NCSS Národní centrum sociálních studií, o.p.s. Praha
„ROVNOST MUŽŮ A ŽEN V OBLASTI DŮCHODOVÉHO A NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ HR 150/2006
Hlavní řešitel: JUDr. Igor Tomeš, CSc, profesor University Karlovy Řešitel: JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D. Univerzita Karlova
ÚNOR 2007
OBSAH ÚVOD
5
1.
PRŮBĚH VÝZKUMU
2.
TEORETICKÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY – VYMEZENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ
5
SOUVISEJÍCÍCH S ROVNOSTÍ A DISKRIMINACÍ
7
2.1. ROVNOST
7
2.2. ROVNOPRÁVNOST
9
2.3. ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI
10
2.4. PORUŠENÍ ROVNOSTI
10
2.5. PORUŠENÍ ROVNOPRÁVNOSTI
11
2.6. DISKRIMINACE
11
I. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA
16
1. POZNATKY ZÍSKANÉ ZE ZAHRANIČÍ
16
1.1. ROVNÉ POSTAVENÍ MUŽŮ A ŽEN V DŮCHODOVÉM POJIŠTĚNÍ
17
1.2. ROVNÉ POSTAVENÍ MUŽŮ A ŽEN V NEMOCENSKÉM POJIŠTĚNÍ
21
1.3. ZÁKLADNÍ POZNATKY K OTÁZCE ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN V SYSTÉMECH SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ V
EU
27
2. POZNATKY ZÍSKANÉ Z ČESKÉ REPUBLIKY
29
3. SHRNUTÍ
36
II. PRÁVNÍ ANALÝZA ANTIDISKRIMINAČNÍCH PŘÍSTUPŮ EU V OBLASTI ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ PRO ŽENY A MUŽE V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ 37 1. HISTORICKÉ KOŘENY ANTIDISKRIMINAČNÍCH PŘÍSTUPŮ EU
37
2. ZÁKAZ DISKRIMINACE V PRIMÁRNÍM PRÁVU ES
38
3. ZÁKAZ DISKRIMINACE V DOKUMENTECH SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA ES S DŮRAZEM NA ROVNOST MUŽŮ A ŽEN V ODMĚŇOVÁNÍ A SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ
40
3.1. PRACOVNĚPRÁVNÍ ROVNOST A ROVNOST V ODMĚŇOVÁNÍ
40
3.2. ROVNOST MUŽŮ A ŽEN V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ
44
3.3. ROVNOST MUŽŮ A ŽEN V SOUVISLOSTI SE ZAMĚSTNÁNÍM A POVOLÁNÍM
47 2
3.4 ROVNOST MUŽŮ A ŽEN VE ZVLÁŠTNÍCH OBLASTECH
47
4. SHRNUTÍ
49
III. ANALÝZA ROZSUDKŮ EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA TÝKAJÍCÍCH SE ROVNÉHO ZACHÁZENÍ S MUŽI A ŽENAMI V OBLASTI SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ, RESP. DŮCHODOVÉHO A NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ
51
1. VÝCHOVA DĚTÍ A DOBA POJIŠTĚNÍ
52
2. ÚČAST NA SYSTÉMU DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ (ZPRAV. ZAMĚSTNANECKÉM)
53
3. ROZDÍLNÝ DŮCHODOVÝ VĚK PRO MUŽE A ŽENY A ODLIŠNÝ VÝPOČET DÁVKY
55
4. RODIČOVSKÉ VÝHODY POSKYTOVANÉ ZAMĚSTNAVATELEM
57
5. ROZSUDKY EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA SOUVISEJÍCÍ SE SOCIÁLNÍMI ASPEKTY ROVNÉHO ODMĚŇOVÁNÍ PRO MUŽE A ŽENY
59
6. SHRNUTÍ
61
IV. ANALÝZA PRAXE V ČLENSKÝCH STÁTECH EU
62
1. STANOVENÍ DŮCHODOVÉHO VĚKU V ČLENSKÝCH STÁTECH EU
62
2. RODIČOVSKÉ DÁVKY POSKYTOVANÉ Z NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ
65
3. RODIČOVSKÉ DÁVKY FINANCOVANÉ ZE STÁTNÍHO ROZPOČTU
67
4. SHRNUTÍ
67
V. ANALÝZA ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY NEMOCENSKÉHO A DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ Z HLEDISKA ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN S DŮRAZEM NA VZTAH K PRÁVU ES
69
1. ANALÝZA ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY NEMOCENSKÉHO A DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ Z HLEDISKA ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN
69
1.1. ČESKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ A DÁVEK SOUVISEJÍCÍCH S PÉČÍ O DĚTI 69 1.1.1. EXKURZ Č. 1 – RODIČOVSKÝ PŘÍSPĚVEK
72
1.1.2. EXKURZ Č. 2 – ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ
74
1.2. ČESKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ Z HLEDISKA ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN
75
1.2.1. ZÁKLADNÍ SYSTÉM
75
3
1.2.2. SYSTÉM ZAMĚSTNANECKÉHO POJIŠTĚNÍ
77
1.2.3. SYSTÉM PENZIJNÍHO PŘIPOJIŠTĚNÍ SE STÁTNÍM PŘÍSPĚVKEM
77
2. ANALÝZA VZTAHU ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY NEMOCENSKÉHO A DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ A PRINCIPU ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN UPRAVENÉHO PRÁVEM ES
79
2.1.ZOHLEDNĚNÍ VÝCHOVY DĚTÍ PŘI STANOVENÍ DŮCHODOVÉHO VĚKU POUZE PRO ŽENY
79
2.2. SYSTÉM ZAMĚSTNANECKÉHO POJIŠTĚNÍ
80
ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ
84
POUŽITÁ LITERATURA
88
DALŠÍ ZDROJE INFORMACÍ
89
PŘÍLOHA: ZÁVĚREČNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA
91
4
ÚVOD 1. Průběh výzkumu Na základě veřejné soutěže získalo Národní centrum sociálních studií smlouvu na zpracování studie „Rovnost mužů a žen v oblasti důchodového a nemocenského pojištění“ (projekt VaV MPSV HR 150/2006). Hlavním řešením byl pověřen JUDr. Igor Tomeš CSc, profesor Karlovy university, řešitelem byla JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D., odborná asistentka katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty UK a členka Sítě právních expertů Evropské komise pro otázky rovnosti mužů a žen. Hlavním koordinátorem byl Mgr. Jiří Král, vrchní ředitel sekce pro oblast sociálního pojištění, příjmové politiky a posudkové služby MPSV. Na počátku výzkumu byla provedena sekundární analýza dosavadních dostupných výzkumů k dané problematice. Bylo zjištěno, že v této oblasti dosud nebyla zpracována ucelená studie, odborná, především časopisecká literatura se nicméně zabývá některými dílčími otázkami rovnosti mužů a žen, především v oblasti důchodového pojištění. Dále byly sebrány údaje pro vlastní analýzy, a to jak z EU, tak z ČR. Jedná se o následující údaje: •
Údaje dostupné z tabulek MISSOC, které představují v současné době jedinou ucelenou a přehlednou informaci o podobě právní úpravy nemocenského a důchodového pojištění. V obou oblastech pojištění se sběr dat soustředil na podmínky vzniku nároku na dávku. V oblasti nemocenského pojištění byla sebrána data o dávkách řešících sociální událost mateřství a rodičovství jako takovou.
•
Relevantní rozsudky Evropského soudního dvora v oblasti rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění.
•
Platná právní úprava v ČR v oblasti nemocenského a důchodového pojištění, vč. nově přijatého zákona o nemocenském pojištění.
5
Zadavatel rovněž průběžně poskytoval řešitelům relevantní informace, jež měly být ve studii zohledněny. V další části výzkumu byla provedena analýza antidiskriminačních přístupů EU v oblasti sociálního zabezpečení, a to na základě dílčí studie provedené firmou Personnel-Consulting. V rámci vlastní analýzy praxe EU byla pozornost soustředěna především na judikaturu Evropského soudního dvora, ze které je možné nejen načerpat poznatky o národních právních úpravách a přístupech ke zkoumané problematice, ale také získat přehled o nejzávažnějších problémech vnitrostátních právních úprav v kompatibilitě s právními předpisy ES v oblasti rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění. V rámci analýzy materiálů EU byla rovněž provedena komparatistická analýza dostupných informací o právní úpravě rovnosti mužů a žen v oblasti důchodového a nemocenského pojištění v členských státech EU. V závěru
výzkumu
byla
provedena
analýza
české
platné
právní
úpravy
nemocenského a důchodového pojištění z hlediska rovnosti mužů a žen. V rámci této analýzy byl položen rovněž důraz na srovnání české právní úpravy s požadavky práva ES, přičemž byla hledána odpověď na otázku, zda je platná česká právní úprava v této oblasti plně v souladu s relevantními směrnicemi ES. Vzhledem k tomu, že odpověď nebyla ve všech ohledech pozitivní, jsou v samém závěru studie uvedeny některé návrhy a doporučení, jež mohou přispět k naplnění rovnosti mužů a žen v celé české právní úpravě nemocenského a důchodového pojištění.
6
2. Teoretický úvod do problematiky – vymezení některých pojmů souvisejících s rovností a diskriminací 1 Vzhledem k tomu, že se tento výzkum má věnovat rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění, jeví se vhodným v samém úvodu této studie vymezit právně teoreticky některé pojmy, jež s problematikou rovnosti mužů a žen přímo souvisejí. V následujícím textu budou postupně vymezeny pojmy rovnost, rovnoprávnost, rovné příležitosti, diskriminace a další.
2.1. Rovnost Princip rovnosti tak, jak je chápán dnes („všichni lidé jsou si rovni“) se během lidské historie postupně vyvíjel především jako společenský princip, který byl teprve s nástupem moderních společenských zřízení vtělen i do právních předpisů. 2 Rovnost jako politický princip byla známá již v Řecku (isonomia). Tehdy se však vztahovala jen ke svobodným, na otroky se rovnost nevztahovala.3 Rovnost lidí je možné do určité míry dedukovat z úvodních knih Starého zákona Bible, podle kterých Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu. Přikázání uplatňovat rovnost mezi lidmi se však vztahuje pouze na příslušníky „vyvoleného národa“ Izraele, kteří se mají vzájemně respektovat jako bratři a nebylo přípustné, aby vůči sobě navzájem uplatňovali otroctví.4 Princip rovnosti jako všeobecné společenské pravidlo se poprvé objevuje v Novém zákoně, jehož uplatnění prosazoval sv. Pavel ve svých výkladech křesťanského
1
Tato teoretická úvaha vychází z textu nedávno uveřejněného v publikaci Tomeš, I., Koldinská, K.:
Sociální právo Evropské unie, C.H.Beck, Praha 2003 2
„Všichni lidé se rodí volní a rovní“ (francouzská Deklarace práv člověka a občana, 1789) a „Všichni
lide jsou si rovni rodem a před zákonem“ (francouzská ústava z r.1793). Spolu s volností a bratrstvím se rovnost stala sloganem francouzské revoluce, která byla r.1848 zapsán do francouzské ústavy. 3
Sokrates tvrdí, že je „lepší nespravedlnost strpět, než ji vykonat, protože ten, kdo nespravedlnost
koná, popírá uznání druhého člověka.“ – Srov. Botek, L.: Prameny lidských práv a jejich výkon z pohledu křesťanů, in: Hanuš, J. (edt.): Křesťanství a lidská práva, Vyšehrad, Praha 2002, str. 141 4
Jeremiáš 34,9: „Každý ať propustí svého hebrejského otroka a každý svou hebrejskou otrokyni na
svobodu, aby nikdo z Judejců neotročil svému bratru.“
7
učení, které jsou dochovány v jeho epištolách. Zde se objevuje Pavlovo tvrzení, že jsou si všichni rovni v Kristu, bez ohledu na svůj původ či společenské postavení.5 Rovnost lidí, tak jak ji chápeme dnes, vyplývá z přirozenoprávních koncepcí, novodobě formulovaných osvícenskými mysliteli 6. Jedním z důležitých cílů myšlení té doby bylo osvobození člověka a jeho mysli a prohlášení za dospělého právě takového autonomního člověka, který je schopen užívat svého rozumu bez vedení někoho jiného.7 Rozum byl jedním z důležitých atributů rovnosti, jež vycházela z lidské přirozenosti. Nesporným přínosem osvícenství bylo všeobecné prohlášení postulátu lidských práv založených právě na rovnosti mezi lidmi. 8 Osvícenství znamenalo rovněž velmi závažné společenské změny vyplývající z nástupu nových idejí, které položily základ moderních demokratických států. Rovnost v osvícenském slova smyslu tedy znamená, že jedna lidská bytost si je s jinou lidskou bytostí rovna co do rozsahu a kvality svých přirozených práv. Takto pojatou rovnost je však třeba odlišovat od rovnostářství (egalitarismu). 9 Respektování rovnosti nepopírá přirozenou rozdílnost lidských individuí. Každá lidská bytost je jedinečná a neopakovatelná. Nelze tedy rozhodně tvrdit, že vzhledem k tomu, že jsou si lidé rovni, jsou také stejní. Každý člověk má jinou genetickou, fyzickou i psychosociální výbavu, která tvoři jeho neopakovatelnou přirozenost.
5 Galatským 3,28: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“;
Koloským 3,11: „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a
neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.“ 6
J.J.Rousseau, Immanuel Kant, John Locke.
7
Srov. Franzen, H.: Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1995, str. 243
8
Virginské deklarace (1776) a deklarace francouzského národního shromáždění (1789)
9
Egalitarismus byl proti-feudální sociálně politický směr usilující o přerozdělování šlechtického
majetku a agrární reformě. S egalitářskou ideologií se setkáváme v různých obdobích historického vývoje evropské civilizace: Nejstarším hlasatelem egalitarismu byl Faleás z Chalkédonu (Řecko 4 stol.př.n.l.). V moderní době egalitarismus hlásali např. Thomas Spencer Skutečná práva člověka (1775), Charles-Robert Gosselin, Úvahy občana, adresované notáblům (1787), William Godwin, Zkoumání o politické spravedlnosti (1793), J.H. Fichte, Uzavřený obchodní stát (1800) a další. Egalitarismus byl prosazován jakobíny (sansculloti) ve francouzské revoluci, Spencean Philantropists (1812-1820) v Anglii, atd.
8
Lidé, kteří nejsou stejní a nemají stejné životní podmínky, jsou si přesto rovni. Tato rovnost směřuje na jejich „startovací pozici“. Fakt, že lidé nejsou stejní, zaručuje společenskou pestrost a ve svém důsledku i společenský pokrok. Kdyby došlo k tomu, že by se rovnost postavila na roveň rovnostářství (založeného na tom, že jsou všichni stejní), zmrazil by se zřejmě veškerý společenský vývoj a jeho dynamika. Obecnou rovnost jako právní princip lze zařadit do roviny základních přirozených lidských práv. Tato rovnost vyplývá z přirozenosti lidské bytosti, která je rovná i jiným lidem v dané společnosti, i když nejsou stejní a nemají stejné fyzické či psychické vybavení. Projevem respektování této rovnosti bude např. stejné nahlížení na děti i dospělé jako na lidské bytosti, které mají stejná práva (právo na život, právo na vlastnictví, právo na soukromí, právo na důstojnost apod.). Rovnost je tedy stav, kdy se na odlišné jedince pohlíží jako na sobě rovné bytosti vzhledem k jejich přirozeným lidským právům jako společenské bytosti. Tato rovnost pak implikuje zaručení rovných podmínek a příležitosti pro uplatnění jedinců ve všech oblastech lidské existence a činností. O tom ještě bude řeč níže.
2.2. Rovnoprávnost Rovnoprávnost je proces realizace rovnosti lidí ve společenském systému. Rovnoprávnost se svým smyslem a významem od rovnosti liší. Rovnoprávnost znamená nikoli pouze rovnost ve smyslu lidské přirozenosti, ale rovněž nárok na stejný soubor práv a z nich vyplývajících povinností. Lze tvrdit, že se jedná o právní specifikaci rovnosti, její konkretizaci ve stanovení práv a jejich záruk. Tato práva ale nemusí být nutně obsažena přímo v právní normě; mohou být i pouze implikována z charakteru právního řádu – mohou být obsažena např. v právních zásadách, kterými se řídí každý právní spor projednávaný ve formalizovaném právním procesu10. Z hlediska sociálních práv a sociální rovnosti se pak rovnoprávnost dává do souvislosti s určitými specifickými oblastmi, jako např. prací a sociální ochranou (rovné pracovní podmínky, rovný přístup k sociálnímu pojištění apod.).
10
Z rovnosti před zákonem se vyvozuje např. právo každé strany býti slyšena a realizovat tak svou
rovnoprávnost, tedy svůj balík práv, který je stejný, jakým je nadána protistrana
9
2.3. Rovné příležitosti Rovnoprávnost v těchto specifických oblastech, ale i všeobecně, často implikuje nutnost vyrovnat počáteční nerovné podmínky, pramenící z toho, že lidé nejsou stejní, a to ani z hlediska svého přírodního a sociálního okolí, ve kterém žijí. Rovnost se dosahuje tím, že se kompenzují sociální důsledky přirozených rozdílů mezi lidmi. Zaručení rovných příležitostí se aktivuje zpravidla v tom případě, že je v počátku právního nebo jiného vztahu objektivně dána nerovnost mezi dvěma subjekty. Smyslem úpravy rovných příležitostí je vyrovnat handicap, kterým např. určitá skupina lidí trpí v důsledku své přirozenosti a nestejnosti s druhou skupinou, pracující i žijící v nestejných podmínkách. Zajištění skutečné rovnoprávnosti tak v některých případech může znamenat i poskytnutí i více práv jedné, znevýhodněné, skupině či kategorii jedinců. Rovnoprávnost lze vnímat jako provedení principu rovnosti prostřednictvím poskytnutí určitého souboru práv tak, aby byly vyrovnány rozdíly mezi jedinci a byly jim poskytnuty rovné příležitosti a rovné podmínky, a to někdy i zvýhodněním určité kategorie či skupiny jedinců.
2.4. Porušení rovnosti Porušení či narušení rovnosti je pak takové jednání či opomenutí, v jehož důsledku je rovnost mezi lidmi narušena. V některých případech může jít o nerespektování rovnosti, v případech jiných může dojít přímo k tomu, že nebudou vytvořeny podmínky pro její nastolení nebo uplatňování. Porušením rovnosti může být v některých případech i striktní a necitlivé uplatnění rovnostářství mezi jedinci, které potom vede právě k tomu, že se nevyrovnají podmínky tak, aby byla rovnost zachována a vychází se z mylného přesvědčení, že všichni mají vzhledem k tomu, že jsou stejní, rovné výchozí podmínky k prosazení a uplatnění svých práv. Tak tomu ale není. K porušení rovnosti může docházet v mnoha formách a toto porušení může mít různé právní důsledky, někdy může být i zcela bez nich, pokud nejde o právně relevantní porušení rovnosti. Porušením rovnosti je tedy takový zásah do přirozených práv člověka, jehož výsledkem je nastolení (byť dočasné) nerovnosti mezi jedinci. 10
2.5. Porušení rovnoprávnosti Porušením rovnoprávnosti je takové jednání nebo opomenutí, které vede k tomu, že jsou poskytnuty odlišné soubory práv sobě rovným jedincům, a přitom nejde o odlišnost jejímž účelem je vyrovnání nerovnosti (viz rovnoprávnost a rovné podmínky).
2.6. Diskriminace 11 Z úvah vedených výše nyní zbývá vyvodit vymezení diskriminace jako pojmu, který se liší především od porušení rovnosti či porušení rovnoprávnosti. Na tomto místě se jeví vhodným použít analogii teorie práva a nahlédnout diskriminaci z právního hlediska. Předpokládejme, že diskriminaci je možné označit jako určitý právní vztah, zřejmě odpovědnostního charakteru. Každý právní vztah je určen svými subjekty, objektem a obsahem. Subjekty právních vztahů, jež jsme pracovně označili pojmem diskriminace jsou na jedné straně ty, které se chovají diskriminačně a na straně druhé ty, které jsou objektem takového diskriminačního chování. Subjekty jednajícími diskriminačně mohou být: •
právnické
osoby
zaměstnavatele •
–
soukromoprávní
i
veřejnoprávní,
nejčastěji
v roli
12
správní orgány – orgány státní správy (včetně ústředních orgánů státní správy) i samosprávy
• 11
stát – v roli zákonodárce, tedy prostřednictvím parlamentu
Diskriminace: Podle Slovníku Cizích slov (Academia 1995): 1. rozlišování poškozující někoho,
neuznávání jeho rovnosti s jinými, popírání nebo omezování práv určité kategorii obyvatelstva nebo určitým státům, mezinárodním organizacím apod. Podle Všeobecné encyklopedie Diderot (česky Praha 1999): nerovné a tím i nespravedlivé zacházení s části obyvatelstva na základě rasové, kulturní a náboženské odlišnosti, popř. odlišnosti pohlavní, apod. Spočívá v záměrném znevýhodnění vytvářením nerovných hospodářských, politických nebo právních podmínek. Provázena předsudky, zvyky, někdy ustavena zákony (norimberské zákony v Německu, 1935, apartheid v JAR). Může vést k sociální degradaci, k segregaci nebo dokonce ke genocidě. 12
V roli zaměstnavatele mohou být i fyzické osoby – živnostníci apod.
