Henry James The Portrait of a Lady přeložila Kateřina Hilská Nakladatelství Volvox Globator děkuje Ministerstvu kultury České republiky za finanční podporu na vydání této knihy. Translation © Kateřina Hilská, ISBN 978-80-7207-959-9 Z anglického originálu The Portrait of a Lady vydaného nakladatelstvím Penguin Books Ltd ve Velké Británii roku 1997 přeložila Kateřina Hilská Odpovědná redaktorka: Helena Kučerová Obálka Pavel Sivko Vydalo nakladatelství & vydavatelství VOLVOX GLOBATOR Štítného 17, 130 00 Praha 3 www.volvox.cz jako 29. svazek edice Arkáda celkově jako 744. publikaci Elektronickou knihu připravil PureHTML.cz Vydání první Praha 2006 Adresa knihkupectví VOLVOX GLOBATOR: Štítného 16, 130 00 Praha 3
1 Za jistých okolností je málo hodin v životě příjemnějších než ty věnované obřadu zvanému odpolední čaj. Jsou okolnosti, za kterých – ať už se popíjení čaje účastníte, či ne, a někteří lidé samo sebou ne – je sama ta situace rozkošná. Ty, jež mám na mysli, až začnu odvíjet tenhle prostý příběh, poskytly pro tuto nevinnou kratochvíli úžasné prostředí. Nezbytnosti k té malé hostině byly rozmístěny na trávníku starého anglického domu na venkově v době, kterou bych nazval dokonalým středem nádherného letního odpoledne. Část odpoledne už se vytratila, ale ještě ho dost zbývalo a ten zbytek oplýval tou nejlepší a nejvzácnější kvalitou. Do šera chybělo ještě mnoho hodin, avšak záplava letního světla už začala slábnout, vzduch lahodněl a na hladkém, hustém trávníku se prostíraly dlouhé stíny. Zvolna se prodlužovaly a výjev s sebou nesl pocit volného času, jenž měl teprve nastat, což je možná hlavní zdroj potěšení z takové scény v takovou hodinu. Za určitých okolností čas od pěti do osmi obnáší malou věčnost, ovšem při takovéto příležitosti mohla ta doba představovat jen věčné potěšení. Osoby, jichž se týkala, si své potěšení užívaly klidně, neboť nepatřily k pohlaví, jež obvykle poskytuje nadšené stoupence obřadu, o kterém jsem se právě zmínil. Stíny na tom skvělém trávníku byly rovné a hranaté: pocházely od starého muže sedícího v hlubokém proutěném křesle poblíž nízkého stolku, na němž stála připravená svačina, a od dvou mladších mužů procházejících se před ním sem a tam a zaměstnaných nesoustavným hovorem. Stařec držel v ruce šálek – byl to nezvykle objemný šálek, s jiným vzorem než ostatní, pestrobarevně malovaný. Upíjel velice obezřele, dlouho si držel šálek u brady a díval se směrem k domu. Jeho společníci buď už dopili, nebo jim tato výsada byla lhostejná; kouřili cigarety a dál se procházeli. Jeden z nich občas, když šel kolem, věnoval pozorný pohled staršímu muži, jenž spočíval zrakem na sytě červeném
průčelí svého příbytku, aniž si byl vědom, že je pozorován. Dům, který se tyčil za trávníkem, byl stavbou, jež tuto úctu oplácela, a představoval nejtypičtější předmět v tom příznačně anglickém obrázku, který jsem se pokusil nastínit. Stál na nízkém návrší nad řekou – tou řekou byla Temže asi čtyřicet mil od Londýna. Dlouhé průčelí opatřené štítem a postavené z červených cihel, s jejichž nádechem si čas a počasí už všelijak pohrály, avšak spíše jej vylepšily a zjemnily, předvádělo trávníku místa porostlá břečťanem, shluky komínů, okna zarostlá popínavými rostlinami. Dům měl své jméno a historii – ten starý pán, který tu popíjel čaj, by vám s radostí o nich pověděl – o tom, jak ho postavili za Edvarda VI., jak jednu noc hostil dokonce velkou Alžbětu (jejíž vznešená osoba spočinula na úžasně prostorné a děsivě hranaté posteli, která stále ještě znamenala hlavní poctu, pokud šlo o spaní), jak za Cromwellových válečných časů utržil hodně šrámů a jisté zohavení a potom za restaurace byl opraven a značně zvětšen a jak nakonec, poté co ho v osmnáctém století různě přestavovali a mrzačili, přešel do pečlivého držení mazaného amerického bankéře, který ho původně koupil, protože ho díky okolnostem příliš složitým, než abych je tu rozváděl, nabízeli skoro za hubičku. Koupil ho tedy, i když bručel, jak je ošklivý, jak je starý a nepohodlný, ovšem teď, po uplynulých dvaceti letech, si uvědomoval tu skutečnou estetickou vášeň, kterou k němu pociťuje: znal všechny jeho přednosti a dovedl vás postavit přesně tak, aby na vás zapůsobily, a právě v tu denní dobu, kdy stíny různých jeho výstupků a výčnělků, které tak měkce dopadaly na teplé a unavené zdivo, měly tu správnou míru. Krom toho, jak už jsem řekl, dokázal vyjmenovat většinu z jeho postupných majitelů a obyvatel, z nichž několik bylo obecně známých, a přitom vše podával s neokázalým přesvědčením, že tato poslední fáze osudu domu není ta nejméně úctyhodná. Průčelí domu obrácené směrem k části trávníku, kterou se právě zabýváme, nebylo ovšem vstupní – to se nacházelo zcela
jinde. Vládlo tu svrchované soukromí a široký travnatý koberec, který pokrýval rovné návrší, jako by jen prodlužoval honosný interiér. Velké nehybné duby a buky vrhaly stín tak neprostupný jako sametové závěsy a místo bylo podobně jako pokoj vybaveno lavičkami s polštářky a pestrobarevnými plédy, na trávě ležely knihy a papíry. Řeka plynula kousek dál; přesněji řečeno tam, kde se terén začal svažovat, trávník končil. Cesta dolů k vodě byla nicméně rozkošná. Starý pán u stolku, který přicestoval z Ameriky už před třiceti lety, si s sebou přivezl hned navrch zavazadla svou americkou fyziognomii; a nejenže si ji přivezl s sebou, ale také ji udržoval v nejlepším pořádku, aby si ji, pokud by bylo třeba, zase mohl s nejlepším svědomím odvézt zpět do své domoviny. V tuto chvíli však se zjevně nikam přemísťovat nehodlal; cestování měl za sebou a užíval si odpočinku, který předchází tomu věčnému. Měl úzkou, hladce oholenou tvář s pravidelnými rysy a výrazem klidné pronikavosti ducha. Byl to očividně obličej, v němž se nezobrazovalo mnoho, takže dojem vyrovnané bystrosti byl tím záslužnější. Jako by vyjadřoval, že měl v životě úspěch, avšak také to, že ten úspěch nebyl nepřetržitý a nebudil závist, ale spíše v sobě skrýval neškodnost neúspěchu. Rozhodně měl značnou zkušenost s lidmi, ale v tom chabém úsměvu, který mu pohrával na hubené a protáhlé tváři a prozařoval humorné oko, když konečně opatrně položil svůj velký šálek na stolek, se jevila téměř venkovská prostota. Byl úhledně ustrojen do dobře vykartáčovaného černého obleku, ovšem na kolenou měl složený šál a nohy měl obuté do tlustých vyšívaných bačkor. Poblíž jeho křesla ležela na trávě krásná kolie a sledovala pánovu tvář téměř se stejnou něhou, s jakou pán obhlížel ještě autoritativnější fyziognomii domu, a malý, zježený, živý teriér věnoval zase nesoustavnou pozornost ostatním pánům. Jedním z nich byl pozoruhodně dobře stavěný pětatřicátník s tváří
tak anglickou, jak byl vzhled starého pána, jehož jsem právě vykreslil, jiného druhu; nápadně hezká tvář, svěží barvy, čestná a upřímná, s pevnými, symetrickými rysy a živýma šedýma očima, bohatě zdobená kaštanově hnědým vousem. Tenhle člověk měl vzhled výjimečného, skvělého šťastlivce – budil dojem šťastné povahy zúrodněné vysokou civilizací, což znamenalo, že kdo se na něj náhodně podíval, musel mu závidět. Měl jezdecké boty a ostruhy, jako by právě přijel zdaleka na koni; na hlavě bílý klobouk, který budil dojem, že je mu velký; obě ruce držel za zády a v jedné z nich – ve velké, bílé, hezky modelované pěsti – svíral špinavé rukavice z psí kůže. Jeho společník, který chodil sem a tam po trávníku, byl člověk podle zcela jiného modelu a na rozdíl od předchozího, ačkoli mohl vzbuzovat vážnou zvědavost, nikoho nesváděl k tomu, aby si téměř slepě přál octnout se na jeho místě. Vysoký, hubený, jen tak tak držel pohromadě, měl nehezký, neduživý, ale chytrý a sym patický obličej, obdařený, ale rozhodně ne ozdobený řídkým knírem a licousy. Vypadal chytře a nemocně – což rozhodně není šťastná kombinace – a na sobě měl hnědý sametový kabát. Ruce skrýval v kapsách a způsob, jakým to činil, prozrazoval, že ten zvyk je zatvrzelý. Při chůzi se spíš šoural, nohy ho nenesly příliš pevně. Jak už jsem řekl, kdykoli procházel kolem starého pána, spočinul na něm pohledem a v tu chvíli, kdy se jejich tváře octly v určitém vztahu, jste mohli snadno poznat, že je to otec a syn. Otec konečně zachytil synův pohled a vstřícně se pousmál. »Daří se mi dobře,« podotkl. »Vypil jsi čaj?« zeptal se syn. »Ano a chutnal mi.« »Mám ti ještě nalít?« Starý pán o tom klidně pouvažoval. »Myslím, že počkám a uvidím.« Když promluvil, bylo slyšet jeho americký přízvuk. »Není ti chladno?« ptal se syn.
Otec si pomalu přejel po nohou. »Já nevím. Nepoznám to, dokud to neucítím.« »Možná by to někdo mohl cítit za tebe,« navrhl se smíchem mladší muž. »Doufám, že někdo stále bude cítit za mě! Necítíte za mě, lorde Warburtone?« »Ano, nesmírně,« okamžitě odpověděl pán oslovený jako lord Warburton. »Musím říct, že vypadáte úžasně spokojeně.« »To taky nejspíš jsem, skoro ve všech ohledech.« Starý pán se podíval na svůj zelený šál a uhladil si ho na kolenou. »Pravda je, že jsem spokojený už tolik let, že jsem si na to nejspíš zvykl a ani o tom nevím.« »Ano, to je nuda, kterou skýtá spokojenost,« přisvědčil lord Warburton. »Poznáme až to, když nám něco vadí.« »Řekl bych, že na něco jsme dost citliví,« poznamenal jeho společník. »O tom není pochyb, že jsme citliví,« zamumlal lord Warburton. A pak ti tři muži nějakou dobu mlčeli; dva mladší stáli a dívali se na staršího, který vzápětí požádal o další čaj. »Já bych si třeba myslel, že vám notně musí vadit ten šál,« prohlásil lord Warburton, když jeho společník doléval starci čaj. »Ale ne, ten šál mít musí!« vykřikl pán v sametovém kabátě. »Ať tě ani nenapadne něco takového mu nasadit do hlavy.« »Patří mé ženě,« prostě odpověděl starý pán. »Aha – tak jestli k tomu máte citové důvody,« a lord Warburton se zatvářil omluvně. »Nejspíš jí ho budu muset vrátit, až přijde,« pokračoval stařec. »Nic takového, prosím, neuděláš. Necháš si ho pěkně na těch svých starých, ubohých nohách.« »Nemusíš hned urážet mé nohy,« bránil se stařec. »Řekl bych, že jsou tak dobré jako ty tvoje.« »Jen si klidně posluž a urážej ty moje,« odpověděl syn a podal mu
čaj. »Jsme takové dvě chromé kachny. Myslím, že mezi námi není velký rozdíl.« »Jsem ti velice zavázán, že mě nazýváš kachnou. Jaký je ten čaj?« »Teda dost horký.« »To má být jeho přednost.« »V tom případě má velkou přednost,« zamumlal vlídně starý pán. »Dělá mi moc dobrou ošetřovatelku, lorde Warburtone.« »Není trošku nešikovný?« otázalo se jeho lordstvo. »Ne, není nešikovný – když uvážíme, že je sám invalida. Dělá mi moc dobrou ošetřovatelku – na to, že je to chorá ošetřovatelka. Říkám mu chorá ošetřovatelka, protože je chorý.« »No tak, tati!« vykřikl ošklivý mladík. »No jsi přece chorý – kéž bys nebyl. Ale asi si nemůžeš pomoct.« »Mohl bych se pokusit – to je nápad,« souhlasil mladík. »Bylo vám někdy zle, lorde Warburtone?« zeptal se jeho otec. Lord Warburton chvíli přemýšlel. »Ano, pane, jednou, v Perském zálivu.« »Dělá si z tebe legraci,« řekl druhý mladík. »To je takový vtip.« »Dneska je jich zřejmě velký výběr,« odpověděl klidně otec. »Vy ale nevypadáte, že byste někdy něčím trpěl, lorde Warburtone.« »Je mu zle ze života, zrovna mi o tom povídal a dal si pěkně záležet,« poznamenal přítel lorda Warburtona. »Je to pravda, pane?« vážně se zeptal stařec. »Pokud ano, váš syn mi neposkytl žádnou útěchu. Je s ním hrozný hovor – tomu říkám cynik! Ten snad nevěří ničemu.« »A to je další vtip,« prohlásil člověk obviněný z cynismu. »To proto, že má tak chatrné zdraví,« vysvětloval otec lordu Warburtonovi. »Působí to na jeho myšlení a zabarvuje náhled na svět; má pocit, že snad nikdy nedostal šanci. Je to však skoro výhradně teoretická záležitost, víte – jeho náladu to neovlivňuje.
Skoro si nevzpomínám, že bych ho někdy viděl nenaloženého – asi tak jako v tuhle chvíli. Často mě i rozveselí.« Mladík s tímto popisem pohlédl na lorda Warburtona a zasmál se. »To má být velká chvála, nebo obvinění z lehkovážnosti? Přál by sis, abych své teorie uvedl v praxi, tati?« »To bychom se asi dočkali pěkných podivností!« vykřikl lord Warburton. »Doufám, že sis neosvojil tenhle tón,« podotkl stařec. »Warburtonův tón je horší než ten můj. On jen předstírá, že se nudí. Já se nenudím vůbec. Mě život baví snad až příliš.« »Á, příliš – to bys neměl dopustit!« »Tady u vás se nikdy nenudím,« vysvětloval lord Warburton. »U vás se moc dobře povídá.« »To má snad být další vtip?« zeptal se starý pán. »Nic vás neomlouvá, abyste se nudil kdekoli. Ve vašem věku jsem nic takového neznal.« »Zřejmě jste měl delší vývoj.« »Ne, naopak, vyvíjel jsem se rychle. Řekl bych právě proto. Ve dvaceti už jsem byl ve vývoji skutečně daleko. Pracoval jsem jako divý. Nenudil byste se, kdybyste měl co dělat, ale vy mladí muži žijete všichni zahálkou. Příliš se soustřeďujete jen na vlastní potěšení. Jste moc vybíraví, moc pohodlní a moc bohatí.« »No tohle!« protestoval lord Warburton. »Že zrovna vy budete bližnímu vyčítat přílišné bohatství!« »Myslíte proto, že jsem bankéř?« zeptal se starý pán. »Třeba proto, chcete-li. A taky proto, že máte – ne snad? – neomezené prostředky.« »Není moc bohatý,« zastával se otce druhý mladík. »Ohromnou spoustu peněz rozdal.« »Předpokládám, že to byly jeho vlastní,« dodal lord Warburton. »A najděte mi v tom případě lepší důkaz bohatství. Ať veřejný dobrodinec nemluví o tom, že se někdo příliš věnuje svému
potěšení.« »Tatínek má rád potěšení – rád ho činí jiným lidem.« Starý pán zavrtěl hlavou. »Nepředstírám, že jsem něčím přispěl k zábavě svých současníků.« »Tati, jsi až moc skromný!« »To je taky vtip, pane,« prohlásil lord Warburton. »Vy mladí muži hýříte vtipy. Ale až dojdou vtipy, nezbude vám vůbec nic.« »Naštěstí stále vznikají další a další,« poznamenal ošklivý mladík. »Tomu nevěřím – myslím, že život je stále vážnější. Na to vy mladí taky jednou přijdete.« »Stále větší vážnost života – to je ovšem taky úžasný zdroj vtipů.« »To teda musí být černý humor,« podotkl starý pán. »Jsem přesvědčen, že nastanou velké změny – a ne všechny k lepšímu.« »V tom s vámi úplně souhlasím, pane,« prohlásil lord Warburton. »Jsem si víc než jistý, že přijdou velké změny a že se stanou všelijaké podivné věci. Proto je mi tak zatěžko řídit se vaší radou. Vzpomínáte, onehdy jste mi řekl, že bych se měl něčeho chytit. Člověk váhá chytit se něčeho, co může za chvíli vyletět do vzduchu.« »Měl by ses chytit nějaké hezké ženy,« navrhl jeho společník. »Vší silou se snaží zamilovat,« dodal jako vysvětlení otci. »I ty hezké ženy nakonec můžou vyletět do vzduchu!« vykřikl lord Warburton. »Ne, ne, ty zůstanou nohama na zemi,« odvětil starý pán. »Ty neovlivní společenské a politické změny, na které jsem narážel.« »Chcete tím říct, že je nikdo nezruší? Tak dobrá, chopím se nějaké co nejdřív a uvážu si ji na krk jako záchranný pás.« »Dámy nás spasí,« přisvědčil starý pán. Tedy ty nejlepší z nich – já je totiž rozlišuji. Namluvte si nějakou hodnou a ožeňte se s ní – a hned budete mít zajímavější život.« Chvíle ticha možná znamenala, že na posluchače velkodušnost
jeho řeči zapůsobila, protože ani pro syna, ani pro hosta nebylo tajemstvím, že jeho pokus o manželství nedopadl zrovna šťastně. Ovšem jak řekl, rozlišoval a tato slova bylo možno chápat i jako přiznání osobní chyby. I když by samozřejmě bylo nemístné, aby jeden z jeho společníků poznamenal, že dáma jeho srdce nepatřila právě mezi ty nejlepší. »Pokud se ožením se zajímavou ženou, získám zájem – tohle se mi snažíte říct?« zeptal se lord Warburton. »Nijak se do manželství neženu – váš syn mě vylíčil poněkud nepravdivě. Nicméně kdo ví, co by se mnou zajímavá žena dokázala udělat.« »Rád bych viděl tvou představu zajímavé ženy,« podotkl přítel. »Kamaráde, představy přece nemůžeš vidět – zvlášť ty tak vysoce prchavé, jako jsou ty moje. Kdybych ji tak mohl vidět aspoň já – to už by byl velký krok kupředu.« »Tedy můžete se zamilovat, do koho se vám zlíbí,« pokračoval starý pán, »ale nesmíte se zamilovat do mé neteře.« Jeho syn se rozesmál. »Řekne si, že to má být provokace! Tati, ty žiješ s Angličany už třicet let a pochytil jsi leccos z toho, co říkají. Ale zatím jsi nepochopil to, co zamlčí!« »Můžu mluvit, jak chci,« opáčil starý pán klidně. »Neměl jsem zatím tu čest vaši neteř poznat,« ujistil ho lord Warburton. »Vlastně jsem teď o ní slyšel poprvé.« »Je to neteř mé ženy – paní Touchettová ji přiveze do Anglie.« Poté mladý pan Touchett dovysvětlil: »Totiž matka, jak víš, trávila zimu v Americe a teď ji čekáme zpátky. Píše, že objevila nějakou neteř a že ji pozvala k nám.« »To je od ní moc hezké,« mínil lord Warburton. »A ta slečna je zajímavá?« »Nevíme o ní skoro o nic víc než ty. Matka nepsala žádné podrobnosti. Komunikuje s námi hlavně telegraficky a její telegramy jsou poněkud záhadné. Říká se, že ženy je neumějí psát, ale má matka to zvládla dokonale. ,Unavena Amerikou, desne
horko, vracim do Anglie s neteri, prvnim parnikem se slusnou kajutou.‘ Takové a podobné zprávy od ní dostáváme – tedy tahle přišla posledně. Ale myslím, že se o neteři poprvé zmínila už v té předcházející. ,Zmena hotelu, moc spatne, drzy recepcni, adresa zde. Vzala dceru sestry, umrela loni, cesta do Evropy, dve sestry, velka samostatnost.‘ Tohle nám s otcem snad ještě pořád vrtá hlavou. Myslím, že si to lze vykládat různými způsoby.« »Jedno je ale jisté,« podotkl starý pán, »totiž to, že to ten recepční od ní asi pěkně schytal.« »Ani tím si nejsem tak docela jistý, protože nakonec ona vyklidila pole, ne? Nejdřív jsme si mysleli, že třeba ta sestra, o které se zmínila, je sestra toho recepčního. Ovšem následující zmínka o neteři, zdá se, dokazuje, že mluvila o jedné z mých tet. Pak je tu otázka, čí jsou vlastně ty další dvě sestry. Nejspíš jsou to dvě dcery mé zesnulé tety. Ke komu se vztahuje ta ,samostatnost‘ a v jakém smyslu to slovo užila – v tom tedy zatím nemáme jasno. Platí ten výraz zejména o té slečně, které se matka ujala, nebo se dotýká obou sester? A myslí to po stránce morální, nebo finanční? Znamená to, že zůstaly dobře zaopatřené, nebo že si nepřejí žádné závazky? Nebo to prostě znamená, že si rády dělají, co chtějí?« »Ať to znamená cokoli, praví se to s určitostí,« poznamenal pan Touchett. »Však sami uvidíte,« uzavřel lord Warburton. »A kdypak přijede paní Touchettová?« »Tady bohužel naprosto tápeme – jakmile objeví slušnou kajutu. Třeba na ni ještě čeká – na druhé straně možná už se vylodila v Anglii.« »V tom případě by vám patrně poslala telegram.« »Ona nikdy neposílá telegramy, když to čekáte – jen naopak,« prohlásil starý pán. »Ráda mě přepadá znenadání – myslí, že mě přistihne při nějaké špatnosti. To se jí zatím nepodařilo, ale nevzdává se.«
»Taky totiž sdílí tenhle rodinný rys, tu samostatnost, o které mluví.« Syn podal příznivější zhodnocení celé záležitosti. »Ať už přednosti těch slečen tkví v čemkoli, ona se jim jistě vyrovná. Ona si ráda všechno zařídí sama a nevěří, že by jí kdokoli byl schopen pomoct. Já jsem pro ni něco jako známka na dopis, která nelepí, a nikdy by mi neodpustila, kdybych se opovážil jet jí do Liverpoolu naproti.« »Dáte mi alespoň vědět, až dorazí ta sestřenice?« otázal se lord Warburton. »Jen za podmínky, kterou jsem stanovil – že se do ní nezamilujete!« zopakoval pan Touchett. »To mi přijde jako tvrdá podmínka. Nejsem snad dost dobrý?« »Myslím až příliš dobrý – protože bych nerad, aby si vás vzala. Nepřijíždí sem hledat manžela – aspoň doufám. Tolik slečen z Ameriky se tomu dnes věnuje, jako by doma neměly žádné dobré ženichy. K tomu je patrně zasnoubená, americké dívky obvykle jsou zasnoubené. Navíc si nakonec nejsem jistý, že by z vás byl nějak obdivuhodný manžel.« »Nejspíš bude zasnoubená. Poznal jsem hodně amerických dívek a všechny byly zasnoubené – ale nikdy mi nepřipadalo, že by se to nějak projevovalo, na mou duši! A pokud jde o to, jestli ze mě bude dobrý manžel,« pokračoval host páně Touchetta, »tím si sám nejsem jistý. Člověk to prostě musí zkusit!« »Zkoušejte to, jak je libo, ale ne na mé neteři,« usmál se starý pán, jemuž ta představa přišla vlastně hlavně humorná. A lord Warburton uzavřel celou záležitost prohlášením s ještě větším vtipem: »Ona možná nakonec ani za tu zkoušku nestojí!«
