DIALOG JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ

K U R L YE TŮ FO Ý S T LA

DIALOG JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ…

Prosazuje se autorské čtení, kulturní fenomén těšící se veliké oblibě v západní Evropě a v Americe, pozvolna také u nás? Jaký má tento žánr potenciál, smysl a co znamená pro autory, čtenáře a kulturní provoz? U kulatého stolu diskutovali spisovatelé (a nakladatelé v jedné osobě) Markéta Hejkalová a Martin Reiner, dále šéfredaktor měsíčníku Host Miroslav Balaštík a literární publicista Radim Kopáč, debatu moderoval literární kritik, vědec a vysokoškolský pedagog Jíří Trávníček.

(foto DAVID KONEČNÝ)

JIŘÍ TRÁVNÍČEK: Vítám vás jménem svým i jménem nakladatelství Větrné mlýny, které mě požádalo, abych dnešní diskusi moderoval. Napřed bychom se však měli takříkajíc společensky sehrát a představit se. Neznáme se úplně všichni. Takže řekněte prosím pár rozvitých vět o sobě a zároveň o tom, co krásného jste v poslední době přečetli, ale takového, že to s vámi zacloumalo. Zkrátka — čtenářská erotika. RADIM KOPÁČ: Cestou z Prahy jsem přečetl Pravidla směšného chování od Emila Hakla. Myslím, že po novele O rodičích a dětech je to nejlepší próza, co napsal, byť na mě z toho padl smutek. Je to knížka melancholická, odevzdaná, zmožená životem. Nicméně literatura je to skvělá. A o sobě? Je mi čtyřiatřicet let, od ledna pracuji na Ministerstvu kultury, píšu recenze, rediguji knížky. MARTIN REINER: Je mi šestačtyřicet let, na Ministerstvu kultury jsem pracoval v jednadevadesátém a v poslední době mám samé mimořádné čtenářské zážitky. To není běžné. Za poslední čtyři měsíce jsem se zpožděním četl naprosto úžasnou knihu Přirozený román Georgije Gospodinova. Teď jsem četl Slávu Daniela Kehlmanna. Už předtím se mi líbilo jeho Vyměřování světa, ale tady se v prvních třech povídkách stylem dotýká nebes, roven velikánům. Přitom je to „zobák“, ročník sedmdesát a něco. A teď nejčerstvěji, opět s velkým zpožděním, Flaubertův papoušek od Juliana Barnese. To je skvělá věc, která mi myslím pomůže v práci.

6

FOYER

TRÁVNÍČEK: V jaké práci? REINER: Asi po šestileté pauze jsem se vrátil k románu o Blatném — dokumentárnímu románu nebo románu-eseji, jak to nazvat; a Barnesova knížka mi dodala odvahy. MARKÉTA HEJKALOVÁ: Jsem Markéta Hejkalová. Napsala jsem čtyři romány pro dospělé, několik knih faktu, mimo jiné životopis Miky Waltariho. Hodně knížek od Waltariho jsem přeložila. Kromě vydávání a psaní překladů taky připravuji Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. V říjnu bude dvacátý ročník. Teď to bude vypadat, že se vlichocuji kolegům nakladatelům, protože jsem v poslední době četla Jiřího Kratochvila — Femme fatale. Vlastně čtu s velkým nadšením všechny jeho knihy. Druhou knihu, kterou jsem četla, jsem také zhltla, ale to není nic překvapivého a objevného — třetí díl trilogie Stiega Larssona Dívka, která kopla do vosího hnízda. MIROSLAV BALAŠTÍK: Já jsem na Ministerstvu kultury zatím nepracoval. Jsem nakladatel a učím na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Taky jsem v poslední době četl Emila Hakla a také to na mě hodně zapůsobilo v jakési bezvýchodnosti středního věku. A potom jsem dočetl knihu i z našeho nakladatelství — Temnou komoru Damoklovu Willema Frederika Hermanse. TRÁVNÍČEK: Jmenuji se Jiří Trávníček, je mi padesát let, působím v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a částečně učím

také v Praze na filozofické fakultě; a dá se říct, že se také motám kolem Hosta. Mé čtenářské zážitky už byly řečeny: Hakl — velmi dobré. Čtu teď třetí díl Larssona, což je samozřejmě něco, co člověka nenechává chladným; jsem zatím na straně 168. Pak jsem přečetl jeden román mého velmi oblíbeného autora Alexandra Tišmy — Blamova kniha. Tenhle Srb je pro mě něco zcela mimořádného, snad můj největší objev za posledních pět let. Udělal jsem si pro naši debatu zkusmo pět témat a uvidíme, jak se budou jevit výživnými. Až je vyčerpáme, můžeme si dát volné kolečko a sebrat v něm, na co se nedostalo: 1. Považujete autorské čtení za ústrojnou součást svého spisovatelství, nebo je to něco navíc? 2. Musí být čtoucí autor tak trochu hercem, performerem? 3. Jak se u nás za autorské čtení platí a jak je to ve srovnání se světem? 4. Je autorské čtení sebepropagace, nebo žádoucí kontakt s živým publikem? 5. Charles Dickens podle reakcí posluchačů své texty přepracoval. Co vy? Okolnosti mi trochu nabouraly dramaturgii. Původně tu mělo být o dost více autorů, teď mají převahu „metařečníci“. Co se dát dělat…

Takže první dotaz: Považujete autorské čtení za ústrojnou součást svého spisovatelství, nebo je to něco navíc? BALAŠTÍK: Vedle Martina Reinera a Markéty Hejkalové se necítím být spisovatelem, a budu mluvit spíše z pozice diváka. Vidím dva aspekty. Pro čtenáře, který je s literaturou spjat více než intimně, je jasné, že autorské čtení má smysl v setkání s autorem. Je to jiná, paralelní komunikace. Další rovina je v setkávání čtenářů. Součástí zážitku z četby je také možnost si o knize popovídat, a pokud chybí, čtenářský zážitek není úplný. Autorská čtení jsou jednou z možností, jak tuto komunikaci o knize naplnit. Jinak je poměrně těžké při takové záplavě knih najít i mezi kolegy a přáteli někoho, kdo četl stejné knihy jako vy. Na autorských čteních se to víceméně předpokládá a může dojít ke konfrontaci zážitků, včetně zážitku autorova. HEJKALOVÁ: Autorské čtení mám moc ráda z mnoha důvodů, o kterých asi ještě budeme mluvit. Je to kontakt se čtenáři a možnost bezprostředně vidět, na co reagují. Ale nevnímám to jako ústrojnou součást svého psaní. Dovedu si představit, že bych pouze psala, bez autorského čtení, i když zpětná vazba je důležitá, ale ta se dostává jinak. I pro autora je důležité si o knize popovídat. Tady v Česku to zatím není, ale ve světě jsou běžné knižní kluby (asi je to spíš otázka žen), kde si vyberou knihu — bývá to asi deset knih ročně — a pak si o knize vyprávějí.

ROZRAZIL 34

7

Zažila jsem zvláštní akci nedaleko Prahy. Několik čtenářek mě pozvalo na večeři do vily a tam jsme hovořily. To byla jiná forma autorského čtení, a taky to bylo zajímavé. REINER: Ani já nepovažuji autorské čtení za ústrojnou součást, protože je mám za úplně odlišný žánr. Čtení, to je zpravidla i beseda a ta se podle naturelu a temperamentu spisovatele může proměnit v show a estrádu. Někteří autoři nečtou příliš rádi, protože konfrontace tohoto druhu pro ně končívá fiaskem, přestože to jsou výborní spisovatelé. Mám výhodu, že nad rámec své popularity čtu hodně často, protože už léta jezdím s Michalem Vieweghem a při tom čtu vlastní věci. Michal mi přivádí publikum, kterého bych se sám nedohrabal. Třeba Lucky se dodnes prodalo asi jedenáct stovek, přitom na čtyřdenním turné jsem prodal nějakých sto třicet kusů, což je zjevný nepoměr. Mně čtení prospívá. Na české poměry s autorským čtením nemám problém. Ale stačí dorazit třeba na čtení do Drážďan a hned vidíte, jak nás Němci válcují. Jak je to u nich o třídu výš. KOPÁČ: Záleží na povaze autora, jestli je introvert, nebo extrovert a jestli má potřebu exhibovat, nebo zůstat sám v sobě. Záleží také na tom, jaký text produkuje, zdali píše poezii, nebo prózu. Dějovou prózu přijme posluchač snadno, ale pokud jde o metaforickou, abstraktní poezii, což je záležitost velmi intimní, pak nemusí vstup na pódium před posluchače dopadnout vždycky dobře. Autorská čtení jsou užitečnou věcí, pokud jde o propagaci literatury. Takže je beru jako ústrojnou součást a další stupeň psaní a publikování. BALAŠTÍK: Jistě, je to propagace, ale „jízdy“ Martina Reinera s Michalem Vieweghem jsou do značné míry extrém, co se týče počtu diváků. Když se koná „normální“ čtení, přijde pět deset lidí. Výjimkou je Měsíc autorského čtení. Efekt propagační to může mít, když se napíše zprávička do Mladé fronty, ale z hlediska přímého prodeje je to víceméně zbytečné. KOPÁČ: Nemyslím, že je to zbytečné. Když čte autor po sobě napsaný text, podruhé se s ním před posluchači sbližuje. REINER: Je fakt, že často přímo při čtení přeskakuju v textu slova, která nejsou nezbytně nutná. Živý kontakt tě donutí být přísnější než cenzura v samotě pracovny. TRÁVNÍČEK: To bylo zvykem i v redakcích za první republiky. Texty se dávaly nahlas číst sekretářkám, aby šly do úst a aby mozek tzv. většinového čtenáře vychytal to, co by autor nebyl schopen vychytat. Ta vazba má smysl a každý autor by jí měl trošku mít. Rozehrává v něm možnost oponentního, nesouhlasného „ty“. Není autorské čtení nastaveno na jistý typ temperamentu? Čili, dámo a pánové, pojďme na druhý okruh: Musí být čtoucí autor tak trochu hercem, performerem? BALAŠTÍK: Určitě, ale záleží také na charakteru textu, některé texty se dají performovat, s některými je to horší. A další otázkou je, jestli čtení má udělat dobře autorovi, nebo divákovi. Mívám pocit, že to, co se u nás vydává za autorské čtení —

8

FOYER

kuňkání v křesle pod lampou, je pouze potřebou autora užít si trochu pozornosti. Jinak je to ale podle mě žánr, který musí diváka zaujmout na jiné rovině než jen textové, to jest, že autor musí být také performer. TRÁVNÍČEK: I literatura jako taková, tedy bez ohledu, zda se čte nahlas, musí přece čtenáře zaujmout. Není to stejný případ téhož? BALAŠTÍK: Musí, ale u literatury je vztah mezi textem a čtenářem jiný. Při vlastním čtení si autora, hrdinu můžeš spoluvytvářet. Při veřejném čtení už autor není textovou strategií a navíc do určité míry vystupuje i jako postava. Ze čtenáře se stává divák a jeho možnosti spoludotváření jsou mnohem menší. Abys ho dostal do hry, musíš vymyslet jiné, spíše divadelní strategie. REINER: Mám technickou poznámku. Auditivní a vizuální vjem se liší. Auditivní je u většiny lidí slabší. Řeknu to polopatě: když knížku čteš, máš více času, abys to „přežvejk“, při živém čtení naopak vstupuje do hry mimika, takzvané charisma, věci, které dokážou i složitější text „zjednodušit“, že autorovi zkrátka uvěříš. HEJKALOVÁ: Každý, kdo veřejně vystupuje i kdo učí, musí být trochu showman. Cílem každého veřejného vystoupení je zaujmout čtenáře. Literatura taky samozřejmě musí zaujmout, ale pokud autor kuňká, může lidi od knihy odradit. Velice prožívám oblečení, výběr ukázky, která má skončit v napínavém okamžiku, abych přečetla to nejlepší. TRÁVNÍČEK: A jaké speciální oblečení volíte? HEJKALOVÁ: Je to složité, promýšlím to podle počasí, dokonce podle obálky knihy. Je to všechno důležité, každý chce čtenáře zaujmout. REINER: Možná stojí za zmínku, že samozřejmě vybírám texty vhodné ke čtení. Pokud je ta možnost, jako například nedávno v Praze, čtu fejetony z Milionáře, protože můžu vybrat krátký vtipný text s pointou. V konfrontaci s lidmi je třeba si dát bacha, abych vybral opravdu ty nejlepší pasáže. TRÁVNÍČEK: Jak to poznáš? REINER: Odtušíš, že když budeš číst libovolný fragment z ponurého románu, tak šance, že lidi dostaneš do varu a euforie, je menší, než když vybereš vtipné fejetony. Občas, pro vlastní osvěžení, přečtu něco jiného, ale často jdu vyloženě na jistotu. U počítače můžeš být dojatý a vážný, nekoukáš lidem do očí. Z pódia ale nechceš odejít zbitý nebo poražený. Tam chceš být vítěz, to je jasné. KOPÁČ: Nepřeceňoval bych fenomén showmanství a bavičství. Zavání to vulgarizací textu. Považuji za dobré, když je autorské čtení — protože doba je taková — multimediální, v doprovodu dalších médií. Například v kombinaci s úryvky filmů nebo s dramatickými či hudebními prvky. Autorské čtení se čím dál víc posouvá k fenoménu slam poetry, kde se z literatury stává jistá show, často doprovozena hudbou. To mi přijde účelnější

ROZRAZIL 34

9

než brát na sebe — s prominutím — křiklavě barevné šaty, kterými můžete na posluchače zapůsobit. Samotné autorské čtení by mělo přitáhnout pozornost, ne vizáž toho, kdo čte. HEJKALOVÁ: Zmínila jsem oblečení jen jako jednu součást, nechtěla jsem říci, že celý den vybírám šaty. TRÁVNÍČEK: Chceme ocenit, že dramaturgii promýšlíte do detailů, kterých jiný není schopen. Přešel bych k další otázce. Dočetl jsem se, že svaz německých spisovatelů si dal v roce 2004 podmínku minimálního honoráře za autorské čtení 250 euro. Jak se platí za čtení u nás a co víte o zahraničí? BALAŠTÍK: Když pořádáme autorská čtení, spisovatelé to většinou dělají bez nároku na honorář, pokud na to není nějaký speciální grant. Proplácejí se ale samozřejmě přímé náklady — cestovné, ubytování atd. Je to dáno i tím, že čtení u nás většinou pořádají nakladatelé, a ne „literaturhausy“ jako v Německu, což jsou instituce financované většinou městy nebo zeměmi a pořádání čtení a kulturních akcí je jejich hlavní činností. HEJKALOVÁ: Bohužel nemám tolik zkušeností se zahraničím. Vyšla mi knížka v Rusku a tam jsem nedostala honorář bohužel ani za knížku, natož za čtení. Ve Finsku mi vyšla knížka o Waltarim, ale v angličtině, takže z té jsem čtení neměla, ani nevím, jestli to tam platí. Má mi vyjít knížka v němčině a také jsem slyšela o velkých honorářích, těším se. V našem nakladatelství Hejkal autorům také nic za čtení neplatíme, ve smlouvě mají položku, že budou přispívat k propagaci. Vím, že knihovny, ať už pořádají besedy nebo čtení, podle možností platí. Když PEN klub pořádá autorská čtení, pokud má peníze, platí. Na podzimním veletrhu se snažím platit honoráře, ale spíš ve spolupráci s někým jiným, například s knihovnou, PEN klubem nebo nakladateli. Dám jim k dispozici třeba stánek a oni přivezou autora. REINER: Něco jiného je třeba festival Poezie bez hranic, kde jsme platili velmi slušné peníze. Pokud chceme mít špičkové lidi z Evropy, musíme se přizpůsobit evropským standardům. Z českých luhů a hájů mám poměrně bohatou zkušenost. O Michala Viewegha je zájem, dokonce by byli ochotni platit, ale on to trochu kazí. Peněz má dost a říká, že to udělá za cesťák a ubytování. Loni byl větší zájem i o mě samotného, což nesla moje žena s nelibostí. Začal jsem uvažovat, že bych sám vytvořil mantinely, jaké mají třeba herecké agenturní společnosti, ale zjistil jsem, že bych s tím obtížně operoval. Něco jiného je, když vás pozve knihovna ve Vsetíně, něco jiného festival a instituce, která na to má. Takže nakonec většinou říkám, když něco dáte, budu rád! A oni občas něco dají, ale není to na uživení. Není to jako v Německu, kde se veřejným čtením živí hned několik českých autorů.

10

FOYER

TRÁVNÍČEK: Není to dáno jinou nakladatelskou kulturou? Nakladatelství si dají do klauzule, že autor musí absolvovat v rámci propagace, dejme tomu, sedm deset čtení, tím pádem je zavázán nakladateli. HEJKALOVÁ: Máme obecnou klauzuli, že musí přispívat k propagaci knihy. Nemáme žádný pevný počet. TRÁVNÍČEK: Neuvažujete o zpřesnění? HEJKALOVÁ: Jsme malé nakladatelství, je to těžké a zároveň pro to není důvod. Bereme za samozřejmé, že když je veletrh a bude autogramiáda, tak autor přijde. Autoři dostávají honorář podle počtu prodaných výtisků, je to v jejich zájmu. KOPÁČ: Jako příležitostný organizátor jsem svého času pořádal autorská čtení a diskuse v pražském Unijazzu, poté v Českém centru Praha. Záleží na velikosti instituce. Česká centra jsou dotována Ministerstvem zahraničních věcí, takže tam byli autoři honorováni asi pětistovkou a dostali cestovné. Unijazz je občanské sdružení, takže tam se honoráře neplatily. Ale přesto si myslím, že u nás není běžné, aby se za diskusní nebo autorské večery neplatilo vůbec nic, většinou nějaký symbolický honorář dostanete. Ovšem živit se tím člověk nemůže. TRÁVNÍČEK: Proč si myslíte, že u nás je tak nízká finanční i kulturní úroveň autorského čtení? Stabilními prvky jsou knihovny, proč se o to nestarají třeba vysoké školy? Zažil jsem spoustu politováníhodných čtení, a nevím, kde je chyba. Že někdo autorovi neudělal například herecký trénink? Že to autoři u nás považují za cosi, co jich není hodno? BALAŠTÍK: Nemyslím si, že to vše je způsobeno tím, že autoři neumí číst. Tady není vůbec zvykem chodit na autorská čtení a je jasné, že autoři potom nejsou tolik motivovaní dávat do toho energii, připravovat se, zkoušet si číst, protože ví, že tam přijde pět lidí, většinou příbuzných. Co s tím? Je problém v propagaci? Autoři pak většinou říkají, že za to může organizátor. KOPÁČ: Já bych to zobecnil: myslím, že jde o problém společensko-kulturní. Na rozdíl od poloviny 19. století nemají dnes lidé takovou vůli potkávat se osobně, diskutovat, ať už na autorských čteních nebo jinde. Kolektivnost ustoupila individualizaci… TRÁVNÍČEK: Ale vezměte si například facebookové komunity… Tam se lidi naopak mají potřebu setkávat. KOPÁČ: Facebooková komunita je zoufalství. Potvrzení toho, jak je doba individualizovaná. Lidé spolu raději „komunikují“ přes obrazovku počítače, než aby si šli poslechnout živého autora, který čte svoji knihu. HEJKALOVÁ: Já to nevidím tak pesimisticky. Na některé autory přijde pár lidí, vidím to na svém veletrhu, v devadesátých letech na Ludvíka Vaculíka přišli tři čtyři lidé, teď je to čím dál lepší. Lidé chodí i na programy, u kterých bych to nečekala. To se stává i na autogramiádách. Nikdo si nedá podepsat knihu, natož aby si ji koupil, nechávají si podepsat všelijaké kartičky. Ani podle

Markéta Hejkalová, Miroslav Balaštík

Martin Reiner

Radim Kopáč

čtení PEN klubu na nedávném pražském veletrhu nemohu říct, že bychom měli závratnou návštěvnost. Na každém čtení bylo tak patnáct dvacet lidí, i více. Lidé nepřijdou na ojedinělou věc, ale až na větší akci. Dobrým příkladem je Měsíc autorského čtení a veletrhy. Mají větší nabídku. Řekli jste, že v Německu je to úžasný fenomén, je tomu tak — pro mě nevysvětlitelně — i ve Finsku. U nás na populárního autora chodí sto lidí, tam třeba sedm set. Na helsinském veletrhu jsem byla na bizarní diskusi o srovnávání českých a finských překladů, a dokonce i na tu přišlo asi sedmdesát lidí, kteří chtěli vidět živého tvůrce. REINER: Můj pohled změnila zkušenost s čtyřletým olomouckým cyklem Poezie bez hranic. Devadesátá léta byla ve znamení „pana Nováka“ — TV Novy. Já to chápu, byl to nový fenomén, ale na začátku druhé dekády jsem měl pocit, že slábne. V neděli odpoledne přišlo na maďarské básníky sedmdesát lidí, lepší programy byly tak nabité, že hasiči vyhazovali lidi, aby nám „neshořelo“ Divadlo hudby. Tak jsem začal mít falešný dojem, že to lidi zajímá. Při veřejném čtení jde o neopakovatelné setkání s živým člověkem. V divadle jsou také živí lidé, ale každý večer budou stejně říkat to, co mají napsané ve scénáři. Zatímco autor má možnost teď a tady něco vytvořit. Pokud autoři dokáží sehrát roli, ve které bych je očekával, tedy budou opinion leaders, tak tam lidé budou rádi chodit. Zeptej se ho a on ti na to bude muset něco říct. Autor musí odkrýt karty. KOPÁČ: Bavíme se o velkých akcích, které mají tradici a jsou podporovány velkými médii, ať jde o Festival spisovatelů, Svět knihy nebo Měsíc autorského čtení. Pakliže jsou čtení menší a nepravidelná, lidé na ně jen tak z vlastního zájmu nepřijdou. Primární je mediální masáž. Od toho se odvíjí návštěvnost. Média v tom hrají, bohužel, naprosto zásadní roli. TRÁVNÍČEK: To bylo už v době Charlese Dickense. Tehdejší média, tedy noviny, o něm také psala, a tak se na něj chodilo. KOPÁČ: V té době ale šlo o novinku, proto byly sály plné… BALAŠTÍK: Je potřeba oddělit jednotlivé autorské čtení od festivalů a veletrhů. Tam funguje synergický efekt, nabaluje se na sebe spousta akcí, vytváří se festivalová komunita. V Německu je to také záležitost určitého snobismu, který se kolem čtení vytvořil. REINER: To je důležitá zmínka. Snobové jsou podhoubím literatury, jedním z důsledků čtyřiceti let úpění pod „komančem“ je, že těch správných snobů je dnes jako šafránu. TRÁVNÍČEK: Za „komančů“ bylo snobů víc než dnes. Tehdy to něco znamenalo, člověk se svým snobstvím proti něčemu vymezoval, dneska se to roztopilo. Přejdu k další otázce. Jste tady všichni jako organizátoři, ale také jako uživatelé. Jak si představujete ideální dramaturgii autorského čtení? Byl jsem na několika čteních, která mě znudila. Nejprve se autor zanořil do textu, pak se z něj v nějaké

minutě n plus dvacet pět vynořil, moderátor řekl, že je konec, a šlo se na podepisování knih. Jaký dramaturgický koncept se vám osvědčil? BALAŠTÍK: Mně se vždy osvědčil dialog, když nejde jen o prezentaci autora, ale autor má partnera, moderátora, který klade otázky a je schopný rozpoutat debatu. To je na čteních to nejzajímavější. HEJKALOVÁ: Souhlasím. Když jsem začínala, myslela jsem, že musím vystihnout celou knihu a lidé musí hned získat celkovou informaci. To není pravda. Mám několik přízemních triků. Půjčím jim třeba knihu, aby si jí listovali. Promítala bych, kdybych měla schopnosti a prostředky. Snažím se spíš odpovídat na otázky nebo vybírat napínavé ukázky. Dialog je důležitější než pohroužení do textu. REINER: Když čtu poezii, komunikace musí nastat co nejdřív. Už dva tři roky průběžně čtu a zároveň mluvím o poezii. Komentuji texty a vytvářím tak širší kontext k pochopení. Předtím jsem měl se čtením básniček problém, takže jsem často četl texty různých autorů. Jinak je vždycky dobré mít na čtení dalšího člověka k dialogu. Jednou na naše čtení s Michalem přišel Ivan Kraus a byl pak hrozně nadšený, říkal: „Jo, jo, jo, vy ste ten zlej, on je ten hodnej, to funguje.“ KOPÁČ: Je důležité, aby publikum kladlo otázky. Je dobré zaujmout třeba kontroverznější názor, aby se publikum mohlo zapojit. Mám za to, že kontakt moderátora nebo komentátora s autorem je stejně důležitý jako kontakt s publikem. TRÁVNÍČEK: Další otázka. Charles Dickens podle reakcí posluchačů své texty přepracovával. Co vy? HEJKALOVÁ: Já to v podstatě dělám. Reakce je důležitá a v pozdějším psaní se tím řídím. Už zde bylo řečeno, že hlasité čtení je strašně důležité. Když jsem ze své knížky Kouzelník v Pekingu vybrala četbu pro rozhlas, zjistila jsem, kolik je tam zbytečných slov. Cítíte, že na určitý odstavec reagují špatně nebo je nechává chladnými. Docela se tím řídím, možná podvědomě. Neanalyzuji si to, ale je to pro mě důležité. TRÁVNÍČEK: Ludvík Kundera říkal, že pro prozaika a prozaičku není nic lepšího než v jisté části svého života psát rozhlasové hry, nejlépe hodně zkraje. Naučí prý úspornosti. HEJKALOVÁ: Říkala jsem si, že napíšu dvě stě stránek a vždy to zkrátím na polovinu, a teď se tím řídím. TRÁVNÍČEK: Naučila jste se to? HEJKALOVÁ: Naučila jsem se to chtít. REINER: Naposledy se mi to stalo s povídkou, která vyšla v Listenu. Dělal jsem na ní dost dlouho. Osekával jsem ji dle nejlepšího vědomí a svědomí. Pak vyšla, já si ji vzal do hospody a četl jsem si ji, jako bych četl před lidmi, protože jsem měl jet na čtení do Zlína. Po čtyřech stránkách jsem byl nadšen, jak se mi to hezky rozjelo. Jenže pak to najednou spadlo úplně kolmo dolů a v tu chvíli jsem věděl, že takhle to nemůžu číst. Předtím jsem

