterých vznikly všechny živé jazyky“ 29; necht l, aby ze „svého osobního zájmu“ stvo il jazyk „od hlavy k pat “.30 Tímto vyjád ením o vývoji mezinárodního jazyka na základ kolektivního použití, nezávisle na jeho osobní autorit , ponechal Zamenhof lidské spole nosti a každodenní praxi úkol posoudit a rozvíjet esperanto. 1.2.

Porodní bolesti pod carskou cenzurou

Jakkoliv se zdála neprovokativní Zamenhofova myšlenka „sblížit národy jako jednu rodinu“31, bylo nutno nejprve p ekonat bariéru cenzury. Bylo ironií, že práv Zamehof v otec pat il k ú edník m, kte í m li za povinnost bdít nad tím, aby ob ané nedostali nežádoucí informace o carském režimu. Marko Zamenhof, krom toho, že byl u itelem, pracoval od roku 1878 také jako cenzor hebrejských text a text v jidiš. Tento úkol plnil s neot esitelnou p ísností asimilovaného Žida a byl obávanou osobou židovských spisovatel a redaktor ve Varšav svou pedanterií.32 Pro syna však jeho postavení m lo jasnou výhodu. Když Zamenhof v roce 1887 žádal povolení k vydání své brožury projektu nového jazyka, Marko Zamenhof p emluvil svého kolegu, který sledoval vydávané texty v ruštin , aby dal souhlas k vydání spisku jeho syna, té „ned ležité hlouposti“.33 Povolení bylo 25

.PVZ I. 10 Porovnej Pierre Janton, L´espéranto. Druhé vydání, Pa íž 1977, str. 33-34. 27 PVZ I. 8. 28 PVZ I. 52. 29 Dodatek k „Dua Libro le l´Lingvo Iternacia“ (1888); PVZ I. 94-95. 30 Na stejném míst , strana 93. 31 PVZ I. 9 32 Maimon, str. 143-149, 151-159; Holzhaus, Doktoro kaj lingvo, str. 7-18. 33 Z. Adam (Adam Zakrzewski), Historio de Esperanto 1887-1912, Varšava 1913, str. 10. 26

7

vy ízeno dne 2. ervna 1887 a pot ebné povolení pro prodej 26. ervence. Mohla tedy vyjít ty icetistránková kniha v ruštin , první konkrétní úsp ch. Následovala vydání v polštin , francouzštin , n in , angli tin , hebrejštin a v jidiš a brzy pak první u ebnice a p íru ky. V roce 1891 již existovalo 33 ebnic esperanta ve 12 jazycích. tená i První Knihy (Unua Libro) byli požádáni, aby podepsali a poslali zp t autorovi kupon se slibem, že pokud stejný, ve ejný slib u iní deset milion osob, podepsaný se za ne mezinárodní jazyk u it. Ale mnozí místo slibu, se za ali u it hned. V zá í mohl Zamenhof vydat první adresá s jedním tisícem jmen t ch, kte í se již jazyk u ili. P evážná v tšina bydlela v Rusku. Tento seznam m žeme považovat za zárodek organizace esperantist a také politickou výzvu sou asné spole nosti, která se zpožd ním hledala svoji cestu k industrializaci,– alespo podle p edpoklad režimu, který již zastrašoval lidi ed svobodným sdružováním, i když se t eba zdála taková innost zcela nevinná.34 V historickém archívu v Leningrad se nacházelo 130 svazk carské administrace o esperantských vydáních z let 1887-1917. Podle studie leningradského esperantisty S.K.Chvorostina, která je založena na t chto dokumentech35, první vydání prošla hladce cenzurou, protože Zamenhofova innost byla zprvu pokládána za zanedbatelnou a tedy nebylo nutno ji zakazovat. Ale již na podzim 1888 se Zamenhof setkal s první vážnou p ekážkou, když nebyla vy ízena jeho žádost vydávat týdeník pro množící se žáky esperanta.36 Hlavní vedoucí administrace pro noviná ské záležitosti E.M.Feoktistov doporu il V.K. Plevemu, v té dob nám stku ministra pro vnit ní v ci, žádost nep ijmout, protože „na cenzurním ú ad není lov k, který by mohl posoudit text v nov vynalezeném jazyce“; Pleve souhlasil. 37 Tehdy se Zamenhof nacházel v krizové situaci, protože jeho otec byl zbaven svého místa v cenzurním ú adu a hrozilo mu i propušt ní z u itelského místa. Marko Zamenhof se dostal do nep íznivého postavení u svého nad ízeného v Petrohradu N.V.Zusmena, šéfa hebrejských cenzor , kv li vydanému povolení textu v jidiš, ve kterém se objevila satirická poema proti pogrom m. Když o trochu pozd ji asopis Ha-Zefira (Ranní ervánky) ve Varšav zve ejnil lánek o škodlivých ú incích p ílišného pití vína na intelektové schopnosti lov ka, Zusmen, který byl známý svým opilstvím, to ozna il za „urážku cara“ a Marko Zamenhof, který byl odpov dný za toto 34

Reinhard Bendix, Könige oder Volk. Machttausübung und Herrschaftsmandat. Druhá ást, Frankfurt a.M. 1980, str. 464. – O carské cenzu e všeobecn : Charles A. Ruud, Fighting words. Imperial censorship and the Russian press, 1804-1906, Toronto 1982. Krom toho viz Heinz-Dietrich Löwe, Antisemitismus und reaktionäre Utopie. Russischer Konservatismus im Kampf gegen den Wandel von Staat und Geselchaft, 1890-1917, Hamburg 1978. 35 S.K.Chvorostin, „Cara cenzuro kaj Esperanto“, Scienca revuo 23. 1972, str. 37-46, 79-88; viz také Holzhaus, Doktoro kaj lingvo, str. 274-317. 36 Faksimile žádosti a p eklad do esperanta lze najít v Holzhausovi, str. 292-305, 310-312. 37 Chvorostin, str. 38; Holzhaus, str. 306-313.

8

vydání, ztratil své místo.38 Dalším, drastickým následk m se vyhnul jen zaplacením vysoké pokuty. Pro syna, který otce finan podpo il, nyní za aly t žké asy. Jako mladý ní léka se snažil uchytit na r zných místech a stabilizovat se. A protože otc v pomocný kontakt s cenzurním ú adem ve Varšav skon il, musel se asto zabývat handrkováním na ú adech.V dopise z 6. ervna 1891 Zamenhof napsal, že provin ní cenzurní rady odmítají zabývat se texty, které se týkají esperanta a žádají, aby všechny žádosti byly zasílány do Petrohradu. 39 Politika Hlavní administrace byla charakteristická podivnou rozpolceností. B hem roku 1891-92 se Zamenhofovi nepoda ilo vydat další knihu, ani vydat další vydání již stávajících knih, ale sou asn díky p íznivému mín ní cenzora pro zahrani ní ci E.Gejpice, bylo možno importovat esperantská vydání ze zahrani í do Ruska, mezi jinými i asopis La Esperantisto, který se za al objevovat v Norinberku od zá í 1889. V dubnu 1892 ruské ministerstvo pro vnit ní v ci povolilo první esperantskou organizaci v Rusku – klub „Espero“ - v Petrohrad . V dalších dvou letech mladé esperantské hnutí prožilo svoji první vnit ní krizi. Zamenhof si p ál vzdát se osobní odpov dnosti, a proto navrhl v lednu 1893, aby se p edplatitelé Esperantisty 40 spojili a vytvo ili Mezinárodní esperantskou ligu; a dále pak edstavil sv j plán zm n v jazyce, áste pod tlakem esperantist , kte í byli nespokojení s pomalým rozši ováním jazyka a p isuzovali to slabinám ve struktu e jazyka. P i hlasování se jasná v tšina p edplatitel vyslovila proti zm nám. Pro další rozvoj hnutí se rezignace na reformu ukázala jako stabiliza ní faktor a Zamenhof sám ud lal mnoho proto, aby ukázal, že esperanto je dobré takové, jaké je a m že vytvo it vlastní literaturu. Jeho p eklad Hamleta, publikovaný v roce 1894 „požíval nepopíratelný zájem a m l v tší vliv na rozši ování jazyka, než všechna odborná, teoretická vysv tlování“.41 Od roku 1894 až do roku 1899 bylo povolováno dovážet do Ruska esperantské publikace ze zahrani í a pokud se podala žádost, ú ad, který provád l cenzuru zahrani ních vydání, povolil dokonce i tisk n kolika d l v samotném Rusku. 42 Jak soudí Chvorostin, carská cenzura nem la ve vztahu k esperantu vyhran né principy: „Povolení, nebo zákaz závisel na libov li posuzovatele.“43 ebaže ne zcela d sledn , p esto vždy stály ruskému esperantskému hnutí v cest p ekážky. Ale podez ívání, šikany a zákazy v žádném p ípad 38

Maimon, str. 152-156. Dopis V.V.Majnovovi, PVZ II. 197. 40 Takto se jmenoval asopis bez lenu, „la“ bylo p idáno od dubna 1892. 41 Gaston Waringhien, „1887 a následky...“ Eseoj IV. Antverpy, La Laguna 1980, str. 18. 42 Chvorostin, str. 39 43 Na stejném míst , str. 38 – O zkušenostech s carskou cenzurou máme k dispozici vzpomínky ruských pr kopník Gerneta a Devjatina: L.Ivan. „Ad fontes. Rozhovor s V.Gernetem“ Sennacieca Revuo 4 (8). 1926/27, str.166-167 (o nejasnostech tohoto rozhovoru viz Canko Murgin „Lumo sur iom nebulitan epizodon“, Bulgara Esperantisto 46. 1977, íslo 3, str. 8-9); V.N.Devjatin „El memoroj de malnova esperantisto“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 125-127. 39

9

nezabránily stálému p ibývání po tu nových adept jazyka. Pr kopníky byli edevším m stští intelektuálové, mezi nimi mnoho léka , u itel a spisovatel – lidé, které je možno charakterizovat jako vzd lanou elitu, která cht la v Zamenhofov jazyce najít – podle Drezenova vysv tlení – „ur itý odpo inek od šedivého spole enského života v despotickém carství“. Drezen píše, že „každý esperantista v této zemi politické nesvobody, byl do ur itého stupn idealistou, snícím o vznešených ideálech v prost edí surové reality“.44 A koliv Zamenhof p edal esperanto všem lidem bez rozdílu národního nebo spole enského p vodu a nevolal na podporu utla ovaných, našli se práv takoví, kte í byli esperantem osloveni, ti, kte í byli diskriminovaní a cítili se omezovaní. Faktem je, že práv esperanto m lo v Rusku zvláštní p itažlivost pro leny menšin. Nic neilustruje víc tento fakt, jako vysoké procento Žid , kte í byli prvními esperantisty.45 Ruští esperantisté z ad inteligence se velmi podobali stoupenc m Lva Nikolajevi e Tolstého svou nespokojeností s podmínkami, které panovaly v Rusku a které se vyhrotily zejména po atentátu na cara v roce 1881, kdy ustaly pokusy o politické a spole enské reformy, sou asn v sob živili nejisté nad je na nový po ádek, který by obrodil lov ka moráln bez násilné revoluce. Tedy to byli lidé, kte í hájili nenásilný odpor proti zlu, vedený tvo ivými lidmi s náboženskou odpov dností, a zárove odmítajícími krajní formy náboženského fanatismu. 46 Jestliže radikálové vy ítali Tolstému, že podkopává mezi mládeží víru v revoluci, stejn tak na mnoho esperantist bylo pohlíženo jako na lidi, kte í p íliš naivn doufají, že spole ný jazyk lidi sbrat í, a že s esperantem zmizí také spole enské zlo. Podle Vladimíra Gerneta47 byli i takoví lidé, kte í se u ili esperanto, protože ho pokládali za dar, který dal b h es an m, aby jeho pomocí mohli ší it k es anství mezi r zn mluvícími pohany.48 Sám Tolstoj již d íve, v roce 1889, vyjád il Zamenhofovu dílu svou podporu a pozd ji mnohokrát opakoval své pozitivní stanovisko a dal souhlas, k bezplatnému p ekládání svých d l do esperanta. V roce 1894 publikovali dva noviná i v Od se rozsáhlý dopis, ve kterém Tolstoj shrnuje: Mnohokrát jsem vid l, jak se lidé chovali k sob nep átelsky jen díky mechanické zábran vzájemného nepochopení. A proto výuka esperanta a jeho rozší ení je bezpochyby záležitost k es anská, která napomáhá ví e v království nebeské, které je hlavním a jediným ur ením lidského života.49 44

E.Drezen „Analiza historio de Esperanto-movado“ Leipzig 1931 (další vydání Kjóto 1972), str. 85-86. Srovnej David L.Gold „Towards a study of possible Yiddish and Hebrew influence on Esperanto“ v: Szerdahelyi Istvan (red.), Miscellanea Interlinguistica, Budapeš 1980, str. 311-312. 46 Erwin Oberländer, Tolstoj und die revolutionäre Bewegung, Mnichov, Salzburg 1965. 47 Gernet (1870-1929), pionýr esperanta v Od se byl v roce 1892 vyhnán z university a v zn n za protistátní innost. 48 L. Ivn, „Ad fontes“, str. 167. 49 Dopis z 9.5.1894, publikovaný v Esperantisto 5.1894, str.99-100; PVZ III, 182-183. – srovnej Boris Kolker „Lev Tolstoj a mezinárodní jazyk“. Esperanto 71. 1978, str.172-175 45

10

Možná následkem tohoto dopisu se prohloubily vztahy mezi tolstojovci a esperantisty. 15. ledna 1895 policejní odd lení Ministerstva vnitra sd lilo Hlavní administraci pro noviná ské záležitosti, že získalo informaci o tom, že n kte í stoupenci Tolstého plánují transformovat asopis Esperantisto na orgán pro rozši ování myšlenek svého mistra.50 Skute , v únoru redakce vydavatelství „Posrednik“, která se pod p ísným dohledem cenzury snažila popularizovat myšlenky Tolstého, otev ela rubriku Esperantisto. Tato rubrika m la být nována myšlence klidného, duševního vývoje a sjednocování lidí a všeho živého do jedné celosv tové rodiny v principech Rozumu a Lásky, kde vymizí násilí a p edsudky. 51 „Posrednik“ zapo al svou spolupráci s Esperantistou p ísp vkem Tolstého: „Rozum nebo víra?“52, který m l netradi ní a protiautoritá ský obsah, koliv byl napsán v klidném, neprovokujícím stylu: ...v li boha m žeme poznat ne podle n jakých mimo ádných zázrak , podle nápis božího prstu na kamenných deskách zákon nebo podle spis bezchybných d l na pomoc svatému duchu, nebo pomocí svatosti n které osoby, ale pouze pomocí rozumu každého lov ka, který své myšlenky p edává druhému slovy pravdy, které budou srozumitelná jeho chápání.53 Ve stejném ísle je také informace o založení ligy v Amsterodamu, „jejíž lenové odmítají platit vládní poplatky“ 54 a b eznové íslo „Posrednika“ zve ej uje dlouhý lánek o „ ínsko-japonské válce“, ve kterém se mluví o buddhistických náboženstvích v Japonsku, která „sm ují k vále nictví a vytvá í nálady k vražd ní“, varuje, že vlády pot ebují války, aby „národy navzájem mezi sebou rozvrátily a odpoutaly pozornost lidu“.55 Ale sotva po atá spolupráce s tolstojovci zp sobila esperantist m silnou ránu. Kv li p ísp vku „Rozum nebo víra?“ cenzura v dubnu 1895 zakázala další vydávání Esperantisty v Rusku. Následkem bylo, že asopis ztratil náhle t i tvrtiny ze svých tém 600 p edplatitel a musel v srpnu téhož roku p estat vycházet.56 Protože Tolstoj cítil spoluodpov dnost, intervenoval hned u ú ad a skute docílil, že zákaz dovozu asopisu byl zrušen. Ale to již nemohlo odvrátit konec Esperantisty.57

50

Text (tajného) spisu: G.Demidjuk „ !“ (Esperanto není žádný jazyk!) Izvestija CK SESR 6, 1928, str. 332. 51 Esperantisto 6. 1895, str. 27. 52 Jedná se o dopis Tolstého Ann Germanovn Rozenové ze dne 8-12-1894. Dopis je také obsažen v Tolstého svazek 67, str. 274-277; srovnej Holzhaus Doktoro kaj lingvo str. 283-285. 53 Esperantisto 6, 1895, str. 30; nový p eklad nabízí Holzhaus, str. 284-285. 54 Stejný zdroj, str. 31 55 Stejný zdroj str. 44, 48. 52 PVZ III. 215-220; Holzhaus str. 285-286. 53 V prosinci 1895 se objevila v Uppsale nová revue Lingvo Internacia, která do 1. sv tové války byla hlavním orgánem esperantist . – Pozd ji v roce 1912 „Posrednik“ vydal brožovan n kolik d l Tolstého v esperantském ekladu. 54 Ivan Kulakov „Leo Tolstoj, Esperanto kaj rusia endarmaro“, Paco 1983, GDR-vydání, str. 31-32 (s reprodukcí ur ité instrukce etnictvu ve Voron ži.

11

i tomto incidentu se nejednalo o obvyklou šikanu ze strany cenzurní administrace. Naopak, postup proti Esperantistovi byl na základ zmín ného upozorn ní politické policie, která pozd ji rozeslala instrukce na místní etnické stanice, aby byly sledovány osoby, které tajn tou a p edávají si zakázané íslo.58 Esperanto jako objekt státní kontroly již nebyl jen nevinnou kuriozitou, koní kem nepraktických idealist , který by si sotva zasloužil pozornost cenzor , ale bylo již hnutím, sice ješt slabým, ale zdálo se, jakoby se za alo spojovat se zastánci reformace spole nosti prost ednictvím náboženství. Esperantisté, kte í na po átku museli v prvé ad bojovat za pochopení, že esperanto je vlastn jazyk, „jen zp sob, jakým lze vyjád it myšlenky“59, se od nyn jška museli snažit, aby dokázali ú ad m svou spole enskou a politickou ryhodnost a odvrátili podez ení, že jazyk slouží konspirativním ú el m. asto obhajoba nepomáhala: cenzura odmítla povolit tisk esperantských asopis , i když žadatelé slibovali tisknout paraleln text v ruštin . Mezi ervnem 1899 a íjnem 1904 se objevovala esperantská vydání v Rusku, nebo importovaná do Ruska ze zahrani í, jen velice z ídka. Byla to léta, kdy carská vláda zvyšovala své persekuce proti revolu ním hnutím (nebo hnutím podez elým z revolu nosti). Litevci, nap íklad, kterým bylo do roku 1904 zakázáno vydávat knihy a jiné tiskoviny v jejich národním jazyku, se mohli s esperantem seznámit jen z u ebnice, která byla vytišt na v roce 1890 v Tilsitu v N mecku a propašovaná do Litvy.60 1.3.

Pronikání na západ

Zatímco Rusové stále žili v extrémn obtížných podmínkách, v jiných zemích již esperantisté tvo ili základy pro hnutí, jehož síla byla dostate velká, aby šikany od ú ad s ním nemohly vážn ot ást. Tento základ byl vytvo en lidmi v zemích západní Evropy více politicky a ekonomicky vyvinutých, kte í se necítili kontrolovaní na každém kroku autokratickým režimem, jejich život plynul klidn ji, bez perspektivy krvavých konflikt uvnit vlastní zem . Uprost ed devadesátých let 19. století zde za alo nové období historie esperanta, tzv. francouzská, i propaga ní perioda. Jejím nejvýzna jším p edstavitelem byl pon kud záhadný lov k – Louis de Beaufront61, který v roce 1898 založil Spole nost pro propagaci esperanta a od

59

Chvorostin str. 40; srovnej Demidjuk str. 333. Autorem byl katolický kn z Aleksandras Dambrauskas (Dombrovski), který v roce 1889 žil p t let v exilu v severním Rusku, protože zakázal svým katolickým žák m uposlechnout p íkaz , který je nutil navšt vovat ruský pravoslavný kostel. Do své smrti v roce 1938 hrál význa nou roli v esperantském hnutí a všeobecném kulturním život v Litv . (J.Petrulis „Unuaj esperantistoj en Litovio“ Horizonto de Soveta Litovio, íslo 2, 1971, str. 14; Kl.Naudzius „ u vere peripetioj?“ l´omnibuso 9. 1972, íslo 6 (52) str. 4; PVZ II. 281.) 61 Jak bylo zjišt no až po 2.sv tové válce, jeho skute né jméno bylo Louis Chevreux (1855-1935). Viz Tazio Carlevaro „La enigmo de Beaufront“, Literatura Foiro 7, 1976, íslo 37/38, str. 10-13; Marcel Delcourt, Jean Amouroux „Grandeco kaj dekadenco. Fino de mito“ Literatura Foiro 7, 1976, ílo 40, str. 6-7; 8. 1977 . 41, str. 12. 60

12

roku 1901 publikoval ve vydavatelství Hachette první u ebnice pro širší ve ejnost. De Beaufront se stal prvním cílev domým propagátorem jazyka. Zavedl moderní metody do systematické reklamy a postupn se mu poda ilo ilákat do hnutí lidi, kte í od esperanta ekali praktické užití v mezinárodních vztazích v epoše kapitalismu. Ne neprávem byl nazván „praotcem francouzských a nových esperantist “62. Díky de Beaufrontov innosti na za átku 20. století praktické použití esperanta se již natolik posunulo kup edu, že mladé hnutí získalo do svého st edu n kolik vlivných osob z francouzského v deckého života. Byli to mimo jiné matematik Carlo Bourlet (získal pro esperanto nakladatelství Hachette a prestižní Touring-Club), filozof Emile Boirac, lingvista Théophile Cart, generál a balistický specialista Hippolyte Sebert. Noví adepti nep išli do hnutí s p áním, aby se vymanili z dusivé intelektuální atmosféry, nebo aby p isp li ke zmírn ní národních konflikt . Byla jim cizí zvláštní sbrat ující rétorika, kterou používali ruští esperantisté v prost edí vzájemných národních nenávistí za carské vlády. Krajn idealistické, skoro náboženské rysy asného vzniku hnutí zde nebyly. Skute , francouzští intelektuálové byli úpln jiného typu, než nádherní, idealisti tí brat i Tolstého. Nem li v bec nic spole ného s léka em A. I. Asnesem, který se v roce 1906 o sob vyjád il jako o jednom z „ubohých ruských otrok “63, nebo s polským darwinistou Benedyktem Dybowskim, kdysi odsouzeným k trestu smrti pro svoji ú ast v protiruském povstání v letech 18636564, nebo s mnohokrát v zn ným židovským advokátem a spisovatelem Leo Belmontem, populárním esperantským orátorem65, nebo s mladým eským lníkem, a pr kopníkem esperanta Františkem Vladimírem Lorencem, který v roce 1893 uprchnul p ed persekucí rakouské policie do Brazílie,66 nebo se slovenským tolstojovcem Albertem Škarvanem, který odmítal sloužit v armád a proti jehož v zn ní protestovaly význa né osoby v celé Evrop .67 Na rozdíl od Slovan a východoevropských Žid , nemilovali Francouzi sentimentální i o lidském sbrat ení, ani nepovažovali esperanto za pomocníka v boji proti národní, nebo spole enské emancipaci. Byli to lidé, kte í v esperantu nalézali „legitimní plod své spole né víry v pokrok civilizace a nad azenosti rozumu“.68 Na základ tohoto p esv ení dokázali, že jazyk získal prestiž také mezi leny horních vrstev západní Evropy.

62

Lingvo Internacia 10.1905, str.372. Dopis E.Boiracovi z 18.12.1906, v Israela Esperantisto 1977, . 60 (duben), str. 3 – Asnes byl Žid a byl redaktorem Ruslanda Esperantisto. 64 Józef Toczyski „Benedykt Dybowski“ Pola Esperantisto“ 1970, íslo 3, str. 3-4. 65 Skute ným jménem Leopold Blumenthal (1865-1940). Viz EdE, str. 47; S.Wininger Große jüdische NationalBiographie. Svazek 6, Cernãu i s.j., str. 448-449. 66 Stanislav Kamarýt Historio de la Espranto-movado en oslovakio, Praha 1983, str. 13-20. 67 Peter Brock Pacifism in Europe to 1914, Princethon 1972, str. 466; Pavel Rosa Situacio de Esperanto en Slovaka Socialisma Respubliko, Bratislava 1977, str. 2-5. – Škarvan spole s Rusem N.P.Evstifeevem vydali první u ebnici esperanta pro Slováky – tedy do slovenštiny p eložené Fundamento de Esperanto (1907). 68 G. Waringhien Leteroj de L.L.Zamenhof I. Pa íž 1948, str. 3 63

13

Historici esperanta asto zd raz ovali rozdíl mezi Rusy a Francouzi – mezi idealistickým, pionýrským duchem a pozd jším rozší ením a prakti jším nazíráním. Jakkoliv je správné toto pozorování, nebylo by vhodné zveli ovat kontrast mezi východními a západními esperantisty. Nejprve je nutno si uv domit, že Zamenhof položil nejen základ idealistickému pochopení, ale edvedl i praktickou aplikaci. Nez stal jen u tezí formulovaných v letech 188788. V roce 1898, práv když esperanto za alo p itahovat pozornost Francouz a dalších západních ob an , napsal Zamenhof pojednání, které by se mohlo nazvat zkouškou teoreticky ospravedlnit v prvé ad roli esperanta v praktickém život . V pojednání s titulem „Podstata a budoucnost myšlenky mezinárodního jazyka“ Zamenhof upozor uje na to, aby esperanto nebylo zam ováno se sv tovým jazykem; popírá, že by esperanto m lo za cíl zni it národní jazyky. Zní to jako by se odd loval od nejnadšen jších esperantist , když vylu uje možnost, že se lidstvo spojí v jednu velikou rodinu pomocí esperanta; to by se naopak mohlo stát pouze „zm nou p esv ení a názor lidí“. Zamenhof zd raz oval praktické výhody neutrálního, dorozumívacího prost edku a dokonce ekl, že „zam ení na mezinárodní jazyk se nutn nemusí vyhnout nejost ejšímu slepému šovinismu.“ 69 V listopadu 1900 de Beaufront etl ást tohoto pojednání na kongresu „Francouzské spole nosti pro pokrok a v du“, který se konal v rámci Sv tové výstavy v Pa íži. Po n jaký as se v ilo, že de Beaufront je sám autorem tohoto pojednání.70 Na každý p ípad m žeme brát tento text, který ovlivnil pozd jší žáky, jako dokument o spole ném mín ní Zamenhofa a de Beaufronta ve vztahu na nejvhodn jší zp sob obhajoby esperanta ve Francii na po átku 20.století. Za druhé je t eba si uv domit, že možnosti praktického využití esperanta byly limitovány asem a i hnutí v západní Evrop pot ebovalo mít základ v idealismu svých stoupenc . Ano, mezi západoevropskými pr kopníky bylo mnoho t ch, kterým nelze vy ítat hledání zisku využitím jazyka. Felix Moscheles, první prezident Londýnského esperantského klubu, byl známým v pacifistickém hnutí, edsedal Mezinárodní asociaci pro smír a mír. V N mecku banké Georg Arnhold, jeden z hlavních mecenáš n meckého pacifistického hnutí, v noval materiální podporu také esperantskému hnutí. A d lost elecký d stojník Gaston Moch, který v roce 1894 odešel z armády, aby se v noval boji za mír, demokracii a lidská práva, pat il k prvním esperantist m ve Francii. Také de Beaufront, obvykle posuzovaný jako prototyp ist prakticky zam eného esperantisty, se prohlašoval za „v elého stoupence mírových ideí“. Ale jeho veškerá innost je charakterizována snahou pozorn se vyhnout tomu, aby se esperantismus sm šoval s pacifismem. K této v ci použil argument: „na 69

PVZ IV. 79 – V pojednání také Zamenhof s vervou obhajuje uv dom ní principu spole enské rovnosti, v protikladu k latin , jazyku vyšších t íd. Jazyk esperanto po n kolika m sících m že ovládnout „i nejchudší a nevzd laný venkovan“ (PVZ IV. 105-106). 70 Možná, že sám Zamenhof m l v úmyslu, aby to tak bylo: Senlegenda biografio str. 109 – Pojednání se po prvé objevilo pod pseudonymem Unuel ve Fundamenta Krestomatio (1903; naposledy op t publikované v PVZ IV. 71-124.

14

esperantisty a pacifisty je všeobecn nazíráno jako na naivní utopisty a pokud budou postupovat spolu, zdvojnásobili by obtíže na cest k úsp chu.“71 Pokud bychom hledali p iny opatrnosti, z které pramenila de Beaufrontova varování, našli bychom je nejen v práv vzpomínaném osudu Esperantisty v roce 1895, ale také v napjatém politickém klimatu, které vládlo ve Francii práv v letech, kdy esperanto d lalo své první kr ky. Jmenovit od roku 1894 byl národ ost e rozd len p i posuzování aféry kapitána Alfreda Dreyfuse: je Dreyfus zrádce, nebo nevinná ob protižidovských sil? Jeho aféra rozd lila Francii do dvou tábor : jednak na stoupence armády, aristokracie, katolicismu a na konzervativní buržoasii oponující princip m Francouzské revoluce a inící si nárok na vládu rozumu, a jednak na lidi nestudované, socialisty, d lníky a další, kte í v ili na demokracii a lidská práva. Navíc, nespravedlivé obvin ní Dreyfusovo u inilo osudový obrat v historii Žid , žijících v západní Evrop . Zde dosud Židé v ili, že zde již definitivn zvít zila emancipace, která jim umožnila integraci do spole nosti, ale nyní s hr zou museli konstatovat, že proti jejich asimilaci se zvedla op t vysoká vlna antisemitismu, o které si mysleli, že je záležitostí východní Evropy. To bylo impulsem pro noviná e Theodora Herzla, aby za al uskute ovat, pod dojmem aféry Dreyfus v roce 1896, svou myšlenku – založení židovského státu, jako jediného ešení nastalé situace.72 De Beaufront za al vydávat sv j asopis L´Esperantiste a založil propaga ní spole nost v lednu 1898; v tomtéž m síci, kv li známé „Žalob “ Emila Zoly, za aly vášn okolo Dreyfuse houstnout. Revize rozsudku rozd lila také francouzské esperantisty73 a v diskusích poznali, že k tomu, aby získali spole nou základnu pro svou innost, je t eba jazyk a hnutí ponechat stranou od politického nap tí. Takový názor nem l jen de Beaufront. Také Žid Moch, který byl vylou en z armády a byl aktivním v „Lize pro lidská práva“, v roce 1905 jasn obhajoval úplné odlou ení pacifismu od esperanta a opakoval stejné argumenty jako de Beaufront.74 Jestliže bychom se pokusili vcelku charakterizovat názory francouzských esperantist , je nutno upozornit ne na n jaký nedostatek idealismu75, ale na sjednocující p esv ení, že slabé hnutí by zaniklo, pokud by si neudrželo svou plnou neutralitu ke všem otázkám, ve kterých lidé nemají stejné názory. 76 Jak tento názor kontrastuje s duchem vládnoucím mezi východními esperantisty 71

L.de Beaufront „El Francujo“ Lingvo internacia 2. 1897, str. 147. – Podobn argumentoval René Lemaire, „Le mouvement espérantiste et le mouvement pacifique“ L´Espérantiste 1 1898, str. 86-88, 111-113. 72 Jeho známé dílo se objevilo také v esperantském p ekladu La juda tato. Provo de moderna solvo de la juda problemo. Budapeš 1934. 73 Podle Waringhiena (Leteroj de L.L.Zamenhof I, str. 24) de Beaufront a Bourlet byli proti Dreyfusovi, zatím co Sebert, Moch a Emile Javal ho obhajovali. 74 „ eneralaj observoj pri la regularo (de Societo Esperantista por la Paco)“ Espero Pacifista I. 1905 str. 26-27. – Podle Mocha by bylo nebezpe né „prezentovat na ve ejnosti dvounásobnou utopii“. 75 Bylo by dobré zmínit, že mezi leny „Esperantské spole nosti pro mír“, založené v roce 1905, se objevují jména vedoucích francouzských esperantist : Boirac, Bourlet, Cart, Carvet, Fruictier, Grosjean-Maupin, Javal, Sebert a Michaux. 76 „ eneralaj observoj...“, str. 27

15

ilustrují diskuse z roku 1905 o Celosv tové Esperantské Lize. Jednalo se o nový Zamenhof v pokus zbavit se osobní odpov dnosti za další vývoj esperanta. Proti sob stály dva názory charakterizované Francouzi na jedné a Slovany na stran druhé. De Beaufront odporoval návrhu založit mezinárodní organizaci a upozor oval na p ílišnou r znorodost národních tradic a na riziko, které by mohlo vyprovokovat podez ení u vládních institucí, protože „jsme již prohlašováni za nebezpe né pro národní jazyky a vlastenectví“.77 Polák Kazimierz Bein78 se naproti tomu nedomníval, že vlády n kterých zemí p ikro í k perzekucím, pokud bude založen mezinárodní svaz. Podle n j jsou vlády schopny rozlišovat barvu zelenou a ervenou. „Jako býka v arén je zastrašuje jen ervená barva.“ I když by v n jaké zemi byli lenové perzekvováni není to vodem, aby Liga nebyla založena, ekl Bein a ptal se: „...protože jsou zem zení, mají být všichni v okovech?“79 V lét 1905 b hem prvního kongresu esperantist v Boulogne-sur-Mer nebyl plán Celosv tové Ligy v tšinou p ijat. P es nadšení, které vládlo p i tomto kongresu, zp sobené jedine ným prožitkem komunikace bez p ekážek „lidé s lidmi“, myšlenka mezinárodní organizace nebyla realizovaná – áste pro osobní žárlivosti mezi vedoucími francouzskými esperantisty, ale také kv li tomu, že dávali p ednost získávání len v jednotlivých zemích a necht li zbyte provokovat autority nadnárodních organizací. P esto však byl jasn odd len jazyk od jakýchkoliv osobních ideál a aby byl jazyk ochrán n proti vm šování cizích ideologií, p ijal kongres tzv. Deklaraci o podstat esperantismu80, která pro stávající hnutí je platná z velké ásti dodnes. Deklarace pojmenovala esperantismus takto: „snaha rozši ovat v celém sv používání neutrálního jazyka“ a vážn upozor ovala: „každá jiná idea nebo nad je, kterou do n j vkládá jakýkoliv esperantista, bude jeho zcela soukromá v c, za kterou esperantismus neodpovídá.“ Deklarace se nezmi uje o službách esperanta pro sv tový mír.81 1.4.

Ideologická stránka esperanta

Snaha francouzských esperantist postupovat p ísn podle jazykové strategie byla bezpochyby moudrá – vymanit esperantisty ze stavu slabé menšiny idealistických snílk , nelimitovat p itažlivost esperanta na utiskované, ale rozší it jazyk pro schopnou maloburžoazii v Evrop a neposkytnout vládám 77

L.de Beaufront „Pri la Tutmonda Ligo Esperantista“, Lingvo internacia 10.1905, str. 314 (z L´Espérantiste, íslo 89). – Je nutno upozornit, že p iny protikladného stanoviska de Beaufronta byly komplexn jší; viz Leteroj de L.L.Zamenhof I. str. 143, 156, 166 a následující. 78 Bein (pseudonym Kabe, 1872-1959), jeden z nejv tších stylist esperanta žil n kolik let ve svém mládí v exilu pro protiruskou innost. (V roce 1911 opustil hnutí.) 79 „La kongreso en Boulogne-sur-Mer“ Lingvo internacia 10.1905, str. 377. 80 Text v EeP, str. 418-420. 81 Leo Belmont navrhoval vsunutí této poznámky: - Deklarace obsahuje podn t, že esperanto „by mohlo sloužit jako mírový jazyk ve ejných institucí v t ch zemích, kde r zné národy zápasí o sv j národní jazyk“ – formulace, která byla v prvé ad namí ena na situaci v Rusku.

16

snadnou záminku k perzekuci. Jejich racionalismus ale nemohl zabránit, aby si lidé s nejr zn jšími sv tovými názory p ivlastnili esperanto – lidé, kte í s ním již spojili svoje více mén realistické ideje. Zatím co Francouzi zd raz ovali užití esperanta pro komerci, turismus a v du a našli p íznivý ohlas v t chto kruzích, od roku 1905 se p ihlašovalo k hnutí také víc a víc lidí, kte í vid li v esperantu vhodný nástroj pro sv j polický boj, zejména pacifisté, socialisté, anarchisté.82 Tito lidé tak disponovali s n ím, na em mohli založit sv j idealismus.: li p ed sebou Zamenhof v vzor. Toto je nutno trochu up esnit: Jak jsme poznali, Zamenhof podporoval strategii hnutí snahou uchovat použitelnost esperanta pro co nejv tší po et lidí, bez rozdílu národního p vodu, nebo politického, i náboženského p esv ení. Necht l, aby ho podporovaly jen menšiny, p ál si získat v tšinu. Na druhou stranu Zamenhof nep estal myslet na židovskou problematiku: esperanto bylo v nováno všem lidem, ale nebylo možno opomenout jeho p vod: protest proti diskriminaci menšin. P i jednom svém vysv tlování svého motivu pro vytvo il jazyk Zamenhof ekl, že pokládal za nutnost, aby vznikl jazyk, „který na jedné stran by nebyl výlu ným vlastnictvím jedné ur ité národnosti a na druhé stran by mohl být voln používán lidmi, jejichž jazyk je utla ován“.83 Jinými slovy: esperanto má být zcela neutrální, ale sou asn užite né zejména pro Židy. Ze Zamenhofových dopis víme, jak se od za átku století op t zabýval myšlenkou na ešení židovského problému. Svému p íteli Abramu Kofmanovi napsal: „Pokud Židé nebudou mít jazyk a budou nuceni hrát roli „Rus “, „Polák “ atd. – tak vždy budou v nevážnosti a židovská otázka nikdy nebude vy ešena.“84 Krom náboženské izolovanosti Žid , která mu d lala starosti, také iznával, že vlastn esperanto je jen ástí jeho ideje. Krom zklid ování konflikt pomocí jazyka, myslel a snil také o „založení morálního mostu, po kterém by se mohly spojit bratrsky všechny národy a náboženství“; realizace tohoto plánu – neutráln lidské, filozoficky isté náboženství“ bylo pro n j sou asn jakoby spln ní historického úkolu židovstva „o kterém snil Mojžíš a Kristus“.85 V roce 1901 se Zamenhof pokusil publikovat sv j p ísp vek k ešení židovské otázky, rusky psanou brožurou s titulem „Hilelismo“ 86, ve které navrhuje, aby pro „neutralizaci“ rozd lujících prvk náboženství (a pro

82

Také bylo mnoho t ch, kte í si „dopl ovali pomocí E(speranta) svoji sbírku náruživostí: spiritismus, boj proti alkoholismu, pohlavní zdrženlivost, boj proti vivisekcím“: Gaston Waringhien, Lingvo kaj vivo,L Laguna 1959, str. 405. 83 Maimo str. 164 (rozhovor s The Jewish Chronicle). 84 Dopis z 28.5.1901, PVZ VI. 13. 85 Dopis Michauxovi ze dne 21.2.1905, PZV VII 28,30. 86 Gomo Sum, Gillelizm. Proekt rešenija evrejskago voprosa,S.Petersburg 1901. Nové vydání s esperantským ekladem Adolfa Holzhause, Helsinky 1972; také PVZ V. 357-442. – „Hilelismo“ je odvozováno od Hillela, židovského mudrce z Jeruzaléma (asi 30 let p ed Kristem – 10 po Kristu), který „p edkládal bibli s mírností a s duševním širokým rozm rem“ (PIV); porovnej Nahum N.Glatzer, Hillel. Repräsentant des klassischen Judentums, Frankfurt a. M. 1966.

17

odstran ní náboženského nacionalismu Žid ) došlo ke konsensu a k p ijetí princip „hilelistické víry“, ke kterým p ináleží uv dom ní si božích zákon .87 Tato brožura nebyla rozši ována a o d ležitosti esperanta výhradn pro Židy nikdy Zamenhof ve ejn nemluvil, o tom se zmi oval jen v osobních dopisech, které byly zve ejn ny až po 2. sv tové válce.88 Zamenhof vždy cítil ostych zd raz ovat p íliš svou ideu, protože si byl v dom, že již kv li jeho židovství je hnutí snadno zranitelné. Necht l ohrozit rozši ování jazyka a také se bál, že Židovi, který se snaží o lidské sblížení, se nebude v it, že se chová skute altruisticky. 89 P ání pomoci neš astným souv rc m bylo bez pochyby jeho krédem, ale prost edkem jak pomoci si nebyl jist a asto se cítil rozpolcený mezi solidaritou s Židy a ve vztahu k celému lidstvu. 90 Na druhou stranu, uprost ed prvního desetiletí nového století se zdálo, že hnutí je již v mnoha zemích dosti stabilizované a nepot ebuje již být svázané s osobou Zamenhofa. Úsp šný kongres v roce 1905, který považovali všichni esperantisté nadšen za kulmina ní bod své dosavadní práce, zp sobil, že se Zamenhof domníval, že se již splnil jeden z jeho sn a že se od te bude moci již v novat také náboženskému sbližování lidí. Na kongresu p etl „Modlitbu pod zeleným praporem“, ve které cht l vyjád it „p irozené náboženství lidského srdce“.91 Ovace, které Zamenhof po svém p ednesu sklidil, p ekvapily francouzské vedoucí. Nep edpokládali, že Zamenhof bude mluvit jako „židovský prorok“ 92, ani to, že p i kongresu bude vládnout skoro náboženská atmosféra. Zamenhofa se snažili také krotit francouzští esperantisté židovského p vodu; cítili totiž s východními Židy málo co spole ného a ostatn po roce 1906, kdy byl Dreyfus kone o išt n, v ili, že již nikdo se nebude odvažovat pochybovat o jejich francouzské národnosti. Emile Javal p átelsky upozor oval Zamenhofa, že hilelismus nemá žádnou nad ji, aby byl ve Francii p ijat; a pokud se má za to, že nadále je t eba skrývat Zamenhof v židovský p vod, „tak dlouho, dokud velká bitva nedosp je k vít zství“, tím nebezpe jší, by bylo v tuto chvíli, dokonce zhoubné mluvit o hilelismu.93 Na to Zamenhof ostatní ujistil, že „bude jednat velmi opatrn “ a ve ejn nebude propagovat hilelismus až do doby, kdy bude mít „úplnou jistotu, že takové kroky nebudou na škodu esperantu“.94 Ale nová vlna pogrom , která ot ásla mnohými ástmi Ruska v íjnu 1905 nutila Zamenhova dál ne ekat. V lednu 1906 se objevil v „Ruslanda 87

Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 66. Dopis Michauxovi byl nap . v EdE (str.579-582) jen nedokonale zve ejn n; porovnej G.Waringhien, „Enkonduko“, v Maimon, str.9. 89 PVZ VII. 29 90 Tato rozpolcenost mezi partikulární a univerzální orientací zakládá hlavní dilema židovské kultury; porovnej S.N.Eisenstadt „Jüdische Identitätsmuster“, Schweizer Monatshelfe 57. 1977, str. 615 91 Dopis Michauxovi z 5.1.1905, PVZ VII. 10 92 Výrok de Bourleta, podle Leteroj I. str. 175 93 Javal v dopis z 15.10.1905, PVZ X. 197. – Javal také napsal: „Pot ebovali jsme obdivuhodnou disciplínu, abychom dokázali p ed ve ejností skrýt váš p vod.“ 94 Dopis Javalovi ze dne 25.10.1905, PVZ VII. 197. 88

18

Esperantisto“ anonymn lánek „Dogmoj de Hilelismo“ (Dogmata hilelismu)95; po tomto lánku v b eznu následoval revidovaný text – brožura s titulem Homaranismo (Sv toob anství)96. Jestliže slovo „hilelismus“ ješt sv ilo o Zamenhofov p ání v prvé ad odstranit diskriminaci Žid , pozd ji p ijaté slovo „homarismus“ již jasn charakterizuje návrh, aby všechny národy a všechna náboženství neopoušt ly své specifické rysy, ale sešly se „na základn neutráln -lidské, na principu vzájemného bratrství, rovnosti a spravedlnosti“.97 koliv Zamenhof eliminoval p íliš nápadné židovské rysy svého projektu a v homarismu bylo možno vid t n co podobného jako „náboženství lov ka“ Augusta Comteho98, esperantisté vždy reagovali skepsí nebo i nep ízniv , jednak se nedokázali vymanit ze své vlastní náboženské víry, nebo se báli, že by jazykové hnutí nabralo mystický charakter.99 Zamenhof se bránil kritik m, ale brzy p iznal, že jeho „neutrální náboženství“ není vhodné pro jazykov homogenní zem jako je Francie, ale „je ur eno ... jen pro zem s r znými národnostmi“.100 P ipustil také, že homarismus, t ebaže založený na esperantu, nem že být vnucován esperantist m a že esperantské hnutí se nem že oficiáln identifikovat s jeho doktrínou. Uprost ed roku 1906 se Zamenhof nacházel pod vlivem nového hrozného pogromu ve svém rodném m st Bialystoku. A na naléhavé prosby Seberta a Javala se ve svém projevu ani v nejmenším nezmínil o homarismu. Od tohoto roku ale ve ejn naléhal alespo na minimální dohodu mezi esperantisty o ur ení z eho se skládá ideový základ esperanta. P i 2. kongresu v Ženev se zmínil o tom, že to, co bylo chápáno, ale nikdy jasn definováno jako „vnit ní myšlenka“ esperanta a to, co žene esperantisty k innosti „... není idea praktického využití, ale jen ... bratrství a spravedlnost mezi všemi lidmi“. 101 Zamenhof nejen odmítl zaml et pravdu kv li pocitu obavy, že by se mohly hnutí vy ítat provokace - ... bezbarvý, oficiální proslov by byl z mé strany velký h ích. icházím ze zem , kde se miliony lidí ve velmi obtížných podmínkách snaží bojovat za svobodu, za základní, elementární svobodu, za lidská práva...102 ale také naléhav požadoval, aby esperanto nesloužilo jen sobeckým zájm m, protože nejvíce d ležitá je jeho ideologická stránka: Jestliže my, první pr kopníci esperanta budeme nuceni se ve své innosti vyhýbat všemu ideovému, pak rozho en roztrhneme a spálíme vše, co jme o esperantu napsali, s bolestí zni íme práci a ob celého života, zahodíme daleko zelenou hv zdu, kterou máme na prsou a vyk íme s odporem: „S 95

PVZ VII. 253-262. PVZ VII. 275-285. – Brožura se objevila dvojjazy v Petrohrad , znovu bez uvedení autora. 97 PVZ VII. 275. 98 Waringhien Leteroj I. str. 258; Petr G.Forster The Esperanto Movement, The Hague, Pa íž, New York 1982, str. 95. 99 A,Dombrovski „Kelkaj rimarkoj pri hilelismo“, Ruslanda Esperantisto 2. 1906, str. 49-50; „Kio estas la homarismo“, na stejném míst , str. 133-135 (p etišt no v La neforgeseblaj kongresoj, Kjóto 1984, str. 134-136, 139-144); l.de Beaufront v L´Espérantiste 9, 1906, str. 65-67, 86 ( áste p etišt no v Leteroj I. str. 257-258, 262, 277-278). – Zamenhofovy odpov di: PVZ VII. 309-319, 347-350. 100 Dopis Javalovi ze dne 23.4.1906, PVZ VII. 303. Podobn v dopisu Javalovi ze dne 15.8.1906, PVZ VII. 357. 101 PVZ VII. 366. 102 PVZ VII. 362. – Zamenhof zmi oval mezi jiným vraždy v Bialystoku a na Kavkaze. 96

19

takovým esperantem, které by sloužilo výhradn jen cíl m obchodu a praxi, s takovým nechceme mít nic spole ného!“103

Možná žádný jiný Zamenhof v výrok nebyl potom tak asto citován, jako práv tento. , ve které se tento výrok nachází, m la být vlastn protiváhou „Deklarace o podstat esperantismu“, kterou se dostalo oprávn ní používat esperanto komukoliv za jakýmkoliv cílem, a podobn lze i nahlížet na „Deklaraci neutrálnosti esperantských kongres “104, která byla schválena hlasováním v Ženev . Tato nová Deklarace, spole se Zamenhofovou í105 vymezila neutrální zp sob innosti, která nevybízela k ml ení o choulostivých cech, ale dávala p íležitost využít kongresy jako fórum pro diskusi o všem, co pom že lidi sblížit.106 Zamenhof v jasný požadavek, aby esperanto nebylo jen pomocníkem pro obchodní vztahy a jeho nezast ená obžaloba oportunismu, sloužila mnohým esperantist m jako stimul – ne se stát stoupenci homarismu, ale brát svou práci pro esperanto sou asn jako boj za ideu. Formy tohoto idealismu se r znily. edpokládalo se, že vnit ní myšlenka se tím víc rozší í, „ ím mén se o ní bude mluvit“, a doporu ovalo se, aby se esperanto propagovalo jen jako jazyk – se sou asným v domím, že jeho vít zství „bude víc než jen vít zství jazyka“.107 Nebo se velmi zd raz oval vztah ke vnit ní myšlence, odkud erpali sebev domí Zamenhofovi žáci nebo i „lepší esperantisté“. Op t jiní se cítili povolaní vložit esperanto do služeb „vn jší“ ideologie, zejména socialismu. Díky nové Deklaraci takoví esperantisté mohli voln po ádat svoje sch ze v rámci celosv tových esperantských kongres (UK). Již v Ženev se konala první sch ze „rudých“. V roce 1907 za ala vycházet revolu -tenden ní Internacia Socia Revuo, mezinárodní kongres anarchist vydal p íznivou rezoluci pro esperanto108 a v ervnu téhož roku mladí ané za ali vydávat v Pa íži týdeník Xinshiji s esperantským podtitulem La Novaj Tempoj (Nové asy), který vedle anarchismu p edstavil zaostalé ín i esperanto jako jednu z vymožeností západního myšlení.109 V jiné ásti sv ta, v Chicagu, se v roce 1908 objevil první esperantský p eklad Komunistického manifestu.110 ibližn ve stejném ase v roce 1907/1908 prošlo esperanto svou dosud nejvážn jší krizí. Aby esperanto získalo mezinárodní odbornou podporu, souhlasil Zamenhof, aby jeho jazyk byl posouzen komisí skládající se ze 12 význa ných lingvist , které svolal Louis Couturat pod názvem „Komise pro ijetí pomocného mezinárodního jazyka“. Jako Zamenhof v pov enec se 103

PVZ VII. 366 Oficiala Gazeto Esperantista 1.1908/09, str. 216-217; Leteroj I. str.278-288. 105 Zamenhof dále up esnil roli kongres p i své i v Cambridge (1907); PVZ VIII. 80-86. 106 Srovnej Forster, str. 95-101. 107 Vortoj de profesoro Th.Cart, Jaslo 1927, str. 103, 107-108. 108 Internacia Socia Revuo I. 1907, íslo 8/9, str. 24. Viz též zprávu p ednesenou na kongresu (v Amsterodamu): Em.Chapelier, Gassy Marin, Les anarchistes et la langue internationale „Esperanto“, Pa íž 1908 109 Robert A.Scalapino, George T.Yu The Chinese Anarchist movent, Berkeley 1961, str. 25; vý atek („Esperanto kaj la ina lingvo“) z Xinshiji v The British Esperantist 4, 1908, str. 107. 110 Manifesto de la Komunista Partio Karla Marxe a Bed icha Engelse, p eklad Arturo Baker, Chicago 1908. 104

20

jednání zú astnil de Beaufront. Ale ten, místo aby obhajoval esperanto, zcela neo ekávan doporu oval zm ny ve struktu e jazyka a p edložil projekt reformovaného esperanta - „ido“. Pro vlnu rozho ení, kterou zp sobila ve hnutí tato „zrada“, p erušil Zamenhof všechny styky s touto komisí. Mnoho význa ných esperantist p ešlo k idu, ale „esperantský lid“ ve své v tšin z stal esperantu v rný a již za n kolik let se ukázalo, že ido není pro esperanto nebezpe né. V domí praktického využití a nutnost disciplíny, jako podmínky pro rozvoj, u inily naopak hnutí ješt siln jší, odolné proti snahám p ijmout rady teoretik k n jakým reformám v jazyku. Esperanto dokázalo v této krizi, že se již zako enilo do spole nosti, a že „z um lého jazyka již p ešlo do formy jazyka živého“.111 Ido-krize dala vznik celosv tové organizaci esperantist : Universala Esperanto-Asocio (UEA). V roce 1908 ji založil jednadvacetiletý Švýcar Hector Hodler, který tak prohlásil na záv r krize: „Skon it s mi o reform jazyka, za ít ho uplat ovat do praktického života!“ Hodler, který stál stranou diskusí o mezinárodní organizaci na základ národních esperantských spolk , založil organizaci, která se skládala jen z individuálních len a která jim nabízela zné služby pomocí celosv tové sít delegát . Založením UEA hodlal Hodler otev ít novou periodu v historii esperanta – skute né použití jazyka. as, který byl v nován výlu na propagaci, prohlásil za skon ený. Podle n j jednají esperantisté anachronicky pokud „si myslí, že úsp ch p ijde neo ekávan od vn jších autorit, odd lují ho od svého každodenního života a považují ho za rozptýlení“.112 Nemén významné bylo, že Hodler definoval pro hnutí reáln jší ideologii než byl Zamenhof v homarismus, mén byla vyžadována „vnit ní myšlenka“. Esperantismus byl pro n j – rozdíln od ist jazykového hnutí – „zejména spole enským, konstruktivním a pokrokovým hnutím“ 113, a ur il rozdíl mezi esperantistou podle Deklarace z Boulogne-sur-Mer a esperantistou – lenem UEA, ve kterém esperantská obec bude vid t vzor budoucího lov ka mezinárodn solidárního a spolupracujícího.114 Pro zlepšení mezilidských vztah edkládal Hodler „praktický internacionalismus UEA“, který by mohl p inést konkrétní výsledky spíš, „než ti lidé, kte í neustále mluví o bratrství mezi lidmi, ale nikdy neud lají n co skute užite ného, alespo áste podle svých 115 proklamací v reálném život “. Proti tradi nímu internacionalismu a pacifismu, které se snaží „jen usnadnit vztahy mezi národy“ , ale ned lají nic víc, esperantismus musí být avantgardou v nové, pozitivní fázi internacionalismu a spojovat lidi bez rozdílu národnosti, jazyka a rasy.116 111

I.Žirkov Kial venkis Esperanto? Studo, Leipzig 1931 (další vydání Osaka 1974), str. 30. – O ido-schizmatu viz Waringhien Leteroj II. str. 3-152;Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 139-154; Forster, str. 110-141; F.S.L.Lyons, Internationalism in Europe, 1815-1914,Leyden 1963 str.2012-214. 112 H.Hodler: „Kompreni kaj apliki“ Esperanto I. 1909, íslo 53, str. 1. 113 H.Hodler: Der Esperantismus Genf 1913, str. 9. 114 Edmont Privat Historio de la lingvo Esperanto. La movado 1900-1927, Leipzig 1927, str. 72. 115 H.Hodler „La agado de UEA“ Esperanto 8. 1912, str. 242. 116 H.Hodler „La socia signifo de UEA“ Esperanto 6. 1910. íslo 78 (20 kv ten), str. 1.

21

Fakt, že v UEA se kombinovaly idealistické impulsy a praktické využití, lo velký vliv na úsp šný rozvoj esperantského hnutí p ed a po 1. sv tové válce. Již v roce 1914 m lo UEA víc než 7 000 platících len . 1.5. Esperanto v imperialistickém N mecku Hlavní p ekážkou rozši ování esperanta v N mecku byly zpo átku pochybnosti o jeho životaschopnosti. Na Zamenhof v jazyk bylo pohlíženo jako na jeden z mnoha projekt nových jazyk , které se objevovaly skoro v každém roce, ale obvykle skon ily ve stadiu první brožury. Také je nutno vzít v úvahu, že koncem 19. století myšlenka mezinárodního jazyka, kterou možná v tšina informovaných lidí v principu podporovala, poznamenána rychlým úsp chem a náhlým okamžitým pádem projektu Volapük v 80tých letech. To zp sobilo u ve ejnosti ochladnutí k podobným projekt m, skepsi v obchodních kruzích a ve , lhostejnost, nebo posm ch lingvistických odborník 117. To byly hlavní ekážky prvních pr kopník esperanta. Tento z velké ásti pasivní názor doprovázela opozice a p ímý odpor, když se jazyk za al projevovat spole ensky a když skute pronikl do širokých vrstev a zejména když jeho uživatelé jevili tendenci se sdružovat v emancipa ních a revolu ních proudech. Kolik zárodk konflikt s vn jším sv tem leželo ve zdánliv naivním, nevinném Zamenhofov p ání, to již d íve zakusili esperantisté v Rusku. Pozd ji snaha francouzských pr kopník vyhnout se náznak m spojení esperanta s pacifismem a podle možnosti zaml et židovství jeho autora ukázala, nakolik bylo nutno dbát, aby nebyly provokovány nacistické a antisemitské edsudky, které vládly u francouzské buržoazie po Dreyfusov afé e. Na druhou stranu, rozdíln od Ruska, z stal francouzským esperantist m dostate ný prostor, aby bylo slyšet jejich argumenty a mohli posilovat své hnutí tak, že Boirac koncem roku 1906 mohl konstatovat, že p edsudky proti um lému jazyku slábnou a že „tém všechny civilizované zem slovo esperanto znají a neposmívají se mu“.118 A Javal s uspokojením poznamenal v íjnu 1905, že z víc než 700 novinových lánk o esperantu, které se objevily po kongresu v Boulogne-sur-Mer, pouze jediný zmi oval, že Zamenhof je Žid.119 Daleko více m ly nacionalistické emoce vliv na hnutí v sousedním mecku. Tam bylo esperanto p ijímáno se zna v tším váháním než ve Francii. K tomu je pot ebí trochu více ohodnotit situaci v n meckém esperantském hnutí p ed 1. sv tovou válkou. 117

O tehdejších diskusích lingvisst viz krom jiného v p ísp vcích Hogo Schuchardta a Jana Baudouina de Courtenay, p etišt né v Reinhard Haupenthal (red.) Plansprache. Beiträge zur Interlingvistik, Darmstadt 1976. 118 Dopis Zamenhofovi z 9.12.1906 Leteroj de L.L.Zamenhof I. str. 323 Ale on dodává: „... nezapome me, že protivník esperanta je ješt hodn a jsou vlivní, zejména ve vysokých odborných kruzích ve spole nosti...“ 119 Dopis Zamenhofovi ze dne 15.10.1905, PVZ X. 197. – Na druhou stranu v roce 1907 protiesperantská brožura rozši ovala tvrzení, že esperanto je nový prost edek spole enského nep izp sobení p ijatý židy“: Ernest Gaubert La sottise esperantiste Pa íž 1907, str. 24.

22

mecká íše se v té dob energicky snažila za adit mezi imperialistické mocnosti. Spole enské protiklady, které se jen s námahou skrývaly pod skv lou fasádou Vilémovské éry, se vládci snažili neutralizovat rychlým zpr mysl ováním a prudkou obchodní expansí do sv ta. Spole s utajovaným domím, že N mci uskute ovali svoje sjednocení ne revolucí „zespoda“, ale tlakem „shora“, zp sobilo charakteristickou sm sici jistého sebev domí nové role jako sv tové mocnosti a ne zcela p ekonaných pocit závisti k vedoucím silám imperialistických stát Anglie a Francie. Zejména široce rozší ené mín ní, že N mci mají deficitní národní pýchu a proto se musí se zvláštní pozorností chránit proti internacionálním a protin meckým machinacím, nez stalo bez vlivu na vývoj esperantského hnutí v N mecku. koliv do roku 1895 vycházela v Norimberku revue Esperantisto a první ležité tiskoviny, zejména ruských autor , esperanto pronikalo do N mecka jen velmi pomalu. V dob , kdy již v jiných zemích Evropy byly silné esperantské spolky, n me tí esperantisté ješt nem li velkou, zemskou organizaci. Až v lét 1904 bylo zaznamenáno, že: „N mecko, které tak dlouho skepticky stálo mimo hnutí, za íná projevovat vážný zájem o v c“.120 Zdá se, že startující ú inek m l lánek o esperantu, který se objevil uprost ed roku 1902 v populárním asopise Die Woche121; její autor byl známý rakouský pacifista Alfred Hermann Fried, který vydal v následujícím roce u ebnici esperanta pro N mce.122 Kone v kv tnu 1906, jen jeden m síc p ed založením Japonské esperantské asociace, byla založena N mecká esperantská spole nost, která se od roku 1909 jmenuje mecká esperantská asociace. Za dva roky se konal v Dráž anech 4. Sv tový kongres, na kterém bylo p edvedeno p edstavení Goethovy Ifigenie v Zamenhofov p ekladu – událost, která p esv ila mnoho skeptik o kráse a vyjad ovací schopnosti esperanta. Fiasko Volapüku bylo jen jednou z p in, pro n mecká ve ejnost se o esperanto zajímala jen váhav . Nebyly to ale jen pochybnosti o jeho praktickém použití, které by vysv tlovaly pomalé p ijímání esperanta v N mecku. Byly zde ješt závažn jší p ekážky. Již v roce 1905 známý spisovatel rozší il obvin ní, že esperanto obsahuje politické cíle a p edstavuje nebezpe í pro n mecké zájmy.123 A n kolik týdn po založení Spole nosti, redaktor jejího orgánu Germana Esperantisto p iznal, že tento odpor je významn jší než nev domost a edsudky, a vážn zabra uje rozvoji a uplatn ní jazyka. Tento odpor nep icházel „od v tšiny, ne masov “, ale od „silné, mocné a vlivné kategorie 120

Esperantistische Mitteilungen (Berlín) 1904, str. 30. Ligvo iternacia 7, 1902, str. 83 Karlo Steier „La unua tempo de Esperanto en Germanlingvujo“, La Kroniko 1 1911/12, str. 76 (p etišt no Möbusz, Dokumentoj de Esperanto. Informilo pri historio kaj organizo de la Esperanta movado, Berlín 1921, str. 35). 122 Alfred H.Fried: Lehrbuch der Internationalen Hilfsprache „Esperanto“, Berlín-Schöneberg 1903. – Fried (1864-1921) dostal v roce 1911 Nobelovu cenu. 123 J(ean) B(orel) „Esperanto kaj internaciismo“ Germana Esperantisto 3, 1906, str. 89; Borel neuvádí jméno spisovatele. – Ze strany Volapükist p icházely útoky, kterými byli n me tí a slovanští p íznivci jazyka ozna ování jako „osoby bez vlasti“; Obersteirische Volkzeitung, 18.8.1900, citace podle Lingvo Internacia 5. 1900, str. 125. 121

23

osob“, jmenovit od t ch, které „pokládaly každý internacionalismus za nebezpe ný a odporující národním zájm m“, a posuzovali mezinárodní jazyk „možná ješt i jinak p ísn ji“.124 Jak poznamenal jeden z vedoucích n meckého hnutí v roce 1912, esperanto bylo rozši ováno bez finan ních podpor „proti zna né síle tlaku denního tisku, která až do nejnov jší doby odmítala esperantské hnutí, nebo o n m zcela ml ela.“125 Pomluvy provázely n mecké esperantisty zejména v t ch novinách, které se cítily ochránci patriotismu a m ly dobré kontakty s vládnoucími kruhy. Útoky ly t i hlavní rysy. Obvykle za ínaly pseudov deckým hodnocením fenoménu jazyka, nap . starostliv upozor ovaly na omyl renomovaného chemika Wilhelma Ostwalda, podle kterého tento jazyk není nic jiného, než technický nástroj k dorozum ní a proti n mu je národní jazyk p íliš nedokonalý, aby mohl posloužit mezinárodním v deckým kontakt m, i v p ípad vysoce vyvinutého a bohatého n meckého jazyka s jeho jedine ným duchem.126Takový názor ješt možná pat il do kategorie populariza ních p edsudk proti um lým, nep irozeným jazyk m. I k ik, že esperanto by p sobilo škody v kultu e127, jestliže by bylo zavedeno do škol, byl celkem o ekávanou reakcí ze strany len mecké buržoazie, která využívala technický pokrok, ale sou asn se snažila zachovat své sentimentální svazky s n meckou kulturou p i rychlých sociálních zm nách. Bylo hysterickým rysem, že n mecké noviny, po více než dvaceti letech existence, ozna ovaly esperanto za „ohrožovatele n meckého jazyka“.128 Ostwald sklízel p ísné výtky, protože v USA propagoval esperanto – místo aby se tam v noval rozši ování n iny.129 A militantn šovinisticky se choval i tvrtletník z roku 1912, vyzývající „k boji proti esperantismu, tomu výhonku exaltovaného internacionalismu“. 130 Zmín né hlavní t i druhy kritiky – že esperanto není skute ný jazyk, že ohrožuje n inu, že se v n m nacházejí okultní síly internacionalismu – se již objevují v krátké citaci berlínského Deutsche Tageszeitung z roku 1907: dci nechápou, že by náš mate ský jazyk, p irozený, jedine ný, by mohl být oso ován neuv itelným barbarstvím pana profesora-chemika Ostwalda, který je

124

Borel, str. 88-89. Ernst Kliemke, „Kulturmalsa oj. Glosoj al mondlingva movado“, Germana Esperantisto 9.1912, vydání A, str. 162 (p eloženo z Der Vortrupp 1912, zá í). – Pozitivní pojednání o všeobecném názoru n meckých novin na esperanto je v Das Esperanto ein Kulturfaktor. Festschrift anläßlich des 9. Deutschen Esperanto-Kongresses, Lipsko 1914, str. 317. 126 Kurt Schubert, „Deutsche Sprache und Esperanto“ Das Deutschtum im Ausland 1912, str. 652. O Ostwaldových názorech viz nap . Wilhelm Ostwald Die internatinale Hilfssprache und das Esperanto, Berlín 1907, str. 16-17. Za své srovnání mate ského jazyka s „domácí ba korou“ a um lým jazykem proti jazyku „jako elegantní holinkou šitou na míru“ se Ostwald setkal s kritikou také od esperantist : G.H.Göhl, Esperanto, eine Kulturforderung und ihre Erfüllung, Lipsko 1914, str. 86. 127 Ostholsteinische Zeitung 10.6.1911; podle Germana Esperantisto 8. 1911, str. 150. 128 Berliner Beamten-Zeitschrift, 5.5.1911; podle Germana Esperantisto 8. 1911, str. 151. 129 Schubert, „Deutsche Sprache“, str. 651. 130 Na stejném míst , str. 652. 125

24

schopen se nadchnout takovou sm šnou podlostí, jako je jazyk esperanto, výmyslem zam eným nep átelsky proti n meckému jazyku.131 Pro svoji vytrvalost v pocitech mén cennosti proti starším sv tovým mocnostem – Anglii a Francii, nacistické noviny manifestovaly N mce jako obzvlášt zranitelné proti nebezpe ím, které p ináší esperanto. Alldeutsche Blätter vyjád il obavy, že p íhrani ní regiony ztratí sv j rodný n mecký jazyk, pokud tam obyvatelé za nou používat esperanto ve svých stycích se sousedními zem mi, protože N mc m chybí národní hrdost.132 V jednom asopise up esnili, že jiné národy, které mluví esperantem, si dál budou vážit sv j národní jazyk, ale pro N mce to neplatí, protože ti jsou vždy p ipraveni nadchnout se pro vše cizí.133 Esperanto bylo obávané jako lstivá pom cka na poko ení N mc , jako velké mezinárodní nebezpe í, které možná bude schopné ponížit n inu na 134 úrove bezvýznamného idiomu. Když n me tí esperantisté odpov li, že esperanto je neutrální nástroj k dorozumívání, který neposkytuje žádnému národu výhodu, ani nevýhodu, stalo to bez odezvy, protože práv nacionalisté usilovali o privilegovanost pro mecký jazyk v souladu s rostoucím sv tovým významem n meckého pr myslu a obchodu. Následkem toho nebylo možno od nich o ekávat pochopení pro myšlenku odstranit jazykovou diskriminaci esperantem. Naopak, požadovali, aby s nimi malé státy jednaly v jejich národním jazyce, nikoliv ve svém, tím mén esperantem. Malé národy byly nadšené esperantem, protože jeho vít zství by pro n získalo stejná práva v obchod s reprezentanty velkých sv tových jazyk – a to by pro N mce byla „ekonomická sebevražda“.135 Také asto šovinisté upozor ovali na „p íštipka ení“ esperanta. ím by se jazyk více rozši oval, tím by se jasn ji ukázalo, že antipatie protivník se mén zam uje na n jaké strukturální slabosti esperanta jako jazyka, ale že se v jeho pozadí skrývá ur itá ideologie. Nakonec byl i vysv tlován rozdíl mezi Zamenhofovým dílem, kterému nebyly upírány ur ité technické kvality a mezi cílem esperantist , proti kterému se musí v každém p ípad bojovat. Takové rozlišení provedl nap . Albert Zimmermann, vedoucí vlivné Unie meckých-národních komer ních zam stnanc , který na základ knihy vydané v roce 1915 nastartoval dlouholetou kampa proti esperantu, ve kterém vid l ekážku expanze n meckého obchodu ve sv .136Jmenovit esperanto, nejnebezpe jší ze všech projekt „celosv tového jazyka“ pokládá 131

22.2.1907; podle Germana Esperantisto 4 1907, str. 42. 17.8.1912; podle Germana Esperantisto 9. 1912, vydání A, str. 152. 133 Sautter, „Noch einmal de deutsche Sprache und Esperanto“ Das Deutschtum im Ausland 1913, str. 758. 134 Wartburgstimmen 1913, íjen; podle Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 164. 135 Alfred Geiser Das Deutchstum im Ausland 1912, str. 653-654. 136 A.Zimmermann Esperanto, ein Hindernis für die Ausbreitung des Deutchen Welthandels Hamburg 1915. Nové vydání: A.Zimmermann Ernst Müller-Holm, Esperanto, ein Hindernis für die Ausbreitung des deutschen Welthandels und der deutschen Sprache, Hamburg 1923. O odpov dích ze strany esperantist viz mimo jiného Heinrich Nienkamp Kultur und Sprache, Berlín-Charlottenburg 1916, str. 168, 253-254; Germana esperantisto 12. 1915, str. 73-75, 82, 87-89, 1921 str. 176-177, 256-257; 21. 1924, str. 224. – Zmín ná unie, založená v roce 1893, byla jemn antisemitská; srovnej Iris Hamel, Völkischer Verband und nationale Gewerschaft. Die Politik des Deutschnationalen Handlungsgehilfenverbandes 1893-1933, Frankfurt/M. 1967. 132

25

Zimmermann za myšlenku samu o sob nezdravou a velice hluboce protinárodní, p iznává ale, že esperanto je natolik perfektní, že je možno oprávn od n ho o ekávat nebezpe í, a že on sám se staví p edevším proti Zamenhofovým cíl m, které jsou podle n ho stejn odsouzeníhodné jako snaha latiník , pacifist a bojovník za ženskou emancipaci.137 Zimmermann posuzuje esperanto výlu z hlediska jeho užitku, nebo škody pro N mce. Dochází k záv ru, že esperanto brání snahám vedoucím k vít zství n meckého jazyka v konkuren ním boji o „sv tový“ jazyk s angli tinou a francouzštinou. 138 Tento velmi silný názor v agitaci proti esperantu doprovázel již p ed 1. sv tovou válkou protižidovský prvek. Na za átku roku 1913 pangermánské noviny Staatsbürger-Zeitung pojmenovaly „všechnu snahu vymyslet nový mezinárodní jazyk... za bláznovství a zlo in proti lidstvu, za intelektuální chiméru“; podle nich je esperanto dílo Žid a v bec se nehodí pro k es anské mce. Stejné noviny použily tuto krátkou zni ující definici, na které o dvacet let pozd ji nacisté založili nelítostný boj proti esperantu, obvinily ho jako „ten židovský, sv tový jazyk“.139 koliv takové urážky již vyvolávaly u n kterých prozíravých sou asník tíživé obavy z budoucích katastrofálních následk , útoky proti esperantu, proti jazyku nového zneklid ujícího symptomu opovrhovaného kosmopolitismu v té dob z staly ohrani eny na pomluvy v ur itých asopisech a nebyly provázeny oficiálními kroky proti hnutí. Nezabránily také tomu, že organizovaní esperantisté dosáhli v roce 1914 po et 8.000 len .140 Na druhou stranu stoupenci esperanta v N mecku byli nuceni - více než Francouzi – vyhýbat se ve své propagaci všeho, co by mohlo jazyk uvést do podez ení pro nacistické noviny.141 To vysv tluje jejich asté ujiš ování, že esperanto není zam eno proti n meckým zájm m, nebo jejich argumenty, že ne esperantem, ale výukou cizích národních jazyk je „n mectví“ ohrožováno.142 kolik odvážných esperantist protestovalo proti nenávisti k jiným národ m a prohlašovali se lidmi, kte í hledají rozumný, ne p íliš nadšený internacionalismus, pln v souladu se svou láskou k vlasti. 143 Jiní ale praktikovali podivnou neutralitu a prohlašovali, že v hnutí „pacifist , šovinist nebo socialist “ by byli vždy vítaní144, nebo se již p íliš klonili p ed nacistickou hore kou a byli rozhodnutí deklarovat svoje distancování od pacifist a 137

Zimmermann 1915, str. 3. A stejném míst , str. 26-27. 139 4.1.1913 a 15.1.1913; podle Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A str. 19, 41. 140 EdE, str. 191. 141 Také pacifisté sami, jako páriové ve vilémovském N mecku, váhali projevovat své sympatie pro esperanto a báli se provokovat protesty ze strany nacist , že pacifisté podkopávají n mecký jazyk a kulturu: Roger Chickering, Imperial Germany and a world without war The Peace Movement and German society, 1892-1914, Princeton 1975, str. 129-130. 142 „Deutschtum Esperanto und die Volksschulle“ Sächsische Schulzeitung 82. 1915. íslo 41. Str, 607. – O esperantu jako „národní podpo e“ proti p ání N mc obdivovat vše ze zahrani í píše Emil Bausenwein Was geht den Deutschen das Esperanto an? Haida 1913, str. 10. 143 Friedrich Ellersieek „Staatsbürger und Esperantisten“ Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 18-19. 144 Breiger „Rückblick auf das Jahr 1913“ Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 2. 138

26

sociálních demokrat , kte í používají esperanto k „protin meckým“ cíl m.145 Je charakteristické, že v roce 1913 revue Germana Esperantisto pojímala UEA (Universala Esperanto-Asocio) „na nesprávné cest “, protože se zabývá politikou, p esn ji proto, že její viceprezident požadoval odstran ní šovinist z esperantského hnutí, a pro aktivní boj esperantist proti lžím a polopravdám v šovinisticky zam ených novinách v jiných zemích. 146 Tato kritika UEA nejen ilustruje jaké obtíže m li n me tí esperantisté ve své práci doma, ale sou asn ukazuje, jaké mnohé obtíže m lo snažení Hectora Hodlera a dalších vedoucích UEA v reálném sv , ve kterém m la brzy vypuknout válka. 1.6. „Jazyk zlod

“ – „buržoasní hloupost“

ekážky se kterými se shledávali esperantisté ve své innosti v N mecku, byly p esto mén vážné ve srovnání s t mi, se kterými se setkávali esperantisté v Rusku. Tam cenzura v roce 1904, rok p ed první ruskou revolucí, prokazovala známky osvobození. Bylo možno vydávat esperantské asopisy, mezi kterými byl nejvýzna jší La Ondo de Esperanto, který vycházel od února 1909 do kv tna 1917. Po revoluci se zlepšily možnosti propagace a zv tšil se po et len v esperantských skupinách. Ale na esperantisty se dál pohlíželo s ned rou. A koliv se po mnohých špatných zkušenostech vyhýbali ve svých publikacích sociálním a politickým témat m, které by mohly zavdat p inu k zbrzd ní hnutí, neodvedli stranou pochybnosti o tom, že „esperanto není cíl, ale prost edek“ a že hnutí musí být založeno na snahách o demokrati nost a pé i „o rozši ování vzd lanosti v širokých vrstvách lidu“ a boji proti „národní výjime nosti“.147 Mezi ádky pak vždy našli p íležitost, aby kritizovali stávající pom ry v Rusku. Na podzim 1905 cenzura zakázala, aby se v Ruslanda Esperantisto objevil p ísp vek „Ráchel a Lea“ od publicisty Alexandra Jablonovského148; lánek srovnával biblické vypráv ní o Jakobovi, který dostal za manželku Leu, místo milované Ráchel, se Státní Dumou, kterou dostal lid místo demokratické konstituce. 149 Cenzuru samotnou pak ve stejných novinách napadla jiná satira prohlášením, že bez nebezpe í z stává jen naivní báse , proti které se však vzpouzejí tená i. Pozd ji, za p t let, byl vypsán v carském Rusku seznam tabuizovaných témat.150 V jiném p ípad dva ruští esperantisté apelovali na esperantské noviny v zahrani í, aby alespo ony neváhaly psát o politickém vývoji v Rusku. 151 145

G.H.Göhl, Esperanto, Eine Kulturforderung und ihre Erfühlung Lipsko 1914, str. 102. Redak ní poznámka v Germana Esperantisto 10.1913, vydání A str. 171. Viz také Th. Rousseau „UEA a šovinismus“, Esperanto 9.1913, str. 267-268; Oficiala dokumentaro de la 4a Kongreso de Universala Esperanto-Asocio, Ženeva 1913, ást na str, 53-60, druhá ást str. 9-12. 147 V.Bitner „Al laboro!“ Esperanto Petrohrad 1908, str. 51. 148 Viz poznámku v Ruslanda Esperantisto 1. 1905, str. 102. 149 Chvorostin, str. 64. 150 A. Kofman „Christina prigotovt postel! Strašnyj razskaz“ Ruslanda Esperantisto 4. 1910, str. 66-72; v Literárním vydání Lingvo Internacia 1907, íslo 1, str. 3-16. Srovnej Chvorostinovo shrnutí str. 83-84. 151 Lingvo Internacia 11. 1906 str. 398; porovnej Ruslanda sperantisto 2. 1906, str. 71. 146

27

V té dob se esperantské hnutí v jiných zemích, kde neznali p ísnou kontrolu myšlení praktikovanou ruskou byrokracií, již uv dom le rozvíjelo. Cenzura v Petrohrad víc a ast ji zakazovala zahrani ní literaturu v esperantu, jejíž obsah byl považován za nebezpe ný. Dovoz p vodního románu Paulo Debenham od H.A. Luykena, Angli ana n meckého p vodu, byl zakázán v roce 1912, protože se v n m mluvilo o „neš astné zemi“ Rusku a jeho „neš astném lidu“.152 Podobný osud m la další díla politického nebo náboženského charakteru. Jestliže se cenzura trochu uvolnila, rozmnožily se incidenty, které sv ily o tom, že vládnoucí t ída a její policie sleduje innost esperantist p ísn z hlediska vnit ní bezpe nosti. V roce 1908 esperantská skupina v Serpuchov zahájila kurzy v dom , který pa il hrab nce. Když se o tom dov la, žádala, aby se kurzy zastavily, pokládala esperanto za jazyk „ ábelských zedná “.153 Již d íve v roce 1906 se objevil policejní d stojník na sch zi esperantist ve Vladivostoku a zakázal mluvit ve ejn esperantem.154 Ve stejném m st v roce 1909 fungoval esperantský kroužek politických v .155 Zejména na provin ní úrovni docházelo asto k šikanování esperantist . V roce 1911 na ídil gubernátor v Petrohrad , aby byly zni eny na ulicích esperantské nápisy, protože jim lidé nerozumí.156A zdánliv jen za propagaci esperanta byl uv zn n delegát UEA v Kronštadtu; z stal ve v zení více než jeden m síc a pak dostal zákaz bydlet ve m st .157 Není jasné, zdali tento poslední incident by m l být nazírán ve spojení s aférou prezidenta Ruské ligy esperantist , Alexandra Postnikova, jehož p ípad l evidentn politické pozadí. Kapitán Postnikov v dubnu 1911 byl v zn n pro obvin ní, že poskytl tajné, armádní dokumenty n meckým, rakouským a japonským agent m. A a koliv ú ady ujiš ovaly, že na základ Postnikovovy „špionážní innosti“ neshledávají cíle ruských esperantist za nebezpe né, byla liga se svými 900 leny rozpušt na. V c se nedotkla jiných esperantských organizací a skute se zdá, že Postnikov byl pochybná figura.158 Ale možná ješt pod vlivem této události, na za átku roku 1912, moskevští esperantisté nedostali povolení k organizování esperantského kongresu. 159 es trvalé p ekážky, p icházeli stále noví lidé, vzd laní a také d lníci, které lákalo esperanto. Se sílícím revolu ním hnutím policie stále víc obracela svou pozornost k radikálním prvk m ruského esperantského hnutí. Policejní ú ad v gubernii Orel si povšiml, že lenové místní skupiny Ruské sociáln 152

H.A.Luyken Paulo Debenham Londýn 1911, str. 8; Chvorostin str. 85. G.P.de Bruin Laborista Esperanta movado anta la mondmilito Pa íž 1936 str. 18. 154 Ruslanda Esperantisto 2. 1906 str. 157. 155 De Bruin str. 19. –Ve v zení v Tbilisi a jeho severním vyhnanství dlouhá léta vyu oval B.Gogeliani: EdE, str. 198. 156 Esperanto 7. 1911, str. 281. 157 Na stejném míst str. 285. 158 La Ondo de Esperanto 3. 1911 str. 86, 133-140, 179; viz také E.Drezen „V borb za SESR“ (V boji za SEU), ždunarojnyj jazyk 10. 1932. Str. 103-104. 159 Bruin str. 19. 153

28

demokratické strany se snaží založit esperantský kroužek.160 V roce 1912 carská ochranka doporu ila speciálním ob žníkem velmi pozorné sledování osob, které mají n jaký vztah k organizaci „Liberiga Stelo“ (Osvobozující hv zda) v Pa íži, zárodek mezinárodního revolu ního esperantského hnutí161, a stejn sledovat Internacia Socia Revuo, jejíž posílání do Ruska bylo již od roku 1907 zakázáno. Policie získávala informace od služeb ruské diplomacie: V dokumentech z roku 1912 se nachází zpráva od ú edníka v Pa íži, speciáln pov eného sledováním „Liberiga Stelo“, která nadchla mnoho Rus pro esperanto.162 Ani ne po dvaceti letech, kdy si ú ady povšimly, že tolstojovci používají esperanto, za al být jazyk obávaným nositelem nejnebezpe jších myšlenek: když v roce 1913 esperantista z Kavkazu žádal o povolení vydávat „Bulletin mezinárodního jazyka“, žádost byla odmítnuta, protože: esperanto, které se objevilo mezi socialisty ve všech zemích se stane... prost edkem pro rozši ování škodlivých idejí mezi obyvatelstvem. 163 Policejní innost nebo p ímé perzekuce postihly krom ruských jen esperantisty v n kolika ekonomicky mén vyvinutých zemích. K nej asn jším známým incident m pat í událost v roce 1907 na ostrov Samos, který v té dob byl nezávislým knížectvím v eckému souostroví. Nedlouho po založení esperantského klubu v hlavním m st , n jakého vesni ana, možná žertem, esv ili dva advokáti, že esperanto je formou zedná ství a má protináboženské cíle. Roz ílenému lov ku se poda ilo p esv it n kolik známých z vedlejší vesnice, že je nutné potrestat neznabožské esperantisty. Asi icet vesni an ozbrojených klacky, vidlemi a sekerami vtrhlo do sch zové místnosti esperantského spolku a když tam nikoho nenašli, rozbili rám Zamenhofova obrazu, roztrhali knihy a poškodili nábytek. Vyk ikovali a vyhrožovali esperantist m smrtí. Vládnoucí kníže nakonec pod tlakem vydal rozkaz k rozpušt ní spolku „pro udržení ve ejného po ádku“.164 Vážn jší události byly hlášeny z íny v roce 1912, kde propaganda ínských anarchist v Pa íži zdánliv dodávala esperantist m nálepku protistátní innosti. V prosinci 1911 vedoucí esperantské skupiny v Mukdenu, kterému hrozilo v zení, protože byl obvi ován jako revolucioná , který obdivuje Tolstého a esperanto, se musel zachránit út kem. Jiný aktivní esperantista byl v ín zavražd n neznámou osobou, po výroku starosty: „Esperanto zp sobí revoluci.“165 V íjnu 1914 se v mnohých n meckých novinách psalo o zákazu náborové sch ze policií v ma arském m st Székesfehérvár – prý pod záminkou, že esperantisté používají „jazyk zlod “. K v ci byla u in na interpelace v ma arském parlamentu. Není jasné, zdali policejní editel zakázal 160

.Demidjuk „ irka la interna ideo. Historia skizo“ v SAT, Jarlibro 5. 1926, str. 193; Bruin str. 19. Viz níž str. 203. 162 Demidjuk str. 192-193; Bruin str. 20. 163 Chvorostin, str. 83. 164 A.Stamatiadis v EdE, str. 201; La Ondo de Esperanto 4. 1912 str. 145-6. V zá í 1907 byl tento zákaz zrušen a o t i roky pozd ji parlament v Samosu jednohlasn p ijal návrh na povinnou výuku esperanta ve všech školách na ostrov . 165 Esperanto 8. 1912, str. 41; K.Ch.Shan „Letero el inlando“ La Ondo de Esperanto 4. 1912, str. 57. 161

29

sch zi, protože se jednalo o esperanto, nebo ta nebyla ádn povolena. Ale policejní editel sám pozd ji p iznal, že esperantisty varoval, aby nepoužívali esperanto jako tajný jazyk, který není znám jejich zam stnavatel m.166 Dojem, který by mohl být vyvolán t mito p íklady a již d íve jmenovanými událostmi v Rusku, že už v této dob esperanto evokovalo asociaci „levi áctví“, nutn pot ebuje up esn ní. Proti zjednodušující prezentaci, že p ed 1. sv tovou válkou byla jasn rozd lená linie mezi pokrokovými esperantisty na jedné stran a reak ními protivníky na stran druhé, mluví zejména dv fakta: za prvé – jazyk se u ili v prvé ad nepoliti tí lidé a hnutí v tomto ase bylo siln kontrolováno osobami, kterým pojem socialista zn lo jako „t ídní nep ítel“. Za druhé – vedoucí d lnických stran p evážn ignorovali, nebo i negativn vystupovali proti esperantist m jen výjime je podporovali. Pokus francouzských socialist Jeana Jaurèse a Edouarda Vaillanta p edložit návrh, aby esperanto bylo použito p i oficiálních sd leních bruselského Mezinárodního socialistického ú adu, p i ádném jednání Mezinárodního socialistického kongresu ve Stuttgartu (1907), neusp l, hlavn pro odpor meckého sociálního demokrata Paula Singera. 167 B hem jistého asu vedoucí Sociáln -demokratické strany N mecka zakázali svému stranickému tisku, zejména centrálnímu orgánu Vorwärts, psát cokoliv o esperantu168, a když se konal 1914 v Lipsku 9. n mecký esperantský kongres, místní noviny o n m psaly p ízniv , zatím co sociáln -demokratický Leipziger Volkszeitung se esperantu posmíval.169 Ruský d lník si st žoval v roce 1913, že jeho d lni tí edáci pohlížejí na esperanto jako na „zbyte nou v c, a bojí se, že se pracující odkloní od svého cíle“.170 A podobn nizozemský socialista Willem van Ravesteyn nazval esperantské hnutí „ob anskou nemoudrostí“ a propagaci jazyka mezi pracujícími za „nebezpe nou hra ku“.171 Je možné zmínit i opa né p íklady. eští sociální demokraté na svém 10. kongresu v roce 1911 velmi p ízniv p ijali esperanto ve své rezoluci172, italský

166

Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 165-6, 184; Internacia Socia Revuo 7. 1913, str. 287-288. Internacia Socia Revuo 1. 1907, íslo 3, str. 15-16; íslo 6, str. 16; íslo 8/9, str. 24, str. 15; 3. 1909, str. 63; internationaler Sozialisten-Kongre zu Stuttgart, 18. Bis 24. August 1907, Berlín 1907, str. 23. – je vhodné zde poznamenat, že práv Juarès a Vaillant podsunuli kongresu návrh rezoluce, podle které, v p ípad vypuknutí války, proletariát bude hromadn stávkovat a vypukne vzpoura; N mec August Bebel ost e nesouhlasil s tímto radikálním návrhem,který ostatn ani nenašel v tšinu. 168 Gustave Gautherot La question de la langue auxiliaire internationale Pa íž 1910 str. 271. – Jak poznamenal Germana Esperantisto (5. 1908 str. 20) Vorwärts a Leipziger Volkszeitung „ost e protestovaly“ proti propagaci esperanta mezi pracujícími. 169 Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 109. 170 Internacia Socia Revuo 7. 1913 str. 260. – Podobnou stížnost na ruské d lnické p edáky již v roce 1907 inil pokladník esperantské skupiny ve Voron ži: A.N.Vasiljev „El Rusujo“, Laboro (Pa íž) 1907, íslo 2 (zá í), str. 8-9. 171 De Tribune (Amsterdam), 20.6.1908; podle Frateco (Den Haag) 1908, íslo 3 (zá í), str. 1, a Internacia Socia Revuo 2. 1908, str. 111. 172 Naproti tomu n meckorakouští sociální demokraté p ík e esperanto odmítli. Porovnej Wolfgang Bahr, Geschichte der österreichischen Esperantobewegung von den Anfängen bis 1918, Víde 1978 (dizerta ní práce) str. 232 a další. 167

30

anarchista Errico Malatesta se u il esperanto173, Japonec Ôsugi Sakae v roce 1907-08 vedl esperantské kurzy v Tokiu mezi jiným i pro ínské studenty174 a jeho ínský sou asník Sifo (Liu Shifu) v letech 1913-1915 vydával d ležitý ínsko-esperantský asopis La Vo o de la Popolo (Hlas lidu), až do svého úplného t lesného vy erpání.175 Krom toho, u p íležitosti 8. Sv tového kongresu esperanta v Krakov v roce 1912, místní pobo ka Polské sociáln demokratické strany zorganizovala velkou manifestaci socialist z r zných zemí.176 P esto ale z stává faktem, že p ed 1. sv tovou válkou levicov zam ení lidé nijak nepoznamenali hnutí svou barvou.177 I n mecké, šovinistické noviny, které chtiv hledaly d kazy o nebezpe nosti esperanta, mohly sotva nalézt argument o tom, že tento jazyk by mohl p sobit, krom podkopávání n mecké kultury a obchodu, n jak na ideologii t ídního boje. Jestliže p esto v carském Rusku a v n kolika dalších zemích byla mladému jazyku p isouzeno nebezpe nost a bylo brán no jeho rozši ování a jeho stoupenci byli šikanováni, bylo to pro p evážnou v tšinu zainteresovaných velkým p ekvapením. Jen nesnadno mohli pochopit, pro práv zájem o esperanto se st etává s takovým nep átelstvím, pro mu je mu p isuzován i státn podvratný charakter. Ten, kdo se u il esperanto, p ebíral i Zamenhofovy výzvy k míru mezi všemi lidmi; cht l p isp t k tomu, aby lidé neochuzovali jeden druhého, ale využívali k dorozum ní neutrální jazyk. Byl to starý sen o jednot lidstva v nové form , který v bec nebyl dalek realizaci, protože v decký a technický vývoj na za átku století p ál uv dom ní si pot eby mezinárodního jazyka. Ale – jakkoliv skromné byly prozatímní úsp chy prací pro realizaci tohoto snu: esperanto naráželo na r zná tabu. 1.7.

UEA a internacionalismus

Zamenhof zem el v dubnu 1917. P t let p ed tím, p i 8. Sv tovém kongresu v Krakov , se zprostil své role „oficiálního šéfa“ hnutí a za al se cítit prostým esperantistou. 178 Rozhodl se k tomuto kroku, protože si p ál mít volnost k rozvíjení svých myšlenek k p ibližování lidí také jinými prost edky, než neutrálním jazykem.

173

Viz rozhovor E. Lantiho s Malatestou v roce 1924: Sennacica Revuo 5. 1923/24, íslo 10 (51), str. 5. – V prvních íslech Internacia Socia Revuo (1907) je Malatesta uveden jako spolupracovník. 174 Miyamoto Masao La morta suito. Oosugi Sakae, anarkiisto-esperantisto Kjóto 1984, str. 31-36. – Dva dopisy Ôsugiho jsou otišt ny v Internacia Socia Revuo 2. 1908, str. 20, 70-71. 175 ínský název byl Minsheng. Po Sifov smrti v roce 1915 vycházel asopis dále s p erušeními až do roku 1921. O významu viz Scalapino/Yu, The Chunese Anarchist movement, str. 39-44 a lánek Ulricha Linse v Kontakto 10. 1973, íslo 2, str. 17-18. 176 Oznámení v Internacia Socia Revuo 6, 1912, str. 105-108. Ke stejné p íležitosti se objevilo Politika Malliberulo, zvláštní íslo v esperantu polské revue Wi zie Polityczny, které cht lo upozornit sv tovou ve ejnost na teror v Rusku. 177 To p iznali i esperantisté socialisté. Viz citaci z La Kulturo (Praha) 1912, v: G.P.de Bruin, Laborista Esperanta movado, str. 9. 178 Viz text jeho „abdika ní“ i v PVZ IX. 297-305.

31

Paraleln s 10. kongresem, který se m l konat za átkem srpna 1914 v Pa íži179, cht l Zamenhof organizovat „Kongres neutrálního náboženství“.180 V souvislosti s tímto plánem publikoval v roce 1913, nyní již ne anonymn , novou versi své „politicko-náboženské víry“, brožuru s názvem Deklaracio pri Homarismo181, v které usiloval o to, aby se „moud í“ v ící z r zných náboženských skupin (liberkredantoj) spojili do „spole enství bez doktrín a skupin“.182 Vysv tloval, že pro odstran ní mezináboženské nenávisti „je možné ponechat každému úplnou svobodu ve ví e jeho etnika, kterou m l dosud, je jen nutno vytvo it spole nou zevní jednotnost“.183 Pro silný nesouhlas francouzských p edních esperantist musel Zamenhof na sv j plán rezignovat. Navíc, mezi nimi a jím, východoevropským Židem, byla nep ekonatelná propast. To nezm nil ani fakt, že v posledních letech života se z jeho myšlení zcela vytratilo sionistické d dictví. V roce 1914 se odmítl ihlásit do vznikající Hebrejské esperanto-asociace a zd vod oval to tím, že se nechce svazovat s nacionalismem, i když se jedná, jako v tomto p ípad , o odpustitelnou formu nacionalismu utla ovaných. 184 Možná, že k váhavé odezv , se kterou se setkaly jeho náboženské koncepty185 p isp lo i to, že se stále více koncentroval na varování p ed nebezpe ím nacionalismu a zd raz oval morální a polické principy.186 Tato jeho tendence již byla znatelná v memorandu „Gentoj kaj Lingvo Internacia“, edloženém v roce 1911 na Kongresu ras187 a pozd ji, b hem války, ve „Výzv diplomat m“ (1915), kde Zamenhof usiloval o princip, aby každá zem „moráln a materiáln naprosto rovnoprávn pat ila všem svým syn m“, a nabádal, aby se od míru neo ekávaly jen územní zm ny, ale p edevším odstran ní národního šovinismu.188 Zamenhof, který dlouho zd raz oval náboženské p iny protižidovských persekucí189, nakonec pochopil, „že skute ná p ekážka, která rozd luje lidi v sou asnosti, tkví mén v i nebo

179

Tento kongres se nekonal, protože vypukla válka. PVZ IX. 319-325. 181 PVZ IX. 337-344. 182 PVZ IX. 343. – Pod slovem liberkredanto (na jiném míst neutralisto) Zamenhof rozumí tolerantního, nedogmatického v ícího, nefundamentalistického lov ka. 183 Dopis Bourletovi z 24.2.1912, PVZ IX. 326. 184 Dopis Wilhelmu Hellerovi z 30.6.1914, PVZ XX. 163-166; viz také Maimon, str. 109-110, 207. Ale Zamenhof opakuje své hledisko, že Židé „nejvíce pot ebují neutrální jazyk“ vyjad uje své sympatie k zakládacím plán m a nabízí pomoc radou. P edpokládalo se, že první sch ze asociace bude v Pa íži; nový pokus založit „Celosv tovou esperantskou hebrejskou asociaci“ byl u in n v roce 1922. – Zamenhof tém sou asn ost e reagoval na protižidovský lánek , který se objevil v Pola Esperantisto : Dopis z 16.7.1914, PVZ IX. 407-410185 áste né napln ní Zamenhofových ideál m žeme nalézt v moderním ekumenickém myšlení i v praxi. 186 Porovnej Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 74. 187 PVZ X. 169-181; anglický p eklad G.Spiller (red.), Inter-racial problems. Papers from the First Universal Races Congress held in London in 1911, další vydání New York 1970, str. 425-432. 188 „Post la Granda Milito. Alvoko al la Diplomatoj“, PVZ IX. 430-435 (citace str. 432). 189 Porovnej Waringhien, Leteroj I. str. 258. – Je charakteristické, že Zamenhof mluvil o unikátním „náboženském nacionalismu“ žid , který jim neumož uje „úplné dorozum ní se sv tem, který je obklopuje“:Hilelismo (1901), PVZ V. 390. 180

32

v náboženství, jak tomu bylo v uplynulých stoletích, ale ve slepém kultu národovosti.“ 190 Ale Zamenhofovy výzvy nem ly samoz ejm žádnou odezvu. Na konci svého života byl nucen poslouchat jen vý itky rusofilských novin ve Varšav o tom, že je „nebezpe ný internacionál“191, a také získal žalostnou zkušenost, že i sami esperantisté se nakazili šovinistickou hore kou. Francouzi, N mci a Italové rozeslali esperantské ob žníky na obranu stanovisek vál ících vlád. esto se však UEA poda ilo p ekonat nacionalistickou vlnu. Užite né pro ni bylo, že m la své sídlo ve Švýcarsku, v neutrálním stát a pomocí své sít delegát organizovala širokou ve ejnou pomoc b hem války tím, že umož ovala korespondenci ob an m mezi znep átelenými stranami, dodávala potraviny, od vy a léky.192 A sou asn s touto ukázkou praktické mezinárodní solidarity Hector Hodler, zakladatel a editel UEA, pokra oval ve své snaze formulovat základní principy esperantského hnutí. Jeho idealismus, který se odlišoval od Zamenhofova, byl prost jakékoliv mystiky a opíral se o znalost a analýzu vývoje mezinárodní politiky. Od ervence 1915 do února 1917 uve ej oval Hodler v m sí níku Esperanto (orgán UEA) sérii lánk s titulem „Mírový problém: Nové cesty“. V nich nastínil svoje p edstavy o organizaci povále ného sv ta. A hlavn kv li t mto lánk m, zam eným proti „anarchii mezi státy“, byl Esperanto po roce 1916 zakázán; vále ná cenzura p isoudila asopisu „nep íznivý vliv na bojovníky na front “.193 Hodler p edpokládal další r st kolektivistických tendencí po válce, zost ení t ídního boje a v tší p ipravenost vlád p ijmout návrhy nadnárodních spoluprací a omezení armády. 194 Ve formování budoucího mezinárodního po ádku m lo mít v budoucnosti svou roli i esperanto. Hodler p iznal fiasko všech pokus autokraticky založit esperantské instituce a konec všech iluzí, že by vlády p ijaly jazyk z n jakých morálních pohnutek. Upozor oval, že jazyk nemá šanci všeobecného p ijetí bez n kolika základních p edpoklad . Nesta í ím í mezi státy, je t eba, aby existoval silný internacionalismus. Esperantisté musí být „zárodkem budoucí elity“, která na ruinách postaví nový, mezinárodní m.195 „Národní svoboda, demokratická vláda, mezinárodní svaz“ byly Hodlerovy vizemi. 196 Tím Hodler v mnoha sm rech p edvídal teze, které pozd ji široce prezentoval americký prezident Woodrow Wilson. 197 A koliv Hodlerovi nebylo 190

Warighien, 1887 kaj la sekvo str. 74-75. Privat, Vivo de Zamenhof, str. 121. 192 EeP, str. 365-367. 193 Hans Jakob, Universala Esperanto-Asocio 1908-1933. Historia skizo, Ženeva 1933, str. 18. 194 H.Hodler „La socio post la milito“ Esperanto 13. 1917, str. 73-75; znovu publikováno v Hector Hodler. Lia vivo kaj lia verko, Ženeva 1928, str. 146-157. 195 H.Hodler „Suiper“ Esperanto 11. 1915, str. 3, znovu publikováno Hector Hodler str. 103. 196 H.Hodler „Nova spirito“ Esperanto 13. 1917, str. 113; znovu publikováno v Hector Hodler, str. 162. 197 Edmond Privat „La verko de H.Hodler“ Esperanto 16. 1920, str. 102 – Hodler sepsal také v letech 19151916 rozsáhlý, francouzsky psaný traktát o mírové organizaci národ , který však z stal nevydaný; viz biografickou skicu Ed.Stettlera v Hector Hodler str. 48-49. Jedna kapitola „La justice internacionale et le problème de l´arbitrage“ se objevila v Les Documents du Progrès. Revue Internacionale (Lausanne) 10.1916, 191

33

dop áno, aby se dožil realizace svých myšlenek – zem el ani ne t iat icetiletý v b eznu 1920 – poda ilo se mu, že UEA získala v o ích esperantist p edstavu reprezentanta hnutí, které je po válce velice pot ebné, a u p íležitosti založení Spole nosti národ 198 hnutí poprvé získalo respektovaného partnera na mezinárodním poli. Práv Hodler vytý il sm r esperantist m v povále né dob , kdy všude vznikaly nad je na bezpe ný mír. Jakou d ležitost m lo založení Spole nost národ z hlediska esperantského hnutí, popisuje Hodler následovn : My všichni dob e víme, že životaschopná bude jen taková Spole nost národ , pokud se nejen spojí jednotlivé vlády právnickými dohodami, ale také, a to hlavn , jestliže národy samy budou prodchnuty duchem vzájemného porozum ní. Bez mezinárodního, neutrálního jazyka z stanou národy navzájem sob cizí, i když je budou spojovat teoreticky mezinárodní konvence. Od Spole nosti národ esperantisté o ekávají, že si uv domí v as nutnost spole ného dorozumívacího prost edku... 199

Nyní se podívejme, jak se esperantské hnutí snažilo prezentovat svá p ání ve Spole nosti národ a sledujme, zda-li Spole nost Národ splnila o ekávání, která Hodler a nejen on, ur ili jako základní podmínky pro její úsp šné fungování. 1.8.

Boj proti esperantu ve Spole nosti národ

UEA využila p íležitost, kdy celosv tové ve ejné mín ní pochybovalo o možném ešení mezinárodních konflikt válkou a lidé projevovali d ru ve Spole nost národ 200, a požadovala mezinárodní dohodu o zavedení výuky esperanta ve školách. Velmi aktivní byl publicista Edmond Privat, který v letech 1920 a 1921 pracoval ve Spole nosti Národ jako p ekladatel a od roku 1922 do roku 1927 byl nejd íve poradcem hlavního perského delegáta, pozd ji jeho zástupcem.201 Privat byl Hodlerovým spolužákem a po jeho smrti p evzal redakci Esperanta. V prosinci 1920 z Privatovy iniciativy jedenáct delegát (z Belgie, Brazílie, eskoslovenska, Chile, íny, Haiti, Indie, Itálie, Kolumbie, Persie a Jižní Afriky202) p edložilo Valnému shromážd ní Spole nosti národ návrh rezoluce. leden, str. 280-296. Hodler prispíval také do asopis Ba Voix de l´Humanité (Lausanne) a Demain. Pages et Documents (Ženeva). 198 Spole nost národ , SN – mezinárodní organizace se sídlem v Ženev , ustavená v roce 1919 na pa ížské mírové konferenci z podn tu prez. USA W.Wilsona. Prav. základ SN, Pakt SN, byl vt len do mírových smluv. SN m la zajiš ovat mír zejména systém kolektivní bezpe nosti. P sobila do roku 1939, práv. zrušena 1946, kdy byla nahrazena OSN. 199 H.Hodler „Novaj perspektivoj“ Esperanto 15. 1919, str. 58; znovu publikováno v Hector Hodler str. 88. – Dobrým p íkladem pro nad je, které vázaly esperantisté na Spole nost národ , je: M.Rollet de l´Isle, Ba plus forte garantie de la Société des Nations. Une Langue internacionale Pa íž 1919. 200 R zné názory na roli Spole nosti národ shrnuje Heinz Gollwitzer, Geeschichte des weltpolitischen Denkens. Svazek II.: Zeitalter des Imperialismus und der Weltkriege, Göttingen 1982, str. 441 a následující. 201 Viz zvláštní sešit „Edmond Privat 1889-1962 z Revue neuchâteloise 11.1968, íslo 43/44; také Bernard Golden, „Edmond Privat – politika urnalisto“, Kontakto 1979, íslo 1 (61), str. 4-5. 202 Podepsaní podpo ili projekt jako fyzické osoby, ne jménem státní delegace. Mezi nimi byl Edvard Beneš SR), Wellington Koo ( ína) a Carlos Restrepo, bývalý prezident Kolumbie.

34

Upozor ovali na jazykové obtíže, „které brání p ímým vztah m mezi národy“ a vyjad ovali p ání, aby „mládež všech národ znala alespo dva jazyky, sv j mate ský a snadný prost edek pro mezinárodní komunikaci“. Návrh obsahoval žádost generálnímu sekretá i Spole nosti národ , aby p ipravil zprávu o vyu ování esperanta ve ve ejných školách v lenských státech. 203 Tento návrh m že být považován za p íklad idealistických nad jí, které vedly zejména slabší státy do Spole nosti národ . Ale sou asn dokládal nedostate nou opatrnost navrhovatel , kte í podcenili odpor, který vyvolá tento tém revolu ní návrh – zejména u jedné velice silné mocnosti. Pozd ji Privat sám p iznal, že bylo taktickou chybou v tak ranném stádiu p edložit takový radikální návrh: zavedení esperanta do škol.204 Dne 16. prosince druhé zasedání Valného shromážd ní zhodnotilo návrh, škrtlo ást, která vyjad ovala zmi ovanou nad ji, p ijala zbylý text deseti hlasy proti jednomu (Francie). Ale o dva dny pozd ji, když se belgický senátor Henri Lafontaine205 snažil doporu it jazyk Valnému shromážd ní, se setkal s ostrým protestem francouzského delegáta, který požadoval, aby nebyla povolena diskuse o této záležitosti. Francie se v té dob cítila v defenzív kv li rostoucí prestiži angli tiny206, vid la v proesperantské rezoluci další ohrožení pozice francouzštiny jako jazyka diplomat . Delegát Gabriel Hanotaux, len Francouzské akademie, bývalý ministr zahrani ních v cí a historik, který ve svých dílech glorifikoval francouzský imperialismus, se roz ilen postavil proti doporu ení. Bez toho, aby delegáty z jiných zemí p ipustil k diskusi, výmluvn požadoval „úctu“ pro sv j jazyk, francouzštinu, „která má svou historii, svou krásu, a kterou používali velicí spisovatelé, která je známá v celém sv , která je obdivována jako rozši ovatelka myšlenek207. Docílil, že bylo rozhodnuto bez diskuse v c odložit. Zdá se, že p ed tímto úderem si Privat dob e neuv domoval pozici Francie. Esperantisté a delegáti sympatizující s ním byli nyní nuceni konstatovat, že špatn p ipravený návrh se stal okamžit ob tí energického odporu. Pro – to vysv tlil Maurice Rollet de l´Isle, prezident Spolku pro propagandu esperanta, na konci prosince 1920 v dopise Privatovi: „Jsem p ekvapen, že se divíte takovému odporu, protože my zde se již n jaký as setkáváme se silnou nenávistí ze strany Quai d´Orsay“.208 203

Esperanto 16. 1920, str. 221. Edmond Privat „Esperanto e Ligo de Nacioj“ Esperanto 51.1958, str. 57. 205 H. Lafontaine (1854-1943) byl spoluzakladatel SN, prezident Mezinárodní mírové rady a nositel Nobelovy ceny za mír v roce 1913, již dávno podporoval myšlenku esperanta. 206 Angli tina a francouzština byly pracovními jazyky Spole nosti národ . Návrh zkoumat využití esperanta nehodlal tento zavedený zp sob zm nit. 207 Citováno z Esperanto 17. 1921, str. 3. 208 Dopis ze dne 30.12.1920; cit. Margaret Huber, The Esperanto pressure group at the League of Nations,19201925, M.A.teze o historii, Univerzita Ottawa, 1973, str. 43. (Quai d´Orsay je sídlo francouzského ministerstva zahrani ních v cí.) O obvin ní za nevlastenecké názory francouzských esperantist publikoval Rollet de l´Isle zvláštní brožuru: Une équivoqu. L´Esperanto contre le Français Pa íž 1920. 204

35

esto p átelé esperanta nerezignovali a od této chvíle se lépe p ipravovali. V zá í 1921, u p íležitosti dalšího valného shromážd ní, byl znovu návrh edložen, a tentokrát podpo en delegáty z Albánie, Belgie, eskoslovenska, Finska, íny, Indie, Japonska, Kolumbie, Persie, Rumunska, Jižní Afriky a Venezuely. 209 V té dob již existovala zpráva generálního tajemníka, Japonce Nitobe Inazô, o p íznivých dojmech, které získal b hem sledování Sv tového kongresu esperanta v Praze.210 Prohlásil: „... osobn bych nerad mluvil o pracujícím lidu jako o zvláštní t íd “ – a podtrhl nadšenou ú ast d lník v esperantském hnutí: „Zatímco bohatí a vzd laní mohou využívat beletrii a v decké stati v originále, chudí a poko ení používají esperanto jako francouzštinu pro svou pot ebu vým ny názor . Esperanto se tak stává motorem mezinárodní demokracie a silného spojenectví. Je nutno vzít na v domí tento zájem v rozumném, p íznivém duchu, pokud 211 chceme studovat otázku tohoto spole ného jazyka.“

Tentokrát Valné shromážd ní podpo ilo návrh na zjiš ování dalších názor a v lednu 1922 rozeslal generální tajemník ob žník lenským stát m s výzvou, aby vypracovaly zprávu o stavu zavád ní esperanta do škol. V dob , kdy byly zprávy vypracovávány, Francie iniciovala kampa proti esperantu. Bylo zakázáno používání esperanta p i setkáních, kterých se ú astnili francouzští ú edníci.212 Pro oslabení esperantist poskytla Francie podporu idu, rivalovi jazykového projektu z roku 1907, evidentn ve snaze takticky podkopat pozici esperanta.213 Krom toho m l Privat až do konce roku 1921 zákaz pobytu ve Francii a také pozd ji dostal jen s obtížemi vízum.214 V dubnu 1922 v paláci Spole nosti národ v Ženev prob hla velmi úsp šná „Mezinárodní konference o výuce esperanta ve školách“, které se ú astnili itelé z 28 zemí a oficiální delegáti 16 vlád. Po této události vláda v Pa íži otev ela p ímou protiofensivu. 3. ervna 1922 Léon Bérard varoval p ed „nebezpe ími“, která p ináší výuka esperanta; vid l ohrožení kulturní výchovy „rozvinutím um lého jazyka, p itažlivého svou jednoduchostí“. Prohlašoval: Francouzský jazyk bude vždycky jazykem civilizace a také nejlepším prost edkem pro rozši ování nesrovnateln hodnotné literatury a expanze francouzského myšlení... 209

Také polský delegát projevil svou podporu s výhradou, že esperanto nepoškodí prestiž francouzského jazyka. – Je nutno poznamenat, že všechny lenské asijské státy podpo ily návrh krom Siamu, který se pravd podobn obával urážky Francie; porovnej Masatoshi Matsushita Japan in the League of Nations, Ph.D.Thesis, New York 1929, str. 51-52. 210 Viz Esperanto 17. 1921, str. 157-158. – Nitobe (1862-1933), vychovatel, kvaker, pacifista a známý obhájce pro smír Východu a Západu byl generálním sekretá em od kv tna 1920 do prosince 1926; pozd ji se stal lenem japonské Komory šlechtic . Jeho nejznám jším dílem je Bushido. The soul of Japan. Philadelphia 1900, eložené do mnoha jazyk . 211 Citace podle Ivo Lapenny „The common language question before international organizations“ La Monda Lingvo-Problemo 2. 1970, str. 91-92. 212 Huber str. 59. 213 Huber str. 59, 64-65. – Tohoto faktu si byli esperantisté v té dob dob e v domi: Germana Esperantisto 20. 1923, str. 171-172. 214 Huber str. 60-62. P inou prý bylo, že bezpe nostní orgány si spletly Privata s protifrancouzským švýcarským noviná em Etiennem Privazem. Skute se Privat znelíbil také v dob války svými lánky v LeTemps a L´Humanité, ve kterých mimo jiné obhajoval nezávislost Polska: Edmond Privat Aventuroj de pioniro, La Laguna 1963, str. 75-78; Revue neuchâteloise, str. 38-39, 50-52; Bernard Golden, „Edmond Privat kaj sendependa Pollando“, Heroldo de Esperanto 54. 1978 íslo 15 (1639), str. 1,3.

36

Mezinárodní organizace, jejichž sídlo je v zahrani í se snaží rozvíjet vztahy s esperantskými skupinami v r zných zemích... ... cílem jejich propagandy není zjednodušit jazykové vztahy mezi lidmi, ale edevším potla ovat formování myšlení d tí i dosp lých jejich národní kulturou. Tyto skupiny se zam ují zejména proti duchu latiny a zcela zvláš proti geniu Francie. Podle výroku esperantisty se jedná o rozd lení jazyka a vlasti. Esperanto se stává nástrojem systematického internacionalismu, nep ítelem národních jazyk a všech p vodních myšlenek, které vyjad ují jaký vývoj.215 V odpov di na protest Ligy pro lidská práva Bérard pozd ji up esnil, že hem mezinárodních esperantských kongres je manifestována „nenávist proti francouzštin “.216 Za n kolik týdn po vyjití Bérardova na ízení, kterým byla innost esperantist p ísn vymezena, p ipravil sekretariát Spole nosti národ zprávu Esperanto jako mezinárodní pomocný jazyk.217 Zpráva obsahovala komplexní náhled na celosv tové rozší ení esperanta. Ve shrnutí bylo konstatováno: Síla jazyka je velká moc a Spole nost národ má vážné d vody se zvláštní pozorností sledovat pokrok esperantského hnutí, které by možná mohlo vážn ovlivnit sv t z hlediska morální jednoty sv ta, jestliže by se jeho používání rozší ilo a stalo všeobecným.218 Když 5. rada prostudovala b hem 3. zasedání Valného shromážd ní v srpnu 1922 tuto p íznivou zprávu, vyjád il svoje sympatie mezi jinými, britský helénista Gilbert Murray, který reprezentoval Jižní Afriku. Ale francouzský delegát, Georges Reynald, prohlásil, že dostal direktivy neschválit jakýkoliv jiný sv tový jazyk, krom francouzštiny. B hem diskuse, relativn p íznivé pro esperanto, vystoupil ale také brazilský delegát Raul de Rio Branco. Do své dlouhé i, kterou pozd ji vytiskl a soukromn rozdal219, vsunul ideologická obvin ní nejhrubšího zrna. Obvinil esperanto jako „jazyk chudák a komunist , bez tradice, bez literatury, bez intelektuální hodnoty“ a tvrdil, že v Brazílii se vyu uje esperanto pouze ve stát Sergipe, který je „nejmén civilizovaný“.220 Po t ídenní diskusi bylo p ijato kompromisní ešení: Zpráva byla – s vyškrtnutím páté ásti, která obsahovala shrnutí a doporu ení – oficiáln ijata jako dokument Spole nosti národ , ale otázka výuky ve školách byla edána Komisi pro intelektuální spolupráci. 215

Text z ob žníku Le Monde Espérantiste 15. 1922, íslo 3 (129), str. 18. – O reakcích francouzských novin viz A.Frechas, „Lesgens d´esprit“, Le Monde Espérantiste 15. 1922, íslo 4 (126), str. 25-28. 216 Text dopisu Bérarda Lize pro lidská práva v Le Monde Espeérantiste 16. 1923, íslo 1 (129), str. 1; esperantem v Esperanto 19. 1923, str. 32. – Bérard (1876-1960) v kv tnu 1923 na ídil výuku latiny na školách druhého stupn ; toto na ízení jeho nástupce zrušil. Bérard se pak stal lenem Francouzské akademie a (za režimu ve Vichy) velvyslancem ve Vatikánu. 217 P eklad zprávy do esperanta Esperantisto 18, 1922, str. 167-176. – Zpráva se objevila jako brožura v dalších národních jazycích. 218 Na stejném míst , str. 175. 219 Contre l´octroi du patronage de la Sociéte de Nations à l´Espéranto, Ženeva 1922. 220 Citováno z Esperanto 18. 1922, str. 166.

37

Lord Robert Cecil, p ítel esperanta, upozornil komisi, aby „pamatovala, že sv tový jazyk není pot ebný jen intelektuál m, ale p edevším všem lidem“.221 Ale komise pro intelektuální spolupráci byla skute , jak se dalo o ekávat, nevhodným místem pro ešení otázky esperanta – jazyka, který d razn doporu oval Nitobe a kterého se bál de Rio Branco – jazyka, který nebyl jen výlu ným, dorozumívacím prost edkem intelektuál . Komise byla ustavena v kv tnu 1922 a skládala se z 12 len (pozd ji z 15). Jejím úkolem byla výchova k mezinárodní solidarit a posílení mírového vlivu Spole nosti národ . esto byla povinna p ísn limitovat svou innost a zabývat se jen vztahy mezi univerzitami a knihovnami. Byla zde obava „p ed širokým spole enským polem“.222 Následkem toho se lenové komise, kte í podporovali esperanto nacházeli v beznad jné situaci pod politickým tlakem Francie a pod p edsudky intelektuál . P edseda, francouzský filozof Henri Bergson, d rn sd lil Privatovi své sympatie, ale musel pod ídit své osobní mín ní direktivám, které obdržel z Pa íže.223 Jako hlavní oponent esperanta se p edstavil švýcarský len komise Gonzague de Reynold, profesor historie a francouzské literatury na universit v Bernu a Fribourgu. A koliv se soust edil ve své ve ejné kritice na lingvistickou nedostate nost esperanta a hájil latinu „známou katolík m a intelektuál m“, spíše mu skute vadilo, že – jak soukromn napsal – za esperantem se „skrývá mezinárodní a revolu ní mysticismus“.224 Do jakého stupn mimo rámec lingvistiky se diskuse dostala zmínil v i – výstižn ji než de Rio Branco – Francouz Julien Luchaire. Vcelku popíral, že pro „neintelektuály“ existuje pot eba mezinárodní komunikace, protože – podle jeho argumentace – lidové masy z r zných zemí vchází do vzájemných kontakt pomocí svých „vedoucích“ a pomocí p eklad . Podle této logiky, tedy, mezinárodní kontakty mají z stat monopolem n kolika vyvolených a je skute nedoporu itelné otev ít snadným klí em esperanta dve e celosv tovým vztah m lidí ze spodních vrstev.225 V takové atmosfé e francouzské hegemonie a nechuti k lidovým masám nem lo esperanto žádnou šanci. Komise rozhodla 1.8.1923, že se již nebude zabývat otázkou vyu ování esperanta ve školách a vyslovila mín ní, že je edevším nutné „zam it se zejména na studium živých jazyk a cizí

221

Na stejném míst , str. 167. Edmond Privat, Federala sperto. Studo pri du sukcesoj kaj unu malsukceso, Haag 1958, str. 71 223 Privat Aventuroj str. 97. 224 Dopis Abbému Ricardovi z 5.6.1923. Viz také: Pierre Hirsch a Tazio Carlevaro, „Gonzague de Reynold a esperanto“, Monata Cirkulero Kultura Centro Esperantista (La Chaux-de-Fonds) 1976, íslo 78, str. 1-9. 225 Porovnej: Lapenna „The common language question“ str. 98. – Pot ebu komunikace bez prost edníka mezi nevzd lanými, nebo nedostate vzd lanými lidmi odmítla také zpráva (z 30.12.1921) Rady pro mezinárodní pomocný jazyk Americké filologické asociace s tím, že takovou komunikaci mají obstarávat vedoucí, nebo jejich reprezentanti podle opravdové pot eby a podle zprávy to má být takový jazyk „který uspokojí intelektuální a estetické požadavky vzd lanc ve všech zemích a takovým jazykem sotva m že být jiný jazyk než latina.“ Citováno Esperanto Triumfonta 1922, íslo 108 (29. íjna), str. 3. 222

38

literatury“226. Nitobe to komentoval tak, že za dvacet let bude toto rozhodnutí hodnoceno jako známka, že Spole nosti národ chyb la moudrost. V zá í 1923, kdy bylo svoláno 4. zasedání valného shromážd ní, francouzský delegát, vybavený instrukcemi své vlády, navrhl „definitivn vypustit esperanto“227 a doporu il, aby Spole nost p ijala ost ejší verzi rozhodnutí komise; podle této verse byla Spole nosti doporu ena výslovn výuka cizích národních jazyk p ed výukou um lého pomocného jazyka. Tím ale Francie p ecenila ústupnost ostatních delegací. Mnohé protestovaly a vysv tlovaly, že necht jí vnucovat esperanto, ale že také necht jí p ijmout n co, co se zdá zam ené proti esperantu, „protože toto hnutí má u nich mnoho íznivc “.228 Francie musela stáhnou sv j návrh, takže v platnosti z stala jen zpráva z roku 1922 o pozitivních p ínosech esperanta. To byl ur itý úsp ch UEA, esto zcela nesplnil o ekávání. Út chou bylo, že v zá í 1924 nová vláda Edouarda Herriota229zrušila Bérard v dekret230 a že 5. zasedání valného shromážd ní ve stejném m síci p ijalo, bez protest Francie, doporu ení o použití esperanta jako „srozumitelného“ jazyka v telegrafii. Jak víme, Spole nost národ ztrácela stále víc a víc svou po ínající reputaci, protože žádný ze lenských stát nebyl ochoten slevit ze své národní suverenity a protože rozhodnutí nebyla pln na a silné mocnosti podle svých pot eb sabotovaly innost Spole nosti. Nejen že z stal omezen politický vliv Spole nosti, také nebyla zformována taková morální autorita, která byla od ní ekávaná. V tomto sm ru je možno uvést p íklad „Rady pro intelektuální spolupráci“, které se v bec nepoda ilo za adit intelektuály z r zných zemí do spole né fronty proti nebezpe í národních nenávistí a národních ambicí. 231 Práv p íklad esperanta vysv tluje, co zp sobilo fiasko Spole nosti národ . Velké mocnosti byly schopny svým tlakem vyt snit iniciativu an , Japonc a mnoha malých národ , které cht ly p isp t esperantem k jakémusi zklidn ní konfliktních národních zájm a nastolení mezinárodní solidarity jako duchovní základny sjednocení Spole nosti. Stanovisko, že by státy mohly mezinárodn urychlit popularizaci myšlenek Spole nosti, pokud by projevila sympatie k rozši ování esperanta, formovala obava Francie o dominantní pozici francouzštiny. Francouzi na obranu své pozice v neposlední ad argumentovali jazykovou nevhodností esperanta, t ebaže se tvrzení o nedostate né vyjad ovací schopnosti um lého jazyka nesetkávalo s ú inkem. Naopak, nep átelé esperanta se nacházeli jakoby v tiché dohod s jeho p áteli v uznání faktu, že se jedná o 226

Citace Privat „Esperanto e la Ligo de Nacioj“ str. 59. Na stejném míst . 228 Na stejném míst . 229 P ed tím, než se Herriot stal premierem, m l s ním Privat dva rozhovory Esperanto 20. 1924, str. 143. 230 Zrušení bylo oznámeno ob žníkem ze dne 19.6.1925: EdE, str. 152; Heroldo d Esperanto 6. 1925, íslo 52 (280), str. l. 231 F.P.Walters A History of the League of Nations. Svazek I., Londýn, New York, Toronto 1952, str.193. – Význam Rady se již redukoval po roce 1924, kdy v Pa íži byl založen Institut pro intelektuální spolupráci, finan podporovaný Francií; jeho editelem byl od roku 1925 do roku 1931 Julien Luchaire. 227

39

fungující jazyk a zdá se, že si to i dob e uv domovali, jak lze p edpokládat z Bérardova dekretu a elitní arogance Luchaireho, které trápilo pomyšlení, že mezinárodní komunikace se vytratí z rukou „vedoucích“ a stane se vlastnictvím také „neintelektuál “. Když si uv domíme, jaké pom ry vládly v Rad pro intelektuální spolupráci, snadno pochopíme, pro tato Rada nesplnila sv j úkol: vytvo it pocit sv tové solidarity, která by posunula dop edu Spole nost a získala pro sebe podporu, zvýšila svoji autoritu p ed národním sobectvím. Není možno ehlédnout, že francouzská kampa proti esperantu ve Spole nosti národ 232 byla diktována obavou silné mocnosti, že Spole nost národ se ukáže hodná svého jména a stane se nejen svobodným fórem, ale mezinárodní základnou, na které budou národy nuceny slevit ze svých privilegií. V té dob byli esperantisté ješt p íliš naivní, nedovedli si p edstavit, jak provokující je jejich požadavek, aby každé dít na sv se u ilo alespo dva jazyky, mate ský a mezinárodní. Jejich protivníci v as p edvídali politické následky, které by zp sobilo oficiální svolení ze strany Spole nosti pro výuku a používání neutrálního dorozumívacího prost edku. Jaká stavidla by se tím otev ela, toho si byli protivníci jasn v domi. De Rio Branco ve své i se postavil proti konceptu, aby Spole nost byla „superstátem“ 233 a podobné mín ní m l Gonzague de Reynold: “...je nutno vytrvale bojovat proti všem, kte í si p ejí vytvo it ze Spole nosti národ nejen superstát, ale také supercírkev, i proti všem utopistickým internacionalist m... Zmi uji esperanto.“234 1.9.

Ob anské hnutí v defenzív

Na vrcholu francouzské agitace proti esperantu Privat poznamenal: „I po intervenci pana Hanotauxe u Spole nosti národ se v esperantských novinách neobjevilo ani jedno slovo proti Francii. Také zcela po právu.“235 Jist , je správnou taktikou, neprovokovat zbyte Francii, ale na druhou stranu z stává politováníhodný fakt, že se UEA necítila dosti silná jako mezinárodní nátlaková skupina, aby více energicky obhajovala své stanovisko proti sobeckým zájm m jednoho národa. Nejen, že byla shovívavá k Francouz m, ale také se neodhodlala demaskovat jazykový imperialismus, povýšenou nedbalost intelektuál nad pot ebami mezinárodní komunikace nižších vrstev, elitá ský

232

Je nutno upozornit, že i za kulisami britské vlády byla snaha, aby Spole nost vyjád ila oficiální podporu esperantu: Huber, str. 87-90. 233 Contre l´octroi... , str. 7. 234 Dopis Abbému Ricardovi z 5.6.1923; cit. Huber, str. 100. – Ve svých memoárech de Reynold píše, že Rada již p i svém založení zakusila „útok absolutních utopist a internacionál : esperantist “. Gonzague de Reynold Mes Mémoires. Tome 3:Ls cercles concentriques Ženeva 1963, str. 452. V lánku z roku 1925 poznamenává, že „v utopii um lého jazyka je zhoubná forma idealismu, známka pomatenosti, symptom dekadence“; „Le problème de la langue internationale“, Bibliothèque universelle et Revue de Genève 1925, str. 768. Také po válce (b hem níž po ítal s vít zstvím Hitlera) de Reynold pokra oval svou agitaci proti esperantu. 235 Edmond Privat „Idealo kaj religio“ Esperanto 18. 1922, str. 121.

40

zp sob myšlení – všechny faktory, které hrály závažnou roli ve snaze vytla it esperanto z jednání ve Spole nosti národ . Stejn i dnes pokládáme za politováníhodné, že UEA, když zjistila, že nedojde k okamžitému úsp chu, za ala se ke Spole nosti to it zády. Místo aby popularizovala esperanto estnými principy Spole nosti a tak p ipravovala úrodnou p du pro budoucí mezinárodní dohody o esperantu, postupn se vzdalovala linii vytý ené Hodlerem. B hem dvacátých let internacionalismus ztrácel svou p itažlivost a UEA tomu nebránila – v tom smyslu, že se stávala závislejší na národních esperantských organizacích, které zam ovaly svou pozornost na vlastní vládu a asto neprojevovaly dostate nou odolnost proti nacionalistickým vliv m ve své zemi. Privat, sociální demokrat a neúnavný bojovník proti kolonialismu, se up ímn snažil pokra ovat na cest vytý ené Hodlerem; jeho erudice a úžasná osobnost mu získávala sympatie mnoha delegát ve Spole nosti národ – eskoslovenského ministra Edvarda Beneše, pozd jšího prezidenta, Romaina Rollanda a Mahatma Gandího. 236 Ale pomáhali mu jen st edn kvalitní funkcioná i a obklopovalo ho mnoho politicky nevysp lých snílk , byl proto p íliš slabý, aby dokázal inspirovat UEA pot ebnou vírou na úsp šnou samostatnou misi v celosv tovém rozm ru a rozhodnou p ipraveností chránit internacionalismus proti národním žárlivostem. Toto odklon ní UEA od myšlenek jeho zakladatele není pochopitelné, aniž bychom si uv domili fakt, že po válce, nedlouho po Hodlerov smrti došlo uvnit esperantského hnutí k rozšt pení. V srpnu 1921 byla založena Sennacieca Asocio Tutmonda (SAT), mezinárodní organizace pracujících esperantist , kte í evzali za své n kolik podn od Hodlera (nap . organizaci na základ individuálního lenství), ale pod bojovým výk ikem: „Pry s neutralismem!“ zp etrhali všechny svazky s neutrálním hnutím a požadovali, aby esperanto sloužilo mezinárodnímu t ídnímu boji. O innosti a významu SATu bude pojednáno v další kapitole. Zde je jen pot eba poznamenat, že schizma mezi pracujícími a „neutrály“ hluboce zm nilo tvá esperantského hnutí a to nemohlo z stat bez vlivu na ve ejné mín ní o jazyku samém. ed válkou zejména zkušení n me tí esperantisté, zakusili útoky pro jejich „protinárodní cíle“. B hem války distribuovali v esperantském p ekladu zné dokumenty, které obsahovaly zám ry n mecké armády. 237 Po válce v ili, že to bude široce ohodnoceno jako d kaz pro jejich vlastenectví. Již v b eznu 1915 pr myslník Albert Steche, len saského parlamentu prohlásil, že vále ná propaganda pomocí esperanta „p ed celým sv tem doložila, že n me tí 236

Viz Bon voisinage. Edmond Privat et Romain Rolland. Lettres et documents présentés et annotés par Pierre Hirsch, Neuchâtel, Pa íž 1977; Edmond Privat Vivo de Gandí La Laguna 1967. 237 Viz Die Wahrheit ins Ausland durch Esperanto. Stimmen des Auslands über den Krieg Lipsko 1915. – Od listopadu 1914 do ledna 1919 vyšlo 60 ísel „n mecké informace o válce“ Internacia Bulteno vydaných meckou esperantskou službou v Berlín .

41

esperantisté nejsou revolu ní kosmopolité, ale schopní, prakti tí patrioti, kte í lají dobrou vále nou práci a nešet í ani námahou ani ob tavostí služb vlasti.“238 Ale šovinisti tí protivníci esperanta málo takové argumenty p ijímali. lali posm šné poznámky o tom, že válka rychle ot ásla „neradikálním“ internacionalismem, a zcela odmítali p iznat, že mezinárodní jazyk se nyní stal pro N mce p ijateln jší. Zmi ovaný Albert Zimmermann nap íklad uznával, že me tí esperantisté jsou subjektivn dob í vlastenci, ale sou asn varoval, p ed „nevšímavostí k internacionálnímu charakteru esperanta, vedoucí k beznárodnosti“.239 Bojovné nacionalisty vzrušovalo, že také nep átelská strana použila esperanto ve vále né propagand . V Pa íži b hem války visely plakáty, které vyzývaly Francouze, aby se u ili esperanto a tak odstranili nep átelskou inu a v srpnu 1922 premiér Raymond Poincaré roz ilen napsal generálu Sebertovi, že n me tí d stojníci používají jazyk bez národního charakteru a snaží se získávat esperantisty z r zných neutrálních zemí pro kampa proti Francii a jednání ve Versailles.240 me tí a francouzští esperantisté tedy získali velmi málo svou aktivitou za války, protože nevzbudili sympatie nacionalist . A po válce se výchozí pozice hnutí stala ješt více komplikovanou velkým, bezprecedentním vlivem lník . T ídní boj vniknul také do esperantského hnutí. V mnoha zemích se noví adepti jazyka nehlásili do tradi ní neutrální UEA, ale organizovali se v samostatných d lnických esperantských jednotách. Tento vývoj byl p ízna ným p áním d lník rozší it sv j obzor za hranice a realizovat internacionalismus hned, jak konec války k tomu poskytne íležitost. V dokumentu Rady pro mezinárodní pomocný jazyk, založené v roce 1919 Mezinárodní výzkumnou radou, ohlas internacionálního pov domí prostých lidí, který se odrážel p edevším v popularit esperanta mezi d lníky, byl ozna en jako jeden z „nejd ležit jších rys vývoje jazykového internacionalismu“ ze sociálního hlediska. Rada upozor ovala: „Jestliže by tento zájem mas mohl být pozorn sledován a byl se sympatiemi chápaný kompetentními sociology, mohl by možná p isp t, p i konstruktivním vedení, dobru všech; ale jestliže by se ponechal radikál m jeho volný vývoj, sloužil by jen k rozdmychávání bolševismu.“ 241 Úpln stejné nazírání problému nacházíme u Alberta Stecheho, který již v roce 1914 varoval proti „nep átelským vliv m pro lid a stát“ uvnit esperantského hnutí a požadoval: Vlády a spole nosti se musí dohodnout a postarat se o to, aby nacionalisticky smýšlející lidé našli všude p íležitost se bezplatn u it 238

Albert Steche Die Bedeutung der Welthilfssprache „Esperanto“ für das deutsche Volk und Frieden Lipsko 1915, str. 23. 239 Zimmermann Esperanto, ein Hindernis str. 14-15. 240 Dopis z 15.8.1922; podle Hubera str. 78. 241 Citován Albert Léon Guérard A short history of the international language movement, New York 1922, str. 185-187.

42

esperanto. Jestliže tato možnost nebude existovat, p ejdou ti, kte í touží po vzd lání, jak je možno již nyní pozorovat, do sociáln -demokratických kurs , kde budou vedeni k tomu aby se stali nejen esperantisty, ale i sociálními demokraty.242 Povále né zakládání a r st zvláštního d lnického esperantského hnutí rychle povadlo návrhem Stecheho, aby vlády umožnily výuku jazyka, a tím se vyhnuly radikalizaci esperantist . Na každý p ípad, p íznivá odezva, kterou našlo esperanto mezi d lníky, spíše redukovalo než stimulovalo možná p íznivý sklon vlád k podpo e esperantského hnutí. Varování, podobné Stechovovu proti pronikání socialistických myšlenek do ad esperantist , bylo jako voda na mlýn konzervativc a reak ních režim , které místo aby p ijali záv r, že je nutná protiváha vlastní iniciativní infiltrací do hnutí, se rad ji zam ili na celé hnutí, etn politicky neutrálního. Ob ané esperantisté se nacházeli v dilematu – na jedné stran zneklidn ní rozvojem esperanta mezi d lníky, na druhé stran museli bojovat proti nepochopení vrchních vrstev. To je dob e ilustrováno na p ípad osoby Stecheho, který byl prezidentem N mecké esperantské asociace od roku 1920 do roku 1925, také lenem národn -liberální strany a aktivistou pr myslových organizací. Steche nebyl erný reakcioná z protikapitalistické u ebnice, ani esperantista který by se výlu v noval komer nímu zisku pomocí esperanta.243 Svým naléháním na zavedení esperanta jako jediného cizího jazyka v základních školách se snažil najít základnu pro harmonizaci myšlenek a názor na mezit ídní i mezinárodní soulad: „Tím by se mohla blahodárn p eklenout propast mezi bohatstvím a chudobou, protože oby ejný lov k vzd laný v esperantu, který by si prohloubil své vzd lání dobrými díly sv tové literatury, se zdokonalí a bude moci bez námahy komunikovat s lidmi z vysokých i nižších vrstev v celém sv . Spole enské uklidn ní ve vlastním národ krom toho p isp je k uklidn ní lidí v celé zemi...“ 244 Tyto Stecheovy myšlenky v ur itém smyslu byly v souladu s tradicemi esperanta, jmenovit s Zamenhofovou tezí, že praktikování neutrálního jazyka pom že otupit konflikty. Zamenhofovy myšlenky byly vždy koncentrovány na odstran ní národnostních antagonism pomocí esperanta; on by sotva studoval sociální ko eny mezit ídních nenávistí. Jakkoliv: v povále né situaci, uprost ed 242

Albert Steche „Der Siegeszug des Esperanto“ Leipziger Tageblatt 4 a 5 duben 1914; citováno podle stejn titulované p etišt né brožury, Lipsko bez udání ro níku, str. 7. 243 Steche (1862-1943), chemický pr myslník, byl viceprezident Unie saských pr myslník (1905-1918) a len saského parlamentu (1909-1918). Byl také len ve vedení Hansovní Ligy, d ležitého svazku, založeného v roce 1909 pr myslníky, protivníky vlivu extremistických politických a ekonomických konservativc v N mecku.Viz Johannes Dietterle (red.) La Vendreda Klubo, Lipsko 1921, str. 112-115; Fritz Fischer Krieg der Illusionen. Die deutsche Politik von 1911 bis 1914, Düsseldorf 1969, str. 56-57, 333. 244 Albert Steche, Entwicklungsgang der Weltsprache Lipsko 1922, str. 20; viz také na stejném míst „Esperanto und die deutsche Kultur“ Der Esperanto-Kongresses Berlín 1925, str. 8-17.

43

inflace a nezam stnanosti, by bylo iluzí mluvit o všeobecném t ídn zklid ujícím charakteru esperantského hnutí. Není tedy p ekvapivé, že Stechovy teze o neutralizaci sociálních konflikt esperantem považovali d lni tí esperantisté za past kapitalisty. Pro n byl anachronismem také idealismus vyslovený Privatem: Esperanto je nejmén „buržoasní“ hnutí ze všech možných, ale stojí mino a nad všemi zápasy mezi lidmi a je jedno, zda skupinových, i t ídních.245 Nyní zde byli pracující esperantisté, kte í se cítili skute nými ochránci esperantských tradic, používali esperanto pro socialismus a osobovali si nárok na jedinou správnou cestu: Co znamená „socialismus?“ Pokud bychom cht li toto slovo vysv tlit jako co, co je nejlepší pro osvobození lov ka, pak to nazv me lidské št stí. Ale cožpak myšlenka lidského št stí není základem esperanta? Tuto myšlenku jsme do n j nevložili, tu myšlenku jsme z n j naopak vyd lili. Vložil ji tam... Dr. Zamenhof sám.“246 Steche si uv domoval s politováním „neradostnou situaci“, kdy lidové vrstvy spole nosti byly nadšeny pro „novou latinu demokracie“, „vzd lané vrstvy, stabilizované v myšlenkovém sv staré latiny, neplnily svou funkci, která byla od nich o ekávaná, funkci vedoucí.“ 247 Skute , o nedlouho pozd ji Steche zaznamenal další deziluzi, když Rada pro intelektuální spolupráci se zabývala edevším sjednocováním muzejních katalog , a neprojevovala podobné pochopení pro pot eby oby ejných lidí dorozum t se. Vývoj se ubíral jiným sm rem, než si Steche p edstavoval. V esperantském hnutí se zrcadlily spole enské konflikty a politická nap tí, která charakterizovala dvacátá léta. To ostatn nebylo vcelku pro esperanto bez užitku. Vyd lení se lnických esperantist posílilo pronikání jazyka do ad d lnického hnutí a neutrálnímu hnutí z stalo široké pole p sobnosti, aby získalo adepty z jiných vrstev, zejména v demokratických státech. Hned po válce v mnohých zemích Evropy, v USA, v Brazílii, v Japonsku a v dalších ástech sv ta, byla úrodná p da pro esperantské hnutí. Nej ast ji bylo studium a použití esperanta výhradn soukromou v cí, které se v novali lidé, kte í se zajímali o sv t a vedlo je to k tomu, aby usilovali o rychlé p ekonání jazykových obtíží a národních hranic. V nejpo etn jších zemích, kde existovaly esperantské organizace, se tyto organizace rozvíjely svobodn a bez p ímých omezení. Nechyb ly ani podpory z oficiálních míst. V N mecku nap . „Esperanto-Instituto por la Germana Regno“ dostávalo pravidelnou státní 245

Edmond Privat „La 15.Decembro 1859“ Esperanto 17 1921, str. 201. – V roce 1924, p i 16. Sv tovém kongresu ve Vídni, byla jednohlasn p ijata rezoluce deklarující, že „kongres žádném p ípad není kongresem buržoazie ani d lnictva, ale je neutrálním kongresem esperantist ze všech vrstev“: Esperanto 20. 1924, str. 148. 246 F. Leuchner „Wir und die Bürgerlichen“ Der Arbeit-Esperantist 8. 1922, íslo 9, str. 10. 247 Steche Entwicklungsgang str. 20.

44

subvenci; školní autority projevily své sympatie a povolily vyu ování esperanta ve školách po vyu ovací dob , což pravd podobn bylo výsledkem, podle tehdejšího náhledu na esperantisty, „silného tlaku zespoda, z lidových kruh , které m ly zájem navázat mezinárodní vztahy, ale nemohly si dovolit výuku cizích jazyk ve školách“.248 Metodu, jak vyu ovat esperanto rychle a bez u ebnice také pro mén vzd lané lidi v gramatice vynalezl Andreo Cseh, katolický kn z ma arského vodu z Rumunska. Kurzy „ e-metodo“, které probíhaly po celé Evrop , a p i kterých byla výuka vedena jako zábavná hra, získaly brzy mnoho napodobitel ; a také tradi ní vyu ování p evzalo prvky tzv. p ímé metody. V mezivále ných letech tisíce lidí mohly d kovat za své znalosti pedagogickým schopnostem a kouzlu Andreo Cseha. Kdo se nau il jazyk, používal ho r znými zp soby. P evládala korespondence a použití p i cestování. Nejzajímav jším výsledk m navázaných kontakt pat ily mezinárodní s atky – (edzperanto – slovní h ka), ze kterých pak pocházeli „denaskaj“ – rodilí esperantisté. Pro aktivního esperantistu vyvrcholením roku byl „Universala kongreso“ – sv tový kongres, kterého se pr rn zú ast ovalo 1500-2000 osob. Krom toho se skoro každým rokem konala mezinárodní konference v novaná cíl m rozši ování a praktické aplikace esperanta, na které se podíleli delegáti vlád, obchodní komory, tržní a ekonomické organizace. Tématy bylo využití esperanta pro komerci, rádio, v du a turismus. Zvláš je nutno poznamenat, že p i konferenci „Mír pomocí školy“, kterou svolal o Velikonocích 1927 do Prahy ženevský Výchovný ú ad a které se zú astnilo skoro 500 delegát z 19 zemí, p ijala doporu ení na vým ny žák a na odstra ování šovinistických pasáží z u ebnic; dále doporu ila, aby esperanto bylo používáno jako jediný p ekladový jazyk. Rostl po et a kvalita p vodní esperantské beletrie. Formovaly se literární školy, ze kterých nejznám jší byla Budapeš ská škola. Po založení asopisu Literatura Mondo (1922) se ma arské hlavní m sto stalo centrem esperantské kultury. Odtud pocházel nejpopulárn jší esperantský spisovatel Julio Baghy, bývalý herec, který na základ svých zážitk ze sibi ského zajetí našel v esperantu své poslání. V mnoha svých románech vyjád il svou filozofii lásky, míru a lidskosti. Jeho díla, vždy optimistická, vysokým stupn m idealistická, asto naivn sentimentální, obsahovala ideály, na kterých citov lp li esperantisté. Baghy, mile p ezdívaný „Pa jo“ – Tatínek, vyjád il city, které byly od po átku esperantist m drahé a krom toho byly i typické pro pokrokové ob any v dob mezi dv ma válkami. Baghyho úsp ch také urychlil fakt, že on sám vášniv protestoval proti spole enské nespravedlnosti a národnostním ehradám, ale jen z ídka konkrétn ukazoval, jak tato zla odstranit. Nesvazoval 248

Paul Bennemann „Das Esperanto und die Schulbehörden“ Das Esperanto ein Kulturfaktor , svazek 8. Festschrift anläßlich des 17. Deutschen Esperanto-Kongresses, Berlín 1928, str. 55.

45

se s žádnými politickými ideologiemi a tím velmi pomohl st ednímu nepolitickému proudu esperantist identifikovat se s ideály lidského bratrství. 249 I jiná díla esperantské literatury obsahují podobný idealismus – nap . díla mce, Teo Junga, jehož hlavní zásluhou bylo založení asopisu Esperanto Triumfonta250 v roce 1920. Ze stovek esperantských periodik toto vycházelo nej ast ji – 1x týdn . asopis s názvem Heroldo de Esperanto dodával svým tená m argumenty pro získávání nových adept a použil ve svých zprávách každý úsp ch hnutí, aby podpo il esperantisty proti únav ve snažení dál bojovat s d rou do kone ného vít zství. 1.10.

Perzekuce ve dvacátých letech

Esperantisté v N mecku se stali objektem policejního zájmu díky své politické innosti. V roce 1922 policie ve Frankfurtu nad Mohanem vyslýchala po adatele p ipravovaného kongresu SAT na udání esperantsky mluvících policist z Dráž an, kte í ozna ili leny SATu jako „nebezpe né komunisty“.251 Po pádu d lnické vlády v Sasku a obsazení zem íšskými oddíly v íjnu 1923, policejní prezidium v Lipsku založilo vlastní „ú ad pro esperantský jazyk“, který sbíral informace o innosti N mecké d lnické esperantské asociace. V ú ední zpráv tato asociace byla ohodnocena jako: „zvláš hodnocený faktor v politickém hnutí“, protože prohlašuje, že chce používat esperanto jako prost edek k realizaci celosv tové proletá ské jednoty.252 Mezitím v Chemnitz došlo253 k domovním prohlídkám, zabavování materiál , kontrolování sch zí a v b eznu 1924 prezidium doporu ilo pozorn ji sledovat esperantské kurzy „které v poslední dob probíhají ast ji, než d íve“.254 Na druhou stranu ale komunisti tí esperantisté v Lipsku mohli od ledna do íjna 1924 vydávat 16 ísel velkoformátového asopisu Völkerspiegel, který erpal z esperantských periodik a dopis ze zahrani í, a koliv, jak si povšimla i policie, sloužil jako náhrada za zakázaný Arbeiterzeitung.255 Více šikan a perzekucí zažívali pracující esperantisté v dalších zemích, zejména v t ch, kde neexistovaly d lnické strany. P íjem periodik SATu byl zakázán v Bulharsku, Rumunsku, Ma arsku, Itálii, Litv , Lotyšsku a

249

Srovnej: Vilmos Benczik „Julio Baghy – mitoj kaj realo“ Sennacieca Rvuo 1969, íslo 97, str. 42-52 Marjorie Boulton Poeto fajrakora. La verkaro de Julio Baghy Saarbrücken 1983. 250 Viz vzpomínky Teo Junga iu – iun. Sep jardekoj en Esperanto-movado. Memora oj de 86-jara optimisto, Antverpy 1979. 251 A. Sproeck „Polizei und Esperanto“ Der Arbeiter-Esperantist 8. 1922, íslo 8, str. 1; viz také Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 10, str. 16, íslo 11/12, str. 15. 252 Polizeipräsidium Leipzig, Esperantosprachliche Dienstelle, den 22.Februar 1924. – Pan Jürgen Hamann poskytl fotografické reprodukce t chto a jiných materiál , nyní uchovaných ve Státním archívu v Lipsku. 253 Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 4, str. 16. 254 Das Polizeipräsidium, Pol. Abt., 19.b ezna 1924. 255 Porovnej Otto Bäßler „Fortschrichttliche Treditionen“ Der Esperantist 2, 1966 íslo 5/6 (duben/kv ten), str. 33-34.

46

v Polsku256, asto následkem upozorn ní z neutrálních míst257. I v jiných zemích edstavovala tato periodika riziko. Mohlo se stát, že vyšší procento d lník v esperantském klubu sta ilo k tomu, aby vzniklo podez ení u policejního komisa e, jak to zakusili v roce 1924 esperantisté ve Splitu v Jugoslávii258. Zde policie v n kolika vesnicích jednoduše esperanto zakázala. 259 Jugoslávští lenové SATu si ho ce st žovali v roce 1926, že jejich „hnijící zem“ všeobecnou diskriminaci d lník rozší ila i na p ání u it se esperanto.260 V Estonsku se lnickým esperantským skupinám, založených v roce 1925, nepoda ilo ani za ít fungovat – „kv li uv zn ní v tšiny len “.261 Zákazy a omezování se zam ily proti politické aktivit pracujících esperantist . Zpo átku se nedotýkaly neutrálního hnutí. Vedoucí tohoto hnutí pokládali za nejmoud ejší takticky ml et, nebo souhlasit s prohlášením, že esperanto m že používat každý a p itom nikomu nepat í a popírat spoluzodpov dnost za hnutí jako celek, pokud je jazyk použit za ur itým cílem. Mnohokrát ú ady prohlašovaly, že jejich konání proti pracujícím esperantist m nejsou zam ená proti hnutí. Ministr vnit ní v cí v Polsku sd lil v roce 1923, že perzekuce len SAT je zam ena jen a jen na jejich „protistátní innost“, ne na esperanto jako takové.262 Když v roce 1922 v rumunském m st Cluj byli uv zn ni mladí d lníci, protože horliví policisté pochopili jejich zelenou hv zdu jako komunistický znak, prezident vojenského soudu, p ed tím, než obvin né osvobodil, prohlásil, že esperanto je „velmi krásné kulturní hnutí“ a pouze použití jazyka „k zakázaným cíl m“ je nutno trestat.263 A když v roce 1926 Jihoslovanská esperantská liga protestovala u ministra školství proti tomu, aby starostové okres a etníci zakazovali na r zných místech zakládání klub nebo po ádání kurz , ministr Št pán Radi se prohlásil za adepta esperanta a nedlouho potom uvedl jazyk do vyu ovacích plán university v Záh ebu.264 Na druhou stranu to v Jugoslávii neodstranilo místní p ekážky. Situace tam byla podobná jako v Ma arsku. Neutrální hnutí v polofeudálním Ma arsku m lo celkov pokrokov jší charakter, než ve více vyvinut jších západních zemích Evropy. Prezidentem „Hungarlanda Esperanto-Societo“ byl od roku 1912 do 1923 katolický prelát Sándor Giesswein, který byl p ed válkou jedním z vedoucích K es ansko-socialistické strany a b hem války m l tajn k dispozici hlavní kn žský palác i kostely k pacifistickým sch zím a po válce byl vedoucím initelem Proreformní strany a usiloval o demokracii. 265 Ale režim Miklose Horthyho si byl dob e v dom, že esperanto bylo politicky „zneužito“ b hem 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265

Sennaciulo 4 1927/28, str. 149; 5 1928/29, str. 258, 456. Sennacieca Revuo 5 1923/24, íslo 6 (47), str 11-12 (o Ma arsku). Marinko ivoje Historio de Esperanto-movado en Jugoslavio Zah eb 1965, kapitola 8. Sennaciulo 2 1925/26 íslo 27 (79) str. 4. Na stejném míst , íslo 35 (87), str. 6. Sennaciulo 1 1924/25 íslo 41, str. 8. Sennacieca Revuo 5 1923/24 íslo 6 (47), str. 12. Esperanto 20 1924, str. 51. ivoje Historio kapitola 9. Alfonso Pechan (red.) Gvidlibro por Supera Ekzameno. Druhé vydání Budapeš 1979, str. 90.

47

krátké vlády Ma arské republiky rad v roce 1919, kdy také esperantisté byli nakaženi revolu ním nadšením.266 Ve dvacátých letech bylo v provin ních místech zem zapot ebí dost odvahy k p ipnutí si zelené hv zdy. V Debrecín v roce 1923 hlásili, že „policie a ú ední kruhy brání zakládání E-skupin“ a v roce 1925 bylo zakázáno založení skupiny v Mez köveds s od vodn ním mimo jiné, že obyvatelstvo je na tak nízkém stupni vzd lání, že i základní vyu ování by nem lo o ekávané výsledky; a vyu ování by se pravd podobn využilo na rozši ování protistátních snah.267 Zatímco z stalo dosti prostoru pro innost neutrálních skupin, d lnické esperantské hnutí v Ma arsku trvale trp lo zákazy od místních ú ad . Pro bezplatné vyu ování d lník bylo nutno žádat svolení na policii, které nebylo asto poskytnuto s od vodn ním, že také vyšší vrstvy po ádají podobné kurzy a d lníci se mají u it tam, ale p ed tím si mají ádn osvojit mate ský jazyk. Zakládat kurz ve m st pro analfabety je prost zbyte né.268 editel místního gymnázia odmítl poskytnout místnost pro výuku, protože „esperantisté jsou komunisté“.269 Ješt v tším obtížím museli elit d lni tí esperantisté v Bulharsku, kde ministr pro vnit ní v ci ozna il esperanto v roce 1924 za bolševický jazyk. To lo za následek, že i d lnické noviny, které se zajímaly o esperanto, ho za aly pokládat za „buržoazní, zbyte nou v c“ a za aly m nit na n j názor.270 To neodradilo d lníky, aby se esperanto neu ili, naopak se jim zdálo itažliv jší tím víc, ím víc ho „reakce“ zatracovala. Toto nadšení nebylo pronásledováním potla ováno, ale stimulovalo ho. Postupn opadala schopnost ad rozeznat jasn rozdíl mezi hnutím jako celkem a radikálními prvky v n m. V pr hu dvacátých let víc a víc ochránc ve ejného po ádku se utvrzovalo v názoru, že si esperantské hnutí zasluhuje pozorn jší sledování. Soub žn také ve ve ejnosti rostla tendence podsouvat jazyku ideologické cíle. Zmi ovaný ob žník francouzského ministra Bérarda sloužil jako varování proti širokému použití esperanta jako nositele bolševismu271 a n mecký latiník Karl Vossler il, že objevil, že používáním esperanta, se m ní i samotný charakter jazyka: ... v esperantské gramatice a v jeho slovnících se již zabydlel internacionální bolševismus, socialismus a komunismus s úmyslem nejen ho oz ejmit svými idejemi a atmosférou, svými citovými ohlasy a smyslovými akcenty, svými proletá skými hlasy, ale také pro n j d lat politickou propagandu. ... jazyk, který si je v dom, že je vytvo en z mezinárodní slovní zásoby a pot ebuje mezinárodní komunikaci, je sympatizující a p íbuzný ideál m komunismu a náchylný k jeho rozši ování.272 266

Zoltán Barna, Ervin Fenyvesi „Esperanto movado dum la Konsilia Respubliko“ Hungara vivo 19 1979, íslo 1, str. 10-11. 267 EdE str. 230. 268 Sennaciulo 2 1925/26 íslo 19 (71) str. 8. 269 EdE str. 230. 270 Sennaciulo 1 1924/25 íslo 3, str.6. 271 Nesta H. Secret societes and subversive movements. Druhé vydání Londýn 1924 str. 345. 272 Karl Vossler Geist und Kultur in der Sprache Heidelberg 1925, str. 187-188.

48

Tato zám rné nebo i neuv dom lé sm šování esperanta s ur itými politickými snahami vedoucích neutrálního hnutí nebylo možno nep ehlédnout. asto byli nuceni se bránit proti obvin ním, že esperantské hnutí slouží jako manévrovací prostor pro revolucioná e. Taková sebeobrana nez stala bez úsp chu. I Bérard vysv tloval kontrast mezi „podez elými skupinami“, kv li kterým se esperanto stalo“nástrojem systematického sm ování k internacionalismu“ a mezi up ímností mnohých Francouz , asto význa ných, kte í nikdy nepokládali esperanto za nic jiného, než za „praktickou v c p i korespondenci“. A práv t mito slovy Bérard ipomíná dilema, ve kterém se nacházeli esperantisté st edních vrstev. Také oni nemluvili jen o praktických výhodách esperanta, ale také v r zném stupni se zmi ovali o ideovém významu jazyka. V pam ti m li pathos Zamenhofova projevu v roce 1906. Aby rozptýlili podez ení vlád z politického „zneužití“ esperanta, prost nemohli tak jak to inili francouzští pioný i prost zd raz ovat, že esperanto je pouhý jazyk, který nemá nic spole ného s n jakou ideou. P íkré pop ení ideologického obsahu ze strany vedoucích hnutí by se bez pochyby setkalo s nepochopením od mnohých uživatel esperanta, organizovaných v neutrálních skupinách, protože siln zako en ná „vnit ní myšlenka“, je citov stmelovala do hnutí. Jestliže tedy nebylo možno pop ít ideový význam esperanta a jestliže následkem toho r zní esperantisté dál m li plnou volnost interpretovat „vnit ní myšlenku“ podle vlastního cít ní, muselo být esperanto nevyhnuteln velmi zranitelné p i útocích protivník – tím víc, když se idealismus esperantist vyvíjel ve sm ru, který byl protikladný s ideologií vlády. Za t chto pom mohli vedoucí neutrálního hnutí stále jenom opakovat, že nezodpovídají za to, když socialisté a komunisté aplikují esperanto, a nabádat i jiné spole enské skupin, aby i ony využívaly služeb esperanta. Ale žádná jiná skupina neum la využít esperanto tak efektivn jako lníci – a to víc a víc zaráželo vedoucí neutrálního hnutí. Nesplnilo se Stecheho ekávání, že v povále né dob budou mezinárodní komer ní vým ny diktovat vyšším vrstvám používat esperanto jako mezinárodní jazyk, ale blíže pravd se ukázal p edpoklad francouzského revolu ního spisovatele Henri Barbusse na za átku roku 1921, že brzy p ijde as, kdy esperanto, které „bylo p vodn vypracováno v buržoasním prost edí“, práv toto prost edí vystraší, protože revolucioná i vezmou „tento kouzelný klí ek“ do svých rukou, „a buržoasie ho bude nenávid t pro bratrství, které p ináší“.273 Navíc, konzervativní esperantisté se museli ptát, zda-li vcelku je ješt vhodné se zabývat esperantem, jestliže také „neutrálové“ nev domky pomáhají urychlovat tendence ke sv tové revoluci, jak se tvrdilo v programu SAT v roce 1928: ... esperanto samo o sob je dvojse ná zbra v rukou vyko is ovatel ,

273

Henri Barbusse „Al la Internaciistoj“ Esperantista Laboristo 2.1921, íslo 2, str. 3.

