Úvod. Volvox Globator, Praha 2005

Úvod Snaha o prozkoumání problematiky rodinného života rakouského státního kancléře Metternicha vyústí nutně ve zjištění, že privátní sféře života Klemense Metternicha bylo v české i světové odborné literatuře věnováno překvapivě málo prostoru1. Tento fakt stojí v protikladu k velice podrobně zpracovanému politickému a diplomatickému působení tohoto státníka, kterému se dostalo důkladného zhodnocení a zasloužené pozornosti jak ze strany vědeckých2, tak i populárně naučných prací3. Co se však týče intimní sféry kancléřova života, zjistíme, že dostatek pozornosti byl věnován pouze mimomanželským vztahům Klemense Metternicha4, kdežto téma kancléřova rodinného a manželského života bylo až na výjimky5 zmíněno jen okrajově, pouze k nastínění Metternichovy výchozí situace pro jeho politickou činnost či různá milostná dobrodružství. Jaký však byl Klemens Metternich v soukromí? Jaká byla jeho rodina, její jednotliví členové a jejich vzájemné vztahy? Jak, kde a s kým trávili čas? A kolik času vlastně trávili členové rodiny Metternichů pohromadě? Tyto a další otázky, byť jistě nemalé zajímavosti i důležitosti pro pochopení života a osobnosti

rakouského státního

kancléře, zůstaly

prozatím

nezodpovězeny či pouze nastíněny ve svých obrysech. Překládaná práce představuje základní vhled do soukromí Klemense Metternicha a jeho rodiny, nastíněný především na příkladu osoby Metternichova syna Viktora, se kterým měl kancléř mimořádný vztah jako 1

Viz kapitola Vybraná použitá odborná literatura.

2

Např. Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 Bd., Fr. Bruckmann,

München 1925–1954; Walker, Mack (Ed.): Metternich’s Europe. Harper & Row, New York – Evanston – London 1968; Siemann, Wolfram: Metternich. Staatsmann zwischen Restauration und Moderne. C. H. Beck, München 2010. 3

Např. Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996; Šedivý, Jaroslav: Metternich kontra Napoleon.

Volvox Globator, Praha 2005. 4

Např. Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten

Dokumenten. Europa-Verlag, Wien – Zürich, 2 Bd., 1948, 1949; Ullrich, Maria (ed.): Bon jour, mon Amie. Milostné dopisy knížete Metternicha a kněžny Zaháňské. Bonus A, Brno 1997; Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 Bd., Fr. Bruckmann, München 1925–1954. 5

Hlavačka, Milan: O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy. In: Tajemství slavných.

Podivuhodné příběhy světových dějin II. Akropolis, Praha 2001, s. 125–126; Hoffmannová, Jaroslava: Metternichova svatba ve Slavkově roku 1795. In: Vlastivědný věstník moravský 48. 1996, č. 4, s. 404–408; Pokorná, Tereza: Metternichové aneb Klemens Václav Lothar Metternich se žení. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012.

7

se svým nejstarším a ve své době jediným synem a nástupcem. Práce si klade za cíl seznámit

odbornou

veřejnost

s

touto

zapomenutou,

ale

zajímavou

osobností

prostřednictvím Viktorovy korespondence s otcem z let 1818–1822, jíž předkládaná práce věnuje náležitou pozornost.

8

1. Použité archivní prameny Pokud se budeme zabývat jazykově německými prameny týkajícími se osoby Viktora Metternicha, zjistíme, že i přes krátkou dobu života tohoto šlechtice a převahu písemností ve francouzském jazyce je jejich množství poměrně uspokojivé. Prameny související s osobou kancléřova nejstaršího syna Viktora Metternicha jsou uloženy v Národním archivu v Praze ve fondu Rodinný archiv Metternichů. Pátrání v Moravském zemském archivu v Brně a dalších archivech nebylo úspěšné. Nejdůležitějším zdrojem poznání je pro nás konvolut korespondence Viktora Metternicha psaný otci, ze kterého je možné získat velké množství informací, od zpráv rodinného charakteru přes společenské klepy po nahlédnutí do Viktorovy povahy a jeho vztahu k otci. Tato korespondence má však i svá omezení – v jejím rámci se setkáváme s množstvím mezer, chybějících dopisů. Často se stává, že časový rozdíl mezi jednotlivými dopisy je rok i více – a proto vzhledem k frekvenci osobních setkání otce a syna a k charakteru jejich vztahu je možné odůvodněně předpokládat, že se v konvolutu dopisů dochovala pouze jejich část. Tuto teorii podporují především zmínky v korespondenci o odeslaných dopisech, které ve fondu obsaženy nejsou. Dalším velkým nedostatkem souboru korespondence je absence odpovědí otce Klemense Viktorovi. Neznáme jeho reakce na synovy dopisy a nemůžeme ani přímo odvodit otcův vztah k synovi, pouze zprostředkovaně z Viktorových dopisů či ze záznamů jiných osob. Podrobnému rozboru obsahu tohoto souboru korespondence budou věnovány následující části textu. Prameny nezpochybnitelné důležitosti jsou i další dokumenty dochované ve fondu Rodinný archiv Metternichů, mající souvislost s Metternichovým nejstarším synem, konkrétně záznam o Viktorově křtu dne 15. 1. 1803 v Drážďanech, stejně jako tištěné oznámení o Viktorově úmrtí a záznam o pohřbu v pohřební knize rodové metternichovské hrobky v Plasích. Tyto dokumenty nás seznamující s průběhem křtu a především pohřbu tohoto předčasně zesnulého šlechtice. Neméně přínosným pramenem je i závěť Viktora Metternicha, vlastnoručně sepsaná dva roky před jeho úmrtím, ve které najdeme jednak podrobný rozpis jeho majetků a jednak způsob jejich rozdělení mezi jednotlivé členy rodiny, z čehož je také možné do určité míry nastínit vztahy Viktora k nim včetně jejich hmotné situace. Dalším dokumentem, týkajícím se alespoň okrajově Viktora Metternicha, je smlouva o majetku uzavřená mezi Klemensem Metternichem a Moritzem Sándorem, zetěm 9

Metternicha a manželem jeho dcery Leontiny, ve které je zmíněn majetek odkázaný Leontině v poslední vůli jejího bratra Viktora Metternicha. Tímto se dostáváme k dalšímu zajímavému prameni, a to vydanému deníku6 Viktorovy sestry Leontiny z let 1826–18297, tedy z doby posledních let Viktorova života. Kromě deníkových záznamů jsou zde obsaženy i přepisy dopisů otce Klemense Leontině, zmiňujících se o Viktorovi, či bratrových vlastních dopisů Leontině či otci8. Viktor sice v deníku figuruje jen v určitých obdobích, kdy trávil čas společně s rodinou, a v části deníků se objevuje pouze ve vzpomínkách své sestry jako milovaný bratr, se kterým se touží opět setkat, ovšem z celého pramene na nás jasně dýchá vřelost vztahu mezi bratrem a sestrou, i přes časté odloučení nebývale silná. Stejně tak je z deníku možné dobře odvodit způsob života rodiny Metternichů, způsob trávení dne, okruh přátel, se kterými se stýkali, místa, kde pobývali a která navštěvovali, stejně jako vzájemné rodinné vazby a vztahy. Tím je pro nás Leontinin deník velmi zajímavým a přínosným pramenem, kterému bude věnován zasloužený prostor i v následujících kapitolách. Dalším pro nás zajímavým pramenem, ve kterém nalezneme zmínky o Viktorovi Metternichovi, je vydaná korespondence Friedricha Gentze s Klemensem Metternichem9, z níž vyplývá vztah dobrého Klemensova přítele k Metternichovu (v té době) jedinému synovi i k ostatním dětem. Je zachycen např. v dopisu Klemensovi, kde popisuje svůj šok a hrůzu, které v něm vyvolalo zjištění, že se všechny tři Metternichovy děti nacházely na

6

Jedná se o deník psaný francouzsky a z části německy pokrývající léta 1826–1829. Zda existovaly i další

Leontininy deníky není známo. Rodinný archiv Sándorů, nacházející se na maďarském zámku Bajna, byl zničen v závěru druhé světové války. 7

Metternich, Tatiana (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829, 14.

bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990. 8

Nejedná se o přímou součást deníku, ale o edici těchto dopisů dokreslující obsah deníkových záznamů.

Originály se nacházejí v RAM a byly poskytnuty editorce. 9

Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.3. Briefe von und an Friedrich von

Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 1., 1803–1819. Olms-Weidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002; Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.4. Briefe von und an Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 2., 1820–1832. Olms-Weidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002.

10

nově otevřeném mostě v Badenu právě ve chvíli, kdy se most zřítil, stejně jako následnou nesmírnou úlevu, když zjistil, že se žádnému z dětí nic nestalo10. Výše představené prameny

budou zhodnoceny

v následujících kapitolách

především z hlediska jejich výpovědní hodnoty pro ozřejmení a rekonstrukci života, rodinného zázemí i povahy a duševního života nejstaršího a pro historickou veřejnost v podstatě neznámého syna rakouského státního kancléře Klemense Metternicha, Viktora Metternicha.

10

Viz s. 43–44; Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.3. Briefe von und an

Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 1., 1803–1819. Olms-Weidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002, s. 307–308.

11

2. Vybraná použitá odborná literatura Pokud bychom se vydali hledat literaturu věnovanou Viktoru Metternichovi, bylo by to v podstatě bezvýsledné – na téma života tohoto šlechtice totiž neexistuje žádná odborná ani populárně zaměřená literatura. Usilovným pátráním bychom přece jen odhalili stopy o tomto mladém muži v knihách věnovaných jeho otci, Klemensi Metternichovi. Snad nejvíce informací zahrnují dvě sobě se poněkud podobající dvousvazkové publikace věnované rakouskému státnímu kancléři, a to dílo E. C. C. Cortiho Metternich und die Frauen11 a o něco starší kniha H. von Srbika Der Staatsman und der Mensch12, ve kterých se můžeme dozvědět některé podrobnosti ze života rodiny, vztahu otce k dětem a také informace o Viktorově životě a kariéře13. Další literaturou zmiňující se alespoň okrajově o osobě nejstaršího kancléřova syna je kapitola Milana Hlavačky „O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy“ v knize Tajemství slavných14, příspěvek do Vlastivědného věstníku moravského Jaroslavy Hoffmannové „Metternichova svatba ve Slavkově roku 1795“15, dále bakalářská práce Terezy Pokorné Metternichové aneb Klemens Václav Lothar Metternich se žení16 a další17. Literaturou alespoň okrajově se vztahující k tématu této práce jsou publikace zaměřené obecně na život šlechty v 18. a 19. století v rakouské monarchii18, často 11

Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten.

Europa-Verlag, Wien – Zürich, 2 sv., 1948, 1949. 12

Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 Bd., Fr. Bruckmann, München

1925–1954. 13 14

Více informací viz níže. Hlavačka, Milan: O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy. In: Tajemství slavných.

Podivuhodné příběhy světových dějin II. Akropolis, Praha 2001, s. 125–126. 15

Hoffmannová, Jaroslava: Metternichova svatba ve Slavkově roku 1795. In: Vlastivědný věstník moravský

48. 1996, č. 4, s. 404–408. 16

Pokorná, Tereza: Metternichové aneb Klemens Václav Lothar Metternich se žení. Bakalářská práce,

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012. 17

Např. Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996.

18

Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Argo, Praha 2007; Život

na šlechtickém sídle v 16.–18. století. Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1992; Stekl, Hannes: Der Wiener Hof in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. In: Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert. Hannes Stekl zum 60. Geburtstag gewidmet von Ernst Bruckmüller, Franz Eder und Andrea Schnöller. Verlag für Geschichte und Politik – Oldenbourg

12

specifikované na šlechtické vzdělávání19. Z nich můžeme uvést velice zajímavou publikaci Iva Cermana Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici20, obsahující informace o pestré skladbě činností, zaměstnání i poslání vlastní šlechticům podunajské monarchie. Dalšími přínosnými publikacemi na toto téma jsou například Adel im "langen" 18. Jahrhundert21 či zajímavá kniha Norberta Eliase, Die höfische Gesellschaft. Untersuchungen zur Soziologie des Königtums und der höfischen Aristokratie22. Co se týče dějin každodennosti vztahujících se ke zkoumané době, je vhodné upozornit na rozsáhlou tvorbu Mileny Lenderové23, věnující se tomuto tématu a námětům k němu se vztahujícím. Informace o fungování a roli rodiny je možno čerpat kromě řady Wissenschaftsverlag, Wien – München 2004; Conze, Eckart (Hg.): Kleines Lexikon des Adels. Titel, Throne, Traditionen. C. H. Beck, München 2005; Der Grosse Brockhaus. Handbuch des Wissens in zwanzig Bänden. 12. Bd. Mai–Mud, F. A. Brockhaus, Leipzig 1939; Gothaischer Kalender. Geneologischer Hofkalender und Diplomatisches Jahrbuch. Gotha 1924; Kneschke, Ernst Heinrich: Neues allgemeines Deutsches AdelsLexikon. 6. díl, Loewenthal–Osorovski, Leipzig 1865; Hirschmann, Franziska: Formen adliger Existenz im 18. Jahrhundert. Adel zwischen Kritik und Reformen. Akademische Verlagsgemeinschaft München, München 2009; Cerman, Ivo – Velek, Luboš (eds.): Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt dem Adeligen in der Moderne. Martin Meudenbauer, München 2008; Saint Martin, Monique de: Der Adel. Soziologie eines Standes. UVK Verlagsgesellschaft, Konstanz 2003; Reif, Heinz: Adel im 19. und 20. Jahrhundert. Enzyklopädie deutscher Geschichte. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München 1999. 19

Budíková, Alena: Výchova šlechtice v první polovině 19. století. In: Sborník vědeckých prací Univerzity

Pardubice. Série C. Univerzita Pardubice – Ústav jazyků a humanitních studií 9, Pardubice 2003; Pavlatová, Ludmila: Dvojí pojednání o výchově šlechtické mládeže koncem 18. a počátkem 19. století. Franz Joseph Graf von Kinsky a Ignaz Wildner von Maithstein. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. 7/1. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava 1997; Pavlatová, Ludmila: Pravidla šlechtické výchovy na konci 18. a na začátku 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. 7/1. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 1997. 20

Cerman, Ivo: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. Nakladatelství Lidové noviny,

Praha 2011. 21

Haug-Moritz, Gabriele – Hye, Hans Peter – Raffler, Marlies (eds.): Adel im "langen" 18. Jahrhundert.

Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien 2009. 22

Elias, Norbert: Die höfische Gesellschaft. Untersuchungen zur Soziologie des Königtums und der

höfischen Aristokratie. Mit einer Einleitung: Soziologie und Geschichtswissenschaft. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2002. 23

Lenderová, Milena: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 1. díl, Dějiny hmotné kultury. Univerzita

Pardubice, Fakulta humanitních studií, Pardubice 2001; Lenderová, Milena: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 2. díl, Život všední a sváteční. Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, Pardubice 2005; Lenderová, Milena – Jiránek, Tomáš, Macková, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Karolinum, Praha 2009. atd.

13

knih M. Lenderové24 také např. ze zajímavé publikace Jacka Goodyho Proměny rodiny v evropské historii25, ze sborníku pardubické univerzity Dítě a dětství napříč staletími26 a dalších27. Literaturu komplexně pojednávající o zkoumané době, tedy o první polovině 19. století, jež odpovídá období života Viktora i Klemense Metternicha, reprezentuje velmi zajímavá a komplexně řešená práce Paula Johnsona Zrození moderní doby28, velmi přínosná kniha Aleše Skřivana Evropská politika 1648–191429, případně zajímavě koncipovaná publikace A. J. P. Taylora The Habsburg monarchy 1809–1918. A History of the Austrian Empire and Austria-Hungary30.Toto téma rozvíjí také Mack Walker ve své knize Metternich’s Europe31, zaměřující svou pozornost na evropskou předbřeznovou politiku v kontextu osoby Klemense Metternicha, stejně jako Wolfram Siemann32 a řada dalších autorů33. Tematickým předělem mezi literaturou zkoumající dějiny šlechty a publikacemi zaměřenými konkrétně na rod Metternichů je diplomová práce Martina Faláře Svět

24

Lenderová, Milena: K hříchu i k modlitbě. Mladá fronta, Praha 1999; Lenderová, Milena: Sňatek jest

spojením muže a ženy...: vstup do manželství v 19. století. In: Oznamuje se láskám našim... Výstava o svatebních oděvech a svatbách. Pardubice, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice 2007, s. 7–12. 25

Goody, Jack: Proměny rodiny v evropské historii. Historicko-antropologická esej. Nakladatelství Lidové

noviny, Praha 2006. 26

Jiránek, Tomáš – Kubeš, Jiří (eds.): Dítě a dětství napříč staletími. 2. pardubické bienále, 4. až 5. dubna

2002, Pardubice 2002. 27

Např. Kubrová, Monika: Vom guten Leben. Adelige Frauen im 19. Jahrhundert. Akademie Verlag, Berlin

2011. 28

Johnson, Paul: Zrození moderní doby. Devatenácté století. Academia, Praha 1998.

29

Skřivan, Aleš: Evropská politika 1648–1914. Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 1999.

30

Taylor, A. J. P.: The Habsburg monarchy 1809–1918. A History of the Austrian Empire and Austria-

Hungary. Harper & Row, New York – Evanston 1965. 31

Walker, Mack (Ed.): Metternich’s Europe. Harper & Row, New York – Evanston – London 1968.

32

Siemann, Wolfram: Metternich. Staatsmann zwischen Restauration und Moderne. C. H. Beck, München

2010. 33

Např. Pötsch, Christian: Metternich. Seine Politik und sein Europaverständnis. Studienarbeit,

Philosophische Fakultät, Friedrich-Schiller-Universität Jena, Grin, Jena 2006; Šedivý, Jaroslav: Metternich kontra Napoleon. Volvox Globator, Praha 2005; Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996.

14

rakouské a francouzské aristokracie očima rodiny Metternichových v druhé polovině 19. století34, v centru její pozornosti je ovšem již další generace rodiny Metternichů. Tématem rodu Metternichů, se zvláštním zřetelem na osobu nejvýznamnějšího příslušníka rodu, rakouského státního kancléře Klemense Metternicha, se zabývala řada autorů35. Byla věnována pozornost i archivu tohoto rodu36, uloženému dnes v Národním archivu v Praze, především z pera správce tohoto fondu Jana Kahudy37. Dalším směrem, kterým se ubírá literatura související s tématem této práce, je zhodnocení korespondence jako historického pramene a možnosti jeho využití na poli historického bádání. Pro toto téma již existuje několik zajímavých titulů38, mezi nimiž můžeme nalézt i kvalifikační práce z pera nedávných absolventů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy39. Důležitou odbornou literaturou tematicky velice úzce spjatou s touto prací jsou bezesporu edice korespondence. Z velkého množství kvalitních edic bylo za účelem ukázky

34

Falář, Martin: Svět rakouské a francouzské aristokracie očima rodiny Metternichových v druhé polovině

19. století. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2005. 35

Kadletz-Schöffl, Hedwig: Metternich und die Wissenschaften. Verband der wissenschaftlichen

Gesellschaften Österreichs, Wien 1992; Buben, Milan M.: Metternichové. In: Střední Evropa 9, 1993, č. 31, s. 82–91. 36

Honc, Jaroslav: Metternichové a jejich rodinný archiv. In: Paginae historiae 11. Státní ústřední archiv

v Praze 2003, s. 193–219. 37

Kahuda, Jan: Z dějin rodinného archivu Metternichů. In: Budil, Ivo – Šedivý, Miroslav (eds.): Metternich

& jeho doba. Sborník příspěvků z konference uskutečněné v Plzni ve dnech 23. a 24. dubna 2009. 1. vyd., Západočeská univerzita, Plzeň 2009; Hoffmannová, Jaroslava – Kahuda, Jan: Rodinný archiv Metternichů. Plasy, RAM, 1209–1935. In: Státní ústřední archiv v Praze: Průvodce po archivních fondech a sbírkách. 1. díl, 3. sv., Praha: Odbor archivní správy MV, 2005. Popis č. 183, s. 270–277; Kahuda, Jan: Kancléř Metternich a Plasy ve světle soudobých dokumentů. Plasy 2009. 38

Lenderová, Milena – Kubeš, Jiří (eds.): Osobní deník a korespondence – snaha o prezentaci, autoflexi nebo

(proto)literární vyjádření? Sborníček příspěvků z 3. adventního kulatého stolu, který se konal na půdě Katedry historických věd FHS Univerzity Pardubice dne 11. prosince 2003. Univerzita Pardubice, Pardubice 2004; Baggerman, Arianne – Dekker, Rudolf – Mascuch, Michael (Eds.): Controlling time and shaping the self. Developments in autobiographical writing since the sixteenth century. Brill, Leiden 2011; Blaak, Jeroen: Literacy in everyday life. Reading and writing in early modern Dutch diaries. Brill, Leiden 2009. 39

Charvátová, Eliška: František Kaván v pramenech Památníku národního písemnictví a Archivu Národní

galerie. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011; Měřička, Matěj: Alžběta Alexandra Clary-Aldringen v zrcadle své korespondence. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2010; Havlan, Josef: August a Tereza Sedláčkovi. Edice korespondence. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2007.

15

a srovnání vybráno několik zajímavých publikací, které různými přístupy zhodnocují korespondenci významných osob a zařazují je do širšího historického i pramenovědného kontextu.40

40

Ullrich, Maria (ed.): Bon jour, mon Amie. Milostné dopisy knížete Metternicha a kněžny Zaháňské. Bonus

A, Brno 1997; Pavlíková, Děvana (ed.): Má drahá, hříšná lásko. Dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi. 1814–1815. ARSCI, Praha 2010; Pokorná, Magdalena – Koudelková, Kateřina – Malá, Marie a kol. (eds.): Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše... Vzájemná korespondence Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka z let 1858–1862. Academia – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008; Kořalka, Jiří (Hg.): Briefe an Therese. Korrespondenz von František Palacký mit seiner Braut und später Frau aus den Jahren 1826–1860. Thelem, Dresden 2003; Hájková, Dagmar – Šedivý, Ivan (eds.): Korespondence T. G. Masaryk – Edvard Beneš. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2004–2013; Brádlerová, Daniela – Hálek, Jan (eds.): Drahý pane kancléři–. Vzájemná korespondence Milady Paulové a Přemysla Šámala. Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha 2011–2012; Fišer, Zdeněk (ed.): Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Sv. I, Listy Palackému. Okresní muzeum Vysoké Mýto, Vysoké Mýto 2002; Borovský, Tomáš – Lach, Jiří (eds.): Josef Šusta a František Hrubý ve vzájemné korespondenci. Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, Brno 2006.

16

3. Dějiny fondu Rodinného archivu Metternichů Základ rodinného archivu Metternichů byl tvořen postupem doby, kdy byly dohromady sdružovány listiny a významné písemnosti vážící se k rodu Metternichů, uložené v rodovém domě v Koblenci. Za doby kancléřova otce Franze Georga bylo z různorodé masy neutříděných písemností vyčleněno více než 1800 listin41 dokládajících vlastnictví různých majetků, ať již v současnosti držených, nebo v minulosti prodaných či zabraných. Této role se ujal tehdejší ředitel koblencké kanceláře Franze Georga Ludwig Gaisser, který měl patřičné jazykové, paleografické i historické znalosti. V letech 1780–1791 listiny vyčlenil z množství ostatních písemností za staletí nashromážděných, rozdělil je na listiny týkající se majetků a na ostatní, dále je rozčlenil podle rodů, se kterými byli Metternichové spřízněni, doplnil je výstižnými regesty a vytvořil katalogy. Tímto způsobem zpracoval i veškerá akta, která rozčlenil podle věcných skupin – podle typů (svatební smlouvy, testamenty atp.) nebo podle majetkových celků či konkrétních míst (Sporkenburg, dvůr Disterhaid atp.). Gaisser celý archiv uložil podle těchto kritérií do více než tří set archivních krabic, které v tomto stavu v roce 1794 přečkaly spěšné stěhování z Koblence do Bambergu před francouzskými vojsky, následně v roce 1798 do Ochsenhausenu a později postupně do Plas. Po Gaisserově smrti v roce 1793 a umístění archivu z provizorních prostor v Bambergu do Ochsenhausenu v roce 1798 se o archiv staral archivář z povolání Franz Xaverius Streitenberger. Z důvodů finanční tísně však byla v roce 1811 ochsenhausenská kancelář včetně archivu zrušena, personál propuštěn a archiv přestěhován do Vídně, kde byl uložen ve stísněných a nepříliš vyhovujících podmínkách. Po roce 1818, kdy zemřel Franz Georg, byla jeho pozůstalost rozdělena na pět tematických celků a uložena do krabic po bok podstatně propracovanějšího staršího archivu Gaisserova. Později k nim přibyly úřední spisy direktoria vestfálských hrabat, které byly odvezeny v roce 1794 před francouzskými vojsky, a osobní archiv Leopoldiny Kounicové, matky Eleonory, Metternichovy manželky. Z prostorových důvodů byly různé části archivu, včetně osobního archivu Franze Georga, postupně stěhovány na zámek v Plasích, zakoupený v roce 1826, až zde byly

41

Pokud není uvedeno jinak, podrobnosti k této kapitole viz Honc, Jaroslav: Metternichové a jejich rodinný

archiv. Paginae historiae, 11, 2003, s. 193–219.

17

nakonec uloženy téměř všechny fondy, kromě např. soukromého archivu kancléře Metternicha. Jeho syn Richard se po odchodu z diplomatických služeb v roce 1870 rozhodl pro vydání otcova tajného archivu, který sliboval rozkrýt zákulisí rakouské zahraniční politiky z let 1799–1859. Uspořádání tohoto fondu se ujal Alphons Klinkowström, který kancléřovy písemnosti rozdělil podle tematických skupin, a to do oddílu politické a diplomatické korespondence, dále úředních rukopisů a spisů a skupiny rodinné korespondence. Tatiana a Paul-Alfons Metternichovi42 usilovali před druhou světovou válkou o převoz rodinného archivu do vídeňského Státního archivu43, což ovšem bylo z Prahy zakázáno. Nakonec plaský archiv přečkal druhou světovou válku zazděný ve sklepě, kam byl těsně před ní tajně nastěhován. Po jejím skončení si jeden z místních vzpomněl, že viděl do sklepení plaského pivovaru tajně nosit krabice, načež byl sklep v domnění, že se zde nachází poklad, otevřen a tím byl nalezen metternichovský rodinný archiv44. Ten přešel ještě v roce 1945 do péče Státního archivu zemědělského v Plzni, kam místně spadal, ovšem v roce 1953 byl z důvodu velké návštěvnosti fondu jak badateli domácími, tak i zahraničními převezen do centrály Ústředního zemědělsko-lesnického archivu sídlící v budově ministerstva zemědělství. Následně se v roce 1956 tento archiv stal součástí nově vzniklého Státního ústředního archivu v Praze, jehož název byl roku 2005 změněn na Národní archiv, kde se fond pod názvem Rodinný archiv Metternichů nachází dodnes. Inventarizaci většiny fondu uskutečnil na základě Geisslerova členění45 v letech 1959–1969 Antonín Haas (základní majetkové listiny 1209–1799, osobní archiv Klemense Metternicha, osobní archiv Richarda Metternicha) a v letech 1967–1979 Jaroslav Honc (zbylé listiny a akta a osobní archiv Franze Georga). Honc započal reorganizaci části „Starý archiv“ podle vlastní metody založené na vytvoření souborů osobních pozůstalostí členů rodu. Tento způsob uspořádání se však ukázal již v průběhu zpracovávání jako velmi obtížný až nereálný, a proto byly tyto pořádací práce přerušeny. V polovině osmdesátých let 20. století byly tyto práce opět obnoveny, ovšem Jaroslava Hoffmannová, která je začala

42

Pro více podrobností k těmto osobám viz níže, s. 74–75.

43

Metternich, Tatiana (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829, 14.

bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990, s. 10. 44

Tamtéž, s. 10–11.

45

Kahuda, Jan: Z dějin rodinného archivu Metternichů. In: Budil, Ivo – Šedivý, Miroslav (eds.): Metternich

& jeho doba. Sborník příspěvků z konference uskutečněné v Plzni ve dnech 23. a 24. dubna 2009. 1. vyd., Západočeská univerzita, Plzeň 2009, s. 125–129.

18

provádět, se vrátila k původní struktuře Starého archivu a k obnovení jeho signatur. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi zdlouhavý proces, tyto práce pokračují až do současnosti a jsou průběžně vydávány archivní pomůcky k různým částem fondu.

19

4. Stručný přehled dějin rodu Metternichů Je známo, že Metternichové patřili od poloviny 16. století k velmi vlivné a majetné porýnské šlechtě, v jejímž rodokmenu je možné objevit trevírského i mohučského arcibiskupa46. V roce 1547 se představitel nejsilnější větve rodu Metternichů, Hans Metternich-Vettelhoven47, oženil se sestrou pozdějšího trevírského arcibiskupa a kurfiřta Johanna VI.48 Katharinou von der Leyen49, což předznamenalo pozdější rozmach rodu, co se týče majetku i významu rodu Metternichů, jemuž výrazně napomohl s rodinou spřízněný arcibiskup trevírský.

46

K podrobnějšímu představení rodokmenu rodu Metternichů viz např. Pokorná, Tereza: Metternichové aneb

Klemens Václav Lothar Metternich se žení. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012, s. 22–38. 47

Hans von Metternich-Vettelhoven (podle Bubna * 1519 – † 1588, podle Honce * 1505 – † 1562, podle

Broemsera † 1562. Ostatní prameny se kloní k Broemserovi a datum narození určují buď jako nejasné, nebo ho kladou do roku 1500). První manželka Anna von Schnellenberg, druhá žena Katharina von Deinsberg, třetí žena Katharina von der Leyen. Buben, Milan M.: Metternichové. Střední Evropa, 9, 1993, č. 31, s. 82–91; Honc, Jaroslav: Metternichové a jejich rodinný archiv. Paginae historiae, 11, 2003, s. 193–219; Broemser, Ferdinand: Zur Geschichte der Familien Metternich mit den drei Muscheln und mit dem Löwenwappen bis um das Jahr 1700. Andernach 1988, s. 48–57. Údaje o životních datech zmíněných osob pocházejí z práce Pokorná: cit. d. a z www.almanachdegotha.org/id86.html. Jména osob, u kterých v českém jazykovém prostředí nebyl vytvořen úzus překladu, jsou ponechávána v originální podobě. Osobnosti, které mají v českojazyčných textech běžně užívané české ekvivalenty (Klemens, Vilemína Zaháňská atp.), jsou uváděny v této formě, v poznámce pod čarou však v původním znění. Jména, jejichž počeštění by znělo nepřirozeně, ale jejichž originální podoba by se neslučovala s plynulým a jednoduchým čtením textu, jsou upravena v minimální míře, tzn. jsou k nim připojovány české koncovky s ohledem na skloňování (z Antoinette – Antoinetta, z Léontine – Leontina atp.). 48

Johann VI. (* okolo 1510 – † 10. 2. 1567), trevírský arcibiskup a kurfiřt (1556–1567).

49

Katharina von der Leyen zu Saffig, později Katharina Quadt von Landskron (* 1520 – † 1579), první

manžel Damian Quadt von Landskron, druhý manžel Hans von Metternich-Vettelhoven. Dcera předního kolínského arcibiskupského úředníka Bartholomäa von der Leyen (* asi 1510 – † 21. 8. 1539) a Kathariny von Palant. Sestra trevírského arcibiskupa Johanna VI. a matka syna z prvního manželství Wilhelma Quadta von Landskron, trevírského biskupa-suffragána. Honc: cit. d.

20

Za života Hansova syna Hanse Dietricha50 došlo k dalšímu ekonomickému i společenskému vzestupu rodu, když se Hansovi Dietrichovi podařilo rozšířit rodové statky o majetky pokrevně spřízněných rodů51. Jeho bratr Lothar I.52 se stal jako trevírský arcibiskup a kurfiřt do té doby nejváženějším a nejslavnějším představitelem rodu Metternichů. Díky svému postavení se mu podařilo zajistit pro své příbuzné výnosné prebendy a rozšířit rodový majetek. Byl velmi vzdělaným, sečtělým a zcestovalým intelektuálem – pozůstatek jeho knihovny se dodnes nachází na zámku v Kynžvartu. Dědicovi Hanse Dietricha, Wilhelmovi53, se v roce 1636 podařilo po tvrdém boji prosadit nárok na dědictví rodu Winneburgů54, o které rod v roce 1654 rozšířil svůj predikát na „von Metternich-Winneburg zu Beilstein“55. Nabytím těchto majetků se z rodu Metternichů stal jeden z nejbohatších a nejvlivnějších šlechtických rodů v prostoru dnešního Německa. V roce 1630 získalo všech pět synovců arcibiskupa Lothara I., tedy Wilhelm II., Lothar II.56, Johann Reinhard, Karl a Emmerich, český inkolát, který byl potvrzen majestátem v roce 1646, ve kterém byli všichni bratři zároveň povýšeni do panského stavu českého království. Roku 1635 rod Metternichů dále postoupil

50

Hans Dietrich von Metternich-Vettelhoven (podle Honce * 1555 – † 1602, podle Bubna * 1553 – † 1620),

manželka Anna Frey von Dern. Kneschke a Buben ho nazývají Johannem Dietrichem. Honc: cit. d.; Buben: cit. d., Kneschke, Ernst Heinrich: Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexikon. 6. díl, Loewenthal–Osorovski, Leipzig 1865. 51

Honc: cit. d., s. 196.

52

Lothar I. (* 31. 8. 1551 – † 28. 8 1623), trevírský arcibiskup a kurfiřt (1599–1623), nejznámější předek

státníka Klemense Metternicha, který po něm také dostal jméno. 53

Wilhelm, svobodný pán von Metternich-Winneburg und Beilstein (zmíněn k roku 1652), manželka Anna

Ursula von Hattstein, druhá manželka Anna Eleonora Brömser von Rüdesheim (zmíněna ve svém testamentu z roku 1658). 54

Podle Honce, Honc: cit. d., s. 196; Buben uvádí jako aktéra těchto událostí arcibiskupa Lothara a jako dobu

jejich průběhu rok 1616. Buben: cit. d., s. 82. 55

Buben: cit. d., s. 82. O panství Vettelhoven (a v důsledku i o tuto část rodového jména) přišel rod

Metternichů v první polovině 17. století, kdy se Vettelhoven stal věnem vnučky Bernharda, nejstaršího syna Hanse von Metternich-Vettelhoven, jehož synem Edmundem II. vymřela tato vettelhovenská větev po meči. Rod dále pokračoval Bernhardovým bratrem Hansem Dietrichem a jeho synem Wilhelmem II., kterému se podařilo získat panství Winneburg a následně i predikát „von Metternich-Winneburg zu Beilstein“. Pro více informací viz níže, též viz Pokorná, cit. d., s. 14 a 27–29, a Příloha č. 1 – Rodokmen rodu Metternichů, s. 136–137. 56

Data narození a úmrtí některých osob se nepodařilo dohledat.

21

ve šlechtické hierarchii, když byli jeho představitelé povýšeni do stavu říšských svobodných pánů a byl jim polepšen rodový erb57. Roku 1679 byli zásluhou mohučského arcibiskupa Karla Heinricha58 povýšeni synové Wilhelma II., konkrétně sám Karl Heinrich, Philipp Emmerich59, dcery Anna Margareta a Anna Magdalena a synovec Dietrich Adolf60 do stavu říšských hrabat. V roce 1682 jim byl potvrzen titul hrabat i pro české království.61 Následující období, trvající v podstatě až do přelomu 18. a 19. století, nebylo pro rod Metternichů zdaleka tak příznivé a odehrávalo se spíše ve znamení úpadku rodu. Na vině byla v první řadě okupace Porýní francouzskými vojsky krále Ludvíka XIV. To zapříčinilo ztrátu veškerých německých majetků rodu Metternichů a jejich nucený ústup na zbylé statky v Čechách, na panství Kynžvart a Kynšperk, což mělo za důsledek kromě finančních a ekonomických ztrát i pozbytí výsadního rodového postavení v rámci německé šlechty. I zde se však Metternichové rychle etablovali, pomocí sňatkové politiky se spříznili s českou šlechtou62 a vybudovali v Kynžvartu moderní jednopatrový barokní zámek63. Další, téměř fatální vlna úpadku přišla na přelomu 17. a 18. století, kdy na Franze Ferdinanda64, syna Philippa Emmericha, dolehla tíživá finanční situace zapříčiněná zdevastovanými majetky v Porýní a enormními nároky různých členů rodiny na finanční zabezpečení, které se týkalo bratrů, dcer na vyvěnění i vdov na apanáže. Situaci nepomohla

57

O polepšeném erbu podrobně pojednává Buben: cit. d., s. 83.

58

Karl Heinrich von Metternich-Winneburg (* 15. 7. 1622 – † 26. 9. 1679), vyslanec trevírského arcibiskupa

v Řezně, rektor mohučské univerzity (1664–1666), mohučský arcibiskup (9. 1. 1679 – 26. 9. 1679), wormský biskup (30. 1. 1679 – 26. 9. 1679). 59

Philipp Emmerich von Metternich-Winneburg (asi * 1625 – † 1698), arcikomoří mohučského kláštera,

purkrabí chebský, c. k. polní zbrojmistr, tajný rada trevírský etc., první manželka Maria Elisabeth Magdalene Waldbott, svobodná paní von Bassenheim, druhá manželka Anna Theresia Zucker von Tamfeld. 60

Syn Lothara II.

61

Honc: cit. d., s. 197.

62

Za všechny jmenujme nejdůležitější příklad sňatku Philippa Emmericha s Annou Theresií von Tamfeld,

vdovou po Kašparovi Zdeňkovi Kaplíři ze Sulevic (* 1611 – † 6. 10. 1686), který vlastnil panství sousedící s metternichovskými. 63

Zámek se nacházel na místě bývalé pravděpodobně renesanční tvrze, o jeho stavbu se zasloužil Philipp

Emmerich. Buben: cit. d., s. 84. 64

Franz Ferdinand Metternich-Winneburg (* 1653 – † 14. 6. 1719), podle Bubna mohučský dědičný komoří,

podle Kneschkeho trevírský tajný rada; manželka Juliana Eleanore hraběnka von Leiningen-Westerburg (* 14. 12. 1667 – † prosinec 1742). Buben: cit. d., s. 84; Kneschke: cit. d., s. 260.

22

zlepšit ani přeměna rodinných metternichovských statků na fideikomis65 a nezjednodušil ji ani sňatek Franze Ferdinanda s evangeličkou Eleanorou Julianou von LeiningenWesterburg66 uskutečněný roku 1683. V následujících desetiletích se úpadek rodu ještě prohloubil, když byl Dietrich Philipp Adolph67, syn Franze Ferdinanda, donucen kvůli potřebě krytí nároků svých příbuzných, např. bratra Emmericha, zadlužit porýnské statky, a v roce 1726 dokonce prodat velkostatek Kynšperk. Na zadlužený majetek byla pro zajištění splácení dluhů uvalena nucená správa, a tak Philipp Adolph zanechal svému synu Johannu Hugovi Franzovi68 po své smrti roku 1739 rodinné panství ve velmi neutěšeném stavu. Johann Hugo se pokoušel učinit zvrat ve finančních záležitostech rodového majetku, leč bezúspěšně. V roce 1745 se oženil s Klarou Luise Elisabeth von Kesselstadt69, která však zemřela krátce po porodu syna Franze Georga70. Ovdovělý Johann Hugo se v roce 1647 oženil s Marií Theresií von Hohenbruch71, s níž měl další dva syny, kteří však zemřeli v letech 1752 a 1753, krátce po smrti jejich otce Johanna Huga v roce 1750. Rozpadající se metternichovské panství tak připadlo teprve sedmiletému nejstaršímu synovi z prvního manželství Franzi Georgovi, kterého se ujal jeho strýc a bratr Johanna Huga72,

mohučský

kanovník

Franz

Ludwig,

jako

jeho

poručník

a

správce

metternichovského majetku nezletilého Franze Georga, a to i přesto, že naživu byla chlapcova nevlastní matka, Marie Theresie von Hohenbruch.

65

Buben uvádí jako tvůrce kynžvartského fideikomisu Phillipa Emmericha. Buben: cit. d.

66

Eleanore Juliana či Juliana Eleanore, hraběnka von Leiningen-Westerburg († 14. 12. 1642 podle Bubna).

Buben: cit. d. 67

Dietrich Philipp Adolph von Metternich-Winneburg (* 1686 – † 20. 12. 1739 / 19. 12. 1738) (podle Bubna

Phillip – Philipp na geneall.net a u Kneschkeho), tajný rada trevírský a vrchní maršál; manželka Maria Franziska svobodná paní Schenk von Smidburg († 23. 11. 1722). Buben: cit. d., Kneschke: cit. d. 68

Johann Hugo Franz von Metternich-Winneburg (* 28. 9. 1710 – † 24. 5. 1750), tajný rada mohučský

a trevírský, vrchní úředník v Cochemu; první manželka, Klara Luise Elisabeth von Kesselstadt (* 18. 11. 1726 – † 26. 5. 1746), druhá manželka Maria Theresia von Hohenbruch (* 7. 3. 1728 – † 11. 8. 1800). 69

Klara Luise Elisabeth, svobodná paní von Kesselstadt (* 18. 11. 1726 – † 26. 5. 1746).

70

Franz Georg Karl Josef Johann Nepomuk Willibald von Metternich-Winneburg-Beilstein (* 9. 3. 1746 –

† 11. 8. 1818), dědičný komoří mohučský, c. k. tajný rada, ředitel katolické části vestfálského hraběcího kolegia. Otec rakouského státního kancléře Klemense Metternicha. 71

Maria Theresia, hraběnka von Hohenbruch (křtěna 7. 3. 1728 – † 11. 8. 1800).

72

Podle Honce; Buben určuje jako opatrovníka malého Franze Georga jeho prastrýce Emmericha Karla.

Honc: cit. d., s. 198; Buben: cit. d.

23

Franz Georg, který se stal v roce 1769 dědičným komořím a tajným radou trevírského arcibiskupa Klemense Václava Saského73, působil v letech 1768–1773 v diplomatických službách trevírského arcibiskupa na vídeňském dvoře, následně vstoupil do služeb císaře a jako rakouský vyslanec působil na kurfiřtských dvorech v Trevíru a později v Mohuči a v Kolíně. V letech 1771–1774 zastával post rakouského velvyslance v Bruselu, kde měl za cíl ubránit Belgii pro Rakousko před rozpínavostí Francie, což vzhledem k okolnostem nedošlo naplnění. V roce 1792 mu byl za věrné služby udělen Řád zlatého rouna. Po obsazení levého břehu Rýna francouzskou armádou v roce 1794, kde se nacházely i veškeré německé majetky rodu Metternichů, byla rodina nucena již podruhé opustit své statky a přesídlit do Čech na Kynžvart. Po několika měsících se však přesunuli do Vídně za vidinou lepší možnosti uplatnění, protože se tam Franzi Georgovi podařilo získat post plnomocného ministra státní rady a zároveň funkci ředitele katolické části hraběcího stavu Dolnorýnska. V letech 1791 a 1798 Franz Georg působil jako zplnomocněný ministr a vládní komisař v Lutychu a v Rostocku74. V období let 1797–1799 se již spolu se svým synem Klemensem účastnil kongresu v Rastattu, kde hájil nároky německé šlechty na kompenzaci majetků zabraných francouzskou republikou. Jako odškodnění za zabavená panství získali Metternichové roku 1803 sekularizované benediktinské opatství Ochsenhausen

v horním

Švábsku. Zároveň

bylo panství

Ochsenhausen majestátem z 30. června 1803 povýšeno na říšské knížectví a Franz Georg byl nobilitován do knížecího stavu. Titul však nebyl dědičný, a proto jeho děti zůstaly, alespoň prozatím, hrabaty. Franz Georg se dne 7. ledna 1771 oženil s Marií Beatrix von Kageneck75, hraběnkou ze starého rodu z Freiburgu v Breisgau76, jejíž věno nebylo nijak závratné. Hlavním důvodem tohoto sňatku nebyly mocenské, majetkové ani finanční záměry jeho rodiny či rodiny jeho nastávající manželky, či snad dokonce náklonnost nebo láska snoubenců, ale přání císařovny Marie Terezie, která byla známá svou zálibou ve vybírání ženichů pro své dvorní dámy, mezi něž patřila i šestnáctiletá Maria Beatrix. Mladý Metternich se zachoval dle očekávání a na doporučení císařovny vstoupil do manželství, 73

Klemens Václav Saský (* 1678 – † 1803), arcibiskup a kurfiřt trevírský.

74

Buben: cit. d.

75

Maria Beatrix Antonia hraběnka von Kageneck (Honc uvádí baronka) (* 1755 – † 23. 11. 1828), manžel

Franz Georg von Mettenrich-Winneburg. Honc: cit. d. 76

Breisgau je oblast v severozápadní části Bádenska-Württemberska, jejímž hlavním městem je Freiburg.

