Návrh zákona o vyhlášení Národního parku Šumava. Připomínky Hnutí DUHA k návrhu v meziresortním připomínkovém řízení (MŽP, červenec 2012)

Návrh zákona o vyhlášení Národního parku Šumava Připomínky Hnutí DUHA k návrhu v meziresortním připomínkovém řízení (MŽP, červenec 2012)

Připomínky Hnutí DUHA – Srpen 2012

Pro případnou diskusi o těchto připomínkách a názoru Hnutí DUHA na návrh zákona kontaktujte prosím Jaromíra Bláhu, telefon 731 463 929, email [email protected].

Vydalo Hnutí DUHA MVDr. Jaromír Bláha, JUDr. Jaromír Kyzour, květen 2012

A› T› F› E›

Údolní 33, 602 00 Brno 545 214 431 545 214 429 [email protected] www.hnutiduha.cz

Hnutí DUHA prosazuje zdravé prostředí pro život, pestrou přírodu a chytrou ekonomiku. Dokážeme rozhýbat politiky a úřady, jednáme s firmami a pomáháme domácnostem. Našich výsledků bychom nedosáhli bez podpory tisíců lidí, jako jste vy.

1. Úvod Hnutí DUHA přivítalo příležitost připomínkovat věcný záměr zákona o k návrhu zákona o vyhlášení Národního parku Šumava a o změně zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů předloženého Ministerstvem životního prostředí do mezirezortního připomínkového řízení. Hnutí DUHA očekává od zákona o Vyhlášení NP Šumava především vyřešení nekompetentní praktické aplikace obecných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. V NP Šumava, zejména jednoznačnou prioritizaci cílů NP Šumava po vzoru dobře obhospodařovaných evropských národních parků a v návaznosti na sousední NP Bayerischer Wald (s cílem postupného sjednocení péče o obě chráněná území v duchu uzavřeného Memoranda o vzájemné spolupráci mezi NP Šumava a NP Bayerischer Wald a jeho doplňků), dále pak upřesnění specifik Šumavy v bližších ochranných podmínkách parku. Předložený materiál ovšem toto očekávání nenaplnil, ba právě naopak. Trpí řadou formálních ale i obsahových vad. Pro přírodně mimořádně hodnotné území, jako je NP Šumava, takový předpis nezajistí odpovídající úroveň ochrany. Autoři návrhu nerespektují standardy běžné v zahraničních právních úpravách středoevropských národních parků horských oblastí, které mají více či méně podobné přírodní podmínky jako NP Šumava (Švýcarsko, Německo, Polsko, Rakousko). Inspirace zahraničními právními úpravami by přitom mohla být pro NP Šumava v mnohém přínosná. Kvitujeme, že alespoň důvodová zpráva se hlásí k zařazení NP Šumava do kategorie II podle mezinárodně uznávaných standardů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Zároveň však musíme konstatovat, že předložený návrh právní úpravy tomu vůbec neodpovídá. Stačí připomenout třeba jen závěry mise IUCN, kterou v roce 2002 pozvalo ke konzultacím MŽP. Ta ve své zprávě z roku 2003 jako jeden z prvních kroků vedoucích ke zlepšení péče o NP Šumava výslovně doporučila během 3 – 5 let zvětšit podíl bezzásahových oblastí na 30-40% plochy parku, zcelit I. zónu do maximálně 10 velkých, v zásadě bezzásahových celků apod. O dlouhodobých cílech národního parku nemluvě. Návrh absolutně rezignuje na dlouhodobé cíle, které zakotvuje plán péče již od roku 2001. Nedostatečný je tento materiál i z hlediska dodržení mezinárodních závazků v ochraně přírody. Závažné je zejm. nerespektování závazků vyplývajících ze směrnice č. 2009/147/ES, o ochraně volně žijících druhů ptáků a ze směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a přírodních stanovišť. Řadu aktuálních problémů, jako je např. rostoucí zástavba v národním parku, navrhovaná úprava v podstatě neřeší, resp. současný stav ještě zhoršuje. V neposlední řadě jsou některá ustanovení navrhovaného zákona problematická z pohledu ústavního a správního práva. Za zcela nekoncepční považujeme též přímé i nepřímé novelizace zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (ZOPK). Značné rozpaky vzbuzuje ovšem i provázanost s ostatními právními předpisy. Z důvodové zprávy plyne, že hlavním důvodem pro přijetí nové právní úpravy má být především změna základních kritérií pro členění území národního parku do jednotlivých zón ochrany přírody a zajištění diferencovaného managementu lesních ekosystémů. Autorům však uniká, že těchto cílů lze dosáhnout již za použití existujících právních institutů (např. §§ 17, 22 ZOPK, § 36 LesZ). Koneckonců také v NP Podyjí a Krkonošském národním parku představují zakládací předpis nařízení vlády z roku 1991, která mají víceméně stejnou textaci jako nařízení č. 163/1991 Sb. pro NP Šumava. Je tak otázkou, zda v případě NP Šumava nejde spíše o problém adekvátní aplikace stávajících institutů (popř. vůbec vůli tyto nástroje správně aplikovat), než o nedostatečnou právní úpravu. Odhlédneme-li od obsahu předloženého materiálu, v této souvislosti také velice kriticky hodnotíme fakt, že MŽP bez jakékoliv strategie rozvoje národních parků v ČR vypracovalo ad hoc návrh nové

úpravy pouze pro NP Šumava. Tento nekoncepční přístup povede k nežádoucí roztříštěnosti právní úpravy českých národních parků. Pokud jde o procesní stránku příprav, v důvodové zprávě zmiňované „kulaté stoly“ probíhaly zcela formálně, bez možnosti vést diskuzi v podobě, která by odpovídala významu navrhovaného zákona a to navíc pouze s ad libitum vybranými účastníky. Za zarážející považujeme, že na těchto jednáních např. nikým nebyla zastoupena obec, jejíž území představuje 1/6 národního parku, a to navzdory tomu, že o účast požádala. Kromě toho MŽP takto podaným návrhem zákona doslova přebíjí § 40 ZOPK, který stanoví závazné procesní postupy k projednání vyhlašovacích předpisů a zonace pro zvláště chráněná území. Byť po právní stránce je tento přístup v teoretické rovině možný (jak ZOPK, tak navrhovaný zákon budou mít stejnou právní sílu, zákonodárce tedy obsahem ZOPK není vázán), „silové“ řešení k obecnému přijetí navrhované úpravy rozhodně nepřispěje. Území, jako je národní park na Šumavě, si zákon určitě zaslouží. Ovšem jen pokud půjde o kvalitní předpis, který zajistí, že Šumava bude patřit k mezinárodně uznávaným národním parkům a budou dostatečně chráněny její přírodní hodnoty. Z tohoto pohledu musíme doporučit zásadní úpravy předloženého návrhu ve smyslu níže uvedených připomínek nebo bohužel jeho odmítnutí zachování stávající právní úpravy. Detailněji rozebíráme nedostatky předloženého návrhu níže. Za největší věcné vady považujeme:    

nejasné a zavádějící stanovení cílů národního parku, které neodpovídá této kategorii chráněného území (§ 1) účelové zmenšení národního parku, které ho rozděluje na dvě samostatné části (§ 2) zcela nedostatečný aktuální ani výhledový rozsah (bezzásahových) prvních zón a současně absurdní nastavení režimu jednotlivých zón ochrany přírody, které nezajistí ochranu šumavské přírody před kácením (§ 5) umožnění další zástavby krajiny národního parku zejména díky slabým bližším ochranným podmínkám (§6) a rozšíření třetích zón (§ 5)

Neméně hrozná je však i naprostá většina ostatních částí návrhu. Z výše uvedených důvodů považujeme všechny připomínky za zásadní. Pouze tam, kde nejde o zásadní připomínku, je toto výslovně uvedeno.

2. Podrobné připomínky Pro přehlednost uvádíme před připomínkami k jednotlivým paragrafům také navrhované (připomínkované) znění (červeně kursivou):

Návrh

ZÁKON ze dne………2012, o vyhlášení Národního parku Šumava a o změně zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ NÁRODNÍ PARK ŠUMAVA §1 Předmět a cíle ochrany (1) K zachování mimořádných přírodních hodnot v nejcennější části Chráněné krajinné oblasti Šumava1) se vyhlašuje Národní park Šumava (dále jen „národní park“) 1). (2) Předmětem ochrany jsou ekosystémy ve všech přirozených vývojových stádiích a fázích, volně žijící živočichové, planě rostoucí rostliny a vysoká rozmanitost živé i neživé přírody, jakož i populace zvláště chráněných a pro Šumavu typických druhů rostlin a živočichů. Na části území jsou předmětem ochrany také přírodní procesy. (3) Cílem ochrany národního parku je zachování a obnova přírodních procesů a ekosystémů, zejména jejich přirozené biologické rozmanitosti, ekologické stability, struktury a funkcí, jakož i zachování, zlepšení nebo obnova příznivého stavu stanovišť a druhů rostlin a živočichů. (4) Cílem ochrany přírody a krajiny v národním parku je rovněž zachování příznivého stavu ekosystémů, jejichž existence byla podmíněna činností člověka. Cílem ochrany kulturní krajiny je zachování a zlepšení tradičních estetických hodnot krajiny a jejího typického vzhledu. (5) Posláním národního parku je rovněž využití území národního parku k turistice, rekreaci, vědeckému výzkumu a výchově, a to při zachování cílů a předmětu ochrany národního parku podle odstavců 1 až 4, jakož i k udržitelnému rozvoji územních samosprávných celků.

