…A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Mt 6, 12) Tématem dnešního našeho zastavení nad modlitbou Páně je v pořadí pátá prosba, kterou k našemu nebeskému Otci vysíláme: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Mt 6, 12). V centru naší pozornosti bude tedy problematika odpuštění a odpouštění. Než se však do ní hlouběji ponoříme, povšimněme si zvláštností, které v se této prosbě modlitby Páně objevují. Jsou dvě a mohou nás hned na první poslech zaujmout. Tou první je přítomnost slůvka „A“ na samém počátku prosby, druhou pak zvláštní přídavek na konci naší prosby, totiž vyslovení podmínky našeho vlastního odpouštění druhým jako předpoklad prosby o odpuštění nám samotným. Touto zvláštní podmínkou se budeme zabývat později, nyní se pokusme dešifrovat onen zvláštní začátek prosby o odpuštění. Z jakého důvodu je tato část modlitby Páně je uvedena spojkou „a“? Toto „A“ nás má odkazovat a upozorňovat, že tato část modlitby je v úzké spojitosti s předchozí prosbou „Náš denní chléb dej nám dnes“. Odpuštění tedy nějakým způsobem má souviset s naším denním chlebem, potravou pro náš život, jež si máme od Boha na každý den vyprošovat. Jakou to však má spolu spojitost? Zamysleme se podrobněji nad strukturou modlitby Páně, jak jsem ji zatím poznali. Na počátku se nachází oslovení a deklarace Boha jako našeho Otce, poté následují prosby o naplnění se Božích záměrů se světem i námi. Nacházíme se tedy zatím na rovině obecné či všelidské. Prosbou o denní chléb se v modlitbě dostáváme na úroveň nás samotných a našich potřeb, prosíme o věci nezbytné pro nás osobně, pro náš konkrétní život. A na této platformě se pak nachází i prosba o odpuštění. Je tedy nezbytné pro náš osobní každodenní život a vztah k Bohu a světu. Tak jako je potrava základní nezbytnou věcí pro náš tělesný život, ukazuje těsné připojení prosby o odpuštění k prosbě o potravu její stejnou důležitost pro náš život duchovní a společenský. Stejně jako se nelze obejít bez potravy, není možno se bez zásadních následků pro náš duchovní život obejít bez odpuštění a odpouštění. Proč je ale odpuštění pro náš život tak zásadní? Kde není odpuštění, nelze mluvit o uzdravení a napravení poškozených vztahů. Důsledky neodpuštění jsou velmi závažné. Neodpuštění tvoří trhlinu ve vztahu mezi lidmi, pomyslnou bránu, kterou se k nim dostávají další horší věci. Místo lásky a tolerance se ke slovu dostává egoismus a hořkost, touha po odplatě a pomstě, která, jak známo, má být sladká. Dovršená odplata však nepřináší pokoj, pouze dále roztáčí spirálu zášti a další touhy pomstít se. Ani nejpevnější vztah není s to vydržet stupňovaný tlak, který vzniká neodpuštěním; často tak i ty nejsilnější citové vazby se nakonec zpřetrhají kvůli v podstatě malicherné věci, jež ale nebyla nikdy odpuštěna. Četl jsem o dvou bratrech, kteří se dlouhé desítky let nebyli schopni spolu snést, protože jeden z nich 1
nemohl odpustit tomu druhému, že tohoto vzal jejich otec na sjíždění řeky, zatímco ten první byl ponechán doma. Tak nepatrná věc měla moc otrávit na dlouhá léta jejich vztah. Jak se to tedy má s odpuštěním, když je pro náš život tak důležité, a co o něm říká Boží slovo? Odpuštění je dobrovolné zřeknutí se odplaty či práva na zadostiučinění ve chvíli, kdy jsme někým poškozeni. Mluvíme-li o odpuštění, musí proto tomu předcházet několik slov o hříchu a vině. Odpuštění je totiž až odpovědí na existenci hříchu a provinění. Tomu, kdo se neprovinil, není co odpouštět. Teprve na základě dokonaného porušení zákona a přiznání viny, lze se zabývat možností odpuštění. Bible mluví v první řadě o provinění člověka vůči Bohu, které se táhne s námi lidmi od počátku a vede