49

protože nakonec jeho použití buržoazií posílí mezinárodní protikapitalistické tendence v širokých vrstvách.274 Protože toto prohlášení mohlo v této dob podpo it popularitu esperanta v Sov tském svazu, musel r st sklon initel v neutrálním hnutí ke zd raz ování distancování od d lnického hnutí. Toto distancování bylo vyjad ováno r zn – podle stupn politické svobody, která vládla v zemi, ve které bylo esperanto rozši ováno. ím byl režim nedemokrati jší, tím víc neutrální organizace nabíraly názor, aby esperanto nebylo používáno v politicky nežádoucím smyslu – což nakonec znamenalo pop ení práva používat jazyk za jakýmkoliv cílem. Pola Esperantisto nap . v roce 1923 vyzýval „pravé esperantisty“ aby protestovali proti tlaku kosmopolitismu, socialismu, komunismu nebo pacifismu uvnit v hnutí: ... my, up ímní milovníci esperanta nedovolíme, aby v našem praporu bylo pronášeno cokoliv, nedovolíme, aby byla podkopávaná katedrála postavená pílí a potem prvních pionýr .275 V Pola Esperantisto se objevil chladnokrevný komentá o tom, že d lníci „jsou si perzekucemi asto sami vinni“.276 Podobn se v Ma arsku neutrální organizace nepostavily na ochranu esperanta, když „bylo uráženo p i Sv tovém kongresu v Budapešti v roce 1929, kdy policie zakázala p ednes básní Sandora Petöfiho.277 Jist by se dal pochopit pokus položit hranice politickému použití esperanta, z hlediska, že jazykové hnutí si zcela zbyte vytvá í p ekážky v diktátorském režimu spojováním s opozicí, nebo revolu ními snahami. Na druhou stranu tato taktika asto obsahovala uv dom ní si vlastní lži „neutrálních“ esperantist : Za prvé p ehlíželi fakt, že nadšení se kterým d lníci propagovali esperanto m lo sv j p vod v ideovém d dictví, které se vyd lilo z nadšení ned lník a tedy se nedalo prohlašovat, že je pouze jen pod vlivem strategie revolucioná . Za druhé prohlašování o distancování nemohla zast ít, že zejména na konci dvacátých let již nebylo možno p ehlédnout, že perzekuce nejsou již zam ené jen proti tzv. politickému „zneužití“ esperanta. Lépe eno, v astých p ípadech byly inspirovány jinými motivy vládnoucí t ídy, než pouhou obavou zabránit jazyku k použití v t ídním boji. N kolik p ípad to ilustruje. Když v roce 1928 bulharský ministr ve ejného vzd lávání na ídil zrušení všech studentských esperantských klub a zakázal rozši ovat esperantské asopisy mezi žáky, mezi motivy k tomuto inu, krom bezpe nostn politického aspektu byly tyto d vody: Protože je esperanto snadný jazyk, žáci p ivyknou jednoduchým v cem a ztratí chu u it se složit jší v ci; protože esperanto je mezinárodní, žáci budou mít sklon k internacionalismu a p estane se jim líbit národní jazyk a kultura;

274 275 276 277

Protokolaro de la VIII-a Kongreso (de SAT) en Göteborg... 1928 str. 57. „Grava dan ero“ Pola Esperantisto 17. 1923, str. 83. Baroko „Sub verda mantelo“ – Pod zeleným plášt m – Pola Esperantisto 18. 1924, str. 33. L.Kökény „Intervjuo kun s-ano Tieder, prezidanto de HESL“ Hungara Heroldo 3. 1930, íslo 7, str. 6.

50

nakonec esperantské hnutí je podez elé, protože se pod ním skrývá bolševismus a anarchismus.278 Ministr nerozlišoval mezi neutrálním a d lnickým hnutím, ale prohlásil výuku esperanta již za „protivlastenecký in“. Nep íjemná p ekvapení museli zakoušet zejména lidé žijící mimo velká sta a pat ící k nižším vrstvám spole nosti v p ípad , že se cht li u it esperanto. Nap . odmítnutí p ijetí ustavené esperantské skupiny v roce 1931 bylo vyjád eno v Záh ebu následovn : ... neexistuje žádná spole enská pot eba k založení takového klubu pro venkovany a emeslníky v Djelekovci, protože zde existují r zné národní, kulturní, ekonomické a spolkové snahy, o které by se m l zajímat náš drobný lov k. Ten musí být vychováván ke vzd lanosti a kultu e, ale ne n jakým mrtvým, um lým jazykem (esperanto), ke kterému je požadováno p edchozí vzd lání a znalosti alespo jednoho vládnoucího, živého sv tového jazyka. To jsou d vody, které v žádném p ípad klub nem že splnit a také proto, že je zde oprávn ná obava z nebezpe í, že by klub v národních vztazích mohl škodit, jeho zákaz je oprávn ný a podložen zákonem.279 Zde je jasn vid t jak reak ní autority brzdily emancipaci lidí z neprivilegovaných vrstev, diktovaly cesty ke vzd lání a potla ovaly všechno, co by mohlo vlastní iniciativou vést k rozši ování intelektuálního horizontu a navazování mezinárodních kontakt . Stejné tendence byly také v pozadí za zákazy v Ma arsku, jak dokazují výroky místních autorit: ... je t eba víc se zam it na výuku ma arštiny a na pravopis.280... d lníci ani neumí ma arštinu, nedá se tedy p edpokládat, že by se cht li vážn u it cizí jazyk.281... pracující mají dostate ný prostor pro samovzd lávání krom znalosti esperanta,282 ... místní skupina nem že sloužit spole nému zájmu, možná jen individuálním zájm m len .283 I studánka u vesnice, kterou v roce 1928 vybudovali esperantští milovníci írody (naturamikoj), nesm la být na žádost starosty vesnice pojmenována „Esperanto“, protože pokud by byla mezinárodní „bylo by to urážlivé z národnostního hlediska“.284 V Orosháze nebylo založení esperantské skupiny

278

Dekret íslo 9607 z 10.4.1928; citováno z Sennaciulo 4. 1927/28, str. 301. Viz také na stejném míst str. 285; a „Reakcio kaj mondlingvo“ La Socialisto 3, 1928 str. 64. – Dekret byl viditeln ovlivn n Bérardovým ob žníkem: Esperanto 24. 1928, str. 130; Ivan Sarafov Skizo de la historio de bulgara Esperanto-movado Sofie 1971 str. 25. 279 Citace ivoje Historio kapitola 12. 280 V Tótkomlós v roce 1927 byla p ednesena tato zmínka v interpelaci sociáln -demokratických poslanc v parlamentu; cit. EdE str. 230. 281 Zmínka na výro ní sch zi Ma arského esperantského d lnického spolku 23.3.1930: Sennaciulo 6. 1929/30 str. 321. 282 Pomáz v roce 1927, zmínka v interpelaci v parlamentu; cit. EdE str. 230. 283 Pécs v roce 1927; na stejném míst . 284 Sennaciulo 5 1928/29 str. 15. – Po více než jednom roce naléhání, byl název povolen, ale studánku mezitím kolik vesni an zni ilo: EdE str. 230.

51

dovoleno s od vodn ním, že „esperantisté, jak se dá p edpokládat, naváží kontakty s cizinci“.285 Je tedy jasné, že v jihovýchodních zemích Evropy, kde vládly diktátorské režimy a které ekonomicky a spole ensky zaostávaly, byly zákazy a perzekuce proti innosti esperantist diktovány nejen strachem z revolu ních prvk jejich innosti, ale také ze dvou dalších princip : 1. esperanto porušuje p edepsaný proces výchovy ob an a 2. esperanto umož uje získat informace ze zahrani í, které by mohly mít nekontrolovatelný vliv ve vztahu k vlastní spole nosti. Z toho d vodu je také nesnadné rozlišit hranice mezi perzekucemi proti esperantu jako takovému a proti jeho ur itému použití. Chování vlády, politické scény a ur ité instituce vzhledem k esperantu bylo m ítkem jeho stupn demokracie, stejn tak politické p esv ení, které vedlo k perzekucím, nebylo možno zcela odd lit od esperanta, obvykle se naopak zdálo dopl kem esperantského idealismu. Namísto zd raz ování své politické neutrality, m lo si všeobecné esperantské hnutí uv domit ko eny ze kterých pocházely tyto nep íznivé soudy, a nep isuzovat vinu jen levicovým esperantist m, od kterých se vehementn distancovalo. Hnutí nevnímalo stupe politické hradby, která obsahuje zast ené i otev ené útoky na p ání samovzd lávat se a na spontánní snahy po mezinárodních kontaktech, které se manifestovaly ve výuce esperanta. Takové útoky se dotýkaly celého hnutí, protože p ání iniciativn s vzd lávat a ekonat národní p ehrady byly základním charakterem esperantist . Ústupnost a ml ení na tlak k motiv m, které byly citovány v p ípad Ma arska286 ukazují, že neutrální hnutí nem lo dostate né v domí o základních faktorech, které ovliv ovaly jeho vlastní vývoj, a dokonce samo ohrožovalo samotnou základnu proesperantských snah – faktory, které nem ly být lehkovážn ignorovány, jak se to objektivn stalo nap íklad v „Deklaraci o neutralit “, publikované v dubnu 1929, n kolik m síc p ed Sv tovým kongresem v Budapešti: „Již n jaký as se nep átelé esperanta snaží spojovat propagandu mezinárodního pomocného jazyka s inností ur itých spole enských cíl . Mezinárodní centrální výbor esperantského hnutí... prohlašuje, že program zam ený na zavedení esperanta je naprosto neutrální ve vztahu k politice, náboženství, rasám nebo spole nostem. Výbor nesouhlasí s nepravdivými tvrzeními, jejichž výsledkem je jen brán ní pokroku, kterým je p ijetí snadno zvládnutelného, neutrálního, pomocného jazyka krom vlastního národního jazyka.“ 287 Deklarace cht la odvrátit podez ení ze spole enské ned ry neutrálního esperantského hnutí. Zd raz ovala však p íliš samoz ejmosti a pro sv j ist 285

Anta en (orgán HESL) 1929, duben/kv ten, str. 18; porovnej Sennaciulo 5 1928/29, str. 364; cit. Také v EdE str. 230. – Další podrobnosti viz Ladislao Halka „Historio de la Hungaria Esperantista Societo Laborista“ Hungara Heroldo 2. 1929, íslo B 6, str. 3-8; dále Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353; 6. 1929/30, str. 413. 286 Viz stesky na názory „neutrál “: Anta en 1929, duben/kv ten, str. 18; L. Kökény „Intervjuo...“ str. 6. 287 Speranto 25, 1929 str. 75. – Jako aktuální p íklad byly pro tuto Deklaraci pravd podobn problémy v organizaci Sv tového kongresu v Budapešti. Pro jeho podporu byl ost e napaden starosta m sta: Sennaciulo 5. 1928/29, str. 364.

52

obranný charakter m la skoro nulový efekt u t ch, na které se obracela: na pravicové kruhy, které teorii p ísné neutrality nep ijaly, protože byla v p ímém rozporu s praxí, která se ubírala sm rem k pracující t íd . Zatímco rostlo d lnické hnutí, UEA a neutrální národní spolky ztrácely 288 leny. Zvláš závažná byla krize uvnit UEA. Organizace byla již intelektuáln oslabena odchodem mnohých pokrokových len do SATu; Hodlerovi následovníci, jak už bylo zmi ováno, nedokázali rozvíjet dál duchovní d dictví. A koliv UEA z stala organizací individuálních len , a tedy teoreticky nebyla závislá na národních vlivech, projevovala stále tendenci vyhýbat se spojení s internacionálními cíly a sou asn se snažila prosazovat požadavky na spolurozhodování v mezinárodním hnutí stranou od národních spolk , které se v prvé ad orientovaly na podmínky ve vlastní zemi a áste již hájily v tší zam ení hnutí k národovosti. Když v roce 1932 hrozil UEA bankrot a ta drasticky snížila finan ní rozpo et pro Mezinárodní centrální radu, která sloužila podle Dohody v Helsinkách (1922) jako spole ný orgán reprezentant národních spolk a UEA, byla Dohoda zrušena a byla projektována nová organizace, založená na národních spolcích. Tento vývoj jasn sm oval k odklonu od Hodlerovy vize a nebyl nutn zp sobem jen finan ními problémy UEA. Sgnalizoval sou asn skute nost nakolik ovlivnila esperantské hnutí všeobecná ned ra pramenící z p edpokládané nadnárodnosti. UEA chyb la síla k boji proti nacionalistické vln , která následovala po sv tové ekonomické krizi. Za átkem t icátých let neutrálním hnutím ot ásaly vnit ní problémy a situace se v mnoha zemích pro esperanto za ala horšit. Ale zatím se nejednalo o masivní perzekuce. Vedoucí neutrálního hnutí poukazovali na princip neutrality, nebo pokud to bylo nutné, deklarovali loajálnost vlád a v ili, že nep íznivá atmosféra pomine a jazyk se nestane ob tí politických zm n. Tomu také v ili lníci: V íjnu 1932 v La Socialisto v Rakousku bylo vyjád eno p esv ení, že kv li zákaz m spol ování v klubech, není t eba se obávat nebezpe í pro jazyk: „Bylo by nesprávné usuzovat, že fašistické, nebo polofašistické vlády cht jí potla ovat esperanto. N co takového se dosud ješt nestalo. Nátlak se netýká ´esperantských´ spolk , ale politických tendencí n kterých spolk .“289 O n kolik m síc pozd ji po tomto vyjád ení byl vytvo en v centru Evropy režim, který do základu vyvrátil tento citovaný názor.

288 289

EdE str. 548. Adolf Sproeck „Esperantobewegung und Faschismus“ La Socialisto 7. 1932, íslo 10, str. 3.

53

2. „JAZYK ŽID 2.1.

A KOMUNIST “

Esperanto ve výmarské republice

Ve dvacátých letech se esperantské hnutí v N mecku nacházelo v mnoha sm rech v p íznivé situaci. Po 1. sv tové válce a vzniku výmarské republiky myšlenka mezinárodního, neutrálního jazyka p itahovala stále více nových adept . Pád imperialistických ambicí n meckého militarismu se prohloubil zejména v o ích d lník a rostlo p ání p ekonat izolaci i aroganci mocných a pomocí esperanta najít most k mezilidským kontakt m do sv ta, který v té dob skepticky pohlížel na mladou n meckou demokracii. S podporou vládnoucího prezidenta Friedricha Eberta se konal v roce 1923 v Norimberku Sv tový esperantský kongres s ú astí skoro 5 000 esperantist . Státní autority nešet ily nejen morální podporou, ale také finan ními prost edky, protože vid ly v esperantu „d ležitý prost edek“ k dosažení „etické výchovy v duchu národního porozum ní“.1 Známá vydavatelství Ferdinand Hirt v Lipsku a Rudolf Mosse v Berlín publikovala literaturu v esperantu a o esperantu. Z N mecka do celého sv ta putovala populární týdenní revue Heroldo de Esperanto. Statistika z roku 1926 dokládá 30.868 esperantist , z nichž 8.490 bylo organizováno v místních skupinách.2 íznivou vlnou esperanta v mezivále ném N mecku však nezískalo v prvé ad tradi ní neutrální hnutí, jak dokládá vývoj po tu len Germana Esperanto-Asocio (GEA): od roku 1921 – 1924 se zmenšil po et len z p ibližn 3.000 na 2.648 a kone v roce 1930 až na 2.371. Sou asn vzr stala aktivita N meckého d lnického esperantského svazu (GLEA), který po ádal kurzy pro n kolik tisíc zájemc : jejich po et len rostl z p ibližn 2.900 na asi 4.000 v roce 1930.3 áste né vysv tlení pro nestejný vývoj t chto dvou organizací vyjád il ve svém konstatování Albert Steche, prezident GEA na konci roku 1923: „Pro hnutí je škodlivé politické a ekonomické zaostávání, které do n ho vnáší v podstat st ední a spodní vrstvy spole nosti. Vyšší vrstvy, v da, pr mysl, obchod a doprava mají stále všeobecný odmítavý názor, nebo jsou indiferentní.“ 4 stejnými slovy Steche charakterizuje vývoj i v pozd jších dvou letech5, a koliv v roce 1926 p iznal mírné zlepšení.6 Od tohoto roku ro ní zprávy GEA zaznamenávají

1

Ob žník státního ministerstva v Braunschweigu, odbor lidového vzd lávání ze dne 20.10.1920; citace z Das Esperanto ein Kulturfaktor svazek 8. Festschrift anlä lich des 17. Deutschen Esperanto-Kongress, Berlín 1928, str. 63. 2 Tutmonda statistiko esperantista“ Esperanto 24. 1928, str. 137. 3 Germana Esperantisto 21. 1924, str. 145; EdE, str. 192, 195. 4 Germana Esperantisto 21. 1924, str. 5. 5 Na stejném míst 22. 1925, str. 7, 23; 1926 str. 8. 6 Na stejném míst 24. 1927 str. 20.

54

trvalý, zv tšující se zájem o esperanto v N mecku7 - vývoj, kterému zdánliv nebránila ekonomická krize.8 P esto se v GEA nepoda ilo zvýšit po et len . Rozt íšt nost spole nosti do t íd v N mecku siln pocítilo i organizované esperantské hnutí. Steche realisticky poznamenal v roce 1924 o ideologickém rozšt pení: „nyní je i pro esperanto nep ekonatelná propast mezi buržoazií na jedné stran a d lníky na stran druhé. ást buržoazie pokládá esperanto za židovský vynález, sloužící protin meckému imperialismu a pacifismu, a tak brání v cest k získávání informací z cizích národních jazyk . D lníci však cílen využívají esperanto k rychlému nástupu socialismu. 9 Steche shrnuje, že za chto podmínek musí GEA z stat „pln neutrální jazykovou jednotou“, ve které najdou své místo „p edevším všichni vlastenecky smýšlející“ n me tí esperantisté; Steche se postavil proti návrh m p etransformovat GEA na „národoveckou bojovou organizaci“, protože práv „to by odradilo nejlepší reprezentanty buržoazní reprezentace.“10 Skute , GEA b hem dvacátých let sledovala striktn neutrální linii. Jen tak se mohla vyhnout tomu, že vlivná ást ve ejného mín ní, která m la možnost sledovat rychlé rozši ování esperanta mezi d lníky, by vytrvale spojovala jazykové hnutí s politickými cíli a doufala, že se rozumovými argumenty poda í postupn nejen p esv it n meckou buržoazii o praktickém využití esperanta, ale také oslabit odpor nejv tších protivník myšlenky mezinárodního pomocného jazyka. Úkol to nebyl snadný, protože jak napsal Eugen Wüster v roce 1931, v žádné zemi „odpor“ (k plánovému jazyku) nebyl tak silný jako v N mecku; do roku 1929 se nenašel ani jeden sympatizant z ad jazykov dc .11 D ležitou baštou protivník , zejména na konci 1.sv tové války, bylo nap íklad Hnutí za istotu jazyka, reprezentované Allgemeiner Deutscher Sprachverein. Tato organizace nejen že naléhala na správné používání n iny, ale také – zejména ve vilémovské dob – se snažila ozna ovat uživatele cizích slov za intelektuální zrádce n meckého lidu. Protože tito puristé do svých výpad vkládali také postranní útoky proti esperantu jako dalšímu nebezpe í pro istotu n meckého jazyka12, lenové GEA v novali uv dom lou pozornost snahám získat její sympatie. Argumentovali tím, že výuka esperanta pomáhá k pochopení správného použití mate ského jazyka13 a že esperanto „zaru uje svobodný vývoj národních jazyk a vylu uje z nich obtížné mezinárodní termíny“.14 7

V roce 1928 je zaznamenáno, že „v tšina tisku píše p ízniv o esperantu“: na stejném míst 26. 1929, str. 7. Na stejném míst 29. 1932, str. 2; 30. 1933, str. 7. 9 „Bericht über den 12. Deutschen Esperanto-Kongreß in Plauen (7. – 10. ervna 1924)“, Germana Esperantisto 21. 1924, str. 146. 10 Na stejném míst , str. 147. 11 Eugen Wüster: Internationale Sprachnormung in der Technik, bezonders in der Elektrotechnik Berlín 1931, str. 350. 12 Eduard Engel Sprich Deutsch! Ein Buch zur Entwelschung Lipsko 1917, str. 15, 111; Maria Grunewald „Die deutsche Sprache in der Wissenschaft“ Zeitschrift des Allgemeinen Deutschen Sprachvereins 34. 1919, sloupec 202. 13 Karl J. Loy „Deutsch und Esperanto“ Esperanto-Praktiko 1. 1919, str. 26. 14 Albert Steche Entwicklungsgang der Weltsprache Lipsko 1922, str. 21. 8

55

Esperantist m bylo doporu ováno p ihlašovat se za leny Sprachverein, protože bez toho by mohlo esperanto sotva v N mecku usp t.15 Skute , velký po et esperantist , v etn následníka Stecheho, prezidenta GEA, Ernsta Kliemkeho, se pokládal za nadšeného lena Sprachverein.16 Celkový názor Sprachverein byl sám o sob nejednotný, asto si proti il. Nejmenovaný len a p ítel esperanta tvrdil v kv tnu 1926, že Sprachverein se nechová „k naší v ci nijak nep átelsky“ a v jeho orgánu Muttersprache se již dávno neobjevil protiesperantský lánek.17 Ale práv ve stejném m síci uve ejnila tato revue rozsáhlý lánek z pera svého redaktora Oskara Streichera, který byl vyložen negativn zam en proti esperantu. koliv autor p ipustil, že ve Sprachverein jsou lenové, kte í „dokáží sladit své nadšení pro velkou myšlenku sv tového jazyka s vroucí láskou ke svému rodnému n meckému jazyku“, kritizoval nedostate ný reprezentativní po et slov vodn n meckých v esperantském slovníku, pop el, že by se esperanto n kdy mohlo stát živým jazykem, „protože se v n m neozývá duše žádného národa“, ozna il p eklad Goetheovy Ifigenie do mezinárodní i „za urážku svaté v ci“ a nakonec shrnul, že „esperanto staví široký most, kterým se do n mecké mluvy vloudí tisíce obtížných cizích slov a tisíce n mecky mluvících lidí dovede ke kosmopolitismu“.18 Byl to lánek, který budil p edstavu, že pokud nevyjad uje oficiální názor Sprachverein, vyjad uje alespo názor v tšiny len . Na druhou stranu, prezident Sprachverein, Richard Jahnke, byl stoupencem esperanta a distancoval se od protiesperantských výrok v Muttersprache.19 Do debat o cizích slovech isp l také syn Alberta Stecheho, germanista Theodor Steche pozoruhodnou deckou studií20, která také mluví pro esperanto. V neposlední ad je dlužno íci, že lenové Sprachverein, naklon ní esperantu, zp sobili, že úto né, šovinistické rysy Sprachverein ztratily ve dvacátých letech své ost í a p edsudky proti esperantu se zna zmírnily. esto si byli esperantisté v domi, že ve Sprachverein jsou lenové, kte í rni své ideologii si prost nep ejí mezinárodní komunikaci a které rozumnými argumenty není možno p esv it, protože si prost hnusí vše, co „zavání mezinárodností“.21 Ve velmi rozší ené jazykov dné publikaci m žeme íst mín ní, že esperanto bude mít p íležitost ke svému uplatn ní jen pokud bude sm ovat jeho vývoj ke kosmopolitismu, k jednotné sv tové kultu e; a takový vývoj autor chápe takto: 15

„Über die Gewinnung der höheren Volksschichten für Esperanto“, Germana Esperantisto 23. 1926, str. 74. Heinrich Orthal „Wir und der Deutsche Sprachverein“ Germana Esperantisto 23. 1926, str. 216. 17 „Über die Gewinnung...“, str. 74. 18 Streicher „Weltsprache“ Muttersprache 41. 1926, sbírka 133, 137-139. 19 Viz Jahnkeho dopis ze dne 20.2.1930, publikovaný v stria Esperantisto 9. 1932, str. 1; srovnej také Streicher, sbírka 133. 20 Theodor Steche Neue Wege zum reinen Deutsch, Breslau 1925; viz také „Sprachwissenschaft und Welthilfssprache“ Germana Esperantisto 28. 1931, str. 85-90. 21 Orthal „Wir und der Deutsche Sprachverein“ str. 216. 16

56

... pouze pokud by byly celosv tov realizovány požadavky mezinárodního socialismu nebo komunismu, které sm ují k bezduchému rovnostá ství, k chladnému rozumovému použití politiky, aby lidstvo bylo m eno podle šablony a byli potla ováni talentovaní a geniální, m že se pomýšlet s n jakou nad jí na všeobecné rozší ení stejn šablonovitého, rozumového a bezbarvého mezinárodního sv tového jazyka.22 Toto mín ní, které publikovaly po etné n mecké noviny23, bezpochyby odráželo kulturní pesimismus v buržoazních médiích. Esperanto tedy nacházelo úsp ch ve svém snažení jen do doby, kdy národnostní tendence získaly nadvládu v mediálních kruzích. Do konce dvacátých let m la GEA relativn stabilní pozici. Dokonce se zdála silná, jestliže vezmeme v potaz, kolik protivník esperanta cítilo vážný vod proti esperantu bojovat místo podpory k rozši ování n iny v zahrani í. Franz Thierfelder, který byl tém deset let (do roku 1939) generálním sekretá em N mecké Akademie v Mnichov , instituce, která se v novala „v deckému výzkumu a pé i o n mectví“, vytrvale tvrdil, že v N mecku je víc esperantist , než ve všech jiných zemích dohromady. 24 Po p evzetí moci nacisty poznamenal, že pokud d íve protestoval proti plýtvání ve ejnými prost edky na esperanto, „mezinárodní“ žurnalisté mu odpírali místo v novinách. 25 Ostatn Thierfelder pat il k respektovaným protivník m esperanta v N mecku. Neváhal ipustit, že „vít zný postup“ esperanta byl možný „nejen díky velice úsp šné propagaci, ale pro jeho chytrou a praktickou vnit ní strukturu“26; neapeloval vulgárn jako národovci na hrubé city, které vyvolávaly útoky na esperanto. Bez vyum lkovanosti vysv tloval pro nedoporu uje ve ejné zavád ní tohoto jazyka zejména proto, pon vadž by se takovým zp sobem ohrozil sv tový význam meckého jazyka. Thierfelderova argumentace podtrhuje stupe , na kterém esperanto estalo být ve výmarské republice v cí p ehlédnutelnou a sm šnou a GEA se za ala vyvíjet v zájmovou skupinu svou neutralitou, na kterou vážní protivníci obrátili svou pozornost. A koliv GEA svou neutralitou nevýrazn podporovala která mezinárodní hnutí, bezpochyby získávala na popularit nap íklad panevropská myšlenka v pokrokové asti buržoazie, takže Thierfelder v roce 1933 pohlížel – ne neprávem – na p edchozí r st esperantského hnutí v N mecku jako na aspekt „ducha povále né epochy“.27 22

Hermann Günert Grundfragen der Sprachwissenschaft Lipsko 1925, str. 128-129. Nap . Reinisch-Westfäliche Zeitung (Essen), 14.11.1925, ranní vydání; porovnej Streicher „Weltsprache“ sbírka 134. 24 F. Thierfelder „Geistige Grundlagen kultureller Auslandsarbeit“ Süddeutsche Monatshefte 28. 1930/31, str. 229 (podle Kurta Düwella Deutschlands auswärtige Kulturpolitik 1918-1932. Grundlinien und Dokumente, Kolín, Víde 1976, str. 124). Thierfelder zakládal své tvrzení na „Tutmonda statistiko esperanta“, publikované v roce 1928 a nevzal v úvahu, že tato statistika nemohla krom jiného brát v úvahu rozší ení esperanta v Sov tském svazu. – o Thierfelderov mín ní viz též Deutsche Weltsprache 1. Svazek. Die Grundlagen der deutschen Sprachgeltung in Europa Berlín 1938, str. 29-35. 25 Thierfelder „Weg mit Esperanto!“ Kölnische Zeitung 14.5.1933. 26 Na stejném míst . 27 Na stejném míst . 23

57

2.2.

Nový nep ítel

Nikdy nezmizeli národovci se silnou v lí rozdmychávat – podle nich – deficitní pocit národní hrdosti n meckého lidu, kte í považovali používání esperanta za nedostate ný projev vlastenectví. A práv mezi t mito, zprvu zcela nenápadnými, se objevili nep átelé nového typu: národní socialisté. Ne zcela se odlišovali od militantních šovinist , kte í již p ed 1. sv tovou válkou sm rovali jedovaté útoky proti esperantu, ale pr hem let se stále z eteln ji ukazovalo bezprecedentní, nekompromisní nep átelství proti jazyku a myšlenkám, které by mohly s ním souviset. Výchozím bodem tohoto nep átelství z principu byl „židovský p vod“ esperanta. Již v roce 1923 po agitaci p i nacionáln -socialistických sch zích a po láncích v bavorských novinách, zejména v severních ástech Bavorska, kde provád l svou nechvaln známou kampa Julius Streicher, byly tajn odstra ovány plakátové tabule esperantist a b hem Sv tového kongresu v Norimberku „nositelé hákového k íže od ízli veliký zelený prapor p ed kongresovou budovou“.28 Nedlouho potom, kdy tyto incidenty p ešly ve známost, musel také šéfredaktor Germana Esperantisto odrážet útoky starého protivníka Alberta Zimmermanna, který prohlásil za jeden ze svých životních úkol boj proti „židovskému esperantu“.29 Za átkem roku 1926 krajn pravicový asopis ozna il esperanto za „nebezpe í a úhlavního nep ítele národnostního vývoje“, protože je vedeno Židy a jejich pomocníky.30 Esperantisté, kte í již zaznamenali poznámky o Zamenhofov židovství ed válkou, hodlali zpo átku jednoduše p ehlížet útoky založené na rasové nenávisti. 31 Ale s p ibližujícím se koncem dvacátých let byli nuceni sledovat množící se útoky ze strany nacist p ekra ující rámec obvyklých protižidovských p edsudk proti esperantu. Debata v rozpo tové komisi bavorského parlamentu 21. ledna 1928 dala jasn najevo p ed l mezi ist reak ními a jasn nacistickými argumenty ve vztahu k esperantu. Na stole se objevila petice esperantské skupiny z Mnichova a z Norimberku na zavedení zkušebního vyu ování esperanta na st edních školách. Pozitivn se vyslovili jen sociáln -demokrati tí32 a komunisti tí poslanci. Zcela negativn se vyslovil, tak jak se dalo ekat od poslance N mecké lidové strany - Hermann Bauer: „... ist mechanické, bezduché dílo, pouhý kód.“ Již dva roky p ed tím se vyslovil v parlamentu o esperantu jako o „nejazyku“ a p irovnal úrove esperantských kongres k p ehlídce nahá .33 Rudolf Buttmann – vedoucí národn 28

Der Arbeiter-Esperantist 10. Str. 50, 55. F.Ellersiek „Alldeutsche Hetze gegen Esperanto“ Germana Esperantisto 21. 1924, str. 224. 30 Deutsch-Österreichische Tageszeitung 17.1.1926. 31 hartenfels „Die deutsche Presse und Esperanto“, Beiträge zur Welthilfssprachenfrage Dráž any 1918, str. 18-19. 32 Wilhelm Hoegner, povále ný p edseda ministr Bavorska. 33 Citováno z letáku „An den Bayerischen Landtag! Protest der Esperantistenschaft Münches gegen die Ausführungen des Abgeordneten Herrn H. Bauer über Esperanto vom 18. März 1926“. 29

58

socialistické frakce - ho ješt p evyšoval svou ostrostí. Pro n ho bylo esperanto slátanina spáchaná Židem, p íslušníkem rasy známé svou neschopností n co vytvo it a proslulá svým nep átelstvím k n mecké kultu e; bylo by schopno podkopat n mecký vliv u malých národ a je „p edvojem latinizace“. 34 Ko eny tohoto pokusu svazovat esperanto s celosv tovou konspirací proti meckému národu nacházíme i u Adolfa Hitlera, který již v zá í v roce 1922 ve svém proslovu v Mnichov se dal slyšet: Marxismus se stal hnací silou d lník , zedná ství sloužilo „intelektuálním“ vrstvám jako nástroj rozkladu, esperanto by m lo usnadnit komunikaci.35 Ale znám jší jsou Hitlerovy formulace v Mein Kampf – knize, která – jak dnes víme – v mnoha sm rech p edjímala teoreticky to, co pozd ji b hem vlády nacist v N mecku a v Evrop , bylo realizováno do nejhr zn jších d sledk : Tak dlouho, dokud se Žid nestane vládcem nad ur itým národem, on volky nevolky musí mluvit jeho jazykem, ale v okamžiku, kdy se mu ur itý národ stane pod ízeným, bude tomuto národu vnucovat k u ení spole ný jazyk (nap . esperanto!), aby tímto prost edkem mohl ostatní snadn ji ovládat.36 Rok po vydání této knihy bylo možno vy íst, v roce 1926 v krajn pravicovém týdeníku, charakteristicky ovlivn nou manicko-konspira ní teorii: Tento bastardský jazyk, který nemá ko eny v život lidí a je zcela bez literatury vycházející ze života, má v úmyslu dosáhnout až na sv tovou pozici, která je atributem sionistického plánu a bude napomáhat vymýtit patriotismus v budoucích otrocích Siónu!37 Zneklidn ní esperantisté zaregistrovali obludné vyhlášení boje sílícího nacismu proti esperantu. 38 Stále ast ji se objevovaly v úst edním asopisu GEA ospravedl ující lánky, pojednávající o vztazích mezi národem a mezinárodním jazykem. Auto i lánk naléhali na „skute ný internacionalismus“ 39, který je možný pouze „na základn silné a zdravé národovosti“, nebo opakovali kuriozní tvrzení, že esperanto pomáhá o iš ovat n mecký jazyk pohlcováním cizích slov.40 V íjnu 1932 Germana Esperantisto otiskl prohlášení nového edstavitele Institutu – Esperanto pro N meckou íši, ve kterém požadoval, aby esperanto sloužilo „nejvyšší pozemské hodnot , kterou zná každý N mec – vlasti“41 a ve stejném ísle se objevilo prohlášení lena GEA, který nacházel inu neuspokojivého vývoje hnutí v jeho nadm rné svázanosti 34

Bayer Hauptstaatsarchiv München: „Niederschrift über die 271. Sitzung des Ausschutesses für den Staatshaushalt vom 21. Januar 1928“, str 18-23. Viz též Georg Lorenz „Esperanto im Bayerischen Landtag“ Arbeiter-Esperantist 14. 1928str. 15-16; „Im Bayerischen Landtag“, „La Socialisto 3. 1928, str. 25-26. 35 Völkischer Beobachter 20.9.1922; p etišt no: Eberhard Jäckel (red.) Hitler. Sämtliche Aufzeichnungen 19051924, Stuttgart 1980, str. 691. 36 Adolf Hitler Mein Kampf 603-607. vydání, Mnichov 1941, str. 337. 37 Prof. Dr. Sieglerschmidt „Das Esperanto“ Der Reichswart 7. 1926, íslo 27 (3 ervenec). 38 Robert Trögel Esperanto kaj kulturo. Individuo, popolo, homaro. Kolín 1929, str. 25. 39 Prof. Dr.Wicke „Wolkstum und Esperanto“ Germana Esperantisto“ 29. 1932, str. 131. 40 Germana Esperantisto 29. 1932, str. 113. 41 Dopis Maxe Friedricha Schrebera ze dne 23.9.1932 vedení GEA, otišt ný v Germana Esperantisto 29. 1932, str. 165.

59

s pacifismem. 42 V odpov di na toto prohlášení Arnold Behrendt, poštovní rada a od roku 1929 prezident GEA, potvrdil naprostou neutralitu organizace a ozna il politickou, nebo spole enskou innost esperantského hnutí za „neužite nou a zbyte nou“.43 Skoro jedním dechem ale Behrendt prohlásil, že pro n ho osobn „jako také pravd podobn pro v tšinu použivatel esperanta“ je hnutí „víc než ist jazykové“44, jako by si neuv domoval proti ení práv zd razn né neutrality. Na každý pád jeho p edpoklad o citech len byl trefný: Bezpochyby v tšina esperantist hodnotila hnutí nejen jako jazykové, ale také – více mén si ho vysv tlovala – mírotvorn . Nacisté ze svého hlediska ozna ili jako jádro esperanta snahu o lidové sblížení a beze studu argumentovali, že tohoto cíle se docílí „smrtelnými ranami upír m mezinárodních mocností“, kte í jsou vinni za jednání ve Versailles, a ne tím, že N mec a Francouz „budou spolu koktat esperantem“.45 Neobratné pokusy obrany GEA proti sílícímu nacismu si vysloužily kritiku zahrani ních esperantist již p ed nástupem Hitlera k moci. Rakouští socialisté poznamenali, že „buržoazní esperantisté se odhalili“, že „lichotí nacionalismu a nabízí se fašist m“ a že uml ují hovory o „sv tovém míru pomocí esperanta“ a „nové myšlence“.46 Reakce GEA, vyzn ly do ztracena, protože nacisti tí žurnalisté vytrvale ozna ovali esperantisty za adepty „toho um lého, mezinárodního, pacifistického jazyka, té nedomrlé ba korové kultury pro ohlupování nevylé itelných panevropských rasových míšenc “.47 2.3.

„Stejným sm rem“

Když Hitler uchopil moc 30. ledna 1933, vedoucí GEA, v domi si negativního postoje nacist k mezinárodnímu jazyku, si mohli p edstavit, že nová situace nez stane bez následk pro esperanto. Prvním alarmujícím signálem byla likvidace silného d lnického hnutí. Mén než dva roky p ed tím prožila „národn -socialistická revoluce“ schizma ve svazku sociáln -demokratické a komunistické strany, v zost ujícím se konfliktu.48 Když GLEA v dubnu 1930 opustila svoje nadstranické postavení a rozhodla se p ihlásit k pon kud komunistickému „P átelství pro d lnickou kulturu“, mnoho nekomunistických len odešlo a organizovalo se v nov založené Socialista Esperanto-Asocio – Socialistický esperantský svaz (SEA), který dosáhl po tu skoro 1.500 len . Tyto události urychlily také schizma v mezinárodním esperantském hnutí: GLEA, která m la stále 4.000 len , 42

Dopis Wolfganga Jäckela ze dne 11.7.1932 Behrendtovi, na stejném míst , str. 156-157. Na stejném míst , str. 174. 44 Na stejném míst . 45 Völkischer Beobachter 4.11.1930. 46 F.S. (Ferdinand Seidel) „Esperanto kaj naciismo“ La Socialisto 7. 1932, íslo 11, str. 1-2. 47 Die Volksparole (Düseldorf) 28.5.1932; citováno též v Germana Esperantisto 29. 1932, str. 114. 48 O tom viz níže, str. 263-264. 43

60

organizovala v roce 1932 v Berlín zakládající kongres „Internacio de Proleta Esperantistaro“ (IPE) a stal se tak nejsiln jší zemskou sekcí vedle sov tské.49 Ješt p ed tím, než zvít zili nacisté, byly vztahy mezi GLEA a SEA charakteristické vzájemným napadáním. Po požáru íšského sn mu 27. února 1933, který posloužil novému režimu jako záminka potla ovat odbory a lnické strany, ob organizace postihl stejný osud. Za átkem dubna pronikli policisté do sídla GLEA v Berlín , které sloužilo také jako centrum IPE a zkonfiskovali tam všechen majetek; GLEA byla destabilizována, pokra ovala jen skryt na n kolika místech.50 SEA ne ekala na oficiální zákaz, ale rozpustila se 31. b ezna; po pokusu p ežít pod hlavi kou „Spolek p átel esperanta“ rezignovala po n kolika týdnech.51 V Lipsku policie zkonfiskovala zásobu komunistického nakladatelství EKRELO a uv znila jeho vedoucího Waltera Kampfranda52, zatímco administraci SAT, která m la sídlo ve stejném m st , se poda ilo ješt poslat v tšinu svého majetku do Pa íže, než i ji na konci roku 1933 postihl zákaz vší další innosti.53 Mnoho aktivist bylo uv zn no. V jednom okrese byli uv zn ni všichni lenové GLEA.54 Za átkem ervna n mecký len SAT oznámil, že p íslušníci SA vše radikáln konfiskují. N me tí hn dí idioti se chovají negativn k esperantu, ozna ují ho za židovský jazyk, který zasluhuje jen rozší ení mezi divochy v Austrálii.55 Žádost vedoucího skupiny SEA uskute nit zcela privátní kurzy byla odmítnuta.56 Pochopiteln perzekuce proti d lnickým esperantist m ly za cíl v prvé ad jejich marxistickou innost, ne znalost esperanta. Státní policie ale asto považovala esperantství za kapku, která zejména p i pochybách, definitivn rozhodla o uv zn ní podez elého socialisty nebo komunisty. Mnohokrát takové ob ti poznaly, že gestapo pokládá esperanto za „tajný jazyk komunist “. Po rozbití d lnického hnutí, kdy skoro t i tvrtiny esperantist ztratily svou organiza ní základnu, došla GEA k názoru, že by mohla p ežít pod nacistickým režimem jen pokud opustí svou mezinárodní linii a rezignuje na svou neutralitu. „Všem!“ byl titulek dubnového lánku v Germana Esperantisto, ve kterém – pod Hitlerovým citátem – vedení GEA zd raznilo svou v rnost meckému národu. 57 Za dva m síce Behrendt, který se p iklán l k N mecké národní lidové stran , napsal lánek „Esperanto ve službách n mectví“, který 49

A. Sproeck vysv tluje schisma ze sociáln -demokratického hlediska ve „Warum Spaltung im ArbeiterEsperanto-Bund?“ La Socialisto 5. 1930, str. 63-65; z komunistického hlediska viz Detlev Blanke „Pri la Germana Laborista Esperanto-Asocio (LEA)“ Der Esperantist 4. 1968, íslo 26/27, str. 12-13. 50 Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 87;osobní sd lení Ludwiga Schödla, Neuruppin (NDR) z 1.6.1969. viz též vzpomínky Adolfa Schwarze „Mi estis persekutita“ Der Esperantist 22. 1986, str. 11-12. 51 Sennaciulo 9. 1932/33, str. 83, 94; a osobní sd lení Adolfa Sproecka, Západní Berlín 28.7.1966. 52 Bulteno de CK SEU str. 87. 53 Sennaciulo 18. 1947, íslo 11, str. 5, 8. 54 Sennaciulo 9. 1932/33, str. 89. 55 Na stejném míst , str. 95. 56 Sennaciulo 10. 1933/34, str. 15. 57 „An alle!“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 61-62.

61

v záv ru shrnuje, že esperanto je schopno „velmi p isp t k posílení n meckého pov domí a prohloubit znalosti a pochopení n meckého jazyka, posílit a uchovat mectví v zahrani í, a zprost edkovat cizin pochopení a obdiv k n meckým vlastnostem...“58 Ve stejném ísle GEA píše o svých prvních nabídkách vlád jak použít esperanto zejména v zahrani í proti tamní „hr zné propagand “ nacistického režimu.59 30. kv tna poslala GEA na ministerstvo vnit ních v cí žádost o „prov ení“.60 Za dva týdny p išla odpov , že prov rka GEA „m že být ponechána k (vašemu) uvážení“. P i informaci o této mlhav formulované odpov di, která nezabíhala do podrobností, vedoucí GEA sd lili len m pravidla pro prov rky. 11. bod požadoval, aby „osoby s protistátními názory nem ly nárok být leny GEA“ a ve vedoucích orgánech „neárijci, marxisté nebo komunisté nebudou ponecháni“. Sou asn vedení zd raznilo nutnost prov rky, „pokud GEA hodlá dál existovat a provozovat svou innost“, a volalo leny k disciplín .61 Vedení GEA si uv domovalo, jaký neklid v té dob vládl v adách lenstva. Již koncem dubna prezident Saské ligy hlásil, že „celé skupiny“ zcela ztratily odvahu, kv li politickým zm nám, dál rozši ovat esperanto.62 Paul Christaller, prezident esperantské skupiny ve Stuttgartu od jejího založení v roce 1905, odstoupil v kv tnu ze své funkce a ukon il i své lenství. Z stal známým pacifistou, cht l tak skupinu uchránit od nep íjemností sou asného režimu, který pokládal pacifisty za stejn nebezpe né jako komunisty, „nep átele národa“.63 V ervenci aktivní len v Heilbronnu napsal, že hnutí ve m st „skoro úpln stagnuje“, protože „nemáme v sou asnosti dobrou pov st“.64 On a pravd podobn mnoho dalších o ekávalo jaký výsledek p inese blížící se výro ní sch ze GEA, ale ozývaly se i protesty proti navrhovaným prov rkám.65 Situace pro GEA se zkomplikovala ješt tím, že b hem prvního pololetí se pokra ovalo s p ípravnými pracemi na 25. Sv tový esperantský kongres, který se m l uskute nit v lét 1933 v Kolín nad Rýnem. Pozvání u inil v roce 1932 Konrád Adenauer, v té dob starosta m sta. Když ho nacisté z jeho místa sesadili, kongresové p ípravy se dostaly do krize. Noví p edstavitelé m sta omezili podporu LKK (Loka Kongresa Komitato – místní kongresový výbor). Krom toho organizáto i v li, že nacistické noviny již dlouho p ed tím pozvání k uspo ádání kongresu v Kolín odsoudily.66 Starosti v LKK se ješt prohloubily faktem, že hned, kdy se rozší ily v zahrani í informace o 58

Behrendt „Esperanto im Dienst am Deutschtum“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 99. Habellok „Esperanto im neuen Deutschland“, na stejném míst , str. 100. 60 Na stejném míst . – termín „prov ení“ obsahuje r zné metody nacistického režimu 61 „Gleichschaltung der Esperanto-Bewegnung in Deutschland“ Germana Esperantisto“30. 1933, str. 121-2. 62 Sächs. Esperanto-Landesverband des D.E.B. (ob žník) 1933, íslo 4 (32), str. 1. 63 Text projevu P.Christallera na rozlou enou 11.5.1933; kopie projevu je v majetku autora. 64 Dopis od Friedricha Bachmanna z Heilbronnu Heinrichu Nischwitzovi do Mannheimu ze dne 17.7.1933. 65 Anonym z Breslau rozeslal skupinám GEA koresponden ní lístky v tomto smyslu: Germana Esperantisto 30. 1933, str. 117. 66 Westdeutcher Beobachter 7.2.1932; Lokal-Anzeiger (Kolín) 10.9.1932. 59

62

nacistickém teroru, který vládne v N mecku, mnoho p ihlášených váhalo, nebo rezignovalo na ú ast. P išly výzvy, aby se kongres p esunul do jiné zem , kde „žid m, d lník m a všem jinak smýšlejícím“ by byla ú ast zaru ena.67 Rozho ení ze zahrani í ješt vzrostlo, když slovenský obchodník, který projížd l N meckem byl zbit nacisty do bezv domí jen proto, že m l na kabát podez elý znak – zelenou hv zdu.68 esto asi v tšina n meckých esperantist dávala p ednost uspo ádání kongresu ve své zemi a doufala, že získá n jakou podporu nebo alespo zmenšení tlaku ze strany nového režimu; proto se snažila uklidnit zahrani ní astníky, kte í se báli potíží p i svém pobytu v hitlerovském N mecku. Zejména týdenní asopis Heroldo de Esperanto, který m l redakci v Kolín , opakovan ujiš oval, že „dnešní situace v N mecku je klidn jší a bezpe jší než d ív“.69 Tato tvrzení vyvolala protesty70, a za átkem ervna Polský esperantský kongres p ijal rezoluci, o tom, že Sv tový kongres v Kolín „nebudou moci Poláci navštívit“.71 Uprost ed kv tna Eduard Stettler – prezident UEA – se dotazoval u LKK: „Bude možno kongres uskute nit... v plné svobod , bez policejní kontroly nebo za pomoci policejní ochrany?“72 Po ty ech týdnech neobdržel odpov , proto 17. ervna rozeslal len m vedení UEA ob žník, ve kterém žádal o hlasování k otázce zdali uskute nit kongres v Kolín , nebo ho zrušit. 14 len , mezi nimi všichni N mci, hlasovali pro uskute ní kongresu; jen 4 hlasovali proti a dva se zdrželi hlasování.73 Stettler byl p ipraven rezignovat na uskute ní kongresu74; takové rozhodnutí by se týkalo pouze kongresu UEA, který byl pln v kompetenci Internacia Centra Komitato (Mezinárodní úst ední výbor), a který se konal vždy tradi v rámci Sv tového kongresu. Na každý pád byl výsledek hlasování jasný a mezitím také LKK sd lil ujišt ní politických autorit, že pozvaní zahrani ní hosté se nesetkají „s obtížemi nebo nep íjemnostmi.“75 Nacistický režim byl pozorný na svou mezinárodní reputaci a ješt se mu nepoda ilo svou ideologií esperanto narušit. Na kongres p ijelo jen asi 900 ú astník z 32 zemí – p ibližn polovina z o ekávaných.76 Krom toho, jak poznamenal britský ú astník kongresu „bylo 67

Provolání Vilna Esperantista Societo, kv ten 1933, citováno v Sur Posteno 1933, str. 28; podobné provolání inil Edvardo Wiesenfeld v „Otev eném dopise I.C.K pro LKK“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 66-69. 68 Sur Posteno 1933, str. 28; La Socialisto 8. 1933, íslo 8, str. 5. 69 „Mensogoj pri Germanujo“ – (Lži o N mecku) Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 13 (718), str. 2. – Vydavatel Herolda brzy zakusil teroristické akce nacist : Teo Jung iu – iun. Sep jardekoj en la Esperantomovado. Memora oj de 86-jara optimisto, Antverpy, La Laguna 1979, str. 235-6. 70 Sennaciulo 9. 1932/33, str. 89. 71 Edvardo Wiesenfeld „La VI Tutpola en Varsovio“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 86. 72 Dopis z 13.5.1933, vytišt no v Esperanto 29. 1933, str. 98. 73 Hlasovací lístky jsou uchovány v archívu UEA v Rotterdamu. Odo Bujwid, Andreo Cseh, J.R.G.Isbrücker a Vilho Setälä hlasovali proti. Edmond Privat se zdržel s poznámkou: „Kongres nem že být v Zamenhofov duchu za sou asných podmínek, ale UEA se nem že distancovat, pokud se kongres uskute ní.“ 74 Hans Jakob „Esperantismaj problemoj“ Esperanto 39. 1946, str. 10. 75 Dopis Stettlerovi od LKK ze dne 23.9.1933, publikovaný v Esperanto 29. 1933, str. 131. 76 V Pa íži bylo (1932) 1650 ú astník , ve Stockholmu (1934) 2042, v roce 1931 bylo více než 3000 ú astník (Local-Anzeige,r Köln, 12.8. 1932; porovnej Jung iu – iun str. 238.

63

cítit podivnou atmosféru páchnoucí hitlerovinou“.77 Nacistický starosta Günter Riesen pozdravil kongres v hn dé košili. Ve své i zcela vynechal esperanto, vyjád il svoji radost, že p išlo tolik lidí ze zahrani í, aby „se p esv ilo o mecku podle pravdy“; „národn -socialistickou revoluci“ ohodnotil jako podporu sv ta proti bolševismu.78 Po kongresu kolínské noviny otiskly p íznivé ohlasy od n kolika ú astník o harmonickém pr hu Sv tového kongresu a tvrdily, že esperantisté na celém sv nebudou mít žádnou základnu pro „hr zostrašné pohádky“ o N mecku.79 V rámci Sv tového kongresu se uskute nila 29. ervence výro ní sch ze GEA. Na p edním míst byl bod – návrh na prov rku svazu. P ítomni byli delegáti, kte í reprezentovali 41 skupin se 106 hlasy, (tedy mén než 5% všech len ) jednohlasn schválili prov rky. Behrendt p evzal prozatímn ú ad „vedoucího“. Jemu podléhala ty lenná komise (místo výboru) a vedoucí skupin („Obmänner“). Výro ní sch ze tak m la jen poradní charakter.80 Nové stanovy GEA81 již neobsahovaly bod o politické neutralit . Drastickou ilustraci zm né situace dodala nebezpe ná slova Behrendta v Kolín : „Lidé, kte í používají esperanto „ze zlých úmysl jsou zneuživatelé a je nutno je trestat“.82 Skute , podle schválené linie, osoby s „protistátními názory“ nem ly právo být leny GEA.83 Ale v porovnání s linií zve ejn nou ed kongresem, v kone né verzi se nenacházel požadavek, aby „neárijci, marxisté nebo komunisté“ byli vylou eni z vedoucích postavení ve svazu. Bylo to zp sobeno rozho enými reakcemi: Starý len, rakouský esperantský pr kopník Otto Simon, poslal Behrendtovi ost e formulovanou rezignaci84, a také ze strany starých n meckých esperantist p išlo množství protest .85 koliv byla diskrimina ní klauzule vypušt na, Behrendt p esto požadoval od kandidát na funkce vedoucích skupin písemné potvrzení, o tom, že není Židem, nesympatizuje s marxismem a bude informovat GEA o „protistátních tendencích len “.86 V kongresové rezoluci bylo optimisticky poznamenáno: „Naše všechny obavy se rozplynuly, protože N mecký esperantský svaz uskute nil sv j ´Gleichschaltung´“.87 Ale ukázalo se velmi brzy, že to byla jen iluze. Proti Behrendtovým nad jím žádná vládní instance nejmenovala oficiálního 77

C.C.G. „De nubo al sunbrilo“ The British Esperantist 29. 1933, str. 145. Kölnische Zeitung 31.7.1933. 79 Kölner Tageblatt 17.8.1933. 80 Germana Esperantisto 30. 1933, str. 145-6. 81 Text stanov na stejném míst , str. 149-151. 82 Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 32/33 (737/738), str. 3. 83 Germana Esperantisto 30. 1933, str. 146. 84 Dopis byl publikován v La Socialisto 8. 1933, str. 5. V reakci na n j napsal Behrendt Simonovi: „Velice lituji, že nemám možnost p edat vás n mecké policii!“ (La Socialisto 11. 1937, íslo 2, ervenec, str. 4; osobní sd lení Josepha T. Simona, Víde , 2.1.1974). 85 J. apiro „Ne ripro u spegulon, se i montras nigrulon“ (voln p eloženo – nezlob se na zrcadlo, máš-li ivou hubu), Pola Esperantisto 28. 1934, str. 16. 86 Na stejném míst , str.16. 87 Germana Esperantisto 30. 1933, str. 139. 78

64

vedoucího GEA, jak bylo nutné pro uskute ní prov rek. Aby si Behrendt naklonil režim, upozor oval leny, že je jejich povinností využít korespondenci se zahrani ními esperantisty k „pravdivému informování“ o novém N mecku.88 Tato výzva skute nez stala bez odezvy89 a také nechyb ly hlasy z jiných zemí, které vyjad ovaly sympatie k nacistickému režimu, i k protižidovské politice.90 Krom toho Germana Esperantisto v íjnu 1933 zve ejnil na více než šesti stránkách esperantský p eklad projevu Adolfa Hitlera91 a Esperantská jednota saských u itel vydala 10 000 exemplá ty stránkové informace La Nova Germanlando, které byly rozeslány do 70 zemí. V ní se objevila snaha statisticky dokázat vliv Žid na n mecký ve ejný život. Tento pamflet pat í pro své nep ehlédnutelné antisemitské tendence k nejodporn jším výtisk m v Zamenhofov jazyku. 2.4. Nacisti tí esperantisté V tomto ase, na podzim v roce 1933, uvnit n meckého esperantského hnutí se vyskytly osoby, kterým nesta ila ústupnost a servilnost GEA. Jednalo se o skupinku, která do té doby byla sotva známá: Již 9. února 1931 mladý SA rotmistr založil tzv. „Nazionalsozialistischer Deutscher Esperanto-Bund“, který od po átku propagoval nacismus. Strana však nedovolila použít název „národn socialistická, takže název byl zm n na „Neue Deutsche Esperanto-Bewegung“ (Nové n mecké esperantské hnutí) - NDEB. V íjnu tato skupina nastartovala kampa proti „v ným zpozdilc m“ v GEA a otev en se snažila získat její leny.92 Stanovy NDEB požadovaly mimo jiného, aby každá E – organizace v N mecku, „která toleruje a p ijímá za leny židy, pacifisty a kramá e“ byla „od všech zainteresovaných instancí“ pronásledována tak dlouho, „až zm ní sv j nen mecký názor nebo bude nucena se rozpustit“.93 Ze za átku, hlavn pro Behrendtovu prestiž, byly úsp chy podvratné innosti NDEB limitovány; ani nacisti tí lenové GEA hromadn nep echázeli do NDEB. NDEB tedy zmírnilo své požadavky a p ijímalo do svých ad krom straník také sympatizanty. GEA odrážela útoky a prohlašovala, že v zásad jsou cíle obou organizací stejné, krom ambicí vedoucích NDEB a židovského problému. (Vylou ení židovských len bylo odmítnuto pokud se prokázalo, že se jedná o „ estné lidi“, protože požadavek na aplikaci „árijského paragrafu“ v GEA ješt nebyl p ijat.)94 88

Na stejném míst , str. 198-9. Viz nap . dopis esperantské skupiny ve Frankfurtu nad Mohanem z b ezna 1934, publikovaná v Sennaciulo 10. 1933/34, str. 40. 90 Karl Kröber „Welt-Echo durch Esperanto-Außendienst“ Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 98-101. 91 „La mondo atentu: parolas Adolf Hitler!“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 154-160. Text se také objevil jako samostatný výtisk v 10 000 exemplá ích. 92 Germana Esperantisto 30. 1933, str. 178, 192. 93 Text stanov v Esperanto in Deutschland 1934, íslo l (zá í). 94 Justus „Brauchen wir eine ´Neue´ Deutsche E-Bewegung?“ Der Deutsche Esperantist 31. 1934, strana 2-5. 89

65

V dubnu 1934 se p esto konflikt dostal do krizového stádia. Šestnáct místních skupin v Sasku hrozilo vystoupením, jestliže vedení uplatní „árijský paragraf“.95 V odpov di Behrendt zd raznil, že pro p ítomnost židovských delegát UEA v N mecku není zákonná p ekážka96 a sesadil z funkce Albrechta Naumanna – vedoucího Saské ligy, odpov dného za ultimátum t chto místních skupin. Naumann byl u itelem na odborné škole a mnoholetým vedoucím úst edního asopisu GEA a dokonce navrhovaný Behrendtem v Kolín na vedoucího Svazu. Jeho pokus odstranit Behrendta se nesetkal s podporou len . Z 1 048, kte í vyjád ili sv j názor, jen 22 naléhalo na okamžité zavedení árijského paragrafu. 97 V kv tnu b hem výro ní sch ze p išlo nové ultimatum: NDEB požadovalo, aby se ob organizace spojily do „N mecké Esperantofronty“, jejímž vedoucím by byl Naumann; jestliže GEA neustoupí, NDEB oznámilo, že „za ne nemilosrdným a ostrým zp sobem fanatický boj proti sou astným osobnostem, které se jako reakcioná i pokouší vzdorovat vzniku národního ducha uvnit n meckého esperantského hnutí“.98 Výro ní sch ze doprovodila tení dopisu NDEB hlasitým „Fuj!“ a smíchem, ale práv zvolený Behrendt se cítil zran ný obvin ním, že je “reakcioná “ a okamžit podal svoji demisi.99 Za nového vedoucího navrhl ing. Kurta Walthera z Dráž an, straníka, který se do GEA p ihlásil koncem roku 1931. i p evzetí svého ú adu Walther nejen ocenil svého p edch dce, ale uklonil se i Naumannovi a již po dvou týdnech, 3. ervna, on (za GEA) a Willibald Pietsch (za NDEB) podepsali dohodu o spojení obou organizací a vytkli cíl – založení N mecké esperantské fronty.100 V ervenci Walther požadoval, aby každý len GEA vyplnil dotazník a mimo jiné zodpov l otázku, zda je židovského p vodu, nebo ne.101 hem dalšího asu se zdálo, že GEA se pln adaptovala podle linie NDEB a p estaly hádky. Ale klid netrval dlouho. Friedrich Ellersiek, vydavatel orgánu GEA, kategoricky odmítl jakákoliv sd lení od NDEB uve ej ovat v asopise, a když krom toho berlínská skupina pop ela rozhodnutí z Würzburgu – Behrendt, který si ve všeobecném zmatku nebyl jist pr hem jednání výro ní sch ze, se výro ní sch zi vyhnul – NDEB p erušilo vztahy s GEA a od zá í 1934 za alo vydávat sv j asopis.102 Nezakryt vybízelo leny GEA, aby opustili svou organizaci a úto ilo na Ellersieka kv li jeho propagaci „protin meckých“ publikací a požadovalo využívat jazyk jen pro vlast „na bezpodmíne národn -socialistické základn “. A koliv uplynul sotva m síc, 95

Text dopisu z 8.4.1934 v Rundschreiben Nr 2 od vedení GEA 11.4.1934. Na stejném míst . 97 „Die Bundesführung im Lichte der Mitgliedermeinung“ Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 70. 98 Dopis ze dne 17.5.1934, otišt ný v Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 103. 99 Na stejném míst , str. 104. O dev t m síc pozd ji, 24.února 1935, Behrendt zem el v 58 letech; viz nekrolog F. Ellersieho v Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 49-52. 100 Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 106. 101 Na stejném míst , str. 117. 102 Na stejném míst , str. 134. Informa ní asopis Esperanto in Deutschland, redaktor Naumann. asopis vycházel do . 9/10 (kv ten/ erven 1935). 96

66

co GEA projevila neochotu k nacistickému režimu, NDEB to pokládalo za pouhý oportunismus. 103 Aby NDEB nezískávala záminky k útok m, snažil se Walther víc a víc smazávat rozdíly mezi GEA a NDEB. Ujistil Pietsche, vedoucího NDEB, že bez jeho souhlasu GEA nebude podnikat nic, co by mohlo být v nesouladu s národn -socialistickými principy. 104 6. ledna 1935 mimo ádná sch ze GEA v Dráž anech p ijala nové stanovy, ve kterých bylo jako cíl Svazu, krom rozši ování jazyka, zakomponováno „užití v národn -socialistickém smyslu“.105 Nyní, jako definitivn zvolený prezident, Kurt Walther, žádal spolupráci len i „ rozši ování národn -socialistického sv tového názoru ve všech státech sv ta pomocí esperanta“.106 A kone , „v každém sm ru uspokojit požadavky doby“. V zá í 1935 Walther prohlašoval: „ leny GEA mohou být jen n me tí soukmenovci!“107 To znamenalo, že Židé museli ze svazu odejít. Kdysi neutrální, sv tov respektovaný N mecký esperantský svaz vyhnal ze svých ad ve jménu „lásky k národu“ p íslušníky národa, z kterého pocházel Zamenhof, zakladatel esperanta, který kdysi ve své dob volal na ideologické vodce fašismu: „Vy, erní rozséva i neklidu, mluvíte jen o nenávisti ke všemu, co není vaše, mluvíte o sobectví, ale nikdy nepoužijte slovo láska, protože ve vašich ústech svaté slovo láska se pošpiní.“ 108 2.5. Cesta k zákazu Po popisu etap úpadku politicky neutrální GEA, která se p ihlásila k nacistické ideologii, p istoupíme k ásti, ve které využijeme také akta tajné státní policie, nyní uložené ve Federálním archívu v Koblenci a pokusíme se rekonstruovat taktiku, která sloužila režimu protiesperantskou politikou a zjistíme sou asn jak probíhaly pokusy vytvo it symbiózu esperanta s nacionálním socialismem. První vážnou oficiální ránu dostalo n mecké esperantské hnutí, po zrušení lnických organizací, dekretem vládního pruského ministra v d, výchovy a ve ejného vzd lávání, Bernharda Rusta, ze dne 17. kv tna 1935: Pé e o um lé sv tové pomocné jazyky, jako je esperanto nemá místo v nacionáln socialistickém stát . Jejich používání vede k oslabování základních národních hodnot. Proto je t eba se vyhnout každé podpo e vyu ování takovým jazyk m a nadále nebude možno poskytovat za tímto ú elem t ídy k vyu ování. koliv tento dekret rušil oficiální povolení z roku 1924, vlastn jen vydal sankci na již d íve v tichosti zastavené vyu ování (všechny kursy vysílané rádiem byly zrušeny hned po p evzetí moci), následovaly ješt široké ohlasy 103 104 105 106 107 108

Esperanto in Deutschland 1934, str. 8. Dopis ze dne 30.9.1934, publikovaném v Deutsche Essperantist 31. 1934, str 154. Text v Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 15-19. Na stejném míst , str. 2. Na stejném míst , str. 130. „Parolado en la Guildhall de Londono“ (21.8.1907) PVZ VIII. 89.

67

v novinách, které interpretovaly dekret jako úplný zákaz esperanta.109 Na memorandum, které poslal Walther vlád p ed dekretem, dostal 3. ervna sd lení ministerstva pro vnit ní v ci, že innosti kolem esperanta „nebudou zakázány, ale také nebudou státn podporovány“. Když Walther informoval o tomto sd lení leny vedení a vedoucí skupin, žádal „naléhav “, aby mu všichni lenové poslali výtahy ze své privátní korespondence, aby byla dokumentace, že „esperantisté svým mezinárodním jazykem pracují v zahrani í pro národ a vlast“.110 Ale skoro ve stejný as p išlo poprvé prohlášení o dosud praktikovaných pokusech n meckých esperantist podbízet se nacistické ideologii a tím vlastn zakrývat humanistické poslání jazyka a hnutí. Toto prohlášení bylo jasn záporné. Ministerský rada Kolbach v polooficiálním komentá i o Rustov dekretu ušt il esperantist m následující lekci: Jako u mnohých mezinárodních snah, také u esperantského hnutí je hnací silou p ání v ného míru na zemi... a jestliže se mnozí n me tí esperantisté distancují od takových politických fantazií... p esto p vodní ideologický motor hnutí není snadné zastavit. Ale ješt v tším nebezpe ím sebeklamu... je, že prvky, které nep ijateln odporují dnešní státní form a uchování všeho národního, využívá takové hnutí, zahalené do národovosti, na své cest za svými starými cíli.111 To bylo ješt mírné vyjád ení v porovnání s tónem, který použilo NDEB. V dubnu 1935 se projevilo s otev enou ni ivou zradou k tradicím esperanta, nikdy d íve tak siln neprojevenou. Úto ilo proti „bezb ehé glorifikaci Zamenhofovy osoby, která je bohužel ješt v mód v n kterých esperantských kroužcích“ a pokra ovalo svými podvodnými mi, že „mezi židopacifistickými cíli „vnit ní myšlenky“ n jakého Zamenhofa a mírovou v lí našeho V dce je rasov podmín ný hluboký propastný rozdíl“.112 Situace v GEA se víc a víc komplikovala trvalým bojem na dvou frontách. Její papouškování nacistických slogan a podbízivý oportunismus nem žeme však p isoudit n jakému skute nému nacismu, ale spíše vysokému stupni politické slepoty – následku mnoholeté tradice - ignorovat politiku v hnutí. Je nutno uvážit, že v té dob v tšina n meckého lidu byla zaslepená a že daleko více význa ných a osvícených lidí, než byl Behrendt a Walther, projevovalo režimu svou loajalitu. Bylo by nespravedlivé obvi ovat všechny leny GEA kv li virové infekci hn dých košil. Jak ekli n me tí esperantisté na své ospravedln ní po válce – jen se za atými zuby jsme dávali navenek zdání, že esperantský klub je v souladu s „národními koncepty“, abychom umožnili jeho

109

Deutsche Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung 1. 1935, íslo 10 (20 kv ten), oficiální ást, str 128. Podle Walthera k tomuto dekretu vedla udání a donášení NDEB na GEA: Ob žník z 23.12.1935. 110 Ob žník ze dne 12.6.1935. 111 Kolbach „Vom Esperanto“ Deutsche Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung 1. 1935, íslo 11 (5 erven), neoficiální ást, str. 106. 112 Brunwald „Was wird das Ausland dazu sagen?“ Esperanto in Deutschland 1935, str. 18.

68

ežití.113 N kte í i p ímo protestovali proti nespravedlnostem, nap . vydavatel Ellersiek, který již d íve ozna il, kde jsou hranice adaptace na režim. Když skupina v Magdeburgu v roce 1934 zavedla árijský paragraf, ztratila krom svého jediného židovského lena, p ibližn asi i tvrtinu svých len , kte í dobrovoln odešli.114 Jak málo pramenil názor GEA z up ímného p esv ení, dokazují také výroky NDEB. Do ur itého stupn je nacistická úchylka GEA omluvitelná kv li vytrvalému tlaku a obvi ování ze strany NDEB, které nep estávalo obvi ovat vedoucí GEA z jejich neup ímných „reak ních“ názor a ti museli nakonec roz ilen konstatovat, že v tšina esperantist v N mecku dál pokra uje, v dom i nev dom „na starých cestách židovských lidov -bratrských iluzí“.115 Je nutno ješt poznamenat nechvalný fakt, že GEA p edstavovala stále víc „národnostní bojovou organizaci“, do které ji Steche vždy odmítal transformovat s argumentem, mezi jinými, že by to bylo „zcela proti základním ideám esperanta“.116 Zdá se, že si Walther v roce 1935 neuv domoval marnost svého snažení proti nep ízni režimu na jedné stran a urážkám ze strany NDEB. Zd raz oval, že GEA je p ipravena kontrolovat nep átelské tiskoviny ze zahrani í, žádal 23. ervna ministerstvo vnit ních v cí o „podporu“ svazu proti pomlouva ným lánk m v novinách o protivlasteneckým inech a názorech n meckých esperantist a prohlásil, že GEA, vedená straníkem „pokra uje v innosti podle stanov“ a že k ní mají právo pat it také ú edníci a u itelé.117 Ale ministerstvo jednoduše odmítlo – „z principiálního z etele“ – vydat takové prohlášení, 118 proto, že se GEA nyní nachází v pozici, kdy nebyla ani zakázaná, ani oficiáln potvrzena, že její innost je legální. Brzy potom také NDEB si uv domilo hranice své innosti: Ze svých jednání s nad ízenými instancemi, zejména s ministerstvem propagandy, usoudilo, že „propagace esperanta ve vztahu k nacionálnímu socialismu není žádoucí“. Na setkání v Lipsku, 18.8., bylo rozhodnuto rozpustit místní skupiny, zastavit propagaci v N mecku a omezit se jen na „praktické použití“ jazyka pro propagandu nacismu v zahrani í; sou asn vyhrožovalo GEA drastickými následky, pokud také nep estane s propagací v N mecku.119 Ani GEA, ani NDEB nemohly v té dob v t, že v lét 1935 politická policie již vyžadovala na ministerstvu zrušení všech esperantských organizací. 113

Dopis „starého esperantisty“ v GEJ-Gazeto 1984, íslo 3 (kv ten/ erven), str. 34. Dopis Fritze Rockmanna, Magdeburg, Hansi Jakobovi ze dne 13.12.1934. 115 Ob žník len m NDEB ze dne 18.8.1935. 116 Germana Esperantisto 21. 1924, str. 147. 117 Dopis z 23.6.1935; text jako p íloha k Waltherov ob žníku len m GEA, ze dne 23.6.1935. 118 Dopis z 2.7.1935, publikovaný v Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 108. – Dopis, stejn jako dopis z 3.6.1935, byl podepsán Rudolfem Buttmannem, který v roce 1928 napadl esperanto v bavorském parlamentu. Buttmann od 5.5.1933 vedl kulturn -politický odbor na ministerstvu vnit ních v cí. Krom toho byl od ervna prezidentem Deutscher Sprachverein a v roce 1935 se stal také vedoucím nov založeného Deutsches Sprachpflegeamt. 119 Ob žník en m NDEB ze dne 18.8.1935. Vedení NDEB p evzal Albrecht Naumann, protože jeho edch dce Willibald Pietsch jako bývalý zedná se nemohl stát lenem nacistické strany. 114

69

26.6. Reinhard Heydrich, zástupce Der Politische Polizeikommadeur der Länder, Heinrich Himmler, upozor ovali na ministerstvu vnit ních v cí, že „v poslední dob esperantské hnutí vyvíjí zvýšenou innost“; jako p íklad uvedl, že mezi 36 osobami, uv zn nými v b eznu 1935 v Düsseldorfu pro velezradu, je ne mén než 29 esperantist .120 Protože „velká ást len esperantských organizací je podez elá z protistátní innosti“ a protože na druhou stranu není možné v širokém m ítku kontrolovat korespondenci, doporu il Heydrich rozpustit a zakázat všechny organizace a zkonfiskovat jejich majetek.121 Zatímco ministerstvo v d, výchovy a ve ejného vzd lávání podpo ilo Heydrich v návrh122, práv ministerstvo propagandy, vedené Josephem Goebbelsem, m lo námitky proti p ímému zákazu bezprost edn v tomto stadiu vývoje. Dopisem z 12. íjna vyjád il obavu ze zahrani ní reakce, kterou by vyprovokoval tento krok: Mezi miliony adept esperantist v zahrani í se ur it vyskytuje velký po et nepolitických osob a vidí jen ideologickou stránku snah esperanta. V jejich o ích je innost hnutí bez nebezpe í, oni by tedy získali dojem, že v N mecku jsou esperantské organizace perzekvovány. Takové mín ní pravd podobn prokáží bezpo etné pamflety, které esperantské organizace rozší í po celém sv . Také zahrani ní noviny využijí této p íležitosti na propagandu proti N mecku. Proto ministerstvo doporu ilo, aby na vedoucí esperantských organizací byl vyvíjen nátlak „k vlastní ukon ení innosti“.123 21. ledna 1936 Heydrich projednával toto mín ní ministerstva propagandy s Rudolfem Heßem, zástupcem führera. V dopise opakoval, že v minulém roce esperantské hnutí bylo aktivní: v Münsteru bylo 44 len komunistické skupiny uv zn no a v Bottropu místní skupina GEA rozpušt na kv li distribuci leták bývalými leny GLEA. Heydrich napsal, že v sou asné dob „zatím není v plánu“ rozpustit skupinu, ale sou asn zaslal Heßovi žádost, aby byl vyhotoven stranický p íkaz proti lenství straník v této organizaci. Také sou asn žádal Goebbelsovo ministerstvo o „vhodný postup“ proti GEA.124 Skute , již koncem roku 1935 se v nacistických novinách objevovala protiesperantská kampa , a její ostrost zna p evyšovala d ív jší útoky. 120

Jeden z v zn ných, Matthias Trauden, prohlásil na Gestapu, že NDEB je „jediná komunistická organizace v N mecku, která pracuje legáln “, a že pod záštitou vedoucích, kte í se skládají ze straník „se dá nerušen pracovat“. NDEB, který vylou il Traubeho po jeho propušt ní, p iznal, že m l nep íjemnosti s “bývalými lnickými esperantisty“ ve svých adách, ale ujistil, že pro své „nep etržité styky“ s Gestapem, není t eba se o nic strachovat: Bundesarchiv v Koblenci, R 58/378; porovnej Esperanto in Deutschland 1935, str, 25. – o dalších podrobnostech o pronikání komunist do ad NDEB viz tajný ob žník Preußische Geheime Staatspolizei, Der stellv. Chef und Inspekteur ministerstvu vnit ních v cí, ministerstvo propagandy, vládní vedení NSDAP a Hlavní bezpe nostní ú ad dne 13.11.1935: Bundesarchiv Koblenz, R 58/389. 121 Bundesarchiv Koblenz R 58/378. 122 Dopis ze dne 20.9.1935, na stejném míst . 123 Na stejném míst . V roce 1940 poznamenal Heydrich, že po tomto „ukon ení“ zahrani ní noviny se nevm šovaly, jen s „výjimkou jednotlivých p ípad “: Akta poznámka z 8.6.1940, Bundesarchiv Koblenz R 58/384. 124 Dopis státní tajné policie zástupci führera ze dne 21.1.1936, Bundesarchiv Koblenz, R 58/378.

70

V listopadu Der Weltkampf – revue založená nacistickým hlavním ideologem Alfredem Rosenbergem a pln v novaná boji proti žid m, ozna ila esperanto za „partnera celosv tového židovstva“. Krom všech dalších absurdit revue zve ejnila: ... bylo by p áním myslet si, že n me tí esperantisté by nyní kone p išli k rozumu a pochopili bláznivost svého úmyslu získat u žid a žid m blízkým jaké pochopení pro Nové N mecko.125 Za átkem roku 1936 se útoky zintenzivnily tak, že nutn musel vzniknout dojem, že zde pracuje koordinovaná innost na likvidaci hnutí. Noviny soust edily svou pozornost na používání jazyka v nacionalistickém smyslu a zcela ho odsoudily. Pod titulem „Zprávy pod sov tskou hv zdou“ se orgán nacistické studentské jednoty podivuje nad faktem že: „GEA je tak naivní, že í, že pomocí svého mezinárodního um lého jazyka u žido-marxisticky ovlivn ných d lník v cizích státech m že propagovat nacistickou myšlenku, kterou je národní socialismus“.126 Práv od nacistické strany se musela GEA pou it, že není možné se chovat naivn a je nemožné, aby esperanto existovalo vedle nacismu. Poznání nemohlo být krut jší. Útoky ostatn ukazovaly na dobrou znalost esperantského hnutí. Týdeník Fridericus, který celostránkov vybubnovával: „Esperanto, sv tové nebezpe í“, upozor oval, že Heroldo de Esperanto p ipravuje svoje p emíst ní z Kolína nad Rýnem do Nizozemska a také to požadují i zahrani ní esperantisté.127 Zmínka obsahuje vlastn sd lení, že v té dob stále ješt bylo toto periodikum populární v hitlerovském N mecku. Již v roce 1933 p ed Sv tovým kongresem v Kolín , dostal Heroldo protesty ze zahrani í kv li lánk m, které vykreslovaly p íznivý obraz o vývoji v prvních m sících nacistické nadvlády128 a anonymní koresponden ní lístky od „skupiny n mecky cítících esperantist “ z Lipska, kte í požadovali „okamžité p ipojení k nové é e“ a zastavení propagace knih Ericha Maria Remarquea.129 V íjnu 1934 vydavatel a šéfredaktor Teo Jung propustil šest spolupracovník ; koncem téhož roku založil druhé hlavní st edisko v Rotterdamu, kam hodlal prchnout, pokud by pokra ovaly finan ní obtíže. V zá í 1935 ohlásil velkými písmeny: „Heroldo p ekonal krizi! M žeme za ít nov konstruktivn pracovat.“130 O dva m síce pozd ji musel íst v Pola Esperantisto ultimativní požadavek, aby se Heroldo co nejrychleji p est hoval do jiné zem , nebo „esperantisté ze sv ta solidárn zastaví své abonmá protože nebudou podporovat asopis, který je v moderním N mecku velkým 125

Theodor Koch „Esperanto, ein Bundesgenosse des Weltjudentums“ Der Weltkampf 12. 1935, str. 327. – Autor napsal lánek proti esperantu také v protižidovském periodiku Judenkenner ( íslo 27, 21.8.1935) a také dodal Gestapu informace o hnutí (Bundesarchiv Koblenz R 58/593/2, R 58/384). 126 Die Bewegnung (Centrální orgán Nationalsozialistischen Deutschen Studentenbundes) 1936, íslo 2 (8 leden). 127 Fridericus (Berlín) 19. 1936, íslo 4 (leden), str. 2. 128 Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 14 (719), str. 1; íslo 15 (720), str. 2; íslo 17 (722), str. 3. 129 T i koresponden ní lístky z 28.5.1933 (poskytnuté Teo Jungem). 130 Heroldo de Esperanto 16. 1935, íslo 37 (846) str. 1.

71

paradoxem“.131 Jung, který to nazval „zni ující technikou“ 132 se p ipravil na definitivní p est hování na podzim 1936. 133 Ale nacistický tlak, zejména útoky ve Fridericus, urychlily emigra ní proces. V ervenci 1936, když byla GEA nucena se rozpustit, byl Jung p edvolán, ne poprvé, na gestapo, aby vyslechl prohlášení, že jeho podnik je „nežádoucí“.134 Vydávání Herolda v Kolín bylo zastaveno.135 Už koncem 1935 bylo zastaveno vydávání orgánového asopisu GEA, protože jeho vydavatel Friedrich Ellersiek rezignoval pro finan ní obtíže a pro neustálé útoky NDEB kv li „nen meckým názor m“. Podle policejních akt , jeden z vedoucích NDEB ho opakovan od íjna udával na gestapu. 136 V posledním ísle orgánového asopisu Kurt Walther ješt s nad jí citoval komuniké ministerstva zahrani ních v cí: „Každý N mec, pokud chce, m že se it esperanto!“ 137 ale uprost ed p íprav 25. N meckého esperantského kongresu ve Výmaru p išel dekret od Heydricha. Podepsal ho s datem 18.2.1936 Martin Bormann, zástupce führera: Protože zavedení mezinárodní jazykové sm sice je v rozporu se základními koncepty nacionalismu a mohou se o ni zajímat jen nadnárodní mocnosti, zakazuje zástupce führera všem len m strany a len m organizací spolupracujících, lenství v jakýchkoliv organizacích um lého jazyka.138 Protože NDEB bylo vedeno leny strany a pravd podobn i lenové139 byli leny nacistické strany, prakticky tímto dekretem skon ila existence této ne isté organizace. Již koncem roku 1935 poznamenal Walther, že organizace NDEB sotva dál bude aktivní, protože byla shora ujišt na, že práv propagace naci-socialismu pomocí esperanta, kterou si vybrala jako jediný sv j cíl, je vlastn ne estná.140 Willibald Pietsch, p edchozí vedoucí NDEB, se nacházel až do konce t etí íše pod dohledem gestapa.141 Také GEA elila otázce, zda má v bec pokra ovat v innosti, nebo organizaci rozpustit, protože Bormann v dekret zp sobil Walther v odchod i odchod mnoha dalších len . Jak bylo plánováno, uskute nil se ješt koncem kv tna 1936 kongres ve Výmaru; p i této p íležitosti se objevila propaga ní brožura, ve které zcela chyb la informace o vzniku jazyka a jeho autorovi. 142 Delegáti jednomysln rozhodli pokra ovat v innosti, p ijali nové stanovy (již 131

Isaj Dratwer „Pri Heroldo de Esperanto“ Pola Esperantisto 29. 1935, str. 141. Heroldo de Esperanto 16. 1935, íslo 46 (855), str. 1; porovnej Jung iu str. 260-261. 133 Podle osobního sd lení Teo Junga z 7.5.1970 se jeho jednání o p est hování udály zcela nezávisle na jakýchkoliv „ultimátech“. 134 Osobní sd lení Teo Junga 29.5.1969; Bundesarchiv R 58/593/2; Jung iu, str. 266. 135 Jung za al op t vydávat sv j asopis ve Scheveningen od íjna 1936 po velkých materiálních ztrátách. 136 Bundesarchiv R 58/593/2. 137 Dopis z ministerstva esperantist m v Katowicích 13.9.1935; cit. Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 162. 138 Dekret . 29/36 v Zusammenstellung aller bis zum 31.b ezen 1937 erlassen und noch Gültingen Anordnungen des Stellvertreters des Führes, Mnichov 1937, str. 262. 139 Uprost ed ledna 1935 NDEB se chlubila 350 leny, za átkem dubna 500: Dopisy Wolfa Zicklera (pov ence NDEB pro zahrani í a UEA), Ženeva 3.2.1935 a 6.4.1935 v archívu UEA. 140 Walthr v ob žník ze dne 23.12.1935. 141 Interview s Willibaldem Pietschem, Hamburg 14.5.1967. 142 Warum Esperanto? Warum Deutscher Esperanto-Bund? Dráž any 1936. 132

72

tvrté b hem t í let) a jako nového vedoucího organizace zvolili dráž anského obchodníka Fritze Thiemeho.143 Ale nové vedení se mohlo sotva nadechnout, protože v té dob se již režim oprostil od všech zábran. 26. dubna dva nizozemští esperantisté, kte í m li v Düsseldorfu sch zku s n meckými kolegy, byli gestapem uv zn ni; po ty denním výslechu byli vypov zeni ze zem .144 24. dubna vyšlo vnit ní na ízení (dekret) politické policie, které ponechalo na rozhodnutí místním policejním stanicím posoudit, kte í lenové GEA se chovají protistátn . V na ízení stojí mimo jiné: „Ze státn politických d vod zákaz esperantských spolk není zamýšlen.“ Jak tvrdil Heydrich v roce 1940, po tomto vnit ním na ízení následovala nekontrolovatelná zvýšená innost esperantských organizací, takže bylo nezbytné u init konec tomuto organizovanému hnutí. Smrtelná rána p išla 20. ervna: Dekret Heinricha Himmlera, z práv spojeného adu policejního velitele a vedoucího SS - zákaz innosti mezinárodním organizacím UEA a SAT145 a požadoval od domácích organizací, v prvé ad od GEA,146 aby se samy rozpustily k 15. ervenci, pokud se cht jí vyhnout na ízení k rozpušt ní. Po tomto datu každá další innost, týkající se um lého jazyka byla zakázána.147 Tento požadavek Thieme sd lil skupinám a jednotlivým len m ob žníkem ze dne 4.7.148, t icet let a dva m síce od svého založení p estala GEA existovat.149 2.6. Esperanto – pouhý jazyk ? Jaké pou ení vyplývá ze studia dokument tajné státní policie? Na první pohled by se mohlo usuzovat, že GEA byla zakázaná, protože navzdory své adaptaci k režimu, z stala infiltrována protistátními živly. Není ale pochybností o tom, že v trvání t etí íše existoval protifašistický odpor esperantist , zejména d lník . Z velké ásti vyprchala evnivost mezi GLEA a SEA, elíc spole nému nep íteli.150 Ale nejv tší odpor projevovali pomocí esperanta komunisté.151 B hem prvních let za nacistického režimu lenové GLEA provozovali konspira ní kurzy152 a rozši ovali mezi svými 143

Deutscher Esperanto-Bund e.V., Bundesnachrichten 1936, íslo 5 ( erven- ervenec). J.M.van Meegeren „La malliberiga stelo“ La Praktiko 5. 1936, íslo 6(54), str. 5. 145 Stejn „Occidental-Union“ ve Švýcarsku. 146 Krom NDEB byly zakázány ješt Esperanto-klubo „Amika Rondo“ v Berlín a Komercista Esperanto-Unio v Radebeulu, okamžit bylo zakázáno Germana Ido-Federuro. 147 Bundesarchiv R 58/384. Viz také ob žník Bayerische Politische Polizei z 8.7.1936 (kopii poskytl Institut für Zeitgeschichte, Mnichov). 148 Thieme mohl text dekretu íst, ale nem l právo ho p edložit len m: Thiemeho ob žník z 12.7.1936. formální právní náležitosti prodloužily rozpušt ní GEA, který ztratil své „oprávn ní“ 31.kv tna 1937: Bundesarchív R 58/384, R 58/388. Komercista Esperanto-Unio mohlo, pod jménem „Komerca Unio“, být ješt ur itý as v innosti. Esperanto-Instituto por Germana Regno uzav elo své prostory v Lipsku 31.prosince 1936. 149 Po válce byla GEA znovu založena (12.4.1947). 150 Hermann Wagner „Pri situacio en Germanio“ Sennacieca Revuo nova serio 2. 1934/35, str. 102. 151 Protokolaro pri la XIV-a Kongreso de SAT en Valencio, 1934, str. 5. 152 Sur Posteno 1934, íslo 25 (161), str. 90; 1935, íslo 1 (169), str. 1. 144

73

zahrani ními soudruhy informace o situaci v N mecku, které byly také nap íklad skryty pod reklamami krému Nivea.153 Nazp t p icházející p eklady ze zahrani ních d lnických esperantských novin sloužily jako instruk ní materiál protinacistickým bu kám. Také revue SATu od roku 1933 – 1935 byly zapln ny autentickými zprávami n meckých soudruh o nacistickém teroru; ostatn se zdá, že práv tyto zprávy lí ily reáln jší obraz situace154, než komunistické PEK-bulletiny.155 D lni tí esperantisté nejen že mezi sebou uchovávali kontakty tajnými sch zkami v soukromých bytech, lázních a v lesích156, ale také sloužili jako kurý i ilegální literatury z eskoslovenska do Saska157, nebo z Por í do Nizozemska158; v Hamburgu námo níci pašovali místním esperantist m protinacistické brožury.159 Esperanto pomohlo také politicky stíhaným k út ku do zahrani í. Mnoho d lnických esperantist se stalo ob tmi režimu: seznam ch, kte í dlouhá léta trp li ve v zeních a koncentra ních táborech je dlouhý. V koncentra ním tábo e Hohenstein u itel Schubert po mu ení spáchal sebevraždu. Theodor Stöterau, zakladatel d lnické E skupiny v Bremerhaven vysko il ze tvrtého patra soudní budovy, kde byl odsouzen k šestiletému trestu.160 Aktivní esperantista – Herbert Haupt, frankfurtský komunista, v zn ný již v roce 1933, byl zast elen pravd podobn ve sklep .161 Zavražd ni byli také Willi Fründt z Grabowa a sárský komunista Willi Herrmann. I v koncentra ním tábo e d lníci dál vyu ovali esperanto, pokud to bylo jen trochu možné, a koliv by se mohlo zdát, že takové kurzy spíše sloužily jako skryté fórum pro politické diskuse.162 B hem doby se možnosti rozši ovat esperanto zredukovaly na minimum. Nap íklad z berlínské skupiny GLEA se vyvinula antifašistická odbojová skupina, které se poda ilo p ežít až do roku 1944; její jádro tvo ili esperantisté, ale postupn se ke konspirativní práci proti režimu p idávali stále noví lidé, kte í neum li esperanto a ani dokonce o n m nev li.163 Do jakého stupn se dotýkal odpor d lnických esperantist samotné GEA? V jakém vztahu byli „d lníci“ k „neutrál m“ za fašistického režimu? O 153

L.Schödl „NIVEA“, Der Esperantist 7.1971, íslo 50, str. 6-8. Nap íklad popíraly, že d lníci v N mecku hrdinsky bojují proti nacismu a upozor ovaly na nepravdivou komunistickou propagandu o brzkém pádu režimu: Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 51-53. 155 W.G.Keable mluvil o jejich „grandiozit , chybné vysoké politi nosti“ Sur Posteno 1933, íslo 8 (145), str. 61. 156 Protokolaro... Valencio str. 6. 157 Willi Glier a další Zur Geschichte der Arbeiter-Esperanto-Bewegung im Bezirk Erzgebirge-Vogland (19071933), Karl-Marx-Stadt 1976, str. 32-33. 158 Karl Schabrod Widerstand an Rhein und Ruhr 1933-1945, Düsseldorf 1969, str. 40. Vedoucí esperantské skupiny, která vykonávala tuto kurýrní službu, byl Alois H. z Duisburgu, pozd ji odsouzen k doživotnímu zení. 159 H.Thebald Dokumentoj de la rezistado Hamburg 1948, str. 59. 160 Osobní sd lení Roberta Stofferse, Cassis, dne 15.11.1970. Stöterau byl v zn n spole s leny své skupiny. Byla po n m pojmenována ulice v Bremerhaven. 161 Rozhovor s Kurtem Nissenem, ervenec 1977. 162 Wolfgang Langhoff Die Moorsoldaten. 13 Monate Konzetrationslager, Mnichov 1946, str. 225. – Jedná se o zážitky z koncentra ního tábora Börger-moor u Papenburgu v letech 1933/34. 163 Diethelm Becker Der Arbeit-Esperanto-Bund auf Weg zu einer revolutionären Organisation des deutschen Proletariats. Diplomová práce, Universita v Rostoku, 1968, str. 47-48. 154

74

tom se vyslovil vedoucí SAT – Lanti v ervnu 1933 a p ipomínal svou radu z roku 1929 len m SAT v zemích, kde byl SAT zakázán: „Kde se naši lenové nemohou sdružovat pod rudým praporem, musí se zaštítit jen zeleným; musí se zú ast ovat akcí neutrálního, buržoazního, i fašistického esperantského hnutí.“164 A koliv Lanti mí il svými slovy p edevším do zemí „bílého teroru“, které na rozdíl od hitlerovského N mecka, nebyly principieln nep átelské k neutrálnímu esperantskému hnutí, ást n meckých len SAT se p idržela jeho rady a p ihlásila se do GEA „aby udržela své kontakty a neztratila jazykové dovednosti“.165 Ale proti masové infiltraci GEA socialisty a komunisty mluví hlavn tato fakta: P edn GEA jako organizace sama o sob , p edevším pro svoji vlastní bezpe nost, nem la zájem tolerovat masivní p ihlášky osob, známých jako lenové d lnických organizací; a také ti, kte í následovali Lantiho výzvy, byli nabádáni SATem se politicky neangažovat v rámci neutrálního Svazu; a také se mezi leny SAT zvedala kritika, že Lanti „zapomn l, že esperantské hnutí v N mecku již není neutrální, ale fašistické a p ihláška do takového hnutí prost nep ichází v úvahu.“166 Rozhodní odp rci tedy odmítli považovat GEA za vhodné fórum pro svou innost. Proti záv ru, že GEA byla zakázána, protože se nedokázala oprostit od len nep átelských režimu, se nabízí ješt další úvaha, že Heydrich zám rn zveli oval existenci marxistických prvk v n meckém esperantském hnutí, protože doufal takovým zp sobem rychleji dojít k svému základnímu cíli, ke kterému konzervativní byrokracie (a zdá se, že i ministerstvo propagandy) se ješt nep iklán lo: kompletn rozbít celé esperantské hnutí. Heydrich, který se držel p edstavy protin mecké konspirace celosv tového židovstva, byl bezpochyby velmi dob e informován svými agenty o vnit ní struktu e GEA a o mentalit jeho nepolitických len . Jestli v jeho adách bylo víc nebo mén marxist , nerozhodovalo o jeho základním p esv ení, že esperanto je výmyslem Žida, podporované Židy a následkem toho musí být vymýceno. Pro j každý aktivní esperantista byl p irozeným nep ítelem státu, protože jen takový lov k se m že zajímat „o propagaci zcela zbyte ného a z národního hlediska ost e odsouzeníhodného, universálního jazyka pro lidi všech národ a ras“ jak napsal v ervnu 1935.167 Naléhání Heydricha na zni ení esperantského hnutí se m že považovat ostatn za sou ást boje za posílení pozice gestapa a SS ve stát : Svého cíle Himmler a Heydrich dosáhli 17.6.1936 ustavením instituce Reichsführer SS und Chef der Deutschen Polizei.168 T i dny poté byl GEA definitivn dekretem zrušen. 164

E.L. „Inter ni“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 534. P etišt no ješt pod titulkem „Vivu la neutralismo!“ ve Vortoj de Kamarado E.Lanti Lipsko 1931 (p etišt no Laroque Timbaut 1979), str. 73-74; a v Sennaciulo 9. 1932/33, str. 93/94. 165 Protokolaro... Valencio, str. 6. 166 Protokolaro pri XIII-a SAT-Kongreso en Stokholmo 1933, str. 8. 167 Dopis politického policejního zemského velitele ministerstvu vnit ních v cí ze dne 26.6.1935, Bundersarchiv Koblenz R 58/378. 168 Tímto byla n mecká policie soust ed na, ale sou asn svým spojením se stranickou SS, jakoby stála mimo stát: Hans Buchheim Anatomie des SS-Staates. Svazek I.: Die SS – das Herrschaftsinstrument. Befehl und

75

Že Heydrich sám m l v úmyslu vyhladit esperanto, ne jen znemožnit jeho použití pro politické snahy nep íznivé nacismu, je nejjasn ji patrné na hlášení o jedenácti stránkách strojopisu z 8.6.1940, vyhotoveného Reichssicherheitshauptamt ( íšský hlavní ú ad pro bezpe nost, od íjna 1939 centrum Bezpe nostní policie a Bezpe nostní služby), která v sob shrnuje ideologickou pozici nacist ve vztahu k esperantu. V úvodu se uvádí o esperantu: Ze sionistického hnutí ( avere Cion169) pochází polský Žid Zamenhof, svého asu o ní léka ve Varšav . Cht l realizovat židovskou nadvládu podle výroku židovského proroka Jesaje 2,2-4, tedy vládu míru pod židovským vedením.170 Všechny národy by se svobodn pod ídily židovstvu. Tohoto cíle by bylo dosaženo „mírovým“ pronikáním a rozkládáním vysp lých národ . Jako prost edek má sloužit Zamenhofovi bezb ehý pacifismus, nové náboženství, které vymyslil, homarismus, jako p edstupe židovského náboženství a univerzální jazyk „esperanto“, který vymyslil, a který pomocí tení lidem všech národ a barev, a pomocí stejné výchovy, stejných ideál , p esv ení a cíl by postupn vedl všechny do jednoho hrnce národ . Všechny t i cíle spole , nejen propaganda jednoho jazyka, tvo í spole esperantismus, který od roku 1905 hraje roli pomocné zbran židovství. Jako zvláštní prost edky jsou p edpokládány mimo jiného: mezinárodní noviny, zprvu áste , pozd ji zcela v esperantu; mezinárodní literatura; mezinárodní zprost edkovávání práce a volné st hování. V pokra ování dokument analyzuje p es nacistické brýle vývoj esperanta ve výmarské republice. Práv v dob po roce 1918 mohl esperantismus dob e zako enit v N mecku. Levicové strany a kruhy použily um lý jazyk „esperanto“. Vedení skoro všech esperantských organizací se nacházelo v rukou Žid a zedná . Vládní systémy byly naklon ny tomuto jazyku, protože propagoval ve své literatu e myšlenky marxismu a komunismu, jako výborného mezinárodního prost edku ke sv tovému sbrat ení, kterého použil Žid pro získání svého cíle – sv tové nadvlády. Potom sotva n koho p ekvapí, že i p izp sobivá GEA nenašla slitování. A jestliže n kolik národn cítících lidí by cht lo rozši ovat esperanto „ve smyslu užite nosti pro stát“ – pokra uje dokument – zkušenosti ukázaly, že se jedná o „zcela chybnou víru“. P es prov rky, i politicky d ryhodné vedoucí esperantských organizací nebylo možno zabránit nep átelské innosti proti státu, Gehorsam Olten, Freiburg i. Br. 1965, str.47 a dále 55. Viz také Slomo Aronson Reinhard Heydrich und die Frühgeschichte von Gestapo und SD Stuttgart 1971. 169 Tisková chyba – správn ovevej Cion (P átelé Sionu). 170 Zmínka na Jesajovo proroctví o budoucí íši v ného míru: „A On bude soudit mezi národy, a On rozhodne o mnohých národech; a oni ukovou ze svých me pluhy a ze svých kopí srpy; již nezvedne národ me proti národu a nikdo se nebude p ipravovat k válce.“ Viz La Sankta Biblio Londýn, Edinburg 1972 „La Malnova Testamento“ (p eklad Zamenhof) str. 577.

76

protože velká ást lenstva pochází z d lník , kte í nedokáží odborn použít jazyk „ale používali ho pro svou ilegální politickou innost“. Takový politický vliv na n mecké esperantisty je p isuzován také UEA, a koliv dokument – relativn správn – ji ozna uje za „mezinárodní sdružení buržoazn liberalistického charakteru pro neutrální aplikaci esperanta na poli turismu atd.“171 Pokud bychom neznali tento dokument, mohli bychom se možná zeptat, zda by nacisté byli schopni tolerovat esperanto jako jazyk. Fritz Tieme, poslední vedoucí GEA, v ervenci 1936 informoval leny, že Himmler v dekret není zam en „proti aplikaci“ esperanta „v ústní a písemné form p i vým myšlenek s lidmi jiných jazyk “172 a že „esperanto jako takové není v N mecku zakázané“.173 Také Heydrich pod datem 27.8.1936 poznamenal: „Použití esperanta v privátní korespondenci není protizákonné, pod podmínkou, že toho není použito zám rn protistátn nebo za ú elem sdružování.“174 V následujícím roce gestapo p iznalo, že „k zákazu aplikace esperanta dosud nedošlo a pravd podobn také nedojde“.175 Skute , po rozpušt ní GEA mnoho esperantist – ti, kte í se nebáli perzekuce pro politickou innost – pokra ovalo ve svých privátních aktivitách korespondencí se zahrani ními p áteli a objednávali si neutrální tiskoviny. Internacia Esperanto-Ligo udržovala kontakty pomocí Heroldo de Esperanto se stovkami N mc 176, orgánový asopis UEA chodil nepravideln 177, a jen velmi málo exemplá novin SATu proniklo do N mecka a šlo z ruky do ruky.178 Povolení privátn používat esperanto však m lo jen papírovou hodnotu: jednak nebyla informace o tom všeobecn známa a ani povolení nezabra ovalo individuálním šikanám ze strany místního gestapa. Proto jsou známi esperantisté, kte í se nikdy nesetkali s pronásledováním a také je známo n kolik esperantist , kte í se tajn nau ili esperanto a uprchli b hem války do Švýcarska.179 Jiní byli naproti tomu voláni na policii kv li objednávání zahrani ních esperantských asopis , a dostávali písemný p íkaz „z íci se vší innosti pro esperantský jazyk“180, nebo za ú ast na neformální sch zce, kde se mluvilo esperantem, hrozil trest.181 Jednou dostal antverpský esperantista doporu ení od belgického velvyslance, aby zastavil korespondenci se svým

171

Bundesarchiv Koblenz R 58/384. Tiemeho ob žník ze dne 12.7.1936. 173 Tiemeho ob žník ze dne 21.7.1936. 174 Bundesarchiv Koblenz R 58/384. 175 Geheime Staatspolizei Berlin, 1.7.1937, Bundesarchiv Koblenz R58/387. 176 Esperanto Internacia 4. 1940, str. 35. 177 Esperanto 33. 1937, str. 80 („odesláno jen t icítce p átel“). 178 „Kvin jaroj da Hitlera re imo“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 31. 179 E.Malmgren „Novjara saluto...“ Esperanto 41.1948, str. 1. 180 Geheime Staatspolizei Hamburg Oscarovi Bünemannu 22.9.1936; faksimile H. Theobald Dokumentoj de la rezistado, str.60. 181 Geheime Staatspolizei, Staatspolizeileitstelle Berlin Erwinu Stolpemu 15.11.1937; osobní sd lení Erwina Stolpeho dne 30.1.1968. 172

77

meckým p ítelem182, a když ínská Esperanto-revue Vo oj el Oriento otiskla dv jména rakouských sv toob an , gestapo se za alo o tyto osoby zajímat.183 Když 3.6.1939 ú ad reichsführera SS poznamenal, že „rozši ování esperanta je v N mecku zakázáno“184, potvrdilo to faktický stav. A jestliže ješt zbývají n jaké pochybnosti, že po rozpušt ní E-organizací za ali nacisté považovat esperanto za pouhý koní ek, dokument z roku 1940 nás pou í o em jiném: Považovat „esperanto“ jen za pomocný jazyk pro mezinárodní komunikaci je nesprávné. Um lý jazyk esperanto je ást esperantismu, zbran Žid . Jak p íkrý byl Heydrich v názor, to osobn zakusil švýcarský noviná Hans Unger, který pracoval v Berlín mimo jiné jako spolupracovník Associated Press. Po setkání se dvanácti esperantisty v berlínské kavárn byl volán na hlavní ú ad gestapa, kde ho Heydrich osobn vyslýchal a ozna il Ungrovy kontakty s esperantisty za pokusy organizovat „mezinárodní sí “ proti t etí íši. Na noviná v argument, že by bylo zran no sv domí celého lidstva, jestliže pouze za používání esperanta se posílali lidé do koncentra ních tábor , Heydrich ost e opá il: „Naše sv domí je n mecké a podle n ho se ídíme. „Sv domí lidstva“ je židovský vynález a nás nezajímá!“ podobné urážky pak Unger vyslechl od Rudofa Heße, který ješt sd lil Švýcarovi sv j fantastický plán na zjednodušený n mecký jazyk, který bude vnucen celoevropské federaci pod nacistickou hegemonií. 185 Nedlouho po rozhovoru Heydricha a Heße s Ungerem vypukla 2. sv tová válka, která p inesla smrt a nep edstavitelné utrpení milión m lidí. Podrobnosti o nacistickém teroru, který zu il zejména ve východní Evrop , nelze zde popisovat. Mén známý aspekt zotro ující politiky nacist je potla ování jazykových práv Žid a Slovan . Sám Hitler požadoval v ervenci 1942, aby nen mecké obyvatelstvo v okupovaném území východní Evropy „nebylo ipušt no k vyššímu vzd lávání“ a školy aby vyu ovaly „ne víc, než význam dopravního zna ení“. N ina bude vyu ována Žid m a Slovan m jen natolik, kolik bude nezbytné „pro p edpoklad k našemu vedení“ – tedy, pro pochopení nacistických p íkaz .186 Je zbyte né íkat, že nacistická expanze na východ znemožnila také možnosti pro použití esperanta, symbolu jazykové rovnosti, který práv mezi Židy a Slovany našel své první nadšené stoupence. Již druhý a etí den okupace Polska n meckými vojáky se ob tmi stali esperantisté187. 182

Osobní sd lení Artura Gitzingera, Solingen 4.7.1966. Bundesarchiv Koblenz R 58/384. 184 Na stejném míst . 185 Hlášení Dr. Hanse Ungera N meckému Esperanto-Institutu 2.6.1948; vý atek v La Ponto 3. 1949, strana 5-6. – Hitler sám na za átku roku 1941, že za 100 let bude n ina jazykem Evropy: Werner Jochmann (red.), Adolf Hitler. Monologe im Führerhauptquartier 1941-1944, Hamburg 1980, str. 124. 186 Henry Picker (red.) Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier etí vydání Stuttgart 1976, str. 453-454. V kv tnu 1942 Hitler vyjád il nad ji, že v echách a na Morav po dvaceti letech se stane eština pouhým dialektem. Na stejném míst str. 322. 187 Esperanto Internacia 11. 1947, str. 3. 183

78

Prvními byla rodina Zamenhofova. Jen n kolik dn po 28.9.1939, kdy byla Varšava obsazena n meckými oddíly, p išli p íslušníci SS do židovské nemocnice a ptali se na Adama Zamenhofa, který byl hlavním léka em o ního odd lení. 188Adam, Zamenhof v syn, byl uv zn n. Protože Židé a v bec i celá polská inteligence nebyla bezpe ná p ed bezuzdným honem Heydrichových poprav ích, dá se p edpokládat, že nebylo zapot ebí zvláštního p íkazu k zat ení Zamenhofovy rodiny a dalších esperantist .189 Výsledek byl na každý pád stejný: Adam Zamenhof byl zast elen 29.1.1940.190 Jeho sestry Zofia a Lidja a Lazarova sestra Ida Zimmermannová byly v roce 1942 z varšavského ghetta transportovány do koncentra ního tábora Treblinka, kde všechny t i zahynuly.191 Mnoho esperantist pat ilo k nespo etným ob tem masového vražd ní v Polsku192, pravd podobn n kolik z nich v prvé ad proto, že byli aktivními esperantisty.193 Nemáme definitivní d kazy o tom, že také v zn ní esperantist v Polsku lo p vod v pe livém plánu hlavního ú adu gestapa v Berlín . Ale pravd podobn tomu tak bylo. Na každý pád pro Heydrichovou cynickou pedanterii a fanatickou nenávist ke všemu židovskému, proti všemu co jeho dce Hitler ozna il „že už nechce vid t“, Heydrich nezapomn l – b hem vražd ní, které se blížilo ke svému vrcholu – v novat op t zvláštní pozornost esperantu, a na ídil vypracovat citovanou zprávu z 8.6.1940, aby ješt znovu poskytl ideologické ospravedln ní perzekucí proti esperantu – zbrani Žid . Kdysi zavržené esperanto jednou v tou v Mein Kampf se nedokázalo ukrýt p ed cíleným Hitlerovým útokem. 2.7. V okupovaných zemích ed a po invazi do Polska – zem , která nejvíce trp la za války – v mnoha zemích Evropy, které nacisté zabrali, nebo v kterých se jim poda ilo zesílit sv j vliv, nemohlo esperanto podle zákona již existovat. Jako první to zakusili v Rakousku. D lnické esperantské hnutí (ALLE), jehož motorem byl Franz Jonas, povále ný federální prezident Rakouska, m lo koncem roku 1933 víc než 1.700 len , neutrální Rakouský Esperantský Svaz (AEA) jen 500. Po neúsp šném d lnickém vzbou ení v únoru 1934 diktátorský režim Engelberta Dollfuße zakázal ALLE spole se všemi d lnickými organizacemi. Tradi ní 188

Isaj Dratwer „Kiel pereis la familio de d-ro Zamenhof“ Germana Esperantisto-Revuo 17. 1964, str. 57. Viz Marjorie Boulton Zamenhof. A toro de Esperanto La Laguna 1962, str. 248. 190 Andrzej Pettyn Skizo pri la Esperanto-movado en Pollando Varšava 1978, str. 4. 191 Na stejném míst . Viz také Isaj Dratwer Lidja Zamenhof. Vivo kaj agado Antverpy, La Laguna 1980, str. 102-109 (reprodukce ty koresponden ních lístk psaných z ghetta mezi kv tnem 1940 a lednem 1942); Wendy Heller Lidia. The life of Lidia Zamenhof, daughter of Esperanto Oxford 1985. – Wanda, manželka Adama a její syn žili skryt u nežidovské rodiny ve Varšav a p ežili. 192 Nejznám jší je Leo Belmont, Leopold Dreher, Izrael Lajzerowicz, Wilhelm Róbin, Jakób Suapiro a Edward Wiesenfeld. 193 Czeslav Priski, delegát UEA v Lublinu byl zast elen za átkem února 1941, pravd podobn pro své esperantství: Jan Zawada v Pola Esperantisto 42. 1962, íslo 4 ( ervenec-srpen), str. 5. 189

79

íze rakouských význa ných autorit pro esperanto tento krok neovlivnil, zvláš také proto, že Hugo Steiner, prezident AEA, u inil ihned prohlášení loajality vlád .194 AEA podpo ila prohlášení, aby se lenové p ihlásili do Vlastenecké fronty195 a když se v roce 1936 konal ve Vídni 28. Sv tový esperantský kongres, jehož estný výbor se skládal z velké ásti z význa ných osob – od federálního prezidenta až po Dunajské paroplavební spole nosti.196 12. b ezna 1938 skon ila samostatnost Rakouska. Již m síc po p ipojení k N mecku, byly zaznamenány návšt vy agent gestapa, 197 a již 20. dubna SS uzav ela Internacia Esperanto-Muzeo ve Vídni.198 1. srpna p išlo na ízení z Berlína o zrušení esperantského hnutí.199 Je nutno poznamenat, že bylo rozlišováno mezi AEA, který byl charakterizován jako hlavn katolická a pravicová a konkuren ní organizace k A stria Esperantista Federacio, založené v roce 1936 a podle nacist vedená bývalými socialisty; první byla „požádána“, aby se sama zlikvidovala, druhá byla násiln rozpušt na. Pozd ji, za války se rakouští esperantisté tajn scházeli v soukromých bytech. B hem jednoho takového shromážd ní koncem ervna 1944, v byt Gustava Webera, bývalého hlavního delegáta Internacia Esperanto-Ligo, se náhle objevili p íslušníci gestapa. Uv znili všechny p ítomné. Weber byl poslán do koncentra ního tábora v Mauthausenu, kde dokonce ani d stojníci SS necht li v it, že Weber byl uv zn n pouze kv li esperantu a zjiš ovali, zda je to skute jediná p ina. Weber byl pak transportován do Gusen na nucené práce v lomu. Jednoho dne p ed osvobozením, p íslušník SS ve služb , znervózn lý Webrovým trvalým úsm vem – známkou po ínajícího šílenství – mu vzal z rukou lopatu a praštil ho s ní do hlavy a usmrtil ho. 200 Nejdéle aktivní esperantská organizace, která m la nálepku „n mecká“, byla Germana Esperanto-Ligo v eskoslovensku. Po odtržení Sudet byla rozpušt na 16. prosince 1938 místní iniciativou, d íve než p išlo na ízení z Berlína.201 Také n mecká Esperanto-societo v Praze se rozpustila 20. února 1939. Po zrušení eskoslovenského státu v b eznu 1939 hnutí v Protektorátu echy a Morava proti o ekávání nebylo hned zakázáno, ale a EsperantoAsocio ( EA), který zaujal místo d ív jší Esperanto-Asocio v eskoslovenské republice, byl nucen se omezit na innost jen mezi echy.202 V b eznu 1940 byl nucen zav ít svou kancelá a na sch zi 3. listopadu 1940 se rozhodl podle 194

„Al la savintoj de A strio!“ stria Esperantisto 11. 1934, str. 13. stria Esperantisto 11. 1934, str. 27. 196 stria Esperantisto 13. 1936, íslo 2, str. 2. 197 Sennacilulo 14. 1937/38, str. 75. 198 Hugo Steiner Katalogo pri la kolektoj de Internacia Esperanto-Muzeo en Wien. ást I. Víde 1957, str. XXIX. 199 Bundesarchiv Koblenz R 58/384. 200 Pierre Jayer „Pro Esperanto. Memoro pri Gustav Weber“, rukopis 1966. – Mu edníkem nacismu byl také jiný esperantista, známý katolický pacifista Max Josef Metzger; odsouzený k smrti pro „defétismus“, byl s at v Berlín 17.dubna 1944. 201 Bundesarchiv Koblenz R 58/384. 202 Ligilo 25.8.1939; podle Esperanto 35. 1939, str. 34. 195

80

íkazu gestapa se rozpustit.203 Esperantský klub v Praze p sobil tajn ješt do roku 1944. V protektorátu, v jehož ele stál od zá í 1941 Reinhard Heydrich204, bylo také mnoho esperantist mezi ob tmi kruté perzekuce.205 V zemích, okupovaných b hem války nebyla politika nacist ve vztahu k esperantu jednotná. Obecn lze íci, že tlak ve Skandinávii a v západní Evrop l mén drastické dimenze proti východní ásti. Ve Francii nedocházelo k systematickému odporu; esperantské kursy byly n kdy zakazovány, jindy ne, ale byly ostatn stále tajn vedeny.206 Podobn v Norsku207 a Dánsku208 nebylo hnutí nikdy zakázáno. V roce 1942 D lnický esperantský klub v Kodani se odvážil vydat knihu se srozumitelným názvem Tra densa mallumo (Skrze hustou tmu), ve které jsou ínští esperantisté chváleni za to, že „velmi ile pracují a používají esperanto ke svému boji proti japonským agresor m“ a n mecké esperantisty kritizují za jejich „bláznivé chování“, když „zdánliv , aby zachránili hnutí, prohlásili, že jsou p ipraveni sloužit nacismu“. 209 Také židovské rodiny v Dánsku, kterým hrozila deportace, mohly být v as upozorn ny tajným telefonním spojením, které n mecký voják-esperantista instaloval v hlavním meckém štábu do bytu svého p ítele, dánského esperantisty a tak umožnil poslech hovor ve štábu. 210 V Belgii esperantisté ve Flandrech vydávali od ledna 1941 bez zákazu p t ísel Mededeelingen voor den Vlaamschen Esperantist. Když bylo tisknuto šesté íslo, objevilo se gestapo, po výslechu a prohlídkách, zakázalo formáln Flanderské esperantské organizaci další innost. V prosinci 1941, p esto místní skupina v Bruggách za ala tajn vydávat rozmnožovaný m sí ní bulletin s titulem Paco kaj Justeco (Mír a spravedlnost).211 Také v Nizozemsku okupanti zpo átku neúto ili na hnutí, ani nezakazovali používat esperanto p i korespondenci s neutrálním zahrani ím. Ale 20. b ezna 1941 Nizozemský esperantský svaz byl rozpušt n dekretem velitele bezpe nostní policie a bezpe nostní služby.212 Za pln ní dekretu odpovídal „fanatický nep ítel esperanta“ Werner Schwier, vedoucí sekce pro mezinárodní organizace v íšském komisariátu pro okupovaná nizozemská teritoria. Podle zprávy Andreo Cseha o uzav ení Internacia Esperanto-Instituto v Haagu („pobo ná organizace zedná ské lóže“), Schwier vychlouba prohlásil, že „on již zni il esperantské hnutí v N mecku a Polsku a jestliže Cseh bude naléhat na 203

Stanislav Kamarýt Historio de Esperanto-Movado en oslovakio Praha 1983, str. 69. Jak známo, v ervnu 1942 byl Heydrich p i atentátu zabit a na odvetu nacisté zmasakrovali obyvatele ve vesnici Lidice. 205 Kamarýt, str. 76-81. 206 Pierre Petit „50-monata esperantista propagando sub germana okupado“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 35. 207 Arnfinn Jensson „Norvega Esperantista Ligo dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 78. 208 K.T.Hansen „En Danujo dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 87. 209 Tra densa mallumo. Esperanto-eseoj pri movado kaj lingvo Koda 1942, str. 27, 25. 210 Heroldo de Esperanto 22. 1946, íslo 7 (1056), str. 2. 211 E.Cortvriendt „Flandra Ligo Esperantista dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 88-89. 212 Osobní sd lení Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie, Amsterodam, dne 14.3.1969; viz též „La verda stelo brilis en la mallumo. Esperantista vivo en la okupita Nederlando“ La Praktiko 11. 1946, str. 87. 204

81

udržení esperanta, ohrozí esperantisty v zn ním a koncentra ními tábory, protože „pacifismus a humanismus jsou nejv tšími zlo iny proti životu a lidu“.213 ást knih nizozemských esperantských organizací – dv bedny – odeslal Schwier v srpnu 1942 do Berlína. Byly ur eny jako studijní materiál o konspirativní innosti žid pro knihovnu Hohe Schule de NSDAP, která m la být vybudována po válce.214 2.8. Následování nacistického vzoru I d íve, než nacisté zabrali sousední zem N mecka, se n kde objevovaly tendence, které nep ízniv ovliv ovaly rozši ování esperanta. Vedle antikomunismu se jednalo v prvé ad o antisemitismus, který více mén latentn vládl v mnohých i demokratických zemích Evropy. V širokých vrstvách byla živena antipatie proti esperantu, dílu Žida, které si museli být esperantisté i v zemích s relativn p íznivou vládou pro esperanto, zcela v domi. P íkladem toho byla situace v Polsku. V kv tnu 1934 u itel esperanta na gymnáziu v Bydgoszczi uspo ádal anketu mezi svými žáky, kte í si odmítli vybrat esperanto jako u ební p edm t. P i popisu svých motiv se ukázalo, jak nevylé iteln jsou infikováni protižidovskými p edsudky: ... protože je to židovský argot, kterým musíme opovrhovat... ... esperanto slouží k protináboženské propagand . Esperantisté jsou nej ast ji Židé nebo ateisti. Esperanto se musí do zárodku zni it. ... jsem velký antisemita, proto nemám rád esperanto ... ... protože to je podle mne sionistický vynález pro snadn jší rozši ování komunismu, zedná ství a jiných zbyte ností... 215 kolik let po této anket esperantisté na celém sv mohli pozorovat silnou eskalaci této no ní m ry nacionalismu a antisemitismu v zemi, která se brzy sama stala její ob tí. Když režim v Polsku, pravd podobn aby zlepšil svoje mezinárodní renomé, ud lil povolení, aby ve Varšav – v m st kde bylo poprvé publikováno esperanto – byl uspo ádán v roce 1937 Zlatý jubilejní kongres k 50. výro í vydání první publikace v jazyce esperanto, extrémn pravicové a fašistické noviny ost e napadly vládu, že souhlasila s uskute ním „žido-komunistického“ kongresu.216 B hem kongresového týdne tyto noviny svými nejabsurdn jšími pomluvami a „cynicky nestoudnými útoky“ 213

Andreo Cseh „La e Instituto dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 57; stejn „Dum la uragano“ La Praktiko 11. 1946, str. 15. – V roce 1967 nizozemská vláda poslala vlád francouzské zóny N mecka seznam 658 osob podez elých z vále ných zlo in ; na seznamu se také nachází jméno Schwier Nederlanda Esperantisto 32. 1967, str. 75. 214 Porovnej – Der Prozeß gegen die Hauptkriegsverbrecher vor dem Internationalen Militärgerichtshof, Nürnberg, 14. November 1945 – 1. Oktober 1946. Svazek XXV. Norimberk 1947, str. 252-253. – Konfiskace knihoven mezinárodních organizací za zmi ovaným cílem vedl. tzv. opera ní štáb Rosenberg, který v ervenci 1940 dostal od Hitlera pov ení zabezpe it v okupovaných územích materiál všech organizací nep átelských nacismu. 215 Mieczyslaw Sygnarski „Kion opinias la junularo pri Esperanto?“ Internacia Pedagogia Revuo 17. 1938, íslo 1, str. 6-14. 216 ESTO „29-a Universala Esperanto-kongreso en Varsovio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 2.

82

zp sobovaly tak tísnivou atmosféru, že „ú astníci kongresu, alespo jejich velká ást, se cítili jakoby terorizováni“.217 V Polsku se nep átel m esperanta v zásad nepoda ilo ovlivnit názor vlády, ale p íklad nacistického režimu, který jako první systematicky bojoval nejen proti nep íjemným prvk m v esperantském hnutí, ale proti hnutí jako takovému i proti jazyku, p evzaly i jiné, další, pravicové a fašistické režimy a pozorn ji pozorovaly esperantisty a ve v tší ší i než d íve je perzekvovaly – asto nehled ly na d ív jší rozlišování mezi neutrálním a d lnickým hnutím. V Portugalsku, kde v roce 1932 za ínala skoro ty icetiletá Salazarova vláda, se od po átku napodoboval n mecký vzor. V zá í 1936 všechny esperantské organizace byly zrušeny. Policisté zape etili jejich prostory a ve dne v noci hlídkovali p ed vstupem. Náhlé p erušení portugalského hnutí, které m lo silný proletá ský nádech, evidentn ovlivnilo události v sousedním Špan lsku, zejména práv vypuklou ob anskou válku. P ímou p inou bylo provolání v esperantu zaslané z Barcelony lisabonským esperantist m, aby „za ali jednat proti vlád “. Prý mezi vzbou enými portugalskými námo níky bylo také n kolik esperantist .218 Sotva by n kdo b hem trvání špan lské války riskoval v zení a propagoval esperanto v Portugalsku. 219 B hem 2. sv tové války, které se Portugalsko nezú astnilo, op t mohla p sobit Portugala Esperanto-Ligo, ale 11. srpna 1948 dekret ministerstva vnit ních v cí potvrdil zákaz „jakýchkoliv aktivit, nebo esperantských tiskovin“ a o dva m síce pozd ji ministerstvo výchovy zakázalo vyu ování esperanta.220 Agenti tajné policie PIDE prohledali byty esperantist , odnesli esperantský materiál a v srpnu 1949 zkonfiskovali majetek PEL; policie informovala, že budou konfiskovány také dopisy icházející ze zahrani í s nálepkou esperanta.221 Pod podmínkou, že esperanto bude použito „pouze lingvisticky“, nový ministr pro vnit ní v ci zrušil 11. dubna 1951 dekret z roku 1948.222 Esperantisté za ali nadšen znovu organizovat Portugala Esperanto-Asocio (Portugalský esperantský svaz), ale protože ministerstvo výchovy odmítlo potvrdit stanovy a navíc zakázalo kurzy, organizace byla nucena uzav ít své sídlo a zastavit vybírání p ísp vk .223 Situace z stala stejná i v následujících letech.224 Zatím co ministerstvo pro vnit ní v ci p estalo klasifikovat vyu ování esperanta jako protistátní in, ministerstvo výchovy dál brzdilo hnutí, zdánliv na základ reak ního argumentu, že esperanto má zhoubný vliv na istotu portugalštiny.225 217

Georgo Verda (=Izrael Lajzerowicz) „La Jubilea“ Literatura mondo II. 7. 1937, str. 99. Sennaciulo 13. 1936/37, str. 4; srovnej Saldanha Carreira „La nuna movado en Portugalio“ Esperanto Internacia 1. 1937, str. 74. 219 Sennaciulo 14. 1937/38, str. 23, 88; 15. 1938/39, str. 78. 220 Sennacieca revuo 2. 1950, str. 27. 221 Esperanto 42. 1949, str. 48, 149. 222 Esperanto 44. 1951, str. 132; Sennaciulo 22. 1951, íslo 8/9, str. 7. 223 Heroldo de Esperanto 28.1952, íslo 10 (1162), str. 2; íslo 18 (1170), str. 2. 224 G.C.Fifhiera „Okazas en Lisbono“ Heroldo de Esperanto 39. 1963, íslo 19 (1369), str. 2. 225 „Esperanta kaj portugala lingvoj“ Revista Portuguesa de Esperanto 1. 1973, íslo 5/6 (listopad/prosinec), str. 14. 218

83

Dlouho tedy Portugalsku pat ilo pochybné prvenství být jedinou zemí v západní Evrop , která odmítla upravit svoje protiesperantské názory. Jen lstí se poda ilo portugalským esperantist m trochu rozši ovat jazyk: nap . vyráb li zelené mýdlo s názvem „Esperanto“. V prodeji byly krabice s šesti kusy mýdla spole se skláda kou a s první krátkou lekcí esperanta.226 V roce 1972 edstavitelé státu souhlasili s reformou PEA pod podmínkou, že pod ídí své vztahy se zahrani ím vedoucí linii ministerstva výchovy.227 Rozhodnou zm nu inesla až dubnová revoluce v roce 1974. Po mnohaletém období p ekážek, dovolil kone pád fašistického režimu portugalským esperantist m informovat své zahrani ní p átele o uleh ujícím faktu: „Esperanto v naší zemi už nebude nebezpe ný jazyk.“228 Ve Špan lsku byly p iny oficiálního neschválení jen áste podobné portugalským. P ed vypuknutím ob anské války byli esperantisté fašisty více mén za azováni do tábora nep átel. Konflikty se státními mocnostmi vznikaly ne pro t ídní agitaci esperantem, ale – jen zdánliv paradoxn – pro použití jazyka pro národní cíle, p esn ji pro autonomistické aspirace Katalánc . Již v roce 1905 organizace „Unió Catalanista“ použila esperanto k ešení svých mezinárodních vztah 229 a vedení katalánského esperantského hnutí bylo od po átku pevn v rukou osob, pro které m la hodnotu katalánština jako první, esperanto jako druhé. Špan lština, oficiální jazyk zem byl systematicky ehlížen na stránkách revue Kataluna Esperantisto a kontakty s mezinárodním hnutím byly uskute ovány p ímo, ne p es Hispana Esperanto-Asocio v Madridu. 230 Následn , zejména b hem vojenské diktatury Primy de Rivery (1923-1930) Kataluna Esperantista Federacio byla asto obvi ována pro separatistickou innost proti špan lskému státu. Když generál, vládnoucí v Barcelon , požadoval v roce 1928, aby Federacio nadále nenesla jméno Kataluna a udržovala dobré vztahy s ostatními špan lskými regiony, katalánští esperantisté namísto aby se pod ídili, rozhodli se p erušit innost organizace a ekat na p ízniv jší situaci. Po pádu diktátorského režimu v roce 1930 nastalo nové období a již v dalším roce se mohlo objevit vydání knihy Kataluna Antologio, ve které více než 50 spisovatel svými prózami a verši p eloženými do esperanta výmluvn zd raz ovalo sv j jazyk a lid.231 Ale brzy p išla nová, hrozn jší zkouška, která nepotkala jen katalánské esperantisty: Vzpoura Francových oddíl proti vlád lidové fronty v ervenci 226

Heroldo de Esperanto 31. 1955 (1221), str. 2. 26. ervna 1971 bylo povoleno vyu ování esperanta: Esperanto 65. 1972, str. 22. 228 Revista Portuguesa de Esperanto 2. 1974, str. 101. 229 Lingvo Internacia 10. 1905, str. 564. 230 EdE str. 216-220; viz též „Katolika taktiko e hispana regiono de Katalunio“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 42 (94), str. 12. – Zpo átku byl hlavním motorem esperanta v Katalánii spisovatel Frderic Pujulà i Vallès, jeden z vedoucích nacionalistického hnutí. Kv li lánku v esperantském asopisu, kde kritizoval špan lské militaristy, musel koncem roku 1905 prchnout do Francie, kde z stal n kolik rok : Lingvo Internacia 11. 1906, str. 150; EdE str. 217, 458-459. Od roku 1911 Kataluna Esperantista Federacio skoro každoro po ádala literární sout že, tzv.Mezinárodní kv tinové hry (Internaciaj Floraj ludoj), kterých se zú ast ovali esperantští spisovatelé z r zných zemí. 231 EdE str. 219-220. – První vydání Kataluna Antologio, které vyšlo 1925, bylo jednou z p in perzekuce. 227

84

1936 omezila a po svém vít zství zcela zamezila innost celého špan lského hnutí. Na které stran byli esperantisté b hem bratrovražedné krvavé války, o tom nem že být pochyb, alespo pokud se soudí podle obsahu esperantských periodik, které zaujaly protifašistický postoj. Nejznám jší mezi nimi byla revue vydávaná ve Valencii skupinou „Grupo Laborista Esperantista“, Popola Fronto, která se více než dva roky snažila celosv tov své tená e provokovat bezprecedentním bojovým zp sobem.232 Krom této revue vycházel v esperantu informa ní asopis katalánské vlády233, anarchistický Informa Bulteno a jiné, další, vycházející kratší dobu, které odrážely heterogenní konsistenci protifašistického tábora a polemizovaly mezi sebou.234 Esperantisté bojovali proti fašistickému nebezpe í nejen perem: Také do Mezinárodních brigád se hlásili mnozí p íslove ní „míroví bojovníci“235, kte í išli do Špan lska z Rakouska, N mecka, eskoslovenska, Francie, Itálie, Bulharska, Polska, Ma arska, Jugoslávie, Švédska a z dalších zemí; existoval, alespo na za átku, zvláštní esperantský oddíl a také se konaly esperantské kurzy v rámci Brigád. 236 Nejvýzna jším esperantským brigadistou byl mecký spisovatel Ludwig Renn, který v Radio Barcelona esperantem posílal pozdravy bojujícím esperantist m.237 Na republikánské stran bojoval prezident Hispana Esperanto-Asocio (Špan lský esperantský svaz), plukovník a pozd jší generál Julio Mangada Rosenörn, který ve sv tovém hnutí byl znám jako vydavatel Zamenhofovy brožury o homaranismu (1913) a autor básní v esperantu. 238 I když fašisté d íve nev novali esperantu pozornost, nemohli v žádném ípad p ehlédnout široké použití jazyka pro obranu republiky. V b eznu 1937 Popola Fronto zp sobila zd šení v mezinárodním hnutí následujícím sd lením: Jako íznutí ost ím dýky p ichází kruté sd lení: Fašisté v Cordob zabili všechny esperantisty! ... Esperanto m lo své pr kopníky, kte í vychovali apoštoly a dnes, po padesáti letech mírové existence, má již první mu edníky, které m že p edstavit zpáte nickému sv tu, který se na nás dívá s lhostejností a posm chem. ... V erném Špan lsku již není esperanto hra, ale riskování života!239 232

Od listopadu 1936 do ledna 1939 vyšlo 44 ísel tohoto“ informa ního mezinárodního bulletinu o špan lském boji proti fašismu“. 233 Comunicat de Premsa (Generalitat de Catalunya). Vycházel od 1937 do 1938, minimáln 33 ísel. 234 Také protistalinská (ne trockistická) Laborista Partio de Marksista Unui o (POUM) v Barcelon v roce 1937 vydala esperantský bulletin La Hispana Revolucio. – O polemikách viz mimo jiné Popola Fronto 2. 1937, íslo 22, str. 7; 3. 1938, íslo 36, str. 3; Informa Bulteno 2. 1937, íslo 7, str. 3; íslo 8, str. 4; Sennaciulo 14. 1937/38, str. 35, 68-69. 235 Franz Haiderer „La Internaciaj Brigadoj kaj esperantistoj“ Der Esperantist 10. 1974, íslo 5/6 (67/68), str. 10-12. 236 Na stejném míst str. 11; La Socialisto 11. 1937, íslo l (kv ten), str. 5. 237 Sur Posteno 4. 1937, íslo 49 (leden), str. 5. 238 Hugh Thomas (Der Spanische Bürgerkrieg druhé vydání, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Víde 1964, str. 164) ho nazývá „velice populárním d stojníkem“. 239 Popola Fronto 2. 1937, íslo 9, str. 1.

85

Podrobnosti o uvedené události nejsou dosud k dosažení.240 Potom, co nizozemský katolický esperantista dostal zdánliv dementující informaci, že Franco „necítí samoz ejm žádné p edsudky proti esperantu“241, Popola Fronto dodala na vysv tlenou, že informace se zakládá na vysílání fašistické radiostanice, ve které bez dalších podrobností bylo uvedeno toto: „V Cordob byli všichni p íslušníci sekt, zedná a esperantist potrestáni odpovídajícím trestem za ú ast v protinárodních akcích.“242 Všelijak si m žeme p edstavit charakter tohoto trestu – od špan lského esperantisty p išla naléhavá prosba redaktorovi Heroldo de Esperanto, aby mu již nepsali esperantem, „protože je to nebezpe né jako smrt“.243 Po Francov vít zství nebylo esperanto sice oficiáln zakázáno, ale ješt dalších n kolik let bylo na esperanto pohlíženo ze strany vedoucích initel s podez ením.244 V roce 1948 mohla být znovu obnovena Hispana EsperantoFederacio, ale když na universit La Laguna (Tenerife) se snažili nastartovat kurz, falangistické, studentské noviny se postaraly úto ným lánkem, aby kurz byl zakázán.245 Až v roce 1951 v Madridu po trnáctileté pauze byly op t po ádány kurzy. Pozd ji problémy vymizely a v roce 1968, skoro po t iceti letech od ob anské války, hlavní m sto Špan lska hostilo 53. Sv tový esperantský kongres – pod estným patronátem generalisima Franca. Itálie v dob Mussoliniho vlády, dlouho sloužila reprezentant m neutrálního hnutí za p íklad, že i za extrémn nacistického režimu m že mezinárodní jazyk p ežít. Silnou pozici, kterou si italské hnutí dokázalo udržet po dobu prvních 15 let vlády Mussoliniho, by p esv ilo mnohé, že fašismus a esperanto mohou žít v symbióze. Italští esperantisté mohli zaznamenat asto podporu od vedoucích initel , kte í vid li v jazyku užite ný nástroj pro informace o turistických krásách Itálie v zahrani í. Ne zcela nemístný se zdá post eh Franze Thierfeldra, ilého bojovníka proti esperantu v N mecku, že italští lingvisté p isuzují esperantu, pro jeho románské prvky, nep ímý propaga ní vliv italštiny.246 Vrcholem vládní podpory bylo uspo ádání 27. Sv tového kongresu v roce 1935 v ím . O nedlouho pozd ji po tomto kongresu snahy italského hnutí, zabezpe it si vládní p íze , získaly kompromitující charakter. Za átkem roku 1936 orgán Itala Esperantista Federacio (IEF) vydal provolání, aby esperantisté ve sv 240

Porovnej André Caubel „Kaj Kordovo?“ SAT-Amikaro 1968, str. 102-103, 110-111. Espero Katolika 34. 1937, str. 63. 242 Popola Fronto 2. 1937, íslo 16, str. 2. – Zprávy o zast elených esperantistech v r zných místech ve Špan lsku zmi uje také La Socialisto 11. 1937, íslo 1 (kv ten), str. 5; konkrétní p ípad uvádí La Brita Esperantisto 81. 1985, str. 33. Architekt a socialistický poslanec Francisco Azorín, který p edtím bydlel v Córdob , podal informaci na 3.IPE-Kongreso v Pa íži (1937), že fašisté vypálili jeho d m, protože na n m byla zelená hv zda, ale p i této p íležitosti nemluvil o hromadném st ílení esperantist : Ru a Esperantisto 1937, íslo 64 (zá í), str.4. 243 Jung iu – iun str. 195. –Jedná se o advokáta Andrése Piño z Valencie, který byl také socialistickým poslancem. 244 Esperanto 40. 1947, str. 114-5. 245 Esperanto 42, 1949, str. 23. 246 Franz Thierfelder Sprachpolitik und Rundfunk Berlín 1941, str. 38-39. 241

86

projevili své sympatie Itálii pro její dobyva nou válku v Etiopii. 247 V roce 1938 zp sobil italský delegát incident p i zahajování Sv tového esperantského kongresu v Londýn , když kv li p ítomnosti reprezentanta Špan lské republiky, odmítl pronést svou pozdravnou .248 V té dob již v Itálii vál pro italské esperantisty mén p íznivý vítr. V roce 1936 a 37 se nemohly konat národní kongresy a brzy, zejména když Itálie pod tlakem N mecka p ijala v roce 1938 protižidovské zákony, do sloupk v novinách pronikla protiesperantská propaganda. Noviny Il Popolo d´Italia náhle objevily, že Zamenhofova ulice v Milánu „uráží ím, který ke vztah m s jinými národy používá jiné mosty“ než je esperanto.249 Koncem roku 1939 orgán Internacia Esperanto-Ligo poznamenal, že již n kolik m síc si Italové „užívají“ tení, již dob e známé v N mecku: argument, že esperanto je židovský jazyk.250 Byrokratické šikany zabránily v zá í 1939 uskute nit oznámený kongres v Turín ; „aby se ušet il papír“, musela Federace zastavit vydávání svého bulletinu.251 Když v íjnu 1941 fašistický asopis úto il proti Zamenhofovu dílu - „nástroji sionismu a mezinárodního podkopávání“ 252 - a byla p ijata nacistická konspira ní teorie, bylo zastaveno vysílání Radio Roma253 a už v bec nez stala možnost ve ejn pracovat v Itálii pro esperanto. V roce 1969 byly publikovány v Ma arsku p edvále né dokumenty policie o d lnickém esperantském hnutí v regionu Békés. Podle úvodu ve sbírce, tyto dokumenty ukazují že mezi nezákonným komunistickým hnutím a esperantským hnutím existuje silná návaznost a že mezi lety 1920 a 1930 „být lnickým esperantistou neznamenalo prostou výuku jazyka, ale politické lekce“.254 Mnoho z t ch mladých d lník se pozd ji stalo aktivními v komunistické stran ,255 a p i práci v rámci Hungaria Esperantista Societo Laborista (HESL) nejen že bylo nutno se trvale chránit p ed policií, ale také proti vedení Ma arské sociáln demokratické strany, jejíž bylo HESL odnoží. V mnoha skupinách HESL vládl v tší revolu ní duch, než byli sociální demokraté ochotni tolerovat256, takže v roce 1930 vedoucí HESL, kte í ve své tšin p íliš nesouhlasili s levicov politickým zabarvením své organizace, 247

Podle Sennaciulo 12. 1935/36, str. 33. Sennaciulo 14. 1937/38, str. 82. 249 Podle Esperanto 35. 1939, str. 11. 250 „La plej stulta argumento“ Esperanto Internacia 3. 1939 str. 321. – Podle Marjorie Boulton (Zamenhof toro de Esperanto, La Laguna 1962, str. 245), IEF musela také vyškrtnout své židovské leny. 251 Gianfranco Cardone Il movimento esperantista cattolico in Italia. Storia dei rapporti fra stato e chiesa. Doktorská práce, Univerzita v Turín 1973/74, str. 144; porovnej shrnutí „La Esperanta katolika movado en Italio“ „Espero katolika“ 72. 1975, str. 108. 252 Roma Fascista 9.10.1941; citován Cardone str. 179. 253 Esperanto Internacia 5. 1941, str. 37. 254 Bállint Ferenc A. Békés Megyei munkás eszperantó mozgalom válagotott dokuntumai 1925-1934. Vybrané dokumenty d lnického esperantského hnutí v departmentu Békés 1925-1934 Gyula 1969, str. 5. 255 Alfonso Pechan (red.) Gvidlibro por Supera Ekzameno. Historio, literatuto, metodologio. Druhé vydání, Budapeš 1979, str. 107; srovnej také Zoltán Baarna „Katarina Hámán – martiro kaj esperantisto“ Hungara vivo 24. 1984, str. 208-209. 256 Ludoviko Kökeny „La libroeldonagado de Literatura Mondo“ Hungara Vivo 12. 1972, íslo 4, str. 6. 248

87

za ali propoušt t komunistické leny i celé skupiny.257 Ale pro trvající konflikty v únoru 1934 sociáln demokratická strana p erušila svoje svazky s HESL, která v tu dobu m la 600 len ; v ervnu téhož roku stejn jako HESL byla i tato strana vládou rozpušt na.258 V roce 1935 byla založena Hungara Esperanto-Federacio (HEF), která na rozdíl od neutrálního, umírn pokrokového Hungarlanda Esperanto-Societo (HES) naléhala na pod ízení politické linii režimu. HES musela ustoupit a ihlásila se k Federaci, která v lednu 1939 založila také zvláštní sekci pro lníky.259 A koliv b hem války Federacio v dom sm ovala doprava, odolávala oficiálnímu tlaku vyškrtnout z lenství své židovské leny a prezident HEF, Józef Mihalik se snažil zachránit životy mladých lidí židovského vodu.260 Tak dlouho, jak Hortyho vláda si dokázala uchovat alespo trochu schopnosti vzdorovat svému mocnému spojenci, nacistickému N mecku, tak dlouho z stal také skromný prostor pro innost ma arských esperantist , ale po íjnu 1944 se dostala k moci fašistická „strana zk ížených šíp “ na krátké, ale velice krvavé období a došlo ke zrušení organizovaného hnutí. Ješt v posledních m sících p ed koncem války se mnoho ma arských esperantist stalo mu edníky fašismu. 261 V Bulharsku262 se neutrální hnutí velmi snažilo, zejména od konce dvacátých let, rozptýlit podez ení vedoucích initel , že slouží jako kamufláž pro komunistickou innost. Proto vedoucí hnutí ani p íliš nelitovali, že se d lníci za ali sami organizovat. V roce 1929 vyšla poprvé revue Balkana Laboristo263 a v dalším roce bylo založeno komunisticky dominantní Bulgara Laborista Esperanto-Asocio (BLEA). Zatímco neutrální Bulgara Esperantista Asocio (BEA) dosáhla v roce 1931 zrušení ministerského dekretu, který od roku 1928 zakazoval vyu ování esperantu ve školách264, organiza ní osamostat ování pracujících esperantist bylo doprovázeno v zn ním.265 Jak m že dosv it Todor Pavlov, povále ný prezident Bulharské akademie v d, v té dob se v zni hore u ili esperanto.266 A koliv BLEA mohl fungovat jen n kolik let, 257

B. Szrémi „1918-1958“ Bulteno (Ob žník ma arské Esperanto-Konsilantaro) 1958, str. 51-52. Na stejném míst str. 52; Pechan str. 106; Sennaciulo 10. 1933/34, str. 35. – Podle Szerémiho v roce 1934 se jednalo o „oby ejnou podvodnou krádež“, jmenovit o finan ních dluzích Rakušan m, se kterými HESL spolupracovalo v ISE. Ale viz také dopis „ve jménu HESL“ z 3.3.1934 v Sur Posteno 1934, íslo 18 (154), str. 37. 259 Emba (=Imre Baranyai), „La laboristesperantista movado revivi is en Hungario“ Sennaciulo 16. 1940, íslo 486 (b ezen), str. 4. 260 Pechan str. 96. 261 Pechan str. 108. 262 O historii bulharského hnutí viz mimo jiným sbírky lánk uspo ádané Dimitrem Pazovem: Skizoj pri historio de bulgara Esperanto-MovadoSofie 1982; a Bulgara Esperantista Asocio – aktiva batalanto por paco, internacia kompreni o kaj socia progreso, Sofie 1983. 263 Dimitar Pazov Revuo „Balkana Laboristo“ – tribuno kaj organizanto de laboristaj esperantistoj en Bulgario 1929-1931), Sofie 1983. 264 EdE str. 75. 265 Sennaciulo 5. 1928/29, str. 270, 397; Internaciisto str. 2. 1932, str. 39-40, 118. 266 Todor Pavlov „Esperanto en Malliberejo“ Nuntempa Bulgario 4. 1960, íslo 4, str. 27 (bulharsky p vodn v Meždunaroden ezik 1931, íslo 4); Cano Todorov Ign v „Esperanto en la malliberejo de Silven“ Bulgara Esperantisto 45. 1976, íslo 3, str. 3-6. 258

88

poda ilo se mu založit solidní základy, ze kterých po válce mohlo profitovat hnutí v lidové republice. Od roku 1932 BLEA vydával periodikum Meždunaroden rabselkor (Mezinárodní d lnicko-rolnický dopisovatel), který vycházel v nákladu 6000-7000 výtisk a používal pouze materiál získaný pomocí esperanta, informoval o život v Sov tském svazu a o celosv tovém boji pracujících.267 Bulharští aktivisté m li sv j vlastní koncept pro zp sob jak sladit revolu ní snažení se svou proesperantskou horlivostí: Jeden z nich, Christo Gorov, popsal p i okresní konferenci v poho í Rodopy na ja e 1933, svého soudruha Sojana Kostadinova následovn : „M l bombu a pistoli a já jsem byl opravdu pyšný, když jsem vid l na jeho prsou zelenou hv zdu.“268 Když po kv tnu 1934 založil král diktátorský režim, BLEA byl rozpušt n spole se všemi komunistickými organizacemi. lenové, kte í unikli v zn ní se vrátili do BEA, kde získali znatelný vliv.269 Následkem bylo, mimo jiného, že v roce 1936 byla dvakrát vržena bomba do kluboven esperantského spolku „Albatro“ ve Varn 270 a že policie požadovala p i národním kongresu v Pazadžiku v ervnu 1937, aby se b hem sch zí nemluvilo esperantem, ale bulharsky.271 Téhož roku p esto ministerstvo obchodu povolilo fakultativní výuku esperanta ve st edních obchodních a odborných školách. Podle požadavku policejního editele muselo BEA v roce 1939 vylou it ze svého st edu dvacet vedoucích len – komunist .272 Od té doby byli d lníci víc a víc dohán ni k podzemní innosti. Ve v zeních vydávali ru psané esperantské asopisy. Bibliografie o konspira ních tiscích v Bulharsku, která byla vydána bulharskou komunistickou stranou 1968, obsahovala tituly do devíti konspira ních esperantistických novin, které se objevovaly mezi lety 1934 a 1942.273 Mezi lety 1941 a 1944 se z ad bývalého BLEA rekrutovalo mnoho len protifašistického odbojového hnutí. Známá jsou jména 227 bulharských esperantist , kte í zahynuli jako partyzáni ve v zení, nebo padli b hem špan lské ob anské války.274 znými úskoky se neutrálnímu BLEA poda ilo p ežít; kv li zost eným kontrolám vlády b hem války se BLEA vyhýbal ve ejn publikovat a projevovat svou existenci.275 P ijetí pozvání, aby se p ihlásil do organizace „Otec Paisij“, ke které se hlásily tém všechny vzd lávací organizace v zemi, prodlužoval BLEA tak dlouho, až vládní initelé na v c zapomn li. Poslední íslo orgánu Bulgara 267

Maria T.Jankova-Boja ieva La bulgara revolucia Esperanta gazetaro dum la periodo 1929-1934, Sofie 1983. 268 „Nia sekretario. Rememoroj de rima“ Bulgara Esperantisto 44. 1975, íslo 3/4, str. 12. 269 Nenko Jonkov „La partopreno de bulgaraj esperantistoj en la kontra fa isma batalo“ Bulgara Esperantisto 43. 1974, íslo 9, str. 5. 270 Canko Murgin „Per bomboj kontra Esperanto“ Nuntempa Bulgario 5. 1961, íslo 9. Str. 39. 271 Ivan Sarafov skizo de historio de bulgara Esperanto-movado, Sofie 1971, str. 33. – Stejné požadavky byly kladeny již v roce 1928 p i kongresu ve Varn : Sennaciulo 5. 1928/29, str. 99. 272 Sarafov, str.34. 273 Venelin Mitev „Inda loko al esperantista konspira gazetaro“ Nuntempa Bulgario 1969, íslo l, str. 48. 274 Viz seznam v Bulgara Esperantisto 43. 1974, íslo 10/11; 53. 1984, ísla 11 a 12; 54. 1985, íslo 1. 275 Atanas D.Atanasov „Esperanto en dummilita Bulgarujo“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 79.

89

Esperantisto vyšlo v ervnu 1942.276 Pozd ji, uprost ed února, Radio Sofia, které vysílalo také program v esperantu, dostalo jednoho dne návšt vu meckého kulturního atašé, a ješt tentýž ve er byl informován službu mající esperantista o na ízení k zastavení vysílání – na „pokyn vysokých initel “.277

2.9 Krvavá lekce neutrálnímu hnutí Na konci tohoto p ehledu o perzekucích v zemích pod n meckým nacistickým vlivem je nutno v novat zvláštní pozornost Jugoslávii, protože hnutí v Jugoslávii dokázalo v as vyvodit z fašistického prohlášení proti esperantu záv ry a vysílalo impulsy, které p sobily také mezinárodn . Jugoslávské hnutí, které se rozvíjelo ve stát s charakteristickou fundamentální sociální a kulturní r znorodostí a silným sotva p ehledným antagonismem mezi národnostmi, nabralo všeobecn velmi pokrokový profil, oproti sousedním zemím. Již v roce 1922 p i p ípravných pracích na založení Jihoslovanské esperantské ligy, byla vyjád ena tato v le: My všichni využijme všechny možnost, aby alespo v našem prost edí se uchoval lov k, ob an sv ta, ne osamocený jedinec narozený osamocen na svém kousku p dy. To a všichni chápou: Chorvati, Srbové, Slovinci, a další, katolíci, pravoslavní, muslimové a další a ukažme našim spoluob an m naši solidaritu, která je základem našeho úsp chu a ú inného vlivu.278 Shodn s tímto požadavkem, na sjednocení na národní a náboženské úrovni, mohlo jugoslávské hnutí obhájit také v tší vnit ní koherenci, než hnutí v jiných zemích. T ebaže po rezoluci v ervnu 1920 pro esperanto na druhém kongresu komunist Jugoslávie279, mnoho levicov zam ených len vstoupilo do ad komunistické strany, hnutí se nikdy nerozd lilo jako v jiných zemích na buržoazii a d lníky. Pochopiteln ani zde nechyb ly roztržky mezi pokrokovými leny a t mi, kte í se obávali tlaku režimu a nabádali k p ísnému lp ní na hnutí pouze jazykovém, ale tyto roztržky nikdy neot ásly jednotou v rámci organizace.280 Ke stmelení jugoslávského hnutí z eteln p isp ly trvalé šikany, kterým byly vystaveni esperantisté zejména na místní úrovni a také obvyklé nedostate né argumenty, kterými se snažili vedoucí initelé ospravedlnit prohledávání v bytech nebo odmítání žádostí na zakládání skupin. 281 Jugoslávští esperantisté dob e chápali, že perzekuce nez stávají omezeny výhradn na revolu ní hnutí spojená s esperantem, ale že pozornost vládnoucí vrstvy se 276

Sarafov str. 35. Nik.Nikolov „Esperanto – 35 jarojn en Radio Sofia“ Esperanto 63. 1970, str. 102 (interview s Kirilem Draževem). 278 Konkordo (Zagreb) 1. 1922, íslo 1 (duben), str. 1; porovnej Marinko ivoje Historio de Esperanto-movado en Jugoslavio Zagreb 1965, kapitola 5. 279 ivoje, kapitola 4; porovnej EeP, str. 646. 280 Peter Zlatnar „Ideoj kaj agoj de esperantistoj en Jugoslavio“ v: Franjo Vokoun a další (red.) Honore al ili. Memorlibro pri falintaj esperantistoj 1941-1945. Záh eb 1976, str. 12-14. 281 Viz výše, str. 86. 277

90

zam uje také na emancipa ní tendence zespoda a byli si v domi, že je t eba aby stali solidární a jednotní. Jugoslávští esperantisté se cítili povinni chránit svoji pozici proti konkrétní realit ve své zemi a v as si uv domili spole enské a politické obtíže svého hnutí. Jejich sebeuv dom ní vyza ovalo také do zahrani í – zejména po ervenci 1932, kdy byla rozši ována revue La Suda Stelo evážn psaná v esperantu. Již v ervnu 1933 Jugoslavia Esperanto-Ligo (JEL) uspo ádala sv j mezinárodní kongres v B lehrad na téma „Ideologický problém esperantismu“.282 Úst ední myšlenka pak byla shrnuta do jedné v ty: „Pouze jednu v c všichni p ísn odsuzujeme: potla ování svobodného slova!“ 283 JEL nastartovala diskusi a její aktuálnost demonstroval vývoj v N mecku, ale mezinárodní esperantské hnutí v té dob na n jaké ešení sotva pomyslelo. koliv nep átelství nacist bylo všeobecn známé, mezinárodní hnutí pot ebovalo n kolik let k tomu, aby poznalo, že toto nep átelství je jiného druhu – že se týká základního práva na existenci mezinárodního jazyka. Koncem zá í 1932, tedy ty i m síce p ed Hitlerovým vít zstvím, nizozemský esperantista poslal Mezinárodní úst ední rad esperantského hnutí do Ženevy stru ný koresponden ní lístek. Na za átku citoval z Mein Kampf Hitlerovo mín ní o esperantu a na konci p ipsal jednov tou otázku: žeme z stat lhostejní, je-li nám vyhlášena válka? Odpov , kterou dostal se podobala uklid ující pilulce. Je dokladem politické krátkozrakosti: ... citace je velmi zajímavá. Dokazuje nízkou úrove pisatele, jeho arogantní a násilné názory jsou p ijatelné jen u lidí s velice úzkým rozhledem... zdá se nám zbyte né ztrácet as, bojovat proti v trným mlýn m, které se ostatn samy zastaví pro nedostatek v tru. Samoz ejm , že budeme vývoj sledovat...284 Když v roce 1933 revue Esperanto dostala protestní dopisy tená proti prvním hrozným zákrok m nacist , redakce je odmítla vytisknout se slovy: „Neprotestujme jménem esperantské organizace kv li politickým zásah m, kterým nem žeme zabránit.“ koliv byl zd razn n princip neutrality ve vztahu k náboženství, národnosti a k politice, UEA souhlasila, že tento princip podle pot eby by mohl být p ehlédnut: „V zemích s nacistickým autoritá ským režimem nemohou esperantské organizace jednat jinak, než jak je možno za daných podmínek.“ 285 Takový zp sob argumentace sloužil také pro ospravedln ní po ádání kongres v zemích s diktaturou. Po etných protestech proti uskute ní kongresu v Kolín nad Rýnem 1933 tvrdila sv tová organizace UEA po válce, že byla ochotna kongres zrušit, pokud by to požadovalo 100

282

Texty p ednášek Jakoba Stefani e a Rudolfa Rakuši se objevily v La Suda Stelo 2, 1933, str. 101-102 a 115-116. 283 Leo Kun „Post la beograda kongreso“ La Suda Stelo 2, 1933, str. 77. 284 Lístek z B.E.J. Zieck Jr., Scheveningen, z 30.9.1932 a odpov Roberta Kreuze pro ICK ze dne 11.10.1932 (v archívu UEA). 285 H.J. (Hans Jakob) „Esperantistaj problemoj. La neutraleco“ Esperanto 29. 1933, str. 161.

