NÁSILÍ V RUKOU STÁTU – SPOLEČNOSTI NÁSILÍ Christian Gerlach – Nicolas Werth
SROVNÁNÍ MASOVÉHO NÁSILÍ : PŘÍSTUPY A OTÁZKY Knižní trh rozhodně netrpí nedostatkem srovnávacích studií o nacismu a stalinismu. Většina z nich se věnuje masovému násilí.1 Jelikož jde o velmi citlivé téma a řada dřívějších pokusů o srovnání rozsahu a podob násilí, jehož se dopouštěly nacistický a sovětský režim, vyznívá rozporně, je na místě jistá úvodní metodologická reflexe. Na základě těchto východisek se potom pokusíme přispět novým a pravděpodobně i smířlivějším výkladem. Většina dosavadních prací věnujících se masovému násilí srovnává sovětské a nacistické tábory, přičemž jejich obrovská rozmanitost je zde často redukována na několik zvolených „reprezentativních“ pří-
Na tomto místě bychom rádi poděkovali Ulrike Goeken-Haidlové, Peteru Kleinovi a Dieteru Pohlovi za jejich připomínky a pomoc při získávání materiálů. Ian Kershaw, Moshe Lewin (eds.): Stalinism and Nazism: Dictatorships in Comparison. Cambridge ; Henry Rousso, Nicolas Werth (eds.): Stalinisme et Nazisme: Histoire et Memoires comparees. Bruxelles ; Dittmar Dahlmann, Gerhard Hirschfeld (eds.): Lager, Zwangsarbeit, Deportation und Verfolgung: Dimensionen der Massenverbrechen in der Sowjetunion und in Deutschland bis . Essen .
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
kladů z obou stran – především na koncentrační tábory a gulagy.2 Jelikož v obou případech tento systém táborů podléhal kontrole represivních policejních složek – SS a NKVD– sloužil jako vhodný nástroj pro charakterizaci, nebo dokonce reprezentaci „totalitního“ státu. V následujících srovnávacích studiích jsme se soustředili především na způsoby používaného násilí (zde prezentované ve zjednodušené formě jen na několika vybraných případech), jeho intenzitu a stupeň,3 na roli státního aparátu a na ideologii, na níž byl příslušný stát založen. Po dlouhou dobu se odborná obec jen v minimální míře věnovala jednotlivým pachatelům či konkrétním funkcionářům. Zatímco sovětské archivní dokumenty byly zpřístupněny teprve nedávno, výzkum týkající se německých pachatelů měl delší čas na to rozvinout se do větší hloubky. Přesto i zde je naše poznání skupin pachatelů a pachatelů jednotlivců mnohdy schematické, fragmentární, nevyvážené a často též bez solidního teoretického rámce.4 Kromě toho se řada oblastí výzkumu trestuhodně zanedbávala: mimo holocaust či poměrně dobře zpracované téma programu „Euthanasia“ byla malá pozornost věnována dalším nacistickým vyhlazovacím strategiím, jejichž souhrnná analýza teprve čeká na své zpracování. Nedávné výzkumy věnované nacistickým zločinům však otvírají nové možnosti a alternativní přístupy, které mohou ze srovnání německého a sovětského násilí učinit přínosné badatelské pole. Pro tento výzkum jsou příznačné nejméně čtyři hlavní rysy: 1) detailní popis událostí ve zvolených regionech, 2) politický kontext událostí, 3) záměry a motivy pachatelů, 4) využití nových empirických poznatků a rozšíření pramenné základny. Zdůraznění těchto aspektů vedlo k lepšímu pochopení násilí a jeho realizace namísto dosavadního zájmu o jeho pouhé plánování a účel. Tento postup nám umožnil
Gerhard Armanski: Maschinen des Terrors: Das Lager (KZ und GULAG) in der Moderne. Münster . Mezi novější studie na toto téma patří: Stephen Wheatcroft: Ausmaß und Wesen der deutschen und sowjetischen Massentötungen und Repressionen. In: Dahlmann, Hirschfeld (eds.): Lager, s. –. Gerhard Paul (ed.): Die Täter der Shoah: Fanatische Nationalsozialisten oder ganz normale Deutsche. Dachauer Symposien zur Zeitgeschichte. Göttingen ; Christian Gerlach (ed.): Durchschnittstäter: Handeln und Motivation. Berlin . Zároveň stojí za povšimnutí zarážející fakt, že dosud nevznikla vědecká monografie o Reinhardu Heydrichovi.