ROZRAZIL 34

13

to nebyl schopen nahlédnout. Tak jsem to o dvě stránky zkrátil a ve Zlíně četl ne z knihy, ale z papíru. KOPÁČ: Nedovedu si představit básníka, tedy takového básníka, který má ke své poezii vztah, že by reagoval na publikum tím, že začne přepisovat své verše. To se ale nemusí týkat dějové prózy. Nicméně bych případné „přepisování“ nechal spíš na instituci redaktora než na návštěvnících autorského čtení… TRÁVNÍČEK: Takže pro vás to zavání trošku literárním živnostnictvím. Autor jde s textem ven, zjistí, že něco nefunguje, tak to dopracuje. A tím se zpronevěřuje svému nitru… KOPÁČ: Tak. REINER: Souhlasím s Radimem, u poezie by ve mně ten pocit nenastal. Tam jsem schopen si ten tvar uhlídat sám a bez pomoci, zatímco u prozaických útvarů je to jiné. Při četbě fejetonů se mi stává, že tam, kde mám třeba závěr „s moudrostí“ na konec, ty poslední věty při čtení rozhodně vynechám. U poezie si to moc neumím představit. KOPÁČ: A možná nejen u poezie, ale i románu. Pokud má autor jasný záměr a ví, přes jaké meandry chce své psaní vést, je otázka, jestli mu do toho má mluvit čtenář. HEJKALOVÁ: Je rozdíl mezi veřejným čtením ukázky románu a románem jako celkem. Někdy se ukázka těžko vybírá. Nemyslela jsem, že by měl autor škrtnout každé místo, kde se čtenáři nezasmějí. Je to spíš pomocná, ale důležitá věc. KOPÁČ: Myslím, že je výhoda, když má text, s nímž autor vystupuje, nějakou komiku. Humor nebo absurdita jsou v kontaktu s posluchačem jednou z podstatných ingrediencí. Čtenář reaguje vstřícněji, než když je text vážný a tragický od začátku do konce. BALAŠTÍK: Já bych úplně nesouhlasil. Vezměme si povídky Honzy Balabána, ty jsou temné až depresivní, ale on je četl tak uhrančivým způsobem, že se posluchači skoro báli pohnout, aby jim něco neuniklo. REINER: Mám poznámku: ne jako spisovatel, ale jako sociobiolog. Při autorském čtení stojí proti sobě dvě skupiny v podstatě cizích lidí. Jednu skupinu tvoří autor, který se snaží s tou druhou, tedy s diváky, navázat pozitivní formu kontaktu. Když se v živočišné říši potkají dva jedinci, smějí se na sebe a dávají tak najevo, že nemají zlé úmysly. Tím druhého přesvědčí, že se může s důvěrou uvolnit. To probíhá i u autorského čtení. TRÁVNÍČEK: Pojďme si teď sdělit naše zkušenosti s nejlepšími čteními, s autory, kterými jsme byli uchváceni. A zároveň — pokud si společensky troufneme — i tu negativní zkušenost. Zkušenosti tragické. Mirku, proč Balabán? BALAŠTÍK: Jan Balabán byl prostě charismatický člověk a dokázal tu naléhavost, kterou měly jeho texty, přenést i do své dikce. Nebo spíš ta naléhavost byla v něm. Ale výborný čteč je také Lubor Kasal. Dokáže skutečně dokonale využít zvukových kvalit svých veršů a v přednesu je zvýraznit. Když někde vystupuje,

14

FOYER

jeho poezie získává i rozměr, který si čtením očima ani neuvědomíte. HEJKALOVÁ: Nebudu originální, jako divák jsem moc autorských čtení nezažila, mám zkušenost ze svého veletrhu. Hodně se mi líbila autorská čtení Ludvíka Vaculíka a Michala Viewegha. Jako čtoucí autorce se mi líbilo na Měsíci autorského čtení, protože zde bylo připravené publikum. Nevybavuji si žádnou negativní zkušenost. Hlavně nemá být autorské čtení příliš dlouhé a autor se ponořovat do vlastního textu a zapomenout na publikum. V určitých případech to může mít magické kouzlo, ale já jsem to nezažila. REINER: Asi nejlepší jsou autoři, kteří umí číst, jako třeba zmíněný Lubor Kasal. Takových je poměrně hodně. A nejhorší je, když autor neumí číst a neví o tom. Ale i ti vítají možnost otestovat si ten text, takže pak čtou hodinu dvacet způsobem, který vás za pět minut vraždí a uspává, nemá šťávu a není srozumitelný. Je to případ, kdy autor nepochopil, že jde o jiný žánr, a zůstává tím mužem ze slonovinové věže, která byla akorát přesunuta na nepatřičné místo. Asi jste všichni zažili při čtení Jirku Kuběnu. Zažil jsem čtyři nebo pět jeho čtení. Při prvním mě mrazilo, bylo to jako setkání s Marťanem, s člověkem z jiné planety. Když jsem pak na třetím čtení zjistil, že vzlyká přesně na stejném slově jako před sedmi lety, tak jsem některým věcem malinko přestal věřit. Ale ze začátku to bylo dobré. KOPÁČ: Navázal bych na Markétu Hejkalovou: někdy může být pro posluchače fascinující, když autor při čtení upadne do jakéhosi vytržení, i když před minimálním publikem. To se mi stalo při čtení Jiřího Kratochvila v Praze, kde asi před sedmi lety uváděl svoji knížku Lehni, bestie!. Publikum tvořil někdo z Petrova, já a moje tehdejší přítelkyně, celkem tři lidé. A Jiří Kratochvil četl hodinu a půl. Byla to taková soukromá revolta proti nepřítomnému publiku — a bylo to strhující. A z opačné strany: fenomenální dikci mají třeba Pavel Zajíček nebo Jaroslav Erik Frič. Nebo Jaap Blonk, který před lety vystoupil na festivalu Poezie bez hranic. Fantastický Holanďan, takový Schwitters po Schwittersovi, který si hraje spíše se zvukem slov než s jejich významem. TRÁVNÍČEK: Dámo a pánové, kdo chce co říct dalšího? Dalšího k fenoménu autorského čtení. HEJKALOVÁ: Říkalo se tady, že úspěšnější jsou autorská čtení na festivalech a veletrzích; hlavně proto, že je tam větší nabídka, ale možná to souvisí s věcí, kterou bude pro mě teď trochu těžké pojmenovat. U nás se propagace literatury uchyluje do nějakého ghetta, jako by se řeklo: Pozor, teď bude něco ušlechtilého. Extrémním příkladem byla dříve „Chvilka poezie“ v Československé televizi, kde si někdo stoupl a vážně recitoval báseň. Možná lidé mají strach. Když jsem byla na veletrhu v Moskvě, říkali, že je zcela běžné — ale neviděla jsem to na vlastní oči —, že asi dvacet moskevských restaurací pravidelně

Jiří Trávníček

Miroslav Balaštík

Martin Reiner

pořádá čtení a usiluje o autory. Lidé jedí, večeří, pijí a autor se někde snaží zaujmout a oni mu za to platí honorář a jsou rádi. Našim uším to zní zvláštně — jako by autor byl panský šašek —, ale možná je to jedna z cest, jak může literatura vyjít z ghetta. Je to vidět při cenách Magnesia Litera v televizi. Literatura a knížky jsou pojímány jako podivínské hobby. Možná, že je potřeba něčeho jiného, aby se nám ukázalo, že literatura je „in“, módní věc. BALAŠTÍK: Ve Spojených státech fungují v tomto směru tzv. stand up v kavárnách, barech, divadlech; a je to velmi populární. KOPÁČ: Takové platonské symposion, prolnutí ducha s tělem… TRÁVNÍČEK: Pro mě je stále záhadou, proč se autorská čtení více neujala na univerzitách jako pravidelná věc, jak je tomu v Německu, USA, částečně i v Polsku. BALAŠTÍK: To je podle mne otázka toho, jak univerzita samu sebe pojímá. Jestli je to vzdělávací zařízení, které je prodlouženým gymnáziem, nebo má ambici hrát roli kulturní instituce, cíleně budovat svou tradici a vytvářet kolem sebe určité elitní společenství. U nás si studenti chodí na univerzitu pro vzdělání, pro jakousi službu, aniž by měli pocit, že by sami mohli něco tam zanechat či později se vrátit, což ale není jejich chyba. A podobně i pedagogové sem chodí spíše jako do práce. REINER: A taky „nejsou prachy“, profesoři mají spoustu práce, často byrokratické, a pak je tu ovšem typicky akademická dostředivost. Ta by se mohla zmírnit. Na brněnské „fildě“ začal organizovat čtení Ivo Čán, čekal, že se za něj univerzita postaví, ale moc se nedočkal. KOPÁČ: Z té neblahé univerzitní praxe vybočuje labskoústecká univerzita, kde Ivo Harák s Radkem Fridrichem a Martinem Fibigerem vcelku intenzivně iniciují různé literární akce a festivaly. Podobnou aktivitu jsem zaznamenal v souvislosti s olomouckou univerzitou. Takže ne každá univerzita je dostředivá. REINER: Univerzitní profesoři také píšou a vydávají romány. Nejkrásnější by to tady bylo, kdyby to fungovalo jako v Americe, kde si univerzity pokládají za čest hostit na rok svého básníka-rezidenta. Básník má nějaké přednášky a oni se mohou pyšnit tím, že živí držitele Pulitzerovy ceny…

nakladatelství Hejkal a pořádá každoroční Podzimní knižní veletrh. Je vdaná, žije v Havlíčkově Brodě. Jiří Trávníček (1960) Literární vědec, literární kritik, editor, vysokoškolský učitel, vystudoval bohemistiku a historii na brněnské filozofické fakultě (1984), 1991–1992 studoval na University of London. V současné době působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na dílčí úvazek také na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se moderní českou literaturou, středoevropskou literaturou a kulturou, interpretací a výzkumy čtenářů a čtení. Autor knih Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008), Vyprávěj mi něco… (Jak si děti osvojují příběhy) (2007), Příběh je mrtev? (schizmata a dilemata moderní prózy) (2003), Na tvrdém loži z psího vína (česká poezie od 40. let do současnosti) (se Z. Kožmínem, 1998), Poezie poslední možnosti (1996), spoluautor dvou knižních rozhovorů (s A. Goldflamem a D. Šlosarem). Martin Reiner (1964) Do roku 2006 Pluháček. Významný organizátor kulturního života (slam poetry v Čechách, festival Poezie bez hranic, Loď literátů, kulturní revue Neon, nakladatelství Petrov a Druhé město), básník (mj. sbírky Tání chůze, Staré a jiné časy, Pohled z kavárny v Bath) a prozaik (novela Lázně, román Lucka, Maceška a já). Narodil se před šestačtyřiceti lety (1. srpna) v Brně, šest let strávil na vojenských školách, poté prošel různé profese. V letech 1992–2005 vedl nakladatelství Petrov, v němž vyšlo na tři sta padesát titulů, zejména původní české beletrie; od roku 2006 vede Druhé město. V roce 2008 publikoval sbírku parafejetonů Plachý milionář přichází , za román Lucka, Maceška a já byl v letošním roce nominován na cenu Magnesia Litera. Radim Kopáč (1976) Vystudoval žurnalistiku a mediální komunikaci na FSV UK. Pracoval v Českém rozhlase 3 — Vltava a jako šéfredaktor Portálu české literatury. Aktuálně zaměstnanec Ministerstva kultury ČR. Píše do novin (Mf Dnes) a časopisů (Dějiny a současnost, Týdeník Rozhlas, Uni aj.). Je editorem časopisu Živel. Naposledy vydal knižní monografii malíře Michala Singera (Muž s ohnivou koulí, 2009), Velkou knihu o prdu (s J. Schwarzem, 2009) a studii o erotice v dějinách české literatury posledních dvou století (Zůstaňtež tudíž tajemstvím…, s J. Schwarzem, 2010). K vydání je připravený sborník Mácha redivivus,

Markéta Hejkalová (* * * *)

který sestavil s Alešem Hamanem ke 200. výročí básníkova narození.

Autorka románů Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006),

Příležitostně působí jako kurátor (putovní výstava Umění komiksu,

Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002),

komiksovost v umění, 2009–2010) a překladatel (Em & Lo: Sex.

knihy pro děti Šli myšáci do světa (1994, pod jménem Markéta

Jak na to, 2009). Žije v Praze–Monarchu.

Pražáková) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světozná-

Markéta Hejkalová

mého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie

Miroslav Balaštík (1971)

států — Finsko (2003). Od roku 2006 místopředsedkyně Českého cen-

šéfredaktor časopisu a nakladatelství Host. Vyučuje současnou litera-

tra PEN klubu a od roku 2009 členka mezinárodního výboru PEN klubu.

turu na Ústavu české literatury FF MU.

Markéta Hejkalová také překládá z finštiny, pracuje pro rodinné

ROZRAZIL 34

17

44

DÍLNA

François Barcelo

Bělorusko

Často mi říkají, že dobře předčítám své texty publiku, i když sám si to nemyslím. Autorské čtení je zkouška, test celistvosti osobnosti. Spisovatel, jehož texty čtou, a ten stejný spisovatel, jehož texty poslouchají, jsou ve skutečnosti dva různí lidé, kteří mají společného jen velmi málo. Barvu očí, formu nosu — to je snad vše, co mají společného. Když se postaví vedle sebe, nikoho ani nenapadne říct, že to jsou alespoň bratranci. První z nich je samotářský hrdina, druhý pak slabá a ničím pozoruhodná bytost, bezmezně závislá na fyzickém stavu svého organismu, úrovni svých hereckých schopností, neprodyšnosti místnosti, na v předvečer vypitém pivu a na nahých dívčích kolenech ve třetí řadě. Mé čtyři dny v Brně se mi vryly do paměti jako zázračné. Divadlo Husa na provázku, v jehož podkroví jsme přespávali ve společnosti démonů, kulis a starého psacího stroje. Neuvěřitelná koncentrace talentovaných lidí v jednom místě. Přeplněný a pozorný sál na vystoupení Jáchyma Topola. Skvělá nevtíravost pořadatelů, díky níž si každý sám vybíral, co má dělat a kde se courat. Myši Natálie Mooshabrové, zakoupené v nějakém knihkupectví. Fantastická cesta autem k propasti Macocha, zorganizovaná pro mne mými českými kamarády, s nimiž jsem se seznámil v divadelní kavárně po svém vystoupení. Vzpomínám si, že jsme si domluvili sraz v Židenicích… Jednou z mých nejoblíbenějších knih v dětství byla povídka o sovětských fotbalistech, kteří si sem ve 30. letech přijeli zahrát proti místnímu stejnojmennému klubu: a hle, jsem tady také, na jižní Moravě, na výsluní, stojím na zastávce tramvaje, potím se, pomalu se vyfukuju, šťastný, svobodný mezi svobodnými lidmi, jako vykopnutý z hřiště vlasti a pak už nenalezený míč.

Kanada

Vzpomínky neznámého autora Nejsem ani Michel Tremblay ani Michel Houellebecq Nikdy jsem nedostal žádnou významnou literární cenu. Ani Goncourtovu ani Médicis. A už dávno jsem se smířil s tím, že nikdy nedostanu ani Nobelovu cenu za literaturu. Moje jméno se nikdy neobjevilo na seznamu bestselerů, ani v Quebeku, a tím méně v jiné zemi. Přesto mě pozvali do Brna. Že by se moje jméno objevilo někde, na nějaké obskurní kanadské ambasádě, na seznamu více či méně zasloužilých autorů? Že bych měl v nějaké české knihovně či na nějaké univerzitě tajného ctitele, nebo ještě lépe ctitelku? Nemám tušení. Ale na tomto Měsíci autorského čtení si určitě nejvíce cením právě toho, že mají odvahu pozvat spisovatele, kteří nejsou zrovna hvězdy, a že se daří najít pro ně publikum. Tak i já jsem dostal příležitost 26. července 2008 v Huse na provázku číst před mnohem úctyhodnějším davem, než jaký se mi obvykle podaří nalákat do quebeckých knihoven. Posluchačů a posluchaček bylo nejméně čtyřicet, pozorně naslouchali a na plátně sledovali překlady mých textů. Nikdy nezapomenu na všechna ta setkání, třebaže mi z hlavy vypadla jména úžasné tlumočnice, sympatického překladatele a velkorysého profesora, který mě po mém vystoupení pozval na večeři. Zapomněl jsem dokonce i názvy piv a jídel, na kterých jsem si tak pochutnal. A vrchol vší ostudy: dokonce jsem se ani nenaučil, jak česky poděkovat. Musel jsem před chvílí zabrouzdal po Googlu, abych zjistil, že se to řekne úplně jednoduše Děkuju mnohokrát. Tak vám to říkám nyní a prosím, abyste mi prominuli můj přízvuk.

© Foto: David Konečný

Zní to banálně, ale v mých očích to stále platí: Čtení je pro autora, který se obvykle osaměle nebo vyzbrojen jen cigaretou a kávou (případně vodkou) nad nebo za svým textem dusí, nejlepší možnost získat nezprostředkovanou a opravdovou reakci publika na své texty. Protože dnes existuje internet a současníci, kteří plynule komentují všechno, co lze v textech nalézt, není už čtení jedinou, ale přece kvalitativně nejlepší možností. Jako autor a předčítající slídím pak po každém smíchu, každém projevu hněvu, každém zívnutí svého posluchače, větřím každou prudkost a každou prodlevu kdekoli v textu. Občas jsem si všiml teprve ve čteném textu, v čem tkví jeho problémy, na kterých místech literárně funguje — nebo také ne. Čtení mohou tedy být výborným korektivem (což předpokládá jak zaujaté, tak zběhlé publikum). Čtení v Brně pro mě byla obzvláštní výzva, protože to bylo poprvé, co jsem během čtení neviděl publiku do očí. Když jsem se pak pokusil získat oční kontakt, viděl jsem, že pohledy spočívaly na českém textu po mé levici; neodrážel jsem se tedy ve svých vlastních slovech, ne, slovo „překládat“ jsem procítil skrz naskrz: moje česká překladatelka mě musela v pravém slova smyslu převést na druhou stranu. Přes řeku jazyka, která může být velmi široká a plná peřejí. A když jsem dorazil na druhý břeh, velmi se mi ulevilo, že tak učinila velmi dovedně. Uvolňující zkušenost. Krásná úlevná zkušenost. (O všech ostatních krásných zkušenostech, o výměně názorů s pořadateli a českými kolegy u vína, vodky a rozhovorů o Bohu, světě, Bělorusku a Moldavsku v „Poslední leči“: o těch už bohužel musím pomlčet, protože jsem už překročil 1800 znaků.)

© Foto: Petr Kopřiva

Tři horké červencové dny roku 2007 v Brně v mém literárním životopise, jak by to řekl antický kolega Catullus, jsou označeny třemi bílými kamínky. V ulicích Minska a Polacku se mi i teď někdy připomíná vaše nevelké, člověku přiměřené svou velikostí, a proto ještě útulnější město. Připomíná se mi divadlo s poněkud lehkovážným a v našich zeměpisných šířkách zatím absolutně nemožným názvem, v němž jsem nejenže měl vystoupení, ale také strávil v pokoji pro hosty dvě téměř bezesné noci, obklopen starými kulisami, novými známými a fantastickým počtem láhví s červeným moravským vínem… Ale snad nejpříjemnější bylo setkání s brněnským publikem — nerozmazleným jako v Praze, prostě nejen vlídným, ale citlivým, sjednoceným snahou pochopit nejen můj text, ale také mou zem. Pro mne osobně není autorské čtení věcí druhořadou. Je to vždy zkouška z profesionality a trochu snad i z hereckého talentu, jehož krapet nikdy nemůže být pro literáta zbytečný. Nevím, zda jsem tu zkoušku zvládl, ale několik desítek brněnských obyvatel, kteří místo aby dělali něco mnohem příjemnějšího, si před třemi lety prvního červencového večera zvolili čtení jim neznámého Bělorusa, zvládli tuto zkoušku za očividně kladnou známku. Úroveň vzájemného porozumění během diskuse bych přirovnal té, které jsem dosahoval na prezentacích svých knih na Ukrajině a v Polsku (v Kyjevě, Lvově, Varšavě, Vratislavi, Gdaňsku…), v zemích s historickou a politickou zkušeností bližších Bělorusku. Doufám, že jednou mi vyjde knížka také v Česku a čerstvá vůně tiskařské barvy nestihne vyvětrat, než zase přijedu do Brna.