2 Zatímco ti dva se takto příjemně špičkovali, Ralph Touchett kousek poodešel tím svým obvyklým šouravým krokem, s rukama v kapsách a s malým rošťáckým teriérem v patách. Šel tváří obrácen k domu, ale oči zamyšleně klopil k trávníku. Poskytl tímto předmět pozorování osobě, která se právě objevila v širokých dveřích a chvilku tam stála, než ji uviděl. Obrátil k ní svou pozornost, až když si všiml chování psa, který náhle vyrazil vpřed a začal pronikavě štěkat, ovšem spíš na pozdrav, než že by útočil. Tou osobou byla mladá dáma, která jako by si reakci zvířátka okamžitě vysvětlila jako pozdrav. Pes se rychle blížil, až se jí zastavil u nohou, vzhlížel k ní a mocně štěkal. Načež ona se bez váhání shýbla, vzala ho do rukou a zvedla si ho k tváři, zatímco on pokračoval v tom překotném uvítacím projevu. Jeho pán mezitím dorazil za ním a spatřil, že Bunchie se právě spřátelil s vysokou dívkou v černých šatech, která už na první pohled působila hezky. Byla prostovlasá, jako by patřila do domu, což poněkud mátlo syna jeho majitele, který věděl, že sem mnoho návštěv nechodí z důvodu otcova chatrného zdraví. Mezitím si nově příchozí povšimli i druzí dva pánové. »Propána, kdopak je ta cizí žena?« ptal se pan Touchett. »Třeba je to neteř paní Touchettové – ta samostatná mladá dáma,« hádal lord Warburton. »Nejspíš ano – podle toho, jak zachází se psem.« Také kolie se teď nechala vyrušit, odklusala ke slečně ve dveřích a cestou pomalu začala vrtět ocasem. »Ale kdepak je má žena?« zamumlal starý pán. »Nejspíš ji ta mladá dáma někde nechala – to patří k té samostatnosti.« Dívka už s úsměvem promlouvala s Ralphem a stále ještě držela v náruči teriéra. »To je váš pejsek, pane?«
»Ještě před chvílí byl, ale vy jste najednou získala pozoruhodně velkou jeho část.« »Nemůžeme ho mít dohromady?« zeptala se dívka. »Je to takové roztomilé zvířátko.« Ralph se na ni zadíval – byla nečekaně hezká. »Můžete ho mít i sama pro sebe,« odpověděl. Ta mladá dáma jako by měla hodně sebedůvěry, ale i důvěry v ostatní. Nad tím náhlým projevem štědrosti však rozpačitě zrudla. »Měla jsem vám říct hned, že jsem nejspíš vaše sestřenice,« pronesla a postavila psa na zem. »A tu máme dalšího!« dodala rychle, když se přiblížila kolie. »Nejspíš?« vykřikl mladík se smíchem. »Myslel jsem, že to už je jisté! Přijela jste s mou matkou?« »Ano, před půlhodinou.« »A to vás tu vysadila a opět odcestovala?« »Ne, šla rovnou do svého pokoje a řekla mi, že kdybych vás náhodou potkala, mám vyřídit, abyste za ní přišel ve tři čtvrtě na sedm.« Mladík se podíval na hodinky. »Moc vám děkuju, budu dochvilný.« Pak pohlédl na sestřenici. »Tak vás tu pěkně vítám. Opravdu rád vás vidím.« Okem, v němž se zračila bystrost, si všechno prohlížela – svého společníka, ty dva psy, dva pány pod stromy a krásnou scenerii, která ji obklopovala. »Nikdy jsem neviděla nic tak rozkošného, jako je tohle sídlo. Už jsem prošla celý dům, je prostě úchvatný.« »Mrzí mě, že jste tu už tak dlouho, a my jsme o tom nevěděli.« »Vaše matka mi řekla, že v Anglii lidé přijíždějí docela potichu, tak jsem si myslela, že tak to má být. Ten pán tamhle je váš otec?« »Ano, ten starší – ten, co sedí,« přisvědčil Ralph. Dívka se zasmála. »Nemyslela jsem si, že by to byl ten druhý. Kdo je ten druhý?« »Je to náš přítel, lord Warburton.«
»Ach, doufala jsem, že tu bude nějaký lord – je to jako v románu!« A pak náhle zvolala: »Je to rozkošný pejsek!« shýbla se a znovu zvedla malého psa. Zůstávala stát tam, kde se potkali, nijak se nesnažila pokročit do zahrady nebo si jít promluvit s panem Touchettem, a zatímco se štíhlá a okouzlující dívka zdržovala blízko prahu, jejího společníka napadlo, jestli snad čeká, že jí starý pán přijde složit poklonu. Americké dívky jsou zvyklé na notnou dávku úcty a už se také proslechlo, že tahle není žádná putička. Vlastně jí to Ralph četl ve tváři. »Nepůjdete se seznámit s otcem?« navrhl jí nicméně. »Je starý a neduživý – nevstává z křesla.« »Chudák – to je mi moc líto!« vykřikla dívka a okamžitě se pustila k němu. »Z toho, co o něm říkala vaše matka, jsem měla dojem, že je spíš – spíš hodně čilý.« Ralph se na chvíli odmlčel. »Rok ho neviděla.« »No nic, vybral si moc hezké místo na sezení. Tak pojď, pejsánku.« »Tohle staré místo je nám drahé,« pronesl mladík a pohlédl úkosem na společnici. »Jak se jmenuje?« zeptala se, když její pozornost upoutal zase teriér. »Můj otec?« »Ano,« nechala ho pobaveně při tom – »ale neříkejte mu, že jsem se ptala.« To už došli k místu, kde seděl pan Touchett, a on zvolna vstával, aby se představil. »Matka přijela,« vysvětlil Ralph, »a tohle je slečna Archerová.« Starý pán jí položil ruce na ramena, chvíli se na ni nesmírně laskavě díval a pak ji galantně políbil. »Moc mě těší, že vás tu vidím, ale mrzí mě, že jste nám nedala příležitost přichystat vám uvítání.«
»Vždyť nás uvítali. V hale bylo nejmíň deset sluhů. A u brány nějaká stará žena udělala přímo pukrle.« »Svedeme to líp – když to víme s předstihem!« Starý pán tam stál, usmíval se, mnul si ruce a pomalu vrtěl hlavou. »Jenže paní Touchettová nemá uvítání ráda.« »Šla rovnou do svého pokoje.« »Ano – a zamkla se tam. To ona dělá vždycky. No nic, snad ji uvidím někdy příští týden.« A manžel paní Touchettové se pomalu vrátil na své místo. »To dřív,« ujistila ho slečna Archerová. »Přijde na večeři v osm hodin. A vy nezapomeňte – ve tři čtvrtě na sedm,« dodala a s úsměvem se obrátila k Ralphovi. »Co se má stát ve tři čtvrtě na sedm?« »Mám se dostavit k matce,« odpověděl Ralph. »Á, šťastný chlapec!« komentoval starý pán. »Musíte se posadit a dát si trochu čaje,« pronesl k neteři své ženy. »Dostala jsem čaj do pokoje hned, jak jsem přijela,« odpověděla slečna. »Mrzí mě, že vám není dobře,« dodala a zrakem spočinula na svém úctyhodném hostiteli. »Ále, jsem starý člověk, děvenko, už je načase, abych se tak cítil. Ale určitě se mi udělá líp, když tu teď jste vy.« Znovu bloudila pohledem všude kolem – prohlížela si trávník, rozložité stromy, stříbřitou Temži s rákosím na březích, ten krásný starý dům. Zatímco se věnovala svým pozorováním, udělala v nich místo i pro své společníky – pozorování tak všeobsáhlé si jistě lze snadno představit u mladé ženy zjevně jak inteligentní, tak trochu rozrušené. Posadila se a odložila psa. Bílé ruce měla složené v klíně na černých šatech. Hlavu držela vzhůru, oči jí zářily, její pružná postava se snadno otáčela tu tím, tu oním směrem, v souladu s očividnou hbitostí, s níž zachycovala své dojmy. A těch nebylo málo a odrážely se v jasném, klidném úsměvu. »Nic tak krásného jsem v životě neviděla.«
»Vypadá to moc dobře,« přisvědčil pan Touchett. »Vím, jak to na vás působí. Taky jsem si tím prošel. Ovšem vy sama jste moc krásná,« dodal se zdvořilostí, která v sobě nenesla ani náznak obhroublé šprýmovnosti, a se spokojeným vědomím, že jeho pokročilý věk mu dává výsadu říkat takové věci i mladým osobám, které tím případně může poplašit. Do jaké míry se tato mladá osoba poplašila, není nutné přesně posuzovat, ale okamžitě vstala a začervenala se, nicméně to neodmítla. »To ano, jistěže vypadám rozkošně!« zasmála se. »Jak starý je váš dům? Je z alžbětinské doby?« »Raně tudorovský,« upřesnil Ralph. Otočila se k němu a dívala se mu do tváře. »Raně tudorovský? To je ale nádhera! A nejspíš je tu takových spousta.« »Je tu taky spousta mnohem lepších.« »To neříkej, synu!« zaprotestoval starý pán. »Není nic lepšího než tenhle.« »Já mám velice dobrý dům a myslím, že v některých ohledech dokonce lepší,« vmísil se do hovoru lord Warburton, který zatím nepromluvil, ale slečnu Archerovou pozorně sledoval. S úsměvem se trochu předklonil, s ženami to výborně uměl. Dívka to okamžitě ocenila – nezapomněla, že je to lord Warburton. »Velice rád bych vám ho ukázal,« dodal. »Nevěřte mu!« vykřikl starý pán. »Ani se na něj nechoďte dívat! Je to ubohá stará barabizna – s tímhle se nedá vůbec srovnávat.« »Nevím – nemohu to posoudit,« podotkla dívka a usmívala se na lorda Warburtona. Tahle debata Ralpha Touchetta zhola nezajímala. Stál tu s rukama v kapsách a spíš vypadal, že by rád pokračoval v hovoru s nově nalezenou sestřenicí. »Máte hodně ráda psy?« otázal se, aby nějak začal. Jako by si uvědomoval, že na chytrého muže je to poněkud nešikovný začátek hovoru. »To skutečně mám,« přisvědčila.
»Tak si toho teriéra nechte,« pokračoval, stále ještě nešikovně. »Ráda si ho nechám, dokud se tu zdržím.« »To bude, doufám, dlouho.« »Jste moc laskav, vážně nevím. To musí rozhodnout tetička.« »Já to s ní dohodnu – v těch tři čtvrtě na sedm.« A Ralph znovu pohlédl na hodinky. »Jsem ráda, že jsem se sem vůbec dostala,« namítla dívka. »Myslím, že nenecháváte jiné, aby za vás rozhodovali.« »Ale ano, pokud rozhodují tak, že se mi to líbí.« »Tohle rozhodnu tak, jak se to líbí mně,« prohlásil Ralph. »Nechápu, že jsme o vás dosud vůbec nevěděli.« »Byla jsem tam – stačilo jen přijet a navštívit mě.« »Tam? Kde jako myslíte?« »Ve Spojených státech: v New Yorku a v Albany i jinde v Americe.« »Navštívil jsem Ameriku – projezdil jsem ji celou, ale vás jsem tam neviděl. Nejde mi to do hlavy.« Slečna Archerová maličko zaváhala. »To proto, že vaše matka a můj otec se nějak nepohodli po smrti mé matky, která umřela, když jsem byla ještě dítě. Vlastně jsme pak ani nečekaly, že se s vámi někdy uvidíme.« »Já ale nesdílím všechny matčiny neshody – bůh chraň!« zdůraznil mladík. »Vám nedávno umřel otec?« pokračoval vážnějším tónem. »Ano. Je to už přes rok. Potom byla teta na mě moc hodná. Přijela mě navštívit a navrhla, abych s ní odjela do Evropy.« »Aha,« utrousil Ralph. »Adoptovala vás.« »Adoptovala mě?« Dívka jen zírala a znovu zčervenala, zároveň jako by se jí ve tváři mihla bolest, což jejího společníka vyplašilo. Podcenil účinek svých slov. Lord Warburton, který zřejmě toužil dostat se ke slečně Archerové blíž, v tu chvíli došel k bratranci a sestřenici a ona na něj upřela udivené oči. »Ale to ne, neadoptovala
mě. Nejsem kandidát na adopci.« »Prosím tisíckrát za prominutí,« zamumlal Ralph. »Chtěl jsem říct – chtěl jsem říct –« Jenže ani sám nevěděl co. »Chtěl jste říct, že se mě chopila. Ano, to ona dělá s lidmi ráda. Byla na mě moc hodná,« dodala s viditelně dychtivým úmyslem, aby to řekla jasně, »ale já mám moc ráda svou svobodu.« »Mluvíte o paní Touchettové?« ozval se starý pán ze svého křesla. »Pojďte sem, drahoušku, a povězte mi o ní. Vždycky jsem vděčný, když se něco dozvím.« Dívka s úsměvem váhala. »Je opravdu moc dobrotivá,« odpověděla. Poté přešla ke strýci, jehož těmi slovy rozesmála. Lord Warburton tak zůstal stát s Ralphem Touchettem, kterému za chviličku řekl: »Před chvílí jsi chtěl znát mou představu zajímavé ženy. Tady ji máš!«
3 Osoba paní Touchettové se jistě vyznačovala spoustou zvláštností a názorný příklad lze spatřovat v jejím chování po návratu do manželova domu po mnoha měsících odloučení. Všechno dělala jaksi po svém, tak je asi možné nejjednodušeji popsat povahu, která sice nepostrádala velkorysost, ale málokdy zdárně zapůsobila jako jemnocitná. Paní Touchettová třeba konala hodně dobra, ale nikdy se nesnažila někomu zavděčit. Tenhle její způsob, který měla tak ráda, nebyl v zásadě urážlivý – pouze nezaměnitelně odlišný od chování jiných lidí. Její způsoby se od jiných lišily tak ostře, že na citlivé lidi často působily jako nůž. Ta nekompromisní ostrost se projevila v jejím chování už během prvních hodin po návratu z Ameriky, tedy za okolností, kdy by se zdálo, že se nejdřív neprodleně půjde pozdravit s manželem a synem. Z důvodů, které jí samé připadaly skvělé, se v takových situacích vždycky uchýlila do neproniknutelného ústraní a oddálila tak ten citový obřad až do chvíle, kdy dokonale napravila vzhled svého oděvu, což bylo ještě o to méně důležité, že tu nehrála roli ani krása, ani marnivost. Byla to stará žena nepozoruhodné tváře, postrádala půvab i nějakou zjevnou eleganci, zato ovšem nesmírně ctila vlastní pohnutky. Většinou byla ochotna je i vysvětlit – pokud si tedy někdo žádal laskavého vysvětlení – a v takovém případě se ukázaly naprosto odlišné od těch, které jí ten někdo přičítal. Žila doslova odděleně od manžela, ale jako by na tom neshledávala nic podivného. Už v raném období jejich společného života se vyjasnilo, že si nejspíš nikdy ve stejný okamžik nebudou přát totéž, a tohle zjištění ji vedlo k tomu, že možnost hádek vyloučila již na počátku. Učinila, co bylo v jejích silách, aby se tento stav uzákonil – a vypadalo to tudíž mnohem ušlechtileji, neboť se přesunula do Florencie, kde zakoupila dům a usadila se tam. Zde zanechala manžela, aby se staral o anglickou pobočku své banky. Tohle uspořádání jí vysloveně vyhovovalo. Bylo
tak příhodně jednoznačné. Ve stejném světle se jevilo i jejímu manželovi na tom mlžném náměstí domova v Londýně, kde mu občas připadalo jako ta nejjednoznačnější skutečnost, kterou poznal. Byl by dal přednost tomu, aby se tak nepřirozené záležitosti nevyjadřovaly takhle jasně. Stálo ho jisté úsilí, aby odsouhlasil její nesouhlas. Byl hotov souhlasit téměř se vším kromě toho, a nechápal, proč by se souhlas či nesouhlas měly uplatňovat tak nebývale důsledně. Paní Touchettová se nepoddávala lítosti ani neoddávala spekulacím a většinou se sem vracela tak jednou ročně, aby s manželem strávila měsíc, během něhož se očividně snažila ho přesvědčit, že její chování je správné. Anglický způsob života se jí příčil a měla k tomu tři nebo čtyři důvody, na něž nyní narážela. Vztahovaly se k pouhým drobnostem toho starobylého řádu, ale paní Touchettové bohatě ospravedlňovaly, že tu nežije. Nesnášela chlebovou omáčku, která podle jejích slov vypadá jako hořčičná placka a chutná jako mýdlo, měla výhrady, že služky pijí pivo a tvrdila, že britská pradlena není zrovna mistryní svého oboru (na vzhledu prádla si paní Touchettová dost zakládala). S pravidelnými přestávkami navštěvovala také svou domovinu, ale její poslední pobyt v Americe trval déle než ty předchozí. Osvojila si neteř – o tom se nedalo pochybovat. Jednoho deštivého odpoledne asi tak čtyři měsíce předtím, než nastala právě vylíčená situace, seděla tato slečna o samotě s knihou v ruce. Když řekneme, že si v tu chvíli četla, dodejme také, že ji samota nijak netísnila – láska k vědění plodila myšlenky a ona měla silnou představivost. Nicméně tou dobou pocítila potřebu nějak svou situaci osvěžit a příjezd nečekané návštěvy tu potřebu značně uspokojil. Návštěva nebyla předem ohlášena, dívka zaslechla její kroky až ve vedlejším pokoji. Bydlela ve starém domě v Albany, ve velkém hranatém dvojdomě, s cedulí »Na prodej« v okně jedné z dolních místností. Dům měl dva vchody, z nichž jeden se už dlouho neužíval, ale nikdy ho nezazdili. Vypadaly přesně stejně – vysoké
bílé dveře s naddveřním obloukem a širokými postranními světlíky, usazené na malém červenavém kamenném zápraží se schůdky, které vedly po straně domu dolů na cihlový chodník ulice. Ty dva domy vytvářely jedno obydlí, neboť dělící stěna byla odstraněna, a pokoje tak spolu přímo sousedily. Pokojů v prvním patře bylo velké množství a všechny navlas stejně vymalované krémovou barvou, která časem vybledla do voskového odstínu. Ve třetím podlaží se nacházela jakási klenutá chodba, která obě části domu spojovala a které Isabel a její sestry v dětství říkaly tunel. Třebaže byla krátká a dobře osvětlená, dívce vždycky připadala podivná a smutná, zvláště za zimních odpolední. Pobývala v tomhle domě v různých obdobích jako dítě – v těch dobách tam bydlela její babička. Pak nastala desetiletá mezera, následovaná návratem do Albany před smrtí otce. Její babička, stará paní Archerová, v těch dávných dobách stále někoho hostila, hlavně tedy členy rodiny, a holčičky často trávily pod její střechou celé týdny – týdny naplněné pro Isabel těmi nejšťastnějšími vzpomínkami. Žilo se tu jinak než u nich doma – tak nějak velkoryseji, s větší hojností, vlastně svátečněji. Od dětí se nevyžadovala nijak zvláštní kázeň a příležitost naslouchat hovoru dospělých (což bylo pro Isabel velice ceněné potěšení) byla téměř neomezená. Neustále někdo přicházel či odcházel. Babiččini synové a dcery i jejich děti jako by s chutí využívali stálého pozvání a přijížděli sem na pobyt, takže dům do jisté míry působil dojmem živého venkovského hostince vedeného hodnou starou hospodskou, která hodně vzdychala a nikdy nepředkládala účet. O domácích účtech neměla Isabel samozřejmě žádnou představu, ale už jako dítěti jí babiččin dům připadal úžasně romantický. Za ním byl krytý prostor, zařízený houpačkou, která poskytovala zdroj vzrušení. Ještě dál se táhla dlouhá zahrada svažující se ke stájím a osázená téměř neuvěřitelně povědomými broskvoněmi. Isabel pobývala u babičky v různých ročních obdobích, ale tak nějak všechny ty návštěvy voněly po broskvích. Na druhé straně přes ulici stál starý dům, kterému se
říkalo Holandský – ta zvláštní stavba pocházela z raného údobí kolonizace, byla postavena z cihel natřených nažluto a vévodil jí rozlehlý štít, který tu ukazovali cizincům. Od ulice ji chránil plot z vybledlých planěk a stála k ní bokem. Sídlila tam základní škola pro děti obou pohlaví, kterou řídila nebo jí spíš nechávala volný průběh nepřehlédnutelná dáma. Isabel si hlavně pamatovala, že nosila vlasy sepnuté na spáncích zvláštními hřebínky jakoby na noc a že to byla vdova po komsi důležitém. Holčička dostala nabídku, aby získala základy vzdělání právě v tomto zařízení. Ovšem poté, co tam strávila jediný den, vzbouřila se proti jeho zásadám, a směla tedy zůstat doma, odkud v zářijových dnech, kdy zůstávala okna Holandského domu otevřená, slýchala šum dětských hlásků, které opakovaly násobilku – což byl zážitek, v němž se nerozlišitelně mísila radost ze svobody a bolest z pocitu vyloučenosti. Základy vzdělání tedy získávala v nečinné atmosféře babiččina domu, kde, jelikož většina ostatních obyvatel domu nečetla, měla bez dohledu k dispozici obsáhlou knihovnu, a když si stoupla na židli, mohla si nějaký svazek vytáhnout. Jakmile našla knihu podle svého vkusu – ve výběru se řídila hlavně frontispisem –, odnesla si ji do tajemné místnosti za knihovnou, které se tradičně, aniž někdo věděl proč, říkalo kancelář. Čí kancelář to bývala a v kterých dobách vzkvétala, to se nikdy nedozvěděla. Jí stačilo, že tam byla ozvěna a příjemný zatuchlý pach a že to byla místnost pohany starých kusů nábytku, jejichž chatrnost nebyla někdy tak docela zjevná (takže ta pohana se zdála nezasloužená a činila z nich oběti nespravedlnosti) a s nimiž, jak to děti dovedou, navázala vztah téměř lidský a rozhodně dramatický. Zejména staré žíněné pohovce svěřila celou spoustu svých dětských smutků a žalů. Hodně z té tajemné zasmušilosti místnosti plynulo z toho, že se tam správně vcházelo druhým vchodem do domu, dveřmi zapovězenými a také zabezpečenými západkami, které zvlášť malá a štíhlá holčička nemohla vůbec posunout. Věděla, že ten mlčenlivý, nehybný portál vede na ulici, a
kdyby nebyly postranní světlíky zatemněné zeleným papírem, mohla vyhlédnout na to rezavé zápražíčko a ochozený cihlový chodník. Ale nijak si nepřála vyhlížet ven, protože to by bylo protiřečilo její teorii, že na druhé straně je nějaké zvláštní a nikdy nepoznané místo – místo, které se podle nálady dívenky měnilo v její představivosti tu v krajinu rozkoší, tu hrůzy. A právě v téhle »kanceláři« seděla Isabel toho předjarního pošmourného odpoledne, o němž jsem se zmínil. Teď měla k dispozici celý dům a místnost, kterou si vybrala, působila snad nejvíc skličujícím dojmem. Nikdy neotevřela ty zamčené dveře ani neodstranila zelený papír z postranních světlíků (který mezitím jiné ruce obnovovaly), nikdy se vlastně neujistila, že za nimi leží ta prachobyčejná ulice. Padal hustý, studený déšť. Jarní doba jako by si cynicky a neupřímně žádala trpělivost. Isabel se však snažila všímat si rozmarů přírody co nejméně. Oči upírala do knížky a pokoušela se soustředit. V poslední době jí připadalo, že její mysl často těká, a vynaložila značné úsilí, aby ji vycvičila k vojenskému kroku a naučila postupovat vpřed, zastavit, ustoupit, a na rozkaz provádět dokonce složitější manévry. Právě teď jí dala příkaz k pochodu a ona se táhla přes písčité planiny Dějin německého myšlení . Náhle si uvědomila, že vnímá nějaký krok, velice odlišný od tempa, kterým se ubíraly její myšlenky. Zaposlouchala se a poznala, jak někdo chodí vedle v knihovně. Nejdřív se domnívala, že jsou to kroky člověka, jehož návštěvu si přála, ale téměř okamžitě vyrozuměla, že jde o ženu, a navíc neznámou – což neodpovídalo jejímu očekávání. Vycítila zvídavou a zkoumavou povahu, která se zřejmě nehodlala před prahem kanceláře zastavit. A vskutku, vzápětí už se ve dveřích této místnosti objevila dáma, která se zarazila a velice upřeně se zahleděla na naši hrdinku. Nevýrazná postarší žena, oblečená do objemného pláště proti dešti. Její tvář prozrazovala jistou urputnost. »Aha,« spustila, »takže tady obvykle sedíte?« Rozhlédla se po