1 1

) Výnos ministerstva kultury ČSR 5954/75 o nové právní úpravě chráněné krajinné oblasti „Šumava“. ) § 15 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

K § 1 - Předmět a cíle ochrany Oproti současnému stavu návrh nijak neupřesňuje cíle a poslání národního parku tak, aby odpovídaly této kategorii chráněného území. Naopak dochází k jejich rozbředávání zaváděním různých neurčitých termínů. Návrh nestanoví ani odpovídající hierarchii mezi jednotlivými cíli a posláními. Autoři návrhu se s touto zcela zásadní otázkou nedokázali vypořádat. V návrhu postrádáme zakotvení cíle naplňovat kritéria Světového svazu ochrany přírody (International Union for Conservation of Nature – IUCN) pro chráněné území kategorie II – národní park, které je ve vyhlašovacích předpisech řady středoevropských národních parků zcela obvyklé a dává správě chráněného území jasný rámec. Standardem rovněž bývá stanovení obecné zásady, že přírodní zdroje na území národního parku nemají sloužit hospodářskému využívání. To by mělo platit zejména pro pozemky ve státním vlastnictví. Ačkoliv jsou NP Šumava a jeho přírodní hodnoty klíčové i z hlediska ochrany dané soustavou Natura 2000, v § 1 se o žádné vazbě na evropskou legislativu a tuto soustavu nedočteme. . K odst. 1 Použitá formulace je podivná. Na jednu stranu se v této větě zmiňuje CHKO Šumava, na druhou stranu návrh implikuje představu, že více než dvacet let starý Národní park Šumava nikdy neexistoval. K odst. 2 Ačkoliv v první větě návrh mluví o „ekosystémech ve všech přirozených vývojových stádiích a fázích“ (bez nerušeně probíhajících přírodních procesů těžko představitelné), ve druhé větě se náhle mluví o tom, že pouze na části území jsou předmětem ochrany také přírodní procesy. Není jasné, jakou část území mají autoři na mysli. Návrh spíše vytváří dojem, jako by mělo jít o něco trpěného. Jako inspiraci pro mnohem pregnantnější vyjádření lze použít § 24 odst. 2 německého spolkového zákona o ochraně přírody (Bundesnaturschutzgesetz - BNatSchG): „Národní parky mají za cíl zajistit na převážné části svého území co možná nerušený průběh přírodních dějů v jejich přirozené dynamice. Pokud to dovoluje účel ochrany, mají národní parky sloužit také vědeckému zkoumání životního prostředí, přírodovědnému vzdělávání a zážitkům z přírody obyvatelstva.“ Překročení poloviny území ponechaného přírodním procesům je podle tohoto ustanovení cílem, který nemusí být naplněn ihned v okamžiku vyhlášení národního parku. Představuje současně minimální standard pro všechny tamní národní parky (řada národních parků je v tomto smyslu i mnohem ambicioznějších a jsou pro ně zakotveny cíle dosáhnout cca ¾ jejich plochy jako území ponechaného samovolnému vývoji). S ohledem na to by bylo vhodné zakotvit do zákona pro NP Šumava např. cíl zajistit alespoň na 50% jeho území co možná nerušený průběh přírodních dějů nejpozději do roku 2030. To by bylo v souladu s cílem stále platného plánu péče z roku 2001, který byl akceptován bez připomínek i ze strany Mezinárodního svazu ochrany přírody (viz zpráva z jeho mise konané v roce 2002). K odst. 4 Nepřesné, obecné a ve svých důsledcích i zavádějící ustanovení, zejm. věta druhá, která umožňuje pod nejasně vymezenou „kulturní krajinou“ chápat třeba i celé území parku včetně lesních porostů. Stejně tak není jasné, co se rozumí tradičními estetickými hodnotami a typickým vzhledem krajiny (je zde měřítkem stav na počátku 20. století či stav po roce 1989?). Podobně

jako např. v nařízení o NP Bavorský les by bylo vhodnější formulace směřovat k tomu, aby bylo zřejmé, že kulturní krajina se cíleně chrání pouze na části, nikoliv na celém území NP a alespoň demonstrativním výčtem uvést, které konkrétní fenomény kulturní krajiny se mají zachovávat. K ochraně cenné kulturní krajiny se v našich podmínkách primárně využívá kategorie CHKO, nikoliv NP, jak lze dovodit ze srovnání §§ 15 a 25 ZOPK. K odst. 5 Národní park by měl podle tohoto ustanovení sloužit „udržitelnému rozvoji územních samosprávných celků“ zcela neurčitého obsahu, pod který lze zahrnout prakticky cokoliv (např. jakýkoliv stavební projekt realizovaný v souladu s územně plánovací dokumentací lze deklarovat za „udržitelný rozvoj“, protože cílem územního plánování je podle § 18 StavZ vytvořit předpoklady udržitelného rozvoje území, tj. „udržitelný rozvoj“ nebude v zákoně v této podobě reálně žádným materiálním korektivem rozvoje územních samosprávných celků). Z textace plyne, že tento vágní „udržitelný rozvoj územních samosprávných celků“ není ani podmíněn respektováním cílů a předmětu ochrany národního parku podle odstavců 1 až 4 (je otázka, jestli rozvoj v takové podobě může být vůbec považován za „udržitelný“). Má tak mít stejnou váhu jako ochrana přírody, kvůli které se národní park vyhlašuje. Je zřejmé, že záměrem tohoto ustanovení je oslabení územní ochrany ve prospěch mnohdy pochybných „rozvojových“ projektů. Návrh se tak utilitárně odchyluje i od § 15 odst. 2 ZOPK (Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.). Rovněž ve srovnání např. se shora citovaným § 24 odst. 2 BNatSchG, který dává jasnou prioritizaci mezi jednotlivými cíli národního parku, nemůže toto ustanovení obstát. Má-li zákon za každou cenu obsahovat zmínku o udržitelném rozvoji ÚSC, je nutné textaci změnit alespoň tak, aby spojení „ jakož i k udržitelnému rozvoji územních samosprávných celků“ bylo předsunuto před „a to při zachování cílů a předmětu ochrany národního parku podle odstavců 1 až 4“. Rovněž by bylo žádoucí před „udržitelnému“ doplnit slovo „trvale“.

§2 Vymezení národního parku (1) Národní park se rozkládá na části území Jihočeského kraje a Plzeňského kraje (dále jen „dotčený kraj“). Územní vymezení národního parku je uvedeno v příloze č. 1 k tomuto zákonu. (2) Grafické znázornění území národního parku je uvedeno v příloze č. 2 k tomuto zákonu. 1.

Národní park se vyhlašuje bez ochranného pásma.

K § 2 - Vymezení národního parku K odst. 2 Nesouhlasíme s účelovým zmenšením národního parku. Příloha č. 1 obsahuje slovní popis hranice NP Šumava, kdy se nově vede hranice z Klápy na Hraničník a zpět. V příloze č. 2 není zcela zřejmé přesné vedení hranice v těchto místech. I přesto lze konstatovat, že z národního parku se tímto vyjímá část území z přírodně velmi hodnotné oblasti, která má i z hlediska výskytu populace tetřeva hlušce na Šumavě mimořádný význam. Dojde dokonce ke zrušení části současné první zóny ochrany přírody (to platí, ať již bude přesná hranice národního parku v této oblasti vedena jakkoliv).Takto vyňaté území navíc nemá zcela jasný další osud. K tomuto kroku se MŽP uchyluje s cílem umožnit záměr vybudovat v této oblasti lanovku (resp. sjezdovku), což ostatně potvrzuje i důvodová zpráva. Takový postup je nelogický a nepřijatelný i

z toho důvodu, že realizace uvažované lanovky (sjezdovky) není dosud schválena. V případě, že tento záměr nebude schválen bude území národního parku zcela nesmyslně rozděleno na dvě části (tzv. naturové posouzení vypracované v rámci řízení o regulačním plánu propojení KlápaHraničník zatím konstatovalo významný negativní vliv takového záměru, což znamená, že by mohl být schválen teoreticky, jen pokud budou splněny velmi přísné podmínky dané čl. 6 směrnice 92/43/EHS). Prosazování partikulárních záměrů formou zákona je třeba odmítnout rovněž z ústavněprávního hlediska. Jde o nežádoucí ingerenci legislativy do konkrétních otázek, o kterých by v rámci obecně nastavených pravidel měla rozhodovat exekutiva. Takováto ingerence neodpovídá principům dělby státní moci. Text v příloze č. 1 je třeba upravit takto: „…. Za Novou Pecí se napojuje na cestu sledující Schwarzenberský kanál a pokračuje po něm směrem na Huťský Dvůr a Zadní Zvonkovou“. V tomto smyslu i upravit grafickou přílohu č.2.

K odst. 3 Zbytečné ustanovení. Úkolem zákona není popisovat, co všechno v něm není. Připomínka není zásadní.