11
Uvedené subjekty mohou diskriminovat proto, že mohou rozhodovat o právech a povinnostech fyzických osob, proti nimž je diskriminace namířena a tak činit rozdíly. Objektem právních
vztahů
diskriminace pak
bude
prostředek,
kterým se
diskriminace děje. Takovým prostředkem může být: •
právní norma
•
jednostranný právní akt – veřejnoprávní i soukromoprávní, nebo
•
právně relevantní chování
Specifickým znakem všech těchto prostředků bude aktivní rozlišení fyzických osob nebo skupin osob. Obsahem právního vztahu, který můžeme nazvat diskriminací, budou v podstatě obecné prvky obsahu odpovědnostního právního vztahu: •
dojde k porušení rovnosti nebo rovnoprávnosti
•
fakticky vznikne stav nerovnosti či nerovnoprávnosti
•
mezi porušením a faktickým vznikem nerovnosti bude příčinná souvislost (kauzální nexus) a
•
zásadně zde bude úmysl subjektu, který tuto nerovnost způsobil
Otázkou, která přitom zůstává nejasná, je zavinění a míra jeho relevance v diskriminačních vztazích. Dojde-li k diskriminačnímu jednání, např. z rasových důvodů, bude se zavinění vůbec zkoumat, nebo je při závažném porušení rovnosti irelevantní? Zde je třeba odlišit účel odpovědi na výše položenou otázku. Tážeme-li se na zavinění pro účely definice diskriminace a jejího odlišení např. od porušení rovnosti, jeví se správnou odpověď, že se jedná o úmyslné porušení rovnosti, event. rovnoprávnosti. Z toho rovněž vyplývá vyšší míra společenské nebezpečnosti, jedná-li se o diskriminaci. Tento definiční znak však vychází spíše z teoretické úvahy, kterou zde vedeme. Při praktickém uplatnění právních norem, které diskriminaci zakazují a porušení tohoto zákazu trestají, se však zpravidla stanoví objektivní odpovědnost za porušení
12
zákazu diskriminace a zavinění se nezkoumá, můžeme rovněž tvrdit, že se presumuje. 13 Předchozí teoretické úvahy lze doplnit některými právními definicemi různých forem diskriminace jako právní skutečnosti a rozborem těchto definic. Tak např. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 diskriminaci žen definuje jako „jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění základních práv…“ Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání pod pojmem diskriminace v oblasti zaměstnání nebo povolání chápe „jakékoli rozlišování, vylučování nebo preference na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického přesvědčení, národnosti nebo sociálního původu, v jehož důsledku se narušuje rovnost příležitostí či zacházení v oblasti zaměstnávání“. Pokud z těchto definic vyjdeme a shrneme je, můžeme z nich vyvodit některé důležité znaky diskriminace. Jedná se o: •
Jakékoli – na konkrétní formě jednání nebo opomenutí nezáleží
•
Činění rozdílu (rozlišování), vyloučení, omezení, nebo preference.
•
Jejichž důsledkem, nebo cílem
•
Dochází k narušení, zrušení uznání, požívání nebo uplatnění rovnosti, event. rovnoprávnosti
Pod pojmem diskriminace lze tedy chápat poměrně širokou škálu forem aktivity či naopak pasivity – od preferencí až po vyloučení. Tyto aktivity jsou vždy směřovány na lidské jedince. Jejich důsledkem nebo přímo cílem je přitom dokonce i zrušení uznání rovnosti, ale i narušení jejího uplatnění či požívání. Diskriminace tedy omezuje nikoli pouze tak, že v jejím důsledku dojde přímo k narušení rovnosti, stačí dokonce i ohrožení možnosti jejího uplatnění ze strany jedince či skupiny. 13
Např. bude-li zaměstnavatel systematicky odmítat přijmout Romy do pracovního poměru, pouze
proto, že se jedná o příslušníky romského etnika, dopustí se porušení ustanovení § 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, - nahrazen zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a bude možné mu udělit podle téhož právního předpisu pokutu. Míra zavinění tohoto zaměstnavatele bude irelevantní, zákon pro něj nestanoví žádný exkulpační důvod, jedná se o objektivní odpovědnost.
13
Při formulaci diskriminace není možné ani opomenout skutečnost, že negativní dopad na rovnost musí být přímo cílem, nebo alespoň důsledkem uvedených forem rozlišování. To potvrzuje co bylo uvedeno již výše, že se totiž diskriminace a porušení rovnosti od sebe liší. Zatímco porušení rovnosti nemusí mít za cíl rozlišení dvou subjektů, ani v jejím důsledku k tomuto rozlišení dojít nemusí, u diskriminace se jedná o důležitou charakteristiku. Z tohoto hlediska lze rozlišovat pozitivní a negativní diskriminaci. Diskriminací pozitivní budeme chápat takové rozlišování, jehož podstatou je preference určité skupiny či subjektu na úkor jiných. Pozitivní diskriminací je v tomto smyslu i vytváření rovných příležitostí pro znevýhodněné skupiny osob, jak o nich byla řeč výše. Pozitivní diskriminací se tedy jedněm, zpravidla znevýhodněným, přidávají práva. Pozitivní diskriminace však může pochopitelně mít negativní vliv na rovnost, a to v případě, že z hlediska rovnosti je preference určitého subjektu či jejich skupin nežádoucí (např. se nejedná o znevýhodněnou skupinu a účelem pozitivní diskriminace není vyrovnat příležitosti). Negativní diskriminace bude častěji ošetřena právem, neboť bude v jejím důsledku docházet k omezování či dokonce vylučování některých subjektů či jejich skupin a takové chování bude ohrožovat či narušovat zachování rovnosti ve společnosti. Podstatou negativní diskriminace tedy bude ubírání práv určitému okruhu subjektů. Rovněž je možné rozlišovat právní a faktickou diskriminaci. Zatímco o právní diskriminaci půjde v případě, že přímo právní předpis obsahuje diskriminační ustanovení, k faktické diskriminaci může dojít např. porušením právního předpisu, který plně zachovává rovnost. Bude se jednat o diskriminaci „de facto“, tedy diskriminační chování, jež ve svém důsledku zakládá nerovnost nebo ohrožuje zachování rovnosti. Oběma formám diskriminace je potřeba čelit – předcházet jim a jejich eventuelní naplnění sankcionovat (v případě právní diskriminace zrušením právního předpisu či diskriminačního právního ustanovení, v případě faktické diskriminace sankcí reagující na porušení povinnosti zachovat rovnost a nechovat se diskriminačně). Diskriminace, stejně jako porušení rovnosti či rovnoprávnosti, se mohou dít z různých důvodů, nejčastější je zřejmě pohlaví, ale i rasa. V mezinárodním i evropském právu
14
se postupně vyvinuly různé důvody, na základě kterých když dojde k rozlišování, jedná se o diskriminaci.14 Z výše uvedeného vyplývá, že v oblasti rovnosti a rovných příležitostí je diskriminace excesem, který narušuje rovnoprávnost nebo i rovnost, v závislosti na konkrétním projevu diskriminace. Jedná se o specifický právní vztah odpovědnostního charakteru, který se zpravidla vyznačuje úmyslem porušit rovnost mezi lidmi garantovanou právem. Diskriminace má mnoho forem a její projevy lze klasifikovat z různých hledisek.
Takto pojednanou diskriminací postavenou oproti zachování rovných příležitostí a rovnosti se zabývá předkládaná studie, a to především z hlediska rovnosti mužů a žen v oblasti nemocenského a důchodového pojištění.15
14
Charta základních práv EU přijatá v Nice v roce 2000 uvádí zřejmě nejucelenější katalog těchto
důvodů. Článek 21 zakotvuje zákaz diskriminace v tom smyslu, že „každá diskriminace z jakéhokoli důvodu, např. z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jakéhokoli jiného přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace se zakazuje.“ Jak je z citace patrné, je přitom výčet pouze demonstrativní. 15
Zároveň je nicméně třeba již na tomto místě poznamenat, že ne všechny nerovnosti mezi lidmi lze
nazvat diskriminací. Např. činění rozdílů mezi muži a ženami v souvislosti s mateřstvím je plně v souladu se zásadou rovnosti, pokud tyto rozdíly jsou dány právě biologickým mateřstvím (např. těhotenstvím, porodem, kojením, nikoli však péčí o dítě).
15
I. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA Jako zdroje informací pro zpracování sekundární analýzy použili řešitelé informace dostupné na internetu a publikace a časopisecké články dostupné v knihovně Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. V neposlední řadě použili řešitelé materiálů Sítě právních expertů při Evropské komisi zabývající se aplikací Komunitárního práva v oblasti rovného zacházení s muži a ženami. V souladu s dohodou se zadavatelem byly řešitelům průběžně zasílány základní materiály a výstupy z konzultací z Bruselu. Získané poznatky lze rozdělit na zahraniční a domácí část této sekundární analýzy.
1. Poznatky získané ze zahraničí V ČR jsou k otázce rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění v současné době k dispozici následující prameny odborné literatury, ze kterých bylo čerpáno pro zpracování této části studie. •
Leitner, S.: Sex and gender discrimination within EU pension systems, Journal of European Social Policy, no. 2/2001, SAGE Publications, London
•
Luckhaus, L., Ward, S.: Equal pension rights for men and women: a realistic perspective, Journal of European Sociíal Policy, no. 3/1997, SAGE Publications, London
•
Stahlber, A.-Ch., A. Kruse, A. Sundén: Pension design and gender, European Journal of social security, no. 1/2005
•
Pieters, D. (edt.): The social security systems of the member states of the European Union, Intersentia, Oxford, 2002
•
Gilbert, N. (edt.) gender and social security reform: what´s fair for women? , ISSA, New Jersey, 2006
•
Bulletin of the Commission's network of legal experts on the application of Community law on equal treatment between women and men, no. 1/2004, Directorate-General for Employment and Social Affairs Unit EMPL/G/1
16
1.1. Rovné postavení mužů a žen v důchodovém pojištění V zahraniční odborné literatuře se v některých pramenech setkáváme s pokusy o identifikaci příčin diskriminace na základě pohlaví. Tak např. Sigrid Leitner ve svém článku Sex and gender discrimination within EU pension systems 16 označuje jako dvě hlavní příčiny diskriminace na základě pohlaví v systémech důchodového pojištění a) tradiční dělbu práce, v jejímž rámci ženy vykonávají hůře placené práce a vzhledem k povinnostem k rodině více využívají práce na kratší pracovní úvazek, b) skutečnost, že celá struktura sociálního zabezpečení je odvozována od příjmů, což s sebou přináší znevýhodnění žen v systémech sociálního pojištění, poněvadž ženy dosahují nižších příjmů, než muži. Jako další zdroj diskriminace Leitner označuje skutečnost, že péče o rodinné příslušníky, která je stále převážně doménou žen, je považována za práci, ale za neplacenou práci. I tato skutečnost zakládá ve svém důsledku nerovnost žen a mužů v důchodovém pojištění, a to i v případě, že se péče o děti či další členy rodiny zohlední jako doba pojištění. Leitner naopak považuje za přijatelnou nerovnost nerovný důchodový věk a nerovný přístup k pozůstalostním důchodům, a to z toho důvodu, že tyto nerovnosti považuje za nerovnosti založené na odlišných biologických vlastnostech mužů a žen. V současné době se však s touto tezí v Evropské unii značně polemizuje, jak bude ještě vysvětleno. V roce 1997 navrhovala Linda Luckhaus 17 některá řešení stavu, kdy jsou systémy sociálního pojištění z výše uvedených důvodů nepříznivé pro ženy. Mezi jinými jmenovala: a) zachování různého důchodového věku,
16
Leitner, S.: Sex and gender discrimination within EU pension systems, Journal of European Social
Policy, no. 2/2001, SAGE Publications, London 17
Luckhaus, L., Ward, S.: Equal pension rights for men and women: a realistic perspective, Journal of
European Sociíal Policy, no. 3/1997, SAGE Publications, London
17
b) zachování jen vdovského důchodu, tedy absence úpravy vdoveckého důchodu, c) specifické zvýhodnění péče o dítě a jeho zohlednění zejm. v systémech důchodového pojištění a d) odstranění těsného vázání důchodových nároků na výdělečnou činnost. Jako pozitivní příklad již započatých řešení v této oblasti uvádí autorka praxi skandinávských zemí a Nizozemska, kde je nárok na základní dávku důchodového pojištění odvozován od trvalého bydliště v daném státě, nikoli na účast na pojištění na základě dosažené určité výše výdělku. Kolektiv švédských autorek srovnává jednotlivé modely systémů důchodového pojištění z hlediska jejich genderových důsledků18. Z jejich zkoumání vyplývají vlastnosti „genderově ideálního“ systému důchodového pojištění. Důchodový systém, který zajišťuje rovné postavení mužů a žen by měl: •
„Být veřejný a povinný a používat tzv. unisexové úmrtnostní tabulky k výpočtu příspěvků do systému.
•
Zaručovat garantovanou minimální dávku, která je velmi důležitá především pro ženy s nízkými příjmy během celé pracovní kariéry.
•
Být motivační k práci, neboť silné pracovní pobídky znamenají vyšší celoživotní výdělek a tedy vyšší důchodové dávky.
•
Nepenalizovat ženy nižšími mírami návratnosti jejich příspěvků, tedy použít schéma definovaných dávek.
•
Nepenalizovat ekonomicky výchovu dětí, ale naopak poskytovat kompenzace rodinám s dětmi.
•
Indexovat dávky, což je důležité pro ženy, které mají vyšší naději na dožití.
•
Vyplácet dávky formou anuit, které zajišťují, že lidé nevyčerpají své nároky před koncem svého života, což je vzhledem k delšímu věku žen opět důležité pro ně.
18
Stahlber, A.-Ch., A. Kruse, A. Sundén: Pension design and gender, European Journal of social
security, no. 1/2005
18
•
Umožnit manželům, aby se dělili o nabyté důchodové nároky, protože ženy typicky vydělávají méně než muži a mají tedy nižší dávky. Dělení důchodů může pomoci ženám vyrovnat své důchodové příjmy s muži.
•
Zajistit, aby pozůstalostní dávky byly pojistně matematicky spravedlivé.“
Co se týče důchodového věku jako jednoho z důležitých faktorů rovnosti mužů a žen v důchodovém pojištění, lze konstatovat, že v současné době je ve starých členských státech většinou důchodový věk stejný, nejčastěji 65 let (Německo, Finsko, Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko). V dalších zemích je sice zatím důchodový věk různý pro muže a ženy, ale bude se vyrovnávat, v Rakousku do roku 2028, v Belgii do roku 2009, ve Velké Británii v letech 2010 – 2020. Tato tendence ve starých členských státech tedy nepotvrzuje představu, že zachování různého důchodového věku by mělo přispět k vyrovnání postavení mužů a žen v systémech důchodového pojištění. 19 Dosud poslední známá zahraniční studie zabývající se rovností mužů a žen v oblasti sociálního zabezpečení byla vydána v roce 2006 Mezinárodní organizací sociálního zabezpečení. V této studii je kromě jiného obsažen příspěvek Pension policy in the Europan Union: responses to the Changing Divisoin of labor in family life 20. Její autorky upozorňují na riziko diskriminačních důsledků plynoucích ze stále sílícího přechodu ze státem kontrolovaných pay-as-you-go systémů důchodového pojištění na zaměstnanecké a soukromé penzijní systémy. Toto riziko spočívá především ve skutečnosti, že většina soukromých a zaměstnaneckých systémů v současné době nezohledňuje doby neplacené péče poskytované, zpravidla ze strany žen, dětem, nebo seniorům, kteří potřebují péči. Zároveň vyzdvihují ty státy, které zavedly do svých systémů opatření příznivá pro ženy a redukovaly tedy míru závislosti výše důchodu na výši celoživotních výdělků pojištěnce. 21 Podle této studie, která se snaží zkoumat tendence v evropských zemích všeobecně, je poměrně složité najít obecná
19
Údaje převzaty ze studie Pieters, D. (edt.): The social security systems of the member states of the
European Union, Intersentia, Oxford, 2002, která bude zmíněna níže. 20
Touminen, El, S. Laitinen-Kuikka: Pension Policy in the Europan Union: responses to the Changing
division of labor in family life, in Gilbert, N. (edt.) gender and social security reform: what´s fair for women? , ISSA, New Jersey, 2006 21
idem str. 46
19
fakta, jež by platila pro všechny země. Tak např. podíl žen, které pracují na kratší úvazek se v jednotlivých zemích pohybuje od 7% v Řecku do 71% v Nizozemsku. 22 Koncepce
minimálního,
resp.
základního
důchodu
naproti
tomu
doznala
v jednotlivých modelech sociálních států určitého posunu, a to směrem ke konvergenci systémů. Zatímco v některých severských zemích došlo k redukci univerzality, v kontinentální Evropě došlo naopak k rozšíření pokrytí obyvatelstva těmito dávkami. Dochází rovněž k určité míře konvergence výše těchto důchodových dávek. Přesto však stále platí, že systémy založené na rezidenčním principu, tedy systémy severských zemí, poskytují nejvyšší míru ekonomické nezávislosti prostřednictvím důchodových dávek a tyto dávky rovněž nepředstavují žádné sociální stigma pro jejich příjemce. 23 V závěru studie autorky uvádějí, že v posledních letech došlo k větším změnám v důchodových systémech na severu Evropy, v jižní Evropě došlo k výraznější reformě pouze v Itálii, kde však byly přijaty pouze parametrické změny. Na jihu Evropy stále přetrvává situace, kdy ženy buď vůbec nepracují, nebo pokud pracují, pracují na plný úvazek, takže vazba důchodových nároků na pracovní příjem není z tohoto hlediska příliš velkým problémem. Navíc, v těchto zemích přetrvává stále model výpočtu důchodu v závislosti na výdělcích v rodině jako celku, což příjmově staví ženy na roveň, na druhou stranu to však znamená nedostatek motivace pro ženy, aby vstoupily na trh práce. Navíc se ukazuje, že nízká porodnost v těchto jižních státech je důsledkem nepříznivé sociální politiky. Z toho důvodu především Evropská komise a další instituce vyvíjejí tlak na jižní státy, aby změnily zásadním způsobem své důchodové systémy, a to především tak, aby odpovídaly požadavku zapojit ženy do pracovního procesu. Ostatní země se v poslední době snaží zavádět do důchodových systémů určitá opatření příznivá pro ženy, jako např. zohlednění doby péče především o děti, dílčení důchodů po rozvodu24, pozůstalostní důchody a další podobná opatření.
22
idem str. 53
23
idem 59
24
Podrobné informace jsou k dispozici ve studii Tomeš, Koldinská: Podíly nároků z důchodového
zabezpečení po rozvodu manželství, zpracované pro MPSV v květnu 2002
20
Pro Českou Republiku je z tohoto hlediska poměrně zajímavá informace, že zohlednění doby péče o dítě v systému důchodového pojištění, tedy v české verzi náhradní doby pojištění, nejsou jak se zdá překonaným institutem. Otázkou pouze zůstává, jak tento institut koncipovat, aby byl udržitelný z hlediska financování i z hlediska rovného postavení mužů a žen. Množí se názory, že by stát za ženy pečující o dítě měl pojistné uhradit a tím tuto dobu zrovnoprávnit s dobou zaměstnání. 25
1.2. Rovné postavení mužů a žen v nemocenském pojištění V oblasti nemocenského pojištění je k dispozici pouze jedna přehledná studie, která zkoumala systémy sociálního zabezpečení ve starých členských státech Evropské unie26. Z této studie lze vyvodit, že ve zkoumaných zemích EU v podstatě existují dva druhy dávek, které reagují na sociální událost mateřství a rodičovství. Jednu skupinu tvoří dávky sociálního pojištění, zpravidla nemocenského pojištění, přičemž systém nemocenského pojištění na mateřství pohlíží jako na zvláštní druh pracovní neschopnosti (incapacity to work). Jako příklad těchto států lze uvést Francii, Německo, Řecko a Irsko. Systémy v těchto státech se vyznačují povinnou předchozí účastí v systému a liší se mezi sebou časovým rozsahem poskytování dávky i její výší. Dávky se kromě Francie poskytují pouze matkám. Druhou skupinu dávek pak představují dávky nepříspěvkové, rodinné, které na sociální událost mateřství pohlížejí jako na událost související s rodinou a zpravidla se v rámci těchto systémů poskytují dávky i otcům. Mezi státy, které používají tento systém lze uvést Dánsko, Finsko a do určité míry i Itálii, kde se dávka poskytuje na základě testu příjmu v plošné výši matkám v těžké ekonomické situaci. V Lucembursku a Švédsku představují dávky v mateřství v podstatě kombinaci obou předchozích systémů. V Lucembursku se poskytuje základní dávka v mateřství ze systému sociálního pojištění a mateřská dávka ze systému rodinných dávek
25
26
Již v současné době je ostatně v ČR tato doba hodnocena plnohodnotně jako doba pojištění Pieters, D. (edt.): The social security systems of the member states of the European Union,
Intersentia, Oxford, 2002
21
představuje doplněk dávek pojistných. Naopak ve Švédsku je ze základního systému garantována určitá výše dávky v mateřství, kterou za určitých podmínek může čerpat i otec, na vyšší dávku však vznikne nárok v případě, že oprávněná osoba splnila stanovenou dobu pojištění. Své poznatky ze starých členských států přehledně zpracovala Iva Chvátalová ve své studii Mezinárodní přehled stavu a reforem nemocenského pojištění v členských státech Evropské unie (EU-15). Ze studie vyjímáme následující tabulky:
22
Peněžité dávky v mateřství v členských zemích EU – EU-15
23
24
25
1.3. Základní poznatky k otázce rovnosti mužů a žen v systémech sociálního pojištění v EU Závěry z mezinárodních komparativních studií a statí lze shrnout v podstatě do dvou základních poznatků: a) snahy o zavedení rovnosti mužů a žen v důchodovém pojištění se v národních politikách projevují v úsilí zohlednit při výpočtu výše důchodu nejen období pracovní aktivity (working periods), ale např. i období péče o děti, b) v oblasti nemocenského pojištění a dávek v mateřství se především ve Skandinávii stále zřetelněji projevuje snaha „vtáhnout“ otce do jejich rodičovské role a vyrovnat jejich postavení s matkami co možná nejvíce. Tento postup pak bude mít další dopady i na rovné postavení mužů a žen v důchodovém pojištění. Zřejmě není pochyb o tom, že na těchto nových trendech a posunech v národních politikách se do značné míry podílí i Evropská unie a její právní předpisy, kterými ovlivňuje další směřování nejen právního, ale i celkového sociálně politického vývoje v jednotlivých členských státech. Evropská unie prosazuje své cíle a) prostřednictvím svých právních předpisů (v oblasti rovnosti mužů a žen jsou to především směrnice ES) a je vykládajících judikátů Evropského soudního dvora b) dokumentů tzv. měkkého práva (soft law) – pozičních dokumentů, dokumentů stanovujících koordinovanou politiku v určité oblasti, chart, zpráv a studií apod. K otázkám souladu národního práva s právem ES v oblasti rovnosti mužů a žen byla vytvořena Síť právních expertů Evropské komise pro otázky rovnosti mužů a žen. Tato skupina vydává pravidelné zprávy, bulletiny, informuje Komisi o aktuálním dění v jednotlivých členských státech. V rámci své činnosti vydala v roce 2004 rovněž bulletin 27, který je věnován otázkám rovnosti mužů a žen v odměňování, do kterých
27
Bulletin of the Commission's network of legal experts on the application of Community law on equal
treatment between women and men, no. 1/2004, Directorate-General for Employment and Social Affairs Unit EMPL/G/1
27
byla zahrnuta i problematika rovnosti mužů a žen v systémech sociálního zabezpečení. V souhrnném textu se konstatuje, že v oblasti důchodů je stále ještě poměrně složité jasně definovat rozdíl mezi povinným a zaměstnaneckým systémem důchodového pojištění, s čímž souvisí přetrvávající nejasnosti. Toto rozdělení je např. irelevantní v řecké právní úpravě, která má vlastní ústavní standardy. Skupina rovněž konstatovala všeobecný nedostatek soudních sporů v oblasti rovnosti mužů a žen v sociálním pojištění. Pokud však k takovým sporům dochází a daný členský stát měl např. vlastní spor před Evropským soudním dvorem, znamenalo to výrazný vliv evropského práva na vnitrostátní legislativu (Finsko, Irsko, Velká Británie, Francie, Německo, Řecko). Velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje rovnost mužů a žen v důchodovém a nemocenském pojištění na národní úrovni je tedy beze sporu právo ES a relevantní směrnice. Soulad našeho právního řádu s těmito právními předpisy bude v další studii analyzován, stejně jako bude analyzována judikatura Evropského soudního dvora v této oblasti.
