PRAKTICKÁ KABALA, KABALA A MAGIE, INVOKACE KABALA Papus א © VOLVOX GLOBATOR, 1996 ISBN 978-80-7511-163-0 Anonymní překlad německé verze, pořízené prof. Juliem Nestlerem a vydané v Lipsku Maxem Altmannem 1932, upravil Nikolaj Savický a doslovem opatřil Milan Nakonečný Odborný poradce Milan Nakonečný Odpovědná redaktorka Magdalena Wagnerová Obálka Honza Šavrda E-knihu z písma Free Serif připravil purehtml.cz Vydalo nakladatelství a vydavatelství VOLVOX GLOBATOR Štítného 17, 130 00 Praha 3 www.volvox.cz Praha 2016 Adresa knihkupectví: VOLVOX GLOBATOR Štítného 16, Praha 3
Pod pojmem Kabala obyčejně rozumíme soubor vnitřních mystických nauk, vztahujících se k židovské náboženské tradici. Již z tohoto důvodu představuje Kabala rozsáhlý souhrn literárních děl, vzniklých ve starší i novější době. Tato kniha vznikla přepracováním původního francouzského díla,[ 1 ] jehož jednotlivé části vyšly z pera významných francouzských badatelů v tomto oboru a byly sjednoceny Papusovou redakcí v jedno ucelené pojednání. Lze ji označit za jednu z nejlepších prací v této dosud málo probádané oblasti. Bude snad zajímat nejen toho, kdo se zabývá duchovním životem nejvýznamnějšího semitského národa, ale také filosofy a historiky vůbec. Julius Nestler
DÍL I. ROZDĚLENÍ KABALY § 1. Hebrejská tradice a klasifikace děl, vztahujících se k této tradici Začátečník bude při studiu Kabaly stěží vědět, do jakých souvislostí má zařadit díla jako Sefer jecira (Kniha stvoření) a Zohar (Kniha záře), v jakém vztahu jsou tato díla k ostatním textům, tvořícím součásti hebrejské tradice.
Je obecně známo, že v Kabale musíme hledat výklad norem teoretické a praktické mystiky. Není však snadné posoudit vztah mezi vlastním svatým textem a esoterickou tradicí. Všechny tyto obtíže pramení ze zmatku, který se zmocňuje mysli člověka, jakmile se pokusí o roztřídění nespočetných hebrejských literárních děl, jež jsou sama o sobě opět kompilacemi. Pokoušíme se na následujících stránkách podat co nejjasnější klasifikaci kodifikované podoby těchto děl, která jsou písemným zachycením ústní tradice, neboť dosud neexistuje ani rámcově kompletní bibliografie kabalistické literatury. Poskytnout však v tomto ohledu něco úplného hraničí téměř s nemožností. Ti, kteří se alespoň částečně zabývají izraelskohebrejskou vědou, vědí, že souběžně s Biblí existovalo ne sice od počátku, ale přesto velmi dlouho ústní podání, určené k tomu, aby určitý kruh zasvěcených byl přiveden do stavu, v němž si ujasní a pochopí Zákon, tj. Tóru. Tato tradice, předávaná po dlouhou dobu ústně, vykazuje více odvětví. Na prvním místě stojí to, co se týká samotného uspořádání Bible. Obdobně jako ve středověku měly stavební hutě určitá tajná pravidla, týkající se konstrukce katedrál, tak byla konstrukce každého exempláře
hebrejské Bible podřízena přesným zásadám, které představují jednu ze základních složek tradice. Později přichází v úvahu vše, co se vztahuje k duchu svatého textu. Komentáře a interpretace jeho textu se dělí na dvě velké části. První tvoří Zákon, tedy souhrn norem, jimiž se řídí vzájemné sociální vztahy Izraelitů, chování k ostatním národům a k Bohu. Druhou složkou je tajná nauka, souhrn teoretických a praktických poznatků, s jejichž pomocí lze zkoumat vztah mezi Bohem, člověkem a Universem. Vnější tělo svatého textu, jeho zákonodárný obsah a učení v něm zahrnuté spolu vytvářejí tři velké části esoterní tradice, která se do jisté míry podobá velkému organismu, skládajícímu se z těla, řídícího životodárného principu a vlastní duše. „Vzhledem ke špatnému postavení Izraelitů“ (podle komentáře, kterým začíná Sefer jecira) bylo kdysi rozhodnuto přikročit k písemné kodifikaci dosud tradovaného ústního podání. Aby bylo možné předávat všechny části tradice z pokolení na pokolení, vzniklo několik velkých děl určených k rozmnožení každé části tradice. Na základě řečeného nabízí se nyní jasné uspořádání těchto děl. Vše, co se týká textu písma, pravidel čtení a opisování Tóry, zvláštních úvah o mystickém smyslu posvátných znaků, je obsahem Masory (Tradice), psané též v podobě Masoret. Komentáře k zákonodárnému obsahu Tóry, založené na tradici, tvoří Mišna (Opakování, Studium, Výuka) a jejich nejmladší doplněk, Gemara (Dokončení), která odpovídá moderní právní vědě. Spojení Mišny a Gemary tvoří Talmud (Učení, Studium). Tajná nauka obsahuje teorii a praxi, které se opět dělí na historickou, sociální a mystickou část. Teorie a praxe společně vytvářejí Kabalu v užším slova smyslu. V písemné (a tedy i tištěné) podobě existuje pouze teoretická část
Kabaly, která zahrnuje dva směry studia. První se týká Stvoření a jeho tajemných zákonů. Nazývá se Berešit a je doložen v Sefer jeciře. Druhá, metafyzická část, se vztahuje k otázce podstaty Boží a druhů jejích projevů. Je kabalisty nazývána Merkava (Nebeský vůz) a je doložena v Zoharu. O praktické části Kabaly nacházíme pouze náznaky, a to jen v několika málo rukopisech, nalézajících se ve velkých veřejných a soukromých knihovnách. V Bibliotheque Nationale v Paříži je uložen jeden z nejkrásnějších rukopisů tohoto typu, snad z doby Šalamounovy. Takové rukopisy jsou známy pod označením Clavicula Salomonis (Šalamounův klíč) a tvoří základ čarodějných knih jako Albertus Magnus, Červený drak nebo Kouzelná kniha Honoriova. Než se dostaneme k obsahu jednotlivých děl, podívejme se na přehledné schéma, které dává představu o jejich vzájemných vztazích: Texty, týkající se Tóry, Zákona Božího
§2. Masora Masora obsahuje texty, které se týkají psané podoby Tóry. Masora čili Masoret učí: 1. způsobu, jak číst dvojznačná místa s pomocí značek a not, sloužících jako interpunkční znaménka, jak dělit slova a věty a vyslovovat je podle pravidel přízvuku; 2. významu souhlásek jako vnějšího, hmotného těla Bible. Nadto obsahuje seznam jistých hieroglyfů, ale bez uvedení jejich smyslu, označení rozdělení na knihy, kapitoly, verše atd. Badatelé, kteří se speciálně zabývali Kabalou, jako Saint-Yves d’Alveydra, Fabre d’Olivet a Claude de SaintMartin tvrdí, že Masora, sbírka zcela esoterních pravidel, byla určena k zastření tajného smyslu posvátné řeči Tóry. Masora se dělí na masora ktana („menší“ nebo „zkrácenou“ tradici) a masora gdola („větší“ nebo „podrobnou“ tradici). Podle Masory sestavená Rabínská Bible byla poprvé tištěna Danielem Bembergem v Benátkách roku 1525 a později v Amsterodamu v letech 1724–1727.
§3. Mišna Kromě Bible a v ní podaného psaného Zákona znají ortodoxní Židé ještě jiná ústní podání, která chovají ve stejné úctě, jako předpisy v pěti knihách Mojžíšových. Tradiční ustanovení, původně šířená od úst k ústům, byla shromážděna a redigována rabínem Jehudou ha-Nasi (Knížetem Judou) pod názvem Mišna, tj. Opakování, posléze ale byly rozmnoženy talmudickými autory tak, že svým ztuhlým systémem předpisů neponechávaly nejmenší prostor pro rozvahu a svobodu. Mišna obsahuje šest dílů (šiša sedarim mišna), rozdělených do šedesáti paragrafů či pojednání, nazývaných masechot. Každý z těchto traktátů
ještě obsahuje rozdílné kapitoly perakim. Aby si čtenář mohl o obsahu Mišny učinit lepší představu, podáváme zde stručný přehled: I. Semena Zera’im 1) Modlitba a denní požehnání; 2) Kousek pole, který patří chudému; 3) Jak se má použít plodů, z nichž je odevzdáván desátek; 4) O pohlavně rozdílném čili o zvířatech, která se nesmějí spolu pářit, o semenech, která se nesmějí společně zasévat, o vláknech, která není dovoleno spřádat dohromady; 5) Výnosy šabatního roku (šnat hašmira); 6) O darech kněžím; 7) O desátku levitům; 8) O druhém desátku, který má vlastník přinést do Jeruzaléma; 9) O pokrmu kněží; 10) O zákazu jíst ovoce stromu během prvních tří let jeho plodnosti; 11) O prvním ovoci (čtvrtého roku), které je nutno přinést do jeruzalémského Chrámu. II. Svátky Mo’ed 1) Význam šabatu; 2) Město je třeba považovat za jednu rodinu; 3) Svátek pesach; 4) Šekel (každoročně odevzdávaný peníz Židů k údržbě Chrámu); 5) Funkce na Den smíření (Jom kipur); 6) Sukot (Svátek stanů, Svátek pod zelenou); 7) Různé pokrmy, o svátcích zakázané; 8) Roš hašana, Nový rok; 9) Různé slavnostní dny; 10) Ta’anit Ester (půst Ester), O čtení knihy Ester; 11) Menší svátky (Tu bišvat, Purim, Lag baomer, Chanuka); 12) O každoroční oběti, tři zjevení v Jeruzalémě. III. Ženy Našim 1) Povolení a zákaz ženit se s ženou bratrovou; 2) Svatební smlouva; 3) Zasnoubení; 4) O rozvodu; 5) Slib; 6) Osoby, zasvěcené Bohu; 7)
Ženy, podezřelé z nevěry. IV. Škody Nezikin 1) Právní nároky za vzniklé škody; 2) Právní nároky za nalezené, půjčené nebo do úschovy svěřené věci; 3) Prodej, koupě, dědictví, občanství a ostatní vztahy a stavy; 4) Nálezy obecně a ustanovení trestů; 5) Čtyřicet ran bez jedné; 6) Přísahy; 7) Všeobecné závěry, práva a svědectví; 8) Co je soudce povinen učinit, vyneslli omylem falešný rozsudek; 9) Modloslužba a obchod s nevěřícími; 10) Mravní ponaučení. V. Svaté věci Kodašim 1) Obětiny; 2) Obětiny moučné; 3) O prvorozenství; 4) Obětování zdravých nebo nemocných zvířat; 5) O dani z věcí, zasvěcených Bohu, a o jejím placení; 6) O výměně obětních darů; 7) O poškození posvátných předmětů; 8) Třicet šest hříchů, po nichž následuje vyhlazení; 9) Denní oběť; 10) O stavbě Chrámu; 11) Holubi a hrdličky. VI. Čistota Teharot 1) Domácí nářadí a jeho očišťování; 2) Stánek smrti; 3) O malomocenství; 4) O popelu z kravského hnoje k čištění; 5) Různá očišťování; 6) O očistných lázních; 7) O měsíční očistě žen; 8) O zákazu pojídat věci nečisté; 9) Chamec; 10) Ten, kdo se vykoupal, je nečistý ještě do západu slunce; 11) O omývání rukou; 12) Jak stopka činí ovoce nečistým.
§4. Gemara
Gemara představuje sbírku právnických traktátů, založených na Mišně. Mišna a Gemara tvoří společně Talmud. Saint-Yves d’Alveydre charakterizuje ve svém díle Mission des Juifs na str. 650: „Sbírka kasuistické a scholastické literatury, která po návratu z vyhnanství nahradila duchovní autoritu proroků a po zničení třetího Chrámu se ještě rozšířila, se tradičně nazývá Midraš, tj. komentář.“ Dvě hlavní složky tohoto obrovského souboru se nazývají Halacha, tedy Postup (odvozeno z hebrejského halach – slovesa jít, chodit), a Hagada, čili Vyprávění. V této části Talmudu daly školy a esoterní kolegia nahlédnout do své nauky: KABALY. První sbírky Halachy jsou těžko rozlišitelnou směsicí občanského a kanonického práva, národní politiky a individuálních vyučovacích metod. Božské a lidské zákony se tu ztrácejí v nespočetných, často malicherných podrobnostech. Toto v mnoha ohledech nesmírně zajímavé dílo navazuje na slavná jména Hilel, Akiva nebo Raban Šimon ben Gamliel, ale za konečnou redakci těchto textů vděčíme Jehudovi ha-Nasimu (Knížeti Judovi), který žil kolem roku 220 n. l. Dohromady tvoří Mišnu. Toto slovo je odvozeno od šana čili učit. Dodatky k Mišně jsou známy pod názvy Tosefta a Boraita. Teologové, kteří redigovali Mišnu, jsou podle Sofrimu, jednoho z menších traktátů Talmudu, Tana’im, učenci, s jejichž pomocí bylo možné se naučit všemu, o čem Písmo svaté jasně nehovoří. Tana’im, nejstarší a nejváženější z židovských učenců, započal i dlouhý řetěz, jehož posledním článkem byl Kníže Juda, který v Mišně shrnul a vydal všechny výroky svých předchůdců. Bezprostředně po smrti Judově přichází nová generace učenců, známá jako amora’im. Ti už nevystupovali autoritativně, ale opakovali, objasňovali a vykládali výroky svých předchůdců. Sbírali také ty výroky svých předchůdců, které se dochovaly pouze v ústním podání a v předchozích vydáních nebyly obsaženy.
