Nakladatelství Libri a autoři děkují za finanční podporu tohoto projektu Ministerstvu kultury České republiky. Slovník byl zařazen do Programu Ministerstva kultury ČR Česká knihovna 2004. Zpracování rukopisu této publikace bylo podpořeno z výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě MSM 112100005.
© Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Pelána, 2004 Preface © Jiří Pelán, 2004 © Libri, 2004 ISBN 80-7277-180-9
O B S A H
Předmluva Seznam zkratek Seznam autorů hesel podle šifer Úvodní studie Jazyk Počátky: historický rámec Počátky: literární texty v latině, francouzštině a okcitánštině Počátky: literární texty ve „volgare“ Druhá polovina 13. století (duecenta) 14. století (trecento) 15. století (quattrocento) 16. století (cinquecento) 17. století (seicento) 18. století (settecento) První polovina 19. století (primo ottocento) Druhá polovina 19. století (secondo ottocento) První polovina 20. století (primo novecento) Druhá polovina 20. století (secondo novecento) Slovník spisovatelů Výslovnost křestních jmen Výběrová bibliografie
7 10 12 13 13 15 18 20 21 24 29 34 44 46 53 65 75 87 103 742 749
Ú V O D N Í S T U D I E J I Ř Í P E L Á N
Ja zyk Italština – jazyk italské literatury – se zrodila z latiny. Latinsky původně hovořila ona část italických kmenů (kmenů proniknuvších na italský poloostrov na přelomu 2. a 1. tisíciletí), jež se usadila v Římě a jeho nejbližším okolí. Mezi 6. a 3. stoletím př. Kr. se stali Římané pány nad celým poloostrovem a latina vytlačila nejen předindoevropskou etruštinu, ale i indoevropské jazyky ostatních italických skupin (oskičtinu, sabelštinu, umbrijštinu, volštinu). Latina se záhy vyvíjela ve dvou variantách. Primární variantou byla hovorová, „lidová“ latina, označovaná samotnými Římany jako sermo plebeius, rusticus, proletarius, militaris či vulgaris. Jako produkt kultivace a stylizace této „vulgární“ latiny vznikla v průběhu 3. století př. Kr. ona latina, jejíž klasickou podobu zafixovala vedle gramatik především významná literární díla. Texty v lidové latině přirozeně postrádáme, četné stopy této varianty však nacházíme například u komediografa Plauta (251–184 př. Kr.), jednoho nejstarších římských autorů, a později zejména v nápisech a slovníkových dílech, kárajících průnik lidových forem do vysokého stylu. Tzv. neolatinské čili románské jazyky – mezi nimi italština – vznikly organicky z vulgární latiny. Během římského období se rozdíl mezi lidovou latinou a latinou literární (sermo urbanus) nejspíš příliš nezvětšoval: jazyk kulturní elity (dvorských úředníků, žáků rétorských škol) nepochybně vykonával normující tlak i na soukromý projev. Přesto už v této fázi lze registrovat v lidové latině řadu morfosyntaktických a lexikálních odlišností, jež budou o několik století později pro románské jazyky charakteristické (mizení hlásky n ve skupině ns: sponsum „slib“ – sposum; synkopa samohlásky v předposlední slabice proparoxyton: frigidus „studený“ – frigdus; náhrada jednoduchého budoucího času opisnými formami: laudabo „budu chválit“ – laudare habeo; lexikální varianty equus „kůň“ – caballus, pulcher „krásný“ – bellus, os „ústa“ – bucca apod.). Po pádu západořímské říše (476), v průběhu jednoho z nejtemnějších údobí evropské historie (6.–8. století), charakterizovaného válkami, hladem, postupným vylidňováním, destrukcí měst a silniční sítě, ztratila klasická latina svou prestiž a autonomní vývoj hovorové latiny se výrazně zrychlil. Napomohl tomu zejména roz-
13