24

které se ukázalo jako spokojené a fungující a manželé jako osobnosti dobře se k sobě hodící. Z tohoto manželství vzešly čtyři děti, nejstarší a jediná dcera Paulina 77 a synové Klemens78, Josef79 a Friedrich80. V době Klemensova narození byl jeho otec Franz Georg vysoký, statný, sebevědomý sedmadvacetiletý muž, který čerstvě působil jako císařský vyslanec na kurfiřtském dvoře Klemense Václava Saského v Trevíru a jehož kariéra slibovala nadějnou budoucnost. Prý nepřekypoval duchaplností a bystrým intelektem a byl spíše průměrným diplomatem81, ovšem své povinnosti plnil svědomitě a výborně ovládal pohyb ve svém nejpřirozenějším prostředí, tedy v salonech, které vedly významné dámy tehdejší společnosti, s nimiž si jako dokonalý kavalír velmi rozuměl. Jeho choť Maria Beatrix byla na rozdíl od svého manžela velmi energická dáma, která brzy po sňatku převzala vedení nové domácnosti a začala rozhodovat o všech běžných záležitostech. Pro pohodlného Franze Georga tento ústupek jistě nebyl příliš bolestný. Hraběnka Metternichová se realizovala nejenom ve vedení domu a salonu, ale i ve snahách opatřovat manželovi (a později i synu Klemensovi) výhodnější pozice v diplomatické sféře (a synovi též výhodnou partii). Pravděpodobně na její popud přešel Franz Georg do služeb císařství a začal působit jako vyslanec v Trevíru. Hraběnka byla velice inteligentní, bystrá a ctižádostivá a ráda svých schopností využívala k tomu, aby drobnou manipulací a intrikami v salonech dosáhla svého. Mezi její velké úspěchy můžeme bezpochyby zařadit sňatek jejího syna Klemense s jedinou dědičkou a pokračovatelkou velmi váženého rodu Kouniců. Toto spojení se podařilo prosadit navzdory nevelkým šancím rodiny stojící v pozici zchudlé šlechty přišlé do Vídně po anektování většiny jejích majetků francouzskými vojsky. Díky tomu společenské postavení rodiny Metternichů významně stouplo82. 77

Pauline Kunigunde Walburga von Metternich-Winneburg (* 29. 11. 1771 – † 23. 6. 1855), manžel

Ferdinand vévoda Württemberský (* 22. 10. 1763 – † 20. 1. 1834). 78

Clemens Wenzel (Wenzeslaus) Lothar Nepomuk Metternich-Winneburg, v této podobě je jméno uváděno

v dobových pramenech. V českých odborných textech je však zvykem toto jméno převádět do české podoby, proto v textu uvádím počeštěnou podobu tohoto i dalších obecně známých jmen zahraničních osobností (např. Kateřina Vilemína Zaháňská). 79

Joseph Lothar Clemens Metternich-Winneburg (* 14. 11. 1774 – † 9. 12. 1830), manželka Julianne

Franziska Sulkowska (* 5. 3. 1776 – † 18. 4. 1839), bezdětný. 80

Friedrich Ludwig von Metternich-Winneburg-Beilstein (* 14. 1. 1777 – † 2. 3. 1778).

81

Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996, s. 7–8.

82

K manželství Klemense Metternicha viz následující kapitolu.

25

5. Bližší pohled do rodiny Franze Georga Aby bylo možné vykreslit osobnost Viktora Metternicha, je nejprve nutno nastínit prostředí, které tohoto mladého šlechtice nejvíce ovlivňovalo a formovalo, v němž vyrostl a strávil v něm většinu času svého života – tedy Viktorovu rodinu a jeho rodinné zázemí. Pro vytvoření alespoň základního srovnání je zapotřebí seznámit se podrobněji i s rodinou, v níž vyrůstal jeho otec Klemens, aby bylo možné na tomto základě vyvodit důsledky o formování rodiny, kterou založil Klemens Metternich. S ohledem na orientaci v ne zcela průhledné rodinné situaci Metternichů budou následující dvě kapitoly pojaty z pohledu Klemense Metternicha jako ústřední postavy, na niž bude zaměřena pozornost z úhlu pohledu jeho pozice v rodině, ze které vzešel, a následně z pohledu osoby, která je v podstatě jediným pevným bodem v rámci rodiny, již vytvořil, která je příbuzná se všemi jejími příslušníky, o niž se opíral celý život rodiny a na jejímž základě je nejlépe možné popsat vývoj této rodiny. Z ní se zaměříme především na období jeho „první rodiny“83, které Klemens strávil se svou první ženou Eleonorou a později v podstatě i se svou druhou ženou Antoinettou84.

83

Vymezení pojmů „první rodina“ a „druhá rodina“ je pouze ilustrační a bylo zvoleno z důvodu vytvoření

přehledného oddělení dvou etap v soukromém životě Klemense Metternicha. „První rodinou“ je myšleno období let 1795–1825, resp. 1829, které Metternich strávil v manželství s Eleonorou Kounicovou společně s jejich dětmi, a v podstatě následně i se svou druhou ženou Antoinettou Leykamovou, která převzala chod domácnosti i celé rodiny téměř v nenarušené podobě, v jaké ho vedla Eleonora, včetně výchovy dvou dcer, jediných přeživších ze sedmi Eleonořiných dětí. „Druhou rodinou“ je myšleno období Metternichova třetího manželství s Melanií Zichyovou, v kteréžto rodině kromě samotného Klemense již figurovaly odlišné osoby než v případě „rodiny první“ – obě dcery pobývaly v otcovském domě pouze několik let po třetím otcově sňatku, ovšem Melanie Klemensovi porodila čtyři další děti. I styl vedení domácnosti a salonu pojala Melanie poněkud odlišně – jedná se tedy vlastně již o novou rodinu s jinými rodinnými příslušníky, nehledě na to, že se s prožitými léty změnil také samotný Klemens a jeho způsob života, kdy jako rakouský státní kancléř již necestoval v takové míře a netrávil tolik času mimo svou rodinu jako v dřívějších dobách, kdy to vyžadovalo jeho politické postavení. Tato práce se bude zabývat „rodinou první“, a to ze zřejmého důvodu – jejím těžištěm je osoba Klemensova nejstaršího syna Viktora Metternicha, který celý svůj život prožil v rámci „první rodiny“ a který s rodinou „druhou“ nemá kromě osoby jeho otce vlastně příliš společného. Její pozdější nastínění tedy bude pouze ilustrační a doplňující celkový obraz rodiny Metternichů. 84

Maria Antoniette, svobodná paní von Leykam, od 7. 10. 1827 hraběnka von Beilstein (* 15. 8. 1806 –

† 17. 1. 1829), druhá manželka Klemense Metternicha. Siemann uvádí tato data (* 10. 8. 1806 – † 12. 1. 1829), Siemann, Wolfram: Metternich. Staatsmann zwischen Restauration und Moderne. C. H. Beck,

26

Vzhledem k naprostému nedostatku informací týkajících se fungování rodiny, ze které pocházel Klemens Metternich, a vzájemných vztahů jejích jednotlivých členů, není bohužel v situaci současného stavu bádání možné provést podrobné a komplexní srovnání rodiny, ve které Klemens Metternich vyrostl, a rodiny, kterou sám založil. Přesto je ale možné o rodině, ve které strávil dětství, sdělit alespoň základní informace. Jak již bylo řečeno, ačkoli Franz Georg a Maria Beatrix uzavřeli sňatek z rozumu na doporučení Marie Terezie, manželství se ukázalo jako spokojené a vyvážené. Rodina se usadila v Koblenci, v domě na náměstí Münzplatz, který nechal postavit trevírský arcibiskup Lothar I. V tomto domě se také 15. května 1773 narodil jako jejich druhé dítě Klemens, který získal své třetí jméno po tomto svém nejváženějším a nejvýznamnějším předkovi. Za svá první dvě jména vděčil trevírskému arcibiskupovi Klemensi Václavu Saskému85, svému kmotrovi, v jehož službách byl Franz Georg v té době zaměstnán. Ten ovšem ještě v témže roce přešel do císařských služeb na post vyslance na kurfiřtském dvoře v Trevíru, pro který dříve sloužil. V dalších letech se za stejným posláním přesunul na arcibiskupský dvůr v Mohuči a Kolíně nad Rýnem. Jeho rodina, čítající kromě manželky dceru Paulinu a dva syny, Klemense a Josefa, se stěhovala s ním. Děti byly vychovávány v prostředí silné katolické víry, kterou se v nich jejich rodiče i vychovatelé snažili pěstovat už od jejich raného dětství. Tato přemíra usilovné demonstrace víry v Boha však měla na Klemense spíše opačný vliv, vyznačující se chladnějším vztahem k víře86. Jeho domácí učitel Johann Friedrich Simon87 však chlapci pomohl s utříděním složitých myšlenek, díky čemuž Klemens neztratil důvěru v Boha úplně a naopak ji získal v Simona. Když oba synové povyrostli, začali rodiče uvažovat o volbě té pravé univerzity, na které by bratři zdokonalili své schopnosti, vybrousili vědomosti a připravili se na svou profesní dráhu. Nakonec zvítězila univerzita ve Štrasburku, a to ze dvou důvodů. Jak bylo zakořeněným zvykem porýnské šlechty, mladší synové obvykle nastupovali na církevní dráhu, což bylo původně předurčeno i mladšímu, tehdy čtrnáctiletému Josefovi. Štrasburská univerzita nabízela dvouleté studium, tzv. biennium, které bylo uznávané

München 2010, s. 123. Jméno Antoinette je ponecháno ve francouzské podobě, v jaké se bylo používáno ve francouzském i německém projevu a z tohoto důvodu tedy není překládáno do češtiny. 85

Viz poznámka 159.

86

Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. Sv. I, Fr. Bruckmann, München

1925, s. 65. 87

Johann Friedrich Simon († 26. 11. 1814 ?).

27

mohučským

arcibiskupstvím

jako

vhodný

základ

pro

duchovenstvo

působící

v arcibiskupství. Josef byl totiž zásluhou otcovy péče od roku 1783 zajištěn díky jedné z prebend (Domizellarpräbende) mohučské kapituly, stejně jako Klemens od roku 1782, vyhrazených pro příslušníky nemajetné šlechty, kteří se mohli prokázat šestnácti urozenými předky88. Klemens však byl už od počátku svých studií předurčen k diplomatické kariéře, pro kterou byla štrasburská univerzita vhodným výchozím bodem. Patnáctiletý Klemens zde začal navštěvovat přednášky oblíbeného pedagoga Christopha Wilhelma Kocha89, který zde vedl mezinárodně uznávanou diplomatickou školu. Kromě Metternicha ji navštěvovaly i další pozdější osobnosti evropského diplomatického světa, jako například Charles Maurice Talleyrand90 či Benjamin Constant91. Mladé bratry Metternichovy do Štrasburku následoval i jejich domácí učitel Johann Friedrich Simon, který rodiče pravidelně písemně informoval o studijních pokrocích obou chlapců i o jejich morálním vývoji a společenském chování.92 Chlapci měli pevně stanovený denní program: dopoledne do dvanácti hodin navštěvovali přednášky a pracovali s hofmistry, ve dvě hodiny odpoledne je čekal kurz přírodních věd a po něm kurz experimentální fyziky, ve tři hodiny přišla na řadu hodina hry na housle a ve čtyři hodiny se Josef účastnil lekcí dějepisu. Oba bratři měli čtvrtky a neděle volné, navíc se jim podařilo vyprosit si na otci předplatné komedií v místním divadle. Všechny výdaje za zábavu i účty za nezbytné útraty museli synové pravidelně posílat rodičům, obvykle v rámci hojné korespondence, kterou si vyměňovali především s matkou a sestrou Paulinou93. Prostřednictvím korespondence mohli rodiče své syny ovlivňovat, co se týče jejich dílčích rozhodnutí, ale mohli jim udílet i rady do života či

88

Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 sv., Fr. Bruckmann, München

1925, s. 67. 89

Christoph Wilhelm von Koch (* 9. 5. 1737 – † 24. 10. 1813), elsaský univerzitní pedagog, politik,

diplomat, spisovatel a knihovník. 90

Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (* 2. 2. 1754 – † 17. 5. 1838), od roku 1806 kníže beneventský,

1807 vévoda de Talleyrand-Périgord, 1815 vévoda de Dino. Opat v Saint-Denis, biskup v Autun. Ministr zahraničí za direktoria, Napoleona i Ludvíka XVIII., zástupce Francie na vídeňském kongresu, za Ludvíka Filipa velvyslanec ve Velké Británii. 91

Henri-Benjamin Constant de Rebecque (* 25. 10. 1767 – † 8. 12. 1830), francouzský politik, politický

filozof a spisovatel, představitel liberalismu. 92

Srbik: cit. d., s. 67 a 705.

93

Tamtéž, s. 67.

28

zasáhnout výchovnou rukou v případě jakékoli nepatřičnosti. Tak vyplísnila matka Maria Beatrix svého syna Klemense, když se k ní doneslo, že se ve společnosti vyjádřil, že upřednostňuje italskou hudbu před francouzskou: „Pokud se nacházíš v Německu, upřednostňuj hudbu německou, ve Francii francouzskou, a všechno půjde dobře.“94 Je pravdou, že až do svého osmnáctého roku Klemens ovládal lépe francouzštinu než svůj rodný jazyk, například s matkou si po celý život vyměňoval dopisy psané zásadně francouzsky. Otec však na něj naléhal, aby se prostřednictvím psaní dopisů naučil ovládat německý jazyk, aby „se úrovní mluveného i písemného projevu povznesl nad prosté davy“95. Není však možné Metternichovi upřít vlastenecké cítění, se kterým se vždy rád vracel na své panství Johannisberg v Porýní. Své dceři Leontině později napsal: „V žilách mi koluje Rýn, cítím to, a proto mě vždy uchvátí pohled na něj.96“ Již v této době byla znát matčina slabost pro tohoto syna, který dokonale plnil představy rodiny, vynikal na univerzitě i ve společnosti a již bylo možné tušit jeho pozdější oslnivou kariéru. Naproti tomu jeho bratr Josef byl povahy spíše flegmatické, učení mu příliš neříkalo a jeho ctižádost se rozhodně nemohla rovnat s Klemensovou. Nebyl proto miláčkem rodiny97. Zato na Klemense pěli rodiče chválu a sestra Paulina se vyjádřila, že má „okouzlující povahu a dobré srdce“98. V průběhu studií zastihla bratry Metternichy ve Štrasburku francouzská revoluce, jejíž místní obdoba především na Klemense velmi silně zapůsobila a na celý život ovlivnila jeho politické názory, především v pohledu na liberalistická hnutí. Dne 21. července 1789, pouhý týden po pádu Bastily, byla dobyta a vydrancována štrasburská radnice „opilou lůzou, která se považovala za lid“99. Nezapomenutelně se mu však vryla do paměti především proměna jeho domácího učitele Simona, který, do té doby hlásající všeobjímající lásku k člověku, se změnil ve fanatického podporovatele revoluce, který si vytyčil za cíl potírat všechny, kteří s ní nesouhlasili – nejprve pouze pomocí pera jako redaktor štrasburského revolučního listu, později osobně jako Robespierrův a Dantonův druh v Paříži. Tento zásadní obrat u člověka, který do té doby hlásal na základech

94

Srbik, cit. d., s. 67.

95

Srbik, cit. d., s. 61.

96

Tamtéž, s. 54.

97

Tamtéž, s. 59–67.

98

Tamtéž, s. 67.

99

Jak podle Herreho později napsal Metternich. Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996, s. 15.

29

humanismu postavenou utopistickou lásku k bližnímu, zanechal v mladém Klemensovi silný dojem, který ho napříště varoval před důvěrou k utopistům a jejich myšlenkám. Vědomí, jak strašných věcí je schopen zfanatizovaný dav a jaká proměna člověka se může odehrát pod tíhou vypjatých emocí a revolučních dějů, Klemense přimělo ke snaze po celý život potlačovat a potírat liberalistická hnutí, která by mohla být nebezpečná světu staré aristokracie, který znal, který měl rád a s jehož koncem by později mohl přijít i jeho vlastní konec. Po vydrancování štrasburské radnice zůstal Klemens na univerzitě ještě další rok, ale na nátlak matky se nakonec rozhodl přejít na univerzitu v Mohuči, kde studoval až do října 1792100. Toto město kurfiřtského arcibiskupského dvora stále odráželo zlatý lesk doby rokoka a bylo zatím stále nezasažené francouzskou revolucí, což Klemensovi vyhovovalo podstatně více než revolučními myšlenkami ovlivněný Štrasburk. Setkal se zde s pedagogem Niklasem Vogtem101, který zastával názor, že aristokracie by měla využít možnosti svého postavení k vyvážení tlaků demokratů a monarchistů, stát mezi nimi a usměrňovat je. Tyto úvahy v podstatě vystihovaly Klemensovy názory a přesvědčení a následně se jimi řídil v podstatě po celý život. Svá studia však i přes bohatou inspiraci nikdy nedokončil. Zato mohučská galantní a elegantní společnost jej ráda přijala mezi sebe jako sympatického, vtipného a pohledného kavalíra. V době102, kdy Klemensův otec působil jako zplnomocněný ministr v Rakouském Nizozemí, se Klemens vydal na čas za ním, aby nasbíral zkušenosti a nasál atmosféru diplomatického prostředí. Uplatnit se mu však podařilo především v bruselských salonech, kde si ho vyhlédl generál Carl Joseph kníže de Ligne103 jako vhodného ženicha pro svou třetí dceru Euphémii104. Jednalo by se o oboustranně výhodnou partii, jelikož rodina de Ligne se řadila mezi přední belgické šlechtické rody a Metternichové v té době stáli na vysokém společenském žebříčku vzhledem k postavení Franze Georga nejprve jako zplnomocněného

ministra

v Rakouském

Nizozemí

a

po

opětovném

vytlačení

francouzských vojsk rakouskou armádou v roce 1793 jako člena obnovené vlády. Rakousko však Belgii neudrželo trvale, a tak nakonec sešlo i z plánovaného sňatku, který

100

Srbik: cit. d., s. 61–62.

101

Niklas (Nikolaus) Vogt (* 6. 12. 1756 – † 19. 5. 1836), konzervativní politický teoretik, přednášející na

univerzitě v Mohuči. 102

Přelom let 1790/1791 – listopad 1792.

103

Carl Joseph kníže de Ligne (* 23. 5. 1735 – † 13. 12. 1814), c. k. polní maršálek a diplomat.

104

Euphémie de Ligne (* 18. 7. 1773 – † 30. 3. 1834), manžel Johann Pálffy.

30

se rázem stal pro obě strany nevýhodným – rod de Ligne přišel o své majetky i výsadní postavení a Metternichové o rok později taktéž, jelikož postupující francouzská armáda v létě 1794 obsadila levý břeh Rýna, kde se nacházela většina metternichovských majetků. Rodina Metternichů proto musela ze svých rodových statků narychlo uprchnout na své jediné zbylé panství, Kynžvart, nacházející se v západních Čechách. Po několika měsících pobytu se však Metternichové rozhodli přestěhovat se do Vídně. Ve službách zdejšího dvora se Franz Georg nacházel až do jara 1793, kdy byl nucen kvůli ústupu Rakouska z Belgie opustit pozici člena vlády Rakouského Nizozemí. Jelikož se ale do Vídně Franz Georg vracel jako neúspěšný diplomat, který v podstatě selhal ve svém úkolu zajistit trvalou příslušnost Belgie k habsburské monarchii, a navíc byl vinou francouzských vojsk připraven o většinu svých majetků, nebyla rodina Metternichů, ve Vídni nová a téměř neznámá, přijata místní urozenou společností příliš příznivě. Maria Beatrix se rozhodla použít vlastních prostředků, tedy drobné manipulace a salonních intrik, aby rodině zajistila lepší postavení. Oprášila svá stará přátelství ještě z doby, kdy byla dvorní dámou Marie Terezie, například s Eleonorou Liechtensteinovou105, zvanou „Karlin“, která udávala tón vídeňské společnosti a byla spřízněná s rodinou velkého kancléře Kounice106. V oblasti politického působení totiž nebyla vysoká naděje na úspěch, jelikož ministr zahraničí Thugut107, který ovlivňoval obsazení diplomatických služeb, Metternichům nebyl příliš nakloněn. Jako vhodný prostředek pro postup v hierarchii vídeňské společnosti Maria Beatrix zvolila sňatkovou politiku. Zacílila do řad svých přítelkyň,

konkrétně 108

Kounicovou

se

zaměřila

na

neteř

Karlin

Liechtensteinové,

Eleonoru

, dědičku veškerých majetků rodu Kouniců, která byla ve věku příhodném

na vdávání. Nebylo to jednoduché, prosadit jedné z nejlepších vídeňských partií za ženicha v té době bezvýznamného emigranta, zchudlého vinou francouzských vojsk, kterých byl ve Vídni dlouhý zástup; hraběnka Metternichová musela nasadit všechny své přesvědčovací a manipulační schopnosti. Všechna snaha by však byla asi marná, nebýt šarmantní osoby

105

Eleonore kněžna von Liechtenstein, roz. hraběnka von Öttingen-Spielberg (7. 7. 1745 – † 26. 11. 1812),

manželka Karla Borromäa von Liechtenstein (* 20. 9. 1730 – † 21. 2. 1789). 106

Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg (* 2. 2. 1711 – † 27. 6. 1794).

107

Johann Amadeus Franz, svobodný pán von Thugut (* 8. 3. 1736 – † 29. 5. 1818), rakouský ministr

zahraničí (1793–1801). 108

Maria Eleonora von Kaunitz-Rietberg (* 1. 10. 1775 – † 19. 3. 1825).

31

Klemense, který věděl, jak okouzlit dívčí srdce, jak si vyzkoušel na několika dvorech, na nichž se objevil. Tak jako již několik dam109 podlehla i Eleonora osobnímu kouzlu mladého Klemense a bezhlavě se do něj zamilovala. Po dlouhých a náročných intervencích směrovaných na kněžnu Karlin Liechtensteinovou, na Eleonořina otce Ernsta Kounice110 i další členy rodiny a po složitých zákulisních intrikách a umně vypouštěných „klepech“ ve vídeňských salonech se manželům Metternichovým konečně podařilo prosadit sňatek jejich nejstaršího syna Klemense s vysoce postavenou Eleonorou Kounicovou, dědičkou veškerých rodových majetků, a to i navzdory pobouření vysoké vídeňské společnosti. Velkou roli v tom sehrála i Eleonora sama, která tak dlouho přesvědčovala otce, až ho nakonec umluvila. Tak moc chtěla okouzlujícího Klemense za manžela, a to i přesto, že se o ni ucházel ještě jeden mladý muž – hrabě Johann Pálffy, nebo, stejně jako můžeme říct i v případě Klemense, spíše jeho rodina. Eleonora však zcela jednoznačně upřednostnila šarmantního Metternicha před bohatým Pálffym, který jí byl na rozdíl od Klemense zcela lhostejný. Eleonořin otec Ernst Kounic se po dceřině nátlaku rozhodl pozvat v létě 1795 mladého Metternicha na své letní sídlo ve Slavkově, aby si mohl potenciálního zetě důkladně prohlédnout. Klemensovi se podařilo tak dobře zapůsobit na budoucího tchána, že se již na září roku 1795 chystala ve Slavkově svatba. Byla to událost na vysoké úrovni, připravená do nejmenšího detailu. Nevěstiny šaty byly ušity v Paříži podle poslední módy, což se podařilo zajistit navzdory nepřátelství Rakouska s Francií. Při této příležitosti se konala velká vesnická slavnost, v jejímž rámci proběhla svatba šesti párů z řad poddaných, které Ernst Kounic osobně odvedl k oltáři a následně bohatě obdaroval111. Ač se jednalo o událost společensky velmi významnou, vlastní svatba proběhla v úzkém rodinném kruhu. Jako první svatební host 21. září do Slavkova přijela Eleonořina teta Karlin Liechtensteinová, která se také postarala o nevěstinu výbavu, jelikož Eleonořina matka, Leopoldina Kounicová112, zemřela v únoru

109

Např. na bruselském dvoře se do Klemense zamilovala mladičká francouzská vévodkyně Marie

Constance de Caumont-La Force. S ní měl Metternich první vážnější mimomanželský vztah, který přes svou spíše platonickou povahu vydržel tři roky. 110

Ernst Kounic, hrabě von Kounic-Rietberg, od roku 1794 kníže (* 6. 6. 1737 – † 19. 5. 1797), prvorozený

syn Václava Antonína Kounice. 111

Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten.

Europa-Verlag, Wien – Zürich, I. Bd., 1948, s. 44. 112

Leopoldine kněžna von Kaunitz, roz. hraběnka von Öttingen-Spielberg († 28. 2. 1795).

32

téhož roku113. Pozvání také přijali a do Slavkova přicestovali Karl Liechtenstein114 s chotí Mariannou115 a dalších osm svatebních hostů. Dne 25. září se ke společnosti připojila rodina ženicha, otec Franz Georg, matka Maria Beatrix a dcera Paulina. Rodiče se snažili udělat na své budoucí příbuzenstvo co nejlepší dojem a dát patřičně najevo, že se nacházejí na stejné společenské úrovni. Přesto, jak komentuje Herre116, stěží dokázali zastřít pocit, jako by právě vyhráli v loterii. Paulina, nevynikající příliš krásou jako její bratr, udělala dojem spíše až po bližším seznámení, kdy přítomní ocenili její milou povahu a příjemné vystupování. Svatební den byl určen na neděli117 27. září 1795. Nevěsta v krásné toaletě s drahými šperky zářila štěstím, když ji její otec vedl k oltáři k elegantnímu Klemensovi. Po vlastním obřadu následovala velkolepá svatební hostina, na jejíž tabuli se skvěl zlacený servis podle módy na císařském dvoře. Zaměstnancům zámku a panským sedlákům bylo umožněno obědu přihlížet, později však pro ně byla připravena tabule v zámeckém parku a selský bál, zatímco se šlechta na zámku bavila hrou loto. Den byl uzavřen slavnostním plesem přichystaným pro svatebčany i sousedy z okolních panství. Druhý den se konala společná slavnostní snídaně, po které se svatební hosté společně vypravili na lov bažantů. Odpoledne se svatebčané rozjeli zpět do Vídně, na Slavkově zůstal pouze kníže Ernst a novomanželé, kteří zde strávili líbánky118.

113

Tato skutečnost také vedla k nutnému přerušení snah o získání Eleonořiny ruky na jaře 1795, které byly

obnoveny až o několik měsíců později, po uplynutí doby smutku. 114

Karl kníže von Liechtenstein (* 1. 3. 1765 – † 24. 12. 1795).

115

Marianna Josepha von Liechtenstein, roz. hraběnka von Khevenhüller (* 19. 11. 1770 – † 10. 8. 1849).

116

Herre: cit. d., s. 35.

117

Neděle byla zvolena na základě tradičního přesvědčení, že se jedná o šťastný den pro vkročení do

manželství. Corti: cit. d., s. 44. 118

Corti: cit. d.

33

6. Obraz rodinného života Metternichů Metternichům se díky tomuto sňatku sice otevřely dveře do nejvyšší vídeňské společnosti, avšak ne do politiky, jelikož obsazování diplomatických postů stále ovládal ministr zahraničí Thugut. Mladý manželský pár Metternichů proto příští dva roky strávil ve zdánlivé zahálce v Kounicovském paláci ve Vídni a v letních měsících na Kynžvartě či na zámku ve Slavkově ve společnosti Eleonořina otce, který se nechtěl své milované dcery vzdát, a proto novomanželé bydleli u něj. Klemensovi tato situace poměrně vyhovovala, protože se mohl bezstarostně bavit ve vídeňských salonech a věnovat se medicíně a přírodním vědám, ke kterým odjakživa inklinoval. Změna nastala v roce 1797, kdy ministr zahraničí Johann Thugut ztratil rozhodující vliv na obsazování diplomatických postů a zároveň zemřel Ernst Kounic, který nechtěl, aby se od něj dcera odloučila při cestě za diplomatickým posláním svého manžela. Oběma Metternichům, otci i synovi, se díky pomoci rodinného přítele Johanna Cobenzla119 podařilo získat diplomatický post na chystaném kongresu v Rastattu, kde Franz Georg působil jako diplomatický zástupce a zplnomocněnec císaře Svaté říše římské a Klemens zastával roli jeho soukromého tajemníka. Otec však měl ministrem Thugutem výslovně zakázáno zasvěcovat syna do vnitrostátních záležitostí120. Franz Georg byl pro tento post v podstatě ideálním představitelem – jako rakouský diplomat a zároveň porýnský šlechtic, který přišel o většinu svých majetků, měl za úkol rozhodnout o míru Svaté říše římské národa německého s revoluční Francií a v neposlední řadě zajistit říšské aristokracii, která přišla na levém břehu Rýna o své majetky, adekvátní náhradu. To se nakonec podařilo a Metternichové dostali jako odškodné za svá ztracená panství postátněné benediktinské opatství Ochsenhausen. Toto vyrovnání však přišlo až v roce 1803, kdy bylo zároveň panství povýšeno na knížectví a Franzi Georgovi byl udělen knížecí titul. Tato výsada však platila pouze pro jeho osobu, a tak jeho potomci nadále zůstávali hrabaty121.

119

Johann Ludwig Joseph hrabě Cobenzl (* 21. 11. 1753 – † 22. 2. 1809).

120

Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996, s. 37–38.

121

Viz výše, s. 24.

34

Poté, co se na začátku prosince mladý manžel Metternich odebral na rastattský kongres122, jeho žena Eleonora zůstala ve Vídni. Volný režim kongresu však Klemensovi dovoloval za ženou občas jezdit. Proto bylo možné, aby se jim v době konání kongresu v Rastattu narodily dvě děti – Marie a Franz. Den 17. ledna 1797 byl pro mladé manžely Metternichovy jedním z nejšťastnějších, jelikož se jim právě tohoto dne narodil první potomek – dcera Marie123. Oba rodiče byli z dítěte nadšení, malou roztomilou dcerušku měli „k sežrání“ rádi124. Když se od ní Klemens musel odloučit kvůli kontrole moravských statků a následnému návratu do Rastattu, těžce to nesl a chtěl po své ženě, aby ho o všem, co se Marie týká, podrobně informovala125. Když byl Marii rok, porodila Eleonora prvního Metternichova syna, Franze126, hrdě pojmenovaném po císaři. Klemens, který už měsíc před porodem přijel za manželkou z Rastattu, se dmul pýchou a na konci března, kdy se musel vrátit do Rastattu, se nemohl od svého syna, malé dcerky a manželky odtrhnout. Zdálo se, že rodinnému štěstí nemůže nic scházet. Metternich psal své ženě z Rastattu: „Adieu, má dobrá výborná Maličká, milovaný, dobrý, nejlepší anděli, miluji Tě, Tebe a moje malé děti, a stále Tebe a je; zbytek celého světa pro mě nic neznamená.“127 Rodinné štěstí by bylo dokonalé, kdyby mohla Eleonora s dětmi přijet za Klemensem od Rastattu, jak často Klemens manželce psal: „Bez Tebe a mých malých dětí nejsem šťastný a [přitom] bych byl v pozemském ráji.“128 Tak dlouho Eleonoru přesvědčoval, jak se bez ní v Rastattu trápí, až se nakonec rozhodla za ním v červnu 1798 přijet. Klemens tím však ve skutečnosti nebyl příliš nadšen – Eleonora 122

Tato práce si neklade za cíl seznámit čtenáře s politickým životopisem Klemense Metternicha, ale s méně

známými a nezdokumentovanými aspekty jeho rodinného života. Diplomatická a politická činnost Klemense Metternicha je zachycena v příslušné literatuře – viz Seznam odborné literatury na s. 129. 123

Marie Leopoldina von Metternich-Winneburg (* 17. 1. 1797 – † 20. 7. 1820), manžel Jozsef hrabě

Esterházy de Galántha (* 24. 11. 1791 – † 12. 5. 1847). 124

Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten.

Europa-Verlag, Wien – Zürich, I. Bd., 1948, s. 47. 125

Corti: cit. d.

126

Franz Karl Johann Georg von Metternich-Winneburg (* 21. 2. 1798 – † 3. 12. 1799). Data života

manželek a potomků Klemense Metternicha jsou čerpána z díla Kahuda: Kancléř Metternich a Plasy ..., s. 36–37. 127

„Adieu, meine gute ausgezeichnete Kleine, lieber, guter bester Engel, ich liebe Dich, Dich und meine

kleinen Kinder, und immer dich und sie; der ganze Rest des Weltalls bedeutet mir nichts.“ Corti: cit. d., s. 56. 128

„Ohne dich und meine kleinen Kinder gibt es kein Glück und wäre ich in einem irdischen Paradiese.“

Tamtéž, s. 57.

35

tak totiž zjistila, že realita je trochu jiná, že se Klemens celé večery baví v salonech a na plesech ve společnosti krásných dam kongresu a ji spíše zanedbává.129 Eleonora v Rastattu zůstala několik měsíců a opět se vrátila do Vídně, Klemens však za rodinou přijel až po skončení kongresu v dubnu 1799. Krátce nato, 10. června 1799, se manželům Metternichovým narodil třetí potomek, syn, který dostal jméno po otci. Malý Klemens však po pouhých pěti dnech života zemřel dne 15. června. Eleonoru tato zkušenost stála velmi mnoho sil – jak po stránce psychické, tak i fyzické. To se ještě prohloubilo za půl roku po ztrátě druhého, ani ne ročního syna Franze dne 3. prosince 1799. Rodičům Metternichovým tak zbyla k útěše jen nejstarší dceruška Marie, které nyní byly necelé tři roky. V roce 1801 se změnila situace na vídeňském ministerstvu zahraničí, kdy lunévillský mír znamenal nejen prohru pro Rakousko, jež muselo odstoupit část svého území Itálii, ale i pro ministra Thuguta, který musel opustit pozici ministra zahraničí. Na jeho místo nastoupil Johann Ludwig Cobenzl, rodinný přítel Metternichů, který Klemensovi dal na výběr z vyslaneckého postu v Drážďanech nebo v Kodani či místo zástupce České koruny u říšského sněmu v Řezně. V té době již osmadvacetiletý Metternich se rozhodl pro pozici vyslance u saského kurfiřtského dvora, jelikož Sasko chápal jako klíčový bod v komunikaci Rakouska s Pruskem, které mělo zájem na rozšíření vlastního území na úkor Saska. Ještě v roce 1801 se Klemens do Saska vypravil a rodina, v té době čítající manželku Eleonoru a dcerku Marii, se stěhovala s ním. Eleonora ovšem v Drážďanech příliš spokojená nebyla. Manžel trávil přes den většinu času na vyslanectví a po večerech v salonech, kam ho Eleonora následovala jen občas. Jednak v této době často churavěla, jednak do zdejší dvorské společnosti příliš nezapadla a nevytvořila si tu mnoho přátel. Navíc

jí

neunikl

Bagrationovou130,

románek

jejího

devatenáctiletou

manžela

manželkou

s

kněžnou

Kateřinou

ruského generála Petra

Pavlovnou Ivanoviče

Bagrationa131. Nebyla to první manželova milostná avantýra, ale zato s dalekosáhlými důsledky. V roce 1803 se totiž kněžně Bagrationové narodila dcera, kterou zcela nezastřeně pojmenovala po otci – Klementina132. Eleonora ale nepodnikla žádné kroky ani manželovi

129

Herre: cit. d., s. 40–45.

130

Kateřina Pavlovna kněžna Bagrationová, roz. hraběnka Skavronská (* 7. 2. 1783 – † 21. 5. 1857).

131

Petr Ivanovič kníže Bagration (* 1765 – † 24. 9. 1812), ruský generál a válečný hrdina z bitvy

u Borodina. 132

Marie-Clementine von Bagration (* 29. 9. 1810 – † 26. 5. 1829), manžel hrabě Otto von Blome (* 1. 10.

1795 – † 1. 6. 1884).

36

neoplatila stejnou mincí133, naopak se se svou situací smířila a po zbytek svého života manželova milostná dobrodružství tolerovala. Stále se snažila být Klemensovi dobrou manželkou, udržovat mu příjemný domov a vhodně ho reprezentovat na veřejnosti. Dne 15. ledna 1803 se manželům Metternichovým narodil syn Viktor, jediný syn z tohoto manželství, který se dožil dospělosti. Oba rodiče byli opravdu šťastní, protože jejich dva starší chlapci, Franz i Klemens, již byli po smrti, a Viktor tudíž představoval jako jejich jediný syn zároveň i jejich dědice a nástupce134. Viktor se narodil ještě do prostředí drážďanského kurfiřtského dvora, ale již v listopadu 1803 se celá rodina přestěhovala do Berlína, kde Klemens získal významnější post vyslance u pruského dvora. Zde se také 30. srpna 1804 narodila druhá dcera tohoto manželského páru, Klementina, roztomilá holčička, kterou její rodiče velmi milovali. Její zdraví však bylo od samého začátku podlomené, což rodičům způsobilo řadu starostí a obav, aby jejím osudem nebylo následovat dva starší bratříčky. V Berlíně byla Eleonora, přáteli a rodinou zvaná Lorel, daleko spokojenější než v Drážďanech. Hlavní město Pruska představovalo větší svět než nepříliš významné saské Drážďany, byl zde početnější dvůr s významnějšími osobnostmi. Eleonora se důvěrněji seznámila s místní společností, dokonce si tu našla řadu přátel. V roce 1806 však byl Klemens pověřen diplomatickým posláním rakouského velvyslance na pařížském dvoře na žádost samotného Napoleona. Metternich nejdříve odjel za diplomatickým úkolem do Paříže sám. Manželka se třemi malými dětmi, devítiletou Marií, tříletým Viktorem a dvouletou Klementinou zůstala prozatím v Berlíně, na který byla zvyklá, měla zde řadu přátel a příliš se jí odtud nechtělo. Ovšem po přijetí u pařížského dvora začal Metternich všechno připravovat na příjezd své rodiny a svou ženu přesvědčoval: „Ty, moje milá Lorel, budeš pokrytá diamanty zářit v porovnání se všemi členy zdejší společnosti, kteří si budou představovat, že je také vlastní.“135 Nakonec touha být nablízku manželovi a otci dětí zvítězila a Eleonora svolila přestěhovat se do Paříže. Klemens se na svou rodinu těšil a Lorel uklidňoval: „Jen se na mě

133

Herre: cit. d., s. 47.

134

Viz samostatná kapitola věnovaná Viktoru Metternichovi Kdo byl Viktor Metternich?, s. 76.

135

Corti: cit. d., s. 95. „Du, meine liebe Lorel, wirst damit bedeckt erscheinen im Vergleiche zu allen

Angehörigen der hiesigen Gesellschaft, die sich einbilden, solche zu besitzen.“

37

spolehni v každé věci, kterou Ty nebo děti budete potřebovat, nic Vám nebude chybět.“136 V této době ještě Lorel netušila, že v tomto městě stráví velkou část svého příštího života. Eleonora otevřela v jejich sídle v ulici Grande-Batelière salon, kde se brzy začala scházet pařížská smetánka, mezi níž si Lorel brzy našla řadu přátel. S manželem i s přítelkyněmi začala navštěvovat plesy a divadla a Paříž si oblíbila. Klemens se však ani zde nevzdal své povahy záletného milovníka a s velikostí dvora se zvýšilo i množství žen, které obletoval. Patřila mezi ně například herecká hvězda George137, manželka vojenského velitele Paříže generála Junota138 Laura139 či Napoleonova sestra a pozdější neapolská královna Karolina Muratová140. Eleonoře bylo čím dál nepříjemnější, že manžel postupně více a více času tráví spíš s mladšími dámami než s ní a že i přes snahu o utajení prosakují informace o jeho milostných dobrodružstvích. Přesto nikdy svému manželovi neudělala žádnou scénu, nic mu nevyčítala a naopak se snažila udržovat pro něj příjemný domov a starat se i o finanční a majetkové záležitosti rodiny, aby Klemens nemusel věnovat svůj čas ničemu jinému než politice. Celý život svého muže milovala a snažila se, aby jeho život byl co nejpříjemnější a nejšťastnější. Velmi ji proto trápilo, když se od nich Klemens od listopadu 1808 do ledna 1809 odloučil, aby se mohl ve Vídni účastnit projednávání války proti Francii. V říjnu 1809 se však Metternich natrvalo vrátil do Vídně jako nový rakouský ministr zahraničí, aby mohl plnit své rozsáhlé povinnosti. Svou ženu ale přesvědčil, aby s dětmi zůstala v Paříži. Přísliby častých návštěv se nakonec proměnily v půl roku, kdy se Klemens s rodinou vůbec nesetkal a kdy jejich jediný styk zajišťovala pouze korespondence141. Metternich svou rodinu navštívil teprve v březnu roku 1810, kdy se do Paříže vydal z politických důvodů. Doprovázel sem totiž rakouskou arcivévodkyni Marii Louisu, dceru Františka I., provdanou za Napoleona. Tento sňatek byl Metternichovou zásluhou, jím vyvrcholila sbližovací politika Rakouska s Francií. Při tomto nelehkém a delikátním diplomatickém úkolu Klemensovi velice pomohla jeho žena Eleonora, která z Paříže

136

Tamtéž. „Verlass Dich nur in jedem Ding, das Du oder die Kinder brauchen werdet, auf mich, es wird

Euch an nichts fehlen.“ 137

Marguerite Joséphine Weimer, uměleckým jménem George (* 24. 2. 1787 – † 12. 1. 1867), jedna

z nejslavnějších pařížských hereček své doby, milenka Napoleona, později i Klemense Metternicha. 138

Jean Andoche Junot, vévoda d´Abrantès (* 23. 10. 1771 – † 29. 7. 1813).

139

Laura Junot, roz. de Saint-Martin-Permon (* 1784 – † 1838).

140

Maria Annunziata Carolina Murat, roz. Buonaparte (* 25. 3. 1782 – † 18. 5. 1839).

141

Corti: cit. d., s. 240.

38

zařídila nejen praktické záležitosti, jako je nevěstina výbava, ale také působila v podstatě jako Metternichův neoficiální vyslanec, když domlouvala s jemným citem pro drobné nuance podrobnosti nadcházející svatby. Děti i Lorel se na Klemensův příjezd velice těšily, vždyť rodina trávila většinu času pohromadě až do doby, kdy se usadila v Paříži a Metternich se vrátil za politickými povinnostmi do Vídně. Toto dlouhé odloučení od otce a manžela tedy pro ně bylo zcela novou a nemilou zkušeností. Marii již bylo třináct let, Viktorovi deset a Klementině necelých devět let. U příležitosti císařského sňatku se konala řada společenských akcí, mezi nimi i nešťastně proslulý bál pořádaný velvyslancem Schwarzenbergem142 1. července 1810 na rakouské ambasádě. Během plesu v krásně vyzdobené dřevěné budově, postavené přímo pro tuto příležitost, vypukl vinou spadlé svíčky velký požár, při kterém zahynula Schwarzenbergova snacha Paulina, když se vrhla zpět do hořící budovy v domnění, že se tam stále nachází její dcera. Ta však již byla spolu s ostatními dámami dávno v bezpečí. Tohoto plesu se zúčastnil i Klemens Metternich a jeho nejstarší dcera Marie143, která v okamžiku, kdy vypukl požár, tančila s vestfálským králem144. Ten ji v pořádku odvedl mimo nebezpečí, stejně jako se Klemens postaral o vestfálskou královnu145, která byla právě jeho taneční partnerkou. Celá událost se Klemensovi i třináctileté Marii, stejně jako ostatním účastníkům tohoto tragického plesu, vryla nesmazatelně do paměti. Otce by zdrtilo, kdyby se Marii něco stalo, protože to bylo jeho snad nejmilovanější dítě. Dne 18. června 1811 se ve Vídni, kam se rodina opět přestěhovala za otcem, narodila Marii, Viktorovi a Klementině další sestřička, Leontina, roztomilá holčička v pravém duchu tohoto slova. Leontinina dcera Paulina o ní později tvrdila, že byla nejženštější mezi ženami.146 Šťastní rodiče se nad dcerkou rozplývali, sourozenci ji

142

Karl Philipp Fürst zu Schwarzenberg (* 15. 4. 1771 – † 15. 10. 1820), rakouský polní maršál a diplomat.

143

Corti: cit. d., s. 269.

144

Jérôme Bonaparte (* 15. 11. 1784 – † 24. 6. 1860), v letech 1807–1813 vestfálský král jako Jérôme

(Hieronymus) Napoleon. 145

Katharine Sophie Friederike Dorothee von Westphalen, roz. von Württemberg (* 21. 2. 1783 – † 28. 11.

1835). 146

Metternich, Tatiana (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829,

14. bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990, s. 27.

39

zbožňovali. Nejvřelejší vztah se však později rozvinul mezi ní a jejím starším bratrem Viktorem, kterého bezezbytku milovala a obdivovala147. Příští dva roky Klemensova života byly vyplněny především milostnými zážitky, např. vztahem s kněžnou Vilemínou Zaháňskou, a politickými záležitostmi. Metternichovi se podařilo dokonalým manévrováním vyprostit Rakousko z pozice Napoleonem poraženého státu a stát se jeho plnohodnotným spojencem. Dne 20. října 1813, tedy pouhé dva dny po skončení bitvy u Lipska, obdržel Metternich od císaře Františka I. dědičný knížecí titul – ne za zásluhy v rozhodující bitvě, ale za celkové směřování Rakouska v posledních napjatých letech, jež tak slavně vyvrcholilo. Po rozprášení francouzské Grande Armée a vítězném vstupu ruských vojsk do Paříže 31. března 1814 se Metternichovi podařilo prosadit Rakousko do role zprostředkovatele míru, jenž měl být sjednán na Vídeňském kongresu. Kongres, který byl původně plánován jako šestitýdenní, byl zahájen 14. září 1814148 a trval až do června 1815. Délka jeho trvání byla zapříčiněna jednak nabitým programem, bohatě vyplňujícím dobu, kdy neprobíhala zasedání, a někdy i tu, a jednak napjatou atmosférou, která panovala mezi Metternichem a ruským carem Alexandrem I. Oba totiž soupeřili o stejnou dámu, kterou nebyl nikdo jiný než kněžna Vilemína Zaháňská, známá, vzhledem k poloze jejích majetků, svou proruskou orientací a zálibou v ovlivňování významných mužů, kteří byli zodpovědní za evropskou politiku. Nebyla však jediná, tito dva významní muži Evropy se například potkali i před budoárem kněžny Bagrationové, ubytované navíc ve stejné rezidenci jako kněžna Zaháňská149. Osobní spory, žárlivost a uražená ješitnost proto významně ovlivňovaly nejen dění v salonech, ale i v jednacích sálech. Není proto divu, že když se na přelomu února a března 1815 objevila zpráva, že Napoleon uprchl z Elby a postupuje na Paříž, nebylo ze závažných otázek dojednáno téměř nic. Osobní neshody však byly v této atmosféře zapomenuty a kongres konečně začal horečně pracovat. V tomto ovzduší byla například na začátku června dohodnuta definitivní podoba Německého spolku. Bývalí a již opět současní spojenci znovu zformovali armády a po „stodenním císařství“ definitivně porazili Napoleona 18. června 1815 v bitvě u Waterloo. Po

147 148

Tamtéž, průběžně. Ottův slovník naučný, díl XXVI, U–Vusín, s. 667. Podle Herreho byl přeložen na 1. 11. 1814. Herre: cit.

d., s. 165. 149

Schenkenstraße, Palmovský palác. Herre: cit. d., s. 170.