Sebrané diskuse a vysvětlivky k Mišně tvoří Gemaru, tedy úplné vysvětlivky a doplňky. V palestinských shromážděních učenců totiž Mišna tvořila základní východisko dalšího bádání. Mišna, především sbírka ústně předávaných halach, předpisů o pokrmech, manželství a obětech, a dále civilních a trestních zákonů a zvyklostí shrnutých v Gemaře (doslova v dokončení), spoluvytváří Talmud. V Palestině byl v této redakci dokončen a v západoaramejštině ko difikován jeruzalémský Talmud ve 4. století n. l. Do 5. století spadá na babylónské půdě vzniklý tzv. „babylónský Talmud“, tedy druhá redakce, tradovaná ve východoaramejštině. Talmud tedy obsahuje tradiční uspořádání zákonné praxe, upravující pravidla náboženského, společenského a občanského života. Kromě Mišny a Gemary obsahuje Talmud ještě řadu komentářů mi drašim a dalších dodatků, zejména Boraitu a Toseftu. Zákonné předpisy, Jehudou haNasim do Mišny nepřijaté, totiž jeho žáci později sebrali a nazvali Boraita, tj. mimo zákon stojící. Tosefta (v chaldejštině doplněk, dodatek) je sbírkou pozdější. Obsahuje šedesát traktátů a čtyři sta dvaapadesát odstavců a strukturou se podobá Mišně. Sbírky, tvořící Talmud, tedy jsou:
Hledáteli podrobnější poučení o dějinách a obsahu Talmudu, naleznete je v citovaných dílech: Molitor: Philosophie de la Tradition, Saint-Yves de Alveydre: Mission des Juifs, a dr. Erich Bischoff: TalmudKatechismus.
§5. Kabala Přikročme nyní k nejcennější z nauk, k tajnému učení čili Kabale. Jak
již bylo řečeno, v písemné podobě se dochovaly pouze teoretické součásti Kabaly, zatímco praktické, tj. magické složky, chované v úzkostlivé tajnosti, nacházíme jen v náznacích jako součást některých rukopisů. 1. Teoretická Kabala Teoretická Kabala je autory, kteří se jí zabývají, členěna různými způsoby. Všimněme si některých z nich. Velká skupina badatelů sleduje princip klasifikace, daný samotnými kabalisty. Zmínit se musíme především o Adolfu Franckovi a jeho knize La Cabbale, vydané v Paříži roku 1843, o Eliphasu Levim a jeho systémech, a o Isidoru Loebem a jeho různých spisech, z nichž zdůrazňuji zejména heslo La Cabbale publikované v Grande Encyclopédie. Hlavním předmětem mystických spekulací se staly Dějiny vozu a Dějiny Stvoření (v otázce tajemství Boha a Stvoření, ma’ase Merkava a ma’ase Berešit), z nichž ma’ase Merkava představuje narážku na trůnový vůz Boží proroka Ezechiela a Berešit (doslova na počátku) odpovídá Genezi. Dějiny vozu, později nazývané také Velké Dílo, se zabývají podstatou nadpřirozeného světa, tedy Bohem, pra-idejemi a duchovními mocnostmi – Nebeskou rodinou, jak je často nazýváme. Dějiny Stvoření pojednávají o vzniku a povaze pozemského světa a bytí. Výsledkem je následující rozdělení:
Jiní autoři, mezi nimi např. M. S. Munk, který se zde blíží Athanasiu Kircherovi, navrhují toto členění:
Podle mého názoru však nejúplnější rozdělení podává ve své knize Philosophie de la Tradition Molitor, a proto jej v tomto směru následuji:
Tradiční učení, trojnásobné jako lidská přirozenost a její potřeby, bylo současně historické, morální a mystické, a proto mělo Písmo svaté trojí smysl: 1. Verbální a historický smysl (pašut, odpovídající tělu a předsíni chrámové); 2. Smysl, nalezený morálním vysvětlením (druš, odpovídající duši svatyni chrámové); 3. Smysl, nalezený mystickým vysvětlením (sod, odpovídající Duchu a Nejsvětějšímu). Historický obsah, pocházející ze zpráv o životě patriarchů, se původně šířil jako lidové legendy z generace na generaci. Vysvětlivky k němu se ve formě poznámek nalézají v biblických rukopisech a chaldejských výkladech. Morální aspekt směřoval k normám praktického života. Naproti tomu mystická interpretace se povznesla nad viditelný, pomíjející svět a pohybuje se ve sféře Věčnosti. Mystika zavazovala k přísné životosprávě a vyžadovala neobyčejnou zbožnost.
Díky tomu mohl být adept zasvěcen bez ohledu na stáří nebo stav. Tato tradice se nazývá Kabala (doslova Přijetí). Pochází z původního hebrejského kibel, tedy sjednotit. Toto slovo označuje současně schopnost duše pochopit nadpřirozené ideje. Kabala obsahovala: 1. Učení patriarchů o skryté podstatě Boží a Božských osob; 2. Učení o duchovní podstatě stvoření a pádu Andělů; 3. Učení o původu chaosu a hmoty a o obnovení světa v šesti dnech Stvoření; 4. Učení o stvoření člověka, o jeho pádu a Božských cestách, které vedou k znovudosažení původního stavu. Vraťme se však k otázce rozdělení celého učení na dva předměty mystické spekulace, k Dějinám Stvoření a k Dějinám vozu. Dějiny Stvoření jsou obsaženy v díle Sefer Jecira. Za zmínku stojí zvláště jeho dva francouzské překlady. První, který pořídil a roku 1887 vydal Papus, a druhý, Commentaire sur Sepher Jesira, par le Gaon Saadya de Fayoum, vydaný roku 1890 u Bouilauda v Paříži, úplnější, publikovaný a opatřený komentářem Mayera Lamberta, profesora Izraelitského semináře. Dějiny Božího vozu jsou náplní knihy Zohar, správně Sefer hazohar, která je dostupná v latinských a anglických překladech. Pro náš účel stačí nyní krátká charakteristika Zoharu, jak ji v hesle Cabbale, obsaženém v Grande Encyclopédie, podal Isidor Loebe: „Zohar je kabalistický komentář k pěti knihám Mojžíšovým. Není jisté, že jej známe v jeho původní podobě, možné je, že na něm v průběhu doby pracovalo více osob. Je to vlastně snůška různých starších a novějších děl, v nichž jsou přirozeně obsaženy ideje různých zapisovatelů.“ Vedle pravděpodobně nejstarší části, která má podobu komentáře k Pentateuchu, nelze pominout ještě tato díla: Sifra dizniuta (Kniha tajemství) Idra raba (Velké shromáždění)
Idra suta (Malé shromáždění) Raaja mehemna (Věrný pastýř – vztahuje se zde k Mojžíšovi) Tikun Zohar (Dodatky k Zoharu) Zohar chadaš (Nový Zohar) Podle Zoharu je Bůh pramenem života a tvůrcem Univerza, je však nekonečný (En Sof), nepostižitelný a nepochopitelný. Bůh je pro náš intelekt ono neznámé (ain, nic), neJsoucí, protože pro nás nepochopitelné; On je velký problém. Byl by zneuctěn, kdyby byl v přímém styku se světem. Mezi Ním a světem je deset sefir, jejichž prostřednictvím Bůh stvořil svět. Jsou to Jeho nástroje (kelim) a průlivy (cinorot ),jimiž proudí Jeho působení. Těchto deset sefir tvoří ve svém souhrnu symbolický obraz nebeského čili ideálního člověka, Adama Kadmova, věčného Adama, PraAdama (symbol Božské podstaty). Sefiry se objevují jako jeho údy v kabalistických obrazcích, jak bude vysvětleno dále. Tím je míněn Makrokosmos, duchovně intelektuální struktura hmotného světa, to, co novější kabalisté nazývají emanačním světem. Klasické znázornění sefir je ovšem to, které kabalisté nazývají Stromem života a které ukazuje následující schéma:
Jména sefir jsou následující: 1. KETER – Koruna 2. CHOCHMA – Moudrost (teoretický rozum) 3. BINA – Intelekt (praktický rozum) 4. CHESED – Láska nebo Velikost 5. GEBURA – Spravedlnost (také Síla) 6. TIF’ERET – Krása (event. Milosrdenství) 7. NECACH – Triumfující pevnost 8. HOD – Skvělost 9. JESOD – Základ 10. MALCHUT – Říše královské svrchovanosti Devět prvních sefir se dělí na triády, trojice, z nichž každá obsahuje dvě sefiry s principy protichůdnými a jednu s principem jednotícím. Oním jednotícím principem je rovnováha, rovnovážný stav, o němž je řeč v knize Sefer jecira. První triáda, kterou představují Keter, Chochma a Bina, značí metafyzické nástroje Boží a znamená absolutní identitu existence a myšlenky. Vytváří to, co novější kabalisté nazývají „říší nad smysly stojící“. Druhá triáda, Chesed, Gebura a Tif’eret, má mravní charakter a jejím prostřednictvím se Bůh jeví jako identický Dobrotě a Spravedlnosti. Tyto sefiry ukazují v Dobrotě, respektive v nejvyšší podstatě původ krásy, tj. vznešenosti. Nazýváme je rovněž „ctnostmi“ nebo „morálním světem“, ale také „světem citu“ (sensible) v nejvyšším smyslu toho slova. Je to říše cítění a pociťování. Třetí triáda, složená z Necachu, Hodu a Jesodu, symbolizuje
všeobecnou Prozřetelnost jako nejvyššího umělce, který zároveň představuje absolutní sílu, pevnost, schopnost vytrvat, schopnost vývoje, ženský princip plodivé síly, stojící za vším jsoucím, která v sobě zároveň obsahuje vyšší jednotu všemohoucí příčiny, tj. substanci. To jsou poslední sefiry, které spoluvytvářejí přirozený svět, přírodu v její hlubší podstatě: Natura naturans. Poslední sefira, Malchut, není podle souhlasného mínění všech kabalistů žádným novým přívlastkem Božím, ale pouze spojením všech ostatních. Je to mezi ostatními existující harmonie světa. Prvním a nejvznešenějším mezi Božskými projevy, tedy sefirami, je sefira první, Keter, Koruna, která se tak jmenuje proto, že stojí nad všemi ostatními a jejím prostřednictvím byly stvořeny jak sefiry, tak ostatní svět. Je to Métraton staré Kabaly, jistý druh tvůrčího Demiurga. Vzhledem k tomu je právě tak nepochopitelná, jako Bůh sám, a proto je často nazývána Nekonečnem, Nejsoucím, známým jako En sof čili Ain. Tato sefira je prvotním bodem, jejž žádné bádání neobjasní. Nelze ji totiž omezit žádnou definicí a vše v ní splývá v jediný nedělitelný bod. Z tohoto hlediska myšlenka Bytí čili Absolutna tvoří absolutní formu, v řeči kabalistů tvoří hlavu. Ve všeobecnosti je označována výrazem velká tvář, eventuálně svatá tvář, nepochybně proto, že v sobě zahrnuje všechny intelektuální a morální kvality, všechny formy. Výrazem ostatních sefir může být pouze tzv. malá tvář. První sefira je také vůlí Boží, leda by vůle nebyla obsažena v Bohu samotném a s Ním identická. Plán Universa je tvořen právě tou triádou, jejíž hlavou je první ze sefir. Sedm dalších sefir je první triádě podřízeno. Nazývají se sefirami Provedení nebo také Sefirami konstruktivními zřejmě proto, že v díle Stvoření byly nejvíce účastny. Z jiného hlediska jsou sefiry děleny na sefiry pravé strany (Chochma, Chesed, Necach) a sefiry levé strany (Bina, Gebura, Hod). Kromě toho existují sefiry středu (Keter, Tif’eret, Malchut). Sefiry
pravé strany představují mužský, rozvážný, pozitivní, aktivně působící prvek, sefiry levé strany ženský, pasivní, přijímající princip. Tyto dva póly jsou stále spojeny jednotícím středním článkem (Sloup středu). Jak to, že právě význačné klidné principy, Chochma, Chesed a Necach, které jsou také nazývány Sloupy milosti, jsou označovány jako „mužské“, a pohyblivé, intenzivně se uplatňující Bina, Gebura a Hod, známé rovněž jako Sloupy pevnosti, řadíme mezi sefiry „ženské“? Ty posledně uváděné jsou myšleny jako vycházející z předchozích, obdobně jako Eva vzešla z žebra Adamova. Pohyblivost zpracovala klid, Binu praktický rozum, který v podobě vůle zpracovává ideje. Předpokladem Chochmy, teoretického rozumu, který tyto ideje přemýšlením pořádá, je svět jako představa. Právě tak předpokládá intenzita (pevnost) Gebura externitu (velikost) Chesed; síla Hod hmotu Necach. Protože se nejen jeví nezbytným, aby mužské principy byly předpokladem ženských, ale protože se ženským principům od mužských dostává také látky k uplatnění, jsou ženské principy vůči mužským receptivní, přijímající, jako žena vůči muži, proto v protikladu k jeho názvu je Sloup pevnosti ženského druhu. Ženská povaha je ostatně ve východních a jižních zemích pohyblivější a prudší, než mužská. Tyto principy je možné označit také jako pozitivní čili tetické, negativní, neboli antitetické, a vyrovnávající, tedy syntetické. Jde o triadickou soustavu kladu, protikladu a zprostředkování. Tři triády, které tvoří tři právě uvedené světy, nebo, chceteli, říše, odpovídají také třem částem lidské duše, jak se s tím setkáváme u novoplatoniků: inteligenci (Já), citu (duši) a negativnímu principu (tělu). V kabale je také velmi pozoruhodné symbolické zavedení protikladu mezi mužem a ženou do Božské podstaty, ale i rozdělení triád podle barev. Pravá řada, Sloup milosti, je bílá. Levá, Sloup pevnosti, zase červená. Sloup středu má barvu zprostředkující: je buď zelený, žlutý nebo modrý. Sefira Tif’eret je navíc spojena zvláštním způsobem se sefirami postranními, Geburou a Chesedem, což opět
umožňuje další kombinace. Deset sefir lze také chápat jako Logoi, tedy působící Praideje. Společně tvoří svět, jenž bezprostředně pochází z Božské podstaty, Svět první emanace, nazývaný Agila nebo Agilut. Jsou to metafyzické elementární síly, které tvoří prostředníky mezi absolutním božstvím a jinými nižšími světy, které z Něho vyzařují. Podle kabalistického učení, tedy podle emanační teorie, utvořily se ještě tři jiné světy, z nichž každý byl zprostředkován opět deseti sefirami. Jejich názvy odvodili kabalisté z biblického verše Izaiášova (43,7). Pod prvním stojí druhý, svět Stvoření, který je také světem Nebeských sfér, jako třetí vznikl svět Andělů a duchů, kteří sféry oživují, a konečně naposledy svět dohotovení, hmotný svět, respektive svět zjevený, „obal nejzjevnější, na šťávy nejchudší“, „Kůže“ světů ostatních. Bůh činil pokusy s mnoha světy před světem přítomným. Již Talmud zná před dnešním světem stvoření a později zničené světy. Tento mýtus je symbolem ustavičné tvůrčí síly, která neustále plodí a nikdy neodpočívá. Je to také teorie optimismu, podle níž je tento svět „nejlepší ze všech světů“. Přesto obsahuje zlo, utrpení, které je s hmotou nerozlučně spjato. Zlo je totiž důsledkem postupného slábnutí Božského světla, které svým zářením a prouděním dalo vzniknout světu, Universu. Každý ze stvořených světů, analogicky k světu sefir, je diferencován na deset podsfér. Tyto světy mají tedy podobnou strukturu, jenomže každý následující, hlouběji se nalézající svět je méně duchovní a tudíž hrubší povahy, než předchozí, a proto se stává jeho obalem, kelipot. Hmotno, tedy zlo, není něco samo o sobě či samostatně existujícího, ale je to nedostatek Božského světla, čistého Bytí, je to oslabení původní Praenergie, zbytek, sedlina, reziduum světů, stvořených na zkoušku a shledaných špatnými. Zlo je vždy zobrazováno jako obal a tvoří ještě zvláštní svět zla, který je obydlen padlými Anděly, čili démony, kteří nejsou ničím jiným, než hmotou samotnou a