směsici židlí a stolů. »Ne když čekám návštěvu,« odvětila Isabel a zvedla se, aby vetřelkyni uvítala. Zamířila zpět do knihovny, ale návštěvnice se dál rozhlížela. »Zdá se, že je tu spousta jiných pokojů, ty vypadají zachovaleji. Ale stejně je to všechno dost opotřebované.« »Přišla jste se podívat na dům?« zeptala se Isabel. »Služka vás tu provede.« »Pošlete ji pryč, nechci kupovat dům. Nejspíš už vás hledá a bloudí někde nahoře. Nepřipadala mi moc inteligentní. Raději byste jí měla říct, že o nic nejde.« A pak, jelikož dívka tu váhavě stála a přemítala, zeptala se ta nečekaná kritička náhle: »Jste nejspíš jedna z dcer?« Isabel si pomyslela, že má opravdu podivné způsoby. »Záleží na tom, čí dcery máte na mysli.« »Zesnulého pana Archera – a chudinky mé sestry.« »Aha,« pomalu vyslovila Isabel, »vy musíte být naše bláznivá teta Lydia!« »Takhle mě představil váš otec? Jsem vaše teta Lydia, ale bláznivá nejsem ani trochu – netrpím přeludy! A která dcera jste vy?« »Já jsem ta nejmladší ze tří, jmenuju se Isabel.« »Ano – ty další jsou Lilian a Edith. A vy jste nejhezčí?« »To opravdu netuším,« prohlásila dívka. »Nejspíš ano.« A takhle se teta a neteř skamarádily. Teta se před lety po smrti své sestry rozkmotřila se švagrem. Vytýkala mu, jak vychovává své tři dcerky. Jelikož to byl dost prchlivý muž, požádal ji, aby si hleděla svého, a ona ho vzala za slovo. Mnoho let s ním vůbec nepromluvila ani po jeho smrti nenapsala jeho dcerám, jež byly vychovány v tom neuctivém náhledu na ni, který právě prozradila Isabel. Chování paní Touchettové bylo jako vždy naprosto záměrné. Přijela do Ameriky s úmyslem dohlédnout na své
finanční investice, s nimiž její manžel i přes vysoké postavení ve finančnictví neměl nic společného. A chtěla také využít této příležitosti, aby se něco dozvěděla o situaci svých neteří. Psát nebylo třeba, neboť by stejně nepřikládala žádnou důležitost sdělením, které by z nich snad mohla vytáhnout dopisem. Vždycky věřila spíš vlastním očím. Isabel ovšem zjistila, že o nich teta ví docela dost, věděla také o tom, že se jedna z těch starších už vdala. Bylo jí známo, že chudák otec jim zanechal velice málo peněz, ale že dům v Albany, který zdědily, měl být prodán k jejich zisku. A konečně také věděla, že Edmund Ludlow, Lilianin manžel, vzal na sebe úkol postarat se o tuto záležitost, a že právě proto tu mladí manželé, kteří přijeli do Albany během nemoci pana Archera, zatím zůstávali a stejně jako Isabel bydleli v tom starém domě. »Kolik myslíte, že za něj dostanete?« zeptala se paní Touchettová své společnice, jež ji zatím přivedla do salonu v přední části domu, který si prohlédla bez valného nadšení. »To opravdu netuším,« odvětila dívka. »To už mi říkáte podruhé,« poznamenala teta. »A přece nevypadáte vůbec hloupě.« »Nejsem hloupá, ale o penězích nic nevím.« »Ano, tak vás vychovali – jako byste měly zdědit milion. A co jste vlastně zdědily?« »To vám opravdu nedokážu říct. Musíte se zeptat Edmunda a Lilian – vrátí se za půl hodiny.« »Ve Florencii bychom tomu řekli hodně špatný dům,« prohlásila paní Touchettová, »ale tady za něj, hádám, dostanete vysokou cenu. Měla byste z toho každá mít značnou sumičku. A krom toho musíte přece mít ještě něco – to je velice divné, že nic nevíte. Ta poloha je hodnotná, nejspíš ho zbourají a postaví tu obchody. Skoro se divím, že to neuděláte vy – ty obchody byste mohly výhodně pronajmout.« Isabel na ni jen zírala – představa nějakého pronájmu obchodů byla pro ni nová. »Doufám, že ho nezbourají,« oponovala tetě,
»mám ho nesmírně ráda.« »Nechápu proč – váš otec tu zemřel.« »Ano – ale kvůli tomu se mi nezošklivil,« odvětila dívka poněkud zvláštně. »Mám ráda místa, kde se něco stalo – i když to bylo něco smutného. Tady umřela spousta lidí, bývalo to tu plné života.« »Tomu vy říkáte plné života?« »Myslím tím plné lidských citů a zármutků. A nejen zármutků, jako dítě jsem tu byla moc šťastná.« »To byste měla jet do Florencie, jestli máte ráda domy, kde se něco stalo – zvlášť pokud jde o úmrtí. Já žiju ve starém paláci, kde zavraždili tři lidi – tedy o třech se to ví –, a kdovíkolik dalších neznámých.« »Ve starém paláci?« opakovala Isabel. »Ano, drahoušku – to se s tímhle nedá srovnat. Tohle je hodně měšťanské.« V Isabel se cosi vzedmulo, protože o babiččině domě smýšlela vždycky s úctou. Ale to vzedmutí citů vedlo k tomu, že poznamenala: »Já bych moc ráda jela do Florencie.« »Dobrá, tak když budete opravdu hodná a uděláte všecko, co vám řeknu, vezmu vás tam,« prohlásila paní Touchettová. Naše mladá žena pocítila ještě hlubší rozrušení, trochu se začervenala a mlčky se na tetu usmála: »Že bych měla udělat všecko, co mi řeknete? To vám asi nemůžu slíbit.« »Ne, na to opravdu nevypadáte. Máte ráda věci po svém, ale to vám zrovna já nemohu vyčítat.« »Ovšem abych navštívila Florencii,« ujistila ji dívka za chvilku, »slíbila bych skoro cokoli!« Edmund a Lilian se stále nevraceli a paní Touchettová si tak hodinu nerušeně s neteří povídala. Isabel v ní objevila zvláštního a zajímavého člověka – skutečnou osobnost, téměř první, s jakou se kdy setkala. Působila tak výstředně, jak si to Isabel vždycky představovala. Kdykoli až doposud slyšela dívka o někom, že je
výstřední, připadalo jí to pohoršlivé nebo znepokojivé. Pod tím slovem si vždycky představovala něco groteskního, a dokonce zlověstného. Jenže u tety zjistila, že je to otázka silné, ale ne zlovolné ironie či komedie, až se sama sebe ptala, jestli ten běžný tón, který jedině dosud poznala, byl vůbec někdy takhle zajímavý. Rozhodně ji při žádné předchozí příležitosti nikdo nezaujal tak jako tahle drobná žena s úzkými rty, živýma očima a cizím vzezřením, která si svůj nezajímavý vzhled vynahrazovala výjimečným chováním. Seděla tam v tom obnošeném pršiplášti a mluvila s udivující znalostí o evropských panovnických dvorech. Na paní Touchettové nebylo nic lehkomyslného, ale neuznávala žádnou společenskou nadřazenost a v tom duchu také posuzovala pozemské velikány, přičemž ji bavilo, že dělá dojem na upřímnou a citlivou duši. Isabel jí nejdřív zodpověděla spoustu otázek a právě z jejích odpovědí paní Touchettová odvodila své vysoké mínění o její inteligenci. Potom však se také hodně ptala Isabel a tetiny odpovědi, ať se týkaly čehokoli, jí připadaly jako dobrý námět pro hluboké přemítání. Paní Touchettová čekala na návrat druhé neteře, dokud jí to připadalo únosné, ale když se ani v šest hodin paní Ludlowová ještě neobjevila, nachystala se k odchodu. »Vaše sestra se zřejmě ráda zapovídá. To je často takhle dlouho z domu?« »Vy jste z domu skoro tak dlouho jako ona,« namítla Isabel. »Řekla bych, že odešla krátce předtím, než jste dorazila vy sem.« Paní Touchettová pohlédla na dívku bez zášti. Zřejmě ji bavilo, že slyší opovážlivou odpověď, a řekla si, že bude milostivá. »Možná ale neměla tak dobrou záminku jako já. Každopádně jí vyřiďte, že se u mě musí zastavit dnes večer v tom úděsném hotelu. Může přijít i s manželem, jestli bude chtít, ale vás už tam vodit nemusí. Spolu se ještě uvidíme dost.«
4 Paní Ludlowová byla nejstarší ze tří sester a obvykle ji také považovali za nejrozumnější. Obecně se soudilo, že Lilian je praktická, Edith krásná a Isabel vyniká inteligencí. Paní Keyesová, druhá z této skupinky, se vdala za ženijního důstojníka americké armády, a protože v našem příběhu nás dál už nebude zajímat, postačí dodat, že byla vskutku moc hezká a zdobila různé ty vojenské výspy, hlavně na Západě, který nebyl zrovna v módě a kam k její mrzutosti manžela postupně odveleli. Lilian se vdala za newyorského advokáta, mladíka se zvučným hlasem a nadšením pro tuto profesi. Ten svazek nebyl nijak oslnivý stejně jako Edithin, ovšem o Lilian se občas říkalo, že může být vděčná, že se vůbec vdala – proti sestrám pohledností zrovna nevynikala. Našla však své štěstí a nyní se jako matka dvou energických chlapečků a paní domu z hnědého pískovce, který zprudka vybíhal do Třiapadesáté ulice, ze svého postavení radovala jako z odvážného úniku. Byla menší, podsaditá, takže těžko říct, zda se vůbec dalo hovořit o nějaké postavě, ale nemohli jí upřít osobnost, byť ne přímo majestátní. Navíc, jak se říkalo, se jako vdaná spíš vylepšila. Dvou věcí v životě si byla velice dobře vědoma: tou první byla síla argumentace jejího manžela, tou druhou originalita sestry Isabel. »Nikdy jsem Isabel nestačila, bylo by mi to zabralo všechen čas,« poznamenávala často. Přesto však ji toužebně chtěla mít na dohled, sledovala ji, jako mateřská kokršpanělka sleduje volného chrta. »Ráda bych ji viděla bezpečně vdanou – to bych opravdu moc ráda,« opakovala svému muži. »Já musím říct, že nemám žádnou zvláštní touhu se s ní oženit,« odpovídal na to Edmund Ludlow tím svým hlaholivým tónem. »Vím, že to říkáš, jen abys mě vyprovokoval – vždycky se postavíš na opačnou stranu. Nechápu, co proti ní máš, krom toho, že je takový originál.«
»Tak tedy nemám rád originály, mám radši překlady,« odpověděl pan Ludlow také už vícekrát. »Isabel je pro mě napsaná cizím jazykem. Prostě ji nečtu. Měla by si vzít nějakého Arména nebo Portugalce.« »Toho se u ní právě moc bojím!« vykřikla Lilian, které připadalo, že Isabel je schopná všeho. S velkým zájmem si vyslechla, když jí dívka líčila, jak paní Touchettová vypadá, a večer se chystala splnit tetiny rozkazy. Nemáme zprávy o tom, co jí tehdy pověděla Isabel, ale její slova nejspíš zapříčinila poznámku, kterou Lilian pronesla k manželovi, když se připravovali na večerní návštěvu. »Moc doufám, že udělá pro Isabel něco pěkného – očividně si ji oblíbila.« »A co by sis tak přála, aby udělala?« otázal se Edmund Ludlow. »Nějak ji obdarovala?« »Ne, to ne. Nic takového. Byla bych ráda, kdyby se o ni zajímala – měla s ní účast. Působí právě jako osoba, která ji může ocenit. Žila hodně v cizině, vyprávěla jí o tom. Víš, že ti Isabel vždycky připadala jako cizinka.« »Takže chceš, aby od ní dostala trochu cizích sympatií? Myslíš, že se jí doma jich nedostává?« »Asi by se měla podívat do ciziny,« odvětila paní Ludlowová. »Ona je ten typ, který by měl cestovat.« »A ty chceš, aby ji tam ta stará dáma vzala, že?« »Už to nabídla – dychtí po tom, aby Isabel jela s ní. Mně jde spíš o to, aby Isabel nabídla nějaké dobré možnosti, až se tam dostane. Jsem si jista, že stačí, když jí dáme šanci,« uzavřela paní Ludlowová. »Šanci k čemu?« »Aby se mohla rozvinout.« »Proboha!« vykřikl Edmund Ludlow. »Já spíš doufám, že už se dál rozvíjet nebude!« »Kdybych nevěděla jistě, že to říkáš jen proto, abys mě
vyprovokoval, byla bych z toho dost smutná,« odpověděla jeho žena. »Ale ty přece víš, že ji miluješ.« »Jestlipak víš, že tě miluju?« žertovně se mladík optal Isabel o něco později, když si kartáčoval klobouk. »Musím říct, že je mi naprosto jedno, jestli ano, nebo ne!« ujistila ho dívka. Její hlas a úsměv ovšem nebyly tak povýšené jako vyřčená slova. »Od návštěvy paní Touchettové si připadá tak ohromná,« poznamenala její sestra. Isabel však tohle tvrzení zcela vážně odmítla. »To nesmíš říkat, Lily. Já si vůbec nepřipadám ohromná.« »Vždyť jsem to nemyslela zle,« dodala smířlivá Lily. »Na návštěvě paní Touchettové nebylo nic, z čeho by si člověk mohl připadat ohromný.« »Ale vždyť působíš ohromněji než kdy jindy!« ozval se zase Ludlow. »Až se jednou budu cítit ohromně, najdu si k tomu lepší důvod,« ubezpečila je dívka. Ať už si připadala ohromně, nebo ne, rozhodně se cítila jinak. Jako by se jí cosi přihodilo. Když zůstala večer o samotě, seděla nějakou dobu pod lampou s prázdnýma rukama, obvyklé zaměstnání zůstávalo bez povšimnutí. Pak vstala, chodila po pokoji a z jednoho pokoje do druhého, přičemž vyhledávala místa, kde se světlo spíš vytrácelo. Zmocnil se jí jakýsi nepokoj, dokonce rozčilení, chvílemi se trochu chvěla. Důležitost toho, co se stalo, se nedala poměřovat s tím, jak to navenek vypadalo – v jejím životě skutečně došlo ke změně. Co s sebou ta změna přinese, bylo ještě nesmírně nejisté, ale Isabel se nacházela v situaci, kdy pro ni každá změna představovala hodnotu. Toužila nechat minulost za sebou a začít nanovo, jak si umiňovala. Ta touha se vlastně nezrodila z této události. Znala ji tak jako šumění deště za oknem a už mnohokrát ji vedla k novým začátkům. Jak seděla ve zšeřelém koutě tichého salonu, zavřela oči,
ale ne proto, že by toužila po zapomnění v dřímotě. Naopak proto, že si připadala silně rozrušena a chtěla se zbavit pocitu, že vidí příliš mnoho věcí najednou. Její představivost obvykle pracovala na plné obrátky – pokud nebyly zrovna otevřené dveře, vyskočila oknem. Isabel skutečně nebyla zvyklá držet ji pod zámkem a v důležitých chvílích, kdy by bývala vděčně zapojila pouze chladný úsudek, platila daň za to, že až příliš dopřávala své schopnosti vidět, a neposuzovat. Teď právě pocit nastalé změny postupně následovala řada představ toho, co nechává za sebou. V mysli se jí vracely roky a hodiny života a v tichu, přerušovaném pouze tikáním velkých bronzových hodin, je znovu prožívala. Měla velmi spokojený život a vlastně hodně štěstí – tato pravda jí z toho vycházela nejživěji. Dostala to nejlepší od všeho a ve světě, kde tolik lidí žilo v nezáviděníhodné situaci, ona měla tu výhodu, že nikdy nepoznala nic zvlášť nepříjemného. Isabel dokonce napadlo, že vlastně byla až příliš uchráněna nepříjemného – z literatury totiž zjistila, že nepříjemné stránky života jsou často zajímavé, a dokonce poučné. Otec ji toho chránil – její hezký, milovaný otec, který si nepříjemné stránky tak ošklivil. Měla velké štěstí, že se narodila jako jeho dcera – Isabel se svými rodiči dokonce pyšnila. Od jeho smrti jako by si víc uvědomovala, že se k dětem obracel tou statečnější částí své osobnosti a že to ošklivé se mu v praxi nedařilo míjet bez povšimnutí tak, jak by si byl přál. Ale o to větší něhu k němu pocítila. Někdy si i bolestně musela ujasnit, že byl snad až příliš štědrý, příliš dobromyslný, ale i příliš lhostejný k mrzkým úvahám. Někteří lidé totiž měli za to, že tahle jeho lhostejnost zacházela příliš daleko, zvlášť ti mnozí, kterým zůstal dlužen. O jejich názorech toho Isabel nikdy moc nevěděla, ale čtenáře by mohlo zajímat, že zatímco lidé uznávali u zesnulého pana Archera pozoruhodně hezkou hlavu a velice uchvacující způsoby (jak jeden z nich zažertoval, on vlastně neustále uchvacoval), prohlašovali svorně, že promarnil život. Rozházel dost velké jmění, choval se
odsouzeníhodně družně, proslavil se jako hazardní hráč. Někteří zašli v tvrdé kritice tak daleko, že podle jejich názoru ani nevychoval dobře své dcery. Nedostalo se jim soustavného vzdělání, neměly stálý domov. Byly zároveň rozmazlovány a zanedbávány. Žily s chůvami a guvernantkami (obvykle špatnými) nebo navštěvovaly povrchní školy, které vedly Francouzky a které zase na konci měsíce v slzách opouštěly. Tento pohled na celou záležitost by byl rozhořčil Isabel, neboť podle jejího názoru dostala spoustu příležitostí. I tehdy, kdy otec nechal dcery na tři měsíce v Neuchâtelu s francouzskou bonou, která utekla s ruským šlechticem bydlícím ve stejném hotelu – tedy i v této velice nestandardní situaci (k níž došlo, když bylo dívce jedenáct) neměla ani strach, ani nepocítila stud, ale připadalo jí to jako romantická epizoda v její liberální výchově. Otec pohlížel na život velkoryse, což dokazovala jak jeho neposednost, tak občasné neuvážené jednání. Přál si, aby jeho dcery dokonce už v dětském věku poznaly ze světa co nejvíce. A právě kvůli tomu je vezl třikrát přes Atlantik, ovšem při každé té příležitosti jim dopřál jen tři měsíce zkoumání tohoto námětu. Tak tedy podnítil zvědavost naší hrdinky, ale neumožil jí, aby ji ukojila. Měla být stoupenkyní svého otce, protože z trojice dcer mu nejvíc vynahrazovala ty nepříjemnosti, o kterých nemluvil. V posledních dnech života jeho ochotu opustit svět, v němž potíže s tím, aby si člověk dělal, co chce, jako by se ještě stupňovaly s přibývajícím věkem, rozumně mírnila bolest z toho, že tu zanechá tu svou chytrou, vynikající a pozoruhodnou dceru. Když později přestaly cesty do Evropy, stále ještě předváděl svým dětem všelijaké rozmařilosti, a pokud si dělal finanční starosti, jejich nevnímavé vědomí velkého majetku to nikdy nenarušilo. Přestože Isabel tančila velmi dobře, nevzpomínala si, že by v New Yorku patřila ke kroužku úspěšných tanečnic. Jak tvrdili všichni, sestra Edith okouzlovala v tomto ohledu mnohem víc. Edith byla tak nápadným příkladem úspěchu, že Isabel si nemohla dělat žádné iluze, pokud šlo
o tuto výhodu nebo pokud šlo o hranice vlastní schopnosti poskakovat, skákat a výskat – a především s tím správným účinkem. Devatenáct lidí z dvaceti (včetně mladší sestry samé) tvrdilo, že z těch dvou Edith je o mnoho hezčí. Ale ten dvacátý nejenže tento úsudek zvrátil, ale dokonce si myslel, že ti ostatní jsou v názoru na krásu vulgární. V hlubinách své povahy měla Isabel neuhasitelnou touhu Edith se zavděčit. Ovšem hlubiny povahy této slečny byly tak odlehlé, že mezi ně a zjevné jednání se draly mnohé vrtošivé síly. Viděla ty mladíky, kteří houfně přicházeli navštěvovat sestru, ale z ní měli většinou strach. Věřili, že aby s ní mohli mluvit, museli by se nějak zvlášť předem připravit. Pověst, že hodně čte, ji zahalovala jako mračný závoj bohyni v nějakém eposu. Předpokládalo se, že četba plodí obtížné otázky a hovor mrazivě vázne. Chudinka dívka byla sice ráda, že je považována za chytrou, ale nesnášela představu, že je nějaký knihomol. Čítala potají, a třebaže měla vynikající paměť, vyvarovala se okázalého vystavování svých znalostí. Toužila po vědomostech, ale vlastně měla raději skoro jakýkoli jiný zdroj informací než tištěnou stránku. Nesmírně ji zajímal život a neustále zírala a něčemu se divila. Měla v sobě bohaté zdroje života a nejvíc ji bavilo, když pocítila souvislosti mezi tím, co se odehrávalo v její duši, a během světa. Z toho důvodu ráda sledovala velké davy lidí a rozlehlé části země, četla o revolucích a válkách, prohlížela si historické obrazy – což bylo úsilí, při němž se často dopouštěla prohřešku a promíjela špatné malování kvůli tématu. Když probíhala občanská válka, byla ještě malá holčička. Trávila však celé měsíce tohoto dlouhého období ve stavu téměř vášnivého vzrušení, v němž občas ke svému nemalému zmatku cítila, jak ji téměř bez rozdílu dojímá chrabrost té či oné armády. Jistěže z ní obezřelost podezíravých hochů nikdy neučinila nějakého vyděděnce společnosti. Díky těm, jejichž srdce, když se k ní přibližovali, bila jen tak prudce, aby si stačili uvědomit, že mají také hlavu, nemusela se přísně držet kázně náležející jejímu pohlaví a věku. Dostalo se jí
všeho, co si dívka může přát – laskavého zacházení, obdivu, bonbonů, kytic, pocitu, že jí nechybí žádná z výsad světa, v němž žije, spousty příležitosti k tanci, množství nových šatů, četla londýnský Spectator , nejnovější publikace, poznala hudbu Gounoda, poezii Browningové, prózu George Eliotové. Tohle vše se nyní, jak si to přehrávala v paměti, rozkládalo na množství scén a postav. Vracely se jí pozapomenuté věci, mnoho dalších, které jí donedávna připadaly důležité, zapadlo v zapomnění. Výsledkem byl kaleidoskop, ale všechny tyto myšlenkové pochody konečně zarazil příchod služky, která ohlásila jakéhosi pána. Jmenoval se Caspar Goodwood. Byl to upřímný mladík z Bostonu, který znal slečnu Archerovou už rok a který se domníval, že je to nejkrásnější mladá žena své doby, a podle pravidla, jež jsem naznačil, tu dobu chápal jako pošetilé období dějin. Někdy jí psal – byl to asi týden či dva, co se ozval z New Yorku. Připadalo jí dost pravděpodobné, že se tu objeví – vlastně ho celý ten deštivý den tak trochu čekala. Nicméně teď, když se dozvěděla, že dorazil, nijak zvlášť po něm neprahla. Byl to ten nejlepší mladík, jakého kdy viděla, vlastně byl skvělý. Cítila k němu velkou a vzácnou úctu, kterou v ní žádný jiný člověk stejnou měrou nikdy nevyvolal. Lidé si obecně mysleli, že si přeje se s ní oženit, ale to samozřejmě záleželo na nich dvou. Lze přinejmenším potvrdit, že přicestoval do Albany z New Yorku jen kvůli tomu, aby ji viděl. V New Yorku, kde trávil několik dní a kde se domníval, že ji najde, se totiž dozvěděl, že je stále ještě v hlavním městě státu téhož jména. Isabel několik minut ještě otálela, než se vydala za ním. Přecházela místnost s pocitem, že nastanou komplikace. Ale konečně se dostavila a uviděla ho stát u lampy. Byl vysoký, silný a poněkud strnulý, vypadal štíhle a opáleně. Neměl v sobě romantickou krásu, byl spíš neokázale hezký. V jeho rysech ale bylo cosi, co si žádalo vaší pozornosti, kterou odměňovalo podle kouzla, jež jste nacházeli v modrých očích zvláštně upřeného pohledu, v očích, jež jako by mu barvou
nepatřily, a na bradě poněkud hranaté, která prý prozrazuje rozhodnost. Isabel si řekla, že dnes večer určitě prozrazuje rozhodnost. Přesto však, když Caspar Goodwood, jenž sem přišel s rozhodností, ale také s nadějí, po půl hodině odcházel zpět do svého pensionu, měl pocit poraženého muže. A lze jen dodat, že to nebyl muž, který se lehko vzdává.
