například Jenkins, 2008, Smith, 1992), jiní se snaţí osobnost postihnout v celé její šíři včetně důrazu na psychopatologii (např

Úvod Čeští psychologové nezařazují Tematicko-apercepční test do standardní baterie kaţdodenně pouţívaných diagnostických metod. Z analýzy, kterou provedl Svoboda et. al (Svoboda, Řehan, et al., 2004) vyplývá, ţe TAT je v českém odborném prostředí spíše odmítanou metodou. Přestoţe autoři neuvádějí důvody odmítání speciálně pro TAT, je moţné z jejich výzkumu vyvodit, ţe je to pravděpodobně časová náročnost, neexistence spolehlivé interpretační procedury a lze téţ dodat nejasnou teoretickou zakotvenost, které českým a slovenským psychologům brání s metodou pracovat. Nedůvěra k metodě se projevila i v nedostatku původních výzkumů či sdílení klinických zkušeností v českém odborném tisku (stručný historický přehled viz Čermák, Fikarová, 2012b). Podobná situace je i na Slovensku. Ve světě byla situace poněkud odlišná, TAT se věnovala prakticky neutuchající pozornost od roku 1935, kdy Morganová s Murrayem (Morgan, Murray, 1935) publikovali výsledky výzkumu s vyuţitím první verze testu. TAT se stal důleţitou metodou v personologickém paradigmatu výzkumu osobnosti, jehoţ je Murray zakladatelem (Muray, 1938). Je téţ zřejmé, ţe TAT od začátku svými moţnostmi korespondovalo s psychodynamickým pojetím diagnostiky. Psychoanalytik David Rappaport (Rappaport, et. al. 1946) záhy po zveřejnění oficiální verze TAT (ta se od roku 1943 nezměnila) píše, ţe bylo smysluplné zařadit test do psychodynamicky orientované diagnostické baterie proto, aby poskytoval hodnocení jedincova subjektivního světa, jehoţ je on sám součástí. Kromě apercepčního výkladu povahy příběhů vtisknul Murray metodě charakter narace, která reprezentuje ţivotní příběh jedince, byť převáţně „maskovaný― projekcí. Idea, ţe příběhy navozené tabulemi TAT, mohou zachycovat témata dominantní z hlediska porozumění jejich ţivotům, našla uplatnění i později, a to v přístupu Dana McAdamse (1988), který rozvíjí Murrayho personologickou perspektivu. TAT příběhy podle něj odráţejí tematické linie ţivotní historie vypravěče. Od vzniku TAT bylo vyvinuto mnoho interpretačních perspektiv. Někteří autoři vyvíjejí specifické skórovací systémy (jejich přehled viz

1

například Jenkins, 2008, Smith, 1992), jiní se snaţí osobnost postihnout v celé její šíři včetně důrazu na psychopatologii (např. Bellak, Abrams, 1997). Tematicko-apercepční test (spolu s Rorschachovou metodou) se stal předmětem mého odborného zájmu v roce 2006, kdy jsem jej poprvé pouţila ve výzkumu v rámci diplomové práce. Ve spolupráci s profesorem Čermákem jsem začala poté hledat takový interpretační rámec, který by byl pouţitelný v praktické diagnostice a zároveň by byl i přiměřeně reliabilní a validní. Zlom nastal v roce 2008, kdy jsem si přečetla knihu editovanou Sharon Rae Jenkinsovou Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques, která mě přesvědčila o tom, ţe kombinace rigorózního, ale nikoli mechanického přístupu k interpretaci příběhů evokovaných TAT a otevřenosti vůči variabilitě významů TAT příběhů ve vztahu ţivotní historii vypravěče-klienta, můţe být uţitečná pro porozumění jeho osobnosti. Na jedné straně to znamená opírat se o zřetelně vymezené teoretické zázemí (v případě přístupu, který v disertační a před tím v rigorózní práci navrhuji, jde o interpersonální decentraci, emoční regulaci, objektní vztahy, obranné mechanismy, teorii scénáře a percepčně kognitivní vývojově pojaté charakteristiky osobnosti) a o procedury, vedoucí k identifikaci „projevů― vyjadřující úroveň dané charakteristiky (zde zejména úrovně interpersonální decentrace, emoční kvalitu objektních vztahů či vývojovou úroveň obranných mechanismů). Na druhé straně je třeba být interpretačně otevřený vůči psychodynamickým moţnostem, kterými příběhy disponují. K dovršení rigorózní a následně i disertační práce přispěla spolupráce se Sharon Jenkinsovou, která nás uvedla do systému skórování úrovní interpersonální decentrace a Antoinette Thomasovou, jejíţ Afektivní škálu jako způsob hodnocení afektivní kvality objektních vztahů jsme si téţ osvojili. S oběma kolegyněmi jsme publikovali kapitoly v první české monografii o interpretačních přístupech k příběhům evokovaným TAT (Jenkins, Čermák, Fikarová, 2012, Thomas, Čermák, Fikarová, 2012). V knize Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy (Čermák, Fikarová, 2012a) jsme shromáţdili šestnáct teoreticky odlišných přístupů k interpretaci TAT příběhů. V závěrečné „metaanalýze― jsme doloţili, ţe všechny se více méně vyjadřují k šesti osobnostně relevantním kategoriím (Čermák, Fikarová, 2012c):

2

1. Pojetí světa, které lze vyvodit z poselství příběhu, z témat či scénářů, vymezujících prostor světa vypravěče, v němţ se příběh odehrává. Vypovídá téţ o vnitřním světě, přesvědčení vypravěče, o fungování vnějšího světa. Patří sem i obecné principy, které vypravěč pouţívá k organizaci své zkušenosti. 2. Percepce a myšlení vyvozené ze vztahu k podnětu, tj. především kongruence vyprávění s podnětem. Na percepci a myšlení lze usuzovat z formálních charakteristik příběhu, jako je délka příběhu, bohatost detailů, časoprostorový rámec vyprávění, narativní styl. Tato kategorie vyjadřuje téţ vztah vypravěče k realitě, jeho ideace, fantazie, aspirace, zvláštnosti verbalizace či vývojovou úroveň myšlení. 3. Vztah k sobě a druhým. Vztah k sobě bývá často v příbězích propojován se vztahem k druhým, patří sem proto takové charakteristiky jako je sebepercepce a percepce druhých, vnímání vztahů a jejich strukturace v příběhu: blízkost, distance, afiliace, hostilita, dále pak objektní vztahy, interpersonální decentrace, empatie, apod. 4. Emoce. Zaměření na vnější a vnitřní zdroje emocí, emoční konflikty, tenze a jejich řešení, pozitivní a negativní city či kvalitu emocí, tj. na úzkosti, strachy, radosti apod., na kontrolu, regulaci či zacházení s emocemi, intenzitu emocí, kontaminaci emocí, diferenciaci emocí, někteří autoři píší o afektivním proţívání, pudových impulzech či pudovém ladění, emočním vnitřním světě, patří sem i citová vazba, vyšší city, funkce emocí, jako je například defenzivní předráţděnost apod. 5. Obranné mechanismy, které na nevědomé úrovni mění náš způsob vnímání reality, emocionalitu nebo způsob, kterým se vyrovnáváme s obtíţemi ţivota. Dále pak vývojové aspekty obranných mechanismů a jejich souvislosti s citovou vazbou. 6. Zralost self. V příbězích se hledají indikátory diferencovaného, integrovaného a stabilního sebepojetí, zralých struktur či organizace osobnosti. Patří sem i osobnostní zdroje a růstový potenciál, morální normy, úroveň individuace a autonomie, také úroveň seberegulace a zvládání stresu či pouţívání zralých strategií zvládání apod. Ukázalo se, ţe náš přístup má potenciál vyjádřit se ke všem kategoriím získaným „metaanalýzou― šestnácti interpretačních postupů. Návrh interpretačního přístupu včetně 3

dílčích kroků, vede ve svém důsledku k uchopení osobnosti způsobem integrujícím výsledek našeho předchozího výzkumu. Jsme přesvědčeni, ţe s jeho pomocí jsme schopni identifikovat podstatné charakteristiky fungování osobnosti. Integrace téţ v našem pojetí znamená propojení zmíněných charakteristik (coţ však nevylučuje pouţití jednoho či lépe alespoň dvou kroků naší interpretační procedury pokud je to z hlediska diagnostiky smysluplné) - bez posouzení emocí bychom se nemohli vyjádřit k objektním vztahům, bez analýzy kongruence s podnětem bychom neporozuměli kognitivně percepční kompetenci vypravěče, apod. Výklad jednotlivých kroků doplňuji příklady a nakonec funkčnost přístupu ilustruji kazuistickou ukázkou. Součástí disertace je i kvantitativní studie ověřující validitu a reliabilitu dvou skórovacích systémů – interpersonální decentrace a afektivní škály – které jsme zakomponovali do našeho interpretačního systému. V diskuzi pak posiluji teoretickou argumentaci navrţeného postupu.

4

1. Narativita jako předpoklad interpretace Potíž v příběhu Zkušenost jedince je kontextem pro vyprávění příběhů evokovaných TAT. Zkušenosti jedince jsou transformovány do narativity. Podle Brunera (1996/1999) se příběhy začnou rozvíjet v okamţiku narušení norem či odklonu od kanonických pravidel. V příběhu se vyskytne potíţ (trouble), která psychologicky představuje konflikt, krizi, dilema apod. Potíţ oţivuje vyprávění, dodává mu dynamiku, energii, vytváří prostor pro víceznačnost a mnohost interpretací. Potíţ má v příběhu gnoseologickou funkci, znamená obvykle epistemický obrat v příběhu, je kritériem odlišení úrovní v příběhu, kontextu a textu, změny, invariant apod. Potíţe jsou „kořením― příběhu, bez problémů by příběhy nevznikaly. Plynoucí čas a různost kultur zajišťují variabilitu problémů, proto zdánlivě stejná potíţ v různých obdobích dějin člověka či v různých kulturách není nikdy stejná a není stejná jednou provţdy. Potíţ v příběhu (ţivotním) však téţ přivádí jedince k odborníkovi, kdyţ se v jejím důsledku příběh ocitá v narativní „pasti―, kdyţ se pohybuje v kruhu, či v uzavřené narativní smyčce. Narativita nám pomáhá porozumět tomu, co se stalo a tím činit úděl člověka snesitelnějším. Vztah mezi životem a příběhem Smysl má také následující otázka: Jaký je vztah mezi ţivotem a příběhem? Představa ţivota, jenţ můţe být znázorněn v příběhu, nebo představa příběhu jako ideálu, kterému se svým ţivotem přibliţuje, v sobě implicitně obsahuje předpoklad, ţe ţivot a příběh jsou odlišitelné. Filozofové historie, kteří se zabývají vztahem mezi historickou narativitou a historickou minulostí, se pokusili konstituovat dva přístupy: První je zaloţen na představě o kontinuitě ţivota a jeho reprezentace v příběhu (tj. minulost a narativita jsou stejné podstaty) (Ricoeur, 2000), druhý na předpokladu diskontinuity (minulost a vyprávění o ní nelze ztotoţnit). Hermeneutická pozice problematizuje obě teze. Příběhy jsou interpretacemi ţivota, mají pro jedince význam, a tím jsou si podobné. Příběh smysluplně vypráví o ţivotě. Neexistuje ţádný význam před interpretací, tj. význam ţivota neexistuje nezávisle na příběhu, který je o něm vyprávěn. Tvrzení, ţe ţivot anticipuje příběh je přijatelné, ale nevyčerpává sloţitost 5

vztahu mezi příběhem a ţivotem. Význam ţivota je zásadně spojen s příběhy a závislý na příbězích. Takţe hermeneutika nepodporuje ani tezi o kontinuitě, ani o diskontinuitě. Ţivot a příběh jsou totiţ smysluplné pouze ve vzájemné interakci a jejím prostřednictvím. Abychom ţivotu vůbec porozuměli, máme přístup do obrovské zásobárny příběhů, které konstituují jeho dramatické zdroje. Význam ţivota je tedy závislý na příbězích, které ho obklopují. Předpoklad, ţe ţivot a příběh jsou navzájem vnitřně propojeny, implikuje téţ přesvědčení, ţe význam ţivota nemůţe být určen něčím mimo příběh, který o ţivotě jedinec vypráví. Jinak řečeno - ţivot nemůţe být povaţován za prubířský kámen pro adekvátnost příběhu. Avšak ani význam příběhu nemůţe být určen bez odkazu k ţivotu, který je ţit. Oba jsou stejné tkáně. Příběhy musí být vyprávěny či jinak vyjádřeny, neboť jsou součástí narativní kvality lidského bytí, které tak můţe být sdíleno.

6

2. Teorie projekce Cílem Integrativního interpretačního přístupu, který zde bude představen, je porozumět pozici vypravěče. Součástí této pozice jsou téţ vypravěčovy projekce. Pozice není náhodná volba - v souladu s hypotézou projekce můţeme totiţ očekávat, ţe se ve vyprávění můţe promítnout celá vypravěčova osobnost1, a to jak její aktuální stav, tak i stabilnější charakteristiky. Proto při interpretaci příběhů nemůţe odhlédnout od jejich projektivní kvality. Freud (1911/1997) primárně pojímal projekci jako transfer vnitřně zaţívaných nebezpečí do vnějších aspektů skutečnosti, se kterými se lze vypořádat snadněji. Pro Freuda měla projekce patologické konotace v připisování vlastních nepřijatelných charakteristik druhým lidem. Ve svém článku Psycho-Analytic Notes on an Autobiographical Account of a Case of Paranoia (Dementia Paranoides) analyzuje na kazuistice pacienta proces projekce jako hlavní obranu paranoie a uvaţuje o projekci také jako základu organizace paranoidních bludů pronásledování. Freud (1896/2000) projekci tedy popisuje jako obranný mechanismus u paranoidního onemocnění, jako obranný symptom projevující se nedůvěrou vůči ostatním. „Vytěsněným myšlenkám, které představují výčitky týkající se záţitku traumatu z dětství, je odepřeno uznání (tj. nemohou být přítomny ve vědomí) a ty se vrací v bludných představách (p. 317).― Při důkladnějším čtení Freudových spisů je však moţné najít úvahu o širším pojetí projekce, která nebyla dále Freudem rozpracována. V knize Totem a tabu (1913/1997) Freud píše: „Ale projekce není pojímána jen jako obrana, můţe se objevit také tam, kde není přítomný ţádný konflikt. Projekce vnitřních proţitků do vnějšího světa je primitivní mechanismus, který také ovlivňuje naši smyslovou percepci, coţ má výrazný podíl na formování vnějšího světa. Za jistých podmínek, které nebyly ještě dostatečně prostudovány, dokonce myšlenkové a emoční procesy mohou být projikovány podobně jako smyslové

1Například Piotrowski (1950) je přesvědčen o tom, ţe protagonisté příběhů TAT reprezentují různé aspekty osobnosti vypravěče a stejně tak, co si vypravěč myslí o postavách figurujících v příběhu.

7

percepty a utváří vnější svět, zatímco by měly zůstat ve světě vnitřním. (1913/1997, p. 50.)―. Murray (1938) nabídnul elegantní myšlenku, jak působí proces projekce u vágní podnětové situace. Murrayho koncept byl částečně převzat z Freudova postulátu o projekci jako obraně ega. Murrayho koncept projekce byl formulován jako tendence lidí nechat se ovlivňovat potřebami, zájmy, (celkově tedy psychologicku organizací) nebo chceme-li interpretací percepčních vstupů, kdykoli jsou vystaveni podnětu, který disponuje jistou dávkou vágnosti. Tento koncept se dostal do povědomí díky Frankově článku (1939), ve kterém formuluje „projektivní hypotézu― a označuje mnoho psychologických technik jako projektivní.

8

3. Teorie apercepce Murray (1938) definuje apercepci následovně: „Síla podnětové situace nezávisí na tlaku (press) percepce – objekt mi způsobuje to či ono – ale tlaku apercepce – objekt by mi mohl způsobit toto nebo mohu něco způsobit objektu já. Takovéto apercepce jsou způsobeny, jak výzkumy ukazují, dojmy, které jsou přítomny v mozku jako výsledky minulých zkušeností. Apercepce se tedy dá definovat jako proces, při kterém současné situace vzbuzují obrazy (ať jiţ vědomé, či nevědomé), které reprezentují situace z minulosti. Skrze tyto se tedy minulost stane ţivou přítomností. Je důleţité poznamenat, ţe apercepce je obvykle nevědomý proces. Murray, 1938, p. 119)―. Projekci vymezuje jako „proces, pomocí něhoţ jsou psychické elementy – potřeby, emoce, představy a téţ kontexty představ, aktivované těmito afektivními stavy – spojeny se zkušeností subjektu k vnějšímu světu bez dostatečné objektivní evidence.― V této definici Murray oba fenomény apercepce a projekce propojuje v jeden celek. K doplnění celkového obrazu povaţuji za důleţité zmínit další druhy projekcí, které Murray (1938/2008) uvádí. Jedná se o percepční projekci a kognitivní projekci, které jsou s aperceptivní projekcí druhem projektivní distorze. Percepční projekce se projevuje jako iluze, vznikající v rámci přirozených podmínek, tj. v případě, kdy jsou smysly stimulovány různými vágními prezentacemi (inkoustových skvrn, hudby, pachy atd.). Aperceptivní projekce jsou oproti tomu interpretace, které člověk činí během běţného dne – apercepce motivů, témat, příběhů. Kognitivní projekce je spojená s myšlením typu „přání je otcem myšlenky―. Můţe se projevit v aforismech, teoriích a filozofických principech, které si jedinec osvojuje. Základem mechanismu projekce je projektivní distorze. Jde o zkreslení vnímaného objektu idiosynkratickou optikou vnímatele. Projektivní distorzi definuje Murray (1938) ve svém nejznámějším díle „Explorations in Personality― takto: „silná potřeba příhodně vnímat a apercipovat, co je chtěné nebo v případě negativní potřeby, čeho je třeba se bát – tzn. ţe subjekt je pod vlivem pudu a má tendenci projikovat do okolních objektů některé obrazy asociované s pudem, se kterým se operuje. Míra distorze je mírou změny vnímaného objektu.―

9

Tuto míru přítomné moţné projektivity se pokusila v TAT kvantifikovat Edith Weisskopfová (Weisskopf, et. al., 2008). Weisskopfová v 50. letech vyvinula Transcendenční index, který zachycuje narativní rozšíření čisté deskripce podnětového materiálu. K získání indexu pouţila několik skórovacích kategorií, na základě sumy jejich výskytu lze určit míru projektivity. Tento index nám můţe poslouţit k orientaci v textu před interpretačním procesem se záměrem identifikovat bohatost rozvinutí pouhého vnímání podnětu na fantazijní úrovni. Tomuto indexu analogicky odpovídá index Lambda, se kterým počítá Exnerův systém ve strukturální analýze odpovědí Rorschachovy metody. (Lambda je poměrem sumy odpovědí definovaných pouze čistou formou a zbylých odpovědí v protokolu, jeţ jsou rozšířeny o další aspekty – pohyb, barva, stínování atd.). Weisskopfová svůj index odvozuje ze sumy skórů v těchto kategoriích: vztah mezi postavami, hodnocení, atmosféra, symbolismus, důraz, fyziologické podmínky, majetek, zaměstnání, kvalifikace, pohyb atd. Weisskopfová ve své studii uţívá materiál, který vznikl na základě instrukce zahrnující pouze deskripci obrázku. Chapman (2008), který výzkum zopakoval, rozšířil pouţití indexu na různé formy administrace a administrovaných podmínek. Index lze tedy pouţít i u příběhů s jinou formou zadání, neměla by v nich však figurovat proměnná examinátorovy intervence. Je zřejmé, ţe úkol vyprávět příběhy v TAT je komplexní a víceznačný. Čím méně je text kanonizovaný, tím je prostor pro apercepci širší. Ve výzkumech se ukazuje (např. Kodrlová, Čermák, 2009), ţe básníci jsou nejblíţ proţitkové identifikaci se svými texty, romanopisci mají svou tvorbu pod větší kontrolou, avšak v TAT jsou podmínky nastaveny tak, ţe i kdyţ můţeme vnímat snahu básníka se prezentovat jako básník, interakce s podnětovou výzvou aktivuje zkušenostní vrstvy psyché, ale téţ otevírá nevědomé zdroje. A navíc - čas, který vypravěč má k dispozici pro vyprávění, téţ podporuje naše přesvědčení o projektivní a apercepční podstatě úkolu – vypravěč „sáhne― po tom, co je mu nejbliţší.

10

4. Interpretační integrovaný přístup V interpretaci TAT je moţné se vydat dvěma směry. Jednou moţností je orientovat se na dílčí charakteristiku či aspekt příběhu (potaţmo osobnosti), druhou moţností je snaha postihnout osobnost jako celek pomocí komplexního přístupu. Jedním z komplexních přístupů, který je obecně nejvíce přijímaný, je Bellakův psychoanalytický přístup pocházející z ego psychologické koncepce (Bellak, Abrams, 1997). Pouţívání tohoto systému však vyţaduje důkladnou znalost ego psychologie, časovou náročnost a striktnost výběru tabulí. Karon (1981) uvedl, ţe „Ţivot je příliš krátký k vyvinutí adekvátního skórovacího systému, který by TAT postihoval v celé šíři, či k jeho uplatnění, pokud by přeci existoval.― (Karon, 1981, str. 15.). Přesto se např. Van Brunt (2007) pokusil s důrazem na narativitu a metaforu vytvořit komplexní přístup, který by byl uţitečný v kaţdodenní praxi. Klade si za cíl identifikovat idiografické odpovědi, které korespondují s ţivotem vypravěče, srovnat je s normativními očekáváními a spolu vypravěčem příběh rozvíjet za účelem terapeutické práce. Jeho práce s příběhem probíhá na pěti stupních. 1) Psycholog zhodnotí, zdali jsou příběhy diagnosticky vyuţitelné. Všímá si délky, propracovanosti, detailnosti příběhu, 2) soustřeďuje se na opakování tématu v příbězích, za účelem postihnutí vzorců vyprávění, 3) v tomto kroku pak porovnává prvky příběhu s „normativními― daty, tj. zda odpovídá příběh vyzývacímu charakteru tabulí, 4) dále se interpret zabývá paralelami mezi historií a zkušeností vypravěče a jeho příběhy (především na úrovni hlavní postavy), 5) tento krok je vyuţitelný především terapeuticky. Psycholog s vypravěčem reviduje dosavadní zjištění a můţe je s ním přetvářet tak, aby pro něj byly zdrojem pro posílení a kýţenou změnu. Pokusili jsme téţ sestavit proceduru vhodnou pro kaţdodenní praxi, ale zároveň otevřenou moţnosti pouţít specifický skórovací postup, tak jak by to vyţadovala klinická situace. Sestavili jsme přístup, který integruje jiţ validizované skórovací systémy i přes limity pramenící z rozdílnosti jejich teoretických zázemí. Nevytvořili jsme nový dílčí skórovací systém, ale integrovali jsme několik stávajících přístupů k interpretaci TAT, které důkladně postihují dílčí osobnostní charakteristiky. Přístup jsme ověřovali vlastními analýzami, prezentovanými na konferencích. Na základě metanalýzy jednotlivých přístupů k interpretaci TAT (publikovaných v knize Tematicko-apercepční test: interpretační 11

perspektivy, Čermák, Fikarová 2012), jsme zjistili, ţe autoři se ve větší či menší míře vyjadřují k těmto charakteristikám osobnosti: pojetí světa, percepce a myšlení, vztah k sobě a druhým, emoce, obranné mechanismy. Uvedené charakteristiky osobnosti je moţné v příbězích identifikovat pomocí těchto kroků: Šest kroků interpretace TAT příběhů 1. Co příběhem sdělujeme? Jaké je poselství příběhu? 2. Jak je příběh kongruentní se stimulem? 3. Jakým způsobem je příběh rozvíjen? 4. Jaká je úroveň decentrace v interpersonálním prostoru? 5. Jaká je podoba emocí v příběhu? 6. Jaká je úroveň obranných mechanismů? Na závěr interpretačního postupu by měl být zahrnut ještě jeden krok, který obsahuje práci s klientem, jeţ reviduje dosavadní nálezy pomocí jeho zpětné vazby v rámci kolaborativního posouzení problému, tak jak jej navrhuje Finn (2007). Byli jsme inspirováni především postupy H. Teglasiové, S. R. Jenkinsové, A. D. Thomasové a P. Cramerové. 4.1 Co příběhem sdělujeme? Jaké je poselství příběhu? Scénář jako opakující se schéma Idea scénáře spočívá v tom, ţe uvnitř ţivotní historie lze nalézt opakující se dynamické vzorce jednání či proţívání, které nacházejí svoje vyjádření i ve vyprávění. Ţivotní příběhy jedince lze tudíţ do jisté míry objasnit pomocí teorie scénáře (script theory, Alexander, 1988, Tomkins, 1987, Cramer, 2004), která je zaloţena na představě určitým způsobem uspořadané vzpomínky. Podle Tomkinse je základním prvkem příběhu (a tudíţ i ţivota) jedince událost zahrnující afekt a objekt tohoto afektu. Tuto základní událost nazývá scénou, kde lze odlišit začátek a konec. Soubor scén sekvenčně ţitých tvoří dějovou linii, zápletku ţivota (plot). Osobnost je podle tohoto přístupu strukturována v termínech seskupování, uspořádávání podobných a různých scén. Scénář odkazuje k pravidlům, která 12

jedinec ve vztahu k jednotlivým scénám vyvíjí. Tato pravidla pak určují reakce jedince na zkušenost nebo interpretace této zkušenosti. Nové zkušenosti/scény jsou asimilovány do starých zkušeností/ scén na základě např. podobnosti objektů. Výsledkem pak je, ţe afekt preexistující scény můţe být přisouzen současné scéně. Scéna nám říká, co se stalo, a scénář co s tím udělat. TAT příběhy mohou slouţit jako zdroj pro identifikaci jednotek struktury osobnosti, zejména těch, které jsou důleţité pro konstrukci jedincova pojetí světa. Tohoto cíle lze dosáhnout nikoli zaměřením interpretace na obsah, ale na principy, které organizují zkušenost. Podle Alexandra jde o hledání vzorce „prostředky – cíle―. Není pochyb o tom, ţe má smysl odlišovat formu (jak je příběh vyprávěn) a obsah (co vypravěč sděluje) jako dva výtvory narativního procesu (Teglasi, 2001). Avšak obě kategorie nejsou na sobě nezávislé. Obsah je závislý na podnětu, který je koncipován tak, aby vyvolal určité téma, je důleţitý z hlediska zachycení kongruence či inkongruence s podnětem, emočních charakteristik, vyjádření objektních vztahů, obran apod. Je povaţován za méně spolehlivý indikátor porozumění smyslu příběhu neţ jeho formální charakteristiky, které se jeví jako stabilnějšími v čase a přinejmenším stejně tak jako obsah témat ukazují na to, jak se vypravěč ve světě vyrovnává s různými obtíţemi či jaké mohou být zdroje jeho selhání. Od obsahu však nemohou být odtrţeny, smysluplně lze interpretovat příběhy tehdy, kdyţ nejsou formální znaky chápány jako výlučné. Interpretačním důrazem na formální kvality příběhu a narativní proces získáme informaci o vypravěčových schématech zakotvených v realitě a míře jejich soudrţnosti. Podobný postoj vyjadřuje i Henry (1956), kdyţ tvrdí, ţe forma a obsah jsou překrývající se kategorie, uvnitř nichţ však můţeme identifikovat významné proměnné. Doplňuje je ještě kategoriemi dynamické struktury obsahu a negativního obsahu. Dynamická struktura obsahu vyuţívá prostorové charakteristiky řádu a juxtapozice obsahu, pojednává o předpokladu psychické kontinuity a spojitosti obsahů, které se nemusí vţdy jevit jako racionálně provázané nebo jejichţ vztaţnost je jiná, neţ jak ji vypravěč prezentuje. Negativní obsah odkazuje k tomu, co vypravěč v příběhu neuvedl, ačkoliv se dalo očekávat, ţe tak mohl učinit. Na úrovni percepce lze vidět souvislost s indexy Manifest Picture Stimulus a Latent Picture Stimulus. Zde je uplatněn určitý normativní přístup k obsahu příběhů – z rozdílu mezi oběma indexy se dozvíme, na jaké segmenty obrázku

13

lidé zpravidla odpovídají. Henry se však zabývá i otázkou poţadavku formy, který je součástí vyzývacího charakteru obrázků. Forma příběhu Teglasi (2001) se domnívá, ţe klíčem k interpretaci příběhu je analýza struktury obsahu. Děje se tak abstrahováním principů vyššího řádu, které jsou vypravěčem pouţívány pro organizaci příběhu spíše neţ pro specifickou tématizaci vyprávění (Holt, 1961). Teglasi (2001) identifikuje tři základní typy formálních (strukturálních) kvalit příběhu: a) poselství (import) představuje generalizované vlastnosti obsahu konstituující skryté sdělení nebo morální imperativ příběhu, b) abstrahovaný obsah nebo jinak vymezený obsah vyššího řádu jako je časová perspektiva, sociální adekvátnost příběhu (tj. zda jeho obsah není v rozporu s obecně přijímanými sociálními normami), vnitřní nebo vnější zdroje emocí, která jsou zachyceny v příběhu. Abstrahovaný obsah je tak nástrojem, který umoţňuje psychologovi vyjadřovat se k psychickým procesům, např. nevhodný obsah můţe být odkazovat k narušenému fungování, c) strukturální organizace obsahu příběhu odkazuje ke způsobu, kterým vypravěč uspořádává své myšlenky, či k soudrţnosti schémat vypravěče (tj. při interpretaci se psycholog snaţí postihnout vnitřní logiku vyprávění, vyhovění instrukci, přesnost interpretace stimulu, apod.). Proces rozvíjení příběhu Při analýze procesu rozvíjení příběhu se psycholog zaměřuje na způsob a charakteristiky, kterými vypravěč konstruuje a organizuje narativitu do struktury příběhu. Odhaluje, zda je sled myšlenek řízený nespojitými asociacemi nebo logickou syntézou. V narativním procesu můţeme identifikovat a) sekvence, v nichţ jsou v příběhu uvedeny a rozvíjeny myšlenky (reakce na podnět, examinátorovo dotazování, předchozí prvky), b) zjevnou plánovitost v rozvíjení příběhu, c) postupně se objevující detaily, d) flexibilitu na dotazy examinátora.

14

Obsah příběhu Analýzou obsahu se identifikují témata významná pro vypravěče, např. v příbězích se můţe opakovaně vyskytovat určitý typ hrdinů, objektů nebo situací. Teglasi (2001) upozorňuje na riziko pomíjivých asociací či témat, která jsou evokována bezprostředně obrázkem, ale nemusí mít výpovědní hodnotu ve vztahu k vypravěči. Z tohoto důvodu můţe být pouhá frekvence témat zavádějící. Proto je důleţité, aby se psycholog naučil rozlišovat příběhy, které jsou náhodně vyvolané podnětem, příběhy, které se vybavují z paměti a narativitami, které jsou vytvořeny prostřednictvím kreativní reorganizace idejí reprezentovaných v paměti a zahrnutím podnětu TAT. Například agresivní obsah, který je kongruentní s obrázkem nebo je funkční součástí příběhu, mají odlišné implikace neţ agrese uvedená spontánně či násilí s antisociálním nebo nejasným záměrem. Vztah mezi formálními a obsahovými prvky vyprávění bychom mohli vyjádřit téţ následujícím způsobem: Podstata zkušeností jedince (obsah) je ovlivněna způsobem, kterým jsou tyto zkušenosti uspořádány (forma). Poselství příběhu Ještě před tím, neţ psycholog začne interpretovat jednotlivé aspekty příběhu detailněji, můţe si připravit výchozí rámec, který Teglasi (2001) nazývá poselstvím (import). Vychází jednak z porovnání adekvátnosti příběhu s podnětovou konfigurací tabulí (viz téţ Čermák, 2006), jednak tento postup umoţňuje psychologovi reflektovat základní formální i obsahové kontury příběhu s důrazem na převaţující vidění světa, konceptualizaci světa, významy, pomocí nichţ jedinec světu rozumí a jimiţ si svět téţ konstruuje či základní schéma, pomocí něhoţ vypravěč zpracovává svoji zkušenost. Tuto perspektivu příběhu bychom mohli také označit jako jakousi osobní moralitu, která jedince orientuje ve světě. Henry (1956) postihuje poselství kategorií zahrnutí celkového konceptu do příběhu (inclusive whole concept). Jeho identifikace odpovídá na otázku, zda byla pouţita nějaká centrální idea k objasnění toho, co se stalo na obrázku, ale téţ, zda jsou hlavní komponenty obrázku pojaty do nějakého celkového konceptu, tedy, zda je přítomna určitá míra abstrakce.

15

Henry (1956) operuje ve své knize s termínem „celkového konceptu―, který je spjatý s podnětem, v pojetí Teglasi je poselství větší abstrakcí, kde podnět nehraje tak významnou roli. Poselství příběhu je dle Teglasi přeformulování jednotlivých detailů (komponent) příběhu do vyšší formy v podobě abstrahovaného bazálního tématu. V poselství jsou zahrnuty principy, které řídí rozvíjení příběhu (nemusí být vţdy nutně přítomny). Principy jsou podobné těm, které jsou vyvozeny ze skutečné zkušenosti/důleţité ţivotní události. Jsou východiskem pro konstituování souboru pravidel, které implikují vztahy mezi záměry, přáními, emocemi, snaţením, prostředky a očekávanými závěry příběhu a jinými specifiky obsahu. Jsou-li tyto narativní elementy (záměry, výsledky etc.) nějak narušeny, nemůţe vypravěč dojít k těmto principům a narativní proces a struktura je ohroţena v konstituování importu. Poselství je úsporným vyjádřením příběhu v TAT nebo ţivotní narativity a tím vystupuje do popředí vztah mezi prostředky a cíli. Instrukce vyţaduje, aby vypravěč v příběhu koordinoval vnitřní svět intencí, myšlení a citů s vnějším jednáním a sekvencemi událostí. Východiskem pro vyprávění je bazální struktura umoţňující vypravěči organizovat informace o sobě, druhých a světě. Témata, obsah, vyvaţování motivů s jednáním a vyústěním příběhu jsou v tomto ohledu sekundární. Koncept bazální struktury je tudíţ nositelem morálního poselství příběhu. Teglasi (2001) rozlišuje dva druhy poselství, které lze identifikovat: a) v procesu vyprávění; je zaloţeno na narativním procesu a strukturálních vlastnostech příběhu, b) v obsahu příběhu; vyjadřuje „podtext― vyvoditelný z narativního obsahu a procesu či zcela explicitně obsaţený ve vyprávění. a) Poselství v procesu vyprávění. K interpretaci této instance přistupujeme tehdy, není-li v příběhu přítomen dostatečně artikulovaný obsah. Vyprávění nabízí spíše volné asociace neţ smysluplnou syntézu. Není-li obsah spolehlivým nástrojem porozumění vypravěčova konceptu světa, pak jsou zde jiné orientační klíče pro interpretaci: způsob, kterým je příběh rozvíjen a struktura příběhu. Aby mohl vypravěč nějaký příběh vyprávět, musí pouţít právě tyto prostředky, kterými svoji zkušenost v příběhu organizuje a reorganizuje a tím vlastně sděluje poselství.

16

Příklad 1, dívka 17 let Tabule 10 V jedné rodině bylo zvykem, kdyţ člověk umřel, neţ si dal do rakve, tak ho vyfotili v pozici, kterou měl nejradši a kterou měl rád. To je na tom obrázku, jsou tam mrtví lidé. Otec se synem. Ve vyprávění je patrná idiosynkratická asociace na podnět. Deskripce smrti je doslovný přepis scény. Vypravěčka nevyvíjí kontext (záměry, předchozí události). Interpretace je nepřesná, narativita chudá, proto není moţné vyvodit obsahové poselství. Vyjádření o poselství se můţe týkat spíše stylu. Ten je příliš reaktivní, vychází z prvního dojmu o bezprostředních okolnostech (moţná reakce na černou barvu obrazu) bez zahrnutí relevantních informací. Jinak vyjádřeno: kdyţ je dívka konfrontováno s komplexním a ohroţujícím podnětem, reaguje impresivně bez pozorného zpracování informací (obvykle vnímaná ţenská figura je percipovaná jako mladší muţ). b) Poselství v obsahu. Poselství v obsahu lze téţ označit jako tématické poselství. V příběhu lze identifikovat podtext obsahu a procesu vyprávění. Teglasi (2001) navrhuje z příběhu označit kostru s pěti klíčovými prvky: 1. problém, dilema, okolnosti (tj. co se stalo na obrázku, co se stalo před tím), 2. záměry postav (tj. motivy, cíle, myšlenky, pocity), 3. komplikující faktory (tj. anticipované nebo neočekávané změny událostí, vnitřní bariéry), 4. prostředky dosahování cíle (způsoby jednání, způsoby zvládání), 5. výsledky, závěry, vyústění (jak věci dopadnou). Psycholog se zaměří nejprve na podstatu problému, která mu poslouţí jako výchozí rámec pro hodnocení adekvátnosti propojení záměrů a jednání, prostředků a cílů, tj. vyvozuje poselství abstrahováním vztahů mezi jednotlivými klíčovými prvky. Psycholog bude mít dále na zřeteli logiku rozvíjení událostí a soudrţnost vnitřních stavů (vnitřní svět postav, myšlenky, city, motivy, atd.) s vnějšími podmínkami a okolnostmi (dilemata, situace, apod.). Pokud je nějaký aspekt zkušenosti akcentován, pak poselství tento důraz nějak zachytí. Nejdůleţitějším úkolem interpreta je zachytit, jak výchozí premisy příběhu souvisí s jeho vyústěním, tj. jak postavy plánují nebo jednají ve vztahu k vyústění. Důvody, které vypravěče vedou k závěru, jsou v určení poselství zásadní – spojí všechny dosud nespojené události s cíli a propůjčí příběhu koherenci ve vztahu k detailům. Logické