Alherd Bacharevič

Stuttgart


Martin von Arndt

Bělorusko


Uladzimir Arlov

ROZRAZIL 34

45

Je to tak vzácné; je to cosi spojené s literaturou a její schopností prosvětlit lidský život, co překračuje hranice a kultury. Toto vše jsem na Měsíci autorského čtení cítila. A všechny nelehké doby, které jsem za svou (nyní již) dlouhou literární kariéru zažila, všechny prohry, všechny spisovatelovy „temné noci duše“ se rozplynuly, umdlévající touha byla občerstvena a pokračovat dál v práci mělo zas náhle smysl.

V České republice jsem byla již dříve, ale pouze kvůli týdnu strávenému v Praze; jinak jsem z této země neviděla nic, a proto pro mě byla potěšením již jen cesta krajem v autě jednoho z organizátorů, spolu s dalším kanadským autorem. Pamatuji si menší obavy kvůli výkonu auta, jak jsme se tak hnali nocí po kopcích a údolími a cesta před námi se zdála unaveným cizincům na zadním sedadle k uzoufání spletitá. Vzpomínám, jak jsme do Brna dorazili okolo půlnoci, jak se náš doprovod staral o to, jestli nejsme hladoví, a jak nám pomáhal se ubytovat v našem hotelu. Také si vybavuji dechberoucí vlhké vedro a chladné, stinné večery na zahrádkách kaváren, strávené ve společnosti neskutečně laskavých mladých lidí.

O dva roky později je mi líto jen jedné věci, a to že jsem se na festivalu nemohla seznámit s více českými autory, samozřejmě kvůli jazykové bariéře. Ale doháním to četbou překladů jejich děl. Měsíc autorského čtení, to je zejména moje přítelkyně Miroslava Novotná. Díky e-mailu si pravidelně povídáme o své vědecké práci, o svém psaní, svých rodinách, svém cestování. Mirka nedávno přednesla příspěvek o mých románech na kolokviu ve Vysokých Tatrách a uvažujeme o společném překladu povídek. Do července 2008 jsem z České republiky znala jen několik kultovních autorů — Kafku, Kunderu, Havla, a několik hokejistů. Nyní přiřazuji jména velmi milým tvářím — Veronice, Soni, Jitce, Kláře, Petrovi a Mirce. Tvářím, které znovu velmi ráda uvidím, tím jsem si jista, ať už v Montrealu, nebo v Brně.

Dne 23. května 2010, Calgary, Alberta, Kanada

Louise Desjardins

Kanada

Tolik pohostinnosti! Na autorská čtení jsem byla pozvána do všech možných koutů světa a jen zcela výjimečně jsem odjížděla rozčarovaná z toho, že jsem byla ponechána úplně napospas svému osudu, ale míra pozornosti, s jakou se mnou v Brně všichni zúčastnění zacházeli, byla mimořádná. Tím víc, že většina lidí, které jsem zde potkala, mluvila anglicky lépe než já — zázračný jev, kterému se mohu jen klanět s pocity touhy a úžasu. Obvykle si čtení své práce nahlas úžívám; a jednou za velmi dlouhou dobu čtu i obecenstvu složenému ze vzdělaných milovníků literatury, kteří naslouchají mým slovům s intenzivním zaujetím a zvláštním hloubavým údivem, takže na jejich tvářích vidím, že je moje práce zaujala z důvodů, které ani sama nemusím chápat, ale o kterých vím, že jsou opravdové. Že se mi nějakým způsobem podařilo se jich dotknout a pohnout jimi i nad rámec obyčejných lidských sympatií. Když se mi toto stane, tak cítím, že místnost o své vlastní vůli naplnila jakási boží milost, požehnání, které má pramálo co do činění se mnou nebo s ostatními přítomnými, ale které přesto vytvoří prostor, ve kterém předčítající i publikum jedno jsou.

46

DÍLNA

Dne 6. června 2010

Měsíc autorského čtení, to je v první řadě úsměv Soni, která na mě čeká na brněnském nádraží a doprovází mě do hotelu. Vypráví mi o Pauline Julienové, quebecké zpěvačce, jejíž životopis jsem napsala, a hned si mě získává. Měsíc autorského čtení, to je Jitka, obětavá organizátorka, která trpělivě odpovídala na mých padesát e-mailů, je to taky Petr a Veronika, kteří mi — ve snaze ještě vycizelovat překlad mých textů — kladou otázky o Abitibi, mém rodném kraji, který leží 650 km na sever od Montrealu. Při rozhovoru o literatuře v divadelní kavárně si s radostí uvědomuji, že Petr i Veronika se v quebecké literatuře výborně vyznají. Takže jsem tady skoro doma, v Brně, které jsem si už zamilovala.

Louise Dupré

Ľubomír Feldek

Měsíc autorského čtení o dva roky později, to jsou stále živé vzpomínky na Petrovu návštěvu Quebeku na podzim 2008. Veronika do Quebeku přijela bádat také, na podzim 2009, ve stejnou dobu jako Klára, další překladatelka mých textů. V době jejich pobytu se u nich nad skvělým, stoprocentně českým jídlem sešli quebečtí autoři, kteří se účastnili Měsíce autorského čtení.

Slovenská republika

Kanada Zmysel autorského čítania? Je neopakovateľné, vždy iné — ako divadelné predstavenie. Poslucháči sa dozvedia aj to, čo autor ešte nikde nenapísal a ani už nikdy nenapíše. A autor sa zas dozvie od poslucháčov všeličo, čo by sa nedozvedel, keby sa s nimi nestretol.

Číst nahlas Psaní vyžaduje jistý odstup, což je pro autora velmi obtížné. Psaní, jak známo, předpokládá jisté zaslepení. Text se tká trpělivě, v osamění, v mlčení, než je „dán“ jiným osobám: přátelům, kterým člověk důvěřuje, pak nakladateli, pak literárním kritikům, ale také a především neznámým čtenářům, kteří, rovněž mlčky, knihu přijmou. A právě s těmito osobami se může spisovatel potkat díky autorskému čtení…



Měsíc autorského čtení, o dva roky později

Když píšu, čtu si texty často nahlas. Ale je velký rozdíl číst texty nahlas, když je člověk sám doma, anebo když sedí před publikem. Na veřejnosti jsou lépe znát vlastnosti mého psaní: opakující se témata — dokonce i obsese —, oblíbené výrazivo, rozdíly v tonalitě textu. To, že jsem četla v Brně v rámci Měsíce autorského čtení, bylo pro mě jako zjevení. Jen ve vzácných případech je člověku dopřána více než hodina na četbu svých textů. Takže jsem mohla načrtnout obrysy své literární dráhy. Avšak ze skutečnosti, že jsem četla své texty českým posluchačům, kteří se často uchylovali k překladu, jsem rovněž vytěžila větší odstup. Dnes lépe zvažuji jeho důsledky a pociťuji vůči festivalu, jedné z nejkrásnějších literárních událostí, jichž jsem se v životě mohla zúčastnit, velkou vděčnost.

© Foto: Archiv VM

Kanada


Sharon Butala

Předčítat své texty na veřejnosti je skutečný dar, neboť cítíte okamžitý dopad textu na čtenáře, kteří sedí v sále — usmívají se, smějí, dojímají, diví a občas vypadají netečně. Spisovatel si už nemůže nic nalhávat, čelí realitě…

„Najstrašnejšie, čo som v živote zažil, bola moja cesta do Brna,“ hovorí Ján Kollár v Pamätiach z mladších rokov života — a pokiaľ to publikum v Brne nevedelo, dozvedelo sa to odo mňa, dokonca aj Kollárovu knihu som kvôli tomu ťahal so sebou, aby som to mohol prečítať priamo z nej. No, pravdaže, aby som zarmútených poslucháčov zas potešil, čítal som aj ďalej. Brno v tom bolo nevinne, na vine bolo počasie. Ján Kollár išiel z Bratislavy do Brna peši a cestou ho zastihla strašná búrka.

ROZRAZIL 34

47

Česká republika

Festivaly poezie jsou užitečné hned z několika důvodů. Oproti individuálnímu autorskému čtení, jak je pravidelně pořádá např. nakladatelství Fra, se tu dostává poezii většího prostoru a početnějšího publika, na čemž se nepochybně podílí i tradice festivalů.


Arnošt Goldflam

Pro autora to pak není jen pomyslné, ale konkrétní setkání se čtenáři, které nezná, a taky příležitost, nebo spíš nutnost přiznat se ke svým básním nahlas. A právě to není, jak vím z vlastní zkušenosti, pro každého stejně jednoduché. Když jsem se — po svém

48

DÍLNA

spisovatel p. Urban, a myslel jsem, že přijde pár lidí. A přišel jsem na Provázek a byl plný sál! A Urban mi pak hlásil, že měl taky plný sál! I reakce byly krásné a bohaté, četl jsem tam tehdy čerstvě napsaného Hitlera… (Doma u Hitlerů).

Pro autory, nejen začínající, jsou autorská čtení prubířským kamenem toho, zda a kam se ještě mohou vyvíjet. Mimořádně zajímavou formou je pak „vzájemné autorské čtení“, kdy autoři — blízcí si poetikou tvorby či osobně, nejlépe obojí — čtou navzájem texty toho druhého. Vzniká tak jiskření nejen mezi autory a publikem, ale i mezi způsobem, jakým autoři čtou sami sebe, a tím, jak jinak je čtou jejich přátelé spisovatelé.

Takže autorské čtení — a nemám jich za sebou málo — jako disciplína se šíří a je to i dobře pro autory, že vylezou ze své samoty a přijdou mezi lidi, mezi své čtenáře, ne-li dokonce, že si i nějakou korunu vydělají, protože na knížkách moc tzv. netrhnou při dnešních nákladech. Až ovšem na pár hvězdných a i komerčně úspěšných autorů. Ale těch není tak mnoho, náš „trh“ je malinký. A tak se nakonec i ty knížky propagují a někdy přitom i prodávají, což by taky bylo dobré — uspořádat paralelně prodej knížek autorů, kteří tam čtou. Někteří, co jezdí autem, si své knihy přivezou a také s autogramiádou prodávají. Já ovšem, např. kdybych je měl vláčet v batohu na zádech, to bych si připadal jako proklatec a vyhoštěnec. Tak to nedělám. Ale kdyby se toho někdo ujal…


Viola Fischerová

vůbec prvním čtení — zeptala nakladatele Martina, tehdy Pluháčka, jaké to bylo, odpověděl mi, že jsem tam něco odkuňkala. Podruhé, když jsem v sobě měla tři decky, řekl, že už to bylo lepší. A potřetí, když jsem se pojistila deckami šesti, mínil „excelentní“. (I potlesk byl delší.) To samozřejmě není návod pro každého. Každopádně ale pro ty, kterým v okamžiku, kdy mají začít číst, vyschne v hrdle tak, že nemohou polknout. A právě to se mi stalo v Německu při soutěži o Drážďanskou lyru, když nás ráno odvezli do kulturního střediska, kde v bufetu prodávali výhradně kulturní, tedy nealkoholické nápoje. A já, vyvolaná, jsem najednou stála za řečnickým pultem před mikrofonem naprosto neschopná vyškrtit ze sebe slovo. Pak jsem naštěstí uviděla pod sebou na stolku láhev s minerálkou a vydala jsem se, jakoby samozřejmě, k ní. Jenomže ne a ne ji otevřít, a až když se mi pan Želinský, člen poroty, vrhl na pomoc, povolila. A s ní i moje blokáda. A pak už jsem jen při čtení kdesi vzadu v hlavě slyšela, že ty verše čtu správně. Tehdy jsem nejspíš překročila onu hranici studu, který může stát mezi tichým sdělením vnitřním a jeho obnažením navenek nahlas. Od té doby už s recitací svých veršů problém nemám. A ty dvě decky předtím si dávám jen tak. Pokud jde o čtení na festivalu Větrných mlýnů, mám na to své první velice hezkou vzpomínku. Věděla jsem sice jako dávná Brňačka, kde jsou ty ulice se jmény hudebníků, ale jak už jsem zapomněla doma adresu divadla, kde jsem měla číst, napadal mě jenom Beethoven. A nebylo koho se zeptat, protože toho dne se hrálo fotbalové utkání s Německem a ulice byly naprosto vymetené. Když jsem pak divadlo přece jen našla, sedělo v kavárně asi pět mlaďochů a já jsem si jenom říkala, jestli alespoň oni na to čtení přijdou, když se tak dobře baví. A pak mě kdosi uvedl do plného sálu. Takže tenkrát tam nad fotbalem vyhrála poezie.


Raz sme zase ja aj moja žena besedovali v Brne v Mahenovej knižnici a sedeli sme rovno pod tým trámom, na ktorom Mahen ukončil svoj život. Sú veci, čo mne nepovie nikto, ale moja žena sa ich dozvie vždy — aj v Brne jej po besede jedna dáma dôverne prezradila, že Mahena nedoviedli k tragickému kroku len sťahujúce sa mraky fašizmu, ale aj to, že sa práve vtedy prisťahovala do jeho bytu svokra. Medzi slovenskou a českou mentalitou je jeden zásadný rozdiel. Z českého dokumentárneho filmu o Šlitrovi sa napríklad dozviete, že Šlitr už ako chlapec, o ktorom ešte nikto netušil, aký génius z neho vyrastie, hrával na piano v dedinskej krčme. Ale nehovorí sa to len v komentári filmu. Aj o tom hlboko anonymnom období Šlitrovho života už jestvuje filmový záznam! Na Slovensku sa nezaznamenáva takmer nič. Len po každej vydarenej akcii vždy niekto vykríkne: „Škoda! To sa malo nahrať! To sa malo nakrútiť!“ Ozaj, a vy zaznamenávate tie brnianske čítania? Ak nie, ste Slováci.

Na festivalu Měsíc autorského čtení jsem kupodivu jako neznámá autorka měla možnost číst již dvakrát, a to v letech 2006 a 2009, paradoxně v obou případech z téže sbírky Chagallovo štěstí, což bylo dáno vlekoucími se peripetiemi s vydáním prvotiny. Především na druhé čtení vzpomínám s příjemným chvěním. Jednak proto, že Brňané jsou opravdu za deset let konání MAČ zvyklí na čtení hojně chodit a s autory diskutovat, hlavně ale proto, že právě ti posluchači, jejichž oblíbené otázky uvádějící autory do rozpaků jsem znala z role posluchačky z publika, mě v diskusi mile zaskočili vynecháním všech „moravských“ a „sexistických“ otázek a vřelou reflexí mých textů i samotného čtení.

Česká republika

Já jsem ovšem milovníkem autorských čtení a dělal jsem to už dříve, kdy ještě takové krásné festivaly nebyly. Bývalo to ve starém HaDivadle, v Kabinetu, kde jsem s potěšením čítal svoje nové hry a býval jsem vždy zvědav na reakce publika, abych je případně zvážil a ještě na textech popracoval. Taky jsem četl tehdy u nás ještě neznámé autory, třeba Schwaba atd. Ale ovšem nejen já… A tak je mám rád, tahleta čtení. Nejen z těchto tzv. ověřovacích důvodů, že ti diváci-posluchači jsou prvními zkušebními králíky při předčítání nových textů jakéhokoli charakteru, nejen dramatických. Taky musím říct, že od počátků, kdy člověk byl rád, že přišla třeba dvacítka diváků, se to rozrostlo až k plným sálům při autorských čteních na letním festivalu Větrných mlýnů. Tam jsem byl skutečně překvapen, když jsem zjistil, že proti mně čte známý

Nela Hanelová

Česká republika

Fenomén autorského čtení, tedy potřeba osobního kontaktu mezi autorem a čtenářem, resp. posluchačem, vychází z lidské touhy po vyprávění příběhů. Existovala tady ještě před knihami, pouze s tím rozdílem, že autorství nebylo důležité, podstatou bylo samo předávání. Vyprávění příběhu je tedy archetyp starý jako lidstvo. Jistě se najdou autoři i čtenáři, kteří považují autorská čtení za zbytečná, neboť nezřídka kvalitní autoři neumějí stejně dobře číst před publikem, či naopak někteří charismatičtí autoři vyniknou až díky osobním vystoupením. Přesto obliba autorských čtení odhaluje jejich nejdůležitější moment, a sice potřebu sdílení.

Falko Henning

Berlín

Už od roku 1995 každou neděli vystupuji ve večerech autorského čtení, takže je to pro mě jako pro spisovatele důležitá součást života. Čtení je dobrý způsob, jak vylepšit svůj text, je to způsob, jak si vyzkoušet, co publikum přijme a co už ne. Výhodou je, že člověk pobaví publikum a ještě se u toho snaží nezblbnout. Den tady jsem si ohromně užil, překlad i následná diskuse měly dobrou úroveň a hlavu jsem pak složil poblíž nemocnice, takže mě asi stokrát vzbudila projíždějící ambulance. Druhý den následovala zajímavá výstava o jakémsi šíleném fotografovi a voyeurovi — Tichý se myslím jmenoval —, který si sám vyráběl fotoa-

ROZRAZIL 34

49

Česká republika

Význam autorského čtení vidím hlavně v kontaktu se čtenářem a opačně v kontaktu čtenáře s autorem, protože člověk se dozví, co napsal, teprve tehdy, když slyší, jak jsou jeho texty čteny, a zase naopak může čtenář autorovi položit otázky, které ho při čtení napadly. Každé psaní představuje způsob vedení dialogu, který — když se povede — vede k tomu, že interviewer se zeptá na něco, o čem ani nevěděl, že existuje, a zpovídaný odpoví něco, co nevěděl, že ví, což ve výsledku promění celý svět kolem nich, protože ho zahlédnou oba JINAK, posunutým okem nově uspořádaných slov. Člověk si připomene, že v naší židovsko-křesťanské tradici byl náš svět stvořen slovem. Že jsme lidé knihy. A již jen toto připomenutí je v dnešní době, kdy vítězí ikonická kultura nad alfabetickou, základní výzvou, protože implikuje otázku, jestli jsme to ještě my, když slovo ztrácí na specifické váze, když jen se slovem je spojená naše schopnost myslet abstraktně, protože obraz jen registrujeme. V ikonické kultuře již nehrají rozhodující roli myšlenky, ale jen slogany, nálepky, tedy ornamenty, které nevyžadují spoluúčast. Nebezpečná otázka proto zní: Neprohrává naše civilizace v globálním světě právě kvůli této ztrátě schopnosti myslet abstraktně, tedy myslet i sám sebe? Neměli bychom se víc soustředit na umění klást otázky, když — jak říkají odborníci — informační věk bude nahrazen věkem otázek: Přijde Questions Time? Autorská čtení nám mohou tyto otázky připomínat a učit nás kladení přesnějších otázek.

50

DÍLNA


Karel Hvížďala

Michal Hvorecký Slovenská republika Z-ne-smrť-ňo-vadlo v Brne

Zeno Kaprál

pre našu zvedavosť. Keď človek raz spoznal zázrak a útechu veľkej literatúry, chcel jej spoznať viac... A tak človek začal čítať aj sám.“ Tak som to prežíval aj ja. Vážim si, že som sa s predčítaním stretol už v mladom veku. Situácia sa napokon vyvinula tak, že sa literatúra stala mojou profesiou a v uplynulých rokoch sám často predčítam nahlas z vlastných textov pre publikum doma, na Slovensku, a pravidelne aj v zahraničí. Vystúpenie v Brne pre mňa znamenalo silný zážitok. Prvé dochované záznamy o verejnom predčítaní pochádzajú z antiky. Začiatky európskej literatúry sú zároveň začiatkami jej verejných prednesov. Žáner hrdinského eposu sa rozvíjal orálnou tradíciou, ktorú šírili potulní prednášači, keď na svojich cestách navštevovali malé grécke mestské štáty. „Takto to riekol i umĺkli všetci a nastalo ticho. Rečou okúzlil všetkých,“ píše sa v Homérovej Iliade (XI, 333-4). Osvietenstvo túto tradíciu do Európy vrátilo a dvadsiate storočie, hlavne v západnej Európe, posilnilo. Čítanie sa väčšinou chápe ako samotárska činnosť jednotlivca. Zážitok z verejného predčítania sa však dá aj kolektívne zdieľať. Niektoré verejné autorské čítania vo mne zostanú ako intenzívne spomienky navždy: Pavel Vilikovský v Bratislave, Paul Auster v Kolíne nad Rýnom alebo Denis Johnson v Iowa City v USA. Aj po viacerých rokoch si ich dokážem vybaviť v pamäti do najmenších podrobností. Je cenné, že Měsíc autorského čtení poskytuje na webe aj záznamy vystúpení spisovateliek a spisovateľov. Pripomínam v tejto súvislosti (audio) knihu Navrávačky od Dominika Tatarku, unikát v dejinách slovenskej literatúry, pretože vznikla ako prepis magnetofónových nahrávok autorovho rozhovoru s novinárkou. Tatarka magnetofón pri nahrávaní humorne nazýval „z-ne-smrťňo-vadlo“. Želám spriaznenému brnianskemu festivalu, aby bol naďalej úspešný a z-ne-smrť-ňo-vaný.

„Zakažme předvádět báseň na veřejném prostranství! To sluší jen koni voděnému do kruhu na krátké otěži. A nezaměňujme drezuru handlíře za kostku cukru v dlani dítěte, natož hlučné ržání davu s mírem samoty. Nestavme sílu ze snobského zážitku chvíle před neokázalou prázdeň důstojné slabosti.“

Počúvať, keď niekto predčíta, je niečo úplne iné ako sám čítať... Italo Calvino: Keď cestujúci jednej zimnej noci Strúham poklonu organizátorom Mesiaca autorského čítania a želal by som si, aby podujatie podobného druhu vzniklo aj v mojom meste, v Bratislave. Som už roky veľkým priaznivcom a propagátorom verejného predčítania. Keď som bol dieťa, viedla ma k tomu rodina, v ktorej som vyrástol. Aj môj otec a starý otec zbierali a intenzívne čítali knihy. Knižnica sa u nás dedila. Hlasné predčítanie sprevádzalo moje dospievanie. Moja stará mama aj mama boli učiteľky a hoci to pre ženy ich generácií nebolo samozrejmé, obe veľa čítali a svojim deťom čítali aj nahlas. Spisovateľ Klaus Mann spomínal na svoje podobné zážitky takto: „Tieto krásne večerné hodiny v otcovej pracovni (v ktorej čítal Thomas Mann) boli bezpochyby nielen podnetné pre našu fantáziu, ale aj

Česká republika



Na čtení v brněnském Divadle Husa na provázku mám jednu konkrétní vzpomínku: Jeden divák se mě zeptal, jestli je emigrace nemoc. Odpověděl jsem spontánně, že rozhodně ne, že je to šance, ale zároveň si dodnes kvůli tomuto dotazu uvědomuji, jak je taková otázka symptomatická pro naši kotlinu, v níž jsme zapomněli nebo možná ani nikdy nevěděli, že každý svobodný občan by měl mít vždy právo si libovolně volit zemi, v které chce žít, studovat a vychovávat děti. Jsme uhranuti údolní mentalitou, která nás dělí od zbytku světa. Je to vidět i na novinách: Místo Zahraniční rubrika některé noviny používají označení Svět. Jinými slovy svět je teprve to, co začíná za našimi hranicemi: my sami se do světa nepočítáme. To je varovné zjištění!


paráty a fotografoval ženy. Potkal jsem Petru Haluzovou — a pak ještě jednou v Bratislavě a v Berlíně, takže Brno pro mě zůstává příjemnou vzpomínkou, snad se sem zas brzy podívám.