5 Ralph Touchett bral život filosoficky, ale přesto zaklepal na dveře matčina pokoje (ve tři čtvrtě na sedm) s velkou dychtivostí. I filosofové dávají něčemu přednost a dlužno přiznat, že z rodičů to byl otec, který nejvíc uspokojoval jeho pocit milé synovské závislosti. Otec, jak si často uvědomoval, se choval mateřštěji. Naopak matka nesla znaky otcovské a řečeno výrazivem té doby, dokonce gubernátorské. Nicméně měla své jediné dítě moc ráda a vždycky trvala na tom, aby tři měsíce v roce trávilo s ní. Ralph její náklonnost uznával a věděl, že v jejích myšlenkách a v jejím veskrze zorganizovaném a sluhy vybaveném životě po ostatních nejbližších předmětech starostlivosti, tedy po různých přesně určených výkonech její vůle, vždycky přichází na řadu on sám. Objevila se před ním už oblečená k večeři, v rukavičkách syna objala a vyzvala, aby se posadil vedle ní na pohovku. Svědomitě se vyptávala na zdraví manžela i jeho, a jelikož se ani v jednom případě nedozvěděla nic skvělého, poznamenala, že je víc než kdy přesvědčena o moudrosti svého rozhodnutí nevystavovat se anglickému klimatu. A že málem v tomhle ustoupila! Ralph se usmál při pomyšlení, že by matka ustoupila, a ani se nesnažil jí připomenout, že jeho vlastní churavost není výsledkem podnebí Anglie, z níž každý rok na značnou část roku ujížděl. Byl ještě malý chlapec, když jeho otec, Daniel Tracy Touchett, původem z Rutlandu ve Vermontu, přijel do Anglie jako podřízený společník v bankovním domě, kde asi deset let nato získal převahu. Daniel Touchett viděl před sebou celoživotní pobyt v přijaté zemi, na kterou od počátku nahlížel prostě, rozumně a přizpůsobivě. Ovšem jak si řekl, neměl úmysl se dočista odamerikanizovat ani netoužil naučit svého syna nějakému takovému rafinovanému umění. Pro něho to byl tak snadno řešitelný problém přizpůsobit se životu v Anglii a přitom se nestat Angličanem, že mu připadalo
stejně snadné, že jeho zákonný dědic po jeho smrti povede starou šedou banku v bílém americkém světle. Velice se ovšem snažil, aby to světlo ještě zesílilo, a proto poslal syna za vzděláním domů. Ralph strávil několik semestrů v americké škole a graduoval na americké universitě, načež po návratu, kdy otci připadal snad až příliš jako rodilý Američan, byl umístěn na tři roky do Oxfordu. Oxford pohltil Harvard a Ralph se konečně stal dostatečným Angličanem. Jeho vnější přizpůsobivost prostředí, které ho obklopovalo, byla nicméně maskou ducha, jenž si zakládal na své nezávislosti, jehož nic neovlivnilo nadlouho, a díky tomu, že přirozeně tíhl k dobrodružství a ironii, těšil se nekonečné svobodě. Začal jako slibný mladý muž, v Oxfordu se k nevýslovné spokojenosti otce vyznamenal a lidé kolem něj litovali, že by tak chytrý člověk neměl mít otevřené možnosti kariéry. Mohl dosáhnout kariéry tím, že by se vrátil do vlasti (třebaže tento bod halí nejistota), a i kdyby pan Touchett býval ochoten se s ním rozloučit (což nebyl ten případ), pro něho samého by bylo těžké postavit nastálo tu velkou louži mezi sebe a starého pána, kterého považoval za nejlepšího přítele. Ralph měl otce nejen rád, ale také ho obdivoval – rád se chopil příležitosti pozorovat ho. Z jeho pohledu byl Daniel Touchett génius, a třebaže sám neměl žádné vlohy k tajům bankovnictví, vynasnažil se naučit dost, aby se s osobností otce mohl poměřovat. Avšak tohle nebylo to hlavní, z čeho se radoval – byl to ten jemný slonovinový povrch, jakoby naleštěný anglickým vzduchem, který starý pán nastavoval možnému působení okolí. Daniel Touchett se totiž neškolil ani na Harvardu, ani v Oxfordu a byla to jeho chyba, pokud do rukou syna vložil klíč k moderní kritice. Ralph, jenž měl hlavu plnou myšlenek, kterým se otec nikdy ani nesnažil přiblížit, choval velkou úctu k jeho originalitě. Ať už je to dobře, či špatně, Američany svět velebí za lehkost, s níž se přizpůsobují podmínkám v cizině. Ovšem pan Touchett právě z omezenosti své přizpůsobivosti učinil polovinu úspěchu. Většinu ze známek počátečního tlaku si totiž uchoval v
neotřelém stavu. Jeho tón, jak syn vždycky s potěšením vnímal, odpovídal bohatým částem Nové Anglie. Na konci svého života se vlastním přičiněním stal stejně vyrovnaným, jako byl bohatý. Spojoval v sobě vrcholnou bystrost se schopností povrchně se přátelit a jeho společenské postavení, s kterým si v životě nedělal starosti, mělo pevnou dokonalost nedotčeného ovoce. Možná měl určité nedostatky v představivosti a v historickém vědomí, a tak mnohému tomu, co anglický život obvykle vtiskne kulturnímu cizinci, bylo jeho vnímání naprosto uzavřeno. Existovaly jisté rozdíly, které si nikdy neuvědomoval, určité návyky, které si nikdy nevypěstoval, jisté záhady, které nikdy neprohlédl. Pokud jde o ty posledně jmenované, kdyby snad nastal den, kdy by je prohlédl, jeho syn by o něm už smýšlel hůře. Když Ralph opustil Oxford, strávil několik let cestováním a poté dosedl na vysokou židli v otcově bance. Zodpovědnost a čest takového postavení se myslím neměří výškou židle, která závisí i na jiných okolnostech: Ralph, jenž měl dost dlouhé nohy, vlastně rád v práci stál, nebo dokonce chodil sem a tam. Tomuto pohybu však mohl věnovat jen omezený čas, neboť asi po roce a půl zjistil, že má vážné zdravotní obtíže. Silně se nachladil, nemoc se mu usadila na plicích a uvrhla je ve strašlivý zmatek. Musel nechat práce a do písmene plnit nepříjemný příkaz, aby o sebe pečoval. Nejdřív ten úkol znevažoval – připadalo mu, že to není vůbec on, o koho pečuje, ale nezajímavý a nezajímající se člověk, s nímž nemá nic společného. Ovšem s postupující známostí se ten člověk zlepšoval a Ralph ho konečně začal trochu snášet, a dokonce k němu pojal jistou neokázalou úctu. Neštěstí si nevybírá a náš mladík s pocitem, že je tu cosi v sázce – což většinou chápal jako svou pověst rozumného člověka –, věnoval svému nepůvabnému svěřenci dost pozornosti, která nalezla odezvu a projevila se alespoň tak, že ten chudák byl dosud naživu. Jedna plíce se začala hojit, druhá slibovala, že bude následovat jejího příkladu, a dostalo se mu
ujištění, že přežije ještě tucet zim, když se odebere do podnebného pásu, kde se souchotináři většinou shromažďují. Ovšem jelikož si nesmírně oblíbil Londýn, proklínal nudu exilu – zároveň se však také přizpůsobil, a když zjistil, že jeho citlivý orgán je vděčný i za podmračené laskavosti, prokazoval je postupně snadněji. Přezimoval, jak se říká, v cizině – vyhříval se na sluníčku; když foukalo, držel se doma, když pršelo, uléhal do postele a jednou či dvakrát, když přes noc napadl sníh, ráno málem už nevstal. Tajná zásoba lhostejnosti – jako kus koláče, který vám chůva podstrčí do tašky do školy – mu přišla vhod a pomohla mu smířit se s obětí. Úplně přinejlepším byl totiž příliš nemocný na cokoli krom té namáhavé hry. Jak se snažil si namlouvat, vlastně ani nic nikdy moc nechtěl dělat, takže se alespoň nemusel vzdávat nějakého udatného pole. Avšak právě teď občas kolem sebe pocítil závan zakázaného ovoce, který mu připomněl, že největší potěšení je vrhnout se do víru dění. Způsob, jakým žil, připomínal čtení knihy ve špatném překladu – což byla chabá zábava pro mladíka, který se domníval, že z něj mohl být skvělý lingvista. Někdy měl dobrou zimu, někdy špatnou, a dokud trvala ta dobrá, dokonce si představoval skutečné uzdravení. Ale tato představa se rozplynula asi tři roky předtím, než došlo k událostem, jimiž začíná tenhle příběh. Tehdy totiž zůstal v Anglii déle než obvykle a špatné počasí ho přepadlo, než se odebral do Alžíru. Dorazil tam polomrtvý a několik týdnů zápasil o život. Skoro zázračně se zotavil, ale hned vzápětí poznal, že takové zázraky se dějí jen jednou. Usoudil tedy, že jeho hodina se blíží a že se sluší, aby to měl na paměti, ale že má také možnost strávit tu zbývající dobu, jak nejpříjemněji to lze s takovým ortelem sloučit. S vyhlídkou na to, že přijde o své schopnosti, se stalo už prosté jejich užívání skvostným potěšením. Připadalo mu, že rozkoš rozjímání nikdy řádně neprobádal. Vzdálil se době, kdy mu přišlo zatěžko chtě nechtě se vzdát pomyšlení, že by se nějak zaskvěl – pomyšlení o nic méně dotěrného, protože bylo
mlhavé, a o nic méně příjemného, protože muselo ve stejné hrudi svádět boj se záchvaty podnětné sebekritiky. V současnosti ho přátelé považovali za veselejšího a připisovali to nadějné teorii, nad níž vědoucně vrtěli hlavou, že se mu vrátí zdraví. Jeho klid byl jen sbírkou lučních květin umístěných ve výklenku jeho zříceniny. *** Zřejmě právě tahle příjemná vlastnost pozorované věci samé způsobila, že Ralpha okamžitě zaujal příjezd mladé dámy, která zcela očividně nevypadala nudně. Cosi mu napovídalo, že pokud bude mít chuť, zde se nabízí možnost zábavy na spoustu dní. Lze k tomu jen stručně dodat, že představa milujícího člověka – na rozdíl od milovaného – měla v jeho omezeném náčrtu budoucnosti ještě své místo. Pouze si přikázal umírněné výrazivo. Avšak neměl by v sestřenici vzbudit vášeň, ani ona by asi nebyla schopna, i kdyby se o to pokusila, probudit ji v něm. »A teď mi pověz něco o té slečně,« požádal matku. »Jaké s ní máš úmysly?« Paní Touchettová s odpovědí neotálela: »Chci požádat tvého otce, aby ji pozval na tři nebo čtyři týdny do Gardencourtu.« »Takové okolky snad nebudou nutné,« podotkl Ralph. »Otec ji pozve tak jako tak.« »To nevím docela jistě. Je to moje neteř, ne jeho.« »Proboha, mami, takový smysl pro vlastnictví! Přece tím spíš ji pozve. A potom – po třech měsících (je přece směšné, aby tu chudinku pozval na ubohé tři čtyři týdny) – co s ní chceš dělat potom?« »Chci ji vzít do Paříže. Chci ji trochu obléknout.« »Ano, to je samozřejmé. A co ještě?« »Pozvu ji, aby strávila podzim se mnou ve Florencii.« »Máti, ty opravdu ulpíváš na podrobnostech,« namítl Ralph. »Já bych rád věděl, co s ní zamýšlíš do budoucna.« »Mám k ní povinnost!« prohlásila paní Touchettová. »Nejspíš ji
hodně lituješ,« dodala. »Ne, to bych neřekl. Nepřipadá mi, že by vyžadovala soucit. Myslím, že jí závidím. Než si tím budu jistý, mohla bys mi aspoň naznačit, jak chápeš tu povinnost?« »Chci jí ukázat čtyři evropské země – dvě jí nechám vybrat – a taky jí umožnit, aby se zdokonalila ve francouzštině, kterou už docela dobře ovládá.« Ralph se trochu zamračil. »To mi připadá dost suché – i to, že ji necháš vybrat dvě z těch zemí.« »Pokud ti to připadá suché, věř, že si to Isabel zavlaží sama!« odvětila matka se smíchem. »Je blahodárná jako letní déšť.« »Chceš říct, že je to nadaná bytost?« »Nevím, jestli je nadaná, ale je to chytré děvče se silnou vůlí a dobrou povahou. Ta neví, co je to nuda.« »To si dovedu představit,« odpověděl Ralph a pak náhle dodal: »Jak se vy dvě snášíte?« »Chceš tím říct, že se mnou je nuda? Ona si to zřejmě nemyslí. Některé dívky třeba ano, ale na to je Isabel příliš chytrá. Řekla bych, že ji dost bavím. Vycházíme spolu dobře, protože já jí rozumím, znám dívky jejího typu. Ona je velmi upřímná – a já taky. Víme, co jedna od druhé očekávat.« »Ano, maminko,« vykřikl Ralph, »člověk vždycky ví, co má od tebe očekávat! Nikdy jsi mě nepřekvapila, jen jednou – a to dnes, tím, žes přivezla hezkou sestřenku, o jejíž existenci jsem neměl ani tušení.« »Tobě připadá opravdu tak hezká?« »Ano, opravdu – ovšem to není podstatné. Spíš mě udivuje, že působí jako osobnost. Kdo je to vzácné stvoření a čím je? Kdes ji našla a jak ses s ní seznámila?« »Našla jsem ji ve starém domě v Albany, seděla v jednom ohavném pokoji a venku pršelo, četla těžkou knihu a k smrti se nudila. Nevěděla, že se nudí, ale když jsem ji o tom nenechala na
pochybách, myslím, že mi za tu službu byla víc než vděčná. Můžeš říct, že jsem ji mohla nechat tápat – nechat ji na pokoji. Na tom něco je, ale chovala jsem se podle svého svědomí, neboť jsem usoudila, že si zasluhuje něco lepšího. Napadlo mě, že bych jí udělala laskavost, kdybych ji vzala s sebou a ukázala jí svět. Myslí si, že hodně z něj už zná – jako většina amerických dívek. Avšak jako většina amerických dívek se směšně plete. Jestli to chceš vědět, říkala jsem si totiž, že mi bude dělat čest. Jsem ráda, když si mě lidé považují, a pro ženu mého věku není lepší způsob než přitažlivá neteř. Víš, že jsem léta sestřiny děti vůbec neviděla a jejich otce jsem nemohla ani cítit. Vždycky jsem si přála něco pro ně udělat, až on odejde na zasloužený odpočinek. Zjistila jsem si, kde je najdu, a bez velkých ohlášek jsem tam prostě přijela a představila se. Má ještě dvě sestry, ale ty jsou vdané. Tu starší jsem viděla, má mimochodem dost nezdvořilého manžela. Jeho žena, jmenuje se Lily, skočila na myšlenku, že mě Isabel zaujala. Prohlásila, že přesně tohle její sestra potřebuje – aby se o ni někdo zajímal. Mluvila o ní jako o mladém géniovi, který potřebuje povzbuzení a podporu. Možná je Isabel opravdu geniální, ale v tom případě jsem zatím nepoznala v čem. Paní Ludlowovou zvlášť nadchlo, že Isabel vezmu do Evropy. V Americe považují Evropu za cíl emigrace, záchranu a útočiště pro přebytečné obyvatelstvo. Isabel sama s chutí přijala tu myšlenku a šlo to snadno zařídit. Jistá potíž nastala, pokud jde o finanční stránku, protože se bála, aby z toho pro ni neplynuly nějaké závazky. Má ovšem vlastní malý příjem a předpokládá, že pocestuje na vlastní náklady.« Ralph pozorně naslouchal tomuto soudnému rozkladu, který nijak neodporoval jeho zájmu o toto téma. »Ovšem pokud je geniální,« pokračoval, »musíme přijít na to v čem. Není to náhodou nadání k flirtování?« »Myslím, že ne. Nejdřív bys ji možná z něčeho takového podezíral, ale neměl bys pravdu. Podle mého názoru ji rozhodně
není snadné prohlédnout.« »Takže Warburton nemá pravdu!« radostně vykřikl Ralph. »Chlubí se tím, že na to přišel.« Matka zavrtěla hlavou. »Lord Warburton jí nebude rozumět. Nemusí se ani pokoušet.« »On je velmi inteligentní,« namítl Ralph, »ale je jen dobře, když čas od času narazí na něco matoucího.« »Isabel určitě bude bavit mást nějakého lorda,« poznamenala paní Touchettová. Syn se maličko zamračil. »Co ona ví o lordech?« »Vůbec nic – tím víc ho to bude mást.« Ralph se zasmál a vyhlédl z okna. Pak se zeptal: »Nepůjdeš se dolů pozdravit s otcem?« »Ve tři čtvrtě na osm,« odvětila paní Touchettová. Syn pohlédl na hodinky. »Takže ti zbývá čtvrt hodiny. Pověz mi ještě něco o Isabel.« Paní Touchettová odmítla, s tím, že na další už bude muset přijít sám. »Určitě bude tvou chloubou,« uzavřel, »ale nebudeš s ní mít taky starosti?« »Doufám, že ne. Ale pokud ano, nebudu před nimi uhýbat. To nikdy nedělám.« »Připadá mi hodně přirozená,« pokračoval Ralph. »Přirození lidé nepůsobí ty nejhorší starosti.« »Ne,« souhlasil Ralph, »ty sama jsi toho důkazem. Jsi nesmírně přirozená a určitě jsi nikomu nedělala starosti. Ovšem stojí tě to jisté úsilí. Prozraď mi – teď mě to zrovna napadlo – dovede Isabel být nepříjemná?« »Ale no tak,« namítla matka, »máš moc otázek! Tohle si zjisti sám.« Nicméně jeho otázky nekončily. »Celou dobu jsi mi zatím neřekla, jaké s ní máš úmysly.« »Úmysly? Vyjadřuješ se, jako by byla yardem plátna. Nemám s ní vůbec žádné úmysly, ona sama udělá všechno, co bude chtít. To
mi už dala na srozuměnou.« »Takže to jsi chtěla vyjádřit tehdy v tom telegramu – že je samostatná.« »Nikdy nevím, co chci říct v telegramech – zvláště v těch z Ameriky. Jasná řeč stojí moc peněz. Pojďme dolů za otcem.« »Ještě není tři čtvrtě,« namítl Ralph. »Musím brát v potaz jeho nedočkavost,« odpověděla paní Touchettová. Ralph věděl, jak je to s otcovou nedočkavostí, ale neodpověděl a nabídl matce rámě. Tím si zajistil, že ji na okamžik zastavil na prostředním odpočívadle schodiště – toho širokého, nízkého schodiště s širokými rameny z dubu ztmavlého časem, které patřilo k úžasným rysům Gardencourtu. »Nechceš ji náhodou za někoho provdat?« zeptal se s úsměvem. »Provdat? To bych se musela stydět, abych jí provedla takový hanebný kousek! Kromě toho je naprosto schopná vdát se sama. Má k tomu všechny předpoklady.« »Chceš říct, že už má vybraného manžela?« »Nevím nic o manželovi, ale v Bostonu žije jeden mladík –!« Ralph šel dál. O nějakém mladíkovi v Bostonu netoužil nic slyšet. »Jak říká otec – vždycky jsou zasnoubené!« Matka dodala, že svou zvědavost musí uspokojit u pramene, a brzy bylo zřejmé, že příležitost nebude chybět. Dlouze si popovídal s mladou příbuznou, když zůstali sami spolu v saloně. Lord Warburton, který sem přijel na koni ze svého domu vzdáleného asi patnáct kilometrů, před večeří opět nasedl a odjel. Hodinu poté, co dojedli, se pan Touchett i jeho žena, když zřejmě vyčerpali témata k hovoru, odebrali každý do svého pokoje. Mladík proseděl celou hodinu se sestřenicí, která přestože půl dne strávila cestováním, nevypadala nijak vyčerpaně. Ve skutečnosti byla unavená, věděla to a věděla také, že se jí to nazítří vymstí. V té době byla zvyklá snášet vyčerpání až do krajnosti a přiznat je až tehdy, když nešlo dál
zastírat. Zatím bylo možné mírné pokrytectví – zajímala ji spousta věcí, cítila se rozjitřená. Požádala Ralpha, aby jí ukázal obrazy. V domě jich bylo rozmístěno opravdu hodně, většinu vybíral sám. Ty nejlepší visely na dubovém ochozu udivujících rozměrů, který měl na každém konci posezení a večer byl obvykle nasvícený. Světlo nebylo dostatečně silné, aby obrazům dělalo čest, a návštěvu galerie bylo možno odložit na další den. Tenhle návrh si Ralph dovolil učinit, ale Isabel se zatvářila zklamaně. Sice se stále usmívala, ale poprosila: »Jestli je to možné, ráda bych si je prohlédla aspoň trošku.« Dychtila po tom, až je uvidí, nemohla se dočkat a teď to bylo znát – nemohla si pomoct. Nedá si říct, pomyslel si Ralph, ale nerozčilovalo ho to. Její nátlak ho pobavil, a dokonce potěšil. Lampy byly v určitých intervalech upevněné na konzolách a nasvěcovaly sice nedokonale, zato teplým odstínem. Světlo dopadalo na nejasné čtyřúhelníky sytých barev a na zašlé zlacení těžkých rámů, matně se odráželo na leštěné podlaze ochozu. Ralph uchopil svícen, procházel kolem nich a ukazoval na ty, které měl rád. Isabel se nakláněla k jednomu obrazu za druhým a nadšením tiše vykřikovala či šeptala. Očividně je dovedla posoudit, měla přirozený vkus, až ho to překvapilo. Vzala si také svícen do ruky a zvolna procházela a podržela ho tu tady, tu zas jinde. Zvedala ho do výšky a on se přistihl, že se zastavuje a očima sleduje spíš ji než obrazy. Popravdě řečeno, když se jeho oči takhle toulaly, o nic nepřišel, protože ona stála za pohled víc než většina těch uměleckých děl. Byla nepochybně štíhlá, znatelně lehká a prokazatelně vysoká. Když ji lidé chtěli odlišit od druhých dvou slečen Archerových, říkali – ta, co je jako proutek. Vlasy tmavé až skoro černé jí záviděla mnohá žena. Světle šedé oči, ve vážnějších chvílích snad až příliš pevné, měly okouzlující škálu výrazu. Vystoupili pomalu na jeden konec ochozu a sešli pak druhou stranou, načež prohlásila: »Tak teď vím víc, než když jsem začala!« »Očividně vás baví dozvídat se nové věci,« usoudil bratranec.
»Asi ano. Většina dívek žije v děsivé nevědomosti.« »Ano, připadáte mi úplně jiná než většina dívek.« »Některé z nich by se také učily – ale jak se s nimi mluví!« zamumlala Isabel, která se zatím o sobě nechtěla příliš rozpovídat. Pak aby změnila téma hovoru, za chviličku požádala: »Povězte mi – není tu nějaký duch?« »Duch?« »Jako hradní přízrak, cosi, co se zjevuje. V Americe jim říkáme duchové.« »My tady taky, když je vidíme.« »Takže je skutečně vidíte? V takhle starém romantickém domě byste měli, ne?« »Není to starý romantický dům,« odporoval jí Ralph. »Jestli s tím počítáte, budete zklamaná. Je ponuře prozaický, nic romantického tu nenajdete, krom toho, co jste si možná přivezla s sebou vy.« »Já jsem si přivezla hodně a připadá mi, že jsem to přivezla na správné místo.« »Pokud se tomu nemá nic stát, tak rozhodně. Tady se tomu nic nestane, když jsme tu s otcem sami.« Isabel ho chvíli pozorovala. »To tu není nikdy nikdo kromě vás a otce?« »Matka samozřejmě.« »Vaši matku znám, to není romantička. Jiné lidi nemáte?« »Moc málo.« »To mě mrzí, hrozně ráda se potkávám s lidmi.« »Tak to já pozvu celé hrabství, abyste měla zábavu,« ujistil ji Ralph. »Teď si ze mě děláte legraci,« odvětila na to dívka dost vážně. »Kdo byl ten pán na trávníku, když jsem přijela?« »Jeden soused z okolí, nejezdí sem moc často.« »To mě mrzí, ten se mi líbil.« »Vždyť jste s ním skoro nemluvila,« namítl Ralph.
»To nevadí, přesto se mi líbil. Váš otec se mi taky líbí, opravdu moc.« »Lepšího byste pohledala. Je opravdu nejdražší z drahých.« »Je mi moc líto, že je tak nemocný,« podotkla Isabel. »Musíte mi pomoct o něj pečovat. Měla byste být dobrá ošetřovatelka.« »Myslím, že nejsem, prý mám příliš mnoho teorií. Ale ještě jste mi nepověděl o tom duchovi,« dodala. Ralph si však té poznámky nevšímal. »Líbí se vám otec a taky lord Warburton. Taky jsem vyrozuměl, že se vám líbí má matka.« »Vaši matku mám moc ráda, protože, protože –« Isabel zjistila, že se pokouší určit důvod své náklonnosti k paní Touchettové. »Nikdy nevíme proč!« se smíchem jí pomohl společník. »Já vždycky vím proč,« odporovala mu dívka. »Protože ona neočekává, že ji člověk bude mít rád. Je jí to jedno.« »Takže ji zbožňujete – z jistého rozmaru? Já jsem hodně po matce,« ujistil ji Ralph. »Tomu teda vůbec nevěřím. Vy si přejete, aby vás lidé měli rádi, a snažíte se je k tomu přimět.« »Propána, vy ale člověka prohlédnete!« vykřikl s údivem, který nemyslel tak docela v žertu. »Nicméně se mi líbíte,« pokračovala sestřenka. »A pokud mi ten dojem chcete potvrdit, ukažte mi toho ducha.« Ralph smutně zavrtěl hlavou. »Mohl bych vám ho ukázat, ale stejně byste ho neviděla. Každý nemá tu výsadu a není záviděníhodná. Nikdy ho neviděl mladý, šťastný a nevinný člověk, jako jste vy. Musela byste nejdřív trpět, dokonce hodně trpět, poznat bídu a utrpení. Tak se vám otevřou oči, abyste ho viděla. Já jsem ho viděl, ale už je to dávno,« vysvětlil Ralph. »Právě před chvílí jsem říkala, že mě poznání moc baví,« odpověděla Isabel. »Ano, ale šťastné – nebo příjemné poznání. Ale netrpěla jste a
nejste stvořená k utrpení. Doufám, že nikdy toho ducha nespatříte!« Naslouchala mu pozorně, s úsměvem na rtech, ale s určitou vážností v očích. Jakkoli mu připadala okouzlující, napadlo ho, že je dost opovážlivá – vlastně to s jejím kouzlem úzce souviselo. Přemýšlel, co asi řekne. »Já se nebojím, víte,« prohlásila – což bylo dost opovážlivé. »Nebojíte se utrpení?« »To ano, utrpení se bojím, ale nebojím se duchů. A myslím, že lidé trpí až příliš snadno,« dodala. »Nevěřím, že vy také,« oponoval jí Ralph a s rukama v kapsách ji pozoroval. »Myslím, že to není vada,« odpověděla. »Není přece naprosto nutné trpět, k tomu jsme nebyli stvořeni.« »Vy určitě ne.« »Nemluvím o sobě.« A trošku poodešla. »Ne, není to vada,« přisvědčil bratranec. »Je to zásluha, když je člověk silný.« »Jenomže když netrpíte, řeknou, že jste bezcitný,« poznamenala Isabel. Vyšli ven z menšího salonu, do něhož se vrátili z ochozu, a zastavili se v hale pod schody. Zde Ralph předal své společnici svíčku do ložnice, kterou vzal z jednoho výklenku. »Nehleďte na to, co o vás řeknou. Když trpíte, zas o vás řeknou, že jste pitomec. Jde o to být tak šťastný, jak je to jen možné.« Na chvilku se na něj zadívala. Vzala si svíčku a šlápla na dubový schod. »Kvůli tomu jsem přijela do Evropy – abych byla tak šťastná, jak je to jen možné. Dobrou noc.« »Dobrou noc! Přeju vám, aby se vám to podařilo, a moc rád k tomu přispěju!« Odvrátila se a on ji sledoval, jak pomalu jde nahoru. Pak se, stále s rukama v kapsách, vrátil do prázdného salonu.