§3 Správa národního parku (1) Zřizuje se Správa národního parku (dále jen „správa“) se sídlem ve Vimperku jako státní příspěvková organizace, funkci jejího zřizovatele plní Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“). (2) V čele správy stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr životního prostředí. (3) Správa vykonává na území národního parku působnost stanovenou tímto zákonem a zákonem upravujícím ochranu přírody a krajiny, ve vybraných činnostech po dohodě s Radou národního parku2) a Společným výborem národního parku. Správa vykonává také působnost správy Chráněné krajinné oblasti Šumava podle zákona upravujícího ochranu přírody a krajiny. (4) Nadřízeným orgánem správy je ministerstvo. (5) Správa je příslušná hospodařit s lesy, s pozemky určenými k plnění funkcí lesa a s jiným lesním majetkem ve vlastnictví České republiky na území národního parku. K § 3 - Správa národního parku K odst. 1 Není jasné, jestli název státní příspěvkové organizace má být „Správa národního parku“ nebo s přihlédnutím k legislativní zkratce zavedené v § 1 „Správa Národního parku Šumava“. Název by měl být rozhodně uváděn bez používání zkratek. Návrh je nedůsledný. V § 12 se zmiňuje Správa Národního parku Šumava. Pokud však má jít skutečně o „Správu národního parku“, je takový neurčitý název asi těžko přijatelný. Současný název „Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava“ považujeme vzhledem k vykonávané působnosti za výstižnější. K odst. 3 2

) § 20 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Má-li první věta pouze deklarovat existenci a participaci Rady (resp. Společného výboru národního parku, pokud by došlo k jeho zřízení) při spravování národního parku, je to zcela nadbytečné, protože podoba tohoto zapojení je/bude upravena v zákoně. Použitá formulace navíc neodpovídá současnému právnímu stavu. V § 20 ani v jiných ustanoveních ZOPK nikde není zakotveno, že by měla Správa docházet k dohodě s Radou, která je pouze konzultačním a iniciativním orgánem. V § 20 odst. 3 ZOPK se ukládá, aby jen návrhy zonace, návštěvního řádu a plánu péče byly orgánem ochrany přírody (vzhledem k působnostem při schvalování těchto dokumentů přichází do úvahy Správa, nebo MŽP) dohodnuty se zástupci obcí v Radě, nikoliv s celou Radou (dále podle § 20 odst. 4 v případě nedosažení dohody předloží rada rozpor se svým stanoviskem ministerstvu životního prostředí, které věc rozhodne po projednání s dotčenými obcemi). Ani navrhovaná novelizace § 20 ZOPK na tomto mechanismu nic nemění. Podobná připomínka platí i pro Společný výbor. Návrh v § 4 ani na žádném jiném místě dohodu s Výborem nezmiňuje. Navrhované ustanovení, lze však číst i tak, že jeho záměrem má být zavedení jakéhosi mechanismu, kdy by výkon působnosti Správy byl skutečně podmíněn u vybraných činností dosažením dohody s Radou. Není ovšem jasné, kdo, jakým způsobem a příp. podle jakých kritérií by měl rozhodovat o tom, o které činnosti se má jednat. Zvláště nepřijatelné by bylo, pokud by tento výběr byl ponechán na uvážení samotné Rady nebo Výboru. Dále není řečeno, jakou podobu by měl takový výběr mít – zda by se jednalo o druhově určené činnosti, nebo činnosti nahodile vybírané v jednotlivých případech. To jde zcela proti zásadám správního práva. Způsob výkonu působnosti by měl mít v zákoně jasný rámec. Není možné např. otázku, zda povolení výjimky podle § 43 ZOPK (nebo zamítnutím žádosti o takovou výjimku) je třeba dohodnout s Radou, delegovat na nějaké podzákonné rozhodnutí. Je zde také vysoké riziko zneužívání povinnosti provést jednání o dohodě. Výrazná úskalí by taková úprava měla právě ve správních řízeních. Jedním z problémů by bylo třeba nerovné postavení žadatelů o výjimky podle ZOPK – v některých případech by k povolení výjimky bylo zapotřebí dohody s Radou, v jiných nikoliv. Nejsou zavedeny instituty ochrany žadatelů před nečinností Rady, resp. Výboru, která by znemožňovala vydání správního aktu atd. Jednání o dohodách s dvěma orgány – Radou a Výborem – neodůvodněně zvyšuje administrativní zátěž. Četnost jednání Rady (resp. Výboru) vylučuje dodržet lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené správním řádem. Návrh nezná rozumné řešení pro případ, že k dosažení dohody nedojde. Správa tak může být v jakékoliv své činnosti paralyzována. Nemohla by např. ani provádět monitoring stavu předmětů ochrany, osvětovou činnost atd. Navrhujeme proto odstranění slov „ve vybraných činnostech po dohodě s Radou národního parku a Společným výborem národního parku“. K odst. 5 Není zřejmé, zda toto ustanovení je třeba chápat tak, že Správa má být příslušná hospodařit pouze s lesy, s pozemky určenými k plnění funkcí lesa a s jiným státním lesním majetkem na území národního parku. Návrh nereflektuje existenci nelesních pozemků (např. koryta vodních toků, pozemky které jsou součástí zemědělského půdního fondu, pozemky v kategorii ostatní plocha, které nemají lesní charakter), ke kterým je v současné době rovněž příslušná hospodařit Správa. Po věcné stránce by nebylo účelné omezit příslušnost správy k hospodaření pouze na státní lesní majetek. Zbytečně by to komplikovalo správu tohoto území. Z návrhu nelze ani dovodit, na koho jiného by měla přejít příslušnost hospodařit se státními nelesními pozemky.

§4 Společný výbor národního parku (1) Společný výbor národního parku (dále jen „Výbor“) je orgánem správy, který se podílí na řízení národního parku. Výbor se skládá z 9 členů.

(2) Členy Výboru jmenuje a odvolává ministr životního prostředí, přičemž jednoho člena jmenuje z řad zaměstnanců ministerstva, jednoho člena z řad zaměstnanců správy, dva členy ze zástupců dotčených krajů, dva členy ze zástupců obcí, na jejichž území se národní park alespoň zčásti rozkládá a které jsou uvedeny v příloze č. 3 k tomuto zákonu (dále jen „dotčená obec“) a tři členy z řad vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Návrh na jmenování zástupců dotčeného kraje podává hejtman tohoto kraje, návrh na jmenování zástupců dotčené obce podávají obce většinovou shodou. Návrh na jmenování zástupců vysokoškolsky vzdělaných odborníků pro obor lesnictví a dřevařství podává Mendelova univerzita v Brně, pro obor životního prostředí Česká zemědělská univerzita v Praze, dále návrh podává Akademie věd České republiky. (3) Funkční období členů Výboru je sedmileté. Člen Výboru může být jmenován nejvýše na dvě navazující funkční období. Výbor ze svého středu volí předsedu, který jeho jménem jedná. (4) Členství ve Výboru je čestné. Na žádost člena Výboru proplatí správa náhradu ušlé mzdy a cestovní výdaje spojené s jeho účastí ve Výboru. (5) Členství ve Výboru zaniká uplynutím funkčního období, smrtí, odvoláním nebo odstoupením. (6) Zástupce dotčených krajů, dotčených obcí, univerzit nebo Akademie věd České republiky, jehož členství ve Výboru zaniklo podle odstavce 5, navrhnou tyto subjekty do 30 dnů od zániku členství. Ministr životního prostředí jmenuje nového zástupce do 30 dnů od doručení návrhu dotčených krajů, dotčených obcí, univerzit nebo Akademie věd České republiky na jmenování nového člena. (7) Nerozhodne-li ministr o návrhu na jmenování nebo odvolání člena Výboru do 30 dnů ode dne předložení návrhu, má se za to, že člena Výboru v souladu s tímto návrhem jmenoval nebo odvolal. (8) Jednání Výboru se koná nejméně šestkrát za rok. Jednání svolává písemně jeho předseda nejméně 7 dní předem; ve stejné lhůtě musí být na internetu zveřejněna informace o jednání. Výbor je usnášeníschopný, jsou-li přítomny alespoň dvě třetiny jeho členů. Usnesení přijímá Výbor nadpoloviční většinou hlasů všech jeho členů. Jednání Výboru je veřejné. Výbor může ke každému projednávanému bodu programu přizvat další osoby, pokud s tím souhlasí nadpoloviční většina všech jeho členů. Jednání se řídí jednacím řádem, který na prvním jednání Výbor projedná a schválí. Činnost Výboru zajišťuje správa ze svého rozpočtu. (9) Výbor projednává a zaujímá stanovisko k návrhu: a) opatření obecné povahy vydávaného správou, b) nového vymezení sítě vyznačených přístupných cest na území národního parku, c) nařízení vydávaného správou, d) návštěvního řádu národního parku vydávaného správou a e) plánu péče o národní park. (10) Bez stanoviska Výboru nemůže správa správní akty a dokumenty uvedené v odstavci 9 vydat nebo schválit. Pokud Výbor do 30 dnů ode dne, kdy mu byl návrh správního aktu nebo dokumentu správou předložen, tento návrh nebo dokument neprojedná nebo k němu nezaujme stanovisko, má se za to, že s jeho vydáním nebo schválením souhlasí. Návrh uvedený v odstavci 9 písm. b) a opatření obecné povahy vydávané podle § 8 odst. 7 nelze ve Výboru schválit bez souhlasu většiny zástupců za dotčené obce a kraje. (11) Výbor dále projednává: a) návrh nového vymezení zón na základě změn v území, b) návrhy lesních hospodářských plánů,

c) návrhy rozpočtu správy na běžný rok, d) průběžné hospodářské výsledky správy, e) investiční plán správy na běžný rok a jeho průběžné plnění, f) žádosti o vydání souhlasu k činnostem uvedeným v § 6 odst. 3 a g) ostatní záležitosti, o jejichž projednání požádá ředitel národního parku nebo ministr životního prostředí. K § 4 - Společný výbor národního parku Navrhujeme celý tento nesmyslný paragraf vypustit. Vytváří se orgán zasahující do výkonu státní správy a hospodaření Správy. Úprava Výboru plnícího zároveň řídící a kontrolní funkce připomíná spíše orgány s podobnou rolí, které jsou typické pro soukromoprávní osoby. Výbor je však označován za orgán správy. V rámci institucionálního uspořádání správ českých národních parků půjde o zcela atypický prvek. Nadto jde po věcné stránce jednoznačně o nadbytečnou úpravu. Z hlediska projednávaných dokumentů a iniciativní a konzultační role mají srovnatelné postavení stávající rady národních parků (srovnej § 20 ZOPK). Rady mají navíc oproti Výboru reprezentativnější složení. Mimo jiné přímo ze zákona může v Radě mít svého zástupce každá obec (nejde jen o dva zástupce za všechny obce). V radě jsou reprezentovány i zájmy dalších důležitých hráčů (podnikatelé v cestovním ruchu, zemědělství, horská služba apod.), nikoliv jen několik málo úzce zaměřených odborníků, jak předvídá úprava Výboru. Byť z předloženého návrhu v této podobě nevyplývá, že by Výbor nahrazoval činnost Rady, hrozí faktické upozaďování tohoto mnohem reprezentativnějšího orgánu. Kromě Rad národních parků je participace důležitých zájmových skupin při tvorbě zásadních dokumentů ochrany přírody a v dalších rozhodovacích procesech upravena již dnes i na jiných místech ZOPK (viz např. §§ 38, 40, 71, 73 ZOPK). Zavedení výboru neodůvodněně zvýší byrokratickou zátěž v rozhodovacích procesech. Je i další zátěží pro veřejné rozpočty.

