Cesta pokoje
Naše srdce naplnily emoce. Písně se podobaly válečným pochodům a hymna občanských práv zazněla jako mocný bojový chorál. Nebojíme se. Nebojíme se. Dnes se nebojíme. Och, och, do hloubi duše věřím, že jednoho dne zvítězíme. Přes hodinu trvalo, než se všichni lidé shromáždili u paty schodiště Kapitolu. Zpíval Harry Bellafonte a vedl čekající účastníky demonstrace svým melancholickým hlasem. Melancholie vyjadřovala vědomí, že se vždycky dostaneme nanejvýš k tomuto schodišti, nikdy dál, že se George Wallace vůbec neobjeví a že nenásilí znamená uznání porážky před začátkem bitvy. Pak si všichni sedli. Na vznosné třídě Kapitolu sedělo padesát tisíc lidí. Černí proti bílým. Tohle je občanská válka, pomyslel jsem si, svatá válka, křížové tažení a zároveň počátek dlouhého zápasu. „Pokud se Boží lid dostane do nesnází, Bůh jim sešle vůdce,“ volal Ralph Abernathy z ampliónu. „Martina Luthera Kinga. Největšího vůdce tohoto století, Mojžíše vedoucího lid pouští do země svobody!“ King promluvil. Promluvil jinak než ostatní, kteří už nedokázali ovládnout svůj kypící hněv. King hovořil pomalu, přesvědčivě a s enormní, pronikavou silou. Věty formuloval jako vysvětlení, jež vylučovala jakoukoli pochybnost. Nejprve pohovořil o dějinách svého lidu, o období otroctví, o zápasu za lidskou svobodu a o mnoha mučednících, jako byli Jimmy Lee Jackson, zavražděný v Marionu, Medgar Evers, zabitý v Jacksonu, čtyři děti, jež zahynuly během bombového útoku na kostel v Birminghamu, nebo ctihodný otec 144
We Shall Overcome. Zvítězíme
Reeb, ubitý v Selmě. „Nezemřeli zbytečně, protože my jsme došli dál a kráčíme vpřed!“ King pozvedl hlas do úrovně posvátného hněvu a ve zrychlujícím se rytmu opakoval: „Došli jsme dál a půjdeme dál!“ A pak pokračoval: „Nyní jsme došli k těmto schodům, ale dnes po nich vystoupit nechceme. Chceme však jasně říci, že kráčíme vpřed. Sice se vrátíme a budeme trpět, ale dnes už víme, že kráčíme vpřed. Někteří budou zabiti, potečou slzy, lid se skloní, ale my půjdeme vpřed. Nemáme právo volit, účastnit se vládnutí, nemůžeme si naplánovat svůj vlastní osud, ale půjdeme vpřed.“ A lidé jeho slova opakovali po něm. Jejich výkřiky zazněly jako troubení polnic z beraních rohů před hradbami Jericha. „Půjdeme vpřed!“ Výkřik vůdce se rychle proměnil v křik tisíců a udeřil do hradeb Kapitolu jako tisíce kovářských kladiv. „Hradby se zhroutí,“ křičel King, „a nikdo nás nezadrží. Dnes je nás tu padesát tisíc, zítra nás zde bude sto tisíc a pozítří nás budou miliony. Odejdeme, ale vrátíme se! Bůh je s námi a povede svoje děti do země svobody. Glory hallelujah, glory hallelujah, glory hallelujah!“ King promluvil. Půl hodiny zde zněl jeho hlas a svět naslouchal. Těchto padesát tisíc lidí zastupovalo miliony, jež byly v duchu s nimi a účastnily se pochodu svobody prostřednictvím rozhlasu a televize. King to věděl a lidé si to silně uvědomovali, obklopeni nesčetnými kamerami a vozy televizních štábů. Následovala modlitba, zpěv americké národní hymny a požehnání. Pak jsme se otočili k alabamskému Kapitolu zády, čelem k domovu a odcházeli s přesvědčením, že to byl jen začátek. A jaký je konec? Můj příběh v této fázi ve skutečnosti začíná. Svou práci začal v té chvíli konat strach. Onoho čtvrtka ve čtyři hodiny odpoledne naše pravomoci skončily a my pochopili, že se stáváme psanci. Po mnoha hodinách pochodu jsme odcházeli hladoví 145