40

20. listopadu, kdy vstoupil v platnost druhý pařížský mír, se Evropa vrátila do stavu určeného na Vídeňském kongresu. Metternich obdržel za velké zásluhy projevené při řízení Vídeňského kongresu, ale i za celkové vedení rakouské zahraniční politiky od císaře Františka I. dne 1. června 1806 porýnské panství Johannisberg150. Klemens slavil velké úspěchy nejen na poli mezinárodní politiky, ale i v rodinném životě. Dne 1. září 1815 se mu narodila dcera Hermina, poslední potomek tohoto manželství. Spokojená matka svou dceru manželovi předtím, než dorazil do Vídně, popisovala: „Je sladká se svým orlím nosánkem, který, abych pravdu řekla, není úplně malý, ale zato má obrovské tmavomodré oči a maličkou pusinku. Jsem si jistá, že se ti bude podobat.“151 Metternich by si býval raději přál dalšího syna, ale dcerka ho také potěšila, hlavně že byla v pořádku. Hermina však měla od malinka zmrzačenou nohu152, se kterou se musela později zdlouhavě léčit 153. Celý život lehce kulhala, v dětství a mládí jí noha navíc poměrně ztěžovala chůzi, tanec na plesech a další aktivity154. Jak Viktor píše otci v červenci 1817, tehdy ani ne dvouletá Hermina „vypadá výborně a bude každým dnem více pěkná a svěží, také její noha je už zase téměř úplně v pořádku“.155 Přesto se však nožička nehojila tak dobře, jelikož příštího roku, v červenci 1818, psal Viktor otci: „Hermině se daří opravdu dobře, přesto je ale škoda, že dnes [její lékař] Smetana odjíždí do Karlových Varů; na své místo jmenoval Währinga, který do Badenu přijede zítra, aby se na Herminu podíval.“ Díky této zmínce je tedy možné vytušit, že se Hermina v roce 1818 se svou chorou nohou léčila v Badenu, kde s ní pobývala matka156 a pravděpodobně i Klementina a Leontina,

150

Panství bylo uděleno v podobě léna, na které se vázalo břemeno povinnosti odvodů desetiny úrody

výborného johannisbergského vína na vídeňský dvůr. 151

Corti: cit. d., sv. II, s. 11. „Süß ist sie mit ihrem Adlernäschen, das, um bei der Wahrheit zu bleiben, nicht

ganz klein ist, dafür aber hat sie ungeheure dunkelblaue Augen und einen winzigen Mund. Ich bin sicher, dass sie Dir ähneln wird.“ 152

Příčinu ani přesnou lokaci zmrzačení nohy se nepodařilo dopátrat. Je pouze zřejmé, že byla postižena část

nohy od kotníku dolů (Fuß). Je možné, že se jednalo o vrozenou vadu, případně o těžký úraz nejpozději v batolecím věku. 153

Viz přiložená korespondence, dopis č. 3) sl. 40, fol. č. 11, 24. 7. 1818; dopis č. 4) sl. 40, fol. č. 15, 3. 9.

1818. 154

Metternich, T.: cit. d., s. 75, dopis Leontiny otci z 20. 7. a z 4. 8. 1826.

155

Viz dopis č. 1) sl. 40, fol. č. 7.

156

Viz dopis č. 2) sl. 40, fol. č. 9.

41

zatímco Viktor si s nimi spíše dopisoval z Vídně157. Zmrzačení Hermininy nohy však bylo dlouhodobějšího charakteru, byť se postupem času částečně lepšilo. Jak Leontina napsala v srpnu 1826 svému otci, tehdy desetiletá Hermina „k našemu úžasu chodí po celou dobu, co jsme v Bad Ischlu, s námi na všechny procházky, a neunaví se. Naposled jsme vystoupali na Salzberg, aniž by se musela posadit, což se jí loni ještě nepodařilo; je to o tolik pozoruhodnější, protože hodně roste...“158. Pro náročnější cesty měla Hermina k použití vlastního osla, a dokonce ji v místech, kam se nedostal, nosil jeden z ischelských místních: „Náhodou jsme se seznámili s jistým Bartelsem. Je to neuvěřitelně silný rolník. Bereme ho proto teď s sebou. Nosí Herminu na těch místech, kde osel nemůže jít, a tak ho nazýváme naším druhým Samsonem...“159 Zde však veškeré informace o Herminině churavé noze končí. Z literatury se pouze dozvídáme, že ji toto postižení omezovalo po celý život.160 Hermina se nikdy neprovdala, což mohlo být zapříčiněno její zmrzačenou nohou, ale důvod mohl spočívat také v její povaze, jelikož podle tvrzení svého bratra Viktora161 byla velmi plachá a stydlivá, ale se zvláštní příměsí hrdosti a vysokého sebevědomí, takže téměř nikoho nesnesla. Jako neprovdaná se v dospělosti stala honorární představenou savojského ústavu šlechtičen162. Vraťme se však do roku 1815. Eleonořino zdraví se po porodu Herminy poněkud zhoršilo. Její plicní choroba, kterou zdědila po otci Ernstovi, se začala více projevovat a zesláblá Lorel se z narození poslední dcery jen těžko zotavovala163. Vždyť jí bylo bez měsíce již čtyřicet let. Poslední porod ji stál mnoho sil a kombinace jejího zdravotního stavu s vrozenou nervozitou a vědomím, že pomalu stárne, způsobil stále rostoucí kontrast mezi ní a jejím mužem, zářícím šarmem a sebevědomím. To ovšem nepůsobilo příznivě ani na jejich vztah. Klemens sice prokazoval manželce patřičnou úctu, bral na ni ve všem ohledy a vřele miloval celou svou rodinu, ovšem zároveň si velmi dobře všímal všech žen,

157

Zmíněné dopisy jsou datovány do Vídně.

158

Metternich, T.: cit. d., s. 75.

159

Tamtéž, s. 82.

160

Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten.

Europa-Verlag, Wien – Zürich, 1949, II. sv, s. 190. 161 162

Metternich, T.: cit. d., s. 218–219 a 234. Hlavačka, Milan: O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy. In: Tajemství slavných.

Podivuhodné příběhy světových dějin II. Akropolis, Praha 2001, s. 125–126. 163

Corti: cit. d., sv. II, s. 11.

42

které se kolem něj jako kolem úspěšného, pohledného, a navíc zábavného ministra točily164. V polovině června roku 1815 však zažili rodiče Metternichovi velký šok. Hluboce je vyděsila zpráva o zhroucení mostu v Badenu 15. června v den jeho otevření – na mostě se totiž v té chvíli nacházely tři jejich děti, osmnáctiletá Marie, dvanáctiletý Viktor a desetiletá Klementina. Zprávu o tom okamžitě Metternichovi podal jeho kolega a přítel Genz165: „Katastrofa v Badenu nás všechny, jak si Vaše Jasnost lehce dokáže představit, příšerně vyděsila. K mému štěstí [...] jsem zůstal jen slabou půlhodinku v tom strašlivém stavu, do kterého mě uvrhla zpráva, že Vaše tři nejstarší děti se zřítily spolu s mostem. Po tomto krátkém pekelném strachu jsem obdržel psaní od hraběnky Fuchsové, ze kterého jsem se k mé nevýslovné radosti dozvěděl, že žádnému z Vašich dětí se nestalo nic zlého.“166 Těsně po tom, co arcivévoda Antonín167 slavnostně přestřihl pásku, most oficiálně otevřel a přešel po něm na druhou stranu. Za ním následovalo velké množství urozených diváků, kteří se otevření mostu zúčastnili, když se nový kovový most náhle zhroutil a zřítil se do řeky. Při tomto neštěstí dva lidé zahynuli, sto padesát lidí bylo zraněno, ale dětem Metternichovým se nestalo vůbec nic168. Jak poznamenala jejich matka Eleonora, „Naše děti měly zcela zvláštní strážné anděly, jejich vyvarování se všeho neštěstí hraničí se zázrakem.“169 Marie tento zážitek popsala otci: „Byla jsem právě uprostřed mostu, když jsem vše náhle cítila klesat, klesat, klesat a se všemi svými sousedy jsem se s praskotem ocitla ve vodě. [...] Kdo to kdy viděl, aby se most tak dokonale zhroutil hned při jeho 164

Corti: cit. d., sv. II, s. 11–12.

165

Friedrich von Gentz (* 2. 5. 1764 – † 9. 6. 1832), spisovatel, politický teoretik a politik, přítel a rádce

Klemense Metternicha. Herre: cit. d., s. 40–42. 166

Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.3. Briefe von und an Friedrich von

Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 1, 1803–1819. Olms-Weidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002, s. 307–308. „Die Katastrophe von Baden hat uns alle, wie Ew. Durchl. leicht denken können, grausam erschreckt. Zu meinem Glück [...] blieb ich nur eine kleine halbe Stunde in dem fürchterlichen Zustande, in welchem mich die Nachricht, dass Ihre drei ältesten Kinder mit eingestürzt wären, geworfen hatte. Nach dieser kurzen Höllenangst erhielt ich ein Schreiben der Gräfin Fuchs, woraus ich zu meiner unaussprechlichen Freude vernahm, dass keinem der Ihrigen das geringste Leid widerfahren war.“ 167

Anton Viktor Joseph Johann Raimund von Österreich (* 31. 8. 1779 – † 2. 4. 1835). Poslední zvolený

kolínský kurfiřt, münsterský biskup, velmistr řádu německých rytířů a lombardsko-benátský vicekrál. 168

Corti: cit. d., sv. I, s. 516–517.

169

Tamtéž, s. 517. „Unsere Kinder haben ganz besondere Schutzengel gehabt, Ihre Bewahrung vor allem

Unheil grenzt an ein Wunder.“

43

prvním překročení? [...] Byli zde dva mrtví, sto dvacet zraněných a třicet zlomených nohou, my jsme si ale nic neudělali. Mohu jen žasnout nad tím zázrakem, jak jsme se odtamtud dostali, a nejsem s to vůbec pochopit, jak je možné spadnout z tak ohromné výšky a vůbec nic si neudělat. Viktor, který náhle visel ve vzduchu na zábradlí, se s duchapřítomností, obdivuhodnou pro jeho věk, dostal na břeh tím, že po změti trosek došplhal až k pevnině.“170 Jejich otec byl zprávami z Badenu vyděšen, vždyť již dříve ztratil dva syny. Poté, co obdržel dopis od Marie, jí psal: „Nebe nad Vámi [...] bdělo, je dobré být pod takovou ochranou; [...] gratuluji tobě a Viktorovi, že jste neztratili hlavu v tak strašné katastrofě [...]. Nemáte představu, jaký dojem Váš dopis udělal na naši společnost. O bádenském mostu a tamních třiceti zlomených nohou se zde mluví víc než o 30 000 mrtvých a zmrzačených při vítězství z 18. [června v bitvě u Waterloo].“171 Metternich si opravdu velmi oddychl, když zjistil, že jsou jeho děti v naprostém pořádku. Nejen že mu na nich velmi záleželo, ale věnoval jim svoje nejhlubší a neupřímnější city. Obzvláště však přilnul ke své prvorozené Marii. Jak později tvrdil, „byla mojí nejlepší přítelkyní, svoje myšlenky jsem jí již nemusel sdělovat, uhodla je; znala mě lépe než já sám; nikdy nepojala myšlenku, která by nebyla i mně vlastní, nikdy nevyslovila nic, co bych na jejím místě neřekl já.“172

170

Corti: cit. d., sv. I, s. 516–517. „Ich war gerade mitten darauf, als ich mich plötzlich sinken, sinken,

sinken fühlte und krach mit allen meinen Nachbarn im Wasser fand. [...] Wer hat denn schon jemals eine Brücke so vollkommen zusammenbrechen sehen gleich bei ihrem ersten Überschreiten [...] Es gab zwei Tote, hundertzwanzig Verletzte und dreißig gebrochene Füße, wir aber haben uns nichts gemacht. Ich kann nur stauen über die wunderbare Art, wie wir da herausgekommen sind und kann noch gar nicht verstehen, wie es möglich ist, aus einer so ungeheuren Höhe in die Tiefe zu fallen, ohne sich das geringste zu tun. Der Viktor hing plötzlich an einem Geländer in der Luft und mit einer für sein Alter bewundernswerten Geistesgegenwart gewann er das Ufer, indem er von einem Trümmergewirr zum andern schaukelte.“ 171 Corti: cit. d., sv. I, s. 517–518. „Der Himmel hat über Euch [...] gewacht, es ist gut sein unter solchem Schutz; [...] ich gratuliere Dir und Viktor in der furchtbaren Katastrophe, die Ihr mitgemacht habt, nicht den Kopf verloren zu haben. [...] Ihr habt gar keine Ahnung, welchen Eindruck Euer Brief auf das gesamte Hauptquartier gemacht hat. Man hat hier viel mehr von der Badner Brücke und den dreißig dabei gebrochenen Füßen gesprochen, als von den 30 000 Toten und Verstümmelten des Sieges am 18. [Juni bei der Schlacht bei Waterloo].“ 172

Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. Sv. I, Fr. Bruckmann, München

1925–1954, s. 241. „[sie war] meine beste Freundin, meine Gedanken brauchte ich ihr nicht mehr anzuvertrauen, sie erriet sie; sie kannte mich besser als ich mich selbst; nie hat sie einen Gedanken gehabt, der nicht de meinige gewesen wäre, nie ein Wort ausgesprochen, das ich nicht an ihrer Stelle gesagt hätte.“

44

Určité city však stále choval i k matce svých dětí. Lorel se vždy snažila, aby byl Klemensův domov co nejpříjemnější a aby se do něj rád vracel, a celý svůj život manžela milovala. Proto mu také asi odpustila všechny jeho milostné avantýry, dál se k němu chovala, jako by to bylo v pořádku, a na veřejnosti na sobě nedala nic znát. Tuto vlastnost Klemens na své ženě velmi oceňoval. Navíc mu často pomáhala i s politickými záležitostmi – například se projevila jako nepostradatelná při domlouvání a zařizování svatby Napoleona s Marií Louisou, ale i v dalších delikátních situacích, nebo když prostřednictvím svého salonu nenápadně ovlivňovala společenské ovzduší ve Vídni. I přes své zhoršující se zdraví přijímala téměř každý večer hosty a pravidelně dvakrát týdně otevírala salon, a to i tehdy, kdy její manžel byl dlouhodobě nepřítomen z politických, ale i zdravotních důvodů. V létě 1817 se Metternich vydal do Itálie, aby v lázních a zdejším teplejším klimatu podstoupil léčbu svého horšícího se zdraví – trpěl totiž hemoroidy, které mu komplikovaly dlouhá zasedání. V polovině září se však vracel zpět kvůli plánované svatbě jeho milované dcery Marie s Jozsefem Esterházym173, kterého Marie upřímně milovala. Brzy si ho oblíbila i celá rodina Metternichů a neřekla mu jinak než „Pepi“. Svatba se odehrála 12. srpna na zámku Lánschitz174, kde následně mladí novomanželé zůstali. Marie byla velice šťastná, i když se jen těžce loučila s milovanými rodiči a oni s ní. Život s Pepim Esterházym jí naprosto vyhovoval, i když měla občas pocit, jako by byli ztracení sami ve velkém zámku, obklopení přesilou služebnictva. A to i přes to, že měl Pepi „až příliš mnoho“ příbuzných a sestřenic, kteří je často a rádi navštěvovali175. Rodiče se museli smířit s dlouhodobým odloučením od své milované nejstarší dcery. Svatba však měla kromě odloučení ještě jeden negativní dopad, konkrétně na zdraví matky Lorel, která se při svatbě nachladila, což pro její dlouhodobě nalomené zdraví a zhoršující se stav plic nebyla dobrá zpráva. Na léto jezdila rodina Metternichů, stejně jako většina vídeňské smetánky, do Badenu, kde si pronajala rezidenci od baronky von Fries. Na léto 1818 si sice Metternichové v Badenu koupili vlastní sídlo, ale Eleonora ho zhodnotila jako „příliš úzké a malé“, a proto se rozhodla ho pronajímat a dále zůstat v rezidenci, ve které trávili léto

173

Jozsef hrabě Esterházy de Galántha (* 24. 11. 1791 – † 12. 5. 1847).

174

Jedná se o současné slovenské Bernolákovo.

175

Corti: cit. d., sv. II, s. 62–64.

45

i minulé roky176. Pozdější léta, poté, co byla zrenovována jejich venkovská sídla Kynžvart, Johannisberg a roku 1826 koupené Plasy, trávila rodina léto i na těchto zámcích. Kromě toho jezdili, stejně jako jejich vídeňští přátelé, do Bad Ischlu a do dalších letovisek177, především do lázní, kde členové rodiny mohli absolvovat kúry prospívající jejich nemocným plícím. Slabé plíce a náchylnost k jejich onemocnění totiž po matce zdědily i všechny její děti. V létě 1818 se dramaticky zhoršilo zdraví dědečka, Klemensova otce Franze Georga. Viktor na konci června referoval svému otci do Karlových Varů: „Včera jsem navštívil babičku; k dědečkovi jsem nemohl, protože zrovna spal. Přesto musel být o hodně slabší, protože nechce ani kousek jídla, kromě věcí, které má naprosto zakázané. Tak chtěl např. předevčírem večer násilím mít vepřovou hlavu.“178 Dědečkovi byla diagnóza stanovena jako „Brustwassersucht“, tedy voda na plicích. Jeho stav se horšil a on chtěl ještě jednou vidět svého syna Klemense, který se v té době léčil se zánětem pravého oka v Karlových Varech. Jeho lékař však za žádnou cenu nedoporučoval přerušení léčby, a proto se nakonec Klemens rozhodl v Karlových Varech zůstat a na cestu do Vídně, která trvala řadu dní, se za otcem nevydat. Franz Georg zemřel 11. srpna 1818 ve věku sedmdesáti tří let. Celá rodina tím byla velmi zasažena, držela předepsaný smutek a nevycházela do společnosti. Klemens své ženě napsal: „I když jsem byl na tuto událost připraven, přesto mě nezasáhla méně.“179 Největší starost měl ovšem o to, jak se s tím vyrovná jeho matka, která s Franzem Georgem strávila v manželství přes 47 let. Lorel však Klemense uklidňovala: „Daří se jí velmi dobře, a ačkoli je upřímně, a jak je to nanejvýš přirozené, těžce raněná tou ztrátou, jsou jí její lehkomyslnost a přirozený egoismus při této příležitosti k velkému užitku. Nechci tím o ní říct něco špatného, protože je velmi laskavá, srdečná, nanejvýš milá a vděčná za všechno, co pro ni člověk dělá. Ale je lehce netečná jako dítě a má ráda především sebe nade všechno na světě. To možná není nejhorší filozofie, ale nemůže si každý dělat to, co chce. Obecně jsem si vždy říkala, že ten v rodině, kterého se to ze všech nejvíc dotkne, budeš Ty. Ty sis plně zasloužil, abys byl díky svým dětem šťastný, protože Ty jsi byl sám vždy také

176 177 178 179

Viz přiložená korespondence, dopis č. 2) sl. 40, fol. č. 9. Metternich, T.: cit. d., průběžně. Viz přiložená korespondence, dopis č. 3) sl. 40, fol. č. 11. Corti: cit. d., sv. II, s. 73.

46

vynikající syn, a přeji si a prosím Boha bez přestání, aby Ti Tvé děti mohly připravit stejně tak málo zármutku, jako Ty svým rodičům.“180 Od 1. října 1818 se konal kongres v Cáchách, který měl řešit především studentské nepokoje v Německu. Klemens se cestou do Cách stavil na Kynžvartě, kam nechal do rodinné hrobky přenést tělo otce, aby se mohl pomodlit u jeho hrobu. Zármutek a držený smutek mu však v nezabránil, aby si v Cáchách nevšiml inteligentní hraběnky Dorothey Lievenové181, která sem následovala svého chotě, ruského velvyslance v Londýně Lievena182. Osobnost hraběnky Metternichovi učarovala a stala se spolu s kněžnou Zaháňskou jednou ze dvou jeho mimomanželských životních lásek. Jejich vztah se však odehrával spíše v platonické rovině, kdy si milenci vzhledem k tisícům kilometrů, které je po většinu doby jejich vztahu oddělovaly, vyměnili stovky dopisů183. I přes milostné avantýry Klemens nezapomínal na svou rodinu. Poté, co na konci srpna 1818 dorazil za císařem do Frankfurtu nad Mohanem, nakoupil v tomto městě obchodu dárky pro své blízké – dvoje šaty pro Lorel, náušnice pro Lorel, Marii a Klementinu, knihu pro Viktora a loutkové divadlo pro nejmenší Leontinu a Herminu. Dcera Marie s manželem Pepim Esterházym přijela do Cách, a tak se Klemens se svou dcerou shledal po dlouhém odloučení. Když ho viděla přicházet, „vyskočila z kočáru a letěla mu přes klacky a kamení do náruče“. Jen litovala toho, že je otec tak zaneprázdněn a „stále pohřben ve své papírové poušti“, že ho za den může vidět sotva na půl hodiny184. Metternich s císařem podnikl ještě v roce 1818 cestu do Itálie, kterou s ním absolvovala i dcera Marie. Od neapolského krále Ferdinanda IV. obdržel titul „vévoda di

180

Corti: cit. d., sv. II, s. 74. „Es geht ihr sehr gut und obwohl sie aufrichtig und, wie es äußerst natürlich ist,

von dem Verlust schwer betroffen ist, so sind ihr doch der leichte Sinn und ihr natürlicher Egoismus bei dieser Gelegenheit von großem Nutzen. Was ich da sage, ist nicht dazu bestimmt, etwas Böses über sie zu reden, denn sie ist sehr gütig, sehr herzlich, äußerst liebenswürdig und dankbar für alles, was man für sie tut. Aber sie hat die leichte Unbefangenheit eines Kindes und liebt vor allem sich über alles in der Welt. Das ist vielleicht nicht die schlechteste Philosophie, aber es kann nicht jeder das tun, was er möchte. Im allgemeinen habe ich mir immer gesagt, dass derjenige in der Familie, der sich darüber am meistens berührt zeigen wird, Du sein wirst. Du verdienst wohl, durch Deine Kinder glücklich zu werden, denn Du warst selbst doch immer ein so ausgezeichneter Sohn, und ich wünsche und bitte Gott ohne Unterlass, dass Deine Kinder Dir ebensowenig Kummer bereiten mögen, wie Du Deinen Eltern.“ 181

Dorothea von Lieven, roz. von Benckendorff (* 28. 12. 1785 – † 26. 1. 1857).

182

Kryštof Andrejevič hrabě von Lieven, ruský generál, carský velvyslanec na londýnském dvoře.

183

Herre: cit. d., s. 226.

184

Corti: cit. d., sv. II, s. 81.

47

Macaroni“ s rentou 60 000 franků. Tento titul, mající podobu jen o jedno písmenko „c“ odlišnou od oblíbených italských těstovin, si však Klemens nechal záhy změnit na „di Portella“ podle vsi, kterou rakouští vojáci dobyli roku 1815 jako první zpět. V příštím roce, v létě 1819, s ním po Itálii cestovala jeho mladší dcera Klementina, kterou Klemens nechal na zpáteční cestě v Perugii portrétovat nejznámějším dobovým anglickým malířem Thomasem Lawrencem. Když se chtěl Metternich dohodnout na ceně obrazu, Lawrence mu odpověděl: „Namaloval jsem tu dívku z lásky k jejímu otci, její matce, celé rodině a obzvlášť z lásky ke mně samotnému.“ Poslední důvod zmínil Lawrence proto, že právě v té době hledal tak půvabnou dívku, která by mu stála modelem.185 Patnáctiletá Klementina totiž prý byla jako okouzlující křehká blondýnka nejkrásnější z Metternichových dcer a svými půvaby vynikala nad dívkami tehdejší vídeňské společnosti. Rodina Metternichů v té době vedla ve Vídni velice příjemný život. Zachoval se popis dne otce rodiny jeho přítelkyni hraběnce Lievenové. Metternich vstával pravidelně mezi osmou a devátou hodinou ranní, nasnídal se s manželkou a zhruba do deseti hodin si hrál s dětmi. Potom pracoval ve své kanceláři nebo uděloval audience zhruba do jedné hodiny. Při dobrém počasí si zhruba do půl třetí vyjel na koni, pak opět do půl páté pracoval. Po pracovním dni následovala večeře ve společnosti osmi až dvanácti osob, kde se obvykle dále probíraly politické záležitosti. Zhruba v půl sedmé se Metternich vracel do svého kabinetu, odkud na sedmou hodinu docházel za císařem, se kterým mezi přátelskou konverzací řešili politické záležitosti. Následně Klemens ve své kanceláři až do půl jedenácté či do jedenácti vyřizoval další dokumenty a nakonec se odebral do salonu své ženy, kde se ještě asi hodinu bavil s hosty, než se kolem půlnoci odebral k odpočinku. Přesto ale na něm nikdo nepozoroval známky únavy, tento způsob života mu naprosto vyhovoval.186 Eleonora pořádala pravidelně v salonu ve čtvrtek a v neděli velké přijetí diplomatů a cizích návštěv. Ostatní večery se tu scházela po desáté hodině, kdy skončilo divadlo, užší, dobře vybraná společnost složená z přátel rodiny Metternichů. Pravidelně k nim patřil např. maršál Marmont187.

185

Corti: cit. d., sv. II, s. 98–99. „Ich habe das Mädchen gemalt aus Liebe zu ihrem Vater, ihrer Mutter, der

ganzen Familie und besonders aus Liebe zu mir selbst.“ 186

Srbik: cit. d., sv. I, s. 253.

187

Auguste Frédéric Louis Viesse de Marmont (* 20. 7. 1774 – † 22. 3. 1852).

48

V srpnu 1819 se Metternich odebral na kongres do Karlových Varů, kde byla dojednána tzv. karlovarská usnesení. Od října do prosince 1819 trávil čas na kongresu v Opavě, který se věnoval zásahům ve Španělsku, Portugalsku a Neapolsku. Na jaře 1820 nastala rodičům Metternichovým velká starost o dceru Klementinu, která začala vážně stonat na souchotiny, které se u ní projevovaly již od dětství. Matka se od začátku roku téměř nehnula od její postele, což jí samotné vzhledem k jejímu podlomenému zdraví také příliš neprospívalo. Nakonec Klementina zemřela 6. května 1820 na nerozpoznanou, špatně léčenou tuberkulózu, kterou, stejně jako její sestra Marie a bratr Viktor, zdědila po matce. Klementina, které ještě nebylo ani šestnáct let, oslňující svou křehkou, něžnou krásou, zemřela na prahu dospělosti a zanechala svou rodinu v hlubokém smutku. Klemens psal do Londýna hraběnce Lievenové: „Je známou skutečností, že nic nenechá vstoupit člověka do příštího světa tak jako velký umělec. Tak bude toto ubohé dítě také v následujících staletích, kdy bude slavná její krása, děkovat své šťastné hvězdě, že přivedla Lawrence do Vídně. Bez soch by byly dvě třetiny velkých jmen starověku ztraceny. Klementina bude jednoho dne stát v jedné řadě s krásami století Ludvíka XIV. [...] Zde v portrétu této mladé bytosti, utržené v květu svého mládí, je ale ještě něco daleko víc zvláštního a dojemného než ve všech lidech, kteří za sebou mají dlouhou životní pouť.“188 Klemens po smrti dcerušky nemohl vkročit do jejího pokoje, aniž by neplakal. Jak psal, „když se mi to stane, vracím se vždy co nejrychleji zpět ke svým pracovním záležitostem.“189 V těch Klemens hledal útěchu ve všech obdobích smutku a neštěstí. Když se ponořil do práce, dovolila mu horečná pracovitost zapomenout na vlastní trápení. Tak tomu bylo i na jaře 1820 po smrti Klementiny a zanedlouho v létě po smrti jeho nejoblíbenější dcery Marie. Klemens ji 16. července navštívil na letním sídle v Badenu, kdy se jí ještě dařilo dobře, ale o pouhé čtyři dny později k němu dorazila zpráva, že jeho milovaná dceruška

188

Corti: cit. d., sv. II, s. 125. „Es ist eine bewiesene Tatsache, dass nichts jemanden so auf die Nachwelt

kommen lässt als ein großer Künstler. So wird dieses arme Kind auch noch in den kommenden Jahrhunderten den Ruhm ihrer Schönheit dem guten Stern verdanken, der Lawrence nach Wien geführt hat. Ohne Statuen wären zwei Drittel der großen Namen des Altertums verloren. Clementine wird eines tages mit den Schönheiten des Jahrhunderts Ludwig XIV. in einer Reihe genannt werden. [...] Hier aber liegt noch in dem Porträt eines in der Blüte seiner Jahre hinweggerafften jungen Wesens etwas ganz besonderes und viel rührenderes als in jenen solcher Menschen, die eine lange Laufbahn hinter sich haben.“ 189

Corti: cit. d., sv. II, s. 126. „Geschieht mir das, kehre ich immer schleunigst zu meinen Geschäften

zurück.“

49

náhle zemřela po prudkém krvácení v záchvatu tuberkulózy190. Tato předčasná a nečekaná smrt Klemense i celou rodinu naprosto zdrtila. Ještě se nestihli vzpamatovat ze smrti Klementiny před necelými třemi měsíci, a nyní jim zemřela druhá milovaná dcera ve věku teprve dvaceti tří let. Sice se stihla za svůj krátký život alespoň provdat, ovšem děti nikdy neměla. Její manžel Pepi Esterházy byl hluboce zdrcen, po smrti své hluboce milované ženy zůstal vdovcem patnáct let, než se podruhé oženil191. Přesto ale s rodinou Metternichů udržel i nadále velmi přátelské, příbuzenské vztahy. Eleonoru odchod její nejstarší dcery hluboce zdrtil, pokud to vůbec bylo možné, snad ještě více než smrt patnáctileté Klementiny. Brala ho jako vážné varování nebes, že by měla i s dětmi významně změnit způsob života. Ona i všechny její zbylé děti, sedmnáctiletý Viktor, téměř devítiletá Leontina a čtyřletá Hermina, totiž byli náchylní ke stejnému typu onemocnění, na které zemřely obě nejstarší dcery. Eleonora se rozhodla radikálně změnit prostředí a ze špatného vídeňského ovzduší odjet i s dětmi natrvalo do Paříže. Nejraději by se byla přestěhovala do Itálie, ta ale kvůli revolučním tendencím nebyla pro Metternichy příliš bezpečná. Paříž zvolili i z toho důvodu, že nyní nejstarší Viktor zde mohl začít plnit své diplomatické povinnosti jako atašé na rakouském velvyslanectví192. I přes toto odůvodněné rozhodnutí bylo pro Eleonoru velmi těžké opustit Vídeň a milovaného manžela, který dlouhodobé odloučení od rodiny nesl také velice těžce – vždyť byl do té doby zvyklý mít rodinu stále nablízku. Chápal ale, že je to, co se zdraví jeho nejbližších týče, ta nejlepší volba. Jak psal hraběnce Lievenové, „ze sta lidí, kteří zde [ve Vídni] zemřou, jich má sedmdesát pět plicní chorobu“.193 Jeho domov a salon ve vile na Rennwegu od té doby vedla jeho sestřenice z matčiny strany, hraběnka Flora von Wrbna194, jež se rychle a ráda sžila s rolí paní domu a s oblibou v salonu seděla na pohovce určené právě dámě tohoto výsadního postavení. Na konci září se Lorel s dětmi vydala na dlouhou cestu do Paříže, kterou obohatila o řadu zastávek ve významných městech. Do Mnichova přijeli právě v době Oktoberfestu. Eleonora s dcerkami ho nechtěla navštívit, ale Viktor se ho zúčastnil a byl zde představen

190 191 192

„Blutsturz“, Corti: cit. d., sv. II, s. 134. Metternich, T.: cit. d., s. 267. Viz přiložená korespondence, dopis č. 10) sl. 43, fol. č. 4, a č. 16) sl. 41, fol. č. 22; Srbik: cit. d., sv. I,

s. 242. 193 194

Corti: cit. d., sv. II, s. 136. „Unter hundert, die hier sterben, sind fünfundsiebzig lungenkrank.“ Flora hraběnka von Wrbna, roz. von Kageneck (* 1779 – † 1857), manžel Eugen hrabě von Wrbna

(* 25. 9. 1766 – † 4. 2. 1841).

50

bavorskému králi195, na něhož Viktor udělal velmi dobrý dojem. Eleonoře to později potvrdila královna196, kterou Lorel navštívila v Nymphenburgu, a znovu Viktora pochválila197. Eleonora i její děti si cestu užívaly. Zvláště pro obě malé dcerky bylo dlouhé putování dobrodružstvím, a především pětileté Hermině se všude tak líbilo, že by v každém městě nejraději zůstala. Zároveň Eleonoře dělala dobře změna ovzduší, která jí i jejím dětem prospívala na jejich choulostivé plíce. Jediné, co Lorel scházelo, byla přítomnost jejího manžela.198 Dne 6. října psal Viktor otci ze Štrasburku o tom, jak se rodině daří na tak dlouhé cestě: „Hermina je v nejlepším rozpoložení, je veselá a hodně mluví francouzsky: ‚comma vous portez Vous? Tres bien, ich danke. Voulez Vous de la frugasö[!] di pole?’, stejně tak Leontina, která si se sestrou neustále hraje, je pořád tak milá a hovorná jako jindy, ale nechce se ještě vzdát své mateřštiny. Maminka je zdravá a vypadá dobře, a mně cesta také moc prospívá.“199 Rodina do Paříže dorazila 13. října 1820 a po několika dnech v hotelu se ubytovala v rezidenci na rušném bulváru. Viktor otci dny po příjezdu popsal těmito slovy: „Stále ještě bydlíme v hotelu dříve nazvaném Gustav’s, nyní Pierre, kde to ale není obzvláště dobré, ačkoli si ten urozený muž [Gustav] dává veškerou námahu, aby nás uspokojil. Floretovi200 dokonce napsal: ‚Kdybych Vám nenabídl vhodné ubytování, stále bych se s Vámi s radostí podělil o vlastní postel.‘ Ten příšerný dvorní rada [Floret] ale tenhle dojemný návrh odmítl a dal přednost ubytování v méně pohodlném apartmánu, než aby sdílel postel svého věrného Gustava.“201 Rodina se v Paříži rychle zabydlela – vždyť ji Eleonora dobře znala a měla zde přátele ještě z doby, kdy zde před deseti lety pobývala. Hodně ji navštěvovala např. kněžna Bagrationová, dřívější milenka jejího muže, jak Eleonora dobře věděla. Dokonce Klemensovi s potěšením napsala svůj názor na dvanáctiletou Klementinu Bagrationovou, u které byla jistá, že je dcerou jejího muže. Poté, co u Metternichů Klementina v květnu

195

Maxmilian I. Joseph, od roku 1806 první bavorský král, poslední bavorský vévoda jako Maximilian IV.

Joseph (* 27. 5. 1756 – † 13. 10. 1825). 196

Karoline Friederike Wilhelmine von Baden (* 13. 7. 1776 – † 13. 11. 1841).

197

Corti: cit. d., sv. II, s. 137.

198

Corti: cit. d.

199

Viz přiložená korespondence, dopis č. 8) sl. 43, fol. č. 10.

200

Rytíř Engelbert Joseph von Floret, tajný rada dvorské a státní kancléře a vyslanecký rada, Viktorův přítel.

201

Viz přiložená korespondence, dopis č. 9) sl. 44, fol. č. 62.

51

vykonala zdvořilostní návštěvu, Eleonora Klemensovi napsala: „Mohu Ti o ní říci jen to nejlepší. Podoba s Marií, ale obzvlášť s Leontinou je opravdu velká, jen vypadá o devět let místo o pouhých devět měsíců starší než ona [Leontina]. Je tak rozumná a vážná, jak člověk bývá sotva ve dvaceti. Není pěkná, ale pobrala všechen rozum, který chybí její matce.“202 Eleonořino zdraví se i přes příznivější ovzduší ve Vídni postupně zhoršovalo. V listopadu 1820 se cítila „slabá jako nemocná moucha“203. V červenci 1821 psala svému muži: „Buď klidný, nejsem vůči smrti natolik lhostejná, abych nezavedla nějaká opatření, která jsou nutná, abych si prodloužila život. Ještě si nemyslím, že jsem tak blízko konci jenom proto, že mám špatné plíce. Můj otec dostal to samé ve čtyřiceti a dožil se s ještě daleko menší péčí, než mám já, šedesáti dvou let.“204 V té době ještě Lorel nemohla tušit, že i přes její časté prosby, aby za nimi Klemens přijel nebo že by se oni za ním vydali, svého manžela uvidí až na své smrtelné posteli o čtyři a půl roku později205. Dne 25. května 1821 byl Metternich jmenován státním kancléřem za celkové zásluhy ve vedení státu za napoleonských válek a především po nich. Eleonoru však trochu udivovaly nadšené gratulace ostatních, protože pokládala za samozřejmou věc, že se její manžel o takový post dávno zasloužil206. Od 20. října 1822 probíhal kongres ve Veroně, kde byla mimo jiné projednávána francouzská intervence do Španělska. Tohoto kongresu se kromě nepostradatelného Klemense Metternicha účastnil i jeho syn Viktor. Otec se s ním setkal 9. října v Innsbrucku a dále měli společnou cestu. Bylo to šťastné setkání, protože se Klemens se synem neviděli od odjezdu rodiny do Paříže v září 1820. Když Viktor z innsbruckého hostince uslyšel, že se jeho otec blíží, seběhl rychle schody a padl mu do náruče.207

202

Corti: cit. d., sv. II, s. 224. „Nun, ich kann Dir nur das beste von ihr sagen. Die Ähnlichkeit mit Marie,

insbesondere aber mit Leontine, ist sehr groß, nur scheint sie um neun Jahre, anstatt um bloß neun Monate, älter als sie [Leontine]. Sie ist so vernünftig und ernst, wie man es kaum mit zwanzig Jahren sein kann. Nicht hübsch, besitzt sie aber allen Verstand, der ihrer Mutter fehlt.“ 203

Tamtéž, s. 145.

204

Tamtéž, s. 179. „Sei nur ruhig, ich bin gegen den Tod nicht so gleichgültig, als dass ich etwa eine

Maßnahme zurückweisen würde, die notwendig ist, um dieses Leben zu verlängern. Ich glaube mich auch noch nicht so nahe dem Ende, bloß weil ich ein Lungenübel habe. Mein Vater hatte ein solches in den Vierzigern erworben und hat es doch mit viel weniger Pflege als ich bis zu zweiundsechzig Jahren gebracht.“ 205

Viz níže, s. 55.

206

Corti: cit. d.

207

Corti: cit. d., sv. II, s. 209.

52

I přes toto šťastné shledání však Klemens syna přesvědčoval, aby matce domluvil, ať zůstane v Paříži. Jejím dlouhodobým oblíbeným tématem dopisů totiž byl návrat k manželovi do Vídně. Tato situace trvala, i když se matčin stav natolik zhoršil, že se za ní Viktor, ovšem bez otce, vydal z veronského kongresu zpět do Paříže. To však neznamená, že by Klemense zdravotní stav jeho ženy nezajímal. Když se Lorel opět přitížilo, nechal si od jejích lékařů podrobně popisovat manželčin zdravotní stav a způsob léčby208. V listopadu 1824 své ženě napsal: „Ujišťuji tě, že nejistota Tvého zdravotního stavu se blíží účinku červa vrtajícího v mém srdci; už dávno bych byl přijel do Paříže, kdybych nebyl železnými okovy přikován ke svému místu pobytu.“209 V této době již Lorel tuberkulóza poměrně komplikovala běžný provoz, držela ji hodně v posteli a začala ji postupně ohrožovat na životě. Denně ji trápil suchý kašel a její zdravotní stav už se nelepšil. Přesto ale i ji samotnou překvapovaly děsivé zprávy, které se po Paříži šířily ohledně jejího zdravotního stavu. I přes občasné záchvaty kašle, kdy vykašlala mnoho krve, jí doktoři stále tvrdili, že nejde o nic vážného a že její plíce nejsou napadené210. Lorel mívala opakované horečky a noční návaly pocení, kvůli kterým často nemohla spát, a tak si po nocích alespoň četla211. Svého muže nechtěla příliš znepokojovat čím dál horšími zprávami o svém zdraví, a tak mu raději psala o dětech, jelikož věděla, že ho toto téma zajímá. Velmi se například zabývala Viktorovým „pěkným malým románkem“212 s vévodkyní Claire de Castries213, který Viktorovi podle ní jenom prospíval. Když viděla, jak její zdraví nenávratně mizí, napsala svému muži do Vídně: „Stejně začínám doufat, že se dočasná bouře ustálí a milý Bůh mi dovolí, abych mohla strávit ještě chvíli s Vámi, mí milí. Přiznávám, že cítím sladkou radost z toho, že by mě stálo velmi mnoho opustit tento život, ve kterém jsem, s výjimkami některých hrozných ztrát, které mě sklíčily, vždy byla šťastná. Za to děkuji Tobě, můj dobrý rytířský muži. Nikdy jsi mi ani na okamžik nezpůsobil zármutek, staral ses pouze o mé štěstí a podařilo se ti ho přivést,

208

Tamtéž, s. 256.

209

Tamtéž, s. 252. „Ich versichere Dir, dass die Unsicherheit über Dein Befinden der Wirkung eines in

meinem Herzen bohrenden Wurmes gleichkommt; ich wäre schon lange nach Paris gefahren, wenn ich nicht mit eisernen Klammern an meinen Aufenthaltsort gefesselt wäre.“ 210

Tamtéž, s. 255.

211

Corti: cit. d.

212

Corti: cit. d., sv. II, s. 208. Pro více informací viz níže, s. 90–98.

213

Metternich, T.: cit. d., s. 26.

53

protože jsem byla vždy velmi šťastná. [...] Ale už musím končit; Viktor už bude nevrlý, že tak dlouho píšu a přitom se tolik dojímám.“214 Dva dny nato upadla Lorel do bezvědomí. Když se probrala, byla na tom tak špatně, že si myslela, že se blíží její poslední hodinka. Přesto se stále toužila vrátit do Vídně. Přesto, že Metternich stále slyšel ve zprávách od své ženy, celé rodiny i ze strany vídeňské společnosti, že se zdravotní stav jeho ženy prudce zhoršuje, stejně stále neměl v úmyslu za ní přijet – ve Veroně a následně opět ve Vídni měl trvale mnoho povinností. Za manželkou se rozhodl odcestovat teprve v okamžiku, kdy se rakouský velvyslanec v Paříži, generál von Vincent215, vyjádřil, že by byli v Paříži více překvapeni, kdyby nepřijel, než kdyby se tam objevil216. Lorel i přes tak silnou slabost, že se stěží mohla pohnout, Klemensovi napsala: „Připadá mi, že bych se téměř uzdravila, kdybych Tě znovu viděla. Přinejmenším by mě to ale velmi uklidnilo a povzbudilo.“ Tento poslední Eleonořin dopis z 11. února 1825 je velmi roztřesený a těžko čitelný217. Klemens se do Paříže dostavil až 14. března, v době, kdy již nebyla žádná naděje na Lorelino uzdravení. Okamžitě po příjezdu se vydal za manželkou, která ho netrpělivě očekávala. Opětovné setkání s jejím do poslední chvíle milovaným mužem mělo na Eleonořino tělo zázračný účinek, který ale brzy pominul a opět se dostavilo těžké vyčerpání způsobené dlouhou nemocí. Lorel v domnění, že se blíží její poslední hodinka, přijala poslední pomazání a nadiktovala Klemensovi svou poslední vůli, kterou podepsala s vypětím všech sil. To však Klemensovi nezabránilo ještě téhož dne přijmout zástupce francouzské vlády a následně 16. března vykonat audienci u krále, který ho požádal, aby si podle potřeby svých rodinných poměrů našel čas na delší jednání. Několik hodin času si

214

Corti: cit. d., sv. II, s. 257–258. „Ich beginne jedoch zu hoffen, dass der augenblickliche Sturm sich legen

wird und der liebe Gott mir erlaubt, noch ein wenig mit Euch, meine Guten, verbleiben zu können! Ich gestehe, ich empfinde süße Freude darüber, es hätte mir sehr viel gekostet, dieses Leben zu verlassen, in dem ich, mit alleiniger Ausnahme der schrecklichen Verluste, die mich niederdrückten, immer glücklich gewesen bin. Das verdanke ich Dir, mein guter ritterlicher Gatte. Du hast mir nie auch nur einen Augenblick Kummer bereitet, warst nur mit meinem Glück beschäftigt, und es ist Dir gelungen, es herbeizuführen, denn ich war immer sehr glücklich. [...] Aber ich muss zu Ende kommen; Viktor wird schon unmutig, dass ich so viel schreibe und mich dabei zu sehr rühren lasse.“ 215

Karl svobodný pán von Vincent (* 11. 8. 1757 – † 7. 10. 1834), generál v rakouské armádě, pozdější

rakouský velvyslanec v Paříži. 216

Corti: cit. d., sv. II, s. 258.

217

Tamtéž, s. 259.

54

Metternich na panovníka našel již následujícího dne.218 I přes natolik závažnou rodinnou situaci nebyl Metternich schopen udělat si bezezbytku čas na rodinu a nezabývat se pracovními záležitostmi. Po dlouhých jednáních se Klemens každý den vracel ke své ženě, kde jí vyprávěl o jejich průběhu, což Eleonoru zajímalo stejně silně jako dříve. Takto přišel Klemens za svou ženou i 18. března večer. Našel její postel obklopenou všemi třemi dětmi. Všichni plačíc poslouchali matku, která jim říkala: „Tuto noc již nepřežiji, a říkám vám to, aby vás zpráva o mojí smrti přespříliš nevyděsila. [...] Již dlouho cítím, že umírám. Mrzí mě jen jedna věc, ke které mě nutí srdce: nejraději bych vás opustila teprve tehdy, kdybych vás všechny dovedla ke svatbě. Ale nemělo to tak být. Přála bych si znát ty, kterým připadne úkol učinit vás šťastnými, ale Bůh si to nepřál. Byla bych potom příliš šťastná, ale to budu teprve u Něj!“219 Když Klemens dorazil, požádal děti, aby na chvíli z pokoje odešly. Lorel se pokusila se na svého manžela naposledy usmát, jako by jí bylo docela dobře. Téže noci, 19. března 1825, okolo půl čtvrté ráno naposledy vydechla. Klemens ještě toho dne napsal své matce: „Její konec byl jako celý její život. [...] Jestli někdy našla nějaká duše cestu do nebe, tak to byla jistě ta její...“ V závěru dopisu stojí: „Otec dětem matku nahradit nemůže.“220 Na začátku dubna psal Klemens upřímně své přítelkyni Dorothee Lievenové: „Moje duše je těžce zasažena... Nikdy jsem opravdu nebyl zamilovaný do své ženy; jestli někdy bylo uzavřeno čistě účelné manželství, bylo to to moje. Byl jsem velmi mladý, sám příliš mladý, když jsem se ženil. Moje žena mě chtěla; z její strany rozhodla volbu především láska. Já jsem následoval přání rodičů a vlastního rozumu. Od té doby se do mého manželství přidružil kromě pocitu povinnosti i pocit příjemného života. Nyní, moje přítelkyně, se pro mě tento řetěz bez jakéhokoli románu, toto pouto čistého zvyku, stalo mým druhým životem! Třicet let to dobře prokázalo, a ani na okamžik jeho průběh nenarušila žádná rozepře. Štěstí takového domova pro mě mělo skoro stejnou hodnotu jako 218

Tamtéž, s. 260.