Cituju ze svých Glos a maxim nejen proto, abych zaplácl požadovaný rozsah příspěvku příspěvku, ale především proto, abych se vyjádřil přesně. Neboť autorské čtení je zajímavé snad jenom tím, že umožňuje prohlédnout si živého spisovatele. To má z hlediska publika význam informativní vždycky, estetický někdy. Sám jsem organizoval řadu takových setkání a vím, jakou aktérům dělá radost, když mohou mluvit své dílo veřejně. Je v tom kus marnivosti, trocha exhibicionismu, možná satisfakce. Osobně tedy upřednostňuju číst si text hezky potichu a sám, zalezlý někde. To je nepochybně menšinový názor ostýchavce, který je nerad na očích a navíc neumí deklamovat. Takže z nouze ctnost. Měsíce autorského čtení Větrných mlýnů jsou ovšem události úctyhodnáúctyhodné, rok od roku gigantičtější a vzhledem k ohlasům vysoce záslužnázáslužné. Proto jsem si vždy považoval jsem si pozvání na ně a přemáhal svoje výhrady s marnivostí exhibicionisty, kterému je pak na jevišti všecko jedno. Sleduju ten festival převážně na internetu ve Strmilově, ale občas přijedu do Brna osobně okukovat autory, které mám rád; většinou jsem potom spokojen i s jejich orací. Inu kdo umí, umí.

ROZRAZIL 34

51

Stuttgart

nem Kaľavským, mým dřívějším překladatelem, a jeho ženou, kteří přijeli z dálky, z Košic, jsem si ten večer ještě dlouho povídal. A také studenti, pořadatelé a jejich přátelé to s námi vydrželi do rána a objednávali tak dlouho bílé víno, dokud zásoba stačila. Setkání s lidmi a možná pár řádků básně, které někomu zůstanou ve vzpomínkách, to je to nejdůležitější na cizím místě, které od jedné chvíle už není cizí.

Letní víkend v Brně „Měsíc autorů“ v moravském hlavním městě Protože jsem, ačkoliv žiju ve Švýcarsku, počítán ke „stuttgartské literární scéně“, dostal jsem na jaře 2009 pozvání vycestovat v červenci do partnerského města Stuttgartu Brna, kde budou měsíc vystupovat autoři z Česka, Rakouska a jihozápadního Německa. Letěl jsem jednoho teplého pátečního rána z Curychu do Vídně a odtamtud jsem dál do Brna cestoval vlakem — zvlněnou moravskou letní krajinou, kde jednou někde úřadoval okresní správce Trott Josepha Rotha. Na nádraží se mě ujal milý student germanistiky a zavedl mě malebným starým městem k mému hotelu. Znal jsem sice Polsko, Budapešť, Bratislavu, státy bývalé Jugoslávie, ale v Česku jsem do té doby nikdy nebyl. A bylo to trochu tak, jak jsem očekával: kopcovitá krajina, staré město, většinou plavovlasí, většinou přátelští lidé, dobré jídlo a velké pivní sklenice. Pro mě malé pivo, prosil jsem, a můj student germanistiky pil ze solidarity jen malé stejně tak. V pozdním odpoledni pak čtení, které jsem měl společně s domácím autorem Josefem Prokešem. Obecně známý, vtipný a ve městě zběhlý vypravěč a divadelník, z jehož přednášky jsem tehdy rozuměl jen pár úlomků, které mi pošeptal můj průvodce. Čas mého čtení byl kratší, než jsem si myslel, ne všechno, co jsem si přečíst předsevzal, bylo přeloženo, obvyklé poruchy, které jsou známé i z jiných festivalů, a samozřejmě jsem nemohl posoudit kvalitu překladu. Kontakt s návštěvníky mi zůstal odepřen, jen několik studentů a docentů umělo německy a já nemluvím žádným slovanským jazykem.

Pavel Kosatík

a pánové z Větrných mlýnů jsou skvělými organizátory. Domnívám se, že s úbytkem čtenářů by mělo přibývat autorských čtení. Literatura se tak vrátí tam, odkud vzešla — mezi lidi, které není radno kastovat a hierarchizovat.

zvlášť právě pro básně: zvýhodňují ty jednodušší z nich a svou jednorázovostí vedou k lineárnímu vnímání i tam, kde jsou básně mnohostranným pletivem vyžadujícím opětovaný průzkum. Všechna čtení jistě nejsou stejná, liší se podle okolností i podle obecenstva. Ta letní brněnská jsou výjimečná návštěvností i diváckou pozorností, natolik, že to pro mne patří k diskrétním tajemstvím a kouzlům, která pro mne k městu patří a za nimiž sem odedávna rád jezdím.

Česká republika

Jiří Kratochvil

Nejsem zrovna ideální člověk na úvahy o autorském čtení, mívám z něho totiž hrůzu. Jediný žánr, v kterém jsem schopen předčítat, jsou dětské pohádky, které ale bohužel nepíšu. U vlastních textů bývám sám sebou podivuhodně vyblokován; když jsem kdysi měl cosi předčítat v rozhlase, byla kolem toho spousta až moc veselých příhod. V Brně jsem se z toho vylhal tím, že jsem po dohodě s pořadatelem přečetl třívětý epilog z knihy o Šestatřicátnících, pro mě ne zcela lichotivý, a pak hodinu naslouchal žertování publika na svou adresu. Bavilo mě to. Ještě jinak: V Brně se odjakživa dají zažít mimořádně hezké noci, což se díky pořadatelům poštěstilo i mně, za což jim touto cestou opožděně děkuju.


Petr Král

Česká republika


52

DÍLNA

V časech, jimž kralují obrazy a mediální žvásty, je festival magie slova něco přímo zázračného, je to v tom nejlepším slova smyslu nádherný bleší trh poezie, povídek, románových a dramatických fragmentů. A pro spisovatele, účastníka té nejsamotářštější řehole, je občas moc fajn vidět nejen bílé listy a monitory obrazovek, ale taky dychtivé oči, celý amfiteátr dychtivých, zvědavých anebo aspoň lehounce pomrkávajících očí.

Autorská čtení mohou knižní publikaci básní a jejich tichou četbu doplnit fyzičtější zkušeností: čtenáři vidí, jak autor vypadá, jak se hýbe a jak dýchá; ať čte dobře nebo špatně, má také jeho způsob čtení lidskou autenticitu, díky níž upřesní smysl básní lépe než sebebrilantnější herecký přednes. Autor sám zas při čtení může zahlédnout, nakolik jeho básně působí na jiné a čím, na co v nich hlediště reaguje víc a na co méně.

Milan Kozelka

Ivan Kraus © Foto: Barbora Antonová


Ale přesto to nejdůležitější při takových příležitostech: setkání s lidmi. Pár studentů mě doprovodilo u jídla, vyprávěli mi o svých všedních dnech a ambicích a byli evidentně zvědaví na svět. S Já-

Česká republika


Jochen Kelter

Česká republika

V nynější době, kdy se literatura čím dál víc propadá do marketingového bahna, mají autorská čtení pro autory a čtenáře význam nedocenitelný. Souhra okolností, kterými jsou živý hlas, bezprostřední kontakt a spontánní reakce posluchačů, dává autorskému čtení punc neopakovatelnosti a opravdové komunikace. Následující diskuse tento fakt ještě podtrhují. Brno je v tomto výjimečné

Veřejná čtení ovšem mají smysl jen komplementárně k poznávání textů v knižní podobě. Sama ostatně znamenají i zúžení,

Česká republika

Trochu o Měsíci autorského čtení Autorské čtení je různé. Číst v knihkupectví v pozdní odpolední hodině lidem, kteří se vracejí znaveni z práce, mezi čtenáři pátrajícími po jisté knize, není vždy potěšení. Ale je to občas nutné. V zemi, kde vychází kolem šedesáti knih každý den, doufá knihkupec, že takto se na novou knížku alespoň trochu upozorní. Jiné je autorské čtení v Brně. Večer v Divadle Husa na provázku je svým způsobem mls. Pro autora, který tak má možnost oslovit

ROZRAZIL 34

53



evropském, ba světovém, zas docela jinak — a netušeně — proslavili. Do druhého desetiletí vcházíte jako úctyhodná instituce, opravdové kolbiště k měření sil — právěže s Větrnými mlýny. Co je na vašem počinu podle mne nejcennější? Opravdu široký možný kontakt, otvírající publiku (čili veřejnosti) představu o podobě i rozrůzněnosti současné naší slovesné scény, a ovšem to, že jde o čtení skutečně autorské: od úst k uchu — ale i naopak. Také autor — nejen posluchač — se dovídá, která hodina právě odbíjí na Orloji Slova jen podle toho, jak a kam dopadá, a jakou ozvěnou zní mu vstříc — už ne jen jeho! — Hlas.

Jiří Kuběna

Česká republika

Projekt Měsíce autorského čtení — navíc stanoveného na první měsíc prázdnin červenec, kdy obvykle město Brno zívá prázdnotou, tedy zcela mimo obvyklou (podzimní, zimní, jarní) kulturní sezonu — zdál se mi zpočátku výstřelkem sebevražedným, málem šíleným. Ale jak je vidět, šílencům — natož rytířům od La Manchy a jejich Větrným mlýnům — přeje bůh. Člověk má usilovat o nemožné — přesněji řečeno, jen to nemožné má smysl. Odplata nebes za tu smělost byla naprosto netušená. Zas další počin slynoucí velkorysostí vskutku moravskou, ne-li velkomoravskou: Brno jste svým autorským čtením, a teď už i na našem smetišti

54

DÍLNA

Mé vlastní vzpomínky na ty — vlastně už na tři — večery, jichž jsem se zúčastnil: V roce 2004 (ještě ve sklepní scéně) mne můj první večer opravdu otevřel publiku (a publikum mé Poesii). Získal jsem nové přívržence a vyznavače, jejichž věrnost mne odzbrojuje dodnes. Triumfální – a až do neobvyklého předpůlnočního času daleko vyznívající — byl můj druhý večer v jubilejním roce 2006, kdy jsme s Větrnými mlýny a Hostem pro veřejnost uvedli mou Paměť Básníka; snad vůbec poprvé jsem měl pocit skutečného přijetí „svým“ Brnem: tehdy ovšem především jako autor autobiografické — poněkud atypické — nikoliv literatury, ale básníkem psané „prózy faktu“. Politováníhodným — ale i mou nemístnou loajalitou vůči jinak vždy osvědčeným Větrným mlýnům způsobeným — dramaturgickým nedorozuměním byl v loňském roce (2009) můj společný (ve výsledku sotva poloviční) večer v rámci dvojjazyčného, česko-německého vystoupení po boku stuttgartské patronátní básnířky Tiny Strohekerové. Byl to nesmysl. Tu docela milou paní a obeznalou profesionální čtečku všech možných evropských i dalších prken, která znamenají svět, jsem nikdy předtím neviděl a ovšem ani verš od ní neznal, v ničem nesouzní s mou poetikou, a i když němčina není pro mne problém a ani dvakrát nehledě na všechny svévole příležitostného „překladatele“, cítil jsem trapnost toho vnuceného dvojspřeží pro mne

i pro ni. Kvůli nám samým. Poesie je neúprosná vladařka, buď je, anebo není, a Múzy se žárlivě odmítají dělit. Ale ještě víc a nejvíc kvůli ubohému publiku, které — kvůli mně, doma renomovanému — muselo ublížit neznámé Tině. A kvůli Tině (co je to za podivný rozmar) ublížilo i mně. Připadal jsem si nad tím vnuceným spojitým distribuováním jako zpátky v hlubokém socialismu: když citróny, tak i mrkev, když svíčkovou, tak taky plíčka (co komu bylo tím citrónem a co tím pajšlem, ponechme samozřejmě Einsteinovi a je v této souvislosti naprosto lhostejné). Jistě, ani sebeodvážnější donquijotský boj se neobejde bez svých sanchopanziád (jakmile jde o pekuniární aspekt každého projektu: čím nakrmit zítra ráno Rocinanta) — ty dokonce, dříve či později, patří ke každým větrným mlýnům. Mně osobně je Evropa — a patrně jen takto má pro básníky smysl — blízká jen jako Evropa sice společných (ale až dosud vlastně nikdy nedeklarovaných) duchovních — antických, židovských, křesťanských — kořenů, ale přitom hlubokých národních kulturních identit. A právě při našem brněnském — a větrnomlýnském — autorském čtení je při vší úctě a vůli po světovosti nejen možno, ale i nutno si uvědomit meze každého globalismu. Příliš mnoho barev smíšeno dává šeď, každý quodlibet ústí v chaos. V barvě heraldice (která rytířům třímajícím pavézu Quijotovu měla by být blízká) se tomu říká: přes úctu k soupeři, a tedy u něj stejně jako ve svém, stejně neporušeném štítě, ctít lokální barvu. Ač tak či onak: K příštím zápasům v autorském čtení chci arénu znovu jen pro sebe, jen pro svou Poesii, pro svou Múzu a svého Pegase. Budu-li k tomu ovšem vyzván: Větrnými mlýny a publikem. A pokud ano, pak s radostí na shledanou!

Iris Lemanczyk

Stuttgart

Vzhledem k tomu, že píšu pro děti a mládež, vidím význam autorského čtení v tom, že motivuje děti ke čtení. Je to pro ně velká věc, když se setkají s autorkou, mohou jí klást otázky a vidí, kdo to je, čí jméno stojí tady na obalu knihy. Dostávám stále znovu maily od dětí, které tvrdí, kolik radosti jim čtení připravilo a že teď stůj co stůj chtějí vědět, jak kniha skončí. Proto ji v každém případě přečtou do konce. Tedy: Autorské čtení motivuje k četbě. Moje brněnská zkušenost je, že zájem na literatuře / na čteních byl hrozně velká. To bylo nádherné. Mnozí posluchači si speciálně vzali dovolenou, aby mohli slyšet všechna čtení. A přitom se vůbec nemohli nechat nést, ale museli většinou číst překlad sami. Také otázky, které v následné diskusi padly, svědčily o velkém zájmu a o stejném smýšlení. Dívat se přes okraj vlastního talíře, to mi velmi imponuje. Ačkoli dospělí nejsou publikum mně vlastní, dostali se do textu. Báječné.


soustředěné publikum, je to pochoutka určitě a pro posluchače, soudě podle návštěv a reakcí, zřejmě také. V takovém čtení má psavec jedinečnou možnost setkat se nejen se čtenáři, ale hlavně si ověřit, jestli stromy, které byly pokáceny na jeho dílo, jsou ekologickou škodou, nebo zda se takový čin dá přece jen trochu omluvit. Proto jezdím do Brna rád. Ten Měsíc je prostě pozoruhodnost, kterou se Brno může chlubit. Vzpomínám na jednu návštěvu, kdy jsme přijeli do Brna, kde se zrovna cosi opravovalo či budovalo, a kvůli tomu vznikl labyrint objížděk. Vypadalo to, že se nedostaneme autem do středu města. Ptali jsme se místních lidí, kteří nám složitě vysvětlovali, kudy máme jet a kudy nikoli. Skoro všichni mluvili o oranžovém kostele a skoro všichni uvažovali, kudy by se dalo jet jindy, normálně a proč to teď nejde. Nakonec jsme se však doptali a na místo jsme šťastně dojeli. Z toho vyplývá, že autorskému čtení v Brně nelze zabránit žádnou překážkou. A to je dobře.

Patrik Linhart

Česká republika

Význam čtení V Brně jsem četl mnohokrát s úmyslem nasrat či potěšit dav shromážděných lidí. Četl jsem při účasti dvou set diváků i při několika málo kusech. Mám za to, že dobré čtení, které se líbí mně i posluchačům, je lepší než vydaná kniha. Tak mohu říct, že za 14 let veřejných čtení, kterých bylo asi 20 kousků ročně, se mi podařilo „vydat“ sto knih čtení. Uvedu jen ke čtení v Brně, o kterém je řeč, že bylo více než příjemné. Patrně díky publiku, které aspoň projevilo zájem o to, co se děje na pódiu. Mám za to, že na pódiu se během čtení musí odehrávat v dotyčném básníkovi šílený boj. Chci, aby byly u čtení vidět možné pochyby — jakási tvůrčí dílna ovšem v hotovém tvaru. Někdo je před vlastním čtením nervózní — jiný zase je „son of hotovson“. Mohu-li říci pár slov ke své přípravě, pak to hlavní se odehrává den předtím. Naleštěné boty značky British Steel, obleček v rámci možností nerozedraný, černé vosí kalhoty — jinak se necítím dobře. To je první, potom událost v podobě pěti či šesti piv. Zkušenost mi dnes říká, že tři piva jsou ubohou volbou, sedm pivsonů je příliš. Publikum obvykle reaguje, vlastně vždycky reaguje — pak se řekne zcela neutrálně, že jsem docela zajímavý čteč vulgo prezentátor svých textů, ale ano, nemusím být všude. U čtení mám takovou metodu. Začnu rychlým textem. V současné době jde už několik let o povídku Kdo neskáče z roku 2008. Během té krátké chvíle zjistím, jak je naladěné publikum, o jaké lidi v podstatě jde, a koneckonců zjistím, jak jsem naladěný já sám. Než si vzpomenu na to, jak jsem četl onoho památného dne v Brně, pustím povídku, která je u mě startovací.

ROZRAZIL 34

55

jste blonďák lehce podprůměrné výšky se zjevnou dysfunkcí všech normálních funkcí. To, že dávám takový důraz na autorská čtení, je důkazem, že — pro mě jsou zcela zásadní — že rád riskuji svoji pověst a rád balím na ně (čtení) holky — a především děsně rád cestuju po českých zemích. Inu, jak by se kdejaký obyčejný jouda sebral a podíval se do Brna, Ostravy, Vimperka, České Třebové, Teplic a tak dále, aniž musel sehnat love? A tak znova říkám bez nějakých namyšlených slov, že autorské čtení před človíny není nic víc než love a love v obou významech tohoto mile cizího slova.

Brno v Huse na provázku Vzpomenu si na to, co bylo příjemné. A to byli pořadatelé. A publikum, to teda… Mělo chytré otázky, ohledně severních Čech, jistého démonismu toho místa a vůbec. Potěšilo mě, že na otázky ohledně vlastní tvorby a místa jejího vzniku odpovídám lidem ve věku od 20 do cirka 70 let. A ještě jiná vzpomínka. Před několika lety byl seznam autorů brněnského čtení vymáznutý na sirkách. A tu chlastáme u Teplic v Duchcově na zahradě s Bohoušem Vaňkem a Úvalským, když tu on vytáhl zápalky s tehdejším seznamem čtečů. Byl to výkvět i í-kvet, ale bylo to tam. Měl jsem na hlavě žílu jako duchcovský velkolom Maxim Gorkij, když mi Vaněk bohoušolibě pravil: Až budeš stát za to, budeš tam číst taky. A to je všechno — kdo chce tančit s ďáblem, jak praví jen pokleslý komiks — pozve si Linharta na počtení.

Sylvie Massicotte Roman Ludva

Česká republika

To je mi autorské čtení hlavně. Pro čtenáře, který usedne v publiku, výlet za tím, co spisovatel včera nebo předevčírem napsal, pro spisovatele výlet na místo, kde čte. Oba se jen trochu porozhlédnou, takže se ani jeden nezbaví turistického nadhledu. Ale čtenář má cosi navrch: Zjistí, jestli spisovatel umí to, co napsal, taky přečíst na veřejnosti — a jak. Nějak to svede každý, líp málokdo, dobře hrstka. Nevím, jak je důležité, aby spisovatel uměl opravdově čili poutavě lidem přečíst, co napsal. Kniha je určena k četbě domácí, což je věc tichá, ne-li intimní. Ale když to umí, může přinést strhující zážitek. Strhující, říkám!

DÍLNA

Jako divák a posluchač jdu na autorské čtení jen z důvodů pracovních nebo řekněme společenských. Mnoho jsem jich nenavštívil. A strhující zážitek mi přineslo čtení jediného spisovatele: Jana Balabána. Bývalo to úžasné, možná dokonce krásné. Jeho knihy nedočítám, tam bych vydržel poslouchat věčnost. On taky říkal, že próze by se měl vrátit hlas. To zní vznešeně a hezky. A že by autor-

Česká republika

Kterak z autorského čtení feministická tragédie vzešla (psáno pro revue RozRazil v rámci Měsíce autorského čtení) Kanada Mám rád autorské čtení. Jako čtenář i jako autor. Vrací příběh i báseň tam, odkud původně vzešly, totiž do verbálního a sémantického jiskření mezi mluvčím a příjemcem. Pokud totiž sami spisovatelé nepozvednou zválený prapor krásného slova, pokud jej ponechají jako mop v pařátech mediálních poblicistů (to není překlep!), budeme se zakrátko domlouvat piktogramy a skřeky. Psáč si ještě před vydáním svého textu může právě při autorském čtení ověřit reakce vnímatelů a vstoupit s nimi do bezprostředního kontaktu i diskuse; posluchači-čtenáři zase mohou svého autora zavnímat jako Slovo, nikoli pouze Literu.



56

Josef Prokeš

Vzpomínám si, že když jsem si v roce 2008 všimla prvního mailu z Česka, považovala jsem jej nejdřív za spam! „Brno“ pro mě bylo totiž jen podivným sledem souhlásek, než jsem pochopila, že jsem dostala úžasné pozvání do moravského města! Stejně jako několik mých dalších kolegů jsem se měla stát součástí festivalu Měsíc autorského čtení v roce, kdy byla čestným hostem Kanada. Byla jsem nadšena. Tento festival byl příležitostí představit svou práci díky pečlivým překladům mých povídek, které vypracoval velkorysý tým z Masarykovy univerzity. Právě díky těmto překladům jsem se skutečně setkala s mimořádně pozorným a zvídavým publikem. A podle všeho také věrným, když se večer co večer vydávalo do krásného divadla, v němž se střídala čtení českých autorů s vystoupeními mých krajanů. Musím říct, že nám byl umožněn přístup do bohatých a různorodých světů, jichž jsme se nemohli nabažit. Dnes můžu potvrdit, že setkání, která jsem zažila, byla natolik zásadní, že jsem se kvůli autorskému čtení do Brna vrátila letos na jaře. Došlo mi, že se budu vracet do této země, k níž mě poutá přátelství s lidmi, s nimiž sdílím vášeň pro literaturu a jejichž humor je ostatně velmi blízký tomu mému, jak jen to půjde. Stejnou radost mám, když přijedou do Montréalu a můžu s nimi strávit pár chvil.

