NAUČNÁ STEZKA HRADISKO PŘÍRODA OKOLO HRADU
1 2 3 4 5 6 7 8 9
Naučná stezka Hradisko O valašských loukách a pasíncích O klimatických lázních a dutých stromech O kopcích a kamení Historie hradu Není les jako les Lesy a hospodaření v nich U lesní tůně U řeky
Naučná stezka Hradisko tvoří uzavřený okruh 9 zastavení o délce cca 3km s převýšením cca 155m v katastru města Rožnov pod Radhoštěm. Zřejmě díky všeobecné oblibě lokality se info panely NS v minulosti stávaly terčem vandalských útoků, tudíž se její trasa i informační potenciál během let postupně měnily. První panel je situován nad malým parkovištěm poblíž mostu přes řeku Bečvu v místní části Bučiska.
NAUČNÁ STEZKA HRADISKO Vitajte v Beskydách – vítejte na Hradisku! Vydejte se s námi po naučné stezce do zajímavého koutku beskydské přírody, hned za posledními domy města Rožnova pod Radhoštěm. Trasa je dlouhá 3km a je značena všeobecně známým symbolem pro naučné stezky. Na 9 zastaveních se můžete seznámit s přírodními zajímavostmi i historií kopce Hradisko. Následují stručná shrnutí, o čem budou příští zastavení a mapa stezky. Trasa nyní středně stoupá po panelem zpevněné cestě ke kopci Hradisko (522m), odkud můžete nahlížet nazpět k Rožnovu, ale také vzhůru k zalesněnému vrcholu.
O VALAŠSKÝCH LOUKÁCH A PASÍNCÍCH Víte, že v dobách, kdy budoucí císař Karel IV. - „Otec vlasti“, byl ještě malé pachole, halil celé Beskydy těžko prostupný, téměř souvislý les, tzv. pohraniční hvozd? Odlesňování hor, označované tradičně jako „valašská kolonizace“, zde na české poměry začalo dost pozdě, až po husitských válkách ve 2.pol. 15.stol. Právě pastevcům se stády ovcí a koz, kteří sem tehdy přišli po hřebenech Karpat z rumunské oblasti Valahie, vděčíme za současnou pestrou krajinu i její jméno – Valašsko. V dalších staletích postupovali tzv. pasekáři stále dál a výš do hor. Část lesů vyklučili a na chudé půdě se starali o skromná políčka a pasínky pro své krávy, ovce a kozy. Nechyběly ani louky, kde se sušilo seno na zimní krmení dobytka. O Valaších, jejich životě a kultuře se dozvíte víc v rožnovském skanzenu, o krajině pak třeba na této stezce. Valašské krajině dodnes nechybí hluboké lesy, ale přesto návštěvníka zaujmou hlavně louky a pastviny, poskytující daleké výhledy, krásné květy, borůvky a cvrkot hmyzu. Na loukách v okolí Hradiska najdete v květnu a červnu kvést některé druhy našich orchidejí – vstavač mužský, prstnatec májový a prstnatec Fuchsův. Není bez zajímavosti, že východní pohled od hradu patřil ještě před 20 lety skládce komunálního odpadu. Dnes již rekultivovanou skládku v krajině stěží rozpoznáte. Panelová stezka postupně přechází na přírodní podklad a obkružuje kopec. Pěšina, zpevněná stupínky z kulatiny, vstupuje do lesa a stoupá ke třetímu zastavení.