na ní založenými vášněmi. Pozemský člověk je nejvyšší bytostí Stvoření, je obrazem Nejvyššího. Proto „ideje člověka“, Mikrokosmu, jsou symbolizovány Adamem. Kosmická trinitarita, kterou ukazuje uspořádání a rozdělení sefir, nachází svůj odraz také ve třech složkách duše, která přesto tvoří organický celek. Sídlo těchto tří částí leží podle některých kabalistů v mozku, srdci a játrech. Lidská duše je výsledkem spojení sefiry Tif’eret se sefirou Malchut pomocí jednoho z jejích nejvýznamnějších přívlastků, schopnosti vystoupit až ke králi. Odtud také význam modlitby: člověk pomocí svých vnitřních sil může působit na vyšší svět, na vyšší síly, které si prostřednictvím modlitby může naklonit. Modlitbou je totiž uvede do jisté míry v pohyb – je obdařen schopností uvést je v činnost. Duše je nesmrtelná, ale nebeského blaha dosáhne teprve tehdy, když se stane dokonalou. K dosažení tohoto cíle musí člověk prodělat duchovně mravní zdokonalující proces, musí projít převtělením duše do několika po sobě následujících těl. To je teorie metempsychozy, putování duší. Když duše přes veškeré úsilí nebo z nevědomosti není schopna dostatečně se zdokonalit, přidruží se k ní jedna nebo více po smrti vlastních těl kolem se vznášejících duší, které už vyššího stupně dokonalosti dosáhly, aby této slabší duši pomáhaly a dovedly ji k mravnímu zdokonalení svým působením. Nazývá se to učením „sod ha ibbur“. Všechny duše byly stvořeny od počátku světa, a když budou všechny ve stavu dokonalosti, zjeví se mesiáš. Rovněž Zohar, tak jako jiná hebrejská literární díla, vypočítává datum zjevení mesiáše. 2. Praktická kabala Praktická kabala vykládala jednak duchovní smysl Zákona, jednak předepisovala způsob očišťování, které Duši přibližovalo Božství a činilo z ní bytost schopnou modlitbou působit na viditelnou a
neviditelnou sféru. Díky tomu se Duše mohla ponořit do Meditace svatých jmen, neboť Písmo je podle kabalistů viditelným výrazem Božských sil, podobou, v níž se Nebe zjevuje zemi. Snadno pochopíme, že nebylo do písemné podoby převedeno nic nebo téměř nic, co s touto částí kabaly souvisí. Kabalisté, kteří si na tyto magické vědomosti činili nárok, byli napadáni a ostouzeni. Teorie praktické kabaly patří do obecné teorie magie, protože vychází z jednoty symbolu a ideje v přírodě, v člověku, v Universu. Působit prostřednictvím symbolů na symboly znamená působit na ideje a čistě duchovní bytosti, Anděly. To je principem každého mystického dění. (Srovnej: Schulz, W., Altgriechische Mystik, § 324) Studium praktické kabaly vyžaduje především speciální znalost hebrejštiny, mystiky písma a různých postupů při nahrazování jednoho písmene druhým podle tří známých kabalistických metod, kterými jsou gematrie, notarikon a Temura. (Srovnej: Bischoff, E.op.c., §§35–44) Mystika písmen má sice největší význam, ale tvoří jen nejzjevnější, nejexoternější část praktické kabaly. Většina, ale vesměs povrchnějších badatelů, v ní chtěla vidět podstatu kabaly. Tato nauka anagramů a šarád jen zmátla ty, kteří nezkoumali problém podrobně a od základu. Abychom poznali tento kabale vlastní hieroglyfismus, podívejme se na několik příkladů z již citovaného díla Molitorova. Čtení a opisování Tóry bylo velmi obtížné. U některých slov bylo o jedno písmeno méně nebo více, jinde došlo k záměně, někdy se koncová písmena ocitla na místě středních nebo naopak. Odhlédnuto od tohoto čistě vnějšího hieroglyfismu obsahuje text Bible ještě jiný druh, podle něhož slova a je skládající písmena jsou právě tak mystické šifry a čísla. Kromě tohoto zevního hieroglyfismu umožňuje text Bible ještě jeden způsob interpretace, podle něhož slova a písmena je tvořící dávají právě tolik mystických čísel. Tento druh hieroglyfismu není opět ani syntetizující, ani
identizující, tedy ztotožňující. Syntetizující je tehdy, když jedno slovo v sobě skrývá několik jiných, která objevujeme rozšiřováním, dělením nebo přeskupováním písmen. Identizující neboli pleonastický je, pokud můžeme zjistit, že se většina slov části Písma týká téhož předmětu nebo téže osoby. Tato totožnost věci ve více slovech spočívá buď v mystickém vztahu, existujícím mezi písmeny, nebo na číselné hodnotě, protože každé písmeno v hebrejské abecedě bylo používáno rovněž jako znak určitého čísla. K tomu nalezneme jasné stopy u proroků. Mišna nazývá tento typ hieroglyfismu esencí nebo vůní Moudrosti. Uveďme si několik příkladů obsahového syntetizujícího hieroglyfismu. V následujícím příkladu jde o rozšíření a doplnění slov. Tato metoda se nazývá notarikon, latinsky abbreviatur neboli zkrácení, jeli na písmena jednoho slova nahlíženo jako na tajné zkrácení a shrnutí počátečních písmen několika slov nebo celé věty. David na svého syna Šalamouna volá v Testamentu: „On mne proklel tvrdou kletbou. (Nimzeret)“ Hebrejské slovo nimzeret v sobě skrývá hanlivé výčitky, které činil Davidovi prorok: Noef (cizoložník) Moabi (moabitský, protože byl z rodu Rút) Rozeach (vrah) Zores (násilník) Toeb (ukrutný) Kromě toho se v syntetizujícím hieroglyfismu používá také dělení; jde o druh notarikonu. Rozdělíme-li např. slovo Berešit, obdržíme Barašit, tj. On stvořil šest základních sil, jejichž základem je šest tajuplných dnů práce. Obdobné rozdělovací metody lze použít také k rekonstrukci celých vět a větných celků: Bůh praví v Exodu (Mojžíš II. 23, 23) „Pošlu před tebou Anděla!“. Přeskupením písmen slova Anděl (Maleachi) získáme jméno Michael, tedy Anděla, střežícího hebrejský národ. Toto přeskupení písmen u významného slova nebo u slova, které vyžaduje výklad, se v kabalistice nazývá Temura. Součástí Temury je také postup zvaný Gilgul, který spočívá v pravidelném zaměňování písmen jednoho a téhož slova, jak je tomu u slova Jehova, IHVH. Dvanáct mystických obměn, které lze se čtyřmi
písmeny tohoto jména učinit, symbolizuje nepřetržité působení této absolutní moci, která dává z jedinosti vystoupit mnohosti. Kromě výše uvedeného syntetizujícího hieroglyfismu existuje rovněž identizující hieroglyfismus, který se opírá o číselnou hodnotu písmen. Čísla tu tvoří tři třídy, a každá z nich je vyjádřena devíti odpovídajícími písmeny. První třída obsahuje devět jednoduchých čísel, tedy hodnoty 1–9. Nazývají se malá čísla. Druhá třída je tvořena tzv. středními čísly, tedy hodnotami 10–90. Třetí třída, velká čísla, vzniká na základě operací s jednotkami a desítkami. Tady je třeba si uvědomit, že co se týká tisíců, pro Izraelity nejvyššího stupně číselných řad, je jednodušší vyjádřit mocninou (např. 1000 jako 103); proto staří Izraelité užívali pro jedničku a pro tisíc jeden a tentýž písemný znak, totiž písmeno Alef. Hebrejština však má mimo to vlastní výraz pro 1000, slovo ribo, odvozené od původního robh čili množství. Písmena jsou tedy nahrazena čísly a naopak, s čísly můžeme různým způsobem operovat. Tato kabalistická metoda se nazývá gematrie (srovnej: geometrie), významem se však blíží matematice v její všeobecnosti. Je založena na rozdělení čísel do výše zmíněných tříd s tím, že prvních deset písmen hebrejské abecedy odpovídá číslům 1– 10, jedenácté až devatenácté písmeno číslům od 20 do 90 a dvacáté až dvaadvacáté písmeno číslům od 200 do 900. Jako příklad pro gematrický výpočet zvolme jméno Adam:
Příčný součet jednotlivých tří čísel činí 45, dvojmocninu magického čísla 9 však můžeme dostat čistě mechanickým sečtením, rozložíme-li původní příčný součet 4 + 0 + 4+1 na dvě zevní poloviny. Pak totiž vyjde (4 + 0) + (4 + 1) = 81, jehož odmocněním dostaneme 9, tajemné analytické číslo člověka (Adama) ve všeobecnosti. Podle této teorie existuje také mystický vztah mezi slovy, jejichž písmena reprezentují stejnou číselnou hodnotu, což je ovšem v užším
slova smyslu identizující hieroglyfismus. Např. u slov achad a ahaba činí příslušná číselná hodnota 13. První slovo znamená jednotu, druhé lásku, která však může v určitém slova smyslu porušenou svornost harmonií proměnit opět v jednotu. 13 je ostatně také číslem Jakubovým a jeho dvanácti synů, Ježíše Krista a dvanácti apoštolů. Ti oba jsou symbolem věčné lásky. Obdivuhodným způsobem dojdeme příčným součtem čísla 13 (1 + 3 = 4) k číslu 4, které odpovídá svatému jménu IHVH, principu života a lásky. Všeobecný klíč k těmto pozoruhodným operacím se slovy, písmeny a čísly, podává Tarot, kniha, která je ve svých vědeckých základech málo známá. Blíže o ní hovoří Eliphas Levi v knize Rituel de Haute Magie, kapitola XXI., a Papus ve studii Le Tarot des Bohemians. Mystický výklad Tarotu tvoří základ k ústnímu, tradičnímu vyučování praktické magii, která propůjčovala zasvěceným kabalistům prorocký dar. V tištěné podobě tzv. kabalistických knih se o tomto předmětu nic nedozvíme. Velké veřejné knihovny však chovají rukopisy, připisované Šalamounovi, které byly z hebrejštiny přeloženy nejprve do latiny a později do francouzštiny a němčiny. Tyto rukopisy obsahují pod hlavičkou Talismany reprodukce tabulek Tarotu čili claviculu, a také vysvětlení a návod k použití těchto clavicuale, tedy klíčků. Jsou známé pod názvem clavicula Salomonis, tedy klíčky Šalamounovy, nebo také jako Semamforas. Bohužel musíme konstatovat, že údaje těchto rukopisů jsou dosti neúplné. Nelze je však obejít, chceme-li co nejpřesněji poznat vnitřní členění tajné tradice Židů. Nakonec se dostáváme k následující struktuře kabaly:
DÍL II. NAUKA KABALY
1. Základy kabaly v deseti oddílech Dopisy Eliphase Leviho jeho žáku M. Montantovi, uveřejněné v časopise L’Initiation, ročník 1891. 1. Všeobecná prolegomena Vážený bratře, dovolte mi, abych Vás takto oslovoval, neboť hledáte s upřímným srdcem pravdu a jste hotov nalezení pravdy přinést oběť. Pravda, skutečná podstata Bytí, není těžko k nalezení: je v nás a my jsme v ní. Pravda je jako světlo, které však slepci stejně nevidí. Bytí je. To je nepopiratelná a absolutně pravdivá věta. Exaktní ideou Bytí je vědění; jejím ideálním výrazem rozum; její činností je tvoření a spravedlnost. Pravíte, že byste rád věřil. K tomu musíte vědění a pravdu milovat. Pravá víra je přemocnou přitažlivou silou, kterou úsudky o domnělém Nekonečnu přitahují lidského ducha. Jedině okultní vědy dávají jistotu, protože používají jako základ skutečnost, a ne sny. Dávají v každém náboženském symbolu poznat Pravdu i omyl. Pravda je všude stejná, omyl se zrůzní podle místa, času a osobnosti. Jsou tři takové okultní soustavy: kabala, magie a hermetismus. Kabalu, čili hebrejskou tradici, bychom mohli nazvat matematikou
lidského myšlení. Je to algebra víry. Světu dává myšlenku, zřetelnost a přesnost čísel, duchu dává neomylnost v mezích lidských schopností, a srdci hluboký klid. Magie, čili věda mágů, měla ve starověku své představitele v žácích, a snad i v naukách Zoroasterových. Je to znalost tajných a zvláštních přírodních zákonů, využívajících a vytvářejících skryté síly, přirozené nebo umělé magnety, existující též mimo svět kovů. Je to zkrátka věda o magnetismu v Universu. Hermetismus je věda o přírodě, kterou shrnul svět starověku ve svých hieroglyfech a symbolech. Je to hledání životního principu s touhou dokonat Velké dílo. Úsilí člověka o to, aby sám mohl vytvářet božský oheň přírody, který plodí a znovuoživuje veškeré bytosti. To jsou předměty, které chcete studovat. Jejich obsah je nezměrný, ale principy jsou tak jednoduché, že jsou uzavřeny a obsaženy ve znacích čísel a písmen svaté abecedy. „Je to Herkulova práce, podobající se dětské hře,“ praví mistři svaté vědy. Žádoucím předpokladem tohoto studia je přesnost úsudku a naprostá duchovní nezávislost. Člověk se musí zbavit veškerých předsudků a každé zaujatosti. Proto pravil Kristus: „Nebudeteli jako neviňátka, nevstoupíte do Království Božího,“ tj. do království vědění. Nejprve začneme s kabalou, pro níž mám toto rozdělení: Berešit, Merkava, Gematrie a Temura. Ve znamení svaté vědy atd. 2. Kabala: účel a metoda Při studiu kabaly máme usilovat o hluboký mír ducha a srdce. Duševní klid je výsledkem jistoty, mír srdce dílem trpělivosti a víry. Vědění bez víry vede k pochybnostem, víra bez vědění se stává pověrou. Vědění spolu s vírou dává jistotu. Chceme-li je v sobě spojit, nesmíme je zaměňovat.
