Nancy Gideon Volání krve

Nancy Gideon Volání krve také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Nancy Gideon Volání krve – e-kniha Copyright © Fragment, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Pro mou báječnou redaktorku Micki Nudingovou. Díky, že jsi mi věřila!

Prolog NO TAK, KDE jsi. Přešlápla z jedné nohy na druhou a zamračila se skrz poškrábané sklo dveří, protože ve tmě uvnitř nic neviděla. Jako bych po nocích neměla nic lepšího na práci. Pohlédla na svítící ciferník svých náramkových hodinek s kreslenou postavičkou, hloupý dárek od otce, který neměla to srdce vyhodit. Byla to jediná věc z její minulosti, kterou si ponechala. Všechno ostatní patřilo její nové identitě: Kikki Valentinové, exotické tanečnici a dočasně také prostitutce. Dočasně, protože jakmile si ušetří dost peněz, zapíše se do skutečné taneční školy a těch posledních pár měsíců bude jen zlý sen. Takový aspoň měla plán. Ale poslední dobou se věci nevyvíjely tak, jak si představovala. Poslední dobou začala pochybovat o spoustě věcí, které jí předtím připadaly jako dobrý nápad. Tenhle život jí zas až tolik nevadil. Bylo to těžké, ale ona je silná. Za všechno se musí platit, říkal vždycky její táta, a tohle byla škola života s několika pořádně tvrdými lekcemi. Ale mezi dívkami se proslýchalo, že se nedávno začaly dít podivné věci. Byly vyděšené a strach byl jako pohlavní nemoc. Šířil se všude, pokud nebyl pod kontrolou. Některé dívky dokonce mluvily o tom, že vypadnou, dokud to jde. Ale pokud se teď vypaří a vzdá se svých snů, co jí zbude, než ještě větší beznaděj? Vždycky byla vzdorovitá a příliš netrpělivá na to, aby čekala, až se jí naskytne ta správná příležitost. Nebyla chytrá jako její bratr. Ani roztomilá jako její sestra. Ona byla ta, kterou bylo o něco těžší milovat, jak jí kdysi řekla máma po jedné z mnoha hádek. Ostatní děti chválili za studium a dobré chování. Ale ona byla věčná potížistka. Už od malička chtěla tancovat. Chtěla být středem pozornosti, hvězdou tak zářivou, že od ní nikdo nedokáže odtrhnout oči. Rytmus měla v krvi, pohyb zbožňovala celou svou bytostí. Hudba přitahovala její tělo tak, jak by to nedokázal žádný milenec. Už na základce zvládla náročné taneční prvky, ještě před pubertou napodobovala kroky z Hříšného tance, Tance v srdci, Let´s Dance a dalších tanečních filmů. Ve třinácti se vkrádala do klubů s falešnou občankou, jen aby mohla tancovat, dokud ji nechytí. Stejně se nikdy nehodila do domácího prostředí. Příliš mnoho pravidel a nařízení. Ale poslední dobou přemýšlela o tom, že by možná dala rodině a škole další šanci. Pravděpodobně kvůli těm divným báchorkám. Přecházela sem a tam před klinikou, nohy ji tlačily v nových botách, a pak znovu zkusila zaklepat na dveře. Zastínila si oči dlaněmi, aby lépe viděla dovnitř. Nebyla tam rozsvícená žádná světla, jen známá tlumená fluorescenční záře. Sakra, kde je ta doktorka? Jestli si nepospíší, nestihne autobus, a taxi si nemůže dovolit. Možná by mohla zavolat domů, jen pro tentokrát. Přijedou pro ni. Tím si byla jistá. Napřímila se a rozhlédla se po nehostinném okolí. Vypadalo to tu jako scéna z filmů o konci světa. Z kanálů stoupala bílá pára, všechno bylo pochmurně šedivé, nikde ani živáčka. Ve slabém světle spatřila svůj odraz na poškrábaném skle: zmrzlá, vyděšená holčička s natupírovanými kaštanovými vlasy, schovaná za vrstvou make-upu a navlečená v nevkusném oblečení. Sama. Pak uslyšela hluk zpoza rohu budovy. Doktorka – no sláva. „Už bylo na čase.“ Odhodila cigaretu, zašlápla ji špičkou boty a sestoupila z obrubníku, aby se podívala do uličky. Na