91

nen meckých p ihlášených ú astník .286 Faktem je, že 100 se nep ihlásilo nebo nezrušilo svou ú ast, a UEA se necítila dostate silná, aby vyslovila zrušení – a kongres se konal jak bylo naplánováno. V roce 1934 se vyskytl nový test odolnosti proti vlivu okolního sv ta. NDEB ultimativn požadoval v Ženev , aby v Jarlibru (ro enka UEA) nebyla v seznamu uvedena v odstavci N mecka jména židovských delegát . Tento problém vy ešila UEA tak, že ur ité delegáty z vlastní iniciativy(?) vypustila.287 Ješt téhož roku orgán UEA u inil další podivnou demonstraci své neutrality: Prosincové íslo, v nované 75letému výro í narození Zamenhofa, obsahovalo lánek, který v citacích Hitlera a Fricka p edkládal nacistický názor na rasový problém288 a ve stejném ísle jako protiváha se objevil vášnivý lánek Lidji Zamenhofové proti celosv tov se zvedající vln šovinismu.289 V neutrálním hnutí nechyb ly hlasy, které po kongresu v Kolín požadovaly „revizi základního charakteru a ideologie esperantismu“, na základ toho, že hnutí považovalo za užite né po ádat kongres ve t etí íši, „v dob , kdy nejlepší átelé zeleného praporu hnijí a trpí ve v zeních a koncentra ních táborech“290, UEA a týdeník Heroldo de Esperanto nechápaly princip nep átelství, které projevoval nacismus sm rem k esperantu a také nedokázaly ur it svoji pozici na obranu proti nebezpe í, které ohrožovalo celé hnutí. Skute , dosavadní d jiny esperantského hnutí nepoznaly precedens takového stupn ohrožení. A koliv konflikty se státními autoritami se vyskytovaly od po átku zve ejn ní jazyka, bylo možno obvykle pokra ovat v innosti i v nep íznivých politických podmínkách, jestliže sou asn byl zd raz ován princip neutrality a hnutí se rozhodn distancovalo od len , kte í používali esperanto v p ípadech nep íznivých pro režim. I zd raz ování „vnit ní myšlenky“, že charakter hnutí není jen jazykový, ale vede ke sbrat ování a smí ení, zpo átku nevyvolávalo p ímý nesouhlas vlád – tím spíš, že „vnit ní myšlenka“ obvykle sloužila len m neutrálního hnutí, krom k vlastnímu semknutí, jako ochrana proti zapletení esperanta do ideologického boje a ídního boje, protože každý pokus konkretizovat a následn zpolitizovat „vnit ní myšlenku“ zbrzdil práv princip neutrality. Neutralita pomáhala elit ve ejné nep ízni, ale sou asn zv tšovala fatální omyl: Neozna ila jasn ty režimy a ideologie, které jako liberální demokracie nesly ve svých rysech harmoniza ní prvky humanistické základny esperanta, nebo které alespo tyto prvky tolerovaly, na rozdíl od politických hnutí, jejichž program byl v p ímém protikladu k mezinárodnímu myšlení a jehož vít zství by znamenalo oslabení, nebo i ztrátu základních p edpoklad pro ú inné proesperantské hnutí. Kv li takovému názoru je pochopitelné, že v reakci na 286

Hans Jakob „Esperantistaj problemoj. I. Nia ideologio“ Esperanto 39, 1946, str. 10. Na stejném míst . 288 E.W. „La germana vidpunkto pri la rasproblemo“ Esperanto 30. 1934, str. 169. – V té dob byl místop edsedou UEA len nacistické strany Anton Vogt. 289 Lidja Zamenhofová „Nia misio“, na stejném míst str. 166-67. 290 I. Lejzerowicz „Sobre kaj decide“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 116. 287

92

urážky proti „židovskému všeobecnému jazyku“ vedoucí funkcioná i neutrálního hnutí nejprve souhlasili jednoduše za adit bod „esperanto a židovství“ do svého seznamu argument proti p edsudk m. Nap . Heroldo de Esperanto upozor oval, že podle stejné logiky, jakou úto í na esperanto antisemité, „musel by se také odmítnout Salvarsan - lék proti syfilis – který objevil Žid Ehrlich.291 Obhájci m li samoz ejm pravdu, když zd raz ovali všelidský, ne jen židovský charakter jazyka, ale hlavn kv li mantinel m neutrality si neuv domili, že nemá smysl p esv ovat lidi, kte í celou záležitost již odsoudili pro její židovství. Pro hnutí, které cht lo p isp t k mezilidskému sbrat ení, mohly být osoby s takovými p edsudky jen nebezpe nou p ít ží: Bylo absurdní jakoby propagovat mezinárodní jazyk antisemit m. B hem žádného kongresu v prvních letech Hitlerova režimu nikdo z vedoucích neutrálního hnutí neu inil prohlášení, že jsou Židé stejn hodnotní lidé jako p íslušníci jiných ras a náboženství.292 Místo aby neutrální hnutí vystoupilo s protestem proti antisemitismu, snížilo se k takovému stupni oportunismu, že použilo ostudný argument: „A koliv byl Zamenhof Žid, jeho zp sob myšlení a charakter byl zcela árijský, nežidovský...“293 Ješt koncem roku 1939 se bylo možno setkat s vyjád ením, které drasticky ilustruje intelektuální zmatek vládnoucí v neutrálním hnutí: „Esperanto... je složeno Židem. Nebojme se si to p iznat. Navzdory tomu je to obdivuhodné dílo...“294 Vid t nebezpe í, kterému elilo nejen esperantské hnutí, ale celá lidská civilizace, a které nebylo možno odrazit prohlašováním o neutralit ani všelijakým chytra ením, zabra ovaly také dlouhé debaty ve vedení hnutí o vnit ní organizaci, které si inovníci dop ávali práv ve t icátých letech. Vnit ní konflikty vrcholily v roce 1936, kdy se neutrální hnutí rozšt pilo na dv konkuren ní organizace: UEA a nov založenou IEL – Internacia EsperantoLigo. UEA p estala hrát hlavní roli.. Do IEL, která byla sou asn federací národních esperantských organizací, se p ihlásilo mnoho individuálních len UEA.295 Toto rozšt pení bylo do ur itého stupn následkem rostoucího požadavku národních organizací získat spolurozhodující právo v UEA. IEL se snažila sladit individuální lenství s federalizací národních organizací, ale interpretovat založení IEL jako zlom nadnárodních tradic UEA, by bylo ehán ní.296 Zájmy zemských hnutí se staly mezinárodn iteln jší, ale další nep íznivý vývoj byl nastartován p edevším špatným finan ním hospoda ením UEA a ne principiálním náhledem na myšlenku nadnárodnosti. P esto je pot eba uvést fakt, že organiza ní v ci natolik zaneprázdnily pozornost funkcioná neutrálního hnutí, že si neuv domili vn jší nebezpe í v celé své ší i. 291

Heroldo de Esperanto 18. 1937, íslo 44 (951), str. 1; porovnej Jung iu – iun str. 262. H.J. „Kalejdoskopo de l´esperantismo. Kontra judismo“ Esperanto 33. 1937, str. 74. 293 Citováno z dopisu židovského esperantisty redakci Esperanto 33. 1937, str. 88. 294 „La plej stulta argumento“ Esperanto Internacia 3. 1939, str. 322. 295 V dubnu 1947 se tyto dv organizace sjednotily pod hlavi kou UEA, ale v podstat si ponechaly organiza ní formu IEL. 296 K takové interpretaci tíhne Forster v The Esperanto movement str. 219-220. 292

93

Zatímco se mezinárodní hnutí zabývalo samo sebou, jugoslávští esperantisté mu vy ítali pasivní chování k fašismu. Proti zákazu jazyka v N mecku a zesilovanému tlaku ve vlastní zemi odmítli trpné p ijímání perzekucí, v té dob hojnými a iniciovali ofenzívu proti nep átel m esperanta. V roce 1937 v dubnovém ísle La Suda Stelo zaúto ili na chybn pojímaný význam neutrality, který p sobí jako „rakovinný v ed“ v esperantském hnutí. Autor lánku – mladý chorvatský právník Ivo Lapenna – napsal, že n kte í esperantisté o ekávají od jiných, aby byli „neutrální ve zcela absurdním smyslu, totiž nemyslet, nemít názor, nebo ml et a ml ením vše schvalovat!“ Lapenna požadoval, aby „principy svobodného myšlení a demokracie“ byly provázeny neutralitou, aby se tak nestaly negativním fenoménem. 297 Za dva m síce vyzval, aby esperantské hnutí, které se skoro všude nacházelo v defensiv , pochopilo vlastní ideologii, která je v rozporu s principy nep átel, protože je demokratická a proto také znamená svobodu, rovnost, toleranci, kulturu a pokrok“. O t chto hodnotách je t eba p esv it hnutí, aby p ežilo a získalo asem sebed ru v dobách, kdy jsou lenové perzekvováni a vražd ni jen proto, že se na íslušníky jiných stran dívají jako na lidi a ne na n jaké nižší bytosti a že se cht jí s nimi kontaktovat, vym ovat si názory, sp átelit se a spolupracovat, místo se vzájemn ni it.298 Lapenna byl v zá í 1937 zvolen prezidentem JEL, o rok pozd ji vstoupil také do vedení IEL a po válce byl mnoho let generálním sekretá em a prezidentem UEA.299 Citované a další lánky v La Suda Stelo si zasluhují více pozornosti, protože v té dob v Jugoslávii vyžadovaly velkou dávku odvahy. Protidiktátorské názory JEL, které byly vyslovovány ve ejn , nap . p i kongresových proslovech, p i kterých níci protestovali se vzty enou za atou stí proti režimu, nez staly skryty ministerstvu pro vnit ní v ci. Policie za ala konfiskovat ísla La Suda Stelo a rozpustila místní esperantské kluby, mezi jinými v Osieku a v Lublani. 300 P esto JEL neustoupila a požadovala od svých len , aby založili „jednotnou frontu k boji proti spole nému nep íteli, za vít zství esperanta“.301 ibližn ve stejném ase, kdy Jugoslávci požadovali aktivní vystoupení proti vn jšímu nebezpe í, které hrozilo esperantu, také v jiných zemích poci ovali esperantisté nespokojenost s pštrosím principem absolutní neutrality. Mezi leny IEL a UEA rostlo od poloviny t icátých let p ání odd lit neutralitu od ml ení, jak bylo jasn konstatováno nap . na Sv tovém kongresu ve Varšav 1937. Pozdravný telegram katalánské vlády ú astník m kongresu vyvolal

297

Ivo Lapenna „La malne trala ´ne traleco´“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 9-10. Ivo Lapenna „La dan ero unuigas“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 25-26. 299 Porovnej U.Lins „La juna Lapenna“ Kontakto 11. 1974, íslo 1 str. 15-17. 300 ivoje Historio kapitola 15; Jože Kozlev ar Al la venko. Historiaj eventoj dum 35 jaroj de Esperantomovado en Ljubljana, Lubla 1956, str. 22-23. 301 Ivo Lapenna „Per unueco al venko“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 2. 298

94

bou livý potlesk 302 a len SATu, který se ú astnil kongresu a o ekával, že se sejde hlavn s nepolitickými osobami st ední buržoazie, si poznamenal s p ekvapením, že zahájení kongresu se stalo manifestací za svobodu, humanismus, demokracii. Své dojmy shrnul do konstatování, tém kací ského pro lena SAT: buržoazní esperantské hnutí „je ve svém základ protifašistické“.303 Rok nato na Sv tovém kongresu v Londýn , Ivo Lapenna získal sympatie astník svým projevem, který byl v nován nekompromisní obhajob myšlenky sv tového míru a dorozum ní národ 304 a v listopadu 1938, kdy po anexi Rakouska následovalo zrušení samostatnosti eskoslovenska, bylo možno íst v orgánu UEA p íliš dlouho zadržovaný hlas: „Pry s iluzemi!“ a následující iznání: stat lhostejní, tedy neutrální podle starého konceptu, by byl podvod na našich ideálech. Esperanto stojí a m že být úsp šné jen za režimu, který respektuje svobodu osobnosti.305 i vypuknutí 2. sv tové války již Esperanto neskrývalo evidentní fakt slovy: „Tento vít zící režim (nacistický) zcela zni í naši v c.“306 Zkušenosti z nezadržitelného postupu fašismu se nakonec staly ozdravnou lekcí pro mezinárodní hnutí – takže opustilo svoji neutralitu tam, kde se rovnala politické slepot a aktivn se p iklonilo k internacionálním a humanitním základ m esperantského hnutí. Ale zásluhu o to je nutno p iznat iniciativ Jugoslávc . Heroldo de Esperanto ješt koncem roku 1937 p isuzoval úsp chy získané u diktátorských režim jako „d ležité“, protože tyto mají „daleko v tší autoritu a také všeobecn v tší stálost“ než demokratické vlády307, La Suda Stelo to ozna ila za známku pod ízení se perzekvujícím: „...jestliže nem žeme vrátit polí ek, nepoko ujme se alespo p ed t mi, kdo nás urážejí. Naopak, bu me pyšní na to, že oni – s námi nesouhlasí.“308 A hnutí není, podle jugoslávských esperantist „n jakým bezpáte ním stvo ením, které se otá í po v tru“309. V kv tnu 1939 v Karlovaci byla jednohlasn p ijata rezoluce navržená na Sv tovém kongresu v Bernu, kde bylo konstatováno, že IEL nikdy neprotestovala, když hnutí v n které zemi bylo zakazováno a následn bylo

302

Georgo Verda „La Jubilea“ Literatura mondo II. 7. 1937, str. 98. – O události hlásila fašistická radiostanice v Salamance: P i bolševickém kongresu židovského jazyka ve Varšav byl ten revolu ní telegram rudé vlády Katalánie. Ú astníci – bolševici a židé bou liv aplaudovali. (podle Popola Fronto 2. 1937, . 22, str. 1. 303 ESTO „29-a Universala Esperanto-Kongreso en Varsovio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 2-3. 304 Vuk Jovanovi „Impona kongreso en Londono“ La Suda Stelo 7. 1938, str. 65-66; viz též Sennaciulo 14. 1937/38, str. 82; Esperanto Internacia 2. 1938, str. 140-141. 305 H.J. „For la iluzion!“ Esperanto 34. 1938, str. 69. 306 „Milito kaj esperantismo“ Esperanto 35. 1939, str. 30. – Podobn C.C.G. (Cecil C. Goldsmith) „La monstro faras saltojn“ Esperanto Internacia 4. 1940. Str. 97. 307 Heroldo de Esperanto 18. 1937, íslo 45 (952), str. 1. 308 Ivo Lapenna „La malpermeso“ La Suda Stelo 7. 1938, str. 17-18. 309 B.Borjan „Ni kura e diru...“La Suda Stelo 8. 1939, str. 13; p etišt no v Honore al ili str. 94.

95

požadováno, „že má být eno co si p ejeme a máme být p ipraveni bojovat proti t m, kte í perzekvují naše hnutí“.310 Brzy se musela odml et i La Suda Stelo. Její poslední íslo vyšlo v b eznu 1941. 10. dubna n mecké jednotky obsadily Záh eb. Na ulicích ješt visely plakáty oznamující jarní kurzy esperanta. Následující den chorvatská fašistická policie pronikla do prostor esperantských klub , zni ila nebo spálila majetek, který nalezla a uv znila velký po et esperantist .311 Mezi prvními ob tmi teroru ustašovc byl v tší po et len výboru JEL. Ti esperantisté, kterým se poda ilo uniknout uv zn ní, se ve velké v tšin p ihlásili do Národn -osvobozovacího hnutí a do partyzánských oddíl . Podle dosažitelných informací312, 340 esperantist z 90 r zných míst Jugoslávie padlo v boji nebo bylo zabito ve zeních a koncentra ních táborech; z nich bylo 37 prohlášeno za národní hrdiny. Jugoslávské esperantské hnutí ztratilo každého svého t etího lena313 a zakusilo krutou zkoušku svých pokrokových a kulturních hodnot v konfrontaci s barbarskými silami. Pekelná vále ná láze se nevyhnula, jak vidíme, ani hnutím v jiných zemích. IEL a UEA se snažily pon kud mírnit životní podmínky mnohým trpícím v r zných ástech Evropy tím, že zprost edkovávaly korespondenci a posílaly léky, ale esperantská pomoc (interhelpo) nemohla být tak ú inná jako v 1. sv tové válce. N kolikrát se esperantisté mohli zachránit, protože v krizové situaci se mezi vojáky nebo i mezi SSmany zcela náhodn objevili i vyznava i esperanta.314 V koncentra ním tábo e Dachau jugoslávský v ze Jože Kozlev ar vedl kurz esperanta, ve kterém se u ili v zni n kolika národností.315 V koncentra ním tábo e Stutthof u Gda sku šla z ruky do ruky u ebnice, kterou Polák Albin Makowski popam ti sepsal.316 A v Nizozemsku b hem nacistické okupace dv esperantistky, Gesine a Ali Obbes, riskovaly sv j život, když po kolik let ukrývaly ve svém byt židovský pár.317 Je mnoho dalších p íklad , které ukazují, že b hem války esperantisté užívali sv j jazyk a dokazují, že i esperanto mohlo p inést pomoc. Hned po válce si mezinárodní esperantské hnutí uv domilo svou morální odpov dnost k po etným ob tem fašismu. 14. dubna 1946 polští esperantisté vzty ili ve zni ené Varšav sv j zelený prapor nad je práv v míst , kde stál Zamenhof v d m. Bylo to gesto, které symbolizovalo neporažené nadšení pro 310

La Suda Stelo 8. 1939, str. 62; viz též Borjan „Esperanto atakata – Esperanto batalanta“, na stejném míst str. 61-62. 311 Dopis Ivo Lapenny; vý atek z Esperanto Internacia 8. 1944, str. 54-55. 312 Honore al ili str. 7. 313 Zlatnar „Ideoj kaj agoj“ str. 17. 314 P íklady záchrany díky setkáním s neznámým esperantistou: American Esperanto Magazine 67. 1953, str. 83; Sennaciulo 25. 1954 íslo 5, str. 3; Germana Esperanto Revuo 8. 1955 str. 94; Paco 4. 1956 íslo 34/35, str. 16; La Libera Esperantisto 1961 íslo 60, str. 7. – Rakušan Karl Nell byl vysvobozen z koncentra ního tábora Buchenwald, protože za n j podepsal garanci britský esperantista: ELNA Newsletter 1986, ervenec-srpen str. 4. 315 Honore al ili str.76-79; viz též Francisko Heiderer „Esperanto en la koncentrejo“ A stria Esperanto-Revuo 30. 1975, íslo 10/12, str. 11-12. 316 Janucz Sulzycki „Intervjuo kun numero P23407“ Paco 1979, vydáno v NDR str. 12-15. 317 Dopis paní Prentové Israela Esperantisto 1986, íslo 92 (únor) str. 8-9.

96

esperanto. D ležit jší ale bylo, že hnutí p ijalo, mimo jiné, i impulsy icházející z Jugoslávie a skon ilo se svou p edvále nou lhostejností ke spole enskému a politickému životu, ve kterém je jazyk neodd litelnou složkou. Pod vlivem divokých útok nacist proti všem druh m sdružování lidí vzniklo uv dom ní významu práce pro esperanto. Na druhou stranu ale nesta ilo prost jen pokra ovat cestou idealismu. „Naivní internacionalismus z dob Zamenhofa je pry “318, konstatoval orgán UEA koncem roku 1946 a skute „vnit ní myšlenka“ ve své tradi ní, trochu nejasné form a pro sv j sklon p ikládat esperantu p ehnan d ležitou roli, nezapadala do povále ného období. To chápali vedoucí neutrálního hnutí. Jugoslávec Ivo Lapenna se nesnažil formulovat novou vlastní ideologii esperantismu, ale místo toho ozna il esperantské hnutí za vázané k vysokým lidským hodnotám, vlastním nejen esperantist m, ale všeobecn uznávaným: lidským práv m. Když UEA uprost ed roku 1947 byla obnovena jako reprezentativní organizace mezinárodního esperantského hnutí, byl p idán do jejích stanov odstavec, podle kterého je „pro práci organizace je úcta k lidským práv m základní podmínkou“.319 Tím UEA zd raznila, že její neutralita sm rem k politice, rase a náboženství kon í tam, kde se p estává hled t na základní lidská práva a je ohrožován vývoj k míru a k mezinárodní spolupráci. UEA znovu deklarovala princip neutrality a od té doby lze mluvit o aktivní neutralit – na rozdíl od bojácné, pasivní neutrality praktikované v dob krutých perzekucí. Za prvé, umožnit len m, aby si uchovali vlastní sv tový názor a svobodn vyslovovali svá mín ní pomocí esperanta, neutralitou se tak vyhnou nebezpe í ideového ochuzení a uniformit myšlení. A za druhé, ve vn jších vztazích se nevázat na spole enská hnutí a politické vlivy. A tak se stejnou neutralitou m že UEA obhájit svou nezávislost. Pomocí této nezávislosti m že zvednout hlas tam, kde vidí ohrožení svých zájm , zejména aby protestovala proti jazykové diskriminaci a její nejkrajn jší form – perzekuci – kterou tak asto trp lo esperanto samo a také varovat proti politickému vývoji, který by ohrožoval základní p edpoklady práce pro esperanto v celosv tovém m ítku. Esperantu se poda ilo p ežít fašistické období, prokázalo svou životaschopnost pod tlakem a perzekucemi nelítostných nep átel. Tím, že se hnutí pou ilo z vlastních chyb a dokázalo posoudit reáln skute nosti vn jšího sv ta, je možno prohlásit, že esperanto zvít zilo nad fašismem.

318 319

„Konsideroj pri organizo“ Esperanto 39. 1946, str. 43. To se stalo p ibližn rok a p l p ed p ijetím Všeobecné deklarace lidských práv (10.12.1948).

97

3. PERZEKUCE VE VÝCHODNÍ ASII 3.1.

ína

Když se Nitobe Inazo, vicesekretá Ligy národ , setkal se silným odporem francouzské vlády k esperantu, prohlásil v roce 1924: „Jestliže se bude esperanto setkávat v Evrop s p edsudky a s nep átelstvím, na dalekém východ bude p ijato z celé duše.“ Tento post eh je správný, s ur itou rezervou, a také Nitobe sám hned dodává: „Esperanto bylo na eno, že je spojovacím kanálem radikálního myšlení...“1 A skute , jazyk pocházející z Evropy našel mnoho sympatizant ve východní Asii a skoro se nesetkal s odporem, který by se zakládal na xenofobii z bílých. Perzekuce, kterým musel jazyk elit, sm ovaly výlu proti jeho skute ným, nebo p edpokládaným svazk m s revolu ními snahami. Intenzivní zájem, který projevovaly autority východoasijských zemí o esperanto a innost esperantist , podtrhuje fakt jak dlouho byl jazyk považován za pouhou hezkou hra ku západními intelektuály. ína a Japonsko jsou jediné zem mimo Evropu, které nepoužívají indoevropské jazyky, a kde vzniklo esperantské hnutí již p ed 1. sv tovou válkou. Jeho rozší ení v dalších desetiletích dokazuje, že je více než symptomem p ílišné obliby nových myšlenek z Evropy. V ín se dokonce zdálo, že esperanto je i ve vhodném souladu s mnoha staletou tradicí utopistického myšlení. 2 Velký reformátor Kang Youwei, který erpal z konfuciánského d dictví a z moderního anarchismu, se zabýval v roce 1887 (rok publikace esperanta) projektem „Institut univerzálního jazyka“. Na vysv tlenou napsal, že u ení se mnoha jazyk m je plýtvání lidskou energií a je škodlivé pro lidskou mysl.3 Kangova myšlenka sv tového jazyka, který klade stranou národní jazyky, formovala ást jeho grandiózní vize – jednotného sv tového státu a lidského souladu – „Velké spole nosti“ – kde bude vládnout demokratická vláda, kde nebude jazyková r znost a hranice, kde nebudou spole enské t ídy, rasy ani rodiny a mezi lidmi bude vládnout v ný mír a neposkvrn né št stí.4 Známé utopistické dílo Kanga Youweie bylo dokon eno v roce 1902. Bylo více mén publikováno ješt pozd ji5, ale i toto áste né zve ejn ní lo ur itý vliv na ínské revolucioná e. Také argumenty prvních esperantských 1

Inazo Nitobe: The use and study of foreign languages in Japan, Ženeva 1924, str. 26; p etišt no v The works of Inazo Nitobe sv. IV. Tokio 1972, str. 461. 2 D jinný souhrn: Hou Zhiping „La Esperanto-movado en inio“ El Popola inio 1982, íslo 2-4. 3 Kung-chuan Hsiao A modern China and new world. K´ang Yu-wei, reformer and utopian, 1858-1927, Seattle, Londýn 1975, str. 53,460. 4 Laurence Thompson (p eklad) Ta T´ung Shu. The one-world philosophy of K´ang Yu-wei Londýn 1958, zejména str. 93-94, 101-102; porovnej Wolfgang Bauer China und die Hoffnung auf Glück. Paradiese, Utopien, Idealvorstellungen Mnichov 1971, str. 423-424. 5 ásti se objevily v roce 1913 a 1929, kompletní dílo až v roce 1935.

98

pr kopník m ly nápadnou podobu Kangových myšlenek. asopis Xinshiji, vydávaný od roku 1907 ínskými anarchisty v Pa íži, na základ p esv ení, že písemný systém a komplikovanost ínského jazyka neodpovídají pot ebám radikálních zm n pot ebných pro modernizaci zem , požadoval všeobecné zavedení esperanta v ín : ... aby mohla ína každým dnem postupovat sm rem k civilizaci, je nutno, aby byla výchova široce rozší ena po celé íši. To nebude možné, pokud ínština nebude odstran na a nahrazena esperantem.6 Ne všichni podporovali tak extrémní požadavek, ale i mezi ínskými anarchisty v Tokiu, kte í nebyli tak nekriticky zapáleni k západním vzor m, bylo esperanto velmi populární. V roce 1908 jejich revue Hengbao poznamenala s pýchou, že je prvním asopisem v Asii, který propaguje esperanto jako nejsnadn jší dorozumívací prost edek revolucioná z r zných zemí.7 Nejblíže Kangovým p edstavám budoucího ráje, ve kterém se spojí všechny jazyky, se p iblížil anarchista Liu Shifu (Sifo), který se snažil u init první kroky k dosažení tohoto cíle. Pokoušel se vytvo it symbiózu mezi extrémním západním zam ením „pa ížan “ a um eným tradicionalismem „tokiánc “. Sifo spojoval národnostní uv dom ní a kosmopolitní ideály do fascinující perspektivy, sm oval k myšlence, že ína je p edvojem sv tové revoluce, ve které se spojí západní a východní kultury. 8 Sv tovým jazykem, o kterém snil Kang, bylo pro Sifa esperanto. Po pádu dynastie v roce 1911, se Sifo neúnavn snažil implantovat své revolu ní ideály do reality ot esené íny. V roce 1913 za al vydávat první anarchistický asopis v zemi - Minsheng (Vo o de la popolo – Hlas lidu), který sou asn byl propaga ním asopisem pro esperanto.9 Sifo se tak hore a ob tav v noval této práci, že se jeho zdraví podlomilo a zem el v 31 letech v roce 1915. Nástup esperanta v ín , který byl nerozlu spjat se sm ováním k revoluci, nutn p edstavoval dluh pro další léta, protože o ekávání zásadních zm n v ínské spole nosti se nesplnilo. Již v roce 1913 musel Sifo dvakrát zm nit místo redakce své revue10 a pracovníci týdeníku ina Socialisto, který se prohlašoval za „první socialistický asopis v ín “11, museli po p ti m sících prchnout na Malajské ostrovy. Dekret prvního republikového ministra výchovy, Caia Yuapeiho, o zavedení esperanta jako nepovinného p edm tu do základních

6

Citováno z „Esperanto kaj la ina lingvo“ The British Esperantist 4. 1908, str. 107 ( ást p ekladu z lánku Xinshiji). – Je vhodné poznamenat, že esperanto je pro any ješt nyní jako by identické se sv tovým jazykem: používá pro n j stejný ideograf ve významu „sv tový jazyk“ (shijieyu). 7 Viz citaci v Japana Esperantisto 3. 1908, str. 74; také Internacia Socia Revuo 2. 1908, str. 95. 8 Viz Bauer str. 490-494. 9 V asopise od ísla 34 se pravideln objevovaly stránky v esperantu. Zpo átku v ínsky psané ásti se skoro výlu objevovaly p eklady z Internacia Socia revuo o revolu ním hnutí v r zných zemích. 10 Z Kantonu prchnul nejd íve do Makaa, potom do Šanghaje. V íslech 3 až 29 bylo vyzna eno Tokio jako místo vydání za ú elem kamufláže. 11 Internacia Socia Revuo 7. 1913, str. 162-163. – ina Socialisto ínsky Rendao zhoubao) za al vycházet od ledna 1913 v Šanghaji.

99

škol12, nikdy nebyl použit. P ed a b hem Kulturní revoluce od roku 1919 o otázce reformy ínského jazyka, jak p izp sobit ínštinu a její písmo moderním pot ebám a zda v bec jsou východní jazyky vhodné pro ú ely v dy, ost e diskutovali intelektuálové jako Qian Xuantong, Hu Shi a Chen Duxiu. 13 Nejradikáln jší z nich byl Qian, který navrhoval opustit ínské ideogramy a ejít k esperantu.14 Pesimistický názor na možnost reformy ínského písma našt stí všechny nerozd lil, a esperanto bylo vysoce cen no. K tomu p ispívala zejména ú inná pomoc esperanta jako „mostového jazyka“: Mnoho d l z r zných evropských jazyk bylo p ekládáno do ínštiny z esperantských eklad .15 P esto sympatie pokrokových intelektuál nemohly zvrátit situaci a esperanto se rozši ovalo jen pomalu. Krom toho tato sympatie intelektuál inila hnutí zranitelným, zejména když se dostal k veslu režim, který neinklinoval k revolu ním experiment m. V ín nebylo silné neutrální hnutí, které by bylo schopno vytvo it vhodnou protiváhu, takže pozd ji, když ankajšek takticky zrušil spojení s komunisty, také esperantisté se dostali do nebezpe í, že se stanou ob tmi zp ísn ného režimu. Na za átku t icátých let se stala centrem esperantistické innosti Šanghaj. Koncem roku 1931 zde byla založena „ ina Prolet-Esperantista Unio“, která se skládala hlavn ze student , u itel a noviná 16 a zam ovala se na podzemní innost. Ale její jádro –„ anghaja Esperantista Ligo“ ( EL) p sobila ve ejn . P i japonském útoku v roce 1932 však všechny její kancelá e padly popelem. P esto již v prosinci téhož roku EL za ala vydávat m sí ník La Mondo (Sv t), který se brzy stal jakoby centrálním orgánem esperantského hnutí v ín a svým množstvím a kvalitou, do vypuknutí války v roce 1937, dosáhl vysoké úrovn . Možná nejnápadn jší práce, kterou vyvíjeli šanghajští esperantisté byl jejich p ísp vek k hnutí za reformu písma. Na tomto poli byl aktivní zejména Ye Laishi, který se v Lidové republice stal místop edsedou Rady pro reformu písma. ínští esperantisté poprvé seznámili ínu s novým systémem „Latinxua“ jazykov -v deckým p ísp vkem do revue La Mondo v roce 1933, který byl kompilován v Sov tském svazu. lánek o tomto systému, který byl zve ejn n v moskevské Esperanto-revue17, p eložil do ínštiny šanghajský esperantista Jiao Feng (Tikos), který také vedl první skupinu nadšenc pro „Latinxua“, založenou 12

Viz vý atek z dopisu Caie Sebertovi v La Revuo 7. 1912/13, íslo 1 (73), zá í 1912, dodatek str. 7. Porovnej William J.Duiker Ts´ai Y an-p´ei. Educator of modern China University Park, Londýn 1977, str. 61-62; Hou Zhiping, „Cai Yuapei kaj Esperanto“ El Popola inio 1982, íslo 7, str. 10-11. 13 O názoru na tuto diskusi viz Chun-Jo Liu: Controversies in modern Chinese intellectual history. An analytical bibliography of periodical articles, mainly of the May Fourth and post-May Fourth Era Cambridge, Mass. 1964, str. 1-7. 14 John DeFrancis Nationalism and language reform in China Princeton 1950, str. 68; Kuraisi Seishiro, Kanzi no unmei (Osud ideogram ) Tokio 1966, str. 79. 15 Sun Jung (Sun Yong) „Alilandaj literaturoj elesperantigitaj en inio“ El popola inio 1959, íslo 6, str. 234-5. 16 Internaciisto 1. 1930/31, str. 87; 2. 1932, str. 10. – Viz také . en (Zhang Qicheng) „Rememoroj pri ina Proleta Esperantista Unio“ El Popola inio 1978, íslo 4, str. 14-16. 17 E. Sjao (=Xiao San) „La alfabeto de l´ ina revolucio“ P eklad V.Elsudo (=Viktor Kol inskij), La Nova Etapo 1. 1932, str. 80-83.

100

v srpnu 1934.18 Nový projekt za pomoci esperanta získal ve ejnou pozornost a také podporu spisovatel Lu Xuna, Guo Moruoa, Ba Jina (Bakin)19 a Mao Duna, stejn tak i Mao Ce-tunga – a ti, více mén sympatizovali také s esperantem. innost EL a lánky v La Mondo dokumentovaly, že esperanto nebylo vhodné jen v období ikononoklasmu, ale že utopistické sny první generace ínských esperantist asem ustoupily reáln jšímu pochopení naléhavých pot eb: Díky sociologické jazykov dné literatu e, která se objevila v esperantu a díky zkušenostem, kterými prošlo esperanto samo, pokrokoví esperantisté v Šanghaji posloužili rozši ujícímu se boji za „Amasa Lingvo“ (jazyk pro masy, ínsky Dacunju) – jazyk pochopitelný, itelný, vhodný ke psaní pro široké ínské masy, který je zcela odlišný ínským znak m.20 Taková hlediska nebyla p ijatelná pro kuomintangskou vládu. Odmítnutí nového systému vrcholilo v roce 1935, kdy byl zast elen spoluzakladatel „Latinxua“, Qu Qiubai a problémy zasáhly i esperantské pr kopníky, kte í nový systém popularizovali. V roce 1937 se esperantisté velmi snažili uspo ádat kongres k založení ínské esperantské ligy, ale vláda ligu odmítla registrovat.21 Tajná policie se asto objevovala v esperantských skupinách nebo v nových kurzech, navšt vovala esperantisty doma, sledovala je na ulicích, kontrolovala jim poštu, zakazovala jim innost, v znila je. V Kantonu dva ani prý byli uv zn ni jen pro své nadšení pro esperanto, a protože vyu ovali jazyk spoluv m, v zn ní nep ežili.22 Tlak na esperantisty neušet il ani ty, kte í sympatizovali s Kuomintangem. Veterán Kuomintangu Wu Zhihui, který kdysi v období pa ížského Xinshiji nadšen doporu oval esperanto jako jazyk budoucího sv ta, a prohlašoval, že po t iceti letech se bude ínská klasická literatura používat jako toaletní papír23, byl požádán o pomoc v ur ité v ci kolem roku 1940, tedy po uplynutí on ch t iceti let, ale v té dob již byl natolik ochladlý, že odmítl slovy: „Nyní není ten správný as pro esperantské v ci.“24 Jen národní jednotný boj proti postupu japonského imperialismu dával ínským esperantist m trochu více svobody k práci. Pod heslem „Esperantem za osvobození íny!“ se jim da ilo používat ú inn jazyk k informování v zahrani í o bojích a útrapách v ín v dob války. Vydávali n kolik esperantských asopis , mimo jiné inio hurlas, Vo oj el Oriento, Orienta Kuriero a – nejdéle – Heroldo de inio; tento poslední asopis mohli íst tená i ve více než 850 m stech v 63 zemích.25 V roce 1940 vyšla sbírka 18

DeFrancis, str. 109-110, 114-115; Kuraisi str. 109. Lao Bai „Vizito al verkisto Bakin“ El Popola inio 1979, íslo 9, str. 15-17; U.Lins „Bakin: verkisto, anarkisto, esperantisto“ I´Omnibuso 7. 1970, íslo 5 (39), str. 1-4. 20 La Mondo 2. 1934, str. 36; viz také elezo (=Ye Laishi), „Esperanto kaj reformado de la ina skriba lingvo“ El Popola inio 1984, íslo 3, str. 13, 22. 21 Podobné, stejn marné pokusy založit organizaci pro celou ínu byly u in ny v roce 1940 a 1945. 22 Kiugi „Meditoj okaze de la 75a jaro de Esperanto“ Paco 9. 1962, íslo 102/103 (srpeb), ínské vydání, str. 10. 23 Bauer, str. 483. 24 Lupid. „ an´ kaj erk´ kontra Esperanto“ urnalisto 1947, íslo 2 ( ervenec), str. 11. 25 Tikos a Giani „Esperanto en inio“El Popola inio 1. 1950, íslo 2 ( erven), str. 6. – Heroldo de inio bylo vydáno 74 ísel mezi ervnem 1939 a prosincem 1944. 19

101

ankajškových projev s titulkem inio batalos isfine ( ína bude bojovat až do konce). I ve vále ném období bylo dbáno na rozši ování jazyka ve vlastní zemi: Koresponden ní škola v Chongqingu vydala v roce 1944 skoro tisícistránkový slovník esperantsko- ínský a poda ilo se jí získat kolem t í tisíc žák .26 Také v Ya´anském centru komunistického odporu proti Japonc m byl jazyk vyu ován na Protijaponské vojenské a politické universit a na Lusin´ském kolegiu um ní27; v zim roku 1939/40 vybrali tehdejší esperantisté estným lenem výboru své organizace Mao Ce-tunga28 a získali tak od vysokého komunistického vedoucího p íznivé prohlášení o esperantu. 29 Zmínku zasluhuje ú ast Japonky Hasegawy Teru v protijaponské kampani ínských esperantist . Aktivistka japonského esperantského hnutí opustila Japonsko v dubnu 1937, aby následovala svého ínského manžela. Ješt téhož roku poslala japonským esperantist m otev ený dopis: „Vít zství íny bude klí em k budoucnosti celé Asie.“30 Když se pak na Radiu Hankou obrátila japonsky na své krajany, spustily se na její hlavu z Japonska bou livé noviná ské urážky,31 ale u svých ínských p átel byla „mírovou holubicí“.32 Skute , Hasegawa Teru byla vzácnou Japonkou, která pomocí esperanta docílila skute ného p átelství s any, solidaritou, založenou na zcela rozdílné základn hesla „celoasijské prosperity“, kterým pokrytecky maskoval své hegemonistické snahy japonský militarismus. 33 Hned po vít zném konci protijaponské války, když ankajšek znovu narazil na své nep átele v zemi, také komunisti tí esperantisté byli op t persekvováni. Nejznám jší ob tí byl noviná Xu Shouzhen, jeden z vedoucích initel Koresponden ní školy v Chongqingu od roku 1940, p ekladatel revolu ních básní a písní. Pod pseudonymem Eltunko udržoval po válce ilé kontakty s esperantisty v Evrop , tajn vydával asopis urnalisto ve kterém silnými výrazy úto il na kuomintangskou vládu. V prosinci 1948 byl Eltunko uv zn n v Chengdu. B hem svého v zn ní vyu oval esperanto spoluv m, a mnozí z nich pozd ji ve v zení zahynuli. Zpíval internacionálu a nadával editeli znice. Jeho osud byl rozhodnut za átkem prosince 1949, n kolik dní p ed tím, než Lidová armáda, dosp la do Chengdu. Eltunko odmítl nastoupit do auta, které ho m lo odvézt na popravišt a byl na míst zast elen tajnou policií. 26

Lilin „ iam anta en!“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 11/12 ( ervenec-srpen), str. 26 ( áste p etišt no v urnalisto). 27 La lum (=Li Shijun) „El la liberiga inio“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 5/6, str. 20; Honfan „Nova sanga uldo“ Popola Mondo 1. 1950, íslo 4, str. 4-5, 14 (ve stejném ísle jsou i další lánky od Eltunka a o n m samotném); Hou Zhiping "„Memore al kamarado Eltunko"“El Popola inio 1980, íslo 12, str. 20-21. 28 Hju Hong a Huang Dong „En la tagoj kiam ni okupi is pri Esperantaj laboroj en Jan-an“ El Popola inio 1970, íslo 1, str. 45-46; Wang Zhongfang „Rememoro pri Esperanto-movado en Yan´an“ El Popola inio 1983, íslo 12, str. 2-4. 29 Vo oj el Oriento 3. 1940, íslo 25 (leden), str. 8. 30 inio hurlas 3. 1937, ísslo 4, str. 7; p etišt no ve Verkoj de Verda Majo, Beijing 1982, str. 377-380. 31 Miyako sinbun 1.11.1938; cit. Tone Koiti Teru no syogai (Teruin život), Tokio 1969, str. 66. 32 Elpin (=An ousheng) „Paca kolombo“ (báse ), Orienta Kuriero 2. 1939, íslo l (9), str. 23. 33 Svá díla publikovala pod pseudonymem „Verda Majo“, mimo jiné nap . Flustr´ el uragano Chungking 1941; a En inio batalanta Chungking 1945. Viz též sbírku Verkoj de Verda Majo Beijing 1982.

102

Uml ené Eltunkovo t lo a dalších t icet t l ob tí bylo vykopáno až p i p íchodu Rudé armády, kdy ínské esperantské hnutí nastoupilo novou etapu svých jin.34

3.2.

Japonsko

Pokrok esperanta v ín zna brzdily faktory politické a ekonomické nestability, bída lidu a války. Japonsko svou áste nou stabilitou ve své zemi poskytovalo p edpoklady pro rozvinutí hnutí, protože krom revolu ních osob, zde objevily užite nost esperanta i nejr zn jší skupiny osob pro své vlastní cíle. Nap íklad liberálové nadšen p ijali esperanto jako jeden z význa ných západních vynález , národovci v esperantu vid li nástroj proti jazykovému imperialismu Evropy35 a léka i, žíznící po snadn jší v decké komunikaci asto publikovali své studie, nebo jejich záv ry v esperantu. Vznik organizovaného hnutí v Japonsku je datován rokem 1906. Uprost ed tohoto roku byla založena Japana Esperantista Asocio (Japonský esperantský svaz JEA) a vyšla u ebnice, sestavená známým spisovatelem Hutabatei Simei. První plenární zasedání JEA v zá í 1906 zvolila dvanácti lenný výbor. Jedním z len výboru se stal Kuroita Katumi, v hlasný historik a motor organizace od samého po átku, krom již zmi ovaného Hutabateia a pozd ji proslavených Osugi Sakaea a Sakai Tosihikoa. Tento nesourodý kroužek, který svorn stál u kolébky esperanta se mohl na japonské ve ejnosti pyšnit estným edsedou, hrab tem Hayasi Tadasu, ministrem zahrani ních v cí.36 Jakkoliv složení tohoto výboru po ínajícího hnutí jevilo p ipravenost tolerovat koexistenci r zných individuálních mín ní, za p edpokladu spole ného ání p edstavit japonské ve ejnosti esperanto, horlivost socialist , obavy konzervativc a nebezpe ný tlak vlády nemohly zajistit udržení dlouhodobého souladu. Vyšlo ve známost, že mnoho lidí se dostalo do podez ení jako nositelé „nebezpe ných ideí“ z okolí anarchisty Kotoku Syusuiho, popraveného v roce 1911 a sympatizujícího s esperantem. Neoby ejná p itažlivost esperanta pro pokrokové lidi, kte í z stali konzistentní ástí japonského hnutí bez doktrín, ve kterém jazyk m l otev ené dve e, ilustruje fakt, že d ležitý zárodek radikálního humanismu, „Societo de Novaj Homoj“ (Spolek nových lidí - Sinzinkai), založený v roce 1919 studenty prestižní university v Tokiu, prezentoval na titulních stránkách své revue Demokurasii (Demokracie) portréty Rousseaua, Tolstého, Marxe, Kropotkina, 34

La lum (=Li Shijun) „El liberigita inio“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 5/6, str. 20; Honfan „Nova sanga uldo“ Popola Momdo 1. 1950, íslo 4, str. 4-5, 14 (ve stejném ísle jsou další lánky od Eltunka i o n m); Hou Zhiping „Memore al kamarado Eltunko“ El popola inio 1980, íslo 12, str. 20-21. 35 Z plánu na radikální reformu v Japonsku nacionalista Kita Ikki v roce 1919 naléhal na zrušení povinného vyu ování angli tiny ve školách a doporu oval p ejít na esperanto jako na druhý mate ský jazyk: George M. Wilson Radical nationalist in Japan. Kita Ikki, 1883-1937, Cambridge, Mass. 1969, str. 57. 36 K. Kroita „La historio de Japana Esperantista Asocio“ The Britisch British Esperantist 3. 1907, str. 197-199.

103

Lincolna, Rosy Luxemburgové – a Zamenhofa; následující revue Srnku (1920) nesla podtitul La Pioniro. Esperanto hrálo svou roli také v prvním orgánu proletá ského literárního hnutí Tanemakuhito, které sdružovalo r zné, široké marxistické i nemarxistické názory, které brzy zp sobily nesvornost. Jeden z jeho zakladatel , dramatik Sasaki Takamaru37, použil esperantský podtitulek38 La Semanto (Rozséva ) pro asopis založený v Tokiu v íjnu 1921, který asto propagoval esperanto jako jazykový prvek, který spojuje sv tový proletariát.39 Atmosféra po 1. sv tové válce, když se také v Japonsku zrodily nad je na mezinárodní mírové období, zv tšila také nad je, že ve ejnost bude esperantu novat v tší pozornost. Japonský esperantský institut (JEI), založený v roce 1919 inženýrem Osakou Kenzim a dalšími, který nahrazoval protivále ný JEA, mohl s úsp chem využívat p íznivý vzestup. Užite ným prost edkem, jak získat stoupence esperanta v Japonsku, stejn jako v jiných zemích, byl apel na idealistické city, protože nebylo radno zd raz ovat praktické výhody jazyka, když vlastn v obchod a turismu byly možnosti více limitované pro Japonce než pro Evropany. Mobiliza ní ú inek m la zejména osoba Dr. Zamenhofa: skromná osobnost „mistra“ a jeho homaristické myšlenky nacházely mnoho nadšených stoupenc a homarismus japonští „apoštolové“ n kdy pozvedali na úrove nového náboženství: Zelená hv zda, která na hrudi zá í, vede nás k vysokému cíli; v nému míru, kde vládne spravedlnost a bratrství, nebude porou et síla, ani úskoky, lidstvu tak dlouho trpícímu bude požehnáno.40 Povšimn te si zajímavého následovníka homarismu v japonském „domorodém“ myšlení v p ípad náboženské sekty Oomoto. Fakt, že tradi ní japonská skupina, která by ani náhodou nemohla být podez elá z jakéhokoliv obdivu k západu, p evzala v roce 1923 esperanto ke svým mezinárodním kontakt m. Ukázalo se jakým stupn m proniklo esperanto do širokých vrstev a to, že jeho evropský p vod v kulturní sfé e nebyl považován za nedostatek p i jeho rozši ování v Japonsku. Krom používání esperanta v Oomotu je nutno poukázat na symptom p ání kompensovat neuv dom lý pocit kulturní nedostate nosti, zp sobený dlouhotrvajícím vlivem ze západu, snahou kontaktovat okolní sv t a p esv it ho o hodnotách Japonska zejména v Evrop . Na druhou stranu, výsledná kombinace homarismu a japonského centricismu vyprodukovala sebev domé poslání, které v revue Oomoto bylo vysloveno následovn : 37

Takamaru Sasaki Mia ka ita vivo. Mallonga a tobiografio de iu neortodoksa esperantisto, Tokio 1978. Podtitulek v esperantu, kterým i jiné kulturní revue zdobily své stránky ve dvacátých a t icátých letech, zrcadlí, jaké myšlenky je spojovaly s jazykem: Le Rekonstruo, La Emancipo, Laborista movado, La Fronto, La Kritiko Socialista, Nigra Fronto, La Proleta Budismo, La scinco Proleta. které, nap íklad pslední, krom toho zve ej ovaly stránky v esperantu. 39 Jean-Jacques Tschudin Tanemakuhito. La première revue de litérature prolétarienne japonaise. Pa íž 1979, str. 31,33,47,49-50. 40 Tokunosuk Itoo „La interna ideo sola estas vera esperantismo“ Verda utopio 4. 1923, str. 9; viz též Ito Tokunosuke Midori no hosi ni akogarete. Sopirante al verda stelo, Kjóto 1925. 38

104

Esperanto je naléhav ji pot eba pro východní národy, které budou hrát ležitou roli v historii lidstva a zejména pro náš vlastní národ víc, než pro Evropany a Ameri any, kte í již ást své role dohráli. Toto optimistické prohlášení jen st ží zakrývá pocit izolovanosti a uv dom ní si své nedostate nosti: Co jsme u inili dosud pro civilizaci ve sv ? Cožpak m žeme být nadále spokojeni s p ívlastkem „žluté opice“? A nakonec se záv r topí v rétorice: Je t eba vést morální a materiální civilizaci do nádherné kvetoucí zahrady, do plného souladu! eká nás d ležitý a veliký úkol, pro nás Japonce. A esperanto je, podle mého nezdolného p esv ení, jediná cesta, která tam vede“.41 Proti tomuto nereálnému myšlení, ke kterému se více mén p iklán li i esperantisté mimo Oomoto, a které zaujímalo dominantní pozici v propagaci JEI, se zvedlo nesouhlasné mín ní v japonském hnutí. Reprezentoval ho len výboru Tihu Tosio ( if To io), spoluautor slovníku a autor podrobné gramatiky esperanta. Tihu se cítil v roce 1923 znepokojen klí ící netolerantností homarist a naléháním n kolika len JEI na zm ny v „Bulonja Deklaracio“ (Deklarace vyhlášená 1905 p i kongresu ve Francii, podle které je cílem esperantismu jen rozši ovat jazyk, ale nespojovat ho s jakýmkoliv osobním konceptem). Tihu správn argumentoval, že esperantismus p vodn nem l v bec žádný vztah k jakékoliv ideologii a Zamenhof sám nikdy nežádal, aby esperanto se vázalo k n jaké doktrín . Tihu p ipustil, že esperanto je jedním z nejd ležit jších faktor mezinárodního míru, ale upozor oval horlivce, aby si uv domili následující: „Esperanto není lékem na mír, bylo by sm šné si myslet, že lidé, kte í dnes spolknou esperanto, zítra p estanou vál it“.42 Tihu, který v ervenci 1923 vystoupil na protest z výboru JEI, byl asto napadán idealistickými esperantisty za to, že bránil použití esperanta za jakýmikoliv cíli a byl podez íván z obavy, že by mohl být homarismus spojován se socialistickými myšlenkami a tím vyvolat perzekuce. 43 P esto je nutno konstatovat, že jeho neutralita m la mnoho pozitivních stránek. Tihu elil nebezpe í, že idealisté prohlásí praktickou aplikaci jazyka za nežádoucí a sou asn , pravd podobn nezám rn odporoval identifikaci esperantismu a homarismu, vytvo il cestu k volné dispozici jazyka pro jakýkoliv „ismus“. Hlavn proto, že Bulo ská deklarace nebyla pozm na a každý japonský stoupenec jakékoliv ideologie, ne jen homarista, m l právo nazývat se esperantistou. To bylo d ležité zejména v p ípad t ch, kte í se pozd ji snažili interpretovat homarismus na bázi socialistického p esv ení. 41

Sakurai Yasuo „Nia misio kaj Esperanto“ La Verda Mondo 2. 1926, íslo 6, str. l; podrobnosti viz Ulrich Lins Die Oomoto-Bewegung und der radikale Nationalismus in Japan Mnichov, Víde 1976, str. 124-125, 129-132. 42 Chif „La esperantismo estas pure lingva movado“ Verda utopio 4. 1923, str. 13. 43 Miyamoto Masao Historieto de la japana Esperanto-movado T etí vydání, Osaka 1977, str. 40-41. – Viz též sérii lánk od Tubota Kokia „Skize pri if To io kaj lia laboro“ La Movado 1978, ísla 324-327.

105

Formáln bylo Tihovo stanovisko p ijato JEI v roce 1924. P esto se japonské hnutí stalo hybridem homarismu a neutralismu. Tyto oba sm ry zde byly v koexistenci, a koliv p ísn posouzeno, nebyly v souladu. Být uv dom lým stoupencem homarismu a být zárove v rným Zamenhofovu vzoru znamenalo rezignovat na neutralitu a podle pot eby protestovat proti nespravedlnostem. A protože se tomu cht li Osaka a jeho soudruzi v každém ípad vyhnout, aby nezp sobili d vod pro pronásledování, v ilo se, že je možno najít ešení tohoto dilematu tím, že neutralitu, kterou Zamenhof b hem oficiálních esperantských akcí respektoval ( asto proti své v li), ale nep edpokládal, že bude p enesena do homarismu, jednoduše Japonci použili pro ospravedln ní svého nepolitického homarismu, který zcela abstraktn hovo il o bratrství mezi národy, ale který ml el o ur itých v cech (nap . o pogromech proti Korejc m po tokijském zem esení v roce 192344). Výsledkem bylo, že neutralita udržovala v bezpe í homaristy proti pot eb teoreticky vysv tlit své ideály a zaujmout své stanovisko k reálným událostem v Japonsku a ve sv . Bezpochyby byl homarismus svou citovou silou d ležitým prvkem pro propagaci a organizování esperantist , ale musel z stat spole ensky slabý tak dlouho, než došlo ke splynutí se ší eji p ijímanými aspekty jako je demokracie a socialismus. Je charakteristické pro povrchní povahu japonského stylu homanarismu, že JEI nev noval skoro žádnou pozornost této stránce, která se možná nejvíce p ibližuje blízko cíl m vlastním esperantu a kde by se bez vyložené stranickosti mohl homanarismus konkrétn up ímn manifestovat: jmenovit v problému jazykové rovnoprávnosti v Koreji a na Tchai-wanu, tehdejších japonských koloniích. Nechyb ly precedenty. V roce 1919 lenové „Societo de Novaj Homoj“, kte í se pravideln scházeli se studenty z íny a Koreje k diskusi, pocítili asem, že japonština znevýhod uje jejich spoludiskutující a rozhodli se spole s nimi nau it se esperanto, aby diskuse mohla být vedena na základ plné rovnosti.45 Také v orgánu JEI La Revuo Orienta se v roce 1926 objevil lánek, který se nezakryt dotkl choulostivého tématu: podez ívavosti a antipatie Korejc proti Japonc m. Autor, Kiyomi Rokuro46 varoval: „Znásil ovat národ nebo národní jazyk, který má svoji vlastní historii a tradici n jakým jiným národním jazykem, je nep irozené samo o sob .“ Požadoval, aby se korejština rozvíjela sama, doporu oval aby se pro dorozumívání mezi Korejci a Japonci využilo esperanto: „Korejci, pakliže chcete vyjád it beze zbytku svá p ání, smutek, rozho ení, všechny nuance cit , použijte esperanto!“ 47

44

Po zem esení Osugi Sakae, v té dob renomovaný anarchista, byl zavražd n policistou. JEI se neodvážila publikovat nekrolog tohoto pionýra své organizace. 45 Sakuzo Yoshino „Liberalism in Japan“ v K.K.Kawakami (red.) What Japan Thinks New York 1921, str. 90. 46 Kiyomi v roce 1927 publikoval dlouho o ekávaný p eklad polského románu Marta od Elizy Orzeszkové do japonštiny ze Zamenhofova esperantského p ekladu, který poskytl stimul k ženskému hnutí v Japonsku. 47 Rokuroo Kijomi „Al junaj koreoj“ La Revuo Orienta 7. 1926, str. 126-128.

106

Ale tento hlas byl podle mín ní esperantského historika Asahiga Noburu ojedin lý a jeho forma odporu vzhledem k JEI maximální v té dob .48 Pokud toto uvážíme, mohli bychom možná íci, že setrvání na pozici neutrality bylo pro JEI rozumov estn jší, než poeticky op vovat lidské bratrství a sou asn se úzkostliv vyhýbat praktickým krok m k cíli. Pokud nebudeme p ihlížet k politickým a ideologickým konflikt m, mohla se JEI ve dvacátých letech uspokojiv vyvíjet. Perzekucemi trp li pokrokoví esperantisté, ne však neutrální hnutí. V roce 1919 Yamaga Taizi, žák Osugiho, byl odsouzen k t íletému v zení, za distribuci anarchistické brožury La evangelio de la horo.49 V kv tnu 1921 ukrajinský nevidomý esperantista Vasilij Jerošenko, který byl velice populární u japonských levi ák , byl vyhošt n z Japonska za svou ú ast p i Májové demonstraci a p i 2. kongresu japonské socialistické unie.50 P i této p íležitosti tokijské noviny velkými písmeny sd lovaly, že JEI „tajn propaguje nebezpe né myšlenky ve jménu esperantského kulturního hnutí“51 a Osaku mnohokrát navštívili policisté. Koncem zá í 1922 p erušil p ednášku o kosmopolitismu a esperantu policista, který se domníval, že se jedná o „nebezpe né myšlenky“.52 Ale Institut sám nebyl ohrožován. Naopak, s uspokojením zaznamenal po vyhnání Jerošenka, že zve ejn ní aféry vzbudilo zájem a zv davost o esperanto mezi lidmi. Pokud ne proti p edsudk m („esperantisté jsou podobni melounu – navenek zelení, uvnit rudí“), alespo proti vládním perzekucím JEI. Situace japonského hnutí se p ece jen zm nila, když za átkem t icátých let levicové síly zapo aly se silnou kritikou proti „pokrytectví“ Institutu, protože byly nespokojeny pro jeho potácení mezi mlhavým homarismem a zarytou neutralitou. P i prodejním úsp chu Proleta Kurso de Esperanto53 v lednu 1931 byla založena zvláštní levicová organizace: Japonská proletá ská esperantská unie (JPEU), jejíž vedení p evzal známý dramatik Akita Uzyaku. Když pak stejného roku v íjnu byla založena tenden komunistická Federace proletá ských kulturních organizací v Japonsku (KOPF), JPEU se stala jednou z jejich skupin. 54 Pozd ji se JPEU p ihlásila jako japonská sekce k „Internacio de Proleta Esperantistaro“, založené v srpnu 1932. JPEU m la asi 300 aktivních len . Organizovala kurzy v celé zemi, vydávala výborn redigovaný asopis Kamarado a povzbuzovala vznik podobných organizací v ín a v Koreji. 48

Asahiga Noburu „Nihom Esuperanto Gakkai 50-nen no ayumi“ (Padesátiletá historie JEI), La Revuo Orienta 51. 1970, str. 114. 49 Autor byl francouzský anarchista a esperantista Paul Berthelot. Yamaga distribuoval výtisky z esperantského ekladu, který vyšel v roce 1912. 50 Mine Yositaka „Skizo pri la vivo de V.Jerošenko“ v La tundro emas. Verkoj de V.JerošenkoToyonaka 1980, str. 69-70. – Jerošenkova díla a díla o Jerošenkovi (1890-1952) vyšla v esperantu, v japonštin , ukrajinštin a ruštin . 51 Verda Utopio 3. 1922, str. 116. 52 La Revuo Orienta 3. 1922, str. 162. – P ednášejícím byl Sasaki Takamaru. 53 Puroretaria esuperanto koza 6. svazek, Tokio 1930/31 (nové vydání 1968). 54 KOPF m la krom JPEU 11 dalších skupin, mimo jiné: spisovatel , hudebník , fotograf , ateist , divadelník , filmu, regulaci regulace porodnosti, výchovy.

107

esto perspektivy pro ú inné pronikání této první dob e organizované proletá ské esperantské organizace mezi masy pracujících byly od po átku limitovány sociálním a politickým nap tím p ed a po mandžuském incidentu (zá í 1931) a p ísnými perzekucemi policie. Již p ed kv tnem 1931 všichni vedoucí d lnických kurz v Tokiu byli uv zn ni za ú elem násilného zastavení výuky. Policie navšt vovala ú astníky kurz , aby je odradila od jejich pokra ování. Zakázáno bylo prodávání ítanky La Unua de Majo, základní ebnice La teksto unua a pátého svazku Proleta Kurso. Protože JPEU p es všechny p ekážky zprost edkovávala dál vým nu pozdravných dopis mezi japonskými d lnicko-kulturními organizacemi a stejn smýšlejícími spolky v zahrani í55, zintenziv oval se i policejní dohled. P i zahájení 2.kongresu JPEU v b eznu 1932 p ítomní policisté nejprve zakázali hlasité tení skoro všech pozdrav z bratrských organizací z Japonska i ze zahrani í a konfiskovali písemnosti, potom na ídili, že jednání se nesmí konat v esperantu a kone , d íve než mohl úst ední výbor p íst svou zprávu, prohlásil policejní d stojník kongres za rozpušt ný, protože „atmosféra je nebezpe ná“. Policisté vnikli do ú ední místnosti JPEU a vandalsky zni ili cenné materiály p edevším ze zahrani í. Od této,doby musela JPEU elit neustálému špehování a hrozb rozbití. Zápis z d lnické odborné sch ze, která se konala v rámci 20.kongresu japonských esperantist v Tokiu v íjnu 1932, ináší toto lakonické sd lení: „Pro odpor policie se sch ze nemohla konat. Po jednom šálku kávy jsme se museli rozejít.“ 56 Od následujícího roku opakované perzekuce proti vedoucím d lnického hnutí znemožnily innost JPEU. Její m sí ník Kamarado, který m l svého asu 2.500 p edplatitel , p estal vycházet, protože se vydavatelství bálo finan ní ztráty p i pokra ujících konfiskacích.57 Za átkem roku 1934 byli organizáto i JPEU bu uv zn ni, nebo z organizace vystoupili, takže uprost ed roku již organizace prakticky neexistovala. Potom v znice sloužily jakoby náborová místa pro nové esperantisty. Je známo mnoho komunist , kte í se ve v ze ských celách nau ili povrchn znát esperanto. Rychlou likvidaci JPEU krom perzekucí urychlily také interní chyby Unie, zejména malá pé e o rozši ování jazyka vzhledem k naléhavým aktuálním politickým úkol m. Byla shoda se všeobecným vývojem levice v Japonsku, ale byl zde zlom v tradi ní tolerantnosti v japonském esperantském hnutí, protože lni tí esperantisté se odvrátili od charakteristického nedogmatismu a skoro bezvýhradn se pod ídili vedoucí linii Kominterny, která se domnívala, že Japonsko stojí na prahu revoluce. Fakt, že JPEU požadovala od svých len , mezi kterými ostatn bylo relativn málo d lník , celkem nenáro né znalosti

55

Viz nap . pozdrav n meckým pracujícím: Arbeiter-Esperantist 17. 1931, íslo 8, str. 1. La XX-a Kongreso de Japanaj Esperantistoj. Oficiala protokolo. Tokio 1932, str. 19. 57 Kamarado (jehož p edch dcem byl Proleta Esperantisto od b ezna do zá í 1931) vycházel od íjna 1931 do srpna 1933. 56

108

jazyka, ale vysoké politické uv dom ní, ztratila svou roli v konkurenci s JEI a to isp lo nakonec k jejímu rozpadu. i procesu rozpadu JPEU p esto n kolik místních aktivist , kterým se da ilo prchat p ed uv zn ním, se snažilo pracovat samostatn a opustili p ílišný dogmatismus JPEU. Pr kopnicky pracovala místní skupina v Kobe. Pod vedením Nakatuky Kotziho odešla skupina v b eznu 1934 z JPEU a vyhlásila nové principy: podporovat všechna protifašistická hnutí, pe ovat o zvýšení úrovn znalosti jazyka len a zam it se na korespondenci se zahrani ím. Nakatukova skupina, která se orientovala na úsp chy pokrokového esperantského hnutí v ín (které bylo však zprvu ovlivn no japonským hnutím) a spolupracovala s IPE, ale nepožadovala od svých len stranickou disciplínu, soust ovala se kolem revue Mar u.58 Do skupiny Mar u se ihlásil také Kurisu Kei, který p ed tím obstarával v tokijském centru JPEU hlavn mezinárodní korespondenci, byl v zn n a po svém propušt ní se est hoval do Kobe. Zde Kurisu založil literární skupinu „Maja Rondo“, která vydávala asopis Majo, zcela v esperantu s návazností na Internacia Asocio de Revoluciaj Esperanto-Verkistoj (IAREV – Mezinárodní svaz revolu ních esperantských spisovatel )59 Mezi místními aktivisty japonského proletá ského hnutí vynikal také radikální protagonista reformy japonského jazyka, Saito Hidekatu, který v Yamagat založil skupinu Latinigo.60 Saito se domníval, že toto hnutí intelektuál bude muset v novat více pozornosti d lník m a zem lc m, kte í se do této doby jen nepatrn podíleli na hnutí, protože „latinizace je p edevším pro osvobození porobeného lidu, ne tak již pro vládnoucí t ídu“.61 V lánku v La Mondo – orgánu Šanghajské esperantské Ligy Saito zd raznil nutnost „pou it se od ínských soudruh o spole enském významu tohoto hnutí“ a vytvo it koalici s ínskými esperantisty, kte í pod vedením Ye Lashi pr kopnicky bojovali za „Latinxua“. Stejn jako pro any, tak i pro Saitoa, latinizace a esperanto byly kompletním nástrojem v zápase za emancipaci lidových mas a národ : Pro usnadn ní širokým masám získat v domosti, v emž jim brání ideogramy a aby se zabránilo tomu, že v ní z stane monopolem vládc , je pot ebí rozší ení japonského jazyka – a k tomu je t eba využít latinky, jako jediné podmínky. Dále požadoval, aby tuto roli, kterou v zemi hrají latinská písmena, na mezinárodním poli hrálo esperanto. Konkrétn si Saito p edstavoval roli esperanta následovn : Je také nutná jazyková emancipace v koloniích (Korea, Tajvan, Mandžusko). Nelze nutit japonštinu, je t eba nechat voln vyvíjet jazyky 58

Mar u vycházelo od zá í 1934 do b ezna 1936, celkem 11 ísel, skoro pouze v japonštin . První íslo Majo vyšlo v srpnu 1935, další v b eznu, ervenci, listopadu 1936. Kurisu byl sekretá em skupiny; redaktorem byl (v r.1936) Yonemura Ken. Spolupracval s nimi též Hasegawa Teru, který v roce 1937 uprchnul do íny. – Podle vzoru Mar u se uskupila také místní st ediska: Frato v Osace, Saluton v Nagoyi a Amiko v Okayam . 60 Známa jsou jen dv ísla z roku 1936 s textem v esperantu. 61 H.Saito „La historieto de japana latiniga movado“ La Mondo 4. 1936, str. 53. 59

109

v koloniálních zemích, ale je nutno nejprve zavést latinku a esperanto použít v komunikaci s Japonskem a koloniemi. 62 Je jasné, že Saitovy teze obsahovaly choulostivé záležitosti. Za prvé, jeho naléhání na radikální odstran ní ideogram samo o sob znamenalo v té dob neúctu unikátnímu a posvátnému japonskému jazyku. Za druhé – a to bylo ješt závažn jší – jeho jazyko-emancipa ní teorie byla p ímou výzvou vládní politice násilné asimilace jiných národností, s cílem nap . vymýtit korejštinu a korejskou kulturu, jakoby Korejce p ijímali na „vyšší“ kulturní úrove – jako pod ízené japonského císa e. Bohužel, zmín ným skupinám sotva zbyl as, aby dokázaly, že jejich metody mohou p inést ovoce, protože perzekuce v širokém m ítku mezi prosincem 1936 a kv tnem 1937 definitivn rozdrtily levicové esperantské hnutí. O t chto perzekucích existuje mnoho dokument zejména na ministerstvu spravedlnosti a na ministerstvu pro vnit ní v ci. Nap íklad „Monata Raporto pri Pensoj“ (M sí ní hlášení o mín ní), které vydával kriminální ú ad ministerstva spravedlnosti, pravideln vyhotovoval seznamy zkonfiskovaných esperantských asopis a knih, a ozna oval d vod zákazu a n kdy i citoval ur ité lánky. Nejd ležit jším dokumentem byl 284 stránkový spis, ozna ený jako „p ísn tajné“ s titulem Pri la proleta Esperanto-movado.63 Spis sestavil prokurátor Takeuti Ziro a vyšel v listopadu 1939 jako 69 svazek v sérii „Materiály o výzkumu mín ní“ ministerstva spravedlnosti. Podle protokol vyslýchaných zn ných funkcioná JPEU m žeme podrobn sledovat etapy innosti a rozklad organizace a také získat informace o vývoji mezinárodního d lnického esperantského hnutí. Následující text se bude opírat z velké ásti o tento spis a o další donaše ské nebo tajné dokumenty. Mnoho v bylo pod psychologickým tlakem nebo mu ením p inuceno slíbit zastavení protivládní innosti. asto ob ti zdánliv konvertovaly k ortodoxním japonským mýt m, aby znovu získaly svobodu. Mnoho jich p esto zem elo ve v zení, nebo hned po propušt ní. K nim také pat il Nakatuka Kitizi, redaktor Mar u, a duše lidové fronty esperantského hnutí. Protokol o jeho vyšet ování vyjad uje jeho neot esitelnou víru v budoucnost ideálu, kterého se stal ob tí. Nakatuka zd raznil, že on využívá esperanto p edevším k t ídnímu boji, ale dodal, že jazyk k tomuto ú elu již sloužit nebude moci, protože „esperantisté ze své p irozenosti milují demokracii a jsou pro kosmopolitismus“ a proto postupn bude jazyku vrácena jeho role, která mu je ur ena: „Esperantské hnutí bude existovat tak dlouho, jak dlouho bude existovat lidská spole nost...“64 Nakatuka zem el bez pomoci zven í na tuberkulózu v nemocnici v Osace, t lesn i duševn narušen po dlouhém pobytu ve v zení. D íve než naposledy vydechl, zašeptal: „Budho, slituj se nade mnou.“ 62

Citován Asaahiga Noboru „Saito Hidekatu no iti-zuke“ (Definice postavení Sato Hidekaty) La Revuo Orienta 52. 1971, str.181. 63 Takkeuti Ziro Puroretaria esuperanto undo ni tuite Tokio 1939. –Porovnej s mým lánkem „La plej sekreta libro pri Esperanto“ (Nejtajn jší kniha o esperantu), Esperanto 65. 1972, str. 28-29. 64 Siso geppo íslo 39, zá í 1937, str. 391-392.

110

Podobn tragický osud m l Saito Hidekatu. Vytrvale odmítal z íci se svých ideál a nep ijal ani p ihlášku do JEI, protože jak vysv tlil, neutralita JEI byla v rozporu s jeho vlastní ideologií. Svou nekompromisnost zaplatil plicní tuberkulózou; jeho v znitelé mu poskytli v dubnu 1940 „milost“, aby mohl zem ít doma. 5.zá í stejného roku Saito zem el ve 32 letech. Esperantisté, známí jako levicoví nebo jen liberální, z stali podez elými, i když si jen vlastn p áli zlepšit svoji jazykovou zdatnost. Nap íklad lenové bývalé skupiny JPEU v Osace byli uv zn ni, protože v soukromí studovali Zamenhofovo dílo a uspo ádali spole ný výlet na blízký kopec.65 Taková jazyková cvi ení, zcela b žná pro esperantisty, pokládali vládní initelé za zakládání komunistických bun k. Zvláš to zneklid ovalo tajnou policii, pokud se zd raz ovala ideová stránka esperanta. V zá í 1939 t i esperantisté, kte í o t i roky d íve založili „Esperanto-ligo“ v gubernii Kumamoto, byli uv zn ni, jak je patrné z m sí ní zprávy politické policie: zneužili legalitu esperantského hnutí a zd raz ovali protivále ný a protifašistický charakter Zamenhofova homanarismu, aby „se zabránilo politické fašizaci, i reakcioná ství neutrálních esperantist “, nabádali esperantisty k „protivále nému a protifašistickému zamenhofismu.“ 66 Skute , mnoho bývalých len JPEU splynulo s neutrálním hnutím – bu pro jazykové zdokonalování, nebo aby m li informace o vývoji esperanta doma a v zahrani í, nebo jak varoval prokurátor Takeuti – aby „kamuflovali svoji politickou barvu“.67 To zp sobilo, že JEI a místní skupiny musely tolerovat návšt vy policist , kte í požadovali vydat seznam len , prohlíželi knihovny a kontrolovali nov p ihlášené leny kurz . V provinciích se asto stalo, že lidé byli voláni na policii kv li tomu, že se ihlásili do kursu.68 Ob as dala politická policie do antikvariátu esperantský slovník – ne však na prodej, ale aby si zjistila kupujícího. 69 Kam nepronikly pozorné o i policie, tam sta ilo, zejména za války, podez elý pohled poš áka a soused , aby se zadusilo nadšení pro esperanto: Dostat v provincii dopis ze zahrani í, lhostejno z které zem a v jakémkoliv jazyce, již to samo o sob znamenalo nebezpe í spole enského tlaku. Na druhou stranu se však nejednalo o soustavný nátlak na práci JEI a nikdy, jak víme, nebylo esperanto ozna eno za „nebezpe ný jazyk“. Teror se omezoval na jednotlivé p ípady, byl nekoordinovaný a nedostal se do stádia systematických perzekucí, které zu ily nap íklad v n mecké t etí íši. Proto ani JEI nebyla nucena zaplatit cenu, kterou byli p ipraveni zaplatit, aby zachránili hnutí, bohužel bezvýsledn , n me tí esperantisté tím, že zradili p vodní myšlenku esperanta. JEI neponechávala místo k interpretování Zamenhofových 65

Jeden z nich, Sakagami Muturo, který byl uv zn n na podzim 1939, zem el ve v zení, nebo nedlouho po propušt ní. Stejný osud m l Takaragi Yutaka, redaktor Frato. Sato Tokiro, hlavní initel orgánu Saluton v Nagoji, byl pro tuberkulosu provizorn propušt n, ale brzy zem el. 66 Tokko geppo duben 1940, str. 5-6. 67 Takeuti, str. 251. 68 Rozhovor s Miyake Sihei 1.9.1971. 69 T.Kurisu „Esperanta vortaro kiel logbirdo de japana sekreta polico“ (Esperantský slovník jako volavka japonské tajné policie) Heroldo de Esperanto 24. 1948, íslo 17 (1095), str. 1 (zkrácený p eklad z Nova Fronto).

111

„protifašistických“ idejí, ale také se nekompromitovala p ílišným nadšením k válce ve jménu homarismu. Za to je nutno d kovat v prvé ad prozíravým vedoucím, kte í v dob vzr stající ideologizace japonské politiky, se snažili sm ovat Institut v uragánu perzekucí p ísným sebeur ením jako ist jazykovou organizaci. Taková neutralita byla jedinou možností pro znemožn ní, aby perzekuce proti silnému proletá skému hnutí nepohltila i hnutí buržoazn demokratické a byla p edpokladem ke zbrzd ní p ílišného zpolitizování nebo nedostate né opatrnosti levicových len na jedné stran , a pro uchování a využití jazykové a organiza ní schopnosti na stran druhé. Pochopiteln , p i takové neutralit bylo zapot ebí ur itého žonglování, ale aby jazý ek na vahách mohl asto se vychýlit doleva, ukazuje charakteristický p íklad politiky JEI: V roce 1932 JEI publikovala japonský p eklad d ležité studie sov tského esperantologa Efima Spiridonovi e Lingvoscienco kaj Lingvo Internacia70 a na „vyvážení“ tohoto p edstavení marxistické teorie vydal JEI n kolik m síc p ed tím pod titulem stejné série v porovnání s ním ne p íliš významnou brožurku konservativc , De la protekto de la nacia lingvo is la internacia lingvo (Od podpory národního jazyka k jazyku mezinárodnímu). 71 Zprvu kritizovaný JEI se pozd ji stal úto išt m levicových, ale sou asn se dostal pod kritiku pravicových len . Na 22.kongresu v Nagasaki v dubnu 1934 byl p edložen návrh Esperanto-Federacio z Kaho: „V novat letadlo (nebo peníze na podporu zem ) pro naši vlast“ a tím zp sobem projevit, že japonští esperantisté jsou vlastenci“ a „oživit hnutí v tak nep íznivém ase, který panuje“. P i stejném kongresu byl p edložen také návrh od EsperantoPropaganda Asocio de Oomoto (Esperantský propaga ní svaz Oomoto), na používání formy slova „Nippolando“ a Nippono“ místo (nebo paraleln ) Japonsko a Japonec. Takovým exces m se poda io výboru JEI se elegantn vyhnout za „bou livého aplausu ú astník “72 ale koncem roku 1937, po vypuknutí války s ínou, stál JEI p ed vážn jší výzvou, dokonce p ed schizmatem, když n kolik oportunist a pravicových len zaúto ilo na Institut pro jeho neutrální pozici a nechápavost k národním pot ebám Japonska. Kv li tomu, ze JEI odmítl propagovat do zahrani í „mírové cíle války ve východní Asii“, založily tyto osoby Esperantista Patriota Unio (Esperantskou vlasteneckou unii).73 Bylo vydáno n kolik brožur, ale podnik velmi brzy postihlo fiasko, protože se nepoda ilo odlákat dostate ný po et len JEI. hem války v Pacifiku se situace v JEI stávala více choulostivou. V srpnu 1940 vystoupil Institut z Internacia Esperanto-Ligo (Mezinárodní esperantské ligy), protože p ihlášení se ke starému systému „harmonie na 70

Gengogaku to kokusaigo p eklad Osima Yosio a Yanazaki Huzio, Tokio 1932 (další vydání Kjóto 1976); ruský originál: , Moskava 1931. – V roce 1934 vydala JEI také p eklad díla E. Drezena Historio de la mondlingvo: Sekaigo no rekisi p eložené Osimou Yosiou. 71 Kokugo no yogo o ron-zite kokusaigo ni oyobu Tokio 1932 (p ísp vky: Nisi Seiho, Kuroita Katumi, Miyke Seturei a další). 72 La XXII. Kongreso de Japanaj Esperantistoj. Oficiala protokolo. Nagasaki 1934, str. 7-10. 73 K t mto osobám pat il Huzisawa Tikao, jeden z nejvášniv jších teoretik , který se snažil ospravedlnit symbiózu šintoistického expansionismu a esperantského homarismu.

112

základ principu národního rozhodnutí“ bylo proti duchu nového systému, který poukazoval na jeho p izp sobení se japonskému imperialismu: Roli mezinárodního jazyka v kulturní sfé e ve východní Asii bude samoz ejm hrát japonský jazyk. Jinými slovy, esperanto bude mezinárodní jazyk pro zem mimo východní Asii...74 I takováto deklarace se n kterým extremistickým len m zdála ješt nedostate ná. Jeden z nich, Takeuti Tokiti75, požadoval v roce 1942, aby sekretá JEI, Miyake Sihei, podal demisi a aby zmizely všechny plány na spole ný pomocný jazyk – esperanto - , který by m l nahradit japonštinu ve východní Asii. Miyake však z stal ve svém postavení. Byl do jistého stupn žákem Tihu Tosia. Jemu m že JEI hlavn d kovat za sv j v základ neutrální charakter. Jako liberál, byl Miyake schopen st ízliv analyzovat perspektivy esperantského hnutí ve zm ných politických podmínkách. Nikdy pateticky nedeklamoval o homarismu, ale také ne o japonské misi. D lat ústupky vládnoucí stran musel: JEI nemohl z stat izolovaným ostrovem, nedot eným národní provále nou mobilizací. asopis JEI b hem vále ných let byl špin n deklaracemi o „spravedlivé válce“, vlasteneckými, hrdinnými poemami a tvrzením, že Zamenhofova touha po bratrství mezi všemi národy je pln v souladu s celosv tov objímajícím ideálem proklamovaným mytologickým císa ským zakladatelem Japonska a nyní rozši ovaným císa skou armádou. Ale Miyake si zachoval svoji balan ní taktiku a v roce 1942, v okamžiku vrcholu války, vydal písemn názory odvážlivc jako byl Inoue Masuzo, kte í p ímo nesouhlasili s praktikami jazykové politiky Japonc v okupovaných zemích: Je t eba se velmi vyst íhat zámo skému pronikání nebo globalizaci japonštiny. Jednání s jinými národy v Asii se bude muset dít v esperantu.76 Neutralismus bezpochyby neznamená odpor proti národovectví a militarismu. Ale neutralismus JEI, asto pokládaný za bezbarvý až nemorální, neznamená tak bezpáte ný názor, jako v jiných zemích. Na každý pád to dokázala za války duchovní jednota japonských esperantist pod vlajkou homarismu, pon vadž p íliš emociální a myšlenkov nedozrálé v domí homarismu nejen nemohlo elit pohlcení zdánliv globaliza ní ideologií japonského imperialismu, ale také bylo stimulující pro ideologickou podporu obránc m japonské hegemonie, která asto používala rétoriku, aby jakoby ospravedlnila expansi Japonska do Asie, jako misi pro dobro lidstva.77 74

Citován Asahiga Noburu „Nihon Esuperanto Gakkai 50-nen no ayumi“ (50 leté d jiny JEI) La Revuo Orienta 51. 1970, str. 184-185. 75 V roce 1937 byl hostem u Takeutiho zakladatel SATu Lanti: E.Borsboom Vivo de Lanti Pa íž 1976, str. 152153; Miyamoto Historieto str. 65-66. 76 Citován Asahiga str. 185. 77 Toto „pohlcení“ také postihlo esperantský asopis Tempo, který vycházel v Kjótu od roku 1934 do 1940, který byl v zásad liberální (mnoho ísel bylo zakázáno), ale od roku 1937 se snažil ospravedlnit zmatenými prohlášeními japonskou expanzí do Asie. Porovnej p etisk celé sbírky Tempo s doslovem Nozimy Yasutaro a Ulricha Linse, Nagoja 1982.

113

Perzekuce d lnických a liberálních esperantist tedy vážn nepoškodily další existenci japonského esperantského hnutí. Orgán JEI La Revuo Orienta estal vycházet v b eznu 1944 – p ekvapiv pozd ve srovnání s jinými kulturními organizacemi. V posledních k ích japonského impéria se ukázalo, že zdánliv všemocná a všudyp ítomná policie nedokázala zadusit ohe proesperantského nadšení. V srpnu 1945, nedlouho p ed kapitulací, policejní agenti s obavami zaregistrovali, že ožilo „prokomunistické esperantské hnutí“.78 Po válce levicoví esperantisté, kte í p ežili, volky nevolky souhlasili se spoluprací s JEI. To v neposlední ad souviselo s faktem, že Institut, který se nenechal zatáhnout do sebevražedného odporu proletá , díky své neutralit se také dokázal distancovat od homarismu – myšlení, které riskovalo, že se dostane do vleku impéria a bude sloužit jako základna pro militarismus. Institutu se tak poda ilo uniknout nebezpe í aby byl pokládán, v povále né dob , za kompromitovaný v o ích velkého množství trpících esperantist , nyní op t napln nými novými nad jemi. 3.3

Korea a Tajvan

Jak jsme vid li, japonští esperantisté, až na n kolik výjimek, nebyli p íliš aktivní na poli jazykové rovnosti, na kterém by mohli získat jasn jší profil ve srovnání s jinými pokrokovými hnutími p ed válkou. Nyní zkoumejme, zda v Koreji a Tajvanu byli p ipraveni naslouchat výzvám, nap íklad Saitu Hidekatuovi, pe ovat o sv j vlastní jazyk a využít esperanto jako prost edek proti jazykové diskriminaci. Na Tajvanu širší ve ejnost poprvé slyšela o esperantu v roce 1913, v ase silného odporu proti japonské vlád , když Japonec Kodama Siro nabídl kurz v asopise Tai-wan Niti Niti Sinpo. Pak vyu oval n kolik desítek osob v nep íznivých podmínkách: Policie poslala tajné agenty jako žáky, aby sledovali lekce a Kodama musel jednou m sí hlásit na policii po ty 79 frekventant . V té dob také v Koreji žili japonští esperantisté. Korejští studenti byli v Japonsku a korejští pr kopníci národní emancipace v ín , ti se po svém návratu do Koreje snažili ve ejnost seznámit s esperantem. Po 1. sv tové válce rozho ení Korejc a Tajvanc proti koloniální politice Japonska dosáhlo svého vrcholu. Jedním prost edkem k vyjád ení protestu intelektuál se stalo esperanto. Když v Koreji (1. b ezna 1919), po rozsáhlých krvav potla ených demonstracích, japonská vláda, v doma si fiaska pouhé vojenské represe, vyhlásila p echod ke „kulturní politice“ a svolila (v roce 1920) k vydávání deník Tong-A Ilbo a Choson Ilbo v korejštin . Esperantské hnutí vykro ilo spole s rozkvétajícím kulturním hnutím, do 78

Rodger Swearingen, Paul Langer Red flag in Japan International Communism in action 1919-1951 Cambridge, Mass. 1952, str. 87; porovnej Miyamoto Historieto, str. 76. 79 Matuda Haruhi „Midori no kage de. Syokumin-ti Taiwan esuperanto undo si“ (V zeleném stínu. D jiny esperantského hnutí v kolonii Tajvan), La Revuo Orienta 58. 1977, str. 218.

114

kterého korejští intelektuálové vlévali své nadšení a vášn . Jeden z vedoucích korejských esperantist vzpomíná: „V prvním období esperantské hnutí v Koreji bylo pokládáno všemi intelektuály nejen za idealistické hnutí, ale také za nejpokrokov jší obrozenecké hnutí...80 Silné spojení esperantského hnutí a národn -osvobozovacích cíl ilustruje osoba Kim Oka („Verda E.Kim“ – Zelený E.Kim), redaktora a spisovatele, který vystudoval filozofickou fakultu na univerzit Keio v Tokiu – otec esperanta v Koreji. Krom esperantských ebnic vydával Kim mnoho svazk poezie, ve kterých se posmíval šlecht a byrokrat m, sloužícím japonské vládnoucí t íd , což bylo jednou z mála forem, které z staly korejským intelektuál m k vyjád ení své opozice proti kolonist m.81 V lét 1920 vedl Kim v „YMCA“ v Soulu první ve ejný kurz esperanta, a výsledkem bylo založení Korea Esperanto-Asocio. Od toho okamžiku se jazyk rychle rozši oval: V hlavních korejsky psaných novinách se asto vyskytovaly výzvy k u ení esperanta. Podpora p icházela, krom jiných, od církve Ch´ondogyo, jejíž revue Kaepyok koncem roku 1922 tiskla Kimovy lekce a noviny Tong-A Ilbo v roce 1924 m ly každé pond lí sloupek v esperantu.82 Také na Tajvanu se esperantské hnutí zformovalo v ligu se sílícími emancipa ními aspiracemi nejaponských obyvatel. Dva tajvanští levicoví mladíci, Su Bihui (So Pekfui) a Lian Wenqing (Ren Sonkio) iniciovali v roce 1919 založení „Formosa Esperantista Societo“ a vydávání m sí níku La Verda Ombro. Hlavní roli hráli také v „Tajvana Kultura Asocio“(Tajvanský kulturní svaz), založené v roce 1921. Jeho lenové – asi 10.000 – p evážn ze st edních vrstev, pak brzy protestovali u tajvanského parlamentu proti diskriminaci Tajvanc . Dál pak tajvanští esperantisté odvážn nastoupili sm r propagovat esperanto a sou asn naléhat, více mén nezakryt , na jazyková, kulturní a politická práva nejaponských ostrovan . V íjnu 1922 bylo možno íst v La Verda Ombro: V minulých n kolika staletích cílem koloniální politiky všech silných zemí bylo asimilovat lid okupovaných zemí a v ilo se, že se jazyk vládnoucí zem rozší í a ovoce asimilace se bude sklízet... Ale proti tomu, po sv tové válce, je tato ne estná myšlenka platná jako záv j na ja e a esperanto je rozši ováno po celém sv ... protože duch nové doby se nejlépe zrcadlí v esperantu, založeném na svobod a rovnosti.83 A podobné city se uhnízdily nepochybn v srdcích esperantist v Koreji. Mladý korejský esperantský historik shrnul motivy t chto cit následovn : „Je irozené, že se tehdejší vzd lanci zajímali o esperanto, protože práv v té dob

80

Hengwi Hong „Okaze de la nova organo“ Korea Revuo 1964, íslo 1 (b ezen), str. 3. Nezu Nasasi Nihon gendai-si (Moderní historie Japonska). III. Tokio 1967, str. 156-157. – V roce 1950, hem korejské války, byl Kim deportován do Severní Koreje a pravd podobn tam zahynul. 82 Nakada Hisato Oriento vokas. Eperanto-kolumno en korea urnalo Dong-A Ilbo, Jokohama 1977. 83 Lepismo „Kontra modulo kaj perfidanto“ La Verda Ombro“ 4. 1922, str. 60. 81

115

jedním z nejv tších zlo in bylo používání korejštiny.“84 Prohlášení p i založení Korejské esperantské federace dokládá, že také japonští esperantisté, žijící v Koreji, se cítili vázáni myšlenkou odstran ní národnostních p edsudk pomocí esperanta. Prohlášení podepsané v listopadu 1924 ty mi Korejci a dv ma Japonci se s vysv tlením staví proti jazykovému imperialismu: Již dávno p išel as pro lidi, aby se sjednotili v pravdivé lásce a s pochopením se sbrat ili, aby se už kone odstranily proklaté p edsudky a ehrady mezi národy. Vždy lov k už žalostn zakusil, jak jsou absurdní a nep irozené. Nutit násiln n co jinému jen svým vlastním jazykem? Každému národu pat í vlastní jazyk a lidstvu esperanto, spole né pro všechny.85 Že Korejci a Tajvanci se tak rychle nadchli pro esperanto bylo pro japonskou vládu podez elým fenoménem. Když v íjnu 1923 esperantský spolek Formosy uspo ádal turné kurz po ostrov , policie mnohokrát zabránila zapo etí výuky. Vedení podnik obdrželo varování, aby nedovolovali svým zam stnanc m u it se esperanto. Tajní policisté navšt vovali ty, kte í se ihlásili do kurz a snažili se je odradit od u ení, vyhrožovali, že budou zapsáni na ernou listinu nebezpe ných osob kv li tomu, že Formosský esperantský spolek má vztah k Tajvanské kulturní asociaci. Když se výhružky nesetkávaly s ú inkem a kurzy se konaly p es tlak tajné policie, vedoucí kurz a všichni astníci byli nuceni trp t nep íjemnou p ítomnost policisty po celou dobu trvání kurzu. 86 Pro Japonce na Tajvanu a v Koreji by nebyly p ekážky ve výuce esperanta pokud by pomocí esperanta nevyvíjeli politické akce. Jestliže se však místní obyvatelé zabývali u ením, ú ady to pokládaly za první stupe k „nebezpe nému smýšlení“. Od Japonky Yamaguti Kosizuové87, která pracovala s Lian Wenqingem na propagaci esperanta mezi Tajvanci, máme zajímavou zprávu o motivech, které byly za šikanami proti esperantu na Tajvanu. Citace obsahuje vysv tlení vysoce postaveného funkcioná e japonské policie: Zásadn je t eba pochopit, že význam se pon kud r zní, když se jedná o jednání Japonce a když se jedná o jednání Tajvance. Nap íklad, jestliže Japonec na volný okraj dopisu napíše „1922“, znamená to jen, že použil ozna ení roku, obvyklé ve sv . Pokud to stejn napíše Tajvanec, neobsahuje to tak jednoduchý význam: Musíme si povšimnout, že on nejen ignoruje ur ení roku „11. rok epochy Taisy“, ale také má v úmyslu toto ozna ení data odstranit. Stejn je tomu i u ení esperantu. Není žádná pochybnost, že si Japonec vybere esperanto jen tehdy, když ho považuje za spole ný mezinárodní jazyk sv ta, jazyk jako symbol pro budoucí sv tový mír, nebo jako prost edek pro uct ní svého národního 84

Zeon Gjong-dok „La studo pri historio de Esp.-movado en Koreujo“ La Junulo 1973, íslo 2 (duben/kv ten), str. 25. 85 Tong-A Ilbo 24.11.1924; citace Kim Sam-su, Historio de Esperanto-movado en Koreujo (1906-1975) Soul 1976, str. 90. 86 La Verda Ombro 5. 1923, str. 58-61. 87 Yamaguti Kosizu byla p ítelkyní Yamakawy Kikuové, manželky komunistického p edáka Yamakavy Hitosi. Spolupracovala také v pomoci pro hladov jící v sov tském Rusku.

116

jazyka. Ale situace se zcela zm ní, jestliže se jedná o Tajvance. Ti se zabývají sv tovým jazykem ne prost jako jeden národ ve sv , ale použitím esperanta cht jí odsunout japonský jazyk. Mezi jazykem a myšlením je úzký vztah a proto odsouvání japonštiny znamená nep ijímání Japonska jako celku. Koloniální politika Japonska absolutn nem že tolerovat takové zrádce.88 Z toho je patrná up ímnost a nezakrytost snahy jednat s nejaponci jako s druho adými lidmi a používat r zná m ítka jen p i pouhém u ení se esperantu. Navzdory obvin ní, že rozši ovat esperanto znamená zrazovat Japonsko, Lian a Su dál vydávali sv j asopis. Po únoru 1924 se však vydávání La Verda Ombro stalo nepravidelné.89 V dalších letech pak to byli hlavn Japonci, kte í se starali o další fungování kurz , zatím co Tajvanci se koncentrovali na politickou innost. Když Lian cestoval do Japonska, byl na každém svém kroku sledován a nepoda ilo se mu promluvit na sch zi esperantist v Tokiu. 90 V zá í 1931se konal 1. tajvanský esperantský kongres, na kterém byl podán návrh na založení Formosské esperantské federace, jako spole né organizace japonských a tajvanských esperantist . Plán utrp l fiasko, protože se japonští spolupracovníci báli, že by ve vedení p evládali levicoví lenové.91 V prosinci bylo zakázáno jedno íslo nového informa ního listu tajvanských esperantist , vydané Lianem. Po Mandžuském incidentu se situace esperantského hnutí v Koreji a na Tajvanu rychle zhoršila. P iblížilo se období ísn jšího režimu a v té dob se „všechna v zení v Koreji stala jakoby esperantskou školou“.92 Korejská proletá sko-esperantská unie, která jak se zdá fungovala v letech 1931-32, stejn jako podobné organizace v Japonsku a v ín , nikdy nemohla rozvinout aktivitu, která by získala zvláštní pozornost. K tomu, aby lov k byl uv zn n, sta ilo aby korespondoval v esperantu s d lníkem v Sov tském svazu, nebo m l doma japonský Proleta Kurso. V návaznosti na plánovanou duchovní mobilizaci po za átku ínskojaponské války v roce 1937, Japonci likvidovali skromné zbytky kulturní autonomie v Koreji a na Tajvanu. Na ve ejných školách na Tajvanu bylo zastaveno vyu ování ínštiny; od Tajvanc bylo požadováno, aby i doma mluvili jen japonsky.93 V roce 1938 Japonci zrušili také výuku korejštiny na všech základních a dalších školách. V srpnu 1940 byly potla eny korejské noviny Tong-A Ilbo a Chioson Ilbo a v íjnu 1942 byl rozbit Spolek pro studium korejského jazyka uv zn ním tém všech jeho vedoucích len .94 Politika 88

„El verka oj de f-ino K.Jamagu i“ La Verda Ombro 5. 1923, str. 11-12 (originál v japonštin ) Vyšlo ješt jedno poslední íslo v b eznu 1926. 90 Oriento 1925, íslo 2, str. 78 (redak ní poznámka o lánku S.Rena „Formoso kaj formosano“ , str. 73-78. 91 Internaciisto 2. 1932, str. 10; Informo de F.E.S. 1932, íslo 2 (16. erven), str. 29; Matuda Haruhi „Midori no kage de“ , str. 349-351. 92 Hengwi Hong „Okaze de nova organo“ str. 3. 93 Matuda „Midori no kage de“ La revuo Orienta 59. 1978, str. 21. 94 Li Ogg „Les japonais el la langue coréenne“ Revue d´histoire de la deuxième guerre mondiale 23. 1973, íslo 89, str. 75-77. 89

117

násilné asimilace vedla k tomu, že užívání japonštiny bylo povinné i na ulicích. Lidé, kte í mluvili mate ským jazykem a byli p istiženi, platili pokutu. Když si uv domíme, kolik energie v novali korejští esperantisté principu jazykové rovnoprávnosti, není tedy náhodnou shodou, že když za alo potla ování korejštiny, muselo se odml et i esperanto. V íjnu 1937 vyšlo první velmi hezké íslo, celé v esperantu Korea Esperantisto. Druhé íslo už nenásledovalo, protože vydavatel, Hong Hengwi, byl uv zn n. Do konce války ve ejná propagace a výuka esperanta z stala p ísn zakázaná. Až po válce sen o rovnoprávnosti korejštiny a japonštiny na základ esperanta a nad je na p ísp vek esperanta k hlubšímu porozum ní mezi Japonci a jejich asijskými sousedy mohly p inést n jaké ovoce. V sou asnosti jsou kontakty mezi esperantisty z Japonska a Jižní Koreje pravidelné a b hem vzájemných návšt v m že esperanto demonstrovat svou užite nou neutrální roli.95 Známý japonský etnolog, Umesao Tadao, asto prohlašoval, že když ednášel v Koreji, nejstarší mezi jeho poslucha i um li japonsky, ale protože se ji u ili pod nátlakem, cítili proti ní odpor. Sám Umesao nerad mluvil japonsky v Koreji. Dával p ednost ve svých p ednáškách o svých odborných tématech v esperantu s p ekladem do korejštiny.96 Tak slouží esperanto k oteplování vztah mezi Japonci a Korejci v omezeném m ítku a pomáhá odstra ovat nep íjemné pocity, které z stávají ješt k p ekonání ze smutné historie plné útlak a násilí. Nepostrádá to však odvahu a povzbuzení k p ekonávání p ekážek a nepochopení.

95

Porovnej zprávu o 4. spole ném esperantském seminá i korejské a japonské mládeže s tématem: „Co Korejci a Japonci v dí jeden o druhém, v dí nap l, nev dí, nebo nechápou“ La Revuo Orienta 6. 1985, str. 262-267. – Nutno dodat, že od druhé poloviny sedmdesátých let se sblížily také vztahy mezi ínskými a japonskými esperantisty. 96 Umesao Tadao, Takemura Ken´ti „Sirarezaru sugao no Nihon. Taidan“ (Neznámá tvá Japonska. Rozhovor) io 1971, íslo 7, str. 201.

118

4. „JAZYK DROBNÉ BURŽOASIE A KOSMOPOLIT “ Uprost ed b ezna 1979 se konala zakládající konference Svazu sov tských esperantist . P i této p íležitosti prohlásil profesor Magomet Isaev, prezident organizace: Sov tští esperantisté díky úsp šné a dlouholeté práci dokázali celému sv tu, že existují a s úsp chem pracují, a že esperanto v naší zemi není persekvováno (jak by n kte í cht li o sou asné stavu íci).1 V oficiální zpráv z konference m žeme také íst o odmítnutí tvrzení západní propagandy, podle které se Sov m zakazuje korespondence se zahrani ím: „D razn prohlašujeme, že podobné zákazy v SSSR nikdy nebyly“.2 Co se skrývá za tímto dementi o perzekucích a zákazech? P edložme jinou citaci: Nejv tší tragedií a krokem zp t v historii mezinárodního jazyka byl protizákonný tlak státního bezpe nostního orgánu proti Sov tské esperantské unii... To naspal v roce 1976 starý britský komunista a esperantista William Kaeble3, nepochybný p ítel Sov tského svazu. K svému dojmu dodal konstatování: „Zdá se, že pravdu o historii esperanta v Sov tském svazu ješt není možno publikovat v samotném Sov tském svazu!“ A Kaeble se ptá: „Pro ?“ Dosud jsme se zabývali tím, jak musela esperantská hnutí trp t útoky konzervativc a fašistických režim , nyní p icházíme ke druhé variant perzekucí esperanta – ze strany režimu, který se pokládal za avantgardu celosv tového socialismu. Zkoumat podrobnosti a p iny potla ování esperanta v Sov tském svazu je nesrovnateln t žší, než analyzovat perzekuce za Hitlera, protože nem žeme, jako nap íklad v N mecku a v Japonsku, použít archivní dokumenty policie. Budeme tedy pojímat úkol na bázi dostupných dokument a budeme se snažit pochopit osud esperantského hnutí v Sov tském svazu. 4.1.

ÚSP CHY ESPERANTA V SOV TSKÉM SVAZU

4.1.1. Porevolu ní nad je Ruští esperantisté, kte í od po átku byli velmi pokrokovým prvkem mezi stoupenci mezinárodního jazyka, ve své v tšin vítali politické zm ny v roce 1

„Pri la stato kaj pliefiko de laboro de sovetiaj esperantistj kaj plibonigo de iliaj internaciaj ligoj“ (O stavu a zintensivn ní práce sov tských esperantist a zlepšení jeich mezinárodních vztah ) – Isaevova zpráva Moscow News, Supplement to issue No. 16 (2848), 1979 (22 duben), str. 15. 2 Aleksandr arkovskij „Mi apla das al krei o de esperantista asocio...“ (Tleskám založení esperantského svazu...), na stejném míst str. 11-12. 3 Bill Kaeble „Marxism-Leninism requires allthe facts“ Communist Party Esperanto Group, Bulletin 1976, íslo 8 (duben). – Esperantský p eklad: „Marksismo-Leninismo bezonas iujn faktojn“ La Verda Kolombo 1976, íslo 45 (duben/kv ten), str. 9-13; íso 46 ( erven/ ervenec), str. 11-14.

119

1917 – i jen proto, že kone padla cenzura a politické tlaky starého režimu. Hned po Únorové revoluci se zakládaly v Rusku místní skupiny esperantist – socialist a mezi mnoha stranami, které vznikaly v prvních m sících po pádu carismu, byla i „Tutmonda Unui o de Socialistoj“ ( Celosv tová jednota socialist ), která m la ve svém programu požadavek urychleného zavedení esperanta jako mezinárodního jazyka.4 V roce 1918-19 byly v Rusku esperantské skupiny asi na 100 místech. 5 Jejich innost nebyla nijak koordinovaná, skupiny pracovaly nezávisle jedna na druhou, ale snahy o koordinaci zde byly – založení „Tutruslanda Esperantista Komunista Unui o a Tutruslanda Federacio de Junaj Esperantistoj“ (Celoruská esperantistická komunistická jednota a Celoruská federace mladých esperantist ). Text propaga ního plakátu v roce 1919 možná nejlépe ilustruje nad je, které m li esperantisté v té dob v Rusku. Plakát vydal „Domo Esperanto“ (D m esperanta) v Moskv –znárodn ný palác, který vláda bezplatn p evedla celoruským esperantským organizacím. 6 Na plakát byl srovnáván historický význam Komunistického manifestu z roku 1848 a význam Zamenhofova projektu z roku 1887: Heslo „Proletá i všech zemí spojte se!“ nyní za íná plnit íjnová revoluce, nyní p išel as, aby osvobozený proletariát se stejn energicky pustil do druhého úkolu a p evzal esperanto jako celosv tový prost edek k dorozum ní proletariátu.7 Takové nad je nebyly zcela bezpodstatné. Povzbudivou známkou se zdálo organizování speciální komise pro výzkum, na ruském lidovém komisariátu pro vzd lávání („Narkompros“), v lednu 1919, zavést pokusné vyu ování mezinárodního jazyka ve školách. Komise se skládala z n kolika esperantist , jednoho stoupence projektu Ido a t í profesor lingvist .8 innost komise také podporoval spisovatel Maxim Gorkij, jehož prohlášení byla pozd ji asto citována pokrokovými esperantisty: Konzervativní myšlení vytrvale tvrdí, že esperanto je utopie. Živá, zákonem povolená a ší ená skute nost beze sp chu, vyvrací jeho argumenty stále rozhodn ji.

Gorkij vyjád il svoje p esv ení, že organizovaná v le lidu je schopna „p ijmout“ um lý jazyk esperanto a tento jazyk „dá silný impuls k procesu kulturního rozvoje“.9 Po n kolika sch zích komise byly vydány teze, že jediný jazyk, který m že hrát roli mezinárodního jazyka je esperanto. Pak komise

4

E.Drezen „Unuaj pioniroj de laborista Esp.-movado. Kronologia skizo is la jaro 1921“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 4 (56), str. 5-6. 5 EdE, str. 590. 6 Esperanto 16. 1920, str. 32. – Podle tohoto zdroje vyšla zpráva o tom i v Izv stijích 16/17.1.1919. 7 Reprodukce plakátu je v Esperanto 63. 1970, str. 111. 8 lenové byli mimo jiných starý esperantista N.P.Evstifeev a idista L.T.Titov; profesorové R.F.Brandt, V.K.Poržezinskij a D.N.Ušakov:Esperantista Mondo 1921, íslo 1/2 (11/12), str. 20. 9 „M.Gorkij ob Esperanto“ Esperantista Movado 1921, íslo 1/2 (11/12), str. 3-4; citováno podle esperantského ekladu P. Medema „M.Gorkij pri Esperanto“ Esperantista laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16), str. 6.

120

estala být aktivní a opomn la dodat školské sekci Narkomprosu definitivní zprávu o své práci.10 ebaže komise nedokon ila svou práci, m lo to kuriosní ú inky. Za átkem roku 1920 polské a n mecké noviny opublikovaly zprávu s vý atkem ze sov tských novin, ve kterých se oznamovalo povinné zavád ní esperanta do škol z rozhodnutí oficiální komise jmenované vládou.11 Francouzský spisovatel Romain Rolland hned p ivítal p edpokládané rozhodnutí „této historické události, jejíž d sledky budou ohromné, a pro mezinárodní vztahy lidstva ud lají víc než mohou ud lat teoretické diskuse nebo hádky stran, ve kterých se utápí innost západního socialismu“.12 I buržoasní esperantisté uznali „velkou civiliza ní zásluhu“ ohlášeného kroku.13 Pod vlivem informace ze sov tského Ruska mnohé národní kongresy komunistických stran vyhlásily rezoluce íznivé pro esperanto.14 Zdálo se, že se jedná o rozhodnutí, kv li kterému se pracující všech zemí budou cítit povinni u it se esperanto. Informaci o zavedení esperanta ve školách v sov tském Rusku p esto od po átku provázely pochybnosti a skepse, které zesílily, když ruští esperantisté nepodali d kaz o pravdivosti informace. Už v kv tnu 1920, up esnil sám lidový komisa pro vzd lávání, Anatolij Luna arskij, že se v bec nejedná o povinném zavedení výuky e školách. Prohlásil ale, že sov tská vláda povoluje u it esperanto fakultativn stejn jako francouzštinu, n inu a angli tinu15 a že skute existuje p íznivá atmosféra pro esperanto. V prosinci bylo poznamenáno, že skoro neexistuje m sto, kde by místní odbor lidového vzd lávání se choval k esperantu nep ízniv .16 Tyto odbory platily i mzdu vedoucím esperantských kurz .17 Na druhou stranu nezaujatý pozorovatel musel p iznat, že rozší ení hnutí bude záležet od vládního rozhodnutí o mezinárodním jazyce“.18 Tedy, ruští 10

„En Mokvo“ Espero (Petrohrad) 1920, íslo 1 ( erven); p etišt no v 10. 1932, str. 297-298, áste také v Esperanto 17. 1921, str. 10 a Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str. 6. – Teze (z 5.3.1919) jsou publikovány rusky v Esperanto Movado 1920, íslo 3 (10), str. 10-11. 11 Esperanto 17. 1921, str. 10; Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 4 (kv ten), str. 2; Edmond Privat „Venkoj de Esperanto“ Esperanto 16. 1920, str. 91; E.Adam „Le Bolchevisme et l´Esperanto. La langue de Zamenhof officiellement adoptée par le Gouvernement des Soviets“ Le Travailleur Espérantiste (3.série) 1. 1920, íslo 3 (duben), str. 1. 12 Dopis E.Adamovi ze dne 20.4.1920 v Esperantista Laboristo 1. 1920 íslo 4 (kv ten), str. 2; viz též francouzský originál od Pierre Hirsche Leteroj de Eugène Adan a Lanti al Edmond Privat; La Chaux-de-Fonds 1973, str. 13. 13 R.Maske „Bol evikoj kaj Esperanto“ Germana Esperantisto 17. 1920, str. 61. 14 2.kongres Socialistické d lnické strany v Jugoslávii, p ímo zmínil „rozhodnutí“ sov tského Ruska, ap ijal zvláštní rezoluci v ervnu 1920; Marinko ivoje Historio de Esperanto.Movado en Jugoslavio Zagreb 1965, kapitola 4.; EeP, str. 646. V srpnu 1920 kongres rumunských socialist oficiáln p evzal esperanto jako mezinárodní jazyk: Andreo e (Cseh) v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 1 (12), str. 6. Také zakládající kongres Francouzské komunistické strany v Pa íži v kv tnu 1920 vyjád il p ání, aby esperanto bylo vyu ováno jako „úžasný pomocník k nastolení svornosti mezi národy a k zabrán ní válkám“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 6. (17), str. 10. 15 Podle potvrzení M.S.Valentinova, lena SEU v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 5 (24), str. 9. 16 N.Karatajev „Kion oni devas fari? (Co se musí ud lat?) Esperantista Movado 1920, íslo 3 (10), prosinec, str. 5. 17 „Eseranto en Rusio“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str.6. 18 Stejn jako poznámka 2.

121

esperantisté si byli v domi, že rozhodnutí povinné výuky není hotovou v cí. Ale protože mezi komunisty zejména v zahrani í trvaly spekulace o oficiálním ijetí esperanta v Moskv , musely kone noviny Izvestija a Trud otisknout dementi, aby ustaly pochybnosti: Hlavní politicko-výchovný odbor na otázky z r zných míst o výuce a u ení jazyka esperanta uvádí, že považovat jazyk esperanto za mezinárodní, vhodný k výlu né vládní pozornosti je nyní p ed asný. Esperantské kroužky jsou privátními organizacemi. Existující sekce esperanta u politicko-výchovných odbor v n kolika m stech musí být zlikvidovány. 19 Toto prohlášení nejen zhatilo iluze vzniklé ve spojení s komisí p i Narkompros, ale také zabránilo skromným úsp ch m u místních politickovýchovných odbor . Zdá se, že si ruští esperantisté uškodili svou p ílišnou horlivostí a sebev domým roztrubováním nekompetentních rozhodnutí p evážn místních ú ad . Gorkij v roce 1933 trochu záhadn p edjímal: „První roky po íjnu také u nás zkusily otev ít do široka dve e esperantu. Ale... n co to zbrzdilo, n kdo n co neuvážil, n jak se to dostalo stranou.“20 Za „mnohé nerozvážné iny“ zaplatili ruští esperantisté21 a Ernest Drezen, pozd jší hlavní osoba v sov tském esperantském hnutí, již v druhé polovin dvacátých let, se zmi oval o nezda ených experimentech a varoval p ed zveli ujícími tendencemi. 22 K t mto experiment m pat ily také pokusy p iblížit se Komintern . V listopadu 1919 n kolik esperantist v Sama e (Pozd ji Kujbyšev) založilo „Esperanta Sekcio e III-a Komunista Internacionalo“ (Esperantskou sekci u III. Komunistické internacionály) bez jednání s ní. Internacionála m la jen národní sekce. Na požadavek Kominterny se skupina p emístila do Moskvy a zm nila sv j název na „Esperanta Komunista Internacio“ (ESKI), ale to ji nezachránilo. Na podzim 1921 ji Úst ední výbor ruské komunistické strany zakázal, pravd podobn ji pokládal za sektá ský podnik.23 Neúsp šné bylo také p ímé snažení doáhnout u Kominterny projednávání otázky mezinárodního jazyka. Návrh na diskusi této otázky na 2.sjezdu Kominterny v ervenci/srpnu 1920 v Petrohrad a Moskv byl p edložen kolika delegáty, mezi nimi Špan lem, Angelem Pestañou.24 Návrh byl p edán 19

21.12.1921; podle ennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 5 (24), str. 9. – Jižd íve, v íjnu 1920 3.kongres Konsomolu rozhodl, že u ení se esperantu je osobní záležitost každého lena: N.Karatajev „O propagand mezi mládeží“ Esperantissta Movado 1921. íslo 1/2 (11/12) str. 7. 20 I. kapa „Novaj nekonataj materialoj pri M.Gorkij kaj Esperanto“ Esperanta Finnlando 1969, íslo 5 ( erven), str. 42; p etišt na také v Bulgara Esperantisto 38, 1969, íslo 12, str. 3. 21 N.Karatajev „Esperantista movado en Sovieta Respubliko“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16), str. 7. 22 E.Drezen „La sperto de la lastaj ruslandaj Esperanto-eksperimentoj“ Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9), íjen/listopad, str. 3. 23 H.K. „Kial Esperanto en Rusio malvenkas“ (Pro esperanto v Rusku prohrává) Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 10 (28), str. 7. – Iniciáto i ESKI byli Ort Sunman (Ochitovi ) a Drezen, který pozd ji jen neochotn ú ast iznáal. Zdánliv jejich idea byla koncentrovat d ESKI celé hnutí v Sov tském svazu. Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16), str. 8; viz také EdE, str. 123. 24 Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9), str. 10,15.

122

výkonné rad k projednání na p íští sjezd. A skute , na dalším sjezdu (v Moskv erven/ ervenec 1921) byl návrh podpo en skoro všemi reprezentanty národ ; návrh obsahoval požadavek, aby již ustanovená studijní komise, pro užití pomocného jazyka v III.internacionále, v decky ohodnotila užite nost a možnost aplikace mezinárodního jazyka.25 Posledního sjezdového dne, 12. ervence 1921, N mec, Wilhelm Koenen jménem prezidia získal souhlas, aby návrh byl projednán výkonnou radou.26 Výkonná rada p evzala sv j mandát k tomuto úkolu a po ala pracovat pod vedením p edsedy Józefa Pogányho27 a sekretá e Hanse Itschnera, kte í byli oba idisté. Již za n kolik m síc komunistické noviny28uvedly informaci, že rada došla k záv ru, že Ido má v tší pravd podobnost být p ijato jako mezinárodní jazyk než esperanto.29 Roz ílení mezi esperantisty bylo veliké: ne neprávem podez ívali radu z intrik pod „patronací“ Kominterny. Brzy však p išla zpráva z Moskvy, že rada už byla zrušena n kdy v b eznu 192230, Francouz Eugene Lanti, p edseda SAT, p icestoval z Pa íže do Moskvy, aby se osobn informoval o stavu v cí. Mátyás Rákosi, sekretá výkonné rady Kominterny, Lantiho ujistil, že Kominterna již zrušila komisi, „která prý prakticky v bec nepracovala a vlastn ani Kominterna nejeví o její práci žádný zájem“. 31 V kv tnu 1923 kone výkonná rada poznamenala v oficiálním protokolu, že žádná jazyková organizace nemá právo se opírat o autoritu Kominterny“.32 Rozpušt ní oficiálních sekcí p i politicko-vzd lávacích odborech a prohlášení Kominterny, že se nezajímá o esperanto ani o ido, byla pro sov tské esperantisty drastickou zprávou a vyvstaly zde v kruté realit stejné p ekážky,

25

Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 7/8 (18/19), str. 12-13; Sennacieca Revuo 2. 1921/22, íslo 1 (20), str. 12; Jörg Mager „Die Esperantobewegung in Rußland“ Der Arbeiter-Esperantist 7. 1921, íslo 10, str. 49. – Nárvrh v rezoluci inicioval Švýcar Itscher, v té dob len výkonné rady Kominterny. Mezi podepsanými byl Francouz Boris Souvarine, Švýcar Jules Humbert-Droz a N mec Willi Münzenberg. 26 Protokoll des III. Kongreses der Kommunistischen Internationale. Moskau, 22.Juni bis 12. Juli 1921, Hamburg 1921 (p etišt no Erlangen 1973), str. 1057. 27 Pogány (1886-1938) byl v roce 1919 lidovým komisa em Ma arské republiky rad. 28 Mezi jinými i L´Humanité 28.3.1922; podle Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 7/8 (37/38), str. 23. 29 E.L. „Stranga informo“ Sennacieca revuo 3. 1921/22, íslo 10 (28), str.8. 30 Dopis od Sov tské jednoty esperantské .Lantimu ze dne 24.6.1922 v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 11/12 (30/31), str. 18. 31 E.L. „Finita la komedio...“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 1 (32), str. 9-10; E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 )33), str. 5 (také Vortoj de kmarado E.Lanti Lipsko 1931 (p etišt no Laroque Tibaut 1979), str. 18-19). 32 SennaciecaRevuo 4. 1922/23, íslo 11/12 (41/42), str. 14. Viz též A.Tivel´M. ejmo 10 (10 let Kominterny v rozhodnutích a v íslech. Informa ní kniha o historii Kominterny) Moskva, Leningrad 1929 (p etišt no Milánu 1967) str. 34,52,57, 78. – v roce 1924 se objevila znovu nad je, že by se mohla Kominterna zajímat o sv tovou jazykovou otázku. Její sekretá Béla Kun žádal zprávu o d lnickém esprantském hnutí. Podle komise komunistické frakce SAT sepsal tuto zprávu Lanti francouzsky a poslal do Moskvy (E.L. „Publika letero al kompartiaj SAT-anoj“ - Otev ený dopis komunistickým straník m SATu, Sennaciulo8. 1931/32, str. 138). Zdá se, že Kominterna se také dotazovala mezi komunistickými stranami na situaci v esperantském hnutí v r zných zemích: Dopis Komunistické strany eskoslovenska R. Burdovi ze dne 22.3.1926 v Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 29 (81), str. 7. O n jakých následcích není nic známo. (Lantiho zpráva pro Kominternu se pak objevila v brožu e: E.Lanty La langue internationale. Ce que tout militant ouvrier doit connaitre de la question Pa íž 1925.

123

které bylo nutno p ekonávat za carského Ruska. Tyto ob události zp sobily erušení sov tského esperantského hnutí. Mnoho ruských esperantist s nad jí vítalo revoluci jako nad ji také pro esperanto a bylo pohlceno perspektivou usnadn ní osvobozování utla ovaných ídních bratr na západ použitím esperanta - jazyka celosv tového proletariátu.33 Opravdu, spontánní p ání, aby esperanto sloužilo hned sv tové revoluci zapadalo do atmosféry v prvních letech sov tské vlády. Není náhodou, že náhlé vznikání esperantských skupin prob hlo práv v tomto období, mezi rokem 1917 a 1921, ve kterém se také rozší ilo tzv. proletá sko-kulturní hnutí a také nelze pop ít, že tyto dva fenomény byly propojeny. Podle idejí Alexandra Bogdanova34, který se inspiroval proletá sko-kulturním hnutím, celosv tový proletariát krom politických a ekonomických inností se sblíží také kulturní prací, která by nem la být kontrolovaná Stranou. P epjatým nadšením stoupenc „Proletkultu“ byli proletá i proklamováni za nositele zcela nové kultury. Tento „Proletkult“, p ekotn zakládaný byl ur en stát se všeobecnou lidskou kulturou po pádu t ídní spole nosti.35 Toto hnutí, jehož po átky vznikly v roce 1906 se velmi rozvinulo po revoluci. V roce 1920, na vrcholu své aktivity m lo 500 000 len . Vycházelo kolem 20 kulturn -politických periodik a i ve velmi vzdálených ástech SSSR l Proletkult své kluby a divadelní, hudební a um lecké soubory a literaturu, kde m li být d lníci kolektivní, kulturní inností vychováváni k proletá skému uv dom ní. raz na novou všelidskou kulturu, založenou na tvo ivé síle sv tového proletariátu, byl p itažlivý také pro esperantisty – zejména pro ty, kte í ve smyslu propaga ního plakátu z roku 1919 o ekávali od revoluce odstran ní ekážek pro své hnutí. A stejn tak v hnutí Proletkultu nechyb l sklon za azovat esperantské hnutí do stejného tábora. V únoru 1919 jeden z teoretik Proletkultu, V.Keržencev36, v lánku o „Mezinárodní revoluci a proletá ské kultu e“ argumentoval tím, že je nutno usnadnit kulturní vým nu mezi d lníky z r zných zemí a pomýšlet na (proletá ský) mezinárodní jazyk. Takový jazyk by byl „nový kulturní výdobytek a technický nástroj ve vzájemných vztazích“.37 Také Bogdanov v roce 1919 v noval p ednášku tématu „Proletá ská kultura a mezinárodní jazyk“. Mluvil o sjednocení jazyk p i vzr stajících kontaktech mezi lidmi r zných národ . Jádrem mezinárodního jazyka p edpokládal ale angli tinu. Odmítal, že „ komplikovanost a r znorodost spole enských vztah a 33

„Oktobra revolucio kaj rusia esperantista movado“ Der Esperantist 14. 1978, íslo 3 (89), str. 4. Pseudonym A.A.Malinovského (1873-1928). Viz: Dietrich Grille, Lenins Rivale. Bogdanov und seine Philosophie Kolín 1966. – V esperantu A. Bogdanov vydal Ru a stelo. Fantazia romano. P eklad N.N krasov a S.Rublev, Lipsko 1929. 35 Gabriele Gorzka A.Bogdanov und der russische Proletkult. Teorie und Praxis einer sozialistischen Kulturrevolution Frankfurt a.M., New York 1980. 36 Pseudonym P.M.Lebed va (1881-1940). 37 V.Keržencev „Mezinárodní revoluce a proletá ská kultura“ 1919, íslo 6; n mecký eklad Richard Lorenz Proletarische Kulturrevolution in Sowjetrußland (1917-1921). Dokumente des „Proletkult“, Mnichov 1969, str. 76. 34

124

zkušeností se svými nuancemi by mohly být objektivn , hodnotn vyjád eny naivním šablonovým esperantem“.38 Na druhou stranu v roce 1920 Celoruský kongres um ní jednohlasn hlasoval pro esperanto39, v r zných místech fungovala spolupráce mezi skupinami Proletkultu a esperantisty 40 a také Lanti, který se podrobn informoval b hem svého pobytu v Moskv na cíle Proletkultu, vid l d ležitou p íležitost pro roli esperanta. 41 Ale o obou – esperantistech i o lenech Proletkultu se dá konstatovat, že byli silným romanticko-utopistickým prvkem. esto už v roce 1922 m l Proletkult zenit své innosti už za sebou. Spontánnost tohoto hnutí nebyla v souladu s organiza ními cíly Komunistické strany, ve které bylo st žejním cílem politické upevn ní sov tského státu a obnovní hospodá ství. Lenin, starý protivník Bogdanova, byl pragmaticky zam en v prvé ad na boj s analfabetismem a na pozvednutí úrovn vzd lávání lidu, kterému si p ál p iblížit tradi ní kulturní d dictví buržoasie, místo míchat ho s pokusy revolu ního um ní a literatury. Vzd lávat lidi, to znamenalo poskytnout jim nezbytné v domosti pro výstavbu socialismu, to byla pro Lenina „kulturní revoluce“. Záminku „kulturní autonomie“ proletariátu pokládal za nep im enou k pot ebám sou asnosti, dokonce za ohrožující hegemonii Strany a proto požadoval v íjnu 1920, aby Proletkult byl pod ízen Lidovému komisariátu pro vzd lávání.42 V roce 1922 se Proletkult prakticky rozpadl. Že mohl Proletkult n jaký as být aktivní i p es Lenin v odpor hned od po átku, tomu vd í mimo jiné také za ochrannou ruku Luna arského, komisa e pro vzd lávání. Také on rozlišoval mezi t ídní kulturou a „socialistickou kulturou budoucnsti“, kterou ur il jako universáln lidskou, net ídní.43 Luna arský se snažil zam ovat výuku na internacionalismus a energicky se stav l proti výuce vycházející „z vlasteneckého u ení historie“. Ale v roce 1921 musel Luna arský ustoupit Leninovi nejen v p ípad Proletkultu. Musel ijmout i drastickou redukci finan ního rozpo tu na vzd lávání, což poh bilo nad je na úsp ch zapo até pedagogické revoluce.44

38

A.Bogdanov O proletá ské kultu e“ Leningrad, Moskva 1924, str. 329. – pozd ji však posuzoval speranto ízniv ji, a koliv stále skepticky; viz jeho p edmluvu k lánku „Od filozofie k organizované v “, kterou exkluzivn napsal pro Sennacieca Revuo. Literatur-scienca aldono 1 (3). 1923/24, str. 83-84. Krom toho viz též A.Tom lánek v Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 257-266. 39 Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9), str. 11. 40 Nap . v Simbirsku (pozd ji Uljanovsk) dostali mladí esperantisté materiální pomc od Proletkultu Esperantista Laborist 2. 1921, íslo 7/8 (18/19), str. 13. 41 E.l. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 4 (34), str. 5-7; íslo 5 (35), str. 9-10. – Lantise mimo jiné sešel s d ív jším p edsedou Proletkultu V.I.Lebed vem-Poljanským. Ale v dob této návšt vy byla d ležitost Proletkultu již zredukovaná. 42 Carmen Claudin-Urondo Lénine et la révolution culturelle La Haye, Pa íž 1974; Wladimir Gorbunow Lenin und der Proletkult Berlín 1979 (p eloženo z ruštiny) 43 A. Lunatscharski Die Kulturaufgaben der Arbeiterklasse. Allgemeinmenschliche Kultur ubd Klassen-Kultur Berlín-Wilmersdorf 1919. – Sheila Fitzpatrick The Commissariat of Enlightenment Soviet organization of education and arts under Lunacharsky, Oktober 1917-1921 Londýn 1970. 44 Oskar Anweiler „Erzihungs- und Bildungspolitik“ v: Oskar Anweiler, Karl-Heinz Ruffmann (red.) Kulturpolitik der Sowjetunion Stuttgart 1973, str. 28, 68.

125

Tento vývoj již byl sou ástí po ínající fáze NEP (Nová ekonomická politika) – cíl sov tského státu. Ruskému hospodá ství, které trp lo ob anskou válkou a rychlými socializa ními pokusy, hrozil kolaps, a proto Lenin v b eznu 1921 vyhlásil svou tzv. Novou ekonomickou politiku. Jejím hlavním cílem bylo radikální ozdrav ní hospodá ství – i za cenu porušení komunistických princip : NEP mimo jiného znovu dovolovala soukromé podniky a tém svobodný obchod. Zakládala jakoby státní kapitalistický systém, ve kterém peníze, obchod, mzdy podle zásluh a osobní iniciativy získaly d ležitou roli. Nová politika na ekonomickém základ byla pro mnohé komunisty šok a bolestná desiluse.45 Stejn jako zrušení esperantských sekcí u politicko-výchovných odbor , také esperantské hnutí pocítilo následky vývoje politické situace, kdy realit bylo nutno pod ídit revolu ní nadšení. V ervnu 1922 poznamenal jeden ruský komunista, že „NEP odebrala vládní pomoc v tšin kulturních za ízení mezi nimi to potkalo i esperanto. Nyní ruští esperantisté pracují jako soukromníci.“ Po tomto konstatování ale následovalo hodnocení dost optimistické: Situace esto není horší.“46 4.1.2 Založení SEU a SAT Práv citované hodnocení situace obsahovalo jednoro ní zkušenost, fázi experimentování, kdy byly u in ny první kroky adaptace esperanta na zm né podmínky. Za átkem ervna 1921 se konal v Petrohrad 3. celoruský esperantský kongres, první po revoluci. Zú astnilo se ho 160 delegát , kte í diskutovali zejména o reorganizaci hnutí v Rusku. Výsledkem bylo založení „Sov tské esperantské jednoty (SEU – Sovetlanda Esperantista Unui o)“,47 která si od po átku inila nárok reprezentovat esperantisty Sov tského svazu. i zakládání SEU nevládla jednotnost: 20 delegát opustilo jednání na protest proti „hrubé a p ísné uniformit hnutí“.48 Zvít zili však ti, kte í zd raz ovali nutnost organiza ní jednoty po skoro ty leté nekoordinovanosti a rozt íšt nosti. Kongres p ijal dv teze: 1. V organiza ních otázkách deklaroval bezpodmíne né pod ízení se režimu v zemi s kritikou „frakcí“, 2. O vztazích se

45

Porovnej o tom diskusi mezi Lantim a ruským komunistou: E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 7/8 (37/38), str. 18-21. 46 N.Futerfas „Esperanto en Rusio“ La Nova Epoko 1922, íslo l ( erven), svazek 22. 47 . Od roku 1927 nesl jméno . 48 E.Drezen „Al sovetlanda esperantistaro“ Esperanta Informilo (Monata organo de Petrograda Societo Esperantista) 1921, íslo 2/6 ( erven/ íjen), st.6. – Ú astník kongresu vzpomíná na „horké“ diskuse o roli esperantist v budování sov tského státu a že jen menšina delegát ochra ovala principy neutrality: Efim Flejs „Pasis kvindek jaroj“ Bulgara Esperantisto 30. 1961, íslo 10, str. 9. Podle zprávy ana, který v té dob studoval v Moskv , docházelo i k v zn ní a zavírání esperantských klub proto, že „mnoho starých esperantist “ odmítalo „sm šování esperantismu s kounismem“ a vyjad ovalo se proti bolševismu také v dopisech do zahrani í: Bao Pu „La movado de Esperanto en Rusujo“ La Verda Lumo 3. 1923/24, str. 5.

126

zahrani ím upozor oval, že všechna esperantská innost, v etn získávání novin a literatury ze zahrani í, musí být centralizována v SEU.49 Teze vypracoval Ernest Karlovi Drezen, který byl zvolen p edsedou patnácti lenného úst edního výboru SEU. Protože Drezen vedl organizaci po celou dobu její existence, je t eba dodat o n m n kolik biografických podrobností. P vodem byl Lotyš, narozený roku 1892, navšt voval gymnázium v Kronštadtu a technickou vysokou školu v Petrohrad , kde aktivn pracoval ve studentské esperantské skupin . Jeho kolega ze skupiny na n ho vzpomíná jako na „veselého hravého mladíka“, který byl inteligentní a dob e vychovaný.50 hem války byl Drezen poslán do vojenské inženýrské školy a v srpnu 1916 se stal d stojníkem elektro-inženýrského bataliónu. P i Únorové revoluci, v jejím etím dnu již pomáhal hlídat v zn né carské ministry v Tauridském paláci. ihlásil se k levému k ídlu Strany revolucioná spole nosti (Partio de Socirevoluciuloj), která spole s bolševiky zformovala první sov tskou vládu. V roce 1918 se Drezen p ihlásil do Komunistické strany, když sloužil v Rudé armád jako komandant a komisa . Od roku 1921 pracoval v Kremlu – jako nám stek v Úst edním exeku ním výboru sov .51 Bezpochyby bylo výhodou pro novou organizaci mít p edsedu na pozici blízké centru moci. Založení této organizace po ztrát prvních porevolu ních nad jí se zdálo nad jné. Dva m síce po založení SEU se také v mezinárodním esperantském hnutí stala organiza ní zm na., která byla signálem nástupu nové vývojové fáze: Za átkem srpna 1921 byla založena „Sennacieca Asocio Tutmonda (SAT), s cílem stát se reprezentantem lidí sjednocených p áním použít esperanto k celosv tovému t ídnímu boji. Snahy založit samostatné skupiny pracujících esperantist zapo aly již v letech p ed vypuknutím 1. sv tové války. Odvahu jim dodal sám Zamenhof svým dopisem redaktorovi nov založeného d lnického esperantského asopisu v N mecku: „Možná, že pro nikoho ve sv nemá náš demokratický jazyk takový význam jako pro d lníky a ti, více než jiní, budou rozum t podstat a myšlence esperantismu“.52 Také již p ed válkou si bylo možno povšimnout tohoto fenoménu: V tšina pracujících, kte í používali esperanto, považovali trvalou spolupráci s neutrálními organizacemi za nereálnou alternativu a dávali ednost zakládání vlastních skupin a periodik. Krom faktu, že se vedení hnutí nacházelo tém výlu v rukou bohatých, spole ensky respektovaných osob, 49

„Tezaro pri organizaj demandoj de Ruslanda Tutesperanta Movado“ Esperanta Informilo 1921, íslo 2/6 erven/ íjen), str. 3-5; „Tezaro pri Sovetlandaj Esperanto-interrilatoj kun la internacia esperantistaro“ – na stejném míst , str. 5-6. 50 Dopis Romana Sakowicze Hansi Jakobovi ze dne 2.7.1957; S.A.Kovi (=Sakowicz) „Vu V.I.Lenin estis esperantisto?“ Heroldo de Esperanto 45. 1969, íslo 8 (1471), str. 2. 51 R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri kamarado Drezen“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 212-213. – Od roku 1924 Dreuen (podle EdE, str. 112) pracoval hlavn na v deckém poli, mimo jiného se zabýval racionalizací organizace práce a lingvistikou. Od roku 1926 do roku 1930 byl editelem Institutu komunikace. Byl profesorem na r zných technických vysokých školách a také lenem výboru „Tutsoveta Socio por kulturaj rilatoj kun eksterlando“ (VOKS Celoruská spole nost pro kulturní vztahy se zahrani ím). 52 Zamenhof v dopis Leopoldu Schlafovi ze dne 20.9.1910 Der Arbeiter-Esperantist/La Laborista Esperantisto 1. 1910, íslo 2 (zá í), str. 10. – Tento dopis byl asto p etiskován, naposledy v PVZ IX. 147-148.

127

pracující odstrašoval také nepolitický „samideánský“ p ístup, zp v naivní hymny a nápadné používání symbol zelených prapor a hv zd, a asto p ílišný kult „mistra“ Zamenhofa (který si on nep ál a byl mu odporný). V neposlední ad pak obzvláš s neklidem poci ovali, že mnoho esperantist nedostate chápe ideje Zamenhofa a Lantiho, kte í spojovali cíl esperanta s odstran ním mezinárodního nap tí a spole enských nespravedlností. Historická zásluha o založení samostatné mezinárodní organizace pracujících esperantist náleží Fancouzovi Eugene Adamovi, který se stal známým pod pseudonymem Lanti.53 Narodil se roku 1879 v Normandii. Vychodil jen základní školu, ale jako samouk si získal rychle dostate né domosti. Vyu il se tesa em a tesa ství pozd ji vyu oval. V Pa íži na p elomu století tíhl k anarchismu pod vlivem Petra Kropotkina a Elisée Recluse a pozd ji l i osobní vztahy zejména s teoretikem Sébastienem Faurem, Jeanem Gravem a Hanem Rynerem.54 Nadchly ho p edevším nedogmatické rysy anarchismu a radikální postoj proti nacismu. Války se zú astnil v ambulan ním oddílu a to ješt zesílilo jeho odpor ke všemu národnostnímu, ale na druhou stranu kv li desilusi z anarchistického velikána Kropotkina, který se v roce 1914 ukázal jako ruský vlastenec, se od anarchismu distancoval. Pak v roce 1917 zvít zila íjnová revoluce a Lanti se ochotn p ihlásil k sympatizant m bolševik . Lanti se za al u it esperanto v prosinci 1914. Po válce získal kontakty na esperantisty v Pa íži, kte í práv obnovili svou malou, revolu zam enou organizaci „Liberiga stelo“ (Osvobozující hv zda). Nabídli Lantimu redakci svého orgánu Le Travailleur Espérantiste. Ten p ijal a do prvního ísla vložil prohlášení: „Socialisté a odborá i prví... esperantisté pak...“ a zakon il požadavkem: „Pry s každým fanatismem!“55 Noviny p vodn s francouzským textem brzy uvolnily místo pro stránky výlu v esperantu. Ve svých láncích se Lanti vyslovoval skepticky o pokusech spojovat národní d lnické organizace do „ ervenozelené mezinárodní koalice“. Poprvé v dubnu 1920 naléhal na utvo ení „beznárodnostní organiza ní formy“56, a v dalších m sících se trvale vracel k tomuto tématu. Postupn proklamoval svoje p esv ení, že národnosti je t eba zrušit, vyzýval své tená e, aby hned „uvedli v život zárodky spole nosti, které budou moci v budoucnosti fungovat jako globální spole nost“. Lanti p ipoušt l, že národní organizace jsou pot ebné, ale odmítal, aby se na jejich základn zakládala celosv tová organizace. Podle n j, je t eba nejd íve vytvo it esperantem mluvící mikrokosmos – „sennaciecan popolon (kosmopolitní lidi)“ – který „bez pr tah ivykne mimonárodnostní innosti, myšlení a cít ní.“57 On sám s tím zapo al 53

Vytvo eno podle l´anti (protivník, oponent). Adam se uvád l jako Lanty od íjna 1921, Lanti od roku 1928. Leteroj de E.Lanti Pa íž 1940, str. 179; E.Borsboom Vivo de Lanti Pa íž 1976, str. 11-12, 14. – Nejdéle trval kontakt s francouzským spisovatelem a filizofem Hanem Rynerem (1861-1938), jehož dílo La veraj interparoladoj d Sokrato (Laroque Timbaut 1979) Lanti p eložil do esperanta. 55 „Deklaration“ Le Travailleur Espérantiste (2.série) 1. 1919, íslo 1 (srpen), str. 1. 56 Aseto „Diskutejo. u internacia organiza o?“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 3 (duben) str. 2. 57 Sennaciulo „Liberiga Stelo al la Verdru uloj“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 10 (listopad), str. 2. 54

128

uprost ed roku 1920, když podepsal sv j lánek „Sennaciulo“ (Osoba bez národnosti). Lanti také nabádal podle možností na p ísné odd lení, od neutrálního esperantského hnutí. Buržoasní duch neutrálního hnutí obvinil jako iluzi, která se myln domnívá, že esperanto zabrání válkám58 a „zamlžuje pohled na t ídní uv dom ní“.59 Podle Lantiho: „esperanto není cílem, ale jen prost edkem pro dosažení cíle60 - a uzavíral bojovým pok ikem „Pry s neutralismem!“ pod stejným titulkem se pozd ji objevila brožurka s Lantiho lánky, na jejíž titulní stránce byla slova francouzského revolu ního básníka Henri Barbusse: „St ední vrstva a esperantisté ve sv budou víc a víc p ekvapováni a zastrašováni vším možným, aby se zbavili „svého talismanu“ - nástroje v novaného lidstvu k dorozum ní.“61 Lanti se tedy mohl pokládat za svázaného tradicí d lnického hnutí, když tak s vervou naléhal na ignoraci národnosti. 62 Stejn ho inspiroval Hector Hodler, jako vzor, který roku 1908 založil UEA se základem na individuálních lenech, ne na národních svazech.63 P vodní však byla myšlenka dát esperanto do služeb t ídního boje bez p ihlédnutí k politickým preferencím: Lanti od samého za átku sm oval k otev ení své organizace bez rozdílu socialist m, komunist m i anarchist m a nenechat ji ot ásat vášn mi a taktickými kli kami a nechat se využívat r znými d lnickými stranami. Podle jeho názoru organizace nemá být politická, ale „výchovná, vzd lávací, pomocná, ak ní“; jejím cílem nemá být rozmnožovat funkcioná e, ale vychovávat uv dom lé pokrokové revolucioná e. Ve shrnutí: esperanto a slouží, podle Lantiho, jen jako nástroj k otev ení cesty k cíl m pracujících celého sv ta. I když se chápání t chto cíl r zní, esperanto z stane spole ným jazykem revolucioná a bude sloužit jako základna pro solidaritu lidí, kte í mimo rámec esperantské organizace se cítí svázáni hlavn se svou vlastní stranou. To zahrnovalo i tendenci, že esperantu ináleží širší role, než být jen nástrojem t ídního boje. Lanti také napsal: 58

E.Lanti For la ne tralismon! 3.vydání Lipsko 1928, str. 11; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16, str. 2. 59 Na stejném míst , str. 10; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16, str. 2 („... al konscia klasbatalo“ /... k uv dom lému t ídnímu boji/). 60 Na stejném mést str. 10; nejprve v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 3 (14) str. 1. 61 Slova jsou z pzdravného dopisu Henri Barbusse zakládajícímu kongresu SAT v Praze. Plný text ve francouzštin je v Le Monde Espérantiste 14. 1921, íslo 5 (121), str. 38 (p evzato z L´Humanité); Esperantem v Esperantista Laboristo 2. 1921, ísl 7/8 (18/19), str. 1. – Již d íve Barbusse nazval esperanto „la ABC de l´Internacio“: „Al la internaciistoj (kosmopolit m)“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str. 3. Barbussiho sympatie k esperantu se stala známou zejména pro jeho p edmluvu k u ebnici Cours rationel el complet d´Esperanto (Pa íž 1921); esperantský p eklad v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 6 (25, b ezen 1922, str. 2-3. 62 O tm viz kapitolu 4.3. – Když zve ejnil lánek Rosy Luxemburgové z Die ruschische Revolution (1918) o „Imperialismu, nacionalismu a socialismus“ (Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 1-3), projevil Lanti plný souhlas s jejím nedoporu ením bojovat za národní osvobození a s její „beznárodností“. Je známo, kolik odporu zakusila Rosa Luxemburgová od Lenina pro sv j radikální internacialismus. 63 Porovnej E.Adam „Mortis nobla internaciisto“ (Zem el šlechetný internacionál) Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 4 (Kv ten), str. 1-2.

129

Pomocí našeho spole ného jazyka se musí uskute nit myšlenkové spojení es všechny státní hranice.. Trvalé vztahy p erostou v našich srdcích v nadnárodní cit. Bude to protijedem výuky nezdravého národovectví, které nám vnucuje stát, bude to duševní hygiena proti národním sebeláskám, kterou neustále vdechujeme v šovinistické atmosfé e, tu, kterou vytvá í vlády. Když budeme co nejvíce používat um lý jazyk, osvojíme si vlastnosti skute ných sv toob an . Nem žeme p íliš podce ovat d ležitost tohoto faktu. Tam leží základní revolu nost esperanta. V trvalých vzájemných vztazích s našimi soudruhy ve všech zemích budeme moci být právem hrdí, že jsme nejd sledn jší z tak ených internacionál .64 Pozd ji uvidíme, zdali mezi požadavkem poskytnout esperanto k t ídnímu 65 boji a vysv tlující tvrzení, že esperanto samo o sob p sobí revolu je rozporné a jestliže je zde problém, zda ho bude možno ešit. Za átkem srpna 1921, v rámci 13. sv tového esperantského kongresu v Praze, se sešlo osmdesát len „Liberiga Stelo“, aby založili organizaci podle myšlenek Lantiho. Organizace dostala jméno Sennacieca Asocio Tutmonda (SAT). estným p edsedou zakládajícího kongresu byl v nep ítomnosti Henri Barbusse, jehož hnutí „Clarté“ – jednota pokrokových intelektuál z r zných zemí66 - se vzhledem ke svému nedogmatickému internacionalismu pon kud podobala organizaci revolu ních esperantist .67 Lanti pe liv naplánoval založení SATu, s cílem vyhnout se dv ma úskalím: 1. Zabránit aby organizace byla ovlivn na iluzemi homarismu, 2. Dbát, aby se lenové neskládali pouze z jedné politické strany. První úskalí se dalo snadno odstranit, co se týká druhého, jednalo se o nebezpe í komunistické uniformity. Diskuse v Praze však ukázaly, že v tšina komunist p ijala projekt jako projekt nadstranické organizace.68 Zakládající rezoluce byla jednohlasn p ijata. Její poslední slova zn la: „Pry s pokryteckou neutralitou, pry s kapitalismem, a žije SAT!“ 69 Rozd lení d lnického a neutrálního esperantského hnutí se stalo faktem. Jak vážn vzala SAT svou výzvu k neutralit , ukázal v roce 1922 2. kongres ve Frankfurtu nad Mohanem. Malou v tšinou ú astník bylo rozhodnuto o up esn ní stanov, podle kterých len SAT nem že být sou asn lenem n které „buržoasní, tak ené neutrální“ esperantské organizaci. Romain Rolland, estný p edseda kongresu, když etl toto v L´Humanité, 64

E.Lanti For la Ne tralismo! Str. 18; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 6 (17), str. 1. Viz jakoby programový lánekk L.Reva (=Lucien Laurat) „Mondlingvo kaj klasbatalo“ (Sv tový jazyk a t ídní boj) Sennacia Revuo 3. 1921/22, íslo 1 (20), str. 1-2. 66 Viz „Lettre de HenriBarbusse“ Le Travaileur Esperantiste (2.série) 1. 1919, íslo 2 (zá í), str. 1; „Intelektuala Internacio“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 1 (únor), str. 5. – V asopise Clarté b hem roku 1920 probíhala diskuse o projektech mezinárodního jazyka: Nicole Racine „The Clarté movement in France 1919-21“ Journal of Contemporaly History 2. 1967, íslo 2, str. 203. Lanti p isp l lánkem do Clarité dne 21.2.1920: Pierre Hirsch Leteroj de Eugene Adam a Lanti al Edmond Privat La Chaux-de-Fonds 1973, str. 10; viz také dopis H.Hodlera Lantimu ze dne 21.10.1919 v Sennaciulo 12. 1935/36,str. 65. 67 Po konfliktu mezi idealistickými levi áky a rozhodnými straníky Kominterny hnutí „Clarté“ již koncem roku 1921 ztratilo sv j p vodní charakter nezávislého intelektuálního internacionalismu. 68 „La 1.mezinárodní kongres revolu ních esperantist “ (zápis) Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo l (20), str. 2. 69 Na stejném míst str. 4. 65

130

okamžit to ost e kritizoval. Pokládal takové rozhodnutí za sektá ské, vy ítal esperantist m, že „si v bec neuv domují velikost esperanta... které je samo o sob v tší revolucí, daleko ú inn jší než všechny tzv. revolu ní kongresy: protože vytvo í... internacionální myšlení, nadnárodní, sv tové“.70 A skute , tento radikální požadavek nebylo možno uchovat; již v roce 1924 2. lánek stanov byl zmírn n.71 P esto s vyzna enou linií organizace i bez ní, v prvních letech trvání SAT se odtrhávali od neutrálního hnutí mnozí schopní esperantisté. Také i pozd ji se stav vyvíjel tak, že levicoví lidé dávali p ednost SAT p ed jinými neutrálními esperantskými organizacemi. P irozeným následkem pak byl nejen po etní úbytek, ale také další ideologické ochuzení neutrálního hnutí. Jmenovit se zdálo, že vedoucí neutrálního hnutí se postupn úpln shodují s p edstavami SAT: obchodníci, generálové, kn ží a reak ní profeso i, pracující s esperantisty ze st ední vrstvy. lenové SAT se mohli chlubit svou zvláštností a pohrávali si slovní h kou – SAT-ano – satani. Po et len rychle rostl: z 1 064 v roce 1922 na 2 960 v roce 1926, 5 216 v roce 1927 a 6.500 v roce 1929. Oficiálním orgánem byla nejprve od íjna 1921 Sennacieca Revuo, d ív jší Esperanta Laboristo. Po t ech letech se hlavním periodikem stal nov založený Sennaciulo, který do konce roku 1931 vycházel každý týden. 72 Pod redakcí mladého n meckého komunisty, Norberta Barthelmesse se stal postupn jedním z nejd ležit jších asopis v esperantu. Od za átku byly snahy vytvo it ze Sennaciulo zrcadlo reálného života pracujících celého sv ta. Sloupky v asopise byly p evážn vypln ny popisy každodenního života od tená samých73 a zejména ve dvacátých letech každý rok bylo 100-200 lánk p ekládáno do národních jazyk , takže zprávy, psané bez afektu o životních podmínkách pracujících v r zných zemích, našly tená e, kte í po tem zna p evýšili okruh d lnických esperantist . 4.1.3. Pluralismus a jednotná fronta Pro celosv tové d lnické hnutí hrály základní roli vztahy se sov tským Ruskem – prvním státem, který si osoboval prvenství v p evzetí moci proletariátem. Stejn i SAT od svého založení si byla v doma zvláštních vztah , které se nevyhnuteln dotýkaly této zem , kde tém ve stejné dob byla založena Sov tská esperantská jednota (SEU). Problémy t chto vztah byly od 70

Dopis R.Rollanda E.Lantymu ze dne 9.9.1922, p eklad v Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 1, str. 15. – odpov Lantimu viz „Otev ený dopis Romainu Rollandovi“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 2, str.13-14 (p etišt no ve Vortoj de kamarado E.Lanti Lipsko 1931, str. 52-56). 71 Viz diskusi o 2. lánku Kongresa dokumentaro IV. Kongreso, Bruxelles 14. is 18.a gusto 1924, str. 17-21. – Nová formulace: „... lenem SAT m že být jen osoba, která schvaluje jeho stanovy a je p ipravena zcela sloužit zájm m SAT.“ 72 od ledna 1932 Sennaciulo vycházel trnáctidenn , od února 1933 m sí . Sennacieca Revuo dál vycházela jako m sí ník pro literaturu a v du (od íjna 1928 do února 1933 pod názvem La Nova Epoko). 73 Viz zejména sérii „Tago el mia vivo“ (Den mého života), ve které lenové SAT z r zných zemí vypráv li o svých životních podmínkách. Sérii inicioval Angli an Howard Stay: Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 125/127 (19 únor1927), str. 5-6.

131

po átku nejasné: Mimo sov tské Rusko také nekomunisti tí lenové SAT cítili všeobecnou sympatii k Leninov státu, což usnad ovalo spolupráci r zných socialistických proud v politicky nezávislé SAT. Krom toho to také bylo inn sjednocující ve spole ném p ání získávat pro esperanto pracující celého sv ta. Málokdo se pravd podobn v té dob ptal: Jak dlouho bude trvat tato svornost? Jaký vliv bude mít vývoj v SSSR na názory nesov tských soudruh ? A zdali bude sov tská strana ochotna tolerovat netenden ní povahu SAT? Nejd íve bylo nutno se vzájemn poznat po prvních porevolu ních letech, hem nichž prosakovaly do zahrani í ze sov tského Ruska velmi protich dné informace. Pro Lantiho znamenala návšt va Moskvy v roce 1922 p íležitost seznámit se s Kominternou a jejím názorem na esperanto. P i této návšt se také setkal s Drezenem. Svého pozd jšího hlavního antagonistu poznal jako lov ka pln oddaného jazyku. Pokusy o spolupráci mezi SAT a SEU z staly zatím bez výsledku: Drezen vy ítal SAT, že není ist komunistická a odmítl spolupráci s anarchisty a sociálními demokraty, zatím co Lanti ve své zpráv o rozhovoru na oplátku upozor oval na fakt, že Drezen je p edseda jednoty „ve které jsou nejen anarchisté, ale i p íslušníci buržoasie nejhrubšího zrna“.74 Ješt ost eji se vyslovili o Drezenovi jako o „buržoasní a byrokratické 75 tvá i“ a SEU Rusové Grigorij Demidjuk a Nikolaj N krasov, kte í ile korespondovali s Lantim po jeho návšt v Moskv . V ervnu 1922 založili mezinárodní literárn -spole enský asopis La Nova Epoko, který se považoval za tribunu „všech bou livých sil, š avnatou, sv ží, aktivní, pro všechny utla ované a persekvované starým spole enským po ádkem“.76 K redaktor m pat il také anarchista Natan Futerfas, který v p edchozím roce opustil kongres v Petrohrad na protest proti Drezenovu centralismu.77 Mezi spolupracovníky revue byli také anarchisté, nap . Sergej Hajdovskij a Johanson Zilbrfarb. Všichni li stejné mín ní o tom, že SEU nemá právo reprezentovat sov tské hnutí, protože v n m vládne neutralistický oportunismus. V prosinci 1922 Futerfas, v recenzi Drozenova díla „ Problem mezinárodního jazyka“, kritizoval jeho marnou snahu ospravedlnit um lý jazyk z hlediska historického materialismu. Drezen požadoval, aby La Nova Epoko zve ejnila jeho odmítavé vyjád ení. Když to redakce odmítla, obrátil se s dopisem na hlavní administraci literatury, což zp sobilo p erušení vydávání revue.78 Konflikt se p iblížil k boji o moc.79 Zatím co Drezen neskrýval sv j cíl 74

E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 6. – Zpráva z pracovní cesty znovu vydána v El verkoj de E.Lanti“ 2, Laroque Timbaut 1982, str. 1-65. 75 Dopis Demidjuka Lantimu ze dne 12.1.1923. 76 „La Nova Epoko“ La Nova Epoko 1922, sbírka 2. – O lantiho návšt v redakci: E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 5. 77 E.Drezen „V boji za SEU“ 10. 1932, str. 107. – Také pravd podobn Nekrasov sympatizoval s anarchismem; Demidjuk (stejn jako jiní) nebyl lenem Komunistické strany. 78 dopis „Novoh íšník “ Lantimu ze dne 2.10.1922; dopis Futerfalse Lantimu z íjna 1922; dopis Demidjuka Lantimu ze dne 12.1.1923. – Fakt, že Drezen naléhal na cenzuru, vyprovokovalo N krasova napsat satiru „Píse o arod jníku z Kremlu“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 29. Viz též Nekrasov „Otev ený dopis tená m Sennaciula“ Internaciisto 1 1930/31, str. 44.

132

uml et oponenty, Moskevský klub, který v íjnu vystoupil z SEU, požadoval, aby úst ední výbor SEU opustil „dosud praktikované neutralistické principy“ a vylou il ze svých ad všechny „neutráln -buržoasní elementy“.80 V té dob také pracovníci v La Nova Epoko odmítli Drezen v návrh, aby se SAT p ihlásila do Kominterny.81 Chránili tak pluralismus v SAT a také požadovali, aby princip pluralismu zavládl i uvnit SEU. Ukázalo se ale, že Drezenova pozice je siln jší, protože Lidový komisariát pro vnit ní v ci odmítl registrovat esperantské organizace mimo rámec SEU. Drezenovi se poda ilo p emluvit n kolik „odejitých“ ke vstupu do Úst edního výboru. 82 Protože také Demidjuk a N krasov projevili ochotu ke kompromisu, byli postupn izolováni „levicoví radikálové“ jako Futerfas. Drezen, který na svém míst v Kremlu mohl z blízka sledovat politické proudy, p ehodnotil svoje mín ní o SAT. V listopadu 1922, hned po vít zství fašist v Itálii, 4. kongres Kominterny slavnostn vyhlásil novou vedoucí linii: založit jednotnou frontu lnické t ídy, ve spolupráci, pokud to bude nutné, i se sociáln -demokratickými organizacemi.83 Toto doporu ení jen pootev elo trochu dve e ke spolupráci mezi komunisty a sociálními demokraty, a alespo posloužilo jako legitimace k povolení p i pokusech o spolupráci, zejména když to slibovalo výhody pro Kominternu. V následujících m sících se v SEU diskutovalo jak skloubit program s hlavní linií Kominterny. V principiálním prohlášení, ur ujícím postavení SEU, úst ední výbor v b eznu 1923 nem l pochybnosti o svém hodnocení SAT – o jeho idealismu, „politické nejasnosti“ a „politicko-ideové neutralit “ – ale p esto vydal provolání komunistickým esperantist m ze všech zemí, aby podporovali SAT tak dlouho „než bude založena pro komunisty vhodn jší organizace pro mezinárodní innost, která by odmaskovala idealistické, falešné vlastnosti SAT a p inutila SAT k v tší prakti nosti v tším komunistickým vlivem“. 84 Následn išla v platnost linie, podle které m la SEU podporovat SAT, ale ne p íliš nadšen .85 es úmysl – v té dob ve ejn nevyslovený – postupn potvrdit SAT jako ideologicky akceptovatelnou organizaci, se SEU na ve ejnosti prezentovala jako spolupracující ú astník mezinárodního d lnického esperantského hnutí.

79

O tomto konfliktu viz podrobn ji m j lánek „Drezen, Lanti a La Nova Epoko. P iblížení sov tského esperantského hnutí a SAT“ Senncieca Revuo, íslo 115, 1987, str. 35-52. 80 Deklarace rady moskevského klubu ze dne 26.10.1922. 81 G.Demidjuk „Kial?...“ Internaciisto 1.1930/31, str. 45. 82 Demidjukovy dopisy Lantimu z 12.1.1923 a 5.6.1923. 83 vzhleden k NEP, která alespo nejbližší as utlumila boj za sv tovou revoluci, již 3.kongres Kominterny v roce 1921 p evzal Leninovo naléhání na založení „d lnických vlád“ v pr myslových zemích. V prosinci 1921 Výkonná rada Kominterny zve ejnila svoje teze o jednotné front , které pozd ji p ijal 4.kongres. 84 Úst ední výbor SEU Nia pozicio. (Prohlášení všem revolu ním esperantským organizacím( Moskva, b ezen 1923 ( ty i tišt né listy); porovnej Sennaciulo 7. 1930/31, str. 79. 85 V roce 1932 po schizmatu úst ední výbor SEU prohlásil, že dokument „Nia pozicio“ z roku 1923, ur ující vztahy se SAT „v historickém pohledu jsou pln spravedlivé a správn “: Bulteno de Centra Komitato de Soverespublikara Esperantista Unio 11. 1932, str. 14.

133

íznakem toho bylo také zrušení reprezentace v UEA v kv tnu 192386 a o t i síce pozd ji se poprvé sov tská delegace objevila na kongresu SAT. Drezen a t dalších delegát SEU se zú astnilo 3. kongresu v Kasslu. Drezen byl vybrán za jednoho z vedoucích jednání a p edvedl se se svým málo otev eným projevem jako loajální „kunmar anto“ (spolupochodující): Zde nacházíme tu st ední cestu, kterou my, revolucioná i, na které používáme mezinárodní jazyk pro blaho proletariátu a po které m žeme jít spole jak anarchisté, tak komunisté nebo lenové jiných revolu ních stran. íme, že jsme našli tu správnou cestu.87 Ješt téhož roku, kdy Drezen deklaroval návaznost na SAT vyšla knížka, pro kterou napsal Michail Kalinin, p edseda Úst edního výkonného výboru sov , p edmluvu.88 SEU sama vydala za átkem roku 1923 ilustrovanou knihu k p tiletému výro í íjnové revoluce a zisk za ni byl p edán Úst ednímu výboru na likvidaci hladomoru.89 Kniha byla vybavena celostránkovými portréty Lenina, Kalinina, Trockého, Zinov va, Luna arského, Kamen va, Rykova a dalších stranických vedoucích, ale ne Stalina. Kniha se ne ekan stala historickou vzácností. A v roce 1924 vydala SEU nástin komunistického hnutí, jehož p eklad povolil Úst ední výbor Komunistické strany.90 Tyto výtisky již dokládají snahu nového sov tského esperantského hnutí o jeho opravdovost. Nyní se již hnutí distancovalo od d ív jší „p ílišné plamenosti“. Ve zmi ované jubilejní knize SEU s nad jí pohlížela do daleké budoucnosti – až po ob anské válce a hladomoru – kdy mladý Sov tský svaz bude moci s v tší pozorností sledovat vysokou hodnotu esperanta a „kone korunuje jednotu lidu celého sv ta do spole ného svazku spole ným jedním jazykem“.91 Protože taková perspektiva v innosti SEU pot ebovala svazek s mezinárodním d lnickým esperantským hnutím, byla spolupráce se SAT v následujících letech stále intensivn jší. Odpor ke komunistickému stranictví byl ernou skvrnou na SATu, ale ta se stávala snadn ji tolerovatelná, ím inn ji se vedoucím SEU da ilo p edstírat nadvládu uvnit organizace. Ve druhé polovin roku 1923 za al Drezen poci ovat silnou touhu po disciplín v sov tském hnutí. La Nova Epoko p estala vycházet a tím revolu ní esperantisté stojící mimo SEU ztratili svoji tribunu. Nastala doba zmatku a nejistoty. Za átkem roku 1924 se Demidjuk ocitl na t i týdny ve v zení.92 I 86

N které dopisy SEU pro UEA byly vytišt ny v Esperanto 19. 1923, str. 141-142. – V komentá i k dopis m UEA protestovala, zcela ne neutráln proti „bolševickému násilí“ a vyjád ila „v elé sympatie utla ovaným ruským p átel m“(samideán m). 87 „3.kongres SAT, Kassel, 11.-15.srpna 1923“ (zápis) Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 1. (43), str. 11. 88 Dokumentoj de komunismo Düsseldorf 1923. 89 L.Ssnovski Jarkvino de la Oktobra Revolucio. P eklad V.Polakov, p edmluva Drezen, Moskva 1923 . Na obálce stojí La Kvinjaro de Sovetlandoj. 90 Komunista movado. Historia skizo. El kalendaro de la Komunisto por 1923 jaro. P eklad J.Demidjuk, Moskva 1924. 91 Sosnovski Jrkvino str. 52. 92 Demidjuk v dopis Lantimu 25.4.1924; E.L. „Kial Demidjuk reviziis?“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 102. – Demidjuk byl podez elý ze spolupráce s anarchisty. P i pokusech o osvobození pomáhal také Drezen.

134

Drezena potkaly nep íjemnosti. Ve stejném roce byl p i istkách na krátký as vylou en ze Strany. 93 Získal však tím spolupráci s Demidjukem a N krasovem, kte í na Lantiho radu94 opustili svoji beznad jnou pozici Drezenových oponent . Futerfas a Zilbefarb Demidjuka a N krasova nenásledovali. innost anarchist z stala pro Drezena znepokojující – tím víc, ím se p ímo dotýkala choulostivého bodu – pluralismu, obecn požadovaného SATem. Uprost ed roku 1924 Sennacieca Revuo uve ejnila rozsáhlý lánek ukrajinského esperantisty – anarchisty, A.Levandovského, o osudu anarchistického hnutí v sov tském režimu.95 lánek si zasluhoval pozornost, protože v n m autor nezast en psal o šarvátkách s bolševiky a perzekucích. Zájem o lánek rostl i pozd ji, kdy Lanti, jako redaktor na protest Levandovského byl nucen zve ejnit také ty ásti p vodního rukopisu, které z opatrnosti p ed reakcí SEU vypustil. 96 Na každý p ípad Lanti vyslovil politování, že lenové SAT „cht jí vnucovat lánky, které mohou ohrozit jednotnost innosti naší organizace“ a když, jak se dalo o ekávat, p išla ostrá odpov z Moskvy, ve které byl Levandovskij obvin n, že v dom „d lá kontrarevolu ní práci“, Lanti ohlásil, že p íšt odmítne zve ejnit lánky, které obsahují útoky nebo urážky na tendence které jsou v souladu se stanovami SAT. 97 Levandovskij byl uv zn n za átkem roku 192598, o n kolik m síc pozd ji také spolupracovník La Nova Epoko, Hajdovskij a jeho manželka a dalších asi 80 anarchist v Moskv a v Petrohradu postihl podobný osud.99 Lanti zn ní esperantist ve ejn nekritizoval100 a návrh požádat sov tskou vládu o osvobození lena SATu Hajdovského bylo na 5. kongresu SAT ve Vídni zamítnuto návrhovou komisí, „protože neznáme p ípad Hajdovski, tedy se nem žeme vm šovat.“101 Toto odmítnutí bylo vyvrcholením vývoje v SAT, který prob hl jakoby pod heslem „jednota nade vše“. Prvními ob tmi byli anarchisté, kte í již v roce 93

Demidjuk v dopis Lantimu 25.4.1924; „2.kongres SEU“ Sovetskij Esperantist 1925, str. 138. – Podle Demidjuka se toto vztahovalo na d ív jší Drezenovo lenství ve Stran revolucioná spole nosti, ale je to citováno jako mín ní Drezena samotného, že se jedná o intriky komunistických idist proti innostem pro esperanto. Po své rehabilitaci Drezen op t p evzal vedoucí funkci v SEU s titulem „generální sekretá “. 94 E.L. „Kial Demidjuk?“ str. 102; Drezen „ “ (V boji) str. 108; dopis N krasova Lantimu 9.5.1925; dopis Lantiho Demidjukovi 27.8.1930. – Francouz Robert Guihéneuf již p ed kongresem v Kasslu mluvil s Lantim z Moskvy o tom, že Drezenova pozice je neot esitelná a že – velmi sympati tí – lidé z La Nova Epoko ho naprosto nemohou sesadit z tr nu (dopis ze dne 21.7.1923). 95 A.Levandovskij „Skizo pri la anarkista movado en Rusio dum la Revolucio (1917-1923)“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 9 (50), str. 9-10; íslo 10 (51), str. 7-8. 96 Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 10, str. 4-5. 97 E.Drezen, Lucien Revo „Pri iu „kompletigo““ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 18, str. 4. 98 Borsboom Vivo de Lanti str. 53. – Levandovskij byl poslán na Sibi . V roce 1931, len SATu, p vodn mec, Theodor Weder, New York, mluvil o spojení o Drezenov udání a uv zn ní Levandovského: Protokolaro pri la Ixa Kongreso en Amsterodamo, 2-7 a gusto 1931, Pa íž 1931, str. 49-50. 99 Libera Laboristo 1. 1925, íslo 1 (srpen), str. 14; porovnej Borsboom, str. 53. – Hajdovskij a jeho manželka byli odsouzeni k t íletému vyhošt ní. 100 Dopis Demidjukovi a N krasovovi ze dne 23.6.1925 v Leteroj de E.Lanti, str. 82. 101 „Protokolo de la V-a SAT kongreso en Wien“ Sennaciulo“ 1. 1924/25, íslo 51, str. 3; porovnej Borsboom str. 65-66. – Ješt v roce 1928 m l stejný osud návrh na vyjád ení solidarity s Levandovským, nebyl p ijat tšinou: Sennaciulo 4. 1927/28, str. 349; Protokolaro de la VIII-a kongreso en Göteborg... Lipsko 1928, str. 40.