K odst. 2 Jak bylo výše uvedeno, složení výboru je značně nereprezentativní. Kromě toho není zavedeno řešení pro případ, že nebude v rámci obcí dosažena většinová shoda na nominaci zástupce. Není jasné, proč byla nominace vysokoškolsky vzdělaných odborníků svěřena právě České zemědělské univerzitě a Mendelově univerzitě v Brně, tedy pracovištím, které se profilují primárně v rámci zemědělského a lesnického vzdělání, a proč nebyly vybrány naopak jiné odborné instituce jako např. Univerzita Karlova v Praze či Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Nevhodné je i úzké stanovení odborných oblastí, ze kterých by měli zástupci odborníků pocházet. Skutečnou kuriozitou je pak fakt, že by mělo jít i o odborníka v oblasti dřevařství, jako by snad národní park měl sloužit dřevovýrobě.

K odst. 9 Návrh je v tomto výčtu ledabylý. Mezi opatření obecné povahy vydávané správou patří i návštěvní řád národního parku (viz § 19 odst. 2 a § 78 odst. 2 písm. c) ZOPK). Opatření obecné povahy je forma, ve které je vydáván.

K odst. 10 Ustanovení nedává nesmysl. Plán péče o národní park uvedený v § 9 písm. e) návrhu neschvaluje ani nevydává Správa. Zajištění zpracování a následné schválení plánu péče je svěřeno MŽP (viz § 38 odst. 3 a § 78 odst. 3 písm. h) ZOPK).

K odst. 11 Není jasné, zda toto projednání je procesně závazné. Pokud by bylo, není zajištěna dostatečná ochrana před nečinností Výboru (§ 4 odst. 10 věta druhá se má evidentně vztahovat pouze na dokumenty uvedené v odst. 9), která by znemožňovala tyto dokumenty nebo správní akty přijmout či vydat.

§5 Členění národního parku do zón ochrany přírody (1) Území národního parku se dělí do tří zón odstupňované ochrany přírody (dále jen „zóna“), které se označují čísly I až III. Orientační grafické znázornění zón na území národního parku, včetně segmentů I. zón, je uvedeno v příloze č. 4 k tomuto zákonu. (2) Do I. zóny se zařazují plošně rozsáhlá území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy schopné přirozených procesů a izolované jedinečné lokality s výskytem významných biotopů a chráněných druhů rostlin a živočichů, jejichž zachování v příznivém stavu je zpravidla vázáno na dlouhodobé nebo trvalé specifické způsoby péče. Činnosti, které je v jednotlivých segmentech I. zóny zakázáno provádět, jsou uvedené v příloze č. 5 část A k tomuto zákonu. Lokalizace a rozsah činností uvedených v příloze č. 5 části A k tomuto zákonu se v rámci jednotlivých segmentů I. zóny stanoví v plánu péče. (3) Do II. zóny se zařazují území s významnými přírodními hodnotami s pozměněnými ekosystémy, vhodnými pro obnovu přirozených procesů nebo pro omezené, přírodě blízké a šetrné hospodaření a člení se na část II. A a část II. B. (4) V části II. A zóny jsou vymezena území, která jsou vhodná pro obnovu přirozených procesů. Cílem ochrany je dosažení stavu, kdy ekosystémy svojí druhovou skladbou budou odpovídat přirozeným ekosystémům v dané poloze a zároveň získají schopnosti dalšího vývoje prostřednictvím přirozených procesů, aby se v budoucnu mohly zařadit do I. zóny. Harmonogram přechodu části II. A do I. zóny je uveden v příloze č. 6 k tomuto zákonu. (5) V části II. B zóny jsou vymezena území trvale určená pro přírodě blízké a šetrné hospodaření. (6) Část II. A zóny se dělí na území označené čísly 1, 2 a 3. Území označené číslem 1 je připravováno pro vstup do první zóny v časovém horizontu 15 let, území označené číslem 2 je připravováno pro vstup do první zóny v časovém horizontu 30 let, území označené číslem 3 je připravováno pro vstup do první zóny v časovém horizontu 45 let. (7) Do III. zóny se zařazují území se značně pozměněnými ekosystémy, využívané převážně pro hospodářské činnosti, turistiku, sport a rekreaci, jakož i zastavěné nebo zastavitelné území obcí, vyznačené v územně plánovací dokumentaci. (8) Zakázané činnosti v zónách II. A, II. B a ve III. zóně jsou uvedeny v příloze č. 5 části B k tomuto zákonu. (9) Nové vymezení zón na základě změn v území podle odstavce 6 stanoví vláda nařízením. Vymezení zón na pozemcích, které nejsou ve vlastnictví státu, lze provést pouze postupem vymezeným § 40 odst. 2 zákona upravujícího ochranu přírody a krajiny.

K § 5 - Členění národního parku do zón ochrany přírody Je naprosto nevhodné vymezovat zonaci národního parku v zákoně. Rozumnější je ponechat tuto otázku podzákonnému předpisu a využít k tomu jasně upravené postupy v ZOPK. Těžko si lze představit, jak bude prakticky probíhat parlamentní debata nad navrženou zonací (např. otázka podávání a projednávání jednotlivých pozměňovacích návrhů). Zákon by měl stanovit zásady pro vymezení zonace a případně též rámcový plošný rozsah zón, včetně harmonogramu rozšíření první zóny – například první zóna 30% území parku, rozšíření nejméně na 50% do roku 2030. Po obsahové stránce je návrh zonace velice nekvalitní. To platí zejména o plošném rozsahu aktuální i budoucí I. zóny, kdy se návrh dostatečně nevypořádal jedním z největších problémů NP Šumava, který představuje fragmentace prvních zón, resp. oblastí ponechaných samovolnému vývoji. Ta má za následek poškozování rozsáhlých oblastí tzv. nahodilými těžbami prováděnými v rámci „boje proti kůrovci“, které kvůli komplikované hranici bezzásahových oblastí nejsou prováděny tak, aby zásahy byly efektivní a minimalizovaly se jejich negativní dopady. Tím trpí řada předmětů ochrany a to i těch, které požívají ochrany podle směrnice č. 2009/147/ES, o ochraně volně žijících druhů ptáků a ze směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a přírodních stanovišť (např. poškozování horských smrčin, zásahy do biotopu tetřeva hlušce a jeho rušení atd.). V této souvislosti stojí za připomenutí, že porušení těchto směrnic je již nyní předmětem šetření Evropské komise. Jedním z řešení je nepochybně rozšíření a scelení bezzásahových oblastí oproti dnešnímu stavu. Ačkoliv se důvodová zpráva hlásí k zařazení národního parku do kategorie II podle kritérií IUCN, navržená zonace ignoruje doporučení IUCN z roku 2003, která výslovně doporučila během 3 – 5 let zvětšit podíl bezzásahových oblastí na 30-40% plochy parku, zcelit I. zónu do maximálně 10 velkých, v zásadě bezzásahových celků apod. Návrh naprosto rezignuje na dlouhodobé cíle NP Šumava, které zakotvuje plán péče již od roku 2001, které zatím nebyly zpochybňovány a které v uvedené zprávě kladně hodnotil i Mezinárodní svaz ochrany přírody. Jedním z těchto cílů bylo zvýšení podílu v zásadě bezzásahových prvních zón alespoň na 50% rozlohy parku do roku 2030. Ve srovnání s tím teprve za těžko uvěřitelných 45 let by měly podle návrhu I. zóny pokrývat pouhých 35 % parku, přičemž v řadě z nich bude možné celkem běžně kácet kůrovcem napadené stromy, likvidovat polomy nebo zlomy. Jinými slovy, oproti aktuálně nastaveným cílům NP Šumava, se mají oblasti ponechané samovolnému vývoji v dlouhodobém měřítku zmenšit (tj. přenechat lesnickým zásahům a těžbám téměř jako v běžném hospodářském lese), o více než 10 000 ha (!). Z důvodové zprávy vyplývá, že poněkud nelogicky má dojít ke zmenšení plochy I. zón na pozemcích ve vlastnictví obcí o cca 200 ha, zatímco se předpokládá navýšení plochy pozemků v I. zónách a II.A zónách ve vlastnictví soukromých osob. Jakou úvahou je tento krok veden, skutečně nechápeme. Nežádoucí je i zvažované navýšení podílu III. zón oproti dnešnímu stavu v lokalitách, kde by další zástavba zcela znehodnotila tradiční ráz šumavské krajiny. Zejména pak v některých lokalitách (např. České Žleby, Stožec, Strážný – Hliniště, částečně Kvilda, Vchynice-Tetov II, Filipova Huť, Srní – Údolí, Jelenov …) je navrhované rozšíření z hlediska ochrany krajinného rázu značně problematické. Jak ukazuje praxe, pozemky ve III. zónách se zpravidla dříve či později uvolňují pro stavební účely. Za současného stavu mohou být navíc některé pozemky ve III. zónách převáděny ze státního vlastnictví (viz § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby pozemky) a následně dále rozprodány. Při velikosti jedné stavební parcely 1500 -2000 m2 tak může jít o vytvoření dalších až 160-200 stavebních parcel, při velikosti stavební parcely 1000 m2 dokonce až cca 320 nových stavebních parcel. Navrhovaná úprava tak umožní další zástavbu v národním parku. Mnohé z výše uvedených lokalit mají velmi dobře dochovanou historickou urbanistickou formu a plužinu (České Žleby, Srní- Údolí, Jelenov...), rovněž architektonická hodnota některých sídel je vysoká (Jelenov, Srní – Údolí, Filipova Huť...). Původní zástavba s typickými znaky šumavské

architektury v těsném provázání s okolní přírodou dotváří charakteristický obraz sídla a umocňuje jedinečné krajinářské scenérie. Rozšíření zastavitelného území o navrhované plochy by mělo vzhledem ke stávající rozloze a charakteru dotčených sídel z hlediska krajinářských hodnot, kulturně-historických a estetických charakteristik likvidační vliv.