vzdálenějším konci bylo zaparkované auto, velké a tmavé, ale jinak zahalené tmou a mlhou. Vyrazila k němu. Měla jít k bočnímu vchodu hned, místo aby čekala vepředu jako idiot. Vtom se rozsvítila přední světla, jasná a oslepující. Zastínila si oči a šla dál. „Hej, doktorko, to jsem já, Kikki. Vypněte to, jasný?“ Najednou se ozvalo hluboké zavrčení motoru a štěrk pod koly zakřupal, jak se k ní auto pomaloučku rozjelo. Strnula, začala couvat a v hlavě se jí ozval šepot dívek, které ji nabádaly, aby byla opatrná, a varovaly ji před nebezpečím. Klopýtla a utíkala. Vyskočila do bezpečí na chodník. Šátrala v kabelce a hledala svůj pepřový sprej. Auto se vynořilo, zahnulo na ulici a zastavilo před ní. Okénko spolujezdce pomalu sjelo dolů. Roztřeseně se nadechla. Pravděpodobně jen zákazník, který si hledá nějaké časné povyražení. Napřímila se, vystrčila bok a pohodila hlavou. Možná bude ochotný zavézt ji na autobusové nádraží, když mu přidá bonus zdarma. Tyhle nové boty nebyly vyrobené na chození. „Ahoj. Hledáš společnost?“ zeptala se. Zamířila k autu, aby začala domlouvat obchod, a přehnaně při tom pohupovala boky. Dveře se otevřely. Postava se k ní vyklonila a Kikki se rozesmála. „Málem jsem z těch předních světel měla smrt. Co to…“ Silné prsty ji chytily za paži a vtáhly do auta, než ji vůbec napadlo bránit se. Spánkem narazila do rámu dveří, všechno se začalo blýskat a třpytit jako noční život v New Orleans, který milovala. Pak ucítila ostré píchnutí na hrdle a prudký výbuch spalujícího horka. A potom už nic. Dveře se zavřely a auto se pomalu rozjelo do ranní mlhy.

1 JEDINÝ POHLED CHARLOTTE Caissieové potvrdil to, čeho se od začátku obávala. Tahle situace je velmi riskantní a potenciálně nebezpečná. Očima přelétla po okolí a zkoumala scénu profesionálním okem policistky. Všude byli novináři hledající cokoli, čím by ukojili hlad veřejnosti po informacích. Čím větší senzace, tím lepší. Zamračila se a přála si, aby měla pravomoc ty supy rozehnnat. Naneštěstí tady nebyla jako polda, nemohla je zastrašit svým odznakem. Co tady sakra dělám? Nejkontroverznější postava zločinu v New Orleans vystoupila z tmavého vozu a kráčela k ní se smrtící ladností a upřeným pohledem. Přeběhl jí mráz po zádech. Proto je tady. Max Savoie zaujal po Jimmym Legerovi, svém zesnulém učiteli, místo klíčové osoby podsvětí. Na základě historek o svých hrůzných činech si vybudoval pověst Jimmyho oddaného strážce. Byly to jen fámy, protože nikdo ve skutečnosti neměl ponětí, kdo – nebo co – Max vlastně je. Kromě ní. Temný a hrozivě klidný Savoie se stal její posedlostí. Nikdo jiný by ji nedonutil přijít na tohle děsivé místo. Nikdo jiný by ji nepřivedl do nejobtížnějšího bodu její kariéry. V duchu ho proklela, a přesto z něj nedokázala spustit oči. Byl uhlazený, mocný a smrtící a pořád dráždil všechny její smysly stejně jako před osmi lety, kdy ho poprvé viděla kráčet v poutech přes policejní stanici, jako kdyby mu nikdo nemohl nic udělat. Dnes večer byl dokonalým obrazem bohatého obchodníka, ale ani na míru šitý oblek od Armaniho nemohl zakrýt jeho drsně řezané rysy. Tmavé vlasy na ježka, které si prohrábl prsty, a výrazné černé obočí nad nefritovýma očima jen dokreslovaly jeho nemilosrdnou tajemnost. Bez mrknutí nebo úsměvu přistoupil přímo k ní a nabídl jí rámě. „Připravená?“ Její zaváhání nijak nezměnilo jeho výraz. „Pokud si chceš nastoupit zpátky do svého taxi, pochopím to. Byl bych ten poslední, kdo by ti to měl za zlé.“ A tiše dodal: „Zbabělče.“ Napřímila se a strnula. „Řekla jsem, že půjdu s tebou a že to zvládnu.“ „Hrdinsky řečeno.“ „Teď není vhodná chvíle na to, aby ses bavil na můj účet,“ zavrčela. „Dělám to jen kvůli tobě.“ „Já vím.“ Zvedl jí ruku a přitiskl si její dlaň na čerstvě oholenou tvář. „A znamená to pro mě všechno. Ty pro mě znamenáš všechno.“ Ztěžka polkla a špičkami prstů ho něžně pohladila po bradě. Pomalu se sklonil, až se jí zatajil dech, a zavřela oči. Když uslyšela jeho tichý smích, znovu se prudce otevřely. „Snažíš se mě rozptylovat, cher. To nebude fungovat. Já neodejdu.