Nad modlitbou Páně (Mt 6,5-13) – 8. října 2012
Introitus: Ž 40,10-11 (JB) První čtení: Mk 14,32-42 (ČEP) Kázání: Mt 6,5-13 (ČEP+BK) Poslání: Mk 11,25 (BK) Požehnání: 1 J 4,9-10 (ČEP) Písně: 690, 257, 168, 388, 219 5
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. 6 Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. 7Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. 8 Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. 9 Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.10 Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.11 Chléb náš vezdejší dej nám dnes.12 A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim.13 I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebo tvé jest království, i moc, i sláva, na věky, Amen. (Mt 6,5-13)
Chci vám nejprve vypravovat příběh nebo spíše zkušenost jednoho mého přítele, který je dnes už pánem v pokročilém věku. Příběh se týká jeho hledání Boha a odehrál se v době jeho mládí, v šedesátých letech. Ten člověk byl a ještě dnes je známým umělcem v několika oblastech, zejména ale v divadelnictví. A v době, kdy zažil tuto příhodu, žil bohémským a nespoutaným životem typického „květinového dítěte“. Velmi ho tehdy zdrtilo milostné zklamání a on se váhavě, po krůčcích přibližoval k náboženské víře svého dětství, kterou bylo římské katolictví. Začal docházet na mše, útěchu a úlevu nacházel v interiérech pražských kostelů i v tónu varhan. Pokud jsem mu rozuměl správně, Boha zde nacházel hlavně o samotě, beze slov, zatímco modlitba a společná liturgie v něm probouzela spíše rozpaky. Obrátil se při zpovědi na známého katolického duchovního v několika staroměstských chrámech, na Jiřího Reinsberga. Svěřil se mu se svou neschopností modlit se
a zoufal si, že ve slovech modliteb se Pánu Bohu nedovede přiblížit ani nepatrně. Šlo zejména o modlitbu „Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé…“ Kněz Jiří Reinsberg ho ale upozornil: „Když Ježíš předává učedníkům modlitbu Otče náš, neříká jim: ,Vy se modlete toto´, říká ve skutečnosti: ,Vy se modlete takto´!“ A tehdy můj přítel pocítil veliké projasnění, protože teprve pochopil, čím modlitba je nebo může být, a čím naopak být nemá. Dějiny působení Kristovy radostné zvěsti, evangelia, i v mnoha křesťanech samotných probouzejí rozpaky. Když se podíváme na honosné chrámy ve Vatikánu, na francouzské katedrály i na barokní kostely Hradčan a Malé Strany, při veškerém obdivu nejednoho z jejich návštěvníků napadne otázka: Právě tohle měl na mysli Ježíš z Nazareta, když okolo sebe shromáždil rybáře a vykládal jim své učení na břehu jezera nebo na vysoké hoře? Vidíme pak okolo procházet třeba procesí kardinálů ve zdobených těžkých ornátech, které byly původně obleky vznešených patricijů pozdně římské doby – a napadá nás: není i toto nedorozumění? Nebo neporozumění? Ježíš přece učí, že kdokoli chce být v čele, vepředu, má se tím spíše ponížit a přijmout roli služebníka. (Mk 6,43-44 par.) Neměl by i talár a role evangelického kazatele při našich bohoslužebných shromáždění probouzet jisté neodbytné otázky? Můj talár připomíná soudce, ale pochází z tradice středověkých univerzitních učenců, kteří jsou povoláni vykládat Písmo, protože jsou v tomto umění vyučeni a složili také předepsané zkoušky z řečtiny a hebrejštiny. Ježíš ale přece svým učedníkům říká: „Vy si však nedávejte říkat ,Mistře‘. Jediný je váš Mistr [samozřejmě Bůh], vy všichni jste bratři.“ (Mt 23,8) Některá nedorozumění a neporozumění měla ovšem v dějinách křesťanství přímo zločinné důsledky: chování kolonistů v zámoří, kteří zabíjeli kvůli zlatu a stříbru a nechávali domorodce křtít násilím. – Jakpak je to s Modlitbou Páně, začínající slovy „Otče náš, jenž jsi v nebesích“? Dobře, kvůli ní krev asi nikdy netekla, ale je třeba se ptát na toto: není chybou, že se stala pro křesťany tím, čím se stala – totiž rituálem? Pevnou součástí bohoslužeb, velmi častou součástí každé modlitební chvíle? Byla Ježíšem Kristem předána a zadána právě k tomuto účelu? Není opravdu v evangeliu psáno: Vy se modlete takto? (Skutečně, v řeckém originálu nacházíme slovo ο τως, nikoli τάδε.) K nejspornějšímu využití Modlitby Páně pak došlo, zdá se mi, ve skutkařské katolické zbožnosti středověké a barokní, ale v poněkud menší míře bohužel i dnešní. Tehdy se modlitba „Otče náš“ proměnila v jakousi pevnou a násobitelnou jednotku zbožnosti, zejména pokání. „Hříšníku, pomodli se