135

1928 ztratili u SAT d ru a založili si vlastní organizaci pod názvem Tutmonda Ligo de Esperantistaj Sen tatanoj (TLES – Celosv tová liga esperantist bez stát ). Po zkušenosti s Levandovského lánkem asopisy SATu místo oznamované volné sout že názor , tiskly lánky, jejichž obsah pokud možno nemohl nikoho urazit. O p ísp vcích s protisov tským obsahem redakce tvrdila, že je nedostala a na kritiku p íliš prosov tských lánku Lanti jednoduše prohlásil, že „komunisti tí soudruzi byli pracovit jší“.102 Rok 1925 je tedy poznamenán cenzurou jak pro SAT tak pro SEU. SAT potnal, že organizace sloužící proletariátu nap stranami se nem že vyhnout antagonism m vládnoucím v d lnickém hnutí. Toto dilema bylo evidentní v p ípad anarchist a SAT toto ešil ve prosp ch jednotné fronty a to znamenalo komunistickou p evahu alespo v periodikách. SAT nabízel jednotným snahám tolerantnost r zným názor m. SEU na druhou stranu, ekonala krizi v roce 1923/24 jako organizace vnit upevn ná, poslušná sov tské hlavní linii a m la nepopiratelného vedoucího . V ervenci 1925 na 2. kongresu SEU Drezen pokládal svoji pozici již za tak pevnou, že také pozval anarchisty Futerfase a Zilberfarba, aby se p ihlásili do ad SEU.103 Cesta nyní byla otev ená také pro rozší ení spolupráce se SAT: Úst ední výbor oficiáln vyzval všechny aktivní leny SEU, aby se p ihlásili také do SAT a aby ukázal celosv tové organizaci „svou revolu ní sympatii“, rozhodl se koupit akcie Eldona Kooperativo (Vydavatelského družstva) SAT. 104 Dosažená organiza ní stabilita byla sou asn p edpokladem pln ní plánu innosti. Cílem SEU bylo získávat sov tskou ve ejnost pro používání esperanta. ekážky, se kterými bylo nutno po ítat, bylo nutno si uv domit. P ed a také hned po revoluci nebylo mnoho bolševik , kte í by prosazovali esperanto a ješt museli nez ídka poslouchat vý itky straník aby neplýtvali svou energií na zbyte nosti. Rákosi, funkcioná Kominterny, varoval p i své návšt Lantiho, aby ned oval ruským esperantist m: „Mnoho jich je kontrarevolucioná “.105 Lanti sám pozoroval, že komunisti tí esperantisté se „stydí za sv j esperantismus“ „bojí se kompromitovat se propagací v komunistických kroužcích“ a že „p ísná komunistická disciplína v nich dusí nadšení a zápal“ pro esperanto.106 Nejsiln jší podez ení proti ned ryhodným esperantist m pravd podobn Drezen eliminoval zam ením SEU na „sov tizaci“. Od roku 102

„Protokolo de la V-a SAT-Kongreso en Wien“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 49, str. 4-5, porovnej dopis Lantiho Martinovi Muribuovi ze dne 27.1.1925 v Leteroj E.Lanti str. 61. – Také sociální demokrat Franz Jonas si povšiml, že ruští lenové SAT „jsou pracovit jší než my“: „Protokolo...“ Sennaciulo 1. 1924/25, str. 3. 103 Sovetskij Esperantist 1925, str. 157. – Futerfas zahynul v t icátých letech na Sibi i (Borsboom Vivo de Lanti str. 52), Zilberfarb po válce vydal mimo jiného v ruském jazyce dílo o francouzském utopistickém socialistovi Chrlesi Fourierovi a zem el v roce 1970 (Sennaciulo 41. 1970, str. 48.) 104 „Raporto pri agado de CK SEU dum 1923-25jj.“ Sovetskij esperantist 1925, str. 98. – Protože kompromisem si mohl Drezen na základ plné homogenosti SEU dovolit dál úto it na anarchisty v Sov tském svazu. Nazýval je „nep íjemnými a dalek nebezpe jšími pro naše hnutí“ než jsou ostaní reprezentanti „neutrálního esperantismu“: E.Drezen „La vojoj de la movado mondlingva en Sovetlando“ 1926, íslo 15 (41), str. 3-4. 105 E.Lanti „Tri semajnoj en Ruslando“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 5. 106 Na stejném míst str. 7.

136

1925 bylo možno zaregistrovat trochu více p íznivých prohlášení komunistických funkcioná , nap . d ív jší lidový komisa zahrani ního obchodu Leonid Krasin,107 p edseda Malé rady lidových komisa Michal Boguslavskij108, japonský len výkonné rady Kominterny Katayama Sen109 a také spisovatel Ilja Erenburg.110 Ale na 2. kongresu SEU si mnoho delegát st žovalo, že stranické, odborové, komsomolské a další organizace, které mají jaký vztah k esperantu, jsou indiferentní, lhostejné a to je hlavní p ekážka pro úsp šnou místní práci.111 4.1.4. Mezinárodn -výchovná práce esperanta Drezen si samoz ejm dob e uv domoval situaci jaká byla, na kterou si st žovali místní delegáti. Recept, který nabídl na zm nu k odstran ní ignorantského jednání a posm šk , se kterými se setkávali esperantisté v „kroužcích vysloven revolu ních“, byl jednoduchý: Je nutno jazyk používat a tak dokázat pochybova m jeho praktické použití. A Drezen neopomn l ani ozna it pole, na kterém je možno demonstrovat toto použití. Svým doporu ením: „Aplikujte esperanto!“ m l v úmyslu vyzkoušení esperanta jako snadného prost edku mezi sov tskými d lníky a d lníky v jiných zemích. i vysv tlování Drezen zmi oval, že v poslední dob se v nuje hodn pozornosti „p ímým vztah m“ d lnických novinových dopisovatel z r zných zemí.“112 Skute v ervenci 1924 na 5. kongresu Kominterny v Moskv bylo diskutováno o tom jak zintensivnit informování zahrani ních pracujících o zápasech a každodenním život jejich sov tských t ídních bratr a naopak, informovat pracující v Sov tském svazu o soudruzích, kte í ješt trpí pod jhem kapitalismu. Jako konkrétní krok výkonná rada doporu ila, aby tzv. d lni tí korespondenti rozší ili svou innost na zahrani í.113 V té dob v Sov tském svazu již existovala rozsáhlá sí d lnických dopisovatel , chápaná jako dobrovolní dopisovatelé nového typu: lidé, kte í pracují s d lnickými masami a svými vlastními r znými zp soby se snaží reflektovat p ání místních pracujících, p edávat stížnosti a návrhy vyšším instancím a fungovat jako zprost edkovatelé mezi Stranou a pracujícími. Hlavními tribunami d lník (a zem lc ) byly regionální a místní noviny, tovární zpravodaje a nást nky. Zde 107

Prohlášení 27.2.1925: Sovetskij esperantist 1925, str. 55; p eklad v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7. Prohlášení 28.7.1925 1925, íslo 1. (27) str. 2; p eklad en Sennaciulo 2. 1925/26, íslo l (53), str. 8. – Prohlášení zvláš p ízniv hodnotilo užite nost esperanta pro proletariát. Boguslavskij byl vylou en ze strany v roce 1927 a zem el ve v zení 1937. 109 Pozdrav sov tským esperantist m 12.5.1925 a dopis esperantské skupin v Dolinskaja: Sovetskij esperantist 1925, str. 87-89; p eklad v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 38, str. 6. 110 V eseji (A p ece se to í), 192; citace v Sovetskij esperantist 1925, str. 55, p eklad v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7. 111 1925, str. 136, 137 a 139. – O bylo eno, že v poslední dob uve ej uje poznámky o esperantu; o , že ješt „dosud se nechová k esperantu p ízniv “ (str. 1939). 112 E.Drezen „Apliku esperanton!“ ennaciulo 1. 1924/25, íslo 17, str. 6. 113 J.A.Lwunin (Ju.A.Lvunin) „Zum Briefwechsel zwischen sowjetischen und deutschen Arbeitern und Arbeiterkorrespondenten 1924-1929“ Beiträge zur Geschichte der Arbeiterbewegung 19. 1977, str. 1013. 108

137

se „bez slitování vynášely na posouzení všechny v edy každodenního života a práce“114 sov tských d lník a rolník . Hnutí pracujících dopisovatel bylo pevnou institucí v Sov tském svazu a našlo napodobení také komunistickými stranami v jiných zemích, když v ervenci 1924 byla vyhlášena výzva organizovat mezinárodní korespondenci pracujících. Drezen správn pochopil, jak mnoho p ekážek existuje v takové široké korespondenci mezi sov tskými a zahrani ními pracujícími, jaké jazykové problémy to skýtá a vid l v nové iniciativ Kominterny unikátní íležitost pro p edvedení užite nosti esperanta a posílit právo na existenci SEU. Od za átku roku 1925 apeloval na leny, aby nejen propagovali esperanto, ale aby ho hned aplikovali a nekorespondovali jenom soukromn , ale nabídli své služby sov tským organizacím, které mají zájem o kontakty do zahrani í.115 Jako hlavní úkol SEU bylo ur eno: „sm ovat aplikaci esperanta k cíl m sov tismu, p iblížit se zahrani ním pracujícím a vypráv t jim pravdu o sov tských zemích, získávat p átele a propagovat sov tský systém“.116 Drezenova výzva posloužila mnoha len m jako ujišt ní, že usilují správným sm rem, protože hned po uvoln ní mezinárodní izolace sov tského státu za ali esperantisté rozsáhlou korespondenci se zahrani ím. Kvantum bylo impozantní: V roce 1925-26 jen ve m st Minsk a Smolensk b hem osmi síc bylo odesláno do zahrani í asi dva tisíce dopis v esperantu. Po vyhlášení rozvoje mezinárodní d lnické korespondence bylo mnoho dopis ze zahrani í p ekládáno a publikováno v novinách a na nást nkách. B hem jednoho roku více než 360 esperantských dopis bylo p etišt no v novinách v B lorusku, a uprost ed roku 1924 ve m st Tver (pozd ji Kaliningrad) místní noviny otiskly víc než sto esperantských dopis ze zahrani í. Když v kv tnu 1926 celosov tská konference d lnických a rolnických dopisovatel v Moskv hodnotila sotva dvouletou kampa mezinárodní korespondence, s obdivem byla zmi ována innost na Krymu, ve Smolensku a ve Tveru – vedená skoro jen v esperantu. 117 Zájem o esperanto evidentn rostl tak, že za átkem b ezna 1926 úst ední výbor Komsomolu rozeslal svým komisa m v guberniích instrukce, jak organizovat esperantské kroužky v mládežnických klubech. Ob žník doporu oval zakládání kroužk tam, kde je o esperanto zájem a požadoval, aby ení bylo spojováno s praktickou prací ve form korespondence s pracujícími

114

A.Tomo (=E.F.Spiridovi ) „Labkoroj´ en Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 24, str. 4. – K všeobecnému pohledu viz Andreas Guski „Zur Entwicklung der sowjetischen Arbeiter- und Baurenkorrespondentenbewegung 1917- 1932“, v Eberhard Knödler-Bunte, Gernot Erler (red.), Kultur und Kulturrevolution in der Sowjetunion Berlín, Kronberg/Ts. 1978, str. 94-104. 115 E.Drezen „Apliku Esperanton“! Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 17, str. 6 116 „Raporto pri agado de CK SEU dum 1923-1925 jj.“ Sovetskij esperantist 1925, str. 98. 117 „Internacia laborista korespondado“ (zpráva Vladimira Varankina), Protokolo de la VI-a Kongreso de Sennacieca Asocio Tutmonda, Leningrado, 6-10 a gusto 1926. Mimo ádné íslo Sennanaciulo, listopad 1926, str. 17-18. – Podle této zprávy innost ve Smolensku vykonávalo 18 kroužk , d lník dopsovatel , ze kterých 95% psalo p ímo v esperantu.

138

v zahrani í.118 Za t i m síce byla sov tským esperantist m ud lena pochvala, kterou p ijali se zvláštní pýchou: Moskevské ve velkém lánku ohodnotily mezinárodní d lnickou korespondenci soudruh ze Smolenska jako vzor pro celý Sov tský svaz.119 Rok 1925 zm nil situaci esperantského nutí v Sov tském svazu. Jak konstatoval Drezen o šest let pozd ji, od té doby, kdy ú ady vyhlásily pot ebu mezinárodní výchovné práce pro lidové masy a kdy esperantisté nabídli za tím elem své síly ve ejnosti, stala se jejich innost „ve ejnou pot ebou“... to itahovalo pozornost ú ad k esperantu jako kulturnímu faktoru, který „zasluhuje pozornost“.120 Že uznání esperanta hraje d ležitou roli v korespondenci podtrhuje fakt, že v roce 1925 sov tská pošta poprvé ve filatelistické historii vydala poštovní známku s extem v esperantu. Taková aplikace jazyka se d la v rámci snu o sv tové revoluci. V malém ítku se dalo již p edvídat, jak budou charakterizovány mezilidské vztahy v proletá ské civilizaci blízké budoucnosti. Tak p emýšlel také sov tský publicista L.S.Sosnovskij ve své prognóze v roce 1925: Jestliže ne dnes, pak zítra se vylijí velkým proudem masy pracujících ze SSSR a do n j. Doufat, že ruský d lník, který pojede do Evropy se bude u it 5-6 jazyk , aby navštívil 5-6 zemí, je – naivní. Nebude moci, jist , ale esperantem se že obrátit na pracující masy na Západ , protože i tam je tento jazyk dost rozší ený. Ale jestliže v každé zemi se bude komunistická strana alespo trochu zabývat tímto problémem, jak mnoho se znásobí možnost pro adu d lník , kte í neumí cizí jazyky, komunikovat s bratry o práci a snahách v jiných zemích.121 Sosnovského optimismus byl jakoby slibem, že západní pracující, kte í navšt vují Sov tský svaz, naleznou pomocí esperanta snadný kontakt. T mto návšt vník m, z nichž první byli Britové122, eši123, N mci124a Švédové125 se poda ilo b hem svého pobytu v Sov tském svazu odstranit skepsi místních

118

Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 30 (82), str. 5 (ruský originál v 1926, íslo 11 (37), str. 2). – Ob žník doporu oval kroužk m, aby se lenové p ihlásili do SEU a SAT a objednali si Sennaciulo kaj Sennacieca Revuo. 119 Gr.Lvovi „Smolenskij narkomindel“ (lidový komisariát pro zahrani ní v ci) CIK, 1.6.1926; etišt no v 1926, íslo 17 (43), str. 15. Viz též Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 38 (90), str. 6. 120 E.Drezen Analiza historio de Esperanto-movado Lipsko 1931, str. 86. 121 Sovetskij esperantist 1925, str. 33; citace Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7. 122 P.Kirjušin „ “ (B loruskem pomocí esperanta), 1926, íslo 1 (27), str. 7-8. – Arthuru Whithamovi. 123 R.Nikolskij „Unu vespero kaj iaj rezultoj“ 1925, íslo 2 (28), str. 9. – O Ann Boudové. 124 W.Bennewitz „Kun germana delegacio laborista al Sovetlando“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 52, str. 1 a v dalších pozd jších íslech; a stejn „ u Esperanto estas utila por laboristaro tutmonda?“ 1925, íslo 5 (31), str. 1-3 (také rusky). – Delegace, ke které pat il Willy Bennewitz byla první toho druhu, kterou organizovala Komunistická strana N mecka. Viz brožuru Was sagen 58 deutsche Arbeiter in Rußland? Berlín 1925. 125 John Nilsson „Impresoj el Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 48, str. 4.

139

ad o funk nosti esperanta. Po návratu dom rozši ovali p íznivé zprávy o svých dojmech v Sov tském svazu. 126 Ješt v tší pomocí v innosti SEU byli zkušení zahrani ní esperantisté, kte í p ijeli na delší pobyt. Krom politických emigrant , jako byli Ma i Pál Robicsek127, István Michalicska128 a Sándor Szatmári129 k nim pat ili také zakládající lenové SAT. Jeden z nich, Robert Guihéneuf byl p ítelem Lantiho. 130 Jiný komunista, p voden Rakušan, Lucien Laurat131 hrál vzláš ležitou roli, protože žil v Moskv od roku 1923 po ty i roky. Pracoval v žurnalistickém odd lení Kominterny jako korespondent L´Humanité a u il na Komunstické univerzit východních d lník . Laurat v t ch letech, kdy byl také lenem úst edního výboru SEU a psal pod pseudonymem L.Revo mnoho lánk do Sennaciulo, jakoby personifikoval blízký svazek SAT a SEU. Svazky se SAT se stávaly pro SEU stále d ležit jší, protože ke korespondenci svých len bylo pot eba spolupráce s d lníky esperantských organizací v zahrani í a koordinovat innost celosv tové organizace. Z tohoto vodu podtrhoval Drezen princip jednotné fronty. V rádiovém vysílání z 5. kongresu SAT ve Vídni (1925) nejen podpo il zam ení SAT jako kulturní organizace ve službách proletá ské t ídy, ale i výmluvn pozdravil vít zství nad soudruhy „p íliš stranickými a dogmatickými“: Není nutné, abychom v SAT propagovali naše specifické politické ideály. Argumentujme fakty. Citujme pouhá fakta. Fakta mají okouzlující vlastnosti vedoucí ke vzd lávání a kultu e.132 Již za jeden rok m li sov tští esperantisté p íležitost k otestování nejen možnosti komunikace novým jazykem, ale také názor ú ad na pokusy dát esperanto do služeb mezinárodního vzd lávání pracujících. V srpnu 1926 organizoval SAT sv j 6. kongres v Leningrad . Do sálu v Tauridském paláci išlo více než 400 ú astník , z kterých bylo 150 ze zahrani í. Lidový komisa pro vzd lávání, Luna arskij, p ijal estnou funkci p edsedy kongresu. Ve svém písemném pozdravu ohodnotil „že esperantisté, kte í se cítí vedoucími 126

„Kelkaj rezultoj de laboristaj ekskursoj al Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 5, str. 4. P.Kirjušin a (Mezinárodní d lnické spojení v esperantu), Moskva 1930, str. 10-12. Viz také: N.V.N krasov Tra USSR per Eesperanto. Malgranda helplibreto por alilanda esperantisto Moskva, Kaza 1926. 127 Pa lo Robicsek „Pri la laboro inter politikaj elmigrantoj“ Sovetskij esperantist 1925, str. 39. – Robicsek, který steejn jako Michalicska svého asu pat il k CK SEU, byl v roce 1919 nám stkem lidového komisa e pro poštu v Ma arské republice rad. 128 Stefan Michalicska „Kiel mi lernis Esperanton“ 1926, íslo 7 (33), str. 3-4 (také rusky). – Michalicska se u il jazyk v ma arském v zení. 129 Borbála Szerémi-Tót „Perloj el la historio de Esperanto“ Hungara vivo 3. 1963, íslo 1, str. 10-12. Szatmári není identický s ma arským esperantským spisovatelem Szatmátim. 130 Guihéneuf (Ivon) pracoval mimo jiné také jako hlavní administrátor pralesa v Chabarovsku. V roce 1934 již ztratil nadšení pro Sov tský svaz a mohl opustit zemi se svou ruskou manželkou a dít tem: Borsboom Vivo de Lanti str. 28, 136. 131 Jeho p vodní jméno bylo Ott Maschl. Narodil se v roce 1898 ve Vídni, nau il se esperanto 1913. Od roku 1932 do 1939 vyu oval marxismus a ekonomii na D lnickém institutu francouzské odborové asociace (CGT). Od roku 1949 byl redaktorem se zam ením na sov tskou ekonomii p i asopise Est-et-Ouest. K jeho dalším díl m pat í Staline, la linguistique el l impérialisme russe (1951). Laurat zem el v b eznu 1973 v Pa íži. 132 E.Drezen „Pri rezultoj de la V.Kongreso de SAT“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 1 (53), str. 1.

140

pokrokových forem lidské komunikace, cítí také blízkost a velikost komunistického hnutí“.133 U p íležitosti kongresu byla vydána speciální poštovní známka. Reprezentant „Asocio de Proletaj Verkistoj“ (Svaz proletá ských spisovatel ) ve ejn p iznal „vážnou chybu“ – že on a jeho p átelé pokládali esperanto za „utopii a fantazii“.134 Ve své záv re né i Drezen zmínil tato a další prohlášení a ekl, že kongres znamená obrat v našem hnutí“.135 Velkou m rou ke všeobecnému positivnímu soudu o Sov tském svazu isp lo bratrské nadšení, které vládlo b hem kongresových dní a p ivád lo astníky tém do stavu euforie. Barthelmess nadšen mluvil o „ráji esperantist a lidí se svobodnými názory“, ozna il svobodu sov tského ob ana jako neporovnateln vyšší než „v kterékoliv jiné demokratické zemi“ a vypráv l o závid níhodných místech k lé ení a o lázních, ve kterých pracující po náro né práci si užívají zasloužený odpo inek.136 P esv ení, že jen díky esperantu bylo možno správn zhodnotit a poznat gigantický pokrok v Sov tském svazu, nakonec inspirovalo jednohlasné p ijetí rezoluce požadující, aby se esperantem bojovalo „proti snahám pseudov dc podvád t a držet v nev domosti pracující z r zných zemí, skrývat p ed nimi pravdu o životních podmínkách v r zných zemích, zabra ovat vzniku jednotné fronty“.137 O kongresu bylo hrd prohlášeno, že znamená velký krok vp ed ve snahách p esv it o vhodnosti esperanta nejen pro obchod, turistiku, filatelii atd., ale také pro p esné v decké vyjád ení všech bojových cíl proletariátu.138 Jako jeden z nejd ležit jších p íklad pro p ipravenost použití esperanta byla ozna ena jeho aplikace v mezinárodní d lnické korespondenci, o které kongres p ijal zvláštní rezoluci.139 Tato rezoluce vyzývala všechny lenu SAT novat v prvé ad pozornost korespondenci a poskytovat pomoc d lnickým organizacím, které mají zájem o vztahy se zahrani ím, a organizovali p eklady dopis ze Sennaciulo pro místní d lnické noviny a také novinám p ekládali dopisy, které by redakce dostávaly p ímo ze zahrani í. Sennaciulo by tedy m l sloužit jako centrální orgán mezinárodní korespondence v esperantu, ze kterého by pak vycházely mnohonásobné informace a proto Drezen na kongresu znovu zd raznil nutnost eliminovat vše, co by bránilo tomuto cíli. P i projednávání Lantiho dopisu, ve kterém si st žuje na obtíže v redaktorské práci , Drezen ekl: „Musíme jménem kongresu vyjád it plnou d ru našemu zasloužilému soudruhu. On má právo odmítnout publikovat lánky p íliš „komunistické“, nebo p íliš „anarchistické“, které by mohly porušit jednotnou proletá ské fronty SAT.“140 133

Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 46 (98/99), str. 4. Protokolo de la VI-a Kongreso de Sennacieca asocio Tutmonda, Leningrado 6-10 a gusto 1926. Zvláštní vydání Sennaciulo listopad 1926, str. 13. 135 Viz také kongresový pozdrav A.E.Fersmana z Akademie v d: Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 6. 136 N.Barthelmess “ e la laborulj. Impresoj pri kongresvoja o“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 104, str. 6. 137 Protokolo de la VI-a Kongreso str. 49. 138 L.Revo „Al la proletaraj verkistoj esperantistaj!“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 101, str. 7. 139 Protokolo de la VI-a Kongreso str. 51-52. 140 Protokolo de la VI-a Kongreso, str. 52. – Lanti se kongresu nezú astnil . 134

141

Ve shrnutí: kongres nejen posílil pozici SEU v zemi, ale byl také prosp šný pro SAT – po et jeho len v Sov tském svazu vzrostl tém na 2000.141 4.1.5. Úsp chy v koresponden ní innosti Nadšení z toho, že díky esperantu p estaly být mezinárodní vztahy „privilegiem mocných a bohatých“142, urychlil také rozhlas, uprost ed dvacátých let. Tento technický vynález dovoloval p echázet hranice a vyvolával p edstavu o esperantu jako o ešení, jak p ekonat jazykové bariéry. A skute za átkem ezna 1926 1. celoruský kongres spolku radioamatér doporu il všem len m, aby se u ili esperanto.143 Zapo alo vysílání esperantských kurz a vysílání v esperantu mezi jinými stanicemi i z moskevské stanice „Komintern“144 a byly navázány kontakty mezi sov tskými a zahrani ními radioamatéry.145 Možnosti osobních vztah se zahrani ními esperantisty byly omezené, takže žádná forma praktického užití esperanta nem la takovou d ležitost jako korespondence. Jednotlivému lenu SEU se korespondencí otevíraly dve e vn jšího sv ta na základ povoleném ú ady a sou asn se zv tšovala prestiž a organiza ní síla SEU jako celku. V letech 1926-27 jen ve oblasti Smolenska poslali esperantisté 3 800 dopis do zahrani í, z kterých 1 001 bylo publikováno v národních komunistických novinách. Ze zahrani í došlo 3.600 dopis , ze kterých 778 vyšlo v asopisu, (D lnická cesta), vydávaném v gubernii.146 Jejich kolegové v Dnepropetrovsku navázali kontakt s d lníky ze 40 zemí. V prvním p lroku 1927 napsali kolem tisíce dopis a dostali 981.147 Ú ad pro mezinárodní styky v Minsku, který koordinoval innost mnoha esperantských skupin v B lorusku vedl korespondenci s 247 adresáty na všech p ti kontinentech. Od kv tna 1925 do kv tna 1926 vyexpedoval 4.209 dopis a dostal 4.035 zásilek.148 Podobných rozm se dosáhlo i na mnoha jiných místech, zejména v západní ásti Sov tského svazu. O tomto masovém využití mezinárodního jazyka podával zprávy, mimo jiných, i deník a oficiální 141

Historio de SAT 1921-1952 Pa íž 1953, str. 40. N.P.Evsiféieff „Alvoko al tutmondaj kamaradoj“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 51, str. 4. 143 Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 31 (83), str. 5; íslo 44 (96), str. 7. – viz také proslov p edsedy spolku A.M.Ljubovi e: Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 22 (74), str. 5-6. 144 V reakci na tento fakt velmi brzy reagoval eskoslovenský ministr: sov tské rádiové vysílání v esperantu „zasypává celou Evropu“: podle Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 25 (77), str. 7. 145 A.Gudskov „ “ (Jak pracují radioamate i- esperantisté) C.K. SESR 5. 1926/27, str. 198-9; N.Modenov Granda en malgranda. Esperant kaj P.T.T.R. Pa íž, Moskva 1928; Profesia Unui o de Po to, Telegrafio, Telefono kaj Radio de U.S.S.R. P eklad Viktor Žavoronkov, Pa íž 1926. 146 C.K. SESR 6. 1928, str. 17; porovnej Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020. B hem jednoho a l roku poslalo dopisy 120 osob z 16 míst gubernie Smolensk. P išlo 316 dopis ze zahrani í (z 283 m st z 31 zemí); R. Nikolskij „283 , 31 ...“ C.K.SERS 5. 1926/27, str. 357-359. 147 Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020. 148 Kirjušin , str. 15. 142

142

orgán sov tských d lnických a rolnických korespondent 149 . Že kampa uspokojiv vyplnila p ání mnoha sov tských esperantist , ukázal velký po et nabídek na dopisování, které se objevovaly ve skoro každém ísle Sennaciulo. Jaké emoce p inášelo v domí být esperantem spojen s celým sv tem, hezky popsal ve svých vzpomínkách známý germanista Lev Kopelev 150, který se v roce 1926, jako student v Kyjev , za al u it esperanto. O svém u iteli a nadšení, které zažehl mezi mladými lidmi Kopelev napsal: V novinách byly nudné stereotypní zprávy ze zahrani í, v asopisech byly tmavošedé fotografie: slabé kopie cizího života zdálky... A naopak si všímá: Osobní dopisy z dalekých kraj , které byly adresovány tomuto muži – našemu u iteli vytahoval ze své staré od ené aktovky. Byly na nich pestré, jakoby lakované poštovní známky. Mohli jsme je vzít do rukou, vydávaly nezvyklé v : Londýna, Pa íže, San Franciska, Tokia... ...moje srdce se zastavilo, když jsem vid l obálku z Austrálie, Japonska, USA, Špan lska, Argentiny... a všude bylo napsáno jeho jméno, každý dopis za ínal krásným oslovením „kamarado“ nebo „samideano“...151 Dopisovatelská innost, která byla schválena shora jako „mezinárodní výchovná práce s masami“ sou asn uspokojovala osobní ambice jednotlivc v kontaktu se zahrani ím a proto zájem o esperanto v Sov tském svazu rostl ve velkém m ítku. U ebnice, která byla vydaná v po tu 10 000 exemplá byla hem 3 m síc úpln vyprodaná. SEU se v dubnu 1926 vyjád ila o své omezené schopnosti efektivn zajistit takový zájem.152 Po et len v té dob dosáhl po tu 10 000.153 Podle Drezena p estalo být esperanto cílem innosti, ale stalo se už reálným a seriozn používaným nástrojem „širokých lidových mas“.154 Úst ední výbor SEU, aby ješt zesílil masový efekt, vyzýval leny, aby nez stávali jen v klubech, aby se neodd lovali od spole enského života, „t žišt práce m lo být v organizování a zakládání esperantských bun k v závodech, továrnách a ú adech“.155 A v t chto snahách se dostalo SEU podpory 149

Viz p etišt né dopisy v Bjuleten CK SESR 5. 1926/27, str. 14-15. Lev Kopelev (nar. 1912), spisovatel, literární kritik a p ekladatel z n iny byl v roce 1945 odsouzen pro „soucit s nep ítelem“ na deset let do pracovního tábora. Za své prohlášení sympatií Andreji Sacharovi a dalším disident m byl v lednu 1981 za pobytu v NDR vyhošt n. 151 Lew Kopelew Und schuf mir einen Götzen. Lehrjahre eines Kommunisten Hamburg 1979, str. 127-128. Ruský originál se objevil v USA 1978; anglický p eklad: The education of a true believer Londýn 1981, str. 9899. – Porovnej podobné vzpomínky od Lva G.Fi bejna „Kamarado Esperanto“ Nuntempa Bulgario 1966, íslo 4. Str. V.; viz také Konstantin Paustowskij Ferne Jahre Erinnerungen an Kindheit und Jugend Mnichov 1961 (p eloženo z ruštiny), str. 230-231. Je zajímavé porovnat vzpomínky bulharského venkovana na dopisování: Trifon Christovski Mia vivo p eklad Nikola Aleksiev, Sofie 1981, str. 117-118. 152 1926, íslo 13 (39), str. 7. 153 Z t ch 3 400 bylo osobn zaregistrovaných u úst edního výboru SEU a pravideln dostávalo orgánový asopis. 154 E.Drezen „La vojoj de nia progreso“ 1926, íslo 13 (39), str. 5. 155 „Evitu eraroj!“ uste komprenu la devizon Esperanto en masojn!“ (Vyhn te se chybám! Správn chápejte heslo: Esperanto masám!) 1926, íslo 11 (37), str. 6 150

143

z oficiálních instancí: Koncem listopadu 1926 stranická rada v gubernii Tver v ob žníku okresním radám konstatovala, že esperantské organizace, které mají velký význam pro mezinárodní vztahy, ješt nezískávají dostate nou pozornost ad a vyzývala, aby místní stranické, komsomolské a odborové organizace „s plnou silou pomáhaly v zakládání esperantských kroužk v d lnických klubech“.156 Zvláš p íznivý byl názor Úst ední odborové rady Ukrajiny, jejíž kulturn -výchovný odbor v zá í 1926 zd raznil nutnost ší it esperanto „mezi široké d lnické masy“.157 O rok pozd ji rozhodnutí zavést esperanto do lnických klub bylo schváleno, protože esperantské kroužky „projevily shodný cíl“ a „m ly dobré výsledky“, zejména ve využití jazyka pro mezinárodní d lnickou korespondenci a „pro rozši ování pravdy o Sov tském svazu“.158 T ebaže chyb la podobná podpora ze strany nejvyšších instancí v Moskv 159, SEU mohla s uspokojením konstatovat uprost ed roku 1927, že je jí poskytována „d ležitá podpora od stranických a spole enských organizací“. Bylo to možno vnímat každodenn . Nepohlíželo se už na esperanto s posm chem nebo s podez ením, nebylo ignorováno – SEU a esperantské hnutí byly pokládány za hodnotný spole enský faktor160 O dalším potvrzení respektované pozice SEU v tom ase sv il fakt, že obdržela, stejn jako jiné sov tské organizace v roce 1927 právo pozvat hosty ze zahrani í, aby se ú astnili slavností u p íležitosti desátého výro í íjnové revoluce. Pozvání p ijalo 11 osob z 9 zemí, ke kterým se p idalo 12 esperantist , kte í pat ili k r zným delegacím.161 Všichni se mimo jiného zú astnili Sv tového kongresu P átel sov tského svazu (od 10. do 12.11.1927). Na tomto kongresu bylo tém 1 000 delegát ze 40 zemí a jedna tvrtina z nich podepsala výzvu na širší použití esperanta v kulturních vztazích mezi Sov tským svazem a zahrani ím.162 Esperantisté také navštívili novinové redakce a p i zvláštní konferenci si vym ovali zkušenosti o mezinárodní korespondenci. 163 SEU doprovázela hosty také do jiných m st Sov tského svazu, umož ovala získat dojmy o sov tském život , které jist byly hlubší, než ty, které mohla získat tšina ostatních delegát , kte í nepoužívali služeb esperanta.164 156

Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 119/120, str. 10. Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 106, str. 7. 158 Sennaciulo 4. 1927/28, str. 79. 159 Kncem ervence 1925 na 2.kongresu SEU bylo eno, že úst ední výbor strany „krátce p ed tím u agita propaga ního odboru založil sekci pro kontrolu r zných ve ejných spolk , který se nyní zajímá i o esperanto“ Sovetskij esperantist 1925, str. 139. Potom Drezen p iznal, že tento odbor „vážn projednává problém esperanto“ 1926, íslo 13 (39), str. 6. Ale o n jakém rozhodnutí není nic známo. 160 „Pli da atento kaj seriozeco“ (Více pozornosti a vážnosti) Bjulleten CK SESR 5. 1926/27, str. 69. 161 „alilanda delegataro esperantista en Sovetio“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 113-114. – Hosty SEU byli 4 komunisté, 4 sociální demokraté a 3 bezpartijní. 162 „Esperanto e la Mondkongreso de l´Amikoj de Sovetio“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 116. 163 „Internacia Konferenco pri Laborista Korespondado. “ Sennaciulo 4. 1927/28, str 114-116. – Konferenci iniciovala SEU. 164 Tyto dojmy byly všeobecn dobré: „Per propraj okuloj“(Na vlastní o i) Sennaciulo 4. 1927/28, str. 118. Francouzský komunista Georges Salan ve své zpráv p esto otev en popsal také negativní aspekty sov tského žiota: G.Salan „Impresoj pri Sovetio de okulvidinto, orela dinto, fingrotu into“ (Dojmy ze Sov tského svazu vid né na vlastní o i, slyšené na vlastní uši, získané dotekem vlastní ruky) Sennaciulo 4. 1927/28, str. 119-121, 157

144

Pro úplnost o koresponden ních vztazích mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty je prakticky nemožné si ud lat p ehled o tématech z hromady dopis . Je ale faktem, že tato korespondence byla cílov zam ena a m žeme usoudit, jakým témat m se dávala p ednost. Protože SEU byla zam ena na vysoký efekt korespondence a p ála si co nejvíce zp ístupnit došlé dopisy co nejvíce široké ve ejnosti, zejména v novinách a svým len m poskytovala pravideln praktické rady jak korespondenci organizovat165 a snažila se pou it i zahrani ní dopisovatele o tom, jaký mají mít obsah, aby dopisy mohly sloužit jako materiál pro sov tské noviny. Analýza posílaných doporu ení do zahrani í o žádaných tématech má dv charakteristiky. První je upozorn ní, aby dopisy neobsahovaly podružnosti. V tšinou velké množství dopis „nám ne íká nic d ležitého, popisují krásy zem nebo ist buržoasní místní senzace“. Aktivista P.Kirjušin v Minsku up esnil, co je od zahrani ních dopisovatel požadováno. Podle n j jednoduché dopisy d lník , které vypráví o r zných stránkách svého života jsou obzvláš vítané: Pro nás a naše tená e je zajímavé dov t se od prostých d lník o jejich pracovních podmínkách na ur itých místech v ur itých zemích a je d ležité, aby to popsal ten, kdo to vid l na vlastní o i. Stejn je pro nás zajímavé íst o politických právech pracujících, o perzekuci d lnického hnutí, o ideálech pracujících a pocitu celosv tového bratrství.166 Ze strany západních soudruh nechyb la ochota odpov t kladn na takové výzvy, protože n která témata, se – ve všeobecné form –zdála být spole ným zájmem pro pracující všech zemí. Mnozí byli prost p esv ení, že Sov tský svaz zasluhuje podporu a proto ochotn využívali esperanto, aby ukázali svou solidaritu. O ekávali, že na oplátku dostanou od sov tských dopisovatel informace o život v Sov tském svazu, které pak budou publikovány v d lnických novinách. Proto i p ímo žádali od sov tských p átel, aby pomohli autentickými zprávami napravit zkreslené informace o své zemi. Nap íklad, když anglicky Evening News v ervnu 1927 tvrdil, že sov tský d lník musí platit sám za vzd lání svých d tí, velmi brzy se v Sennaciulo objevil lánek s výzvou k tomuto lánku: „Pom že nám n jaký sov tský ob an bojovat proti buržoasním lžím odpov mi na následující otázky: ...“167 V jiném p ípad byl v p ekladu p etišt n lánek z Münchene Zeitung o Sibi i, ve kterém v lánku byly citovány sibi ské noviny o p íkladech nekulturnosti, opilství, potulování a 127, 135, 143, 167-168, 176-177, 182. Nadšená byla zpráva švédského noviná e Einara Adamsona Sub la ru a standardo. Impresoj kaj traviva oj en Sovetio, Götegorg 1928. Nejpodrobn ji popsal svoje dojmy známý japonský dramatik Akita Uzyaku: Wakaki Soveto Rosiya (Mladé sov tské Rusko) Tokio 1929. Tato kniha získala v Japonsku zaslouženou pozornost intelektuál . Viz také Akita Uzyaku nikki (Deník Akity Uzyaku) Red. Ozaki Kozi, svaazek 2. Tokio 1965, str. 36-58. Podobný, nebo dokonce i hlubší vliv mezi ínskými intelektuály m la pozd ji kniha Hu Yuzhiho Mosike yinxiang ji (Dojmy z Moskvy), Šanghaj 1931, pojednávající o týdenním pobytu se sov tskými esperantisty. Porovnej Bin „Hujucz kaj Esperanto“ El Popola inio 1986, íslo 3, str. 7,9. 165 Viz nap . lánek Kirjušina a Nikolského v CK SESR 5. 1926/27, str. 15-20, 25-26, 254-256. 166 P.Kirjušin „Kion ni atendas de niaj korespondantoj?“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 109, str. 6. 167 (Mark Starr) „Pri eduko en Sovetio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 155, str. 3.

145

pov rách. V Sennaciulo zve ejnili žádost mnichovského lena SAT, aby soudruzi ze SSSR reagovali a požadovali na uvedených novinách opravu. 168 Ozvali se lenové esperantského kurzu z vojenské školy ve Tveru. Uvedli seznam krok , které iní sov tská vláda v boji proti popsaným negativním jev m.169 Ale ur it by nebylo správné p edpokládat, že koresponden ní vztahy mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty mohou d kovat za svou ilost stanovisku lidí, kte í vycházeli z p edpokladu, že buržoasní noviny píšou jen nepravdy o Sov tském svazu a jen esperanto otvírá tu správnou cestu k pravd . Naopak, korespondence kvetla, protože také ti lenové SAT, kte í nem li snahu pohlížet na Sov tský svaz jako na vzor zem socialistické výstavby, pokládali korespondenci za zajímavou samu o sob a d ležitou pro esperantské hnutí. Mnozí za ali dopisování se Sov ty z p irozené zv davosti na životní podmínky v jejich zemi a kv li p ání vypráv t ve svých dopisech o vlastní zemi. Uv domovali si, že v Sov tském svazu je velký zájem o dopisování se zahrani ím a napsat odpov se zdálo jako povinnost a jako podpora esperantského hnutí a toto v domí ješt zesilovalo ob asné varování publikované v Sennaciulo na nerovnováhu mezi rozší ením esperanta v Sov tském svazu a jinde ve sv .170 To nás p ivádí k druhé hlavní charakteristice dopisování. K upozorn ní na nevyváženost, ke kterému m žeme ješt p idat vytrvalé napomínání, aby lenové SAT byli v rnými a p esnými korespondenty, lze p idat p ání ovládnout a p esn ur it témata korespondence. Sotva je pot eba upozor ovat na praktickou nemožnost p edpisovat obsah dopis a ur it soudruzi ze zahrani í se neomezovali na na íkání na sv j bídný život v kapitalismu a jejich sov tští átelé trvale nevypráv li o svých vít zstvích p i budování socialismu. Jakkoliv bylo silné naléhání na témata, která by potom také mohla zajímat tená e v novinách, na žádný pád to nemohlo oslabit prvek spontánnosti, zv davosti a osobní radosti. Ale co je d ležité: neoby ejné kouzlo osobního dopisu, které vyjád il za átkem roku 1927 d lnický dopisovatel z Kreme ugu: Dopisy prostých, málo vzd laných d lník mají asto víc úsp ch , než vysoce politická pojednání, protože jsou ze života.171 Podobn redakce Sennaciulo apelovala na své dopisovatele: ... nepište politické lánky, nezkoušejte napodobovat žurnalisty; vypráv jte prost o svém život , o zvycích ve vašem kraji, tak náš asopis získá zvláštní charakter, jistou originalitu.172 Aby se korespondencí seznámili o životních podmínkách v zahrani í, místo aby získali popis politické situace, požadovaly také b loruské odborové 168

„Barbara oj en Sovet-Siberio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 111, str. 4-5. – Originál vyšel v Münchener Zeitung 22.10.1926. 169 Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 15, str. 3. – Pisatelé vyjád ili rozho ení nad výb rem tématu lánku, ale fakta nepop eli. 170 I.Avrunin „Dan ero“ Sennaciulo 2. 1926/27, íslo 38 (90), str. 6; V.Varankin „Pri internacia laboristo korespondado“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 104, str. 6. 171 „Konsiloj al gazetservantoj“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 121/12,2, str. 9. 172 Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 7.

146

noviny v dopise esperantist m, kte í nabízeli dodat materiál.173 Když podobná ání, pravideln dostávat ponejvíce zprávy o životních podmínkách v zahrani í vyjád ila redakce novin pro ukrajinské d lnice, jejich esperantští dopisovatelé up esnili pro nesov tské leny SAT témata, o kterých by m ly jednat dopisy ur ené pro otišt ní: ... v jakých podmínkách d lnice pracují v továrnách, jak jsou placené (rozdíl mezi ženskou a mužskou mzdou), kolik hodin se pracuje, bezpe nost a úrazy p i práci, jaké jsou šatny na pracovišti, zda je práce špinavá nebo jinak namáhavá, zda d lnice dostávají placenou dovolenou, jak dlouhou, zda existuje pojišt ní (zda dostávají nemocenské, mate skou dovolenou p ed porodem a po porodu, úrazové dávky), kdo, jak, a jak dlouho a v jaké výši je placeno toto pojišt ní, napište o vyko is ování práce žen a dívek, napište o úsp ších revolu ního hnutí žen a o boji proti buržoasii, o emancipa ním hnutí, o kulturní práci mezi d lnicemi, jak se d lnice a manželky podílejí na družstevní práci, jak družstva usnad ují ženám život (zakládání jídelen, jeslí a školek, pomoc hotným atd.), nezam stnanost žen... pošlete nám záplavu dopis ! Popište ženy, které znáte! Pište prost , ale hodn fakt !174 ednost tedy m ly, podle této výzvy, dopisy, které m ly blízko každodenním zkušenostem d lník bez rozdílu v každé zemi. To znamenalo, že pro novinové ú ely byl žádán obsah, o který se nejvíce zajímali d lni tí esperantisté, aby si mohli vym ovat informace a zkušenosti. Protože lánky o životních podmínkách v r zných zemích zapl ovaly také velkou ást obsahu Sennaciulo a z eteln tyto lánky byly oblíbené u tená , m žeme edpokládat, že i bez zvláštního naléhání v tšina len SAT neinklinovala k „politickým pojednáním“, prost se domnívali, že je zajímav jší a pro jejich kompetenci vhodn jší v dopisech popisovat v ci každodenního života. Proto bylo povzbudivé, že ze sov tské strany byla v le využít korespondenci pro srovnávání fakt . Vypadalo dob e, že se korespondence mezi Sov tským svazem a zahrani ními zem mi neutopí ve vzájemném nadšení nebo v propagandistických vyznávání ideologických p edstav. 4.1.6.

iost ující se t ídní boj a „zneužití“ esperanta

Jak dokládají dopisy ze života, a volnost v místním výb ru k publikaci, byla v Sov tském svazu svoboda. Ale tato svoboda nebyla bezb ehá jako široká témata pisatel . Jinými slovy: Ne vše mohlo být publikováno, co p išlo napsané ze zahrani í sov tským p átel m. Lanti sám to již zakusil v roce 1924/25, když on sám byl korespondentem sibi ských novin. Asi po p l roce odmítl svoji – placenou – spolupráci, když dostal zprávu z redakce „že lánky se tená m 173

Dopis redakce Profru Belorussii dne 23.7.1926 esperantskému úst ednímu výboru v Minsku, p eklad v Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 7. – Redakce ozna ila následující žádost „za velmi d ležitou“: „je nutno, aby dopisy se nevztahovaly k politickým analýzám situace“. 174 V.Kol inski „La SAT aparato servu!“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 119/120, str. 9. – lánek je p eklad dopisu redakce Komunarka Ukrainy (orgán Úst edního odboru pracovnic a vesni anek Komunistické strany Ukrajiny).

147

nelíbí, ne proto, že by nebyly zajímavé, ale proto, že podle n j francouzský kapitalismus nestojí na pokraji bankrotu a také proto, že nepsal dosti optimisticky o „pokrocích v kompartio (pokroky v Komunistické stran )“.175 Nep ekvapuje, že Lantiho otev enost narazila na redak ní kritéria sov tských novin. Ale významn jší bylo, že i osobní korespondence nebyla bez problém . Zahrani ní korespondenti ve svých dopisech nejen asto nev domky esv ovali adresáty, že životní podmínky d lník v kapitalistických zemích nejsou v porovnání špatné, ale také, i když s plnou sympatií k budování v Sov tském svazu, se ob as objevil fenomén revolu ní istoty, zejména názory lidí, kte í naivn pom ovali realitu Sov tského svazu svými p edstavami úsp šné revoluce. Nap íklad jeden dopis sov tskému korespondentovi vyjád il velké p ekvapení ze zprávy, že sov tské odbory „se musí starat o vyšší produktivitu práce“, místo aby bojovali proti podnikové administrativ . V reakci na takové dopisy SEU již v roce 1926 upozor ovala své leny, aby se vyhnuli nesprávným, nebo nep esným informacím o život v Sov tském svazu, které zp sobují nedorozum ní u d lník v jiných zemích.176 SEU v prvních t ech letech jen sporadicky se setkávala s negativními aspekty korespondence. Pokud byly problémy pojmenovány, jednalo se o „t žkých podmínkách“177 ve kterých zahrani ní korespondenti žijí, nebo že v n kterých zemích jsou esperantisté, kte í korespondují se Sov tským svazem perzekvováni.178 Že také p edstava o Sov tském svazu v dopisech se stala objektem pozornosti, ukázaly diskuse v Sennaciulo. Již v dubnu 1927 Demidjuk, len úst edního výboru SEU, vid l d vod pro se roz ilovat nad tvrzením jednoho „Sov ta“ o jeho mzd , daních, nájemném a dovolené, které podle Demudjuka „v tak vysokém stupni zkreslují fakta“, že se m že po ítat se za átkem n jakého „systematického zkreslování fakt o Sov tském svazu“.179 Další, ješt principiáln jší osv tlení problém vztahujících se ke korespondenci a p ísp vk m sov tských esperantist do Sennaciulo poprvé poskytl dopis, který orgán SAT publikoval za átkem roku 1928. Esperantista z Rostova podpo il mín ní n meckého lena SAT, že sov tští soudruzi píší lánky „jako podle instrukcí vlády“ a st žoval si, že Sennaciulo je p epln no materiálem o vrcholných úsp ších v d lnickém, ekonomickém a kulturním život v jeho zemi a energicky naléhal na realisti jší, p im en jší zprávy ze Sov tského svazu. Doporu il, aby sov tští esperantisté „nezaml ovali témata o nezam stnanosti, o bezdomovcích..., o bytové krizi ve m stech, o nevzd lanosti vesni an , protože takovým zp sobem by dostali soudruzi v zahrani í „plný obraz“. Dopis kon il: „V ím, že pravda musí být p edevším.“180 175

Dopis Lavalovi 2.12.1935, Leteroj de E.Lanti str. 116. R.Skribemulo „ (Neuvážené dopisy)“ , C.K. SESR 5 1926/27, str. 22. 177 Kir-in „ (Vždy na mušce)“ C.K. SESR 5 1926/27, str. 27-28. 178 R.Nikolskij „ (Ob ti naší nepozornosti)“ C.K. SESR 5 1926/27, str. 102-3. – lánek nabádal leny SEU, aby byli opatrní p i korespondenci s esperantisty ze zahrani í. 179 G.Demdjuk „Anka letero el Sovetio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 133/134, str. 6. 180 Dopis Anderje Sidorova z prosince 1927 v Sennaciulo 4. 1927/28, str. 129. 176

148

Tato obhajoba se týkala obsahu p ísp vk pro Sennaciulo, ale pokud se týká dopis , zdá se, že v té dob jejich témata již pojednávala o negativních stránkách sov tského života. Nesov tští esperantisté ve svých dopisech projevovali nemístnou zv davost a ptali na mín ní svých korespondent , na zápasy uvnit Strany, když v prosinci 1927 byli odstran ni z opozice Trockij, Zinov v a Kamen v. V dopise svému sibi skému dopisovateli Benjaminu Zyrjanovovi bavorský len SAT, Karl Weber, schválil toto odstran ní, ale sou asn vyjád il nespokojenost se „smrtícím vyhnáním“, protože to je „kontrarevolu ní, protimarxistický zlo in.“ Weber se krom toho ješt ptal na správnost toho, co se íká, že dopisy, které sov tští esperantisté posílají do zahrani í, jsou „z velké ásti sepsány n jakým esperantským ú adem a ne jimi samotnými, a že t mto ú ad m se musejí p edkládat dopisy došlé ze zahrani í.“ Varoval, že pokud se informace ukáže jako pravdivá, on a jeho soudruzi estanou korespondovat, protože takové podmínky jsou ne estné a nikdo by se nikdy nedov l pravdu o Sov tském svazu. 181 Protože se množily p ípady nep íjemného zájmu v zahrani í, asto vyprovokované dopisy ze Sov tského svazu samotného, Úst ední výbor SEU inil v ervenci 1928 bezprecedentní krok: V dopise adresovaném do Sennaciulo stálo: V poslední dob n kte í neutrální esperantisté, kte í ješt žijí v Sov tském svazu... , ve svých dopisech do zahrani í rozši ují lživá sd lení o jakési politické a hospodá ské krizi v sov tských republikách, o prý krutém jednání s politickými zni... Ur it zahrani ní proletá ští esperantisté... jsou zmateni takovými informacemi a proto organizace SEU a jednotlivci dostávají mnoho otázek o pravdivosti takových informací. SEU nazvala takové informace „nestydatými pomlouva nými lžemi“, stejn jako tvrzení o existenci státního cenzurního ú adu, kterému musí sov tští esperantisté posílat svoje dopisy ur ené do zahrani í. SEU kategoricky pop ela, existenci takového ú adu. Obvinila „neutrály“ v Sov tském svazu, že v anonymních dopisech rozši ují taková tvrzení. Záv rem SEU pateticky zd raznila: Sov tští esperantisté, lenové SAT, i lenové organizací SEU píšou svým soudruh m v zahrani í jen pravdu, jen to, co jim diktuje t ídní est a jejich lnické srdce.182 Sou asn úst ední výbor poslal také ob žník organizacím SEU, který varoval p ed „matoucími“ informacemi p icházejícími ze Sov tského svazu. Tento ob žník ale jasn potvrdil, že problémy v korespondenci nepramenily jen 181

R.Nikolskij „ (Všudyp ítomní agenti Kominterny)“ C.K. SESR 6. 1928, str. 152-4. – Citováno z dopisu, Nikolskij nesouhlasil s Weberem, nazval ho: „Lehkov rnou d lnickou hlavou, zamlženou, se soudem zahrani ního esperantisty, který nenavštívil Sov tský svaz. Podle n j i vzduch sov tské zem je napln n svobodou a radostí z tvo ivé práce a v zakou ené tovární tvrti se voln ji dýchá, než na jaké láze ské pláži u mo e v kapitalistické zemi. Tvrzení o existenci státního esperantského ú adu nazval Nikolskij nesmyslnou urážkou všech sov tských esperantist .“ 182 Dopis sekretariátu úst edního výboru SEU ze dne 25.7.1928 v Sennaciulo 4. 1927/28, str. 400. – Dopis byl podepsán Drezenem, Iodkem, N krasovem, Demidjukem, Nikolskim a Varankinem.

149

z dopis „sov tských neutrál “. Nezávisle od toho „zahrani ní esperantisté v poslední dob zasypávali esperantisty v Sov tském svazu dopisy s otázkami o innosti opozice a o opozi ních tezích, posílali vzorky zahrani ních opozi ních leták atd.“ Následkem toho rostly zmatky mezi leny SEU: „ asto naši soudruzi, když nemohou odpov t všechny, n kdy velmi nesnadné otázky, bombardují svými dopisy úst ední výbor a žádají radu...“183 SEU d íve, než volala na poplach o pomlouva ných dopisech a zarážejících otázkách, p iznala „n kolik dosti d ležitých závad“ v korespondenci mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty. Ko eny t chto závad p isoudila hlavn faktu, že korespondence probíhá výlu na individuální bázi. Závady byly charakterizovány následovn : ... prost edí, ve kterém se využívají došlé dopisy je velmi rozsáhlé a asto krom korespondenta samého, nikdo o korespondenci neví. Z individuální korespondence vznikají ast ji matoucí informace pro zahrani ní soudruhy o život v Sov tském svazu. Individuální korespondence je velice nep edvídatelná. Aby se vyhnulo takovým matoucím informacím, a také pro rozší ení praktické aplikace esperanta mezi pracujícími masami, SEU došla k názoru, že bude nutno koresponden ní innost celkov reorganizovat. Doporu ila „p ejít k vyššímu stupni korespondence – ke korespondenci kolektivní“. Jak by to m lo vypadat v praxi, ilustrovala SEU radou, aby dopis do zahrani í byl ve ejn prodiskutován ve skupinách, p eklad byl vyv šen na nást nku, aby také neesperantisté byli informováni o obsahu, a aby i odpov do zahrani í byla výsledkem kolektivní diskuse a nejprve napsaná rusky.184 Je jasné, že SEU heslem „kolektivní korespondence“ sledovala zavést více pravidel. len výboru Roman Nikolskij dokonce požadoval, „všemi prost edky a úpln nahradit individuální korespondenci kolektivními konformními skupinami (stranické, odborné, odborové atd.) a korespondencí pro noviny. 185 V p edchozím ob žníku SEU upozor ovala na „zvýšenou innost neutrál “ a na nedostatky v politické výchov lenstva, které zp sobují zavád jící prezentaci sov tského života v dopisech do zahrani í, což má p ímý vztah k nebezpe ným tendencím a také to souvisí s nedostate nou proporcionalitou d lník v SEU. To bylo dotknutí na bolestivý bod, protože skute k lenstvu pat ilo mnoho u itel a ú edník , ale jen málo d lník .186 Od té doby byla v nována zvýšená pozornost náboru pr myslových d lník . 183

„Korespondado pri politika vivo de Sovet-unio. Cirkulera letero de CK SEU al iuj SEU-organiza oj (Korespondence o politickém život v SSSR. Ob žník Úst edního výboru SEU všem organizacím SEU)“ Bulteno de CK SEU 1927/28, str. 70. – Úst ední výbor žádal leny místních výbor „zintensivnit poradenství pro soudruhy dopisovatele do zahrani í“. 184 „Pri kolektiva korespondado. Cirkulera letero de CK al iuj SEU-organiza oj“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28 str. 34. 185 R.Nikolskij „Nuntempaj statoj kaj taskoj de internacia korespondado. Tezoj por la IV-a kongreso de SEU“ Bulteno de CK SEU 2. 1927/28, str. 67. 186 Ve statistice delegát 3.konference SEU v srpnu 1926 figurovalo 135 delegát . Z nich bylo 36 vzd laných pracovník , 7 železni , 25 ú etních, 12 zdravotník , 4 t žce pracující, 5 rolník , 2 potraviná i, 4 poštovní edníci, 3 noviná i, 1 v dec, 1 holi , 1 sedlá , 7 voják , 1 tesa , 7 technik a 19 jiných: 1926, íslo 23 (49), str. 9.

150

Úst ední výbor vyzýval svoje místní organizace, aby napnuly své síly ke zvýšení procenta d lník v SEU ze 17% alespo na 40%. Sou asn také byli všichni lenové nabádáni, aby zesílili sv j boj „proti pokus m využít mezinárodní jazyk jen pro zábavu a flirtování“ místo pro t ídní, revolu ní cíle“.187 Vnit ní konflikty v úst edním výboru SEU, které vešly ve známost v prvních m sících roku 1928 byly evidentn ve vztahu k t mto p ísným instrukcím. len úst edního výboru Ivan Lidin pro nesouhlas se svým kolegou Demidjukem a pro neuspokojivou redakci Bulten byl „osvobozen“ od svých úkol .188 I d ležit jší len Nikolskij, který byl sekretá em úst edního výboru a byl zodpov dný za mezinárodní korespondenci, v prosinci 1927 požádal o zprošt ní z funkce. V dopise jako d vod uvedl „p ílišnou m kkost k neutrál m“ ze strany úst edního výboru, zejména od Drezena,“. Za n kolik týdn Nikolskij stáhl svá obvin ní a vrátil se op t na své místo.189 To bylo evidentn výsledkem kompromisu, protože Drezen nyní ze své strany, aby jakoby odvrátil podez ení od své ústupnosti, p ešel k bojovn jšímu vystupování: V tezích pro budoucí 4. kongres SEU vysv tlil, že se nejedná jen o boj proti neutralismu, ale že je nutno demaskovat zejména „tendence oportunistických t ídních zrádc ur itých zahrani ních d lnických v dc “. Drezen ozna il sv tovou situaci charakteristickou „všudyp ítomným zost eným t ídním vnit ním zápasem“, hem kterého „se stávají všechny st ední pozice zbyte né.“ krom toho opakoval, aby lenové SEU „podle možností“ opustili staré metody individuálního dopisování“ a p ešli na kolektivní, skupinovou, vým nnou, korespondenci. 190 Jak se zesílila pozice vedoucích, objevily se také útoky proti „p tadvacetiprocentnímu neutralismu“, praktikované proti t m len m SEU, kte í „dávali p ednost sbírání poštovních známek, místo aby se zabývali sociálními tématy“.191 Drezenova zmínka o „zost ení t ídního boje“ nám p ipomíná politické pozadí, které musíme vzít v úvahu, abychom pochopili rozkazova ný tón, který používali vedoucí SEU od roku 1928. Byl to Stalin sám, který nastartoval heslo „zost ení t ídního boje“ ve spojitosti se svými dv ma velkými cíly: kolektivizace zem lství a rychlá industrializace. Tyto cíle mu sloužily mén jako prost edek k ešení aktuální situace, ale spíše jako záminka pro ospravedln ní nelítostného boje proti každé opozici. 15. kongres strany v prosinci 1927, který p ijal direktivy na vypracování tiletého plánu pr myslové expanse, skon il vyhnáním Trockého a dalších 187

„Al iuj SEU organiza oj“ Bjulleten CK SESR 6. 1927/28, str. 1-2. Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 37. 189 Na stejném míst . Viz také R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri k-do Drezen (Proti pomluvám soudruha Drezena)“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 213. 190 E.Drezen „Nuntempa soci-politika situacio kaj la taskoj de SEU. Tezoj por IV-a Kongreso de SEU Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 50. 191 Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 63. – N.Šumarin „ k? (Kam sm uje Ivanovo-Vozn sensk?) C.K. SESR 6. 1928, str.276-280. – lánek konstatoval, že n kolik skupin v gubernii Ivanovo-Vozn sensk „udržuje neseriosní mezinárodní korespondenci jen kv li barevným pohlednicím a poštovním známkám“. 188

151

„levicových sil“, které nesouhlasili se Stalinovým programem na výstavbu socialismu v zemi. Již za átkem roku 1928 následovalo v zn ní a vyhoš ování opozi ních funkcioná sou asn s vyvrcholením ekonomické krize, kterou zp sobila katastrofální neúroda v roce 1927. Strana hrub zasáhla do života rolník konfiskací jejich obilních zásob. A oznámila i drasti jší politické zm ny, které nastaly již v b eznu 1928, když tajná policie oznámila, že odkryla kontrarevolu ní spiknutí „specialist “ v severokavkazském m st Šachty. Nejen, že následovaly ve ejné procesy a rozsudky smrti, ale také vytrvalé výzvy k v tšímu zam ení na buržoasní „specialisty“. Tím desetileté spojenectví Strany s nekomunistickými odborníky, které charakterizovalo NEP, se p iblížilo ke svému konci. Stalinovi se v roce 1928 hned nepoda ilo dosáhnout svého cíle – samovlády -, protože umírn ní funkcioná i, zejména Bucharin, odmítali p íliš rychlou industrializaci a nelítostné vyko is ování rolník . P esto byli ješt v ervnu Kamen v a Zinov v dál ponecháni ve funkcích. Ale Stalin skryt pracoval na diskreditaci umírn ných. Když byl v ervenci zahájen v Moskv 6. kongres Kominterny, Stalin se snažil zákulisními intrikami ohrožovat Bucharina, který byl v té dob p edsedou Kominterny. Kongres pak podpo il Stalina a vyhlásil boj proti všem pravicovým deviant m a reformist m v komunistických stranách a proti sociálním demokrat m. Tím Kominterna skon ila s jednotnou frontou a zlegalizovala zesílení boje proti pravicovým silám v celém Sov tském svazu, kterému tak Stalin p ipravil atmosféru politického teroru proti všem nestejn smýšlejícím. V listopadu 1928 Stalin prezentoval Úst ednímu výboru strany teoretický základ budoucí politiky. Tvrdil, že vít zství socialismu bude garantováno, jestliže pr myslový a ekonomický rozvoj dostihne a p edstihne kapitalistické zem . Krom toho nebude možno zajistit bezpe nost a samostatnost Sov tského svazu bez vybudování pr myslové základny pro národní obranu. Tento názorový sm r byl potvrzen Úst edním výborem strany. A protože se Stalin ješt necítil ve svém postavení stabilní, zintensivnil ješt kampa proti ideologickým deviant m. Nejd íve rozdrtil zbývající „levicové“. Trockij byl v lednu 1929 poslán do exilu. Pro Stalina bylo ješt ležité eliminovat vliv Bucharina a jeho „pravicových“. Uprost ed b ezna byla nastartována bezb ehá novinová kampa proti „pravi ák m“ a v bec proti všem „nep átel m Strany“. Pro uml ení opozice a plné ovládnutí lidu Strana doplnila propagandu o zost eném t ídním boji tezemi, že p edevším hrozí nebezpe í imperialistické války a p ekvapivého útoku na Sov tský svaz. Zemi zachvátila atmosféra dobývané pevnosti. Vše probíhalo paraleln se sílícím utrpením širokých lidových mas. V severozápadním Rusku a na jižní Ukrajin rolníci umírali hladem. D lníci podléhali p ísným rozkaz m pod p ísnými tresty, které m ly zvýšit „pracovní disciplínu“. V zn ní se stalo hromadným jevem, které lidi nepostihovalo jen pro

152

politické odchylky, ale i jen proto, že pat ili k ur ité sociální skupin .192 V dubnu 1929 byl definitivn p ijat p tiletý plán na industrializaci a plán na urychlenou kolektivizaci. Skon ila kompromisní Nová ekonomická politika (NEP), vyhlášená Leninem, a za ala nová etapa historie Sov tského svazu, vedená nesmlouvavým hospodá em Stalinem. Nyní se mohlo za ít s revolucí shora a budovat socialismus jedné zem . Taková byla situace vnit ní politiky v Sov tském svazu, která se odrážela v innosti SEU od roku 1928. V další kapitole se budeme snažit popsat podrobn ji, jak se SEU vyrovnala s touto situací. Ale nejd íve se podívejme, jakým zp sobem se vyvíjely do roku 1928/29 vztahy SEU se SAT. Otázka, která nás bude zejména zajímat je: zda tak ené „zost ení t ídního boje“, který se uvnit SEU projevilo známkami rostoucí netolerantnosti a p ísnými ipomínkami len m, m lo vliv na vztahy mezi sov tskými esperantisty a SAT. 4.1.7. Diskuse o programu SAT Lanti, který byl v kv tnu 1925 sesazen z výkonné rady SAT193, hlavn aby se ukázalo anarchist m, že on „v bec nebazíruje na jakékoliv osobní diktatu e“, evzal op t v ervenci 1926 redakci Sennaciulo.194 Jeho hlavním principem bylo ídit organizaci tak, aby se nikdo, v socialistickém hnutí v d lnické esperantské organizaci, necítil diskriminován, a má jakýkoliv názor. Socialist m, komunist m a straník m jiných stran bylo doporu eno vytvo it frakce, ve kterých budou provozovat svou innost mimo odpov dnost SAT. V Sennaciulo nebudou pak mít místo polemiky len protich dných názor . Tento p ístup m l pak za následek ml ení o dalších nespravedlnostech podobných p íklad m jako byl p ípad Levendovskij. Lanti však jen doufal, že tímto zp sobem uchová jednotu SAT a jeho opatrnost podpo il také Drezen v roce 1926. Ze stejného d vodu sledoval Lanti pokusy o vytvo ení programu pro SAT, protože zde bylo nebezpe í, že by se SAT mohl p ipodobnit d lnickým organizacím a neuchoval by si sv j zvláštní charakter – „servisní služby“.195 Plán programu byl p edložen v b eznu 1926, ve stylu spíše komunistickém. Ozna il SAT za „organizaci jednotné proletá ské fronty proti kapitalismu“.196 Proti tomu Lanti ihned protestoval a v c z stala v jednání rady.

192

Koncem prosince 1929 požadoval Stalin likvidaci celé „t ídy kulak “. Dopis Lantiho Demedjukovi a N krasovi ze dne 23.6.1925 v Leteroj de E.Lanti str. 81. 194 V zá í 1925 Barthelmess, který již s Lantim pracoval v redakci Sennaciulo byl z redakce odvolán. Potom byla utvo ena devíti lenná redak ní rada v Lipsku na vyvážení r zných tendencí v organizaci, ale již v prosinci dva anarchisti tí lenové rady odešli. asopis tedy z stal tenden hlavn komunistický, vedený p edevším Barthelmessem a to pravd podobn p im la Lantiho, aby se postaral o to, aby tisk a redakce asopisu byla v Pa íži. – v únoru 1928 se Barthelmess znovu stal redaktorem, nyní však již konvertoval k nedogmatickým názor m Lantiho. 195 Lantiho dopis Demidjukovi a N krasovovi ze dne 23.6.1925. v Leteroj de E.Lanti str. 79. 196 „Projekto de programo“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 26 (78), str. 6. – Projekt vypracoval N krasov a Laurat. 193

153

Jak ukázala diskuse o programu, Lanti neváhal brzdit stranické tendence v SAT. Ale tomu se nemohli komunisti tí lenové divit, v li p ece, že i když je Lanti straník197, nikdy nebyl aktivním komunistou. Znali jeho prohlášení napsané v roce 1923 po jeho cest do Moskvy, odkud nep inesl povzbudivé dojmy o efektivit komunismu, tak jak se „teoreticky“ prezentuje.198 A bylo také jasné, že minimáln ást komunistických len SAT na n j trvale pohlížela s ned rou. V osobním dopise otev en za átkem roku 1925 popsal následující poznatek: „... v Moskv je n kolik „komunist “, kte í cht jí pomocí SEU získat do svých rukou vedení esperantského hnutí v mezinárodním rozm ru. K tomu neopomenou p íležitost p edstavit m jako ne p íliš ortodoxního komunistu.“ 199 Takže si ob strany pln uv domovaly své rozdílné pozice, ale p esto se da ilo uchovat modus vivendi – nebo možná proto, že i p es toto v domí zde bylo spole né p ání – rozši ovat esperanto. esto, již v srpnu 1928 (v dob konání 6. kongresu Kominterny v Moskv ) se objevily první známky ve ejných st et Lantiho a Drezena. edseda SEU na pracovní sch zi 8. kongresu SAT v Göteborgu u inil prohlášení, které zn lo hroziv : „Mohu íci zcela jasn : my máme v Sov tském svazu diktaturu pracujících. Tak dlouho, jak bude hnutí SAT p ispívat ke vzd lávání našich pracujících, budeme se i my podílet v SAT. M že však p ijít okamžik, kdy budeme nuceni ze SAT odejít, nebo budou muset ze SAT odejít všichni, kte í mají jiné názory. Drezen obzvlášt zu il pro n kolik neortodoxních lánk v Sennaciulo, které se objevovaly zejména v rubrice „Inter ni (Mezi námi)“ 200, kde Lanti asto ironicky zd raz oval specifický „sennaciecan“ charakter SAT a snažil se sd lit len m, že SAT nesmí být politickou, ale vzd lávací, kulturní a informa ní organizací.201 P es kritiku jeho nedostate t ídn -bojových lánk Drezen iznal svou návaznost na SAT, ale hned dodal, že okamžik odchodu „m že nastat, pokud se zm ní situace“: Nyní a má SAT politiku, p i které nedochází k rozpor m, protože to není nikomu užite né. Je dob e, že Lanti nachází st ední cestu pro všechny, kdy každý táhne na jinou stranu. Je možné, že za n kolik let t eba p jdeme spolu. Pro nás je drahý náš „S-ulo“ (Sennaciulo), který nám p ináší cenné informace, nechceme ho rozbít nejasnou nad jí na n co, co možná by bylo pro nás íjemn jší. Založme jednotnou frontu alespo v t ch aspektech, kde je to možné – na kulturním poli.202

197

E.Lanty „Pri frontunueco“ Sennaciulo 2. 1925/26, ísla 41 a 44 (93 a 96). E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 6 (36), str. 12. 199 Dopis Martinovi Muribo ze dne 27.1.1925, v Leteroj de E.Lanti str. 59. – Muribo byl norský anarchista, kterého se snažil Lanti p esv it, že SAT není ízen komunisty. 200 áste p etišt no ve Vortoj de kamarado E.Lanti Lipsko 1931 (znovu otišt no Laroque Timbaut 1979). 201 Vysv tlení Lantiho: Protokolaro de VIII-a Kongreso en Göteborg , 14.-18.8.1928, Lipsko 192, str. 24. 202 Protokolaro... Göteborg str. 15. 198

154

Drezen také nestál proti návrhu Lantiho o dopln ní stanov SAT definicí cíl , které by byly zam eny proti práv m komunist . Kongres p ijal dodatek k prvnímu paragrafu stanov, podle kterého o ekává SAT od svých len pochopení a tolerantnost k r zným t ídn -bojovým hnutím: „... porovnáním fakt a idejí a svobodnou diskusí zamezit dogmati nost, kterou si p inášejí ze svého prost edí.“203 Tento bod byl pro Lantiho obzvlášt d ležitý a byl spokojen, když byl bez problému p ijat. Po kongresu pak vyjád il nad ji, že „sennacia - kosmopolitní“ cít ní p evládá nad antagonistickými silami v rámci Asociace.204 Ale p i dalším programu a v diskusi se projevila dál nesvornost. V Göteborgu Lanti ozna il revidovaný program za nep ijatelný, protože „neumož uje všem len m organizací pracujících p ihlásit se do SAT“. Otev en ekl, že podle jeho mín ní by bylo lepší, kdyby bylo možné – nemít program. Také Drezen v tomto p ípad souhlasil, že projekt pot ebuje dopracovat.205 Ale když objevil v zápise Lantiho kritické poznámky, které se rovnaly odsouzení návrhu, následovala jeho silná reakce. Obvinil „direkcio“ SAT206 z „revize idejí SAT“.207 Tento Drezen v útok byl spíše veden kv li odmítnutí argument , které použil Lanti, než proti p íprav programu samotného, protože návrh byl ve velké ásti prokomunistický. Lanti byl nucen protiargumentovat zp sobem, který provokoval komunisty. Drezen se cítil povinen ost e se ohradit proti Lantiho slov m.208 koliv Drezen správn hodnotil nebezpe í další stranické polemiky, již v b eznu 1929 navrhl zastavení diskuse o programu, protože „hodnotn jší je praktická práce“.209 Jeho kritika Lantiho, zejména obvin ní z „revize“, nebylo možno ignorovat. V kv tnu 1929 „direkcio“ SAT odpov la Drezenovi dlouhým prohlášením, a ozna ilo sekretariát SEU za „hlavního revizianta“, protože chce transformovat nadstranickou SAT na jednotnou frontu podle návrhu Kominterny. Prohlášení kon ilo varováním revizionist m: že jestliže svým chování zp sobí schizma v SAT, ponesou také historickou odpov dnost za zlo in proti skute ným zájm m proletariátu.210 V ervnu úst ední výbor SEU odpov l na adresu „direkcio“ dopisem, který obhajoval Drezenovo stanovisko a protestoval proti podez ení, že n kte í sov tští lenové zkouší zažehnout

203

Sennaciulo 4. 1927/28, str. 293; Protokolaro ... Göteborg str. 38 E.Lanti „El urbo de nia VIII-a“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 395. 205 Protokolaro... Göteborg str. 47. – Text nového programu je publikován spole s Lantiho poznámkami, na stejném míst , str. 53-63. 206 „Direkcio“ se skládalo z len výkonné rady SAT, kte í bydlili v sídle organizace v Pa íži. 207 „Pri programo kaj pri senprogrameco“ (dopis od Drezena a dalších) “ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 115-116. 208 Na koresponden ním lístku ze dne 15.12.1928 Drezen se dožaduje pochopení, protože on musel tak reagovat, dom si domácí situace. V odpov di 25.11.1928 Lanti žádá, aby se k n mu „v Moskv chovali spravedliv ji“. Ale v dopise Demidjukovi 4.2.1929 Lanti píše, že nepochybuje o tom, že Drezen „již p ipravuje p du pro schizma“. 209 Drezen v dopis z 18.3.1929, Sennaciulo 5. 1928/29, str. 266. 210 „Deklaro de SAT-Direkcio“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 309-310, 322-323. 204

155

schisma v SAT. Ale dopis neopakoval obvin ní z revisionismu a byl napsán v p ekvapiv mírném tónu. 211 Jakkoliv se ob strany snažily postarat, aby diskuse neeskalovala, již zde byla známka, že paraleln s rostoucí citlivostí komunist se také vytrácí Lantiho sebeovládání. Koncem roku 1928 vydal SAT brožuru s názvem Laborista esperantismo (D lnický esperantismus). Autorem brožury byl Lanti. V p edmluv pojmenoval svou práci „jakoby program“ pro leny SAT.212 Tato charakteristika brožury a fakt, že Lanti v ní vysv tlil svoji interpretaci „sennaciismu – kosmopolitismu“ 213 vyvolala nesouhlas úst edního výboru SEU, který ve svém dopise z ervna 1929 ozna il brožuru za další kaz, že Lanti zneužil svoji autoritu, a v SAT propaguje svoje vlastní ideje, které pro leny znamenají pouze jediný názor: co je komunistické – není akceptovatelné. Drezden potom za al s novou ofenzívou v Lipsku na 9. kongresu SAT proti „direkcio“: Protože dovolilo vydat brožuru, spáchalo h íchy i zlo iny... proti revolu ní tradici“. T ebaže nepožadoval vylou ení Lantiho z vedení revue, požadoval, aby „direkcio“ p ešlo z Pa íže do n kterého meckého m sta, kde by jeho lenové byli blíže k masám. 214 Znovu se objevily mraky schizmatu, ale Drezen p ekvapiv již další den, když si povšiml odmítavého stanoviska, zm nil sv j požadavek na zm nu v „direkcio“, a poznamenal, že „ti co chybovali nebudou opakovati své chyby“. V emotivní i prohlásil, že jemu, který byl 22 let „horším komunistou a dobrým esperantistou“215, nebezpe í rozpadu zp sobuje pocity bolesti: „Proto hledám st ední cestu na ochranu jednoty. My nejmén si p ejeme vést SAT ke komunismu.“ 216 Ješt jednou byl nalezen kompromis: kongresová rezoluce v Lipsku vyjád ila d ru „direkcio“ a zaznamenala p iznání, že zp sob, jakým byl vydán La Laborista Esperantismo, byl chybný krok. Programová komise byla prohlášena za rozpušt nou a vina byla p esunuta do diskuse na „ni ící kapitalistický systém, který v sou asnosti neumož uje normální a svobodné kontakty širokým masám v Sov tském svazu s proletá i v kapitalistických zemích.“217 Lanti po kongresu shrnul bilanci jako optimistickou a napsal, že rezoluce vrátila SAT „do istého, zdravého stavu.“ Jeho hypotéza vycházela pravd podobn z toho, když p emýšlel o Drezenových slovech, že vyhnutí

211

Sennaciulo 5. 1928/29, str. 397. – Také direkcio zmírnilo tón: „Jestliže v našem protiargumentu jsme p íliš daleko hodili své šípy, a jestliže jsme se nestrefili, velice toho litujeme.“ 212 E.Lanti Laborista esperantismo Lipsko, Pa íž 1928, str. 5. 213 O podrobnostech o brožu e viz níže, str. 259-261. 214 „Protokolaro de la 9-a SAT-Kongreso, 4.-10.a gusto 1928 en Leipzig“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 491. 215 Za toto prohlášení byl Drezen kritizován leny komunistické frakce, kte í mu také vy ítali „líbání“ s Lantim. Drezen pozd ji tvrdil, že v zápise jsou jeho slova pozm na. Viz Jakov Vlasov „Pli da klasbatalemo en nian laboron (Více t ídního boje do naší práce)“ Kunligilo 1. 1929/30, íslo 1. (listopad 1929) str. 4. 216 „Protokolaro“ str. 495. 217 „Protokolaro“ str. 497.

156

schizmatu nejspíš souvisí s tím, že „více mén uv dom le jsme p edn esperantisté a teprve za druhé straníci.“218 Nem že být žádná pochybnost, že Drezen ješt v Lipsku nepovažoval schizma v SAT za možné. Celé jeho vystupování ukazovalo, že byl velmi flexibilní, tu obhajoval energicko to, co podle komunistického chápání byl oprávn ný t ídní boj, tu hned ustupoval, když se zdálo, že komunistická pozice by se mohla dotknout základní dohody o jednotném charakteru SAT. Ale nebylo ehlédnutelné, že vnit ní situace v Sov tském svazu víc a víc zužovala manévrovací prostor SEU. V Sov tském svazu se zm nila situace, podle které – jak ekl Drezen v Göteborgu – se odvíjí fakt, zda SEU bude moci z stat v SAT. Otázkou bylo, , jak ješt dlouho bude možno uchovat rozpor mezi obvi ování „st ední pozice“, kterou prosazoval Drezen v SEU v roce 1928 a jeho podporou „st ední cesty SAT“ v Lipsku.

218

E.L. „Postkongresaj pripensoj“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 469. – O n kolik rok pozd ji, v íjnu 1936, Lanti napsal v dopise pa ížským soudruh m, že po p ekvapivém ústupku Drezena v Lipsku mu Demudjuk sd lil: „Nu, vaši plitickou linii musíme odmítat, ale nem žeme to d lat p íliš ost e, protože na dn srdce jsme v prvé ad esperantisté“. Lanti ješt p idal sv j dojem, že to platilo také o Drozenovi, Leteroj de E.Lanti, str. 129.

157

4.2. 4.2.1.

SCHIZMA V SAT A KONEC HNUTÍ V SOV TSKÉM SVAZU innost SEU mezi podporou a podez ením

Když se vrátíme k vývoji esperantského hnutí v Sov tském svazu, máme k dispozici fakta, která nám dovolují u init záv r, že se hnutí nacházelo ve svém nejlepším rozkv tu na konci dvacátých let. Korespondence mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty dosáhla impozantních ísel. B hem osmi m síc esperantisté ze Sevastopolu dostali 500 dopis z 20 zemí.1 Jejich kolegové v Kurganu b hem 17 m síc dostali 696 dopis z 23 zemí a sami poslali 938 dopis .2 V Irkutsku, kde výbor mladých komunist doporu il svým bu kám u it se cizím jazyk m za ú elem mezinárodního vzd lávání, s esperantem na prvním míst , dosáhla korespondence se zahrani ím ro okolo 500 dopis .3 Byla zde patrná ochota redakcí publikovat materiál získaný korespondencí. Pravideln se tento materiál objevoval v sov tských novinách i na více než 10% obsahu. 4 V Moskv ve 29 periodikách se objevilo b hem roku 82 p ísp vk , p eložených z esperanta.5 V Kurganu z 481 dopisu, které došly b hem jednoho roku se 86 objevilo v asopisech nebo na nást nkách.6 Ze zahrani ního materiálu, který išel v zim 1928/29, se objevilo v továrních novinách v leningradské tvrti Volodarskij 29 lánk , 95% obsahu novin m lo esperantský p vod.7 Revue SEU pravideln podávala zprávy o místních zkušenostech koresponden ní innosti a dávala rady svým len m „jak pomocí esperantského dopisování p ekonat lhostejnost nebo i odpor k esperantu“.8 Redakce, které dávaly p ednost korespondenci v národních jazycích, byly kritizovány pro plýtvání, protože místo aby použily esperanto, vydávají vysoké ástky za p eklady.9 Esperantisté také argumentovali tím , že jejich materiál je více autentický, než ten, který ichází ze zahrani í prost ednictvím „p edávacích instancí“.10 Vytrvalému používání esperanta v mezinárodní koresponden ní práci vd í SEU za to, že se setkávala s p ízniv jším názorem na svou innost ze strany organizací nebo vlivných osob. Za átkem roku 1928 nap . novinový odbor Komunistické strany v B lorusku s uznáním upozornil na úsp šnou 1

I.Lisi nik „ “ C.K.SESR 6. 1928, str. 74. „696 23 “ C.K.SESR 6. 1928, str.145. 3 M.Krjukov „Esperanta movado en Irkutsk“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 106-107. 4 „Rezolucio pri internacia korespeondado“ (de la Kvara SEU-Kongreso), Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 101. 5 N.Incertov „Al novaj venkoj“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 74. 6 V.Sokolov, B.Zyrjanov „ „ “ (Jednoro ní práce kurganského Národního komisariátu pro zahrani ní v ci) C.K.SESR 6. 1928, str.17. 7 P.Lisicin „Batalo sur la lingva kampo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 400-401. 8 P.Kirjušin „ – (Od zásadního nesouhlasu – k plnému vít ztví)“ C.K.SESR 6. 1928, str. 19. 9 Baranov „ p (Zkuste zlomit odpor redakcí)“ C.K.SESR 6. 1928, str. 19. 10 Lisicin „Batalo...“ str. 400-401. – P.Kjušin str. 24. 2

158

innost esperantských korespondent v Minsku. 11 Ve stejném roce byli sov tští pracující vyzýváni, aby se u ili cizí jazyky, aby bylo možno navázat t sn jší vztahy se zahrani ím. SEU reagovala argumentem, že esperanto je nejsnadn ji nau itelným jazykem a krom toho i podporuje výuku jiných národních jazyk .12 Nechyb l ú inek. V srpnu 1929 Úst ední výbor ukrajinského Komsomolu, který již d íve schválil služby mladých komunistických esperantist na poli mezinárodní korespondence, pochválil „naprostou vhodnost“ esperanta zejména pro vzájemné pochopení mladých d lník z r zných zemí a naléhav doporu oval použití jazyka.13 P ibližn ve stejném ase známý spisovatel a kulturní aktivista Jurij Larin spojoval sou asné použití esperanta s pot ebami mezinárodní komunikace v epoše po sv tové revoluci: Nau it se více cizím jazyk m náš pracující nem že. Ale je nutností mít možnost dorozumívat se se soudruhy v zahrani í a porozum t jim. Ti, kdo nyní nastupují do školy, budou dosp lí po vít zství proletá ské revoluce ve zbytku Evropy, kdy cesty do zahrani í (a návšt vy ze zahrani í) se stanou každodenní záležitostí. Jestliže je nesnadné, nau it se všechny jazyky, je snadné nau it se jeden, pouhý jeden – esperanto... již nyní je možno procestovat hlavní zem Evropy a navázat vztahy s tam jšími pracujícími, i když znáte jen esperanto. Jestliže naše školy druhého stupn by zavedly výuku jazyka esperanto, siln by to ovlivnilo další poznávání zahrani ních pracujících...14 Organiza SEU zaznamenala r st „ve stupni tak ka katastrofálním“. V kv tnu 1928 úst ední výbor po ítal, že již druhá desítka tisíc lidí „byla vtažena do našich kroužk a skupin“. Aktivních len SEU (kte í si objednávali orgánový asopis) bylo 3 500. Jen za polovinu roku bylo prodáno 35 000 ebnic.15 Tyto úsp chy ješt SEU neuspokojovaly a asto ješt vy ítala svým místním skupinám organiza ní nedostatky. Ve ejný zájem o esperanto se zdál tak velký, že se mohlo pohlížet do budoucnosti s optimismem. Za átkem p tiletky, kdy s nadšením bylo oslavováno hrdinství sov tských pracujících, bylo pro SEU obzvláš d ležité docílit vysokého procenta d lník v organizaci. Do centra p icházela hlášení o úsp ších v pln ní plánu: Sevastopol hlásil, že procento pracujících vzrostlo z 7,6 na 22,916, v moskevské gubernii se procento vyšplhalo z 18 na 2317. Ale to ješt nesta ilo a SEU pokra ovala ve svém úsilí zv tšit d lnické jádro esperantského hnutí tím víc, ím víc si uv domovala naléhavost takového úkolu, který podtrhoval fakt, že práv vedoucí oficiálního d lnicko-koresponden ního hnutí se stav li k širokému rozši ování esperanta nevšímav . To pramenilo z p edsudk proti um lému 11

)“ C.K.SESR 6. 1928, str. 175-176. Porovnej Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020. EdE, str. 591. 13 Dneprano „La junkomunistaro de Ukrainio lernos kaj aplikos Esperanton“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 545; “ k 7. 1929, str. 278-280. – viz též V.Kol inskij „Esperanto v mezinárodní práci Komsomolu Ukrajiny“ k 8. 1930, str. 39-40. 14 J.Larin k 7. 1929, str. 283 a Sennaciulo 6. 1929/30, str. 10-11. 15 „Ni bezonas disciplinon, devokonscion kaj memkritikon“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 65. 16 Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 42. 17 Na stejném míst str. 52. 12

159

jazyku a také to získalo další d ležitý aspekt pro opatrnost: spole enská skladba použivatel mezinárodního jazyka nebyla dosti proletá ská. Krom toho, materiál, který byl publikován v novinách na základ esperantské korespondence se ne vždy zdál být v souladu s ideologickými pravidly. V listopadu 1928 orgán d lnických a rolnických korespondent ve ejn projednával otázku aplikace esperanta. V lánku, který nenapsal nikdo jiný než Leninova sestra, Maria Uljanovová, odpov dná redaktorka revue, prohlašovala, že esperanto, a koliv mu m žeme kovat za n kolik výsledk v organizaci mezinárodních vztah , je pro svoje nedostate né vyjad ovací schopnosti a omezené rozší ení bez budoucnosti – „p es p ní ód svých stoupenc “. A že se d lník bude rad ji u it cizím národním em a také že existují p ípady, kdy „se používá esperanto na škodu pro Sov tský svaz“.18 Tento poslední bod drasticky zd raznil jiný autor následujícího ísla revue: Existují fakta, že esperanto používají nep átelé d lnické t ídy pro rozši ování lží a ned ryhodných informací o situaci pracujících v SSSR a v kapitalistických zemích. Je nutno ješt dodat, že esperanto je v zahrani í více rozší eno mezi buržoazií, v prost edí r zných ú edník , obchodník a byrokrat , tedy u osob, které jsou nep átelsky naklon ni ke všemu revolu nímu. Je zbyte né mluvit o tom, k jakým ú el m tito lidé využívají možnosti, díky esperantu, volného navazování styk s pracujícími v Sov tském svazu. A k tomu už dávno bylo zapot ebí obrátit pozornost.19 Je nutno poznamenat, že toto varování o zneužívání esperanta bylo zve ejn no jen 4 m síce potom, kdy úst ední výbor SEU sám, v dopise do Sennaciulo, p ipustil, že „neutrální esperantisté“ rozši ují do zahrani í „lživé zprávy“ o politické situaci v Sov tském svazu. Útoky v se objevily práv p ed 4. konferencí d lnických a rolnických dopisovatel v Moskv (od 28.11. do 7.12.1928). Na programu konference byl také bod o používání esperanta v mezinárodních d lnických vztazích. Návrh rezoluce p edložený na konferenci obsahoval tvrzení, že esperantské hnutí je buržoazní. Krom toho byli esperantisté obvi ováni za p ílišné nafukování svých úsp ch . V diskusi však vystoupilo dost obhájc esperanta, takže z návrhu rezoluce byla pozd ji vyškrtnuta v ta o buržoazii v esperantském hnutí a nahrazena doporu ením používat v korespondenci paraleln k národním jazyk m také esperanto.20 Podobn , p es nedoporu ení sekretá e Sov tského Komsomolu, Lazara Šackina21, u it se esperanto, 8. kongres Komsomolu v kv tnu 1928, díky 18

M.I.Uljanovová „

(Proti um lému mezinárodnímu jazyku)“ 1928, íslo 21 (15 listopad); vý atky p eloženy v Sennaciulo 5.

1928/29, str. 134. 19 V.Fin (Na cestu vzájemnosti) 1928, íslo 22 (30 listopad); vý atky na stejném míst str. 134. 20 Bulteno de CK SEU 1929, str. 9, 20, 33. 21 Šackin se narodil 1902, byl vylou en ze Strany v roce 1935 a zem el ve v zení v roce 1937.

160

vytrvalému naléhání mnoha delegát , p ijal rezoluci, podle které esperantské organizace „musí býti využívány pro mezinárodní vztahy“.22 Ob události tedy ukázaly, že bylo možné omezovat vliv autorit nep átelských esperantu nejen zdola – na což mohla být SEU hrdá23, ale také proto, že v nejvyšších instancích nevládlo jednotné mín ní o esperantském hnutí. Nap . v Komsomolu názor Šackina vyvažovala v elá podpora ukrajinských funkcioná a dalších, kte í hodnotili potenciál esperanta a doporu ovali mladým komunist m v novat pozornost „tomuto širokému dobrovolnému hnutí, které vzniklo spontánn bez jakéhokoliv tlaku shora“.24 Zástupce okresního stranického výboru ve Vladivostoku v b eznu 1929 ozna il jako „nezdravé“ že místní škola vede korespondenci anglicky s buržoazními žáky v USA a doporu il: „Naši žáci si musí dopisovat s d tmi proletá v zahrani í a k tomu jim m že pomoci esperanto.“25 Redakce, které zpo átku dávaly p ednost organizaci korespondence v národních jazycích, musely konstatovat, že pomocí esperanta se dá ze zahrani í získat daleko více použitelného materiálu. 26 Na druhou stranu to byli práv vedoucí d lnického dopisovatelského hnutí, kte í stáli proti esperantu a bezpochyby je obt žovala innost SEU. Z Moskvy došel do redakcí novin Pravda v guberniích nabádavý dopis kv li zneužívání papíru pokud se jedná o esperanto.27 Následn se stalo, že noviny publikovaly materiál získaný od esperantist bez ozna ení zdroje nebo s poznámkou o distancování, s odvoláním na oficiální zdroje, že ve vztazích se zahrani ím má být p ednostn používáno mate ského jazyka v kontaktu se zahrani ními pracujícími28 - nebo že mohou být p ísp vky odmítnuty. Revue nep estal vy ítat esperantist m sebev domou innost a kritizoval noviny „zejména v guberniích“, že p íliš hojn otiskují dopisy p eložené z esperanta. Propaganda esperanta jako prost edku ibližování pracujících mas byla ozna ena „za nejzhoubn jší formu klamu o ídním boji“. Používat místo národních jazyk um lé esperanto znamená „v nejlepším p ípad p íležitost agitovat pro margarín místo pro máslo“.29 Pro dopln ní, že korespondence v esperantu vede k pochybným výsledk m, dokonce i k „politicky škodlivým zbyte nostem“, citovala revue r zné provin ní novinové p ísp vky, které prohlašovala za nepot ebné, neseriozní, naivní, nebo 22

G.Demidjuk „Jes, de malsupre kaj per praktikado (Ano, zdola a aplikací)“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 245; viz též G.Dem. „ (Pod útokem mládeže)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 165-171; “ k 7. 1929, str. 53-54, 56. 23 Viz také: N.Incertov „Zezdola nahoru a pak doširoka a do hloubky. Zkušenost systematické propagandy (rusky)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 292-297. – Popis, jak uskute nit aplikaci esperanta pomocí Celosov tské ateistické unie. 24 Demidjuk „Jes, de malsupre...(Ano, ze zdola..)“, str. 245. – Tak se vyjád il Kaplan, reprezentant Úst edního výboru Komsomolu, p i konferenci esperantských mladých komunist v Moskv (únor 1929). 25 Bulteno de CK SEU 1929, str. 123. 26 Na stejném míst str. 116. 27 Na stejném míst str. 117. 28 Na stejném míst str. 55. 29 D.Ichok „ ? (Pro, nebo proti esperantu?)“ 1929, íslo 7/8 (duben); vý atky p eloženy v Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353.

161

jednoduše nebezpe né – jako nap . dopis n meckého esperantisty, který si st žoval, že socialistické a komunistické strany bojují mezi sebou, místo aby bojovaly spole proti buržoazii.30 Jeden žurnalista bazíroval v kritice esperantist na konstatování, že v d lnických esperantských novinách se nacházejí ve velké mí e inzeráty filatelist a seznámení za ú elem s atku.31 Následkem toho k , m sí ní teoretický orgán SEU, noval b hem roku 1929 mnoho prostoru na to, aby odmítl p edevším obvin ní, že sov tští esperantisté si dopisují se zahrani ní buržoazií. Konstatoval, že esperantské hnutí v jiných zemích má sice buržoazní zbytky, ale dopisovatelé skoro bez výjimky pat í k d lnické t íd .32 Jako d kaz bylo popsáno osobní prost edí n kolika dopisovatel a p iloženy citace z dopis , podle kterých zahrani ní p átelé ho í zv davostí n co se dov t o úsp ších v Sov tském svazu, nadšen podporují boj proti kulak m a pravicovým deviant m, nebo p iznávají, že se n kdy potácejí mezi lstivou propagací t ídních nep átel, ale nacházejí svou revolu ní rovnováhu díky p esv ivému vysv tlování sov tských dopisovatel .33 Jiný lánek cituje dopisy poslucha , aby ukázal jak je ú inné esperantské vysílání Radia Kominterny z Moskvy pro vzr stající pocit solidarity a sympatií zahrani ních pracujících k Sov tskému svazu.34 K napomínání len se p idala opatrnost. Jaký cíl m la kampa za „v tší lnickost“ sov tského hnutí se vysv tlovalo tím, že „jen tak bude hnutí ideologicky isté“.35 Podobn pokusy, které podnikala SEU – mobilizovat své leny ke kolektivní korespondenci, se zintenzivnily strachem, že p ilákají pozornost k privátní, osobní vým dopis a mohlo by se to považovat za „n jaké zvláštní kastovnictví“ a ne za „jednu v tev všeobecného d lnickorolnického koresponden ního hnutí".36 Fakt, že zmi ovaná 4. konference lnických a rolnických dopisovatel oficiáln rozhodla v novat kolektivní korespondenci v tší pozornost37, ješt znásobil snahy SEU v tomto sm ru. To vede k otázce, do jakého stupn jsou ochotni zahrani ní esperantisté, od kterých konec konc záležel úsp ch spolupráce, se zú astnit korespondence nového typu, zdali jsou v bec ochotni jít po cest , která je diktována sov tskou organizací a pot ebami SSSR?

30

I.Elvin „Proti packání a analfabetismu v mezinárodních vztazích (rusky)“ 1929, íslo 15 (srpen); p etišt no v k 7. 1929, str. 253-255. – Viz též Bulteno de CK SEU 1929/30, str. 98. 31 P.Tilin „Filatelismo, bagatelismo kaj lab.esp. propagando“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 412. 32 P.Kjušin „Kdo nám píše ze zahrani í? (rusky)“ k 7. 1929, str. 82-83. 33 I.Lisi nik „Naši zahrani ní korespondenti (rusky)“ k 7. 1929, str. 84-87; P.Kirjušin „Moji zahrani ní „vlastní dopisovatelé“ (rusky)“ k 7. 1929, str.149-151. 34 N.Modenov „Cožpak m žeme zabíjet sov tské soudruhy? (rusky)“ k 7. 1929, str. 9193. 35 H.Ponjatovski „Nian SAT-movadon devas konsistigi pure laboristaj elementoj“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 510. 36 „Rezolucio pri internacia korespondado“ Bulteno CK SEU 6. 1928, str. 101. 37 Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1026.

162

V roce 1929 se projevil ze strany nesov tských len SAT zm ný názor na korespondenci. V lednu Ida Lisi niková, jedna z nejaktivn jších organizátor korespondence v SEU, se obrátila na tená e Sennaciulo s výzvou. Vyzývala leny SAT, aby si uv domili „spole enský význam“ korespondence a zejména je nabádala, aby aktivn ji usilovali o svazky s prot jšky stejných profesí, pracoviš , stranických bun k, redakcí apod. v r zných zemích. Aby podtrhla své naléhání, upozornila, že v jejím m st , Sevastopolu, si mladí komunisté „velice ejí“ dopisovat, ale že Sennaciulo jim neposkytuje dostatek adres vhodných partner v kem a profesí.38 O m síc pozd ji Barthelmess odpov l na její výzvu. V zásad podpo il ideu spojování kolektiv , ale sou asn pojmenoval dv p ekážky, které „okamžité ešení prakticky znemož ují“. Jednou je trhlina, která je mezi návrhy ze Sov tského svazu a odpov mi z ostatního sv ta. Druhá ekážka, která je na závadu rozší ení koresponden ních vztah vyv rá ze sov tských vlastností: asto si m žeme povšimnout, že sov tští dopisovatelé se spokojí se seznamem agita ních slov a schematickým, suchým pojednáním o organiza ních tématech, které posílají svým zahrani ním soudruh m. Uv domte si, prosím, že názory mnoha mladých soudruh z jiných zemí se utvá í v prost edí, které je zcela cizí sov tskému sv tu a že k tomu, aby se navázal blízký kontakt, není možno za ít popisem organiza ní nebo stranické práce, ale vypráv ním o životních podmínkách jednotlivc a kolektiv v práci, v klubech a v rodin .39 Takové poznámky dosud bu nebyly nutné, nebo byly zadržované. Bezpochyby se zakládaly na aktuálních pocitech, ale v moment , kdy byly publikovány, byly již v ur itém smyslu anachronismem. Barthelmess si pravd podobn neuv domoval, že tím, že podporuje kolektivní dopisování a ospravedl uje agita ní slova, sm oval ke dv ma v cem, které se vzájemn vylu ovaly: vyzvání sov tským esperantist m, aby se ve svých dopisech orientovali na „uvažování“ lidí v jiných zemích a nep estávali psát o svých soukromých záležitostech a vyjad ovat své osobní pocity, byly jist adresovány lidem, jejichž zp sob myšlení se v podstat nelišil od ostatního sv ta. Ale kolektivní dopisování nového stylu, které propagovala SEU pod heslem „zost eného t ídního boje“, sm ovalo k pot ení nevypo itatelné individuality. Ze zahrani í byla pot ebná zejména taková korespondence, která byla v souladu s redak ní politikou sov tských novin a potvrzovala užite nost esperanta pro získání vítaných informací. Analogicky do zahrani í m ly sm ovat dopisy, ve kterých by sov tští esperantisté pravdiv psali o úsp ších socialistické výstavby. V roce 1929 SEU za ala p ímo p edpisovat svým len m o em mají psát do zahrani í – jmenovit „o smyslu a významu p tiletého plánu, o nep etržitém a tidenním pracovním týdnu a o jiných d ležitých momentech v život

38 39

Ida Lisi nik „Aktuala problemo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 154. N.B. „Internacia interligo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 191.

163

Sov tského svazu“.40 Ale práv takových témat byli nesov tští lenové SAT sytí a jestliže si vcelku cht li dopisovat, mohli stále mén psát dopisy s obsahem, který by byl vhodný pro publikaci v novinách, závodních zpravodajích nebo na nást nku. 4.2.2. SAT a kosmopolitismus (sennaciismo) Ve stejné dob , kdy se SEU snažila zvýšit procento pracujících u svých len a zbavit je podez ení, že korespondence m že zp sobit infiltraci buržoazních idejí, cítila se povinna v novat rostoucí pozornost také vývoji svých vztah k SAT. Byly zde hlavn dva faktory, které bylo nutno vzít v úvahu. Za prvé, zájmy komunistického hnutí se zcela ztotožnily s cílem garantovat sílu Sov tského svazu. Stalin v roce 1927 definoval, že „internacionál je ten, který beze zbytku, bez zaváhání, bezpodmíne je p ipraven podporovat SSSR, protože SSSR je základna celosv tového revolu ního hnutí“.41 V posledním roce existence Kominterny naplnil tento požadavek bojovým prohlášením proti všem, kte í, podle jeho stanoviska, opustili pravou linii t ídního boje tím, že nepodporují Sov tský svaz, slouží imperialistické konspiraci. Byl pry as, kdy Sov tský svaz propagoval, nebo alespo toleroval loajální spolupráci komunist v mezinárodních organizacích pracujících a za aly platit teze, že krom fašist jsou sociální demokraté nejnebezpe jším nep ítelem Sov tského svazu – vlasti všech proletá . Více mén již d íve si musela SEU povšimnout této vývojové tendence v komunistickém hnutí a snažit se na situaci adaptovat, zejména na svoji spolupráci se SAT. Nyní již vidíme, jak Drezen a Lanti na sebe narazili na kongresech v Göteborgu a v Lipsku, kde již bylo cítit ve vzduchu schizma. Ješt nep išel moment rozchodu, kterého se bál pravd podobn i Drezen. V Göteborgu Drezen vyjád il nad ji, že a koliv podle jeho mín ní nebude nikdy „Moskva s Amsterodamem v souladu“, „my ano“.42 Ale další cestu spole zkomplikovaly dva faktory, které se p idaly na konci roku 1928: jednalo se o zm ny v samotné SAT. Jak jsme vysv tlovali výše, SAT od za átku m la v programu vychovávat své leny k nadnárodnímu (sennacieca) zp sobu myšlení. Uv domovala si, že národní tradice budou p etrvávat také v hnutí pracujících, ale alespo lenové SAT, sjednocení jedním jazykem, se nikdy neinfikují národnostními tendencemi a tak jakoby vzorov ukáží solidaritu celosv tového proletariátu. Tento cit pro solidaritu budou uchovávat nejen v drobné národnostní loajalit , ale také proti stranám, které závodí o místo reprezentanta proletariátu. V praxi není možné odtahovat se od práce ve stranách nebo v odborech (také proto, že zde je možno 40

P.Kirjušin „Aktuální úkoly esperantského koresponden ního hnutí (rusky)“ str. 326. 41 Stalin Werke X 45. 42 Protokolaro... Göteborg, str. 25.

k 7. 1929,

164

ilákat leny do esperantského hnutí). Tím pozorn jší byli vedoucí SAT, zejména Lanti, aby stranické konflikty nepronikly do organizace – aby v SAT – v kulturní a vzd lávací organizaci vládla harmonie. Tak jak výslovn požadovaly dopln né stanovy p ijaté v Göteborgu: cílem SAT bylo rozší ení rozhledu, který umož uje mezinárodní jazyk esperanto a také poskytnout rovnováhu k dogmat m, která v mysli proletá e mohou vyvolat stranické linie. Sám fakt, že SAT nep istoupila na p ísn definované postavení vázané k revoluci, ani p íliš neup esnila obsah „sennacieca“ (beznárodnostního, nadnárodního, kosmopolitního) myšlenkového zp sobu, bezpochyby tím napomohla koexistenci len z r zných politických stran, a koliv skute nikdy nechyb ly roztržky kv li lánk m v Sennaciulo a Sennacieca Revuo, které ten i onen straník pokládal za urážlivé. P esto koncem dvacátých let se prostory pro t enice zv tšily. Mezi západními, nekomunistickými leny SAT klesala chu šet it kritikou na Sov tský svaz tím víc, ím víc se v jednotlivých zemích p iost ily vnit ní vztahy mezi komunisty a sociálními demokraty. Bylo jen otázkou asu, kdy se poruší i rovnováha v SAT. lenové SAT jako sociální demokraté, sou asn za len ní ve stran , zesílili svou snahu, aby zabránili zatáhnutí SAT do rostoucí propasti mezi komunisty a socialisty. Ti, kte í si d íve st žovali na komunistickou nadvládu v organizaci, ale kv li udržení jednoty se obvykle zdržovali polemik, nyní pozorn sledovali, zda si SAT uhájí svoji nezávislost. Pro n bylo d ležité, aby vývoj v SAT nenarušoval jejich innost v národním rámci, zejména pozici v sociáln -demokratické stran v jejich zemi. A jiní, kterým chyb lo záv í strany, nebo kte í nepot ebovali dbát na podmínky ve své zemi, cht li také uchovat jednotu v SAT. Ale aby toho mohlo být dosaženo, bylo nutno dát SAT samostatn jší profil, který by byl schopen odolat nátlak m stranických hádek. K takovým lidem pat il p edevším Lanti. V roce 1928, kdy již 2-3 roky nezaplatil lenské p ísp vky, byl vylou en z francouzské komunistické strany. Deziluzi z komunismu vyjád il tímto krokem a Laurat ji ješt p iživil erstvými zprávami, v roce 1927, po svém návratu ze ty letého pobytu v Moskv .43 Lantimu z stal tak jediný domov, organizace, kterou sám založil – SAT. To ho p im lo konkrétn ji ur it charakteristiku SAT práv v dob , kdy mezistranické konflikty p inesly organizaci, nemající zám rn nikdy definovaný pluralismus, vážnou zkoušku. Jak už bylo zmi ováno, Lanti na konci roku 1928 v brožu e s titulem La laborista esperantismo se pokusil p edstavit „sennaciismo (kosmopolitismus)“ jako samostatnou doktrínu. O tomto termínu nebylo d íve mnoho mezi leny SAT diskutováno. Nejvíce len , v etn komunist a také pravd podobn i Lanti sám, se spokojovali s p edstavou, že se jedná o kombinaci proletá ského internacionalismu a úsilí pro mezinárodní jazyk. asný pokus teoreticky ur it „sennaciismo“ se pokusil N krasov na 3. kongresu v Kasslu v roce 1923. Citoval Marxe, Kautského, Lenina a Stalina, aby ukázal p irozenou snahu 43

Borsboom Vivo de Lanti str. 65.

165

socialist k asimilaci národ a kultur. Vysv tloval, že SAT na kulturním poli kompletuje všeobecný boj revolucioná za bezt ídní spole nost a sv tový po ádek.44 P ibližn o rok pozd ji N krasov na up esn ní dodal, že sennaciismus neznamená toleranci k rozši ujícímu se sv tovému kapitalismu a SAT nemá zapomenout na pomoc utla ovaným pracujícím v koloniích, „protože jejich národní revoluce je sm ována proti mezinárodnímu kapitalismu“. 45 V roce 1924 vydala SAT brožuru ABC de sennaciismo, ve které se argumentovalo tím, že sennaciismus je zcela v souladu s vizemi Kautského a Lenina o asimilaci národ po vít zství socialismu.46 V prvních letech existence SAT taková teoretická vysv tlení nebyla astá. Vcelku se o sennaciismu mén asto mluvilo, než o „sennacieca“ zp sobu myšlení, které SAT podle stanov vyžadovala od svých len . Jestliže byla slyšet kritika proti sennaciismu, v tšinou p icházela od sociálních demokrat , zejména mc a Rakušan , kterým se tento –ismus zdál utopistický, až absurdní.47 Mezi sov tskými esperantisty naopak, sennaciismus byl – „náš zít ejší den“48- a l nadšené stoupence. Mnozí pohlíželi na praktikování esperanta jako na výchovnou pom cku.49 Kopelev popsal ve svých memoárech jaké m l pocity, když jako trnáctiletý žák dostal lenskou legitimaci SAT: „Od nyn jška na otázku o národnosti odpovím hrd : „Žádná!“... bylo to tím ješt krásn jší, protože to znamenalo za átek nového života.“50 A dále vysv tluje: Když jsem ve škole uslyšel o jazyku, který je p edur en spojit všechny národy ve sv , budoucnost se mi zdála jasná a p ímá. Lidé ve všech zemích se budou u it rozum t si navzájem a úpln sama od sebe zmizí ned ra, nep átelství, lživé pohádky a šovinisté. ...Doufali jsme, že brzy ve sv zvít zí síly, které bojují za bratrství všech lidí – za komunismus. A v ili jsme, že práv v naší zemi tyto síly triumfují, že práv u nás dochází ke slévání r zných národ a etnik.51 Toto zobrazuje atmosféru roku 1926. Za dva-t i roky, když se Sov tský svaz zcela koncentroval na výstavbu socialismu a vznikl konflikt mezi íslušností k SAT a podporou sov tského z ízení, které se stále pokládalo za vzor celosv tové revoluce, mohli esperantisté odolávat jen do doby, kdy obsah slova beznárodní se tém vytratil. V asopise La laborista esperantismo v nuje Lanti v tší prostor souhrnu cíl SAT, a znovu podtrhuje protidogmatický charakter hnutí a otev enost ke 44

„Elementoj de sennaciismo“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 1 (43), str. 8-9. N.N krasov „Sennaciismo... bur a?“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 11/12 (52/53), str. 14. – Jak známo, Kominterna hledala spole nou innost s národní buržazií v koloniích. 46 V.Elsudo (=Viktor Kol inskij) ABC de sennaciismo druhé vydání Pa íž, Lipsko 1926. – Viz též A.Tomo „Lenin pri naciismo“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 129/130, str. 2. 47 La Socialisto 4. 1929, str. 29, 40. 48 „Rezolucio de SAT-kunveno en Moskvo“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 47, str. 8. 49 V.Vozdvijenskij „Interlanda Esperanto-korespondo kiel edukilo al sennaciismo“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 71, 78. 50 Lew Kopelew Und schuf mir einen Götzen str. 126-127. 51 Na stejném míst , str. 157. 45

166

svobodné diskusi. Ale v jedné kapitole: „Apero de nova tendenco: Sennaciismo“ (Objevení se nového sm ru: Beznárodnost) Lanti otev en projevuje své p ání, aby p es svou nadstranickost SAT ve v tší mí e umož ovala rozši ování nadnárodnosti – kosmopolitismu, i když to v n kterých p ípadech není v souladu se sou asným programem d lnických stran. 52 V textu Lanti dále upozor uje na st „mezinárodních trust “. Píše: „Bojovat proti imperialismu znamená bránit historickému procesu, který má tendenci k nastolení globálního ízení sv ta a použití sv tového jazyka.“53 Jak dosáhnout toho aby tento proces vedl k socialismu Lanti neup es uje – jen zd raz uje nakolik m že používání esperanta p isp t k beznárodnosti sv ta. Tvrdí, že sjednocení proletariátu je edpokladem pro úsp šnou innost, a je možné jen pomocí „spole ného jazyka“ a vy ítá d lnickým v dc m, že tím, že toho faktu nedbají – „nev dom zrazují... zájmy proletariátu“.54 Lantiho teze brzy vyprovokovaly energický odpor zejména ze strany vedoucích sov tských esperantist . Obvi ovali ho z „ideologického oportunismu“, protože nazval boj proti imperialismu za marný a práva národ na samostatné rozhodování nepodporoval. 55 Lanti krátce odpov l, že o takových otázkách se již p eli Lenin a Rosa Luxemburgová.56 Starý bolševik, Boris Ejdelman, který v roce 1898 byl spoluzakladatelem Sociáln -demokratické strany v Minsku, vy ítal Lantimu, že se z ejm velmi málo stará o marxismus, na což Lanti reagoval p iznáním, že dává p ednost svému samostatnému myšlení p ed mozkem jakékoliv autority.57 Mezi prvními útoky, možná nejbolestiv jší byl útok od N krasova, kterého Lanti po ítal mezi své p átele. krasov argumentoval tím, že Lanti „d lá osudovou chybu, a žije ve velice nebezpe ném omylu“, protože ignorovat boj utla ovaných národ znamená ijímat chut „velkých národností“.58 N krasov a také Ejdelman tvrdili, že Lanti zp sobil zmatek, když p edložil beznárodnost jako nový sm r, protože tento termín již dávno existoval a „byl zcela v souladu s proletá ským principem internacionalismu“, a zd raznili snahu k uv dom ní proletariátu o pot ebách spole ného jazyka ve sv tové – bezt ídní a beznárodní – spole nosti.59 Sov tští esperantisté si alespo zpo átku snažili uchovat svoje vlastní chápání beznárodnosti p ed Lantiho interpretací tohoto slova a pro sociální demokraty celá debata spíše sloužila jako d kaz ne již nového podez ení, že 52

E.Lanti La laborista esperantismo Lipsko 1928, str. 30. Na stejném míst , str. 37. 53 Na stejném míst , str. 29. 54 Na stejném míst , str. 37. 55 Homo (Herbert Muravkin) „Kial SAT devas batali kontra la imperialismo?“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 164. 56 E.L. „Respondo al respondo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 172. – Svoji nechu k boji za národní nezávoslost Lanti projevil již d íve: viz nap . „Sennaciismo je praktika vidpunkto“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 123/124, str. 1-2. 57 B.Ejdelman „Pri difinoj de internaciismo kaj sennaciismo e k-o Lanti“ v B.Ejdelman, N.N krasov Sennaciismo kaj internaciismo Moskva 1930, str. 8; již d íve v Sennaciulo 5. 1928/29, str.224 (tam také je citována Lantiho odpov ). 58 N.N krasov „Sennacieca kulturo kaj internacia politiko“ v Ejdelman/N krasov, str. 38/39. 59 B.Ejdelman „Internacionalizm i meždunarodnyj jazyk“ k 7. 1929, str. 132. 52

167

Lanti chce vnutit d lnickým esperantist m pon kud jinou ideologii v SATu. Skute , vždy nebylo logické, že Lanti na jedné stran p iznával, že se chce vyhnout všemu, co by znemož ovalo len m r zných názor z stat leny SAT, a na druhou stranu propaguje specifické tendence SAT. Lanti ot ásl k ehkou stabilitou. Jeho krok byl na každý pád pro sov tské esperantisty zarážející tím víc, ím z eteln jší byla deziluze ze Sov tského svazu jako pionýra sv tové revoluce. V prosinci 1929, po vy erpávajícím kompromisu v Lipsku, objevil se v Sennaciulo p eklad dlouhého lánku z Daily Herald, podle kterého v Sov tském svazu ožívá nacionalismus a bolševici si hledí „více zajišt ní bezpe nosti v Rusku, než realizace sv tov -revolu ního kataklyzmatu.“60 Tím Lanti poskytl munici t m, kte í ho pokládali za p eb hlíka do nep átelského tábora. Pro vedoucí SEU byla spolupráce s organizací, která nebyla kontrolovaná komunisty, již pon kud riskantní. Proto se museli rozhodnout, jak ješt dlouho budou moci ve své zemi prezentovat svou organizaci jako ideologicky d ryhodnou. Dosud tolerovali, že se SAT nejen odmítá p ihlásit k vedoucí linii Kominterny, ale rozši ováním Lantiho tezí získává stále samostatn jší ideologický profil. 4.2.3. Schizma v d lnickém esperantském hnutí Vzr stající antagonismus uvnit SAT vedl k nep ehlédnutelné reaktivit frakcí. Po Lipsku Franz Jonas vyzýval socialisty – leny SAT - k opatrnosti. Upozor oval, že výraz „socialfašismus“, který používají komunisté, je namí en proti minimáln polovin len SAT. 61 Z ejm proto již b hem kongresu byla založena sociáln -demokratická frakce SAT. 62 Brzy potom, koncem zá í 1929, si komunisti tí esperantisté v Lipsku založili vlastní novinovou službu Proleta Esperanto-Korespondanto.63 Výb r novinek odrážel naprostý soulad se sov tským pojetím správné t ídn -bojové linie. V listopadu byl založen jako orgán „Internacia Komunista Esperantista Frakcio“ bulletin Kunligilo, který otev en položil otázku: zdali „t ídn uv dom lí“ esperantisté mohou dále stat v „politicky beztvaré organizaci podobné SAT“ – zdali nebudou muset odejít, jestliže bude pokra ovat „ubohé oportunistické filozofování“ vedoucích.64 ležitou etapou na cest ke schizmatu byl vývoj v LEA (Laborista Esperanto-Asocio por germanlingvaj Regionoj – D lnická eperantská organizace pro n mecky mluvící oblasti), která byla po SEU nejv tší národní 60

Mikael Farbman „Naciisma revivi o en la nova Rusio. Fiereco je propra lando kaj izoligo de E ropo. Ekonomia rekonstruo“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 125 (z Daily Herald, 19.10.1929). 61 Franz Jonas „ irka na a SAT-Kongreso“ La Socialisto 4. 1929, str. 76. 62 La Socialisto 4. 1929, str. 98. – Jonas se stal sekretá em frakce. 63 Podtitul: „Pro službu revolu ním tiskovým orgán m a mezinárodní d lnické korespondenci“. – Jeden z iniciátor této tiskové služby byl Otto Bäßles, který vedl od za átku roku 1927 „Esperanto-Servo“ v SAT. 64 „Pri instruoj de la IX-a SAT-kongreso“ Kunligilo 1. 1929/30, íslo 1, str. 3. Porovnej E.Lanti „Principoj de unueco“ Sennaciulo 11. 1934/35, str. 25. – Chybí ozna ení autora, ale Lanti potvrdil, že lánek napsal Drezen.

168

organizací, spolupracující se SAT. A koliv se lenové skládali v tšinou z nekomunist , vedení LEA bylo již v roce 1924 hlavn komunistické. Když na za átku roku 1928 p evzali vedení v n kolika místních skupinách komunisté, nebo jako v Berlín se p estalo dbát na stranickou neutralitu kolektivním ihlašováním se do skupiny komunisticky vedeného – D lnického kartelu sportu a kultury, mnoho sociáln demokratických len LEA vystoupilo a založilo si vlastní skupiny. Zm nou stanov cht la LEA získat tyto nové skupiny zp t. O tom musela rozhodnout výro ní sch ze, která se konala v dubnu 1930 v Essenu. Díky pe livé p íprav komunist , kte í profitovali z faktu, že z 207 místních skupin s po tem len 3.600 bylo p ítomno jen 59 delegát , byl návrh zamítnut. Krom toho v tšina delegát hlasovala pro to, aby se LEA stala lenem „Intereskomuna o por Laborista Kulturo - Zájmového uskupení pro kulturu pracujících“, které bylo z eteln komunistickou organizací. Následkem toho podal demisi sociální demokrat, redaktor svazového orgánu a z LEA vystoupil velký po et sociálních demokrat . ást z nich založila vlastní organizaci s názvem Socialista Esperanto-Asocio (SEA). Tím se LEA dostala pln do rukou komunist .65 Pro SAT to byla velká rána. LEA opustila sv j neutrální charakter. Ješt tší, neo ekávanou ránu utržila SAT za dva m síce po velikono ních událostech v Essenu. Administrace SAT sd lila, že sov tský lidový finan ní komisa zakázal p evod pen z z ú tu SAT v Moskv . Suma dosahovala výšky 15.000 n meckých marek. Proto již nebylo možno prozatím p ijímat objednávky a p edplatné ze Sov tského svazu.66 Administrace p edložila Drezenovi naléhavou žádost, aby využil sv j vliv k umožn ní p evodu pen z, kterými byly p edevším vybrané p ísp vky od skoro 2.000 sov tských len SAT. Zp sob, jakým Drezen odpov l, je možno ozna it jako jasné odmítnutí. Napsal, že „SAT nyní již není tak hodnocena jako ed 3-4 lety“ a že kv li názor m, které má vedení v Pa íži, by se mohla zdát jeho osobní intervence velmi podivná. P esto Drezen nevylou il snahu SEU o nápravu a to se skute stalo. Demidjuk informoval, že podle zpráv, které získal, p evod pen z nebude možný „do íjna“, a o trochu pozd ji dodal svoje mín ní, že „nyn jší problémy jsou do asné“. Jakkoliv realistické se zdálo být toto o ekávání, že se devizový problém vy eší, SAT stála uprost ed roku 1930 na pokraji bankrotu. koliv editelství SAT se od za átku nesnažilo pen žní problémy dramatizovat, a pr tahy ozna ovalo za „známku zkostnat lého státního aparátu proti kterému bojuje sov tský proletariát“67, lenové po informaci, že peníze jsou blokovány v Moskv , byli šokováni a rozho eni. Uve ejn né dopisy 65

Protokolo de la 8-a Asocitago – Pasko 1930 en Essen (p íloha k Arbeiter-Esperantist, erven 1930); A.Sproeck „Warum Spaltung im Arbeiter-Esperanto-Bund?“ La Socialisto 5. 1930, str. 63-65. – viz také Hartmann Wunderer Arbeitervereine und Arbeiterpartein. Kultur- und Massenorganisationen in der Arbeiterbewegung (1890-1933), Frankfurt, New York 1980, str. 188. 66 „Al iuj sovetiaj gek-oj!“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 436. 67 „Rifo sur la vojo“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 467-468.

169

vyjad ovaly podivení, že d lnické peníze ze Sov tského svazu nejsou evoditelné do d lnické organizace, a vyjad ovaly roz ílení, že se SAT, která vždy sloužila Sov tskému svazu a byla dokonce ozna ovaná t ídními nep áteli za „maskovaný komunistický podnik“, je nyní tak ne estn jednáno.68 Brzy se v Sennaciulo objevily dopisy také sov tských len , kte í – anonymn – si nejen st žovali na nete nost úst edního výboru SEU ve vztahu k finan ním obtížím, ale také se dotýkaly diktátorského postupu a „drav í“ Drezenovy politiky.69 Ve stejném ase Demidjuk vysv tloval, že kv li bojkotu sov tského zboží v zahrani í70, musel stát omezit plánovaný export pen z a toto rozhodnutí tedy nepostihlo jen SAT a sliboval, že SEU podle svých možností je p ipravena ud lat všechno pro vyrovnání dluhu.71 Od tohoto okamžiku se stup ovalo nap tí mezi SAT a SEU až do vážn vypjatých emocí len : vn Sov tského svazu finan ní aféra odstranila zbytky naivní víry v p irozenou alianci mezi proletá ským státem a kulturní, solidární organizací proletá ských esperantist , zatím co sov tští lenové SAT rozši ovali beznad j z perspektivy, že jim od nyn jška z stanou ke tení jen esperantské brožurky o budování socialismu vydané SEU a p eložené z ruštiny. Za átkem srpna 1930 se v Londýn konal 10. kongres SAT. Poprvé se ho nezú astnili sov tští delegáti. O tom pro nep ijeli, nedostala kongresová rada žádné vyrozum ní. P i první pracovní sch zi, kdy byla tena zpráva pracovní komise, vládla pohoda. Lanti se optimisticky domníval, že finan ní záležitost se íve i pozd ji uspokojiv vy eší a jakoby s prosbou vyslovil „plný obdiv“ sov tské revoluci. 72 Do slov Lantiho, že se valutové problémy brzy vy eší a že jeho d ra v solidaritu sov tských len SAT není narušena, p išel telegram z Moskvy: Minulý rok vedení a Sennaciulo d lalo všechno, aby bránilo v innosti SAT a také SEU. Nyn jší vedení vede SAT k rychlému schizmatu. Na protest úst ední výbor SEU pokládá svou ú ast v Londýn za zbyte nou. Ú astníci z jiných zemí a se rozhodnou sami. My doufáme, že ti, kdo cht jí šikanovat a podkopávat z stanu bezmocní. Jestliže pro budoucí kongres bude vybrána Moskva, my ud láme vše, aby kongres byl úsp šný. Slibujeme v rnost naší v ci Úst ední výbor SEU.73 Tento telegram, který neoznámil vy ešení finan ní otázky, jak všichni ekávali, místo toho krut obvinil vedoucí SAT z úmyslu rozšt pení. Ú astníci reagovali tichým úžasem. Atmosféra v sále se zcela zm nila. N mecký komunista Willi Vildebrand opakoval obvin ní, že vedení SAT „neplní své 68

„Vo o de -anoj“ na stejném míst , str. 468, 483. „Vo oj el Sovetio“ na stejném míst , str. 492. 70 Citát: „Úžasné vypjetí Sov tského svazu za efektivitu p tiletky na vyrovnání hospodá ských výsledk s kapitalistickými státy – zp sobilo, že se v zahrani í vytvo il komplot na znemožn ní exportu ze SSSR (nap . sov tské zápalky do N mecka)“ 71 „Vo oj de Sovetio“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 490-492. 72 Protokolaro de la X-a Kongreso en Londono, 3-7. A gusto 1930 Pa íž 1930, str. 21-22. 73 Na stejném míst , str. 23; Sennaciulo 6. 1929/30, str.507. 69

170

povinnosti podle stanov“,74 Laurat, bývalý len úst edního výboru SEU, nastartoval protiofensivu. Mnohokrát zd raznil svoje zkušenosti získané p i svém pobytu v Moskv . Laurat nejen protestoval proti „bolševickému žargonu“ a „kasárenskému tónu“, které užívají komunisté, ale naléhal, aby také vedení odložilo své obavy publikovat v Sennaciulo materialy o chybných krocích a špatných výsledcích politiky sov tských vládc . Vyjád il podez ení, „že n kte í sov tští soudruzi“ využívají finan ní problém k nátlaku na záruku, aby Sennaciulo setrvalo v psaní p íznivých zpráv o Sov tském svazu. Mimo to se ímo zeptal len komunistické frakce, zdali oni stejn jako Kominterna cht jí rozpustit odbory, sportovní a kulturní organizace pracujících, a cht jí tak init i v SAT.75 Po dlouhém Lauratov projevu, který – „svým renegátstvím“ – roz ílil zejména komunistické ú astníky, také Lanti ztratil svou rezervovanost z po átku kongresu. T ebaže už v Lipsku padl návrh uspo ádat další kongres v Moskv , doporu il nep ijmout návrh SEU, protože implicitn byla položena podmínka, že nejprve musí být vym no vedení SAT. Dále Lanti otev en ekl, že dostal ze Sov tského svazu dopisy s „velmi vážnými obvin ními“ úst edního výboru SEU, ze kterých si vyvodil, že zejména Drezen má mnoho nep átel mezi sov tskými leny SAT. 76 Londýnský kongres byl první v historii SAT, na kterém zazn ly p ímo nep íznivé soudy o sov tském režimu, vyslovila se d ra pracovní rad – ale esto – „z principu“ se odhlasovalo, že p íští kongres se bude konat v Moskv .77 O tomto výsledku se velmi rychle dov l úst ední výbor SEU a již 7. srpna – den po hlasování – se výbor SEU sešel v Moskv . Sch ze se zú astnili také dva hosté z GLEA.78 Bylo rozhodnuto provést „širokou agitaci“ k porážce Lantiho v referendu, p ipravit kongres v Moskv a vyhlásit „nový revolu ní po ádek“79 a ve spolupráci s GLEA vydat revolu ní knihy a novou revue. Kone né rozhodnutí o budoucí spolupráci se SAT bylo odsunuto k jednání až po lenském referendu, ale byl ješt deklarován zám r starat se o zaplacení dluhu pro SAT. Zápis ze sch ze úst edního výboru SEU80 byl brzy znám editelství SAT, které publikovalo vý atky v Sennaciulo. Od této chvíle také SAT zastavila taktiku „nep ilévání oleje do ohn “ a trvala na jednání o p evodu pen z. SEU dál nedbala na dohody mezi zemskými d lnickými organizacemi a SAT vydávat knihy v esperantu, podle kterých se m la vydávat jen díla v národním jazyku o 74

Protokolaro... Londono str. 28. Na stejném míst str. 29-32; viz též str. 53-54. 76 Stejn str. 78-79. 77 Stejn str. 68, 79. – vyjád ení d ry projevilo 119, proti bylo 59, 12 se zdrželo hlasování. Pro Moskvu, jako sto budoucího kongresu hlasovalo 114, proti 72. 78 Byli to Otto Bäßler a F.C.Richter. 79 takto zní p eklad samotné SEU. P eklady v Sennaciulo mají jinou nuanci se zam ením na schizma: „zformovat novou revolu ní organizaci“ nebo „zoficiálnit...“ 80 Internaciisto 1. 1930/31, str. 6; Sennaciulo 7. 1930/31, str. 22. 75

171

esperantu, zatímco SAT m la vydávat knihy v esperantu, 81 a jako cíl chápala plánovaný kongres v Moskv pro založení nové organizace, oficiáln p ešla k interpretaci ve form podez ení formulovaného již Lauratem, že finan ní aféra slouží SEU jako vítaná p íležitost pro oslabení finan ní základny SAT a smlouváním omezovat rozši ování protisov tských tendencí. Zvláš je nutno si povšimnout, že administrace SAT koncentrovala svoje protiútoky ve v tšin ípad na Drezena. To vylu ovalo nep átelský postoj k Sov tskému svazu a figurovalo dokonce jako zavilé ochra ování, zatím co Drezen byl charakterizován jako „intrikán a pseudokomunista“, který donášel na SAT sov tským autoritám, aby zakryl svoji buržoaznost, esperantský neutralismus, aby vypadal „ortodoxní“.82 Na Drezena, ozna eného za hlavního podvodníka byla svalena vina skoro výlu jako na jednu osobu. Je jasné, že cílem bylo rozšt pit vnit SEU a podobn jako se stalo Lantimu v Londýn , bylo rozlišeno mezi Drezenem na jedné stran a sov tskými leny v rnými SAT na druhé stran . žeme pochybovat, zdali si vedení bylo v domo rizika p i útoku na Drezena, který by mohl ohrozit sov tské leny SAT. Ani nevíme do jakého stupn se obvin ní zakládalo na d ryhodných informacích, nebo nakolik m la vliv taktika. 83 V každém p ípad chybí d kaz, že za neuskute ný p evod pen z je vinen Drezen svým udáním. On sám se vyjád il o „obludné lži“ a oficiáln si st žoval kontrolní komisi (konfliktní komise SAT) na kompromitaci ze strany vedení.84 Vedení SAT p ehlédlo skute né jádro problému, který se již v zá í 1930 neto il kolem valutových potíží. Nepovšimlo si, jak d ležité byly pro SEU dva body v jejích rozhodnutích, které do zápisu úst ední výbor umístil na první místo. V prvním rozhodnutí stálo: a) propagované ideje beznárodnosti a celkový názor vedení SAT v poslední dob jen brání SEU v práci (krok soudruha Skrypnika). Proti ideologii beznárodnosti je nutno rozhodn bojovat. O co se jedná? Práv když se Demidjuk a možná i Drezen snažili o vy ízení finan ního problému, byla SEU bolestn ot esena uv dom ním, že je zapletena do sít spoluprací se SAT. Rána p išla z nejvyšších politických míst SSSR. V ervnu 1930 opublikoval Komunist, orgán Komunistické strany Ukrajiny, lánek z názvem: „Poesperanštit, nebo poukrajinštit?“ s textem 81

To obsahovaly Göteborgské konvence p ijaté na kongresu v Göteborgu v roce 1928. „Jak se úst ední výbor SEU snaží aby se SAT vyhnul „úskalím“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 531-2. – O trochu pozd ji bylo eno o Drezenovi, že byl vždy „do morku kosti neutrál“, který proti své vlastní v li hrál roli bolševika Sennaciulo 7. 1930/31, str. 263. Tato charakteristika ur it nebyla neopodstatn ná. Nikolajský, který bránil Drezena, p iznal, že k jeho špatným rys m pat ila „nespole enskost“ a velmi ídký styk s masami („Proti pomluvám Drezena“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 213) a Roman Sakowicz, který znal Drezena již p ed revolucí, vzpomíná na setkání v roce 1927 a soudí, že Drezen byl jen kariérista, který simuloval, že je bolševik (dopis Hansu Jakobovi z 2.7. 1957). 83 K této otázce v osobním sd lení Barthekmes píše 2.2.1981: „Ur it v názoru SAT na Drezena hrál taktickou roli.“ 84 E.Drezen „Al la Kontrol-Komitato de SAT“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 7. 82

172

projevu Mykoly Skrypnyka – ukrajinského lidového komisa e pro vzd lávání.85 Ve své i Skrypnyk p edkládal pokroky a p ekážky procesu rozši ování ukrajinštiny na Ukrajin – procesu, kterým bude poražena mnohostaletá rusizace. Skrypnyk široce rozebíral teorii beznárodnosti, s jejímiž stoupenci se setkal a ke svému úžasu mezi nimi byli i mladí komunisté. Jeho názor byl odmítavý. Fakt, že v n kterých školách se vyu uje esperanto a je p edstavováno jako alternativa ukrajinštiny, mu posloužilo za p íklad snahy k p estupu k jednotnému jazyku – ve jménu internacionalismu – znevážit význam národních kultur a jazyk v období socialistické výstavby. Tím je ignorována existence mate ského jazyka milion pracujících a také pozvednutí jejich kulturní úlohy pomocí jazyka, kterým pracující masy mluví. Ti, kte í naléhají na povinné zavedení esperanta do škol, mají buržoazní p ání vyhnout se ukrajinizaci. Jestliže bude zapot ebí nový u ební obor, pak ne esperanto, ale polytechnika. A pokud esperantisté cht jí zvláštní mezinárodní kulturu beznárodnostní, proti národní kultu e mas, pak taková teorie musí býti odmítnuta, protože není ani proletá ská, ani komunistická ani mezinárodní, ale reak ní a falešná. Na jiném míst bude ješt popsáno politické pozadí Skrypnykova kroku. Zde je jen nutno poznamenat, že SEU reagovala na jeho p ekvapivý útok okamžitou sebekritikou: „Jsme vinni, protože jsme nedostate vysv tlili našim soudruh m, že beznárodovost (sennaciismo) považujeme jen za nástroj proti nacionalismu, šovinismu a sociálním šovinist m ve hnutí pracujících... nechceme pomocí esperanta zakládat n jakou zvláštní esperantskou kulturu, ale chceme použít esperanto k výchov v mezinárodním proletá ském duchu a nahradit jím duch úzce národní, nacionalistický.“ 86 Ve sv tle tohoto p iznání, že celá dosavadní teoretická práce SEU byla nedostate ná, je snadno pochopitelné, pro úst ední výbor za adil mezi svá rozhodnutí srpnové sch ze provolání k boji proti beznárodnostní ideologii, kterou se Lanti v poslední dob pokoušel formulovat s jasným cílem použít ji jako novou spojnici pro SAT, který se ot ásal mezistranickými boji. idaly se ješt další starosti v SEU, která se snažila dokázat stranickým autoritám, že nemá nic spole ného s beznárodovostí ve smyslu ignorace národních kultur Sov tského svazu. SEU se cítila vážn zran ná tím, že mnoho sov tských len SAT, podle vyjád ení Lantiho, napsalo dopisy na podporu vedení v Pa íži a že n kte í z nich vznesli silná obvin ní proti úst ednímu výboru a dopisy byly publikovány v Sennaciulo. O tom jedná následující rozhodnutí ze zápisu: b)... anonymní charakter t chto krok ješt podtrhuje jejich protisov tský podtext. Úst ední výbor SEU vyzývá místní organizace SEU a SAT co nejtvrd ji 85

lánek v Komunist 19.6.1930; naposledy p etišt no v :Mykola Skrypnyk Statti i promovy z nacionalnoho pytannja lánky o p ednáškách o národnostní otázce) Mnichov 1974, str. 185-191; ruský text („Esperantizacija ili ukrainizacija?“) v )“ k 8. 1930, str. 74-77. – Jedná se o Skrypnykovu p ed kulturními aktivisty ve Stalinu 30.5.1930. 86 „Bona instruo por nia aktivularo“ Bulteno CK SEU 9. 1929/30, str. 127 s citacemi z Skrypnykovy i.

173

odmítnout reformistické agenty, kte í pronikli do ad sov tského esperantského hnutí. První informace v Sennaciulo o sch zi SEU nebyla publikována. V SAT nezaregistrovali význam Skrypnykovy i,87 ani v nejmenším netušili jakým rozhodujícím prvkem to bylo pro úst ední výbor SEU, ani si neuv domovali, že Drezen je již v defenzív po útocích vysokého státního initele a byl zastrašován ve ejnou výzvou sov tským len m SAT, aby byl sesazen z vedení jako skrytý nep ítel SSSR. Nem lo být tedy p ekvapením pro SAT, když Drezen a úst ední výbor nyní otev eli širokou kampa proti vedení SAT88, o které bylo jasné, že musí vést k rozšt pení. Již v íjnu 1930 se objevila oznámená nová revue Internaciisto,89 jehož první íslo p ineslo prohlášení „t ídn -bojové opozice proti SAT“ volající k boji za transformaci SAT v revolu ní organizaci a odstran ní vedení, které utvo ilo z organizace „jakousi sektu, která se odtrhává od proletá ských mas.“90 V listopadu bylo v Lipsku založeno nakladatelství EKRELO, ve kterém se za aly objevovat desítky knih a brožur tisknutých v Moskv . P ibližn ve stejném ase, evidentn na nátlak SEU u vládnoucích ú ad , tiskoviny SATu, posílané do Sov tského svazu za aly být konfiskovány. 91 V lednu 1931 opozice ve ejn vyzývala k bojkotu revue SAT a ohlásila referendum za ú elem svržení vedení SAT.92 Následoval protiúder vedení SAT. Byli vylou eni hlavní opozi níci a ohroženi byli všichni ostatní, kte í by se zú astnili „destruktivní innosti“.93 Polemika v novinách dosáhla bezprecedentního vrcholu ve vzájemném obvi ování a urážkách. Rusky psaná revue SEU otiskla sérii lánk o „kontrarevolu ním charakteru beznárodovosti“,94 Internaciisto opakovan úto il na „podvratnou“ innost, dštil pomluvy na uzurpátory – vedoucí SATu – a vybízel k boji mezi „oportunisty“ a t ídn uv dom lými proletá skými esperantisty také v rámci zemských organizací, 95, zatím co Sennaciulo 87

Za átkem zá í 1930 se p esto objevil láne ek, který ironicky sd loval o Skrypnykov kritice: Grodnano „La surduloj, kiuj lernis muziki“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 529. 88 „En lukto por klasbatala SAT“ Bulteno CK SEU 9. 1929/30, str. 149-156. 89 Redaktorem byl ma arský exulant Józef Batta, bydlící v Berlín . trnáctideník byl tisknut krom dvou ísel v Moskv do listopadu 1931, pozd ji od ledna 1932 v Berlín . 90 „Al la SAT-anaro de la tuta mondo. Deklaro de la klasbatala SAT-Opozicio“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 1-2. 91 Od poloviny listopadu 1930 se množily stížnosti sov tských p edplatitel , že nedostávají Sennaciulo: Sennaciulo 7. 1930/31, str. 194, viz též str. 223; Protokolo pri la XI-a Kongreso en Amsterodamo, 2-7 a gusto 1931, Pa íž 1932, str. 58-59. 92 Internaciisto 1. 1930/31, str. 66. 93 „AL la tuta SAT-anaro!“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 193-194. – První vylou ení byli Drezen, Otto Bäßler, F.C.Richter, Walter Kampfrad (vedoucí EKRELO), Józef Batta, F.Wolff, Georg Richter, Herbert Muravkin, Willi Vildeebrand Sennaciulo 7. 1930/31, str. 239. Krom Drezena byli všichni N mci, nebo bydleli v N mecku (Batta a Muravkin). 94 R.Nikolskij „Manifest podtasovok puanicy i klevety“ (Manifest náhražek, sm sic a lží) k 9. 1931, str. 5-11 (O Lantim Manifesto de la sennaciistoj); P. Kirjušin „Ideologija Lanti i kontrarevolucija“, na stejném míst str. 69-72; P.Kirjušin „U istokov lantizma. Ljukssemburgianstvo i sennacizm“ (U zdroj lantismu , Luxemburgismus a beznárodovost) ) k 10. 1932, str. 36-43, 70-77 (pokus ukázat, že východiskem beznárodovosti jsou falešné teorie Rosy Luxemburgové). 95 „La taskoj de opozicianoj“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 26. – Skute v mnoha skupinách LEA bu komunisté p evzali vedení podle vzoru n mecké LEA (nap . v Británii a ve Francii), nebo založili konkuren ní organizace.

174

pravideln publikovalo dopisy ze Sov tského svazu, ve kterých byla prohlášení k podpo e vedení SAT a také vyjád ení silného nesouhlasu s úst edním výborem SEU, a zejména s osobou Drezena.96 Protože nad je na uskute ní kongresu v Moskv se rozplynuly, 11. kongres SAT se konal za átkem srpna 1931 v Amsterdamu. Op t se ho neú astnili delegáti ze Sov tského svazu, 97 ale stanovisko SEU b hem kongresu reprezentovalo n kolik vylou ených a dalších opozi ník , kte í hlukem a k ikem zd raz ovali své požadavky, aby odstran ním Lantiho a ostatních z vedení byla nastolena t ídn -bojová jednota a demokratizace v SAT. Lanti se bránil proti takové agitaci a znovu tvrdil, že mezi sov tskými esperantisty má SAT v tšinu sympatizant a že vedení SAT lépe slouží zájm m sov tského lidu než to d lá úst ední výbor SEU, ale SEU na ú adech udala, že v ci vydávané SAT jsou protisov tské.98 Hlasování p ineslo skoro jednohlasnou podporu innosti výkonné rady. 99 Ale již p ed hlasováním opozice na prostest opustila sch zi a zahájila sv j vlastní „Kongres revolu ních esperantist “100, a založila „Internacia Unuiga Komitato por reorganizo de proleta Esperanto-movado“ (Mezinárodní sjednocující rada pro reorganizaci proletá ského esperantského hnutí). Tím se schizma SAT stalo faktem. 4.2.4. IPE, ISE a SAT Následky bojovného amsterdamského kongresu je možno popsat krátce. Poražená opozice volala „k boji proti zbytku SAT“.101 Nyní i pen žní aféra byla otev en použita jako zbra . Již v ervenci 1931 úst ední výbor SEU rozhodl „zatímn “ pozastavit p evod pen z SAT do doby než bude ustanoven mezinárodní orgán proletá ského esperantského hnutí.102 Pozd ji, když uspo ádané hlasování podpo ilo velkou v tšinou již dál nepodporovat vedení SAT,103 úst ední výbor SEU ur il za vlastníka t chto pen z Mezinárodní sjednocující radu (IUK – Internacia Unuiga Komitato).104 Na kongresu v Berlín v srpnu 1932 byla založena nová organizace. Ta m la název „Internacio de

96

„Vo oj el Sovetio“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 143-144. 247, 280, 342-343. Krom Rusa Muravkina, který p ijel z Berlína. 98 Protokolaro... Amsterodamo, str. 63. 99 105 schválilo innost výkonné rady, 6 neschválilo a 6 se zdrželo hlasování., na stejném míst str. 64. 100 Viz brožuru Kongreso de Revoluciaj Esperantistoj (SAT-opozicio kaj klasbatalaj LEA-noj) Amsterdam, la 5an de a gusto 1931, Berlín 1931. – Na tomto „kongresu“ bylo 54 osob z 8 zemí. Do Amsterodamu p išlo celkem víc než 400 osob ze 14 zemí, z nich 252 bylo Nizozemc . 101 Pri la XI-a SAT-Kongreso en Amsterdam“ Internaciisto 1.1930/31, str. 185. 102 „Raporto de la Revizia Komisiono de SEU al la 5-a Kongreso“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 132; viz také „Plivastigita plenkunsido de CK SEU“ na stejném míst , str. 88. 103 V referendu zorganizovaném v lednu 1931 dala opozice hlasovací právo ne jen len m SAT, ale také všem nezam stnaným a chudým sov tským len m, kte í neodebírali Sennaciulo, tedy pasivním len m. Internaciisto 1 1930/31, str. 74. Již uprost ed roku 1931 tvrdila opozice, že 75% všech organizovaných d lnických esperantist se vyslovilo za toto stanovisko: Internaciisto 1. 1930/31, str. 137. 104 N.N kraasov „5.kongres SEU jednohlasn hlasoval pro IUK“ Internaciisto 2. 1932, str. 10. 97

175

Proleta Esperantistaro“ 105 (IPE – Internacionála proletá ských esperantist ). Rozdíl od SAT, která m la individuální lenství a vztahy na základ spolupráce s národními organizacemi pracujících, byla IPE organizací, která se skládala ze zemských sekcí a to ji dovolovalo od za átku prohlašovat že má „masový“ charakter, 14.000 proletá ských esperantist .106 Rozšt pení v esperantském hnutí pracujících, které nejd íve zp sobilo odliv sov tských len ze SAT a nakonec vyvrcholilo založením konkuren ní organizace, bylo bez pochyby ovlivn no katastrofálním rozhodnutím Kominterny nastartovat rozbití fašismu rozbitím i jeho „dvoj ete“ – sociální demokracie. Tato politika, o které bylo rozhodnuto v Moskv a která vedla komunisty k nelítostnému boji proti „sociálfašist m“, zabránila vedoucím sov tského hnutí uchovat si i jen ml enlivou toleranci k pluralismu v SAT a init ústupky v rychle se rozvíjející polarizaci. Esperanto již nemohlo sloužit jako jednotící faktor pro šarvátky v d lnických stranách, i když sama SEU do poslední chvíle – ješt do poloviny roku 1930 – v to doufala. Ke kolizi však muselo dojít už jen pro snahy SAT obejít Drezena a poslat svým sov tským len m „p átelský pozdrav nikoliv prost ednictvím úst edního výboru SEU“107, ale hlavn politickým tlakem, který byl vyvíjen na SEU vnit , nemluvíc o tom, že teze Lantiho o beznárodnosti p icházely práv v citlivé dob . Na druhou stranu rozšt pení v SAT bylo víc než následek rozdvojení mezinárodního d lnického hnutí na stalinistické a demokraticko-socialistické. SAT po odchodu komunist p estala být p ijatelným místem i pro stoupence jiného hlavního d lnického hnutí, socialistického a to zredukovalo lenstvo na úzkou skupinku beznárodovc a bezpartijních. Pokud bychom nezmínili tento aspekt, nepochopili bychom pln význam schizmatu. Mezi mnohými socialisty – leny SAT zejména v zemských organizacích již dlouho vládla nespokojenost s organiza ními strukturami a ideologickými zvláštnostmi SAT. To m lo váhu p edevším pro Rakušany. Rakouská d lnická esperantská liga (ALLE – A stria Laborista Ligo Esperantista), která ve své zemi úzce spolupracovala se Socialistickou stranou, byla vždy skeptická k innosti SAT, protože ta z principu individuálního lenství se nestarala o innosti v národních rámcích a nepodporovala koordinaci práce d lnické internacionály. 108 Jestliže p esto Rakušané spolupracovali víc než 10 let se SAT, bylo jejich hlavním motivem zabránit nadvlád komunist v organizaci. Je ale 105

O zakládajícím kongresu IPE: Internaciisto 2. 1932, str. 81-83, 85-86. Bylo p ítomno 348 ú astník z 11 zemí, mezi kterými, pro odmítnutí víza n meckými ú ady, nebyl delegát ze Sov tského svazu. 106 Tyto sekce byly práv p ed založením nebo p ed sjednocením v Belgii, Británii, Bulharsku, v eskoslovensku, v ín , v Estonsku, ve Francii, v N mecku, v Japonsku, v Nizozemsku, v Norsku, v Sov tském svazu, Švédsku a v USA. „Lar a estas nia bazo. Anta en al fondo de IPE!“ Internaciisto 2. 1932, str. 75. – V roce 1932 uvedla IPE po et len 13 728; z t ch ale bylo 11 195 sov : Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 188. 107 Lanti p i zahájení kongresu v roce 1932: „Protokolaro pri XII-a Kongreso de SAT en tutgart (suplemento al Sennaciulo, n-ro 393, 8 sept. 1932), str. 1. 108 A.F.Klatil „Taskoj de la laborista Esperanto-Movado“ La Socialisto 8. 1933, íslo 1, str. 2-3; osobní sd lení Adalberta Klatila z 3.1.1977.

176

charakteristické, že ješt v roce 1932 z 2.000 len ALLE jen 118 bylo také leny SAT. 109 Rozšt pení zm nilo situaci také pro esperantisty – socialisty. Již p ed založením IPE ALLE oznámila, že socialisté nenacházejí d vod z stávat v SAT po odchodu komunist , protože po odchodu komunist již není t eba st ežit nadstranický charakter organizace.110 V srpnu 1932 na kongresu SAT ve Stuttgartu se 40 len SAT z Rakouska pokusilo naposledy uskute nit své dlouholeté p ání: vytvo it ze SAT esperantskou internacionálu založenou na zemských organizacích pracujících esperantist , tedy zcela zm nit její beznárodní – individuální – strukturu. Pokus se nezda il,111 a hned pak byla založena IPE a ALLE u inila první kroky, aby založila vlastní internacionálu, která by m la charakter uv dom lé strany socialistického hnutí. P es ujiš ování, že se nejedná o konkuren ní organizaci SAT, zejména Franzem Jonasem, vládlo všeobecné p esv ení, že když SAT odtrhla pracující od neutrálního hnutí – již splnila svoji funkci – a nyní musí nastoupit nová etapa. Jonas ohodnotil situaci v SAT po odchodu komunist : Co z stalo ze SAT? Soudruzi, kte í nepat í k žádné stran , jsou bezpartijní a kv li n jakým sentimentálním a individuálním princip m se snaží o n jaký „samostatný“ t ídní boj, jsou to reformáto i sv ta, fantastové a roztrp ení filantropové. Skrývají se pod maskou revolucioná . Krom nich v SAT z stalo mnoho socialistických esperantist . A tito z stanou pro bezpartijní netenden ní? Nereálný požadavek!112 O svatodušních svátcích v roce 1933, za átkem ervna reprezentanti organizací socialistických esperantist v Rakousku, eskoslovensku, ve Francii a v Ma arsku,113 se sešli na St edoevropské konferenci ve Vídni. Založili Internacionálu socialistických esperantist (ISE). Jejím orgánem se stalo La Socialisto, které vydávalo ALLE od roku 1926. Ale mnohoslibný za átek se zam ením na rozši ování esperanta mezi stranami Druhé internacionály se zám rem neovliv ovat politika ením IPE, ani neplýtvat energií na beznárodní chiméry, brzy vzal náhlý konec. N kolik m síc po založení v únoru 1934 ISE ztratila svoji základnu, když v Rakousku pravicový režim Engelberta Dollfuße zakázal spolu se všemi d lnickými organizacemi také ALLE. A koliv ta, dík svým sekcím ve Francii a Nizozemsku, p ežívala do vypuknutí války.

109

La Socialisto 7. 1932, íslo 9, str. 7. Viz rezoluci (navrženou Franzem Jonasem) a jednohlasn p ijatou 10.plenárním zasedáním ALLE za átkem dubna 1931; La Socialisto 6. 1931, str. 37. Socialisté byli pokládáni za nejv tší nekomunistickou ást SAT. 111 Sennaciulo 8. 1931/32, str. 225; „Protokolaro pri XII-a Kongreso de SAT en tutgart (suplemento al Sennaciulo, n-ro 394, 22 sept. 1932), str. 12. – P i hlasování na kongresu dostal návrh jen 4 hlasy. 112 Franz Jonas „Kie mankas la mondrigardo?“ La Socialisto 7. 1933, íslo 9, str. 4. – Jedná se o odpov na lánek Johna Johanssona „Kie la mondrigardo mankas. Malferma letero al miaj a straj kamaradoj“ Svenska Arbetas Esperantisten 12. 1933, íslo 6/7 ( ervenec), str. 7. 113 P idaly se sekce v Dánsku, Finsku, Nizozemsku (1935) a Británii (1938). N mecká SEA se ú astnila na íprav pro ISE, ale v dob jejího založení již byla SEA nacisty rozpušt na. 110

177

ežila také SAT, t ebaže organiza a finan byla vážn zruinovaná. 114 Za átkem roku 1933 m la mén než 2000 len . Orgánový asopis Sennaciulo se vydával v redukovaném obsahu a ne tak asto – od února 1933 jen 1x m sí .115 Koncem roku 1932, když hrozilo odtržení socialist , Lanti poci oval neúnosnou odpov dnost a oznámil svou demisi z vedoucí pozice SAT.116 Trp l myšlenkou, že by jeho osoba mohla být p ekážkou ve snahách zachránit organizaci proti rozpadu, protože existuje „chu pokládat jeho výroky za oficiální mín ní“.117 Byl si v dom, že je nesnadné vysv tlit, že beznárodnost, na jejíž propagaci necht l rezignovat, je jen jedním dílem princip SAT – což skute bylo nesnadné, protože beznárodní frakce byla jedinou frakcí, která nem la podporu vn SAT a kosmopolitní názor Lanti požadoval od každého lena. Lanti, který trval na právu být pln „kací ský“, se rozhodl složit svoji funkci a doufal, že to také napom že k soust ed ní všech sil SAT.118 Lanti z stal pravidelným dopisovatelem do asopis , ale po roce 1933 se již nezú ast oval kongres SAT. V roce 1936 odešel z Evropy na mnoholetou cestu kolem sv ta, která ho zavedla do Japonska, Austrálie, na Nový Zéland a do Jižní Ameriky. Posledním místem bylo Mexiko, kde v lednu 1947 spáchal sebevraždu.119 Ve svém abdika ním lánku Lanti navrhl na standartu SAT nové heslo: „Bu me v prvé ad esperantisty, pak lenové SAT“ a v srpnu 1933 na kongresu ve Stokholmu, kde podal demisi, ozna il p vodní heslo: „Bu me v prvé ad revolucioná i a až potom esperantisté“ za chybné.120 Prakticky se to rovnalo prohlášení o bankrotu princip SAT, pramenící z deziluze odst edivých sil v d lnickém hnutí. Za p ežití vd í SAT bezpochyby, krom jiného, finan ní podpo e nizozemské organizace 121, nizozemským len m (mezi kterými z stalo ješt n kolik komunist 122), kte í mohli, a necht li pod ídit své esperantství stranickému uv dom ní nebo t m, kte í nebyli vázáni k žádné politické stran a nepot ebovali p emýšlet o n jakých prioritách. Jinými slovy: SAT po opakovaném schizmatu se stala iteln jší organizací, protože lenové, kte í stali, bydleli p evážn v demokratických zemích a necítili konflikt mezi stranickou linií a svou loajalitou k esperantu. Cenou za to byl asto nedostatek politické jasnoz ivosti, jak se nap . ukázalo v p ípad distancování se 114

V kv tnu 1935 m la SAT 1.244 len , z kterých 310 bylo Nizozemc . Pr rný náklad Sennaciulo v roce 1934/35 byl 4.200 výtisk . 115 M sí také vycházela Sennacieca Revuo (nová série od b ezna 1933). 116 E.Lanti „De ekstere – de supre“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 45-47. 117 E.Lanti „Epiloge“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 73. 118 „Protokolaro pri XIII-a Kongreso de SAT en Stokholmo (suplement pro Sennaciulo íslo 409, 25.zá í 1933), str. 6. 119 O posledních letech Lantiho píše Borsboom: Vivo de Lanti str. 145-177. 120 Protokolaro... Stokholmo, str. 5. 121 Síla nizozemských len SAT umožnila konání kongresu v Rotterdamu v roce 1937 s rekordní ú astí: 800 astník ze 16 zemí. 122 „Protokolaro pri la 18-a Kongreso de SAT en Bruselo“ Sennaciulo14. 1937/38, str. 90 (intervence Paula Neergaarda); Výkonná rada SAT „Ni staras fortaj“ Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25. – V roce 1937 byla obnovena funkce „Prokomunistické frakce (3.internacionála)“ v SAT, kde byl sekretá em Dán Poul Thorsen. Již d íve byly založeny „Sov tsko-komunistické frakce“, které tla ily na znovu založení trockistické „Bolševicko-leninské frakce“.

178

k ob anské válce ve Špan lsku.123 V porovnání s neslavným obrazem, který poskytla IPE, m žeme alespo íci o SAT, že se odvážila samostatného myšlení a poskytovala prostor k volnému diskusnímu fóru. Díky vytrvalosti zbývajících len SAT se poda ilo odolat politickým bou ím t icátých let a její organiza ní oslabení do ur ité míry demonstrovalo sv j základní charakter - toleranci, která v prvém desetiletí byla asto zasti ována stranickým fanatismem a oportunistickou nerozhodností. 4.2.5. Esperanto ve stalinistickém procesu Pro sov tské esperantisty bylo schizma v SAT bolestivou zkušeností, ale i pro ty, jako Demidjuk a N krasov, kte í to nebyli ochotni p iznat.124 Jejich spolupráce se SAT byla p íliš aktivní, užite nost zprost edkovatele s pracujícími esperantisty mimo Sov tský svaz byla p íliš z etelná na to, aby porušení jednoty nezp sobilo hlubokou ránu. lenové SAT v Sov tském svazu te byli jako by je odtrhli od domova. Pro n zastavení dodávky Sennaciulo znamenalo rozlou it se s asopisem, do kterého asto p ispívali, pomocí kterého získávali odpov di na své otázky a který jim poskytoval tení, které nenacházeli v sov tských novinách. M žeme pochybovat o tom, že by teoretické diskuse o nenárodnosti nebo Lantiho popichování proti sov tskému patriotismu jim n jak znep íjem ovaly tení. Vlastn až do rozšt pení nikdo nemohl o Sennaciulo prohlašovat, že by se jednalo o protisov tský asopis. Naopak, ješt koncem roku 1928 Lanti propagoval podporu Drezenovi a st žoval si, že „v Moskv nesprávn hodnotí jeho práci“ zatím co se snažil, aby „zabránil útok m proti Sov tskému svazu“. Dodal: „I mezi komunisty je mi vy ítáno, že nedovoluji íci pravdu, atd.“125 Ve své redak ní zpráv pro londýnský kongres Lanti napsal, že „materiál ze Sov tského svazu je p edevším pestrý“, v ro ním výkazu innosti 1929/30 bylo publikováno vcelku 60 lánk o Sov tském svazu a že zám rn „vložil jen p íznivý materiál o Sov. svazu, protože se domníval, že dostatek negativního je publikováno v buržoazních novinách“. To kritiku neuml elo. Za átkem ervna 1930 pa ížští lenové SAT vyjád ili nesouhlas v rezoluci 123

Viz mimo jiné Sennaciulo 13. 1936/37, str. 25; Popola Fronto 2. 1937, íslo 10, str. 6; Sennaciulo 13. 1936/37, str. 70, 73-75;Popola Fronto 2. 1937, íslo 20/21, str. 4-5; La Socialisto 11. 1937, íslo 3, str. 6. – zvláš zajímavé dopisy, které si vym ovali špan lský len SAT Guillermo Bosch a Lanti „Publika letero pri sennaciismo“ od Bosche 29.1.1937 vyšly jako dodatek k Popola Fronto íslo 18; odpov Lantiho „ ia diletantismo estu for!“ ze srpna 1937 vyšla v Sennacieca Bulteno 1937, íslo 2, str. 3-6. Oba texty byly nov publikovány v brožu e E.Lantiho Herezulo. Hereza o Laroque Timbaut 1975, str. 29-41. 124 Lanti a N krasov si vym nili informace prost ednictvím Vilmose Bleiera ješt v roce 1932. N krasov se ptal Lantiho, zdali ješt mohou najít spole nou cestu ke spolupráci, která je velmi sp átelila p ed deseti lety, ale sou asn se vyjád il skepticky, zda je v bec možné upravit tu hroznou katastrofu, která se stala (dopis Bleierovi 18.4.1932). Ve své odpov di (4.5.1932) Lanti ujistil N krasova, že jeho „sd lení, rady, nápady jsou vždy vítané a o ekávané“. Již d íve N krasov napsal (v dopise Richardu Lerchnerovi 17.7.1931): „Ješt si uchovávám svou starou lásku k Lantimu, ale když nyní vidím co d lá, s bolestí v srdci víc a víc ztrácím iluze.“ 125 Dopis Lantiho Drezenovi ze dne 25.12.1928. – Lanti napsal Demidjukovi, „že komunisté víc, než kdokoliv jiný mají zájem... aby naše organizace nevypadala jako komunistická“ dopis z 4.2.1929; v jiném dopise se vyjád il o útocích komunist proti vedení SAT které jsou obzvláš roz ilující, protože posilují vliv sociálních demokrat “ a v tomto smyslu varoval p ed Jonasem, Sproeckem a Revou (dopis Demidjukovi 27.8.1930).