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
lepší odkrytí vztahů mezi centrem a periferií, tedy vztahů mezi ústřední mocí a vykonavateli. Ve skutečnosti se ukazuje, že iniciativa středních a nižších funkcionářů a jiných institucí než jen SS a policie hrála při vyhlazování daleko větší roli, než se dříve předpokládalo. To se týká civilní správy, ministerských úředníků, armády a také vysokoškolsky vzdělané inteligence. Přitom je ohromující, že ani jedna z těchto skupin nebyla ani dominantní, ani nejdůležitější, nýbrž že zde sehrávaly zásadní roli minulost, původ, zkušenosti, vzdělání či věk jednotlivých příslušníků těchto skupin. Mezi témata, která se těší největší pozornosti, patří koncentrační tábory, okupační politika, německá armáda a vyvlastňování, včetně tzv. arizace židovského majetku. Ačkoliv byly při jejich zpracování použity různé přístupy, stojí za povšimnutí, že závěry těchto studií se spíše navzájem podporují a doplňují, než že by stály v ostrém protikladu. Vášnivé spory z počáteční fáze jsou už minulostí. Podle Christophera Browninga se historici konečně vydali „za hranice [teoretických škol] intencionalismu a funkcionalismu“.5 Nový výzkum se již nesnaží najít jediný „pravdivý“ výklad, ale reflektovat samotné základy porozumění studovanému tématu. Místo konceptuálních sporů ho daleko více formuje vědomí obtíží spojených s pochopením těchto událostí a procesů. Vzhledem ke zjištění, kolik nenacistů se podílelo na nacistických zločinech, se dříve hlásaný rozpor mezi ideology a pragmatiky v nacistickém Německu jeví jako neudržitelný. Naopak se ukazuje, že názorové neshody byly jen okrajovým jevem, který se rozvíjel pozvolna, a že daleko častěji projevovali vůdčí činitelé ochotu ke spolupráci než k vyvolávání rozporů. Stále větší počet odborníků se dnes kloní k názoru, podle něhož ideologie a ekonomie představovaly spíše kooperující než soupeřící principy. Z toho důvodu je dnes nevyhnutelné vnímat německou vyhlazovací politiku jako multikauzální jev. Ve světle nových zjištění, která ukazují, že právě směsice navzájem se posilujících i soupeřících faktorů a vnitřních rozbrojů utvářela dynamiku násilí a ničivých aktů, se tradiční badatelské snahy po nalezení ústředního vlivového faktoru jeví jako nepotřebné, nebo dokonce kontraproduktivní. Souhra politických, ekonomic-
Christopher Browning: Beyond „Intentionalism“ and „Functionalism“: The Decision for the Final Solution Reconsidered. In: týž: The Path to Genocide: Essays on Launching the Final Solution. Cambridge, New York , s. –.
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
kých, vojenských a jiných „pragmatických“ faktorů dále zpochybňuje často zdůrazňovaný rozdíl, který se ve studiích o genocidě objevuje mezi „ideologickým“ a „utilitárním“ masovým vyhlazováním.6 Dnes už historikové hitlerovského Německa běžně praktikují komplexní výzkum nacistického systému, čímž se otevírá cesta k hledání kořenů a porozumění fungování této extrémně násilné společnosti. O historicích zabývajících se stalinismem se můžeme vyjádřit v podobném smyslu. Také zde chybí výzkumy, které by detailně zpracovávaly jednotlivé zločince, straníky, či dokonce pouhé přihlížející. Od doby, co se otevřely archivy, se historikům Sovětského svazu podařilo zorientovat v tom, jaký byl rozsah sovětského násilí, jakými metodami se ho dosahovalo a do jakých kategorií se členilo.7 Navíc tato faktografická základna vede k diferenciovanějšímu porozumění. V současné době se zdá, že stalinské represe nebyly monolitním fenoménem či uniformní politikou poháněnou primárně ideologií, nýbrž celou škálou navzájem propojených represivních strategií, které se od sebe lišily svým rozsahem, charakterem a intenzitou, které si vytvářely různé kategorie „nepřátel“ a uváděly se do praxe legální i nelegální cestou. Například na událost, již historikové stalinismu označují jako „Velký teror“ let 1937–1938, se nyní nahlíží jako na souběh více procesů: vyústění napětí mezi stalinskými elitami v centru a na periferii; vyvrcholení procesu radikalizace politiky vůči okrajovým a „společensky škodlivým živlům“; a výsledek rostoucí „sovětské xenofobie“ vymezující se vůči „národnostem v diaspoře“.8
Tento moment například uznává Roger Smith: Pluralismus und Humanismus in der Genozidforschung. In: Mihran Dabag, Kristin Platt (eds.) Genozid und Modern: Strukturen kollektiver Gewalt im . Jahrhundert. Opladen , s. –, zde s. – a –, a řada příspěvků ve sborníku Hans-Lukas Kieser, Dominik J. Schaller (eds.): Der Völkermord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian Genocide and the Shoah. Zürich . Zároveň však existují i ranější typologie jako Roger Smith: Human Destructiveness and Politics: The Twentieth Century as an Age of Genocide. In: Isidor Wallimann, Michael N. Dobkowski (eds.): Genocide and the Modern Age: Etiology and Case Studies of Mass Death. New York , s. –; též Frank Robert Chalk, Kurt Jonassohn: The History and Sociology of Genocide: Analyses and Case Studies. New Haven , s. –. Připomeňme pouze, kolik vášně a politických reakcí toto téma vzbuzovalo před několika lety, a jak neochotně se k němu chtěli někteří činitelé vyjadřovat, či dokonce ho nějakým způsobem řešit. Sheila Fitzpatrick (ed.): Stalinism: New Directions. London, New York .