28
2. Poznatky získané z České Republiky Základním dokumentem v oblasti rovnosti mužů a žen v ČR jsou Priority a postupy MPSV při prosazování rovnosti žen a mužů v roce 2006. Z tohoto dokumentu vyjímáme: „U většiny dávek státní sociální podpory jsou statistické údaje sledovány podle pohlaví a data týkající se těch z dávek státní sociální podpory, u nichž má kritérium pohlaví příjemce dávky/oprávněné osoby smysl (rodičovský příspěvek, odměna pěstouna), dokládají, že tyty dávky v naprosté většině pobírají ženy. Pro ilustraci: v září 2005 z celkového počtu příjemců činil podíl mužů pobírajících rodičovský příspěvek 1, 4% a podíl mužů pobírajících odměnu pěstouna 17, 3%. Časové řady vývoje příslušných ukazatelů jsou zatím velmi krátké a při hodnocení pokroku v prosazování rovnosti mužů a žen v oblasti péče o děti lze z vývoje těchto indikátorů vyvozovat jen opatrné závěry. Nicméně, v roce 2005 ve srovnání s říjnem roku 2004 a 2003, kdy podíl mužů pobírajících rodičovský příspěvek činil 1, 2% a 0, 9% a podíl mužů pobírajících odměnu pěstouna 16, 8% a 16, 7%, se situace viditelně zlepšila. … Veškeré statistické údaje vztahující se k osobám v základním důchodovém systému i v systému penzijního připojištění se státním příspěvkem jsou vykazovány na základě pohlaví. Hodnoty ukazatelů pro muže se liší od hodnot pro ženy. Opatření k prosazování rovnosti mužů a žen v základním důchodovém systému jsou součástí reformy důchodového systému, jejíž realizace je z velké části věcí politickou. Jestliže přijmeme možnost měření pokroku, pak konkrétně měřitelným ukazatelem pro hodnocení pokroku ve vztahu k rovnosti mužů a žen může být rozdíl mezi zákonným věkem odchodu do starobního důchodu pro muže a ženy v daném roce. Do roku 2013 - pozn.: de facto však 2016 pro muže a 2019 pro ženy bude hodnota ukazatele klesat, ale nulové hodnoty nedosáhne.“ V ČR dosud nebyla na dané téma zpracována komplexní studie, jež by obsahovala relevantní informace o situaci v oblasti rovnosti mužů a žen v nemocenském a
29
důchodovém pojištění.28 Řešitelům byly nicméně dány k dispozici určité dílčí informace, především v podobě stanovisek k momentálně řešeným problémům v oblasti důchodového pojištění. Tato stanoviska jsou cenná jako zdroj informací z toho důvodu, že řeší konkrétní problém ve zkoumané oblasti a zaujímají k němu vlastní právní postoj. Tak např. Stanovisko MPSV k návrhu I. senátu Nejvyššího správního soudu na zrušení
§ 5 odst. 3 věty druhé a
třetí zákona č. 155/1995 Sb., ve znění
zákona č. 134/1997 Sb., a dále ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bod zákona č. 582/1991 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 116/2001 Sb. a zákona č. 424/2003 Sb., v částech vyjádřených slovy „péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a“ a slovy „tyto děti a“ upozorňuje na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 15/02, ve kterém Ústavní soud stanovil, že „rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů; zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo; rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými; aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“ Z citované definice rovnosti Ústavním soudem budeme vycházet při dalších analýzách. Ve zkoumané věci, tedy v otázce administrativní podmínky pro přiznání náhradní doby pojištění muži, který pečoval o nezletilé děti do 4 let věku, stanovisko MPSV uvádí: „… zdánlivou nerovnost zde MPSV odůvodňuje tím, že péče o dítě ženou, zejména matkou, je běžná, zatímco péče mužem výjimečná. Není však podle našeho názoru
28
Studie, jež se zabývala problematikou diskriminace jako celkem, a tedy i diskriminací mužů a žen,
byla zpracována pro MPSV v roce 2002 pod názvem „Tvorba a uplatnění práva v kontextu společenských proměn a přípravy na vstup do EU“
30
nerovností, jestliže pro výjimku se stanoví pravidla jiná, zpravidla přísnější. Jako příklad může sloužit právní úprava tzv. předčasných starobních důchodů, kde u tzv. dočasně sníženého (§ 30 ZDP) byly a jsou stanoveny kromě obecných též podmínky zvláštní a u tzv. trvale sníženého (§ 31 ZDP) je odchylkou speciální stanovení vzniku nároku a vyloučení nároku na jiný typ starobního důchodu. Obdobou je i nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, které z podmínek získané doby zaměstnání zohledňuje u tzv. I.AA pracovní kategorie pouze některé druhy a kromě takto zúženého okruhu zaměstnání rovněž vyžaduje splnění dalších zvláštních podmínek.“ Kromě náhradních dob pojištění je důležitým aspektem rovnosti mužů a žen v důchodovém pojištění institut důchodového věku a jeho nastavení. V této souvislosti byl podán
podnět na zrušení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění. Ve stanovisku zaslaném Ústavnímu soudu k tomuto podnětu se MPSV zabývalo mimo jiné i možností snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod mužům z důvodu výchovy dítěte. V této souvislosti uvedlo zásadní možné důsledky takového postupu: „1. zcela opačný trend ve srovnání s řešením přijímaným ve všech známých zahraničních důchodovým systémech, pokud v nich dosud rozdílné věkové hranice mužů a žen pro nárok na starobní důchod vůbec existují… 2. rozpor s úkolem stanoveným pro členské státy EU na summitu v Barceloně (rok 2002)… 3. ohrožení nebo přinejmenším značné ztížení procesu dalšího sbližování rozdílných věkových hranic pro nárok na starobní důchod mužů a žen 4. vznik dalších nerovností… 5. přiznání stejného práva i mužům, tj. sníženou věkovou hranici pro nárok na starobní důchod podle počtu vychovaných dětí, znamená značné rozšíření rizika duplicitního hodnocení výchovy stejného dítěte více pojištěncům, což by nemělo být připuštěno 6. zvýšení výdajů na důchody
31
7. uznání výchovy dítěte pro snížení věkové hranice muže pro nárok na starobní důchod jen v případě, kdy ji nelze hodnotit žádné ženě by nerovné zacházení neřešilo, protože ženě by se hodnotila výchova dítěte bez ohledu na to, zda spolu s ní vychovává dítě i muž, avšak muži jen tehdy, pokud by prokázal, že dítě vychovával sám“ MPSV dále uzavřelo, že „zatím existující rozdílné věkové hranice mužů a žen pro nárok na starobní důchod ze základního důchodového pojištění nejsou v rozporu s právem EU…. Řešení problému rozdílných věkových hranic pro nárok na starobní důchod jejich postupným diferencovaným zvyšováním s cílem sbližování těchto hranic pro muže i ženy až k jejich sjednocení je zcela běžné ve všech zahraničních důchodových systémech, pokud v nich tyto rozdílné hranice dosud existují.“ MPSV pak předložilo návrh na zrušení § 32 zák. č. 155/1995 Sb. zamítnout. V souvislosti se shora uvedeným podnětem ČSSZ zaujala stanovisko, ve kterém uvádí, že „předmětem ustanovení § 32 zák. č. 155/1995 Sb. je vyrovnat prokazatelnou újmu ženám, ne jako skupině jednoho pohlaví, ale za jejich sociální roli v úloze matek a biologických rodiček, která je nezpochybnitelná. Z této pozice, pohledu ratione legis a navíc s přihlédnutím k všeobecně respektované ústavní zásadě, která spočívá ve zvláštní ochraně žen a matek, je pak posuzovaná norma plně v souladu s principem rovného zacházení a neodůvodněné rozdíly mezi pohlavím nevytváří.“ Těsně před odevzdáním studie byl řešitelům poskytnut návrh souhrnné zprávy o plnění priorit
a postupů vlády při prosazování rovnosti žen a mužů. V tomto
dokumentu se kromě jiného k plnění vládních priorit v oblasti sociálního pojištění shrnují poslední legislativní změny, a to jak v oblasti nemocenského, tak v oblasti důchodového pojištění. Z navrhované zprávy vyjímáme: „Dne 14. 3. 2006 přijala Poslanecká sněmovna zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, který měl nabýt účinnosti dne 1. 1. 2007.
Zákonem č.
585/2006 Sb. však došlo k odložení jeho účinnosti na 1. 1. 2008. Přijatá právní úprava vychází z principů rovného zacházení s ženami a
muži
v oblasti nemocenského pojištění a ze zákazu diskriminace. Pro pojištěnce obou pohlaví platí jak stejné podmínky účasti na nemocenském pojištění, tak
32
stejné podmínky nároku na dávky nemocenského pojištění, na jejich poskytování, výši a výplatu. Výše dávek se stanoví pro ženy i muže jednotným způsobem. … Uvedený zákon č. 187/2006 Sb. odstranil nerovnosti přetrvávající zejména v oblasti peněžité pomoci v mateřství a ošetřovného (dříve podpory při ošetřování člena rodiny) a je v souladu s citovanou Směrnicí, neboť způsobem vymezení okruhu pojištěných osob, podmínek účasti těchto osob na nemocenském pojištění i podmínek nároku na jednotlivé dávky plně respektuje zásadu rovného zacházení a v tomto smyslu neumožňuje žádnou diskriminaci z důvodu pohlaví. … Předpisy o důchodovém pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) neobsahují ustanovení, ze kterého by bylo vyvozováno nerovné postavení mužů a žen. Článek 7 Směrnice Rady 79/7/EHS vylučuje ze své působnosti stanovení důchodového věku pro poskytování starobních a výsluhových důchodů a jeho možné následky pro jiné dávky a výhody systémů starobních důchodů poskytovaných osobám, které vychovávaly děti. … Důsledky rozdílného důchodového věku pro ženy a muže se projevují zejména: •
ve výši procentní výměry plného nebo částečného invalidního důchodu (důchody se v českém systému skládají ze základní výměry a procentní výměry), protože se přihlíží i k dopočtené době, kterou je doba ode dne vzniku plné (částečné) invalidity do dosažení důchodového věku. U žen se pro tyto účely bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ženy, které nevychovaly žádné dítě a přitom s ohledem na vyšší důchodový věk mužů než žen dochází k rozdílné výši procentní výměry jejich důchodů, a to ve prospěch mužů,
•
preferencí žen oproti mužům při výdělečné činnosti po dosažení důchodového věku bez pobírání starobního důchodu s ohledem na jejich nižší důchodový věk,
•
ženám vzniká dříve nárok na předčasný starobní důchod.
Tyto důsledky přímo plynoucí z rozdílného důchodového věku žen a mužů lze po dobu platnosti právní úpravy, která připouští rozdílný důchodový věk, považovat za rozdílné zacházení, ale jsou vyloučeny z působnosti čl. 7 písm. a) Směrnice. 33
Dalším rozdílem je stanovení administrativní podmínky muži pro zápočet jeho péče o dítě ve věku do čtyř let. Muž musí podat nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě přihlášku k důchodovému pojištění a dále dát podnět OSSZ k zahájení řízení o době a rozsahu péče o dítě, zatímco žena prokazuje dobu péče o takové dítě až při podávání žádosti o důchod čestným prohlášením. Tento stav prohlásil Ústavní soud v roce 2006 za diskriminační. ... Pro rok 2007 jsou v oblasti povinného důchodového pojištění uvažovány koncepční parametrické změny, které jsou již zpracovány v paragrafovém znění, jejichž cílem je snaha odstranit přetrvávající rozdíly podle pohlaví: V této souvislosti se předpokládá zavedení následujících změn: •
u zápočtu péče o dítě do čtyř let věku mužům se ruší administrativní podmínka (skrytá diskriminace mužů) spočívající v podávání přihlášky k účasti na pojištění a zavádí se stejná podmínka pro obě pohlaví, kterou je prokazování této péče čestným prohlášením při uplatnění žádosti o důchod,
•
nižší důchodový věk žen v závislosti na počtu vychovaných dětí se bude postupně diferencovaně zvyšovat jako dosud s cílem dosáhnout důchodového věku 65 let pro muže a ženy,
•
preference žen při výdělečné činnosti po vzniku nároku na starobní důchod dané jejich nižším důchodovým věkem se bude postupně se zvyšujícím se důchodovým věkem žen odstraňovat,
•
preference mužů při stanovení dopočtené doby pro výpočet procentní výměry plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu dané vyšším důchodovým věkem postupným zvyšováním důchodového věku žen bude odstraňována,
•
vyšší věková hranice mužů stanovená pro trvání nebo obnovu nároku na vdovecký důchod bude sjednocena pro muže a ženy,
•
při zavedení transformace invalidního důchodu na starobní důchod při dovršení 65 let nebudou existovat rozdíly mezi pohlavími.
34
… Systém penzijního připojištění se státním příspěvkem, založený na občanském individuálním principu, nerozlišuje mezi ženou a mužem v podmínkách nároku na penze a jiné dávky V ust. § 2a zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem se uvádí, že v penzijním připojištění je zakázána diskriminace účastníků zejména jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu, zdravotního stavu nebo věku. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se nepovažuje, jestliže se pro účely výpočtu penze použijí údaje uvedené v úmrtnostních tabulkách zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.“ V návaznosti na posledně uvedený aspekt důchodového pojištění je třeba zmínit, že posledním problémem, kterým se dostupné materiály zabývají, je možnost zavedení zaměstnaneckého penzijního pojištění a jeho genderové aspekty. V roce 2005 byla zpracována Analýza možnosti zavedení zaměstnaneckého penzijního pojištění 29. V analýze je kromě jiného shrnuto, že systémy zaměstnaneckého penzijního pojištění v jednotlivých státech představují řadu různých modelů, přičemž význam tohoto systému se mezi jednotlivými členskými státy EU významně liší. Žádný z těchto systémů nelze považovat za zásadním způsobem inspirativní pro případné zavedení systému zaměstnaneckého penzijního pojištění v ČR. Studie upozorňuje na to, že relevantní evropské směrnice je třeba implementovat, i když v ČR dosud neexistuje zaměstnanecké pojištění: „Proto i za situace, kdy nebude přijat zákon upravující zaměstnanecké penzijní pojištění, bude zřejmě nutno (varianta: vhodné) výslovně zakotvit v některém z právních předpisů zásadu, kterou bude stanoveno, že zaměstnavatelé jsou povinni při poskytování příspěvku zaměstnancům v rámci doplňkových důchodových systémů poskytovat toto plnění bez ohledu na pohlaví zaměstnance, tedy stejně pro muže i ženy.“
29
Analýza možnosti zavedení zaměstnaneckého penzijního pojištění uložená usnesením vlády č.
1425 ze dne 9.11.2005 k návrhu zákona o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění členských států EU na území ČR.
35
3. Shrnutí Díky sekundární analýze bylo zjištěno, že problematika rovnosti mužů a žen v důchodovém a nemocenském pojištění v sobě nese mnoho dílčí aspektů a dosud nebyla uceleně zkoumána. V odborné zahraniční literatuře jsou dostupné studie, které identifikují příčiny diskriminace na základě pohlaví v systémech sociálního zabezpečení jako takové a navrhují možné způsoby odstranění těchto příčin, přičemž některá z navrhovaných řešení působí v současné době trochu zastarale. Řada studií vychází ze sociálně ekonomické situace odlišné od situace v ČR, zejména z potřeby zvýšit zaměstnanost žen. Komparatistické studie dosud ukázaly, že v Evropě existuje velmi pestrá škála přístupů a koncepcí zabezpečení ve stáří i v mateřství a rodičovství a styčné body mezi jednotlivými systémy se objevují teprve v posledních letech. Jedním z hlavních hybatelů určité konvergence přístupů k problematice rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění je zřejmě právo ES, především relevantní směrnice ES. Právě tyto předpisy a soulad národních právních úprav s nimi budou předmětem dalšího zkoumání. Analýze bude rovněž podroben jediný dostupný ucelený přehled o právní úpravě nemocenského a důchodového pojištění ve všech členských státech EU, dostupný na internetových stránkách programu MISSOC 30. Jak vyplývá ze sekundární analýzy, v ČR se v současnosti řešení otázky soustřeďuje na rovnost mužů a žen v důchodovém pojištění, a to v oblasti důchodového věku, náhradních dob pojištění a zaměstnaneckého pojištění. V našich analýzách bude porovnána právní úprava s kritérii práva ES, přičemž pozornost bude soustředěna rovněž na nemocenské pojištění, zejm. na dávky v mateřství.
30
http://ec.europa.eu/employment_social/social_protection/missoc_tables_en.htm
36
II. PRÁVNÍ ANALÝZA ANTIDISKRIMINAČNÍCH PŘÍSTUPŮ EU V OBLASTI ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ PRO ŽENY A MUŽE V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ
31
1. Historické kořeny antidiskriminačních přístupů EU Evropská unie jako celek nebyla prvním subjektem mezinárodního práva, který by se vyslovoval proti diskriminaci, zejména proti nerovnému zacházení s muži a ženami. Některé dokumenty ES dokonce přímo odkazují na normy mezinárodního práva, ze kterých
vycházejí
rovněž
principy
antidiskriminačního
přístupu
Evropského
společenství. Na úvod této kapitoly se tedy, v zájmu úplnosti a objektivity, jeví vhodným zmínit tyto dokumenty mezinárodního práva, které představují jak historické, tak ideové základy boje proti diskriminaci na úrovni ES. 32 Vzhledem k tomu, že se jedná o dokumenty notoricky známé, budou zmíněny skutečně pouze zkratkovitě. Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá v roce 1948 jako základní dokument OSN o lidských právech, se zmiňuje o rovnosti mužů a žen pouze ve své preambuli a odkazuje přitom na Chartu Spojených národů. Tento dokument přitom rovněž v podstatě pouze ve své preambuli obsahuje slavnostní vyhlášení víry lidu Spojených národů „v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velikých i malých.“ Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod z roku 1950 stanoví výslovně rovnost mezi manželi (čl. 5) tak, že „při uzavírání manželství, za jeho trvání
31
Tato část studie byla zpracována na základě výzkumu pro MPSV, „Tvorba a uplatnění práva v
kontextu společenských proměn a přípravy na vstup do EU“ zpracovaného v roce 2002, jehož výsledky byly poskytnuty firmou Personnel-Consulting. 32
Zatímco mezi světovými válkami mezinárodní společenství rozvíjelo ochranu žen v zaměstnání a
sociálním zabezpečení, po druhé světové válce se akcent přesunul na rovnost, rovné zacházení, rovné příležitosti a boj proti diskriminaci, kteréžto koncepce rozvinula později především Evropská unie.
37
a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem.“ Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání (dále jen Úmluva č. 111), přijatá v roce 1958, definuje diskriminaci jako „jakékoli rozlišování, vylučování nebo preference na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického přesvědčení, národnosti nebo sociálního původu, v jehož důsledku se narušuje rovnost příležitostí či zacházení v oblasti zaměstnávání.“ Pod pojmem zaměstnávání se rozumí rovněž příprava na budoucí povolání, přístup k zaměstnání nebo zvláštním povoláním a pracovní podmínky. 33 Signatářské země měly přijmout takovou národní politiku, aby vyloučily všechny formy výše uvedené diskriminace.34 Evropská sociální charta, kterou vyhlásila v roce 1961 v Turíně Rada Evropy, je koncipována tak, že poskytuje zvláštní sociální ochranu určitým skupinám obyvatel, které jsou více ohroženy negativními vlivy své sociální situace. Zvláštní ochrana se poskytuje zaměstnaným ženám, a to v souvislosti s jejich mateřstvím, rodinám, matkám a dětem, jakož i tělesně a duševně postiženým osobám. Dále pak se zaručuje např. právo na spravedlivé pracovní podmínky, na spravedlivou odměnu za práci apod. Zásadu rovnosti je možné z koncepce těchto ustanovení dovodit, není však v žádném ustanovení Charty explicitně formulována.