klad císařských kanceláří a školského systému. Od 8. století lze i na italské půdě sledovat – zejména v některých právních listinách –, jak se rozestup mezi klasickou latinou a její lidovou variantou zvětšuje. Zajímavější doklady nicméně pocházejí až z 9. a 10. století. Ještě v tzv. „veronské hádance“ (začátek 9. století), písařské hříčce, v níž se metaforicky popisuje samotný akt psaní, je latinský substrát velmi zřetelný: Se pareba boves / alba pratalia araba / et albo versorio teneba / et negro semen seminaba. (Překlad podle interpretace B. Miglioriniho: Přišli voli [prsty], orali bílé pole [papír], táhli bílý pluh [brk] a sili černé sémě [písmena].) Avšak např. v tzv. „listině z Capuy“ (Carta capuana) z března 960, latinském notářském záznamu sporu mezi opatem z Montecassina a Rodelgrimem d’Aquino o držbu pozemků, se nachází textace svědecké přísahy předepsané v lidovém jazyce, který už má rozhodně blíže k italštině než k vulgární latině: Sao ko kelle terre, per kelle fini ke ki contene, per trenta anni le possette parte Sancti Benedicti. (Vím, že tyto pozemky, v hranicích, jak jsou zde vyznačeny, držel po třicet let řád sv. Benedikta.) První literární dokumenty ve „volgare“, novém lidovém jazyce, jsou nicméně dochovány až z konce 12. století: jsou to žakéřské písně (cantilene giullaresche) konvenčně označované jako Ritmo laurenziano a Ritmo cassinese. Těmito – umělecky nepříliš náročnými – texty se italština definitivně oddělila od své mateřské řeči a od tohoto okamžiku lze také hovořit o nové literatuře v národním jazyce. Literární latina ovšem tímto procesem nebyla zatlačena do pozadí. Zachránily ji – a s ní i podstatné zlomky římské literatury – především kláštery se svými skriptorii. Zakladatelem západoevropského mnišství byl sv. Benedikt, původem z umbrijské Nursie (Norcia), z jehož fundace Montecassino (529) se benediktinský řád rozšířil do Evropy. Do nástupu národních jazyků byla latina v západní Evropě nadále jediným literárním jazykem, a jestliže se i její vysoká podoba vzdalovala klasickým vzorům, nebylo to ani tak úpadkem povědomí středolatinských autorů o řádné normě, jako spíše potřebou komunikovat s publikem, které už tyto vzory nebralo na vědomí (nejčistší latina se paradoxně uchovala v nerománských oblastech, v Anglii a Irsku, kde tlak vyvíjející se vulgární latiny nepůsobil). Řada středověkých „renesancí“ (karlovská, otonská, „humanismus“ 12. století) ostatně tyto vzory znovu připomněla; humanismus 14. a 15. století, iniciovaný Petrarcou, se od těchto předstupňů odlišuje zejména intenzitou a hloubkou návratu „ad fontes“. Právě latina byla po celý středověk – a daleko za něj – garantem všech univerzalistických aspirací Evropy: byla jednotící řečí říše, církve i univerzit.
14
S L OV N Í K
S P I S OVAT E LŮ
A ABATI [abáty] Antonio, kolem 1600 Gubbio (Perugia) – 1667 Senigallia (Ancona), satirik. Pobýval v Římě, Viterbu a Miláně, navštívil Francii a Flandry, na sklonku života působil v administrativě Církevního státu. Jeho satirické Frascherie (1651, Nicůtky) jsou rozmarnou směsí veršů a prózy. Ve veršovaných Ragguagli di Parnaso contra i poetastri (1638, Zprávy z Parnasu proti veršotepcům) polemizuje ve stopách Boccaliniho s barokní poetikou. jp ABBA Giuseppe Cesare, 6. 10. 1838 Cairo Montenotte (Savona) – 6. 11. 1910 Brescia, prozaik. 1860 byl účastníkem Garibaldiho výpravy na Sicílii; podle deníku, který si tehdy psal, vydal z Carducciho podnětu 1880 Noterelle di uno dei Mille edite dopo venti anni (Zápisky jednoho z Tisíce, vydané po 20 letech). Definitivní podobu a název Da Quarto al Volturno. Noterelle d’uno dei Mille (Od Quarta po Volturno. Zápisky jednoho z Tisíce) dostalo toto dílo, považované za nejlepší z tzv. garibaldiovské literatury, ve vyd. z roku 1891. Působil pak jako středoškolský profesor. 