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
Hlouběji zaměřený empirický přístup kombinovaný s nutnou a nyní již i možnou kontextualizací událostí povede historiky zabývající se represivní povahou stalinského státu ke stejným otázkám, jaké si již položili jejich kolegové zkoumající nacistické Německo. Tyto otázky se týkají především: • procesu rozhodování (o němž se diskutovalo již v 70. a 80. letech, tedy v době, kdy byla většina pramenů nedostupná) • realizace celého procesu včetně rozličných interakcí mezi orgány na centrální a lokální úrovni; „excesů“ a sabotování příkazů shora či zjevného odporu; plánovaných operací stejně jako improvizací (ilustrativním příkladem je provádění dekulakizace)9 • role veřejných a tajných opatření ve vývoji represivní politiky a masového násilí. V prvním případě se jedná o využití sociálního a etnického napětí, „mobilizačních strategií“, „politického divadla“ či veřejných ostrakizačních kampaní a odezvy na ně. Ve druhém případě jde o policejní operace a „tajné předpisy“ (například instrukce vztahující se k tajným operacím NKVD v letech 1937–1939, které se nedostaly k středně postaveným stranickým funkcionářům). Prostřednictvím komparativní analýzy jsme schopni určit, jak oba režimy reagovaly na analogické situace, zda se zde vývoj ubíral stejným, či opačným směrem. Zároveň vede k vysvětlení podobných jevů a k vytvoření širšího historického vzorce nebo diagnóze alternativ. Při hledání obecných vzorců je však třeba se vyhnout přílišné specializaci a zachovat si co nejširší horizont výzkumu. Přestože mnozí volají po historické komparatistice, a dokonce se iniciují ambiciózní srovnávací projekty, většinou takové bádání nenaplňuje vytčené ambice, což je často zapříčiněno nedostatkem koncepčního myšlení. Takto pojaté komparativní studie jsou často založené na výzkumu několika málo proměnných. Usilují tím o „makrokauzální“ interpretaci daného problému a kladou si otázku „proč“ namísto „jak“. Současně postihují
Viz důležitou nedávno publikovanou sbírku dokumentů: V. P. Danilov, R. Manning, L. Viola (eds.): Tragedija sovetskoj děrevni. Kollektivizacija i raskulačivanije. –. Dokumenty i materialy. svazků. Moskva –; V. P. Danilov, A. Berelowitch (eds.): Sovetskaja děrevňa glazami VČK–OGPU–NKVD. –. svazky. Moskva –.
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
omezený kontext a usilují o dosažení efektivního paradoxu.10 Historická komparatistika by však měla být založena právě na komplexnosti pojetí zkoumaného tématu, na jeho promýšlení v co nejširších souvislostech a zahrnutí co nejširší škály příčin, které ho ovlivňovaly. Jinými slovy řečeno, hrozí, že při srovnávání budou nejlepší výsledky empirického výzkumu dané oblasti ztraceny. Omezený prostor této studie svádí k tomu pojmout toto téma jako povšechné srovnání nacistického a sovětského násilí, tím bychom ale naprosto pominuli bohatství empirického výzkumu a byli bychom nuceni k přílišné abstrakci, nebo naopak k přílišnému zjednodušení. Místo toho se budeme soustředit na případové studie; jakkoliv jejich poznatky musí být na tomto prostoru zhuštěné. Ve světle zmíněných problémů a nástrah se konceptuální rámec totalitarismu jeví pro tuto komparativní analýzu jako nepoužitelný. Vzhledem k již popsanému vysokému podílu běžných občanů na perzekucích uplatňovaných na vybraných skupinách obětí – ať již se jedná o drancování, udávání, profesní zvýhodnění, nebo o využití nucené práce – se nezdá být účelné, abychom naši studii omezili na analýzu „násilí páchaného státem“. Novější studie například ukazují, že většina Němců, kteří organizovali nebo aktivně participovali na masovém násilí, nejenže patřila mezi členy státních nebo polovládních organizací, ale dokonce se považovala za státní funkcionáře.11 Na druhé straně byla státním činitelům nacistického Německa přiznávána značná autonomie uvnitř systému. Z tohoto důvodu musíme
Srov. Deborah Cohen: Comparative History: Buyer Beware. In: Bulletin of the German Historical Institute Washington , (Fall), s. –. Kritickou reflexi podává Thomas Welskopp: Stolpersteine auf dem Königsweg: Methodenkritische Anmerkungen zum internationalen Vergleich in der Gesellschaftsgeschichte. In: Archiv für Sozialgeschichte , , s. –, zvl. s. a [el. verze: http://repositories.ub.uni-bielefeld.de/biprints/volltexte//, verif. . . ]. Nejnovější studie o tématu: Heinz-Gerhard Haupt, Jürgen Kocka: Historischer Vergleich: Methoden, Aufgaben, Probleme. In: tíž (eds.): Geschichte und Vergleich: Ansätze und Ergebnisse international vergleichender Geschichtsschreibung. Frankfurt a. M., New York , s. –. V tom se např. lišilo německé násilí vůči příslušníkům etnických skupin Herero a Nama v letech – v dnešní Namíbii, do něhož se zapojovalo mnoho běžných německých občanů. Viz Jürgen Zimmerer: Holocaust und Kolonialismus: Beitrag zu einer Archäologie des genozidalen Gedankens. In: Zeitschrift für Geschichtswissenschaft , , č. , s. –.