K odst. 2 Schopnost přirozených procesů není jev, který lze vytvořit, ale který u všech ekosystémů bez ohledu na jejich stav trvá v každém okamžiku jejich existence. Přesnější by bylo proto místo „schopné přirozených procesů“ např. použít „vhodné pro co možná nerušené působení přirozených procesů“. Stanovení zakázaných činností v tabulkách v příloze zákona je třeba odmítnout hned z několika důvodů. Těžko lze dopředu odhadovat, jak bude prakticky probíhat parlamentní debata nad takovýmto „telefonním seznamem“ zakázaných činností (např. otázka podávání a projednávání jednotlivých pozměňovacích návrhů). Zajímavé také je, že se jedná o absolutní zákazy, ze kterých zákon neumožňuje udělit jakoukoliv výjimku a to ani v případech, kdy se takto rigidně zakotvený režim v jednotlivých segmentech I. zóny ukáže být v průběhu času jako škodlivý pro zachování jejich přírodních hodnot. S ohledem na čl. 2 odst. 3 Listiny je zbytečné uvádět v příloze činnosti, které nejsou zakázané. Postrádá to normativní význam. Platí, že co zákon nezakáže, je dovolené. Není vyjasněn vztah těchto zákazů k základním ochranným podmínkám národního parku, se kterými se tyto zákazy nezřídka obsahově alespoň částečně překrývají (samo zdvojování zákazů nelze považovat jako pozitivní jev). Předpokládáme však, že např. i tam, kde tabulka nestanoví zákaz vodních sportů, stále platí základní ochranná podmínka daná v § 16 odst. 1 písm. e) ZOPK. Tabulka používá také zkratkovité termíny neurčitého obsahu. Vzhledem k tomu, že porušování těchto zákazů je možné trestat v rámci správního práva (viz např. § 87 odst. 2 písm n) a § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK), popř. může nastoupit i trestněprávní represe (relevantní skutkové podstaty trestních činů uvedené v hlavě osmé zvláštní části trestního zákoníku jsou blanketní, tj. vycházejí z toho, že jednání pachatele bylo provedeno v rozporu s právními předpisy na ochranu životního prostředí), je nemožnost adresátů právní normy předvídat následky svého jednání poměrně závažným nedostatkem předloženého návrhu. Není např. zřejmé, co má být obsahem „speciálního managementu na bezlesí“. Také se nabízí otázka, kdy se třeba pokosení louky nebo pastva přemění z běžného obhospodařování pozemku na „speciální management na bezlesí“. V ochraně přírody se cílené zásahy na udržení bezlesí provádějí téměř vždy nikoliv kvůli udržení bezlesí jako takového, ale kvůli zachování konkrétních druhů, které jsou na bezlesí vázány (podle toho se i volí podoba těchto zásahů). Nechápeme potom, proč v žádném segmentu první zóny není zakázaný „speciální management vybraných druhů“, ale v některých se zakazuje „speciální management na bezlesí“. Kde je hranice mezi těmito dvěma druhy „speciálních managementů“? Nemá opodstatnění vylučovat v prvních zónách revitalizace vodního režimu. Jde v podstatě o jednorázové opatření, které je s posláním chráněného území, jako je národní park, plně slučitelné. Náprava narušeného vodního kromě cílů ochrany přírody sehrává roli i v zadržování vody v krajině a působí tak i jako protipovodňová ochrana. Zákaz je absurdní i ve světle toho, že ve druhých zónách se dle příloh 5 B revitalizace nezakazují. Věcné důvody nejsou ani pro zákazy likvidace invazních druhů. Zákazem vodních sportů v segmentech, kde je ani reálně nelze provozovat, působí spíše úsměvně. Jak bylo již uvedeno výše, zásadně nesouhlasíme s umožněním všemožných „protikůrovcových“ opatření, pokud jde o lesy v prvních zónách, které tabulka předvídá. Použité formulace jsou navíc dost nepřesné a nevystihují, co asi bylo záměrem autorů. Pokud tabulka někde zakazuje „asanaci kůrovcem napadených zlomů, vývratů nebo kůrovcem

napadených stromů s ponecháním veškeré hmoty na místě“, znamená to, že pokud se zde dřevní hmota bude odvážet, půjde o činnost dovolenou? Vymezením lokalizace a rozsahu zakázaných činností podle přílohy 5 A v plánu péče, tj. konkretizací zákazů obsažených v této příloze, se dle našeho názoru zcela mění koncepce plánů péče, které jsou v dnešní době pouze odbornými dokumenty sloužícími jako podklad pro další plánování a rozhodovací činnost a které nejsou pro fyzické a právnické osoby přímo závazné. Nevidíme důvod, proč by se měla tato koncepce měnit. Resp. pokud by ke změně došlo, musela by být mnohem komplexněji pojatá (bylo by např. zapotřebí upravit formu, ve které se plán péče vydává atd.).

K odst. 4 Dosažení druhové skladby odpovídající přirozeným ekosystémům je neproveditelné, neboť není žádným vědeckým postupem jednoznačně definovatelná přirozená druhová skladba (liší se hodnocení podle typologie, rekonstruované přirozené vegetace, aktuálního stavu vegetace podle soustavy Natura 2000 a historické průzkumy). Terminologicky přesnější je mluvit o ekosystémech přírodě blízkých. K odst. 6 Takto razantní snížení dlouhodobých cílů národního parku a časový posun rozšíření první zóny na 45 let je neakceptovatelný - viz výše. Světový svaz ochrany přírody (IUCN) v souvislosti s tímto bodem varovala českou vládu, že NP Šumava by přijetím zákona mohl být vyřazen z kategorie II – mezinárodně uznávaných národní parků. K odst. 7 Návrh zamýšlí vymezit zonaci v příloze zákona. V případě, že by došlo v průběhu legislativních prací přeci jen ke změně a zůstal zachován režim pro vyhlášení zón ochrany přírody upravený v ZOPK, nepovažujeme za vhodné, aby se rozsah III. zón odvíjel od zastavěných a zastavitelných území obcí, která se mohou v čase měnit a tím předurčovat, kde bude při změně zonace nově stanovena třetí zóna. Územně plánovací dokumentace, které je vydávána v samostatné působnosti územních samosprávných celků, by determinovala zonaci národního parku, jejíž vymezení by přitom mělo být záležitostí státní ochrany přírody. K odst. 8 Podobná připomínka jako k odst. 2. Systém zákazů v příloze 5B je nesmyslně nastavený. Jako jeden z příkladů můžeme uvést bodě 1.3, kde se zakazuje těžba dřeva v některých lesních biotopech, ale pouze pokud by toto dřevo bylo použito pro místní obyvatelstvo, resp. by šlo o samovýrobu. Těžba dřeva, které se vyveze mimo region je tedy přípustná. Zákaz těžby by zde měl být nástrojem ochrany přírody. Rozlišovat, jestli je těžba pro předměty ochrany škodlivější podle toho, komu se pak dřevo prodá, asi rozumně nejde. V IIA zónách by proto bylo žádoucí zakázat jakoukoliv těžbu.

K odst. 9 Věcně neodůvodněná odchylka od režimu předvídaného v ZOPK. Věta druhá je navíc právně nesmyslná. Návrh neříká, že se „přiměřeně“ použije § 40 odst. 2 ZOPK. To znamená, že je třeba postupovat přesně podle § 40 odst. 2. Ten se však vůbec nevztahuje na zonaci národního parku. Ta je řešena až § 40 odst. 3. § 40 odst. 2 ZOPK ukládá povinnost „orgánu ochrany přírody“. Mezi orgány ochrany přírody však vláda uvedena není (viz § 75 ZOPK). Pakliže se má při vyhlašování zonace použít z § 40 ZOPK pouze jediný odstavec, jde o zcela nesmyslnou úpravu. Vlastníci nemovitostí budou informováni, že mohou podat námitky, ale

protože se už nepoužije § 40 odst. 4, nikdo se jimi zabývat nebude. Popř. má snad tato úprava nějakým způsobem směřovat k tomu, že i námitky, o kterých se rozhoduje ve správním řízení, bude řešit vláda? O dalších absurdních důsledcích nemluvě.