219

Tamtéž, s. 261–262. „Ich werde diese Nacht nicht überleben und ich sage es Euch, damit Euch die

Nachricht meines Todes nicht zu sehr erschreckt. [...] Seit langem fühle ich mich sterbend. Ich habe mich nur einer einzigen Täuschung hingegeben, denn mein Herz zwang mich dazu: der nämlich, ich würde Euch alle erst dann verlassen, wenn Ihr sämtlich verheiratet wäret. Aber es soll nicht so sein. Ich wünschte diejenigen zu kennen, denen die Aufgabe zufallen wird, Euch glücklich zu machen, aber Gott hat es nicht gewollt. Zu glücklich wäre ich darüber gewesen, so aber werde ich es erst bei Ihm sein!“ 220

Tamtéž, s. 262. „Ihr Ende war wie ihr Leben. [...] Wenn jemals eine Seele den Weg zum Himmel

gefunden hat, so ist es wohl die ihre... [...] Ein Vater ist es nicht, der Kindern eine Mutter ersetzen kann.“

55

zdraví, které v něm panovalo, toto štěstí, které člověk nikdy dostatečně neocení, dokud ho člověk vlastní, a které nemůže nic nahradit, když ho člověk ztratí. Můj zármutek není o nic méně opravdový a pravdivý, tak pravdivý jako tento příběh a jako všechno, co ti říkám.“221 Metternich se opět rozhodl utopit svůj zármutek v práci, která mu dávala zapomenout. Přesto již na začátku dubna začal opět vycházet do společnosti. Přicházelo mu velké množství kondolencí, od politických osobností i od jeho přátel. Mezi nimi si kromě hraběnky Lievenové velmi často o svém zármutku dopisoval s Marií Wilhelminou ZichyFerrarisovou, zvanou Molly222. Ta mu mezi slovy útěchy a porozumění nikdy neopomněla sdělit, že její dcera Melanie se kancléřovým zármutkem velmi trápí a vzkazuje mu „nejsrdečnější a něžné věci“. Melanie mu ostatně občas do Paříže psala sama, vyzdvihovala přednosti Metternichovy zesnulé choti, popisovala svůj hluboký zármutek a celkově se všemožně snažila se u kancléře, kterého obdivovala, dobře zapsat223. Musela si ale ještě nějakou dobu počkat, než se kancléř opět začal rozhlížet po ženách a hledat si novou manželku. Po smrti matky se dcery Leontina a Hermina vrátily za otcem do Vídně, kdežto Viktor zůstal v Paříži, kde plnil své diplomatické poslání224. Co je ovšem zřejmé, že se tehdy ani ne čtrnáctiletá dcera Leontina stala velkou otcovou oporou a že do velké míry převzala úlohu paní domu, i když salon formálně dál vedla její teta Flora von Wrbna. Do svého deníku si Leontina 19. srpna 1827 poznamenala: „Všechny dámy z Mariánských Lázní přišly [na Kynžvart] na jídlo. [...] Musela jsem přijímat hosty a chtě nechtě jsem musela sedět na pohovce a trochu konverzovat. V tom okamžiku jsem cítila tak jako nikdy předtím, jak mi maminka schází. Musím všechny tyto úkony provádět ve svém věku, kdy

221

Tamtéž, s. 264–265. „Meine Seele ist schwer angegriffen... Ich war wohl niemals verliebt in meine Frau;

wenn jemals eine reine Zweckehe geschlossen wurde, so war es die meine. Ich war sehr jung, selbst zu jung, als ich heiratete. Meine Frau à voulu de moi; von ihrer Seite hat Liebe vor allem anderen ihre Wahl bestimmt. Ich bin dem Wunsche meiner Eltern und der Vernunft gefolgt. Seither hat sich meiner Ehe neben Pflichtgefühl Wohlmeinung beigesellt. Nun, meine Freundin, diese Kette ohne jeden Roman, diese Bande reiner Gewohnheit, sind für mich zu einem zweiten Leben geworden! Dreißig Jahre haben es gut geheißen, und nicht ein Augenblick Zwist hat seinen Verlauf gestört. Das Glück eines solchen Zuhause hat für mich fast den gleichen Wert bedeutet, wie er der Gesundheit inne wohnt, dieses Glück, das man niemals genug schätzt, wenn man es besitzt, und das nichts ersetzen kann, wenn man es verlor. Mein Kummer ist nichtsdestoweniger wirklich und wahr, so wahr wie Geschichte und wie alles, was ich Dir sage.“ 222

Maria Wilhelmine von Zichy-Ferraris, roz. von Ferraris (* 3. 9. 1780 – † 25. 1. 1866).

223

Corti: cit. d., sv. II, s. 263–264.

224

Osudy dětí bezprostředně po smrti jejich matky se nepodařilo nikde dohledat.

56

člověk ještě ani pořádně neví, jak se má ke všem lidem chovat, a nemám nikoho, koho bych se mohla zeptat.“225 Rodina se nakonec po smrti matky vzpamatovala a vedla stejně příjemný život jako dříve, nyní již pohromadě s otcem ve Vídni. Jen Viktor přijížděl za rodinou z Paříže vesměs jen na léto226, což trápilo především jeho sestru Leontinu, která bratra velmi milovala a obdivovala227. V letních měsících rodina trávila čas na svých zámcích na Kynžvartě či na Johannisbergu v Porýní. V roce 1826 Klemens koupil bývalý cisterciácký klášter Plasy228, kde nechal zřídit rodinnou hrobku. Nejdříve sem jezdil sám či se synem Viktorem kvůli úpravám zámku do klasicistního slohu, následně na tomto letním sídle pobýval s celou rodinou229. V dopise z 3. srpna 1826 napsal Klemens z Kynžvartu Leontině: „Dnes ráno jsme byli s Viktorem sami na Kynžvartu, kde ještě odpočívají ostatky Tvé ubohé matky, dědečka a Klementiny. Nechal jsem za jejich duše sloužit mši a oba jsme s Viktorem hodně plakali. Ty, moje milá Leontino, bys udělala to samé, a kdyby nás mohla vidět maminka, byla by se přesvědčila, že na ni její rodina nezapomněla.“230

225

Metternich, T.: cit. d., s. 159, 19. 8. 1827. „Alle Damen von Marienbad waren bei dem Essen [im

Königswart]. [...] Ich musste die Honneurs machen, et bon gré mal gré musste ich auf dem Kanapee sitzen und in einem Stück Konversation machen. Jetzt in diesem Augenblick fühle ich mehr als je, wie mir die Mama abgeht. Ich muss alle Avancen machen in meinem Alter, wo man noch nicht gut weiß, wie man sich mit allen Leuten betragen soll, und habe niemanden, den ich befragen könne.“ 226

Metternich, T.: cit. d., průběžně.

227

Tamtéž, s. 123–124, 9. 11. 1826. „Viktor už odjel: Plakala jsem jako nešťastnice a stále mám velmi těžké

srdce. Je pryč, a to na sedm měsíců [...]. Vidím Viktora všude, u večeře je jeho místo proti mně prázdné. Ráno, když jsem šla dolů za tatínkem, jsem ho našla samotného a bez toho, kterého mám tolik ráda a jenž si to tak zaslouží.“ „Nun ist Victor abgereist: Ich habe wie eine Unglückliche geweint und bin noch recht schweren Herzens. Er ist weg, und das für sieben Monate [...]. Ich sehe Victor überall, beim Diner ist sein Platz mir gegenüber leer. In der Früh, wenn ich zu Papa heruntergehe, finde ich ihn allein und ohne den, den ich so sehr liebe und der es so verdient.“ 228

V roce 1825 prodal Metternich panství Ochsenhausen württemberskému králi Vilémovi I. a plaské panství

koupil za stržené peníze. 229

Metternich, T.: cit. d., s. 72–73, dopis Klemense Leontině, Plasy, 19. 7. 1826; s. 84–85 dopis Klemense

Leontině, Kynžvart, 3. 8. 1826; deníkový záznam, Kynžvart, 5. 8. 1827, atp. 230

Tamtéž, s. 84–85. „Heute früh waren Victor und ich allein in Königswart, wo noch die sterblichen Reste

Deiner armen Mutter, von Großvater und Clementine ruhen. Ich habe für ihre Seelen eine Messe lesen lassen, und Victor und ich haben recht geweint. Du, meine liebe Léontine, hättest es auch getan, und wenn Mama sich mit uns beschäftigen könnte, hätte sie sich davon überzeugt, dass die Ihren sie nicht vergessen haben.“

57

Zimní měsíce trávila rodina v císařské Vídni. Leontina a Hermina, které ještě nebyly uvedeny do společnosti, směly pouze občas večer navštívit divadlo, salon některých přátel nebo se účastnit zábavy v salonu v jejich sídle. Přes den měly výuku s guvernantkami, navštěvovaly své kamarádky či se procházely po Prateru. Klemens trávil večery častěji než dřív v salonech svých přátel než ve svém vlastním, který nyní opět vedla, jak již bylo řečeno, jeho sestřenice Flora von Wrbna. Velmi často zavítal do salonu svých přátel Leykamových231. Christoph Leykam byl známý milovník hudby a matka Leykamová byla v mládí operní pěvkyní. Proto se v jejich salonu hojně pěstovala hudba, kterou měl Metternich velice rád232. Na zpěv byla nadaná i jejich dcera Antoinetta, mimo jiné vynikající i svými malířskými schopnostmi233. Ta se postupně stala dobrou přítelkyní o pět let mladší Metternichovy dcery Leontiny234.

231

Christoph Ambros svobodný pán von Leykam († 1830), nižší diplomat v císařských službách, hudebník

a malíř, manželka Antonia Pedrella, palermská operní pěvkyně. 232

Srbik, cit. d., sv. II, s. 274. Klemens byl dobrým houslistou, v době kongresu v Rastattu dokonce hrál

s velkým úspěchem v kvartetu a dirigoval i jednu symfonii. Často hrál na housle s císařem Františkem při chvílích odpočinku. „Nic na mě nepůsobí tak silně jako hudba. Myslím, že vedle lásky a obzvlášť v kombinaci s ní dělá svět lepším. Nikdy ji neposlouchám – nejen dobrou, ale ani průměrnou –, aniž bych necítil určité nepopsatelné vzrušení. Hudba mě dráždí a uklidňuje zároveň, působí na mě jako vzpomínání, přivádí mě do vytržení z onoho úzkého kruhu, ve kterém žiji, mé srdce se rozšiřuje a pojímá přitom to minulé, přítomné a budoucí, všechno ve mě probouzí – bolesti a radosti, které již nejsou, bolesti a radosti, které si teprve přeji a které čekám. Hudba ve mně probouzí sladké slzy, dojímá mě přes moje vlastní bytí, působí mi potěšení i bolest, a ta bolest sama je blahodárná.“ „Nichts wirkt so stark auf mich wie Musik. Ich glaube, dass sie nach der Liebe und besonders im Verein mit ihr die Welt besser macht. Ich höre sie niemals – nicht allein gute, sondern auch mittelmäßige –, ohne eine undefinierbare Erregung zu empfinden. Die Musik erregt und beruhigt mich zugleich, sie wirkt auf mich wie das Erinnern, sie entrückt mich dem engen Kreis, in dem ich lebe, mein Herz weitet sich und umfasst zugleich das Vergangene, Gegenwärtige und Zukünftige, alles erwacht in mir: Schmerzen und Freuden, die nicht mehr sind Schmerzen und Freuden, die ich erwarte und ersehne. Die Musik erregt mich zu süßen Tränen, sie rührt mich über mein eigenes Wesen, sie tut mir wohl und wehe, und das Weh selbst ist Wohlsein.“ 233

Zajícová, Markéta: Malířka v Čechách v 19. století: od diletantismu ke spolčování. Diplomová práce,

Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, Pardubice 2011, s. 23–24. 234

Metternich, T.: cit. d., s. 118, deníkový záznam, 18. 10. 1826. „Konečně jsem zase viděla Antoinettu. Šest

týdnů mi vůbec nepřišla na oči. Zůstala u nás část večera. Chová se ke mně dobře a mile. Mám ji také ráda z celého srdce. Jak se člověk změní! Vždyť už jsou to dva roky, kdy jsem ji tolik nemusela, a teď mi tolik vyhovuje. Důvěra udělá hodně. Bez ní nemá přátelství žádný základ a nemůže být trvalé.“ „Endlich habe ich wieder Antoinette gesehen. Ich hatte sie sechs Wochen nicht mehr zu Gesicht bekommen. Sie ist einen Teil des Abends bei uns geblieben. Sie ist gut und nett mit mir. Ich liebe sie auch von ganzem Herzen. Wie der

58

Antoinetta si dobře rozuměla i s Metternichovým synem Viktorem, se kterým se do sebe dokonce zamilovali235. Jako svobodná paní však nepřipadala pro sňatek s knížetem Viktorem v úvahu, a proto mu ho otec rozmluvil. Postupem času si ale sám čím dál víc všímal půvabů mladé komtesy, která trávila hodně času ve společnosti jeho dcery, a tudíž i Klemense. Postupně se dokonce ustálil jakýsi zvyk trávit čas takto ve třech. Tak si například Leontina 16. června 1827 poznamenala do deníku: „My – tatínek, Antoinetta a já – jsme šli na promenádu do polí.“236 Šlo to tak daleko, až si Leontina pomyslela, aby o jejím otci a Antoinettě nezačaly kolovat řeči237. Brala to ale v té době jako naprosto nepravděpodobnou možnost, spíše jako úsměvnou představu, která by mohla být zdrojem dezinformací. V této době se totiž Metternich začal poohlížet po nové manželce. Klemens již měl dost osamění a toužil po útulném domově, který by pro něj spravovala milující žena, ztělesnění pravého rodinného štěstí biedermeieru, jenž byl nyní v módě a jehož filozofie směřovala ke klidnému, spokojenému domácímu štěstí. Sňatky z rozumu se již stávaly minulostí a Metternich si přál ženu, která by byla mladá a krásná, svého muže by obdivovala a on by ji mohl díky svému vzdělání a rozhledu učit a vést238. Všechny vídeňské šlechtičny, které měly dcery v patřičném věku na vdávání, se je Klemensovi snažily předvést a dokázat, že právě jejich dcera by se k velkému kancléři nejlépe hodila. V těchto strategických bojích dlouho vedla hraběnka Molly ZichyFerrarisová, dlouholetá Klemensova přítelkyně, jejíž dvaadvacetiletá dcera Melanie již dlouho vrhala na Metternicha hluboké pohledy. Poté, co zemřela kněžna Eleonora, ucítila příležitost i Metternichova dlouholetá milenka Dorothea Lievenová a snažila se Klemense přesvědčit, aby ji pojal za manželku. Tomu však asi lépe vyhovovala představa jeho přítelkyně vzdálené za kanálem La Manche. Hraběnka Lievenová se proto urazila a ukončila jejich osmiletou korespondenci, když Mensch sich verändert! Denn es sind schon zwei Jahre, wo ich sie nicht so gern leiden mochte, und jetzt conveniert sie mir so sehr. Das Vertrauen macht viel aus. Ohne es hat die Freundschaft keinen Boden und kann nicht von Dauer sein.“ 235

Pro více podrobností viz níže, od s. 92 průběžně.

236

Metternich, T.: cit. d., s. 153, deníkový záznam, 16. 6. 1827. „Wir – Papa, Antoinette und ich – gingen

eine Promenade auf die Felder machen.“ 237

Tamtéž, s. 145, deníkový záznam, 25. 4. 1827 o Rossiniho opeře „Mojžíš v Egyptě“. „Antoinetta byla

s námi, a já se jenom bojím, aby, když s námi takhle pořád chodí, si lidé nemysleli, že je do ní tatínek zamilovaný.“ „Die Antoinette war mit, und ich fürchte nur, dass, wenn sie immer so mit uns geht, man glaubt, dass der Papa in sie verliebt ist.“ 238

Srbik: cit. d., s. 243.

59

Klemens pojal za choť ještě donedávna svobodou paní Antoinettu von Leykam, v říjnu 1827 povýšenou císařem Františkem II. vysloveně kvůli chystanému sňatku do hraběcího stavu239. Pro Metternichovu vlastní rodinu to však byl nečekaný šok, protože měli ve zvyku nahlížet na Antoinettu spíše jako na dívku, které se ještě nedávno dvořil Viktor, a ne jako na ženu, která nyní měla za manžela pojmout jeho otce a tím se stát Viktorovou nevlastní matkou240. Leontina si při této příležitosti poznamenala do deníku, že to u nich doma vypadá jako v dramatu Don Carlos241. O to více překvapená a zhrzená se cítila vídeňská společnost. Plánovaný sňatek jednoho z nejmocnějších mužů Evropy s dcerou nízko postaveného bezvýznamného diplomata způsobil celoevropský rozruch a skandál, nehledě na nenávist všech vídeňských šlechtičen, které hodlaly svou dceru umístit do pozice Antoinetty, především vůči její matce. Nejhůře to snad nesla Melaniina matka Molly Zichy-Ferrarisová, které psal Metternich ještě krátce předtím důvěrné dopisy plné narážek na to, že přemýšlí o nové manželce242. V době těsně po sňatku, snad aby rodina Zichy-Ferraris dala najevo, že o něj pro svou dceru nestála, oznámila zasnoubení dvaadvacetileté Melanie s jejím horlivým ctitelem243, svobodným pánem Klemensem von Hügel244, který byl považován za jednoho z nejelegantnějších mužů vídeňské společnosti a lva salonů. Metternich se pro jednadvacetiletou Antoinettu rozhodl hned z několika důvodů. Mladou něžnou krásku velmi dobře znal, jelikož s ní v poslední době strávil hodně času. Stejně dobře znal i její rodiče, kteří se ale po oznámení sňatku vydali do Itálie, aby unikli běsnění vídeňských obyvatel. Metternichovi to vyhovovalo, protože malé příbuzenstvo bylo jedním z jeho kritérií výběru. Antoinetta byla podle jeho vlastních slov „krásná jako anděl a anděl i svými vlastnostmi“245. Měla klidnou a přátelskou povahu, kterou nic 239

K nobilitačnímu spisu dochovaném v Rakouském státním archivu viz Pokorná, Tereza: Metternichové

aneb Klemens Václav Lothar Metternich se žení. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012, s. 12. 240 241

Pro podrobnosti viz níže, s. 97. Drama Friedricha Schillera z roku 1787, podle nějž napsal Verdi slavnou stejnojmennou operu;

Metternich, T.: cit. d., s. 165–166, deníkový záznam, 13. 10. 1827. 242

Corti: cit. d., sv. II, s. 285–286, 292.

243

Tamtéž, s. 292.

244

Clemens Wenzel svobodný pán von Hügel (* 29. 6. 1792 – † 3. 7. 1849), diplomat a spisovatel. Corti:

cit. d., sv. II, s. 292. 245

Srbik: cit. d., s. 243. „Schön wie ein Engel und ein Engel an Eigenschaften“.

60

nevyvedlo z míry a věci brala tak, jak přicházely. Proto se s dramatickou změnou svého postavení k Metternichům i k vídeňské společnosti vyrovnala obdivuhodně lehce246. Měla mimořádný dar poslouchat, což Metternich velmi ocenil, svého muže velmi obdivovala a snažila se mu být dobrou manželkou. Chtěla, aby sňatek pro rodinu neznamenal příliš velkou změnu – převzala proto domácnost i salon tak, jak zde fungovaly již dříve. Nesnažila se stát se Leontině matkou, ale spíš starší sestrou, jejíž příklad by mohla následovat247. Viktor odjel do Paříže již v srpnu, ale před jeho odjezdem již bylo všechno za jeho souhlasu domluveno248, aniž by to zbytek rodiny či kdokoli další tušil. Svatba domluvená v říjnu 1827 se několikrát přesouvala, protože Klemensova sestra Paulina měla vyrážku v obličeji249. Nakonec bylo definitivní datum stanoveno na 5. listopadu 1827. Svatba samotná se odehrála v letohrádku Hetzendorf, kde se v roce 1815 vdávala Paulina za vévodu württemberského250. Bylo velice chladno, zahrady zámku byly zaváty sněhem a v kapli bylo příjemněji jenom díky tomu, že tam nemohl vítr, teplota totiž byla podobná. Oddávající světící biskup vedl podivnou řeč, jelikož se nemohl zcela smířit s tak výrazným věkovým rozdílem novomanželů, který činil třicet tři let251. Antoinetta byla půvabná jako ostatně vždy, oblečená do krásné toalety s bohatým závojem. Po obřadu následovala dvouhodinová slavnostní hostina, po které se svatební hosté včetně novomanželů rozjeli domů a nevěstina nová rodina Antoinettu odvedla do jejích nových komnat, zařízených v paláci Metternichů.252 Mladá manželka se rychle začlenila do běžného chodu rodiny. Dne 18. listopadu si Leontina zapsala: „Vedeme opravdu příjemný život. Každý večer jdu do salonu nebo do divadla.“253 Život novomanželského páru a jejich rodiny dobře dokreslí záznam v Leontinině deníku z 21. listopadu 1827: „Dnes byla [u nás] velká večeře u příležitosti

246

Metternich, T.: cit. d., s. 169, deníkový záznam, 5. 11. 1827 o průběhu svatebního dne: „Neviděla jsem

nikoho, kdo by se všemu tak málo divil a všechno bral jako přirozeně jako ona. Ničemu se nediví, všechno bere naprosto samozřejmě, jako by to nikdy neviděla jinak.“ „Ich habe niemanden gesehen, der sich so wenig über alles wundert und es so natürlich findet wie sie. Sie wundert sich über nichts, findet alles ganz natürlich und als ob sie es nie anders gesehen.“ 247

Tamtéž, s. 25–26.

248

Tamtéž, s. 161–162, deníkový záznam, 16. 9. 1827.

249

Tamtéž, s. 166–168, deníkový záznam, 28. 10. 1827.

250

Ferdinand von Württemberg (* 22. 10. 1763 – † 20. 1. 1834).

251

Corti: cit. d., sv. II, s. 290–291.

252

Metternich, T.: cit. d., s. 169–170, deníkový záznam, 5. 11. 1827.

253

Tamtéž, s. 170, deníkový záznam, 18. 11. 1927.

61

odjezdu Dona Miguela, a Antoinetta musela hosty velice dobře přijmout. Nebyla jsem u toho, protože tam nebyly žádné komtesy. Minulou neděli se stala jedna nepříjemná příhoda: lord a lady Stanhope náhle přišli na jídlo, aniž by si tatínek vzpomněl, že by je byl pozval. Byli velmi rozpačití, když slyšeli, že je nikdo neočekával, a vypadalo to, že mylady každým okamžikem padne v bezvědomí k našim nohám. Nakonec se přeci jen zotavila a byla docela veselá. Antoinetta byla ještě k tomu v posteli, protože měla rýmu. Musela velmi dobře přijmout hosty, všichni z ní byli okouzleni. Nemůžu dostatečně vyjádřit, jak ráda ji mám. Když vidím, jak vynakládá veškerou námahu, aby se k mé rodině chovala příjemně, je to vše, po čem toužím.“254 Antoinetta se opravdu velmi snažila, aby její nová rodina a především manžel byli ve všem spokojení a rádi se do svého domova vraceli. Na Štědrý den roku 1827 Leontina v deníku zachytila, jak si Antoinetty cení za to, jaké jim připravila Vánoce. „Dala si všechnu námahu, aby nám darovala všechno, co bychom si mohli přát. Dostala jsem jedny velmi pěkné šaty z gázy pro Nový rok, klobouk z plyše, květinové girlandy a kožešinovou pelerínu.“255 Když Klemens 15. května 1828 slavil 55. narozeniny, Antoinetta svému choti přichystala velkolepou oslavu plnou překvapení. Jako hlavní bod večera vystoupil v jejich vile na Rennwegu houslový virtuos Paganini256 – bylo to poprvé, co s houslemi v ruce sestoupil z koncertního pódia257. Nadšený Metternich si to vyložil po svém: „Svět mě ještě potřebuje a je to jen proto, že zaujímám pozici, kterou nemůže obsadit nikdo jiný. Abych 254

Tamtéž, s. 170–171, deníkový záznam, 21. 11. 1927. „Heute war ein großes Diner zum Abschied des Don

Miguel, und die Antoinette soll die Honneurs sehr gut gemacht haben. Ich war nicht dabei, weil keine Comtessen da waren. Vergangenen Sonntag ist eine unangenehme Geschichte geschehen: Lord und Lady Stanhope kamen plötzlich zum Essen, ohne dass Papa sich erinnerte, dass er sie eingeladen hatte. Sie waren sehr verlegen, als sie hörten, dass man sie nicht erwartet hatte, und wir glaubten alle Augenblicke, dass Mylady ohnmächtig zu unseren Füßen fallen würde. Endlich erholte sie sich doch und wurde selbst ganz lustig. Die Antoinette war noch dazu im Bett, weil sie einen Schnupfen hatte. Sie soll sehr gut die Honneurs gemacht haben, und alle Leute waren enchantiert von ihr. Ich kann nicht genug sagen, wie gern ich sie habe. Wenn ich sehe, dass sie sich alle Mühe gibt, meiner ganzen Familie angenehm zu begegnen, ist das alles, was ich verlange.“ 255

Tamtéž, s. 173, deníkový záznam, 24. 12. 1827. „Wir empfingen heute unser Weihnachten, und ich kann

nicht genug sagen, wie ich die Antoinette herzig darin fand. Sie hat sich alle Mühe gegeben, um alles, was wir wünschen können, zu geben. Ich erhielt ein sehr hübsches Kleid aus Gaze für den Neujahrstag, einen Hut in Plüsch, Blumengirlanden und eine Pelzpelerine.“ 256 257

Niccolò Paganini (* 27. 10. 1782 – † 27. 5. 1840), světově proslulý houslista a hudební skladatel. Hlavačka, Milan: O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy. In: Tajemství slavných.

Podivuhodné příběhy světových dějin II. Akropolis, Praha 2001, s. 125–126, s. 121.

62

mohl být tím, čím jsem, potřebuje člověk obrovské množství předpokladů; člověk může starého ministra nahradit stejně špatně jako starý strom.“258 Brzy si Leontina všimla, že je Antoinetta těhotná. „Stále si myslím, že je Antoinetta těhotná, a musela bych se velmi mýlit, kdyby nebyla. Už téměř nemůže chodit, již se skoro vůbec nesešněrovává a stále si stěžuje na nevolnost. Moc by mě to mrzelo, protože to dítě by mělo nepříjemné postavení ve světě kvůli takovému prarodiči.“259 O dva týdny později dospěla Leontina k závěru: „Antoinetta je určitě těhotná. Mě je to nepříjemné, protože opět nemám nikoho, kdo by mě vodil na plesy. Musím se rozhlédnout po nějakém garde.“260 Ovšem ne vše probíhalo naprosto idylicky, jak se na první pohled může zdát. O tom svědčí i Leontinin záznam ze 14. července: „Dnes měla Antoinetta málem potrat. Znovu se musí trochu přizpůsobit svým pravidlům. Myslím ale, že to bude brzy zase dobré, protože teď se už vůbec netrápí. Celé těhotenství mě vlastně otravuje, protože mi přijde, že je to skutečná zátěž, když do domu přibude ještě jedno malé dítě.“261 V listopadu, potom, co se rodina i s těhotnou Antoinettou v pořádku vrátila z letního sídla ve Watersdorfu262, očekávaly rodinu špatné zprávy. Babičce Marii Beatrix se velmi přitížilo, rychle zeslábla a 23. listopadu 1828 zemřela. Leontina si 3. prosince poznamenala do deníku: „Měli jsme teď opravdu smutné dny. Ubohá babička 23. listopadu zemřela po dlouhém trápení, ale byla do poslední chvíle při sobě. Tatínek u ní zrovna byl, a pak ho někdo znovu vyzvedl, když byl u stolu. Byli jsme všichni úplně vyděšení [...]. Nikdy na tento večer nezapomenu – všichni byli tak smutní.“263 Maria Beatrix, tato velmi

258

Corti: cit. d., sv. II, s. 294.

259

Metternich, T.: cit. d., s. 179–180, deníkový záznam, 22. 6. 1828. „Ich glaube immer, dass die Antoinette

schwanger ist, und ich müsste mich sehr irren, wenn es nicht wäre. Sie darf beinahe gar nicht mehr gehen, schnürt sich fast nicht mehr ein und beklagt sich immer über Übelkeit. Mir würde es sehr leid tun, denn das Kind hätte eine unangenehme Stellung in der Welt, wegen solcher Großeltern.“ 260

Tamtéž, s. 180, deníkový záznam, 2. 7. 1828. „Die Antoinette ist nun bestimmt schwanger. Mir ist es

unangenehm, weil ich wieder niemanden habe, um mich auf die Bälle zu führen. Da muss ich mich um einen Chaperon umsehen.“ 261

Tamtéž, s. 182, deníkový záznam, 14. 7. 1828. „Heute hätte die Antoinette beinahe ein fausse couche

gemacht. Sie hat wieder ein wenig ihre Regel bekommen. Aber ich glaube, es wird bald wieder gut werden, denn sie leidet bis jetzt gar nicht mehr. Die ganze Schwangerschaft ennuyiert mich eigentlich, denn ich finde, es ist eine wahre Belastung, noch ein kleines Kind ins Haus zu bekommen.“ 262

Bad Watersdorf, lázeňské město přibližně 40 km severovýchodně od Štýrského Hradce.

263

Metternich, T.: cit. d., s. 191, deníkový záznam, 3. 12. 1828. „Wir hatten zuletzt recht traurige Tage. Die

arme Großmama ist am 23. November nach langem Leiden gestorben, aber sie war bis zuletzt bei sich. Papa

63

vitální žena, po které Klemens zdědil dlouhověkost, zemřela na sešlost stářím ve věku na svou dobu obdivuhodném – nedožitých sedmdesáti tří let, deset let po svém manželovi Franzi Georgovi. Pro rodinu to znamenalo období smutku, pro Leontinu kromě zármutku nad ztrátou babičky ještě skutečnost, že kvůli drženému smutku nebude moci být představena ve společnosti již tuto, ale teprve příští sezonu. Hned po vylíčení úmrtí babičky si do deníku poznamenala: „Můj ubohý masopust je neodvolatelně pryč, což mě velmi rmoutí, protože bych tento rok tak ráda tancovala a myslím, že bych měla velký úspěch. Teď, kdy můžu začít teprve příští rok, už nebudu moci udělat takový dojem, protože už budu příliš známá.“264 Z tónu Leontininých zápisů vyznívá jednak smutek nad ztrátou babičky, ale především lítost, že si nebude moci užít plesů a udělat dojem ve společnosti. Tato pasáž byla záměrně zdůrazněna kvůli srovnání s Leontininou reakcí na pozdější události a tím i srovnání jejích vztahů k osobám, jichž se ony události týkají, tedy Antoinettě a Viktorovi265. Dne 7. ledna 1829 Antoinetta šťastně porodila syna pojmenovaného Richard. Klemens zářil štěstím a dmul se pýchou nad svým malým synem, Antoinetta byla šťastná, že je její syn zdravý a silný a že vše dobře dopadlo. Její rodiče, kteří teď u ní trávili hodně času, z vnuka ani dcery nemohli spustit oči. Vše se ale zvrtlo v noci z 15. na 16. ledna. Antoinetta dostala vysokou horečku, která trvala celý příští den, aniž by na sobě lékaři nechali znát znepokojení. V jednu hodinu v noci se k horečce přidaly silné křeče, po nichž čerstvá matka ztratila vědomí a již se z něj neprobudila. Její poslední slova patřila její matce: „Milá matko, chovali jste se ke mně tak dobře. Polibte mě.“266 Zemřela v osm hodin ráno dne 17. ledna 1829, po pouhých dvou dnech horečky omladnic, zapříčiněné nedostatečnou hygienou ze strany lékařů267. V této

war gerade dort gewesen, und da holte man ihn wieder, als er bei Tisch war. Wir waren ganz erschrocken [...]. Ich werde diesen Abend nie vergessen – alle waren so traurig.“ 264

Tamtéž, s. 191, deníkový záznam, 3. 12. 1828. „Mein armer Fasching ist endgültig futsch, was mich sehr

betrübt, denn ich wollte so gern tanzen dieses Jahr und glaube, dass ich viel Erfolg gehabt hätte. Jetzt, wo ich erst nächstes Jahr anfangen kann, werde ich nicht mehr denselben Eindruck machen können, denn da werde ich schon zu bekannt sein.“ 265

Viz níže, s. 65 a s. 102–104.

266

Metternich, T.: cit. d., s. 192–193, deníkový záznam, 17. 1. 1829. „Liebe Mutter, Ihr wart so gut zu mir.

Küsst mich.“ 267

Hlavačka: cit. d., s. 122.

64

době, kdy ještě nebyly známy příčiny přenosu nákazy a nebyly objeveny bakterie, byla situace, kdy lékař nechtěně zanesl do čerstvé rány infekci, poměrně častá. Rodina byla nečekanou tragickou událostí naprosto zdrcená. Leontinin záznam v deníku ze 17. ledna vypovídá mnoho: „Jaká strašlivá rána mě postihla! Moje dobrá, moje milá Antoinetta dnes v osm hodin ráno zemřela. Jaké zoufalství plní moji duši při tomto pomyšlení! Byla můj život, moje štěstí, moje celá radost. Našla jsem u ní útěchu ve svém zármutku, rozmnožovala moji radost tím, že ji sdílela. [...] Odevzdala duši Bohu a tím odešlo naše štěstí. Tatínka, ubohého tatínka je nám opravdu líto. Tak se změnil, jeho zármutek je tak hluboký, a přesto se snaží ho skrýt.“268 Metternich byl opravdu zoufalý. Ještě před několika dny vše bylo v naprostém pořádku, měl novorozeného syna, krásnou mladou manželku a milující rodinu. Nyní to vypadalo, že ze všeho zbyly trosky. Antoinetta, kterou Klemens upřímně miloval, nechala v jeho srdci i v celé rodině prázdné místo. Ještě téhož večera napsal svému synovi Viktorovi: „Postihla mě nejděsivější katastrofa. Teď jsem zase sám na světě!“269 Jeho věrná přítelkyně, hraběnka Molly Zichy-Ferrarisová, která se od něj neodvrátila ani po Klemensově druhém sňatku, kdy si za ženu nevybral její dceru, s ním sdílela jeho bolest, stejně jako řada jeho dalších přátel. Zlomený Klemens jí několik dní po smrti své ženy napsal: „Nic mi nechybělo, a teď jsem ztratil všechno po zbytek svých dnů.“270 Kdo však Metternichovu bolest nesdílel upřímně, byla jeho sestřenice Flora von Wrbna, která jeho druhý sňatek neviděla ráda, protože tak přišla o své výsadní postavení dámy vedoucí salon 268

Metternich, T.: cit. d., s. 192–193, deníkový záznam, 17. 1. 1829. „Welch schrecklicher Schlag hat mich

getroffen! Meine gute, meine liebe Antoinette ist heute um acht Uhr in der Früh gestorben. Welche Verzweiflung erfüllt meine Seele bei diesem Gedanken! Sie war mein Leben, mein Glück, meine ganze Freude. Ich fand bei ihr Trost für meinen Kummer, sie mehrte meine Freuden, indem sie sie teilte. [...] Sie starb nach vier Stunden einer fürchterlichen Agonie; sie erkannte nicht mehr ihre Nächsten. Wir waren so glücklich, denn am 7. diesen Monats brachte sie einen Sohn zur Welt, aber plötzlich in der Nacht vom 15. auf 16. bekam sie ein fürchterliches Fieber, das den ganzen Tag über dauerte, ohne dabei die Doktoren zu beunruhigen – jedenfalls ließen sie es uns so glauben –, aber plötzlich um ein Uhr nachts packten sie entsetzliche Konvulsionen; sie verlor das Bewusstsein, und es kehrte nicht mehr zurück. Das letzte, was sie ihrer Mutter sagte, war: ‚Liebe Mutter, Ihr wart so gut zu mir. Küsst mich.’ Dann hat sie nicht mehr gesprochen, und um acht Uhr früh gab sie den Geist auf, und damit verging unser Glück. Papa, dieser arme Papa, ist sehr zu bedauern. Er ist so verändert, und sein Kummer ist so tief, und trotzdem sieht man, wie er versucht, ihn zu verbergen.“ 269

Corti: cit. d., sv. II, s. 295–296. „Die furchtbarste Katastrophe ist über mich hereingebrochen. Da bin ich

nun wieder allein auf der Welt!“ 270

Tamtéž, s. 296. „Nichts fehlte mir, und nun habe ich alles für den Rest meiner Tage verloren.“

65

rakouského státního kancléře. Ve vídeňské společnosti jí dokonce přezdívali „vdova pohovky“. Když přišla Klemensovi několik dní po Antoinettině smrti kondolovat, Metternich z jejího projevu jasně vycítil neupřímnost, a proto jí sdělil, že si již nepřeje, aby v jeho salonu přijímala návštěvy. 271 Metternich velmi těžce prožíval odloučení od své druhé ženy. Její smrt ho zasáhla úplně jiným způsobem než pozvolný odchod jeho první manželky. Proto se vší svou energií věnoval politice, jelikož situace v některých evropských státech byla již opět na pokraji revoluce.272 K žalu ze ztráty manželky se však přidával ještě strach o syna Viktora, který již dlouho bojoval s tuberkulózou a jehož stav se v létě 1829 dramaticky zhoršil. Po dlouhém utrpení a neúspěšné léčbě Viktor zemřel 30. listopadu 1829273, tři čtvrtě roku po smrti své někdejší lásky Antoinetty. Nešťastná rodina, která dlouho doufala ve Viktorovu záchranu, utrpěla po Antoinettině smrti novou, hlubokou ránu. Velký šok to byl zejména pro Leontinu, která svého bratra zbožňovala a nekriticky obdivovala. Klemens, který do svého schopného syna vkládal mnoho nadějí a doufal, že půjde v jeho šlépějích, Viktorovu smrt nesl opravdu těžce. Vztah, který si s ním vybudoval, se mu s jeho druhým synem a nástupcem Richardem, kterému nyní bylo deset měsíců, nepodařilo vytvořit. Nejspíše v tom svou roli hrál věkový rozdíl činící padesát pět let, který otci a synovi nedovolil najít takovou společnou řeč a nalézt tak důvěrné vzájemné porozumění jako v případě prvního syna. Rok po Viktorově smrti tento svět opustil i Klemensův bratr Josef. Tento muž, který neměl zdaleka tak hvězdnou kariéru jako jeho o rok starší bratr, byl málo cílevědomý a své zaměstnání bral spíše účelově. Pracoval jako řadový úředník rakouské státní kanceláře a v roce 1810 byl povýšen do funkce komořího, čímž se vlastně roku 1821 stal bratrovým podřízeným. To ho ovšem zřejmě nijak netrápilo, s bratrem se příležitostně stýkal a byl dokonce kmotrem všech jeho dětí274. V roce 1836 se oženil s Juliannou Franziskou Sulkowskou275, ale manželství bylo bezdětné. Zemřel dva roky po sňatku dne 9. prosince 1830, jeho manželka ho o osm let později, 18. dubna 1839, následovala.

271

Corti: cit. d.

272

Herre: cit. d., s. 268–270.

273

Pro podrobnosti viz níže, s. 104.

274

Srbik: cit. d., sv. II, s. 244.

275

Julianne Franziska Sulkowska (* 5. 3. 1776 – † 18. 4. 1839).

66

Po více než roce od smrti své milované druhé manželky se Metternich rozhodl, že znovu začne hledat ženu, se kterou by byl šťastný. Necítil se ještě tak starý, aby nadosmrti zůstal vdovcem. Opět tedy nastala situace, kdy mu nejen vídeňské šlechtičny, ale i ty z dalších evropských dvorů začaly předkládat své dcery k výběru. Metternich se dlouho rozmýšlel, v úvahu připadala například Melanie „Mimi“ Liechtensteinová276, ale nakonec zvítězila uhrančivá pětadvacetiletá Melanie Zichy-Ferrarisová, která se o Klemense zajímala už před jeho předchozím sňatkem. Její matka Molly byla Klemensovou dlouholetou přítelkyní, jíž Metternich nezištně pomohl vyřešit pikantní finanční situaci, která vznikla po nástupu nového cara Mikuláše I. na trůn v roce 1825. Po zaplacení směnek na několik desítek tisíc zlatých rublů se car uvolil hrozící skandál, který by rodinu znemožnil po celé Evropě, delikátně odstranit277. Původ uherského rodu Zichyů, usedlého v Bratislavě, se táhl až do dvanáctého století a měl tatarské kořeny278. Příslušníci tohoto rodu se vyznačovali jižním temperamentem a jak ženy, tak muži urostlou postavou a zajímavými rysy. Výjimkou nebyla ani živá a sebevědomá Melanie s uhlově černými vlasy a uhrančivýma očima. Tvořila tak naprostý protiklad k Metternichově předchozí půvabné, něžné a mírné ženě Antoinettě. Klemens Melanii požádal o ruku v listopadu 1830 se slovy: „Chceš být moje Melanie?“ a ona mu odpověděla: „Chceš být můj Klemens?“279 Sňatek byl stanoven na 30. ledna 1831, dva dny po nevěstiných šestadvacátých narozeninách. Nezabránilo v něm ani Melaniino tříleté zasnoubení s Klemensem Hügelem, lvem salonů a jedním z nejelegantnějších mužů ve Vídni, jenž zrušení zasnoubení velmi těžce nesl280. Tentokrát se svatba odehrála ve Vídni a stala se z ní okázalá společenská událost, i když byla určena především pro rodinu. Nevěsta, přezdívaná „nejkrásnější děvče Vídně“281, měla nádherné krajkové šaty poseté drobnými diamanty a šperky ze stejného kamene, které obdržela od snoubence. Na ruce se jí leskl onyxový náramek, který jí

276

Corti: cit. d., sv. II, s. 308.

277

Hlavačka: cit. d., s. 123.

278

Corti: cit. d., sv. II, s. 309.

279

Tamtéž, s. 308–309.

280

Tamtéž, s. 312–313.

281

Hlavačka: cit. d., s. 123, „das schönste Mädel von Wien“.

67

Klemens věnoval jako „fideikomis“ a který vlastnila už jeho druhá žena Antoinetta. Přál si, aby tento šperk patřil vždy matce rodu a předával se takto z generace na generaci282. Obřad se odehrál v rezidenci papežského nuncia, který pár také oddal. V rámci působivé ceremonie pronesl pěknou, přiměřeně dlouhou řeč. Po ní Klemens Melanii doprovodil do jejího nového salonu, kde se shromáždilo neuvěřitelné množství lidí, aby novomanželům pogratulovali a seznámili se s novou kněžnou Metternichovou. Večer následovala slavnostní hostina v rodinném kruhu, po které Melanii její matka doprovodila do jejího nového domova283. Sedmapadesátiletý Klemens zářil štěstím a zahrnoval svou o jednatřicet let mladší manželku láskou a pozorností. Ta svého manžela oddaně milovala a na svou novou pozici manželky státního kancléře byla jak se patří pyšná. Snažila se být Klemensovi dobrou manželkou, vhodně ho reprezentovat na společenských i diplomatických setkáních, podle bontonu přijímat v salonu hosty a vést mu příjemný a útulný domov. Tato úloha jí však připadala příliš jednoduchá, a proto začala Klemensovi ihned po svatbě pomáhat i v politických záležitostech. Již na konci února si Metternichův dlouholetý přítel Friedrich Gentz stěžoval, že Melanie „chce všemu rozumět, čte připravené depeše a dokonce jako první otevírá došlou poštu“284. Ráda předčítala manželovi depeše a další písemnosti, což Klemens po nikdy zcela vyléčeném zánětu pravého oka opravdu ocenil, a jí dělalo radost, že mu může být prospěšná. Její temperamentní povaha se však často prokázala nejen při konverzaci v salonech, ale i při hovoru s politicky významnými lidmi. Melanie vždy řekla, co jí přišlo na jazyk, a nikdy příliš nepřemýšlela, jaké důsledky její slova mohou mít. Tato vlastnost v kombinaci s její čím dál větší informovaností o činnosti kancléřství začala být Metternichovým spolupracovníkům nepříjemná a manžel za ni nejednou musel žehlit společenské či dokonce politické faux-pas285. Melanie však věděla, že její zásahy do dění ve státní kanceláři Klemensovi příliš nevadí a jako projevy starostlivosti a lásky mu dělají dobře. Tím na něj Melanie získávala čím dál větší vliv a on se mu rád podrobil. Velký kancléř již stárnul a nechal si jako pohodlné rozmazlování líbit to, co by dříve nepřipustil. Je ovšem pravdou, že Melanie svého vlivu na manžela nikdy politicky nezneužívala – její názory se také perfektně kryly s jeho, a i proto mu byla v kanceláři dobrou pomocnicí. Melanie byla též milovnicí hudby a umění, v čemž se se svým mužem naprosto shodovali. 282

Corti: cit. d., sv. II, s. 314–315.

283

Hlavačka: cit. d., s. 124–125.

284

Hlavačka: cit. d., s. 125.

285

Corti: cit. d., sv. II, s. 244–245.

