NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK, ZALOŽEN 1990, ČÍSLO 5, ROČNÍK XXIII, CENA 12 Kč
2012
Rozhovor se Sanou Saeed str. 1 O úskalích té krabice, Tomáš Trusina str. 1 Kázání Hanse Kronenburga str. 2 Nahlas proti podřadnosti, Monika Kadlecová str. 4 Šlo o konfiskaci, nebo o krádež?, Marek Zikmund str. 4 Evangelické umění mezi neexistencí a zapomněním, Sixtus Bolom-Kotari str. 5 Kdo tu koho pobuřuje?, Jan Škrob str. 7 Kdo byl Jiří Hájek?, Milena Šimsová str. 8 Za Ivanem Jilemnickým, Pavel Rejchrt str. 10 O farizejích, celnících a lidech str. 11 Pro homine 2012 / Moudrost – právo – zákon, Dalibor Antalík str. 12 Hutně a chutně, T. str. 12
Náboženství je dialog Sana Saeed je spisovatelka a politická komentátorka žijící v současné době v Kanadě. Je absolventkou magisterského oboru islámských studií na McGillově universitě. Zabývá se mimo jiné otázkami identity, rasy, náboženství v sekulárních společnostech, genderovými vztahy, postkolonialismem, islámem v Evropě a severní Americe. Islám si dost lidí představuje jako náboženství neslučitelné s právy žen. Z čeho taková představa vychází? Je zcela zásadní si uvědomit, že náboženství se zcela obecně zneužívalo jako záminka k omezování ženských práv. Současně je chybou považovat náboženství za institucionalizovanou formu nějakého božského patriarchátu. Taková charakteristika nebere v úvahu všudypřítomnost dalších mocenských a politických sil, které ovládají naše společenské vztahy a rozvíjejí společenské hierarchie. Konkrétně v případě islámu je důležité podívat se na situaci v dobách před kolonisací a po ní. Vrátíme-li se do doby, kdy islám vznikal, když bylo boží slovo zjeveno Muhammadovi, uvidíme, že jak v Koránu, tak v hadíthech je velký důraz na status žen, jejich budoucnost a zacházení s nimi. Morálka a právní úpravy, které vzešly z Koránu a hadíthů, status žen výrazně zlepšily. Ženám byla zaručena společenská, fy-
rozhovor se Sanou Saeed
zická a finanční práva, což bylo v té době bezprecedentní. Jak tedy situaci změnil kolonialismus? Do nástupu kolonialismu nebyly muslimské ženy nikdy na okraji společnosti, naopak se na jejím fungování významně podílely. Mnohé z nich vykonávaly různá povolání a mnohé z nich byly také odbornicemi na islámské právo, na což se často zapomíná. Ženy navíc přispívaly kultivování společnosti prostřednictvím takzvaných awqaf. Awqaf (což je plurál slova waqf ) byly zvláštní dary, které měly sloužit dobru islámu. To byly například fontány s pitnou vodou, knihovny a dokonce i university. První universita na světě – Al-Karaouine v Maroku – je také waqf, který založila Fatima Fihria. Universita patřila k mešitě, postupně se stala centrem islámské teologie a dodnes funguje. To je jeden z mnoha příkladů integrálního zapojení žen jakožto aktivních a angažovaných členek společnosti. A právě tento systém byl okamžitě buď zničen nebo převeden pod plnou kontrolu státní mocí. Kodifikace islámského práva spolu s faktem, že do něj začalo pronikat patriarchální a hierarchické právo občanské, navíc rozvrátila muslimskou právní kulturu. To se samozřejmě netýká jen muslimských společností – všudypřítomnost právního kolonialismu je zřetelná všude, kde se podobná imperiální dobrodružství odehrávala. To pochopitelně
v žádném případě neznamená, že by před nástupem kolonialismu v daných společnostech neexistovaly genderové hierarchie. Společenská genderová hierarchie v muslimském světě byla, a to zvláště podle měříPokračování rozhovoru na str. 3
O úskalích té krabice Kdysi jsem prý svou obhajobou buranského Topola vytočil kohosi tak, že roztrhl tento milý plátek vejpůl. Tak pozor, milý čtenáři, teď budu obhajovat Dejva Ráta. Všimnul jsem si ho před lety, jak upozorňuje na zdraví státních financí škodlivou kooperaci farmaceutických byznysmenů (a byznyswomenek) s doktorstvem, když se to ještě neříkalo. Pokud mě paměť neklame, nafukuje ho do mediálního nadobrazu bulvár a softbulvár od tehdy. Když se stal posléze hejtmanem, což spíše neplánoval zastávat, natož zvládat, začal nám pít velice rychle krev: tím, jak v Kraji přesouval prachy od kriticky neoddaných k nekriticky oddaným. V postbolševických Čechách se takhle vlastně chová kdejaký před-sedající, ne každý si ale nese mediální odér „autistického“ škůdce, pod kteroužto imidží se dá tahle společensky neperspektivní manýra patřičně rozmáznout. Smutně jsem sledoval, jak nadsamectvím s doktorkou a byznyswomankou popřel, co kdysi kritizoval. Navíc
Tomáš Trusina Středozem rozdělil, kutnému a boleslavnému východu i kladenskému západu sypal, kdežto (nepodbízivý?) zbytek ořezával na kost. Krajovým neziskovkám upíral nárokovatelné i uznané dotace. Bezesné noci kvůli nevýplatám ve vlašimském azyláči tomu asociálovi jen tak nezapomenu. Ale ať už je tou vinnou krabicí vinen či nevinen, musím podotknout: rozbujelé nadšení fejsbůčkářů a dalších komentátorů „konečně velká ryba!“ se příliš podobá stádu tupých hlav. Dejv se nedal do politiky s programem, aby si tu nahrabal, kterýžto pružně adaptovaly děti normalizace ze správné strany (jedno, zkoumáš-li politické spektrum od středu, zprava či zleva). Jen na okraj, když v Praze kraloval odéesák Kolibřík s čéesesdesákem Hulínským, utíkali prý méně otrlí socdemáci pod prapor středočeského Davida. V Kutné Hoře vykutal galérii, že ji pochválili i respektovaní. A hlavně, jeho „pouze melounové“ obvinění mediálně zcela překrylo neskonale větší – a bez této aféry nezapome-