Předmětem víry je hypotéza. Ta se stane jistotou, když se objeví na základě evidence, tj. bezprostředně zřejmé pravdy, neboje potvrzena vědeckým důkazem. Věda konstatuje skutečnosti. Z opakování skutečností vyvozuje zákony. Všeobecně platné ztotožňování se skutečností při působení té nebo oné síly dokazuje existenci (a platnost) zákonů. Rozumné zákony jsou nutně volené, chtěné a řízené rozumem. Jednotnost v zákonech předpokládá jednotnost zákonodárného rozumu. Tento nejvyšší rozum, který jsme vzhledem k Jeho viditelnému dílu nuceni připustit, který však současně nemůžeme nijak definovat, nazýváme – Bohem! Můj dopis obdržíte; to je bezprostředně zřejmou skutečností. Poznáte mé písmo a mé myšlenky, a z toho usoudíte, že jsem to já, kdo dopis psal. To je rozumová hypotéza; potřebnou hypotézou je, že vůbec někdo tento dopis napsal. Není žádný rozumný důvod domnívat se, že je rozumová hypotéza mylná a klamná. Přijmete-li to bezdůvodně, utvoříte velmi pochybenou hypotézu. Pokud bychom však chtěli tvrdit, že tento dopis spadl z nebe, vytvořili bychom hypotézu absurdní a nesmyslnou. Podle názoru kabalistů získáme tento postup:
Neodkloníli se od dokázaných principů, získá duch neomylnost přesně určeného druhu, protože přitaká tomu, co ví, věří v to, co nutně musí přijmout, připouští pouze rozumem prověřené mínění. Pochybná mínění zkoumá a nesmyslné domněnky odmítá. Podstata kabaly tkví v tom, co Mistři nazývají dvaatřiceti cestami a padesáti branami. Dvaatřicet cest je dvaatřicet absolutních a skutečných idejí, vyjádřených v deseti číslech a dvaadvaceti písmenech
hebrejské abecedy. Jsou to:
3. Použití metody V minulém oddíle jsem hovořil o dvaatřiceti cestách. Později pojednám o padesáti branách. Ideje, vyjádřené čísly a písmeny, jsou nepopiratelnou realitou. Člení se a spojují jako čísla. Logicky přecházíme od jednoho k druhému. Člověk je synem ženy, žena však vychází z muže jako čísla z jedničky. Žena symbolizuje přírodu, příroda zjevuje zákonodárnou moc, tvoří náboženství, která slouží jako základ svobody a která činí člověka pánem nad sebou samým i nad Universem. Vezměte hru tarokových karet a sestavte z nich dvě řady po deseti kartách. Uvidíte všechny obrazce, vysvětlující písmena. Dále spatříte
výklad čísel od jedné do desítky ve čtyřnásobné obměně. Tarok čili tarot je obsažen v hieroglyfické knize dvaatřiceti cest a krátké vysvětlení k němu naleznete v knize, připisované patriarchovi Abrahámovi, která se nazývá Sefer Jecira. Učený Court de Gebelin objevil jako první význam Tarotu, který je klíčem k hieratickým hieroglyfům. Symboly a čísla k tomu jsou obsažena v proroctvích Ezechielově a sv. Jana. Bible je knihou inspirovanou, Tarot je knihou inspirující. Nazývala se též Kolo, latinsky Rota; odtud tarot, ale i Tóra. Staří rosikruciáni ji znali a markýz de Suchet o ní hovoří ve své knize Illuminaten. Na tuto knihu navazují naše karetní hry. Španělské karty nesou ještě důležitější znaky původního Tarotu. Používá se jich ke hře Lombre, což vlastně znamená L’Hombre, hru muže nebo člověka. Je to vlastně podvědomá upomínka na původní použití tajemné knihy, která obsahovala zaslíbení a příkazy všech Božských bytostí. Nejstarší tarokové karty byly jistým druhem medailí, kterých se později používalo jako talismanů. Clavicula, tedy malý klíč Šalamounův, se sestával z šestatřiceti talismanů, na nichž se nacházelo dvaasedmdesát symbolických obrazců, odpovídajících hieroglyfickým znamením Tarotu. Tyto obrazce, mnohokrát písaři pozměněné, lze dosud nalézt ve starých rukopisech Clavicuale, které jsou uloženy v pařížské Bibliothéque nationale a v knihovně Arsenalu. Skutečně autentické jsou však jenom ty rukopisy Clavicuale, které dávají řadu třiceti šesti talismanů a sedmdesáti dvou tajemných jmen. Ostatní, byť by byly sebestarší, obsahují jen sebeklamy černé magie. Bližší vysvětlení lze nalézt v mé knize Rituel de Haute Magie. Ve znamení svaté vědy zcela Váš Eliphas Levi 4. Kabala I.
Vážený bratře, Berešit znamená Genesis čili Stvoření. Merkava znamená vůz v narážce na vůz a tajemná zvířata v proroctvích Ezechielových. Berešit a Merkava obsahují vědění o Bohu a světě. Říkám „vědění o Bohu“, a přesto je pro nás Bůh zcela neznámý. Jeho povaha se úplně vymyká našemu bádání. Absolutní praprincip Bytí a všech bytostí nelze zaměňovat s Jeho tvořením. I když tvrdíme, že Bůh existuje, nemůžeme říci, že je Bytím nebo nějakou bytostí. Veškeré rozumové úsilí je tu marným a oprošťuje nás navždy od veškerého modlářství. Přitom je Bůh absolutním postulátem celé vědy, absolutně nevyhnutelnou hypotézou, která je základem veškeré jistoty. V následující větě vystavěli naši staří Mistři na vědeckém základu tuto konkrétní hypotézu víry: „Bytí je. V bytí je život.“ Život se projevuje pohybem. Pohyb trvá s pomocí sil rovnováhy. Harmonie není ničím jiným, než výsledkem analogie a vyrovnávání protikladů. V přírodě vládne současně neproměnný zákon a neomezený pokrok. Exaktní pozorování fyzického světa nám ukazuje věčnou proměnu forem a nezničitelnost substance. Metafyzika odhaluje analogické zákony a skutečnosti, ať už v intelektuálním nebo morálním světě. Na jedné straně ukazuje neproměnnost pravdy, na druhé fantazii a mýtus; na jedné straně dobro, které je pravdou, na druhé zlo, které je lží. Na těchto protikladech je založena síla úsudku a ctnost. Ctnost se skládá z dobroty a spravedlnosti. Jako dobrota je ctnost shovívavá, jako spravedlnost přísná. Dobrotivá, protože spravedlivá, spravedlivá, protože dobrotivá – a právě proto krásná. Tato velká harmonie ve fyzickém a morálním světě, která v sobě samé nemůže mít vyšší příčinu, zjevuje a dokazuje existenci neproměnné moudrosti jako principu a věčného zákona, a stále činné tvůrčí inteligence. Na této moudrosti a inteligenci, které jsou navzájem
nerozlučně spjaty, spočívá nejvyšší moc, kterou staří Izraelité nazývali Korunou (Keter). Korunou, ne králem, protože představa krále by v sobě obsahovala představu modly. Pro kabalisty je nejvyšší mocí Koruna Universa a veškeré stvoření je říší a vlastnictvím této Koruny. Nikdo nemůže dát to, co nemá, a my můžeme z toho, co se v účincích projevuje, pouze předpokládat příčinu jako působící sílu. Bůh (Nejvyšší a prvá emanace) je tedy Moc čili nejvyšší Koruna – Keter, která v sobě obsahuje veškerou rozumovou sílu a všechny ideje, vytvářené nejvyšší intuicí. Spočívá na neproměnné pravdě (Chochma) a tvůrčí inteligenci (Bina). Je v něm obsažena nejvyšší dobrota (Chesed) a spravedlnost (Gebura), které se spojují v ideál krásné souměrnosti, harmonické krásy (Tif’eret). V něm je stále přítomen vítězný pohyb (Necach), hmotný princip, a velký věčný klid (Hod) schopnost vývoje, princip síly. Jeho vůle je věčné plození (Jesod) a jeho říše (Malchut) Nekonečno, obydlené světy. Zadržme: známe Boha. Cele Váš ve znamení svaté vědy Eliphas Levi 5. Kabala II. Vážený bratře, toto dosažitelné poznání Božství, sestavené podle deseti číslic, z nichž se všechna čísla skládají, obsahuje celou metodu kabalistické filosofie. Tato metoda zná dvaatřicet prostředků či nástrojů poznání, které nazýváme dvaatřiceti cestami, a padesát předmětů, na něž se může věda, nazvaná Padesát bran, vztahovat. Univerzální syntetická věda je jako chrám, k němuž vede dvaatřicet cest a do kterého lze vstoupit padesáti branami. Číselná soustava, nazývaná též dekadická nebo decimální (podle
řeckého deka a latinského decem), protože vychází z čísla 10, skýtá analogickou cestu. Činí to poměrnou podobností, přesnou klasifikací všech druhů lidského poznání atd. Neznám nic duchaplnějšího, logičtějšího a přesnějšího. Vyjdeme-li z 10 absolutních pojmů, idejí Bytí v Božském, metafyzickém a přírodním světě, opakuje se tato dekáda třikrát, a tak dostáváme třicet analytických nástrojů. Připojímeli k nim sylepsi a syntézu, tj. přirozenou jednotu, která se v duchu sama vtiskuje, získáváme úhrnem dvaatřicet cest. Padesát bran je kvalifikace všech bytostí nebo věcí v pěti řadách desítek, které obsahují veškeré dosažitelné poznání. Nestačí však nalézt exaktní matematickou metodu: aby byla dokonalá, musí být heuristická, musí být prostředkem, umožňujícím odvozovat přesně všechny možné dedukce, které nám mohou přinést nové poznatky a rozvíjet ducha, aniž by cokoliv bylo ponecháno náladám a fantazii. Tento prostředek dává Gematrie a Temura, která je matematikou idejí. Kabala má totiž svou geometrii idejí, svou algebru filosofie, svou trigonometrii analogií. Tak nutí do jisté míry přírodu, aby ji odhalila svá tajemství. Když jsme prošli nástinem těchto vznešených tajemství, můžeme přejít k posledním zjevením transcendentální Kabaly a studovat pramen a základ všech dogmat v Sem hamemforaši, to znamená „vysloveném jménu Božím“. To tedy, milý příteli, by bylo studování. Nezalekněte se toho! Mé dopisy jsou krátké, ale představují stručné výtahy, které málo slovy mnoho praví. Abych Vám poskytl čas k přemýšlení, psal jsem dosud stále s delšími přestávkami. Přejeteli si, budu psát častěji. Naplněn upřímným přáním být Vám prospěšný, zůstávám ve znamení posvátné Vědy cele Váš Eliphas Levi
6. Kabala III. Vážený bratře, Bible dává člověku dvě jména. První, Adam, znamená „učiněný ze země“, tedy „pozemský muž“, druhé, Henoch, znamená „Božský“ nebo „k Bohu povznesený“. Podle Geneze pravý Henoch vyznával praprincip věcí, a tento Henoch byl zaživa vzat do nebe, když předtím do dvou kamenů, které známe jako „sloupy Henochovy“, vytesal základní elementy náboženství a vědění. Tento Henoch však není osobou, nýbrž personifikací lidstva, které prostřednictvím náboženství a vědění bude povzneseno k vědomí nesmrtelnosti. Věkem, který jsme si zvykli označovat Henochovým jménem, nastalo na zemi uctívání Boha, vzniklo kněžství s písmem a hieratickými vědami, a byl to rovněž počátek civilizace. Ducha civilizace, kterého Izraelité personifikují v Henochovi, nazývali Egypťané Tismegistem a Řekové Kadmem. O svém Kadmovi ostatně Řekové vyprávějí, že viděl, jak kameny ke stavbě královského hradu v Thébách zvukem Amfíonovy lyry oživly, vznášely se na svá místa a samy se k sobě kladly. Nejstarší svatá kniha, kterou Vilém Postel nazývá Genesis Henochova, je původním zdrojem kabaly, Božské a zároveň lidmi nesené tradice. V této knize se nám v celé své vznešené prostotě ukazuje zjevení nejvyšší inteligence, které se odhaluje rozumu a lásce člověka k Bohu, věčný zákon, kterým se řídí nezměrný prostor, čísla v nezměrnosti, nezměrnost v číslech, poezie v matematice a matematika v poezii. Kdo by uvěřil, že kniha, která obsahuje inspiraci pro všechny náboženské teorie a symboly, se nám dochová v podobě hracích karet? Ale Court de Gebelin učinil tento objev v minulém století, a všichni, kteří se symbolikou těchto karet zabývali, to uznali. Abeceda a deset číselných znaků – existuje něco jednoduššího?