179

s p íliš pochvalnými lánky o Sov. svazu.126 Ale jestliže si st žovali sov tští tená i sami, poukazovali hlavn na hojnost lánk o své zemi.127 Není tedy p ekvapivé, že p erušení dodávky Sennaciulo, spole s problémem p evodu pen z, šokovalo sov tské leny SAT. Na úst ední výbor SEU p išly žádosti, aby byl dán do po ádku p evod pen z za p ísp vky, protože rozvoji hnutí v místních organizacích brání zastavení dodávky oblíbeného a ného asopisu Sennaciulo.128 Zejména když cenzura navíc znemožnila získat abonmá darem, došlo mnoho ho kých dopis , v kterých asto – právem i neprávem – byla dávána vina úst ednímu výboru v Moskv . Jak vidíme, Lanti po po áte ním váhání použil tyto dopisy na svou obhajobu proti komunistickým útok m. Prohlásil, že Sennaciulo z stává loajální k Sov tskému svazu a vyjád il pochopení k existenci cenzury vzhledem ke „špionáži kapitalistických zemí a konspiraci bílých“. Cht l diferencovat mezi Sov tským svazem a ambiciózními zájmy úst edního výboru SEU. „Nebezpe ní nep átelé Sov tského svazu se nacházejí p ímo v Moskv “129, byl jeho dramatický záv r. Pravd podobn m l Lanti pravdu, když p edpokládal, že mnoho sov tských esperantist nemá rádo Drezena a rad ji by se p iklán lo k uvažování o nebezpe í schizmatu vyv rajícího z jeho vlády. Ale naivn , i zám rn Lanti ml el o politických podmínkách, které od roku 1930 hnaly úst ední výbor SEU ke konfrontaci se SAT a k tlaku pod kterým se nacházel Drezen. Úst ední výbor SEU se cítil zcela v souladu s aktuálními úkoly proklamovanými pro sov tské ob any, požadoval, aby se SAT vrátila na t ídn bojové pozice v návaznosti na Kominternu a také stanovil podmínky pro další innost SEU, pokud dostane výslovný p íkaz uchopit vedení v SAT. Proto Lantiho pokus dovolávat se solidarity sov tských len SAT za zády úst edního výboru a ozna ovat Drezena za kariéristu a skrytého neutralistu byl jeho pokud ne sebeklam, tedy minimáln mlžení politického kontextu, ve kterém se vyvíjel konflikt mezi SAT a komunistickou opozicí. 130 Takový pokus byl nebezpe ný pro sov tské leny SAT, protože útoky z Pa íže nemohly ot ást Drezenovou pozicí. Již p ed tím, než vedení SAT v zá í 1930 za alo svou kampa proti Drezenovi, Ivan Lidin, d ív jší len úst edního výboru SEU, p edal stranické kontrolní komisi nep íznivý materiál o Drezenovi, který pak dostal „p ísnou d tku s výstrahou“.131 Po opakovaném vyšet ování kontrolní orgány prohlásily Drezena „za zcela istého proti ne istým útok m“. 126

Protokolaro... Londono str. 20, 31. – Lanti se od rezoluce distancoval, protože by se mohla jevit jako protisov tská (dopis Krjukovovi 10.11.1930). 127 Protokolaro... Londono str. 20. 128 25.7.1930 esperantisté z Nižního Novgorodu se rozhodli podat takovou žádost úst ednímu výboru SEU: Sennaciulo 7. 1930/31, str. 88. 129 Sennaciulo 7. 1930/31, str. 303-4. 130 Zdá se, že to Lanti brzy pochopil. V íjnu 1936 napsal svým p átel m v Pa íži: „Pokud n kdo zná situaci v Sov tském svazu, m že být shovívavý i k Drezenovi“ Leteroj de E.Lanti str. 129. 131 Dopisy Lidina Marceau Dessoitovi, Pa íž 31.12.1929 a 6.1.1930; „Kiel Centra Komitato de Sovetrepublikara Esperantista Unio klopodas, por ke SAT evitu la rifon“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 531; viz také Sennaciulo 8. 1931/32, str. 151.

180

Lidin byl vylou en ze SEU.132 Drezen získal podporu také od dvou svých bývalých protivník Demidjuka a Nikolského, kte í ho d íve vinili pro p ílišn pravicové názory, p esn ji eno pro p ílišnou mírnost. Nyní házeli vinu na vedení SAT kv li dlouhým lánk m.133 Protože v dopisech sov tských len SAT se nacházely asto stížnosti na „hr zy Drezenovy skupiny“ 134 a tvrzení, že oponenty postihlo v zení, nebo byli zastrašováni policejními domovními prohlídkami.135 Nikolskij pokládal za nutné výslovn odmítnout, že n koho za nesouhlas s Drezenem postihlo v zení. Pokud ne v zení, alespo byli uml eni ti, kte í se odvážili protestovat proti boji, který vedla SEU proti SAT. Maxim Krjukov z Irkutska, straník od roku 1904, který v roce 1907 se sešel se Zamenhofem136 a v astých p ísp vcích do Sennaciulo se vyzna oval troufalými p íklady137, vyjád il svoji revolu ní povahu nenárodnosti v roce 1930 dopisem adresovaným komunistické frakci a vy ítal jí její „zhoubný, znepokojující, sebev domý vztah k organizaci jednotné fronty SAT“. SEU opublikovala tento dopis v rusky psaném asopise s výhružným komentá em.138 Potom, jak sd lil Lanti v Amsterodamu, se Krjukov odml el.139 Narážky na „zrádce“ mezi sov tskými esperantisty140 jasn ukázaly, že SEU má v úmyslu eliminovat všechny, kte í by dál udržovali svazky s vedením v Pa íži. Soub žn se svou prací na „reorganizaci“ mezinárodního proletá ského esperantského hnutí zintenzívn ly snahy o organiza ní rekonstrukci a ideologickou návaznost. lenové byli vyzýváni, aby vyhledávali a demaskovali stoupence Lantiho ve svých adách; t m pak hrozilo vylou ení ze SEU.141 Velice podrobn byla evidována jména len SEU, jejichž pozice se zdála nejasná. Místní hnutí v Barnaulu, které nedodržovalo direktivy, bylo varováno, že

132

Bulteno de CK SEU 1929, str. 160: „5-a Kongreso de Sovetrespublikara Esperantista Unio“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 132; E.D. „Paraleloj“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 327. Lidin pak prohlásil, že rozhodnutí Strany „ho zcela uspokojilo“ a žádal o obnovení lenství. 133 G.Demidjuk „Kial Lanti atakas personojn?“ Internaciisto 1. 1930/31 str. 13; ve stejném „Kial?...“ str. 45-46; R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri k-o Drezen“ na stejném míst str. 212-213 (rusky: „Protiv klevety na tov. Drezena“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 98-99. 134 . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 280. 135 „Raporto de Kontrol-Komitato“ . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 340. 136 Maks Krjukov „Rememoroj pri Zamenhof“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 313-314. 137 M.Krjukov „Niaj kontra loj estas analfabetaj en politiko“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 382-383. – Krjukov pojednává o opozici esperanta mezi vedoucími d lnických hnutí a dává p íklady o t ídním p vodu známých revolucioná , mezi nimi i o Leninovi (buržoa, potomek vládního ú edníka). V porovnání se Zamenhofem, který byl jen „prostý chudý léka “ usoudil, protivníci esperanta jsou „b žní buržoazní polygloti“. 138 „Dvurušnikov – k otvetu!“ (Obojetník m – na odpov !) ) k 8. 1930, str. 275. – Krjukov napsal Lantimu (koresponden ní lístek z 11.10.1930), že má v úmyslu si st žovat na „stranické edníky“ ve v ci mezi SEU a SAT. 139 Protokolaro... Amsterodamo, str. 30. 140 „En komenco de la deka jaro“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 2. 141 Rusky psaný ob žník úst edního výboru ze dne 31.10.1930; citováno v Historio pri la skismo en la laborista Esperanto-movado, Pa íž 1935, str. 15. – Podobný požadavek viz též lánek „El rezolucio de SAT-kunveno en Stalino“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 161.

181

v podmínkách sov tské výstavby je ur eno ke zhroucení.142 Kdekoliv se objevily známky deviace, úst ední výbor ihned ve ejn zakro il. Nap íklad o skupin v Kochm je poznamenáno, že „neutráln “ vyu uje jazyk pro stovky lidí, bez toho, aby zadala „živou práci“ ke korespondenci. Pro ilustraci, že skute vládl „úpadek“, citujeme slova jednoho žáka: Pro mám psát o mém život do zahrani í soudruh m, jestliže jsem jen edník, tj. pário, odstr enec, jestliže moje d ti se neu í ve škole, jestliže od podniku skoro nic za práci nedostávám, jestliže po práci neodpo ívám, ale pracuji v lese nebo stojím ve frontách p ed obchodem, atd. ? Také takové i byly p isuzovány Lantiho vlivu. Zemská rada v Ivanov rozhodla ud lat osobní istku všech m stských esperantist v Kochm .143 Jak velká nespokojenost byla mezi sov tskými esperantisty kv li p etržení svazk se SAT již není možné ur it. 144 Bezpochyby mnozí více mén brzy ijali oficiální teze, že je SAT degenerovaná „sociáln -fašistická“ organizace, která p ešla do nep átelského, protisov tského tábora. Ti, kte í o tom pochybovali, byli postupn uml eni a pocítili odhodlání úst edního výboru SEU netolerovat opozici a udat každého samostatn myslícího jako p ítele zahrani ních renegát nebo zrádce socialismu. V tšina len SEU dávala pravd podobn p ednost dál praktikovat jazyk i p i zm né situaci. N kolik z nich, díky propagaci v Heroldo de Esperanto – darovat p edplatné - dostávalo ze zahrani í bezplatné výtisky neutrálních novin. 145 A koliv La Socialisto v Rakousku se domníval, v roce 1931, že schopní esperantisté v Sov tském svazu se stahují z organizací, aby tak ml ky protestovali proti intelektuálnímu omezování,146 oficiální statistiky udávaly r st po tu len . Koncem roku 1930 bylo 5116 len na 686 místech, o rok pozd ji již 5740 na 884 místech.147 A hem 5. kongresu SEU koncem listopadu 1931 v Moskv Drezen konstatoval, že hnutí p erostlo dosavadní formu a na r zných místech „je uskute ována brilantní vzorová esp. práce.“ Byl p edestírán všeobecn optimistický obraz budoucnosti. 148 Na kongresu, který se konal po n kolika odloženích, 149 se ú astnilo 119 delegát z 45 míst; z t ch bylo 70 ú edník , a 49 d lník .150 Fakt, že 41%

142

„Vo oj el Sovetio“ . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 303 (fragment ze zápisu sch ze úst edního výboru SEU dne 18.4.1931). – Brzy pak se objevila informace, že hnutí v Barnaulu „se rozprášilo“, protože následovalo Lantiho: „La vivo argumentas“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 73. 143 N.Sumarin „Rezultoj de renegata laboro“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 75-76. 144 Sama SEU poznamenala: „Je nutno p iznat, že mnoho našich soudruh bylo chyt e podvedeno Lantim, i když li komunistickou legitimaci...“ „Pracující esperantisté set ásli ze sebe pana Lantiho“ 86. – je t eba se ješt zmínit, že ze šesti sov tských len širší rady SAT (Izgur, Jušmanov, Albanov, Goldfeder, Krjukov a Baženov) jen jeden – Jusmanov – se p ihlásil k opozici, na Lantiho upozorn ní: Protokolaro... Amsterdamo str. 10. 145 „Donu por trinki al la soifantoj!“ Heroldo de Esperanto 12. 1931, íslo 17 (617), str. 1. – V jednom sov tském m st bylo hlášeno, že zde jedno íslo novin te víc než 80 lidí. 146 F.S. „Ein organisatirisches Problem“ La Socialisto 6. 1931, str. 94. 147 Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.142. 148 „5-a Kongreso de Sovetrepublikara Esperantista Unio“ str. 135. 149 Na stejném míst str. 400.

182

astník byli d lníci, uvedla SEU jako hrdou charakteristiku, že „není tajemstvím, že v Sov tském svazu absolutní v tšina esperantist se skládá z ú edník a ze student “.151 Jak už bylo zmi ováno, cílem SEU bylo zvýšení procent d lník v po tu len . V zá í 1932 to bylo jen 33%.152 Tento proklamovaný cíl byl vyprovokován útoky ze strany oficiálního d lnicko-koresponden ního hnutí s poukazem na to, že esperanto láká zejména buržoazní elementy. Ve snahách osvobodit se od takových podez ení nechyb ly úsp chy. Zejména na Ukrajin trvala povzbuzující podpora odbor a Komsomolu k použití esperanta pro mezinárodní výuku.153 Když v dubnu 1930 Sov tská rada pro klubovou práci diskutovala návrh na využití jazyka odborovými kluby, ukrajinská delegace hlasovala pro návrh, zatím co delegáti z Moskvy, Leningradu a jiných míst Ruska hlasovali proti návrhu.154 Jako velký úsp ch byl ozna en fakt, že orgán Komsomolu – Komsomolskaja pravda – koncem roku 1930 poprvé uve ejnila stránku s dopisy v esperantu z r zných míst sv ta.155 A v roce 1931 moskevská meziodborová rada p ijala rozhodnutí, které upozor ovalo, že esperanto „m že a musí být p ípravným stupn m ke studiu cizích jazyk “ a povzbuzovala organizování esperantských kroužk v továrnách.156 Na druhou stranu se nejednou stalo, že místní noviny odmítly materiál s tím, že nap íklad všichni zahrani ní esperantisté jsou sociální demokraté.157 Ani intervence stranické rady, p íznivá k esperantu, n kdy nemohla zm nit negativní názor na esperanto, který vznikl protiesperantskou kampaní v Rabo ekres janskij Korrespond nt a také bylo možno si povšimnout, že závodní noviny se celkem nezajímají o mezinárodní výuku.158 Esperantské organizace pro koresponden ní práci proto ješt zd raz ovaly nutnost kolektivní korespondence, aby mohly zásobovat noviny. Žádaly zahrani ní soudruhy, aby 150

Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 140. – Podle stranické p íslušnosti bylo 40 delegát komunist , 26 komsomolc (celkem 55%). Podle národní p íslušnosti bylo 66 Rus , 22 Žid , 18 Ukrajinc . Podle v ku evažovali mladí od 21-40 let. 77 krom esperanta neznalo žádnou cizí . 151 N.N krasov „La 5-a kongreso de SEU unuanime vo donis por IUK“ Internaciisto 2. 1932, str. 9. 152 Statistika ukázala, že z 3544 len je 53,24% ú edník , 32,62% d lník , 7,03% rolník , 7,11% student , rudoarm jc atd. – 17,16% len byli straníci, 23,05% komsomolci. Muž bylo 74%. Zajímavé jsou i po ty podle národní p íslušnosti: Rusové 1780 (50,23%), Ukrajinci 786 (22,18%), Židé 410 (11,57%), Gruzínci 136 (3,84%), Arméni 84 (2,37%), B lorusové 76 (2,14%), N mci 48 (1,35%), uvaši 33 (0,93%), Poláci 31 (0,87%), Tata i 25 (0,71%), Lotyši 19 (0,54%), Litevci 12 (0,34%), ekové 11 (0,31%) a 29 dalších národností s po tem nižším než 10 – celkem 93 (2,62%). Po et Rus a Ukrajinc v SEU se prakticky neliší od procentního rozložení obyvatelstva v SSSR – což bylo v roce 1926 47,5% a 21,4%. Ale pozornost zaslouží silné zastoupení Žid – 11%, v po tu obyvatel jich bylo 2,4%. Statistika o lenech SEU (stav z 1.9.1932) byl publikován v Bulteno CK SEU 11. 1932, str. 71; z celku 3657 v té dob platících len z 581 míst, 3544 odpov lo na dotazník. ísla o celkovém po tu obyvatelstva jsou evzata z: Helene Carrere d´Encausse, Risse im roten Imperium. Das Nationalitätenproblem in der Sowjetunion Víde 1979, str. 64. 153 Sz.Carovskij „Gekamaradoj, aktivi u!“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 175-6; V.K. „SEU-movado en Ukrainio kreskas kaj fortas“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 4-5 (p etišt no v . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 40). 154 Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 130. 155 Internaciisto 1. 1930/31 str. 79. 156 „Laboristaj sindikatoj subtenas esperanton“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 101. 157 Sennaciulo 7. 1930/31, str. 88 (o Nižním Novgorod ). 158 Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 133.

183

odložili „škodlivý individualismus“ 159 a nabádali je slovy: „Nyní je zlo inem ed esperantem a t ídou bavit se jen sám svojí osobní korespondencí.“ 160 ím víc se p iost oval konflikt se SAT, tím p ísn ji vyznívalo volání SEU ke korespondenci. V listopadu 1930 ob žník úst edního výboru p inesl direktivy, že dopisy se zahrani ím budou nap íšt „pojednávat v prvé ad o aktuálních problémech sov tského života“ a také hned byla up esn na témata, která musí být na z eteli „v nejbližším asovém období“, tedy: Postup “Industria Partio“ 161 – široké rozpracování opat ení proti rozvracení r zných odv tví sov tské ekonomiky, které bylo odhaleno OGPU (Státní politický ú ad) a byla zjišt na návaznost na rozvrace e sov tské ekonomie a zahrani ní kapitalistické skupiny a státní organizace, které vypracovávají plány nové vále né intervence.162 Brzy potom úst ední výbor s uspokojením zaregistroval, že nová linie je již v rn kopírovaná na regionálních úrovních: Naše koresponden ní práce již vyb edla z rámce prostého sbírání poštovních známek a pohlednic. Plníme spole ensko-politický úkol informováním zahrani ních pracujících o našich úžasných úsp ších v socialistické výstavb ve východních republikách SSSR.163 A protože bylo pot eba dát také sov tské ve ejnosti d kaz o užite nosti esperanta, o ekávala se podpora také ze strany zahrani ních korespondent . Ale ti, bohužel, asto pokulhávali. Dmitrij Sn žko si st žoval v b eznu 1930, že nebyly dodány zprávy o názoru pracujících na sov tskou p tiletku, ani „na technickou pomoc pro SSSR p i sbírce pen z na nákup traktor pro sov tské vesnice“. Komunistický stranický tisk „bojoval živým, aktuálním jazykem ícím pulsem života“, materiál v Proleta Esperanto-Korespondanto (PEK) byl podle Sn žka celkem nezajímavý, suchý a asto neužite ný.164 Sn žkova stížnost se objevila p ibližn ve stejném ase, když ze strany SEU se množily výzvy „k sm ování korespondence k technické pomoci p i zpr myslování zem a kolektivizaci zem lství.165 Ve výzvách z roku 1930, kdy se sou asn provád ly hromadné deportace „kulak “ a kdy P tiletka hnala celý Sov tský svaz do neuv itelného vyp tí sil, se nevyhnuteln museli zapojit i esperantisté. Nemohli stát stranou, když Stalin prohlásil všem sov tským ob an m v únoru 1931: „Zaostali jsme za rozvinutými zem mi o padesát až sto 159

A.Erjužin „For individualismon“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 266. S.Božev „De individua al kolektiva korespondado“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 332. – Toto obvin ní platilo víc pro sov tské esperantisty. Jeden byl nap íkat napaden mimo jiné za to, že si dopisuje se zahrani ím „pro svoje vlastní pot šení“ a nedává k dispozici n který z dopis na nást nku: V.Fuchs „Ni kontrolu niajn vicojn!“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 25. 161 K postupu SEU vydala brožuru: Preparantoj de milito. Akuza konkludo en proceso de Industria Partio Moskva 1930. – Brožura vyšla v po tu 6000 kus a byla odeslána zahrani ním korespondent m. 162 „Al organizantoj de SEU, al sovetiaj PEK-filioj“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 169. 163 Kokanda rajona Komitato de SEU „Ne ekzistas baroj por disvolvo de nia movado“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 57-58. 164 D.Sn žko „Kiel ni verku por PEK?“ Proleta Esperanto-Korespondanto 1. 1929/30, str. 32. 165 „Sur vojoj de praktika partopreno en la socialisma konstruado (O 1.moskevské zemské konferenci SEU)“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 47. 160

184

let. Musíme je dohnat v deseti letech. Bu budeme schopni to u init, nebo se rozsypeme.“166 SEU si uv domovala, že urychlená výstavba socialismu na ni naloží nové úkoly – a že bude muset být blízce svázána s výrobou a s masami. 167 V praxi to znamenalo, že využití esperanta m lo v tší význam pro získání všeobecného souhlasu a podpory industrializace Sov tského svazu, než pro stimulaci sv tov -revolu ní nálady všech pracujících. Do jakého stupn se sov tští esperantisté ukázali schopnými p ejít k novým na výrobu orientovaným formám korespondence, se budeme snažit analyzovat áste na jiném míst . Ale co se tý e mimosov tských esperantist a služeb od nich o ekávaných, podle Sn žkových st žovatelských poznámek, žeme usuzovat, že adaptace na nový sm r v kapitalistických zemích byla pomalá. Dá se ostatn pochybovat, že materiály, které byly ze Sov. svazu dodávány tišt né, se ješt mohly odlišovat od monotónnosti sov tských novin a ilákat pozornost k jazykovému zdroji. Na každý pád, pokud v souladu se stranickými direktivami žádala SEU ze zahrani í technickou pomoc ve form odborného materiálu a i „v cí“168, evidentn si neuv domovala, jak takovou žádostí požaduje nep im enou ochotu a také si v bec nedovedla p edstavit jakou asi kompetenci mají zahrani ní d lni tí dopisovatelé. V dubnu 1931 Úst ední výbor Komunistické strany vydal dekret o reorganizaci hnutí d lnicko-rolnických dopisovatel v Sov tském svazu. 169 Také kritizoval dopisovatele, že se p íliš zabývají všeobecnými problémy. Strana od nich požadovala, aby se nap íšt v novali výlu odborným problém m. Hnutí bylo pod ízeno vedení Pravdy. Tím strana, která na konci tiletky vypíchla pot ebu mít specialisty a definitivn likvidovat riziko, že základna hnutí se stane nekontrolovatelná a nekoordinovatelná s ú ednickým centrem.170 Redakce stále více rezignovaly na pomoc „speciálních dopisovatel “ na pracovištích a dávaly p ednost profesionálním noviná m, kte í byli zkušen jší p i vysv tlování stranické linie. D ležitost koresponden ního hnutí, kdysi podporovaného k masové innosti, od této chvíle trvale upadala. Jestliže již sí d lnicko-rolnických dopisovatel v zemi, zejména uskute ovaná v esperantu, byla pod ízena dohledu mezinárodního koresponden ního hnutí, nemohla se cítit dob e – tím h , že se nacházela mimo aktuální pot eby státu. Napomínání SEU se vystup ovalo. Sov tští esperantisté, kte í si požádali v Heroldo de Esperanto o kontakt k dopisování, a jejichž dopisy s pod kováním za darování p edplatného se objevily v neutrálním 166

Citován Karl-Heinz Ruffmann Sowjetrußland. Struktur und Entfalting einer Weltmacht Mnichov 1967, str.

11. 167

„Plivastigita plenkunsido de CK SEU en Moskvo la 25 kaj 26 de julio 1931“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 87 (zprávu vypracoval Incertov). 168 P.Tilin „Tri gravaj problemoj“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 45; N.N krasov „La 5-a kongreso de SEU...“ Internaciisto 2. 1932, str. 10. 169 SEU publikovala dekret ve svém orgánovém asopise: „O perestrojke rabselkorovskovo dviženija. Postonovlenie CK VKP (b) ot 16 aprelja 1931 goda“, k 9. 1931, str. 153-154. 170 Guski „Zur Entwicklung der sowjetischen Arbeiter- und Bauernkorrespondentenbewegung 1917-1932“, str. 100-1.

185

asopise, našli svoje lánky praný ované v orgánovém asopise SEU, kde byli napadáni jako lidé, kte í prosí o „buržoazní milodar“ a získávají „falešnou filantropii“.171 Na kongresu SEU se Nikolskij roz iloval, že: „Z stávají mezi námi elementy, které jsou revoluci cizí a využívají svoje lenství v SEU ke kontrarevolu ním cíl m.“ Zmi oval p íbuzné kulak , kte í mohou pomocí esperanta informovat sv t o perzekuci kulak . Nikolskij také ekl, že sov tští esperantisté, kte í se zabývají korespondencí s jinými zem mi kv li n jakým hezkým pohlednicím, zrazují cíle hnutí: „Bezpodmíne se musí odstranit 172 z mezinárodní korespondence nestranickost.“ Následky t chto p ísných napomínání, zejména stereotypnost psaní, icházejících ze Sov tského svazu, byly brzy zaregistrovány v zahrani í. Již uprost ed roku 1931 La Socialisto ve Vídni zaznamenal: „Zdá se, že celá esperantská korespondence za íná být n kterým lidem nep íjemná a proto se snaží obejít p ímé vym ování dopis od d lníka k d lníkovi.“173 Jako nej erstv jší p íklad této tendence noviny ozna ily fakt, že dopisy ze Sov tského svazu za ínají být dopln ny, nebo i zam ny tišt nými listy s titulem Pravda o Sov tském svazu nebo Naše odpov di zahrani ním pracujícím. Na t chto listech, kterých SEU vydala od roku 1931 minimáln 15 v celkovém nákladu 7000-10000 kus 174, byly zodpov zeny mimo jiných následující otázky: Je pravda, že pracující v Sov tském svazu hladoví? Nechápeme: vy, sov tští soudruzi, vždy píšete o úsp ších socialistické výstavby, ale sou asn voláte na poplach kv li r zným „pr lom m“. Pro soudruh Litvinov mluví v Ženev o odzbrojení, ale sov tská vláda posiluje vále né síly Rudé armády? Pro Trockij je vylou en z komunistické strany a vypov zen ze Sov tského svazu? Mají všichni pracující v Sov.svazu sedmihodinový pracovní den? Co znamená, že Sov tský svaz kon í tento rok (1931) výstavbu základ socialistické ekonomie? Znamená to, že p íští rok bude ve vaší zemi již socialismus? Listy byly ur eny len m SEU, mezi kterými se podle Nikolského velice asto nacházejí politi tí analfabeti, aby jim usnadnily úkol – dát zahrani ním korespondent m správné odpov di. Že otázky si byly obvykle podobné, zdálo se ekonomické vytisknout odpov di, což by mohlo být vysv tlením pro službu SEU, ale pravd podobn jší je, že otázky ze zahrani í byly asto velmi citlivé a proto byly nutné vybroušené odpov di. O tom m žeme usuzovat ze zprávy, 171

Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 13, 79; viz též sebekritiku jednoho postiženého v Bulteno de CK SEU 11. 1932, str.19. – Stížnost na „nechutnou servilnost“ sov tských esperantist Ralpha Bonespera (Nový York) citoval lánek „Ne misuzu korespondemon de alilandaj kamaradoj!“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 44. 172 „5-a Kongreso de SEU“, Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.133. 173 F.Seidl „Wie sollen wir korrespondieren?“ La Socialisto 6. 1931, str. 72. 174 V knihovn UEA se nacházejí ísla od 6 do 12, všechny z roku 1931, krom t í list , které nemají ozna ení dne a roku. Ale ješt v roce 1933 se objevil bulletin se stejným titulem jako výtisk moskevského centra PEK.

186

kterou vydala místní skupina SEU již d íve v roce 1931: V Tuapse u erného mo e bu ka SEU požadovala od všech svých len , kte í vedli korespondenci se zahrani ím, aby navšt vovali stranickou politickou školu. Krom toho byla bu ka v poradním vztahu s kulturn -propaga ním odborem místní stranické rady. Cílem výuky a konsultací bylo vyhnout se politickým chybám v mezinárodní korespondenci a pozdvihnout „kvalitu“ dopis , po zkušenosti, že „zahrani ní soudruzi dávají otázky, na které nem že n kdy odpov t ani každý komunista“.175 Jak byly citlivé tyto otázky dává sám orgán SEU charakteristický p íklad. Cituje z dopisu francouzského obdivovatele Sov tského svazu žádost, aby mu ítel vysv tlil neuv itelné tvrzení, které našel ve francouzském katolickém asopise: „V Rusku... jsou vid t na polích velké houfy neš astných d tí. Jsou opušt né a žijí jak se dá. Mnoho jich umírá hladem.“176 Nep ekvapí, že korespondence brzy ztratila š ávu. Mnichovská skupina GLEA na sv j inzerát o dopisování dostala 40 dopis ze Sov tského svazu, ale když n me tí soudruzi na dopisy odpov li, na svoje dopisy již nedostávali odpov . Jejich dopisy byly z ejm tak zarážející, že jen 4-5 Rus odpov lo.177 Ml ení sov tských esperantist pohoršovalo zejména nekritické obdivovatele Sov tského svazu, jak ukazují reakce n meckých komunist Otty Bäßlera a Waltera Kampfrada, kte í pat ili k prvním opozi ník m vylou ených ze SAT. Bäßler hlásil o množství stížností na „nefungování korespondence“ mezi N meckem a Sov tským svazem. Jestliže p išly n jaké dopisy, pak jejich obsah byl deziluzí: A co my m žeme íst v t ch dopisech? „Jsme vlast sv tového proletariátu, plníme p tiletý plán ve ty ech letech, budujeme socialismus, tam a tam je postaveno toto a toto a tak velký závod, v n m pracuje tolik a tolik pracujících atd.“ potom ješt je tam adresa v esperantu, v ruštin nebo ukrajinštin – a to je nej ast ji všechno. Dopisy s takovým obsahem pokládal Bäßler za urážku svého vztahu k Sov tskému svazu: „My to víme a v íme tomu, vždy jsme komunisté.“ Místo aby Bäßler vyzval k boji a použil žurnalistické obraty, nabádal sov tské soudruhy, aby psali prostým primitivním jazykem proletá o své práci a klubovém život , o rodin , o pracovních podmínkách a mzdách. Aby zd raznil, jaké zbyte né následky mají fráze v jejich dopisech, poznamenal, že 70 lenná komunistická bu ka v Lipsku p estala s kolektivním dopisováním s velkozávodem v Charkov s argumentem, že nikdo nemá zájem íst novinové lánky. 178 Zcela stejn si na íkal Kampfrad, že kolektivní korespondence škodí sov tské stran – bu kv li ml ení, nebo kv li „agita ním“ odpov dím. Ho ce 175

B.Belakov „Evitu politikerarojn dum internacia korespondado“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 46. S.Levickij „Kio interesas eksterlandan instruiston“, Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 29. 177 Ludwig Schlamp „Plendo (dopis redakci Bulteno), Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 36. 178 O.Bäßler „Alvoko“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 52. 176

187

hlásil, že se v N mecku opakovan stalo, že po p emlouvání koleg v továrn , kte í jsou pod „trvalým strachem z propušt ní“, aby za ali dopisování se sov tskou továrnou, bylo výsledkem všechno jiné, než uspokojení. Nebo také to nem lo v bec žádnou odezvu, nebo zase sov tští pracující odpov li nic ne íkajícími frázemi o socialistické výstavb , o grandiózní Rudé armád atd. a informacemi už dávno známými, nap .: „zvít zili jsme nad kapitalismem... íme, že také zvít zíte“. Potom, podle Kampfrada, n me tí pracující, kte í cht li skute mimo jiného se dov t n co o mzdách a vztazích v Sov tském svazu, ztratili chu na další kontakty.179 Také Japonci roz ilen vy ítali sov tským esperantist m, že jsou ne inní, práv když každý „žízní“ aby se dov l n co o Sov tském svazu.180 Sama SEU publikovala tyto stížnosti a apelovala na své leny, aby odpovídali na dopisy ze zahrani í. SEU se ani nepokusila p esunout vinu za nedostatky v korespondenci na zahrani ní soudruhy. Ti se skute snažili až do extrému být loajální k SEU a dokazovat užite nost esperantského dopisování také pln ním namáhavého úkolu – poskytnout technickou pomoc socialistické výstavb . Nap íklad pobo ka PEK v Mnichov prohlásila, že je p ipravena: „dodat informace o výrob leteckých motor , automobilových motor a stavb diesel –motor “.181 Nabídku provázela žádost o poslání jen „konkrétních základních technických p ání“ a odložit stranou kolektivní dopisování, protože to „jen zpomaluje náš úmysl pomoci pr myslové výstavb v SSSR.“182 4.2.6 Vzdalování se SEU a IPE inná práce mnichovské pobo ky PEK nemohla sklízet ovoce. Velice brzy politický vývoj v N mecku znemožnil pokra ovat ve vztazích se sov tskými esperantisty. Když p evzal moc Hitler, také i jen n kolik m síc existující Internacionála proletá ských esperantist (IPE) utržila silnou ránu, protože GLEA, její n mecká sekce kterou rozpustili nacisté, byla jedním z jejich hlavních sloup . Pro p ežití pot ebovala IPE plnou podporu svého druhého op rného sloupu – SEU. V Moskv byla ustavena provizorní administrace IPE. 183 Uprost ed roku 1933 p etransformovala SEU sv j Buletin na orgánový asopis Sur Posteno, který nahradil Internaciisto – ten naposledy vyšel v Berlín - a prohlásila ho orgánovým asopisem IPE. Na toto nové uspo ádání pohlíželo mnoho mimosov tských len se smíšenými pocity, protože si pamatovali, že koncem roku 1931 byl úkol tisknout Internaciisto Moskv odebrán pro jeho trvalé 179

W. Kampfrad „Pekoj kontra PEK“. 60. – O konkrétním p ípadu viz „Kiel iuj sovetiaj kamaradoj perfidas laboron“ 11. 1932, str. 17. Vzor dopisu napsaný ve jménu pracujících továrny v Moskv je publikován v Sennaciulo 8. 1931/32, str. 147. 180 Japana PEK-servo „Alarmoj al sovjetiaj esperantistoj!“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 32. 181 „Teknika helpo al socialisma konstruado“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 32. 182 „Teknika helpo al socialisma konstruo de USSR!“ Internaciisto 2. 1932, str. 111. 183 IPE vivas! Komunikoj de la provizora IPE-oficejo, íslo 1 (25.5.1933), str. 2.

188

zpož ování a tisk byl p edán GLEA do N mecka. Ale i Sur Posteno vycházelo nepravideln a po necelém p l roce se mluvilo o alternativ znovu vydávat Internaciisto v n které západní zemi,184 tím spíš, že obsah Sur Posteno byl charakteristický nesnadno stravitelnou kombinací zu ivých polemik proti „sociálfašist m“ v SAT185 a nudnými komuniké o výsledcích p tiletého plánu a úsp ších SSSR. Další p inu k nespokojenosti dodal západním len m IPE sov tský p ísp vek do PEK – opublikování organizace korespondence. Brit William Keable si st žoval, že sov tský bulletin PEK Vero pri Sovetio (Pravda o Sov tském svazu) nepíše o ni em novém, uvádí jen statistiky a fakta již uvedená ve vlastním stranickém tisku, zatím co by tená i p ivítali v novinách dopisy s popisem „života jednotlivých pracujících“.186 Keable psal, že když se p iblížilo výro í Velké íjnové revoluce, sov tští esperantisté je zasypali žádostmi na posílání pozdravných dopis . Britští soudruzi splnili jejich žádosti, ale pak marn ekali odpov i na již d íve poslané dopisy. Zkušenost posloužila k p átelské kritice na adresu sov tských esperantist : „...jeden soukromý dopis, napsaný vlastní rukou u iní tisíckrát v tší dojem než sto nejkrásn ji vytišt ných lánk .“187 Již nebyla o tom, že se 2. kongres IPE odbude v Moskv jak bylo ohlášeno v Berlín . Místo toho se sešlo v srpnu 1934 sedmdesát západoevropských komunist -esperantist na konferenci v Lille. Tam se debaty to ily kolem otázky, zda je vcelku užite né pokra ovat v innosti.188 Žádný delegát SEU se nedostavil, ale objevil se sov tský odborá ský p edák, který edal francouzsky napsaný pozdrav od SEU. K p ekvapení, doporu oval – rozpušt ní IPE.189 Místo aby západní lenové IPE poslechli, p estali brzdit svou nespokojenost se SEU. Francouzský aktivista Marcel Boubou ekl, že vedoucí SEU nepodporují IPE a stejné konstatoval nizozemský delegát o dopisech sov tských esperantist .190 V rezoluci bylo upozor ováno, že v práci PEK se vyskytují „neseriozní projevy zejména u sov tských soudruh “ v korespondenci, které diskreditují esperantské hnutí.191 Ma arský delegát poznamenal, že pokud se nenajdou informace o sov tském hnutí v Sur Posteno, bude je nutno hledat v „neutrálních novinách“.192 Na záv r konference rozhodla do budoucnosti 184

IPE kunligilo. Interna organo de la IPE-oficejo, Amsterdam, íslo 4, kv ten 1934, str. 3. Viz nap .:H.M. „IPE – la sola klasbatala internacia organizo de proletaj esperantistoj. Kontra manovroj de socialfa istaj gvidantoj“ Sur Posteno 1933, str. 25-26; „Demagogoj kaj trompistoj fiaskos“ str. 33; G.D. „Lanti batalas kontra ... fa ismo“ str. 50-51. 186 W.G.Keable „Al usta linio“ Sur Posteno 1933, str. 62. 187 „Kiu sin enjungis devas iri“ Sur Posteno 1933, str. 84 (p etišt na v britském bulletinu PEK). 188 Ludwik Schödl „El dokumentoj kaj memoroj pri la laborista Esperanto-movado“ Paco 1973, íslo 4, DDRvydání, str. 10. 189 Lau Sur Posteno Klasbatala (1934, str. 114) sov tský reprezentant se jmenoval Litvin. Výzva k rozpušt ní nezmi ovala revue IPE ani SEU; tato informace pochází od Ludwika Schödla (osobní sd lení z 1.6.1969), který dále ješt pamatuje jiné jméno sov tského reprezentanta. 190 N.Incertov „La IPE-Konferenco en Lille pri SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 119. 191 „Rezolucio pri la PEK-laboro“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 2. 1934, str. 105-106; viz též Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 117-118, 120. 192 „IPE-konferenco en Lille“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 112. 185

189

vydávat orgánový asopis IPE v Amsterodamu z obavy z nepravidelného vycházení193, kostrbatého stylu a p íliš stranického obsahu moskevské revue. 194 Orgánový asopis si ponechal stejné jméno Sur Posteno a d ív jší revue – orgán SEU se nyní nazýval Sur Posteno Klasbatala (Na postavení t ídn bojovném). V reakci na kritiku v Lille se SEU pokusila o slabý pokus na svou obranu a provedla sebekritiku a slíbila v tší aktivitu ve svých úkolech pro IPE.195 Toto prohlášení sm ovalo navenek, ale uvnit SEU se již 2-3 roky ozývaly teze, které vyjad ovaly znatelnou nechu sov tských esperantist a nezájem SEU o IPE. Již p ed 5. kongresem v listopadu 1931 úst ední výbor SEU byl kritizován práv jedním z nejaktivn jších len SEU Viktorem Kol inským za to, že SEU estala klást d ležitost na propagaci esperanta. Napsal v dopise: V Sov tském svazu vymyslili teorii, že proces socialistické výstavby znemož uje zabývání se druho adými záležitostmi (mezi jiným esperantem). Jinde se vymyslila jiná teorie – že špatný ekonomický stav v r zných zemích zp sobuje, že se hnutí nem že dob e rozvíjet. Jsou to dv oportunistické teorie, proti kterým musíme ost e vystupovat. i tení tohoto dopisu úst ední výbor nesouhlasil, že by propagoval první teorii, ale sou asn p iznal názor, že skute masová propagace esperanta a snahy o oficiální uznání jsou bezvýznamné tak dlouho, dokud trvá období tiletky. Za prioritu ozna il rozší ení finan ní základny a r st použitelnosti esperanta – zejména nutnost koncentrovat energii na „technickou aplikaci“: Jedno moderní dílo v esperantu o výrob traktor nebo o využití exkavátor v dolech bude významn jší, než milion esperantských u ebnic pro sov tské ob any... Kol inskij byl obvin n z oportunismu, protože jeho výroky byly totožné s tendencemi „neutrál “ a SATu „p ece oval“ esperanto a žádal zm nit zp sob práce v rozši ování a použití esperanta“.196 Jestliže taková polemika197 zdánliv pojednávala jen o nejlepší strategii jak podpo it esperanto, už za n kolik m síc vedení SEU otev en prohlásilo, že podmínky nedovolují n co ve hnutí urychlit. Uprost ed roku 1932 orgán SEU zve ejnil, ve form dopisu leningradskému esperantistovi, Drezen v lánek, ve kterém bylo napsáno, že b hem 2. p tiletky a ješt dlouhý as potom budou mít „otázky ekonomické výstavby a otázky organizace obranyschopnosti SSSR“ vždy p ednost p ed vším v etn otázek p evzetí mezinárodního pomocného jazyka. Podle Drezena a tedy roste po et esperantist , ale ne víc než na n kolik desítek tisíc, což ješt nebude masové hnutí. A i kdyby se esperanto v 193

Sur Posteno Klasbatala (1934, str. 98) ozna il jako p iny nepravidelného vydávání „p ílišné p etížení tiskáren pro p íliš velké kulturní pot eby pracujících mas“. 194 „Gvidresolucio unuanime akceptita de Konferenco“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 2. 1934, str. 91. – Od nového Sur Posteno bylo požadováno, aby používal jen tivý styl a také se vyhnul „urážkám organizacím jinak zam eným“. 195 Incertov „La IPE-Konferenco“ str. 119. 196 „Saluton al la kvina kongreso de SEU!“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.113-114. 197 Zpráva o plenárním zasedání úst edního výboru SEU koncem ervence 1931 ukázala, že také tam se živ diskutovalo o otázce, jak velkou d ležitost má mít získávání nových len : Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 88.

190

Sov tském svazu rozší ilo masov , bylo by to „sotva pot šitelné“, protože by tak vznikla nerovnováha s jinými zem mi, kde hnutí zaostává. Jen pod podmínkou, že by v zahrani í bylo hnutí siln jší než v Sov tském svazu, je možno pomýšlet „na innost zam enou na zrychlení dosavadního r stu hnutí v SSSR“.198 Je snadné si p edstavit, že tyto v ty mezi sov tskými esperantisty vyvolaly pobou ení. Lanti dostal dopis od bývalého sov tského lena SAT, který soudil, že úst ední výbor brzdí hnutí, a to je zlo in proti esperantu.199 Sama SEU mluvila eufemisticky o „jistém nedorozum ní“, které zp sobil Drezen v dopis mezi „n kolika aktivisty“ a proto p iznává, že dopis byl interpretován jako „skoro direktiva pro rozklad esperantského hnutí“, a cítí se povinna podrobn ji vysv tlit jeho smysl. P edn , Drezen v krok byl chválen jako „rozhodná rána levicovým radikálním fantaziím“, které kladou d raz na poesperantš ování, místo na rozvoj národních kultur v Sov tském svazu. Taková „levá úchylka“, podle SEU zve pracující „odvrátit pozornost a síly od aktivní innosti na stovkách staveb, v tisících podnicích a továrnách ve kterých jsou ešeny hlavní problémy výstavby bezt ídní socialistické spole nosti a mohlo by to také vést k odrazování od studia cizích jazyk , které jsou nutné pro zvládnutí techniky. Po takových úvahách, za kterými snadno m žeme objevit všeobecnou tendenci k napomínání a upozor ování, které SEU dostávala od stranických autorit bylo lenstvo uklid ováno ujiš ováním, že nesp chat neznamená podle pot eby nerozši ovat. Jinými slovy, požadavky na hnutí rostly, ale to již nesta ilo požadavky plnit v etap vývoje charakterizované „zacílením na produkci“ – v etap , ve které nesta í, aby SEU agitovala na základ vysv tlení významu mezinárodních vztah pracujících jako mocného nástroje mezinárodní výchovy a k tomu se vztahující role esperanta, ale byla nucena se pod ídit problém m socialistické výstavby a mezinárodního t ídního boje. 200 Pro zd razn ní jádra Drezenových tezí SEU prohlásila: „Je nutno jasn íci, esperantské hnutí nemá právo být urychlováno, jazykový problém a do ur ité míry i mezinárodní vztahy pracujících nemají nárok být na po adu dne jako prvo adé hlavní úkoly v sou asné etap .“201 SEU zve ej ovala svá varování proti „zrychlování“ jen rusky a tak ušet ila soudruh m v IPE p emýšlení o tom, pro jsou náhle mén d ležité mezinárodní vztahy, nebo pro proletá ští esperantisté, kte í od po átku byli odhodláni dát esperanto do služeb t ídního boje, by museli poslouchat p enášku

198

E.Drezen „Pro neurychlujeme esperantské hnutí. O perspektivách esperanta v 2.p tiletce“ – rusky “, k 10. 1932, str. 181-182 (dopis B.Ch.Tollovi). Drezen napsal, že na pomoc mimosov tským hnutím vydala SEU také u ebnice esperanta v n in , francouzštin , angli tin a špan lštin . 199 „De niaj sovetiaj amikoj“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 51. – Dopis ze 17.11.1932 nebyl vytišt n samoz ejm se jménem autora. 200 Toto vysv tlení o pot ebách nové etapy je citováno z rezoluce 5.kongresu SEU. 201 Úst ední výbor SEU „Rozši uj a prohlubuj rozvoj esperantského hnutí, ale neusp chej ho“ – rusky k 10. 1932, str. 304-306.

191

o „p ece ování“ jazyka. Ale i v p ípad neznalosti této teorie202 bylo jasné, že zbrzd ní sov tského hnutí se d je v praxi. Regrese již byla patrná i v jiných odv tvích od rok 1932/33: revue La Nova Etapo – orgánový asopis Mezinárodní organizace revolu ních esperantist -spisovatel (IAREV)203 vydávaný v Moskv , byl v roce 1932 plný zajímavých p ísp vk , mezi jiným i o vztahu marxismu a mezinárodního jazyka; v roce 1933 vyšel ješt jeden, již nezajímavý sešit, který byl skoro výlu zapln n p eklady ze sov tské literatury o pln ní plánu a pak již revue tiše skon ila. O stavu hnutí v Sov tském svazu mezi esperantisty zavládla beznad j: jeden z nich napsal, že „dává ednost tichému ekání na p ízniv jší podmínky“, jiný p iznal, že ho jímá „jakási lhostejnost“.204 Smutný obrázek o situaci v SEU podává zpráva z plenárního zasedání úst edního výboru z 24. zá í 1933. Podle ní plán náboru „nebyl spln n ani jako druho adý úkol“, nefunguje organizace korespondence, v místních skupinách vládne neplánovitost, nedisciplinovanost, náhodovost, nad je na osamostatn ní a to nejhorší, skoro se vytratila podpora SEU v každodenních praktických úkolech ze strany odbor a dalších organizací.205 Nechyb la také vyjád ení vysloven nep átelská, nap . v Leningrad , kde stská rada Komsomolu prohlásila výuku esperanta za „bezcílnou a zbyte nou“.206 V zahrani í se v debatách p i IPE konferenci v Lille ukázala slabost SEU a nep íznivá vnit ní situace v SSSR, ze kterých pak pramenil symptom Drezenových teoretických „cvi ení“. Ale obraz stagnace SEU a odcizení se s IPE je poznamenán proti ením. Také po Lille dál z stávalo centrum IPE v Leningrad , krom administrace v Amsterodamu.207 Nové zprávy o vnit ní situaci SEU p išly v roce 1934 a nezdály se úpln pesimistické pro budoucnost sov tského esperantského hnutí. V bilanci své innosti za uvedený rok SEU poznamenává, že byla získána podpora Meziodborové rady pro mezinárodní korespondenci esperantist v podnicích a silnou podporu také poskytla Úst ední rada ukrajinské unie mladých komunist . nická otázka, zda jsou p íznivé podmínky „pro ší eji organizovanou práci za další vít zství“, SEU odpov la: „Ano, jako nikdy p ed tím.“ Jako d kaz byl uveden r st lenstva z 4600 v roce 1932 na 8580 v roce 1934, což podporovalo odvahu pro vyhlášení cíle pro rok

202

Ale tená i Sennaciulo (9. 1932/33, str. 51) mohli být informováni z dopisu sov tského esperantisty ze 17.11.1932, který citoval z Drezenových tezí. 203 IAREV byla založena koncem roku 1931 z iniciativy n meckého spisovatele Ludwiga Renna (1889-1979) a sov tským básníkem Jevgeniem Michalským jako sekce Internacia Unio de Revoluciaj Verkistoj. Renn se stal jejím p edsedou. 204 „De niaj sovetiaj amikoj“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 51-52 (anonymní dopisy ze 17.11.1932 a 12.9.1932). 205 N.Icertov „Likvidi bre ojn, rearan i vicojn por novaj taskoj“ Sur Posteno 1933, str. 42-43. 206 B.Toll „Laborista Esperanto-Universitato en Leningrad“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 91. Odbory však tam podporovaly esperanto dál. 207 Po asi jednoro ním fungování v Moskv bylo centrum IPE p est hováno asi v polovin roku 1934 do Leningradu. Centrum vedl Herbert Muravkin. Administrace v Amsterodamu (u F.Vissera) fungovala od srpna 1933 do íjna 1935. Pak od konce roku 1935 do listopadu 1936 byla západní administrace v Londýn , pak v Nimes. Od srpna 1937 z stalo pouze jediné st edisko v Londýn .

192

1935 – aby „se SEU stala masovou organizací“.208 Procento pracujících vzrostlo ze 30 na za átku roku 1934 na 45 procent o osm m síc pozd ji.209 Jinak za átkem zá í 1934 plenární zasedání úst edního výboru SEU projednávalo zprávy o rozpadlých nebo nedostate pracujících skupinách. Zaznamenalo se i mín ní, že v provinciích i v Moskv vládne mín ní, že esperanto zaniklo. Demidjuk poznamenal, že v Sov tském svazu není o esperantu „všeobecn slyšet – v úplném rozporu jak tomu bylo p ed 6-7 lety.“ krasov kritizoval formálnost zprávy úst edního výboru, protože její teze obsahují jen ú ednické fráze a nic o skute né práci.“. Drezen skute vypracoval velmi slabou zprávu, zcela bez nadšení, když p edtím se mu práv jeho nadšením da ilo inspirovat esperantské organizace. Nyní musel ve ejn vyslechnout výtky, že nejen brzdí propagaci esperanta, ale dokonce popírá jeho pot ebu.210 le neochabovat v práci byla velká. A koliv v Sur Posteno Klasbatala v hlavním lánku o plenárním zasedání úst edního výboru se psalo o vražd leningradského stranického sekretá e Sergeje Kirova211 s varovným oznámením, že brzy „bude zve ejn n materiál, který demaskuje trockisty v esperantském tábo e“ („ideové bratry nekalé Zinovjevovy opozi ní skupiny“)212, zbytek obsahu tohoto ísla nesl rysy, které mohly v stit nový za átek. Redakce se vyslovila o kritice z Lille jako o správné, u inila v obsahu kolik zm n, nap . zavedla jazykový koutek, hádanky a humornou rubriku (Rido ru a), aby tím pon kud zmírnila agita ní charakter orgánového asopisu. A navíc: opublikovala dopis tená e, podle kterého se zdálo, že SEU dosáhne kone bodu, kdy nebude z používání jazyka „jen jako koní ka“ d lat tabu. Pisatel Jevgenij Blinov volal po zvýšení jazykové úrovn sov tských esperantist a zm zp sobu propagace a požadoval, aby se stále jen nesklo ovala slova jako kapitalismus a proletariát, protože taková r-r-revolu ní bigotnost nyní brání pokroku v hnutí. Blinov neváhal žádat právo, i když se to nelíbí „radikál m“, vyjad ovat v esperantu „jakékoliv pocity“.213 V Blinovov požadavku osvobodit se od „pseudobombastické revolu nosti“ se zrcadlí tendence stranických prohlašování o výdobytcích bezt ídní spole nosti a z toho vyplývajícího nároku sov tských ob an využívat plody své práce pro socialismus. Nálada byla optimisti jší, postupn se 208

„Anta nova jaro“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 121. – Krom „ len “ m la SEU ješt kategorii „mládeže“ (3078 v roce 1932 a 2824 v roce 1933 a 3704 v roce 1934) a „p átel“ (asi 500 v roce 1933 a 4876 v roce 1934). 209 „Plenkunsido de CK SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 130 (Incertov – zpráva). 210 Na stejném míst str. 129-132. – Krom Demidjuka a N krasova se diskuse ú astnil mimo jiných Šamil Usmanov z Moskvy (kritikou Drezena) a Mojisej Rejtman z K ivého Rohu, který energicky požadoval aby se SEU stala masovou organizací. 211 Jak známo, vražda Kirova (1.12.1934) posloužila Stalinovi jako záminka vyhlásit p ípravy na „Velkou istku“. 212 „Memore al k-do Kirov“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 129. – Oznámený lánek „Proletoj, pligrandigu vian klasan atentemon!“ obsahoval hlavn útoky proti Lantimu a jeho vlivu a objevil se v následujícím ísle na st. 9-10. 213 Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 136.

193

zlepšovala ekonomická situace. Od podzimu 1935 již nebyla strava na p íd l. Nad je do budoucnosti stimulovalo také rozhodnutí revidovat sov tskou ústavu ohlášené na únor 1935. Na sch zích po celé zemi Strana prodiskutovávala navržené zm ny – „demokratizaci, elektrifikaci, principy politické rovnosti všech ob an a záruky základních lidských práv. Nová ústava, p ijatá v prosinci 1936, nijak neomezila hlavní pozici Strany. V praxi z staly sliby na papí e. esto dál byly nad je, že již odcházejí doby extrémního politického tlaku. A proto se zdálo, že i pro esperanto v Sov tském svazu mohou p ijít sv tlejší zít ky. Že rostl zájem o esperanto, ukazuje r st len v SEU: V listopadu 1935 bylo registrováno 13344 len a to je rekordní po et v historii hnutí.214 Ale tento st neodpovídal organiza ním možnostem a materiálním prost edk m SEU. Rychle rostly požadavky na u ebnice a p íd ly papíru bylo nutno použít práv na n .215 Po roce 1934 vyšly jen t i ísla esperantsky psaného orgánového asopisu. Nakonec chyb l papír i na u ebnice, protože ro ní p íd l byl rok od roku redukován. 216 Aby SEU neztratila kontakt se svými leny, rozeslala regionálním organizacím a hlavním aktivist m jednoduchý informa ní bulletin217 a dvojlist v ruštin .218 V roce 1936 se objevilo jedno – poslední – íslo Sur Posteno Klasbatala. To již neobsahovalo sd lení o zlepšování situace. A koliv anglický komunistický esperantista Thomas Aldworth, který v ervnu 1936 navštívil Sov tský svaz se vrátil s dojmem, že esperanto „zde dlouho spalo a nyní se op t probouzí“, jiné informace mluvily o tom, že „v Moskv , v Kyjev , v Od se a ve velkých m stech innost poklesává“, hlavn proto, že již nevycházejí asopisy219, což také p iznal Aldworth: „p íšerný nedostatek papíru na knihy“ a také nedostatek asu pracujících, kte í musí „studovat odbornou techniku“.220 K tomu ješt uvnit SEU p etrvávala nesvornost v ur ení aktuálních úkol sov tského hnutí, jak m žeme usuzovat z dalšího, ve ejného zásahu Kol inského v roce 1936. Drezen v kritik upomínal na význa né místo, které vždy zastávala snaha o zavedení esperanta ve školách jak u „neutrálních“ tak „d lnických“ esperantist a ost e kritizoval ty funkcioná e SEU, kte í kv li nesouhlasu politik rezignují na tuto snahu a používají nedostatek u itel a ebnic jako záminku a výmluvu, že není možno se vzdalovat od aktuálních 214

„Pri nuna stato de SEU-movado“ Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 13. „La nova jaro“ Sur Posteno Klasbatala 1936, íslo 1/2, str. 1. 216 „Pri nuna stato...“ str. 15. 217 Bylo to Informilo z centra IPE v Leningrad . Instruk ní byla ísla 2 (duben 1935 13ti stránkové) a íslo 3 (prosinec 1935 22ti stránkové), ob psané na stroji. 218 Podle informace sov tského esperantisty v Sennaciulo 12. 1935/36, str. 29. 219 „Esperanto en Sovetio“ v Sennaciulo 12. 1935/36, str. 59. 220 T.Aldworth „Esperanto en Sovetio“ “ v Sennaciulo 12. 1935/36, str.74. – Aldworth napsal v Sennacieca Revuo (4. 1936/37, str. 154-156, 170-172; 5. 1937/38, str. 7-9, 23-25, 39-41, 56-58) komplexní, velmi zajímavou zprávu o své návšt s titulem „Angla SAT-ano en Sovetio“. T ebaže Aldworth usuzuje že p es nedostatky a bídu v zemi je n co v SSSR, což již musíme pokládat za základnu, na které vzniká n co velkého a krásného pro budoucnost (str. 57). Aldworth byl pro svoji otev enost vylou en z britské komunistické strany (Sennaciulo 14. 1937/38, str. 3). 215

194

ídn -bojových úkol . Podle Kol inského jsou mezi vedoucími SEU n kte í („malá skupinka, inící si nárok, aby jejich názor byl názorem celé organizace“), kte í tvrdí, že v sou asném stadiu esperantského hnutí nem že být hnutí masové. Takový názor ozna il jako „pomýlené levi áctví“, protože to znamená kapitulovat. 221 To co u inil Kol inskij je možná poslední pokus k rozptýlení pocit poraženectví. 4.2.7. Sov tští esperantisté se odml eli Nevíme, zdali „poraženci“, mezi které bezpochyby Kol inskij po ítal i Drezena, pokra ovali dál na své cest , nebo zdali kritici defenzívy mohli získat ješt n jaký prostor. Kol inskij nezve ejnil své požadavky v materiálech SEU, ale v Sur Posteno orgánu IPE, který se po n kolikam sí ní p estávce za al vydávat v Nimes. Skoro pouze v této revui bylo možno po roce 1935 se n co dov t o sov tském hnutí. Informace byly sporadické a chudé, pokud n jaké byly. V každém p ípad odrážely rostoucí vzdálenost mezi IPE a SEU. Když se v srpnu 1935 v Antverpách konal 2. kongres IPE, op t nep išli delegáti SEU, což vyvolalo mezi mén než stovkou ú astník „dosti ho ké poznámky“.222 Zástupci SEU byli postrádáni tím víc, protože na programu kongresu byla k ešení otázka o znovusjednocení d lnického esperantského hnutí. Tato otázka byla aktuální práv kv li radikální zm sov tské politiky. Pochopiteln , že vít zství nacist v N mecku nebylo povrchní událostí. Sov tský svaz hledal – pod heslem protifašistické lidové fronty a kolektivní bezpe nosti – možnosti pro široké spojenectví proti fašistickému nebezpe í. Snažil se zlepšit svoje vztahy s kapitalistickými vládami západní Evropy a prost ednictvím Kominterny nabízel sou innost nekomunistickým d lnickým organizacím, práv t m, kterým donedávna spílal „sociálfašist “. Nová taktika nez stala bez odezvy. Koncem ervna 1935 v Pa íži vzbudil pozornost „Kongres na podporu kultury“ na kterém mnoho význa ných intelektuál z celého sv ta manifestovalo proti fašismu a nev lo se, ani se nikdo nezajímal, že kongres, který se zvn jšku jevil jako „neutráln -pokrokový“, byl vlastn financován Kominternou. Za átkem srpna 1934 na 14. kongresu SAT ve Valencii, pod dojmem nové orientace v komunistickém hnutí, byla p ijata rezoluce s vyjád ením p ání k obnov vztah se sov tskými esperantisty, kte í jsou v sou asné dob „izolovaní od svých brat í ve sv “.223 SAT oficiáln p edala rezoluci IPE.224

221

V.Kol inskij „Taskoj por hodia kaj taskoj por morga “ Sur Posteno 1936, íslo 44 ( ervenec), str. 1-2. Viz také otev ený dopis Kol inského o spole né innosti neutrálních a d lnických organizací za ú elem zavedení esperanta do škol: Sur Posteno 1936, íslo 45/46 (srpen-zá í), str. 4; Sennaciulo 12. 1935/36, str.62-63. 222 Sennaciulo 11. 1934/35, str. 79. – Podle IPE se v Antverpách ú astnilo asi 90 osob, podle SAT ne víc než 40. 223 Sennaciulo 10. 1933/34, str. 63. – Rezoluce byla adresována sov tské vlád a všem pracujícím esperantist m ve sv a mimo jiné požadovala, aby finan ní ástka, kterou dluží SEU SATu, byla alespo áste zlikvidována a také zrušen zákaz dodávat tiskoviny SATu do Sov tského svazu.

195

V polemické reakci úst edí IPE v Leningrad trvalo na tom, že jednotná fronta je již uskute na v rámci IPE. 225 A protože v této odpov di je sotva možno vid t jaký kompromis, možný kontakt mezi SAT a IPE nebyl realizován.226 Až v lét 1935 se objevily nad je na dohodu. Obrat v taktice lidové fronty oficiáln vyhlásil Georgi Dimitrov na 7. sv tovém kongresu Kominterny, který zahájil v Moskv 25. ervence.227 Úst edí IPE ochotn nabídlo SATu již koncem ervence, práv p ed kongresem SAT v Pa íži a kongresem IPE v Antverpách, aby se ob organizace rychle dohodly o založení jednotné fronty a za tím ú elem si vym nily své delegáty na kongresech.228 SAT odpov la, že ji t ší „projevená snaha k jednotnosti“, ale položila otázku, zdali to nebrání propojení IPE a marxismu-leninismu. SAT ješt navrhla obnovit volnou individuální korespondenci mezi sov tskými a ostatními pracujícími esperantisty.229 V rezoluci z kongresu v Pa íži byli pozváni bývalí lenové k návratu zp t do ad SAT.230 Kongres IPE v Amsterodamu, který se konal n kolik dní po SAT kongresu v Pa íži, prodiskutoval návrhy, áste za p ítomnosti t í pozorovatel ze SAT. O zm nách z hlediska dialektického materialismu se kongres ozna il za nekompetentní, ale k mnoha návrh m SAT se vyjád il kladn a u inil i p íslib p ijetí, nap . k dodávkám tiskovin SAT do SSSR. 231 Kongresová rezoluce prohlásila za neplatnou tu ást zakládajícího prohlášení IPE v roce 1932, která vyzývá k boji proti beznárodnosti a také proti sociální demokracii, které nedávno vy ítala, že podporuje „imperialistické loupežení a války“ a 224

V doprovodném dopise z 6.9.1934 žádala SAT IPE, aby „laskav uvážila možnost znovusjednocení“; dopis byl poslán administraci IPE v Amsterodamu s kopií pro „IPE-Moskvo“: Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 133; porovnej 27. 225 Dopis úst edí IPE pro SAT ze dne 5.12.1934 Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 133-134. V dopise je argumentováno tím, že dluh je již splacen, jmenovit tedy t ídn uv dom lým len m SAT, kte í jsou nyní sjednoceni v IPE. K dopisu je p iloženo dlouhé memorandum pracujícím esperantist m, aby se sdružovali k praktické innosti kolem PEK: „Vivu la unueca fronto!“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 131-132. 226 Lanti, pov ený výkonnou radou, napsal úvodník „Principoj de unueco“ v Sennaciulo (11. 1934/35, str. 2527), který byl poslán též IPE jako odpov SATu. V n m Lanti poukazuje na cestu vedoucí k rozšt pení v d lnickém, esperantském hnutí a prohlašuje, že opušt ní nadstranického charakteru organizace SAT je nep ijatelné. 227 E.H.Carr The twilight of Comintern 1930-1935, Londýn 1982, str. 403. 228 Dopis z úst edí IPE kongresu SATu ze dne 19.7.1935 Sennaciulo 11. 1934/35, str. 62-63; Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 2. – V dopise je upozor ováno, že jednotná fronta na místní úrovni je již založena mezi leny IPE a SAT. P esto však bylo požadováno, aby SAT p estala s útoky proti Sov tskému svazu a propagandou beznárodovosti. 229 Dopis SATu úst edí IPE (kopie pro IPE kongres) ze dne 7.8.1935 v Sennaciulo 11. 1934/35, str. 63; Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 2. Dopis také opakoval p ání SAT, aby tiskoviny SATu byly znovu posílány do SSSR a bylo navrhováno zve ej ování vým nné korespondence v ur itých orgánových asopisech a jako výhoda bylo ozna eno, že lenové r zných názor mohou uskute ovat spole nou práci v rámci SAT ve frakcích. 230 Sennaciulo 11. 1934/35, str. 63-64. 231 „Protokolaro de la 2-a IPE-Kongreso“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 180-182, 185-187; „Rezolucio pri la unueca laboro akceptita de IPE-Kongreso“, Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 2-3; viz též také Sennaciulo 11. 1934/35, str. 79, 84; 12. 1935/36, str. 16. – A.Berlo, francouzský len IPE souhlasil, aby IPE rezignovala na svou marxistickou základnu a krom toho nesouhlasil, aby IPE byla „filiálkou Moskvy“ (Protokolaro... str. 186).

196

„odrazuje pracující od t ídního boje a brání uskute ní rudé jednotné fronty.232 K dalšímu jednání se SAT kongres zvolil t lennou komisi.233 Vyzn ní antverpského kongresu dalo podn t k optimistickému pohledu na možnosti budoucí dohody, ale západní lenové IPE si neuv domili dostate pozici svých sov tských soudruh . Úst edí IPE v Leningrad 1. íjna 1935 sd lilo SATu rozhodnutí antverpského kongresu. V doprovodném dopise byly iloženy požadavky, které podle mín ní SAT, „zcela odstranily základnu pro jednání“ 234: Úst edí IPE prohlásilo za nemožnou jakoukoliv další spolupráci s trockisty a „s organizacemi, které bojují proti bašt celosv tového proletariátu v Sov tském svazu“.235 Nep ekvapuje tedy, že SAT ve své odpov di ozna ila takové požadavky za nep ijatelné.236 Mezi západoevropskými leny IPE, kte í v Antverpách nabádali SEU, aby co nejd íve obnovila svou organiza ní innost237, vzniklo zd šení z názoru sov tské sekce. Ostrý dopis z Leningradu, který zastavil jednání se SAT, byl otev en kritizován jako „zmetek“ 238. Situace „sjednocovací komise“ zvolené v Antverpách byla kuriozní. V dopise pro SAT je zd razn na její legitimnost argumentem, že kongres je pro IPE suverénní instancí. 239 Když SAT odmítla jednat s komisí, protože pokládala za její nad ízené leningradské úst edí240, komise tam napsala, aby získala pro sebe mandát k jednání, ale odpov nedostala.241 Za t chto podmínek SAT, která si uv domovala, že v IPE chybí „absolutn jednota“, tím mén byla ochotna pokra ovat v jednání o budoucí spolupráci nebo o znovusjednocení. kolik funkcioná IPE bylo nespokojeno s tím, že úst edí p ehlíží kongresová rozhodnutí a vyslovilo pochybnosti, zdali vedoucí jsou v bec komunisté. 242 Skepse o prozíravosti SEU vznikla v adách jejich len informací icházející již p ed antverpským kongresem, která p edpokládala, že sov tská strana se zajímá o normalizaci svých vztah s neutrální UEA. Za átkem roku 1935 francouzský len vedení UEA Pierre Petit se domníval - analogicky s p ihlášením se Sov tského svazu do Ligy národ v zá í 1934 – že SEU najde

232

„Rezolucio pri batalo por paco kaj kontra fa ismo“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 190; porovnej Internaciisto 2. 1932, str. 85-86. 233 leny komise byli: A.Berlo, Marcel Boubou a Pierre Malfère. 234 Barthelmes na 16.SAT kongresu v Manchestru 1936 Sennaciulo 12. 1935/36, str 73. 235 Sennaciulo 11. 1934/35, str. 83; Sur Posteno 1936, íslo 41 (b ezen), str. 2. 236 Dopis SATu pro úst edí IPE ze dne 9.11.1935 v Sennaciulo 11. 1934/35, str. 83-84; Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 3. 237 Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3. – SEU také nemohla finan podporovat IPE. Aby západní sekce mohly „finan trochu odpo ívat“, navrhli belgi tí lenové IPE, aby následující kongres se konal v Sov tském svazu: Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 164. 238 V dubnu 1936 na kongresu francouzské sekce IPE: „Raportado de la Plenum-Komitato de SAT (1935-36), str. 50. 239 Dopis komise pro SAT z 15.12.1936 v Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 3. 240 Dopis SATu na administraci IPE v Londýn ze dne 19.2.1936 v Sur Posteno 1936, íslo 41, (b ezen), str.1. 241 Proleta Esperantisto (francouzsky) 1936, duben; podle „Raportado... „ str. 50. 242 „Malkonsentoj e I.P.E“ La Socialisto 10. 1936, íslo 4 (prosinec), str. 6-7 (vý atky z ob žníku Pierra Malfère).

197

brzy cestu do UEA.243 Západní lenové IPE v ili, že neutrální hnutí „toleruje a dokonce podporuje fašistickou ideologii“, odmítali v it, že by se SEU hlásila k „reak ní UEA“.244 Ale brzy SEU sama p iznala, že spolupráci s UEA pokládá za možnou, protože proti fašistickému nebezpe í musí proletariát v principu spolupracovat také s „buržoazní inteligencí“. Také spole nou frontu s n kterými leny SAT uznala SEU jako p edstavitelnou, ale jen s v domím, že sou asná SAT je vedena nebezpe nou, idealistickou kontrarevolu ní ideologií.245 Tato pozice SEU – vždy v souladu s politikou Kominterny – ur ovala otev enost neutrálnímu hnutí a sou asn pomáhala vysv tlovat p iny, pro úst edí IPE sabotovalo jednání se SAT. Bylo to poslední delší sd lení úst edního výboru SEU, které bylo možno íst v esperantu. B hem roku 1936 se kontakt západních len IPE s centrem v Leningradu stal „nenormáln “ pokulhávající a nakonec p estal fungovat v bec. O SEU poznamenala IPE ve své zpráv o innosti, že pokud je známo, nevyvíjí žádnou organiza ní innost. 246 Na 3. kongresu IPE, který se konal v roce 1937 v Pa íži, Albert Respe247, redaktor Sur Posteno, p i rezignaci prohlásil: „Musíme akceptovat, že sov tští soudruzi mají potíže, které my m žeme jen p edpokládat, ale neznáme je.“ Stejn nevysv tlitelné z stalo ml ení z úst edí IPE a tak kongres rozhodl založit nové centrum v Londýn .248 Sporadicky se objevily známky, že možná ješt nejsou všechny nad je na obnovu kontaktu se sov tskými esperantisty ztraceny. P íliš neuv itelný se zdál fakt, že se náhle rozpustila organizace, která na konci roku 1936 m la 11873 len .249 Za átkem roku 1937 Sur Posteno psalo o ilé innosti SEU na podporu protifašistického boje ve Špan lsku; bylo zorganizováno víc než 500 pozdravných dopis kolektiv sov tských pracujících špan lským soudruh m a byla poslána esperantská literatura esperantist m bojujícím v mezinárodních brigádách. 250 Dorazily ješt další výtisky SEU: v první polovin roku 1937 se

243

P.Petit „La ali o de iuj landaj asocioj al U.E.A.“ Franca Esperantisto 3. 1935, íslo 13 (únor), str. 23-24; porovnej Sennaciulo 11. 1934/35, str. 35; viz také 12. 1935/36, str. 59. – UEA a SEU již na podzim 1932 otev en navazovaly vzájemné služby. UEA v lednu 1934 oznámila svou p ipravenost ke spolupráci: H.J. (Hans Jakob) „La rilatoj kun USSR“ Esperanto 30. 1934, str. 13. 244 A.R. „Per tuta forto por IPE“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 155. 245 Úst edí IPE a út edí SEU „Proleta esperantistaro kaj ne traloj“ Sur Posteno 1936, íslo 40 (únor), str. 1-2. – Tento lánek byl pravd podobn napsán ve druhé polovin roku 1935. Úst edí IPE vydalo zvláštní instrukce, aby se skupiny IPE obracely na neutrální skupiny s návrhem na kooperaci v práci za mír a proti fašismu. Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 6. 246 Sur Posteno 1937, íslo 54 ( erven) str. 3. 247 Respe bylo krycí jméno n meckého komunisty Augusta Schwenka, který uprchl do Francie. Byl jedním z p ti len sekretariátu IPE zvolených na zakládajícím kongresu. Od ervence 1932 byl redaktorem Internaciisto. V období, kdy IPE administrace fungovala v Nimes (od listopadu 1936), byl jejím generálním sekretá em. 248 Nikolao Ecert „Konciza raporto pri la 3-a IPE-Kongreso“ Sur Posteno 1937, íslo 56(zá í), str. 5. – Na kongresu, kterého se zú astnilo n kolik desítek len IPE, hlavn z Francie, Británie, Belgie a Nizozemska, Respe ozna il statutární body dialektického materialismu za „zbyte né“, hlavn pro propaga ní a jednotící práci IPE. Kongresu byl ješt doru en pozdravný dopis od SEU. 249 Sur Posteno 1937, íslo 52 (duben), str. 2. 250 „SEU kaj antifa ista batalo en Hispanio“ Sur Posteno 1937, íslo 52 (duben), str. 2.

198

objevily p eklady nové sov tské ústavy a dv Stalinova díla. 251 V únoru 1938 Sur Posteno zve ejnilo vyjád ení sov tských tená o obsahu asopisu252 a v dalším ísle následovala podivná informace, že SEU, nyní s N krasovem ve funkci generálního sekretá e, za íná pracovat na nové bázi253 - bez jakéhokoliv vysv tlení o tom co se stalo s Drezenem. A tuto informaci o vzniku „nové báze“ pro SEU doprovázelo sd lení, že po et len v etn p átel esperanta dosáhl za rok 1937 jen 5286. Že padá soumrak na esperantský život v Sov tském svazu si drasticky všichni uv domili, když v rádiu byly zastaveny relace v esperantu. Již v prosinci 1936 bylo zastaveno vysílání z Minsku254 a o n kolik m síc pozd ji také z Leningradu.255 Sov tský velvyslanec v Pa íži na dotaz o p in odpov l nejprve, že je zastavení jen „provizorní"256, ale pozd ji ozna il zastavení vysílání za definitivní s vysv tlením, že sov tské radiostanice nebudou vysílat v esperantu pro „technické d vody“, ale také proto, že již fungují vysílání v mnoha dalších jazycích.257 Esperanto se tedy stalo zbyte né. V roce 1938 se objevilo ješt kolik inzerát ke korespondenci od sov tských esperantist v Sur Posteno a ve špan lské Popola Fronto. Od té doby vládlo ml ení. ítil se druhý sloup podpírající IPE – mén než p t let po nacistickém úderu na n meckou sekci. Ztrátou SEU ztratila IPE svou nejpo etn jší zemskou organizaci a scvrkla se na organizaci s po tem len kolem n kolika stovek, kde více než polovina len provád la svou innost nezákonn . Zmatení vedoucí IPE na západ nem li žádné informace o p inách odml ení esperantského hnutí v Sov tském svazu a s námahou elili paralyzování svého malého mezinárodního sv ta. Vnit ní diskuse se nevyhnuteln to ily okolo otázky zda má další existence organizace v bec smysl. 4.2.8. IPE v agónii Nad je na sjednocení d lnického esperantského hnutí byly ješt jednou zažehnuty v roce 1936. V ervenci, ty i m síce po obnovení odborové jednoty ve Francii a jeden m síc po zformování vlády lidové fronty Léona Bluma, organizace francouzských len SAT258 a francouzské sekce IPE 259uspo ádaly v Pa íži spole ný kongres za ú elem spojení obou organizací.260 To se stalo 251

Konstitucio (Fundamenta Le o) de la Unio de Sovetaj Socialismaj Respublikoj; J.Stalin: Pri projekto de Konstitucio de U.S.S.R. kaj Paroladoj kaj intervjuoj, 1935-1936. – Jednalo se o jednoduché brožury. 252 „Sovetaj kamaradoj pri SP“ “ Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 6. 253 “ Sur Posteno 1938, íslo 60 (b ezen/duben), str. 2. 254 Internacia S.O.S. Bulteno 1936, íslo 49 (prosinec), str. 1. 255 Internacia S.O.S. Bulteno 1937, íslo 54 (kv ten), str. 3. 256 Internacia S.O.S. Bulteno 1937, íslo 58 (zá í), str. 2. 257 Internacia S.O.S. Bulteno 1938, íslo 62 (leden), str. 3; porovnej Sennaciulo 14. 1937/38 tr. 24. 258 Féderation Espérantiste Ouvière. 259 Féderation des Espérantistes Prolétariens. 260 Pod názvem Féderation Espérantiste du Travail; p ihlásily se také belgické skupiny, nep ihlásila se socialistická skupina ESFIO. Nová organizace sjednotila 2000 len . – Zpráva a text provolání viz Sur Posteno 1936, íslo 45/46 (srpen/zá í), str. 1.

199

kolik dní p ed vypuknutím ob anské války ve Špan lsku, která vyvolala celosv tovou podporu myšlence lidové fronty proti fašismu. Již za átkem srpna byl zahájen 16. kongres SAT v Manchestru a také zde se zdálo p íznivé ovzduší pro jednotu: Reprezentant IPE, William Keable m l p íležitost dvacet minut mluvit a v ele doporu ovat následovat vzor Francouz v mezinárodním ítku.261 A koliv návrh na jmenování p ípravné komise na sjednocení nebyl ijat, v kongresové rezoluci, která zvala všechny pracující esperantisty do SAT ke spole nému boji proti národnostnímu šílenství, nebylo žádné vysv tlení, pro se tak nestalo. Bylo požadováno, aby se „jednota uskute nila v rámci SAT“, a sou asn kongres doporu oval zapomenout na minulost a prohlásil všechny „t ídn bojující“ esperantisty, bez p ihlédnutí k jejich in m, za vítané v adách SAT.262 Jestliže navenek projevený optimismus po Manchestru m l n jaký základ, 263 SAT ho rychle ztratila, když mohla pozorovat jak francouzští lenové IPE se snaží ovládnout „vzorovou“ jednotnou organizaci ve své zemi a nedbat na vliv SAT. 264 Výkonná rada SAT usoudila, že situace ve Francii ukazuje velmi eteln slabé stránky tohoto „mezinárodního sjednocení“, které mohlo vzniknout jen jako obranné gesto proti ohrožení fašismem, ale nebylo založeno na hlubší spole né ideologii. 265 To se dotýkalo také situace v lidové front , jejíž partne i se stále více rozcházeli. V ervnu 1937 abdikací premiéra Bluma zapo al proces vedoucí k rozpušt ní vlády lidové fronty ve Francii. Socialisté odmítli návrh komunist utvo it spole nou stranu. V té dob ztratila IPE všechnu d ryhodnost v o ích SAT.266 Získat zp t ji také nemohla hlavn tím, že v nových stanovách, p ijatých v roce 1937, byl vyškrtnut požadavek na svázanost len IPE s dialektickým materialismem. 267 Toto rozhodnutí bylo v prvé ad ukazatelem toho, že diskuse o „jednot “ v IPE zm nila sm r. Ke snahám IPE již nepat ilo p edstavovat se jako organizace, která hledá sm ry, jak p im t SAT „k pravému t ídnímu boji“, ale razí nové teze: aby se také d lni tí esperantisté cítili v prvé ad – esperantisty. 261

„Protokolaro pri XVI-a Kongreso de SAT en Man estro“ Sennaciulo 12. 1935/36, str. 72. N.Bartelmes „La leciono de sukcesplena kongreso“ Sennaciulo 12. 1935/36, str. 62. – Text rezoluce na stejném míst . 263 IPE mluvila o vít zství nad „sektismem“ v Manchestru: „La lasta SAT-kongreso kaj unueca fronto“ viz Sur Posteno 1936, íslo 47 ( íjen/listopad), str. 3. – 20. ervence 1936, týden po francouzském sjednocovacím kongresu, administrace IPE s poukazen na kongres navrhla v dopise ISE a SATu nové jednání za ú elem sjednocení a v dopise pro UEA navrhla „spolupráci ur itého stupn . Dopisy byly podepsány H.Homo (Muravkin) a jsou opublikovány v (srpen /zá í), str. 2. Jedná se o poslední sd lení leningradského úst edí IPE v Sur Posteno. 264 H.Cachon „La unueco en Francio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 42; „Raportaro de la Plenum-Komitato de SAT por la agadjaro 1937/38“, na stejném míst str. 63-64; „Prokololaro pri la 18-a Kongreso de S.A.T. en Bruselo“, na stejném míst str. 89 (zpráva od Barthelmesse). 265 „Raportaro de la Plenum-Komitato de S.A.T. (1936-1937)“ Sennaciulo 13. 1936/37, str. 49. – Na obranu názor a hledisek SAT ve francouzských oblastech od íjna 1937 byl vydáván m sí ní bulletin SAT-Amikaro. 266 Pro organiza ní slabost za ala SAT IPE jednoduše ignorovat. V listopadu 1936 nizozemská sekce IPE byla rozpušt na Sennaciulo 13. 1936/37, str. 15; Sur Posteno 1936, íslo 48 (prosinec), str.3. 267 Gladis Keable „Por forta IPE“ Sur Posteno 1937 íslo 5 ( ervene), str. 1. – Text nových stanov: Sur Posteno 1938, íslo 58 (leden), str. 5-6; z p edchozích stanov: Internaciisto 2. 1932, str. 90. 262

200

IPE vznikla proto, že SAT p estala sm ovat esperanto k t ídnímu boji a zradila tak tradice d lnického esperantského hnutí. IPE která se vždy snažila o jednotnost proesperantskou PEK-prací, p ekvapila na za átku roku 1938 své leny upozorn ním, aby se nebavili nesmysln o použití esperanta jako nástroje, ale uv domili si sv j úkol a piln propagovali a u ili se jazyk.268 Tím IPE výslovn opustila svou dosavadní linii: nezd raz ovat propagaci esperanta a nabádat k praktické aplikaci jazyka pro zvláštní cíle proletariátu. Znovupoznání, že esperanto je samo o sob hodnotou, neznamenalo odstran ní jazyka z jeho pomocné funkce; navíc, IPE propagovala nutnost využít jazyk jako zbra proti fašismu a nebezpe í války. P esto, práv s p ihlédnutím k tomuto cíli, IPE pokládala za nutné nezd raz ovat svou proletá sko-sdružující roli, ale podtrhnout spole nou odpov dnost za celé esperantské hnutí tím, že nabízela spolupráci všem d lnickým organizacím a „všem seriozním esperantist m v neutrálním hnutí“, kte í jsou p ipraveni vnímat alespo minimáln heslo: „proti fašismu, za mír a demokracii“.269 Toto „volání k jednot “ se objevilo v srpnov -zá ijovém ísle v roce 1938. Bylo to poslední íslo Sur Posteno270. kolik len vedení IPE si uv domilo, že esperantství je stmelující prvek a nyní rychle rozhodovali o následcích, které se shodovaly s logikou nové orientace. Tedy v další samostatné existenci své organizace vid li zábranu k jednot , po které dychtí všichni esperantisté. Tento výchozí bod up esnil obsáhlý ob žník, který – v angli tin – v íjnu 1938 rozeslala generální sekretá ka IPE, Gladys Keableová „všem komunistickým esperantist m“.271 Ob žník v úvodu pojednává o d ležitých zm nách v situaci ve sv , charakterizovaných nástupem fašismu“ Sedm síc p ed tím Hitler anektoval Rakousko, koncem zá í Mnichovská konference zp sobila rozpad eskoslovenska a ve Špan lsku se republikáni nacházeli v zoufalém boji s Francovými jednotkami. Ob žník upozor uje na perzekuce proti esperantist m, i neutrálním, nacistickým režimem a o rozší eném p esv ení, že k záchran esperanta je nutno bojovat proti fašismu. IPE tedy si musí uv domit jasn svoji pozici: Již nem žeme nadále aplikovat linii, která byla vhodná v roce 1932 a tu a tam n co záplatovat, abychom se pokusili vyrovnat se situací roku 1938. My si musíme p iznat, že jsme se vážn mýlili, když jsme podle staré linie pokra ovali tak dlouho, bez toho abychom se zeptali na její správnost.

Organizace, která skoro o ty i roky d íve ozna ovala neutrální hnutí v celku jako reak ní, nyní p iznala, že zde jsou proporce „demokratické a 268

A.R. „Rimedo kaj celo“ : Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 1-2. Plenumkomitato de IPE „Alvoko al unueco“ Sur Posteno 1938, íslo 63 (srpen/zá í), str. 1. 270 Zastavení vydávání asopisu zp sobilo p edevším v lét 1938 to, že francouzská sekce a nizozemské skupiny krom BLEA, jako hlavní podporovatelé, p estaly platit p ísp vky.: Kunligilo. Interna organo de IPE-centro kaj Plenumkomitato de IPE (Londýn), bez data (kolem konce roku 1939), str. 6. 271 Ob žník, který byl z ejm ur en nejprve pro britké leny IPE, má datum 20.10.1938. Kopii o p ti hust psaných stránkách nám dala laskav k dispozici paní Ethel Prentová. Za ást esperantské verze (t i stránky) kuji panu Edwardovi Ockeyovi. 269

201

antifašistické“. Proto – podle ob žníku – bylo chybné projednávat otázku jednoty jen jako záležitost mezi SAT a IPE a neuv domit si vztah ke hnutí jako k celku. Také lenové IPE by po právu zasloužili, ve shod s výroky Dimitrova na 7. kongresu Kominterny, nálepku „samolibých sektá “. Po této sebekritice následoval záv r: ... jediná obrana esperanta samotného v sou asném sv je boj proti fašismu, za demokracii a kulturu, za mír, svobodu myšlenek, za rasovou rovnost, za internacionalismus... Aby se komunisti tí esperantisté za adili pln do boje, byli vyzváni k souhlasu s likvidací IPE a p ihlášení se podle místních podmínek k neutrálním nebo k d lnickým organizacím, ve kterých se mají snažit, pod vedením mezinárodní „Komunista Esperanto-Frakcio“, „stát nejlepšími pracujícími“. Na ozdobu návrhu k likvidaci IPE oficiální pe etí Gladys Keableová ješt p idala poznámku, že její ob žník byl vypracován „s pomocí a aktivní podporou“ Britské komunistické strany. 272 koliv byl ob žník kvalifikován jako „soukromý“, jeho obsah se velmi brzy rozší il.273 Výkonná rada SAT, když uslyšela labutí píse IPE si p ipomn la období, kdy si IPE osobovala právo reprezentovat 25000 d lnických esperantist : „Dnes tato mýdlová bublina praskla!“ 274 Mimo ne etné pocity škodolibé radosti, mnoho len SAT šokoval úmysl IPE se rozpustit a p ejít do neutrálního tábora, protože lenové SAT mohli sotva chápat pozitivní mín ní o „neutrálech“275. V ob žníku IPE bylo na SAT znovu úto eno276. Zm na linie znovu potvrdila to, co od za átku bylo hlavním rysem IPE: její absolutní poslušnost k aktuálním direktivám Kominterny. Jakkoliv byla reakce SAT pochopitelná – bylo p ekvapením, že v IPE nevládla vždy komunistická discipína. Ukázalo se, že britští vedoucí podcenili schopnosti svých len pochopit p iny návrhu na rozpušt ní. lenové m li podez ení, že za tímto návrhem je víc, než by m li v t277, kritizovali návrh jako oportunistický a také jako ignoraci t ídního boje278, kritizovali pokus oto it 272

P ibližn o dva roky d íve britská IPE sekce poslala petici Komintern „o podpo e a doporu ení esperanta jako spojovacího nástroje“ s podpisy poslanc a d lnických v dc : Sur Posteno 1936, íslo 47 ( íjen/listopad), str.1. 273 Vý atky se objevily v Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25-26. Podobnou argumentaci obsahuje lánek „Konstruu unuecon“ v Ru a Esperantisto 1939, íslo 79 (leden), str. 1-2, 9. 274 Výkonná rada SAT: „Ni staras fortaj“ Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25. 275 Nem že se pop ít, že SAT podhodnotila pokrokové prvky v neutrálním hnutí. Zdánliv realisti jší ohodnocení IPE p išlo pozd ji a krom toho bylo takticky diktováno. Teze Detleva Blankeho („Internacio de Proleta Esperantistaro – IPE“ v Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš 1978, str. 57), že IPE „zachránila morální tvá mezinárodního esperantského hnutí“ v období fašismu, je nep ijatelná. Nutno poznamenat, že Blanke nezmi uje ani perzekuce proti SEU, ani debaty o rozpušt ní IPE. 276 Ob žník vyzýval komunistické esperantisty aby s plnou energií pokra ovali ve svém boji proti kosmopolitismu a starali se, aby z rozpušt ní IPE neprofitovala SAT. Dále jakoby zde bylo n jaké ohrožení na základní filozofii d lnického esperantského hnutí, prohlásila BLEA za átkem roku 1939: „Odd lení pracujících od neutrál je nejen zbyte né, ale je to falešné a nebezpe né.“ Viz: „Konstruu unuecon“ Ru a Esperantisto 1939, íslo 79 (leden), str. 2; porovnej Sennaciulo 15. 1938/39, str. 36. 277 J.Thompson v Ru a Esperantisto 1939, íslo 80 (únor), str. 9. 278 T.S.Boag, na stejném míst str. 2.

202

kolo d jin zp t p ed dobu, než se pracující a buržoazie odd lili279 a úto ili na mentalitu drobné buržoazie svých v dc .280 Výbor Britského esperantského svazu (Brita Laborista Esperanto-Asocio - BLEA) 281, ve kterém byla sektetá ka Gladys Keablová sou asn i generální sekretá kou IPE, p esto neustoupil. Na ro ní konferenci, která se konala o Velikonocích v dubnu 1939 v Glasgow , edložil výbor oficiální návrh, aby se organizace rozpustila a její lenové se ihlásili do Brita Esperanto-Asocio (BEA). Návrh zval leny IPE z jiných zemí, aby napodobili p íklad britských soudruh .282 Po ostré diskusi návrh výboru velká v tšina nep ijala.283 Poražení iniciáto i likvidace IPE podali demisi a ve zvláštním prohlášení oznámili svou v li „loajáln “ splupracovat s BEA a s Internacia Esperanto-Ligo.284 Návrh na rozpušt ní IPE se nezda il. BLEA pod novým vedením, hlavn skotským, pokra ovala ve své innosti. Ve Francii, kde se také nezda ily likvida ní snahy285, se v kv tnu 1939 za al objevovat asopis IPE pod starým názvem Internaciisto. Byla vydána t i ísla. IPE se ješt dožila 23. srpna 1939 – paktu mezi Hitlerem a Stalinem – tedy úplného kolapsu všech nad jí na spojení komunist , socialist a pokrokové buržoazie proti fašismu. O týden pozd ji za ala 2. sv tová válka, za které p estala IPE existovat.286 K mnoha ob tím války a genocidy pat ili také dva francouzští p ední aktiviste IPE – Marcel Boubou a Honoré Bourguignon, kte í zahynuli v nacistických koncentra ních táborech Auschwitz a Dachau.287

279

„Amendment to Leading Resolution“ na stejném míst , str. 8. Leslie Edmonson v Ru a Esperantisto 1939, íslo 81 (b ezen), str. 2. 281 Koncem roku 1938 m la BLEA 222 len . Po zmizení SEU byla nejaktivn jší sekcí IPE. 282 Text návrhu (kterou výbor nazval rezolucí) Ru a Esperantisto 1939, íslo 79 (leden), str. 9 a Kunligilo (1939), str. 3. – Již d íve v prosinci se již zlikvidovala belgická sekce: Kunligilo str. 6. 283 29 bylo pro likvidaci BLEA a IPE, 117 bylo proti Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 1,4. 284 Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 7-8; íslo 83 ( erven/ ervenec) str. 6-7. Rezoluce, která obdržela v tšinu hlas volala za posílení BLEA a IPE, ale také upozor ovala na možnost založení sesterské organizace BEA: Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 1. Za tyto informace d kuji paní Ethel Prentové, britské lence SAT a panu Arthuru Nobesovi, lenu výboru BLEA do dubna 1939. Viz též Nobesovu brožuru Historio de la Brita Laborista Esperanto-Asocio kaj Internacio de Proleta Esperantistaro 1983. 285 Sennaciulo 15. 1938/39, str. 43; Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 2. –Francouzská, norská a nelegální portulgalská sekce odsoudily likvida ní návrh. Také stanovisko švédských len IPE bylo negativní; viz vzpomínky Jima Hornö „Pri IPE kaj PEK-laboro“ Paco 1981, DDR-vydání, str. 33. 286 Anglicky psaný ob žník výboru BLEA z roku 1945 konstatoval, že IPE je nutno považovat za mrtvou organizaci. 287 Honoré Bourguignon byl aktivní hlavn v IAREV a vydával od roku 1934 asopis Infanoj sur Tutmondo. Jiný francouzský aktivista IPE – George Salan byl v roce 1944 deportován do N mecka. Své dílo La nuda vero. Originala raporto pri propraj traviva oj en naziaj koncentrejoj 1944-1945 (Nimes 1975) v noval Boubouovi a Bourguignonovi. 280

203

4.3.

SOCIALISMUS A MEZINÁRODNÍ JAZYK

Marxisté-leninisté vždy pokládali za d ležité, aby jejich innost m la teoretickou základnu. Kv li všeobecnému p esv ení, že historický vývoj se rozvíjí podle daných zákon , dbali vždy, aby teoreticky ospravedlnili svoji politiku a demonstrovali soulad mezi teorií a praxí. Abychom pochopili p iny, které zp sobily pohasnutí esperantského hnutí v Sov tském svazu po dvou desetiletích oficiálního povolení a tolerování, je nutno abychom nejprve analyzovali vztahy mezi socialismem a mezinárodním jazykem. Otázka stojí: Je pohasnutí esperanta v Sov tském svazu vysv tlitelné tradicemi socialismu, zejména jejich marxistickou variací? Mají ideje socialismu teoretické ospravedln ní pro existenci esperantského hnutí? A také: Jaké byly snahy sov tských esperantist formulovat teoretickou základnu pro svou innost v Sov tském svazu? 4.3.1. Rann socialistické sny o univerzálním jazyku Tématem jazykového dorozum ní lidstva p es národnostní hranice se zabývali již myslitelé, které m žeme za adit mezi pionýry utopistického socialismu. 1 K nim pat í anglický humanista Thomas More (1478-1535), italský mnich Tommaso Campanella (1568-1639) a francouzský autor popisu cesty do fiktivní zem Denis Veiras d´Alais. V jeho díle Utopia, Civitas Solis a L´Histoire des Sevarambes2, stejn jako v jiných fantazijních dílech nového sv ta, se nacházejí zmínky o jazyku, jako o faktoru napomáhajícímu nebo naopak bránícímu realizaci ideálu nového spole enského po ádku. I víc: Mnohá tato díla také navrhovala jak odstranit to, co Voltaire oplakával jako „jedno z nejv tších nešt stí v život “: jazykovou zmatenost lidstva. Voltairova slova jsou charakteristická pro vzd lanost 17. a 18. století, zam ené proti úzkému národnímu myšlení a apelují na rozum, morálku, právní po ádek a spole enskou harmonii. Od za átku 17. století, když za aly rozkvétat národní jazyky a oslabil se význam latiny, jako mezinárodního dorozumívacího prost edku intelektuál , mnoho filozof a v dc – mezi nimi Descartes, Komenský a Leibniz – v novalo pozornost možnosti vytvo it zcela nový jazyk. Nej ast ji nebylo jejich cílem získat nástroj k snadn jšímu dorozumívání, ale vytvo it jazyk, který by pomocí své konstrukce slov pln dokázal vyjád it lidské myšlení a byl dokonalejší proti dosavadním jazyk m. Na univerzální jazyk, ke kterému bylo vypracováno mnoho schémat na „filozofickém“ podkladu, bylo pohlíženo jako na logický vrchol nezadržitelného pokroku lidského intelektu, 1

Viz p edstavy Rátkaie Árpáda „Fruaj socialismaj konceptoj pri la lingva futuro de la homaro“ v Szerdahelyi István (red.) Miscellanea Interlinguistica Budapeš 1980, str. 107-121. 2 Posledn jmenované dílo, které se objevilo v p ekladu z angli tiny (Pa íž 1677-79), podává podrobný úvod do - um le vytvo eného – jazyka Sevaramb .

204

nebo i dokonce, jak si p edstavovali mysticky lad ní myslitelé, že se vrátí onen ideální stav, který existoval p ed zmatením jazyk v Babylónii.3 hem 19. století, v epoše národního obrození a romantismu, se objevily nové projekty univerzálního jazyka, které – na rozdíl od filozofických jazyk – se snažily více erpat ze struktury a slovník existujících jazyk . Trval i zájem reprezentant utopického socialismu, t ebaže nedosp l do formy aktivní podpory nové plánovité tendence, která mí ila k pragmatickému ešení. Ve svých dílech utopisti tí socialisté upozor ovali na perspektivu jazykové jednoty lidstva pod podmínkou nového spole enského po ádku, ale pomíjeli up esn ní podrobností charakteru univerzálního jazyka i procesu jeho formování. Francouz Etienne Cabet, jehož román Voyage en Icarie inspiroval k pokus m p edstavit zcela pravidelný, na principech rozumu vystav ný a snadno nau itelný jazyk Icaran , jako vzor jazyka p ekonávajícího p ekážky k pokroku, které zp sobují znosti a nedokonalosti jazyk .4 Také grandiózní Théorie de l´unité universelle excentrického Francouze Charlese Fouriera zmi uje racionální univerzální jazyk, pat ící do ideální spole nosti. Jeho vznik je prognózován – trochu v rozporu – jako výsledek kontakt mezi lidmi, tzn. smíšením existujících „neracionálních“ jazyk .5 Jiný francouzský hlavní p edstavitel edmarxistického socialismu, Pierre-Joseph Proudhon debutoval lingvistickým dílem. V il ,že jednou bude mít lidstvo spole ný jazyk a vrátí se celosv tové bratrství nalezením ztracené jazykové jednoty.6 Nápadn jší bylo pojednání o tématu univerzálního jazyka jedním z nejorigináln jších raných socialist , n meckého krej ího a samouka, Wilhelma Weitlinga. Ten konstatoval: znost jazyk není nic svatého a hezkého, ani užite ného, je to mocná ehrada k pokroku ve v . Weitling, který doporu uje „set ást hloupé p edsudky vlastenectví a národovosti do prachu“ a s poukázáním na Leibnize, považuje za nutné a možné „vytvo it zcela nový, krásný, libozvu ný, dokonalý jazyk“. Aby v epoše vlak a letadel dál existovaly hranice a jazykové p ehrady se mu zdálo prost nep edstavitelné.7 P esto s tímto chápáním praktického použití univerzálního jazyka kontrastuje zp sob jakým se Weitling sám snaží problém ešit: jeho dílo Allgemeine Denk- und Sprachlehre, známé jen jako zlomek, se skládá

3

James Knowlson Universal landage schemes in England and France, 1600-1800, Toronto, Buffalo 1975 (porovnej recenzi Humphreye Tonkina Lingvaj problemoj kaj Lingvo-Planado 3. 1979, str. 76-85); M.M.Slaughter Universal languages and scientific taxonomy in the seventeenth century Cambrige 1982. 4 Etienne Cabet, Voyage en Icarie 4.vydání, Pa íž 1846, str. 2; viz též str. 80, 331, 369. 5 Charles Fourier Théorie de l´unité universelle 4.svazek, Pa íž 1841-43; porovnej Rátkai, str. 111. 6 Essai de Grammaire générale vydaný jako dodatek k novému vydání Nicolase-Sylvestra Bergiera Eléments primitifs des langues Besançon 1837; vý atek z Euvres completes de P.J.Proudhon svazek 15, Pa íž 1959, str. 82-84. – Proudhon se již v roce 1842 od své eseje distancoval. 7 Wilhelm Weitling Garantien der Harmonie und Freiheit (1842). Red. Bernhard Kaufhold, Berlín 1955, str. 93, 94, 96, 99.

205

z ambiciózního pokusu vynalézt podle vzoru velkých filozof dokonalý systém shody myšlení a jazyka a tak p edložit sv tu klasifikaci celého vesmíru. 8 Jakkoliv byly povrchní a asto naivní tyto myšlenky, p esto trvale formovaly myšlení vedoucích reprezentant utopistického socialismu. Ze snu o solidární lidské spole nosti, vedené rozumem, která se oproš uje od všech edsudk , a ve které není spole enská nerovnost a národnostní rozdíly, vznikla myšlenka, že je možno vrátit se do rajské minulosti ve sfé e jazykového dorozum ní. 4.3.2. Problém p edrevolu ního internacionalismu Marxe a Engelse Jakým zp sobem se toto d dictví projevilo v další historii socialismu? Jak známo, Komunistický manifest (1848) nastartoval vývoj, ve kterém ranné proudy socialistického myšlení musely nakonec zamí it k „v deckému socialismu“ stvo enému Marxem a Engelsem. Byl to marxismus - podle formulace Maxe Adlera – „manifestovat reálný základ tohoto (utopistického) snu a pozdvihnout ho mezi v domé jasné prost edky a cíle, kterými se sen tisíciletí stane ekonomicky zralou realitou v blízké budoucnosti.“9 Nejd íve je nutno poznamenat, že v dílech Marxe a Engelse se nenachází žádné upozorn ní na jazykovou jednotu lidstva v komunismu. Jen sporadicky žeme najít zmínky, že tito pánové alespo v li o zanícených jazykových utopiích svých p edch dc . Engels v roce 1853 poukázal na Weitling v návrh odstranit t etí „aristokratický“ pád10 a posmíval se, že perština by byla pro Weitlinga „langue universalle toute trouvée“, protože v ní je t etí a tvrtý pád identický“ 11. A o Proudhonovi je známa Marxova poznámka, že ten svou „nezralou prací o Langue universalle“ si troufal rozebírat problémy, „pro které mu chyb ly ješt nejzákladn jší poznatky.“12 Marxisti tí esperantisté ob as z t chto poznámek vyvozovali, že Marx a Engels v podstat znali d ležitost problému univerzálního jazyka a jen kritizovali nevhodná Weitlingova a Proudhonova ešení.13 Je taková interpretace ijatelná? Nebo p echodem od utopistického k v deckému socialismu byl problém odsunut stranou? K pochopení možná pomohou Marxovy a Engelsovy ideje, zejména vyjád ené mín ní o vztahu mezi socialismem a nacionalismem. Není pochyb, že 8

Toto dílo, známé také pod názvem Wahrheits- oder Universums-Systém bylo dokon eno pravd podobn nejpozd ji v roce 1849. Vý atek poslaný Alexandru von Humboldtovi k posouzení, nese titul Klassifikation des Universums, zugleich Klassifikation der Universalsprache: Wilhelm Weitling Klassifikation der Universalsprache 9 Max Adler Die Staatsauffasung des Marxismus Víde 1922, str. 310. 10 Engels v dopis Augustu Bebelovi z 25.10.1888, MEW XXXVII 118. 11 Engels v dopis Marxovi z 6.6.1853, MEW XXVIII 261. 12 Marx v dopis J.B.von Schweitzerovi ze dne 24.1.1865, MEW XVI 25. – Tuto kritiku provází ješt pochvalná slova o známém Proudhonov díle Qu´est-ce que la propriéte? 13 Nap . D.Blanke „Pri historio de la internacia laborista esperanto-movado“ Paco 12. 1969, íslo 187/188 (vydání NDR), str. 34; N.N krasov v EdE, str. 360.

206

Marxovo myšlení ve svých kone ných d sledcích bylo zam eno na založení harmonické spole nosti.14 Jeho nechu k nacionalismu je zjevná z mnoha teoretických výrok a získává obzvláštní význam tezí, že národní stát vznikl spole se zformováním buržoasn -kapitalistického sv ta a pomine po jeho rozvratu. S likvidací kapitalistických vlastnických vztah padnou poslední národnostní p edsudky, a : „S odstran ním t íd uvnit národa padne i nep átelský vztah mezi národy.“15 Marx také upozor oval, že o odstran ní národních hranic již usiluje sama buržoazie, protože kapitalismus je zam en na ekonomické teritorium a vytvá í systém celosv tového provázání. Úkolem proletariátu je doplnit historický proces a dál odstra ovat hranice a konflikty mezi národy. esto, že Marx a Engels zaujímali názor k národnostním problém m, nej ast ji se jejich zam ení vztahovala k ur itým politickým situacím. Opomn li vypracovat systematickou teorii „národa“. Nehled k svým mezinárodním cíl m neup eli národ m právo na rozvoj a z toho pramení množství proti ení. Tvrdili, že po proletá ské revoluci národní hranice padnou spole s t ídními p ehradami; ale d íve prob hne demokratická revoluce, kdy bude národnost zd razn na. Do jaké míry se ztratí národní zvláštnosti, pokud se bude zv tšovat státní moc, z stává nejasné. Marx a Engels, zcela zam ení na prvo adost t ídního boje, p ijímají posilování národ jako nositele pokroku, ale sou asn pohlížejí na asimilaci malých národ a „beznárodnost“ v koloniích za celosv tové pronikání kapitalismu a dokonce i války „více mén “ výslovn za rostoucí p ipravenost k revoluci. Jestliže tedy války a kolonialismus urychlují revoluci: pacifismus ji oddaluje? A koliv Marx a Engels byli p esv eni, že proletá ský boj povede k jednot sv ta, sotva u nich najdeme vysv tlení, pro sv tová jednota má být ze strany proletariátu urychlována p ed sv tovou revolucí nebo p ed ukon ením procesu buržoazního vyrovnání. Zdá se, že podle nich, buržoazn -kapitalistické sjednocení sv ta nemá být narušováno p ed asnými mezinárodními snahami proletariátu. Komunisté nem li být n jakými „zlepšovateli sv ta“16, ani nem li it chimérám o v ném míru 17 p ed proletá skou revolucí. Marx varoval p ed „mezinárodním sbrat ením národ “18, protože tato buržoazní fráze zakrývá t ídní antagonismus a odvádí pozornost od priorit t ídního boje. Naproti tomu, skute sbrat it národy je schopen jen proletariát, který je již v podstat „kosmopolitní, protinárodnostní“. Jak napsal Engels v roce 1885 19 Komunistický manifest dom zam uje staré heslo: „Všichni lidé jsou si bratry“ novým bojovým pok ikem „Proletá i všech zemí spojte se!“ Toto volání k solidarit lo v prvé ad za cíl p ipravit revoluci. Jinými slovy: P ed revolucí nemohl 14

Solomon Frank Bloom The world of nations. A study of the national implications in the work of Karl Marx New York 1941, str. 195. 15 „Manifest der Kommunistischen Partei“ MEW IV. 479. 16 „Manifest“, str. 474. 17 Engels „Das Fest der Nationen in London“ MEW II 614. 18 Marx „Kritik des Gothaer Programms“ MEW XIX 24. 19 Engels „Zur Geschichte des Bundes der Kommunisten“ MEW XXI 216.

207

existovat skute ný internacionalismus, ale po ní se vše jakoby samo od sebe upraví. My m žeme na záv r konstatovat, že marxismus souhlasil s kone ným sv tovým souladem, ale z vlastní iniciativy ned lal nic pro sblížení národ ed 20 revolucí. Proto je pochopitelné, že Marx a Engels nejen že nep ijali snahy vzd lanc k federalizaci národ , ale proklamovali rozhodný boj také konkuren ní socialistické Proudhonov evropsko-federalistické linii. Své konstatování, že pracující nemají vlast21, nechápali jako pozvánku k národnímu nihilismu. Marx se posmíval radikalismu Proudhonových stoupenc a vy ítal Francouz m, že vidí „negaci národností v pohlcení ostatních„menších“ národností vzorovou národností francouzskou“. 22 Marx a Engels sm ovali k odstran ní p ekážek mezi národy, ale nepomýšleli na rozpušt ní národních kultur a jazyk .23 Je charakteristické, že již v roce 1845 obvinili Maxe Stirnera ze snah nahradit všechny jazyky jedním jediným24 a bezpochyby m li stejný názor na Weitlingovy kritiky, kte í se báli, že se komunisté mohou snažit likvidovat „náš krásný n mecký jazyk.“25 Jevišt m Marxova boje proti jeho protivník m byla První internacionála, založená v roce 1864 - mezinárodní d lnická organizace (ILA) - , ve které byly reprezentovány r zné socialistické tendence v etn anarchismu. Kongresy ILA, zejména ten v Bruselu 1868, potvrdily vzr stající vliv marxismu. Až v roce 1872 s odchodem Michaila Bakunina se projevilo schizma mezi p ívrženci centralismu a revolu ní skupinou kolem Marxe na jedné stran a anarchisty podporujícími spontánní hnutí proti autoritám na stran druhé. Ti druzí si p áli, aby ILA byla organizací podle federalistického principu a aby p edstavovala vzor pro budoucnost. Marx a Engels se naproti tomu báli, že boj zam ený národnostn proletariát oslabí, jestliže se p ijme p edstava „n kterých fantast o neur ité budoucí spole nosti“. 26 Dávali p ednost „skute nému hnutí“ proletariátu mezinárodních organiza ních forem, zatím co Bakunin a proudhonovci vázali sv j program na uv dom ní pracujících na nebezpe í, že budou ignorovány národní menšiny a nebo budou i potla ovány. Vít zství Marxe nad Bakuninem znamenalo, že sv tová revoluce byla chápána jako organizované hnutí proletá pokrokových zemí a ne jako spontánní innost 20

Porovnej Walter Lipgens „Staat und Internationalismus bei Marx und Engels“ Historische Zeitschrift 217, 1973, str. 583. 21 „Manifest“ str. 479. 22 Marx v dopis Engelsovi 20.6.1866, MEW XXXI 229. 23 Porovnej: Michael Löwy „Marx et Engels cosmopolites: l´avenir des nations dans le communisme (18451848)" v Colloque sur: L´expérience soviétique et le probleme national dans le monde (1920-1939), Paris 6,7 8 décembre 1978. Actes. Tome I, Pa íž 1981, str. 623-636. 24 „Die deutsche Ideologie“ MEW III 412. – Píší posm šn , že se jedná o „svatý“ hebrejský jazyk. 25 August Becker Was wollen die Kommunisten? Lausanne 1844; vý atek ve Frits Kool, Werner Krause Die frühen Sozialisten svazek 2, Mnichov 1972, str. 490. – Becker, který sám z stává Weitlingovým stoupencem cituje tuto výtku komunist m a vyjad uje mín ní, že národní zvláštnosti se nedotknou jazyka (... uklidn te se – nikdy nevznikne sv tový jazyk!). 26 Engels „Der Kongreß von Sonvillier und die Internationale“ MEW XVII 477.

208

celosv tové t ídy pracujících. „Proletá ský internacionalismus tím ztratil sv j vodní univerzální i celosv tový a sou asn i bojový charakter.27 Marxismus tedy oslabil tradi ní internacionalismus socialist . Na prvních kongresech ILA byly diskuse ješt siln poznamenané myšlením utopistického socialismu. V Ženev roku 1866 dostali delegáti p ed sebe memorandum pa ížského d lníka Leneveuxe, který navrhoval zjednodušení francouzského pravopisu. V rezoluci pak byly vyjád eny sympatie nejen takovým návrh m, ale také pobízely ty, kte í se snaží o vznik univerzálního jazyka, za rozmnožení styk lidí r zných národ a jejich získání k práci na št stí lidstva“.28 Také dalšího roku, na kongresu v Lausanne se objevil v rezoluci ijatý návrh bakunisty Jamese Guillaumeho k ešení obtíží ve francouzském pravopise: Kongres p edpokládá, že univerzální jazyk a reforma pravopisu by byly všeobecn prosp šné a velkou m rou by p isp ly k jednot lidu a bratrství národ .29 Marx v názor na tyto dv rezoluce není znám, ale zcela evidentn tyto rezoluce pro svoji sbrat ující rétoriku a kuriózní kombinaci univerzálního jazyka s pravopisnými problémy ve francouzštin , nesouzn ly s Marxovým programem. Proto také nep ekvapuje, že rezoluce, které byly posledním po inem utopistického socialismu, z staly bez realizace a byly rychle zapomenuty.30 4.3.3. Kautsky a cesta k jazykové jednot v socialismu Oslabení internacionalismu v d lnickém hnutí po rozbití ILA a ml ení Marxe a Engelse o p edrevolu ních postupech, které by urychlily sv tové sjednocení p esto neznamenalo, že by pracující masy p estaly pohlížet na nacionalismus jako na vyjád ení buržoazní t ídní spole nosti, nebo že by p ešly k ignoraci národnostní otázky k realisti jšímu uv dom ní si národnosti ve svém politickém boji. Naopak, Marx nereprezentoval koherentní teorii ve vztahu národa a socialismu, až do prvních let dvacátého století zastávali pracující esv ení, ze nejsou schopní se podílet na národní kultu e a že úplný individuální rozvoj je možný jen ve sjednocené sv tové spole nosti. Tento názor nazval rakouský teoretik Otto Bauer „naivním kosmopolitismem“. 31 I když rostoucí snahy o autonomii v mnohonárodnostním RakouskoUhersku vykazovaly známky vzplanutí národnostních problém , reprezentanti 27

Miklós Molnár „Internationalismus“ v C.D.Kernig Sowjetsystem und demokratische Gesellschaft svazek 3, Freiburg 1969, sbírka 279. 28 La premiere Internationale Recueil de documents publié sous la direction de Jacques Freymond, svazek 1, Ženeva 1962, str. 83. 29 Na stejném míst , str. 142, 231. – Viz též Rátkai, str. 116-118. 30 Guillame, stoupenec Bakunina, byl v roce 1872 vylou en z ILA. 31 Otto Bauer Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie Víde 1907, str. 265 a další. – Všeobecn o tématu viz Hans Mommsen Arbeiterbewegung und nationale Frage Göttingen 1978.

209

ortodoxního marxismu ješt stále m li snahu problém bagatelizovat a tvrdili, že vít zstvím nad buržoazií se automaticky vy eší i národnostní konflikty. Nastal však as, kdy bylo nutno projednávat toto téma, ale stále p evládalo mín ní o historicky determinované jednot sv ta. V této souvislosti si zvláštní pozornost zaslouží lánek Karla Kautského, který zásadn p ispívá k pochopení vztahu mezi marxismem a myšlenkou mezinárodního jazyka. lánek má titul „La moderna nacieco“ (Moderní národnost)32 a v n m mecko-rakouský marxista zobrazuje historické a spole enské základy nacionalismu. P es proti ení ve svých argumentech, jako nap . poznání faktu, že také pracující mají národní zájmy, jasn trvá na mezinárodním významu kapitálu v dob sv tových výstav, p eshrani ní doprav a v po ádání mezinárodních kongres . Je ješt vhodné poznamenat, že jazyk, jehož význam je v dob vytvá ení národa podrobn zkoumán se autor sám p ipojuje k internacionálním snahám. Kautsky píše: ím víc se bude zintenziv ovat mezinárodní komunikace, tím víc se bude poci ovat také pot eba mezinárodního dorozumívacího prost edku, univerzálního jazyka. Tuto pot ebu nazval „symptomem pot eby sjednocení národ v moderní civilizaci na jednotném ekonomickém prostoru k odstran ní národních p ehrad“. lánek souvisí s d ležitou událostí týkající se našeho tématu: V roce 1887, ve stejném roce, kdy Kautský p edvídal vznik univerzálního jazyka, publikoval Zamenhof sv j projekt mezinárodního jazyka – nemén p esv en, že to odpovídá vzr stající aktuální pot eb . P es paralelnost v ase se p edstavy Kautského a Zamenhofa r znily. Kautsky ješt nemohl v t o ešení, které navrhoval Zamenhof, pomýšlel na Volapük a zd raz oval sou asn , že univerzální jazyk „není možné libovoln vymýšlet“.33 Domníval se, že Volapük sotva p evýší úrove tajného jazyka pro n kolik vzd laných v dc , podle n ho se univerzálním jazykem stane spíše jeden z již existujících jazyk . Píše: „Aby byl lov k „vzd laný“ a aby se mohl pln uplatnit v ekonomii a intelektuálním život , již nyní musí rozum t , a podle pot eby i mluvit, krom svého mate ského jazyka, minimáln ješt jednomu sv tovému jazyku. Tato nezbytnost stále poroste; vedle sv tových jazyk národní jazyky sníží své postavení podobn jako toto snížené postavení zaujímají dialekty vedle spisovného jazyka. Národní jazyky budou víc a víc používány v domácím prost edí a také tam stále více budou p ebírat roli starého rodinného nábytku, který z stává v rodin z piety, ale už nebudou mít velký praktický význam. Znalost jazyk se bude stále rozši ovat ve velkých centrech sv tové komunikace 32

K.Kautsky „Die moderne Nationalität“Die Neue Zeit 5. 1887, str. 392-405, 442-451). – vý atky z tohoto lánku a z lánku z roku 1908 (viz níže) jsou ve francouzském p ekladu k dispozici v: Georges Haupt a další v Les marxistes et la question nationale, 1848-1914. Etudes et textes Pa íž 1974, str. 114-142. 33 Nedlouho p ed Kautského lánkem se mohli tená i o stejném tématu do íst také v Die Neue Zeit v lánku „Ta (mezinárodní komunikace) jakoby v sou asnosti cht la mezinárodní jazyk; ale um le vytvo ený „sv tový jazyk“ provd podobn nikdy nebude vhodný, ale pravd podobn se to bude vyvíjet k angli tin ...“ (Guido Hammer „Die Zeitung der modernen Nationalitäten“ Die Neue Zeit 5. 1887, str. 183.)

210

v Londýn , New Yorku, v Pa íži, v Berlín a mezi t mito jazyky jeden zvít zí. Který jazyk to bude, to nyní dnes ješt nem žeme íci; ale na každý pád budou zde hrát roli ekonomické p iny, ne n jaká mín ní o gramatice nebo libozvu nosti“. Podle Kautského zejména malé národy cítí pot ebu používat spole ný jazyk, nap íklad n inu nebo francouzštinu a je nevýhodné, jestliže tomu bude bránit národní úcta. Toto Kautského mín ní vyslovené v roce 1887 se uchovalo ješt mnoho let. V roce 1908 napsal, že v socialistické spole nosti budou lidé ovládat krom svého mate ského jazyka jeden i víc dalších sv tových jazyk : „...vznikne zde základna pro postupnou ztrátu d ležitosti i úplného zaniknutí nejprve jazyk malých národ až nakonec se celé kulturní lidstvo smísí do jednoho jazyka jednoho národa...“34 v roce 1917 opakoval: „Ne diferenciace, ale asimilace národností... je cílem socialistického vývoje.“ Kautsky zd raznil, že hromadná výroba neuchová mnohojazy nost, ale zp sobí jazykovou jednotu lidstva: „Stav t se na odpor je reakcioná ské.“35 Do roku 1914 byl Kautsky nejvýzna jším teoretikem Druhé internacionály. Jeho díla, zejména o problémech národnosti a internacionálnosti ly velký vliv na celosv tové hnutí pracujících. Také to byl on, kdo poprvé zakomponoval otázku sv tového jazyka do marxistické teorie o ekonomických stupních. Co u Marxe a Engelse je jen nastín no v zárodku, t ebaže snadno vyvoditelné, to Kautsky p evzal a teoreticky vybrousil. Jeho lánek z roku 1887 se m že pokládat za v základ negativní stanovisko marxist k otázce neutrálního mezinárodního jazyka – v tom smyslu, že byla odmítnuta idea nadnárodního, univerzálního jazyka, který byl d dictvím utopistického, edmarxistického socialismu a p ímo vylou il možnost, aby jazyková jednota se ubírala cestou um lého jazyka. M žeme p ijmout jeho odpor jako takový, protože skepse proti nov vyprojektovanému jazyku byla (a je) velmi rozší ená mezi kruhy, které nepot ebují stát na základech marxismu. Také ignorace faktu, že esperanto ve své slovní zásob a v gramatice, zcela opa než apriorní návrhy, erpalo z existujících jazyk a p álo si být dorozumívacím prost edkem pro leny všech t íd spole nosti, nejen vzd lanc , se m že vysv tlit pragmatickými pochybnostmi o jeho životnosti a úsp chu v praxi, což je zcela obvyklé mín ní mimo marxismus. Ale problémem se stává marxistická teorie sv tového jazyka, když uvážíme, že nejen odmítá jazykový pluralismus, ale proklamuje i odmítání menších jazyk jako nevyhnutelný d sledek ekonomického pokroku. Byl to radikální postoj, se kterým v tšina esperantist 34

K.Kautsky „Nationalität und Internationalität“ Die Neue Zeit 26. 1908, Ergänzungsheft íslo 1, str. 1-36 (citát na str. 17). 35 Karl Kautsky Die Befreiung der Nationen 4.vydání, Stuttgart 1918, str. 47-51. – V Die Vereinigten Staaten Mitteleuropas (Stuttgart 1916, str. 52) projevuje pochopení pro snahy o neutrální um lý jazyk. Ale znovu tvrdí, že sv tovým jazykem se stane jeden z národních jazyk ; opozice proti tomu bude v socialistické spole nosti mén silná než dnes.

211

nem la nic spole ného, protože jejich jazyk m l za cíl sloužit vedle národních jazyk , nikoliv místo nich. A koliv Kautsky nikdy nenaléhal na násilnou asimilaci národ , p edstavoval si, že osvobozený sv tový proletariát se bratrsky dohodne a oprostí se od svého národního jazyka, jeho ortodoxní marxistická teorie ukázala jeho nepochopení aspirací menších národ a etnik. Takový názor v praxi mohl inspirovat k politice utla ování – a tomu, co Žid Zamenhof charakterizuje jako „pohlcování národ a jazyk slabších siln jšími“.36 Kautský sm oval k nutnosti pod ídit národnostní snažení t ídnímu boji, tak se objektivn iblížil k jazykovému imperialismu. Ale i nezávisle na vysv tlujících slovech Kautského, marxistická teorie obsahovala významné vysv tlení pro nep ijetí esperanta nebo podobných jazykových projekt , které zabra ovalo podrobn jší diskusi o cest k univerzálnímu jazyku – bu prolínáním národností, nebo jejich odstran ním – na základ svého požadavku, že se proletariát nepokusí n co ud lat pro jazykové sjednocení do ur itého asu. Takový pokus by se zdál tím podez elejší, pokud by m l návaznost na morální principy: Zde ve vztahu k esperantu byla kritika namí ena na Zamenhofa a jeho stoupence, kte í stále hovo ili o „lidském sbrat ení“ a „sv tovém míru“ a propagovali vznik „homarického“ – lidského – (možná bychom dnes mohli íci homekologického – pozn.p ekladatelky) sv ta tak, že by sotva zbylo místo p ihlížet k ekonomickému vývoji a specifické avantgardní roli proletariátu. Vždy slova esperantist nalézala své místo a stoupence mezi pracujícími!37 Ale pro vedoucí proletá ského hnutí, jejichž pozornost byla zam ena na konkrétní t ídní boj, to bylo symptomem „naivního kosmopolitismu“, kterému socialistická teorie byla hodn dlužná a nyní po echodu od utopie k v se na n j pohlíželo jako na anachronismus. 4.3.4. První reakce na esperanto a mín ní Gramsciho Pro tedy rozši ování esperanta bylo od za átku p ijímáno s nevolí vlivnými marxistickými vedoucími? Když na kongresu rakouských sociálních demokrat v roce 1897 n kolik delegát navrhovalo, aby na základních školách se vedle mate ského jazyka vyu oval „sv tový jazyk“, stranický vedoucí Victor Adler roz ilen odsoudil takový návrh jako „volapükismus“. 38 Skute asnou reakcí na esperanto je lánek, který se objevil na za átku století v Právu lidu, orgánovém asopisu sociální demokracie v echách. Nový jazyk je v lánku srovnáván jako pokrok proti volapüku, ale pro pochybnou možnost zam nit

36

„Pri la homaranismo. Responde al P-ro Dombrovski“ (1905) PVZ VII 316. Molnár „Internacionalismus“ sbírka 283. 38 Protokoll über die Verhandlungen des Parteitags der sozialdemokratischen Partei in Östereich Víde 1897, str. 83. 37

212

živé, p irozen vyvinuté jazyky sou asných národ za n jaký zám rn vykonstruovaný jazyk, získalo esperanto v lánku nálepku „pouhého sportu“.39 Mén zdrženlivá byla mín ní ze strany n meckých sociálních demokrat . Jak již bylo zmi ováno v kapitole 1.6., bylo zabrán no v roce 1907, aby francouzská iniciativa, p íznivá esperantu, byla za azena k jednání na Mezinárodním socialistickém kongresu ve Stuttgartu, s argumentem, že je návrh „p ed asný“ a nehotový.40 Protože brzy potom se objevilo ido – konkuren ní projekt – esperantisté rezignovali na podobný návrh na Socialistickém kongresu v Kodani 1910, aby zast eli p ed delegáty hádky ve vlastním tábo e. Opatrnost se zdála pot ebná, protože v zá í 1910 byla intervence pro ido p ijata ú astníky Sociáln -demokratického kongresu v Magdeburgu se smíchem a následovala „zdrcující“ odpov Augusta Bebela.41 Již p i d ív jší p íležitosti Vorwärts a Leipziger Volkszeitung ost e kritizovaly propagaci esperanta mezi d lníky: Je íšerná hloupost požadovat od d lníka, aby se u il takový jazyk, protože je pro j p íliš nesnadný a hlavn z stane v každém p ípad utopií.42 Jak se ukázalo p i založení N mecké d lnické esperantské organizace – GLEA v roce 1911 – nebyla tato varování pln ú inná, v následujících letech oficiální názor strany z stal nezm ný: „U it se esperanto je zbyte né a sm šné, je to malom ácká hloupost“. N kolik málo m síc p ed vypuknutím 1. sv tové války Sächsisches Volksblat odpov l na otázku tená e: „My necítíme sklon být zvláš nadšeni esperantem. Hodnotný as, který mu v nujete, se dá použít daleko užite jším zp sobem pro naléhav pot ebné studium stranické a odborové historie.“ 43 Jestliže p es odpor shora získalo esperanto popularitu mezi pracujícími, žeme to považovat za spontánní tendenci vyvíjet protinacionální subkulturu, jejíž nositelem je proletariát. Možná proto se teoretik Josef Strasser v roce 1912 distancoval od obvyklého posm chu se kterým se esperanto setkávalo.44 Ale když po vypuknutí války v roce 1914 b želi pracující hned pod prapor svých národních vládc , zp sobilo to odklon zájmu o mezinárodní jazyk. Výtka, že 39

Právo lidu 14.9.1900; p eklad v Lingvo internacia 5. 1900, str. 126-127. – V novinách se také píše o sympatiích L.N.Tolstého k esperantist m. 40 Internacia Socia Revuo 1. 1907, íslo 10/11, str. 15; 3. 1909, str. 63. 41 „Der internationale Sozialisten-Kongreß in Kopenhagen, der Magdeburger Parteitag und das Esperanto“ Der Arbeiter-Esperantist 1. 1910, íslo 2 (zá í), str. 12-13. – V Magdeburgu hájil ido sociáln -demokratický redaktor a bývalý esperantista Heinrich Peus. 42 Germana Esperantisto 5. 1908, str. 20. 43 Sächsisches Volksblat (Zwickau) 12.2.1914; citováno v Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 59. – Je nutno dodat, že N mecká sociáln demokratická strana m la obzvláš p ísný názor a že p ed l. sv tovou válkou byli také socialisté, kte í se p ízniv vyjád ili o esperantu. Koncem roku 1911 byla na kongresu eské strany doporu ena propagace esperanta (La Kulturo 1. 1912, íslo 1, str. 1). Britští socialisté podepsali deklaraci o sympatii k esperantu (Das Esperanto ein Kulturfaktor svazek 3 Stuttgart 1913, str. 68) a v Nizozemsku byl význa ným podporovatelem Domela Nieuwenhuis. 44 Josef Stresser Des Arbeiter und die Nation Reichenberg 1912, str. 29, (nové vydání Víde 1982, str. 40). – koliv Strasser , jehož dílo vysoce cenil Lenin, nesouhlasí s násilnou asimilací národnostních menšin, podobn jako Kautsky p edvídá vznik jediného jazyka v socialistické spole nosti. Esperanto ozna il za správnou základní myšlenku jeho pr kopník : „uv dom lý jazykový vývoj musí být možný“, ale vy ítal esperantist m nepochopení, že je t eba nejprve ur it zákony vývoje jazyka.

213

zabývat se esperantem je p edjímat vývoj a nedbat na základní v c, se stala ijateln jší kv li národnostnímu uv dom ní socialistických stran. Kdo v této válce ješt ulpíval na neuv dom lém supernacionalismu, zdálo se, že ni emu nerozumí – alespo podle mín ní t ch marxistických teoretik , kte í se snažili jak sladit mezinárodní cíle d lnické t ídy s neot esitelností národních svaz . Jak se domníval rakouský marxista Karl Renner v roce 1917, bránilo to snahám k reálné politice. Esperanto bylo podle Rennera ukázka sn ní, která paralyzovala pracující t ídu: Naivní kosmopolitismus mohl mít d tskou a latinsko-výchovnou edstavu, že národnostní problém a mír pochází jen od dvou v cí – jazyka a um lých hranic. Renner p ipustil, že volný trh a sv tový jazyk by mohly dát vyniknout antagonism m národních zájm jako takovým, které jsou bez „ideologické masky“, jmenovit antagonismy t íd. Ale pak není možno d lat politiku. Ur it , tato otev enost nás rychleji popožene vp ed, odstraní omyly, ale nedá nám reálný pokrok. Bez pozitivní organizace celého sv ta není možno odstranit známé antagonismy a eliminovat války.45 Teoretikové byli nuceni více brát v potaz národnostní realitu , ale nep estali pomýšlet na sv tový jazyk socialismu. Ale jeho vytvá ení nebylo možné si p edstavit jinak, než jak p edvídal Kautsky. Krom toho celá záležitost byla odložena na velmi vzdálený asový horizont, jak ekl jeden z interpret , který ješt dodal, že Kautsky pomýšlí na živý jazyk, pravd podobn na angli tinu a samoz ejm ne na tu hloupost s um lým jazykem.46 O otázce nadnárodního jazyka disponujeme zajímavým p ísp vkem, který napsal jeden z nejd ležit jších marxistických teoretik . P ísp vek se objevil na za átku roku 1918 a jejím autorem byl Antonio Gramsci, pozd jší spoluzakladatel italské komunistické strany. Pod vlivem diskusí mezi socialisty v Milán o esperantu47 se Gramsci pokoušel podat soudruh m marxisticky podložené rady pro jejich názor na esperanto. V úvodu p iznal, že se jedná o skute ný problém, ne o „sofistiku“ a opatrn vyslovil pochopení pro p ání zlepšit lidskou komunikaci. Ale hned pak zd raznil, že pro socialistu to není prvo adá záležitost: „Jedná se o záležitost kosmopolitní, ne mezinárodní, jedná se o záležitost buržoazie, která cestuje za obchodem nebo pro zábavu, nikoliv záležitost ob an , kte í se na stabilním míst starají o produkci. Kdo by cht l svévoln vytvo it následky, pro které ješt nejsou vytvo eny p edpoklady?“ Ko eny snah o jednotný jazyk Gramsci shledává ve vzd lanosti 17. století, kdy

45

Karl Renner Marxismus. Krieg un Internationale. Kritische Studien über offene Probleme des wissenschaftlichen und des praktischen Sozialismus in und nach dem Weltkrieg Stuttgart 1917, str. 383. 46 Engelbert Pernerstorfer Zeitfragen Víde 1918, str. 46. 47 Italským vedoucím socialist m, kte í obhajovali esperanto, pat il poslanec Oddino Morgari (1865-1944); viz jeho brožuru La più internazionale delle internazionali S.Vito Tagliamento 1915 (2.vydání 1921).

214

pro podobné myšlenky vzniklo p ání založit „š astné“ pracovní kolonie (falangy).48 Kv li obtížím znormovat jazyk jen v m ítku národa Gramsci popírá možnost, že mezinárodní jazyk, pln um le vytvo ený a mechanický, který nemá historickou tradici, literaturu, a bohatou slovní zásobu, by mohl n kdy být úsp šný. Další argument, že esperanto má mít jen funkci pomocného jazyka a že usnadní práci p i mezinárodních jednáních, Gramsci nep ijímá, protože esperantisté vždy, podle n j, z stávají mezi sebou jako hluchon mí, zatím co druzí se necítí nuceni p ebírat takový zvláštní zp sob dorozumívání. Gramsci uzavírá: „Esperanto, jako pouze jediný jazyk není nic jiného než chiméra a iluze kosmopolitní, všelidská, demokratická myšlenka, chudá a ješt nezpracovaná historickou kritikou.“ Dále Gramsci odmítá oficiální podporu esperantu od socialist . Nabádá své soudruhy k boji za vytvá ení ekonomických a politických podmínek pro kolektivismus a mezinárodnost, aby se „svobodn a spontánn “ vyvíjel proces, který bude postupovat pomalu k vyrovnanému prolínání arijsko-evropských jazyk a k jejich dalšímu rozši ování do celého sv ta, kam bude nová civilizace sm ovat sv j vliv.“ Gramsci kategoricky prohlašuje: „Pouze pokud budeme pracovat pro p íchod Internacionály, budou moci socialisté pracovat i pro možný íchod jednoho jazyka.“49 Gramsciho lánek obsahuje pravd podobn nejhlubší analýzu esperanta z marxistického pohledu. Gramsci shrnuje argumenty, které v jiných dílech marxistických teoretik jsou obsaženy jen ídce a v náznaku a je jasné pro pro esv ené marxisty je seriózní zabývání se esperantem nep ijatelné: p edn proto že vychází z utopistických p edstav minulosti a v tomto smyslu je anachronické; za druhé, protože chce porazit mnohojazy nost hned a tím – stejn utopisticky – skokem vp ed p edb hnout pr h celé v ci. Jako Kautsky, také Gramsci v í nezadržitelnému trendu k jazykovému splynutí b hem procesu ekonomické koncentrace, ve kterém pro esperanto není ur ena role. Odmítá p isoudit esperantu i do asnou úlohu pomocného jazyka a p ímo pochybuje, že u spodních vrstev je v bec n jaká pot eba mezinárodní komunikace – jakoby d lníci nebo zem lci nem li právo ze své dílny, nebo svého pole n ím p isp t do budoucnosti: „Nejv tší po et ob an pracuje na jednom nem nném míst a nepot ebuje mít styk se zahrani ím.“50 Zcela v intencích tradice svých p edch dc Gramsci otev en káže evropský centralismus a dává p ednost zaostávání „menších“ jazyk .

48

Falangy jsou ob anské kolektivy v díle utopisty Charlese Fouriera. T mito „š astnými koloniemi“ Gramsci zmi uje Cabeta. 49 Antonio Gramsci „La lingua unica e l´esperanto“ Il Grido del Popolo (Turín). 16.2.1918; p etišt no v 2000 pagine di Gramsci svazek 1: Nel tempo della lotta (1914-1926). Milán 1964, str. 271-275. 50 Gramsci projevuje podobnou intelektuální aroganci, když tvrdí, že jazyk je víc vyjad ování krásy než nástroj komunikace,

215

4.3.5. Lenin a národnostní problém O budoucnosti Gramsci mimo jiné prohlásil, že „jazyk první zem , která vybuduje socialismus“, vytla í všechny ostatní existující jazyky. Toho je nutno si povšimnout kv li faktu, že Gramsciho lánek se objevil jen n kolik m síc po íjnové revoluci. Založení sov tského Ruska bylo událostí, která inspirovala komunisty ve všech zemích k nad ji, že celosv tová revoluce je blízká. V takové atmosfé e mohlo r st také o ekávání, že v b eznu 1919 na Prvním kongresu Kominterny v Moskv formuloval francouzský delegát Jacques Sadoul: Soudruzi! Musím se hluboce omluvit, že nemluvím ani n mecky jazykem mezinárodního socialismu, jak se zmínil v era soudruh Zinov v, ani ruským jazykem, který bude zítra jazykem mezinárodního komunismu. Umím mluvit plynn jen francouzským jazykem, který bohužel v tomto moment m že být ozna en za bývalý jazyk revoluce.51 Tím m žeme p istoupit k pojednání o otázce jak se vyvíjely vztahy v sov tském Rusku mezi marxistickou teorií a esperantským hnutím. Je jasné, že je nutno nejd íve si ujasnit Leninovu pozici. Stejn jako p edchozí teoretikové socialismu, také Lenin pokládal za kone ný cíl socialismu sjednocení, sblížení, promísení národ .52 Cílem socialismu není jen likvidovat rozdrobenost stát a odd lování národ , nejen národy p ibližovat, ale také mísit.53 Lenin vítá asimila ní proces jako „velký historický pokrok“54, který bude jedním z nejv tších násilných po in , které p etransformují kapitalismus na socialismus. Kdo m l jiný názor – jako nap . židé, kte í mluvili o nebezpe í asimilace - nebyl pro Lenina nic jiného, než „nacionalistický malom ák“. Marxismus se mu zdál neslu itelný s každým nacionalismem: Marxismus klade na místo nacionalismu internacionalismus, spojení všech národ do velkého svazu, který roste p ed našima o ima s každým kilometrem železnice, s každým mezinárodním trustem, s každou d lnickou organizací. Na druhé stran si však Lenin byl v dom – víc než rakouští teoretikové – jaký mimo ádný význam má národnostní problém pro revolu ní strategii marxismu. Byl zam en hlavn na situaci v carském režimu, kde národní buržoazn -demokratická revoluce, charakteristická pro zem západní Evropy, ješt nebyla dokon ena a kde se praktikovaly obzvlášt odsouzeníhodné praktiky národnostního utla ování. Národnostní menšiny, se bou ily proti carské politice poruš ování, a proto Lenin pokládal za nutné revidovat marxistický 51

Der i.Kongreß der Kommunistischen Internationale. Protokoll der Verhandlungen in Moskau vom 2.bis zum 19.März 1919 Hamburg 1921 (další vydání Erlangen 1972), str. 62. – Sadoul mluvil druhý den (3.3.1919). Zinov v výrok není zanesen v zápisu. 52 „Teze o národnostní otázce“ (1913) v Lenin Werke XIX 241. Další citace je z n meckého vydání Leninových spis (Berlín 1955-1965). 53 „Socialistická revoluce a právo národ na sebeur ení (teze)“ (1916) Werke XXII 148. 54 „Kritické poznámky k národnostní otázce“ (1913) Werke XX 14.

216

názor na národnostní problém. Nejprve podporoval omezenou spolupráci s liberální buržoazií v Rusku: Pokud se bude hájit demokratické ešení národnostního problému, získá se i podpora od proletá ských stran. Dále Lenin jasn vyjád il tezi, aby pracující t ída bojovala za rovnoprávnost národ , protože každý útlak národních menšin se neslu uje s proletá skou demokracií a je nutné zaru it i právo utla ovaných národ na státní uspo ádání. Nekompromisní Lenin v názor vyvrcholil známou frází: „Žádné výhody pro jaký národ, pro jaký jazyk“.55 Lenin v názor na národnostní otázku nacházel uvnit marxistického hnutí uv dom lý odpor. Rosa Luxemburgová, v jejíž revolu ní strategii m lo t ídní uv dom ní d lnické t ídy jen politický význam, odsoudila v roce 1903 „sebeur ení pro všechny národy“ – p ijatý program ruské sociáln -demokratické strany - jako „metafyzickou frázi“. 56 V odpov di Lenin p iznal, že v tomto sm ru se jedná o „výjimku generální premisy centrismu“, ale trval na tom, že práv tato výjimka je „absolutn nutná u v domí velkoruského reak ního nacionalismu“ a následkem toho musí platit tento princip alespo v jeho stran .57 Lenin hájil mezinárodní revolu ní hnutí proletariátu a použil propagandu na právo samostatného rozhodování jako užite ného prost edku k tomuto cíli, v tom byl zcela v rný tradici Marxe a Engelse. P ílišná shovívavost k národním cit m mu však byla cizí. Ost e kritizoval nad je Rakušan Otto Bauera a Karla Rennera na mírové, nerevolu ní ešení národnostního problému. Podle n j, požadavkem na „národn -kulturní autonomii“, tj. nap . p edání škol do rukou jednotlivých národností, oslabuje mezinárodní bojovou frontu d lnické t ídy a ohrožuje internacionalistický kone ný cíl socialismu. 58 Místo, aby se pracující drželi iluzí o „národní jednot proletariátu a buržoazie“59, m li by se spojit v jednotnou organizaci, která není rozd lena národnostn .60 Lenin asto oponoval p echodu od principu samostatnosti ke stran ; v rozporu s tím, že strana nutn musí být centralizovaná. Sjednocení pracujících všech národ ve stát v jednotnou proletá skou organizaci61 má sloužit jako n jaký prototyp budoucího ideálního komunistického státu. Z toho je jasné, že pro Lenina, stejn jako pro Marxe, i kdyby m li více pochopení pro národní aspirace, byla prioritou jednolitost socialistického hnutí. 55

„D lnická t ída a národnostní otázka“ (1913) Werke XIX 75. Rosa Luxemburgová „Nationalitätenfrage und Autonomie“ (1908) v Internationalismus und Klassenkampf. Die polnischen Schriften. Red. Jürgen Hentze, Neuwied, Berlín 1971, str. 278. – Rosa Luxemburgová souhlasn cituje teze Kautského o „kone ném spojení všeho kulturního lidstva v jeden jazyk a v jeden národ.“ (str. 248). 57 „Dopis S.G.Šaumjanovi“ (1913) Werke XIX 496. O diskusi Lenina a Rosy Luxemburgové viz „O právu národ na sebeur ení“ (1914) Werke XX 395-461. 58 „Teze o národnostní otázce“ str. 236 a další; „Demoralizace pracujících drobnými nacionalismy“ (1914) Werke XX 289 a další. 59 „Pokus o platformu pro 4.stranický kongres sociální demokracie v Litv “ (1913) Werke XIX 100. 60 „Teze o národnostní tázce“ str. 239. 61 „Rezoluce letní porady úst ední rady RSDLP se stranickými funkcioná i 1913“ WerkeXIX 420; porovnej „Demoralizace“ str. 288-289. 56

217

15. listopadu 1917, n kolik dní po íjnové revoluci, nová sov tská vláda vedená Leninem zve ejnila „Deklaraci práv národ Ruska“, která slibovala neruským národnostem „rovnost a suverenitu“ a právo na „svobodné rozhodování, v etn osamostatn ní a utvo ení nezávislého státu“.62 Deklarace byla podepsána Leninem a lidovým komisa em pro národnostní v ci, Stalinem. Nedlouho potom, v lednu 1918, Stalin otev en prohlásil, že sebeur ení musí být prost edkem v boji za socialismus a má být povoleno jenom podle požadavku „pracujících mas ur itého národa“.63 Tato interpretace, která jakoby znemož ovala p ání o sebeur ení pro buržoazii, stejn nebyla za azena do ústavy Ruské socialistické federální sov tské republiky ( erven 1918). Idea federace zvít zila. Prakticky se politika strany ve vztahu k národnostním menšinám vyvíjela zp sobem, na který Lenin pohlížel od roku 1919 s rostoucí nechutí. Mezi Leninem a Stalinem vznikla ostrá diskuse zejména kv li násilnému ipojení Gruzie. Koncem roku 1922 byl p ijat projekt ústavy SSSR – proti Stalinov odporu, který souhlasil s autonomiemi p ipojených republik jen uvnit RSFSR. Lenin cítil ohrožení své životní práce Stalinovým byrokratickocentralistickým názorem . Ve t ech poznámkách, publikovaných až v roce 1956, vyjád il obavu, „že svoboda odchodu ze Svazu... se ukáže jen kusem papíru“, jestliže neruské národy nebudou dostate podporovány proti „ruskému aparátu“. Lenin napomínal, aby se pozorn diferencovalo „mezi nacionalismem utla ujícího národa a nacionalismem utla ovaného národa“ a varoval, aby nebyla podkopávána stranická autorita „i jen nejmenší hrubostí a nespravedlností proti našim vlastním neruským národ m“.64 Lenin nepochyboval o tom, že velkoruský šovinismus je hlavním nebezpe ím pro proletá ský internacionalismus. D íve než zem el, v lednu 1924, opakovan projevoval zoufalství nad rozpory mezi teorií a praxí v národnostních otázkách, ale p esto si neuv domoval, že již jeho víra v integra ní ú inek revoluce zahrnovala v sob limity nárok na odtržení, a že on sám ozna il federaci výslovn za „p echodnou formu k úplné jednot pracujících r zných národ “65 a že systém stranické kontroly shora, který založil, brání pochopit možnost samostatného rozhodování národ k osamostatn ní od sov tské vlády a tak odmítnout dobrodiní socialismu. esto všechno z stala rovnostá ská teorie živá i po Leninov smrti. Koncept rovnoprávnosti národ a jazyk umožnil neruským republikám zd raz ovat, s odvoláním na Lenina, své vlastní politické, ekonomické a

62

Hans-Joachim Lieber, Karl-Heinz Ruffmann (red.) Der Sowjetkommunismus. Dokumente II, Kolín, Berlín 1964, str. 87-88. 63 „ Referát o národních otázkách na 3.celoruském kongresu sov , 15.1.1918“ ve Stalinových spisech Werke IV 27 (Je citováno z n meckého vydání Stalinových spis , Berlín 1951-55.) 64 „O otázce národ i autonomii“ (30/31-12-1922) Werke XXXVI 590-596. 65 „P vodní pokus tezí o národní a koloniální otázce“ ( erven 1920) Werke XXXI 135.

218

kulturní zájmy. Mnoho kdysi utla ovaných menšin skute prožilo kulturní obrození. Nakolik se Strana snažila o ešení národních problém a jaké praktické výsledky m la ideologie rovnosti, bezpochyby na žádném jiném poli nebylo tak evidentní, jako na poli jazykovém. Lenin opakovan upozor oval na mimo ádný význam tohoto aspektu. Usiloval o zakládání škol, ve kterých by se vyu ovalo v mate ské i66 a v únoru 1920 osobn pov il Stalina, aby na všech armádních vedeních byli p ekladatelé: „Toho je nezbytn t eba – ve vztahu k jazyku jsou nutné ústupky a nejv tší možná rovnoprávnost.“67 Velmi ost e se stav l proti „povinnému státnímu jazyku“, tedy proti otev en proklamované nad azenosti ruštiny. 68 Tento názor zastával velmi rozhodn , protože byl p esv ený, že obyvatelstvo Ruska, pokud bude osvobozeno od útlaku, samo pochopí, jaké výhody mu p ináší znalost ruštiny: „... pot eby ekonomiky a komerce samy o sob rozhodnou který jazyk v ur ité zemi je výhodný pro v tšinu.“ 69 Když Lenin v jazykové otázce op t podtrhl perspektivu „nejv tšího iblížení národ “70, jeho pozornost byla up ena na situaci uvnit Ruska. Nezanechal p esný výrok o tom jak se bude vyvíjet v celosv tovém m ítku proces sjednocování na poli jazyk . Formování sv tového jazyka nebylo vysv tleno. Posledn citovaná prognóza se evidentn vztahuje na Rusko. Ale není vylou ená interpretace, že Lenin po ítal s podobným ekonomicky diktovaným ešením mezinárodní komunikace. Zdá se, že v tomto bod m l Lenin stejné mín ní s Kautským. V ná rtu shrnutí referátu o národnostním problému je tabulka, kterou Lenin p evzal od Kautskeho, o vzr stajícím významu angli tiny, o trochu mén francouzštiny a iny. V závorkách je p idána v ta: „Sv tovým jazykem bude možná angli tina, možná + ruština“.71 Podobn se vyjád il Lenin o 4 roky pozd ji, kolik m síc po íjnové revoluci, když se Karl Lindhagen, starosta Stockholmu, ptal zda je sov tská vláda p ipravena p ihlásit se k mezinárodním konvencím k zavedení sv tového jazyka (Lindhagen mínil esperanto) do všech škol. „My již máme t i sv tové jazyky“, lakonicky odpov l Lenin „a ruština bude tvrtá.“ Um lý jazyk Lenin nevzal v bec na v domí.72 66

„Rezoluce letní porady“ str. 420. „Telegram Stalinovi“ Werke XXX 365. 68 „Demoralizace...“ str. 289. 69 „Kritické poznámky k národnostní otázce“ str. 5; „Dopis S.G.Šaumjanovi“ str. 494-495. 70 „Demoralizace...“ str. 289. 71 „Teze pro referát o národnostní otázce“ Werke. Ergänzungsband. 1896-Oktober 1917 Berlín 1972, str. 319. – Lenin napsal teze pro sv j referát v Pa íži (23.1.1914). Ve svém lánku „Nationalität und Internationalität“ z roku 1908 (viz výše), který široce použil pro svoje teze. Kautsky ozna il jako sv tový jazyk n inu, angli tinu a francouzštinu, jako tvrtý možná p idal podle Lenina ruštinu. Je také možnost, že se angli tina stane „jediným univerzálním jazykem“ (str. 15). Následuje po et ukazatel o rozší ení angli tiny, francouzštiny a iny, které se objevují v Leninov shrnutí. 72 Carl Lindhagen I revolutionsland Stockholm 1918, str. 79. – Viz též Sennaciulo 6. 1929/30, str. 211; Walter Singer „Carl Lindhagen, Bürgermeister von Stockhom, ein Vorkämpfer des Weltsprachegedankens“ Germana Esperantisto 24. 1927, str. 105-106. 67

219

Pro v Leninov teorii nebylo místo pro mezinárodní jazyk esperanto, možná vysv tlí jeho popis charakteru mezinárodní kultury. P i p íležitosti kritiky židovských socialist zd raznil v roce 1913, že pod „mezinárodní kulturou demokratismu a celosv tového d lnického hnutí“ chápe spojení demokratických a socialistických prvk jednotlivých národních kultur - ne jako se chybn chápe – „nenárodní kulturu, která nemá právo být ani ruská, ani židovská, ani polská, ale jen prost kultura“. Uvnit každé národní kultury se boj mezi buržoazními a d lnickými prvky odehrává v „domorodé“ i. Následkem toho, navzdory formování d lnicko-t ídního internacionalismu, budou národní kultury a jazyky existovat dál. Lenin nikdy neuvažoval o kultu e zcela oprošt né od národnosti, jejíž výrazovým prost edkem by mohlo být esperanto73, a to iní kuriózní dojem, když sov tští esperantisté se snaží opakovan prezentovat Lenina jako sympatizanta esperanta.74 Nepochybn Drezen byl v roce 1934 lépe informován, když jasn konstatoval: „Lenin neum l mezinárodní jazyk a nikdy se podrobn nezajímal o hnutí za jeho uplatn ní.“75 K tomu se také vztahuje Lenin v výrok, o kterém podal zprávu n jaký E. Didrikil. V lét v roce 1916 v Bernu na p ednášce o národnostním problému, se podle Didrikila Lenin vyjád il mimo jiného: Sny o um lém vytvo ení jednoho mezinárodního jazyka, n jakého „esperanta“ nebo „volapüku“ jsou utopie. Jazyk budoucí spole nosti nebude vytvo en um le. Problém jazyka bude ešen jednou ze dvou možností. Bu se stane univerzální pro všechny národy jeden z jazyk n kterého velkého kulturního jazyka: angli tina, n ina, francouzština a možná také ruština. Nebo všechny národy se nau í t i- ty i jazyky a p ivlastní si je.76 Didrikilovo sd lení se zdá zcela d ryhodné, protože není jediné, které si všímá podobnosti mezi myšlenkami Kautského a Lenina o globalizaci velkých národních jazyk . Jestliže se jedná o vztah Lenina k esperantu, charakterizuje to Leninova sestra Maria Uljanovová v roce 1928 jako zcela negativní postoj: Vladimír Ilji mnohokrát hovo il o esperantu a velmi nep ízniv . Považoval ho za p íliš um lé, zjednodušené, neživé. Vícekrát jsme mluvili o jazyku, on byl velkým znalcem jazyk a rád se pono oval do slovník . Vyslovil se jen, bylo to nedlouho p ed jeho nemocí, že by se musela zavést jednotná abeceda, což se zajisté stane po revoluci. Doporu uje se, aby soudruzi, kte í

73

Porovnej Alfréd D.Low Lenin on the question of nationality New York 1958, str. 54. S.N.Podkaminer „Lenin kaj Esperanto“ Der Esperantist 5. 1970, íslo 42 ( erven/srpen), str. 2-8, 17-22; etišt no v: Detlev Blanke (red.) Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš 1978, str. 31-49. 75 E.Drezen „La doktrino de Lenin en praktika movado por internacia lingvo“ Sur Posteno 1934, íslo 150, str. 9 76 3. 1924, íslo 2/3, strana 66; citace M.Kammari „K otázce budoucnosti celosv tového jazyka“ , Komunist Estonii 1964, ervenec, str. 69; viz též Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353. – Lenin p ednesl v Bernu referát o národnostním problému 13.7.1913; zde ho pravd podobn vyslechl Didrikil. Jedná se vcelku o ty i Leninovy p ednášky z ervence 1913, postupn p ednesené v Curychu, Ženev , Lausanne a Bernu. 74

220

argumentují pro esperanto, se rad ji neopírali o Lenina, protože jeho názor v tomto sm ru není znám.77 Aktuální p íležitostí pro toto upozorn ní byla populárnost esperanta v mezinárodní d lnické korespondenci, proti které Maria Uljanovová doporu ovala používat národní jazyky jako užite jší. Ale již za Leninova života si sov tští esperantisté ned lali iluze o jeho stanovisku.78 asto propagace esperanta ve stranických kroužcích nenašla ohlas, protože Leninovy spisy neobsahovaly žádná vyjád ení k tomuto tématu. 79 A ješt h e: Jestliže vedoucí bolševici vyhlásili svoje mín ní o esperantu, zákon byl vynesen. Nap . Nikolaj Bucharin, význa ný teoretik napsal v roce 1920: ... z marxistického hlediska existuje 99,9% možností pro realizaci spole ného jazyka úpln jiného než um lého. Pokusy vážn postavit otázku o mezinárodním jazyce by byly zcela analogické k pokus m sjednotit rasové odlišnosti formální povinností pro leny Komunistické strany tím, že bílá a žlutá rasa by se k ížila s ernoškami a papuánkami.80 Jiný, nemén význa ný stranický vedoucí Grigorij Zinov v ve své i ed stranickými funkcioná i v Petrohrad 1923 vy ítal stoupenc m esperanta slaboduché p istupování k problému jazyka a národnosti: Je nutno chápat, že národnostní problém je problém velice veliký, úžasných rozm , v tší než jsou problémy armádních výbor , je to problém zásadní, problém lidského spolužití. Nap íklad vy rušíte rozdílnost jazyk . Existují takoví pošetilci, kte í íkají, že sta í napsat knihu v esperantu, ve které jedno slovo je anglické a krom toho zkomolené, další francouzské, t etí ruské atd. a je to jazyk, kterým bude mluvit celý sv t. Tak m že mluvit jen pošetilec. Stejn se to má s národnostním problémem. Není možné národnostní problém odstranit, bude existovat i po dobytí moci proletariátem roky a desetiletí, je to základní problém lidského soužití.81 ibližn ve stejné dob také Nad žda Krupská, Leninova manželka, se obrátila se svým vysv tlením proti esperantu. Její výpad byl mén ideologicky zabarvený, ale obsahoval jasné nedoporu ení všech „kulturn -revolu ních“ experiment s esperantem: Nemá smysl v novat as u ení se esperantu ve škole. Musí se vyu ovat jazyky pokrokových národ , které jsou ve sv nejrozší en jší, takové jazyky, ve 77

M.I.Uljanovová „Proti um lému mezinárodnímu jazyku“ Rabo e-kres janskij korrespondent 1928, íslo 21 (15 listopad); porovnej Sennaciulo 5. 1928/29, str. 134. 78 Lucien Laurat, který žil v Moskv od roku 1923 do 1927 hodnotí v c takto: „Lenin jist nebyl absolutn nep átelský – podle toho, co vím, jednoduše pokládal esperanto za utopii, protože Béla Kun se nikdy neodvážil jednat s esperantisty (a s idisty) o eventuálním jednání prost ednictvím Kominterny.“ (Osobní sd lení 10.12.1969.) 79 Bao Pu „La movado de Eperanto en Rusujo“ La Verda Lumo 3. 1923/24, str. 6. – Autor – an – studoval v Moskv v letech 1922/23. 80 Dopis esperantistovi Ochitovi i, bývalému straníkovi; citace E.Drezen: „Dialektika jazykového vývoje a nep átelé esperanta“ Meždunarodnyj jazyk 9. 1931, tr. 249. 81 Zpráva z 18.petrohradské gubernie – ze stranické konference; podle Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 2 (listopad 1923), str. 2. Zinov v byl v té dob také p edsedou Kominterny.

221

kterých je sepsáno nejvíc v deckých d l a socialistické literatury. Takovými jazyky jsou angli tina, n ina a áste francouzština.82 4.3.6. Stalin, Marr a innost SEU Sov tské esperantské hnutí, pokud se jedná o teoretickou základnu jeho práce, se nachází v té dob , jak si m žeme myslet, v nejnep ízniv jší pozici. Drezen, vedoucí SEU, si toho byl od po átku v dom. Již v roce 1922 napsal brožurku, kterou nazval „pokus o nastolení problému k ešení mezinárodního jazyka“.83 Za tento pokus sklidil Drezen posm ch od anarchisty Futerfase, který ho upozornil, že má proti sob všechny autority marxismu.84 Skute , v takové situaci se zdálo rozumn jší reagovat ist pragmaticky a zd raznit argument, že esperanto je stejn dostupný pomocník jako telefon nebo letadlo a proto v bec nepot ebuje marxistické vysv tlení.85 Potom, když se Drezenovi poda ilo eliminovat neutrální a anarchistické stoupence (mezi nimi i kritiky jeho brožury), rozši ování esperanta v Sov tském svazu zázra rostlo. Jazyk sloužil jako oblíbený prost edek k usnadn ní kontakt s vn jším sv tem a naopak esperantisté využívali sv j „naivní kosmopolitismus“ k rostoucí prestiži Sov tského svazu u zahrani ních esperantist . Podez ívavost ú edník se snižovala ím víc se esperanto projevovalo jako vhodný prost edek mezinárodní d lnické korespondence podporované zdola. B hem n kolika let mohla SEU profitovat z toho, že Strana dovolila ur itou svobodu k innosti v kulturní sfé e a nepokládala za nutné, nebo výhodné, trvale hodnotit r zné formy um leckých a literárních aktivit, zda jsou v souladu s doktrínou. To také platí ješt pro první roky Stalinovy vlády. Rozkv t SEU za al až po Leninov smrti. Také zm ny priorit v sov tské politice – od aspirace na revoluci v dalších zemích k výstavb socialismu ve vlastní zemi – zprvu nebránily v práci esperantskému hnutí. I na citlivém teoretickém poli došlo k p evratu a situace se zdála pro esperanto p íznivá. Zp sobil to Stalin v obrat. Stalin v roce 1913 ve svém pojednání „Marxismus a národnostní otázka“ popisuje budoucnost národ a jazyk zcela ve smyslu Marxova (i Leninova) ení a souhlasn cituje z Komunistického manifestu v ty jako: „národnostní zvláštnosti a antagonismy mezi lidmi se postupn ztrácejí“ a „vláda proletariátu k tomu p ispívá“.86 Ale na blízkost této vize ve skute nosti padala temnota již v prvních letech po íjnové revoluci, když bolševici vyhlásili sv j národnostn 82

lánek o výuce cizích jazyk v roce 1923; cit. Bernhard chiff Entwicklung und Reform des Fremdsprachenunterrichts in der Sowjetunion Berlín 1966, str. 17. – O názoru Krupské viz též Sennaciulo 6. 1929/30, str. 253, 296-297. 83 E.Drezen Problema m ždunarodnogo jazyka. Opyt materialisti eskogo obosnovanija voprosa Moskva 1922; áste ný p eklad: „O problému mezinárodního jazyka“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, ísla 4 (45) až 7/8 (48/49). 84 La Nova Epoko 1922, sbírka 70-71. – O událostech okolo viz výše, str. 210. 85 A.Jodko „Esperanto de l´marksisma vidpunkto“ La Nova Epoko 1922, sbírka 161. 86 „Marxismus a národnostní otázka“ v Stalin Werke II 300.