nás ke vzpouře proti Bohu a k hledání vlastních cest životem. Tak se odlučujeme od poznání pravdy a lásky a dalšími činy jen zvětšujeme svá provinění. Některé rukopisy Matoušova evangelia zachycují ve svém přepisu Modlitby Páně na místě prosby za odpuštění vin prosbu o odpuštění dluhů. Chápání viny či hříchu jako dluhu vůči Bohu bylo v době psaní evangelií mezi Židy značně rozšířené. Podíváme-li se na problém života v hříchu jako na život v dluzích, dostaneme obrázek, který je známý i z našeho současného světa. Jakmile člověk začne žít v dluzích, roztáčí se s ním sestupná dluhová spirála, kdy s každým dalším vzniklým dluhem upadá do ještě hůře řešitelné situace až posléze není schopen splácet ani splátky svých dluhů, natožpak dluhy samotné. Nakonec je nucen vyhlásit osobní bankrot a spolehnout se na pomoc zvenčí. Takto vypadá náš život bez Boha – už na samém jeho počátku jsme zcela vůči Bohu zadluženi a každým dalším proviněním jen zvětšujeme své manko. Pravdivé poznání našeho stavu vůči Bohu se pak rovná vyhlášení našeho bankrotu. Nejsme sami schopni svou situaci řešit a můžeme se jen v pokání obrátit s prosbou o pomoc a odpuštění k Bohu samotnému. A Bůh naši situaci také řeší. Ještě dříve než jsme si byli vědomi svého katastrofálního dluhu, poslal na svět Pána Ježíše Krista, aby vzal náš dluh (tedy naše provinění) na sebe a zaplatil za ně plnou cenu svou vlastní krví na kříži. Tím nám připravil cestu z pasti, do níž jsem se sami dostali. Všem, kteří přijali oběť Božího syna, dává možnost začít znovu s nulou na kontě, ba co víc, Bůh do takových „investuje“ svého Ducha, aby nás uschopnil žít bez dluhů našich hříchů. Toto všechno je však pro naší prosbu o odpuštění v Modlitbě Páně pouhým prologem, celá předešlá řeč o našem duchovním „oddlužení“ je totiž skryta hned v prvním verši Modlitby Páně, tedy ve slovech Otče náš. Abychom vůbec mohli nazvat Boha naším Otcem (a prohlásit se tím za jeho děti), museli jsme všechno, co tu zaznělo o našem lidském hříchu a vysvobození z něj, již prožít a přijmout. Modlitbou Páně se k Bohu obracívá ten člověk, který již má svůj vztah k Bohu skrze odpuštění přijaté v Kristu napraven. Přesto ale má prosba o Boží odpuštění v této modlitbě své pevné místo. Ač jsme již přijali Boží milost v oběti Ježíše 2
Krista, přece nejsme schopni žít svůj život bez provinění, stále jsou chvíle, kdy nás hřích přemáhá. Svým jednáním se pak proviňujeme vůči Bohu a našim bližním, byť by naše pohnutky zpočátku byly sebelepší. Apoštol Pavel popsal tento stav boje v životě věřícího ve svém listě do Říma: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím…Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (Ř 7, 15.18-19). Byť jsme již byli jednou od hříchů očištěni, až příliš snadno se nás opět hřích přichytí. Proto se znovu potřebujeme obracet k našemu nebeskému Otci s prosbou o odpuštění našich vin. Apoštol Jan pak nás ve svém listě ujišťuje, že „jestliže doznáváme své hříchy, on [Bůh] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1J 1, 9). Modlitba Páně však přístup k Božímu odpuštění do určité míry podmiňuje naším vlastním jednáním. Tak o tom mluví druhá část prosby, či lépe její dovětek „…jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Prosíme-li tedy Boha o odpuštění, měli bychom zpytovat i své vlastní srdce, zda skutečně jsme ochotni odpustit provinění spáchané druhými na nás. Pán Ježíš Kristus mluvil několikrát o nezbytnosti odpouštět druhým jejich provinění, abychom sami mohli přijmout Boží odpuštění. Nejzřetelněji to vyjádřil podobenstvím o nemilosrdném služebníku. To vypráví o člověku, kterému jeho pán odpustil veliký dluh. Když však tento služebník následně potkal