Když k tomu přidáme ještě znaky čtyř kardinálních bodů na nebi, totiž čtyř ročních dob, získáme hlavní obsah knihy Henochovy. Každé znamení je totiž symbolem jedné absolutní ideje – podstaty. Podoba každé číslice a každého písmene má svůj matematický základ a svůj hieroglyfický význam. Ideje, nerozlučně spjaté s čísly, sledují podle sčítání, násobení, dělení atd. početní úkony, a dosahují tak jejich přesnosti. Kniha Henochova je tedy aritmetikou myšlenek. Ve znamení svaté vědy cele Váš Eliphas Levi 7. Kabala IV. Vážený bratře, Court de Gebelin viděl ve dvaadvaceti klíčích tarotu předvedení egyptských mystérií a připisoval jejich objev Hermovi nebo Mercuriovi Trismegistovi, který byl též nazýván Thowt. Jisté je, že se s hieroglyfy tarotu setkáváme na staroegyptských stélách. Rovněž je jisté, že znaky této knihy byly zobrazeny přehledně v reliéfech a rytinách na čtyřhranných kamenných sloupcích nebo kovových tabulích, jakou byla např. tabule Isidina v Bembo. Objevovaly se však také na kameích a medailích, z nichž se pak stávaly talismany. Jeden z mých přátel mi takový talisman přivezl z Egypta. Tento talisman představuje dva spojené kruhy, které se na francouzských kartách nazývají „le deux de derniers“. Je to figurální zobrazení polarizace a rovnováhy, že totiž harmonie vzniká z analogie protikladů. Na starých francouzských tarokových kartách se tento symbol nalézá v podobě S. Na mé medaili je reliéf stářím málo zřetelný. Celek má velikost pětifranku, polární kruhy jsou zde naznačeny lotosovými květy,
obklopenými věncem paprsků. Astrální proud, jenž současně přitahuje a odtahuje oba polární středy, je tu symbolizován kozlem z Mendesu, který se nalézá mezi zmijemi, podobnými hadům na holi boha Herma, latinsky Merkura. Na rubu medaile potom vidíme adepta egyptského kněze, který se nachází, tak jako na lícní straně kozel, mezi dvěma kruhy rovnováhy Universa, a který vede kozla po silnici, lemované stany. Kozel se stal krotkým pod holí člověka, spějícího k Bohu. Deset číselných znaků, dvaadvacet písmen abecedy a čtyři astronomická znamení ročních dob jsou základem kabaly. Dvaadvacet písmen a deset čísel dává dvaatřicet cest knihy Sefer jecira. Zbývající čtyři znaky se vztahují k Merkavě a Sem hamemforaši. Je to prosté jako dětská hra, a přece komplikované jako nejtěžší problémy vyšší matematiky; prosté a přece nepoznatelné jako pravda a příroda. Čtyři astronomická znamení jsou zachována v postavách čtyř sfing a čtyř zvířat v proroctví Ezechielově a sv. Jana. Ve znamení svaté vědy cele Váš Eliphas Levi 8. Kabala V. Vážený bratře, znalost kabaly činí pochybnost ve věcech náboženství nemožnou. Smiřuje rozum s vírou a ukazuje, že všeobecné dogma, ať je formulováno jakýmkoliv způsobem, vychází všude ze stejných principů. Stává se nejčistším výrazem touhy lidského ducha po povznesení k Bohu, pokud je tento duch danou vírou osvícen. Znalost kabaly dává pochopení pro potřebu duchovních cvičení, spjatých s náboženstvím, která poutají pozornost, posilují vůli. Kabala vrhá stejnoměrné světlo na všechny kulty. Dokazuje, že nejúčinnějším
ze všech kultů je ten, který přibližuje Božství k člověku, umožňuje je spatřit, dotknout se jej a do jisté míry ho v sobě ztělesnit. Snad je jasné, že zde mám na mysli katolické náboženství. Tak, jak se na něj obvykle pohlíží, vyhlíží toto náboženství jako nejnesmyslnější ze všech. To je však jen zdání, neboť právě tato víra je ze všech nejzahalenější. Jak je Vám známo, v evangeliu je zmínka o tom, že se chrámová opona v hodině Kristovy smrti roztrhla. Veškerá dogmatická práce církve v průběhu století směřovala k tomu, aby byla utkána opona nová. Kněží svatostánku, protože se chtěli stát jeho pány, ztratili již dávno klíč k zasvěcení. Přesto je svaté dogma účinné. Ve svých knihách jsem několikrát vyslovil mínění, že křesťanský katolický kult je pouze vyšší magií, organizovanou a řízenou symbolikou a hierarchií. Je to soustava pomocných prostředků, které slouží při lidské slabosti k upevnění vůle k dobru. Skutečně v něm nic neschází, ani chrám s tajuplným přítmím, ani kadidlo, které uklidňuje a současně přivádí do stavu vytržení, ani dlouhé monotónní zpěvy, které ukolébávají mozek do polosomnambul ního stavu. Dogma, jehož nejasné formule přivádějí rozum k zoufalství, tvoří překážku drzosti nezkušené a nerozvážné kritiky. Nedostatečně hlubokým jeví se obsah dogmat o Nekonečném. Bohoslužba, která se koná v řeči, jíž převážná část věřících nerozumí, povznáší myšlenky modlícího se do vyšší sféry a dává mu v modlitbě to, co požaduje jeho duch a srdce. Zdá se to paradoxní, tvrdímli, že katolické náboženství je jediným přirozeným, a přece je to pravda, protože jenom ono plně uspokojuje přirozenou potřebu člověka v jeho náboženském cítění. Ve znamení svaté vědy cele Váš Eliphas Levi
9. Kabala VI. Vážený bratře, jeli křesťanskokatolické dogma kabalistické, musíme ovšem totéž tvrdit o dogmatech starověkých panteonů. Legenda o Krišnovi, jak ji podává Bhagavadgíta, je skutečným evangeliem, podobným našemu, ale jednodušším a velkolepějším. Deset inkarnací Višnuových odpovídá deseti sefirám kabaly a tvoří v určitém slova smyslu úplné zjevení, podobné tomu, které známe my. Usire, řecky Osiris, který byl usmrcen svým bratrem Sutechem a znovu vzkříšen Isidou, je Židy neuznávaným Kristem, uctívaným později v osobě své matky. Antigona je právě tak čistým typem Božské ženy, jako Marie. Po dobrovolném sebeobětování vítězí dobro nad zlem. Obřady samotné jsou vždy symbolické a přenášejí se z jednoho náboženství do druhého. Tiáry, mitry, dlouhá kněžská roucha jsou ve všech náboženstvích. Mohlo by se zdát, že je to zbytečné, ale byl by to omyl. Pravdou zůstává, že existuje jediné lidstvo a jediné náboženství, pokračující a přece stále totéž, byť se neustále proměňuje. Pokud Egypťané mají pro Krista jméno Usire, Skandinávci Usira přejmenovali na Baldra. Ten byl usmrcen vlkem Hödem, ale Jeurisem Odin jej znovu probouzí k životu a Valkýry mu ve Walhalle podávají meth. Skaldové, druidové a bardové opěvují vzkříšení Taranise, a rozdělují svým věřícím svaté jmelí, tak jako my o slunovratu svěcené ratolesti, a uctívají inspirované panenství kněžek z Ile de Sein. Můžeme tedy vědomě a rozumně plnit povinnosti, které nám ukládá naše náboženství. Duchovní cvičení jsou vzájemně se posilující s určitým úmyslem opakované úkony. Proto je užitečné vykonávat je, protože jimi posilujete svou vůli: jsou gymnastikou, jejímž prostřednictvím postupujete k duchovnímu cíli, jehož chcete dosáhnout. Magické obyčeje a magnetické tahy mají stejný účel a dávají analogické, ale méně dokonalé výsledky, jako náboženská cvičení.
Kolik lidí má energii, aby činili to, co chtějí a co by činit měli? Ale přesto existuje mnoho žen, které se bez váhání věnují těžké a namáhavé službě ošetřovatelské a výchovné. Kde k tomu berou sílu? V neustále opakovaných duchovních cvičeních, ve víře. Modlí se denně svůj růženec, klečí na modlitbách a zpytují své svědomí. Zcela Váš ve znamení svaté vědy El. L. 10. Kabala VII. Vážený bratře, náboženství není nevolnictvím, uloženým člověku. Je to opora, které se mu dostává. Kněžské kasty se odedávna snažily obchodovat a proměnit ji v nesnesitelné břemeno. Evangelické dílo Ježíšovo mělo oddělit náboženství od kněží nebo jim alespoň vykázat příslušné místo: učinit kněze nástrojem a sluhou náboženství; lidu dalo svobodu svědomí a rozumu. Důkaz naleznete v podobenství o milosrdném Samaritánovi, ve výroku „Zákon je utvořen pro člověka, a ne člověk pro zákon“, nebo obdobný „Běda vám, kteří břemena kladete na bedra druhých, a sami ani prstem nepohnete“. Oficiální církev se prohlašuje za neomylnou, ale Apokalypsa je přitom kabalistickým klíčem k evangeliím. V křesťanské tradici vždy existovala církev okultní, která sice nutnost oficiální církve uznávala, ale sama podávala výklad dogmat, diametrálně odlišný od obvyklého. Templáři, rosikruciáni, svobodní zednáři vyšších stupňů, ti všichni náleželi již před francouzskou revolucí k této církvi, jejímiž apoštoly se stali Martines de Pasqually, LouisClaude de SaintMartin a paní Barbora Juliana KrUdenerová. Charakteristické pro tuto školu je, že se stranila veřejnosti a nikdy nevytvořila nějakou sektu.
Hrabě Joseph de Maistre, tento skutečný katolík, velice sympatizoval s martinisty a hlásal regeneraci dogmat pomocí Světla, které vyzařovalo z chrámů okultismu. I dnes existují horliví kněží, zasvěcení do starého učení. Není to tak dlouho, co zemřel biskup, který mě požádal o sdělení kabalistických tajemství. Žáci SaintMartina se zajímali o staré filosofy. Ježíš pravil, že kvásek na dně nádoby, obsahující těsto, musí zůstat skryt, aby mohl v tichosti pracovat, až nastane v celém těstě kvašení. V těstě, které se má stát chlebem. Zasvěcenec může ve vší upřímnosti praktikovat náboženství, v němž se zrodil, protože všechny jeho obřady symbolizují jedno a totéž dogma. Své srdce však má otevřít jen Bohu samotnému, protože není povinen nikomu skládat účty ze své vnitřní víry. Žádný kněz nemůže posoudit to, čemu ani papež nerozumí. Vnější znaky zasvěcence jsou skromné vědění, tichá přívětivost, pevnost charakteru a neproměnná dobrota. Ve znamení svaté vědy cele Váš E. L.