222

politický program a za ali systematicky urychlovat kulturu a jazyky menšin utla ovaných carským režimem. T ebaže Stalin interpretoval práva národ na samostatné rozhodování jinak než Lenin, proces rozkv tu národních kultur trval také za jeho vlády. Stalin se cítil povinen vyjád it stanovisko k otázce jakým zp sobem isp t ke komunistickému kone nému cíli – k jednotné, všeobecné kultu e. inil to v kv tnu 1925: Jedno druhé nevylu uje, protože „národní kultura lidu obohacuje všeobecnou proletá skou kulturu.“ Rozpor mezi programem národního rozvoje a komunistického kone ného cíle Stalin popíral, a uvád l známou formuli: „Proletá ská podle obsahu, národní podle formy – to je všeobecná kultura, která se blíží k socialismu.“ Stalin stejného roku vyhlásil svou teorii „výstavby socialismu v jedné zemi“, tedy ospravedl uje politiku národnostního rozvoje a zárove se snaží mlžit zm nu svého teoretického sm ru tvrzením, že Strana chrání „proletá ský obsah a ru í za cestu k (jakoby) univerzální (ale jen sov tské) spole nosti. O kone ném komunistickém cíli, který popsali p edchozí teoretici hovo í Stalin bez nadšení: Mluví se o tom (nap . Kautsky), že v období socialismu bude vytvo en všeobecný lidský univerzální jazyk, a že všechny ostatní jazyky odum ou. Tomu já málo v ím. Zkušenost ukazuje n co jiného, je v protikladu s teorií univerzálního jazyka. Dosud to bylo tak, že socialistická revoluce neomezila po et jazyk , ale rozší ila je, protože je vyzdvihla z nejhlubších ástí spole nosti a vrhla je do politické arény a budí k novému životu adu dalších, d íve v bec neznámých, nebo málo známých národností.87 Stalin poprvé tímto autoritativn pojednal téma, které se p ímo dotklo sov tských esperantist . Odhodil ideu univerzálního jazyka, ale u inil to v kontextu, který nebyl tak zcela zastrašující pro esperantisty, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy, Stalin se distancoval od Kautského, který uvažoval o univerzalizaci jednoho, nebo n kolika velkých národních jazyk a ur il formování sv tového jazyka spole s ubýváním jiných jazyk , což ale nebylo cílem stoupenc sv tového pomocného jazyka esperanto. Proto pro 88sov tské esperantisty nebylo nesnadné hlasovat pro Stalina, kv li jeho nedoporu ení každé asimilace a odstra ování jazyk a chválit ho jako antipól „proletkulturního“ teoretika Bogdanova, jehož názor na vývoj jazyk byl stejn „mocensko-šovinistický“ jako Kautského.89 Na druhou stranu Stalinovo prohlášení podn covalo esperantisty zd raz ovat stanovisko, že žádný národní jazyk se nestane sv tovým a ipomínat Lenin v odpor proti privilegování n kterého jazyka, ale nebylo 87

„O politických úkolech univerzity východních národ “ Werke VII 119-121. Citace podle Voldetera „O n kolika v deckých prohlášeních“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 10 (62), str. 6. – Viz také G.Dem (Demidjuk) „Akademik N.Ja.Marr“ Meždunarodnyj jazyk 1925, íslo 1 (27), str. 9-10. 89 A.Tom (=Efim Spiridovi ) „Antipody – I. Stalin i A.Bogdanov“ Meždunarojnyj jazyk 1926, íslo 14 (40), str. 7-8. 88

223

nep ehlédnutelné, že zde zcela chybí mezinárodní perspektiva budoucího vývoje jazyk a že tedy to, na em zejména záleželo esperantist m, se vlastn zcela nebere v úvahu. Tento nedostatek tím víc zasluhuje pozornost kv li faktu, že ve stejném ase otázka sv tového jazyka byla položena s pozitivní snahou do diskuse z jiné strany – od sov tského lingvisty, jehož jméno bylo stále ast ji zmi ováno v pozd jších letech: Nikolaj Marr. Marr byl znám v odborných kruzích od roku 1908 pro svou jafetickou teorii. Syn skotského otce a gruzínské matky tvrdil, že kavkazské jazyky spolu se sumerským a baskickým jazykem tvo í jazykovou skupinu – jafetitu a že indoevropské jazyky vznikly transformací t chto jafetických jazyk . Marr mluvil o jednotném, postupném vývojovém jazykovém procesu, procházejícím množstvím primitivních dialekt k stále v tším jazykovým jednotkám. R zné existující jazyky chápal jako r zné stupn jednotného vývoje. Obzvláš známou se stala jeho teorie, že slova všech jazyk pocházejí ze ty zvukových prvk : sal, ber, jon a roš. Dále vycházel z konstatování, že jazyk je spole enský fenomén, a pokládal ho za ást nadstavby, související s ekonomickou základnou spole nosti. Jednoduše popíral, že existují národní jazyky a tvrdil, že jazyk je od prvopo átku t ídní. Marrovi se nepoda ilo získat pro svoji teorii nadšení mezi lingvisty. áste pro sv j negativní postoj i ignorantství se víc a víc jevil jako avantgardní bojovník proti „buržoaznímu indoevropskému jazykovému srovnávání“. Zatím co zpo átku jeho teorie m la sotva znatelné prvky, které by bylo možno považovat za marxistické, od roku 1926 Marr usiloval, aby jeho teorie byla chápána jako revoluce v lingvistice, nebo alespo shodná s marxismem. A protože myšlenka stup ovitého vývoje jazyk a jejich závislost na ekonomii obsahovaly víru, že spole enská revoluce transformuje také jazyky, není p ekvapující, že také ešil otázku, co je kone ným cílem jazykového vývoje – p esn ji, jaký bude jazykový výsledek celosv tového vít zství socialismu. V tom sm ru byl Marr p esv en, že vývojový proces vyvrcholí do jednoho jazyka.90 Prohlásil: Budoucí jednotný, univerzáln vyslovovaný jazyk – je nevyhnutelný požadavek budoucí bezt ídní a beznárodnostní jednotné všelidské spole nosti. Marr tedy proklamoval perspektivu, která se u Stalina nejevila jako reálná možnost. Sou asn rozvíjel ideje o charakteru procesu sjednocování, které nebyly v souladu se Stalinovými tezemi. Marr nepomýšlel na n jaký již existující jazyk: Jednotlivé jazyky, jakkoliv by byly imperialisticky rozší ené, nikdy se nestanou budoucím spole ným jazykem. Všechny p edchozí „sv tové“ jazyky padly a padnou také nyní kvetoucí, nebo blížící se k rozkv tu, velké i malé, podle 90 O Marrov teorii viz L.L.Thomas The linguistic theories of N.Ja.Marr Berkeley, Los Angeles 1957; J.B.Marcellesi Langage et clasess sociales. Le marrisme Pa íž 1977; Gisela Bruche-Schulz Russische Sprachwissenschaft. Wissenschaft im historisch-politischen Prozeß des vorsowjetischen und sowjetischem Rußland Tübingen 1984.

224

po mluv ích, bez toho zda jsou vytvo eny ho eními vrstvami spole nosti, nebo zda jsou produktem mas. Masy, podle Marra, mají samy o sob možnost a schopnost urychlit proces jazykového sjednocování intervencemi existujících jazyk nebo i nezávisle vytvo it „perfektní dokonalý univerzální jazyk lidstva“. Toto stanovisko – souhlas s proniknutím um lého jazyka – se zdá velmi blízké esperantu. Ale Marr dodává, že nejprve musí v da ovládat vedení mas a sm ovat snahy k jazykové jednot na správné cesty. Esperanto pokládal maximáln za ukazatele tendence ke sv tovému jazyku, jehož základ již leží v masách: Život ur it ne eká a objevují se r zné náhražky, podobné esperantu, idu atd.90 Marrovy teze o budoucím univerzálním jazyku, rozši ované populárními asopisy (Ogon k), vyvolaly zna nou pozornost u sov tských esperantist , v tší, než na každý pád neve ejn diskutabilní Stalin v obrat. Jádrem argumentace proti Marrovi bylo: „My... si ne iníme nárok... ´na v deckost´ našeho jazyka, my se snažíme a naším cílem je jen, aby náš jazyk sloužil našim pot ebám, aby náš jazyk používaly masy, protože práv masové použití uskute ní tvo ivý proces budoucího sv tového jazyka, protože práv touto cestou masovým použitím urychlíme nevyhnutelný historický vývoj.“91 Takové názory byly charakteristické pro esperantisty v podstat již za Zamenhofova asu. P i reakcích na ty v dce, kte í pokládali esperanto za reformovatelné nebo vcelku hodnotili jeho životnost, se zd raz ovala v prvé ad nutnost úsp šn aplikovat jazyk v praxi; ím víc stoupenc se získá pro esperanto, tím d íve budou uspokojeny požadavky lingvist . To byla moudrá taktika , a té se také držela SEU, když poznala obtíže teoreticky zd vodnit esperanto na marxistické bázi, a dala p ednost posílení vlastní organizace a demonstrovat praktickou hodnotu jazyka. Tak dlouho, jak bylo esperanto ignorováno velkou v tšinou lingvist 92 a tak jak Strana nevyslovovala ideologickou ned ru, slibovala tato taktika úsp ch. Skeptici, jako Luna arskij, lidový komisa pro vzd lávání, p iznal v roce 1926, že „fakta mluví pro esperanto“.93 Ale když kv li Marrovým tezím se budoucí sv tový jazyk dostal na ve ejnou diskusi, musela se SEU zeptat sebe sama, zda nedluží p es svou organiza ní sílu také n co teoretickému poli. 4.3.7. Za výstavbu marxistické lingvistiky !

91

Voldereto „Pri kelkaj scienculaj deklaroj“ str. 6. Tak tomu bylo již v p edrevolu ním Rusku, jen s jednou výjimkou Jana Baudouina de Courtenay. 93 Ve svém pozdravném dopise 6. SAT-kongresu v Leningrad : Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 46 (98/99), str. 4. – se píše: V roce 1912 Luna arský kritizoval „kosmopolity, kte í si myslí, že budoucnost p inese úplnou jednotu ras, jednotný spole ný jazyk a spole nou kulturu“: citace Ivana Dzyby Internationalism or russification? A study in the Soviet nationalites problem Londýn 1968, str. 47. 92

225

Od roku 1926 znateln vzr stal zájem o teorii. V tomto roce se ve státním nakladatelství objevila sbírka lánk o esperantu redigovaná Drezenem.94 Od íjna 1926 SEU vydávala další asopis, ve kterém p ísp vky pojednávaly hlavn o teoretických otázkách mezinárodního jazyka.95 Již v prvním ísle byla patrná uv dom lá sebed ra v organizaci: Výtky na adresu „oficiální lingvistické dy“, která nedbá na fenomén rozši ujícího se mezinárodního jazyka, následovala výzva na založení „nové jazykov dy, osvobozené od jakéhokoliv fetišismu“. Na tomto úkolu mají pracovat zejména proletá ští esperantisté, aby esperanto získalo teoretickou podporu nové marxistické jazykové v dy. 96 Autor zmín ného úvodního lánku, b loruský noviná a univerzitní docent Efim Spiridovi , pozd ji vydal sérii lánk o teorii jazykového vývoje. V nich rozlišoval 4 období: Po období lidových dialekt se vyvinuly národní spisovné jazyky, následovalo období sv tového pomocného jazyka, a kone na konci tohoto vývoje vznikne univerzální jazyk lidstva v epoše komunismu. Z období do období podle Spiridovi e se vyvíjí proces: od r znosti k jednot , z neuv dom lé (p irozené) k uv dom lé (um lé) jazykové tvorb , od složité k jednoduché struktu e a od chudoby vyjad ování k jeho bohatosti. 97 Ve vztahu k budoucímu jazykovému vývoji, který ho nejvíc zajímal, Spiridovi odmítá možnost, že jazyky pod vlivem ekonomického vývoje dosáhnou svou jednotnost „p irozen ". Již probíhá proces k nadnárodnosti ekonomie, kultury a myšlení; a také se množí po et termín , spole ných pro národní jazyky. Ale z stává zde veliký rozpor: zastaralá struktura národních jazyk , neschopná pln vyjád it mezinárodní charakter moderního myšlení. K ešení tohoto rozporu je nutná jazyková revoluce, a „v domý zásah rozumu“.98 Rozpor byl nejnápadn jší v Sov tském svazu, kde shodn s Leninovým prohlášením, kdysi utla ované národnosti nyní vyvíjely sv j jazyk do spisovné podoby a sou asn na druhé stran je voláno po pot eb jednotného jazyka. Pokud vylou íme možnost alternativy nap . ruštinou, Spiridovi tvrdí, že tento rozpor p ekoná „pomocný mezinárodní jazyk“. Je jazykem p echodného období, zatím co se budou národnosti vzájemn p ibližovat a bude se sou asn ipravovat cesta k epoše komunismu, do doby „smísení národností“, než vznikne – pln um lý (spisovný) – univerzální jazyk.99

94

„Na pu ach k meždunarodnomu jazyku“ – Na cestách k mezinárodnímu jazyku, Moskva 1926. Revue, která vycházela n kdy 1x m sí , n kdy až po dvou m sících, se jmenovala nejprve Izvestija C.K. SESS resp.SESR (Informilo de C.K.SEU) od ledna 1929 se p ejmenovala na Meždunarodnyj jazyk . ísp vky byly skoro výlu v ruštin . 96 E.Spiridovi „Za novoje jazykoznanie“ Izvestija C.K.SESS 5. 1926/27, str. 1-5. 97 E.Spiridovi „La skemo de lingva evoluo“ Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 105-106; originál . Izvestija C.K.SESS 5. 1926/27, str. 241-242. 98 E.Spiridovi „La skemo de lingva evoluo“ (2) Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 76-79. Originál v Izvestija C.K.SESR 5. 1926/27, str. 161-165. 99 E.Spiridovi „La skemo... „ (3), str. 107-109; Izvestija, str. 244-245. 95

226

O sov tském esperantském hnutí Spiridovi zd raz uje, že je již do takového stupn silné, že není možno se spokojit s pouhou propagací, ale je eba p ejít k teoretické ofenzív .100 Obvi oval lingvisty zato, že dosud nezkoumali období jazykového vývoje. Nevšimli si, že v esperantském hnutí vzniká nové období jazykové v dy, jejíž hlavním charakterním rysem je, že „masy samy vzaly v c do rukou“ a pokrokov budují sv j hlavní nástroj – jazyk.101 I reformáto i v lingvistice jako Marr odmítali p ijmout tento fenomén. Proto Spiridovi uzavírá, že je nutno zcela rekonstruovat jazykovou v du a dosáhnout toho, že nová marxistická lingvistika pevn ohrani í teorii mezinárodního pomocného jazyka. Diskuse vyvolaná Marrem o p vodu a budoucnosti jazyka tedy upozornila sov tské esperantské hnutí na jeho zaostávání na poli teorie a inspirovala Siridovi e k rozvinutí odvážného schématu jazykového vývoje. Vedoucí SEU, Drezen, ho však ješt p ekonal. Za átkem roku 1928 ve státním nakladatelství v Moskv vyšla obsáhlá kniha, ve které Drezen popisuje historické pokusy vytvo it sv tový jazyk a prezentuje 217 projekt p ed Zamenhofem a 245 po m – a vypichuje esperanto jako vrchol hledání mnoha staletí.102 Je nutná zvláštní poznámka: K tomuto dílu napsal úvod Marr. V n m si st žuje, že jazyková otázka um lého univerzálního jazyka je posmívána práv ve deckých kruzích nebo v lepším p ípad se setkává s nezaslouženou lhostejností. Podle Marra Drezenova kniha p iznává jafetitskou tezi o „um lém vodu zvukového jazyka všeobecn “ a krom toho p ispívá „ke sbírce materiál pro adekvátní projednání problému univerzálního jazyka.“103 Zdálo se to být známkou, že Marr modifikoval svou d ív jší skepsi o esperantu. Ve stejném roce publikoval podrobný úvod do jafetitské teorie, která obsahovala výrok o budoucím sv tovém jazyku, zcela p ijatelnou pro esperantisty. Marr mluvil o „otázce, která nesmí být ani o minutu opožd na, od nové mezinárodní spole enské formace“; musí se oprostit od všech omezení. Je nutno: Nemluvit o mnoho etných mezinárodních, živých a mrtvých, tradi ních, vždy vázaných na klasickou kulturu, a vždy imperialistických jazycích, ale o jednom um lém jazyku pro všechny lidi – a nemluvit už o utopii a amatérství a podpo e evropského imperialismu, ale v celosv tovém m ítku si opravdu uv domit jazykové zvyky a zájmy nejen úzkých vrchních vrstev spole nosti, ale pracujících mas všech jazyk a zemí... Jafetidská teorie chápe budoucí jazyk lidstva jen jako um lý. P i jeho tvorb „žádné národní jazyky, žádné etnické jazyky nemohou být nebrány na 100

E.Spiridovi „La skemo... „ (3), str. 109; Izvestija, str. 246. E.Spiridovi „Esperanto kaj lingvoscienco“ Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 153; originál v Izvestija C.K.SESR 5. 1926/27, str. 308. 102 E.Drezen Za vseobš im jazykom. Tri veka iskanii Moskva, Leningrad 1928. – P epracovaný esperantský eklad: Historio de la mondlingvo. Tri jarcentoj da se ado Lipsko 1931 (nové vydání Ósaka 1967). 103 N.Marr „K voprosu ob edinom jazyke“ v Drezen: Za všeobš im jazykom str. 9. 101

227

etel, jakkoliv se zdají zanedbané, protože v nich, i když jsou izolované a ojedin lé, uchovalo se pro nás n co velice hodnotného pro spole enský soulad v minulosti ztracených poz statk pokroku celých epoch lidské tvo ivosti v celosv tovém m ítku. Marr nikdy neup esnil jak prakticky uskute nit tento obrovský jazykový projekt, ale alespo p iznává, že je možno z dosavadních zkušeností n co získávat na jazykovém poli: To (nutnost znát jafetidskou teorii) jist neznamená, že bychom zapomínali na p edchozí pokusy na vytvo ení um lých mezinárodních jazyk , ale existencí um lého mezinárodního jazyka je široce úsp šn rozší ené esperanto a jazyk ido, které nyní v poslední dob vzbudily velký zájem v dc . To neznamená, že se od nich odvrátíme jako quantité négligeable, jako od fenomén , které nezasluhují pozornost.104 Marrovo oznámení, že se vrací k tomuto tématu, jeho obhajoba um losti budoucího sv tového jazyka a jeho odmítnutí možnosti, že by n který sou asný národní jazyk mohl hrát roli univerzálního jazyka v budoucí bezt ídní spole nosti, dodalo ásti sov tských esperantist dosti d vod , aby pohlíželi na Marra skoro jako na spojence a aby ho citovali jako hlavního hodnotitele historického oprávn ní svých vlastních cíl . Esperantská brožura, vydaná SAT, se snažila popularizovat Marrovy myšlenky mezi zahrani ními esperantisty.105 Ale nebylo to tak, že by m lo sov tské esperantské hnutí jednotný názor na Marra. Také nevládla jednota v názoru na lingvistiku všeobecn . Spiridovi sám, pro své útoky proti jazykov dc m, musel poslouchat kritiku z vlastních ad. Mladý lingvista Jevgenij Bokarev106 ho pou il v asopise SEU, že jazyková da se nijak netvá í nep átelsky k mezinárodnímu jazyku; to platí jen pro kolik škol a sm , nap . romantici, reprezentanti p írodn -historického sm ru a mladých pragmatik . Ale ím víc prostoru získává koncept jazyka jako spole enského dorozumívacího nástroje, a ím víc se rozpadají d íve vládnoucí metafyzická mín ní, tím více zájmu získává myšlenka mezinárodního jazyka. Práv etní reprezentanti sociologické školy, založené Ferdinandem Saussurem,107 souhlasili s pot ebou a možností um lého jazyka. Jazykov da

104

N.Ja.Marr Jafeti eskaja teorija. Obš ij kurs u enija o jazyke. (Jafetitská teorie. Všeobecný kurz výuky jazyka.) Baku 1928. – N mecký p eklad v Tasso Borbé Kritik der marxistischen Sprachtheorie N.Ja.Marr´s, Kronberg/Ts 1974, str. 87-88, 91-92. 105 A.P.Andrejev Revolucio en la lingvoscienco. Jafetita lingvoteorio de akademiano N.Marr Lipsko, 1929; ruské vydání: Revolucija jazykoznanija. Jafeti eskaja teorija akademika N.Ja.Marra Moskva 1929. – Tato brožura, povrchn napsaná, v mnoha sm rech chybná, m la znatelný vliv; viz zejména: Ivo Lapenna Retoriko 3.vydání, Rotterdam 1971, str. 44-49. 106 Jevgenij Alexejevi Bokarev (1904-71), specialista na kavkazské jazyky, hrál po válce d ležitou roli v oživení sov tského hnutí. V jeho nekrologu je zaznamenáno: „Procházel pevn nesnadnými lety esperantského hnutí, nikdy nezradil své p esv ení.“ (Paco 18. 1971, íslo 2, sov tské vydání, str.9.) Viz také M.I.Isaev: „E.A.Bokarev i interlingvistika“ v Problemy interlingvistiki Moskva 1976, str. 5-11. 107 Bokarev zde zmi uje mimo jiných Maxe Müllera, Hugo Schuchardta, Antoine Meilleta, Jana Baudouin de Courtenaye, Otto Jespersena, Edwarda Sapira a Marra.

228

pronikala do esperantského hnutí a Bokarev rozhodn popíral Spiridovi ovy teze, že esperanto získá právní uznání jen kompletní reorganizací lingvistiky.108 Ve své odpov di Spiridovi trvá na tom, aby esperantisté ne ekali pomoc ze strany buržoazní zchátralé jazykové v dy a v polemice se ptá Bokareva, zdali on, který pat í k sociologickému sm ru, chce „popírat nutnost postavit lingvistiku na základy marxismu.“109 Bokarev nevyjád il názor na otázku marxistické lingvistiky. To ud lal až asi o rok pozd ji, když napsal lánek „Jazykov da a marxismus“, který byl charakteristický snahou n jak uspokojit rozdílné názory. Bokarev prohlásil, že marxismus má jediný metodologický a filozofický základ pro jazykovou v du. Ale ješt nedošlo k definici marxistické lingvistiky. Klasikové marxismu Engels, Plechanov, Kautsky, Lafargue a Bucharin zanechali jen všeobecné výroky. Proto lingvistická díla, chápající se jako marxistická, snadno sklouzávají k vulgarizaci a deformaci marxistické metody. Také jafetitská Marrova teorie, kterou ve ejnost asto spojuje s marxistickou jazykovou v dou, p ispívá k budoucí konstrukci; mnoho Marrových myšlenek není p vodních, jeho teorie obsahuje vážné metodologické chyby, a krom toho se hlavn zajímá o jeden aspekt – paleontologii i. Pro marxistické lingvisty bylo d ležit jší využít výzkumy sociologické školy, kterou se Spiridovi marn pokouší ignorovat. Bokarev vyjad uje d ru marxistické lingvistice, která bude novat zvláštní pozornost esperantskému hnutí, „které se musí stát d ležitým momentem v sou asné lingvistické politice“. Tím budou esperantisté vedeni k aktivní ú asti na výstavb marxistické jazykov dy, protože, jak uvažuje Bokarev: „Jen ta je schopna dát mezinárodnímu jazyku stabilní teoretickou základnu.“110 Drezen se nep ímo vložil do diskuse mezi Bokarevem a Spiridovi em. Hled l ale spíše, aby lenové SEU získali pomoc v orientaci v základních teoretických otázkách své práce. Koncem ervence 1928 na 4. kongresu SEU byly p ijaty teze vypracované Drezenem: „O cestách formování a rozši ování mezinárodního jazyka“.111 V tezích se prohlašuje, že esperanto vd í za svou sílu jen samo sob a že není implantováno „shora“. Esperantisté a sm ují své nad je „zejména na iniciativu ze zdola, na tvo ivost širokých vrstev“. Sou asn požadovaly teze za nutné, aby „tvo ivé marxistické myšlení“ u inilo záv ry z úsp šné praxe hnutí a již „nebyl p ehlížen problém jazyka ml ením“.112 4.3.8. Kulturní revoluce a Stalinova dialektika 108

E.Bokarev „M ždunarodnyj jazyk i nauka o jazyke“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 129-135. – Krom toho Bokarev nabádá esperantisty zlepšit svoji práci všeobecn na poli lingvistiky. 109 E.Spiridovi „A vsjo-taki vertitsja! Po povodu stati tov. Bokareva (A p ece se to í! Po lánku soudruha Bokareva)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 136-139 110 E.Bokarev „Jazykoznanie i marksizm“ Meždunarodnyj jazyk 7. 1929, tr. 203-206. 111 E.Drezen La vojoj de formi o kaj disvasti o de la lingvo internacia Lipsko 1929; ruský originál: „Puti oformlenija i rasprostranenija meždunarodnogo jazyka“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 1-11. 112 E.Drezen na stejném míst , str. 39-40.

229

Konec dvacátých let se zdál p íznivý pro svazek esperanta s výstavbou marxistické lingvistiky pro budoucnost. V té dob celý kulturní život v Sov tském svazu prožíval období hluboké transformace. B hem první tiletky (1928-1933), která gigantickým krokem posunula pr mysl, prožívala zem novou, kulturní revoluci. Jejím hlavním cílem byl ostrý t ídní boj i v kulturním život , kdy výchova, literatura, um ní a v da m ly být pln p edány do služeb socialistické výstavby. Strana použila kulturu jako politický a ekonomický mocenský nástroj, a zm nila tím mnoholeté období relativního klidu ve sfé e kultury. 113 Kulturní revoluce vd ila za svou razanci nejen vedení Strany, ale sou asn obsahovala prvky spontánní vzpoury proti všem zbytk m minulosti a proti všem p edpokládaným omyl m po íjnové revoluci. lenové Komsomolu vid li nap íklad ve své „kulturní kampani“, která za ala bojem proti analfabetismu, také p íležitost upevnit si své vlastní postavení, aby si vybrali zejména dob e placená místa specialist a privilegovaných ú edník . Povaha kulturní revoluce byla zvláš nápadná na poli v dy, kde mladí komunisté úto ili proti monopolu starších v dc , zaslepených ješt buržoazní tradicí. Požadavkem „proletá ské hegemonie“ bylo zastavení p ím í, které existovalo mezi komunistickými a nekomunistickými v dci. Také na literárním poli vyst ídala pomlouva ná kampa „toleranci v ideologických p echodných formách“, vyhlášených Stranou v roce 1925. Beletrie nyní byla chápána jako prost edek politické p evýchovy mas – cíle, které radikální proletá ští spisovatelé proklamovali p ed za átkem skute né kulturní revoluce. K tomu ješt b hem kulturní revoluce rozkvetly starší vize o budoucí komunistické spole nosti. Právní teoretik E.B.Pašukanis již od roku 1924 argumentoval, že socialismus zcela odstraní staré buržoazní právo a to bude nahrazeno spole enskými principy. Analogicky, „levicoví pedagogové“ okolo V.N.Šulgina propagovali budoucí zrušení škol, jako sblížení u ení a produktivní práce v továrnách a kolchozech. Mnoho z t chto utopistických myšlenek, ke kterým pat ily projekty „socialistického m sta“, našlo po roce 1928 oficiální ijetí a podporu Strany, což nez ídka vedlo k jejich zavád ní zmobilizovanými masami. Nejen tlak, ale také opravdové nadšení hnalo lidi k pln ní ur ených cíl . Veliké sociální zm ny od kolektivizace ke zpr mysl ování oživily starou nad ji, že rozpad státu, jak p edvídal Marx a Engels, se brzy stane realitou. V tom smyslu hrdinsky, urputný boj v letech první p tiletky nastartoval víru v lepší budoucnost v komunismu. Každý se cítil schopen p isp t k uskute ní utopie, cítil se stimulován k nad jné kulturní revoluci. 114 Tento pocit nadšení 113

Viz Sheila Fitzpatrick „The soft line on culture and its enemiens: Soviet cultural policy 1922-1927“ Slavic Review 33. 1974, str. 267-287. 114 Viz zajímavou sbírku lánk : Sheila Fitzpatrick Cultural Revolution in Russia 1928-1931, Bloomington, Londýn 1978.

230

postihl také esperantisty. Zdálo se jim, že je jim ur en úkol, který je zam en na problém jazykového dorozum ní.115 Neo ekávan brzy nastala p íležitost, která živila v sov tských esperantistech mín ní, že jejich dosud skromná teoretická cvi ení se nejen shodují s požadavky doby, ale slibují p inést plody: uprost ed ilé diskuse o výstavb marxistické lingvistiky p išlo nové Stalinovo vyhlášení o problémech národnosti a jazyka v socialismu. Ve zpráv ze 16. kongresu KPSU (Komunistické strany Sov tského svazu) uprost ed roku 1930 zaúto il Stalin na „uchýlené“, kte í se opírají o Lenina a domnívají se, že p išel as skon it s politikou zachovávat národnostní zvláštnosti lidu SSSR a p ejít k asimilaci v zájmu... internacionalismu. Aby objasnil nesprávnost takové politiky, Stalin tvrdil, že „Lenin nikdy ne ekl, že národní zvláštnosti musí vymizet a národní jazyky se musí slít do spole ného jazyka v linii jednoho státu, p ed vít zstvím revoluce v celosv tovém m ítku“. Kdo na to zapomíná, ekl Stalin, ten se provi uje velkoruským nacionalismem, „skrytým pod maskou internacionalismu a za jménem Lenin“. Stalin upozornil na dialektiku historických proces . Pro sou asnost, tj. období výstavby socialismu v Sov tském svazu, je charakteristický „rozkv t národních kultur“, jen v budoucnosti dojde ke sjednocení „v jednu spole nou socialistickou kulturu s jedním spole ným jazykem“. Platná je podle Stalina následující formule: Rozkv t národních kultur (a jazyk ) v období proletá ské diktatury v jedné zemi, s cílem p ipravit podmínky pro sjednocování do jedné spole né socialistické kultury (a do jednoho spole ného jazyka) v období celosv tového vít zství socialismu.116 Ale Stalin nadhodnotil p esv ivost své dialektiky. Na sjezdu poslanc se ho ptali jak se jeho nyn jší prohlášení shoduje s jeho í z roku 1925, ve které odsoudil teorii univerzálního jazyka.117 Když se Stalin snažil up esnit sv j názor, pop el že by bylo n co nejasného; trval na tom, že zde není naprosto žádný rozpor: „Nacionáln -šovinistickou teorii Kautského, že všechny národy, ekn me v SSSR, se smísí do jedné, spole né, velkoruské národnosti s jedním spole ným velkoruským jazykem“, jsem odmítal a ješt odmítám. Tedy otázka odumírání národních jazyk a jejich slévání není otázka vnit státní, ale mezinárodní; v dob výstavby socialismu v jedné zemi národní jazyky nijak 115

Podle publikace SEU, bude tento problém ešen b hem kulturní revoluce „definitivn a revolu “ – „ne rozhodnutím vyšších instancí, ale na základ tvo ivého nadšení pracujících mas“. P.Kirjušin Meždunarodnaja rabo aja svjaz en esperanto Moskva 1930, str. 31. – Protože mezi pr kopníky kulturní revoluce byli, krom proletá ských spisovatel , konsomolci (zejména v provinciích) a Unie militantních ateist , je nutno poznamenat, že asi od roku 1929 se sblížily vztahy mezi SEU a t mito skupinami. Oficiální orgán ateist vydal komplexní záv ry v esperantu Milita Ateismo (1931) a Antireligiulo (1932). Objevily se i další protináboženské brožury v esperantském p ekladu. 116 „Politika raporto de la Centra Komitato al la 16-a Partia Kongreso“ (27.6.1930) Werke XII 317-318, 322-323; porovnej J.Stalin Kulturo nacia kaj interaciaI Lipsko 1930, str. 16-17 22-23. 117 Podle Stalinova lánka z b ezna 1929, musel již d íve odpovídat kritik m, kte í ho upozor ovali na rozpory v jeho proslovu v roce 1925 a Leninova konceptu. Ale tento lánek byl publikován až v roce 1949: „La nacia demando kaj la leninismo“ Werke XI 298-317.

231

netrpí, ale pln se rozvíjejí. Ve vztahu k tomuto bodu dále pokra uji v Leninov konceptu, stejn jako ve vztahu ke vzdálené perspektiv .“ ... že v období vít zství socialismu ve sv tovém m ítku... se národní jazyky nevyhnuteln sjednotí v jeden spole ný jazyk, který pochopiteln nebude ani velkoruský, ani n mecký, ale n co nového.118 I když to Stalin popíral, nedá se p ehlédnout, že se jeho mín ní b hem asu zm nilo. V roce 1925 zd raznil rozkv t národností a národních jazyk umožn ný socialistickou revolucí a odmítl možnost budoucího spole ného jazyka. Jeho pozd jší pokus op ít se o Lenina m l vratkou základnu, protože Leninova teze, kterou Stalin citoval na sjezdu 1930, že „národní a státní rozdíly mezi národy a zem mi... budou existovat ješt velmi, velmi dlouho i po uskute ní diktatury proletariátu v celosv tovém rozm ru119, bylo vyhlášeno v roce 1920 – již pod tlakem porevolu ní reality. Lenin d íve – a stejn i Stalin v roce 1913 – vždycky prohlašoval, že socialismus urychlí proces asimilace, který již zapo al v kapitalismu. Krom toho Stalinova dialektika nem že uvád t v omyl to, že v roce 1925 nerozlišoval mezi podmínkami ed a po celosv tovém vít zství socialismu – tedy jeho v roce 1930 byla pokusem zahalit interpretaci svého d ív jšího, pro marxistu skoro kací ského oponování proti budoucímu sjednocení národností a jazyk .120 Nyní v roce 1930 pokládá za nutné p iznat své odmítavé stanovisko rychlé asimilace, ale kombinuje ho oživením mezinárodní perspektivy. To znamenalo z pohledu sov tských esperantist pokrok: podporu pro myšlenku univerzálního jazyka. Stalin nep edložil vývoj univerzálního jazyka jako proces pro globalizaci národního jazyka, ale poprvé vyslovil prognózu celosv tového jazyka lidstva jako „n co nového“, jako jazyk nového typu. A koliv to nijak neup esnil, bylo evidentní, že Stalin p ijal stanovisko, které se pon kud podobalo Marrovu. 4.3.9. Skrypnyk proti esperantismu Nep ekvapí tedy, že sov tští esperantisté byli roz ilení ze Stalinovy i. Ale d íve než pokro íme k rozebrání reakce esperantist na tento obrat, musíme si uv domit, v jaké situaci se SEU nacházela uprost ed roku 1930. Zaprvé, jak víme, její vztahy se SAT byly extrémn napjaté a sm ovaly k definitivnímu p erušení. Za druhé se esperantisté setkali ve vlastní zemi s neo ekávaným útokem od vysokého stranického funkcioná e. I toto je t eba podrobn vysv tlit. 121

118

„Konkluda parolado pri politika raporto de la CK al la 16-a Partia Kongreso“ (2.7.1930), Werke XIII 3-4, 6; porovnej Stalin: Kulturo nacia kaj internacia, str. 26-27, 29-30. 119 „Politika raporto...“ str. 318; Kulturo nacia kaj internacia str. 17. 120 O tom Elliot R.Goodman „World state and world language“ v Joshua A.Fishman (red.) Readings in the sociology of language The Hague, Pa íž 1970, str. 720 (jedná se o kapitolu, již d íve publikovanou v díle Goodmana The Soviet design for a world state New York 1960. 121 K tomu také p isp la domn nka, že se Stalin asi u il esperanto. Tvrzení, pozd ji rozši ované Trockim, rozši oval jeden ruský emigrant za átkem roku 1928. Informace není d ryhodná.

232

Hned p ed za átkem stranického sjezdu byl vydán písemn proslov ukrajinského lidového komisa e pro vzd lávání, Mykoly Skrypnyka. Kritizoval esperantisty, že „s cílem vytvá et zvláštní lid bez národnosti se zvláštní nenárodní kulturou a ideologií, tím znevažují snahy jednotlivých národ budovat svoji vlastní národní kulturu.122 Skrypnyk, starý bolševik, byl považován nejen za podporovatele kulturní autonomie Ukrajiny, ale také nep ímo za mluv ího všech neruských komunist , kte í se báli nadvlády Rus v Sov tském svazu. Skrypnyk se vždy opíral o leninskou linii, že t ídní boj je sv tovým fenoménem a že národnostní city a antagonismy brání pochodu vp ed v proletá ské revoluci. V d sledku toho nesouhlasil s ruským šovinismem, zejména na Ukrajin , stejn jako s ukrajinským nacionalismem, pokud by ohrožoval oslabit solidaritu sov tských republik.123 Zvláš ned oval Stalinov politice ve vztahu k národnostním problém m; již v roce 1923 vy ítal Stalinovi, že p i zrovnoprávn ní národ nedbá na d ležitý boj proti „velkoruskému šovinismu“ a rád by realizoval „p ání našich aparátník na jednotnost a nerozbornost“.124 Když koncem roku 1920 „Jednota pro osvobození Ukrajiny“ byla odhalena a obvin na z velezrady125, vyvolalo to Skrypnykovu obavu, že také jeho program ukrajinizace, t ebaže byl vždy v rámci loajality k celosov tské socialistické vlasti, by mohl být pojímán jako iniciativa k národnostní opozici. V tomto sv tle musíme pohlížet na jeho útoky na esperantskou propagaci, podle které se m lo ve školách zavést místo ukrajinštiny esperanto jako jazyk osvobození od národních jazyk jedním, jediným, mezinárodním. Zejména nenárodnostní teorie esperantist pomlouval jako maloburžoazní deviaci pravé komunistické národnostní politiky. Na druhou stranu ale Skrypnyk, jehož tajemník byl esperantista, z principu nezval k boji proti esperantu. Uznával, že jazyk má sv j význam jako prost edek mezinárodní komunikace a poukazoval na to, že pomocí esperanta pronikly do zahrani í informace o kulturních pokrocích na Ukrajin 126 a dokonce i slíbil podporu esperantskému hnutí, pokud z stane „dobrovolnickou organizací“. Byl si v dom konflikt , které v té dob charakterizovaly národnostní politiku, zejména vztahy mezi ruským národem a menšinovými národnostmi. Vcelku je nutno pochybovat, že by bylo n jaké nebezpe í ze strany esperantist v širokém m ítku, které by nutilo Skrypnyka k varování proti „nenárodnosti“. Je pravd podobn jší, že jeho útok proti „p echodu prost hned k jednotnému jazyku“ bylo zakryté bojové prohlášení proti velkoruskému šovinismu, který víc než jindy ohrožoval ukrajinskou identitu. Za jak aktuální 122

E.Drezen „Anta parolo“; Stalin Kulturo nacia kaj internacia, str. 5. Porovnej James E.Mace Communism and the dilemmas of national liberation. National communism in Soviet Ukraine, 1918-1933 Cambridge, Mass. 1983. 124 Dokumenty ukrainskoho komunizmu New York 1962; p eložené vý atky v Hans-Joachim Lieber, Karl-Hans Ruffmann (red.), Der Sowjetkommunismus. Dokumente II, Kolín, Berlín 1964, str. 115-116. 125 „Spiknutí“ Jednoty (Spilka Vyzvollenja Ukrajiny) bylo podvrženo státní policií. 126 Již od roku 1926 pravideln vycházel v esperantu souborný list La Vojo de Klerigo o hlavních p ísp vcích sí níku Šljach osvity, který vydával ukrajinský lidový komisariát pro vzd lávání. 123

233

pokládal toto téma ukazuje fakt, že Skrypnykova byla publikována jen kolik dn p ed zahájením 16. sjezdu strany. Na sjezdu Stalin prohlásil, že velkoruský šovinismus je nebezpe ná forma nacionalistické úchylky. Všichni, kte í pokládali as za vhodný k p ibrzd ní procesu rozkv tu národ a k p echodu k „internacionalismu“, byli obvin ni ze zanedbání Leninova u ení. Stalin p ipomenul také Leninovo odmítnutí „nenárodní kultury“, aby tak uklidnil neruské straníky, kte í poci ovali neklid kv li centraliza ním a asimila ním tendencím. Nyní se zdály být Skrypnykovy obavy rozptýlené. Že bylo ur ité spojení mezi varováním Skrypnyka p ed esperantizací a Stalinovým oponováním p ed p íliš asným internacionalismem, brzy poznali i sov tští esperantisté. Ješt ve stejném roce se objevila brožura, která obsahovala vý atky ze Stalinových proslov o národnostním problému p eložené do esperanta.127 Drezen v p edmluv v brožu e cituje Skrypnyka a vyvozuje z výtek pou ení pro sov tské esperantisty: že není možné stav t esperanto proti národním jazyk m a jazyk p edstavovat jako již nyní schopný vytvá et n jakou zvláštní nenárodní kulturu. SEU, v souvislosti se svým konfliktem se SAT, kritizovala specifickou interpretaci Lantiho beznárodnosti, a nyní jí vyhlásila ímý boj. Drezen vysv tloval, že si esperanto nep isvojuje nic víc, než být pomocným prost edkem p i mezinárodních vztazích, vhodným v sou asné situaci.128 es šok, který zp sobil Skrypnyk v výpad mezi esperantisty, nem la jejich reakce defenzivní charakter, protože Stalin v p ibližn stejné dob vyslovil svou fantastickou prognózu o budoucnosti jazyk a národností. Podle Marrových tezí, které esperantisty stimulovaly k innostem na teoretickém poli, a podobn zn jícími Stalinovými prohlášeními, se esperantisté cítili být povolaní ispívat ješt intenzivn ji k objasn ní otázky jak rozvíjet proces univerzálního jazyka. V tomto sm ru Drezen konstatoval, že práce revolu ních esperantist urychluje akumulaci technických zkušeností pro budoucí sjednocení existujících jazyk do jazyka jednoho. Jakoby v rozporu s pop ením širších aspirací esperanta, Drezen tvrdil, že pokud bude esperanto dále rozvíjeno, bezpochyby bude mít vliv na budoucí univerzální jazyk a na p ípravné práce, které musí být u in ny již v období p ed ustanovením celosv tového socialistického po ádku.129 Obzvláš odvážné teze o budoucích sm rech vývoje p edložil Spiridovi . Práv v ase, kdy Stalin a Skrypnyk vyhlašovali svá prohlášení, orgán pro teorii 127

J.Stalin Kulturo nacia kaj internacia Trad. G.Demidjuk, Lipsko 1930. Drezen „Anta parolo“ str. 5,7. – To ale jasn odporuje mín ní, které bylo populární mezi sov tskými esperantisty v té dob . Nap . jeden z nich zd raznil v únoru 1930, že se esperanto stane jediným sv tovým jazykem a že je ne pomocným, ale p irozeným jazykem, tj. jazykem budoucího socialismu: Kjukov „Kulturtaskoj“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 226. 129 Drezen „Anta parolo“ str. 8,10. – SEU se vyjad ovala v roce 1931 o nutnosti, aby Jazyková komise edložila k diskusi Stalinovu prognózu a zmínila také že o ekává z ízení esperantských kateder ve speciálních vysokých školách: „Nova etapo en agado de Lingva Komisiono“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 81. 128

234

v SEU vydal sérii lánk ze Spiridovi ova pera o teorii mezinárodního jazyka130, které se v p íštím roce objevily v knižní form .131 Spiridovi zde vytý il kritéria pravdivé marxistické lingvistiky, která by m la uspokojovat zm nami jazykov dných metod a být si v doma, že stejn jako buržoazie kdysi musela vytvo it jazyk nové doby – národní spisovný jazyk – dnes, na prahu proletá ské sv tové revoluce, stojí proletariát p ed úkolem vytvo it jazyk své epochy. Zatím co hlavním cílem buržoazní lingvistiky byla asimilace národností a etnik, proletariát vyvíjel jazyky utla ovaných menšin do spisovné formy a nyní pot ebuje jazykov du k vytvo ení mezinárodního jazyka. O Marrovi Spiridovi píše, že p i boji proti mocenskému myšlení indoevropské jazykové v dy, vstoupil na novou cestu, ale nešel na ní d sledn . I es mlhavost konceptu t ídního jazyka v jafetitské teorii, Marr, který dával ednost mluveným jazyk m, které m ly sloužit pro jeho paleontologické studie, nev nuje pozornost historicky nenávratnému vývojovému stupni národních spisovných jazyk . Nejvíc tíží, podle Spiridovi e, že si Marr edstavuje vývoj celosv tového jazyka jako „velký skok“; cestu k budoucímu jazyku ponechává zcela nejasnou, dá se íci nep ímo „že pro akademika Marra ani neexistuje problém p echodného jazyka, pomocného, mezinárodního. Jestliže navíc ješt kritizuje individuální vytvá ení um lého jazyka a úpln ignoruje, že esperanto d kuje za sv j úsp ch práv kolektivnímu vytvá ení, je nutno u init následující záv r: „A koliv jafetitská teorie p inesla velký ísp vek k marxistické lingvistice, nem že být základnou této v dy.“ Spiridovi pokládal marxistickou úpravu jazykov dy v základ za hotovou a jazykovou revoluci zahájenou esperantem. „Geniální lingvista“ Zamenhof132 intuitivn chápal pot eby doby a p ipravil teoretické základy proletá ského hnutí za mezinárodní jazyk. Princip jednoduchosti „pro nevzd lané“ umožnil „nejširším masám“ p ístup k esperantu a protože sám Zamenhof se neprohlásil za tv rce „svého“ jazyka, ale za jeho iniciátora, vytvo il podmínky pro „masovou živou kolektivní tvorbu jazyka“.133 Esperanto se již stalo „nositelem nové kultury, kultury proletariátu“. V období p echodu ke komunismu se jazyk bude zdokonalovat a soub žn s tím i národní spisovné jazyky a zaostávající etnika. Spiridovi dodává, že v um lém tvo ení t chto jazyk se nesmí zanedbat „brzké sjednocení všech jazyk ; byla by to známka nacionalistické krátkozrakosti, pokud by tvo itelé národních spisovných jazyk odmítali používat mezinárodní nebo technické výrazy. Shodn se Stalinovými tezemi, že vývoj národ vytvá í podmínky pro jejich odumírání, argumentuje Spiridovi tím, že vývoj národních jazyk v celé ší i v tomto období je jen dialektickou premisou pro jednotný jazyk v budoucnosti v „brzké budoucnosti“. 130

E.Spiridovi „O erki teorii vspomogatelnogo 8. 1930, str. 22-30, 95-107, 274-306. E.F.Spiridovi „ “ Moskva 1931. 132 Viz také Spiridovi „Genia lingvisto venkita de etbur eco. Fundamentaj momentoj en la lingva teorio de Zamenhof“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 23-31; objevila se znovu jako brožura v Kioto 1976. 133 Spiridovi str. 67-68, 82. 131

235

Podle n j revolu ní p echod od hovorových dialekt k národnímu spisovnému jazyku je jen p echodná etapa na cest k ješt v tší jazykové revoluci, jmenovit k „vytvo ení jednotného univerzálního jazyka pro nenárodní spole nost komunistické epochy. K uskute ní této druhé jazykové revoluce je nutná „skute ná bojová devíza marxistické jazykov dy“. 4.3.10 Chybný p edpoklad Jazykfrontu Jakkoliv odvážn vypadá Spiridovi v pokus vytý it esperantist m roli revolu ní avantgardy, musíme si uv domit, že on sám se nacházel v duchovním klimatu, které bylo p íznivé takovým myšlenkám. Diskuse o lingvistice na základ marxismu dosáhla svého vrcholu. Brzy po stranickém sjezdu skupina mladých lingvist , která si dala název „Jazykov dnyj front“ tj. Jazykov dná fronta – zkrácen „JAZYKFRONT“, p edstoupila na ve ejnost a volala po ostrém boji „za vytvo ení skute né dialekticko-materialistické jazykové v dy“. Skupina se postavila proti „bezprincipiálnosti eklekticismu indoevropské školy a není bez zajímavosti i proti „mechanickým tendencím“ jafetitské teorie. Tvrdila, že jen pokud budou oba sm ry poraženy, bude moci lingvistika odpov t na požadavky, které si žádá výstavba socialismu se zainteresovanými mnohamilionovými masami, které mluví r znými jazyky v Sov tském svazu. K zakládajícím len m vedle známých lingvist jako byl G.K.Danilov, T.P.Lomtev a Janis Loja pat il také Drezen.134 Proto nep ekvapí, že SEU reagovala vst ícn na první výzvu Jazykfrontu, který sice zmi oval „studium podle zákona posledních etap jazykového vývoje“, ale nedotýkal se p ímo otázky jednotného jazyka. Výzva se objevila v orgánové teoretické revui SEU spole s komentá em, ve kterém redakce projevila Jazykfrontu plnou solidaritu. To znamenalo, že SEU nyní oficiáln podporovala snahy budovat marxistickou lingvistiku v konkurenci s Marrovou jafetitskou školou . Drezen se osobn za adil mezi Marrovy odp rce, p itom Marr jen p ed dv ma a p l lety napsal p edmluvu k Drezenovu dílu. Pak když tradi ní lingvistika o esperantu ml ela a také Marr, prorok budoucího um lého sv tového jazyka se projevil jen jako nenadšený sympatizant, cht l Drezen, ozbrojen novou Stalinovou tezí, zaúto it na nep átele esperanta a obvinit je z ignorace dialektických cest jazykového vývoje.135 Tak svázal osud esperanta s budováním marxistické lingvistiky a v il, že esperanto zvít zí pomocí Jazykfrontu. jaký as se skute zdálo, že se tyto nad je splní. Stoupenci Jazykfrontu za ali dobývat katedry univerzit, v decké instituce a asopisy, ostrou polemikou se snažili odhalit slabiny jafetitské Marrovy teorie: schematický pohled na jazykový vývoj, pokus ozna it jazyk a sociáln 134 135

Loja (1896-1970) byl Lotyš a starý esperantista, stejn jako Drezen. Viz Drezenovy vysv tlivky o teoretické práci SEU: „Dialektika razvitija jazyka i protivniki esperanto“ 9. 1931, str. 247-252; „SESR na jazykovednom fronte“ (SEU na jazykov dné front ), 10. 1932, str. 291-294.

236

ekonomické podmínky za vzájemn podmín né a také lhostejnost k aktuálním problém m a p ílišné zabývání se minulostí i budoucností jazyka. Krom toho Jazykfront p esv oval, že nechce odhodit všechny dosavadní poznatky lingvistiky, zejména ty sociologického sm ru. Ale Jazykfront se p epo ítal. Již v pr hu roku 1932 bylo jasné, že Marr a jeho stoupenci mají podporu ve Stran , kterou mladí lingvisté nemohou ot ást. Marrova kariéra v té dob dosahovala zenitu. V roce 1930 Marr postoupil do funkce nám stka v Sov tské akademii v d a kv li politicky motivované reorganizaci pot ebovala Strana jeho pomoc. Do jaké míry zasluhovala jafetitská teorie nálepku „marxistická“, to se zdálo druho adou záležitostí u v domí, že je nepopirateln revolu ní a také tím, že se Marr prezentoval jako nekompromisní protivník staré, buržoazní jazykové v dy. Jazykfront dával p ednost „vít zství nad tradi ní lingvistikou blokovým nep ijetím všech jejich výsledk “136, vystavil se obvin ní, že je ve skute nosti skupinou skrytých indoevropist . Od toho už nebylo daleko ke zni ujícímu verdiktu, že Jazykfront pracuje „pod praporem maskovaných reakcioná v jazykové v , pod praporem našich nep átel“.137 Jednou z hlavních p in fiaska Jazykfrontu byl podle Lawrence L.Thomase fakt, že Stalin a Marr m li stejný názor na otázku budoucího univerzálního jazyka.138 Není pochyb, že Marrova pozice pomohla v roce 1930 utvrdit Stalina v rozhodnutí vyhlásit perspektivu, která hrála d ležitou roli v Marrov teorii. P idala se ješt další souvislost: oba prohlašovali výsledky celosv tové socialistické revoluce za velmi asov daleké, bez toho, aby je popsali jinak, než ve všeobecných formulích o procesu, který povede ke sjednocení jazyk . A práv na této nep esnosti esperantisté zakopli. Esperantisté dlouho soust ovali své výtky proti Marrovi kv li tomu, že se omezuje jen na mluvení o celosv tovém jazyku komunistické spole nosti, ale neposkytuje návod k innosti.139 Stalin v proslov na Sjezdu zp sobil ješt úporn jší obvi ování Marra z ned slednosti a pasivity, protože nyní teorie nového typu sv tového jazyka, kterým dosud nebylo v nováno tolik pozornosti mimo akademické kruhy, vstoupila mezi dogmata komunismu. B hem let 193132 bylo stále jasn jší, že Marr byl neporazitelný p ed útoky Jazykfrontu, a upozor ováním na nedostatek innosti. Bylo to tím, že práv nenásilný charakter jeho teorie byl v souladu se Stalinovými úmysly. Jinými slovy: Jestliže by se Marr na základ svého u ení o p vodu a budoucnosti jazyka pokusil formulovat rozhodný jazykov -politický program, velmi rychle by vyplynul na povrch rozpor mezi internacionalismem jafetitské teorie a reálnou vývojovou tendencí 136

Wolfgang Girke, Helmut Jachnow Sowjetische Soziolinguistik. Probleme und Genese Kronberg/Ts. 1974, str.

53. 137

F.P.Filin „Der Kampf um eine marxistsch-leninistische Sprachwissenschaft und die Gruppe Jazykfront“ (p eklad z Protiv buržuaznoj kontrabandy v jazykoznanii Leningrad 1932) ve Wolfgang Girke, Helmut Jacgnow Sprache und Gesellschaft in der Sowjetunion Mnichov 1975, pstr. 43. 138 Awrence L.Thomas „Some notes on the Marr school“ The American Slavic and East European Review 16. 1957, str. 341-344. 139 E.Spiridovi „Akademik Marr i všemirnyj jazyk buduš ego“ 10. 1932, str. 137, 138.

237

v Sov tském svazu. Intenzívn by byly diskutovány cesty k univerzálnímu jazyku a velmi brzy by zde hrozilo nebezpe í zjevného rozporu mezi teorií a praxí. 4.3.11.

Diskuse o ruském jazyku

Jak vidíme, již na Sjezdu nebylo pro Stalina snadné p esv it poslance o dialektických vztazích mezi rozkv tem národností v Sov tském svazu a o jejich slévání do celosv tového komunistického systému v budoucnosti. Zmatek se ješt zv tšil s rozpory, které byly patrné i v samotném sou asném Sov tském svazu, ve kterém údajn byl charakteristický „národnostní rozkv t“. Že se národní kultury nerozvíjí zcela bez hranic, o tom se zmínil Stalin ve své formuli: „národní podle formy, socialisticky obsahov “; národnostní prvek se dotknul hranic tam, kde se zdálo, že n co ohrožuje prvo adost socialismu. Pe livé rozlišování mezi národní formou a socialistickým obsahem za alo ztrácet svou esv ivost, když se hranice stíraly – když se „socialistický obsah napl oval národními symboly. A práv tento vývoj vykrystalizoval koncem roku 1931: „socialistický obsah“ vnucovaný lidu Sov tského svazu byl vypl ován ruskými prvky. A k tomuto aspektu musíme nyní obrátit svou pozornost. Postavení ruštiny je tématem, o kterém se dostupné dokumenty sov tských esperantist skoro nezmi ují. Tím víc je hodné poznámky, protože o vztahu mezi principy rovnoprávnosti jazyk a pot ebou nadnárodní komunikace byly vytvo eny teze, které jakoby provokovaly k projednání role ruštiny. Místo toho se diskuse skoro úpln to ila okolo vztahu mezi všemi národními jazyky na jedné stran a esperantem na stran druhé. Nap íklad ze Stalinova tvrzení, že národní jazyky se p ibližují na základ svého spole ného socialistického obsahu, Drezen usoudil, že kone né sjednocení bez vlivu na národní jazyky ze strany mezinárodního pomocného jazyka není myslitelné, protože tento pomocný jazyk, tedy esperanto, odpovídající sou asným pot ebám mezinárodní komunikace je vlastn založeno na národních jazycích, a tvo í s nimi jednotu „na bázi encyklopedického materiálu moderní mezinárodní v dy a techniky“ a tímto zp sobem vede ke sjednocení.140 Už d íve Drezen prohlásil, že „snahy k p ivlastn ní si nadnárodního socialistického obsahu“ jsou esperantu vlastní, jazyk je využíván nejvíce nejpokrokov jšími vrstvami spole nosti,... nápadn ji, než je tomu v národních jazycích“.141 Ani Drezen, ani Spiridovi v tomto sm ru nev noval pozornost tomu, že v neruských jazycích v Sov tském svazu jsou decko-technické termíny p ebírány z ruštiny. Takové p ehlédnutí p ekvapuje, protože fakta mluví jasnou í. Jak zd raz uje George P. Springer, esperanto nebylo nikdy oficiáln pokládáno za ijatelný komunika ní prost edek uvnit Sov tského svazu, a koliv objektivn 140 141

Drezen „Dialektika razvitija...“ str. 250. Drezen Historio de la mondolingvo st. 229.

238

zcela dob e by mohlo jím být, nap íklad již jen pro známý Lenin v odpor k privilegiu ruštiny.142 Naopak, cílem Strany bylo, aby mnohonárodnostní Sov tský svaz používal pro svoje dorozum ní ruštinu a stále víc zde byl tlak na její výuku. Esperantu byla jen ponechána role sloužit jako nástroj k dorozum ní (k propagaci) v zahrani í. Jinou otázkou je, zdali sov tští esperantisté mohli vždy rozlišovat mezi dv ma sférami komunikace – uvnit a vn Sov tského svazu. O tom existuje kolik indicií. Esperantisté neruských národností m li sklon pohlížet na esperanto do ur ité míry jako na protiváhu nadvlády ruštiny, zatím co na druhou stranu u ruských esperantist byla znatelná tendence pokládat rozši ování ruštiny uvnit Sov tského svazu za p edstupe urychlování procesu nenárodnosti esperantem ve sv tovém m ítku.143 Tyto ideje se již nezdály aktuální, když Skrypnyk ve ejn varoval p ed násilnou esperantizací Ukrajiny144 a Stalin v roce 1930 obvinil p íznivce spole ného jazyka v zemi ze zam ení na obnovení privilegií d íve vládnoucího jazyka, jmenovit velkoruštiny.145 To stimulovalo práv ty, kte í cht li propagovat esperanto jakoby záruku pro rovnoprávný rozvoj národností v zemi. ibližn ve stejné dob jeden p ípad odhalil, že bylo riskantní za ít diskusi o esperantu v souvislosti s jazykovým problémem uvnit Sov tského svazu. Ješt p ed stranickým sjezdem ukrajinský esperantista S.Sinickij se vyptával n kolika spisovatel na jejich mín ní o esperantu. Z ve ejných výrok byl zvláš zajímavý výrok populárního básníka Volodymyra Sosjury:146 Já se velmi divím, že se esperanto nevyu uje v našich školách. Urychlilo by to, paraleln s organizováním masových kroužk , p ípravu k nahrazení ruštiny esperantem, jako státním jazykem SSSR. To by nám pomohlo rychleji a s v tším úsp chem bojovat proti místním nacionalism m. Za adilo by to ruštinu na úrove ostatním republikám a velkoruský šovinismus v kultu e by se stal jen místním nacionalismem. Esperanto – vytvo ené na základ znalosti o vývoji jazyk – nám pomáhá nejít slep v oceánu jazyk ke sv tové kultu e. Podle mého mín ní je nutné kone zavést esperanto do praktického života našich republik, jako jazyk, který se stane státním jazykem SSSR a pozd ji i celosv tovým. 147 142

George P.Springer Early Soviet theories in communication Cambridge, Mass 1956, str. 13, 31. Tuto p edstavu m li hlavn p esv ení lenové SAT a Lanti také po schizmatu vyjád il svou podporu poruš ovací Stalinov politice. 144 O esperantistech na Ukrajin chybí podrobné informace, jaký m li Ukrajinci vztah ke svému mate skému jazyku. Je nutno upozornit, že na Ukrajin se mluvilo ve m stech rusky, zatím co v provinciích p evládalo používání ukrajinštiny. Esperantisté se koncentrovali ve m stech a pravd podobn nebyli oprošt ni od obvyklého p edsudku, že mén vzd laní lidé dávají p ednost ukrajinštin . Dopis ukrajinského esperantisty Lantimu z 2.12.1927 informuje, že Krupskaja, vdova po Leninovi, ve ejn napadla nenárodost (sennacieco) a esperanto a pak ukrajinští národovci zastavili výuku esperanta rádiem v Charkov , po relaci o vytvá ení celosv tové kultury a odumírání národních jazyk . : E.Lanti Manifesto de la sennaciistoj 2.vydání, Pa íž 1951, str. 22-23. 145 „Politika raporto...“ str. 319; porovnej Kulturo nacia kaj internacia str. 18. 146 Sosjura (1898-1965) byl ve dvacátých letech velice na Ukrajin oblíben u mládeže. 147 S.Sinickij „Ukrainskie pisateli ob esperanto“ 8. 1930, str. 267; porovnej Sergio Sinickij „Ukrainiaj verkistoj pri esperanto“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 164. 143

239

Tato kací ská Sosjurova slova byla zve ejn na v teoretickém orgánu SEU – s redak ní poznámkou, která upozor ovala na jeho „zcela nevhodné protimarxistické hledisko“. Sosjura byl obvi ován, že bojuje proti národním formám jazyk a zapomíná na hlavní v c, na socialistický obsah. K boji proti nacionalismu - redakce nabádala – se musí odstranit jeho ko eny, nikoliv jazyk. V naší zemi neexistují výhody pro n který státní jazyk: jazyky všech národ Sov tského svazu jsou si rovny. Sosjur v návrh na zavedení esperanta jako státního jazyka musí být považován za zbyte nou, neužite nou fantazii, levicov -radikální, zdánliv p ed asnou“. 148 Sosjurova slova ve své podstat byla podobná koncept m, které platily v esperantském hnutí již dlouho p ed vznikem Sov tského svazu; tzv. „Deklarace o esperantismu“, p ijatá na Prvním kongresu v Boulogne-sur-Mer v roce 1905. Ur ila mino jiného za cíl – aby esperanto sloužilo jako mírový jazyk ve ejných institucí v t ch zemích, kde r zné národnosti bojují mezi sebou o vlastní jazyk. 149 Aby pro esperantisty nezn l Sosjur v návrh neortodoxn , a že takové jist nereálné myšlenky m ly p du i mezi leny SEU, ukazuje reakce Sinického p i rozhovoru pro noviny na redak ní kritiku Sosjury. Sinickij íká: „V bec není pravda, že Sosjura navrhoval zrušit národní jazykové formy a nahradit je esperantem. Naopak, esperanto má své místo vedle národních jazyk – jako státní jazyk SSSR, pomocný jazyk, druhý jazyk po jazyku národním, mate ském, a musí odstranit ruštinu ze sou asné privilegované pozice, a tím také ihlédnout k Leninovým princip m. Nevid t toto a popírat to – jak iní redakce – že ruský jazyk svým privilegovaným postavením pro jeden národ se jeví vyložen protileninsky je velice krátkozraké.“150 Sinickij se odvážn pokusil postavit se reálnému vývoji a použil esperanto jako zbra k návratu k Leninovým princip m. Uv domoval si politické nebezpe í tohoto pokusu a redakce nyní reagovala ost eji. Obvinila Sinického, že se octnul v „t ídní pozici nep átelské proletariátu“, protože nedbá lánku 34 sov tské ústavy, podle které ruština již nemá privilegium státního jazyka, státní jazyky existují jen v kapitalistickém po ádku. Uvedla, že nezná uvedená Leninova slova. Uvedla: „My samoz ejm jsme pro to, aby každý obyvatel Ruska m l možnost se u it velkorusky.“ Redakce se ptala Sinického, zdali snad nechce bránit p áním pracujících národních republik íst v originálu díla Lenina a Stalina a všechna stranická rozhodnutí a také získávat technické v ní zprost edkovávané ruštinou, že nechápe, že v celém kontextu jsou t ídní zájmy ležit jší než národnostní rozdíly. Sinickij se neobrací výhradn proti jazyku ruských statká , kapitalist , pop , policist , ale proti ruštin všeobecn . Pokud nebude souhlasit, aby se neruští pracující a zem lci v Sov tském svazu u ili jazyk svých ruských soudruh , sm uje k národnostnímu odd lování a provádí 148

8. 1930, str. 267, porovnej ješt R.Nikolskij „ u Esperanto povas esti tata lingvo“ Internaciisto 1931, íslo 27/28 (listopad), str. 224. 149 EeP, str. 418-419. – O tom Michel Duc Goninaz Lingvoj, gentoj kaj lingva politiko Liege 1974, str. 30-31. 150 S.P.Simickij „Písmo v redakciju“ 9. 1931, str. 124-125.

240

kontrarevolu ní innost. Na záv r redakce ješt dodává, že Sinického názor je „jasným p íkladem, jak málo jsou sov tští esperantisté znalí marxistickoleninských metod.“ 151 Po této p ísné výtce Sinickému a Sosjurovi nezbylo nic jiného než ud lat celkovou sebekritiku. Oba p iznali, že jsou vinni „vážnou politickou chybou“ tím, že nerozlišovali mezi „výukou a vyu ováním“ ruského jazyka a podcenili význam studia ruštiny pro proletariát v SSSR.152 Jak posoudit unikátní polemiku v orgánovém asopise SEU o postavení ruského jazyka? Stojí za zmínku, jak málo se v ní jedná o esperantu. Redakce podrobn probírá pokrokový charakter výuky ruštiny jako „velký krok vp ed k sjednocení národ na vyšší úrove “ a nezmi uje se o žádném p ísp vku esperanta. Naopak, Sinickij byl obvin n, že jeho definice role esperanta napomáhá k izolovanosti národ . T ebaže v sebekritice Sosjura horoval pro celosv tový jazyk, ze kterého esperanto tvo ilo a bude tvo it základní prvky a redakce nevylou ila možnost i jeho povinného vyu ování v míst kde jsou všechny nezbytné podmínky, v dlouhém útoku proti dv ma Ukrajinc m zcela chyb ly, d íve tak asté, zmínky o vzájemných vztazích národních jazyk , mezinárodním pomocném jazyku a budoucím celosv tovém jazyku. V tomto p ípad nebyla ani zmín na Stalinova prognóza univerzálního jazyka – a to je skute p ekvapivé: Ve vztahu k epoše po celosv tovém vít zství komunismu již nebude vhodné teoreticky zd vod ovat aktuální sov tskou politiku. Stalin byl p esv en o budoucnosti internacionalismu, ale pro sou asnost ur il za prioritu „rozkv t národ “ a spojoval s tím svoji kritiku „mocenského šovinismu“. Usiloval o d ru práv mezi neruskými národy SSSR. A práv to muselo zmást a zp sobit deziluzi mezi sov tskými esperantisty – rozpory rychle nar staly mezi oficiální teorií a praxí. Nezbývalo než konstatovat, že Stalin nejen nevybízel k p ípravným pracím pro budoucí jazyk komunismu, ale v bec oddaloval realizaci principu rovnoprávnosti všech národ v Sov tském svazu, který by mohl posloužit jako záchytný bod pro esperanto. Koncem roku 1931 za al Stalin svoji politiku proti neruským národ m zp ís ovat – a p ibližn ve stejném ase diskuse uvnit Sov tského svazu, nastartovaná Sosjurou, p inesla ze strany vedení SEU poznání, že také esperantisté musí bojovat proti jakýmkoliv projev m „místního nacionálního uchýlení“. Je t eba ješt dodat, že tato diskuse postupn p esv ila esperantisty, že schéma, p edložené Spiridovi em – podle kterého ne ruština, ale esperanto p ispívá k sjednocení jazyk v socialismu - ztratilo platnost.153 151

„Prizna a ne uglubljat ošibku“ (P iznat, ale neprohloubit chybu) 9. 1931, str. 125128. – V kontextu je zmi ován také požadavek Nikolského (na 5.kongresu SEU) „p edsevzít si vážn ji studium problém marxismu-leninismu. Zejména je d ležitý úkol dob e pochopit národnostní politiku komunistické strany...“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 133. 152 S.inickij, V.Sosjura „Priznajom svoju ošibku“ (P iznáváme naši chybu), 9. 1931, str. 252-253. 153 Nezvykle otev ené bylo konstatování lingvisty Lva Žirkova v roce 1930: „... ruský jazyk – jazyk revoluce – se nem že žádným zp sobem stát mezinárodním jen proto, že jeho gramatická struktura je p íliš komplikovaná a

241

4.3.12. Stalin v dopis a „Teze o mezinárodním jazyku“ Stalin si byl víc a víc v dom, že nad je vzbuzené kulturní revolucí ohrožují politiku Strany. V íjnu 1931 proto vypracoval obsáhlý p ísp vek k otázce správného p ístupu k otázce teorie a praxe. V dopise redakci asopisu Proletarskaja revolucija protestoval proti zve ejn ní lánku, ve kterém historik A.Sluckij pojednával o Leninov názoru na n meckou sociální demokracii p ed sv tovou válkou. Téma, zda Lenin podcenil nebezpe í oportunistického centralismu Stalin obrátil naruby jako argument, zda Lenin byl opravdovým bolševikem nebo ne. Zlostn vy ítal historik m, že o otázkách, které jsou axiomem bolševismu, nelze diskutovat a obvinil sklon komunistických intelektuál plan teoretizovat. Podle Stalina nesta í v it pouze „papírovým dokument m“: „Kdo, krom kancelá ských krys, nerozumí, že strany a vedení se musí hodnotit 154 na základ jejich in a ne na základ jejich prohlášení?“ Stalin v dopis vyvolal vlnu sebekritiky nejen mezi historiky, ale mezi všemi marxistickými v dci a teoreticky aktivními intelektuály. Jedním z výsledk bylo vytvo ení brigád, které musely mimo jiné kontrolovat existující literaturu a hledat rysy „zahnilého liberalismu“, ozna ené Stalinem. Po celé zemi se na stranických sch zích diskutovalo o výchovné lekci, kterou obsahoval dopis. Také esperantské hnutí se cítilo povinné vykonat nep íjemné ideologické pokání. Dlouhý, zásadní lánek oznamoval na konci roku 1932, že úst ední výbor SEU založil brigádu155 s úkolem „jednou navždy vymést železným košt tem sebekritiky všechny chyby, pok iveniny a úchylky existující mezi sov tskými esperantisty“. V souladu se Stalinovým útokem proti znevažování národnostního problému, byl vyhlášen také zesílený boj proti zbytk m nenárodního myšlení. Zvláš zd razn n byl záv r, který ur ila SEU pro sou asnou roli esperanta. Nejen bylo opakováno, že esperanto chce být jen pomocným jazykem, ale poprvé bylo jasn konstatováno, že teoretickým uv dom ním si jazykového problému již esperantu není možno p ikládat atribut ležitosti. V p ímé narážce na Spiridovi ovy teze se SEU od ní distancovala, protože „v centru marxistické jazykové v dy... musí stát nový jazyk, jazyk proletá ské epochy – mezinárodní jazyk“. Velký význam naproti tomu má „proces rozvoje národních kultur formou národních, obsahem socialistických“, zatím co p ínos pro mezinárodní jazyk m že být p irozen jen okrajový.156

vlastní velké archaismy.“ (L.Žirkov Kial venkis Esperanto? Studo Lipsko 1931, str. 37; originál Po emu pobedil jazyk esperanto? Moskva 1930, str. 30. 154 „Pri kelkaj demandoj de la historio de bolševismo“ Werke XIII 76-91. 155 leny brigády byli G.Buljagov, A.Loba ev, M.Paš enko a S.Podkaminer. 156 „Per fajro de senindulga memkritiko ni kontrolu la tutan fronton de nia laboro“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 13-14.

242

iznání, že Stalin v „historický dopis“ z roku 1931 utlumil nadšení probuzené jeho proslovem na sjezdu v minulém roce, nem že být jasn jší. Teoretická diskuse trvala ješt n jaký as, a koliv bylo vid t, že p ináší jen známky ochladnutí a poslední vzdorování. S cílem udržet mimo jiné „materialisticko-dialektické projednávání jazyka koncem roku 1931 byla založena z iniciativy SEU „Internacia Sekretario de la Landaj Proletaj Esperantaj Lingvo-Komisionoj“ (ISLK).157 Pracovala jako spolunakladatel158 La Nova Etapo, která vycházela od za átku roku 1932, kde debaty o teoretických otázkách mezinárodního jazyka byly posledními. Ve t etím sešitu La Nova Etapo vyšel p eklad dokumentu, který SEU nazvala „úžasné vít zství“, protože marxistická jazyková v da poprvé v novala vážnou pozornost esperantu. 159 Jedná se o „Jedenáct tezí o mezinárodním jazyce“, které p ijal V decko-výzkumný institut jazyka v Moskv .160 Tento institut, který byl spojen s lidovým komisariátem pro vzd lávání, sloužil jako st edisko stoupenc Jazykfrontu161; je pravd podobné, že Drezen, jeden ze zakladatel Jazykfrontu, n jak ovlivnil vypracování uvedených Tezí. Tezím je dobré v novat podrobn jší pozornost. Použití mezinárodního pomocného jazyka bylo ozna eno za nezbytné a lingvistické zkoumání esperanta za legitimní. K výhodám esperanta pat í, že není vázáno na ur itou národnost a je pro všechny „cizím druhým jazykem“, který je již s úsp chem používán k zintenziv ování a upev ování mezinárodních vztah revolu ního proletariátu. Esperanto již není možno ignorovat ani p edstavovat ho, jako mrtv narozené dít , výlu jako maloburžoazní utopii, která se rozplyne spole s likvidací kontradik ních podmínek buržoazní spole nosti jak to zkouší n kte í lingvisté. Sou asn dokument úzce vymezil hranice, ve kterých zasluhuje pozornost další rozši ování esperanta v Sov tském svazu. Jak SEU p iznala: „Teze signalizují ur itá slabá teoretická místa, kterým se dosud nedostalo náležité pozornosti a je možno na nich ukázat jak zde vykvétají cizí a škodlivé ideje.“ V prvé ad se jednalo o to, že sov tští esperantisté se nechali chybn inspirovat Stalinem: Teze zd raznily, že v Sov tském svazu aktuálním úkolem je boj na všech frontách za rozvinutí všech – bez výjimky – národních jazyk v t ídním boji proletá za jednotný socialistický obsah, aby všechny pokusy o položení otázky o spole ném univerzálním jazyku v sou asné chvíli byly pokládány za p ed asné a proto utopistické. Pochybný je i n jaký význam esperanta k vytvo ení budoucího všelidského jazyka: „P iblížení národních 157

Text zatímních stanov ISLK: Al nova etapo Lipsko 1932, str. 53-55. Jiným vydavatelem byla Internacia Asocio de Revovoluciaj Esperanto-Verkistoj (IAREV). 159 „Krupn jšaja pabeda“ (Úžasné vít zství) 10. 1932, str. 97-99; „Marksisma lingvoscienco turnas sin viza e al la problemo pri lingvo internacia“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 115-116. 160 „Tezisy o meždunarodnom jazyke“ 10. 1932, str. 99 – 102; esperantský p eklad: „Tezoj pri internacia lingvo“ La Nova Epoko 1. 1932, str. 116-118. 161 editelem institutu byl Bo er a zvláštním reprezentantem Jazykfrontu byl Ivanov, který m l pozdravnou na kongresu SEU koncem listopadu 1931: Bulteno CK SEU 10. 1931, str. 131. 158

243

jazyk , které povede k jednomu sv tovému jazyku se odehraje nezávisle na esperantu.“ Esperanto, které se dostalo do role skromné pom cky, bylo ješt Tezemi vystaveno celé ad ideologického napomínání. Nap íklad je chybou p edkládat ho jako jediný komunika ní nástroj „podobný n jakému nebo jinému mezinárodnímu technickému kódu“. Esperanto vzniklo v buržoazním prost edí a z toho pramení také jeho „internacionalismus“: Zamenhofovy snahy o libozvu nost a esperantští buržoazní propagáto i bratrství národ a celosv tové harmonie byli objektivn , jako všechno, jen maloburžoazní iluze – pomocníci imperialismu. sledkem byla pot eba ideologické p estavby esperanta. P ihlášení byli ídn uv dom lí d lníci, což posílilo d ležitost proletá ských prvk v jazyce a vedlo k odklonu od „spole enské dialektiky esperanta“, a sov tští esperantisté museli ješt zintenzívnit práci v t ídním rozlišování jak zevn , tak uvnit SSSR. Zvláštní pozornost, nakonec, zasluhoval fakt, že Teze, které se snažily pozorn diferencovat mezi aktuálními a budoucími úkoly v jazykové politice, vedly útoky proti Marrovi a Spiridovi ovi.162 Marr pokládal za zásadní problém lingvistiky problém p vodu jazyka, zatím co Spiridovi – symbol v tší ásti sov tských esperantist v posledních letech – tvrdil, že základním úkolem lingvistiky je vytvo it nový jazyk. Oba tedy obracejí pozornost k aktuálním problém m sou asnosti. K Spiridovi ovi Teze dodávají: Tato formulace, levicov pojímaného problému p echodného období, kdy všechny naše síly musí být využity na pomoc k plnému rozvoji národních jazyk , národních formou, a socialisticky obsahem – je zacílen na „velkostát“. Jestliže n kte í esperantisté interpretují nesprávn Stalin v obrat na 16. sjezdu, a snaží se p edstavovat esperanto pokud ne jako zralý celosv tový jazyk lidstva, tedy alespo jako jediný zárodek tohoto jazyka, je nutno energicky postupovat proti takovým pokus m, protože to není nic jiného, než reak ní maloburžoazní utopismus, p izp sobující se podmínkám diktatury proletariátu. es kritiku n kterým detail se SEU prohlásila za pln solidární s Tezemi. Bezpochyby p evládl pocit uspokojení, že z ad lingvistiky po dlouhé dob se zde objevil p ísp vek o esperantu. Práv v to doufal Drezen, když se ihlásil do ad kritik Marra. Nyní ozna oval Teze za „kolosální úsp ch“ a pyšn mluvil o obratu v lingvistickém myšlení o kterém si p ed t emi lety neodvážil snít.163 Spiridovi ale odmítl spole p t stejnou ódu. Uznával konstruktivní charakter kritiky obsažený v Tezích a také p iznal, že jeho díla obsahují „hrubé chyby“. Nap íklad souhlasil, že zcela obešel problém t ídního charakteru proletá tvo ících v národních spisovných jazycích – což je nep ímé poznání, 162

Kritiku proti Marrovi a Spiridovi ovi již vyslovili dva lingvisté, kte í zdravili kongres SEU (viz p edchozí poznámku). 163 E.Drezen „SESR na jazykovednom fronte“ “ 10. 1932, str. 294.

244

že nev noval dosti pozornosti pokrokovému vlivu ruštiny ve slovní zásob kdysi zaostalých menšinových jazyk . Ale vcelku Spiridovi ova odpov byla stejná s obhajobou úst edního argumentu, že orientace na cíl celosv tového vít zství komunismu musí být platná i pro jazykovou v du a že následn je jejím úkolem vytvo it budoucí jazyk komunistické spole nosti. Opíral se o Leninovu citaci a žádal, aby celá proletá ská práce byla vedena „k definitivnímu cíli“, což od ní neodtrhuje dialektickou schopnost ur it a ešit aktuální úkoly v podmínkách každého konkrétního momentu. Tomu nerozum li auto i Tezí, když ho obvi ovali z levicového út ku p ed požadavky p echodného období. Pokládali rozvoj národ a jazyk ne za období výstavby komunismu ale jakoby n co dostate ného samo o sob , zatím co podle n j to byl nutný stupe pro vytvo ení budoucího sv tového jazyka. Spiridovi pokra oval, že jeho „vzorec“ má za cíl trvale p ipomínat „kone ný cíl“. Za nedostate né chápání d ležitých úkol v sou asnosti nemá být ozna ován on, protože on vždy a i nyní v komentá i ke Skrypnykov dílu požadoval od proletá ských esperantist , aby byli p edevším aktivními bojovníky za realizaci marxisticko-leninské národnostní politiky, bojovníky za široký rozvoj národních kultur a jazyk , jestliže si p ejí z stat v adách skute ných budovatel jednotného budoucího sv tového jazyka“.164 „Pochopte,“ uzavíral Spiridovi , „že na boj za úplný rozvoj národních jazyk se dívám dialekticky jako na boj za výstavbu budoucího jednotného jazyka.“ 165 Se Spiridovi ovou výzvou prakticky skon ila teoretická diskuse o celosv tovém jazyku komunismu. Spiridovi v p ípad Tezí elil lidem, kte í stejn jako on sám se distancovali od Marra, ješt téhož roku zakusil nové útoky. Tentokrát to byli Marrovi stoupenci a útoky vedli nejen proti Spiridovi ovi, ale také proti Drezenovi a celému Jazykfrontu. V knize vydané Akademií v d byla díla Drezenova a Spiridovi ova ost e kritizovaná. Auto i pokládali nickou otázku: „zda v období proletá ské diktatury takový formalismus skrytý pod revolu ními frázemi o esperantu jako jazyku proletariátu má být tolerován?“ Odmítali v Drezenov a Spiridovi ov argumentaci jakoukoliv spojitost s marxismem a jedním dechem je obvi ovali z maloburžoaznosti a levicového radikalismu. Mezinárodní jazyk se bude vyvíjet, podle autor , jen na základ jednotné sv tové ekonomie v období rozvoje komunismu a bude to jazyk zcela nové kvality, který bude mít v sob všechny velké hodnoty národních jazyk .166 Každý nárok esperanta, kterým by si inilo být jazykem proletariátu, bude odmítnut. „To, že proletá i jím 164

Zde Spiridovi cituje ze své p edmluvy k esperantskému p ekladu Skrypnykovy brožury Zbližennja i zlyttja nacij za doby socijalizmu Charkov 1932. Jak je nám známo, tento p eklad se znovu objevil p i další kampani proti Skrypnykovi v zá í 1932. 165 E.Spiridovi „La vera devizo por batalo en la marks-leninisma lingvoscienco“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 157-160.- Originál: „Istinnyj lozung borby v markso-leninskom jazykoznanii“ 10. 1932, str. 338-342. 166 To, že je esperanto snadno nau itelné, autory neovlivnilo, protože podle nich „otázka snadnosti jazyka nebude mít rozhodný význam v podmínkách maximálního kulturního rozvinutí v komunistické spole nosti“.

245

korespondují mezinárodn , ješt ho ne iní proletá ským.“ Drezenova a Spiridovi ova díla (jejichž marxistická frazeologie zn la obzvláš provokativn ) jsou pokládána za nebezpe ná, protože úto í jako t ídní nep átelé na jazykovém poli ideologické fronty.167 Proti takovým obvin ním se sotva n kdo mohl bránit. Koncem roku 1932 teoretický orgán SEU již nejevil mnoho víry, že esperantské hnutí by mohlo co získat v diskusi s lingvisty. Jak napsal A.P.Andrejev , ani Marrovi se nepoda ilo dosud vytvo it „opravdu marxistickou tvo ivou teorii, ani toho nebyl schopen Jazykfront svým balí kem „revolu ních hesel“. Andejev vyjád il nad ji, že Strana rozhodn zasáhne, aby zastavila neužite nou innost lingvist , tak jako to u inila v p ípad literatury a um ní. Zda by organizovaná jednota168 sov tských lingvist pomohla teoreticky osv tlit otázky, o které se zajímali obzvláš esperantisté, na to Andrejev nev il. Konstatoval zcela st ízliv , že otázka univerzálního jazyka je více politická, než lingvistická. 4.3.13. Marné teoretizování Když se Andrejev zmi oval o roli Strany, vztahoval to do souvislosti s rozhodnutím Úst edního výboru Strany ze dne 23.dubna 1932, kde byl rozpušt n Ruský svaz proletá ských spisovatel (RAPP). Tato událost poznamenala d ležitou etapu „stabilizace“ po kulturní revoluci. V prvních letech první p tiletky RAPP, jako nástroj Strany, vložil literaturu do služeb socialistické výstavby, ale sou asn si uchoval ur itý stupe sebed ry, který se stále víc nelíbil Stran . Levicoví kritici vedení RAPP utvo ili v srpnu 1930 skupinu „Litfront“, která propagovala ist agita ní literaturu a brzy našla stranickou podporu. V dubnu 1932, p i rozpušt ní RAPP a Litfrontu, Strana inila konec diskusím. 169 RAPP, která do posledka zd raz ovala své proletá ské t ídní hledisko, už se nehodila do doby konce prvního p tiletého plánu. Okolo roku 1932 se situace v Sov tském svazu zcela zm nila. Ekonomie byla p etransformována na základ kolektivismu, protože opozice byla zlomena. Strana byla posílena do takového stupn , že nyní mohla zakázat a distancovat se od hesla o zost eném t ídním boji. Nebylo již t eba up ednost ovat „proletariát“ v dob , kdy lid s obrovskými ob mi a ne bez vlastního nadšení p i budování pokroku, se slil do jednotného sov tského „národa“. Ve výchov se sm r zm nil již na podzim 1931, nebylo již místo pro teorii „zániku škol“; polytechnizace a další radikální experimenty pokra ovaly ve vývoji k autoritá ské „výukové továrn “. Reformy zavedené 167

G.I.Gorba enko, N.P.Sinelnikova, T.A.ŠUB „Vylazka buržuaznoj agentury v jazykoznanii“ (Útok buržoazní agentury v jazykov ) v Protiv buržuaznoj kontrabandy v jazykoznanii Leningrad 1932, str. 129-140. 168 A.P.Andrejev „Sovetskoje jazykoznanie za 15 let“ (Sov tská jazykov da b hem 15 let) “ 10. 1932, str. 289-290. – již d íve Andrejev vyjád il své mín ní, že sov tské esperantské hnutí sotva m že ekávat oficiální podporu: „Zásadní p ekážkou jsou sou asné politické podmínky, které nedovolují se svobodn zabývat naší ideologickou nadstavbou. Nova Etapo 1. 1932, str. 79. 169 V srpnu 1934 byla založena nová organizace, sjednocená organizace spisovatel .

246

v letech 1932-33 p inesly „zeškol ování“ také do univerzitního systému. D tem neproletá ského p vodu se dostalo snazšího p ístupu k vyššímu vzd lání. Zatím co marxisti tí, ve vysokém stupni zpolitizovaní, intelektuálové ztráceli sv j vliv, buržoazní odborníci znovu získávali vedoucí místa v ekonomickém aparátu. Administrativní schopnosti, kombinované s ústním p iznáním ideologické rnosti, m ly v tší váhu, než kulturn revolu ní úsilí a znalosti marxistické teorie. Do pozadí se dostaly utopie vycházející z tradice marxismu. Stran byly na p ekážku v aktuálních úkolech. Již v roce 1930 na 16. sjezdu Stalin zastrašoval esperantisty svou vizí blížícího se „zániku státu“, když proklamoval, že stát musí nejprve být co nejvíce silný, aby byly p ipraveny podmínky pro zánik státní moci. 170 O rok pozd ji myšlenka o „zániku školy“ již dál nebyla v souladu s cílem Strany použitelná pro výchovný systém k posílení státu. Vzpomínka na komunistickou utopii, ve které stát zanikne, ješt obsahovala zdroj nadšení pro socialistickou výstavbu. Pomáhala konejšit usilovné nap tí sou asnosti, dávala utrpení n jaký smysl a inila snesiteln jší myšlenky na další bídu. Ale zárove utopie obsahovala zárodek neklidu, protože dovolovala pom ovat sou asnost s marxistickými kone nými cíli. O tomto nebezpe í Stalin l a proto na podzim 1931 p estal poskytovat kulturní revoluci stranickou podporu a ve svém dopise asopisu Proletarskaja revolucija odsoudil marné teoretizování komunistické inteligence. Pak ješt rok trvalo, než také sov tští esperantisté došli k záv ru, že už není dob e p icházet s teoretickými p ísp vky.171 To, že jakoby zdánliv byli jak svázáni s Jazykfrontem, se ukázalo jako omyl; varovným signálem bylo, že dosud potla ovaná jafetitská škola si dokázala udržet p íze Strany. Možná ješt i d ležit jším d vodem pro odml ení byly nové tendence ve vývoji národnostní politiky SSSR. Stalin ješt na Sjezdu 1930 ozna il za nejv tší nebezpe í nacionalistické úchylky velkoruského šovinismu, ale již v roce 1931 moskevské vedení sm ovalo své útoky výlu na jiné formy úchylek – na lokální nacionalismus. Místní nacionalismus hrozil, že se rozvine ve zpr mysln ných neruských republikách, které se za ínaly vymykat z centrální kontroly. Symbolický význam p evzal v tomto sm ru vývoj na Ukrajin , kde starý bolševik Skrypnyk energicky vyžadoval decentralizaci a kulturní autonomii. Koncem roku 1931 se Skrypnyk stal cílem silných útok , ale odmítl sebekritiku svých chyb i na p ímý požadavek od politického byra ukrajinské Strany v b eznu 1932. O p l roku pozd ji za ala kampa i proti Lidovému komisariátu pro vzd lávání, který ídil Skrypnyk. Koncem února 1933 Skypnyk rezignoval na svou funkci. V ervnu 170

„Politika raporto de la Centra Komitato al la 16-a Partia Kongreso“ (27.6.1930) Werke XII 323. – Tato dialektická formule p ímo p edchází teze citované výše (str. 355), že rozkv t národních kultur má za cíl p ipravit podmínky pro jejich odúmrtí a sjednocení. 171 V roce 1933 se ješt objevila sbírka lánk , vydaná SEU, v Novyje problemy jazykoznania , Moskva 1933; byly to p ísp vky Drezena, Spiridovi e, Loji a Žirkova a dalších.

247

Úst ední výbor znovu požadoval, aby se Skrypnyk ve ejn distancoval od své nacionalistické úchylky. Ten op t odmítl, a pro trvalé zesilující útoky skon il sebevraždou.172 Po smrti byl Skrypnyk ješt ozna en za pomocníka nacionalistické kontrarevoluce, a následovaly istky v širokém rozsahu na poli vzd lávání a kultury. Na 17. sjezdu v lednu 1934 Stalin prost obrátil naruby leninské principy na stupnici nebezpe í v národnostní problematice: Ozna il Skypnykovu úchylku na Ukrajin za precedens hrozícího nebezpe í ze strany lokálního nacionalismu pro mírové soužití sov tského lidu. 173 Skrypnyk v odchod byl zejména pro ukrajinské esperantisty velkou ránou, protože práv on mezi všemi sov tskými vedoucími byl jediný, který posuzoval esperanto s vážností174 a - p es kritiku nadm rné horlivosti esperantist – z eteln souhlasil s jeho právem rozši ovat ho v Sov tském svazu. Skrypnykova smrt a nový Stalin v útok na lokální nacionalismus dramaticky osv tlily zm nu pozice Strany na národnostní problém – jen n kolik málo let po Stalinov upozorn ní na velkoruský šovinismus, kterého se obával Skrypnyk. Krom zmi ovaných zm n priorit, Stalin nijak nereformoval principy sov tské národnostní politiky. V platnosti z stal výrok, že v Sov tském svazu se musí rozvíjet národní kultury a jazyky, a mají se vytvá et podmínky ke sjednocení ve sv tové komunistické spole nosti. Stalin hodnotil jako nevhodné ijmout oficiální teorii nové reality, a koliv už dlouho bledla vize budoucnosti, a také se zm nilo to, co bylo d ležité v sou asnosti: ne již rovnost národností, ale celosov tské vlastenectví, které se již stále více plnilo ruskými symboly. Za t chto podmínek se sov tští esperantisté, kte í získali profil revolu ní avantgardy boje za budoucí univerzální jazyk, dostali do vakua. Stejn jako teze o „rozpadu státu“ nem ly již d ležitost, i sjednocování národností a jazyk byla c daleké budoucnosti. Snaha p id lit esperantu p ípravné úkoly pro budoucnost se neshodovala s politickou realitou a pokus propagovat esperanto jako pomocný jazyk vedle „kvetoucích“ národních jazyk bylo marné snažení, protože funkci jazyka pro komunikaci v Sov tském svazu plnila víc a víc ruština. Když bychom si p ipomn li kone ný cíl komunismu a práv tak zd raznili rovnost všech jazyk , zjistíme, že se esperantisté dotkli nebezpe ných tabu, protože bez zvláštního úmyslu upozornili, jak se rozchází teorie a realita v národnostní otázce a vztah k socialistickému internacionalismu. Vidíme tedy již p ímou p inu zániku esperantského hnutí v Sov tském svazu? O tom se dá pochybovat, protože Strana, jak bylo eno, nevydala teoretické up esn ní 172

7.7.1933. – Viz nekrolog v Sennaciulo 9. 1932/33, str. 108. Stalin prohlásil: „Hlavní nebezpe í je to, proti kterému se zastavil boj a které se nechalo vyr st do protistátní podoby.“ (Zpráva ze 17.sjezdu Strany, Werke XIII. 317.) 174 „Soudruh Skrypnyk o esperantu“ 9. 1931, str. 216 (vý atky z lánku z Bil´šovyk Ukrainy íslo 8, 1931). – Jist není náhodou, že po Skrypnykov sesazení p estaly vycházet esperantské souhrnné listy La Vojo de Klerigo. 173

248

stalinských výrok shodných se sou asností, jak víme, esperantist m bylo oficiáln vy ítáno, že chybn interpretovali Stalina a jsou zodpov dní za úchylku. Ale situace koncem roku 1932 byla pon kud paradoxní: To že se Drezen postavil proti Marrovi, nep ineslo ovoce, protože se p íliš brzy snažil najít kompromis mezi teorií sv tového jazyka a praktickými prioritami echodného období. Marrovi stoupenci, kte í triumfovali nad Jazykfrontem, si mohli udržet svou pozici, t ebaže jejich mezinárodní názor byl neslu itelný s po ínajícím utla ováním neruských národ . Marr krátce p ed svou smrtí v roce 1934 byl pokládám za nepopiratelného papeže sov tské lingvistiky. To ukazuje, že revolu ní lingvisté, opa než proletá ští spisovatelé a levicoví pedagogové, se nestali ob mi stabiliza ního procesu po kulturní revoluci. Jafetitská teorie získala nadvládu v sov tské lingvistice ve stejné dob , kdy za aly perzekuce proti „lokálnímu nacionalismu“, to ur it p edstavovalo paradox, p ekroutily by se Marrovy koncepty, pokud bychom ho mohli pokládat za teoretika a obhájce politiky útlaku, ke které p ešel Stalin, p es své deklarace z roku 1930. Marr siln oponoval každému imperialismu, v etn ruského; roli národnostních menšin ve sv tové historii dokázal n kdy velmi barvit vylí it175 a nezapomínejme, že um l d razn íci, že univerzálním jazykem budoucnosti se nebude moci stát který z národních jazyk , tím mén jeden z velmi rozší ených sv tových jazyk .176 Trvalo skoro dv desetiletí, než Stalin ve ejn p iznal, že Marrova teorie není vhodná pro sov tskou sou asnost. Pokud se jedná o esperantisty, musíme v prvé ad zmínit jejich uv dom ní, že by již nebylo dobré ú astnit se takové riskantní diskuse, a naléhat na „jazykovou revoluci“. Esperantisté chápali, na jak horkém terénu se pohybují i diskusi o form a obsahu budoucího univerzálního jazyka a doporu ovat ho do praxe, za sou asných politických požadavk , kterými by esperanto mohlo být postaveno do protiruské pozice, bylo nemožné. Z diskuse nevzešlo teoretické vysv tlení útlaku esperanta; v platnosti z stala teorie, která když byla prezentovaná v roce 1930, se zdála esperantist m pro jejich innost p íznivá. Ale politická realita zúžila možnosti esperantist m samostatn interpretovat tuto teorii a p ijmout ji pro své cíle, takže nakonec se vyhnuli další diskusi. Aby vybojovali pro esperanto teoretické právo na existenci, šli sov tští esperantisté dlouhou a namáhavou cestou se zát ží marxistické tradice, která nedávala žádný prostor neutralit . Po povznášejícím období ve dvacátých letech ili sov tští esperantisté v roce 1930, že p išel zlom: zdálo se, že má esperanto šanci najít místo v nov definované komunistické utopii. Ale byli zklamáni, 175

Jindrich Kucera „Soviet nationality policy. The linguistic controversy“ Problems of Communism 3. 1954, íslo 2, str. 27. 176 Mar Jafeti eskaja teorija (n mecký p eklad: Borbé, str. 89). – Marr, kterému zejména Spiridovi vy ítal ned sledný názor, p iznal v roce 1933 své zklamání z esperantist , když konstatoval, že esperanto bylo vytvo eno „shora“, bez uv dom ní si materiální základny (citováno Jindrich Kucera Language policy in the Soviet Union diserta ní práce, Harvardská universita 1952, str. 334.

249

protože se brzy ukázalo, že si Strana nep eje utopii, která se spontánn ibližovala. Tím se prakticky všechna námaha vrátila k výchozímu bodu. Bylo nutno esperantské hnutí pod ídit požadavk m doby. Uchovat však innost hnutí, pod ízenou pom m v Sov tském svazu po roce 1930, se stalo více a více nesnadným.

250

4.4.

INY ROZPADU ESPERANTA V SOV TSKÉM SVAZU

4.4.1. Co se stalo v letech 1937/38 ? Co se tedy stalo se sov tským esperantským hnutím? V p edminulé ásti jsme již popsali konec SEU, jak ho prezentovala SAT a mimosov tští lenové IPE. Soudobé asopisy, zejména Sur Posteno podávaly obraz degenerace SEU jako pozvolný, nezadržitelný vývoj: Stále mén ast ji v Sov tském svazu vycházely esperantské publikace, p etrhávaly se pravidelné kontakty a nakonec estaly p icházet dopisy od jednotlivých esperantist . Pak b hem skoro dvaceti let chyb ly jakékoliv informace o esperantském život v SSSR. Ze zem samotné dosud nep išlo oficiální sd lení, že by bylo esperanto potla ováno, nebo že by n kdo vysv tlil p iny záhadného zmizení sov tského esperantského hnutí. Nanejvýš tu a tam se objevila zmínka, že hnutí „dlouho stagnovalo“. Až v poslední dob dal „vysv tlení“ o p inách jeden esperantista: Na konci t icátých let došlo k zastavení innosti hnutí. To zp sobilo v prvé ad katastrofální zhoršení mezinárodních vztah , které se manifestovalo fašizací Evropy, a 2. sv tovou válkou, po které následovala desítka let studené války, atd.1 Ohlasy sov tských a východoevropských esperantist nám dávají jen sporadicky p edstavu o tom, že pravda byla jiná a strašn jší, než je možno vyvodit ze zjednodušené zmínky o vn jších událostech. Historický ná rt se ík e zastavuje na ur itém bod .2 N kdejší sekretá uralského výboru SEU vypravuje, že od roku 1938 do 1957 nic ne etl ani sám nepsal v esperantu. 3 A bez dalších detail víme o básníku Michalském, že „tragicky zahynul“ v roce 19374, nebo o jiném básníkovi, Vladimiru Sotkovojovi, že také „tragicky zahynul“.5 Pochopiteln , již d íve obíhaly dohady o v zn ní sov tských esperantist . Lanti v íjnu 1936 zmi oval p ípad starého bolševika a radikálního beznárodovce Maksima Krjukova, který byl v zn n, možná i zast elen, protože se „odvážil íci sv j názor“.6 Internacia Esperanto-Ligo (IEL) sd lila v dubnu 1941, že sov tská vláda v roce 1937 rozpustila všechny samostatné vzd lávací organizace, tedy i organizace esperantské,7 ale uprost ed války tato informace unikla pozornosti. Ivo Lapenna, len výboru UEA ješt v roce 1947 ve ejn nesouhlasil, že by v Sov tském svazu bylo esperantskému hnutí brán no 1

Boris B.Kolker „Landa movado nun sur nova nivelo“ Esperanto 72, 1979, str. 163. Viz vzpomínkový lánek W.Vildebranda o Muravkinovi a Battovi v Der Esperantist 4. 1968, íslo 22/23 erven), str. 11; 5. 1969, íslo 28/29 (únor/b ezen), str. 10-11. 3 Jakov Vlasov „ e luna lumo“ Bulgario 1. 1964, íslo 7, str. VII. 4 N.Štejnberg „Eugen Mi alski“ Nuntempa Bulgario 1968, íslo 6, str. 45. 5 Aleksandro Logvin Sur vivovojo. Poemoj La Laguna 1964, str. 56. 6 Leteroj de Lanti str. 129. 7 „Bulteno de I.E.L.“ Esperanto Internacia 5. 1941, str. 37. 2

251

v innosti.8 eskoslovenský esperantista se snažil vysv tlit v roce 1949 nedostatek kontakt tím, že sov tští esperantisté prost nemají as kv li obnov zem ke korespondenci se zahrani ím.9 Francouzští komunisti tí esperantisté v roce 1950 zjistili, že SEU byla vládou rozpušt na kv li „vnit ní bezpe nosti“10 a až „v poststalinské dob oblevy“ byly známy podrobnosti. V roce 1956 švédský esperantista Erik Ekström se dov l p i návšt v Sov tském svazu, že SEU nikdy nebyla podle zákona zrušena, ale také p inesl zprávu o Drezenov osudu: „Drezen byl v zn n berijovou bandou11 - jak se íkalo – a zem el ve v zení.“12 Východoevropští esperantisté jist chápali o co se jedná, když v Pola Esperantisto mohli íst o esperantském básníkovi Georgiji Deškinovi, že v roce 1938 byl násiln odtržen od esperantského hnutí a 18 let žil na Sibi i.13 Postupn pronikly r znými kanály zdrcující informace o osudu sov tského esperantského hnutí. V roce 1965 se prvnímu sv dku perzekucí poda ilo proniknout na západ – byl to Nikolaj Ritkov, herec, známý svou filmovou rolí Lenina. Rozhovor s ním a ústní informace od sov tských esperantist p i návšt vách ze západu pomáhají alespo áste rekonstruovat pr h událostí v letech 1937/38. Je d ležité poznamenat, že v zn ní nezp sobovaly p ímé útoky proti esperantu v sov tských hromadných sd lovacích prost edcích (které ostatn byly plné informací o nep átelích lidu, zahrani ních špiónech a ve ejných procesech) a nemohlo tedy p evládnout mín ní, že jen znalost a aplikace esperanta by byly nebezpe né. Naopak, práv uprost ed t icátých let sov tští esperantisté, práv tak jako mnoho oby ejných lidí14, cítili ur itou redukci tlaku na „t ídní bd lost“, ve srovnání s dobou první p tiletky, což možná velmi dob e ilustruje zmín nou obhajobu Jengenije Blinova, ve které se již p estávají sklo ovat vždy a všude slova kapitalismus a proletá i a p ichází možnost vyjád it esperantem také jakékoliv jiné pocity. Jakoby zde vznikla p estávka v dýchání p ed nadechnutím. Esperantisté pohlíželi ne bez optimismu na budoucí období, kdy nezávisle na ideologické z etele bude pohlíženo i na praktické použití esperanta. Ne náhodou bylo v té dob vydán hlavní teoretický p ísp vek SEU - metodika esperantské výuky – dílo, které zd raznilo propedeutickou hodnotu esperanta k snadn jší výuce cizích jazyk .15

8

Na pracovním kongresu v Bernu Esperanto 40. 1947, str. 133. Zdenek ezá Esperantista Laboristo 1950, íslo 19, str. 6. 10 Amo „Konspirado de l´ silento“ La Esperantista Laboristo n.s. 1950, íslo 21, str. 6. 11 Narážka na Lavrentije Beriju, který byl 15 let vedoucím tajné policie. V roce 1953 po Stalinov smrti byl sesazen a zast elen. 12 Erik Ekström „Kiel esperantisto-turisto en Soviet-Unio“ La Espero 44. 1956, str. 115. 13 „Georgo De kin“ Pola Esperantisto 38. 1958, íslo 1, str. 5. – Viz též Georgo De kin „A tobiografio“ Pola Esperantisto 41. 1961, íslo 1, str. 8 („... pro okazinta oj de 1938 j. ... pereis tuta mia esp-a hava o“). Podobn bývalý len SAT sd loval, že po roce 1936 p išel o všechny esperantské p edm ty: Michel Potokin „Letero el Siberio“ Sennaciulo 28. 1957, íslo 4, str. 3. 14 Porovnej Leonhard Schapiro Die Geschichte der Kommunistischen Partei der Sowjetunion Frankfurt a.M. 1961, str. 428-429. 15 G.M.Filipov Metodika prepodavanija esperanto Moskva 1935. 9

252

Také Drezen, pravd podobn s pocitem uleh ení, zcela p estal vstupovat na pole marxistické teorie a po roce 1932 se koncentroval na pokusy mezinárodního znormování technických termín . Pomáhal popularizovat pr kopnické dílo Eugena Wüstera, rakouského terminologa, které vyšlo v roce 1931. Wüster byl esperantistou od svého mládí. Argumentoval širokou použitelností esperanta pro mezinárodní jazykovou normovatelnost 16 a sám také napsal programovou knihu o standardizaci v decko-technických termín .17 Jako edseda terminologického odboru standardiza ní komise Ruské sov tské republiky vypracoval Drezen projekt na založení mezinárodního technického kódu, vycházejícího z hlavních esperantských princip a zprávu komise18 ednesl v zá í 1934 na konferenci ISA (International Federation of the National Normig-Associations) ve Stockholmu, kde byla jednohlasn p ijata a kde byla sov tská komise pov ena, aby pokra ovala dál v této práci. V dalším roce vyšel ruský p eklad Wüsterova díla19 a na sov tských „normolistech“ o elektrotechnice a meteorologii se za aly objevovat podtitulky v esperantu. Spole ný zájem, aby esperanto m lo místo v diskusích o mezinárodní jazykové standardizaci od roku 1934, sblížil také Drezena s neutrálním hnutím. 20 Zatím, co IPE považovala za nepravdivé, že by SEU m la zájem p ihlásit se do UEA, Drezen již pravideln písemn spolupracoval s vedením UEA.21 Drezen si nep ál, aby se jeho vztahy s UEA staly ve ejn známé, ale jasn dal v t o svém p ání jednat s neutrálním hnutím o „ ad problém “ i mimo terminologická témata. 15. b ezna 1936 napsal „osobní list“ prezidentu UEA, generálu Bastienovi, a požádal o „užite né návrhy pro spole nou práci“: V naší zemi se pravd podobn brzy oživí práce SEU na pon kud jiné nové základn . Mezi jiným se pravd podobn bude možno p ihlásit do UEA. SEU... ijme vstup do UEA s n kterými formálními prohlášeními o nezbytnosti propagovat a používat esperanto, využít ho pro kulturu a proti národn šovinistické reakci. Žádné jiné, ani politické požadavky SEU nebude vyžadovat. V uvozovkách eno: ur it bychom to nemohli u init (jako svého asu v Heroldo), pokud by se objevily n jaké tendence propagovat nebo ochra ovat 16

Eugen Wüster Internationale Sprachnormung in der Technik, besonders in der Elektrotechnik. Die nationale Sprachnormung und ihre Verallgemeinerung Berlín 1931 (3.vydání 1970 Bonn). – E.Drezen „Normigo de la teknika lingvo dum kapitalismo kaj socialismo“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 161-168 (recenze Wüsterova díla). 17 E.K.Drezen Standartizacija nau no-t chni eskich ponjatij, obozna enij i terminov 2.vydání Moskva, Leningrad 1934. – Esperantský p eklad záv re né kapitoly s Wüsterovými poznámkami viz v Lingva Kritiko íloha Heroldo de Esperanto 1. 1934, íslo 25, str. 1-2; íslo 26 ( íjen), str. 1-2; také v Sur Posteno 1934, str. 83-87. 18 Zpráva vyšla v esperantském p ekladu: .Drezen Pri problemo de internaciigo de science-teknika terminaro. Historio, nuna stato kaj perspektivoj Moskva, Amsterodam 1935 (další vydání v Saarbrücken 1983). 19 Eugen Wüster Meždunarodnaja standartizacija jazyka v technike Moskva 1935. Wüsterovo dílo také vyšlo zkrácen v esperantském p ekladu: Konturoj de la lingvoformigo en la tekniko Budapeš 1936 (další vydání Åbyhøj 1975). – V n mecky psaném lánku publikovaném v roce 1973 Wüster krátce popisuje svoje vztahy s Drezenem: „Normigaj kaj vortaraj principoj“ , v Eugen Wüster, Esperantologiaj studoj. Sbírka vzpomínek editorovaná Reinghardem Haupenthalem, Antverpy, La Laguna 1978, str. 247-252. 20 Marcel Delcourt, Jean Amouroux „Wüster kaj Drezen“ Esperanto 71. 1978, str. 197-198. 21 Také korespondoval s Robertem Kreuzem, editelem UEA a s prezidentem Akademio de Esperanto Théophilem Cartem a byl lenem Jazykové komise od roku 1929.

253

autokratické fašistické režimy. Vidíte, že píšu zcela otev en (a koliv k spole nému užitku – d rn ), abyste mi mohl poskytnout vaše rady a mín ní. V odpov di Bastien upozornil Drezena dopisem ze 30. b ezna na 4. lánek statutu UEA: „UEA je neutrální ve vztahu k náboženství, národnosti, politice a spole enským otázkám.“ Zve ejn ní prohlášení „proti národn -šovinistické reakci“, ze strany UEA, Bastien odmítl. lánek v Heroldo ozna il za „vynucený“: „... já sám, který jsem ho neschválil, se neodvažuji han t vydavatele. Esperantisté žijí ve všech zemích a mají r zná mín ní; ale když se projevují na esperantském poli, jsou jen esperantisty.“ Bastien dal Drezenovi nad ji, že by UEA mohla možná ud lat se SEU dohodu o spole né innosti, ale sotva takovou, aby SEU mohla být p ijata jako len. Je t eba vzít v úvahu edchozí agita ní charakter innosti SEU, ke kterému Bastien vyjád il opatrný postoj – „zda by vaši lenové souhlasili stát se leny organizace, která má ve svém statutu vyzna enou plnou neutralitu?“. Potom, kdy Bastien pov il výbor UEA pokra ovat v jednání s Drezenem22, žádal 30. 4., aby SEU up esnila, co rozumí pod slovy „národn šovinistická reakce“ a zdali se bude jednat jen o prohlášení samotné SEU. Uvedl, že UEA odmítá ud lat takové prohlášení, ale je ochotna „spolupracovat na problémech, kde spolupráce m že být užite ná, pod podmínkou že bude zachována neutralita“. Drezenova odpov na dva Bastienovy dopisy se skládala jen z krátkého lístku ze dne 8. 5. a obsah se zdál nad jný. Drezen napsal: Beru na z etel všechna vaše slova. Vzájemné informování a ur ité spole né innosti jsou užite né. Sídlo UEA – Londýn je ur it dobré.23 Já zatím nemohu jednat s vámi oficiáln o spolupráci UEA a SEU. Ale po vy ešení kolika zásadních problém , týkajících se esperantské práce v SEU – bude také tento problém oficiáln vy ešen. Osobn si myslím, že život sám p ivede esperantisty k nutnosti up esnit své cíle a innost. Doufám, že b hem jednoho z nejbližších esperantských kongres budeme moci prodiskutovat toto téma.24 Drezen byl optimistický ve ví e v „novou základnu“ pro SEU a byl velmi zam stnán svými r znými organiza ními záležitostmi a v deckou prací. Nap íklad s Wüsterem velmi ile korespondoval, zejména ve spojení se zvláštní komisí pro vypracování lexikografických princip („ISA 37). ISA byla založena v roce 1936 na návrh Sov tského standardiza ního výboru. 28. 1. 1937 se Wüster ptal Drezena, zda bude Sov tský svaz reprezentován ve výboru na konferenci, která se p edpokládá v ervnu v Pa íži a krom toho mu blahop ál „k pov ení hlavní redakcí mnohojazy ných technických slovník “.

22

Protokol velikono ní sch ze výboru UEA v centrálním ú ad (CO – centra oficejo), Ženeva 11-12.4. 1936. Strojov psaná kopie z archivu UEA, str. 8. 23 Za átkem roku 1936 výbor UEA se rozhodl p est hovat centrální ú ad ze Ženevy do Londýna kv li finan ním vod m. 24 Pan Jean Amouroux mi laskav poskytl ze sbírky korespondence generála Bastiena kopie dopis Drezena a Bastiena. Snímek Drezenova lístku je v archivu UEA.

254

V p ibližn stejném ase došlo k nep íjemné zmínce o jménu Wüster ve vztahu k politickému procesu v Moskv , což narušilo spolupráci. Obvin ný v tomto procesu vypov l, že p i své cest v N mecku byl najat ke špionážní práci n jakým inženýrem Wüsterem.25 Když o tom Drezen etl zprávu v orgánovém asopise UEA, kde byla též otázka, zdali se náhodou nejedná o rakouského terminologa, Drezen žádal Wüstera, aby otázku zodpov l.26 To Wüster u inil prohlášením 22. 3. 1937, ve kterém pop el, že by m l n co spole ného s uvedenou osobou27; a ve stejný den poslal Drezenovi kopii svého prohlášení. P edchozí dopis od Drezena nesl datum 9. 3.28 Byl už poslední. Na své dopisy z 22. 3., 27. 3., 22. 4., a 22. 5. a další již Wüster od svého sov tského kolegy nedostal odpov . Pravd podobn již v b eznu 1937 nebo o n co pozd ji byl Drezen uv zn n.29 Nevíme, zda zmínka jména Wüster p i tom hrála n jakou roli a žeme se jen ptát, zda Drezenovo uv zn ní se uskute nilo v prvé ad pro jeho vedoucí pozici v esperantském hnutí: Jako nerus, bývalý carský d stojník a mladý aktivista Rudé armády, univerzitní profesor, len výboru VOKS (Celosov tská organizace pro kulturní vztahy se zahrani ím), spoluzakladatel Jazykfrontu a v neposlední ad jako lov k, který asto jezdil do zahrani í, poskytoval p ehršli d vod pro podez ení ze špionáže. Ale – jak se budeme snažit ukázat níže – není pochyby, že vedoucí initelé již p ed Drezenovým zat ením principiáln rozhodli o SEU – a toto rozhodnutí znamenalo verdikt násilného uml ení esperantského hnutí v Sov tském svazu. Verdikt za al být pln n, když byla nastartována „velká istka“ v letech 1937-38. Po uv zn ní Bucharina a Rykova v lednu nebo v únoru 1937, Úst ední výbor p i zasedání 23. 2. – 5. 3. 1937 uvolnil Stalinovi cestu k útoku proti pravicovým a podez elým protivník m a již v ervnu se zastrašený lid dov l, že maršál Tucha evskij a další velitelé Rudé armády byli zast eleni. Úmysl vyhubit nep átele také z ad SEU, nebyl ve ejn publikován – vládla nejistota, zdali z stane esperanto tolerováno jako pouhý koní ek, to zcela záleželo na taktice tajné policie. istky byly ú inné práv proto, že probíhaly v tichosti – jedinci nebyli varováni a nikdo se nedov l, zda osud, který postihl souseda, m že postihnout také jeho. Proto se SEU rozpadala pomalu. Po Drezenovi následovali další lenové úst edního výboru SEU: Demidjuk, bývalý ítel Lantiho, ale v období schizmatu loajální obránce Drezena proti útok m ze strany SAT; Nikolaj Incertov, který se zejména angažoval v rozši ování esperanta v protináboženském hnutí; Nikolskij, redaktor Meždunarodnogo jazyka a jeden z nejrevolu jších aktivist v SEU, který kdysi zd raznil 25

Neue Zürcher Zeitung 27.1.1937, podle Esperanto 33. 1937, str. 12. Osobní sd lení Eugena Wüstera ze dne 20.2.1969. 27 „ ustigo de D-ro Wüster pri spion-agado“ Esperanto 33. 1937, str. 28. 28 Wüster, který ochotn poskytl podrobnosti o své korespondenci s Drezenem, nemohl dopis z .1937 najít, ale je velmi pravd podobné, že obsahoval žádost o Wüsterovo prohlášení k jeho ospravedln ní. 29 Je t eba zde poznamenat, že v b eznu 1937 byl také uv zn n lingvista E.D.Polivanov, známý jako kritik Marrovy teorie. Zem el v lednu 1938 a byl rehabilitován 1973. 26

255

mezinárodní, d lnicko-sjednocující charakter Rudé armády ozna ením, že „ter e Rudé armády jsou st eva buržu “.30 V zn n byl také vedoucí expedice SEU Petr Gavrilov, spole se svými pomocníky i s kreslí em Jevgenijem Gurovem, který v roce 1932 vyrobil nálepku s textem „Podpo vydání Leninových spis v esperantu“.31 Také neunikli v zn ní zahrani ní esperantisté, kte í imigrovali do Sov tského svazu. Ma i Sándor Szatmári, jeden z prvních len úst edního výboru SEU, Józef Batta32, který do nacistického mocenského tlaku byl redaktorem orgánu IPE v Berlín a Ferenc Robicsek, syn zástupce lidového komisa e pro poštu v Ma arské republice rad v roce 191933, jsou nejznám jší. Z nich p ežil jen Szátmári. N mecký esperantista Friedrich Köhncke, který se est hoval do Sov tského svazu v roce 1931 kv li nezam stnanosti, byl v roce 1937 v zn n jako špión a po sedmim sí ním mu ení eskortován na – gestapo. 34 U v tšiny esperantist , kte í byli v zn ni, chyb jí podrobnosti o jejich osudu. Drezen byl podle Ritkova zast elen již v roce 1937; podle jiných informací zahynul v tábo e smrti. Noviná Nikolaj N krasov, který obohatil esperantskou literaturu, byl také p ítelem a pozd ji oponentem Lantiho, zahynul v roce 1939 v sibi ském gulagu.35 Ve stejný rok zem el „po dlouhé nevylé itelné nemoci“ 36 35letý Viktor Kol inskij, který v roce 1936 odvážn protestoval proti stagnaci sov tského hnutí. Ve vyhlazovacím tábo e zmizel také Vladimir Varankin, autor Teorio de Esperanto (1929) a p vodního románu Metropoliteno (1933), který v roce 1926 pomáhal p i rozjezdu esperanta v mezinárodní lnické korespondenci. Ukrajinský spisovatel Volodymyr Kuzmy , který psal také v esperantu, zem el ve v zení v Alma-At v íjnu 1943.37 Ale o mnohých známých esperantistech, ke kterým pat il nap íklad Spiridovi , nejsou informace o jejich osudu. Po uv zn ní vedoucích p icházely další ob ti: ne jen funkcioná i na místní úrovni, ale také velké množství adových len . Semen Podkaminer, spoluorganizátor kongresu SAT v Leningrad , který unikl v zn ní, ale byl 30

.Nikolskij „Esperanta movado en ru a armeo“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 29 (81), str. 6. Rudoarm jec Nikolskij pozd ji navrhl, aby SAT založila militantní sekci. To se nepoda ilo pro Lantiho odpor. 31 Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 64. 32 Byl uv zn n v roce 1937. Jeho manželka se pozd ji dov la od Demidjuka, že byl odsouzen k smrti. Ona sama strávila osm let v koncentra ním tábo e do roku 1946. (Dopis Margarety Battové, Budapeš ze dne 1.8.1982 v Internaciisto n.s. 8. 1982, íslo 9/10, str. 2.) 33 Pál Robicsek, otec, zem el p i úrazu v roce 1931. 34 Dopisy Kurisu Keiovi ze dne 29.9.1955 a 28.10.1955 zve ejn né v Nia Korespondo v orgánovém asopise „Esperanto-Koresponda Studrondo“ (Tokio) 1955, íslo 4 ( íjen), str. 5-8; 1956, íslo 6 (únor), str. 9-12. V asopise SEU Köhncke varuje zahrani ní soudruhy, kte í si p ejí pracovat v Sov tském svazu, aby pochopili „složité podmínky“ a nep icházeli s o ekáváním „pln rozvinutého socialistického ráje“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 40-41. – V dopise ze 21.6.1973 Köhncke napsal autorovi: „Když jsem se u il esperanto (1925), bylo ástí mého komunistického názoru, mých politických idejí, které jsem asem ztratil, mohu dokonce nyní íci – pro být esperantistou?“ Zem el v Hamburgu 2.5.1974. 35 U p íležitosti 50.výro í esperanta práv v roce 1937, Pohlížel N krasov „velmi optimisticky“ na následujících t desetiletí, ve kterých p es perzekuce ze strany „reak ních sil“ kone esperanto pom že zvít zit idejím „lidského bratrství“: V.Bleier, E.Cense (red.) Ora Libro de la Esperanto-Movado, 1887-1937 Varšava 1937, str. 213-214. 36 S.Štejn „Viktor Kol inski“ Paco 24. 1977, íslo 2, str. 11. 37 Who was who in the USSR Metuchen, N.J. 1972, str. 332.

256

vylou en ze Strany, vzpomíná: „V roce 1937 bylo uv zn no 14 leningradských funkcioná a my jsme sed li doma a t ásli jsme se a ekali až p ijdeme na adu."38 Toto sv dectví vypovídá o rozr stajícím se strachu, p esto ale do posledního momentu byli esperantisté, kte í v ili ve spravedlnost režimu, dál naivn aplikovali jazyk, psali do zahrani í p átel m, nebo jako Rytkov ješt koncem roku 1937 p ijali ve svém byt hosta z kapitalistické zem . Rytkov sd luje, že když Drezen a pov enec IPE Muravkin byli uv zn ni, mnoho esperantist nebylo zneklidn no a myslili si, že Drezen je Lotyš, má špatný ruský akcent a že Muravkin dlouho studoval v N mecku39 a nosil p íliš kvalitní obleky – usoudili, že možná m li styky s „protisov tskými elementy“. Až když Gavrilov a Robicsek, blízcí p átelé Rytkova, byli uv zn ni, Rytkov „pochopil, že se d je n co nespravedlivého“, ale ani tenkrát se nep estal zabývat esperantem. Dojemné doklady o bezstarostnosti adových sov tských esperantist najdeme v asopise Sur Posteno z února 1938, když ješt trval teror velké istky. Redakce, v té dob se sídlem v Pa íži, zve ejnila dopisy sov tských tená , na výzvu redakce o mín ní o obsahu asopisu. J.Mironov z Leningradu vyjád il p ání, které asto p icházelo ze Sov tského svazu: „... tiskn te víc zných hádanek.“ Jiný Leningra an žádal, aby ešení k ížovek nezve ej ovali v následujícím ísle, ale až v dalším, protože prost ednictvím SEU dostává asopis stále pozd ji. Také Rytkov p išel s reakcí: kritizoval, že šarády, které byly v ísle 54 byly p íliš snadné a tedy nezajímavé“.40 Gigantická mašinérie tiše, nep etržit polykala také prosté esperantisty. Ti si v bec neuv domovali jaká hr za je eká. Když byl vzat do v zení Rytkov, v noci z 21. na 22. b ezna 1938, tajná policie také konfiskovala kufr s jeho dopisy ze zahrani í. Rytkov si vážn myslel, že ho vedou do Lubjanky na práci s p eklady. Pravdivou p inu poznal až po p íchodu do nechvaln známé mu írny v Moskv . Uslyšel stejnou, stereotypní v tu, kterou uslyšel každý esperantista: „Jste aktivním lenem mezinárodní špionážní organizace, která se skrývá na území Ruské sov tské republiky pod jménem Sov tská esperantská unie.“ i vyšet ování ukázali Rytkovovi zápis z vyšet ování jeho kolegy. Poznal podpis Romana Nikolského, který v roce 1926 byl ve Smolensku jeho u itelem esperanta. Podle zápisu Nikolskij p iznává, že plánoval zast elit Stalina p i ijetí v Kremlu. Od jiných, již odsouzených esperantist Rytkov vid l p iznání, ve kterých sám byl jmenován jako len špionážní organizace SEU. Náhodou na chodb potkal svého p ítele Gavrilova, který zlomen mu ením šeptal esperantem: „Odpus mi, udal jsem t , udej m . Alespo nebudeš tak trp t. V každém p ípad nás všechny pošlou do koncentra ního tábora.“ 41 Rytkov 38

Ústní sd lení; podle informace Eduarda Borsbooma ze dne 15.7.1973. Muravkin v Berlín složil doktorát z fyziky. 40 „Sovetiaj kamaradoj pri SP“ Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 6. – Rytkov ješt vyjád il obdiv zve ejn nému vypráv ní „Fidela hundo“ a dodal: „Brzy vypráv ní p ednesu“. 41 Podle Rytkova byl Gavrilov osvobozen za války, aby byl poslán na frontu, ale on zem el na žalude ní nemoc. 39

257

poznal až nyní, že není možno se zachránit. Za ty i m síce v lét 1938 byl vlakem transportován do Vladivostoku, kde zase uvid l Gurova, autora nálepky s Leninem. Jejich spole ným pobytem se stalo místo v Kolym , v nejhrozn jším míst v okrajové ásti SSSR na severovýchod . Další Rytkov v osud není možno zde popisovat podrobn 42, podobal se Golgot , kterou musel projít a kterou nep ežily mnohé ob ti Stalinova teroru. Jako Rytkov, tisíce len SEU, mezi nimi také lidé, kte í se ze strachu již estali zabývat esperantem, trp li po mnoho let p i t žkých pracích v sibi ských koncentra ních táborech. P esný jejich po et nebude nikdy p esn znám: Podle Rytkova bylo v zn no 30000 sov tských esperantist , z kterých n kolik desítek bylo zast eleno, tisíce zem ely a jen málo se z nich vrátilo.43 Rytkov byl 24letý, když byl uv zn n. Propušt n byl v roce 1955. Bylo mu eno, že byl v zn ný nevinn , aby odpustil. Jako náhradu dostal dvoum sí ní výplatu a bezplatný pobyt v kavkazském sanatoriu. V p ibližn stejné dob byl propušt n také Demidjuk44; jiný význa ný lov k, který p ežil 18 let na nucených pracích, byl Pavel Šumilov. 45 Rytkov se op t brzy stal aktivním esperantistou a hercem se stejným nadšením, které m l do noci, kdy byl uv zn n.46 V esperantském klubu v Moskv se pravideln scházel s esperantisty, kte í ho udali, on se však choval, jako by o tom nev l. Postupn se objevovali jiní lidé, kte í po dv desetiletí i déle byli odtržení od hnutí, a nyní za ali být aktivní. K nim pat il Ukrajinec Aleksandr Logvin: V jeho básních do roku 1934 znalci pozorovali slibný talent, o dvacet let pozd ji se Logvin vrátil k esperantské literatu e a vytáhl své básn z mládí z úlu, kam je schoval jeho otec.47 Po letech utrpení a strachu ne všichni uv ili politickému uvoln ní. Když v zahrani í zjistili v roce 1961, p i konání Sv tového kongresu UEA v anglickém m st Harrogate, že Stepan Titov, otec kosmonauta Germana 42

Do roku 1943 pracoval Rytkov v dolech na zlato. Potom se zjistila jeho p vodní herecká profese a dostal úkol vystupovat v zábavných programech v r zných koncentra ních táborech v severní Kolym . Od roku 1946 již estal být v zn m, dostal „do asný exil“ v Norilsku, ve m st za polárním kruhem. Tam op t pracoval jako herec v divadle "v nejsevern jším divadle sv ta“. – Za 17 let v zn ní se jeho vztah k esperantu nezm nil. V exilu dál otvíral n kde pod st echou Zamenhofovu Fundamenta Krestomatio a zakázané knihy Trockého a Bucharina. 43 Podle hodnocení komunistických esperantist v NDR zahynulo vcelku 2000. 44 O n m píše Detlev Banke v „Setkání s Grigorijem Demidjukem“ Der Esperantist 20. 1984, str. 5-7. – Demidjuk zem el v 90 letech, v listopadu 1985. 45 Šumilov skon il v roce 1920 jako velitel Rudé armády. Pak byl pracovník ministerstva. Byl vyznamenám ádem „Rudé hv zdy“. Zem el v roce 1972. V nekrologu se mluví o jeho dlouhém utrpení: „Po celý sv j život stal v rný mezinárodnímu jazyku a proletá skému internacionalismu navzdory bou ím a sn hovým vich icím naší ponuré epochy.“ Viz N.Sulje „Veterano forpasis“ Paco 20. 1973, íslo 1 ( eskoslovenské vydání) str. 12. 46 Od roku 1956 hrál Rytkov v Divadle Lenin-Komsomol a vystupoval ve filmu, rádiu a v televizi. V roce 1965 i evropské esperantské konferenci ve Vídní se rozhodl z stat na západ . Potom, jako d íve v Moskv , hrál role Lenina v západon mecké televizi a v britské divadelní h e. P i Sv tových E-kongresech p ednášel, mimo jiného i ze Solženicynových d l. Ve svých posledních letech pracoval v ruském odd lení BBC. Zem el v Londýn v zá í 1973 na rakovinu žaludku. 47 Ferenc Szilágyi „Renkonto sur la vivovojo“ v Aleksandro Logvin Sur la vivovojo. Poemoj. La Laguna 1964, str. 11. – Logvin byl znám p ed válkou pod pseudonymem Liljer. Již v roce 1930/31 byl z politických d vod poslán do exilu do Archangelska. Odtud se vrátil nemocen (EdE, str. 340). Inklinoval k anarchismu a ješt v roce 1933 deklaroval své sympatie k SAT a kosmopolitismu (Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 145).

258

Titova byl esperantistou, poslali mu blahop ejný telegram k úsp chu jeho syna. Titova p i p íjmu telegramu p epadl strach. Jen pozvolna chápal, že kone skon ilo období, kdy byli lidé trestáni za znalost a použití esperanta. 4.4.2. Esperantisté v dob „Velké istky“ Esperantisté samoz ejm nebyli typy starých bolševik nebo rudoarmejských velitel . Pat ili podle Solženicyna ke „skromným, vytrvalým pot m“, které se skoro ztratily „pod proudy, které braly b ehy a lidi“, aby je odnesly do stalinských gulag .48 Sov tští esperantisté odcházeli tiše, do poslední chvíle netušili jaký zni ující útok je na n p ipravován. Dnes ale víme, že se jen tak prost neztratili, beze jména, spole s miliony ob tí teroru, ale že je režim plánovit vyhlazoval. Z stává ješt u init pokus rekonstruovat zp sob, jakým byla perzekuce esperantist organizovaná. Velká istka, byla v širokém m ítku nastartovaná v b eznu 1937, s cílem likvidovat staré bolševiky, které Stalin považoval za p ekážku na cest ke své osobní diktatu e, a hromadným v zn ním a deportacemi kompletn p em nit sov tskou spole nost. Za tím ú elem speciální odbor NKVD49 vypracoval seznam, ve kterém podez elé osoby byly se azeny do kategorií: AS = protisov tské elementy, Ts = aktivní lenové církve, S = lenové náboženských sekt, P = vzbou enci, tj. každý, kdo v minulosti byl n jak zapleten do protisov tské innosti. SI = ob ané s kontakty do zahrani í50. Že esperantisté spadali do poslední kategorie nalezneme v informaci rakouského komunisty Alexe Weissberga, který pracoval v Sov tském svazu jako fyzik a byl uv zn n v b eznu 1937: Byl to Stalin sám, kdo dal Ježovovi (veliteli NKVD) svoje instrukce k velké istce. Byl to Stalin sám, kdo ur il skupiny lidí, které je t eba zni it: (5) Všichni, kte í žili v zahrani í a osobn tam prožili p edvále né období, a všichni, kte í mají p átele a p íbuzné v zahrani í a dopisují si s nimi, sb ratelé známek a esperantisté...51 Weissberg neozna il sv j zdroj, ale n co velmi podobného obsahují jediné dokumenty NKVD, které máme k dispozici. Jedná se o dokumenty, které zabraly n mecké oddíly p i okupaci Litvy a pozd ji padly do rukou Ameri an . Jedná se o tajné instrukce vydané ve spojitosti s násilným p ipojením baltských stát k Sov tskému svazu v roce 1939. 48

Alexander Solchenizyn Der Archipel GULAG I. Reinbek 1978, str. 64; zde je ješt zmi ován fakt, že Stalin perzekvoval esperantisty ve stejné dob jako Hitler. Na jiném míst (svazek 2, str. 82) Solženicyn cituje oficiální zdroj, podle kterého již v roce 1933 esperantisté pat ili k pracovním silám pro B lomo sko-Baltický kanál jménem Stalin. 49 Tajná policie se jmenovala od 1917 do 1922 eka, pak GPU a OGPU. Od roku 1934 za státní bezpe nost odpovídalo Lidové komisa ství vnit ních v cí (NKVD) 50 RobertConquest The Great Terror. Stalin´s purge of the thirties Toronto 1968, str. 283. 51 Alexander Weissberg-Cybulski Hexensabbat Frankfurt n.M. 1977, str. 378. Zde je popsáno celkem 16 kategorií.

259

i pln ní rozkazu 001223 NKVD z 11. íjna 1939, lidový komisa pro vnit ní v ci Litevské SSR, Guzevi ius, požadoval podle „p ísn tajného“ íkazu íslo 0054 z 28. 11. 1940 aby byly v Litv registrovány, kv li „nebezpe né nakažlivosti“– všechny protisov tské a spole nosti cizí elementy. Ur il 14 kategorií, mezi nimi: j/ Osoby, které mají osobní kontakty a korespondují se zahrani ím, se zahrani ními vyslanectvími a konzuláty, esperantisté a filatelisté.52 Tato registrace musela být skon ena na místní úrovni do 10. února 1941, jak vyplývá z instrukcí velitele NKVD v Biržai ze 30. 1., a seznam musí být rozd len do kategorií.53 Velmi brzy na základ seznam následovala další etapa. Úkol odstranit „protisov tské elementy“ z baltských republik do dalekých teritorií Sov tského svazu obdržel zástupce velitele NKVD Ivan Serov. Deportace za aly 6. ervna, a vrcholily v noci mezi 13. a 14. ervnem a byly p erušeny n meckou invazí 22. ervna. Nacisté pak pokra ovali v „další práci“ svými vlastními metodami. Mezi esperantisty, kte í byli zabiti byla spisovatelka Helmi Dresenová, která se stala po sov tizaci Estonska starostkou Tallinnu a také ministr pro sociální v ci Neeme Ruus – aktivní len SAT. Ob ti nacismu však již zažily konec organizovaného esperantského hnutí ed n meckým vpádem. V listopadu 1940 švédské esperantské noviny La Espero p inesly pot šující zprávu, že v sov tsko-estonském parlamentu je 15% poslanc esperantist a sympatizant esperanta spisovatel J.J.Vares-Barbarus se stal novým p edsedou vlády54; bylo také známo, že nový ministr dopravy v Litv , Jonas Masilinuas, je esperantista.55 Jen o n kolik m síc pozd ji, v dubnu 1941 (kdy m la NKVD termín pro skon ení registrace v Litv a také asi v Lotyšsku a Estonsku), La Espero sd lilo, že p estane vycházet estonská esperantská revue .56 Také sv dectví Reina Kappera, bývalého prezidenta Estonského esperantského svazu, kterému se poda ilo v roce 1944 uprchnout do Švédska potvrzuje fakt, že zákaz vysílání rádia esperantem a rozpušt ní skupin se stalo již p ed „hroznou satanskou nocí z 13. na 14. erven 1941.57 Podrobnosti o po tu v zn ných esperantist v baltských státech a jejich kone ný osud v sov tském režimu je skoro neznámý. Ale následující p íklad není ojedin lý: V roce 1954 se zjistilo, že bývalý prezident Litevského esperantského svazu, známý pacifista Balys Giedra, který vypracoval 52

Lituanian Bulletin (New York) 7. 1949, íslo 7/12, str. 18. – Viz též Arthur Koestler Der Yogi und der Kommissar. Auseinandersetzungen Franfurt n.M. 1974, str. 223; Seppo Myllyniemi Die baltische Krise 19381941 Stuttgart 1979, str. 143. 53 Lituanian Bulletin 7. 1949, íslo 7/12, str. 9. 54 La Espero 28. 1940, str. 99. – Barbarusovy básn p eložila do esperanta Hilda Dresenová (Horizontoj Tallinn 1931). Barbarus spáchal sebevraždu v roce 1946. 55 Heroldo de Esperanto vále né vydání íslo 1 (1.12.1940), str. 4. 56 La Espero 29. 1941, str. 26. Podle lotyšského esperantisty Teodorse Arbergse byly v Lotyšsku v roce 1941 zlikvidovány esperantské skupiny spole s jinými nestátními spolky: La Pacdefendanto 1955, íslo 48 (prosinec), str. 5. 57 Rein Kapper „Memoroj kaj impresoj de estona rifu into“ Malgranda revuo 2. 1944, íslo 4, str. 2.

260

esperantsko-litevský slovník a napsal sbírku básní Violetoj, zem el „n kde na Sibi i“, pravd podobn v b eznu 1953 – po více než desetiletém exilu. 58 Jestliže spole ensky „cizí elementy“ nebyly tolerovány v baltských zemích, tím spíše byly již d íve odstran ny v samotném Sov tském svazu. Proto Weissbergovy dokumenty mají vysoký stupe autenti nosti. To se zdá ryhodné nejen pro podobnost s litevskými dokumenty, ale také pro dv další souvislosti. První pro podez ení, že se esperantisté nacházeli ve stejné kategorii s filatelisty, je potvrzeno i Rytkovem, který si pamatoval, že když byla SEU rozbita, stejný osud postihl i spolky filatelist . Také historik Roy Medved v zmi oval perzekuce sb ratel známek a esperantisty ve stejném kontextu.59 Ale druhá souvislost je ješt zajímav jší: Jméno Ježov, Stalin v pov enec pro istku, byl spojován s esperantem. V první polovin t icátých let Nikolaj Incertov, len úst edního výboru SEU, napsal svému p íteli, soudruhu Kurisu Keiovi, že Ježov za al zkoumat situaci esperanta v Sov tském svazu. Jako výsledek tohoto zkoumání o ekával Incertov, že díky Ježov intervenci se zlepší pozice SEU. Incertovo sd lení nebyla ani první ani poslední známka toho, že esperanto bylo hodnoceno hlavními sov tskými instancemi. SEU od roku 1930 mnohokrát informovala o snahách získat si podporu autorit – snahy které vyvolávaly dojem, že innost SEU p íliš asto proniká p es p ehrady a chybí jí schválení a užite nost pro Stranu. Již v polovin t icátých let vyjád il Drezen v tomto sm ru p esv ení, že innost SEU brzy dosp je k rozhodnému bodu. Ve stejné dob kdy se vztahy se SAT za aly rapidn zhoršovat, informoval Drezen leny dlouhým lánkem, o tom, že „se studuje celkový systém r zných organizací, které publikují v Sov tském svazu“, SEU m že o ekávat konkrétní návrhy, jak lépe upravit svou innost a organizaci ke „spole enským pot ebám“. Na rtl principy reorganizace, které m ly být p edloženy vyšším instancím, až p ijde na adu projednání budoucího statutu SEU. Drezen p ipravil leny na n kolik alternativ, mezi kterými byla také možnost, že SEU bude rozpušt na a její místo evezmou esperantská centra p i odborech na celosvazové a místní úrovni.60 Aby se mohly ádn projednat návrhy k nové organizaci SEU, n kolikrát bylo odloženo datum konání kongresu, p vodn plánovaného na erven 1930. ekávané direktivy však nep icházely. Když se pak kongres už uskute nil v listopadu 1931, SEU sama vyhlásila nové stanovy a zavedla novou kategorii – 58

Esperanto 48. 1955, str. 12. – Mezi litevskými esperantisty, kte í p ežili mnoholeté v zn ní, byl u itel Eduard Levinkas, který popularizoval myšlenky Tolstého v Litv . V roce 1945 s celou rodinou byl deportován do Tádžikistánu a mohl se vrátit až v roce 1955. Antropolog Antanas Poška (Paškevi ius) p ežil víc než deset let v koncentra ních táborech. Známý estonský esperantista, který se svou rodinou musel trávit mnoho let na Sibi i je u itel Henrik Seppik. Lotyšská básní ka Ludmila Jevsejeva se mohla v roce 1957 vrátit do své vlasti po 16 letech exilu. Nep ežil mnoholetý prezident Lotyšského esperantského svazu Talivalds Indra, který zem el n kde u polárního kruhu v roce 1942. 59 Roy A.Medved v Let history judge. The origins and consequences of Stalimism New York 1972, str. 352. 60 E.Drezen „La vojo se SEU – organizo kaj evoluo“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 117-122.

261

„p átele“ – tzn. sympatizanty – kte í se nemusí u it jazyk, aby organizace byla „blíže svázána s výrobou a s masami“.61 První paragraf nových stanov zn l: Sovetrespublikara Esperantista Unio – asocio de l´amikoj de la internacia laborista interligo kaj de la lingvo internacia (SEU – asociace p átel mezinárodního d lnického svazu a mezinárodního jazyka) je dobrovolná organizace s cílem na základ pokroku, rozši ovat a používat mezinárodní jazyk esperanto, urychlovat organizování širokých mas pracujících v SSSR pro aktivní a všestranné mezinárodní vztahy, jako jeden z hlavních moment vzd lávání pracujících v duchu proletá ského internacionalismu a prakticky pomoci mezinárodním spojením p i výstavb socialismu. Po schválení zm n ve stanovách kongres pov il úst ední výbor SEU, aby edal nové stanovy ke schválení státním orgán m.62 Drezen oznámil, že SEU „znovu“ p edloží otázku esperanta Úst ednímu výboru Komunistické strany. 63 V následujících letech SEU ekala na výsledek svých snah získat vyjád ení od Strany. Dosud se innost uspokojiv rozvíjela bez podpory shora, nyní se ale víc a víc negativn projevoval nedostatek zájmu shora a to ovliv ovalo fungování organizace. SEU nejen že se musela potýkat s tak základními nedostatky jako bylo získávání papíru, ale se zd šením konstatovala, že lenové ochabují, že odmítají esperanto propagovat, protože „není oficiáln ijato sov tskými vedoucími instancemi“.64 Také se objevily vážné precedenty. V zá í 1932 byl rozpušt n „Spolek proletá ské kinematografie a fotografie“ a to sv ilo o všeobecném zám ru Strany snížit po et „dobrovolných organizací“. Jak bylo k ehké postavení SEU m žeme jasn vid t v jedné z ídkých zpráv z roku 1935 z 2. kongresu IPE v Antverpách. V ní jsou organiza ní problémy SEU p ímo svázány s neexistencí n jakého rozhodnutí od nejvyšších orgán : K pochopení specifických podmínek, ve kterých se nachází SEU, nepravidelné vydávání novin, snížení vydávaného po tu atd. je nutné chápat postavení esperantského hnutí v sov tském spole enském život . Esperantské hnutí je tzv. „dobrovolné hnutí“, není tedy státn podporované. Žádná úst ední instance se jím vážn nezabývá a proto také nejsou ani podporovány principieln práce esperantist . Jednotlivé místní výbory Komsomolu, „Rudé pomoci“ a odbory podporovaly práci PEK, pouze v p ípadech, kdy jim byly edkládány z etelné výsledky. I když existuje doporu ení úst edního výboru Ukrajinské komunistické mládeže a kulturního odboru Sov tské odborové unie a kolik známých soudruh , jako Lozovskij a Manuilskij65 sympatizují s hnutím, 61

Incertova formulace na plenárním zasedání úst edního výboru SEU v ervenci 1931, p i diskusi p íprav na zm nu stanov: Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 140. 62 „5.kongreso de Sovetrespublikara Esperantista Unio“ Bulteno CK SEU 10. 1931, str. 140. 63 Na stejném míst , str. 135. – V tomto p ípad Drezen zmi oval negativní vliv mín ní Bucharina, Krupské a Uljanovové, který zabra uje získat pro nás žurnalisty. 64 „Pli da atento al membrovarbado“ Bulteno CK SEU 12. 1933, str. 17. 65 A.Lozovskij (Solomon Abramovi Dridzo 1878-1952) byl ve vysokém postavení „Rudé odborové internacionály a b hem války nám stkem ministra zahrani ních v cí; v roce 1949 byl uv zn n pro sionismus a

262

nesta í to. Ale protože nám chybí zásadní rozhodnutí nebo doporu ení ze strany centrálního vedení, vážn nám to p ekáží v práci, protože místní ú ady velmi asto necht jí p evzít iniciativu a také je mnohé odvislé od ú edník , kte í se asto m ní. Na tom všem je závislá dodávka papíru pro nakladatelství SEU, protože papír je centráln rozd lován. Na naše žádosti je odpovídáno, že jsme organizace až t etího ádu a je nám papír p id lován jen v malém množství. Zpráva pokra uje informací, že SEU nyní bojuje za to, aby došlo k „zásadnímu rozhodnutí“. SEU si je v doma, že tento úkol je velmi nesnadný, protože se musí nejprve dodat d kazy, že je náš problém aktuální a musíme odrazit argumenty r zných pseudomarxistických protivník esperanta. SEU ale také vyslovila optimismus: V krátkém ase o ekáváme zásadní a širší ešení problém našeho hnutí, které nám poskytne kone prostor pro rychlý rozvoj.66 Ke svému boji „za základní rozhodnutí“ mobilizovala SEU také starého ítele revolu ního esperantského hnutí, francouzského spisovatele, Henri Barbusse, který v polovin roku 1935 pobýval v Moskv . V rozhovoru se dv ma reprezentanty SEU a IPE (Herbert Muravkin a Vladimir Varankin) Barbusse slíbil napsat lánek o esperantu do Pravdy a ud lat vše co bude možné proti obtížím, ignoraci a nepochopení, se kterým se mezinárodní d lnické hnutí setkává p i jednání na ú adech.67 Ale Barbusse nemohl sv j slib splnit, m síc po setkání zem el. esto všechno SEU neztrácela odvahu. V prosinci 1935, n kolik m síc po kongresu v Antverpách a rozhovoru s Barbussem, vnit ní ob žník úst edí IPE v Leningradu odhalil n co o zp sobu jak SEU jednala s ú ady. Když pro nedostatek papíru bylo zastaveno vydávání u ebnic a asopis , SEU p edložila ad m jasné ultimatum: „bu bude hnutí podpo eno, nebo bude zlikvidováno“, aby tak rozhodnutí urychlila. O takové taktice SEU tvrdila, že když Úst ední výbor Strany vytvo il odbor pro dobrovolné organizace, „náš problém byl vzat na z etel“ a že další ady, mezi jinými Úst ední výbor Komsomolu, souhlasí s existencí SEU a že v žádném p ípad není t eba pomýšlet na likvidaci SEU. Ví, že se žádost již nachází ve stádiu jednání a p edpokládá, „možná b hem jednoho, dvou m síc “, že padne definitivní rozhodnutí. A nepochybuje, že bude pozitivní. 68 Zatím co SEU ekala, Drezen sondoval u generála Bastiena o tom zda by byla možná spolupráce s UEA, o které se domníval, že je vítaná a možná brzy, až „v blízkém ase“ bude vy ešeno „n kolik základních problému“ týkajících se práce SEU. Podobn jako Incertov, který v il, že v c esperanta je u Ježova popraven v roce 1952. – Dmitrij Zachariovi Manuilskij (1883-1959) mimo jiné len výboru Kominterny 19241943, byl jedním z mála starých bolševik , kte í p ežili istku. 66 Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 184-185. – Zpráva o SEU tvo ila ást organiza ní zprávy úst edí IPE, kterou na kongresu p ednesl A.Respe, generální sekretá IPE. 67 Homo (=Muravkin) „Henri Barbusse mortis“ Sur Posteno Klasbatala 1936, str. 2. – Barbusse byl v nep ítomnosti zvolen estným prezidentem IPE na kongresu v Antverpách. 68 „Pri nuna stato de SEU-movado“ Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 14.

263

v dobrých rukou, Drezen v il, že brzy s výsledkem rozhodnutí centrálních ad získá SEU novou, pevnou základnu pro svou innost a také si zlepší prestiž v mezinárodním hnutí. síce plynuly a o ekávané rozhodnutí nep icházelo. Ale nem žeme pochybovat, že by se nikdo problémy SEU nezabýval. Naopak, velmi pozorn a pe liv . Lev Kopelev, jako student byl nadšeným lenem SAT, ale pozd ji ztratil pon kud o esperanto zájem. Jednoho dne obdržel instrukce, aby znovu docházel na sch zky. V té dob byl studentem cizojazy ného institutu v Moskv , a aby prokázal svou „t ídní bd lost“, dostal úkol zjistit, kdo se sch zek pravideln zú ast uje a obzvláštní zájem pak m l v novat hlášení o zásilkách ze zahrani í.69 To se stalo v roce 1936, nebo o trochu pozd ji. Rok, ve kterém Incertov poslal dopis plný nad je Ježovovi, si Kurisu Kei p esn nepamatuje. My ale víme, že když za átkem roku 1933 za ala prov rka len Strany, Ježov se stal lenem prov rkové komise. Další rok, na 17. sjezdu KSSS v lednu/únoru 1934, byl jmenován zástupcem velitele stranické kontrolní komise a v únoru 1935, mén než 3 m síce po zavražd ní leningradského stranického tajemníka Kirova, evzal velení komise. Za aly se množit signály zintenziv ujícího se teroru: V polovin roku 1935 byla rozpušt na organizace starých bolševik a bývalých vyhnanc , jejichž materiály si vzal Ježov k prostudování. P ibližn ve stejnou dobu byl Komsomol drasticky reorganizován s cílem eliminovat „nep átele Strany“ a v roce 1936 byla Komunistická akademie, centrum marxistických dc , uzav ena. 26. 9. 1936 postoupil Ježov na místo lidového komisa e pro vnit ní v ci a byl pov en Stalinem urychlit demaskování trockist a zinovjevist . Nyní jako velitel NKVD se postaral, aby byla tajná policie nástrojem teroru. Na za átku roku 1937 byly p ípravné práce na „Velkou istku“ hotovy. A také bylo kone in no „základní rozhodnutí“ o SEU. Jaké bylo, to se esperantisté dov li až když byli uv zn ni. V Lubjance ve sklep uslyšeli verdikt: Jsi aktivním lenem mezinárodní špionážní organizace...“ 4.4.3. Vývoj k sov tskému vlastenectví Než p ejdeme ke kone né analýze p in, pro které byli sov tští esperantisté vybráni pro istku, musíme se nejd íve vrátit ke vztahu mezi socialismem a mezinárodním jazykem. Jak jsme podrobn rozebrali v p edchozí kapitole, esperantisté se p estali kolem roku 1932 zabývat krátkodobou, ale ilou teoretickou diskusí o budoucnosti jazyka v komunismu, protože si povšimli, že se diskuse dostala na citlivý terén národnostních problém . Jejich cíl - být pr kopníky pro vzdálené cíle – univerzálního jazyka – zabra oval návaznosti na 69

Lew Kopelew Aufbewahren für alle Zeit! Mnichov 1979, str. 234-235. – Jednoho dne stranický sekretá ekl Kopelevovi: „Už nemusíš chodit k esperantist m, jejich vedoucí už jsou ve v zení jako nep átelé lidu a jejich krám je zav ený.“ (Kopelevovo osobní sd lení 15.4.1984.)

264

praktickou politiku, která v té dob sm ovala k „rozkv tu národ “ „v p echodném období“. Tak dlouho, jak se Stalin opíral o Leninovy teze, že práv velkoruský šovinismus ohrožuje spolužití národ v Sov tském svazu a práv plná rovnoprávnost všech národ se zdála být jádrem sov tské politiky, mohlo esperantské hnutí zasahovat do diskuse v jasné otázce jak najít kompromis mezi principem jazykové rovnosti a nutností mezinárodní komunikace. Ale když socialistický „jakoby nadnárodní“ obsah za al být napl ován ruskými prvky a Stalin za átkem roku 1934 ozna il za „velké nebezpe í - lokální nacionalismus“, pro esperantisty nebylo dobré, aby dál používali oficiáln ješt platné teorie na oprávn ní své innosti a zdálo se jim i nebezpe né p ipojovat se k takovým teoriím a tím poukázat na skrytou ignoraci ješt aktuálních politických priorit. Rozpor mezi teorií a praxí se ješt prohloubil v dob istky, když tlak na neruské národy byl na vrcholu. Tento tlak možná nikde nebyl poci ován jasn ji, než na jazykovém poli. Je t eba v novat pozornost tomuto aspektu, aby byl podán úplný obraz rozpor mezi teorií a praxí v Sov tském svazu. Ve dvacátých letech bylo za prvo adý úkol považováno vytvo ení vlastního spisovného jazyka pro všechny národy Sov tského svazu. K tomu za základ sloužila latinská abeceda, kterou p evzaly národy, které již m ly vlastní písemnou tradici. Krom praktických p edpoklad zde hrál roli názor, že latinka sou asn reprezentuje myšlenku sv tové revoluce. Nebyla jen pokládána za „mocný nástroj kulturní revoluce“ v Sov tském svazu, ale také za „abecedu sv tové komunistické spole nosti“70 a pro neruské národy byla symbolem osvobození od velkoruského útlaku. Že esperantisté projevovali velký zájem o jazykovou politiku v neruských republikách nep ekvapuje. Sami bývali iniciátory alfabetizace a jazykových plán . V Ázerbajdžánu v roce 1922 vyvolali hnutí za latinku, a jeden z iniciátor se pokusil vytvo it abecedu na základ esperanta, protože to má abecedu – jak bylo napsáno v Izvestijích – „ze všech abeced nejracionáln jší“.71 Esperantisté se také podíleli na vytvá ení nových slov nebo vypracování abeced nap íklad v Arménii72, v Turkménii73 a v severním Kavkazu. 74 Na za átku roku 1930, kdy u národ , které používaly arabský zp sob psaní byl skon en p echod na latinku, teoretický orgán SEU vydal o tématu mnoho lánk , ve kterých s kulturn revolu ním nadšením bylo požadováno zavedení latinky také do ukrajinštiny. 75

70

M.I.Isayev National languages in the USSR. Problems and solutions Moskow 1977, str. 244, 249. R.Mencel „Esperanta alfabeto kaj orientaj lingvoj“ Esperanto 18. 1922,str. 176-177 (o lánku Mameda Šachachtinského v Izvestijích). 72 Arménský lingvista Gurgen Sevak, len Akademie de Esperanto od 1971 do své smrti 1981. 73 A.P.Poceluevskij, len SAT, byl lenem Zemské v decké rady v Turkménii: S.Bojev „Latina alfabeto en Turkmenio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 144, str. 5. 74 „La lingvisto L.I.Žirkov“: Isayev, str. 245. 75 E. icha ev „Latinskuju azbuku ukrainskomu jazyku“ Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 36. – Viz též D.Snežko „ u esperanta alfabeto povas esti akceptata kiel internacia?“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 241; V.Kol inskij „Za issledovanie ´iskustvennosti´ v jazykach SSSR“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 328-330. 71

265

Ale v roce 1934 se náhle za aly v Pravd objevovat lánky nep íznivé pro latinku. V srpnu 1936 byl kritizován „Celosov tský výbor pro latinizaci“ za nedostate nou pozornost pro vzr stající význam ruštiny jako sov tského dorozumívacího prost edku. Zejména ost e bylo na eno mín ní, že, „ruská azbuka obsahuje zbytky feudalismu a má patriarchální charakter“.76 V únoru 1937 Sov t národ rozhodl zavést azbuku pro jazyky severských národ . Tím byla zastavena kampa pro latinku a v dalších t ech letech musel být proveden echod k azbuce u v tšiny neruských národ i u t ch, kde jen p ed n kolika lety ijali po dlouhých p ípravných pracích latinku. Na zd vodn ní zm ny sm ru jazykové politiky bylo eno, že se tak d je pro posílení spole ného socialistického obsahu jazyk v Sov tském svazu a je nutno usnadnit p ijetí technicko-v deckých termín z ruštiny namísto z nesnadn srozumitelné latinky77 a musí se vytvo it lepší podmínky pro výuku ruštiny. Na kongresu Komunistické strany Kyrgyzstánu v roce 1937 znalost ruštiny byla ozna ena za p edpoklad plné integrace Kirgiz do celosov tské kultury a stejn bylo doporu eno Uzbek m, aby se u ili ruštinu „jazyk bolševismu, prost edek ke komunikaci s jinými národy“. Vrcholem tohoto vývoje byl dekret Strany, který prohlásil ruštinu za povinný p edm t ve školách Sov tského svazu. Dekret byl zve ejn n 13. 3. 1938 – ve stejný den, kdy Bucharin a Rytkov byli odsouzeni k smrti. I pokud by tato souvislost byla náhodná, perzekuce neruských stranických vedoucích, paraleln probíhající s politickým poruš ováním, byla podstatnou ástí istky. Boj proti „nacionalistickým úchylkám“ zu il p ibližn od poloviny roku 1937. Podle známého vzoru: kritika viník , následovalo vylou ení ze Strany, obvin ní a poprava. Ve ve ejném procesu proti Bucharinovi hrálo roli mnoho stranických vedoucích neruských organizací. 78 Noví strani tí funkcioná i, jmenovaní Stalinem, za ali svou innost ve svazových republikách kampaní za ruský jazyk. Od té doby neruský komunista se snažil dokázat svou loajalitu Moskv znalostí ruštiny. Stalo se p esn to, co Spiridovi již v roce 1930 s obavami poci oval. V odpov di Skrypnykovi upozor oval, že esperantské hnutí se m že rozvíjet jen na základ nejširšího rozvíjení národních kultur a jazyk . Souhlasit, aby vývoj probíhal jiným zp sobem, by znamenalo p istoupit na asimilaci národností a tím i jejich jazyk do mocn jších, siln jších národ . Pokud by se tak stalo, nebyl by již pot ebný mezinárodní pomocný jazyk.79 Po osmi letech bylo tohoto stavu dosaženo. V Ukrajin , kde Skrypnyk obzvláš dbal na národnostní Leninovy principy a kde nejd íve pocítili p echod 76

Guy Imart „La politique linguistique soviétique et les langues minoritires nationales“ v: Colloque sur: L´expérience soviétique et le probleme national dans le monde (1920-1939) Pa íž, 6,7,8, décembre 1978. Actes I Pa íž 1981, str. 567. 77 Isayev str. 250 - 268. 78 Scapiro Die Geschichte str. 502. 79 E.S. „Esperantizacija vytekaet iz ukrainizacii“ Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 222; p eklad podle Siridovi e „La vera devizo por batalo en la marks-leninisma lingvoscienco“ La NovaEetapo 1. 1932, str. 159.