§6 Bližší ochranné podmínky (1) Na celém území národního parku je zakázáno ničit, poškozovat nebo měnit předměty ochrany, krajinu nebo její části. Zejména je zakázáno zasahovat do přirozeného vývoje vodních útvarů včetně rašelinišť, pramenišť a břehů ledovcových jezer a přirozených vodních toků a geologických a geomorfologických útvarů z jiných důvodů, než je ohrožení lidského života či zdraví nebo hrozící škoda značného rozsahu na majetku. (2) Na území I. zóny a zóny II. A je dále zakázáno: a) skladovat pohonné hmoty a chemické přípravky, b) umisťovat a povolovat stavby, s výjimkou staveb pro účely ochrany přírody, obrany státu a ochrany státních hranic, a dále drobných staveb pro pěší a cyklistickou turistiku, jako jsou povalové chodníky, stavby orientačních rozcestníků a tabulí a lehké přístřešky pro odpočinek a ochranu turistů před nepříznivým počasím, c) měnit současnou skladbu a druhy pozemků, nevyplývá-li změna z plánu péče o národní park, d) hnojit, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady. (3) Na celém území národního parku lze jen s předchozím souhlasem správy, nejedná-li se o činnosti zakázané v některých zónách podle přílohy č. 5 k tomuto zákonu: a) zřizovat nové turistické cesty, cyklotrasy a cyklostezky, hipostezky, parkoviště, vyhlídky, mostky, lávky a jiná zařízení turistické infrastruktury, nebo tato zařízení odstraňovat, b) zřizovat lyžařské sjezdovky, vleky a vytyčovat zimní běžecké tratě, c) vydávat povolení ke geologickým pracím a průzkumům, d) provádět opravu a údržbu vodních toků a jiných vodních útvarů, e) provádět změny ve využití, skladbě a plochách druhů pozemků včetně krátkodobého rozorávání pozemků evidovaných jako travní porost. K § 6 - Bližší ochranné podmínky Účelem bližších ochranných podmínek by měla být detailnější regulace lidských aktivit specificky pro dané chráněné území a doplnit tak základní ochranné podmínky stanovené v § 16 ZOPK. Autoři této příležitosti nevyužili. Návrh v některých případech základní ochranné podmínky pouze zbytečně zdvojuje (viz třeba pro první zóny § 16 odst. 2 ZOPK a § 6 odst. c) a d) návrhu). Není dotažena provázanost bližších ochranných podmínek se základními. Např. odst. 2 umožňuje na území I. zóny umisťovat a povolovat drobné stavby pro pěší turistiku, zatímco § 16 odst. 2 ZOPK zakazuje v I. zóně jakékoliv stavby. Znamená to, že je stále k realizaci takové stavby zapotřebí mimo jiné výjimka ze základních ochranných podmínek podle § 43 ZOPK (která by se v aplikační praxi stala asi jen formalitou)? Pokud bude zvolen jiný přístup a s ohledem na to, že navrhovaný zákon bude lex specialis, nebude již výjimka podle § 43 ZOPK vyžadována, dochází k oslabení stávajícího režimu ochrany ve prospěch zřizování nových staveb na území I. zón.

Velice podobně v případě některých činností uvedených v odst. 3, které mohou spočívat ve zřizování staveb (např. vyhlídky, parkoviště, mostky, lyžařské vleky) není dořešen vztah k § 44 odst. 1 ZOPK. Návrh celkově nedostatečně reguluje stavební aktivity na území národního parku, které ohrožují naplnění jeho poslání. Zejména to platí pro II.B a III. zónu. Nedostatečnost úpravy je zřejmá především ve srovnání s § 8 nařízení 163/1991, kterým se stavební činnost regulovala v době vyhlášení parku. Není zajištěno, že územní plánování a stavební činnost budou respektovat zachování předmětu ochrany podle § 1 odst. 1 - 4. Jako zcela nutné považujeme např. zakotvení nemožnosti dále rozšiřovat zastavěné nebo zastavitelné území obcí, které se nacházejí na území národního parku a které je vymezeno územním plánem platným ke dni účinnosti, bez předchozího povolení ministerstva. Takové povolení vydávat jen pro stavby nezbytně nutné pro trvale udržitelný rozvoj v obcích, nebo pokud budou splňovat podmínky podobné možnosti povolení jinak zakázané činnosti podle § 43 ZOPK. Na území celé II. zóny připustit umisťování pouze staveb sloužící ochraně přírody, zemědělství a lesnictví apod. Návrh ani negarantuje, že architektonické řešení nových staveb popř. změn staveb bude respektovat tradiční šumavskou architekturu. Vhodná by byla regulace další výstavby apartmánových domů a bytů, které se v první řadě negativně podepisují na dochovalosti rázu šumavské krajiny a dále ovlivňují i využívání stávajících ubytovacích kapacit, tedy i zaměstnanost v regionu. Tzv. měkké rozvojové aktivity by se měly v rozumné míře soustředit spíše na okrajové části parku a pak především na jeho předpolí, které v tomto směru má ještě mírně nevyužitý potenciál. Ačkoliv důvodová zpráva tvrdí, že jedním z hlavních důvodů pro přijetí nové úpravy má být diferenciace managementu lesních ekosystémů, resp. usměrňování péče o les, předložený návrh v příloze 5A a 5B a bližších ochranných podmínkách oproti současnému stavu neobsahuje žádné významnější odchylky od předpisů upravujících lesní hospodaření, natož aby je výrazněji diferencoval. Postrádáme např. zavedení explicitního zákazu na celém území národního parku hospodařit v lesích tak, aby při plánovaných těžbách či kácení stromů docházelo ke vzniku holin.

§7 Kraje, obce a obyvatelstvo Na činnostech vykonávaných správou se podílejí dotčené kraje a dotčené obce prostřednictvím delegovaných zástupců v Radě národního parku a ve Výboru. K § 7 - Kraje, obce a obyvatelstvo Jde o další nadbytečné deklaratorní ustanovení. Připomínka není zásadní.

§8 Vstup a pohyb osob na území národního parku (1) Území národního parku mimo zastavěné území lze využívat k turistice a rekreaci v rozsahu, který není v rozporu s posláním národního parku. Vstup a pohyb osob na území národního parku mimo zastavěné území se řídí zákonem upravujícím ochranu přírody a krajiny a návštěvním řádem národního parku, pokud tento zákon nestanoví jinak. (2) Orientační grafické znázornění přístupných účelových komunikací, lesních dopravních cest a značených turistických tras je uvedeno v příloze č. 7 k tomuto zákonu. Nově vyznačené cesty

budou doplňovány do seznamu vyznačených přístupných cest vedeného správou, který je veřejně přístupný. (3) Vstupovat mimo vyznačené cesty na území I. zóny lze pouze se souhlasem správy, která ho může vydat z důvodu plnění pracovních nebo služebních povinností nebo z jiných důležitých důvodů. Souhlas není třeba pro vstup vlastníků nebo nájemců dotčených pozemků a jejich zaměstnanců, pracovníků orgánů veřejné správy, základních a ostatních složek integrovaného záchranného systému3) a zaměstnanců věcně a místně příslušných správních orgánů4). (4) Osoby s trvalým pobytem na území národního parku mohou volně vstupovat na území I. zóny, pokud svým vstupem nepoškodí dochovaný stav přírodního prostředí. Vjíždět a setrvávat motorovými vozidly na území národního parku nad rámec základních ochranných podmínek mohou osoby s trvalým pobytem, vlastníci nemovitostí a nájemci pozemků na území národního parku pouze se souhlasem a v rozsahu stanoveném správou. Souhlas se nevyžaduje u vozidel základních a ostatních složek integrovaného záchranného systému4) a věcně a místně příslušných správních orgánů5) v rozsahu potřebném pro výkon jejich působnosti. (5) Pokud subjekty uvedené v odstavci 3 a 4 splňují podmínky pro vydání souhlasu, správa jim místo písemného vyhotovení souhlasu vydá potvrzení o udělení souhlasu a jeho opis. Potvrzení o udělení souhlasu předloží subjekt uvedený v odstavci 3 a 4 pracovníkům správy na vyžádání. (6) Opatřením obecné povahy může správa vymezit části prvních zón, na které se nevztahuje zákaz vstupu mimo vyznačené cesty a stanovit v něm podmínky vstupu. (7) Opatřením obecné povahy může správa ve výjimečných případech a nejdéle na dobu 6 měsíců omezit vstup na území I. zón pro osoby s trvalým pobytem na území národního parku. § 8 - Vstup a pohyb osob na území národního parku K odst. 1 Jde o nadbytečné ustanovení. S odchylkou se nepřesně opakuje obsah § 1 odst. 5, která však nepoužívá termín „poslání národního parku“. Proto by bylo přesnější mluvit např. „o rozporu s cílem a zachováním předmětů ochrany národního parku podle § 1 odst. 1 a 4“. Druhá věta je rovněž nadbytečná. ZOPK bude i bez této věty lex generalis. Nadto existují omezení pohybu i podle jiných předpisů (např. lesní zákon). Z použité věty by a contrario plynulo, že omezení podle těchto předpisů by v národním parku neplatilo.

K odst. 2 Další naprosto nevhodná příloha zákona. Těžko proveditelné bude už jen samo projednávání na půdě Parlamentu ČR (podávání pozměňovacích návrhů apod.). Jde o další ingerenci legislativy do konkrétních otázek, o kterých by v rámci obecně nastavených pravidel měla rozhodovat exekutiva. Takováto ingerence neodpovídá ústavně právním principům dělby státní moci. Také po věcné stránce je takto utilitárně vymezená a zafixovaná cestní síť nepřijatelná. Např. oproti současnému stavu mají některé turistické trasy dokonce nově vést prvními zónami do oblastí s jádrovým výskytem populace tetřeva hlušce. Bude tak zřejmě docházet k fragmentaci jeho biotopu a k významnému rušení, minimálně však nelze takové dopady a priori vyloučit. Autoři návrhu se tímto evidentně snaží účelově obejít postup pro posuzování a případně i povolování takovýchto konkrétních záměrů, který je rámcově zakotven čl. 6 směrnice 92/43/EHS o ochraně volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a přírodních stanovišť a blíže rozveden v ZOPK. 3

) § 4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. 4 ) § 1 odst. 1, § 10 a § 11 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Návrh se tak ovšem dostane do rozporu s unijními předpisy. Z pohledu dodržování unijního práva bude irelevantní, zda byl záměr povolen ve formě nějakého správního aktu, či zda se povolení vtělilo přímo do zákona. Kromě toho není dořešena praktická otázka správy těchto cest, (jejich údržbu, kdo by nesl odpovědnost za jejich stav apod.). Každá dílčí změna takto zafixované cestní sítě, pokud nepůjde jen o její rozšíření, bude opět vyžadovat formu zákona, což je krajně nepraktické. Navrhujeme celý odstavec bez náhrady vypustit.