Cesta pokoje
a žízniví, ale ve všech obchodech bylo zavřeno. Všude jsme četli: Zavřeno! Zavřeno! A věděli jsme, že je to první akt odplaty. „Choďte blíž u sebe!“ „Běžte co nejrychleji do černošské čtvrti, tam se najíte!“ „Ve městě nezůstávej, to je sebevražda!“ V jedné postranní uličce bili jakéhosi muže. Duchovní, který se zastavil v baru, dostal židlí po hlavě. Bílí hoši chrlili za našimi ustupujícími formacemi nadávky a doufali v odezvu, která by jim zavdala důvod k vyvolání šarvátky. Dosud tomu nemohu uvěřit, ale rozzuřilo mě, když si za mnou došel muž, který viděl, že chci zaparkovat svůj vůz, a řval na mě: „Vypadni vodtuď! Vypadni!“ Záhy jsme si uvědomili, že nemáme absolutně žádný důvod k pocitu úlevy. Pět hodin po projevu Martina Luthera Kinga byla na téže silnici, po níž jsme o den dříve pochodovali, zastřelena Viola Liuzzoová, matka pěti dětí z Detroitu. Byla vytlačena ze silnice a Ku Klux Klan ji zasypal kulkami. V našich srdcích se chopilo vlády rozhořčení, zloba, strach a nenávist. „Jsme jako bezbranní cizinci v nepřátelském teritoriu,“ postěžoval si chlapec z Chicaga. „Národní garda je Ku Klux Klan v uniformách, a teď mají příležitost. Vypadněme odtud, pryč z tohohle semeniště strachu a nenávisti!“ „Jedeš na sever?“ zeptali se mě tři černoši z Illinois. „Mohl bys nás odvézt z týhle zatracený země? Nemáme žádný prachy, jenom strach.“ Cestou se mi Charles ztratil. Doufal jsem, že našel cestu zpátky. Nick se snažil poslat svůj článek telefonicky do Manchesteru, ale byl neustále přerušován „operátorkou“. Panovala napjatá nálada, situace byla nepřehledná a zmatená. Museli jsme odjet a chtěli jsme odjet. Nick se rozhodl, že do New Havenu poletí. Na dlouhou jízdu neměl trpělivost. Další nový přítel, Kerley, měl obavy o osud svého 146
We Shall Overcome. Zvítězíme
mladšího bratra Carlose. „Vrátím se do Selmy a pomůžu, ale nejdřív musím vzít toho chlapce do Chicaga. Nechci, aby se mu něco přihodilo.“ V bezpečném domě v Montgomery, kde bydlel básník svobody John Beecher, jsme prostudovali mapu. „Tohle je nejkratší trasa,“ ukazoval Ronald, „ale bude lepší vrátit se jinudy… ne přes Mississippi. Nebudu se cítit v bezpečí, dokud se nedostaneme z tohohle černošského pásma. Pojeďme přímo na sever. Za šest hodin bychom mohli být v Tennessee, tam je bezpečno.“ Stále jsem nebyl přesvědčen, ale ostatní neustoupili. „Vezmi to po hlavní. Na vedlejších silnicích číhá vážné nebezpečí, tam byli zabiti ti tři ‚jezdci svobody‘ z Mississippi. Nemám chuť stát se mučedníkem. Raději budu zbabělec než mučedník.“ „A nejezdi v noci. Prosím – ne v noci!