68

Celkově bylo jejich soužití spokojené, přičemž ho vesměs strávili po boku toho druhého na rozdíl od Metternichova prvního manželství. Melanie otevírala salon pro velká diplomatická přijetí třikrát týdně, a to ve středu, v pátek a v neděli. Mimo tyto dny se v salonu jejich vily na Rennwegu scházela menší společnost složená z vybraných rodinných přátel. Metternich si potrpěl na duchapřítomnou konverzaci o politice i umění a na vědecké diskuse. Často také v jejich salonu zněla hudba, kterou Klemens miloval stejně jako všechny jeho manželky. Přesto, že byl Metternich rád ve středu pozornosti a vyhovovala mu početná urozená společnost, toho občas i na něj bylo příliš, jak napsal své dceři Leontině z Johannisbergu: „Mohli bychom být trochu více sami, bylo by nám to milejší. Ale je to můj osud, nikdy nebýt ponechán o samotě či s mými opravdovými přáteli. Nikdy nemáme méně než patnáct až osmnáct lidí u stolu a často toto číslo stoupá na třicet nebo čtyřicet hostů.“286 Hermina, nejmladší Metternichova dcera z prvního manželství, pořádala ve vile na Rennwegu pro své vrstevníky oblíbená setkání u čaje287. Ještě nějakou dobu bydlela na Rennwegu s otcem, nevlastní matkou Melanií, Leontinou, malým Richardem a pozdějšími Melaniinými dětmi. Nikdy se neprovdala288, a tak se později stala honorátní představenou savojského ústavu šlechtičen289. Jako jediný potomek Metternichova prvního manželství zdědila po otci dlouhověkost, zemřela v prosinci roku 1890 ve věku sedmdesáti pěti let. Melanie Klemensovi porodila pět dětí z jeho celkových třinácti290. Dne 27. února 1832, tedy rok po svatbě, se manželům narodila dcera, hrdě pojmenovaná po matce Melanie291. Oba rodiče překypovali štěstím, spokojený Klemens ke kolébce hrdě vodil všechny své návštěvy, aby mohly malou dcerušku obdivovat. S ročním odstupem, dne 21. dubna 1833, přišel na svět Klemens292, pojmenovaný pro změnu po otci. Jako jeho nevlastnímu staršímu bratrovi, který nesl stejné jméno, 286

Metternich, T.: cit. d., s. 99–100. „Hätten wir etwas mehr allein sein können, wäre es uns lieber gewesen.

Aber es ist mein Schicksal, nie ganz mir selber oder meinen wirklichen Freunden überlassen zu sein. Wir sind nie weniger als 15 bis 18 Menschen zu Tisch, und oft steigt die Zahl auf 30 oder 40 Gäste.“ 287

Corti: cit. d., sv. II, s. 254.

288

Pro podrobnější informace viz výše, s. 42.

289

Hlavačka: cit. d., s. 125–126.

290

Viz Příloha č. 2 – Stručný přehled událostí v životě rodiny Metternichů, s. 138.

291

Melanie M. Paulina von Metternich-Winneburg (* 27. 2. 1832 – † 16. 11. 1919), manžel Joseph Zichi,

hrabě Zichy zu Vásonykeö (* 09. 7. 1814 – 14. 1. 1897). 292

Clemens von Metternich-Winneburg (* 21. 4. 1833 – † 10. 6. 1833). Kahuda přiřkl třetímu Metternichovu

manželství čtyři potomky a tohoto syna neuvádí. Kahuda: Kancléř Metternich a Plasy ..., s. 36–37.

69

narozenému a zesnulému v roce 1799, ani tomuto synovi nebylo přáno, aby se dožil delšího věku. Zemřel dva měsíce po narození dne 10. června 1833. Zdrcení rodiče tuto událost nesli velmi těžce, ale útěchu nalezli ve své šestnáctiměsíční dcerušce Melanii. Tehdy osmadvacetiletá matka Melanie však věřila, že bude mít ještě další děti. Když se již 14. října 1834 rodičům Metternichovým narodil druhý syn293, Melanie prosadila, aby byl pojmenován Paul. Nebylo to jméno s rodovou tradicí, ale vyrůstalo z biblického základu života apoštola Pavla, který byl Melanii velmi blízký a zájem o nějž vzbudila i ve svém choti.294 Doufala, že sv. Pavel jejího syna ochrání před všemi nebezpečími a bedlivě ho povede životem. Na podzim roku 1833 požádal Klemense o ruku dvaadvacetileté, nyní nejstarší Metternichovy dcery Leontiny hrabě Moritz Sándor, proslulý svými neuvěřitelnými kaskadérskými kousky s koňmi i celými spřeženími. Metternich Sándorovi svou dceru přislíbil, ovšem za podmínky alespoň roční lhůty, po kterou bude trvat jejich zasnoubení, aby budoucí zeť prokázal, že sňatek myslí vážně a zmírní své riskantní kousky hraničící s hazardováním se životem, při kterých se dokonce již několikrát zranil. Ale od té doby až do jejich svatby 8. února 1835 již Leontina ve společnosti vystupovala jako Sándorova nevěsta. Rok po jejich svatbě, dne 26. února 1836, se Leontině narodila dcera Paulina, která byla zároveň i prvním Klemensovým vnoučetem. Rodiče zářící štěstím byli na malou dcerku náležitě pyšní a neméně hrdý byl i novopečený dědeček Klemens. O pouhý měsíc později, 22. března 1836, se Metternichovi narodila další dcera, o měsíc mladší než jeho vnučka Paulina. Malou dcerušku rodiče pojmenovali Marie, možná po Klemensově prvorozené a hluboce milované dceři. Její životní dráha však byla velmi krátká, a tak Marie zemřela dne 12. června po necelých třech měsících života. Melanie i Klemens byli velmi nešťastní, mohli se ale alespoň utěšovat sedmiletým Richardem, čtyřletou Melanií, jeden a půl ročním Paulem a novorozenou vnučkou Paulinou.

293

Paul Clemens Lothar von Metternich-Winneburg (* 14. 10. 1834 – † 6. 2. 1906), manželka Melanie Zichi,

hraběnka Zichy-Ferraris zu Zich und Vásonykeö (* 16. 8. 1843 – † 3. 8. 1925). 294

Corti: cit. d., sv. II, s. 360.

70

Za necelý rok a půl po této nešťastné události se Melanii a Klemensovi, kterému bylo v té době již šedesát čtyři let, narodil 12. září 1837 poslední potomek, syn Lothar295. Dvaatřicetiletou matku Melanii však porod stál mnoho sil a již nikdy se z něj úplně nezotavila296. To byl možná důvod, proč rodiče Metternichovi už neměli další děti. Stárnoucí, nyní již čtyřiašedesátiletý Klemens si užíval spokojeného rodinného života a mezi pracovními povinnostmi si rád hrál se svými dětmi – například pro jejich potěšení vypouštěl s přítelem Gentzem slaměnými brčky mýdlové bubliny297 nebo s nimi hrál karty298. Melanie byla ztělesněním jeho ideální ženy pro toto životní období. Pečlivě se starala o příjemný a útulný domov pro něj i pro děti, manžela hýčkala, podporovala ho v politických aktivitách a opakovaně prokazovala svůj organizační talent při stále opulentnějších a okázalejších recepcích v metternichovském sídle. Když roku 1839 zemřela někdejší Metternichova milenka kněžna Zaháňská, koupila v dražbě pozůstalosti její sekretář a věnovala ho svému muži299. Přesto však na kněžnu Zaháňskou do poslední chvíle žárlila, odmítala je dokonce i po tolika letech byť na chvíli ponechat o samotě. Stejně nevraživé city ovšem chovala i k dalším Metternichovým bývalým milenkám300, ke kněžně Bagrationové a hraběnce Lievenové, které zemřely obě v roce 1857. Když se na začátku roku 1848 začala Evropou šířit vlna revolucí, Metternich tušil, že dorazí i do Vídně. Když se 13. března 1848 shromáždili studenti před zemským sněmem, následně ho vyrabovali a v ulicích stavěli barikády, požadovali svobodu tisku, shromažďovací právo, a především – odstoupení kancléře Metternicha. Ten okamžitě odhadl situaci a ještě toho dne sepsal žádost o propuštění z císařských služeb, které bylo rychle vyhověno. V noci ze 14. na 15. března Metternich i s manželkou v utajení opustili Vídeň a vydali se přes Čechy, Sasko, Hannoversko a Holandsko do Anglie, kde jim byl nabídnut azyl. Liberální Londýn, který Metternich právě proto nikdy neměl příliš v lásce, mu nyní právě díky své svobodomyslnosti nabídl útočiště. Metternich, který 15. května, tedy přesně dva měsíce po svém útěku z Vídně, oslavil 75. narozeniny, v Londýně zůstal až

295

Lothar von Metternich-Winneburg (* 12. 9. 1837 – † 2. 10. 1904); první manželka Karoline Reitter

(† 21. 9. 1899), jednalo se o morganatický sňatek; druhá manželka hraběnka Franziska Mittrowsky von Mittrowitz (* 10. 11. 1846 – † 19. 3. 1918). 296

Srbik: cit. d., sv. II, s. 428.

297

Hlavačka: cit. d., s. 126.

298

Herre: cit. d., s. 296.

299

Herre: cit. d., s. 296.

300

Corti: cit. d., sv. II, s. 404.

71

do roku 1850. V lednu téhož roku mu vzkázal nový císař František Josef I., že by ocenil jeho přítomnost ve Vídni. Zároveň byla Metternichovi vrácena jeho panství. Metternich se proto oklikou, s dlouhou zastávkou v Bruselu a na svém zámku Johannisberg, na podzim 1851 pomalu vrátil zpět do Rakouska, do své vyrabované vily na Rennwegu a na svá panství Kynžvart a Plasy, kde poklidně, daleko od světa, který se o něj přestal zajímat, strávil zbytek stáří. Již nezasahoval do politiky, které nyní vládl mladý energický císař a jeho ministerský předseda Felix Schwarzenberg, přesto ale zůstal jejím bedlivým pozorovatelem301. Na jaře 1851 jej čekala velká rána. Manžel Klemensovy dcery Leontiny, hrabě Moritz Sándor, si nesčetnými úrazy způsobenými svými husarskými kousky na koních poškodil mozek a v podstatě přišel o rozum. Leontina, které bylo v té době čtyřicet let, se téměř zhroutila, vždyť měli teprve dvanáctiletou dceru Paulinu. I přes toto obrovské postižení však žil Moritz Sándor až do roku 1878, svou ženu tak o sedmnáct let přežil. Dne 20. listopadu 1853 se uskutečnila svatba Metternichovy a Melaniiny dcery Melanie. Oba hrdí rodiče si tento slavnostní den plně vychutnali, obzvláště však matka Melanie, vždyť to byla její první dcera, která se provdala, a také jediné dítě, jehož svatby se dožila. Snoubencem jednadvacetileté Melanie byl Joseph Zichi302, její poměrně vzdálený příbuzný. Mladá Melanie byla v manželství spokojená. Kromě vedení salonu a péče o rodinu se angažovala i ve veřejném a politickém životě. V roce 1893 se například podílela na založení rakouské křesťanské sociální strany303, v roce 1907 spoluzaložila organizaci na Katholische Reichsfrauenorganisation Österreichs, která měla za cíl bojovat za práva žen304. Pouhé čtyři měsíce po svatbě zemřela ve věku čtyřiceti devíti let matka Melanie, pravděpodobně na rakovinu podbřišku, kterou jí zapříčinil poslední, ne úplně vydařený porod syna Lothara305. Klemens tak přišel o svou poslední životní družku, třetí manželku, která s ním strávila zlaté časy na vrcholu Evropy, dobu ponížení a vyhnanství i následné smířlivé poslední roky. Zemřela 3. března 1854 po bohatém životě, který věnovala svému muži a podstoupila kvůli němu řadu obětí. Pro Metternicha byla tato ztráta velmi bolestná, 301

Hlavačka: cit. d., s. 128.

302

Joseph Zichi, hrabě Zichy zu Vásonykeö (* 09. 7. 1814 – † 14. 1. 1897).

303

Christlichsoziale Partei. Viz de.wikipedia.org/wiki/Christlichsoziale_Partei_%28%C3%96sterreich%29.

304

Viz http://www.onb.ac.at/ariadne/vfb/fv_krfo.htm.

305

Hlavačka: cit. d., s. 128–129.

72

vždyť jejich odloučení se za řadu posledních let dalo spočítat na jednotlivé dny. Velmi ho trápil především pohled na jeho bolestmi sužovanou umírající ženu, která po osmidenní agónii nakonec zemřela. Odloučení od milované manželky bylo pro Metternicha těžké, ovšem tento životem zkoušený muž, který již pochoval dvě předchozí manželky a sedm svých dětí, sám již nejspíše smířený se smrtí, již tuto událost bral spíše odevzdaně jako nutnou součást života než jako spalující trýzeň, kterou mu odchody jeho blízkých způsobovaly v minulosti. V následujícím roce, 23. června 1856, zemřela v osmdesáti čtyřech letech jeho sestra Paulina, poslední člen rodiny, ve které Klemens vyrostl. Smrt své sestry, která stejně jako on zdědila po matce dlouhověkost, přijal velmi klidně a vyrovnaně jako událost, se kterou člověk musí počítat a být na ni připravený306. Klemense však čekala ještě jedna velmi radostná událost. Dne 30. června 1856 proběhla svatba jeho syna z druhého manželství a nástupce Richarda s Klemensovou vnučkou a zároveň Richardovou o sedm let mladší neteří Paulinou. Snoubenci si ke sňatku museli vyžádat papežský souhlas v podobě dispenzu307. Z tohoto manželství se 17. května 1857 narodila Klemensova první pravnučka a zároveň vnučka Sofie308 a později po Klemensově smrti přišly na svět ještě dcery Antoinetta309 a Klementina310. Richard šel plně v otcových šlépějích. Nejprve od roku 1855 působil jako legační sekretář na rakouském velvyslanectví v Paříži, v roce 1856 se stal císařským vyslancem na dvoře v Drážďanech, kde se také narodila jeho nejstarší dcera Sofie. Od 14. listopadu 1859 Richard působil jako velvyslanec v Paříži, kde byl spolu se svou chotí Paulinou důležitou součástí dvora Napoleona III. Od prosince 1871 se Richard zabýval správou rodového majetku, pořádáním kulturních akcí a vydávání pozůstalosti svého otce. Jeho žena Paulina byla společensky i politicky velmi činnou osobností, aktivně se angažující v dobročinných a charitativních organizacích. Jako milovnice hudby a umění pořádala velké množství kulturních akcí a podporovala řadu skladatelů i interpretů,

306

Srbik: cit. d., sv. II, s. 303–304.

307

Viz dispenz papeže Pia IX. o nepříbuzenství mezi Richardem a Paulinou, Národní archiv, Rodinný archiv

Metternichů – Starý archiv (RAM-A), 2040. 308

Sophie von Metternich-Winneburg (* 17. 5. 1787 – † 11. 1. 1941), manžel hrabě Albrecht zu Oettingen-

Oettingen a Oettingen-Spielberg. 309

Antoinette Pascalina Metternich von Winneburg (* 20. 4. 1862 – † 5. 8. 1890), manžel hrabě Georg von

Waldstein-Wartenberg. 310

Klementine Marie von Metternich-Sándor (* 27. 6. 1870 – † 25. 10. 1963).

73

z českého prostředí např. Bedřicha Smetanu či České kvarteto, které propagovala nejen ve Francii, ale i v Rakousku, Anglii, Rusku nebo i New Yorku311. Jelikož z tohoto manželství vzešly tři dcery, přešel rodový dědičný fideikomis po Richardově smrti na jeho mladšího nevlastního bratra Paula, c. k. komořího a generálmajora mimo službu. Paul se 9. května 1868 oženil v Carlsburgu s hraběnkou Melanií Zichy-Ferrarisovou312. Z tohoto svazku vzešly tři děti, nejstarší syn Klemens-Wenzel313, Emilie314, která zemřela ve věku necelých jedenácti let, a Paulina315, provdaná dne 5. 2. 1906 za Maximiliana von Thurn und Taxis316. Rodový fideikomis přešel na jediného Paulova syna Klemense-Wenzla, který však neprojevil velké nadání na finanční záležitosti. To ve spojení s pozemkovou reformou způsobilo, že byl Klemens-Wenzl v roce 1911 nucen prodat reprezentativní vilu na Rennwegu317, kterou zde nechal zřídit jeho dědeček Klemens Metternich. V roce 1905 se Klemens-Wenzl v Madridu oženil s Isabelou de Silva318, sestřenicí španělského krále Alfonse XIII.319 Syn Klemense-Wenzla, Paul Alfons320, tedy pravnuk kancléře Metternicha, ztratil na základě Benešových dekretů po roce 1945 panství Kynžvart i Plasy. Proto se svou manželkou Tatianou Vasilčikovou321 se po válce odebrali na nálety poničený Johannisberg, který zrestaurovali a zrekultivovali a učinili z něj místní centrum kultury322. Tatiana mimo

311

Buben, Milan M.: Metternichové. In: Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 9,

1993, č. 31, s. 88–89. 312

Melanie Zichi, hraběnka Zichy-Ferraris zu Zich und Vásonykeö (* 16. 8. 1843 – † 3. 8. 1925).

313

Klemens-Wenzel Lothar Richard Felix von Metternich-Winneburg (* 9. 2. 1869 – † 13. 5. 1930).

314

Emilie von Metternich-Winneburg (* 24. 2. 1873 – † 20. 1. 1884).

315

Pauline von Metternich-Winneburg (* 6. 1. 1880 – † 19. 5. 1960).

316

Maximilian Theodor von Thurn und Taxis (* 8. 3. 1876 – † 3. 10. 1939).

317

Buben: cit. d., s. 89.

318

Isabel de Silva y Carvajal, hraběnka de Castillejo (* 3. 5. 1880 – † 8. 2. 1980).

319

Alfons XIII. (* 1886 – † 1941), španělský král (1886–1831). Narodil se jako pohrobek svého otce

Alfonse XII. (* 28. 11. 1857 – † 25. 11. 1885). Po jeho abdikaci 14. 4. 1931 byla vyhlášena druhá španělská republika. 320

Paul Alfons Maria Clemens Lothar Philippus Neri Felix Nicomedes von Metternich-Winneburg (* 26. 5.

1917 – † 21. 9. 1992). 321

Tatiana Hilarionovna von Metternich-Winneburg, roz. Vassiltchikovová (* 19. 12. 1914 / 1. 1. 1915 –

† 26. 6. 2006). 322

Buben: cit. d., s. 89–90.

74

jiné vydala v této práci citovaný deník Metternichovy dcery Leontiny323. Vzhledem k tomu, že tento pár neměl potomky, se jimi uzavírá osmisetletá historie rodu Metternichů.

323

Metternich, T.: cit. d.

75

7. Kdo byl Viktor Metternich? O Viktorovi samotném existuje jen velmi omezené množství informací. Odborná literatura uvádí, že Klemens měl k Viktorovi velmi úzký a vřelý vztah jako ke svému v té době jedinému synovi, kterého miloval a viděl se v něm, podporoval ho na jeho prvních diplomatických pozicích a byl na něj pro jeho úspěchy pyšný. Zároveň ho ovšem hluboce zdrtilo, když jeho milovaný syn zemřel po vleklém léčení na tuberkulózu. U toho však v literatuře stopy o osobě Metternichova nejstaršího syna končí. Na tomto místě bude tedy přiblížena osoba tohoto mladého diplomata zejména na základě korespondence324, kterou psal Viktor otci především mezi lety 1818 a 1822, tedy v době svých studií a počátků kariéry. Významné vodítko nám poskytne i deník Viktorovy sestry Leontiny325, který si vedla v letech 1826–1829, tedy v době posledních let Viktorova života. Viktor Metternich se narodil 15. ledna 1803 jako třetí syn a čtvrtý potomek tehdejšího císařského vyslance v Drážďanech Klemense Metternicha a Eleonory Metternichové, rozené Kounicové, vnučky rakouského státního kancléře Václava Antonína Kounice326. V době svého narození byl však jediným synem tohoto manželského páru, jelikož jeho oba starší bratři, Franz a Klemens, zemřeli oba v útlém věku v roce 1799. Na světě však byla ještě Viktorova tehdy šestiletá sestra Marie, nejstarší dítě manželů Metternichových. Metternich působil v Drážďanech v letech 1801–1803 jako vyslanec habsburské monarchie u saského kurfiřta Fridricha Augusta III., pozdějšího prvního saského krále Fridricha Augusta I. V Drážďanech se narodil i malý Viktor327, ovšem již o několik měsíců později, v listopadu 1803, se rodina přestěhovala za novým diplomatickým postem otce rodiny do Berlína, kde mladý Metternich vystřídal ve funkci císařského vyslance u pruského dvora hraběte Stadiona, který právě v této době přijal funkci habsburského ministra zahraničí.

324

Viz Příloha č. 4 – Přepisy korespondence Viktora Metternicha otci, s. 154.

325

Metternich, Tatiana (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829,

14. bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990. 326 327

Viz výše, s. 37. Viz záznam o křtu Viktora Metternicha, Národní archiv, Rodinný archiv Metternichů (RAM), Starý

archiv (A) 1720.

76

Klemens byl na Viktora pyšný a rád s ním trávil čas, vždyť to byl v té době jeho jediný syn a nástupce. Klemens měl děti rád a rozuměl si s nimi. Jak později s oblibou prohlašoval, jeho vysněným povoláním bylo stát se chůvou328. Malému Viktorovi se dařilo dobře, i když zdědil po matce slabé plíce a náchylnost k jejich onemocnění. V srpnu 1804, když bylo Viktorovi rok a půl, se narodila jeho sestra Klementina, která rovněž po matce zdědila již odmala projevovanou dispozici k plicním onemocněním. Na podzim roku 1806 se rodina přestěhovala z Drážďan do Paříže, kde byl Metternich pověřen důležitou funkcí rakouského velvyslance na Napoleonově dvoře. Metternich nejprve odjel sám a teprve za několik měsíců, když bylo vše pro příjezd rodiny připraveno329, se vydala Eleonora se všemi třemi dětmi, Marií, Viktorem a Klementinou, z Berlína, který si oblíbila, do Paříže, kterou si zamilovala a v níž strávila velkou část svého příštího života. O tři roky později rodina poprvé prožila dlouhé odloučení od otce – nejprve od listopadu 1808 do ledna 1809, kdy se Klemens vydal do Vídně kvůli plánované válce s Francií, zanedlouho od října 1809 do března 1810, kdy Klemens působil Vídni na pozici ministra zahraničí. V rámci těchto povinností, konkrétně kvůli sňatku arcivévodkyně Marie Louisy s Napoleonem, přijel Metternich v březnu 1810 do Paříže, což jeho rodina nadšeně uvítala. Nejdelší období jejich odloučení však nastalo po otcově následném návratu po Napoleonově sňatku zpět do Vídně až do doby, než se rodina za otcem do rakouského hlavního města přestěhovala330. Vídeň však byla pro děti neznámým městem, jelikož se z ní rodiče do Drážďan přesunuli v roce 1801, kdy byly Marii teprve čtyři roky a ostatní děti ještě nebyly na světě. Zde se 18. června 1811 narodila dcera Leontina, se kterou měl Viktor velice důvěrný a láskyplný vztah. Dne 1. září se narodilo poslední dítě tohoto manželství, Hermina, se kterou Viktor nikdy nenavázal tak těsný vztah jako s Leontinou – možná kvůli odlišným povahám obou sourozenců, možná kvůli tomu, že když Hermina vyrůstala, Viktor již netrávil s rodinou tolik času, ale plnil v Paříži své diplomatické poslání. Všechny děti s matkou pobývaly ve

328

Metternich, T.: cit. d., s. 17.

329

Corti, Egon Cäsar: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten.

Europa-Verlag, Zürich, sv. I, 1948, s. 95. 330

Přesná data Klemensova návratu do Vídně ze svatby Marie Louisy s Napoleonem na jaře 1810 a dobu

stěhování rodiny Metternichů do Vídně se nepodařilo zjistit, muselo se však jednat nejpozději o jaro 1811.

77

Vídni po boku otce až do roku 1819, kdy se Eleonora rozhodla kvůli lepšímu vzduchu přesídlit zpět do Paříže. Metternichovi však kromě své rezidence ve státním kancléřství ve Vídni a metternichovské vily na vídeňském Rennwegu pobývali také na svých letních sídlech v Badenu či v Bad Ischlu, v Erlau u Vídně a na dalších místech, později také na nově zrenovovaných zámcích v Kynžvartu a Plasích. V květnu zemřela Viktorova mladší sestra Klementina ve věku pouhých patnácti let na nerozpoznanou, a proto špatně léčenou tuberkulózu. O pouhých šest týdnů později na stejnou nemoc zemřela i Viktorova nejstarší třiadvacetiletá sestra Marie, v té době již téměř pět let provdaná za Jozsefa Esterházyho. Zdrcená rodina, která nechtěla, aby nyní nejstarší sedmnáctiletý Viktor, jeho dvě mladší sestry, devítiletá Leontina a ani ne pětiletá Hermina či jejich matka Eleonora Klementinu a Marii následovali, rozhodli se rodiče, že matka i všechny děti, kteří byli všichni náchylní k plicním onemocněním, odjedou za lepším vzduchem do Paříže, kdežto otec Klemens zůstane ve Vídni plnit své povinnosti ministra zahraničí. V září 1820 se tedy rodina vydala na pomalou cestu do Paříže se zastávkami v řadě německých a francouzských měst. Dne 6. října napsal Viktor otci ze Štrasburku: „Dnes v půl druhé jsme sem šťastně dorazili. Dům je velmi dobrý, jen přeplněný cestujícími. Jsou to převážně Angličané, kteří mají namířeno do Paříže. Zítra v šest hodin ráno odsud odjíždíme, abychom ještě ten den dorazili do Lunnéville, kde by se nám prý mohlo víc líbit než ve Štrasburku. Tím získáme celý jeden den, což doopravdy nebude nepříjemné.“331 Do Paříže dorazili 13. října a po čtyřech dnech v hotelu Pierre332 se přestěhovali do vlastní rezidence: „Maminka ti již jistě napsala, že jsme zavázáni Bretonově neúnavnému pátrání za moc pohodlný a pěkný dům. Všechna okna mají výhled na bulváry a přitom na polední slunce. V úterý [17. října] se tam stěhujeme, a tak tímto dnem začíná naše malá domácnost, do které již bude nakoupeno všechno potřebné.“333 Po přesídlení na novou adresu Viktor otci hlásil: „Jsme teď přestěhováni se všemi saky a paky do ulice Basse-duRempart, kde jsme ubytovaní opravdu dobře, vyjma toho, že nás trochu obtěžují kouřící komíny.“334 Již prvního listopadu však otci hlásil: „Naše malá domácnost je již plně v provozu, což uvítala především milá Flora, která byla dříve, jak je u ní zvykem, velmi 331

Viz dopis č. 8) sl. 43, fol. č. 10.

332

Viz níže, s. 51.

333

Viz dopis č. 9) sl. 44, fol. č. 62.

334

Viz dopis č. 10) sl. 43, fol. č. 4.

78

neklidná a ustaraná.“335 Z této zmínky je patrné, že se s rodinou Metternichů do Paříže vydala i jejich příbuzná Flora von Wrbna, Klemensova sestřenice, která později v Eleonořině nepřítomnosti vedla Metternichův vídeňský salon336. Zde v Paříži však měla nejspíše za úkol pomoci svým příbuzným se zabydlet v novém domě a zařídit vše potřebné, načež se vrátila do jejich vídeňského sídla. Viktor si Paříž rychle oblíbil. Pamatoval si ji trochu ještě z dětství, kdy tu s matkou přebývali, i když se z ní odstěhovali ve Viktorových sedmi letech. Již po dvou zde strávených dnech psal Viktor otci své postřehy: „Ostatně si Paříž zaslouží můj plný obdiv, je stále půvabná a jedinečná svého druhu. Divadla na ničem neztratila a jsou stále výborná, přinejmenším ta, která jsem dosud viděl. Obchody jsou dokonce ještě lepší, jestli to je vůbec možné jinak.“337 Ihned po příjezdu se rodina začlenila do pařížského společenského života, do něhož Viktor vkročil ve velkém stylu: „Pozítří [17. října] bude moje představení u dvora a mimo to ještě velká večeře u Vincenta.“338 O několik dní později svého otce informoval o průběhu těchto událostí: „Šťastně jsem přestál své představení u dvora a jen toužebně očekávám ještě jedno u vévodkyně z Angoulême a vévody z Orléans. Král, Monsieur a vévoda z Angoulême se ptali, jak se ti daří. Vévodkyni z Berry nebyl nikdo představen, aby se neunavila; nuncius jí ale přednesl jménem diplomatického sboru celkem špatnou řeč, na kterou stejně dobře odpověděla, jak špatně on mluvil. Ostatně si myslím, že je hodně podobná hubenému a nemocnému Leopoldovi, avšak ne tak hezká. Malý vévoda de Bordeaux jí chrápal na klíně, ale byl opravdu roztomilý. [...] Tohoto úspěšného dne jsem byl také na večeři u Vincenta, které jsem jako atašé musel být samozřejmě přítomen. Včera byla rovněž jedna u Richelieu a v neděli a úterý budou ještě dvě další u Marialvy a u vévody d’Escar.“339 Z tohoto dopisu je patrný Viktorův bohatý společenský život v nejvyšších kruzích, do kterého se zapojil okamžitě od začátku svého pobytu v Paříži. Co se však týče Viktorova působení na pozici atašé, máme k tomuto faktu jen velmi málo podrobností. Víme, že se jednalo o funkci přidělence na rakouském velvyslanectví

335

Viz dopis č. 11) sl. 43, fol. č. 1.

336

Viz s. 50.

337

Viz dopis č. 9) sl. 44, fol. č. 62.

338

Tamtéž.

339

Tamtéž.

79

v Paříži340. Viktorovým nadřízeným byl jako rakouský velvyslanec právě generál Vincent, ovšem Viktorova konkrétní náplň, jeho úkoly a povinnosti, či doba, kdy tuto pozici začal zastávat a kdy ji opustil, nejsou známé. Ke střípkům o poznatcích k jeho diplomatickému působení můžeme připočíst pouze jednu drobnou zmínku v deníku Viktorovy mladší sestry Leontiny, která si 12. ledna 1828 poznamenala: „Včera jsem dostala dopis od Viktora, ve kterém mi píše, abych vší mocí od tatínka zjistila, jaký post má obdržet.“341 Z této nepříliš informativně hodnotné poznámky můžeme alespoň vyvodit, že Viktor již neměl dlouho působit na své stávající pozici, ať již byla jakákoliv, ale že mu měl jeho otec zařídit jiný post – nebo měl Klemens alespoň přístup k informacím dříve než jeho syn. Více však povědomí o konkrétním postupu Viktorovy kariéry v současném stavu bádání nemůžeme rozšířit. Stejně tak prameny i literatura mlčí o Viktorově dětství a dospívání. Stručnou charakteristiku jeho povahy však máme zachycenu očima jeho otce Klemense, který ji 16. ledna 1820 vylíčil své přítelkyni Dorothee Lievenové: „Můj syn dosáhl včera sedmnáctého roku. Je tak velký jako já, vzhledem se mi vůbec nepodobá, ale projevuje naprosto úžasným způsobem mou morální povahu. Kdybys ho zítra potkala, měla bys ho za elegána z New Bondstreet. Tady ho mají všichni cizinci za Angličana... Celkově je to vynikající chlapec; člověk nemůže být pilnější. Miluje svá studia se stejnou vášní, jak tomu bylo ve své době u mě. Nadto jeho charakter disponuje bohatstvím nevyčerpatelné veselosti a dobroty a dvacetkrát denně mě donutí se usmát nad jeho uměním posuzovat lidi a věci a nad tím, jak jsou jeho nápady v naprosté shodě s mými. Ale ten ubohý chlapec byl minulou zimu velmi nemocný.“342 Touto těžkou nemocí byl pravděpodobně první útok

340

Viz Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. Fr. Bruckmann, München

1925 I. Bd., s. 242. 341

Viz Metternich, T.: cit. d., s. 173–174.

342

Corti: cit. d., sv. I, s. 114. „Mein Sohn hat gestern sein siebzehntes Lebensjahr erreicht. Er ist so groß wie

ich, sieht mir äußerlich gar nicht ähnlich, zeigt aber in ganz wunderbarer Weise mein moralisches Wesen. Wenn du ihm morgen begegnen würdest, hieltest du ihn für einen Elegant der New Bondstreet. Hier halten ihn alle Fremden für einen Engländer... Im übrigen ist er ein ausgezeichneter Bub; man kann gar nicht fleißiger sein. Er liebt seine Studien mit derselben Leidenschaft, wie ich ihnen zu meiner Zeit oblag. Dazu verfügt er in seinem Charakter über einen Schatz unerschöpflicher Heiterkeit und Gutmütigkeit und lässt mich zwanzigmal im Tag über seine Art, Menschen und Dinge zu beurteilen, und die äußerste Übereinstimmung seiner Ideen mit den meinigen lachen. Aber der arme Bub war vergangenen Winter sehr krank.“

80

tuberkulózy343. Ta Viktora trápila v zimě 1819, kdy ji sice přestál344, ovšem vzhledem k možnostem tehdejší medicíny již bylo prakticky vyloučené, aby se z ní úplně vyléčil. Co se týče Viktorových studií, máme o nich jen velmi málo informací, které se všechny zakládají pouze na jeho korespondenci345. Víme, že se studiím ve Vídni věnoval nejpozději od svých čtrnácti let346. Jeho pařížská studia začala nejspíše v listopadu 1820, kdy se zmiňuje o jejich začátku a o profesorech, kteří mu byli navrženi: „Maršál Marmont mi doporučil šikovného profesora matematiky, abbé Nicol další dva na přírodní vědy a na francouzskou literaturu a hrabě Šternberk jednoho anglického mistra.“347 Viktorovým profesorem přírodních věd byl, alespoň v zimě 1821–1822, jakýsi „Mr Portes“348. Již v listopadu 1820, měsíc po začátku studií, Viktor tvrdil: „Moji profesoři jsou se mnou stejně tak spokojení jako já s nimi, a jen si skládáme vzájemné komplimenty. [...] Pokračují ve svých hodinách s velkou horlivostí a tak mi zaplňují den, že si večer sotva uvědomím, že už uplynul.“349 To, že se jistě jednalo o prvotřídní odborníky, kteří za ním docházeli, dokládá i to, že řada z nich působila mimo jiné také na univerzitě350. Viktor bral hodiny matematiky, přírodních věd, francouzské literatury, angličtiny a plavání a v říjnu 1821 je rozšířil ještě o lekce krajinomalby351, o nichž k začátku tohoto nového studijního roku poznamenal: „Vedle svých ostatních profesorů jsem přibral ještě mistra krajinomalby. Říká si Gio a měl by být podle výpovědi znalců umění velmi schopný.“352 Pokud k těmto lekcím patřily ještě další, v předkládané korespondenci o nich nejsou žádné zmínky. Ze složení jazyků objevujících se ve Viktorových dopisech se dá usoudit, jakými jazyky Viktor mluvil či jakým se alespoň učil. Kromě samozřejmé francouzštiny jsou to angličtina, italština, španělština a latina353. Naprostá převaha románských jazyků nám dává tušit, jaké bylo Viktorovo celkové studijní zaměření v nejen jazykové oblasti.

343

Viz dopisy č. 5) sl. 43, fol. č. 11, a 6) sl. 43, fol. č. 3, dále viz Corti: cit. d., sv. I, s. 90, a Srbik: cit. d., sv. I,

s. 241. 344

Viz dopisy č. 5) sl. 43, fol. č. 11, a č. 6) sl. 43, fol. č. 3.

345

O Viktorově každodenním programu viz s. 88.

346

Viz dopis č. 1) sl. 40, fol. č. 7.

347

Viz dopis č. 11) sl. 43, fol. č. 1.

348

Viz dopis č. 18) sl. 44, fol. č. 1.

349

Viz dopis č. 13) sl. 41, fol. č. 44.

350

Tamtéž.

351

Viz dopis č. 35) sl. 44, fol. č. 64.

352

Tamtéž.

353

Viz kapitola o korespondenci, s. 105.

81

Viktor však ani při pilném studiu nezanedbával společenské radovánky. „Byl jsem od mého posledního dopisu354 na nějakých soirée. Jedno bylo u Stuarta a druhé u vévody d’Orléans, kde nejlepší členové italské opery, jenž je opravdu výborná, pořádali velmi pěkný koncert. Baron Pasquier otevřel včera večer svůj nový dům, který je nádherně zařízen, jen jsou pokoje trochu nízké. Je to ten stejný dům, který císař obýval v roce [18]14.“355 Tato poznámka nám dává tušit, na jak vysoký standard byl Viktor zvyklý, pokud mu připadalo, že i dům, kde se zdržoval sám císař, měl poněkud stísněné pokoje. Společenské aktivity, které pařížská smetánka pořádala, hodnotil Viktor svou první zimu, kdy se jich účastnil, takto: „Karneval zatím není obzvláště rušný, je jenom málo plesů a ty většinou nepořádá nikdo známý. Naposledy byl velký bál pro odhadem devět set osob u naší sousedky, hraběnky d’Osmond356. Nechala svůj dům zcela nově vybavit a nyní ho poprvé ukázala lidu. Kdyby mu člověk mohl něco vytknout, pak by to bylo to, že bylo použito příliš mnoho zlata a bronzu, nakonec je to ale zařízeno s takovou asijskou krásou, že člověk musí připustit, že za ten milion, který stálo pouhé zařízení, to nebylo příliš drahé. V jednom z pokojů je přesně taková průhledná a neprůhledná hra jako v našem malém zahradním pavilonu. Sál, kde se tančilo, je vymalovaný od prvního zdejšího mistra téměř jen zlatem s květinami. Dům však musí být k obývání velice nepříjemný, neboť se hledělo více na nádheru než na pohodlí. Po plese byla večeře, která byla také obzvláště krásná, ale já jsem odešel dříve, protože tam bylo kvůli přemíře lidí tak horko, že se to stěží dalo vydržet. Toto byl dosud jediný francouzský ples, kterého jsem se účastnil, a nakonec to vypadá, že jsou tu spíše doma Angličané, protože ti ještě dělají pravé pařížské honéry. Francouzi jsou velmi nevlídní, obzvláště vůči nám, ubohým Němcům, které nemají moc v lásce. Maminka ti již jistě psala o večeři s liberály u Rothschilda. Ten musí mít velmi špatné mínění o mých politických názorech, neboť mi den před tím slíbil, že vyhledá společnost zcela podle mého vkusu. Proto jsem nebyl příliš překvapen, když jsem dorazil a neznal jediného člověka. Během jídla jsem zhruba uhádl z jejich rozhovorů, mezi kterými hráli hlavní roli přátelé Girardina a Benjamina, v jakém vosím hnízdě jsem se to octnul. Po večeři se nás laskavý Dalberg jako prezident té spanilé společnosti jal oblažovat 354

Který je ale datován do 1. listopadu 1820, tedy více než o měsíc dříve. Vyvstává tedy otázka, jestli

prázdný časový prostor mezi těmito dvěma dopisy nebyl vyplněn jinou, nedochovanou korespondencí. Viz dopis č. 11) sl. 43, fol. č. 1. 355

Viz dopis č. 13) sl. 41, fol. č. 44.

356

Adèle Charlotte Louise Éléonore de Boigne, roz. d’Osmond (* 10. 2. 1781 – † 10. 5. 1866), šlechtična

vedoucí vyhlášený salon, spisovatelka.

82

nesmírným kázáním proti Rakousku, ve kterém naráz vypustil svůj veškerý, dlouho zadržovaný hněv kvůli potlačování svobody. Bylo to opravdu velmi povznášející; dojetí mě málem přemohlo. – Rothschild se mi od té doby mnohokrát omlouval. Musím přiznat, že je to zcela nový způsob, jak ucítit Rakušana.“357 Viktorovy politické názory vyrostly z hlubokého přesvědčení, že politika, kterou zastává a prosazuje jeho otec, je ideálním prostředkem, jak dosáhnout optimálního stavu v Rakousku i v celé Evropě. Tyto své názory propagoval i při svém pobytu v Paříži a podporoval svého otce v naplňování této politiky358. Obecně se Viktor o politické dění velmi aktivně zajímal. Často například navštěvoval zasedání v poslanecké sněmovně a v komoře pairů: „[Musím se] dnes nasnídat v největším spěchu a odjet do komory pairů, kde bude vysoce zajímavé zasedání. Maršál Marmont vystoupí jako svědek a má prý učinit důležité výpovědi359. Volný vstup je teprve od dvanácti hodin, přesto tam ale člověk musí být velice brzy, aby získal dobré místo, jelikož ten prostor je velmi malý a množství diváků je ohromné.“360 Stejně tak se Viktor zajímal i o další případy a soudní procesy, které v té době hýbaly dobovou společností: „Proces proti Gravierovi a jeho spoluviníkům361 mě v posledních dnech velmi zaměstnával. Nemohu dostatečně vyjádřit, jak moc mě to zajímá, obzvlášť proto, že je případ samotný velmi podivuhodný, jak jistě zjistíš z francouzských novin, které jsou toho denně plné. Dva hlavní viníci, Gravier a Bouton, byli odsouzeni k trestu smrti, třetí obžalovaný byl ale osvobozen. Bouton po zprávě o smrti své ženy zešílel, pohled na něj byl opravdu strašlivý.“362 V létě 1821 se Viktor spolu s rodinou svého švagra Jozsefa „Pepiho“ Esterházyho a dalšími přáteli vydal na cestu do Anglie, kde měl v Londýně přihlížet korunovaci363. Dopisy z této Viktorovy cesty představují nejkompaktněji dochovanou část souboru 357

Viz dopis č. 17) sl. 43, fol. č. 7.

358

Viz přiložená korespondence, průběžně, např. dopis č. 21) sl. 44, fol. č. 11.

359

O jaké jednání se konkrétně jednalo se nepodařilo dohledat.

360

Viz dopis č. 23) sl. 41, fol. č. 29.

361

Gravier byl 29. října 1820 odsouzen k smrti za spáchání dvou atentátů na členy královské rodiny, stejně

tak Bouton jako jeho spoluviník, kdežto třetí obžalovaný, Legendre, byl zproštěn viny. Viz Oesterreichischer Beobachter, úterý 14. listopadu 1820, Nro. 319. 362 363

Viz dopis č. 11) sl. 43, fol. č. 1. Jednalo se o korunovaci anglického krále Jiřího IV., jejíž velmi výpravná ceremonie měla zastínit

Napoleonovu korunovaci v roce 1804.

83

předkládané korespondence. Nacházejí se mezi nimi také dva dopisy určené matce, týkající se stejných témat jako dopisy odeslané otci364. Jde o celkem devět dopisů365 ze 16. července až 19. září 1821, přičemž průměrný rozestup mezi dopisy činí pět až patnáct dní. Můžeme se tedy domnívat, že by tato ucelená část mohla být kompletní. Proto bude této části korespondence věnována větší pozornost. Viktor učinil rozhodnutí připojit se k cestě do Anglie velice rychle a spontánně: „... moje cesta byla velice rychle rozhodnuta. Dne 10. července odpoledne jsem obdržel zprávu o příjezdu Floreta do Paříže a 11. ve tři hodiny ráno jsem již seděl v kočáru.“366 Cesta však kvůli potřebě zařízení nutných záležitostí k odjezdu započala 16. července v poledne. Do Londýna Viktor dorazil ještě s jedním přítelem dne 18. července. Viktor se sice pokoušel opatřit si vstupenku na korunovaci, která se konala následujícího dne, ovšem bezúspěšně, a proto musel tento významný den, spolu se svým švagrem Pepim, zůstat místo účasti na korunovaci v hotelu. „Měl jsem to potěšení pozorovat před hotelem hlouček lidí, který nám prokázal úctu tím, že nám rozbil okna. Přesto se korunovační den k úžasu většiny lidí odehrál bez krveprolití. Ceremonie prý byla nádherná [...]. Trvala sedmnáct hodin.“ To, že již Viktor nesehnal žádnou volnou vstupenku na korunovaci, mu bylo vynahrazeno následným přijetím u krále: „Budu při příští velké ranní audienci představen králi, kterému už by mělo být od té velké ceremonie opravdu lépe, ačkoli mu během ní bylo dvakrát nebo třikrát špatně. Také téměř všem ostatním hodnostářům i divákům hrozilo, že upadnou do bezvědomí. Jednoho z přihlížejících dokonce ranila mrtvice.“ Za deset dní referoval Viktor otci o svém zdejším společenském životě: „Od korunovace, kterou jsem tak pěkně propásl, jsme si užili dva plesy u Paula Esterházyho367 a u Grammonta368, z nichž ten druhý byl sice větší, ale ten první zábavnější. Také jsme se zúčastnili velké ranní audience a jednoho setkání v přijímacím pokoji369 u dvora, které bylo, navzdory hroznému zmatku, který ho doprovázel, přesto velmi pěkné, a konečně jsme byli přítomni také na jedné diplomatické večeři a na několika večeřích v Carlton House. 364

Viz s. 107.

365

Viz dopisy č. 25) sl. 44, fol. č. 22, až 33) sl. 44, fol. č. 55.

366

Viz dopis č. 26) sl. 44, fol. č. 23, včetně následujících citací, dokud není uvedeno jinak.

367

Paul Anton Esterházy von Galantha (* 11. 3. 1786 – † 21. 5. 1866).

368

Antoine IX Héraclius-Agénor de Gramont (* 17. 6. 1789 – † 3. 3. 1855).

369

K přijímacímu pokoji viz níže.