O KLIMATICKÝCH LÁZNÍCH A DUTÝCH STROMECH Co mohou mít společného staré stromy nad pěšinou na Hradisko a zašlá sláva rožnovského lázeňství? Roku 1820 byly v městečku založeny klimatické lázně, kde se zpočátku léčilo žinčicí a vycházkami na čerstvém horském vzduchu, později též koupelemi a elektroléčbou. Je nasnadě, že se Hradisko brzy stalo oblíbeným cílem vycházek lázeňských hostů. Asi v této době byla podél cesty na hrad vysázena lipová alej. Zatímco lázně po válce zanikly, alej zde zůstala, jen postupně splynula s okolním lesem. Rostou tu nejen mohutné lípy, ale i staré buky, jasany a duby, ve kterých zub času a zobáky strakapoudů udělaly spousty dutin. Takové stromy označujeme krásným českým výrazem „doupné“ stromy. Hnízdí v nich nejen řada druhů ptáků (např. holub doupňák), ale žijí zde i veverky, plši a nepřeberně hmyzu. Málo se však ví, že jsou stromové dutiny vyhledávaným úkrytem také pro netopýry – létající savce s obdivuhodným navigačním systémem a obratné lovce létajícího hmyzu. Bohužel, lidský pokrok dostal většinu druhů našich netopýrů na pokraj vyhynutí a např. netopýr velký je jedním z druhů chráněných v rámci EVL Beskydy. Kmeny starých odumírajících stromů často zdobí tzv. dřevokazné houby. Jejich posláním v přírodě je rozložit tvrdou dřevní hmotu a urychlit tak koloběh živin v přírodě. Na buku najdete např. troudnatec kopytovitý nebo vějířovec obrovský, jehož plodnice může vážit až 50kg. Celkem bylo na Hradisku zjištěno již na 100 druhů hub.
Široká pěšina se stáčí do ostřejšího stoupání alejí a u malého rozcestníčku pokračuje NS po bývalém hradním valu na východní stranu vršku, odkud se naskýtá jediný výhled do kraje. Přes rekultivovanou skládku zarůstající stromy uvidíte město Rožnov, bájnou horu Radhošť (1129m) a údolí táhnoucí se přes Vigantice, podél řady kopečků, jež připomínají dračí hřbet, k obci Hutisko-Solanec a dále k hoře Vysoká (1024m), jediné tisícovce Vsetínských vrchů, kde pramení Rožnovská Bečva. Tady se zároveň nachází čtvrtý panel naučné stezky.
O KOPCÍCH A KAMENÍ Hradisko je 522m vysoký kopec, výrazně vystupující nad levým břehem řeky Bečvy. Pro svou strategickou polohu byl jeho vrchol vybrán pro stavbu hradu, díky němuž získal kopec posléze jméno. Hrad byl postaven z místního kamene – slepence a pískovce. Tyto typické beskydské horniny vznikaly v éře dinosaurů usazováním v mořích. Ve třetihorách pak došlo k velkým horotvorným pohybům, které daly vzniknout Alpám i dnešním Beskydám. Další práci na modelování tváře krajiny převzala voda, počasí a gravitace. Tyto síly, básníky označované jako „zub času“, doslova ohodaly vrstvy měkčích usazenin. Vyhloubily tak Rožnovskou brázdu, sníženinu mezi horami. Z ní ční jen pár kopců tvořených tvrdšími horninami – jedním z nich je i Hradisko. Změny reliéfu (zemského povrchu) dosud neskončily. Především díky síle vody můžeme sledovat časté sesuvy, vytváření a zvětšování strží a následný odnos jemného materiálu (tzv. eroze). Majitel hradu, Jaroslav ze Šelenberka, začal okolo roku 1526 na úpatí Hradiska dobývat stříbrnou rudu a na kopci Svatoněk také železnou rudu. V dolech pracovali v nelidských podmínkách obyvatelé Starého Zubří. Jak praví kronika: „Nemohouce snésti trýzně, zkazili doly, v noci opustili osadu a prchli do Uher.“ Snad žádný jiný typ lesa není tolik ovlivněn geologickou stavbou a tvary terénu, jako tzv. suťový les, který je také v hledáčku zájmu Evropské unie. Říkáme tak lesu na strmých a kamenitých svazích nebo roklích. Půdy jsou zde vlhčí, bohatší na živiny a tomu odpovídá i pestřejší květena. Charakter lesa udávají javory, lípy, jilmy, z bylin pak třeba kopřivy či statná měsíčnice vytrvalá se stříbřitými penízky plodů. Podle čtvercových bílo-zelených značek naučné stezky se vydáte dál okolo vrcholku kopce, stále obranným valem, tedy jakoby dolíkem s vyvýšenými okraji, kde po pravé ruce spadá svah relativně prudce dolů na Bučiska a po levé ruce již stoupá k pozůstatkům středověkých kamenných hradeb. U pěšinky vzhůru do areálu hradu stojí pátý panel naučné stezky.