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
při hledání odpovědi na otázku, proč se tolik Němců účastnilo těchto násilností, opustit pole státního aparátu a překonat omezené hledisko soustředěné pouze na manifestaci násilí. Naše interpretace je založena na předpokladu nacistického Německa a Sovětského svazu jako extrémně násilných společností,12 které i ve skupině zahrnující nemálo moderních a koloniálních společností stále vyčnívají jako zcela výjimečné případy. Máme zde na mysli např. pozdní tureckou říši (1908–1923), početnou skupinu středo- a východoevropských zemí pod nacistickou sférou vlivu,13 Kambodžu v 70. letech, Indonésii po roce 1965,14 Kolumbii po velkou část 20. století či Spojené státy americké během století devatenáctého. I když je všem zmíněným případům společný vysoký stupeň použitého násilí, v zásadních ohledech se odlišují. U každé ze zmíněných zemích můžeme konstatovat, že namísto samostatného a jednotného systému perzekuce a násilí, zde byla vůči skupinám obětí použita řada rozličných strategií a forem masového násilí. Třídně motivovaná občanská válka nebo vnější konflikt byly často úzce propojeny s etnickými boji či selektivní sociální politikou. To vše nás vyzývá k tomu, abychom si položili otázku, jaký byl podíl společnosti na masovém násilí. Na následujících stránkách se tedy soustředíme na zmapování politiky prováděné vůči nejčastějším skupinám obětí v nacistickém a sovětském systému a na rozdílnost typu a intenzity realizovaného násilí. Doufáme, že podobná analýza
Srov. Christian Gerlach: Extremely Violent Societies: An Alternative to the Concept of Genocide. In: Journal of Genocide Research , , č. , s. –. Například v Chorvatsku v letech – byly páchány masové vraždy na Srbech, Židech a Cikánech; ve „velkém Maďarsku“ se násilí, zbavení základních práv, utlačování a rozsáhlé plány na vystěhování vedle Židů vztahovaly na Rumuny, Srby a Cikány. V souvislosti s Kambodžou poslední výzkumy ukazují (navzdory určitým sporným otázkám), že mimo jisté společenské vrstvy hrála etnicita při vymezování cílové skupiny velkou roli. Srov. Ben Kiernan: The Pol Pot Regime: Race, Power and Genocide in Cambodia under the Khmer Rouge, –. New Haven . V rámci Indonésie mohou být zmíněny antikomunistické perzekuce a pogromy z roku , okupace Východního Timoru (–), kolektivní deportace z hustě zalidněných oblastí na méně obydlené ostrovy a násilné boje za autonomii regionů jako Aceh či Západní Papua (Irian Jaya). Proto zde vědci spatřují dlouhou a hluboce zakořeněnou tradici násilí – viz Freek Colombijn, Thomas J. Lindblad (eds.): Roots of Violence in Indonesia. Leiden .