“ Onoho odpoledne jsme se rozjeli do Birminghamu. Náhlý příval pocitu vítězství z nás zcela vyprchal, nevázaná bujarost se změnila v nervozitu a hlasité výkřiky v ostýchavé mumlání. Písně jako Freedom Now a We Shall Overcome utichly docela, a pokud jsme si přece jen zazpívali, vytáhli jsme napřed postranní okna. Nevím, jestli nepřeháním, ale pamatuji si jen, že jsme byli polekaní, ba k smrti vystrašení, kdykoli jsme projížděli městem, a velmi obezřetní, kdykoli jsme spatřili příslušníka státní policie. „Dávej bacha, jedeš moc rychle!“ Mnoho „jezdců svobody“, kteří překročili povolenou rychlost, se ocitlo ve vězení a muselo zaplatit pokutu od 100 do 150 dolarů, takže jsme měli k opatrnosti pádné důvody. „Dávej bacha, jedeš moc pomalu. Zajeď ke krajnici a nech bělochy předjet. Překračovat povolenou rychlost mohou jen oni, takže když jedeš příliš pomalu, rozzuří je to!“ Ať jsem udělal cokoli, nebezpečí hrozilo pořád. „Tady nejseš svobodnej člověk, toť vše,“ vysvětloval Ronald. Vyhnout jsem se tomu 147
Cesta pokoje
nemohl. Náhle zazářilo červené světlo a musel jsem zastavit. Vyděsil jsem se. „Máte řidičské oprávnění?“ zeptal se příslušník státní policie. Ukázal jsem mu svůj mezinárodní řidičský průkaz, vybavený nizozemským, anglickým, francouzským, německým a čínským textem. Nikdy v životě nic takového neviděl. Zvědavost zvítězila nad přísností. „Odkud jste?“ Z Nizozemska. „Moje babička sem přišla taky z Nizozemska!“ Uvědomil jsem si, že jsem ještě nebyl potrestán za žádný dopravní přestupek, a tak jsem hlesl: „Není vyloučeno, že jsme příbuzní!“ Rozesmál se a pravil: „To je možné, ale odteď dodržujte povolenou rychlost. Jel jste moc rychle.“ „Mrzí mě to,“ odvětil jsem. „Budu opatrný. Je tady tolik značek, že člověk snadno jednu přehlédne.“ To bylo vše. S nesmírnou úlevou jsme pokračovali v jízdě na Birmingham. Ronaldovi příbuzní nás uvítali jako prince, jako osvoboditele utlačovaných. Necítil jsem se tak, ale oni to tak viděli. „Dnes v noci už nesmíte jet dál. Přespíte tu a vyrazíte ráno. Je to bezpečnější.“ Příští den ráno v sedm hodin jsme měli na stole připravenou hostinu. Výborně jsme se najedli a Ronaldova stará babička prohlásila: „Pomodlíme se spolu, aby vás Pán na téhle nebezpečné silnici ochraňoval a doprovodil vás bezpečně domů.“ A tak jsme se pomodlili. Když jsme se konečně blížili ke státní hranici, Ronald se ke mně obrátil: „Víš, jakou mám životní filosofii? Jeden stařeček mi během pochodu řekl: ‚Riskuj s vírou, rozhoduj se s nadějí a za následky trp s láskou.‘ To je můj život. Bůh je se mnou a dnes to vím.“ A když jsme posléze dorazili do bezpečných končin, náhle dodal: „Víš, řekl bych, že se příští týden vrátím, abych svým lidem pomohl. Teď budou trpět víc než kdy předtím!“ Na krajinu se snesla sobotní noc. Rozloučili jsme se v St. Louis ve státě Missouri a já pokračoval v noční jízdě sám, mířil jsem na 148
We Shall Overcome. Zvítězíme
Kansas City a Topeku. Uvědomoval jsem si, že tento týden ovlivnil mou duši více než celoroční studium. A zatímco mé auto uhánělo nocí, pocítil jsem znovunalezenou radost. Deep in my heart, I do believe (Do hloubi duše věřím), we shall overcome some day (že jednoho dne zvítězíme).
149