nutelnější – průšvihy. Pár dní předtím Nejvyšší kontroloři zveřejnili miliardy, které odtekly aktérům pražského okruhu, a roky, po které nás tahle megavýlevka veřejných financí bude vyssávat dál (pozn.: po pražském okruhu jste se už nějaké 4 roky mohli cestou na sever, na západ i na jih odklonit od jinak neprůjezdné matičky českých kmotrů). Teď se kvůli jedné představitelné krabici všichni ráthují, že jako zatápíme korupci, a zcela tím zaclonili díry do státního rozpočtu, zvící nikoli krabice, ale beden a kontejnerů. Vícenulovou a méně personifikovatelnou zlodějnu prostě hůře zmedializujete. To je totiž výhoda korupce: Když se z ní udělá mediálně politické téma, chytnou se lidi na krabici domnělé velké ryby a skuteční predátoři zůstávají nepovšimnuti – neboť nad nimi se už neumíme pohoršit. Zatím? Zatím přejme Dejvovi a dalším spravedlivý proces.
NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK, ZALOŽEN 1990, ČÍSLO 5, ROČNÍK XXIII, STRANA 5
přijímání os(t)udného zákona (Lex Schwarzenberg) zaštiťovali skutečností, že se Československo rozhodlo pro socialismus, a tedy pro ekonomickou strukturu bez soukromého podnikání a vlastnictví. Jak tedy můžeme tvrdit, že stát jednal podle tehdejšího práva, když se naopak právo utvářelo podle tehdejší situace, ve prospěch politických ambicí klíčových hráčů a, žel na základě msty, nikoli spravedlnosti? Cesta k uchopení totální moci byla již pilně ušlapávána. Ostatně, svezla se na tom, jak poznamenává M. Rejchrt, i Českobratrská církev evangelická, a to převzetím nemalé části majetku Německé evangelické církve. O svůj díl kořisti se přihlásila prostřednictvím synodní rady již 28. května 1945! (V. Piškula, Boj o majetek Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mezi ČCE a CČSH, in Cesta církve I). V rukou ČCE nakonec skončila více než čtvrtina majetku bývalé NEC – díky dekretům, které kolektivně odsoudily jedny, aby druzí byli zcela exkulpováni a mohli si bez výčitek nabrat, co unesli. Myslím, že není na škodu si to připomenout právě v souvislosti s návrhem zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Nemohu ovšem souhlasit s tezí Miloše Rejchrta, že komunistický režim byl u nás nastolen procedurou v zastupitelské demokracii běžnou. Tuto „proceduru“ předcházelo již zmíněné zavedení systému
Národní fronty, protizákonné monitorování činnosti odpůrců KSČ, sledování demokraticky smýšlejících důstojníků a politiků demokratických stran, provádění odposlechů, provokační akce ze strany OBZ, vyhláška komunisty vedeného ministerstva vnitra z 12. 11. 1947 s názvem Stíhání některých protistátních trestných činů, která výslovně konstatuje, že za protistátní aktivity nemůže být stíhán občan hlásící se ke komunistickým ideálům. (K. Nedvědický, Únor 1948 jako počátek nelegitimního režimu, in Securitas imperii 17). Samotné převzetí moci ze strany KSČ bylo nelegální, byť sami komunisté trvali na tvrzení o zákonnosti únorového postupu. 20. 2. 1948 podalo demisi 12 ministrů ze tří demokratických stran, k nim se 25. 2. připojili další dva. Jelikož v tu chvíli šlo o nadpoloviční většinu členů vlády (celkem 26 ministrů), měl předseda vlády podat demisi celé vlády, neboť jeho kabinet nebyl usnášeníschopný. Prezident by pak vypsal volby do NÚS (H. Ripka: Únorová tragédie). Toho se komunisté báli, neboť indicie svědčily o tom, že by z nich vyšli výrazně oslabení. Dne 24. 2. 48 vydal ministr vnitra vyhlášku č. 48/1948, jejímž prostřednictvím došlo k podřízení národních výborů akčním výborům, v rozporu s výsledky voleb v roce 1946. Rovněž samotná existence a aktivní účast nelegálně vytvořených a vyzbrojených Lidových milicí prokazuje, že šlo o puč, který neměl nic společného s „procedurou běžnou v zastupitelské demokra-
cii“. Režim KSČ byl od samotného počátku nelegální i nelegitimní, jak to ostatně vyjadřuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.). Vraťme se zpátky k návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd. Důvodová zpráva k tomuto návrhu popisuje celý způsob narovnání vztahu mezi státem a církvemi, včetně toho, co obnáší „finanční náhrada“ dle par. 11., a to v kapitolách „Způsob narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi (A), „Splácení finanční náhrady za nevrácený původní majetek církví a nábož. společností“ (B) a „Přechodné období pro církve a nábož. společnosti“ (C). Výsledkem je kompromis, a to jak mezi církvemi, tak i z hlediska dopadu na státní rozpočet. Konkrétní čísla byla mnohokrát zmíněna, tak je zde nebudu opakovat. Věřím, že vyjednavači na obou stranách odvedli dobrou práci a že návrh zákona přispěje ke zmírnění majetkových křivd, kterými je poslední století vydlážděno. Vzedmuté vášně budou nutným koloritem ze strany těch, kdo nedokáží přijmout, že stát může církvím něco dlužit, z naší pozice by se to nemělo obejít bez připomínky křivd, na kterých jsme se jako církve včetně ČCE sami podíleli. To si objasňujme, o tom hovořme, za to se modleme.