266

k politice násilí proti neruskému lidu, byl nastoupen v roce 1938 nelítostný boj proti „buržoazním, nacionalistickým, trockistickým a bucharinovským nep átel m“, kte í se pokusili „odvrátit od velkého ruského jazyka“ ve svých školách a univerzitách. Likvidací následk této nep átelské zrady bude upevn no bratrské p átelství ukrajinského lidu s „velkým lidem Ruska“.80 Další podporu tak získává vyslovený p edpoklad, že Skrypnyk, když kritizoval esperantizaci = beznárodnost, vlastn tím úto il na tendenci poruš ovat Ukrajinu a zavád t centralizaci. Krom Spiridovi e se i Drezen dotknul sjednocování, když p iznal, že nevidí rozdíl mezi nahrazením ukrajinštiny ve školách esperantem a potla ováním ukrajinštiny ruštinou. 81 Ani Skrypnyk ani Drezen a pravd podobn ani Spiridovi se nedožili doby, kdy v Ukrajin za alo intenzívní vyu ování ruštiny. Vývoj k ruskému vlastenectví, siln ji propagovaném od roku 1934 a zesilovaném „spole nými zájmy všeho lidu Sov tského svazu p i budování socialismu a vít zství nad vnit ními i vn jšími nep áteli“ již nebylo možno zastavit v letech 1937-38. Zatím co neruské národy musely p ijmout drastická omezení svých národních hodnot, ruština byla vynesena na úrove spole ného jazyka všeho sov tského lidu. Byla pokládána oficiáln za „jazyk velkého lidu, který založil nejbohatší socialistickou kulturu na sv s nejv tšími výdobytky leninismu“. To napsala Pravda v roce 1938 a místo sv tov revolu ního o ekávání zde bylo národn velkorusky zabarvené sov tské vlastenectví a tím i v lingvistice mizely národní a mezinárodní prvky, které byly v rozporu s nov ur enou rolí ruského jazyka: „Ruština se stane mezinárodním jazykem socialistické kultury, jako latina byla mezinárodním jazykem vrchních vrstev rann st edov ké spole nosti a francouzština mezinárodním jazykem 18. a 19. století. 82 Nelze pop ít, že odstran ní esperanta sou asn se vzr stající hegemonií sov tské kultury pomocí ruštiny dává smysl. V systému sov tského vlastenectví, kterému se poda ilo vytla it i „revolu ní“ latinskou abecedu, již nemohl mít místo neutrální, mezinárodní jazyk. Stalin jako velký státník p estal tolerovat 80

Kommunisti eskaja Partija Ukrainy Kyjev 1958; citováno v Hans-Joachim Lieber, Karl-Heinz Ruffmann Der Sowjetkommunismus. Dokumente II Kolín, Berlín 1964, str. 124. 81 E.Drezen „Al esperantistoj!“ Meždunarodnyj jazyk 9. 1931, str. 271. – V té dob ješt Drezen v il (nebo byl ubezpe ován), že Stalin a Skrypnyk nejsou stejného mín ní. Interpretaci, že Skrypnyk pokládá ruský šovinismus a beznárodnost za skoro identické pro spole nou neúctu k místním kulturám a jazyk m, potvrzoval také Lantiho výrok. Lanti zam ený na kone ný cíl sennaciismu (nenárodnosti), p ivítal asimila ní proces v Sov tském svazu slovy, které se blížily teoretickému ospravedln ní stalinistického útlaku evnivých menšin. V roce 1935 v otev eném dopise stoupenc m a sympatizant m beznárodnosti prohlašoval, že bolševická vláda, stejn jako carská vláda, chce poruštit všechen sov tský lid. Necítil pot ebu to vy ítat sov tskému vedení (Herezulo 1935, str. 54-55, p etišt n Leteroj de E.Lanti str. 246). Naopak již v roce 1931 ozna il Stalinovu pozici ve vztahu k velkoruskému nacionalismu „do jisté míry za ospravedlnitelnou“, protože a koliv poruš ování by neznamenalo beznárodnost, nutn k n mu dojde, protože ruština reprezentuje vyšší stupe kultury než nap íklad uvaština, turkmenština a další. („Otev ený dopis ad len SAT“ Sennaciulo 8. 1931/32, str. 128; p etišt no Leteroj, str. 44). O vnucování ruštiny jako oficiálního jazyka Sov tského svazu Lanti poznamenal v roce 1931: „My samoz ejm nekritizujeme takový jazykový imperialismus. Naopak, vidíme rad ji nadvládu jednoho jazyka na rozlehlém území, než vzbuzování vlasteneckých cit na Ukrajin , v B lorusku a jinde.“ (Manifesto de la Sennaciistoj 2.vydání Pa íž 1951, str. 21-22.) 82 Pravda 7.7.1938, citován Erwin Oberländer, Sowjetpatriotismus und Geschichte. Dokumentation. Kolín 1967, str. 26-27.

267

volný vývoj jazyk a národ v „p echodném období“ a „zapomn l“ na d ležitý Lenin v axiom : že sjednocení národností se musí uskute nit dobrovoln , že socialismus a národnostní útlak jsou neslu itelné a že žádný jazyk nesmí být privilegovaný. Esperantisté, kte í se cítili hrdou avantgardou v tvo ivém procesu celosv tového komunismu, kte í se neúnavn , ob tav snažili propagovat vzorové výdobytky v Sov tském svazu, kte í s d rou naslouchali Stalinovým edpov dím o celosv tovém jazyku, kte í vítali Ježova jako svého spasitele: byli uprost ed tohoto vývoje bez p ípravy, bez diskuse, tiše vymeteni, bez právního rozhodnutí a bez možnosti se bránit proti konkrétnímu obvin ní, byli jednoduše deportováni do nenávratných míst, pokud nebyli hned usmrceni spole s milovníky tak nevinné zábavy jako je sbírání poštovních známek. Náro ná práce Drezena a dalších, kte í se snažili vložit esperanto do služeb proletá ského internacionalismu, nep inesla esperantist m žádné vlídn jší zacházení, když Stalin zahájil velkou istku proti všem nep átel m státu. Toto všechno se stalo, zatím co oficiáln z stala v platnosti mezinárodní ideologie bolševické revoluce všestrann p íznivá pro pokrok esperantského hnutí.83 T ebaže esperantisté ustoupili od pokus posílit svoji pozici odvoláváním na teorii jednoho jazyka v budoucím komunismu, tato teorie sama o sob nebyla pozm na, nevyskytl se žádný požadavek, aby redukovali svoji innost a p estali init dalekosáhlé p íznivé záv ry pro sv j jazyk. Naopak, jestliže d íve sov tské hnutí nebylo závislé na jazykov -politické linii Strany, po svém krátkém nadšeném vystoupení na teoretickém poli si mohli sov tští esperantisté uchovat víru, že praktické rozší ení a aplikace jazyka v souladu se sov tskými podmínkami, povede k úsp chu. Když byla zd raz ována praktická stránka esperanta ve dvacátých letech je t eba si uv domit, že nez ídka hnutí sklízelo u ú ad ocen ní a mohlo se usuzovat na možnosti postupovat na nastoupené cest a jak sami m žeme hodnotit, po roce 1932 zde byl skute živý jazyk. Z pohledu SEU vypadala budoucnost optimisticky, byla zde podpora z oficiálních míst, nap íklad od odbor . V polovin t icátých let mohli mít lenové radost, z použití esperanta podle vlastního uvážení. Po tém dvou desetiletích, kdy trvale rostl tlak na politické p izp sobování, bylo náhle možno zd raznit estetickou stránku jazyka a použít slovo „revoluce“ a „proletariát“ pon kud ironicky. Ale nedlouho po tomto zdánlivém uvoln ní zevního tlaku p išla smrtelná rána. Jak vysv tlit takový prudký, krutý konec existence? Abychom pochopili p iny, musíme ješt jednou zamí it naši pozornost na povahu mnoholeté innosti SEU. 4.4.4.

Úsp chy a hranice mezinárodní korespondence

Jednou formou innosti, které v novala SEU velkou energii tém od svého vzniku, je mezinárodní korespondence. Pro esperantisty bylo dopisování 83

Drezen Historio de la mondlingvo str. 221.

268

vždy oblíbeným zp sobem, jak jazyk aplikovat, ale v Sov tském svazu m lo dopisování specifickou d ležitost pro další funkci. Bylo možno spojit tradi ní oblibu s proklamovanou nutností mezinárodního vzd lávání „shora“. Rozdíln od mnoha jiných zemí, kde mohli lidé využít esperanto p i cestování nebo p i mezinárodních setkáních, sov tští esperantisté m li možnost aplikace výlu v korespondenci. Vým na dopis dávala uspokojení jednotlivc m, kte í se tak dovídali o životních podmínkách v jiných zemích a cítili nadšení z pocitu mezinárodnosti. A korespondence byla v té dob oficiáln doporu ovaná jako ísp vek k solidarit pracujících a esperantisté se mohli cítit v souladu se všeobecn p edloženými principy: pozvednout vzd lávání sov tských mas. Stále se p esv ovali, že esperanto je velmi ú inný nástroj pro dodávání informací pro noviny a získává oprávn né místo v sov tské spole nosti. žeme íci, že korespondence se stala d vodem pro existenci esperantského hnutí.84 Mnoho úsp ch na místní úrovni a mnohé d kazy sympatií centrálních ú ad vytvá ely p esv ení, že esperantisté plní záslužnou innost pro Sov tský svaz. P i negativním, nebo lhostejném p ístupu stranických initel se zdálo, že není nutné tomu v novat nadm rnou pozornost – ím více dopis ze zahrani í viselo na nást nkách, které agitovaly pro budování socialismu v Sov tském svazu, tím více rostly nad je esperantist , že jejich hlavní nedostatek – nevytý ení perspektivy sv tového jazyka v marxistické teorii – nebude d ležité a rozplyne se pod tíhou fakt . Pokra ovat na nastoupené cest bylo podmín no nasm rováním korespondence na mezinárodní vzd lávání, které by m lo být oficiáln podporováno a esperantisté dál m li možnost se na tomto vzd lávání efektivn podílet, získávat prestiž jako dodavatelé zajímavých zpráv a p ilákat pozornost k esperantu. Stalin v obrat v politice, která již p estávala spl ovat o ekávání sv tové revoluce, neznamenal redukování mezinárodních hesel ani využívání irozených sympatií komunistického hnutí v jiných zemích pro Sov tský svaz. Když v roce 1930 na 16. sjezdu KSSS byla znovu zd razn na d ležitost mezinárodní výchovné práce 85, esperantisty86, kte í na n kterých místech již li „monopol na tuto práci“, to ješt více stimulovalo k zintezívn ní práce. Mén snadné bylo plnit trvale jiné podmínky – ú inn demonstrovat užite nost esperanta. Jedním z brzdících faktor bylo to, že esperantské hnutí rostlo v SSSR daleko rychleji, než v okolním sv . Již d íve se mluvilo o nebezpe í, že v Sov tském svazu bude p íliš mnoho esperantist ve srovnání s celým ostatním sv tem.87 Ale byly i další problémy, které pramenily z korespondence. Bezpochyby byla korespondence od po átku tak r zná, mnohotvárná, že odolávala každému pokusu dát jí jednotný sm r. Ideálem by bylo, kdyby 84

Korespondence je „základna celé naší práce“ ekl delegát na 5.kongresu SEU Bulteno CK SEU 10. 1931, str. 134. 85 N.I. „Anta grava etapo“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 171. 86 A.Marti „Dnepropetrovsk ne povas esti trankvila“ na stejném míst str. 10; viz též str. 170 (o Moskv ). 87 L.Rev „Kelkaj rimarkoj pri malproporcio en nia movado“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 133/134, str. 9.

269

západní soudruzi podávali zprávy o revolu ním boji ve své zemi a jejich sov tští átelé jim podávali informace o porevolu ních úsp ších v Sov tském svazu – aby vým na dopis sloužila k oboustranné stimulaci vydržet ve spole ném boji za osvobození proletariátu. Ale v praxi byla témata zna pestrá a ve velké ší i. Dopisující se neomezovali na vzbuzování a udržování nadšení. Sov ti p iznali, že jejich život není vypln n jen hrdinnými iny a uvád li ve zmatek svoje korespondenty zprávami, podle kterých odbory v Sov tském svazu neznají stávky, mzdy a životní pot eby jsou na nižší úrovni než na západ , který se topí v ekonomické krizi a v bec zde v d lnicko-rolnickém stát vládnou ješt hrubé nedostatky. Takové rozpory uvnit Sov tského svazu, které se stranická prohlášení snažila zakrývat, nebylo možno v korespondenci p ejít a navíc ze zahrani í p icházely nefiltrované informace o životních podmínkách ze zemí, kde byl p edpokládán politický tlak vládnoucích t íd a spole enská nespravedlnost, ale ne vždy to podporovalo propaga ní teze, že kapitalismus stojí na prahu propasti. Od roku 1928 problémy, které vznikly korespondencí za aly být ve ejn známé. Do Sov tského svazu p icházely dot rné otázky na politické perzekuce a ekonomickou krizi a ze zahrani í p icházelo více informací o tom, že ne vše, co se píše v buržoazních novinách je lež. Proto SEU ve ejn p iznala, že v korespondenci došlo ke zneužití a varovala své leny p ed nebezpe ím. Ale necht la ztratit pozitivní výsledky, které o ekávala od využití esperanta v dopisování, víc a víc zd raz ovala pot ebu p ejít na kolektivní dopisování, protože – ne neprávem – mínila, že „nevypo itatelné riziko“ leží v individuáln praktikované korespondenci. V zahrani í již koncem roku 1927 kolovaly fámy o existenci státního esperantského ú adu, který cenzuruje nebo dokonce i p ipravuje dopisy odcházející ze Sov tského svazu. 88 Potom, byl zve ejn n útok v orgánovém asopise d lnicko-rolnických dopisovatel na rozši ování lží pomocí esperanta a silný vliv maloburžoazie v hnutí. SEU musela zvýšit z vlastní iniciativy kontrolu a za ít kampa ke zvýšení po tu d lník ve hnutí, které by zajistilo ideologickou istotu len . Pro urychlení kolektivní korespondence koncem roku 1929 byl zorganizován systém „Proleta Esperanto-Korespondanto“ (PEK), Podle kterého v každé skupin bude d rník, který se bude starat, aby dopisy obsahovaly nezkreslený vládnoucí názor – že odpov di na otázky ze zahrani í budou v souladu s tím, co si p eje Strana. Krom toho cht l tento systém získat „p esné adresy“ zejména západních komunist , se kterými mohou sov tští esperantisté korespondovat bez rizika, že by byli ovlivn ni neortodoxním smýšlením.89 Ve stejnou dobu za ala SEU také p ímo p edepisovat témata, která mají evažovat v korespondenci len do zahrani í. Bylo doporu ováno p edávat vzr stající ísla sov tského pr myslu b hem p tiletky a zprávy o úsp šném boji 88

S tím je možná spojen post eh J.Batty (v dopisu Lantimu ze 25.5.1927), že sociální demokraté se sov tskými esperantisty neochotn korespondují. 89 Jakov Vlasov „Pli da klasbatalo en nian laboron“ Kunligilo 1. 1929/30, str. 4.

270

s rozvrace i a kulaky a žádat zprávy o technických vymoženostech v rozvinutých kapitalistických zemích, které p echázejí k výstavb socialismu. Úsp ch t chto pokus upravovat korespondenci byl omezený. Žádost dodávat zprávy o technických informacích byla pro západní soudruhy p íliš nezvyklá a ást p esahovala jejich možnosti. Ve zpráv o své innosti v roce 1932 esperantisté ve Stalinu p iznali, že tato ást práce, která jim m la p inést „import avantgardní americké a evropské techniky“, se nezda ila. Zatímco jiná ást, tj. „export našich zkušeností z revolu ního boje a socialistické výstavby“, zaznamenal adu úsp ch .90 Ale o tom m li v zahrani í jiné mín ní. Z ad nesov tských komunist , kte í si p áli n co získat z revolu ních zkušeností, se množila kritika nové korespondence zam ené na agitaci a vychloubání se statistikami a dávno známými fakty. Západní pracovníci PEK byli zmateni, tím více i mnoho oby ejných korespondent v zahrani í. Nemohli dostát pot ebám které vytý ila SEU pro korespondenci – pot ebám, které byly diktovány „zost eným t ídním bojem“. Ze zahrani í p icházely dál otázky pramenící z p irozené zv davosti a zp sobovaly rozpaky t m, kte í m li odpovídat – sov tským esperantist m. Jakoby SEU cht la vyzbrojit své leny argumenty, vydala leták La vero pri Sovetio, který se idával do dopis . Ale toto všechno, i p ímé žádosti len o rady, ne ešily problém. Ze zahrani í dál p icházely otázky, na které ani „kovaný komunista nedokázal odpov t“, takže, aby se p edešlo vážným politickým chybám v korespondenci, ukázalo se jako nezbytné navázat poradní vztahy s místními stranickými radami. Jak choulostivé to byly otázky ilustruje také fakt, že stále ast ji západní korespondenti prost nedostali žádnou odpov . Se strachem se SEU starala, aby byla v souladu s linií Strany od roku 1930 a aby velká ást jejích len , kte í byli zvyklí využívat služby SAT k získání korespondent v zahrani í, neprotestovala proti odtržení od této organizace. Rozšt pení v d lnickém esperantistickém hnutí znamenalo nejen organiza ní a ideologický rozchod, ale hluboce ovlivnilo osobní vztahy mezi zahrani ními leny SAT a sov tskými esperantisty, zejména s t mi, kte í byli také sou asn leny SAT a skládali se z nejaktivn jšího a jazykov nejkompetentn jšího jádra SEU. Vedení SEU se samo dlouho obávalo nebezpe í schizmatu, ale když k n mu došlo, neváhalo pod vn jším tlakem a také snahou SAT vytvo it mezi vedením SEU a jejím lenstvem roztržku, násiln si chránit svou autoritu a uml ovat oponenty. Instrukce, jak má vypadat obsah dopis postoupily po rozšt pení na vyšší stupe : byl vyvíjen tlak na esperantisty, kte í udržovali dál své vztahy se SAT. Byli p edvoláváni k pohovor m na úst ední výbor91; a

90

A.Jurgensen „Internacia korespondado estas parto de la socialisma konstruado“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 10. 91 „Fragmento el protokolo de kunsido de la sekretariaro de CK de SEU, la 18-an de aprilo 1931“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 303.

271

následkem toho napomínáni, vylu ováni nebo ve ejn praný ováni. Nyní i fakt, že si n kdo individuáln dopisuje, se stával podez elým. Tento proces se stále zesiloval kontrolami a hrozbami p ed úchylkami a vrcholil uv zn ním. Bylo voláno po eliminaci p isluhova a renegát ve vlastních adách a SEU z eteln ozna ila, který vzor je t eba následovat: lnická t ída Sov tského svazu odhalila komplot „Pr myslové strany“ menševického centra, za peníze II.internacionály a francouzského imperialismu, který škodil svou záškodnickou prací. D lni tí esperantisté v Sov tském svazu úsp šn odhalují a správn hodnotí „informa ní práci“ sov tských len SAT, kte í pomáhají Lantimu vkapávat jed nesov tským d lník m pochybnostmi, které prospívají jen kapitalismu.92 Tím zasáhla SEU v prvé ad osoby, jejichž kritické dopisy proti Drezenovi a úst ednímu výboru SEU byly anonymn publikovány v Sennaciulo pod titulkem „Vo oj el Sovetio“. N kolik z nich bylo identifikováno a nep ekvapí, že tito lidé byli nazváni zrádci a špiony. K nim pat il záme ník Viktor Djatlov, který dodal SAT mimo jiného p eklad zápisu ze sch ze úst edního výboru SEU ze 7. 8. 1930. Byl vylou en ze SEU a odsouzen do zení.93 O jiných, které za spojení se SAT postihl verdikt za kontrarevolu ní názory víme jenom, že se od roku 1931 odml eli. Poslední známkou života bylo zoufalé volání o pomoc: „Prosím vás, jestli je to možné v p ípad mého uv zn ní... pomozte mi. Jinak musím na návšt vu do dalekých míst Sov tského svazu. Nechci tam zahynout.“94 Po rozšt pení, se mohly uchovat styky mezi SAT a n kterými bývalými leny v SSSR jen s velkou opatrností. Lanti sám dával západním soudruh m rady jak mají vést korespondenci a jak nap . obejít cenzuru. Doporu oval, aby nebyly kladeny „zcela p esné otázky“: Pokud budete dostate trp liví a vytrvalí, ujiš uji vás, že po roce, nebo dvou letech získáte materiál, kterým si ud láte zcela jiný názor o život d lník v Sov tském svazu, než ten, který rozši uje draze a v širokém m ítku stalinská propaganda ve sv . Tak prakticky využijete jazyk.95 Když byl Lanti osvobozen od odpov dnosti své funkce v SAT, neváhal zve ejnit dopisy, které dostal ze Sov tského svazu. Za átkem roku 1935 založil asopis beznárodnostní sekce Herezulo96, ve kterém p iznal, že na n j již dlouho úto í jeho vlastní sv domí, protože se po dlouhé roky snažil, aby uchoval jednotu SAT, toleroval vydávání lživých lánk o Sov tském svazu a odkládal

92

„Sovetio sukcese plenumas kvinjarplanon“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 18. N.In-ov (Incertov) „Por ke SEU estu forta necesas forigi el niaj vicoj la fremdulojn“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 13. Podle Sur la Posteno Klasbatala (1935, str. 9), Djytlov byl obžalován, protože „ukradl psací stroj a knihy z prostor úst edního výboru SEU a žádal dopisem o peníze esperantisty v cizích zemích. 94 Dopis N.G.Š egoleva z Barnaulu Lantimu ze 29.3.1931. 95 E.Lanti Absolutismo Pa íž, Amsterodam 1934, str. 16. 96 Herezulo s podtitulkem „Nezávislá revue k boji proti všem dogmat m“. Herezulo vycházelo t ím sí b hem dvou let. 93

272

stranou prostou pravdu.97 Lanti za al zve ej ovat v novém asopise aktuální dopisy ze Sov tského svazu, které podle n ho p edkládaly nefiltrovaný obraz. Dopisy obsahovaly nap íklad informace o mzdách a cenách v Moskv , ke kterým Lanti p ipsal aktuální pa ížské. Toto srovnání p ivedlo jednoho sov tského dopisovatele k záv ru, že „francouzští pracující si žijí jako v ráji“.98 Jiný napsal, že nízkou životní úrove nepokládá za nejv tší zlo, nejvíc ho tíží nedostatek svobody projevu a shromaž ování a v bec nejv tší zlo je, že lidé si již na to za ali zvykat: „... opravdu, a to bude pro vás nejhrozn jší poznání, lidé postupn ztrácejí p ání svobody; nová generace ani nerozumí co je pro vás a pro mne svoboda.“99 Všechny zve ejn né dopisy drasticky popisovaly politickou a sociální situaci Stalinovy vlády: za nep iznání obvin ní následoval trest deseti let v zn ní; policie mu ením vymáhala p iznání; podle nového dekretu mohl být odsouzen k smrti i dvanáctiletý100; vytvo ila se nová t ída privilegovaných vyko is ovatel a „sociologická ideologie“ postupn ztratila svou roli.101 Dopisy se vyjad ovaly negativn o sov tské realit . Podávaly obraz útlaku, strachu a bídy – v prost edí, kde m li být pracující osvobozeni, jsou nyní zotro ováni do vysokého stupn dokonalým systémem státního kapitalismu. Dopisy psali lidé, kte í sami bojovali proti carskému režimu a slibovali si od revoluce konec vyko is ování, ale nyní vid li své nad je v troskách. S t žkým srdcem p iznávali, že proti systémovému teroru, založenému sou asnými „vládnoucími šakaly“, blednou i perzekuce carského režimu a že osvobozovací boj d lnické t ídy se dostal do slepé uli ky.102 Lanti, který nejpozd ji v polovin roku 1933 ztratil zbytky své víry, že Sov tský svaz je ješt „revolu ním faktorem v boji proletariátu za svou emancipaci“103, považoval dopisy za potvrzení svého mín ní, že tvrzení o budování socialismu v Sov tském svazu je mýtus, který je nutno rozbít.104 Podle j takový režim je možno nazvat „rudým fašismem“. 105 Pouze Lanti publikoval dopisy, ve kterých „revolu ní esperantisté“106 otev en popisovali podmínky v Sov tském svazu. Je ale jisté, že mnoho lidí na západ , kte í nebyli tak exponovaní jako Lanti, získali podobnou deziluzi. Jeden sov t napsal, že komunisté v zahrani í by se velmi divili, kdyby znali pravdu o Sov tském svazu: „Jen soudruzi s dob e placeným místem mohou tak nadšen psát o Sov tském svazu, ale v tšina žije v bíd a v bec se 97

E.L. u Herezulo estas necesa?“ Herezulo 1935, str. 17. Dopis Francouzce S.Brunové ze 6.4.1936, v Herezulo 1936, str. 48. 99 Dopis Lantimu z 15.11.1935 Herezulo 1935, str. 60. 100 Tento dekret vyšel 7.4.1935. 101 Dopis Lantimu 20.5.1935, v Herezulo str. 20-21. 102 Dopis podepsaný „Ru a Ribelulo“ Lantimu, v Herezulo 1935, str. 11, 13. 103 Dopis J.V.M. ze 30.6.1933, v Leteroj de Lanti str. 64. – Zm na názor ovliv ovala nejen dopisy, ale také hodnocení osob, které žily léta v Sov tském svazu; nap íklad za átkem roku 1934 se vrátil po více než desetiletém pobytu francouzský len SAT Robert Guihéneuf (dopis z 19.2.1934 v Leteroj str. 111. 104 Viz také E.Lanti, M.Ivon (=Guihéneug) u socialismo konstrui as en Sovetio?“ Pa íž 1935 (p etišt no Laroque Timbaut 1982). 105 „La ru a fa ismo“ Herezulo 1936, str. 8-9. 106 Dopis od „Ru a Ribelulo, v Herezulo 1935, str. 13. 98

273

neodvažuje psát n co o svém skute ném stavu.“107 Velmi zajímavou zkušenost ud lal Japonec, len IPE, Kurisu Kei. Napsal SEU dopis, ve kterém vyslovil sv j obdiv k socialistickému budování, popsal sv j nesnadný život pod pozornýma o ima japonské policie a žádal, aby SEU zprost edkovala pro n ho vhodného sov tského esperantistu ke korespondenci. SEU zve ejnila jeho dopis a on dostal n kolik dopis a také balí ek, který obsahoval starou francouzskou ebnici esperanta. Když knihu otev el, uvid l, že sov tský esperantista do ní vepsal pro n ho zprávu. V celé 165 stránkové knize na každé liché stránce byly v bílém míst u vázání tužkou psané v ty. Byly špatn itelné: Drahý soudruhu, tvoje dobré mín ní o naší zemi je jen krásný sen a podvod. Žádné št stí. Svoboda a blahobyt jsou jen na papí e. Hladoví se zde jako ve všech zemích na sv , trpí se a je to kruté, krut jší než v kapitalistických zemích... Tady je esperantské hnutí potla ováno, aby se zabránilo ruským pracujícím navázat n jaký styk se zahrani ními pracujícími... delegáti, kte í ijížd jí ze zahrani í, jsou p edem vybraní sov tskou vládou a zde zadarmo jezdí po lázních a dostávají r zné dárky. Nikdo ze zahrani í nem že nikam chodit bez doprovodu tajných agent , ani mluvit s ruskými d lníky a d lnicemi... Drahý soudruhu a p íteli, já zcela chápu vaši hroznou situaci v kapitalistických zemích, ale v , že tady není lépe. Já sám jsem byl aktivním rudogvard jcem a celým svým srdcem jsem bojoval mnoho let za d lnickou ídu, ale nyní se vše absolutn zm nilo... Drahý p íteli, tyto ádky ti píšu mou d lnickou krví. Když mi te uv íš, bude to pro tebe hrozné vyst ízliv ní... stal jsem se neš astníkem... bojoval jsem proti lži, ale co jsem získal? Nic, žádná nad je. Soudruhu m j drahý, já t velice lituji, ale v mým krvavým slov m. Tvé š astné mín ní o Sov tském svazu je jen krásný sen, stejn jako víra v ícího, že je ráj. Kde se má hledat št stí pro lníky ješt nevím.108 Musíme p edpokládat, že nebylo málo t ch, kte í otev en psali v dopisech do zahrani í o stalinských excesech; o tom sv í také konstatování in né na sch zi úst edního výboru SEU v zá í 1934 o tom, že do jednotlivých organizací pronikly kontrarevolu ní elementy, které uskute ují ur ité informování do zahrani í.109 Není nutno zd raz ovat, že korespondence byla vlastn nebezpe ná: sám Lanti v roce 1932 poznal, že dva jeho dopisovatelé byli pronásledováni, protože sov tská cenzura zjistila odkud p išla poštovní zásilka.110 Ale nebezpe í íhalo také pro faktor, se kterým sov tští pisatelé pravd podobn v bec nepo ítali. A to je obzvlášt temná kapitola. Jak jsme již zmínili, SEU již koncem dvacátých let ve ejn vyhlásila témata, která pak obsahovala korespondence sov tských esperantist se 107

Dopis Jeana Wutteho, Strasbourg, Lantimu ze 28.9.1930 (Wutte citoval z dopisu sov tského esperantisty). Podle Kurisu dostal knihu od Lotyše, který žil možná v Moskv p ibližn koncem roku 1933 nebo za átkem roku 1934. 109 „Plenkunsido de CK SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 130 (diskusní p ísp vek - Kosuškin). 110 Dopis zaslaný pro H.B. ze dne 23.5.1932, v Leteroj de E.Lanti, str. 97-98. 108

274

zahrani ím. asto se také v tom sm ru lenové sami obraceli na SEU a žádali o radu, jak argumentovat. Stalo se ale také, že i ze zahrani í p ímo žádali od SEU potvrzení, zda je pravda, co jejich dopisovatelé napsali o roli odbor , o následcích zem lské kolektivizace nebo rozd lování mezd. V podmínkách rozvinutého stalinismu se množila politicky choulostivá témata a to zp sobovalo rostoucí rozpaky vedoucích a množství nep íjemností len m, známým svou korespondencí. Toto nebezpe í bylo mén p edvídatelné, než to, které vyv ralo z pozornosti cenzury. O co se jednalo? O riziko být udán ze zahrani í. To vysv tlil Lanti ve svém projevu nizozemským d lnickým esperantist m. Poskytl rady, jak pokra ovat v korespondenci se sov tskými esperantisty v nesnadných podmínkách. Upozor oval, že „je nutno pokra ovat a získat jejich d ru; musí si být jisti, že jejich dopisy nebudou p eposlány na úst ední výbor SEU, protože se tak již stalo a soudruzi si mysleli, že tyto dopisy napsali nebezpe ní kontrarevolucioná i“.111 Za átkem roku 1936 se Lanti dotkl bolestivého bodu ješt jasn ni, a koliv neve ejn : Uvažte, co se stalo. Zahrani ní soudruzi zp sobili uv zn ní svých sov tských dopisovatel tím, že dopisy, které obsahovaly pravdu, považovali za kontrarevolu ní. Obrátili se s tím na úst ední výbor SEU a již nikdy nikdo neslyšel o t ch ubohých dopisovatelích.112 Lanti nep ehán l. V roce 1931 dopisy dvou sov tských len SAT, odeslané do Pa íže, se objevily p eložené v rusky psaném asopisu orgánu SEU.113 Když se Lanti ptal, jak k tomu mohlo dojít, vyslovila SAT podez ení, že jeden ze t í len kontrolní komise porušil písemný slib, že se nikdo nedoví jména sov tských korespondent . Kontrolní komise SEU dostala od SAT složku s dopisy sov tských korespondent s úkolem projednat Drezenovu stížnost na ne estnost editelství SAT.114 Podez ení ze zrady padlo na lidi, kte í obvinili Drezena z diktátorství – belgického komunistu Henriho Jeannereta, který koncem prosince 1930 ukon il svou funkci lena kontrolní komise a p ešel do tábora opozice.115 Na amsterdamském kongresu se komunistická opozice snažila ospravedlnit porušení slibu116 a tení anonymních dopis ze Sov tského svazu 111

Lanti Absolutismo str. 16. Dopis Raymondovi Lavalovi 2.2.1936, v Leteroj de E.Lanti str. 119. – Podobn dopis J.V.M. ze 30.6.1933 na stejném míst str. 68. 113 „Dvurušnikov – k otvetu!“ (Obojetník m na odpov !) Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 274. – Odhalenými osobami byl Aleksandr Lapovenko a Viktor Djatlov. Uvedené íslo vyšlo v dubnu 1931, ale Lanti se již dov l v únoru, že je Djatlov v nebezpe í, protože SEU získala fotokopii jeho dopisu. 114 „Kiu rompis sian honorvorton?“ (Kdo porušil estné slovo?) Sennaciulo 7. 1930/31, str. 336; viz též vysv tlivky Lantiho v Protokolaro... Amsterdamo str. 25. 115 Internaciisto 1. 1930/31, str. 73. – Jeanneret je p ímo obvin n v Lantiho dopise pa ížským soudruh m ze íjna 1936, v Leteroj de E.Lanti str. 129. – po ty ech m sících skon il také sekretá kontrolní komise Léon Bergiers, také Belgi an. P i roztržce, o které není nutné se zde rozši ovat, hrozil, že zve ejní jména všech sov tských korespondent (Protokolaro... Amsterodamo str. 14), chybí však informace o tom, že by to ud lal. V ervnu 1932 byl ze SAT vylou en. 116 Protokolaro... Amsterdamo str. 25, 20, 29, 58. 112

275

erušovali výk iky: „To je bílý!“ „To je kontrarevolucioná !“ Když uvážíme takové nálady, nepot ebujeme mnoho fantazie na p edstavu, jak reagovali v rní stoupenci Sov tského svazu na západ , když as od asu si sov tští soudruzi vylili své srdce a sd lili fakta, kterým nesov tský straník nemohl (nebo necht l) it. Také Kurisu vzpomíná, že necht l v it tužkou psaným poznámkám na okraji stránek v knize a jen instinkt mu zabránil, aby o tom nenapsal vedení SEU. I další tená i Herezulo – lenové beznárodnostní sekce SAT – p ijímali šokující obsah zve ejn ných dopis s pochybnostmi. Podle Lantiho „si p áli myslet, že jen bílí a kontrarevolucioná i se mohou tak vyjad ovat o vlasti celosv tového d lnictva“.117 Otev enost Sov a ortodoxnost západních partner zp sobila, že se zp etrhaly koresponden ní vztahy. O zlém osudu, který o ekával ty, jejichž dopisy byly vráceny do Sov tského svazu není bohužel pochyb, protože úst ední výbor SEU, kam dopisy dorazily, deklaroval svou p ipravenost splnit požadavky, které Strana požadovala od sov tského ob ana. Jak servilní toto jednání bylo, je možno vy íst z esperantské stylizace, ze které vyznívá vládnoucí zp sob myšlení nejmilitantn jšího stalinismu: Musíme zvýšit naši t ídní bd lost. P i použití esperanta pro revolu ní cíle znemož ujeme kulackým agent m použít esperanto ke kontrarevolu ním cíl m. Vytáhneme ty agenty sv tového kapitálu z jejich skrýší a vyt eseme z nich jejich ání pokra ovat ve své práci p ipravovat kapitalistickou válku proti Sov tskému svazu. Provolejme hlasit p ed pracujícími esperantisty na celém sv : podívejte se jak v t sném spojení s kapitalisty pracuje renegát Lanti a jeho p átelé-agenti v Sov tském svazu.118 Ale p ihodil se opak: koresponden ní kontakty se mohly potrhat jen proto, že se nacházely na pokraji nep ekro itelné propasti mezi západními dopisovateli, kte í z stávali socialisty a nesouhlasili s vývojem v Sov tském svazu a sov tskými esperantisty, kte í vytrvale chránili svoji zemi proti každé kritice. Jak tímto zp sobem mohlo dlouholeté p átelství náhle skon it, ukazuje následující p íklad: Francouz F.A.Chavenon z Clermont-Ferrand 119, si dlouho psal se sov tem, jehož otec zahynul za ob anské války, když bojoval proti „bílým“ a který byl vždy ob tav oddán sov tskému režimu. Chavenon svého ítele pravideln informoval o „nep íznivých pov stech“, které kolují o Sov tském svazu ve Francii. Druhý pak horliv sd loval do Francie „pravdu“. Pozd ji byl sov t „nespravedliv “ uv zn n, ale i tenkrát neodstoupil od loajality k režimu. V íjnu 1936 Chavenon poslal svému drahému p íteli lístek s následujícím textem: 117

„El kaj pri la ru a fa istejo“ Herezulo 1936, str. 22. – Jiní souhlasili s možností, že jsou zprávy pravdivé, ale vyjád ili strach, že používají reakcioná e, aby bojovali proti komunismu.. Na stejném míst , str. 57. 118 G.D. „Pri iu „amiko de Sovetio“ kaj liaj amikoj el Sovetio“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 38. 119 Chavenon, bývalý etník, se stal anarchistou. V d chodu pracoval jako no ní hlída (sd lení Raymonda Lavala 25.11.1981.

276

Ob vlády našich stát jsou kapitalistické, a jsou státní, nebo privátní, stejn utla ují sv j lid a proto nemohou podpo it špan lský proletariát, jehož vít zství by bylo smrtelnou ránou kapitalismu... íká se, že Stalin je nemocný, už napáchal dost zla, zradil íjnovou revoluci. Za n kolik týdn p išla odpov . Chavenon v ní byl titulován „pan“ a etl v dopise mimo jiného: hem n kolikaleté naší známosti jste m ujiš oval, že jste socialista, ale podle obsahu vašich dopis jsem cítil, že je ve vás málo co socialistického a dnes jsem kone pochopil, že jste trockista. Následují podrobná vysv tlení o názoru Sov tského svazu na ob anskou válku ve Špan lsku, kterými se snažil dokázat, že jen Sov tský svaz poskytuje špan lskému lidu ú innou pomoc. Sov t radil Chavenonovi aby ast ji etl L´Humanité, protože tam najde pravdiv jší názor – ale hned potom rezignuje na to, aby vyjád il nad ji, že by Chavenon zm nil svoje mín ní. Dopis kon í: ... podle Vašeho nep átelství k soudruhovi Stalinovi mohu soudit, že se až po hlavu utápíte ve špinavém kalu trockismu; protože jste v adách fašist , v adách nep átel míru. žeme bojovat spolu se socialisty, anarchisty, i s katolickými pracujícími za mír v jedné front , ale s trockisty nelze, ty musíme post ílet jako zdivo elé psy.120 4.4.5. Konec korespondování Lze pochopit, že korespondence mezi Sov tským svazem a zahrani ím v polovin t icátých let, na politicko-ideologická témata, se postupn stala nemožná a nebezpe ná. Také Lantiho kontakty se sov tskými esperantisty, i es všelijaké vedlejší cesty, byly sporadické.121 Ale je ješt pot eba se zeptat, zdali vztahy p estaly existovat jen kv li otev enosti sov , provoka ním otázkám od západních socialist a udáváním mimosov tskými komunisty. Jinými slovy: Musíme p isoudit rozpad sov tského esperantského hnutí v prvé ad tomu, že v korespondenci p evládly protisov tské tendence? Není pochyb, že od za átku t icátých let bylo velké množství lidí uv zn no práv kv li obsahu v dopisech, které poslali do zahrani í a možná kv li neortodoxnímu obsahu dopis , které dostávali.122 To zp sobilo zvýšenou pozornost sov tských esperantist . Z staly jim v podstat t i zp soby jak se na situaci adaptovat. Jednou z možných reakcí bylo vyhnout se riziku a jednoduše rezignovat na další korespondenci. Již d íve si v zahrani í všimli, že sov t, který inzeroval své p ání si dopisovat, neodpov l na první dopis. To mohlo mít r zné p iny, ale ve t icátých letech se tyto p ípady množily a vd ilo to rozpak m jak 120

Chavenon „Fruktoj de korespondado“ Sennaciulo 13. 1936/37, str. 22. „El kaj pri la ru a fa istejo“ Herezulo 1936, str. 22. 122 Podle Lantiho v Simferopolu byli esperantisté uv zn ni jen proto, že dostali „neortodoxní“ esperantské zásilky Herezulo 1935, str. 67. 121

277

odpov t na choulostivé otázky ze zahrani í. Na druhou stranu byla korespondence spojena s „vnit ní myšlenkou“ a proto nebylo snadné od ní upustit. Krom toho SEU považovala ú ast v kolektivním dopisování za povinnost svých len . Když p išly stížnosti, že pokusy navázat kontakty sov tských továren a organizací se zahrani ními se nezda ily, protože ze Sov tského svazu nep išly odpov di na otázky, nap íklad od n meckých lník , SEU p ísn napomínala své leny aby nezradili v c: „Upozor ujeme, že neodpovídat na otázky ze zahrani í je veliký zlo in, ni ím ospravedlnitelný!“ 123 A když v roce 1933 SEU dostala uznání od Celosov tského meziodborového výboru za hodnotné používání esperanta v mezinárodní korespondenci továren, získala dokonce záruku, že odbory budou stíhat ty d lníky, kte í nebudou plnit své úkoly v organizaci korespondence.124 To ukazuje, jak ochladl po áte ní elán korespondent ; napomínání a hrozby sv ily o tom, jak t žký byl úkol vypracovat bezchybnou odpov do zahrani í. Z stává však faktem, že zejména kolektivní korespondence byly d ležitým obsahem práce SEU, a že a koliv podle Drezenova p iznání v roce 1932 se zmenšovala její d ležitost, korespondence mohla ješt po ítat s podporou oficiálních instancí. Protože zde nebyl oficiální zákaz, mnoho sov tských esperantist si mohlo v dobré ví e vybrat jinou možnost jak pokra ovat dál v korespondenci. Dál platil princip mezinárodní výchovy pracujících, který dával p íležitost k uchování styk se zahrani ím a tak p edkládat ú ad m d kaz, jak dob e a trvale esperanto slouží ke sbližování celosv tového proletariátu. Cenou za to byla nutnost držet se striktn v rámci výrazové formy, kterou stalinský režim edepsal svým ob an m. Výsledkem byl již zmi ovaný fenomén – dopisy byly stereotypní, byly p epln né nadšenými zprávami o úsp ších p tiletky, chválou Strany a milovaného v dce Stalina a plamennými výrazy p esv ení, že Sov tský svaz je silný, nejmocn jší stát ve sv a že se v n m žije dobrým, pestrým životem, ale budoucnost bude ješt lepší.125 Tato forma korespondence mohla mít úsp ch, pokud by také ze zahrani í icházely adekvátní odpov di, které by pomáhaly rozši ovat v Sov tském svazu pádné d kazy o hodnot esperanta jako prost edníka pro obdivné i. Takový ohlas se o ekával od aparátu PEK a ten bezpochyby produkoval innost podle požadovaného sm ru. Ale my již víme, že trp livost i t ch nejochotn jších pracovník PEK byla zlomena pod tíhou zkoušek, které jim p ipravoval zvyk sov tských korespondent posílat zprávy o úsp ších a statistikách, ale v bec ne o tom, co zajímalo západní soudruhy. Ti dále preferovali zp sob, že jeden bude popisovat porevolu ní výdobytky a druhý prorevolu ní boj. V roce 1936 místní organizace PEK v eskoslovensku ješt jednou up esnila, co se o ekává od 123

„Kial iuj sovetiaj kamaradoj perfidas la laboron“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 17. „Pli da disciplino en niaj vicoj“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 33. 125 Mnoho takových dopis zejména z let 1935 a 1936 obsahuje Kolekto de Esperanta internacia korespondado sestavené Ganglinem a Krojou, 2 svazky, Šanghaj 1936; jiné svazky podobných dopis Arbeiter-Esperantist 18. 1932, íslo 5, str. 3; Arbeiter-Esperantisten (Oslo) 13. 1937, íslo 7, str. 4-5; La Laborista Esperantisto (Manchester) 1936, leden/b ezen, str. 9-11. 124

278

soudruh v kapitalistických zemích: budou psát o svém boji, zakládání jednotné fronty, stávkách, život ve v zeních, život nezam stnaných..., o p ípravách na válku a boj proti ní... ve stejném p ípad byly p esn formulovány otázky pro sov tské dopisovatele: Jak žili pracují kdysi a te ? Bydlení nyní a dnes. Kolik hodin pracující pracují a za jakých podmínek? Jaký je rozdíl ve mzdách pro mládež, muže a ženy. Dostávají pracující uhlí bezplatn ? Kolik? Jaké mají sociální pojišt ní? Kdo ho platí? Jak vysoká je podpora v nemoci? Po celou dobu nemoci? Jak vysokou má podporu invalida a nebo p estárlý? Jakou podporu dostávají vdovy a sirotci? Stávají se v továrnách asto nešt stí? Jak dlouhá je dovolená a jak ji lníci využívají? Jak pracující tráví volný as? Jak jsou trestáni v továrnách lníci, mist i, inžený i atd.? Jaké jsou vztahy mezi mistry, inženýry a lnictvem? Jaké jsou možnosti studia? Co jedí pracující? (pro naše d lníky velmi d ležité!) Co se d lá pro zlepšení m sta, pro národní menšiny, atd. atd... Tím ješt nebyla vy erpána zv davost ech , kte í možná p ece ovali velikost sociálního pokroku v Sov tském svazu, ale rozhodn nep estali myslet. Poukazovali na kampa zázra ných pracovních úsp ch horníka Alexeje Stachanova v roce 1933 a p idali další otázky: ... pro se po ádají stachanovské dny? (Jestliže se jedná o metodu, systém, pokud se to jednou uskute ní, muselo by se tak pracovat trvale, ekl nám to jeden soudruh.) Vyd lají si stachanovci tolik, kolik vyrobí? Nezvýší se jim norma jako se to d je u nás?126 Nevíme, zda pobo ka PEK v eskoslovensku ješt dostala odpov a zda ji zve ejnila v d lnických novinách, aby tímto zp sobem demonstrovala schopnost esperanta dodávat autentický pohled na každodenní život sov tských pracujících. Šablonovitý charakter korespondence ze Sov tského svazu od aktivist PEK vyvolává pochybnost, že by p išla uspokojivá odpov , protože práv skute nost o sociálním stavu v té dob v Sov tském svazu za ala být tabuizována a pe liv skrývaná frázemi a bombastickými ísly.127 Pokud dopisy p ece jen došly, byly plné všeobecností, které špatn snášeli i komunisté. N kdy byla konkrétní otázka zodpov zena, ale zp sobem, který hrani il s absurditou. V polovin roku 1935 na základ informace publikované v Izvestija 9. 5. podle které dostal n jaký ukrajinský mistr m sí ní mzdu 3.300 rubl , Francouz Raymond Laval napsal zprost edkovateli PEK do Minska žádost o vysv tlení. Zde je odpov : ... Váš dotaz: zda je to pravda? Odpov : Ne, není to pravda. Prohlédl jsem Izvestija za celý m síc a informaci jsem nenašel. Jednak to není pravda a jednak to ani nem že být pravda. Tak vysoké mzdy prost nejsou podle sov tských zákon ...128 126

Sur Posteno 1936, íslo 42 (duben/kv ten), str. 3. O tom Arthur Koestler Der Yogi und der Kommisar. Auseinandersetzungen Frankfurt/M, 1974, str. 159, 178, 193. 128 Dopis ze 20.7.1935 je otišt ný v Herezulo 1936, str. 11. Viz též Herezulo 1935, str. 20; Leteroj de E.Lanti str. 115, 117-119 (Lavalovi); Valo (=Laval), Sepdek jaroj sub la verda stelo Laroque Timbaut 1980, str. 49-50. 127

279

žeme uzav ít, že také další ú ast sov tských esperantist na zdánliv oficiální korespondenci je nepojistila proti riziku. Neustále elili nezadržitelné zv davosti korespondent ze zahrani í, na jejichž choulostivé otázky nebylo možné odpov t jinak než hloupými propaga ními hesly – nebo se odml et. Ale sov tským esperantist m zbyla ješt t etí možnost k adaptaci: mohli se v dom vyhnout diskusím o vážných tématech a zabývat se t eba jen sbíráním poštovních známek. Chu v novat se jen zcela nepolitickým, nebo banálním témat m nikdy v korespondenci nechyb la, ale b hem n kolika let i tato témata p estávala být tolerována. P esto uprost ed t icátých let, když režim vyhlásil, že již není t eba pokra ovat v t ídním boji a povrchn se zmírnil tlak na revolu ní chování, také esperantisté, jako nap íklad Blinov a Rytkov, se znovu za ali zabývat esperantem legitimn zábavnou formou. Zahrani ním obdivovatel m Sov tského svazu se také nelíbil takový zp sob korespondence. Nap íklad pobo ka PEK v Madridu si na íkala, že sov tští pracovníci PEK asto neodpovídají na sociáln politické otázky o sov tském život . Existují i jedinci, kte í dávají p ednost pohlednicím a filatelii ed seriózními tématy.129 Ale pochopiteln byly v zahrani í osoby, které chápaly sov tské dopisovatele, kte í se vystavují riziku p i vážné vým názor a uchylovaly se k banalitám. Bulletin švýcarských pracujících esperantist ímo radil západním dopisovatel m, aby brzdili svoji zv davost, pokud si p ejí zachovat kontakty se soudruhy ze Sov tského svazu, aby od všeobecných otázek o technice, literatu e a t eba o po así rad ji nep echázeli k otázkám a politice a o režimu, protože by mohlo dojít ke skon ení dopisování.130 Na západ bylo možné pozorovat, že korespondence se Sov tským svazem je zmatená. Nejednalo se už jen o to, že sov tští esperantisté dobrovoln estávali psát, n kte í po vynucené pauze za ali op t hned psát, jak ukázal dopis z Voron že s datem 1. 12. 1936 švédskému esperantistovi: V lednu 1933 jsem byl uv zn n a odsouzen k p ti let m pro drzý dopis M.Gorkému. V zá í letošího roku jsem byl osvobozen a vrátil se dom . Jako ze jsem pracoval na stavb kanálu Moskva -Volha. Ze života tam mám mnoho zajímavých vzpomínek, ale ješt si o tom netroufám psát. O všechny moje ci, týkající se esperanta, které jsem získal za 20 let, jsem p išel z d vod výše napsaných.131 V tomto p ípad se uv zn ní nezdá být ve spojitosti s esperantem. Ale víme také o další zkušenosti švédského esperantisty z p ibližn stejné doby. Jeho sov tský korespondent, který dával p ednost všeobecným, každodenním v cem, se náhle odml el. Jednoho dne znovu napsal. Ukázalo se, že byl odsouzen k dvouletému pobytu na Sibi i a Švéd si myslil, že jediným zlo inem, který Rus spáchal, byla jeho korespondence s lidmi ze zahrani í. Opatrnost už nesta ila. 129

Sur Posteno 1934, str. 4. „La interkorespondado kun kamaradoj en diktatore regataj landoj“ La Semanto 1937, íslo 39 ( íjen), str. 1. 131 Kopii tohoto dopisu mi laskav dal k dispozici pan Pelle Persson, Farsta (Švédsko). Dopis napsal Andrej Sidorov, který si v prosinci 1927 st žoval ve zpráv v Sennaciulo. Za átkem roku 1956 se Sidorov znovu ohlásil s informací, že b hem 18 let o esperantském hnutí nic neslyšel: La Pacdefendanto 1956, íslo 50, (únor), str. 4. 130

280

Švédští p átelé museli p iznat, že t ebaže se vyhnuli všem narážkám na politiku, estaly dopisy ze Sov tského svazu p icházet.132 V íjnu 1937, ve stejný m síc ve kterém švýcarský bulletin varoval p ed nebezpe nou zv davostí, také Angli an Thomas Aldworth, který v p edchozím roce navštívil Sov tský svaz, napsal, že všichni jeho dopisovatelé ml í: jeho dopisy do Leningradu a do Moskvy se vrátily s ozna ením na obálce: „adresát neznámý“ 133. Nejednalo se však vždy o do asnou p estávku v korespondenci. V nej ast jších p ípadech se jednalo o ml ení trvalé. V zahrani í tedy museli konstatovat, že koresponden ní vztahy se sov tskými esperantisty se p erušily, i když se ob strany snažily choulostivým témat m vyhnout. Opatrnost už nepomáhala, problém už nebyl „jak korespondovat“, ale „zda v bec korespondovat“. Že práv zde se nachází problém, ukázal osud pravd podobn poslední velké akce za zrychlení mezinárodní d lnické korespondence esperantem. V únoru 1937 noviny britské komunistické strany Daily Worker za aly akci pod heslem: „Ruce p es mo e“ za sblížení britských a sov tských pracujících pomocí korespondence. V novinách se objevily adresy zájemc o dopisování ze Sov tského svazu, áste dodané z Britského d lnického esperantského svazu, který hned také nabízel své služby k p ekladu dopis . Tuto práci již dlouho nadšen d lala PEK a v této akci vid la jedine nou p íležitost, aby se nabídla stran jako pomocník. A skute , v rozvíjející se korespondenci bylo ast ji používáno esperanto, než angli tina a Daily Worker tiskl každý týden koutek s adresami a zprávami o pr hu akce a sd lil, že úsp ch p evyšuje ekávání.134 Ale ani ne za rok byla akce p erušena – bez n jakého vysv tlení. Aldworth o tom napsal do Sennaciulo: ... s korespondencí nebyli spokojeni kontrolo i dopis . P icházelo mnoho otázek na životní podmínky, mzdy atd., a jak každý esperantista ví, ruští pisatelé píší jen o všeobecnostech. Pokud se žádají podrobnosti, korespondence kon í.135 Potom následovalo ješt vysv tlení od BLEA: Za prvé, britská komunistická strana si myslila, že již dostate nastartovala korespondenci a pot ebuje prostor v novinách k jiným ú el m. Za druhé, což je d ležit jší, existuje dohoda mezi sov tskou a anglickou vládou, že nebudou vzájemn propagovat jednu zemi v druhé; a že britská komunistická strana si nep eje poskytnout reakcioná m p íležitost, aby sov tská vláda 132

„Kio okazis al niaj amikoj en Ruslando?“ Laboristo. Organo por esperantistoj sen tatanoj (Stockholm) 3. 1936, íslo 27 (listopad), str. 1-2. – Zde ješt dojemný p ípad o p erušené korespondenci: „Jeden soudruh z naší skupiny dostal lístek z Ruska. Na transportu do Sibi e se jeho p íteli poda ilo tajn poslat poslední pozdrav svému švédskému p íteli. Lístek byl skoro ne itelný, bu pro drkotání vlaku, nebo že m l promrzlé prsty, nebo byl velmi rozrušen, protože písmo bylo velice rozt esené a obsah bylo t žké rozluštit. K tomu nenacházíme odpov . Ruská vláda ml í a Sibi uml í všechny ob ti.“ 133 Sennaciulo 14. 1937/38, str. 3. – Aldworth p edpokládal, že jeho série lánk o jeho cest do Sov tského svazu „p inesla zlo“ esperantist m, kte í mu pomáhali b hem jeho návšt vy. 134 Ru a esperantisto 1938, íslo 68 (leden), str. 2. 135 Sennaciulo 16. 1937/38, str. 43, 59.

281

erušila dohodu kv li zve ej ování dopis sov tských ob an v anglických novinách.136 Tento poslední argument neúmysln odhalil jádro v ci: Tvrdil, že korespondence se rovná propagand a musí se pod ídit politickým z etel m bez ihlédnutí k obsahu dopis , a p ináší nep íjemnosti pro státní zájmy. Jinými slovy: problémem není chybné používání korespondence, ale korespondence sama o sob . Korespondence je na obtíž a proto se musí zastavit. To tento argument zcela vystihuje a zmatený je jen fakt, kdo si nep eje korespondenci. Že to není britská, ale sov tská vláda. Zdali si pak uv domili p ání své vlády sov tští esperantisté, když se mnoho etn ztráceli v pracovních táborech? To se pochopiteln dá t žko doložit konkrétními fakty. Jak napsali po válce bývalí sov tští ob ané americkému badateli, koncem t icátých let: „V Sov tském svazu bylo známo, že je nebezpe né korespondovat v esperantu, „esperanto tiše a klidn zem elo“ a nebylo již možno psát esperantist m do Evropy a Ameriky.“137 Ješt nápadn jší je to, co se stalo britskému komunistickému esperantistovi E.A.Evansovi: „P eposlal jsem v roce 1937 dopis od Kurisu Keia, propašovaný z japonského zení, adresátovi v Charkov , Abramu Klimovskému. Sám jsem si vym oval kolik m síc dopisy s Klimovským, ale ten m informoval, že dál již psát nem že. Mí p átelé, kte í si také dopisovali se sov ty dostali podobné dopisy.“ Zdá se, že SEU sama radila svým len m, aby korespondenci se zahrani ím skon ili.138 O zákazu korespondence mluvil již ma arský exulant v New Yorku, Ralph Bonesper, který jako jeho krajan p ed rokem 1937/38 m l víc než sto korespondent v Sov tském svazu. Podle n j p estaly kontakty ne kv li cenzu e, ale protože byla korespondence se zahrani ím tém stoprocentn zakázaná, up esnil, že zákaz se týkal všech jazyk , ne jen esperanta, ale esperanto samotné bylo zvláš v nep ízni.139 Jestliže bylo dopisování zakázáno, muselo to nejvíce postihnout esperanto, protože jak upozornil bývalý len úst edního výboru SEU Francouz Lucien Laurat, esperanto bylo prakticky jediným cizím jazykem, ve kterém mohli pracující navázat kontakt se zahrani ím.140 136

Vysv tlení BLEA p evzal E.P.Ockey. Ru a Esperantisto, noviny BLEA, které do ledna 1938 pravideln zpravovaly o akci, neoznámily zprávu a zastavení akce. 137 George P.Springer Early Soviet theories in communication Cambridge, Mass. 1956, str. 14, 32. 138 Kurisu, který byl uv zn n japonskou policií v kv tnu 1937 se dov l o události až po válce z Evansova dopisu ze dne 13.5.1948 (ze kterého je výše citováno); porovnej Kurisu Kei (T.Kurisu) Onazi taiyo sekai o terasite iru (La sama suno lumigas la mondon) Kjóto 1949, str. 132. 139 Dopis Ralpha .Bonespera Borisu I.Sokolovovi ze dne 30.3.1954 Informilo de Esperanto-Koresponda Studrondo Tokio 1955, íslo 3 (zá í), str. 11. – Francouzský komunista William Gilbert napsal v roce 1952, že ze sta esperantist v zemi je 95 zcela p esv eno, že v Sov tském svazu je esperantské hnutí zakázané. Také pozoroval, že v komunistických novinách nenašel inzerát na dopisování ani v ruštin , ani franštin , ani v jiné i. La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 1. 140 Lucien Laurat Staline, la linquistique el l´impérialisme ruse Pa íž 1951, str. 85. – N mecký esperantissta zaznamenal následující výrok sov tského d stojníka (esperantisty) z východon mecké zóny: „Jazyk sám ne, ale zahrani ní korespondence.“ (Sepp Hömig: „Trans kurteno“ Heroldo de Esperanto 25. 1949, íslo 10 (1107), str. 1.

282

Tím p icházíme k záv ru: esperanto nebylo v letech 1937/8 tolerováno, protože bylo ú inným komunika ním prost edkem sov tských ob an se zahrani ím a kdysi oficiáln podporovaná korespondence ztratila p íze sov tského režimu, protože obsahovala rizika: - neplnila cíl – sloužit zájm m Sov tského svazu, tak jak ur ila Strana - zprávy, které p icházely ze zahrani í do Sov tského svazu byly p vodn vítány, pokud stimulovaly budování socialismu, ale p inášely p íliš informací o život v kapitalistických zemích, které místo aby stimulovaly pozitivn , byly nep íznivé pro sov tský režim - dopisy ze zahrani í obsahovaly p íliš mnoho zájmu a zv davosti o reálné politicko-sociální situaci uvnit Sov tského svazu, kterou se snažila skrýt oficiální propaganda - nebylo už možno použít korespondenci k popisu socialistických výdobytk v Sov tském svazu. I organizovaná korespondence postrádala p ísnou uniformitu, z dopis nebylo možno eliminovat prvky spontánnosti - také ist zájmová korespondence nedávala záruku v dodržení tabuizovaných témat, protože korespondence v souladu s kdysi proklamovaným principem mezinárodní výuky pracujících mas byla chápána jako politický nástroj a proto nemohla být redukována na úrove zájmového koní ka. Protože rizika korespondence p evažovala, bylo nutno korespondenci odstranit. Tím esperantské hnutí, které korespondencí žilo, ztratilo nárok na existenci. Sov tská vláda nikdy oficiáln nevysv tlila, pro utla ovala esperantské hnutí. Ale pochopíme její motivy, když ocitujeme pokus o analýzu, kterou zve ejnil Drezen v roce 1932: ... stává se pochopitelným, že buržoazie na celém sv za íná všude zabra ovat esperantu pronikat do pracujících mas. Každý, i zcela nový d lnický esperantista, i když se p ihlásil k esperantu pomocí n které katolické nebo „nenárodní“ organizace, práv pomocí esperanta riskuje, že bude vzd laný, pochopí základ t ídního boje, aktivn se p ihlásí k mezinárodní korespondenci, která je pln v rukou t ídn uv dom lých proletá ; a tak se nakonec stane aktivním organizovaným protivníkem sou asného spole enského ádu.141 Drezen upozornil, že existují vlády, které stojí proti esperantu, protože ob ané pomocí tohoto jazyka „riskují, že budou vzd laní“ a opustí rámec loajality. Bohužel nemohl p edvídat, že za p t let ke stejnému záv ru dojde vláda, které on sám a s ním tisíce sov tských esperantist , mezi nimi i „t ídn uv dom lí proletá i“, byli v rni až do samého konce.

141

E.Drezen Problemaro de internacia lingvo en nuna etapo de ia evoluo Moskva 1932, str. 51.

283

4.5.

PO DREHÉ SV TOVÉ VÁLCE

4.5.1. Velké ticho ve východní Evrop V zemích východní Evropy s výjimkou eskoslovenska se esperantské hnutí nacházelo mezi dv ma sv tovými válkami tém neustále v boji proti nep ízni ú ad , nebo bylo pronásledováno. To platí p edevším pro d lnické esperantské jednoty, které byly asto nuceny pracovat nelegáln , nebo i zcela skryt . Po p íchodu n meckých nacistických armád do Polska byl esperantský život vyhlazen a hrozilo to i ostatním zemím, kde byly zbytky neutrálního hnutí ješt tolerovány pravicovými vládami. Mnoho esperantist zejména v Bulharsku a v Jugoslávii položilo své životy v partyzánských bojích proti vnit nímu i vn jšímu fašismu. Proto je jasné, že na konci války se mnoha esperantist m na východ Evropy ulevilo. Rozbití fašismu signalizovalo novou nad ji také pro myšlenku spole ného jazyka. Mnozí, kte í byli d íve vystaveni perzekuci, p evzali d ležité funkce v nových socialistických státech a doufali, že poskytnou ze svého odpov dného postavení p íznivé podmínky pro esperantské hnutí. Nejrychleji se obnovilo esperantské hnutí v Bulharsku. Hned po nastoupení nové vlády dne 9. 9. 1944 vznikly místní skupiny a s chutí se chopily výzvy, aby se znovu vyhledaly schované esperantské knihy a noviny. 1 Už v srpnu 1945 vyšel m sí ník Internacia Kulturo, jako orgán „Bulgara Esperantista Asocio“ (BEA). V prvním ísle redaktor Asen Grigorov, starý veterán d lnického esperantského hnutí2, s radostí oznámil, že díky mocné podpo e Rudé armády jsou esperantské skupiny znovu st edem ilého kulturního života a t ebaže je zde ješt ada obtíží v mezinárodních vztazích a t ebaže hranice nejsou otev ené, noviny a dopisy jsou prvními vlaštovkami, které ohlašují esperantské jaro: je možno voln korespondovat s Jugoslávií a Sov tským svazem – od v era s Rumunskem a dalšími zem mi.3 Když si uv domíme, že Grigorov a jeho p átelé se do roku 1934 velice ile v novali mezinárodní d lnicko-rolnické korespondenci, nep ekvapí nás, že první povále ný kongres v Bulharsku za átkem zá í 1945 v Sofii p ijal zvláštní rezoluci o mezinárodní korespondenci, založené na p esv ení, že mezinárodní vztahy se budou nevyhnuteln demokratizovat a rezoluce p id lila esperantu zásadní úlohu: ... aby se mezinárodní komunikace mohla stát snadnou a masovou, je nutno p ekonat obtíže zp sobené sv tovou plutokracií a reakcí a krom toho ješt vážné technické obtíže. Hranice se otevírají pomalu a nesnadno na cest ke svobodné intenzívní vým lidí a zboží, kulturních hodnost, politických 1

Kr.Sofroniev 80 jaroj Esperanto-movado en Plovdiv Sofie 1980, str. 47. Grigorov, psal pod pseudonymem Marin Ljubin, již p ed válkou vydal revolu ní básn a novely v esperantu. Od konce roku 1945 byl n jaký as sekretá em Georgi Dimitrova. 3 Asen Grigorov „Nia kongreso“ Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 1, str. 3. 2

284

zkušeností a myšlenek. D ležitou p ekážkou k vytvo ení masové komunikace mezi lidmi je také chyb ní, nebo lépe eno neužívání snadného, 4 mezinárodního, pomocného jazyka. Bulharští esperantisté byli vyzývání, aby v zemi a v celosv tovém m ítku vystupovali jako pr kopníci demokracie a antifašisté.5 Nová organizace BEA pokládala d ív jší rozd lení esperantist na neutrály a d lnictvo za p ežilé, protože nyní by to bylo k užitku jen pro reakcioná e.6 Ve svém nadšení z nového spole enského po ádku, se zdánliv p íznivým klimatem pro esperanto, vedoucí bulharského esperantského hnutí šli tak daleko, že identifikovali vít zství komunisticky kontrolované „Vlastenecké fronty“ s nejvlastn jšími p áními esperantist a ozna ili toho, který by nepodporoval „lidovou vládu“ - za „nep ítele esperanta“. ... jestliže by se našel esperantista, který by nebyl stoupencem také opravdu demokratické vlády „Vlastenecké fronty“, pak tento lov k je stoupenec fašistického reak ního režimu, stoupenec myšlenky likvidace našeho demokratického mezinárodního jazyka esperanto, jako jazyka „nebezpe ného“– tento lov k nemá právo se nazývat esperantistou.7 Podobné principy protifašistické jednotné fronty se snažila BEA používat také v mezinárodním esperantském hnutí. Proto v novala pozornost spolupráci s organizacemi v lidov -demokratických zemích. Od kv tnového ísla Internacia Kulturo m la podtitulek „Kultura revuo de balkanlandaj Esperanto-asocioj“.8 Koncem srpna se delegáti z Bulharska, Rumunska a Jugoslávie sešli v Asenovgradu na Balkánské esperantské konferenci. P i té p íležitosti byla kritizována Internacia Esperanto-Ligo (IEL) a Universala Esperanto-Asocio (UEA) za ned sledný demokratický názor („pasivní, neutrální názor k fašismu a reakci“).9 Po dobu jednání mezi IEL a UEA pro sjednocení10 trvala tato kampa a nedlouho potom, v dubnu 1947, byla ustavena nová UEA jako jednotná organizace neutrálního hnutí. Osm zemských organizací11 p edložilo na 32. 4

Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 2 ( íjen 1945), str. 9. – Viz též jeho lánek „La kolektiva korespondado internacia Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 8 (duben 1946), str. 3. 5 Vitali Julzari „La esperantistoj – anta posteno en la antifa isma batalado“ Intenacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 7 (b ezen 1946), str. 3. 6 Nikola Aleksiev „El historio de la laborista Esperanto-movado en Bulgario“ Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 7 (b ezen 1946), str. 12. 7 M.Conkovski „La esperantistoj kaj la balotoj“ Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 1 (srpen 1945), str. 13. – O podobné výzv na místní úrovni viz Sofroniev str. 51-52. 8 T mito organizacemi byly bulharská, jugoslávská a rumunská. Pozd ji se p ihlásily: ma arská, polská, rakouská a eskoslovenská. Byli delegováni reprezentanti do redak ní rady Internacia Kulturo a její podtitulek se v zá í 1948 zm nil na „Kultura kaj socia revuo de la danubregiona Esperanto-asocioj“. 9 „Decidoj de la Unua Balkana Esperanto-Konferenco...“ Intenacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 9/10 (kv ten/ erven 1946), str. 19. 10 Viz zejména lánky Ivo Lapenny „Neutraleco kaj ´neutraleco´“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 3 (listopad 1946), str. 3-5 (též v Esperantisto Internacia 11. 1947, str. 24-26); „Al unueco“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 6/7 (únor/b ezen 1947), str. 3-4; „La organizproblemo“ Internacia Kulturo 2. 1946/47 (kv ten 1947), str. 3-4. – Viz také rezoluce 2.balkánské esperantské konference a výro ní sch ze JEF (Jugoslavia Esperanto-Federacio), ob ve Varaždinu za átkem ervna 1947: Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 10 ( erven 1947) str. 13-14. 11 Z Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Ma arska, eskoslovenska, Polska, Rakouska a z Palestiny.

285

sv tovém kongresu (UK) v Bernu koncem ervence návrh na rezoluci, ve které krom zd razn ní demokracie a odporu k fašismu, bylo požadováno od všech esperantist aby „vytrvale s nejvyšším nasazením bojovali proti zbytk m a novým ohnisk m fašismu“ a „demaskovali p ipravovatele a podn covatele nové války; aktivn podporovali demokratické a mírové tendence“.12 Rezoluce nebyla p ijata p ibližn t emi tvrtinami p ítomných.13 I ti esperantisté, kte í souhlasili, po zkušenostech s fašistickou nenávistí k esperantu, že d ív jší chápání neutrality pot ebuje revizi, hlasovali proti rezoluci, která by prakticky esperantské hnutí za adila na jednu stranu v po ínající studené válce, tedy k politice Sov tského svazu.14 es neúsp ch v Bernu pokra ovaly snahy bulharských a jugoslávských esperantist k posílení spolupráce mezi esperantskými organizacemi v balkánských zemích a ke spole ným innostem za „demokratizaci“ UEA. Paraleln západní komunisté, kte í byli leny SAT, byli vyzýváni, aby opustili tuto organizaci „anarchistických trockist a maloburžoazních element “ a ihlásili se do UEA, aby ji mohli ovliv ovat „progresivn “. To doporu il nap íklad Grigorov koncem roku 1947 Dánovi Poulu Thorsenovi a žádal ho, aby také dodal informace o charakteru dánského hnutí a politických názorech jeho vedoucích.15 Thorsen, aby se vyhnul odpov di, napsal Grigorovi, že je marnou snahou obnovovat komunistickou frakci p i SAT, místo toho je t eba se zam it na trvalý kontakt s Internacia Kulturo. O tomto asopise Grigorov prohlásil, že se postupn musí stát skute ným centrem hnutí – kulturním, ideologickým a sociálním... do doby než vedení p evezmou skute ní demokrati tí v dci UEA.16 V tomto sm ru to nep ineslo mnoho pokroku. Bylo to zp sobeno nejen odporem nebo nechutí p evážné v tšiny esperantist , mimo zemí lidových demokracií, ale základním nedostatkem, se kterým m li od za átku východoevropští protagonisté protifašistické UEA po ítat – byla to neexistence esperantského hnutí v Sov tském svazu. V roce 1947 se Internacia Kulturo zmínila o tom, že dostala n kolik dopis od sov tských esperantist , které neobsahovaly o ekávané informace. Ve stejný rok se mluvilo o obtížích, které má esperantské hnutí v sov tské zón v N mecku17, což p isp lo v Bernu k negativní reakci k návrhu rezoluce.18 I v komunistickém prost edí mimo lidové demokracie se projevovala k esperantu nechu . Francouzský len SAT za átkem roku 1947 ur il n kolik faktor , které ovliv ují názor Francouzské komunistické 12

Text rezoluce: Esperanto 40. 1947, str. 132-133 a Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 13/14, (zá í/ íjen), str.

3. 13

Esperanto 40. 1947, str. 134; Ivo Lapenna „Je pripensado kaj priju o de la tutmonda demokrata esperantistaro!“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 13/14, str. 18. – Viz také kritiku Ernfrida Malmgrena, prezidenta UEA, Lapennova názoru: Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 16 (prosinec 1947), str. 13. 14 Je zajímavé, že více než po t iceti letech vyjad oval Lapenna hrdost na tuto rezoluci, kterou sám vypracoval; z obsahu však vyzdvihoval jen zmínku o ob tech nacismu: Horizonto 5. 1980, str. 23-24. 15 Jedna z otázek zn la: „Jaký je lov k nap . pan N...? Je reakcioná ? Nebo demokrat? 16 Grigor v dopis Thorsenovi 15.12.1947. 17 Heroldo de Esperanto 23. 1947, íslo 16 (1075), str. 2; Sennaciulo 18. 1947, íslo 10, str. 7. 18 Esperanto 40. 1947, str. 133.

286

strany. Nap . zákaz organizovat kurz ve tvrti sídla strany v Pa íži. Napsal: „Stranické orgány naši innost bojkotují, naprosto si nep ejí, aby proletá i voln navazovali styky s d lnickými bratry v jiných zemích“.19 Rok 1948 p inesl zost ení studené války mezi USA a Sov tským svazem. V únoru p evzala Komunistická strana moc v eskoslovensku a tím se celá východní Evropa dostala pod vliv Sov tského svazu. Západní státy zneklidnilo nebezpe í komunistického nástupu ješt víc, když v ervnu Sov tský svaz zablokoval spojení mezi Berlínem a západními zónami N mecka. Vzr stající pozornost na západ nutila Moskvu zesílit kontrolu nad lidov demokratickými státy. Koncem ervna byla Jugoslávie, která vzdorovala sov tské kuratele, vylou ena z Kominformy. Aby se zamezilo podobnému jednání v dalších zemích kde vládly komunistické strany, následovala intenzívní kampa proti všem skute ným i p edpokládaným úchylkám od loajality k Sov tskému svazu. Již v srpnu byl Wladyslaw Gomulka, ned ryhodný pro sv j sklon k národn komunistickému konceptu, zbaven své funkce prvního tajemníka Strany v Polsku. V zá í byl uv zn n albánský stranický v dce Koci Xoxe po obvin ní, že je titovským agentem. Za n kolik m síc po ve ejném procesu byl odsouzen k smrti. Podobné osudy postihovaly od roku 1949 funkcioná e Strany také v Bulharsku, Ma arsku, Rumunsku a eskoslovensku. Zatím co se ve východní Evrop rozši ovala dusivá atmosféra stalinismu, „esperantské jaro“, které se snažilo rozkvést, uvadlo. Studený vítr nejprve zavál z východní zóny v N mecku, v té dob ješt kontrolované sov tskou vále nou vládou. Tam zákaz propagovat esperanto byl oficiáln vydán dekretem N mecké administrace pro vnit ní v ci: „O transformaci lidov um leckých skupin a lidov vzd lávacích spolk v demokratických masových organizacích“ ze dne 12. 1. 1949; v provád cí vyhlášce pod íslem 6 a 7 bylo požadováno zrušení „skupin um lého jazyka“ a okamžité zastavení esperantských rubrik v novinách. 20 Vysv tlení k t mto p ísným opat ením p išla až o p t m síc pozd ji v Neues Deutschland, orgánovém asopise Socialistické strany jednoty. Podle n ho nad je na sbrat ení lidu r zných národ pomocí esperanta zabra uje mnoha lidem uv domit si skute né p iny válek, krizí a politických konflikt , což nem že odstranit sv tový jazyk, ale jen t ídní boj a kone né vít zství pracujících.21 Toto napsal stejný stranický orgán, který za átkem roku 1947 vzpomínal na zá nou tradici „Germana Laborista Esperanto-Asocio“ (GLEA) a svolával esperantisty pod zelenou hv zdu.22 Podobn krátký život m lo oživení hnutí v Rumunsku. V roce 1947 rumunští esperantisté radostn psali o „historickém momentu“. Esperantská organizace „Rumana Esperanto-Societo“, založená v roce 1907, práv získala 19

(Hector Cachon) „La komunistoj kaj Esperanto“ Sennaciulo 18. 1947, íslo 3, str. 2. Zentralverordnungsblatt (Berlín) 1949, íslo 7 (10 únor), str. 67-68. 21 Neues Deutschland 15.6.1949; podle La Estonto Esperantista 2.1949, íslo 8, str. 2. 22 Neues Deutschland 29.1.1947; podle Komunikoj. Monata informilo de la Kolektivo de Germanaj EsperantoOrganizoj 2. 1947, íslo 2, str. 4. 20

287

poprvé právní subjektivitu. 23 Ale již následující rok se „ozvalo hluboké ml ení“ 24 a organizace až do dnešních dn nebyla obnovena. išla ada na Bulhary. Intenzivní snahy BEA jakoby p ivolávaly zlo svým len m. Mládežnická sekce požadovala v srpnu 1948: „Až do konce rozbíjet ješt p ežívající zbytky zbyte ných myšlenek esperantist o „novém citu“ – „vnit ní myšlence“ nebo o n jaké zvláštní božské misi esperanta.“25 Následky tlaku na vnit ní koherenci jako první pocítila SAT, když bulharský prost edník uprchnul na západ. Jeho nástupce byl pak uv zn n. 26 Internacia Kulturo musela vyškrtnout z redak ní rady jugoslávské leny, mezi nimi i Ivo Lapennu.27 Ale to bledlo p ed ránou, která postihla bulharské esperantisty v rušném lét 1949. (Za átkem ervence zem el Georgi Dimitrov a v zá í muselo Bulharsko p erušit své p átelské vztahy s Jugoslávií.) V kv tnu BEA jasn ohlásila, že 32. bulharský esperantský kongres se bude konat ve Vraci od 21. do 23. 8. a o ekává se velká manifestace esperantského hnutí. 28 O ekávání se nesplnilo, v poslední minut byla konference odvolána.29 Ve stejné dob také Ma i pocítili nep íjemné zm ny. Jejich innost po válce také za ala slibn jako v Bulharsku. Znovu vyšlo Literatura Mondo, které ve dvacátých a t icátých letech hrálo význa nou roli v esperantské kultu e. V prosinci 1947 tradi bohatá „Hungarlanda Esperanto-Societo (HES) a Hungaria Esperantista Societo Laborista (HESL) se slou ily v jednu organizaci. Na ja e 1948 ministr školství povolil vyu ování esperanta jako nepovinný edm t v základních školách. Následn pak 104 poslanc , mezi nimi 34 komunist , podpo ilo rozší ení dekretu také na st ední školy.30 Velmi úsp šná konference esperantských delegát z podunajských region se konala v ervenci v Budapešti. Delegáti vyslechli nad jná slova stranických a vládních reprezentant a slavnostní sliby o podpo e hnutí. P edseda ma arského parlamentu, Imre Nagy, prohlásil, že „esperanto se musí pozvednout ze sektá ského života a musí se rozší it mezi široké spole enské vrstvy.“31 Mátyás Rákosi, tajemník Strany, ekl na p ivítanou delegát m, že nepot ebuje tlumo níka, protože se kdysi sám u il esperanto.32 O budapeš ské konferenci psaly i noviny v USA. Formulace :“Komunisté používají esperanto v podunajských regionech“33 je možno brát jako velkou 23

„La movado en Rumanio“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 11/12 ( ervenec/srpen 1947), str. 17. Heroldo de Esperanto 25. 1949, íslo 6 (1103), str. 4. 25 N.Nikolov „3-a konferenco de la Junulara Fako e Bulgara Esperanto-Asocio“ La Estonto Esperantista 1948, íslo 6 ( íjen), str. 44; porovnej „Niaj pozicioj“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 1/2, str. 25. 26 Sennaciulo 20. 1949, íslo 7, str. 1. – Jméno uprchlého bylo zve ejn no jako Džumakov. 27 Naposledy spolupracovali na srpnovém ísle v roce 1949. 28 Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 5, str. 16. 29 Ivan Sarafov Skizo de la historio de bulgara Esperanto-movado Sofie 1971, str. 37. – Internacia Kulturo o tom poml ela. 30 Heroldo de Esperanto 24. 1948, íslo 7 (1085), str. 1; Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 8, str. 11. 31 Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 10, str. 19. 32 „Danubregiona Esperanto-Konferenco en Budapest“ Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 8, str. 12. – O nedlouho pozd ji poslední p edseda HESL, István Kossa vstoupil do vlády jako ministr pr myslu. 33 New York Herald Tribune a Time; podle Williama Solzbachera „It happened in Prague“ American Esperanto Magazine 66. 1952, str. 37. 24

288

perspektivu, která se otev ela ma arským esperantist m. Ale jen o n kolik síc pozd ji v USA vytiskli daleko mén optimistickou analýzu situace. lenská sch ze HES konstatovala za átkem roku 1949, že se hnutí nachází „v krizi“, protože si nevytý ilo program „v souladu s národem“. Jako v Bulharsku, vina byla kladena na ideologické zaostávání len , kte í byli upozor ováni, aby odložili škodlivou neutrální politiku... opustili pacifistické ideje a osvojili si socialistickou ideologii. 34 Následující etapy ve vývoji ma arského hnutí probíhaly soub žn se stalinskými istkami ve Stran . V kv tnu byl Laszló Rajk, ministr zahrani ních v cí, uv zn n pro „národnostní úchylku“ a „špionáž pro imperialismus“. Po ervencovo/srpnovém vydání p estalo vycházet Literatura Mondo, oficiáln pro finan ní problémy35; v íjnu byl Rajk popraven a p estalo esperantské vysílání Rádia Budapeš . HES neztratila nad ji hned. Požádala o p ihlášku do Lidové fronty, aby organizace získala podporu od odbor a p ipravila nové stanovy. Ale 6. 4. 1950 se konala její poslední výborová sch ze. Patnácti p ítomným byl p edložen návrh, aby organizace prozatímn p erušila svoji innost. Po živé diskusi se hlasovalo: 10 p ijalo návrh, 3 byli proti a 2 se zdrželi hlasování.36 Tím za alo období, které Ma i pozd ji nazvali „La Granda Silento“ (=Velké ml ení). Nejdéle vzdorovali echoslováci. Mezi dv ma sv tovými válkami pat ilo eskoslovenské hnutí k nejsiln jším v Evrop . Perzekuce esperantisty postihly pouze b hem nacistické okupace. V zemi m li lidé zkušenosti s fungováním buržoazní demokracie a když nastoupila k moci Komunistická strana, ovliv ovalo to esperantské hnutí jinak, než nap íklad v Bulharsku nebo v Ma arsku. Nebylo zde silné d lnické esperantské hnutí zocelené v ilegálním boji s ur itou prestiží u Strany, a proto v novém politickém režimu vedení ve hnutí nep evzali d lni tí esperantisté, ale vedení z stalo v rukou reprezentant silného neutrálního hnutí. Jak vysv tloval Rudolf Burda, veterán SAT, d lni tí esperantisté po únoru 1948 „m li vhodnou p íležitost, aby odstranili neutrály z vedení v Praze, ale oni to neu inili, protože si byli v domi, že by tím oslabili dosud ješt slabé esperantské hnutí“.37 Úkolem dosavadního vedení Esperanto-Asocio en oslovaka Respubliko (EA SR) bylo p izp sobit svou práci ke zm né politické situaci. hem prvního roku komunistické vlády se zdálo, že se hnutí bude uspokojiv rozvíjet, pokud z stanou tradi p íznivé podmínky od ú ad . EA SR m lo na za átku roku 1949 víc než 3000 len . P edseda Adolf Malík se zú astnil 34. sv tového kongresu v Bournemouthu jako oficiální delegát Ministerstva informací a vzd lávání, zatím co Bulha i, Ma i a Rumuni se nemohli dostavit kv li p ísným p edpis m svých vlád, jak se s rozho ením vyjád il orgánový asopis EA SR.38 Ministerstvo také podporovalo vydávání propaga ního 34

„Landa kunsido de HES“ Hungara Esperantisto 4. 1949, íslo 1 (leden/b ezen), str. 5-6. Sennaciulo 21. 1950, íslo 2 (537), str. 7. – Sou asn p estal také vycházet Hungara Esperantisto. 36 „ ustigo“ Hungara Esperantisto 7. 1967, íslo 3, str. 15. 37 R.Burda Pri la osl. Ne tralaj esperantistoj“ Sennaciulo 21. 1950, íslo 7 (542), str. 7. 38 O.Ginz „Nia kongreso en Bournemouth“ Esperantista 4. 1949, str. 49. 35

289

asopisu Esperanto-Servo, rozesílaného v n kolikatisícovém množství do zahrani í.39 Na druhou stranu již koncem roku 1948 nebylo možno platit do zahrani í individuální lenství v UEA nebo získávat esperantské knihy. 40 P i snaze vy ešit tento problém se EA SR cítila povinna zd raznit svoji loajalitu k režimu, což zahrnovalo – podle schématu jiných lidových demokracií – vytrvalé výzvy vedoucích k ideologickému souladu s vládou u svých len . Tyto výzvy byly vedeny nejen proti tradi nímu „neutralismu“, ale také proti myšlenkám SAT, které uznávali po etní d lni tí esperantisté. Za átkem ervna 1949 p ijatá rezoluce 7. eskoslovenského esperantského kongresu v Liberci vyhlašovala za povinnost nelítostn demaskovat hnízda reakce a fašismu a vylou it všechny, kte í se p idružili k „esperantu pro esperanto“, tj. kte í si ud lali z esperanta pouhou zábavu. Sou asn se úto ilo na „tendence mezinárodní kapitalistické reakce zneužít celosv tové esperantské hnutí pro podvodné imperialistické cíle, skryté pod falešným kosmopolitismem“.41 len m SAT, kte í sami vždy zavrhovali samoú elné používání esperanta, bylo jasné, že útok proti kosmopolitismu je zacílen na n . Burda ho ce konstatoval, že „p ísn neutrální dámy a pánové“, kte í p ed únorem 1948 „sbírali krásné poštovní známky“ a nadávali nám do komunist , nyní demonstrují svou v rnost režimu a pomlouvají leny SAT za to, že jsou kosmopolitní a protistátní. 42 T mito pomluvami zp sobili zrušení již daného povolení, aby se víc než 100 echoslovák mohlo zú astnit 22. SAT-kongresu v Pa íži.43 jaký as se zdálo, že oportunismus bývalých neutrál zajistí další existenci hnutí. Koncem kv tna 1950 na 8. kongresu v Brn byl rekordní po et astník – skoro 1000. Ú ady adresovaly povzbudivá slova a Malík ve své kongresové i ost e vystupoval proti kosmopolitismu a velmi optimisticky mluvil o situaci: „Ješt nikdy jsme v naší republice nem li takové možnosti k rozvoji jako nyní v republice opravdu demokratické, lidové, kterou musíme z celého srdce milovat, protože práce pro naši republiku je sou asn prací pro esperantské hnutí...“44 O dva m síce pozd ji na Sv tovém kongresu v Pa íži, na kterém EA SR požadovala projednání otázky o celosv tovém míru45, již eskoslovensko nem lo delegáta. Následovala velká rána: 17. 9., p esn p t let po svém startu, p estalo populární esperantské Rádio Praha vysílat. 46 A koncem

39

Tento „aktuální informa ní bulletin z Prahy“ – jak zn l podtitulek – za al vycházet v íjnu 1948. Redaktor Adolf Malík získal také funkci výkonného vedoucího esperantské podsekce p i Ministerstvu informací a vzd lávání. 40 Esperantista 4. 1949, str. 4. 41 Esperantista 4. 1949, str. 42; Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 8, str. 14. 42 Burda „Pri la osl. ne tralaj esperantistoj“, str. 7. – Viz též Sennaciulo 22. 1951, íslo 6 (553), str. 2. 43 Sennaciulo 20. 1949, íslo 10 (533), str. 1; íslo 11 (534), str. 6. – Zrušení povolení bylo p isuzováno Malíkov vlivu. 44 Esperantista 5. 1950, str. 42.; p eložená ást v Esperanto-Servo 3. 1950, íslo 6/7, str. 1. 45 Dopis EA SR pro UEA ze dne 17.4.1950. – UEA odmítla návrh: Malmgren v dopis pro EA SR ze 7.5.1950. 46 Esperantista 5. 1950. Str. 62.

290

roku 1950 zrušila organizace své lenství v UEA, protože ta „je viditeln ovlivn ná reak ní politikou imperialist a titismem“.47 Když se p erušily vztahy se zahrani ím, situace se v eskoslovensku stávala stále kriti jší. Po nedostatku u ebnic a literatury následoval drastický úbytek len . Redakce odmítaly uve ej ovat lánky od „Gazetara servo de EA SR“ a mén se po ádaly kurzy. Trochu nad je poskytoval dopis Komunistické strany, který doporu oval, aby se pokra ovalo „v naší úsp šné práci podle dosavadního zp sobu“, a Malík v polovin ervna 1951 ekl na kongresu organizace v Praze: „... situace není tak špatná, jak by se n komu mohlo zdát. Jen mali ké duši ky se t esou strachem.“48 V druhé polovin roku 1951 dosáhlo pronikání stalinské politiky do života v eskoslovensku vrcholu. V zá í byl Rudolf Slánský, generální tajemník KS , vylou en ze strany. V listopadu byl uv zn n a pod záminkou podez ení, že je tajným agentem imperialismu a titismu, byl popraven v prosinci 1952. Na konci roku esperantské hnutí zakusilo další vzplanutí svých potíží: Orgánový asopis EA SR Esperantista, revue Esperantisto Slovaka a propaga ní noviny Esperanto-Servo musely p estat vycházet. Vysv tlení: „Nedostali jsme pro rok 1952 pot ebné množství papíru“49, ministerstvo „reorganizovalo plán vydávání novin“ 50. Ale esky psaný Malík v úvodník v posledním ísle Esperantista tvrdil: „Možnost, že by naše esperantské tiskoviny mohly být zneužity pro nep átelskou propagandu zp sobila, že eskoslovenští esperantisté nebudou mít svoje vlastní noviny.“ Ale i te projevoval Malík velkodušné uspokojení. Podle j ztráta novin „znamená, že boj za dorozum ní mezi národy a za mír nyní postoupil na vyšší stupe – k masám, kterým naše drobná práce již nesta í.“51 To se také dotýkalo faktu, že EA SR se koncem roku nacházela v dezorganizaci. Její místní kluby se za aly rozpadat do samostatných jednotek a ve velkém po tu se p etransformovávaly na esperantské kroužky u podnikových kulturních klub ROH (Revolu ní odborové hnutí), u okresních vzd lávacích organizací nebo u místních klub SM. EA SR sm ovalo k analogickému uspo ádání na celostátní úrovni, tedy k p ijetí jako kulturní sekce do ROH.52 Od prosince 1951 zvláštní komise jednala se stranickými a vládními orgány o otázce jak dál pokra ovat v práci. 10. 7. 1952 vyslechli lenové této komise na sch zi Úst edního výboru KS doporu ení, aby „nepropagovali a nevyu ovali esperanto, i když pomáhá boji za mír a socialismus, protože lid se stejn bez 47

Adolf Malík „Sur novan vojon!“ Eperantista 6. 1951, str. 2. – Dopisy, které psala EA SR na adresu UEA z 31.12.1950 (deklarace o vystoupení z UEA) a z 5.5.1951 sd loval jaké p iny vedly k rozhodnutí vystoupit a zejména odmítnutí UEA „aktivn “ bojovat za mír. Viz také „Eksi o de EA SR“ Esperanto 44. 1951, str. 130131. lánek v Esperantisto Slovaka (6. 1951, str. 1) p iznává, že rozhodnutí bylo u in no „s t žkým srdcem“ a s v domím sympatií, které UEA projevila eskoslovensku v dob n mecko-nacistické okupace. Vystoupení z UEA bylo vykonáno na rady Ministerstva zahrani ních v cí, ústn zprost edkované Malíkem: Stanislav Kamarýt Historio de la Esperanto-movado en oslovakio Praha 1983, str. 177. 48 „Agado de la asocia kongreso 1951 en Praha“ Esperantista 6. 1951, str. 91. 49 „Ni dankas“ Esperantisto Slovaka 6. 1951, str. 178. 50 Esperantista 6. 1951, str. 137. 51 A.Malík Kon íme“ Esperantista 6. 1951, str. 133. 52 „Raporto pri agado de EA SR en 1950“ Esperantista 6. 1951, str. 28.

291

mezinárodního jazyka dohodne a bude jednotný“. Stranický reprezentant krom toho konstatoval, že je v esperantu „nebezpe í“, které umož uje t ídním nep átel m podvratnou innost.53 To bylo jasným avízem k definitivnímu rozhodnutí strany: 19. 8. byl Malík p edvolán na ministerstvo zahrani ních v cí, kde dostal ústní p íkaz, aby se EA SR „dobrovoln “ sama zlikvidovala.54 16. 9. se výbor organizace sešel na mimo ádné sch zi. Malík naléhal na p ijetí rozkazu z ministerstva, protože tak se bude moci pokra ovat v práci individuáln . Jeho návrh byl p ijat 23 hlasy, 18 se zdrželo. Burda a dva další hlasovali proti, a dávali p ednost ekat na vynucenou likvidaci. 55 Pocity, které pravd podobn eskoslovenští esperantisté v tšinou m li po likvidaci své organizace, komentoval jeden z nich: Kdyby to nebyl fakt, to co se stalo, nev il bych! Nikdy bych si ve svém život nedokázal p edstavit, že jednou p ijde as a esperantské hnutí bude zlikvidováno – socialistickou vládou!56 Esperanto v eskoslovensku už nebylo vítané ani pro rozši ování d l „národních hrdin “ v zahrani í. Esperantský p eklad knihy Reportáž psaná na oprátce eského komunisty Julia Fu íka, popraveného nacisty, který byl v roce 1951 dokon en, nebyl na nátlak ú ad vydán.57 eskoslovensko bylo poslední lidovou demokracií v Evrop , která evzala sov tský model esperantského hnutí. 58 Z stala jen jedna zem pod vlivem Sov tského svazu, kterou nepostihla vlna nechuti k esperantu: ínská lidová republika. Za ú asti vládních reprezentant v b eznu 1951 byla založena v Pekinu „ ina Esprato-Ligo ( EL), prezidentem se stal veterán Hujucz. Byl vedoucím „Eldona Administracio“ a poda ilo se mu již v kv tnu 1950, n co víc než p l roku od založení ínské lidové republiky, aby „Cizojazy né vydavatelství“ za alo vydávat m sí ník v esperantu El Popola inio. Krom ho vycházel orgánový asopis Šanghajské esperantské ligy – revue Popola Mondo, který se v noval propagaci esperanta v ín . Již v lednu 1952 Popola Mondo p estalo vycházet, takže z stalo pro rozši ování do zahrani í jen El Popola inio, jediný asopis, který mohli íst esperantisté ve východní Evrop . V eskoslovensku m la revue 1000 abonent , kte í byli ochotni platit i dvojnásobnou cenu, kdyby stát p evzal distribuci.59 Ale brzy, jak se vyjád il Rudolf Burda: „N jaká krátkozraká intervence zp sobila zastavení posílání asopisu do naší zem .“60 Poštovní ú ady v NDR odmítly 53

R.Burda „Uzu fiakriston, ar a tomobilo estas bur a“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 3. „ u la batalo fin(i )is“ La Pacdefendanto 1952, íslo 10 ( íjen), str. 1. 55 Na stejném míst , str. 1-2; porovnej Kamarýt, str. 177-178. 56 Hejd v dopis La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 4. 57 Krom toho cht la EA SR vydat knihu o nacistických zv rstvech v Lidicích; ani ta nevyšla pro „technické obtíže“: La Pacdefendanto 1952, íslo 5, str. 5. P eklad Fu íkova díla vyšel až v roce 1979 s názvem: Riporto skribita en la pendumila ma o. 58 V Albánii se zdá, že nebylo t eba oficiálního kroku proti esperantu, protože v této zemi hnutí prakticky neexistovalo. 59 R.Burda „Necesas disvastigi nian movadon!“ Paco 1954, íslo 4, únor, str. 2. 60 R.Burda „Pri la esperantista pacmovado en oslovakio“ Paco 1954, íslo 3, str. 12. 54

292

ijímat ínské asopisy jako „nežádoucí propagaci kosmopolitismu“.61 Následkem toho ani p estali El Popola inio vydávat. Koncem roku 1953 bylo ohlášeno tená m, že knihy a periodika v národních jazycích „umož ují tená m z r zných zemí p ímo a lépe pochopit ínu“.62 Který informa ní prost edek je pokládán za vhodný manifestovalo vydavatelství tím, že poslalo abonent m v lidových demokraciích (i do USA) podobný asopis v ruštin .63 Práv tak jako v Sov tském svazu již mnoho let, tak nyní také v jeho satelitních státech, esperantisté ztratili možnost ve ejné innosti. Ale i tak útlak esperanta v komunistickém bloku nebyl absolutní. R znil se v r zných zemích. V Rumunsku a Ma arsku bylo hnutí úpln zastaveno. V Bulharsku byla situace zna lepší. Vydávání Internacia Kulturo po tvrtém ísle s omezeným po tem výtisk v roce 1950 bylo zastaveno.64 Na ja e 1952 bylo zastaveno esperantské rádiové vysílání ze Sofie.65 Ale „Bulgara Esperanto-Kooperativo“ mohlo, i když velmi skromn , fungovat. V NDR p es velmi p ísnou kontrolu ú ad se mnoho esperantist tajn scházelo, po ádali spole né výlety, aby se cvi ili v jazyce a dopisováním si uchovávali kontakty v rozd lené republice a v zahrani í.66 Relativn dob e mohli eští esperantisté na místní úrovni vyvíjet innost v rámci odborových nebo vzd lávacích klub . Pravideln se konaly letní tábory mládeže. Drobnou formou propagace byly výstavy, na kterých materiály získané pomocí esperanta vypovídaly o stávkách na západ ; esperantisté organizovali také pen žní sbírky pro pronásledované obránce míru v kapitalistických zemích, nap íklad v Japonsku. Objevovaly se rozmnožované bulletiny, formáln vydávané u neesperantských organizací, které pololegáln sloužily ke spojení esperantist v celostátním m ítku. Krom Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2, který se objevil v b eznu 1953, byl zvláš d ležitý bulletin La Pacdefendanto, který vycházel v Plzni již od ledna 1952, v redakci Rudolfa Burdy, jehož význam p ekro il i hranice eskoslovenska. 67 Nejmén striktní byla omezení v Polsku. A koliv v srpnu 1950 p estalo rádiové vysílání a postupn byly likvidovány místní organizace (ze 30 z stala jen organizace ve Varšav a ve Vroclavi) „Asocio de Esperantistoj en Pollando“ (AEP) si uchovala své sídlo a vydávala ve form „cvi ebního materiálu pro koresponden ní kurzy“ velmi skromn vypadající sešitek Tra la Mondo kaj Literaturo. Ale AEP nem la právo publikovat placené inzeráty o svých koresponden ních kurzech, jen u p íležitosti výro í Zamenhofovy smrti dvoje 61

TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 3, vydání k Bulteno de Esperatista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2. 1956, íslo 34/35 (leden/únor). 62 „Adia “ El Popola inio 4. 1953, str. 287. 63 Dopis Ralpha R.Bonespera Borisovi I.Sokolovi ze 30.3.1954, v Informilo de Esperant-Koresponda Studrondo Tokio, 1955, íslo 3 (zá í) str. 10. 64 Po více než jednoro ním p erušení, se objevilo v lednu 1952 ješt jedno íslo Internacia Kulturo, které bylo definitivn poslední. 65 Heroldo de Esperanto 28. 1952, íslo 7 (1159), str. 4. 66 P.G. „Raporto de Saksio“ Heroldo de Esperanto 29. 1953, íslo 17 (1187), str. 2; E-er (=Ewald Ebmeeier) „Esperanto vivas malanta la Fera Kurteno“ Esperanto-Post 6. 1953, str. 113-124. 67 O tom viz kapitolu 4.5.4. – Krom toho bylo povoleno pravideln vydávat v Brailov písmu asopis roro založený v Praze 1920 pro nevidomé esperantisty.

293

varšavské noviny uve ejnily placený nekrolog v erném ráme ku s oznámením o setkání u hrobu zakladatele jazyka, který nyní v jeho vlasti byl jakoby proklet. 68 4.5.2. Stalin proti Marrovi Ve stejnou dobu, kdy se esperantské hnutí v lidových demokraciích odml elo, v Sov tském svazu došlo k diskusi o jazykových otázkách, která našla pozornost také na západ . 9. 5. 1950 za al deník Pravda zve ej ovat adu lánk o situaci v sov tské lingvistice, ve které p ekvapiv byla siln kritizována Marrova jafetská teorie. A brzy p išlo ješt v tší p ekvapení, protože 20. 6. se zcela neo ekávan vmísil do diskuse Stalin. Tím byla náhle ist lingvistická diskuse povýšena na nejvyšší politický stupe . Stalin vystoupil jasn stranicky proti Marrovi. Jeho základní principy – „nové u ení“ – jednoduše prohlásil za neopodstatn né. Pro Marra byl jazyk – jako um ní – kategorií ideologické nadstavby, kde všechny zm ny v jazyce souvisejí se zm nami v ekonomice, což Stalin rozhodn pop el. Podle Stalina je jazyk n co samostatného a trvalejšího, než nadstavba základny; oblast jazyka esahuje svým rozm rem tuto nadstavbu, protože je p ímo svázána s tvo ivostí lov ka. Také ve vztahu k t ídnímu charakteru jazyka se Stalin odklonil od dosud platného u ení. Marr vyvodil tezi, že jazyk je vždy t ídní a že neexistuje národní jazyk sjednocující r zné t ídy ve spole nosti. To Stalin pop el a trval na existenci jednotného národního jazyka. Podle n j jazyk celého národa by sotva mohl ovlivnit jednotlivé t ídy a krom toho je škodlivé, jestliže by se t ídní boj omezil na jazykovou jednotnost: Bez jazyka chápaného spole ností a spole ného pro její leny... se spole nost stává nevýkonná, rozpadá se a p estává existovat jako spole nost. V tom smyslu jazyk jako prost edek komunikace je sou asn nástrojem boje a sociálního vývoje.69 Stalin tedy p isoudil jazyku nadt ídní charakter a zd raznil jeho význam provázaností ve spole nosti v trvání mnoha etap vývoje. Na rozdíl od Marra, který byl zafixován na t ídní charakter jazyk a chápal jazykový vývoj jako spole enský vývoj po stupních, Stalin tvrdil, že jazyk slouží jak buržoazní, tak socialistické kultu e a obsahuje nem nitelnou národní formu, m nící se kultury. Jinými slovy: Zájem národa je nad azen nad t ídu. Následek, který zp sobil zavržení Marrovy teorie zvláš jasn osv tlil otázku budoucího jednotného jazyka lidstva, což je v našem tématu nejzajímav jší. V roce 1930 Stalin – zcela podobn jako Marr – tvrdil, že v období komunismu národní jazyky splynou v jeden spole ný, který nebude ani

68

„Al niaj legantoj“ Pola Esperantisto 37. 1957, íslo 1 (zá í/ íjen), str. 1; I.Dratwer „Strato Marszalkowska 81“ Pola Esperantisto 42. 1962, íslo 5/6 (zá í/prosinec), str. 13; dopis Isaje Dratwera Esperanto 61, 1968, str. 85. 69 J.Stalin Der Marxismus und die Fragen der Sprachwissenschaft Berlín 1951, str. 26-27; dále na str. 35-36.

294

ruský, ani n mecký, ale n co nového. Ale za 20 let napsal Stalin v deníku Pravda: Bylo by nesprávné si myslet, že výsledkem zk ížení nap íklad dvou jazyk vznikne nový, t etí, který nebude podobný p edchozím a kvalitativn se bude znit od obou. Pravda je taková, že zk ížením se jeden z jazyk vyno í jako vít z, uchová si svou gramatiku a základní lexikon a dál se bude vyvíjet podle svých zákon vývoje, zatím co druhý jazyk postupn ztratí svou kvalitu a postupn odum e. Tedy, zk ížením nevznikne nový, t etí jazyk, ale z stane jeden... esto ale z stane ur ité obohacení vít zného jazyka z jazyka poraženého, což ho ješt posílí. Podle této prognózy jazykový vývoj neprobíhá tak, že by se r zné jazyky rovnoprávn rozvíjely a vzájemn se obohacovaly, aby nakonec splynuly do jednoho – jak proklamoval Stalin v roce 1930. Platná je jen teze, že vždy, kdy se jazyky setkají, dojde k vážnému zápasu, který m že skon it jen vít zstvím nebo porážkou. Stalin hned také p edložil p íklad: To se stalo ruskému jazyku, který v trvání d jinného vývoje p ek ížil jazyky mnoha národ a který vždy vyšel jako vít z. V tomto procesu se obohatil slovník ruštiny, ale jeho „národní identita“ neutrp la ani v nejmenším. Stalinova intervence do jazykové diskuse byla považována v zemi i v zahrani í za senza ní v první ad proto, že generální tajemník KSSS vystoupil proti Marrovi, jehož autorita, jako zakladatele nové materialistické jazykov dy, se zdála nedotknutelná. A ti, kte í zaregistrovali Marrovo sesazení z tr nu se zvláš velkým zájmem, byli esperantisté. Díla v esperantu d íve a op t po roce 1950 byla blízká Marrovu u ení70, dá se tedy pochopit vztah mezi Stalinovými lánky v Pravd a potížemi, které m li esperantisté v zemích pod sov tským vlivem. Odklon od Marrovy školy tedy zap inil další úpadek esperanta ve východoevropských zemích. 71 Ponecháme-li stranou fakt, že taková argumentace evidentn nevysv tlovala již d íve uml ené esperantské hnutí a jeho p iny, v nujme esto pozornost otázce, zda to alespo usnad uje pochopit to, co se stalo po válce. Pr h událostí ukazuje, že odmítnutí Marrových teorií nep edcházelo, ale následovalo po zákazech esperantského hnutí v lidových demokraciích. Východoevropští esperantisté již m li své organizace rozpušt né, nebo cítili, že je takový osud eká již minimáln rok p ed tím, než Stalin p ekvapil ve ejnost, po roce 1938, svým vystoupením na scénu jako teoretik. Generální linie Strany, zastavila státní podporu esperantskému hnutí nejpozd ji na podzim 1949 – ješt o p l roku d ív, než za ala diskuse v Pravd . (Když 2. 10. 1949 Lajos Kökény 70 71

Ivo Lapenna Retoriko Pa íž 1950, str. 20-25. Lucien Laurat Staline, la linquistique et l´impérialisme russe Pa íž 1951, str. 79-86.

295

šel jako obvykle do studia Rádia Budapeš , uslyšel tam, že od tohoto dne stanice už nebude vysílat. ekli mu: „Ode dneška je to podle linie“.72) Tato „nová linie“ ur it nebyla p edznamenáním útoku proti stoupenc m Marra. Naopak: Práv uprost ed roku 1949 skon ilo krátké období charakterizované ustrašenými pokusy vyb ednout ze sm šné, zkostnat lé jafetské teorie. Již v íjnu 1948 si Marrovi stoupenci upevnili pozici, když nastartovali široce vedený útok proti úchylkám mistrova u ení. Kolegové z oboru, kte í nap íklad pracovali na obnovení srovnávací metody v lingvistice, obvi ovali Marristy, že jsou pod vlivem „reak ních a idealistických vliv zahrani ní buržoazní lingvistiky“. Krom toho Marristi poukazovali na zmínky o dohadování s Jazykfrontem za átkem t icátých let, že stejn jako tenkrát, obnovili sv j absolutní monopol v sov tské lingvistice a skute 21. 7. 1949 Akademie v d oficiálním prohlášením prop ila další platnost výlu Marrovým teoriím.73 Bylo jen náhodou, že se esperanto dostalo do nep ízn ve východoevropských zemích práv když Marrovi stoupenci se nacházeli v podobném postavení jako uprost ed t icátých let, kdy m li plnou oficiální podporu a práv porazili své protivníky? Jeden z vedoucích Marrových stoupenc , T.P.Lomtev74, prohlásil již za átkem roku 1949: Sou astní obhájci imperialismu široce propagují kosmopolitismus, reak ní ideologii imperialistické buržoazie. Jako ideologickou zbra používají ideje renegáta Kautského – ultra-imperialismus, splynutí národ a jejich jazyk v období kapitalismu a imperialismu, a ur ení jednoho jazyka za jazyk univerzální.75 Tuto linii se snažil p ijmout bulharský esperantista Atanas Lakov, který napsal v prosinci 1949: ... budoucí spole ný jazyk komunismu povede vývojem národních jazyk v socialismu. Pokusy vylou it národní jazyky esperantem zp sobí jen kulturní zaostávání pro národy, které jsou kapitalismem utla ovány. Pokus vnucovat esperanto v sou asné dob jako univerzální jazyk, zejména nyní v Evrop , znamená násilnou likvidaci kultur a jazyk neevropských národ , to znamená init esperanto nástrojem imperialistického vyko is ování.76 Jaká by m la být jazyková politika v sou asnosti, to vyhlašovali sov tští lingvisté a spisovatelé již p ed Stalinovým výpadem proti Marrovi. V novoro ním ísle roku 1949 Literaturnaja gazeta bylo opakováno to, co bylo napsáno v Pravd již v roce 1938: - pro dávné doby latina, pro feudalismus 72

Lajos Kökény „Esperanto en Hungario, 1945-1949“ Hungara Vivo 10. 1970, íslo 2, str. 19. Lawrence L.Thomas „Some notes on the Marr school The American Slavic and East European Review 16. 1957, str. 347; René L.´Hermitte „La linquistique soviétique“ v: René L.´Hermitte (red.) La linquistique en URSS Pa íž 1969, str. 8. 74 Lomtev byl d íve lenem Jazykfrontu. 75 T.P.Lomtev „I.V.Stalin o razvitii nacionalnych jazykov v epoche socializma“ Voprosy filosofii 1949, íslo 2.; citován Laurat, str. 80-81. 76 A.Lakov „Josif Visarionovi Stalin“ Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 12, str. 4. 73

296

franština, pro kapitalismus angli tina a kone pro epochu socialismu ruština.77 Jak up esnil v listopadu 1949 akademik N.T.Jakovlev, kone ná perspektiva již platí v sou asnosti, protože ruština není jen jazykem SSSR, ale je také mezinárodním jazykem lidových demokracií. 78 Lomtev pak u inil další krok, když ozna il ruštinu za „nástroj nejpokrokov jší civilizace, socialistické civilizace, nejpokrokov jší v dy“ a za „jazyk míru a pokroku“. Takové vychvalování ruštiny, se kterým se za alo v polovin t icátých let a dostoupilo vrcholu ve ty icátých letech, se nikterak neshodovalo s Marrovou tezí, podle které každý jazyk formuje t ída, ne národ. Marr vždy odmítal nahlížet na jazyky (=na tzv.národní jazyky) jako na celek, jako na národní d dictví, ale považoval ho za kombinaci r zných t ídních jazyk , nebo poz statk prvk klasických jazyk . Podle n j, s ekonomickým a politickým pokrokem a stíráním íd ve spole nosti, tyto jazyky splynou a nakonec v celosv tové bezt ídní spole nosti uvolní místo zcela novému univerzálnímu jazyku. Toto neponechává možnost jednomu ze sou asných jazyk vyjít jako vít z z boje jazyk . Naopak, Marr zcela otev en prohlásil, že nové metody jeho teorie, které mají na z eteli všechny jazyky, porazí pseudov decké, ideologické principy autokracie ruského jazyka. Navzdory tomuto jasnému Marrovu stanovisku Sov tský svaz pokra oval v politice poruš ování a jafetologie, která z stala vedoucí školou v sov tské lingvistice, musela sloužit Stalinov politice, jakkoliv se vzdalovala od vodních Marrových ideí (Marr zem el v roce 1934). Pokud Marrovi stoupenci nesloužili režimu od po átku jako poslušný nástroj, bylo jim rychle zabrán no init n jaké záv ry, které by nebyly v souladu s politikou Strany. Stalin nakonec pochopil – bezpochyby p ekvapiv pozd – že na podporu jeho politiky, kterou zam il na národní ruský jazyk a využil jeho ruské národní tradice na zocelení sov tského vlastenectví, se už nehodí Marrovy teorie. V letech 1948 a 49 útoky marrist na použití tradi ních lingvistických metod, zejména jejich odmítání p ijmout tradice buržoazní ruské lingvistiky, byly chováním p ímo kací ským, když uvážíme, že sou asný státní aparát pro propagandu vytý il vedoucí roli všemu ruskému v kontinuit ruské v dy. Proto Stalin osobn zakro il. Svou autoritou nejvyššího v dce Strany ur il, že jazyk není t ídní fenomén a nepat í do nadstavby. Dokazoval, že v Puškinov jazyku se uchovalo vše podstatné beze zm ny, tedy ruština m že sloužit všem t ídám ve feudálním, kapitalistickém i socialistickém ádu. Ur it odstran ní nesouladu mezi Marrovou teorií a velkorusky zabarveným sov tským vlastenectvím nebylo jediným d vodem, pro Stalin vystoupil na scénu jazykové v dy. Sov tská lingvistika tolik závislá na jafetské teorii vedla k ad negativních fenomén . Tato závislost zabra ovala ú innou 77

David Zaslavskij „Velikij jazyk našej epochi“ Literaturnaja gazeta 1.1.1949; cituje Jindrich Kucera „Soviet nationality policy. The linquistic controversy“ Problems of Communism 3. 1954, íslo 2, str. 25. – Porovnej „Ekspansio de la rusa lingvo“ Sennaciulo 21. 1950, íslo 2 (537), str. 7. 78 Vestnik Akademii Nauk SSSR 1950, íslo 2; cit. Laurat, str. 80, 73.

297

jazykovou výchovu ve školách a zp sobovala stagnaci ruské filologie a kv li odmítnutí srovnávací metody bránila historickým výzkum m vztah mezi ruštinou a ostatními slovanskými jazyky. Ale jakkoliv se zdálo výhodné hodit na marristy plnou vinu za všechny p ehmaty a chyby v sov tské lingvistice: Význam Stalinova soudu o Marrovi se nachází v prvé ad v tom, že byly odstran ny zbytky revolu ního romantismu z pr kopnických dob sov tského státu. Cesta byla otev ená pro nezastavitelný rozvoj „velkého ruského jazyka“. Toto posouzení Stalinových motiv také nezm nilo fakt, že v trvání lingvistické diskuse Stalin upravil svou tezi o „vít zícím jazyku“. Jak ukazuje jeho odpov soudruhovi A.Cholopovovi v Pravd 2. 8. 1950, byl Stalin dotazován na souvislost této teze s tezí z roku 1930. Stalin prohlásil, že zde není žádný rozpor. Úpln stejn jako v roce 1925 p i odmítnutí Kautského prognóz ešil“ Stalin rozpor tvrzením, že je nutno rozlišovat nestejná období, ve kterých byly výroky proneseny. Formulace o vít zství siln jšího jazyka, jak vysv tluje Stalin, se vztahují k období p ed celosv tovým vít zstvím socialismu – ... když vyko is ovatelské t ídy vládnou mocí ve sv , a z stává v platnosti národní a koloniální útlak, když národní izolace a vzájemná ned ra národ je upev ována státními rozdíly, kdy ješt neexistuje národní rovnoprávnost, kdy k ížení jazyk se d je cestou boje za vládu jednoho jazyka, když ješt neexistují podmínky pro mírovou a p átelskou spolupráci národ a jazyk , když ješt nenastal as k jednání o spolupráci ve vzájemném obohacování jazyk , výrok se vztahuje k asimilaci jedn ch a k vít zství jiných jazyk . Za takových podmínek mohou existovat jen vít zné a poražené jazyky, zcela jinak to bude v období po vít zství socialismu v celosv tovém m ítku, jmenovit : ... když již nebude existovat sv tový imperialismus, když vyko is ovatelské ídy padnou, národní a koloniální útlaky budou odstran ny, izolace a vzájemná národní ned ra budou zam ny za vzájemnou d ru a p iblížení národ , když národní rovnoprávnost bude skute ností, když politika útlaku a asimilace bude zlikvidována, když spolupráce národ bude upevn na a až národní jazyky budou mít možnost se svobodn obohacovat jeden druhým na cest ke spolupráci, potom se bude moci uskute nit to, co on, Stalin, m l na mysli ve formulaci vyhlášené v roce 1930, tedy splynutí jazyk do jednoho spole ného jazyka. V epoše socialismu se tedy nebude v bec jednat o vít zství nebo porážce kterého jazyka: Potom už zde nebudou dva jazyky, z nichž by jeden utrp l porážku, zatím co by druhý vyšel z boje jako vít z, ale budeme mít stovky národních jazyk , z kterých dlouhou ekonomickou, politickou a kulturní spoluprací národ vyvstanou nejprve nejobohacen jší jednotné oblastní jazyky, které se pozd ji smísí v jeden mezinárodní jazyk, který pochopiteln nebude ani n mecký, ani 298

ruský, ani anglický, ale bude to nový jazyk, který do sebe nasál nejlepší prvky národních a oblastních jazyk .79 Tak ješt jednou Stalin oprášil sv tovou revolu ní perspektivu, ale nepodal ešení následujícího rozporu: Jak se uskute ní mírové splynutí jazyk , jestliže budou v nelítostném boji proti sob . Odpov existuje. Stalin by se sotva asi zajímal o to, co se stane v daleké budoucnosti. On se p edevším snažil p edložit teoretické ospravedln ní sou asného vývoje v Sov tském svazu. Proto odsuzoval mezinárodní Marrovu doktrínu, zd raz oval nadnárodní roli ruštiny a ozna il zanikání „slabších“ jazyk za známku historického pokroku. Jeho výrok 80 „v celosv tovém ítku“ znemožnil, aby k jeho proroctví mohla být p edložena k porovnání se sou asnou realitou v Sov tském svazu, ve kterém socialismus již zvít zil a „vzájemná ned ra národ “ byla již dávno zlikvidovaná. Po tom všem, v kontextu Stalinových lingvistických tezí, se prognóza o budoucím nadnárodním sv tovém jazyce zdá skoro nepravd podobná, protože je zde premisa toho, že ruština nedosáhne „kone ného vít zství“. Pravd podobn jší je podle výrok Stalina, že ruština, která vždy procházela vít zn boji v minulosti a sloužila sov tskému lidu jako nástroj sjednocení, bude pokra ovat ve svém vít zném postupu, p ekro í hranice Sov tského svazu a podstatn ovlivní jazyk budoucího sv ta.81 Interpretace této role, p isouzená ruštin , podporuje ješt fakt, že také v lidových demokraciích byla ruština pokládána za „mezinárodní jazyk socialismu“ a sov tští lingvisté sou asn zu iv vedli polemiku proti angli tin – jazyku „angloamerických imperialist “.82 Mimo pozornost z stalo pro ruština, v podmínkách d ry vládnoucí mezi lidem Sov tského svazu, rozši ovala sv j vliv na úkor jiných jazyk a pro se neza alo s p ípravami pro budoucí nadnárodní jazyk. Stalin se jasn nevyjád il, zda je n jak možno urychlit proces jazykového sjednocování, ale ud lal to jiný Gruzínec, lingvista Arnold ikobava. Ve svém lánku v Pravd za al s diskusí. Kritizoval Marra, zam il se na jeho teze o spole ném jazyku lidstva v budoucnosti. Napsal: „Na první pohled je Marr v souladu s marxismem- leninismem, ale v podstat je jeho názor falešný, nemarxistický“. Ocitoval Marr v výrok, že lidstvo, které se p iblíží k ekonomické jednot a k bezt ídní spole nosti, nem že jinak, než aplikovat um lé, v decky podložené

79

Stalin Der Marxismus str. 62-64. Teze o formování „oblastních jazyk “ jako p edstupe vzniku sv tového jazyka se objevily již ve Stalinov lánku „La nacia demando kaj leninismo“ Werke XI 305-312). Tento lánek vyšel v roce 1949 s poznámkou, že ho Stalin napsal již v roce 1929. To se zdá málo pravd podobné, když uvážíme fakt, že Stalin ve své sjezdové i v roce 1930 se v bec nezmínil o oblastních jazycích (porovnej Thomas „Some notes...“, str. 343, pozn. 77). 80 Porovnej Ernst Nolte Deutschland und der Kalte Krieg Mnichov, Curych 1974, str. 342. 81 Již v roce 1945 lingvista Vinogradov otev en ekl, že privilegovaná pozice ruštiny v Sov tském svazu „vytvá í vhodné podmínky“, které v budoucnosti zkrátí cestu k jedinému jazyku pro celé lidstvo. Velikij russkij jazyk Moskva 1945; cit. Kucera Soviet nationality policy“ str. 29. 82 Edward F.James „Soviet linguistic policy and the international language movement“ International Language Review 1. 1955, íslo 1 ( íjen/prosinec), str. 10-12; Goodman „World state and world language“ str. 723-724.

299

metody pro urychlení tohoto sv tového procesu. ikobava prohlásil s odvoláním na již d íve pronesené Stalinovy výroky: Jak známo, marxisté to chápou jinak. Domnívají se, že proces odumírání národních jazyk a vytvo ení jednoho spole ného sv tového jazyka se stane postupn bez jakýchkoliv „um lých metod“, které by „urychlily“ celý proces. Aplikace takových „um lých metod“ by znamenala použití násilí proti národ m, a to marxismus nem že p ipustit.83 koliv možná ikobavovým úmyslem bylo hlavn hodit na marristy vinu za p ehmaty v alfabetizaci a úprav neruských jazyk v Sov tském svazu, 84 teze za které Marra obvi oval jako „nemarxistického“, byly práv bodem, o který se opírali esperantisté u komunistických ú ad , aby zd vodnili svou innost. ikobav v útok na pokusy urychlit formování celosv tového jazyka um lými metodami byl po n kolika týdnech posílen, když Stalin vynesl nad Marrem klatbu. Ne všichni hned pochopili plný význam Stalinova obratu. Také kolik esperantist se nechalo mystifikovat. Stalin mluvil o budoucím nadnárodním sv tovém jazyku a vyvolal tím mezi omezovanými esperantisty v lidových demokraciích nad je, že je možno esperanto nabídnout jako sv tový jazyk prorokovaný Stalinem. 85 Ale takový názor m li jen esperantisté s buržoazními tradicemi, kte í se neorientovali ve Stalinov dialektice a pravd podobn ani nev li o teoretických diskusích v Sov tském svazu za átkem t icátých let. V tší smysl pro choulostivost situace m li komunisti tí esperantisté v Bulharsku, kterým již v roce 1950 bylo jasné, že cesta k jednotnému jazyku m že vést jen p es vývoj národních jazyk . Varovali p ed iluzí, že by esperanto mohlo být budoucím jazykem lidstva, tzn. komunismu. 86 Ke stejnému záv ru dosp li po roce 1950 strani tí teoretikové ve východní Evrop vyzvaní k interpretaci Stalinova jazykového p ísp vku. Vysv tlili charakter budoucího sv tového jazyka: „... nebude to esperanto ani ido nebo jiný um lý jazyk, ale nový, živý jazyk, který vytvo í lidové masy socialistických národ ve spole né spolupráci p i rozvoji komunistické spole nosti.87 Již p ed rokem 1950 nebylo pro esperanto místo ve vývojovém procesu vedoucím k univerzálnímu jazyku. V tom smyslu nep inesl Stalin v p ísp vek nic nového. Jen dodal, sice pozd , teoretickou bázi pro gloriolu ruštiny a 83

A.S. ikobava „O nekatorych voprosach sovetskogo jazykoznanija“ Pravda 9.5.1950; n mecky: Wolfgang Stenitz (red.) Beträge aus der sowjetischen Sprachwissenschaft. Folge I Berlín 1952, str. 17. 84 Ostatn ikobavovo mín ní bylo v rozporu s jiným lingvistou, který argumentoval, že existují pouze um lé literární, spisovné jazyky a že „um lé metody“ v bec nemusí znamenat „použití násilí“: L.Bulachovskij „Na putjach materalisti eskogo jazykovedenija“ Pravda 13.6.1950; n mecky v Stentz, str. 76. 85 P.Balkanyi „La Stalina lingvoscienco kaj Esperanto“ La Esperantista Laboristo 1951, íslo 26 (b ezen/duben), str. 1. Podle Balkanyiho u mnoha esperantist vyvolala Stalinova slova radost a o ekávání. ásti Stalinova p ísp vku byly p eloženy do esperanta Esperantista 6. 1951, str. 10-12, 33; Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 7/8, str. 13-14. 86 Lakov „Josef Visarionovi Stalin“ str. 4. 87 Fred Oelssner Die Bedeutung der Arbeiten des Genossen Stalin über den Marxismus und die Fragen der Sprachwissenschaft für die Entwicklung der Wissenschaften. I. Teil v decké suplementum Forum sešit 15 (3.8.1951), str. 11.

300

potla ování menšin a již dlouho praktikovanou diskriminaci a perzekuci nadnárodních jazykových skupin esperantist . Tím, že Stalin odstoupil od své teze o rozkv tu národ , p edstavil novou základní formuli podmínek vládnoucích p ed celosv tovým vít zstvím socialismu, takže situace esperantist se ješt zkomplikovala. Protože Stalin ozna il nyní za charakteristické, že národní jazyky mezi sebou bojují, aby zjistily, který je siln jší, zahrnovalo to v sob pro všechny ob any žijící pod sov tským vlivem, tedy také pro esperantisty, že musí napomáhat k vít zství ruského jazyka. Tak opadly nad je, které ješt z stávaly, že by esperanto mohlo ve východní Evrop n jak p ežít. 4.5.3. Pot eby sou asnosti Vid t problém esperanta v prvé ad ve spojitosti s diskusí mezi lingvistickými teoriemi m že snadno vést k omylu a zamlžení politického pozadí, které nyní již nedovolovalo esperantskou innost. Rozhodným bodem bylo: Jestliže hnutí bylo potla eno v Sov tském svazu, v krátké dob se zastaví jeho innost v satelitních zemích pod jeho vlivem. A ím víc se bude zv tšovat vliv Sov tského svazu, tím p ísn ji budou režimy v t chto zemích vymítat vše, co by bylo proti sov tskému modelu. V lét 1949 bylo esperantské hnutí ve východní Evrop vystaveno tlaku Sov tského svazu jako p edpokládaný spojenec titovské Jugoslávie, která byla v ervnu 1948 vylou ena pro svou „neposlušnost“ k vedoucí síle Moskvy. Zvláš drasticky se manifestoval tento tlak v odhalování a v likvidaci „nep átel Strany“. Rozb hla se zu ivá kampa proti tzv. „kosmopolitismu“ jako „nástroji realizace sv tové hegemonie amerického imperialismu“, ale ve skute nosti to sloužilo jako záminka jak odsoudit západní ideje, které m ly podkopávat suverenitu socialistických stát . Varování proti nebezpe í kosmopolitismu byla innou zást rkou pro zastrašování ob an p ed jakýmkoliv kontaktem se zahrani ím. V Sov tském svazu hlavní stranický funkcioná pro kulturní záležitosti, Andrej Ždanov, za al v srpnu 1946 jako n jaký st edov ký inkvizitor dusit intelektuální a kulturní život a zavád l stranickou kontrolu všude tam, kde by mohly být n jaké p íznaky spojenectví s kapitalistickými státy v dob války. V um leckých a intelektuálních prost edích, ve kterých v té dob zavál sv ží vítr, byli lidé obvi ování z „plazení p ed buržoazní kulturou západu“, z nevlasteneckého kosmopolitismu, a z nedostate ného respektu p ed tradicemi sov tských výdobytk . Koncem roku 1948 a za átkem 1949 protikosmopolitická kampa byla obohacena zvláš nep íjemným komponentem – antisemitismem, maskovaným jako útok proti „sionistickým komplot m“

301

západních vále ných štvá . Byly zakázány všechny publikace v židovském jazyce a i asimilovaní Židé byli perzekvováni.88 Po zost ení studené války (v dubnu 1949 bylo založeno NATO) a po konfliktu s Jugoslávií Sov tský svaz trval na tom, aby lidové demokracie urychlen za aly s kampaní a uzav ely se proti vliv m ostatního sv ta. A to také lo p irozen dopad na esperantské hnutí. Jak víme, sov tský model nepo ítal s právem na život pro esperanto. Fakt, že se jazyk stal populární ve východoevropských zemích a že i stranické a státní orgány podporovaly hnutí, nemohli sov tští kontrolo i p ehlédnout. Ješt horší a provokativní bylo, že podunajské esperantské organizace se rozhodly pro užší spolupráci mimo kontrolu Moskvy a že echoslováci volali po korespondenci a cestování pomocí esperanta se sov tskými pracujícími,89 že sov tští esperantisté, kte í unikli perzekucím etli v Internacia Kulturo o ile pulzujícím esperantském život v nových socialistických státech,90 nebo že ob an Leningradu apeloval ve stejném asopise, aby mu esperantisté ve sv pomohli oživit esperantské hnutí v Sov tském svazu a zasypával sov tská cizojazy ná vydavatelství žádostmi o vydávání literatury v esperantu. 91 Tento vývoj bylo t eba brzdit a set ít individualistické rysy ve východním bloku i na tak zdánliv ned ležitém poli, jako bylo esperantské hnutí. V prosinci 1945 se práv vrátil z moskevského exilu Georgi Dimitrov a byl varován svým sekretá em – esperantistou – aby se chránil p ed provokací špionážního charakteru. K tomuto upozorn ní byla p idána povzbudivá slova o užite nosti esperanta jako „neutrálního kanálu“ pro informaci o „novém demokratickém Bulharsku“.92 Ale ani ne po ty ech letech již nep evažovaly pozitivní aspekty: nyní byl na po adu strach z nekontrolovatelných kontakt pomocí esperanta – stejn jako v letech 1937-38 v Sov tském svazu a v roce 1941 v pobaltských zemích. Co nutilo režimy omezovat, nebo zakazovat rozši ování esperanta? Byla to v rnost oficiální jazykové doktrín , nebo politické uv dom ní – obava o vnit ní bezpe nost? Aby byly zd vodn ny kroky vycházející z tohoto strachu, bylo použito heslo o boji proti kosmopolitismu. Zákaz esperantských klub v sov tské zón v N mecku byl motivován výrokem, že jsou zneužitelné pro kosmopolitické

88

Benjamin Pinkus „Soviet campaigns against, Jewish nationalism and cosmopolitism´ 1946-1953“ Soviet Jewish Affairs 4. 1974, íslo 2, str. 53-72. – Do Stalinovy intervence v roce 1950 také Marristé udávali své oponenty jako kosmopolity. 89 William Solzbacher „It happened in Prague“ American Esperanto Magazine 66, 1952, str. 36. 90 Na krátký as v letech 1947-48 n kolik dopis ze Sov tského svazu dorazilo do zahrani í: Heroldo de Esperanto 23. 1947, íslo 13 (1072), str. 2; Sennacilulo 19. 1948, íslo 11, str. 5; 20. 1949, íslo 4. str. 2. 91 Anatol Syromjatnikov „Kreu amasan kulturan kontakton kun Sovjet-Unio!“ Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 4. Str. 16. 92 Assen Grigorov „Tri interparoloj kun Georgi Dimitrov“ Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 7, str. 5. Ve stejném ísle se objevil nekrolog o Dimitrovovi, který náhle zem el za átkem ervence 1949 v Moskv . Viz též Nikola Aleksiev „Georgo Dimitrov o esperantském hnutí“ v Petra Radenkova Georgo Dimitrov. Konciza biografio Sofie 1982, str. 5-9.

302

snahy a podvratné innosti amerického imperialismu. 93 Za átkem listopadu 1949 vláda práv vyhlášené N mecké demokratické republiky formulovala zákaz takto: Je faktem, že nep átelé naší demokracie nám mohou škodit prost ednictvím esperantských skupin. Novinami, které vycházejí v zahrani í a p sobením tzv. „mezinárodního spolku“ se sídlem v Mnichov 94 pod záminkou kulturních pot eb mohou být tyto skupiny zneužity a poškozen náš demokratický po ádek.95 O rok pozd ji se sídlo „mezinárodního spolku“ zm nilo, ale nebezpe í stalo stejné. Stranický tisk NDR psal, že kosmopolitismus propagovaný v USA usiluje o paralyzování proletá ského internacionalismu, k emuž mu slouží tzv. sv tový jazyk (esperanto), jehož centrum a sídlo je v Americe.96 esto esperanto ve východní Evrop nevymizelo jednou ranou. Rychlost a intenzitu potla ování bylo nutno pom ovat s nestejnými vnit ními podmínkami v lidových demokraciích. Tam, kde sov tské ú ady mohly mén dbát na místní autonomii, tam mohly nejrychleji realizovat svá p ání. To vysv tluje, pro ve východním N mecku, kde v té dob vládla sov tská vojenská administrace, byl vydán dekret již po átkem roku 1949 s argumenty, které nejvýstižn ji vystihovaly sov tské stanovisko a pro se kruh uzav el až v daleké ín na konci roku 1953, kdy p estal vycházet asopis El Popola inio. V Bulharsku a v eskoslovensku esperantisté vzdorovali nejdéle tendencím být pronásledováni jen za pouhou znalost jazyka spole se sionisty a kosmopolity, protože mohli snadno dokumentovat sv j protifašistický názor; a navíc v Bulharsku bývalí vedoucí ilegálního d lnického esperantského hnutí se nacházeli na vysokých stranických a vládních místech. Horší p edpoklady nem li ani v Ma arsku, ale tam možná i jen následkem ústního doporu ení z vysokých politických míst „že je t eba opustit nepot ebné hnutí“97, místop edsedkyn HES, která byla i starou lenkou strany, okamžit poslušn vyvolala hlasování ve výboru o návrhu prozatímn zastavit innost organizace, protože „nyní jsou p ed Stranou a jejími leny daleko d ležit jší úkoly a je slušné zastavit innost“.98 Podobný osud hrozil také bulharskému hnutí. Úst edí výbor Komunistické strany Bulharska jednoho dne usoudil, že BEA pat í ke zbyte ným organizacím a proto se musí zlikvidovat. Tento impuls nejhorliv jší zastánci stranické linie

93

E-er „Esperanto vivas malanta Fera Kurteno“ Esperanto-Post 6. 1953, str. 113 (citace ze zprávy Ministerstva pro lidové vzd lávání). 94 Bezpochyby zmínka o GEA, která v té dob m la sídlo v Mnichov . 95 Dopis vlády NDR Jednot pronásledovaných nacistickým režimem ze dne 4.11.1949; cituje S.Engholm „Kie oni malhelpas esperanton“ Malgranda Revuo 8. 1950, íslo 1, str. 28-29. 96 Leipziger Volkszeitung 1.12.1950; cit. Heroldo de Esperanto 26. 1951, íslo 1 (1136), str. 2. 97 Osobní sd lení pana Ervína Fenyvesi ze dne 10.5.1981. 98 Pa lo Balkányi „El Budape to“ I´omnibuso 10.1973, íslo 5 (57), str. 11.

303

byli p ipraveni splnit a inili nátlak na vedení BEA.99 Ale p edseda a n kolik len výboru volilo taktiku zdržování s tím, že rozpušt ní organizace m že schválit jen kongres. A to se poda ilo a BEA dál formáln existovala. 100 P esto do roku 1955 n jaká ve ejná innost nebyla vcelku možná, protože také esperantisté v Bulharsku se museli pod ídit oficiální vedoucí linii, podle které bylo pot eba se v novat naléhav jším úkol m, n ž pé i o mezinárodní jazyk – v budování socialismu pro esperanto prost nebylo místo. Tím p icházíme k dalšímu argumentu p i objas ování protiesperantského názoru, který byl mén hrubý, než obvi ování z kosmopolitismu a záškodnických inností. Jedná se o tezi, že esperanto odlákává pozornost od prvo adosti výstavby socialismu. Paralela s kampaní proti kosmopolitismu za ala brzy p evažovat a z stávala v platnosti také v prvých letech po Stalinov smrti, kdy p estal p sobit ú inek propagandy o nep átelích ze zahrani í. Tento argument dob e shrnuje dokument z eskoslovenska. Jedná se o ístránkový anglicky psaný dopis „Respondo al japana amiko“(Odpov japonskému p íteli), napsaný jak je ozna eno – nejmenovaným – eským esperantistou101 a p iložený k dopisu (ze dne 22. 9. 1953) Dr.E.Carmínové, vedoucí sekce vztah s Japonskem na eskoslovenském ministerstvu kultury. Dokument m l podat odpov Kurisu Keiovi, který se na ministerstvu dotazoval, pro je esperantská organizace pod tlakem v zemi, jejíž literatura je známa v Japonsku práv prost ednictvím esperanta a jejíž lenové organizovali solidární pomoc japonským soudruh m trpícím ve v zení. Ministerstvo pokládalo za nemožné jednoduše ignorovat Kurisovo stanovisko vzhledem k jeho postavení – byl nejaktivn jším propagátorem a rozši ovatelem eské literatury a kultury v Japonsku102 a proto dnes máme vzácný exemplá podrobného oficiálního zd vodn ní protiesperantské politiky Stalinova režimu. Nejprve dopis obhajuje eskoslovenské esperantisty p ed obvin ními obvyklými v Sov tském svazu a ve východním N mecku: Je pravda, že se esperantisté v eskoslovensku ukázali jako vlastenci, kte í použili esperanto pokrokovým zp sobem. Neobjevil se ani jeden p ípad, že by esperanto bylo použito proti zájm m lidu a státu. Tomu lze d kovat uv dom lému a vlasteneckému vedení, které prokázalo, že je možno použít esperanto pro dobro státu. Náš lid zažil veliký smutek p i nacistické tragedii za hitlerovské okupace. Esperantisté nepodvedli nad je národa a vložili své domosti do služeb zem . Jejich innost byla p ízniv ohodnocena vládou. Jejich skromné snažení p ineslo dobré ovoce. 99

I v Polsku, kde byl tlak státu proti hnutí nejmén silný, se našli esperantisté, kte í – bez úsp chu – radili výboru rozpustit organizaci: Bogdan Sadowski „Dek jaroj de la Esperanto-movado en Popola Pollando“ Bulteno de Asocio de Esperantistoj en Pollando 1955, íslo 12, str. 2. 100 A.D.Atanasov Kelkaj rememoroj nepublikovaný rukopis, str. 5-6. 101 Podle p edpokladu pana Kurisu Keie dopis napsal Adolf Malík, poslední p edseda EA SR. 102 Kurisu byl krom toho lenem výboru Sin Nihon Bungaku Kai (Nová japonská literární asociace). Tato organizace levicových pokrokových literát m la dohodu s ur itými instancemi v eskoslovensku o vzájemném ekladu a vydávání literárních prací.

304

Po takové chvále není snadné zd vodnit pro nyní esperanto nemohlo dál sloužit lidu, proto došlo ministerstvo akrobatickými obraty k záv ru, že ve zm ných podmínkách tito skromní, úsp šní, esperantisté již nemohou zvládat velké úkoly ur ené Stranou a vládou. Nové spole enské pot eby jakoby zp sobily p irozenou smrt esperantského hnutí. V roce 1950 vyšel nový zákon o organizacích, podle kterého se musí organizace p ihlásit do jedné z velkých masových organizací. 103 To se EA SR snažila ud lat, ale nikdo ji necht l ijmout, protože „nezapadala do rámce innosti“ žádné masové organizace. Když uplynul as ur ený zákonem k registraci, byla organizace zrušena. Nebylo to tedy vinou státní administrace, že organizace esperantist ukon ila svoji innost, ale je faktem, že zákon pro registraci organizací nebyl napln n, krom toho že „esperanto již nebylo pot ebné ve vyšší fázi vývoje mezinárodních vztah “. Dopis dále pokra uje: V kapitalistických zemích, v rukou pokrokových lidí plní esperanto ješt ležitou funkci a m lo by pracovat ruku v ruce s obránci míru. Jestliže se tak ned je, stává se to „kosmopolitismem na vývoz“ a proto si eskoslovenský lid a stát musí chránit vlastní existenci. Že použití esperanta v kapitalistických zemích k pokrokovým cíl m nem že být dostate efektní, jestliže chybí možnost komunikace s obránci míru v socialistických zemích, bylo evidentn mimo myšlení ministerstva. Co znamená „vyšší fáze vývoje mezinárodních vztah “? To ú ady rad ji up es ovaly jen pro vnit ní použití, které m lo „up ím jší“ vyjad ování. 5. 9. 1952, den p ed „samorozpušt ním“ EA SR, poslal Rudolf Burda protestní dopis p edsedovi vlády, Antonínu Zápotockému, se žádostí o vysv tlení, pro esperanto – jazyk, který podle Burdy podporoval i Lenin – již není tolerován. Odpov di ú adu vlády ze 24. 10. 1952 nelze vytknout nekonkrétnost: Od doby, kdy soudruh Lenin zd raznil význam esperanta pro d lnickou ídu uplynulo p íliš mnoho asu. Mezitím byla vybudována velká vlast socialismu – Sov tský svaz. Budování socialismu se rozši uje do stále více zemí, které vidí v Sov tském svazu vzor a bohat erpají z jeho zkušeností. Z toho vodu stovky tisíc pracujících z t chto zemí, i mimo n , se u í jazyk pionýr socialismu – ruštinu. Takové masové rozší ení ruského jazyka p irozen odsouvá do pozadí význam esperanta, které je ve všech sm rech jazykem um lým a proto ani není jazykem v pravém slova smyslu... Domníváme se, že v nyn jším ase je mnohem užite jší v novat síly, organiza ní prost edky a energii rozši ování ruštiny. Nejedná se tedy o oficiální zákaz esperanta, jak se zmi ujete ve vašem dopise. Jedná se jen o to, aby si všichni soudruzi uv domili zm nou situaci a z ní vycházející snížení významu esperanta. I když uvážíme, že se Lenin nikdy nevyjád il p ízniv pro esperanto, je patrné, že eskoslovenský státní ú edník se v bec nepokusil pop ít výrok 103

O tom Kamarýt, str. 177-178.

305

nej ast ji citovaného teoretika sov tského komunismu – vedle Stalina – a prost ignorovat platnost takového výroku. Zde se nezakryt dokumentuje, do jakého stupn lze až zajít od zdánliv božsky svaté teorie v aktuálních otázkách – jak nejv rn ji plnit linii stalinské politiky diktovanou dobou. Otázka vztahu mezi teorií a praxí nás zavedla zp t na jazykovou diskusi roku 1950. Když Pravda dala prostor rozsáhlému projednávání problém lingvistiky, do kterého vstoupil Stalin, a neo ekávan odsoudil Marrovu teorii, sm r vývoje esperantského hnutí byl v lidových demokraciích jasn ur en: „Esperantisté se musí pod ídit požadavku ob tovat všechny své síly na výstavbu socialismu“. Na jazykovém poli, které se jich specificky týká, musí plnými silami up ednost ovat ruský jazyk104. Za átkem roku 1949 to bylo formulováno východon meckými ú ady: Doporu ujeme vám abyste vložili svou práci do služeb dvouletého plánu a sm ovali vaše filologické zájmy ke sv tovému jazyku, který urychluje naši výstavbu rychleji´, než vaše experimenty jazykové syntézy.105 Stalinovým výpadem proti Marrovi se v tomto sm ru nic nezm nilo. A jestliže n kolik esperantist v tom ase možná chovalo nad je v budoucnost univerzálního jazyka, museli velmi rychle pochopit, že jim Stalin v krok nepomáhá, ale ú elov se snaží sladit – sice pozd – teorii a praxi v jazykové politice v Sov tském svazu. Esperanto z stalo nevítané a prakticky zakázané, ne pro dominanci v té, nebo jiné jazykové škole, ale pro politický zám r – zabránit východoevropským esperantist m v nedogmatickém internacionálním myšlení. Nyní mohly ú ady používat Stalinovy výroky efektn ji a racionalizovat svoje stanovisko proti esperantu víc, než mlhavými varováními p ed „mezinárodním spol ením v Mnichov “ a tak podobn . Citovali Stalinova slova o svázanosti jazyka a národa a nazývali esperanto um lým kosmopolitním žargonem106, který nemá ko eny v národ ani ve spole nosti a úto ili na esperantisty pro jejich „chybný p edpoklad, že p ekonání jazykových p ehrad spojí národy v duchu bratrství. 107 Také renovovaný eský lingvista Trávní ek i interpretaci Stalinových myšlenek p isoudil esperantu „beznad jnou perspektívu“.108 A jestliže si ješt n kdo nebyl jistý o vládnoucím mín ní, sta ilo prost konsultovat Velkou sov tskou encyklopedii, která p ímo tvrdila: Nejrozší en jší z um lých jazyk – esperanto – je podivnou náhražkou latinských jazyk .

104

P ed rozbitím vztah se Sov tským svazem v roce 1948 bylo nadšení stranických funkcioná pro ruštinu jako jazyk socialismu brzd no inností esperantist také v Jugoslávii: Peter Zlatnar „Ideoj kaj agoj de esperantistoj en Jugoslavio“ v: Franjo Vokoun Honore al ili. Memorlibro pri falintaj esperantistoj 1941-1945 Záh eb 1976, str. 19. 105 Dopis saského ministerstva lidového vzd lávání ze dne 24.1.1949. 106 „Fino de unu asocio“ Heroldo de Esperanto 29. 1953, íslo 5 (1175), str. 2. V eskoslovenském dokumentu „Respondo al japana amiko“. 107 V eskoslovenském dokumentu „Respondo al japana amiko“. 108 Na stejném míst . – Viz též snahy odmítnout Trávní kovy argumenty: William Gilbert „Esperanto kaj rusa lingvo“ Paco 1955, íslo 23 ( íjen), finské vydání, str. 4-5.

306

Myšlenka um lého jazyka, spole ného pro celé lidstvo, je sama o sob utopie a neuskute nitelná... takové projekty mají kosmopolitní charakter a proto jsou ne estné z principu. Utopi nost um lých jazyk je zvláš jasná po vydání spis J.V.Stalina „Národnostní otázka a leninismus“ (1949) a „Marxismus a otázky jazykov dy“ (1950) ve kterých jsou obsaženy reálné perspektivy vývoje národních jazyk a formování budoucího jednotného jazyka lidstva.109 Prokurátor v NDR, který pot eboval ke svému rozsudku potvrzení, že um lé jazyky nemají žádný kulturní a lidov -vzd lávací charakter, ješt dva roky po Stalinov smrti použil jeho jméno, aby autoritativn hloup vyslovil: Um lé jazyky neobsahují národní jazyk a proto v souladu s u ením nezapomenutelného J.V.Stalina o problémech marxismu a jazykov dy nemají decký ani kulturní základ, protože neobsahují ani základní slovní zásobu, ani gramatiku.110 Když vezmeme na z etel tuto zcela nep átelskou oficiální teorii, najdeme ut šující fakt, že esperantisté ve východní Evrop nebyli, podle našich znalostí, posíláni do pracovních tábor , jak to postihovalo d íve sov tské a baltické esperantisty. Ur it ale docházelo ke v zn ní: nap íklad „Tutmonda Esperantista urnalista Asocio“ (Sv tový esperantský svaz noviná ), který m l hodn aktivních len ve východních zemích, zmi oval ve své výro ní zpráv 1951/52 o tom, že noviná i, kterým poslal sv j bulletin a lenskou legitimaci, byli pak hned uv zn ni.111 A v podniku v D ín byli lenové esperantského kroužku propušt ni ze zam stnání, protože odmítli vyu ovat místo esperanta ruštinu.112 tšinou ale sta ilo používat jemn jší metody, aby se od esperanta upoušt lo. Každé konání sch ze bylo nutno ohlásit na policii a p edložit všechen tišt ný a množený text, a stránky musely být íslovány, takže innost byla ošet ena oby ejnými administrativními p edpisy, které byly libovoln interpretovány. V Ma arsku, kde nebylo esperanto zcela zakázané, se esperantisté zejména v provinciích, se strachem stáhli, nebo i v ili, že je esperanto všeobecn zakázané, nebo i prost nev li co je ve vztahu k esperantu ješt tolerováno a co již ne.113 Spole enské odsouzení zabývání se esperantem bylo skoro stejn obávané jako p ímé tresty. Straníci, kte í dál propagovali esperanto, riskovali vylou ení ze Strany s nep edvídatelnými negativními následky v profesní karié e. Proto v NDR bývalí funkcioná i GLEA nebo IPE tajili, že znají esperanto114, a 109

„Iskusstvennye jazyki“ Bolšaja sovetskaja enciklopedija Druhé vydání, sv. 18, Moskva 1953, str. 504-504. – Viz také lánek „Vsemirnyj jazyk sv. 9, 1951, str. 306-307. 110 Dopis od „Der Staatsanwalt der Deutschen Demokratischen Republik“ Maxovi Hirschovi, Bonnewitz u Pirny, ze dne 17.3.1955. – Dopis podepsal prokurátor Reizmann. 111 Jarlibro de la Universala Esperanto-Asocio 1952, druhá ást, str. 32. 112 Václav R ži ka „Iom pri nia situacio en D ín“ La Pacdefendanto 1955, íslo 37 (leden), str. 5. – Esperantisté prohlásili, že jsou nekompetentní, aby vyu ovali ruštinu. 113 Osobní sd lení Ervina Fenyvesiho 10.5.1981. 114 Dopis Ludwiga Schödla, který byl aktivistou GLEA, v La Pacdefendanto 1955, íslo 39 (b ezen), str. 5 áste p etišt no v Sennaciulo 26. 1955, íslo 5 (600), str. 3). – Schödl se také zmi oval o vylou ení straník , kte í propagovali esperanto.

307

v Ma arsku stranická veteránka Borbála Szerémi-Tothová se i „nadšen astnila innosti na zbrzd ní“ esperantského hnutí.115 Ale byli také straníci, kte í odešli ze strany z vlastní v le, když vid li, že se Strana bojí dát inteligentním d lník m „revolu ní vzd lávací prost edek“ 116; ma arský esperantista, kterého Strana p edvolala na politickou policii za jeho kosmopolitní innost, odvážn odpov l, aby mu ukázali zákon, který zakazuje korespondenci v esperantu.117 Jiní zaznamenali s odporem, že n kte í esperantští vedoucí „sp chali odhodit své dlouholeté esperantství a okamžit se stali u iteli a propagátory ruštiny“.118 Jestliže vedoucí dávali takové vzory, nelze se divit, že asto „oby ejní esperantisté“, ze kterých ostatn ur it jen malá menšina byla straníky, rad ji p estali i s korespondencí. Ti, kte í si p áli uchovat alespo právo se scházet, museli init ústupky: nap . v Hradci Králové se poda ilo získat povolení pod podmínkou, že uspo ádají ješt navíc kurz ruského jazyka.119 4.5.4. Oživení hnutí V kv tnu 1952 dva hlavní organizáto i mezinárodního esperantského hnutí: UEA a SAT zaujali spole né oficiální stanovisko k potla ování esperanta v lidových demokraciích. Bylo to u in no formou otev eného dopisu Stalinovi.120 Byly citovány Stalinovy výroky a výroky sov tských lingvist . Dopis upozor oval na rozpor mezi p edpov mi o splynutí jazyk a národ na jedné stran a praktickým využitím ruštiny jako „pokrokového“ mezinárodního jazyka na stran druhé a na rozpor mezi odmítnutím klasického charakteru jazyka – spole enský fenomén – a požadavkem, že „mezinárodní jazyk“ by musel ekat ad infinitivum na n jakou novou základnu a n jakou novou superstrukturu pro formování a vznik“. A koliv dopis m l slabá místa121 – nejasn rozlišil mezi budoucím nadnárodním jazykem a sou asným pomocným jazykem esperanto a také zcela poml el o dlouhodobé neexistenci esperantského 115

J.Reininger v Sennaciulo 37. 1966, str. 91. „SAT restas por mi la sola organizo subteninda“ Sennaciulo 28. 1957, íslo 2 (621), str. 3. – Jedná se o lánek esperantisty z NDR, který se zú astnil zakládajícího kongresu SAT (1921); podepsal se jako „Sincera Oferema Socialisto“. 117 Osobní sd lení. (Ma ar pak pokra oval v korespondenci.) 118 „Laborista esperantismo kaj SAT-aneco“ Sennacilulo 28. 1957, íslo 5 (624), str. 7. – Když se tento lánek op t objevil o p t let pozd ji, redakce odhalila, že jeho autor byl Ma ar Imre Baranyai (1902-1961) pod pseudonymem Emba, známý jako proletá ský esperantský spisovatel: Sennaciulo 33. 1962, str. 46. 119 Heroldo de Esperanto 29. 1953, íslo 9 (1179), str. 2. 120 „Nefermita letero. J.V.Stalinovi, Moskva“ Esperanto 45. 1952, str. 163-165; Sennaciulo 23. 1952, íslo 6 (565), str. 5-6. – Podn t k tomuto dopisu, který byl prvním spole ným prohlášením UEA a SAT, p išel od polského esperantisty Antoni Czubrynského: Ob žník od E.Malmgrena výboru UEA ze dne 18.9.1951 (Malmgren zprvu váhal zabývat se návrhem.) O ohlasu mimo hnutí viz André Pierre „Les espérantistes ont adressé une lettre ouverte à Staline“ Le Monde 26.6.1952. 121 Viz extrémn polemickou diskusi mezi Ivem Lapennou, skute ným autorem dopisu, a Williamem Solzbacherem, který mimo jiné vy ítal Lapennovi lehkov rné p ijímání Marrových idejí: William Solzbacher arlatana lingvo-scienco. Marr-Drezen-Stalin- ikobava-Lapenna“, American Esperanto Magazine 71. 1957, str. 53-59, 83-90, 119-121, 152-157, ; 72. 1958, str. 24-26; Ivo Lapenna „Kelkaj lingvistikaj demandoj. Okaze de la politika burleska o kaj lingvoscienca arlatana o de D-ro W.Solzbacher“ Belarto (supl. K asopisu Esperanto) íslo 1, duben, 1958, str. 51-63. 116

308

hnutí v Sov tském svazu – je nutno zd raznit, že tímto dopisem mezinárodní hnutí rozhod opustilo pozici neutralismu a bezmocného p ihlížení.122 Ale to, co sotva pisatelé dopisu mohli p edvídat, bylo to, že Stalinova reakce m la ješt v jiném sm ru velký význam pro esperanto. Zájemci o moderní sov tskou historii dnes jist všeobecn souhlasí, že možná nejzajímav jším výrokem z dlouhé, nudné diskuse o jazykov je kone ný 123 Stalin v záv r (v dopise Cholopovi) : „Marxismus je nep ítel každého dogmatismu.“ 124 Nezávisle na svých motivech se Stalin evidentn vyjád il tímto zp sobem, aby si získal volnost a našel východisko z v ných rozpor mezi internacionálními tradicemi a praktickou politikou, ve které dával p ednost národním zájm m sov tského státu. Nejzajímav jší kapitolou v historii esperanta je jak postupn ožívalo esperantské hnutí ve východní Evrop , v etn Sov tského svazu. Je to ukázka esperantské cílev domosti, protiautoritá ské vytrvalosti a moudré, dobré práce. Na výchozím bodu procesu, který vedl k znovuobnovení esperantského hnutí v socialistických zemích, byla hrstka odvážných esperantist , kte í i v nep íznivých letech odmítali ml et. Bezpochyby nejodvážn jší byl již zmi ovaný Rudolf Burda z eskoslovenska125, který neúnavn opakoval, že uml ení hnutí je propastná nespravedlnost neslu itelná s principy komunismu (nebo s jeho idealistickým chápáním). Burda také úto il na „neutrální oportunisty“, kte í si „uzurpují“ vedoucí postavení v eskoslovenském hnutí, pomlouvají d lnické esperantisty jako kosmopolity, aby zachránili organizaci a nakonec se uchýlili pod tlakem k „dobrovolné“ likvidaci. Nenechal pochyb o tom, že esperanto m že d kovat za nep íze v prvé ad nejvyšším politik m. Nebál se zve ej it ve svém bulletinu La Pacdefendanto dlouhý velmi kritický dopis od Kurisu Kea, o potla ování esperanta v Sov tském svazu a v lidových demokraciích. V dopise mimo jiné stálo: Pokud se má likvidovat esperantská organizace, má se to ud lat ve ejn , sd lit d vody, ale ne pokrytecky, jakoby se strachem p ed ve ejností. Je neodpustitelné, že vláda, která si íká lidov -demokratická nebo socialistická používá metody podobné fašistickým.126 Zve ejnil také dopis od Francouze Williama Gilberta, který prohlásil, že on - za cenu, že nebude pokládán za „dobrého komunistu“ – se nem že pod ídit stranické disciplín , jestliže Strana od n ho vyžaduje absurdity, jako je boj proti esperantu.127 122

Viz také Lapenn v zápis z UK v Pa íži 1950, „La internacia lingvo kiel esprimo kaj anta eniganto de universalismaj tendencoj“ p etišt no v Ivo Lapenna Elektitaj paroladoj kaj prelegoj Rotterdam 1966, str. 11-17. 123 Víme také o sov tském esperantistovi, který se odvážil napsat p ímo Stalinovi. Kritizoval jeho protiesperantské stanovisko. Jednalo se o Jakoba Kokuškina, starého bolševika: Kimura Hirosi Rosia bugaku no syuhen (Kolem ruské literatury) Tokio 1971, str. 307-308. Kokuškin nedostal odpov . 124 Stalin Der Marxismus str. 65. 125 Burda (1902-1968) byl lenem SAT od jejího založení. Jako komunista strávil šest let v nacistickém koncentra ním tábo e v Buchenwaldu. 126 Dopis od T.Kurisu (Kurisu Kei) ze 25.1.1953 v La Pacdefendanto 1953, íslo16 (duben), str. 3. 127 „E o el eksterlando“ Pacdefendanto 1952, íslo 11 (listopad), str. 1.

309

Ale Burda nejen protestoval. Pojmenoval také p iny, které se ú ady snažily skrýt. Na citátech z proslov Klementa Gottwalda, ve kterých Gottwald glorifikoval ruštinu jako mezinárodní jazyk pokroku, boje za národní a sociální osvobození, jazyk boje za mír, p edkládal svým tená m vysv tlení pro je esperanto nežádoucí.128 A dál, dal prostor nezakrytému zobrazení základního problému, jehož symptomem je nenávist k esperantu. Gilbert píše ve svém dopise: Dnes je dokázáno, že komunistické strany vynášejí mezinárodní vztahy ve své propagand , ale doopravdy je necht jí realizovat a to je také politické pokrytectví. Podle mého názoru tato v c již p ekra uje problém esperanta samotného.129 Protestem a pokusem o analýzu cht l dát esperantist m odvahu. Radil, jak ežít útlak. Publikoval zprávy o tajné innosti komunistických esperantist ve fašistických zemích, kte í se „stali šachisty nebo filatelisty“ a pod „firmou“ pokra ovali v esperantském život . V kamuflované form tímto zp sobem vyzýval eskoslovenské esperantisty k v rnosti myšlence a vzdorování nep ízni a šikanám. Burda také dodával esperantist m rady ve zm né situaci. Neváhal pokusit se bojovat proti nad azené pozici ruštiny a jako prost edek mu posloužily Stalinovy teze. Pomocí vlastní interpretace se je snažil využít ízniv pro esperanto. V srpnu 1952, p l roku p ed Stalinovou smrtí, Burda napsal: kolik vulgárních a pomýlených marxist ješt i nyní tvrdí, že esperanto je buržoazní kosmopolitický jazyk, který se nemají u it socialisté, kte í mají sv j proletá ský, socialistický jazyk, jazyk našich géni Stalina a Lenina - ruštinu! esto Stalin jasn ekl, že mezinárodním jazykem nem že být ruština, ani žádný národní jazyk, protože by to znamenalo vnucovat jazyk siln jšího národa slabšímu, to by bylo zcela nemarxistické. i citaci Stalina, že jazyk musí sloužit celému národu a že neexistuje buržoazní a proletá ský národní jazyk, Burda pokra uje: ... m žeme klidn aplikovat tuto tezi na mezinárodní jazyk, který již existuje a žije – na esperanto... Podle soudruha Stalina jazyk slouží všem, tedy i esperanto m že sloužit všem... Je falešným názorem, že musíme vytvo it proletá ský jazyk nebo používat socialistický jazyk, který by se lišil od buržoazního... V každém p ípad bychom vytvá eli p ehrady mezi proletá skými a kapitalistickými zem mi, které se možná budou u it, nebo budou nuceny se u it esperanto, zatím co v lidov -demokratických zemích by se u il jazyk úpln jiný, možná ruština...130 Protestem, odhalením p in pro je esperanto nežádoucí a využitím Stalinových slov, Burda jist nemohl p esv it, sotva se dostaly k autoritám, 128

R.Burda „Internacia rusa lingvo“ La Pacdefendanto 1953, íslo 22 ( íjen), str. 2. – Burda cituje Rudé právo z 5.10.1953. Gottwald, vedoucí tajmík KS a prezident republiky zem el v b eznu 1953. 129 R.Burda „Esperanto en la ilegaleco“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 4. 130 R.Burda“Uzu fiakriston, ar a tomobilo estas bur a“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 1-3.

