nancy gideon
Pod vlivem úplňku také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Nancy Gideon Nancy Gideon – Pod vlivem úplňku – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
nancy gideon
Pod vlivem úplňku
Mé báječné recenzní skupině. Díky za povzbuzení, podporu a zasloužené kopance do zadku. Mám vás ráda, lidi!
Prolog Ozvalo se tiché dunění.
Nejdřív si myslela, že je to motorka v některé ze vzdálenějších ulic. Bez obav šla dál s klíči v ruce a stále se usmívala vtipu, který jí před odchodem z klubu řekla jedna z kamarádek. Snažila se upamatovat na pointu, aby ho mohla převyprávět, až o víkendu pojede domů na večeři. Něco o farmáři s galonem barvy a starou paní, která nese kuře… Na vtipy byla nemožná. Její táta, který měl brilantně dokonalý přednes, rád říkával, že jediná věc s horším načasováním, než má ona, je její stařičké volvo. Zhluboka se nadechla nočního vzduchu, aby zahnala podroušenost z posledního drinku – nějaký ovocný výtvor, který jí poslal chlapík od vedlejšího stolu v naději, že ho pozve, aby si přisedl. Ale byla to dámská jízda a některá pravidla nelze porušit. Ke stolu mohly jenom osoby s estrogenem v těle. Místo poděkování se usmála a zadoufala, že si ji odchytí u dveří a vezme si její číslo. Ale mezitím ho zaujala kratičká sukně na tanečním parketu, a než odcházela, už se muchloval u záchodků s jinou. Ach, ano. Zase to načasování. Přešla Decatur a zamířila k parkovišti, kde ve tmě stálo její promáčknuté volvo. Když přijela po práci, 5
hlavní parkoviště bylo plné, takže musela zajet až do tohohle zapadákova. Procházka jí nevadila. Vánek od Mississippi ji chladil na pažích a tváři, což byl balzám po upoceném odpoledním horku. Opustila dlážděnou část parkoviště a pod podpatky jí chroupal štěrk. Slyšela vodu a osamocený zvuk velkého nákladního člunu plujícího po řece. Za zády ještě vnímala tlumené veselí New Orleansu, ale tam, kam mířila sama ve tmě, bylo ticho. Až na klapot jejích kroků a náhlý hluboký záchvěv, když se znovu ozvalo to zadunění. Co to bylo? Znělo to jako vrčení nějakého obrovského psa. Ohlédla se přes rameno a zrychlila krok, i když na opuštěném parkovišti nic neviděla. Pravděpodobně zatoulané hladové zvíře, které čmuchá kolem přeplněných popelnic a snaží se ji zastrašit. Měla některou z dívek požádat, aby šla s ní. Ale ona milovala peprnou zábavu ve Francouzské čtvrti a ještě nikdy se tu po setmění nebála. Když došla ke svému autu, oddechla si úlevou. V tlumeném světle z jiné části parkoviště viděla svůj odraz v okénku auta – krásná mladá žena… které se za zády zvedá něco obrovského, temného a nerozeznatelného. Vypískla leknutím a klíče dopadly na štěrk, když se otočila a přitiskla zády k autu. Byla zmatená, a pak se jí ulevilo, když tam uviděla stát muže. Protože to nebylo to, co viděla v té kratičké, děsivé vteřině, jak se nad ní tyčí s rudýma, lesklýma očima. Už žádné ovocné koktejly! Srdce jí bušilo jako o závod, když si stále dokola opakovala tuhle přísahu. 6
Byl vysoký, tmavý a pohledný takovým tím bezohledně domýšlivým způsobem a hezky oblečený. V černém obleku nevypadal jako někdo, kdo se potuluje venku, aby jí sebral peněženku. Pomalu a s laskavým šarmem se usmál a promluvil hlubokým, příjemným hlasem: „Promiňte, Sandro. Vyděsil jsem vás?“ Když uslyšela, jak vyslovil její jméno tím vřelým konverzačním tónem, uvolnila se. Je to někdo z médií, kdo hledá senzaci? Propána, nevypadá snad zas až tak opilá, nebo ano? Táta by ji zabil. Nebo je to někdo, koho poslal její otec, aby na ni dohlédl? Říkala mu mnohokrát, že to není nutné. Ale vzhledem k tomu, že jí srdce zběsile tlouklo na hrudní koš, jako by se snažilo vyťukat pochodovou píseň na xylofonu, nehodlala teď zpochybňovat jeho moudrost. Nervózně se zasmála a přiznala: „Jen trošku.