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
napomůže k pochopení toho, jakým způsobem se spouštělo násilí v obou politických systémech. Naše hlavní otázky týkající se každé skupiny obyvatel zapojené do realizace násilí by se daly shrnout do několika bodů. Jaké zájmy a postoje k tomuto násilí vedly? Jak hluboko do něj byly zapojeny institucionální struktury? Jaké metody násilí se používaly a v jakém rozsahu? Jakou roli sehrávala v tomto procesu veřejnost a do jaké míry vůči němu projevovala souhlas či nesouhlas? Jak silně se na násilí podílely „iniciativy zdola“ či místní podněty? Při zvážení všech výše zmíněných otázek nezbývá než se nakonec zamyslet nad tím, jakou roli zde vlastně sehrával stát. Ve snaze odpovědět na tyto otázky se budeme věnovat následujícím skupinám perzekvovaných: tzv. „asociálním živlům“, obětem etnického přesídlování a válečným vězňům během druhé světové války i po jejím skončení. Jelikož se naše analýza bude týkat skupin, které byly podrobeny rozdílným typům a stupňům násilí, není pro nás příliš využitelný metodologický rámec „komparatistického výzkumu genocid“. Současně se nezdá být přínosné, ani abychom se pouštěli do vytváření nějaké typologie nebo aplikovali jeden vybraný sociologický, psychologický či politologický model. I když se naše studie týká masového umírání válečných zajatců, nuceného přesídlování celých etnik nebo perzekuce „asociálních živlů“, pojem „genocida“ je zde používán zcela výjimečně. Celkem vzato ani neexistuje žádné vymezení pojmu „genocida“, které by bylo všeobecně akceptovatelné širší odbornou veřejností. Tento fakt není nijak překvapující, neboť termín „genocida“ je v podstatě utilitární pojem vytvořený a používaný pro politické účely, které mají sloužit jednohlasnému morálnímu odsouzení, možné prevenci, ospravedlnění vojenské intervence nebo soudním postihům prováděným po mocenských převratech. Kromě toho koncept „genocidy“, pro nějž je stěžejní záměrnost, předpokládá existenci dlouhodobě zamýšleného a detailně připraveného zkázonosného plánu. Ve světle nejnovějších výzkumů zaměřených na dynamiku státního násilí15 se sice tento koncept nezdá být zcela chybný,
Podrobněji viz Christian Gerlach: Nationsbildung im Krieg: Wirtschaftliche Faktoren bei der Vernichtung der Armenier und beim Mord an den ungarischen Juden. In: Kieser, Schaller (eds.): Der Völkermord an den Armeniern, s. –, zde s. – .
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
nicméně je přinejmenším velmi zjednodušující. Srovnávání „genocid“ často vede k nekonečným debatám o definici pojmu a o tom, které konkrétní události se jím mohou označovat a které nikoli, což vrcholí zběsilou snahou nalézt ten nejtypičtější a nejpůvodnější případ. Proto jsem se zde rozhodli používat označení „masové násilí“, které vnímáme v co nejširším významu a spadá do něj i nucené přesídlování, úmyslné poskytování nedostatečných přídělů materiálu či potravin, sterilizace, nucená práce či krajní podoby věznění. PŘÍPADOVÉ STUDIE
„Společensky škodlivé živly“ v Sovětském svazu a „asociální živly“ v nacistickém Německu Kategorizace „společensky nebezpečných“ a „společensky škodlivých“ živlů se v Sovětském svazu objevila na počátku 30. let v souvislosti s industrializací, kolektivizací a dekulakizací. V této době se nejvyšší místa soustředila především na následující úkoly: a) zbavit pomocí organizovaných čistek velká města záplavy prchajících rolníků z kolektivizovaných oblastí; ti byli označeni za nespolehlivé a parazitické živly; b) posílit státní kontrolu nad pohybem obyvatelstva; c) obnovit „pořádek“ v neuspořádané a měnící se společnosti. Na konci roku 1932 byla souborem několika výnosů zahájena „pasportizace“16 městské společnosti. Zvláštní tajný výnos ze 14. ledna 1933 potom vymezoval kategorie obyvatel, jimž mělo být vydání vnitrozemských pasů spolu s registrací odepřeno a kterým bylo zakázáno žít ve strategicky významných sovětských městech.17 Jednalo se především o následující skupiny: osoby, které „se nepodílely na výrobě, práci v úřadu či ve škole, a tudíž se neúčastnily společensky přínosné práce“; kulaky nebo dekulakizované rolníky, kteří opustili venkov
V následujících dvou letech političtí představitelé vydali přes milionů pasů opravňujících k pobytu v hlavních, „pasovému režimu podřízených“ sídlech (jednalo se o klíčová města jako Moskva, Leningrad, Charkov, kolem nichž byly hraniční zóny a které zahrnovaly vnitřní území strategické důležitosti). Vedle toho bylo vydáno dalších milionů pasů pro městské oblasti nepodléhající tomuto režimu. GARF, f. , op. a, d. , l. –; Gijs Kessler: The Passport System and State Control over Population Flows in the Soviet Union, –. In: Cahiers du Monde russe , , č. –, s. –.