84

Kromě těchto několika málo slavností a vyjma některých večeří s sebou korunovace nic nenesla; člověk se nad tím může jen právem podivovat, že se tak velkolepý dvůr při této velké příležitosti choval tak krajně šetrně.“370 Londýn, kde se Viktor účastnil se svými přáteli bohatého místního společenského života, na něj udělal velký dojem. „Jsem s Londýnem a Anglií nepopsatelně spokojen, překonaly všechna moje očekávání; naproti tomu ale rauty a ty příšerné večeře jsou k smrti nudné. Můj první raut byl předevčírem u lady Guydir, kde jsem byl představován všemu vysokému a nejvyššímu panstvu. Včera jsem jedl u Castlereagh-Londonderyho a večer jdu se třemi Esterházymi371 do opery, která je opravdu dobrá.“372 Ani zde však Viktor nezanedbával svá studia. „Mluvím anglicky, jak to jen jde, a nadto si zde najdu nějakého dobrého mistra, abych se naučil mluvit co nejlépe.“ Přesto jeho jazykové pokroky pravděpodobně nebyly nijak závratné, jelikož slova, kterým nerozuměl, ale která potřeboval zmínit, zapsal způsobem, který o dobré znalosti angličtiny příliš nevypovídá. Např. slovní spojení „přijímací pokoj“, „drawing room“, můžeme v korespondenci odhalit jako „Droig room“ nebo „droing room“373. Při poslední audienci se Viktorovi otevřela netušená možnost cestovat se dvorem do Irska. „Král při poslední, rozlučovací audienci pozval nejstaršího hraběte Esterházyho374 vedle knížete Paula a jeho ženy, aby ho doprovodili do Dublinu. Byl tak dobrotivý, že stejné pozvání učinil i mně. Náš odjezd je stanoven na pozítří [2. srpna].“375 Po šťastně vykonané cestě psal Viktor své matce376: „Včera [7. srpna] večer v devět hodin jsem šťastně dorazil do tohoto pěkného hlavního města Irska. Cesta z Londýna do Holyhead patří k těm nejkrásnějším, které člověk vůbec může vykonat. Člověk má pocit, že se dostal do pohádkového světa.“ Viktor byl cestou skrze Anglii, která trvala kvůli velkému množství zastávek pět dní, opravdu nadšený. Pouze z plavby z Holyhead do Irska měl poněkud odlišný zážitek: „Měli jsme vítr přesně proti nám, kvůli čemuž loď dělala tak nepříjemné pohyby, že po dvou hodinách se polovina společnosti

370

Viz dopis č. 27) sl. 44, fol. č. 27.

371

Jedná se o Nikolause, Paula a Jozsefa Esterházyho.

372

Viz dopis č. 26) sl. 44, fol. č. 23.

373

Viz dopisy č. 27) sl. 44, fol. č. 27 a č. 30) sl. 44, fol. č. 43.

374

Nikolaus II. Esterházy de Galantha (* 12. 12. 1765 – † 25. 11. 1833).

375

Viz dopis č. 27) sl. 44, fol. č. 27.

376

Její dopis byl otci na Viktorovu žádost přeposlán, a proto se nachází v tomto konvolutu.

85

nacházela v tom nejbídnějším stavu. Bylo nás tam okolo sta osob. Z nás Rakušanů začal Floret, následoval ho hrabě Nickerl, potom Pepi, pak kněžna Therese a nakonec Tomm a lékař Schnerk. Držel jsem se statečně, jak dlouho jsem jen mohl, ale když jsem byl nakonec zcela obklopen samými nemocnými a zvracejícími, nemohl jsem již déle odporovat a stal jsem se také stejně politováníhodným. Tak jsme po šest hodin leželi v kajutě v tom nejbídnějším stavu. Nakonec jsme přistáli a zdraví se nám s pevnou zemí pod nohama zase vrátilo. Vesele a s lehkostí pírka jsme vystoupili z té zatracené lodi. Protože pro to můj žaludek nenašel žádný prostor a protože nebyl k dispozici žádný jiný dopravní prostředek, museli jsme se Florette377 a já usadit na jakémsi druhu syslího vozu nebo daleko spíš popravčí káry a při ne příliš slavném počasí takto ujet do Dublinu osm anglických mil. Tak jsme vstoupili do tohoto města nejtriumfálnějším možným způsobem, dorazili jsme zcela ucloumaní a s naprosto prázdnými žaludky v devět hodin. Navečeřeli jsme se společně v deset hodin v hotelu Hibernion, kde jsme ubytovaní, a v půl dvanácté jsme šli do postele.“ 378 V Dublinu strávili Viktor a jeho přátelé dva týdny nabyté poznáváním tohoto města i okolí, společenskými setkáními a návštěvami divadel a koncertů. Například anglické opery hodnotil Viktor jako „nejkomičtější na světě“ a k další kultuře se vyjádřil: „jsou tu i balety, i když bídné“. Po týdnu otci napsal: „Jsme v tomto městě již osm dní, ale všichni toužebně doufáme, že za stejně dlouhou dobu zase odcestujeme; neboť ačkoli je Dublin opravdu velmi krásné město, je tu přesto velmi málo pamětihodností.“379 Návštěva jejich rakouské společnosti však mezi místními vyvolala velký poprask. „Člověk tu vypadá jako nějaký druh bájného zvířete; když nastoupíme do kočáru nebo z něj vystoupíme, je vždy celá dlouhá Brückestraße, ve které bydlíme, ověšená elegantními a méně elegantními lidmi, kteří na nás civí a pak nás sledují. Berou nás tady v Dublinu tak, jako my ve Vídni perské vyslanectví, a určitě jsou všichni velmi udivení, že jsme se ještě nevysmrkali do ručníku nebo že nejíme u stolu prsty.“380 V příštím dopise otci Viktor k tomuto tématu uvádí historku: „Paul se šel před několika dny pěšky projít, přičemž byl po ulicích doprovázen zhruba dvěma sty lidmi, všemi velmi elegantně oblečenými. Když už to konečně nemohl déle vydržet, zastavil se uprostřed těch zvědavců a vedl k nim výmluvnou

377

Jedná se o pofrancouzštělou podobu jména Floret.

378

Viz dopis č. 28) sl. 44, fol. č. 31.

379

Viz dopis č. 29) sl. 44, fol. č. 38.

380

Viz dopis č. 28) sl. 44, fol. č. 31.

86

řeč, ve které je prosil, aby se ho pustili, že pouze pod touto podmínkou zde zůstane déle. Ti lidé ho velmi pečlivě vyslechli a všichni se vzdálili, aby se mohli znovu umístit před naše dveře a čekat na jeho návrat. – Ze začátku nás to docela bavilo, ale teď se už kvůli tomu začínáme zlobit, protože je to proboha vážně k zlosti.“381 Dne 22. srpna se Viktor s ostatními vydal na cestu zpět do Anglie. „Během několika hodin opustím toto město [...], s nejvyšší pravděpodobností navždy. [...] Dublin teď znám skrz naskrz, jako bych se zde narodil, a určitě nezbylo nic, co jsem neviděl.“382 Viktor a jeho přátelé se rozhodli, že místo přímé cesty do Londýna pojedou oklikou a prohlédnou si i Skotsko. Viktora ze skotských měst nejvíce zaujalo Glasgow svými ohromnými manufakturami, ale i Edinburgh, kde byl jmenován čestným občanem města. „Jsem teď tedy Skot a jako Skot se i vrátím, přinejmenším podle oblečení.“383 V Anglii navštívili York, zámek Burleigh, doly v Newcastlu a další místa, načež do Londýna dorazili dne 3. září v noci. Viktor se v Londýně zdržel do poloviny září, kde pokračoval ve svém bohatém společenském životě. „Zítra ve dvanáct hodin začíná moje prohlídka u Rothschilda384, který mi ukáže banku a mince. [...] Líbí se mi víc než jeho ostatní bratři. Je tím, čím by měl být, obchodník v nejpřísnějším slova smyslu, skoro jako v nějakém díle od Ifflanda.“385 V polovině září se Viktor vydal zpět do Paříže. Plavba přes kanál La Manche však byla poměrně dramatická. „Kníže Esterházy, který, jak víš, vždy bez příčiny velmi spěchá, se v Doveru nalodil za zuřící bouře. To mu však samo o sobě nabízelo příliš málo nebezpečí, a tak vybral parník, abychom se nemohli jenom utopit, nýbrž abychom mohli mít tu příjemnou perspektivu případně vyletět do povětří anebo tak trochu uhořet. – Skoro už z přístavu jsme byli tak mile kolébáni, že jsme se vší silou drželi v postelích a přepadávaly přes nás stoly a židle. Zanedlouho se k tomu připojily ještě další zaručené radosti, které pro některé osoby činí cesty po moři tak příjemnými. – Floret na tom byl nejhůře, nikdy jsem neviděl žádného dvorního radu tak nemocného. Pepi na tom také nebyl nejlépe, jeho barva byla spíše popelavá. – Náš dobrý kníže Esterházy, v plné uniformě se třemi hvězdami a zlatým rounem, tam ležel jako přibitý, bez pohybu, strnulý a nehybný, 381

Viz dopis č. 29) sl. 44, fol. č. 38.

382

Viz dopis č. 30) sl. 44, fol. č. 43.

383

Viz dopis č. 31) sl. 44, fol. č. 52.

384

Nathan Mayer, svobodný pán von Rothschild (* 16. 9. 1777 – † 28. 7. 1836).

385

August Wilhelm Iffland (* 1799 – † 1814), herec, divadelník, dramatik.

87

jen tu tam vrhající ztrápený pohled na umyvadlo. Mě samotnému, ležícímu na posteli, také nebylo zrovna dobře, ale to mi nezabránilo se celé té situaci srdečně zasmát. – Náhle nás vyděsil ohromný hřmot, vyrazily se dveře kajuty a do pokoje vtrhlo velké množství vody, největším dílem však ubohému Floretovi do postele, který zrovna nešťastně ležel v úrovni přízemí, a o chlup se neutopil. Jak si můžeš myslet, celá společnost se nemálo vyděsila, obzvláště proto, že se na okamžik zastavil hodinový stroj, pročež jsme se obávali, že kotel vybuchne. Brzy jsme ale zaslechli, že to byla jen jedna velká vlna, která se přelila přes loď. Nechybělo ale málo a strhla s sebou naše lidi a naše kočáry na palubě. Také námořníkům nahnala nemalý strach, kteří od toho okamžiku nevypadali tak jisti si svou prací. – Po sedmi hodinách jsme konečně zahlédli Calais, ale moře bylo stále tak bouřlivé, že kapitán navrhl se již více nepřibližovat k pobřeží. Naproti nám vyrazila malá loď s francouzskými námořníky, na kterou jsme s vynaložením veškeré námahy přeskočili, a tímto příjemným způsobem jsme upluli dvě až tři mořské míle, které nám ještě zbývaly. – Na břehu jsme byli přijati velkým množstvím lidí, kteří se všichni právem podivovali, jak jsme mohli podniknout plavbu při tak bouřlivém počasí na parníku. – Tak končí naše bouřlivá příhoda, která mě teď velmi těší.“ Navzdory útrapám cesty dorazil Viktor do Paříže 14. září a zapojil se opět do rušného pařížského společenského a politického života. V lednu 1822 vylíčil otci běžný průběh svého dne: „Dopoledne mívám hodiny s různými profesory, píšu nejrůznější pojednání a kreslím; častěji také chodím do poslanecké sněmovny nebo navštěvuji památky, které ještě neznám. Kromě toho také jezdím na koni na projížďky nebo si zajdu na procházku a ještě před jídlem mám další hodinu. V šest bývá rodinná večeře. Třikrát týdně chodím večer na italskou operu, kde jsem již znám jako „pilíř balkonu“, a k tomu „z velkého světa“. O půlnoci již bývám téměř vždy doma. Summa summarum – velmi příjemný život podle chuti každého člověka.“386 Viktorův život v Paříži se z korespondence jeví jako velice příjemný, až idylický, a dále se nesl ve stejném duchu. V prosinci 1821 se Viktor stal členem významné literární společnosti: „Jsem teď členem ,Societé des bonnes lettresʽ, která se skládá ze samých royalistů. Chateaubriand je jejím prvním prezidentem. Moje jméno pro ně bylo dostatečným důkazem, že nejsem

386

Viz dopis č. 41) sl. 41, fol. č. 1.

88

žádný jakobín, a já doufám, že nebudou zklamaní. Zítra je první schůze, kam hodlám jít se Stürmerem387, jenž je také členem díky své příhodě v Lisabonu.“388 Dne 25. prosince se Viktor jen velice stručně zmínil o Vánocích: „Včera byl Štědrý večer. Velká radost pro děti, jak si jistě umíš představit. Neumann, Lieven a ta pěkná Carneville byli diváky.“389 To jsou veškeré informace, které otci o tomto svátku stráveném s rodinou poskytl. Vzhledem k tomu, že celý dopis svůj obsah orientuje na politické dění, se z této zmínky dá poměrně dobře odvodit, jakou důležitost Viktor přikládal jednotlivým oblastem svého života – nebo případně, o jaký typ informací se zajímal jeho otec, podle nichž Viktor dopisy přizpůsoboval. V příštím dopise ze 17. ledna se však dozvídáme více podrobností ze života rodiny: „Vedeme tady příjemný život; maminka hodně zůstává doma, vídá se jen s některými lidmi, které zná, chodí častěji do divadla na nové kusy a celkově se má moc dobře. Děti ráno berou hodiny, v jednu mají svůj „oběd na vidličku“, hrají si se svými kamarády v Tuileriích a večer si zahrají partii lota nebo domina.“390 Nemůžeme proto Viktorovi ani Klemensovi vyčíst nezájem o svou rodinu. Tuto zimu si Viktor bohatě užil plesovou sezonu: „Masopust je na Paříž opravdu brilantní, na Vídeň by však byl sotva průměrný, neboť počet bálů nikdy nepřesahuje tři nebo čtyři v týdnu. Do toho samozřejmě počítám jen plesy vysoké společnosti nebo elegantního světa. Některé byly rozkošné a ještě pěknější budou následovat. Jejich největší chybou je obrovské množství lidí, kteří se ale brzy ztratí a udělají místo tančícím. – Neobávej se, že se příliš unavím, netančím nikdy víc než dvakrát nebo nanejvýš třikrát, což obzvlášť zde v Paříži nic není. – Není nic komičtějšího než pařížský ples. Mladí lidé od dvaceti od pětatřiceti let tančí málo nebo vůbec a tráví celý večer a velkou část noci u některého odlehlého stolu. Padesátiletí muži jsou excelentní tanečníci, a proto jsou jedinou útěchou tancechtivých dam, kterých je ještě nadto třikrát víc než pánů. Plesy zřídka začínají před jedenáctou hodinou večerní, kdy pak přijdou všichni hosté najednou a vytvoří tak nekonečný zástup. – Zvyklost žádá, aby se všichni lidé nacpali do jednoho pokoje a tahle stlačená krabička je místností, kde se tančí. Kruh je tak úzký, že člověk se vší

387

Bartolomäus svobodný pán von Stürmer (* 26. 12. 1787 – † 8. 7. 1863), od roku 1842 hrabě, rakouský

diplomat a státník. 388

Viz dopis č. 37) sl. 44, fol. č. 68.

389

Viz dopis č. 39) sl. 44, fol. č. 74.

390

Viz dopis č. 41) sl. 41, fol. č. 1.

89

námahou udělá otočku, a přesto se v tomto cirkuse točí na padesát párů. Tato skutečná umělecká produkce trvá zhruba do půl jedné v noci, kdy obrovská tlačenice konečně povolí a kruh se začne protahovat. – Dobří tanečníci však většinou vyčkávají do dvou hodin, kdy přichází onen velkolepý okamžik, kdy člověk teprve může s úspěchem odhalit svou eleganci a grácii. Tato pěkná chvíle plesu tak trvá od dvou do tří nebo čtyř hodin. – Elegantní lidé málo tančí čtverylku; zcela je v módě valčík, ačkoli tu není ani jeden dobrý tanečník a dobrých tanečnic je zde nanejvýš čtyři nebo pět. Ta obrovská většina tedy ráčí být co nejvíce nemotorná, a tak se stále střídá valčík se čtverylkou. – To je obraz pařížského plesu.“391 Z takovýchto postřehů jasně dýchá atmosféra pařížské plesové sezony, ironicky vykreslená se vtipem a nadhledem. Podobné zprávy dávají tušit, že si Viktor s chutí do pozdních hodin užíval společenské akce, kde se mimo jiné bavil tím, že pozoroval směšné momenty společnosti, působící na něj lehce pitoreskním dojmem. Zábava na plesech a v salonech pro něj však měla ještě jednu rovinu. Viktor se v létě 1822 zamiloval do Claire de Castries392, o šest let starší vévodkyně, která však byla od roku 1816 vdaná za Edmonda de Castries393. Manželství však nebylo příliš šťastné, a proto se Claire ráda uchýlila do Viktorovy náruče. Tento vztah trval po celý zbytek Viktorova života. Dne 9. října 1822 se Viktor po plných dvou letech odloučení setkal se svým otcem v Innsbrucku, odkud měli společně pokračovat na kongres ve Veroně. Viktor se právě nacházel v hostinci, kde se ubytoval, když slyšel, že se blíží postilion. Rychle seběhl schody, a jen co Klemens vystoupil z vozu, vrhl se mu Viktor kolem krku394. Bylo to šťastné shledání, vždyť jejich jediným stykem po celé dva roky byla pouze vzájemná korespondence. Viktorovi bylo nyní devatenáct let a Klemens si dobře všiml, jak jeho syn mezitím vyspěl a zmužněl. Otec Viktorovi připadal stále stejný, možná jen o něco bledší a ustaranější395. Cestou do Verony i v průběhu kongresu si stále měli co povídat, vždyť novinek bylo za dva roky i přes častou korespondenci opravdu mnoho. I přesto se Klemens rozhodl ihned po příjezdu do Verony i se synem vyhledat společnost své dlouholeté

391

Viz dopis č. 42) sl. 41, fol. č. 12.

392

Claire Clémence Henriette Claudine de Castries, roz. vévodkyně de Maillé de La Tour-Landry (* 9. 12.

1796 – † 16. 7. 1861). 393

Edmond Eugène Philippe Hercule de La Croix de Castries (* 1787 – † 1866).

394

Corti: cit. d., sv. II, s. 209.

395

Corti: cit. d.

90

milenky, hraběnky Lievenové, která na kongres také přicestovala. Viktor o tom okamžitě informoval svou matku v Paříži: „V devět hodin večer, hádej, maminko, kam jsme šli! – K paní Lievenové, která také přijela do Verony doprovázena svým nevzhledným manželem. Tak jsme až do půlnoci seděli kolem čajového stolku a teprve potom jsem mohl trochu mluvit s otcem a vyprávět mu nějaké veselé příhody. Myslím, že tatínka opravdu pobavily, protože si mě, to musím přiznat, měřil s velmi spokojeným výrazem.“396 Klemens celé dny usilovně pracoval na tom, aby veronská jednání o intervenci ve Španělsku byla úspěšná. Jaké postavení však v rámci kongresu měl Viktor, či zda tam byl pouze jako pozorovatel, se nepodařilo dohledat. Jistě však víme, že Metternich svého syna seznámil se všemi významnými osobnostmi, které se kongresu účastnily. Hrdě ho představil svému císaři a zároveň příteli Františku I., který Viktorovi radil, aby následoval příkladu svého otce, kterému on může „poděkovat za svůj trůn, monarchie za blažený stav, ve kterém se nachází, a Evropa za svůj klid“397. Klemens svého syna představil také sardinskému králi Felixovi, který však na Viktora neudělal tak dobrý dojem: „Jeho sardinský majestát vykazuje všechny špatné znaky rodiny Bourbonů; oteklé nohy a těžký jazyk. Je to smutná osobnost. Královna se nevyznačuje ničím zvláštním, ani v dobrém, ani ve špatném. Není ničím výjimečná, kromě obrovské kabelky, kterou stále nosí na rameni a která by mohla pojmout polovinu jejího státu.“398 V této době se však prudce zhoršilo zdraví matky Eleonory, pročež se Viktor jako vzorný syn po dohodě s otcem vydal ještě před koncem kongresu za matkou do Paříže. Klemens ho však nenásledoval, jelikož mu to jeho povinnosti neumožňovaly, jak alespoň tvrdil. Viktor zůstal v Paříži až do matčiny smrti 19. března 1825, kde se o ni pečlivě

396

Tamtéž. „Am Abend um neun Uhr, rate Mama, wohin wir gegangen sind! – Zu Frau von Lieven, die auch

nach Verona kommt, von ihrem unscheinbaren Gatten begleitet. So sind wir dann bis Mitternacht um einen Teetisch herumgesessen, dann erst konnte ich ein wenig allein mit Vater sprechen [...] und ihm einige lustige Anekdoten erzählen. Ich glaube, sie haben Papa recht unterhalten, der mich, ich muss es gestehen, mit sehr zufriedener Miene musterte.“ 397

Corti: cit. d., sv. II, s. 210. „[...] seinen Thron, die Monarchie ihr Wohlergehen und Europa seine Ruhe

verdanke.“ 398

Corti: cit. d., sv. II, s. 210–211. „Seine Sardinische Majestät zeigen alle schlechten Zeichen der Familie

Bourbon; geschwollene Füße und eine schwere Zunge. Das ist eine traurige Persönlichkeit. Die Königin zeichnet sich in nichts aus, weder im Guten noch im Schlechten. Sie hat keine besonderen Eigenheiten, außer einem ungeheuren Reticule, den sie immer am Arme trägt und der die Hälfte ihrer Staaten aufnehmen könnte.“

91

a láskyplně staral. Matka byla za jeho péči vděčná: „Viktor je anděl..., ani na okamžik neopouští mou postel a už vůbec nechodí ven za zábavou.“399 Klemens za Eleonorou dorazil až pět dní před její smrtí, v době, kdy již nebyla žádná šance na její uzdravení. Matčinou smrtí byla celá rodina hluboce zdrcená, byť všichni již nějakou dobu tušili, že je neodvratná. Viktorovi v této době bylo již třiadvacet let, jeho sestrám Leontině a Hermině třináct a devět let. Klemens se rozhodl, že bude nejlepší, když se obě jeho dcery přestěhují za ním do Vídně. Leontině ani Hermině vídeňský nezdravý vzduch neškodil tak, jako jejich matce a Viktorovi, a proto byl jejich návrat možný. Viktor, který již v podstatě žil vlastním životem a mimo jiné stále udržoval svůj vztah s vévodkyní Claire de Castries, tak zůstal v Paříži, aby mohl plnit svá diplomatická poslání. Ovšem dcerky, které ještě nebyly uvedeny do společnosti, tak měly lepší zázemí v otcovském sídle ve Vídni. Kdy přesně se obě sestry z Paříže přestěhovaly, není zřejmé. Jisté však je, že na jaře roku 1826 již byly ve Vídni dávno usazené400. Viktor za svou rodinou jezdil vždy na léto, kdy nemusel vykonávat své pracovní povinnosti na velvyslanectví. Tak se, pravděpodobně v létě 1825, seznámil s mladou baronkou Antoinettou von Leykam, dcerou diplomata podřízeného Viktorovu otci, jejíž křehká krása mu učarovala a zamiloval se do ní. Devatenáctiletá Antoinetta, která si byla jeho citů vědoma, je něžně opětovala, načež se Viktor potom, co se jí přes léto dvořil, rozhodl promluvit si s otcem o tom, že by se s Antoinettou oženil. Vévodkyně Claire, se kterou udržoval vztah v Paříži, již vdaná byla, a proto věděl, že své snahy nemůže trvale upínat tímto směrem. Klemens však synovi sňatek rozumnými argumenty vymluvil, neboť svatba vysoce urozeného knížete, navíc syna rakouského kancléře, s pouhou svobodnou paní, dcerou nevýznamného diplomata, byla společensky nepřípustná jako pro celou rodinu dehonestující mesaliance. Viktor tyto argumenty pochopil a se situací se smířil, a stejně tak Antoinetta, jejíž mírná a klidná povaha jí dovolila se nad to povznést a vzít tuto skutečnost tak, jak stojí. Přesto i po roce, kdy se Viktor v červenci 1826 opět setkal s rodinou i celou vídeňskou společností, bylo možné na obou mladých lidech pozorovat přetrvávající zamilovanost k tomu druhému. V té době se proslýchalo o Viktorově svatbě, ale jeho sestra Leontina, která si tuto informaci poznamenala, netušila, o jakou dámu by mělo jít nebo co je na tom pravdy401. 399

Tamtéž, s. 257.

400

Metternich, T.: cit. d., s. 35.

401

Tamtéž, s. 61.

92

V září 1826 se však rozhodla si o tom promluvit s Antoinettou, která byla její dobrou přítelkyní, a posléze si poznamenala do deníku: „Mluvila jsem s Antoinettou o Viktorově svatbě. Nevím, jestli jsem udělala dobře a dělám si proto výčitky. Ale působila na mě velmi diskrétně a já jsem to udělala proto, aby – pokud ho ještě miluje – se vzdala veškerých nadějí.“402 Toto léto roku 1826, kdy Viktor přijel v polovině července za otcem do Vídně, pobývaly jeho sestry na letním sídle v Bad Ischlu. Především patnáctiletá Leontina těžce nesla, že se s bratrem nemůže setkat, jelikož Viktor s otcem strávili celé léto správou rodinných panství Kynžvart, Plasy, Johannisberg a moravských majetků Kojetín a Víceměřice, které Viktor zdědil po matce. Do Vídně za rodinou dorazili až 17. září, což Hermině a především Leontině způsobilo obrovskou radost, jelikož bratra již rok neviděly. Přesto se Viktorovi dařilo udržovat především s Leontinou velice těsný sourozenecký vztah, který se vždy naplno rozvinul, když byli pohromadě. O tom svědčí i zápisy v Leontininých denících: „Jsem tak šťastná, že je Viktor u nás, nemůžu to dost dobře vyjádřit. Ale také sotva mohu myslet na moment, kdy nás opustí, tak mě to mrzí. Chová se ke mně tak dobře, tak dokonale.“403 Za dva týdny si Leontina poznamenala: „Viktor mě dojal k slzám; když jsem vyslovila přání jít do divadla, hned mi dal peníze na lóži. Jsem mu tak vděčná. Chová se k nám dokonale, kéž nám ho Bůh zachová!“404 Viktor však nevystupoval vždy tak přátelsky, jak líčí jeho sestra: „Leykamovi přišli na večeři. Viktor se k Antoinettě choval tak chladně, dokonce nevlídně, až mě to překvapilo. Všimla si toho a ptala se mě na důvod. Já jsem jí ho ale neřekla, ačkoliv myslím, že jsem ho uhodla. On se bojí, že by ostatní mohli postřehnout, že se jí dvoří, ale mohla bych se vsadit, že ji má pořád ještě velmi rád, protože nikdy v životě nevysloví její

402

Tamtéž, s. 98. „Ich habe mit Antoinette über Victors Heirat gesprochen. Ich weiß nicht, ob ich gut getan

habe, und mache mir darüber Vorwürfe. Sie scheint mir aber sehr diskret zu sein, und ich habe es getan, damit – falls sie ihn noch liebt – sie jede Hoffnung aufgibt.“ 403

Tamtéž, s. 112–113. „Ich bin so glücklich, dass Victor bei uns ist, ich kann es nicht genug sagen, aber ich

kann kaum an den Moment denken, wo er uns verlassen wird, es tut mir so leid. Er ist so gut, so perfekt für mich.“ 404

Tamtéž, s. 116. „Victor hat mich zu Tränen gerührt, als ich den Wunsch aussprach, ins Theater zu gehen,

gab er mir sofort Geld für die Loge. Ich bin ihm so dankbar. Er ist perfekt zu uns, Gott möge ihn uns erhalten!“

93

jméno. Rozhodla jsem se, že před ním o Antoinettě již nikdy nebudu mluvit. Možná pak zapomene na ni myslet.“405 Přesto ale stále pokračoval Viktorův nyní již čtyřletý vztah s Claire, jak dokládá Leontinina poznámka: „Viktor je dnes večer smutný. Dokonce to vypadá, že plakal. Jistě za tím stojí ta jeho markýza, která ho tak sekýruje. Jak jsem byla smutná, když jsem neviděla svého milého Viktora veselého tak jako vždycky! Tak moc ho miluji, a on si to zcela a plně zaslouží.“406 I přes sestřinu lásku však Viktor s rodinou nemohl zůstat příliš dlouho a 9. listopadu odjel zpět do Paříže, z čehož byla Leontina zoufalá: „Nemohu dostatečně vyjádřit, jak moc mi Viktor chybí. Téměř se mi chtělo u jídla plakat, když jsem viděla jeho prázdné místo u stolu, ale člověk musí být rozumný a nermoutit se kvůli něčemu, co nemůže změnit.“407 Viktor však na svou rodinu také myslel. Když se blížily Vánoce, poslal jim z Paříže mnoho krásných dárků, například bílé plesové šaty z organtýnu pro Leontinu a jedny růžové pro Herminu, čímž rodině „udělal velmi krásné Vánoce“408. Leontina si do deníku ke 30. prosinci 1826 poznamenala mimo jiné i své novoroční přání, ve kterém na prvním místě figuruje sňatek Viktora s Henriettou. Z dostupných materiálů však bohužel není možné s jistotou odhalit, o jakou Henriettu se jedná. V Leontinině deníku se Henrietta objevuje ve spojení s Viktorem vícekrát, a jednou dokonce jako Henrietta de Castries, pokud se jedná vždy o tu stejnou osobu, čímž by mohlo jít buď o švagrovou Viktorovy milenky Claire de Castries, nebo pravděpodobněji o ni samotnou, jelikož její třetí jméno znělo Henrietta. Ale skutečnost, že se Leontina

405

Tamtéž, s. 111–112. „Die Leykams sind zum Diner gekommen. Victor war von einer Kälte und sogar

Ungeduld zu Antoinette, die mich überrascht haben. Sie hat es bemerkt und mich nach dem Grund gefragt. Ich habe ihn ihr nicht gesagt, obgleich ich glaube, ihn erraten zu haben. Er fürchtet, man könnte merken, dass er ihr die Cour macht, aber ich könnte wetten, dass er sie immer noch sehr gern hat, weil er nie im Leben ihren Namen ausspricht. Ich nehme mir auch vor, nie von ihm von ihr zu sprechen. Vielleicht vergisst er dann, an sie zu denken.“ 406

Tamtéž, s. 117–118. „Victor ist traurig heute abend. Er scheint sogar geweint zu haben. Es ist sicher diese

meschante Marquise, die ihn so sekkiert. Wie traurig war ich, nicht meinen lieben Victor fröhlich wie immer zu sehen! Ich liebe ihn so sehr, und er verdient es voll und ganz.“ 407

Tamtéž, s. 123. „Victor fehlt mir so sehr, ich kann es nicht genug sagen! Ich wollte fast beim Essen

weinen, als ich seinen leeren Platz gesehen habe, aber man muss vernünftig sein und nicht sich grämen über etwas, das man nicht ändern kann.“ 408

Tamtéž, s. 129.

94

zmiňuje o osobních setkáních s ní, by spíše odkazovala na nějakou osobu tohoto jména žijící ve Vídni. „Abych byla ve svém životě nadevše šťastná, přála bych si, aby si Viktor vzal Henriettu, nebo já někoho z Liechtensteinů, protože je to rodina, které dávám přednost před všemi ostatními. Jsou tak šťastní a to je přece tak vzácné! Abych hned po roce manželství měla děti: jednu holčičku a jednoho chlapečka, ale ne více. Aby byl můj muž podobný Viktorovi, jak v obličeji, tak v chování. Aby měl početnou rodinu a mě měl tak rád, jak jen to bude možné. Abych nikdy neopustila Vídeň, nebo jen v létě kvůli nějakému pěknému venkovskému sídlu jako je Eisgrub... Ale nejhlubší přání mého srdce týkající se svatby s Henriettou už ztroskotalo. Nade vše bych chtěla, aby se s ní Viktor oženil, a tak ji nemůžu vidět bez pocitu smutku. Ale člověk míní, pán Bůh mění. Zjišťuji, že vše, co jsem sem napsala, je opravdu hloupé, kromě toho, co se týká Henrietty.“409 I přes to však Viktor stále cítil lásku k Antoinettě Leykamové. Když opět po roce, 6. srpna 1827, přijel za rodinou na Kynžvart, kde trávili letní měsíce, shledala na něm Leontina určité změny: „Trochu zhubnul, ale myslím, že je to z pouhé zamilovanosti.“410 Druhého dne k tomu poznamenala: „Doufám, že [na Kynžvart] přijedou také Leykamovi. Velmi mě baví pozorovat, když jsou Antoinette a Viktor pohromadě. On je pořád ještě velmi zamilovaný a vypadá opravdu špatně.“411 Rodina Leykamových opravdu pozvání strávit část léta na Kynžvartu přijala, což Leontina uvítala: „Když je Viktor s Antoinettou, je velmi rozpačitý. Nikdy s ní nemluví a vždy úplně zrudne, když se na něj Antoinetta jen podívá, což ukazuje, že mu není lhostejná, neboť jinak by to s ní měl jako s ostatními lidmi. Je pěkná jako vždycky, už jsem dlouho neviděla, že by jí to tak slušelo.“412

409

Tamtéž, s. 130. „Um überaus glücklich im Lauf meines Lebens zu sein, hätte ich gewünscht, dass Victor

Henriette heiratet, oder ich einen Liechtenstein, weil es die Familie ist, die ich allen vorziehe. Sie sind so glücklich, und das ist doch so selten! Dass ich Kinder nur nach einem Jahr Ehe bekomme: ein Mädchen und einen Buben, aber nicht mehr. Dass mein Mann Victor ähnlich sei, sowohl im Gesicht als auch in den Manieren. Dass er eine zahlreiche Familie habe und mich so gern wie möglich habe. Dass ich nie Wien verlasse, oder nur im Sommer zu einem schönen Landsitz wie Eisgrub... Aber der heißeste Wunsch meines Herzens ist schon mit der Heirat von Henriette gescheitert. Ich wollte über alles, dass Victor sie heiratet, und ich kann sie nicht sehen ohne ein Gefühl der Trauer. Aber der Mensch proponiert, und Gott disponiert. Ich finde, dass alles, was ich hier gesagt habe, recht blöd ist, außer was Henriette betrifft.“ 410

Tamtéž, s. 156. „Er ist ein wenig mager geworden, und ich glaube, es ist aus lauter Verliebtsein.“

411

Tamtéž, s. 156–157. „Ich hoffe, die Leykams kommen auch. Es unterhält mich immer, zu sehen, wie

Antoinette mit dem Victor ist. Er ist noch sehr verliebt und sieht sehr schlecht aus.“ 412

Tamtéž, s. 161. „Victor ist sehr verlegen mit Antoinette. Er spricht nie mit ihr und wird immer feuerrot,

wenn sie ihn nur ansieht, welches mir zeigt, dass sie ihm nicht indifferent ist, denn sonst wäre es mit ihr wie

95

Ovšem již za deset dní nato se Viktor vrátil do Francie, což Leontinu stejně jako celou rodinu velmi trápilo: „Dnes Viktor odjel zpět do Paříže. Doprovodili jsme ho až k Žandovu. Nemohu vůbec vyjádřit, jak mě mrzí, že už je pryč, a nemohu se v tom utěšit. Leykamovi vypadají, že s ním mají tajemství, neboť s ním stále mluvili tajně a o samotě, a Antoinetta mu řekla: ‚Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělal, můj milý Viktore, a po celý můj život...‘ Dál jsem už nic nezaslechla, protože potom mluvili velice tiše. Ale když se s ní Viktor loučil, pravil jí ještě: ‚Nikdy nezapomeňte, co jsem vám řekl.‘ Jestli mu znovu nevyprávěla o její lásce k němu, a jestli si Viktor vezme Antoinettu, byla bych naprosto zoufalá, neboť celá rodina je mi nanejvýš nepříjemná 413, a jsou tak ušlechtilí a tak si jistí, že si ho získali důvěrnostmi.“414 Jak se později Leontina dozvěděla, vyměnili si pravděpodobně v tuto chvíli Viktor a Antoinetta na sebe památky – Viktor jí daroval svůj portrét a ona jemu vlastnoručně psaný deník415. Ovzduší nedefinovaného tajemství však v rodině přetrvávalo i po Viktorově odjezdu a návratu ostatních do Vídně: „Pořád okolo visí tajemství, protože teď nově byl tatínek u babičky a nevzal nás s sebou, jelikož spolu potřebovali mluvit, což se ještě nikdy nestalo, a já nemám vůbec ponětí, o co se v tuhle chvíli jedná. Kdyby si měl Viktor vzít Antoinettu, umřu v den svatby.“416 mit allen anderen Leuten. Sie ist hübschen als je, und ich habe sie schon seit langem nicht so ‚en beauté‘ gesehen.“ 413

Z Leontinina deníku vyplývá, že jeho autorka často trpěla výkyvy nálad. Její názory na osoby v jejím okolí

se často měnily v souvislosti s její momentální náladou. Ve věku 14–18 let však obecně nejde o nic neobvyklého. 414

Tamtéž, s. 161–162. „Heute ist Victor wieder nach Paris zurück. Wir haben ihn bis über Sandau begleitet.

Ich kann gar nicht sagen, wie es mir leid tut, dass er schon weg ist, und ich kann mich nicht darüber trösten. Die Leykams schienen ein Geheimnis mit ihm zu haben, denn sie sprechen immer mit ihm geheim und allein, und die Antoinette sagte ihm: ‚Nie werde ich vergessen, was Sie für mich getan haben, mein lieber Victor, und mein Leben lang...‘ Ich konnte nichts weiter hören. Sie sprachen dann sehr leise. Aber als der Victor von ihr Abschied nahm, so sagte er ihr noch: ‚Vergessen Sie nicht, was ich Ihnen gesagt habe.‘ Wenn sie ihm nur nicht wieder von ihrer Liebe zu ihm erzählt hat, und wenn er die Antoinette heiraten würde, so wäre ich ganz in Verzweiflung, denn die ganze Familie ist mir äußerst zuwider, und sie ist so fein und so sicher, ihn durch Vertrauen zu gewinnen.“ 415

Viz níže, s. 100.

416

Tamtéž, s. 163–164. „Es läuft noch immer ein Geheimnis herum, denn neulich war der Papa bei der

Großmama und nahm uns nicht mit, weil er mit ihr zu reden hatte, was noch nie geschehen ist, und ich habe gar keinen Begriff, was in diesem Augenblick vorgeht. Wenn Victor die Antoinette heiraten soll, so sterbe ich am Tag der Hochzeit.“

96

Z těchto v deníku zachycených citových výlevů šestnáctileté Leontiny je patrné, jakým způsobem ona i její rodina nahlížely na Antoinettu jako na Leontininu přítelkyni, o kterou se Viktor ucházel a stále byli do sebe nejspíše zamilovaní. O to více byla rodina o týden později šokovaná, když se dozvěděla pravý důvod všech tajností: „Tatínek si nás dnes ráno zavolal a řekl nám, že má v úmyslu oženit se s Antoinettou. Byla jsem jako zasažená bleskem a nevěděla jsem, jestli jsem opravdu vzhůru nebo ne. Tatínek a ženit se, a teď Antoinetta, ne, to nemůžu přežít, to by bylo příliš strašné, jak jsem si před nějakou dobou říkala. Ale teď to musím opravdu snést. Šla jsem s tatínkem za Antoinettou a ona pak přišla k nám na jídlo, a nemohu ji dostatečně chválit, neboť byla tak přátelská, a já jsem přesvědčená, že nás má opravdu ráda. Jen si přeji, aby se už o tom ve městě tolik nemluvilo a aby ta věc byla už trochu zapomenutá. Dnes jsem tak smutná.“417 Později k tomu Leontina doplnila: „Antoinetta nepůsobí dojmem, že by jí činilo rozpaky vykonávat zdvořilostní návštěvy [u našich příbuzných], ale co považuji za neuvěřitelné, je, že se jí Viktor určitě dvořil a ona ho také měla ráda. Nad tím nepochybuji, a teď bude jeho nevlastní matka. To nakonec bude ještě jako v ‚Donu Carlosovi‘, už se těším na dojemné scény.“418 Leontininy zápisky plné emocí zajímavě koření fakta, která byla dosud o druhém sňatku Klemense Metternicha známá. Pronikáme díky nim do soukromého pohledu přímé účastnice těchto událostí, Metternichovy dcery, a díky tomu můžeme tyto děje pozorovat z nového úhlu pohledu, než jakým způsobem to bylo dosud možné. Proto můžeme porozumět tomu, proč byla celá vídeňská společnost Metternichovým druhým sňatkem natolik šokována – nikdo o Klemensově záměru oženit se s Antoinettou Leykamovou neměl ani tušení, dokonce ani jeho rodina. Vídeňská společnost byla upřímně pobouřena a rozhořčena, jelikož sňatek vysoce postaveného kancléře s dcerou bezvýznamného diplomata, byť byla okamžitě povýšena do hraběcího rodu, byl naprosto skandální419.

417

Tamtéž, s. 164–165. „Der Papa lies uns heute morgen rufen und sagte uns, er hätte die Intention, die

Antoinette zu heiraten. Ich war wie vom Blitz getroffen und wusste nicht, ob ich wirklich wach sei oder nicht. Der Papa heiraten, und nun die Antoinette, nein, das kann ich nicht erleben, das wäre zu schrecklich, sagte ich vor einigen Zeiten. Jetzt muss ich es wohl ertragen. Ich ging mit dem Papa zu ihr hin, und sie kam dann auch zu uns zum Essen, und ich kann sie nicht genug loben, denn sie war so freundlich, und ich bin ganz überzeugt, dass sie uns recht liebhat. Allein ich möchte nur, dass man nicht mehr gar soviel in der Stadt davon redet und dass die Sache schon ein wenig vergessen wäre. Heute bin ich sehr traurig.“ 418

Tamtéž.

419

Pro více informací o sňatku Klemense Metternicha a Antoinetty Leykamové viz s. 60.

97

Jediný, kdo o této záležitosti již dlouho věděl, byl Viktor. Otec s ním svůj záměr ještě v létě na Kynžvartu důkladně prodiskutoval a vyměnil si s ním na toto téma řadu dopisů420. Stejně tak se část hovoru Viktora s Antoinettou, kterou Leontina vyslechla, pravděpodobně týkala sňatku Antoinetty s Viktorovým otcem. Podle všeho Viktor situaci pochopil a smířil se s ní. Do Paříže rozumně odjel dříve, než byl sňatek veřejně oznámen, a do Vídně se vrátil až rok poté. Jakým způsobem se však Viktor vyrovnal se sňatkem dívky, kterou stále miloval, a vlastního otce, nám může pomoci pochopit úryvek Viktorova dopisu Leontině, který se dochoval v opise v jejím deníku: „‚Vzpomeň si na naši matku! Jistě by nám radila, abychom mysleli především na tatínkovo štěstí. Následujme proto tuto radu a přispívejme k tomu, dokud to bude v naší moci, učinit jeho dny šťastnějšími. Zapomeňme, čím vším je nám tento sňatek nepříjemný. Mysleme na to, že v něm otec hledá své štěstí, a s touto myšlenkou najdeme také to svoje.‘ Nikdy tato nebeská slova nezapomenu, a když jsem smutná, myslím na to a moje bolest se změní ve radostné pocity.“421 Tato pasáž z deníku nám může napovědět mnohé o Viktorově povaze, o jeho sebeovládání a zdravém rozumu, který zvítězil nad jeho pocity, ale také o charakteru Leontinině. Kromě toho z něj zaznívají dozvuky lásky Klemensovy první ženy Eleonory ke svému muži. V Paříži však stále trval Viktorův dlouholetý vztah s vévodkyní Claire. Přesně v době příprav otcova sňatku, dne 21. října 1827, Claire Viktorovi dokonce porodila syna Rogera422, ke kterému se Viktor otevřeně hlásil. Bylo to její jediné dítě, jelikož s manželem potomky nikdy neměli, a zároveň i jediný potomek Viktorův. Samozřejmě z toho byla nejen v Paříži, ale i ve Vídni velká aféra, ovšem Klemens, byť se na svého syna po právu zlobil, vnuka i přes otevřený skandál přiznal a přijal do rodiny423.

420

Konvolut dopisů ve francouzském jazyce. Národní archiv, Rodinný archiv Metternichů, Acta Clementina

12/17 sig. C 49. 421

Metternich, T.: cit. d., s. 169–170. „‚Erinnere dich an unsere Mutter! Sicher würde sie uns raten, vor allem

an das Glück von Papa zu denken. Folgen wir also diesem Rat und tragen wir bei, soweit es in unserer Macht steht, seine Tage zu beglücken. Vergessen wir, was alles mit dieser Heirat für uns unangenehm ist. Denken wir, dass er darin sein Glück sucht, und in diesem Gedanken werden wir das unsrige auch finden.’ Nie werde ich diese himmlischen Worte vergessen, und wenn ich mich traurig fühle, so denke ich daran, und meine Schmerzen werden sich in heiteres Gemüt verwandeln.“ 422

Armand Victor Maurice Freiherr von Aldenburg (* 21. 10. 1827 – † 14. 10. 1906), rakouský diplomat a

pozdější tajný rada. 423

Metternich, T.: cit. d., s. 26–27, 173–176.

98

Když 1. srpna 1828 přijel Viktor opět za svou rodinou na letní sídlo ve Watersdorfu, přivezl s sebou i portrét svého malého syna. V Leontinině deníku můžeme číst: „Dnes mezi nás dorazil Viktor. Vypadá opravdu dobře a téměř po roce, kdy jsme ho neviděli, nás to opravdu potěšilo. Dům vždy působí živěji, jakmile je tady. Je teď také velmi vtipný. Doufám, že to tak zůstane, ačkoli se obávám, že se tady stejně bude nudit. Mluvil o svých příhodách s Antoinettou a vypadá, že je pevně rozhodnut nikdy svou markýzu neopustit, neboť se domnívá, že mu tolik obětovala, že jí to může splácet jen věčnou věrností. Také velmi miluje svého malého Rogera, aby na to jen pomyslel. Jsem zvědavá, jestli to tak bude i nadále. Pro nás je to velké neštěstí, protože pak by byl pro nás ztracen.“424 O čtrnáct dní později Leontina doplnila: „Viděla jsem portrét jeho malého. Je to opravdu pěkné, silné dítě. Chápu, že ho Viktor horoucně miluje; dala bych všechno, abych ho mohla vidět.“425 Co se týče drobných strastí dobového života, můžeme v deníku najít drobnou zajímavost: „Viktor si včera nechal vytrhnout velkou stoličku.“426 Na představivosti čtenáře zůstává k posouzení, jak moc se metody dobové medicíny lišily od té současné. V listopadu 1828 se vydal Viktor na cestu do Itálie, kde pobýval přes celou zimu až do příštího června. Bližší podrobnosti o charakteru či poslání cesty však nejsou známé. Stejně tak víme, že na jaře téhož roku opět strávil nějaký čas v Anglii, ovšem podrobnosti těchto jeho cest se nepodařilo dohledat. Můžeme se však domnívat, že jejich příčina byla diplomatické povahy. Během Viktorovy nepřítomnosti došlo k mnoha zásadním událostem. Ještě těsně před jeho odjezdem do Itálie zemřela jeho babička, Maria Beatrix. I přes to, že celá rodina

424

Tamtéž, s. 182. „Victor ist heute bei uns angekommen. Er sieht recht wohl aus, und nach beinahe einem

Jahr, dass wir ihn nicht gesehen haben, hat es uns sehr gefreut, und das Haus wird immer viel belebter, sobald er nur da ist. Er ist auch bis jetzt von sehr gutem Humor. Ich hoffe, es wird so bleiben, obgleich ich fürchte, dass er sich hier doch ennuyieren wird. Er hat von allen seinen Geschichten mit der Antoinette gesprochen, und es scheint, er ist recht entschlossen, seine Marquise nie zu verlassen, denn er findet, sie habe ihm so viel aufgeopfert, dass er es ihr nur durch eine ewige Treue vergelten könnte. Auch liebt er zu sehr den kleinen Roger, um nur daran zu denken. Ich bin neugierig, ob das auch immer so fortdauern wird. Für uns ist es ein großes Unglück, denn für uns ist er verloren.“ 425

Tamtéž, s. 184. „Ich habe das Porträt von seinem Kleinen gesehen. Es ist ein recht schönes, starkes Kind.