“ Prudce se od něj odtáhla a pohlédla na uličku před nimi. „Řekni mi jediný důvod, proč tě můžu vystát.“ Srdečně se na ni usmál. „Protože víš, že zatímco všichni tady obdivují, jak jsi v těch šatech krásná, já se těším, jak úžasně budeš vypadat, až ti je svléknu.“ Zamyšleně na něj pohlédla. „To je proklatě dobrý důvod. Fajn, tak ať už je to za námi.“ „Tvé nadšení je vlažné, ale příslib, že tě uvidím nahou, mi dodává sílu.“ Zasmála se a konečně se uvolnila, když její ruka spočinula na jeho paži. „Ať si ti bastardi dělají, co se jim zlíbí. Jsem na ně připravená.“ „Jako by promluvil výkvět Louisiany. Hlavu vzhůru, ma chère. Ať nepoznají, jací jsme podvodníci. Drsná policistka z oddělení vražd a její milenec gangster-zvíře mezi smetánkou města. Můžeme?“ Zaváhala a pak řekla: „Miluju tě, Maxi.“

Dech se mu zastavil, jako by mu do prsou střelila kulku. Pak svoji volnou ruku položil na její dlaň a zlehka stiskl. „To mi také dává sílu.“ A společně vstoupili do společnosti, která se jich stranila. Jednu věc musela svému nejneoblíbenějšímu politikovi přiznat. Simon Cummings rozhodně věděl, jak uspořádat mejdan. Zatahal za provázky po celém Crescent City, aby si pro svou benefiční akci zabral ulice v okolí Jackson Square. Akce s placeným vstupem slibovala spoustu dobré publicity těm, kteří přispívali na uvedení jeho nové nadace. Bezpečnostní opatření byla přísná, aby oddělila zvědavce od hostů a aby chránila osobnosti před útoky fanoušků. Charlotte zasténala, když se k nim začal blížit jeden z bývalých poldů najatý jako ochranka. Donner, z oddělení loupeží. Jeho hladká, tmavá tvář neprozrazovala žádné emoce, když dlaní poklepal Maxovi zepředu na košili. „Je mi líto. Soukromá akce.“ „Promiňte. Jsme pozvaní.“ Aniž by odtrhl oči od mužova vyzývavého pohledu, Max opatrně sáhl do svého saka, druhou ruku držel tak, aby byla vidět, a vytáhl ozdobnou pozvánku. Když se na ni důstojník odmítl podívat, poklepal na ni jedním prstem. „To jsem já.“ „Já vím, kdo jste,“ zavrčel Donner. „Co jste.“ „A myslím, že znáte mou přítelkyni. Kým a čím je ona.“ Donner na ni letmo pohlédl. „Caissieová.“ „Donnere, už jsi skončil, nebo budeš prudit a chtít i moji občanku?“ Ustoupil stranou a zachmuřeně utrousil: „Přeji hezký večer.“ „To jistě bude,“ zabručela si Cé Cé pro sebe. Jakmile vstoupili do prostoru pro hosty, sesypali se na ně novináři. O každém z nich se psalo zvlášť, ale když se poprvé objevili na veřejnosti jako pár, stali se magnetem pro média. Cé Cé se zamračila a odpovídala na palbu otázek svým oblíbeným: „Bez komentáře.“ Max se na ně ani nepodíval a táhl ji dál, dokud mu Karen Crawfordová nestrčila mikrofon přímo do tváře. Než hvězda bulvární žurnalistiky stačila zahájit útok, Cé Cé se vtlačila mezi ně. „Ustupte, Crawfordová. Nejsem ve službě, takže nemusím být zdvořilá.“ Její noční můra povytáhla namalované obočí. Protože odmítala kvůli věku opustit výsluní své profese, Crawfordová teď spoléhala na šokující zprávy, aby se dokázala prodat. Její otázky byly přesně mířené granáty. „Detektive, vypadáte nádherně. Zjevně si užíváte nezákonně nabyté bohatství Jimmyho Legera.“ Přímý zásah. „Šaty si kupuji sama, slečno Crawfordová. Vydělávám si na ně prací, které připisujete velmi malé uznání.“ „Nevěřila jsem, že máte dobrý vkus.“ Prohnané oči si poměřily její doprovod. „Až donedávna.“ Maxova paže se ochranitelsky ovinula Cé Cé kolem pasu, aby se policistka nevrhla na reportérku. „Dámy, trochu slušnosti. Tohle je přece jen dobročinná akce.“ Usmál se na novinářku. „Vy sama vypadáte velmi elegantně, slečno Crawfordová. Když uveřejňujete naše fotky s těmi svými výmysly, musí vám to taky pěkně vynášet.“ Zazubila se jako žralok. „Ne tak dobře, jak by mi vynášely mimořádné zprávy.“ „Sněte dál, Crawfordová,“ zavrčela Cé Cé. „Jediná věc, která je na něm mimořádná, jsem já.“ Novinářka se zasmála. „Mohu vás citovat? Při pěti stech dolarech za vstupenku jste se uvedli jako pár ve velkém stylu.“