2. Obecné poznámky o kabale od Sédira Kabala je jedním z nejproslulejších odvětví tradičního okultismu. Podle rabínů byl jejím zakladatelem patriarcha Abrahám, a knihy, které zachycují všechna její tajemství, jsou pouze knihy Mojžíšovy. Moderní badatelé kabale přisuzují podstatně menší stáří. Nicolas ji klade do 1. století před Kristem (viz Encyklopaedie des sciences relig. od Lichtenberga, heslo Kabala), jiní tvrdí, že byla sestavena až ve třináctém století rabínem Moše de Leonem, ale Franck ji ve své
proslulé knize prohlašuje za mnohem starší, než kompilace Mišny a Talmudu. To je ostatně také mínění všech zasvěcenců, kteří o této otázce psali. Fabre d’Olivet to říká zcela jasně: „Podle názoru nejproslulejších rabínů se zdá, že sám Mojžíš, předvídaje osud svých knih, tj. jejich falešný výklad, na který časem nutně muselo dojít, nalezl útočiště v ústním sdělení, které předal vyzkoušeným a spolehlivým mužům, jimž uložil, aby jej v skrytu svatostánku předávali druhým, a ti aby je potom dalším pěstováním dochovali vzdáleným potomkům(srovnej: Fabre d’Olivet: Langue Hébraique restitué, str. 92) Tento ústní zákon, který Židé dodnes považují za svůj, se nazývá „kabala“, tj. „přijaté“, předávané z ruky do ruky. Toto dílo má představit i teorie, které se neopírají pouze o archeologické důkazy, ale důvěřují rovněž tajnému hlasu zasvěcených. Vzhledem k tomu, že byl Mojžíš egyptským zasvěcencem, musí kabala obsahovat úplný výklad mystérií Mizraim, tedy starých Egypťanů; nesmíme však zapomínat, že také patriarcha Abrahám přispěl ke zrození této vědy. Protože jeho jméno (Abrahám znamená Otec zástupů), stejně jako jeho legenda naznačuje, že symbolizuje kolegium chaldejských kněží, dá se říci, že kabala obsahuje také mystéria Mitry. Nemohu zde vše to, co naznačuji, podložit důkazy. Musel bych mít po ruce celou jazykovědu a nástin dějin starověku. Proto opakuji, že mým úmyslem je pouze vyložit ve stručnosti a pokud možno co nejjasněji méně známé ideje. Tradice říká, že před bílou rasou byly na zemi tři jiné lidské rasy. Když byla jedna zničena vodou nebo ohněm, objevila se druhá atd. Dvě z těchto ras žily na pevninách, které zmizely v mořských hlubinách. Nalézaly se tam, kde se dnes rozkládá Tichý a Atlantický oceán. V knihách Elisée Recluse nebo Ignatia Donnellyho najdeme zeměpisné, geologické, etnografické a historické důkazy, podporující tuto teorii. Aniž bychom se pouštěli do podrobností o představách, převládajících u těchto zmizelých národů, zjistíme, že v epoše, v níž žil mladý z Nilu zachráněný Žid, byly thébské chrámy obklopeny
kněžskými archivy Atlantů a Ramovy sekty. Byly výrazem esoterismu černé rady, která měla své sídlo v Indii předtím, než ji obsadili běloši. Mojžíš přijal v chrámech Jethrose, posledního z černých kněží této rasy, uchovávajícího tajemství mystérií. Proto ústní tradice, kterou předal vůdce Židů sedmdesáti vyvoleným, obsahovala veškerá tajná učení, která se kdy vyskytla. Díky tomu je v kabale obsaženo učení o emanaci, převzaté od starých Egypťanů, panteismus, podobný čínskému, je v ní i Pythagorova znalost mystické síly písmen a číslic, stejně jako učí psychurgickému umění indických jogínů. Odhaluje skryté síly rostlin, kamenů a planet, jak to uměli chaldejští astronomové a evropští alchymisté. Možná právě proto ji starověcí badatelé zaměnili s naukami mnohem pozdějšího původu a omezenějšího rozsahu. Z jednoho místa Exodu víme, že Mojžíš svěřil Jozuovi klíče ústně předávané tradice. Tyto klíče však zrezivěly, jak praví Saint-Yves d’Alveydre, během válečných hrůz a převratů, které dopadaly na Izrael do doby Ezdrášovy. Neuchovaly se zásluhou kněží izraelských, ale v učení prorockých a jasnovideckých škol, z nichž nejznámější jsou esejci. Kniha Mojžíšova byla každou sobotu čtena veřejně. Komentáře k ní, targumy, (doslova: překlady) byly zprvu tradovány ústně, později získaly písemnou podobu. Celá tato kasuistická a scholastická literatura, která se nahromadila po návratu z vyhnanství až do zničení druhého Chrámu, se nazývá midrašim neboli komentáře. Ty se dále dělí na díla halachy a agady. V poslední zmíněné skupině děl, říká Saint-Yves d’Alveydre v knize Mission des Juifs, s. 651, prozradily esoterní školy něco málo ze svého vědění, především schémata a systematiku kabaly. Zdá se, že slovo kabala, které se obyčejně vysvětluje jako přijetí, připouští ještě jinou – snad správnější – etymologii. Obyčejně je název kabala odvozován od hebrejského kabalat, které znamená přijmout, a překládá se jako tradice. Možná je však slovo kabala chaldejsko–egyptského původu. Egyptský kořen khepp, khop
nebo kheb (připomínající hebrejský výraz pro dal) znamená ukrýt, uzavřít; částice al nebo ol opět v egyptštině vzít. Pak by toto slovo mohlo znamenat vědu, odvozenou z tajných principů. (Srovnej s: F.S. Constantin: Encyklopaedie de XIXieme siécle.) Podle Ezdráše se výklad esoterních textů Mojžíšových stával z trojího čtverým, tj. ze solárního lunárním, ve skutečnosti polyteistickým. Z tohoto způsobu výkladu, opírající se o cizí vlivy, vzniklo proslulé slovo pardes, v souhláskách P.R.D.S. (označuje park nebo zahradu). Jde o klíč k učení v synagogách, zcela odlišný od toho, který Mojžíš předal Jozuovi. Podle Molitora se tyto čtyři stupně interpretace dají charakterizovat následujícím způsobem: nejnižší, pšat, je doslovný význam; druhý, remez, znamená náznak nebo alegorii; třetí, deruš nebo draš, je založen na symbolismu vyššího druhu, který se sděluje jako tajemství pouze pod pečetí mlčenlivosti. Konečně čtvrtý, sod, což znamená mystérium nebo analogii, je nepopsatelný. Je možné ho pochopit jenom na základě přímého zjevení. Teoretická kabala obsahuje: 1. Tradici patriarchů o svatém mystériu Božím a Božských osob; 2. Část o duchovní tvorbě a Andělech; 3. Část o chaosu, původu hmoty a obnovení světa v díle šesti dnů Stvoření; 4. Tradici o stvoření viditelného člověka, o jeho pádu a cestách Božích, které vedou k jeho znovuzrození do dřívějšího stavu. Dílo stvoření se nazývá Berešit (Genesis), Nebeský vůz Merkava. V následující části podám výklad, který se týká Stvoření: Kosmogonii. Ústní tradice ve věku Tohu
Podstata všeho stvořeného jsoucna spočívá v působení třech sil. Mediánní neboli střední síla je životním principem stvoření, která udržuje jeho dílo stejnorodé. Stvoření jako takové je pouze silou reálného principu, který se projevuje tendencí k individualismu, aby mohl působit na okolní svět. Tato tendence je však naprosto odlišná od oné zlé, která člověka vymanila z jeho sjednocení s Bohem. Akt, jímž ke stvoření došlo, je ve své původní podstatě pouze slepým pudem přírody. Toto negativní stahování a uvolňování stvoření je akcí, která existuje pouze kontinuálně a vzrůstá jen do určitého vratného bodu. Kdykoliv jej dosáhne, touží opět po principu, z něhož vzešlo. Zjevení má rovněž dvě akční formy, odpovídající formám stvoření; nazývají se Šiur koma (exteriorizace typu). Jedna forma plodí bytí, udržuje je při životě a dává specifickou vlastní zvláštní existenci (Syn). To je tvorba. Druhá forma opět sjednocuje – jejím symbolem je vykoupení, zjevení Syna v milosti a lásce (Duch). Ten se snaží povznést Stvoření z jeho nicotnosti, a proto v souladu se svou touhou usiluje o sjednocení s praprincipem, z něhož vyšel. Život stvořeného je potom nejdokonalejší, pokud v okamžiku, kdy jeho existence začíná, následuje jeho sjednocení s Bohem. Aby toho dosáhlo, musí se dobrovolně vzdát své existence, oddělené od Božské podstaty. V důsledku toho je pro ně blaženost splynutím dvojí slasti, slasti bytí a slasti nebytí. Život, Merkava (čili Vůz) obsahuje tři světy nebo také funkční principy: 1. Nešama – duše nebo duch, také nitro. Obsahuje inteligence čili entelechie, které jsou Bohu natolik blízké, že oddělené působení zvláštní existence je působením Božského takřka zrušeno, takže tyto bytosti mohou v Bohu zcela zaniknout. 2. Ru’ach – zprostředkující a spojující princip; hierarchie neviditelných bytostí, tzv. „průlivů“; cítící duše. 3. Nefeš – představuje to, co se jako celek vyjadřuje nebo projevuje, je to tělo stvořeného, v němž jeho oddělená, zvláštní působnost
dosahuje nejvyššího stupně. Každé stvoření se podílí na těchto třech principech: Ru’ach je zprostředkuje, Nešama je spojuje s jeho původem, s jeho poslední příčinou, s okamžikem, kde již existovalo jako idea, a Nefeš stvořenému umožňuje jeho oddělenou existenci. Nešama a Nefeš se projevují dvěma odpovídajícími silovými proudy: or hajašor, světlem, vlastní silou vyzářeným, a or hachoser, světlem odraženým. Život směřuje neustále k jednotě, ke spojení. Elementární bytosti nejsou schopny duchovního života. Usilují o vzestup, ale nemohou dosáhnout žádného vyššího stupně vývoje. U žádné z nich nemůže zaniknout vnějšek v nitru, reálné v ideálním. Bytostí, která korunuje celek a dává mu své vysoké posvěcení, je člověk, účastnící se na všech třech principech; člověk spojuje do jisté míry jakoby v ohnisku čočky všechny formy bytí, aby svět určitým způsobem posvětil. Bůh používá člověka, aby se jeho prostřednictvím spojil s přírodou. Člověk je stuhou a spojením mezi Bohem a přírodou, mezi Stvořitelem a stvořeným. Člověk představuje úsilí života po opětném sjednocení. Existuje vnitřní, duchovní člověk, zeelan alohim, a vnější, tělesný člověk, d’muth alohim. V opaku k člověku usiluje Anděl o to, aby převedl ideu do reálné formy. Člověk jako celek má tři části, dvanáct orgánů a sedmdesát údů. Vývoj jeho částí, to jsou dějiny Stvoření a jeho postupného opětného sjednocení s Bohem. Dvojí poslání stvořeného tkví v tom, že: 1. pracuje svobodně na svém opětném sjednocení, 2. má učinit zadost svým existenčním podmínkám a nekonečně vznešeným úmyslům Božské lásky. Toto sjednocení individua s Nekonečnem se odehrává jen prostřednictvím vůle, která má své sídlo v srdci, a dvěma způsoby poznání.
Šimuš achorajin, přiblížení a poznávající nazírání ,,odzadu“ (když Bůh řekl Mojžíšovi, že jej neuzří tváří v tvář, ale pouze „zezadu“, narážel na tyto dva způsoby poznávání, které jsou rovněž naznačeny stromem života, dávajícím poznání dobrého a zlého dnes tomu říkáme intuice a reflexe), odpovídající stavu stvořeného po jeho vystoupení z Božství, kdy se ztrácí ve všeobecném jsoucnu. Sivug panim al panim, přiblížení a poznávání tváří v tvář, je stavem oslavení, jenž dává stvořenému život, stojící nad smysly, a činí jej podobným Bohu. Stvořené neustále touží po sjednocení s Bohem. Nekonečno, Ejn Sof, může člověk pochopit pouze v jeho zevních odrazech, v sefirách. Deset sefir však tvoří opět jen tři figury, tři principy. Adam měl (podle pozitivních a negativních předpisů) dvojí poslání: 1. obdělat zahradu Eden, 2. ochránit se před vlivem tmy. Kdyby byl člověk uposlechl, bylo by sjednocení obou Adamů, nebeského a pozemského, respektive jeho jednota, věčné, a totéž by platilo o celé přírodě. Vše omezené, konečné, bylo totiž původně sjednoceno v absolutní substanci, v Nekonečnu, Ejn Sof, s nímž se jednou musí znovu spojit, aby bylo připraveno pro další možný vývoj. Ale musíme rozlišovat Absolutní a Univerzální formu člověka (nebeský Adam) od formy jednotlivého člověka, který je jen slabou kopií člověka prvého. První, nazývaný nebeským Adamem, je naprosto neodlučitelný od Božské podstaty a je jejím prvním projevem. Jednou, posilněn v Bohu, by Adam bez egoismu absolvoval svůj oddělený vývoj. Konečný stav by zůstal jen vědomím úplné nicotnosti stvořeného, poznáním, které je nutným mezistadiem. Slovo, Logos, by se objevilo, aby zniternilo obdělávání zahrady Eden. Potom by Duch Svatý zvěstoval velký Sabat. Jenomže had dal v srdci člověka vzniknout lásce ke stvořenému, touhu po poznání spodních věcí a sestupování do jejich středu.
Rovnováha životních pólů byla narušena, princip sebenaplňování ustrnul, princip expanze získal chaotickou podobu (srovnej s přechodem ze Světla do Tmy Jakuba Böhmeho). Míra milosti a milosrdenství, midat ha-chesed a midat harachamim, se proměnila v míru přísnosti, midat hadin. Člověk, který tvrdošíjně vzdoruje prostředkům milosti, bude zaklet do sféry, která stojí mimo harmonický oběh. Ve shrnutí: Působení nejvyšší bytosti se šíří při současném slábnutí do všech sfér stvořeného bytí. V knize Sefer jecira se však zeslabování praenergie děje ve třech stupních vyzařování čistého bytí, zatímco Zohar hovoří o čtyřech po sobě následujících světech v souladu se všeobecnými principy svého systému. První je svět (prvé) emanace olam esicut, odvozeno od asul, k čemuž existuje latinský ekvivalent emanare ex alio et se ab illo separare certe modo (vyvěrat z jiného, a tak se od něj oddělovat). Slovem emanace je tu míněna vnitřní práce, jejímž prostřednictvím se v Absolutní substanci dřímající možnosti stávají skutečností („dvaatřicet moudrostí“). Druhý svět je svět stvořený, olam beria, odvozeno od slovesa bara, které znamená „vystoupit ze sebe“. Je tu míněn pohyb, jímž duch vystupuje ze své izolovanosti a projevuje se jako duch, aniž by tím vznikala sebemenší stopa nějaké individualizace. Zohar považuje tento svět za svého druhu clonu, která zastírá „bezprostřední bod“, za roucho, které je sice méně čisté, než „bod“ sám, ale přesto září ještě příliš jasně na to, aby mohlo být zkoumáno. Třetí svět je svět vytváření, olam jecira, od jecor, které odpovídá latinskému formare, utvářet. Jde o svět čistých duchů, ale přece už bytostí, které lze intelektem pochopit. V tomto světě se duch jako všeobecná podstata určitým procesem rozpadá v množství duchů individuálních.