Evangelické umění mezi neexistencí a zapomněním Má se za to, že evangelíci – a přiznejme si, že schopnost rozlišovat jednotlivé protestantské konfese není v našem prostředí příliš vysoká – tedy má se za to, že evangelíci cosi jako umění nemají, nepotřebují, odmítají nebo dokonce ničí. Někdy ani oni sami takovým charakteristikám nebrání a dovolují, aby byl jejich přístup k umění nahlížen černobíle, optikou několika z kontextu vytržených dějinných příkladů. Dovolím si uvést trojici z nich, přičemž ten poslední je zcela nepodložený a zůstává v kategorii lidových vypravování. Příklad číslo jedna: Jaké je povědomí o husitství? Doba obrazoboreckého plenění kostelů a klášterů. Pro ty zasvěcenější příklad číslo dvě: Obrazoborecké vyplenění svatovítské katedrály na konci roku 1619 v éře kalvínského „zimního krále“ Fridricha Falckého. A konečně příklad číslo tři: Mýtus o mladé národní socialistce (a evangeličce), nadšeně bourající mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Ona sama měla prý přehodit soše Panny Marie na vrcholu sloupu smyčku přes hlavu, za což ji později měl stihnout zasloužený trest. Jméno, pod kterým zmíněná žena vstoupila do dějin: Milada Horáková. V poslední době přibývá příslovečných kohoutů, kteří svým kokrháním evangelickou uměleckou tmu zahánějí. Jistě nejvýznamnějším počinem byla velká výstava Umění české reformace na přelomu let 2009 a 2010, která s trochou nadsázky toto téma vrátila do našich dějin umění. Zabývala se uměleckou tvorbou, spjatou s reformačními konfesemi (s utrakvisty, luterány, kalvinisty a starou Jednotou bratrskou) od počátků reformního hnutí v závěru 14. století až po bitvu na Bílé hoře. Autoři výstavy prošli všechny oblasti umění a představili protestantskou tvorbu jako nástroj sebeidentifikace a vymezení vůči tehdejšímu řádu světa. Obrazy, iluminované rukopisy, architektura atd. atd., ta všechna díla zastupují své objednavatele či tvůrce a říkají: Tady jsem, tady jsme! Říkají toho
Sixtus Bolom-Kotari
spoluautorkou výstavy jsme přizvali ke spolupráci vysokoškolské studenty a zeptali se jich: Co říkají ta umělecká díla vám? Odpovědi, někdy jistě svérázné, nalezne laskavý návštěvník na výstavních tabulích. Příprava výstavy se pro nás stala objevováním zapomenutých pokladů. Nezabývali jsme se totiž jen evangelickým uměním ve veřejně přístupném chrámu, případně na faře, ale také evangelickým uměním v soukromém měšťanském domě nebo venkovské chalupě. Umění bylo přirozenou součástí životního stylu, každodenního života, řemesla. Měli jsme radost ze zjištění, že třeba na Českomoravské vysočině se umělecká díla ve venkovských staveních dědí z generace na generaci, ale také z laskavosti oněch soukromých majitelů, kteří nám umožnili představit svůj majetek veřejnosti. V další části se pokusím charakterizovat evangelické umění mezi neexistencí a zapomněním pomocí několika uměleckých témat:
I. Srdce
samozřejmě mnohem víc, a mnohé má co do činění s knihou, zvanou Bible. „Ale to už je jiný příběh,“ řekl by asi leckterý návštěvník takové výstavy církevního umění, kochající se krásnými věcmi, jež jsou přeci pěkné samy o sobě. Nač hledat nějaká podivná spojení s čímsi dnes tak abstraktním, jako je Bůh. I my se přesuneme k „jinému příběhu“, totiž k příběhu výstavy tolerančního umění (zachycující období let 1781–1861), kterou máte dnes před sebou. Ta začala vznikat na podzim 2009, jako skromné a nezamýšlené pokračování výstavy Umění české reformace (o té jsme na začátku příprav ještě neměli ani tušení). Se
Znamením naší výstavy, která již třetím rokem putuje po českých zemích, se stala parafráze ze 24. kapitoly starozákonního Jeremiášova proroctví, napsaná uprostřed malovaného srdce. V srdci srdce jsou slova:Dám tobě srdce, aby mě znalo. Maličký obrázek v modlitební knize z Českomoravské vysočiny bylo nutno pro reprodukování na výstavních plakátech mnohokrát zvětšovat. Tak se to má také s evangelickým uměním. Nenápadné místo, vyhrazené pro viditelnou krásu v životech tolerančních evangelíků, současný divák bez upozornění snadno přehlédne. Umění hraje v „divadle světa“ pro evangelíky poněkud jinou roli, než pro křesťany římskokatolické či pravoslavné. Chybí mu onen kultovní, nebo chcete-li mystický rozměr, který pociťují (nebo pociťovali) věřící u pravoslavných ikon a katolických zobrazení světců. Naopak evangelická krása obvykle nekráčela o samotě, ale souladně jako krása
NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK, ZALOŽEN 1990, ČÍSLO 5, ROČNÍK XXIII, STRANA 6
vzdělávající, krása napomínající a krása potěšující. Srdce jsme do čela výstavy nevybrali náhodou. Planoucí srdce, nejsvětější srdce Ježíšovo, ale i neposkvrněné srdce Mariino vzývají katolíci jako důkaz jejich nekonečné lásky k Bohu. Evangelíci volí neokázalost, vždyť planoucí srdce může být zároveň srdcem každého křesťana. Malované srdce, z něhož jako plamen vyrůstá kytice pestrých květů či plodů, rozšířili v dobové výzdobě knih, nástěnných maleb i maleb na skle. Nejčestnější místo uvnitř srdce bylo oproti katolickému pojetí vyhrazeno slovu, nápisům, a to dvojího druhu. Jednak zde najdeme biblickou zvěst (například dvojpřikázání lásky), jednak připomínky vydání Tolerančního patentu. Slovo v srdci tedy může být jak slovo Boží, jež si každý křesťan má nést v sobě, tak i slovo vděčnosti za získanou svobodu. Že symbol srdce s nápisem uvnitř v protestantské společnosti 19. století pevně zakotvil, ukazují dochované tištěné a ručně kolorované obrázky (jakási obdoba římskokatolických obrázků z poutí), kde tiskaři převzali tento motiv od starších lidových autorů, jako byl například kantor a laický kazatel Tomáš Juren. Srdce tolerančních evangelíků představuje v jistém smyslu parafrázi Lutherovy pečeti, která měla být symbolem celé jeho teologie a stala se znakem jeho církve. Uprostřed Lutherovy pečeti je černý kříž v srdci, jež podržuje svoji přirozenou barvu. Kříž nahradili čeští evangelíci slovem. Slovo může odkazovat na téhož Krista, avšak bez nebezpečí nejednoznačnosti, což jakýkoli symbol beze slova přináší. Symbolika srdce je shodná: Neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš. Lutherovo srdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchu a pokoj. Ze srdce tolerančních evangelíků tryská kytice krásy Božího stvoření a ukazuje na totéž.
II. Lidská prázdnota, Boží plnost Pokud jsme se zastavili u symbolů, někdo by řekl, že symbolem evangelíků je prázdnota. Reformovaná prázdnost, čekající na tu převzácnou Boží plnost, vyjádřeno slovy spisovatele a evangelického reformovaného faráře Jana Karafiáta. Prvotní snaha kalvinismu odstranit všecky symboly se záhy ukázala jako nemožná. Člověk, jak byl stvořen, pro svůj duchovní život symboly (a umění jako takové) potřebuje. Tak se i kalvínská reformace záhy vrací k umělecké tvorbě při zachování střídmosti a účelnosti. V českém prostředí však symbolické prvky náboženství sehrály zásadní roli na začátku toleranční doby, když lidé vybírali ze dvou protestantských konfesí, roku 1781 povolených Tolerančním patentem. Luteráni nebo kalvíni? Evangelíci se náhle začali dohadovat mezi sebou, kdo je větší evangelík. Najednou se luteránské chrámy, podobné ve svém pojetí sakrálního prostoru katolickým kostelům, nezdály dost evangelické. Důraz na biblický původ znázorňovaných objektů již nestačil. Socha je socha a socha v kostele je modla. Evangelíci helvetského vyznání začali využívat svého náskoku v odstraňování symboliky nad evangelíky vyznání augsburského: …že my evangelíci jsme jen polokatolíci, a že naši učitelé evangeličtí závazek k svému úřadu přijímají v Těšíně při modlách! Sjednocením obou církví reformovaný přístup převládl. Později, zvláště po roce 1945, při ničení
původně luteránských oltářů (ba střídmé chrámové výzdoby původně kalvínských kostelů!) prolomili někteří z evangelíků i pojetí Jana Karafiáta. Leckde zmizelo rozčlenění chrámového prostoru či architektonické prvky, dodávající svátostem důstojnost. Karafiátovskou reformovanou prázdnost nahradili jeho nástupci prázdnotou absolutní. Taková malá mezievangelická soutěž ve vyprazdňování. Anebo snad bylo Karafiátovým snem kázat v tovární hale? Otázka k diskusi. Karafiátova představa domu modlitby navazuje na tradici tolerančních modliteben, prostých evangelických chrámů, stavěných většinou na konci 18. století. Stavitelé modliteben dosahovali důstojného výtvarného účinku těchto staveb promyšleným osvětlením prostoru, řezbářským uměním v interiéru, výmalbou se zdobnými nápisy. Jan Karafiát vtělil ideál takového křesťanského chrámu do své knihy Broučci. V Broučcích se nám objevuje hned trojí návod k porozumění evangelickému umění a evangelické kráse, totiž: 1. Prožitek zdánlivě prosté stavby modlitebny jako příkladu uměleckého díla. 2. Obecnější evangelické pojetí krásy jako zrcadla krásy stvořeného světa.