2. Zákaz diskriminace v primárním právu ES Zákaz diskriminace se pochopitelně objevil i ve Smlouvě o založení Evropského společenství (dále jen Smlouva o ES), která je zakládajícím dokumentem ES a patří tedy do tzv. primárního práva ES. Každý členský stát byl povinen zajistit princip rovné odměny pro muže a ženy. Tato zásada, zakotvená již v Římské smlouvě z roku 1957, byla doplněna o možnost členským státům přijmout taková opatření, která jsou příznivější pro ženy k podpoře
33 34
Srov. čl. 1 Úmluvy č. 111 Srov. čl. 2 Úmluvy č. 111
38
jejich výkonu výdělečné činnosti a k předcházení či vyrovnání jejich profesního znevýhodnění.35 Amsterodamská smlouva, která byla přijata v roce 1997, byla až do 1. února 2003 posledním přijatým a platným dokumentem upravujícím Smlouvu o založení Evropského společenství. 36 Ve Smlouvě o ES ve znění Amsterodamské smlouvy se uvádí, že úkolem Společenství je „vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie, stejně jako prováděním společných politik nebo činností uvedených v článcích 3 a 4 Smlouvy o ES podporovat ……. rovné zacházení s muži a ženami.“ 37 Ve všech činnostech přitom Společenství usiluje o to, aby se odstraňovaly nerovnosti a podporuje rovné zacházení s muži a ženami. 38 Oproti smlouvě Maastrichtské se nově definuje zákaz diskriminace, který se kromě jiného rozšiřuje na diskriminaci z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, invalidity, věku a sexuální orientace. Takovou diskriminaci mohou potírat opatření učiněná jednomyslně Radou na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem. 39 Podle čl. 12 je zakázána diskriminace z důvodů státní příslušnosti. Rada může kvalifikovanou většinou přijímat pravidla zakazující takovou diskriminaci. V čl. 141 se pak stanoví povinnost každému členskému státu zajistit uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. Podle Smlouvy z Nice přijaté v roce 2000, jež vstoupila v platnost teprve nedávno, v sociální politice dochází k některým rozšířením v aktivitách členských států, jež Společenství podporuje. Jedná se o zlepšování zejména pracovního prostředí a ochrany
zdraví
a
bezpečnosti
zaměstnanců,
pracovní
podmínky,
sociální
zabezpečení a sociální ochranu zaměstnanců, ochranu pracovníků, jejichž pracovní
Srov. čl. 6 Dohody o sociální politice uzavřené mezi členskými státy Evropského společenství, s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska 36 Mediálně velmi diskutované a s napětím očekávané bylo referendum v poslední zemi, která smlouvu nepřijala, a tou bylo Irsko. V referendu se většina obyvatel nakonec vyslovila pro přijetí smlouvy z Nice 18. prosince 2002. 37 Srov. čl. 2 Smlouvy o ES 38 Srov. čl. 3 Smlouvy o ES 39 Srov. čl. 6a Smlouvy o založení Evropského společenství, ve znění Amsterodamské smlouvy 35
39
smlouva skončila, informování a konzultace zaměstnanců, reprezentaci a kolektivní ochranu zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů, podmínky zaměstnávání příslušníků třetích zemí, integrace osob vyloučených z trhu práce, rovnost mezi muži a ženami na trhu práce, boj proti sociálnímu vyloučení a modernizaci systémů sociální ochrany.
3. Zákaz diskriminace v dokumentech sekundárního práva ES s důrazem na rovnost mužů a žen v odměňování a sociálním zabezpečení Evropská unie k rovnosti mezi muži a ženami na svých oficiálních internetových stránkách uvádí, že se jedná o „fundamentální princip demokracie.“40 Nicméně přiznává, že se stále objevuje diskriminace na základě pohlaví, a to i přesto, že se problematikou rovnosti mužů a žen, nejdříve v oblasti odměňování, začala zabývat skutečně velmi brzy. Původně byla upravena rovnost mužů a žen v úzké souvislosti se zaměstnáním (stejná odměna za stejnou práci a rovný přístup k zaměstnání), potom se úprava opatření na úrovni Společenství rozšířila i do oblasti sociálního zabezpečení (povinná i zaměstnanecká schémata sociální ochrany), aby se nakonec pozornost věnovala i problematikám souvisejícím a zdánlivě okrajovým (jako např. rovnost mezi osobami samostatně výdělečně činnými, zvýšená ochrana těhotných zaměstnankyň a sladění rodinného a pracovního života v podobě rodičovské dovolené). Tuto kategorizaci použijeme rovněž pro další členění této kapitoly.
3.1. Pracovněprávní rovnost a rovnost v odměňování Rovností příležitostí mužů a žen a potřebou jejího zajištění se zabývaly již původní zakládající dokumenty Evropských společenství. V čl. 119 Smlouvy o EHS z roku 1957 se členské státy zavázaly zajistit uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci. Její realizace měla přispět k ekonomické stabilitě v evropských státech. Tato zásada stála u zrodu evropského úsilí o rovnost mužů a žen. Skutečnost, že byla nejdříve stanovena zásada stejné odměny jistě vyplývala
40
http:://europa.eu.int/scadplus/leg/en/cha/c00006.htm
40
z charakteru Evropských společenství, které na svém počátku byly ekonomickým uskupením, jehož prvořadým cílem bylo dosáhnout ekonomického rozvoje a stability. Princip rovného odměňování, který byl zakotven ve Smlouvě o EHS, byl proveden Směrnicí č. 75/117/EHS, o přiblížení právních úprav členských států a uplatnění zásady rovného odměňování mužů a žen (dále jen Směrnice č. 75/117/EHS) Tato směrnice jednak vymezila pojem rovné odměny mužů a žen jako zásadu, kdy „za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší stejná odměna, za současného vyloučení všech forem diskriminace na základě pohlaví a při zohlednění všech aspektů a podmínek odměňování.“ 41 Za účelem implementace uvedené zásady do vnitrostátních právních řádů měly všechny členské státy přijmout legislativní opatření k zajištění rovného odměňování mužů a žen a odstranění veškeré diskriminace v této oblasti.42 Zároveň měly všechny členské státy poskytnout svým občanům ochranu před eventuálním propouštěním z důvodu zaměstnancovy žádosti o uplatnění zásady rovného odměňování zaměstnavatelem. 43 Zásada rovného odměňování pak stála u zrodu úvah o potřebě vtělit rovné zacházení s muži a ženami rovněž do systémů sociálního zabezpečení, jež (zejména v oblasti sociálního pojištění) představují de facto rovněž určitou formu odměny za práci.44 Na zásadu stejné odměny za stejnou práci navázal dokument zajišťující rovný přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postupu v zaměstnání, jakož i rovné pracovní podmínky. Jednalo se o Směrnici rady č. 76/207/EHS o realizaci zásady rovného zacházení pro muže i ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (dále jen Směrnice č. 76/207/EHS). Tato směrnice se hned v preambuli odvolávala na nezbytnost akce Společenství k dosažení zásady rovného zacházení mezi muži a ženami, neboť
Srov. čl. 1 Směrnice č. 75/117/EEC Srov. čl. 2, 3 Směrnice č. 75/117/EEC 43 Srov. čl. 5 Směrnice č. 75/117/EEC 41 42
44
Takový výklad lze nalézt v ustálené judikatuře Evropského soudního dvora – viz především
rozsudek ve věci C-262/88 Barber.
41
„rovné zacházení pro pracovníky a pracovnice představuje jeden z cílů Společenství, pokud jde o harmonizaci životních a pracovních podmínek.“ Zásadu rovného zacházení Směrnice definovala jako stav, kdy „nebude existovat jakákoliv diskriminace z důvodu pohlaví, ať přímo nebo nepřímo, s odvoláním zejména na manželsky nebo rodinný stav.“45 Uplatnění zásady rovného zacházení podle Směrnice znamená, že nedojde k žádné diskriminaci z důvodů pohlaví, pokud jde o podmínky, včetně kritérií výběru, pro přístup ke všem zaměstnáním nebo pracovním místům, nezávisle na sektoru nebo odvětví činnosti a ke všem stupňům hierarchie pracovních funkcí. Zvlášť bylo zdůrazněno provádění této zásady pokud jde o přístup na všech úrovních a ke všem typům odborného poradenství pro volbu povolání, odborné výchovy a rekvalifikace, 46 stejně tak jako provádění zásady rovného zacházení pokud jde o pracovní podmínky včetně podmínek upravujících propouštění.47 Směrnice uložila v této souvislosti členským státům některé povinnosti. Jednalo se především o povinnost zrušit všechny zákony, nařízení a správní opatření, jakož i prohlášení za neplatné všech ustanovení kolektivních smluv, individuálních pracovních smluv, vnitřních předpisů apod., které jsou v rozporu se zásadou rovného zacházení. Členské státy dále měly zavést taková opatření, aby se umožnilo všem osobám, které se cítí poškozeny v důsledku nedodržení zásady rovného zacházení , domáhat se svých nároků soudní cestou poté, co se mohli uchýlit k jiným kompetentním orgánům. 48 Směrnice o realizací zásady rovného zacházení pro muže a ženy se na dlouhou dobu stala stěžejním právním předpisem v této oblasti, přijatým na úrovni ES. Protože se týkala rovněž rovných pracovních podmínek, v některých aspektech mohou její ustanovení být relevantní i pro oblast rovného zacházení s muži a ženami v sociálním zabezpečení, jak bude patrno v další analýze týkající se rozsudků Evropského soudního dvora.
Srov. čl. 2 Směrnice č. 76/207/EEC Srov. čl. 4 Směrnice č. 76/207/EEC 47 Srov. čl. 5 Směrnice č. 76/207/EEC 48 Srov. čl. 6 Směrnice č. 76/207/EEC 45 46
42
Směrnice Rady č. 2000/78/ES ustanovující všeobecnou strategii rovného zacházení v zaměstnání a povolání se kromě Směrnice č. 76/207/EEC odvolává rovněž na Všeobecnou deklaraci lidských práv, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, pakty OSN o občanských a politických právech a hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropskou úmluvu o ochraně základních práv a svobod, Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 111 zakazující diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání, jakož i na Komunitární chartu základních sociálních práv pracovníků.49 V této Směrnici se koncipuje všeobecná strategie boje proti diskriminaci na základě náboženství, víry, invalidity, věku nebo sexuální orientace ve vztahu k zaměstnání či povolání, s cílem zajistit provedení zásady rovného zacházení.50V této souvislosti se předpokládá zabránění veškerým formám diskriminace, tedy jak přímé, tak nepřímé. Za zvláštní formu diskriminace je prohlášeno rovněž sexuální obtěžování. Směrnice se vztahuje na všechny osoby zaměstnané ať už v soukromém či veřejném sektoru, pokud se týká podmínek přístupu k zaměstnání, přístupu ke všem typům vzdělávání, a to na všech úrovních, zaměstnávání a pracovních podmínek, včetně propouštění a odměn,
jakož
i
členství
a
angažovanost
ve
sdruženích
zaměstnanců
a
zaměstnavatelů.51 Směrnice kromě jiného umožňuje zavedení či udržení takových opatření, která vedou k zamezení znevýhodněním či jejich vyrovnáním (pozitivní akce). 52 V roce 2002 došlo na úrovni Společenství k významné změně právní úpravy rovného zacházení s muži a ženami v souvislosti se zaměstnáním. Prostřednictvím Směrnice č. 2002/73/EC o změně Směrnice Rady č. 76/207/EEC došlo k novelizaci uvedené normy tak, aby více odpovídala současným požadavkům a reagovala rovněž na ustálenou judikaturu Evropského soudního dvora. Především byly zakotveny definice přímé a nepřímé diskriminace, sexuálního obtěžování a obtěžování na základě pohlaví, které v dosavadní legislativě chyběly.
Srov. preambule Směrnice č. 2000/78/EC Srov. čl. 1 Směrnice č. 2000/78/EC 51 Srov. čl. 3 Směrnice č. 2000/78/EC 52 Srov. čl. 7 Směrnice č. 2000/78/EC 49 50
43
Právo ES po deseti letech platnosti všeobecné směrnice upravilo speciálně rovnost mužů a žen pro oblast samostatné výdělečné činnosti. Směrnice Rady č. 86/613/EHS o provádění zásady rovného zacházení mezi muži a ženami v samostatné výdělečné činnosti, včetně zemědělství a o ochraně samostatně výdělečně činných žen v těhotenství a mateřství, kladla důraz na rovné zacházení s muži a ženami, pokud jde o zřízení, vybavení nebo rozšíření podniku nebo zahájení či rozšíření jakékoli jiné formy samostatné výdělečné činnosti, včetně finančních možností. 53 Za diskriminaci se považovalo stanovení rozdílných podmínek pro zřízení podniku manžely a osobami mimo manželský svazek. 54 Pro účely sociálního zabezpečení se stanovilo, že „v případech, kde v členském státě existuje soustava sociálního zabezpečení pro samostatně výdělečně činné osoby, takový členský stát přijme nutná opatření, aby umožnil manželům nechráněným soustavou sociálního zabezpečení pro samostatně výdělečně činné osoby, dobrovolně se připojit k příspěvkové soustavě sociálního zabezpečení.“55
3.2. Rovnost mužů a žen v sociálním zabezpečení V průběhu 80. let se rozšířilo pojetí rovného zacházení s muži a ženami i na oblast sociálního zabezpečení, která ostatně s pracovněprávní problematikou úzce souvisí. V této souvislosti byly přijaty dvě směrnice, týkající se povinných a zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení. Směrnice Rady č. 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách sociálního zabezpečení (dále jen Směrnice č. 79/7/EHS) provádí Směrnici č. 76/207/EEC, která stanoví, že Rada přijme ustanovení určující obsah, rozsah a mechanismus uplatnění zásady rovného zacházení v otázkách sociálního zabezpečení. 56 Podle článku 3 Směrnice se má zásada rovného zacházení pro muže a ženy uplatnit v zákonných systémech, event. systému sociální pomoci, upravujících sociální
Srov. čl. 4 Směrnice č. 86/613/EEC Srov. čl. 5 Směrnice č. 86/613/EEC 55 Srov. čl. 6 Směrnice č. 86/613/EEC 56 Srov. Preambule Směrnice č. 79/7/EEC 53 54
44
ochranu v případě nemoci, invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemocí z povolání a nezaměstnanosti.57 Jak výčet ošetřených sociálních událostí napovídá, jedná se především o pojistné systémy sociálního zabezpečení. Směrnice v těchto věcech zakazuje přímou i nepřímou diskriminaci na základě pohlaví s odvoláním zejména na manželský nebo rodinný stav, obzvláště pokud jde o rozsah systémů a podmínek přístupu do nich, povinnost přispívat a výpočet příspěvků, jakož i o výpočet dávek. Zásada rovnosti však nesmí být na újmu ochrany žen z důvodů mateřství.58 Směrnice umožňuje, aby členské státy vyloučily z její působnosti stanovení důchodového věku, zvýhodnění osob, jež pečovaly o děti, poskytování starobního nebo invalidního důvodu na základě odvozeného nároku manželky a poskytování zvýšení dávek z titulu dlouhodobé invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemocí z povolání na vyživovanou manželku.59 Rovněž v případě diskriminace v této oblasti se staví, že poškozený musí mít možnost domáhat se svých práv soudní cestou. 60 Legislativa Evropských společenství se dále zaměřila na zaměstnanecké systémy, prostřednictvím Směrnice Rady č. 86/378/EHS o provádění zásady rovného zacházení pro muže a ženy v zaměstnaneckých systémech sociálního zabezpečení (dále jen Směrnice č. 86/378/EHS). Tato Směrnice provádí jednak Smlouvu o EHS, jež stanoví zásadu stejné mzdy za stejnou práci, přičemž se mzdou rozumí rovněž úhrady, které pracovník dostává přímo nebo nepřímo od svého zaměstnavatele v souvislosti se svým zaměstnáním, a jednak Směrnici č. 79/7/EEC, která předpokládá stanovení obsahu, rozsahu a opatření provádějících zásadu rovného zacházení v zaměstnaneckých systémech. Zaměstnaneckými systémy sociálního zabezpečení se přitom rozumí takové systémy, jejichž cílem je zajistit zaměstnancům i osobám samostatně výdělečně činným dávky zamýšlené jako doplněk k dávkám poskytovaným zákonnými systémy sociálního zabezpečení nebo jako náhrada těchto systémů, nezávisle na tom, zda
Srov. čl. 3 Směrnice č. 79/7/EEC Srov. čl. 4 Směrnice čl. 79/7/EEC 59 Srov. čl. 7 Směrnice č. 79/7/EEC 60 Srov. čl. 6 Směrnice č. 79/7/EEC 57 58
45
členství v takových systémech je povinné nebo dobrovolné.61 Zaměstnanecké systémy, které spadají do působnosti Směrnice, poskytují sociální ochranu pro případ nemoci, invalidity, stáří, pracovního úrazu či nemoci z povolání a nezaměstnanosti.62 Věcný rozsah je tedy stejný, jako v případě obecných systémů sociálního zabezpečení upravených Směrnicí 79/7/EEC. Na rozdíl od Směrnice č. 79/7/EEC se stanoví taxativní výčet ustanovení, která jsou v protikladu zásadě rovného zacházení. Jedná se např. o určování osob, které se smí zúčastnit zaměstnaneckého systému, stanovení povinné či dobrovolné účasti, stanovení různých pravidel pokud jde o věk pro vstup do systému, dobu účasti na něm či minimální délku zaměstnání, jako podmínky pro vznik nároku na dávku apod.63 Rovněž se v zaměstnaneckém důchodovém pojištění striktně vyžaduje při stanovení důchodového věku, zatímco v základních systémech upravených Směrnicí 79/7/EHS a rozdílný důchodový věk připouští. V reakci na bohatou judikaturu přijala Rada EU v roce 1996 Směrnici č. 96/97/EC novelizující Směrnici č. 86/378/EEC. Nově bylo např. ve Směrnici stanoveno, že tato „nebrání zaměstnavateli poskytnout osobám, které dovršily důchodový věk pro účely poskytování penzí podle zaměstnaneckého systému, ale které zatím nedovršily důchodový věk pro účely poskytování důchodu ze zákonného důchodového systému, doplňkovou penzi, jejímž cílem je dorovnat celkovou výši dávky vyplácené těmto osobám v porovnání s částkou vyplácenu ve stejné situaci osobám druhého pohlaví, které již dovršily zákonem stanovený důchodový věk pro nárok na důchod ze zákonného systému.“ 64 Novelizace zmíněné Směrnice rozšířila případy, kdy se ustanovení právní úpravy zaměstnaneckých systémů nepovažují za diskriminační.65
Srov. čl. 2 Směrnice č. 86/378/EEC Srov. čl. 4 Směrnice č. 86/378/EEC 63 Srov. čl. 6 Směrnice č. 86/378/EEC 64 Srov. čl. 2 Směrnice č. 86/378/EEC ve znění Směrnice 96/97/EC 65 Jednalo se např. o stanovení rozdílných úrovní dávek v případě dávkově definovaných systémů financovaných na základě kapitálových rezerv, když nerovnost částek vyplývá z použití pojistně matematických faktorů rozlišujících podle pohlaví v době když se zavádí financování systému (čl. 6 odst. 1 písm. h) Směrnice č. 86/378/EEC ve znění Směrnice 96/97/EC, nebo o stanovení rozdílných úrovní příspěvků zaměstnavatele u příspěvkově definovaných systémů, když cílem je vyrovnat výši konečných dávek pro obě pohlaví, či u dávkově definovaných systémů financovaných na základě kapitálových rezerv, kde cílem příspěvků zaměstnavatelů je zajistit přiměřenost kapitálových rezerv nutných k pokrytí nákladů stanovených dávek (čl. 6 odst. 1 písm. i) Směrnice č. 86/378/EEC ve znění Směrnice 96/97/EC) 61 62
46
Rovnost příležitostí v oblasti sociálního zabezpečení se týká především pojistných systémů, kde jsou členské státy směrnicemi vázány k přijetí opatření, která zaručí jak rovnost přístupu k těmto systémům, tak rovnost při jejich využívání.
3.3. Rovnost mužů a žen v souvislosti se zaměstnáním a povoláním V roce 2006 přijala Rada po dlouholetých diskusích směrnici, která shrnuje právní úpravu dosavadních směrnic přijatých v oblasti rovnosti mužů a žen v přístupu k zaměstnání a povolání, jakož i v sociálním zabezpečení. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5.července 2006, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání obsahuje ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o: a) přístup k zaměstnání, včetně postupu v zaměstnání, a k odbornému vzdělávání; b) pracovní podmínky, včetně odměny; c) systémy sociálního zabezpečení pracovníků. Rovněž obsahuje ustanovení k zajištění účinnějšího provádění této zásady prostřednictvím zavedení příslušných postupů. 66
3.4 Rovnost mužů a žen ve zvláštních oblastech V zatím poslední fázi normotvorby v oblasti rovného postavení mužů a žen se právní normy ES soustředily na zlepšení podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro těhotné ženy a na sladění rodinného a pracovního života formou možnosti využití rodičovské dovolené, ke které je rovný přístup jak pro muže, tak pro ženy. Tato opatření byla přijímána v průběhu 90. let a pro úplnost budou zde rovněž, byť jen stručně zmíněna. Směrnice Rady č. 92/85/EEC o zavedení opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných pracovnic a pracovnic, které jsou krátce po
66
Srov. čl. 1 Směrnice č. 2006/54/ES.