K odst. 3 Připomínky k větě první blíže v poznámkách k odst. 5. Značně problematická je i věta druhá. Čím je dána „dotčenost“ pozemků? Jde pouze o pozemky ve vlastnictví tohoto vlastníka, resp. v nájmu nájemců, které se nacházejí na území I. zóny, nebo sem patří i pozemky mimo první zóny, k nimž přistupuje vlastník či nájemce přes první zóny? Když pomineme, že kritérium zaměstnanec vlastníka nebo nájemce může být naplněno zcela formálně a tedy pro vstupy do první zóny zneužíváno, návrh připouští, aby zaměstnanci chodili na výlety do první zóny i ve svém volném čase. Podobně „pracovník orgánů veřejné správy“, např. pracovník finančního úřadu v Ostravě bude moci trávit svou dovolenou na Šumavě v kterékoliv první zóně. Podobně pochybné je i spojení „zaměstnanců věcně a místně příslušných správních orgánů“. Jde navíc o velmi nepřesnou formulaci. Např. správním orgánem podle § 1 správního řádu jsou mimo jiné „orgány územních samosprávných celků“. Orgánem kraje je krajský úřad, do něhož mohou být zařazeni někteří ze zaměstnanců kraje (viz § 68 krajského zřízení). To nic nemění ale na tom, že tyto osoby zůstávají zaměstnanci kraje, nikoliv zaměstnanci orgánu kraje. Kromě toho navrhovaná úprava nejspíše nevylučuje, aby pod „zaměstnance věcně a místně příslušných správních orgánů“ mohli spadat i nejrůznější pomocní pracovníci a zřízenci, kteří se na výkonu působnosti v oblasti veřejné správy přímo nepodílejí, což postrádá věcné opodstatnění. Také pracovníkům základních a ostatních složek integrovaného záchranného systému z celé ČR návrh dovoluje provozovat jejich volnočasové aktivity v prvních zónách národního parku. Domníváme se, že vytváření takovýchto privilegovaných skupin, je vůči ostatním návštěvníkům národního parku doslova nehorázné. Podivná je i vazba k větě první. Vydávání souhlasů pro pracovní a služební účely se díky větě druhé stává do velké míry obsolentním.

K odst. 4 Odst. 4 je v rozporu se zásadou rovnosti fyzických osob. Navíc kritérium trvalého pobytu lze často naplnit ryze formálním způsobem a hrozí tak zneužívání tohoto ustanovení. Jakoukoliv legitimitu také postrádá, aby např. osoby s trvalým pobytem v západní části Šumavy měli umožněn vstup i do několik desítek kilometrů vzdálených I. zón při jižním okraji NP. (Konkrétně např. osoba s trvalým pobytem na Železnorudsku může vstupovat volně do I. zóny na Smrčině, kdežto osoba z Černé v Pošumaví nikoliv). Těžko lze také od těchto osob očekávat, že budou schopny posoudit např. zda momentálně nevstupují do tokanišť tetřívka nebo nesešlapávají zvláště chráněné druhy ostřic. Je nutné také uvážit kumulativní dopady, které může pohyb takto definovaného okruh osob představovat ve svém souhrnu. K odst. 5 Zavádí se velice podivná konstrukce. Toto ustanovení znamená, že se udělení souhlasu dostává prakticky mimo režim správního řízení, resp. že souhlasy nebude vůbec nutné vydávat a bude stačit jen jakési automaticky vydávané potvrzení. Díky tomu bude vznik oprávnění vstupovat mimo první zóny, (resp. vjíždět motorovými vozidly nad rámec základních ochranných podmínek) maximálně netransparentní a postaveno v podstatě mimo jakoukoliv veřejnou kontrolu.

K vystavení tohoto potvrzení budou postačovat v návaznosti na odst. 3 jakékoliv „důležité důvody“. Nebude třeba je poměřovat s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny v národním parku, jak to požaduje § 43 ZOPK. Podobně ve vazbě na odst. 4 bude postačovat trvalý pobyt, vlastnictví nemovitosti či nájem pozemku v kterékoliv části národního parku a bude automaticky vystaveno potvrzení opravňující k jízdám těchto osob po kterékoliv cestě v národním parku. Mimochodem, to že díky této úpravě upadne i rekreační hodnota této oblasti, je nasnadě. K odst. 6 Myšlenku zavést možnost zmírnit přísný režim I. zón, pokud jde o pohyb fyzických osob, lze v obecné rovině přivítat. Tento institut by ovšem měl význam pouze, pokud by se jednalo o skutečně rozsáhlé I. zóny, což ovšem není případ předkládaného návrhu. Odst. 6 kromě toho nestanoví žádná hmotněprávní kritéria, za kterých by bylo možné opatření obecné povahy vydat, a tudíž by bylo lze umožnit volný pohyb návštěvníků parku i za takových podmínek, že by to bylo spojeno s negativními dopady na předměty ochrany a cíle NP. Smysluplnost odst. 6 bohužel také podkopává již výrazné oslabení omezení pohybu osob na území I. zón, které předvídají předchozí odstavce návrhu. K odst. 7 Vzhledem k připomínce k odst. 4 navrhujeme zcela vypustit.

§9 Zemědělství Pozemky náležející do zemědělského půdního fondu se v národním parku využívají zejména jako louky a pastviny pro extenzivní chov dobytka. Na těchto pozemcích je zakázáno používat postupy trvale zhoršující fyzikální vlastnosti půdy. K § 9 - Zemědělství Navrhujeme část první věty za slovem „fondu“ změnit takto: „, které jsou k datu účinnosti zákona zemědělsky využívané, slouží v národním parku zejména jako louky a pastviny pro extenzivní chov dobytka.“ Jde o upřesnění, které reflektuje stav, že část ZPF na území NP Šumava není dlouhodobě zemědělsky využívána, nebyla formálně převedena do LPF a znovuzavádění zemědělského obhospodařování, které toto ustanovení implikuje, by mohlo způsobovat např. destrukci některých cenných sukcesních společenstev či mokřadů a je v rozporu s ustanoveními §1.

§ 10 Ostatní pozemky Pozemky, které nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa nebo zemědělským půdním fondem, lze využívat pouze způsobem, který není v rozporu s posláním národního parku a odpovídá zařazení těchto pozemků do některé ze tří zón národního parku. K § 10 - Ostatní pozemky

Protože návrh nikde nedefinuje, co je „posláním“ národního parku, je nutné použít např. formulaci, „...který není v rozporu se zachováním cílů a předmětů ochrany národního parku – viz §1.

§ 11 Mimořádné události na území národního parku (1) Správa se podílí na předcházení mimořádným událostem na území národního parku, zejména předcházení požárům, haváriím, úrazům a ztrátám orientace osob. (2) Správa spolupracuje se základními a ostatními složkami integrovaného záchranného systému, s dotčenými správními orgány a obcemi při záchranných nebo likvidačních pracích při vzniku mimořádných událostí na území národního parku. (3) Správa zřizuje Informační a strážní službu k plnění úkolů podle tohoto zákona a podle zákona upravujícího ochranu přírody a krajiny. (4) V rámci opatření proti vzniku a šíření požáru správa a) zabezpečuje v době zvýšeného nebezpečí vzniku požáru opatření pro včasné zjištění požáru a proti jeho rozšíření pomocí hlídkové činnosti, b) zpracovává operativně taktickou studii dokumentace zdolávání požáru5), ve které vyhodnotí možnosti vzniku a šíření požáru, možnosti požárního zásahu a případné zřízení vlastní jednotky požární ochrany, c) označuje a udržuje vodní zdroje k hašení požárů na území národního parku; zdroje požární vody a jejich počet musí vyhovovat potřebám požárního zásahu podle operativně taktické studie dokumentace zdolávání požáru, d) označuje a udržuje síť účelových komunikací a lesních cest se zpevněným povrchem tak, aby bylo území výměry lesů rovnoměrně dosažitelné pro požární techniku a vedení požárního zásahu podle operativně taktické studie dokumentace, a e) zpracovává operativní plán zdolávání požáru. K § 11 - Mimořádné události na území národního parku Navrhujeme celé toto ustanovení vypustit. V zákoně, kterým se vyhlašuje NP Šumava, nemá tento paragraf žádné opodstatnění. To by pak bylo zapotřebí přijmout i speciální úpravu pro ochranu před povodněmi atd. Matérie mimořádných událostí, kterou se snaží řešit tento paragraf, je dostatečně upravena v jiných předpisech (např. zákon č.133/985 Sb., o požární ochraně, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru ČR, č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy). Dochází navíc ke kolizi s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny. Některá opatření, které toto ustanovení předvídá, povedou ke změnám vodního režimu či k fragmentaci lesních porostů zejména v jádrových oblastech národního parku (vytváření nových vodních nádrží, povinnost udržovat veškeré účelové komunikace a lesní cesty a vytvářet nové přístupové cesty apod.). Na okraj poznamenáváme, že v tomto paragrafu předvídaná opatření nejsou zdaleka spojena s nulovými náklady. V důvodové zprávě se však jako jediná zátěž pro veřejné rozpočty uvádí jen náklady na vyznačení nových zón ve výši 1 milionu Kč.

5

) § 34 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci).