Cé Cé pohlédla s otevřenými ústy na Maxe. „Pět set…“ Varovně ji zmáčkl a odpověděl reportérce. „Pro nás oba je to důležitá věc. Zaměřme se tedy na to, ano?“ Crawfordová skočila po příležitosti. „Důležitá proč?“ „Oba jsme v útlém věku ztratili matku. Měli jsme štěstí, že jsme měli dobré, silné autority, které nás vychovaly. Jiní takové štěstí nemají.“ „Cummingsova nadace se zaměřuje na zneužívané děti a lidi bez domova,“ tlačila dál Crawfordová. „Vím, že detektiv vděčí za značnou část své výchovy otci Furnessovi a Svatému Bartoloměji. Ale když si vás k sobě vzal Jimmy Legere, nešlo spíše o využívání než o spásu?“ Jeho oči ztvrdly a ochladly. „Ne. Omluvte nás, prosím.“ Postrčil Cé Cé dopředu a přinutil ji popoběhnout na deseticentimetrových podpatcích, aby udržela tempo s jeho dlouhými kroky. Byl tady, protože měl mít projev, a když si Max něco umanul, byl jako buldozer: jděte mu z cesty, nebo se nechte převálcovat. A ona byla natolik bláznivá, aby mu dělala ozbrojený doprovod, když se ocitl ve středu pozornosti. Na první pohled vypadal Michael Furness spíš jako muž oddaný alkoholu než duchovním hodnotám. Jeho velká, statná postava by za kněžským kolárem měla působit důstojně, ale něco v jeho očích a úsměvu prozrazovalo vnitřní soucit se ztracenými a potřebnými. Založil malý kostel v neprosperující čtvrti a otevřel jeho dveře všem. Houfovali se kolem něj, lidé s potlučeným srdcem, duší a tělem, a on je srdečně přijímal. Charlotte považovala Svatého Bartoloměje za svůj domov v době, kdy její otec pracoval v utajení na ulicích. Ona a její nejlepší kamarádka Mary Kate Maloneová, která byla světlým jang k jejímu temnému jin, zde vyrůstaly v pokorném objetí laskavosti a péče, Mary Kate jako sirotek, Cé Cé ponechaná svému osudu. Dlužila knězi víc, než mohla kdy vyjádřit, a Max to věděl. A proto zamířil přímo k tomuto klidnému božímu služebníku, navzdory – nebo kvůli – tomu, kdo stál vedle něj. Otec Furness postával na schodech katedrály St. Louis a mluvil s velitelem policie New Orleans Byronem Atcliffem. „Doufal jsem, že tě Max přivede,“ zamumlal kněz překvapivě něžným barytonem, když ji sevřel v náručí. „Rád tě vidím, Lottie. A Maxi.“ Natáhl mohutnou ruku. „Kéž byste mi dovolil náležitě vás ocenit za to, co jste daroval kostelu.“ „Není třeba děkovat, otče. Kéž bych mohl udělat víc.“ Furness ho poplácal po rameni a pustil ho, než Max začal být natolik nesvůj, aby odtáhl ruku. Chvála ho uváděla do rozpaků, proto ji kněz dávkoval opatrně. „Zdá se, že nebudete mít potíže vybrat zbytek peněz, které potřebujete.“ Cé Cé se rozhlédla davem. „Je tu spousta hlubokých kapes a ty se ohlížejí po té správné publicitě.“ „A když už mluvíme o hlubokých kapsách, vidím jednu, kterou potřebuji obrat.“ Otec Furness na ni mrkl. „Samozřejmě na dobré účely. Stav se za mnou někdy, Lottie.“ Slíbila, že přijde, ale oba věděli, že se to pravděpodobně nestane, pokud ji k jeho dveřím nepřivede práce. Znovu ji objal a nechal ji, ať si poradí s těmi dvěma velmi protikladnými, a v tomto okamžiku konfliktními, muži, již pro ni znamenali svět. Byron Atcliff byl víc než jen Charlottin nadřízený. Prakticky vyrostla na sedadle policejního auta mezi ním a svým otcem, když byli parťáky ve službě. Byl to šlachovitý muž, stejně neústupný, jako byl Furness smířlivý. Atcliff pohrdal zločinem v jakékoli podobě. A v jeho očích byl Savoie jeho výrazným ztělesněním. Jako policejní velitel si dělal starosti o kariéru svého nejvýznačnějšího detektiva kvůli jejímu spojení s Maxem. Jako její kmotr měl obavy o štěstí jediného dítěte svého nejlepšího přítele.