47
porodu nebo které kojí dítě je jednou ze směrnic, které byly přijímány na základě rámcové Směrnice č. 89/391/EEC o provádění opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. V souladu s touto Směrnicí měla být Komisí vypracována pravidla o měření a stanovení chemických, fyzikálních a biologických vlivů a průmyslových procesů, které jsou považovány za rizikové pro těhotné a kojící pracovnice, jakož i pro pracovnice krátce po porodu.67 S ohledem na rodinu Evropské společenství přijalo rámcovou smlouvu uzavřenou mezi organizacemi UNICE (Svaz průmyslových a zaměstnavatelských konfederací Evropy), CEEP (Evropské středisko podniků s veřejnou účastí) a ETUC (Evropská odborová konfederace) o rodičovském volnu, jejíž provádění zaručilo Směrnicí Rady č. 96/34/EC o rámcové smlouvě uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a ETUC o rodičovském volnu. Tato smlouva navázala na Komunitární chartu základních sociálních práv pracovníků a Dohodu o sociální politice připojenou k Maastrichtské smlouvě. V jejím rámci se smluvní strany shodly, že „pracujícím mužům a ženám je dáno individuální právo na rodičovské volno na základě narození nebo adopce dítěte, aby jim bylo umožněno o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců do dosažení daného věku do 8 let, který stanoví členské státy, nebo zaměstnavatelé a zaměstnanci.“68 Členským státům a sociálním partnerům přitom smlouva dává poměrně značné možnosti modifikace úpravy rodičovského volna. V oblasti rovnosti příležitostí je možné zmínit rovněž Směrnici Rady č. 97/81/ES týkající
se
Rámcové
dohody
o
práci
na
částečný
úvazek
uzavřené
organizacemi UNICE, CEEP a ETUC. Účelem uvedené Dohody, která vychází z Komunitární charty základních sociálních práv pracovníků z roku 1989, je zajistit odstranění diskriminace pracovníků na částečný úvazek a zlepšit kvalitu jejich práce a přispět k pružné organizaci pracovní doby. 69 Princip nediskriminace je přitom definován tak, že „pokud jde o podmínky zaměstnání, s pracovníky na částečný úvazek nebude zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými pracovníky na plný úvazek jenom proto, že pracují na částečný úvazek, ledaže by rozdílné zacházení bylo objektivně zdůvodněno.“70
Srov. čl. 3 Směrnice č. 92/85/EEC. Srov. čl. 2 Rámcové smlouvy o rodičovském volnu 69 Srov. čl. 1 Rámcové dohody o práci na částečný úvazek 70 Srov. čl. 4 Rámcové dohody o práci na částečný úvazek 67 68
48
V podstatě čerstvou novinku v oblasti rovnosti mužů a žen představuje Směrnice Rady č. 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. Tato směrnice byla přijata na konci roku 2004. Jejím hlavním cílem je zavést zásadu rovného zacházení do
oblasti
pojistných
systémů,
kde
bývá
pohlaví
často
jedním
z pojistněmatematických faktorů. V preambuli Směrnice se k tomu uvádí: „Používání pojistně-matematických faktorů týkajících se pohlaví je běžně rozšířeným postupem v pojišťovnictví a ostatních souvisejících finančních službách. Aby se zajistilo rovné zacházení
s
muži
a
ženami,
nemělo
by
používaní
pohlaví
jako
pojistněmatematického faktoru vést k rozdílům ve výši pojistného a v pojistném plnění. ….. …. Méně příznivé zacházení se ženami z důvodů těhotenství či mateřství by mělo být považováno za formu přímé diskriminace na základě pohlaví, a proto by mělo být v pojišťovnictví a v souvisejících finančních službách zakázáno. Náklady spojené s riziky těhotenství a mateřství by tudíž neměly být spojovány pouze s osobami jednoho pohlaví.“ Článek 5 odst. 1 Směrnice pak upravuje: „Členské státy zajistí, aby ve všech nových smlouvách uzavřených nejpozději po 21. prosinci 2007 nevedlo použití pohlaví jako faktoru při výpočtu výše pojistného a pojistného plnění pro účely pojištění a souvisejících finančních služeb u jednotlivých pojištěnců k rozdílům ve výši pojistného a v pojistném plnění.“
4. Shrnutí Jak je z tohoto stručného přehledu patrno, právní úprava EU v oblasti rovných příležitostí mužů a žen je velmi členitá a pokrývá mnoho oblastí. Jednou z nejdůležitějších oblasti je nepochybně rovné postavení mužů a žen v oblasti sociálního zabezpečení s tím, že se jedná především o sociální pojištění, kde rovnost nabývá charakteru rovnosti v odměňování. V návaznosti na tuto kapitolu se bude další analýza věnovat vybraným rozsudkům Evropského
soudního
dvora
s cílem
zmapovat,
jaké
největší
aplikační
a
implementační problémy se objevují v praxi členských států EU v oblasti rovného 49
postavení mužů a žen v sociálním zabezpečení, s důrazem na důchodové a nemocenské pojištění.
50
III. ANALÝZA ROZSUDKŮ EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA TÝKAJÍCÍCH SE ROVNÉHO ZACHÁZENÍ S MUŽI A ŽENAMI V OBLASTI SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ, RESP. DŮCHODOVÉHO A NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ
Rozhodnutí Evropského soudního dvora představují jeden z nejdůležitějších zdrojů informací, díky nimž je možné zjistit, jak vykládat jednotlivé právní normy Evropských společenství. Tato rozhodnutí rovněž do značné míry poskytují informaci o tom, která oblast zkoumané problematiky představuje pro členské státy největší aplikační problémy. Rozhodnutí Evropského dvora týkající se rovného zacházení s muži a ženami v oblasti důchodového a nemocenského pojištění byla vyhledána prostřednictvím internetového vyhledávače této instituce.71 Jedná se zároveň o nejnovější rozhodnutí - zpravidla nejsou dřívějšího data, než z roku 2000. K analýze bylo vybráno 12 rozsudků a již z prvního přehledu vyplynulo, že v souzených případech naprosto převažuje problematika důchodového pojištění a rovného přístupu k tomuto systému. V oblasti nemocenského pojištění nebyl zaznamenán de facto žádný případ, v analýze bude zmíněn pouze rozsudek týkající se rodičovských výhod poskytovaných zaměstnavatelem. Obě zmiňované oblasti sociálního pojištění jsou Evropským soudním dvorem v souzených případech nahlíženy zpravidla z hlediska problematiky rovného odměňování mužů a žen, což je patrno především v oblasti nemocenského pojištění, s nímž velmi úzce souvisí problematika rodičovské dovolené a s ní spojené nároky. Analyzované rozsudky lze dle předmětu sporu rozdělit do následujících skupin: 1. rozhodnutí, ve kterých bylo předmětem sporu zohlednění doby výchovy dětí pro posouzení doby pojištění v důchodovém pojištění (C-366/99)
71
http://curia.europa.eu/jurisp/cgi-bin/form.pl?lang=cs
51
2. případy, kdy se řešila otázka účasti na systému důchodového pojištění (zpravidla zaměstnaneckého systému) v případě práce na částečný úvazek (C-270/97, C-271/97, C-356/03, C-4/02 a C-5/02, C-50/96) 3. případy, kdy byla řešena otázka oprávněnosti rozdílného důchodového věku pro muže a ženy, jakož i odlišného výpočtu dávky (C-154/96, C-303/02, C50/99, C-423/04, C-19/02) 4. poslední skupinu tvoří rozhodnutí, ve kterém byly předmětem zkoumání rodičovské výhody poskytované zaměstnavatelem, ovšem pouze ženám (C476/99, C-294/04) Uvedené třídění bude představovat osnovu předkládané analýzy.
1. Výchova dětí a doba pojištění Otázka zohlednění výchovy dětí jako doby pojištění je pro Českou republiku velmi aktuální, a to především vzhledem k tomu, že český systém důchodového pojištění stále (jako jediný systém v celé EU) upravuje zohlednění výchovy dětí přednostně pro ženy s tím, že muž musí o zohlednění této výchovy požádat, zatímco ženě je tato doba zohledněna automaticky jen na základě jejího prohlášení Ve svém rozhodnutí C-366/99 Griesmar Evropský soudní dvůr rozhodl, že zohlednění výchovy dětí pouze u žen je de facto diskriminační vůči mužům, a to i přesto, že takové stanovení podmínek získávání dob pojištění odpovídá reálné situaci, kdy většina výchovy dětí a péče o ně zpravidla připadá právě na ženu. Předmětem sporu byl francouzský doplňkový systém důchodového pojištění pro státní zaměstnance, který přiznává právo zohlednit dobu péče o děti jako dobu služby pro účely důchodového pojištění pouze ženám – státním zaměstnankyním. Pan Griesmar, otec tří dětí se proti tomuto ustanovení bránil a domáhal se, aby doba péče o jeho tři děti byla započtena i jemu, i když je muž. Kromě jiného označil předmětná ustanovení francouzského zákona o státní službě za příčící se evropskému právu, především čl. 119 Smlouvy o ES a Směrnici 86/378. Na podporu svého tvrzení pan Griesmar uvedl, že péče o děti se ženám zohledňuje bez závislosti na tom, zda skutečně zůstaly s dětmi doma v rámci mateřské dovolené. Nejde tedy o zohlednění doby absence v práci jako pojistné doby, ale o určitý bonus za výchovu dětí. Při rozhodování soudu neobstál ani argument francouzské vlády, která tvrdila,
52
že zvýhodnění žen – státních zaměstnankyň mělo zohlednit sociální realitu, totiž nevýhody, které jsou ženy nuceny překonávat během své profesionální kariéry, přičemž je převážná část výchovy dětí a péče o ně svěřena právě jim. Příslušné ustanovení francouzského zákona bylo Evropským soudním dvorem označeno jako ustanovení příčící se zásadě rovného odměňování. I když se v souzeném případě jednalo o doplňkový systém, jsou závěry soudu přinejmenším inspirativní pro českou praxi a další směřování legislativy v této oblasti.
2.
Účast
na
systému
důchodového
pojištění
(zprav.
zaměstnaneckém) V této oblasti byly v poslední době řešeny tři případy (dva spojené) z Německa, v souvislosti se zaměstnaneckými systémy. První případ se týkal dvou spojených věcí –C-270/97 Sievers a C-271/97 Schrage. Obě ženy pracovaly pro německou poštu (Deutsche Bundespost), a to na částečný úvazek a v takovém rozsahu hodin, že nikdy nesplnily podmínku účasti na zaměstnaneckém
důchodovém
systému
VAP.
V okamžiku,
kdy
dosáhly
důchodového věku, byly jim tedy poskytnuty pouze důchody ze základního systému, bez možnosti nárokovat dávky ze systému zaměstnaneckého pojištění, které by bývaly byly pro ně výhodnější. V reakci na to ve své argumentaci žalobkyně uvedly, že vyloučení zaměstnanců pracujících na částečný úvazek z nároku na účast na systému doplňkového důchodového pojištění představuje diskriminaci na základě pohlaví, jež je zakázána. Ve
svém
rozhodnutí
Evropský
soudní
dvůr
v podstatě
připustil
možnost
retroaktivního nabytí účasti na předmětném systému doplňkového pojištění s tím, že obě zaměstnankyně si mohou zpětně doplatit své příspěvky do systému a následně z tohoto systému začít čerpat důchodové dávky. V rozsudku C-356/03 Mayer se jednalo rovněž o účast na doplňkovém systému, tentokrát však v době čerpání mateřské dovolené. Paní Mayer během mateřské dovolené pobírala příspěvek v mateřství od státu a od zaměstnavatele příplatek k tomuto příspěvku ve výši rozdílu mezi příspěvkem poskytnutým státem a posledním čistým výdělkem u zaměstnavatele před odchodem na mateřskou dovolenou. Po tuto dobu tedy paní Mayer neměla příjmy, které by podléhaly
53
příspěvku na doplňkový důchodový systém, za něž by byl její zaměstnavatel povinen odvádět měsíční příspěvky jejímu penzijnímu fondu. Tento fond při výpočtu výše pojistné renty paní Mayer nezohlednil dávky, které tato pobírala od svého zaměstnavatele v průběhu svých mateřských dovolených. Paní Mayer požadovala, aby tyto doby byly naopak zohledněny při výpočtu nároků na pojistnou rentu, kterou získala v doplňkovém důchodovém systému. Evropský soudní dvůr v této věci uvedl, že příslušná ustanovení Směrnice 86/378/EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že „brání pravidlům vnitrostátního práva, podle nichž zaměstnankyně nezíská za dobu zákonné mateřské dovolené, která je zčásti placena zaměstnavatelem, nároky na poskytnutí pojistné renty, jež je součástí doplňkového důchodového systému, z toho důvodu, že získání těchto nároků je podmíněno tím, že zaměstnankyně pobírá po dobu mateřské dovolené zdanitelný příjem.“ Podobně, jako v případech Sievers a Schrage, i v případě C-50/96 Schröder se jednalo o účast v zaměstnaneckém systému VAP, tentokrát u zaměstnankyně německého Telecomu. Paní Schröder se nicméně domáhala uznání své účasti na zaměstnaneckém systému po celou dobu svého zaměstnání u Telecomu, a to včetně doby, kdy zde pracovala na částečný úvazek. Argumentovala přitom tím, že vyloučení osob pracujících na částečný úvazek ze zaměstnaneckého systému představuje diskriminaci na základě pohlaví, a to vzhledem k tomu, že dle statistických údajů v roce 1991 95% zaměstnanců pracujících na částečný úvazek byly ženy. Soud dal stěžovatelce zapravdu a stanovil povinnost umožnit osobám pracujícím na částečný úvazek retroaktivně se účastnit zaměstnaneckého systému. V jiných dvou spojených případech –C-4/02 Schönheit a C-5/02 Becker soud však zdůraznil, že pokud práce na částečný úvazek (rovněž se jednalo o práci ve veřejném sektoru) je v důchodovém pojištění znevýhodněna a přitom se práce na částečný úvazek v této oblasti týká téměř výhradně žen, je třeba takovou situaci napravit, aby přestala splňovat znaky nepřímé diskriminace žen. Soud stanovil, že příslušná ustanovení evropského práva „brání takové právní úpravě, která by připouštěla snížení důchodů státním zaměstnancům, kteří pracovali na částečný úvazek po alespoň určitou část svého pracovního života, pokud tato kategorie státních zaměstnanců zahrnuje mnohem vyšší počet žen než mužů, ledaže by
54
taková právní úprava byla ospravedlnitelná objektivními faktory, jež nesouvisí s žádnou diskriminací na základě pohlaví.“ Ze všech výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že možnost úpravy vlastního zaměstnaneckého systému důchodového pojištění je omezena právě kritériem rovného zacházení s muži a ženami, a to dokonce i v případě, že tato rovnost je porušena pouze nepřímo (např. stanovením omezení pro osoby pracující na částečný úvazek, když se přitom ve většině případů jedná o ženy).
3. Rozdílný důchodový věk pro muže a ženy a odlišný výpočet dávky Ve věci C-154/96 Wolfs řešil Evropský soudní dvůr situaci, kdy belgické právo připustilo flexibilní důchodový věk tak, že umožnilo mužům i ženám odejít do důchodu po dovršení 60. roku věku (důchodový věk je v Belgii stanoven na 65 let pro muže a 60 let pro ženy). V oblasti výpočtu důchodové dávky tento nový systém zachoval rozdíl mezi muži a ženami tak, že jako hranici, odkdy se zohledňovaly příjmy, stanovil pro muže 45 a pro ženy 40 let. Znamenalo to tedy, že důchodová dávka je počítána jinak pro muže a jinak pro ženy. Soud však judikoval, že příslušné ustanovení Směrnice 79/7/EHS „má být interpretováno tak, že stanoví, že pokud národní legislativa zachovala rozdílný důchodový věk pro muže a ženy, takový členský stát je oprávněn rovněž stanovit způsob výpočtu dávky důchodu odlišně v závislosti na pohlaví.“ Podobně se vyslovil Evropský soudní dvůr rovněž v případu C-303/02 Haackert, když stanovil, že rozdílný důchodový věk pro muže a ženy je v souladu se Směrnicí 79/7/EHS, která předpokládá národní legislativní odchylku jako přípustnou. V daném případě se jednalo o předčasný důchod, do něhož rakouská právní úprava připouští odchod v případě nezaměstnanosti, ovšem po dovršení určitého věku, přičemž tento věk se liší u žen a mužů. Pan Haackert namítal, že kdyby byl býval ženou, byl by býval splnil podmínky pro odchod do tohoto předčasného důchodu a domáhal se stanovení stejného věku pro muže a ženy v tomto případě. K jeho argumentaci se připojila dokonce i Evropská komise s tím, že podmínky stanovené pro předčasný důchod z důvodu nezaměstnanosti nesouvisí s přípustným rozdílem v důchodovém věku v případě klasických starobních důchodů a že tento rozdíl u předčasných důchodů představuje diskriminaci. Rakouská vláda naopak tvrdila, že předčasný 55
důchod velmi úzce souvisí s běžným starobním důchodem, kromě jiného proto, že se od něj odvozuje, a domáhala se určení, že rozdílnost věku pro přiznání předčasného důchodu z důvodu nezaměstnanosti je legitimní a v souladu s evropským právem. Evropský soudní dvůr dal rakouské vládě zapravdu s tím, že podmínky stanovené národní legislativou pro předčasný důchod se odvíjí od právní úpravy starobního důchodů, ve které se rozdílný důchodový věk pro muže a ženy připouští. Otázka rozdílného věku byla řešena rovněž v případu C-50/99 Podesta, ovšem v souvislosti s pozůstalostním důchodem. Vdovec po paní Podesta, která pracovala 35 let ve farmaceutickém průmyslu a odváděla pojistné na doplňkové důchodové pojištění do penzijních fondů, uplatnil po smrti své ženy nárok na pozůstalostní penzi. Orgány penzijních fondů však jeho žádost zamítly s tím, že nedosáhl věku 65 let stanoveného pro vdovce, mají-li mít tito nárok na pozůstalostní penzi. Své stanovisko příslušný pojistný fond zakládal na kolektivní smlouvě, která stanovila pro vdovce věk 65 let a pro vdovy věk 60 let pro vznik nároku na pozůstalostní penzi. Pan Podesta takové ustanovení označil za diskriminační. Evropský soudní dvůr pak ve svém rozhodnutí stanovil, že „článek 119 Smlouvy o ES se vztahuje i na doplňkové důchodové systémy a brání jim v rozlišování mezi muži a ženami ohledně věku ve kterém jejich manžel či manželka je oprávněn k čerpání pozůstalostní penze v důsledku jejich smrti.“ Soud tak dal panu Podestovi zapravdu. Jiný případ pana Hlozka – C-19/02 Hlozek– byl posuzován z hlediska rovného odměňování, a to i přesto, že se jednalo o tzv. přechodný důchod. Pan Hlozek byl propuštěn v souvislosti s restrukturalizací podniku, která zahrnovala ukončení činnosti výrobní jednotky, kterou řídil. V té době mu bylo 54 let a vztahovala se na něj pouze ta část sociálního plánu firmy Roche, pro kterou pracoval, jež předpokládala poskytnutí jednorázového odstupného. Kdyby byl pan Hlozek ve stejné situaci a ve stejném věku ženou, vztahovala by se na něj jiná část sociálního plánu. Dostal by sice nižší odstupné, ale byl by mu přiznán tzv. přechodný důchod za období pěti let následujících po rozvázání pracovního poměru. Protiprávnost sociálního plánu podniku spatřoval pan Hlozek v tom, že stanoví rozdílný věk pro muže (55 let) a pro ženy (50 let). Firma Roche na svou obranu tvrdila, že dotčený sociální plán má za cíl vzít v úvahu zvýšené riziko nezaměstnanosti, kterému je pracovník vystaven, když je propuštěn v 5 posledních letech před odchodem do důchodu. Vzhledem k tomu, že rakouská legislativa stanoví v důchodovém systému rozdílný důchodový věk pro 56
muže a ženy, byla odpovídajícím způsobem nastavena věková hranice i v sociálním plánu firmy. Soudní dvůr judikoval, že „pojem odměna dle Směrnice 75/117/EHS se vztahuje i na předmětný přechodný důchod. Směrnice však nebrání použití sociálního plánu, který stanoví rozdílné zacházení pro muže a ženy pokud jde o věk, v němž vzniká nárok na přechodný důchod, pokud se tito pracovníci a pracovnice nacházejí podle vnitrostátní právní úpravy předčasných důchodů v rozdílných situacích vzhledem ke skutečnostem relevantním pro přiznání takového důchodu.“ Pan Hlozek tak v tomto případu neuspěl. Poslední a nejnovější rozsudek v této oblasti je poněkud kuriózní. Věc C-423/04 Richards se totiž týkala osoby, která podstoupila chirurgickou operaci změny pohlaví z muže na ženu a z titulu svého nově nabytého pohlaví žádala, aby jí byl přiznán starobní důchod po dovršení důchodového věku stanoveného pro ženy, tedy 60 let. Evropský soudní dvůr v této věci judikoval, že příslušná ustanovení Směrnice 79/7/EHS „musí být vykládána v tom smyslu, že brání právním předpisům, které osobě, jež v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem změnila pohlaví z mužského na ženské, upírají starobní důchod z důvodu, že nedosáhla věku 65 let, ačkoliv stejná osoba by měla nárok na takový důchod ve věku 60 let, pokud by byla podle vnitrostátního práva považována za ženu.“ Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že evropské právo zásadně ponechává na vnitrostátní legislativě, zda stanoví odlišný důchodový věk pro muže a ženy a dopady takového stanovení připouští i do jiných systémů, např. systémů odměňování ve firmě, či zaměstnaneckých výhod. V souvislosti s pozůstalostními důchody však již takové odlišení dle pohlaví a věku Evropský soudní dvůr oprávněným neshledal.