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
nebo „kolonizační vesnici“, do níž byli deportováni; nezaměstnaní rolníci, kteří přišli do měst bez oficiálního pracovního pozvání; „očividné ulejváky nebo sabotéry výroby“; lišenci (osoby bez volebního práva);18 osoby s trestním záznamem; a rodinní příslušníci osob, které spadaly do některé z těchto kategorií. Všichni tito lidé byli vykázáni z měst, jež byla podřízena režimu vnitrozemských pasů. Evidentně však ještě v této době nebyli systematicky označováni za „společensky nebezpečné“. V následujících letech nicméně političtí představitelé směřovali k zavedení nového pasového systému, na jehož základě došlo k realizaci nezákonných represivních kampaní vůči daleko většímu počtu „společensky vyloučených osob“. Nešlo přitom již jen o to, že tito vypovězenci nemohli žít ve městech, kde platil pasový režim. Stále častěji začali být vykazováni do „zvláštních kolonií“ či rovnou internováni v táborech. Společenská očista hlavních měst a radikalizace policejního dohledu nad podobnými okrajovými elementy, popisovanými jako „společensky škodlivé živly“, otevřela cestu novým radikálním opatřením, jakými byly třeba tajné kvóty pro počet popravených během Velkého teroru v letech 1937–1938. Taková opatření se týkala dekulakizovaných rolníků, kteří opustili „zvláštní kolonie“, bývalých vězňů, kriminálníků, tuláků, lidí bez volebního práva a dalších „deklasovaných elementů“. Ve skutečnosti se však kategorizace „společensky nebezpečných živlů“ objevila mnohem dříve, než došlo ke společenským otřesům ve 30. letech. Přímo se objevila například v tajném usnesení ústředního výkonného výboru SSSR (CIK) z 24. března 1924. Podle tohoto dokumentu získalo „zvláštní oddělení“ OGPU oprávnění, aby některé obyvatele poslalo do vyhnanství, vykázalo zeSSSR nebo poslalo do koncentračního tábora,19 a to až na tři roky. V této souvislosti byly jmenovány
Podle ústavy Ruské sovětské socialistické federace z roku bylo rozlišováno kategorií obyvatel bez volebního práva: podnikatelé mající zaměstnance; lidé, kteří mají zisk bez práce (majitelé činžovních domů, makléři apod.); soukromí obchodníci a řemeslníci; mniši a duchovní všech církví; bývalí příslušníci carské policie a důstojníci carské armády; duševně nemocní a lidé uznaní za nesvéprávné a odsouzení podle zákona. Počet těchto lišenců dosahoval roku počtu zhruba kolem až milionů. Ve . letech byl pojem „koncentrační tábor“ používán pro tábory podřízené OGPU (tábor na Soloveckých ostrovech a speciální tábor v Suzdalu). Termín „koncentrační pracovní tábor“ je použitelný pro období následující po letech –.
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
následující kategorie „společensky nebezpečných živlů“: lidé obvinění z protistátních zločinů, bandité, penězokazci, drogoví dealeři, „záludní spekulanti“ a v neposlední řadě též „jedinci označení za společensky nebezpečné kvůli svým minulým přečinům, především lidé, kteří byli dvakrát nebo vícekrát odsouzeni či čtyřikrát zadrženi pro podezření ze zločinu“.20 Navzdory rozsáhlým policejním raziím vůči „spekulantům“ a „recidivistům“ v Moskvě a Leningradě, byla působnost tohoto dokumentu ve 20. letech poměrně omezená.21 Roku 1927 bylo například mimosoudně vykázáno pouze 11 000 „společensky nebezpečných živlů“ do vyhnanství a o několik tisíc více jich bylo uvězněno v koncentračním táboře na Soloveckých ostrovech.22 Situace se radikálně změnila po roce 1930. V letech 1930–1932 došlo v Sovětském svazu k bezprecedentní vlně represí a opatření vůči údajným „nepřátelům společnosti“, která se soustředila hlavně na venkovské oblasti. Přes dva miliony kulaků bylo deportováno na Sibiř, do severních oblastí, na Ural nebo na jiná nehostinná místa Sovětského svazu. Ne všichni se však podřídili svému osudu. Do roku 1936 opustilo „zvláštní kolonie“ na 600 000 osob. Vládní představitelé přitom tyto vzpurné masy ze společenského dna považovali za hlavní příčinu zločinů i deviací. Nucená kolektivizace a dekulakizace ve spojení s ekonomickou devastací, jež v letech 1932–1933 provázel hladomor, pouze sloužily k rozšíření společenských skupin považovaných za podezřelé. Chudoba, hladovění a smrt vedly k vytvoření celých armád tuláků, žebráků, bezprizorných dětí a sirotků, které se stahovaly směrem k velkým sovětským městům. Vzhledem k tomu, že tito lidé neměli jinou možnost, často se zapojovali do pouličních gangů a přežívali pomocí drobných krádeží a dalších kriminálních činů. „Antikapitalistická“ revoluce
A. I. Kokurin, N. V. Petrov: Lubjanka. Organy VČK–OGPU–NKVD–NKGB–MGB– MVD–KGB. –. Spravočnik. Moskva , s. –. Dzeržinskij předložil . května Jagodovi ambiciózní plán zaměřený na „očištění Moskvy od všech spekulantů, zlodějů a parazitů“. Tito lidé měli být posláni do „nehostinných částí“ Sovětského svazu, RGASPI, ///š-. Paul M. Hagenloh: „Socially Harmful Elements“ and the Great Terror. In: Sheila Fitzpatrick (ed.): Stalinism: New Directions. London, New York , s. ; S. A. Krasilnikov: Na izlomach socialnoj struktury: marginaly v poslerevoljucionnom rossijskom obščestve. Novosibirsk , s. .