“ „Jen trošku? Pak se budu muset víc snažit, že?“ Stále s úsměvem odkopl její klíče pod volvo. Na jednu nekonečnou vteřinu se jí sevřel žaludek, než pochopila, že je v nebezpečí. Tohle není jeden ze zaměstnanců jejího otce. Není ani od tisku. A jde mu o něco víc než o drobné v kapse. Přelétla očima parkoviště, ale byli tu naprosto sami – jenom oni dva pod temnou pouliční lampou. Pak si všimla, jak se na štěrku třpytí rozbité sklo z krytu lampy. „Co chcete?“ zanaříkala vyděšeně. „Chci, aby sis se mnou zahrála hru, Sandro. Ty budeš utíkat a já tě budu honit.“ Zírala na něj očima vytřeštěnýma nepochopitelnou hrůzou. Vypadal tak normálně, tak důvěryhodně. 7
„Dokonce ti dám náskok.“ „C-co?“ koktala a nechápala, oč tu jde. Dokud se jeho úsměv nerozšířil a neodhalil děsivě ostré špičáky. A jeho oči zlatorudě zasvítily. „Utíkej!“ Vykřikla a dala se na útěk, ale uklouzla na štěrku a spadla na ruce a kolena. Kamínky jí potrhaly jemnou kůži. Šíleně vřískala a čekala, až ji popadne a zakousne se do ní těmi ostrými zuby. Ale on vyčkával, dal jí čas, aby se se vzlykotem zvedla, ušpiněná od kluzké, horké krve. „Dej do toho všechno, Sandro,“ vysmíval se jí, když vyrazila pryč a upustila kabelku. Doufala, že se muž zastaví, aby se do ní podíval. Ale její flitrovaná taška ho nezajímala. Oceňoval, jak jí poskakují dlouhé blond vlasy, a sledoval její malý pevný zadek, jak se napíná pod přiléhavými kalhotami, zatímco se potácela na komicky vysokých podpatcích. Pach jejího strachu byl tak pronikavý a silný jako kterýkoli parfém. Lahodný. Už cítil její chuť. „Hned jsem u tebe,“ dodal s posměškem. Utíkala neslyšně, šetřila si dech. Svým nadpřirozeným pohledem sledoval její zoufalý běh přes parkoviště a po chodníku a znovu se divoce a zuřivě usmál. Protože ona nemířila za světlem, kde by mohla najít bezpečí u jiných lidí, ale do stínů, kde si pošetile myslela, že by se mohla skrýt. Hlupačka. Pak se vydal na lov.
8
1 Zvonění mobilu vytrhlo Charlotte z velmi příjemného snu. Zamračila se a snažila se ignorovat nevítané vyrušení ve svém soukromém světě. Jdi pryč. Nech vzkaz. Nakonec zvonění ustalo. Soustřeď se. Povzdechla si, když se obratně dostala zpátky do toho okamžiku. Ach, to je ono, lásko. Přesně tam. To je to místo. Na zardělé pokožce ji zamrazilo – a telefon začal znovu hlasitě, netrpělivě vyzvánět. Zatímco její tělo bylo víc než ochotné ho ignorovat, její vytrénovaná mysl to nedokázala. Sakra! Když se její ruka vypletla z hladkých černých vlasů, zpod peřiny se ozval tlumený hlas. „Nezvedej to.“ Při té prosbě sebou trhla, ale ruku už měla na telefonu. „Caissieová.“ „Cé Cé, potřebuju se s tebou sejít na Moonwalk.“ „Babineau, právě dělám víš co.“ Její podrážděný, zadýchaný tón měl za následek dlouhé mlčení na druhém konci. Ale protože za posledních osm měsíců až 9
do omrzení snášela podrobné informace o novém manželství svého parťáka, bylo jí jedno, že ho šokovala. „A když mě nenecháš, abych se k tomu okamžitě vrátila, budu tě muset ošklivě zranit. Oficiálně nemám službu a jsem nedostupná. Chápeš?“ „Promiň, ale šéf si vyžádal výslovně tebe.“ Zasténala jak na protest, tak rozkoší, když po jejím břiše pomalu stoupal řetězec horkých polibků. „Kde?“ Přes burácení ve své krvi skoro neslyšela jeho odpověď. Prohnula se do smyslného oblouku a pak dopadla zpátky na matraci. „Hned jedu.“ Odhodila telefon a chraplavým hlasem řekla: „Musím jít.“ Její chytrý a nesmírně velkorysý milenec se zvedl na lokty se špatně skrývanou rozmrzelostí. „Myslel jsem, že jsme byli na cestě do úplně jiné destinace.