3. Konečně je tu Karafiátova kniha jako taková ve svém ústrojném celku jako svědectví o příkladném evangelickém uměleckém díle. Broučci potěšují popisem krásy stvoření (také v podobě lidského díla), vzdělávají a napomínají k poslušnosti, která však není nějakým bojácným strachem před jakoukoli autoritou. Je totiž poslušností (jen či především) samému Hospodinu, poslušností, jež nás chrání proti každodennímu nutkavému pocitu lidského strachu. Poslušnost Broučků nejde oddělit od nebojácnosti jejich autora, jak ji vyjádřil na začátku svých Pamětí: …ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce… Karafiátovi Broučci objevují krásu světa, uspořádaného lidmi, slyšícími Boží hlas: A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů kolem města, a tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily… Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy, a jednu si hned otevřel. Toleranční modlitebny nemohly a většinou ani nechtěly být kostelem. Měly být domem, domovem, blízkým a vlastním tak, jak blízké a vlastní byly domovy těch, kteří do modliteben chodili. Přeci však měly mít modlitebny cosi z nevšednosti Hospodina, co každý ve svém vlastním domově nemusel zakoušet. Ne nadarmo se stal dům modlitby symbolem. Jihomoravští evangelíci jej znázorňovali na podmalbách na skle v zahradě květů. Malbu domu doprovodili znamením chleba a vína a slovy ustanovení Večeře Páně. Taková připomínka chrámu se stala součástí jejich vlastního domova. Evangelíci na Vysočině (ve Veselí u Jimramova) svoji modlitebnu naopak učinili symbolem veřejného prostoru, když ji umístili místo jiných znaků na obecní pečeť.
III. Promlouvající symboly
Ivan Jilemnický, Koruna stromu pro štěstí (1966, Boháňka Skála)
Pod tématy srdce nebo domu modlitby jsme přirozeně nemohli ani naznačit zdaleka všechna evangelická umělecká témata. Vybral jsem je však záměrně, neboť se domnívám, že např. na rozdíl od kalicha patří k těm zapomenutějším. Zůstalo rovněž nepojmenováno znamení hlavní, totiž slovo, biblické Slovo. Nesetrvávalo ukryto jen v oné Knize, umisťované v církevní symbolice pod kalich či vedle něj. Biblické texty a jejich parafráze psali čeští protestanti zdobným písmem na stěny svých modliteben (a poté je z nich i četli!) už od dob Betlémské kaple. Ve svých domovech pak nechávali promlouvat nejčastěji Desatero, napsané na malých, temným dřevem orámovaných obrázcích, ale také celou řadu dalších starozákonních i novozákonních textů, dobrých zpráv, vstupujících do každodenního života našich předků. Dovolte mi zastavit se na závěr ještě krátce u dvou dalších symbolů, které v evangelickém umění nalezneme.
NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK, ZALOŽEN 1990, ČÍSLO 5, ROČNÍK XXIII, STRANA 7
Jde o jednu rostlinu a jedno zvíře. Hořící keř? Beránek? Holubice? Nikoliv. Strom života v prostřed Ráje, i strom vědění dobrého a zlého… Obrázek stromu života doprovázel pamětní knihu kantora Tomáše Jurena i vyobrazení Adama a Evy, které kantor v mnoha různých podobách maloval pro své souvěrce. Vážnost stromu zobrazeného zrcadlila vážnost stromu v krajině, v zahradě, v sadu. Lukasova zpívající lípa v Telecím uchovávala paměť na časy svobody před Bílou horou, také na časy pronásledování, kdy sloužila jako úkryt kacířům a jejich knihám. Pod staletým dubem vyznali evangelíci v Prosetíně veřejně svoji víru. O kus dál, ve Veselí, v sadu pod starou třešní, konali první bohoslužby a postavili modlitebnu. Pod šumícími svědky času pochovávali své první kazatele. Jak obstojí strom bez kořenů? Čím pevnější má strom kořeny, tím lépe odolá náporům vichřice. Jak by obstála církev bez kořenů? Pád stromu byl předzvěstí pádu člověka. Když se blíží jeho čas, kantor Juren váží slova: …snad ten dlouhý vysoký strom dlouhost mého věku znamená, poněvadž mne Pán Bůh z milosti
dlouhým věkem obdařil. …viděl jsem ten a takový strom ležet na zemi. Evangelicky probouzejícím symbolem se stalo znamení pelikána, krmícího mláďata vlastní krví. Sami čeští protestanti je příliš neužívali a snad by je přenechali římským katolíkům, nebýt pastorů. Pastoři z Uherského království přinášeli z vlasti oblíbený symbol křesťanské lásky bez hranic v podobě pelikána. Jeho láska je