6 Isabel Archerová i přes své mládí měla spoustu teorií, neboť její představivost byla pozoruhodně činorodá. Osud tomu chtěl, že přemýšlela v jemnějších odstínech než většina lidí, s nimiž ji spojil. Dokázala lépe vnímat skutečnost, jež ji obklopovala, a toužila po znalostech, které jí zatím zůstaly utajené. Je pravda, že její současníci ji považovali za nesmírně hlubokomyslnou mladou ženu. Tito skvělí lidé totiž nikdy nešetřili obdivem k intelektu, jehož rozsah se vymykal jejich vědomí, a ve smyslu vzdělanosti mluvili o Isabel jako o zázraku, o stvoření, které bylo schopno číst klasiky – tedy v překladech. Její teta z otcovy strany, paní Varianová, kdysi rozšířila fámu, že Isabel píše knihu – paní Varianová si totiž knih vážila –, a tvrdila, že se dívka psaním proslaví. Paní Varianová měla o literatuře vysoké mínění, chovala k ní úctu, jakou většinou projevujeme k tomu, čeho se nám nedostává. Její rozlehlý dům vyznačující se sbírkou vykládaných stolků a malovaných stropů knihovnu neobsahoval, a pokud jde o knihy samé, našli byste v něm jen tak asi půl tuctu brožovaných v pokoji jedné ze slečen Varianových. Obeznámení paní Varianové s literaturou tedy obstarávaly pouze newyorské noviny Interviewer . Jak jednou velice trefně prohlásila, poté, co jste si přečetli Interviewer , ztratili jste veškerou víru v kulturu. Kvůli tomu se pak snažila, aby její dcery nepřišly s Interviewerem vůbec do styku. Byla odhodlaná vychovat je jaksepatří, a proto nečetly zhola nic. Její dojem, pokud šlo o činnost Isabel, byl ovšem naprosto klamný – dívka se nikdy nepokoušela psát knihu a po vavřínech spisovatelky netoužila. Neměla vyjadřovací nadání a nijak si nepřipadala jako génius. Měla pouze obecnou představu, že lidé s ní právem zacházejí, jako by je v čemsi převyšovala. Ať tomu tak skutečně bylo, či ne, lidé ji právem obdivovali, pokud měli ten dojem. Čas od času jí připadalo, že uvažuje rychleji než oni, a to v ní vzbuzovalo jistou netrpělivost,
kterou bylo možno zaměňovat za povýšenost. Lze rovnou potvrdit, že Isabel patrně snadno podléhala hříchu sebeúcty. Často sebeuspokojeně přemítala o vlastní povaze. Aniž k tomu měla dost důkazů, zvykla si brát jako samozřejmost, že má pravdu, dopřávala si příležitost k poctám. Zatím však její omyly a klamy dostupovaly takové výše, že se je životopisec snažící se zachovat důstojnost svého svěřence nesmí ani pokoušet popsat. Její myšlení představovala změť mlhavých obrysů a nikdy ji neprojasnil úsudek jiných lidí, kteří by se ji snažili usměrnit. Pokud šlo o názory, měla své vlastní, což ji nezřídka dovádělo k směšnému kličkování. Občas si uvědomila, že se krutě mýlí, a pak se oddala náruživé týdenní pokoře. Poté však zase zvedla hlavu, a to výš než předtím, nemělo to totiž smysl, nemohla potlačit touhu smýšlet o sobě samé dobře. Podle její teorie jen tak stálo za to žít – člověk měl patřit k těm nejlepším, měl si být vědom správnosti svých metod (nemohla jinak, ty její patřily k nejsprávnějším), měl se pohybovat v království světla, přirozené moudrosti, šťastných pohnutek, skvostně nepřetržité inspirace. Připadalo jí téměř tak zbytečné oddávat se pochybnostem o sobě samé, jako by člověk pochyboval o nejlepším příteli. Člověk se měl snažit být sám sobě nejlepším přítelem a dopřávat si takto skvělé společnosti. Dívka měla svým způsobem vznešenou představivost, která jí v mnohém dobře posloužila, ale také ji často oklamala. Polovinu veškerého času strávila přemítáním o kráse, statečnosti a velkodušnosti. Byla pevně odhodlána považovat svět za projasněné místo svobodného rozvoje a nepřekonatelných činů, domnívala se, že bát se nebo se stydět je odsouzeníhodné. Bezmezně doufala, že se nikdy nedopustí žádné špatnosti. Už pouhé chyby v úsudku, když na ně u sebe přišla (po každém takovém objevu se roztřásla, jako by právě unikla pasti, která ji mohla uvěznit a zadusit), tak silně nesnášela, že se jí úžil dech už při teoretickém pomyšlení na možnost, že by jinému člověku vážně ublížila. To jí vždycky připadalo jako to nejhorší, co
by se jí mohlo stát. V úvahách si byla celkem jista tím, co představuje špatnost. Nijak ji netěšilo špatnostmi se v představách zaobírat, ale dovedla je na pohled rozpoznat. Za špatnosti považovala lakotu, žárlivost, faleš, krutost. Zatím poznala málo zla na světě, ale zažila už ženy, které lhaly a snažily se jedna druhé ublížit. To ještě podpořilo její pocit nadřazenosti – neopovrhovat jimi jí připadlo téměř neslušné. Jistěže pocit nadřazenosti s sebou nese nebezpečí rozporuplnosti – nebezpečí, že člověk stále ještě třímá prapor, i když se pevnost už vzdala, což je chování tak nepoctivé, že skoro zneuctívá ten prapor. Ovšem Isabel, která zatím poznala málo z toho, čemu jsou mladé ženy vystaveny, si lichotila, že takové rozpory v jejím chování nikdo nikdy neshledá. Její život se měl vždy odvíjet v souladu s tím nejpříznivějším dojmem, kterým bude působit. Bude tím, čím se jeví, a bude se jevit takovou, jaká je. Někdy zašla v duchu tak daleko, že si přála, aby se jednoho dne octla v obtížné situaci, aby si mohla dopřát náležitě osvědčit své hrdinství. S těmi chatrnými znalostmi, vznosnými ideály, sebevědomím nevinným i dogmatickým, povahou náročnou, ale i shovívavou, směsicí zvídavosti a vybíravosti, živosti a netečnosti, touhou vypadat dobře, a pokud možno být ještě lepší, odhodláním vidět, pokoušet se a poznávat, spojením křehkého, nesoustavného, prchavého ducha a dychtivého, avšak okolnostmi podmíněného stvoření by se stala snadnou obětí vědecké kritiky, kdyby tu záměrně nebyla od toho vzbudit ve čtenáři něžnější pohnutky a pocit jistého očekávání. Jedna z teorií Isabel Archerové spočívala v tom, že ji potkalo velké štěstí v podobě nezávislosti a že by měla tohoto stavu nějak osvíceně využít. Nikdy jí nesplýval se samotou, tím méně s nějakým vydělením. Takové označení jí připadalo nepřiléhavé a krom toho ji sestra Lily neustále zvala, aby bydlela u nich. Měla přítelkyni, s níž se seznámila krátce před smrtí otce, a ta jí byla příkladem tak užitečné činnosti, že ji Isabel považovala za svůj vzor. Henrietta
Stackpoleová těžila z uznávaného postavení – osvědčila se jako novinářka a její příspěvky psané pro Interviewer z Washingtonu, Newportu, z Bílých hor a dalších míst se dostaly do obecného povědomí. Isabel je považovala za »pomíjivé«, ale vážila si odvahy, energie a dobrého humoru pisatelky, která se jako nemajetný sirotek ještě ujala tří dětí nemocné ovdovělé sestry a z výtěžku své literární činnosti jim platila školy. Henrietta představovala pokrok a měla vyhraněné názory na všemožná témata. Toužebně si přála jet do Evropy a poslat odtamtud do Intervieweru sérii dopisů psaných z radikálních pozic – záměr o to méně obtížný, že měla předem dokonale jasno, jaké názory bude představovat a kolik námitek vznese proti většině evropských institucí. Když se doslechla, že Isabel jede do Evropy, chtěla se do toho hned pustit, protože jí samozřejmě přišlo příjemné, že by cestovaly spolu. Musela však svůj plán odložit. Isabel jí připadala úžasná a skrytě ji v některých svých dopisech už popsala, i když se o tom přítelkyni nikdy nezmínila, jelikož by ji to asi nepotěšilo a ani Interviewer obvykle nečetla. Pro Isabel byla Henrietta důkazem, že žena může být soběstačná a ještě ji to těší. Její dovednosti byly očividné, ale i kdyby člověk neměl talent k novinářství a intuitivní schopnost vycítit, co bude veřejnost chtít slyšet, jak tvrdila Henrietta, nemůže z toho soudit, že nemá žádné poslání, žádnou užitečnou schopnost, a smířit se s tím, že bude žít lehkovážný a prázdný život. Isabel se pevně rozhodla, že její život prázdný nebude. Pokud člověk trpělivě počká, najde nakonec nějakou vhodnou a uspokojivou práci. Jistěže se mezi teoriemi této mladé dámy nacházel také celý soubor názorů týkajících se manželství. Přední místo mezi nimi zaujímalo přesvědčení, že příliš na ně myslet je nízké. Modlila se, aby právě po tom někdy přímo nedychtila. Měla za to, že žena má být schopna žít sama a nemá jí to připadat nijak nepřiměřené a že je naprosto možné být šťastná bez společnosti více či méně hrubé osoby druhého pohlaví. Dívčiny modlitby byly zatím dostatečně vyslyšeny:
cosi čistého a pyšného v ní – nevyslyšený nápadník se smyslem pro analýzu by možná spíš řekl cosi chladného a suchého – ji zatím zdržovalo od ješitného uvažování o budoucím manželovi. Málokterý z mužů, s nimiž se dosud setkala, zjevně stál za to vyčerpávající vynaložení sil a při pomyšlení, že by snad měla doufat ve sňatek s jedním z nich či brát takové spojení jako odměnu za trpělivost, se jí vloudil úsměv na rty. Hluboko v duši – opravdu v těch největších hlubinách – nosila přesvědčení, že za jistých okolností by se dokázala dát se vším všudy, ale zatím se ta představa zdála příliš hrozná, aby ji lákala. Isabeliny myšlenky se vznášely kolem, ale zřídkakdy na té představě ulpěly nadlouho – už po chvilce končily poplachem. Často měla dojem, že sama o sobě příliš přemýšlí. Mohli jste u ní kdykoli vyvolat ruměnec, kdybyste ji nazvali sobcem. Neustále plánovala vlastní růst, toužila po zdokonalení, sledovala své pokroky. Ve svých představách chápala svou povahu jako jakousi zahradu se vzduchem prosyceným vůněmi a ševelícím větvovím, se stinnými besídkami a výhledy daleko do kraje. Usoudila tudíž, že zkoumání sebe sama je nakonec vlastně jako pohyb na vzduchu a že návštěva zákoutí vlastní duše je neškodná, pokud se z ní vrací s náručí růží. Často jí ovšem cosi připomnělo, že na světě jsou také jiné zahrady než ty v její pozoruhodné duši, a že je navíc spousta míst, která vůbec nejsou zahradami, ale potemnělými nebezpečnými cestami, kde zhusta roste ošklivost a bída. V proudu té oplácené zvídavosti, na němž v poslední době plula a který ji zanesl do téhle krásné staré Anglie a možná ji zanese ještě mnohem dál, se často zarážela pomyšlením na ty tisíce lidí, které jsou méně šťastné než ona – a toto pomyšlení na chvíli učinilo z jejího jemného a překypujícího vědomí jakousi neskromnost. Co by si však měl člověk počít s mizérií světa v rámci toho, co je příjemné jemu samému? Musíme přiznat, že tahle otázka ji nikdy netrápila dlouho. Byla příliš mladá, příliš nedočkavá, aby už žila, příliš neobeznámená s bolestí. Vždycky se zase vrátila ke své teorii,
že mladá žena, o které si koneckonců všichni myslí, že je chytrá, by měla začít tím, že získá obecné povědomí o životě. Toho povědomí bylo zapotřebí, aby se vyhnula chybám, a teprve až tohle bude zajištěno, mohla by se třeba zabývat neštěstím jiných. Anglie pro ni znamenala zjevení a zjistila, že ji baví tak, jako se dítě baví na vánočním představení. Při cestách do Evropy v dětství viděla jen její kontinentální část, a navíc z okna dětského pokoje. Ne Londýn, ale Paříž byla Mekkou jejího otce a do mnoha jeho zájmů tam děti nikdy ani nenahlédly. Navíc obrazy z té doby zmatněly a vzdálily se a ta starosvětskost ve všem, co teď vídala, ji svou zvláštností okouzlovala. Strýcův dům jí připadal jako oživlý obraz. Na Isabel nebyla vyplýtvaná žádná rafinovanost příjemných stránek života – bohatá dokonalost Gardencourtu zároveň odhalovala svět a uspokojovala jistou potřebu. Rozlehlé, ale nevysoké pokoje s hnědými stropy a zšeřelými kouty, hluboké otvory někdejších střílen a křídlová okna, klidné světlo na tmavých, naleštěných výplních dveří, ta sytá zeleň za okny, která jako by věčně nahlížela dovnitř, pocit dobře zařízeného soukromí uprostřed honosného sídla – v místě, kde zvuky byly příjemně náhodné, kde kroky tišila sama zem, v hustém vlahém vzduchu se veškerý mezilidský styk příjemně tlumil a hovor neubíhal do rozčileného tónu – to vše nesmírně vyhovovalo vkusu naší slečny a vkus hrál v jejích citech značnou roli. Se strýcem se pevně spřátelila a často sedávala vedle jeho křesla, když mu je vynesli ven. Trávil venku celé hodiny, seděl se založenýma rukama jako mírný, domácký místní bůžek. Jako bůh služby, který dřív pracoval a byl za to placen, kdežto teď se snažil zvyknout si na týdny a měsíce složené ze samých volných dní. Isabel ho bavila víc, než tušila – to, jak působila na lidi, bylo často odlišné od toho, co si představovala –, a on si nemálo dopřával potěšení z jejího povídání. Takhle totiž říkal její konverzaci, která často obsahovala cosi pozorovatelného i u jiných dívek z její země, jimž svět naslouchá ochotněji než jejich
sestrám v jiných zemích. Jako spoustu jiných amerických dívek i Isabel podporovali v tom, aby vyjadřovala své názory, a její poznámky sledovali s očekáváním, že má vlastní city a názory. Mnohé z jejích názorů měly nepochybně jen nepatrnou hodnotu, mnohé z jejích citů odplynuly, už když je vyslovila. Odrazily se však v tom, že se přinejmenším tvářila, jako že myslí a cítí, a navíc, pokud se jí něco skutečně týkalo, vtiskla svým slovům tu bezprostřední živost, kterou mnozí považovali za projev nadřazenosti. Panu Touchettovi připomínala jeho ženu, když jí bylo takových sedmnáct či osmnáct. Do své ženy se zamiloval právě proto, že byla svěží, přirozená, bystře chápala a vyjadřovala se – jako nyní jeho neteř. Nikdy však nepřiznal tuhle podobnost před Isabel, protože i když paní Touchettová kdysi hodně připomínala Isabel, ta se vůbec nepodobala paní Touchettové. Starý pán k ní pociťoval jen laskavost. Už je to dlouho, prohlásil, co měli v domě takové mládí – a naše šustící, živě se pohybující hrdinka s jasným hlasem mu byla příjemná jako šumění plynoucí vody. Chtěl pro ni něco udělat a přál si, aby si mu o něco řekla. Pořád se jen na něco ptala – otázek měla opravdu víc než dost. Strýc měl velkou zásobu odpovědí, i když její naléhavost se někdy projevovala formou, která ho mátla. Vyptávala se na Anglii, na britskou ústavu, anglickou povahu, politickou situaci, způsoby a zvyky královské rodiny, zvláštnosti aristokracie, životní styl a myšlení jeho sousedů. A když si žádala osvícení v těchto otázkách, obvykle se také ptala, jestli Angličané odpovídají tomu, jak jsou popisováni v knihách. Starý pán se vždycky na ni zadíval s tím příjemným suchým úsměvem a uhladil si přitom šál přehozený přes nohy. »V knihách?« opakoval po ní. »O knihách já toho moc nevím. Na to se musíš zeptat Ralpha. Já jsem si vždycky všechno zjišťoval sám – informace jsem získával přirozenou cestou. Dokonce jsem se ani moc neptal – byl jsem hezky potichu a všímal si. Jistěže jsem měl moc dobré příležitosti – lepší, než může přirozeně mít mladá
slečna. Taky jsem zvídavý, i když by sis to třeba nemyslela, kdybys mě pozorovala. Ať bys mě pozorovala sebevíc, já bych tě sledoval víc. Sleduju Angličany už víc než pětatřicet let a neváhám říct, že jsem vyzískal značné informace. Celkově je to moc dobrá země – možná lepší, než jsme my tam za mořem ochotni jí přiznat. Vím o několika opatřeních, která by ji mohla dokonce vylepšit. Jenže jejich nezbytnost se tu ještě všeobecně nepociťuje. Jakmile tu všeobecně pocítí potřebnost čehokoli, většinou se jim to podaří prosadit. Nicméně jako by jim naprosto vyhovovalo počkat až do té chvíle. Rozhodně se tu mezi nimi cítím víc doma, než jsem si myslel, když jsem sem kdysi přijel. Nejspíš proto, že jsem tu dost uspěl. Když máš někde úspěch, přirozeně se cítíš víc jako doma.« »A myslíte, že když mně se něco podaří, budu se tu cítit doma?« zeptala se Isabel. »Soudil bych, že se ti velice pravděpodobně, dokonce zcela určitě něco podaří. Tady mají americké mladé dámy velmi rádi a jsou na ně moc hodní. Ovšem zase se tu nesmíš cítit až příliš doma, chápeš?« »Já vůbec nepochybuju o tom, že mě tahle země uspokojí,« rozvážně zdůraznila Isabel. »Mně se tady moc líbí, ale nejsem si jistá, že budu mít ráda ty lidi.« »Ti lidé jsou moc dobří lidé, zvlášť když si je oblíbíš.« »Nepochybuju o tom, že jsou dobří,« opáčila Isabel, »ale jsou příjemní ve společnosti? Vím, že mě neokradou nebo neztlučou, ale budou mi příjemní? To já chci po lidech a neváhám to říct, protože toho si vážím. Myslím, že nejsou moc milí k dívkám, aspoň v románech ne.« »Neznám ty romány,« pokračoval pan Touchett. »Romány toho asi svedou hodně, ale myslím, že nejsou moc přesné. Kdysi jsme tu měli na návštěvě jednu dámu, která psala romány. Byla to Ralphova přítelkyně a on ji sem pozval. Dobře přistupovala k problémům, dokázala se jim postavit čelem, ale nebyl to člověk, na kterého by
ses mohla spolehnout, pokud jde o věrohodnost. Asi měla moc bujnou fantazii – nejspíš to bylo v tom. Později jí vyšla kniha, ve které podle všeho zobrazila – ale spíš zkarikovala – mou nehodnou osobu. Já jsem tu knížku nečetl, ale Ralph mi ji předal se zatrhanými hlavními pasážemi. Měl to být popis toho, jak mluvím – mé angličtiny s americkými zvláštnostmi, nosového hlasu, yankeeovských názorů, prostě amerikánství. Ale nebylo to vůbec přesně vystižené – nejspíš neposlouchala moc pozorně. Neměl jsem námitky proti tomu, že popsala mou mluvu, když ji to bavilo, ale nelíbilo se mi, že si nedala tu práci a nevnímala to pozorně. Jistěže mluvím jako Američan – nemůžu mluvit jako Hotentot. A ať je to, jak chce, rozumějí mi tady moc dobře a přitom nemluvím jako ten pán v její knize. Nebyl to Američan – takový neexistuje. Zmínil jsem se o tom jen proto, abych ukázal, že to neodpovídá skutečnosti. Samozřejmě když nemám dcery a paní Touchettová tráví hodně času ve Florencii, neměl jsem moc možností povšimnout si, jak tu zacházejí s mladou dámou. Připadá mi, že s mladými ženami z nižších vrstev se opravdu nezachází moc pěkně, soudím, že lepší postavení mají dívky z vyšších vrstev a do jisté míry i ze střední.« »Propána,« podivila se Isabel, »do kolika vrstev se tu lidé rozdělují? Řekla bych, že snad do padesáti.« »Popravdě řečeno nikdy jsem je nepočítal. Nikdy jsem si jich moc nevšímal. To je výhoda, když tu člověk žije jako Američan – nepatříš k žádné vrstvě.« »To taky doufám!« ozvala se Isabel. »Jen si představte, že patříte k nějaké anglické vrstvě!« »Soudím, že některé jsou dost příjemné – zvlášť ty nahoře. Pro mě však existují jen dvě sorty lidí: ti, kterým věřím, a ti, kterým nevěřím. A z těch dvou, milá Isabel, ty patříš do té první.« »Jsem vám nesmírně vděčná,« rychle odpověděla dívka. Způsob, jakým přijímala poklony, někdy opravdu hraničil se suchostí –
zbavovala se jich, jak nejrychleji to šlo. Ovšem pokud jde o tenhle rys, někdy ji posuzovali nesprávně, protože zatímco jim připadala necitlivá, ve skutečnosti jen nechtěla dát znát, jak moc ji potěšili. Dát tohle znát, to bylo příliš. »Podle mého Angličani určitě hrozně dbají na konvence,« dodala. »Je pravda, že mají všechno tak až příliš pevně určeno,« přisvědčil pan Touchett. »Všechno je stanoveno předem – nic neponechávají náhodě.« »To nemám ráda, když je všechno sjednáno předem,« podotkla. »Radši se nechám překvapit.« Strýce jako by pobavila tím, jak jasně vyjádřila, čemu dává přednost. »Tak je ovšem předem dáno, že budeš mít opravdu velký úspěch,« dodal. »To se ti asi bude líbit, ne?« »Neuspěju, jestli jsou tak hloupě konvenční. To já nejsem ani v nejmenším, jsem pravý opak. Takže to se jim líbit nebude.« »Ale ne, v tom se mýlíš,« ujišťoval ji starý pán. »To nemůžeš předem říct, co se jim bude líbit. Nejsou příliš důslední, v tom hlavně tkví jejich zajímavost.« »V tom případě,« uzavřela Isabel, která stála před strýcem s rukama na pásku svých černých šatů a rozhlížela se sem a tam po trávníku, »mi to bude vyhovovat!«
7 Ti dva se opakovaně bavili tím, že si povídali o postoji britské veřejnosti, jako by se snad dívka k ní měla obracet, a přitom britská veřejnost prozatím zůstávala naprosto netečná k nějaké slečně Isabel Archerové, kterou osud zavál do toho nejnudnějšího domu v Anglii, jak prohlásil její bratranec. Strýce trpícího dnou málokdy přišel někdo navštívit a paní Touchettová, která nikdy nepěstovala styky s manželovými sousedy, samozřejmě nemohla od nich návštěvy očekávat. Měla však jednu libůstku – ráda dostávala navštívenky. V tom, čemu se obvykle říká společenský styk, se zrovna nevyžívala, ale nic ji nemohlo potěšit víc, než když zjistila, že se stolek v hale bělá těmi podlouhlými sousty symbolického papíru. Samu sebe vnímala jako velice spravedlivou ženu a osvojila si tu svrchovanou pravdu, že nic na tomto světě není zadarmo. Nehrála společenskou roli jako paní Gardencourtu a nečekalo se, že by v okolí někdo zaznamenával její příjezdy a odjezdy. Rozhodně však není jisté, že by necítila jako vadu, že si jich tak málo všímali. Rovněž to, že se jí nepodařilo (vlastně nezaslouženě) vydobýt si v okolí jistou důležitost, nemělo co dělat s jejími trpkými výhradami vůči manželově adoptivní vlasti. Isabel se brzy octla ve zvláštní situaci, kdy před tetou hájila britské státní uspořádání, jelikož paní Touchettová měla ve zvyku do této ctihodné instituce vrážet ostny. Isabel naopak pocítila pohnutky ty ostny vytahovat. Ne že by si snad představovala, že ten tuhý starý pergamen mohou nějak poničit, ale protože měla pocit, že by teta mohla svůj nabroušený ostrovtip využívat lépe. Sama byla velmi kritická – což odpovídalo jejímu věku, pohlaví i národnosti. Byla však i hodně citlivá a na suchý přístup paní Touchettové reagovala přímo záplavou morálních úvah. »A jaký vy máte vlastně názor?« ptala se tety. »Když tady na ničem nenecháte chlup, měla byste mít nějaký vlastní názor. Nezdá se, že by to bylo amerikánství – tam vám taky máloco vyhovovalo.