HISTORIE HRADU Hrad Rožnov byl založen na ochranu východní hranice s Uhrami (dnešní Slovensko). První zmínka o něm je z roku 1310 v listině biskupa Bruna ze Schauenburka. V té době byl hrad poměrně malý – pouze okolo současné vrcholové plošiny. V průběhu dalších desetiletí, jak rostly nároky panstva a zdokonalovalo se válečnictví, byl několikrát přestavěn a rozšiřován. Objevily se rozsáhlé valy a parkánové hradby, později bastiony a byla vykopána hradní studna, která se dochovala dodnes. Můžete ji vidět cestou k zastavení č.6. Aby se hrad lépe střežil před nepřáteli, bylo nezbytné svahy kopce zbavit stromů a křovin, jež by případnému útočníkovi poskytly úkryt. Kdoví, zda část luk a pastvin pod Hradiskem nevděčí za svůj vznik právě těmto účelům. Každopádně dnes květnaté louky patří k tomu nejhezčímu, co příroda Beskyd nabízí nejen svým obyvatelům, ale prakticky celé Evropě. Na hradě se vystřídali majitelé z řad významných moravských šlechtických rodů, počátkem 15.stol. pánové z Kravař, později patřil pánům z Cimburka, pánům z Pezinku a Kunštátům. Roku 1526 jej získal Jaroslav ze Šelenberka, po roce 1535 byl již hrad opuštěn. Usadila se na něm loupeživá rota uherského šlechtice Jana Podmanického z Podmanína, čítající 250 lupičů, která se stala postrachem širokého okolí. Proto byl hrad v roce 1539 z příkazu krále Ferdinanda I. obsazen a pobořen. Svému účelu pak do konce 17.stol. sloužily pouze ještě hospodářské objekty v předhradí. Zkázu hradu dokonali obyvatelé Rožnova, kteří v roce 1862 dostali povolení obecního úřadu zbytky hradu rozebrat pro stavby svých obydlí „aby také nějak té památky oučastni byli“. Kořeny mohutných buků dnes, k nemalé radosti archeologů, spolehlivě konzervují zbytky přes 600 let starého zdiva. Proto ochránci přírody prosí návštěvníky, aby nepátrali po pokladech, zbytky zdiva nerozebírali, ani nepoškozovali stromy. Na těch ostatně také můžete něco najít, a to vyřezané nápisy z období 2.sv. války. Prostranství hradu je poměrně velké, podlouhlé, po okrajích lemované vystouplým terénem, snad že zahlušenými pozůstatky zdí. Okolo vrcholu rostou vysoké stromy, což zapříčiňuje, že odtud není vidět do kraje. Hradní zříceninu přejdete napříč a projdete zachovalou bránou, jediným pořádným viditelným kusem hradu. Od ní seběhnete opět do valu, jenž obkružuje hrad a vydáte se doleva, zpátky k již zmiňovanému rozcestníčku. Odtud vás šipky zavedou na druhý lesní chodníček, který směřuje k oné hradní studně. Studna je opatřena kovaným bezpečnostním krytem a též stříškou. Opodál u pěšiny zároveň naleznete významný strom, lípu, jejíž kmen má po obvodu 520cm, výšku 32m a je asi 250 let stará. Následně pěšina pokračuje ještě chvíli lesem mírně z kopce, než narazí na informační panel č.6.