310

ale alespo mohl napomoci, aby se mezi esperantisty nerozši ovala rezignace. Oživení hnutí záleželo na vn jších podmínkách. A ty se za aly vyvíjet po roce 1953. 5. 3. 1953 zem el Stalin.131 Jeho nástupci p ešli alespo formáln k flexibiln jší politice. Již v ervnu na konferenci v Budapešti Sv tová mírová rada, založená v roce 1950 jako nástroj sov tské zahrani ní politiky, p ijala nezvykle formulovanou rezoluci: Každý národ má právo svobodn rozhodovat o svém životním zp sobu a musí respektovat životní zp sob, který si svobodn vybraly jiné národy. To umož uje nutnou mírovou koexistenci r zných systém a vztahy mezi národy se mohou rozvíjet p ízniv pro všechny...132 Pak když koncem ervence byla p ím ím zakon ena válka v Koreji, Sv tová mírová rada volala k „mezinárodnímu p átelství“, jako d ležitému faktoru pro r st kulturních vým n.133 Tato rezoluce byla p ijata (na sch zi Rady ve Vídni koncem listopadu 1953) a Burda s n kolika svými spolupracovníky nalezl zp sob jak využít zm né politické klima ke zlepšení situace východoevropských esperantist . Katalánec Anton Balague, žijící v exilu v Rakousku, spolu s Burdou zorganizovali 6. 9. „Mezinárodní setkání esperantist – obránc míru“ ve m st St. Pölten. 20-30 ú astník , mezi nimi byli rakouští pacifisté a komunisti tí esperantisté z Francie, ale nikdo z východní Evropy, se dohodli na založení „Modpaca Esperantista Movado (MEM)“. Nová organizace vyhlásila za sv j cíl inspirovat esperantisty k mírovému boji v souladu s Mírovou sv tovou radou. Burda se stal p edsedou organizace a Balague sekretá em. V listopadu 1953 za al vycházet orgánový m sí ník Paco. ísla vycházela st ídav v r zných zemích. MEM úto ila ve svém zakládajícím manifestu na mezinárodní esperantské organizace pro jejich neutralitu k mírovému boji (formulované: „neutralita ve vztahu k míru a k válce“) a vinila sv tové kapitalisty z p íprav nových lidských jatek, v tší ást manifestu nepoužívala komunistický slovník natolik jako tradi ní horliví esperantisté ve svých p ísp vcích o míru a esperantu: „Helpu, ke nia kara lingvo estu ilo de vera amo kaj monda paco!“ (Pomoz, aby náš drahý jazyk byl nástrojem opravdové lásky a sv tového míru!) O cest , kterou nastoupilo MEM, hlásal slogan: „Ni evitu, ke i falu sub disciplinon de politika partio!“ (Vyhn me se tomu, aby /náš boj/ byl pod ízen politické stran !)134 Zám r byl jasný: S devízou : „S esperantem za sv tový mír“ cht la MEM demonstrovat užite nou aplikaci jazyka a zlegalizovat innost esperantist v lidových demokraciích jako jednu ze schválených forem všeobecného boje za mír, které režimy vyhlašovaly za povinnost každému ob anovi. Proto Burda 131

Viz oslavu od W.Gilberta „Stalin mortis“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 38 (b ezen/duben). Str. 1,8. Cit. Jörg K.Hoensch Sowjetische Osteuropa-Politik 1945-1975 Kronberg/Ts, 1977, str. 57. 133 Paco 1954, íslo 3 (leden), švédské vydání, str. 4. – Také budapeš ská konference Mírové rady již vypracovala výzvu pro širokou kulturní vým nu; porovnej P.Balkamyi „ Pri la konferenco de la Paco Mondkonsilantaro en Budapesto“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 40 ( ervenec/srpen), str. 1-2. 134 Paco 1954, íslo 3 (leden), švédské vydání, str.4. – Také budapeš ská konference Mírové rady vydala provolání pro širokou kulturní vým nu; porovnej P.Balkanyi „Pri la konferenco de la Pac-Mondkonsilantaro en Budapest“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 40 ( ervenec/srpen), str. 1-2. 132

311

zve ej oval v eskoslovenských íslech Paco, jako také dál v La Pacdefendanto, lánky, ve kterých upozor oval esperantisty, že promírová innost je v souladu s rezolucemi Sv tové mírové rady a proto „vás nemohou pronásledovat za pln ní jejich rozhodnutí“ a napomínal: „nenechte se zahnat do ilegality“.135 K oslabení ideologického odporu proti esperantu poukázáním na jeho praktickou použitelnost k míru bylo pokra ováním strategie dokázat na Stalinových výrocích, že oslava ruského jazyka vyv rala ze zavrhnuté Marrovy teorie, která je nyní již anachronismem: ... všechny tyto fráze o „jazyku rozvoje“, „jazyku míru“ jsou dnes jen dictvím mnoholeté „marxistické lingvistiky“ Marrovy a Meš aninovy136. Jejichž hlavním omylem byla doktrína , že existují „jazyky t íd“. Že tato falešná doktrína a nechu k esperantu tak vytrvale z stává, nyní po mistrovském Stalinov díle... je p ekvapivé. Cituji: „Vytvo ili izolovanou skupinu neomylných vedoucích, a zaštítili se proti každé možné kritice, autoritativn jednali a škodili.“ Práv tato škodlivá skupina „v dc “ s Meš aninovem v ele ješt sobí.137 Ješt víc, Paco ozna ilo použití ruštiny jako mezinárodního jazyka za nesmysl138 a krom toho se ješt posmívalo t m, kte í místo aby chápali užite nost esperanta jako mezilidského komunika ního prost edku, „cht jí ekat na vývoj a splynutí jazyk “139, aby pak použili to co vznikne jako „most“. Neúnavné Burdovo snažení dát esperantist m novou sebed ru a obnovit jejich organiza ní innost nez stalo bez ú inku také mimo eskoslovensko. V Ma arsku Burd v p íklad následoval bankovní ú edník Pál Balkányi. Vyv sil „mírový plakát“, který získal z esperantské korespondence a staral se o distribuci La Pacdefendanto v Ma arsku. Zpo átku skoro bez jakékoliv pomoci od ostatních ma arských esperantist 140 získal Balkányi odvahu z dlouhých dopis , které mu psal Burda.141 Ale t ebaže dostal od Ma arské mírové rady v principu podporu ke své promírové práci, jeho otázka, zda je vhodné použít esperanto p i vým „mírových materiál “, nebyla jasn zodpov zena a n kdy byl napomínán policií, aby si d lal svou innost pro mír „v jakémkoliv jazyce, jen ne v esperantu“.142 Lépe se vyvíjela situace v eskoslovensku, kde již v zá í 1954 esperantský kroužek závodního klubu v Olomouci dostal dopis z ú adu 135

R.Burda „Necesas disvastigi nian movadon!“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 1. Lingvista a archeolog Ivan Meš aninov (1883-1967), akademik od roku 1932, byl dlouhý as obhajovatelem Marrovy teorie. 137 L.Schödl „For kun la marr- kaj me aninovismo!“ La Pacdefendanto 1954, íslo 28(duben), str. 2. 138 Willy Nielsen „Opinio el Danlando“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 3. 139 A.Balague „Malferma letero al esperantista pacamiko X en Polio“ Paco 1954, íslo 12 ( íjen), str. 8. 140 Balkányi napsal Burdovi: „... jiní esperantisté mi nepíší, nesetkávám se s nimi, odtahují se a necht jí se ukazovat.“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 8. 141 Jak Burda pozd ji vypráv l, musel Balkányimu napsat mnoho dopis s podn ty, vý itkami a pobízením aby ho nakonec p esv il, že „mírová práce pro esperanto v lidových demokraciích nepot ebuje oficiální povolení.“ La Pacdefendanto 1956, íslo 49 (leden), str. 10. 142 Pa lo Balkányi „El Budape to“ I´omnibuso 10. 1973, íslo 5 (57), str. 13. 136

312

prezidenta republiky, ve kterém bylo blahop ání za záslužnou práci pro mír.143 Brzy pak po et vydání Paco nesta il pro uspokojení zájmu. Ve v tšin lidových demokracií však nebyl patrný n jaký pokrok. Mnozí dávali p ednost ekání, že ijde shora povolení, nebo se báli následk porušení stranické disciplíny. koliv to Burda nazýval zbab lostí a vytrvale nabádal, aby se ne ekalo, ale pracovalo pro mír (esperantem), byl si dob e v dom jak vážné jsou p ekážky a stejn dob e v l odkud pramení. Jeden z esperantist , který se stav l skepticky k MEM, vyjád il svou váhavost následovn : „... dokud se esperantské hnutí neobnoví v Sov tském svazu, jako kdysi, nám se nic nepoda í.“144 Také Burda a jeho spolupracovníci asto poznali, že ú ady neschvalují použití esperanta v mírovém boji s argumentem, že k tomu neexistuje ukazatel z Moskvy. Ale oni v li, že sov tský model prost není a byli p esv eni o nutnosti vzk ísit spící hnutí ve svých vlastních zemích. 145 V roce 1954 se zdálo, že to není jen sen, protože Sov tský svaz pochopil, že po tém dvacetileté izolaci je nutno za ít obnovovat kulturní kontakty se zahrani ím. V dubnu se zdálo, že p ichází slibný za átek s p ihláškou do UNESCO, do hlavní kulturní mezinárodní organizace. Esperantisté z lidových demokracií hned s tímto krokem spojovali nad je, že až se doširoka otev ou dve e s novou orientací sov tské kulturní diplomacie ke kulturním vým nám, bude to šance i pro esperanto.146 V srpnu 1954, poprvé po velmi dlouhém ase, bylo p erušeno ml ení o esperantu z oficiálních míst. V odpov di do Kanady nám stek Sekce pedagogických v d celosov tské spole nosti pro kulturní vztahy se zahrani ím, V. Esipov, vyjád il stanovisko Sov tského svazu k um lým jazyk m. Není ekvapivé, že toto stanovisko bylo zcela negativní, ale formulace dávala nad ji „trochu sv tlé perspektívy“, jak vtipn poznamenal japonský esperantista Miyake Sihei. Esipov napsal: Hlavní bod v odmítnutí sov tských v dc je následující: esperanto a podobné jazyky jsou založeny na jazycích malé ásti lidstva a zcela ignorují jazyky v tšiny lidí – lidí východní Evropy, Asie, Afriky a Oceánie atd. es velkou propagandu b hem 50ti let je esperanto používáno extrémn malou menšinou lidí i lidmi, kte í mluví evropskými jazyky. Podle Esipova není výuka esperanta v Sov tském svazu zakázaná, ani sov tští v dci netvrdí, že „sv tový jazyk“ se nem že rozši ovat; ale mohl by se rozvinout pouze v daleké budoucnosti, jako d sledek dlouhé a široké komunikace mezi národy.147 143

TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 4 (p íloha k Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2 1956, íslo 34/35, únor/b ezen). 144 Citace A.Balague „Malferma letero al esperantista pacamiko X en Polio“ Paco 1954, íslo 12 ( íjen), str. 7. 145 R.Burda „Batalo irka la la roj“ Paco 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 3. 146 Paco 1954, íslo 7 (kv ten), str. 8.New-Facts about Soviet Union To-day (Kanada) 1954, íslo 48(srpen); cit. La Revuo Orienta 36. 1955, str. 53. 147 New-Facts about Soviet Union To-day (Kanada) 1954, íslo 48(srpen); cit. La Revuo Orienta 36. 1955, str. 53.

313

koliv názor tohoto sov tského reprezentanta z stal pro esperanto nep íznivý, je patrné, že Esipov nevznesl ideologické obvin ní proti esperantist m, ale vyslovil pragmatickou pochybnost o kvalitách jazyka a úsp chu hnutí. Jeho argumenty, které byly podobné konzervativním rozumá ským zp sob m protivník esperanta, byly povzbuzujícím prvkem: o esperantu se už prost neml í a esperantisté již nejsou ozna ováni a udáváni jako buržoazní kosmopolité (obvin ní, proti kterému se sotva n kdo m že bránit). V prosinci 1954 se konala v Montevideu 8. konference UNESCO. UEA byla p ijata jako organizace, se kterou má UNESCO poradní vztahy. I ješt ležit jší bylo, že konference p ijala rezoluci, která vzala na v domí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodních intelektuálních vým n a v p iblížení národ ve sv a zjistila, že tyto výsledky odpovídají cíl m a ideál m UNESCO. V hlasování o této rezoluci delegáti ze Sov tského svazu a satelitních zemí se p ekvapiv zdrželi hlasování.148 Fakt, že Sov tský svaz neprotestoval proti deklaraci o esperantu, pravd podobn rozhodl velkou m rou o dalším vývoji. Esperantisté v lidových demokraciích byli vybaveni argumentem použitelným proti odmítání ú ad 149 a osm leni zintenzívnili sporadické kontakty se sov tskými esperantisty, kte í prožili perzekuce a zejména pomocí Balkányiho dopis se postupn dov li, že existuje esperantské hnutí v okolním sv . Koncem prosince 1954 obdržel Balkányi s velkou radostí odpov od význa ného esperantisty ze Sov tského svazu – od Evgenije Bokareva, spolupracovníka Institutu jazykov dy akademie d, který se v roce 1928 jako mladý lingvista podílel na hledání marxistické lingvistiky a místa pro esperanto v ní.150 Jakoby v té dob nebylo jiných priorit, Bokarev napsal Balkányimu: „Esperanto bude hrát velkou roli v procesu kone né realizace celosv tového jazyka budoucnosti. Proto marxistická lingvistika má pro esperanto místo ve svých studijních p edm tech.151 Jak Bokarev pozd ji p iznal, Balkányi byl první, kdo ho vyzval, aby evzal práci pro esperanto.152 Následovaly další dopisy ze Sov tského svazu a brzy se v Paco a v Pacdefendanto objevily první žádosti o korespondenci od sov tských esperantist , odezva byla tak veliká, že sov ti nesta ili na všechny dopisy odpovídat. La Pacdefendanto, díky kterému se leningradští esperantisté dov li jeden o druhém153, expedoval do Sov tského svazu stovky výtisk , ale nesta ilo to uspokojit zájem nových a starých esperantist . Když Bokarev 148

U.Lins „25 jarojn post la venko de Montevideo“ Esperanto 72. 1979, str. 201-204. R.Burda „Al niaj popoldemokrataj gek-doj!“ La Pacdefendanto 1955, íslo 38 (únor), str. 1. V tomto p ípad Burda trval s poukazem na MEM, že ne ruština, ale esperanto je jazykem sv tových obránc míru. 150 Viz ná rt o jeho innosti v nekrologu A.D.Duli enka „E.A.Bokarev“ Scienca Revuo 23. 1972, str. 113-116. 151 Pa lo Balkányi „Kun mal ojo pri Bokarev“ La Pacaktivulo 1971, íslo 89, str. 13-14. – Dopis od Bokareva, který cituje Balkányi má datum 27.12.1954. 152 Bokarev v dopis Balkányimu z 26.6.1955; cit. Burda „Batalo irka la la roj“ Paco 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 2. 153 „Leningradanoj interkonati as trans oslovakio“ La Pacdefendanto 1956, íslo 50 (únor), str. 3. O N.Cvetkové a S.Podkaminerovi. 149

314

napsal, že se za átkem ervence 1955 z iniciativy sov tských lingvist 154 za aly ípravy na založení „Soveta Esperanto-Asocio“, která m la za ít fungovat v rámci Akademie v d a že se esperantisté setkávají „všude se schválením a pomocí“155, zdálo se, že se ledy rozpouští. V íjnu Burda s triumfem oznámil zprávu o výsledcích práce, které zp tn popsal jako ofenzívu proti nep átel m esperanta: Službou jazyka boji za mír byli naši nep átelé odzbrojeni, takže bylo možno obnovit hnutí v dobytých baštách a po upevn ní pozic v lidových demokraciích byly vytvo eny p edpoklady k zaúto ení na pro nás d ležité centrum; m žeme ukázat, že esperanto, jako d ležitý faktor sv tového mírového hnutí sov tských esperantist m že nyní pokra ovat „ofenzívou“ a definitivn dobýt poslední baštu nep átel.156 Optimismus, který vyjád il Burda t mito bojovými slovy nebyl bez opodstatn ní, zejména když si uv domíme historické pozadí. Za átkem ervna 1955 sov tští vedoucí, Nikita Chruš ov a Nikolaj Bulganin, svou pokornou návšt vou v B lehrad dojednali usmí ení s Jugoslávií, což jak se zdálo, p ineslo i víc respektu ze strany Sov tského svazu pro suverenitu v lidových demokraciích. V ervenci na konferenci v Ženev zástupci vlád USA, Sov tského svazu, Británie a Francie se dohodli na rozší ení kulturních vztah mezi západem a východem. Orgánový asopis UEA v ženevském duchu psal o za átku nové epochy také pro celosv tové esperantské hnutí a o pot šujících informacích z východu.157 Dále p icházela oznámení o oživení BEA a založení „Celostátního poradního esperantského výboru“ (TKKE) v eskoslovensku a znovup ihlášení polské organizace do UEA. Za átkem srpna se uskute nilo první setkání esperantist ze západu a východu po studené válce – b hem 5. sv tového festivalu mládeže ve Varšav . Zú astnilo se asi 150 esperantist z 15 zemí (ze Sov tského svazu nikdo).158 V retrospektiv za rok 1955 zaznamenali eskoslovenští esperantisté, že tento rok p inesl d ležitou zm nu v nazírání ú ad a instancí na mezinárodní jazyk (ve východní Evrop ), oficiální nep íze postupn opadává a objevují se ekvapivé známky p ízn a mizí p edsudky. 159 Když pak Chruš ev na 20. sjezdu Komunistické strany SSSR odhalil hrozné zlo iny Stalinovy vlády, nad je u d íve pronásledovaných lidí se ješt posílily. 5. 3. 1956, deset dní po skon ení sjezdu, sov tská tisková agentura TASS ohlásila, že v Sov tském svazu se zakládají esperantské kroužky.160 1. 7. ma arské ministerstvo lidového 154

Bokarev uvedl jména V.V.Vinogradov, N.V.Jarceva, L.I.Žirkov, K.E.Majtinskaja, B.A.Serebrenikov. Znich jen Žirkov a Majtinskaja byli esperantisté. 155 Bokarev v dopis konferenci eskoslovenských esperantist v Otrokovicích ze dne 3.7.1955 uve ejn ný v Pacdefendanto 1955, íslo 43/44 ( ervenec/srpen), str. 1-2. – Bokarev psal, že rozhodnutí o založení asociace bylo u in no na sch zi odboru pro literaturu a jazyky p i Akademii 18.6.1955. 156 R.Burda „ irka ita estas la lasta bastiono“ La Pacdefendanto 1955, íslo46 ( íjen), str. 1-2. 157 Ivo Lapenna „Sur sojlo de nova epoko“ Esperanto 48. 1955, str. 273-274. 158 Michael Duc Goninaz „Mi estis en Varsovio“ La Juna Vivo 1955, íslo 3/4, (listopad/prosinec), str. 14-15,18. 159 Jar.Ma ík, Josef Vítek „De malsukcesoj ni lernas“ TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 2. 160 J.Tilindris „Trairita vojo“ Horizonto de Soveta Litovio 1979, íslo 4, str. 36. – Podle tohoto lánku se 3.5.1956 v Litv utvo ila „podn tná skupina“ esperantist z r zných míst.

315

vzd lávání oficiáln potvrdilo „Ma arský esperantský výbor“, který byl založen v zá í p edchozího roku161; tím vytrvalé úsilí Balkányiho, Lajose Mártona, Julio Baghyho a dalších buržoazních esperantist kone vydalo ovoce.162 Za átkem ervence se také po osmiletém p erušení konal v Sofii znovu kongres BEA, na kterém reprezentanti hnutí z Bulharska, eskoslovenska, Ma arska a Rumunska deklarovali podporu práci UEA a naléhali na p ipojení k neutrální sv tové organizaci.163 O n kolik týdn pozd ji na UK v Kodani se objevili delegáti z eskoslovenska, Ma arska, Polska a íny.164 Zvláš stojí za zmínku ú ast jugoslávské delegace na bulharském kongresu. Její vedoucí, Ivo Borove ki, p ednesl na první pracovní sch zi , a skoro každá jeho v ta byla odm ována potleskem nadšených poslucha , protože obsahovala otev ené pojednání o situaci esperanta v Sov tském svazu a lidových demokraciích. Borove ki, za jehož zády visel velký portrét Stalina, ekl z eteln , slovo za slovem jméno toho, kterého vinil z potla ení esperanta: „Iosif Vissarionovi Stalin“ – ale v tom moment se potlesk zm nil v konsternované ml ení. Ozna ení Stalinových zlo in bylo ješt p íliš asné na to, aby se Bulha i bez direktiv své Strany odvážili tleskat p i takovém up ímném pojmenování pravdy tak dlouho skrývané.165 Ale v Polsku mohli esperantisté slyšet od svého p edsedy velmi otev ená slova o minulosti. Koncem íjna, v m síci, ve kterém Polsko prožívalo nebezpe nou politickou krizi, se konal ve Varšav 13. polský esperantský kongres. Andrzej Rajski m l úvodní proslov, ve kterém pozdravil nového stranického tajemníka Gomulku a jedním dechem obvinil Hitlera, Franca a Stalina z pronásledování esperanta a prohlásil: „Demokracie a rozkv t esperanta jsou nerozd litelné.“166 Teprve až asi za p l roku po 20. sjezdu KS SSSR se odstran ní stalinismu projevilo také v sov tské jazykov . Voprosy jazykoznanija, p ední lingvistický asopis Sov tského svazu ve svém ervencovo-srpnovém ísle v roce 1956 161

Text oficiálního dekretu: TKKE Informas 156, íslo 7, str. 11 (p íloha Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2 1956, íslo 41, zá í). 162 Funkcioná ka Borbála Szerémi-Thótová, která naléhala na rozpušt ní HES, protože prý „se musí všechny síly nap ít na ekonomickou a politickou rekonstrukci“, pozd ji sama p iznala, že za obnovení esperantského hnutí v Ma arsku se m že d kovat jen „buržoazním esperantist m“: B.Szerémi „1918-1958“ Bulteno Cirkulero de la Hungarlanda Esperanto-Konsilantaro 1958, str. 78. 163 Bulharská organizace se p ihlásila do UEA v roce 1956, ma arská 1963. P ihlášení eskoslovenské se protáhlo až na rok 1970.. 164 paradoxn b hem tohoto kongresu došlo k vyvrcholení n kolikaletého konfliktu UEA a jejího svazu USA – „Esperanto-Asocio de Norda Ameriko (EANA). V atmosfé e mcCarthyismu , zejména mezi lety 1954-1956 nastartovala EANA kampa proti „komunistické infiltraci v esperantském hnutí a ozna ila oživování esperanta ve východní Evrop jako podlý manévr Moskvy a úto ila na UEA za její p íznivou reakci na toto oživení. Ivo Lapenna, generální sekretá UEA, byl dokonce i udán zahrani ním tajným službám. V Kodani výbor UEA potvrdil již d íve rozhodnutý odchod generálního sekretá e EANA, G.A.Connora a za al proceduru k vylou ení EANA z UEA. K tomuto vylou ení nedošlo, protože EANA odešla sama. Viz mimo jiného: „Komunista infiltrado en la Esperanto-Movadon“ American Esperanto Magazine 73. 1960, str. 3-13 (p eklad ve švýcarském Bulletin des Nationalen Informations-Zentrums); Jarlibro de la Universala Esperanto-Asocio 1956. Dua parto str. 80-94; EeP, str. 582-584. 165 A.D.Atanasov Kelkaj rememoroj nepublikovaný rukopis str. 7; osobní sd lení Dr Ivo Borove kiho 26.10.1975. 166 Bulteno de Asocio de Esperantistoj en Pollando 1956, íslo 10/11, str. 5.

316

ekvapil, když uvedl kritiku Stalina a ud lil pochvalu esperantu.167 První lánek, který pojednával o aktuálních problémech sou asné sov tské lingvistiky168, napadal „sterilní diskuse“ a „abstraktní teoretizování“ v minulosti a obzvlášt napadal Stalina, který paralyzoval samostatnou teoretickou práci v lingvistice. Sou asn se také redakce distancovala od „vulgárních marxistických Marrových koncept “. Sebekritiku za d ív jší p ijímání všech Stalinových výrok jako „nedotknutelných dogmat“ doprovázelo p iznání, že se sov tští lingvisté musí hodn u it od svých zahrani ních koleg a slib, radikáln zlepšit práci jazykov dných institucí i vlastního asopisu. Pro zd razn ní vážnosti rozhodnutí ze základu p em nit zp sob jazykových výzkum byla ve stejné ísle zpráva o sch zi ze dne 24. 1. 1956 v Institutu jazykov dy, která byla v nována otázce mezinárodního pomocného jazyka.169 Zpráva se z valné ásti skládala ze shrnutí referát , které p ednesl Bokarev170. Mezi jiným je i následující stanovisko: Není pochyb, že všechny pokusy násiln vnutit n který velký národní jazyk všem lidem na sv jsou zcela beznad jné. Tyto pokusy nemají nic spole ného s marxisticko-leninským konceptem národního vývoje a musí být odstran ny jako p edur ené k fiasku. K vy ešení problému usnadn ní mezinárodní komunikace podle Bokareva zasluhují nejv tší pozornosti pokusy s um lými jazyky, mezi kterými pouze esperanto dosáhlo význa ného rozší ení a praktickou hodnotu. Dále se ve zpráv mluvilo o diskusi k Bokarevov referátu a zvláš byla zd razn na pasáž o „nezbytnosti studia esperanta a jeho významu jako kolektivního jazykového experimentu“.171 A již v dalším z následujících ísel Voprosy jazykoznanija se objevil lánek o „mezinárodním pomocném jazyku jako lingvistickém problému“.172 Tento lánek, který poskytoval nadhled na teoretické otázky vzniklé z dosavadních výzkum mezinárodního pomocného jazyka vyjád il v záv ru politování, že sov tští lingvisté se dostate nev novali t mto otázkám, se nesl ve zcela klidném stylu bez emocí. lánek si neodpustil ale jedno upozorn ní, které m lo zpochybnit oponenty esperanta: Byl citován názor n meckého lingvisty Gustava Meyera, který v roce 1891 popíral 167

Porovnej „Esperanto in the ups and downs of Moscow linguistics and politics“ American Esperanto Magazine 71. 1957, str. 5. 168 „O n katorych aktualnych zada ich sovremennogo sovetskogo jazykoznanija“ Voprosy jazykoznanija 1956, íslo 4, str. 3-13. 169 V.P. Grigorev „V Institute jazykoznanija AN SSSR“ “ Voprosy jazykoznanija 1956, íslo 4, str 158-159. – Esperantský p eklad: Bulteno de Bulgara Esperantista Asocio 2. 1956, íslo 10, str. 3-4. Anglický p eklad: American Esperanto Magazine 71. 1957, str. 6-8. 170 Text referátu „Sovremennoe sostojanie voprosa o meždunarodnom vspomogatelnom jazyke. Fakty ob esperanto“ se objevil v: M.I.Isaev Problemy interlingvistiki Moskva 1976, str. 12-20. 171 Ve zpráv z diskuse je zmi ováno stanovisko, že otázku užite nosti esperanta v sou asné epoše je nutno odd lit od všeobecné otázky mezinárodního pomocného jazyka budoucnosti, až esperanto – jako produkt indoevropské jazykové skupiny – bude musit uvolnit své místo jinému pomocnému jazyku, který vezme na z etel také klí ová slova asijských jazyk . 172 O.S.Achmanova, E.A.Bokarev „Meždunarodnyj vspomogatelnyj jazyk kak lingvisti eskaja problema“ Voprosy jazykoznanija 1956, íslo 6, str. 65-78. – Esperantský p eklad „La internacia helplingvo kiel lingvistika problemo“ Paco 1979, íslo 4. Str. 6-8; íslo5, str. 9-11; íslo 6, str. 9-11.

317

právo na existenci um lého jazyka a podporoval tezi, „že velké sv tové jazyky se rozši ují na stále v tší teritoria, takže se po et jazyk usilujících o hegemonii stále úm rn redukuje“.173 Nebylo nutné vysv tlovat tená m sov tského lingvistického asopisu, jak blízko se podobá tento názor „oblastním jazykovým Stalinovým tezím“ z roku 1950. Zdálo se, že je jen otázkou asu, kdy bude možno v Sov tském svazu znovu organizovat práci pro esperanto. Koncem roku 1955 sov tští esperantisté ekávali, že „každým dnem“ bude hnutí legalizováno174; pod vedením Bokareva byla založena „Iniciativní skupina sov tských esperantist “.175 Ale získat povolení pro celosov tskou esperantskou organizaci se ukázalo nesnadnéjší, než si Bokarev a jeho spolupracovníci zpo átku mysleli. asem byla nad je obnovit SEU, která nikdy nebyla oficiáln zrušena.176 Ale tento pokus Strana velmi rozhodn ukon ila. Také v lidových demokraciích oživení nepostupovalo hladce. Stupe oživení se lišil v r zných zemích. Poláci dokázali tak rychle soust edit své síly, že mohli v roce 1959 – sto let po Zamenhofov narození – organizovat ve Varšav 44. sv tový kongres (UK). Již o trochu d íve za alo Polské Rádio vysílat denn v esperantu. Bulha i za ali vydávat od ledna 1957 esperantský sí ník Nuntempa Bulgario, v novaný hlavn propagaci výdobytk socialistické výstavby do zahrani í177, a BEA, která byla lenem Vlastenecké fronty, dostala v roce 1967 u p íležitosti 60. výro í, vysoké státní vyznamenání za svoji záslužnou lidovou kulturní innost. M la 5.000 len a byla jednou z nesiln jších zemských organizací UEA. Ma i našli svoji organiza ní základnu v roce 1960 založením „Hungara Esperanto-Asocio“. V roce 1961 za al vycházet Hungara Vivo, který je dnes nepochybn nejp itažliv jším esperantským periodikem ve východní Evrop . I v Severním Vietnamu, pravd podobn ne bez souvislosti s oživením v lidových demokraciích, byla v prosinci 1956 založena „Vjetnama Pacdefenda Esperantista Asocio“, které projevili svou podporu minist i a známí intelektuálové. A také v ín skon ila vynucená p estávka. „ ina Esperanto-Ligo“ za ala znovu fungovat v b eznu 1957 a ješt tentýž rok znovu za alo vycházet v rozmezí dvou m síc El Popola inio. Ale byla také zklamání. Ta potkala hlavn ty, kte í hrdinn p etrvali nesnadné roky: echoslováky. M síc p ed celostátní konferencí v Olomouci, na které m la být založena zemská organizace, dostala provizorní TKKE od 173

Achmanova a Bokarev citují mimo jiné Meyer v názor, že politováníhodným následkem národního šovinismu t chto dn je, že i „nejmenší národy“ si p ejí vydávat v decká díla jen ve svém mate ském jazyce. Meyer v esej „Weltsprache und weltsprachen“ je p etišt n v: Reinhard Haupenthal Plansprachen Beiträge zur Interlinguistik Darmstadt 1976, str. 27-45 (z toho zejména str. 40,43); porovnej Achmanová/Bokarev str. 66. 174 Zpráva Simona Mkrti jana, Jerevan v Pacdefendanto 1955, íslo 48 (prosinec), str. 5. 175 Zpráva S.V.Sary eva, sekretá e Iniciativní skupiny sov.esperantist Paco 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 7. 176 32.kongres bulharských esperantist dostal pozdravný dopis od „Organiza ního výboru Sovetrespublikara Esperantista Unio“ (21.6.1956): Bulteno de Bulgara Esperantista Asocio 2. 1956, íslo 8, str. 7-8. 177 Vycházel do roku 1970 (v letech 1964-65 pod názvem Bulgario).

318

ministerstva školství a kultury zprávu, že konference musí býti odložena na neur ito.178 Burda p isuzoval odklad tomu, že ú ady ekaly na oficiální povolení esperanta v Sov tském svazu, ale za n kolik m síc musel sám rezignovat na vydávání svého bulletinu. P ibližn ve stejném ase, když sov tské tanky potla ily povstání v Ma arsku a mezinárodní situaci ješt vystup oval konflikt v Suezském pr plavu, navštívil Burdu len státní bezpe nostní služby, který požadoval okamžitý zákaz vydávání La Pacdefendanto. Oficiálním d vodem bylo to, že esperantský kroužek v Plzni, který redigoval a rozmnožoval bulletin, ztratil svou patronátní organizaci – Klub poštovních pracovník a nepoda ilo se mu najít jinou zast ešující organizaci.179 Burda také p edpokládal, že p íkaz k zákazu souvisí s tím, že již nebyl lenem Strany.180 Následovalo nep íjemné p ekvapení. V zá í 1957 se eskoslovenští esperantisté dov li, že ú ady rozhodly z ídit „ eskoslovenský esperantský výbor“ ( SEK) a p edsedou jmenovali Adolfa Malíka – práv toho lov ka, který v roce 1952 vykonal likvida ní p íkaz a který pozd ji opakovan vyhlašoval, aby se esperantisté p estali esperantem zabývat, a u ili se ruštinu. Esperantisty zd silo Malíkovo jmenování, protože ho Esperantský klub v Praze vylou il ze svých ad, ale nemohli zabránit, aby jmenovaný výbor, založený jako odbor Vzd lávacího institutu v Praze byl ízen od roku 1958 práv Malíkem. Malík se hned projevil jako servilní k prvo adému p ání ú ad : kontrolovat esperantisty, zejména jejich vztahy se zahrani ím, doporu oval zastavování okresních bulletin a objednávaní asopis a novin ze zahrani í, zejména ze západu.181 V únoru 1959 eskoslovenská sekce MEM se musela spojit s SEK182 a tím Burda ztratil možnost n jak zásadn ovlivnit sm r hnutí v eskoslovensku.183 eskoslovenští esperantisté svou silnou opozicí kone

178

Paco 1956, íslo 34/35 (zá í/ íjen), str. 4. – V roce 1957 dopis z ministerstva zastavil innost TKKE: Kamarýt, str. 183. 179 Formáln Pacdefendanto, které m lo ke konci 3000 abonent v eskoslovensku, bylo vydáváno na r zných místech a institucích, naposledy v Esperantské sekci okresního mírového výboru v Mikulov . Odpov dným pracovníkem byl katolický kn z a kanovník Alfréd Macek, který sám, jako Burda m l odvahu p evzít za átkem roku 1956 distribuci ne zcela legálního bulletinu: La Pacdefendanto 1956, íslo 55 ( ervenec), str. 2. 180 Rudolf Burda „La Pacdefendanto esas aperi“ La Pacdefendanto 1956, íslo 58/59 (listopad/prosinec), str. 34. Podle Burdy na všech jiných místech m li esperantisté možnost organizovan pracovat p i r zných institucích. Založení samostatné esperantské skupiny bylo zakázané. 181 Ú ady vysv tlily, že cílem není rozši ovat po et esperantist , ale registrovat je a „vést ke správnému konceptu: Ivo Lapenna Hamburgo en retrospektiv druhé vydání Koda 1977, str. 17. – Populární bulletin klubu Praha se znovu objevil po dvouleté pauze v zá í 1958 v malém formátu a s „bezvýznamnými zprávami“: „Esperantaj nova oj el oslovakio“ Sennaciulo 30. 1959, íslo 11 (654), str. 4. (Podle tohoto zdroje bylo kolik esperantist uv zn no; podle Lapenny, str. 20, k t m pat il Jaroslav Šustr, p edseda pražského klubu v Praze a vedoucí delegát UEA.) 182 Paco 6. 1959, íslo 64/65 (b ezen/duben), s.vydání, str. 7. – V b eznu 1959 za aly vycházet Zprávy eskoslovenského esperantského výboru. 183 O Burdovi, který v roce 1959 musel odstoupit z p edsednictví MEM, se zmi uje Adolf Halbedl, rakouský obránce míru: „La sendankan konduton de rikoltantoj de lia sema o“ Paco 8. 1961, íslo 86 (leden), švédské vydání, str. 3. – V roce 1962 sám Burda ve ejn litoval, že orgánový asopis zve ej uje v nejv tší ásti jen stranicko-politické záležitosti: „Kie restas M.E.M.? Nefermita letero de la eks-prezidanto de MEM al la Movado“ Al la Paco (bulletin italské sekce MEM) 1962, íslo 22 (listopad/prosinec), str. 5.

319

dosáhli, že Malík odešel ze scény184. Teprve až v roce 1961 mohla vyjít velice pot ebná u ebnice Theodora Kiliana Cvi ebnice esperanta, jejíž vydání se zpozdilo o 4 roky z politicko-ideologických d vod . Podmínky pro práci se postupn v eskoslovensku zlepšovaly185, ale až v b eznu 1969 – po jednáních hem krátkého politického „jara“ v roce 1968 – byla založena „ a Esperanto-Asocio ( EA)“ p i definitivním pádu Alexandra Dub eka.186 V NDR esperantské hnutí b hem t ch mnoha let zaostalo více než v eskoslovensku. To nebylo vinou nedostatku odvahy východon meckých esperantist . Ti posílali dopisy a petice na stranické a vládní orgány, ve kterých byl zd raz ován p ínos esperanta k míru, ale také vytrvale vznášen argument, že zákaz vytvá et skupiny není v souladu s ústavou NDR, podle které všichni ob ané mají právo se shromaž ovat „mírov a neozbrojen “. Jeden esperantista napsal prokurátorovi žádost, aby prošet il: „zda i policie respektuje ústavu“187 a když prokurátor odmítl prošet it protiústavní zákaz tvo ení esperantských skupin, obrátil se na ministra spravedlnosti s požadavkem, aby prokurátora odvolal.188 Vidíme, že ú ady se vyhýbaly projednávat právní stav, a dávaly p ednost rozumování o jazykové nevhodnosti nebo kulturní prázdnot esperanta a esperantisté p íliš vyzvedávali praktické využití svého jazyka ve služb míru. V roce 1955 již vyšlo prohlášení, že esperanto samo o sob není zakázané a je možno se jím individuáln zabývat189. Poda ilo se získat o n kolik m síc pozd ji prohlášení Úst edního výboru strany, že esperantisté budou moci spolupracovat v mírovém hnutí a že korespondenci, která pomocí esperanta bude sloužit míru, nebude brán no.190 Praktické následky t chto prohlášení staly p esto limitované, protože v okresech Dráž any a Lipsko první pokusy esperantist organizovat se v rámci mírového hnutí byly pozastavovány. 191 Když vešlo ve známost, že v hlavním sov tském lingvistickém asopise se objevilo velmi p íznivé hodnocení esperanta, aktivisté v NDR jakoby získali munici. Jeden z nich oznamoval: „Nyní za al opravdový útok proti váhajícím 184

„Esperanto-nova oj el oslovakio“ str. 4. – P esto Malík ješt v letech 1962-63 byl ozna ován jako odpov dný redaktor eskoslovenských ísel Paco. 185 Stojí za zaznamenání, že v letech 1960-62 se konaly celostátní seminá e pro funkcioná e esperantských kroužk – „zejména s ideologickou náplní“: Old ich Kníchal „Mallonge pri la Esperanto-movado en oslovakio“ v Tridek jaroj. Faktoj pri oslovakio Praha 1976, str. 38. 186 V kv tnu 1969 byla založena „Asocio de Esperantistoj en Slovaka Socialisma Respubliko“. Ob organizace se p ihlásily do UEA. 187 Dopis od W.Ranfta, Radebeul v Pacdefendanto 1953, íslo 22 ( íjen), str. 2. 188 „La Esperanto-movado en Meza Germanio“ (zpráva Waltra Ranfta), Germana Esperanto-Revuo 9. 1956, str. 2. 189 Kurt Kessler „Pri situacio en la Germana Demokrata Respubliko“ La Pacdefendanto 1956, íslo 55 ervenec), str. 4. 190 Dva dopisy z Úst edního výboru strany ze dne 15.11.1955 a 18.1.1956, publikované v p ekladu v Paco 3. 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 15. Již d íve švédská sekce MEM napsala dopis parlamentu NDR se stížností na konfiskaci švédského ísla Paco: La Pacdefendanto 1955, íslo 42 ( erven), str. 5-6. – Viz také Sennaciulo 27. 1956, íslo 1 (608), str. 3. (negativní odpov stranického orgánu) a Germana Esperanto-Revue 10. 1957, str. 6. (informace od F.Tischera mimo jiné o názoru Mírové rady). 191 Sd lení Helmuta Moesnera, Lipsko ze 7.5.1957 v Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2 1957, íslo 47 (kv ten/ erven), str. 16.

320

ad m. Panuje chaos.“ N které ú ady dál tvrdily, že pomocí esperanta mají možnost agenti a nep átelé státu proniknout a otrávit politický život v NDR, zatím co jiné byly p esv eny o vhodnosti a hodnot esperanta192 (nebo naskakovali do vlaku, kterému dala Moskva zdánliv zelenou). Horší byl vliv protivník : esperantisté asto dostávali z oficiálních míst odpov di, které byly natolik zamotané, nesmyslné... že by si lov k myslel n co o idiotovi.193 V roce 1958 ministerstvo pro lidové vzd lávání výslovn sd lilo pro NDR váhá: „Žadateli, který upozor uje na možnost ve ejn propagovat esperanto v jiných socialistických zemích, podáváme vysv tlení: zvláštní politická situace NDR vyžaduje také zvláštní pravidla.“194 Ješt v roce 1962 veterán d lnického hnutí Ludwig Schödl ho ce konstatoval, že v NDR vládne „fanatický odpor k esperantu“.195 V roce 1961 byl dekret z roku 1949 zrušen.196 To umožnilo esperantist m pracovat pod vedením „N mecké mírové rady“, ale nebyl zm n zákaz organizování a ve ejné propagace. Nakonec i tato vážná p ekážka byla ekonána: v únoru 1965 „Kulturní liga“ – jedna z masových organizací – rozhodla dát esperantist m v NDR organiza ní záštitu. V jejím rámci koncem ezna byla založena „Centra Laborrondo de la amikoj de Esperanto (Úst ední pracovní kroužek p átel esperanta)“.197 Nejpomaleji byly odstra ovány p ekážky volné práce v Rumunsku. Jednou z p in byl negativní názor významného lingvisty Alexandra Graura na um lé jazyky.198 Po bezpo etných žádostech dosáhli esperantisté v roce 1969 toho, že „Státní výbor pro um ní a kulturu“ schválil založení esperantské skupiny v rámci kulturních dom , ale nebylo povoleno ustavit celostátní centrum ke koordinaci místních aktivit. 199 Ne p íliš ú inné bylo povolení (v listopadu 1973) uskute nit kurzy na lidových univerzitách200, protože nebyly ebnice. Gramatika, která vyšla v listopadu 1974 m la náklad jen 2.500 výtisk . Koncem kv tna 1978 univerzita v Timi oa e založila „Kolektivo Esperanto-Interlingvistiko“ jako sekci Rumunské akademie spole enských a politických v d. Kolektiv kladl d raz na v du a univerzitní vyu ování esperanta. 192

Curt Kessler „La evoluo kaj nuna stato de l´Esperanto-movado en la Germana Demokrata Respubliko“ Paco 5. 1958, íslo 51/52 (únor/b ezen), eské vydání, str. 8. 193 Dopis z NDR Sennaciulo 29. 1958, íslo 2 (633), str. 4. 194 Sennaciulo 29. 1958, íslo 6 (637), str. 7. 195 Ludwig Schödl „Esperanto kaj pacpolitiko de Germana Demokrata Respubliko“ Paco 9. 1962, íslo 108 (listopad), švédko-dánské vydání, str. 5. 196 Gesetzblatt der Deutschen Demokratischen Republik ást II., íslo 64 (15.zá í 1961), str. 425. – Rozhodnutí je ze dne 17.8.1961. 197 V roce 1981 kroužek zm nik název na „Esperanto-Asocio en Kulturligo de GDR“. Od roku 1976 esperantisté v NDR m li reprezentanty v UEA. 198 Podle zvyku konzervativních lingvist , Graur (mimo jiné ve svém díle Studii de lingvistc general , 1960) srovnával jazyky s živými organizmy a z toho usoudil, že esperanto jako syntetický jazyk nep edstavuje žádnou výhodu: porovnej „Kial la movado ne vivas en Rumanujo“ Esperanto 57. 1964, str. 82-83. 199 Rumana Kunordiga Esperanto-Komitato, založené v srpnu 1970, nebylo nikdy oficiáln schváleno a právn registrováno. 200 „Aprobita instruado“ Esperanto 67. 1974, str. 83.

321

Na více filologických fakultách rumunských univerzit za alo být esperanto vyu ováno jako nepovinný p edm t a krom u ebnic a slovník se také objevily lingvistické studie o esperantu.201 B hem asu vznikla nad je, že „Kolektivo“ bude moci fungovat jako zemská organizace. Ale práv naopak, následoval nový zvrat. Od roku 1982 byly likvidovány místní kluby a nakonec i „Kolektivo“. Podle informací, které jsme získali v roce 1986, nebyla v Rumunsku povolena žádná organizovaná innost pro esperanto, v etn po ádání kurz . 4.5.5. Východní Evropa: pokrok s problémy S výjimkou Rumunska všechny východoevropské zem svázané se Sov tským svazem mají své reprezentanty v UEA a tedy mají organiza ní návaznost na celosv tové hnutí. Esperantské organizace t chto zemí díky svému po tu len tvo í proporcionální ást výboru UEA: Z 84 len výboru ne mén než 26 je z Polska, NDR, eskoslovenska, Ma arska a Bulharska. Esperantské organizace v západních zemích se závistí zjiš ují tuto sílu a také to, že východoevropské organizace dostávají státní podporu a mohou si dovolit placené pracovníky.202 Vývoj ukázal, že rozhodnutí ú ad prakticky zastavit stav zakazování, znamenal pro esperanto uznání a oficiální podporu. Na za átku se zdálo, že pro právo sdružovat se, bude nutno p ijmout striktní kontrolu shora. 203 To ukazovaly v eskoslovensku události kolem Malíka. V Ma arsku, kde esperanto bylo pod dohledem odbor , byl jmenován jako sekretá odborový funkcioná , který sotva co z esperanta znal.204 V NDR pov ená osoba k vedení esperantist v bec neznala esperanto. Toto však bylo jen do asné. Ma arský sekretá se ukázal osobou, která se starala v prvé ad o zájmy esperantist víc, než nad ízených orgán . Již koncem šedesátých let docílila HEA, v neposlední ad díky volné innosti, že bylo možno z vedení odstranit p edsedkyni – stranickou veteránku, která v roce 1950 doporu ila rozpušt ní hnutí. Podobné to bylo v NDR. Tam již v roce 1968 místo neesperantisty p evzal mladý esperantský aktivista Detlev Blanke. Ma arsko a NDR nyní pat ily k zemím, kde se esperanto zvláš dob e vyvíjelo. asopis Hungara Vivo, založený jako státní propaga ní periodikum, ebíral stále více rysy Literatura Mondo a stával se tak pokra ovatelem jeho tradice, i ilá literární a vydavatelská innost ma arských esperantist ipomínala d dictví p edvále né Budapeš ské školy. Ministerstvo pro 201

„Kio nova en Rumanio?“ Esperanto 71. 1978, str. 183; „2300 movadanoj en Rumanio“ Esperanto 74. 1981, str. 47-48; Mioara Dobre „Tamen iom da rumanaj nova oj!“ Esperanto 75. 1982, str. 202; Detlev Blanke „Modelo de sciencista poresperanta agado“ Der Esperantist 20. 1984, str. 132-134. 202 Porovnej Detlev Blanke „Pri specifa oj de la Esperanto-movado en kelkaj e ropaj socialismaj landoj“ Der Esperantist 22. 1986, str. 121-125. 203

Porovnej M.Arco (=Marek Wajsblum) „Sur la mar eno de libero“ The Worker Esperantist 1959, íslo 118 ervenec), str. 44, 47-48. 204 Jedná se o Antala Koóse (1911-1976).

322

vzd lávání umožnilo za len ní esperanta do fakultativních p edm ve školách zného stupn a na budapeš ské univerzit Eötvös Loránd bylo možno studovat obor: „esperanto – jazyk a literatura“ a získat doktorát z esperantologického tématu. V NDR získali esperantisté pozornost lingvist takového stupn o kterém se mohlo esperantist m v NSR jen snít.205 Podobné zprávy o úsp ších icházely také z Polska, eskoslovenska a Bulharska. Mnoho etné žádosti o korespondenci z východní Evropy sv í o tom, jak esperanto proniklo do všech sociálních vrstev a jak je spojena korespondence a výuka jazyka s p áními navázat styky s okolním sv tem. O ekávání z východu ne vždy adekvátn mohli splnit esperantisté na západ . Když se konaly Sv tové kongresy (UK) ve východní Evrop , naposledy v Sofii (1963), Budapešti (1966 a 1983) a ve Varn (1978), staly se nejen impozantními manifestacemi znovunalezené sebed ry, ale také novým zdrojem inspirace pro hosty z celého sv ta. Esperanto bylo p itažlivé pro velký po et ob an ve východních zemích. Hnutí zde projevuje neúnavnou životnost. Návrat této životnosti umožnilo rozhodnutí ú ad nelimitovat innost pro esperanto. Neud laly to proto, že by pochopily užite nost jazyka pro propagaci socialistických výdobytk v zahrani í, ale došly k názoru, že dovolit a legalizovat esperantské hnutí je rozumn jší, než ho potla ovat a tím živit potenciální nespokojenost. Vedoucí esperantist , aby neztratili státní p íze , nejen že se vyhýbali všemu, co by se ú ad m nemuselo líbit, ale také v mnoha p ípadech p ímo demonstrovali v rnost vládnoucí politice – ve stupni, který se lišil v r zných zemích. Orgánové asopisy hnutí v Bulharsku, eskoslovensku a NDR novaly p evážnou ást svého esperantského obsahu interpretaci a popularizaci stranické politiky. V Ma arsku a v Polsku se obvykle spokojili jen s malou dávkou politicky zabarvených lánk . Ale všechny organizace zvýšily spolupráci mezi sebou, zejména po roce 1969, kdy za aly každoro ní konference („konzultace“), které sloužily ke koordinaci innosti a k ur ení místa socialistických zemí v celosv tovém esperantském hnutí. 206 Spolupracovali také v rámci MEM, t ebaže MEM již dávno ztratila sv j význam, který jí vydobyl Rudolf Burda. MEM, která v roce 1973 podepsala dohodu o spolupráci se sv tovou mírovou radou, nyní pln sloužila svými pravideln vydávanými rezolucemi a deklaracemi jako hlásná trouba zahrani ní politiky Sov tského svazu. Také revue Paco ztratila sv j r znorodý charakter, když v roce 1974 díky podpo e Bulharské komunistické strany207 p ešla k novému vydavatelskému systému.208 205

Nejv tším úsp chem je víc než 400 stránkové dílo Detleva Blankeho Internationale Plansprachen. Eine Einführung (Berlín 1985), které vyšlo v prestižní jazykov dné sérii. 206 Na t chto „konzultacích“ se obvykle podíleli reprezentanti sov tští, polští, východon me tí, eští, slovenští, ma arští a bulharští, n kdy také vietnamští a kubánští. 207 „Festparolado de Béla Berceli dum la 25.Hungarlanda Esperanto Kongreso“ Eszperanto magazin 14. 1974, íslo 8, str. 9. 208 Od roku 1974 vycházelo v Bulharsku šest ísel pravidelné série Paco. Vycházelo také zejména v NDR, eskoslovensku, Ma arsku a v Japonsku mimosériová ísla.

323

as od asu se p esto objevovaly známky diskrepance mezi stranickými liniemi a názory esperantist . Zvláštní poznámku si zasluhuje protestní deklarace eskoslovenského esperantského výboru sekce MEM po invazi sov tských a dalších jednotek do eskoslovenska. V deklaraci je brán n politický vývoj v eskoslovensku po lednu 1968, který demokratiza ním procesem umožnil eskoslovenským esperantist m, po skoro dvaceti letech, innost „bez vn jších byrokratických zásah a omezení“.209 Krom toho echoslováci zve ejnili esperantský p eklad reformního programu KS 210 a malou brožurku o MEM, jejíž ortodoxní obsah byl jemn vyvážen odvážnými pacifistickými karikaturami od známých eskoslovenských satirik .211 Také zaslouží za zmínku, že v roce 1981, nedlouho p ed zavedením vojenského režimu v Polsku, místní pobo ka „Solidarity“ za ala esperantsky psaným bulletinem seznamovat ve ejnost s cíli t chto autonomních odbor . Ale nejedná se jen o takové skryté p íklady opozice. Na každý p ípad byly takové p íklady ojedin lé. Zaznamenat si zasluhuje také jak napomínali vedoucí organizací své leny, mezi kterými to v elo latentní rezistencí. V NDR se nap íklad ukázalo, že se mnozí odmítají p ihlásit do „Kulturní ligy“, protože innost v tomto rámci podle nich nespl ovala nad ji na samostatnou esperantskou organizaci; také si st žovali na nedostatek demokrati nosti v Lize. Veterán Ludwig Schödl je ostrým tónem napomínal: „Ti, kte í nez stanou v našich adách kv li nesympatii k Lize, prost zrazují pokrokový, humanistický názor našich ob tí...“212 Ješt víc problém bylo v eskoslovensku, kde se nové EA poda ilo získat zp t do organizace jen polovinu z bývalých 4000 len z SEK. Výbor vy ítal ostatním, že pokra ují ve h e na schovávanou213, že jednají anachronicky, chrání si „své koní ky“, „sektá ské názory“ a esperantem se zabývají jen „pro svou osobní zábavu“, místo aby se cílev dom v novali jazyku na aktuálních, všeobecn politických polích. 214 Jak dokazují tato napomínání, podez ení ú ad z ideologicky ned ryhodných element mezi esperantisty se neztratilo. Zejména když se zesílily oficiální kampan za „ideologický boj“, který m l zaštítit ob any proti vnucování protisocialistických idejí, nez stalo to bez vlivu na esperantské hnutí. V Bulharsku, v jedné z nejsiln jších bašt esperanta ve východní Evrop , se úst ední výbor BEA cítil povolán varovat své leny p ed nebezpe ím spojeným s malou bd lostí, protože v principu pokrokový esperantský proces také otvírá západním ideolog m nové, jemn jší možnosti vlivu. Ve zpráv z národního 209

Text deklarace (z b ezna 1969) Germana Esperanto-Revuo 22. 1969, str. 39. – V íjnu 1969 byli eskoslovenští esperantisté nuceni deklaraci zrušit: Starto 1969, íslo 6 (listopad/prosinec), str. 3. 210 Agadprogramo de Komunista Partio de oslovakio akceptita en Plenkunsido de la CK de KP la 5-an de aprilo 1968 Praha 1968. 211 Brožura Kio estas MEM je zvláštní p íloha k eskoslovenskému vydání Paco ( íslo 173, duben 1968). 212 Ludwig Schödl „Esperanto-movado, IFA – Kulturligo de GDR“ Der Esperantist 9. 1973, íslo 61/62, str. 12. – V daším ísle „nep ihlášení lenové“ byli napomínáni mírn ji: D.B. „ u membri en KL a ne?“ Der Esperantist 10. 1974, íslo 63/64, str. 15. 213 „Kun klara perspektivo“ Starto 1972, íslo 3/4, str. 2. „ u ´nur´ politiko?“ Starto 1974, íslo 3/4, str. 1. 214 F.Sviták „Ne nur dum la jubilea jaro“ Starto 1975, íslo 2 (48), str. 3.

324

kongresu v roce 1972 úst ední výbor sebekriticky p iznal nedostate nost své ideologické práce ve výuce esperantist v duchu socialistického vlastenectví a proletá ského internacionalismu. N kolik v t z této zprávy stojí za citaci: Zejména citlivé jsou projevy ideologické diverze imperialismu v mezinárodní arén . V charakteru innosti esperantist je asté ve ejné vyjad ování na r zných mezinárodních fórech... proto musíme být p ipraveni vést boj proti nositel m skrytých i otev ených diverzí, proti chybným informacím ve vztahu k socialistickým zemím a zcela specificky – k naší zemi. Naše mezinárodní výbory nutí bulharské esperantisty, aby poskytovali pomoc zejména esperantist m z kapitalistických zemí v jejich správné orientaci a upevnili si ideologický odpor k nesprávným a škodlivým in m. ... ást esperantist , která cestuje na mezinárodní setkání do zahrani í, není ješt aktivní ve své komunikaci v zahrani í a nenachází pružn jší formy pro demaskování lží a pomluv o naší zemi. Není dostate uspokojivá ani práce úst edního výboru organizace ve výuce t ch, kte í vyjíždí do zahrani í a také ve výb ru osob a skupin, které se p ipravují na cestu do ciziny.215 kdy rétorika nep íjemn p ipomíná as studené války, nap íklad když „národní nihilismus, abstraktní internacionalismus, nevlastenecký kosmopolitismus“ jsou spojovány s „nez ídkým fenoménem v esperantských adách nárokujícím si pokrok“.216 asopis BEA vydal zprávu koncem roku 1974 z okres o snahách „likvidovat samoú elnou výuku esperanta, stav t se na odpor tendencím nep átelským k socialismu, a posílit ateistickou výchovu esperantist “.217 Volá se za „propojení, pravidelné organizování ideo-politického urychlování mezinárodní korespondence“ bulharských esperantist , nejen individuáln , ale také kolektivn , oprostit se od „úzkého prakticismu“ 218 a d lat víc než jen „vyjad ovat své osobní názory a pocity“ v dopisech do zahrani í. Toto všechno bylo cenou, kterou musela BEA platit za širokou podporu od svých ú ad . Nep ekvapuje, že EA, jak se sama vyjád ila, hled la na bulharský vzor se závistí219, protože svými podobnými provoláními k lenské disciplín nezískávala podporu od ú edních instancí. Druhý kongres EA, který se m l konat v dubnu 1972, byl dvakrát odložen, protože ideologické prohlášení požadované podub ekovským režimem p icházelo od eských esperantist neuspokojivé. Nový sekretá pro EA, byl jmenován v roce 1973, pozd ji mluvil o „komplikovaném procesu“ a o „zám rn vyvolávaných krizových 215

La taskoj de la bulgara esperantista movado en la tutpopola batalo por konstruo de evoluinta socialisma socio. Raporto de CK de Bulgara Esperantista Asocio anta la 38-a Nacia Esperantista Kongreso (urbo Smoljan, 3-an -–4-an de julio 1972) psáno na stroji, hektografické rozmnožení, str. 10, 18. 216 Nikola Aleksiev „Georgi Dimitrov pri la patriotismo kaj la internaciismo“ Bulgara Esperantisto 41. 1972, íslo 1, str. 1. 217 Maria Di eva „En Smoljan-distrikto oni vigle rekostruas la edukan E-laboron“ Bulgarara Esperantisto 43. 1974, íslo 10/11, str. 15. 218 „Rezolucio de la 38-a Kongreso de Bulgara Esperantista Asocio...“Bulgara Esperantisto 41. 1972, íslo 9, str. 4-5; „Al obstina laboro!“ Bulgara Esperantisto 43. 1974, íslo 5. Str. 2. 219 Sviták „Ne nur dum la jubilea jaro“, str. 4.

325

momentech, pomluvách od státních orgán s tendencemi maximáln zkomplikovat situaci, vzbudit ned ru u len a kompromitovat vedoucí funkcioná e“.220 Kongres bylo možno uskute nit až v roce 1976, kdy také organizace p ijala plán innosti, který mimo jiné sliboval, že EA v budoucnosti bude postupovat nekompromisn a bude p edcházet nebezpe ným sklon m k „sektá ství“221, což bezpochyby odpovídalo o ekávání normaliza ního režimu v eskoslovensku. Je nep ehlédnutelné, že ideologické aspekty esperanta asto zp sobovaly oficiálním reprezentant m hnutí ve východní Evrop bolesti hlavy. Kosmopolitismus a pacifismus hrály za asu Zamenhofa významnou roli mezi stoupenci esperanta. Ale protože toto ideologické d dictví nezapadalo do stranických ideologií: „že jen Strana správn vykládá internacionalismus a boj za mír“, museli asto lenové poslouchat od svých vedoucích „pou ení“ o anachronickém charakteru toho, co Zamenhof ozna il jako „vnit ní myšlenku“ esperanta. Sou asníci budou jist souhlasit, že Zamenhofovo myšlení m lo utopistické rysy, ale zmi ovaná výchovná kampa Zamenhofovu naivitu ehán la a p isuzovala mu i víc mysticismu. Východní N mec Detlev Blanke nap íklad vtipn zd raznil samoz ejmost, že jazyk je nástroj a nic víc, tradi ní edstava esperantist pokládá jazyk za pom cku k uskute ní míru ve sv , a že esperanto samo o sob sbrat í lidi, je p edstava naivní.222 Argumentace takového druhu jen s námahou zahaluje, co je skute ným jádrem problém . Pozornost se soust uje ani ne tak na zbož ování jazyka, ale je zam ena v prvé ad proti všem pokus m interpretovat vzory, se kterými je esperanto spojeno, a které se odlišují od vládnoucího konceptu proletá ského internacionalismu. Tento koncept nedovoloval, aby se esperantisté v socialistických zemích identifikovali s lidskými vzory mezinárodního myšlení evyšujícími zájmy socialismu – zcela z ejm pokud se jednalo o „vnit ní myšlenku“, o pacifismus, nebo o prosté „kontakty mezi lidmi“ podle „Záv re ného aktu z Helsinek“. Dá se pochybovat, zda tento zp sob, velkou m rou ur ený aby chránil hnutí proti nep ízni ú ad , byl ve východoevropských zemích úsp šný. Na výzvu, aby esperantisté aktivn bojovali za mír a tak dokázali svoje nesektá stí, mohli esperantisté odpov t nesnadným argumentem, že tím, že jsou esperantisté, ur it nepat í k p ipravovatel m války a proto nepot ebují, aby byli vyzýváni, aby ješt zvláš demonstrovali sv j promírový názor. Krom toho, byl vyvíjen silný tlak na vedoucí, jejichž úkolem bylo rozši ovat esperanto, a na

220

Z.K imský „Fundamento por mia agado“ Starto 1976, íslo 4/5 (55/56), str. 3. Programo de a Esperanto-Asocio por la jaroj 1976-1980 rozmnožovaný strojopis ze dne 8.2.1976, str. 5. 222 Detlev Blanke „Pri la ´interna ideo´ de Esperanto“ v Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš 1978, str. 182-208. 221

326

které p sobí idealismus jejich len a pravd podobn vícemén v dom se nacházejí pod vlivem len .223 Zmi ovaný eský plán innosti také zd raz uje, že EA dává p ednost ve své spolupráci se zahrani ím MEM a organizacím v bratrských zemích. Až na posledním míst je zmi ována spolupráce s UEA, kam je EA p ihlášena. koliv se v posledních letech oficiální vztahy s UEA posílily, mnoho esperantist z východní Evropy není schopno získat n co z univerzálnosti esperantského hnutí.224 Orgánový asopis UEA a další tiskoviny byly b hem dlouhých let pravideln konfiskovány poštovními ú ady v NDR. V eskoslovensku ísla Esperanto „zázra nep išla“225 a když si eští objednavatelé st žovali na cenzurním poštovním ú ad na Praze 120, pro nepolitické noviny jsou na seznamu zakázaných tiskovin, v bec nedostali odpov . V Bulharsku pravideln nebyl doru en Plena Ilustrita Vortaro a v Rumunsku Esperanto en perspektivo. Pochopiteln , jedná se o problémy, které potkávaly v tšinu obyvatelstva stejn , ne jen esperantisty. Krom konfiskací a cenzury je t eba ješt zmínit devizové bariéry, které brzdily objednávání zahrani ních asopis , knih a placení lenských p ísp vk mezinárodním organizacím a nejcitliv ji – hromadnou turistiku. Proto není možné vždy jasn ur it hranici mezi ob anskou svobodou a diskriminací, obzvláš u esperantist . Nap íklad: To, že uspo ádání spole ného kongresu katolických a protestantských esperantist bylo dvakrát zakázáno226, lze p isoudit v prvé ad podez ívavosti ú ad proti církvi. Do stejné kategorie také pat í následující akce v eskoslovensku: Po „Letním esperantském tábo e“ v Herborticích v ervenci 1977, kde se konala mše pod širým nebem a náboženské diskuse, byli inženýr Miloslav Švá ek a kn z Vojt ch Srna obvin ni z protizákonné náboženské innosti. Soudní proces proti nim skon il odsouzením k jednoro nímu v zení s patnáctim sí ní podmínkou.227 Již p ed vynesením rozsudku EA vylou ila Švá ka ze svých ad, protože povolení uspo ádat tábor zneužil pro jiné cíle, než byla výuka esperanta228 a dalším následkem bylo, že koncem roku 1978 se rozhodla EA rozpustit IKUE a KELI – odbory sekce MEM se zajímavým vysv tlením, že tyto dv mezinárodní organizace katolických a protestantských esperantist „nemohou plnit neutralitu UEA“.229 223

Možná jen s výjimkou n kolika oportunist -kariérist . Zajímavý pokus zkoumat otázku, zda stranictví a esperantství je slu itelné, u inil bývalý aktivista IPE Georges Salan; viz jeho brožuru UEA kaj la ne traleco (Nimes 1978). 224 Možná se o tom zmi oval výbor UEA, když konstatoval ve výro ní zpráv z roku 1976/77: „... ve více státech vládne situace, ve které kontakty se zahrani ím jsou nežádoucí pro vládu.“ (Esperanto 70. 1977, str. 113.) 225 Starto 1973, íslo 7 (37), str. 5. 226 Jednalo se o plánu kongresu v Brn v roce 1970 a v Pécs v roce 1973: Heroldo de Esperanto 49. 1973, íslo 10 (1545), str. 2. 227 Espero Katolika 76. 1979, str. 62-66. Text rozsudku: o 51. 1979, str. 65. – P ípadem se zabývala Amnestio Internacia; viz ješt Horizonto 2. 1977, str. 117; 3. 1978, str. 142-143; 4. 1979, str. 117. 228 Starto 1978, íslo 3 (67), str. 17, - Srna z stal lenem EA: Starto 1980, íslo 1 (77), str. 15. 229 Espero Katolika 76. 1979, str. 30.

327

Jsou ale ješt vážn jší p ekážky, které se týkají zvláš možností velké ásti esperantist . P íklady znovu pocházejí hlavn z eskoslovenska. Když se v roce 1974 konaly volby nových len výboru do UEA, vedoucí eskoslovenského hnutí rozeslali delegát m UEA ve své zemi striktn d rný ob žník, který ur oval jména kandidát , kte í mají být voleni s upozorn ním, že v tomto p ípad se nejedná o osobní mín ní hlasujícího a se záv re nou v tou: „V íme, že disciplinovan úkol splníte.“230 S poukázáním na valutová omezení inila EA v letech 1979/80 kroky, aby upravila systém tak, aby sama rozhodla, kdo má právo být individuálním lenem a kdo delegátem UEA.231 Pro eskoslovenské esperantisty tato p ekážka k jejich p ímému vztahu k UEA nebyla p ekvapující, protože již d íve v li, že to co je ve sv na mnohých místech samoz ejmostí, v jejich zemi to vyvolává podez ení. Esperantista, který v roce 1973 p ijal návšt vu ze západu se pozd ji dov l od svého zam stnavatele, že tajná policie ví o jeho esperantských kontaktech se zahrani ím a také jiní esperantisté byli podrobn vyslýcháni a informace o jejich mezinárodních stycích byly p edány na pracovišt . I kdyby se p ehlédly tyto p ekážky, které se skoro nevyskytovaly v Ma arsku a v Polsku, všeobecn nacházíme ur itý rozvoj hnutí ve východní Evrop : je dovolena výuka jazyka nebo i propagace, ale z stává faktem, že zde etrvávají politicko-ideologické faktory, které negativn p sobí na pozici esperanta. Nacházejí se zmínky, že nap íklad „n kolik starých marxistických funkcioná “ je k esperantu skeptických232, dokládá to poz statek vlivu stalinského d dictví, ale možná je charakteristi jší, že o historických perzekucích vládne ml ení a že když lidé ze západu p eruší toto ml ení, je reagováno s krajní nervozitou. Potom, když revue UEA v roce 1968 zve ejnila lánek o „Perzekucích mezinárodního jazyka“, Podkaminer, veterán SEU, za al v prvním ísle Paco se zu ivým útokem. Psal o hrubém a odporném falešném díle z vytržených fakt , fám a nestydatých výmyslech a odhalených pomluvách. 233 A když v roce 1973 vešlo ve známost, že v p ipravovaném díle Esperanto en perspektivo bude podrobná kapitola o d jinách perzekuce esperantských organizací v socialistických zemích, poslal na adresu UEA dopis, ve kterém protestoval „proti svévolnému zve ejn ní“ této kapitoly, protože ú ady a esperantisté v t chto zemích jsou si v domi, že „takové antisocialistické machinace“ mohou jen škodit naší budoucí innosti.234 Tento protest, který ostatn nem l žádné následky, je známkou vytrvale uchovávaného tabu. Ze socialistických zemí jen ína otev en vysv tlila, pro a 230

esky psaný ob žník z dubna 1974, podepsaný p edsedou EA a AESSR a vedoucím delegátem UEA za eskoslovensko; viz též Lapenna Hamburgo str. 60. 231 O d ív jším požadavku, aby se každý delegát zaregistroval na ú adech: Horizonto 4. 1979, str. 20-21; 5. 1980, str. 34. 232 Detlev Blanke „Informado kaj argumentado“ Der Esperantist 16. 1980, str. 105. 233 S.Podkaminer „Kaj ankora foje pri ne tralismo“ Paco 15. 1968, íslo 178/179, sov tské vydání, str. 39. – Podkaminer nadepsal sv j lánek „p ímou obhajobou autentického imperialismu a agrese“. 234 Ulrich Lins „Ni sentabuigu la historion de la Movado“ Esperanto 68. 1975, str. 186.

328

jakým zp sobem bylo esperanto v nep ízni: V po átku padesátých let bylo isuzováno zastavení innosti esperantist nutnosti následovat vzor Sov tského svazu. O dob Kulturní revoluce bylo eno, že ultralevicové myšlení skoro zcela potla ilo esperantské hnutí a povolilo použití jazyka pouze pro propagandu do zahrani í.235 Ve východní Evrop naproti tomu zmínky o „stagnaci“ jsou spojovány s „obdobím kultu osobnosti“236 nebo s „neš astnými Stalinovými omyly“.237 S historickým tabu souvisí latentní nejistota a neklid v politicko-ideovém chápání práce pro esperanto. N kolik p íklad o tom jsme již uvedli.: Napomínání p ed sektá stvím a p ed spole enskou angažovaností m lo esv it ú ady o ob anské loajálnosti. Pokusy p edpisovat obsah korespondence pramenil z v domí, že Strana si žárliv st eží, aby její informa ní monopol nebyl ohrožen. Vcelku je patrné, že argumentaci pro esperanto asto doprovázel obranný tón.238 Tehdejší p edseda MEM, Bulhar Nikola Aleksiev, za átkem íjna 1972, pocítil pot ebu se ve ejn distancovat od „nekorektního konceptu a teorií rozši ovaných esperantským hnutím“. V Moskv na konferenci reprezentant Svaz pro p átelství se Sov tským svazem použil tuto konferenci jako fórum ke kritice ur itých aspekt kampan proti „jazykovému imperialismu“. Co ho mrzelo, byl fakt, že populární heslo, rozší ené v západním esperantském hnutí nerozlišuje mezi nadvládou jazyk velikých imperialistických stát a pozicí ruštiny v Sov tském svazu. A že nechápe, že ruský jazyk je rovnoprávný se všemi jazyky národ socialistického spole enství a že národy Sov tského svazu si dobrovoln vybraly ruštinu jako prost edek mezinárodního porozum ní bez jakýchkoliv nevýhod pro národní kultury a jazyky ostatních národ .239 Aleksievovo prohlášení nebylo ojedin lé. Podobn v roce 1975 generální sekretá MEM, William Gilbert, prohlásil, že není ijatelné provád t izolovanou kampa proti „jazykovému imperialismu“ a nebojovat proti „spole enským, ekonomickým a vále ným chybným in m imperialist , proti kterým jsou jazykové problémy v porovnání jen okrajové. 240 235

Hou Zhiping „La Esperanto-movado en inio“ El Popola inio 1982, íslo 4, str. 19-20. Propagace esperanta a osobní kontakty se zahrani ím se staly nebezpe né v ín od roku 1966. Mnoho esperantist bylo uv zn no. Básník Armand Su, který asto zve ej oval texty v zahrani ních esperantských asopisech byl v roce 1968 uv zn n a odsouzen k 20 let m v zení. Byl osvobozen až roce 1979. Viz jeho vzpomínky „23 jaroj per kaj por Esperanto“ El Popola inio 1979, íslo 10, str. 27-29, íslo 11, str. 40-43. Porovnej také: Ikso „Post la ´kvarpersona bando´“ Esperanto 72. 1979, str. 23-24. 236 P i p etiskování lánku o založení „Asocio de Sovietaj Esperantistoj (ASE)“ z asopisu UEA, v Esperantisto Slovaka (1979, str. 33) vynechali v tu o stalinském pogromu v SEU, takže se následující v ta stala nesrozumitelná. – V roce 1976 britský veterán IPE Bill Keable požadoval p erušit ml ení: „Marksismoleninismo bezonas iujn faktojn“ La Verda Kolombo 1976, íslo 45, str. 9-13; íslo 46, str. 11-14. 237 Ervin Fenyvesi „Revuo de revuoj“ Hungara Vivo 23.1983, íslo l, str. 23. 238 V roce 1977 Zavedlo MEM nový znak, na kterém už nebyl nápis: „Per Esperanto por mondpaco“, protože „pro soudruhy by to mohlo znít ned ryhodn , jako nárok ochra ovat mír JEN nebo ZÁSADN jen pomocí esperanta, což je jasn utopistické“ La Pacaktivulo 1977, íslo 107, str. 10. 239 N.Aleksiev „Pri unu aspekto de la inter tataj rilatoj en socialisma komuneco de nacioj“ Paco 1974, sov tské vydání, str. 24-25. 240 William Gilbert „Esperanto kontra naciaj lingvoj?“ Paco 1979, vydání NDR, str. 27. – D íve m l Gilbert trochu jiný názor, nevid l rozdíl mezi nadvládou angli tiny a francouzštiny v západní Evrop a ruštiny na východ . La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 2.

329

O t chto dvou výrocích dvou význa ných komunistických esperantist se dá všeobecn íci, že oba ve spojitosti s esperantem zmi ují jazyko-politické problémy v širším významu a jejich pozornost je zam ena na Sov tský svaz. 4.5.6. Sov tský svaz mezi nad jemi a pochybnostmi Oživení esperanta v Sov tském svazu otev elo možnosti k innosti, kterých se esperantisté s nadšením chopili, t ebaže nebyly spln ny všechny jejich nad je na založení vlastní organizace. Za átkem srpna 1957 v rámci 6. celosv tového mládežnického festivalu v Moskv se uskute nilo setkání 250 esperantist ze 26 zemí. To byla první mezinárodní akce organizovaná v hlavním sov tském m st .241 P ed festivalem vyšla první esperantská publikce po dvaceti letech: skromná ítanka242 v nákladu 95000, která stejn jako další ebnice byla hned rozprodána. Koncem roku 1959 byl založen “Moskva Internacia Esperanto-Klubo en la Centra Domo de Medicinistoj“243 a podobn i v jiných místech zakládali esperantisté v rámci odbor a kulturních dom své kluby.244 Letní tábory, které se od roku 1959 konaly každý rok v pobaltských republikách, se konaly pozd ji i jinde v Sov tském svazu. Pomáhaly upevnit kontakty mezi roztroušen pracujícími aktivisty. Druhou stranou mince bylo, že v roce 1959, sto let po Zamenhofov narození, se nemohl žádný sov tský esperantista zú astnit Sv tového kongresu (UK) ve Varšav . V asopise Armena Esperantisto, který vyšel v roce 1958 jen jednou, se do teme, že se op t objevila u ebnice esperanta. M la sm šn malý po et výtisk a tedy nemohla uspokojit zájem. 245 V roce 1963 po více než tvrtstoletí, oficiální delegace sov tských esperantist mohla vycestovat do zahrani í a ú astnit se 48. sv tového kongresu v Sofii, po varování Úst edního výboru Komunistické strany Bulharska, že by neú ast na takové velké mezinárodní manifestaci mohla zp sobit nedobrý dojem.246 Téhož roku byl také zrušen zákaz vydávat tiskoviny v esperantu247 a mohla se objevit série brožur – technicky velmi skromné propaga ní sešity s titulem Por la paco, a také p eklady ruské literatury. Impozantní bylo vydání 536 stránkového rusko-esperantského slovníku vypracovaného Bokarevem, 241

Viz zprávu ú astníka Esperanto 50. 1957, str. 172; 51. 1958, str. 12-13; Germana Esperanto_Revuo 10. 1957, str. 125. – Západon me tí ú astnící byli podez elí u svých ú ad kv li své cest do Moskvy a v Moskv museli elit byrokratickým pokus m zabránit setkání s moskevskými esperantisty – neú astníky festivalu. 242 N.D.Andrejev Meždunarodnyj vspomogatelnyj jazyk esperanto. Kratkaja grammatika i slovar-minimum Leningrad 1957. 243 A.Chjarkovskij „La Moskva Internacia...“ Bulgara Esperantisto 44. 19+75, íslo3/4, str. 23-24. 244 V srpnu 1959 bylo rozhodnuto, že esperantské kroužky mohou dostat finan ní podporu z rozpo tu místních pobo ek odbor a Komsomolu: S.Sari ev „La movado en USSR progresas“ Nuntempa Bulgario 4. 1960, íslo1. Str. 42. 245 U ebnice I.V.Segeeva Osnovy esperanto (Moskva 1961) vyšla v nákladu 50000 výtisk , jiné u ebnice i v nižším nákladu. 246 Od té doby p ijížd li sov tští esperantisté v malém po tu také na sv tové kongresy konané na západ . Kongresu v bulharské Varn (1978) se Sov zú astnilo víc než 100. 247 Hungara Esperantisto 4. 1964, íslo 11, str. 6.

330

který v roce 1966 vydalo nakladatelství „Sov tská Encyklopedie“ v nákladu 50000 exemplá .248 V roce 1962 byla založena „Komisiono por Internaciaj Ligoj de Sovetaj Esperantistoj“ (Komise pro mezinárodní vztahy sov tských esperantist ), která pat ila k „Unio de Sovetaj Societoj de Amikeco kaj Kulturaj Ligoj kun Eksteraj Landoj“ (Jednota sov tských organizací p átelství a kulturních vztah se zahrani ím). P edsednictví p ijal Bokarev. Ale „Komisiono ..“ se nestala zemskou organizací sov tských esperantist , nem la kompetenci ani právo rozši ovat jazyk v Sov tském svazu, ani koordinovat innost místních esperantských klub . Toto vakuum se pak snažili zaplnit postupn mladí aktivisté tradicí již založených pravideln se opakujících letních tábor . Z jejich iniciativy bylo založeno v roce 1965 „Sov tské esperantské mládežnické hnutí (SEJM)“, kterému se poda ilo v roce 1969 strukturalizovat celostátní organizace a v dalším desetiletí hnutí dorostlo do silné, celosov tské organizace esperantských skupin a staralo se o to, co „Komise...“ nemohla d lat – staralo se o propagaci, vyu ování a organizaci setkání. SEJM pravideln vydával také periodika, o kterých se v zahrani í dlouho nic nev lo.249 Paraleln s mládežnickou inností pokra ovala v decká esperantská práce, zejména v „Instituto de Lingvoscienco e la Akademio de Sciencoj“(Institut jazykov dy p i akademii v d), kde Bokarev uprost ed padesátých let uskute nil sv j odvážný nástup. 250 K jakému cíli jsou zam eny tyto v decké práce vysv tluje v roce 1968 lánek v Literaturnaja gazeta, který edkládá fakta o velikém a vzr stajícím množství v decko-technických informací ve stále se zv tšujícím po tu jazyk a vede k záv ru, že je nutno se domluvit na mezinárodním jazyku v dy a že tuto roli nem že p evzít žádný národní jazyk, ale pouze jazyk plánový.251 Tento pokus zd raznit aktuální pot ebu, na kterou už dlouho upozor ovali esperantisté, nebyl ani náhodný, ani efemérní, protože v íjnu 1973 – kdy byl Bokarev již mrtev – Akademie v d oficiáln rozhodla „v novat se problému pomocného jazyka k mezinárodní komunikaci a jeho p ípadné aplikaci v sou asných podmínkách“. V kv tnu 1974 byla založena „skupina k ešení problému mezinárodního pomocného jazyka“.252 Vedení skupiny bylo sv eno sociálnímu lingvistovi Magometu Isaevovi, který byl Bokarevovým nástupcem jako p edseda „Komise pro mezinárodní vztahy sov tských esperantist “. 248

V roce 1974 následovalo vydání 40000 kus slovníku esperantsko-ruského, také od Bokareva, který ukon il svou práci p ed svou smrtí v roce 1971. 249 S.M. „Asocio por tergloba sesono“ Esperanto 72. 1979, str. 81-82. – Popis 13. ísla literárního almanachu, který se objevil jen v n kolika výtiscích popsal Bulgara Esperantisto 47. 1978, íslo 11, str. 12-13. 250 Viz Interlinguistica Tartuensis 3. 1984, str. 3-39. – Užite nou bibliografií je: A.D.Duli enko Sovetskaja interlingvistika. Annotirovannaja bibliografija za 1946-1962 gg Tartu 1983. 251 A.Berg, D.Armand, E.Bokarev „64 jazyka... i eš e odin“ Literaturna gazeta 28.8.1968; esperantský p eklad v Internacia urnalisto 13. 1969, íslo 3 ( ervenec/zá í), str. 1-2; íslo 4 ( íjen/prosinec), str. 1-2; n mecký eklad v Der Esperantist 10. 1974, íslo 3/4 (65/66), str. 24-27. 252 Text rozhodnutí ze dne 18.10.1973 v: Detlev Blanke Esperanto. Lingvo, movado, instruado Berlín 1977, str. 128-129.

331

Isaev p edpokládal , že na základ výzkumných prací se p ipraví dokumenty, které budou p edloženy „nejvyšším politickým orgán m“.253 Byl zde úmysl p edložit argumenty v decky podložené pe livými teoretickými výzkumy, které by pomohly odstranit zbytky politicky motivovaných protiargument a získat podporu k organizované innosti esperantského hnutí. Ale pro pochopení významu tohoto snažení a ohodnocení možností úsp chu si musíme nejd íve objasnit pozadí, na kterém sov tští esperantisté se pokoušeli obnovit svou innost po on ch hrozných perzekucích. V tomto sm ru je nejzajímav jší vývoj národního jazykového problému v Sov tském svazu. Když Chruš ev ve svém známém projevu z roku 1956 odkryl Stalinovy zlo iny, mezi nimi ozna il také hrubé nedodržování leninských princip v národnostní politice, které vedly až k hromadným deportacím národnostních menšin. Odhalení nespravedlností a fakt, že Strana nejprve vyhlásila Leninova slova, kterými kritizovala Stalinovy úmysly anektovat státy a varovala p ed útlakem neruských národ 254, se zdálo p inášet mírn jší politiku ve vztahu k národním kulturám v Sov tském svazu a bezpochyby také esperantisté radostn zaznamenali p ipomínku Leninova požadavku, že žádný jazyk nemá být privilegován. esto možná práv pro p ílišn rostoucí o ekávání neruských národ a pro strach p ed moskevským režimem, aby po událostech v Polsku a v Ma arsku 1956, se op t nezvedly národn -komunistické snahy, kolo se po krátké dob oto ilo znovu ve sm ru k normalizaci. V srpnu 1958 ideologický orgán Strany vydal rozsáhlý lánek historika B.G.Gafurova, který obsahoval komunistický kone ný cíl „sblížení“ a „splynutí“ národ , a vysv tloval, že „rozkv t národ “ je jen do asný fenomén.255 Za t i roky na XX. sjezdu KSSS v roce 1961 nový stranický program zaujal stejné stanovisko. Vyhlásil brzký echod ke komunismu a v návaznosti s tím bylo požadováno, aby národy SSSR byly vedeny k p íprav budoucí plné jednoty. Program ur il, že „mezinárodní kultura spole ná všem sov tským národ m se již vyvíjí“ a zvláš byl zd razn n význam ruštiny (Chruš ev ji nazval „druhým mate ským jazykem“), která umož uje neruským národ m také p ístup ke sv tové kultu e.256 Tento program znamenal ztrátu odvahy pro neruské národy, aby upev ovaly národní kultury a rozvíjely svou kulturní identitu, protože to Strana považovala za v c, která by byla v kontrastu se solidárním bojem všech sov tských ob an za dosažení jejich jednoty v komunismu. Nep ízniv do toho také byli zahrnuti esperantisté. Gafurov ve svém základním lánku v roce 1958 prohlásil, že p echodem od socialismu ke komunismu „nás nem že nezajímat“ 253

M.I.Isaev „Pri bazaj metodologiaj problemoj de interlingvistiko“ Der Esperantist 11. 1975, íslo 3 (71), str.

15. 254

„Pri la demando de la naciecoj a ´a tonomigo´“ (1922), Werke XXXVI 590-596. B.Gafurov „Uspechi nacionalnoj politiki KPSS i nekotorye voprosy internacionalnogo vospitanija“ Kommunist 1958, íslo 11, (srpen), str. 10-24. 256 Leonard Schapiro (red.) The U.S.S.R. and the future. An analysis of the new program of the CPSU New York, Londýn 1963, str. 82, 302. 255

332

také formování jednotného jazyka. Neskrýval jakou má p edstavu. Oživil tezi, že na cest ke kone nému splynutí národních jazyk se nejprve jazyky spojí do jazyk oblastních. My však již víme, že tento koncept proklamovaný Stalinem – formování „oblastního ruského jazyka“ – sloužil jako teoretická základna pro potla ování esperantského hnutí a tedy nep ekvapí, že se Gafurov jasn vyjád il proti esperantu.257 Sov tští esperantisté vedení Bokarevem v roce 1956 pokládali „oblastní jazyk“ za „jazykový imperialismus“, a utrp li zna nou porážku. Sám stranický program se nedotýkal otázky celosv tového jazyka. Ale teoretické zam ení innosti ú ad ohledn národnostního problému zcela otev en prohlašovalo ruštinu za celosov tský jazyk. Jeden z inovník , K.Ch.Chanazarov znovu oprášil Stalinovu tezi o sout ži „oblastních jazyk “, ze které vzejde a transformuje se jednotný sv tový jazyk a ješt dodal odsuzující slova o esperantu.258 Podobné stanovisko zaujímal filozof M.D.Kammari, kterému d kujeme za zvláš podrobné vysv tlení o tom, pro proti esperantu musí být bojováno. Kammari se pyšn nazval „ostrým protivníkem esperanta“ a ozna il dva následující d vody pro svoje stanovisko: ... za prvé proto, že esperantisté vnucují sv j jazyk jako jazyk budoucí bezt ídní spole nosti a p itom se jedná o jazyk vyvinutý jedním lov kem, nemarxistou, p ed 75 lety, který nás dnes nem že uspokojit. Nyní se sou asn rozvíjí boj mezi angli tinou a ruštinou o roli budoucího vládnoucího jazyka v komunismu. Proto esperanto m že zaujímat v nejlepším p ípad jen místo kde v pozadí tohoto boje... ... za druhé, z došlých dopis je naprosto jasné, že n kolik vášnivých esperantist chce nahradit ruštinu v Sov tském svazu esperantem a p inutit sov tské republiky komunikovat mezi sebou esperantem... To je pro nás cizí, ekonaná ideologie buržoazního nacionalismu, který nyní v sou asnosti op t zvedá hlavu pod vlajkou esperanta. A proto je pro nás esperanto napájené buržoazním nacionalismem nebezpe né a jedovaté...259 Toto je vzácným exemplá em, kdy se sov tský teoretik vyjád il o esperantu ve vztahu k jazykové situaci uvnit Sov tského svazu. Ukazuje nám to, že esperanto – právem i neprávem – bylo obáváno jako zbra v rukou lidí, kte í se odmítli pod ídit oficiální propagaci ruštiny jako spole ného jazyka všech sov tských ob an . Zm na stranické politiky skute nez stala bez odporu. Mezi neruskými 260 národy, zejména mezi Ukrajinci se rozší ila nespokojenost pro podez ení, že Strana pod maskou internacionalismu sm uje k urychlené asimilaci. A tento odpor nebyl bez ú inku: Po Chruš ovov pádu v íjnu 1964 bylo možno 257

Gafurov, str. 17; viz také Paco 6. 1959, íslo 63 (únor), islandské vydání, str. 4. K.Ch.Chanazarov Sbliženie nacij i nacionalnye jazyki v SSSR Taškennt 1963, str. 224-225. 259 Zápis ze dne 14.5.1964; viz níže, str. 510, íslo 1. – O Kammariho stanovisku viz také jeho lánky „Strojitelstvo kommunizma i rozvitie nacionalnych jazykov, Politi eskoe samoobrazovanie 1960, íslo 4, str. 6676; „K voprosu o buduš em vsemirnom jazyke“Kommunist Estonii 1964, ervenec, str. 66-71. 260 Viz Ivan Dzyuba: Internationalism or Russification? A study in the Soviet nationalities problem Londýn 1968. 258

333

pozorovat oslabení propagandy ke slévání sov tských národ a znovu se objevily snahy na uchování plurality národ a jazyk . V Gruzii nap íklad, spisovatel I.V.Abašidze p ipomn l v roce 1966, že Kautsky byl „renegát“, který kdysi p edpovídal splynutí národ a jazyk v jeden národ a jeden jazyk, a nyní po padesáti letech sov tských zkušeností kulturního rozvoje se tato prognóza neuskute nila.261 Aspirace nerus m p inesl demografický vývoj. V roce 1970 statistická s ítání ukázala, že zatím co klesly po ty Rus z 54,8% na 50,5%, jižní a východní národy zaznamenaly r stovou explozi a že jen n co víc než polovina neruského obyvatelstva vykazuje dobrou znalost ruštiny. 262 Pod dojmem t chto fakt , které ot ásly vizí splynutí a tím víc odmítavým postojem nerus , Strana v polovin šedesátých let opustila nátlakovou propagandu ruštiny jako druhého mate ského jazyka a místo toho prohlásila, že v „dialektickém procesu“ sou asného sbližování a rozkv tu národ ruština evzala roli „nástroje v mezinárodních vztazích“.263 Dále byla zd razn na mezinárodní jednota sov tského lidu, pro kterou se našel termín v roce 1971 „nové historické spole enství lidí – sov tský lid“ a z ideologie nezmizel kone ný cíl – splynutí národ . V kontrastu s Chruš ovovým obdobím bylo toto splynutí odsunuto do daleké budoucnosti. V sedmdesátých letech Strana sledovala st ední linii ve své národnostní politice: tu podporovat proces sbližování sov tských národ , tu zase zbyte nezneklid ovat nerusy propagandou brzkého splynutí. Brežn v sám ekl roku 1972, že sbližování jako objektivní proces není t eba um le zrychlovat, ale také je stejn nep ijatelné bránit tomuto procesu nebo um le upev ovat národní izolaci.264 Je zajímavé, že když v roce 1977 po dlouhých diskusích byla p ijata nová ústava SSSR, její text neobsahoval žádnou zmínku o splynutí národ . Nyní bychom m li zkoumat jaké následky pro sov tské esperantisty m l fakt, že po pádu Chruš ova Strana zmírnila d ív jší krajn „asimila ní“ p ístup k národní a jazykové problematice. V kv tnu 1964 v „Rad pro kybernetiku p i Akademii v d“ prob hla ležitá diskuse o esperantu.265 Sch zi organizoval akademik Aksel Berg, který byl vedoucím sov tské školy v dc pracujících na poli kybernetiky, kterou stalinská ideologie odsoudila jako pseudov du imperialismu, a která byla od roku 1959 popularizována jako v da budoucnosti. Po Bergov úvodní i, ve které postavil otázku, zda m že esperanto ešit jazykový problém v deckých 261

V.Stanley Vardys „Alts und Neues in der sowetischen Nationalitätenpolitik seit Chruscheschows Sturz“ Osteuropa 18. 1968, str. 83. 262 Hélène Carrère d´Encausse Risse im roten Imperium. Das Nationalitätenproblem in der Sowjetunion Víde a další 1979, str. 63-75, 179-185; Gerhard Simon „Die nichtrussischen Völker in Gesellschaft und Innenpolitik der UdSSR“ Osteuropa 29. 1979, str. 460. 263 50-a datreveno de la Granda Oktobra Socialisma Revolucio. Tezoj de Centra Komitato de KPSU Moskva 1967, str. 45. 264 L.I.Brežn v O padesátiletém výro í SSSR Moskva 1973, str. 19. 265 Esperantem psaný protokol ( ty i strojem psané stránky) ze sch ze 14.5.1964 se dostal na západ; vý atky v Sennaciulo 36. 1965, str. 30. – O stejné sch zi pravd podobn pojednává lánek N.Danovského „Scienco, sciencisto kaj Esperanto“ Internacia urnalisto 20. 1981, íslo 2 (kv ten/ erven), str. 3.

334

informací, vyjád ili ú astníci své mín ní. Protivníky esperanta reprezentoval filozof Kammari, (jeho výroky jsme již citovali výše). Berg upozornil, že diskuse se netýká budoucího jazyka lidstva, ale pouze sou asné použitelnosti pomocného jazyka zejména pro v du. O praktickém použití esperanta se Kammari nevyslovil negativn , ale ekl, že esperantisté cht jí víc a ohrožují boj za spole ný jazyk bezt ídní spole nosti.266 A koliv Kammari pop el fakt, že by esperanto bylo potla ováno, pozd ji sv j názor zmírnil, když slyšel, že ané široce používají esperanto ve své protisov tské agitaci a nakonec se p ipojil k jednohlasnému rozhodnutí, které obsahovalo osm návrh pro budoucí oživení esperantského hnutí v Sov tském svazu. Tyto návrhy, které obsahovaly doporu ení vydat u ebnice a slovníky a založit organizaci esperantist , nebyly hned realizovány. Byla ale založena u „Institutu jazykov dy“ sekce interlingvistiky a lingvista Viktor Grigorev, který i sch zi vypráv l, že jeho již dokon ené lánky nebyly publikované, protože obsahovaly zmínky o esperantu, mohl až v roce 1966 napsat do asopisu Voprosy jazykoznanija dlouhý lánek s bohatou argumentací „O n kterých otázkách interlingvistiky“.267 V lánku ozna il za nev decké o ekávání Gafurova a Kammariho, že budoucí jazyk vznikne p irozenou cestou, spontánn podle stupn sbližování národních jazyk a p edložil svoji tezi, že univerzální jazyk bude moci vzniknout jen v domým utvá ením – pomocí um lého mezinárodního pomocného jazyka – ur itým druhem „jazykového sputnika“. Grigorev cht l v prvé ad podat argumenty proti „nenapravitelnému nep átelství k interlingvistice“. Podobný zp sob argumentace použil Isaev, také astník této diskusní sch ze. V lánku, který vypracoval spole s Kirgizem M.S.Džunusovem, který se stal známým svým varováním p ed asimila ními tendencemi, Isaev (který byl Osetinec) oponoval teoretikovi Chanazarovi a pe liv rozlišoval mezi budoucím jazykem lidstva a sou asným um lým jazykem použitelným jako nástroj vedle národních jazyk .268 To bylo eno v rámci relativn otev ené živé diskuse, která se odehrávala v odborných asopisech a knihách v letech 1966-1970 a tématem byl vztah mezi národností a socialismem. Bylo to ve stejném období, kdy vyšel Bokarev v slovník a kdy vláda v Litv rozhodla povolit od školního roku 1968/69 fakultativní vyu ování esperanta na st edních školách. Esperantisté na erpali novou nad ji, že jejich hnutí bude pokra ovat, i t eba jen pomalu. Jedním z p ísp vk ve zmi ované diskusi byla kniha s názvem „Jak vznikne univerzální jazyk?“ pod patronací „Institutu filozofie i Akademii

266

Kammari ekl: „... jestli dáte esperantist m jen špi ku prstu, oni chytí celou ruku.“ V.P.Grigorev „O nekatorych voprosach interlinvistiki“ Voprosy jazykoznanija 1966, íslo 1, str. 37-46; italský a anglický p eklad v Pensiero e linguaggio in operazioni/Though and Language in Operations 2. 1971, íslo 5, str. 3-16 a 17-30. 268 M.S.Džunusov, M.I.Isaev „Sociologi eskie voprosy razvitija nacionalnych jazykov“ Izvestija Akademii Nauk SSSR. Serija literatury i jazyka 24. 1965, str. 433-437; n mecký p eklad v Wolfgang Girke, Helmut Jachnow (red.) Sprache und Gesellschaft in der Sowjetunion Mnichov 1975, str. 306-314. 267

335

d“. 269 Autor Jermar Svadost v noval víc než dv desetiletí svému dílu a musel ekat 13 let, než vyšel jeho rukopis.270 Jeho kniha potvrzuje možnost získat deckou syntézu jazyk lidstva a zd raz uje, že je t eba mít k dispozici v as ed vznikem celosv tové komunistické spole nosti vypracovaný univerzální jazyk, který až p ijde as p evezme funkce národních jazyk . Svadost dosp l k tomuto záv ru po analýze ostatních teoretických cest k univerzálnímu jazyku. Kritizuje teorii Kautského, Bogdanova, Chanarazova a dalších, že by se z národních jazyk mohl vyvinout univerzální jazyk, který on pokládá za neslu itelný s Leninovým principem národní rovnoprávnosti, a teorii o celosv tovém splynutí jazyk , kterou vyznával hlavn Marr, hodnotí rozporn ; stejn tak nep ijímá Stalin v koncept p edpokládaných oblastních jazyk . Svadost doporu uje v domou jazykovou tvorbu s argumenty, které jsou podobné argument m esperantist . Z eteln konstatuje, že esperanto nem že sloužit jako jádro pro založení budoucího celosv tového jazyka, protože je „individuální“ dílo a vyvíjí se „nekontrolovateln “. Negativn posuzuje pacifistu Zamenhofa a vliv buržoazních liberál v esperantském hnutí. Je zajímavé, že Svadost vy ítá také esperantist m, že nestanovili esperantu za cíl, aby se stalo sv tovým jazykem náhradou za národní jazyky; o jejich skromném cíli, rozši ovat jen mezinárodní pomocný jazyk, íkal, že tento koncept p ibližování se národních jazyk nezapadá do rámce marxismu-leninismu. O Svadostov knize je nutno poznamenat, že odsoudila Marrovy a Stalinovy teorie, sou asn kritizovala obvyklé p edsudky, které provázely um lý jazyk. U esperantist však musela vyvolat smíšené pocity jasným, hlavn ideologicky motivovaným nesouhlasem s esperantem. Ve své odpov di esperantisté d razn a ne bez elegance odrazili jeho vý itku, že mají omezené ambice a necht jí odstranit národní jazyky, vyjád ili politování nad perspektivou „velice smutné budoucnosti pro lidstvo“, jestliže všechny národy a kultury „by se st íhaly podle stejné fazóny“.271 Otázku o univerzálním jazyce ozna ili pro sou asnost za zcela ned ležitou a místo toho zd raznili jako aktuální nutnou pot ebu - pomocný jazyk.272 Krom toho na Svadostovu kritiku esperantských princip – nejd íve rozší it a používat jazyk a pak ho zp esnit – odpov li esperantisté argumentem, že jejich setrvání na opa ném postupu – maximální

269

E.Svadost Kak vozniknet vseobš ij jazyk? Moskva 1968; viz lánek „Filozofija i sociologija jazyka“ La Monda Lingvo-Problemo 4. 1972, str. 34-37 (z: Za nauku v Sibiri, 20.8.1969). – V záv ru Svadostovy knihy píše o obsahu Ekaterina Mihajlova Scienca Revuo 20. 1969, str. 53-62. Recenze a repliky od N.Nanova Internacia urnalisto 12. 1968, íslo 4 ( íjen/prosinec), str. 3-4; od Jana Pr chy La Monda Lingvo-Problemo 1. 1969, str. 182-187; od Ljubomira Michajlova Bulgara Esperantisto 38. 1969, íslo 7/8, str. 27-28; a od D.L.Armanda Scienca Revuo 28. 1977, str. 149-154. 270 „Nekrologo. Ermar Svadost (1907-1971)“ La Monda Lingvo-Problemo 4. 1972, str. 52. Jeho práce byla erušena „chybným“ vyhošt ním na Sibi . 271 D.L.Armand „Disputo pri libro far E.P.Svadost ´Kiel aperos universala lingvo?´“ Scienca Revuo 28. 1977, str. 153. 272 Podle p edmluvy ke Svadostov knize byl také takový Bokarev v názor.

336

perfektnosti použitého jazyka – je možné oddálit, pokud p etrvává jazykový imperialismus silných národních jazyk .273 Není t eba p ece ovat význam Svadostova díla, je to jen jeden z ísp vk ne zvláš vlivného teoretika. Stojí však za zmínku, že Bokarev jako jeden z p isp vatel do knihy, vložil do knihy v p edmluv svoje výhrady proti lingvistickému hodnocení esperanta autorem. 274 Na otázku budoucího jazyka bylo mnoho r zných názor , a koliv naopak málo tak podrobn zpracovaných jako Svadostovo dílo. Pravd podobn nejvýzna jší z stává skupina t ch, kte í tvrdili, že se univerzálním jazykem stane n jaký národní jazyk.275 Krom Gafurova a Chanazarova k nim pat í také lingvista A.A.Reformatskij, odp rce esperanta.276 Jejich stanoviska v zásad podporují asimilaci a více mén jsou jasn v souladu s teoretiky národnostních problém , kte í p edpokládají vplynutí malých národ do velkých socialistických jako nutný p ídavek do ekonomického vývoje.277 Teoretik M.I.Kuli enko nap íklad zd raz uje, že sbližování nutn musí vést ke splynutí a že se mýlí ti, kte í si nedokáží p edstavit ono splynutí v daleké budoucnosti, staví se proti p ibližování národností v sou asnosti, nebo i publikují teze, ve kterých je internacionalismus redukován na rozkv t národ . Jiná skupina se klonila k názoru, že budoucím jazykem lidstva m že být um lý jazyk obohacený národními jazyky278 a jako Svadost dávala p ednost takovému ešení. Jiní zase edpokládali ob možnosti: um lý jazyk a sou asn koexistence 3-4 vysoce vyvinutých národních jazyk a neur ovali p ímé po adí.279 Všem teoretik m, kte í vid li jako cíl jazykovou jednotnost, se stavil na odpor V.A.Avrorin. Vyjád il pochybnost, zda v bec stojí za to zabývat se otázkou jak bude formován jednotný jazyk, nebo pro vytvá et prognózu daleké budoucnosti. Dominantní tendenci, která nelituje vymizení „malých“ jazyk , se snažil Avronin zpochybnit, tím že ji p isuzoval Kautskému. Jeho argumentem bylo: Životaschopnost jazyk vzdoruje sjednocování kulturního obsahu v podmínkách socialismu a jestliže jazyky velmi vytrvale odolávají proces m koncentrace, je také vznik jednotného jazyka sotva p edstavitelný.280 Jestliže se budeme snažit definovat pozici esperantist v této diskusi, sotva budeme pochybovat, že by se klonili k mín ní menšiny teoretik , kte í 273

Stojan Džudžev „Interlingvistika utopiismo“ ve Violin Oljanov (red.) Interlingvistiko, esperantologio Sofio 1985, str. 21. 274 Dalším p isp vatelem byl Kammari. 275 Další skupina vycházela z A.T.Bazieva, M.I.Isaeva Jazyk i nacija Moskva 1973, str. 215 a další ( áste ný esperantský p eklad: Blanke Esperanto. Lingvo, movado, instruado str. 1-12; viz též M.I.Isayev National languages in the USSR. Problems and solutions Moskva 1977, str. 383 a další. 276 A.A.Reformatskij Vesenie v jazykovedenie Moskva 1967; porovnej Baziev/Isaev str. 216 a István Szerdahelyi „Esperanto kaj moderna lingvoscienco“ Hungara Vivo 10. 1970, íslo 3, str. 22. 277 A.G.Agaev Socializm i nacii Moskva 1975; n mecký p eklad: Sozialismus und Nationem Berlín 1976, str. 240. 278 V.G.Kostomarov Programma KPSS o russkom jazyke Moskva 1963; porovnej Baziev/Isaev, str. 217. 279 Mimo jinými S.T.Kaltach jan, Ju.D.Dešeriev a I.F.Prot enko; porovnej Baziev/Isaev. 280 Porovnej Baziev/isaev str. 219; Jonathan Pool „Soviet language planning: Goals, results options“, v: Jeremy R. Azrael (red.) Soviet nationality policies and practicesNew York 1978, str. 243.

337

hájili co nejv tší volný vývoj existujících jazyk v Sov tském svazu. Pro n bylo d ležité, aby témata jako sbližování a splývání, asimilace národností a sout ž silných jazyk nep evažovala, aby se nedostali do rozpak , kdyby m li vysv tlovat, jak je v bec esperanto v souladu s p ípravnými pracemi na splynutí jazyk . Pokud by se vycházelo z toho, že uvnit Sov tského svazu je jazykový problém ešen, a že o budoucí univerzální jazyk není t eba se aktuáln zajímat, vychází do pop edí sou asné mezinárodní dorozumívání a je tedy t eba striktn vázat esperanto k této pot eb . Isaev napsal: „Naším principem musí být „a-a“, nikoliv „nebo-nebo““. Tím se snažil vysv tlit paralelní existenci mnoho etných národních jazyk , od etnických po sv tové (ruština, angli tina, francouzština, špan lština, arabština, ínština) až k „mezinárodnímu pomocnému jazyku“.281 Takovým zp sobem by esperanto p edstavovalo aktuální užite ný nástroj, který by se nest etával s aktuální pozicí ruštiny a jejími ambicemi stát se mezinárodním jazykem v Sov tském svazu a konkurentem jiných „velkých“ jazyk v celosv tovém m ítku. Fakt, že Strana nebyla pevná mezi svým p áním centralizovat a obavou nevyprovokovat širokou nespokojenost neruských národ , dovoloval esperantist m, aby se ozvali. D ležitý rámec, ve kterém mohli podat sv j ísp vek do diskuse, byla „V decká rada k ešení komplexního problému zákonitostí vývoje národních jazyk ve spojitosti s vývojem socialistických národ “.282 D vodem k založení této Rady v roce 1969 se zdá být jakási nejistota ú ad jakým zp sobem najít východisko z problematického národnostního dilematu283. Rada byla napojena na již fungující sekci interlingvistiky p i Institutu jazykov dy. Pod patronací Rady se konala v lét 1974 v Moskv konference o „v decko-technické revoluci a fungování jazyk ve sv “, na které p edm tem diskuse byla také otázka pomocného jazyka pro du. Referáty pozd ji vyšly knižn v etn Isaevova.284 Ale d ležit jším dílem z esperantského hlediska byla sbírka lánk p ipravená lingvistickou sekcí p i Rad , která obsahovala d ležité p ísp vky o typologii a vývoji esperanta i jiných plánových jazyk .285 Kniha, kterou redigoval Isaev, je v novaná památce Bokareva. Jak ukazují lánky v tomto vydání,286 za hlavní cíl obhajoby esperanta považovali sov tští esperantisté jeho p isp vek k ešení ost e poci ovaného problému mnohojazy nosti v r zných prost edích, zejména ve v . V tomto 281

M.I.Isaev „Pri bazaj metodologiaj problemoj de interlingvistiko“ Der Esperantist 11. 1975. íslo 3 (71), str.

13. 282

„Nau nyj sovet po kompleksnoj probleme „Zakonomernosti razvitija nacionalnych jazykov v svjazi s razvitiem socialisti eskich nacij´“. Uvedená rada byla vázána na Akademii v d. 283 Hélène Carrère d´Encausse „Determinats and parameters of Soviet nationality policy“; Azrael Soviet nationality policies and practices str. 56. 284 I.K.Beloded, Ju.D.Deširiev Nau no-techni eskaja revolucija i funkcionirovanie jazykov mira Moskva 1977. Viz též: G.J.Korotkevi , N.F.Danovskij „En la forumo de la lingvosciencistoj“ Paco 1974, íslo 6, str. 13-14. 285 M.I.Isaev Problemy interlingvistiki. Tipologija i evolucija meždunarodnych iskusstvennych jazykov Moskva 1976. – Porovnej s podrobnou recenzí Detleva Blankeho v Paco 1977, vydání NDR, str. 22-27. 286 Zejména D.L.Armand „ elove estvo i okean informacii“ Problemy interlingvistiki str. 55-59; esperantský eklad: „La homaro kaj oceano de informado“ Scienca Revuo 28. 1977, str. 113-117.

338

sm ru je argumentace esperantist pragmatická a tém se neliší od argument západních esperantist . Také pokud se jedná o ú innost propagace na základ dosavadních argument , vidíme podobnost Sov tského svazu a západních zemí. Ovšem pokrok je pomalý. Na druhou stranu existence esperantského hnutí neváže svoji existenci na to, zda ve ejnost vykazuje pochopení pro rozumové ešení jazykového problému. Rozvíjí se vlastní dynamikou a životní sílu erpá z radosti, se kterou lenové hnutí používají jazyk v praxi, z p ání jednotlivc komunikovat p es hranice snadným prost edkem. Jakkoliv vzdálený z stává vodní cíl – p esv it sv t o výhodách esperanta jako druhého jazyka pro každého, žije esperanto v mnohých zemích jednoduše proto, že pro jeho mluv í je užite né na cestách, mezinárodních kongresech a v korespondenci. Ale práv to, zejména použití esperanta v zahrani í, chybí sov tským esperantist m. Krom korespondence používají jazyk skoro jen mezi sebou, uvnit Sov tského svazu, kde ruština má funkci „mezinárodního“ dorozumívacího prost edku, tedy v zemi, kde krátce eno: není pot eba „mezinárodní pomocný jazyk“. P iznání o tom podal esperantský funkcioná Anatolij Bereza, odpov dný sekretá Rady, který v roce 1976, když p evzal ú ad ješt neum l esperanto.287 Bereza prohlásil v dopise sov tskému esperantistovi, že „podle mín ní aktivist našeho výboru, není možné považovat esperanto za mezinárodní jazyk, protože mu nikdo tuto roli nesv il. N kte í ho považují za pomocný jazyk. Esperantisté se nacházejí v r zných zemích, ale jejich po et je dosud zna malý. V množství turist , kte í navštíví naši zemi, mluví z nich esperantem relativn málo. Navíc v naší zemi je dost lidí, kte í umí cizí jazyky zných národ ...“288 koliv toto stanovisko není stanoviskem vedoucích esperantist , je sotva možné pop ít fakt, že používání esperanta uvnit Sov tského svazu, zejména ze strany Nerus , podle vyjád ení Kammariho, má v sob podez elé riziko: „znevažovat roli ruštiny“. Když nap íklad litevské ministerstvo vzd lávání ve svém programu o fakultativním vyu ování esperanta zd raz uje, že spole nost pot ebuje paraleln rovnoprávný jazyk s jazykem národním, který by se mohl stát prost edkem pro komunikaci mezi všemi národy289, má taková formulace v Sov tském svazu jiné významy, než prakticky stejná hesla na západ . V tomto kontextu lze dob e pochopit význam citovaného Aleksievova varování. Pozornost zd raz ovat v prvé ad užite nost esperanta pro usnadn ní edávání v deckých informací a vyhnout se choulostivým národnostním problém m je v kontrastu s praxí tisíc sov tských esperantist , kte í používají mezi sebou jazyk a místo aby ho považovali za prost edek k získání v deckých informací, vztahují jej k idealistickým cit m, které mají dlouhou tradici a jsou také p ijatelné v politických kampaních za mír a p átelství. Isaevovo schéma, 287

Esperanto 69, 1976, str. 156. B.Kolker “Kelkaj malka aj vortoj“ Internaciisto 4. 1977, íslo 9, str. 5. 289 Užsienio klbu ir esperanto kalbos fakultatyviniu užsiemimu programos Kaunas 1968, str. 32; cit. V.Grigaitis „Esperanto en litovaj lernejoj“ Paco 1971, íslo 2, str. 44. – V p edchozí v je eno: „ Jazyk esperanto nemá za cíl nahradit existující jazyky a stát se jediným jazykem ve sv . 288

339

které p edpokládá jasné hranice mezi sférami použití r zných typ jazyk ve vztahu k efektivní roli esperanta, nem že být bráno v potaz. Sami lingvisti tí teoretikové nejsou zcela úsp šní p i ur ení t chto hranic, protože necht jí nebo nemohou pop ít, že je zajímá jazyková situace v budoucnosti. V rozhovoru s ma arským noviná em Isaev ekl, že žádný národní jazyk ani ruština se nem že stát univerzálním jazykem, ani nem že vzniknout n jaké „p irozené“ splynutí všech jazyk v jeden. Takovým zp sobem se dotkl ambicí esperanta nelimitovat se na sou asnost.290 Grigorev p ímo požadoval o ohodnocení „kandidátství“ esperanta, až socialistická spole nost pocítí pot ebu jednotného mezinárodního komunika ního nástroje. Ostatn neváhal doporu it esperanto jako zbra proti „jazykovému imperialismu“ Anglosas a Francouz . Tím vstoupil na p du, kterou bulharský aktivista ozna il za p íliš riskantní.291 Snahy chránit esperantisty proti ideologickým na ením tím, že byla zd raz ována pot eba „rozumového ešení“ problému mezinárodní komunikace, nemohly zabránit, aby se esperanto nezapletlo do krajn citlivého pole mezinárodnostních vztah Sov tského svazu, ani nebylo možno ho uchránit p ed dilematy idealismu. Na sov tské esperantské hnutí, oživené po násilném uml ení, byly dál v pr hu asu p ímo zam ené bezpe nostn -politické ú ady. Z neznámých p in byl v roce 1973 zakázán tábor, který se m l konat ve Vilniusu.292 Esperantská literatura ze západu byla asto konfiskována, nap íklad kniha La ka ita vivo de Zamenhof, která mimo jiné popisuje šikany carské cenzury293, nebo i útlý zpravodaj rakouských komunist .294 P ípadn se znovu objevil již p ekonaný strach, že esperanto slouží jako špionážní kanál. Když v dubnu 1965 byl v Moskv uv zn n anglický lektor ruštiny, Gerald Brooke, žalobci ozna ili „mezinárodní esperantskou organizaci“, za zprost edkovatele kontakt mezi „exilovou ligou NTS v Pa íži“ a sov tskými známými Brookeho.295 NTS byla znovu zmi ována ve spojení s esperantem v roce 1981 v týdenní p íloze Izvestií. V dlouhém, dvoudílném lánku byla obvi ována redaktorka Heroldo de Esperanto, že za ídila setkání sov tských esperantist a ruských emigrant za ú elem protisov tské innosti.296 Na konci lánku je napsáno: „K práci se sov tskými esperantisty je nutno znát nejen esperanto, ale i povahu sov tských esperantist , kte í vždy byli, jsou a budou vlastenci“. Tato

290

András Sugár „ e komenco de nova, rapida progreso. Interparolo kun la prezidanto de la sovetaj esperantistoj en Moskvo“ Hungara Vivo 15. 1975, íslo 4, str. 14; také v Paco 1976, NDR vydání, str. 24. – Také upozorn ní Detleva Blankeho (Paco 1977, vydání NDR, str. 24) nezapomenout na p ípravné práce pro nové ešení mezinárodní jazykové komunikace, p ípadn na p ípravu podmínek na zm né mezinárodní vztahy. 291 V.P.Grigorev „Iskusstvenye vspomogat lnye meždunarodnye jazyki kak interlingvisti eskaja problema“ Problemy interlingvistiki str. 53. 292 Heroldo de Esperanto 49. 1973, íslo 14 (1549), str. 2. 293 Kurisu Kei v Esuperanto no sekai / La Mondo de Esperanto 4. 1978/79, str. 929. – Cenzory obt žovalo projednávání vztah mezi Zamenhofem a sionismem. 294 Internaciisto 7. 1981, íslo 1/2, str. 13,16; 9. 1983, íslo 7/8, str. 24. 295 Algemeen Dagblad (Rotterdam) 23.7.12965. 296 V.Barsov, L.Sergeev „Za kulisami diversij. Operacija suprugi“ Nedelja 1981, íslo 4. Str. 10; íslo 5, str. 18. – Viz též dementi paní Fighiery: Le Travailleur Espérantiste 1982, íslo 74 ( íjen), str. 1.

340

formulace sice zní jako pochvalná, ale je ji možno chápat také jako zast ené varování. V takovém sv tle je možno pochopit pro postavení esperanta v Sov tském svazu je tolik rozporné. Na jedné stran je hodnocen po et esperantist na víc než 10000, ze kterých víc než 3000 je pokládáno za aktivisty. Esperantské kluby fungují ve 110 m stech a vesnicích. innost, kterou rozvíjelo SEJM se svými víc než 2500 leny ve 44 m stech, stojí za zvláštní zmínku297; letní tábory byly velmi populární. 298 A práv tato mládežnická innost p inesla do hnutí silné rysy neoficiálnosti: SEJM se zcela distancovalo od Výboru v Moskv 299. es svoji skoro ilegalitu nebylo SEJM potla ováno, pravd podobn proto, že ú ady to nepokládaly za vhodné. Není možné ignorovat, že SEJM bylo faktem a že sou asná podpora Akademie pro interlingvistické výzkumy p sobila ízniv na esperanto. V takových podmínkách se zdálo nejd ležit jší rozší it oficiální rámec esperantského hnutí a neutralizovat nap tí mezi bezmocným výborem a ilým, ale neoficiálním hnutím mládeže „zespodu“. V prosinci 1978 „Unio de Sovetaj Asocioj de Amikeco kaj Kulturaj Ligoj kun Eksteraj Landoj“ v jejímž rámci p sobil Výbor spole s odbory a Komsomolem, kulturními domy a místními kluby, u kterých byly evidovány esperantské kroužky, u inila rozhodnutí založit novou organizaci - „Asocio de Sovetaj Esperantistoj (ASE)“. V b eznu 1979 se konala v Moskv zakládající konference této organizace, která se zdála napln ním mnohaletého snu. ASE zaujala místo Výboru, ale z stala ve svazku s Unií. Bylo také rozpušt no SEJM. Jeho vedoucí ešli do vedení nové organizace a stali se kolegy Isaeva a Berezy, kte í z stali ve vedení jako p edseda a odpov dný sekretá s relativn vysokým po tem neesperantist ve výboru. Ze zprávy ze zakladající konference Isaev zd raznil svázanost esperantského hnutí s v dou a vzpomn l p íklad esperantologa Drezena300 a Bokareva. Po zmínce o existenci nep átel esperanta a o „malicherné výzkumné práci“ Isaev vyzna il principy na kterých se zakládá teoretická a praktická inost sov tských interlingvist : Lingvistika jako v decké odv tví se u nás rozvíjí na pevné základn marxisticko-leninské metodologie a leninské národnostní politiky. Vycházíme z marxisticko-leninské teze plné rovnoprávnosti všech jazyk , a nestavíme „um lý“ pomocný jazyk ani proti tzv. „sv tovým“, ani národním jazyk m. Nejedná se o nahrazování jednoho druhým.

297

Po ty jsou uvedeny podle Semjona Podkaminera „La sovetaj esperantistoj“ Bulgara Esperantisto 48. 1979, íslo 2, str. 12. 298 Viz velmi živý popis tábora v Litv , zejména jeho zábavnou povahu: Volodja Ebelj „XV-a Junulara Tutsovetia“ Bulgara esperantisto 42. 1973, íslo 9, str. 12-13. 299 Starto 1978, íslo (68), str. 9. 300 O interlingvistických Drezenových teoriích vyšla studie A.D.Duli enka „Koncepcija meždunarodnogo jazyka E.K.Drezena“ Interlinguistica Tartuensis 2. 1983, str. 89-121.

341

ímo o esperantu Isaev uznal, že esperantisté asto „p ece ují význam jazyka ve spole enském vývoji“ a následovalo upozorn ní podobné t m, které již známe z NDR a Bulharska: Ješt a znovu je t eba zd raznit, že esperanto stejn jako jakýkoliv jazyk je nástroj, nástroj komunikace. Sám o sob nep ináší žádný ideologický náboj (ve spole enském smyslu slova). Jazyk je možno použít jak pro dobro, tak pro zlo. tšina sov tských esperantist a interlingvist d íve i nyní setrvává na základní marxisticko leninské definici jazyka. A ve své budoucí innosti musí esperantisté trvale pomýšlet na to, aby se vyhnuli škodlivým chybám.301 Isaev slíbil, že ASE, na rozdíl od Výboru, se nebude zabývat jen mezinárodními vztahy esperantist , ale také inností uvnit zem . Ale to druhé v prvé ad znamenalo pé i o ideologickou výchovu sov tských esperantist . O tom se otev en vyjád il v periodiku Amikeco: asto je na esperantisty pohlíženo jako na podivíny, kte í používají jazyk jen aby získali zahrani ní známky a pohlednice, aby se bavili cizojazy ným povídáním se sousedem (lidé z jiných zemí všude nejsou!), nebo kte í zbožn hají za zahrani ními turisty. Není tajemstvím, že díky tomuto dojmu mnoho odpov dných ú edník pokládá ideologickou základnu a spole enskou roli esperantist za dosti pochybnou.302 Autor na zakládající konferenci uzav el svou shrnutím, že za hlavní úkol ASE se nemá považovat rozši ování okruh esperanta, ale zvýšení kvality hnutí. A skute , výbor ASE brzy rozeslal místním klub m dopis s požadavkem: „Nepe ujte o r st po tu esperantist , pe ujte o r st jejich jazykové a ideologické kvality.“303 Velmi podobn napomínal odborový funkcioná : „P i organizaci práce s esperantisty je nutno zvláštní pozornost koncentrovat na kvalitu, ne na po etní složení esperantského hnutí, na po ádek v innosti a zvýšení politické úrovn politických znalostí v esperantských organizacích.“304 V prvních letech ASE nep edstavovala významný pokrok pro esperantské hnutí v Sov tském svazu. Nejmenovaný sov tský esperantista se již na za átku roku 1981 vyjád il o „podvedených nad jích“, za které vinil ASE, protože brzdí osoby, které cht jí n co d lat.305 Nejv tším nedostatkem byly u ební pom cky. ebnice esperanta pro Rusy, ohlášená již v roce 1978 vyšla až v roce 1984 v nákladu jen 30000 kus .306 Do n kolika set exemplá byl vložen informa ní 301

Mahomet Isaev „Pri la stato kaj pliefikigo de laboro de sovetiaj esperantistoj kaj plibonigo de iliaj internaciaj ligoj“ suplemento pro Moskow News 1979, íslo 16 (2848), 22 duben, str. 1; p etišt no Esperanto 72. 1979, str. 84. 302 L.Laanest „Anta printempo 1979“ Amikeco 1979, íslo 32, str. 1. – Periodikum Amikeco, které bylo ur eno „jen pro vnitrozemské použití“ vyšlo do roku 1983 v 50 sešitech. 303 „Pri la nuna stato de la Esperanto-movado en U.S.S.R.“ Horizonto 6. 1981, str. 30. 304 P.T.Pimenov „V sekretariate VCPS“ Informacionnyj bjulleten 1980, íslo 2/3 (3/4), str. 12. 305 „Pri la nuna stato...“ str. 28,30. – Není p ekvapivé, že sov tští esperantisté ost e protestovali proti druho adosti propagace esperanta. Možná práv proto musel rezignovat Bereza v roce 1982 na své místo sekretá e ASE. Porovnej Monato 4. 1983, íslo 2, str. 25; íslo 4. Str. 4. 306 Z.V.Semenova, M.I.Isaev ebnik jazyka esperanto Moskva 1984.

342

bulletin ASE s obsahem p evážn v ruštin . Zpozdila se dlouho o ekávaná druhá sbírka lánk interlingvistické sekce307 a také nevyšla spole ensko-politická revue v esperantu, která podle rozhodnutí zakládající konference byla ur ena demonstrovat užitek esperanta „jako jednoho z nástroj pro rozší ení pravdy o sov tské skute nosti“. V baltských zemích však bylo vydáno n kolik p kných knih v esperantu. Proti všemu o ekávání ani ASE se dosud ne ihlásila do UEA. Není snadné vysv tlit pro tato nejistota a hranice p etrvávají. Dále si pozornost zasluhuje provázanost s národnostním problémem v Sov tském svazu. V nové ústav (z roku 1977) se objevil temín „sov tský lid“. Zesílila se propaganda za dvojjazy nost všech sov tských ob an . Práv proto, že pokleslo procento Rus v po tu všech obyvatel a že neruské národy prokazovaly vr stající národní uv dom ní, Strana rozhodla jako nezbytné, aby se ruština více rozši ovala a tím se posílila koherentnost Sov tského svazu. A koliv rusizaci byly položeny ur ité hranice, práv pro Leninovy výroky proti privilegovaným jazyk m a že jazyk je zbra , není p ehlédnutelná tendence odsunout neruské jazyky do soukromé sféry a nepoužívat je nap íklad v technice a ve v , kde se jim má ponechat jen druho adé místo po ruštin . Sm r tomuto po ínání dala velká konference v kv tnu 1979 v Taškentu s heslem „Ruština – jazyk p átelství a spolupráce lidu SSSR“. Konference byla v nována zintensivn ní a zlepšení výuky ruského jazyka mezi neruskými národy. 308 Od roku 1982 se také mluví znovu ast ji o splynutí. Koncem roku 1982, když po Brežn vovi nastoupil Jurij Andropov, znovu p ipomn l „kone ný cíl – splynutí národ “ a varoval p ed pokusy mu zabra ovat.309 Vždy, když byla zd raz ována perspektiva splývání, bylo to nevýhodné pro esperantisty. P idružovaly se politicko-ideologické p iny a podez ívání esahující národnostní problematiku. Rozši ování esperanta trvale bránila ned ra, kterou m ly ú ady proti p ímým a proto nesnadno kontrolovatelným kontakt m se zahrani ím. P es oficiální propagandu za mír a mezinárodní átelství se Strana pevn držela princip , že pé e o mezinárodní vztahy je p íliš ležitá na to, aby byla ponechána bez kontroly sov tským ob an m. Dodnes vládne mín ní, že k zahrani ním kontakt m jsou oprávn ní jen speciáln vyškolení, již prov ení jedinci – lidé, kte í z titulu svého ú adu jsou kompetentní a mají státní pov ení. Ješt z stává skoro nep edstavitelná myšlenka, že tisíce oby ejných sov tských ob an by m lo styky se zahrani ím. Proto nep ekvapuje, že esperantisté z stávají podez elí, protože nejsou závislí na interpretaci a mohou rychle použít své esperanto – jazyk, jehož „nebezpe nost“ pramení z toho, že je snadn ji nau itelný proti angli tin a francouzštin .310 307

Nová Isaevova kniha (Jazyk esperanto Moskva 1981) vyšla kuriózním zp sobem v jazykové sérii mezi jazyky Asie a Afriky. 308 O tom viz r zné p ísp vky v: Isebelle Kreindler (red.), The changing status of Russian in the Soviet Union“ International Journal of the Sociology of Language 1982, íslo 33, str. 65, 109, 115. 309 Walker Connor The national question in Marxist-Leninist theory and strategy Princeton 1984, str. 407. 310 Aleksandr Charkovskij cituje konstatování tajemníka Úst edního výboru KSSS: „... i byl na vsej zemle odin jazyk“ Novyj Amerikanec (New York) 1982, íslo 113, str. 21.

343

Zdali potrvá oficiální ned ra, limitující innost ASE, nebo zda teze pr kopníka Podkaminera, že jen „v socialistické spole nosti mohou vzniknout všechny pot ebné podmínky pro vít zství mezinárodní jazykové myšlenky“ 311 se jednou p em ní na fakta, to bude muset ukázat budoucnost.

311

Semjon N.Podkaminer „Socialismo kaj Internacia Lingvo“ viz: Blanke Socipolitikaj aspektoj str. 222. Viz kritiku Podkaminerových tezí: Ervin Fenyvesi „Revuo de revuoj“ Hungara Vivo 18. 1978, str. 64.

344

Seznam zkratek ASE – „Asocio de Sovetiaj Esperantistoj“ Svaz sov tských esperantist BEA – „Bulgara Esperantista Asocio“ Bulharský esperantský svaz BIL – P.E.Stojan Bibliografio de intenacia lingvo Ženeva 1929, další vydání Hildesheim, Nový York 1973 BLEA – „Brita Laborista Esperanto-Asocio“ Britský d lnický esperantský svaz CK – centra komitato – úst ední výbor EL – „ ina Esperanto-Ligo“ ínská esperantská liga EA SR – „Esperanto-Asocio en eskoslovenské republiky

oslovaka Respubliko“ Esperantský svaz

EdE – L Kökény, V.Bleier Enciklopedio de Esperanto Budapeš 1933-34, další vydání 1979 a 1986 EeP – Ivo Lapenna, Ulrich Lins, Tazio Carlevaro Esperanto en perspektivo Londýn, Rotterdam 1974 EKRELO – „Eldon-Kooperativo por Revolucia Esperanto-Literaturo“ Družstevní vydavatelství revolu ní esperantské literatury GEA – „Germana Esperanto-Asocio“ - N mecký esperantský svaz GLEA – „Germana Laborista Esperanto-Asocio“ – N mecký d lnický esperantský svaz GPU – sov tské tajné policie 1922-23

– Státní politický ú ad – název

IAREV – „Internacia Asocio de Revoluciaj Esperanto-Verkistoj“ – Mezinárodní svaz revolu ních esperantských spisovatel ICK – „Internacia Centra Komitato de la Esperanto-Movado“ – Mezinárodní úst ední výbor esperantského hnutí IEL – „Internacia Esperanto-Ligo“ – Mezinárodní esperantská liga

345

IEMW – „Internacia Esperanto-Muzeo en Vieno“ – Mezinárodní esperantské muzeum ve Vídni IKUE – „Internacia Katolika Unui o Esperantista“ – Mezinárodní katolická esperantská jednota IPE – „Internacio de Proleta Esperantistaro“ – Internacionála proletá ských esperantist ISA – „International Federation of the National Standardizing Associations“ – Mezinárodní federace národních standardiza ních svaz ISE – „Internacio de Socialistaj Esperantistoj“ – Internacionála socialistických esperantist JEI – „Japana Esperanto-Instituto“ Japonský esperantský institut JEL – „Jugoslavia Esperanto-Ligo“ – Jugoslávská esperantská liga JPEU – „Japana Prolet-Esperantista Unio“ – Japonská proletá sko-esperantská unie KELI – „Kristana Esperantista Ligo Internacia“ – K es anská esperantská liga mezinárodní KSSS – Komunistická strana Sov tského svazu LEA – „Laborista Esperanto-Asocio“ – D lnický esperantský svaz MEM – „Mondpaca Esperantista Movado“ – Celosv tové esperantské mírové hnutí MEW – Karel Marx, Bed ich Engels: Werke 39 svazk , Berlín 1957-68 NDEB – „Neue Deutsche Esperanto-Bewegung“ – Nové n mecké esperantské hnutí NDR – N mecká demokratická republika NKDV – „ vnit ní v ci

“ – Lidový komisariát pro

346

NSDAP – „Nationalsozialitische Deutsche Arbeiterpartei“ – Národn socialistická n mecká d lnická strana OGPU – „ politický ústav – název sov tské tajné policie 1923-34

“ – Státní

PEK – „Proleta Esperanto-Korespondanto“ – Proletá ský esperantský dopisovatel PIDE – „Policia Internacional e de Defensa do Estado“ – Mezinárodní a státní obranná policie – název portugalské tajné policie RSFSR – Ruská socialistická federativní sov tská republika SA – „Sturmabteilung“ – milice NSDAP SAT – „Sennacieca Asocio tutmonda“ – Beznárodnostní celosv tový svaz SEJM – „Soveta Esperantista Junulara Movado“ Sov tské esperantské mládežnické hnutí SEU – „Sovetrespublikara Esperantista unio“ - Sov tská esperantská jednota SS – „Schutzstaffel“ – název úst ední politické a bezpe nostní služby nacistického N mecka SSSR – Svaz sov tských socialistických republik UEA – „Universala Esperanto-Asocio“ – Sv tový esperantský svaz UK – „Universala kongreso“ – sv tový kongres YMCA – „Young Men´s Christian Association“ – K es anský svaz mladých muž

347

O autorovi Ulrich Lins, autor této knihy, je N mec. Narodil se v roce 1943 v Bonnu. Studoval na univerzitách v Kolín nad Rýnem a v Bonnu historii, politické v dy a japanologii. V roce 1971-2 pracoval jako hostující badatel na ekonomické fakult univerzity v Tokiu. Doktorát získal prací o historii Oomoto – se zvláštním p ihlédnutím ke vztahu k japonskému národu. Diserta ní práce byla ohodnocena filozofickou fakultou univerzity v Kolín a vyšla knižn v roce 1976. Profesn se Ulrich Lins zabývá vým nou univerzitních student mezi meckem a asijskými zem mi. Z toho d vodu žil od roku 1978 do 1983 v Japonsku. Esperanto se nau il v roce 1958. V hnutí zastával r zné funkce: 1964-69 byl lenem výboru TEJO (Tutmonda Esperanto-Junulara Organizo Celosv tová esperantská mládežnická organizace), 1967-69 reprezentantem TEJO ve výboru UEA (Universala Esperanto-Asocio), 1970-74 spoluredaktorem revue Kontakto a je lenem výboru UEA. Lins asto p ednáší, mimo jiné na Mezinárodní kongresové univerzit . Podílel se na díle Esperanto en perspektivo (1974), na n mecky psané knize o n mecko-japonských vztazích a na dvanáctisvazkovém díle v japonštin o historii a sou asnosti N mecka (1981-1986). Napsal ady lánk v esperantu, zejména na historická témata, a v n in v poslední dob píše hlavn o problémech univerzitní výuky a kulturních vým nách. Již n kolik let ho UEA pov uje p ípravou nové Enciklopedio de Esperanto jako hlavního redaktora. Na cestách se U.Lins seznámil s mnoha východoevropskými státy a s v tšinou zemí v Asii, v etn Sov tského svazu, íny a Vietnamu. Žije v Kolín nad Rýnem se svou ženou a dv ma d tmi. Sou asn s touto jeho knihou vyšla ve stejném nakladatelství zkrácená verze této knihy v n in – Die gefärliche Sprache.

348

Shrnutí V d jinách jazyk se nachází mnoho p ekážek v jejich rozvoji. Nechybí ani snahy ur itý jazyk zadusit. Zejména jazyky menšin a jazyky v kolonizovaných zemích byly zakazovány ve školách a dokonce i na ve ejnosti. Obvykle to bylo motivováno strachem vládnoucí státní moci, aby jazyk nesloužil jako prost edek pro politicko-spole enské rozšt pení nebo pro úplné odlou ení od státu, ve kterém žily menšiny. Ozna ení esperanta za „nebezpe ný jazyk“ a perzekuce jeho stoupenc se liší v mnoha sm rech od jiných p ípad jazykové diskriminace. Esperantisté byli a z stávají rozeseti po celém sv ; nikdy se nesetkali s podporou n kterého státu, ani nadnárodního orgánu; pomalu rozvíjeli svou kulturu a – jestliže se má it podle po tu organizovaných len – nikdy se nep iblížili masovému po tu. Jejich touha p ekonat národní hranice byla hlavním motorem k rozši ování jazyka, a nikdy v dom neoslabila spjatost s vlastním národem. esto muselo esperanto elit nep átelství tém od okamžiku svého vzniku. Již asn vzniklo podez ení, že si Zamenhof p eje n co víc než rozši ovaní praktického dorozumívacího prost edku. Ruské ú ady se bály spojení esperantist s Tolstým a také s opravdovými revolucioná i. A podobn i nacionalistický tisk v N mecku již p ed 1. sv tovou válkou obvi oval mladé esperantské hnutí, že se za ním skrývají protin mecké mezinárodní síly. Takové obavy a varování m ly sotva reálný základ a v tšina esperantist se skute velmi snažila, aby nebyla zatažena do politických hnutí. Ale na esperanto bylo úto eno také tehdy, když napojení na pacifismus a socialismus bec nebylo evidentní. Esperanto bylo pouhý jazyk a hnutí se deklarovalo striktn jako neutrální. Deklarace z Boulogne-sur-Mer rozhodla, že každý lov k má právo použít mezinárodní jazyk esperanto jak uzná za vhodné. Protivníci však pohlíželi na jazyk jako na symptom internacionalismu. Nepomáhalo, když esperantisté usilující o oficiální schválení se vyhýbali všemu, co by se mohlo ú ad m zdát podez elé. Rozhodné nep átele to neovlivnilo, možná práv proto, že bylo zjevné jak pr kopníci esperanta a pozd jší stoupenci se cítí vázáni myšlenkou míru a lidského bratrství, a tedy nejsou úpln neutrální. Mnoho esperantist skromn uskute ovalo v praxi to, co liberální a socialisti tí teoretikové nového po ádku pokládali za utopistický ideál – nad ji na sjednocené lidstvo. Debaty o esperantu v Lize národ , a ješt drasti ji perzekuce d lnických esperantist ve dvacátých letech, jasn ukázaly jak vážn byl potencionál esperanta pojímán. Diplomaté v Ženev a ú ady v diktátorských režimech varovali p ed „nenárodními“ a „revolu ními“ cíli esperantist a snažili se ignorovat, pro n nebezpe ný, zájem spodních vrstev o vzd lání. Byl zde odpor k mezilidským kontakt m p es hranice, které by se vymkly kontrole elitních intelektuál a bezpe nostních orgán vlád. Na druhou stranu dvacátá léta

349

odhalila také, že esperantisté, zcela p esv ení o své mírumilovnosti, byli málo ipraveni na obranu proti politickým a ideologickým útok m. To se za alo m nit, když se esperanto v T etí íši stalo v domým cílem vyhlazování. Nacisté byli neuv iteln nebezpe ným nep ítelem. Mobilizovali tradi ní p edsudky o um losti jazyka a poukazovali na oblibu jazyka mezi levicí a sou asn tvrdili, že všichni esperantisté jsou v zásad nep átelé státu a služebníci mezinárodních židovských cíl . Upírali nepolitickým osobám právo rozši ovat esperanto. Perzekuce v dob Hitlerovy vlády nás pou ily, že ty nebyly zam eny jen na politické „zneužití“ esperanta, ale byla obžalovávána celá ideologická základna esperanta i jen abstraktní o míru a mezilidském átelství. Názor nacistického režimu zni il každou iluzi, že by jazyk mohl ežít, nebylo možno rozlišovat mezi propagandou jazyka a ideovým pozadím esperanta („židovský p vod“). To byla pro esperantisty krutá lekce. Poznali nemožnost, a nebezpe í neutrality – neutrality, která nejasn rozlišuje mezi myšlenkami pro další rozši ování jazyka a myšlenkami, které – jako t eba fašismus – p edstavují ohrožení celého lidstva. Takový koncept neutrality ignoroval ale také vlastní ideologickou tradici esperantského hnutí. Mnoho z t ch, kte í poznali ni ící povahu fašismu, se rozhodlo za adit se do antifašistické fronty. A tenkrát pro všechny sv dky byl nepochopitelný další vývoj: V Sov tském svazu bylo hnutí v letech 1937/38 násiln potla eno, skoro ve stejné dob , kdy se nacisté snažili vyhladit esperanto v N mecku. Perzekuce byly tolik šokující ze dvou d vod : protože byl za n odpov dný režim, jehož ideologie v mnoha sm rech byla v souladu s ideou esperanta; a proto, že ob tmi byli komunisté – lidé, kte í opustili zastaralý utopismus a nadšen vyzdvihovali hodnotu jazyka pro mezinárodní výchovu sov tských ob an . Tito lidé byli v Sov tském svazu v zn ni za špionáž – obvin ni ješt absurdn jším zp sobem, než jakým byly nacistické útoky proti „jazyku Žid a komunist “. Bylo by to pochopitelné, pokud by se p ihlédlo k hluboké ned e k rozsáhlé korespondenci sov tských esperantist se zahrani ím. Esperantisté totiž obešli informa ní monopol Strany. Jejich korespondence umožnila srovnání mezi každodenním životem v Sov tském svazu a životními podmínkami v zahrani í, zprost edkovávali informace, které byly tím víc „nebezpe né“, protože je nebylo možné klasifikovat jako produkty propagandy t ídních nep átel. Ambicí esperanta je snadná komunikace – ambice, kterou Liga národ odmítla s tvrzením, že lidové masy nepot ebují p ímou komunikaci, ambice, na kterou nacisté úto ili jako na vyjád ení „židovských sbrat ovacích iluzí“ a v Sov tském svazu byla tato ambice odsouzena k násilnému konci, s nep edstavitelným utrpením pro ob ti. Vyskytovaly se r zné stupn útlaku a nestejní byli také nep átelé esperanta. Spole nou charakteristikou protiesperantského boje je zam ení ímo proti jazyku, který unikátn symbolizuje snahy o rovnoprávnou komunikaci mezi lidmi, bez rozdílu rasy, jazyka a náboženství. Boj je zam en 350

na n co v tšího než jen na jazyk. Osud esperantského hnutí sloužil jako barometr k m ení spontánního zájmu o kontakty se zahrani ím, vzd lávání mimo p edepsané národní nebo ideologické normy, internacionalismus „zdola“ a komunikace bez p edsudk . To nás p ivádí k otázce, jak je dnes pohlíženo na hodnotu osobních vztah v celosv tové politice. Esperantisté jsou nyní jen z ídka utla ovaní.1 Jazyk ale ve sv tovém m ítku má relativn malý po et stoupenc . Legitimnost nadnárodních organizací již nem že být nep ijímána a žádná vláda se neodvažuje vyjád it nep ízniv o cílech jako je mír a mezilidské pochopení. Ale stále m žeme pozorovat uzav enost, cestovní p ekážky, zakázané styky, ideologické kurately a jednostranné kulturní propagandy a budování p ekážek, které jsou v rozporu s p áním lidí se setkávat, debatovat a vzd lávat se. žeme konstatovat, že v posledních letech vzr stalo v domí o významu lidských faktor v mezinárodní politice. To nap íklad ukazují výsledky Konference o bezpe nosti a spolupráci v Evrop . Mezi politiky pomali ku získává prostor pochopení, že spolupráce nem že být ú inná a trvalá, jestliže stává omezena na vztahy mezi státy a úzkým okruhem elitní jazykov vzd lané inteligence a chybí kontakty oby ejných ob an a vým na informací es hranice. Je pokrokem, že na mezinárodních konferencích p edstavitel stát k jejich témat m pat í otázka jak uvolnit nap tí každodenního života lidu, jak zainteresovat masy k mezinárodnímu p iblížení. tená si jist vzpomene, že požadavek p edcházení nap tí p ímými kontakty lidí se táhne jako ervená nit v prohlášeních význa ných reprezentant esperantského hnutí – od toho „požehnaného“ dne p ed více než osmdesáti lety, kdy Zamenhof s dojetím konstatoval, že „Mezi pohostinnými zdmi Boulognesur-Mer se sešli ne Francouzi s Angli any, ne Rusové s Poláky, ale lidé s lidmi“.2 To byla nepochybn známka prozíravosti, když Hector Hodler upozornil v roce 1919, že: „Liga národ nebude životaschopná, pokud se budou jednotlivé vlády ídit jen právními akty, ale bude jí prospívat, když hlavn lidé se spojí v duchu vzájemného porozum ní“.3 A v roce 1960 mnohaletý prezident UEA, Ivo Lapenna, ekl to, co za ali pokládat za nutné také n kte í politici: „... málo bylo ud láno a málo se d lá pro dorozum ní oby ejných lidí na nejnižší 1

V n kolika islámských státech se as od asu objevují podez ení a ned ra proti židovskému p vodu esperanta. V únoru 1980 irácké noviny Al-Thawra zve ejnily dlouhý lánek, ve kterém bylo ozna eno esperantské hnutí za „skrytou tvá sionismu“. Zprávy, že v Iráku kv li nechuti k mezinárodnosti je esperanto prakticky zakázané: Sennaciulo 52. 1981, str. 27. Viz také 50. 1979, str. 75 (o perzekuci esperantisty). V Iránu po et žák esperanta od roku 1975 nad jn vzr stal, po revoluci (1982) zakusili esperantisté potíže po láncích, které úto ily na esperanto jako na nástroj bahaismu a sionismu. Ale protože se vlivné noviny vyjád ily o esperantu p ízniv , iránské hnutí m že dosud pokra ovat ve své práci. „Esperanto- oko, kaj kontra oko. Historia skizo pri la Esperanto-movado en Irano: 1910-1984“ La Brita Esperantisto 81. 1985, str. 91-93; 82. 1986, str. 106-108. Viz též Giorgio Silfer „Esperanto en Irano: la rolo de bahaismo“, na stejném míst 82. 1986, str. 131-132. Zemí, ve které ú ady vytrvale odmítají dát esperantskému hnutí volnost k innosti, zastává Rumunsko unikátní postavení. 2 PVZ VII 143. 3 Hector Hodler. Lia vivo kaj lia verko Ženeva 1928, str. 88.

351

úrovni, které je nejd ležit jší. ... Vždy se jednalo a jedná o koexistenci stát a velice málo, nebo v bec ne, se jedná o p átelském, mírovém spolužití oby ejných lidí.“ 4 Pro svoji víru v tuto jednoduchou pravdu a pro svoje – asto naivní – snahy se chovat podle toho, byli esperantisté posmíváni, pronásledováni a usmrcováni. Nyní již odezn la doba krvavých perzekucí; jsou zde i pokusy zapomenout na n .5 Esperantisté mají volné možnosti k innosti. Také si jasn uv domují, jaký náboj obsahuje jejich cíl pramenící z jejich p vodn nepolitického morálního protestu. Ale „vít zství“ se zdá ješt velmi daleko. Obhájci celosv tového dorozumívacího prost edku se ale dál nacházejí v roli pon kud uchýlených extrémist . A koliv jazykové problémy finan zat žují práci mezinárodních organizací, státy se brání širokým vým nám názor z domí si národní prestiže, nejsou schopny se dohodnout na ešení, které nabízí esperanto. Zdá se, že mnoho vlád si nep eje, aby potenciál esperanta byl pln využit, protože p es adu ústních p íznivých prohlášení o národní solidarit , cht jí dál samy rozhodovat o formách, jakým zp sobem budou jejich ob ané praktikovat kontakty p es hranice. žeme považovat za pokrok, že k základním lidským práv m bylo v poslední dob p azeno právo na „komunikaci“. UNESCO ve svých zprávách o novém sv tovém informa ním ádu se obrací proti jednostrannému toku informací, kulturní hegemonii a p ekážkám v komunikaci. Na druhou stranu skoro t istastránková zpráva tzv. Mac-Brideovy rady (1980) ponechává jazykovému problému prostor jen na mén než sedmi stránkách.6 Ani UNESCO nechce riskovat, že by mohlo urazit vlády prohlášeními o jazykovém aspektu mezinárodní komunikace, které by byly víc než zcela všeobecné. Ale nad je stává: esperanto žije. Jeho existence slouží jako napomenutí, že ve sv technicky spjat jším a racionálním, by lepší pochopení mezi lidmi nemuselo stat utopií.

4

Ivo Lapenna Elektitaj paroladoj kaj prelegoj Rotterdam 1966, str. 66. Viz m j lánek „Ni sentabuigu historion de la Movado“ Esperanto 68. 1975, str. 186-187. 6 Porovnej Brian Weinstein The civic tongue. Political conequences of guage choices New York, Londýn 1983, str. 181. 5

352

Chronologie 1859 – 15.12. se narodil Ludvík Lazar Zamenhof v Bialystoku 1878 – 17.12. byl p ipraven projekt „lingwe uniwersala“ 1881 – 13.3. byl zavražd n car Alexandr II., následovaly protižidovské pogromy v Rusku 1887 – 26.7. vyšla ve Varšav „Unua libro“ – (První kniha) 1889 – zá í 1892 – duben

vyšlo první íslo asopisu „La Esperantisto“ v Norimberku v Petrohrad založen oficiáln „Klub Espero“

1895 - duben ruská cenzura zakázala dodávky asopisu „Esperantisto“ - prosinec v Uppsale za íná vycházet Lingvo Internacia 1898 – leden - 13.1. 1901 – únor

Louis de Beaufront zakládá „Societo por la propagando de Esperanto“ dopis Emila Zoly o „afé e Dreyfus“ rusky psaná brožura o hilelismu – autor: Zamenhof

1905 – Buržoazn -demokratická revoluce v Rusku - duben za íná vycházet „Ruslanda Esperantisto“ - 5.-13.8. „Unua Universala Kongreso de Esperanto en Boulogne-sur-Mer“ - „První sv tový kongres esperantist “ ve Francii. 1906 – 19.5. založení „Germana Esperantista Societo“ - 12.6. založení „Japana Esperantista Asocio“ - 21.6. protižidovský pogrom v Bialystoku - 12.7. Dreyfus rehabilitován - 28.8.-5.9. „Dua Universala Kongreso en enevo“ – „2. sv tový kongres esperantist v Ženev “ 1907 – erven ínští anarchisté v Pa íži za ínají vydávat asopis „La Novaj Tempoj“ – „Nová doba“ - 24.10. „Delegitaro por alpreno de lingvo helpa internacia“ (Výbor pro p ijetí pomocného mezinárodního jazyka) rozhodl v zásad p ijmout esperanto... s podmínkou ur itých úprav. 1908 – 18.1. Zamenhof p erušuje styky s „Delegitaro...“ (Ido-skismo) - 28.4. založení „Universala Esperanto-Asocio“ – „Sv tová esperantská organizace“

353

1911 – 10.10. revoluce v ín 1914-1918

1. sv tová válka

1917 – 14.4. Zamenhof umírá - 6.-7.11. íjnová revoluce v Rusku - 15.11. „Deklarace práv lidu Ruska“ 1919 – b ezen založení T etí (komunistické) internacionály 1920 – leden

založení Spole nosti národ

1921 – erven založení „Sovetlanda Esperantista Unui o“ (SEU) - srpen založení „Sennacieca Asocio Tutmonda“ (SAT) 1922 – duben Stalin se stává generálním tajemníkem Strany - 3.6. Ob žník ministra Léona Bérarda proti vyu ování esperanta ve francouzských školách - 28.6. zpráva sekretariátu Spole nosti národ o „Esperantu jako mezinárodním pomocném jazyku“ - 30.10 Benito Mussolini se stává p edsedou vlády v Itálii 1924 – 21.1. zem el Lenin - 17.6.-8.7. 5. kongres Kominterny, výzva k mezinárodní d lnické korespondenci 1926 – 5.-10.8. 6. kongres SAT v Leningrad 1927 – 2.-19.12. 15. sjezd KSSS; vylou ení Trockého 1928 -

1. p tiletka v SSSR

1929 – íjen

celosv tová ekonomická krize se p iost uje

1930 – duben - kv ten

schizma v n meckém d lnickém esperantském hnutí sov tské ú ady zastavily p evedení pen z za p ísp vky sov tských len SAT do úst edí v zahrani í - 30.5. projev Mykoly Skrypnyka proti nenárodovosti - 13.7.-14.8. 16. sjezd KSSS a Stalin v projev o budoucím univerzálním jazyku

1931 – leden - srpen

založení „Japana Prolet-Esperantista Unio“ komunistická opozice v SAT zakládá „Internacia Unuiga 354

komitato“ aby reorganizovala proletá ské esperantské hnutí 1932 – srpen založení „Internacio de Proleta Esperantistaro“ (IPE) - prosinec v Šanghaji za alo vycházet „La Mondo“ 1933 – 30.12. Adolf Hitler se stává n meckým kanclé em - 29.7.-5.8. „25-a Universala Kongreso“ v Kolín nad Rýnem 1935 – 17.5. vyu ování esperanta v n meckých školách je zakázáno - 25.7.-21.8. 7.kongres Kominterny – výzva k protifašistické lidové front - 15.9. v Norimberku vyhlášeny „rasové zákony“ 1936 – 18.2. - 20.6. - 18.7. - srpen - zá í - prosinec - 5.12.

dekret Martina Bormanna dekret Heinricha Himmlera; rozpušt ní GEA vypuknutí ob anské války ve Špan lsku schizma v neutrálním esperantském hnutí v Portugalsku jsou esperantské skupiny rozpušt ny japonská policie pronásleduje proletá ské esperantské hnutí vyhlášení nové ústavy v Sov tském svazu

1937 – b ezen - 7.7.

v SSSR za íná „velká istka“; likvidace sov tského hnutí za átek japonsko- ínské války

1938 – 12.-13.3. anexe Rakouska N meckem - 13.3. ruština je povinná ve školách v Sov tském svazu - 20.4. uzav ení Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni 1939-1945

2. sv tová válka

1939 – 28.9.

n mecké oddíly okupují Varšavu, lenové Zamenhofovy rodiny jsou uv zn ni

1940 – 8.6. - srpen

Heydrichova d rná zpráva o esperantu „Japonský esperantský institut“ odchází z „Mezinárodní Esperanto-Ligy“

1941 – 13.-14.6. hromadné deportace z baltských zemí - 22.6. n mecká invaze do Sov tského svazu 1942 – 30.1.

tajná konference v Berlín o „kone ném ešení židovské otazky“

1947 – 17.1. - 28.4.

Lantiho sebevražda v Mexiku znovusjednocení neutrálního esperantského hnutí

355

1948 – 14.5. vyhlášen stát Izrael - 23.6. blokáda západního Berlína - 28.6. vystoupení Jugoslávie z Kominterny - 10.12. „Všeobecná deklarace lidských práv“ 1949 – 12.1. zákaz esperantských spolk v sov tské zón v N mecku - 2.10. Rádio Budapeš skon ilo vysílání v esperantu - 15.10. poprava ma arského ministra László Rajka 1950 – 6.4. - 20.6.

rozpušt ní „Hungarlanda Esperanto-societo“ Stalin v lánek v „Pravd “ „O marxismu v jazykov

“

1951 – b ezen založení „ ínské esperantské ligy“ 1952 – 6.9. - 3.12.

rozpušt ní esperantské organizace v eskoslovensku poprava Rudolfa Slánského

1953 – 5.3. - 27.7. - zá í

Stalinova smrt p ím í v Koreji založení MEM „Mondpaca Esperantista movado“

1954 – 10.12. rezoluce UNESCO v Montevideu, p íznivá pro esperanto 1954-1945

oživení esperantského hnutí v Polsku, Bulharsku, eskoslovensku a v Ma arsku; oživení v Sov tském svazu

1955 – 14.-25.2. 20. sjezd KSSS; Chruš ov odhaluje Stalinovy zlo iny - íjen-listopad vzpoura v Ma arsku kongres UEA ve Varšav 1959 – 1.-8.8. 44-a Universala Kongreso ve Varšav 1962 -

založení „Komisiono pri Internaciaj Ligoj de Sovetaj Esperantistoj“

1965 – 31.3. založení „Centra Laborrondo de la amikoj de Esperanto“ v NDR 1969 – 29.3. založení „

a Esperanto-Asocio“

1972 – 15.3. obnovení „Portugala Esperanto-Asocio“ 1979 – 14.3. založení „Asocio de Sovetiaj Esperantistoj“

356

1987

100leté výro í esperanta; 72. sv tový kongres ve Varšav .

357

Pár slov po p ekladu Práv jsem skon ila namáhavou práci, která vyžadovala nejen trp livost a vytrvalost, zaujetí, hledání informací a všelijaká up esn ní, ale p inesla mi i mnoho poznání... Také velice d kuji panu Lubomíru St edovi a pani Vratislavovi Hiršovi, kte í mi trp liv pomáhali, i když bylo z ejmé, že tato kniha pravd podobn nenajde nakladatele a ani široký okruh tená (zatím?). A vlastn až když jsem etla recenzní poznámky k Linsov knize, došla jsem k názoru, že je t eba se k v cem vyjad ovat, a že i já k tomu mám právo. Ostatn samo esperanto je o komunikaci – o p ímé komunikaci. A jestliže te píšu toto esky, nikdo se za hranicemi, i v rámci Evropské unie, bez interpreta nic o mém názoru nedoví... takové poznání mi dala, mimo jiného, tato kniha. Je samoz ejmé, že m v knize zajímaly hlavn pasáže o eskoslovensku, eské d jiny v kontextu s událostmi v sousedství, v Evrop , ve sv . Ano, práv to sep tí, ta návaznost, poznání ší e historie jsou d ležité k uv dom ní si své identity. Pokud víme kdo jsme, budeme i v t co chceme, a to je možné jen poznáváním fakt . Proto m vyd sila zpráva, která prob hla sd lovacími prost edky – spojit zem pis d jepis s ob anskou výchovou do jednoho p edm tu, nevyžadovat k maturitám povinn matematiku, ale dávat p ednost výuce jazyk ... a hned a kolika jazyk m najednou. ed ty mi lety jsem provád la anketu o výuce jazyk na st edních školách, a také s lidmi r zného v ku se znalostmi r zných jazyk . Otázky vypracovali kdesi v Británii. O esperantu v n m nebyla jediná zmínka. Mapovala se schopnost použít jazyk v praxi v závislosti na délce u ení a byl tam odstavec k p eložení krátkého textu. Po 6 letech studia text bez slovníku nep eložil nikdo (ani u itelé). Ale takové potíže nem li esperantisté. Zajímavý pak byl poslední odstavec, kde studenti vyjad ovali sv j osobnímu názor k jazykovému problému. Velká v tšina se omezila na r ení: „Kolik í umíš tolikrát jsi lov kem“. Jedni pokládali výuku ve škole za neefektivní, nedostate nou, zdlouhavou, upozor ovali, že k zvládnutí jazyka je nutné soukromé dou ování, jiní tvrdili, že ke zvládnutí jazyka je nutno být v prost edí, kde se jazykem, kterému se mají nau it, mluví, tedy v zahrani í a jestliže se budou u it jazyk, nemohou se u it už tém nic dalšího a t ebaže neznali slovo esperanto, našla jsem návrhy - na hledání „spole ného mezinárodního jazyka“. Zjistila jsem, že naše ve ejnost o esperantu prakticky nic neví, a co zná, jsou dlouho opakovan omílané v ty argument proti n mu, p edsudky a zako en ný strach... A to, co vidím jako hlavní problém, je to, že nedo ešená jazyková otázka v Evropské unii je stále nemoud e odsouvána na ve ejnosti stranou. Jind iška Drahotová 2005

358