svého kolegu služebníka, který mu dlužil pár drobných, nebyl ochoten mu prominout a dal jej do vězení. Když se to dozvěděl jeho Pán, rozhodl se zrevidovat své původní rozhodnutí a dal jej také uvrhnout do žaláře. K tomu je připojeno napomenutí: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru“ (Mt 18, 35). Jak a proč je ale spojeno naše vlastní odpuštění s naší vůlí odpouštět druhým? A je možné vůbec dát naše a Boží odpuštění do vzájemné souvislosti? Modlitba Páně nás jednoznačně vede k poznání spjatosti obou těchto věcí. Vědomí jejich vzájemné provázanosti nás má zastavit a přimět k reálnějšímu vidění našeho života. Provinění našich bližních na nás, na něž jsme tak citliví, jsou ve srovnání s velikosti našich vlastních vin, které nám Pán Bůh odpustil a odpouští, nepatrná. Jsou vlastně zcela nesouměřitelná, přesně tak, jak to ukazovalo již zmíněné podobenství o nemilosrdném služebníku. Pokud nejsme ochotni odpustit našim bližním jejich provinění, uzavírají se nám dveře k přijetí daleko většího Božího odpuštění. Tato Boží milost odpuštění objektivně nezmizela, ale my sami unikáme jejímu působení. Lze to připodobnit situaci, kdy se za slunečného dne náhle dostaneme pod stín připluvšího mraku. Slunce ve skutečnosti pro svět nezmizelo, nepohaslo a svítí dál, ale pro nás v tu chvíli je skryto a my jsme skryti před jeho paprsky. Stejně tak pro nás mizí po dobu našeho 3
neodpuštění působení Božího odpuštění. Důsledkem je pak narušení našeho vztahu s Bohem a naše postupné duchovní oslabování vedoucí až k duchovní smrti. Svým neodpuštěním se, obrazně řečeno, uzavíráme se svou křivdou do malé kobky a doufáme, že přijde někdo, kdo nás z ní vysvobodí. Paradoxní na celé situaci bývá, že klíč ke dveřím svého vězení máme ve svých rukou pouze my sami. Jen na nás záleží, zda se rozhodneme odpustit druhému jeho provinění a budeme pak moci vyjít zpět na výsluní Boží milosti. Nebývá to ale leckdy snadné, častokrát musíme bojovat sami se sebou. Se svým zraněním, s bolestí, kterou nám druhý člověk způsobil. Ozývá se v nás volání po spravedlnosti, po napravení věci podle práva. Je toto všechno, co prožíváme, snad špatně? Ne, není. Je dobré, když se věci dějí podle práva, když viníci dochází zaslouženého trestu. Boží slovo (a Pán Ježíš sám), nakolik si váží zákonů a spravedlnosti ve společnosti, však opakovaně staví nad zákon lásku. Lásku, která (jak apoštol Pavel) „…nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“ (1K 12, 5), lásku, která „…přikrývá všechna přestoupení“ (Př 10, 12). Při rozjímání nad našimi křivdami je dobré si uvědomit, že žádné odpuštění není zadarmo. Již od dob starozákonních platí, že „…bez vylití krve není odpuštění“ (Žd 9, 22 ->Lv 17, 11). Za provinění se podle práva platí životem, a to je cena dostatečně vysoká pro zadostiučinění a odplatu za každé provinění. Ani naše vlastní očištění od vin nebylo zadarmo. Stálo Boha život jeho Syna. Abychom mohli dojít odpuštění, museli jsme dojít až ke Kristovu kříži, kde Bůh obětoval to nejcennější. Tam teprve nám byly naše viny prominuty. I s našimi křivdami můžeme a máme jít stejnou cestou. Bude to stát zřeknutí se odplaty za porušení našich práv, v první řadě práva na satisfakci za naši bolest. Dojdeme-li ale s křivdou až ke kříži, najdeme v něm to, oč naše duše usiluje nejvíce – totiž pokoj. Odevzdaná a na kříž přibitá vina ztrácí moc otravovat náš vztah k druhému a otevírá cestu uzdravení. Místo počátkem konce vztahu se tak stává místem obnovení a nového začátku. Podíváme-li se však kolem sebe, zjistíme, že v naší společnosti se praxe odpouštění vin příliš nenosí. Ono není lehké nejen vinu odpustit, ale ani si vlastní vinu přiznat a