4. Rodičovské výhody poskytované zaměstnavatelem Ve věci C-476/99 Lommers se pan Lommers domáhal, aby byly zrovnoprávněny podmínky, za kterých se poskytují výhody pro rodiče ze strany zaměstnavatele. Konkrétně se jednalo o jesle pro děti, které jsou dle pravidel zaměstnavatele poskytovány výhradně matkám, otcům pouze v situacích nouze. Zaměstnavatel, v tomto případě Ministerstvo zemědělství Nizozemska, argumentoval tím, že takovýmto ustanovením se snaží vyrovnávat nerovnosti mezi pracovníky a pracovnicemi ministerstva. Na předběžnou otázku podanou národními soudy 57
Evropský soudní dvůr odpověděl, že příslušný článek Směrnice 76/207/EHS „nebrání systému vytvořeném ministerstvem, v tom, aby reagoval na rozšířenou nízkou míru zastoupení žen u takového zaměstnavatele tím, že vytvoří omezený počet míst ve vlastním zařízení péče o děti a tato místa dá téměř výlučně k dispozici ženám. Takové podmínky je nicméně třeba stanovit tak, aby k těmto místům v jeslích měli přístup i mužští zaměstnanci, pokud sami pečují o děti.“ V jiném rozhodnutí –C-294/04 Herrero - Evropský soudní dvůr judikoval, že doba čerpání mateřské dovolené má být započtena jako doba odsloužených let služby, a to i přesto, že žena, která uspěla ve výběrovém řízení, požádala o odklad nástupu do funkce z důvodu dočerpání mateřské dovolené. Jednalo se zde o případ paní Herrero, která byla zaměstnána u firmy Imsalud jako dočasná zaměstnankyně, přičemž firma organizovala výběrové řízení pro přijetí stálých zaměstnanců. V tomto řízení paní Herrero uspěla a měla nastoupit na nové místo do jednoho měsíce. Vzhledem k tomu, že byla v té době na mateřské dovolené, požadovala prodloužení lhůty do doby ukončení této dovolené, přičemž rovněž žádala, aby jí byla zmíněná dovolená zohledněna pro výpočet jí odsloužených let ve službě. Imsalud vyhověl pouze první části jejího požadavku, dobu čerpání mateřské dovolené jí odmítl započítat. Evropský soudní dvůr posuzoval tento případ z hlediska souladu se Směrnicí 76/207/EHS a stanovil, že tato Směrnice „brání vnitrostátním právním předpisům, které nepřiznávají zaměstnankyni, která čerpá mateřskou dovolenou stejná práva jako jsou práva jiných uchazečů stejného výběrového řízení, pokud jde o podmínky přístupu ke kariéře úředníka, vzhledem k tomu, že odkládají její nástup do služby na dobu po ukončení této dovolené, aniž by zohlednily dobu zmíněné dovolené pro výpočet let odsloužených touto zaměstnankyní ve službě.“ Z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že evropské právo, tak jak je vykládáno Evropským
soudním
dvorem,
předpokládá
zachování
rovnosti
pohlaví
i
v rodičovských výhodách poskytovaných zaměstnavatelem, a to i přesto, že zaměstnavatel je oprávněn přijmout taková opatření, aby na svém pracovišti podporoval příslušníky toho pohlaví, které je u něj méně zastoupeno. Rovněž tak zaměstnankyním na mateřské dovolené musí být zajištěny stejné podmínky, jako ostatním zaměstnancům, a to včetně zápočtu doby čerpání mateřské dovolené jako doby služby pro účely zaměstnaneckého důchodového systému. 58
5. Rozsudky Evropského soudního dvora související se sociálními aspekty rovného odměňování pro muže a ženy Evropský soudní dvůr se v poslední době vyjadřoval rovněž v kauzách, které se netýkaly přímo sociálního pojištění, ale souvisely zpravidla s mateřstvím či rodičovstvím a týkaly se nejčastěji rovného odměňování, nebo úhrad s odměnou za práci souvisejících. Pro ilustraci bylo vybráno několik případů. V případu C-249/97 Gruber se jednalo o ženu, která pracovala u rakouského zaměstnavatele až do doby, než porodila postupně dvě děti a z důvodu nedostatku zařízení poskytujících sociální služby péče o děti byla nucena ukončit svůj pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele. Ten jí ale poskytl jen částečné odstupné, nikoli v plné výši, což bylo v souladu s rakouskými pracovněprávními předpisy. Paní Gruber však takovou úpravu napadla a domáhala se plného odstupného s tím, že rakouské právní předpisy zakládají nepřímou diskriminaci žen, neboť ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnance z důvodu péče o děti se v převážné většině případů týká žen – zaměstnankyň. Evropský soudní dvůr však v této souvislosti žalobkyni nedal za pravdu a judikoval, že „článek 119 Smlouvy o ES, na který se paní Gruber odvolávala, nebrání národní právní úpravě, podle které je odstupné poskytováno zaměstnancům, kteří předčasně ukončí svůj pracovní poměr za účelem výkonu péče o své děti z důvodu nedostatku zařízení péče o děti, když je tato platba snížena ve vztahu k odstupnému pro zaměstnance, který pracoval u zaměstnavatele stejnou dobu, ale podá výpověď z důvodu nepříznivých pracovních podmínek nebo chování zaměstnavatele.“ S odstupným souvisí rovněž případ C-220/02 Ósterrechischer Gewerkschaftsbund. V tomto případu se však jednalo o započítání některých dob jako dob zaměstnání, nicméně opět v Rakousku a opět zde hrál roli nedostatek zaopatřovacích možností pro malé děti. Jedním z přednesených argumentů byla opět skutečnost, že rodičovskou dovolenou v Rakousku čerpá 98,2% žen a pouze 1,7% mužů. Žalobce tvrdil, že při výpočtu odstupného v případě zrušení pracovních poměrů platí v mnoha případech zákonná úprava, tj. k dobám trvání rodičovské dovolené se nepřihlíží. Naproti tomu byla postavena účast v ozbrojených silách a bylo řečeno, že při výpočtu odstupného
v případě
zrušení
pracovních
poměrů
se
naopak
ke
službě 59
v ozbrojených silách a civilní službě přihlíží. Žalobce žádal, aby bylo určeno, že rodičovská dovolená pro matky se započítá při vyměřování výše odstupného v pracovním poměru stejným způsobem jako vojenská služba nebo civilní služba, tedy v délce trvání osmi měsíců. Evropský soudní dvůr v této věci kromě jiného argumentoval rozsudkem Gruber, který byl označen za „výraz ustálené judikatury podle níž plnění na odškodnění, poskytovaná zaměstnanci při ukončení pracovního poměru, představují druh odsunuté odměny, na kterou má zaměstnanec na základě svého pracovního poměru nárok, která mu je poskytována v okamžiku ukončení pracovního poměru, která mu ulehčí vyrovnat se se situací vzniklou ztrátou jeho pracovního místa a která mu zajišťuje zdroj příjmu pro dobu hledání nové práce.“ Podle soudu však výrazné rozdíly existují s ohledem na důvody pro přerušení pracovního poměru. Služba v ozbrojených složkách a civilní služba je vykonávána ve veřejném zájmu a je výkonem občanské povinnosti vůči státu. Oproti tomu je rozhodnutí pro nebo proti využití možnosti rodičovské dovolené pro dotčeného zaměstnance svobodného charakteru: nestanoví se totiž povinnost, aby rodiče k péči o své děti čerpali rodičovskou dovolenou. ESD tedy uzavřel, že „článek 141 Směrnice Rady 75/117/EHS nebrání tomu, aby bylo při výpočtu odstupného přihlédnuto z titulu počtu odsloužených let v zaměstnání k délce trvání vojenských služeb nebo jejich rovnocenné náhrady v podobě civilních služeb vykonávaných převážně muži, ale nikoliv k délce trvání rodičovských dovolených, které čerpají nejčastěji ženy.“ Za složku mzdy ve smyslu článku 119 Smlouvy ES byl Evropským soudním dvorem označen i vánoční bonus, a to v případě C-333/97 Lewen a Denda. Tento charakter neztrácí vánoční bonus ani tehdy, je-li zaměstnavatelem poskytován dobrovolně a jeli placen hlavně, nebo výlučně jako pobídka k budoucí práci a loajalitě k firmě. Soud dále řešil otázku, zda se jedná o diskriminaci v případě, že zaměstnavatel odmítne vyplatit tento vánoční bonus zaměstnankyni, která je na rodičovské dovolené a její pracovní poměr je tedy de facto suspendován. Soud v této věci dospěl k závěru, že citovaný článek 119 Smlouvy ES zakazuje zaměstnavateli vyloučit zaměstnankyně na rodičovské dovolené zcela z nároku na dobrovolně placený bonus, aniž by vzal v potaz práci vykonanou takovou ženou v uplynulém roce, nebo doby, na které se vztahuje ochrana těhotných žen a matek. Stejný článek, ani Směrnice 92/85 a 96/34 nebrání nicméně zaměstnavateli, aby takový vánoční bonus snížil adekvátně s 60
přihlédnutím k trvání rodičovské dovolené, nebo aby odmítl vyplatit bonus, který je vázán na podmínku aktivního výkonu práce ženě, která je na rodičovské dovolené. Zvláštní ochrany těhotných žen a matek zaručené evropským právem se rovněž týkal případ C-191/03 McKenna. Paní McKenna byla zaměstnaná v irském veřejném sektoru, otěhotněla a téměř během celého těhotenství čerpala na základě lékařského doporučení z důvodu patologického stavu spojeného s těhotenstvím volno z důvodu nemoci. V této situaci spadala paní McKenna do režimu, který nerozlišuje mezi patologickými stavy spojenými s těhotenstvím a nemocemi, které se těhotenství netýkají. Proto tento režim napadla a tvrdila, že byla vystavena diskriminaci v rozporu se Směrnicí 76/207, neboť její patologický stav spojený s těhotenstvím byl postaven na roveň nemoci a dny její nepřítomnosti byly odečteny od celkového počtu dnů volna z důvodu nemoci, na které měla nárok. Dále tvrdila, že snížení její odměny o polovinu po uplynutí období 183 dnů, v průběhu něhož měla nárok na plnou odměnu, představuje méně příznivé zacházení, pokud jde o odměnu, což je porušením článku 141 Smlouvy ES a Směrnice 75/117. Soud v této věci judikoval, že uvedený režim volna spadá pod citovaný článek, nicméně že pravidla popsaná výše, která stejně zacházejí s těhotnými ženami, jako s ostatními pracovníky co se týče odečítání dnů pracovního volna od celkového maximálního počtu placených dnů volna z důvodu nemoci, nezakládají diskriminaci na základě pohlaví zakázanou zmíněným článkem Smlouvy ES a citovanou Směrnicí.
6. Shrnutí Vybrané rozsudky Evropského soudního dvora jasně naznačují nekompromisní podporu rovnosti pohlaví evropským právem. Jak již bylo uvedeno, jsou v poslední době souzeny především případy, které se týkají důchodového pojištění, především systémů zaměstnaneckého pojištění. Vzhledem k tomu, že v České republice tento systém stále ještě chybí (projevuje se jen v podobě dílčích prvků), může být judikatura
Evropského
soudního
dvora
vhodným vodítkem a
legislativních pracích na tomto systému, pokud budou
inspirací
při
ovšem obnoveny.
Z rozhodnutí Evropského soudního dvora lze totiž načerpat cenné informace o tom, čeho se v dané oblasti vyvarovat a co je naopak z hlediska evropského práva přípustné. 61
IV. ANALÝZA PRAXE V ČLENSKÝCH STÁTECH EU Jak již bylo výše naznačeno, získat informace o praxi v členských státech EU bylo pro výzkumný tým poměrně složité, a to už především z toho důvodu, že zkoumaná problematika je velmi specifická a relevantní údaje nejsou na internetu dostupné. Veškeré údaje, které bylo možné v ČR získat, byly reflektovány v sekundární analýze. Pro analýzu praxe v členských státech EU byl použit informační systém MISSOC, jehož výhodou je srovnatelnost a komplexnost zde dostupných údajů, nevýhoda naopak spočívá v pro účely této studie přílišné obecnosti informací, jež jsou v tomto systému dostupné. Z uvedených důvodů bylo možné ze systému MISSOC vysledovat v podstatě tři okruhy informací, jež jsou relevantní pro tuto studii: 1. V oblasti důchodového pojištění se informace, jež reflektují postavení mužů a žen týkají v podstatě pouze důchodového věku. Údaje týkající se např. zohlednění doby péče o děti apod. v systému MISSOC nejsou dostupné. 2. V oblasti dávek nemocenského pojištění poskytovaných na základě péče o děti – tzv. mateřské, resp. otcovské, nebo rodičovské dávky – je v systému MISSOC již mnohem více informací, jež budou reflektovány níže. 3. Systém MISSOC obsahuje rovněž informace o rodičovských dávkách, jež nepatří do pojistných systémů. I tyto dávky budou, alespoň okrajově, zmíněny.
1. Stanovení důchodového věku v členských státech EU Důchodový věk je v systému důchodového pojištění jedinou MISSOCem mapovanou veličinou, v souvislosti s níž je zohledněno pohlaví. Směrnice EU ostatně stanovení rozdílného důchodového věku připouštějí. V této souvislosti lze nicméně vysledovat tři základní skupiny států: a) státy, kde je stanoven důchodový věk bez rozdílu pohlaví – Portugalsko, Dánsko, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Island, Finsko, Švédsko
62
b) státy, kde je důchodový věk stanoven různě pro muže a ženy s tendencí tento rozdíl postupem času vyrovnat – Rakousko, Belgie, Estonsko, Řecko, Litva, Lichtenštejnsko, Slovensko, Velká Británie c) státy, kde je důchodový věk stanoven různě pro muže a ženy a není zatím náznak, že by se tento rozdíl měl vyrovnat – Polsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko Důchodový věk, tak jak je stanoven v jednotlivých členských státech EU k 31. 12. 200672 a zemích Evropského hospodářského prostoru, je uveden v následující tabulce. Tabulka: Důchodový věk v zemích EHP Země
Muži
Ženy
Belgie
65
64 / 65(2009)
Dánsko
65 / 67 (ti, kterým bylo 60 65 / 67 (ti, kterým bylo 60 po 1. 7. 1999)
po 1. 7. 1999)
Německo
65
65
Estonsko
63
59,5 / 63 (2016)
Francie
60 / 6573
60 / 65
Finsko
65
65
Irsko
65 / 6674
65 / 66
Island
67
67
Itálie75
65
60
Kypr
65 / 63 horníci
65
72
Dostupné údaje dosud nezachycují sociální systémy 1.1.2007 přistoupivších nových členských zemí
– Bulharska a Rumunska. 73
Základní systém / Zaměstnanecký systém
74
Základní systém / Příspěvkový systém
75
Pro pojištěné před 1.1.1996 flexibilní důchodový věk 57-65 let.
63
Litva
62
60 / 62 (2007)
Lichtenštejnsko
64
64
Lotyšsko
62,5
60
Lucembursko
65
65
Maďarsko
62
62
Malta
61
60
Nizozemsko
65
65
Norsko
67
67
Polsko
65
60
Portugalsko
65
65
Rakousko
65
60
Řecko
65
60 / 65 (pojištění od 1. 1. 1993)
Slovensko
62 (2014)
62 (2014)
Slovinsko
61 / 63 (2009)
60 / 61 (2008)
Španělsko
65
65
Švédsko
61-67
61-67
Švýcarsko
65
64
Velká Británie
65
60 / 65 (2020) Zdroj: MISSOC
Kromě České republiky neexistuje v současné Evropské unii stát, který by v souvislosti s důchodovým věkem zohledňoval péči o děti, a to navíc v podstatě pouze u žen. Jedná se o ojedinělý jev, který skutečně nemá v jiném členském státě EU obdoby. Jediný stát, kde se koncepce důchodového věku určitým způsobem blíží české koncepci, je Slovinsko, kde se do doby pojištění započítávají rovněž tzv.
64
„nepříspěvkové doby“, tedy např. doba péče o dítě. Tato doba pak následně snižuje důchodový věk. Rozhodně však ani v případě Slovinska nelze hovořit o české paralele, a to především z toho důvodu, že v případě české právní úpravy se důchodový věk snižuje ženě na základě jejího prohlášení automaticky dle počtu vychovaných dětí, aniž by se přihlíželo k tomu, jak intenzivně se žena na výchově dětí skutečně podílela.
2. Rodičovské dávky poskytované z nemocenského pojištění V systémech nemocenského pojištění se mezi evropskými státy z hlediska rovných příležitostí mužů a žen rovněž objevily jakési tři skupiny států, resp. tři formy přístupů k dávkám, které nahrazují příjem v době po narození dítěte a v souvislosti s tímto narozením. d) státy, které zachovaly nárok pouze matce a poskytují ve svých systémech čistě mateřské dávky – Německo, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Lucembursko, Malta, Kypr, Slovensko e) státy, které poskytují mateřské i otcovské dávky – Belgie, Dánsko, Francie, Itálie (pouze za určitých podmínek), Litva a Lotyšsko f) státy, kde se poskytují rodičovské dávky tomu, kdo o dítě reálně pečuje – Island, Norsko, Švédsko, Finsko (zde se poskytují i otcovské dávky), Slovinsko, Portugalsko Z této kategorizace je na první pohled patrné, že třetí skupina států, tedy státy poskytující rodičovské dávky tomu, kdo o dítě pečuje, je tvořena především severskými zeměmi, jež jsou tradičně „průkopníky“ v této oblasti a jež díky podpoře rodiny dlouhou dobu držely primát v zaměstnanosti žen a jejich zastoupení rovněž např. ve veřejném životě. Pro ilustraci uvádíme v následujícím textu bližší informace o dávkách při péči o dítě poskytovaných ve Francii a Norsku. Francie Francie je příkladem státu z druhé skupiny, tedy států, které zavedly zvláštní otcovskou dávku vedle dávky mateřské.
65
Ve Francii se poskytuje mateřská a otcovská dávka, jež je určena celé pracující populaci. Mateřská dávka se poskytuje 16 týdnů (6 týdnů před porodem a 10 po porodu). Tuto dobu je možné prodloužit o 2 týdny při komplikovaném těhotenství, nebo na 26 týdnů, jedná-li se o 3. dítě v rodině, či 34 týdnů, pokud se narodila dvojčata, či dokonce na 46 týdnů, jedná-li se o vícečetný porod. Otcovská dávka se poskytuje po dobu 11 dní v průběhu 4 měsíců po narození dítěte. Obě dávky jsou poskytovány i v případě adopce a mohou být rozděleny mezi rodiči. V případě, že matka po porodu zemře, má otec nárok na její mateřskou dovolenou. Pokud dojde v důsledku čerpání těchto dávek k poklesu příjmů, podílí se na jejich dorovnání zaměstnavatel. Obě dávky však zásadně představují 100% dosavadního výdělku. Norsko76 V norském systému národního pojištění se poskytují rodičovské dávky pracující populaci a mateřská dávka neaktivním matkám. Nárok na tyto dávky vzniká i v případě adopce. Rodičovská dávka se poskytuje tomu z rodičů, kdo pečuje o dítě za podmínky, že v předchozích 10 měsících pracoval alespoň 6 měsíců. Zajímavé je, že na rodičovskou dávku může vzniknout nárok oběma rodičům současně. Maximální délka doby čerpání této dávky je 43 týdnů v plné výši, nebo 53 týdnů ve výši 80% dávky. Dalším zajímavým znakem této dávky je, že 5 týdnů čerpání dávky je určeno výhradně otci dítěte a nemůže je místo něj vyčerpat matka. Během 6 týdnů po porodu mohou dávku čerpat oba rodiče najednou, jak již bylo řečeno. Norská úprava umožňuje rovněž tzv. dílčení rodičovské dávky, jehož účelem je umožnit práci na částečný úvazek v kombinaci se sníženou dávkou. Za tímto účelem je třeba uzavřít písemnou dohodu se zaměstnavatelem, která se předkládá národní pojišťovně.
76
I když Norsko není členským státem EU, zařazuje jej MISSOC do svých přehledů a rovněž v mnoha
odborných pracovních skupinách při Komisi EU jsou členy zástupci Norska. Tato země má navíc natolik zajímavý systém dávek pro rodiče, že jsme se rozhodli ji jako příklad přece jen uvést.
66
V případě, že matka dítěte je studentka, nebo se o dítě nemůže starat z důvodu nemoci, může otec čerpat dávku po dobu 29 týdnů v plné výši, nebo po dobu 39 týdnů ve výši 80% dávky. Rodičovská dávka zásadně nahrazuje plně příjem s tím, že je stanoven určitý strop výše dávky. V odpovídající výši a za odpovídajících podmínek je možné čerpat rodičovské dávky i v případě adopce dítěte mladšího 15 let s tím, že se pochopitelně nezohlední doba před porodem.
3. Rodičovské dávky financované ze státního rozpočtu Pro úplnost je třeba zmínit rovněž třetí skupinu dávek, o nichž lze získat určitý přehled prostřednictvím systému MISSOC. Jedná se o rodičovské dávky, které známe ze systému státní sociální podpory upraveného v České republice. Tyto dávky jsou financovány ze státního rozpočtu a nejsou tedy vázány na žádný pojistný systém. Není bez zajímavosti, že zdaleka ne všechny státy takovými dávkami disponují. Rodičovské dávky, které jsou financované ze státního rozpočtu, nesouvisejí nijak s příjmem a představují státní podporu rodinám s dětmi, resp. osobám, jež o děti doma pečují, absentují v následujících zemích: Řecko, Španělsko, Irsko, Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Švýcarsko, Švédsko, Finsko a Velká Británie. Vzhledem k tomu, že po dohodě se zadavatelem nemají být tyto dávky předmětem hlubšího zkoumání, nebudeme se jimi dále zabývat a na tomto místě odkážeme pouze na relevantní tabulky MISSOC dostupné na internetu.
4. Shrnutí Ze všech zkoumaných zemí se norská úprava zdá být nejštědřejší vůči rodinám jako takovým a vůči otcům zvlášť. V ostatních zemích se otcovské dávky, pokud se vůbec přiznávají, poskytují na 1018 dní. Otcovské dávky jsou známy kromě jiného rovněž z post-komunistických zemí, zavedly je Lotyšsko a Litva. 67
Z dostupných informací nebylo možné vysledovat žádné zvláštní rozdíly mezi dávkami poskytovanými biologickým rodičům a dávkami poskytovanými adoptivním rodičům, kromě rozdílů pochopitelných (např. adoptivním rodičům se nebudou poskytovat dávky před porodem apod.). Znamená to zřejmě, že členské státy EU v současné době v podstatě nečiní rozdíly mezi adoptivními a biologickými rodiči z hlediska sociální podpory takovým rodinám.
68
V. ANALÝZA ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY NEMOCENSKÉHO A DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ Z HLEDISKA ROVNOSTI MUŽŮ A ŽEN S DŮRAZEM NA VZTAH K PRÁVU ES 1. Analýza české právní úpravy nemocenského a důchodového pojištění z hlediska rovnosti mužů a žen 1.1. Česká právní úprava nemocenského pojištění a dávek souvisejících s péčí o děti Česká právní úprava především nemocenského pojištění doznala v poslední době výrazné změny – po padesáti letech byl přijat nový zákon o nemocenském pojištění – zák. č. 187/2006 Sb. (jeho účinnost byla odložena na 1. 1. 2008). Tento právní předpis přinesl některé dlouho očekávané koncepční změny v oblasti nemocenského pojištění, zároveň došlo k uvedení systému nemocenského pojištění do většího souladu s principem rovnosti mužů a žen. Dosavadní dávky nemocenského pojištění, které je třeba zkoumat z hlediska rovnosti mužů a žen, tedy dávka peněžité pomoci v mateřství a příspěvku při ošetřování člena rodiny, totiž nesplňovaly zcela požadavky kladené právem ES na úpravu rovnosti mužů a žen v oblasti nemocenského pojištění. V důvodové zprávě k novému zákonu o nemocenském pojištění se k této problematice uvádí: „Navrhovaná úprava vychází důsledně z principů rovného zacházení
s muži a ženami v oblasti nemocenského
pojištění
a ze
zákazu
diskriminace. Pro pojištěnce obou pohlaví platí stejné podmínky účasti na nemocenském pojištění i stejné podmínky, za kterých jim z tohoto pojištění náleží dávky nemocenského pojištění. U peněžité pomoci v mateřství došlo k odstranění nerovnosti žen a mužů tím, že se umožňuje, aby se žena, která porodila dítě, vystřídala v nároku na tuto dávku se svým manželem nebo otcem dítěte. Pokud se jedná o poskytování této dávky z důvodu převzetí dítěte do trvalé péče, nečiní zákon rozdíl mezi pohlavími osob, které dítě převzaly, s tím, že o tuto dávku může požádat kterákoli z oprávněných osob.