Kdo tu koho pobuřuje? O případu ruské punkové kapely Pussy Riot, jejíž členky byly na základě demonstrativního vystoupení v katedrále Krista Spasitele v Moskvě vsazeny do vězení, se u nás v současné době hovoří a píše poměrně dost. Celá situace je ovšem nanejvýš zajímavá z hlediska křesťanského, přičemž nejde jen o počínání ruské pravoslavné církve, ale také o duchovní aspekt samotného činu, za který byly Pussy Riot zatčeny. Začněme stručným popisem událostí – 21. února tohoto roku vnikly členky Pussy Riot do katedrály Krista Spasitele, v níž poté zahrály píseň, jejíž ústřední verš zní „Bogorodica, Putina progoni!“, tedy česky „Bohorodičko, vyžeň Putina!“ V současné době jsou ve vazbě a hrozí jim až sedm let vězení za zločin vandalství s charakterem organisovaného zločinu, a to přesto, že během tohoto vystoupení nebyl nikdo zraněn ani nedošlo k poškození majetku. Důvodem tohoto obvinění je ovšem údajně poškození cítění věřících. Vůbec nepochybuji o tom, že řada členů ruské pravoslavné církve může vnímat zpěv punkové modlitby v katedrále značně úkorně, možná dokonce jako útok na svou víru a identitu. To je věc, kterou nikdy nelze brát na lehkou váhu. Podívejme se ovšem blíže na text písně a na význam, který nese. Již z ústředního verše, který jsem citoval, je zřejmé, že má píseň formu modlitby. Jistě by to mohl být další aspekt výsměchu, ovšem když se zaměřím na celý text, v němž se například zpívá „Patriarcha Gunďaj věří v Putina. Měl by, do prdele, věřit spíš v Boha“, nemohu si nevybavit slavnou báseň Ivana Martina Jirouse z doby normalisace, v níž se zase praví, že „biskup Vrana věří tak, jak mu věří strana“. Právě motiv úzkého spojenectví ruské pravoslavné církve s vládnoucím režimem, který lze dnes s klidem označit jako naprosto nedemokratický, je v písni společně s poukazem na to, že patriarcha Kirill (Gunďajev) byl před pádem Sovětského svazu podobně jako Putin členem KGB, stěžejní. Na základě toho se domnívám, že vystoupení Pussy Riot v katedrále Krista Spasitele nebylo vedeno touhou vysmívat se církvi nebo ublížit pravověrným křesťanům, ale právě naopak tím, že členkám kapely na osudu pravoslavné církve a křesťanstva záleží. Text ostatně hovoří jasně. Není namířen proti církvi jako
tak silná, že neváhá nasytit žíznící mláďata svým tělem, svoji krví. Tím pelikánem je Ježíš Kristus, který nás sytí. Hnízdo s pelikánem má své místo v modlitebně v Libiši, kde je nechal nad kazatelnu vyřezat první pastor Jan Végh. O necelých dvě stě let později, o Vánocích roku 1968, hleděl na tuto dřevořezbu z kostelních lavic jeden ze členů místního společenství, mladý student Karlovy univerzity Jan Palach. V jeho činu nás soudí láska. A soud lásky je daleko hlubší než všechno ostatní, čím člověk soudí druhé, zaznělo o měsíc později nad jeho rakví. Věřím tedy, že umění doby toleranční má co říci svému obdivovateli i po těch zhruba dvou stech letech, co už tu s námi přebývá. Umění spojené s církvemi totiž znamená nejen náboženství, nýbrž i kulturu, identitu a inspiraci. Tak, jak mohlo inspirovat Jana Palacha, může inspirovat každého, aby si napsal svůj vlastní příběh. Doufejme se šťastným koncem. Praha, kostel u Martina ve zdi na Starém Městě pražském, 24. dubna 2012
Jan Škrob
Igor Muchin – Pussy Riot (z Wikipedie)
takové, ale proti jejímu konkrétnímu počínání. A jeho kritika toho, že se hlavní představitel církve klaní světské autoritě, místo aby následoval Hospodina, se dá interpretovat zcela biblicky – v intenci starozákonních proroků a koneckonců i Ježíše Krista. Netřeba dodávat, že bibličtí svědkové podávali svou „inspirovanou“ kritiku nejednou hodně šokujícími prostředky, kterými rozčilovali církevní i světské autority. Pravoslavná tradice pak zná takovou formu zbožnosti i z pozdější doby, u takzvaných jurodivých. Jurodiví jsou lidé, kteří se chovají (v očích lidí) bláznivě a pomateně, a toto chování, jak píše S. A. Ivanov, „není způsobeno chybou nebo slaboduchostí, ale je promyšlené, lidi rozčiluje a dokonce provokuje.“ K charakteristikám jurodivých mimo jiné patří, že mohou působit i nemorálně, ale v jejich činech je vždy závažné sdělení. Třicet šest jurodivých počítá pravoslavná církev mezi světce. A přesto z úst jejích oficiálních představitelů zaznívá jednoznačné odsouzení akce Pussy Riot jako rouhání a zesměšňování svatého místa. Je možné, že se v této otázce mýlím a celá akce Pussy Riot křesťanskou motivaci vůbec nemá. To by ovšem na okolnostech v zásadě měnilo jen málo a vyznění textu by se nijak nezměnilo. Tato mince má ovšem dvě strany: zcela bez ohledu na reálné pohnutky Pussy Riot totiž za pozornost stojí reakce ruské pravoslavné církve. To, že punková modlitba řadu věřících pobouřila, je přirozené a pochopitelné. Zarážející je ovšem krutost a nelítostnost, s jakou se právě hlava ruské pra-