Čtvrtý svět je světem dokonání, olam asija, odvozeno od asa s jeho latinským ekvivalentem conficere, dokončit. Je to svět Univerza, tedy smysly vnímatelný svět. Sefer jecira považuje vývoj Absolutního bytí za „neustále sestupující pohyb“ z nejvyšších stupňů existence až k těm nejnižším. Zohar nás však učí, že tento expanzivní pohyb bytí je vystřídán pohybem koncentrace na sebe sama. Tento pohyb je konečným cílem všech věcí. Duše (čistí duchové), které dospěly ze světa vytváření do světa dokonání, se navrátí do svého původního domova, když bude vyvinuto vše dokonalé, k čemu v sobě chovají nezničitelné zárodky. Proto musí vystřídat několik forem existence, čemuž říkáme „koloběh putování“. Viz též názor Lichtenbergův, vyjádřený v jeho Encyklopedii. Podle kabaly, která sleduje všeobecnou tradici okultismu, se člověk skládá ze tří částí: z těla, duše a ducha. V souladu se zákonem Stvoření, který je symbolizován soustavou sefir, je každá z těchto částí odrazem předešlé, obsahuje obraz obou ostatních, a toto trojí členění můžeme podle učení zasvěcených rabínů sledovat až do nejmenších fyziologických detailů, až do nejjemnějších procesů psychické bytosti. V protikladu k tomu, co připouštějí katoličtí teologové, i k tomu, co učí ateističtí filosofové a gnostičtí heretici, protože nerozumí pravému smyslu textů, které mají před sebou, se toto trojí členění, které s sebou přináší existenci Boha a nesmrtelnost duše, nachází nejzřetelněji v knihách Mojžíšových, a zejména v Sefer jecira. Viděno zorným úhlem duše a s Bohem porovnáno: než se Bůh ve světě stal viditelným, připomínala lidská bytost svou jednotou a současně svou ztrojenou podstatou Nejsvětější trojici. Nejnižší část (přesněji: funkční princip) lidské bytosti se hebrejsky nazývá nefeš. Střední postavení zaujímá princip ru’ach a nejvznešenější stupeň existence představuje nešama. Každé z těchto center je ve spojení s odpovídající sférou Univerza: nefeš proniká fyzický svět, živí se jeho energiemi a má v něm své tvorstvo. Pro ru’ach platí totéž v astrálním světě, pro nešama v Božském světě. Tyto tři části člověka, respektive tři stupně lidské existence, jsou v neustálé součinnosti s
odpovídajícími sférami Univerza a se zbývajícími dvěma principy existence člověka samotného. „Tyto tři základní principy člověka,“ říká moderní kabalista Karl von Leiningen, „se od sebe úplně neoddělují; naopak, musíme si představit, že jeden do druhého poznenáhlu přechází asi jako barevné pruhy spektra, které sice následují za sebou, ale přesto je nelze od sebe přesně oddělit, protože jedna splývá s druhou. Vystoupíme-li z těla, tj. z nejnižšího, s tělem úzce spjatého principu nefeš, skrze ru’ach až k nejvznešenějšímu stupni existence, vzhůru k nešama, shledáme všechna odstupňování podobně, jako bychom vyšli ze tmy skrze šero do světla. A naopak, procházíme-li od nejvznešenějšího stupně duchovní existence až k nejhmotnější fyzické, je to, jako bychom vcházeli ze světla do tmy. Díky tomuto vnitřnímu sjednocení, tomuto vzájemnému tavení principů, zaniká číslo devět v jednotě, aby vytvořilo člověka, ztělesněného ducha, který v sobě obsahuje dva světy.“ (citováno podle časopisu Sphinx z dubna 1887) Jak se tyto tři principy nebo stupně lidské existence spojují v jedinou bytost, vyplývá nejjasněji z jednoho místa Zoharu, přijmeme-li pro nefeš, ru’ach a nešama označení „smyslový život“, „duše“, a „Duch“. Čteme tu (Zohar, T 1. II., Fol. 142): „V těchto třech, v Duchu, duši a smyslovém životě, nalézáme věrný obraz toho, co sestupuje zeshora, neboť toto trojí tvoří jen jedinou bytost, v níž je vše sjednoceno. Smyslový život nemá sám o sobě žádné světlo a je proto s tělem úzce spjat. Opatřuje mu radosti a potravu, kterých je mu zapotřebí. To lze vysvětlit slovy mudrce: »připravuje svému domu pokrm a uděluje sluhům denní práci.« Dům je tělem, které má živit, a sluhové jsou údy, které poslouchají.“ Duše se povznáší nad smyslový život, podrobuje si ho, ukládá mu zákony a osvětluje jej, nakolik to vrozenost vyžaduje. Animální princip se tedy nalézá pod vládou duše. Nad duší se tyčí Duch, který vše ovládá a na duši vrhá světlo života. Duše je tímto světlem osvětlována a vše beze zbytku závisí na Duchu. Srovnáme-li tento výklad s výkladem
Molitorovým, najdeme analogii mezi člověkem, Univerzem a Božstvím, která se objevuje ve všech tradicích. Následující tabulka to učiní ještě zřetelnějším:
Jechidad a chaijah tvoří spolu s nešama, ru’ach a nefeš dohromady pět mystických osob, principů, které jsou přítomny ve všech světech. Zejména první dva však patří k učení vyšší kabaly. Praktická kabala je založena na následujících předpokladech: hebrejská písmena odpovídají zcela přesně Božským zákonům, jimiž byla stvořena země. Každé písmeno zastupuje hieroglyfickou bytost, ideu a číslo. Kombinovat tato písmena znamená poznávat zákony a principy Stvoření. Soustava dvaadvaceti písmen, která odpovídají Božské trojici, dvanácti znamením Zvěrokruhu a sedmi planetám (3+12+7 = 22) se rozvíjí v rámci deseti kategorií (emanací nebo sfér) sefir. Tuto soustavu, která se v mnohém podobá učení pythagorejců, dobře popsal Eliphas Levi. Můžeme zde citovat jen mistry této vědy, protože není možné nastínit tu více, než jen několik všeobecných zásad. Jde o vědu složitější, než se obvykle předpokládá. Jako důkaz nechť poslouží následující řádky významného moderního kabalisty: „Jsou dva druhy kabaly a musím zdůraznit rozdíl mezi nimi. Jedna kabala je ta, kterou znají všichni filosofové a kterou mnozí z nich analyzovali a klasifikovali. Tato kabala překvapí často svou přesností a matematickou strukturou, která se udrží i po smrti oficiální vědy. Podobá se kostře, zavalené spoustou talmudických studií. Není rabín, byť by byl sebenevzdělanější, který by neznal alespoň něco z této kabaly, kterou
naleznete na talismanech, na pergamenových amuletech Židů atd. Tato kabala skutečně žila jen díky idejím, které vyjadřovala v době vzniku Zoharu. I v epoše nové kabalistiky 17. století byla jen výrazem zvláštní, těžko pochopitelné mystiky, mající svou řeč a své vlastní symboly. Ti, kteří studovali knihy Zohar, kabalistické traktáty všech epoch, vědí, jaké trpělivosti a jakého úsilí je třeba k proniknutí do smyslu symbolů a otázek jejich původu; později k tomu, aby bylo možné sledovat návody k jejich sestavování, které zanechali moudří kabalisté. Několik Němců židovského původu, několik vyvolených duchů ovládá tuto vědu, jejíž studium vyžaduje dlouhou dobu a je obtížnější než studium Wronského, dalekosáhlejší než španělská mystika a komplikovanější než gnostická teorie. Potřebujete deset let studia a odloučenosti k proniknutí do této vědy. Musíte žít jen pro ni a v ní, své myšlenky musíte soustředit jen na tento jediný cíl, a upínat se k němu tak pevně, aby vás od něj nic neodvrátilo. Na závěr je nutné, aby toto úsilí bylo završeno přispěním některého ochranného ducha. Jeho přízeň získá žák neustálým vyzýváním a svými zásluhami. Tato kabala zasluhuje celou pozornost a horlivé úsilí těch, kteří se snaží dospět k cíli. Velmi často se však badatelé již na počátku nechají odradit nedostatkem soustředěnosti a únavou, nedostávají se z místa, ztrácejí odvahu a zůstávají povrchně poučenými, vyšší dokonalosti neschopnými a nehodnými povšimnutí. Kabalista musí být schopen bez jakékoliv přípravy číst každé dílo rabínské literatury a vyložit je v řeči židovské mystiky, tedy doložit textem z pera autority na tomto poli. Navíc pak musí přinést vlastní výklad, založený na svém bádání. Tato vznešená a ušlechtilá kabalistická věda by neměla být profanována a zesměšňována domýšlivými nevědomci. Je hloupé, když ignorant cituje několik slov Molitorových nebo deklamuje Franckovy
formulace. Podobá se to situaci, kdy školáci řeší s velkou námahou nějaký výpočet nebo trigonometrickou rovnici, a potom se snaží dokázat, že ovládají vyšší matematiku. Ale co dál? Existuje ještě nějaká jiná kabala? Určitě, jak poznáte z dalšího výkladu. Existuje ještě jiná mystika, než mystika Talmudu a jiných výkladů Tóry, neboť i mezi kabalisty byli mistři, nejprve vysmívaní a pronásledovaní, a nakonec ke křesťanství přivedení. V křesťanském i židovském světě vystoupili muži, kteří zlomili veškerá pouta a omezení a samostatně hledali pravdu. Muži jako Wilhelm Postel, Johann Reuchlin, Heinrich Khunrath, Nicolas Flamel, LouisClaude de SaintMartin (Le Philosophe Inconnu) a Fabre d’Olivet jsou mistři kabaly, jak je chápal, učil a vysvětloval Stanislas de Guaita. Tito muži byli odvážnými hrdiny při hledání zlatého rouna. Pohrdli tituly a poctami svých současníků a počítali jen s uznáním budoucích.“ Tolik Marc Haven ve stati Stanislas Guaita jako kabalista, otištěno v časopise L’Initiation roku 1898. Praktická kabala může být buď duchovní, nebo magická. Jeli duchovní, nachází se k ní klíč v učení o sefirách. Protože se jí zde nemůžeme podrobněji zabývat, stačí nám zjištění, že její zákonitosti jsou tytéž, jako zákon čísel. Výborné vysvětlení nalezneme v Traité élémentaire de Science occulte od Gérarda Papuse. Toto učení má dvojí použití. První se týká psychurgických skutečností a použití moci konat zázraky. Základní prvky k tomu se nacházejí v Apodictique Messianique od J. M. Hoene-Wronského, jehož systém je zcela kabalistický. Jeho schéma je následující:
Druhé použití učení o sefirách je v oblasti psychologie a etiky. Heinrich Khunrath je sestavil v tabulce, obsažené v knize Amphitheatrum sapientiæ veræ, vydané v Hanau roku 1609:
Kabala je také určitým druhem magie. Podle slavného německého teosofa Jakoba Bohmeho je založena na šesté z forem, na zvuku. Jejím středem je Tetragrammaton, svaté, ze čtyř písmen složené jméno Boží, které obsahuje síly, s jejichž pomocí mimosmyslově působí na smyslově vnímatelné. Stejné stanovisko je vyjádřeno v zákoně Mojžíšově, jehož přestoupení následuje věčný trest. Kabala je také vědou o proměnách, které přijímají Andělé světla a ohně, neboť jsou schopni pomocí představivosti dát svým přáním skutečnou podobu, jak
dokládá Eliphas Levi v L’Initiation z roku 1894. Kabalisté nazývají hříšné jednání obalem nebo kůrou. Kůra, říkají, tvoří výrůstky, které se krabatí ve vrásky a záhyby, když míza místo toho, aby obíhala, ustrne na vnějšku. Kůra seschne a opadne. Právě tak je tomu s člověkem. Pokud člověk, který je povolán ke spolupráci na díle Božím a dosažení dokonalosti prostřednictvím své svobody, dá v sobě vysýchat Božské míze, sloužící k vývoji jeho schopností směrem k dobru, je to krok zpět, a tento člověk odpadne znetvořen jako odumřelá kůra. Podle kabalistů však zlu není dáno tvořit záměr. Zlo bude vždy zrušeno dobrem. Odumřelá kůra může být ještě užitečná, když ji rolník posbírá a spálí, u ohně z ní se ohřeje, popelem pohnojí stromy, a tak ji opět navrátí do mízního oběhu. Podle idejí kabaly je věčný oheň, v němž jsou zlí spalováni, ohněm očistným, který bolestnou, ale potřebnou proměnou slouží všeobecnému blahu a umožňuje duším, aby se ve Věčnosti navrátily zpět k dobru, kterému je nakonec souzeno zvítězit. Bůh, říkají kabalisté, je Absolutním dobrem. Absolutní však může být jen jedno. Zlo je tedy pouze omylem, který bude pravdou zničen. Je to kůra, která se ztrouchnivělá nebo spálená opět proměňuje v mízu a znovu slouží velkému Univerzálnímu životu. Pálit kůru je však těžkou a namáhavou prací. Zasvěcenec touto příkrou cestou rychle proběhne. „Zvol si učitele,“ praví Talmud (Pir. Aboth. I, 6), a komentář k tomu dodává: „Nechť si zvolí jediného učitele a od něho vždy přijímá předávané učení.“ Nelze však přijímat učení dnes toho a zítra onoho učitele. K svatým mystériím kabaly je připuštěn pouze ten, který má ke svému učiteli a jeho učení plnou a pevnou důvěru, ten, který o učitelových slovech nikdy nepochybuje a jeho pokyny vždy vykoná. Předpisy k mystériím kabaly lze nalézt roztroušené v různých textech a komentářích. Hlavní prameny nalezneme v textech Šar aorach rabiho Josepha Castenbensise a v komentářích Johana Reuchlina De Cabbala, Paula Ricceuse De coelesti agricultura a Roberta Fludda Tractatus
apologeticus. Autoritativnost učitele by mohla mnohého od svaté vědy odradit, a proto je na místě připomenout, že nemluvíme o okultních vědách ve všeobecnosti. I bez následování této nauky lze uchopit Od jako De Rochas nebo pochopit hermetismus způsobem, jakým to učinil Marcellin Berthelot. Nejde zde o žádné odvětví lidského poznání, ale o vysokou magii dobrého a zlého, o vědu života a smrti, kterou si žák chce osvojit, a tady platí to, co řekl Eliphas Levi: „Od toho, kdo chce být téměř roven Bohu, lze žádat o něco více, než jen, aby byl člověkem.“ Zdánlivá pasivita, která mnoho ješitných odradí, je jen předběžná a osobní. Jako ve škole pythagorejců má žák jen poslouchat a zdržet se každé diskuse, každého komentáře. Musí svými slovy a svým jednáním podávat důkaz své oddanosti. Zjevení, které dává kabala, je božské a nachází se nad dosažitelnou úrovní lidského rozumu. Přijetím jejích tajemství se dosud existující žákovy schopnosti vyčerpávají a ničí. Tuto oběť je možné právem požadovat; je to povinnost, neboť celá duše neofyta, upřímnost jeho snažení, síla jeho přesvědčení, přání a vůle, to vše musí být touto zkouškou dokázáno. Kdyby se podceňoval a o svých schopnostech pochyboval tak, že by v takovém omezení spatřoval smrt, není toho hoden a sám dobrovolně odpadá. Kabalista musí také ovládat profánní vědu a umění, neboť ten, kdo se snaží dosáhnout velké cti Zasvěcení, se musí nejprve ozdobit všemi klenoty ducha, jejichž nošení mu jeho duchovní schopnosti umožňují. Reuchlin o tom říká: „Ten, kdo chce takřka násilím vniknout do samotných svátostí Božích, nemůže přijít s nedostatečnou mírou vědomostí, po letmém nahlédnutí do věd, s povrchním vzděláním, neboť jeho pracovní schopnost, jeho horlivost a jeho vůle musí kromě toho být zaměstnána ještě pozorováním zvláštních forem.“ Ale toto profánní vědění nebude látkou a východiskem Absolutního vědění. V duši musí nakonec zavládnout prázdno a smrt, vše v ní musí být tmavé a prázdné jako v Mojžíšovi, když pobýval na poušti, aby půda jinak úrodná byla připravena na novou sklizeň.