17

inkonsistence, mezery ve zpracování informací, omezují porozumění sociální kauzality a spojení prostředků a cílů. Poselství můţe mít podobu všeobecného „scénáře― jdoucí za dějovou linii či zápletku nebo je situačně specifické, platné pouze pro daný kontext (situační ráz poselství lze vyčíst ze stylistických obratů, například: pokud…pak formát, nebo z vymezení konkrétních okolností: kdyţ byl nemocný, v době prvního manţelství). Poselství je otevřené vůči různým variacím v oblasti vztahů, věku, pohlaví, apod. Tyto nuance jsou významné z hlediska zaměření poselství. Poselství můţe variovat téţ ve svých strukturálních kvalitách, tj. komplexitě, kontextu, v emocionálních reakcích vypravěče (ohroţující scéna/konvenční scéna/uklidňující scéna/radostná scéna/perverzní scéna, apod.). Psycholog by si měl pěstovat vnímavost vůči těmto nuancím, aby se nedopouštěl generalizací, které znehodnocují interpretace. Poselství můţe být vyprávěno/napsáno v první, druhé, či třetí osobě, můţe jít o jednoduchá tvrzení nebo soubor sofistikovaných premis. Obsahové poselství většinou odhadujeme na základě perspektivy postavy, jejíţ popis je nejpropracovanější. Zcela oprávněným předpokladem pro interpretaci je, ţe základní scénář vypravěče můţe být podobný bez ohledu na perspektivu. Proto příběh o ţárlivosti můţe znamenat paranoidní postoje vypravěče nebo skutečnost, ţe se stal předmětem ţárlivosti nebo jak píše Teglasi, příběh o šikanování implikuje tyrana i oběť. Psychologova senzitivita pro specifické prvky příběhu a schopnost integrovat další údaje o vypravěči do diagnostických úvah pak zvyšují věrohodnost jeho interpretací. Poselství odvozené z obsahu představuje abstrakci přinášející podtext příběhu z pohledu vypravěče spíše neţ z pohledu postavy. Jde o základní jednotku vymezující vyústění či závěr příběhu do vztahu k souboru problémů, cílů a záměrů. Objasňuje rovněţ vazbu mezi prostředky a cíli. Obsahové poselství je zachycením nejenom struktury obsahu, ale i narativního procesu. Poselství v obsahu ilustruje kazuistika (viz dále) Tématem v příbězích se ve svém interpretačním systému zabývají také L. Bellak a M. Abrams (1997) a to na několika úrovních. Protoţe je jejich způsob uvaţování převáţně diagnostického rázu, úrovně zpracování tématu nabízí proces od deskriptivního pojetí k diagnostickému uchopení příběhu. Deskriptivní úroveň výkladu je stručným shrnutím příběhu a jeho přepsáním do zkrácené formy. Interpretační úroveň představuje vystiţení základního významu příběhu – převedení specifických prvků do obecnější kategorie. Na 18

diagnostické úrovni se transformují obecné kategorie do sloţitějších výkladových vzorců, které odpovídají teorii, v případě Bellaka a Abramse psychoanalytickému pojetí. Morálnímu poselství se nejvíce blíţí kategorie deskriptivní a interpretační úroveň hlavního tématu. Morální poselství bychom pravděpodobně umístili mezi tyto dvě kategorie. Deskriptivní úrovni se podobá zhuštěností informací, jde však za ni strukturací textu pomocí prvků scénáře. S interpretační úrovní má podobnost v obecnějším pojetí a hledání významu příběhu, liší se však psychoanalytickým podkladem. Při hodnocení příběhu je uţitečné uvaţovat téţ o tzv. narativní pozici vypravěče. Při vyprávění se uplatňuje cirkulární kauzalita narativního umísťování se – vypravěč pro vyprávění zvolí nějakou pozici (úhel pohledu, perspektivy), příběh pak tuto pozici zpětně ovlivňuje. Jednou dovyprávěný příběh mění původní pozici vypravěče. Také Cramerová (2004) doporučuje najít za slovy, frázemi, odmlkami a dalšími výrazovými prvky základní dějovou linii příběhů, která se vyprávěním proplétá, opakuje se v různých formách, s různým obsahem, ale je vyjadřována jedinečným způsobem, kterým vypravěč organizuje svou zkušenost. Naše dosavadní zkušenosti s vyhodnocováním poselství v příbězích evokovaných TAT naznačují, ţe se „import― pohybuje na hranici mezi formálními a obsahovými charakteristikami příběhu. Teglasiová jej však zařazuje spíše mezi formální aspekty příběhu. Výsledky našich analýz ukazují, ţe hranice se mění například mírou abstrakce, mírou odstupu od tematického obsahu a četností výskytu jádra vyprávění. Vrací-li se vypravěč v jednotlivých příbězích pravidelně k jednomu tématu, stává se tato „perseverace― formou, která je východiskem pro zpracování dalšího podnětového materiálu do poţadovaného příběhu. 4.2 Jak je příběh kongruentní s podnětem? Kongruence příběhů s tabulemi TAT, vnímání podnětového materiálu Instrukce TAT vybízí vypravěče k vytvoření příběhu na základě předloţeného obrázku, coţ mimo jiné implikuje úkol vystavět příběh aţ poté, co se vypravěč nejprve soustředí na podnět – obrázek a tudíţ zapojí kognitivně-percepční proces. Integrované vnímání podnětu zahrnuje spíše vnímání vztahů mezi jednotlivými elementy neţ zaměření se na samostatné 19

různé detaily obrazu. Dalo by se říci, ţe předpokladem k adekvátní organizaci percepci podnětu (a následné zpracování smysluplné informace) jsou myšlenkové principy trvalosti objektu a „zachování― (conservation) či centrace/decentrace (Flavell, 1963; Piaget, 1950). Schopnost centrace umoţňuje vypravěči zaměřit pozornost na relevantní podněty v obraze a umoţňuje mu uchopit atmosféru obrazu. Různí autoři hodnotí vyzývací potenciál tabulí TAT s důrazem na různé prvky, různou míru detailnosti či komplexnosti (Podrobněji viz Čermák, 2006). Vyprávění je kongruentní se stimulem v případě adekvátního percipování jednotlivých detailů podnětového obrazu a také adekvátního percipování vztahů mezi těmito detaily. Vypravěč můţe chybovat nejen v percepci objektů, ale i percepci lidí a to především v odhadu jejich pohlaví, věku a zejména v deskripci jejich emotivních stavů. V případě v selhávání percepce vztahů mezi jednotlivými aspekty podnětu, klient z nejrůznějších důvodů neinterpretuje sociální kauzalitu, v horším případě selhává v testování reality. Zaměření se na irelevantní detail obrazu můţe být také případ nedostatečné percepční integrace. Např. v tomto příběhu vypravěč selhává v interpretaci rozporu emocionálního ladění postav, který je na tabuli zřejmý a je jedním z výrazných stimulů na tab. 4. Tabule 4. (Co se děje na tabuli?) Začínají spolu chodit. Má ho ráda a neví, ţe je to její otec. (Cítí?) Ona je ráda, ţe je s ním, ţe jsou spolu a čeká, kam půjdou, co budou dělat. (On?) Je taky rád, ţe jsou spolu a přemýšlí, kam večer půjdou na večeři. Přiměřeným zpracováním podnětu je tedy nenarušené vnímání jednotlivých elementů podnětu, vnímání vztahů mezi nimi, jejich interpretace, potaţmo interpretace emotivních vztahů implicitně přítomných na tabulích s vyobrazením lidských postav. Podnětový materiál TAT vyvíjí tlak na interpretaci sociální reality ve větší míře neţ např. podnětový materiál Rorschachovy metody. William E. Henry (1956) přichází s konceptem dvojího druhu stimulu u TAT. Vychází z analytické koncepce. Některé vzorce chování jsou stejné (či podobné) pro všechny členy společnosti, některé jsou ryze vlastní. Vychází z předpokladu, ţe nemáme 20

jinou moţnost neţ zpracovávat své osobní významy komunikováním s druhými tj. pomocí symbolů, jejichţ významové jádro je obecně srozumitelné. Z toho vyplývá, ţe reakce na podněty je směsí osobních významů a významů asociovaných tradičně v rámci kulturního konsensu. Subjekt při zodpovídání obrázkových výzev dramatických situací odhaluje své osobní formulace a osobní významy, které jim přisuzuje. Začíná na bázi vzorců významů a pocitů, které ho naučil kulturní trénink. Kaţdý obrázek je tedy viděn jako prezentace dvou stimulů - vizuálního stimulu předpokládané emoce a vývoje dramatické zápletky, který je uchopitelný díky minulému kulturnímu tréninku jedince. Formální poţadavky obrázku nazývá Henry jako manifestní obsah, zatímco subjektivní přesvědčení v podobě emočních komplexů jako latentní obsah. Latentní obsah stimulu nemůţe být definován inspekcí obrázku (ačkoli osoba s dobrou znalostí psychologických předpokladů subkultury subjektu by měla dobře odpovídat.) Latentní stimulus můţe být definován jenom v interpretaci příběhů lidí. Je to odpověď na otázku: Co je základním emočním problémem diskutovaným, kdyţ subjekt vypráví příběh. Podle Teglasiové (2001, 2010) kongruence se stimulem indikuje schopnost percepční integrace. Vypravěč se při pokusu integrovat charakteristiky tabule do vyprávění můţe dopustit nejrůznějších „chyb―, které se pro Teglasiovou staly podkladem pro hodnocení stupňů či úrovní kongruence vyprávění se stimulem. Dle Teglasiové a jiných autorů posuzujeme kongruenci ve zjednodušeném dvoudimenzionálním rámci – formálním a obsahovém. Kongruence se stimulem v rovině formálních znaků znamená, ţe byly do příběhu zahrnuty všechny výrazné prvky i detaily, ţe jsou zachyceny všechny postavy vyskytující se na obrázku včetně jejich výrazu tváře, posturologických rysů, zjevných jednání apod., ţe zmíněné stimulační prvky tvoří ve vyprávění konfiguraci, tj. jsou dány do souvislostí. Kongruence obsahová se odvíjí od výzkumných a klinických zjištění autorů, která shrnujeme ve zmíněné kapitole (téţ Čermák, 2006, Bellak, Abrams, 1997, Eron, 1950, 1953, Henry, 1956, Teglasi, 2001, 2010, Van Brunt, 2007). Jde o posouzení nejčastějšího výskytu témat v příbězích evokovaných jednotlivými tabulemi TAT. Tato v zásadě jednoduchá analýza nám pomůţe hrubě odhadnout kontakt vypravěče s realitou, téţ ve shodě s Teglasiovou schopnost percepční integrace. Upozorní nás také na problémová témata či na osobnostní zvláštnosti, kterým je moţné věnovat detailnější pozornost v následné analýze. 21

4.3 Jakým způsobem je příběh rozvíjen? Percepce podnětu a myšlení jsou v procesu vyprávění příběhu (spojené s danou tabulí TAT) přirozeně provázané. Myšlenkové struktury převádí vjemové vstupy do smysluplných informací a přisuzují jim význam. K zachycení percepčně kognitivních kvalit v příběhu jsem vyuţila idejí Teglasiové (2001), která popisuje percepčně kognitivní proces v těchto oblastech: percepční integrace, konkrétní versus abstraktní myšlení a informační zpracování. Její přístup zachycuje podrobné skórování mnoha kategorií (Čermák, Fikarová, 2007). Dle několika autorů (např. Van Brunt, 2007) je však její systém skórování příliš komplexní a časově náročný. Vhodnější se tedy jeví kvalitativní zhodnocení výše zmíněných oblastí percepčně kognitivních dovedností. Konkrétní myšlení je dle Johnstona a Holzmana (1979) úzce spjaté s bezprostředním kontextem a vede k doslovné interpretaci předkládané informace. Oproti tomu abstraktní myšlení je definované mírou, do jaké je vnitřní reprezentace objektu vzdálená od jeho konkrétní formy. Abstraktní myšlení je tedy více nezávislé na bezprostředním kontextu zkušenosti. Protoţe konkrétní myšlení je spjaté s danými okolnostmi chvíle, nepojímá delší časovou perspektivu a selhává integrovat minulé zkušenosti a zvaţování budoucnosti. Bez dostatečného abstraktního rámce k interpretování situace ji jedinec spíše řeší způsobem pokus-omyl neţ uţitím analýzy k naplánování akce a předjímáním reakcí druhých. Organizace příběhu a způsob plánování akcí postav příběhů vyjadřuje schopnost vypravěče plánovat. Vypravěč by měl brát v úvahu uvedený podnět, následovat instrukci a vytvořit na základě svých schémat soudrţný příběh, v němţ asociace dodrţují logický sled (v rámci gramatiky daného jazyka). Následováním instrukce (která nastiňuje časovou osu vyprávění, upozorňuje na aspekty postav a odkazuje na scénu na obraze) by měl vytvořit příběh, který v čase začíná, řeší zápletku nastíněnou obrazem (jakousi disonanci) s pouţitím vhodně zvolených prostředků a dospěje k přiměřenému konci. Holt (2009) dlouhodobě rozpracovává Freudovo rozdělení myšlení na primárně a sekundárně procesové. Uvádí, ţe jakékoli myšlení je motivované a orientované k získání cíle. Prostřednictvím náboţenství a pravidel zákona se některé motivy stávají v kultuře 22

špatné, hříšné či kriminální. Tyto motivy formují jádro primárně procesového myšlení s jeho fantaziemi a strachem. Toto jádro primárního procesu je primitivní, kruté a nezralé. Je-li vypravěčova narativita motivována primárně procesově, brání mu to ve vytvoření příběhu s aspekty uvedenými (viz výše). V krajním případě se celá logika příběhu rozpadá a příběh nekoresponduje s podnětem. Mentalizace Mentalizace je proces, ve kterém si uvědomujeme, ţe myšlení nám zprostředkovává naši zkušenost se světem, proto je pro vyprávění příběhů o sobě a druhých důleţitou charakteristikou. Porozumění self jako mentálního působitele vyrůstajícího z interpersonální zkušenosti. Mentalizace zahrnuje jak sebereflexní tak interpersonální komponentu. Jejich kombinace poskytuje dítěti kapacitu k rozlišení vnitřní a vnější reality, intrapersonálních mentálních a emočních procesů od interpersonální komunikace. Fonagy et al. (2006) klinicky a empiricky dokazují, ţe záţitek dítěte jako myslícího organismu či organismu s psychologickým self není geneticky daný. Zdravý vývoj struktury mysli zásadně závisí na její interakci s jinou jiţ zralou myslí, která není narušená a je schopná zrcadlení. Mentalizace není jen kognitivní proces, ale je doprovázený „objevováním― emocí v primárně objektových vztazích. Z tohoto důvodu se zaměřujeme na koncept emoční regulace. Emoční regulace je předstupeň mentalizace. Mentalizace se rozvíjí v kontextu raných vztahů. Citové pouto mezi dítětem a pečovatelem poskytuje pocit bezpečí, ale kvalita interakcí rodič/dítě můţe podporovat nebo bránit vývoji mentalizace. Jistá citová vazba je tedy základním předpokladem pro vznik mentalizace. Bezpečná citová vazba je spojovaná s různými formami adaptace v dospělosti. Druh citové vazby poskytuje uţitečnou perspektivu na nahlíţení partnerských vztahů v dospělosti (např. Feeney, Noller, 1990; Simpson a kol., 1992), na coţ se jako první zaměřili Hazan a Shaver (1987) ve svém „kvízu lásky―. Elliot a Reis (2003) publikovali výzkum, ve kterém, poukazují na spojitost bezpečné citové vazby a vyšší potřeby úspěchu, potaţmo nízkého strachu ze selhání jako prediktoru mistrného zvládání cílů.2 2

Main et al. vyvinuli klinické interview mapující zkušenosti attachmentu dospělých osob s jejich rodiči – Adult Attachment Interview. K jiţ popsaným kategoriím bezpečného, vyhýbavého a ambivalentního attachmentového stylu přidali čtvrtou – attachment dezorganizovaný. Dezorganizovaný typ attachmentu poukazuje dle Allena (2013) na attachmentové trauma. Fonagy a Target (1997) hovoří o dvojité zátěţi u

23

Fonagy et. al. (2002) stanovují tři způsoby nementalizovaného proţívání s původem v traumatické zkušenosti attachmentu. Psychická ekvivalence – mentální stav člověka je totoţný jako vnější realita (jeví se jako zásadní v porozumění posttraumatické stresové poruchy. Dále opak psychické ekvivalence – předstírání; mentální stavy jsou příliš vzdálené realitě. Tento způsob je zjevný u disociace myšlenek a pocitů. Posledním stylem nementalizovaného proţívání je tzv. teleologický styl, při němţ dochází k nahrazení myšlenky akcí. Impulzy a emoce vedou k okamţité akci. Emoční distress není tedy mentalizovaný, ale je vyjádřen přímo jednáním jako je např. uţití drog, sebepoškozování, zvracení, sexuální promiskuita, sucidální pokus atd. Fonagy (2005) předpokládá, ţe uvědomění mentálního stavu malého dítěte je charakteristické ztotoţněním vnitřního a vnějšího, tj. co existuje v mysli, existuje také ve vnějším světě a naopak. Pro zmírnění nebezpečí, které představuje projikovaná fantazie vnitřního stavu do vnějšího světa, je důleţitá opakovaně zaţitá zkušenost emočně regulujícího zrcadlení, jeţ poskytují dítěti rodiče. Dítě si propojí kontrolu, kterou má nad rodičovskými zrcadlícími emocemi se zlepšováním vlastního emočního stavu, coţ vede k záţitku self jako regulujícího činitele. Ustanovení druhé reprezentace emoce je základem pro emoční regulaci a kontrolu impulzů. Ta dítě učí, ţe jeho emoce se nemusí vyhrnout nekontrolovaně do světa a mentální stav dítěte se takto odlučuje od fyzické reality. Stane-li se patologický případ, tj. zahltí-li pečující osobu vlastní bolestné pocity a nemá tudíţ dostatečný prostor na zpracování („kontejnování―) emocí dítěte, buduje si dítě hůţe pocit hranice mezi self a druhými (Fonagy, 2005). To odpovídá klinickým charakterizacím projektivní identifikace. Projevy projektivní identifikace jsou v TAT popsány níţe. Zmiňuji-li teoretický rámec mentalizace povaţuji za důleţité objasnit rozdíl mezi mentalizací a teorií mysli. Allen (2008) vnímá mezi těmito koncepty především tyto rozdíly: teorie mysli se převáţně orientuje na kognitivní vývoj mentalizačních schopností, kdeţto teorie mentalizace se zabývá rovněţ emotivními aspekty mentalizování. Výzkum teorie mysli se úzce zaměřuje na interpretaci druhých, ne sebe samého (ačkoli někteří autoři zapojují do teorie mysli proces sebeatribuce). Dále, teorie mysli je produktem rozvíjející se osoby s traumatem, nejenţe evokuje emoční distress, znemoţňuje také vývoj kapacity k regulaci distressu. Lidé s tímto typem attachmentu mají „jádrové― záţitky pocitů neviditelnosti – přehlíţení, opomíjení, zavrhnutí, neporozumění, neslyšení, nevidění. Selhání v mentalizaci má původ v emočním zanedbání. Coţ bývá podstatou kaţdé formy zneuţití – fyzického, sexuálního a psychického.

24

mentalizační aktivity. Teorie mysli tedy tvoří v podstatě jakýsi rámec pro mentalizaci a je schopná popsat chování v intencích mentálních stavů. Za zajímavé povaţuji uvést rozlišení stále častěji uţívaného pojmu všímavosti (mindfulness) od termínu mentalizace. Všímavost (se svými kořeny v buddhistické literatuře) je dle Allena (2008) pojmem zahrnujícím širší oblast neţ mentalizace. Je to zaměření na současné proţitky a není omezena jen na mentální stavy. Všímavost je ovšem orientována pouze na současnost, kdeţto mentalizace se nevěnuje jen přítomnosti, ale také minulosti a budoucnosti. Dále uvádí, ţe všímavost vyţaduje emoční odstup, zatímco mentalizaci spojujeme velmi často s intenzivními afekty. Dalo by se říci, ţe všímavost zachycuje pozornostní sloţku mentalizace. Lecours a Bouchard (in Allen 2008) uvádí pět stupňů mentální elaborace, které korespondují se vzrůstající mentalizací: a) rušivý impulz – nementalizovaný, „nekontejnovaný― proţitek, často charakterizovaný jako neutuchající pohnutka něco udělat (provází jej např. násilné jednání, sebepoškozování či náhlé ataky bolesti hlavy), b) modulovaný impulz – adaptivnější exprese afektu (provází jej např. nevysvětlitelný výbuch pláče, c) externalizace – mentální reprezentace přání či emoce odosobněný projekcí, přisouzení jinému či vnější situaci (např. přisouzení vzteku druhému, protoţe situaci vyvolal), d) osvojení – subjektivně vlastněné emoční proţitky, e) smysluplné asociace – abstrahující verbální reprezentace emocí (vhled spojený s opravdovou emocí, skrze kterou přichází nová perspektiva). Aby zdůraznil úlohu emocí při mentalizaci emocí, hovoří Allen (2008) o procesu „myšlení a cítění o myšlení a cítění―. Fonagy et al. (2002) hovoří o třech aspektech mentalizace emocí: identifikace emocí, modulace emocí a exprese emocí. K identifikaci emocí patří pojmenování základních emocí, identifikování nuancí emocí, artikulace emočních ambivalencí a zasazení emocí do kontextu současných a minulých vztahů. Modulace emocí je regulace intenzity emocí, ať jiţ zesílením či utlumením nebo udrţení poţadované hladiny např. za přerámování. Identifikace a modulace jsou prerekvizitami exprese emocí. Exprese emocí nemusí nutně probíhat směrem k druhému člověku (např. v situacích, kdy to není ţádoucí), emoční vyjádření můţe směřovat i k sobě samému. Tyto tři aspekty nenásledují danou sekvencí (identifikace, modulace, exprese), spíše se pravidelně střídají. Při expresi emocí v terapii, dochází ke klarifikaci, coţ můţe vést k následné modulaci emocí atd. 25

V psychoterapii jedinců, jejichţ rané zkušenosti vedly k oslabené schopnosti mentalizace, se soustředíme na vybudování této schopnosti (Fonagy, 2005), proto je diagnostické uchopení úrovně této dovednosti zásadní. Z klinicko-psychologického a diagnostického úhlu pohledu s mentalizací nejvíce souvisí interpersonální decentrace. 4.4 Jaká je úroveň decentrace v interpersonálním prostoru? Interpersonální decentrace a související pojmy Schopnost interpersonální decentrace objevující se na určitém stupni vývoje jedince je vývojovým fenoménem dotvářející kontinuum egocentrismus – decentrace. V egocentrickém stadiu vývoje není dítě schopno brát v úvahu současně vlastní perspektivu a perspektivu druhého člověka, tj. posuzovat interpersonální situaci jinak, neţ z pozice uspokojování vlastních potřeb a psychických stavů. Kdyţ dozrává, je schopno měnit fokus a odhlédnout od svého vnitřního stavu a zahrnout do svého hodnocení interpersonální situace i úhel pohledu lidí ve svém sociálním okolí. Decentraci je moţno chápat jako schopnost odlišit vlastní city a myšlenky od citů a myšlenek druhých. Termín je převzat od Piageta (1950), který pouţil pojem decentrace pro objasnění jednoho aspektu kognitivní kapacity abstraktního myšlení, totiţ schopnosti přepojovat pozornost z jednoho objektu na druhý. Demonstroval jej pak experimenty, v nichţ zkoumal, jak se vynořuje a uplatňuje princip zachování mnoţství v ontogenetické perspektivě. Dítě jej pouţije tehdy, je-li schopno přepojit pozornost z jednoho objektu na druhý, tj. zaujmout perspektivu „druhého parametru―. Mladší dítě bere v úvahu například jen výšku sklenice, avšak zahrne-li do svého přemýšlení o mnoţství i šířku dna, pak je schopno provést úsudek o zachování mnoţství. Piaget (1954) tudíţ pojednává decentraci výhradně kognitivně v rámci vývoje abstraktních mentálních reprezentací. Pozoruhodné je, ţe Piaget nerozpracoval decentraci v oblasti morálního vývoje, kterému se téţ výzkumně věnoval. Ideu decentrace jako nástroj porozumění vývoje sociální kognice rozpracoval M.Feffer (1959). Pokud spojíme kognitivní decentraci s porozuměním sociálních situací, pak lze s Fefferem konstatovat, ţe čím vyšší úroveň interpesonální decentrace, tím přesnější je vnímání sociálních situací, ale téţ kapacita pro porozumění různých situací je větší. 26

Jedinec na vyšším stupni interpersonální decentrace je schopen nazírat své zamýšlené chování z pohledu jiné osoby, o níţ přemýšlí jako o někom, kdo můţe být záměrným jednáním zasaţen. Jedinec s rozvinutou schopností interpersonální decentrace pak koordinuje pozici druhého se svým vlastním úhlem pohledu a na základě takové úvahy jedná. Důleţité je, ţe zvaţování perspektiv probíhá ve stejném čase, nikoli poté, co se jiţ něco stalo. Feffer ustanovuje koncept dynamické homeostáze v sociálních vztazích, kterou nazývá interpersonálním vyvaţováním (interpersonal conservation) objevuje se u komplementárních rolí jako např.: mluvčí a naslouchající nebo vůdce a ten, kdo jej následuje. Primitivní formy interpersonálního vyvaţování tzv. sekvenční decentrace, jsou série střídajících se sociálních výměn podle vzorce stimulus - reakce. Feffer tak zúročuje Aschovy experimenty (Asch, 1952), v nichţ se ukázalo, ţe člověk anticipuje jednání druhého na základě úvahy o moţném jednání druhého a vše probíhá v tomtéţ čase. Skutečné chování jedince se prolíná s těmito úvahami a slouţí téţ jako regulátor jednání nebo reakcí druhého. Pojem interpersonální decentrace je nejblíţe empatii, kterou lze chápat jako zástupnou emocionální odpověď vyvolanou rozpoznáním emocionálního stavu druhého člověka jako odlišného od stavu toho, kdo jej vnímá. Zároveň však je třeba zdůraznit, ţe takto evokovaná emocionální reakce je kongruentní s emocionálním stavem vnímaného druhého. Jinak řečeno – jde téţ jako v případě interpersonální decentrace o schopnost zaujmout perspektivu druhé ho, avšak nejde jen o vlastnost kognice, kognitivní schopnost je východiskem pro emocionální porozumění druhého, vcítění se do jeho proţívání a schopnost emocionálně si představit sebe v pozici druhého. Na rozdíl od interpersonální decentrace je zde téţ zvýrazněna souvislost s prosociálním jednáním. Empatie se tak jeví zasazena více v motivační sféře (Hoffman, 1982) - kdyţ pomáháme s nízkou mírou empatie, pak naše motivy mohou být egoistické. Empatii v TAT příbězích identifikuje Hedwig Teglasiová (Teglasi, 2001, Teglasi, Locraft, Felgenhauer, 2008), která ji vymezuje v širším sociálně emocionálním rámci. Je to podle ní zkušenost emocionální blízkosti s jinými a s přesným kognitivním porozuměním úhlů pohledu (pozic) druhých. Empatie je tak v jejím pojetí částí většího obrazu, kde konkrétní činy mají vliv nejenom na konkrétní já v dimenzi zde a nyní, ale také na jiné v 27

perspektivě budoucího. Bez tohoto širšího rámce je jedinec zajatcem okamţiku spoléhající se na „klíče― v prostředí, je závislý na bezprostředních emocích, není schopen vyváţovat pomíjívé a stabilním emoce a zřejmě si ani neuvědomuje pocity, které nejsou explicitně vyjádřeny. Takovy větší obraz se objeví, kdyţ jsou klíče v daném kontextu koordinovány s relevantními informacemi z paměti. Empatii operacionalizuje třemi skorovacími kategoriemi: a) percepční integrací, b) zdroji afektu a c) vzájemností autonomie, která je empatií ze své podstaty a na nejvyšší úrovni je definována jako vnímaná schopnost regulovat vlastní city, myšlenky a chování, aby se uskutečnilo smysluplnější a záměrné jednání, jehoţ vyústěním je anticipace důsledků pro self a druhé, nejenom v daném okamţiku, ale i v dlouhodobé perspektivě. S interpersonální decentrací souvisejí téţ takové kategorie, jako jsou sociální vhled či sociální kompetence, Selmanova (Selman, 1980) teorie úrovní přejímání sociální perspektivy či přejímání role (role taking nebo role based approach – přístupy se objevily jiţ u B. Baldwina, 1906 a G. H. Meada, 1934, podle Leeper, Dobbs a Jenkinsová, 2008). Někdy mohou být osoby ve výzkumu nebo v diagnostické situaci poţádány, aby vyprávěly příběh z perspektivy postav, které se vyskytují v příběhu. Tento nestandardní postup je znám jako Role Taking task (RTT) (Feffer, 1959). 4.5 Jaká je podoba emocí (objektních vztahů) v příběhu? Emoce jsou součástí zejména kritických aspektů lidské zkušenosti (Schore, 2009). Mají primární význam v interpersonálních vztazích, coţ dokládají četné výzkumy attachmentu i v oblasti tzv. interpersonální neurobiologie či attachmentového traumatu (viz Schore and Schore, 2008). Odkaz k výzkumům tohoto druhu je důleţitý proto, ţe podporuje význam diagnostického zaměření na emoce v interpersonálních vztazích. V příbězích Tematickoapercepčního testu lze pak sledovat, jakou mají emoce podobu, jak je například bolestná emoce v příběhu modulována, jak vstupuje do kontroly emocí princip reality či jak vypravěč dokáţe/nedokáţe dostatečně regulovat emoci spojenou s vytěsněným traumatickým záţitkem apod.

28

Emoční regulace je schopnost transformovat emoce do kulturně přijatelné podoby nebo schopnost vyvinout mechanismy jejich zvládání (Eisenberg, Spinrad, 2004, Campos, Frankel, Carmes, 2004). Emoční dysregulace je charakterizována a) neúčinnými pokusy regulovat přetrvávající emoce, b) přítomností emocí, které jsou neadekvátní situaci, c) které interferují s vhodným chováním či d) které se mění náhle nebo příliš pomalu (Cole, Hall, 2008). Podle Eisenberga a Spinrada (2004) zahrnuje emoční regulace iniciaci, vyhnutí se, inhibici, posílení nebo změnu vnitřních emočních stavů, fyziologické procesy a pozornost, motivační stavy a chování doprovázející emoce. Výsledkem je monitorování, hodnocení a modifikace emočních reakcí, zejména jejich intenzity a trvání. Jde o procesy, které slouţí k adaptaci na biologické nebo sociální podmínky nebo k dosaţení osobních cílů. Je zřejmé, ţe se na emoční regulaci kromě vnitřních procesů podílejí také vnější okolnosti, tj. kromě seberegulačního úsilí je nesporný téţ regulující vliv druhých lidí (Röll, Koglin, Petermann, 2012). Děti a adolescenti s lepšími strategiemi regulace emocí mají vyšší sociální kompetence a vyšší status ve skupině, lepší kvalitu vztahů a vykazují vyšší úroveň prosociálních aktivit neţ jejich vrstevníci s niţší úrovní emoční regulace. Dosaţená schopnost emoční regulace v dětství predikuje sociální kompetence v pozdějším vývoji (Aldao, Nolen-Hoeksema, Schweizer, 2010, Eisenberg, Fabes, Guthrie, Reiser, 2000, Spinrad et al. 2006). Emoční dysregulace je povaţována za spolehlivý prediktor patologie jejího přetrvávání (Cole, Deater-Deckard, 2009, Kring, Sloan, 2010). Vyprávění příběhu, tedy i příběhu evokovaného TAT, lze chápat jako rozvíjení dynamického intersubjektivního pole (Stern, 2004), jeţ je prostorem „citů, myšlenek a vědění, které jsou sdíleny dvěma nebo více lidmi o podstatě jejich současného vztahu― (s.243). Jeho podoba se můţe měnit například tím, ţe do něj člověk vstupuje, opouští jej, zvětšuje jej, zmenšuje, projasňuje či je činí zastřenějším. Nejde jen o interakci na psychické úrovni, ale i na úrovni tělesné. Emoční souznění (rezonance) je podmínkou pro rozvoj zdravého fungování CNS a aktivační úrovně (arousal) autonomního nervového systému (Schore, 2003). Coţ teoreticky podporuje pouţití TAT k identifikaci emocí v interpersonálním kontextu. Stále je nasnadě otázka, zda je emoce/afekt jen dílčím aspektem diagnostiky osobnosti pomocí TAT nebo je její role zásadnější. V našem systému hodnocení příběhů je pozornost věnována různým aspektům osobnosti, avšak kdyţ je 29

posuzujeme v intersubjektivním poli, jsou pro diagnostické závěry (porozumění fungování osobnosti) rovnocenným zdrojem pro porozumění osobnosti? Z dosavadního výkladu by se mohlo zdát, ţe lze takto k jednotlivým krokům v našem systému hodnocení příběhu vyvolaného TAT přistupovat, a z technického hlediska lze i takové východisko přijmout. Avšak podíváme-li se pozorně na proces analýzy v jednotlivých krocích, pak zjistíme, ţe jsou to právě emoce, které nám implicitně pomáhají porozumět jak percepci, tak kognici, či obranným mechanismům. Emoce se tak jeví jako integrující prvek příběhu. K plnému porozumění tomu, co se stalo, kde se to stalo, jak se příběh odehrál, a proč, potřebujeme emoci. V rámci diagnostické situace, v níţ hodláme pouţít TAT, lze vymezit stav před vznikem emoce, tedy dobu před tím, neţ je klient konfrontován s první tabulí a stav, kdy jsou emoce elicitovány prvním obrázkem. Příběh by nevznikl, nemohl by se rozvíjet a nebyl by ukončen, pokud by nebyly přítomny emoce. Emoce udrţují zkušenost člověka smysluplnou, ať uţ jde o jemné kaţdodenní nuance nebo intenzivní traumatické události pohřbívající emoce hluboko do nevědomí. V příběhu evokovaném TAT tak více méně sledujeme, do jaké míry dokáţe jedinec integrovat proţité/zkušenost do svého self, coţ přesněji znamená identifikaci míry emočně smysluplné zkušenosti . Je-li tento druh integrace narušen, pak i celkový obraz osobnosti, vzorec myšlení, percepce, cítění a jednání, který se pokoušíme rekonstruovat na základě TAT příběhů, je dezorganizován. Jeho desorganizace vede k rigidnímu, „patologickému― typu koherence. Míra integrace a koherence nejsou identické v posouzení osobnosti na základě příběhů evokovaných TAT. Zdravá osobnost je reprezentována příběhem, v němţ emoce integruje zkušenost vypravěče. Emoční zralost je koncept, který se objevuje také v systému hodnocení příběhů evokovaných TAT propracovaném Teglasiovou (Teglasi, 2010, Teglasi, Lam Yiu, 2012). Čím je interpretace afektivní zkušenosti diferencovanější a specifičtější, tím se emoce stávají komplexnějšími, artikulovanějšími, lépe regulovanými. Pokud nejsou včleněny do kognitivních struktur, pak se tento nedostatek projeví v potíţích s kontrolou afektivních stavů. Regulaci emocí Teglasi (2001) posuzuje na základě atribuce emocí vnějším či vnitřním zdrojům. Externě organizované emoce jsou v TAT úzce spojeny s podnětem, vztahují se k danému momentu a nejsou organizovány do širšího rámce s myšlením, hodnotami a standardy (emoce je např. vyprovokována jednáním osoby). Je-li zdroj emocí 30

vnitřní, jsou emoce organizované myšlením jako procesy spojené s jinými dimenzemi zkušenosti (hodnoty, ideály, cíle), stejně jako s vnějšími okolnostmi. Regulace emocí je rovněţ důleţitou proměnnou při empatickém vztahování se. Jedinci s obtíţemi při regulaci emocí odpovídají na utrpení druhých spíše osobní nepohodou neţ empatickým vztaţením se. Příběh, který disponuje emoční zralostí, obsahuje dle Teglasi komplexitu a koherenci emocí, koordinaci emocí (jednotlivých postav), jasnou identifikaci, vysokou konceptualizaci emocí a řešení emočních tenzí. Emoce zpravidla vznikají v interpersonálních vztazích a bývají povaţovány za indikátor jejich zralosti. Tuto skutečnost do svých úvah zahrnula Thompsonová (1986), kdyţ vyvinula systém hodnocení příběhů k tabulím TAT zaloţený na interpretaci emoční zralosti jako podstatné charakteristice objektních vztahů. Jsou to především práce Kleinové (1948) a Fairbairna (1952), které jsou základem pro vývoj modelů objektních vztahů. Kleinová i Fairbairn zdůrazňují závislost dítěte na matce jako sine qua non podmínku pro jeho rozvoj a tak jasně posouvají do té doby v psychoanalytické teorii převaţující názor, ţe autoerotika a infantilní sexualita jsou primárními motivačními faktory. To vrhlo zcela nový pohled na vývojovou psychopatologii, která byla v jejich přístupech spojována s chybami v matrici matka- dítě. Kleinová (1948), zejména v posledních pracích o vývoji objektních vztahů u malých dětí, jasně artikuluje vztah mezi self (egem) a objektem, objasňuje, jak jsou intrapsychická a interpersonální doména vzájemně propleteny, jak oscilují a interagují. Teorie objektních vztahů předpokládá, ţe mysl dítěte utvářejí všechny rané zkušenosti s pečující osobou, čímţ se zásadně liší od klasické koncepce S. Freuda, podle kterého probíhá vývoj psychické struktury jakoţto intrapsychický proces nezávisle na vztazích dítěte. Podle Greenberga a Mitchella (1983) odkazují objektní vztahy „na interakce jedince s lidmi jak reálnými, tak imaginovanými a na vztahy mezi jejich vnitřními a vnějšími objektními světy― (str. 14). Vymezení reálného a imaginativního „já― a druhých bývá téţ označováno jako objektní reprezentace. Blatt a Lerner (1983) je chápou jako vědomá a nevědomá schémata, která zahrnují kognitivní, emoční a zkušenostní komponenty, tj. objekty, se kterými se potkáváme v realitě.

31

Kernberg (1976) v teorii objektních vztahů popisuje konstrukci mentálních reprezentací dyadických vztahů „self― a „objektu―, jeţ pramení z původního vztahu matky a dítěte; tento vztah se později vyvíjí do dyadických, triadických a vícečetných interpersonálních vztahů obecně. U dítěte se tak v kontextu dyadických interpersonálních vztahů utvářejí mentální schémata, do nichţ je včleněno jednak dítě, jednak osobu (či osoby), která věnuje dítěti primární péči. Objektní reprezentace jsou mentální konstrukty (modely), které se vyvíjejí z iniciálních vztahů procesem internalizace. Slouţí k organizaci a integraci vjemů a zkušeností systému „self―, stejně jako informací o signifikantních druhých. Takto zformované podmínky zajišťují jedinci, aby měl kdykoli k dispozici myšlenky a pocity o sobě a druhých, které jej zpravují o reálných či imaginovaných vztazích a vybavují ho konzistentní organizací pole osobnostního fungování. Stejně jako se u dítěte postupně vyvíjí reprezentační systém „self―, obdobně a paralelně se vyvíjí intrapsychický model zahrnující konceptualizaci a artikulací „druhých―. Následně se dítě učí rozlišovat mezi „vnějším― a „vnitřním―. Lerner (1991) uvedl na základě podnětů z vývojové psychoanalýzy a kognitivně vývojové psychologie model zdůrazňující kognitivní parametry a strukturní aspekty objektních reprezentací. Dle nich můţe pečující „objekt― usnadnit vývoj kognitivních struktur, nebo přispět ke specifickým obtíţím v kognici v případě, ţe objekt selţe v plnění důleţitých úkolů (viz tabulka 1). Tab. 1 Integrace stádií kognitivního vývoje podle Piageta a separačně-individuačních úrovní vývoje podle Mahlerové Utvořená

Piagetova

Mahlerové

Hlavní

Role

Potencionální

stádia

stádia

stádia

kognitivní

objektu

kognitivní selhání

kognitivního

separace a

úkoly

vývoje

individuace

1. časné

Senzomotorické

Normální

Uvědomování

Přijímací

Nedostatek emočního

senzomotorické

1,2

autismus a

si externích

chování

vztahu k prostředí

symbiosa

objektů

2. střední

Senzomotorické

Diferenciace a

Rozlišování

Podpora

Závislost na prostředí a

senzomotorické

3,4

praktikování

objektů od

k separaci a

připoutání ke stimulu

32

3. časné

Předoperační

předoperační

Znovusbliţovací

jejich

zrcadlení

kontextuálního

autonomního

prostředí

jednání

Internalizace a

Udrţování

Selhání v evokaci

reprezentace

emoční

trvalosti objektu a selhání

dostupnosti

v internalizacinaučených

při fluktuaci

dovedností

dítěte mezi blízkostí a vzdalováním

Na základě teorie vývoje objektních vztahů vytvořila řada autorů vývojové škály vyuţitelné při interpretací odpovědí na podněty Rorschachova testu: Urist (1977) vyvinul Škálu vzájemné autonomie (MOA, Mutuality of Autonomy Scale), Kwawer (1980) navrhl Škálu hraničních (borderline) interpersonálních vztahů (Borderline Interpersonal Relations Scale), Coonerty (1986) vypracoval Škálu separace-individuace (Separation-Individuation Theme Scale) a Ipp (1986, cit. dle Lerner, 1988) vytvořil Vývojovou škálu objektních vztahů (Developmental Object Relations Scale). Teglasi (2010) pojímá objektní vztahy jako abstraktní schémata obsahující principy, jeţ organizují vypravěčovu koncepci self a druhých. Internalizované obrazy sebe a druhých se vyvíjí paralelně od vnímání objektů jako difuzních či nespojených fragmentů směrem k větší organizaci a koherenci s výsledkem konzistentní reprezentace self a druhých. Nepatologický vývoj objektních vztahů je charakterizován integrací dichotomních zkušeností (vše dobré vs. vše špatné) do komplexnějších vzorců myšlení, emocí, apod. Bez moţnosti koordinovat různé aspekty zkušenosti je jedinec odkázán na ţivot v přítomnosti a moţnost reagovat na druhé jen v rámci momentální situace. Jedinec je chycen v jednodimenzionální okamţitosti probíhající zkušenosti bez kapacity koordinovat sebe a druhé nebo „nyní― a „potom―. Kódování objektních vztahů ve skórovacím systému Teglasi zahrnuje oblasti: diferenciace perspektiv postavy a diferenciace mezi perspektivami více postav, integrace pocitů jednotlivých postav i mezi nimi a vzájemnou autonomii.