5. června 1910, pět měsíců před smrtí, byl jmenován senátorem. • D. d. jsou rovněž garibaldiovské inspirace: mládeži určená Storia dei Mille (1904, Historie Tisíce), životopis Garibaldiho generála Vita di Nino Bixio (1905, Život N. B.), sbírka veršů Cose garibaldine (1907, Garibaldiovské věci). vh ABBAGNANO [abaňáno] Nicola, 15. 7. 1901 Salerno – 9. 9. 1990 Milán, filozof. Přednášel filozofii na pedagogické fakultě (1936–39) a poté na filozofické fakultě turínské univerzity. Svým dílem reprezentuje příklon k filozofii existence, příznačný pro generaci dozrávající v meziválečném období. Polemicky zpracoval zejména sartrovskou, jaspersovskou a heideggerovskou inspiraci. Hlásá laický, „pozitivní“ existencialismus, jenž člověka nevytrhává ze světa a přírody. • Hl. d.: Struttura dell’esistenza (1939, Struktura existence), Esistenzialismo positivo (1948, Pozitivní existencialismus), La saggezza della filosofia (1987, Moudrost filozofie). jp ABBATE [abáte] Antonino, 1825 Catania – 1888 tamtéž, sicilský básník a romanopisec. Mazziniovec, jenž dal ve svém díle výraz svému republikánství. Autor rozměrných básnických skladeb Il venerdì Santo del 1849 in Catania (1864, Velký pátek roku 1849
103
v C.), La rigenerazione della Grecia (1866, Obrození Řecka) a Napoleone il Grande (1872, N. Veliký). Svým hist. románem Il progresso e la morte (1850, Pokrok a smrt) ovlivnil juvenilní tvorbu svého synovce a žáka G. Vergy. S Vergou a Nicolou Niceforem řídil 1860–61 catanijský časopis Roma degli italiani. jp ABRIANI [abrjány] Paolo, 1607 Vicenza – 1699 Benátky, barokní básník a kazatel. 1627–54 člen řádu karmelitánů, potom kněz a učitel. Své marinistické verše soustředil v souboru Poesie (1663, 1664, Básně). Přeložil veršem některá díla Horatiova, mj. jeho Umění básnické. Vystoupil na obranu Tassovu: Il vaglio, risposte apologetiche alle osservazioni del P. Veglia sopra il Goffredo di Torquato Tasso (1662, Kritické síto, apologetické odpovědi na poznámky P. Vegli ke Goffredovi T. Tassa). jp ACCADEMIA ALDINA [akadémja aldýna]. Akademie, kterou založil koncem 15. století v Benátkách známý tiskař Aldo Manuzio za účelem filologických studií a vydávání řeckých, lat. a ital. klasiků. Nazývala se též Neoacademia a její členové se dělili na profesory, korektory, kněze a benátské patricije. Na schůzích akademie byli povinni užívat řecký jazyk. Edice akademie měly ve znaku kotvu a delfína a nápis „In Aldi Romani Academia“. Jako první vyšly 1502 Sofoklovy tragédie a devět knih Herodotových dějin. Po Manuziově smrti v roce 1515 akademie zanikla. K jejím členům patřili např. A. Navagero, P. Bembo, G. B. Ramusio a G. Lascaris (všichni ). vh ACCADEMIA DEGLI ADDORMENTATI [akadémja delji adormentáty]. Akademie Spících existovala v Janově nejméně od roku 1563. 1587 potvrdil dekret Janovské republiky její statut a zároveň ji vyzval, aby se přejmenovala na akademii dei Risvegliati (Probuzených); ve znaku měla budík, rozžaté světlo a motto „Sopitos suscitat“ (Probouzí spící). Byla zaměřena literárně, jejími členy byli mj. T. Tasso (jehož epos Osvobozený Jeruzalém vyšel péčí A. v ilustrovaném vydání) a G. Chiabrera. Rok zániku akademie není znám. vh ACCADEMIA DEGLI INFIAMMATI [akadémja delji infjamáty]. Akademie Zapálených byla založena v Padově kolem roku 1540 L. Orsinim, několika univerzitními profesory a snad i A.Piccolominim, který přišel ze sienské Accademia degli Intronati. Měla ve znaku Herkula hořícího na hoře Oitě a motto „Arso il mortale al ciel n’andrà l’eterno“ (Spálen je smrtelný a na nebesa odejde věčný). Členy byli mj. S. Speroni, B. Varchi, L. Alamanni, P. Aretino, Ruzzante (všichni ). Přednášky, původně i řecké a latinské, byly za Speroniho předsednictví od roku 1542 italské a byly omezeny na filozofická a lit. témata. Akademie zanikla v letech 1545–50. vh
104