69
Předkládaný návrh zákona odstraňuje nerovnosti přetrvávající zejména v oblasti peněžité pomoci v mateřství a ošetřovného a je plně v souladu se Směrnicí Rady č. 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení s muži a ženami v oblasti sociálního zabezpečení, neboť způsobem vymezení okruhu pojištěných osob, podmínek účasti těchto osob na pojištění i podmínek nároku na jednotlivé dávky plně respektuje zásadu rovného zacházení a v tomto smyslu neumožňuje žádnou diskriminaci z důvodu pohlaví. Zvýhodněné podmínky trvání nároku na peněžitou pomoc v mateřství ve prospěch ženy a podmínky nároku na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství jsou dány specifikem mateřství, což uvedená Směrnice umožňuje.“ V současné době jsou výše zmíněné dávky upraveny v novém zákoně v § 32 – 38 (peněžitá pomoc v mateřství) a v § 39-41 ošetřovné (dříve příspěvek při ošetřování člena rodiny). Z hlediska rovnosti mužů a žen jsou významná především ta ustanovení,
která
upravují
podmínky
vzniku
nároku
na
příslušnou
dávku
nemocenského pojištění. Podle § 32 má nárok na peněžitou pomoc v mateřství „a) pojištěnka, která porodila dítě; před porodem má v době nejdříve od počátku osmého týdne před očekávaným dnem porodu nárok na peněžitou pomoc v mateřství těhotná pojištěnka, b) pojištěnec, pokud převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu c) pojištěnec, který pečuje o dítě, jehož matka zemřela, d) pojištěnec, který o dítě pečuje a je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě porodila, pokud matka dítěte nemůže nebo nesmí o dítě pečovat pro závažné dlouhodobé onemocnění, pro které byla uznána dočasně práce neschopnou, a nemá nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství, e) pojištěnec, který pečuje o dítě a je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě porodila, pokud s matkou dítěte uzavřel písemnou dohodu, že bude pečovat o dítě; tuto dohodu lze uzavřít s účinkem na dobu nejdříve od počátku sedmého týdne po porodu dítěte.“
70
V právní úpravě peněžité pomoci v mateřství se objevila zcela nová možnost, aby tuto dávku čerpal rovněž muž, a to nikoli pouze v případě, že se matka o dítě nemůže starat, ale rovněž pokud se spolu dohodnou, že dávku bude po určitou dobu pobírat muž, který je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě porodila. Zároveň je zákonem chráněno šestinedělí matky, což je v souladu s předpisy práva ES. Dávka v případě, že se rodiče v péči o dítě vystřídají, náleží pouze jednomu z nich – v § 32 odst. 7 se uvádí, že „den, od kterého bude tento pojištěnec o dítě pečovat, nesmí spadat do období, za které byla peněžitá pomoc v mateřství vyplacena matce dítěte.“ V kontextu české společnosti, kde počet otců, kteří pobírají dávky poskytované na základě péče o dítě, nedosahuje ani 2% všech příjemců těchto dávek, se lze domnívat, že se zákon o nemocenském pojištění v této oblasti přiblížil požadavkům na rovnost mužů a žen v sociálním zabezpečení kladeným především Směrnicí č. 79/7/EHS a takto stanovená právní úprava je s danou Směrnicí v souladu. Lze snad nicméně vyslovit názor, že pokud se přijímal zcela nový předpis o nemocenském pojištění, jehož součástí je rovněž dávka poskytovaná na základě rané péče o právě narozené dítě, bylo by bývalo zřejmě vhodnější stanovit určitý počet dní, kdy by např. bylo možné dávky poskytnou i současně, ale oběma rodičům, přičemž nárok otce by zanikl v případě nečerpání dávky, nebo po uplynutí šestinedělí by se mohl opět na určitý počet dní stanovit nárok pouze pro otce s tím, že matka by po dobu těchto dní na dávku nárok neměla. Zvolení jedné z nastíněných variant by bývalo nijak zvlášť nezatížilo rozpočet systému nemocenského pojištění ( v druhém případě vůbec) a zároveň by odpovídalo v současné době velmi prosazovanému trendu slaďování pracovního a rodinného života pro oba partnery. Navíc by využití této dávky otcem mohlo napomoci, aby se rodiče dělili o péči o dítě i nadále. Druhou dávkou, která souvisí zpravidla s péčí o dítě, a to zásadně až do 10 let věku, je tzv. ošetřovné, tedy dávka poskytovaná podle § 39 „zaměstnanci, který nemůže vykonávat v zaměstnání práci z důvodu a) ošetřování 1. dítěte mladšího 10 let, pokud toto dítě onemocnělo nebo utrpělo úraz, nebo … 71
b) péče o dítě mladší 10 let, protože 1. školské zařízení nebo zvláštní dětské zařízení, popřípadě jiné obdobné zařízení pro děti, v jehož denní nebo týdenní péči dítě jinak je, nebo škola, jejímž je žákem, jsou uzavřeny z nařízení příslušného orgánu z důvodu nepředvídané události, 2. dítě nemůže být pro nařízenou karanténu v péči školského zařízení nebo zvláštního dětského zařízení, popřípadě jiného obdobného zařízení pro děti, v jehož denní nebo týdenní péči dítě jinak je, nebo docházet do školy, nebo 3. fyzická osoba, která jinak o dítě pečuje, onemocněla, utrpěla úraz, porodila nebo jí byla nařízena karanténa, a proto nemůže o dítě pečovat.“ V zákoně zůstala zachována zásada, že „v témže případě ošetřování (péče) náleží ošetřovné jen jednou a jen jednomu z oprávněných“, došlo však k určitému prolomení této zásady v tom smyslu, že bylo stanoveno, že ošetřovné může náležet i „postupně dvěma oprávněným, jestliže se v témže případě ošetřování (péče) vystřídají.“ K vystřídání však může dojít jen jednou, což je vzhledem k poměrně krátké podpůrčí době vcelku logické a rovněž administrativně schůdné. Dávka ošetřovného tak, jak je upravena novým zákonem o nemocenském pojištění, je zřejmě plně v souladu se zásadou rovného postavení mužů a žen v nemocenském pojištění, k čemuž přispěla možnost střídání partnerů, ale především skutečnost, že podmínky vzniku nároku na tuto dávku jsou stanoveny z hlediska pohlaví neutrálně a nijak neupřednostňují např. matku dítěte.
1.1.1. Exkurz č. 1 – rodičovský příspěvek Pro úplnost je zřejmě vhodné alespoň v krátkosti zmínit dávku státní sociální podpory, která v podstatě navazuje na čerpání peněžité pomoci v mateřství a poskytuje se na základě péče o dítě, a to až do čtyř let jeho věku. Jak je všeobecně známo, vyvinula se tato dávka z tzv. mateřského příspěvku, jenž byl zaveden již v roce 1968 do československého právního řádu s cílem zakotvit jakousi „sociální mzdu“ pro ženu, která se o své dítě postará doma na úkor své
72
pracovní kariéry a zároveň nevyužije služeb předškolních zařízení pro děti, čímž ušetří státnímu rozpočtu náklady spojené s financováním takových zařízení. Po roce 1989 se tato dávka přetvořila na rodičovský příspěvek a byla původně vyplácena pouze tomu, kdo celodenně, osobně a řádně pečoval o své dítě, aniž by si mohl vlastní prací zajistit jakýkoli příjem. Podmínky pro vznik nároku na tuto dávku, která se pak stala součástí systému státní sociální podpory, se nakonec rozvolnily natolik, že v současné době vzniká nárok na rodičovský příspěvek tomu rodiči, který celodenně osobně a řádně pečuje aspoň o jedno dítě do čtyř let věku (event. do sedmi let věku, jde-li o dítě, které je dlouhodobě zdravotně postižené), nebo zajistí takovou péči o dítě jinou zletilou osobou. Zároveň se nijak neomezuje výdělečná činnost takového rodiče, ani se netestuje jeho příjem. Skutečnost, že podmínky pro vznik nároku na rodičovský příspěvek byly rozvolněny, byla přijata mezi obyvatelstvem pochopitelně kladně. Koncepce rodičovského příspěvku jako takového byla nicméně změněna: ze sociální mzdy, která měla kompenzovat ztrátu možnosti pracovat (zpravidla ženě), se stal příspěvek na péči o dítě, a to i když ke ztrátě možnosti výkonu výdělečné činnosti nedošlo, nebo k ní došlo pouze na omezenou dobu. Lze se domnívat, že za daných podmínek by bylo bývalo logičtější definovat rodičovský příspěvek jako tzv. testovanou dávku, tedy dávku, na kterou vzniká nárok v závislosti na výši příjmu v rodině. V současné době tak vzniká nárok na rodičovský příspěvek každému rodiči, bez ohledu na to, zda tuto dávku potřebuje, nebo nikoli. Argument, že se tak realizuje ústavní právo na rodinu a výchovu dětí, zřejmě nemůže obstát. Z hlediska rovnosti mužů a žen je sice pravda, že pokud nárok na rodičovský příspěvek nezaniká, když rodič začne pracovat, pokud dítě neumístí do školky či jeslí, ale zajistí péči o něj jinou zletilou osobou, znamená to určitou podporu sladění pracovního a rodinného života. Příspěvek nicméně na druhou stranu nemotivuje žádným způsobem muže, aby pečovali o své děti, což ostatně dokazuje i skutečnost, že rodičovský příspěvek např. v roce 2004 pobíralo 268 363 žen a 3021 mužů, což znamená, že rodičovský příspěvek v tom roce pobíralo 98,9% žen a pouze 1,1%
73
mužů. 77 Tato skutečnost však nesouvisí s právní úpravou, jako spíše s genderovými stereotypy, jež jsou v české společnosti ještě stále hluboce zakořeněné.
1.1.2. Exkurz č. 2 – úrazové pojištění Pro úplnost se jeví vhodným alespoň okrajově zmínit právní úpravu úrazového pojištění, a to z toho důvodu, že souvisí s právní úpravou nemocenského pojištění. Nový zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění, byl přijat v roce 2006 a účinnosti má nabýt dne 1.1.2008, jeho účinnost však pravděpodobně bude ještě odložena. Důvodová zpráva k tomuto zákonu z hlediska rovnosti mužů a žen uvádí: „Navrhovaná úprava vychází důsledně z principů rovného zacházení s muži a ženami v oblasti úrazového pojištění a ze zákazu diskriminace. Pro zaměstnance obou pohlaví platí stejná pravidla, stejný okruh dávek, stejná práva i povinnosti. Pokud by bylo úrazové pojištění svěřeno komerční sféře, lze předpokládat, že by došlo postupně k diferenciaci sazeb pojistného mezi pohlavími vlivem rozdílnosti pojišťovaných rizik z důvodu úspěchu na trhu. Pro odstranění diskriminace by pak bylo nutno zavést komplikovanou státní regulaci týkající se jak pojistného, tak plnění - ta by se však mohla dostat do rozporu s obecným trendem komunitárního práva nezavádět pro oblast pojišťovnictví z hlediska rovného zacházení a zákazu diskriminace žádná omezení - také pojišťovací asociace EU prosazují úspěšně v komerčním pojištění zachování dosavadní diferenciace mezi muži a ženami. Soulad se Směrnicí Rady 79/7/EHS o postupném zavádění zásady rovného zacházení s muži a ženami v oblasti sociálního zabezpečení vyplývá ze samé podstaty úrazového pojištění, jehož nároky nezávisí na pohlaví, věku, či jiných skutečnostech, jimiž se uvedená Směrnice zabývá, a diskriminační jednání ve smyslu Směrnice tak nepřichází v úvahu, ale pouze na zdravotním poškození a jeho důsledcích na lidský organismus. Proto navrhovaná úprava neobsahuje zvláštní ustanovení o úpravě rovného zacházení a zákazu diskriminace.“
77
Srov. Ženy a muži ČR v datech, Český statistický úřad, Praha 2005 – dostupné na adrese
http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/publ/1415-05-
74
1.2. Česká právní úprava důchodového pojištění z hlediska rovnosti mužů a žen V oblasti důchodového pojištění je třeba od sebe odlišit tři pilíře důchodového pojištění, tedy •
Základní systém – v ČR upravený zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
•
Systém zaměstnaneckého pojištění – dosud neobsažený v českém právním řádu a
•
Systém penzijního připojištění – v ČR upravený zákonem č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších předpisů
1.2.1. Základní systém V současné době lze konstatovat, že stávající základní systém důchodového pojištění upravený zákonem č. 155/1995 Sb. nevykazuje z hlediska právní úpravy rovnosti mužů a žen právem ES a požadavků směrnic ES žádné závažnější nedostatky. Účast na pojištění je upravena stejně pro muže a ženy, důchodový věk je stanoven odlišně pro muže a ženy, což však právo ES připouští jako možnou výjimku v základním systému. Jak již nicméně bylo řečeno v předchozích částech této studie, všeobecným trendem je postupně sbližovat důchodový věk pro muže a ženy a tomuto trendu se přizpůsobuje i Česká republika. Jistou otázkou, která však stále zůstává otevřena, je ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., jímž se upravuje důchodový věk pro starobní důchod. Toto ustanovení zní: „§ 32 (1) Důchodový věk činí a) u mužů 60 let, b) u žen 1. 53 let, pokud vychovaly alespoň pět dětí, 2. 54 let, pokud vychovaly tři nebo čtyři děti, 3. 55 let, pokud vychovaly dvě děti,
75
4. 56 let, pokud vychovaly jedno dítě, nebo 5. 57 let, pokud pojištěnci dosáhli tohoto věku do 31. prosince 1995. (2) U pojištěnců, kteří dosáhnou věkových hranic uvedených v odstavci 1 v období od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2012, se důchodový věk stanoví tak, že ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice, se přičítají u mužů dva kalendářní měsíce a u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po 31. prosinci 1995 do dne dosažení věkových hranic uvedených v odstavci 1, a za důchodový věk se považuje věk dosažený v takto určeném kalendářním měsíci v den, který se číslem shoduje se dnem narození pojištěnce; neobsahuje-li takto určený měsíc takový den, považuje se za důchodový věk ten věk, který je dosažen v posledním dni takto určeného kalendářního měsíce. (3) Po 31. prosinci 2012 činí důchodový věk, pokud pojištěnci nedosáhli důchodového věku podle odstavce 1 nebo 2, a) u mužů 63 let, b) u žen 1. 59 let, pokud vychovaly alespoň pět dětí, 2. 60 let, pokud vychovaly tři nebo čtyři děti, 3. 61 let, pokud vychovaly dvě děti, 4. 62 let, pokud vychovaly jedno dítě, nebo 5. 63 let. (4) Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat.“ Jak již bylo upozorněno v sekundární analýze, jež je obsažena v této studii, je citované ustanovení z hlediska rovnosti mužů a žen problematické nikoli z důvodu
76
rozdílného důchodového věku stanoveného pro muže a ženy78, nýbrž proto, že se důchodový věk snižuje u žen v závislosti na počtu vychovaných dětí, zatímco u mužů zákon takový postup nepředpokládá. Zákon o důchodovém pojištění umožňuje pouze, aby se muž pečující o děti považoval za osobu pečující o dítě do 4 let věku dle § 5 odst. 1 písm. r), ovšem pouze, pokud podal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nejpozději do dvou let po skončení péče o dítě. Tato lhůta je prekluzivní. Již bylo rovněž upozorněno, že v této souvislosti bylo podáno několik žalob u českých soudů muži, kteří se cítili takovou právní úpravou diskriminováni. Stanoviska českých správních orgánů ke stížnostem v této oblasti jsou poměrně obsáhle citována v sekundární analýze. Z hlediska evropského práva lze v současné době konstatovat, že česká právní úprava je s ním v souladu, očekávaná reforma důchodů nicméně bude zřejmě muset tyto nerovnosti odstranit, i když pochopitelně postupně. K souladu české úpravy důchodového věku s právem ES viz následující kapitola.
1.2.2. Systém zaměstnaneckého pojištění Systém zaměstnaneckého pojištění, jak známo, v České republice dosud nebyl zaveden, i když již legislativní pokusy v tomto směru byly učiněny. Nesetkaly se však s úspěchem. V této souvislosti je České republice ze strany Evropské Komise vytýkáno, že nedostatečně transponovala relevantní směrnice EU, když určité prvky zaměstnaneckého penzijního systému existují. ČR hrozí soudní řízení u Evropského soudního dvora. Podrobněji bude o této situaci pojednáno v následující kapitole.
1.2.3. Systém penzijního připojištění se státním příspěvkem Penzijní připojištění se státním příspěvkem bylo v České republice zavedeno s účinností od 1.1.1995, a to zákonem č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem.
78
Relevantní směrnice ES připouští rozdílný důchodový věk pro muže a ženy, který se v české právní
úpravě objevuje nejen v souvislosti se starobním důchodem, ale i s důchodem vdovským a vdoveckým, který má být vyplácen déle, než jeden rok po smrti manžela.
77
Tento zákon upravuje základní pravidla pro sjednávání penzijního připojištění, jež je provozováno soukromým sektorem a účast na něm je zcela dobrovolná. Z hlediska rovnosti mužů a žen zákon obsahuje dvě základní pojistky zaručení uplatnění této zásady. V první řadě, účast na systému je dobrovolná, otevřená pro všechny, bez rozdílu, jedinou podmínkou je dosažení zletilosti k tomu, aby fyzická osoba mohla sama uzavřít smlouvu o penzijním připojištění. Druhou velmi důležitou pojistkou je výslovné stanovení zákazu diskriminace přímo v zákoně. V § 2a se uvádí: „V penzijním připojištění je zakázána diskriminace účastníků zejména z důvodů pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, zdravotního stavu nebo věku. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se nepovažuje, jestliže se pro účely výpočtu výše penze použijí údaje uvedené v úmrtnostních tabulkách zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.“ Použití úmrtnostních tabulek zvlášť pro muže a ženy je přípustné z hlediska práva ES.
78
2.
Analýza
vztahu
české
právní
úpravy
nemocenského
a
důchodového pojištění a principu rovnosti mužů a žen upraveného právem ES Na tomto místě zbývá vyrovnat se s otázkou souladu české právní úpravy nemocenského a důchodového pojištění s právními předpisy ES v oblasti rovného postavení mužů a žen. Z výše uvedeného je zřejmé, že nejproblematičtější oblastí je v této souvislosti oblast důchodového pojištění, a to především z hlediska absence právní úpravy zaměstnaneckého pojištění, reps. z hlediska nedostatečné transpozice relevantních směrnic do českého právního řádu, jakož i z hlediska zohlednění výchovy dětí v základním systému pouze u žen. Z důvodu zachování systematického uspořádání studie se budeme nejdříve zabývat snadnější otázkou spojenou s důchodovým věkem v základním systému, zatímco složitější otázka zavedení zaměstnaneckého pojištění bude pojednána posléze.
2.1.Zohlednění výchovy dětí při stanovení důchodového věku pouze pro ženy Pokud je autorům této studie známo, v této oblasti dosud nebyla Česká republika Evropskou Komisí tázána, ani nabádána k nápravě. Došlo pouze na vnitrostátní úrovni k podání některých podnětů, dokonce i k Ústavnímu soudu, směřujících ke zrušení tohoto rozdílu. Hypoteticky by tedy mohlo dojít k tomu, že některý z žalobců, kteří neuspěli se svým podáním ani u Ústavního soudu, se obrátí na Evropský soudní dvůr. Takové podání by však zřejmě neuspělo, a to z toho důvodu, že Směrnice č. 79/7/EHS výslovně stanoví možnost členským státům vyjmout z její působnosti stanovení důchodového věku, jakož i zvýhodnění osob, které pečovaly o dítě. Článek 7 doslova říká: „tato Směrnice se nedotýká práva členských států vyloučit z její oblasti působnosti: a) stanovení důchodového věku pro účely poskytování starobních důchodů a důsledků, které z toho mohou vyplývat pro jiné dávky; b) výhody poskytované v oblasti důchodového pojištění osobám, které vychovaly děti; nabytí nároku na dávky po obdobích přerušení zaměstnání v důsledku vychovávání dětí
79
V budoucnu však situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Článek 9 odst. 1 písm. f) Směrnice č. 2006/54/ES, totiž mezi příklady diskriminace v oblasti sociálního zabezpečení dle této Směrnice uvádí rovněž stanovení různých důchodových věků. Dalším argumentem pro zrušení uvedené výhody pouze pro ženy je skutečnost, že podobná úprava není obsažena v žádném jiném státě evropského prostoru. Bylo by tedy vhodné i v tomto směru přizpůsobit české důchodové pojištění běžné evropské praxi. V připravovaných návrzích důchodové reformy se ostatně s tímto postupem počítá, a to i v nejnovějších řešeních.