33

Na bázi teorie objektních vztahů vyvinul Westen (Westen a kol., 1985, Westen, 1991a, Westen, 1991b, v českém kontextu referovali o tomto přístupu Soukupová a Goldmann, 2007) metodu SCORS (The Social Cognition Object Relations Scale) pro účely hodnocení příběhů TAT. SCORS je jedním z empiricky nejlépe podloţených systémů hodnocení příběhů evokovaných tabulemi TAT zaměřeným na různé dimenze objektních vztahů. Interpretační schéma umoţňuje posoudit různé vývojové úrovně objektních vztahů. Zejména první tři (eventuálně čtyři) škály – komplexnost reprezentací druhých, emoční kvalita reprezentací, kapacita k emočnímu vkladu do vztahů a emoční vklad do hodnot a morálních norem - ve výzkumech citlivě zachycovaly podstatné vlastnosti objektních vztahů a ukázalo se, ţe s jejich pomocí lze identifikovat především hraniční poruchu osobnosti (Westen, 1991a, Cramer, 1996). Spolu se zbývajícími škálami - porozumění sociální kauzalitě, zkušenost se zvládáním agresivních impulzů, sebeúcta a identita a soudrţnost self tvoří Westenův skórovací systém uţitečný nástroj, který je citlivý i vůči jiným poruchám osobnosti jako je například narcistická či antisociální porucha osobnosti (viz. např. Soukupová, Goldmann, 2008). Přestoţe náš hodnotící systém nezahrnuje koncepci attachmentu, je třeba jej v souvislosti s objektním vztahy zmínit. Teorie objektních vztahů se zabývá transformací interpersonálních vztahů a související emoční regulace do vnitřního světa ve vývojové perspektivě, zatímco teorie attachmentu je interpretuje jako základní externí vzorce basálního vztahu dítěte k rodičům a v dospělém věku pak jako vnitřní pracovní modely těchto vztahů. Právě ony „vnitřní pracovní modely― jsou spojovacím článkem obou koncepcí (Priel, Besser, 2001). Vnitřní pracovní model je podle teoretiků attachmentu zaloţen více na reálné zkušenosti z dětství neţ na jeho fantazijním dotváření, kdeţto vnitřní svět objektních vztahů, zejména pokud byly vztahy s primárními objekty patologické, je utvářen s větším zapojením fantazijní kapacity, neţ předpokládají autoři rozvíjející teorii attachmentu. Zdá se však, ţe tento rozdíl se stírá, pokud se k diagnostice attachmentového stylu pouţije metoda AAP (The Adult Attachment Projective Picture System, George, West, 2012). Zde se totiţ k obrázkům, které byly speciálně vytvořeny tak, aby evokovaly myšlenky a emoce související s citovou vazbou, má vyprávět příběh. To samo o sobě vyţaduje zapojení fantazie, a přestoţe pomocí rigorózního kódovacího systému zaloţeného na jazykových prostředcích identifikujeme typ citové vazby (vnitřní pracovní model), nelze 34

takto vzniklou naraci povaţovat za prostou transformaci zkušenosti z dětství do dospělosti bez zapojení mentálních procesů. Afektivní škála – emoční kvalita objektních vztahů Teoretická orientace afektivní škály podle Thomasové (1984) na interpersonální afekt jako index emoční zralosti byla ovlivněna jak psychoanalytickými teoretiky, tak empirickými výzkumníky. V dětství jsou emoce převáţně směřovány k rodičům, adolescenti obvykle zaujmou vůči svým vrstevníkům tuto afektivní pozici, kterou získali v dětství, zatímco v dospělosti se stává primárním recipientem takových afektů stabilní milenec. V průběhu vývoje se citová vazba původně spjatá s rodiči rozšiřuje na nové objekty (Freud 1924/1961). „Infatilní volba objektu je slabou předehrou volby objektu v pubertě, ale předehrou, která udává směr (object-choice) (Freud 1917/1961, 336-337). Fairbairn souhlasí s Freudem, ţe „na druhém konci škály vývoje … je heterosexuální objekt, jiný neţ rodič, ale korespondující s internalizovanými (rodičovskými) objekty― (1946, 33-34). Sullivan (1953) shrnuje kvalitu zralosti dospělých vztahů – „Volba jedné osoby opačného pohlaví v dospělosti … v tomto vztahu je druhá osoba tak významná, nebo téměř tak významná jako self jedince (s.34)―. Internalizovaný vztek a zklamání zaměřené na původně důleţité objekty - rodiče, jsou projikovány na nyní důleţitou a dostupnou osobu, současného heterosexuálního partnera (Borzormenyi-Nagy & Spark, 1973; Bouvet, 1959; Dicks, 1953/1971). Aby se jedinec vyhnul konfliktům z dětství, vstupujícím do vztahu, můţe si idealizovat rodiče (Fairbairn, 1952); nevědomou potřebu často utváří manţel/manţelka proto, aby si řešil starý konflikt s rodičem. Nevyřešené emoční problémy v dyádě rodič-dítě, které zamezují odloučení od rodičů, mohou mít za následek nesoulad v manţelském souţití (Blood, 1969; Dicks, 1971; Kubie, 1956; Stewart, Peters, Marsh a Melinda, 1975). Od partnera/partnerky pak očekává, ţe bude hrát anticipovanoui rodičovskou roli (Ackerman, 1958; Kubie, 1956). Empirické nálezy podporují inverzní vztah mezi blízkostí širší rodiny a přátel versus manţelka/manţel (Bott, 1957; Burgess, Locke, & Thomas, 1963; Farber, 1966; Wimberly, 1973).

35

Ve své první studii, jeţ se zabývala přizpůsobenými sezdanými páry Thomas (1966), zmiňuje, ţe TAT příběhy se rozvíjejí kolem jednoho dominantního interpersonálního vztahu. Participanti vyprávěli o hlavní postavě interagující s jedním protagonistou na tabuli TAT vnímaným jako manţel/manţelka, rodič nebo milenec/přítel, více neţ ve vztahu k jiným postavám a označili tak „základní objektní vztah‖. Emoční aspekt obsahu se hodnotil jako pozitivní či negativní. Uvedený výsledek byl rozpracován do kvantitativního systému pro hodnocení dvou emotivních pólů. Vztah, který získal nejvyšší váhu celkového skóru (pozitivní plus negativní) byl povaţován za ―dominantní interpersonální vztah‖. Srovnání bylo provedeno mezi třemi vztahy: manţelský, rodičovský a nesezdaný. Předpokladem bylo, ţe (a) interpersonální afekt atribuovaný TAT postavám interpretovaným jako manţelské, rodičovské a ne-manţelské figury bude reflektovat kvalitu afektu zaměřenou na manţela/manţelku a rodiče v sezdaných partnerských ţivotech, a (b) předpokládalo se, ţe vyšší váha pozitivních manţelských skórů (pozitivní plus negativní) neţ rodičovský a nemanţelský afekt bude souviset s manţelským přizpůsobením. Tento skórovací systém identifikující interpersonální afekt v příbězích TAT demonstroval svoji efektivitu u skupiny sezdaných párů bez zjevné patologie (Thomas, 1979; 1984; Thomas & Dudek, 1985, 1987). Zahrnuta byla i čtvrtá kategorie ―jiný/jiná‖, jako například bratr-sestra, která však nebyla studována. Doplněny byly téţ důleţité subkategorie „já jako potomek― (Self-Offspring) a „nepřiřazený afekt― v kategorii ―jiný/jiná‖. Nepřiřazený afekt reflektuje vnitřní afekt a obecnou afektivní dispozici při absenci interpersonálního vztahu (Thomas, 1994). Tato studie představuje revizi a rozšíření původního nástroje.

4.6 Jaká je úroveň obranných mechanismů? Obranné mechanismy Vhled do uţívání obranných mechanismů ve vyprávění TAT nám můţe objasnit mnohé z dynamiky psychiky jedince. Hovoří se zejména o dvou úvahách vysvětlující konzistentní vztah mezi obrannými mechanismy a chováním. Různé obranné mechanismy jsou spojovány s různými diagnostickými kategoriemi a ty jsou definovány za pomoci přítomnosti jistých symptomů chování, jeţ jsou popsány v MKN 10 či DSM-IV. 36

Psychodynamicky orientovaní klinici spojují s diagnostickými kategoriemi rovněţ specifické obranné mechanismy. Druhou úvahou je, ţe pouţívání obranných mechanismů ovlivňuje způsob, jak jedinec vnímá svět, a určuje povahu interakcí s druhými. Dle šíře uţívání obrany můţeme tedy očekávat manifestaci podobně sociálního, kognitivního a emočního chování. Terapeutická technika na proces zaměřené pozornosti (close process attention) Paula Graye (1994) zdůrazňuje zaměření analytikovy pozornosti na sekvenci klientových myšlenek a pocitů, které klient sděluje v sezení spíše neţ zaměření se na obtíţe vztahy, či historické události prezentované klientem ve vyprávění. Nejdůleţitější informace o klientovi se dle něj získávají ze slovních vzorců, které v sezení klient uţívá. Obtíţné myšlenky či pocity směřované k terapeutovi evokují obrany, které tyto vzorce obsahují (Greenblum,1996). Obdobně můţeme pracovat se sekvencemi ve vyprávění příběhů k obrazům v TAT. Jedním z plausibilních přístupů k interpretaci příběhu je zaměření se na „formálnější― charakteristiky příběhu, tj. na sekvence asociací, které mohou zobrazovat obranné mechanismy, více neţ na samotný obsah vyprávění. Dynamiku obranných mechanismů v TAT rozpracovává P. Cramerová ve svém interpretačním systému, který podloţila mnoha výzkumy. Freud chápal původně obranné mechanismy jako součást psychopatologie jedince (Freud, 1966). Zatímco dřívější psychoanalytické teorie se tedy zaměřovaly u obran spíše na udrţování vnitřního ekvilibria, současnější teorie vnímají obrany jako součást vztahových a kognitivních vzorců, které se vyvíjí v kontextu úzkých vztahů s důleţitými druhými osobami. Dle těchto teorií je obranný mechanismus vnímán spíše jako ochrana sebeúcty neţ ochrana před uvědoměním si myšlenek způsobujících úzkost. Dle některých se objevují ve vývoji dítěte obrany chronologicky, méně kognitivně komplexní se objevují vývojově dříve neţ kognitivně komplexní méně. Cramerová (1997) na základě svých longitudinálních výzkumů předpokládá paralelní chronologický vývoj uţívání obranného mechanismu a jeho porozumění a přichází s hypotézou, ţe obrana je efektivní především do té doby, dokud není plně pochopena. Jakmile dítě tedy vědomě obraně porozumí, začne pouţívat obranu vývojově vyšší, více komplexní. Jakmile tedy 68leté dítě porozumí obraně popření, přestane ji uţívat jako dominantní obranu (Cramer, 37

2001). Při psychologickém disekvilibriu se objevují dvojí adaptační procesy: copingové strategie a obranné mechanismy. Copingové strategie narozdíl od obranných mechanismů pracují na vědomé úrovni a zahrnují účel zvládnout či řešit problémovou situaci. Obranné mechanismy se objevují bez vědomé intencionality a odlišují se dále od copingových strategií tím, ţe mají hierarchii danou psychologickou zralostí či komplexitou (Cramer, 1998). V longitudinálních studiích se ukazuje, ţe copingové strategie nesouvisí s věkem (např. McCrae, 1982). Dle Vaillanta (Vaillant, et. al. 1986) obranné mechanismy reprezentují homeostatické řešení niterných problémů jedince. Neurotičtí jedinci vítají vhled (např. od terapeuta) do svých obranných mechanismů, protoţe suţují převáţně je samé, oproti tomu jedinci, kteří trpí osobnostními poruchami, obtěţují svými obranami spíše ostatní a jejich interpretaci často vnímají jako útočný pokus. Vaillant (1992) rozděluje obranné mechanismy do čtyř úrovní: I - psychotické mechanismy (bludnou projekci, popření a distorzi); II – nezralé mechanismy (projekci, schizoidní fantazii, hypochondrizace, pasivně agresivní jednání, acting out a disociace); III – neurotické obrany (izolace/intelektualizace, vytěsnění, přesunutí a reaktivní formace); IV – zralé mechanismy (altruismus, potlačení, anticipace, sublimace a humor). McWilliams (1994) rozděluje obrany ega na primární a sekundární. Primární obrany se týkají kontaktní hranice mezi self a okolním světem, sekundární jsou lokalizovány mezi vnitřní hranice např. mezi egem, superegem a id nebo mezi explorující a proţívající částí ega. Hovoří o primárních obranách jako preverbálních, prelogických, komprehenzivních a magických, jeţ je proto velmi obtíţné přiblíţit slovem. Mezi tyto obrany můţeme zařadit splitting, projektivní identifikaci, popření, omnipotentní kontrolu, primitivní idealizaci a devalvaci a staţení se (withdrawal). Tyto obrany mají společné tyto komponenty: selhávání v kontaktu s realitou, neschopnost separace self od okolního světa a neschopnost vnímat aspekt trvalosti okolního světa. Sekundární obrany jsou povaţovány za zralejší. Mezi tyto obrany Anna Freudová (1936/2006) řadí vytěsnění, regresi, izolaci afektu, intelektualizaci, racionalizaci, moralizaci, obracení proti sobě, undoing, nahrazení, reaktivní formaci, obrácení v opak, identifikaci, sublimaci, acting out a sexualizaci.

38

Cramerová většinu těchto obran zakomponovává do svého systému. Na základě mnoha výzkumů stanovuje tři hlavní obrany: popření, projekci a identifikaci. Těmito třemi zastřešuje ostatní zralejší i nezralejší obrany (Cramer,1991a ). Uvedené obrany se liší v komplexitě a vztahují se k různým vývojovým úrovním. Popření je kognitivně nejvíce simplexní obrana, vyznačuje se jedinou operací – inhibicí. Percepční systém je inhibovaný prostřednictvím vyvázání se od podnětu (např. „Nic nevidím. Nic tam není― atd.) Projekce je komplexnější obranou, zahrnuje tři kroky: rozlišení mezi vnějšími a vnitřními aspekty, porovnávání myšlenek či pocitů s vnitřními standardy a přisuzování nepřijatelných myšlenek/pocitů vnějšímu zdroji. Projekce přemísťuje nepřijatelné myšlenky/pocity z já na druhého za účelem vyhnutí se vině. Identifikace je ze všech tří obran nejsloţitější. Vyţaduje kapacitu na odlišení se od druhého, rozlišování mezi ostatními, vytváření vnitřních reprezentací druhých a přijmutí kvalit od důleţitých osob (zatímco jsou tyto osoby odmítnuty). Myšlenky a pocity nejsou inhibovány, spíše převzaty od druhých a inkorporovány do self za účelem bezpečí v „přítomnosti― druhého. Specifickými obranami, které se projevují u jedinců s hraniční organizací osobnosti, se zabýval Sugarman (1980). Ilustroval, jak se manifestují obrany v nejrůznějších psychologických testech. Vycházel z koncepčního základu Otto Kernberga a zaměřil se především na fenomény: slabost ega, emoční nestabilitu, uţití primitivních obranných mechanismů a psychopatologii „objektních vztahů―. Sugarman (1980) pojmenoval několik charakteristických znaků, které se dají naleznout v protokolech lidí s hraniční organizací a mezi nimi vypozoroval projevy také dvou obranných mechanismů charakteristických pro tyto jedince: splitting (štěpení) a projektivní identifikaci. Oba zmíněné obranné mechanismy jsou primitivnější povahy. Jsou přirozené ve vývoji a můţeme se s nimi setkat u dětí, u kterých nejsou nijak patologické. Zůstanou-li však jako (částečně) adaptivní obrana i v dospělosti, značí to neschopnost jedince uţít obran vyšší vývojové úrovně. Splitting je charakteristický jednodimenzionálním vnímáním jednotlivých postav. V příbězích TAT to má tuto podobu: postavy jsou vykresleny buď jako zlé nebo jako dobré. Moţnost integrace dvou či více aspektů do jedné postavy je pro lidi s hraniční organizací nereálná. Jednotlivé obrazy postav, které bychom mohli povaţovat za aspekty osobnosti, není moţné integrovat do jednoho celku.

39

Příklad Tab 9 GF Byly dvě sestry, které se v lásce moc neměly, protoţe ta jedna byla hezká a oblíbená a ta druhá naopak nehezká a neoblíbená. Proto jí záviděla sestře tu krásu a oblíbenost a neměla ji ráda. A ta oblíbená sestra, ta zase nechápala, co jí na ní vadí. Ta slavnější sestra ráda chodila ven, měla hodně kamarádů a ta druhá jenom závistivě přihlíţela. Hezčí měla přítele, který se líbil její druhé sestře a aţ to sestra zjistila a naštvala se na ni. A tak nehezčí sestra ji sledovala z domu, kam jde. A za to ţe se milovali, svou sestru nenáviděla ještě víc a vymýšlela vůči ní pomstu. Jednou kdyţ šla ta hezká s tím přítelem ven, tak ta zlá sestra je sledovala a kdyţ se loučili a ta sestra šla domů, byla uţ celkem tma, bydleli u pláţe, tak ta její sestra ji vtáhla do moře a začala ji topit, zápasily spolu ve vodě, aţ se nakonec utopily obě dvě. Druhou popisovanou obranou, se kterou se můţeme setkat u lidí s hraniční organizací je projektivní identifikace. U projektivní identifikace dochází k fenoménu projekce vlastního materiálu na druhého člověka, přičemţ je přítomná fúze self a tohoto projikovaného materiálu. Jedinec s hraniční organizací není schopný se plně vzdát projikovaného a vztahuje jej opět k sobě samému. V příbězích TAT je moţné vidět permanentní vztek a obavu z moţnosti být napadnut. Příklad Tab 3 BM Tam je kvér. Byla dívka, mladá, 19letá se svými rodiči ţila. Odmaturovala. Byla přijata na MU, nic se tam odehrávat nebude. A přes svýho známýho jednoho ze střední, člověka – byl milej, přítulnej, jí se líbil, inteligentní, pozval ji na kafe. Ona měla i sestru, které v té době bylo 21, studovala taky na té univerzitě. Ona se provdala za svého přítele. Byli spolu spokojení. On vůbec nepracoval. Odjíţděl na 2-3 hoďky. Nevěděla, co dělá. Ale byli finančně zabezpečení. Měla radost, ţe jsou finančně na tom dobře, ale bála se. Nevěděla, co dělá. Měla podezření, ţe je gigolo. Nesedí mi to, to je jedno. Našla v zamčeném šuplíku, našla seznam lidí, který byl odškrtaný. Jediná tam byla uţ její sestra. Její sestru náhodou do dvou dnů někdo zastřelil. Byla z toho na nervy, řekla, ţe ho udá na policajty. On nevěděl, co má dělat, tak ji zastřelil. Utřel kvér, nafingoval to jako sebevraţdu. 40

Příklad Tab 3 BM Bojim se tady těch nůţek, nebo co to tady leţí. Ta nahá ruka, ta nahá ruka, u těch nůţek, to je zlé. To mě přesvědčuje o tom, ţe tam bude nějaká destrukce. Nějaká fyzická, nějaký pokus o něco. Ale nevím úplně přesně, jestli sáhne na sebe nebo na někoho jiného. Ale na někoho bude ještě sahat. A krutě a bolavě. Agresivně. Neschopnost integrovat emočně polarizované, rozdělené reprezentace sebe sama vede u jedinců s hraniční organizací osobnosti také ke slabě integrovanému superegu. Projevem tohoto fenoménu je nezřídka se objevivší témata obsahující morální aspekty, které jsou vysoce personalizované a afektivně zabarvené. Mohou mít podobu morálních ponaučení, která často působí aţ „kazatelským― dojmem. Příklad Tab 5 Tohle bude sloţitější. Ona je z něčeho vylekaná, ta paní. Ţila jednou starší vdova a tu měl skoro kaţdý rád. Byla velmi bohatá, ale chudému nedala ani zrnko. Hrozně se pyšnila svým majetkem. Byla to manţelka bývalého starosty, takţe si dělala, co chtěla. Kašlala na lidi a dětem nechtěla udělat novou školu. Jejich škola byla velmi stará a rozpadávala se. Lidé těch dětí ji neměli moc v lásce a chtěli se jí nějak pomstít. Jenomţe nevěděli jak. Tak se na to vykašlali. Jednou šla do města nakoupit, něco na oběd. A jakmile se vrátila domů, byla v rozpacích. Zámek u dveří byl rozbitý a všechen její majetek zmizel. (?) Vykradli ji zloději. Nikdo to neřešil, byla velmi chamtivá, nikoho to nezajímalo. Vás by to taky nezajímalo, kdyby byla chamtivá. Typy obranných mechanismů identifikovaných Cramerovou v TAT (Cramer, 2002) Primitivní popření 1. Opominutí podstatné části vyzývacího charakteru tabule. Je nápadné, nevšimne-li si vypravěč na 1. tabuli nakresleného chlapce či houslí, které jsou výraznými prvky v celkovém vyobrazení.

41

Tab 1 Chlapeček jménem Petr byl velmi bystrý a chytrý ţák, ne kluk, kterému bylo 6 roků a hrozně se těšil do školy. Rodiče mu nakoupili různé školní pomůcky a mezi nima byla i kniha, která se mu zalíbila. Vţdycky si chodil hrávat ven na písek a později, kdyţ ho to přestalo bavit, tak si začal číst svou oblíbenou kníţce, v té knize se mu líbily různé ilustrace....Malý Petr byl rozčilený, ţe si svoji kníţku nemůţe dočíst. Ta stránka leţela nahoře na půdě, kde ji mamka schovala, kdyţ byl Petr neposlušný. Celá rodina byla nešťastná, protoţe Petr byl rozlobený. Později celá rodina začala hledat tu str. po celém domě a nakonec tu kníţku našel taťka, kdyţ si šel pro sklinku od zavařeniny. Najednou byl pro Petra svět krásný, protoţe uţ měl svoji kníţku celou. (Vidíš i housle?) Né, těch jsem si nevšiml. 2. Distorze percepce (mispercepce) a) Distorze důleţitého objektu, figury či akce vnímaného na tabuli. Tab 9GF Tenhle obrázek docela nechápu, to je strom? To je jako vytrhnutej pruh z toho obrázku, jakoby tam nic nebylo... b) Záměna pohlaví postavy na tabuli. Tab 8BM Namyšlená baba. Nějaký chlapi, kteří operují nebo rozřezávají nějakého borca. Ta baba se dívá pořád na mě. Tohle je nějaký borec bez ruky. Rozřezávají ho, aby mohl do urny. Je to jeho manţelka, je ráda, ţe umřel. Měla ho jenom kvůli penězům. 3. Obrácení v opak (Reversal) Změna u postavy, která se radikálně mění v postoji, zaujímá extrémní polohy na kontinuu spektra – charakterové vlastnosti např. slabost x síla, strach x odvaha, pasivita x aktivita se mění.

42

Tab 6BM Latence. Řeknu prostě příběh o mě, jo? Ten je pravdivý. Byl jeden kluk, který chodil do 8. třídy a chytl z matematiky jednoho učitele, který byl starý tak 60. roků. A kaţdého u tabule ztrapňoval, prostě kaţdého. A kaţdý se toho učitele bál, jen jeden kluk se nebál. Pořád mu dával najevo, ţe je to nula, ţe nemá co dělat. Jak ten kluk nastoupil do 9. třídy. Přes ty prázdniny se polepšil. (co se stalo?) chtěl se snaţit. Měl dvojku z chování a otec na něho nadával. Jak šel do 9. třídy tak to bylo ještě horší. Kluk nebyl dost dobrý na matiku. Učitel mu kaţdou hodinu dával těţký příklad, který nevypočítal. On věděl, že to nevypočítá. A tak jsem šel k tabuli, já ne, ten kluk, šel k tabuli, prostě neviděl to, ten učitel si stoupl, začal ho ztrapňovat, začal ho tahat za vlasy. A pořád se mu posmíval a celá třída se mu smála. Ten kluk to psychicky v té škole nezvládl...Tehdy byla první hodina matika, učitel ho ztrapnil, vzal si teda prášky a lehl si až do 11 do rána. Teď bych si nic neudělal.

c) Pochybnosti o tom, co by tabule mohla představovat Tab 4 Tady je to takový komplikovaný. Mám problém, co by dávalo smysl. On se dívá vraždně na někoho, jedna ženská se na něho usmívá, druhá se na něho dívá, nevím, co si mám myslet.... 4. Negativní výroky Působí v kontextu příběhu nápadně. Vystupují výrazností negativního. a) skóruje se v případě, ţe se popření týká ublíţení, nepříjemnosti, bolesti nebo poniţování Tab 7GF Nemám k tomu ţádný příběh, to je taková spokojená rodinka, co s dcerou jezdí na nákupu a udělají pro ni první, poslední a sedí v obyváku a povídají si. Jejich dcera je zasněná a drţí panenku v ruce. (Nad čím sní?) Má ráda zvířata, ale nemůţe koně mít, protoţe je alergická na srst. Ona je jedináček, tak ji mají hrozně rádi. (Ona?) Má je taky moc ráda, protože jí nikdy nijak neublížili. Vţdycky kdyţ něco chtěla, tak se dohodli. b) skóruje se v případě popření faktů či pocitů 43

Tab 2 Ve vesnici jménem Zátopa ţila rodinka. Měli krásnou dceru a málo peněz. Otec pracoval kaţdé ráno a odpoledne na poli a vydělával peníze jak se dalo, aby měli z čeho ţít.... Začalo mu to být líto a uvědomil si svou chybu. Dceru dali do učení a šetřili peníze na nový domeček pro svou dceru, protoţe měla přítele. A jeho ţena čekala další dítě a spokojeně ţili aţ do smrti. (Otec jak se cítí?) Nijak, je mu to jedno. Bylo mu to jedno, teď mu to je líto.

5. Popření reality a) V příběhu je uţitý odstup od reality – násilí je pouţito ve hře, příběh je popsán jako část filmu atd. Tab 3BM Co je tohle? pistol? rozpláclý. Hračka. Byl malý Tomáš, kterému bylo 10 let. Ţil pouze s maminkou a se starším přísným bratrem. Protoţe neměl otce, byli chudí. Jeho otec mu zemřel, kdyţ mu byly 2 roky. Jednou takhle odpoledne, kdyţ starší bratr byl na poli a maminka na návštěvě u své kamarádky, byl J. doma sám. Nudil se, nevěděl, co dělat, chtěl si hrát, ale neměl s čím. Balón a jiné obyčejné hračky ze dřeva ho uţ omrzely. Pak si všiml, ţe na skříni leţí vzácná drahá vodní pistole... a) V příběhu se objevují fráze, které odkazují na únik z reality pomocí snění, omdlení, fantazírovaní atd. Další moţností je odvracení pohledu, odcházení, záměrem je vyhnout se vidět, slyšet nepříjemné události. b)Vyhnutí se nepříjemným událostem, postava nechce vidět, slyšet, ani myslet na nepříjemné věci c)Zde se skóruje jakékoli vnímání atributů postav, které je vzdáleno od reality Tab 15 Tohle je na hřbitově. To je ten, co vylezl z hrobu. Mrtvola. Teď stojí před hrobem své ženy a prosí ji, aby vylezla. (jak se cítí?) Je mu smutno. Ona nevyleze, je na něho naštvaná. (Proč?) Umřela kvůli němu. Měli autonehodu a on ji zavinil. Byl opilý a nějak to nevychytal. (smích) (Jak to skončí?) Vrátí se zpátky, do svého hrobu a uţ ji nebude otravovat. 44

Dětské popření (Pollyannish denial) 6. Přehnané zesílení pozitivních nebo negativních vlastností u postav Tab 4 Tohle bude sloţitější. Ona je z něčeho vylekaná, ta paní. Ţila jednou starší vdova a tu neměl skoro kaţdý rád. Byla velmi bohatá, ale chudému nedala ani zrnko. Hrozně se pyšnila svým majetkem. Byla to manţelka bývalého starosty, takţe si dělala, co chtěla. Kašlala na lidi a dětem nechtěla udělat novou školu. Jejich škola byla velmi stará a rozpadávala se. Lidé těch dětí ji neměli moc v lásce a chtěli se jí nějak pomstít. Jenomţe nevěděli jak. Tak se na to vykašlali. Jednou šla do města nakoupit, něco na oběd. A jakmile se vrátila domů, byla v rozpacích. Zámek u dveří byl rozbitý a všechen její majetek zmizel. (?) Vykradli ji zloději. Nikdo to neřešil, byla velmi chamtivá, nikoho to nezajímalo. Vás by to taky nezajímalo, kdyby byla chamtivá. 7. a) neočekávané štěstí, optimismus, pozitivní zvrat v příběhu Tab 4 Ten manţel a ta ţena šli spolu něco oslavit na sodovku. Krásně se bavili. Přišel tam nějaký chlap. Začal mluvit nějaké blbosti na jeho ţenu, jemu se to nelíbilo. Šel ho zmlátit. Jeho žena ho drží, aby ho nemlátil, že to nemá cenu. Tak si podali ruce a přisedl si k nim a byli kámoši. (Cítí?) Chce ho zmlátit. Chytají ho nervy. (Cítí ţena?) Špatně, chtěla se pobavit, nějakej chlap jim to pokazil. b) náhlá změna povahy postavy k dobrému (např. vrah se stane lékařem apod.) c) skóruje se také obdiv k přirozené kráse, údivu, úţasu Tab 16 Je týden před Vánocemi, malý Pepík, Maruška a Anička sedí doma a koukají se ven z okna. Prší. Všude je bláto, děti jsou moc smutné, ţe nesněţí. Jaké to budou Vánoce bez sněhu. Ani sněhuláka si nepostavíme, to bude váţně moc smutné. Navíc Pepík je nemocný, má chřipku. Dny běţí, peče se cukroví, připravuje se na Štědrý den. Všude se všechno zdobí a Pepík je stále nemocný. Anička s Maruškou šly ven. Začal najednou ohromný slejvák. Přišly obě dvě zmáčené jak slepice, jakoby se sprchovaly v oblečení. Je den před Vánocemi. 45

Pepíkovy ustoupila horečka. Je mu lépe. Večer maminka všem čte pohádku o Vánocích, jak je všude bílo, jak si děti staví sněhuláky. Jak si kreslí na okna ledové květy. A je místo aby to potěšilo a šťastně usnuly, tak do noci otravovaly mámu, aby byl sníh. Máma povídá: „Zkuste prosit andělíčky, ledové muţíčky a nebesa, ať vám nějaký ten sněhový mrak pošlou, ať nám do rána nasněţí. Budu prosit taky. A uţ běţte spát, do rána se uvidí. Šly spát. Ráno byla ještě tma, P. vyskočil z postele a ještě se zalepenými očkami přišel k oknu, odhrnul závěs a z nebe pršely ledové krystalky sněhu. A bylo mu krásně. Vyskočily i Anička s Maruškou a radovaly se. Všude plno smíchu. Zdobil se stromeček a všichni byli šťastní. d) nonšalance při střetu s nebezpečím Tab 6 Babička Bohuška a syn Bořetislav. Syn Bořetislav je silně studující psycholog babička je tak trošičku na větvi, neví si rady, chce skočit z okna a syn jí říká „Babi, ale já ještě nevydělávám, kdyţ skočíš, já ti nebudu moct platit hrob, radši nekákej a ušetříš. Najednou syn odejde a babička se nahne z okna a vypadne. Syn slyší silně bubnující ránu, vyletí a vidí,jak se babička drží za prostěradlo z okna trčící. Syn se ptá: „ babi, proč tam visíš?“ A babička říká, „víš, já jsem si chtěla zkusit jaká je to výška.“ Bořivoj ju chytí. e) akceptace negativního osudu kyselé hrozny = racionalizace Tab 13 MF Muţ pláče, ţe má nemocnou ţenu. A doktoři mu řekli, ţe neví, jak dlouho bude mezi námi, protoţe má rakovinu. Doktor mu říká, ţe kdyţ budete brečet, tak své paní ještě přitíţíte, ţe nebude mít klid. On nechodí do práce, stará se o svoji ţenu. Potom ţena za pár dní zemře a pán je z toho špatný. Chvilku mu trvá, neţ se z toho všeho vzpamatuje a zkusí jít mezi lidi. Pak si řekne, že to tak mělo být, že je to pro něj velká zkušenost.

46

Projekce 1. Postavám jsou přisouzeny hostilní či jiné emoce, které nejsou obvyklé. Emoce jsou přiřazené bez dostatečného důvodu (vypravěč/ka na ně usuzuje např. z výraze obličeje) a obvykle s velkou intenzitou. Tab 4 Tenhle je nějakej divnej. Za sebou má nějakou babu, tady tu má v náručí a jde pryč. Ona si myslí, že je jí nevěrnej, ale na to má zas moc milej výraz. Ona vypadá, že po něm něco chce, a on nemá náladu. Chce po něm .. má takovej roztouženej výraz. Ona má takový roztoužený oči, ale ta pusa tomu neodpovídá. On nemá roztoužený oči. Vypadá na to, že jí liskne, že je naštvanej. Chce jít pryč, ona ho nechce pustit, tak se naštve, jednu jí pleskne a ona tam zůstane. Ona chce, aby byl s ní. Myslí si, ţe půjde za jinou. Jak bude rozčilenej, tak si půjde sednout na pivko. 2. Přítomnost duchů, obskurních lidí, objektů, zvířat či charakteristik postav a) detaily situace jsou obskurní povahy s ohroţujícím potenciálem Tab 6GF V Anglii ţil jeden mladý pár, velice si rozuměli a byli spolu uţ pět let. Měli se rádi, potom uběhlo dalších 15 let. Její manţel uţ zestárl a ona taky. Manţelka nemohla mít děti. V tom vznikl konflikt, kdy to manţel dával své ţeně za vinu - proč, kdyţ je chtěl, tak proč je nechtěla dřív. Manţelka si chtěla udrţet vţdycky postavu a chtěla se všem líbit a proto nechtěla mít děti. A neměla je ani ráda. Manţel ji podvedl, ale ne protoţe by chtěl, ale protoţe byl zoufalý. Narodil se mu krásný syn. Jeho manţelka to nemohla unést přes srdce, tak si našla přítele. Její bývalý manţel, zemřel na infarkt. A v závěti bylo napsáno, ať se jeho ţena postará o to dítě. Ţena to dítě uškrtila. Jednoho dne, kdy seděla na pohovce u krbu, a její přítel si odskočil, přišel duch jejího manžela. Manželka se zděsila hrůzou a omdlela. (na obrázku?) Ten chlap je takový drsný. Lekla se ho, ţe je ten duch. Ona zabila toho jeho syna. b) je přítomna zmínka o krvi, zvláštní chorobě, včetně nemocí mentálních, komat nebo nočních můr 47

Tab 10 Tohle jsou manţelé, mají syna, který je mentálně postižený a je ubytován v Černovicích na PL a ten jeho otec má bolavé nohy a nemůţe tam jet. Jsou nešťastní z toho syna, ţe je mentálně postiţený, Máma se za ním chystá a chce s ním zůstat nějaký čas na pokoji, tak se loučí s manţelem a oba brečí, ţe je tam a chcou ho mít doma, ale neumí se o něj postarat. Skončí to tak, ţe tam byl syn rok a půl, dali ho trochu dohromady, vrátil se k té rodině a starali se o něj a říkali si, ţe nelitují toho roku a půl, protoţe viděli nějakou změnu c) skóruje se v případě, ţe se v příběhu vyskytnou zranění lidé, zvířata, objekty, které jsou poničené, ošuntělé, či nějak narušené Tab 1 Hraje na housle. Přemýšlí, jak chytnout smyčec do ruky. Má hnědý vlasy. Vypadá jak já, kdyţ jsem byl malej. Má stejný vlasy. Čte si u toho noty. Má rozbitej ret. Praskla mu struna. 3. Magické, autistické či zabíhavé myšlení a) v příběhu se vyskytuje magie, či nadpřirozené síly, popřípadě jedna postava záhadným způsobem či kontrolou ovládá druhou Tab 7BM Je to o otci a synovi. Otec vychovával syna, z kterého vyrostl paličák. A furt v něm viděl sebe, jakoţe něco dokáţe. Ţe je tvrdý navenek a citlivý uvnitř. Ale on byl zahořklý zevnitř. A šel za svým a dělal věci tvrdě a měl z toho velké peníze. Otec se to dozvěděl, nechtěl ho za syna, chtěl ho vydědit. Syn ho zabil. Svedl to na to, ţe byl starý a umřel. Vedl svůj ţivot, našel si ţenu, která nebyla zahořklá, ale citlivá. On ji nějak odrazoval a nutil ji, aby byla s ním, ale ona s ním být nechtěla. A on na ni měl věci z minulosti, které nikdo neví. A ţe ji vyhodí z baráku. Se jim narodilo dítě. Po nějaké době ji vyhodil stejně na tu ulici. Zahořklý 48

ţil pořád a na smrtelné posteli se mu zjevil otec a pochopil to, co prostě ten otec myslel, že může být člověk citlivý. A přemýšlel o tom a přidával věci k věcem, potom přišel na to, ţe celý ţivot dělal jenom zlo. Promítl se mu celý ţivot před očima a umřel. b) vyskytuje se animismus: lidské myšlenky a emoce jsou přisuzovány neţivým objektům či zvířatům Tab 1 Byl jeden kluk, kterej chodil ven do přírody s dětma si hrát. Ale bohuţel měl rodiče, kterým hodně záleţelo na jeho vzdělání a na tom, co s ním bude dál. Chtěli aby byl slavnej a prosadil se ve světě. Přihlásili ho do hudební školy, kde se musel učit hrát na housle. Byli z toho hodně nadšení, ţe z něho bude houslista, vkládali do něj velké naděje a přitom nebrali ohledy na něho a neviděli, ţe on nechce hrát na housle. Starali se jenom o to, jak bude slavnej a nezajímali je jeho problémy. Tak přestal chodit s kamarádama ven do přírody a začal chodit do té hudební školy hrát na housle. Díval se z okna a záviděl dětem, jak běhají venku a musel být zavřený ve velké budově s houslema. Uplynuli roky a uţ je dospělej. Je z něj slavnej houslista a zná ho celej svět, ale on se vnitřně hodně trápí a nikdo nevidí jeho smutek. Rodiče jsou na něho pyšní a netuší, že ho přihlásili do školy smutku, přátelé jsou šťastní, mají rodinu, ţeny a děti a on zbyl sám, jenom s houslemi. (Problémy?) Chtěl dělat jiné věci, chtěl si uţívat s kamarádama, kdyţ byl malej, nezajímalo je, jestli ho to baví. (Na obrázku?) Sedí smutně s houslema. c) zabíhavé myšlení, které můţe mít ostraţitý aspekt, vypravěč/ka hledá klíče, které mají být matoucí, hledání skrytých souvislostí Tab 4 Tady je to takový komplikovaný. Mám problém, co by dávalo smysl. On se dívá vraždně na někoho, jedna ženská se na něho usmívá, druhá se na něho dívá, nevím, co si mám myslet.... 4. Potřeba ochrany před přítomnou vnější hrozbou

49

a) je přítomný strach a obava z vnější hrozby nebo zranění a paralelně je přítomná potřeba ochrany před ní pomocí zdí (ať jiţ imaginárních či skutečných), uţití masek, brnění, štítů, zavírání dveří či jiných bariér. Tab 5 Tam nic není. Jednou časně z rána odešla stará paní do města nakupovat. tuto situaci vyuţil zloděj, který přišel do domu, a vykrad všechno co tam bylo. Nechal otevřené dveře a vzkaz na verandě, mladá paní přišla a strachovala se, co se děje vevnitř, a bála se, aby tam ten zloděj ještě nebyl. A nedej boţe aby to byl nějaký vrah. Tak poskakovala opatrně, procházela ten barák, aţ narazila na zavřené dveře. Bylo to divné, protoţe před tím byly otevřené. Nakoukla plná strachu, že tam na ni ještě může číhat. Naštěstí to dopadlo tak, ţe to bylo jen vykradené. Staré paní se ulevilo. nahlásila to na policii a pojišťovně. b) jsou přítomny známky podezíravosti, lidé či zvířata číhají, jsou schováni v úkrytu, sledují ostatní, mají se stále na pozoru, očekávají únos a trpí podezřením, ţe „ostatní jsou proti nim― Tab 4 ...Ten chlap odjede do Anglie, kde se schovává, aby ho nemohli chytit Jdou po něm.. c) ukrývání důkazů, které nesmí být viděny či slyšeny; skrývání osob či majetku; strach bý viděn/a Tab 3 BM ...Utekl z vězení a teď se schovává. Má strach, že najdou nějaký důkaz. d) odpovědi obsahující obrannou potřebu ospravedlnit svou výpověď Tab 4 ...Ta druhá mu říká, ať jí nic nedělá. On měl ale ten instinkt, ona se na něho divně usmívá, mu to došlo. Možná se moc dívám na televizi. Mu to došlo. Nakonec ho ta jeho sestra přemluvila, aby s tím nic nedělal, ţe nikdy nemůţe mít stoprocentní jistotu, ţe to byla ona. Nechal to tak, ale uţ se s ní nikdy neviděl a kdyţ viděl, tak dělal, ţe ji nevidí. Oni ţili 50

šťastně aţ do smrti. Jeho sestra se špinavým svědomím aţ do smrti. (Cítí?) Smutně, ţe si nikoho nenašla třeba ani. c) v příběhu se stane něco, co nemá být slyšeno nebo něco, co nemá být viděno, co by mohlo dotyčného přivést do potíţí a je tedy nutné to ukrýt, ukrýt důkazy; můţe být přítomný strach z toho, ţe bude dotyčný spatřen Tab 5 Latence. Nevím šmíruje. Manţela. Co dělá, co šmelí. Proč tam je zavřenej sám, co dělá. Prostě klasická ţenská zase. píše dopis. Manţelka musí všechno vědět. Manžel si jí všimne. Tak to schová a bude dělat, že nic. Co píše? Pozdrav známým. Něco soukromého, co nemusí vědět všichni. Snaţí se to nějak schovat. A ta mu to zas bude vyčítat. Pohádají se. Kvůli čemu? Cizoloţství. Ţe má přítelkyni. Časem se zas udobřej a pohoda. On si odešle dopis. 5. Očekávání smrti, zranění nebo útoku a) rozdíl od předchozí kategorie je v proběhlém ději; ke smrti, zranění či útoku skutečně dochází, kdeţto v minulém případě je důraz kladen na ochranu před těmito jevy b) skóruje se zde rovněţ obava před usnutím Tab 5 Ţila byla kdysi starší paní, jmenovala se Alţběta. Jednoho dne jí ve 12 hod odpoledne přišel telegram, že ji o půlnoci někdo zabije. Byla vyděšená. Nemohla ani usnout. Kolikrát se řízla do prstu, rozbila pár věcí. Ani toho moc neuvařila, ani toho moc nesnědla. Ţádnou návštěvu nechtěla, všechny odmítala. A prostě nastal večer. Byl čas jít spát. Bylo nějakých 10 hodin. Ona se bála usnout, tak si pustila magnetofona poslouchala desky, gramofon teda. Pak najednou usla. Pak najednou tříštění skla. Ona rychle běţí se podívat dolů, do obývacího pokoje, co se tam děje. Nikdo tam nebyl. Šla do své postele zpátky. Koukla se do své postele, tam taky nikdo nebyl. Po celém pokoji. Nikdo tam nebyl. A tak si lehla zase, kdyţ po hodině otevřela oči, protoţe nemohla absolutně usnout, tak nad ní stál muţ

51

v masce. Ona se lekla, zařvala a ztuhla. Ten muž jí chtěl zabít. Chtěl ji zabít nějakým hezkým způsobem, aby na ni nemusel šahat, protoţe byla příšerně hnusná. Zabil ji strach.