NENÍ LES JAKO LES Všimli jste si, že les v okolí hradu má jiný charakter než les v těchto místech? Je to tím, že tam po opuštění hradu vyrostl les bez větších zásahů člověka. Podobá se tak lesům, které pokrývaly beskydské podhůří odedávna. Je druhově bohatý, tzn. roste tu více druhů stromů, keřů, bylin a tudíž je i domovem více druhů živočichů. Na tomto místě můžete porovnat rozdíl mezi lesem přirozeným a lesem vysázeným uměle pro hospodářské účely. Dnes se naštěstí již upouští od praxe výsadby čistě smrkových porostů v těchto nadmořských výškách. Ve smrkovém lese najdete v podrostu jen několik druhů rostlin a hnízdí zde daleko méně ptačích druhů. I tento les ale čeká časem obnova ve prospěch jiných druhů, které budou lépe čelit třeba suchu, kůrovcům či větrným smrštím. V listnatém lese lze vzácně nalézt orchideje kruštík modrofialový a kruštík širokolistý. Po dešti je možné potkat chráněného mloka skvrnitého. Jeho výskyt je známkou velmi čistého prostředí, neboť se rozmnožuje pouze v čisté vodě a jeho larvy se vyvíjejí v potůčcích. Zatímco na jaře nelze přehlédnout růžově kvetoucí kyčelnice žláznaté, v létě si možná všimnete žlutě kvetoucí šalvěje lepkavé. Oba druhy jsou doma jen v Karpatech, v Čechách byste je v lesích hledali marně.
Už asi nezjistíme, proč se slovní obrat „jdi do háje“ stal obratem pro odpuzení nějaké osoby. Jako háj obvykle označujeme nějaký listnatý les, a není v Beskydech pěknějšího lesa nad dubohabrový háj, obzvlášť na jaře, kdy pod duby, habry a lípami rozkvetou tisíce pestrých jarních květů. Není divu, že se karpatské dubohabřiny dostaly do seznamu zajímavých, tzv. prioritních stanovišť v rámci evropské soustavy Natura 2000. Netrvá dlouho a v koridoru sestupu narazíte na sedmý panel NS.
LESY A HOSPODAŘENÍ V NICH Lesy pokrývají značnou část Beskyd a byly odjakživa zdrojem obživy mnoha lidí. Bez dřeva si člověk neuměl představit svou existenci v minulosti a bez dřeva a výrobků z něho, třeba papíru, se neobejdeme ani ve 21.stol. Dnes už naštěstí nevnímáme les jen jako „továrnu na dřevo“. Lidé od lesa očekávají víc. Bez lesů by nás více ohrožovaly povodně a další výkyvy počasí. Je to místo k odpočinku a čerpání nových sil. Můžeme si zde, samozřejmě mimo rezervace, sbírat pro vlastní potřebu lesní plody nebo klestí na ohníček před chalupou, což na západ od našich hranic není vůbec samozřejmé! Les, byť hospodářský, ovšem nejsou jen stromy. Je to složitý ekosystém, kde mají svou nezastupitelnou roli i tak „neoblíbené“ organismy jako jsou dřevokazné houby (choroše) či hmyz (známí kůrovci). Zjednodušeně lze říct, že čím je les pestřejší, co do druhové, tak do věkové a výškové skladby porostu, tím lépe plní všechny své ekologické funkce. Mnohdy stačí jen ponechat přírodě volnější ruku a chránit malé stromky – přirozené zmlazení před mlsnými hubami srnek a jelenů. Víte, že předtím, než se všude začaly ve velkém vysazovat smrky, byla nejrozšířenějším jehličnanem beskydských lesů jedle? Z jedlového dřeva se štípaly šindele na střechy chalup. Tento krásný statný strom je dnes téměř na pokraji vymizení. Důvodů je několik. Je citlivý na znečištění ovzduší, malé jedle dokáží zdárně růst pouze v silném zastínění mateřského porostu, proto jim nevyhovuje hospodaření spojené s těžbou dřeva, kde vznikají velké paseky, a mladé jedličky nadmíru chutnají zvěři. Je dobře, že po desetiletích upřednostňování smrku se do beskydských lesů pomalu vrací více buků – vždyť zde byly vždy doma a jsou tedy zvyklé na zdejší kamenité půdy i drsné klima. Nejzachovalejší zbytky původních bučin a jedlobučin jsou dnes chráněny jako přírodní rezervace a jsou cenným přírodním dědictvím celé Evropy. Zde na Hradisku byste typické bučiny hledali marně, ale z vyhlídky u hradu je můžete vidět na jižních svazích Radhoště či Kamenárky. Lesem bez výhledů po chvíli sejdete na doslech od řeky Bečvy, kde se trasa naučná stezka stáčí vpravo a rovinkou přichází k lesní tůni.