padesátkrát Otčenáš a padesátkrát Zdrávas Maria,“ mohl po staletí slýchávat ten, kdo odcházel ze zpovědnice. Toto řekněme hned a důrazně: Modlitba Páně není rituálem. Nemá být zvykem, tradicí, modlitební slovní formulí, ke které se utíkáme, když nemáme Pánu Bohu sami co říci. A ještě s uspokojením, že těchto několik vět má potvrzení od samotného Ježíše, z jehož úst nám přece byla předána. Jediné její oprávnění v našich bohoslužbách – ovšem velké oprávnění! – vidím v tom, že se jejím voláním spojujeme před Bohem s ostatními křesťany; s bratry a sestrami ve víře na různých místech, v různých dobách a v jiných církvích. Nesmíme ale ani tak přehlédnout, že nám tu Ježíš nepředal zaříkávadlo, ani křesťanskou vyznavačskou formuli, ani modlitbu, která je ze své podstaty, kvůli svému původu od samotného Ježíše „účinnější“ než jakékoli jiné modlitby. Ježíš nám nabídl touto modlitbou cestu: „Vy se modlete takto!“ (Mt 6,9a) Vy se modlete v tomto Duchu! A Ducha se držte spíše než slovního pořádku: vždyť „litera zabíjí, ale Duch oživuje“, jak je psáno na jiném místě Bible (2 Kor 3,6). Čeho je nám zapotřebí – zbavit slova Modlitby Páně jejich bezmyšlenkovité samozřejmosti. Učinit tuto modlitbu nesamozřejmou; myslet na to, co bychom si počali, kdybychom jí neměli, nedostali; nechat se jejími slovy obdarovat a osvěžit… A zde se nám něco ukáže tehdy, když zkusíme objevovat nejenom to, co slova evangelia říkají, ale také proti komu a proti čemu to říkají. Z jakých zápasů a polemik, které vždycky přináší sám život, vyrůstá Ježíšovo učení o modlitbě? Když Ježíš v Kázání na hoře promlouvá o modlitbě, čemu tady říká NE? Proti čemu se vymezuje? Nejprve, jak jsme slyšeli, proti modlitbě pokrytecké: „Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ (Mt 6,5) Zasažen je tu jeden ze zvyků Ježíšových současníků farizeů: horlivá modlitba na veřejnosti, před očima druhých. Přitom celá tato součást farizejské zbožnosti původně vůbec nebyla špatným nápadem. Farizeové bývali v prvopočátcích jakýmisi v dobrém slova smyslu lidovými katolíky židovství: oproti chrámovým kněžím, elitě zahleděné do sebe, která ztratila vztah ke světu za chrámovou branou, se pokoušeli tito farizeové vyjít k prostým lidem a lid zaujmout pro novou vroucí zbožnost, pro lásku k Mojžíšovu Zákonu. A s tímto pedagogickým zřetelem stávali na nárožích a hlasitě se
modlili. Říkali tím lidem: Hle, jak je krásné modlit se! Modlitba není jen součást velkých chrámových obřadů, ale patří do života, patří i na ulici…! Časem se tento vychovatelský úmysl farizeů jaksi zvrtl a zkazil, stal se sebestředným konáním, jehož cílem bylo získat uznání za projevy hluboké zbožnosti – v tomto smyslu se stala tato religiozita pokrytectvím. Ježíš naproti tomu směřuje modlitbu z ulice do malého „pokojíku“. „Zavři za sebou dveře,“ říká Ježíš, protože „tvůj Otec, Bůh, (…) vidí, co je skryto.“ (Mt 6,6). Cudnou skrytost v projevech zbožnosti doporučuje evangelium často – i v dobročinnosti (Mt 6,3-4), i v náboženských projevech a gestech (Mt 7,21nn., Lk 6,46). Dále se Modlitba Páně, jak se zrodila v rozhovoru Ježíše s učedníky, vymezuje výrazně proti mnohomluvnosti. Ta je tu pochopena nikoli jako pouhá upovídanost, která snad není nejtěžším z lidských hříchů: mnohomluvnost v modlitbě k Bohu je velkým omylem. Těžko věřit, že Boha lze k něčemu přimět množstvím slov, nebo jejich krásou. „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte,“ napomíná Ježíš své posluchače (Mt 6,8). To je ostatně jedno z velkých úskalí modlitby, také úskalí mého přítele, o kterém jsem vypravoval na začátku kázání: jak velikost, hloubku a zároveň neskutečnou důvěrnost toho, co chci říci Bohu, obléknout do slov pouhého lidského