Když já kritizuju, mám názor – a ten je skrznaskrz americký!« »Moje milá slečno,« odpověděla paní Touchettová, »na světě je tolik názorů, jako je soudných lidí, kteří je mají. Můžeš říct, že to ještě neznamená, že jich bude až tak moc. Americký? To nikdy, ten je úděsně omezený. Můj názor je díkybohu můj vlastní!« Ta odpověď Isabel připadala lepší, než si přiznávala. Přijatelně odpovídala jejímu vlastnímu způsobu posuzování, ale nepovažovala by za dobré to vyslovit. Z úst osoby mladší a méně osvícené zkušenostmi než paní Touchettová by takové prohlášení zavánělo neskromností, dokonce zpupností. Nicméně když Isabel mluvila s Ralphem, mohla riskovat. Povídali si často a hovory s ním poskytovaly hodně možnosti říkat, co jí slina na jazyk přinese. Bratranec ji škádlil a brzy nabyla přesvědčení, že všechno obrátí ve vtip. Nepatřil ovšem k těm, kteří by nedbali výsad, jež jim taková pověst skýtá. Obviňovala ho z naprostého znevažování, říkala, že se všemu jen směje, včetně sebe. To málo úcty, které v sobě choval, se soustředilo na otce. Na ostatních a ostatním si brousil svůj vtip, ať už šlo o otcova syna, chabé plíce tohoto pána, jeho neužitečný život, neuvěřitelnou matku, přátele (zejména lorda Warburtona), jeho přijatou i rodnou zem, jeho rozkošnou nově nalezenou sestřenku. »V předpokoji mám pořád hudebníky,« svěřil jí jednou. »Mají příkaz bez ustání hrát – a já z toho mám skvělý dvojí užitek: jednak ke mně nedoléhají zvuky okolního světa, jednak si svět myslí, že uvnitř se neustále tančí.« A pokud jste se dostali na doslech Ralphových hudebníků, skutečně jste obvykle slyšeli taneční hudbu, vzduchem se nesly živé valčíky. Isabel často to nekonečné fidlání dráždilo, byla by ráda prošla tím předpokojem, jak ho nazýval bratranec, a vstoupila do jeho pokojů. Isabel neodrazovalo jeho tvrzení, že je to nehostinné místo, s radostí by je byla zametla a uklidila. Připadalo jí jako poloviční pohostinství, že nikdy nesměla vejít, a aby ho za to potrestala, nesčetněkrát do něj tepala svým neotřelým vtipem. Nutno dodat, že vtip používala do značné míry v
sebeobraně. Bratranec jí říkal Columbia a obviňoval ji z patriotismu tak plamenného, že přímo spaloval. Nakreslil její karikaturu, kde ji vypodobnil jako velice hezkou mladou ženu oblečenou podle poslední módy v nařasené americké vlajce. V tomto stadiu svého vývoje se Isabel nejvíc děsila toho, že by mohla působit úzkoprse, a hned potom se obávala, že by skutečně byla taková. Nicméně se bez nejmenších zábran vyžívala v bratrancově představě a předstírala, že vzdychá po půvabech rodné země. Chtěla se jevit Američankou do té míry, jakou on jí přisuzoval, a pokud se jí chtěl smát, dávala mu k tomu hojnou příležitost. Bránila Anglii proti jeho matce, ale když ji Ralph úmyslně vychvaloval, aby ji rozdráždil, jak říkala, byla schopna mu v mnoha bodech oponovat. Ve skutečnosti jí tahle malá vyzrálá země připadala sladká jako říjnová hruška. A právě tohle uspokojení tvořilo základ dobrého rozmaru, s jakým brala bratrancovo škádlení, a stejnou mincí mu oplácela. Pokud snad její dobrá nálada někdy ochabovala, pak ne proto, že by jí jeho výpady vadily, ale protože jí Ralpha náhle přišlo líto. Připadalo jí, že mluví jako slepý a že to, co říká, nemyslí upřímně. »Nevím, co to s tebou je,« podotkla jednou, »ale mám takové podezření, že se přetvařuješ.« »Myslet si můžeš, co chceš,« odvětil Ralph, který na takhle přímou výtku nebyl zvyklý. »Nevím, na čem ti vůbec záleží, myslím, že na ničem. Když chválíš Anglii, doopravdy ti na ní nezáleží, Amerika je ti lhostejná, i když se do ní naoko navážíš.« »Nezáleží mi na ničem jiném než na tobě, sestřenko,« odpověděl Ralph. »Kdybych mohla věřit aspoň tomu, byla bych moc ráda.« »Doufám, že ano!« zdůraznil mladík. Isabel tomu třeba mohla věřit a nebyla by daleko od pravdy. Hodně o ní přemýšlel, vlastně ji měl na mysli neustále. V době, kdy
se mu vlastní myšlenky staly břemenem, její náhlý příjezd, který nic nesliboval a byl jen štědrým darem osudu, je osvěžil a zrychlil, dal jim křídla a cosi, za čím letět. Ubohý Ralph se mnoho týdnů utápěl v melancholii a jeho náhled na svět, už ze zvyku ponurý, stínil ještě temnější mrak. Bál se o otce, jehož dna, která se až dosud omezovala na nohy, začínala stoupat do důležitějších partií těla. Na jaře byl starý pán vážně nemocný a doktoři šeptem Ralphovi sdělovali, že další záchvat nemoci by se už zvládal těžko. Teď právě zdá se bolesti polevily, ale Ralph se nemohl zbavit podezření, že je to lest nepřítele, který jen čeká na příležitost náhlého výpadu. Pokud by se takový manévr podařil, naděje na znatelný odpor byly pramalé. Ralph se vždycky samozřejmě domníval, že ho otec přežije – že jeho jméno vyvolá smrtka jako první. Otec se synem si byli blízcí a myšlenka, že zůstane sám se zbytkem neslaného nemastného života, nijak netěšila mladíka, který vždycky tiše spoléhal na otcovu pomoc, pokud šlo o to využít co nejlépe jeho nezáviděníhodné životní situace. S vyhlídkou na to, že přijde o hnací sílu, Ralph ztrácel také jediný zdroj inspirace. Uvítal by, kdyby mohli umřít ve stejnou dobu, ale bez opory v otcově společnosti by sotva měl trpělivost čekat na vlastní konec. Nepoháněl ho ani pocit, že by scházel matce, pro ni platila zásada nikdy ničeho nelitovat. Jistěže ho napadlo, že není k otci zrovna laskavé přát si, aby z těch dvou ta činorodá, spíš než pasivní strana poznala tu ránu. Pamatoval si, že starý pán vždycky zacházel s jeho předpovědí časného konce jako s chytrým omylem, který by s chutí zdiskreditoval tím, že by umřel jako první. Ovšem z těch dvou triumfů – buď že by vyvrátil názor záludného syna, anebo setrval ještě trochu déle ve stavu bytí, který měl rád přes veškerá jeho omezení, Ralphovi nepřipadalo hříšné doufat, že panu Touchettovi bude dopřáno to druhé. Byly to zajímavé otázky, ale Isabelin příjezd jim učinil přítrž. Dokonce dával tušit, že nesnesitelná nuda, která by zavládla poté, co by přežil bodrého otce, by mohla najít i nějaké řešení. Přemítal o
tom, jestli snad k té přirozené mladé ženě z Albany chová »lásku«. Soudil však, že vzato kolem a kolem tomu tak není. Poté, co se znali týden, se v tomto smyslu už rozhodl a s každým dnem si připadal jistější. Lord Warburton měl pravdu – je to skutečně zajímavá osůbka. Ralph se trochu divil, že na to soused přišel tak brzy, a pak si řekl, že je to jen další důkaz přítelových skvělých schopností, které vždycky velmi obdivoval. Pokud měla sestřenka Ralphovi poskytovat pouze zábavu, uvědomoval si, že je to zábava vyššího řádu. Taková povaha, říkal si, skutečná vášnivá síla, je to nejkrásnější, co v přírodě je. Je to lepší než nejlepší umělecké dílo – než řecký basreliéf, než krásný Tizian, než gotická katedrála. Je moc příjemné dostat takový dárek, kde by ho člověk čekal nejméně. Nikdy jsem snad nebyl sklíčenější a znuděnější než ten týden předtím, než přijela. Nikdy jsem nečekal méně, že se mi stane ještě něco příjemného. A najednou jako by poštou přišel Tizian, abych si ho pověsil na stěnu; nebo řecký basreliéf nad krb. Do ruky se mi dostal klíč k nádherné stavbě a pokyn, abych vešel a obdivoval ji. Byl jsi, chlapče, smutně nevděčný, ale teď už bys měl držet jazyk za zuby a nikdy si nestěžovat. Cit za těmito úvahami byl naprosto pravdivý, ale nebylo tak docela pravda, že Ralph dostal klíč do ruky. Sestřenice je moc chytrá dívka, která dychtí po znalostech, jak už jednou řekl. Ale ona ty znalosti potřebovala a jeho postoj k ní, třebaže nad ní neustále přemítal a kritizoval ji, nebyl postoj soudce. Obhlížel tu stavbu zvenčí a velice ji obdivoval. Nahlížel okny dovnitř a získal dojem stejně krásných proporcí. Ale měl pocit, že ji vidí jen v občasných záblescích a že ještě nestál pod její střechou. Dveře byly pevně zavřené, a i když měl klíče v kapse, žil v přesvědčení, že by se k nim žádný nehodil. Byla inteligentní a velkomyslná, měla příjemnou, svobodnou povahu – ale co ze sebe udělá? Tahle otázka mu připadala nezvyklá, jelikož u většiny žen jste neměli ani možnost se na něco takového zeptat. Většina žen totiž ze sebe neudělala vůbec nic: trpně, s větším či menším
půvabem čekaly, až se objeví nějaký muž a určí jim jejich osud. Originalita Isabel tkvěla v tom, že budila dojem vlastních záměrů. »A ať už je uskuteční kdykoli,« říkal si Ralph, »rád bych byl u toho a viděl to!« Role hostitele samozřejmě spočívala na něm. Pan Touchett byl upoután do křesla a jeho žena se tu zdržovala spíš jako nějaký nerudný návštěvník. Takže pokud šlo o směřování, které se před Ralphem otvíralo, povinnost a chuť se v této roli harmonicky spojovaly. Nebyl nijak zdatný chodec, ale se sestřenkou se procházel po okolí. Této zábavě zůstávalo počasí příznivě nakloněno s vytrvalostí, s níž Isabel ve svých poněkud chmurných předpokladech o anglickém podnebí vůbec nepočítala. O dlouhých odpoledních, jejichž délka jen poměřovala její uspokojovanou dychtivost, nasedali do loďky a plavili se po řece, po té drahé říčce, jak jí říkala Isabel, kde se protější břeh jevil jako součást popředí krajiny. Nebo si někam vyjeli v kočáru – v dlouhém, prostorném faetonu s tlustými koly, který dříve hodně využíval pan Touchett, ale teď už ho tak netěšil. Isabel to naopak moc bavilo: držela opratě způsobem, který podkoní schvaloval jako zkušený, a nikdy se nenabažila jízdy se strýcovými skvělými koňmi po točitých silničkách a vedlejších cestách, kde se stále něco děje, jak sebedůvěřivě doufala. Míjeli domky s doškovými střechami a dřevěnými stěnami, hospody s podlahou posypanou pískem a mřížkou na květiny na zdi, míhaly se kolem nich starobylé návsi a letmo zahlédnuté prázdné parky, projížděli mezi hustými živými ploty. Když se vrátili domů, většinou zjistili, že venku na trávníku už je připravena svačina, a paní Touchettová dokonce podala manželovi šálek čaje. Přesto ti dva většinou seděli mlčky: starý pán s hlavou opřenou dozadu a zavřenýma očima, jeho žena s pletením v rukou a s výrazem nebývalé hloubky, s níž některé dámy pozorují pohyb jehlic. Jednoho dne však přijela návštěva. Když ti dva strávili hodinu na řece a procházkou se vrátili k domu, všimli si lorda Warburtona,
který seděl pod stromem zabraný do hovoru s paní Touchettovou, jehož nesoustavnost bylo vidět i na dálku. Přijel ze svého domu s příručním zavazadlem a požádal, jak mu často otec i syn nabízeli, zda by mohl zůstat na večeři a na noc. Isabel, která ho viděla asi tak půl hodiny v den svého příjezdu, zjistila i za tak krátkou dobu, že se jí líbí. Vskutku na ni udělal poměrně značný dojem a od té doby si na něj několikrát vzpomněla. Doufala, že ho znovu uvidí – také doufala, že uvidí i pár jiných lidí. Gardencourt nebyl nudný, místo samo přímo vznešené, strýček jí stále víc připadal jako zlatý dědeček a Ralph byl úplně jiný bratranec než ti, s kterými se setkala kdy předtím a kteří představu o bratrancích poněkud zakalili. Její dojmy byly zatím ještě tak čerstvé a tak rychle se měnily, že se do nich nevloudil ani náznak prázdnoty. Isabel se však zajímala o lidskou povahu a její největší nadějí spojovanou s cestou do ciziny bylo to, že se setká se spoustou lidí. Když jí Ralph říkal – a opakoval to už několikrát: »Nechápu, že tohle sneseš, měla bys poznat nějaké naše sousedy a přátele, protože my jich máme docela dost, i když by sis to asi nemyslela,« když jí nabízel, že pozve »mraky lidí« a seznámí ji s anglickou společností, podpořila ho v tom pohostinném nápadu a předem slibovala, že se toho zúčastní s vervou. Prozatím se však z jeho slibů uskutečnilo pramálo a čtenáři můžeme prozradit, že pokud mladík otálel s jejich vyplněním, bylo to proto, že úsilí postarat se o společnici nepředstavovalo pro něj takové vypětí, aby musel žádat o pomoc zvenčí. Isabel často mluvila o »vzorcích« – tenhle výraz hrál v jejím slovníku dost význačnou roli. Dala mu na srozuměnou, že si přeje poznat anglickou společnost na několika vynikajících příkladech. »Tak tady máš jeden vzorek,« poznamenal, když se vraceli od řeky a rozpoznal lorda Warburtona. »Jaký vzorek?« zeptala se dívka. »Vzorek anglického aristokrata.« »Chceš tím říct, že jsou všichni jako on?«
»To ne, nejsou všichni jako on.« »On je tedy slušný vzorek,« usoudila Isabel, »protože mi určitě připadá sympatický.« »Ano, je moc sympatický. A taky má velké štěstí.« Šťastlivý lord Warburton si s naší hrdinkou potřásl rukou a doufal, že se má dobře. »Na to se ani nemusím ptát, když jste veslovala.« »Jenom trochu,« přiznala Isabel, »ale jak to vlastně víte?« »Já totiž vím, že on nevesluje, na to je moc líný,« prozradil lord Warburton a se smíchem ukázal na Ralpha. »Má pro tu lenost dobrou omluvu,« opáčila Isabel a trochu ztišila hlas. »Ten má dobrou omluvu na všechno!« vykřikl lord Warburton, stále ještě halasně veselý. »Omluva pro to, že nevesluju, je v tom, že sestřence to jde tak dobře,« vysvětlil Ralph. »Jí jde všechno dobře. Čeho se dotkne, to jenom zdobí!« »Skoro toužím po nějakém doteku, slečno Archerová,« prohlásil lord Warburton. »Pokud je to správný dotek, nemůže vám ublížit,« odpověděla Isabel. Těšilo ji slyšet, že má mnohé přednosti, a byla schopna si zdůvodnit, že taková samolibost neukazuje na chabou mysl, jelikož v několika ohledech opravdu vynikala. Její touha myslet si o sobě jen dobré měla však v sobě alespoň prvek pokory, protože neustále potřebovala oporu v důkazech. Lord Warburton nejen v Gardencourtu přespal, ale přemluvili ho, aby zůstal ještě nazítří, a když se nachýlil druhý den, odložil odjezd na ráno. Mnohé jeho poznámky během té doby byly vysloveny k Isabel, která tento důkaz jeho úcty přijímala s velkým půvabem. Zjistila, že se jí opravdu nesmírně líbí. Hned poprvé na ni zapůsobil silným dojmem, ale na konci večera stráveného v jeho společnosti ho málem viděla – třebaže bez jakékoli křiklavosti – jako hrdinu
romantického příběhu. Odebrala se spát s pocitem, že má opravdu štěstí, a s povzbuzeným vědomím možné budoucí blaženosti. »Je moc milé znát dva tak okouzlující lidi,« uzavřela, čímž myslela bratrance a jeho přítele. Navíc je třeba dodat, že se přihodilo něco, co jako by vyzkoušelo její smysl pro humor. Pan Touchett se odebral na lůžko v půl desáté, ale jeho žena zůstala v salonu se zbytkem společnosti. Bděla ještě tak asi hodinu, pak se zvedla a podotkla k Isabel, že je čas, aby popřály pánům dobrou noc. Isabel zatím neměla vůbec chuť jít spát, podle ní to byla slavnostní příležitost a slavnosti obvykle nekončí tak časně. Bez velkého rozmýšlení tedy prostě opáčila: »A opravdu musím, teto? Půjdu za půl hodinky.« »Je vyloučeno, abych na tebe čekala,« odpověděla paní Touchettová. »Přece nemusíš čekat! Ralph mi zapálí svíčku,« vesele dodala Isabel. »Já vám zapálím svíčku, dovolte mi to, slečno Archerová!« nabídl se lord Warburton. »Jenom prosím, aby to nebylo před půlnocí.« Paní Touchettová na něj na chvilku upřela své bystré malé oči a pak chladně pohlédla na neteř. »Nemůžeš zůstat sama s pány. Nejsi – nejsi v tom svém slavném Albany, drahoušku.« Isabel se začervenala a vstala. »Kdybych tak byla,« dodala. »No tak, mami!« vložil se do toho Ralph. »Drahá paní Touchettová!« zamumlal lord Warburton. »Já jsem si vaši zem nevymyslela, lorde,« majestátně prohlásila paní Touchettová. »Musím ji brát takovou, jaká je.« »To nemohu zůstat s vlastním bratrancem?« dotazovala se Isabel. »Nevím nic o tom, že by lord Warburton byl tvůj bratranec.« »Možná bych radši měl jít spát já!« navrhl host. »Tím by se to vyřešilo.« Paní Touchettová se zatvářila bezmocně a opět se posadila. »Tak jestli je to nutné, zůstanu tu s vámi do půlnoci.«
Ralph mezitím už podal Isabel svícen. Sledoval ji a připadalo mu, že se musela ovládnout – zajímavý zážitek. Pokud však čekal nějaký výbuch, dívka ho zklamala, protože se trošku usmála, přikývla na dobrou noc a v doprovodu tety se vzdálila. Nahoře se ty dvě dámy rozdělily před dveřmi do pokoje paní Touchettové. Cestou po schodech Isabel nemluvila. »Jistě se na mě zlobíš, že se mezi vás pletu,« podotkla paní Touchettová. Isabel zauvažovala. »Nezlobím se, ale překvapilo mě to – a taky hodně zmátlo. To by se nehodilo, abych zůstala v salonu?« »Ani v nejmenším. Místní dívky – tedy ve slušných domácnostech – nevysedávají samy s muži pozdě večer.« »Pak je moc dobře, že jste mi to řekla,« souhlasila Isabel. »Nerozumím tomu, ale jsem ráda, že to vím.« »Vždycky ti řeknu,« dodala teta, »jakmile uvidím, že si moc dovoluješ.« »Prosím! Jen si nejsem jistá, že mi vaše výtka bude vždycky připadat spravedlivá.« »Nejspíš ne. Až moc ráda si děláš všechno po svém.« »Ano, to je, myslím, pravda, ale vždycky chci vědět, co by člověk neměl dělat.« »Právě proto, abys to dělala?« otázala se teta. »Ne, ale abych si vybrala,« odpověděla Isabel.
8 Jelikož Isabel prahla po romantických zážitcích, lord Warburton zkusil vyjádřit naději, že se jednoho dne přijede podívat na jeho dům, velice kuriózní staré sídlo. Z paní Touchettové vymámil slib, že do Lockleighu někdy neteř přiveze, a Ralph naznačil ochotu dámy doprovodit, protože otec by ho mohl na čas postrádat. Lord Warburton mezitím ujistil naši hrdinku, že předtím ji navštíví jeho sestry. O těch už něco věděla, protože se ho během těch hodin, které strávili spolu v Gardencourtu, trochu vyptávala na různé věci ve spojitosti s jeho rodinou. Když Isabel něco zajímalo, hodně se ptala, a jelikož její společník slovy nešetřil, při této příležitosti nevyzvídala marně. Pověděl jí, že má čtyři sestry a dva bratry, ale o oba rodiče už přišel. Sourozenci jsou moc hodní lidé – »ne nějak zvlášť chytří, víte«, dodal, »ale slušní a příjemní« a velice doufal, že je slečna Archerová blíže pozná. Jeden z bratrů je kněz, žije ovšem s rodinou v Lockleighu, což je obtížná, roztroušená farnost, a je to vynikající člověk, třebaže má na všechno možné úplně odlišný náhled než on sám. Pak se lord Warburton zmínil o některých názorech svého bratra, které Isabel často slýchala a které zřejmě zastává značná část lidského rodu. Vlastně mnohé z nich nejspíš má i ona, ale lord Warburton ji ujistil, že v tom se jistě mýlí, že to je vyloučené. Nepochybně si představuje, že je chová v mysli, ale může se spolehnout na to, že kdyby se nad nimi trošku zamyslela, zjistila by, že na nich nic není. Když odpověděla, že už si několik těch otázek, o nichž byla řeč, promyslela pozorně, prohlásil, že je jen dalším příkladem toho, čemu se často divil – tedy toho, že ze všech lidí na světě Američané nejvíc trpí předsudky. Jsou to zabednění pravičáci, jeden každý z nich, není nad americké konzervativce. Její strýc a bratranec jsou toho důkazem – mnohé z jejich názorů jsou přímo středověké. Mají představy, které by se dnešní Angličani styděli přiznat. Navíc mají tu drzost, prohlásilo
jeho lordstvo se smíchem, předstírat, že vědí o potřebách a nástrahách číhajících na tu ubohou a hloupou starou Anglii víc než on, který se v ní narodil a vlastní jí pěkný kousek – tím větší hanba pro něj! Z toho všeho si Isabel odvodila, že lord Warburton je šlechtic nejnovějšího ražení, reformátor a radikál, odsuzující staré způsoby. Jeho druhý bratr, který slouží v armádě v Indii, je dost nespoutaný a tvrdohlavý a zatím se neprojevil nijak užitečně, spíš jen dělá dluhy, které musí Warburton platit – jedna z nejvzácnějších výsad staršího bratra. »Myslím, že už za něj přestanu platit,« prohlásil její přítel, »žije si nesrovnatelně líp než já, užívá si neslýchaného luxusu a myslí si, že je fajnovější pán než já. A protože jsem důsledný radikál, uznávám jedině rovnost, neuznávám nadřazenost mladších bratrů.« Dvě z jeho čtyř sester, druhá a čtvrtá, jsou provdané, ta jedna moc dobře, ta druhá jen jakžtakž. Manžel té starší, lord Haycock, je moc příjemný člověk, ale naneštěstí děsivý toryovec. A jeho manželka, jako všechny dobré anglické manželky, je ještě horší než on. Ta druhá se vdala za drobného venkovského šlechtice, a třebaže to není tak dávno, má už pět dětí. Tuto informaci a ještě mnohé jiné předal lord Warburton své mladé americké posluchačce, přičemž se snažil leccos objasnit a jejímu vnímání tím předestřít zvláštnosti anglického života. Isabel se často bavila tím, jak nic před ní neskrývá a jak nijak zvlášť nebere v potaz její předchozí zkušenost a schopnost představivosti. Myslí si, že jsem barbar, říkala si, který v životě nedržel v ruce vidličku a nůž. Kladla mu bezelstné otázky, jen aby ho slyšela odpovídat na ně s veškerou vážností. Když pak spadl do pasti, zalitovala: »Škoda že mě nemůžete vidět pomalovanou a s péry na hlavě. Kdybych byla věděla, jak jste hodný na chudáky divochy, byla bych si přivezla svůj indiánský úbor!« Lord Warburton ovšem procestoval Spojené státy a věděl o nich víc než Isabel. Uznal sice, že Amerika je ta nejpůvabnější země na světě, ale podle svých vzpomínek měl za to, že Američané v Anglii potřebují, aby se jim ledacos vysvětlilo.