Ich begreife, dass der Victor ihn rasend liebt; ich gäbe etwas, um ihn zu sehen.“ 426

Tamtéž, s. 184. „Der Victor hat sich gestern einen großen Stockzahn ausreißen lassen.“

99

oblékla smuteční šat a přestala vycházet do společnosti, však Viktor musel odcestovat za svým diplomatickým posláním. Dne 7. ledna se narodil Viktorův nevlastní bratr a syn jeho bývalé lásky Antoinetty, Richard. O pouhých deset dní však zemřela i čerstvá matka. Celá rodina byla hluboce zarmoucená. Je možno se odůvodněně domnívat, že na Viktora tato zpráva zapůsobila stejně. Navíc se v této době podstatně rychleji horšila jeho plicní choroba, čímž na Viktora v tomto stavu tragická zpráva jistě silně dolehla. Když se Viktor v červnu 1829 vrátil za rodinou z Itálie, konstatovala Leontina: „Chvála bohu nevypadá tak špatně. Také vzhledem k nemoci, kterou má, myslím, že se mu daří dobře. Měla jsem bláznivou radost, že ho vidím, protože ho opravdu miluji, tak moc jako nikoho jiného. Je mým malým idolem, obzvláště dnes, kdy mi prokázal tolik důvěry a řekl mi, že mi daruje svůj portrét, který věnoval Antoinettě před jejím sňatkem. Připustil, že do ní byl velmi zamilovaný. Konečně jsem zjistila, jak to bylo s tím deníkem, který mě tak zajímal. Moje domněnka, že ho Antoinetta dala Viktorovi, byla opodstatněná. Bylo to v okamžicích náklonnosti, kdy mu ona dala deník a on jí portrét. Musím přiznat, že mě rozesmutnělo, že mi Antoinetta o této příhodě nikdy nevyprávěla, a to s takovou neústupností, neboť jsem se jí na to často vyptávala, a ona dokonce pokaždé popřela, že by se jí Viktor dvořil.“427 Viktorův zdravotní stav se stále horšil. „Včera jsme se hrozně vyděsili; když jsme v zahradě večeřeli, bylo nám sděleno, že Viktor ve městě [Vídni] plival krev a nemůže za námi přijít. Tatínek a já jsme se okamžitě vrátili domů, kde jsme zjistili, že skutečnost není

427

Tamtéž, s. 203–204. „Gottlob schaut er nicht zu schlecht aus. Auch für die Krankheit, die er hat, finde ich,

dass es ihm gutgeht. Ich hatte eine verrückte Freude, ihn zu sehen, denn ich liebe ihn wirklich und niemanden soviel wie ihn. Er ist mein kleines Idol, besonders seit heute abend, wo er mir so viel Vertrauen zeigte und mir sagte, er würde mir ein Porträt von ihm schenken, das er der Antoinette vor ihrer Heirat gegeben hat. Er gab mir zu, dass er sehr verliebt in sie gewesen war, es ihr gestanden hat und dass sie auch in ihn verliebt war. Endlich habe ich die Geschichte des Tagebuchs erfahren, die mich so intriguiert hatte. Meine Vermutung, dass sie es ihm gegeben hatte, war begründet. Es war in einem Augenblick der Zuneigung, dass sie ihm das Tagebuch gab und er ihr das Porträt. Ich muss gestehen, dass es mich traurig macht, dass sie mir nie etwas von dieser Geschichte erzählt hat, und das mit so großer Beharrlichkeit, denn ich habe sie oft darüber ausgefragt, und sie verneinte sogar immer, dass Victor ihr die Cour gemacht hätte.“

100

tak děsivá, jak jsme se obávali. Viktor musí chvíli zůstat v naprostém klidu a s nikým se nevidět.“428 V Erlau nedaleko Vídně, kam rodina dorazila 27. července na letní sídlo, se Viktorův stav ještě podstatně zhoršil, navzdory probíhající léčbě. Viktor podstupoval studené koupele, pokud měl horečku, a horké v případě i několikadenní zimnice. Z tohoto důvodu byl jeho pokoj často vytápěn i na 36 °C, aby se Viktor dostatečně zahřál. Kromě toho často seděl zabalený v kabátu, jak psal například svému otci429. Tyto stavy střídaly návaly horka a pocení, spojené s trvalým suchým kašlem a častým vykašláváním krve. Kromě toho si občas Viktor nechal trochu pustit žilou, což mu přinášelo úlevu, a pravidelně pil, stejně jako před pěti lety jeho matka, oslí mléko, jemuž byly přisuzovány léčivé účinky. K tomuto nepříliš utěšenému stavu vůbec nepřispívalo počasí, které se více než létem zdálo být spíše koncem podzimu. Lezavý a vlhký chlad Viktorovi obzvláště škodil. Když se v polovině srpna počasí opět umoudřilo, lehce se zlepšil i Viktorův stav, který však vůbec nebyl stabilní, jak můžeme vyčíst z Viktorova dopisu otci na Kynžvart z 10. srpna: „Počasí je od včerejška zase pěkné, z čehož mám radost, i kvůli tobě, milý tatínku. Chodím teď dvakrát denně na procházky, přesto však byla ta první včerejší pro mě odporná. Dostal jsem tak silnou zimnici, že jsem se musel při nejkrásnějším slunci zabalit ve vytopeném a zavřeném pokoji až po uši do kabátu.“430 Po tomto opatření se však Viktor cítil o poznání lépe, jak otce 13. srpna s radostí informoval: „Již tři dny se cítím opravdu lépe a spokojeně odpočívám. Pokud to tak půjde dál, až přijedeš, budu zase naprosto veselý a podnikavý. Ale aby se to mohlo podařit, musí být stejné teplo a takhle nebesky krásné počasí, které léčí, dokonce viditelně, více než všechno ostatní. Po horké koupeli si vždy na

428

Tamtéž, s. 205. „Wir hatten gestern einen großen Schreck, als wir im Garten dinierten und man uns

mitteilte, dass Victor Blut gespuckt habe in der Stadt und nicht zu uns kommen konnte. Papa und ich sind sofort nach Hause zurückgekehrt, wo wir die Sache nicht so erschreckend fanden, wie wir es gefürchtet hatten. Er muss eine Weile ganz ruhig bleiben und niemanden sehen.“ 429

Tamtéž, s. 213. Mezi deníkovými záznamy se objevují i přepisy dopisů týkající se většinou Viktorova

zdraví. 430

Tamtéž, s. 217. „Das Wetter ist seit gestern wieder schön, und ich freue mich darüber, auch für Dich,

lieber Papa. Ich konnte täglich zwei gute Spaziergänge machen, trotzdem war der erste Morgen ekelhaft für mich. Der Schüttelfrost ist so stark gekommen, dass ich in einem geheizten und geschlossenen Zimmer bei schönster Sonne mich bis zu den Augen in meinen Mantel einwickeln musste.“

101

půl hodiny lehnu, a později mohu dokonce vyhledat stín, kterému jsem se jinak zcela vyhýbal.“431 Již několik dní se doba Viktorových horeček pomalu zkracovala a netrvala pak ani hodinu. Příštího dne se Viktorův stav ještě zlepšil, podařilo se mu téměř úplně zbavit se zimnice a bylo mu dovoleno uvolnit jídelníček a sníst trochu drůbežího masa. Čím mu bylo lépe, tím více se v Erlau nudil. Chodili ho alespoň po večerech navštěvovat jeho přátelé, mezi jinými například Esterházyovi, i jeho příbuzní, většinou teta Paulina nebo její manžel, württemberský vévoda Ferdinand, a strýček Josef432. Viktorovo zdraví se krátkou dobu dařilo držet v relativně dobrém stavu. Vše však záviselo na počasí, protože jakmile se zhoršilo, dostal Viktor i navzdory vytopenému pokoji zimnici433. Pokud však bylo krásně, mohl se třeba i dvě hodiny procházet po zahradě434. Na konci září 1829 se Viktor se sestrami vrátili zpět do Vídně, kam za nimi za několik dní z Kynžvartu dorazil i jejich otec. Viktorův zdravotní stav byl natolik dobrý, že cestu přestál bez obtíží. S postupem podzimu se však Viktorův stav prudce zhoršoval. Dne 3. října si Leontina poznamenala do deníku: „Jaký to den, ten dnešní! Viktor je velice nemocný, dokonce žádal o poslední pomazání. Jaký skličující obřad. Všichni jsme se shromáždili v jeho pokoji a na kolenou jsme úpěnlivě prosili Boha, aby nám ho zachoval. Ačkoliv si nemyslím, že by na tom byl tak špatně a mám předtuchu, že se uzdraví. Maurice435 byl obdivuhodný a počínal si tak, jak by se choval nejpečlivější syn. [...] Je vidět, že Viktor stojí ve středu jeho citů a je i jejich cílem a že všechno, co se Viktora dotýká, mu je drahé. Bože, zachovej nám tohoto milovaného bratra, všechny mé myšlenky se obrací v modlitbě

431

Tamtéž, s. 224. „Seit drei Tagen geht es mir wirklich besser, ich erhole mich in befriedigender Weise.

Sollte das so weitergehen, findest Du mich ganz lustig und unternehmend. Aber um dahin zu gelangen, muss ich dieselbe Wärme und dieses himmlische Wetter haben, die mehr als alles und sogar sichtbar heilt.“ 432

Tamtéž, s. 217.

433

Tamtéž, s. 233.

434

Tamtéž, s. 246.

435

„Maurice D.“ v deníku vystupuje jako Viktorův velmi dobrý přítel. Jeho bližší identita bohužel není

známá.

102

k tomu, vyžádat tuhle jednu prosbu. Nebyli jsme již dostatečně zkoušeni, není již meč bolesti unaven tím, jak nás bije?“436 Druhého dne však na tom Viktor nebyl o moc lépe: „Viktor se stále ještě trápí. Je velmi slabý a hluboce sklíčený. I když lékaři tvrdí, že se mu daří tak dobře, jak jen to je možné. Chtěla bych tomu věřit, ale v podstatě vidím jen malou naději, že se uzdraví. Můj Bože, jaké strašné neštěstí, jak bychom to měli snést! Nemohu na to myslet a jsem přesvědčená, že on se sám cítí špatně a moc nedoufá v uzdravení.“437 Poslední deníkový zápis je z 9. října 1829: „Viktorovi se daří o něco lépe, ačkoli stále ještě nejsme klidní ohledně jeho stavu, protože člověk stále může očekávat zlé následky jeho nemoci. Sotva si to chci připustit, ale v podstatě vidím jen slabou naději. Připadá mi, že se jeho plicní onemocnění vyvíjí k horšímu.“438 Zde Leontininy deníkové záznamy končí. Viktorův stav se nadále zhoršoval. Nakonec se zřejmě rozhodl, že podstoupí dlouhou cestu do Neapole, kde by mu tamější teplé klima mělo umožnit se z nemoci uzdravit. Nakonec zde ale dne 30. listopadu 1829 zemřel. O tom, kdy či v jakém stavu se Viktor do Neapole vypravil, případně kdo ho tam doprovázel, se můžeme pouze dohadovat, konkrétní okolnosti Viktorovy smrti se nepodařilo nikde dohledat439. 436

Metternich, T.: cit d., s. 251–252. „Welcher Tag, der heutige! Victor ist sehr krank und hat sogar gebeten,

versehen zu werden! Welche lugubre Zeremonie! Wir haben uns alle in seinem Zimmer versammelt, und auf den Knien flehen wir zu Gott, ihn uns erhalten zu wollen. Obzwar ich ihn nicht so schlecht finde und die Vorahnung habe, dass er sich davon erholen wird. Maurice war bewundernswert und benahm sich so, wie der zärtlichste Sohn es tun konnte. [...] Man sieht, dass Victor der Mittelpunkt und das Ziel seiner Gefühle ist und dass alles, was Victor berührt , ihm teuer ist und von ihm geachtet wird. Gott erhalte uns diesen geliebten Bruder, alle meine Gedanken wenden sich im Gebet, um nur diese eine Bitte erflehen. Sind wir nicht schon genug geprüft worden, und ist nicht das Schwert des Schmerzens müde, uns zu schlagen?“ 437

Tamtéž, s. 252. „Victor ist immer noch leidend. Er ist sehr schwach und zutiefst niedergeschlagen.

Obzwar die Doktoren sagen, dass es ihm so gut wie möglich geht. Ich möchte es nur glauben, aber im Grunde habe ich wenig Hoffnung, dass er sich erholt. Mein Gott, welches entsetzliche Unglück, und wie sollten wir es tragen! Ich kann nicht daran denken und bin überzeugt, dass er sich selber schlecht fühlt und wenig auf Genesung hofft.“ 438

Tamtéž, s. 252. „Victor geht es etwas besser, obgleich wir noch nicht über seinen Zustand beruhigt sind,

weil man immer böse Folgen seiner Krankheit erwarten kann. Ich traue es mir selber kaum einzugestehen, aber ich habe im Grunde wenig Hoffnung. Es kommt mir vor, dass seine Brustkrankheit sich zum Bösen entwickelt.“ 439

Leontininy deníky končí necelé dva měsíce před Viktorovou smrtí. Metternich, T.: cit. d., s. 252.

103

Viktorova rodina byla zoufale nešťastná. Leontina své deníkové záznamy již nikdy neobnovila. Smrt jejího milovaného bratra ji tak hluboce zasáhla, že již nejspíše neměla sílu zapisovat do deníku své běžné denní strasti i radosti. Manželka rakouského velvyslance v Petrohradě, hraběnka Ficquelmontová440, si 6. prosince 1829 poznamenala do svého deníku: „Právě jsme se dozvěděli o smrti Viktora Metternicha 30. listopadu! Tak mladý a tak inteligentní, s tolika možnostmi a s tak slibnou budoucností!“441

440 441

Dorothea „Dolly“ de Ficquelmont, roz. von Tiesenhausen (*14. 10. 1804 – † 10. 4. 1863). Metternich, T.: cit. d., s. 253. „Wir erfahren soeben von dem Tod von Victor Metternich am

30. November! So jung und mit so viel Geist, so vielen Möglichkeiten und mit einer so vielversprechenden Zukunft!“

104

8. Korespondence Viktora Metternicha otci Dochovaný konvolut korespondence je zajímavým historickým pramenem, který může prozradit řadu podrobností nejen o Klemensi Metternichovi, kterému byla určena, ale především o osobě pisatele, kancléřova nejstaršího syna Viktora, který měl s otcem velmi úzký vztah. Tato korespondence umožňuje badateli nahlédnout hlouběji do života kancléře a nastínit do této doby jinde nezaznamenané podrobnosti ze života rodiny velkého kancléře, a především jeho nejstaršího syna. Viktor Metternich je historická osobnost vědci i badateli spíše opomíjená, proto si tato práce klade za cíl seznámit odbornou veřejnost s tímto zajímavým mladým diplomatem, který kráčel ve šlépějích svého otce, pomocí jeho korespondence otci určené. Lze se z ní však dozvědět také detaily o různých evropských událostech, které nejsou běžně známé – např. ohledně korunovace anglického krále Jiřího IV. či bombových útoků na královský palác v Paříži roku 1821. Korespondence samotná je pramenem badatelsky naprosto neprozkoumaným, možná též z výše uvedeného důvodu malého povědomí o jejím pisateli, možná i z důvodů jazykových. V literatuře442 se hojně objevují citace z dopisů Metternichových, jeho rodiny i přátel, ovšem striktně

jazykově francouzských. Metternichova německojazyčná

korespondence zůstává zatím nepřístupná a obecně dosud badatelsky neprozkoumaná. Jako doklad tohoto tvrzení může posloužit fakt, že Corti sice v asi dvou případech využívá citátů z Viktorovy korespondence obsažené v předkládaném konvolutu, ovšem tento historik, celkově pracující s širokým spektrem korespondence týkající se Metternicha, měl evidentně k dispozici pouze francouzské překlady těchto Viktorových dopisů. Úryvky, které použil, se pravděpodobně nacházejí v opisech v Metternichově francouzskojazyčné korespondenci, kterou měl autor k dispozici. Tyto pasáže, nejspíše francouzské citace z Viktorových německých dopisů, opět, nutně trochu jinými slovy, přeložil do němčiny. Toto tvrzení je možné doložit srovnáním vybrané pasáže z dopisu z 1. února 1821, nejdříve v podání Cortiho443: „Die Herzogin von Berry444 fand neulich in ihrem Zimmer und auf ihrem Schreibtisch einen mit Bleistift beschriebenen Zettel, auf dem zu lesen stand:

442

Především Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten

Dokumenten. Europa-Verlag, Wien – Zürich, 2 Bd., 1948, 1949, a Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 Bd., Fr. Bruckmann, München 1925–1954. 443

Tamtéž, s. 157.

444

Marie Caroline de Berry, roz. de Bourbon-Deux Siciles (* 5. 11. 1798 – † 16. 4. 1870).

105

‚Ihr werdet alle in die Luft gehen‘. Überdies waren an mehreren Straßenecken und Kirchen anonyme Sprüche an die Mauern angeschlagen wie: ‚Bourbonen ermorden ist kein Verbrechen‘. Heute morgen wieder fand die Herzogin von Berry ein neues, mit roter Tinte beschriebenes Billet mit den Worten: ‚All Eure Anstrengungen sind unnütz. Ihr werdet sämtlich zu Grunde gehen‘.“ Nyní pasáž srovnejme s originálním zněním dopisu445: „Die duchesse de Berry fand neulich in ihrem Zimmer, auf ihrem Tisch ein mit Bleistift geschriebenes Zettel, auf dem stand: vous santerez tous.“ V pokračování dopisu z následujícího dne ráno stojí: „Überdies waren an mehrerern Straßenecken und in einigen Kirchen anonyme Briefe an der Mauer angeklebt, auf denen stand: Assassiner les Bourbons, n’est pas un crime. [...] Die duchesse de Berry fand heute morgens ein neues billet mit roter Kreide geschrieben, mit den Worten: Vos efforts sont inutiles, vous perirez tous.“ Toto srovnání nám dokládá, že k předkládanému konvolutu korespondence neměl Corti přístup či o něm netušil, stejně jako další historici zabývající se podobným tématem, jelikož se tato korespondence ani zmínka o ní v jejich dílech nevyskytuje446. Předkládaná práce si proto klade za cíl přiblížit odborné veřejnosti tento zajímavý pramen, doplňující spektrum informací o životě rakouského státního kancléře Metternicha i o dalších dobových osobnostech a událostech. Práce se ze zmíněných důvodů orientuje výhradně na německy psanou korespondenci – jednak kvůli jejímu postihnutelnému rozsahu, jednak kvůli většímu zmapování a využití Metternichovy jazykově francouzské korespondence v odborné literatuře. Součástí souboru korespondence ve sledovaných složkách fondu RAM447 obsahujících jazykově německou korespondenci je i několik jazykově francouzských dopisů, které z výše uvedených důvodů nejsou v rámci této práce zohledněny. Vzhledem jen občasné dataci dopisů vesměs není možné určit, jestli tyto dopisy patří do tohoto časového rozsahu korespondence, nebo do pozdější, kompletně francouzskojazyčné korespondence z let 1823–1829, která není součástí soupisu uveřejněného v této práci, a proto s těmito dopisy není pracováno, stejně jako s dalšími jazykově francouzskými dopisy v ostatních částech fondu. 445

Viz přiložená korespondence, dopis č. 20) sl. 44, fol. č. 1.

446

Ke srovnání viz např. Siemann, Wolfram: Metternich. Staatsmann zwischen Restauration und Moderne.

C. H. Beck, München 2010; Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996, a další. 447

Národní archiv, Rodinný archiv Metternichů (RAM), Acta Clementina (AC) 14, kart. č. 3, inv. č. 40, 41,

43, 44, a kart. č. 4, inv. č. 51.

106

To je také jeden z důvodů, proč nebylo přikročeno k plnohodnotné edici korespondence. Vzhledem k tomu, že jazykově německé dopisy představují část, byť poměrně bohatou, celkové Viktorovy korespondence otci, by taková edice představovala pouze dílčí, a ne celou pisatelovu životní dráhu reflektující práci. Dalším důvodem je již existující, byť nevydaná edice korespondence Viktora Metternicha a jeho otce od badatelky Marie Ullrichové, která je součástí její pozůstalosti v Národním archivu a která by snad měla v budoucnu vyjít v nakladatelství Böhlau. Soubor korespondence obsahuje dopisy v časovém rozmezí června 1817 až dubna 1822, vhledem k absenci datace některých dopisů s možným přesahem do roku 1824. Konkrétní časové rozložení dopisů je následující: červen 1817 (1), červenec 1818 (2), září 1818 (1), březen [1818–1819] (1), březen – květen 1818–1819 (1), červen 1820 (1), říjen 1820 (3), listopad 1820 (3), prosinec 1820 (2), leden 1821 (2), únor 1821 (1), březen [1821 – 1823] (1), březen 1821 (1), duben 1821 (2), květen 1821 (1), červen 1821 (1), červenec 1821 (3), srpen 1821 (3), září 1821 (3), říjen 1821 (2), listopad 1821 (1), prosinec 1821 (4), leden [1822] (1), únor [1822–1823] (1), duben 1822 (1), březen 1845 (1). Součástí Viktorovy jazykově německé korespondence je dopis z 26. března 1845, vzniklý patnáct let po pisatelově smrti, ovšem podepsaný jménem Viktor. Tento dopis je zřejmě od doby utřídění archivu448 zařazen do fondu Viktorovy korespondence449, ovšem zcela evidentně do ní nenáleží450. Přesto je v rámci této práce z důvodu příslušnosti do tohoto fondu zařazen k ostatním Viktorovým dopisům. Náležitá pozornost mu bude věnována na následujících stranách. Mezi tento konvolut korespondence jsou také zařazeny dva jazykově německé dopisy adresované Viktorově matce Eleonoře451. Vzhledem k tomu, že je v jednom z Viktorových dopisů otci452 výslovně uvedeno, že matku poprosil, aby Klemensovi jeden z dopisů přeposlala, je jejich zařazení do tohoto fondu dostatečně zřejmé. Viktor pojednává o běžných i závažných záležitostech s lehkostí a vtipem, ze kterých prosvítá veselá povaha člověka, který měl rád legraci a s oblibou si utahoval ze

448

Viz výše, s. 17.

449

Národní archiv, Rodinný archiv Metternichů (RAM), Acta Clementina (AC) 14, kart. č. 3, inv. č. 40, 41,

43, 44, a kart. č. 4, inv. č. 51. 450

Pro více podrobností k tomuto zvláštnímu dopisu viz s. 125.

451

Viz dopisy č. 28) sl. 44, fol. č. 31, a 31) sl. 44, fol. č. 52.

452

Viz dopis č. 26) sl. 44, fol. č. 23.

107

všeho, co mu poskytlo příležitost. Když se například zotavoval z těžké nemoci453, radoval se z toho, že je s ním lékař natolik spokojen, že už ho dva dny nenavštívil: „Jsem proto uvržen do největšího zoufalství a rvu si vlasy.“454 Když se v létě 1821 účastnil cesty anglického dvora do Irska, popsal příjezd krále do Dublinu následovně: „Příjezd krále 17. [srpna] byla nádherná podívaná. Všechny domy v celé Široké ulici byly až po střechy a komíny pokryté jásajícími lidmi. – Vedle toho proběhla [...] jedna velká audience a slavnostní přijetí. Při této druhé události měl člověk tu nejkrásnější možnost onemocnět a umřít smíchy, protože žádný smrtelník nemá pojem o neuvěřitelných, neslýchaných záležitostech, které jsme tam měli možnost pozorovat. Muži museli před králem kleknout na koleno a políbit mu ruku, dámy byly naproti tomu podle anglických dvorských zvyklostí políbeny na tvář. Co se tu událo za komické scény, je opravdu hodnotné vytištění a prodeje. – Ubohý král, celý jinak tak vážný dvůr, my všichni jsme se málem udusili smíchem, který, navzdory našim snahám ho potlačit, občas obecně hlasitě propukl a kterému se potom nemohl nikdo bránit. – To byla scéna hodná zvěčnění.“455 Na základě rozboru stylistiky dopisů je možné usoudit, že si Viktor nepřipravoval koncepty dopisů, ale psal je rovnou „načisto“. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že v dopisech se občas objevuje přehozený slovosled, který dokládá, že Viktor psal tak, jak právě přemýšlel. Stejně tak k tomu odkazují i vsuvky a opravy v textu ( Nach dem letzten Briefe der Mama {zu schließen} hat sich ihr zerrüttetes Gehirn in etwas gebessert.)456. Stejně tak pro tuto domněnku hovoří skutečnost, že některé dopisy, psané zjevně ve spěchu, například ráno těsně před odjezdem kurýra, vykazují stejné znaky jako dopisy ostatní – neprojevují se na nich stopy spěchu, neobratné formulace, větší počet škrtů atp., stejně tak rukopis není méně úhledný ani více zběžný než v jiných případech457. Celkově má předkládaný soubor Viktorovy jazykově německé korespondence vysokou jazykovou i stylistickou úroveň, která byla patrná již od jeho prvního dochovaného německého dopisu z roku 1817, tedy z doby, kdy bylo Viktorovi pouhých

453

Jedná se o jaro 1818 či 1819, nemocí byly pravděpodobně první útoky tuberkulózy. Viz Corti, Egon Cäsar

Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten. Europa-Verlag, Wien – Zürich, sv. I, 1948, s. 90. 454

Viz dopis č. 5) sl. 43, fol. č. 11.

455

Viz dopis č. 30) sl. 44, fol. č. 43.

456

Viz dopis č. 6) sl. 43, fol. č. 3.

457

Viz dopisy č. 23) sl. 41, fol. č. 29 a 41) sl. 41, fol. č. 1.

108

čtrnáct let. Zvláště v pozdějších letech můžeme obdivovat Viktorův vyspělý styl a zřejmé literární nadání.

109

8.1 Vnější rozbor. Poznámka k přepisu textů Korespondence je psána tmavě hnědým, dnes již částečně vybledlým inkoustem na nelinkovaný papír osmerkového formátu458 obvykle tvořený dvojlisty a v případě lichého počtu folií posledním jednolistem. Celý konvolut korespondence je v každé složce fondu samostatně foliován podle nedůsledného chronologického seřazení dopisů. Na každém listu dopisu se nachází razítko Státního archivu zemědělského s průběžným číslem, které neodpovídá foliaci, odporuje chronologickému řazení dopisů a tím odkazuje k označení dopisů ještě před jejich utříděním459. Autor korespondence měl snahu členit dopisy na odstavce, ale přesto není snadné je od sebe odlišit. Pokud je nový odstavec zřetelný, často začínají další řádky až pod odsazením, čímž se posouvá zarovnání celého odstavce i odstavec následující. Taková situace však nastává velmi zřídka, jelikož pisatel členil dopisy velmi nedůsledně. Pokud jsou od sebe oddělena jednotlivá témata, pak obvykle, i když ne důsledně, formou dlouhé pomlčky v rámci jednoho řádku či na konci odstavce. Datace je vždy uváděna v pravém horním rohu a je doprovázena podtržením, které je jako takové v textu ve všech případech reflektováno. Podpis byl nejprve umisťován přibližně do pravé čtvrtiny řádku pod text, později však výlučně vpravo, případně s drobným odsazením zprava. Mezi datací a tělem textu a stejně tak mezi podpisem a textem či postscriptem je vynechán řádek, který je zohledněn i v přepisech. Postscripta, jak již bylo řečeno, se objevují pod podpisem pod vynechaným dalším řádkem, ovšem bez běžné zkratky P. S. V několika případech byl řádek vynechán i v těle vlastního dopisu, pokud bylo potřeba náležitě od sebe oddělit jednotlivá témata. Pokud dopis obsahuje více než tři dvojlisty, Viktor používá k určení pořadí stránek římské číslice nebo malá písmena se závorkou, a), b) atp. Tyto značky nejsou v korespondenci z důvodu narušování plynulosti textu zaznamenány. Jak již bylo řečeno, jedná se o dopisy jazykově německé, ovšem velmi často se v nich nacházejí jinojazyčná slova, fráze, věty či výjimečně dokonce celé přílohy dopisů460.

458

Dopisy č. 25) sl. 44, fol. č. 22; 31) sl. 44, fol. č. 52; 32) sl. 44, fol. č. 49 a 44) kart. č. 4, sl. 51, fol. č. 1,

jsou psány na listy kvartového formátu, pravděpodobně z důvodu absence Viktorových běžných psacích potřeb, viz jeho vlastní slova v dopise č. 25) sl. 44, fol. č. 22. 459

Viz s. 17.

460

Viz dopisy č. 41) sl. 41, fol. č. 1 a 42) sl. 41, fol. č. 12.

110

Mezi těmito doplňkovými jazyky jasně dominuje francouzština, jíž je psáno zhruba 90% jinojazyčného textu. Dále je zde zastoupena angličtina, italština, latina a španělština. To, jaké jazyky se zde vyskytují, nám umožňuje předpokládat, že je pisatel ovládal či se je alespoň učil461. Typově se jedná zejména o místa, jména a názvy institucí uváděné většinou v původním jazyce462 (London, Lady Elisabeth, collège Bourbon) dále o výrazy i v běžné komunikaci používané v daném jazyce (tournée, boulevards, yacht), výrazy zvolením daného jazyka objasňující místní příslušnost označovaného (ambasciatore), ustálené fráze a sousloví (en personne, tutta la compania, Requiescat in pace!), případně citace výroků (‚J’ai l’honneur de connoitre de nom, comme de réputation!‘). Často byly výrazy použity jednoduše na základě pisatelova zájmu o použití dané řeči (father, adio atp.). V textu se objevují i jazykově smíšená slova (Hofdiner, Hofchargen) či cizojazyčná slova doplněná o německou koncovku (silentiums, commodität), případně pisatel v jedné větě používá více jazyků těsně za sebou („... ich umarme dich herzlich und with the plus grande tenerezza. Adio“). Korespondence je jednotně psána kurentem, kromě jinojazyčných pasáží, které jsou podle dobového zvyku zaznamenány humanistickým písmem (commando, soirée, summa sumarum). Stejně tak bývají pomocí humanistického písma zvýrazněna jména osob či názvy míst a institucí, stejně jako další informace hodné zdůraznění, ať již v jazyce románském, germánském či jiném (Catalani, London, Smetana). Toto použití humanistického písma není pravidlem, i když je rozhodně jevem převažujícím. Můžeme se v textu setkat i s výrazy zapsanými někdy humanistickým písmem, jindy kurentem či výhradně kurentem (Richelieu, Tuilerien, Neapel). U některých slov je možné vysledovat tendenci postupného přechodu z humanistického písma do kurentu (jméno Floret, Esterházy). U některých výrazů můžeme dokonce pozorovat přímý přechod mezi těmito dvěma písmy přímo v rámci slova, kdy je humanistickým písmem zaznamenáno první písmeno, zbytek slova kurentem (Ceremonie), či naopak písmeno poslední (soiréen, fashionablen), kdy byla k jinojazyčnému slovu připojena německá koncovka. Pokud se jedná o složeninu dvou slov původem z různých jazyků, podle dobového úzu i zde nastává případ rozdílného psaní obou částí slova (Hofchargen, Hofdiner). Vzhledem k tomu, že se nejedná o klasickou edici, není v přepisech používání humanistického písma reflektováno.

461

Viz kapitola Kdo byl Viktor Metternich?, s. 76.

462

Objevují se ale i výjimky, např. Laibach nebo Douvres.

111

Složeniny jsou v konvolutu korespondence zapisovány odlišně, často i konkrétní stejné výrazy (steam boot, Steamboot). Vzhledem ke snaze o zachování autenticity textu a k tomu, že některé složeniny jsou tvořeny slovy ve dvou různých jazycích (Commandeur Kreuz), čímž by vytváření jednoho složeného slova bylo poměrně komplikované, jsou tyto výrazy ponechávány v originální podobě (Deputierte Kammer, Trink Kur, FamilienSchnupfen, Zurückkunft). Jak již bylo řečeno, v celém textu se setkáme s velkým množstvím cizích slov, a to buď v jejich originálním znění (diner, hôtel, cours), nebo v poněmčené podobě s přidanou koncovkou (soupieren, suscribiert, miserableste). Tyto výrazy jsou z důvodu zachování autenticity ponechány také v původní podobě zápisu. Naproti tomu slova psaná dnes již zastaralým pravopisem jsou z důvodu zachování plynulosti čtení textu důsledně přepisována podle dnešních pravopisných norem (bey, dreymahl, Überfarth, müßen, präßbar, gieng, erbauet, tödtlich, Politick, Localität, Müntze, Kourier, Rewolution atp.). Stejným způsobem je opravena i interpunkce. V korespondenci bývá většinou uváděna korektně, ovšem občas chybí čárka mezi vloženými větami či větnými členy, vedlejšími větami, před a po osloveních atp. (lebe wohl lieber Papa und...). Naopak Viktor píše čárku častěji, než vyžaduje pravopisná norma, před und (ich war dort, und...). V případech, kdy je interpunkce podle pravopisných pravidel nadbytečná, ale ovlivňuje význam textu, je zachována podle originálu. V tak zjevných případech, jako při vynechání tečky za větou na konci odstavce, jsou tyto chyby samozřejmě v přepisech opraveny. Celá korespondence je psána jednotným, slohově podobným a velmi čtivým způsobem, z něhož se dají odvodit Viktorovy literární vlohy i jeho vyspělá znalost mateřštiny včetně stylistických a gramatických pravidel. Pokud se v textu objevují chyby, jsou to obvykle běžné omyly vzniklé nepozorností – např. chybějící dřík u písmene m (nehne, nich), vynechané nevyslovované souhlásky (bezaubernste, erhälst, Kabinet) či samohlásky přebývající v místě, kde je slabika čtena dlouze (Famielie, Haasen, seelig). Stejně tak se výjimečně objevují i zdvojené souhlásky (errinnere, Litteratur, unbegreifflich, Gefängniss) či jsou písmena prohozena (Wagenfperde, teurester). V několika případech se objevuje zdvojené „n“ na konci slova (Königinn, worinn, versammelnn), občas je vynecháno „e“ v koncovce infinitivu (sehn, gehn, wiederstehn) či ve třetím pádu plurálu přídavných jmen (mehrern, nähern, großern). Celkově se však u těchto omylů nejedná o častý jev. V nemnoha případech se vyskytuje záměna zájmena „das“ a spojky „dass“.

112

Tyto i níže uvedené běžné omyly jsou v přepisech opravovány. Ponechávány jsou však stále opakované chyby, jako např. v případě slova „hübsch“, které se objevuje formě spodoby znělosti (hüpsch). Teprve v posledních dopisech je toto slovo psáno korektně. Podobně je slovo seit kromě posledních dopisů výlučně psáno s „d“ na konci, či výraz bloß bývá vesměs psán pouze s jednoduchým „s“. Výrazy spojené s předponou wider- obsahují téměř výlučně navíc samohlásku „e“ (wiederstehen, zuwieder, wiederraten). Naproti tomu se v jednom případě objevuje „wider“ ve významu „wieder“. Vzhledem k tomuto jedinému případu se však spíše jednalo o pouhý omyl, který v přepisu není reflektován. Ve výjimečných případech je chybně uveden pád u přídavného jména (mit lauten Geschrei, er reist auf seine eigene Haus). U většiny zpodstatnělých přídavných jmen Viktor píše vesměs malé počáteční písmeno (viel schönes, zum besten), ovšem ani v tomto případě se nejedná o pravidlo. Vzhledem k jejich frekvenci je však tento jev ponechán jako doklad autenticity. V pouhých dvou případech se malé počáteční písmeno objevuje u podstatného jména (schade, quelle), vzhledem k jejich nepravidelnosti jsou však v přepisu nahrazena. Časová příslovce (abends, mittwochs atp.) Viktor píše vždy s velkým počátečním písmenem, buď jako příslovce (Abends), nebo jako podstatné jméno (Abend) bez předložky (am Abend). Vzhledem k důslednému zápisu časových příslovcí v této podobě jsou i v přepisu ponechána podle originálu. Co se týče přehlásek, jsou vždy uváděny v podobě s diakritickým znaménkem (schön). Pouze ve dvou ojedinělých případech je použita druhá varianta (Aeltern, besaet). Pisatel občas diakritické znaménko zapomene doplnit (Angouleme, marechal, agrements), což samozřejmě jako drobný omyl reflektováno není. Případy, kdy si pisatel sám uvědomil vzniklou chybu a škrtl ji či ji přepsal, jsou pro svou nedůležitost v přepisech opominuty. Pouze mohou-li škrty a opravy říci něco bližšího o tvorbě dopisu či mají-li zvláštní význam pro porozumění textu, jsou v přepisech reflektovány v podobě špičatých závorek, < >. Vsuvky jsou oproti tomu zaznamenávány vždy, v podobě složených závorek, {}, jelikož mají vyšší vypovídací hodnotu než přepisy či škrty. Text nečitelný z důvodu poškození papíru se v souboru korespondence vyskytuje pouze v jednom případě a je označen symbolem [...]. V situaci, kdy je nečitelnost

113

způsobena nedbalým zápisem, je použito znaménka [?]. Pokud byla v textu odhalena chyba, která je v přepisu reflektována, je na ni upozorněno pomocí znaku [!].463 Zvýraznění originálního textu formou podtržení je všech případech v přepisech zachováno. V několika málo případech, kdy si chtěl pisatel usnadnit práci či šetřil místem na konci řádku, se objevují zkratky v podobě vodorovné čárky nad slovem (ausgenommen, Kammer). Z důvodu nedůležitosti pro text korespondence nejsou tyto zkratky zohledňovány, jelikož vypovídají spíše o prostorových možnostech pisatele než o jeho písařských návycích. Naproti tomu i dnes srozumitelné zkratky (d. 15t. Okt., Rrt. v. Riedler atp.) jsou v textu z důvodu zachování autentičnosti ponechány. V příloze je uveden seznam méně známých zkratek464. Omyly a chyby se v korespondenci nevyhýbají ani jménům osob či názvům míst. Můžeme tak nalézt případ zápisu „Schwartzenberg“, „Kolloredo“, či „Castelreagh“. Jméno Esterházy či Orléans se zásadně objevuje bez diakritiky (Esterhazy, Orleans). Dokonce se v textu vyskytuje jedno jméno zapsané dvěma různými způsoby – „Währing“ a „Wering“465. Druhá, fonetická forma zápisu jména dává tušit, že zatímco poprvé si Viktor dané jméno někde přečetl, příště je již měl zafixované pouze z mluveného projevu a jeho psanou podobu zapomněl. Podobné případy se týkají i míst, můžeme tak v korespondenci ojediněle nalézt jejich názvy zapsané s malým počátečním písmenem (louvre, champs elysées), jména či názvy lehce upravené (Karlsbaad, Edimburgh, Glascow) nebo více pozměněné (B. Barbier di Seviglia; správně italsky: Il barbiere di Siviglia, francouzsky: Le Barbier de Séville). Některé tyto chyby jsou pouhými omyly v zápisu (Dovre, Karlsruh), jiné se vyskytují ve všech případech výskytu (Irrland, Baaden). Vzhledem ke snaze o zachování co nejautentičtějšího zprostředkování korespondence jsou tyto jevy týkající se jmen a názvů v přepisech ponechávány a označeny jako chyba [!].

463

Tyto zásady jsou čerpány z Šťovíček, Ivan a kol.: Zásady vydávání novověkých historických pramenů

z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic a dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie. Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, Praha 2002. 464

Viz s. 217.

465

Viz dopisy č. 3) sl. 40, fol. č. 11 a č. 4) sl. 40, fol. č. 15. Jedná se o lékaře Viktorovy sestry Herminy.

114

8.2 Obsahový rozbor korespondence Jak již bylo řečeno, jde o soubor dopisů syna otci, postihující roky 1817–1822 s možným přesahem do roku 1823. Z narážek v korespondenci a odkazů na další odeslané, ale ve fondu nepřítomné dopisy je však zřejmé, že se jedná o nekompletní řadu – bohužel počet chybějících dopisů a jejich osudy je při současném stavu bádání velmi těžké odhadnout. Vzhledem k velmi kusým informacím, jež jsou o Viktorovi Metternichovi k dispozici, není bohužel možné ani přesně určit, v kterých měsících Viktor v rámci zmíněných let pobýval po boku otce a kdy mu mohl v době odloučení psát dopisy. Téměř jediný pramen, o který je možno se opřít, je korespondence samotná, která jako taková nemůže poskytnout podrobné svědectví o chybějících dopisech. Často za sebou dopisy následují s několikaměsíčními rozestupy, přičemž z nich není patrné, že by se vždy jednalo o čerstvé odloučení od otce či o blížící se setkání s ním. Tyto dopisy působí spíše dojmem, že šlo o pravidelné zprávy z dlouhé řady korespondence, z nichž se jich dochovalo pouze několik. Můžeme se držet pouze nemnohých zmínek v textu, jako např. v dopise ze 4. září 1821: „Stále ještě se nevzdávám sladké naděje znovu tě spatřit ještě v tomto roce.“466 Z korespondence vyplývá, že se Viktor s otcem již do konce roku nesetkali, přesto ale máme do konce tohoto roku dochováno pouze osm dopisů. Podle obsahu můžeme Viktorovy dopisy rozdělit podle několika témat, z nichž většina se prolíná v různém pořadí vesměs každým dopisem. Mezi ně patří informace, jak se daří jeho rodině, co hýbe místní (většinou pařížskou) společností, o čem se mluví, jaké jsou společenské události, klepy a historky, jaká divadelní představení a koncerty se konají a jak na ně společnost reaguje, a v neposlední řadě zprávy o politických záležitostech a jejich přijetí ve společnosti. Mimo jiné Viktor otce informuje o tom, jak tráví čas, kde byl nebo kam se chystá, i když tyto informace představují spíše méně časté téma. Výjimkou je Viktorova cesta po Anglii a Irsku v létě 1821467, kterou otci podrobně popisoval, co se týče programu cesty, událostí, které se přihodily, i osob, které se jí účastnily. O jeho běžných dnech je však možné se z korespondence dozvědět podstatně méně informací. I tak existuje řada výjimek, mezi něž např. patří dopis z června 1818: „Objednal jsem si novou bryčku, znamenitou

466

Viz dopis č. 32) sl. 44, fol. č. 49.

467

Viz dopisy č. 25) sl. 44, fol. č. 22 až č. 31) sl. 44, fol. č. 52.

115

a lehkou jako pírko. Dasper má také jednu, jež vzhledem připomíná děsivého draka, který hrozí, že pohltí všechny ostatní bryčky.“468 V závěru dopisů se Viktor zmiňuje o přílohách, pokud jsou připojeny – buď se jedná o textové soubory469, dopisy určené dalším členům rodiny či přátelům470 nebo o věcné dárky a zásilky471. Přílohy v písemné podobě jsou u dopisů často připojeny, není to však pravidlo. V konvolutu korespondence se však dochovaly pouze výjimečně. V době, kdy Viktor pobýval ve společnosti své matky a sester, obvykle otce zpravoval o tom, jak se jim daří, co dělají, jestli jsou zdravé a celkově co se v rodině událo. Například otce v červnu 1817 informuje, že portrét Viktorovy sestry Klementiny je již hotov a „je jí velmi podobný, jen mi přijde v obličeji o něco starší a tělo příliš široké“472. V červenci 1818 Viktor píše otci o zdravotním stavu dědečka, Klemensova otce: „Byl jsem včera v Grünbergu a našel jsem dědečka venku z postele. Zrovna u něj byl Malfatti473, podle kterého se dědečkovi daří o něco lépe; tvrdí, že v tomto okamžiku nejeví žádné známky vody na plicích.“474 Franz Georg však za dva týdny, dne 11. srpna 1818, zemřel. Tyto zprávy o rodině se postupně krátí, v pozdějších dopisech se jedná jen o stručnou větu na konci dopisu, např.: „Maminka a děti se mají dobře a líbají tě z celého srdce.“475 Některé dopisy tuto informaci úplně postrádají, z čehož ovšem není možné odvodit, že Viktor v té době se svou rodinou nepobýval. I přes přítomnost těchto informací je počet zpráv o rozpoložení a zdravotním stavu Viktorově poměrně nízký, jelikož o tom otce informuje jen velmi zřídka. Viktorovo duševní rozpoložení však obvykle vyplyne z vlastního textu dopisu. Můžeme se tak z korespondence dozvědět např. i o Viktorově přestálé nemoci: „Píšu ti, milý tatínku, abych tě úplně uklidnil ohledně mého zdraví. Cítím se tak, jako bych nikdy nebyl nemocný...“476

468

Viz dopis č. 3) sl. 40, fol. č. 11.

469

Viz dopisy č. 40) sl. 41, fol. č. 47; č. 41) sl. 41, fol. č. 1 a č. 42) sl. 41, fol. č. 12.

470

Viz dopis č. 20) sl. 44, fol. č. 9.

471

Viz např. dopisy č. 13) sl. 41, fol. č. 44; č. 19) sl. 41, fol. č. 19; 22) sl. 44, fol. č. 15; č. 37) sl. 44, fol. č. 68.

472

Viz dopis č. 1) sl. 40, fol. č. 7. Jedná se o jiný portrét, než který nechal Klemens v roce 1819 zhotovit

malířem Thomasem Lawrencem. 473

Johann Baptist Malfatti von Monteregio (* 12. 6. 1775 – † 12. 8. 1859), lékař několika příslušníků rodiny

Metternichů, např. Franze Georga a Eleonory, i řady významných vídeňských osobností, např. Ludwiga van Beethovena. 474

Viz dopis č. 2) sl. 40, fol. č. 9.