6. Témata útěku, lapení, uvěznění, pronásledování a) jsou přítomny témata zahrnující chycení do pasti, kdy jedna osoba zajme druhou či je bez udání příčiny dána do vězení Tab 8BM Co je toto? Jej. Latence. ţila takhle v poklidu jedna rodinka, která měla jen tátu, který se zapletl s mafiány, s ruskou mafií, kteří svou pověstí budí strach a on neměl peníze, aby jim platil výpalné, což znamenalo, že ho unesli, chvilku ho vydírali, dokud jim rodina nezaplatila to výpalné. Aby náhodou ještě neprodělali, tak si vyžádali ještě dvojnásobek toho, co chtěli.... b) také témata útěku, kdy je osoba pronásledována, ne pouze utíká Tab 16 Co k tomu mám říct? Uţ to vidím. Jednou šel takhle malý feťák ulicó, v klidu šel, walkmana v uších najednou potkal za rohem bandu nácků. No začal utíkat, protože nechtěl dostat přes hubu, to je normální. Tak utíkal a na druhé straně potkal jednoho a ten mu vrazil až uviděl světlo takovéto (na tabuli). Pak se probudil v nemocnici s rozbitou hlavou a otřesem mozku. Mě to taky bolelo, kdyţ jsem dostal do hlavy, dostal jsem ranu a probudil jsem se v nemocnici. 7. Bizarní či velmi neobvyklá témata příběhu tato kategorie velmi závisí na úsudku examinátora a je do značné míry subjektivní a) témata s negativním nádechem

52

Tab 10 V jedné rodině bylo zvykem, když člověk umřel, než si dal do rakve, tak ho vyfotili v pozici, kterou měl nejradši a kterou měl rád. To je na tom obrázku, jsou tam mrtví lidé. Otec se synem. b) témata, která obsahují nepřiměřené, zvláštní trestání sebe sama či druhých Tab 3BM Obrázek je z filmu Mrazík, matka bije Nastěnku. Oni šli večer do divadla někam a ona musí přebírat hrách, a protoţe se jí nechce, tak brečí o postel. Aby se nenudila. Ona chtěla jít s něma, a oni jí řekli, tady máš hrách, tak přebírej. Tady má past na myši. Ona to přebere a jde spat. Oni ji ráno škubnou za vlasy a dají jí přebírat popel. To nejsou vlastní rodiče, ona je adoptovaná. Ještě má tu jednu, ta se jmenovala Boţena, koupila jí šaty, občas jí utrhla vlasy. Ona to tam měla nějak přidělaný, takţe jí to moc nevadilo. Identifikace 1.Napodobování dovedností Jedna z postav imituje talent druhé či získává její dovednosti nebo si přeje mít dovednosti jako někdo jiný Tab 1 Byl kdysi dávno malý chlapec Pavlík. Byl to takoví milý chlapec. Když jeho táta hrál na housle, Pája si přisedl a začal se kroutit jako kdyby hrál také na housle. Táta se chvíli díval na Páju a viděl, ţe se u toho kroutí jako on. Tak se rozhodl, ţe koupí Pájovi housle… 2. Napodobování povahových rysů a) Jedna z postav přebírá nebo touţí mít povahové charakteristiky či postoj druhé postavy Tab 16 Je chlapec, který má svůj idol, snaží se být jako on. Ví, že nežije ve světě fantazie, že žije v realitě. Jeho idol je nějaký superhrdina z filmu. Má ho moc rád, má s ním všechny

53

plakáty. Snaží se mu co nejvíc přiblížit, chce být stejně čestný a silný, navrhne si jeho kostým. b) Jedna z postav je nápadně podobná druhé, či se dokonce v extrémním případě stává druhou Tab 8GF Ta paní se prolne s tou druhou. Moc si přeje být jako ona, protože je taková živější, tato je taková mrtvá, tak se cítí. 3. Regulace motivů a chování a) Příběh obsahuje zmínky o kontrole, vedení, zákazech či vlivu jedné postavy nad druhou v rámci společenských norem, či rebelování postavy proti daným společenským normám Tab 1 Chlapce nutí mamka hrát na housle. Mu to vadí, nebaví ho to. Jednoho dne se naštve a hodí housle do kouta. b) Zmínky o sebekritice vypravěče nebo sebekritice uvedených postav Např. Nevymyslel jsem úplně zajímavý příběh. To nebyl dobrý nápad, ţe zastřelil toho policajta etc. c) Zmínky o ospravedlněném potrestání (či regulování chování) hlavní postavy od rodičů, prarodičů, učitelů, či opatrovníků Tab 1 Chlapec se vrátil ze školy a matka ho přivítala pohlavkem. Zjistila, ţe nechodí na hodiny houslí. Dostal výprask a zaracha do konce měsíce. 4. Sebeúcta spojená se sounáleţitostí (příslušenstvím) a) Uspokojení, které je spojené se setkáním s důleţitou druhou postavou (ne však s rodiči, prarodiči, či učiteli)

54

Tab 3BM D. měl pejska, se kterým se J. velmi sblíţil. Nakonec J. si začal s D. povídat a vše mu řekl. D. chlapce poplácal po ramenou a povzbudil ho, potom vyprávěl své příběhy z dětství. na druhý den vzal J. domů. b) Postava je součástí nějaké určité skupiny, z čehoţ má pocit uspokojení Tab 6BM Ve slunné Itálii ţila jedna stará paní. Avšak nebyla tak obyčejná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vládla tajné organizaci, původně mafiánů, teď bojovníků proti diktátorskému režimu. 5. Práce; odloţení uspokojení a) Jedna z postav pracuje či pracovala a práce není součástí vyzývací charakteristiky podnětu Tab 1 Malý chlapeček Petr se začíná učit na housle, na začátku mu to moc nejde a ani ho to nebaví, ale stále trénuje a učí se nové akordy. Po nějaké době z něj vyrostl hudební virtuóz. b) Uvedení časového odloţení (čekání, plánování) za účelem získat větší uspokojení Tab 1 Malej chlapec by chtěl umět hrát na housle, zjistil, ţe hrát neumí a nikdo v jeho blízkém okolí ho to naučit nemůţe, tak přemýšlí nad tím, kde a jak se naučit na housle. (Cítí?) Je smutnej. Vydá se do světa, vydá se někam, kde ho to někdo naučí, procestuje několik měst, aţ narazí na správného učitele. Potom bude šťastnej. 6. Rozlišení rolí Postavy zastávají nějakou specifickou dospělou roli (vyjma otce, matky či jiných příbuzných), například: manţel, manţelka, farmář, prodavačka, voják, vědec, kněz, princezna, dělník, snoubenec atd.

55

7. Morální poselství b) Příběhy zahrnují morální poselství, kdy dobro zvítězí nad zlem; zlo je potrestáno; spravedlnost zvítězí etc. Tab 4 Dva manţelé se nedávno vzali a jsou spolu velice šťastní, alespoň podle jeho ţeny. Jeho ţena byla velice krásná a atraktivní. Ale jedinou chybou bylo, ţe byla hrozně naivní a hodná. Manţel si toho neváţil. Proto jí zahýbal, kde mohl a našel si novou přítelkyni. Jednoho dne to ohlásil své ţeně. Manţelka se zhroutila a skončila v nemocnici....Manţel zjistil, ţe jedinou ţenu, kterou doopravdy miluje je jeho ţena. Ţe takovou ţenu uţ nikdy nenajde. Vrátil ...Manţela to hrozně mrzelo a pozval ji na druhé líbánky. Všechno bylo jako dřív a ještě lepší. Člověk si začne vážit věcí, až je ztratí. b) Oprávněné potrestání institucí (policií, učiteli, soudci; neskórují se rodiče nebo opatrovníci)

56

5. Kazuistická ukázka Anamnestické zázemí chlapce Tobiáše V době vyprávění příběhů bylo chlapci 17 let. Dostal se do institucionální péče, protoţe jeho chování porušovalo společenské normy (útěky z domova, absence ve škole). Tobiáš navštěvoval 1. ročník střední školy technického zaměření. Ke konci školního roku však školu přestal navštěvovat a ze školy byl vyloučen. Rodiče Tobiáše se rozvedli, kdyţ bylo chlapci 8 let. Chlapec byl svěřen do péče matky, poté do péče otce. Otec uváděl při návrhu na změnu výchovného prostředí, ţe matka chlapce fyzicky a psychicky týrá a chlapec hledá pomoc u něj. Chlapec poté pobýval střídavě u matky a otce. Rodiče obtíţně spolupracovali s institucemi. Chlapec uváděl, ţe matka poţívá ve velké míře alkohol a nepracuje. K otci uváděl ambivalentní vztah, zejména opakoval, ţe má na něj nepřiměřené poţadavky. Sourozence Tobiáš nemá. Ilustrativní protokol Tobiáše Tab 1 (Mluví velmi rychle.) S těmi houslemi je to komplikovaný. Rodiče jsou z nějaké filharmonie, slavní houslisti. Hrají vynikajícně. Udělali si syna. Syn z toho byl rád, ţe má slavné rodiče. Hudební rodina, my jsme to dokázali. Ze začátku se s nimi hádal, ţe chce dělat něco jiného a nakonec ho nutí chodit na hodiny houslového krouţku. On musel trénovat víc a samozřejmě jako vrcholnej filharmonista musí cvičit hodně a trápí ho. Nebaví ho to. Byl z toho nervózní, chytal deprese. Sedl si k houslím a přemýšlel, co bude dělat, jak z toho ven. Začal přemýšlet, jestli se nezabije, nebo neuteče z domu. Jestli to na něj není příliš. Jednou řekl, ţe jde na hodinu houslí. Odešel za kamarádama. Rodiče měli strach, nevěděli, co dělat. Volali policii. Sám se v těchto letech nedokáţe postarat, tak se vrátil k rodičům. (Let?) 16. Vypeskovali ho. Ze začátku se k němu chovali mile, nemusíš hrát a pak na něj zase začali tlačit. Tlačili ho tak dlouho, dokud se nezbláznil a neskončil v psychiatrické léčebně. Byl 5 let na psychině, dostal ID a pak si sehnal známí a bydlel s nimi. ID nedostane, protoţe je malej.

57

Tab 2 Tady si fakt nedokáţu představit nic. Byl malej kluk, kterej vyrost s otcem na jeho farmě. Učil se od něho pracovat. Aţ jednou vyrostl, naučil se, jak se pracuje. Našel si ţenskou, která ráda četla nějaké povídky, třeba pohádky, to je jedno. Detektivky v té době asi ne. Pak si najal ţenskou na výpomoc. Ţili šťastně. Ta ţenská, se kterou se oţenil, musela odjet, pracovně nebo na dovolenou. Chlap to nevydrţel a sbalil tu na výpomoc. Zbouchnul ji, jak se říká dnes. Vrátila se ta manţelka a dál spokojeně pracovali na farmě. Jí začalo růst bříško, té pracovnici. Jeden, dva, tři měsíce. Řekl jí, ţe po ní nic nechce, ţe je těhotná. Manţelce to došlo, utekla za rodičema. Ten z toho byl smutnej, psal jí dopisy. Nakonec si našla někoho jiného, se kterým byla šťastná a rozuměla si víc neţ s ním. On musel zůstat s tou, kterou si najal. Ale byl samozřejmě zamilovanej do té své ţeny. On ji měl pořád v hlavě a byl z toho v řiti, s prominutím. Ona byla šťastná s tím druhým. Tab 3BM Tam je kvér. Byla dívka, mladá, 19letá se svými rodiči ţila. Odmaturovala. Byla přijata na MU, nic se tam odehrávat nebude. A přes svýho známýho jednoho ze střední, člověka – byl milej, přítulnej, jí se líbil, inteligentní, pozval ji na kafe. Ona měla i sestru, které v té době bylo 21, studovala taky na té univerzitě. Ona se provdala za svého přítele. Byli spolu spokojení. On vůbec nepracoval. Odjíţděl na dvě aţ tři hoďky. Nevěděla, co dělá. Ale byli finančně zabezpečení. Měla radost, ţe jsou finančně na tom dobře, ale bála se. Nevěděla, co dělá. Měla podezření, ţe je gigolo. Nesedí mi to, to je jedno. Našla v zamčeném šuplíku, našla seznam lidí, který byl odškrtaný. Jediná tam byla uţ její sestra. Její sestru náhodou do dvou dnů někdo zastřelil. Byla z toho na nervy, řekla, ţe ho udá na policajty. On nevěděl, co má dělat, tak ji zastřelil. Utřel kvér, nafingoval to jako sebevraţdu. A utekl do Rakouska, ţe uměl dobře německy, aby po něm nikdo nic nechtěl. (Obrázek?) Ţenská, která leţí na zemi na pohovce a má kvér. (Která?) To jsou vlastně obě, tak to je ta manţelka mrtvá. Budu přemýšlet nad další obrázkem, jo?

58

Tab 4 Tady je to takový komplikovaný. Mám problém, co by dávalo smysl. On se dívá vraţdně na někoho, jedna ţenská se na něho usmívá, druhá se na něho dívá, nevím, co si mám myslet. Byl borec, našel si ţenskou a ţili spolu šťastně, ta jeho ţena měla sestru. On měl bratra. Řekl si, ţe byl bez partnera. Řekl si, ţe je dá dohromady. Padli si do oka. Ta ţenská chtěla, aby to tak vypadalo. Ona toho bratra neměla ráda, on obchodoval se zbraněma. Jednou byli lézt na skalách. Udělali si nahoře piknik a ona ho shodila dolů. Tvrdila všude, ţe uklouzl a spadl. Všichni jí to věřili. Jedinej ten chlap jí nevěřil. Ta druhá mu říká, ať jí nic nedělá. On měl ale ten instinkt, ona se na něho divně usmívá, mu to došlo. Moţná se moc dívám na televizi. Mu to došlo. Nakonec ho ta jeho sestra přemluvila, aby s tím nic nedělal, ţe nikdy nemůţe mít stoprocentní jistotu, ţe to byla ona. Nechal to tak, ale uţ se s ní nikdy neviděl a kdyţ viděl, tak dělal, ţe ji nevidí. Oni ţili šťastně aţ do smrti. Jeho sestra se špinavým svědomím aţ do smrti. (Cítí?) Smutně, ţe si nikoho nenašla třeba ani. Tab 13MF Jednoho dne se dva manţelé, spokojení samozřejmě po x letech manţelství se rozhodli, ţe si zpříjemní večer. Nakoupili vínečko. Skončili v posteli, ţe. O půl jedné ráno, bolehlav jak sviňa. Byla nezaměstnaná. Dělala v domácnosti kuchařku. A on byl detektiv u policajtů. Zavolali mu, ţe mají nějakou vraţdu. On tam přijel, řešili to. Zkejsli tam půl hodiny do půl 4. A pak přišel jeho nadřízenej se smutným výrazem. Ţe mají znásilnění a ţe to je jeho ţena. On začal křičet, ţe ho zabije toho zkurvysyna, s prominutím, ale můţe to tak být ţe. On mu to všechno popsal, ţe tam přišel cizí člověk, chlap, měl vlastní klíč, odemčel si. Kudy utekl, dveřma. Naháněl ji po celém bytě. Popsal, jak se to stalo. Policajti mu říkali, ţe osobně to nemůţe vyšetřovat, ať se soustředí na svůj případ. On stejně hledal toho vraha, nakonec ho našel. Střelil ho rovnou do hlavy. Vysvětloval mu, ţe to neměl dělat. Místo toho, aby ho spoutal, skončil ve věznici sám. Nevěděla, co má dělat, byla bez práce. Rodiče neměla. Tak si našla nějakou domácnost, kde vypomáhala, za to ji ţivili. Nebyla nikdy spokojená a ten trčel ve vězení. Ani jeden z nich nebyl spokojený. Skončilo to tragédií.

59

Jaké je poselství v příběhu? Tab. 2 Poselství v příběhu Dilema nebo

Záměr

Komplikace

Prostředky

Výsledek

okolnosti Chlapec nechce Vymanit se

Kdyţ uteče z domu Přemýšlí o

hrát na housle,

a vrátí se, rodiče na sebevraţdě – tuto

z jejich područí

ale rodiče jej nutí

něj začnou po

variantu zamítne,

chvíli opět tlačit

uteče z domu

Zblázní se

Muţ si začne se Uspokojit

Sluţebná otěhotní, Je smutný, píše své Muţ zůstane se

sluţebnou během sexuálně touhu

ţena od něj odejde ţeně dopisy

sluţebnou, protoţe

odjezdu

během

jeho ţena jej

manţelky na

nepřítomnosti

opustí, zůstane

dovolenou

manţelky

nešťastný, protoţe miluje svoji ţenu

Muţ je nájemný Udrţet svoje

Jeho ţena přijde na Svou ţenu zabije. Odjede do ciziny,

vrah a zabije

povolání

to, ţe je vrah a

Nafinguje vraţdu aby se vyhnul

sestru své ţeny

v tajnosti.

chce jej udat

své manţelky jako trestu.

policii.

sebevraţdu.

Švagrová zabije Seznámit svého

Švagrová bratra

Chce situaci řešit, Situaci nechá tak

muţi bratra, on ji bratra se ţenou,

zavraţdí

ale ţena mu to

jak je a ţijí

rozmluví

šťastně,

oprávněně

aby nebyl sám

podezřívá

vraţedkyně má výčitky svědomí

Detektivovi

Být šťastný se

Kriminálník

znásilní

svou ţenou a

znásilní jeho ţenu zastřelit jej

manţelku, pomstí dělat dobře svou ji vraţdou

Najít vraha a

Jde do vězení a oba manţelé jsou nešťastní

práci detektiva

60

V příbězích chybí konstruktivní řešení situací s uspokojivým výsledkem, v několika příbězích hlavní hrdinové pasivně přijímají neštěstí. Například v prvním příběhu by se poselství dalo vyjádřit takto: na opakovaný tlak rodičů nelze reagovat jinak neţ útěkem, tlak je tedy tak silný, ţe brání rozvinutí autonomního jednání. Kdyţ vypravěč zvolí řešení, které je v rozporu s konvencemi, společenskými pravidly a morálkou, je si vědom překročení hranic a následného trestu. Hlavní postavy v příbězích se trestu vyhýbají. V příbězích je dále několik agresivních řešení, i ústřední konflikt v příbězích má agresivně sycený náboj – zabití, znásilnění. Agresivita je často zahalena do pomsty – zdánlivě ospravedlnitelného jednání. Příběhy končí často tragicky, dalo by se říci odevzdaně. Jak je příběh kongruentní se stimulem a jakým způsobem je příběh rozvíjen? Tabule 1 Percepční integrace Stimul je pojímán jako celek. Jednotlivé detaily jsou dány do vztahu. Dle Teglasi (2001) by při interpretaci první tabule neměl vypravěč misintepretovat detaily chlapce a houslí. Vztahy mezi detaily jsou logické a realistické. Dalším poţadavkem je přiléhavost způsobu zpracování příběhu k emočnímu výrazu chlapce na tabuli. Vypravěč nezůstává u deskripce, ale postupuje ke konceptualizaci pomocí inspirace stimulem. Konkrétní versus abstraktní myšlení Úroveň abstrakce - vypravěč vysvětluje scénu pomocí termínů vnitřních atributů postav, nezůstává u konkrétního zpracovávání obrázku. Zpracování informací Koherence zpracování příběhu je narušená, objeví se bizarní vyřešení zápletky – hl. postava se zblázní. Východiskem spletité opakující se situace se stává extrémní řešení - vyčerpání hl. postavy, které působí v příběhu zoufalým dojmem. Hl. postava podléhá beznadějnému úniku z reality. Vnější a vnitřní perspektivy zkušenosti nejsou zkoordinovány, jsou naopak v rozporu. Hl. postava zpracovává poţadavek interpersonálního nároku na ni únikem z reality (zešílením). Nárok vnější reality je neúnosný a nezpracovaný, vypravěč volí únikovou strategii. Koherence struktury příběhu je narušená extrémním řešením téměř bizarního rázu. Úroveň kognitivně-zkušenostní integrace je povrchní. Výsledek řešení 61

zápletky je vágní. Hl. postava je zaměřena na soběstředné, okamţité řešení konfliktu. Řešení působí impulzivním dojmem. V příběhu je orientace na vnější pobídky neţ na vnitřní ţivot postavy – chlapec se snaţí vymanit z nepříjemného tlaku prostředí a to je hlavní příčinou jeho chování. Motivem k jednání je u chlapce únik z nepříjemného emočního stavu. Organizace myšlenek (production of ideas) je na úrovni asociací dle vzorce. Zdá se, ţe asociace jsou vypůjčeny pravděpodobně částečně z jiného zdroje a dle intenzity obrany popřením (viz část o obranách) je moţné usuzovat na podobnou přímou zkušenost klienta, tj. scénář, který je klientovi nápadně blízký. Vývoj příběhu připomíná spíše špatný film. Ve scénáři v závěru příběhu dochází k nelogickému rozuzlení (hl. postava se zblázní, poté si seţene známé a bydlí s nimi). Příběh zpočátku postupuje v logickém sledu asociací, v příběhu ale dochází ke zvratu, jenţ pokračuje pouze idealistickým zakončením, které není více rozvinuto. Tabule 2 Percepční integrace Percepční zpracování podnětové situace je adekvátní. Trojice postav je dána do vztahového rámce. Klient vnímá i detail těhotenství jedné z ţen. Nezbytným aspektem podnětu je kontext prostředí venkovského rázu, který klient do příběhu příhodně zakomponovává. Konkrétní versus abstraktní myšlení Obsah příběhu je spjat s komplexním vnímáním obrázku a v příběhu jsou částečně zahrnuty vnitřní motivy postav (touha po druhém, odchod kvůli zradě). Převládajícím motivem postav je okamţité uspokojení. Zpracování informací Formální prvky obsahu: postavy reagují bez jasně stanoveného cíle. Motivem jednání jedné z postav v první části je neschopnost odloţit uspokojení. Příběh se rozvíjí v duchu okamţitého uspokojení náhlého impulzu. Hlavní postava se uniká zodpovědnosti, která přísluší jeho věku („zbouchne― dívku). Koherence struktury příběhu je tímto činem narušena, čin má násilnickou povahu. Následné chování hl. postavy k těhotné dívce je hostilní. Koordinace vnitřních a vnějších perspektiv zkušenosti:přání a realistická očekávání nejsou od sebe odlišena. Postava jedná na bázi uspokojení „primárně procesových― potřeb. Jednání nemají jasný účel a neobsahují realistické řešení problému. Hlavní postava pouţije 62

druhou jako nástroj, zneuţije ji, coţ není kongruentní se sociálními konvencemi. Koordinace pohledů jednotlivých postav není dostatečná, potřeby se centrují pouze na hlavní postavu. Kognitivně-zkušenostní interakce je povrchní. V příběhu nejsou dostatečně prokreslené elementy. Postava chce ulevit své nepříjemné tenzi a jedná ve jménu tohoto. Vypravěč zcela vynechává prokreslení třetí postavy v příběhu. Orientuje se především na postavu muţe. Příběh nemá výstavbu v podobě jasně stanovených cílů a prostředků volených pro jejich dosaţení. Organizace myšlenek (Production of Ideas) je dle vzorce. Vývoj příběhu se řídí odstraněním distresu hlavní postavy. Postrádá hloubku a propracovaný vnitřní svět postav. Tabule 3BM Percepční integrace Vypravěč vnímá postavu na obrázku a přiměřeně zakomponovává stěţejní detail zbraně, který detekuje v podnětovém poli. Klient však selhává v testování reality, vnímá dvě ţeny v jednom podnětu!! Nedokáţe si vybrat z konceptů jeden a ten přisoudit danému perceptu. Konkrétní versus abstraktní myšlení Vypravěč se inspiruje podnětem, ale není v jeho zajetí. Nechává se jím navést, je schopný se mu přiblíţit a opět oddálit. Obava převzít zodpovědnost za výběr, či přílišné odhalení v příběhu však způsobí selhání – vypravěč na chvíli tápe a selhává chvíli v testování reality, poté se opraví. Zpracování informací Koordinace vnitřních a vnějších perspektiv v příběhu absentuje. Vypravěč nemá internalizované vnější standardy. Postavy jednají na bázi vágních emocí. Příběh je sycen násilím. Dokonce v příběhu dojde k vraţdě blízké osoby, motivované zakrytím jiných vraţd. Postavy jednají asociálně a stejně tak vypravěč v závěru příběhu překračuje hranice testové situace a snaţí se nad ní přebírat kontrolu. (viz Teglasi str. 112). Chybí zde koordinace pohledů jednotlivých postav. Postavy sice jsou spolu ve vztahu, ale chybí jim bliţší kontakt. Blízkost se ukáţe být zrádná a mylná. Ač na začátku vypadá vztah mezi postavami jako moţný, v průběhu zjišťujeme, ţe jedna zniční druhou, čímţ nejenţe perspektivu druhého nerespektuje, ale ani jej nenapadne tato moţnost. Druhá postava je pouze pouţita k dosaţení cíle. V příběhu je převládající atmosféra strachu, která je 63

emočním obsahem perspektivy jedné osoby a lhostejnosti, která je obsahem perspektivy druhé. Kognitivně- zkušenostní integrace: Zpočátku vypadá, ţe se příběh bude vyvíjet tangenciálně. Záhy vypravěč vytváří linii příběhu, která poté dostane jiný směr. V půlce příběhu vypravěč reflektuje nespokojenost s vyprávěním, ale pokračuje dále. V tomto momentu v příběhu nastává zvrat. I přes zdánlivě lineární postupování, organizace působí spíše jako základní, nevyvinutá (rudimentary) forma. Řešení problému je soběstředné motivované okamţitým odstraněním nepříjemného. Cíle v příběhu nejsou jasně dopředu stanovené, ani sociální. Vyplývají z postupující situace a jsou krátkodobé. Organizace myšlenek je na úrovni spíše lineární, popř. dle vzorce. Vypravěč uţívá moţná scénář, se kterým se jiţ v minulosti seznámil. Vnitřní stavy postav nejsou dostatečně propracovány. U muţské postavy můţeme pouze usoudit z jednání. Na podřizování příběhu asociavanému vypůjčenému vzorci můţe odkazovat věta: „Nesedí mi to, ale to je jedno.― Tabule 4 Percepční integrace Hlavním podnětovým materiálem, kterým by se vypravěč měl zabývat, je diskrepance mezi tělesnou blízkostí dvou hlavních aktérů na obrázku a jejich výrazem, který naznačuje nesoulad. Deskripce výrazů a následný vývoj příběhu ukazuje, ţe vypravěč pochopil a zaobírá se „latentním obsahem― stimulu. Úroveň percepční integrace by se dala označit za přesnou (accurate), i přestoţe vypravěč nevnímá druhou ţenu jako kresbu či plakát, ale jako reálnou osobu. V celkovém pojetí stimulu tento fakt nehraje tak významnou roli. Konkrétní versus abstraktní myšlení Je zřejmé, ţe příběh je tvořen vypravěčem a jeho vyprávění se více blíţí abstraktnímu kognitivnímu zpracování stimulu neţ konkrétním připoutáním se k situačním faktorům. Zpracování informací Koherence struktury příběhu: do příběhu je zakomponován násilný prvek vraţdy. Je zápletkou příběhu, příběh se vyvíjí k tomuto „bodu zvratu―. Zdá se, ţe je pro vypravěče charakteristické linii vyprávění směřovat k antisociálním cílům. Proces vyprávění je svým způsobem tendencí pouţít násilný prvek disorganizovaný. Emoce spjaté s tímto mohou u klienta rovněř rozbíjet moţnost propracovanější struktury. Klient vlivem idiosynkraticky silného obsahu ruminuje části vyprávění. Koordinace vnitřních a vnějších perspektiv: 64

postava ţeny jedná na základě nevyjasněných motivů. Postava nemá propracované proţívání, nevíme o jejím vnitřním stavu. Morální kredit příběhu „nese― hl. hrdina, kt. chce pomstít vraţdu bratra. Závěr příběhu se drţí principu reality, manţelka hl. hrdiny jej odradí od neuváţeného činu pomsty. Vypravěč poukazuje na „špinavé svědomí― vraţedkyně, čímţ integruje zvnitřněné sociální poţadavky. Tato část působí jako obrat ve vývoji popisu této postavy, vzhledem k nepropracovanosti jejich motivů. Nelze se zbavit dojmu účelovosti. Dominantou zůstává afekt hl. hrdiny. Koordinace pohledů jednotlivých postav je nedostatečně vyvinutá. Stejně jako v předchozích příbězích se zdá, ţe je pozornost upřena pouze na jednu postavu a zbytek postav je pouze v jejích sluţbách. Kognitivně-zkušenostní integrace je na úrovni povrchnosti. Důraz je kladen na vnější výzvy, vnitřní motivy nejsou zmíněny. Postavy chtějí uvolnit napětí, které je v nich přítomno, popř. jednají bez objasněného úmyslu. Blíţe propracované prosociální cíle nejsou v příběhu přítomny. Organizace myšlenek zůstává opět na úrovni dle vzorce. Příběh působí dojmem tuctového detektivního příběhu. Tabule 13MF Percepční integrace Teglasi (2007) uvádí ve své knize jako první podmínku pro adekvátní zpracování stimulu: důleţitost vysvětlení vztahu mezi muţem a ţenou a druhou podmínku: interpretování nahoty leţící ţeny. Vypravěč nejprve komunikuje s podnětem a na jeho výzvu elaboruje příběh. Nezůstane však v linii vyprávění a pravděpodobně v důsledku síly administrovaného se opět k podnětu vrací a vykládá jej odlišným způsobem. Vztah mezi vyobrazenými vypravěč postihuje – je patrné, ţe iniciačním dojmem je manţelský pár, další interpretací vztahu mezi postavami však můţe být násilník s jeho obětí, popř. manţel, který nalezl doma manţelku. Můţeme si domyslet, ţe nahota ţeny je implicitně obsaţena v příběhu také. Konkrétní versus abstraktní myšlení V tomto případě se příběh rozvíjí těţkopádně. Dalo by se říci, ţe vypravěč zůstává na konkrétní úrovni popisu situace a v jejím zajetí. Podrobné líčení násilného momentu a uvíznutí v konkrétní situaci odkazuje na reprodukční, popisující úroveň myšlení. Emoce

65

jsou spjaty výhradně s událostmi, jsou okamţitými reakcemi na vyvolanou situaci, nejsou zaintegrované do většího kontextu. Zpracování informací Koherence struktury příběhu: příběh nepůsobí příliš koherentním dojmem. Vypravěč začíná situačním prvkem, poté se propracovává k identifikaci postav a následně teprve rozvíjí linii příběhu. Počáteční scéna příběhu působí jako šoková reakce na silnou vyzývací charakteristiku podnětu. Emotivní reakce na podnět pravděpodobně způsobuje chaotické vyvíjení příběhu. Koordinace vnitřních a vnějších perspektiv: Hlavní postava jedná v konfliktu se sociálními normami, její jednání je implicitně omlouváno pomstou za zločin spáchaný na partnerce. Za asociální jednání je hříšník náleţitě potrestán. Vypravěč nám předkládá příběh, ve kterém je dominující nezvládnutý afekt v jednání syceném pomstou. Čtenář je „voyerem― podrobného líčení násilné zápletky. Vypravěč si pro vyjádření agresivního pnutí vytváří postavu mstitele, která jedná zdánlivě „sympaticky―. Hl. postava jedná na základě afektu, který vzbudila předchozí událost – příběh není koncipován jako reálné, účelné řešení problému v kontextu plánování. Vnitřní přání vypravěče není odlišeno od společenských poţadavků. Morální standardy nejsou integrovány. Hl. postava je potrestána, vnitřní proţitek vypravěč nezmiňuje. Morální uvědomění u něj zůstává na úrovni obavy z trestu. Jako ukazatel moţné integrace sociálních poţadavků působí postava policisty, který zastává stanovisko a morální ponaučení- „vysvětloval mu, ţe to neměl dělat, místo toho aby ho spoutal, skončil ve vězení sám―. Tento nabízený pohled na řešení přichází aţ po impulzivním jednání a jeho pouţití působí v příběhu účelově. Koordinace perspektiv různých jedinců: pozornost je opět centrována především na hlavního hrdinu. Ţena s muţem spolu nekomunikují, přestoţe jsou propojeni v příběhové linii, působí osamělým dojmem. Interakce proběhne pouze mezi dvěma muţi – kteří představují dvě různá stanoviska k řešení. Muţ, který reprezentujícé sociálně přijatelné řešení, poučuje hlavního hrdinu, který se dopustil vraţdy. Druhá postava je však nepropracována na rozdíl od manţelky hlavního protagonisty, jíţ je věnována část příběhu, aniţ by její perspektiva byla nějak zapojena do interakční sítě. Nepropracování vnitřního stavu ţeny je v kontrastu k tomu, jaký afekt vzbudí násilný čin na její postavě. Vypravěč dává najevo zájem o druhého, ale postavy spolu nekooperují, nevedou dialog. Kognitivně zkušenostní integrace

66

je tak jako v předchozích případech povrchní. V příběhu jsou náhlé skoky, které dělají příběh chaotickým – příběh začíná situační povrchní zápletkou, poté přechází k identifikaci postav, následně se náhle rozvíjí hlavní linie příběhu, která graduje v líčení dramatického momentu, příběh vyústí v odloučení a „morální ponaučení―. Vše se děje velmi rychle a motivy akcí jsou v okamţitých impulzivních jednáních provokovaných silnou emocí. Organizace myšlenek je dle vzorce. Sekvence asociací je pravděpodobně vypůjčená z kriminálního příběhu. Není přítomná individualita a opravdovost postav je narušena. Chybí bliţší prokreslení situací, charakterů, vnitřních stavů, pozornost vypravěče je věnována především násilnickým momentům. Souhrn Ve třech příbězích je percepční zpracování podnětové situace adekvátní, ve dvou příbězích na tabulích s vyzývacím charakterem agresivního ladění, selhává Tobiáš v testování reality, jak na úrovni percepce, tak na úrovni uvaţování. Dalo by se říci, ţe Tobiáš zůstává na konkrétní úrovni popisu situace a v jejím zajetí. Obsah příběhů je spjat s komplexním vnímáním obrázku a v příběhu jsou částečně zahrnuty vnitřní motivy postav (touha po druhém, odchod kvůli zradě) a drţí dějovou linii, coţ můţe souviset s klientovým relativně dobrým kognitivním potenciálem. Převládajícím motivem je však okamţité uspokojení potřeb, často únik z nepříjemného emočního stavu, coţ ukazuje při rozhodování a řešení problému na pravděpodobné mísení emocí s kognicí. Emoce jsou spjaty výhradně s událostmi, jsou okamţitými reakcemi na vyvolanou situaci, nejsou zaintegrované do většího kontextu. Postavy reagují bez jasně stanoveného cíle, povětšinou s asociálními tendencemi (ve smyslu účel světí prostředky). Hlavní postavy unikají zodpovědnosti, která přísluší jejich věku, a jednají bez ohledu na ostatní postavy. Jaká je úroveň decentrace v interpersonálním prostoru? Tab 1 (Mluví velmi rychle.) S těmi houslemi je to komplikovaný. Rodiče jsou z nějaké filharmonie, slavní houslisti. [Hrají vynikajícně.]1 [Udělali si syna.]1 [Syn z toho byl rád, ţe má slavné rodiče.]6 [Hudební rodina, my jsme to dokázali.]1 [Ze začátku se s nimi hádal, ţe chce dělat něco jiného]2 a nakonec [ho nutí chodit na hodiny houslového 67

krouţku.]3 On musel trénovat víc a samozřejmě jako vrcholnej filharmonista musí cvičit hodně a [trápí ho.]2 Nebaví ho to. Byl z toho nervózní, chytal deprese. Sedl si k houslím a přemýšlel, co bude dělat, jak z toho ven. Začal přemýšlet, jestli se nezabije, nebo neuteče z domu. (V případě, ţe by bylo uvedené: „začal přemýšlet, jestli neuteče od rodičů.“, byla by úroveň internalizace 5) Jestli to na něj není příliš. Jednou řekl, ţe jde na hodinu houslí. [Odešel za kamarádama.] 2 [Rodiče měli strach, nevěděli, co dělat.] 1 [Volali policii.]2 Sám se v těchto letech nedokáţe postarat, [tak se vrátil k rodičům. (Let?) 16. Vypeskovali ho.]3 [Ze začátku se k němu chovali mile, nemusíš hrát a pak na něj zase začali tlačit. Tlačili ho tak dlouho, dokud se nezbláznil a neskončil v psychiatrické léčebně.]3 Byl 5 let na psychině, dostal ID a [pak si sehnal známí a bydlel s nimi.] 2ID nedostane, protoţe je malej. Počet interakčních jednotek: 13 Nejvyšší skór: 6 Průměrný skór: 2,23 Tab 2 Tady si fakt nedokáţu představit nic. [Byl malej kluk, kterej vyrost s otcem na jeho farmě. Učil se od něho.]2 Pracoval. Aţ jednou vyrostl, naučil se, jak se pracuje. [Našel si ţenskou,]2, která ráda četla nějaké povídky, třeba pohádky, to je jedno. Detektivky v té době asi ne. [Pak si najal ţenskou na výpomoc.]2 [Ţili šťastně.]1 Ta ţenská, se kterou se oţenil, musela odjet, pracovně nebo na dovolenou. [Chlap to nevydrţel a sbalil tu na výpomoc. Zbouchnul ji, jak se říká dnes.]2 Vrátila se ta manţelka a [dál spokojeně pracovali na farmě.] 1 Jí začalo růst bříško, té pracovnici. 1,2,3 měsíce. [Řekl jí, ţe po ní nic nechce, ţe je těhotná.]9v2 [Manţelce to došlo, utekla za rodičema.]2 [Ten z toho byl smutnej,]6 [psal jí dopisy.] 2 [Nakonec si našla někoho jiného, se kterým byla šťastná a rozuměla si víc neţ s ním.]2 [On musel zůstat s tou, kterou si najal.]2 [Ale byl samozřejmě zamilovanej do té své ţeny. On ji měl pořád v hlavě a byl z toho v řiti, s prominutím.] 5[Ona byla šťastná s tím druhým.] 2 Počet interakčních jednotek: 13 Nejvyšší skór: 9 (5) Průměrný skór: 2,9 68

Tab 3BM Tam je kvér. Byla dívka, mladá, [19letá se svými rodiči ţila.] 1Odmaturovala. Byla přijata na MU, nic se tam odehrávat nebude. A přes svýho známýho jednoho ze střední, člověka – [byl milej, přítulnej, jí se líbil, inteligentní,]6[ pozval ji na kafe.] 2 Ona měla i sestru, které v té době bylo 21, studovala taky na té univerzitě. [Ona se provdala za svého přítele.]2 [Byli spolu spokojení.]1 On vůbec nepracoval. Odjíţděl na 2-3 hoďky. [Nevěděla, co dělá.]6 [Ale byli finančně zabezpečení.]1 [Měla radost, ţe jsou finančně na tom dobře,]6 [ale bála se. Nevěděla, co dělá. Měla podezření, ţe je gigolo.] 6 Nesedí mi to, to je jedno. Našla v zamčeném šuplíku, našla seznam lidí, který byl odškrtaný. Jediná tam byla uţ její sestra. [Její sestru náhodou do dvou dnů někdo zastřelil.] 2 Byla z toho na nervy, [řekla, ţe ho udá na policajty. On nevěděl, co má dělat, tak ji zastřelil.] 3 Utřel kvér, nafingoval to jako sebevraţdu. A utekl do Rakouska, ţe uměl dobře německy, [aby po něm nikdo nic nechtěl.] 2(Obrázek?) Ţenská, která leţí na zemi na pohovce a má kvér. (Kdo?) To jsou vlastně obě, tak to je ta manţelka mrtvá. Budu přemýšlet, nad další obrázkem, jo? Počet interakčních jednotek: 12 Nejvyšší skór: 6 Průměrný skór: 3,17 Tabule 4 Tady je to takový komplikovaný. Mám problém, co by dávalo smysl. [On se dívá vraţdně na někoho, ]2 [jedna ţenská se na něho usmívá,]2[ druhá se na něho dívá,]2 nevím, co si mám myslet. Byl borec, [našel si ţenskou]2 a [ţili spolu šťastně],1 [ta jeho ţena měla sestru. On měl bratra. [Řekl si, ţe byl bez partnera.]6 [Řekl si, ţe je dá dohromady.] 5[Padli si do oka.] 1[Ta ţenská chtěla, aby to tak vypadalo.]6 [Ona toho bratra neměla ráda,]2 on obchodoval se zbraněma. [Jednou byli lézt na skalách. Udělali si nahoře piknik a ona ho shodila dolů.] 2[Tvrdila všude, ţe uklouzl a spadl.] [Všichni jí to věřili]. 2[Jedinej ten chlap jí nevěřil.] 5[Ta druhá mu říká, ať jí nic nedělá.] 2On měl ale ten instinkt, [ona se na něho divně usmívá,] 2 mu to došlo. Moţná se moc dívám na televizi. Mu to došlo. [Nakonec ho ta jeho sestra přemluvila, aby s tím nic nedělal,]3 ţe nikdy nemůţe mít stoprocentní jistotu, ţe to byla ona. Nechal to tak, [ale uţ se s ní nikdy neviděl, a kdyţ viděl, tak dělal, ţe ji 69

nevidí.]2 [Oni ţili šťastně aţ do smrti.] 1Jeho sestra se špinavým svědomím aţ do smrti. (Cítí?) Smutně, ţe si nikoho nenašla třeba ani. Počet interakčních jednotek: 18 Nejvyšší skór: 6 Průměrný skór: 2,67 Tabule 13MF [Jednoho dne se dva manţelé, spokojení samozřejmě po x letech manţelství se rozhodli, ţe si zpříjemní večer. Nakoupili vínečko. Skončili v posteli, ţe.]1 O půl jedné ráno, bolehlav jak sviňa. Byla nezaměstnaná. Dělala v domácnosti kuchařku. A on byl detektiv u policajtů. [Zavolali mu, ţe mají nějakou vraţdu. On tam přijel, řešili to. Zkejsli tam půl hodiny do půl 4.] 1 [A pak přišel jeho nadřízenej se smutným výrazem. Ţe mají znásilnění a ţe to je jeho ţena.]2 [On začal křičet, ţe ho zabije toho zkurvysyna,] 2 s prominutím, ale můţe to tak být ţe. [On mu to všechno popsal,] 2ţe tam přišel cizí člověk, chlap, měl vlastní klíč, odemčel si. Kudy utekl, dveřma. [Naháněl ji po celém bytě.] 2 Popsal, jak se to stalo. [Policajti mu říkali, ţe osobně to nemůţe vyšetřovat,] 2ať se soustředí na svůj případ. [On stejně hledal toho vraha, nakonec ho našel. Střelil ho rovnou do hlavy.] 2 [Vysvětloval mu, ţe to neměl dělat.] 2,5 Místo toho, aby ho spoutal, skončil ve věznici sám. Nevěděla, co má dělat, byla bez práce. Rodiče neměla. [Tak si našla nějakou domácnost, kde vypomáhala, za to ji ţivili.] 3 Nebyla nikdy spokojená a ten trčel ve vězení. Ani jeden z nich nebyl spokojený. Skončilo to tragédií. Počet interakčních jednotek: 10 Nejvyšší interakční jednotka: 5 Průměrný skór: 2,2

Souhrn V protokolu převaţují jednotky na bázi interakce, méně jsou zastoupeny jednotky na úrovni internalizace. Dosahují nejniţší úrovně: 5, 6. Je zajímavé, ţe tyto jednotky, jsou obsazeny tématy nedůvěry a zvýšené ostraţitosti. („Ta ţenská chtěla, aby to tak vypadalo.―), („Měla podezření, ţe je gigolo.―) Jediná jednotka s vyšším skórem je diskutabilní, viz výše. („Řekl 70

jí, ţe po ní nic nechce, ţe je těhotná―.) Z protokolu lze usoudit na Tobiášovu nedostatečnou kapacitu pro interpersonální decentraci. Např. ve větě „Ona byla šťastná s tím druhým― je zdánlivý odkaz na internalizaci v podobě pocitu štěstí. Zůstává ale spíše na úrovni jednoduchého popisu stavu. Koncept „štěstí― není více rozpracovaný do té míry, aby mohla být věta skórována na úrovni internalizace. Není jasné, zdali je druhá osoba objektem zájmu, vypadá spíše jako svědkem štěstí hlavní postavy. „Řekl jí, ţe po ní nic nechce, ţe je těhotná―. Postava zvaţuje svůj vztah ke druhé osobě, celá internalizace je však posunutá na úroveň akce – „řekl jí―. Ve větě „Začal přemýšlet, jestli...neuteče z domu...jestli to na něj není příliš― neskórujeme ţádnou interakci, protoţe nejsou zahrnuty další postavy. (V případě, ţe by bylo uvedené: „začal přemýšlet, jestli neuteče od rodičů, jestli na něj příliš netlačí―, byla by přítomná internalizace). Obdobně v případě věty: „Rodiče měli strach, nevěděli, co dělat.― není zachycena intencionalita strachu, neprojevují strach o dítě. Na první pohled se tedy věty jeví jako uvaţování o druhých, po bliţším zkoumání však zůstávájí spíše na předinternalizační úrovni či nejsou vůbec skórovatelné. Jaká je podoba emocí v příběhu? Tabule 1 Rodiče: -2 Tabule 2 Sezdaní: -2 Tabule 3BM Sezdaní: -2 Tabule 4 Nesezdaní: -2; sezdaní: +1 Tabule 13 MF Sezdaní: -2 U Tobiáše se v protokolu vyhodnotí převládající vztah mezi postavmi kategorií sezdaní. Její hodnota je po sečtení -5. Dle Thomasové (2008a) by měl protokol, který odkazuje na emoční zralost obsahovat pozitivní náboj emocí u párů sezdaných (u adolescentů resp. nesezdaných). 71

Tobiášův příběh na první tabuli splňuje kritéria anaklitické deprese jak jej uvádí pro TAT Lerner (Lerner, Lerner, 1988). Jsou následující: 1)

V příběhu je obsaţené téma útěku, samoty, bezcennosti a je zjevná opuštěnost hlavní postavy.