»Kdybych tak v Americe měl vás, abyste mi vysvětlovala, co je co,« dodal. »Dost jsem si tam u vás nevěděl rady, vlastně jsem hodně věcí nechápal a potíž byla v tom, že vysvětlení můj zmatek jen zhoršovalo. Víte, myslím si, že mě často mátli schválně, to jim tam jde opravdu dobře. Když něco vysvětluju já, můžete se spolehnout, že to, co vám vykládám, je nepochybné.« Nepochybná byla rozhodně jeho inteligence a kultivovanost i široké znalosti. I když leckdy u něj zahlédla náznak čehosi velmi zajímavého či vzrušujícího, nikdy nemluvil tak, že by se předváděl, a i když zřejmě míval velice vzácné možnosti a vrhal se do nich, aby zvítězil, ani v nejmenším si to nestavěl jako zásluhu. Užíval si ze života toho nejlepšího, ale přitom to nezničilo jeho smysl pro přiměřenost. V jeho chování se projevovala směsice bohatých zkušeností – ke kterým přišel tak snadno! – se skromností někdy až chlapeckou. Její sladká a zdravá příchuť – byla příjemná jako něco, co ochutnáváme – nic neztrácela tím, že k ní přibyl tón zodpovědné laskavosti. »Ten vzorek anglického aristokrata se mi moc líbí,« sdělila Isabel Ralphovi, když lord Warburton odjel. »Mně se taky líbí – mám ho moc rád,« přisvědčil Ralph, »ale ještě víc ho lituju.« Isabel na něj pohlédla úkosem. »Mně naopak připadá, že to je jeho jediná vada – že ho člověk nemůže ani trochu politovat. Jako by všechno měl, všechno znal, vším byl.« »Kdepak, je na tom zle!« trval na svém Ralph. »Nemyslíš ale se zdravím?« »To ne, je až odporně zdravý. Mám na mysli to, že má úžasné postavení, ale jako by nevěděl, co si s ním počít. Nebere sám sebe dost vážně.« »Takže si připadá jako nějaký vtip?« »Ještě mnohem hůř. Myslí si, že zneužívá toho, co je mu dáno.« »Třeba to tak je,« podotkla Isabel. »Možná ano – jenže já si to nemyslím. V takovém případě není
nic politováníhodnějšího než pocit zneužívání postavení, který vnukl člověku někdo jiný, je hluboce zakořeněný a jeho nespravedlnost bolí. Na jeho místě bych byl důstojný jako Buddha. Zaujímá postavení, které mi připadá lákavé. Velká zodpovědnost, velké možnosti, velká úcta, velké bohatství, velká moc, přirozený podíl na veřejných záležitostech velké země. Jenomže on jako by tápal, pokud jde o něj samého, jeho postavení, jeho moc a vlastně všecko na světě. Je obětí kritické doby. Přestal si věřit a neví, čemu věřit. Když se mu v tom pokouším radit (protože být na jeho místě, věděl bych moc dobře, v co mám věřit), prohlašuje, že jsem bigotní rozmazlenec. Myslím, že mě skutečně bere jako nějakého hrozného filištína. Tvrdí, že nechápu svou dobu. Já ji určitě chápu líp než on, který se ani nedokáže svého postavení zbavit, ani se ho podržet.« »Nevypadá zrovna utrápeně,« podotkla Isabel. »Nejspíš ne – ovšem jelikož má výtečný vkus, myslím, že musí často trpět. Avšak co to znamená, když o bytosti s jeho možnostmi řekneme, že se netrápí? Krom toho myslím, že ano.« »Já ne,« trvala na svém Isabel. »Tedy pokud ne,« opáčil Ralph, »tak by se měl trápit!« Odpoledne strávila hodinu se strýcem na trávníku, kde starý pán jako obvykle seděl s šálem přehozeným přes nohy a velkým hrnkem zředěného čaje v rukou. Během hovoru se jí zeptal, co si myslí o nedávném návštěvníkovi. Isabel s odpovědí neváhala: »Myslím, že je roztomilý.« »Je to příjemný člověk,« souhlasil pan Touchett, »ale nedoporučuju ti, aby ses do něj zamilovala.« »Pak to neudělám, nikdy se nezamiluju bez vašeho doporučení. Navíc,« prozradila Isabel, »bratranec mi o něm říká dost smutné věci.« »Opravdu? Nevím, co se tak dá říct, ale nesmíš zapomínat, že Ralph prostě musí povídat.« »Myslí si, že váš přítel se chová jako podvratný živel – anebo
naopak ne dost podvratný! Vlastně tomu tak docela nerozumím,« vysvětlovala Isabel. Starý pán pomalu zavrtěl hlavou, usmál se a odložil šálek. »Já tomu taky moc nerozumím. Zachází dost daleko, ale je možné, že to nestačí. Jako by chtěl se vším možným skoncovat, ale sám aby zůstal. To je asi přirozené, ale je v tom nedůslednost.« »Já jen doufám, že on osobně zůstane,« poznamenala Isabel. »Kdyby měl skoncovat sám se sebou, jeho přátelé by ho moc postrádali.« »No já se domnívám,« pokračoval starý pán, »že tu zůstane a bude dál bavit přátele. Mně by tady v Gardencourtu rozhodně silně chyběl. Vždycky mě baví, když sem přijede, a nejspíš se baví i on sám. Takových, jako je on, je teď ve společnosti tady opravdu hodně, jsou v módě. Nevím, o co se to snaží – jestli se pokoušejí zahájit revoluci? Každopádně doufám, že to odloží až na dobu, kdy už tu nebudu. Víš, chtějí všechno rušit a já tady vlastním dost velké pozemky a nechci být zrušen. Nebyl bych sem jezdil, kdybych si myslel, že se budou chovat takhle,« pokračoval pan Touchett s rostoucím pobavením. »Přestěhoval jsem se sem, protože jsem se domníval, že v Anglii je bezpečno. Jestli zavedou nějaké výrazné změny, nazval bych to obyčejným podvodem, zklamali by hodně lidí!« »Já naopak doufám, že provedou revoluci!« vykřikla Isabel. »Moc by mě bavilo vidět takovou revoluci.« »Tak moment,« ozval se strýc v legraci, »pořád nevím, jestli jsi na straně starého, nebo nového. Slyšel jsem od tebe už všelijaké protichůdné názory.« »Jsem na straně obou. Řekla bych, že tak trochu straním všemu. V revoluci – až by začala – bych myslím byla hrdou loajalistkou. S nimi člověk víc sympatizuje a mají možnost se zachovat skvostně. Chci říct tak nějak poeticky.« »Nevím, co chceš říct tím, že se někdo zachová poeticky, ale
připadá mi, že ty to děláš pořád, holčičko.« »Jste moc milý, strýčku, jen kdybych vám mohla věřit!« přerušila ho dívka. »Domnívám se, že tady ti bohužel zatím nedopřejí to potěšení, aby ses s půvabem odebrala pod gilotinu,« pokračoval pan Touchett. »Pokud chceš vidět nějaké opravdové zemětřesení, musíš u nás zůstat dlouho. Víš, až by došlo na věc, nehodilo by se jim, kdyby je někdo vzal za slovo.« »O kom teď mluvíte?« »Mám na mysli lorda Warburtona a jeho přátele – radikály z vyšší vrstvy. Jistěže vím jen to, jak to na mě působí. Mluví o změnách, ale řekl bych, že si tak docela neuvědomují, co to je. Ty a já, víš, my víme, co je to žít s demokratickými institucemi – vždycky mi připadaly příjemné, ale také jsem na ně byl od začátku zvyklý. Navíc jsem nikdy nebyl lordem, ty jsi sice lady, ale já nejsem lord. Jenže to jim tady myslím zatím nedochází. Je to otázka každého dne a každé hodiny a myslím, že mnohým by to nepřišlo tak příjemné jako to, co mají tady. Jistěže pokud to chtějí zkusit, je to jejich věc. Ale myslím, že až tak moc se pokoušet nebudou.« »Domníváte se, že to nemyslí upřímně?« »Myslím, že pocitově je to upřímné,« připustil pan Touchett, »ale zdá se, že jinak jenom teoretizují. Ty jejich radikální názory jsou takovou zábavou. Nějak se bavit musejí, a nakonec by se mohli vyžívat v hrubší zábavě. Jsou totiž hodně požitkářští a ty jejich pokrokové myšlenky patří k tomu největšímu luxusu. Připadají si mravní a jejich společenského postavení se to přitom vůbec nedotkne. To své postavení mají hodně na paměti, jen si nedej napovídat, že ne, protože kdybys na tom měla stavět, daleko bys nedošla.« Isabel velice pozorně sledovala strýcovy argumenty, které vyjadřoval s tou svou zvláštní důrazností, a třebaže neznala britskou aristokracii, byly v souladu s jejími obecnými názory na lidskou
povahu. Považovala však za nutné vystoupit na obranu lorda Warburtona. »Nevěřím, že lord Warburton je licoměrník, a ti ostatní jsou mi jedno. Ráda bych viděla lorda Warburtona, jak se podrobí nějaké zkoušce.« »Bůh mě chraň před přáteli!« opáčil na to pan Touchett. »Lord Warburton je velice sympatický mladý muž – moc příjemný mladík. Má sto tisíc ročně. Vlastní přes dvacet tisíc hektarů půdy na tomhle malém ostrově a ještě spoustu věcí mimo to. Patří mu půl tuctu domů a taky místo v parlamentu asi tak jako mně to moje u stolu. Má elegantní záliby – baví ho literatura, umění, věda a okouzlující mladé dámy. Nejelegantnější je jeho záliba v nových názorech. Poskytuje mu spoustu potěšení – možná víc než cokoli jiného, kromě mladých dam. Jeho starý dům kousek odtud – jak mu to říká? Lockleigh? – je velice půvabný, ale myslím, že není tak příjemný jako tenhle. To ovšem nevadí – má ještě tolik jiných. Jeho názory nikoho nepoškozují, pokud to dobře chápu – a rozhodně nepoškozují jeho. A pokud by došlo na revoluci, přestál by ji bez problémů. Nikdo by se ho ani nedotkl, nechali by ho na pokoji, protože je hodně oblíbený.« »Takže by se nemohl stát mučedníkem, ani kdyby si to přál!« povzdechla si Isabel. »Takové postavení mu nezávidím.« »Z něj nikdy nebude mučedník, pokud ho z něj neuděláš ty,« upozornil starý pán. Isabel zavrtěla hlavou. Možná bylo cosi směšného na tom, že se jí ve tváři mihla melancholie. »Já nikdy z nikoho neudělám mučedníka.« »A taky, doufám, nebudeš mučednicí.« »Doufám, že ne. Takže vy nelitujete lorda Warburtona jako Ralph?« Strýc na ni na chvíli hleděl s bodrou vnímavostí. »Ale nakonec asi ano!«
9 Dvě slečny Molyneuxovy, sestry tohoto šlechtice, ji navštívily brzy poté. Isabel si tyto mladé dámy oblíbila, připadaly jí dost originální. Je pravda, že když je tímto přídomkem označila před bratrancem, prohlásil, že snad žádný přívlastek se nehodí na slečny Molyneuxovy méně, protože v Anglii je padesát tisíc mladých žen, které se jim přesně podobají. Avšak i bez této přednosti se jí jevily tak nesmírně milé a nevtíravé, s očima jako studánky, jako ozdobná kulatá jezírka mezi květinovými záhony s pelargoniemi. Ať jsou, jaké chtějí, aspoň nejsou morbidní, uzavřela naše mladá hrdinka. To považovala za velkou přednost, neboť dvě nebo tři její přítelkyně z dívčího období byly politováníhodně náchylné k tomuto obvinění (bez této vlastnosti by bývaly tak sympatické), nehledě na to, že Isabel občas podezírala z tohoto nešvaru samu sebe. Slečny Molyneuxovy už nebyly nejmladší, ale měly jasnou, svěží pleť a cosi z dětského úsměvu. Ano, jejich oči, které Isabel tak obdivovala, byly kulaté, klidné a spokojené a jejich postavy, také štědře zakulacené, se halily do kabátků z tulení kůže. Byly vstřícné až tak, že jim přišlo téměř trapné to projevit. Jako by se nějak bály té mladé dámy z druhého konce světa a dobrá vůle se jim objevila spíš v jejich výrazu než v řeči. Nicméně daly jasně najevo svou naději, že přijede poobědvat do Lockleighu, kde žily s bratrem, a pak se uvidí opravdu často. Ptaly se, jestli by někdy u nich nemohla dokonce přespat – čekaly nějakou návštěvu devětadvacátého, tak třeba by mohla přijet zároveň. »Nejde bohužel o žádné zvlášť pozoruhodné lidi,« pokračovala starší sestra, »ale vy nás nejspíš vezmete takové, jací jsme.« »Budu s vámi moc ráda,« ujistila ji dívka. »Myslím, že už takhle jste okouzlující,« dodala Isabel, která si často dala na chvále záležet. Slečny se začervenaly, a když odešly, bratranec ji upozornil, že jestli těm ubohým dívkám bude říkat takové věci, pomyslí si, že si z
nich dělá legraci. Ralph by soudil skoro s jistotou, že to je poprvé, co je někdo nazval okouzlujícími. »Nemůžu si pomoct,« bránila se Isabel. »Připadá mi nádherné, když je někdo tak klidný, rozumný a spokojený. Bavilo by mě být taková.« »Bůh chraň!« procítěně se děsil Ralph. »Pokusím se je napodobit,« pokračovala Isabel. »Moc se těším, až je uvidím u nich doma.« Toho potěšení se jí dostalo o pár dní později, kdy s Ralphem a jeho matkou odjela do Lockleighu. Slečny Molyneuxovy seděly v rozlehlém salonu (později si všimla, že takových místností je tam hned několik) v záplavě vybledlého činče. Samy měly při této příležitosti na sobě černý aksamit. Isabel se zamlouvaly ještě víc než při návštěvě v Gardencourtu a v žádném případě nepůsobily morbidně. Předtím získala dojem, že pokud mají nějakou chybu, je to nedostatek duševní hravosti, ale teď zjistila, že jsou schopny hlubokých emocí. Před obědem s nimi nějakou chvíli strávila o samotě na jedné straně místnosti, zatímco lord Warburton na druhém konci rozmlouval s paní Touchettovou. »Je pravda, že váš bratr je takový ohromný radikál?« otázala se Isabel. Věděla, že je to pravda, ale jak už jsme mohli pozorovat, tolik ji zajímala lidská povaha, že si přála sestry Molyneuxovy nějak přimět k řeči. »To určitě je, má ohromně moderní názory,« ujistila ji mladší sestra, Mildred. »Zároveň je ovšem Warburton velmi rozumný,« podotkla slečna Molyneuxová. Isabel se po něm podívala na druhý konec místnosti – zcela očividně se snažil paní Touchettové zavděčit. Ralph se soustředil na jednoho ze psů, jenž k němu důvěřivě vzhlížel u krbu s rozdělaným ohněm, který anglická teplota v těch starých prostorách v srpnu docela dobře ospravedlňovala. »A domníváte se, že to bratr myslí
upřímně?« ptala se Isabel s úsměvem. »To nepochybně!« zvolala Mildred, zatímco starší sestra se na naši hrdinku jen mlčky upřeně dívala. »Myslíte, že by to dokázal unést?« »Jak unést?« »Například kdyby se musel tady toho všeho vzdát.« »Že by se musel vzdát Lockleighu?« zeptala se slečna Molyneuxová, když zase našla hlas. »Ano, ale i těch jiných míst – jak se jmenují?« Sestry si vyměnily skoro vyděšený pohled. »To myslíte – to myslíte jako kvůli výdajům?« otázala se mladší. »To by nejspíš mohl pronajmout jeden nebo dva ze svých domů,« prohlásila druhá. »Pronajmout jen tak, bez odměny?« naléhala Isabel. »Nedovedu si představit, že by se vzdal svého majetku,« podotkla slečna Molyneuxová. »V tom případě je ale pokrytec, ne?« opáčila Isabel. »Nemyslíte si, že jeho názory pak jsou neupřímné?« Její společnice očividně ztratily souvislost. »Názory mého bratra?« ptala se slečna Molyneuxová. »Je na tom moc dobře,« pronesla mladší sestra. »V téhle části hrabství nejlíp.« »Patrně si říkáte, že mluvím neuctivě,« poznamenala Isabel. »Bratra nejspíš uctíváte a taky se ho dost bojíte.« »Člověk samozřejmě k bratrovi vzhlíží,« vysvětlila slečna Molyneuxová prostě. »Pokud ano, musí být moc hodný – protože vy jste očividně moc hodné.« »Je moc laskavý. A o dobru, které dělá, se ani nikdo nedozví.« »O jeho schopnostech se ví,« dodala Mildred, »všichni si myslí, že jsou ohromné.« »Ano, to vidím,« přisvědčila Isabel. »Ale být jím, přála bych si
bojovat až do smrti – myslím za dědictví minulosti. Pevně bych ho držela a nepustila.« »Jenže člověk by měl být liberální,« namítla Mildred jemně. »Vždycky jsme byli, už odedávna.« »Však se vám to taky ohromně podařilo,« souhlasila Isabel. »Ani se nedivím, že se vám to líbí. Vidím, že moc rády vyšíváte.« Když ji po obědě lord Warburton po svém sídle prováděl, brala jako samozřejmost, že se jí naskytne ušlechtilý obraz. Uvnitř už byl dům značně zmodernizovaný – některé z jeho nejlepších předností ztratily čistotu, ale jakmile ho pozorovali ze zahrad, mohutný šedý kolos toho nejjemnějšího, nejhlubšího a nejzvětralejšího odstínu, který se tu tyčil za širokým, nehybným vodním příkopem, na mladou návštěvnici působil jako pohádkový hrad. Ten den bylo chladno a pošmourno; zazněly první tóny podzimu a nejasné, pouze občasné záblesky mokrého sluníčka se odrážely od zdí, jako by je omývaly, v místech něžně vybíraných, kde bolest stáří dotírala nejvíc. Na oběd přišel také bratr hostitele, lockleighský farář, a Isabel s ním mluvila asi pět minut – což jí stačilo, aby zapátrala po nějaké horlivé oddanosti církvi a zase svého snažení nechala. Farář se vyznačoval mohutnou, sportovní postavou, upřímným a přirozeným výrazem tváře, značnou chutí k jídlu a sklonem všemu se smát. Později se Isabel dozvěděla od bratrance, že než vstoupil do kněžského stavu, býval schopným zápasníkem, a že ještě teď, když se naskytne příležitost – takříkajíc v kruhu rodinném –, dokáže poslat protivníka k zemi. Isabel se líbil – byla v rozpoložení, kdy se jí líbil každý a všechno, ale musela vynaložit hodně úsilí, aby si ho uměla představit jako zdroj duchovní opory. Po obědě se celá společnost vydala na procházku po zahradách, ale lordu Warburtonovi se důvtipně podařilo získat nejméně obeznámenou návštěvnici k procházce ve dvou. »Chtěl bych, abyste si tu všechno prohlédla pořádně a seriózně,« vysvětlil. »To by nešlo, kdyby vaši pozornost rozptylovalo
nepodstatné tlachání.« To, co jí povídal on (třebaže sdělil Isabel spoustu věcí o domě, který měl zajímavý osud), se netýkalo čistě historie. Čas od času se hovor stáčel na osobnější náměty – týkající se jak slečny, tak jeho. Nakonec však se po jisté odmlce vrátil k tématu, o které celou dobu šlo. »Jsem moc rád, že se vám ta naše barabizna líbí. Přál bych si, abyste dům poznala blíž – abyste tu pobyla déle. Mé sestry si vás vysloveně oblíbily – pokud byste potřebovala pohnutku.« »Pohnutek je víc než dost,« odpověděla Isabel, »ale bohužel se nemohu rozhodovat sama za sebe. Jsem naprosto v rukou tety.« »Odpusťte, když řeknu, že tomu tak docela nevěřím. Jsem si dost jistý, že si můžete dělat, co chcete.« »Pokud na vás působím takovým dojmem, pak mě to mrzí, to není moc pěkný dojem.« »Pro mě má hodnotu, protože mi dává naději.« Lord Warburton se na chvíli odmlčel. »Jakou naději?« »Že vás v budoucnu třeba uvidím častěji.« »K tomu potěšení nemusím být nijak zvlášť nezávislá,« podotkla Isabel. »To jistě ne, ale přesto – mám totiž pocit, že váš strýc mě nemá nijak v lásce.« »V tom se moc mýlíte. Mluví o vás s respektem.« »Těší mě, že jste o mně mluvili,« odvětil lord Warburton, »nicméně mám pocit, že by nebyl moc rád, kdybych Gardencourt navštěvoval často.« »Za názory strýčka nemohu odpovídat,« opáčila dívka, »i když bych ho měla brát v potaz co nejvíc. Co se týče mě, uvidím vás moc ráda.« »Tak to jsem chtěl slyšet. Jsem okouzlen, když to říkáte.« »Příliš snadno se dáte okouzlit, pane,« podotkla Isabel. »Kdepak, to vůbec není pravda!« bránil se. Pak se na chviličku
zastavil. »Ovšem vy jste mě skutečně okouzlila, slečno Archerová.« Ta slova vyřkl s nepopsatelným zvukem, který dívku polekal. Napadlo ji, jestli to není předehra k čemusi vážnému, už něco takového slyšela a dovedla to rozpoznat. Nepřála si ovšem v tuto chvíli, aby po této předehře cosi následovalo, a proto řekla co možná nejveseleji a tak rychle, jak jí rozčilení dovolovalo: »Bohužel myslím, že nebude možné, abych sem přijela znovu.« »Nikdy?« otázal se lord Warburton. »Nebudu říkat nikdy, to by mi připadalo melodramatické.« »Můžu se tedy na vás přijet podívat někdy příští týden?« »To rozhodně. Co by vám v tom mělo bránit?« »Nic podstatného. U vás si nikdy nejsem jistý. Mám takový pocit, že neustále posuzujete, jak se kdo projevuje.« »To ale nemusí být pro vás nepříznivé.« »Posuzujete mě laskavě, ale i kdybych něco získal, přísnou spravedlivost zrovna nemiluju. Paní Touchettová se chystá vás vzít s sebou do ciziny?« »Doufám, že ano.« »Anglie vám nestačí?« »To jsou řeči hodné Machiavelliho. Nezaslouží si odpověď. Chci poznat co nejvíc různých zemí.« »A nejspíš si budete dál vytvářet své soudy?« »A taky se tím těšit, doufám.« »Ano, to vás těší nejvíc, pořád nemohu přijít na to, o co vám vlastně jde,« dodal lord Warburton. »Připadá mi, jako byste měla nějaké tajemné záměry – obrovské plány.« »Vymýšlíte si o mně teorie, které já nemohu naplnit. Je snad něco tajemného na cíli, za kterým se každoročně zcela veřejně vydává na cestu asi padesát tisíc mých krajanů, totiž že si chtějí rozšířit obzory cestováním v zahraničí?« »Vy už si obzory rozšířit nemůžete, slečno Archerová,« prohlásil její společník. »Už tak je vaše mysl úžasný nástroj. Díváte se na nás
na všechny svrchu, pohrdáte námi.« »Že vámi pohrdám? To si teď ze mě děláte legraci,« odpověděla vážně Isabel. »Prostě vám připadáme ,divní‘ – to vyjde nastejno. Nenechám nikoho, aby si myslel, že jsem ,divný‘, to zaprvé, protože nejsem, ani v nejmenším. Protestuju.« »Tenhle protest je jedna z nejdivnějších věcí, co jsem kdy slyšela,« odpověděla Isabel s úsměvem. Lord Warburton se nakrátko odmlčel. »Soudíte jen zvnějšku – jinak vás to nezajímá,« pronesl vzápětí. »Jde vám jen o vlastní zábavu.« Ten tón, který uslyšela v jeho hlase před chvílí, se objevil znovu a spolu s ním slyšitelná trpkost – trpkost tak náhlá a rozporná, že se dívka lekla, že ho urazila. Často slýchala, že Angličané jsou velice výstřední, a dokonce v nějaké chytré knize četla, že v jádře je to ten nejromantičtější národ. Že by se z lorda Warburtona náhle stával romantik – chce jí snad udělat scénu, ve vlastním domě, a to se setkali teprve potřetí? Ovšem rychle tu myšlenku zapudila, má přece skvělé vychování a způsoby – a její představu v tomto směru nenarušilo ani to, že se přiblížil až hranici dobrého vkusu, když vyjádřil svůj obdiv k mladé dámě, která důvěřovala jeho pohostinství. Měla pravdu, když dál věřila v jeho dobré způsoby, protože vzápětí se krátce zasmál a beze stopy tónu, který ji vyvedl z míry, pokračoval v hovoru: »Jistěže jsem nechtěl říct, že se bavíte hloupostmi. Vybíráte si velká témata – slabůstky, lidské trápení, odlišnosti mezi různými národy!« »Pokud jde o tohle,« odpověděla Isabel, »můj národ by mi poskytl zábavy víc než na celý život. Jenže domů máme daleko a teta už asi bude chtít vyrazit.« Otočila se a vydala k ostatním. Lord Warburton kráčel mlčky vedle ní. Než došli ke skupince, slíbil: »Příští týden vás přijedu navštívit.« Jeho chování ji značně zarazilo, ale když otřes pominul, nemohla sama sobě předstírat, že byl nějak zvlášť bolestný. Nicméně na jeho
prohlášení odpověděla dost chladně: »Jak se vám to bude hodit.« A chlad, s nímž odpověděla, nebyl vypočítaný na efekt – tuhle hru provozovala mnohem méně, než její kritici soudili. Pocházel z určité obavy.