jazyka? Mnohomluvnost v modlení hřeší tím, že na laskavou a velikou Boží moc nedbá. Nevidí tuto Boží velikost o tolik přesahující lidskou schopnost mluvit. Nevidí také, že před Bohem málo platí sama květomluva vzdělance nebo dobrého rétora, nevidí, že i u neumělé modlitby dítěte je v Boží moci zvážit skutečnou cenu této modlitby… Samotná krátkost a stručnost Modlitby Páně „Otče náš“, její prostota jakoby vytesaná z lipového dřeva, její pochopitelnost každému, kdo chápat chce, je tu Ježíšovou pádnou odpovědí. Mají tuto Ježíšovu odpověď slyšet všichni jeho současníci, kteří s orientální ctižádostivostí chtějí Boha přemluvit a umluvit, aby přišel a posloužil jejich lidskosti. Mají tuto Ježíšovu odpověď zaslechnout i ti mezi našimi současníky, jejichž zbožnost se ubírá podobným povážlivým směrem. Modlitba Páně říká dále velké NE všem falešným kultickým představám o Božím majestátu a velebnosti. Ježíš, jednorozený Syn Boží, nazývá Boha „Otcem“, ale chce přimět také ostatní, aby v Bohu spatřovali Otce. Vytrhuje tím modlitbu z kultična a mystérií chrámu, svícnů, kadidla a kněžských obřadů a zve jí do „malého pokojíku“ našeho života a za naše „zavřené dveře“
(srov. Mt 6,6). Máme tedy Boha přijímat tam, kam může vstoupit právě Otec – a takto k němu máme v modlitbě přistupovat... Čemu protiřečí Modlitba Páně dále, je modlitba sebestředná, sobecká: protiřečí každému „jájínkování“. Vůbec tím není řečeno, že modlit se za sebe a za své záležitosti je vždycky špatně. Nakonec, vzpomeňme na Ježíšovo evangelijní vypravování o hříšném celníkovi, který prosí za odpuštění pro sebe a odchází domů z chrámu ospravedlněný (Lk 18,14). Toto ale nemá být jediný a výhradní zřetel našeho přistupování k modlitbě. Vezměme vážně, že nás tu Ježíš nevybízí modlit se: “Otče můj, kterýž jsi v nebesích; chléb můj vezdejší dej mi dnes i zítra; odpusť mi moje viny…“ Máte-li se modlit tak, jak vás to učil Ježíš, mějte za to, že před Boha přistupujete s bratrským a sesterským zřetelem na celé lidstvo, také na ty, kteří velmi palčivě potřebují Božího odpuštění, o tolik více než vy; také na ty, kteří velmi naléhavě potřebují „chléb náš vezdejší“, o tolik více než vy… Modlitba Páně zamítá rovněž každé proklínání, každou nenávist. V době, kdy jí Ježíš vyslovil, v tomto jeho modlitba obzvláště zřetelně kráčela proti proudu obvyklé židovské zbožnosti! Modlitební zápas zbožného Žida býval velmi silně napřen proti nepřátelům, jak to dosvědčují i mnohé Žalmy. Hromy, blesky a Boží hněv tu modlitebník svolává na svévolníky, na pohany, na okolní národy, na ty, kdo podle žalmisty věří špatně, jednají špatně… Tento motiv prosby o spravedlivý Boží hněv Modlitba Páně nepřipouští. Nenajdeme v ní zbožné toužení, aby Bůh s někým jaksepatří zatočil. Naopak, je tu postaven velký otazník nad naším právem něco takového vyslovit. Stavět před Tebe, můžeme, Hospodine, naše viny, ne naší spravedlnost. A budiž dnes nakonec řečeno: Modlitba Páně se ohrazuje také proti všem, kteří mají za to, že modlitba je čistě duchovní a idealistická záležitost; duchovní záležitost v tom smyslu, že se nedotýká našeho pozemského, tělesného, každodenního a umazaného života, všech jeho souvislostí. Třeba i hladu, jídla a trávení – přece „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (Mt 6,11, překlad Bible Kralické)! Všechny naše denní starosti, i o to nejvšednější, nejšpinavější, nejnormálnější, nejživočišnější do modlitby patří. I naše běžná lidská úzkost z hladu, z toho, že krajíc našeho chleba vezdejšího bude nedostatečný, nebo jeho příděl bude ohrožený. A to, oč žádáme Pána Boha, našeho Otce, se i jinak má dotýkat našeho života pozemského, praktického, všedního: Odpusť nám (…), jako i my odpouštíme našim viníkům (Mt 6,12). I
když Bůh o tolik přesahuje poměry našeho lidského života, přesto nemáme pochopit tento život bez vztahu k Němu. Není jedno, pokud odpouštíme nebo neodpouštíme našim viníkům. Součástí modlitby naprosto nepřestává být i to, co děláme, když vyjdeme po modlitbě ze „svého pokojíka“ a vrátíme se k našim běžným záležitostem… Amen!