2)

Dále je přítomná ostrá kritika druhých a sebe.

3)

Hlavní postava je popsána jako znuděná, apatická.

4)

Reprezentace autoritativních postav jsou hyperkritické.

5)

Jedna či více postav má zřejmý potenciál k explozivnímu vyjádřování emocí. Emoce jsou vázány na události a reprezentuzjí bezprostřední reakci na dílčí situaci a neprostupují širším kontextem. Převaţující vztahovou konstelací je manţelský pár, který je většinou okolnostmi zbaven moţnosti jednat. Postavy se vzájemně dostávají do závislostí a (dokonce bývají obětí druhých). Tobiáš není nastaven ve vztazích na harmonii a bezpečí. Navíc vzhledem k opakující se obavě z napadnutí a projevům nekontrolovaného vzteku lze usuzovat na narušení vývoje objektních vztahů. Jaká je úroveň obranných mechanismů? Tab 1 (Mluví velmi rychle.) S těmi houslemi je to komplikovaný. Rodiče jsou z nějaké filharmonie, slavní houslisti. Hrají vynikajícně. Udělali si syna. Syn z toho byl rád, ţe má slavné rodiče. Hudební rodina, my jsme to dokázali. (I 1) Ze začátku se s nimi hádal, ţe chce dělat něco jiného a nakonec ho nutí chodit na hodiny houslového krouţku. (I3) On musel trénovat víc a samozřejmě jako vrcholnej filharmonista musí cvičit hodně a trápí ho. (I5) Nebaví ho to. Byl z toho nervózní, chytal deprese.(PRO1) Sedl si k houslím a přemýšlel, co bude dělat, jak z toho ven. Začal přemýšlet, jestli se nezabije, nebo neuteče z domu. (PRO1) Jestli to na něj není příliš. Jednou řekl, ţe jde na hodinu houslí. Odešel za kamarádama. (PRO6) Rodiče měli strach, nevěděli, co dělat. Volali policii. Sám se v těchto letech nedokáţe postarat, tak se vrátil k rodičům. (Let?) 16. Vypeskovali ho. Ze začátku se k němu chovali mile, nemusíš hrát a pak na něj zase začali tlačit. Tlačili ho tak dlouho, dokud se nezbláznil a neskončil v psychiatrické 72

léčebně. (PRO2) Byl 5 let na psychině, dostal ID a pak si sehnal známí a bydlel s nimi. (D7) ID nedostane, protoţe je malej. Tab 2 Tady si fakt nedokáţu představit nic. (D4)Byl malej kluk, kterej vyrost s otcem na jeho farmě. Učil se od něho pracovat. (I1) Aţ jednou vyrostl, naučil se, jak se pracuje. (I5) Našel si ţenskou, která ráda četla nějaké povídky, třeba pohádky, to je jedno. Detektivky v té době asi ne. Pak si najal ţenskou na výpomoc. Ţili šťastně. Ta ţenská, se kterou se oţenil, musela odjet, pracovně nebo na dovolenou. Chlap to nevydrţel a sbalil tu na výpomoc. Zbouchnul ji, jak se říká dnes. (PRO5) Vrátila se ta manţelka a dál spokojeně pracovali na farmě. (D5) Jí začalo růst bříško, té pracovnici. Jeden, dva, tři měsíce. Řekl jí, ţe po ní nic nechce, ţe je těhotná.(D4) Manţelce to došlo, utekla za rodičema. Ten z toho byl smutnej, psal jí dopisy. Nakonec si našla někoho jiného, se kterým byla šťastná a rozuměla si víc neţ s ním. On musel zůstat s tou, kterou si najal. Ale byl samozřejmě zamilovanej do té své ţeny. On ji měl pořád v hlavě a byl z toho v řiti, s prominutím. Ona byla šťastná s tím druhým. Tab 3BM Tam je kvér. Byla dívka, mladá, 19letá se svými rodiči ţila. Odmaturovala. Byla přijata na MU, nic se tam odehrávat nebude. Dostala se tam přes svýho známýho jednoho ze střední, člověka – byl milej, přítulnej, jí se líbil, inteligentní, pozval ji na kafe.(PRO1) Ona měla i sestru, které v té době bylo 21, studovala taky na té univerzitě. Ona se provdala za svého přítele. Byli spolu spokojení. On vůbec nepracoval. Odjíţděl na dvě aţ tři hoďky. Nevěděla, co dělá. Ale byli finančně zabezpečení. Měla radost, ţe jsou finančně na tom dobře, ale bála se. Nevěděla, co dělá. Měla podezření, ţe je gigolo. (D3b) Nesedí mi to, to je jedno.(D4) Našla v zamčeném šuplíku, našla seznam lidí, který byl odškrtaný. (PRO 4) Jediná tam byla uţ její sestra. Její sestru náhodou do dvou dnů někdo zastřelil. Byla z toho na nervy, řekla, ţe ho udá na policajty. On nevěděl, co má dělat, tak ji zastřelil. (PRO5) Utřel kvér, nafingoval to jako sebevraţdu. A utekl do Rakouska, ţe uměl dobře německy,(PRO6) aby po něm nikdo nic nechtěl. (Obrázek?) Ţenská, která leţí na zemi na

73

pohovce a má kvér. (Kdo?) To jsou vlastně obě, (D2) tak to je ta manţelka mrtvá. Budu přemýšlet, nad další obrázkem, jo? Tab 4 Tady je to takový komplikovaný. Mám problém, co by dávalo smysl. On se dívá vraţedně na někoho, (PRO1) jedna ţenská se na něho usmívá, druhá se na něho dívá, nevím, co si mám myslet. (PRO3) Byl borec, našel si ţenskou a ţili spolu šťastně, ta jeho ţena měla sestru. On měl bratra. Řekl si, ţe byl bez partnera. Řekl si, ţe je dá dohromady. Padli si do oka. Ta ţenská chtěla, aby to tak vypadalo. (PRO3) Ona toho bratra neměla ráda, on obchodoval se zbraněma. (PRO2) Jednou byli lézt na skalách. Udělali si nahoře piknik a ona ho shodila dolů. (PRO 5) Tvrdila všude, ţe uklouzl a spadl. Všichni jí to věřili. Jedinej ten chlap jí nevěřil. Ta druhá mu říká, ať jí nic nedělá. On měl ale ten instinkt, ona se na něho divně usmívá, mu to došlo. (PRO4) Moţná se moc dívám na televizi. Mu to došlo. Nakonec ho ta jeho sestra přemluvila, aby s tím nic nedělal, ţe nikdy nemůţe mít stoprocentní jistotu, ţe to byla ona. Nechal to tak, ale uţ se s ní nikdy neviděl, a kdyţ viděl, tak dělal, ţe ji nevidí. (D5) Oni ţili šťastně aţ do smrti. Jeho sestra se špinavým svědomím aţ do smrti. (Cítí?) Smutně, ţe si nikoho nenašla třeba ani. Tab 13MF Jednoho dne se dva manţelé, spokojení samozřejmě po x letech manţelství se rozhodli, ţe si zpříjemní večer. (D5) Nakoupili vínečko. (Skončili v posteli, ţe.) O půl jedné ráno, bolehlav jak sviňa. Byla nezaměstnaná. Dělala v domácnosti kuchařku (I6). A on byl detektiv u policajtů. (I6) Zavolali mu, ţe mají nějakou vraţdu. On tam přijel, řešili to. Zkejsli tam půl hodiny do půl 4. A pak přišel jeho nadřízenej se smutným výrazem. Ţe mají znásilnění a ţe to je jeho ţena (PRO 5). On začal křičet, ţe ho zabije toho zkurvysyna, s prominutím, ale můţe to tak být ţe. On mu to všechno popsal, ţe tam přišel cizí člověk, chlap, měl vlastní klíč, odemčel si.(PRO2) Kudy utekl, dveřma. Naháněl ji po celém bytě. (PRO6). Popsal, jak se to stalo. Policajti mu říkali, ţe osobně to nemůţe vyšetřovat, ať se soustředí na svůj případ. On stejně hledal toho vraha, nakonec ho našel. Střelil ho rovnou do hlavy (PRO 5). Vysvětloval mu, ţe to neměl dělat. Místo toho, aby ho spoutal, skončil ve věznici sám (PRO7). Nevěděla, co má dělat, byla bez práce. Rodiče 74

neměla. Tak si našla nějakou domácnost, kde vypomáhala, za to ji ţivili. (I5) Nebyla nikdy spokojená a ten trčel ve vězení. Ani jeden z nich nebyl spokojený. Skončilo to tragédií. (PRO1) Suma D: 9, nezralé: 8, zralé: 1 Suma PRO: 22, nezralé: 11, zralé: 11 Suma I: 7, nezralé: 2, zralé: 5 Ve svých výzkumných pracích Cramerová uvádí (2002, 2003), ţe v chování mladých lidí, jeţ uţívají převáţně obranný mechanismus popření, se vyskytují znaky nezralosti a úzkosti. Dále uvádí, ţe u mladých muţů, kteří uţívají především obranný mechanismus projekce, se můţeme setkat s ostraţitým a podezřívavým osobnostním stylem a depresí. U Tobiáše se nachází jak vysoký počet obran popření, tak vysoký počet obran projekce. Dle výzkumu Cramerové (2007) se prokázalo, ţe v průběhu dospívání lidé uţívají více obrany projekce a identifikace neţ obranu popření. Výrazného zvýšení těchto obran dle Cramerové (1998) můţeme pozorovat u adolescentů s ohroţenou sebeúctou. Uţití obranného mechanismu identifikace bylo v dospělosti ovlivněno kognitivní kapacitou. U lidí s niţším intelektovým potenciálem počet obrany identifikace v dospělosti klesl. V protokolu Tobiáše pozorujeme vyšší počet obran popření, neţ se vyskytuje běţně u adolescentů. Cramerová (2007) při zvýšené hodnotě obrany popření nabízí hypotézu o nebezpečí, které můţe adolescent proţívat při odchodu z domova. Vzhledem k anamnestickým údajům u Tobiáše se zdá tento předpoklad jako vyhovující pro moţnou interpretaci zvýšeného skóru obrany popření. Krizová situace, v jaké se chlapec nachází, můţe být kontextem pro zvyšující se fantazie omnipotence, jeţ jsou podkladem pro obranu popření. V příbězích vyprávěných na tabuli 3, 4 a 13 MF můţeme sledovat permanentní obavu být napadnutý a projevy nekontrolovaného vzteku. Na těchto tabulích se projevuje obranný mechanismus projektivní identifikace. Z celého protokolu vyplývá, ţe Tobiáš je sice schopný přemýšlet o duševních stavech u sebe a druhého v kontextu běţných společenských vztahů, ale jakmile se vztah stává emočně intenzivní, organizovaný duševními strukturami, které působí ve vztazích přimknutí, má tendence se dostávat do konfliktu. V příběhu na tabuli 3 se tento 75

mechanismus dá nejlépe ilustrovat. Z moţné počáteční blízkosti dvou osob se stane hon jedné z nich na druhou - oběť. Celkový souhrn: Poselství Tobiášových příběhů nabízí mimomorální řešení zápletek, jeţ jsou syceny agresivními tendencemi. Takto pojatá agrese je v příbězích ospravedlňovaná jako přijatelná norma jednání. Na tabulích s vyzývacím charakterem obsahujícím agresivní ladění Tobiáš selhává v testování reality a zpracovává podnět idiosynkraticky. Postavy v příbězích unikají zodpovědnosti, která přísluší jejich věku, a jednají bez ohledu na ostatní postav. Příběhy drţí (povětšinou) dějovou linii, příběh je spjat s komplexním vnímáním obrázku a v příběhu jsou zahrnuty vnitřní motivy postav, coţ můţe souviset s kvalitním Tobiášovým kognitivním potenciálem. Převládajícím motivem je však okamţité uspokojování potřeb, často únik z nepříjemného emočního stavu. Emoce jsou spjaté výhradně s událostmi, jsou okamţitými reakcemi na vyvolanou situaci a nejsou zaintegrované do většího kontextu. Dominantním vztahem v příbězích je manţelský pár, který je většinou ubezmocněn okolnostmi, postavy jsouv vzájemně závislé (dokonce bývají obětí druhých). Jakmile se vztah stává emočně intenzivní, spěje k moţné blízkosti, dostávají se postavy do konfliktu. Tobiáš neočekává ve vztazích harmonii a bezpečí, vzhledem k tomuto a opakující se obavě z napadnutí a projevům nekontrolovaného vzteku, lze usuzovat na narušení vývoje objektních vztahů. Schopnost mentalizace je u Tobiáše méně rozvinutá, úroveň kognitivní decentrace u něj zůstává především na interakční úrovni, internalizaci pouţívá méně. Z Tobiášových příběhů vyplývá, ţe internalizuje převáţně v situacích, kdy uţívá obrany projektivní identifikace či projekce. Převládajícím obranným mechanismem u Tobiáše je projekce. Z výše uvedeného bychom mohli hypoteticky u Tobiáše uvaţovat o stylu dezorganizovaného attachmentu. V psychoterapeutické situaci bude u Tobiáše hlavním úkolem terapie rozvíjet schopnost mentalizace, tzn. zlepšovat reflektivní funkce, učit se identifikovat, modulovat a vyjadřovat emoce, integrovat prosociální standardy, to vše v rámci terapeutického spojenectví, tj. kontejnování emocí a stabilního „holdingu―.

76

6. Reliabilita a validita Afektivní škály a škály Interpersonální decentrace Existence mnoha přístupů k hodnocení TAT znesnadňuje jejich volbu pro účely praktické diagnostiky. Tuto situaci si začali psychologové pouţívající TAT ve výzkumu a diagnostice uvědomovat aţ v devadesátých letech minulého století, tedy téměř padesát let po vydání Tematicko-apercepčního testu s Murrayho manuálem. Snahy o vytvoření validního a reliabilního nástroje jsou datovány od čtyřicátých let, avšak ani jeden z ověřovaných přístupů nezískal pozornost psychologicko-psychiatrické obce diagnostiků natolik, aby se stal převaţující praxí (do poznámky: situaci komplikoval téţ vlivný Bellakův komplexní interpretační systém, který na mnoho desítek let vytlačil z diagnostické praxe všechny potenciálně vhodné přístupy. Bohuţel téţ podstatně zbrzdil vývoj reliabilních skórovacích přístupů. Sám o sobě byl příliš vázaný na komplexní teorii osobnosti, jeho reliabilita byla odvozována z důkladné znalosti teorie a Bellak tak ani nemohl mít ambici vytvořit reliabilní skórovací proceduru. Téţ minoritní postavení TAT mezi diagnostickými metodami nebylo dostatečnou výzvou k rozsáhlejšímu ověřování skórovacích systémů). V posledních dvaceti letech byly diagnosticky slibné a výzkumně téţ ověřované postupy shrnuty ve dvou publikacích, Motivation and personality. Handbook of thematic content analysis,3 kterou v roce 1992 editoval Ch. P. Smith a Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques, editovanou S. R. Jenkinsovou v roce 2008. Zde jsou uvedeny i manuály, na jejichţ základě je moţné si osvojit daný postup a začít jej vyuţívat v diagnostice. Mnoha výzkumy byl podpořen skórovací systém určený k hodnocení obranných mechanismů (Cramer, 1996, 2007) a další, v podstatě komprehensivní systém hodnocení osobnosti na základě TAT příběhů sestávající se s dílčích škál (Teglasi, 1993, 2001, Teglasi, Lam Yiu, 2012). 4

3

Urbánek et al. (2012) provedli na původních datech validizační studii pěti motivačních systémů uvedených v této knize 4 Rozhodnutí, který z přístupů pouţít, závisí na tom, jaký diagnostický, výzkumný nebo terapeutický problém se aktuálně řeší. Existence takového mnoţství interpretačních systémů navazujících na pouţití jediné techniky pochopitelně klade značné nároky na validizaci získaných indexů. Tato studie je příspěvkem do diskuse ke dvěma z nich: interpersonální decentraci a afektivní škále

77

Strukturované skórovací systémy určené pro tematické apercepční techniky Od vzniku Tematicko-apercepčního testu lze pozorovat úsilí praktiků i výzkumníků vyvinout interpretační postup, který by byl spolehlivou cestou k porozumění osobnosti vypravěče/klienta. Postupně se objevilo několik desítek přístupů, které mají ambici buď postihnout osobnost v jejím celku, nebo zachytit dílčí charakteristiky. I kdyţ jde o mírné zjednodušení, můţeme tyto dvě tendence v přístupu k hodnocení příběhů evokovaných TAT identifikovat. První z nich vyţaduje dlouhodobou zkušenost s interpretací textů v klinických podmínkách a zároveň zřetelný příklon ke komplexní teorii osobnosti, coţ od interpreta vyţaduje, aby s teoretickými východisky byl mimořádně dobře obeznámen a identifikován. Příkladem můţe být Bellakův systém (Bellak, Abrams, 1997)vycházející z psychodynamické teorie osobnosti. Takový přístup dovoluje popsat na základě porozumění TAT příběhů aspekty osobnosti v její rozmanitosti i hloubce. Na druhé straně se však ukazuje se, ţe čím je systém posuzování příběhů komplexnější (Bellak, 1993; Henry, 1956; Holt, 1978; Murray, 1943), tím hůře je strukturován a nenabízí manuály s nácvikovými materiály, které jsou téţ oskórovány experty. V širokém záběru osobnosti v jedné teoretické rovině tak můţe dojít i k přehlédnutí takových jevů v textu, které nekorespondují s teorií nebo k „nivelizaci znaků příběhu―, které ve svém důsledku znamenají ztrátu jedinečnosti. Zaměření na přesněji vymezenou osobnostní charakteristiku umoţňuje strukturaci hodnotícího postupu, který vede k získání informací pouze o specifických proměnných zahrnutých v systému, coţ se můţe jevit jako nedostatek redukcionistického druhu. Avšak takový přístup bývá většinou podpořen psychologicky relevantní koncepcí (například SCORS, škála ambiciózně narcistického stylu, škála orální závislosti, škála úrovní interpersonální decentrace, afektivní škála, apod., viz Jenkins, 2008), a pokud je zachována určitá otevřenost k posuzovanému materiálu, pak můţe diagnostik téţ doplňovat vlastní interpretace, které jsou syceny i z jiných zdrojů a které nemusí nutně souviset se skórovací procedurou. Zaměření na dílčí charakteristiky osobnosti při posuzování příběhů evokovaných TAT zahrnují systematickou analýzu verbálního textu s pouţitím skórovacího manuálu. Po pečlivém prozkoumávání specifických proměnných je dílčím výsledkem postup vedoucí k identifikaci relevantního verbálního textu, v němţ je proměnná reprezentována, detailní 78

popis proměnné vedoucí k přesnějšímu vyjádření jejího numerického skóru a konečně přidělení příslušného skóru (Jenkins, 2008). Ve srovnání s komplexními klinickými interpretacemi není obtíţné naučit se skórovacím systémům a navíc jejich aplikace je efektivní. Získané skóry mohou být pouţity pro výzkumy, které hodnotí validitu a reliabilitu skórů z hlediska specifických klinických důvodů. Zobecnitelnost takové validity a reliability pro klinické účely můţe být posouzena prostřednictvím studií zaměřených na různé skupiny klientů. Vyškolení klinici se pak mohou shodnout na tom, jak mohou být tyto skóry interpretovány. Neexistuje ani jeden dobře zavedený soubor kritérií pro hodnocení vědecké kvality těchto nástrojů měření. Interpretační systémy jsou nadměrně posuzovány na základě kritérií reliability, která jsou pouţívana pro stabilitu odpovědi, coţ můţe vést k chybným závěrům. (Jenkins, 2008). Řada učebnic věnovaných psychologickým testům a měření zdůrazňuje, ţe zjišťovaná shoda mezi posuzovateli jako způsob hodnocení reliability je důleţitá, ale mnoho také kritizuje tyto nástroje měření pro nedostatečnou test-retest reliabilitu (stabilitu v čase) a vnitřní konzistenci (transsituační konzistenci). Kritizované dva druhy reliability značně závisejí na typu konstruktu, který má být měřen. Například měření nálady by nemělo být stabilní v čase jako je schopnost nebo osobnostní rys, neboť nálady se v čase mění. Měření afektu by nemělo být situačně konsistentní, neboť různé situace vyvolávají různé emoce. Interpersonální decentrace Termín decentrace je převzat z teorie kognitivního vývoje dětí Jeana Piageta (1950), který jej pouţil pro objasnění jednoho aspektu kognitivní kapacity abstraktního myšlení, totiţ schopnosti přesouvat pozornost z jednoho objektu na druhý. Nejznámějšími aspekty této teorie je idea stálosti objektu, kdy například dítě rozumí situaci, ţe hračka, která byla ukryta, stále existuje a můţe být znovu objevena. Dále je to princip konzervace, zachování , který vyţaduje, aby dítě pouţilo v procesu poznávání více neţ jednu dimenzi informace současně, tj. aby bylo schopno přesunout pozornost z jednoho objektu na druhý či zaujmout perspektivu „druhého parametru― ve stejném okamţiku. Dítě, které nedosáhlo vývojové úrovně ―zachování― (conservation), můţe pouţít pouze jednu dimenzi v jednom časovém úseku. Tato úroveň poznání je nazývána sekvenční zpracování informací, naproti 79

tomu dítě, které porozumělo principu zachování, se nachází na úrovni simultánního zpracování informací. Proces decentrace, kdy jedinec ―zaujímá perspektivy‖ (perspective-taking) nebo ―zaujímá roli jiné osoby‖ (taking the role of the other person), lze povaţovat za interpersonální ―konzervaci‖, tedy jistý druh sociálně kognitivní zralosti. Zralejší dítě, které dokáţe internalizovat jiné lidi, je schopno 1) přemýšlet o druhých, i kdyţ nejsou přítomni (stálost osoby) a 2) pochopit, ţe jiní lidé mohou nahlíţet svět odlišně od jeho dětského úhlu pohledu (zaujetí perspektivy). Proto simultánní zpracování interpersonální informace vyţaduje, aby dítě 1) rozpoznalo, ţe jiní lidé existují nezávisle na něm, a 2) ţe mohou vidět věci, které dítě nedokáţe vnímat a naopak. Aby toho dítě dosáhlo, musí být schopno zpracovat vlastní perspektivu a úhel pohledu druhého simultánně. V tomto věku si dítě dokáţe vzpomenout na jednání druhých, anticipovat budoucí jednání druhého jedince, brát v úvahu myšlenky, city a záměry jiné osoby, představovat si, jak druzí mohou reagovat na jednání dítěte, a přemýšlet o alternativních způsobech jednání, které by mohly mít v budoucnosti různé důsledky. Tyto kognitivní funkce jsou nezbytné pro takové zralé emoce, jako je pocit viny, lítosti a výčitek svědomí. Skórovací systém interpersonální decentrace identifikuje tyto kognitivní funkce prostřednictvím jejich verbálního vyjádření v příbězích, které lidé vyprávějí na základě obrázkových podnětů TAT. Jinak řečeno interpretační systém interpersonální decentrace zachycuje schopnost jedince konceptualizovat vztahy od sekvenčního, nediferencovaného schématu, kde dominantou příběhu je „akce a reakce“ aţ k internalizovaným interakcím. Vývoj metody Autorem skórovacího systému interpersonální decentrace je Melvin Feffer (1959, 1967), který aplikoval Piagetův koncept kognitivní decentrace ve výzkumu zaujímání interpersonální perspektivy pomocí původní metody ―Převzetí role‖ (Role Taking Task, RTT; Feffer & Jahelka, 1968; Lowenherz & Feffer, 1969), kde byly jako podnět pouţity tabule TAT. V této proceduře vypráví osoba příběh o obrázku, na němţ je zachyceno několik lidí a poté z perspektivy kaţdé postavy znovu postupně vypráví stejný příběh. Fefferův strukturovaný 80

RTT skórovací systém pro soubor opakovaně vyprávěných příběhů měří zralost decentrace jednak prostřednictvím diferenciace příběhů (kaţdý je nějak jedinečný), jednak pomocí koordinace příběhů (všechny se vztahují k jednomu obrázku). Zkombinování diferenciace a koordinace poukazuje na kapacitu pro simultánní zpracování informací. Tento úkol je zvláště obtíţný pro jedince se schizofrenií (Strober,1979, viz téţ Jenkins, 2008). Skórovací kategorie pro Fefferův původní systém hodnocení příběhů byl dále rozvinut do podoby instruktáţního manuálu pro hodnotitele, který obsahuje příběhy určené pro nácvik skórování a expertní skórování těchto příběhů (vyvinula jej skupina vedená prof. Sharon Jenkinsovou, viz Feffer, Leeper, Dobbs, Jenkins, & Perez, 2008). Reliabilita interpersonální decentrace ve smyslu shody mezi posuzovateli je uspokojivá, jak o ní referuje S. Jenkinsová (Leeper, Dobbs a Jenkins, 2008), která uvádí výsledky následujících studií: a) Jahelkova studie, rho= 0.71, b) Stroeberova studie, r = 0.78, c) Carrberryho studie, r = 0.85, d) Dobbsova studie, rho= 0,79, e) Leeperova studie, rho= 0.79, f) Leeper, Dobbs a Jenkinsová (2008) dosáhli shody v hodnotě rho= 0.90. V našich podmínkách je k dispozici studie Lečbycha a Hosákové (2014), kteří uvádějí shodu ICC v rozsahu od 0,98 do 0,99. Validita skórovacího systému interpersonální decentrace není dostatečně prozkoumána, přesto dosud provedené studie naznačují, ţe ID je citlivá vůči různým jevům. Zjišťuje se vysoká úroveň obsahové validity, která poměrně přesně koresponduje se sekvenčním a simultánním kognitivním zpracováním a téţ s nárůstem komplexní reprezentace objektu a úrovní internalizace. Vyprávět příběhy znamená imaginativní myšlení, k němuţ potřebuje vypravěč implicitní teorii mysli. Jinak řečeno – musí být schopen zformulovat smysl obrázku a vzít v úvahu myšlení a cítění postav. Pokud teorii mysli u jedince předpokládáme, avšak zjistíme, ţe nedosahuje při vyprávění příběhů internalizační úrovně, pak lze říci, ţe ji nepouţívá v porozumění jednání druhých. Dosud byly publikovány čtyři studie od té doby, co Feffer a Jahelka (1968) ustanovili devíti úrovňový skórovací systém: 1. adolescenti se schizofrenií mají signifikantně niţší úroveň interpersonální decentrace ve srovnání s kontrolní skupinou (Stroeber 1979), 2. Skóry ID nepredikují sociální kompetence a pravděpodobnost vyléčení dětí s vysokým rizikem onemocnění psychózou (Carberry, 1982, dle Jenkins 2008), 3. 81

Vysoká interpersonální decentrace souvisí s problémy se sebeprosazením, například vysokoškolští studenti s nízkou decentrací měli problémy s přílišnou dominancí (Dobbs et al., 2004, dle Jenkins 2008) , 4. V české studii 50 hospitalizovaných pacientů s poruchou psychotického spektra se ukázalo, ţe jejich míra ID byla v celém souboru velmi nízká a statisticky významně niţší, neţ ukazují dostupná data jiných klinických skupin (Lečbych, Hosáková, 2014). Autoři povaţují tento výsledek za podporu hypotézy, ţe jde o stabilní osobnostní rys osob se schizofrenií a dokonce, ţe v longitudinální perspektivě můţe jít o prodrom psychotického onemocnění. Leeper, Dobbs a Jenkinsová (in Jenkins, 2008) dále zmiňují například, ţe přílišnou decentraci vykazují pacienti se sociální fóbií, závislou a internalizovanou poruchou osobnosti. Nízkou úroveň decentrace nacházeli také u osob s diagnózou schizoidní a vyhýbavá porucha osobnosti, či u osob s poruchami chování. Tato zjištění je však třeba povaţovat za předběţná. Kromě jiţ zmíněné studie Lečbycha a Hosákové (2014), existují výzkumy ID provedené v rámci diplomových prací. Výsledky jsou slibné, neboť ukazují citlivost konceptů vůči různým problémům: ve vztahu k agresi dětí a adolescentů, Aspergerovu syndromu, k alexithymii, Alzheimerově chorobě, k poruchám citové vazby, apod. Afektivní škála Od roku 1966 se Antoinette Thomasová věnuje interpersonálnímu prostoru v příbězích TAT. Orientuje se především na jeho emoční komponentu a dává ji do spojitosti s objektními vztahy. Interpersonální emoční aspekt příběhu pojímá jako index emoční zralosti vypravěče. Jiţ v první kvalitativní studii (Thomas, 1966) si všimla, ţe příběhy TAT jsou vytvářeny kolem jednoho dominantního vztahu (výjimečně příběh zahrnuje více dominantních vztahů). Lidé vytvářejí příběhy, ve kterých postava interaguje s jinou, vnímanou jako rodič, partner, přítel a další. Emoční obsah můţe být vykreslen pozitivně či negativně. Tyto aspekty Thomasová zahrnula do skórovacího systému, který nazvala Afektivní škála. Dominantním interpersonálním vztahem celého TAT protokolu je ten, který získá nejvyšší skór (součtem skórů v jednotlivých příbězích). Thomasová stanovila jako skórovatelné následující vztahy: rodičovský, sezdaní partneři a nesezdaní partneři. V 90. letech připojila kategorii ostatní, která zahrnuje podkategorie sourozenecký vztah, vztah já82

potomek a nepřiřazený afekt. Teoretická koncepce skórovacího systému Afektivní škály vychází z teorie objektních vztahů (podrobněji je popsána výše). V dětství jsou emoce směřovány především k rodičům, v adolescenci tuto pozici přebírají vrstevníci a v dospělosti je cílem emocí především stálý partner. Na méně vědomé úrovni mohou být nevyřešené emoční problémy dyády rodič-dítě zdrojem disharmonie v následném souţití sezdaných partnerů, zatímco rodiče jsou nerealisticky idealizováni (Fairbairn, 1952). Negativní aspekty internalizované z raného vztahu rodič-dítě jsou projikovány na současného heterosexuálního partnera (Bouvet, 1959). Partneři pak trpí stálým srovnáváním s rodiči. Výsledky původní studie Thomasové (Thomas, 1979) jsou konzistentní s klasickou psychoanalytickou teorií, která uvádí, ţe emoční odpoutání od rodičů v dospělosti je snazší v případě pevného, stabilního vztahu s osobou opačného pohlaví (Freud, 1961). Toto odpoutání je zaloţeno na sytícím bezpečném attachmentu s rodiči v dětství (Bowlby, 1980/2013). S rodiči poté jednají dospělí jedinci na úrovni dospělý-dospělý. Thomasová (1979) zjistila, ţe jedinci s problémovými vztahy v dětství idealizují v dospělosti své rodiče, zatímco k vrstevníkům (partnerům) vyjadřují emoce negativní. V příbězích skórují tito jedinci více pozitivně ve vztazích k rodičům, zatímco v kategorii sezdaní mají skóry spíše negativní. Lidé s méně problematickými vztahy v dětství skórují v kategorii rodiče více dichotomně a v kategorii partnerské spíše pozitivně. V klíčové studii Thomasová administrovala 30 sezdaným párům tabule 1, 2, 4, 6GF, 13 MF a 16 TAT a Škálu dyadického přizpůsobení (Dyadic Adjusment Scale, 1976). Kaţdému z příběhů byl připsán skór na škále od -2 do +2. Hlavní hypotézou studie bylo, ţe páry, které jsou manţelství přizpůsobeny, budou pozitivněji skórovat v kategoriích sezdaní neţ v kategoriích nesezdaní, rodiče či ostatní. V rozporu s dřívějšími zjištěními (např. Bellak, 1975), ţe TAT tabule evokují převáţně negativní emoce, zjistila Thomasová, ţe v její studii účastníci projikovali více pozitivních emocí: χ2 (1, N = 238) = 45,4, p<0,001 (Thomas, 2008a). Autorka téţ posílila původní hypotézu o inverzním vztahu mezi emocí směřovanou k rodiči a k partnerovi těmito korelačními koeficienty: negativní rodičovské skóry korelovaly s pozitivními skóry sezdaných párů (r = 0,32; p<0,01) a naopak pozitivní rodičovské skóry s negativními sezdanými (r = 0,21; p<0,05) (Thomas, 2008a). Posuzování

83

příběhů s pomocí Afektivní škály je vázáno i na vyzývací charakter vyzývací charakter tabulí (na rozdíl od Interpersonální decentrace). Cíl výzkumu Cílem výzkumu bylo ověřit citlivost Interpersonální decentrace a Afektivní škály vůči problémovému chování adolescentů, tj. zajímalo nás, zda se v obou charakteristikách odlišují adolescenti s manifestními obtíţemi v chování (s externalizovanými problémy) od adolescentů bez problémů. Dílčím cílem bylo zhodnotit reliabilitu typu shody mezi posuzovateli u obou skórovacích přístupů. Charakteristika souboru Tabule TAT byly předloţeny dvěma skupinám adolescentů – 35 z nich vykazovalo manifestní problémy v chování- (z toho 16 dívek, 19 chlapců), 21 bylo bez problému v chování (8 dívek, 13 chlapců), celkem soubor zahrnoval 56 adolescentů. Věk adolescentů s problémovým chováním se pohyboval mezi 15-17 rokem, věk adolescentů bez problémového chování mezi 15-16 rokem. Kromě dat z TAT bylo problémové chování většiny adolescentů konkretizováno do následujících projevů: Tab. 3 Kategorie problémového chování N

N

chlapci

dívky

Celkem

1.

útěky z domova

5

13

18

2.

záškoláctví, toulání

7

10

17

3.

agrese vůči spoluţákům

6

3

9

4.

agrese vůči učitelům

0

1

1

5.

agrese vůči rodičům

0

4

4

6.

nerespektování autority učitelů a porušování školního řádu

2

2

4

7.

uţívání alkoholu

4

4

8

8.

experimentování s drogou

1

5

6

9.

konfliktní vztahy s matkou

7

7

14

10

konfliktní vztahy s otcem

5

6

11

84

. 11

členství v závadových partách

3

5

8

krádeţe peněz rodičům

6

3

9

krádeţe mimo rodinu

6

3

9

. 12 . 13 .

Pouţité tabule TAT Kaţdé zkoumané osobě bylo předloţeno několik tabulí TAT. Adolescentům bez problémů v chování bylo administrováno 4-7 tabulí, adolescentům s problémy v chování většinou 10 tabulí. Protoţe skórování i ve dvou systémech je časově náročné, pro účely tohoto kvantitativního výzkumu byly vybrány pouze čtyři z nich pouţité u všech respondentů – tabule 1, 2 3BM, a 4. Proces dotazování Adolescenti dostali výzvu k vyprávění příběhu, která je modifikací původní Murrayho instrukce: „Budu ti předkládat nějaké obrázky a ty mi o nich zkusíš povyprávět příběh. V příběhu prosím uveď: Co se stalo na obrázku. Co se stalo před tím, co potom. A na co lidé na obrázcích myslí a co cítí. Zkus vytvořit co nejdramatičtější příběh. Příběhy mi budeš diktovat, já je budu zapisovat.― Zdůraznění prvku dramatičnosti v instrukci má vést probandy k tomu, aby se vyhnuli vágním, konvenčním či banálním příběhům. Cílem tohoto pobídnutí je evokace imaginativního procesu, v němţ vypravěč neopomene rozvinout zápletku a dotknout se tak etických souvislostí problému. Hypotézy 1. Reliabilita typu shody mezi dvěma posuzovateli u jednotlivých tabulí TAT se bude pohybovat v rozmezí od 0,7 do 0,9 hodnoty Spearmanova koeficientu korelace.

85

2. Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování se budou lišit od adolescentů bez manifestních obtíţí v chování v úrovni interpersonální decentrace 3. Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování se budou lišit od adolescentů bez manifestních obtíţí v chování v emoční kvalitě objektních vztahů (Afektivní škála). Tuto hypotézu lze na základě výsledků výzkumů A. Thomasové specifikovat takto: Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování budou vytvářet příběhy s výrazně negativními emocemi (skór -2) ve všech kategoriích. Lze také očekávat, ţe ve srovnání s adolescenty bez manifestních obtíţí chování se bude v jejich příbězích ve větší míře objevovat výrazně pozitivní vztah k rodičovským figurám. V příbězích adolescentů bez manifestních problémů v chování lze v souladu s nálezy Thomasové očekávat více pozitivních emocí souvisejících se vztahem mezi nesezdanými páry (resp. sezdanými). 4. Dívky v obou podsouborech budou mít vyšší úroveň interpersonální decentrace ve srovnání s chlapci obou podsouborů. Statistická analýza Data byla analyzována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu, t-testu, Wilcoxonova testu a Pearsonova chí-kvadrátu (χ2). Výsledky Reliabilita posouzení protokolů TAT Protokoly TAT byly opatřeny číslem respondenta, příslušností ke skupině (problémové chování, bez problémů v chování) a kódem pohlaví. Tyto údaje byly následně skryty a pořadí jednotlivých protokolů bylo znáhodněno, aby skórování nebylo ovlivněno případnými stereotypy. Skórování prováděli dva posuzovatelé v první fázi nezávisle na sobě. Shoda mezi nezávislým skórováním oběma posuzovateli, kteří byli dobře obeznámeni se systémy Interpersonální decentrace a Afektivní škálou, byla vcelku uspokojivá: korelace skórů se pro jednotlivé tabule pohybovala od 0,7 do 1,0. V druhé, konsensuální fázi skórování, jsme identifikovali neshody, o nichţ jsme dále diskutovali a následně znovu skórovali, aby bylo dosaţeno shody.