10 Den po své návštěvě v Lockleighu obdržela dopis od přítelkyně, slečny Stackpoleové. Když na obálce zahlédla hned vedle razítka Liverpoolu také úhledné písmo rychloprsté Henrietty, okamžitě se zaradovala. »Jsem tady, má milá přítelkyně,« psala slečna Stackpoleová. »Konečně jsem se utrhla. Rozhodla jsem se večer předtím, než jsem opustila New York – poté, co Interviewer změnil názor na mou osobu. Jako ostřílená novinářka jsem si sbalila pár věcí a tramvají odjela k parníku. Kde jsi teď a kde se můžeme setkat? Předpokládám, že pobýváš na nějakém hradě či podobném místě a už jsi získala náležitý přízvuk. Možná ses dokonce vdala za nějakého lorda – skoro doufám, že ano, protože potřebuji získat doporučení k nóbl lidem a počítám s tím, že mi jich pár poskytneš. Interviewer chce nějaké zajímavosti o šlechtě. Mé první dojmy (z lidí tady obecně) nejsou zrovna růžové. Ovšem ráda bych je s tebou probrala, však víš, že ať jsem, jaká jsem, rozhodně nejsem povrchní. Mám pro Tebe taky jednu speciální zprávu. Zařiď naše setkání co nejdřív, prosím – přijeď do Londýna (ráda bych s Tebou navštívila pamětihodnosti), nebo mě nech přijet za Tebou, je mi jedno kam. Udělám to s radostí, protože víš, že mě zajímá úplně všechno a ráda bych poznala zblízka, jak se tu doopravdy žije.« Isabel usoudila, že bude lepší neukazovat dopis strýci, ale seznámila ho s Henriettiným záměrem, a jak očekávala, on ji okamžitě prosil, aby jeho jménem ujistila slečnu Stackpoleovou, že ji s potěšením přijme v Gardencourtu. »I když se ta dáma živí psaním,« pokračoval, »předpokládám, že mě coby Američana nebude vystavovat na odiv jako ta druhá spisovatelka. Určitě už viděla podobné lidi, jako jsem já.« »Určitě neviděla nikoho tak milého!« odpověděla Isabel. Ovšem pokud šlo o Henriettin nutkavý zájem šířit informace, pociťovala spíš nepříjemné rozpaky. Tuto stránku přítelkyně nenahlížela zrovna
s pochopením. Nicméně napsala slečně Stackpoleové, že bude pod střechou pana Touchetta velmi vítána – a tato energická mladá žena nelenila a ohlásila brzký příjezd. Popojela do Londýna a odtamtud vyrazila vlakem do stanice nejblíž Gardencourtu, kde ji čekali Isabel s Ralphem. »Bude se mi líbit, nebo mi bude protivná?« ptal se Ralph, když přicházeli po nástupišti. »Ať tak, či onak, jí to bude celkem jedno,« ujistila ho Isabel. »Ani za mák jí nesejde na tom, co si o ní myslí muži.« »Jakožto muži mi tedy asi musí být protivná. Nejspíš je to nějaká nestvůra. Je hodně ošklivá?« »Ne, je rozhodně hezká.« »Reportérka – novinář v sukních? To jsem na ni teda zvědavý,« připustil Ralph. »Je snadné se jí posmívat, ale není snadné být tak odvážný jako ona.« »Nejspíš ne. Násilí na lidech nebo osobní útoky vyžadují víceméně odvahu. Myslíš, že se mnou udělá rozhovor?« »Ani za nic. Ty pro ni nebudeš dost důležitý.« »Jen počkej,« pokračoval Ralph. »Vylíčí nás v těch svých novinách všechny, včetně Bunchieho.« »Požádám ji, aby to nedělala,« odpověděla Isabel. »Myslíš tedy, že je toho schopná?« »Naprosto.« »A přesto sis ji vybrala za blízkou přítelkyni?« »Nevybrala jsem si ji za blízkou přítelkyni, ale mám ji ráda i přes její nedostatky.« »Tedy já mám obavu, že ji budu nesnášet i přes její přednosti,« vyjádřil se Ralph. »Řekla bych, že nebude trvat ani tři dny, a zamiluješ se do ní,« ujistila ho. »Abych si pak četl své milostné dopisy v Intervieweru ? Nikdy!«
vybuchl mladík. Vlak za chvilku přijel a slečna Stackpoleová hbitě vystoupila. Jak Isabel předpověděla, hned zapůsobila jemnou krásou, i když poněkud provinciální. Měla souměrnou, zaoblenou střední postavu, kulatou tvář, malá ústa, jemnou pleť, světle hnědé prstýnky vlasů svinuté v týlu a zvláštně otevřené, jakoby překvapené oči. Nejzajímavější rys jejího vzhledu byla pozoruhodná upřenost tohoto orgánu, který spočinul bez jakékoli drzosti či odbojnosti, ale jakoby ve svědomitém uplatňování přirozeného práva na každém objektu, který se mu naskytl k vidění. Tímto způsobem ulpěla pohledem i na Ralphovi, jehož docela zaujal půvabný a příjemný vzhled slečny Stackpoleové, který naznačoval, že odsuzovat ji nebude tak snadné, jak se původně domníval. Šustila a třpytila se v těch svých svěžích šatech barvy holubičí šedi a Ralph na první pohled poznal, že je tak nezmačkaná, čerstvá a úplná jako první vydání novin, než se složí. Od hlavy k patě na ní patrně nebylo možno najít nějakou chybičku. Mluvila jasným vysokým hlasem – nebyl to sytý hlas, ale zněl zvučně. Když se však se svými společníky usadila v kočáru pana Touchetta, už mu vůbec nepřipadala jako křiklavý titulek či hrozný palcový nadpis v novinách, jak původně očekával. Na dotazy, které jí kladla Isabel a ke kterým se odvážně připojil i mladík, odpovídala se značnou průzračností. Později v knihovně v Gardencourtu, když se seznámila s panem Touchettem (jeho žena nepovažovala za nutné se objevit), dala ještě víc najevo svou sebedůvěru. »Docela by mě zajímalo, zda se považujete za Američany, nebo za Angličany,« spustila. »Jakmile bych to věděla, mohla bych podle toho s vámi mluvit.« »Mluvte s námi, jak se vám zlíbí, a my budeme rádi,« odpověděl Ralph velkomyslně. Opět na něm spočinul pohled jejích očí a bylo v nich cosi, co mu připomnělo dva velké naleštěné knoflíky – knoflíky, které třeba
upínaly pružné obruče nějaké tuhé schránky –, jako by na zřítelnici viděl odraz okolních předmětů. Výraz knoflíku se většinou nepovažuje za lidský, ale v upřeném pohledu slečny Stackpoleové bylo cosi, co Ralpha jakožto velice skromného muže uvádělo do mírných rozpaků – připadal si trochu dotčený a jakoby zostuzený. Nutno dodat, že ten pocit po dni či dvou strávených v její společnosti rozumně zeslábl, i když nikdy úplně nezmizel. »Nejspíš se nebudete snažit mě přesvědčit, že jste Američan,« začala. »Pokud vám to udělá radost, budu Angličan, budu třeba i Turek!« »Jestli se dokážete tak rychle proměňovat, pak to jen vítám,« opáčila slečna Stackpoleová. »Jsem si jist, že rozumíte všemu a rozdíly v národnosti pro vás nejsou žádnou překážkou,« pokračoval Ralph. Slečna Stackpoleová z něj stále nespouštěla oči. »Narážíte na cizí jazyky?« »O jazyky nejde. Myslím ducha – génia.« »Nejsem si jista, že vám rozumím,« prohlásila dopisovatelka Intervieweru , »ale nejspíš to zvládnu, než odjedu.« »O Ralphovi by se asi řeklo, že je kosmopolitán,« vysvětlovala Isabel. »To znamená kousek ode všeho, a vlastně nic. Myslím, že patriotismus je jako dobročinnost – začíná doma.« »Ovšem kde začíná domov, slečno Stackpoleová?« chtěl vědět Ralph. »Nevím, kde začíná, ale vím, kde končí. Skončil dlouho předtím, než jsem se dostala sem.« »Vám se tady nelíbí?« zeptal se pan Touchett tím stařeckým, nevinným hlasem. »Zatím jsem se, pane, ještě nerozhodla, jaký postoj zaujmu. Připadám si hodně stísněná. Cítila jsem to celou cestu z Liverpoolu do Londýna.« »Možná bylo ve vagonu moc lidí,« naznačil Ralph.
»Ano, jenže to byli přátelé – skupina Američanů, s kterými jsem se seznámila na parníku. Moc milí lidé z Little Rocku v Arkansasu. Přesto jsem měla ten stísněný dojem – jako by mě cosi tlačilo, nedokázala jsem si vysvětlit, co to je. Už na samém začátku jsem měla pocit, že tady s tím prostředím nesouzním. Ovšem nejspíš si vytvořím své vlastní. Tak je to správně – pak můžete dýchat. Vaše prostředí mi připadá velice přitažlivé.« »A taky jsme moc milí lidé!« dodal Ralph. »Jen vyčkejte, uvidíte!« Slečně Stackpoleové nebylo nějaké vyčkávání vůbec proti mysli, očividně byla připravena zůstat v Gardencourtu dost dlouho. Dopoledne se zabývala psaním – přesto však s ní Isabel trávila spoustu hodin, jelikož jakmile měla přítelkyně svůj každodenní úkol splněný, samotu nevyhledávala, dokonce se jí vzpírala. Isabel si brzy našla příležitost, jak vyjádřit přání, aby si Henrietta odpustila zpracování jejich společného pobytu v tisku. Když totiž druhé dopoledne návštěvy slečny Stackpoleové zjistila, že právě sestavuje dopis do Intervieweru , jehož titul psaný jejím skvěle úhledným a čitelným rukopisem (přesně tím, které si naše hrdinka pamatovala ze školních sešitů) zněl »Američané a tudorovci – letmý pohled na Gardencourt«. Slečna Stackpoleová s tím nejlepším svědomím nabídla, že Isabel dopis přečte, ta ovšem okamžitě protestovala. »Myslím, že tohle bys neměla dělat. Neměla bys líčit Gardencourt.« Henrietta na ni jako obvykle upřela pohled. »Ale proč? Právě tohle lidé chtějí a je to takové krásné sídlo.« »Je příliš krásné, aby se tahalo po novinách, a můj strýc to nechce.« »Nevěř tomu!« vykřikla Henrietta. »Potom je to vždycky potěší.« »Strýčka ne – a bratrance taky ne. Považovali by to za zklamání důvěry hostitele.« Slečnu Stackpoleovou to ani trochu nevyvádělo z míry. Prostě jen
velice pečlivě otřela pero o elegantní malou věcičku, kterou k tomu účelu chovala, a odložila psaní stranou. »Pokud s tím nesouhlasíš, tak to samozřejmě neudělám – ale obětuju tím krásné téma.« »Existuje spousta jiných témat, jsou všude kolem tebe. Někam si vyjedeme, ukážu ti okouzlující krajinu.« »Krajina není můj obor – vždycky potřebuju lidi, ti mě zajímají. Víš, že na lidech mi hluboce záleží, Isabel, a vždycky to tak bylo,« namítala slečna Stackpoleová. »Chtěla jsem vylíčit tvého bratrance – toho odcizeného Američana. Zrovna teď je po odcizených Američanech velká poptávka a tvůj bratranec je krásný vzorek. Zamýšlela jsem ho pojednat kriticky.« »To by ho zabilo!« vykřikla Isabel. »Kritika by nevadila, ale to zveřejnění.« »Docela ráda bych ho tak trochu přizabila. A s potěšením bych psala o tvém strýčkovi, který mi připadá mnohem vznešenější typ – stále ještě věrný Americe. Je to skvělý starý pán a nechápu, proč by mu mělo vadit, že mu vzdám poctu.« Isabel na přítelkyni užasle pohlédla. Přišlo jí divné, že povaha, na níž měla tolik co ctít, se takhle dovede proměnit. »Chudáčku Henrietto,« oslovila ji, »ty opravdu nemáš žádný smysl pro soukromí.« Henrietta silně zrudla a na okamžik se jí zamžily ty třpytné oči, což si Isabel vyložila jako ještě větší rozpor. »Jsi ke mně hrozně nespravedlivá,« bránila se slečna Stackpoleová důstojně. »Nikdy jsem nenapsala ani slovo o sobě!« »Tomu opravdu věřím, ale připadá mi, že by člověk měl tuhle zdrženlivost mít i k ostatním!« »Á, to je dobré!« vykřikla Henrietta a opět se chopila pera. »Poznamenám si to a někde to použiju.« Byla to veskrze dobrosrdečná žena a o půl hodiny později už měla tak veselou náladu, jak jen lze očekávat od novinářky, která hledá téma. »Slíbila jsem, že zpracuju nějaký společenský námět,« vysvětlovala
Isabel, »a jak to můžu udělat, když nenajdu nápady? Jestli tedy nemůžu vylíčit Gardencourt, nevíš o nějakém jiném sídle, které bych mohla popsat?« Isabel jí slíbila, že popřemýšlí, a hned nazítří se v hovoru zmínila o své návštěvě ve starém domě lorda Warburtona. »Tam mě musíš vzít!« zahořela Henrietta, »To je přesně to, co potřebuju!« »Jen tak vzít tě tam nemůžu, ale lord Warburton přijede sem a budeš mít možnost se s ním setkat a pozorovat ho. Ovšem pokud hodláš zveřejnit jeho hovor, budu ho muset varovat.« »To nedělej,« prosila přítelkyně, »chci, aby se choval přirozeně.« »Angličan nikdy není přirozenější, než když si dává pozor na ústa,« prohlásila Isabel. Když uplynuly tři dny, nebylo nijak zjevné, že by podle Isabelina proroctví bratranec propadl srdcem, třebaže ve společnosti Henrietty trávil spoustu času. Procházeli se spolu v parku, sedali pod stromy a odpoledne, kdy bylo příjemné se projet po Temži, slečna Stackpoleová zaujala místo v loďce, kde měl dosud Ralph pouze jedinou společnici. Její vystupování na Ralpha nakonec působilo jednoznačněji, než očekával, poté co se naopak narušil jeho pocit, že chování sestřenky lze vysvětlit snadno. Dopisovatelka Intervieweru ho bavila a on už se dávno rozhodl, že si zbylý čas života zkrášlí pokud možno stále větším optimismem. Henrietta naopak nepotvrdila Isabelino prohlášení, pokud šlo o její lhostejnost k názorům mužů. Chudák Ralph se jí jevil jako dráždivý problém, který nějak nevyřešit by bylo skoro nemorální. »Čím se vlastně živí?« ptala se Isabel hned první večer. »To celý den jen tak chodí s rukama v kapsách?« »Nedělá nic,« usmála se Isabel, »je to pán disponující spoustou volného času.« »Tak tomu říkám hanba – když já musím pracovat jako nějaký nádeník,« odpověděla slečna Stackpoleová. »Docela ráda bych ho zostudila.«
»Je na tom bídně zdravotně, nemá vůbec sílu na práci,« zastávala se ho Isabel. »Pcha! Nevěř tomu. Já pracuju, i když jsem třeba nemocná,« vykřikla přítelkyně. Když později vstoupila do loďky, poznamenala k Ralphovi, že ji nejspíš nenávidí a rád by ji utopil. »To ne,« odporoval jí Ralph, »své oběti podrobuji pomalejším mukám. A vy budete v tomto ohledu moc zajímavá!« »Rozhodně mě mučíte, to můžu klidně potvrdit, ale otřásám všemi vašimi předsudky a to mě utěšuje.« »Předsudky? Nemám žádný předsudek, na který bych mohl být hrdý. Dá se to nazvat chudobou ducha.« »Tím větší hanba pro vás, to já mám některé skvělé. Samozřejmě kazím to vaše flirtování, nebo jak tomu říkáte, s Isabel. Jenže mně je to jedno, protože já jí dělám službu, když vás vytáhnu z ulity. Uvidí, jak jste nicotný.« »Ano, vytahujte mě z ulity!« souhlasil Ralph. »Tak málo lidí si dá tu práci.« Pokud šlo o tento úkon, slečna Stackpoleová zjevně nelitovala úsilí, a jakmile se naskytla příležitost, uchylovala se k přirozenému prostředku, tedy k výslechu. Den poté se počasí zhoršilo a odpoledne jí mladík nabídl, aby poskytl nějakou zábavu pod střechou, že jí předvede obrazy. Henrietta se v jeho společnosti procházela po dlouhé galerii, zatímco on jí ukazoval hlavní ozdoby sbírky a vykládal o malířích i námětech. Slečna Stackpoleová si prohlížela obrazy v naprosté tichosti, nevyjadřovala žádné názory a Ralpha potěšilo, že se neoddávala žádným předem připraveným výkřikům nadšení, kterými návštěvníci Gardencourtu často tak hýřili. V zájmu spravedlnosti nutno dodat, že tato mladá dáma jen velice spoře používala konvenční výrazy. V hodnocení se projevovala upřímně i vynalézavě a někdy, když se hodně snažila, připomínala kultivovanou osobu mluvící cizím jazykem. Přesto však jako by nenosila v kapse žádné drobné mince obdivu. Ralph Touchett se až
poté dozvěděl, že svého času působila jako kritička umění v jednom časopise v Americe. Náhle se k němu otočila, zrovna ve chvíli, kdy ji upozornil na nádherného Constabla, a pohlédla na něj, jako by on sám byl tím obrazem. »To pořád trávíte čas takhle?« otázala se. »Málokdy tak příjemně.« »Vždyť víte, co chci říct – nemáte pravidelné zaměstnání?« »Pravda,« odvětil Ralph, »jsem ten nejlínější člověk pod sluncem.« Slečna Stackpoleová znovu upřela pohled na Constabla a Ralph se snažil zaujmout její pozornost malým Lancretem, který visel poblíž a zpodobňoval pána v růžovém kabátě, přiléhavých kalhotách a okruží, jenž se opíral o podstavec sochy nymfy v jakési zahradě a hrál na kytaru pro dvě dámy sedící na trávě. »To je má ideální představa pravidelného zaměstnání,« prohlásil. Slečna Stackpoleová se k němu znovu obrátila, a třebaže očima spočinula na obrázku, viděl, že podstata sdělení jí unikla. Přemýšlela o něčem mnohem vážnějším. »Nechápu, jak to srovnáváte se svým svědomím.« »Drahá dámo, já nemám žádné svědomí!« »V tom případě vám radím, abyste si nějaké vypěstoval, protože při příští návštěvě Ameriky ho budete potřebovat.« »Nejspíš tam už nikdy nepojedu.« »Stydíte se tam ukázat?« Ralph s jemným úsměvem popřemítal. »Řekl bych, že pokud člověk nemá svědomí, nemůže se ani stydět.« »Sebejistota vám ovšem určitě nechybí,« prohlásila Henrietta. »Považujete za správné, že jste se vzdal své vlasti?« »Člověk se nevzdává vlasti o nic víc, než se vzdává vlastní babičky. Obě předcházejí jakékoli volbě – jsou to prvky, z nichž se člověk skládá a které nelze pominout.« »Nejspíš to znamená, že jste se pokusil, ale nepovedlo se vám to.
Jak o vás smýšlejí tady?« »Nacházejí ve mně potěšení.« »To proto, že jim podlézáte?« »Vysvětlujte si to spíš jako mé přirozené kouzlo!« povzdechl si Ralph. »To vaše přirozené kouzlo mi nějak uniká. Pokud máte nějaké kouzlo, je dost nepřirozené. Je zcela získané – nebo jste se alespoň hodně snažil ho získat, když tady žijete. Neříkám, že se vám to povedlo. Je to každopádně kouzlo, které já neocením. Zkuste být nějak užitečný a pak se o tom můžeme bavit.« »Dobrá, tak mi řekněte, co mám dělat,« ozval se Ralph. »Zaprvé se rovnou vraťte domů.« »Aha. A pak?« »Něčeho se chopte.« »A co by to jako mělo být?« »Co chcete, ale musíte se toho chopit. Nějaký nový nápad, nějaká velká práce.« »Je hodně těžké se něčeho chopit?« tázal se Ralph. »Není, když do toho dáte srdce.« »Aha, srdce,« pokračoval Ralph. »Záleží to na mém srdci –!« »Vy snad žádné nemáte?« »Měl jsem ho ještě před pár dny, ale přišel jsem o ně.« »Nemluvíte vážně,« podotkla slečna Stackpoleová, »v tom je váš problém.« Nehledě na to všechno mu však za den či dva zase dovolila, aby zaujal její pozornost, a tehdy přisoudila jeho záhadné nenormálnosti jinou příčinu. »Už vím, co to s vámi je, pane Touchette,« prohlásila. »Domníváte se, že jste moc dobrý na to, abyste se oženil.« »Myslel jsem si to, dokud jsem nepoznal vás, slečno Stackpoleová,« odpověděl Ralph. »Pak jsem najednou změnil názor.« »Pcha!« vydechla Henrietta.
»Začalo mi totiž připadat,« pokračoval Ralph, »že nejsem dost dobrý.« »Manželství by vás vylepšilo. Krom toho je to vaše povinnost.« »Jenže člověk má tolik povinností!« vykřikl Ralph. »Tohle že je taky povinnost?« »Jistěže ano – to jste nevěděl? Každý se musí oženit nebo vdát.« Ralph chvíli uvažoval. Byl zklamaný. Na slečně Stackpoleové bylo cosi, co se mu začalo líbit. Připadalo mu, že pokud není přímo okouzlující žena, je rozhodně dobrý člověk. Nepůsobila nijak znamenitě, ale jak řekla Isabel, měla odvahu. Dovedla nakráčet do klece, ohánět se bičem jako oslnivá krotitelka lvů. Nečekal, že by byla schopna vulgární vychytralosti, ale ta poslední slova mu připadala falešná. Když mladá žena na vdávání naléhá takhle na mladého muže bez závazků, že by se měl oženit, tak nejzjevnější vysvětlení jejího chování nejsou lidumilné pohnutky. »Tak o tom by se dalo dlouho mluvit,« odvětil Ralph. »Možná ano, ale to není to hlavní. Musím říct, že působíte hodně výlučně, když jste pořád takhle sám, jako byste si myslel, že žádná žena není pro vás dost dobrá. Myslíte si, že jste lepší než kdokoli jiný na světě? V Americe je normální, že se lidé žení a vdávají.« »Pokud je to má povinnost,« pokračoval Ralph, »není to analogicky taky vaše?« Oči slečny Stackpoleové se bez mrknutí zadívaly do slunce. »Chováte snad naději, že v mém uvažování najdete chybu? Jistěže mám jako kdokoli jiný svaté právo se vdát.« »V tom případě neříkám, že mě nějak trápí, že jste zatím svobodná. Činí mi to naopak docela radost.« »Pořád nemluvíte vážně. Zřejmě nikdy nebudete.« »Neuvěříte mi tedy, až jednoho dne prohlásím, že si přeju vzdát se svého osamělého života?« Slečna Stackpoleová se na něj na okamžik zahleděla tak, jako by naznačovala odpověď, která by se dala vyložit coby povzbuzení. K
jeho velkému překvapení se však ten výraz náhle změnil v znepokojení, a dokonce zášť. »Ne, ani tehdy,« odpověděla suše a poté odešla. »Tvá přítelkyně ve mně zatím nevzbudila vášeň,« prozradil Ralph toho večera Isabel, »i když jsme si o tom dopoledne hodně povídali.« »Poznamenal jsi něco, co se jí nelíbilo,« odpověděla dívka. Ralph se na ni upřeně podíval. »Ona si stěžovala?« »Tvrdila, že podle jejího názoru v tónu, který Evropané užívají, když mluví se ženou, je cosi hodně nízkého.« »Ona mě má za Evropana?« »Jednoho z nejhorších. Prohlásila, žes jí řekl cosi, co by Američan nikdy nevyslovil, ale nezopakovala to.« Ralph si dopřál zasmání. »Ona je taková prazvláštní kombinace. Myslela si snad, že si ji namlouvám?« »Ne. Soudím, že to Američané taky dělají. Podle všeho se domnívá, že sis špatně vyložil něco, co řekla, a podsunul jí nečestné úmysly.« »Myslel jsem, že mi nabízí sňatek, a nabídku jsem přijal. Bylo to nečestné?« Isabel se usmála. »To bylo nečestné vůči mně. Nechci, aby ses ženil.« »A co má člověk mezi vámi všemi dělat, sestřenko?« chtěl vědět Ralph. »Slečna Stckpoleová mi tvrdí, že je to má svatá povinnost, a tak nějak je její povinností dohlédnout na to, abych tu svou splnil!« »Ona má velký smysl pro povinnost,« řekla na to Isabel vážně. »Ten opravdu má a je za vším, co říká. Kvůli tomu ji právě mám ráda. Domnívá se, že tě není hodno, aby sis nechával tolik věcí jen sám pro sebe. To chtěla právě vyjádřit. Pokud sis myslel, že se tě snaží – získat, pak ses moc mýlil.« »Je pravda, že ten způsob byl podivný, ale opravdu jsem si myslel, že se mě snaží získat. Omlouvám se za svou hříšnost.«
»Jsi hodně ješitný. Nemyslela tím nic ve svůj prospěch a vůbec ji nenapadlo, že by sis to tak mohl vysvětlit.« »Člověk musí být opravdu zdrženlivý, když mluví s takovými ženami,« uzavřel Ralph pokorně. »Je vážně divná. Až příliš osobní, když uvážíme, co čeká od jiných. Vchází do místnosti, aniž by zaklepala.« »Ano,« připustila Isabel, »myslím, že zatím dostatečně neuznala existenci klepátek. Vlastně nevím tak docela, jestli jí nepřipadají spíš jako pompézní ozdoba. Myslí si, že dveře by měly zůstávat pootevřené. Přes to všechno ji mám pořád ráda.« »Působí na mě pořád dojmem, že je trochu dovolená,« opáčil Ralph, který měl pochopitelně trochu rozpačitý pocit, že se ve slečně Stackpoleové mýlil dvojnásob. »Mně se asi líbí právě proto, že je trochu vulgární.« »Tvůj důvod by jí jistě zalichotil!« »Kdybych jí to měla sdělit, vyjádřila bych to jinak. Řekla bych, že je v ní cosi z lidu.« »Co ty víš o lidu – a nakonec co ví ona?« »Ví toho hodně a já zase vím, že ona vlastně představuje demokracii – ten kontinent, zemi, národ. Netvrdím, že to vše v sobě zahrnuje, to bychom po ní chtěli příliš. Tak nějak je toho živoucím příkladem.« »Takže ty ji máš ráda z vlasteneckých důvodů. Já bohužel právě z toho důvodu mám proti ní námitky.« »Ach,« povzdechla si radostně Isabel, »já mám ráda tolik věcí! Pokud na mě něco silně zapůsobí, přijmu to. Nechci se vychloubat, ale mám za to, že jsem dost všestranná. Líbí se mi i lidé, kteří jsou úplně jiní než Henrietta – například někdo na způsob sester lorda Warburtona. Pokud se dívám na slečny Molyneuxovy, připadá mi, že odpovídají určitému ideálu. Pak se ukáže Henrietta a rovnou mě přesvědčí. Ani ne tak sama za sebe jako tím, co se kupí za ní.« »Á, ty myslíš pohled na ni zezadu,« naznačil Ralph.
»Ona má pravdu,« odpověděla sestřenice, »ty snad nikdy nemluvíš vážně. Líbí se mi ta velká země, která se vine mezi řekami a přes prérie, rozkvétá, usmívá se a táhne se, až se zastaví u zeleného Pacifiku! Jako by z ní vanula silná, sladká a svěží vůně, a Henrietta – promiň mi ten příměr – má cosi z té vůně v šatech.« Isabel se mírně začervenala, jak skončila ten proslov, a ten ruměnec, spolu s tou chvilkovou vroucností, kterou k němu přidala, jí tak slušel, že Ralph tu stál a usmíval se na ni ještě chvíli poté, co domluvila. »Nejsem si jistý, že Pacifik je opravdu tak zelený,« dodal, »ale ty jsi mladá žena s úžasnou představivostí. Nicméně Henrietta opravdu voní budoucností – skoro to člověka porazí!«