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
let 1929–1930, která měla vykořenit soukromý obchod a podnikání, paradoxně vedla mimo jiné k otevření otázky poklesu životní úrovně obyvatelstva. Koneckonců, bývalí živnostníci a obchodníci neznali prakticky nic jiného než „spekulaci“ (nákup a prodej nedostatkového spotřebního zboží). Tato činnost však měla být brzy prohlášena za „společensky škodlivou“ a stala se předmětem zákonného postihu. Roku 1933 režim reagoval na to, co považoval za společenský chaos, rozsáhlými policejními raziemi a operacemi proti vybraným skupinám problematických a marginalizovaných jedinců a jejich okamžitým vykazováním z měst. V dubnu stejného roku policie v Leningradě a Moskvě zatkla přes 6000 „společensky škodlivých živlů“ a deportovala je do Tomsku, kde byli po příjezdu naloženi na nákladní lodi a bez jídla či pracovních nástrojů vyloženi na pustém ostrově při soutoku řek Ob a Nazina. Během několika následujících týdnů jich na 4000 zemřelo hlady a vyčerpáním.23 V červnu 1933 vedly policejní razie v Moskvě k zatčení více než 5 000 Cikánů a k jejich deportaci do „zvláštních kolonií“ na západní Sibiři.24 V prosinci stejného roku vydalo politbyro instrukce, aby OGPU deportovala všechny „žebráky a deklasované živly“ do „kolonizačních osad“ a pracovních táborů.25 O několik měsíců později pak zahájilo kampaň proti „spekulantům“ a „nezaměstnaným osobám shromažďujícím se na tržištích“, která během samotného roku 1934 vedla k zadržení, deportaci nebo vyhoštění více než 113 000 osob.26 Rozsáhlé operace proti „spekulantům“ měly pokračovat i v následujícím roce a nejvyšší místa vydala směrnice podepsané Stalinem a Molotovem upravující počet „spekulantů“, kteří měli být zatčeni a mimosoudně trestáni.27 Počínaje rokem 1935 byli za „společensky škodlivé“ označováni i chuligáni. Ti
S. Krasilnikov, V. P. Danilov (eds.): Specpereselency v Zapadnoj Sibiri, –, sv. . Novosibirsk , s. –. GARF, f. , op. , d. , l. . Zdá se, že tato operace byla lépe organizována, neboť deportovaní byli po příjezdu umístěni do ubikací a aby mohli začít „práci na polích“, byly jim poskytnuty nějaké pracovní nástroje a jídlo. RGASPI, f. , op. , d , l. . Roku bylo z Moskvy deportováno přes „žebráků z povolání“. Hagenloh: „Socially Harmful Elements“, s. . Viz například stranická direktiva z . července , na jejímž základě bylo v Moskvě, Leningradě, Kyjevě a Minsku zadrženo „společensky škodlivých spekulantů“, David Shearer: Social Disorder, Mass Repression and the NKVD during the s. In: Cahiers du Monde russe , , č. –, s. .