§ 12 Přechodná ustanovení (1) Návrhy na jmenování členů Výboru podávají subjekty uvedené v § 4 odst. 2 do 30 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona. Ministr životního prostředí jmenuje členy Výboru do 30 dnů od doručení návrhů na jejich jmenování. (2) Možnost asanace kůrovcem napadených zlomů, vývratů nebo kůrovcem napadených stromů v segmentech I. zóny uvedených v příloze č. 5 části A k tomuto zákonu je časově omezena pouze do doby, kdy bude na celém území národního parku dosaženo základního stavu kůrovce6). (3) Dnem nabytí účinnosti nařízení vlády podle § 5 odst. 9 pozbývá platnosti vymezení zón uvedené v příloze č. 4 k tomuto zákonu. (4) Pozemky ve správě Pozemkového fondu České republiky nacházející se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona v zastavěných územích a zastavitelných plochách podle územně plánovací dokumentace se bezúplatně převedou do vlastnictví obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí, pokud o převedení obec do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona požádá. (5) Příspěvková organizace Správa Národního parku Šumava zřízená tímto zákonem je právním nástupcem Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava zřízené podle dosavadních právních předpisů. (6) Správní řízení zahájená přede dnem nabytí účinností tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posuzují podle dosavadních právních předpisů. K § 12 - Přechodná ustanovení K odst. 1 Vzhledem k připomínkám k § 4 navrhujeme toto ustanovení zcela vypustit. K odst. 2 Lesy v první zóně by měly být v maximální míře bezzásahové. Zákon musí usilovat o co možná největší sjednocení zonace a managementu (tj. zda se v dané zóně kácí či nikoliv) z důvodu srozumitelnosti pro návštěvníky i praktickou správu území národního parku. Základní stav kůrovce je definován vyhláškou č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže k lesnímu zákonu tak, že jeho dosažení na celém území národního parku je nesplnitelná podmínka a povede k postupnému vykácení těchto prvních zón. (základní stav je takový početní stav lýkožroutů, kdy objem kůrovcového dříví z předchozího roku v průměru nedosáhl 1 m3 na 5 ha smrkových porostů a nedošlo k vytváření ohnisek). K dosažení základního stavu kůrovce na celém území parku by mohlo dojít spíše jen teoreticky za okolností daných mimořádně příznivým počasím. Nadto je dosažení základního stavu kůrovce na celém území národního parku pojmově vyloučeno i vzhledem k současnému právnímu stavu. Podle § 22 ZOPK v národním parku platí, že ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody. Těmito ustanoveními jsou § 32 a 33 LesZ a samozřejmě také prováděcí vyhláška č. 101/1996 vydaná podle § 32 odst. 10 LesZ Stále platné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č.j. 18517/ENV/06 – 972/620/06 ze dne 5. 3. 2007 prvním výrokem nahradilo část výroku rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava č.j. 516

) Vyhláška č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže, ve znění vyhlášky č. 236/2000 Sb.

Vi/1078/98 v následujícím znění: „Podle § 22 odst. 1 se uděluje souhlas k použití ustanovení § 32 odst. 6, 9 a 10 zákona o lesích v rozsahu vyhlášky č. 101/1996 Sb., s výjimkou § 4 této vyhlášky, pro část území II. zóny ochrany přírody NP Šumava, vymezené porostními skupinami uvedenými v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, orientačně a graficky vyznačené v příloze č. 3 tohoto rozhodnutí modrou barvou a přesně vymezené na obrysové porostní mapě, která je součástí spisu, a je rovněž uložena na Správě (dále jen režim A), k zásahům proti hmyzím škůdcům (kůrovcům a klikorohu borovému) a k zásahům v případech vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod (např. větrné a sněhové kalamity, přemnožení hmyzích škůdců) s těmito podmínkami: … Platnost tohoto výroku je omezena do 31.12.2007.“ . Od 1.1.2008 tak není možné používat ve vztahu k lokalitám uvedeným v příloze č. 1 tohoto rozhodnutí žádné z ustanovení § 32 a 33 lesního zákona týkajících se zásahů proti kůrovci a tedy ani uvedené vyhlášky. To samé platí pro výroky III. tohoto rozhodnutí, kterým se změnila část rozhodnutí z roku 1998 v tomto znění: „Podle § 22 odst. 1 zákona se uděluje souhlas k použití ustanovení § 32 odst. 9 a 10 zákona o lesích v rozsahu vyhlášky č. 101/1996 Sb., s výjikou § 4 této vyhlášky, pro část území II. zóny ochrany přírody NP Šumava, vymezené porostními skupinami uvedenými v příloze č. 2, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí (dále jen režim C), k zásahům proti hmyzím škůdcům (kůrovcům a klikorohu borovému) a k zásahům v případě mimořádných okolností a nepředvídaných škod (například věrné a sněhové kalamity, přemnožení hmyzích škůdců). Platnost tohoto výroku je omezena do 31.12. 2007.“ Krátce řečeno, ve vztahu k těmto oblastem v národním parku nelze při absenci souhlasu podle § 22 ZOPK používat vyhlášku, která definuje, co je základní stav kůrovce, což znamená, že základní stav kůrovce na celém území parku nemůže pojmově nastat. K odst. 3 K výhradám o stanovení zonace viz připomínky k § 5. Vymezení zón ochrany přírody by se nemělo odchylovat od režimu upraveného v ZOPK. K odst. 4 Jde evidentně o privatizaci pozemků na území NP, které jsou dosud ve státních rukách. Ani v přílohách předloženého materiálu se nelze dočíst, o které pozemky se konkrétně může jednat a co je důvodem tohoto opatření. Naopak navrhujeme za účelem zajištění efektivní správy území národního parku nahradit tento odstavec dvěma odstavci následujícího znění: (4) Pokud ke dni účinnosti tohoto zákona obhospodařují organizační složky státu nebo jiné státní právnické osoby pozemky zemědělského půdního fondu, pozemky určené k plnění funkcí lesa, ostatní plochy potřebné k naplňování poslání národního parku, vodní toky, kromě vodohospodářsky významných vodních toků a trvale zavodněné vodní plochy, které jsou zařazeny v první a druhé zóně a jsou ve vlastnictví státu, převedou tyto pozemky bezúplatně správě a to nejpozději do 6 měsíců ode dne účinnost tohoto zákona. (5) Fyzické a právnické osoby mají právo na směnu svých pozemků, které se nacházejí na území národního parku, za pozemky stejné hodnoty ve vlastnictví státu, a to přednostně za pozemky mimo území národního parku. Žádost podává fyzická nebo právnická osoba (dále jen „žadatel“) u zemědělských pozemků k Pozemkovému fondu, u pozemků sloužících k plnění funkcí lesa k právnické osobě, které bylo svěřeno nakládání s lesy ve vlastnictví státu, u ostatních k ministerstvu financí. Směna se musí uskutečnit do 9 měsíců od podání žádosti. Jestliže z důvodů, které nezpůsobil žadatel, v této lhůtě ke směně nedojde, je stát povinen ve lhůtě 6 měsíců od uplynutí lhůty podle věty předchozí pozemky fyzické nebo právnické osoby odkoupit, souhlasí-li s tím žadatel a to za cenu v místě a čase obvyklou.

ČÁST DRUHÁ ZMĚNA ZÁKONA O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY § 13 Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 289/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 3/1997 Sb., zákona č. 16/1997 Sb., zákona č. 123/1998 Sb., zákona č. 161/1999 Sb., zákona č. 238/1999 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 168/2004 Sb., zákona č. 218/2004 Sb., zákona č. 100/2004 Sb., zákona č. 387/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 222/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 167/2008 Sb., zákona č. 312/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 349/2009 Sb. a zákona č. 381/2009 Sb., se mění takto: 1. V § 17 odst. 2 se slovo „obcemi“ nahrazuje slovy „dotčenými kraji a obcemi, pokud nejsou vymezeny v zákoně o národním parku nebo v nařízení vlády“. 2. V § 20 odst. 3 se za slovem „zástupci“ vkládají slova „krajů a“. 3. V § 20 odstavec 4 zní: „(4) Nedojde-li k dohodě podle odstavce 3, předloží rada rozpor se svým stanoviskem k rozhodnutí Ministerstvu životního prostředí. Účastníky správního řízení jsou pouze dotčené kraje a obce.“ 4. V příloze v řádce „Správa Národního parku Šumava“ ve sloupci „Zřizovací právní předpis národního parku“ se slova „nařízení vlády ČR č. 163/1991 Sb.“ nahrazují slovy „zákon č. …/2012 Sb.“. K § 13 K odst. 2 Navrhujeme změnit na toto znění: V § 20 odst. 3 se nahrazují slova „se zástupci obcí, delegovanými do rady podle odstavce 2“ slovy „s radou“. Má-li být Rada skutečně reprezentativním a vyváženým uskupením, měly by se její práce účastnit nikoliv jen zástupci obcí, odborníků a místních podnikatelů, ale i nevládních organizací. Proto je vhodné v § 20 odst. 2 za slova „Další členy rady jmenuje orgán ochrany přírody národního parku z nejvýznamnějších právnických a fyzických osob s podnikatelskou činností na území národního parku, zejména z oblasti lesnictví, zemědělství, obchodu a cestovního ruchu, odborníků z vědeckých a odborných pracovišť,“ vložit slova „zástupců občanských sdružení, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, a občanských sdružení, které rozvíjejí turistické aktivity na území národním parku.“ K odst. 3 Doposud v praxi převažoval výklad, že u tohoto typu rozhodování nejde o rozhodování ve správním řízení. Zavedení režimu správního řízení podle nás postrádá jakékoliv opodstatnění. Kromě jiného by se tím částečně zdvojovalo např. správní řízení o námitkách podle § 40 ZOPK (podobně je to nadbytečné v případě vypořádání připomínek obcí k návrhu plánů péče podle 38 ZOPK, a možnost v případě návštěvního řádu uplatňovat připomínky podle § 172 správního řádu). Pokud by se ovšem rozhodovalo ve správním řízení, nevidíme pak důvod, aby byl omezován

okruh jeho účastníků. Mezi novelizovaná ustanoveními ZOPK by bylo vhodné v § 44 připojit odst. 4, který zní: „Na území národních parků nelze provádět ani umisťovat žádné stavby bez předchozího ohlášení nebo povolení. Ustanovení stavebního zákona o stavbách, terénních úpravách, zařízeních a udržovacích pracích nevyžadujících stavební povolení ani ohlášení se nevztahuje na území národních parků. Stavby v tomto ustanovení uvedené vyžadují alespoň ohlášení.“

V Praze dne 17. srpna 2012

MVDr. Jaromír Bláha

JUDr. Jaromír Kyzour