přijít s prosbou o odpuštění. Ve snaze vyhnout se nutnosti přiznat vinu si lidé vyvinuli mechanismus odpírání viny, dobře vyjádřený ve známém pořekadle: Zatloukat, zatloukat, zatloukat, a když to praskne, pak zatloukat. Spáchaný hřích vyvolává nepříjemný pocit viny, který se člověk snaží potlačit. Hledají se pak skutečnosti, na něž by bylo možno tuto vinu přenést, aby se nám ulevilo. Náhradním obětním beránkem tak často bývá doba, společnost, rodina, okolnosti, pod jejichž vlivem jsme danou věc spáchali. Takovýto falešný obětní beránek však může přinést pouze dočasnou úlevu od výčitek svědomí, neboť nemá moc hřích
4
odpustit. Vina zůstává, je ve skutečnosti nevyznaná a nemůže být odpuštěna, má tedy stále moc otravovat mysl člověka. Od 19. století existuje v evropské společnosti zvláštní termín komplex viny. Má jít o neoprávněný pocit provinění za věci, které naše moderní společnost má za nezávadné. Takového komplexu je třeba se zbavit, aby se osobnost člověka mohla svobodně rozvíjet. S tímto termínem často pracovali myslitelé jako Freud, Marx, Nietzsche či Sartre, a to nejčastěji při výkladu o škodlivosti náboženství, když se snažili ukázat, jak náboženství člověka svazuje a omezuje jeho rozvoj. Od nich jej přejala psychologie, a s úspěchem si jej přivlastnily jak evropské totalitní režimy, tak i západní svobodná společnost. Nakolik nepochybuji o tom, že v člověku je skutečně možné vyvolat falešný pocit viny, mám dojem, že se za tímto názvem často skrýval a skrývá pokus, jak zbavit člověka oprávněného pocitu viny za hřích bez toho, že by danou věc jako hřích skutečně vyznal a mohl tak přijmout odpuštění. Mluvit o hříchu a vině se stalo velmi nepopulárním a přiznávat svou vlastní vinu se často hodnotí jako slabost, pokud ne přímo jako odraz slabšího ducha jedince. To samé platí i pro odpuštění - kdo odpouští je slaboch, neboť nedokáže prosadit vykonání odplaty na viníkovi. S takovým postojem se ale naše společnost podobá nemocnému, který odmítá hořký lék s prohlášením, že mu nic není, a i kdyby náhodou mu něco bylo, je přece dostatečně silný na to, aby nemoc přemohl sám. Zda to lidé skutečně zvládají, je možné vidět kolem nás každodenně. Vyškrtnutím potřeby vyznání viny a jejího odpuštění se tak sami připravujeme o možnost obnovy a uzdravení sebe sama i svých vztahů. Shrňme tedy na závěr, co tu dnes zaznělo. Řekli jsme si, že odpuštění a odpouštění zcela nezbytně musí patřit mezi základní věci v životě věřícího. Je jedním z hlavních stavebních kamenů našeho duchovního života, je v podstatě jedním z projevů živého duchovního člověka. Modlitba Otče náš nás učí, že potřebujeme každodenní Boží odpuštění, i když už jsme Boží generální pardon jednou dostali. Je to kvůli naší neschopnosti nehřešit i po svém obrácení. Vede nás také k vědomí, že přístup k Boží milosti odpuštění pro nás závisí na naší vlastní ochotě odpouštět ostatním jejich viny, neboť za naše i za jejich viny zemřel tentýž Kristus na kříži. Bylo též zmíněno, že právě u kříže docházíme uzdravení zranění, která jsou nám druhými způsobena. Tak ztrácí hřích schopnost nám ublížit a je otevřena cesta k obnově poškozeného vztahu. Naopak neodpuštěním vin se roztáčívá spirála dalšího zla, které se nabalí na počáteční vinu a povede minimálně k deformaci, pokud ne přímo k likvidaci našich vztahů. Chceme-li se tomu vyhnout, nepomohou výmluvy a hledání viníků jinde, je třeba upřímného vyznání vlastních vin a prosby o odpuštění z jedné strany, stejně tak jako odpuštění z upřímného srdce ze strany druhé. Jenom tak lze dojít pokoje. 5
Bože a Otče náš, odpusť nám pro prolitou krev tvého Syna i dnes naše viny, jako i my jsme odpustili našim viníkům. Amen.
6