475

Viz dopis č. 40) sl. 41, fol. č. 47.

476

Viz dopis č. 5) sl. 43, fol. č. 11.

116

8.3 Podrobný rozbor tematických okruhů korespondence Pojďme se nyní podívat na tematické celky korespondence podrobněji. Tématem pro nás velmi zajímavým je Viktorova rodina. Bohužel není možné říci, že by tento námět byl ve Viktorových dopisech výrazně zastoupen, spíše se Viktor omezuje na konstatování, že se všem členům jeho rodiny daří dobře. „Mamince, Leontině, Hermině i mně se daří opravdu dobře, a také Marii (vulgo „němé správcové“) se daří, podle jejího dopisu, stále dobře.“477 Není to však pravidlem, občas se Viktor rozepíše o aktuálním rozpoložení a zdravotním stavu rodiny podrobněji. V prosinci 1820 Viktor například svého otce informoval o zdraví celé rodiny: „Máme se díky Bohu všichni dobře, kromě maminky, která strávila včerejší den v posteli, i když spíš proto, že se jí chtělo, než že by to bylo vážné, protože dnes zase vstala a vypadá opět úplně dobře. Ostatně si myslím, že jí cesta [do Paříže]478 a zdejší vzduch opravdu prospěly, kašle čím dál tím méně. [...] Leontina a Hermina jsou velmi čiperné a žvaní se svou obvyklou virtuozitou. Co se mě týče, nemůžu si na své zdraví v nejmenším stěžovat.“479 V lednu 1820 Viktor zpravuje otce o rýmě, která zřejmě rodinu často sužovala a byla v ní evidentně častým jevem: „Máme se všichni dobře, až na Leontinu, která má malou metternichovskou rýmu.“480 Zprávu o zdraví rodiny můžeme nalézt v dopise ze září 1821, kdy se Viktor vrátil z cesty po Anglii a Irsku: „Našel jsem maminku i s dětmi v naprostém pořádku. [Maminka] už teď cítí příznivé účinky své poslední léčby, které jí bezpochyby tuto zimu přijdou k duhu.“481 V dopise z ledna 1822 Viktor otce ujišťuje: „Vedeme tady [v Paříži] příjemný život; maminka hodně zůstává doma, vídá se jen s některými lidmi, které zná, chodí častěji do divadla na nové kusy a celkově se má moc dobře. Děti ráno berou hodiny, v jednu mají

477

Viktorova sestra Marie byla v té době již provdaná za Josepha („Pepiho“) Esterházyho a s rodinou již

nebydlela. Viz dopis č. 7) sl. 41, fol. č. 31. 478

Viz s. 50 a 78.

479

Viz dopis č. 13) sl. 41, fol. č. 44.

480

Viz dopis č. 16) sl. 41, fol. č. 22.

481

Viz dopis č. 33) sl. 44, fol. č. 55.

117

svůj ,oběd na vidličku‘, hrají si se svými kamarády v Tuileriích a večer si zahrají partii lota nebo domina.“482 Někdy se zprávy o rodině vážou k informacím o počasí: „Maminka byla několik dní nemocná, i když beze vší příčiny. Nenachází se tu však jediný člověk, kterému by nebylo špatně – přispívá tomu počasí, které je opravdu neslýchané.“483 Na počasí si Viktor stěžoval i v dubnu 1822: „Máme se všichni dobře, jen Leontina chytila silnou rýmu, která se však již blíží svému blaženému konci. Počasí se celkem ochladilo po silném dešti s bouřkou, takže je rýma na pořadu dne a člověk smrká a kašle a kýchá skoro tak často, jako mluví.“484 Podobné počasí nastalo i v lednu 1820: „Počasí je ohavné. Měli jsme teď deset nebo dvanáct dní velmi silné neutuchající mrazy; od včerejška se ale spustila obleva, která tak zablátila ulice, že člověk sotva může vyjít z domu.“485 O rozmarech počasí se Viktor zmiňuje také v dopise z 8. června 1820: „Včera ve čtyři hodiny odpoledne odjela maminka za nejpříšernějšího deště do Badenu. Budu ji následovat dnes po jídle za nejkrásnějšího počasí na světě.“486 V říjnu 1820, kdy rodina cestovala přes řadu měst do Paříže, byl Viktor z počasí naprosto unesen: „Máme nejkrásnější jarní počasí světa, v Itálii by teď, v této roční době, nemohlo být tepleji a příjemněji.“487 Podobně nádherně bylo i v lednu nadcházejícího roku: „Díky bohu se máme všichni dobře a užíváme si krásného počasí, které je tak teplé, že by si člověk často mohl myslet, že už je květen. Například dnes byl dokonalý jarní den.“488 Viktor sice otce často informuje o tom, v jakém rozpoložení se nachází jeho rodina, ovšem o svém vlastním zdraví se zmiňuje pouze zřídka. Otci však i přesto v září 1818 napsal: „Nedávno jsem chytil rodinnou rýmu nejpříšernějšího druhu. Teď jsem ji ale šťastně přestál a doufám, že nedostanu brzy další, aby to moje i tak slabá konstituce vydržela.“489

482

Viz dopis č. 41) sl. 41, fol. č. 1.

483

Viz dopis č. 42) sl. 41, fol. č. 12, datovaný k 1. únoru mezi lety 1822–1823.

484

Viz dopis č. 43) sl. 41, fol. č. 24.

485

Viz dopis č. 16) sl. 41, fol. č. 22.

486

Viz dopis č. 7) sl. 41, fol. č. 31.

487

Viz dopis č. 8) sl. 43, fol. č. 10.

488

Viz dopis č. 17) sl. 43, fol. č. 7.

489

Viz dopis č. 4) sl. 40, fol. č. 15.

118

Po návratu z cesty po Anglii a Irsku však byl Viktor ve výborné kondici: „O svém zdraví ti nic nepíšu – od mé anglické cesty se zlepšilo, jak jen to bylo možné.“490 Viktor občas připojuje informace o tom, jak se mu daří, co v současných dnech podniká, s jakými osobnostmi se stýká a na jaká společenská setkání chodí. „Včera byla večeře u Richelieu a v neděli a v úterý jsou ještě dvě další u Marialvy a u vévody d’Escar.“491 Jeho pařížská studia začala pravděpodobně v listopadu 1820, kdy se zmiňuje o jejich začátku a o profesorech, kteří mu byli navrženi: „Maršál Marmont mi doporučil šikovného profesora matematiky, abbé Nicol další dva na přírodní vědy a na francouzskou literaturu a hrabě Šternberk jednoho anglického mistra.“492 Viktorovým profesorem přírodních věd byl alespoň v zimě 1821–1822 jakýsi „Mr Portes“493. Již po měsíci Viktor tvrdil: „Moji profesoři jsou se mnou stejně tak spokojení, jako já s nimi, a jen si skládáme vzájemné komplimenty. [...] Pokračují ve svých hodinách s velkou horlivostí, a tak mi zaplňují den, že si večer sotva uvědomím, že už uplynul. [...] Jsem stále ještě zavalen pozvánkami na večeře a soirée, a moje zrcadlo, za které strkám všechny tyto lístky, už je tím skoro celé pokryté. Například včera byl perný den. V jednu hodinu přijal vévoda D’Orléans celé město, v šest hodin byla velká večeře u Richelieu a v deset hodin soirée u Stuarta. Nadto byly v divadle uvedeny tři nové kusy [...], kde měla maminka lóži. Hic tulit punctum qui miscuit utile dulci.“494 Dále následuje pasáž pojednávající o jedné z uváděných her: „Představení bylo velmi bouřlivé. Dávali tragédii ‚Sean de Bourgogne‘, která obsahovala scénu za scénou výsledky roku 1815. Různé strany měly tak dokonalou možnost vyjádřit své myšlenky a pocity. Přijde mi nepochopitelné, jak to mohla cenzura připustit, protože to muselo dát podnět ke skutečným nepokojům.“495 Témata hýbající pařížskou společností patří v souboru Viktorovy korespondence k velmi často reflektovaným. Když měla v červenci 1818 poprvé v Badenu vystoupit primadona Angelica Catalani496, prvotřídní sopranistka, kterou Viktorův otec Klemens velmi obdivoval a jež se 490

Viz dopis č. 33) sl. 44, fol. č. 55.

491

Viz dopis č. 10) sl. 43, fol. č. 4.

492

Viz dopis č. 11) sl. 43, fol. č. 1.

493

Viz dopis č. 18) sl. 44, fol. č. 1.

494

„V tomto bodě se mísí příjemné s užitečným.“

495

Viz dopis č. 14) sl. 41, fol. č. 39.

496

Angelica Catalani (* 10. 5. 1780 – † 12. 6. 1849), uznávaná italská pěvkyně.

119

stala i jeho milenkou, neváhal to Viktor otci sdělit: „Ve čtvrtek bude první koncert madame Catalani v Badenu; bude zpívat v divadle, protože si to tak přeje císař. Ceny lístků jsou skoro jako ve Vídni, lóže 120 franků.“497 Za týden však Catalani město opět opustila: „Ve středu měla Catalani svůj poslední koncert ve velkém sálu Reduty, byl určen na dobročinnost. Včera pravděpodobně odcestovala, neboť jsem viděl stát řadu cestovních vozů před jejím domem. Místo ní teď máme jednu novou Catalani, mademoiselle Grünbaum498, která se tu velmi líbí, ale podle mého mínění zpívá příliš à la Campi.“499 Viktor také velice rád navštěvoval pařížská divadla. „Ve varieté již několik dní dávají nový kus ‚Les bonnes d’enfants‘, ve kterém hraje Tiercelin500 starou chůvu. Prý vypadá neuvěřitelně legračně a hraje to ještě vtipněji. Myslím, že se na to půjdu dnes večer podívat.“501 Ve společnosti však větší ohlas než přímočaré komedie budily hry s politickým podtextem. V lednu 1922 Viktor popsal rozruch, který způsobilo nové dílo spisovatele de Jouy502: „V jedné nové hře, Scylla, hraje Talma503 hlavní roli a napodobuje zde neuvěřitelným způsobem Bonaparteho. Celá hra je na to vypočítaná a vyvolala také velký poprask. Poslední scéna, abdikace, je velmi efektní a mistrovsky zahraná. Už dlouhou dobu nepamatuji v divadle takový nával.“504 Pařížskou společností však nejvíce hýbaly evropské politické události, o čemž Viktor otci svědomitě posílal informace: „Nemáme z Itálie ty nejlepší zprávy. Jedna ohledně piemontské revoluce, která sem dorazila předevčírem, udělala neuvěřitelný dojem; člověk teď nemluví a neslyší o ničem jiném. Nadto panuje obecné přesvědčení, že Piemontští byli v Miláně a převážené peníze pro naši armádu padly do jejich rukou. – Pépé505 prý byl zastřelen v první bitvě v Abruzze. Requiescat in pace! Přeji si z celého

497

Viz dopis č. 2) sl. 40, fol. č. 9.

498

Therese Grünbaum, roz. Müller (* 24. 8. 1791 – † 30. 1. 1876), ve své době jedna z nejslavnějších

německých operních pěvkyň. 499

Viz dopis č. 3) sl. 40, fol. č. 11.

500

Jacques, Nicolas Tiercelin (* 1764 – † 1837), známý dobový komediální herec.

501

Viz dopis č. 13) sl. 41, fol. č. 44.

502

Victor-Joseph Étienne de Jouy (* 19. 10. 1764 – † 4. 9. 1846), významný francouzský dramatik

a spisovatel. 503

François-Joseph Talma (* 15. 1. 1763 – † 19. 10. 1826), největší evropský divadelní herec přelomu

18. a 19. století. 504

Viz dopis č. 41) sl. 41, fol. č. 1.

505

Guglielmo Pepe (* 13. 2. 1783 – † 8. 8. 1855), italský generál bojující za nezávislost země.

120

srdce, aby tato poslední zpráva byla pravdivá, bylo by tak alespoň o jednoho bídáka na světě méně.“506 O dva týdny později obohatil Viktor svůj další dopis otci o nové zprávy týkající se dílčích vítězství italských revolucionářů v březnu 1821: „Nejnovější zprávy z Neapole a Turína tady udělaly neuvěřitelný dojem. Roajalisté, kteří dříve byli příliš slabí a ustrašení, než aby otevřeně vyjádřili svůj pravý názor, nyní z plného hrdla volají ‚victoria‘ a vůbec nevědí, jak by dostatečně vyjádřili svou nesmírnou radost. Nemluví o ničem jiném než o nové křížové výpravě proti španělským a portugalským bezvěrcům, aby byl jejich velký úkol zcela dokončen. – Liberálové náramně věší hlavičky a jsou krotcí jako ti nejnevinnější beránci. Většina příslušníků levé strany předstírá nemoc nebo se plíží okolo jako strašidla po ulicích a salonech. Vůbec nemluví o politice a omezují se zcela na společenská témata. Zcela je zkrotil panický strach a každý se již vidí viset na šibenici. – Bože, kéž by, čím více, tím lépe! [...] Nemusím ti říkat poprvé, milý dobrý tatínku, jak moc ti ke všemu, co se stalo, přeji štěstí, obzvlášť proto, že vím, že je to především tvoje práce. Doufám, že všichni poznají, jak moc ti jsou dlužní, a bohatě ti vděčností splatí to, co jsi s takovou námahou a obtížemi šťastně a slavně vykonal.“507 Na základě těchto slov je možné vyvodit Viktorovo silné politické zaujetí a plné ztotožnění s otcovou politikou, ve které otce podporoval. Daleko větší emoce však v pařížské vysoké společnosti vyvolávaly zprávy o ruských vojskách blížících se k městu. „Pokračující pochod ruských vojsk zde nevzbuzuje údiv a zvědavost, ale tu nejděsivější hrůzu. Ustrašenci již vidí hrozivé kozáky a ostatní barbarské hordy severu a slyší již zcela zřetelně jejich děsivé hurá; dokonce se bojácně rozhlížejí na ulicích a přemýšlejí, jestli se raději nemají ohlédnout. Ti statečnější se spokojí s lehkým chvěním, které o něco zmohutní, když si přečtou v novinách, že se barbaři zase posunuli o něco blíže. K největší útěše všech těchto ubohých, utrápených lidí se k nám před několika dny doneslo, že se ruská armáda zastavila. Jejich radost byla nekonečná a chvění již znatelně oslabilo, když náhle stálo v novinách, že se žádné zastavení vojsk nekonalo, nýbrž sám císař jim udělil z Lublaně rozkaz, aby svůj postup urychlila, a že jejich předvoj již vstoupil do Prešpurku. Kdo by mohl popsat jejich smrtelnou hrůzu, stateční i ustrašení upadli po této zprávě všichni do stejně silných křečí a již několik dní člověk ze všech stran pozoruje jen bledé, zkřivené obličeje.“508

506

Viz dopis č. 20) sl. 44, fol. č. 9.

507

Viz dopis č. 21) sl. 44, fol. č. 11.

508

Dopis č. 22) sl. 44, fol. č. 15.

121

Kromě zpráv, jaké ohlasy budí v Paříži politický vývoj v různých částech Evropy, Viktor otce zásoboval i informacemi o dění přímo v Paříži: „Jistě v dnešních novinách najdeš, že byl předevčírem v noci spáchán neuvěřitelný pokus o vraždu vévody Decrèse509. Přesto se mu toho tak mnoho nestalo, kromě toho, že dosud téměř úplně přišel o řeč. Předpokládá se, že to spáchal jeho komorník, protože krátce nato skočil z okna.“510 Viktor ještě v tuto chvíli netušil, že vévoda za dva týdny, tedy 7. prosince 1820, na následky atentátu zemře. Když v Paříži krátce nato na konci ledna 1821 nastaly nepokoje, Viktor jim věnoval velkou pozornost: „Jsme tu již několik dní jako v ostřelovaném městě uprostřed kanonád. Už jsi jistě zjistil z novin, které obsahují všechny bližší podrobnosti, že 27. ledna v pět hodin odpoledne vybuchla v Tuileriích mocná exploze. Naštěstí nebyl nikdo zraněn, kromě jedné hlídky, kterou síla otřesů odhodila stranou. Kdyby byl nápor na naproti stojící stěnu větší, byla by celková síla exploze citelná na té straně budovy, kde se zdržoval král. Rána byl tak hlučná, že ji člověk v celém okolí slyšel jako střelbu z kanónů. – Ve stejném okamžiku dopadla na Place du Louvre velká petarda a byly slyšet dvě silné střely na Champs-Élysées. O několik dní dříve došlo k podobné explozi v královském paláci, v okamžiku, kdy se vévoda d’Angoulême vracel z lovu. – Mříž v Tuileriích byla okamžitě spuštěna, vojenské oddíly vypochodovaly ven a nabily zbraně. – Ve stejné chvíli nechal kapitán tělesné stráže, který bydlí na druhé straně Seiny ve velkých kasárnách, své lidi nasednout a vydal se s nimi k Touileriím. Vskutku se to blížilo opravdovému obléhání. – Od tohoto dne přibylo dalších šest nových explozí: 29. ledna v půl desáté večer v ulici St. Honoré u hotelu d’Angleterre; toho samého dne v deset hodin došlo k jedné daleko silnější, která zabila jednu ženu, v ulici St. Thomas du Louvre vedle jedné strážnice. 30. ledna jsme od Stuarta na ulici zjistili, že byly vystřeleny dvě nové rakety na Place du Carousel, které předchozí petardy ještě předčily na síle. Konečně předevčírem došlo pro změnu v době, kdy jsem se nacházel v poslanecké sněmovně, k velmi silné explozi na ministerstvu financí. Střelný prach byl uzavřen v plechovém obalu, který ležel na malém podstavci. Rána prý byla ohromná. Všechna okna se vysypala a všechno, co se mohlo rozbít, se rozbilo. Jednoho tam zaměstnaného úředníka, který šel zrovna okolo, to ošklivě poranilo. Včera byl, pokud vím, den klidu, a dnes až dosud ještě nic významného nevybuchlo. – Vévodkyně de Berry našla nově ve svém pokoji na stole tužkou napsaný lístek, na kterém 509

Denis Decrès (* 18. 6. 1761 – † 7. 12. 1820), důstojník francouzského námořnictva a politik prvního

císařství, kterému byl za jeho služby udělen vévodský titul. 510

Viz dopis č. 14) sl. 41, fol. č. 44.

122

stálo: ‚Všichni vyletíte do povětří‘. – Slyšel jsem, že bylo několik osob zatčeno, mezi jinými i dva malí kominíci. – Nechtěl bych být za všechny poklady světa na místě těch nešťastných Bourbonů, protože jsou trvale v největším ohrožení života. – Nedávno jsem na ulici slyšel říkat jednoho cizího pána druhému: ‚Oni nakonec najdou petardy v polévce, jako ostatní lidé vlasy.‘ – Předpokládá se, že se zde v měsíci únoru odehrají velké události, ale na každý pád budou mít malý účinek, protože je tady člověk na všechno zvyklý. [...] Máme štěstí, že bydlíme dost daleko od Tuilerií, protože kdyby měly vyletět do povětří, vyvázli bychom jen s malým otřesem. Lituji ty ubohé lidi, kteří jsou nuceni tam bydlet, jako např. vévoda d’Escar a Marmont, který v tomto okamžiku velí komandu vojenských oddílů, a může se proto dostatečně vyznamenat. Vyhýbám se blízkosti Tuilerií a chodím se procházet nanejvýš na nejvzdálenější konec zahrady, protože by mi bylo vážně velmi nepříjemné vybuchnout jen tak náhodou. Buď ohledně toho úplně klidný, budu tak opatrný, jak to bude možné, a půjdu všem petardám z cesty. [...] Můj dopis je opravdu „zpráva o petardách“, neboť od začátku do konce v něm hrají hlavní roli exploze.“511 Na stejný list papíru Viktor druhého dne ráno připsal: „Právě jsem slyšel, že včera večer došlo k nové explozi. Nadto byly na mnoha nárožích a v některých kostelích nalepeny anonymní listy, na kterých stálo: ‚Vražda Bourbonů není zločin.‘ – Vévodkyně de Berry našla dnes ráno nový lístek napsaný červenou křídou se slovy: ‚Vaše snahy jsou zbytečné, všichni zahynete.‘ – Včera prý také zatkli nějakého muže, u kterého objevili velké množství střelného prachu, motouzy, drát a další podobné předměty, ale v jednom temném podchodu, který vedl k vězení, si nožem, který měl u sebe, podřízl hrdlo a prý byl v tom okamžiku na místě mrtev. [...] Nepokoje probíhají také na univerzitách. Můj profesor přírodních věd, ubohý Mr. Portes, ke mně včera přišel téměř s pláčem. Jeho žáci i zbylí profesoři jsou již několik dní jako utržení ze řetězu, nepustí ho už vůbec ke slovu a jsou všichni jako pomatení. – Stojí o tom také článek v dnešních novinách. Z toho vidíš, můj nejlepší tatínku, že to tu začíná být trochu rušnější, ale přesto myslím, že je to jen obyčejná krize, jakých již bylo mnoho, a zmizí, stejně jako ty ostatní, bez významných následků.“ Tento podrobný dopis zabývajícími se „rušnějšími“ dny, jak je Viktor nazval, nám dává tušit, jak moc je Viktor prožíval. Ovšem překvapivým dojmem může působit fakt, že se jedná o souhrnný dopis za všechny dosud nastalé události za posledních šest dní, a především že je to celkově jediný dopis, který se tímto tématem zabývá. Z tohoto faktu se dá buď usoudit, že si Viktor z událostí přeci jen nedělal těžkou hlavu, jak ostatně píše

511

Viz dopis č. 18) sl. 44, fol. č. 1.

123

v závěru dopisu, nebo že se následující dopisy, popisující událostí příštích dnů, nedochovaly. Vzhledem k dalším rušným událostem se nezdá pravděpodobné, že by Viktor o nich svému otci nereferoval. Důvod, proč byly v dopise shrnuty události předchozích šesti dnů, může tkvít v tom, že kurýr vezoucí dopisy a jiné zásilky byl vypravován pouze jednou za několik dní.512 Můžeme proto tento dopis považovat za jakýsi nepřímý důkaz toho, že korespondence není kompletní513. V polovině května 1821 Viktor mimo jiné informoval otce o slavnostech na počest křtu vévody de Bordeaux514, jenž se stal záminkou k manifestaci moci rodu Bourbonů. Tento rod totiž pokračoval i přes smrt následníka trůnu, vévody de Berry, „zázračným dítětem“, vévodovým synem, který se narodil více než sedm měsíců po otcově smrti. K vlastním ceremoniím se Viktor vyjádřil takto: „Podle mého názoru byl nejkrásnější samotný křest v Notre Dame a velká slavnost v Odeonu, kterou pořádaly královská garda a královská tělesná stráž. Tak jako všude zde v Paříži, i tam byly ohromné davy, v pravém smyslu slova k umačkání. Ples v pařížské radnici měl mít také tuto chybu, a tak jsem tam nešel, jelikož mě všichni od toho odrazovali, protože to mělo být nudné.“515 Z dikce Viktorových dopisů můžeme jasně pozorovat, jaké byly jeho názory na politické a společenské dění, z nichž některé události se ho bytostně dotýkaly a podporoval otce v jejich řešení, kdežto jiné vnímal pouze očima nezaujatého pozorovatele, který si spíše užívá výhody, které z takových událostí plynuly, aniž by dával tušit zaujetí pro jejich příčinu.

512

Viz dopis č. 23) sl. 41, fol. č. 29; č. 26) sl. 44, fol. č. 23 a především č. 33) sl. 44, fol. č. 55, atp.

513

Jako další důkaz může posloužit úvod dopisu č. 1) sl. 40, fol. č. 7, kde Viktor vysvětluje otci, proč mu již

dlouho nenapsal. 514

Henri Charles Ferdinand Marie Dieudonné de Bourbon-Artois, vévoda de Bordeaux, hrabě de Chambord

(* 29. 9. 1820 – † 24. 8. 1883). 515

Viz dopis č. 23) sl. 41, fol. č. 29.

124

8.4 Záhada aténského dopisu Jak již bylo předznamenáno, součástí konvolutu předkládané korespondence je i dopis č. 44) kart. č. 4, sl. 51, fol. č. 1, sice podepsaný jménem Viktor, ale datovaný do Atén dne 26. března 1845. Na první pohled je zřejmé, že tento dopis mezi ostatní korespondenci nezapadá. V první řadě jde o dataci. Nemáme informace, že by Viktor navštívil Atény, a dokonce tu studoval na orientální akademii, o které se v dopise hovoří. To by však nemuselo představovat samo o sobě zásadní komplikaci, jelikož pro roky 1823–1825 máme o Viktorovi k dispozici jen velmi málo informací. Daleko spornější otázku představuje časové zařazení dopisu, tedy rok 1845. V této době již byl Viktor více než patnáct let po smrti. Ovšem letopočet působí dojmem, jako kdyby byl připsán jinou rukou později než zbytek datace, například při pořádání pozůstalosti kancléře Metternicha. Číslice v letopočtu jsou psány odlišně než ostatní číslovky v textu dopisu, navíc je o něco více odsazen doprava od zbytku datace a pravděpodobně je navíc zapsán více seříznutým perem než zbytek textu. Problematický je však rukopis celého dopisu, nejen letopočet jeho datace. Tento dopis totiž po bližším prozkoumání není psán rukou Viktora Metternicha. Jde sice o na první pohled podobný rukopis, ten ale přesto vykazuje množství odlišných znaků. Řada písmen je tvořena úplně rozdílným způsobem a celková úprava dopisu neodpovídá standardně jednotnému vzhledu zbytku souboru. Řádky jsou velmi rovnoměrné, odsazení odstavců velmi pečlivé, navíc je mezi každým odstavcem jeden řádek vynechán. Tento způsob úpravy je na první pohled markantně odlišný od zbytku souboru, psaného sice úhledným písmem, ale podstatně ledabyleji, kdy je často obtížné odlišit jednotlivé odstavce od sebe. Jde o osmistránkový dopis psaný na kvartový formát papíru, čímž samotný rozsah značně přesahuje standardní délku ostatních dopisů. I jeho formát je odlišný od průměru, i když v tomto konvolutu nalezneme i dopisy psané na papíře této velikosti – šlo o případy, kdy Viktor neměl přístup k vlastním psacím potřebám, například na poštách při zastávkách v průběhu cest.516

516

Viz s. 110.

125

Jediným spojovacím znamením je proto jméno Viktor a fakt, že dopis je adresován pisatelově otci. To byl patrně důvod, proč byl tento dopis automaticky zařazen mezi Viktorovu korespondenci. Kdo je však opravdovým původcem tohoto dopisu, prozatím zůstává tajemstvím. Okolnosti by teoreticky mohly naznačovat autorství Viktora Zichy-Ferraris517, bratra třetí ženy kancléře Metternicha, Melanie Zichy-Ferraris. Tomu však v roce 1845 bylo celých čtyřicet let, což obsahu textu příliš neodpovídá. Pisatel působí spíše jako mladík, který čerstvě nastoupil na úřední dráhu a který otce hrdě seznamuje se svými prvními literárními i politickými úspěchy. Osoba otce však také není zcela jednoznačná. V textu je přímo uveden „Fürst Staatskanzler“, z čehož jasně vyplývá, že pisatelovým otcem nemůže být Klemens Metternich. Nikde není uvedeno ani otcovo jméno, ani jakákoli jeho bližší charakteristika, např. místo pobytu. Pokud bychom přijali teorii, že původcem dopisu byl Viktor ZichyFerraris, nyní nutně ztroskotá na faktu, že jeho otec, Ferenc Zichy518, byl v této době již půl roku po smrti. Jinou osobu pohybující se v této době v okruhu kancléře Metternicha natolik těsném, aby se její korespondence mohla omylem dostat do Metternichova osobního fondu, a zároveň nesoucí jméno Viktor, se nepodařilo dohledat. Autorka práce se však na tuto problematiku hodlá zaměřit v dalších odborných pracích a pokusí se rozklíčovat záhadu autorství tohoto dopisu.

517

Viktor Zichy-Ferraris (* 11. 6. 1806 – † 29. 12. 1846).

518

Ferenc Zichy de Zich et Vásonykeö (* 25. 6. 1777 – † 6. 10. 1839), manželka Marie Wilhelmine von

Ferraris (* 3. 9. 1780 – † 25. 1. 1866).

126

Závěr Život Viktora Metternicha je historickým tématem, které zatím zůstává stranou zájmu badatelů. Jde přitom o velmi zajímavou osobnost, díky jejíž korespondenci s otcem je možné podrobněji přiblížit dobu dvacátých let 19. století, kdy korespondence vznikla, a nastínit tak nejen život kancléřovy rodiny, ale i dobové společenské a politické události očima mladého diplomata Viktora Metternicha. Jeho otec zde není vylíčen jako státník tahající za otěže kočáru Evropy, jak je často zobrazován, ale jako milující otec, který se upřímně zajímá o své děti a celou rodinu. Stejně láskyplný kancléřův obraz vykresluje jeho mladší dcera Leontina ve svých denících, které poskytují velké množství dosud netušených informací především k Metternichově druhému sňatku s Antoinettou Leykamovou, a dokonce do té doby netušeného předchozího platonického vztahu této mladé dámy s Klemensovým synem Viktorem. Předkládaná práce odhaluje poznatky získané probádáním zmíněných pramenů, především však korespondence Viktora Metternicha otci, a tím se stává pravděpodobně jedinou prací zabývající se výhradně rodinným životem tohoto rakouského státníka, předneseném na pozadí života jeho nejstaršího syna Viktora. Práce částečně vychází a bohatě rozvíjí téma z autorčiny bakalářské práce věnující se sňatkům Klemense Metternicha, aby mohla podrobněji přiblížit rodinné zázemí rakouského státního kancléře a život jeho manželek a dětí, především však jeho syna Viktora.

127

Seznam použitých archivních pramenů Národní archiv Rodinný archiv Metternichů Acta Clementina (AC) 14, k. č. 3, inv. č. 40, 41, 43 a 44. (Korespondence Viktora Metternicha otci) AC, 14, k. č. 4, inv. č. 51. (Korespondence Viktora Metternicha otci) AC, 14, k. č. 15, inv. č. 379. (Testament Viktora Metternicha) Francisco-Georgicum (FG) 2921 (Pohřební kniha rodové hrobky v Plasích) Starý archiv (A) 1720 (Záznam o křtu) A 2040. (Dispenz papeže Pia IX. o nepříbuzenství mezi Richardem a Paulinou) A 2066 (Oznámení o úmrtí Viktora Metternicha) Österreichisches Staatsarchiv Wien Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsakt, HA Beilstein 1827. (Nobilitační spis Antoinetty Leykamové)

Seznam vydaných pramenů Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.3. Briefe von und an Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 1., 1803–1819. OlmsWeidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002. Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.4. Briefe von und an Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 2., 1820–1832. OlmsWeidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002. Aus Metternich’s nachgelassenen Papieren. 8 sv., Wien 1880–1884. Metternich, Tatiana, (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829, 14. bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990. Mikoletzky, Lorenz: Pauline Metternich. Erinnerungen. Zeugen der Zeit. Überreuter, Wien 1988.

128

Seznam odborné literatury Aus Metternich’s nachgelassenen Papieren. 8 Bd., Wien 1880–1884. Baggerman, Arianne – Dekker, Rudolf – Mascuch, Michael (Eds.): Controlling time and shaping the self. Developments in autobiographical writing since the sixteenth century. Brill, Leiden 2011. Bezecný, Zdeněk: Dětství, mládí a výchova Karla IV. ze Schwarzenbergu. In: Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Fakulta humanitních studií, Série C, Pardubice 2003. Blaak, Jeroen: Literacy in everyday life. Reading and writing in early modern Dutch diaries. Brill, Leiden 2009. Borovský, Tomáš – Lach, Jiří (eds.): Josef Šusta a František Hrubý ve vzájemné korespondenci. Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, Brno 2006. Böttcher,

Julia:

Adelige

Erziehungskultur

im

18.

Jahrhundert.

Körper-

und

Verhaltenserziehung am Beispiel der Erbprinzen von Thurn und Taxis. Pustet, Regensburg 2012. Brádlerová, Daniela – Hálek, Jan (eds.): Drahý pane kancléři–. Vzájemná korespondence Milady Paulové a Přemysla Šámala. Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha 2011–2012. Braun, Rudolf: Konzeptionelle Bemerkungen zum Obenbleiben: Adel im 19. Jahrhundert. In: Wehler, Hans-Ulrich (Hg.): Europäischer Adel 1750–1950. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1990. Broemser, Ferdinand: Zur Geschichte der Familien Metternich mit den drei Muscheln und mit dem Löwenwappen bis um das Jahr 1700. Andernach 1988. Buben, Milan M.: Metternichové. In: Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 9, 1993, č. 31, s. 82–91. Budíková, Alena: Výchova šlechtice v první polovině 19. století. In: Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Série C. Univerzita Pardubice – Ústav jazyků a humanitních studií 9, Pardubice 2003. Bůžek, Václav – Král, Pavel (eds.): Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526–1740). Opera historica 11. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, České Budějovice 2006. 129

Cerman, Ivo – Velek, Luboš (eds.): Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt dem Adeligen in der Moderne. Martin Meudenbauer, München 2008. Cerman, Ivo: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011. Clemens, Gabriele B. a kol. (Hg.): Hochkultur als Herrschaftselement. Italienischer und deutscher Adel im langen 19. Jahrhundert. De Gruyter, Berlin 2011. Conze, Eckart (Hg.): Kleines Lexikon des Adels. Titel, Throne, Traditionen. C. H. Beck, München 2005. Corti, Egon Cäsar Conte: Metternich und die Frauen. Nach meist bisher unveröffentlichten Dokumenten. Europa-Verlag, Wien – Zürich, 2 sv., 1948, 1949. Der Grosse Brockhaus. Handbuch des Wissens in zwanzig Bänden. 12. sv. Mai–Mud, F. A. Brockhaus, Leipzig 1939. Der Neue Brockhaus. Allbuch in vier Bänden und einem Atlas. 3. sv. L–R, F. A. Brockhaus, Leipzig 1938. Elias, Norbert: Die höfische Gesellschaft. Untersuchungen zur Soziologie des Königtums und

der

höfischen

Aristokratie.

Mit

einer

Einleitung:

Soziologie

und

Geschichtswissenschaft. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2002. Falář, Martin: Svět rakouské a francouzské aristokracie očima rodiny Metternichových v druhé polovině 19. století. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2005. Fišer, Zdeněk (ed.): Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Sv. 1, Listy Palackému. Okresní muzeum Vysoké Mýto, Vysoké Mýto 2002. Goody, Jack: Proměny rodiny v evropské historii. Historicko-antropologická esej. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. Gothaischer Kalender. Geneologischer Hofkalender und Diplomatisches Jahrbuch. Gotha 1924. Görner, Josef: Rodinný archiv metternišský ve Státním ústředním archivu v Praze. Archivní časopis, 9, 1959, s. 144–150. Hájková, Dagmar – Šedivý, Ivan (eds.): Korespondence T. G. Masaryk – Edvard Beneš. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2004–2013. Halada, Jan: Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Akropolis, Praha 1992, s. 98–100. Haug-Moritz, Gabriele – Hye, Hans Peter – Raffler, Marlies (eds.): Adel im „langen“ Jahrhundert. Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien 2009. 130

Havlan, Josef: August a Tereza Sedláčkovi. Edice korespondence. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2007. Herre, Franz: Metternich. Themis, Praha 1996. Hirschmann, Franziska: Formen adliger Existenz im 18. Jahrhundert. Adel zwischen Kritik und Reformen. Akademische Verlagsgemeinschaft München, München 2009. Hlavačka, Milan: O rodinném štěstí velkého kancléře. Metternich a ženy. In: Tajemství slavných. Podivuhodné příběhy světových dějin II. Akropolis, Praha 2001. Hoffmannová, Jaroslava: Metternichova svatba ve Slavkově roku 1795. In: Vlastivědný věstník moravský, 48, 1996, č. 4, s. 404–408. Hoffmannová, Jaroslava: Rukopisy ve fondu Rodinný archiv Metternichů. In: Paginae historiae, 2. Státní ústřední archiv v Praze 1994, s. 175–198. Hoffmannová, Jaroslava – Kahuda, Jan: Rodinný archiv Metternichů. Plasy, RAM, 1209– 1935. In: Státní ústřední archiv v Praze: Průvodce po archivních fondech a sbírkách. 1. díl, 3. sv., Odbor archivní správy MV, Praha 2005. Popis č. 183, s. 270–277. Holý, Martin: Podoby výchovy a vzdělávání šlechty v českých zemích na prahu novověku. In: Kohnová, Jana (ed.): Multikulturalita v dějinách a v dějepise. XXII. letní škola historie. Vydavatelství Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2009. Holý, Martin: Ve službách šlechty. Vychovatelé nobility z českých zemí (1500–1620). Práce Historického ústavu AV ČR, Řada A, Monographia, sv. 34. Historický ústav, Praha 2011. Honc, Jaroslav: Metternichové a jejich rodinný archiv. In: Paginae historiae, 11. Státní ústřední archiv v Praze 2003, s. 193–219. Charvátová, Eliška: František Kaván v pramenech Památníku národního písemnictví a Archivu Národní galerie. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011. Jiránek, Tomáš – Kubeš, Jiří (eds.): Dítě a dětství napříč staletími. 2. pardubické bienále, 4. až 5. dubna 2002, Pardubice 2002. Johnson, Paul: Zrození moderní doby. Devatenácté století. Academia, Praha 1998. Kadletz-Schöffl,

Hedwig:

Metternich

und

die

Wissenschaften.

Verband

der

wissenschaftlichen Gesellschaften Österreichs, Wien 1992. Kahuda, Jan: Kancléř Metternich a Plasy ve světle soudobých dokumentů. Plasy 2009. Kahuda, Jan: Z dějin rodinného archivu Metternichů. In: Budil, Ivo – Šedivý, Miroslav (eds.): Metternich & jeho doba. Sborník příspěvků z konference uskutečněné v Plzni ve dnech 23. a 24. dubna 2009. 1. vyd., Západočeská univerzita, Plzeň 2009, s. 125–129.

131

Kneschke, Ernst Heinrich: Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexikon. 6. díl, Loewenthal–Osorovski, Leipzig 1865. Kořalka, Jiří (Hg.): Briefe an Therese. Korrespondenz von František Palacký mit seiner Braut und später Frau aus den Jahren 1826–1860. Thelem, Dresden 2003. Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.3. Briefe von und an Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 1., 1803–1819. OlmsWeidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002. Kronenbitter, Günther: Gentz, Friedrich. Gesammelte Schriften. Bd. XI.4. Briefe von und an Friedrich von Gentz. Schriftwechsel mit Metternich. Teil 2., 1820–1832. OlmsWeidmann, Hildesheim – Zürich – New York 2002. Kubrová, Monika: Vom guten Leben. Adelige Frauen im 19. Jahrhundert. Akademie Verlag, Berlin 2011. Lenderová, Milena – Jiránek, Tomáš – Macková, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Karolinum, Praha 2009. Lenderová, Milena – Kubeš, Jiří (eds.): Osobní deník a korespondence – snaha o prezentaci, autoflexi nebo (proto)literární vyjádření? Sborníček příspěvků ze 3. adventního kulatého stolu, který se konal na půdě Katedry historických věd FHS Univerzity Pardubice dne 11. prosince 2003. Univerzita Pardubice, Pardubice 2004. Lenderová, Milena – Kubeš, Jiří (eds.): Osobní deník a korespondence – snaha o prezentaci, autoreflexi nebo (proto)literární vyjádření? Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Série C. Fakulta humanitních studií, Univerzita Pardubice, Pardubice 2004. Lenderová, Milena – Rýdl, Karel: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Paseka, Praha 2006. Lenderová, Milena: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 1. díl, Dějiny hmotné kultury. Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, Pardubice 2001. Lenderová, Milena: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 2. díl, Život všední a sváteční. Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, Pardubice 2005. Lenderová, Milena: K hříchu i k modlitbě. Mladá fronta, Praha 1999. Lenderová, Milena: Sňatek jest spojením muže a ženy...: vstup do manželství v 19. století. In: Oznamuje se láskám našim... Výstava o svatebních oděvech a svatbách. Pardubice, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice 2007, s. 7–12. Lenderová, Milena: Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu. Paseka, Praha 2004. 132

Lukowski, Jerzy: The European nobility in the eighteenth century. Palgrave, Hampshire – New York 2003. Měřička, Matěj: Alžběta Alexandra Clary-Aldringen v zrcadle své korespondence. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2010. Metternich, Pauline: Geschehenes, Gesehenes, Erlebtes. Wiener literarischer Anstalt Gesellschaft M. B. H., Wien VIII – Berlin 1920. Metternich, Pauline: The Days That Are No More. Some Reminiscences. Eveleigh Nash & Grayson, London 1921. Metternich, Tatiana (Hg.): Léontine. Das intime Tagebuch der Tochter Metternichs von 1826 bis 1829, 14. bis 18. Lebensjahr. Amalthea, Wien – München 1990. Pavlatová,

Ludmila:

Dvojí

pojednání

o

výchově

šlechtické

mládeže

koncem

18. a počátkem 19. století. Franz Joseph Graf von Kinsky a Ignaz Wildner von Maithstein. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě. 7/1, Opava 1997. Pavlatová, Ludmila: Pravidla šlechtické výchovy na konci 18. a na začátku 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě. 7/1, Opava 1997. Pavlíková, Děvana (ed.): Má drahá, hříšná lásko. Dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi. 1814–1815. ARSCI, Praha 2010. Ullrich, Maria (ed.): Bon jour, mon Amie. Milostné dopisy knížete Metternicha a kněžny Zaháňské. Bonus A, Brno 1997. Pokorná, Magdalena – Koudelková, Kateřina – Malá, Marie a kol. (eds.): Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše... Vzájemná korespondence Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka z let 1858–1862. Academia – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008. Pokorná, Tereza: Metternichové aneb Klemens Václav Lothar Metternich se žení. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012. Pötsch, Christian: Metternich. Seine Politik und sein Europaverständnis. Studienarbeit, Philosophische Fakultät, Friedrich-Schiller-Universität Jena, Grin, Jena 2006. Reif, Heinz: Adel im 19. und 20. Jahrhundert. Enzyklopädie deutscher Geschichte. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München 1999. Řezník, Miloš – Velek, Luboš (eds.): Adelsgeschichte als Elitenforschung. Martin Meidenbauer, München 2012.

133

Saint Martin, Monique de: Der Adel. Soziologie eines Standes. UVK Verlagsgesellschaft, Konstanz 2003. Siemann, Wolfram: Metternich. Staatsmann zwischen Restauration und Moderne. C. H. Beck, München 2010. Skřivan, Aleš: Evropská politika 1648–1914. Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 1999. Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Argo, Praha 2007. Smetana, Vlastimil: Svatby a manželství v čase minulém. Obecní úřad v Martínkově, Martínkov 2004. Smítková, Lenka: Eleonora Kounicová (1809–1898). Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011. Srbik, Heinrich Ritter von: Metternich. Der Staatsmann und der Mensch. 3 sv., Fr. Bruckmann, München 1925–1954. Stekl, Hannes: Der Wiener Hof in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. In: Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert. Hannes Stekl zum 60. Geburtstag gewidmet von Ernst Bruckmüller, Franz Eder und Andrea Schnöller. Verlag für Geschichte und Politik – Oldenbourg Wissenschaftsverlag, Wien – München 2004. Stekl, Hannes: Zwischen Machtverlust und Selbsthauptung. Österreichs Hocharistokratie vom 18. bis ins 20. Jahrhundert. In: Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert. Hannes Stekl zum 60. Geburtstag gewidmet von Ernst Bruckmüller, Franz Eder und Andrea Schnöller. Verlag für Geschichte und Politik – Oldenbourg Wissenschaftsverlag, Wien – München 2004. Šedivý, Jaroslav: Metternich kontra Napoleon. Volvox Globator, Praha 2005. Šťovíček, Ivan a kol.: Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic a dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie. Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, Praha 2002. Švaříčková-Slabáková,

Radmila:

Rodinné

strategie

šlechty.

Mensdorffové-Pouilly

v 19. století. Argo, Praha 2007. Taylor, A. J. P.: The Habsburg monarchy 1809–1918. A History of the Austrian Empire and Austria-Hungary. Harper & Row, New York – Evanston 1965. Tůmová, Ludmila: Sebeprezentace Polyxeny Lobkovické z Pernštejna na základě její korespondence se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2010. 134

Veselá, Renata: Rodina a rodinné právo v rakouské monarchii v době Metternichově. In: Budil, Ivo – Šedivý, Miroslav (eds.): Metternich & jeho doba. Sborník příspěvků z konference uskutečněné v Plzni ve dnech 23. a 24. dubna 2009. 1. vyd., Západočeská univerzita, Plzeň 2009. Walker, Mack (Ed.): Metternich’s Europe. Harper & Row, New York – Evanson – London 1968. Wassilko, Theophila: Fürstin Pauline Metternich. Verlag für Geschichte und Politik, Wien 1959. Zajícová, Markéta: Malířka v Čechách v 19. století: od diletantismu ke spolčování. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, Pardubice 2011. Zaoralová, Marie: Rodinný archiv Kouniců (1272) 1278–1960. Inventář. Inventáře a katalogy fondů Moravského zemského archivu v Brně č. 30. Brno 1998. Život na šlechtickém sídle v 16.–18. století. Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1992. Županič, Jan: Adelige Eliten in Österreich-Ungarn. In: Prague Papers on the History of International Relations. Institute of World History, Praha 2007.

Webové stránky: http://www.almanachdegotha.org/id86.html – datum posledního použití – 8. 7. 2014 Oesterreichischer

Beobachter,

Dienstag

14.

November

1820,

Nro.

319

–

http://books.google.cz/books?id=Ws5IAAAAcAAJ&pg=PA1483&dq=Gravier+Bouton+F rau&hl=cs&sa=X&ei=QhiiUZTRAenZ4ASZw4CQCw&ved=0CDAQ6AEwAA#v=onepa ge&q=Gravier%20Bouton%20Frau&f=true – datum posledního použití – 30. 7. 2014 http://de.wikipedia.org/wiki/Christlichsoziale_Partei_%28%C3%96sterreich%29 – datum posledního použití – 23. 7. 2014 http://forum.alexanderpalace.org/index.php?topic=6301.0– datum posledního použití – 7. 8. 2014 http://www.onb.ac.at/ariadne/vfb/fv_krfo.htm29 – datum posledního použití – 23. 7. 2014

135