Kdo nestudoval vědy minulosti, nemá právo nechat je bez povšimnutí. Kdo svému duchu nedovolil vstoupit do matematiky, do světa přírodních věd, kdo se nedotkl strun fantazie, kdo neplakal a neuvažoval, ten nemá právo zlehčovat slzy nebo přemýšlení, vědecká tvrzení nebo hnutí umělcovy mysli. Ten ať světlo nehledá. Mohl bych jmenovat řadu mužů, kteří byli učenci dříve, než se stali žáky vysokých věd. Jeden příklad z poslední doby je zvlášť významný. Velký umělec, literát se nevyhýbal nepříjemnostem a úporné práci v laboratořích, aby si zasloužil Adeptství: Stanislas de Guaita, autor četných prací o dogmatické a magické kabale. Není to období odpočinku ani rozkladu, co žádá tradice, je to bod vývoje, v němž se bouřlivé a neklidné mládí projasní a uklidní; v němž Anděl smrti – který je rovněž Andělem plození – je člověkem přemožen. Je to okamžik, v němž člověk může přijmout poznání a uplatnit je. Čtvrtou podmínkou je dokonalá čistota. Ta je samozřejmým výsledkem předchozího a stanovení její důležitosti je znamením, že zmíněný zralý věk kolísá podle osobnosti. Oceňuje-li člověk tuto čistotu nepatrně a jde-li za svými vášněmi, považuje-li hmotný požitek za cíl, za vlastní účel, potom podléhá nejnebezpečnějšímu klamu a činí svůj duchovní vzestup nemožným. Musí volit ne mezi požitkem a ctností, jak se mylně domnívají mnohé sekty, ale mezi láskou a vítězstvím. Po učiněné volbě musí myslet na to, že krása, Tif’eret (šestá sefira), odlesk koruny Keter (první sefiry), je mezi oběma cestami. Dvaatřicet cest moudrostí se otevírá pouze tomu, kdo má čisté srdce. Čistý duch, oproštěný od všech světských předsudků, je další důležitou podmínkou. Duch je oceán, v němž se mohou odrážet veškeré inspirace, veškeré vyšší úkazy, aniž by spodní pohyb kalil vodu a vzedmul hladinu. „Opusťte své ženy, rodiče a děti a následujte mne,“ pravil Kristus. „Prodejte své statky a rozdejte zlato mezi chudé,“ řekl Joachim de Flore svým žákům. „Bojte se přátelství a rodiny až k egoismu,“ říkají mistři, „postavte se jedině před Boha, abyste se přiblížili čistému lidství.“
To je ticho, klid šabatu, aby se mohl pozdvihnout hlasitější a zvučnější hlas. Ale běda těm, kteří stále zachovávají mlčení, běda „němým,“ za žeň, kterou zaseli, za bolestné utrpení budoucích obnovitelů (srovnej: Marc Haven v L’Iniciation, únor 1894). Těmito krásnými slovy končím svůj letmý nárys, který se mi při pročítání zdá být jen snůškou různorodého materiálu. Ale ponechávám jej tak, jak je. Chybí mi totiž čas a prostředky k vyvolání správné představy o této úctyhodné tradici, a tak jen doufám, že vzbudím jistý zájem a touhu po pravém a dobrém. Sédir
DÍL III. TEXTY Celé vědecké, filosofické a náboženské učení kabaly je obsaženo v jejích nejdůležitějších pramenech, v Zoharu a v Sefer jeciře. Zohar je velice rozsáhlý. Christian Knorr von Rosenroth podal jeho překlad do latiny ve své knize Kabbala denudata a M. A. Mathers ve svém spise Kabbala unveiled neúplný překlad do angličtiny. Naším východiskem byl německý překlad z francouzštiny, Papusovo komentované vydání z roku 1887. Na mnoha místech se tu setkáme s opakováním předchozích kapitol, ale to jen obrátí naši pozornost k předmětům, které si jí zvláště zasluhují. Po překladu Sefer jeciry následují dva kabalistické traktáty mnohem mladšího data. Je to 32 cest moudrosti a 50 bran inteligence. Před těmito traktáty bylo třeba učinit ještě několik poznámek, které objasní jejich povahu.
Úvod U zrodu každého náboženství a každé filosofie nacházíme vždy znovu v temnu se ztrácející učení, které bylo známo jen několika osobám, a jehož původ navzdory veškeré badatelské práci a vědeckým analýzám není jasný. Takové učení bývá označováno různými jmény podle náboženství, k němuž chová klíč. Ale i povrchní studium umožní rozeznat je jako jedno a totéž, ať už je nazváno jakkoliv. Potěšen věří kritik, že nalezl původ učení v Apokalypse, která obsahuje souhrn křesťanského esoterismu. Ale za zjevením sv. Jana vynoří se zjevení Danielovo a esoterismus obou náboženství, židovského i křesťanského, splyne v kabale v identický celek. „Toto tajné učení má svůj původ v náboženství Mojžíšově,“ tvrdí historik a pln radosti začne toto dokazovat. A čtyři zvířata z vidění židovského proroka se stanou jediným a němě zdvíhá egyptská Sfinga svou
mužnou hlavu nad Mojžíšovými žáky. Vzhledem k tomu, že byl Mojžíš egyptským knězem, musíme původ symbolického esoterismu hledat v Egyptě, v tamních mystériích, ze kterých řecká filosofie počínaje Pythagorem a Platónem čerpala své poučení. Ale znovu se objevují čtyři tajemné personifikace jednotlivě a v době před vznikem svatých egyptských mystérií stojí před námi Ada Nari, indická bohyně s andělskou hlavou, která ukončuje zápas mezi dravcem a pokojným dobytčetem. Ať už svým bádáním vnikáme do sebestarších dob, vždy nám uniká tento tajemný původ tradice. Můžeme prozkoumat všechny obtížně rekonstruovatelné civilizace starověku, a když se konečně po vyčerpávající práci dostaneme k červené rase, první civilizaci, kterou zrodila první pevnina, uslyšíme inspirovaného proroka velebit božské obyvatele vyšší sféry, kteří mu zjevili svaté tajemství. Opusťme tedy tohoto těžko pochopitelného Prétea, kterému říkáme „původ esoterismu“, a přejděme ke kabale, v níž s nepatrnou námahou najdeme společný původ. Najdeme jedno náboženství, jehož různými emanacemi jsou všechny ostatní kulty. Podstatu kabaly přesně vyjádřil Fabre d’Olivet, badatel právě tak skromný, jako učený, v několika námi již citovaných větách. Ke studiu kabaly slouží jako základ dvě knihy: Zohar a Sefer jecira. Pokud je nám známo, nebyla žádná z těchto knih v úplnosti přeložena do němčiny. Proto nyní zveřejňujeme překlad Sefer jeciry a připojujeme vysvětlivky, které možná objasní některá obtížně srozumitelná místa v textu.
Sefer jecira Pokus o rekonstituci textu podle Gérarda Papuse
Papus vydal jako první komentovaný překlad Sefer jeciry, ale texty, které měl tehdy k dispozici, nebyly úplné. Po několika letech vydal M. MayerLambert nový překlad na základě úplnějších hebrejských a arabských rukopisů. Pozorným zkoumáním obou překladů však zjistíme, že v obu dílech jsou mezery a opakování. Toto opakování budiž nám výstrahou, abychom se mohli s pomocí několika následujících úvodních vět pokusit o rekonstrukci textů původních. Staří autoři při kompozici toho druhu traktátů, který pro nás přichází v úvahu, nejprve uváděli krátký výklad metodického rozvrhu, a teprve potom probírali každý jednotlivý problém pomocí stejné metody. Proto Sefer jecira musela začínat metodickým plánem, týkajícím se probíraných předmětů. Jde o deset numerací neboli sefir, dvaadvacet písmen a jejich použití Stvořitelem při stavbě Universa ve třech úrovních: Universa, Roku, Člověka. Později měl každý předmět začínat opakováním metodického plánu, jehož mělo být použito při pojednání o jednotlivých problémech. Tato řada opakování nám dává důvod k předpokladu, že každou kapitolu nebo část uzavírala kabalistická kombinace písmen nebo čísel. Navrhujeme tedy následující rekonstrukci textu: 1) Jako první kapitolu všeobecný přehled deseti numerací a dvaadvaceti znaků, které se dělí na tři matky, sedm dvojitých a dvanáct jednoduchých. 2) Jako druhou kapitolu pojednání o deseti sefirách a jejich kombinaci podle permutací tetragramu. 3) Jako třetí kapitolu všeobecný přehled dvaadvaceti písmen a jejich tří pododdílů. 4) Jako čtvrtou kapitolu podrobný výklad analogií mezi třemi „matkami“ a trojicí; tato kapitola končí paragrafem a jeho kombinacemi.
5) Jako pátou kapitolu přesné znázornění sedmi „dvojitých“ a jejich vztahů k sedmerosti. 6) Jako šestou kapitolu přesné znázornění dvanácti „jednoduchých“ a jejich vztahů k dvanácternosti. Tak jsme se dostali od jednoty k maximu mnohonásobnosti a vracíme se opět po několika závěrečných shrnutích k jednotě jako počátečnímu bodu. Tím se zabývá kapitola sedmá, kterou můžeme rozdělit na tři paragrafy: 1) vytyčení vztahů, 2) odvození písmen, 3) závěrečný souhrn. V této rekonstrukci figuruje Sefer jecira jako homogenní celek, který vychází z jednoho bodu a opět se k němu vrací, když byly probrány vztahy trojnosti, sedmernosti a dvanácternosti k Universu, k Roku, k Člověku. Autor nebo interpolátoři podali některé z těchto vztahů vlastním způsobem. Tak vztáhli sedm dnů v týdnu k planetám v jejich pořadí na astrologickém nebi (Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše, Merkur, Měsíc) a ne způsobem, jímž je sedmiúhelník zobrazen v rukopisech. Schéma v textu přiděluje dny planetám tak, že šabat náleží Saturnu, čili podle právě uvedeného astrologického pořadí připadá neděle Jupiteru, pondělí Marsu, úterý Slunci, středa Venuši, čtvrtek Merkuru a pátek Měsíci. Autor musel dobře znát správný klíč k vztahům dní a planet, jednoduchý klíč, který získáme, když na sedmiúhelníku postavíme Slunce s nedělí nejvýše, a potom rozdělíme dny planetám tak, že při opačném postavení běžného pořadí dnů a astrologického pořadí (zleva nebo zprava, respektive zepředu nebo zezadu) přeskočíme vždy jeden den. Autor ale chtěl, aby byl čtenář sám nucen aplikovat jeho často opakovaný výrok: „Bádej, přemýšlej, kombinuj, domnívej se a snaž se kreaci přiřknout místo, které jí vykázal Stvořitel.“ Pozorný čtenář rovněž nesmí zapomenout, že základ soustavy tří „matek“ AMŠ má v sanskrtu ekvivalent SeMA, což naznačuje, že i učený autor Sefer jeciry nastínil pouze „schéma“, a nikoliv zcela přesný
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