voslavné církve zasadila o současnou situaci Pussy Riot. V souvislosti s celou událostí se také uskutečnila mohutná bohoslužba vedená Kirillem jakoby na obranu proti Pussy Riot, přičemž šlo především o demonstraci síly. Nelze ovšem opomenout petici, kterou podepsaly tisícovky lidí, z nichž podstatnou část tvoří příslušníci pravoslavné církve, ani spousty dopisů adresovaných patriarchovi Kirillovi. Názory signatářů a pisatelů na samotnou punkovou modlitbu se různí, shodují se ovšem v tom, že trestat ji odnětím svobody, natož ještě sedmiletým, je neadekvátní a kruté. Z dopisů například zaznívá, že trestat člověka za to, že se dotkl něčích citů, je zcela nekřesťanské. Jsem ale přesvědčen o tom, že o city věřících v tomto případě nejde a pokud ano, rozhodně ne na prvním místě. Smutné na celé kauze totiž je, že naprosto a důsledně potvrzuje, co o propojení ruské pravoslavné církve a putinského režimu Pussy Riot zpívaly. A role církve jako instituce, která zlovolnou diktaturu nejen podporuje, ale dokonce posiluje, je něčím, co jako křesťan – ač pravoslavné tradici vzdálený – sleduji s velkým zármutkem. Posice, z nichž oficiální pravoslavná církev jedná, jsou posicemi netolerantního konzervatismu, který už ke své existenci nepotřebuje adjektivum „křesťanský“, ba dokonce se s ním svou povahou dostává do jasného rozporu. Pokud církev v Rusku vehementně prosazuje věznění politických odpůrců vládnoucího režimu a pomáhá prosazovat represivní zákony vůči skupinám obyvatel (s velkou podporou církve nedávno vznikl v Rusku návrh federálního zákona na potírání „propagace homosexuality“), chová se podstatně jinak než jak by se jakožto církev chovat měla. A navíc daleko pohoršlivěji než Pussy Riot, ať už se na jejich výstup díváme z jakéhokoli hlediska. A jelikož se neumím modlit k Bohorodičce, nezbývá mi než se za zlepšení poměrů v Rusku a vyhnání Putina modlit přímo k Pánu. Jen nevím, zda prosit za vysvobození obětí, nebo za odpuštění „kirillovsko-putinovské blasfémie“.
NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK, ZALOŽEN 1990, ČÍSLO 5, ROČNÍK XXIII, STRANA 12
Pro homine 2012 /
Moudrost – právo – zákon
Když si redaktoři starozákonní knihy Přísloví lámali hlavu s tím, co by jejímu čtenáři mělo padnout do oka na prvním místě, nastínili v úvodu záměr svého díla: sbírku moudrých naučení sestavili „k osvojení si … spravedlnosti, práva a přímosti“ (Př 1,3). Jinými slovy, každý správný chakam lidu Božího by měl v prvé řadě znát Hospodinův zákon (srov. prorockou výtku v Jr 8,8). Právě to je předpoklad všech jeho dalších dovedností. Je sice pravdou, že biblické stejně jako mimobiblické mudrosloví nemělo přímý a bezprostřední vztah k liteře zákona. Přesto obsah jeho rčení a aforismů v určitých souvislostech s požadavky zvykového i písemně zaznamenávaného práva zřetelně souzněl. A obyčeje, které přísloví a naučení zachycovaly, mnohdy představovaly předobrazy psaných zákonů. Na starověkém Předním východě obecně mudroslovné výroky odsuzovaly takové prohřešky jako cizoložství, zradu panovníka nebo neúctu k rodině stejně důrazně jako dochované královské zákoníky, dekrety, soudní protokoly, smlouvy a další písemnosti. V Řecku klasické doby sloužily nepsané zvyky a zákony jako argu-
menty k ospravedlnění nebo odsouzení určitého způsobu jednání i na soudech (viz kupříkladu zápletku Sofoklovy Antigony). V muslimském světě se pak tzv. hadíthy (doslova „novinky“ či „hovory“), tedy naučení připisovaná tradicí Muhammadovi, staly přes počáteční odpor lokálních právních škol jednou z opor islámské justice. Zkrátka, v řadě ohledů sapienciální myšlenkový proud sleduje stejný cíl, jaký si vytyčuje i zákonodárství: budovat a udržovat eukosmii všehomíra. Řekne-li izraelský zákoník: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12), mudrc to opíše slovy: „Kdo zlořečí otci a matce, tomu zhasne jeho světlo v nejhlubší tmě“ (Př 20,20). Řekne-li zákoník: „Nezabiješ“ (Ex 20,13), mudrc to rozvine: „Ti, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti, nedožijí ani polovinu svých dnů“ (Ž 55,24). Řekne-li zákoník: „Nesesmilníš“ (Ex 20,14), mudrc si přisadí řečnickou otázkou: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ (Jb 31,1). Řekne-li zákoník: „Nepo-