86

Úroveň interpersonální decentrace a kvalita objektních vztahů (hodnoty v afektivní škále) u adolescentů Tab. 4 Interpersonální decentrace a afektivní škála: porovnání mezi adolescenty s MOCH a bez MOCH var

mMOCH mBMOCH sdMOCH sdBMOCH t

df

p

W

p

ID.p

21,46

26,14

11,92

12,31

1,495 50,16 0,141 249

0,046

ID.14

15,86

17,29

9,75

9,61

0,554 46,71 0,582 311

0,343

ID.59

5,60

8,86

3,77

3,91

3,209 44,85 0,002 186,5 0,002

ID.min 0,89

1,05

0,46

0,49

1,320 51,92 0,193 313,5 0,220

ID.max 7,23

7,86

1,69

1,49

1,555 51,60 0,126 290

0,167

par

1,54

1,71

0,86

1,02

0,637 39,20 0,528 335

0,569

sep

0,71

0,76

0,56

0,79

0,256 48,31 0,799 341,5 0,632

nep

1,31

0,90

0,82

0,80

-1,871 44,95 0,068 464,5 0,083

ona

1,43

0,90

1,00

0,93

-2,191 50,79 0,033 477

0,054

Legenda MOCH-adolescenti s manifestními obtíţemi v chování; bMOCH-adolescenti bez manifestních obtíţí v chování; Par, rod – rodiče; sep - sezdaní partneři; nep – nesezdaní partneři; ona – ostatní - nepřiřazený afekt; ID.p – počet skórovaných jednotek interpersonální decentrace; ID.14 – identifikované úrovně interpersonální decentrace 1 aţ 4; ID.59 - identifikované úrovně interpersonální decentrace 5 aţ 9; ID.min – minimální pouţitá úroveň interpersonální decentrace; ID.max – maximální pouţitá úroveň interpersonální decentrace; T – t-test; W – neparametrický Wilcoxonův test; df - stupně volnosti; m – průměr; s – směrodatná odchylka; M – chlapci; F – dívky; p – statistická významnost. Korelace jsem interpretovala s vědomím, ţe nejde o silné vztahy mezi proměnnými. Brala jsem v úvahu hodnoty vyšší neţ 0,4. Při porovnání adolescentů s manifestními problémy v chování a bez nich jsme zjistili statisticky významný rozdíl pouze v úrovních interpersonální decentrace. U adolescentů s problémy v chování jsme identifikovali méně skórovatelných jednotek ID (m=21,46) ve srovnání s adolescenty bez problémového chování (m=26,14) (p<0,046 pro W). Signifikantní rozdíly jsme téţ zjistili mezi oběma skupinami na úrovni internalizace (úrovně ID 5-9) (p<0,002 pro t-test a 0,002 pro W). Adolescenti s problémy v chování

87

pouţívají v menší míře formulace odpovídající skórům úrovní 5-9 (m=5,6), zatímco adolescenti bez potíţí v chování je verbalizují častěji (m=8,86). Tab. 5 Interpersonální decentrace a afektivní škála: porovnání mezi chlapci a dívkami var

mF

mM

sdF

sdM

t

df

p

W

p

ID.p

25,38

21,59

11,92

12,31

1,159

50,54

0,252

467

0,172

ID.14

17,04

15,91

9,75

9,61

0,434

49,31

0,666

416

0,602

ID.59

8,33

5,69

3,77

3,91

2,556

50,64

0,014

546,5

0,007

ID.min 1,04

0,88

0,46

0,49

1,296

51,14

0,201

441

0,205

ID.max 7,83

7,19

1,69

1,49

1,490

46,12

0,143

478

0,101

par

1,71

1,53

0,86

1,02

0,706

53,16

0,483

424,5

0,486

sep

0,67

0,78

0,56

0,79

-0,632

53,89

0,530

367,5

0,769

nep

1,38

1,00

0,82

0,80

1,703

48,99

0,095

484

0,080

ona

1,29

1,19

1,00

0,93

0,398

47,71

0,693

403,5

0,742

V tabulce 5 je patrné, ţe mezi chlapci a dívkami je signifikantní rozdíl v úrovni internalizačního pásma interpersonální decentrace (p<0,014 resp. 0,007). Dívky skórovaly na vyšší úrovni interpersonální decentrace (m=8,33) neţ chlapci (m=5,69). Výsledky téţ naznačují, ţe na úrovni interakcí (předinternalizační úrovni) se chlapci a dívky neliší. Lze to interpretovat tak, ţe dívky pouţívají interpersonální decentraci v celé její šíři, zatímco chlapci ve větší míře verbalizují na úrovni sekvenčního myšlení (úrovně 1-4). Verbalizace v příbězích dívek se jeví jako zralejší, neboť z hlediska konceptu interpersonální decentrace odráţí simultánní, internalizační úroveň myšlení.

88

Tab. 6 Interpersonální decentrace a afektivní škála: porovnání chlapců s manifestními obtíţemi v chování (MOCH) a bez nich (bMOCH); mezi dívkami s manifestními obtíţemi v chování a bez nich m

sd

F

M

F

M

MOCH

bMOCH MOCH

bMOCH MOCH

bMOCH MOCH

bMOCH

ID.p

23,69

28,75

19,58

24,54

12,24

11,22

13,74

9,61

ID.14

16,63

17,88

15,21

16,92

9,38

11,08

10,90

7,66

ID.59

7,06

10,88

4,37

7,62

3,91

1,73

3,44

3,88

ID.min

0,94

1,25

0,84

0,92

0,44

0,46

0,60

0,28

ID.max 7,63

8,25

6,89

7,62

1,82

1,39

1,63

1,19

par

1,69

1,75

1,42

1,69

0,87

0,89

0,96

1,11

sep

0,63

0,75

0,79

0,77

0,62

0,46

0,85

0,73

nep

1,44

1,25

1,21

0,69

0,89

0,71

0,79

0,75

ona

1,63

0,63

1,26

1,08

0,96

0,74

1,05

0,76

Analýza rozdílů v úrovni interpersonální decentrace a afektivní škály neprokázala statisticky významné odlišnosti v rámci zkoumaných podskupin. Výsledky však naznačují moţné tendence, které korespondují se zjištěními uvedenými výše (počet skórovatelných jednotek ID je vyšší jak u chlapců tak u dívek bez problémů v chování (bMOCH), podobný nález je patrný u součtu internalizačních úrovní interpersonální decentrace (kategorie ID.59), přičemţ dívky dosahují vyššího průměru v obou kategoriích). Nicméně uvedený nález je pozoruhodný v souvislosti se zjištěným rozdílem v úrovni interpersonální decentrace mezi chlapci a dívkami. Původně jsme předpokládali, ţe tento rozdíl bude způsoben vyšší úrovní internalizace v podskupině dívek bez manifestních problémů v chování. Avšak ukazuje se, ţe jde pravděpodobně o vývojově podmíněnou genderovou konstantu, totiţ ţe dívky v tomto vývojovém období mají větší kapacitu k simultánnímu promýšlení interpersonálních podnětů. Vyšší úroveň interpersonální decentrace je tak důsledkem příslušnosti ke genderu bez ohledu na problémy v chování, které dívky mohou projevovat.

89

Vztah mezi Interpersonální decentrací a Afektivní škálou Tab. 7 Korelace mezi kategoriemi Interpersonální decentrace a Afektivní škály ID.p ID.14 ID.59 ID.max ID.min par ID.p

1

ID.14 ID.59

sep

nep

ona

0,74

0,17

0,13

0,29 0,23 -0,05 -0,25

0,94 1

0,48

0,03

0,07

0,28 0,25 -0,08 -0,27

0,74 0,48

1

0,45

0,2

0,25 0,06 0,05 -0,09

ID.max 0,17 0,03

0,45

1

0,15

0,07 -0,17 0,15 0,24

ID.min 0,13 0,07

0,2

0,15

1

0,48 0,09 -0,03 -0,26

par

0,29 0,28

0,25

0,07

0,48

1

sep

0,23 0,25

0,06

-0,17

0,09

0,01 1

nep

-0,05 -0,08 0,05

0,15

-0,03

-0,04 -0,55 1

ona

-0,25 -0,27 -0,09 0,24

-0,26

-0,25 -0,19 0,15 1

0,94

0,01 -0,04 -0,25 -0,55 -0,19 0,15

Souvislost mezi sekvenčním myšlením (ID.14, tj. úrovně interpersonální decentrace 1 aţ 4), simultánním myšlením (ID.59, tj. úrovně interpersonální decentrace 5 aţ 9) a počtem jednotek ID (ID.p) ukazuje na soudrţnost konceptu interpersonální decentrace podobně jako zjištěný vztah mezi internalizační úrovní interpersonální decentrace (ID.59) a maximální dosaţenou úrovní skórů interpersonální decentrace u zkoumaného souboru. S afektivní škálou, respektive s kategorií vztahu k rodiči (par) koreluje minimální dosaţená úroveň skórů interpersonální decentrace (ID.min) u zkoumaného souboru. V příbězích tudíţ pravděpodobně niţší úrovně interpersonální decentrace, tj. interakce bez internalizace druhých osob, souvisejí se vztahy s rodiči. Lze se domnívat, ţe adolescenti nemají potřebu mentalizace ve vztahu k rodičům a jejich vzájemný vztah je charakterizován účelovými interakcemi. Tab. 8 Korelace mezi kategoriemi Interpersonální decentrace a emoční kvalitou dominantního vztahu k rodiči (Afektivní škála) ID.59 Rod -1 Rod -2

ID.min

0,39 0,37 90

Korelace mezi internalizační úrovní interpersonální decentrace (ID.59) a dominantním rodičovským vztahem s mírně zápornou emoční valencí naznačuje, ţe adolescenti vyuţívají vyšší úroveň mentalizační kapacity v příbězích, v nichţ vystupují rodičovské figury, coţ pravděpodobně zmírňuje vývojově adekvátní negativní emoční proţívání vztahů s rodiči či jejich objektními reprezentacemi v příbězích. Lze téţ předpokládat, ţe adolescenti s poruchami chování díky svým místy traumatizujícím zkušenostem s rodiči sniţují celkovou kvalitu vztahů k rodičovským figurám v příbězích. Dále pak se ukazuje, ţe adolescenti, kteří ve vztahu k rodičovským postavám vyuţívají sekvenční neinternalizační kapacitu myšlení, k nim mají výrazněji negativní emoční vztah.

Tab. 9 Korelace mezi interpersonální decentrací, Afektivní škálou a typy poruch chování: chlapci nerespektování útěky z domova,

agrese vůči

agrese

učitelů,

agrese

vůči

porušování

vůči

toulky

záškoláctví spoluţákům učitelům školního řádu

rodičům

ID.p

0,02

0,2

0,05

NA

-0,05

NA

ID.14

0,06

0,28

0,06

NA

-0,02

NA

ID.59

-0,06

0,13

-0,1

NA

-0,23

NA

ID.max

-0,05

-0,15

-0,18

NA

0,28

NA

ID.min

0,2

0,24

-0,04

NA

0,47

NA

par

0,49

0,38

-0,24

NA

0,24

NA

sep

-0,1

0,08

0,22

NA

-0,15

NA

nep

0,35

0,29

-0,38

NA

0,38

NA

ona

0,18

0,13

-0,36

NA

0,07

NA

91

Tab. 10 Korelace mezi interpersonální decentrací, Afektivní škálou a typy poruch chování: chlapci - pokračování konfliktní konfliktní člen

krádeţe krádeţe

poţívání experiment vztahy s

vztahy s

závadové peněz

mimo

alkoholu s drogou

matkou

otcem

party

rodičům rodinu

ID.p

0,12

0,43

0,22

0,03

-0,32

0,16

-0,23

ID.14

-0,03

0,37

0,11

-0,11

-0,45

0,02

-0,23

ID.59

0,32

0,44

0,42

0,23

0,21

0,06

-0,23

ID.max 0,44

0,32

0,33

0,44

0,28

0,34

-0,34

ID.min 0,18

0,08

-0,04

-0,08

-0,29

-0,33

-0,08

par

0,3

0,4

-0,12

-0,02

-0,02

-0,25

-0,02

sep

-0,45

0,1

0,22

0,04

-0,44

0,22

-0,23

nep

0,5

0,46

0,02

0,07

0,12

-0,13

-0,38

ona

0

-0,1

0,07

0,12

0,33

-0,07

0,12

Interpretace vztahu mezi interpersonální decentrací a afektivní škálou a typy poruch chování u chlapců Vztah mezi druhy obtíţí v chování a interpersonální decentrací a druhy obtíţí v chování a afektivní škálou není snadné psychologicky relevantně a empiricky spolehlivě objasnit bez dalších údajů o účastnících výzkumu, které jsme však neměli k dispozici. Proto naše interpretace budou jen tentativní. Příběhy chlapců, kteří mají problémy s autoritami učitelů či porušují školní řád, souvisejí s minimální úrovní interpersonální decentrace (ID.min), tudíţ lze říci, ţe chlapci s těmito problémy ve vztahu k autoritám pouţívají spíše sekvenční způsob myšlení. Naopak konfliktní vztahy s otcem korelují s pouţitou maximální úrovní interpersonální decentrace (ID.max), coţ nás vede k domněnce, ţe pokud se v příbězích takové téma objeví, chlapci se snaţí o zvaţování otcovy perspektivy při řešení vzájemných neshod. Podobně tomu můţe být v případě konfliktních vztahů s matkou, které souvisejí s internalizační úrovní interpersonální decentrace (ID.59, tj. úrovně interpersonální decentrace 5 aţ 9). Srozumitelná je i souvislost mezi útěky z domova a dominantním rodičovským vztahem 92

v příbězích. Téţ členství v závadové partě a záporná korelace s niţší úrovní ID (ID.14) lze vyloţit například specifickými normami party, které tlumí sekvenční myšlení uvnitř skupiny, tj. při jednání je třeba brát ohled na ostatní členy party. Ostatní korelace jsou psychologicky méně jasné a vyţadovaly by další prozkoumávání (poţívání alkoholu koreluje s pouţitou maximální úrovní interpersonální decentrace (ID.max) a záporně s dominancí vztahu mezi sezdanými páry v příbězích (sep), experimentování s drogou souvisí s počtem jednotek interpersonální decentrace (ID.p), mentalizační úrovní decentrace (ID.59)ú a s dominancí vztahu mezi nesezdanými páry v příbězích (nep) a členství v závadové partě ukazuje na souvislost s s dominancí vztahu mezi sezdanými páry v příbězích (sep). Tab.11 Korelace mezi interpersonální decentrací, Afektivní škálou a typy poruch chování: dívky nerespekto vání učitelů, útěky z

agrese vůči

domova,

spoluţáků

porušování agrese vůči školního

agrese vůči

toulky

záškoláctví m

učitelům

řádu

rodičům

ID.p

0,33

0,3

0,39

0,39

0,09

0,27

ID.14

0,2

0,19

0,34

0,39

0

0,34

ID.59

0,36

0,21

0,22

0,31

-0,12

0,15

ID.max

0,46

0,32

0,24

0,25

0,09

0,05

ID.min

0,24

-0,14

-0,3

0,05

0,5

0,1

par

0,47

-0,38

-0,03

-0,25

0,45

-0,03

sep

0,1

-0,19

-0,57

-0,3

-0,06

0,08

nep

-0,12

-0,21

0,03

0,17

-0,44

0,32

ona

0,24

0,41

0,37

-0,34

0,43

-0,05

93

Tab.12 Korelace mezi interpersonální decentrací, Afektivní škálou a typy poruch chování: dívky pokračování experime konfliktn konfliktn člen

krádeţe

krádeţe

poţívání

nt s

í vztahy

í vztahy s závadové peněz

mimo

alkoholu

drogou

smatkou

otcem

party

rodičům

rodinu

ID.p

-0,24

0,12

-0,23

-0,53

0,38

-0,06

-0,29

ID.14

-0,24

0,15

-0,1

-0,4

0,34

-0,14

-0,43

ID.59

-0,47

0

-0,17

-0,49

0,41

0,17

-0,12

ID.max

-0,29

0,05

-0,11

-0,09

0,09

0,09

0,09

ID.min

0,46

-0,3

-0,14

-0,2

-0,2

-0,39

-0,85

par

-0,21

-0,21

-0,04

-0,22

0,16

-0,03

-0,54

sep

0,41

-0,24

-0,14

-0,26

0,19

0,32

-0,06

nep

0,03

0,54

0,21

0,09

0,4

-0,09

-0,09

ona

-0,05

0,16

-0,09

0,02

0,02

0,19

0,43

Interpretace vztahu mezi interpersonální decentrací a afektivní škálou a typy poruch chování u dívek Pro porozumění souvislostí mezi typy poruch chování a interpersonální decentrací a typy poruch chování a emoční kvalitou objektních vztahů platí totéţ, co jsme uvedli u chlapců. Konfliktní vztahy s otcem korelují s internalizační úrovní interpersonální decentrace (ID.59, tj. úrovně interpersonální decentrace 5 aţ 9), coţ by bylo moţné vysvětlit opět jako tendenci k zahrnutí perspektivy otce do příběhu, v němţ se vyskytne téma nesouladu s otcem. řešení , pokud se téma coţ nás vede k domněnce, ţe pokud se v příbězích takové téma objeví, chlapci se snaţí o zvaţování otcovy perspektivy při řešení vzájemných neshod. Příběhy dívek, které byly členkami závadových part, vykazují simultánní úroveň myšlení (ID.59).Tuto tendenci lze interpretovat explicitněji neţ u chlapců – uvnitř referenční skupiny mají dívky tendenci pouţívat vyšší úrovně metalizační kapacity (internalizační úrovně interpersonální decentrace). Dívky, které se dopouštěly krádeţí mimo rodinu, konstruovaly příběhy obsahující sekvenční, předinternalizační myšlení a v takové příběhy téţ souvisejí s výskytem minimálních skórů ID. Nabízí se vysvětlení, dívky by při popisu 94

reálných zkušeností s krádeţemi nepouţily mentalizační kapacitu. Ostatní vztahy jsou bez dalšího zkoumání obtíţněji interpretovatelné.

Diagnostická citlivost tabulí TAT z hlediska Interpersonální decentrace a Afektivní škály: diferenciální validita Autoři kapitol v monografii A Handbook of Clinical scoring systems for Thematic Apperceptive Techniques (Jenkins, 2008) referují o validizaci svých skórovacích systémů a navzdory nezbytnosti dalších výzkumů v tomto ohledu zjišťují, ţe validita dílčích přístupů je uspokojivá. Diferenciální validita je vztaţena k moţnosti pomocí skórovacích kategorií odlišit klinicky definované soubory osob od „normální― populace. Oba systémy, které jsem pro hodnocení příběhů TAT pouţila, mají podle Leepera, Dobbse a Jenkinsové (2008, Interpersonální decentrace) a Thomasové (2008a, Afektivní škála) přiměřenou diferenciální validitu. Existují výzkumy vyzývacího charakteru tabulí TAT, které poukazují na specifické moţnosti některých tabulí identifikovat určité osobnostní charakteristiky a tak rozlišovat jejich přítomnost či nepřítomnost – například zralé a nezralé obranné mechanismy (Ehrenreich,1990), zralé a patologické objektní vztahy (Steinová et al., 2014), apod. Diferenciální validitou tabulí TAT ve vztahu k interpersonální se zabývali Leeper, Dobbs, a Jenkinsová (2008) a Lečbych a Hosáková (2014). Zjistili, ţe tabule 1 (Dobbs, 2003. a Lečbych,Hosáková) a tabule 3BM (Lečbych, Hosáková) a tab. 10 (Dobbs, 2003) jsou citlivé na rozdíly v interpersonální decentraci. Proto jsem se téţ zaměřila na posouzení diferenciální validity pouţitých tabulí (1, 2, 3BM, 4) v rámci systémů Interpersonální decentrace a Afektivní škály. V následujícím textu uvádím „pouze― statisticky významné výsledky, i kdyţ jsem si vědoma toho, ţe by bylo metodologicky korektní uvést a okomentovat všechny výsledky. Činím tak alespoň občasnými komentáři statisticky nevýznamných a tudíţ netabelovaných zjištění. Pokud je moţné psychologicky smysluplně statisticky nevýznamné rozdíly přijmout jako slibný trend vyţadující další zkoumání, pak je opatrně interpretuji.

95

Citlivost Interpersonální decentrace k rozlišení TAT příběhů adolescentů s manifestními problémy v chování od TAT příběhů adolescentů bez problémů v chování Tab.13 Interpersonální decentrace: porovnání mezi adolescenty s MOCH a bez MOCH v rámci tabule 1 Tab 1 mMOCH mBMOCH sdMOCH sdBMOCH t ID.2

1, 03

2,33

1,44

2,39

df

p

W

2,262 28,89 0,031 212

p 0,006

Na tabuli č. 1 se vyskytl pouze jeden signifikantní rozdíl: adolescenti s MOCH uváděli v průměru méně jednotek skórovaných na úrovni 2 (tj. akce jedné postavy směrovaná k postavě druhé). Vezmeme-li do úvahy vyzývací charakter tabule, je třeba si uvědomit, ţe na tabuli se nachází pouze jedna postava, bez vyjádření výraznějšího projevu emocí. K tomu, aby mohl vypravěč decentrovat, je proto nutné si druhou postavu dotvořit v imaginaci. Je hypoteticky moţné, ţe pro adolescenty s MOCH je obtíţnější uvádět další postavu, tudíţ i skórovat na decentrační úrovni 2 nebo se identifikovat s postavou, jeţ není v tak zjevném vnitřním konfliktu, jako například postava na tab. Č. 3 (viz níţe). Tab.14 Interpersonální decentrace: porovnání mezi adolescenty s MOCH a bez MOCH v rámci tabule 3BM Tab 3

mMOCH mBMOCH sdMOCH sdBMOCH t

ID.min 2,31

1,43

1,62

0,68

df

p

W

p

2,510 46,38 0,016 231 0,018

Na tabuli č. 3, která má silný vyzývací charakter vyvolávající nezřídka intrapunitivní a extrapunitivní témata (Bellak, Abrams, 1997), adolescenti s MOCH uváděli v průměru vyšší minimální skór (m=2,31) neţ adolescenti bez MOCH (m=1,43) (p<0,016 pro t-test a 0,018 pro W). Je moţné, ţe adolescenti s MOCH se mohou snáze identifikovat se schoulenou postavou, která je v pozici odkazující na nepříjemné proţívání, oproti např. tabuli č. 1, kde v podnětu není přítomný zjevný projev nepříjemné emoce.

96

Tab.15 Interpersonální decentrace: porovnání mezi adolescenty s MOCH a bez MOCH v rámci tabule 4 Tab 4

mMOCH mBMOCH sdMOCH sdBMOCH t

df

p

W

p

ID.p

5,46

8,48

4,11

4,51

2,505 39,17 0,017 173

ID.4

0,66

0,19

0,64

0,40

-3,352 53,83 0,001 513,5 0,005

ID.6

0,34

1,19

0,59

0,93

3,752 29,88 0,001 179

0,001

ID.59

1,23

2,71

1,48

1,87

3,100 34,83 0,004 171

0,001

ID.max 4,91

5,76

1,48

1,22

2,317 48,65 0,025 219,5 0,01

ID.min 1,77

1,24

1,03

0,44

-2,685 49,78 0,01

ID.rng 3,14

4,52

1,88

1,25

3,297 53,34 0,002 189

0,001

465,5 0,055 0,002

Ukazuje se, ţe nejvíce signifikantních rozdílů mezi skupinami se objevilo na tabuli č. 4. Skupiny s manifestními problémy v chování a bez nich se lišily v počtu všech skórovatelných jednotek, skupina s MOCH v průměru uváděla 5,46 skórovatelných jednotek, zatímco skupina bez MOCH 8,48 jednotek (p<0,017 pro t-test a 0,001 pro W). Zde se potvrzuje původní předpoklad, ţe adolescenti bez MOCH uţívají interpersonální decentraci více neţ adolescenti s MOCH. Dále se ukázalo, ţe adolescenti s MOCH uţívali vícekrát skóry na úrovni 4 (m=0,66) neţ adolescenti bez MOCH (m=0,19) (p<0,001 pro ttest a 0,005 pro W). Dalo by se uvaţovat o tom, ţe adolescenti s MOCH uţívají více sekvenčního myšlení (skórují více na „předinternalizační― úrovni) neţ adolescenti bez MOCH. Coţ potvrzují další údaje: adolescenti s MOCH skórují méně na úrovni 6 (m=0,34) neţ adolescenti bez MOCH (m=1,19) (p<0,001 pro t-test a 0,001 pro W) a zejména uţívají méně internalizačních úrovní interpersonální decentrace (5-9) (m=1,23) neţ adolescenti bez MOCH, kteří vyuţívají internalizačních úrovní mnohem více (m=2,71) (p<0,004 pro t-test a 0,001 pro W). Adolescenti bez MOCH tedy skórují častěji na vyšších úrovních interpersonální decentrace neţ adolescenti s MOCH, tedy uţívají více simultánního myšlení, kdeţto adolescenti s MOCH zůstávají spíše na interakčních úrovních interpersonální decentrace.

97

Citlivost Afektivní škály k rozlišení TAT příběhů adolescentů s manifestními problémy v chování od TAT příběhů adolescentů bez problémů v chování Pomocí chí-kvadrátu jsme porovnali počet odpovědí v jednotlivých kategoriích Afektivní škály ke kaţdé tabuli u problémových a neproblémových adolescentů. Přestoţe jsme zjistili „pouze― čtyři statisticky významné rozdíly (ty budeme podrobněji interpretovat), je přinejmenším patrné, byť nikoli statisticky významně, ţe adolescenti s manifestními problémy v chování vyprávějí příběhy, jejich emoční vztahová valence je výrazněji negativnější (přisoudili jsme jim vyšší počet výrazně záporných vztahových vazeb v hodnotě -2) neţ v příbězích adolescentů bez problémového chování (přisoudili jsme jim niţší počet výrazně záporných vztahových vazeb v hodnotě -2). Tab. 16 Porovnání četnosti kategorií emoční kvality vztahu k rodiči mezi adolescenty s manifestními obtíţemi v chování (MOCH) a bez nich (bMOCH) vyskytujících se v příbězích evokovaných tabulí 1 Emoční

Adolescenti s MOCH

Adolescenti bMOCH

kvalita

(počet hodnot EKV)

(počet hodnot EKV)

Skutečné

Očekávané

Skutečné

četnosti

četnosti

četnosti

-2

15

11,57

5

8,42

-1

4

8,68

11

6,31

+2

3

1,73

0

1,26

vztahu (EKV) Očekávané četnosti

χ2 = 10.58, p < 0,005, df= 2 Adolescenti s problémy v chování vyprávějí k tabulím TAT statisticky vyšší počet příběhů, které zachycují výrazně negativní i výrazně pozitivní vztah k rodičům ve srovnání s adolescenty bez problémů v chování. U nich se ve větší míře objevují příběhy s mírně negativní emoční valencí. Extrémní póly emočního vztahu k rodičům u adolescentů s problémy v chování (převaţující výrazně negativní vztah, ale téţ se v příbězích vyskytující idealizace vztahu k rodičům) jsou srozumitelné ve světle uvedených zjištění

98

A. Thomasové – jsou výrazem méně zralých vztahů k rodičům. Realitě bliţší a vývojově adekvátnější jsou příběhy adolescentů bez problémů v chování, neboť mírně negativní vztah k rodičům lze v této etapě vývoje jedince očekávat. Tab. 17 Porovnání četnosti kategorií emoční kvality vztahu sezdaných mezi adolescenty s manifestními obtíţemi v chování (MOCH) a bez nich (bMOCH) vyskytujících se v příbězích evokovaných tabulí 2 Emoční

Adolescenti s MOCH

Adolescenti bMOCH

kvalita

(počet hodnot EKV)

(počet hodnot EKV)

Skutečné

Očekávané

Skutečné

četnosti

četnosti

četnosti

6

3

0

vztahu (EKV)

-2

Očekávané četnosti 3

χ2 = 6, p < 0,01, df= 1

Tabule 2 imponuje většině vypravěčů jako rodinná konstelace. Proto by bylo moţné jediný statisticky významný rozdíl v kategorii sezdaní interpretovat jako skrytý vztah k rodičovským figurám. Současně opět můţeme odkázat na výzkumy A. Thomasové, podle kterých je výrazně negativní emoce související se vztahem mezi manţeli znakem menší zralosti. Její výzkumy zahrnovali dospělé, avšak zdá se, ţe určité tendence v zachycení rozdílů v příbězích TAT mezi problémovým jedincem a jedincem bez problémů lze pozorovat jiţ v rané adolescenci.

99

Tab. 18 Porovnání četnosti kategorií emoční kvality vztahu nesezdaných mezi adolescenty s manifestními obtíţemi v chování (MOCH) a bez nich (bMOCH) vyskytujících se v příbězích evokovaných tabulí 3BM Emoční

Adolescenti s MOCH

Adolescenti bMOCH

kvalita

(počet hodnot EKV)

(počet hodnot EKV)

Skutečné

Očekávané

Skutečné četnosti Očekávané četnosti

četnosti

četnosti

9

5

vztahu (EKV)

-2

1

5

χ2 = 6,4, p < 0,01, df= 1

Dle A. Thomasové (Thomas, 2008a) adolescentní vypravěči často uvádějí jako dominantní vztah spíše nesezdané páry neţ sezdané, coţ je vzhledem k jejich vývojové úrovni logické. Naše zjištění je v souladu se závěry Thomasové – v příbězích problémových adolescentů nacházíme více výrazně negativních emocí v dominantním vztahu nesezdaných neţ v příbězích adolescentů emočně zralejších. Zároveň jsme však nezaznamenali signifikantní rozdíl mezi adolescenty bez MOCH a s MOCH v z hlediska pozitivních emocí v kategorii nesezdaných.

100

Tab. 19 Porovnání četnosti kategorií emoční kvality vztahu sezdaných mezi adolescenty s manifestními obtíţemi v chování (MOCH) a bez nich (bMOCH) vyskytujících se v příbězích evokovaných tabulí 4 Emoční

Adolescenti s MOCH

Adolescenti bMOCH

kvalita

(počet hodnot EKV)

(počet hodnot EKV)

Skutečné

Očekávané

Skutečné četnosti

Očekávané četnosti

četnosti

četnosti

-2

6

9,04

10

6,95

-1

5

2,82

0

2,17

+1

2

1,13

0

0,87

vztahu (EKV)

χ2 = 7,74, p < 0,02, df= 2 Tabule 4 nabízí explicitní konflikt mezi muţem a ţenou, kteří jsou adolescenty vnímáni jako manţelé, pravděpodobně bez latentní projekce rodičovských figur (které jsme mohli v interpretaci zaznamenat na tabuli 2). Adolescenti bez manifestních obtíţí v chování projevují v příbězích k tabuli 4 ve srovnání s adolescenty s obtíţemi v chování více výrazně negativních emocí. Dále jsme v jejich příbězích neidentifikovali mírně negativní, ani pozitivní emoční valenci u kategorie sezdaní. Neočekávali jsme, ţe se u adolescentů bez MOCH objeví výrazně záporná emoce v takové četnosti. Lze se domnívat, ţe prvoplánová tenze mezi postavami vedla k vytvoření jednoznačnějších příběhů, které zachycovaly taková témata jako je zrada, nevěra, podvádění a rozchod. Tato témata sama o sobě ve skórovacím systému Afektivní škály znamenají největší zápornou emoci (-2). Adolescenti sledovali pouze tuto linii příběhu, coţ jim zřejmě znemoţnilo dospět ke konstruktivnějšímu vyústění. Příběhy adolescentů s MOCH jsou variabilnější z hlediska emoční valence, coţ můţe odkazovat k jejich bohatší zkušenosti v oblasti romantických vztahů, kterou projikují do vztahu sezdaných.

101

Komentář k hypotézám 1. Reliabilita typu shody mezi dvěma posuzovateli u jednotlivých tabulí TAT se bude pohybovat v rozmezí od 0,7 do 0,9 hodnoty Spearmanova koeficientu korelace. Při nezávislém posouzení příběhů evokovaných tabulemi TAT jsme dospěli k očekávané shodě jak pro kategorie Interpersonální decentrace, tak pro kategorie Afektivní škály. Hypotéza se tudíţ potvrdila. V následném společné diskusi o rozdílech v posouzení jsme dosáhli shody rovnající se hodnotě 1. 2. Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování se budou lišit od adolescentů bez manifestních obtíţí v chování v úrovni interpersonální decentrace. Adolescenti s manifestními problémy v chování se statisticky významně lišili v úrovních interpersonální decentrace. Příběhy adolescentů s problémy v chování byly charakteristické niţší úrovní interpersonální decentrace ve srovnání s příběhy adolescentů bez problémů v chování, v nichţ jsme v statisticky vyšší míře identifikovali sekvence na úrovni internalizace (vyšší úrovně ID – 5-9). Téţ jsme zjistili, ţe adolescenti s problémy v chování mají v příbězích méně skórovatelných jednotek ID ve srovnání s adolescenty bez problémového chování. Hypotézu lze tedy přijmout. 3. Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování se budou lišit od adolescentů bez manifestních obtíţí v chování v emoční kvalitě objektních vztahů (Afektivní škála). Tuto hypotézu lze na základě výsledků výzkumů A. Thomasové specifikovat takto: Adolescenti s manifestními obtíţemi v chování budou vytvářet příběhy s výrazně negativními emocemi (skór -2) ve všech kategoriích. Lze také očekávat, ţe ve srovnání s adolescenty bez manifestních obtíţí chování se bude v jejich příbězích ve větší míře objevovat výrazně pozitivní vztah k rodičovským figurám. V příbězích adolescentů bez manifestních problémů v chování lze v souladu s nálezy Thomasové očekávat více pozitivních emocí souvisejících se vztahem mezi nesezdanými páry (resp. sezdanými). V našem výzkumu se více méně ukázalo, ţe adolescenti s manifestními obtíţemi v chování tvoří příběhy s výrazně negativním emočním nábojem ve všech vztahových kategoriích (rodiče, sezdaní, nesezdaní), které jsou statisticky významně odlišné od příběhů 102

adolescentů bez problémů v chování. V příbězích k tabuli 1 se u adolescentů s problémy v chování vyskytují i výrazně pozitivní emoce (-2) a toto zjištění je statisticky významně odlišné od adolescentů bez problémů v chování, v jejichţ příbězích se takto vysoce pozitivní emoce vztaţená k rodičovským figurám nevyskytuje. V našem výzkumu jsme nepotvrdili, ţe příběhy adolescentů bez problémů v chování obsahují více pozitivních emocí souvisejících s nesezdanými, resp. sezdanými partnery v příbězích. 4. Dívky v obou podsouborech budou mít vyšší úroveň interpersonální decentrace ve srovnání s chlapci obou podsouborů. Ukazuje se, ţe dívky v obou podsouborech tvoří příběhy, v nichţ se statisticky signifikantně vyskytují segmenty vyšší úrovně interpersonální decentrace ve srovnání s příběhy chlapců obou podsouborů. Hypotézu lze tudíţ přijmout.

103

7. Diskuze Příběh Abychom porozuměli verbalizacím evokovaným TAT, je třeba přijmout fakt, ţe vţdy budeme interpretovat příběhy či narace. Uvedené východisko implikuje kapacitu na straně interpreta-diagnostika, dalo by se říct „vyladěnost― k naslouchání příběhům. Diagnostik by měl být vybaven „narativní citlivostí― (Wyatt, 1986, Cramer, 1996), která je charakterizována jako narativní interpretační nastavení, jako způsob naslouchání a organizace narativního materiálu. Podle Cramerové (1996) to znamená akceptaci příběhu jako něčeho, co neodkazuje jen k povrchnímu obsahu, ale především k něčemu, co nemusí být zcela přístupné vypravěčově vědomí. Diagnostická interpretační práce v sobě zahrnuje sensitivitu vůči manifestním (explicitním) a latentním (implicitním) významům v příběhu (Cramer, 1996, Henry, 1956). Současně je třeba téţ reflektovat, ţe jde o přetvoření zkušenosti do příběhu a nikoli jen zachycení dílčích historických událostí (Cramer, 1996, Chrz, 2012). Téţ se ukazuje, ţe lidé mají tendenci klíčová témata svého ţivota opakovaně propracovávat. Proto být citlivý vůči příběhům téţ zahrnuje vnímavost vůči opakujícím se tématům, ale i vůči strukturám narace, dějovým liniím, ţánrovým konfiguracím, imaginaci apod. (McAdams, 1988, Chrz, 2012). Máme-li k dispozici dobrou teorii i s operacionalizovanými nástroji (například kódovací systém), pak způsob a struktura vyprávění či dokonce formulace dílčích úseků narace umoţňuje vyjadřovat se k určitým charakteristikám osobnosti, kupříkladu ke stylům attachmentu (McCabe, Peterson, Connors, 2006), či úrovním interpersonální decentrace (Jenkins, Čermák, Fikarová, 2012), apod. Projekce, apercepce Pomocí TAT tedy získáváme idiosynkratické příběhy, v nichţ se mísí nevědomé obsahy s autobiografickými intruzemi. Imaginativní charakter kognitivního výkonu, který vypravěč podává, je komplexním procesem. Neudivuje proto, ţe někteří autoři zpochybňují jednoznačnost atributu „projektivní― u metod, které jsou takto tradičně pojímány jako opak k tzv. objektivním metodám. Za projektivní metody jsou povaţovány takové, které nabízejí klientovi minimální externí vodítka nebo omezení, kde úkol imponuje jako víceznačný a 104

kde se předpokládá, ţe podněty spustí projekci osobnostních charakteristik. Posledně zmíněný atribut je důleţitým klíčem k porozumění Frankova (1939) pojetí projektivní metody a také toho, co se odehrává mezi podnětem a osobou, která jej interpretuje: „Projektivní technika navozuje u jedince tendenci odhalit jeho způsob organizace zkušenosti tak, ţe jej vystaví působení pole (objektů, materiálu, zkušenosti) s relativně malou strukturou nezakotvenu v kulturních vzorcích, aby osobnost mohla projikovat do tohoto flexibilního pole svůj způsob vidění ţivota, své významy, akcenty, vzorce a zejména pocity. Tím vyvoláváme projekci privátního světa osobnosti jedince, neboť jedinec je nucen organizovat pole, interpretovat materiál a afektivně na něj reagovat― (402-403). Z jeho definice je zřejmé, ţe podnětové pole nemusí být přesně definováno, stačí jistá vágnost, která dovolí charakteristikám osobnosti, aby se projevily. Meyer s Kurtzem (2006) povaţují tento názor, který dosud v psychologické projektivní diagnostice dominuje, za nepřesný. Domnívají se totiţ, ţe styl odpovědí je z hlediska interpretace velmi důleţitý a můţe způsobit pervazivní vliv „viditelného― faktoru. V tematicko-apercepčních technikách můţe jít například jiţ o mnoţství slov či bohatost verbalizace nebo specifičnost vybraného podnětu, které vyvolá tento efekt. Někteří autoři rezignovali na projektivní charakter příběhů v tematicko-apercepčních technikách, jako například Roberts (Roberts, Gruber, 2009) v revizi své metody Roberts II, kdyţ se vzdal označení své metody jako projektivní. V pokusu revidovat TAT a nahradit jej podněty bliţšími soudobé realitě tak jde o v jeho pojetí spíše o sociálně kognitivní porozumění, řešení sociálních situací, apod. Podobně s barevnými obrázky postav v kaţdodenních situacích zacházejí téţ autoři TEMAS (Costantino, Dana, Malgady, 2007). Meyer s Kurtzem (2006) si v této nejasné situaci kladou otázku, jak diagnostické metody klasifikovat a hlavně, zda „projektivní metoda― není jiţ zastaralou nálepkou. Zjistili, ţe podněty, které by dříve byly označeny za projektivní, dostávají v posledních letech jiné názvy: performance tasks, behavioral tasks, constructive methods, free-response measures, expressive personality tests, implicit methods či atributive tests. V podstatě doporučují opustit dichotomii projektivní/objektivní a test označit podle převaţujícího způsobu interpretace. Přestoţe se snaţíme v co největší míře vyuţívat skórovacích systémů v hodnocení příběhů vyprávěných k tabulím TAT, tudíţ se opíráme o určitý koncept (interpersonální decentrace, emoční kvalita objektních vztahů, obranné mechanismy) a vyuţíváme kódovacích manuálů, přihlíţímke současně téţ k 105

projektivní hodnotě příběhů na všech úrovních analýzy, nejvíce pak, kdyţ hodnotíme obrany. Opustit projekci (i v pojmenování metody) by znamenalo ztratit moţnost vyjadřovat se k latentním obsahům i strukturám osobnosti, vedlo by to zřejmě i k odmítnutí konceptu nevědomí a jiţ uvedených mechanismů obran, a tudíţ by bylo i obtíţnější identifikovat patologii v reakcích na TAT či ROR tabule (Murstein, Mathes, 1996). Kongruence Přestoţe autoři zabývající se TAT neopomíjejí vyzývací charakter obrázků, kontrolovaných studií v této oblasti mnoho neexistuje. Kombinace klinické zkušenosti s výzkumnými nálezy vede k uţitečným přehledům, které poskytují vhled do interpersonálních a emočních témat, jeţ se obvykle v příbězích vyskytují (Bellak, Abrams, 1997, Aronow, Weiss, Reznikoff, 2001, Van Brunt, 2005, Teglasi, 2001) a lze je do jisté míry chápat jako orientační „normativní― východisko pro první fázi hodnocení příběhu. Aronow, Weis, Reznikoff (2001) povaţují za důleţité explorovat interakci mezi vyzývacím charakterem tabulí, testovou situací a vnitřním světem vypravěče. Úkolem examinátora je identifikovat „fakta― náleţející těmto zdrojům. Kongruence je důleţitá proto, ţe vypovídá o tom, co se odehrává mezi vnitřním světem klienta a obrázkem, který zde reprezentuje princip reality. Vyzývací charakter je vlastností podnětu evokovat určité percepční a emoční reakce, tvrdí Peterson a Schilling, (1983). Diskrepance mezi percepcí a subjektivní reakcí nás zajímá a i kdyţ jde primárně o percepční distorzi, její spojení s afektivním tónem či apercepcí je evidentní. Eronův výzkum (1950) usilující vytvořit normativní data zůstává unikátním pokusem v této oblasti: umoţňuje posoudit, do jaké míry se příběhy klientů odchylují od vztaţné diagnostické skupiny a hlavně zda jejich příběhy jsou kongruentní s takovými charakteristikami obrázku, jako je evokované téma, emoční tón, percepční přesnost, verbální produktivita či počet slov. Neexistuje ţádný skórovací systém pro TAT, který by byl široce akceptován. Z toho pak plynou problémy týkající se i výběru tabulí či určení jejich vyzývacího charakteru. Alvaradová (1994) zjišťovala evokativní podobnost tabulí TAT – dotazovala se zkoumaných osob, které tabule jsou si podobné, a také ji zajímalo, jak zkoumané osoby posuzují emoční intenzitu. Pomocí konsensuální analýzy určila, zda odpovědi dané skupiny 106

byly idiosynkratické či zda existuje něco společného v odpovědi na obrázky. Jako podobné (tedy nikoli idiosynkratické) byly posouzeny obrázky na tabulích 1 a 2, 13MF a 4, a 3 a 12M. Výsledky téţ ukazují podobnost v emocionálním ladění obrázku. Alvaradová to vysvětluje společným vyzývacím charakterem prvků na obrázcích (reprezentací objektů), takových jako je afektivní tón, emoční angaţovanost či sebeúcta a identita. Seedwaldtová (2006) pouţila k ověření vyzývacího charakteru TAT tabulí dobře propracovanou Luborského metodu zjišťující interpersonální témata v terapeutických narativitách (CCRT – Core Conflictual Relationship Theme, Luborsky, Crits-Christoph, 1998). Metoda CCRT je inspirována Murrayho skórovacím systémem (potřeby a tlaky)a byla autorem vyvinuta k identifikaci centrálního vztahu, vzorce nebo scénáře („konfliktu―), který je pro člověka vodítkem pro chování ve vztazích. V zásadě jsou pouţívány tři kategorie přání (W), reakce druhých lidí (RO) a reakce self (RS), aby se našly opakující se vzorce ve vztazích (podrobněji například Pokorný, Lakoštíková 2012, zde také informace o revidované podobě metody CCRT-LU). Výzkum Seedwaldtové ukázal, ţe tabule 1, 2, 4 a 13MF mají střední aţ silný vyzývací charakter pro všechny tři kategorie, zatímco tabule 3BM je stimulačně bohatá na obsahy související s RO a RS, ale chudá pokud jde o přání (W). Studie téţ implikuje dostatečnou vyzývací potenci tabulí (diferencovanost evokovaných témat u zvolených tabulí). Steinová et al. (2014) pouţili metodu SCORS – G (Social Cognition and Object Relations Scale – Global Rating Method ke zkoumání náleţitostí stimulů vybraných karet TAT (1, 2, 3BM, 4, 13MF, 12M, and 14). Výsledky ukázaly, ţe tabule 3BM a 13MF mají největší vyzývací potenciál pro patologické objektní vztahy, zatímco tabule 2 disponuje největším potenciálem pro adaptivní a zralé objektní vztahy. K obdobným závěrům došel Ehrenreich (1990) který se zaměřil na vyzývací charakter tabulí 1, 2,3BM, 12M, and 13 MF. Zkoumal obranné mechanismy, objektní vztahy a vyjadřování pudových impulzů. Zjistil, ţe vyprávění na podnět tabulí 3BM a 13MF obsahují uţívání nezralých obran, zatímco vyprávění u tabule 2 evokuje především zralé, adaptivní obrany. Jiné výzkumy se zaměřují na percepční jasnost, tj. na to, které objekty a sociální jsou na obrázku zřetelně a podobně lidmi identifikovány a se kterými mají klienti problémy (Rozenzweig a a Fleming, 1949). 107