“ To, že ji vytáhnou z jeho postele, obzvláště když byli v tom nejlepším, byla i pro ni ta poslední věc, kterou si dnes ráno plánovala. Její tón byl úsečný a už byla pohlcená prací. „Povinnost volá. A navíc jsme na této konkrétní cestě strávili celý včerejšek a většinu poslední noci.“ Do jeho výrazu prosákl chladný odstup a jeho hlas ztvrdl. „Odpusť, detektive. Myslel jsem, že si tu jízdu užíváš. Moje chyba.“ Dlouze mu oplatila jeho upřený nasupený pohled, pak se zasmála, překulila ho na záda a obkročmo na něj dosedla. „Miluju, když špulíš rty,“ zašeptala mu do semknutých rtů. „Nešpulím rty. Jsem rozhořčený.“ Ale jeho rty se pod dotekem jejích úst uvolnily příliš rychle na to, aby 10
zněl přesvědčivě. „Dobrá, špulím. A za chviličku budu žadonit. Nestydím se udělat cokoli, pokud jde o tebe, ma chère. Nechoď. Prosím.“ Přejela špičkami prstů po ostře řezané tváři a obdivovala se těm výrazným, podmanivým rysům. Jak snadno mu propadla. Jakmile se podvolila jeho opojným dotekům, jen těžko si dokázala vzpomenout, proč se mu tak dlouho bránila. Teď v sobě sváděla duševní souboj. Sex nebo vražda? Jak si má děvče vybrat? On jí to rozhodně neulehčoval pomalým pohybem prstů po křivce jejího trupu. „Nedělej mi to ještě těžší, než to je,“ varovala ho roztřeseným hlasem. Přimhouřil oči s uličnicky pobaveným výrazem. „Nemůže to být o moc těžší, než už to je. Jsi si jistá, že nemůžeš mít slitování s mým nebohým stavem a věnovat mi ještě pár minut?“ „Překvapuje mě, že ještě máš síly na… stížnosti, natož aby ses hýbal.“ Zazubila se. „Jsi neukojitelná bestie.“ „Říkáš to, jako by to bylo něco špatného.“ Rychle ho políbila na špičku nosu a odkulila se z postele, dokud na to ještě měla vnitřní sílu. Hlasitě odevzdaně zasténal, když řekla: „Musím se stavit ve svém bytě, abych nakrmila morčata, dala si sprchu a vzala si nějaké čisté oblečení.“ „Můžeš se osprchovat tady.“ To pokušení bylo skoro neodolatelné, právě jak zamýšlel. Představila si mýdlovou pěnu a páru a další žhavý sex a musela se jízlivě usmát. „Obávám se, že to by bylo kontraproduktivní.“ 11
„Ušetřilo by to nějaký čas, kdyby sis nějaké oblečení nechala tady.“ Když spatřil její nenadále vylekaný pohled, sladce dodal: „Slibuju, že ho nebudu nosit.“ O tomhle se ještě nebavili. Vlastně se ještě nebavili skoro o ničem. Ze svého doupěte chlípných rozkoší se odvážili ven, jen aby si našli něco k snědku. Neměla pomyšlení na zbytek světa a na to, co ji čeká za týden. Právě teď byla pohlcená současností a neměla pocit, že slova jsou příliš důležitá. Ne když oplýval tolika dalšími půvabnými neverbálními komunikačními schopnostmi. Přinést si sem šaty podezřele zavánělo vytvořením společné domácnosti a sirény ochraňující její osobní prostor se rozezněly na poplach. Opatrně řekla: „Promluvíme si o tom později.“ „Kdykoli budeš mít čas, detektive. Co se stalo s tvou týdenní dovolenou? Měl jsem plán na každou její minutu.“ Pocítila hřejivé mravenčení v jistých velmi dobře uspokojených místech, když si představila, co ještě by mohl mít za nápady. Dlouhý, mládeži nepřístupný týden nevyžadující žádné oblečení, plný požitků a odpočinku s jedinou osobou, se kterou kdy chtěla sdílet takové věci. Copak si neuvědomuje, že ona je stejně naštvaná jako on, že ztrácí část toho drahocenného společného času? Ale jeden z nich musí být rozumný a on příliš špulí pusu. Ty temné, smyslné rty, ze kterých se jí vzrušením zrychlil tep. Byla nováčkem ve spletitostech vztahů, než aby věděla, kdy je lepší utíkat jako o život než se snažit o vysvětlení. 12