kradeš“ (Ex 20,15), mudrc to básnicky opentlí: „(Paní Hloupost) toho, kdo nemá rozum, zve:,Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží‘“ (Př 9,16n). Řekne-li zákoník: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16), mudrc dodá: „Křivý svědek nezůstane bez trestu, zahyne ten, kdo šíří lži“ (Př 19,9). Řekne-li zákoník: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního …“ (Ex 20,17), mudrc to břitce vyhodnotí: „Viděl jsem též všechno pachtění … a jak při tom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem“ (Kaz 4,4). Proto může biblický (filo)sofos směle vyhlásit: „Rozumný syn dodržuje zákon“ (Př 28,7). Deuterokanonický Sírachovec k tomu později souhlasně přikývne: „Dychtíš-li po moudrosti, zachovávej přikázání, a Hospodin tě jí obdaří“ (Sír 1,26). A Bárukův výrok „Moudrost, to je kniha božích nařízení, Zákon trvající na věky“ (Bár 4,1) nás nenechá na pochybách, že toto směřování židovského mudrosloví bylo trvalé – navzdory všem proměnám, jež judaismus v helénistickém období prodělal. Dalibor Antalík
Hutně a chutně Také média a novináři jsou „věcí veřejnou“ svého druhu, také oni mají odpovědnost ve vztahu k veřejnosti. Vyčítají-li média politikům, že zanedbávají své povinnosti a závazky vůči veřejnosti a ve svých funkcích se starají v první řadě o svůj soukromý zisk, měla by někdy podobný postoj uplatnit také vůči sobě. Například tím, že při informování o korupci a jiných nepravostech našeho veřejného života nezůstanou u jednorázových odhalení zaměřených na okamžitý efekt a z toho plynoucí profit ze zvýšeného odbytu, ale že se budou snažit přijít na kořen nepravostí soustavným a kvalitním zpravodajstvím, podloženým vlastní investigativní prací a nejen dodanými materiály, jež mohou být cinknuté partikulárními zájmy. (Milan Šmíd, Média v čase nepohody, Louč 6. 4. 12) Nevím přesně, jaký program má v neděli 13. 5. premiér Petr Nečas, ale docela přesně vím, kde by měl být a kde nebude. V Letech u Písku, kde se – jako každý rok – sejdou čeští Romové, pár výstředních humanrightistických aktivistů, zástupci církví a jedenáct velvyslanců, mimo jiné USA, Velké Británie, Francie a Německa, a uctí památku obětí romského holokaustu, v němž hrají Lety smutně zásadní roli. … Jistě, politické body a sympatie voličů se na louce u Letů sbírají jen obtížně, ale kdyby snad někdo z těch, co zase nepojedou, potřeboval poradit, jak si svou účast zdůvodnit, nabízím jeden recept… právě před sedmdesáti lety se Lety definitivně staly součástí vražedné nacistické mašinérie a konečného řešení. Druhou světovou válku nepřežilo šest tisíc českých, znovu, českých Romů, plných devadesát procent, což je číslo, které bohužel patří k nejotřesnějším v bilanci konečného řešení. Dost se o tom člověk dozví, pokud si – vedle Osvětimi – zajede třeba do Muzea holokaustu ve Washingtonu, do památníku Jad Vašem v Jeruzalémě nebo třeba jen pár set kilometrů do Berlína k místu bývalého velitelství gestapa kousek od Braniborské brány a prohlédne si tamní expozici „Anatomie teroru“. Tam všude se romský holokaust připomíná, protože to prostě je zásadní moment ne tak dávných dějin, jehož pamětníci a potomci obětí stále ještě žijí. Moc by mě mimochodem zajímalo, kolik z letošních českých maturantů to ví. (Jindřich Šídlo na blogu IHNED.cz) T.
Kresba Mariky Bumbálkové
Protestant, nezávislý evangelický měsíčník. Vychází desetkrát do roka. Vydává EMAN, Husova 656, 256 01 Benešov. Redakční rada: Jan A. Dus, Blahoslav Fajmon, Jáchym Gondáš, Pavel Keřkovský, Šárka Schmarzová, Jiří Šimsa, Tomáš Trusina, Petr Turecký. Odpovědný redaktor: Jan Škrob. Grafická úprava Hana Kolbe. Technická redakce Ruth Konvalinková. Sazba Petr Kadlec. ISSN: 1210-4361. Registrační číslo MK ČR E 12861. Tiskne DATIS Brno. Cena jednoho výtisku 12 Kč. Roční předplatné 120 Kč, sponzorské předplatné 220 Kč. Č.ú. 670100-2203961759/6210. Předplatné zahraničí: Evropa 20 EUR, zámoří 20 USD. Platby v EUR na účet CZ4320100000002800053986. Adresa redakce a administrace: EMAN, Husova 656, 256 01 Benešov. tel. 317 722 215, http://protestant.evangnet.cz; mail:
[email protected]; Distribuce pro Slovensko: Tranoscius a.s., Tranovského 1, 031 80 Liptovský Mikuláš.