NÁSILÍ V RUKOU STÁTU
– SPOLEČNOSTI NÁSILÍ
byli mimosoudně odsuzováni prostřednictvím speciálně vytvořených trojčlenných policejních výborů (trojki) k potírání „společensky škodlivých živlů“ (socvrednyje elementy). Ve stejném roce bylo při policejních operacích zadrženo na 160 000 bezdomovců a mladistvých delikventů. Řada zadržených byla poslána do mládežnických pracovních kolonií řízených NKVD.28 Během poloviny 30. let bylo mnoho těchto „společensky škodlivých živlů“ odsouzeno k odnětí svobody v rámci táborového systému až na dobu pěti let; policejní „trojky“ jich roku 1935 odsoudily 120 000 a o rok později 140 000. Roku 1939 tvořily socvrednyje elementy druhou nejpočetnější skupinu mezi vězni gulagů (285 000, což činilo přibližně 22 % z celkového počtu internovaných); početnější byli již pouze „kontrarevolucionáři“ (445 000, tj. přibližně 35 %).29 Výsledkem režimních snah o znovunastolení pořádku v klíčových městech bylo vytvoření stabilní vrstvy společenských outsiderů a vyděděnců. Přes ostražitý dohled policie si však představitelé NKVD stěžovali, že se ze skupiny „společensky škodlivých živlů“ podařilo „skutečně izolovat“ pouze malé procento. Většina těch, kteří byli dočasně vyhnáni či deportováni, zůstala předmětem i následujících akcí na potírání veřejného nepořádku. V roce 1937 proto byly lidé dříve označovaní za „společensky škodlivé“ přeřazeni do kategorie potenciálně nebezpečných živlů, kdy museli čelit nařčení, že zastávají „protisovětské“ a „kontrarevoluční“ postoje, a mohli tak být označeni za zdroj „všech diverzí“. Konečný a nejradikálnější stupeň v kampani proti „společensky škodlivým živlům“ představovala masová operace z léta 1937. Podle prováděcího rozkazu NKVD č. 447 se zaměřila na potrestání „bývalých kulaků, kriminálníků a jiných protisovětských živlů“. Příznačné přitom je, že mnohé oblasti, jako západní Sibiř, jižní Ural, Dálný východ či oblast kolem Azovského moře, na něž byl zmíněný rozkaz speciálně zaměřen a v nichž byla „kvóta pro zařazení do první nebo druhé kategorie“30 nejvyšší, patřily právě mezi regiony s největší koncentrací deportovaných,
Tamtéž. J. A. Getty, G. T. Rittersporn, V. Zemskov: Les victimes de la répression pénale dans l'URSS d'avant-guerre. In: Revue des Etudes Slaves , , č. , s. –. Lidé spadající do „první kategorie“ měli být „ihned zatčeni a po projednání prostřednictvím ‚trojky' zastřeleni“. Lidé spadající do „druhé kategorie“ měli být „odsouzeni k internaci v táborech na dobu – let“. Celá řada „bývalých
CHRISTIAN GERLACH
– NICOLAS WERTH
vykázaných a společensky vyděděných podle předchozí pasportizace centrálních oblastí. Dle současného stavu výzkumu bylo na základě rozkazu č. 44731 perzekvováno 767 000 osob. Polovina z nich byla popravena. Přesto zůstává naše poznání v tomto směru stále značně neúplné. Kdo se reálně skrýval za označením „společensky škodlivý živel“? Jaké to byly skupiny obyvatelstva, které byly stíhány, stavěny na okraj společnosti, evidovány po odmítnutí vnitrozemského pasu či jednoduše zatýkány na tržištích a vlakových nádražích místními příslušníky NKVD, kteří se snažili splnit či překročit stanovené kvóty?32 První a největší skupina zahrnovala tzv. bývalé kulaky, „kteří utekli z pracovních táborů a vrátili se domů a kteří prováděli protisovětskou činnost“. Druhá skupina se skládala z „banditů, lupičů, zlodějů-recidivistů, profesionálních pašeráků a zlodějů dobytka, kteří jsou [byli] zapojeni do ilegální činnosti s kontakty na podsvětí“. Do třetí skupiny patřila široká vrstva společenských a politických vyděděnců. Byli to „členové protisovětských stran, bývalí bělogvardějci, bývalí carští policisté a funkcionáři, navrátilci z emigrace, sektáři, představitelé církve a další, kteří unikají [unikali] před postihem a skrývají [li] se před výkonem spravedlnosti, vykonávaje přitom protisovětskou činnost“. Podle novějších studií zaměřujících se na provádění rozkazu č. 447 v jednotlivých místech a oblastech, se zdá, že většina obětí patřila do kategorie společenských vyděděnců.33
kulaků“ a „kriminálníků“ určených k zastřelení či internaci v táboře byla obžalována místními stranickými představiteli a veliteli NKVD. Vše bylo zároveň schváleno politbyrem. Rozkaz č. byl poprvé publikován in Trud, č. (. června ). Operace dle rozkazu č. , trvající od srpna do listopadu , byly nejrozsáhlejšími z desítek „masových operací“ během tzv. Velkého teroru. Hagenloh: „Socially Harmful Elements“; Shearer: Social Disorder; Nicolas Werth: Repenser la Grande Terreur en URSS, –. In: Le Débat, (listopad/prosinec), č. , s. –. Viz například R. Manning: Massovaja operacija protiv „kulakov i prestupnych elementov“. Apogej Velikoj Čistki na Smolenščině. In: E. V. Kodin (ed.): Stalinizm v rossijskoj provinciji: Smolenskije archivnyje dokumenty v pročtěniji zarubežnych istorikov. Smolensk , s. –. K tatarské republice viz A. Stěpanov: Provedenije „kulackoj“ operacii v Tatariji. In: Marc Junge, Rolf Binner (eds.): Kak Terror stal „Bolšim“. Sekretnyj prikaz No i technologija jego ispolněnija. Moskva , s. –.