2.2. Systém zaměstnaneckého pojištění České republice je již poměrně dlouhou dobu vytýkáno, že dosud netransponovala některé směrnice, jež se týkají rovného postavení mužů a žen v systémech zaměstnaneckého pojištění (zejm. se jedná o Směrnici č. 86/378/EHS ve znění Směrnice 96/97/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků), ale např. rovněž o Směrnici 2003/41/ES o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi. V souvislosti s touto problematikou byla zpracována rozsáhlá Analýza směrnic EU týkajících se doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení. Tato analýza obsahuje ucelenou informaci nejen o relevantních směrnicích v této oblasti, ale rovněž o dosavadních i navrhovaných postupech ČR. Považuje se za zbytečné v analýze shromážděné poznatky na tomto místě opakovat, a proto se na ní tímto odkazuje, kromě jiného rovněž z toho důvodu, že systém zaměstnaneckého pojištění neměl být původně předmětem zkoumání tohoto výzkumného úkolu. V této studii je snad nicméně přece jen vhodné zastavit se nad některými rozsudky Evropského soudního dvora, jimiž Evropská komise argumentuje ve svých odůvodněných stanoviscích zaslaných České republice. Komise opakovaně argumentuje rozsudky Evropského soudního dvora, jejichž předmětem byla rovněž situace, kdy členský stát neimplementoval směrnici s argumentem, že určitá činnost v něm neexistuje. Jedná se především o rozsudky C-441/00 Komise vs. Spojené království Velké Británie a Severního Irska a C-214/98 Komise vs. Řecká republika. Uvedené případy se svou podstatou velmi podobaly
80
případům C-420/85 Komise vs. Itálie a C-339/87 Komise vs. Nizozemsko, které jsou starší a jejich znění je tedy hůře dostupné. Ve sporu Řecka a Komise (C-214/98) se jednalo o implementaci jiné směrnice, která vyžadovala přijetí legislativy o jatkách. V souvislosti s určitou částí této směrnice Řecko argumentovalo, že určitý typ jatek nemá a že tedy na takových jatkách nemá jak provádět kontrolu výroby masa, jak ji předpokládá a upravuje inkriminovaná směrnice. Soudní dvůr rozhodl, že se jedná o irelevantní argumentaci a rovněž v tomto případě vyslovil právní větu připomínanou rovněž Komisí v souvislosti s implementací směrnic o zaměstnaneckém pojištění Českou republikou, totiž že „činnost, na kterou se Směrnice vztahuje dosud v členském státě neexistuje, nemůže tento stát zprostit povinnosti přijmout právní a správní předpisy zajišťující, že jsou všechna ustanovení Směrnice řádně provedena do vnitrostátního práva.“ Ve sporu Komise a Spojeného království se jednalo o provedení směrnice týkající se interoperability dopravních sítí v členských státech, na kterých se provozují rychlovlaky. Tuto směrnici Spojené království neprovedlo v Severním Irsku, především z hlediska toho, že nesdělilo Komisi orgány určené jako styčná místa pro tuto záležitost za Severní Irsko. Argumentovalo přitom tím, že v Severním Irsku neexistují žádné rychlovlaky a v budoucnu se s nimi ani nepočítá, takže směrnice nemá v této části členského státu v podstatě žádnou relevanci. ESD však opět konstatoval, že skutečnost, že činnost, na kterou se směrnice vztahuje dosud v členském státě neexistuje, nemůže tento stát zprostit povinnosti přijmout právní a správní předpisy zajišťující, že jsou všechna ustanovení směrnice řádně provedena do vnitrostátního práva. Evropský soudní dvůr ve svém rozhodnutí dále uvedl, že „je nutné pro všechny občany, kteří spadají pod působnost práva Spojeného království, nebo práva Společenství, aby věděli, jaká jsou jejich práva povinnosti, pokud je či bude systém rychlovlaků provozován v členském státě.“ Posledně citovanou větu z rozsudku ESD by snad bylo možné použít pro argumentaci České republiky. Evropský soudní dvůr totiž vždy odsoudil země, které neimplementovaly určitou část směrnice, jeden z jejích aspektů s tím, že takový aspekt v jejich zemi neexistuje. Citovanou větou přitom ESD poukazuje na právo na informaci o právech a povinnostech občanům EU, pokud je či bude systém rychlovlaků provozován v členském státě. V žádném z citovaných rozsudků Evropský soudní dvůr nepřikazuje přímo členskému státu, aby zavedl celý jeden nový systém. 81
Dokonce i v případě Řecka, které bylo napadeno Komisí ES, že neimplementovalo právě pro ČR inkriminovanou směrnici o rovnosti mužů a žen v zaměstnaneckém pojištění, nebylo Řecku přikázáno, aby zavedlo systém zaměstnaneckého pojištění, ale bylo zdůrazněno, že Řecko již takové dílčí systémy má a neprovedlo v nich zavedení zásady rovnosti mezi muži a ženami. Řecko v daném případě argumentovalo tím, že jeho obecný systém i zvláštní systémy sociálního zabezpečení jsou povinné systémy, na které se vztahuje Nařízení Rady č. 1408/71 a povinná povaha těchto systémů je prokázána skutečností,
že
jsou
zřízeny
a
aplikovány
bez
jakékoli
konzultace
mezi
zaměstnavateli a zaměstnanci. Povinná povaha systémů sociálního zabezpečení vychází rovněž z řecké ústavy. Soud však odmítl tyto argumenty s tím, že jediným rozhodujícím kritériem je skutečnost, že důchod je zaměstnanci vyplácen z důvodu jeho pracovního poměru mezi ním a jeho bývalým zaměstnavatelem, tedy kritérium založené na čl. 119 Smlouvy ES. Dle soudu v Řecku existují některé systémy sociálního zabezpečení, které spadají pod účel Směrnice a že Řecko tedy musí tuto Směrnici transponovat do vnitrostátního práva. Z uvedených rozsudků Evropského soudního dvora pro Českou republiku vyplývají některé důležité poznatky: •
Z rozsudků nevyplývá přímo, že by Česká republika byla nucena zavádět systém zaměstnaneckého pojištění.
•
Česká republika je pouze povinna provést zmíněné směrnice a zajistit rovnost mužů a žen v zaměstnaneckém pojištění, resp. ve všech aspektech různých systémů zaměstnaneckých výhod, jež svým charakterem splňují znaky zaměstnaneckého pojištění.
V této souvislosti byl nicméně již vytvořen návrh věcného řešení zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy při poskytování výhod pracovníkům79. Jedná se o návrh co nejjednodušší implementace směrnic týkajících se této oblasti. Navíc, ze sociálně politického hlediska by bylo vhodné, aby český systém důchodového pojištění byl tvořen skutečně třemi a nikoli pouze dvěma pilíři, a to i
79
Návrh je ze dne 26.6.2006 a reaguje přímo na požadavky Komise ES na implementaci příslušných
směrnic.
82
tehdy, když v českém systému penzijního připojištění jsou v současné době obsaženy
některé
prvky
pojištění
zaměstnaneckého
(např.
možnost,
aby
zaměstnavatel svým zaměstnancům přispíval k jejich penzijnímu připojištění, jež si sjednali).
83
ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Na samý závěr této studie lze zdůraznit některé poznatky, jež jsou v ní obsaženy a na jejich základě vyslovit závěry a doporučení. V první řadě je třeba zdůraznit, že Česká republika svou úpravou nemocenského a důchodového pojištění spadá zcela do evropské kultury sociální ochrany. Je tomu tak především vzhledem k tradici sociálního pojištění započaté již na konci 19. století Taafeho reformami. Systémy sociálního pojištění v Československu v době 1. republiky patřily svou kvalitou a úrovní ochrany obyvatelstva mezi světovou špičku. Po roce 1989 v Československu tedy existovala tradice, na kterou bylo možné navázat a znovu zavést pojistné principy do systémů nemocenského a důchodového pojištění, jež z nich po roce 1948 byly do značné míry odbourány. Ve 2 polovině 90. let se pak k reformním požadavkům na změny v systémech nemocenského i důchodového pojištění přidaly rovněž požadavky práva ES, jež bylo třeba splnit v souvislosti s připravovaným vstupem ČR do Evropské unie. Vzhledem k již zmíněné příslušnosti ČR k evropské tradici nebyla implementace směrnic ES v oblasti sociální ochrany příliš složitá. Zřejmě největší problémy způsobila oblast rovnosti mužů a žen a antidiskriminační pravidla vůbec. I přes možná počáteční potíže byla nicméně i v této oblasti většina směrnic bez větších problémů implementována. V oblasti rovnosti mužů a žen v důchodovém a nemocenském pojištění lze obecně konstatovat soulad české právní úpravy s úpravou ES. Jediným opravdu poměrně vážným problémem české právní úpravy je dosavadní neimplementace směrnic upravujících rovnost mužů a žen v zaměstnaneckém pojištění. Česká republika byla v této souvislosti již několikrát kritizována Komisí ES a je velmi pravděpodobně, že se právě v této oblasti schyluje k prvnímu řízení ČR před Evropským soudním dvorem. Jak plyne z této studie, ESD velmi striktně dbá na dodržování zásady rovnosti mezi muži a ženami, a to i v oblasti sociálního zabezpečení. Striktně se vyžaduje implementace směrnic, v opačném případě členskému státu, který směrnice neimplementoval, hrozí sankce. Žádá se nicméně implementace, nikoli zavedení systému, který implementaci směrnice umožňuje, či zjednodušuje. 84
Z tohoto hlediska lze vyslovit naléhavé doporučení k řešení nastalé situace a urychlené implementaci příslušných směrnic ES. Lze tak učinit: a) přijetím systému zaměstnaneckého pojištění, v jehož rámci by byly implementovány relevantní směrnice ES – tato varianta je zřejmě schůdnější, transparentnější a více odpovídá současným trendům v EU, na druhou stranu může být proces přijímání příslušných právních norem zdlouhavý a náročný z hlediska hledání politického konsensu v dané oblasti 80 b) zavedením principu rovnosti mužů a žen do stávajících systémů zaměstnaneckých výhod – toto řešení se zdá poměrně složité a legislativně náročné, z politického hlediska však zřejmě poměrně snadno průchodné Která z variant možných řešení nakonec bude upřednostněna je za dané situace méně podstatné. Mnohem důležitější je implementovat směrnice týkající se zaměstnaneckého pojištění a prokázat, že Česká republika v této oblasti zásadu rovnosti mužů a žen nejen prosazuje, ale má ji rovněž upravenou v příslušných právních normách. S oblastí důchodového pojištění pak souvisí ještě jeden výše naznačený problém, kterým se jeví snížení důchodového věku pro ženy pouze na základě toho, že vychovaly děti, přičemž tato výhoda není stanovena pro muže. Jedná se nicméně o pouze dočasné negativum, při nejbližších podstatnějších změnách úpravy základního systému důchodového pojištění se počítá s jeho odstraněním. V této souvislosti byl připraven návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb. a spolu s ním další zákony. Smyslem novely, jež by měla nabýt účinnosti 1.7.2007, je kromě jiného i náprava nerovnosti mezi muži a ženami v důchodovém pojištění v oblasti důchodového věku.81
80
V této souvislosti lze připomenout, že byly již několikrát činěny pokusy směřující k přijetí zákona o
zaměstnaneckém pojištění. Tyto snahy však nikdy neslavily úspěch. 81
Navrhovaná novela byla připravena kromě jiného v reakci na nález Ústavního soudu vyhlášený pod
č. 405/2006 Sb.
85
V oblasti nemocenského pojištění lze rovněž konstatovat soulad české právní úpravy s právem ES. O něco méně lze však konstatovat soulad se současnými sociálně politickými trendy ES směřujícími především ke sladění pracovního a rodinného života. Jak z této studie vyplývá, v současné době se v mnoha evropských zemích přijímají opatření podporující, aby se na výchově dětí podíleli rovněž otcové a aby matkám bylo umožněno se co nejdříve vrátit do pracovního procesu, pokud budou chtít. Česká právní úprava se nicméně tomuto trendu příliš nepřizpůsobuje. Relevantní směrnice jsou pochopitelně implementovány a právní předpisy jsou zpravidla neutrální z hlediska pohlaví. Na druhou stranu by bylo zřejmě vhodné přijímat postupně taková opatření, jež by podpořila střídání při péči o děti. Taková opatření by bylo možné přijmout a) v oblasti nemocenského pojištění ještě dalším otevřením podmínek pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství pro otce dítěte, b) v oblasti státní sociální podpory úpravou podmínek pro vznik nároku na rodičovský příspěvek (toto řešení by nicméně muselo být formulováno tak, aby v nárocích nediskriminovalo ženy) c) v pracovněprávní ochraně související s čerpáním dávek nemocenského pojištění dle bodu a) Pro podporu sladění pracovního a rodinného života se přitom jeví nejvhodnější právě systém nemocenského pojištění, především v souvislosti s dávkami peněžité pomoci v mateřství a ošetřovného. Pokud by se v podmínkách pro vznik nároku na tyto dávky určitým způsobem ještě dále zvýhodnili otcové, znamenalo by to ve svém důsledku snížení diskriminace žen především na trhu práce a zřejmě by rovněž ubylo rozhodnutí zaměstnavatelů o nepřijetí žen ucházejících se o zaměstnání na základě toho, že mají děti v předškolním věku. K uvedenému je nicméně třeba poznamenat, že přijetí právní úpravy tak, aby nediskriminovala např. ženy v jejich nárocích na dávky sociální ochrany, by bylo poměrně náročné, i když jak ukazují zkušenosti některých evropských zemí, nikoli nemožné. Za dané situace zřejmě více než další změny platné právní úpravy, bude v České republice potřeba změnit celkové klima ve společnosti tak, aby byl princip rovnosti
86
mezi muži a ženami, resp. princip rovnosti jako takový, majoritní společností akceptován jako základní zásada, na které stojí celá společnost a její fungování. K tomu lze přispět především sociálně politickými kroky podporujícími rovnost mezi muži a ženami a sladění pracovního a rodinného života. Za tímto účelem lze na samý závěr vyslovit podporu v poslední době sílícím trendům k formulování otevřené metody koordinace pro oblast rovných příležitostí mužů a žen na úrovni EU.
87
Použitá literatura Botek, L.: Prameny lidských práv a jejich výkon z pohledu křesťanů, in: Hanuš, J. (edt.): Křesťanství a lidská práva, Vyšehrad, Praha 2002 Bulletin of the Commission's network of legal experts on the application of Community law on equal treatment between women and men, no. 1/2004, Directorate-General for Employment and Social Affairs Unit EMPL/G/1 Gilbert, N. (edt.) gender and social security reform: what´s fair for women? , ISSA, New Jersey, 2006 Leitner, S.: Sex and gender discrimination within EU pension systems, Journal of European Social Policy, no. 2/2001, SAGE Publications, London Luckhaus, L., Ward, S.: Equal pension rights for men and women: a realistic perspective, Journal of European Sociíal Policy, no. 3/1997, SAGE Publications, London Pieters, D. (edt.): The social security systems of the member states of the European Union, Intersentia, Oxford, 2002 Stahlber, A.-Ch., A. Kruse, A. Sundén: Pension design and gender, European Journal of social security, no. 1/2005 Tomeš, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, C.H.Beck, Praha 2003
88
Další zdroje informací
• Relevantní směrnice ES Směrnicí č. 75/117/EHS, o přiblížení právních úprav členských států a uplatnění zásady rovného odměňování mužů a žen Směrnici rady č. 76/207/EHS o realizaci zásady rovného zacházení pro muže i ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky Směrnice Rady č. 2000/78/ES ustanovující všeobecnou strategii rovného zacházení v zaměstnání a povolání Směrnice Rady č. 86/613/EHS o provádění zásady rovného zacházení mezi muži a ženami v samostatné výdělečné činnosti, včetně zemědělství a o ochraně samostatně výdělečně činných žen v těhotenství a mateřství Směrnice Rady č. 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách sociálního zabezpečení Směrnice Rady č. 86/378/EHS o provádění zásady rovného zacházení pro muže a ženy v zaměstnaneckých systémech sociálního zabezpečení Směrnice Rady č. 92/85/EEC o zavedení opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných pracovnic a pracovnic, které jsou krátce po porodu nebo které kojí dítě Směrnicí Rady č. 96/34/EC o rámcové smlouvě uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a ETUC o rodičovském volnu Směrnici Rady č. 97/81/ES týkající se Rámcové dohody o práci na částečný úvazek uzavřené organizacemi UNICE, CEEP a ETUC Směrnice Rady č. 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5.července 2006, o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání 89
• Relevantní judikatura Evropského soudního dvora
C-366/99 Griesmar
C-294/04 Herrero
C-270/97 Sievers a C-271/97 Schrage.
C-249/97 Gruber
C-356/03 Mayer
C-220/02 Ósterrechischer
C-50/96 Schröder
Gewerkschaftsbund.
C-4/02 Schönheit
C-333/97 Lewen a Denda
C-5/02 Becker
C-191/03 McKenna
C-154/96 Wolfs
C-441/00
Komise
vs.
Spojené
království Velké Británie a Severního C-303/02 Haackert C-50/99 Podesta
Irska C-214/98 Komise vs. Řecká republika
C-423/04 Richards C-19/02 Hlozek C-476/99 Lommers
• Relevantní internetové stránky www.ilo.org www.europa.eu http://curia.europa.eu/en/content/juris/index_form.htm http://eur-lex.europa.eu/en/index.htm http://ec.europa.eu/employment_social/social_protection/missoc_tables_en.htm www.mpsv.cz www.psp.cz www.czso.cz
90
Závěrečná technická zpráva k projektu výzkumu a vývoje HR 150/2006
Na základě veřejné soutěže získalo Národní centrum sociálních studií smlouvu na zpracování studie „Rovnost mužů a žen v oblasti důchodového a nemocenského pojištění“ (projekt Vav MPSV HR 150/2006). Hlavním řešením byl pověřen JUDr. Igor Tomeš CSc, profesor Karlovy university, řešiteli byli JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D. Hlavním koordinátorem byl Mgr.Jiří Král, ředitel odboru sociálního pojištění MPSV.
1. Zadání Cílem projektu je získání poznatků z právních úprav důchodových a nemocenských systémů členských států EU z hlediska uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy, jejich porovnání a analýza a hodnocení současného stavu právní úpravy v ČR z hlediska uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy. V důchodovém pojištění je třeba zaměřit se na první pilíř podle členění EU a v nemocenském pojištění na dvě dávky, a to na podporu při ošetřování člena rodiny a na peněžitou pomoc v mateřství, z hlediska věcně rozdílných pojmů „rovnost“ a „stejnost“ a pojmů „diference“ a „diskriminace“, které se někdy zaměňují.
2. Postup při výzkumu Na počátku výzkumu byla provedená sekundární analýza dosavadních dostupných výzkumů k dané problematice. Bylo zjištěno, že v této oblasti dosud nebyla zpracována ucelená studie, odborná, především časopisecká literatura se nicméně zabývá některými dílčími otázkami rovnosti mužů a žen, především v oblasti důchodového pojištění. Dále byly sebrány údaje pro vlastní analýzy, a to jak z EU, tak z ČR. Jedná se o následující údaje:
91
Údaje dostupné z tabulek MISSOC, které představují v současné době jedinou ucelenou a přehlednou informaci o podobě právní úpravy nemocenského a důchodového pojištění. V obou oblastech pojištění se sběr dat soustředil na podmínky vzniku nároku na dávku. V oblasti nemocenského pojištění byla sebrána data o dávkách řešících sociální událost mateřství a rodičovství jako takovou. Relevantní rozsudky Evropského soudního dvora v oblasti rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění Platná právní úprava v ČR v oblasti nemocenského a důchodového pojištění, vč. nově přijatého zákona o nemocenském pojištění Zadavatel rovněž průběžně poskytoval řešitelům relevantní informace, jež měly být ve studii zohledněny. V další části výzkumu byla provedena analýza antidiskriminačních přístupů EU v oblasti sociálního zabezpečení, a to na základě dílčí studie provedené firmou Personnel-Consulting. V rámci vlastní analýzy praxe EU byla pozornost soustředěna především na judikaturu Evropského soudního dvora, ze které je možné nejen načerpat poznatky o národních právních úpravách a přístupech ke zkoumané problematice, ale také získat přehled o nejzávažnějších problémech vnitrostátních právních úprav v kompatibilitě s právními předpisy ES v oblasti rovnosti mužů a žen v nemocenském a důchodovém pojištění. V rámci analýzy materiálů EU byla rovněž provedena komparatistická analýza dostupných informací o právní úpravě rovnosti mužů a žen v oblasti důchodového a nemocenského pojištění v členských státech EU. V závěru
výzkumu
byla
provedena
analýza
české
platné
právní
úpravy
nemocenského a důchodového pojištění z hlediska rovnosti mužů a žen. V rámci této analýzy byl položen rovněž důraz na srovnání české právní úpravy s požadavky práva ES, přičemž byla hledána odpověď na otázku, zda je platná česká právní úprava v této oblasti plně v souladu s relevantními směrnicemi ES. Vzhledem k tomu, že odpověď nebyla ve všech ohledech pozitivní, jsou v samém závěru studie uvedeny některé návrhy a doporučení, jež mohou přispět k naplnění rovnosti mužů a žen v celé české právní úpravě nemocenského a důchodového pojištění.
92
3. Výstupy výzkumu Výsledky výzkumu jsou shrnuty ve Studii „Rovnost mužů a žen v oblasti důchodového a nemocenského pojištění“. Studie je systematicky členěna do následujících pěti části, jež jsou dále rozčleněny do jednotlivých kapitol. I.
Sekundární analýza
II.
Právní
analýza
antidiskriminačních
přístupů
EU
v oblasti
rovných
příležitostí pro ženy a muže v sociálním zabezpečení III.
Analýza rozsudků Evropského soudního dvora týkajících se rovného zacházení
s muži
a
ženami
v oblasti
sociálního
zabezpečení,
resp. důchodového a nemocenského pojištění IV.
Analýza praxe v členských státech EU
V.
Analýza české právní úpravy nemocenského a důchodového pojištění z hlediska rovnosti mužů a žen s důrazem na vztah k právu ES
Studie plně vyčerpala všechny úkoly zadání a odpověděla na základní otázky, na které měl být výzkum zaměřen, tj.: •
Je zajištěna rovnost pohlaví v příslušné právní úpravě?
•
Jaké nerovnosti existují, které z existujících nerovností jsou v dané zemi považovány za odůvodněné, které za nedůvodné, leč tolerované a které za diskriminační?
•
Preferuje daná legislativa zájmy matky před zájmy dítěte, či naopak? Jaké jsou nejnovější poznatky lékařské vědy o době, po kterou by biologická matka měla po porodu o dítě pečovat osobně, po kterou by se neměla nechat vystřídat v péči o dítě jinou osobou?
•
Zajišťuje daná legislativa práva mužů, pokud ano, v jakých případech a do jaké míry?
•
Preferuje daná legislativa zájmy ženy před zájmy muže, či naopak?
•
Právní úprava poskytování dávek při převzetí dítěte do náhradní péče. 93
•
Preferuje daná legislativa zájmy biologických rodičů před zájmy „náhradních rodičů“ či naopak?
•
Umožňuje daná legislativa možnost vystřídání v rámci jednoho „pojistného případu“, pokud ano, jakému okruhu osob a za jakých podmínek?
•
Umožňuje daná legislativa možnost souběžného čerpání dávky v rámci jednoho „pojistného případu“, pokud ano, jakému okruhu osob a za jakých podmínek?
•
Umožňuje daná legislativa možnost souběžného čerpání dávky v rámci více souběžných „pojistných případů“ stejného druhu, pokud ano, jakému okruhu osob a za jakých podmínek?
94