Obrany Koncept obranných mechanismů, který byl do psychologie uveden Freudem v roce 1894 v článku The neuropsychoses of defence, se stal součástí diagnostiky osobnosti a od začátku je chápán jako součást psychopatologie (Freud, 1894/2000). Více neţ století klinického i výzkumného ověřování jednak tuto souvislost udrţelo – bez znalosti obran nemůţeme porozumět některým diagnózám, jako jsou například paranoia (spojená s obranným mechanismem projekce) či určitým afektivním stavům, pro jejichţ vznik je důleţitý mechanismus potlačení (Cramer, 1996). Vývojoví psychologové rovněţ zdůrazňují, ţe obranné mechanismy jsou součástí normálního vývoje a jejich funkcí je ochrana dětí před nadměrnou úzkostí a posilování sebeúcty (self-esteem), (např. Cassidy, 1988, Cramer, 1991, Elkind, 1976). Z vývojového pohledu se obranné mechanismy objevují chronologicky v průběhu dětství (Cramer,1991, Vaillant, 1977). Podle této koncepce se méně komplexní obrany ve vývoji vyskytnou dříve neţ komplexnější. Znamená to téţ, ţe obrany, které přestanou být vývojově adekvátní, ustupují vývojově vhodnějším, zralejším obranným mechanismům (Cramer,1991). Obranné mechanismy, které se jednou objeví, zcela nezmizí, ale zůstávají latentně funkční a za jistých okolností se mohou znovu aktivizovat (obecně za podmínky narušení psychického ekvilibria, psychického narušení, atd.). Avšak ukazuje se, ţe relativní síla potenciálně přítomných obran se v průběhu vývoje mění. Ostatně označování obranných mechanismů jako zralých nebo nezralých, simplexních nebo komplexních, primitivních nebo rozvinutých, infantilních nebo adaptivních v sobě toto vývojové hledisko zahrnuje (Cramer, 1996). Pozoruhodné jsou v tomto kontextu úvahy a pozorování Cramerové (Cramer, 1999, Cramer, Brilliant, 2001) o uvědomění si obranných mechanismů popření a projekce. V okamţiku, kdy si je dítě vědomo, ţe pouţívá obranný mechanismus, přestává mít obrana svoje zakotvení v nevědomí, a tudíţ ztrácí obě zmíněné funkce - jak ochranu před masivní úzkostí, tak upevňování sebevědomí. Jinak řečeno, jakmile si dítě uvědomí maskovací funkci obranného mechanismu, ten jiţ neodvrací znepokojující myšlenky nebo percepce. Cramerová předpokládala a výzkumně doloţila, ţe si dítě v takovém případě „vyvine― komplexnější a tudíţ zralejší mechanismus obrany (Cramer, 1991, Cramer, Brilliant, 2001).

108

Příběhy získané Tematicko-apercepčním testem poskytují bohaté informace o obranných mechanismech a jiţ v dřívějších přístupech se jejich autoři snaţili nastínit obecnější a dluţno téţ uvést, ţe víc intuitivní vodítka k jejich zachycení (např. Bellak, 1997, Henry, 1956, Holt, 1951). Chápeme-li obranný mechanismus jako formu myšlenkového procesu, pak příběh vyvolaný obrázky TAT je vhodným zdrojem pro identifikaci obran – například popření je myšlenkově vystavěno k proměně reality v něco, čím není, nebo zpochybnění existence něčeho, co je realitou. Naopak projekce je myšlenkovým procesem, který umoţňuje lidem přidat nějakou kvalitu či motivaci objektům či osobám, kterými ve skutečnosti nejsou vybaveni. Obranné mechanismy není snadné zkoumat dotazníky nebo pozorováním chování, jde totiţ o komplexní mentální procesy. Proto příběhy evokované obrázky TAT jsou příleţitostí k vyjádření různých druhů obran bez restrikcí délky či stylu (Cramer, 1996). V našem integrovaném interpretačním přístupu vyuţíváme Cramerové kódovací systém obran, který se v jejích výzkumech ukázal být dostatečně reliabilní (shoda mezi posuzovateli se pohybovala od 0,76 do 0,96). Současně je z jejích studií zřejmé, ţe jde o vývojově senzitivní přístup reprezentující různé stupně vývojového kontinua (Cramer, 1991). Validita přístupu byla Cramerovou ověřována v různých kontextech. Zjistila například, ţe v pozdní adolescenci souvisí kompetence se zralou obranou identifikace, jinak řečeno pokud adolescent pouţívá zralou obranu zaloţenou na interiorizaci mravů a hodnot společnosti a na získaných dovednostech a charakteristikách obdivovaných druhých lidí, pak projevuje větší kompetence. Avšak uţití projekce je naopak spojeno s menšími kompetencemi v adolescenci (Cramer, 2008). Kromě jiţ uvedého potvrzení vývojové povahy obranných mechanismů se Cramerová zabývala téţ vztahem obranných mechanismů k fyziologické reakci na stres a ve výzkumu (Cramer, 2003). Potvrdila například hypotézu, podle které nárůst diastolického krevního tlaku souvisí s identifikací, tj. komplexnějším obranným mechanismem, který vyţaduje důkladnější kognitivní propracování, naopak mechanismus projekce byl spojen s niţším diastolickým krevním tlakem pravděpodobně proto, ţe externalizované myšlenky a afekt redukovaly vnitřní kognitivní výkon. Spolu s řadou dalších výzkumů, které Cramerová provedla k validizaci svého systému a které shrnula v knize Protecting the self: Defense mechanisms in action

109

(2006), učinila z kódovacího systému obran interpretačně silný nástroj. Jeho uţitečnost ve výzkumu i diagnostice dokládají i jiní autoři (např. Porcerelli, et. al. 2004) Srovnatelné charakteristiky má snad jen Kraghův test obranných mechanismů (DMT, The Defense Mechanism Test, první verze 1969), v němţ jsou obrázky podobné TAT (v prvních Kraghových experimentech byly dokonce pouţity tabule TAT, Kragh 1960, 1969) prezentovány osobě pomocí tachistoskopu speciálně uzpůsobenému pro tento účel. V hologenetické proceduře se podněty opakovaně prezentují od subliminální úrovně expozice aţ po supraliminální čas 2 aţ 5 sekund. Obrázky jsou navrţeny tak, aby vyvolávaly u osoby určitou emoční nepohodu či konflikt (v sadě 6 obrázků jsou pouţity dva „emoční distraktory―) a v souladu s psychodynamickou teorií obran se předpokládá, ţe takové podmínky jsou nejvhodnější pro evokaci obran. Teoretickou koncepci osobnosti zaloţenou na procesech percepční konstrukce a rekonstrukce, v rámci níţ obranné mechanismy hrají významnou roli, vyvíjí Ulf Kragh od roku 1955 (viz Smith a Hentschel, 2004). V roce 1970 ji pak spolu s Gudmundem Smithem (Kragh, Smith, 1970) rozpracoval do podoby percepčně-genetického paradigmatu, které je dosud výzkumně ověřované. Percepčně genetická teorie percepce a osobnosti je mikrogenetická. Odkazuje ke strukturálnímu vývoji kognice (idea, percept, jednání) prostřednictvím kvalitativně odlišných stádií. Časový - ontogenetický úsek tohoto vývoje sahá od počátku kognice po její finální reprezentaci ve vědomí nebo aktualizaci (expresi) v jednání (Hanlon, Brown, 1989). Vědomý percept tedy není bezprostřední reflexí reality, ale revizí iluzorní, původně pravdivé kopie reality. DMT je na tomto předpokladu zaloţeno: kaţdá percepce se rozvíjí ze stimulace receptorů k percepci podnětů korespondujících se skutečností. Takový vývoj je zaloţen na mikroprocesech, které se v rychlém sledu objevují v normální percepci a jsou převáţně nevědomé a nezaznamenatelné. V podmínkách tachistoskopické expozice podnětu se tyto mikroprocesy zviditelňují s prodluţováním expozičního času. Pokud obsahy podnětů ohroţují subjekt a vyvolávají anxietu, pak se v takovém uspořádání aktivizují obranné mechanismy, které způsobují charakteristické změny v percepci. Je to dáno tím, ţe obranné mechanismy se úzkosti a ohroţení „zbavují― dříve, neţ je zachytí vědomí. Vnímané odchylky od prezentovaného podnětu jsou pak výsledkem působení obranných mechanismů. Tyto percepční distorze se staly Kraghovi podkladem pro formulaci deseti 110

kritérií, určujících druh obranného mechanismu: 1. Hrdina a/nebo vedlejší postava jsou rigidní, neţivotné nebo jsou maskovány nebo jde o zvířata (vytěsnění), 2. hrdina a/nebo vedlejší postava jsou od sebe separovány (izolace), 3. přítomnost ohroţení je vytěsněna nebo zlehčována (popření), 4. ohroţení se zvrátí ve svůj opak (reaktivní formace), 5. hrdina je agresivní a ohroţující (identifikace s agresorem), 6. hrdina je vnímán jako bezcenný nebo je mu ubliţováno, případně prostředky představují ohroţení hrdiny (autoagrese), 7. hrdina je opačného pohlaví (introjekce opačného pohlaví), 8. hrdina je zdvojen nebo multiplikován, identita centrální postavy je drasticky změněna (introjekce jiného objektu), 9. postupné a specifické změny hrdiny před tím, neţ se vedlejší postava stane ohroţující, případně sekundární změny vedlejší postavy, které jsou důsledkem působení hlavního hrdiny (projekce), 10. narušení struktury percepce, která byla před tím kvalitně artikulována (regrese). Kragh svůj systém podloţil výsledky výzkumů mnoha tisíc subjektů v různých souvislostech (Smith a Hentschel, 2004). Navzdory „percept-genetickému― teoretickému rámci, je Kraghův koncept obranných mechanismů blízký pojetí S. Freuda a jeho dcery Anny. Nejnovějším tematicko-apercepční metodou je Projektivní obrázkový systém pro hodnocení typu attachmentu u dospělých (AAP, The Adult Attachment Projective Picture System, George, West, 2012). Jako jediný z rodiny apercepčních testů byl od začátku vyvíjen tak, aby jeho reálie včetně podnětových obrázků byly v souladu s teorií attachmentu. Autoři spojení touto koncepcí zpočátku nevěnovali příliš pozornosti operacionalizaci obran, přestoţe Bowlby je definoval poměrně přesně a obšírně zdůvodnil jejich funkci v poruchách citové vazby (Bowlby, 2013/1980). Aţ po roce 2000 se vracejí k Bowlbyho konceptu defensivního vyloučení (defensive exlusion) a důkladně prozkoumávají roli obran v procesech souvisejících s citovou vazbou (např. Mikulincer, Shaver, 2007, Mikulincer, Shaver, Cassidy, Berant, 2009). Mikulincer se Shaverem (2007) rekonceptualizují Bowlbyho obranné vyloučení (Bowlby konkretizuje podmínky jako kompulsivní spoléhání se na sebe, jiní jako zavrhující styl citové vazby nebo vyhýbání se intimitě, blízkosti nebo vzájemné závislosti) a označují ji jako deaktivaci systému citové vazby. Jinak řečeno, cokoliv za normálních okolností aktivuje systém attachmentu, jako například fyzické nebo psychické ohroţení self, a vede k tendenci vyhledávat attachmentové figury, je potlačeno a nahrazeno narcistickou omnipotencí nebo popřením 111

(Mikulincer, et. al., 2004, Mikulincer, Shaver, Cassidy, Berant, 2009). Georgová s Westem (2012) vytvořili v souvislosti s AAP téţ kódovácí protokol obran a rozvíjejí tak Bowlbyho úvahy o obranách. Deaktivace jako obranné vyloučení je indikováno například v podobě odklonu pozornosti od emocí souvisejících s citovou vazbou a příklonem k sociálním rolím. V příbězích je patrný důraz na osobní odolnost, moc a autoritu a přehnané zabývání se intelektuálním výkonem a úspěchem. Interpersonální vazby mají podobu sexuálních vztahů, případně v nich dominuje odmítání a neposlušnost. Objevuje se u osob, které disponují vyhýbavým stylem citové vazby. Kognitivní odpojení znamená, ţe si jedinec uvědomuje, ţe se aktivoval systém citové vazby, ale v důsledku časového stresu klient upadá do zmatku a nejistoty, neprozkoumává detaily situace a má tendenci odpojit emoci ze vztahů, coţ se v příbězích projevuje jako glosování, vysvětlování případně nezvládnutelný vztek. Tato obrana se vyskytuje u lidí s ambivalentním typem citové vazby. Nejzávaţnější obranou je segregace od systému attachmentu. Jde o úplné defensivní vyloučení zpravidla u extrémně traumatizovaných jedinců, u nichţ dochází k disociaci vzpomínek a emocí, které nejsou přístupné vědomé reprezentaci. Segregovaný systém má tendenci k zhroucení, coţ vede ke stavům psychické dysregulace, které korespondují s desorganizovaným stylem attachmentu. V příbězích se objevují takové charakteristiky jako je masivní strach a ohroţení, setrvalé selhávání ochrany ze strany primárních postav nebo těch, které je suplují, abdikace péče. Hrdinové nemají v příbězích „věci― pod kontrolou, jsou bezmocní, izolovaní a pociťují prázdnotu. Trpí vtírajícími se, obvykle děsuplnými myšlenkami. Kognitivní konstrikce vede k pervazivní imobilizaci osobnosti.5

5

Terminologická poznámka: Obranný mechanismus je teoretický konstrukt popisující kognitivní operace

vyskytující se na nevědomé úrovni, jejichţ funkcí je modifikovat vědomou zkušenost myšlení a emočního proţitku. Specifické obranné mechanismy jsou definovány specifickými kognitivními operacemi. Obrany nebo „defenzivita― je obecnější termín, které chrání jedince před úzkostí, ztrátou sebeúcty či jinými rušivými emocemi. Defenzivita je zčásti zastoupena obrannými mechanismy, ale vedle toho existují i jiné prostředky, které zahrnuje. Například vědomé rozhodnutí jednak jinak, neţ jak to jedinec pociťuje, coţ u obranného mechanismu není moţné. Obranný mechanismus je vţdy nevědomý, zatímco defenzivita můţe být vědomím rozpoznána (Cramer, 2003).

112

Objektní vztahy a emoce K posouzení objektních vztahů v našem přístupu jsme pouţili méně známou a méně pouţívanou metodu Afektivní škálu Antoinette Thomasové (2008), která se nám i v minulosti osvědčila především v kombinaci se škálou zaměřenou na hodnocení interpersonální decentrace (Thomas, Čermák, Fikarová, 2012, Jenkins, Čermák, Fikarová, 2012). Koncept objektních vztahů nabyl zejména v psychodynamickém (psychoanalytickém) teoretickém rámci paradigmatických podob. Teorie objektních vztahů se vyvíjely s důrazem na porozumění jemnějších nuancí self a druhých v reálném i v „reprezentovaném― světě (Fairbairn, 1952, Guntrip, 1969, Blatt, Blass, 1990, Sutherland, 1980, Westen, 1990, Winnicot, 1965). V psychoanalýze se postupně posunul důraz z pudových tendencí k interpersonálním vztahům (Greenberg, Mitchel, 1983) a navíc v soudobých teoriích je patrná inspirace Piagetovými koncepty kognitivního vývoje a stálosti objektu (např. Westen, 1991a nebo Blatt, 1974). Kernberg (1975, 1976, 1982, 1984) se pokusil spojit obecný model vývoje objektních vztahů se strukturální teorií psychopatologie, coţ ho dovedlo k vypracování koncepce pěti diskrétních stádií vývoje objektních vztahů, jeţ je zjevně inspirované úvahami Mahlerové o separačně individuačním procesu (Mahler, 1968) 6 Podobně o objektních vztazích uvaţuje i Kohut (1971,1977/1991), kdyţ zachycuje vývoj self jako fragmentovaného, nukleárního (jádrového). Novým prvkem je však bipolarita struktury a oscilace mezi dvěma póly utvořeného jádrového self. Jedním pólem je a grandiózní a omnipotentní self, druhý pól je tendence k reprezentaci idealizovaného rodičovského imaga. Jinak řečeno dítě realizuje své ambice a schopnosti ve vztahové matrici mateřské podpory, konsistence chování, empatie a zrcadlení. Psychopatologická 6

Psychoanalytické koncepce objektních vztahů nabízejí promýšlení bohatého empirického materiálu jiţ od

Freudových dob, specificky jsou pak rozvíjeny Kleinovou (1948), Fairbarnem (1952), Winnicottem (1956), Sandlerem a Rosenblattem (1962a), později téţ zmíněným Kernbergem (1976), nebo Kohutem (1966, 1971). Kernbergova (1976) koncepce zahrnuje tato vývojová stádia objektních vztahů: 1.normální autismus neboli primární nediferencované stádium, 2.normální symbióza neboli stádium primárních nediferencovaných selfobjektních reprezentací, 3. Diferenciace self od objektních reprezentací, 4. Integrace self-reprezentací, objektových reprezentací a vyšší úroveň intrapsychických struktur odvozených z objektních vztahů, 5. Konsolidace superega a integrace ega.

113

symptomatologie se pak rozvíjí tehdy, jestliţe matka selhává v empatii a zrcadlení především ve fázi formování idealizovaného rodičovského imaga. Za takových podmínek se rozvíjí rigidní obranné struktury a narcistická patologie. Podle Westena (1991) většina psychoanalytických koncepcí objektních vztahů poměrně adekvátně integrují princip objektních vztahů do vývojové trajektorie, avšak většina z nich podcenila vliv deprivace nebo zneuţití v prvních letech ţivota jedince, roli reprezentace já a druhých ve zprostředkování interpersonálních vztahů, nebo dostatečně nevěnují pozornost zkušenosti odmítání, hněvu, empatické prázdnotě a nedostatku emoční rezonance na straně primárních objektů – rodičů. Vývojový princip při posuzování objektních vztahů se přirozeně promítl i do přístupů hodnocení příběhů evokovaných TAT. Výzkumně nejpouţívanější Westenův systém SCORS (the Social Cognition and Object Relations Scale) validně identifikuje v textu jiţ zmíněné narušení objektních vztahů u osob s hraniční poruchou osobnosti (Westen, 1991a, Cramer, 1996), ale jejich diagnostická účinnost se zjišťuje i u jiných syndromologických jednotek z DSM-IV, jako jsou antisociální a narcistická porucha osobnosti z clusteru B či poruchy osobnosti z clusteru C, tj. vyhýbavá, závislá a obsedantně kompulsivní (Ackerman, et. al., 1999). Kromě SCORS je k hodnocení objektních vztahů pouţívána téţ Uristova (1977) škála MOA, především však pro hodnocení odpovědí na Rorschachovy tabule. Avšak její uţitečnost v klinické diagnostické situaci je širší. Tuber (1992) i například chápe jako schůdný prostředek pro porozumění a hodnocení interpersonální zkušenosti obecně. Bylo by moţné ji aplikovat i na příběhy evokované TAT. Je však zřejmé, ţe tuto její potenciální roli převzal SCORS. Kellyová (1996) vyuţila oba nástroje – MOA a SCORS – k hodnocení fungování objektních vztahů v preodidipalní a latentní fáze vývoje dětí s různými potíţemi od mírných problémů s adaptací a situační reaktivitou aţ po poruchy chování, schizofrenii a hraniční stavy a její nomotetické i idiografické nálezy nejenom ţe poskytují důleţité informace o strukturálně vývojovém fungování osobnosti, ale umoţňují přesnější formulace týkající se terapeutického plánu. V jejím výzkumu děti emocionálně narušené měly niţší skóry ve všech škálách SCORS ve srovnání s Westenovým (Westen, et. al., 1991) normativním vzorkem. Dále zjistila, ţe děti s emočními problémy, avšak

114

nezneuţívané, vykazovaly méně narušené objektní vztahy ve srovnání s dětmi, které byly vystaveny fyzickému, sexuálnímu a emočnímu zneuţívání (viz téţ Ornduff, et al., 1994). Westen, Lohr, Silk, Gold a Kerber (1990) dále například zjišťují, ţe pomocí SCORS lze odlišit pacienty s BPD od depresivních pacientů – pacienti s hraniční poruchou osobnosti mají v příbězích slabě diferencované reprezentace lidí s egocentrickými tendencemi, vyskytuje se zlovolné naladění ve vztazích s druhými, patrné jsou obtíţe v investování emocí do vztahů a problémy s dodrţováním morálních standardů. Rovněţ výzkum fyzicky a sexuálně zneuţívaných dívek (Ornduff, Kelsey, 1996) podporuje všeobecně sdílenou a řadou studií podporovanou souvislost s pozdějším rozvojem BPD. Dívky zkoumaného souboru vykazovaly méně zralé projevy na všech škálách SCORS ve srovnání s dívkami, které nebyly zneuţívány. Navíc sexuálně zneuţívané dívky ve srovnání s oběma skupinami vnímaly vztahy jako významně ohroţující a hostilní. Tento nález je konzistentní s výsledky podobných studií (např. Ornduff, Freedenfeld, Kelsey, Critteli, 1994, Westen,et al., 1990b). SCORS tedy dominuje při posuzování objektních vztahů v TAT příbězích, jiné škály se téměř nepouţívají. Z výsledků dosavadních výzkumů s pouţítím SCORS-TAT, které byly prováděny především u zneuţívaných ţen a dívek (Westen, et al.,1990b, Ornduff, et al.,1994, Freedenfeld, et al.,1995, Ornduff and Kelsey, 1996, Pistole, Ornduff,1995, Kelly,1996, West,1998, Pica et al., 2001, Kernhof, et. al.,2008), je zřejmé, ţe jsou objektní vztahy v příbězích zejména sexuálně zneuţívaných ţen a dívek ve srovnání s ţenami a dívkami s jinou symptomatologií či bez psychologicko-psychiatrické péče charakterizovány konceptualizováním nenávistného zlovolného, trestajícího, nepředvídatelného a ohroţujícího interpersonálního světa, narušenými a desorganizovanými objektními vztahy, hostilními interakcemi, mnohem agresivnějšími obsahy v příbězích, přítomností paralyzujících bolestných interakcí, niţší úrovní kapacity pro emoční angaţovanost ve vztazích, silným negativním proţíváním, depresí, anxietou, strachem ze sexuality, méně komplexní či fragmentovanou organizací zkušenosti, častějším vyjadřováním pocitů viny, vyšším výskytem sexuálních témat nebo témat zneuţití, výskytem nezralých obranných mechanismů jako je splitting, projekce nebo projektivní identifikace se zneuţívajícími rodiči, dále pak primitivní a zjednodušující reprezentací protagonistů, neosobním popisem chování protagonistů příběhů, a vyhýbání se emocím a myšlenkám. K podobným závěrům dospěl i Čermák et al. (2014) ve výzkumu 115

extrémně traumatizovaných dívek (pacientek, u kterých bylo diagnostikováno komplexní vývojové trauma). Podle Thompsonové (1986) jsou v „afektivně zralém― příběhu emoce vázány na konkrétní situace či události a osoby, tudíţ nejsou vyjadřovány vágně a globálně. Ve „zralém― vyprávění jsou pocity komplexně artikulovány (zasazeny do kognitivních sítí), zpracovány na úrovni specifického porozumění (s uvedením kontextu vzniku emoce, jejich významů, prosociálně vymezených osobních cílů, respektujících nuance podnětu, který emoci vyvolal) a s vyjádřením způsobů jejich zvládnutí nebo přerámování (podobně o nejvyšší úrovni emočně zralých objektních vztazích identifikovaných v příbězích TAT píše Teglasi (2010) či Thomas (2008). Mentalizace a interpersonální decentrace Z dosavadní argumentace je patrné, ţe klíčovou roli v rozumění příběhům evokovaných TAT hraje emoce – je důvodem k vyprávění příběhu (tenze vzniklá apercepcí podnětu), je nositelem dynamiky příběhu (dilema tvořící jádro zápletky), umoţňuje nám porozumět obranným mechanismům (například potlačené či segregované emoce) a vyznat se v emoční kvalitě či vývojové úrovni objektních vztazích. TAT evokuje emoce vznikající a regulované v interpersonálních vztazích, proto je třeba si poloţit otázku, co se vlastně mezi dvěma lidmi odehrává? Druhý člověk není vnímán jen jako „objekt―, ale jako reflektující bytost s vlastními myšlenkami, touhami, emocemi, postoji, přesvědčeními. Co se vše musí stát, aby si jedinec byl vědom svých psychických procesů ve vztahu k druhému, aby reflektoval, ţe jeho jednání, emoce a myšlení ovlivňuje druhé? Knox (2003) povaţuje „reflektivní funkci― za termín, který odpovídá na výše poloţené otázky lépe neţ mentalizace, metakognitivní monitorování nebo mind-mindeness, neboť zahrnuje vše, co tyto koncepty (a lze dodat, ţe i jiné koncepce, jako je teorie mysli, mentální reprezentace, mindfulness, interpersonální decentrace, empatie, interiorizace). Reflektivní funkce totiţ zachycuje zásadní atribut lidské psychiky – kapacitu uvědomovat si sebe a druhé jako existenci psychického (převáţně emočního) bytí, ale také jako fyzických objektů. Knox spojuje reflektivní funkci s attachmentem kdyţ tvrdí, ţe její úroveň závisí na utváření adekvátních vnitřních pracovních modelů mentálního fungování ve všech myslitelných aspektech včetně emocí, intencí, tuţeb či myšlení. Knox vyjadřuje tuto funkci téţ jako metareflexi, jako 116

konstrukci vnitřních pracovních modelů na základě vnitřních pracovních modelů. Téţ Fonagyho práce (např. Fonagy 1993) jsou empirickou evidencí předpokladu, ţe reflektivní funkce se můţe rozvinout pouze v podmínkách rozumné bezpečné citové vazby. Rovněţ výzkumy Mainové (Main, Goldwyn, 1995), v nichţ byla pouţita metoda AAI (Adult Attachment Interview) ukazují, ţe reflektivní funkce posilují schopnost vyprávět koherentní a reflektující autobiografické narace. Knoxovy amplifikace konceptu reflektivní funkce, respektive mentalizace, jsou uţitečné i pro interpretaci TAT příběhů a ukazují na spojitost s interpersonální decentrací, která je v našem přístupu centrálním interpretačním rámcem. Reflektivní funkce je zdrojem našeho nastavení na hledání významu a schopnosti symbolizovat. V příbězích se pak projevuje jako a) narativní kompetence, coţ je schopnost rozeznat příčiny a následky, které propojují různé události do jednoho smysluplného celku, b) intencionalita, coţ je schopnost dosahovat cílů a naplňovat touhy, Knox ji nazývá „mentálním apetitem―, c) zhodnocení, coţ je schopnost posoudit hodnotu relativního významu zkušenosti, d) individuace, coţ je schopnost si uvědomit, ţe druzí lidé reprezentují nezávislé subjektivity. Výzkumné i klinické propracování konceptu mentalizace bylo zřejmě inspirováno výzkumy v oblasti teorie mysli. Tu bychom mohli stručně definovat jako schopnost brát v úvahu stavy mysli při předvídání chování druhých lidí. Tato kapacita (teorie mysli) umoţňuje porozumět psychologicky relevantním příčinám a následkům a tak přesněji anticipovat postoje druhých lidí. Historicky však všem těmto pokusům předcházely Fefferovy výzkumy (Leeper et al., 2008). Nakonec i vymezení interpersonální decentrace jako schopnosti odlišit vlastní city a myšlenky od citů a myšlenek druhých, či jejího vyššího vývojového stupně – internalizace – kdy je jedinec reprezentován jako objekt pocitů, myšlenek nebo záměrů druhého ukazuje, ţe jde o významově blízké pojmy. Patří sem i mindfullness, schopnost definovná jako záměrné zaměření pozornosti na přítomný okamţik s důrazem na akceptaci všeho, co přichází (Kabat-Zinn, 1996). Je to vědomý pokus eliminovat kognitivní elaboraci, aby bylo moţno pozorněji sledovat věci, tak jak se vynořují bez prekoncepcí o tom, jaké by měly být. Introspektivní povaha tohoto postoje vede k soustředění na tělesné proţívání, na myšlenky a pocity, avšak důleţitým aspektem zůstává udrţet oddělenost vnitřního a vnějšího světa, aby akceptující otevřenost

117

byla i decentrujícím postojem (Segal, et al., 2002, Allen, 2013), tj. aby myšlenky byly chápány jako myšlenky, emoce jako emoce, vzpomínky jako vzpomínky, apod. Nakonec se nabízí i koncept empatie, který splňuje „mentalizační― podmínky. Například Teglasi, Locraft a Felgenhauer (2008) vymezují empatii jako zástupnou emoční odezvu vyvolanou rozpoznáním emočního stavu od u druhého člověka, který je vnímán jako odlišný od vnímatele. Důleţitým aspektem je kongruence emočních stavů obou aktérů, tj. jde o komplexní proces umoţňující oběma zakoušet různé emoce, které odpovídají vnitřním stavům a kognitivním perspektivám druhých. Empatie je podle Teglasiové et al (2008) doprovázena moţností prosociálně reagovat. Protoţe z klinicko-psychologického a diagnostického úhlu pohledu s interpersonální decentrací nejvíce souvisí mentalizace, je třeba jí věnovat více pozornosti. Teorie mentalizace (Bateman, Fonagy, 2006, 2012, Allen, Fonagy, Bateman, 2008, Allen, 2013) je rozvinutím psychoanalytické teorie, je propojována s teorií attachmentu (např. Main 1991), filozofií mysli a obohacována výzkumy z oblasti teorie mysli (Baron-Cohen, Leslie, Frith, 1985). Koncept mentalizace je definován jako kapacita rozumět lidskému chování v termínech vnitřních mentálních stavů, jako jsou myšlenky, pocity, přání, potřeby. Mentalizace je tedy jednak sebereflexe, jednak reflexe druhých v termínech mentálních vnitřních stavům nebo téţ kapacita rozumět a interpretovat mentální stavy druhého člověka, zejména ty, které jsou zaloţeny na emocích. Jde téţ o schopnost uznat mentálním stavům jejich reprezentační povahu. Mentalizace je procesem, jehoţ prostřednictvím jedinec implicitně a explicitně interpretuje svá jednání i jednání druhých jako smysluplná na základě intencionálních mentálních stavů jako jsou osobní touhy, potřeby, pocity, přesvědčení atd. (Fonagy, 1991, Bateman, Fonagy, 2004). Mentalizace nám dovoluje reprezentaci mentálních stavů v symbolických termínech, coţ je klíčové pro porozumění emoční regulace, neboť právě tento aspekt je odpovědný za to, ţe se jedinec dokáţe vyhnout nekontrolovanému zaplavení extrémními emocemi. Důraz na emoce v našem hodnotícím systému se tak jeví být oprávněný. Emoce má v mentalizaci integrativní roli, coţ zdůraznňují Monsen et al. (1996). Tito autoři vyvinuli teorii afektivního vědomí (affect consciousness), která odkazuje k vzájemným vztahům mezi aktivovanými emočními zkušenostmi a schopností jedince je vědomě vnímat, tolerovat, reflektovat a vyjadřovat je (Solbakken, Hansen, Monsen, 2011). Jde o psychický 118

proces, který integruje emoci do kognice, motivaci i chování. Zahrnuje schopnost vyuţít adaptivní vlastnosti emocí a kapacitu k toleranci a regulaci emoční aktivace. V poslední době se pozornost výzkumníků upíná nejenom na porozumění emočního proţívání self, ale téţ se rozšiřuje na oblast vědomí emocí ve vztahu k druhým (Lech et al., 2008). Schopnost mentalizovat můţe být operacionalizována jako reflektivní funkce a můţe být měřena pomocí RF škály (Fonagy, Target, Steele, 1998). Výzkumy s touto škálou byly zaměřeny převáţně na intergenerační přenos attachmentových vzorců (např. Fonagy et al. 1991, Slade et al, 2005), v menší míře pak na klinické soubory osob, které vykazovaly sníţenou schopnost mentalizace, jako jsou pacienti s poruchami osobnosti (např. Fonagy et. al 1991, Levy et al., 2006, Fossati et al, 2014), dále pak klienti poruchami příjmu potravy (např. Fonagy et al, 1996), případně pacienti trpící depresí (např. Taubner et al., 2011). Fonagy se spolupracovníky (Fonagy et al., 1991, Bateman Fonagy, 2004) ve výzkumech věnovaných vztahu mezi mentalizací a BPD opakovaně zjišťovali, ţe hraniční porucha osobnosti souvisí s nestabilní kapacitou k mentalizaci, jinak řečeno pokud se mentalizace vyvíjí insuficientně, pak schopnost seberegulace je narušena. (Fonagy, Gergerly, Jurist, Target, 2002). V jedné z mála studií mentalizace u osob, které spáchaly trestný čin Levinson s Fonagym (2004) zjistili, ţe delikventi vykazovali niţší schopnost mentalizace ve srovnání s pacienty s poruchami osobnosti a přirozeně i v komparaci s osobami bez psychiatrické historie v anamnéze. Mentalizační teorie, jak bychom mohli nazvat rodinu konceptů usilujících o porozumění reflektivního fungování v interpersonálních vztazích, jsou důleţité proto, ţe objasňují vztah mezi vnitřním a vnějším světem jedince a umoţňují nám odhadnout, s jakými problémy se klient bude pravděpodobně potýkat. V důsledku tento zastřešující pohled můţe nasměrovat diagnostika či terapeuta na jádro klientova problému, jemuţ se pak diagnosticky a terapeuticky můţe důkladněji věnovat. Validita a reliabilita skórovacích systému Interpersonální decentrace a Afektivní škály V příbězích evokovaných TAT nacházíme reprezentace problematických i neproblematických, či opakujících se vzorců projevů (obsahová validita). To nám umoţňuje zamýšlet se nad abstraktnějšími kategoriemi, které odkazují k vlastnostem osobnosti. Toho 119

vyuţívají skórovací přístupy, které pokud moţno přesně vymezují, jak příběh analyzovat, čeho si všímat, aby bylo moţno se posléze vyjádřit ke konceptualizované vlastnosti. Prvotní úvaha o validitě vede k tématům, která se v příbězích objevují, k čemuţ je nutné vzít v potaz vyzývací charakter tabulí (viz výše v diskuzi). V současných výzkumných nálezech například dlouhou dobu autoritativní Bellakův normativní přístup k tématům evokovaným TAT nenachází podporu. Ukazuje se, ţe TAT příběhy poskytují především diferencovaný vhled do objektních vztahů (např. Alvarado, 1994, Westen 1991, Rosenberg, Blatt, Oxman, McHugo, Ford, 1994). Někteří autoři referují o vysoce diskriminačním profilu témat obsaţených v TAT příbězích, jako jsou depresivní symptomatologie, ale i jiných osobnostních vlastností a jejichţ predikční validita je dokonce vyšší, neţ témata získaná jinými metodami, jako jsou deníky, autobiografická vyprávění apod. (Schnurr, Rosenberg, Oxman, 1992). Povaha úkolu – vyprávění příběhu na tabule s různým podnětovým obsahem - činí problematickým stanovení vnějšího kritéria pro posouzení kriteriální validity. Například krátkodobé externalizované jednání nedostatečně koresponduje s testovými skóry, např. vysoká míra agrese zjištěná v příbězích TAT nemusí nutně znamenat aktuální agresivní jednání (Groth-Marnat, 2009). Konstruktivní validita je uspokojivá u takových konstruktů jako jsou motiv výkonu, moci a afiliace (Lundy, 1988), ale také u obranných mechanismů (Cramer, 1988) a u objektních vztahů konceptualizovaných v interpretačním systému SCORS (Westen, 1991). Ackerman, et. al. (2001) referují o vysoké konvergentní validitě škály objektních vztahů v příbězích TAT SCORS (Westen, 1991) a škále objektních vztahů MOA (Urist, 1977) v Rorschachově metodě. Validita Interpersonální decentrace a Afektivní škály byla ověřována v nemnoha studiích (viz výše). Lečbych a Hosáková (2014) zjistili, ţe pacienti se schizofrenií vyprávějí k TAT tabulím příběhy, které mají niţší úroveň interpersonální decentrace ve srovnání s jinými klinickými skupinami. Jejich výsledky přinesly téţ podněty ve vztahu k pouţitým tabulím TAT, zejména k tabuli 1 a 3BM, kde pacienti se schizofrenií získali nejniţší průměrný skór v interpersonální decentraci. Tento nález částečně podporuje zjištění Dobbse (2003, in Leeper, Dobbs a Jenkins, 2008), podle kterého neklinická populace dosahuje na tabuli 1 nejvyšší průměrný skór a na tabuli 10 nejniţší průměrný skór interpersonální decentrace. V našem výzkumu jsme zvolili jiný přístup, zaměřili jsme se na potenciál tabulí 120

diferencovat mezi oběma zkoumanými soubory. Ukázalo se, ţe k tabuli 4 se objevilo nejvíce signifikantních rozdílů a tudíţ lze říci, ţe jde o tabuli, která nejlépe diferencuje problémové a neproblémové adolescenty. V našem dosud nepublikovaném výzkumu (Urbánek, et.al., in press) jsme porovnávali zjištění pomocí systémů motivů, interpersonální decentrace a kvality objektních vztahů (afektivní škála). Zjistili jsme smysluplné souvislosti mezi motivem afiliace a počtem skórovatelných jednotek Interpersonální decentrace, ale i vztah k internalizační úrovní ID (tj. úrovně 5 aţ 9). V příbězích s dominantním motivem afiliace tak pravděpodobně najdeme vyšší počet jednotek ID a příběhy se budou vyznačovat vyšší úrovní mentalizace (internalizace). Záporně koreluje motiv moci a revidovaný motiv moci s nepřiřazeným afektem. V disertační práci jsem se pokusila posílit validitu interpretačních systémů Interpersonální decentrace a Afektivní škály. Zjistila jsem, ţe oba systémy jsou citlivé vůči manifestním obtíţím v chování adolescentů – adolescenti s problémy v chování vykazují niţší úrovně interpersonální decentrace ve srovnání s adolescenty bez problémů v chování, téţ úroveň objektních vztahů identifikovaná pomocí Afektivní škály je u adolescentů s problémy v chování méně zralá neţ u adolescentů bez problémů v chování. Zjištění týkající se reliability typu shody mezi posuzovateli je v souladu s údaji v literatuře, tj. v našem případě se hodnota korelace pohybovala od 0,7 do 1. Je třeba uvést, ţe pouţívání TAT v klinické praxi je odlišné od striktního psychometrického výzkumného zacházení s metodou. Například Karon (2000) zjišťuje, ţe diagnostici při popisu osob na základě TAT příběhů dosahovali shody s anamnestickými údaji nezávisle na sobě, i kdyţ se orientovali na různé aspekty osobnosti. Slabá shoda mezi posuzovateli zde neznamená nepřesnost metody, ale různé přístupy k příběhům, coţ samo sobě je relevantní a uţitečné z hlediska diagnostiky i následné terapie.