Výlet

Čtení je love Když jsem byl mladý, věřil jsem naivně, že čtení poezie může k umění přitáhnout spoustu lidí. Pak mi však došla jedna věc, kterou už asi tušíte, totiž že na čtení poezie chodí jen ti, kteří ji chtějí slyšet. Nicméně i ve čtení existuje vývoj. Nezřízená trapnost slam poetry hip hoperských dýchánků a čtení autorů předkládané herečkou oblastního divadla v Rumburku dávají naději, že punkový způsob čtení není tak zcela od věci. Sbalit holku, když se podaří dobré čtení, je myslím známka kvality, pokud

Od roku 2008 mám při třídění svých mailů sklon dobře prozkoumat shluky souhlásek, než se rozhodnu, zda je hodím do koše na monitoru! Za nic na světě bych nechtěla přijít o mail od svých přátel z Česka.


Ve 4.20 nebe nad městem krvácí, za oknem harpyje mění se v túje a pinie, cigarety se mění ve vajgly, víno mi teče do klína a začínám usínat. Na rohu ulice morgoši křísí Ježíše, svět zase děsivý jeví se. Bamboocha! křičí, kdo neskáče, není! — Není, není Čech — Čech!

ské čtení mělo přinést spisovateli i publiku potěšení z toho, že jsou spolu. Takový výlet. A na jeho konci pár otázek z publika. Třeba ten pán, jak se ptal: „Jaký je Váš vztah k Moravě?“ „No, jaký,“ usmějete se, „hezký samozřejmě.“ A za honorář, co jste dostal od Větrných mlýnů, si dáte pár piv. A ještě něco zbude.


Kdo neskáče

Na své první čtení v měsíčním maratonu Větrných mlýnů jsem dorazil již o den dříve, abych navětřil atmosféru a seznal technické vybavení. Oblečen v kraťasech a ušmudlaném triku, jak jsem právě autobusem dorazil z Vysočiny. Těsně před zahájením mě pánové Bobčinskij a Dobčinskij požádali, abych vystoupil v jakési předpremiéře svého zítřejšího čtení, jelikož autorka čtení dnešního se nedostavila. Měl jsem u sebe pouze rukopis právě dokončené povídky Baby chodijó pozdě. A rukopisem myslím skutečný rukou psaný pis propisovací tužkou na rubu jakési korektury či čeho. Svolil jsem prvopis přečíst navzdory všem škrtům a vsuvkám. Pruderní páni pořadatelé se obávali, nemám-li

ROZRAZIL 34

57

Rád si čtu své texty nahlas, zvláště v přítomnosti cizích lidí. Zdá se, že taková záliba je příliš neškodná, než aby člověk ještě měl marnit síly na její apologetiku. To není ani kouření ani záliba ve sladkostech… A když nahlas předčítám své texty, chce se mi čas od času kvílet, zajíkat se, křivit tvář a napodobovat epileptický záchvat. To si snad vyžaduje samotná nátura mnou napsaného — nebo že by to byly jen mé utajené komplexy? Každopádně nevidím důvody, abych se omezoval v těchto svých touhách.


Valerie Springer

To je vlastně vše, co můžu říct příčetného o autorském čtení. Kolikrát mi zbývá jen pokrčit rameny nad skutečností, že někdo podobné tryskání emocí považuje za snahu odsunout stranou nárožní kámen — slovo. Po pravdě řečeno, nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Slova používám jako prostředek vyjádření a materiál pro vivisekci a usekávám jim ocásky a hlavičky jedině z estetických důvodů, nikoliv z ideologických. Diskuse ohledně toho, který ze dvou způsobů existence literatury (ústní a písemná) je pravdivější a přednostnější, mne nezajímají.

58

DÍLNA

Ján Strasser

auta, teplomer ukazoval 32 stupňov. V Brne bolo 14. Podvečer nastala prietrž mračien. Premokol som na kosť. Tušil som, že čítať poéziu v mokrej košeli a nohaviciach asi nebude to najlepšie, čo robím pre svoje zdravie. Rezervné oblečenie som so sebou nemal. Nestáva sa mi to často, ale dostal som nápad. Prozaický. Kde čítam? V divadle. (V Ha-divadle.) V divadle sa hrá divadlo. Tam, kde sa hrá divadlo, je divadelná garderóba. V divadelnej garderóbe bývajú divadelné kostýmy. Nestáva sa mi to často, ale uvažoval som správne. Našiel som garderóbu, v nej som si vybral hrubú halenu z Kráľa Oidipa, nohavice z Proklatca, sandále som si obul len tak, bez ponožiek. A šiel som čítať. Ten večer bol naozaj veľmi príjemný.

Slovenská republika

Nemecký básnik Gunter Eich má báseň, ktorá sa volá Dôvera: „V Soluni / viem o jednom, čo ma číta, / a v Bad Neuheime. / To sú už dvaja.“

Michal Šanda

Stuttgart © Foto: David Konečný

Bělorusko

ným mi jako tvůrci rovněž odhalila novou perspektivu v mém textu. Mimo scénu mi rozhovor s ostatními profesními kolegy a zájemci objasnil, že autor má odpovědnost, kterou nese. Každému textu, včetně toho čistě literárního, je vlastní obsah. Literární festival v Brně poskytl pro tuto výměnu názorů perfektní rámec na druhé straně elitní domýšlivosti.

Právě v čase znovuzrozeného nepřátelství vůči cizincům považuji umělecké akce přesahující hranice země za podstatnou součást pokusu ovlivnit veřejné mínění. Během své účasti na Měsíci autorského čtení 2009 jsem měla příležitost vést s publikem dialog, který byl v té věci vysloveně inspirující. Je to vítaná zkušenost, mít před sebou čtenáře jako posluchače a zprostředkovávat mluveným slovem text, který byl od počátku a původně koncipován jako psaný. Interakce mezi čteným a posloucha-


Ilja Sin

Ale bezesporu živý a bezprostřední kontakt literáta s recipientem, odehrávající se tu a teď a mající procesuální (a to znamená, že i poněkud nepředvídatelnou) povahu, se může stát zajímavým kulturním jevem. Ovšem pokud se autoři zřeknou chybné praxe mechanického ozvučování vlastních děl a začnou hledat způsoby vyjádření jejich intertextuálního potenciálu, který není vždy pochytitelný při čtení. Opakuji: taková cvičení jsou riskantní, neboť devalvace hrozí samotnému textu jako soběstačnému fenoménu autorské praxe. Nicméně… vlastně, jak jsem už řekl, to je prostě příjemné. Festival v Brně je skutečně pozoruhodnou odpovědí na otázku, jak prezentovat literaturu živě. Příjemný dojem zanechala pozice organizátorů festivalu, která spojuje zainteresovanou loajalitu (co do estetického aspektu akce) a profesionální kompetentnost (co do technického). Pro svou performanci jsem potřeboval několik desítek kilo soli a nějakým způsobem ji vytáhnout přímo pod strop divadla, odkud by se v potřebnou chvíli měla začít sesypávat dolů, aby zasypala mé tělo. Mně bylo řečeno: Přijď půl hodiny před začátkem a všechno bude připraveno. Po pravdě řečeno, nevěřil jsem, ale naprosto zbytečně.

Na čítačke naraz zistíte, že máte tých čitateľov viac. Oveľa viac. Niekedy sa ich nazbiera aj tridsať. Čo si už viac môže básnik v tomto čase a priestore želať? Ja viem, Jevgenij Jevtušenko pred päťdesiatimi rokmi (vraj) recitoval svoju poéziu pred zaplneným futbalovým štadiónom v moskovských Lužnikách. Nuž ale to bolo v čase, keď poézia plnila funkciu spravodajstva a publicistiky, kým spravodajstvo a publicistika plnili funkciu propagandy. Tak sa ľudia, túžiaci po pravde, započúvali do poézie. Neviem, ako iní básnici, ale ja mám autorské čítanie rád. Dôvod je jednoduchý — vypočuť si ma prídu tí, ktorí chcú počúvať práve moju poéziu. Môže si básnik želať viac? Môže. Počul som, že za verejné čítanie poézie sa básnikom aj slušne platí. V Rakúsku a v Nemecku. Mal som tú česť čítať v Brne svoju poéziu v rámci Měsíce autorského čtení v roku 2005. Keď som 15. júla popoludní v tenkej košeli a ľahkých nohaviciach nasadol v Bratislave do

Česká republika

Primárně jsou pro spisovatele čtení společenskou událostí. Stát na rockovém festivalu na stage a číst pro dva tisíce roztančených borců a borek, to je zážitek jako prásk z na palec tlustého špeka. Nebo inscenované čtení, kdy autor coby herec hraje postavu, kterou on sám napsal. Tomu předchází učení role a zkoušení, jak se na divadle sluší a patří, a autor zas přičichne k nové profesi. Zákulisní stránkou čtení je honorář. Spisovatelé se dneska ocitají v situaci dobře už známé muzikantům. Podle jejich mustru jsem umožnil stáhnout své knihy zadarmo z internetu a honorář za ně de facto dostávám právě prostřednictvím čtení. Tahle cesta se mi jeví být i do budoucna docela schůdná.


text laděn příliš eroticky, či — nedej bože — dokonce menšinově eroticky. Ujistil jsem je, že můj text je sice přisprostlý, avšak většinově. Až posléze jsem zjistil, že publikum se ten večer dostavilo na autorské čtení ohlášené jako Z deníku lesbičky. Za genderovou korektnost oné povídky mě po vydání knížky v recenzi pochválila sama Vendula Brusinková. Že prý jsem feminista podle jejího gusta. A tak jsem na podnět zmíněného autorského čtení a kladné recenze naší známé feministky adaptoval Shakespearovu tragédii Romeo a Julie na Romeo & Julian. Premiéru měla v květnu 2010 a Romea i Juliana hrály dívky.

Obdobně jako do kina a na výstavu si chodím poslechnout kolegy. Čtení prostě patří ke kultuře obecně. Na čtení autor dodává tištěnému slovu exkluzivní rozměr času, ta slova slyšíme vyřčená jenom my a teď. Kdo slyšel recitovat Máchu? Kdo Karáska ze Lvovic? My si ovšem zase můžeme poslechnout Krchovského.

ROZRAZIL 34

59

Pavel Švanda

Skoro každé čtení bývá okořeněné nějakou příhodou. Ta z Brna byla hororová. Principálové Minařík s Řehoříkem mne uvedli na scénu Divadla Husa na provázku, zhaslo se a já začal číst. Četl jsem sotva pár minut a z obecenstva se ozvalo pochrupování. Kecanice měly kladné recenze, problesklo mi hlavou. Chrrr! Pochrupování přešlo v regulérní chrápání. Chrrr! Chrrr! Sofistikovaní literární kritici se zmýlili, tohle je hlas normálních čtenářů a ten zní: Chrrr! Uspat obecenstvo se tu asi nikomu ještě nepodařilo. Chrrr! Pokusil jsem se artikulovat zřetelněji. Chrrr! Nic. Chrrr! Říká se, že kdo nepřetrpí deset minut ostudy, není komediant. Kouknul jsem na mobil, tam doprava dolů, kde se zobrazuje čas. Ještě hodina přede mnou, proboha! Chrrr! Když se potom na konci v divadle rozsvítilo, ukázalo se, že spáčem byla legendární Kerina, pes Leoše Bacona Slaniny. Potlesk ji probudil. Zívla a na omluvu řekla: Haf!

Maks Ščur

Eva Talpová

Česká republika

Autorská čtení jsou většinou milé společenské příležitosti, kolorit literárního života. Pro některé autory jsou příležitostí k významnějšímu osobnímu zadostiučinění, což se týká zejména těch básníků, kteří jsou hereckého, případně prorockého založení. Například pro Ivana Magora Jirouse nebo Jiřího Kuběnu, ale i Jiřího Grušu jsou veřejná čtení jedinečnými podobami seberealizace a jako taková je také většinou obecenstvo vnímá. I pro prozaiky může mít jevištní vystoupení svůj význam. Svého času konstatoval Jiří Kratochvil, že v jisté fázi práce na textu jej potřebuje aspoň v ukázce nahlas přečíst. Někdy dochází i k zajímavým proměnám osobnosti. Například zesnulý Petr Kabeš, v běžném styku spíše plachý, se při veřejné recitaci jevil pateticky. Je ovšem značný rozdíl mezi vystoupením před obecenstvem, které svého autora alespoň trochu zná a má o něm jakýsi obrázek, a mezi autorským večerem například v cizím jazyce a neznámém prostředí, což nabízí skoro dobrodružství. Na základě osobních zkušeností bych však řekl, že posluchači literárních čtení jsou obecně tolerantní. Když už někdo přijde poslouchat, jedná se obvykle o vlídně naladěného milovníka živého slova, v Brně jako ve Zlíně nebo v Berlíně.

Bělorusko

Co je pro mě MAČ? MAximální Čtení!

„Vyber si datum“

Autorské čtení znamená vnímat se navzájem. Přímo. Čtenář — autor. Sedíte v hledišti a čekáte Mistra. Přijde… člověk. Loví v tašce brýle. Trochu ráčkuje. Takhle jste si jej nepředstavovali. Pod stolem šoupe v rozpacích nohama. V sále je vedro. Jenže pak začne číst a… přijde k vám slovo. Možná spisovatel nevyslovuje tak dobře jako profesionální rétor. Čte však po svém a čte své. Jen on jediný tedy ví — jak. Neodoláte. Protože knížku si můžete přečíst víckrát. Ale autorovo čtení je neopakovatelné. A vy tu sedíte, propojeni, a sdílíte tuhle chvíli. Zasaženi — čtením. MAČ je úžasná akce, myslím, že nemá obdoby v našem Česku. Vyplatí se uspořádat si červencový život tak, aby zbyl čas jít večer… na Čtení. A pak se třeba taky lehce popíjí. Sedí se v noci v prudkém dešti pod slunečníkem, který prokapkává. Nebo v dusném parnu u piva…

Samo od sebe by mě to asi nenapadlo. Oslavit si narozeniny vlastním autorským čtením, když člověku vycházejí na konec července? Tvrdím, že všude jinde než v Brně bych se díval do prázdných řad se dvěma třemi ztracenci, kteří mi ten letní večer obětovali spíš z útrpnosti. Když jsem si tedy poprvé z nabídky volných termínů vybral svoji pětadvacítku, vedl mě k tomu spíš pocit, že podobnou příležitost už nemusím nikdy dostat a že stojí za to užít si to třeba jen jako vtip.


60

DÍLNA



Pro mne jako pro autora-exulanta, který nemá možnost vystupovat před běloruským publikem, byl Měsíc autorského čtení 2007 v Brně užitečný tím, že jsem se mohl osobně seznámit s mnohými pro mne zajímavými kolegy z Běloruska. Zvlášť velký dojem ve mně zanechalo setkání s Alesem Razanavem. Vůbec to byla bezprecedentní běloruská událost v České republice, kde jinak není o běloruské kultuře příliš moc a často slyšet. Proto bych ještě jednou chtěl poděkovat pořadatelům festivalu za pozvání a za jejich práci.

Česká republika

© Foto: Stanislav Chlup

Účast na literárních čteních je užitečná především pro posluchače-čtenáře. Myslím si, že jim pomáhá pochopit, že jejich oblíbení autoři jsou zpravidla obyčejní a normální lidé, poskytuje jim možnost se s nimi blíže seznámit a pohovořit si, někdy se také ujistit v tom, že vůbec nejsou těmi, za koho se vydávají ve svých textech.

Jaromír Typlt

Česká republika

Jsem spíše optický typ. Text je pro mě fixován teprve v grafické podobě, ať už časopisecky nebo knižně. Také si raději čtu, než naslouchám. Na brněnských Měsících autorského čtení ovšem bývám v hledišti i na jevišti rád, protože mám pocit přívětivého prostředí. Ale vždy znovu řeším týž problém, mám-li se stylizovat jako fejetonista, tedy bavič, nebo jako esejista přinášející autorské sdělení. Přikláním se tu k té, tu k oné možnosti. Obecenstvo samozřejmě očekává spíše zábavu, ale celkem strpí i obsažnější text, není-li příliš dlouhý.

Bylo mi ctí, že jsem se mohla na MAČi octnout i jako autorka — v letech 2007 a 2009. První z těchto příležitostí pro mě znamenala možnost číst z románu Po velmi tenké čáře. Text byl pro mě zásadní, psala jsem jej tři roky a byl to divoký tanec. Číst pak z Čáry veřejně — to bylo adrenalinové dobrodružství! Měla jsem: trému, příšerné vlasy a zánět hrtanu. Byl tam dusný hic. Na scéně stála židle a já jsem si uvědomila, že na ní v průběhu festivalu seděli a budou sedět opravdoví Spisovatelé. Přikrýt onen sedák svou zadnicí mi připadalo jako svatokrádež. Sál byl plný lidí — kde se tam vzali? Čekali Autorku — a přišla jsem já. Jsou chvíle, kdy se vám zdá, že ze sebe nevydáte ani kník. Ale nakonec jsem si v tom sále „Provázků“ došla k úžasnému životnímu zážitku. Napadá mě, že MAČ je tedy skutečně i mač, zápas. S trémou a nejistotou. A vítězství? Zvítězit znamená zúčastnit se!

Bylo to v červenci 2001 a na to překvapení nezapomenu. Co do počtu návštěvníků to byl asi vůbec největší zástup, jaký jsem do té doby na svých čteních zažil. V půli jsem odložil papíry a začal si s těmi lidmi povídat, abych aspoň trochu zjistil, co jsou zač. Jak se jim to stalo, že toho večera skončili právě se mnou. A odkud se v nich bere ta pozornost. Ještě rok poté se ke mně u autobusu přihlásil neznámý člověk s tím, že v tom sále seděl, a dokonce si přede mnou nalistoval v zápisníku výpisky na téma všech těch „pastí“, kterým jsem svůj večer věnoval. O pět let později jsem to zkusil znova. Stejné datum. To už byl Měsíc autorského čtení mezinárodní, zátěž na diváka se zmnohonásobila, a přece lidí neubývalo, spíš naopak. Do Husy na provázku jsem přijel s už poměrně pokročilou podobou „zmutovaného autorského čtení“, které jsem si začal zkoušet zhruba od konce 90. let. Hned ze začátku jsem diváky naježil tím, že stejný text slyšeli dvakrát za sebou — poprvé z nahrávky, zatímco já seděl s maskou vlastní tváře na tváři, a podruhé naživo, bez masky, z očí do očí. Zajímalo mě, jestli se jich silněji dotkne ten rozdíl, nebo to opakování. Už jsem věděl, že díky otevřenosti diváků Měsíce autorského čtení můžu čekat velmi inspirativní zpětnou vazbu.

ROZRAZIL 34

61

Kateřina Tučková

Michal Viewegh Milan Uhde

Česká republika

Česká republika

entrée mezi čtoucí stihlo vyčerpat každou duši v potemnělém sále, neboť jako benjamínek jsem četla neslušnou hodinu a půl v domnění, že ostatní se baví, stejně jako já. Svůj přístup jsem pak radikálně změnila v případě druhého čtení a po pětadvaceti minutách jsem publiku neměla co říct. Zdánlivě, neboť se poprvé rozpoutala smršť emocí, které knihu Vyhnání Gerty Schnirch

62

DÍLNA

Také proto jsem se vůči Měsíci autorského čtení pořádanému nakladatelstvím Větrné mlýny stavěl skepticky, navíc když bylo troufale naplánováno na prázdninové období. Tím příjemnější bylo překvapení. Dnes je Měsíc autorského čtení o prázdninách vítanou a spolehlivou atrakcí a může se od určité doby pochlubit i účastí zahraničních hostí. Rád jsem ve svém rodném městě předčítal — a doufám, že ne naposledy. Jde o průkopnický počin a předpokládám, že českou skepsi vůči tomuto druhu propagace soudobé literatury definitivně překoná. Je pravda, že autor živě předčítající před publikem může zapůsobit osobním půvabem a tím zkreslit hodnotu toho, co předčítal. Ale věřím na soudnost posluchačů a na to, že bez vyhlídek nejsou ani starší pánové, kteří osobní půvab postrádají a k nimž se skromně počítám. Vzpomínám si, jak úspěšně vystoupil loni v Brně kamarád a generační druh Jiří Gruša s náročným esejem na historické téma. Načrtl

© Foto: Barbora Antonová



Na Měsíci autorského čtení jsem měla možnost číst dvakrát. Ani nemusím dodávat s jakým potěšením, protože na domácím hřišti se bojuje s výhodou. A s výhodou jsem tam podvakráte uváděla i svou novou knihu, na jejíž premiéru se sešlo množství a priori dobře naladěného publika v podobě širokého příbuzenstva (a co ho mám po jižní Moravě roztroušeného!), přátel i známých. A pokaždé samozřejmě přišlo i těch několik postaviček, které nechybí na žádném z představení. Hned napoprvé jsem si tak kvůli posledně jmenovaným pečlivě připravovala odpověď na otázku: jaký mám vztah k Moravě, leč nebohému tazateli nezbyla síla na to, položit mi svůj nikdy neopomíjený dotaz. Mé

Na Měsíci autorského čtení bývám pravidelným hostem; bezpochyby je to největší a patrně i nejlepší festival autorského čtení v zemi. Vzpomínek mám spoustu, vesměs milých.

Česká republika

Autorská čtení jsou hrou na zašlou slávu. Kdysi přece recitoval Jevgenij Jevtušenko na stadionu, a když do Kotěhůlek zavítal Jaroslav Vrchlický, nebylo nikoho, kdo by ho nepoznal. Kolik krásných slečen se kdysi ve Viole zamilovalo do básníků, nikdo nespočítá. Básníkova sláva byla samozřejmostí, naslouchalo se mu. Právě o tom se dnes dá snít na značně prořídlých autorských čteních. Jedná se o kdysi proklamovanou „čistou poezii“. Mnoho se jí nenaslouchá, recituje se spíše pro sebe, krásných slečen v hledišti ubývá, neb jiná pokušení jsou silnější. Osobně prožívám pocit sladké marnosti. Zašlá sláva zestárla tak jako já. Špatně slyší a vidí ještě méně, ale sedí vždy v první řadě.

Na autorská čtení a besedy jsem zván už více než patnáct let; obvykle za rok navštívím zhruba dvacet, někdy i třicet českých a moravských měst (jezdím ale samozřejmě i do zahraničí). Tuzemská čtení dělám z principu zdarma, organizátoři mi proplácejí jen cestu a případně hotel. Nejčastější scénář je následující: odpoledne mám čtení pro tu či onu místní školu, večer pak (v kulturním domě, knihovně, literární kavárně apod.) pro veřejnost. Návštěvnost dle mé zkušenosti neovlivňuje jen popularita autora, ale i organizační schopnosti pořadatelů, lokální zvyklosti, tradice čtení v daném místě, počasí, televizní přenosy hokejových a fotbalových zápasů a tak dále; jednou jsou v publiku více než dvě stovky diváků (Brno), jindy mám posluchačů devět (Nový Bydžov). Někdy bývám unaven ze stereotypu nevyhnutelně stejných otázek a odpovědí, ale přesto jezdím na autorská čtení rád, neboť jsou pro mne příjemným zpestřením monotónní spisovatelské práce; především je však považuji za spolehlivý a ničím nenahraditelný test svého psaní: pobavené, zaujaté nebo znuděné obecenstvo pozná každý.