„Zjevně se beze mě oddělení neobejde víc než jeden den.“ Svižně se pod jeho skličujícím pohledem začala soukat do pomačkaného oblečení. „To ani já.“ Srdce se jí sevřelo dojetím. Vyžadovalo to fenomenální množství odhodlání, aby pokračovala v zapínání košile. Když viděl, že ji nezviklá, začal mírně: „Vyřiď svému parťákovi, že se budu podílet na tvé hrozbě.“ „Na jaké hrozbě?“ zeptala se, zatímco si připínala zbraň. „Že mu ošklivě ublížíš.“ Pohlédla na tu dlouhou, svalnatou postavu nataženou pod zmuchlanými přikrývkami z egyptské bavlny. Černé vlasy měl roztomile rozcuchané a naježené a tváře ztmavlé ranním strništěm, ale jeho pohled byl vyrovnaný, klidný a upřený. Na okamžik si s nepříjemným leknutím připomněla, kdo je, co je a čeho je schopný. Je nebezpečný. Smrtící. Predátor, který už se nikomu nezodpovídá. Zaváhala. Myslí to vážně? Odkryl zuby v širokém úsměvu. „Kecám.“ Skutečně? „To doufám.“ Opatrně vydechla. „Nechci zapracovávat nového parťáka o nic víc než nového milence. Uvidíme se později?“ „Tak s tím raději nepočítej.“ Protáhl si paže nad hlavou a špičkami nohou se dotkl až protější zdi. Ten pohyb byl silný a lenivý jako pohyb nějakého velkého, mocného zvířete. Což, technicky vzato, bylo přesně to, čím byl. „Taky bych mohl jít do práce,“ zabručel, 13
„protože se ti povedlo zkazit mou nelegální zábavu na dnešní den. Zastavím se u tebe v bytě, abys mi mohla říct, co bylo důležitější než zůstat se mnou v posteli.“ Nedokázala si představit nic, co by se mu jen zdaleka vyrovnalo, a tak v okamžiku zmatené zranitelnosti vyhrkla: „Tohle byla nejlepší jednodenní dovolená v mém životě. Jsi úžasný.“ „Děkuji.“ Ústa se mu zkroutila v samolibém úsměvu, ale jeho pohled byl hřejivý. „Bylo mi potěšením.“ Udělala jeden krok k němu, a pak se zarazila. Je to šílenství, tolik ho chtít. Skoro neovladatelné šílenství. Je čas dát se na útěk. „Brzy se uvidíme.“ „Sandra cummingsová, dvaadvacet, svobodná, studentka obchodu na Tulane. Šla se skupinou kamarádek do klubu poblíž Francouzské čtvrti. Odešla kolem půl druhé a ke svému autu se vracela sama.“ „Taková hloupost.“ Charlotte zlostně pohlédla na postavu pod igelitem. Proč udělala takovou hloupost? Byla opilá? Nerozvážnost mládí? Jak ji mohly kamarádky jen tak nechat jít ven do noci samotnou? Co si asi myslely? Naneštěstí měla dost jasnou představu, co si budou myslet, až se to dozvědí. Budou mít za to, že je to všechno jejich chyba. A pak se s tím budou muset naučit žít. Dostanou lekci, ale příliš pozdě. A zbude jen další smutná statistika. „Nány hloupý,“ zašeptala skoro rozzlobeně. Rozhlédla se kolem a její chladné, tmavé oči bedlivě zkoumaly místo činu a představovaly si, jak to tu 14
mohlo vypadat pozdě v noci – ne tak jako teď, obehnané policejní páskou a odhalené těm, kdo se začali shromažďovat za ní. Po půlnoci by to tu bylo opuštěné a prázdné kvůli jazzovým a tanečním klubům blíž k náměstí. Opuštěné, tmavé místo pro smrt. Místo, na kterém by neměla ležet dvaadvacetiletá studentka pod igelitem. „Co je na ní tak zvláštního, že si mě k tomu zavolal šéf?“ Pohlédla na svého parťáka, vylekaná jeho nervozitou a vyhýbavostí. Máloco vyvedlo Babineaua z míry. Byl ztělesněním střízlivosti a klidu i za těch nejpříšernějších okolností. Společně viděli všechny možné ošklivé, šokující připomínky toho, co člověk dokáže udělat jinému člověku ve jménu zlosti, žárlivosti, šílenství nebo jen kvůli obchodu. „Je to nejmladší dcera Simona Cummingse.“ „Cummingse?“ Setkala se s tímto průbojným kandidátem na starostu v několika pracovních funkcích. Líbil se jí jeho neústupný, tvrdý postoj proti zločinu. „Náhoda?“ V Babineauově tváři se zračil neklid, když se sehnul a stáhl igelit. „To si nemyslím.“ Pohlédla na částečně nahé a brutálně zohavené tělo Sandry Cummingsové a viděla jasný rukopis vraha. Nemusela čekat na názor soudního lékaře, Devlina Doviona. Poznala to hned. Tesáky a drápy. „Chceš řídit, nebo mám já?“ zeptal se Babineau tiše. Podnik Legere enterprises international měl kanceláře v renovovaném skladu u přístaviště, tam, kam 15