U LESNÍ TŮNĚ Voda v krajině je dnes už velkou vzácností. Podobných tůněk bývalo ještě před 100 lety nepočítaně a s nimi i žab, čolků, vážek a další „havěti“. Lidé nepotřebovali mít doma akvárium. Stačilo se na chvíli zastavit u lesní tůňky či rybníčku na návsi a dívat se.
Dnes si už dobře uvědomujeme, že malé vodní plochy, stejně jako třeba zamokřené louky, fungují v krajině jako přirozená „klimatizace“. Zadržují vodu v krajině a mají i funkci protipovodňovou. Ovšem přírodovědci si nejvíce cení jejich druhové pestrosti – málokde najdete v přírodě pohromadě tolik různých druhů rostlin i živočichů jako poblíž vody. V těchto tůních lze v jarních měsících objevit hned několik druhů našich chráněných druhů obojživelníků. Mezi nejvzácnější patří kriticky ohrožený čolek velký. Budete-li mít štěstí, můžete zastihnout taktéž čolka obecného a horského. Před 50 či 100 lety žili čolci i další obojživelníci (žáby, mloci) prakticky v každé louži, tůňce, rybníčku, avšak chemizace a odvodňování krajiny je přivedlo na pokraj vyhynutí prakticky na celém kontinentu. I proto je právě čolkům věnována zvláštní pozornost v rámci soustavy Natura 2000. Chodníček se vine lesem podél řeky a vrací se na Bučiska. V lesíku u zimního stadionu se již setkáte s posledním, devátým informačním zastavením.
U ŘEKY Řeka je pro krajinu totéž, co tepny a žíly pro člověka. Platí to samozřejmě i pro Bečvu, v jejíž nivě stojíte. Staré české slovo „niva“ označuje území ovlivňované řekou, v našem případě jsou to mohutné náplavy štěrků, které Bečva a její přítoky přinesly z hor. V blízkosti řeky jsou nivy porostlé zbytky tzv. lužních lesů. Ty tvoří hlavně vlhkomilné dřeviny jako je olše šedá, vrba křehká a nachová či jasan ztepilý. Nedaleká řeka je jedinečná i výskytem ryb, jež bychom v jiných našich řekách těžko hledali (např. mřenka mramorová, vranka obecná či vzácná ouklejka pruhovaná). Někdo tomu říká pradox ochrany přírody – to když celoevropsky ohrožená vydra říční loví a s chutí požírá jiné chráněné druhy. Je však třeba si uvědomit, že raky, vranky, ouklejky, střevle a další dnes již vzácné obyvatele našich vod mnohem víc ohrožuje činnost člověka. Na vydru jsou totiž zvyklí. Nadějí pro všechny je soustava Natura 2000, která chrání nejen živočichy, ale i jejich biotop – řeku Bečvu.
NS Hradisko, Presi 2012