Autorské čtení není v České republice tak vžité jako například v sousedním Německu, kde jsem i jako málo známý dramatik předčítal v sálech a sálcích knihoven před téměř plným hledištěm. Zato u nás není výjimkou, že autor najde v auditoriu deset patnáct posluchačů a je koneckonců rád, že neodjel s nepořízenou, protože se obecenstvo nedostavilo. Zažil jsem to jen jednou nebo dvakrát, ale další pokusy jsem rozhodně odmítal.

Česká republika

Václav Vokolek

možné drama o králi Přemyslu Otakaru II. a některé části svého expozé zcela zřetelně improvizoval stržen skvělou reakcí sálu. To byl zážitek, na který nezapomenu a který potvrdil, že ani zázraky nejsou autorskému čtení odepřeny.

provázejí na každém čtení dodnes. Diskuse překročila i délku samotného čtení, a tak ta otázka, jaký mám vztah k Moravě, musela znovu zůstat nevyřčena, protože jsem už místo zabírala Tomáši Zmeškalovi. Milý pane, tak tedy konečně se k tomu dostávám na tomto místě, tak abyste věděl, k Moravě, k té já mám vztah kladný. A je to venku.


A ze stejného důvodu jsme pak v roce 2009 na festival přijeli i se Škrábanicí. S pomocí skladatele Michala Rataje a jeho elektroniky se mi totiž podařilo vyplnit si svůj dlouholetý sen a proměnit autorské čtení ve zvukovou performanci, během níž jsou slova posílána po prostoru a překvapují přítomné v různých zabarveních a ze všech stran. Na místě nás navíc překvapila i pravá letní bouřka. Jen s tím datem narozenin jsem se tentokrát minul asi o dva dny. Přiznám se, že mě tento ústupek organizačním důvodům doteď trochu hryže. Budu to muset napravit. Už při nejbližším příštím pozvání, které snad zase přijde. Dejte mě na pětadvacátého!

Jednou takhle v Brně jsem měl číst z knihy Očarované kameny. Nechtěl jsem nudit, tak jsem do čtení vkomponoval i hudbu, a dokonce i reprodukovaný zpěv. Právě takhle nyní kniha vyšla. V sále bylo překvapivě mnoho lidí, a to vždy potěší. A tak se recitovalo, hrálo a zpívalo. Obecenstvo se zdvořile nudilo. Bylo jasné, že se nemohou dočkat konce. Chlad mrazicího boxu. Pak bylo přece jen dorecitováno, dozpíváno, dohráno. Chvíle na diskusi. Většina viditelně ožila. Konečně. Hned se vše vysvětlilo. Obecenstvo se skládalo z archeologů, příznivců záhad a alternativní historie. Jednalo se o malou mýlku. Znali mě jako autora dvou dílů odborné knihy Svět posvátných kamenů, a Očarované kameny považovali za další díl. Asi. A tak jsme si povinnou poezii odbyli a výborná diskuse na téma megalitů a posvátných míst trvala nezvykle dlouho. Až nás museli vyhnat. O poezii v ní nepadlo ani slovo, a všichni jsme byli rádi.

ROZRAZIL 34

63

76

ČTENÁ

Á

G: Jede ten diktafon? M: Tak polož, Honzo, první otázku, nějakou na úvod. G: No však já jsem si připravil otázky… M: To jsou odpovědi. Honzo, ty máš vždycky připravené jenom odpovědi. Ř: Jsme, Honzo, na správném místě?

Účinkují: Petr Minařík — nakladatel Pavel Řehořík — nakladatel Jan Gogola ml. — režisér Lea Surovcová — redaktorka Ladislav Cmíral — režisér Marika — barmanka Místo: bar Poslední leč, Brno Čas: 6. 6. 2010, 22.00–00.30 Rekvizity: jukebox, skleničky, cigarety, zapalovače, kniha J. H. Krchovského Mladost — Radost…, diktafon, fotoaparát, popelník, pero, blok, …

EN

V roce 1995 spoluzaložili nakladatelství Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz), kde dosud vyšlo téměř tři sta titulů. Od roku 2000 Větrné mlýny organizují nějvětší mezinárodní literární festival u nás — Měsíc autorského čtení (www.autorskecteni.cz). Pro Českou televizi připravovali v roce 2008 dokumentární řadu Česko jedna báseň. V produkci Větrných mlýnů vzniká cyklus krátkých dokumentů o knihách, který pod názvem Čtenářský deník druhým rokem běží na ČT2. Společně působili jako trhači lístků v brněnském Ha-Divadle, společně nedokončili vysokou školu, byli neúspěšnými knihkupci i hospodskými a oběma se splnil sen — v jejich nakladatelství vyjdou všechny hry Václava Havla i souborné dílo Williama Shakespeara. Pátým rokem vydávají měsíčník RozRazil. Do tohoto čísla si objednali rozhovor, ten s nimi (s Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem) vedl jejich kamarád a také příznivec a stálý spolupracovník Větrných mlýnů Jan Gogola mladší, režisér.

ČT

PODUCHOVNÍ BRATŘI aneb Autorské čtení všedního dne

G: To jsem se chtěl právě zeptat, proč jste si pro rozhovor vybrali toto místo? Ř: Máme to tady rádi, často sem chodíme. M: Jo, máme to tady rádi, často sem chodíme. G: Proč to tady máte rádi? Ř: Já tady vždycky potkám Petra a to mě potěší. M: Vždycky tady potkám Pavla, a proto to tady mám rád. G: Necitoval jsi teď někoho? M: Já si myslím, že to nepůjde, hoši… G: Ale Petra, Pavle, můžeš potkávat také jinde. Ř: Ale tohle je jediné místo, které nemám rád a kam chodím, a chodím sem jenom proto, že je tady Petr. G: A proč ho nemáš rád? Ř: Nemají tady točené pivo, které bych pil. G: Nemůžeš, Mariko, prosím ten jukebox zeslabit? My tady děláme rozhovor. M: To jsem zvědavý, jestli to budeš chtít zeslabit, až budou hrát Eláni… G: Když jsme tady sami, tak to ostatním třeba nebude vadit. M: Ale Marika to umí jenom zesilovat… Ř: Ona to nezeslabí, ona si myslí, že je to ironie, když to chceme vždycky zesilovat. G: No snad nebudou jenom tiché myšlenky. M: A nepřetáčíme, Pavle, toho Trávníčka?

Ř: Ten už je stažený v počítači, toho můžeme přehrát. M: A bylo to dobré? Ř: Mně se to líbilo. A tady ten náš rozhovor by měl být takový doplněk toho vážného kulatého stolu. M: Takže toto je nevážné? Ř: Záleží na Honzovi. M: Zatím se mně zdá, že to bude takové reportážní, že to čtenář možná ani neučte. Ř: … Asi máš pravdu, Peti. M: Když tak to vyškrtáme, však my to vydáváme, ten RozRazil. Ř: Ale vždyť jsme se domlouvali, že to nebudeme autorizovat. M: Jasně, ale kdybychom vypadali moc blbě, tak to proškrtáme. To jsme řekli jenom Honzovi, aby mohl manipulovat a bavilo ho to, a pak mu řekneme, že nám z toho něco vypadlo. Ř: Já to tady vlastně mám rád. Já jsem to předtím řekl jenom tak, já jsem o tom nepřemýšlel. M: Ale po pravdě to tady nemáš rád. Ř: To je pravda, ale teď zrovna se mně zdá, že to tady mám rád. G: A jak to, že se tvůj pocit nelibosti změnil během pěti minut v libost? Ř: Všiml jsem si, že je tady Petr, začal mluvit. G: A co řekl tak zajímavého? Ř: To už se nepamatuju, ten obsah nedokážu zrekapitulovat, ale bylo to příjemné, jak začal mluvit. Asi si dám pivo.

G: A neříkáš to o Petrovi jen proto, že už se ti nechce hledat jiný společník? Ř: Já nehledám nikoho jiného a myslím, že už by to ani nešlo. Nemůžeš vystoupit z rodinného kruhu, nemůžeš se zbavit příbuzných. Petr je můj příbuzný. G: To je ale divné, takhle vědět dopředu, že Petra nikdy neopustíš. To už snad ani nemusíš žít, když víš věci dopředu…

ROZRAZIL 34

77

Ř: To je pravda. Myslím, že už nemusím dál žít, že už to není úplně nezbytné. Ale zase na druhou stranu mně nevadí, že žiju, a ještě bych tady pár let rád strávil. My jsme si s Petrem slíbili, že se dožijeme padesátého ročníku Měsíce autorského čtení. A když jsem to slíbil Petrovi, tak bych to rád splnil. G: A ty, Petře, přemýšlíš o tom, že bys mohl spolupracovat s někým jiným než s Pavlem? M: Oběma by to šlo určitě líp s někým jiným, ale souhlasím s tezí o tom příbuzenství. Mám spoustu přátel, možná víc než Pavel, protože přátelství navazuji snadněji a povrchněji… G: Ahoj Leo, ahoj Láďo… M: … ale ta příbuzenská forma, to jsem myslím vymyslel aj já, že jsme jako sourozenci. Nemáme společné dětské zážitky, ale těch dvacet let, co se známe, se známe tak intenzivně, že je to na rovině příbuzenství. A není to stejné. My se vyvíjíme každý jednotlivě. Nejsme stejní jako před rokem či dvěma. Ř: Jak jsi to myslel? M: Že si myslím, že se každým rokem vyvíjíme, každý jednotlivě, že nejsme stejní jako před rokem či dvěma, že i my dva se jako jednotlivě vyvíjíme. A je tady ten nepříjemný pocit z toho rozhovoru, že se dostávám do situace Vladimíra Morávka, jako že k čemu to je. Ale prostě my jsme příbuzní, co se proměňují. Ahoj Leo, ahoj Láďo, klidně tady můžete být, ale nemusíte… G: Oni si odsedli, protože jsi asi nemluvil moc zajímavě. M: No tak trošku přitlač, prosím tě. Ř: Ano, vše se proměňuje a vše se vyvíjí, ale tady došlo k něčemu, co už překročit nejde a dál vyvinout nelze, a to je ten příbuzenský vztah. Když se narodíš nějaké ženě, tak je to tvoje matka, a to od začátku do konce a možná i po tom konci, takže tohleto nejde podle mě překročit. G: Můžete, kluci, přečíst tuto báseň z knihy Krchovského, kterou jste mně na začátku dnešního setkání věnovali? Ř: Mám dojem, že se vyvíjím jistě, ne asi rostou mi fousy padají vlasy vlásek po vlásku, hleď… a taky už si nemyslím že na každou otázku existuje odpověď. G: Můžeš to, Peťo, taky přečíst? M: Určitě. G: A zkus to přečíst jinak. M: A mám se dívat na kameru? G: Dívej se na čtenáře, prosím tě. M: Dobře. Mám dojem, že se vyvíjím jistě, ne asi rostou mi fousy

78

ČTENÁ

padají vlasy vlásek po vlásku, hleď… a taky už si nemyslím že na každou otázku existuje odpověď. (Podzim 1978)

G: Na tom vašem příbuzenství asi něco je, protože jste to přečetli hodně podobně. M: Přečetl bys to, Honzo, taky? Třeba zjistíme, že jsi taky příbuzný. G: Vy byste mě chtěli vzít do firmy? Ř: Ty bys chtěl jít s námi do firmy? G: Nóó… Já myslím… Možná… Možná by se to mohlo zkusit, aby se ukázalo, co by se s vámi stalo, kdybyste měli určitou disciplínu, kdybyste byli soustředěnější. M: A co by se s námi stalo? To by mě zajímalo. Ř: Ale mluvíme o něčem, co není možné. To není možné, abychom byli soustředěnější. Jde totiž o to, jestli by to nepřineslo spíš problémy, kdybychom byli soustředěnější. M: Na to jsem se ptal spíše Honzy… Ř: Já jenom rozšiřuju tu otázku. M: Já vím, ale spíš ať o tom přemýšlí on. Ř: Možná by to úplně pominul. M: Takže otázky jsou: Proč si myslíš, že bychom byli soustředěnější, kdybys přišel do firmy? A druhá otázka: Jak by to vypadalo, kdybychom byli soustředěnější? G: Hm… M: A ještě tak na margo, já si myslím, že v té firmě tak nějak jsi, samozřejmě… Ř: To si myslím taky.

G: Já vím, co chci říct, a jenom přemýšlím nad konkrétním příkladem. Já začnu obecně a třeba mně pomůžete. Myslím, že děláte tolik věcí, že vám to brání dělat je důsažněji. Máte výjimečnou schopnost vnímat různé souvislosti naráz, ale problém nastává, když vašim prostřednictvím má z těch souvislostí vzejít formulace. Ve Čtenářském deníku, RozRazilu, nakladatelství se objevují podstatné věci, ale celkově to často působí odstředivým dojmem nezacílenosti a hospodského posezení, kdy se celou noc mluví a zní tam podstatné a překvapivé formulace, ale nemá to klenbu či ksicht. Jak jste rozlítaní do všech stran, tak máte malou schopnost tu věc podržet, nějak ji zpracovat a přetavit v nějaké gesto. A celou dobu, co mluvím, tak přemýšlím o nějakém příkladu, jestli vás nenapadá třeba nějaký příklad. Ř: Mě napadá, že před lety napsal Dalibor Maňas do Mladé fronty takovou krátkou noticku, že jsme punkové nakladatelství, že jsme punkáči. Já myslím, že na tom něco je a že se toho punkového odéru postupně pokoušíme zbavit a to, o čem mluvíš, tak na tom pracujeme. Snažíme se být soustředěnější a mít ty výsledky v ucelenějších blocích, ale moc se nám to nedaří. Zatím. Ale zkoušíme to. M: Ještě jsi ten příklad nevymyslel?

G: Ne, jen bych to zatím doplnil tím, že bych se taky rád pokládal za vašeho aspoň vzdáleného příbuzného, protože setkání s vámi bylo a je pro mě životně důležité. Neznám mnoho tak bezelstných lidí, jako jste vy, kteří se vztahují ke světu a zároveň ho nechávají vztahovat k sobě. Váš profesní aj osobní život jde napříč různými kontexty, které se vzájemně nemusí či jdou proti sobě. Literatura a televize, umění a pop. Dáte v RozRazilu prostor bývalému řediteli brněnské televize Drahošovi, který byl či asi i je v brněnském intelektuálním životě persona non grata, dáte prostor komunistickému europoslanci Remkovi, popovým hvěz-

dám, spojujete vysoké a nízké, většinové aj vyhraněné autory atd. Já v tom vidím snahu být spolu aj ve střetu, protože když se člověk apriorně připravuje o někoho druhého, tak se připravuje aj o sebe. Že jste takovými kosmonauty, kteří se snaží dívat třeba na to Brno z nadhledu, a vidíte to město jako jeden prostor, kde žijeme i s těmi, které nemáme rádi, kteří nám třeba i ublížili, ale že pokračováním vytěsňování někoho či něčeho se připravujeme o určitou možnost. Vy tedy tím svým často chaotickým pohybem napříč kontexty zviditelňujete to, že by to mohlo být i jinak, že bychom mohli být spolu aj jinak. Ale i to, jak mě nyní furt fotíte a neposloucháte, je projevem toho, jak utíkáte třeba od této situace. Ř: Ještě jsi pořád nepřečetl toho Krchovského, Honzi. G: Ale prostě se mně zdá, že vám stačí, že něco vznikne a že něco běží, ale i literární festival, časopis, televizní série může být dílo samo o sobě. Ty RozRazily jsou třeba dost odstředivé, rubriky často nevytvářejí celek, který by k něčemu směřoval. Ř: Já myslím, že jsi popsal, co je hybatelem Větrných mlýnů, a to je prvek náhody. My se k řadě věcí dostáváme náhodně, například skladba RozRazilu je do značné míry dílem náhody anebo debaty v hospodě, my prostě čekáme, jak se ty věci vyvrbí, jak se ty věci nakonec spojí, a já věřím, že ony se spojují, aniž bychom se je my pokoušeli spojovat sami. My prostě uděláme pár věcí a ony se pak někde spojí. G: Jiným příkladem je série Čtenářský deník, poznamenaná tím, že nevěnujete dostatečné soustředění na přípravu jednotlivých dílů, které někdy vypadají jako věci zaměnitelné s pořady o zahradnictví či vaření, kde jsou někde dva lidé, kteří si o něčem povídají. M: Tak já taky něco neřeknu. Rozdíl mezi mnou a Pavlem je v tom, že k tomu chaotickému pohybu mám spíš sklon já a vždy, když se má přidávat další aktivita, tak on je proti a teprve později se mu to třeba zalíbí. Ale on je daleko soustředěnější a baví ho hlavně ty knížky a typografická práce. A jestli jsi náš příbuzný, tak já myslím, že ne, protože kdybychom ten rozhovor dělali pro gay magazín Louis, tak já a ty jsme spíš milenci, což nese tu svobodu a radost a obcování, zatímco s Pavlem jsme spíš bratři. S tím Čtenářským deníkem máš pravdu a má to spoustu technických důvodů. Ř: Kdybych měl rozdělit funkce ve Větrných mlýnech, tak Petr je studnice nápadů a já jsem schopný ty věci dotáhnout, i když samozřejmě jen do určité míry. Od toho jsou tady taky kolegové, které máme, kteří nám pomáhají dotahovat nápady, kterých je hodně, a právě proto, že jich je tolik, tak z toho vzniká někdy chaos a nesoustředěná práce. G: Možná by bylo dobré zmínit právě ty lidi, bez kterých byste nemohli dělat to, co děláte. M: Třeba Pitínský, spousta lidí jako inspiračních zdrojů, kteří to formulují s námi, kolem nás či za nás, a my do toho vnášíme ten

ROZRAZIL 34

79

chaos… Anebo takovým zvláštním způsobem Vladimír Morávek. A pak lidé, kteří se tam objeví a něco udělají, jako třeba Katka Wewiorová, která se tomu snaží dávat typografickou tvář. A potom bychom mohli jmenovat seznam lidí… Ř: Já bych je nejmenoval. Jde o to, že jsme závislí na lidech kolem nás a máme štěstí, že ti lidé přes tu naši chaotičnost a punkovost jsou ochotni s námi spolupracovat, když třeba nebereme telefony nebo pozdě platíme. M: Jestli do toho můžu skočit, do tohoto autopsychosociálního rozhovoru, tak mně se líbila ta hospodská definice. To punkové, to je takové vzletné, to má v sobě tu ideu, větší názor a revoltu, a to my tak úplně nejsme. Revoltujeme a přemýšlíme hospodsky. Ř: Ta punkovost je taková anarchoidnost a punk s hospodou souvisí s tou rozevlátostí. G: Daly by se u Pitínského s Morávkem uvést příklady inspirace: text, hra, slovo a tak… Ř: Příkladem je číslo RozRazilu Morava, víno, slivovice, které jsme dali dohromady tak, že jsme si sedli s Pitínským a povídali jsme si a on nám tu skladbu vytvořil. Tam jde o to, že ti lidé jsou takoví, jací jsou, a že jsou ochotni, sám se tomu divím, se s námi bavit na

tak přátelské úrovni, že nás berou jako sobě rovné. M: Já bych taky řekl, že se nedá říct, že by nám Pitínský někdy pomohl kromě toho, že nám pomáhá tím, že je, že je nějaký telefon. Ale teď si připadám, jak to říkám, blbě. Jde o to, že člověk vidí Pitínského Čtenářský deník anebo jeho divadlo a že to člověka motivuje. To jsou lidé, kteří koučují tím, co dělají. Před dvanácti lety jsme jeli s Pavlem z Divadla Andreja Bagara v Nitře, kde Pitínský režíroval nějakého Keratu, a Pavel říká: „Ty vole, on ty koncovky má vždycky dobrý. Začátek nuda, zevlování, divadlo, už tě to nebaví, ale on ten závěr vždycky nějak vybere.“ Byli jsme plní

80

ČTENÁ

chutě, že dostaneš chuť. Takové porno, které tě nakopne, ale není to jen ta chuť, je to silnější než porno. G: Jestli byste ale neměli přece jen nějakou tu konkrétní situaci. V Pitínského Čtenářském deníku o Holmanově knize je podstatná role okna, jehož rám může být zviditelněním rozdělení a kapky stékající úzkostí. Anebo okna odrážející se ve skle okna rámujícího mohou být uzavřenými či otevřenými možnostmi dalších světů. Jestli byste nezkusili říct něco konkrétního v souvislosti s tou inspirací či iniciací… Ř: Já můžu zkusit říct básničku od Miroslava Holmana… M: Anebo Hrušku dej, o tom jsi mluvil dlouho… Ř: O Hruškovi jsem dneska nemluvil, ne? M: No dneska ne, ale jinak jo, ale to je jedno… Ř: Já řeknu toho Holmana… M: Anebo řekni, co chceš… Ř: Ach jak si přeji být dokonalý jako lež kterou neodhalí ti jež miluješ M: Já asi nebudu umět být konkrétní, já když budu mluvit třeba o tom Čtenářském deníku, který jsi, Honzo, zmínil, tak mně to přijde až amúzické, to tak analyzovat. Mně se na tom líbí ta radost uvnitř. Že on vymyslí nějaký princip a na mě z té televize skáče to, že ten člověk je úplně u vytržení z celé té věci. Celých dvanáct minut je nebeských, nebo ne nebeských, jsou prostě mimo běžnost, člověk je pár centimetrů nad zemí a raduje se, skáče. Dalo by se to přirovnat k rockovému koncertu, dalo by se najít dvacet metafor, ale nechci, protože tím bych uzemnil svoji radost, kterou jsem z toho měl. Ř: Ještě jsem chtěl dodat, že my od roku 1995, co fungujeme, nechodíme do práce a nemáme zaměstnance, ale jenom kamarády nebo kolegy, se kterými spolupracujeme a buď chodí k nám do kanceláře, anebo se někde scházíme jako s tím Pitínským. Řekneme Pitínskému, že chceme něco udělat, on řekne jo a pak už se jenom radujeme. Taková čirá radost. M: Poslední tři roky jsou náročnější, protože se musí dávat výplaty a musí to mít větší systém a někteří kolegové do kanclu nechodí jak do hospody a pak se hádáme, ale furt nechodíme do práce, to je pravda. G: Jsou tady taky Lea a Láďa, kteří sem do Poslední leče taky chodí. Když jste řekli, že to tady máte rádi, teda Pavel jenom když mluví Petr, což Petr ví, takže když je tady Pavel, tak Petr furt mluví, i když třeba nemá co říct… Ř: To se mně právě na Petrovi líbí, že on umí mluvit tak, aby to ostatním bylo příjemné, i když mu není dobře. M: No jen řekni, jak mně říkáš… Ř: Jo, vlastně. Já říkám o Petrovi, že je Jágr slov, že to umí se slovy jak Jarda s pukem. Já mu to závidím, a ptal jsem se ho, jestli by mě to mohl naučit, a on mně řekl, že to naučit nejde, ale že se

pokusí. Ale chtěl jsem říct, že v tom jsme podobní Krchovskému, že my sice nejsme básníci, ale můžeme být básníci aspoň v tom, že nechodíme do zaměstnání. G: Já se musím omluvit a na chvíli si odskočit. A poprosím Leu a Láďu, kteří sem často chodí a spoluvytvářejí prostředí, které mají kluci rádi, tedy Pavel jenom když mluví Petr, aby pokračovali v rozhovoru, než se vrátím. Děkuju. La: Lea je redaktorka, tak začne. Le: Ale ty jsi režisér, tak začni. M: Tak co my s tím teďka máme dělat? La: Tak, Leo, já bych na tvém místě položil otázku. Le: A má to být o Větrných mlýnech, anebo o Leči? M: To nikdo neví… Ř: To je to samé… Le: Tak první otázka zní: Jaká písnička vás tady dostane na stůl? M: Tak je jich hodně, ale třeba Je naprosto nezbytné, Čaba neblázni, Fuga, Vymyslená, … Le: Byls tady, Pavle, někdy na stole? Ř: Byl jsem na zábradlí, na stole možná taky. Na zábradlí jsem byl, protože jsem se snažil napodobit Petra, on to vymyslel, mně se to líbilo, tak jsem to zkoušel taky. Co se týče písniček, tak já mám nejradši, pomoz mně, Petře, tu o lásce… M: Láska moja…

Ř: No, Láska moja. U ní většinou sedím, protože je pomalá a nemá smysl jít při ní na zábradlí. To až pustí něco Peťa. La: Možná by ale bylo třeba čtenářům vysvětlit, co to znamená jít na zábradlí. M: No v Brně nebylo Divadlo na zábradlí a my jsme přišli na to, že by mohlo být zde, takže se tady v Leči odehrávají takové taneční kreace na zábradlí. G: Tak o co jsem přišel?