Nesouhlasně se na Charlotte zamračil, když před něj přistrčila svůj nepřijatelný doprovod. Ke své cti Savoie neuhnul pohledem ani o píď. „Strýčku Byrone,“ řekla Cé Cé a snažila se ho obměkčit, když propletla paži se strnulou postavou po svém boku, „tohle je Max Savoie. Maxi, velitel Byron Atcliff.“ „Myslím, že už jsme o sobě slyšeli,“ poznamenal Max. „Ano, to slyšeli,“ odpověděl Atcliff stejně upjatě jako Max. Žádné podání ruky. Ani se žádné nečekalo s ohledem na to, že Atcliff strávil svou kariéru snahami dostat Savoieho a jemu podobné do vězení. Nebo do márnice. Atcliff už se chtěl odvrátit, když Cé Cé zachytila jeho tvrdý pohled a připomněla mu jeho slib, že dá tomuto muži férovou šanci. A Atcliff byl pyšný na to, že je férový chlap, i když v tomto případě mu to bylo proti srsti. Zamračeně propichoval Savoieho pohledem. „Otec Furness mi říkal, že jste skoro sám zajistil opravu Svatého Bartoloměje.“ „Otec jistě přeháněl, abych byl ve vašich očích přijatelnější.“ Jeho nečekaná otevřenost nevyvedla Atcliffa z míry. Pokud něco, pak přiměla velitele zatnout zuby ještě pevněji. „Peníze, které Jimmy Legere rozhazoval na charitu, byly jako umělé hnojivo. Doufal, že tak vypěstuje dobrý dojem, který by zamaskoval jeho skutečnou povahu. Co rozhazujete vy, Savoie?“ Max na něj dlouhou, smrtící chvíli upřeně hleděl a pak mu nabídl chabý úsměv. „Nejsem moc dobrý v zahradničení.“ Atcliff si odfrkl. „Dokázal jste si získat mou kmotřenku. Pokud jí zničíte kariéru, useknu vás u země jako plevel.“ „Chápu.“ „Mně se tenhle vztah nelíbí,“ pokračoval starší muž. „A rozhodně neschvaluji, že ho dáváte takhle na odiv.“ „Dobře víte, že váš názor pro mě není ten nejdůležitější.“ Chladně posměšným tónem ho Atcliff varoval: „Jestli jí zlomíte srdce, vytáhnu vás ven i s kořeny.“ Cé Cé vstoupila mezi ně a podrážděně pronesla: „Necháte toho, vy dva? Strýčku Byrone, já jsem si Maxe vybrala. Smiř se s tím. Maxi, ty prosím respektuj jeho právo být kvůli tomu naštvaný. Jasné?“ Znovu si jeden druhého změřili pohledem. „Dávejte na ni pozor, pracovně mi jděte z cesty, a nebudeme mít spolu problém, Savoie.“ „Budu se vám držet z cesty, pokud se nebudete znovu míchat do našeho osobního života. Pak budete mít problém vy se mnou. Velký.“ Atcliff odhadoval toho domýšlivého muže, který nějak dokázal získat srdce dcery Tommyho Caissieho. Jestlipak mu nechybí nezlomnost, o kterou by se Cé Cé mohla opřít, síla podporovat ji a moudrost chránit to nejlepší, co kdy měl? Savoie nepatřil k těm, které by chtěl o prázdninách vídat u oběda. Pochyboval, že kdy budou schopni nezávazné společenské konverzace při společném rybaření na jeho lodi. Ale Charlotte si ho vybrala a Savoie neustoupil ani o píď, pokud by to měl dokázat. A na troše domýšlivosti není nic špatného. Velitel Byron Atcliff se smutně usmál. „Chápu.“