121

Pouţitá literatura: Ackerman, N. (1958). Psychodynamics of family life. New York: Basic Books Ackerman, S. J., Clemence, A. J., Weatherill, R. and Hilsenroth, M. J. (1999). Use of TAT in the assessment of DSM-IV cluster B personality disorders. Journal of Personality Assessment, 73, 422 – 448. Ackerman, J., Hilsenroth, M. J., Clemence, A. J., Weatherill, R., Fowler, J. C.(2001). Convergent Validity of Rorschach and TAT SCales of Object Relations. Journal of Personality Assessment, 77 (2), 295-306. Aldao A., Nolen-Hoeksema S., Schweizer S. (2010). Emotion-regulation strategies across psychopathology: a meta-analytic review. Clinical Psychology Review, 30, 217–237. Allen, J. G. (2013). Mentalizing in the development and treatment of attachment trauma. London: Karnac Books, Ltd. Allen, J. G. (2013). Restoring mentalizing in attachment relationships: Treating trauma with plain old therapy. Washington, DC, London: American Psychiatric Publishing, Inc. Allen, J. G., Fonagy P., Bateman A. W. (2008). Mentalizing in clinical practice. Washington, DC, London: American Psychiatric Publishing, Inc. Alexander, J. E. (1988). Personality, psyhcological assessment and psychobiography. Journal of Personality, 56, 265-294. Asch, E. (1952). Group forces in the modification and distortion of judgments. Social psychology. Englewood Cliffs, NJ, US: Prentice-Hall, 450-501. Bateman, A. W., Fonagy, P. (2004). Psychotherapy for borderline personality disorder: Mentalization based treatment. Oxford: Oxford University Press. Bateman, A. W., Fonagy, P. (2006). Mentalizing and borderline personality disorder. Hoboken, NJ: Wiley, Inc. Bateman, A. W., Fonagy, P. (2012). Handbook of mentalizing in mental health practice. Arlington, VA: American Psychiatric Publishing, Inc. Baron-Cohen, S., Leslie, A., M., Frith, U. (1985). Does the autistic child have a „theory of mind―? Cognition, 21, 37-46. Bellak, L., Abrams, D. M. (1997). The Thematic Apperception Test, the Children’s Apperception Test and the Senior Apperception Technique in clinical use 122

(6th ed.). Boston: Allyn & Bacon. Blatt, S. J., Blass, R. B. (1996). Attachment and separateness: a dialectical model of products and processes of development throughout the life cycle. Psychoanalytic Study of the Child 45: 107-127. Boszormenyi-Nagy, I., & Spark, G. M. (1973). Invisible loyalties, reciprocity in intergenerational family therapy. New York: Harper & Row. Bott, E. (1957). Family and social network. London: Tavistock. Bouvet, M. (1959). Clinical analysis. In S. Nacht (Ed.), Psychoanalysis of today. New York York: Grune & Stratton. Bruner, J. (1991/1994). The narrative construction of „reality". In M. Ammaniti, D.S. Stern (eds), Psychoanalysis and development, Represenation and Narratives, New York, London: New York University Press, 15-38. Bowlby, J. (2013). Ztráta. Smutek a deprese. Praha: Portál. Bruner, J. (1996/1999). The culture of education.Cambridge, London: Harvard University Press. Burgess, E. W., Locke, J. H., & Thomas, M. (1963). The family from institution to companionship. New York: American Book. Campos, J. J., Frankel, C. B.,Carmes, L. (2004). On the nature of emotion regulation. Child Development, 75, 377–394 Cassidy, J. (1988). Child-mother attachment and the self in 6-year olds. Child Development, 59, 121–134. Chapman, B. P. (2008) Edith Weisskopf‗s Transcendence Index. In S. R. Jenkins, (Ed.), Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques (89–102). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. Cole P. M., Hall S. E. (2008). Emotion dysregulation as a risk factor for psychopathology. In T. P. Beauchaine, S. P. Hinshaw (Eds.), Child and adolescent psychopathology (265– 298). Hoboken, New Jersey: John Wiley & Sons Inc. Costantino, G., Dana, R. H., Malgady, R. G. (2007). TEMAS (Tell-me-a-story). Assessment in multicultural societes. Mahwah, New Jersey: LEA Cramer, P. (1991a). The development of defense mechanisms: Theory, research and assessment. New York: Springer-Verlag. Cramer, P. (1996). Storytelling, narrative, and the Thematic Apperception Test. 123

New York: The Guilford Press. Cramer, P. (1997). Identity, personality, and defense mechanisms: An observer-based study. Journal of Research in Personality, 31,(1), 58–77. Cramer, P. (1998). Defense mechanism in contemporary personality research: Coping and defense mechanisms: What is the difference? Journal of Personality, 66, 919-946. Cramer, P. (1998). Threat to gender representation: Identity and identification. Journal of Personality, 66, 335–357. Cramer, P. (2001) The unconscious status of defense mechanisms. American Psychologist, 56(9), 762-763. Cramer, P. (2002). The defense mechanisms manual. Online dostupné na http://www.williams.edu/Psychology/Faculty/Cramer/cramer.html Staţeno 26. 8. 2008. Cramer, P. (2002). Defense Mechanisms, Behavior, and Affect in Young Adulthood. Journal of Personality, 70, 103-126. Cole, P. M., Deater-Deckard, K. (2009). Emotion regulation, risk, and psychopathology. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 50, 1327–1330. Cramer, P. (1991). The development of defense mechanisms: Theory, research and assessment. NewYork: Springer-Verlag. Cramer, P. (1996). Storytelling, narrative, and Thematic apperception test. New York: The Guildford Press. Cramer, P., Brilliant, M. A. (2001). Defense use and defense understanding in children. Journal of Personality, 69, 2, 297-322. Cramer, P. (2003). Defense mechanisms and physiological reactivity to stress. Journal of Personality, 71(2), 221 – 244. Cramer, P. (2004). Story telling, narrative and the Thematic Apperception Test. New York: The Guilford Press. Cramer, P. (2006). Protecting the self. Defense mechanisms in action. New York: The Guilford Press. Cramer, P. (2007). Longitudinal study of defense mechanisms: Late childhood to late adolescence. Journal of Personality, 75, 1–23. Cramer, P. (2008). Identification and the development of competence: A 44-year

124

longitudinal study from late adolescence to late middle age. Psychology and Aging, 23, 2, 410–421. Coonerty, S. (1986). An exploration of separation-individuation themes in the borderline personality disorder. Journal of Personality Assessment, 50, 501-511. Čermák, I. (2006). Podnětové charakteristiky tabulí Tematicko-apercepčního testu. In I. Čermák, J. Ţenatý (Eds.), Rorschach a projektivní metody 1/2005 (163–189). Brno: Nakladatelství MSD a Česká společnost pro Rorschacha a projektivní metody. Čermák, I., Fikarová, T. (2007). Kognitivní charakteristiky příběhů v TAT a jejich diagnostický význam. In J. Ţenatý, I. Čermák, R. Telerovský (Eds.), Rorschach a projektivní metody 2/2006 (175–212). Praha: Nakladatelství IPVZ a Česká společnost pro Rorschacha a projektivní metody. Čermák, I., Fikarová, T. (Eds.). (2012). Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy. Nové Zámky: Psychoprof. Čermák, I., Fikarová, T. (2012b). Stručná historie TAT a vzniku knihy Tematickoapercepční test: interpretační perspektivy. In I. Čermák, T. Fikarová (Eds.), Tematickoapercepční test: interpretační perspektivy, (7–20). Nové Zámky: Psychoprof, spol. s.r.o. Čermák, I., Fikarová, T. (Eds.) (2012a). Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy. Nové Zámky: PSYCHOPROF, s.r.o. Čermák, I., Fikarová, T. (2012c). Osobnost Lucie: je moţné integrovat zjištění zaloţená na různých interpretačních přístupech k příběhům? In I. Čermák, T. Fikarová (Eds.), Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy, (603–643). Nové Zámky: Psychoprof, spol. s.r.o. Čermák, I., Urbánek, T., Štěpánek, P., Schmidtová, J.,Klinková, M. (2014). TAT stories of severely chronically traumatized girls: Interpersonal decentring and Affective scale. Unpublished manuskript. Dicks, H. V. (1971). Experiences with marital tensions seen in the psychological clinic. In J. G. Howells (Ed.) Theory and practice of family psychiatry. New York: Brunner & Mazel. (Original work published 1953). Ehrenreich, J. H. (1990) Quantitative studies of responses elicited by selected TAT cards. Psychological Reports, 67, 15-18.

125

Eisenberg N., Fabes R. A., Guthrie, I. K., Reiser M. (2000). Dispositional emotionality and regulation: their role in predicting quality of social functioning. Journal of Personality and Social Psychology, 78, 136–157. Eisenberg N., Spinrad T. L. (2004). Emotion-related regulation: sharpening the definition. Child Development, 75, 334–339. Elliot, A. J., Reis, H. T. (2003) Attachment and Exploration in Adulthood. Journal of Personality and Social Psychology, 85 (2), 317–331. Elkind, D. (1976). Cognitive development and psychopathology: Observations on egocentrism and ego defense. In E.Shopler & R. J.Reichler (Eds.) Psychopathology and child development. New York: Plenum Press. Eron, L. D. (1950). A normative study of the Thematic Apperception Test. Psychological Monographs, 64 (9), 1–48. Eron, L. D. (1953). Responses of women to the Thematic Apperception Test. Journal of Consulting Psychology, 17, 269–282. Fairbairn, W. R. D. (1946). Object-relationships and dynamic structure. International Journal of Psychoanalysis, 27, 30-36. Fairbairn, W. R. D. (1952). Psychoanalytic studies of the personality. London: Tavistock. Feeney, J. A., Noller, P. (1990) Attachment style as a predictor of adult romantic relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 58(2), 281-291. Feffer, M. H. (1959). The cognitive implications of role taking behavior. Journal of Personality, 27, 152–158. Feffer, M. H. (1967). Symptom expression as a form of primitive decentring. Psychological Review, 74 (1), 16-28. Feffer, M. H. (1968). Implications of the decentering concept for the structuring of projecitve content. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 32(4), 434-441. Leeper, M., Dobbs, L., & Jenkins, S. R. (2008). Melvin Feffer‘s Interpersonal Decentering. In S. R. Jenkins (ed.), Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques (149-156). New York: Lawrence Erlbaum. Finn, S. E. (2007). In Our Clients’ Shoes: Theory and Techniques of Therapeutic Assessment. Mahwah, NJ: EarlbaumFlavell, John H.

126

Flavell, J. H. (1963). The developmental psychology of Jean Piaget. The University series in psychology, (15-40). Princeton, NJ, US: D Van Nostrand. Fonagy, P., Steele, H., Moran, G., Steele, M., Higgitt, A. (1991). The capacity for understanding mental states: The reflective self in parent and child and its signigicance for security of attachment. Infant Mental Health Journal, 13, 200-217. Fonagy, P. (1993). Psychoanalytic and empirical approaches to developmental psychopathology: An object relations perspective. Journal of the American Psychoanalytic Association, 41, (Supp). 245-260. Fonagy, P., Leigh, T., Steele, M., Kennedy, R., Mattoon, G., Target, M., Gerber, A. (1996). The Relation of Attachment Status, Psychiatric Classification and Response to Psychotherapy. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64, 22-31. Fonagy, P., Target, M. (1997). Perspectives on the recovered memories debate. In J. Sandler, P., Fonagy, P. (Eds.), Recovered memories of abuse: True of False? (183-216). London: Karnac Books. Fonagy, P., Target, M., Steele, H., & Steele, M. (1998). Reflective functioning manual, version 5.0, for application to adult attachment Interviews. London: University College London. Fonagy, P., Gergely, G., Jurist, E., Target, M. (2002). Affect regulation, mentalization, and the development of the self. New York: Other Press. Fonagy, P., Target. M. (2005) Psychoanalytické teorie. Praha: Portál. Fonagy, P. (2006). The mentalization-focused approach to social development. In G. Allen, P. Fonagy (Eds.), Handbook of mentalization –based treatment (s. 53–101). New York: John Wiley. Fossati, A., Feeney, J., Maffei, C., Borroni, S. (2014) Thinking about feelings: Affective state mentalization, attachment styles, and borderline personality disorder features among Italian nonclinical adolescents. Psychoanalytic Psychology, 31(1) 41-67 Frank, L. K. (1939). Projective methods for the study of personality. Journal of Psychology, 8, 389-413. Freedenfeld, R. N., Ornduff, S. R., and Kelsey, R. M.(1995) Object Relations and Physical Abuse: A TAT Analysis. Journal of Personality Assessment, (64)3, 552—568.

127

Freud, S. (1961). The development of the libido and the sexual organization. In J. Strachey (Ed. and Trans.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud, Vol. 16, (pp. 320-338). London: Hogarth Press. (Original work published 1917). Freud, S. (1961). The dissolution of the Oedipus complex. In J. Strachey (Ed. and Trans.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud, Vol. 19, (pp. 173-179). London: Hogarth Press. (Original work published 1924). Freudová, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál. Freud, S. (1997). Totem a tabu: O podobnostech v duševním ţivotě divocha a neurotika. Praha: Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek. Freud, S. (1966). Further remarks on the neuro-psychoses of defense. Complete Works (Standard ed., Vol. 3, 161–185). London: Hogarth Press. (Original work published) Freud, S. (1997). Psychoanalytické poznámky k autobiograficky popsanému případu paranoie (dementia paranoides) Spisy z let 1909-1913. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek. Freud, S. (2000). Ke kritice „úzkostné neurózy―. Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek. George, C., West M., L. (2012). The Adult Attachment Projective Picture System. Attachment theory and assessment in adults. New York: Guilford Press. Gieser, L., Stein, M. I. (Eds.) (1999). Evocative images. The Thematic Apperception Test and the art of projection. Washington, DC: American Psychological Association. Gray, P. (1994). The Ego and Analysis of Defense. Northvale, NJ: Jason Aronson. Greenberg, J. R., Mitchell S. A. (1983). Object relations in psychoanalytic theory. Cambridge, MA: Harvard University Press. Greenblum, L. S. (1996). The place of empathy in analytic listening. In M. Goldberger (Ed.), Danger and Defense (241-262). Northvale, NJ: Jason Aronson. Gross J. J. (Ed.) (2007). Handbook of emotion regulation. New York: Guilford Press. Guntrip, H. (1961). Personality structure and human interaction: the developing synthesis of psychodynamic theory. New York: International Universities Press. Hanlon, R. E., Brown, J. W. (1989). Microgenesiss. Historical review and current studies. In A. Ardila a P. Ostrosky-Solis (Eds.), Brain organization of language and cognitive processes (3-15). New York: Plenum. 128

Hazan, C., Shaver, P. (1987). Romantic Love Conceptualized as an Attachment Process Journal of Personality and Social Psychology, 52 (3), 511-524. Henry, W. E. (1956). The analysis of fantasy: The thematic apperception technique in the study of personality. New York: John Wiley & Sons. Hoffman, M. L. (1982). Affect and moral development. In D. Cicchetti and P. Hesse (Eds.), Emotional development (83-103). San Francisco: Jossey-Bass. Holt, R. R. (1951). The Thematic Apperception Test. In H. H. Anderson a G. L Anderson (Eds.) An itnroduction to projective techniques (181-229). New York: Prentice Hall. Holt, R. R. (1961). The nature of TAT stories as cognitive products: A psychanalytic approach. In Holt, R. R. (2009). Primary process thinking . Theory, measurment, and research. Plymouth, UK: Jason Aronson. Chrz, V. (2012). Styly narativní imaginace v příbězích Lucie. In: Čermák, I.; Fikarová, T. TAT: Interpretační perspektivy Tematického apercepčního testu. Nové Zámky: Psychoprof. Jenkins, S. R. (Ed.) A Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques. New York: Lawrance Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. Jenkins, S. R., Čermák, I., Fikarová, T. (2012). Koncept interpersonální decentrace v interpretaci příběhů evokovaných Tematicko-apercepčním testem: případ Lucie. In I. Čermák, T. Fikarová (Eds.), Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy, (87– 120). Nové Zámky: Psychoprof, spol. s.r.o. Johnston, M. H., Holzman, P. S. (1979). Assessing schizophrenic thinking: A clinical and research instrument for measuring thought disorder. San Francisco: Jossey-Bass. Kabat-Zinn, J. (1996). Wherever you go, there you are: Mindfulness meditation in everyday life. New York, NY: Hyperion Kagan, J., Lesser, G. (Eds.), Contemporary issues in thematic apperceptive methods. Springfield, IL: Charles C. Thomas. Karon, B. P. (1981). The Thematic Apperception Test. (TAT) In Rabin, A. I. Assessment with procective techniques. A concise introduction. New York: Springer Publishing Company. Karon, B. P. (2000). The clinical interpretation of the Thematic Apperception Test, Rorschach, and other clinical data: A reexamination of statistical versus clinical prediction. Professional Psychology: Research and Practice, 31, 230-233. 129

Kelly, F. D. (1996). Object relations assessment in younger children: Rorschach and TAT measures. Springfield, IL: Thomas Kernberg, O. F. (1976). Object relations theory and clinical psychoanalysis. New York: Jason Aronson. Kernberg, O. F. (1982). Self, ego, affects and drives. Journal of the American Psychoanalytic Association 30, 893-917. Kernberg, O. F. (1984). Severe personality disorders: Psychotherapeutic strategies. New Haven, CT: Yale University Press. Kernberg, O. F. (2004). Aggressivity, narcissism, and self- destructivness in the psychotherapeutic relationship. New Haven, London: Yale University Press. Kernhof, K., Kaufhold, J., Grabhorn, R. (2008). Object relations and interpersonal problems in sexually abused female patients: An empirical study with the SCORS and the IIP. Journal of Personality Assessment, 90,(1), 44 - 51. Klein, M. (1948). Contributions to Psycho-Analysis, 1921-1945. London: Hogarth Press. Knox, J. (2003). Archetype, attachment, analysis. London: Routledge Kohut, H. (1966). Forms and transformations of narcissism. Journal of the American Psychoanalytic Association 14: 243-272. Kohut, H. (1971). The Analysis of the Self. New York: International Universities Press. Kohut, H. (1991). Obnova Self. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek. (Původní vydání v roce 1977). Kragh, U. (1960). The Defense Mechanism Test: A new method for diagnosis and personnel selection. Journal of Applied Psychology, 44, 303-309. Kragh, U. (1969). DMT Manual: Defense mechanism test. Stockholm: Skandinaviska Testforlaget. Kragh, U., Smith, G., (1970). Percept-genetic analysis. Lund: Gleerup. Kring, A. M., Sloan, D. M. (2010) Emotion regulation in psychopathology: a transdiagnostic approach to etiology and treatment. New York: Guilford Press. Kwawer, J. (1980). Primitive interpersonal modes, borderline phenomena, and Rorschach content. In: J. Kwawer, H. Lerner, P. Lerner, A. Sugerman (Eds.), Borderline Phenomena and the Rorschach Test (89 – 106) New York: International University Press. Kubie, L. S. (1956). Psychoanalysis and marriage: Practical and theoretical issues. In V. 130

W. Eisenstein (Ed.), Neurotic interaction in marriage. New York: Basic Books. Lečbych, M., Hosáková, K. (2014). Posouzení interpersonální decentrace metodou tematického apercepčního testu u hospitalizovaných osob se schizofrenií. Československá psychologie, 58, 2, 98-106. Lech, B., Andersson, G., Holmquist, R. (2008). Consciousness about own and others‗ affects: A study of the validity of revised version of the Affect Consciousness Interview. Scandinavian Journal of Psychology, 49, 515-521. Leeper, M., Dobbs, L., Jenkins, S. R. (2008). Melvin Feffer‘s Interpersonal decentering. In S. R. Jenkins,(Ed.), Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques (149–156). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum. Lerner, H., Lerner, P. (1988). Primitive mental states and the Rorschach. Madison, CT: International Universities Press. Lerner, P., (1991). Psychoanalytic theory and the Rorschach. Hillsdale, NJ: The Analytic Press. Levinson, A., Fonagy, P. (2004). Offending and attachment: The relationship between interpersonal awareness and offending in a prison population with psychiatric disorder. Canadian Journal of Psychoanalysis, 12, 225-251. Levy, K. N., Meehan, K. B., Kelly, K. M., Reynoso, J. S., Weber, M., Clarkin, J. F., Kernberg, O. F. (2006). Change in attachment patterns and reflective function in a randomized control trial of transfrecence focused psychotherapy for borderline personality disorder. Journal Consulting and Clinical Psychology, 74, 1027-1040. Lowenherz, L., Feffer, M. H. (1969). Cognitive level as a function of defensie isolation. Journal of Abnormal Psychology, 74 (3), 352-357. Lundy, A. (1988). Instructional set and Thematic Apperception Test validity. Journal of Personality Assessment, 52, 309-320. Main, M. (1991). Metacognitive knowledge, metacognitive monitoring, and singular (coherent) vs.multiple (incoherent) model of attachment: Findings and directions for future research. New York, NY: Tavistock, Routledge. Main, M., Goldwyn, S. (1995). Interview based sdult attachment classification: related to infant-mother and infant-father attachment. Developmental Psychology, 19, 227-239.

131

Mahler, M. S. (1968). On human symbiosis and the vicissitudes of individuation. New York: International Universities Press. McAdams, D. P. (1988). Power, intimacy and the life story. New York: The Guilford Press. McCabe, A., Peterson, C., Connors, D. M. (2006). Attachment security and narrative elaboration. International Journal of Behavioral Development, 30 (5), 398–409. McCrae, R. R. (1982) Consensual validation of personality traits. Evidence from selfreports and ratings. Journal of Personality and Social Psychology (43), 293-303. McWilliams, N. (1994). Psychoanalytic diagnosis: Understanding personality structure in the clinical process. New York: Guilford Press. Meyer, G., J., Kurtz, J. E. (2006). Advancing personality assessment terminology: Time to retire "objective" and "projective" as personality test descriptors, Journal of Personality Assessment, 87(3), 223-225. Mickelson, K. D., Kessler, R. C., Shaver, P. R. ( 1997). Adult attachment in a nationally representative sample. Journal of Personality and Social Psychology, 73,1092-1106. Mikulincer, M., Dolev, T., Shaver, P. R. (2004). Attachment-related strategies during thought supression: Ironic rebounds and vulnerable self-representation. Journal of Personality and Social Psychology, 87(6), 940-956. Mikulincer, M., Shaver, P. R. (2007). Attachment in adulthood: Structure, dynamics, and change. New York: The Guildford Press. Mikulincer, M., Shaver, P. R., Cassidy, J., Berant, E. (2009). Attachment-related defensive processes. In J. H. Obegi, E. Berant (eds.), Attachment theory and research in clinical work with adults (293-327). New York: The Guildford Press. Monsen, J. T., Eilertsen, D. E., Melgård, T., Ødegård, P. (1996). Affects and affect consciousness: Initial experiences with the assessment of affect integration. The Journal of Psychotherapy Practice and Research, 5, 238-249. Morgan, C. D., Murray, H. A. (1935). A method of investigating fantasies: The TAT. Archives of Neurology and Psychiatry, 34(2), 289–306. Murray, H. A. (1937). Techniques for a systematic investigation of fantasy. Journal of Psychology, 3, 115–143. Murray, H. A. (1938). Explorations in personality. A clinical and empirical study on fifthy men of college age. New York: Oxford University Press. 132

Murray, H. A. (1943). Manual for the Thematic Apperception Test. Cambridge: Harvard University Press. Murray, H. A. (2008). Explorations in personality. New York: Oxford University Press. (Původní vydání v roce 1938). Murstein, B. I., Mathes, S. (1996). Projection on projective techniques = pathology: The problem that is not being addressed. Journal of Personality Assessment 66(2), 337-349. Peterson, C. A., & Schilling, K. M. (1983). Card pull in projective testing. Journal of Personality Assessment, 47, 265–275. Ornduff, S. R., Freedenfeld, R. N., Kelsey, R. M., Critelli, J. W. (1994). Object relations of sexually abused female subjects: A TAT analysis. Journal of Personality Assessment, 63, 223–238. Ornduff, S. R., Kelsey, R. M. (1996). Object relations of sexually and physically abused female children: A TAT analysis, Journal of Personality Assessment, 66 (1), 91- 105. Piaget, J. (1950). The psychology of intelligence. New York: Harcourt Brace. Piaget, J. (1954). The development of object concept: The construction of reality in the child (3-96). New York: Basic Pica, M., Beere, D., Lovinger, S., Dush, D. (2001). The responses of dissociative patients on the Thematic Apperception Test. Journal of Clinical Psychology 57(7), 847-864. Pistole, D. R. and Ornduff, S. R. (1994). TAT assessment of sexually abused girls: An analysis of manifest content. Journal of Personality Assessment, 63 (2), 211-222. Simpson, J. A., Rholes, W. S., Nelligan, J. S. Support seeking and support giving within couples in an anxiety-provoking situation: The role of attachment styles. Journal of Personality and Social Psychology, 62(3), 434-446. Piotrowski, Z. A. (1950). A new avaluation of the Thematic Apperception Test. Psychoanalytic Review, 37 (2), 101-127. Porcerelli, J., H., Thomas, S., Hibbard, S., Cogan, R. (1998). Defense mechanisms development in children, adolescents, and late adolescents. Journal of Personality Assessment, 71(3), 411-420. Porcerelli, J., H., Cogan, R., Kamoo, R., Leitman, S. (2004). Object realtions and defense mechanisms of psychopatic serial sexual homicide perpetrator: A TAT analysis. Journal of Personality Assessment, 82(3), 317-320. 133

Priel, B., Besser, A. (2001). Bridging the gap betweem attachment and object relations theories: A study of the transition to motherhood. British Journal of Medical Psychology, 74, 85-100. Rappaport, D., Gill, M. M., Schafer, R. (1946). Diagnostic psychological testing (Vols. 1, 2). Chicago: Mosby-Year Book. Ricoer, P. (2000). Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha: Oikoymenh. Roberts, G., E., Gruber, Ch. (2009). Roberts-2. Los Angeles, CA: Western Psychological Services. Röll, J., Koglin, U., Petermann, F. (2012). Emotion regulation and childhood aggression: Longitudinal associations. Child Psychiatry and Human Development, 43(6), 909-923. Rosenberg, S. D., Blatt, S. J., Oxman, T. E., McHugo, G. J., Ford, R. Q. (1994). Assessment of object relatedness through a lexical content analysis of the TAT. Journal of Personality Assessment, 63 (2), 345-362. Rosenzweig, S., & Fleming, E. (1949). Apperceptive norms for the Thematic Apperception Test: An empirical investigation. Journal of Personality, 49, 483–503. Sandler, J. Rosenblatt, B. (1962). The concept of the representational world. The Psychoanalytic Study of the Child 17: 128-45. Sandstrom, M. J., Cramer, P. (2003). Girls‘ Use of Defense Mechanisms Following Peer Rejection. Journal of Personality, 71, 605-627. Segal, Z., V., Williams, J. M. G., Teasdale, J. D. (2002). Mindfulness- based cognitive therapy for depression: A new approach topreventing relace. New York, NY: Guilford Press. Siegel, D. J. (2009). Emotion as integration. In D. Fosha, D. J. Siegel, M. Solomon (eds.), The healing power of emotion. Affective neuroscience, development, and clinical practice (112- 144). New York, London: W. W. Norton & Company. Schnurr, P. P., Rosenberg, S. D., Oxman, T. E. (1992). Comparison of TAT and Free Speech Techniques for eliciting source material in computerized content analysis. Journal of Personality Assessment, 58 (2), 311-325. Schore, A. N. (2003). Affect regulation and the repair of the self. New York: Norton Schore, A. N. (2009). Right-brain affect regulation. An essential mechanisms of development, trauma, dissociation, and psychotherapy. In D. Fosha, D. J. Siegel, M. 134

Solomon (Eds.), The healing power of emotion. Affective neuroscience, development, and clinical practice (pp. 112- 144). New York, London: W. W. Norton & Company. Schore, J. R., Schore, A. N. (2008). Modern attachment theory: The central role of affect regulation in developmnet and treatment. Clinical Social Work Journal, 36, 9-20. Selman, R. L. (1980). The growth of interpersonal understanding. New York. Academic Press. Simpson, J. A., Rholes, W. S., Nelligan, J. S. (1992). Support seeking and support giving within couples in an anxiety-provoking situation: The role of attachment styles. Journal of Personality and Social Psychology, 62(3), 434-446. Slade, A., Grienenberger, J., Bernbach, E., Levy, D., & Locker, A. (2005). Maternal reflective functioning, attachment, and the transmission gap: a preliminary study. Attachment and Human Development , 7(3), 283-298. Solbakken, O. A., Hansen, R. S., Monsen, J. T. (2011). Affect integrationj and reflective fiction: Clarification of central conceptual issues. Psychotherapy Research, 21, 482-496. Soukupová, T., Goldmann, P. (2008). Zjišťování objektních vztahů v Tématicko apercepčním testu. In: R. Telerovský, J. Ţenatý, I.Čermák, (eds.). Rorschach a projektivní metody, 3/2007. Praha: ČSRAP, 161-174. Smith, Ch. P. (Ed.) (1992). Motivation and personality. Handbook of thematic content analysis. Cambridge, NY: Cambridge University Press. Spinrad, T. L., Eisenberg, N., Cumberland, A., Fabes, R. A., Valiente, C., Shepard, S. A. (2006). Relation of emotion-related regulation to children‘s social competence: a longitudinal study. Emotion, 6, 498–510. Stern, D. N. (2004). The present moment in psychotherapy and everyday life. New York: Norton. Stein, M., B., Slavin-Mulford, J., Siefert, C. J., Sinclair, S. J., Megan, R., Malone, J., Bello, I., Blais, M. A. (2014). SCORS–Stimulus characteristics of select Thematic Apperception Test cards. Journal of Personality Assessment, 96(3), 339–349. Strober, M. (1979). The structuring of intepersonal relations in schizophrenic adolescents: A decentering analysis of Thematic Apperception Test stories. Journal of Abnormal Child Psychology, 7(3), 309-316.

135

Sugarman, A. (1980). The borderline personality organization as manifested on psychological tests. In Kwawer, J. S., Lerner, H. D., Lerner, P. M., Sugarman, A. (Eds.) Borderline phenomena and the Rorschach test (39-57). New York: International Universities Press. Sullivan, H. S. (1953). The interpersonal theory of psychiatry. New York: Norton. Sutherland, J. D. (1980). The British object-relations theorists: Balint, Fairbarn, Guntrip. Journal of the American Psychanalytic Association 28: 829-860. Svoboda, M., Řehan, V. (2004). Aplikovaná psychodiagnostika v České Republice. Brno: Psychologický ústav FF MU Taubner, S., Buchheim, A. Kächele, H., Kessler, H., Staun, L. (2011) The role of mentalization in the psychanalytic treatment of chronic depression. Psychiatry: Interpersonal and Biological Process, 74, 51-59. Teglasi, H. (2001). Essentials of TAT and other storytelling techniques assessment (1st ed.). New York, NY: John Wiley & Sons, Inc. Teglasi , H. Locraft, C., Felgenhauer, K, (2008). Empathy. In S. R. Jenkins, (Ed.) (2008). Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques. (s. 573–605). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. Teglasi, H. (2010). Essentials and other storytelling assessments (2nd ed.). Hoboken, NJ: John Wiley & Sons, Inc. Teglasi, H., Lam Yiu, H. (2012). Luciiny mentální modely chápání sebe, druhých a světa. In Čermák, I., Fikarová, T. (Eds.). Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy. (201-271) Nové Zámky: Psychoprof. Thomas, A. D. (1966). [Dynamics of marital adjustment]. Unpublished master‘s thesis, Ain Shams University, Cairo, Egypt. Thomas, A. D. (1979). The relationship between a couple’s pattern of financial management and the dominant “orientation other” of each spouse. unpublished doctoral dissertation, Université de Montréal, Montreal, Quebec, Canada. Thomas, A. D., Dudek, S. Z. (1985). Interpersonal affect in Thematic Apperception Test responses: A scoring system. Journal of Personality Assessment, 49, 30-36.

136

Thomas, A. D. (2008a). TAT Affective Scale. In S. R. Jenkins (Ed.) A Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques (489-546). New York: Lawrance Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. Thomas, A. D. (2008b). TAT Affective Scale Manual. In S. R. Jenkins (Ed.) A Handbook of clinical scoring systems for thematic apperceptive techniques (489-546). New York: Lawrance Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. Thomas, A. D., Čermák, I., Fikarová, T. (2012). Afektivní škála Tematicko-apercepčního testu: kvalita interpersonálních vztahů zachycených v příbězích Lucie. In I. Čermák, T. Fikarová (Eds.), Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy, (273–304). Nové Zámky: Psychoprof, spol. s.r.o. Tomkins, S. S. (1987). Script theory. In J. Aronoff, A. J. Rabin, R. A. Zucker (Eds.). The emergence of personality. (147-216). New York: Springer. Tuber, S. (1992) Empirical and clinical assessments of children‘s object relations and object representations. Journal of Personality Assessment, 58, 179-197. Urbánek, T., Czekóová, K., Čermák, I., Fikarová, T., Pokorná, Z. (2012). Analýza motivace na základě pouţití TAT u dvou skupin adolescentů. Československá psychologie, 56 (5), 393-408. Urbánek, T., Čermák, I., Fikarová, T., Czekóová, K., Pokorná, Z. (2015). TAT in adolescents with and without behvioral problems: seven scoring systems. (In press) Urist, J. (1977). The Rorschach test and the assessment of object relations. Journal of Personality Assessment, 41, 3-9. Vaillant, G. E.(1977). Adaptation to life. Boston: Little, Brown and Co. Vaillant, G. E., Bond, M., Vaillant, C. O. (1986). An empirically validated hierarchy of defense mechanisms. Archives of General Psychiatry, 43, 786-794. Vaillant, G. E. (1992). Ego mechanisms of defense. A guide for clinicians and researchers. Washington, DC: American Psychiatric Press, Inc. Van Brunt, B. (2007). The Thematic Apperception Test (TAT). Administration and interpretation. Prescott, Arizona: Borrego Publishing. Weisskopf, E., Prola, M., Perez, L. E., Jenkins, R. S. (2008). Scoring manual for Edith Weisskopf‖s Transcendence Index. In S. R. Jenkins, (Ed.) (2008). Handbook of clinical

137

scoring systems for thematic apperceptive techniques. (573–605). Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group. West, M. M. (1998). Meta-analysis of studies assessing the efficacy of projective techniques in discriminating child sexual abuse. Child Abuse and Neglect, 11, 1151–1166. Westen, D., Lohr, N., Silk, K. R., Gold, L., Kerber K. (1990) Object relations and social cognition in borderlines, major depressives, and normals: A Thematic Apperception Test Analysis. Psychological Assessment. A Journal of Consulting and Clinical Psychology 2, (4), 355-364 Westen, D., Ludolph, P., Block, J., Wixom, J., Wiss, C. (1990). Developmental history and object relations in psychiatrically disturbed adolescent girls. The American Journal of Psychiatry, 147, 1061–1068. Westen, D., Ludolph, P., Lerner, H., Ruffins, S., Wiss, F. C. (1990). Object relations in borderline adolescents. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry 29, 338-348. Westen, D., Klepser J., Ruffins, S. A., Silverman, M., Lifton N., Boekamp J. (1991). Object relations in childhood and adolescence: the development of working representations. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 59(3):400-9. Westen, D. (1991). Cognitive-behavioral interventions in the psychoanalytic psychotherapy of borderline personality disorders. Clinical Psychology Review 11, 211-230. Winnicott, D. W. (1956). Mirror role of mother and family in child development. In D. W. Winnicott, Playing and reality (111–118). London: Tavistock. Wyatt, F. (1986). The narrative in psychoanalysis: Psychoanalytic notes on storytelling, listening, and interpreting. In T. R. Sarbin (Ed.), Narrative psychology: The storied nature of human conduct (193–210). New York: Praeger.

138

Anotace Cílem disertační práce je návrh interpretačního přístupu k příběhům evokovaných Tématicko- apercepčním testem a příspět k validizaci škál Interpersonální decentrace a Afektivní škály. Východiskem pro integraci byla předchozí metaanalýza šestnácti přístupů k hodnocení TAT. V práci prezentovaný system, který by mohl být vyuţit k diagnostice osobnosti, se tak opírá o kategorie vyvozené z této metaanalýzy: pojetí světa, percepce a myšlení, vztah k sobě a druhým, emoce, obranné mechanismy, zralost self (Čermák, I., Fikarová, T., 2012) Integrovaný interpretační přístup prezentovaný v práci se snaţí odpovědět na následující otázky: Jaké je poselství příběhu? Jak je příběh kongruentní s podnětem? Jak se příběh vyvíjí (jaký je asociační proces)? Jaká je úroveň interpersonální decentrace? Jaká je podoba emocí (jejich zdroje, intenzita apod.) Jaká je úroveň obranných mechanismů? V proceduře jsou pouţívány systémy H. Teglasiové, P. Cramerové, R. S. Jenkinsové a A. D. Součástí práce je kazuistika, na které je ilustrována propojenost jednotlivých systémů. Integrovaný interpretační přístup je teoreticky zakotven v teoriích objektních vztahů, mentalizace, attachmentu, obranných mechanismů apod. Výzkum byl proveden u souboru adolescentů s manifestními obtíţemi v chování (35 osob) a u souboru adolescentů bez manifestních problémů v chování (21 osob). Mezi zkoumanými skupinami byly zjištěny signifikantní rozdíly v úrovních interpersoální decentrace (vyšší úroveň byla identifována u adolescentů bez manifestních problémů v chování) a v úrovních afektivní škály (jako emočně zralejší se jeví adolescentů bez manifestních problémů v chování). Výsledky výzkumu naznačují, ţe oba pouţité skórovací systémy mají uspokojivou diferenciální validitu. Klíčová slova: Tématicko apercepční test, diagnostika osobnosti, intepersonální decentrace, Afektivní škála, mentalizace, objektní vztahy, attachment, obranné mechanism, reliabilita, validita. Annotation The aim of the PhD. thesis is to propose an interpretive approach to stories evoked by Thematic Apperception Test that could be used in conditions of personality assessment. 139

The purpose of research is also to contribute to validity of the Interpersonal decentring scale and the Affective scale. Assessment procedure elaborated in thesis is based on the previous meta-analysis of sixteen approaches to TAT evaluation. The sources for this procedure are aspects of personality functioning inferred from meta-analysis mention above: concept of the world, perception and thinking, relationship to oneself and others, emotion, defence mechanisms, maturity of the self (Čermák, I., Fikarová, T., 2012). The aim of the Integrative interpretative approach presented in my thesis is to answer the following six questions useful for personality assessment): What is the import of the story? How is the story congruent with the stimulus? How is the story developed (what kind of associations can we identify)? What is the level of the interpersonal decentering? What is the organization of emotions? Are the defence mechanisms mature or immature? The systems developed by H. Teglasi, P. Cramer, R. S. Jenkins and A. D. Thomas were used in this integrative procedure. The case study is employed as an implementation of the integrative interpretation approach in personality assessment. Interconnection of scoring and interpretive systems is evident in the assessment process and thus our approach seems to be a useful diagnostic tool. Integrative Interpretative Approach is anchored in different theoretical perspectives such as mentalization, attachment, and object relationships theories. The research sample included adolescents with manifest behavioral problems (35 participants), and adolescents without manifest behavioural troubles (21 participants). Significant differences in levels of Interpersonal decentring and scores of Affective scale were found (adolescents without manifest behavioural troubles had higher level of interpersonal decentring and higher scores in Affective scale). Presented results suggest both scoring systems have sufficient differential validity.

Key words: Thematic Appercetion Test, personality assessment, interpersonal decentring, Affective Scale, mentalization, object relationships, attachment, defence mechanisms, reliability, validity.

140