M: Zajímavé bylo, a to bys mohl v tom rozhovoru zdůraznit, že Lea se nás ptala na písničky, co nás dostane na stůl, a zatímco já při svých oblíbených stojím na zábradlí či na stole, tak Pavel nedělá nic, sedí a poslouchá. To je takový možná jeden rozdíl mezi námi. G: Pavel má možná závratě, ne? M: Pavel je lepší na zábradlí než já. Ř: To je spíš tím, že moje písnička je pomalejší, já jsem větší melancholik než Petr, víc se dojímám, mám poezii raději než on, i když ty máš taky rád poezii, ne? M: Já nevím, člověče. Ř: My jsme s Petrem kdysi psali poezii, i když to se asi nedá nazvat poezií, a četli jsme si ji navzájem. Když Petr četl svoji poezii, tak mě to nebavilo…

M: Jak dostali na rozhovor Topolánka, tak teď dostanou aj nás. Aspoň že nemáme žádné funkce. My jsme si někdy četli svoji poezii? Ř: No, tebe ta moje nebavila a mě zase nebavila tvoje, ale mohli jsme ji číst nahlas a měli jsme posluchače. M: A ještě jsme si pouštěli písničku Freedom for Banglades. Ř: Za zemřelé v Bangladéši… G: Mohli byste uvést nějaký fragment z vaší tvorby? MAČ jako Minuta autorského čtení? Ř: To se asi nedá publikovat, jedině že bych řekl nějakou Petrovu… Můžu? M: Spíš ne, ale jestli musíš, tak klidně. Ř: Já řeknu dva verše: Kdesi u Vlachovic, v té strašné chumelenici… To je fragment z Petrovy básně… G: A mohl bys, Petře, prosím říct něco z Pavlovy poezie?

ROZRAZIL 34

81

M: To byla jedna, něco jako Vinobraní, taková skácelovská, jak jsem ji nesnášel… Já to dokážu jenom opsat jako sentimentální břečku. Pavel nosil modrou složku, tři sta básniček, byl tím posedlý. Ale on se tak jenom zviditelňoval. Ale pak si pamatuji jednu o kyretáži, ale to se sem asi nehodí. Ř: Honzi, to tam nedávej. M: Tak řekni, Pavle, Vinobraní, to se líbilo všem… G: Něco jako „vinobraní ticha hraní“… Ř: Tak nějak to přesně bylo. G: Když jste, kluci, tak bezelstní, tak byste měli něco říct… Ř: Kašna, hvězdy, víno, láska… Zhruba… Marika: Ještě si něco dáte? M + Ř + G: Morgana nebo Becherovku, já raději Slivovici, já Morgana, já Becherovku, já nevím… G: Jak, Pavle, rozumíš fragmentu Petrovy básně, který jsi citoval? Ř: Tak za prvé tomu nerozumím, ale… G: A jak tomu nerozumíš? Ř: Já tomu nerozumím tak, že chumelí u Vlachovic na Vysočině, což nechápu, protože tehdy Petr ještě na Vysočinu nejezdil… Le: Vlachovice jsou u nás na Valašsku, jak jsou Valašské Klobouky. Ř: Aha, tak už tomu začínám rozumět, protože na Valašsko už tehdy Petr jezdíval. Asi to bylo v zimě, chumelilo, ne? M: Já si to nepamatuju, vůbec. Tak to vylož. G: Vy hrajete karty? Ř: Petrovi se líbil název vísky Vlachovice a líbilo se mu spojení s chumelenicí. Mně to přijde jako dobré spojení. M: Pavel to řekl líp než Vladimír Morávek. Prostě, Honzo, je to o tom, že jedeš na Valašsko a chumelí, nic víc v tom nehledej. Je to prostě o lásce. G: Já vím, ale proč zapisovat, že někam jedeš a chumelí? Ř: Prostě tyhle věci je někdy příjemné napsat, protože se u toho člověk cítí příjemně, to je všechno. A teprve se ukáže proč. Když jedu přes Vlachovice, tak si vždycky na Petra vzpomenu. A jezdíval jsem tam často, protože tam měli rodiče mojí ženy chalupu. To jsou sice jiné Vlachovice, než Petr myslel, ale… G: A nejezdil jsi přes Vlachovice i kvůli Petrovi? Ř: Velice často. I když ne vždycky fyzicky. Marika: Tak tady to je. M + G + Ř: Dík, dík, dík. Čau, čau, čau. G: Proč vám připadá ten druhý tak blízký? Jak a proč vzniklo vaše příbuzenství, volbou? M: Ale to právě není volbou, to se stalo, no. Právě proto tomu říkáme příbuzenství, a nikoliv nejlepší přátelství. Tím neříkám, že bychom se spolu nezasmáli nebo se neměli dobře, ale jak jsme šli spolu, tak se to dělo. Prostě příbuzného si nevybíráš. Samozřejmě, že jsme se aj vybrali… Ř: Nevybrali, ne? M: No, nevybrali, ono si nás to vlastně vybralo. Byli jsme vybráni. Je to i nejlepší kamarádství, ale příbuzenství je nejlepší výraz.

82

ČTENÁ

Ř: To není nejlepší kamarádství, ale jsou tam určitá tajemství. Třeba že máme podobnou koncovku jmen. Anebo většinou máme jako kód pro komunikaci s mobilním operátorem koncovku rodného čísla a tu máme téměř shodnou. Narodili jsme se oba dva třináctého… Já z toho nic nevyvozuju, jenom to říkám do placu, ať si z toho udělá každý sám nějakou představu. Tam je něco, co nás přesahuje, my jsme se opravdu nevybrali. Jak říká Peťa, vybralo nás něco. M: Anebo já jsem žil dlouho se ženou, která je dvojčetem… Ř: Dobrou chuť, Láďo… M: To je možná lepší, když to tam nebude. Ale říkám, že jsem žil dlouho se ženou, která je dvojčetem Pavlovy ženy. Ženu si můžeš vybrat, ale to spojení už přišlo samo. Taky jsem se mohl zamilovat do ženy, která nemá dvojče. Ř: Ale já jsem si nevybral svoji ženu, mně ji vybral Petr. G: Když jste si vybrali dvojčata, tak vy jste v čem dvojčata?

M: My jsme si nevybrali dvojčata a my nejsme dvojčata. My jsme příbuzní, ale dvojčata ne. My jsme bratři, ale vzdálení o tři roky, jeden je víc cholerický, jeden je víc klidný, jeden je rychlejší, druhý… Nejsme dvojčata v tom smyslu, že bys nás poznal. Myslím, že kdybychom to nevěděli my dva, neřekli vám to, tak byste to nepoznali. G: Co má, Pavle, Petr v sobě, že je ti to tak blízké, že je jako tvůj bratr? Ř: Umí mlčet. Já mám rád, když mluví, ale v určitých situacích umí mlčet tak, jako kdyby mluvil. A to je většinou, když jsme sami. G: Takže když jsi v hospodě sám, tak je to, jako kdybys tam byl s Petrem? Ř: To ne, protože já nejsem v hospodě nikdy sám. Já jsem tam buď s Petrem, anebo s Petrem a ještě s dalšími lidmi. G: A když tam Petr mlčí, tak si všimneš, že jsi tam s ním?

Ř: Někdy ne, ale nezáleží na tom, jestli si toho všimnu, protože on tam prostě je. G: A podle čeho to poznáš? Ř: Není důležité, jestli to poznám, to je taková věc, která prostě je. G: Jestli třeba není duchem jinde? Ř: On je většinou duchem jinde, teda když mlčíme. G: Má vůbec nějakého ducha? Jejda! Co to znamená, že jsem se polil? Ř: Honzo, polil ses červeným vínem… La + M: Že se rouháš… Ř: Můžu to utřít, Honzi? La: Honza nahrává zvuk utírání stolu. M: To bylo skoro hokejové s tím diktafonem.

La: Petr kouká, jak Pavel stírá. M: Rosu na kolejích. G: Taková studentská atmosféra. Co má, Petře, Pavel v sobě, že ho považuješ za tak blízkého, že je až tvým poduchovním bratrem? M: Nejen duchovním, ale i… G: Poduchovním… M: Co to je poduchovním? G: Místo pokrevním poduchovním. M: Co to znamená? Ještě mně to vysvětli. G: Že místo… M: Že nejsme spojeni krví, ale jakoby duchem? G: Tobě stačí napovědět. M: To jo, ale… Ale… G: Ale kdo to dopoví, že… M: Pět minut pauza, Honza se směje, vlastnímu vtipu samozřejmě… G: Ale bez tebe by, Peťo, ten vtip nevznikl… La: Rozhovor probíhá nad šachovnicí…

M: No však každý si můžete zvolit, jak to bude pokračovat dál. A jak byla ta otázka? G: Otázka byla, furt je, a jak to tak vypadá, ještě dlouho bude… M: Ona je tak mazlivá ta otázka, já si ji samozřejmě pamatuju, ale chci, abys ji zopakoval, protože takto dobře položit otázku umí málokdo, a já vyčkávám s tou odpovědí, protože s tou otázkou chci pobýt. Odpovědí tu otázku zrušíš a všichni se debilně soustředí na odpověď místo toho, a to bych chtěl zvlášť zdůraznit, aby se lidé soustředili na ty otázky. G: Otázku jsem položil dobře, akorát leží furt na stole… Já ji zkusím položit ještě jednou, snad nezůstane na lopatkách. M: Mariko, nekoupila bys nám cigarety? Marika: Já nemám drobné. Ř: My máme cigára. M: Mariko, my máme cigára, my máme moc cigaret. Ř: Pojď si vzít, Mariko… G: Co má teda Pavel v sobě, že je ti to tak blízké, že se stal tvým poduchovním bratrem? M: Jak? Řekni jenom slova a já si to domyslím. G: Tak já to zkusím říct zase slovy: Co má Pavel v sobě, že je ti to tak blízké, že se stal tvým poduchovním příbuzným? M: To je, jako kdyby ses ptal, proč se bratr stal tvým bratrem. Já bych ti tak nanejvýš mohl říct, co mám na Pavlovi rád. Jukebox — Elán — Cigary idú do neba: Kubánska cigara, žiariaca, temná Voňavá priateľka, silná a jemná Kráľovná večera určená pre mňa Šúlaná na čiernych a dlhých stehnách Všetky sú rovnaké, každá je iná Cohiba, Partagas, hodvábna slina Spoločne stúpame po schodoch z dymu Do pekla do raja tam kde nás príjmu Ř: To se mně na Petrovi taky líbí, že on umí neodpovědět na otázku, na kterou já odpovím. Teď vím, že jsem se unáhlil, když jsem na tu otázku o bratrství odpověděl, já jsem měl taky neodpovědět, a prosím tě, abys z toho rozhovoru tu moji odpověď vymazal. Anebo aspoň napiš, že jsem si nepřál, aby tam moje odpověď byla. Ale samozřejmě, že tam být může, my ti do toho, Honzo, kecat nebudeme. G: A mohl bys nyní na tu otázku neodpovědět? Ř: To je, jako kdyby ses ptal, proč se bratr stal tvým bratrem. M: Ale my jsme příbuzní aj s těmi knížkami, s televizí, s věcmi, které děláme a které jsou kolem. Jukebox — Elán — Cigary idú do neba: Vždy keď dohára skvelá cigara

ROZRAZIL 34

83

Platím Je to malý pohreb Človeku je smutno Za tým Keď mu bolo dobre Je nenormálna pohoda Cigary idú do neba Raz prídeme tam za nimi Našťastie ešte netreba Ř: My s Petrem taky nemáme žádné konflikty. M: No to máme, ale… Ř: Ale to jsou věci, které nejsou důležité. Když se spolu pohádáme, tak je to, jako kdybychom se spolu nepohádali. Ve chvíli, kdy ten konflikt začne, tak už není. To není tak, že bychom se pak spolu nebavili nebo… G: Nanejvýš mlčí Petr s tebou. Ř: Ale v dobrém. Nikdy nedošlo k tomu, že bychom spolu mlčeli ve zlém. Jukebox — Elán — Láska moja: Sme rana a nôž Sme pravda a lož My sme dvaja psi Abrahám a syn Ja sa polepším Ty sa polepši Tisíc dôvodov na sto rozchodov A poslednýkrát pokus o návrat G: Petr neumí mlčet ve zlém? Ř: Aspoň se mnou ne. My se nebavíme o osobních věcech, neznáme svoje osobní životy, my se neznáme, ale umíme spolu být. Co si myslíš ty, Peťo? M: Já si myslím, že jsi to řekl přesně. Jukebox — Elán — Láska moja: Pýtaj si, čo chceš Všetko dostaneš Nik nás nepozná Nikto nevie viac Ako s bláznom žiť Prázdno je náš byt Iba ty to vieš a ja to viem tiež M: Nejsou to absolutní pravdy, známe něco o svém osobním životě, jak fungujeme, ale tak, jak to řekl Pavel, tak je to pravda.

84

ČTENÁ

Ř: Zhruba dvacet let znám Petrovu tvář, ale to je všechno. Nic konkrétního, ale mě to ani nezajímá. Jukebox — Elán — M + Ř + G + La + Le + Marika — Láska moja: Najhoršie výčitky sú tie nemé Prečo sa súčasne milujeme a zraňujeme? Všetko vieme Prečo sa chápeme, nechápeme Ř: Nemělo by, Peťo, v tom rozhovoru být něco i o tom Měsíci autorského čtení?

Nikto ťa nemá rád tak ako ja Tak už sa nehnevaj, láska moja G: Jestli máš, Leo, na Pavlovi a Petrovi něco ráda, tak co to je? Le: Petr je strašný dobrák a je s ním strašná sranda, i když vím, že to nemá jednoduché a že se mu kolikrát strašně nechce bavit společnost. Něco jako Burian — v soukromí strašně smutný člověk, ale ve filmu a ve společnosti působil jako strašně veselý, a takový Petr je. A Pavel je pro mě pořád strašná záhada. Ale taky si myslím, že je strašný dobrák. A že je z nás někdy zmatený, že nás někdy má rád a někdy nemá rád a že my jsme stejně zmatení z něho. G: A vzpomeneš si, Láďo, na nějakou příznačnou situaci s Petrem a Pavlem? La: To je strašně těžké, vypíchnout jednu věc, to je o tom toku těch situací… G: Tók show… Jukebox — Hana Zagorová — Studánko stříbrná: Studánko stříbrná, ty jsi tam a kde jsem já? Kde tě mám, studánko stříbrná? Kde jsou dětská přání? Má studánko stříbrná. Kde tě mám, studánko stříbrná? Kde tě mám?

M: Nech to na Honzovi. G: A co máš, Petře, na Pavlovi rád? M: Tak od jeho elementární cholerické maskulinnosti, kterou já nemám, až po… Víš co, já musím upřímně říct, že já mám rád v Pavlovi sebe. To je to příbuzenství. Pavel mě nikdy nezradil, nezklamal. Až na to, že když jsem potřeboval něco odvézt, tak selhal vždycky. Ř: Ale tu skříň jsem mu odvezl. G: Ale asi někam jinam. M: Ale to je jedno, to můžu říct někomu jinému, ale jde o to, že nemusíš tak úplně myslet, můžeš si odpočinout, protože myslíte spolu. Víš, že to někdo vykrývá, že kdyby bylo nejhůř, tak že by to fungovalo, můžeš se na toho člověka spolehnout, ale to jsou všechno nepoužitelné fráze. Jukebox — Elán — M + Ř + G + La + Le + Marika — Láska moja: Je zázrak, ako sa rany hoja Tak už mi zavolaj, láska moja

Marika: Já si jdu nachystat objednávku a pak se mně něco poskládá v hlavě. G: To jsem si chtěl právě objednat, nějakou myšlenku o Petrovi a Pavlovi. Může být i alkoholická. Ř: Můžu tě na ni pozvat, Honzi? G: A Pavel tu myšlenku zaplatí. Dá se, kluci, říct, že jste se dali dohromady proto, že se rýmujete? Ř: Petr psal vždy volným veršem a rýmoval jsem spíš já. Ale Petrovi to víc šlapalo. G: Takže ty představuješ firmu Minařík Řehořík a Petr ji představuje jako Petr a Pavel? Ř: On spíš řekne rodná čísla nebo datum narození. G: Že tím chce říct, že jste čísla? Ř: Vlastně jo. M: Já čekám na tu zásadní gogolovskou otázku. G: A rýmuje se vaše spolupráce? M + Ř: Ach… G: Mnoho otázek už tady nemám. M: No však právě proto o ní přemýšlím tak dlouho. Nechci to pokazit. Vím, že jsme na konci.

Le: Já si pamatuju třeba na Valtice, na setkání evropských básníků, které organizovaly Větrné mlýny, kde jsem viděla Pavla pobíhat a chtěla jsem po něm kazetu do zpravodajství a vůbec jsem nevěděla, jak na něj. Byla jsem z něho zmatená. Pořád mě mate. Petr taky, ale míň. G: Dalo by se nějak vyjádřit, jak tam Pavel pobíhal? Le: Zprava doleva, zleva doprava. Zmateně. Taky to nebyl jednoduchý projekt. Jukebox — Hana Zagorová — M + Ř + G + Le + La + Marika — Já se vznáším: Já se vznáším, já si létám nadzvukovou rychlostí, já si létám, já se vznáším, a činím tak s radostí. Já se vznáším, já si létám, let se stal mou vlastností, já si létám, já se vznáším s radostí. M: Ještě Marika by se měla vyjádřit. G: Mariko, my bychom se s Pavlem a Petrem měli bavit o Měsíci autorského čtení. Jak ty je vlastně čteš?

G: Jestli tam nejsme už od začátku. M: Asi jo, je to dobrá metafora. Umělá a manipulativní jako od tebe. G: Takové lešení ducha. M: No, je to lešení ducha. Jukebox — Hana Zagorová — Já se vznáším: Já si létám, já se vznáším s radostí… G: A jak jste se seznámili?

ROZRAZIL 34

85

M: Já si vzpomínám na soukromý gympl, kam jsem dělal přijímačky a nedostal jsem se, že jsme se tam potkali. Ř: My jsme se poprvé viděli při přijímačkách na soukromý gympl, Petr se potom rozhodl pro jinou školu. M: Já jsem se tam nedostal. G: Asi sis spletl tramvaj. Ř: Já jsem potom dělal konkurs na trhače lístků do HaDivadla, který pořádal Petr, a já jsem ten konkurs vyhrál. A od té doby jsme spolu začali spolupracovat, nejdřív při trhání lístků a pak už to běželo. G: Jste se mohli přetrhnout… Jakým způsobem jsi Pavle trhal ty lístky, když jsi vyhrál konkurs? Ř: To se zeptej Petra, ale trhal jsem je dobře, protože tam byli dva účastníci, já a René, a Reného jsem porazil. G: Jak, Petře, Pavel trhal lístky? M: Já nevím, jak trhal lístky, ale mě překvapilo, že oni byli takoví velcí kamarádi s Jirkou Hrubešem, a já jsem chodil na ten soukromý gympl a říkal jsem si, že bych chtěl být takoví jako oni. Já se chovám celý život pragmaticky a tehdy jsem si myslel, že si ti dva dobře žijou. La: Ale ty ses na ten gympl nedostal… G: Ten tvůj byl tak moc soukromý, že jsi tam chodil jenom ty, že? M: No ne, já jsem je potkal na tom konkursu a oni byli strašně zábavní a chytří a netušil jsem, že takoví nejsou. Ale Pavel mě zaujal. Teď je to blbé vůči Renému, ale ten mě nezaujal, když bychom se bavili o tom konkursu, který nebyl. Oni tam přišli dva lidé a já jsem řekl, toho Pavla znám, no. A ještě tam byl nějaký Karel, který kradl z pokladny a který říkal, že nás René okrade. Ř: Dodnes jsem si myslel, že jsem dělal konkurs. M: Tak to promiň. Ř: Není za co. G: Myslíš, Pavle, že se Petr chová pragmaticky, anebo pragmagneticky? Ř: Spíš to druhé. Petr se taky někdy mýlí. Velice často se mýlí, teď zrovna se zmýlil. G: Ale on se mýlí proto, aby ostatní měli pravdu, ne? Ř: Ano, chce ostatním udělat radost a to je to, proč je Petr Petr. G: Aby pravda mohla vítězit, tak Petr lže. Ř: Petr umí lhát tak, aby ukázal, co je pravda. G: Tak, Mariko, můžeš prosím přečíst Pavla a Petra? Marika: Je to hodně vyčerpávající s nimi, ale dobré. G: Co tě vyčerpává? Marika: Petr je takový hyperaktivní. G: Ten rozhovor by měl být o Měsíci autorského čtení a ty sis tady dneska četla knížku. Můžeš prosím přečíst ukázku? Třeba nás nějak přečte. Marika: Dramatický příznak nemoci vyžaduje stejně dramatickou změnu života. Pokud nad vámi vypoví lékař ortel smrti, když vám předpoví, že vám zbývá už jenom několik měsíců či týdnů života,

86

ČTENÁ

přijměte tuto neomalenost a řekněte si: teď, anebo nikdy. Už víte, že nemoc je jen upozornění a začnete se tímto upozorněním řídit.

G: Jak se jmenuje ta knížka? Marika: Léčení: Zázraky v nás. G: Poslední léčení… Co pouštíš, Peťo? M: Sebe.

G: A ty, Petře, si pamatuješ Pavla jak? První moment. M: Charisma… Ř: Rok 90, sedíme na lavičce před budovou toho soukromého gymnázia a Petr mluví o Hnutí dobré vůle. Mluví zaujatě, přemýšlím, říkám si mladý kluk, 15–16 let, mluví o Hnutí dobré vůle. To mně bylo tehdy blízké a měl jsem pro něho tehdy nápad, jak zužitkovat to hnutí, které mělo asi pět členů. Já jsem chtěl jít na vojenskou správu roztrhnout modrou knížku, tedy občanku, a říct, že nejsem občan ČR, takže nemůžu jít na vojnu. Chtěl jsem to udělat masově, aby to udělalo co nejvíc lidí. Tak jsme se pak sešli v klubovně a já řekl svůj návrh a taky, že nemám rád vojáky z povolání. Jenže jedna členka toho hnutí měla tatínka vojáka z povolání, takže se to úplně nepodařilo. Ale Petr mě zaujal tím, jak byl tím Hnutím dobré vůle. G: A tys chtěl, Petře, tu občanku taky roztrhat? M: To jo, to byl rok 90 a tehdy jsem si myslel, že jsem pánem, že můžu všechno, člověk se ničeho nebál. Ř: Tehdy jsem si také intuitivně uvědomil, že Petr je člověk, který rozumí podnikání, protože on říkal, že je třeba si založit živnostenský list, což jsem nevěděl. A jeho podnikavost se potvrdila, když jsme si v Adršpachu založili hospodu. G: Kam jste si ji založili? Ř: Petr je člověk, se kterým bych šel do jakéhokoliv typu podni-

penězům tak fenomenálně jako Pavel. Vždycky si myslím, že nejhorší jsem já, ale Pavel vždy překvapí. Třeba jednou… Ale to nemůžu říct do rozhovoru. Neboj, Pavle… G: Co nemůžeš říct do rozhovoru? M: Ale tak Pavel se mě jednou zeptal, kolik je pětkrát tisíc, ale to je jenom banalita. G: Pavel se zeptal, kolik je pětkrát tisíc? M: No, kolik je pětkrát tisíc, což je v pořádku. Nikdo neví všechno a za druhé, Pavel umí skoro latinsky. My jsme prostě takoví rozmazlenci, kteří mají štěstí na sebe, na lidi kolem, na věci, já myslím, že ono si nás to tak nachází, že my jsme takoví roboti štěstí. Já si nedovedu představit, že žije někdo lepší život než my. Děláme, co chceme, kdy chceme, i to, čemu nerozumíme… To je ten klíč… G: Kolik je, Pavle, sedmkrát šest?

Jukebox — Katapult — Já nesnídám sám: V dáli někde svítá Na polštáři vlasů pár barvy žita Nové ráno vstává Stůl je pro dva prostřený, voní káva Já nesnídám sám… G: Kde jsou kluci? Le: Šli na záchod. G: To se určitě domlouvají, jdu za nimi. Ř: My jsme se teď domluvili, že bychom se aspoň deset minut věnovali Měsíci autorského čtení… M: To je, Honzo, ten rozhovor, který jsme si u tebe objednali. Ř: Je to do čísla o autorském čtení, a protože nám přišlo málo příspěvků, tak bychom ty stránky potřebovali zaplnit. G: Tak to vypadá, že ten rozhovor je… V míse… Jukebox — Katapult — M + Ř + G + Le + La + Marika — Já nesnídám sám: Je to poprvé, já nesnídám sám… G: Který první moment s Petrem si, Pavle, pamatuješ? Ř: Já si pamatuju člověka, který rychle kouří, rychle mluví a je to takový sympaťák. Rychlý člověk, rychlost.

kání, protože on podnikání rozumí. Když jsme měli tu hospodu, tak dokázal napsat jídelní lístek, který už existoval, ale on přepsal názvy jídel. To bylo tehdy, když se Hongkong přičleňoval k Číně, a my jsme tam měli čínu. Vařil jsem já, protože jsem vyučený kuchař. A Petr řekl, že tohle se musí jmenovat Freedom for Hongkong, a od té chvíle si to lidé začali objednávat. Do té doby jen knedlíky s marmeládou, které jsem vymyslel já. M: Lidé se ptali, co to je Freedom for Hongkong, a my jsme říkali, že to je čína. Jak ses ptal, co máme společné, tak nikdo nerozumí

Ř: 57? 42, sorry, já jsem chtěl udělat vtip. Petr by to jistě dokázal vypointovat lépe. G: Petře, kolik je šestkrát sedm? M: Nevím. G: Vypointoval to dobře? Ř: Mně se to líbilo, já se bavím. M: My jsme kdysi v Berlíně žebrali na nakladatelství, abychom zaplatili dluhy a… Ř: Petr tehdy uměl lidi výborně motivovat, i když neuměl německy, aby nám ty prachy sypali. Dokázal jim říct na rovinu „ost für west“, teda „west für ost“, dokázal to říct tak na rovinu, že oni vytáhli marku a my jsme si pak večer mohli dát pivo a vymyslet něco nového k nakladatelství. G: A tys žebral jako beznohý, bezruký, slepý nebo jako kdo? Ř: Já jsem žebral s kytarou, a kdyby mě někdo slyšel zpívat a hrát, tak by pochopil, že to bylo opravdu žebrání.

ROZRAZIL 34

87

G: Co jsi zpíval? Ř: Především písně od Simona a Garfunkela a Just a Perfect Day. G: Můžeš říct nějaký fragment z nějakého textu, který jsi zpíval? Ř: „Jsem jenom chudák kluk“ je začátek písně od Simona a Garfunkela. „I am just a poor boy.“ Teď si nevzpomenu, jak je to dál, i když jsem to zpíval tisíckrát. „Jsem jenom chudák kluk, ačkoliv svůj příběh jen zřídka vyprávím.“

M: Mně volal Pavel z Berlína a říkal: „Přijeď, budeš s námi hrát.“ A já jsem měl jediný úkol, naučit se hrát na kazoo, což umí úplně každý. Pavel mně říkal, že nemusím hrát na kytaru či na housle, ale jen pískat na kazoo a vybírat. A já jsem byl jediný člověk z žebráků v berlínském metru, který se nenaučil hrát na kazoo. Já jsem tam chodil a Pavel říkal: „Nesmíš do toho tak foukat,“ a byl strašně trpělivý a já furt do toho fuch a fuch a nebyl jsem schopný zahrát nic. Tak Pavel řekl: „No, budeš asi jenom vybírat.“ G: No tak nejsi kazoošuk… Ř: To skutečně není… M: To víme snad všichni. G: Když jste řekli, jak jste se seznámili, tak jste se někdy taky odeznámili? Ř: My jsme se odeznámili od roku, kdy jsme se narodili, do doby, než jsme se seznámili. Od té doby, co jsme se seznámili, což je těch dvacet let, jsme furt seznámení a jsem si jist, že nepřijde doba, kdy bychom se odeznámili. M: To je přesné. G: Ale když se nedokážu odeznámit, tak už od toho druhého nic nečekám, protože ho mám přečteného. Ř: Tam nejde o očekávání, to už jenom plyne. M: Pořád je to nové. Najednou sedíš naproti Pavla a on se tě zeptá, kolik je pětkrát tisíc. To máš furt něco.

88

ČTENÁ

Ř: To ale není vtipné, Peťo. M: Já to neříkám jako vtip. G: A jaká je nějaká nová situace? Ř: Musí říct nejdřív Petr, já si musím vzpomenout. M: No tak že má Lucku v Uzbekistánu a provolá dvacet tisíc za telefon a mě to strašně sere a hádáme se. A to jsou nové situace. Ale i pozitivně furt překvapuje. G: Třeba? M: Třeba že řekne: „V Ostravě viděl jsem letět stůl.“ Což je z Hruškovy básně, která mě hned tak osloví, že… Nebo se bavíme o Balabánovi, když umřel, a já říkám, že pojedeme na ten pohřeb, protože je trapné tam nejet. Byli jsme v Ostravě dva dny předtím, říkám Balabánovi: „Pojď na pivo,“ on šel, zůstali jsme tam šestnáct hodin a za dva dny nám řeknou, že umřel, a protože jsem formalista, tak mně bylo trapné tam nejet. A přišlo parte a já říkám, měli bychom tam jet, a vím, jak se ta smrt Pavla dotkla, i když mně o tom neřekl, ale Pavel říká, že to není důležité tam jet. A to byla novinka, překvapení a bylo to důležité. Já si totiž taky myslel, že není důležité tam jet, že by to bylo navíc, ale neřekl jsem to. G: Co, Pavle, způsobilo, že se tam nejelo? Ř: No, my jsme totiž ani nemohli… Le + La: My už jdeme, čau. M + Ř + G: Čau, čau, čau… Ř: Honza Balabán byl neuvěřitelně charismatický člověk. Nebudu říkat, proč jsme nejeli na ten pohřeb, to se nedá. G: Proč se to nedá? Ř: To byly objektivní příčiny… G: Neměli jste na lístek? Ř: Ale to zrovna jo, ale viděli jsme ho dva dny před smrtí a bavili jsme se o pro mě důležitých věcech, pro Petra možná taky. G: Nebyl tak blízký, abyste tam museli jet… Ř: Byl nám velmi blízký, ale nebylo nutné jet na pohřeb. To už jsou takové věci formální. Jako že Petr na mém pohřbu být nemusí. Myslím, že umřu dřív než Petr, a když nepřijde na můj pohřeb… G: Proč myslíš, že umřeš dřív? Ř: Jsem starší. Ale taky bych si přál, abych umřel dřív, protože kdyby dřív umřel Petr, tak by mně pak chyběl. A kdyby Petr na můj pohřeb z jakéhokoliv důvodu nepřišel, tak se na něho nebudu zlobit. Petře, nemusíš chodit na můj pohřeb. G: To by ses ani nemohl zlobit, protože už bys byl mrtvý. Ř: Třeba ne, třeba až umřu, tak nebudu mrtvý. M: Otázka, jestli jít na Pavlův pohřeb… Tak především si myslím, že umřu dřív… G: Proč si to myslíš? M: Že žiju nezdravě a tak. Kdybyste nepřišli vy dva na můj pohřeb, tak mně to nevadí… Mně by vlastně vadilo, kdyby mně přišel Pavel na můj pohřeb, vlastně nevadilo, protože budu mrtvý, ale…

Ř: To nemůžeš vědět. M: Ale… Marika: Chcete ještě cigára? Ř + M: Jo… M: Ale já bych na jeho pohřeb nešel, protože by to byla inscenace. Pavel by to možná uměl, on by na můj pohřeb měl jít, ale já na jeho nepůjdu, protože bych to nedokázal zinscenovat. Byl bych nervózní, něco bych si napsal, něco bych tam řekl. A všechno by to bylo špatně. Nedokázal bych jít na Pavlův pohřeb jako jeho nejlepší kamarád a příbuzným a Lucce říkat, jak mě to mrzí. Ale s Balabánem jsme to až takhle neměli, nebyli jsme takoví kamarádi. Ř: Balabán byl autor, který četl nejlíp ze všech autorů, co jsem kdy slyšel. Jeho dikce byla neuvěřitelná, byl to totálně magický zážitek. A v tom je zvláštní fenomén autorského čtení, že třeba on dokázal lidi zaujmout a totálně je uhranout, přestože nebyl nějak vtipný, nebyl showman, prostě jenom přišel a četl. G: Vzpomeneš si na fragment, pocit, gesto, barvu, věc, na něco od Balabána? Ř: Většinou jsou to syrové věci, dost depresivní. Nebo depresivní… Je to smutek, který člověka uhrane. Lidé mají rádi smutek anebo takový zvláštní druh nesentimentálního dojetí. A co si ty, Honzo, myslíš o autorském čtení? Třeba u Petra Krále, jehož psaní je spíš pro intimní čtenářskou situaci a který není zvláštní superčteč.

G: Mě na tom obecně zajímá, jestli autoři dokáží číst tak, že to zrovna píšou, neboli tak, že se necitují, ale citují nějakou konstelaci, nějakou situaci. A Petr Král má výhodu ve své neměnné westernové tváři, takže člověk má pocit, že poslouchá sochu. Že je to taková výstava verbálních těl, která jsou pronášena monotónním hlasem, jenž umožňuje vnímat diference v tom, co říkají. Ř: Mně se zdá, že Král možná i píše, jako kdyby dělal sochu. Ze dřeva či z kamene, že člověk z toho odebírá, až vznikne ta socha.

Jinak ta síla autorského čtení je také v tom, jak autor vypadá, jak mluví, jakou má dikci, a také v tom setkání se čtenáři a v možnosti si něco říct. G: Tak já se ještě s dovolením zeptám. Proč se jmenujete Větrné mlýny? Ř: Když jsme chtěli založit nakladatelství, tak jsme se procházeli po České a tam na to přišli. Na tom není nic zajímavého. Nemá to nic společného s Donem Quijotem či tak, nám to tehdy znělo dobře, a tak jsme si to vybrali, a pak už to nešlo změnit. Já už ten název nevnímám vůbec. G: A jak to souviselo s Českou? Ř: No že jsme tam zrovna šli a přemýšleli jsme o názvu. A jeden kolega, ne Petr, navrhl Mlýnský kámen a my jsme řekli Větrné mlýny a tak to vzniklo. Petrovi bylo tehdy sedmnáct a mně o tři roky víc a ani jsme si neuvědomili, že to zní tak extrémně poeticky a naivně. Dneska bychom se možná jmenovali Books Consulting. G: Proč jste se pojmenovali Větrné mlýny? M: Na to přišel Pavel s Jurou Hrubešem v hospodě… Ř: To nebylo v hospodě, to bylo na České. M: No U Kozlů, v hospodě na České. Jura Hrubeš vymyslel Větrný mlýn a Pavel ten plurál. A já jsem tomu nedokázal oponovat. Ř: Nezlob se, Petře. M: To je výborný název a takto to přišlo. G: Má nakladatelství nějaké přezdívky? M: My tomu říkáme Větrné mlýny a lidé Větráci. To říkají o nás, ale my tomu, teda já tomu říkám Větrné mlýny. Větráci nepoužíváme. Ř: Pitínský říká Větřáci. G: Takže něco s klimatizací… M: To nevím, to je potřeba se zeptat jeho. Ř: Já bych chtěl být klimatizací. Osvěžit lidi. Buď zahřát, anebo ochladit, co je potřeba. G: Taky by se z tebe mohli nachladit… Ř: To se často stává, hlavně pokud jde o spolupracovníky. Můžu si dát, Mariko, ještě jednu colu s ledem? Můžu se, Honzo, zeptat na něco podstatného? Máš nás rád? G: Většinou jo. Ř: My tebe taky. M: A jéje. Mariko, tři ruské vodky! G: Zakládáme Studio kamarád. A jaké máte přezdívky pro sebe? Ř: Já mám Petra v telefonu uloženého jako Mlna. Když jsem si ho tam zapisoval, tak jsem ho tam chtěl uložit jako Mina, ale to „i“ se mně napsalo jako velké. A velké „I“ vypadá ve verzálce jako malé „l“, takže z toho vzniklo Mlna, ale nepoužívám to. Mám to jenom v telefonu a vždycky tam vidím Mlna. Ale jinak mu říkám Petře. G: Mohlo by to být něco s vlnou? Ř: No jasně. Je to vlna mlna. Je to vlna, která má na začátku „m“. Ř + M + G: Děkujeme, Mariko.

ROZRAZIL 34

89

G: Máš nějakou přezdívku pro Pavla, Petře? M: Takové ty obecné jako Řehik, což je zkratka Řehoříka. To vymysleli jeho horolezečtí kamarádi, Pavel byl kdysi horolezec. To jsem převzal. A když se s ním bavím, tak používám podle toho, co mu chci říct, různé. Třeba Pavko, což je myšleno negativně, tak kohoutovsky. G: Jak jste se seznámili s Měsícem autorského čtení? Ř: My jsme ho vytvořili, on se seznámil s námi tím, že byl námi vytvořen. Před jedenácti lety. Byl to Petrův nápad, a ani nevím, jak to vzniklo. Prostě zničehonic asi měsíc před prvním ročníkem. G: Proč jsi souhlasil s tím, aby se to dělalo? Ř: Byl to dobrý nápad a výborně se hodil k nakladatelství. Na to se nabalují kontakty, nejen s autory. To je úžasné, geniální doplnění nakladatelské činnosti. G: Tak teďka odpovídáš, jako kdybys dělal rozhovor. Zkus to ještě nějak opravdově. Ř: Bylo to absurdní, nesmyslné, finančně nemožné, tehdy jsme prodali do zastavárny kolo nebo něco takového. Ale u takových věcí je třeba vydržet. A musí to bavit. A když to baví a vydrží to, tak z toho vždycky něco vznikne. G: Ale proč vás baví MAČ? Ř: Já ani nevím, jestli mě to baví. To se prostě dělá, to je nutné. G: Jako když prší déšť. Ř: Když prší déšť, tak to je hezčí než celý MAČ. G: No ale, když jsou slova jako kapky… M: To je jedna písnička, co mně zpíval Pavel v Berlíně: „Prší a hvězdy na plakátech blednou, zpívám si spolu s reprobednou a proč nepřečíst si McBaina, proč vozit mouku do mlejna… Ř: To je Plíhal… M: To jsem si strašně zamiloval. G: Takže by si návštěvníci MAČe měli brát pláštěnky a deštníky. Ř: To ne, důležité je, aby zmokli. Když nezmoknou, tak to nemá smysl. Deštník nebo pláštěnku si slušný člověk do deště nebere. M: My nejsme z cukru. G: A jak tě, Petře, napadl ten MAČ? M: Náhodně. Možná že to příbuzenství s Pavlem je také v tom, že on taky ví, že autorství této akce je banální a že nás motivuje outsiderství a vůle něco dělat. My jsme takoví bezdomovci, co mají vůli něco dělat. Nebo jako hospodští povaleči, co sedí u toho piva, chlastají, říkají si, jak je to špatné, ale někdy by něco udělali, a tak něco občas uděláme a občas to vyjde. A kdybys to chtěl říct marketingově, proč je MAČ geniální a proč to tak vychází, tak ti to řeknu, ale neřeknu ti to, protože pak by mohl někdo založit Týden autorského čtení. G: Mariko, prosím preso a minerálku. M + Ř: Aáá… Rozhovor končí… G: To ne, to abych ještě vydržel… A jdeme, kluci, do finále, tak kdybyste se mohli vzájemně přečíst. A jenom si ještě odskočím, pardon…

90

ČTENÁ

Ř: Jak bys mě, Petře, přečetl? M: Já bych ti napověděl, ale já nevím. Ř: Nic jsem, Honzi, neřekl, tady bylo ticho, ale já bych teď, ne pořád, Petra přečetl jako takovou glosu, takovou novinovou glosu, která je ve verších. A ty verše mám v hlavě, ale netroufl bych si je říct do rozhovoru. G: Tak z ní řekni jenom kousek. Ř: Kostkované kapky… Nebo kostkovaný déšť…

G: Kostkovaná vlna… Ř: Kamarád do deště. A takové ty věci, které jsou hezké, když si jich člověk všimne. Zápalky, zapalovač, smetana do kafe, sklenička… Musíš si těch věcí všimnout. Což umí třeba Petr Král.

G: Můžeš to, Petře, vyfotit prosím?

M: Moment, musím to připravit. A co mám vyfotit? G: Ty věci, jak o nich mluvil Pavel, skleničky, zapalovač a tak… Ř: On vyfotil mě… G: Jak bys přečetl Pavla? M: Tak jak ho znám léta. To je prostě Pavel. Formuluj líp otázku. G: Člověk něco vidí proto, že to rozezná od ostatního. Díky čemu si všimneš, že tady Pavel je? M: V tom zápalu, v tom gestu, v té extrovertní introverzi. V tom si ho všimnu. G: A co oblečení a střih vlasů a pití… M: To vůbec, on na to nedbá. To spíš říká něco o Lucce, že mu řekne, ať se jde ostříhat nebo umýt. Jeho doména je spíš v té extrovertní introverzi. Ř: Mně na Petrovi mrzí jediná věc — že neumí hrát šachy. G: Proč se je nenaučíš, když to Pavla mrzí? M: To je jak s řidičákem, který taky nemám. Jak jsem žil bez otce a nenaučil jsem se základní věci, tak jsem hledal starší kamarády jako Pavla, tebe a celý život hledám otce, ale zároveň se bráním tomu naučit se podstatné věci. Překonáš spoustu věcí, jako že do třiceti let nevíš, jak mluvit s holkami, a od třiceti se naučíš ty fóry anebo jakž takž, ale řidičák si stejně neuděláš a šachy se stejně nenaučíš. G: Já se podívám, jestli tady mám ještě otázku, a zatím si prosím položte nějakou navzájem. Ř: Můžu se tě, Petře, zeptat, jak se vždycky ptám tak morálně, že na to není odpověď? M: No… Ř: Zkus mně říct, jestli se bojíš umřít? M: Myslím, že se bojím smrti pudově, protože člověk má pud sebezáchovy a bojí se smrti ve smyslu toho, že když přijde smrt, tak budu posraný úplně na kaši. V tom obecným slova smyslu vůbec. Ř: A myslíš, že když máme tu firmu, že to pomáhá proti tomu strachu? M: Myslím, že ne. Ale to, že máme firmu, je tak zvláštní, exkluzivní. My dva bychom neměli mít žádnou firmu a měli bychom být někde v ústavu, hospodském nejspíš. Ale o to je to lepší, že máme firmu. Ř: A máš mě rád? M: Mám tě rád. G: Ještě jak se Pavel vrátil ke smrti, jak jste mluvili o tom, že byste chtěli každý umřít dřív než ten druhý, tak nepřemýšleli jste nad tím umřít společně? M: To spíš ne, protože nechci umřít někde v letadle nebo takhle. Když to přijde, tak jo, ale nechci si to plánovat. Ř: Bylo by fajn zemřít společně, ale přirozeně. M: Pavel má Lucku, děti, já mám projekty na tři až patnáct let, které nevyjdou, ale Pavel má také nějaké povinnosti na světě. Ř: Ty máš také povinnosti.

M: Ale ne tolik, co ty. Ř: A ty, Honzo, o smrti přemýšlíš? G: Já myslím, že bez smrti to nemá smysl. Dobře to popsal Göbl teď v tom Čtenářském deníku, že lidé, když se stanou nesmrtelní, tak ztratí smysl, protože pak je všechno možné. Na ničem nezáleží, protože je vždy možnost reparátu. A co byste si chtěli nechat zahrát na pohřbu za písničku? Ř: Něco, co by bavilo lidi, kteří tam přijdou, jestli tam někdo přijde. Já sám nemám konkrétní přání, jaká písnička by měla zaznít na mém pohřbu. G: Že by tam mohl být třeba jukebox, že by si lidé navolili, co by chtěli? Ř: To je geniální nápad, to hodím do závěti. Našetřím pytlík drobných mincí, které pak hosté od Petra dostanou a budou pouštět do rána, co budou chtít. M: Já bych nechtěl nic originálního. Nejlépe to, co vymyslí ten pán z obřadní síně. Te Deum a takové základní věci.

G: Tak já myslím, že jsme to autorské čtení celkem probrali. Ř: Tak já to stopám. G: Já jsem se zapomněl zeptat, co chystáte…

ROZRAZIL 34

91

DIALOG JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ

Recommend Documents